Kapitola 162 Na slavnosti stánků

   
   Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Koncept kopie

Kniha Urantia

Kapitola 162

Na slavnosti stánků

162:0.1 (1788.1) KDYŽ se Ježíš vydal s deseti apoštoly do Jerusalema, měl v úmyslu jít přes Samaří, což je kratší cesta. Proto obešli východní břeh jezera, prošli Skythopo a pak překročili hranice Samaří. Když se začalo stmívat, Ježíš poslal Filipa a Matouše do vesnice na východním úbočí hory Gilbóa, aby tam zajistili nocleh pro celou skupinu. Ukázalo se, že tito vesničané byli velmi zaujati proti židům a to dokonce víc než průměrný Samařan. A tyto pocity byly posíleny v tuto danou dobu, protože mnoho židů se vypravilo na slavnosti stánků. Tito lidé téměř neslyšeli nic o Ježíšovi a odmítli mu ubytování, poněvadž on a jeho druhové byli židé. Když Matouš a Filip dali najevo své rozhořčení a řekli Samařanům, že odmítají pohostit Svatého Izraele, rozzuření vesničané je vyhnali ze svého městečka klacky a kameny.

162:0.2 (1788.2) Když se Filip a Matouš vrátili ke svým druhům a řekli jim jak byli vyhnáni z vesnice, Jakub a Jan přistoupili k Ježíšovi a řekli: „Učiteli, prosíme tě, dovol nám přikázat, aby oheň sešel s nebe a zničil tyto drzé a zaryté Samařany.“ Ale když Ježíš uslyšel tato pomstychtivá slova, obrátil se na syny Zebedea a přísně je pokáral: „Vy nevíte, jaký postoj projevujete. Pomsta nepatří do království nebeského. Namísto toho se vydejme do malé vesnice nedaleko brodu přes Jordán.“ A tak kvůli sektářským předsudkům tito Samařané přišli o čest prokázat pohostinnost Synu Tvořiteli vesmíru.

162:0.3 (1788.3) Ježíš a deset apoštolů přespali ve vesnici u brodu přes Jordán. Časně ráno následujícího dne přebrodili řeku a podél východního břehu Jordánu, pokračovali ve své cestě do Jerusalema, dorazivši do Betanie pozdě večer ve středu. Tomáš a Natanael přišli v pátek, poněvadž se zdrželi svými rozhovory s Ródanem.

162:0.4 (1788.4) Ježíš a dvanáct apoštolů zůstali v blízkosti Jerusalema až do konce následujícího měsíce (října)─asi čtyři a půl týdne. Ježíš navštívil město pouze několikrát a tyto krátké návštěvy se uskutečnily ve dnech oslav stánků. Podstatnou část října strávil s Abnérem a jeho druhy v Betlémě.

1. Nebezpečí spojená s návštěvou Jerusalema

162:1.1 (1788.5) Dávno předtím, než stoupenci Ježíše uprchli z Galileje, snažně ho prosili, aby šel do Jerusalema prohlásit evangelium království a aby tím jeho poselství získalo na významu, poněvadž bude kázáno v centru židovské kultury a učení; ale nyní, když skutečně přišel do Jerusalema učit, báli se o jeho život. Poněvadž věděli, že Vysoká rada chtěla přivést Ježíše do Jerusalema před soud a pamatovali si, že Učitel jim nedávno několikrát opakoval, že musí podstoupit smrt, apoštolové byli doslova omráčeni jeho náhlým rozhodnutím jít na oslavu stánků. Na všechny jejich předešlé naléhavé prosby, aby šel do Jerusalema měl vždy jednu odpověď: „Ještě nenastal čas.“ Nyní, v odpověď na jejich protesty ze strachu o něho, pouze odpověděl: „Čas nastal.“

162:1.2 (1789.1) Během oslav stánků Ježíš přišel odvážně několikrát do Jerusalema a veřejně vystoupil v chrámu. A to udělal navzdory svým apoštolů, kteří se ho od toho snažili odradit. I když se ho předtím dlouho pokoušeli přemluvit, aby šel do Jerusalema hlásat svoje poselství, nyní se báli, aby do města šel, poněvadž velmi dobře věděli, že zákoníci a farizejové dělají všechno proto, aby ho připravili o život.

162:1.3 (1789.2) Smělý příchod Ježíše do Jerusalema tak ještě více zmátl jeho přívržence. Mnoho z jeho učedníků a také Jidáš Iškariotský, apoštol, si mysleli, že Ježíš uprchl ve spěchu do Palestiny ze strachu před židovskými vůdci a Herodem Antipou. Oni nedokázali pochopit smysl jednání Učitele. Jeho přítomnost v Jerusalemě při oslavě stánků, dokonce navzdory radám svých přívrženců, postačila na to, aby navždy skončilo veškeré šeptání o strachu a zbabělosti.

162:1.4 (1789.3) V době slavnosti stánků tisíce věřících ze všech částí římského impéria viděli Ježíše, slyšeli jeho kázání a mnozí z nich se dokonce vydali do Betanie, aby s ním diskutovali o rozvoji království ve svých rodných krajích.

162:1.5 (1789.4) Existovalo mnoho důvodů, proč Ježíš mohl veřejně kázat v chrámových dvoranách během celé doby oslav. Hlavní z nich byl strach, který činovníci Vysoké rady dostali v důsledku vzniklého tajného rozkolu v jejich řadách ve vztahu k Ježíši. Bylo pravdou, že mnozí členové Vysoké rady buď tajně věřili v Ježíše, nebo byli rozhodně proti jeho zatčení v průběhu oslav, když bylo v Jerusalemě takové velké množství lidí, z nichž mnozí buď v něho věřili, anebo alespoň měli přátelský postoj k duchovnímu hnutí, které měl pod svojí záštitou.

162:1.6 (1789.5) Činnost Abnéra a jeho druhů po celé Judeji také udělala hodně pro posílení kladného postoje ke království a to natolik, že nepřátelé Ježíše se neodvážili jít do otevřeného sporu s opozicí. To byl jeden z důvodů, proč Ježíš mohl veřejně navštívit Jerusalem a odejít živý. Měsíc či dva před tímto svátkem by byl s určitostí zabit.

162:1.7 (1789.6) Odvážná troufalost Ježíše objevit se na veřejnosti v Jerusalemě jeho nepřátele zaskočila; nebyli připraveni na takovou opovážlivou výzvu. V průběhu tohoto měsíce se Vysoká rada několikrát neobratně pokusila Učitele uvěznit, ale tyto snahy se nezdařily. Nepřátelé Ježíše byli natolik překvapeni Ježíšovým neočekávaným veřejným vystoupením v Jerusalemě, že usoudili, že musí mít slíbenou ochranu od římské správy. Jelikož věděli, že Filip Herodes (bratr Heroda Antipy) nebyl daleko od toho, aby se stal stoupencem Ježíše, členové Vysoké rady spekulovali o tom, že Filip slíbil Ježíšovi ochranu před jeho nepřáteli. Ježíš odešel z území jejich pravomoci dříve, než si uvědomili, že se ve svém názoru mýlili, že jeho neočekávaný a troufalý příchod do Jerusalema měl tajný souhlas římských vládců.

162:1.8 (1789.7) Pouze dvanáct apoštolů vědělo, po jejich odchodu z Magadanu, že Ježíš měl v úmyslu navštívit slavnosti stánků. Ostatní stoupenci Učitele byli nesmírně ohromeni, když se objevil v chrámových dvoranách a začal veřejně učit a židovští vládci byli nevylíčitelně překvapeni, když dostali zprávu o tom, že vyučuje v chrámu.

162:1.9 (1790.1) I když jeho učedníci nečekali, že Ježíš navštíví slavnosti, přesto velká většina poutníků z dalekých míst, která o něm slyšela, doufala, že ho možná v Jerusalemu uvidí. A nebyla zklamána, protože několikrát kázal na Šalamounově kolonádě a v jiných dvoranách chrámu. Tato kázání byla ve skutečnosti oficiálním či formálním oznámením božskosti Ježíše židovskému národu a celému světu.

162:1.10 (1790.2) Lidé, naslouchající kázáním Učitele, měli na něho rozdílné názory. Někteří říkali, že je pozoruhodný člověk; jiní, že je prorok; další, že je opravdovým Mesiášem; někteří tvrdili, že je hanebným šťouralem a že vede lidi na scestí se svými zvláštními doktrínami. Jeho nepřátelé ho neváhali veřejně odsoudit ze strachu před jemu nakloněnými věřícími a jeho přátelé se báli veřejně se k němu přiznat ze strachu před židovskými vládci, poněvadž věděli, že Vysoká rada byla rozhodnuta ho zabít. Ale dokonce i jeho nepřátelé obdivovali jeho učení, neboť věděli, že se neučil ve školách rabínů.

162:1.11 (1790.3) Pokaždé, když Ježíš šel do Jerusalema, jeho apoštolové trnuli hrůzou. Jejich strach narůstal každým dnem, poněvadž naslouchali jeho stále více odvážnějším prohlášením o podstatě jeho mise na zemi. Nebyli zvyklí slyšet od Ježíše taková rázná tvrzení a takové ohromující výroky ani když kázal v okruhu svých přátel.

2. První řeč v chrámu

162:2.1 (1790.4) V to odpoledne, kdy Ježíš poprvé kázal v chrámu a velké shromáždění lidí naslouchalo jeho slovům o svobodě nového evangelia a o radosti těch, kteří uvěří v dobré zvěsti, jeden zvídavý posluchač ho přerušil otázkou: „Učiteli, jak je možné, že dokážeš citovat Spisy a učit lidi tak výmluvně, když jsem slyšel, že nejsi vzdělaný v učení rabínů?“ Ježíš odpověděl: „Žádný člověk mne neučil pravdu, kterou vám hlásám. A toto učení není moje, ale Jeho, který mne poslal. Jestli kterýkoliv člověk opravdu touží konat vůli mého Otce, ten určitě bude vědět, zdali je mé učení Božím, anebo já mluvím za sebe. Ten, kdo mluví sám od sebe, usiluje o svoji vlastní slávu, ale když já hlásám slova Otce, tak tím usiluji o slávu toho, který mne poslal. Ale předtím, než se pokusíte vstoupit do nového světla, neměli byste raději následovat světlo, které již máte? Mojžíš vám dal zákon, avšak kolik z vás se ho snaží upřímně dodržovat? V tomto zákoně vám Mojžíš přikazuje: „Nezabiješ“; ale bez ohledu na toto přikázání někteří z vás se snaží zabít Syna Člověka.“

162:2.2 (1790.5) Když lidí uslyšeli tato slova, začali se mezi sebou hádat. Někteří řekli, že je blázen; někteří, že je v něm ďábel. Jiní řekli, že on je opravdu tím galilejským prorokem, kterého již dlouho hledají zákoníci a farizejové, aby ho zabili. Někteří řekli, že náboženské autority se ho bojí obtěžovat, jiní si mysleli, že na něho ještě nevztáhli ruku, protože v něho uvěřili. Po dlouhé debatě vystoupil jeden z davu a Ježíše se zeptal: „Proč tě vlastně vládci chtějí zabít?“ A on odpověděl: „Vládcové mne chtějí zabít, protože odmítají mé učení o radostných zprávách království─evangelium, které osvobozuje lidi od jařma tradic formálního náboženství, tradic které jsou tito učitelé rozhodnuti udržet za každou cenu. Oni dělají obřízku v sobotu ve shodě se zákonem, ale mne by chtěli zabít za to, že jsem kdysi v sobotu zbavil jednoho člověka sužující nemoci. Oni mne sledují po sobotách, ale chtějí mne zabít kvůli tomu, že jsem se při jiné příležitosti rozhodl v sobotu plně vyléčit těžce chorobného člověka. Usilují o moji smrt, protože dobře vědí, že když upřímně uvěříte v mé učení a odvážně ho přijmete, jejich systém tradičního náboženství se zhroutí a navždy bude zničen. Takto přijdou o svoji moc na tím, čemu věnovali svoje životy, a proto usilovně odmítají přijmout toto nové a krásnější evangelium království Božího. A nyní se obracím ke každému z vás: „Neposuzujte podle zevnějšku, ale suďte podle opravdového ducha těchto učeních; suďte spravedlivě.“

162:2.3 (1791.1) Potom se další člověk zeptal: „Ano, Učiteli, my opravdu čekáme na Mesiáše, ale když přijde, jeho objevení bude zahaleno tajemstvím. My víme, odkud jsi přišel ty. Ty jsi byl mezi svými bratry od samého počátku. Vysvoboditel přijde s mocí, aby obnovil trůn království Davida. Ty skutečně o sobě tvrdíš, že jsi Mesiáš?“ A Ježíš odpověděl: „Vy tvrdíte, že mne znáte a víte odkud jsem přišel. Přál bych si, aby vaše tvrzení byla pravda, protože pak byste skutečně nalezli v tomto vědění bohatý život. Ale já prohlašuji, že jsem k vám nepřišel sám od sebe; byl jsem poslán Otcem a ten, který mne poslal, je věrný a oddaný. Odmítáním mně naslouchat, odmítáte přijmout toho, který mne poslal. Jestli přijmete toto evangelium, poznáte toho, který mne poslal. Já znám Otce, poněvadž jsem od Otce přišel, abych vám o něm řekl a odhalil vám ho.“

162:2.4 (1791.2) Agenti zákoníků se ho chtěli zmocnit, ale obávali se davu, protože mnoho lidí v Ježíše věřilo. Ježíšova činnost od jeho křtu byla velmi dobře známa všem židům a jelikož mnoho z nich si na jeho skutky pamatovalo, řekli si mezi sebou: „Přestože je tento učitel z Galileje a ačkoliv neodpovídá všem našim představám o Mesiášovi, řekněte: může snad osvoboditel, až skutečně přijde, udělat něco podivuhodnějšího než to, co již udělal tento Ježíš Nazaretský?“

162:2.5 (1791.3) Když farizejové a jejich agenti slyšeli tyto rozhovory lidí, odešli se poradit se svými vůdci a rozhodli, že je nutno něco udělat pro zastavení těchto veřejných vystoupeních Ježíše na nádvořích chrámu. Všeobecně se židovští vůdcové chtěli vyhnout střetu s Ježíšem, jelikož věřili, že římská správa mu slíbila imunitu. Jinak si nedokázali vysvětlit jeho troufalost přijít do Jerusalema v tuto dobu; ale členové Vysoké rady těmto řečem nevěřili úplně. Usuzovali, že římští vládcové by neudělali takovou věc tajně a bez vědomí nejvyššího vládnoucího orgánu židovského národa.

162:2.6 (1791.4) Proto poslali Ebera, řádného člena Vysoké rady, společně se dvěma asistenty, aby Ježíše zatkli. Když si Ebner razil cestu k Ježíšovi, Učitel řekl: „Neboj se ke mně přiblížit. Stůj vedle mne a poslouchej mé učení. Já vím, že jsi byl poslán mne zatknout, ale měl bys pochopit, že nic se nestane Synu Člověka, dokud nenastane čas. Ty nejsi proti mně; tys jenom přišel na příkaz tvých vůdců; ano i tito vládcové židů si skutečně myslí, že dělají službu Bohu, když tajně usilují o moji smrt.

162:2.7 (1792.1) Já k žádnému z vás nechovám v sobě nepřátelství. Otec vás miluje a proto já se snažím vás vysvobodit ze zajetí předsudku a temnoty tradic. Já vám nabízím svobodu života a radost spasení. Hlásám novou živou cestu, osvobození od zla a odstranění otroctví hříchu. Přišel jsem, abyste dostali život a měli ho navždy. Vy se mne snažíte zbavit a také i mých znepokojujících učeních. Kdybyste jenom věděli jak krátce tady budu s vámi! Velmi brzy půjdu za tím, který mne poslal na tento svět. A potom mnozí z vás mne budou usilovně hledat, ale nenajdou mne, protože tam, kam brzy odejdu, vy přijít nemůžete. Ale, všichni ti, kteří se upřímně snaží mne najít, jednou získají život, který je přivede k mému Otci.“

162:2.8 (1792.2) Několik posměváčků si mezi sebou říkalo: „Kam tento člověk půjde, že ho nebudeme moci nalézt? Neodejde žít mezi Řeky? Anebo skoncuje sám se sebou? Co myslí tím, když prohlašuje, že nás brzy opustí a že my nemůžeme jít tam, kam půjde on?“

162:2.9 (1792.3) Eber a jeho pomocníci odmítli Ježíše zatknout; vrátili se nazpět bez něho. Když pak velekněží a farizejové kárali Ebera a jeho pomocníky za to, že Ježíše sebou nepřivedli , Eber pouze odpověděl: „My jsme se neodvážili ho zatknout uprostřed takového velkého počtu lidí, protože mnoho z nich v něho věří. Kromě toho, my jsme nikdy neslyšeli nikoho mluvit tak, jako tohoto člověka. V tomto učiteli je něco neobyčejného. Vy všichni byste udělali dobře, kdybyste si ho šli poslechnout.“ Když hlavní vůdcové uslyšeli tato slova, byli ohromeni a posměšně se Ebera zeptali: „Nejsi také zlákán? Nehodláš i ty uvěřit v tohoto podvodníka? Slyšel jsi, že některý z nás vzdělaných mužů, nebo některý z vůdců, v něho uvěřili? Byl některý ze zákoníků či farizejů oklamán jeho prohnaným učením? Jak je možné, že tě ovlivnilo chování tohoto nevědoucího davu, který nezná zákon, anebo proroky? Ty nevíš, že takoví nevzdělaní lidé jsou zakleti? A Eber potom odpověděl: „I kdyby, moji vládcové, ale tento člověk říká lidem slova útěchy a naděje. Povzbuzuje sklíčené a jeho slova přinášejí útěchu i našim duším. Co může být špatného na takovém učení, i když on možná není tím Mesiášem, o kterém se mluví ve Spisech? A kromě toho, nevyžaduje náš zákon nezaujatost? Odsoudíme člověka ještě dříve, než ho vyslechneme? Představený Vysoké rady se na Ebera rozčilil a řekl mu: „Zbláznil ses? Nepocházíš náhodou také z Galileje? Přečti si Spisy a zjistíš, že z Galileje nepochází žádný prorok, natož Mesiáš.“

162:2.10 (1792.4) Vysoká rada se rozešla zmatena a Ježíš odešel na noc do Betanie.

3. Žena, obviněna z cizoložství

162:3.1 (1792.5) Bylo to právě během této návštěvy Jerusalema, kdy se Ježíš setkal s jednou ženou špatné pověsti, kterou k němu přivedli její žalobci a jeho nepřátelé. Z vašeho překrouceného záznamu o této epizodě vyplývá, že tuto ženu přivedli k Ježíšovi zákoníci a farizejové a že Ježíš vyřešil situaci tak, že nepřímo obvinil tyto náboženské vůdce židů z nemorálnosti. Ježíš dobře věděl, že i když tito zákoníci a farizejové jsou duchovně slepí a intelektuálně ovlivněni svojí věrností k tradicím, patří mezi nejmorálnější lidi té doby a generace.

162:3.2 (1793.1) Ve skutečnosti se to odehrálo takto: Časně ráno třetího dne oslav, když Ježíš přicházel k chrámu, vyšla mu vstříc skupina najatých agentů Vysoké rady, kteří mezi sebou vlekli ženu. Když byli blízko, jejich mluvčí řekl: „Učiteli, tato žena byla usvědčena z cizoložství, byla přistižena při samém aktu. Mojžíšův zákon přikazuje, aby taková žena byla ukamenována. Co řekneš ty, že bychom s ní měli udělat?“

162:3.3 (1793.2) Nepřátelé Ježíše plánovali, že jestli podpoří zákon Mojžíše, vyžadující ukamenování přiznávajícího se provinilce, bude mít potíže s římskými vládci, kteří odebrali židům právo ukládat trest smrti bez souhlasu římského soudu. Jestli zakáže ukamenování ženy, bude obviněn Vysokou radou za to, že se staví nad Mojžíše a nad židovský zákon. Jestli by se nevyjádřil a mlčel, obvinili by ho ze zbabělosti. Ale Učitel zvládl situaci tak, že jejich plán se zcela zhroutil pod tíhou vlastní podlosti.

162:3.4 (1793.3) Tato dříve půvabná žena byla manželkou jednoho podřadného občana Jerusalema, který kdysi dělal problémy Ježíšovi v čase jeho mládí. Když se tento člověk oženil s touto ženou, nestydatě ji přinutil vydělávat na jejich živobytí prodáváním svého těla. Na slavnost do Jerusalema přišel proto, aby tam jeho žena mohla získat peníze prodáváním svých fyzických vnad. Vstoupil do jednání s najatými úplatkáři židovských vládců a udal jim svoji ženu, že provozuje prostituci. A tak přivedli tuto ženu a jejího spoluhříšníka, aby přinutili Ježíše k nějakému prohlášení, které by mohlo být použito proti němu v případě jeho zatčení.

162:3.5 (1793.4) Ježíš, dívajíc se na zástup lidí, uviděl jejího manžela, jak se schovává za ostatními. On věděl, co je to za člověka a usoudil, že je účastníkem tohoto ohavného obchodu. Ježíš nejdříve obešel zástup, aby se co nejvíce přiblížil tomuto zvrhlému muži a napsal do písku několik slov, která ho přinutila kvapem odejít. Potom se vrátil zpět k ženě a napsal opět na zem slova, která byla určena pro její žalobce. Když ti přečetli tato slova, tak také, jeden vedle druhého, odešli. A když Učitel po třetí napsal něco do písku, spoluhříšník ženy se rovněž vzdálil, takže když se Učitel zvedl od svého psaní, uviděl tuto ženu před sebou stát osamocenou. Ježíš se zeptal: „Ženo, kde jsou tvoji žalobci? Je tady někdo, kdo by tě ukamenoval?“ A žena, pozvednuvši oči, odpověděla: „Ne, nikdo, Pane.“ A potom Ježíš řekl: „Já to o tobě vím; a neodsuzuji tě. Odejdi v pokoji.“ A tato žena, Hildana, odešla od svého manžela a připojila se k učedníkům království.

4. Slavnost stánků

162:4.1 (1793.5) Přítomnost lidí z celého známého světa, od Španělska po Indii, udělalo ze slavnosti stánků ideální příležitost pro Ježíše poprvé veřejně vyhlásit v celé úplnosti své evangelium v Jerusalemu. Během této slavnosti lidé většinou bydleli ve volné přírodě ve stáncích z listí. Byla to oslava sbírání úrody a poněvadž to bylo v době vlažných podzimních měsíců, navštěvovalo ji mnohem více židů ze světa, než Paschu na konci zimy, nebo Pentekosté na začátku léta. Apoštolové konečně viděli svého Učitele dělat odvážná prohlášení o své misi na zemi a pro celý svět.

162:4.2 (1794.1) Byla to slavnost slavností, protože při této příležitosti bylo možno přinést jakoukoliv oběť, což při jiných slavnostech možné nebylo. Byla to příležitost pro chrámové oběti; byla to kombinace svátečních radostí s obřadnými náboženskými rituály. Byl to čas národního veselí, spojeného s přinášením obětí, povznášejících zpěvů a slavnostního troubení stříbrných polnic knězů. Ten večer chrám s jeho zástupy poutníků představoval úžasný pohled─byl zářivě osvětlen obrovskými rozvětvenými svícny, které hořely jasným plamenem na dvoře žen a ještě oslnivěji zářilo množství pochodní, umístěných kolem chrámových dvoran. Celé město bylo pestře dekorováno, s výjimkou římské pevnosti Antonia, která vypadala pochmurně ve srovnání s veselým a oslavujícím okolím. A jak židé nenáviděli tuto stále přítomnou připomínku římského jařma!

162:4.3 (1794.2) Během slavnosti bylo obětováno sedmdesát volů, symbol sedmdesáti národů pohanského světa. Obřad rozlévání vody symbolizoval rozlévání božského ducha. Tento obřad s vodou následoval po procesu kněží a levitů při východu slunce. Věřící scházeli se schodů, vedoucích ze dvora Izraele na dvůr žen za neustálého troubení stříbrných polnic. A pak šli poutníci směrem k nádherným vratům, vedoucích do dvora jinověrců. Tady se obrátili tváří k západu, aby opakovali své žalmy a pokračovali v cestě k místu symbolického rozlévání vody.

162:4.4 (1794.3) V poslední den slavnosti téměř čtyři sta padesát knězů a stejný počet levitů konalo bohoslužby. Za úsvitu se poutníci shromáždili ze všech částí města; každý z nich nesl v pravé ruce snop z myrtových, vrbových a palmových větví a v levé ruce měl každý větev Rajského jablka─plodu, čili „zakázaného ovoce.“ Pro tento časně ranní obřad byli poutníci rozděleni do tří skupin. Jedna zůstala v chrámu, aby se zúčastnila ranního přinášení obětí; druhá vyšla z Jerusalema a šla do nedaleké Mazy nařezat vrbové větve pro ozdobení obětního oltáře, zatímco třetí skupina vytvořila procesí, které se vydalo v čele s knězem, starajícím se o vodu, který za zvuků stříbrných polnic nesl zlatý džbán pro naplnění symbolickou vodou, přes Ófel k nedalekému Siloe, kde byla vrata k pramenu. Když byl zlatý džbán naplněn vodou z rybníka Siloe, procesí se vydalo nazpět do chrámu, kam vstoupilo vodními vraty a šlo přímo do dvora kněží, kde se ke knězi nesoucímu džbán s vodou připojil kněz nesoucí víno pro oběť rozlévání. Tito dva kněží potom zamířili ke stříbrným trychtýřům u základu oltáře a obsahy džbánů do nich vylili. Vykonání tohoto rituálu rozlití vína a vody bylo signálem pro shromážděné poutníky začít zpívat žalmy a to od 113. do 118. včetně, střídajíc se s levity. A opakujíc tyto sloky, mávali svými snopy směrem k oltáři. Potom byly přineseny oběti na ten den, doprovázeny opakováním žalmu posledního dne slavnosti, kterým byl žalm osmdesátý druhý a začínalo se jeho pátým veršem.

5. Kázání o světle světa

162:5.1 (1794.4) Večer předposledního dne slavnosti, když bylo všechno zářivě osvíceno světlem velkých rozvětvených svícnů a pochodní, si Ježíš stoupl doprostřed shromážděného davu a řekl:

162:5.2 (1795.1) „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, ten nepůjde ve tmě, ale bude mít světlo života. Předpokládajíc, že mne postavíte před soud a budete moji soudci, prohlašujete, že když budu svědčit sám za sebe, moje svědectví nemůže být pravdivé. Ale stvoření nemůže nikdy soudit Tvořitele. I když svědčím sám za sebe, moje svědectví je věčnou pravdou, protože já vím odkud jsem přišel, kdo jsem a kam jdu. Vy, kteří chcete zabít Syna Člověka, nevíte odkud jsem přišel, kdo jsem a kam jdu. Vy soudíte jenom podle těla; vy nevnímáte reality ducha. Já nesoudím žádného člověka, dokonce ani své úhlavní nepřátele. Ale jestli bych se rozhodl soudit, můj soud by byl pravdivý a spravedlivý, poněvadž bych nesoudil sám, ale ve spojení s mým Otcem, který mne poslal na tento svět a který je zdrojem všech spravedlivých soudů. Vy přece povolujete svědectví dvou spolehlivých osob─dobře tedy, já vydávám svědectví o těchto pravdách; a to také dělá můj nebeský Otec. A když jsem vám toto řekl včera, ve vaší zaslepenosti jste se mne zeptali: „Kde je tvůj Otec?“ Opravdu, vy neznáte ani mne, ani mého Otce, protože jestli byste znali mne, znali byste také mého Otce.

162:5.3 (1795.2) Já jsem vám již řekl, že od vás odcházím a že mne budete hledat a nenajdete mne, protože já jdu tam, kam vy jít nemůžete. Vy, kteří odmítnete toto světlo, pobýváte dole; já přišel shora. Vy, kteří dáváte přednost zůstávat ve tmě, jste z tohoto světa; já nejsem z tohoto světa a žiji ve věčném světle nebeských světel Otce. Vy všichni jste měli dostatek příležitostí dozvědět se kdo já jsem, ale budete mít ještě další důkazy, potvrzující totožnost Syna Člověka. Já jsem světlo života a každý, kdo záměrně a vědomě odmítá toto spásné světlo, umře se svými hříchy. Měl bych vám toho tolik říci, ale vy nejste schopni přijmout má slova. Nicméně, ten, kdo mne poslal, je opravdový a věrný; můj Otec miluje také své hříšné děti. A všechno, co bylo řečeno mým Otcem, jsem také já oznámil světu.

162:5.4 (1795.3) Když Syn Člověka odejde nahoru, potom budete všichni vědět, že já jsem on a že jsem neudělal nic sám od sebe, ale jen to, co mne naučil Otec. Říkám tato slova vám a vašim dětem. A ten, který mne poslal, je i teď se mnou; nenechal mne samotného, protože dělám vždy to, co mu dělá radost.“

162:5.5 (1795.4) A když Ježíš takto kázal poutníkům ve dvorech chrámu, mnoho z nich v něho uvěřilo. A nikdo se neodvážil na něho vztáhnout ruku.

6. Rozprava o vodě života

162:6.1 (1795.5) V poslední den, nejvýznamnější den slavnosti, když procesí od pramene Siloe prošlo dvory chrámu a hned po vylití vody a vína na oltář kněžími, Ježíš, stojíc mezi poutníky, řekl: „Jestli kdokoliv z vás žízní, nechť přijde ke mně a napije se. Od nebeského Otce přináším na tento svět vodu života. Ti, kteří ve mne věří, budou naplněni duchem, kterého tato voda představuje, jelikož i ve Spisech se říká: „řeky živé vody potečou z jeho srdce“. Když Syn Člověka dokončí svoji práci na zemi, na celé lidstvo bude rozlit živý Duch Pravdy. Ti, kteří přijmou tento duch, nikdy nepoznají duchovní žízeň.“

162:6.2 (1795.6) Ježíš nepřerušil bohoslužbu, aby pronesl tato slova. Obrátil se k věřícím ihned po dozpívání hallela, zpívaného čtení žalmů, doprovázeného máváním větví před oltářem. Právě v té chvíli nastala pauza, kdy probíhala příprava na obětování a v tu dobu poutníci uslyšeli nádherný hlas Učitele, prohlašující, že on je dárcem živé vody pro každou, po duchu žíznící duši.

162:6.3 (1796.1) Po skončení této ranní bohoslužby Ježíš pokračoval v učení velkého množství lidí, říkajíc: „Nečetli jste ve Spisech: „uzřete, tak, jak vody jsou vylévány na suchou zem a rozlévají se po vyprahlé půdě, tak já dám ducha svatosti, aby byl rozlit na vaše děti a žehnal také dětem vašich dětí?“ Proč žízníte po pomoci ducha, když toužíte napájet své duše lidskými tradicemi, vylévanými z rozbitých džbánů rituálního obřadu? To, co vidíte teď odehrávající se v tomto chrámu, je způsob, kterým se vaši otcové snažili symbolizovat darování božského ducha dětem víry a udělali jste dobře, že jste zachovali tyto symboly až do dnešní doby. Ale nyní této generaci je dáno odhalení Otce duchů skrze poskytnutí jeho Syna a za tím vším bude bezprostředně následovat poskytnutí ducha Otce a Syna dětem lidským. Pro každého, kdo má víru, se tento poskytnutý duch stane věrným učitelem na této cestě, která vede k věčnému životu, opravdovou vodou života v království nebeském na zemi a v Ráji na nebesích.“

162:6.4 (1796.2) Potom Ježíš odpovídal na otázky jak lidí z davu, tak i farizejů. Někteří si mysleli, že je prorok; někteří věřili, že je Mesiáš; jiní říkali, že nemůže být Kristus, protože přišel z Galileje a že Mesiáš musí obnovit trůn Davida. Ale stále se ho neodvažovali zatknout.

7. Rozprava o duchovní svobodě

162:7.1 (1796.3) Odpoledne posledního dne slavnosti a poté, kdy se apoštolům nepodařilo přesvědčit Ježíše prchnout z Jerusalema, on šel znovu do chrámu učit. Když tam našel velkou skupinu věřících, shromážděných ve dvoraně Šalamouna, promluvil k nim slovy:

162:7.2 (1796.4) „Jestli má slova nacházejí odezvu ve vašich srdcích a jestli chcete vykonávat vůli Otce, tak jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás udělá svobodnými. Já vím, že mně odpovíte: „My jsme děti Abrahama a my nejsme v područí nikoho; a proč tedy říkáš, že budeme svobodni? Je tomu tak, já nemluvím o vnější podřízenosti cizí vládě; já mluvím o svobodě duše. Opravdu, opravdu vám říkám: každý, kdo páchá hřích, je otrokem hříchu. A vy víte, že otrok hříchu nemůže žít navždy v domě pána. Vy také víte, že syn nezůstává v domě svého otce. Proto když vás Syn osvobodí, udělá vás svými syny, tak budete opravdu svobodni.

162:7.3 (1796.5) Já vím, že jste Abrahamovo sémě, avšak vaši vůdcové se mne snaží zabít, protože nedovolili mému slovu mít transformující vliv na jejich srdce. Jejich duše jsou zapečetěny předsudkem a zaslepeny mstivou pýchou. Já vám hlásám pravdu, kterou mně ukázal věčný Otec, zatímco se tito podvodní učitelé snaží dělat věci, které se jenom naučili od svých světských otců. A když odpovídáte, že Abraham je váš otec, pak já vám říkám, že jestli by jste byli dětmi Abrahama, konali byste dílo Abrahama. Někteří z vás věří mému učení, ale jiní usilují o moji smrt, poněvadž jsem vám řekl pravdu, kterou jsem dostal od Boha. Ale Abraham takto nenakládal s pravdou Boží. Já vidím, že někteří z vás jsou rozhodnuti konat dílo zla. Kdyby Bůh byl vaším Otcem, pochopili byste mne a milovali pravdu, kterou jsem vám zjevil. Vy nevidíte, že jsem přišel od Otce, že jsem byl poslán Bohem, že nedělám tuto práci sám? Proč nerozumíte mým slovům? Je to proto, že jste se rozhodli stát se dětmi zla? Jestli jste děti temnoty, stěží půjdete ve světle pravdy, kterou vám zjevuji. Děti zla jdou pouze po cestách svého otce, který byl lhářem a nevěřil pravdě, protože se ukázalo, že v něm žádná pravda není. Ale nyní přichází Syn Člověka, který říká pravdu a žije pravdu, ale mnozí z vás odmítají uvěřit.

162:7.4 (1797.1) Kdo z vás mne může obvinit z hříchu? Kdyžtedy hlásám pravdu a žiji pravdou, ukázanou mým Otcem, proč mně nevěříte? Ten, kdo je od Boha, s radostí naslouchá slovům Boha; proto tedy mnozí z vás neslyšíte má slova, jelikož nejste od Boha. Vaši učitelé se dokonce opovažují říkat, že konám své činy silou prince ďáblů. Jeden člověk, stojící vedle mne, řekl, že je ve mně ďábel, že jsem dítě ďábla. Ale všichni, kteří čestně jednají se svojí vlastní duší, velmi dobře vědí, že já nejsem ďábel. Vy víte, že ctím Otce, i když vy mne zneuctíváte. Nehledám slávu pro sebe, pouze slávu pro mého Rajského Otce. Já vás nesoudím, poněvadž on je ten, který soudí za mne.

162:7.5 (1797.2) Opravdu, opravdu vám říkám, že ten člověk, který věří v slovo Boží a bude udržovat toto slovo pravdy živé ve svém srdci, nikdy nepozná smrt. A teď, vedle mne stojící zákoník, říká, že toto prohlášení dokazuje, že mám v sobě ďábla, jelikož Abraham je mrtev a proroci jsou také mrtvi. A potom se ptá: „Jsi ty natolik větší než Abraham a proroci, že se opovažuješ tady stát a říkat, že kdo dodržuje tvé slovo, nepozná smrt? Kdo jsi, že se odvažuješ takhle se rouhat?“ A já říkám všem takovým, že jestli velebím sám sebe, má sláva je nic. Ale mne proslaví můj Otec, ten samý Otec, kterého vy nazýváte Bohem. Ale vy jste nedokázali poznat tohoto vašeho Boha a mého Otce a já jsem vás s ním přišel spojit; ukázat vám, jak se opravdu stát syny Božími. Přestože vy neznáte Boha, já ho skutečně znám. I Abraham byl rád, že uviděl můj den; a ten den uviděl svou vírou a radoval se.“

162:7.6 (1797.3) Když nevěřící židé a agenti Vysoké rady, kteří byli tady shromážděni slyšeli tato slova, způsobili rozruch, vykřikujíc: „Nemáš ještě padesát let a přesto říkáš, že jsi viděl Abrahama; jsi dítě ďábla!“ Ježíš již nemohl pokračovat v rozpravě. Při odchodu pouze řekl: „Opravdu, opravdu vám říkám, že předtím, než žil Abraham, jsem byl já.“ Mnoho nevěřících se začalo shánět po kamenech, aby je po něm házeli a agenti Vysoké rady se ho snažili zatknout, ale Učitel rychle prošel koridory chrámu a unikl jim na tajné setkávací místo nedaleko od Betanie, kde na něho čekali Lazar, Marta a Marie.

8. Setkání s Martou a Marií

162:8.1 (1797.4) Bylo domluveno, že Ježíš bude bydlet s Lazarem a jeho sestrami v domě jejich přítele, zatímco apoštolové budou ubytovaní v malých skupinkách po různých místech. Tato opatření byla udělána kvůli tomu, že se židovští vládcové opět stávali odvážnějšími se svými plány zatknout Ježíše.

162:8.2 (1797.5) Po dobu mnoha let bylo pro tuto trojici zvykem všeho nechat a naslouchat Ježíšovi, kdykoliv se u nich objevil. Po smrti jejich rodičů převzala odpovědnost za chod domácnosti Marta a proto při této příležitosti, když Lazar a Marie seděli u Ježíšových nohou a napájeli se jeho osvěžujícím učením, Marta připravovala večeři. Je nutno vysvětlit, že Martu zbytečně zneklidňovaly četné nepotřebné úkoly a že byla zatěžována množstvím malicherných starostí; taková byla její povaha.

162:8.3 (1798.1) Když Marta byla plně zaměstnána se všemi těmi údajnými povinnostmi, trápila se tím, že Marie jí s ničím nepomáhá. Proto šla za Ježíšem a řekla: „Učiteli, ty vůbec nevidíš, že moje sestra mne nechává samotnou dělat všechnu práci? Neřekneš ji, aby mně přišla na pomoc?“ Ježíš odpověděl: „Marto, Marto, proč se neustále snažíš dělat tolik věcí a trápíš se tolika zbytečnostmi? Pouze jedna věc je opravdu cenná a jelikož Marie se rozhodla pro tuto dobrou a potřebnou věc, já ji to nebudu brát. Ale kdy se vy dvě naučíte žít tak, jak jsem vás to učil: sloužit obě společně a jedna druhé osvěžovat svoje duše? Nejste schopny se naučit, že je čas pro všechno─že méně důležité věci v životě by měly ustoupit před podstatnějšími věcmi nebeského království?“

9. V Betlémě s Abnérem

162:9.1 (1798.2) V průběhu celého týdne po slavnosti stánků přicházel velký počet věřících do Betanie, kde je učilo dvanáct apoštolů. Vysoká rada nevyvinula žádnou snahu obtěžovat tato shromáždění, poněvadž tam nebyl Ježíš; po celou tuto dobu pracoval s Abnérem a jeho druhy v Betlémě. Den po skončení slavnosti Ježíš odešel do Betanie a během této návštěvy Jerusalema již v chrámu neučil.

162:9.2 (1798.3) V tu dobu Abnér zřizoval svůj hlavní stan v Betlémě a z tohoto centra bylo vysláno mnoho pracovníků do měst Judeji a jižního Samaří a také do Alexandrie. Během několika dnů po svém příchodu Ježíš dokončil s Abnérem opatření pro konsolidaci práce dvou skupin apoštolů.

162:9.3 (1798.4) Po celou dobu své návštěvy na slavnosti stánků Ježíš rozdělil svůj čas rovnoměrně mezi Betanii a Betlém. V Betanii strávil hodně času se svými apoštoly; v Betlémě věnoval spoustu času učení Abnéra a dalším bývalým apoštolů Jana. A právě tento úzký kontakt Ježíše s nimi je nakonec přivedl k víře v něho. Na tyto bývalé apoštoly Jana Křitele zapůsobila jeho odvaha, kterou projevil při svých veřejných kázáních v Jerusalemu, stejně jako jeho solidární porozumění, které poznali při jeho soukromých učeních v Betlémě. Tato přímá zkušenost s Ježíšem s konečnou platností získala každého z druhů Abnéra pro srdečné přijetí království a všeho toho, co z takového kroku vyplývalo.

162:9.4 (1798.5) Předtím, než odešel z Betléma, Učitel učinil opatření, aby se všichni k němu připojili ve společném úsilí, které mělo předcházet ukončení jeho pozemského života v těle. Bylo dohodnuto, že Abnér a jeho druhové se v blízké budoucnosti připojí k Ježíšovi a dvanácti apoštolům v Magadanském parku.

162:9.5 (1798.6) V souladu s touto dohodou na počátku listopadu Abnér a jeho druhové spojili svůj osud s Ježíšem a dvanácti apoštoly a pracovali jako jedna organizace až do ukřižování.

162:9.6 (1798.7) Na konci října Ježíš a dvanáctka odešli z bezprostředního okolí Jerusalema. V neděli, 30. října, Ježíš a jeho druhové vyšli z města Efrajim, kde několik dnů v ústraní odpočívali a pak se vydali po západně-jordánské cestě přímo do Magadanského parku, kam dorazili k večeru ve středu, 2. listopadu.

162:9.7 (1799.1) Apoštolové pocítili obrovskou úlevu, když byl jejich Učitel opět na přátelském území; už nikdy ho nenutili jít do Jerusalema, aby tam hlásal evangelium království.

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved