Kapitola 173 Pondělí v Jerusalemu

   
   Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 173

Pondělí v Jerusalemu

173:0.1 (1888.1) BRZY ráno v pondělí, podle předchozí domluvy, se Ježíš a apoštolové sešli v domě Šimona v Betanii a po krátké poradě se vydali do Jerusalema. Na cestě k chrámu byla dvanáctka mimořádně mlčenlivá; ještě se nevzpamatovala ze zážitků z předchozího dne. Apoštolové byli netrpěliví, plni strachu a hluboce zasaženi určitým pocitem odtržení, způsobeného Učitelovou náhlou změnou plánů a jeho příkazem, aby nevykonávali žádná veřejná kázání během tohoto paschálního týdne.

173:0.2 (1888.2) Když sestupovali s Olivové hory, Ježíš šel vpředu a apoštolové šli těsně za ním v zádumčivém mlčení. Každý z nich, kromě Jidáše Iškariotského, měl ve své mysli jedinou myšlenku a ta byla: „Co udělá Učitel dnes?“ Jidáš se zaobíral jedinou pohlcující myšlenkou: „Co udělám?“ Půjdu s Ježíšem a svými druhy, anebo je opustím? Jestli od nich odejdu, jak to udělám?“

173:0.3 (1888.3) Bylo kolem deváté hodiny tohoto nádherného rána, když tito muži přišli k chrámu. Ihned odešli do velkého dvora, kde Ježíš tak často učil a po přivítání věřících, kteří na něho čekali, Ježíš vystoupil na jednu z řečnických tribun a začal mluvit ke shromážděnému davu. Apoštolové poodešli kousek stranou a čekali na vývoj událostí.

1. Očištění chrámu

173:1.1 (1888.4) Ve spojení s rituály a obřady chrámových bohoslužeb bohatě rozkvétal obchod. Byl tam trh s vyhovujícími zvířaty pro různé druhy obětování. Ačkoliv věřícím bylo dovoleno přivést své vlastní zvířata pro obětování, skutečnost však byla taková, že bylo nutné, aby toto zvíře nemělo žádné „vady“ z pohledu zákona Levitů a na základě vyjádření oficiálních inspektorů chrámu. Mnoho věřících bylo vystaveno ponížení, když jejich domněle dokonalá zvířata byla odmítnuta chrámovými vyšetřovateli. Z tohoto důvodu se stále více stávalo zvykem kupovat obětní zvířata v chrámu a přestože poblíž Olivové hory bylo několik míst, kde se tato zvířata mohla koupit, bylo v módě je kupovat přímo z chrámových ohrad. Postupně se všechny druhy obětních zvířat začaly prodávat v chrámových dvorech. Tak vznikla rozsáhlá obchodní činnost přinášející obrovské zisky. Část z těchto zisků šla do chrámové pokladny, ale větší část šla nepřímo do rukou vládnoucích klanů velkoknězů.

173:1.2 (1888.5) Tento prodej zvířat v chrámu vzkvétal proto, že když věřící koupil takové zvíře, přestože cena mohla být poněkud vysoká, nemusel již platit žádné jiné poplatky a mohl si být jistý, že předkládaná oběť nebude zamítnuta z důvodu skutečných či formálních vad. Často se stávalo, a to hlavně během velkých národních svátků, že prostí lidé byli nuceni platit přemrštěné ceny. Jednou chamtiví kněží zašli tak daleko, že požadovali cenu za pár holubů, která se rovnala týdennímu platu a která měla být pro chudé jen za několik grošů. Již „Synové Annáše“ začali budovat své bazary v prostorách chrámu, ty samé prodejní tržnice, které vydržely až do doby jejich konečného odstranění davem tři roky před zničením samotného chrámu.

173:1.3 (1889.1) Ale obchod s obětními zvířaty a dalším různým zbožím nebyl jediný způsob, kterým dvory chrámu byly znesvěceny. V té době tam byl podporován rozsáhlý systém bankovních a obchodních operací, provozovaný přímo v chrámových prostorách. A tento systém vznikl následujícím způsobem. Během asmónské dynastie židé razili své vlastní stříbrné peníze a stalo se zvykem, že požadovaný chrámový poplatek půl šekelu a všechny ostatní chrámové platby se musely platit židovskými mincemi. Toto pravidlo pak vyžadovalo, aby směnárníci peněz měli licenci na výměnu mnoha druhů měn, které byly v oběhu v celé Palestině a ostatních provincií římského impéria, za tento ortodoxní šekel židovského mincovnictví. Chrámová daň z hlavy, kterou platili všichni, kromě žen, otroků a nezletilých, činila jeden a půl šekelu. Šekel byla mince velikosti deseti centů, ale dvojnásobně tlustá. Za časů Ježíše byli kněží také osvobozeni od placení chrámových poplatků. Proto ve dnech předcházejících Paschu od 15. do 25. v měsíci, postavili pověření směnárníci peněz své stánky v hlavních městech Palestiny za účelem poskytování správných peněz příslušníkům židovského národa, aby až dojdou do Jerusalema, mohli zaplatit chrámové poplatky. Po tomto desetidenním období se tito směnárníci peněz přesunuli do Jerusalema a postavili své směnárenské stoly ve dvorech chrámu. Měli dovoleno ponechat si provizi, která se rovnala hodnotě tří až čtyř centů za výměnu mince v hodnotě kolem deseti centů a v případě mince vyšší hodnoty, měli dovoleno vzít si dvojnásobnou provizi. Stejným způsobem tito chrámový bankéři profitovali z výměny všech peněz, určených pro zakoupení obětních zvířat a zaplacení vykonání obřadu obětování.

173:1.4 (1889.2) Tito chrámoví směnárníci peněz nejenom provozovali regulární bankovní obchod pro zisk za výměnu více než dvaceti druhů peněz, které přicházející poutníci pravidelně přinášeli do Jerusalema, ale prováděli také všechny ostatní druhy finančních operací. Jak chrámový pokladník, tak i vládci chrámu měli z těchto obchodních aktivit nesmírné zisky. Nebylo neobvyklé, že chrámový pokladník shromáždil sumu přes deset milionů dolarů, zatímco obyčejní lidé trpěli chudobou a pokračovali v placení těchto nespravedlivých poplatků.

173:1.5 (1889.3) Toto pondělí ráno, uprostřed hlučného seskupení směnárníků peněz, obchodníků a prodavačů dobytka, se Ježíš pokusil učit evangelium nebeského království. On nebyl jediný, kdo nesnášel toto zneuctění chrámu; obyčejní lidé, především židé z cizích provincií, také silně neschvalovali toto lichvářské znesvěcení svého národního domu uctívání. V tu dobu také Velká rada konala své pravidelné porady v jednom ze sálů, obklopeného vším tímto hlukem a zmatkem probíhajícího obchodování a smlouvání.

173:1.6 (1890.1) Když se již Ježíš chystal zahájit svůj proslov, jeho pozornost upoutaly dvě epizody. U nedalekého stolu směnárníka vznikla ostrá a ohnivá hádka kvůli údajnému předražení ceny za výměnu peněz nějakému židu z Alexandrie a ve stejné chvíli byl rozerván vzduch bučením stáda asi stovek volů, které hnali z jedné části zvířecí ohrady do druhé. Když tam Ježíš stál, mlčky, ale zadumaně pozorujíc tento výjev obchodování a zmatku, uviděl blízko stojícího prostoduchého Galilejce, člověka, se kterým jednou mluvil v Jirónu, kde byl vystaven výsměchu a ústrků povýšených a rádoby nadřazených Judejců; to všechno dohromady vyvolalo jeden z těch zvláštních a občasných výlevů rozhořčených emocí v duši Ježíše.

173:1.7 (1890.2) K údivu svých apoštolů, stojících nablízku a nezapojujících se do dění, které vzápětí následovalo, Ježíš sestoupil s řečnické tribuny a šel k mladíkovi, který hnal dobytek přes dvůr, vzal mu jeho provazový bič a rychle vyvedl zvířata z chrámu. Ale to nebylo všechno; majestátně kráčel před udivenými zraky tisíců lidí, shromážděných v chrámovém dvoře, k nejvzdálenější zvířecí ohradě a pak začal odstraňovat závory u každého kotce a vyháněl uvězněná zvířata. Shromáždění poutníci byli v tu chvíli ohromeni; a s hlučným křikem se rozběhli k prodejním stánkům a začali převracet stoly směnárníků peněz. Za necelých pět minut byl všechen obchod vymeten z chrámu. Tehdy se na scéně objevily římské stráže stojící nedaleko, všude bylo ticho a dav lidí se již ukáznil; Ježíš se vrátil na řečnickou tribunu a lidem řekl: „Dnes jste byli svědky toho, co je psáno ve Spisech: „Dům můj bude domem modlitby pro všechny národy, ale vy jste z něho udělali doupě lupičů.“

173:1.8 (1890.3) Ale než mohl říci další slova, obrovské shromáždění začalo provolávat „Hosanna“ a brzy na to vystoupila z davu velká skupina mladých lidí a začala zpívat děkovné chorály za to, že zlodějští a lichvářští obchodníci byli vyhnáni z posvátného chrámu. V tu chvíli se tam objevilo několik kněží a jeden z nich Ježíšovi řekl: „Ty neslyšíš, co říkají děti Levitů?“ A Učitel odpověděl: „Vy jste nikdy nečetli: „Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis slávu?“ A po celý zbytek dne, zatímco Ježíš učil, stráže postavené lidem, hlídaly u každého klenutého průchodu a nepustily nikoho, i kdyby nesl jen prázdnou nádobu, do chrámových dvoran.

173:1.9 (1890.4) Když veleknězi a zákoníci uslyšeli o těchto událostech, zůstali v němém úžasu. Čím více se Ježíše báli, tím více byli rozhodnuti ho zabít. Ale byli v rozpacích. Nevěděli jak to provést, aby ho mohli usmrtit, poněvadž měli nesmírný strach z toho velkého množství lidí, kteří mu tak otevřeně dali svůj souhlas s vyhozením zprofanovaných lichvářů. A tak celý tento den, den pokoje a míru v chrámových dvoranách, lidé naslouchali Ježíšovým učením a doslova mu viseli na rtech.

173:1.10 (1890.5) Toto překvapující jednání Ježíše bylo za hranicemi chápání jeho apoštolů. Byli natolik vyvedeni z míry náhlým a nečekaným činem svého Učitele, že po celou dobu této příhody zůstali shluknuti pohromadě kousek od řečnické tribuny; nepřiložili pomocnou ruku na očištění tohoto chrámu. Kdyby se tato velkolepá událost stala předchozího dne, v době Ježíšova triumfálního příjezdu k chrámu po jeho bouřlivém vstupu do města a kdy byl hlasitě oslavovaný davem, byli byna takovou věc připraveni, ale ve stavu, v jakém sem přišli, byli naprosto nepřipraveni se tohoto dění zúčastnit.

173:1.11 (1891.1) Toto očištění chrámu odhaluje Učitelův postoj k obchodním aktivitám náboženství, stejně jako jeho odpor ke všem formám nepoctivosti a lichvářství na úkor chudých a nevědomých. Tato epizoda také ukazuje na to, že Ježíš nebyl proti použití síly na ochranu většiny z jakékoliv lidské skupiny proti nepoctivým a zotročujícím praktikám nespravedlivé menšiny, která se umí obklopit politickou, finanční či církevní mocí. Vychytralým, zlým a záludným lidem nesmí být dovoleno organizovat pro svůj prospěch vykořisťování a utlačování těch, kteří kvůli svému idealizmu nemohou použít sílu na svoji ochranu, nebo na prosazování svých ušlechtilých životních plánů.

2. Zpochybnění pravomoce Učitele

173:2.1 (1891.2) Nedělní triumfální vjezd do Jerusalema natolik zastrašil židovské vůdce, že upustili od svých snah Ježíše zatknout. Dnešní toto velkolepé očištění chrámu také vydatně přispělo k oddálení Ježíšova zatčení. Každým dnem se židovští vládcové stávali rozhodnějšími ho zabít, ale nedával jim pokoj strach ze dvou věcí, které oddalovaly hodinu útoku. Veleknězi a zákoníci nechtěli Ježíše zatknout na veřejnosti, jelikož se báli, že dav lidí se ve své zlobě obrátí proti nim; také se obávali toho, že by římské stráže byly povolány potlačit lidové povstání.

173:2.2 (1891.3) Na odpoledním zasedání Vysoké rady bylo všemi hlasy odsouhlaseno, že Ježíš musí být co nejrychleji zabit, poněvadž žádný z Učitelových přátel nebyl na tomto zasedání přítomen. Ale nebyli schopni se dohodnout na tom, kdy a jak bude zadržen. Nakonec přijali rozhodnutí, na základě kterého vyšlou mezi lid pět skupin, které se budou snažit napadnout jeho učení, nebo jinými způsoby ho zdiskreditovat v očích těch, kteří naslouchají jeho projevům. Proto, kolem druhé hodiny, když Ježíš právě začal svoje kázání „O svobodě synovstva“, skupina těchto izraelských stařešinů si proklestila cestu blíže k Ježíšovi a svým obvyklým způsobem ho přerušili položením otázky: „Z jaké mocí toto činíš? Kdo ti dal tu pravomoc?“

173:2.3 (1891.4) Chrámoví představitelé a členové židovské Vysoké rady měli plné právo položit takovou otázku každému, kdo chtěl učit a kázat neobvyklým způsobem, který byl charakteristický u Ježíše, obzvláště kvůli jeho předchozímu jednání při očištění chrámu od veškerého obchodování. Tito obchodníci a směnárníci peněz všichni provozovali svoji činnost s přímým povolením od nejvyšších vládců a určitá procenta z jejich zisku musela jít přímo do chrámové pokladny. Nezapomeňte, že pravomoc bylo heslem celého židovstva. Proroci vždy způsobovali problémy, protože se odvážili učit bez pravomoci, bez řádného vzdělání v rabínských akademiích a následného oficiálního vysvěcení Vysokou radou. Bez této pravomoci bylo ambiciózní učení na veřejnosti považováno buď za nevědomou troufalost, anebo za otevřenou vzpouru. V té době pouze Vysoká rada mohla vysvětit staršího učitele a takový obřad musel být proveden v přítomnosti minimálně třech osob, které byly již dříve vysvěceny. Takové vysvěcení znamenalo pro učitele titul „rabín“ a také mu dávalo pravomoc jednat jako soudce─řešit ty záležitosti, které mu byly předloženy k rozhodnutí.

173:2.4 (1892.1) V tuto odpolední hodinu chrámoví vůdci přišli před Ježíše nejen proto, aby napadli jeho učení, ale také jeho činy. Ježíš velmi dobře věděl, že tito stejní lidé již dlouho říkají veřejnosti, že jeho pravomoc učit je mu dána od Satana a že všechny jeho zázraky byly vykonány silou, získanou od prince ďáblů. Proto Učitel začal svoji odpověď na jejich otázku protiotázkou. Ježíš řekl: „Já vám také položím otázku a jestliže na ni odpovíte, tak já vám řeknu, jakou pravomocí to všechno dělám. Odkud měl Jan povolení křtít? Z nebe, či od lidí?“

173:2.5 (1892.2) Když tázající toto uslyšeli, poodešli stranou a začali se mezi sebou radit jakou by měli dát odpověď. Chystali se Ježíše zostudit před davem lidí, ale nyní se sami nacházeli v trapné situaci před všemi lidmi, shromážděnými v tu dobu na dvoře chrámu. A jejich nezdar byl pak o to větší, když se vrátili k Ježíšovi a řekli: „Pokud se jedná o křest Jana, my nedokážeme odpovědět, my to nevíme.“ Oni dali Učiteli takovou odpověď, jelikož mezi sebou usoudili: jestli řekneme, že z nebe, tak on řekne: „Proč jste mu tehdy nevěřili?“ a možná dodá, že svoji pravomoc dostal od Jana a jestli řekneme, že od lidí, tak se dav může obrátit proti nám, protože většina lidí považuje Jana za proroka; a tudíž byli nuceni předstoupit před Ježíše a lidi a přiznat, že oni, náboženští učitelé a vůdci Izraele nemohou (nebo nechtějí) vyjádřit svůj názor na Janovu misi. A když takhle odpověděli, Ježíš se na ně podíval a řekl: „Ani já vám neřeknu, jakou pravomocí to všechno dělám.“

173:2.6 (1892.3) Ježíš nikdy neměl v úmyslu odvolávat se na Jana pro potvrzení své pravomoci; Jan nebyl nikdy vysvěcen Vysokou radou. Pravomoc Ježíše byla v něm samém a ve věčné svrchovanosti jeho Otce.

173:2.7 (1892.4) Použitím této metody jednání se svými odpůrci se Ježíš nesnažil vyhnout odpovědi. Z počátku se mohlo zdát, že se pokouší o mistrovskou výmluvu, ale nebylo tomu tak. Ježíš nikdy nevyužil svoji převahu ani proti svým nepřátelům. V jeho zdánlivé výmluvě on ve skutečnosti dal všem svým posluchačům odpověď na otázku farizejů o pravomoci, o kterou se opírá jeho mise. Oni tvrdili, že používá pravomoc prince ďáblů. Ježíš opakovaně tvrdil, že všechno jeho učení a práce je silou a pravomocí jeho nebeského Otce. Toto tvrzení židovští vůdcové odmítli přijmout, jelikož nikdy nedostal pověření Vysoké rady. Způsob, jakým jim Ježíš odpověděl─neprohlásil, že má pravomoc od Jana─natolik uspokojil lid, že snaha nepřátel vlákat ho do léčky se fakticky obrátila proti nim a hodně se tímto diskreditovali v očích všech přítomných.

173:2.8 (1892.5) Právě toto umění Ježíše jednat se svými odpůrci v nich vyvolávalo takový strach. V ten den se již nepokusili položit další otázky; odešli, aby se spolu poradili na dalším postupu. Ale lidé rychle poznali nečestnost a falešnost v těchto otázkách, položených židovskými vůdci. Dokonce ani prostí lidé nemohli nerozeznat rozdíl mezi vznešeností Učitele a záludným pokrytectvím jeho nepřátel. Ale očištění chrámu přiklonilo saduceje na stranu farizejů při sestavování plánu zabít Ježíše. A v té době saducejové měli většinu ve Vysoké radě.

3. Podobenství o dvou synech

173:3.1 (1893.1) Když tam tito provokující farizejové stáli mlčky před Ježíšem, ten se na ně podíval a řekl: „Poněvadž pochybujete o misi Jana a brojíte nepřátelsky proti učení a práci Syna Člověka, poslechněte si toto moje podobenství: Jeden velký a vážený hospodář měl dva syny a chtěl po nich, aby mu pomohli v práci na jeho rozlehlých pozemcích. Přišel k prvnímu a řekl: „Synu, jdi dnes pracovat na vinici.“ A tento bezstarostný syn svému otci odpověděl: „Nepůjdu.“ Ale potom toho litoval a šel. Když našel svého staršího syna, také mu řekl : „Synu, jdi pracovat na vinici.“ A tento pokrytecký a nevěrný syn odpověděl: „Ano, můj otče, půjdu.“ Ale když se jeho otec vzdálil, tak nešel. Dovolte mne se vás zeptat: který z těchto dvou synů ve skutečnosti splnil vůli svého otce?“

173:3.2 (1893.2) A lidé jedním hlasem odpověděli: „Ten první syn.“ A nato Ježíš řekl: „Správně; a nyní vám prohlašuji, že celníci a nevěstky, přestože se zdá, že odmítají výzvu k pokání, uvidí svoji chybu a vejdou do království Božího před vámi, kteří okázale sloužíte nebeskému Otci a přitom odmítáte konat práci pro Otce. Nebyli jste to vy, farizejové a zákoníci, kdo věřil v Jana, ale celníci a nevěstky mu uvěřili; vy nevěříte ani mému učení, ale prostí lidé s radostí naslouchají mým slovům.“

173:3.3 (1893.3) Ježíš neopovrhoval farizeji a saduceji osobně. On se snažil zdiskreditovat jejich systémy učení a metody jednání. On nebyl nepřátelský k žádnému člověku, ale tady se odehrával nevyhnutelný střet mezi novým a živým náboženstvím ducha a starším náboženstvím, založeném na obřadech, tradicích a moci.

173:3.4 (1893.4) Po celou tu dobu dvanáct apoštolů stálo blízko Ježíše, ale žádným způsobem se neúčastnili tohoto dění. Každý z dvanáctky reagoval po svém na události těchto závěrečných dnů služby Ježíše v těle a každý z nich zůstal také poslušný Učitelovu příkazu zdržet se veškerého veřejného učení a kázání v průběhu paschálního týdne.

4. Podobenství o nepřítomném hospodáři

173:4.1 (1893.5) Když čelní farizejové a zákoníci, kteří se pokoušeli vlákat do pasti Ježíše svými otázkami, vyslyšeli příběh o dvou synech a odešli se poradit, tak Učitel obrátil svoji pozornost k naslouchajícímu davu a vyprávěl další podobenství:

173:4.2 (1893.6) „Byl jeden dobrý člověk, který měl hospodářství a vysadil vinohrad. Postavil kolem něho plot, vykopal jámu pro vinařský lis a vystavěl strážní věž pro stráž. Potom tuto vinici pronajal vinařům a sám se vypravil na dlouhou cestu do jiné země. Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, aby převzali jeho díl úrody. Ale vinaři se mezi sebou poradili a odmítli dát těmto sluhům hrozny, které jejich hospodáři náležely a napadli je. Jednoho zbili, druhého ukamenovali a ostatní poslali pryč s prázdnýma rukama. Když o tom všem hospodář uslyšel, poslal jiné a zkušenější služebníky, aby jednali s těmito ničemnými vinaři, ale ti je také hanebně napadli a zranili. A potom hospodář k nim poslal svého oblíbeného služebníka, svého správce a oni ho zabili. A i potom všem, trpělivě a shovívavě poslal mnoho dalších služebníků, ale vinaři žádného z nich nepřijali. Některé zbili, jiné zabili a tak se hospodář rozhodl poslat na jednání s těmito nevděčnými vinaři svého syna a řekl si: „Oni se odváží špatně zacházet s mými služebníky, ale určitě budou mít úctu k mému milovanému synovi.“ Když však tito nestoudní a zlí vinaři spatřili syna, řekli si mezi sebou: „To je dědic; pojďte, zabijme ho a dědictví připadne nám.“ A tak ho chytili, vyvlekli ven z vinice a zabili. Když majitel té vinice uslyšel o tom, jak vyvlekli a zabili jeho syna, co udělá těmto nevděčným a ničemným vinařům?“

173:4.3 (1894.1) Když lidé vyslechli toto podobenství a Ježíšem položenou otázku, odpověděli: „Zabije tyto zlé lidi a pronajme svoji vinici jiným a čestným vinařům, kteří mu budou odvádět jeho podíl v určený čas.“ A někteří z lidí pochopili, že toto podobenství se vztahuje na židovský národ a jeho zacházení s proroky a také k blížícímu se odsouzení Ježíše a zavržení evangelia království a smutně řekli: „Bůh nedovolí, abychom dělali takové věci.“

173:4.4 (1894.2) Ježíš uviděl skupinu saduceů a farizejů jak se prodírají davem, počkal chvíli až se k němu přiblížili a řekl: „Vy víte, jak vaši otcové zavrhli proroky a vy dobře víte, že jste ve svých srdcích rozhodnuti zavrhnout Syna Člověka.“ A potom, dívajíc se pátravým pohledem na tyto kněze a stařešiny, stojící před ním, Ježíš řekl: „Což jste nikdy nečetli ve Spisech o kameni, který stavitelé zavrhli a který, když ho lidé objevili, stal se základním kamenem? A proto vás ještě jednou varuji, jestli budete pokračovat v zavrhování tohoto evangelia, brzy vám království Boží bude odňato a bude dáno národu, ochotnému přijmout radostné zprávy a přinese duchovní plody. A s tímto kamenem je spojeno tajemství, poněvadž ten, kdo na něj upadne, přestože se rozbije na kusy, bude spasen; ale na koho ten kámen padne, ten se roztříští na prach a jeho popel bude odván do všech čtyř světových stran.“

173:4.5 (1894.3) Když farizejové uslyšeli tato slova, pochopili, že Ježíš mluví o nich a ostatních židovských vůdcích. Velmi rádi by se ho hned zmocnili, ale báli se davu. Nicméně, byli natolik rozhořčeni Ježíšovými slovy, že se vzdálili a šli se znovu mezi sebou poradit, jak to udělat, aby ho mohli usmrtit. A v tu noc se saduceové spojili s farizeji, aby společně připravili plán zatknout Ježíše následujícího dne.

5. Podobenství o svatební hostině

173:5.1 (1894.4) Když zákoníci a náboženští vůdcové odešli, Ježíš se znovu obrátil k shromážděnému davu lidí a pověděl jim podobenství o svatební hostině. Řekl jim:

173:5.2 (1894.5) „Království nebeské je možno přirovnat k jednomu králi, který vystrojil svatbu svému synovi a poslal posly, aby přivedli všechny ty, kteří byli předtím na svatební hostinu pozváni a aby jim řekli: „V královském paláci je všechno připraveno pro slavnostní oběd.“ Ale, mnozí z těch, kteří předtím slíbili, že přijdou, teď odmítli přijít. Když král uslyšel o tomto odmítnutí svého pozvání, poslal další služebníky a posly, kterým řekl: „Řekněte všem těm, kteří byli pozváni, aby přišli, protože hostina je připravena. Moji býci a vykrmená jehňata byla zabita a všechno je připraveno pro oslavu nadcházejícího sňatku mého syna.“ Ale opět tito neteční lidé nedbali tohoto pozvání svého krále a hleděli si svého; jeden šel pracovat na pole, druhý do hrnčířské dílny a jiní se věnovali svým obchodům. Avšak jiní se neuspokojili tímto pohrdnutím králova pozvání, ale v otevřené vzpouře chytili královy posly, mučili je a některé dokonce zabili. A když král pochopil, že jeho vybraní hosté, dokonce i ti, kteří jeho předběžné pozvání přijali a slíbili přijít na svatební hostinu, odmítli jeho výzvu a v otevřené vzpouře napadli a zabili jeho vyslané posly, nesmírně se rozhněval. A pak tento potupený král svolal svoji armádu a armády svých spojenců a přikázal jim zabít tyto rebelantské vrahy a vypálit jejich město.

173:5.3 (1895.1) A když takto potrestal ty, kteří pohrdli jeho pozváním, stanovil jiný den pro svatební hostinu a řekl svým poslům: „Ti, kteří byli poprvé pozváni na svatbu, nebyli toho hodni; jděte proto na rozcestí a na cesty a za městské hradby a pozvěte všechny, které najdete a pozvěte také cizince, aby přišli a navštívili tuto svatební hostinu.“ Služebníci tedy vyšli na cesty a do odlehlých míst a shromáždili všechny, které nalezli, dobré i zlé, bohaté i chudé a tak se konečně svatební síň naplnila spokojenými hosty. Když bylo všechno připraveno, král se přišel podívat na hosty a k jeho velkému překvapení tam uviděl člověka, který neměl svatební oblečení. Král, poněvadž volně nabídl svatební oblečení pro všechny své hosty, se tohoto člověka zeptal: „Příteli, jak to, žes přišel do svatební síně při takové příležitosti neoblečen svatebně?“ A ten se nezmohl říci jediné slovo. Potom král řekl svým služebníkům: „Vyhoďte tohoto bezohledného hosta z mého domu a nechť sdílí osud všech těch ostatních, kteří pohrdli mým pohostinnostvím a odmítli mé pozvání. Já zde nestrpím nikoho, kromě těch, kteří s radostí přijali moje pozvání a kteří si mne váží i tím, že jsou oblečeni do svatebního oblečení pro hosty, které je tak štědře připraveno pro všechny.“

173:5.4 (1895.2) Po skončení tohoto podobenství se Ježíš chystal rozpustit dav lidí, když se jeden vnímavý věřící k němu prodral davem a zeptal se ho: „Ale, Učiteli, jak se my o tom dovíme? Jak máme být připraveni na královo pozvání? Jaké znamení nám dáš, podle kterého poznáme, že jsi Syn Boží?“ A když toto Učitel uslyšel, řekl: „Jenom jedno znamení vám bude dáno.“ A potom, ukazujíc na své vlastní tělo, pokračoval: „Zničte tento chrám a za tři dny ho vystavím.“ Ale oni mu nerozuměli a když se rozcházeli, mluvili mezi sebou a říkali: „Tento chrám stojí již téměř padesát let a on přesto říká, že ho zničí a postaví za tři dny.“ Dokonce ani jeho apoštolové nechápali význam jeho prohlášení, ale později, po jeho vzkříšení, si vzpomněli, co řekl.

173:5.5 (1895.3) Kolem čtvrté hodiny odpoledne Ježíš pokynul svým apoštolům a dal jim najevo, že chce odejít z chrámu a jít do Betanie na večeři a přenocovat tam. Při výstupu na Olivovou horu řekl Ježíš Ondřejovi, Filipovi a Tomášovi, aby zítra ráno postavili tábor blíže k městu, ve kterém budou pobývat během zbytku paschálního týdne. V souladu s jeho pokyny postavili následují den stany na svahu kopce a na pozemku Šimona z Betanie, odkud se naskýtal pohled na Getsemanskou zahradu─veřejné místo odpočinku občanů.

173:5.6 (1896.1) A znovu to byla mlčící skupina židů, stoupající v tento pondělní večer po západním svahu Olivové hory. Jako nikdy předtím těchto dvanáct mužů začínalo cítit, že se brzy stane něco tragického. I když dramatické očištění chrámu brzo z rána posílilo jejich naděje, když viděli jak Učitel uplatnil svůj vliv a ukázal svoji mocnou sílu, události celého odpoledne byly pro ně velkým zklamáním, poněvadž každá z nich představovala zaručené odmítnutí učení Ježíše židovskou zákonnou mocí. Apoštolové byli sevřeni úzkostí a zmítáni děsivou nejistotou. Uvědomovali si, že se může stát, že od událostí tohoto dne je dělí pouze několik krátkých dnů od hrozící katastrofy. Oni všichni cítili, že se má stát něco obrovského, ale nevěděli, co to bude. Odešli spát na různá místa, ale téměř vůbec nespali. Dokonce dvojčata Alfeova byla konečně vzrušena pomyšlením na to, že život Učitele se rychle blíží ke svému závěrečnému vyvrcholení.

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. Všechna práva vyhrazena.