Kniha Urantia

Kapitola 172

Vjezd do Jerusalema

172:0.1 (1878.1) JEŽÍŠ a apoštolové dorazili do Betanie v pátek 31. března, roku 30 n.l., krátce po čtvrté hodině odpoledne. Lazar, jeho sestry a jejich přátelé je očekávali; a jelikož každý den přicházelo hodně lidí hovořit s Lazarem o jeho vzkříšení, Ježíš se dozvěděl, že pro něho byl zajištěn nocleh u věřícího souseda, nějakého Šimona, který se stal po smrti Lazarova otce vůdčím občanem této malé vesnice.

172:0.2 (1878.2) V ten večer Ježíš přijal mnoho hostů a prostí lidé Betanie a Betfage dělali všechno proto, aby se cítil vítán. Přestože hodně z nich si myslelo, že Ježíš jde nyní do Jerusalema, navzdory rozsudku Vysoké rady o jeho smrti, aby se tam prohlásil králem židů, betanská rodina─Lazar, Marta a Marie─si mnohem více uvědomovali, že Učitel není takovým králem; nejistě cítili, že toto může být jeho poslední návštěva Jerusalema a Betanie.

172:0.3 (1878.3) Velkoknězi byli informováni o tom, že Ježíš se ubytoval v Betanii, ale uvážili, že by nebylo dobré pokusit se ho zatknout ve společnosti jeho přátel; rozhodli se počkat na jeho příchod do Jerusalema. Ježíš o tom všem věděl, ale byl vznešeně klidný; jeho přátelé ho nikdy neviděli tak vyrovnaného a přívětivého; dokonce i apoštolové byli ohromeni, že dokáže být tak bezstarostným, když Velká rada se obrátila k celému židovskému národu s požadavkem o jeho vydání do jejich rukou. Zatímco Učitel v tu noc spal, apoštolové byli po dvojicích na stráži a mnozí z nich byli opásáni mečem. Brzy ráno následujícího dne byli probuzeni stovkami poutníků, kteří přišli z Jerusalema, bez ohledu na sobotu, aby uviděli Ježíše a Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých.

1. Sobota v Betanii

172:1.1 (1878.4) Všichni poutníci z oblastí mimo Judeu, stejně jako židovské autority, se ptali: „Co myslíte, přijde Ježíš na slavnost?“ A proto, když lidé slyšeli, že Ježíš je v Betanii, byli tomu rádi, ale velkoknězi a farizejové byli poněkud zmateni. Byli spokojeni, že ho mají v oblasti své soudní pravomoci, ale byli značně znepokojeni jeho smělostí; pamatovali si, jak při jeho předchozí návštěvě v Betanii vstal Lazar z mrtvých. Lazar se stával velkým problémem pro tyto nepřátele Ježíše.

172:1.2 (1878.5) Šest dní před Paschou, večer po skončení sabatu, lidé z celé Betanie a Betfage se shromáždili v domě Šimona, aby společně oslavili příchod Ježíše veřejnou hostinou. Tato večeře byla na počest jak Ježíše, tak i Lazara; byla uspořádána navzdory Velké radě. Marta řídila podávání jídla; její sestra Marie byla stranou mezi přihlížejícími ženami, poněvadž podle židovského zvyku žena nesměla sedět za stolem při veřejné hostině. Zmocněnci Vysoké rady byli přítomni, ale měli strach zatknout Ježíše v okruhu jeho přátel.

172:1.3 (1879.1) Ježíš mluvil se Šimonem o dávném Jóšui, s nímž měl stejné jméno, a vyprávěl o tom, jak Jóšua a izraelité přišli do Jerusalema přes Jericho. Když komentoval legendu o hroutících se hradbách Jericha, Ježíš řekl: „Mne nezajímají takové hradby z cihel a kamene; ale chtěl bych, aby hradby předsudků, pokrytectví a nenávisti se rozpadaly před tímto kázáním o lásce Otce ke všem lidem.“

172:1.4 (1879.2) Hostina probíhala ve velmi veselé a normální atmosféře, s výjimkou toho, že všichni apoštolové byli neobvykle vážní. Ježíš byl mimořádně veselý a hrál si s dětmi až do doby, kdy přišel čas zasednout ke stolu.

172:1.5 (1879.3) V průběhu celého večera se nic neobyčejného nestalo až do chvíle před koncem hostiny, kdy Marie, sestra Lazara, vystoupila ze skupiny přihlížejících žen a šla k místu, kde odpočíval Ježíš jako čestný host. Otevřela velkou alabastrovou nádobu s velmi vzácným a drahým olejem a pomazala jím Učitelovu hlavu a potom mu začala polévat nohy a svými vlasy olej roztírala. Celý dům se naplnil vůní oleje a všichni přítomní byli ohromeni tím, co Marie udělala. Lazar mlčel, ale někteří lidé reptali, projevujíc rozhořčení, že tak drahý olej byl takto použit. Jidáš Iškariotský přišel k odpočívajícímu Ondřejovi a řekl: „Proč nebyl tento olej prodán a peníze použity k nasycení chudých? Měl bys promluvit s Učitelem, aby odsoudil takové plýtvání.“

172:1.6 (1879.4) Ježíš věděl, co si oni myslí a když slyšel, co říkají, položil svoji ruku na hlavu Marie, která vedle něho klečela a s laskavým výrazem na své tváři řekl: „Nechte ji být, všichni. Proč ji kvůli tomu trápíte, když vidíte, že udělala dobrou věc podle hlasu svého srdce? Těm z vás, kteří reptáte a říkáte, že ten olej měl být prodán a peníze dány chudým, bych chtěl říci, že ty chudé máte stále kolem vás, takže jim můžete pomáhat, kdykoliv budete chtít; ale já s vámi stále nebudu; brzy odejdu ke svému Otci. Tato žena již dlouho šetřila tento olej pro mé tělo v den mého pohřbu a nyní, kdy se jí zdálo vhodné pomazat mne před mojí smrtí, nemělo by jí být odepřeno takové zadostiučinění. Tímto činem Marie vám všem vyčinila, poněvadž svým jednáním prokázala víru v to, co jsem řekl o své smrti a následném vystoupení k mému nebeskému Otci. Tato žena nebude souzena za to, co dnes večer udělala; naopak, říkám vám, že v následující epochách, kdekoliv ve světě bude toto evangelium hlásáno, bude se o jejím činu mluvit jako o památce na ni.“

172:1.7 (1879.5) Právě kvůli této výtce, kterou si vzal jako osobní kritiku, se Jidáš Iškariotský rozhodl pomstít své uražené city. On měl mnohokrát takové myšlenky v podvědomí; ale nyní se osmělil myslet na takové zlé činy ve své mysli otevřeně a vědomě. A mnoho jiných ho v tomto postoji podporovalo, poněvadž cena tohoto oleje se rovnala ročnímu výdělku člověka─dost pro zajištění chleba pro pět tisíc lidí. Ale Marie Ježíše milovala; připravila tento vzácný olej pro pomazání jeho těla po smrti, protože uvěřila jeho slovům, když je dopředu varoval o tom, že musí zemřít; a nemohlo ji to být odepřeno, jestli změnila své rozhodnutí a rozhodla se poskytnout Učiteli tento dar ještě za jeho života.

172:1.8 (1879.6) Jak Lazar, tak i Marta věděli, že Marie již dlouho šetřila peníze, aby mohla koupit tuto nádobus nardem a oni plně souhlasili s tím, co její srdce toužilo v této záležitosti udělat, protože byli bohatí a mohli si snadno dovolit takový dar.

172:1.9 (1880.1) Když se vrchní kněží dozvěděli o této večeři v Betanii na počest Ježíše a Lazara, začali se mezi sebou radit o tom, co by se mělo udělat s Lazarem. A ihned se rozhodli, že Lazar musí také zemřít. Oni si uvědomili, že by bylo zbytečné zabít Ježíše a nechat žít Lazara, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých.

2. Nedělní ráno s apoštoly

172:2.1 (1880.2) V toto nedělní ráno, v krásné Šimonově zahradě, Učitel svolal k sobě svých dvanáct apoštolů a dal jim poslední pokyny před vstupem do Jerusalema. Řekl jim, že pravděpodobně jim dá ještě mnoho lekcí předtím, než se vrátí k Otci, ale doporučil jim, aby se zdrželi veškeré veřejné práce během tohoto pobytu na slavnosti Paschi v Jerusalemu. Dal jim pokyny, aby se stále zdržovali v jeho blízkosti a „sledovali a modlili se.“ Ježíš věděl, že mnozí z jeho apoštolů a blízkých stoupenců měli stále u sebe schované meče, ale vůbec se o tom nezmínil.

172:2.2 (1880.3) Tyto ranní pokyny obsahovaly krátké zhodnocení jejich služby ode dne jejich vysvěcení nedaleko od Kafarnaumu až k dnešnímu dni, kdy se připravují ke vstupu do Jerusalema. Apoštolové poslouchali mlčky; nepoložili žádnou otázku.

172:2.3 (1880.4) Brzy toho rána David Zebedeus předal Jidášovi peníze, získané z prodeje vybavení tábora u Pelly a Jidáš pak dal větší část z těchto peněz do úschovy Šimonovi, jejich hostiteli, v očekávání potíží při jejich vstupu do Jerusalema.

172:2.4 (1880.5) Po poradě s apoštoly si Ježíš promluvil s Lazarem a řekl mu, aby nepoložil svůj život na oltář pomstychtivé Vysoké rady. Právě na základě této rady Lazar za několik dní později uprchl do Filadelfie krátce předtím,, než činovníci Vysoké rady poslali své lidi, aby ho zatkli.

172:2.5 (1880.6) V určitém smyslu všichni stoupenci Ježíše cítili blížící se krizi, ale nebyli schopni si plně uvědomit její vážnost kvůli neobvykle veselé náladě a mimořádně příjemnému humoru Učitele.

3. Odchod do Jerusalema

172:3.1 (1880.7) Betanie se nacházela přibližně tři kilometry od chrámu a v půl druhé toho nedělního odpoledne byl Ježíš připraven vydat se do Jerusalema. Cítil k Betanii a jejímu prostému lidu hlubokou náklonnost. Nazaret, Kafarnaum a Jerusalem ho zavrhly, ale lidé Betanie ho přijali, uvěřili v něho. A právě v této malé vísce, kde téměř každý muž, žena a dítě byli věřícími, se rozhodl vykonat největší dílo svého poskytnutí na zemi─vzkříšení Lazara. Ježíš nevzkřísil Lazara pro to, aby vesničané uvěřili, ale proto, že již věřili.

172:3.2 (1880.8) Celé ráno Ježíš přemýšlel o svém vstupu do Jerusalema. Až dosud se vždy snažil potlačit veškeré snahy veřejnosti velebit ho jako Mesiáše, ale nyní tomu bylo jinak; blížil se konec jeho života v těle, Velká rada ho odsoudila k smrti a svobodné vyjádření jeho učedníků a jejich pocitů, které se dalo očekávat při jeho slavnostním a veřejném vstupu do města, nemohlo způsobit žádnou újmu.

172:3.3 (1881.1) Ježíš se nerozhodl k tomuto veřejnému vstupu do Jerusalema ve snaze získat závěrem všeobecnou popularitu či nabýt moc. Ani to neudělal kvůli tomu, aby uspokojil lidské touhy svých učedníků a apoštolů. Ježíš neuvažoval o žádné z těchto iluzí bláhového snílka; on velmi dobře věděl, jaký bude závěr této návštěvy.

172:3.4 (1881.2) Když se rozhodl uskutečnit veřejný vstup do Jerusalema, Učitel stál před nevyhnutelným úkolem zvolit vhodný způsob pro vykonání takového rozhodnutí. Ježíš promyslel všechna ta početná a více či méně protichůdná, takzvaná mesiášská, proroctví, ale zdálo se, že je pouze jedno, které by vyhovovalo jeho záměru. Většina z těchto proroctvích zobrazovala krále, syna a nástupce Davida, jako odvážného a průbojného světského osvoboditele celého Izraele z jařma cizí nadvlády. Ale ve Spisech existoval jeden citát, který byl s Mesiášem často spojován těmi, kteří se přikláněli k duchovnější koncepci jeho mise a o kterém si Ježíš myslel, že by se shodoval s jeho plánovaným vstupem do Jerusalema. Tento citát je obsažen v Zachariáši a říká: „Raduj se velice, dcero Siónu; raduj se, dcero Jerusalema! Pohleďte, váš král k vám přichází! Je spravedlivý a přináší spasení. Přichází nevznešeně, jede na oslovi, na mladém oslíkovi.“

172:3.5 (1881.3) Král-válečník vždy vjížděl do města na koni; král na mírové misi a misi přátelství vždy vjížděl do města na oslovi. Ježíš nechtěl vjet do Jerusalema jako válečný jezdec; on chtěl vjet do města mírumilovně a s dobrou vůlí, jako Syn Člověka, na oslovi.

172:3.6 (1881.4) Ježíš se již dlouho snažil svým přímým učením vštípit svým apoštolům a svým učedníkům, že jeho království není z tohoto světa, že je to pouze duchovní věc; ale ve své snaze neuspěl. Nyní to, co se mu nepodařilo dosáhnout svým jasným a osobním učením, pokusil se docílit symbolikou. Proto, ihned po obědě Ježíš zavolal Petra a Jana a přikázal jim jít do sousední vesnice Betfage, ležící severozápadně nedaleko Betanie a jen kousek od hlavní cesty a řekl jim: „Jděte do Betfage a když přijdete na křižovatku, najdete tam u kůlu přivázaného oslíka. Odvažte ho a přiveďte ho sem. Jestli se vás kdokoliv zeptá, proč to děláte, jenom řekněte. „Učitel ho potřebuje.“ A když tito dva apoštolové přišli do Betfage, tak tam našli, jak jim to Učitel řekl, přivázaného oslíka vedle své matky a na ulici před rohovým domem. Jak Petr začal oslíka odvazovat, přišel k nim majitel a zeptal se jich, proč to dělají. Když mu Petr odpověděl, že jim to přikázal Učitel, ten člověk řekl: „Jestli je vaším Učitelem Ježíš z Galileje, tak si oslíka odveďte.“ A tak se vrátili zpět i s oslíkem.

172:3.7 (1881.5) V tu dobu se kolem Ježíše a jeho apoštolů shromáždilo několik stovek poutníků. Později odpoledne poutníci, procházející tudy na svátek Paschi, zde také zůstali. Mezitím David Zebedeus a několik jeho bývalých poslů se sami o sobě rozhodli spěšně odejít do Jerusalema, kde u chrámu rychle roznesli mezi davy přicházejících poutníků zprávu o tom, že Ježíš Nazaretský připravuje triumfální vjezd do města. Proto se tam shromáždilo několik tisíc těchto návštěvníků, aby přivítali tohoto proroka a tvůrce zázraků, o kterém toho hodně slyšeli a kterého někteří považovali za Mesiáše. Tento dav návštěvníků vyšel z Jerusalema a setkal se s Ježíšem a zástupem lidí, přicházejících do města, kousek za hřebenem Olivové hory a začali sestupovat do města.

172:3.8 (1882.1) Když procesí vycházelo z Betanie, mezi rozradostněnými učedníky, věřícími a přicházejícími poutníky, z nichž mnozí pocházeli z Galileje a Pereji, panovalo velké nadšení. Těsně před vyjitím z Betanie dorazilo sem dvanáct žen z původního ženského sboru v doprovodu několika svých přítelkyň a připojily se k tomuto nevšednímu procesí, které se radostně vydalo na cestu směrem k Jerusalemu.

172:3.9 (1882.2) Než procesí vyšlo, dvojčata Alfeova položila na osla své pláště a držela ho, dokud se Učitel na něho neposadil. Když se procesí blížilo k vrcholu Olivové hory, rozjařený dav házel části svých oděvů na zem a lidé přinesli větve z nedalekých stromů, aby udělali koberec cti pro osla, nesoucího královského Syna, slíbeného Mesiáše. Jak se veselý dav přiblížil k Jerusalemu, lidé začali zpívat, či spíše společně křičet, žalm: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodina! Hosana na výsostech! Požehnáno je království, které přichází s nebes!“

172:3.10 (1882.3) Ježíš byl bezstarostný a veselý až do chvíle, kdy přišli na hřeben Olivové hory, odkud byl dokonalý pohled na město a chrámové věže; Učitel zastavil procesí a celý zástup upadl do hlubokého ticha, když ho uviděli jak pláče. Dívajíc se dolů na obrovský dav lidí, přicházející z města ho pozdravit, Učitel, s velkými emocemi a plačtivým hlasem, řekl. „Ó, Jerusaleme, kdybys jen věděl, právě ty, alespoň v tento tvůj den, co slouží tvému míru a čeho bys mohl bohatě mít! Ale nyní se tato sláva má skrýt před tvým zrakem. Chystáš se zavrhnout Syna Míru a obrátit se zády k evangeliu spasení. Brzy přijdou dny, kdy tvoji nepřátelé vykopou příkopy kolem tebe a budou tě obléhat ze všech stran; oni tě doslova zničí, poněvadž nenechají kámen na kameni. A to všechno tě postihne proto, že jsi nepoznal čas božské návštěvy. Brzy odmítneš dar Boží a všichni lidé tě zavrhnou.

172:3.11 (1882.4) Když skončil svoji řeč, začali sestupovat s Olivové hory a zakrátko se potkali s davem návštěvníků, kteří přišli z Jerusalema, mávajíc palmovými větvemi, volajíc hosana a jinými způsoby vyjadřující radost a družnost. Učitel neplánoval, že tento dav lidí přijde z Jerusalema ho přivítat; to bylo dílo jiných. On nikdy nepromýšlel předem něco, co bylo teatrální.

172:3.12 (1882.5) Uprostřed davu lidí, který přišel přivítat Učitele, bylo také mnoho farizejů a dalších jeho nepřátel. Oni byli natolik znepokojeni tímto náhlým a nečekaným vzplanutím popularity, že se báli ho zatknout z obavy, aby takový čin nevyvolal otevřené povstání lidu. Velmi se obávali reakce tak velkého počtu návštěvníků, kteří toho o Ježíšovi hodně slyšeli a kteří, mnoho z nich, v něho věřili.

172:3.13 (1882.6) Jak se blížili k Jerusalemu, tak se dav stával stále víc vášnivější a to natolik, že několik farizejů se protlačilo k Ježíšovi a řekli mu: „Učiteli, měl bys pokárat své učedníky a vyzvat je ke vhodnému chování.“ Ježíš jim odpověděl. „Je jen dobře, že tyto děti vítají Syna Míru, kterého velkoknězi zavrhli. Bylo by zbytečné je zastavit, kdyby oni umlkli, kameny u cesty by křičely místo nich.“

172:3.14 (1882.7) Farizejové předběhli procesí, aby se připojili k Vysoké radě, která právě zasedala v chrámě a oznámili svým kolegům: „Hleďte, všechno, co děláme, není nic platné; tento Galilejec nás zesměšňuje. Lidé jsou z něho poblázněni; jestli nezastavíme tyto ignoranty, celý svět půjde za ním.“

172:3.15 (1883.1) Ve skutečnosti tento pomíjivý a spontánní výlev lidového nadšení neměl v sobě žádný hluboký význam. Přestože toto přivítání bylo radostné a upřímné, neznamenalo to žádné hluboce zakořeněné přesvědčení v lidských srdcích tohoto rozjařeného davu. Tento samý dav lidí byl stejně ochotný Ježíše rychle zavrhnout později v tomto týdnu, jakmile se Velká rada pevně rozhodla a zaujala proti němu rozhodné stanovisko a když se rozplynuly jejich iluze─když pochopili, že Ježíš se nechystá ustanovit království podle jejich dlouho udržovaných nadějí.

172:3.16 (1883.2) Ale celé město bylo natolik rozrušeno, že každý se ptal: „Kdo je ten člověk?“ A lidé odpovídali: „To je prorok z Galileje, Ježíš Nazaretský.“

4. Návštěva chrámu

172:4.1 (1883.3) Zatímco dvojčata Alfeova šla vrátit osla jeho majiteli, Ježíš a deset apoštolů se oddělili od svých blízkých druhů a prošli se v okolí chrámu pozorujíc přípravy na Paschu. Nebyla vidět žádná viditelná snaha obtěžovat Ježíše, poněvadž Vysoká rada se velmi obávala lidu a to by také mohl být jeden z důvodů, proč mohl dav provolával Ježíšovi slávu. Apoštolové nechápali, že toto byl jediný lidský způsob, jak účinně zabránit uvěznění Ježíše ihned po vstupu do města. Učitel chtěl, aby obyvatelé Jerusalema, důležití i prostí, stejně jako deseti tisíce návštěvníků Paschi, měli ještě jednu a poslední možnost slyšet evangelium a přijmout, pokud by chtěli, Syna Míru.

172:4.2 (1883.4) S blížícím se večerem, když se davy lidí vydaly hledat občerstvení, Ježíš a jeho nejbližší stoupenci zůstali sami. Jaký zvláštní den to byl! Apoštolové byli zamyšlení a mlčeli. Nikdy za celé ty roky ve spojení s Ježíšem takový den neviděli. Krátkou dobu seděli u pokladnice a dívali se jak lidé do ni vkládají své příspěvky; bohatí dávali bohatě a všichni ostatní dávali něco podle svých majetkových možností. Nakonec přišla chudá vdova, skrovně oblečena a oni viděli, jak do otvoru vložila dva leptony (malé měděné mince). Potom Ježíš, obracejíc pozornost apoštolů na vdovu, řekl: „Mějte na zřeteli to, co jste právě viděli. Tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, protože ti všichni ostatní dali ze svého nadbytku jen drobný dar, ale tato chudá žena, přestože je v nouzi, dala všechno, co měla, celé své živobytí.“

172:4.3 (1883.5) Když nastal večer, mlčky se procházeli dvoranami chrámu. Pak, když si Ježíš ještě jednou prohlédl tato známá místa, vzpomínajíc na své pocity, které prožíval v době svých předchozích návštěv, včetně těch úplně prvních, řekl: „Pojďme do Betanie, potřebujeme si odpočinout.“ Ježíš, Petr a Jan šli do domu Šimona, zatímco ostatní apoštolové šli nocovat ke svým přátelům v Betanii a Betfage.

5. Postoj apoštolů

172:5.1 (1883.6) V tento nedělní večer, při návratu do Betanie Ježíš šel sám před apoštoly. Během cesty nikdo neřekl ani slovo a před domem Šimona se mlčky rozešli. Nikdy dvanáct lidských bytostí neprožilo takové rozdílné a nevysvětlitelné pocity, jaké teď proudily v myslích a duších těchto vyslanců království. Tito odolní Galilejci byli zmateni a vyvedeni z míry; nevěděli, co bude dál; byli natolikpřekvapeni, že neměli vůbec strach. Nevěděli nic o Učitelových plánech na příští den a ani se vůbec nezeptali. Odešli spát, ačkoliv toho moc nenaspali, s výjimkou dvojčat. Ale nedrželi ozbrojenou stráž pro Ježíše u Šimonova domu.

172:5.2 (1884.1) Ondřej byl zcela vyveden z míry, naprosto zmaten. On byl jediný apoštol, který nebral vážně davový výlev chvály. Byl příliš zabrán myšlenkami na svoji odpovědnost jako hlava apoštolského sboru, aby vážně přemýšlel o významu či důležitosti hlasitých hosana zástupů lidí. Ondřej byl plně zaměstnán pozorováním některých ze svých druhů, o které se bál, že by se mohli ve chvíli rozrušení nechat svými emocemi strhnout, především Petr, Jakub, Jan a Šimon Zélóta. Po celý tento den a ty bezprostředně následující se Ondřej trápil hlubokými pochybnostmi, ale nikdy žádnou z těchto svých obav neřekl svým apoštolským druhům. Starost mu dělal postoj některých z dvanáctky, o kterých věděl, že jsou ozbrojeni meči; ale on nevěděl, že jeho vlastní bratr Petr také nosí u sebe takovou zbraň. A proto procesí do Jerusalema zanechalo na Ondřejovi poměrně nepatrný dojem; byl příliš zaměstnán povinnostmi své funkce, než aby to na něho nějak zapůsobilo.

172:5.3 (1884.2) Šimonu Petrovi se nejdříve z tohoto lidového projevu nadšení téměř zatočila hlava; ale v době jejich návratu do Betanie té noci značně vystřízlivěl. Petr prostě nebyl schopen pochopit, co Učitel zamýšlí. Byl nesmírně zklamán, že Ježíš nevyužil tuto vlnu lidového uznání a nepronesl nějaké prohlášení. Petr nedokázal pochopit, proč Ježíš nepromluvil k davu lidí, když přišli k chrámu, anebo alespoň dovolit jednomu z apoštolů mít proslov k lidem. Petr byl skvělým kazatelem a nelíbilo se mu nevyužít takové velké, vnímavé a nadšené posluchačstvo. Hodně si přál kázat evangelium království tomuto davu lidí přímo tady v chrámu; ale Učitel jim jasně přikázal neučit či nekázat během tohoto paschálního týdne v Jerusalemu. Velkolepé procesí mělo na Šimona Petra zdrcující účinek; k večeru se uklidnil, ale byl nevyslovitelně smutný.

172:5.4 (1884.3) Pro Jakuba Zebedea byla tato neděle dnem neklidu a hlubokého zmatku; nedokázal pochopit smysl celého tohoto dění; nebyl schopen porozumět účelu Učitelova jednání v tom, že umožní takové divoké provolání slávy a potom odmítne říci jediné slovo lidem po příchodu k chrámu. Když procesí sestupovalo s Olivové hory do Jerusalema, zvláště v místě, kde se potkalo s davem tisíců poutníků, přicházejících z Jerusalema přivítat Učitele, Jakub byl krutě drásán svými protichůdnými pocity radosti a uspokojení z toho, co viděl a svým hlubokým pocitem strachu z toho, co se stane, až dojdou k chrámu. A potom byl sklíčen a velmi zklamán, když Ježíš sestoupil s osla a začal se pomalu procházet po dvoranách chrámu. Jakub nemohl pochopit důvod, proč taková skvělá příležitost prohlásit království byla zahozena. V noci byla jeho mysl v pevném zajetí zneklidňující a děsivé nejistoty.

172:5.5 (1884.4) Jan Zebedeus přišel blízko k pochopení toho, proč to tak Ježíš udělal; v každém případě pochopil částečně duchovní význam tohoto tak zvaného triumfálního vjezdu do Jerusalema. Když se dav lidí blížil k chrámu a když Jan viděl svého Učitele, sedícího rozkročmo na oslíkovi, vzpomněl si, jak jednou jim Ježíš citoval úryvek ze Spisů, z projevu Zachariáše, ve kterém popisoval přicházejícího Mesiáše jako mírotvůrce a přijíždějícího do Jerusalema na oslovi. Jak o tomto citátuJan ve své mysli přemýšlel, začal chápat symbolický význam tohoto nedělního odpoledního průvodu. Přinejmenším pochopil hodně z významu tohoto citátu, že mu to umožnilo určitým způsobem mít radost z této události a zabránit přílišné depresi ze zdánlivě bezúčelného zakončení triumfálního procesí. Jan měl ten typ mysli, které měla sklon myslet a cítit v symbolech.

172:5.6 (1885.1) Filip byl naprosto vyveden z míry náhlostí a spontánností tohoto výlevu nadšení. Na cestě dolů s Olivové hory nebyl schopen uspořádat své myšlenky tak, aby pochopil význam celého tohoto dění. V určitém smyslu se mu toto představení líbilo, jelikož jeho Učitel byl oslavován. V době, kdy přišli k chrámu, byl znepokojen myšlenkou, že Ježíš by ho mohl požádat, aby nasytil tento dav lidí a proto, když se Ježíš v klidu vzdálil, aby se prošel chrámem, což tak bolestně zasáhlo většinu apoštolů, bylo velkou úlevou pro Filipa. Davy lidí byly někdy velkou zatěžkávající zkouškou pro správce dvanácti apoštolů. Když se zbavil těchto svých osobních obav, týkajících se materiálních potřeb davu lidí, Filip, stejně jako Petr, začal dávat najevo zklamání, že se nic neudělalo pro to, aby se ke shromážděnému davu promluvilo. Té noci Filip přemýšlel o těchto zážitcích a začal pochybovat o samotné ideji království; on se upřímně podivoval nad tím, co všechny tyto věci mohou znamenat, ale o svých pochybnostech se nikomu nezmínil; on Ježíše příliš miloval. Měl obrovskou osobní víru v Učitele.

172:5.7 (1885.2) Kromě symbolických a prorockých aspektů, Natanael byl nejblíže k pochopení důvodů Učitele získat širokou podporu paschálních poutníků. Ještě předtím, než přišli k chrámu, Natanael si uvědomil, že bez takového demonstrativního vjezdu do Jerusalema by Ježíš byl zatčen činovníky Vysoké rady a uvržen do vězení ve chvíli, kdy by se opovážil vejít do města. Proto nebyl vůbec překvapen, že když se jednou dostal za hradby města, Učitel již potom nezůstal s jásajícím davem, který svojí velikostí zapůsobil natolik na židovské vůdce, že ti se ho neodvážili zatknout. Pochopením skutečného Učitelova důvodu pro vjezd do Jerusalema tímto způsobem, Natanael se přirozeně choval rozvážně a byl méně znepokojen a zklamán Ježíšovým následným jednáním, než byli ostatní apoštolové. Natanael měl velkou důvěru v Ježíšovu schopnost rozumět lidem, stejně jako v jeho umění a prozíravost řešit složité situace.

172:5.8 (1885.3) Matouš byl zpočátku v rozpacích z tohoto okázalého průvodu. Nepochopil smysl toho, co se odvíjelo před jeho očima až do chvíle, kdy si vzpomněl na citát ze Zachariáše, ve kterém se prorok zmiňuje o radosti Jerusalema, jemuž jeho král přináší spasení a přijíždí na mladém oslíkovi. Když se procesí pohnulo směrem k městu a přiblížilo se k chrámu, Matouše zachvátilo nadšení; byl si jistý, že se stane něco mimořádného až Učitel přijede k chrámu v čele tohoto jásajícího davu. Když se jeden z farizejů začal Ježíšovi posmívat, řekl: „Podívejte se všichni, podívejte se, kdo sem přijíždí, král židů na oslovi!“ Matoušovi dalo hodně úsilí, aby se na něho nevrhl. V ten večer na zpáteční cestě do Betanie nebyl žádný z apoštolů tak sklíčen, jako Matouš. Společně se Šimonem Petrem a Šimonem Zélótou prožíval největší nervové vypětí a večer byl ve stavu naprostého vyčerpání. Ale ráno byl Matouš mnohem veselejší; on přece jenom uměl prohrávat.

172:5.9 (1886.1) Nejvíce zmaten a nejvíce vyveden z míry ze všech apoštolů byl Tomáš. Po většinu času pouze šel s ostatními, pozoroval to dění a upřímně se divil, jaký asi Učitel má důvod být součástí takového zvláštního procesí. Hluboko ve svém srdci považoval toto celé představení za poněkud dětinské, ne-li přímo pošetilé. On nikdy Ježíše neviděl udělat něco takového a neuměl si vysvětlit jeho podivné jednání v toto nedělní odpoledne. Když přišli k chrámu, Tomáš usoudil, že důvodem pro toto masové procesí, bylo zastrašit Vysokou radu natolik, aby se neodvážila hned Učitele zatknout. Na zpáteční cestě do Betanii Tomáš hodně přemýšlel, ale nic neřekl. Když se v noci ukládal ke spánku, začínal trochu vidět humornou stránku Učitelovy prozíravosti uspořádat bouřlivý vjezd do Jerusalema, což ho hodně povzbudilo.

172:5.10 (1886.2) Pro Šimona Zélóta tato neděle začala jako velký den. Představoval si úžasné události v Jerusalemu v nadcházejících několika dnech a v tom se nemýlil, ale Šimon snil o ustanovení nové národní vlády s Ježíšem na trůnu Davida. Šimon již viděl, jak ihned po ustanovení království nacionalisté přejdou k aktivním činům a on se stane nejvyšším velitelem shromažďujících se vojenských sil nového království. Na cestě dolů s Olivové hory si dokonce představoval, že ještě do západu slunce tohoto dne bude Vysoká rada a všichni její stoupenci mrtví. On opravdu věřil v to, že se stane něco velkého. On byl nejhlučnějším člověkem z celého davu. K páté hodině odpolední představoval tichého, zdrceného a zklamaného apoštola. On se již nikdy plně nevzpamatoval z deprese, která na něho dolehla v důsledku šoku z tohoto dne; přinejmenším až do doby dlouho po vzkříšení Učitele.

172:5.11 (1886.3) Pro Alfeova dvojčata to byl dokonalý den. Oba se plně radovali ze všeho, co se během procesí odehrávalo a jelikož nebyli přítomni v době tiché návštěvy chrámu, unikli velkému zklamání z ukončení lidového nadšení. Oni nemohli pochopit sklíčené chování apoštolů na zpáteční cestě do Betanie v ten večer. V paměti dvojčat to byl den, kdy byli nejblíže nebi na zemi. Tento den byl šťastným vrcholem za celou dobu jejich služby jako apoštolů. A vzpomínka na toto radostné nedělní odpoledne je přenesla přes celou tragedii tohoto událostmi nabitého týdne až do hodiny ukřižování. V představách dvojčat to byl nejdůstojnější vjezd krále, jaký si oni mohli dokázat představit; užívali si každý okamžik celého dění. Oni plně schvalovali všechno, co viděli a na dlouho si to uchovali ve své paměti.

172:5.12 (1886.4) Ze všech apoštolů byl tímto okázalým vjezdem do Jerusalema nejvíce nepříznivě zasažen Jidáš Iškariotský. Jeho mysl byla v rozhorčeném neklidu kvůli Učitelově výtce z předchozího dne ve spojení s jednáním Marie na slavnostní večeři v domě Šimona. Jidáš byl celým tím procesím znechucen. Jemu to připadalo dětinské, ne-li opravdu směšné. Když se tento pomstychtivý apoštol díval na dění tohoto nedělního odpoledne, Ježíš mu připadal více jako klaun, než král. On naprosto neschvaloval celé to představení. Sdílel názor Řeků a Římanů, kteří opovrhovali s každým, kdo svolí jet na oslovi či oslíkovi. V tu dobu, kdy jásající procesí vstoupilo do města, Jidáš byl již téměř rozhodnut vzdát se celé ideje takového království; byl již téměř odhodlán zanechat všech takových směšných pokusů o ustanovení království nebeského. Ale pak si vzpomněl na vzkříšení Lazara a mnoho dalších jiných věcí a rozhodl se zůstat s dvanáctkou, alespoň ještě jeden den. Kromě toho, on měl u sebe váček a neopustil by apoštoly s apoštolskými penězi ve svém vlastnictví. Na zpáteční cestě do Betanie jeho chování nikomu nepřipadalo podivné, poněvadž všichni apoštolové byli stejně sklíčeni a mlčeli.

172:5.13 (1887.1) Jidáš byl nesmírně ovlivněn výsměchem svých přátel saduceů. Žádný jiný faktor neměl na něho takový silný vliv při jeho konečném rozhodování zradit Ježíše a jeho druhy apoštoly, jako jedna epizoda, která se stala právě ve chvíli, když Ježíš přijel k bráně města. Významný saducej (přítel rodiny Jidáše) k němu přiběhl ve veselé náladě a s posměšným úsměvem mu poklepal na rameno a řekl. „Proč si tak ztrápený, můj dobrý příteli; raduj se a připoj se k nám všem ostatním v provolávání tohoto Ježíše Nazaretského králem židovským, který vjíždí do městské brány Jerusalema na oslovi.“ Jidáš se nikdy nebál pronásledování, ale nesnášel tento způsob zesměšňování. Dlouho živená myšlenka na pomstu se nyní spojila s tímto smrtelným strachem ze zesměšnění, z toho děsivého a hrozivého pocitu stydět se za svého Učitele a za své druhy apoštoly. V duši byl tento vysvěcený vyslanec království již dezertérem; pouze čekal na nějakou přijatelnou záminku pro otevřený rozkol s Učitelem.