Kniha Urantia

Kapitola 174

Úterní ráno v chrámu

174:0.1 (1897.1) KOLEM sedmé hodiny tohoto úterního rána se Ježíš setkal s apoštoly, ženským sborem a skupinou asi dvaceti dalších blízkých učedníků v domě Šimona. Na tomto setkání se rozloučil s Lazarem a dal mu pokyny, které mu pak umožnily tak rychle uprchnout do Filadelfie v Pereji, kde se později zapojil do misionářského hnutí, které mělo v tomto městě své centrum. Ježíš se také rozloučil se zestárlým Šimonem a dal rady na rozloučenou ženskému sboru, jelikož již nikdy je potom formálně neoslovil.

174:0.2 (1897.2) V toto ráno se přivítal s každým z dvanácti apoštolů osobním pozdravem. Ondřejovi řekl: „Nenechej se vyvést z míry nadcházejícími událostmi. Veď pevnou rukou své bratry a nedovol, aby tě uviděli sklíčeného.“ Petrovi řekl: „Nespoléhej se na sílu těla či na ocel meče. Usaď se na duchovních základech z věčných kamenů.“ Jakubovi řekl: „Nezakolísej kvůli vnějším vlivům. Zůstaň pevný ve své víře a brzy poznáš realitu toho, v co věříš.“ Janovi řekl: „Buď laskavý; miluj i své nepřátele; buď tolerantní. A pamatuj, že jsem se ti svěřil s mnoha věcmi.“ Natanaelovi řekl: „Nesuď podle vzhledu; buď pevný ve své víře, i když se bude zdát, že všechno je ztraceno; buď věrný svému poslání vyslance království.“ Filipovi řekl: „Nenechej se zneklidnit se nyní blížícími událostmi. Buď pevný i tehdy, když nebudeš vidět cestu. Buď loajální své přísaze vysvěcení.“ Matoušovi řekl: „Nezapomeň na milosrdenství, které tě přijalo do království. Nenechej se nikým obelstít o svoji věčnou odměnu. Poněvadž jsi úspěšně odolal svodům tělesné podstaty, buď připraven projevit pevnost.“ Tomášovi řekl: „Bez ohledu na to, jak obtížné to může být, musíš se opírat o svoji víru a ne o to, co vidíš. Nepochybuj o tom, že jsem schopen dokončit práci, kterou jsem započal a že jednou uvidím všechny své věrné vyslance v království věčném.“ Alfeovým dvojčatům řekl: „Nedovolte věcem, kterým nerozumíte, aby vás deptaly. Spoléhejte se na pocity svých duší a nedůvěřujte významným lidem a ani změně lidských postojů. Stůjte při svých bratřích.“ A Šimonovi Zélótovi řekl: „Šimone, můžeš být zdrcen zklamáním, ale tvůj duch se povznese nade všechno, co tě může potkat. To, co ses nenaučil ode mne, můj duch tě naučí. Hledej opravdové duchovní reality a přestaň být ovlivňován nereálnými a materiálními stíny.“ A Jidášovi Iškariotskému řekl: „Jidáši, miluji tě a modlím se za to, abys miloval své bratry. Neunav se konáním dobra; a chci tě varovat před kluzkými stezkami lichocení a jedovatými šípy posměchu.“

174:0.3 (1897.3) A když se takto se všemi apoštoly přivítal, vydal se s Ondřejem, Petrem, Jakubem a Janem do Jerusalema, zatímco ostatní šli postavit tábor v Getsemane, kde se chystali strávit již tuto noc a kde si udělali základnu na zbývající dobu Učitelova života v těle. Během sestupu s Olivové hory Ježíš se asi v polovině zastavil a více než hodinu se čtyřmi apoštoly besedoval.

1. Boží odpuštění

174:1.1 (1898.1) Již několik dní Petr a Jakub spolu diskutovali o svých rozdílných názorech na učení Učitele o odpuštění hříchu. Oba souhlasili s tím, že se na tuto věc Ježíše zeptají a Petr využil tuto příležitost jako vhodnou šanci obdržet Učitelovu radu. Proto Petr přerušil rozhovor o rozdílnostech mezi velebením a uctíváním otázkou: „ Učiteli, Jakub a já rozumíme rozdílně tvému učení o odpuštění hříchu. Jakub tvrdí, že učíš o tom, že Otec nám odpouští dokonce ještě předtím, než ho o to požádáme a já říkám, že kajícnost a přiznání musí předcházet odpuštění. Kdo z nás má pravdu? Co ty k tomu řekneš?“

174:1.2 (1898.2) Po krátkém mlčení se Ježíš s vážným výrazem podíval na všechny čtyři a odpověděl: „Moji bratři, chybujete ve svých názorech, poněvadž nerozumíte podstatě těchto vnitřních a láskyplných vztahů mezi tvorem a Tvořitelem, mezi člověkem a Bohem. Nedokážete pochopit to chápající porozumění, které moudrý rodič má pro své nevyspělé a někdy chybující dítě. Není vůbec jasné, jestli soudní a milující rodiče jsou někdy vyzváni odpustit obyčejnému a normálnímu dítěti. Porozumění spojené s láskou účinně předchází všemu takovému odcizení, které později nutně vyžaduje přizpůsobit pokání dítěte k odpuštění rodičem.

174:1.3 (1898.3) V každém dítěti žije část jeho otce. Otec má prioritu a nadřazenost ve vnímání všech otázek, spojených se vztahy dítěte a rodiče. Rodič je schopen vidět nevyzrálost dítěte ve světle vyvinutější rodičovské zralosti─vyspělejší zkušenosti staršího partnera. Ve vztazích pozemského dítěte a nebeského Otce božský rodič má nekonečné a božské pochopení a schopnost pro láskyplné porozumění. Boží odpuštění je neodvratné; je vrozené a nezměnitelné v nekonečném porozumění Boha, v jeho dokonalé znalosti všeho, co se týká mylného rozhodnutí a nesprávné volby dítěte. Boží spravedlnost je natolik věčná, že neměně v sobě obsahuje chápající laskavost.

174:1.4 (1898.4) Když moudrý člověk rozumí vnitřním impulsům svých bližních, bude je milovat. A když milujete svého bratra, již jste mu odpustili. Tato schopnost rozumět podstatě člověka a odpustit jeho zřejmá provinění je Boží vlastnost. Jestli jste moudrými rodiči, tak právě takový bude váš vztah ke svým dětem; budete je milovat a rozumět jim i tehdy, když přechodná nedorozumění se budou zdát, že vás rozdělují. Dítě, jelikož je nevyzrálé a postrádá větší pochopení hloubky vztahu dítě a otec, musí často cítit pocit viny v důsledku rozkolu, vzniklého kvůli rozhodnému postoje otce, ale opravdový otec si nikdy neuvědomuje žádný takový rozkol. Hřích je zkušeností tvorova vědomí; není součástí vědomí Boha.

174:1.5 (1898.5) Vaše neschopnost či neochota odpustit svým bližním je měřítkem vaší nevyzrálosti, vaší neschopností dosáhnout pochopení, porozumění a lásky dospělého člověka. Míra vaší zášti a mstivost je v přímém poměru s vaší neznalostí vnitřní podstaty a opravdových tužeb vašeho dítěte a vašich bližních. Láska je působení božského a vnitřního impulsu života. Je založena na porozumění, živena nezištnou službou a zdokonalující se moudrostí.“

2. Otázky židovských vůdců

174:2.1 (1899.1) V pondělí večer se konala porada Velké rady s přibližně padesáti dalšími vůdci, kteří byli vybráni mezi zákoníky, farizeji a saduceji. Účastníci této porady se shodli na tom, že by bylo nebezpečné zatknout Ježíše na veřejnosti kvůli jeho velkému vlivu na prosté lidi. Většina zúčastněných byla také toho názoru, že je nutno stanovit určitý postup jak ho zdiskreditovat v očích lidí předtím, než bude zatčen a předveden před soud. Proto bylo sestaveno několik skupin učených mužů, aby byli brzy ráno příštího dne přítomni v chrámu a pokusili se chytit Ježíše do léčky obtížnými otázkami a jinými způsoby se snažili ho zdiskreditovat před lidmi. Konečně se farizejové, saduceové a dokonce i heródotové všichni spojili v tomto úsilí znevážit Ježíše v očích paschálních davů.

174:2.2 (1899.2) V úterý ráno Ježíš přišel na chrámový dvůr a začal učit. Řekl však pouze několik slov, když skupina mladých studentů z akademií, která si toto vystoupení nacvičila, přišla před Ježíše a jejich mluvčí se na něho obrátil: „Učiteli, my víme, že jsi čestný a víme, že hlásáš cesty pravdy a že sloužíš jenom Bohu, poněvadž se nebojíš nikoho z lidí a že neupřednostňuješ žádného člověka. My jsme pouze studenti a chtěli bychom znát pravdu o jedné věci, která nás trápí; náš problém je tento: „Je zákonné platit daň císaři? Máme platit, nebo nemáme?“ Ježíš, pochopivši jejich přetvářku a lstivost, jim řekl: „Proč jste přišli mně takto zkoušet? Ukažte mně ty peníze na zaplacení daně a já vám odpovím.“ A když mu podali denár, podíval se na něj a řekl. „Kdo je vyobrazen a čí jméno je na této minci?“ A když mu odpověděli „Císař“, Ježíš řekl: „Dejte císaři, co je císařovo a dejte Bohu, co je Boží.“

174:2.3 (1899.3) Když jim takto odpověděl, tito mladí zákoníci a jejich komplici heródotové se stáhli a odešli a lidé, dokonce i saduceové, měli radost z jejich porážky. Také ti mladíci, kteří se ho pokusili dostat do léčky, velmi obdivovali nepředvídanou moudrost Učitelovy odpovědi.

174:2.4 (1899.4) Předcházejícího dne židovští vůdcové se snažili ho zdiskreditovat před lidmi ve věcech církevní moci, a když se jim to nezdařilo, tak se nyní pokusili ho zatáhnout do kompromitující diskuze o občanské moci. Jak Pilát, tak i Herodes, byli v tu dobu v Jerusalemu a Ježíšovi nepřátelé se domnívali, že jestli se odváží dát radu neplatit daň císaři, mohli by okamžitě předstoupit před římské autority a obvinit ho z podněcování ke vzpouře. Naproti tomu si správně mysleli, že kdyby v dlouhém projevu vyjádřil svůj souhlas s placením daně, takové prohlášení by nesmírně zranilo národní hrdost jeho židovských posluchačů a způsobilo by to velkou nevoli a nelibost u lidí.

174:2.5 (1899.5) V tom všem byli nepřátelé Ježíše poraženi, jelikož bylo všeobecně dobře známo rozhodnutí Vysoké rady, určené jako směrnice pro židy, žijící v pohanských národech, že „právo ražby sebou nese právo vybírat daň.“ Takto se Ježíš vyhnul jejich pasti. Kdyby jim odpověděl „ne“, rovnalo by se to podněcování ke vzpouře; kdyby řekl „ano“, pohoršilo by to hluboko zakořeněné smýšlení té doby. Učitel se nevyhnul otázce; on jenom použil moudrost a dal dvojí odpověď. Ježíš nebyl nikdy vyhýbavý, ale vždy byl moudrý v jednání s těmi, kteří se ho snažili obelstít a zlikvidovat.

3. Saduceové a vzkříšení

174:3.1 (1900.1) Dříve, než Ježíš mohl začít se svým učením, další skupina k němu přišla, aby mu položila otázky a tentokrát to byli vzdělaní a záludní saduceové. Jejich mluvčí, který se přiblížil těsně k Ježíšovi, řekl: „Učiteli, Mojžíš řekl, že zemře-li ženatý muž bez dětí, ať se s jeho manželkou ožení jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. A nyní se stal případ, kdy jeden muž zemřel bezdětný a měl šest bratrů; druhý bratr si vzal jeho manželku, ale také zemřel bez potomků. Pak si další bratr vzal tuto ženu za manželku, ale také zemřel a neměl děti. A tak ji postupně měli všichni ostatní bratři a všichni zemřeli bez dětí. A naposledy ze všech zemřela ta žena. A nyní se tě chceme zeptat: „Až bude vzkříšení, komu z těch sedmi bratří bude ta žena patřit, když ji měli všichni?“

174:3.2 (1900.2) Ježíš věděl a věděli to i lidé, že tito saduceové nemysleli svoji otázku upřímně, poněvadž bylo nepravděpodobné, že by se takový případ stal; a kromě toho, tento zvyk, že bratři svého zemřelého bratra mu chtěli zplodit potomky byl v tu dobu zastaralý a židé ho prakticky již neznali. Nicméně, Ježíš svolil dát odpověď na tuto zlomyslnou otázku. Řekl: „Vy všichni se v takové otázce mýlíte, jelikož neznáte ani Spisy, ani živou sílu Boha. Vy víte, že děti tohoto světa se mohou ženit a vdávat, ale jak se zdá, vy nerozumíte, že ti, kteří skrze vzkříšení spravedlivých a hodných dosáhnout následných světů, se tam ani nežení, ani nevdávají. Ti, kteří jsou vzkříšeni z mrtvých, se podobají andělům nebeským a nikdy neumírají. Tito vzkříšení jsou věčnými syny Božími; jsou děti světla, vzkříšeni do procesu věčného života. A tomu rozuměl i váš otec Mojžíš, poněvadž ve spojení s jeho zkušeností u hořícího keře uslyšel Otce říkat: „Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův“. A tak i já, společně s Mojžíšem, vám prohlašuji, že můj Otec není Bohem mrtvých, nýbrž živých. V něm vy všichni žijete, rozmnožujete se a máte své smrtelné bytí.“

174:3.3 (1900.3) Když Ježíš odpověděl na tyto otázky, saduceové se stáhli a někteří z farizejů se natolik zapomněli, že volali: „Správně, správně, Učiteli, dobře jsi odpověděl těmto nevěřícím saduceům.“ Saduceové se již neodvážili položit další otázky a prostí lidé žasli nad moudrostí jeho učení.

174:3.4 (1900.4) V tomto střetu se saduceji se Ježíš odvolal na Mojžíše proto, že tato nábožensko-politická sekta uznávala platnost pouze pěti takzvaných „Mojžíšových knih“; nepřipustili, aby se naučná dogmata jejich učení opírala o učení proroků. Ačkoliv ve své odpovědi Učitel pozitivně potvrzuje fakt spasení smrtelných tvorů skrze vzkříšení, v žádném případě však nemluví souhlasně o víře farizejů ve vzkříšení skutečného lidského těla. Ježíš chtěl zdůraznit to, že Otec řekl: „Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův“ a ne „Já jsem byl jejich Bohem.“

174:3.5 (1900.5) Saduceové chtěli udělat z Ježíše předmět opovržlivého posměchu, protože velmi dobře, věděli, že perzekuovat ho na veřejnosti by mu s největší určitostí získalo další sympatie v myslích velkého množství lidí.

4. Největší přikázání

174:4.1 (1901.1) Ještě jedna skupina saduceů dostala pokyn položit Ježíšovi kompromitující otázky o andělech, ale když viděli osud svých druhů, kteří se ho snažili chytit do pasti otázkami o vzkříšení, moudře se rozhodli mlčet; odešli, aniž mu položili jedinou otázku. Byl to předem připravený plán spolčených farizejů, zákoníků, saduceů a heródotů zaplnit celý den těmito kompromitujícími otázkami v naději tímto zdiskreditovat Ježíše před lidmi a současně mu účinně nedat čas pro hlásání jeho znepokojujícího učení.

174:4.2 (1901.2) Potom přišla další ze skupin farizejů, aby pokládala obtěžující otázky a její mluvčí, mávajíc na Ježíše, řekl: „Učiteli, já jsem advokát a chtěl bych se tě zeptat které, podle tvého názoru, je největší přikázání?“ Ježíš mu odpověděl: „Je pouze jedno přikázání a to je největší ze všech a to přikázání zní takto: „Slyš, ó Izraeli! Hospodin, Bůh náš, je Hospodin jediný; a miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem a celou svou duší, celou svojí myslí a celou svojí silou.“ To je to první a největší přikázání. A to druhé je mu podobné; ono vlastně vychází přímo z něho a zní: „Miluj svého bližního jako sám sebe“. Není žádné jiné přikázání větší než tato dvě; na těchto dvou přikázáních stojí celý zákon a stojí všichni proroci.“

174:4.3 (1901.3) Když tento advokát pochopil, že Ježíš nejenom že odpověděl v souladu s nejvyššími koncepcemi židovského náboženství, ale že také dal moudrou odpověď v očích shromážděného lidu, rozhodl se, že lépe bude otevřeně pochválit Učitelovu odpověď. Proto řekl: „Dobře řečeno, Učiteli, správně jsi řekl, že Bůh je jeden a není druhého, kromě něho; a že milovat svého bližního jako sám sebe je první a největší přikázání; a shodneme se, že toto největší přikázání je mnohem důležitější, než všechny spálené přinesené oběti.“ Když advokát takto uvážlivě odpověděl, Ježíš se na něho podíval a řekl: „Můj příteli, vidím, že nejsi daleko od království Božího.“

174:4.4 (1901.4) Ježíš mluvil pravdu, když řekl, že tento advokát „není daleko od království“, poněvadž v ten stejný večer tento člověk přišel do Učitelova tábora u Getsemane, kde otevřeně přiznal svoji víru v evangelium království a byl pokřtěn Jóšijášem, jedním z učedníků Abnéra.

174:4.5 (1901.5) V chrámu se nacházely ještě další dvě či tři skupiny zákoníků a farizejů a měly v úmyslu položit své otázky, ale byly jednak odzbrojeny Ježíšovou odpovědí advokátovi a také byly odrazeny nezdarem všech těch, kteří se ho pokusili vlákat do léčky. Potom, co se odehrálo, se nikdo neodvážil položit mu otázku na veřejnosti.

174:4.6 (1901.6) Jelikož nebylo dalších otázek a blížilo se poledne, Ježíš neobnovil své učení, ale spokojil se pouze otázkou farizejům a jejich druhům. Ježíš jim řekl: „Jelikož již nemáte další otázky, já bych vám chtěl jednu položit. Co si myslíte o Osvoboditeli? Myslím tím, čí je syn?“ Po krátké pauze jeden ze zákoníků odpověděl: „Mesiáš je syn Davidův.“ A poněvadž Ježíš věděl, že se vedlo mnoho debat, také mezi jeho učedníky, o tom, zdali on je synem Davida, položil jim další otázku: „Jestliže je opravdu syn Davidův, jak to, že v žalmu, který vy připisujete Davidovi, on sám říká v duchu: „Řekl Hospodin mému Pánovi: „Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím tvé nepřátele k nohám tvým.“ Jestliže David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?“ Nejenom že mu tito vůdcové, zákonící a vrchní kněží nedokázali na tuto otázku odpovědět, ale také se zdrželi dalších otázek, aby se ho pokusili zkompromitovat. Oni nikdy na tuto otázku, kterou jim Ježíš položil, neodpověděli, ale po Učitelově smrti se snažili vyhnout potížím tím, že změnili výklad tohoto žalmu tak, aby se vztahoval na Abrahama a ne na Mesiáše. Jiní se pokusili vyhnout tomuto dilema tvrzením, že David nebyl autorem tohoto takzvaného mesiášského žalmu.

174:4.7 (1902.1) Před krátkou chvílí to byli farizejové, kteří měli radost z toho, jakým způsobem saduceové byli Učitelem umlčeni a nyní se saduceové radovali z neúspěchu farizejů. Ale taková rivalita byla jenom krátkodobá; oni velmi rychle zapomněli na své dlouhotrvající spory ve společném úsilí zastavit učení a činy Ježíše. Co se týká prostých lidí, po celou tuto dobu Ježíšovi s radostí naslouchali.

5. Otázky Řeků

174:5.1 (1902.2) Kolem poledne, když Filip nakupoval zásoby pro nový tábor, který byl v tento den stavěn poblíž Getsemane, byl osloven delegací cizinců, skupinou věřících Řeků z Alexandrie, Atén a Říma, jejichž mluvčí apoštolovi řekl: „Nám o tobě řekli lidé, kteří tě znají. Pane, my jsme za tebou přišli s prosbou setkat se s Ježíšem, tvým Učitelem.“ Filip byl překvapen tímto setkáním s těmito významnými a zvídavými řeckými jinověrci na tržišti, a poněvadž Ježíš jim všem dvanácti výslovně přikázal nedělat žádná kázání na veřejnosti během paschálního týdne, byl poněkud v rozpacích, jak tuto situaci správně vyřešit. Vyveden z míry byl také proto, že tito jinověrci byli z ciziny. Kdyby to byli židé, nebo sousední a známí jinověrci, tak by moc neváhal. Takže udělal následující: požádal tyto Řeky, aby zůstali tam, kde jsou. A rychle odběhl pryč. Oni si mysleli, že jde vyhledat Ježíše, ale on ve skutečnosti spěchal do domu Josefa, poněvadž věděl, že Ondřej a ostatní apoštolové tam obědvají. Zavolal si Ondřeje ven, vysvětlil mu, proč přišel a potom v doprovodu Ondřeje se vrátil k čekajícím Řekům.

174:5.2 (1902.3) Jelikož Filip byl téměř u konce s nakupováním zásob, vrátil se s Ondřejem a Řeky do domu Josefa, kde je Ježíš přijal. Usadili se vedle něho, zatímco on promluvil k apoštolům a několika vůdčím učedníkům, shromážděných na tomto obědě. Ježíš řekl:

174:5.3 (1902.4) „Můj Otec mne poslal na tento svět odhalit jeho láskyplnou dobrotivost dětem lidským, ale ti, ke kterým jsem přišel nejdříve, mně odmítli přijmout. Je vskutku pravda, že mnozí z vás uvěřili v mé evangelium, ale děti Abrahama a jejich vůdcové se mně chystají zavrhnout a tímto činem odmítnou Jeho, který mne poslal. Já otevřeně hlásám evangelium spasení lidem tohoto národa; pověděl jsem jim o synovství slibujícím radost, svobodu a život bohatší v duchu. Můj Otec vykonal mnoho nádherných činů pro tyto strachem posedlé děti lidské. Ale pravdu říkal prorok Izajáš o tomto národě, když napsal: „Hospodine, kdo uvěřil v to, co jsme prorokovali? A komu byl zjeven Hospodin?“ Je pravdou, že vůdcové mého národa si úmyslně dali klapky na oči, aby neviděli a zatvrdili svá srdce, aby neuvěřili a nebyli spaseni. Celé tyto roky jsem se snažil vyléčit je z jejich nevíry, aby se mohli stát příjemci Otcova věčného spasení. Já vím, že ne všichni mně odmítli; někteří z vás opravdu uvěřili v mé poselství. V této místnosti je nyní mnoho lidí, kteří byli kdysi členy Vysoké rady, nebo zastávali vysoké funkce v poradních sborech národa, i když někteří z vás se stále zdráháte přiznat otevřeně pravdu ze strachu, aby vás nevyloučili ze synagogy. Někteří z vás raději milují lidskou slávu než slávu Boží. Ale já musím být shovívavý, jelikož se bojím o bezpečnost a oddanost i některých z těch, kteří byli tak dlouhou dobu blízko mě a kteří žili bok po boku se mnou.

174:5.4 (1903.1) Vidím, že v této hodovní místnosti se shromáždili židé a jinověrci ve zhruba stejném počtu a chtěl bych k vám promluvit jako k první a poslední takové skupině, kterou mohu poučit o otázkách království předtím, než odejdu za svým Otcem.

174:5.5 (1903.2) Tito Řekové pozorně poslouchali Ježíšovo učení v chrámu. V pondělí večer se radili v domě Nikodéma a jejich jednání trvalo až do svítání a třicet z nich se rozhodlo vstoupit do království.

174:5.6 (1903.3) Teď, když před nimi stál, Ježíš uviděl konec jednoho soudního období a začátek dalšího. Obrátil svoji pozornost k Řekům a řekl:

174:5.7 (1903.4) „Ti, kdo věří v toto evangelium, věří nejenom ve mne, ale v Něho, který mne poslal. Když se podíváte na mne, vidíte nejenom Syna Člověka, ale také Jeho, který mne poslal. Já jsem světlo života a každý, kdo uvěří mému učení, nebude již déle zůstávat v temnotě. Jestli vy, jinověrci, mně budete poslouchat, dostane se vám slov života a ihned vstoupíte do radostné svobody pravdy, kterou dává synovství Boží. Jestli se moji krajané rozhodnou mně odmítnout a zamítnout mé učení, já je nebudu za to soudit, jelikož jsem nepřišel soudit svět, ale nabídnout mu spasení. Nicméně, ti, kteří zavrhnou a odmítnou mé učení, budou předvoláni v patřičnou dobu před soud mým Otcem a těmi, kteří byli ustanoveni posoudit takové odmítnutí darů milosrdenství a pravd spasení. Vy všichni si pamatujte, že já nemluvím za sebe, ale že jsem vám čestně prohlásil, že to, co mně Otec přikázal, já odhalím lidským dětem. A ta slova, která mně Otec poručil říci světu, jsou slova božské pravdy, nekonečného milosrdenství a věčného života.

174:5.8 (1903.5) Ale jak židům, tak i jinověrcům prohlašuji, že přišla hodina pro Syna Člověka přijmout svoji slávu. Vy dobře víte, že jestli pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo; ale jestli zemře v dobré půdě, vzklíčí a přinese hodně užitku. Ten, kdo sobecky miluje svůj život, riskuje, že ho ztratí; ale ten, kdo je ochoten položit svůj život kvůli mně a evangelium, bude mít bohatší život na zemi i na nebi, život věčný. Jestli mně opravdu budete následovat i poté, až odejdu za svým Otcem, potom se stanete mými učedníky a skutečnými služebníky svých smrtelných bližních.

174:5.9 (1903.6) Já vím, že se blíží má hodina a duše má je zarmoucena. Vidím, že můj národ se rozhodl odmítnout království, ale rád přijmu tyto pravdu hledající jinověrce, kteří sem dnes přišli hledat cestu světla. Nicméně, mé srdce bolí kvůli mému národu a moje duše je sevřena úzkostí tím, co na mne brzy čeká. Co mám říci, když vidím, co mne má postihnout? Mám snad říci: „Otče, zachraň mě od této hrůzné hodiny? Ne! Vždyť právě proto jsem přišel na tento svět a pro tuto hodinu. Raději zvolím jiná slova a budu se modlit, aby vy jste se ke mně přidali: Otče, oslav své jméno; tvá vůle bude vykonána.“

174:5.10 (1904.1) Když Ježíš pronesl tato slova, objevil se před ním Osobní Ladič, pobývající v něm před křtem a když se Ježíš odmlčel, tento duch, nyní mocný představitel Otce, Ježíši Nazaretskému řekl: „Již mnohokrát jsem oslavil své jméno během tvého poskytnutí a oslavím ho ještě jednou.“

174:5.11 (1904.2) Přestože shromáždění židé a jinověrci žádný hlas neslyšeli, nemohli si nevšimnout, že Ježíš se ve své řeči odmlčel, naslouchajíc nějakému sdělení z nadlidského zdroje. Všichni přítomní řekli, soused sousedovi: „Anděl k němu promluvil.“

174:5.12 (1904.3) Potom Ježíš pokračoval: „To všechno se nestalo kvůli mně, ale kvůli vám. Já s určitostí vím, že Otec mne přijme a schválí moji misi, uskutečněnou pro vaše blaho, ale je nezbytné, abyste si dodali odvahy a byli připraveni na blížící se strastiplnou zkoušku. Chci vás ujistit, že vítězství bude nakonec korunovat naše společné úsilí osvítit svět a osvobodit lidstvo. Starý řád se sám předvolal k soudu; Prince tohoto světa jsem vyhnal; a všichni lidé budou osvobozeni světlem ducha, který já rozliji na celé lidstvo po svém vzestupu ke svému nebeskému Otci.

174:5.13 (1904.4) A nyní vám prohlašuji, že já, až budu vyvýšen ze země a z vašich životů, přitáhnu všechny lidi k sobě, do bratrství mého Otce. Vy věříte, že Osvoboditel bude žít na zemi věčně, ale já vám říkám, že Syn Člověka bude zavržen lidem a půjde zpět ke svému Otci. Budu s vámi již jenom krátkou chvíli; pouze krátkou chvíli pobude živé světlo s touto zbloudilou generací. Neustávejte v cestě dokud máte světlo, aby vás nezastihla blížící se tma a zhouba. Ten, kdo chodí ve tmě, neví, kam jde; ale jestli se rozhodnete jít ve světle, tak se všichni určitě stanete osvobozenými syny Božími. A nyní se všichni vraťme spolu do chrámu, kde řeknu slova na rozloučenou vrchním kněžím, zákoníkům, farizejům, saduceům, heródotům a neosvíceným vládcům Izraele.“

174:5.14 (1904.5) Když takto promluvil, Ježíš je vedl úzkými uličkami Jerusalema zpět do chrámu. Oni před malou chvílí uslyšeli Učitele říci, že toto bude v chrámu jeho řeč na rozloučenou a šli za ním mlčky a v hlubokém zamyšlení.