Kniha Urantia

Kapitola 167

Návštěva Filadelfie

167:0.1 (1833.1) KDYŽ mluvíme o tom, že v průběhu tohotopůsobení v Pereji Ježíš a apoštolové navštěvovali různá místa kde pracovalo sedmdesát evangelistů, je nutno poznamenat, že zpravidla ho doprovázelo pouze deset apoštolů, poněvadž bylo zvykem, že alespoň dva zůstali vždy v Pelle učit lid. Když se Ježíš vypravil na cestu do Filadelfie, Šimon Petr a jeho bratr Ondřej se vrátili do tábora v Pelle učit shromážděné davy lidí. Když Ježíš odcházel z tábora navštívit místa v Pereji, nebylo neobvyklé, že ho vždy doprovázelo kolem tři sta až pět set obyvatel tábora. Při návštěvě Filadelfie tam s ním přišlo přes šest set jeho přívrženců.

167:0.2 (1833.2) Předcházející putování po Dekapoli nedoprovázely žádné zázraky, kromě vyléčení deseti malomocných a na této misi v Pereji se doposud také nestal žádný zázrak. Bylo to období, ve kterém evangelium bylo hlásáno silou slova, bez zázraků, a většinou bez osobní přítomnosti Ježíše, nebo také jeho apoštolů.

167:0.3 (1833.3) Ježíš a deset apoštolů dorazili do Filadelfie ve středu, 22. února a čtvrtek a pátek zasvětili odpočinku po nedávném cestování a práci. V pátek večer Jakub promluvil v synagoze a na následující večer byla svolána všeobecná porada. Všichni měli radost z úspěšného rozvoje evangelia ve Filadelfii a v sousedních vesnicích. Poslové Davida také přinesli noviny o nových úspěších království po celé Palestině společně s dobrými zprávami z Alexandrie a z Damašku.

1. Snídaně s farizeji

167:1.1 (1833.4) Ve Filadelfii žil jeden velmi bohatý a vlivný farizej, který přijal učení Abnéra a který pozval Ježíše do svého domu na sobotní snídani. Všeobecně se vědělo, že Ježíš má v tuto dobu přijít do Filadelfie a tak tam přišel velký počet návštěvníků, mezi nimi hodně farizejů z Jerusalema a jiných míst. Proto přibližně čtyřicet těchto vážených občanů a několik právních zástupců bylo pozváno na tuto snídani, která byla uspořádána na počest Učitele.

167:1.2 (1833.5) Ježíš postával u dveří a hovořil s Abnérem. Když se hostitel posadil na své místo, do místnosti přišel jeden z vážených farizejů Jerusalema, člen Vysoké rady a jak to bylo jeho zvykem, šel přímo ke křeslu pro čestného hosta po levici hostitele. Ale jelikož toto místo bylo rezervováno pro Učitele a to na pravé straně pro Abnéra, hostitel pokynul jerusalemskému farizejovi, aby se posadil na čtvrté místo v levo od něj a tento hodnostář byl vysoce uražen, protože nedostal místo čestného hosta.

167:1.3 (1834.1) Brzy na to byli všichni usazeni za stolem a těšili se z tohoto setkání, poněvadž většina přítomných byli učedníci Ježíše, nebo byli přátelé evangelia. Pouze jeho nepřátelé si všimli toho, že nedodržel obřad mytí rukou předtím, než se posadil k jídlu. Abnér si umyl ruce před jídlem, ale nemyl si je během podávání snídaně.

167:1.4 (1834.2) Když se pohoštění chýlilo ke konci, vešel dovnitř člověk z ulice, který měl dlouhou dobu chronickou nemoc a nyní trpěl vodnatostí. Tento člověk uvěřil v Ježíše a nedávno byl pokřtěn druhy Abnéra. On nepožádal Ježíše o vyléčení, ale Učitel velmi dobře věděl, že tento nemocný člověk přišel na tuto snídani v naději, že takto unikne návalu lidí a s větší pravděpodobností upoutá jeho pozornost. Tento člověk věděl, že několik zázraků bylo vykonáno a proto ve svém srdci doufal, že jeho truchlivý stav by mohl vzbudit Učitelův soucit. A nemýlil se, protože když vstoupil do místnosti, tak jak Ježíš, tak i pokrytecký farizej z Jerusalerma si ho všimli. Farizej okamžitě dal najevo svůj odpor, že takovému člověku bylo dovoleno vstoupit do místnosti. Ale Ježíš se na nemocného muže podíval a vlídně se usmál, takže muž přišel k němu blíž a posadil se na podlahu. Na konci večeře se Učitel podíval na své spřátelené hosty a po výmluvném pohledu na člověka s vodnatelností řekl: „Moji přátelé, učitelé Izraele a vzdělaní právní zástupci, chtěl bych vám položit otázku: je zákonné léčit nemocné a trpící v sobotu, anebo není?“ Ale přítomní znali Ježíše příliš dobře a proto mlčeli; na jeho otázku neodpověděli.

167:1.5 (1834.3) Potom Ježíš přišel k místu, kde seděl nemocný muž, vzal ho za ruku a řekl: „Vstaň a odejdi v pokoji. Ty jsi nepožádal o vyléčení, ale já vím o touze v tvém srdci a víře v tvé duši.“ Než ten muž odešel z místnosti, Ježíš se vrátil na své místo a promluvil k sedícím za stolem: „Můj Otec dělá takové skutky ne proto, aby vás lákal do království, ale proto, aby se odhalil těm, kteří v království již jsou. Dokážete pochopit, že dělat takové věci znamená jednat podobně jako Otec, protože kdo z vás, majíce oblíbené zvíře, které spadlo do studny, by nešel a nevytáhl ho ven i když by byla sobota? A jelikož mu nikdo neodpověděl a poněvadž jeho hostitel dal zjevně najevo souhlas s tím, co se odehrává, Ježíš povstal a obrátil se ke všem přítomným: „Moji bratři, jestli jste pozváni na svatební hostinu, nesedejte si na čestné místo, jelikož se může stát, že váženější člověk než vy byl pozván a hostitel bude muset jít za vámi a požádat vás, abyste vaše místo uvolnili pro tohoto jiného a váženějšího hosta. V takovém případě budete ostudně vyzváni zaujmout nižší místo u stolu. Když jste pozváni na hostinu, bylo by rozumné při příchodu ke slavnostnímu stolu vyhledat nejnižší místo a tam se posadit, aby hostitel, když se podívá na hosty, mohl vám říci: „Příteli můj, proč sedíš na místě pro nejnižší? Pojď a posaď se na vyšší;“ a takový člověk získá na důležitosti u přítomných hostů. Pamatujte si, každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, zatímco ten, který je opravdu pokorný, bude povýšen. Proto, když pořádáte oběd či večeři, nezvěte vždy své přátele, své bratry, své příbuzné, nebo své bohaté sousedy, kteří na oplátku pozvou vás na jejich hostiny, takže se vám vše vrátí. Když pořádáte banket, pozvěte někdy chudé, zmrzačené a slepé. Tak budete blahoslaveni ve svém srdci, protože velmi dobře víte, že ti chromí a kulhaví vám nemohou opětovat vaši milosrdnou pomoc.“

2. Podobenství o velké večeři

167:2.1 (1835.1) Když Ježíš skončil svoji řeč při ranní snídani u farizeje, jeden z přítomných právních zástupců, toužící prolomit mlčení, bezmyšlenkovitě řekl: „Požehnán je ten, kdo bude jíst chléb v království Božím“, což v tu dobu bylo běžné rčení. A nato Ježíš pověděl podobenství, které dokonce přinutilo i hostitele, aby si ho vzal k srdci. Učitel řekl:

167:2.2 (1835.2) „Jeden vládce vystrojil velkou hostinu, na kterou pozval mnoho hostů; a když přišel čas večeře, rozeslal své služebníky ke všem pozvaným, aby jim řekl: „Přijďte, poněvadž vše je již připraveno. A oni všichni jednomyslně začínali hledat výmluvy. První řekl: „právě jsem koupil půdu a musím se jít na ni podívat; prosím tě, abys mě omluvil.“ Druhý řekl: „koupil jsem pět párů volů a musím jít si je převzít; prosím tě, abys mě omluvil.“ A třetí řekl: „Já jsem se právě oženil a proto nemohu přijít.“ A tak se služebníci vrátili a pověděli to svému pánovi. Když to pán domu vyslyšel, velmi se rozhněval a svým služebníkům řekl: „Připravil jsem tuto svatební hostinu; vykrmená zvířata byla zabita a všechno je pro mé hosty připraveno, ale oni pohrdli mým pozváním; každý z nich šel na svoji půdu a za obchodem a dokonce byli neuctiví k mým služebníkům, kteří je přišli pozvat na moji hostinu. Jděte proto ihned do ulic a uliček města, jděte na hlavní i vedlejší cesty a přiveďte odtud chudé a vyvržené, slepé a zmrzačené, aby má svatební hostina měla hosty.“. A služebníci udělali to, co jim jejich pán přikázal a přesto i potom bylo ještě místo pro více hostů. Pán domu pak svým služebníkům řekl: „Jděte nyní ven z města do kraje a přinuťte ty, které tam potkáte, aby přišli a zaplnili můj dům. Prohlašuji, že nikdo z prvně pozvaných neochutná moji večeři.“ A služebníci udělali jak jim jejich pán přikázal a dům se naplnil.“

167:2.3 (1835.3) A když přítomní uslyšeli tato slova, rozešli se; každý se vrátil do svého domu. Avšak alespoň jeden z přítomných toho rána u snídaně jízlivých farizejů pochopil význam tohoto podobenství, poněvadž se v ten samý den nechal pokřtít a veřejně oznámil svoji víru v evangelium království. Abnér v ten večer kázal o tomto podobenství při všeobecném zasedání věřících.

167:2.4 (1835.4) Následující den se všichni apoštolové zapojili do filozofické debaty ve snaze vysvětlit smysl tohoto podobenství o velké večeři. Přestože Ježíš naslouchal se zájmem všem těmto rozdílným výkladům, rázně odmítl pomoci jim lépe pochopit podobenství. Pouze jim řekl: „Nechť si každý sám najde smysl ve své vlastní duši.“

3. Žena slabá duchem

167:3.1 (1835.5) Abnér domluvil, aby Ježíš kázal tuto sobotu v synagoze. Bylo to první vystoupení Ježíše v synagoze od doby, kdy všechny byly uzavřeny pro jeho učení příkazem Vysoké rady. V závěru svého kázání Ježíš uviděl dole před sebou starší ženu se sklíčeným výrazem a shrbeným tělem.Tato žena byla již dlouhou dobu posedlá strachem a z jejího života odešla všechna radost. Když Ježíš sestoupil s kazatelny, šel přímo k ní a dotkl se ramene jejího shrbeného těla se slovy: „Ženo, jestli bys jenom uvěřila, úplně by ses zbavila slabého ducha.“ A tato žena, která byla shrbena a spoutána tlakem strachu více než osmnáct let, uvěřila slovům Učitele a díky své víře se ihned narovnala. Když uviděla, že stojí vzpřímeně, nahlas velebila Boha.

167:3.2 (1836.1) Přestože nemoc této ženy byla výhradně duševní a její shrbená postava byla důsledkem její depresivní mysli, lidé si mysleli, že Ježíš ji vyléčil ze skutečné fyzické choroby. I když náboženská obec synagogy ve Filadelfii byla přátelsky nakloněna učení Ježíše, hlavní představitel synagogy byl nepřátelský farizej. A jelikož sdílel názor shromáždění, že Ježíš vyléčil fyzickou chorobu, byl tím velmi pobouřen, protože Ježíš si dovolil udělat takovou věc v sobotu. Postavil se před shromáždění a řekl: „Není v týdnu šest dnů, ve kterých by lidé měli dělat všechnu svoji práci? Tak tedy přijďte a vyléčte se v tyto pracovní dny, ale ne v sobotu.“

167:3.3 (1836.2) Po těchto slovech nepřátelského farizeje se Ježíš vrátil na místo řečníka a řekl: „Jaké to pokrytectvíi? Nedělá každý z vás v sobotu to, že odváže dobytče ve stáji a přivede ho k vodě, aby se napilo? Jestli je taková služba v sobotu dovolena, proč by neměla tato žena, dcera Abrahama, která byla spoutána zlem osmnáct let, být vysvobozena z tohoto zajetí a přivedena k vodám svobody a života, i když je právě sobota?“ A jak žena pokračovala ve velebení Boha, kritik Ježíše byl zostuzen a shromáždění se radovalo společně s ní z jejího vyléčení.

167:3.4 (1836.3) V důsledku jeho veřejné kritiky Ježíše v tu sobotu byl hlavní představený synagogy sesazen a stoupenec Ježíše nastoupil na jeho místo.

167:3.5 (1836.4) Ježíš často vysvobodil takové oběti strachu z jejich duchovní slabosti, z jejich sklíčené mysli a z jejich zajetí strachu. Ale lidé si mysleli, že všechna taková postižení jsou buď fyzické choroby, anebo posedlost zlými duchy.

167:3.6 (1836.5) V neděli Ježíš opět kázal v synagoze a mnoho lidí se nechalo pokřtít Abnérem v poledne toho dne v řece, která protékala jižně od města. Příštího dne ráno se Ježíš a deset apoštolů měli vydat na cestu zpět do tábora u Pelly, ale večer dorazil jeden z Davidových poslů, který přinesl spěšnou zprávu pro Ježíše od jeho přátel z Betanie u Jerusalema.

4. Zpráva z Betanie

167:4.1 (1836.6) Pozdě večer v neděli, 26. února, přišel do Filadelfie posel z Betanie se zprávou od Marty a Marie, ve které stálo: „Pane, ten, koho miluješ, je těžce nemocen.“ Tato zpráva zastihla Ježíše při zakončení večerní porady a ve chvíli, kdy se chystal odejít od apoštolů na noc. Nejdříve Ježíš nic neřekl. Nastal jeden z těch zvláštních okamžiků, kdy se zdálo, že je ve spojení s něčím vnějším a dalekým. A potom, pozvednuvši oči, obrátil se k poslovi a apoštolové uslyšeli jeho slova: „Tato nemoc není ve skutečnosti smrtelná. Nemějte pochybnost o tom, že může proslavit Boha a vyzvednout Syna.“

167:4.2 (1837.1) Ježíš měl velmi rád Martu, Marii a jejich bratra Lazara; vřele je miloval. Jeho první a lidská myšlenka byla jít jim ihned na pomoc, ale i druhý záměr přišel do jeho sloučené mysli. On se téměř úplně vzdal naděje, že židovští vůdci v Jerusalemu někdy přijmou království, ale stále miloval svůj národ a nyní ho napadl plán, pomocí kterého by farizejové Jerusalema měli ještě jednu možnost přijmout jeho učení; a rozhodl se, jestli to bude vůle Otce, udělat tuto poslední výzvu Jerusalemu největším a nejpodivuhodnějším činem celého svého pozemského života. Židé lpěli na představě o osvoboditeli konajícím zázraky. I když odmítl dělat materiální zázraky či uplatňovat světskou politickou sílu, nyní požádal Otce o souhlas demonstrovat svoji doposud neukázanou moc nad životem a smrtí.

167:4.3 (1837.2) Židé měli ve zvyku pohřbít své zemřelé v den smrti; byla to nutnost v takovém teplém podnebí. Často se stalo, že dali do hrobky člověka, který byl pouze v bezvědomí, takže se stalo, že na druhý či třetí den tento člověk vyšel z hrobky. Ale židé věřili, že i když duch či duše mohou zůstávat u těla dva, nebo až tři dny, tak nikdy nezůstane déle než tři dny, poněvadž čtvrtý den dosáhne rozklad těla značně pokročilého stupně a proto nikdo nikdy nevyšel z hrobky po uplynutí této doby. A bylo to právě z tohoto důvodu, proč Ježíš zůstal ve Filadelfii ještě celé dva dny, než se vydal na cestu do Betanie.

167:4.4 (1837.3) Proto ve středu časně ráno řekl svým apoštolům: „Ihned se připravme na cestu a půjdeme znovu do Judeje.“ A když apoštolové uslyšeli tento příkaz svého Učitele, odešli do ústraní, aby se mezi sebou vzájemně poradili. Poradu řídil Jakub a všichni se shodli na tom, že by to bylo nerozumné nechat Ježíše znovu odejít do Judeji a vrátili se k němu jako jeden muž, aby ho o svém rozhodnutí informovali. Jakub řekl: „Učiteli, před několika týdny jsi byl v Jerusalemu a vůdcové usilovali o tvoji smrt a lidé tě chtěli ukamenovat. Tehdy jsi dal těmto lidem možnost přijmout pravdu a my ti nyní nedovolíme, abys šel opět do Judeje.“

167:4.5 (1837.4) Ježíš na to odpověděl: „Ale vy nevíte, že v průběhu dvanácti denních hodin člověk může bezpečně vykonat svoji práci? Jestli člověk jde po cestě ve dne, tak neklopýtá, poněvadž má světlo. Jestli člověk jde v noci, tak může klopýtat, poněvadž světlo nemá. Pokud trvá můj den, nebojím se jít do Judeji. Ještě udělám jeden neobyčejný čin pro tyto židy; dám jim ještě jednu příležitost uvěřit a to dokonce podle jejich vlastních podmínek, podmínek, vycházejících z vnější slávy a viditelné demonstrace moci Otce a lásky Syna. Kromě toho, vy si neuvědomujete, že náš přítel Lazar usnul a já chci jít a probudit ho ze snu!“

167:4.6 (1837.5) Potom jeden z apoštolů řekl: „Učiteli, jestli Lazar usnul, tak se pak určitě uzdraví.“ V tu dobu židé měli ve zvyku mluvit o smrti jako o formě snu, ale jelikož apoštolové nepochopili, že Lazar odešel z tohoto světa, Ježíš jim jasnou řečí řekl: „Lazar je mrtvý. A já jsem tomu rád kvůli vám i když tímto nebudou nespaseni jiní, poněvadž tam nebyli, ale vy budete mít nový důvod ve mne věřit; a to, čeho budete svědky vás všechny posílí v přípravě na ten den, kdy vás opustím a odejdu ke svému Otci.“

167:4.7 (1838.1) Když ho od cesty do Judeje nedokázali odradit a když někteří apoštolové nebyli ochotni ho doprovázet, Tomáš své druhy oslovil slovy: „Řekli jsme Učiteli o našich obavách, ale on je přesto rozhodnut do Betanie jít. Já si myslím, že to znamená konec; oni ho určitě zabijí, ale jestli je toto Učitelova volba, tak se zachovejme jako muži odvahy; pojďme také, abychom mohli zemřít s ním.“ A tak tomu bylo vždy; ve věcech, vyžadujících rozvážnou a neochvějnou odvahu byl Tomáš vždy oporou dvanácti apoštolů.

5. Na cestě do Betanie

167:5.1 (1838.2) Ježíše doprovázela na cestě do Betanie skupina téměř padesáti jeho přátel a nepřátel. Ve středu, v čase oběda, promluvil ke svým apoštolům a této skupině na téma „Podmínky spasení“ a na konci tohoto proslovu jim pověděl podobenství o farizeji a výběrčím cla. Ježíš řekl: „Vy někdy uvidíte, že Otec dává spasení dětem lidským a toto spasení je bezplatný dar všem těm, kteří mají víru přijmout synovství v božské rodině. Člověk nemůže udělat nic pro to, aby si zasloužil toto spasení. Pokrytecké jednání si nemůže koupit přízeň Boha a hodně modlení na veřejnosti nemůže nahradit nedostatek živé víry v srdci. Svojí okázalou pomocí můžete oklamat lidi, ale Bůh se dívá do vašich duší. To, co vám říkám, je dobře ukázáno na dvou lidech, kteří se přišli pomodlit do chrámu. Jeden je farizej a druhý je výběrčí cla. Farizej stál a modlil se: „Ó, Bože, děkuji ti za to, že nejsem jako ostatní lidé─lichváři, nevzdělanci, nepoctivci, cizoložníci, anebo jako tento výběrčí cla. Dvakrát týdně se postím; dávám desátky ze všeho co dostanu.“ Ale ten výběrčí cla, stojící opodál, se tak moc nemodlil, ale pozvedl oči k nebi, uhodil se do prsou a řekl: „Bože, buď ke mně, k hříšníkovi, milosrdný!“ Říkám vám, že to byl výběrčí cla a ne farizej, kdo šel domů s pochvalou Boha, protože každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, ale ten, kdo je pokorný, bude povýšen.“

167:5.2 (1838.3) V tu noc v Jerichu se nepřátelští farizejové pokusili, jako kdysi jejich druhové v Galileji, chytit Učitele do pasti tím, že se ho snažili přimět k debatě o manželství a rozvodu, ale Ježíš se obratně vyhnul jejich snahám zaplést se do střetu s jejich zákonem o rozvodu. Jak výběrčí cla a farizej byli příkladem dobrého a špatného náboženství, tak jejich pravidla rozvodu byla protikladem lepších zákonů židovského kodexu manželství a potupné laxnosti farizejských výkladů těchto rozvodových předpisů Mojžíše. Farizej soudil sebe podle nejnižších norem; výběrčí cla měřil sebe s nejvyšším ideálem. Pro farizeje náboženská úcta byla prostředkem pro pokryteckou nečinnost a zajištění falešné duchovní bezpečnosti; pro výběrčího cla náboženská úcta byla prostředkem pro podnícení své duše k uvědomění si nutnosti pokání, vyznání a skrze víru přijmutí milosrdného odpuštění. Farizej hledal zákonnosti; výběrčí cla hledal milosrdenství. Zákon vesmíru říká: žádejte a bude vám dáno; hledejte a naleznete.

167:5.3 (1838.4) Přestože Ježíš odmítl být vtažen do sporu s farizeji o rozvodu, šířil pozitivní učení o nejvyšších ideálech manželství. On povýšil manželství na nejideálnější a nejvyšší ze všech lidských vztahů. Podobným způsobem vyjádřil silný nesouhlas s laxními a nespravedlivými pravidly rozvodu jerusalemských židů, kteří v té době umožňovali muži rozvést se s manželkou pro nicotné důvody, jako například: že je špatná kuchařka, nedobrá hospodyně, nebo pro nic jiného, než že se zamiloval do hezčí ženy.

167:5.4 (1839.1) Farizejové zašli v případě rozvodu tak daleko, že učili, že tento druh snadného a rychlého rozvodu je zvláštní privilegií, poskytnuté židovskému národu, především farizejům. A proto, přestože Ježíš odmítl vyjádřit se k manželství a rozvodu, velmi ostře odsuzoval tyto ostudné podmínky manželského vztahu a ukazoval na jejich nespravedlnost vůči ženám a dětem. On nikdy neschválil jakoukoliv formu rozvodu, při které by muž byl zvýhodněn před ženou. Učitel schvaloval pouze ta učení, která dávala ženám stejná práva s muži.

167:5.5 (1839.2) I když Ježíš nepředložil nové normy pro regulaci manželství a rozvodu, vyzýval židy žít podle svých vlastních zákonů a vyššího učení. Neustále se odvolával na Spisy ve snaze zlepšit jejich zvyky podle těchto daných společenských norem. Tím, že takto zastával vysoké a ideální koncepce manželství, Ježíš se obratně vyhnul střetu se svými oponenty o otázkách sociálních zvyklostí, vycházejících jak z jejich psaných zákonů či z jejich hodně ochraňovaných rozvodových privilegiích.

167:5.6 (1839.3) Pro apoštoly to bylo značně obtížné pochopit Učitelovu neochotu udělat přesvědčivá prohlášení týkající se vědeckých, sociálních, ekonomických a politických problémů. Oni si plně neuvědomovali, že jeho pozemská mise je výlučně zaměřena na zjevení duchovních a náboženských pravd.

167:5.7 (1839.4) Později večer, po debatě s Ježíšem o manželství a rozvodu, mu apoštolové v soukromí položili mnoho dalších otázek a jeho odpovědi na tyto dotazy zbavily jejich mysli mnoha mylných představ. Na závěr tohoto rozhovoru Ježíš řekl: „Manželství je čestný závazek a všichni lidé by o něj měli usilovat. Ta skutečnost, že Syn Člověka plní svoji pozemskou misi samotný, v žádném případě neodráží potřebnost manželství. To, že já takto pracuji, je vůle mého Otce, ale tento stejný Otec nařídil stvoření muže a ženy a je to boží vůle, aby muži a ženy nalezli své nejvyšší poslání a následnou radost v zakládání rodin pro zplození a výchovu dětí, v jejichž zrození se tito rodiči stávají spolupartnery Tvořitelů nebe a země. A z tohoto důvodu muž opouští svého otce a matku a přilne ke své manželce a ti dva se stanou jeden.“

167:5.8 (1839.5) Tak Ježíš zbavil mysli apoštolů mnoha starostí týkajících se manželství a osvětlil mnoho nedorozumění o rozvodu; současně udělal hodně pro povýšení jejich ideálů sociálního svazku a povznesl jejich respekt k ženám, dětem a rodině.

6. Žehnání malým dětem

167:6.1 (1839.6) Ještě ten samý večer se Ježíšovo vyjádření o manželství a požehnání mít děti rozneslo po celém Jerichu, takže následujícího rána, dlouho předtím, než Ježíš a apoštolové byli připraveni na cestu a ještě před snídaní, mnoho matek přišlo k místu, kde Ježíš nocoval, nesoucí své děti, vedoucí je za ruce a chtěly po něm, aby ty maličké požehnal. Když apoštolové vyšli ven a viděli toto shromáždění matek s jejich dětmi, snažili se je poslat pryč, ale tyto ženy odmítly odejít dokud Učitel nepoloží své ruce na jejich děti a nepožehná jim. A když apoštolové začali na matky hlasitě křičet, Ježíš uslyšel ten rozruch, vyšel ven a rozhořčeně je napomenul slovy: „Nechte maličké přijít ke mně; nezakazujte jim to, protože pro ně je království nebeské. Opravdu, opravdu vám říkám, že ten, kdo nepřijme království jako dítě, ten do něj těžko může vstoupit a dosáhnout plné duchovné vyspělosti.“

167:6.2 (1840.1) A když takto Ježíš promluvil k apoštolům, přivolal k sobě všechny děti a položil na ně ruce a přitom říkal matkám slova odvahy a naděje.

167:6.3 (1840.2) Ježíš často povídal svým apoštolům o nebeských obytných světech a o tom, že vzestupující Boží děti tam musí dospět duchovně, tak jako musí děti dospět fyzicky na tomto světě. A tak, jak posvátné se často jeví jako obyčejné, tak i v tento den si tyto děti a jejich matky neuvědomovaly, že dohlížející zpravodajské bytosti Nebadonu se dívají na děti Jericha jak si hrají s Tvořitelem vesmíru.

167:6.4 (1840.3) Postavení ženy v Palestině se učením Ježíše značně zlepšilo; a bylo by tomu tak i po celém světě, kdyby jeho následovníci se neodklonili tak daleko od toho, co on jich tak pracně učil.

167:6.5 (1840.4) A bylo to také tady, v Jerichu, ve spojení s diskuzí o časné náboženské výchově dětí v duchu božské úcty, když Ježíš představil apoštolům obrovskou hodnotu krásy jako vlivu vzbuzujícího touhu k uctívání, především u dětí. Výkladem a příkladem Učitel demonstroval hodnotu uctívání Tvořitele v přírodním prostředí stvořeného světa. Rád rozmlouval s nebeským Otcem uprostřed stromů a mezi nižšími tvory světa přírody. Radoval se z rozjímání o Otci při inspirujícím pohledu na hvězdné světy Synů Tvořitelů.

167:6.6 (1840.5) Když lidé nemohou uctívat Boha v přírodních stáncích, měli by dělat vše, co je v jejich silách, pro vybudování chrámů krásy─útočiště přitažlivé jednoduchosti a umělecké výzdoby, aby tam mohli ve spojení s intelektuálním postojem probudit nejvyšší lidské emoce k duchovnímu spojení s Bohem. Pravda, krása a svatost jsou mocnými a účinnými pomocníky pro pravé uctívání. Ale duchovnímu spojení nepomáhá bezvýznamná impozantní vyumělkovanost a nadměrná výzdoba pracného a okázalého lidského umění. Krása je nejzbožnější, když je nejvíce jednoduchá a přirozená. Jaké je to neštěstí, že malé děti se musí poprvé seznámit se způsoby veřejného uctívání v chladných a holých místnostech, postrádajících přitažlivost krásy a veškeré podněty k dobré náladě a inspirující svatosti! Děti by se měly seznámit s uctíváním ve volné přírodě a později doprovázet své rodiče do veřejných domů náboženských shromážděních, které jsou alespoň tak materiálně přitažlivé a umělecky krásné jako dům, ve kterém žijí.

7. Rozhovor o andělech

167:7.1 (1840.6) Na cestě do kopců z Jericha do Betanie šel Natanael povětšinou vedle Ježíše a jejich debata o dětech ve vztahu ke království nebeskému je nepřímo přivedla k otázce o službě andělů. Natanael nakonec položil Ježíšovi tuto otázku: „Skutečnost, že velekněz je saduceem a jelikož saduceové nevěří v anděly, co budeme učit lid o nebeských pomocnících?“ Na to Ježíš, kromě jiných věcí, řekl:

167:7.2 (1841.1) „Armády andělů jsou samostatným řádem vytvořených bytostí; jsou naprosto odlišní od materiálního druhu smrtelných bytostí a působí jako oddělená skupina vesmírných inteligentních bytostí. Andělé nepatří do té skupiny tvorů, kteří jsou ve Spisech nazýváni „Syny Božími; nejsou to ani zdokonalení duchové smrtelných lidí, kteří prošli přes obytné světy na vyšší úroveň bytí. Andělé byli účelově vytvořeni a sami se nerozmnožují. Andělské armády jsou spřízněny s lidskou rasou pouze duchovně. Jak člověk postupuje na cestě k Otci v Ráji, tak na určité úrovni projde stavem bytí, které je podobné stavu andělů, ale smrtelný člověk se nikdy andělem nestane.

167:7.3 (1841.2) Na rozdíl od člověka andělé nikdy neumírají. Andělé jsou nesmrtelní, pokud se nezapojí do hříchu, jak to někteří z nich udělali při vzpouře Lucifera. Andělé jsou nebeští duchovní služebníci a nejsou ani vševědoucí, ani všemohoucí. Ale všichni věrní andělé jsou opravdově čistí a svatí.

167:7.4 (1841.3) A nepamatujete si, že jsem vám jednou dříve řekl, že kdyby byly vaše duchovní oči pomazány, viděli byste jak se otevírají nebesa a sestupují a vzestupují andělé Boží? Právě díky službě andělů jeden svět udržuje spojení s ostatními světy a neříkal jsem vám častokrát, že mám ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto stáda? A tito andělé nejsou zvědové duchovního světa, kteří vás pozorují a pak jdou říci Otci o myšlenkách vašeho srdce a podat mu zprávu o činech těla. Otec nepotřebuje žádnou takovou službu, poněvadž jeho vlastní duch žije ve vás. Ale tito andělští duchové fakticky informují jednu část nebeského tvoření o činech jiných, vzdálených částí vesmíru. A mnoho andělů, působících ve vládním systému Otce a vesmírech Synů, je přiděleno do služby lidským rasám. Když jsem vás učil o tom, že mnoho z těchto serafů jsou pečující duchové, nemluvil jsem ani obrazně, ani poetickým tónem. A všechno toto je pravda, bez ohledu na vaše potíže pochopit takové věci.

167:7.5 (1841.4) Mnozí z těchto andělů se zabývají spasením lidí, neboť jsem vám neřekl o té radosti, která zachvátí serafa, když se duše rozhodne zanechat hříchu a začne hledat Boha? Také jsem vám říkal o radosti v přítomnosti andělů nebeských nad kajícím se hříšníkem, který tímto ukazuje na existenci jiných a vyšších řádů nebeských bytostí, které se také zabývají duchovním blahem a božským progresem smrtelného člověka.

167:7.6 (1841.5) Tito andělé se do značné míry také starají o prostředky, jejichž pomocí je duch člověka uvolněn z tělesné schránky a jeho duše dopravena do nebeských obytných světů. Andělé jsou spolehlivými a nebeskými průvodci duše člověka během toho nevědomého a nedefinovatelného času, který přichází mezi smrtí v těle a novým životem v duchovních příbytcích.“

167:7.7 (1841.6) A Ježíš by ještě dále mluvil s Natanaelem o službě andělů, ale byl přerušen jemu vstříc přicházející Martou, která se dozvěděla od svých přátel o tom, že se Ježíš blíží k Betanii a kteří ho viděli sestupovat s východních kopců. A proto mu spěchala naproti, aby ho přivítala.