Kapitola 159 Putování po Dekapoli

   
   Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Koncept kopie

Kniha Urantia

Kapitola 159

Putování po Dekapoli

159:0.1 (1762.1) KDYŽ Ježíš a dvanáct apoštolů přišli do Magadanského parku, zjistili, že je tam čeká skupina téměř stovky evangelistů a učedníků, včetně ženského sboru, kteří byli připraveni okamžitě se vydat na cestu─učit a kázat ve městech Dekapoli.

159:0.2 (1762.2) V toto čtvrteční ráno, 18. srpna, Učitel svolal své stoupence a nařídil, aby každý apoštol si vzal k sobě jednoho z dvanácti evangelistů a s ostatními evangelisty se vydali ve dvanácti skupinách pracovat do měst a vesnic Dekapoli. Ženskému sboru a ostatním učedníkům přikázal, aby zůstali s ním. Ježíš naplánoval pro toto putování čtyři týdny a nařídil svým stoupencům vrátit se zpět do Magadanu nejpozději v pátek, 16. září. Slíbil jim, že je bude během této doby často navštěvovat. V průběhu měsíce těchto dvanáct skupin pracovalo v Gerase, Gamale, Hipposu, Safónu, Abile, Edrei, Filadelfii, Chešbónu, Diumu, Skythopoli a v řadě dalších městech. Po dobu tohoto putování nedošlo k žádnému zázračnému vyléčení či jiným neobvyklým událostem.

1. Kázání o odpuštění

159:1.1 (1762.3) Jednoho večera v Hipposu, v odpověď na otázku učedníka, Ježíš přednesl lekci na téma odpuštění. Učitel řekl:

159:1.2 (1762.4) „Jestliže dobrosrdečný člověk má sto ovcí a jedna z nich se zatoulá od stáda, neopustí ihned těch devadesát devět ovcí a nevydá se hledat tu jednu zbloudilou? A jestliže je dobrý pastýř, nebude hledat tak dlouho, dokud tu ztracenou ovci nenajde? A potom, když pastýř najde svoji ztracenou ovci, dá si ji na ramena a s radostí se vydá domů volajíc na své přátele a sousedy: „Radujte se mnou, poněvadž jsem našel moji ztracenou ovci.“ Říkám vám, že na nebesích se více radují z jednoho kajícného hříšníka, než z devadesáti devíti čestných lidí, kteří se nepotřebují kát. Pravdou je, že není vůlí mého nebeského Otce, aby jeden z jeho maličkých zabloudil, tím méně zahynul. Ve vašem náboženství Bůh může přijmout kajícné hříšníky; v evangelium království se Otec vydává je hledat ještě předtím, než začnou skutečně uvažovat o pokání.

159:1.3 (1762.5) Otec nebeský miluje své děti a proto vy se musíte naučit milovat jeden druhého; Otec nebeský vám odpouští vaše hříchy; proto vy se musíte naučit odpouštět jeden druhému. Jestli váš bratr proti vám zhřeší, jděte za ním a taktně a trpělivě mu objasněte v čem pochybil. A udělejte to o samotě, pouze vy a on. Jestli vás vyslechne, pak jste získali svého bratra. Jestli váš bratr vás nevyslyší, jestli bude pokračovat ve svém hříchu, jděte opět za ním, vezměte s sebou jednoho či dva společné přátele, abyste tak měli dva, nebo tři svědky, aby potvrdili vaše tvrzení a prokázali fakt, že jste jednali spravedlivě a soucitně se svým hřešícím bratrem. Když i teď odmítá vyslechnout své bratry, můžete o všem povědět náboženské obci a potom, jestli odmítá vyslechnout bratrství, nechte je udělat to, co oni považují za moudré; nechť takový svévolný člen je vyhnán z království. Ačkoliv vy nemůžete rozhodovat o duších vašich bližních a přestože nemůžete odpouštět hříchy či jinak si přivlastnit práva, která přináleží nebeským dohlížitelům, byli jste pověřeni udržovat světský řád v království pozemském. I když se nemůžete vměšovat do božských nařízeních, týkajících se věčného života, můžete rozhodovat o etických problémech v takové míře, do jaké se týkají světského blaha bratrství na zemi. Proto ve všech těchto otázkách, vztahujících se k disciplině v bratrství, cokoliv rozhodnete na zemi, bude uznáno na nebi. Přestože vy nemůžete rozhodovat o věčném osudu jednotlivce, můžete přijímat zákony, týkající se chování skupiny, protože kde dva či tři z vás dojdou k souhlasu ve vztahu k jakékoliv z těchto věcí a požádáte mne, bude to pro vás uděláno, za předpokladu, že vaše prosba nebude v rozporu s vůlí nebeského Otce. A to všechno je věčnou pravdou, protože tam, kde se sejdou dva či tři věřící, tam spolu s nimi jsem i já.“

159:1.4 (1763.1) Šimon Petr byl tím apoštolem, který řídil činnost pracovníků v Hipposu a když slyšel Ježíše takto mluvit, zeptal se: „Pane, jestli můj bratr proti mně hřeší, kolikrát mu musím odpustit? Až sedmkrát?“ A Ježíš Petrovi odpověděl: „Nejenom sedmkrát, ale dokonce sedmdesát sedmkrát. Království nebeské může být přirovnáno ke království jednoho krále, který nařídil vybrat dluhy od svých sluhů. A když začali kontrolovat dlužní zápisy, přivedli k němu jednoho z největších dlužníků, který přiznal, že svému králi dluží deset tisíc talentů. Vymlouval se na to, že ho postihly zlé časy a že nemá čím by svůj dluh splatil. A tak král přikázal zkonfiskovat jeho majetek a prodat jeho děti, aby mohl svůj dluh splatit. Když tento vrchní sluha uslyšel tento přísný rozsudek, padl před králem na tvář a úpěnlivě ho prosil o slitování a dal mu více času, říkajíc: „Pane, měj se mnou ještě chvíli trpělivost a já ti všechno zaplatím! A když král pohlédl na tohoto nesvědomitého sluhu a jeho rodinu, zželelo se mu jich. Přikázal, aby byl propuštěn a aby jeho celý dluh mu byl odpuštěn.

159:1.5 (1763.2) A tento vrchní sluha, který tímto způsobem dostal milost a odpuštění od krále, se vrátil ke své obvyklé práci. Vyhledal jednoho ze svých podřízených sluhů, který mu dlužil pouhých sto denárů, chytil ho za krk a řekl: „Zaplať všechno, co mně dlužíš.“ A tento mladší sluha padl k nohám svého nadřízeného sluhy a prosil ho: „Měj se mnou strpení a brzy ti budu moci zaplatit.“ Ale vrchní sluha neměl se svým kolegou slitování a chtěl ho dát do vězení, jestli mu dluh nesplatí. Když ostatní sluhové viděli, co se stalo, byli tak rozhořčeni, že šli za svým pánem a králem a vše mu pověděli. Když král uslyšel o jednání svého vrchního sluhy, zavolal si k sobě tohoto nevděčného a nemilosrdného člověka a řekl: „Jsi zlomyslný a hanebný sluha. Když jsi žádal o slitování, já jsem ti velkoryse odpustil celý tvůj dluh. Proč ty jsi také neprojevil soucit se svým kolegou sluhou tak, jak jsem to udělal já tobě?“ A král byl tak rozzloben, že poslal svého nevděčného vrchního sluhu do vězení, kde bude vězněn tak dlouho, dokud nezaplatí celý svůj dluh. A tak i můj nebeský Otec projeví dostatek soucitu s těmi, kteří velkoryse odpouštějí svým bližním. Jak můžete přijít k Bohu a prosit o slitování nad vašimi prohřešky, když vy jste zvyklí trestat své bratry za tyto stejné lidské slabosti.? Říkám vám všem: „darem jste dostali dobré věci království; proto je velkoryse rozdávejte svým bližním na zemi.“

159:1.6 (1764.1) Tak Ježíš učil a poukázal na nebezpečí nespravedlnosti osobního soudu nad svými bližními. Musí se udržovat disciplina a uplatňovat právo, ale ve všech těchto záležitostech musí převládat moudrost bratrství. Ježíš prosazoval zákonodárné a soudní právo na skupinu a ne na jednotlivce. Ale i toto prosazování práva ve skupině nesmí být vykonáváno jako právo osobní. Vždy existuje nebezpečí, že rozsudek jednotlivce může být ovlivněn předsudky či deformován hněvem. Skupinový rozsudek s větší pravděpodobností vyloučí nebezpečí a odstraní nespravedlnost osobní zaujatosti. Ježíš se vždy snažil minimalizovat faktory nespravedlnosti, odplaty a pomsty.

159:1.7 (1764.2) [Použití výrazu „sedmdesát sedm“ jako zobrazení soucitu a shovívavosti bylo vzato ze Spisů, když Lámech se vychloubá železnými zbraněmi svého syna Tubala-Kaina, který při porovnávání těchto svých dokonalejších nástrojů pro boj se zbraněmi nepřátel, prohlásil: „Jestli bezbranný Kain byl pomstěn sedmkrát, tak já budu nyní pomstěn sedmdesát sedmkrát.“ ]

2. Neznámý kazatel

159:2.1 (1764.3) Ježíš se vypravil do Gamaly navštívit Jana a ty, kteří tam s ním pracovali. Večer, po řadě otázek, na které Ježíš odpovídal, mu Jan řekl: „Učiteli, včera jsem šel do Aštorótu, abych se podíval na člověka, který učí tvým jménem a dokonce tvrdí, že dokáže vyhánět zlé duchy. Tento člověk s námi nikdy nebyl a ani není naším stoupencem a proto jsem mu zakázal tyto věci dělat.“ Ježíš nato řekl: „Nezakazuj mu to. Neuvědomuješ si, že toto evangelium království bude brzy hlásáno po celém světě? Jak můžeš očekávat, že všichni věřící v evangelium se podřídí vašim pokynům? Radujte se z toho, že naše učení se již začalo samo projevovat za hranicemi našeho osobního vlivu. Nevidíš, Jane, že ti, kteří chtějí činit velká díla mým jménem, musí časem naší věci pomáhat. Tito lidé nebudou určitě hned mluvit o mně špatně. Můj synu, v takových záležitostech by bylo lepší, kdybys předpokládal, že ten, kdo není proti nám, je s námi. V budoucích generacích přijde mnoho ne úplně ctihodných lidí, kteří budou dělat hodně zvláštních věcí mým jménem, ale já jim to nezakážu. Říkám ti, že i darovaný pohár studené vody žíznící duši, je navždy zaznamenán Otcovými posly jako služba lásce.“

159:2.2 (1764.4) Toto poučení Jana velmi zmátlo. Neslyšel dříve Ježíše říkat: „Kdo není se mnou, je proti mně?“ A on nepochopil, že v tomto případě Ježíš upozorňoval na osobní vztah člověka k duchovnímu učení o království, zatímco v předchozím případě mluvil o vnějších a rozsáhlých sociálních vztazích věřících, týkajících se otázek administrativní kontroly a soudní pravomoci jedné skupiny věřících nad činností jiných skupin, které časem vytvoří blížící se celosvětové bratrství.

159:2.3 (1765.1) Ale Jan často vzpomínal na tuto zkušenost ve spojení se svojí pozdější prací ve jménu království. Nicméně, apoštolové mnohokrát zaútočili proti těm, kteří se odvážili učit jménem Ježíše. Jim to vždy připadalo nevhodné, aby ti, kteří nikdy neseděli u Ježíšových nohou, směli učit jeho jménem.

159:2.4 (1765.2) Člověk, kterému Jan zakázal učit a pracovat jménem Ježíše, neuposlechl apoštolova příkazu. Pokračoval ve své činnosti a než odešel do Mezopotámie, vytvořil velkou skupinu věřících v Kanatě. Tento člověk, jménem Aden, uvěřil v Ježíše skrze svědectví dementního muže, kterého Ježíš vyléčil nedaleko Keresy a který tak pevně věřil tomu, že domnělí zlí duchové, které z něho Učitel vyhnal, vstoupili do vepřů a vrhli se s útesu vstříc své smrti.

3. Pokyny pro učitele a věřící

159:3.1 (1765.3) V Edrei, kde pracoval Tomáš a jeho druhové, Ježíš strávil den a noc a během večerní debaty jmenoval principy, kterými by se měli řídit ti, kteří kážou pravdu a kteří by měli povzbudit všechny, kdo učí o evangeliu království. Zkráceně a nově formulováno v současné frazeologii, Ježíš učil následujícímu:

159:3.2 (1765.4) Vždy respektujte osobnost člověka. Spravedlivá věc nesmí být nikdy prosazována silou; duchovní vítězství mohou být dosaženy pouze duchovní silou. Tento příkaz nepoužívat materiální vlivy se vztahuje jak k psychické síle, tak i fyzické síle. Silné argumenty a mentální nadřazenost nesmějí být použity k nucení mužů a žen ke vstupu do království. Myšlení člověka nesmí být potlačeno čirou vahou logiky či zastrašeno lstivou výmluvností. I když emoce jako faktor v lidském rozhodování nemohou být úplně vyloučeny, nesmí být účelově využívány v učení těch, kteří usilují o vstup do království. Obracejte se přímo k božskému duchu, který pobývá v myslích lidí. Nevyužívejte strach, lítost či pouhou přecitlivělost. Při vyzývání lidí buďte čestní; uplatňujte sebeovládání a projevujte patřičnou zdrženlivost; prokazujte náležitý respekt osobnostem mladých učedníků. Pamatujte si, že jsem řekl: „Pohleďte, stojím u dveří a klepu a jestli někdo otevře, vejdu.“

159:3.3 (1765.5) Při vedení lidí do království nesnižujte či neničte jejich sebeúctu. I když nadměrná sebeúcta může zahubit pokoru a skončit v pýše, ješitnosti a aroganci, ztráta sebeúcty často vede k paralýze vůle. Účelem tohoto evangelia je obnovit sebeúctu v těch, kteří ji ztratili a omezit v těch, kteří ji mají. Bylo by chybou, kdybyste jenom odsuzovali špatné v životech vašich žáků; rovněž si pamatujte oceňovat štědře chvályhodné věci v jejich životech. Nezapomínejte na to, že já se nezastavím před ničím, abych obnovil sebeúctu v těch, kteří ji ztratili a kteří ji opravdu touží získat zpět.

159:3.4 (1765.6) Dávejte pozor na to, abyste nezranili sebeúctu nesmělých a bojácných duší. Nelibujte si v sarkasmu na účet mých prostoduchých bratrů. Nebuďte cyničtí k mým bázlivým dětem. Nečinnost ničí sebeúctu; proto nabádejte své bratry k neustálé aktivitě v jimi vybraných povinnostech a vynakládejte všechny síly pro zajištění práce pro ty, kteří ji nemají.

159:3.5 (1766.1) Nikdy se neproviňte tím, že se budete snažit nečestnými způsoby přimět muže a ženy do království. Milující otec nenutí hrozbami své děti k poddajné poslušnosti vykonávat jeho opodstatněné požadavky.

159:3.6 (1766.2) Jednou si děti království uvědomí, že silné emoce se nerovnají pokynům božského ducha. Mít silný a zvláštní pocit něco udělat či někam jít neznamená nutně, že takové impulzy jsou pokyny vnitřního ducha.

159:3.7 (1766.3) Upozorněte všechny věřící na hraniční pásmo rozporu, kterým všichni musí projít při přechodu ze života v těle k vyššímu životu v duchu. Ti, kdo žijí celkem řádně v rámci obou oblastí, se málo setkají s rozporem či pomýlením, ale všem lidem je souzeno zakusit větší či menší nejistotu v průběhu přechodného období mezi dvěma úrovněmi života. Vstoupivši do království, vy nemůžete uniknout s tím spojenými odpovědnostmi či se vyhnout v něm stanoveným povinnostem. Ale zapamatujte si: jařmo evangelia je mírné a břemeno pravdy je lehké.

159:3.8 (1766.4) Svět je plný hladových duší, které hynou hladem, ačkoliv žijí v samé přítomnosti chleba života; lidé umírají při hledání toho samého Boha, který žije v nich. S touhou v srdci a únavou v nohách lidé hledají poklady království, když ty jsou všechny v přímém dosahu živé pravdy. Víra je pro náboženství to, čím je plachta pro koráb; víra dodává sílu, nezvětšuje břemeno života. Věřící vede pouze jeden boj a to proti pochybnosti─nevíře.

159:3.9 (1766.5) Kázáním evangelia království vy prostě učíte přátelství s Bohem. A toto bratrství bude získávat jak muže, tak i ženy, protože jedni i druzí naleznou to, co nejopravdověji uspokojuje jejich osobité tužby a ideály. Říkejte mým dětem, že já nejsem pouze trpělivý s jejich chybami a ošetřovatel jejich citů, ale že jsem také nemilosrdný k hříchu a netolerantní k neřestnosti. Já jsem opravdu pokorný a skromný v přítomnosti mého Otce, ale jsem stejně a neúprosně nesmiřitelný, když se jedná o úmyslnou špatnost a hříšnou rebelii proti vůli mého nebeského Otce.

159:3.10 (1766.6) Nebudete popisovat vašeho učitele jako trpícího člověka. Budoucí generace poznají také zář naší radosti, vznosnost naší dobré vůle a inspiraci našeho zdravého humoru. My hlásáme poselství radostných zpráv, které je nakažlivé svojí transformující silou. Naše náboženství pulzuje novým životem a novými hodnotami. Ti, kteří přijmou toto učení se naplní radostí a ve svých srdcích pociťují potřebu radovat se věčně. Narůstající štěstí je vždy zkušenost všech těch, kteří si jsou jisti Bohem.

159:3.11 (1766.7) Učte všechny věřící nespoléhat se na vratké podpěry falešného soucitu. Nemůžete získat silný charakter v oddávání se sebelítosti; čestně se snažte vyhnout se klamnému vlivu přátelství v neštěstí. Projevujte sympatie k odvážným a statečným, ale zdržujte se přílišné lítosti nad těmi zbabělými dušemi, které se pouze lhostejně staví k těžkostem žití. Neutěšujte ty, kteří vzdají zápas se svými těžkostmi bez boje. Nemějte pochopení pro své bližní jen proto, že oni na oplátku mají pochopení pro vás.

159:3.12 (1766.8) Až jednou moje děti uvěří v jistotu božské přítomnosti, taková víra rozšíří mysl, zušlechtí duši, posílí osobnost, zvětší štěstí, prohloubí duchovní vnímání a zvýší schopnost milovat a být milován.

159:3.13 (1767.1) Učte všechny věřící, že ti, kteří vstoupí do království, se tím nestanou imunní vůči neštěstím času či obyčejným přírodním katastrofám. Víra v evangelium nemůže zabránit problémům, ale zaručí vám, že se nebudete bát, když vás potíže potkají. Jestli máte odvahu ve mne věřit a celým srdcem mne následovat, tak s největší určitostí vstoupíte na cestu, vedoucí zaručeně k potížím. Já vám neslibuji, že vás zbavím potíží a problémů, ale opravdu slibuji, že jimi projdu s vámi.

159:3.14 (1767.2) A mnoho jiného učil Ježíš tuto skupinu věřících, než odešel spát. A ti, kdo slyšeli tato slova, uložili si je ve svých srdcích a často je opakovali pro poučení apoštolů a učedníků, kteří tam s nimi v ten den nebyli.

4. Rozhovor s Natanaelem

159:4.1 (1767.3) Potom se Ježíš vydal do Abily, kde pracoval Natanael se svými druhy. Natanael byl velmi znepokojen některými prohlášeními Ježíše, které se jevily jako zlehčování vlivu uznávaných hebrejských spisů. Proto tento večer, po tradičně vyhraněném čase pro otázky a odpovědi, Natanael vzal Ježíše stranou od ostatních a zeptal se: „Učiteli, můžeš mně svěřit pravdu o Spisech? Pozoruji, že nás učíš jenom některé části svatých knih─podle mého názoru ty nejlepší─a domnívám se, že odmítáš učení rabínů o tom, že slova zákona jsou slova samého Boha a která byla s Bohem na nebesích již před Abrahamem a Mojžíšem? Jaká je pravda o Spisech?“ Když si Ježíš vyslechl otázku svého zmateného apoštola, odpověděl:

159:4.2 (1767.4) „Natanaeli, usuzuješ správně. Já se dívám na Spisy jinak než rabínové. Já si s tebou o tom promluvím pod podmínkou, že o těchto věcech nebudeš mluvit se svými bratry, kteří na toto učení nejsou ještě připraveni. Slova zákona Mojžíše a také učení Spisů neexistovala před Abrahamem. Jen v nedávné době Spisy byly sepsány tak, jak je známe nyní. I když obsahují nejlepší z vyšších myšlenek a tužeb židovského národa, obsahují také mnoho toho, co je příliš vzdáleno charakteru a učení nebeského Otce; proto musím vybírat z těch lepších učeních, která učí o pravdách, vztahujících se k evangeliu království.

159:4.3 (1767.5) Tyto písemnosti jsou dílem lidí. Někteří z nich byli lidé zbožní a jiní tak zbožní nebyli. Učení těchto knih odráží názory a úroveň osvícení těch epoch, ve kterých vznikala. Z pohledu odhalení pravdy, poslední z nich jsou spolehlivější než první. Spisy jsou chybné a jsou zcela lidským výtvorem, ale nemyl se, obsahují nejlepší sbírku náboženských moudrostí a duchovní pravdy, jaká kdy byla na celém světě v této době vytvořena.

159:4.4 (1767.6) Mnohé z knih nebyly napsány těmi lidmi, jejichž jména jsou jim připisována, ale to nikterak nesnižuje hodnoty pravd v nich obsažené. I když by se příběh o Jonášovi nikdy nestal, i kdyby Jonáš nikdy nežil, tak hluboká pravda tohoto příběhu─láska Boha k Nineve a k tak zvaným neznabohům─by přesto neztratila nic ze svého významu v očích těch, kteří milují své bližní. Spisy jsou posvátné, protože představují myšlenky a činy lidí, usilujících nalézt Boha a kteří v těchto písemnostech zaznamenávají své nejvyšší představy o spravedlnosti, pravdě a posvátnosti. Ve spisech je hodně pravdy, opravdu velmi hodně, ale ve světle vašeho současného učení vy víte, že tyto písemnosti také obsahují hodně toho, co popisuje nebeského Otce nesprávně, toho milujícího Boha, kterého jsem já přišel odhalit celému světu.

159:4.5 (1768.1) Natanaeli, nikdy, ani na okamžik, nepřipusť v sobě myšlenku uvěřit Spisům v tom smyslu, že Bůh lásky přikázal tvým praotcům jít do boje a zabít všechny jejich nepřátele─muže, ženy a děti. Takové záznamy jsou slova lidí, a to lidí ne příliš zbožných, a nejsou slovem Božím. Spisy vždy vyjadřovaly a vždy budou vyjadřovat intelektuální, morální a duchovní úroveň svých tvůrců. Ty jsi nezpozoroval, že představy o Jahvem se stávají krásnějšími a laskavějšími od jedné knihy proroků k druhé─od Samuela k Izajáši? A měl bys si pamatovat, že Spisy jsou určeny pro náboženskou výuku a duchovní vedení. Jejich autoři nebyli ani historikové, ani filozofové.

159:4.6 (1768.2) Věc, která je nejvíce odsouzeníhodná, není jenom tato mylná idea o absolutní dokonalosti Spisů a neomylnosti jejich učení, ale spíše matoucí chybný výklad těchto posvátných písemností tradicemi zotročených zákoníků a farizejů Jerusalema. A nyní použijí doktrínu k tomu, že Spisy těchto knih jsou jak božím vnuknutím, tak i jejich chybným výkladem,, aby se postavili na odpor novějším učením evangelia království. Natanaeli, nikdy nezapomeň na to, že Otec nikdy neomezuje odhalení pravdy žádné generaci či jakémukoliv národu. Mnoho upřímných hledatelů pravdy byli, jsou a budou zmateni a deprimováni těmito dogmaty o dokonalosti Spisů.

159:4.7 (1768.3) Síla pravdy spočívá v tom samém duchu, který pobývá v jeji živých projevech a ne v mrtvých slovech málo osvícených a údajně Bohem inspirovaných lidí jiné generace. A i kdyby tito svatí muži minulosti žili inspirujícími a duchem naplněnými životy, neznamená to, že jejich slova byla podobně duchovně inspirována. Dnes my neděláme žádné záznamy o učeních tohoto evangelia království, abyste, až já tady nebudu, se rychle nerozdělili do různých soupeřících skupin o pravdě v důsledku odlišnosti vašeho výkladu mých učeních. Pro tuto generaci je nejlepší to, že my tyto pravdy žijeme i když o nich neděláme záznamy.

159:4.8 (1768.4) Dobře si pamatuj má slova Natanaeli, nic, čeho se lidská povaha dotkla, nemůže být považováno za spolehlivé. Prostřednictvím mysli člověka může božská pravda opravdu zářit, ale vždy bude mít relativní čistotu a neúplnou božskost. Tvor může toužit po neomylnosti, ale tu mají jenom Tvořitelé.

159:4.9 (1768.5) Ale největší chybou učení o Spisech je doktrína o tom, že tyto zapečetěné knihy záhad a moudrosti mohou být vykládány pouze vzdělanými mozky národa. Zjevení božské pravdy jsou zapečetěna pouze lidskou nevědomostí, náboženským fanatismem a bigotní nesnášenlivostí. Světlo Spisů je utlumeno pouze předsudky a zatemněno pověrčivostí. Zrádný strach z posvátnosti zabránil náboženství mít takového ochránce, jako je zdravý rozum. Strach před autoritou posvátných písemností minulosti úspěšně brání čestným duším současnosti přijmout nové světlo evangelia, to světlo, které tak silně toužili uvidět Boha si uvědomující lidé jiných generací.

159:4.10 (1769.1) Ale nejsmutnější ze všeho je ta skutečnost, že někteří učitelé svatosti tohoto tradicionalismu znají tuto pravdu. Oni více či méně vědí o těchto nedostatcích ve Spisech, ale jsou morálními zbabělci, jsou intelektuálně nečestní. Znají pravdu o těchto posvátných písemnostech, ale raději zatajují taková narušující fakta před národem. A tímto překrucují a zkreslují Spisy a dělají z nich průvodce zotročujícími detaily každodenního života a autoritu ve věcech neduchovních místo toho, aby používali tyto posvátné písemnosti jako studnici morální moudrosti, náboženské inspirace a duchovního učení Boha si uvědomujících lidí dalších generací.“

159:4.11 (1769.2) Učitelova slova Natanaela osvítila a ohromila. Dlouhou dobu o tomto rozhovoru přemýšlel v hloubce své duše, ale nikomu se o něm nezmínil až do doby po Ježíšově nanebevstoupení; a i potom měl strach sdělit všechno, co Učitel tehdy řekl.

5. Pozitivní podstata Ježíšova náboženství

159:5.1 (1769.3) Ve Filadelfii, kde pracoval Jakub, Ježíš učil apoštoly o pozitivní podstatě evangelia království. Když během svých připomínek dal na srozuměnou, že některé části Spisů obsahují více pravdy než jiné a nabádal své posluchače, aby dávali svým duším tu nejlepší duchovní potravu, Jakub Učitele přerušil otázkou: „Učiteli, byl bys té dobroty a poradil nám, jak si máme vybírat ty lepší pasáže ze Spisů pro naše osobní vzdělávání?“ A Ježíš odpověděl: „Ano, Jakube, když čtete Spisy, hledejte věčné pravdy a božsky krásná učení, jako jsou například:

159:5.2 (1769.4) Ó Hospodine, vlož do mého srdce čistotu.

159:5.3 (1769.5) Hospodin je můj pastýř; nebudu strádat.

159:5.4 (1769.6) Miluj svého bližního, jako sebe sama.

159:5.5 (1769.7) Protože já Hospodin, tvůj Bůh, tě budu držet za ruku a říkat: „neboj se, já ti pomůžu.“

159:5.6 (1769.8) A národy již nepoznají válku“

159:5.7 (1769.9) A to je příklad způsobu, jak Ježíš den za dnem používal to nejlepší z hebrejských písemností pro výuku svých stoupenců a pro začlenění do učení nového evangelia království. Jiná náboženství také předkládala ideu blízkosti Boha k člověku, ale Ježíš přirovnal péči Boha o člověka s péčí milujícího Otce o blaho svých závislých dětí a potom udělal to učení základním kamenem svého náboženství. A tak učení o otcovství Boha nevyhnutelně vedlo k praktickému uskutečňování bratrstva lidí. Úcta k Bohu a služba člověku se staly obsahem a podstatou jeho náboženství. Ježíš vzal to nejlepší z židovského náboženství a přeměnil do důstojné formulace v nových učeních evangelia království.

159:5.8 (1769.10) Ježíš vdechnul do pasivních doktrín židovského náboženství pozitivního ducha činu. Namísto negativní poddajnosti rituálním požadavkům Ježíš vyzval k pozitivnímu konání toho, co vyžadovalo jeho nové náboženství od těch lidí, kteří ho přijali. Náboženství Ježíše nespočívá pouze ve víře, ale ve skutečném dělání těch věcí, které evangelium vyžaduje. On neučil, že podstata jeho náboženství spočívá v sociální službě, ale že tato sociální služba je jedním z nepochybných důsledků působení ducha opravdového náboženství.

159:5.9 (1770.1) Ježíš neváhal použít lepší část Spisů a zavrhnout tu horší. Svoji významnou výzvu „miluj svého bližního jako sebe sama“ vzal ze Spisů, kde se říká: „Nevykonávej pomstu na dětech svého národa, ale miluj svého bližního jako sebe sama.“ Ježíš převzal pozitivní část těchto Spisů a zavrhl tu negativní. On rovněž nesouhlasil s negativní, nebo čistě pasivní poslušností. Řekl: „Když tě nepřítel udeří na pravou tvář, nestůj tam otupěle a pasivně, ale v pozitivním postoji mu nastav levou; to znamená, že uděláš vše, co je možné pro to, abys aktivně odvedl svého chybujícího bratra z cest zla a přivedl ho na lepší cesty počestného života.“ Ježíš vyžadoval od svých stoupenců pozitivní a aktivní reakci na každou životní situaci. Nastavit druhou tvář, nebo udělat cokoliv podobného, vyžaduje iniciativu a důrazný, energický a statečný projev osobnosti věřícího.

159:5.10 (1770.2) Ježíš nebyl zastáncem negativní poddanosti pokořujícího jednání těch, kteří by se záměrně snažili ponižovat ty, kdo neodporují zlu, ale nabádal své stoupence k tomu, aby rozumně, ostražitě, rychle a pozitivně reagovali dobrem na zlo za tím účelem, aby byli schopni zdolat zlo dobrem. Nezapomínejte, že opravdové dobro je vždy mocnější než nejzhoubnější zlo. Ježíš učil pozitivní normě spravedlnosti. „Každý, kdo se chce stát mým učedníkem a následovat mne, musí zapomenout na sebe sama a každý den v plné míře plnit své povinnosti.“ A takový život vedl on sám, protože „chodil a konal dobro.“ A tento aspekt evangelia byl velmi dobře objasněn mnohými podobenstvími, které později vyprávěl svým stoupencům. A nikdy nenabádal své přívržence pasivně vykonávat své povinnosti. Naopak, vyzýval je k tomu, aby nadšeně a energicky plnili v plné míře své lidské odpovědnosti a žili v souladu s božskými výsadami v království Božím.

159:5.11 (1770.3) Když Ježíš říkal svým apoštolům, že když jim někdo odcizí plášť, měli by mu nabídnout i další oblečení, nemyslel tím doslova dát mu ještě jiné oblečení, ale myslel tím udělat něco pozitivního s cílem spasit provinilce namísto staré rady pomstít se─“oko za oko“ a tak dále. Ježíš odmítal jak odplatu, tak i být pouhým pasivním trpitelem či obětí bezpráví. Při této příležitosti je učil třem způsobům boje se zlem a odporování mu:

159:5.12 (1770.4) 1. Odpovědět zlem na zlo─pozitivní, ale nesprávná metoda.

159:5.13 (1770.5) 2. Trpět zlo bez stěžování si a bez odporu─naprosto negativní metoda.

159:5.14 (1770.6) 3. Odpovědět dobrem na zlo, uplatnit svoji vůli, abyste se stali pánem situace, překonali zlo dobrem─pozitivní a správná metoda.

159:5.15 (1770.7) Jednou se jeden z apoštolů zeptal: „Učiteli, co bych měl udělat, kdyby mne neznámý přinutil nést jeho ranec jednu míli?“ Ježíš odpověděl: „Neseděl bys a nevzdychal o pomoc a současně proklínal pod vousy neznámého. Spravedlnost nepřichází z takových pasivních postojů. Jestli nejsi schopen vymyslet něco účinně pozitivního, tak můžeš alespoň nést jeho ranec ještě jednu míli. To určitě vyvolá odezvu v tomto nespravedlivém a nečestném neznámém.“

159:5.16 (1770.8) Židé slyšeli o Bohu, který odpouští kajícným hříšníkům a snaží se zapomenout jejich přestupky, ale až s příchodem Ježíše lidé uslyšeli o Bohu, který hledá zbloudilé ovce, a který sám o své vlastní iniciativě hledá hříšníky a který se raduje, když vidí, že se chtějí vrátit do domu Otce. Tento pozitivní rys v náboženství Ježíše se rozšířil i do jeho modliteb. On přeměnil negativní zlaté pravidlo v pozitivní výzvu k lidské spravedlnosti.

159:5.17 (1771.1) V celém svém učení se Ježíš spolehlivě vyhýbal matoucím detailům. Nepoužíval květnatou řeč a vyvaroval se čistě poetické obraznosti, založené na hře slov. Zpravidla vyjadřoval složité ideje prostými slovy. Za účelem ilustrace Ježíš změnil tendenční významy mnoha výrazů, jako například sůl, kvasnice, rybaření a malé děti. Velmi účinně používal protiklady, přirovnávající minutu k nekonečnosti a podobně. Jeho vyobrazení byla pozoruhodná, jako třeba „slepý vede slepého.“ But the greatest strength to be found in his illustrative teaching was its naturalness. Jesus brought the philosophy of religion from heaven down to earth. He portrayed the elemental needs of the soul with a new insight and a new bestowal of affection.

6. Návrat do Magadanu

159:6.1 (1771.2) Čtyřtýdenní mise v Dekapoli byla docela úspěšná. Stovky duší bylo přijato do království a apoštolové a evangelisté získali cenné zkušenosti při vykonávání své práce bez přímé inspirativní osobní přítomnosti Ježíše.

159:6.2 (1771.3) Tak, jak bylo dříve ujednáno, v pátek 16. září se celý sbor pracovníků shromáždil v Magadanském parku. V sobotu se sešla rada, ve které bylo přes sto věřících, která projednala budoucí plány na rozšíření práce pro ustanovení království. Na poradě byli přítomni poslové Davida a podali zprávy o situaci věřících v Judeji, Samaří, Galileji a přilehlých oblastech.

159:6.3 (1771.4) V tu dobu jen málo ze stoupenců Ježíše si plně uvědomovalo významnou hodnotu činnosti poslů sboru. Tito poslové nejenom udržovali spojení mezi věřícími po celé Palestině a s Ježíšem a apoštoly, ale během těchto těžkých časů působili také jako výběrčí finančních prostředků nejen na podporu Ježíše a jeho druhů, ale také na podporu rodin dvanácti apoštolů a dvanácti evangelistů.

159:6.4 (1771.5) Přibližně v této době Abnér přenesl svoji operační základnu z Chebrónu do Betléma, který se stal později také hlavním stanovištěm poslů Davida v Judeji. David udržoval noční kurýrskou službu mezi Jerusalem a Betsaidou. Tito běžci vybíhali z Jerusalema každý večer, měnili se v Sycharu a Skythopoli a do Betsaidy přibíhali následujícího ráno v čase snídaně.

159:6.5 (1771.6) Ježíš a jeho druhové se nyní chystali na týdenní odpočinek předtím než se připraví zahájit poslední etapu své práce pro království. Toto byl jejich poslední odpočinek, poněvadž mise v Pereji se vyvinula do kampaně kázání a učení, která trvala až do doby jejich příchodu do Jerusalema, kde se potom odehrály závěrečné episody Ježíšova pozemského života.

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved