Kapitola 158 Proměnění na hoře

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 158

Proměnění na hoře

BYLO to těsně před západem slunce, v pátek odpoledne, 12. srpna, roku 29 n.l., kdy Ježíš a jeho druhové dorazili k úpatí hory Hermón, nedaleko od místa, kdy mladík Tiglat kdysi čekal na Ježíše až sestoupí sám s hory, aby vyřešil duchovní osudy Urantie a formálně ukončil vzpouru Lucifera. A tady zůstali v duchovní přípravě na události, které měly velmi brzy následovat.

Všeobecně vzato, Ježíš věděl dopředu, co se na hoře přihodí a velmi si přál, aby všichni jeho apoštolové s ním mohli sdílet tuto zkušenost. Právě pro to, aby je připravil na toto odhalení své podstaty, zůstal s nimi tady u úpatí hory. Ale oni nedokázali dosáhnout těch duchovních úrovní, které by jim umožnily plně odhalit návštěvu nebeských bytostí, mající se již brzy objevit na zemi. A poněvadž nemohl vzít s sebou všechny své druhy, rozhodl se vzít pouze tři, kteří ho obvykle doprovázeli na takových unikátních bděních. Proto jenom Petr, Jakub a Jan mohli, i když jen zčásti, sdílet s Učitelem tuto unikátní zkušenost.

1. Zjevení

Brzy ráno v pondělí, 15. srpna, Ježíš a tři apoštolové začali výstup na horu Hermón a bylo to šest dní po památném poledním vyznání Petra, u cesty pod morušovníkem.

Ježíš byl vyzván přijít na horu sám pro vyřešení důležitých záležitostí, týkajících se progresu jeho poskytnutí sebe sama v těle, jelikož tato zkušenost souvisela s jeho vesmírem, který on stvořil. Je velmi důležité, že tato mimořádná událost byla načasována na dobu, kdy Ježíš a apoštolové byli  na území jinověrců a že se dokonce udála na hoře pohanů.

Do svého cíle, zhruba v polovině hory, dorazili krátce před polednem a během oběda Ježíš řekl třem apoštolům něco o své zkušenosti v horách východně od Jordánu, kam odešel krátce po svém křtu a také ještě něco o zkušenostech z hory Hermón ve spojení s jeho dřívějším pobytem na tomto osamělém místě.

Když byl chlapec, Ježíš často vylézal na kopec nedaleko svého domu a snil o bitvách, které bojovaly armády impérií na pláních Esdraleonu; teď stoupal na horu Hermón, aby dostal ten dar, který ho připraví k sestupu na Jordánské pláně, kde se odehrají závěrečné scény dramatu jeho poskytnutí na Urantii. V tento den na hoře Hermón by Učitel mohl odstoupit od dalšího boje a vrátit se k vládě nad svými vesmírnými sférami, ale on se nejenom rozhodl splnit požadavky svého řádu božského synovstva, obsažené v mandátu Věčného Syna Ráje, ale on se také rozhodl naplnit v plné míře současnou vůli svého Rajského Otce. V tento srpnový den trojice jeho apoštolů uviděla jeho odmítnutí být zplnomocněn plnou mocí vládnout celému svému vesmíru. V úžasu se dívali jak nebeští poslové odletěli a zanechali ho samotného, aby sám završil svůj pozemský život jako Syn Člověka a Syn Boží.

Při nasycení pěti tisíců víra apoštolů dosáhla nejvyššího bodu a potom rychle spadla téměř na nulu. Nyní, v důsledku Učitelova potvrzení své božskosti, váhavá víra dvanáctky se pozvedla v několika málo týdnech na svoji nejvyšší výšku, aby znovu pak prudce upadla. Třetí obnovení jejich víry přišlo až po zmrtvýchvstání Učitele.

Bylo kolem třetí hodiny tohoto krásného odpoledne, když se Ježíš rozloučil s trojicí apoštolů slovy: „Na nějakou dobu se od vás oddělím, abych se o samotě spojil s Otcem a jeho posly; doporučuji vám, abyste tady zůstali a během čekání na mne se modlili za to, aby vůle Otce byla vykonána ve všem, co vás čeká ve spojení s pokračováním mise poskytnutí Syna Člověka.“ A když to řekl, Ježíš se vzdálil, aby měl dlouhou poradu s Gabrielem a Otcem Melkísedekem a vrátil se až před šestou hodinou. Když Ježíš uviděl jejich znepokojení kvůli své dlouhé nepřítomnosti, řekl jim: „Proč se bojíte? Dobře víte, že se musím zabývat dílem mého Otce; proč máte obavy, když nejsem s vámi? Nyní vám oznamuji, že Syn Člověka se rozhodl prožít celý svůj život mezi vámi a jako jeden z vás. Radujte se; já vás neopustím, dokud moje práce nebude skončena.“

Když pojedli svoji skrovnou večeři, Petr se Učitele zeptal: „Jak dlouho budeme tady na této hoře bez našich bratrů?“ A Ježíš odpověděl: „Dokud neuvidíte věhlas Syna Člověka a nepoznáte, že všechno, co jsem vám řekl, je pravda.“ A sedíc kolem žhavého popela jejich ohně debatovali o Luciferově vzpouře až do úplného setmění a až oči apoštolů ztěžkly, protože svůj výstup začali velmi časně ráno.

Když trojice tvrdě spala asi půl hodiny, byla náhle probuzena blízkým praskavým zvukem a po rozhlédnutí se kolem k jejich velkému ohromení a úžasu spatřili Ježíše v důvěrném rozhovoru s dvěma zářivými bytostmi, oděnými do světelného roucha nebeských světů. Ježíšova tvář a tělo také zářily jasným nebeským světlem. Ti tři hovořili zvláštním jazykem, ale z několika vyslovených věcí Petr udělal chybný odhad, že bytosti s Ježíšem jsou Mojžíš a Eliáš; ve skutečnosti to byli Gabriel a Otec Melkísedek. Na žádost Ježíše fyzičtí regulátoři udělali opatření, aby se apoštolové mohli stát svědky této scény.

Tři apoštolové byli natolik vyděšeni, že jen pomalu přicházeli ke smyslům, ale Petr, který z nich nejdříve získal duševní rovnováhu poté, kdy oslnivé vidění zmizelo a oni uviděli Ježíše, stojícího samotného, řekl: „Ježíši, Učiteli, je dobře, že jsme tady. Jsme rádi, že jsme viděli tuto nádheru. S nechutí se budeme vracet do hanebného světa. A jestli svolíš, abychom tady zůstali, tak postavíme tři stany, jeden pro tebe, jeden pro Mojžíše a jeden pro Eliáše.“ A Petr to řekl kvůli svému chybnému úsudku a proto, že ho v tu chvíli nic jiného nenapadlo.

Petr ještě stále mluvil, když se k nim přiblížil stříbrný mrak a zastínil všechny čtyři. Apoštolů se zmocnil strach a když padli na zem, aby se pomodlili, uslyšeli hlas, ten stejný hlas, který promluvil při křtu Ježíše a který říkál: „Toto je můj milovaný Syn; naslouchejte mu.“ A když ten mrak zmizel, Ježíš byl opět sám a sklonil se k nim, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se; uvidíte ještě větší věci než toto.“ Ale apoštolové se opravdu báli; a když se připravovali na sestup s hory těsně před půlnocí, tvořili mlčící a zamyšlenou trojici.

2. Sestup s hory

Přibližně do poloviny sestupu s hory nikdo nepromluvil ani slovo. Ježíš potom přerušil mlčení poznámkou: „Určitě neříkejte nikomu, ani svým bratrům, co jste viděli a slyšeli na této hoře až do doby, kdy Syn Člověka vstane z mrtvých.“ Tři apoštolové byli šokováni a zmateni slovy Učitele: „až do doby, kdy Syn Člověka vstane z mrtvých.“ Jen nedávno znovu potvrdili svoji víru v něho jako Osvoboditele, Syna Božího a právě viděli jeho proměnu ve svatozář na vlastní oči a on nyní začne mluvit o „zmrtvýchvstání“!

Petra zamrazilo pomyšlení na Učitelovu smrt─byla to nepředstavitelná myšlenka─a poněvadž měl strach, že Jakub nebo Jan by mohli položit nějaké otázky, týkající se tohoto prohlášení, myslel si, že nejlépe bude změnit hovor a aniž by věděl o čem hovořit, dal průchod první myšlence, která mu přišla na mysl a řekl: „Učiteli, proč zákoníci říkají, že Eliáš musí přijít před Mesiášem?“ A Ježíš, který si byl vědom Petrovy snahy vyhnout se poznámce o své smrti a zmrtvýchvstání, odpověděl: „Eliáš opravdu přichází první, aby připravil cestu pro Syna Člověka, který musí hodně trpět a nakonec bude zavržen. Ale já vám říkám, že Eliáš již přišel a oni ho nepřijali a zacházeli s ním jak se jim zlíbilo.“ A tehdy tři apoštolové pochopili, že mluví o Eliášovi jako o Janu Křtiteli. Ježíš věděl, že když oni trvají na tom, aby on byl Mesiášem, tak Jan musí být tím Eliášem, o kterém se mluví v proroctví.

Ježíš jim přikázal nikomu neříkat, že se dozvěděli o té slávě, která ho čeká po zmrtvýchvstání, protože nechtěl, aby se utvrdili v tom, že když je nyní vnímaný jako Mesiáš, naplnil by v celé míře jejich mylné představy o zázraky konajícím osvoboditeli. Ačkoliv Petr, Jakub a Jan o tom všem ve svých myslích přemítali, neřekli o tom nikomu až po zmrtvýchvstání Učitele.

Jak pokračovali v sestupu s hory, Ježíš jim řekl: „Vy byste mne nepřijali jako Syna Člověka; proto jsem souhlasil, že budu přijat v souladu s vašimi vyhraněnými názory. Ale, nemylte se, vůle mého Otce musí převládat. Jestli se takto rozhodnete následovat směr vaší vlastní vůle, musíte být připraveni prožít mnohá zklamání a podstoupit mnoho těžkých zkoušek, ale příprava, kterou jsem vám dal, by měla být dostatečná natolik, že vás provede vítězně i skrze tato utrpení, která jste si sami zvolili.

Ježíš nevzal Petra, Jakuba a Jana s sebou na horu proměnění proto, že oni byli v nějakém ohledu lépe připraveni být svědky toho, co se stalo, anebo byli duchovnější, aby se jim dostalo takového vzácného privilegia, než ostatním apoštolům. Vůbec ne! On dobře věděl, že žádný z dvanácti apoštolů není duchovně způsobilý pro tuto zkušenost; proto vzal s sebou jenom tři apoštoly, kteří byli určeni ho doprovázet tehdy, kdy potřeboval být sám, aby se mohl těšit se ze  spojení o samotě.

3. Význam proměnění

To, čeho Petr, Jakub a Jan byli svědky na hoře proměnění, byl kraťoučký pohled na nebeský obraz, který se zjevil v ten památný den na hoře Hermón. Proměna znamenala následující:

1. Uznání Věčným Synem-Matkou Ráje o naplnění poskytnutí inkarnovaného života Michaela na Urantii. Ježíš nyní dostal potvrzení, že splnil požadavky Věčného Syna. A Gabriel přinesl Ježíšovi toto ujištění.

2. Oznámení o spokojenosti Nekonečného Ducha s naplněním poskytnutí Michaela na Urantii v podobě smrtelného těla. V tomto případě mu toto sdělil představitel Nekonečného Ducha a nejbližší spolupracovník Michaela v Salvingtonu a jeho stálý partner Otec Melkísedek.

Ježíš přivítal toto oznámení o úspěchu své pozemské mise v podání poslů Věčného Syna a Nekonečného Ducha, ale zaznamenal, že jeho Otec nenaznačil ukončení urantijského poskytnutí; pouze neviditelnou přítomnost Otce, působící skrze Osobního Ladiče Ježíše, dosvědčují tato slova: „Toto je můj milovaný Syn; naslouchejte mu.“ A bylo to vysloveno slovy, která byla určena také sluchu apoštolů.

Po této návštěvě nebeských bytostí se Ježíš snažil rozpoznat vůli Otce a rozhodl se pokračovat ve svém poskytnutí sebe sama v podobě smrtelného těla do jeho přirozeného konce. Pro Ježíše právě v tomto spočíval význam proměny. Pro tři apoštoly tato událost znamenala začátek poslední části Učitelova pozemského života jako Syna Božího a Syna Člověka.

Po oficiálním rozhovoru s Gabrielem a Otcem Melkísedekem si Ježíš s nimi, svými pečovatelskými Syny, neformálně pohovořil o záležitostech vesmíru.

4. Epileptický chlapec

Bylo krátce před snídaní v toto úterní ráno, když Ježíš a jeho tři druhové přišli do apoštolského tábora. Jak se přiblížili, uviděli velký dav shromážděný kolem apoštolů a brzy uslyšeli hlasitá slova sporu a hádky této skupiny o přibližně padesáti lidech, mezi kterými bylo devět apoštolů a stejný počet jerusalemských zákoníků a věřících učedníků, kteří sledovali Ježíše a jeho druhy od Magadanu.

Přestože dav se přel o celou řadu otázek, hlavním sporným bodem byl nějaký občan Tibery, který přišel předchozí den, aby vyhledal Ježíše. Tento muž, Jakub ze Sefatu, měl čtrnáctiletého syna, který byl jeho jediné dítě a který trpěl silnou padoucnicí. Kromě této nervové choroby byl tento hoch ovládán jednou z těch bloudících, zlomyslných a rebelujících midbytostí, které v tu dobu byly na zemi bez kontroly, takže ten mladík měl jak epilepsii, tak byl posedlý ďáblem.

Po dobu téměř dvou týdnů tento úzkostlivý otec, nižší úředník Heroda Antipy, putoval kolem západních hranic Filipových držav a hledal Ježíše v naději, že může vyléčit jeho nemocného chlapce. A apoštolskou skupinu našel až kolem poledne v ten den, kdy Ježíš byl se třemi apoštoly na hoře Hermón.

Devět apoštolů bylo velmi překvapeno a značně znepokojeno, když tento muž, doprovázen téměř čtyřiceti dalšími lidmi, hledající Ježíše, se u nich náhle objevil. V době příchodu této skupiny devět apoštolů, přinejmenším většina z nich, podlehlo jejich starému pokušení─debatování o tom, kdo z nich bude nejdůležitější v přicházejícím království; horlivě se přeli o předpokládaných pozicích, které budou přiděleny jednotlivým apoštolům. Oni se prostě nedokázali plně osvobodit od dlouho pěstované myšlenky o materiální misi Mesiáše. A teď, když sám Ježíš přijal jejich uznání, že je opravdu Osvoboditelem─přinejmenším přiznal fakt své božskosti─tak bylo přirozené, že po dobu nepřítomnosti svého Učitele zabředli do rozhovorů o těchto nadějích a ambicích, které pro ně hodně znamenaly. A byli zabráni do těchto debat i ve chvíli, kdy přišel Jakub ze Safetu s jeho společníky, aby se setkali s Ježíšem.

Ondřej vystoupil vpřed, aby přivítal tohoto otce a jeho syna a řekl: „Koho hledáte?“ Jakub odpověděl: „Dobrý muži, já hledám tvého Učitele. Chtěl bych, aby vyléčil mého nemocného chlapce. Věřím, že Ježíš vypudí tohoto ďábla, který ovládá mé dítě.“ A pak otec začal apoštolům vyprávět o tom, že jeho syn je tak vážně nemocný, že mnohokrát téměř přišel o život v důsledku těchto silných záchvatů.

Když mu apoštolové naslouchali, Šimon Zélóta a Jidáš Iškariotský přistoupili k otci a řekli: „My ho můžeme vyléčit; nemusíš čekat na návrat našeho Učitele. My jsme vyslanci království; my již tuto skutečnost neskrýváme. Ježíš je Osvoboditel a klíče od království byly předány nám.“ V té chvíli Ondřej a Tomáš poodešli stranou, aby se poradili. Natanael a ostatní se na to dívali v udivení; všichni byli zděšeni touto náhlou troufalostí, ne-li domýšlivostí, Šimona a Jidáše. Otec potom řekl: „Jestli vám bylo dáno dělat tyto zázraky, modlím se, abyste vyslovili ta slova, která vysvobodí mé dítě z tohoto područí.“ Pak Šimon vystoupil vpřed, položil ruku na hlavu dítěte, podíval se mu přímo do očí a přikázal: „Vyjdi z něho, nečistý duchu; ve jménu Ježíše mne uposlechni.“ Ale chlapec dostal ještě silnější záchvat a zákoníci se apoštolům uštěpačně vysmívali a zklamaní věřící těžce nesli posměšky těchto nepřátelských kritiků.

Ondřej byl velmi rozzloben tímto neuváženým jednáním a jeho ostudným nezdarem. Zavolal apoštoly stranou, aby se poradili a pomodlili se. Po této krátké chvilce rozmýšlení, pociťujíc všichni silně hořkost porážky a ponížení, se Ondřej pokusil podruhé vyhnat ďábla, ale jeho snaha byla opět korunována neúspěchem. Ondřej upřímně přiznal porážku a požádal otce, aby s nimi zůstal přes noc, nebo až do doby Ježíšova návratu a řekl: „Je možné, že tento typ ďábla vyjde ven jenom na osobní příkaz Učitele.“

A proto, když Ježíš sestupoval s hory s rozradostněným a nadšeným Petrem, Jakubem a Janem, jejich devět bratrů, zmatených a hluboko ponížených, také nespalo. Představovali skupinu sklíčených a potrestaných lidí. Ale Jakub ze Safetu se nehodlal vzdát. Přestože mu nemohli nic říci o pravděpodobné době Ježíšova návratu, rozhodl se na příchod Učitele čekat.

5. Ježíš uzdravuje chlapce

Když se Ježíš objevil, devíti apoštolům se víc než ulevilo, že ho mohli přivítat a velmi je povzbudila dobrá nálada a neobvyklé nadšení, vyzařující z tváří Petra, Jakuba a Jana. Všichni běželi Ježíšovi a svým bratrům v ústrety, aby je přivítali. Když si vyměnili pozdravy, přišel k nim zástup lidí a Ježíš se zeptal: „O čem jste se přeli, když jsme k vám přicházeli?“ Ale dříve, než zneklidnění a ponížení apoštolové mohli odpovědět, starostlivý otec postiženého chlapce vystoupil vpřed, poklekl k Ježíšovým nohám a řekl: „Učiteli, já mám syna, jediné mé dítě, který je posedlý zlým duchem. Nejenom že křičí v hrůze, má pěnu u úst a padá jako mrtvý když má záchvat, ale často tento zlý duch, který ho ovládá, s ním škube v křečích a někdy ho vrhá do vody a dokonce i do ohně. V důsledku častého skřípaní zubů a mnoha utrpěných pohmožděnin mé dítě chřadne. Jeho život je horší než smrt; jeho matku a mne bolí srdce a máme zlomeného ducha. Včera kolem poledne, když jsem tě hledal, narazil jsem na tvé apoštoly a zatímco jsme čekali na tebe, tvoji apoštolové se pokusili vyhnat tohoto ďábla, ale nedokázali to. A tak teď, Učiteli, uděláš to pro nás, uzdravíš mého syna?“

Když si tuto výpověď Ježíš vyslyšel, dotkl se klečícího otce a pokynul mu, aby vstal. Pak se zpytavě podíval na vedle stojící apoštoly a obrátil se ke všem přítomným a řekl: „Ó, nevěřící a zatvrzelá generace, jak dlouho vám to budu ještě trpět? Jak dlouho s vámi ještě budu? Jak dlouho to bude trvat, než pochopíte, že zázraky víry nepřicházejí z příkazu pochybujícího nevěřícího?“ A potom, ukazujíc na rozpačitého otce, Ježíš řekl: „Přiveď sem svého syna.“ A když Jakub chlapce k němu přivedl, Ježíš se zeptal: „Jak dlouho je tvůj syn takto nemocen?“ Otec odpověděl: „Od samého raného dětství.“ A jak spolu mluvili, hoch dostal silný záchvat a upadl mezi ně, skřípajíc zuby a s pěnou u úst. Po sérii prudkých křečích ležel před nimi jako mrtvý. Jeho otec si opět klekl k Ježíšovým nohám a úpěnlivě ho prosil: „Jestli ho můžeš vyléčit, prosím tě, měj s námi soucit a zbav nás tohoto soužení.“ A když Ježíš uslyšel tato slova, podíval se dolů do tváře úzkostlivého otce a řekl: „Nezpochybňuj sílu lásky mého Otce, ale jenom upřímnost a hloubku svojí víry. Všechno je možné pro toho, který opravdu věří.“ A potom Jakub ze Safetu pronesl jeho památná slova, ve kterých víra se mísí s pochybností: „Hospodine, já věřím. Modlím se k tobě, abys pomohl mé nevíře.“

Když Ježíš tato slova uslyšel, předstoupil vpřed, vzal chlapce za ruku a řekl: „Udělám to z vůle mého Otce a na počest živé víry. Vstaň, můj synu! Vyjdi z něho, neposlušný duchu a nevracej se do něj.“ A vloživ chlapcovu ruku do ruky otce, Ježíš řekl: „Jděte svojí cestou. Otec vyhověl tvé duši. A všichni přítomní, dokonce i nepřátelé Ježíše, byli ohromeni tím, co viděli.

Pro tři apoštoly, kteří nedávno prožili duchovní extázi po událostech a zážitcích, spojených s proměnou, to bylo rozhodně rozčarování vrátit se tak brzy do dějiště porážky a nezdaru svých apoštolských druhů. Ale s těmito dvanácti vyslanci království tomu tak bylo vždy. Oni vždy ve svých životních zkušenostech střídali nadšení s ponížením.

Toto uzdravení bylo skutečným vyléčením dvou chorob, fyzické nemoci a duševní poruchy. A od té chvíle byl chlapec natrvalo vyléčen. Když Jakub odešel se svým uzdraveným synem, Ježíš řekl: „Nyní půjdeme do Cesareje-Filipovy; ihned se připravte na cestu.“ A byla to mlčící skupina, směřující na jih a dav lidí šel za nimi.

6. V zahradě Celsuse

Na nocleh se uložili u Celsuse a ten večer, až pojedli a odpočinuli si, dvanáctka se shromáždila v zahradě kolem Ježíše a Tomáš řekl: „Učiteli, ačkoliv my, kteří jsme tady zůstali, nevíme ještě nic o tom, co se přihodilo tam na hoře a co tak velice rozjařilo naše bratry, kteří byli s tebou, chtěli bychom si s tebou promluvit o našem nezdaru a abys nás poučil co dělat v takových situacích, jelikož je zřejmé, že ty věci, které se udály na hoře, nemohou být nyní zveřejněny.“

A Ježíš Tomášovi odpověděl: „Všechno, co vaši bratři slyšeli na hoře, vám bude odhaleno ve vhodnou dobu. Ale já vám nyní ukáži příčinu vašeho nezdaru, toho pokusu, o který jste se tak nerozumně pokoušeli. Když váš Učitel a jeho druhové, vaši bratři, vystupovali včera na horu usilovat o větší poznání vůle Otce a žádat o bohatší dar moudrosti pro účinné vykonávání této božské vůle, vy, kteří jste tady dole zůstali na stráži s pokyny pokusit se získat duchovní vhled a modlit se s námi za větší odhalení Otcovy vůle, jste nedokázali řídit se svojí vírou, ale podlehli jste pokušení a upadli jste do svých starých špatných tendencí požadovat pro sebe přednostní místa v království nebeském─to materiální a světské království, které stále přetrvává ve vašem myšlení. A vy stále lpíte na těchto chybných koncepcích navzdory opakovaných prohlášeních, že mé království není tohoto světa.

Sotvaže vaše víra začíná chápat osobnost Syna Člověka, tak vaše sobecká touha po světských hodnostech se k vám znovu vplíží a upadnete do rozhovorů mezi sebou o tom, kdo bude mít vyšší postavení v království nebeském, království, jak vy si představujete, neexistujícím a které nikdy existovat nebude. Cožpak jsem vám neříkal, že ten, kdo bude největší v duchovním království mého Otce, se musí stát nejmenším ve svých vlastních očích a tímto způsobem se stát sluhou svých bratrů? Duchovní velikost spočívá ve vnímání lásky jako božskosti a ne z potěšení uplatňovat materiální moc pro zviditelnění vlastního já. To, o co jste se pokusili a v čem jste tak zcela selhali, nebylo založeno na čistém úmyslu. Váš motiv nebyl božský. Vaše idea nebyla duchovní. Vaše ambice nebyly nezištné. Vaše jednání nebylo založeno na lásce a vaším cílem nebylo vykonání vůle nebeského Otce.

Jak dlouho vám to bude trvat než pochopíte, že nemůžete urychlit chod stanovených přírodních jevů, s výjimkou těch případů, kdy se takové věci shodují s vůlí Otce? Nemůžete dělat duchovní práci bez duchovní síly. A nemůžete dělat nic z toho, přestože máte pro to potenciál, bez existence toho třetího a nezbytného lidského faktoru: osobní zkušenosti živé víry. Musíte mít vždy materiální projevy jako lákadlo k duchovním realitám království? Nedokážete pochopit duchovní význam mé mise bez viditelných ukázek nadpřirozených jevů? Kdy bude možné spolehnout se na vaši věrnost vyšším a duchovním realitám království nezávisle na vnějším projevu jakýchkoliv materiálních úkazů?“

Když toto Ježíš apoštolům řekl, dodal:“A teď si jděte odpočinout, protože zítra se vrátíme do Magadanu, kde se poradíme o naší misi ve městech a vesnicích Dekapoli. A na závěr tohoto zajímavého dne dovolte, abych objasnil každému z vás to, co jsem řekl vašim bratrům na hoře a nechť se tato slova uloží hluboko do vašich srdcí: „Syn Člověka nyní vstupuje do poslední části svého poskytnutí. Právě začínáme práci, která brzy povede k velké a konečné zkoušce vaší víry a oddanosti, poněvadž já budu vydán do rukou lidí, kteří usilují o moji smrt. A zapamatujte si tato moje slova: „Syn Člověka bude usmrcen, ale vstane z mrtvých.“

Smutní apoštolové pak šli spát. Byli zmateni; nebyli schopni tato slova pochopit. A i když se báli zeptat se na něco o tom, co řekl, na všechno si vzpomněli po jeho zmrtvýchvstání.

7. Petrův protest

Ve středu brzy ráno Ježíš a dvanáctka vyšli z Cesareje-Filipova a vydali se do Magadanského parku, který se nacházel nedaleko od Betsaidy-Julii. V tu noc apoštolové téměř nespali, proto byli již časně ráno na nohou a připraveni vyrazit na cestu. Dokonce i lhostejná Alfeusova dvojčata byla šokována slovy o smrti Ježíše. Na své cestě na jih, hned kousek za vodami Merómu, došli na damašskou cestu a poněvadž Ježíš se chtěl vyhnout setkání se zákoníky a dalšími lidmi, o kterých věděl, že jsou za nimi a snaží se je dostihnout, rozhodl, že půjdou do Kafarnaumu po damašské cestě, která vede přes Galileji. A udělal to z toho důvodu, protože věděl, že ti, kteří ho pronásledují, půjdou východní jordánskou cestou, poněvadž předpokládali, že Ježíš a apoštolové se budou bát projít přes území Heroda Antipy. V tento den se snažil uniknout svým kritikům a za nimi jdoucímu davu lidí, aby mohl být se svými apoštoly sám.

Putovali přes Galilej bez přestávky a již dávno minula doba oběda když se zastavili ve stínu, aby se posilnili. A když se najedli, Ondřej se obrátil na Ježíše slovy: „Učiteli, moji bratři nerozumí tvým tajemným slovům. My jsme plně uvěřili, že jsi Synem Božím a teď slyšíme tato divná slovo o tvém odchodu, o smrti. My nechápeme tvé učení. Mluvíš k nám v podobenstvích? Prosíme tě, mluv s námi přímo a ne dvojsmyslně.“

V odpověď Ondřejovi Ježíš řekl: „Moji bratři, právě proto, že jste mne uznali za Syna Božího jsem nucen vám odhalit pravdu o konci poskytnutí Syna Člověka na zemi. Vy úporně lpíte na myšlence, že jsem váš Mesiáš a nechcete opustit ideu, že Mesiáš musí sedět na trůně v Jerusalemu; proto vám neustále říkám, že Syn Člověka musí brzy odejít do Jerusalema, hodně trpět, být zavržen zákoníky, staršími a veleknězi a po tom všem bude zabit a vstane z mrtvých. A nemluvím k vám v podobenství; říkám vám pravdu, aby jste byli připraveni na tyto události, když na vás náhle dolehnou.“ A když Ježíš ještě mluvil, Šimon Petr k němu prudce přistoupil, položil svému Učiteli ruku na rameno a řekl: „Učiteli, my ti vůbec nechceme odporovat, ale já tvrdím, že nic takového se ti nemůže stát.“

Petr to tak řekl, protože Ježíše miloval; ale lidská podstata Učitele rozpoznala v těchto dobře míněných a rozrušených slovech jemný náznak snahy přinutit ho změnit svůj plán na ukončení svého pozemského poskytnutí v souladu s vůlí svého Rajského Otce. A právě kvůli tomu, že rozeznal nebezpečí toho, že takové návrhy odradit ho přišly dokonce od jeho oddaných a věrných přátel, obrátil se k Petrovi a ostatním apoštolům slovy: „Podporuj mne. V tvých slovech je duch odpůrce, pokušitele. Když mluvíš tímto způsobem, nejsi na mé straně, ale spíše na straně našich nepřátel. Takto tvá láska ke mně se pro mne stává překážkou při vykonávání vůle Otce. Nepřemýšlejte o lidských cestách, ale o vůli Boží.“

Když se vzpamatovali z prvního šoku po této ostré výtce Ježíše a než se opět vydali na další cestu, Učitel ještě dodal: „Jestli kdokoliv chce jít se mnou, musí zapomenout na svá osobní přání, ale musí každodenně plnit své povinnosti a následovat mne. Protože každý, kdo chce chránit svůj život sobecky, ztratí ho, ale každý, kdo život ztrácí kvůli mně a evangeliu, ten ho uchová. Jaký prospěch má člověk z toho, že získá celý svět a ztratí svoji duši? Co může člověk dát výměnou za věčný život? Nestyďte se za mne a za má slova v této hříšné a pokrytecké době, tak jako já se nebudu stydět ocenit vás, když se ve slávě objevím před mým Otcem v přítomnosti všech nebeských armád. Nicméně, mnozí z vás stojících nyní přede mnou, nepoznají smrt, dokud neuvidí, jak se toto království Boží stane mocným.

Tak Ježíš objasnil dvanáctce bolestivou a konfliktní cestu, po které musí kráčet, jestli chtějí jít s ním. Jakým šokem byla tato slova pro tyto galilejské rybáře, kteří setrvávali ve svém snu o pozemském království a čestných místech, které tam zaujmou! Ale jejich oddaná srdce byla pohnuta touto odvážnou výzvou a ani jeden z nich nepomyslel na to, že by ho opustil. Ježíš je však neposílal do boje samotné; on je vedl. On je pouze požádal, aby ho statečně následovali.

Pomalu začala dvanáctka chápat, že Ježíš jim říkal něco o možnosti své smrti. Jenom nejasně porozuměli tomu, co řekl o své smrti, zatímco jeho tvrzení o zmrtvýchvstání nedokázali ve svých myslích vůbec zachytit. Časem Petr, Jakub a Jan, vzpomínajíc na svoji zkušenost na hoře zjevení, začali obšírněji rozumět některým z těchto věcí.

Za celou dobu soužití s Ježíšem, dvanáctka pouze několikrát uviděla podobný záblesk v jeho očích a slyšeli taková břitká slova pokárání, jak tomu bylo v tomto případě výtky Petrovi a všem ostatním. Ježíš měl vždy trpělivost s jejich lidskými nedokonalostmi, ale ne v případech, kdy byl ohrožen plán bezvýhradně vykonat vůli svého Otce ve zbývající části jeho pozemského života. Apoštolové byli doslova omráčeni; byli ohromeni a poděšeni. Nebyli schopni nalézt slova pro vyjádření své bolesti. Pomalu začínali chápat, co bude jejich Učitel muset podstoupit a že oni budou muset projít touto zkušeností s ním, ale realitu těchto nadcházejících událostí si začali uvědomovat až dávno po těchto prvních zmínkách o blížící se tragédii jeho posledních dnů.

Mlčky se Ježíš a dvanáctka vydali na cestu, přes Kafarnaum, do tábora v Magadanském parku. Ačkoliv nemluvili s Ježíšem, tak v pozdním odpoledni začali hodně mluvit mezi sebou, zatímco Ondřej si povídal s Ježíšem.

8. V Petrově domě

Do Kafarnaumu dorazili za soumraku a šli málo frekventovanými ulicemi přímo do domu Šimona Petra, kde se chystali povečeřet. Zatímco David Zebedeus připravoval vše potřebné, aby je přepravil přes jezero, oni čekali v Šimonově domě a Ježíš, dívajíc se na Petra a ostatní apoštoly, se zeptal: „Když jsme byli dnes odpoledne na cestě, o čem jste tak vážně debatovali mezi sebou?“ Apoštolové mlčeli, protože mnozí z nich pokračovali v debatě, která začala u hory Hermón a týkala se jejich postaveních v přicházejícím království; kdo bude největší a tak podobně. Jelikož Ježíš věděl, jaké jsou dnes jejich myšlenky, zavolal k sobě jedno z malých Petrových dětí, posadil ho mezi ně a řekl: „Opravdu, opravdu vám říkám, jestliže se nezměníte a nebudete jako toto dítě, nedojdete daleko v království nebeském. Každý, kdo se stane pokorným a bude jako toto malé dítě, ten bude největším v království nebeském. A kdo přijímá takové dítě, přijímá mne. A ti, kdo přijímají mne, přijímají také Jeho, který mne poslal. Jestli chcete být prvními v království, snažte se dělit o tyto pravdy se svými bratry v těle. Ale pro každého, kdo činí překážky kterémukoliv z těchto maličkých, by bylo lepší, kdyby mu pověsili kolem krku mlýnský kámen a byl hozen do moře. Jestli ty věci, které děláte svýma rukama, nebo ty, které vidíte vašima očima, překážejí vašemu progresu v království, obětujte tyto drahocenné idoly, protože je lepší vstoupit do království bez mnohých milovaných věcí, než lpět na těchto idolech a zůstat za hranicemi království. Ale ze všeho nejvíce dbejte na to, abyste nepohrdali žádným z těchto maličkých, protože jejich andělé stále vidí tváře bytostí nebeských armád.

Když Ježíš skončil svoji řeč, nasedli na loď a odpluli na druhý břeh do Magadanu.

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved