Kapitola 160 Ródan z Alexandrie

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 160

Ródan z Alexandrie

V NEDĚLI ráno, 18. září, Ondřej oznámil, že pro nadcházející týden není naplánována žádná práce. Všichni apoštolové, kromě Natanaela a Tomáše, odešli navštívit své rodiny, anebo pobýt se svými přáteli. Během tohoto týdne se Ježíš těšil z téměř dokonalého odpočinku, ale Natanael a Tomáš byli plně zaměstnáni svými debatami s jedním řeckým filozofem z Alexandrie jménem Ródan. Tento Řek se stal nedávno Ježíšovým učedníkem prostřednictvím učení jednoho z Abnérových druhů, který uskutečnil misi v Alexandrii. Ródan se nyní usilovně snažil skloubit svoji životní filozofii s novým učením Ježíše a přišel do Magadanu v naději, že si s Učitelem o těchto svých problémech promluví. Také chtěl uslyšet přímou a spolehlivou verzi evangelia buď od Ježíše, nebo od některého z jeho apoštolů. Přestože Učitel odmítl vstoupit s Ródanem to takových debat, přijal ho velmi srdečně a ihned zařídil, aby Natanael a Tomáš vyslechli všechno, co jim chtěl říci a pak mu povědět o evangeliu.

1. Ródanova řecká filozofie

Časně ráno v pondělí Ródan začal svůj cyklus deseti proslovů k Natanaelovi, Tomášovi a skupině asi dvacítky věřících, kteří v tu dobu byli v Magadanu. Tyto rozhovory, zestručněné, sloučené a nově formulované do současné frazeologie, představují následující myšlenky:

Lidský život spočívá ve třech velkých hnacích silách─pudech, touhách a lákadlech. Pevný charakter, silná osobnost, se získá pouze přeměním přirozeného životního pudu do sociálního umění života tím, že současné touhy se promění do těch vyšších tužeb, které jsou schopny vést k trvalým výsledkům, zatímco běžná lákadla bytí musí být přesunuta z konvenčních a zavedených idejí do vyšších sfér neprozkoumaných idejí a neobjevených ideálů.

Čím složitějšími se civilizace stávají, tím obtížnějším se bude stávat umění života. Čím rychleji budou probíhat změny ve společenských zvycích, tím komplikovanější bude úloha rozvoje charakteru. Aby pokračoval progres, každá desátá generace lidstva se musí nanovo učit umění života. A jestli člověk bude vynalézavý natolik, že ještě rychleji rozšíří složitosti společnosti, umění života se bude muset přeučit mnohem častěji, možná v každé nové generaci. Jestliže evoluce umění života nedokáže udržet krok s rozvojem techniky společnosti, lidstvo se velmi rychle vrátí k jednoduchému pudu žití─dosáhnout uspokojení momentálních tužeb. Tak lidstvo zůstane nevyspělé; společnost nebude schopna dosáhnout své plné vyspělosti.

Společenská vyspělost se rovná stupni připravenosti člověka vzdát se uspokojení z pouze pomíjivých a momentálních tužeb pro poznání těch vyšších idejí, jejichž dosažení přináší pocity hlubšího uspokojení z postupného posunu k trvalým cílům. Ale pravým znakem společenské vyspělosti je ochota lidí vzdát se práva žít pokojně a spokojeně podle norem podporujících pohodlnost a vábení zavedených názorů a konvečních idejí za vzrušující a energii vyžadující lákadlo hledat neprozkoumané možnosti dosažení neobjevených cílů idealistických duchovních realit.

Živočichové reagují výborně na přirozené pudy, ale pouze člověk je schopen dosáhnout umění života, třebaže většina lidstva prožívá pouze živočišný pud bytí. Zvířata znají jenom tento slepý a instinktivní pud; člověk má schopnost přesáhnout tento funkční přirozený instinkt. Člověk si může zvolit život na vysoké úrovni intelektuálního umění a také nebeskou radost a duchovní nadšení. Zvířata se neptají po smyslu života; a proto nemají nikdy starosti a nikdy neukončí život sebevraždou. Sebevražda mezi lidmi svědčí o tom, že takové bytosti vyšly z čistě živočišného stadia bytí a také o tom, že poznávací snahy takových lidí nedosáhly estetických úrovní zkušenosti smrtelného života. Živočichové neznají smysl života; člověk nemá pouze schopnost rozpoznat hodnoty a pochopit významy, ale on si také uvědomuje význam významů─uvědomuje si svoje vlastní vnímání.

Když se lidé odváží opustit život, založený na přírodních pudech, pro život, který je naplněn uměním poznávání a neurčité logiky, musí být připraveni na to, že následně poznají rizika emociálních obětí─rozpory, nešťastnost a nejistoty─alespoň do doby dosažení určitého stupně intelektuální a emocionální vyspělosti. Strach, úzkost a lhostejnost jsou nesporným důkazem morální nevyspělosti. Lidská společnost čelí dvěma problémům: dosáhnout vyspělosti jedince a dosáhnout vyspělosti lidstva. Vyspělý člověk se brzy začíná dívat na všechny ostatní smrtelníky s pocitem laskavosti a trpělivosti. Vyspělí lidé se dívají na své nevyspělé druhy s láskou a pochopením, které mají rodiče ke svým dětem.

Úspěšný život není nic jiného, než umění osvojit si spolehlivé metody pro řešení obyčejných problémů. Prvním krokem při řešení jakéhokoliv problému je určit překážku, vyčlenit problém a upřímně stanovit její podstatu a závažnost. Obrovská chyba je v tom, když životní problémy v nás probudí hluboké strachy, pak je nedokážeme rozpoznat. Podobně je tomu v případě, když přiznání našich potíží vyžaduje přeměnu našeho dlouho pěstovaného sebevědomí, přiznání vlastní závisti či opuštění hluboko zakořeněných předsudků, obyčejný člověk dává přednost lpění na starých iluzích jistoty a dlouho pěstovaných falešných pocitech bezpečí. Pouze odvážný člověk je ochoten otevřeně připustit a nebojácně čelit tomu, co objevuje upřímná a logická mysl.

Moudré a účinné řešení jakýchkoliv problémů vyžaduje, aby mysl byla oproštěna od předpojatosti, zaujatosti a všech ostatních čistě osobních předsudků, které mohou překážet při objektivním posuzování skutečných faktorů, tvořících řešený problém. Řešení životních problémů vyžaduje odvahu a upřímnost. Pouze čestní a stateční jedinci jsou schopni projít odvážně složitým a matoucím labyrintem života tam, kam je může dovést logická a nebojácná mysl. A toto osvobození mysli a duše nemůže být nikdy dosaženo bez hnací síly uvážlivého nadšení, které hraničí s náboženským zápalem. Je zapotřebí lákadla velkého ideálu, aby pobízelo člověka na cestě k cíli, která je posázena obtížnými materiálními problémy a četnými intelektuálními úskalími.

Přestože jste dobře vyzbrojeni pro řešení obtížných situací života, stěží můžete očekávat úspěch, pokud nejste vybaveni tou moudrostí mysli a půvabem osobnosti, které vám umožní získat upřímnou podporu a spolupráci vašich bližních. Nemůžete doufat ve velký úspěch jak ve světské, tak i náboženské práci, jestliže se nenaučíte získávat lidi na svoji stranu. Musíte být jednoduše taktní a tolerantní.

Ale největší ze všech metod řešení problémů jsem se naučil od Ježíše, vašeho Učitele. Na mysli mám to, co on tak důsledně dělá a co vás tak poctivě učil─pobožné rozjímání v osamělosti. V tomto Ježíšově návyku odcházet často do samoty, aby rozmlouval s nebeským Otcem, nespočívá pouze metoda pro nashromáždění síly a moudrosti pro řešení běžných životních potíží, ale také pro získání energie pro řešení vyšších problémů morální a duchovní podstaty. Ale i vhodné metody řešení problémů nemohou vyvážit vrozené defekty osobnosti či nahradit absenci hladu a žízni po opravdové čestnosti.

Na mne hluboce zapůsobil zvyk Ježíše odcházet do ústraní, aby v takových chvílích o samotě mohl přemýšlet o problémech života, doplnit zásoby moudrosti a energie pro vykonání mnohačetných požadavků společenské služby, posílit a prohloubit nejvyšší smysl života faktickým podřízením celé osobnosti vědomí spojení s božskostí, přijít na nové a lepší metody přizpůsobování se ke stále se měnícím životním situacím, uskutečnit ty nezbytné obměny a změny v osobních postojích, které jsou tak zásadní pro rozšíření vnímání všeho hodnotného a podstatného, a to vše dělat pro slávu Boží─v upřímnosti šeptat svoji oblíbenou modlitbu: „ne má vůle, ale tvá vůle bude vykonána.“

Tento ctnostný návyk vašeho Učitele přináší to uvolnění, které osvěžuje mysl; to osvícení, které inspiruje duši; tu odvahu, která umožňuje člověku statečně čelit problémům; to sebepoznání, které zahání oslabující strach; a to vědomí spojení s božskostí, které vybavuje člověka přesvědčením stát se podobným Bohu. Pobožný oddych či to duchovní spojení, které praktikuje Učitel, uvolňuje napětí, odstraňuje konflikty a mocně posiluje veškeré zdroje osobnosti. A celá tato filozofie, spojená s evangeliem království, vytváří nové náboženství, jaké ho chápu já.

Předsudek oslepuje duši, neumožňuje ji uvidět pravdu. A předsudek může být odstraněn pouze upřímnou oddaností duše ctít věc, která v sobě zahrnuje a pojímá všechny lidské bratry. Předsudek je neoddělitelně spojen se sobeckostí. Předsudek může být zlikvidován pouze upuštěním od prospěchářství a jeho nahrazením hledat uspokojení ve službě věci, která nejenom že je větší než sám člověk, ale je dokonce větší než celé lidstvo─hledání Boha, dosažení božskosti. Znakem vyspělosti osobnosti je přeměna lidských tužeb tak, aby neustále usilovala o poznání těch hodnot, které jsou nejvyšší a nejbožštěji reálné.

V nepřetržitě se měnícím světě, v podmínkách vyvíjejícího se společenského řádu, je nemožné udržet pevné a stálé životní cíle. Stabilita osobnosti může být získána pouze těmi, kteří objevili a přijali živého Boha jako věčný cíl nekonečného dosažení. A proto, aby člověk změnil cíl z času do věčnosti, ze země do Ráje, z lidskosti do božskosti, musí se ten člověk obrodit, přeměnit, znovu se narodit; musí se stát obnoveným dítětem božského ducha; a pak si zajistí vstup do bratrství nebeského království. Veškeré filozofie a náboženství nedosahující těchto ideálů jsou nevyspělé. Filozofie, kterou já učím, spojenou s evangeliem, které vy kážete, představuje nové náboženství vyspělosti─ideál pro všechny budoucí generace. A je to pravda, protože náš ideál je významný, neomylný, věčný, univerzální, absolutní a nekonečný.

Moje filozofie mne podnítila k hledání pravého dosažení realit─cíl vyspělosti. Ale moje zapálení bylo nemohoucí; mé hledání nemělo hnací sílu; moje snažení postrádalo jistotu směru. A tyto nedostatky byly nahrazeny tímto novým evangeliem Ježíše s jeho hlubším vnímáním, povýšenými ideály a jasnými cíly. A teď, bez pochybností a obav, mohu nadšeně vstoupit na cestu.

2. Umění žít

U smrtelníků jsou pouze dvě možné cesty pro společný život: materiální čili živočišný a duchovní čili lidský. Používáním signálů a zvuků jsou živočichové schopni mezi sebou komunikovat v omezeném smyslu. Ale takové formy komunikace nepředávají významy, hodnoty, nebo ideje. Jediný výrazný rozdíl mezi člověkem a zvířetem je ten, že člověk je schopen dorozumívat se se svými druhy prostřednictvím symbolů, které velmi spolehlivě označují a identifikují významy, hodnoty, ideje a také ideály.

Poněvadž zvířata nemohou předávat ideje jedno druhému, nemůže se u nich rozvinout osobnost. Člověk rozvíjí osobnost poněvadž je schopen mluvit se svými druhy jak o ideách, tak i o ideálech.

Právě tato schopnost komunikovat a vyměňovat si názory vytváří lidskou kulturu a umožňuje člověku, prostřednictvím společenských styků, budovat civilizace. Vědomost a moudrost narůstají kvůli schopnosti člověka předávat tyto hodnoty následujícím generacím. A tak vznikají kulturní aktivity lidstva: umění, věda, náboženství a filozofie.

Obrazná komunikace mezi lidskými bytostmi předurčuje vznik sociálních skupin. Nejúčinnější ze všech sociálních skupin je rodina, především dva rodiče. Osobní oddanost je duchovní spojení, které drží tyto materiální svazky pohromadě. Takový účinný vztah je také možný mezi dvěma osobami stejného pohlaví, což je bohatě ukázáno na oddanosti opravdového přátelství.

Tyto svazky přátelství a vzájemné oddanosti zespolečenšťují a zušlechťují, poněvadž podněcují a podporují následující faktory vyšších úrovní žití:

1. Vzájemné vyjadřování a vzájemné pochopení. Mnoho ušlechtilých lidských instinktů umírá, protože nikdo nenaslouchá jejich projevům. Opravdu, není pro člověka dobře být sám. Pro rozvoj lidského charakteru je určitý stupeň uznání a ocenění nezbytný. Bez opravdové lásky v rodině žádné dítě nemůže dosáhnout plného rozvoje normálního charakteru. Charakter je něco víc než pouhý rozum a mravnost. Ze všech sociálních vztahů, působících na rozvoj charakteru, nejúčinnější a nejideálnější je láskyplné a sbližující přátelství muže a ženy ve společném svazku uváženého manželství. Manželství, s jeho všemi rozmanitými vztahy, dokáže nejlépe probudit ty ušlechtilé instinkty a vyšší motivy, které jsou nezbytné pro rozvoj silného charakteru. Já neváhám takto velebit rodinný život, jelikož váš Učitel moudře vybral vztah otce a dítěte za základní kámen tohoto nového evangelia království. A takový jedinečný společný svazek─muž a žena v milujícím objetí nejvyšších ideálů času─je tak cennou a naplňující zkušeností, že je hoden jakékoliv ceny, jakékoliv oběti, nezbytných pro jeho udržení.

2. Spojení duší─mobilizace moudrosti. Každý člověk dříve či později získá určitou představu o tomto světě a určitou vizi o budoucnosti. Pak je možné, prostřednictvím sdružování osobností, spojit tyto názory na dočasnou existenci a věčné perspektivy. A tak mysl člověka rozšiřuje své duchovní hodnoty získáváním velké části toho, co vnímají jiní. Tímto způsobem lidé obohacují duši, sdílejíc své individuální duchovní postoje. Podobně pomocí stejného způsobu je člověk schopen vyvarovat se neustále přítomné tendenci stát se obětí zkreslených představ, převzatých názorů a předpojatých úsudků. Strach, závist a ješitnost je možné odvrátit pouze úzkým kontaktem s jinými mysli. Upozorňuji vás na skutečnost, že Učitel vás nikdy neposílá pracovat pro rozšíření království jednotlivě; vždy vás posílá ve dvou. A poněvadž moudrost je víc než vědomost, pak se rozumí, že ve spojené moudrosti─větší či menší sociální skupině─se vzájemně sdílí všechny vědomosti.

3. Nadšení pro život. Izolace vede k vyčerpání energetických zásob duše. Styk s jinými lidmi je nezbytný pro obnovení radosti ze života a nepostradatelný pro udržení odvahy čelit těm bitvám, vyplývajících ze vzestupu na vyšší úrovně života. Přátelství zvyšuje radost ze života a oslavuje jeho vítězství. Lidské vztahy, postavené na lásce a vzájemné důvěře, pomáhají odstraňovat z těžkostí utrpení a zbavovat obtíže většiny hořkosti. Přítomnost přítele zvětšuje všechnu krásu a povyšuje její půvab. S pomocí rozumných symbolů je člověk schopen urychlit a rozšířit ve svých přátelích schopnost bystrého vnímání. Jedna z největších předností lidského přátelství je tato síla a možnost vzájemné stimulace představivosti. Ohromná duchovní síla tkví ve vědomí nadšené oddanosti společnému dílu─vzájemné věrnosti kosmickému Božstvu.

4. Zvýšená ochrana proti veškerému zlu. Sdružování lidí a vzájemná láska jsou účinnou pojistkou proti zlu. Potíže, soužení, zklamání a neúspěch více bolí a deprimují, když jsou prožívány o samotě. Společenství nepřeměňuje zlo ve spravedlnost, ale ve značné míře pomáhá zmírnit jeho sílu. Váš Učitel řekl: „Šťastni jsou truchlící“─jestli mají vedle sebe přátele, kteří jsou schopni je utěšit. V poznání toho, že žijete pro blaho druhých a že ti druzí také žijí pro vaše blaho a rozvoj, je pozitivní síla. Člověk v izolaci chřadne. Lidé skutečně ztrácejí odvahu, jestli vidí jenom přechodné procesy času. Když je přítomnost oddělena od minulosti a budoucnosti, stává se dráždivě prázdnou. Pouhý letmý záblesk vidění okruhu věčnosti může člověka inspirovat k tomu, aby dělal všechno tak, jak dovede nejlépe a nabídl to nejlepší, čeho je schopen. A když se v člověku probudí to nejlepší, žije zcela nezištně pro dobro ostatních, svých spoluobyvatel v čase a věčnosti.

Znovu opakuji, že taková inspirující a zušlechťující společenství nacházejí své ideální možnosti v manželských vztazích lidí. Pravda, hodně je dosaženo mimo manželství a mnoho manželstvích naprosto selhává přinášet tyto morální a duchovní plody. Příliš často do manželství vstupují ti, kteří hledají jiné hodnoty, které jsou nižší než ty vznešenější jevy, charakterizující lidskou vyspělost. Ideální manželství musí být založeno na něčem stabilnějším než na proměnlivých citech a nestálosti pouhé sexuální přitažlivosti; musí být založeno na opravdové a vzájemné osobní oddanosti. A takto, jestli dokážete vybudovat takové spolehlivé a účinné malé jednotky lidského spojení a když jsou spojeny do celku, svět uvidí velký a proslavený sociální systém─civilizaci morální vyspělosti. Takové lidstvo může začít uskutečňovat něco z ideálu vašeho Učitele─“mír na zemi a dobrá vůle mezi lidmi“ Přestože taková společnost nebude dokonalá či plně zbavena zla, tak se alespoň přiblíží k té stabilitě, kterou přináší vyspělost.

3. Vábidla vyspělosti

Úsilí dosáhnout vyspělosti vyžaduje práci a práce vyžaduje energii. Odkud vzít sílu na dosažení toho všeho? Fyzické věci mohou být považovány za samozřejmé, ale Učitel správně řekl: „člověk nemůže žít pouze o chlebu.“ Když je nám dáno normální tělo a přiměřeně dobré zdraví, musíme pak pídit po těch vábidlech, která budou působit jako stimul, schopný probudit v člověku dřímající duchovní síly. Ježíš nás učil, že v člověku žije Bůh; jak můžeme tedy podnítit člověka, aby uvolnil tyto s duší spojené božské a nekonečné síly? Jak můžeme podnítit lidi, aby nechali Boha vytrysknout a na cestě ven osvěžit naše vlastní duše a potom sloužit za účelem osvícení, povznesení a požehnání nespočetných jiných duší? Jak nejlépe mohu natrvalo probudit tyto skryté síly, spící ve vašich duších? V jedné věci jsem si jist: emocionální vzrušení není ideálním duchovním stimulem. Vzrušení nezvyšuje energii; spíše vyčerpává síly jak mysli, tak i těla. Odkud tedy přichází energie pro vykonání těchto velkých věcí? Podívejte se na svého Učitele. I teď je v horách a přijímá sílu, zatímco my tady energii vydáváme. Tajemství celého tohoto problému je ukryto v duchovním spojení, v uctívání. Z lidského pohledu je to otázka spojené meditace a odpočinku. Meditace spojuje mysl s duchem; odpočinek dává schopnost pro duchovní vnímání. A tato proměna slabosti v sílu, strachu v odvahu, vlastního myšlení ve vůli Boha, znamená uctívání. Alespoň takto to vidí filozof.

Časté opakování těchto prožitků se promění v návyk dodávající sílu a takový návyk se časem formuluje do duchovního charakteru a takový charakter je nakonec vnímán ostatními lidmi jako vyspělá osobnost. Zpočátku jsou tyto metody obtížné a zabírají hodně času, ale když se stanou návykem, tak okamžitě přinášejí oddech a jsou časově úsporné. Čím složitější se společnost stává a čím více přibývá civilizačních lákadel, tím naléhavější je potřeba pro Boha si uvědomujícího jedince vytvořit takové návykové ochranné metody pro zachování a zvýšení svých duchovních energií.

Dalším požadavkem pro dosažení vyspělosti je společné přizpůsobení se sociálních skupin ke stále měnícímu se prostředí. Nevyspělý jedinec vzbuzuje u lidí antipatie; vyspělý člověk získává upřímnou spolupráci od svých druhů a proto mnohokrát rozmnožuje plody své životní práce.

Moje filozofie mně říká, že jsou případy, kdy musím bojovat, jestli je to zapotřebí, na obranu mých představ o spravedlnosti, ale nepochybuji o tom, že Učitel, s jeho vyspělejší osobností, by snadno a zdvořile dosáhl stejného vítězství jeho vyšší a podmanivou metodou taktu a tolerance. Příliš často, když bojujeme za spravedlnost, to dopadá tak, že jak vítěz, tak i poražený, utrpěli porážku. Ještě včera jsem Učitele slyšel říkat, že „když moudrý člověk se chce dostat dovnitř a dveře jsou zamčené, nezničí dveře, ale bude hledat klíč, aby si je otevřel.“ Příliš často vstupujeme do boje jen pro to, abychom přesvědčili sami sebe, že se nebojíme.

Toto nové evangelium království projevuje velkou pomoc umění života v tom, že poskytuje nové a bohatší podněty pro vyšší život. Představuje nový a povýšený cíl─vyšší smysl života. A tyto nové koncepce věčného a božského cíle bytí jsou samy o sobě transcendentními stimuly, vyvolávající to nejlepší, co spočívá ve vyšším naturelu člověka. Na každém vrcholu intelektuálního myšlení je možno najít oddych pro mysl, sílu pro duši a spojení pro ducha. Z takových výhodných pozic vysokého žití je člověk schopen přesáhnout materiální podrážděnost nižších úrovní myšlení─trápení, podezíravost, závist, pomstu a pýchu nevyspělé osobnosti. Tyto vysoko stoupající duše se osvobozují od velkého množství protichůdných konfliktů malicherného života, díky čemuž dosahují vědomí vyšších směrů duchovní koncepce a nebeského spojení. Ale smysl života se musí starostlivě střežit před pokušením hledat snadné a přechodné způsoby jeho dosažení; rovněž se musí člověk chovat tak, aby se stal imunním proti zhoubným hrozbám fanatismu.

4. Vyrovnanost vyspělosti

I když jste plně soustředěni na dosažení věčných realit, musíte také učinit opatření pro zajištění nutných potřeb pro světský život. I když duch je náš cíl, tělo je skutečnost. Někdy nám potřeby života spadnou do rukou náhodou, ale všeobecně platí, že pro ně musíme usilovně pracovat. Dva hlavní problémy života jsou: zajištění světské existence a dosažení věčného života. A dokonce i zajištění potřeb pro život a pro nacházení ideálních řešeních v životě vyžaduje víru. Oba tyto problémy jsou velmi osobní. Ve skutečnosti opravdová víra neexistuje v odtržení od jednotlivce.

Toto jsou základní faktory života, jak je vidím já:

1. Dobré fyzické zdraví.

2. Jasné a čisté myšlení.

3. Dovednost a odbornost.

4. Blahobyt─potřeby pro život.

5. Schopnost vyrovnat se s porážkou.

6. Kultura─vzdělání a moudrost.

Dokonce i fyzické problémy tělesného zdraví a výkonnosti se nejlépe vyřeší tehdy, když je na ně pohlíženo z náboženského hlediska učení našeho Učitele: tělo a mysl člověka jsou místem pobývání daru Bohů─ducha Božího, který se stává duchem lidským. Tak se mysl člověka stává prostředníkem mezi materiálními věcmi a duchovními realitami.

Pro zajištění potřebných životních věcí je nutný intelekt. Je zcela mylné předpokládat, že pouhá svědomitost při vykonávání každodenní práce zajistí člověku blahobyt. S výjimkou občasných a nahodilých případů nabytí bohatství, materiální odměny světského života protékají v určitých dobře organizovaných kanálech a jen ti, kteří mají k těmto kanálům přístup, mohou očekávat, že za své světské snahy budou dobře odměněni. Chudoba bude vždy údělem těch, kteří hledají blahobyt v izolovaných a individuálních kanálech. Proto rozumné plánování je základní věcí pro světovou prosperitu. Úspěch vyžaduje nejenom zanícení člověka pro práci, ale také je nutné, aby člověk fungoval jako součást některého z kanálů materiálního blahobytu. Jestli nejste moudří, budete věnovat svůj obětavý život své generaci bez materiálních odměn; jestliže jste nahodilým příjemcem přílivu blahobytu, můžete žít v přepychu, i když jste neudělali vůbec nic hodnotného pro své bližní.

Způsobilost je to, co zdědíte, zatímco dovednost je to, co si osvojíte. Život je nereálný pro toho, kdo nedokáže dělat cokoliv dobře, dovedně. Dovednost je jednou z opravdových zdrojů uspokojení ze života. Způsobilost předpokládá dar předvídání, prozíravé vidění. Nenechejte se oklamat lákavými odměnami nečestného úspěchu; buďte připraveni těžce pracovat pro pozdější výnosy, spočívající v počestném úsilí. Rozumný člověk dokáže rozlišit mezi prostředky a cíli; neboli, někdy nadměrné plánování pro budoucnost maří jeho vlastní hlavní účel. Když hledáte zábavu, měli byste se vždy snažit o to, abyste byli jak tvůrci, tak i spotřebitelé.

Trénujte svoji mysl tak, aby svatě chránila posilující a hodnotné životní episody, na které byste si mohli podle přání vzpomenout pro své vlastní potěšení a povznesení. Tak si pro sebe a v sobě vybudujete rezervní galerii krásy, dobra, a umělecké vznešenosti. Ale nejvznešenějšími ze všech jsou srdci drahé vzpomínky na nádherné chvíle vzácného přátelství. A všechny tyto v paměti chráněné poklady vyzařují své nejcennější a povznášející vlivy při uvolňujícím spojení s duchovním uctíváním.

Ale život se stane břemenem, jestliže se nenaučíte vyrovnávat se s neúspěchem důstojně. V porážce je umění, které si vždy osvojí ušlechtilé duše; musíte vědět jak prohrávat vesele; nesmíte se bát zklamání. Nikdy neváhejte přiznat neúspěch. Nesnažte se skrýt nezdar falešnými úsměvy a zářivým optimismem. Uchu vždy lahodí reklamovaný úspěch, ale konečné důsledky jsou děsivé. Taková metoda vede přímo k vytváření nereálného světa a k nevyhnutelnému pádu, přicházejícímu při konečném vystřízlivění.

Úspěch může dávat odvahu a podporovat sebedůvěru, ale moudrost přichází jen ze zkušeností vyrovnávat se s důsledky vlastních nezdarů. Lidé, preferující optimistické iluze před realitou, se nikdy nemohou stát moudrými. Pouze ti, kteří čelí faktům a přizpůsobují se ideálům, mohou dosáhnout moudrosti. Moudrost zahrnuje jak fakta, tak i ideály a proto chrání své vyznavače před oběma neplodnými extrémy filozofie─toho, jehož idealismus vylučuje fakta a materialistu, který postrádá duchovní vnímání. Ty bázlivé duše, které jsou schopny nepodlehnout životním bojům jen za pomoci neustálých falešných iluzí o úspěchu, jsou předurčeny k nezdaru a zklamání až se nakonec probudí ze snu o světě své vlastní fantazie.

A právě tady, tváří v tvář neúspěchu a vyrovnáváním se se zklamáním, prozíravé vidění náboženství projevuje svůj nejvyšší vliv. Neúspěch je, dá se říci,vzdělávací epizodou─osvětovým experimentem při získávání moudrosti─ve zkušenosti Boha hledajícího člověka, zahájil věčné dobrodružství zkoumání vesmíru. Pro takové lidi je neúspěch ničím jiným, než novým prostředkem pro dosažení vyšších úrovní vesmírné reality.

Život člověka hledajícího Boha se může ukázat jako obrovský úspěch ve světle věčnosti, přestože jeho celý světský život se může jevit jako naprostý neúspěch, za předpokladu, že každý životní nezdar přinesl kulturu moudrosti a duchovnosti. Nedělejte chybu v záměně vědomosti, kultuře a moudrosti. V životě spolu souvisejí, ale představují nesmírně odlišné duchovní hodnoty: moudrost vždy převládá nad vědomostí a vždy zvelebuje kulturu.

5. Náboženství ideálu

Řekli jste mně, že váš Učitel považuje za pravé lidské náboženství zkušenost jedince s duchovními realitami. Já jsem vždy považoval náboženství za zkušenost člověka s reakcí na něco, co on považuje za hodné úcty a oddanosti celého lidstva. V tomto smyslu náboženství symbolizuje naši nejvyšší oddanost tomu, co představuje naši nejvyšší koncepci o ideálech reality a nejzazší dosah našich myslí k věčným možnostem duchovního dosažení.

Když lidé reagují na náboženství v kmenovém, nacionálním nebo rasovém smyslu, je to proto, že nepovažují za plnohodnotné ty lidi, kteří nenáleží k jejich skupině. My se vždycky díváme na objekt naší náboženské oddanosti jako na něco, co je hodné úcty všech lidí. Náboženství nemůže nikdy být záležitostí pouhého intelektuálního přesvědčení či filozofického uvažování; náboženství vždy bylo a vždy bude způsobem reagování na životní situace; náboženství je druh chování. Náboženství obsahuje ctihodné myšlení, cítění a jednání ve vztahu k některé realitě, kterou považujeme za důstojnou všeobecného uctívání.

Jestli se něco stalo náboženstvím ve vaší zkušenosti, je samozřejmé, že jste se tímto již stali aktivním šiřitelem tohoto náboženství, poněvadž se domníváte, že vyšší koncepce vašeho náboženství je hodna úcty celého lidstva, všech myslících bytostí ve vesmíru. Jestli nejste pozitivními a misijními hlasateli svého náboženství, žijete v sebeklamu, protože to, co nazýváte náboženstvím, je jenom tradiční přesvědčení, nebo pouze systém intelektuální filozofie. Jestliže je vaše náboženství duchovní zkušeností, objekt vašeho uctívání musí být univerzální duchovní realita a ideál všech vašich oduševnělých představ. Všechna náboženství, založena na strachu, emocích, tradicích a filozofii, já nazývám intelektuálními náboženstvími, zatímco ta náboženství, založena na opravdové duchovní zkušenosti, nazývám pravými náboženstvími. Objekt náboženské oddanosti může být materiální nebo duchovní, opravdový nebo falešný, reálný nebo nereálný, lidský nebo božský. Proto náboženství mohou být buď dobrá nebo špatná.

Morálnost a náboženství nemusí být nutně to samé. Jestli se v morálním systému objeví objekt uctívání, může se stát náboženstvím. Náboženství, které ztrácí svoji všeobecnou přitažlivost oddanosti a nejvyšší úcty, se může vyvinout do filozofického systému či morálního kodexu. Věc, bytost, stav, řád bytí či možnost dosažení─to, co vytváří nejvyšší ideál náboženské oddanosti a je předmětem náboženské zanícenosti těch, kteří uctívají─je Bůh. Bez ohledu na jména dávaná tomuto ideálu, je to Bůh.

Sociální charakteristiky pravého náboženství spočívají v tom, že se neustále snaží přeměnit jedince a změnit svět. Náboženství předpokládá existenci neobjevených ideálů, které vysoko přesahují známé normy etiky a morálnosti, začleněné dokonce i v nejvyšších společenských zvycích nejvyspělejších institucí civilizace. Náboženství hledá neobjevené ideály, neprozkoumané reality, nadlidské hodnoty, božskou moudrost a opravdové duchovní poznání. Pravé náboženství toto všechno dělá; všechny ostatní víry nejsou hodny tohoto názvu. Nemůžete mít opravdové duchovní náboženství bez nejvyššího nebeského ideálu věčného Boha. Náboženství bez tohoto Boha je výmyslem člověka, lidská instituce neživých intelektuálních přesvědčeních a nesmyslných emocionálních obřadů. Náboženství může mít za předmět svého uctívání velký ideál. Ale takové nereálné ideály nejsou dosažitelné; taková koncepce je iluzivní. Jedinými ideály, kterých je člověk schopen dosáhnout, jsou božské reality nekonečných hodnot, spočívající v duchovním faktu věčného Boha.

Slovo Bůh, idea Boha v protikladu ideálu Boha, se může stát součástí jakéhokoliv náboženství bez ohledu na to, jak dětinské či falešné toto náboženství může být. A v rukách těch, kteří pěstují tuto ideji Boha, se tato může stát čímkoliv oni chtějí. Náboženství nižší úrovně přizpůsobují své představy o Bohu přirozenému stavu myšlení člověka; náboženství vyšší úrovně vyžadují, aby se lidské myšlení změnilo tak, aby čelilo požadavkům ideálů opravdového náboženství.

Náboženství Ježíše převyšuje všechny předcházející představy o ideji pobožnosti, poněvadž on nejenom zobrazuje svého Otce jako ideál nekonečné reality, ale pozitivně prohlašuje, že tento božský zdroj hodnot a věčný střed vesmíru je skutečně a osobně dosažitelný každým smrtelným tvorem, který se rozhodne vstoupit do království nebeského a tím uznává přijetí synovstva s Bohem a bratrství s člověkem. A já tvrdím, že toto je nejvyšší koncepce náboženství, jakou kdy svět poznal a prohlašuji, že vyšší koncepce již nikdy nemůže být, protože toto evangelium obsahuje nekonečnost realit, božskost hodnot a věčnost všeobecných dosaženích. Taková koncepce představuje dosažení zkušenosti idealismu na vyšších a nejvzdálenějších úrovních.

Já nejsem jenom zaujat dokonalými ideály tohoto náboženství vašeho Učitele, ale jsem hluboce pohnut vyjádřit svoji víru v jeho prohlášení, že tyto ideály duchovních realit jsou dosažitelné; že vy a já můžeme vstoupit na tuto dlouhou a věčnou cestu s jeho ujištěním o našem konečném příchodu k branám Ráje. Moji bratři, já věřím; já jsem vstoupil na tuto cestu; společně s vámi jdu po této věčné cestě. Učitel řekl, že přišel od Otce a že nám ukáže cestu. Jsem plně přesvědčen, že mluví pravdu. Jsem si s určitostí jist, že neexistují žádné jiné dosažitelné ideály reality či hodnoty dokonalosti, kromě věčného a Vesmírného Otce.

Z toho důvodu začínám uctívat nejenom Boha bytí, ale Boha možností všech budoucích existencí. Proto vaše oddanost nejvyššímu ideálu, jestli je pravý, musí být oddaností Boha minulých, přítomných a budoucích vesmírných věcí a bytostí. A není žádný jiný Bůh, protože existence jiného Boha není možná. Všichni ostatní Bohové jsou výplody představivosti, iluzemi smrtelné mysli, překrouceními chybné logiky a výsledkem sebeklamu jejich tvůrců. Ano, můžete mít náboženství bez tohoto Boha, ale nebude mít žádný smysl. A jestli se snažíte nahradit reálnost tohoto ideálu živého Boha slovem „Bůh“, tak pouze klamete sami sebe, protože zaměňujete ideál─božskou realitu─idejí. Takové víry jsou pouze věroukami, založenými na iluzorních představách.

Já v učeních Ježíše vidím náboženství v nejlepším slova smyslu. Toto evangelium nám dává možnost hledat pravého Boha a nalézt ho. Ale jsme ochotni zaplatit cenu za tento vstup do království nebeského? Jsme ochotni se znovu narodit? Chceme být přetvořeni? Jsme ochotni podstoupit tento nesmírně těžký a prověřovací proces zničení svého „já“ a přetvoření duše? Neřekl Učitel: „Ti, kdo chtějí zachránit svůj život, tak ho ztratí. Myslíte si, že jsem přišel, abych přinésl mír na zem, anebo jsem spíše přinesl duševní boj“? Pravda, až zaplatíme cenu oddanosti vůli Otce, poznáme nesmírný klid, za předpokladu, že neustále jdeme po těchto duchovních cestách zasvěceného života.

Nyní se opravdu zříkáme lákadel známého řádu bytí a bezvýhradně se věnujeme našemu hledání lákadel neznámého a neprozkoumaného řádu bytí budoucího života─života v duchovních světech vyššího idealismu božské reality. A hledáme takové způsoby vyjadřování, pomocí kterých by bylo možné sdělit našim spoluobčanům tyto koncepce reality idealismu Ježíšova náboženství a nepřestaneme se modlit za ten den, kdy celé lidstvo bude nadšeno společným viděním této nejvyšší pravdy. Zatímco nyní naše základní představa o Otci, chráněná v našich srdcích, spočívá v tom, že Bůh je duch, našim bližním je předávána v tom smyslu, že Bůh je láska.

Náboženství Ježíše vyžaduje živou duchovní zkušenost. Ostatní náboženství mohou spočívat v tradičních vírách, emocionálních přesvědčeních, filozofickém uvědomění a ve všem podobném, ale učení Učitele požaduje dosažení skutečných úrovní reálného duchovního progresu.

Vědomí silného impulsu stát se podobným Bohu není opravdové náboženství. Emotivní pocity uctívat Boha není opravdové náboženství. Poznání přesvědčení zříci se svého „já“ a sloužit Bohu není opravdové náboženství. Moudrost uvažování o tom, že dané náboženství je nejlepší ze všech, není náboženství jako osobní a duchovní zkušenost. Opravdové náboženství se vztahuje k osudu a reálnosti dosažení, stejně tak jako k reálnosti a idealismu toho, co je srdečně přijato vírou. A to všechno se musí stát našim osobním vlastnictvím díky odhalení Ducha Pravdy.

A tímto skončila rozprava řeckého filozofa, jednoho z největších svého národa, který uvěřil v evangelium Ježíše.

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved