Kapitola 149 Druhé poutní kázání

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 149

Druhé poutní kázání

DRUHÉ poutní veřejné kázání po Galileji začalo v neděli, 3. října, roku 28 n.l. a trvalo téměř tři měsíce a skončilo 30. prosince. Této činnosti se zúčastnil Ježíš a jeho dvanáct apoštolů, kterým pomáhal nově vytvořený sbor 117 evangelistů a mnoho dalších zanícených lidí. Při tomto putování navštívili Gadaru, Ptolemaios, Jáfiji, Dabarittu, Megido, Jizreel, Skythopolis, Taricheji, Hippos, Gamalu, Betsaidu-Julii a mnoho další měst a vesnic.

Před odchodem v to nedělní ráno Ondřej a Petr požádali Ježíše, aby dal poslední pokyny novým evangelistům, ale Ježíš odmítl a řekl, že není jeho prací dělat věci, které mohou s úspěchem vykonat jiní. Po následném rokování bylo rozhodnuto, že pokyny udělí Jakub Zebedeus. Když Jakub skončil svoji krátkou řeč, Ježíš evangelistům řekl: „Jděte nyní konat svoji práci tak, jak jste byli poučeni a později, až projevíte svoji schopnost a věrnost, vysvětím vás jako kazatele evangelia království.“

Během tohoto putování Ježíše doprovázeli Jakub a Jan. Petr a každý z ostatních apoštolů vzali s sebou přibližně dvanáct evangelistů a zůstávali s nimi v těsné kontaktu i když kázali a učili. Jak jen věřící byli připraveni vstoupit od království, apoštolové je pokřtili. Ježíš a dva jeho společníci v průběhu těchto tří měsíců značně cestovali, často navštěvujíc dvě města v jednom dni, aby pozorovali práci evangelistů a podpořili je v jejich snahách ustanovit království. Toto celé druhé poutní kázání bylo uskutečněno hlavně z toho důvodu, aby tento sbor 117 nově vyškolených evangelistů získal praktické zkušenosti.

Po celou tuto dobu a i potom, až do závěrečného odchodu Ježíše a dvanácti apoštolů do Jerusalema, David Zebedeus proměnil dům svého otce v Betsaidě ve stálé hlavní stanoviště pro práci v království. Tento dům se stal informačním centrem pro Ježíšovu práci na zemi a štafetovou stanicí kurýrské služby, díky které David udržoval spojení mezi těmi, kteří pracovali v různých částech Palestiny a přilehlých oblastech. To všechno dělal ze své vlastní iniciativy, ale se souhlasem Ondřeje. David používal v této informační službě čtyřicet až padesát poslů pro rychle se rozšiřující a narůstající práci pro ustanovení království. Při této své činnosti si zčásti obstarával obživu tím, že část svého času věnoval svému bývalému řemeslu─rybolovu.

1. Rozšíření Ježíšovy slávy

V době, kdy se zrušil tábor v Betsaidě, sláva Ježíše, především jako léčitele, se roznesla do všech částí Palestiny a po celé Sýrii a do okolních zemí. Ještě několik týdnů po odchodu Ježíše z Betsaidy tam přicházeli nemocní a když ho tam nenašli a od Davida zjistili kde je jeho místo pobytu, vydali se ho hledat. Během tohoto putování Ježíš záměrně nevykonal žádné takzvané zázračné vyléčení. Nicméně, mnoho nemocných lidí nalezlo opět své zdraví a štěstí v důsledku obnovovací síly, kterou dává hluboká víra, jenž je přinutila usilovat o vyléčení.

V době této mise se začaly objevovat první případy neobvyklých a nevysvětlitelných vyléčeních, které pak pokračovaly po celou dobu zbývajícího pozemského života Ježíše. Během těchto tří měsíců více než sto mužů, žen a dětí z Judeji, Idumeji, Galileje, Sýrie, Týru a Sidónu a také Zajordání bylo uzdraveno tímto neúmyslným léčitelstvím Ježíše a po návratu do svých domovů přispívali k rozšíření Ježíšova věhlasu. A dělali to i přesto, že Ježíš, pokaždé když byl svědkem některého z těchto případů spontánního vyléčení, okamžitě přikázal příjemci této léčby „nikomu o tom neříkat.“

Nikdy nám nebylo odhaleno co se stalo v těchto případech spontánního či nevědomého léčení. Učitel nikdy nevysvětlil svým apoštolům jak k těmto vyléčením došlo, kromě několika situací, kdy jim jenom řekl: „Cítím, že ze mne vyšla síla.“ V jednom z těchto případů, když byl dojat churavějícím dítětem, pronesl: „Cítím, že ze mne vyšel život.“

Vzhledem k tomu, že Ježíš se přímo nevyjádřil k podstatě těchto případů spontánního vyléčení, bylo by z naší strany troufalé se pokoušet vysvětlit, jak toho bylo dosaženo, ale je nám dovoleno sdělit náš názor na všechny takové fenomény léčení. My věříme, že mnoho z těchto domnělých zázračných vyléčeních, tak jak se staly v době pozemské služby Ježíše, byly výsledkem koexistence tří silných, účinných a sdružených faktorů:

1. Přítomnost silné, převládající a živoucí víry v srdci člověka, který vytrvale usiluje o vyléčení, společně se skutečností, že tento člověk toužil po takovém vyléčení především kvůli duchovnímu přínosu, než pouze kvůli fyzickému uzdravení.

2. Existence, doprovázející takovou lidskou víru, velkého účastenství a soucitu převtěleného a milosrdenstvím naplněného Božího Syna Tvořitele, který opravdu měl v sobě téměř neomezené a nadčasové tvořivé léčivé schopnosti a výsady.

3. Současně s vírou tvora a životem Tvořitele je nutno se také zmínit o tom, že tento Bohočlověk byl ztělesněným vyjádřením vůle Otce. Jestliže při spojení lidské potřeby s božskou silou se vůle Otce nerozchází s vůlí Syna, splynou v jednu a vyléčení nastane bez vědomí Ježíše-člověka, ale je okamžitě rozpoznáno jeho božskou podstatou. Potom vysvětlení mnoha těchto případů vyléčení musí spočívat ve významném zákonu, který je nám znám již dlouhou dobu: to, co si přeje Syn Tvořitel a je v souladu s vůlí věčného Otce, JE.

Naším názorem tudíž je, že v osobní přítomnosti Ježíše si některé formy hluboké lidské víry doslova a skutečně vynutily vyléčení určitými tvořivými silami a osobnostmi vesmíru, které byly v tu dobu tak úzce spojeny se Synem Člověka. Proto je daným faktem to, že Ježíš často dovolil trpícím lidem, aby se v jeho přítomnosti sami uzdravili svojí silnou, osobní vírou.

Mnoho dalších lidí usilovalo o vyléčení z naprosto zištných důvodů. Bohatá vdova z Týru přišla se svým doprovodem ve snaze vyléčit své choroby, kterých měla hodně; následovala Ježíše po celé Galileji a nabízela stále více a více peněz, jakoby síla Boha byla něco, co se dá koupit za nejvyšší nabídnutou cenu. Ale nikdy se nezačala zajímat o evangelium království; jediné o co usilovala, bylo vyléčení svých fyzických chorob.

2. Názory lidí

Ježíš rozuměl lidské mysli. On věděl co je v srdci člověka a kdyby se jeho učení zachovala tak, jak je lidem předkládal a jediným záznamem by byl výklad, inspirovaný jeho pozemským životem, všechny národy a všechna náboženství světa by rychle přijala evangelium království. Dobře míněné snahy Ježíšových prvních nástupců nově formulovat jeho učení tak, aby byla vhodnější pro některé národy, rasy a náboženství, pouze vyústily v to, že se taková učení stala méně vhodná pro všechny ostatní národy, rasy a náboženství.

Apoštol Pavel, ve své snaze získat pro učení Ježíše příznivou podporu určitých skupin své doby, napsal mnoho poučných a direktivních dopisů. Jiní učitelé evangelia Ježíše postupovali podobně, ale neuvědomili si, že některé z těchto písemností budou později spojeny dohromady těmi, kteří je pak představí jako ztělesnění učení Ježíše. A proto takzvané křesťanství neobsahuje více z evangelia Ježíše, než kterékoli jiné náboženství, ale obsahuje hodně toho, co Ježíš neučil. Kromě zapracování celé řady doktrín z perských mystických náboženstvích a z řecké filozofie do raného křesťanství, udělaly se dvě velké chyby:

1. Snaha spojit evangelické učení přímo s židovskou teologií, což je ukázáno v křesťanské doktríně vykoupení─učení o tom, že Ježíš byl obětovaným Synem, který uspokojí nelítostnou spravedlnost Otce a utiší boží hněv. Toto učení vzniklo v záslužné snaze udělat evangelium království přijatelnějším pro nevěřící Židy. Ačkoliv tyto snahy nedokázaly získat víru Židů, podařilo se jim zmást a přijít o mnoho čestných duší ve všech následných generacích.

2. Druhou velkou chybou prvních následovníků Ježíše, kterou opakovaly všechny následující generace, bylo organizování křesťanského učení zcela kolem osoby Ježíše. Toto přílišné zdůrazňování osobnosti Ježíše v křesťanské teologii způsobilo zastínění jeho učení a to všechno značně ztížilo židovským, mohamedánským, hinduistickým a dalším východním teologům přijmout Ježíšova učení. My bychom nechtěli snížit roli osoby Ježíše v náboženstvích, která nesou jeho jméno, ale nemůžeme připustit, aby takový důvod zatlačil do pozadí jeho inspirující život, nebo odstranil jeho spasitelné poselství: otcovství Boha a bratrství lidí.

Učitelé náboženství Ježíše by měli přistupovat k jiným náboženstvím s uznáním pravd, které jsou společné (z nichž mnoho pochází přímo či nepřímo z Ježíšova poselství) a současně upustitod nadměrného zdůrazňování rozdílností.

Ačkoliv v tom daném období Ježíšova sláva spočívala hlavně v jeho reputaci léčitele, to neznamená, že to tak zůstalo až do konce. Postupem času byl stále více a více vyhledáván pro duchovní pomoc. Ale byla to fyzická vyléčení, která nejvíce oslovila obyčejné lidi a okamžitě na ně zapůsobila. Ježíš byl stále více vyhledáván oběťmi morálního otroctví a psychických útrap a on je trvale učil cestám vysvobození. Otcové žádali jeho rady o vedení svých synů a matky přicházely se žádostmi o pomoc při výchově svých dcer. Přicházeli za ním ti, kteří zůstávali ve tmě a on jim odhalil světlo života. Byl stále připraven naslouchat lidským starostem a vždy pomohl těm, kteří usilovali o jeho pomoc.

Když sám Tvořitel byl na zemi, převtělený do obrazu smrtelného těla, bylo nevyhnutelné, že se stanou nějaké neobyčejné věci. Ale neměli byste nikdy vnímat Ježíše skrze tyto takzvané zázračné jevy. Naučte se dívat na zázrak skrze Ježíše, ale neudělejte chybu v tom, že budete vidět Ježíše skrze zázrak. A tato rada má opodstatnění, bez ohledu na to, že Ježíš Nazaretský je jediným zakladatelem náboženství, který vykonal nad-materiální činy na zemi.

Nejpřekvapivějším a nejrevolučnějším rysem mise Michaela na zemi byl jeho postoj k ženám. V době a v generaci, kdy dokonce nebylo přípustné, aby muž pozdravil na veřejném místě svoji vlastní ženu, se Ježíš odvážil vzít sebou ženy jako učitelky evangelia v době svého třetího poutního kázání po Galileji. A musel mít nesmírnou odvahu to udělat vzhledem k tomu, že učení rabínů prohlašovalo, že „je lepší spálit slova zákona, než je předat ženám.“

Za jednu generaci Ježíš vyzvedl ženy z ponižujícího opomíjení a věky trvající otrocké dřiny. A je ostudou náboženství, které si dovolilo vzít na sebe jméno Ježíše, že nemělo morální odvahu následovat tento ušlechtilý příklad ve svém následném postoji k ženám.

Když se Ježíš setkával s lidmi, ti ho shledávali naprosto osvobozeného od pověr té doby. Byl zcela oproštěn od náboženských předsudků; nikdy nebyl nesnášenlivý. Ve svém srdci neměl nic, co by připomínalo sociální nenávist. I když se řídil prospěšnými pravidly náboženství svých předků, neváhal dávat najevo svůj nesouhlas nad člověkem vytvořenými pověrami a zotročujícími tradicemi. Měl odvahu učit, že přírodní katastrofy, časové nehody a jiné kalamitní události nejsou tresty božího soudu či záhadné projevy Prozřetelnosti. Odsoudil otrockou oddanost nesmyslným obřadům a odkryl falešnost materialistického zbožňování. Odvážně prohlásil duchovní svobodu člověka a troufl si učit, že smrtelníci v těle jsou ve skutečnosti a vpravdě syny živého Boha.

Ježíš převýšil všechna učení svých předchůdců, když odvážně nahradil čisté ruce čistým srdcem jako znak opravdového náboženství. Na místo tradice postavil realitu a odmetl pryč všechnu okázalou marnivost a pokrytectví. A přesto tento nebojácný Boží člověk nedal průchod destruktivní kritice a neprojevil krajní lhostejnost k náboženským, společenským, ekonomickým a politickým zvyklostem své doby. On nebyl militantní revolucionář; on byl progresivní evolucionista. Ježíš se pustil do ničení toho, co bylo, jen tehdy, když současně předložil svým druhům lepší věc, která by měla být.

Ježíš nemusel vyžadovat od svých přívrženců poslušnost, protože oni sami se mu podřídili. Pouze tři lidé ze všech těch, které osobně vyzval, odmítli přijmout jeho pozvání stát se učedníky. Měl zvláštní přitažlivou sílu, ale nebyl rozkazovačný. Vzbuzoval důvěru a žádný člověk nikdy neodmítl jeho příkaz. Měl absolutní autoritu u svých učedníků, ale žádný z nich nikdy proti tomu nenamítal. Dovolil svým stoupencům nazývat ho Učitelem.

Učitel byl obdivován všemi, kteří se s ním setkali, kromě těch, kteří měli v sobě silně zakořeněné náboženské předsudky, anebo ti, kteří si mysleli, že v jeho učení viděli politická nebezpečí. Lidé byli ohromeni originalitou a závažností jeho učení. Obdivovali jeho trpělivost při jednání se zaostalými a nepříjemnými tazateli. Vdechoval naději a důvěru do srdcí všech, kterým se dostalo jeho péče. Pouze ti, kteří se s ním nesetkali se ho báli a nenáviděn byl těmi, kteří ho považovali za zastánce pravdy, která byla předurčena porazit zlo a faleš, které se snažili za každou cenu udržet ve svých myslích.

Jak na přátele, tak i na nepřátele měl silný a zvláštně fascinující vliv. Davy lidí ho následovaly celé týdny jen proto, aby uslyšely jeho laskavá slova a viděly jeho prostý život. Oddaní muži a ženy milovali Ježíše téměř nadlidskou láskou. A čím lépe ho znali, tím více ho milovali. A to všechno je pravdou i dnes; čím více člověk pozná tohoto Bohočlověka, tím více ho bude milovat a následovat ho─jak dnes, tak i ve všech budoucích epochách.

3. Nepřátelství náboženských vůdců

Bez ohledu na příznivé přijetí Ježíše a jeho učení obyčejnými lidmi, náboženští vůdcové v Jerusalemu byli stále více znepokojeni a stávali se více a více nepřátelštějšími. Farizejové vytvořili systematickou a dogmatickou teologii. Ježíš byl učitelem, který učil tehdy, když k tomu byla vhodná příležitost; neměl stanovený systematický plán. Ježíš se ve svém učení neopíral příliš o zákon, ale o život─s pomocí podobenstvích. (A když použil podobenství pro objasnění svého sdělení, jeho záměrem bylo použít pro ten účel pouze jeden aspekt svého příběhu. Mnoho mylných představ o učení Ježíše mohlo vzniknout ze snahy udělat z jeho podobenstvích jinotaje.)

Náboženští vůdcové Jerusalema začínali skoro šílet v důsledku nedávného obrácení se na víru mladého Abrahama a zběhnutím tří špehů, kteří byli pokřtěni Petrem a byli nyní s evangelisty na druhém poutním kázání po Galileji. Židovské vůdce vzrůstající měrou zaslepoval strach a podjatost a jejich srdce se zatvrdila trvalým odmítáním přitažlivých pravd evangelia království. Když člověk odmítá výzvy ducha, který v něm pobývá, je málo, co se dá udělat pro změnu jeho postoje.

Když se Ježíš poprvé setkal s evangelisty v táboře u Betsaidy, na závěr své řeči řekl: „Měli byste si pamatovat, že v těle a mysli─co se týká emocí─lidé reagují individuálně. Jedinou jednotnou věcí pro lidi je v nich pobývající duch. Přestože božští duchové se mohou poněkud lišit svojí podstatou a rozsahem jejich zkušenosti, jednotně jednají na všechny duchovní výzvy. Pouze skrze tohoto ducha a odvoláním se k němu lidstvo může někdy dosáhnout jednoty a bratrství.“ Ale mnoho židovských vůdců zavřelo dveře svých srdcí duchovní výzvě evangelia. Od této doby nepřestali plánovat a připravovat smrt Ježíše. Byli přesvědčeni o tom, že Ježíš musí být zatčen, odsouzen a popraven jako náboženský rebel a hanobitel ústředního učení židovského posvátného zákona.

4. Úspěchy poutního kázání

Během tohoto druhého poutního kázání Ježíš velmi málo vystupoval na veřejnosti, ale vedl mnoho večerních besed s věřícími ve městech a vesnicích, ve kterých příležitostně pobýval s Jakubem a Janem. Při jedné z těchto večerních debat jeden z mladších evangelistů položil Ježíšovi otázku o hněvu a Učitel, kromě jiného, ve své odpovědi řekl:

„Hněv je materiální projev, který představuje, v obecném smyslu, míru neschopnosti duchovní podstaty získat kontrolu nad sloučenými intelektuálními a fyzickými podstatami. Hněv ukazuje na nedostatek tolerantní bratrské lásky a také na nedostatek sebejistoty a sebeovládání člověka. Hněv podrývá zdraví, ničí mysl a ztěžuje duchovnímu učiteli přístup k lidské duši. Nečetl jsi ve Spisech že „hněv zabíjí hlupáka“ a že „člověk v hněvu rozrývá sám sebe“? Že „nevznětlivý člověk je člověk velkého umu“, zatímco „prchlivý člověk je nerozumný“? Vy všichni víte, že „klidná odpověď odvrací hněv“ a že „urážlivá slova vzbuzují vztek“. „Zdrženlivost pokořuje hněv“, zatímco „člověk, který není schopen se ovládat, je jako bezbranné město bez ochranných zdí.“ „Zlost je krutost a hněv je potupa.“ Rozhněvaní lidé vyvolávají hádky a prchliví lidé množí své hříchy.“ „Neukvapujte se v duchu, neboť hněv žije v nitru hlupáků.“ V závěru své řeči Ježíš ještě řekl: „Nechť jsou vaše srdce naplněna láskou natolik, aby váš duchovní průvodce měl usnadněno osvobodit vás od tendence dávat průchod výlevům živočišného hněvu, který se neslučuje s božským synovstvem.“

V ten samý večer Učitel mluvil o potřebnosti mít vyrovnaný charakter. On uznával, že pro většinu lidí je nutné zvládnout dobře určité povolání, ale odsuzoval jakoukoliv tendenci k přílišné specializaci, k tomu, aby se člověk stal přízemním a omezeným ve svých životních aktivitách. Upozornil na skutečnost, že každá ctnost, dovedená do krajnosti, se může stát zlozvykem. Ježíš vždy kázal umírněnost a učil důslednosti─přiměřenému přizpůsobování se problémům života. Poukázal na to, že příliš soucitu a lítosti může degenerovat do vážné emocionální labilnosti; že nadšení může dohnat k fanatismu. Hovořil o jednom z jejich bývalých druhů, jehož představivost ho přivedla k chimérickým a neuskutečnitelným činům. Současně je varoval před nebezpečím jednotvárné konzervativní prostřednosti.

A potom Ježíš mluvil o nebezpečí, spojené s odvahou a vírou, které někdy vedou nemyslící duše k nezodpovědnosti a troufalosti. Také ukázal, jak opatrnost a obezřetnost, zacházející příliš daleko, vedou ke zbabělosti a nezdaru. Nabádal své posluchače k tomu, aby se snažili o originalitu a současně se vyhýbali jakýmkoliv tendencím k výstřednosti. Vyzýval k soucitu bez přecitlivosti, ke zbožnosti bez pobožnůstkářství. Učil úctě, zbavené strachu a pověrčivosti.

Na společníky Ježíše nezapůsobilo ani tolik, co Ježíš učil o vyrovnaném charakteru, jako ten fakt, že jeho vlastní život byl výmluvným příkladem jeho učení. I když žil svůj život v napětí a v bouři, nikdy nezakolísal. Jeho nepřátelé mu nepřetržitě kladli pasti, ale nikdy ho do nich nechytili. Moudří a vzdělaní se snažili stavět mu do cesty překážky, ale on nikdy neklopýtl. Usilovali o to, aby ho zapletli do sporu, ale jeho odpovědi byly vždy jasné, rozmanité a konečné. Když byl během své řeči přerušován četnými otázkami, jeho odpovědi byly vždy podstatné a směrodatné. Nikdy se neuchýlil k nečestným taktikám když byl vystaven trvalému tlaku svých nepřátel, kteří neváhali použít jakýkoliv způsob falešného, nečestného a nespravedlivého útoku proti němu.

I když je pravdou, že mnoho mužů a žen se musí trvale zabývat určitou činností, povoláním, aby měli prostředky na živobytí, přesto je velmi žádoucí, aby se lidé věnovali širokému okruhu kulturních aktivit, spojených s jejich životem na zemi. Opravdově vzdělaní lidé se nemohou nezajímat o život a činnosti svých spoluobčanů.

5. Lekce o spokojenosti

Když Ježíš navštívil skupinu evangelistů, pracujících pod vedením Šimona Zélóty, při večerní debatě se Šimon Učitele zeptal: „Proč jsou někteří lidé o tolik víc šťastnější a spokojenější, než druzí? Je spokojenost záležitostí náboženské zkušenosti?“ Ježíš odpověděl Šimonovi, kromě jiného, následovně:

„Šimone, někteří lidé jsou již svoji podstatou šťastnější než jiní. Hodně, hodně záleží na ochotě člověka nechat se vést a řídit duchem Otce, který v něm pobývá. Nečetl jsi ve spisech slova mudrce: „Duch člověka je svící Hospodina, zkoumající všechny hlubiny nitra“? A také, že takoví duchem vedení smrtelníci říkají: „Život mně přináší šťastné chvíle; ano, jsem božského původu.“ To málo, co má čestný člověk, je lepší než bohatství mnohých nepoctivých,“ protože „spokojenost dobrého člověka je stavem a podstatou jeho mysli.“ „Veselé srdce dělá radostný vzhled a vytváří trvalé uspokojení. Lepší je mít málo a ctít Hospodina, než mít velké bohatství a nebýt šťastným. Lepší je večeře s bylinkami tam, kde je láska, než tučné dobytče tam, kde je nenávist. Lepší je málo získané počestností, než velké příjmy získané nepoctivě.“ „Veselé srdce dělá dobře jako lék.“ „Lepší je málo s klidnou myslí než hojnost s trápením a týráním ducha.“

Příčinou většiny utrpení člověka je zklamání z neuskutečnění svých ambicí a zraněná pýcha. Přestože lidé mají sami povinnost snažit se prožít své životy na zemi co nejlépe a vynaložit pro to své opravdové úsilí, měli by s radostí přijmout svůj úděl a použitím své vynalézavosti vytěžit co nejvíce z toho, co jim osud dal. Příliš mnoho obtíží člověka vyrůstá na půdě strachu jeho vlastního srdce. „Nepoctivý prchá, když ho nikdo nepronásleduje.“ „Nepoctiví jsou jako neklidné moře, které se nemůže uklidnit, ale jeho vody vyvrhují kal a špínu; není klidu pro nepoctivé, říká Bůh.“

A proto nehledejte falešný klid a pomíjivou radost, ale hledejte jistotu víry a záruku božského synovstva, protože ty přinášejí klid, spokojenost a největší radost v duchu.“

Ježíš nepovažoval tento svět za „slzavé údolí.“ Naopak, díval se na něj jako na planetu zrození věčných a nesmrtelných duchů, vzestupujících k Ráji, „údolí tvoření duší.“

6. Sstrach z Hospodina

Když byli v Gamale, Filip řekl při večerní debatě Ježíšovi: „Učiteli, proč nás Spisy učí „bát se Hospodina,“ když ty po nás chceš, abychom se dívali na nebeského Otce beze strachu? Jak máme sladit tato učení? A Ježíš Filipovi odpověděl takto:

„Děti moje, nejsem překvapen, že dáváte takové otázky. Zpočátku pouze strach mohl naučit člověka úctě, ale já jsem přišel odhalit lásku Otce, abych vás přivedl k uctívání Věčného skrze probuzení vděčného pocitu v synovi v odpověď na hlubokou a absolutní lásku Otce. Chci vás vysvobodit ze zajetí zotročujícího strachu, který vás vhání do únavného sloužení podezíravému a hněvivému Bohu-Králi. Chtěl bych vám říci, že Bůh a člověk jsou ve vztahu Otce a syna, abyste mohli být přivedeni radostně k povznesenému a nadpozemskému uctívání milujícího, spravedlivého a milosrdného Otce-Boha.

Výraz „strach z Hospodina“ měl rozdílné významy v průběhu uplynulých epoch: od strachu přes hrůzu a děs k bázni a úctě. A teď vás chci přivést od úcty přes poznání, uvědomění a uznání k lásce. Když člověk vidí jenom práci Boha, má sklon ke strachu z nejvyššího; ale když člověk začíná chápat a pociťovat osobnost a charakter živého Boha, začíná stále více milovat takového dobrotivého a dokonalého, vesmírného a věčného Otce. A právě v této změně vztahu člověka k Bohu spočívá mise Syna Člověka na zemi.

Rozumné děti nemusí mít strach ze svého otce, aby dostali od něho štědré dary; ale, když již dostanou dostatek dobrých darů, věnovaných z otcovské lásky ke svým synům a dcerám, tyto tak hodně milované děti začínají milovat svého otce na základě poznání a ocenění takového štědrého dobrodiní. Laskavost Boha vede k pokání; dobrotivost Boha vede ke sloužení; milosrdenství Boha vede ke spasení; zatímco láska Boha vede k uvážené a srdečné úctě.

Vaši předkové se báli Boha, protože byl mocný a tajemný. Vy ho budete uctívat, protože je velkolepý v lásce, velkorysý v milosrdenství a slavný v pravdě. Moc Boha vzbuzuje v lidském srdci strach, ale ušlechtilost a čestnost jeho osobnosti plodí vážnost, lásku a dobrovolnou úctu. Uctivý a milující syn se nebojí, nebo neděsí ani mocného a ušlechtilého otce. Já jsem přišel na tento svět zaměnit strach láskou, žal radostí, bázeň smělostí, zotročující područí a nesmyslné obřady láskyplnou službou a vděčnou úctou. Ale pro všechny ty, kteří zůstávají ve tmě, stále platí pravda, že „strach před Bohem je začátkem moudrosti.“ Ale, když světlo svítí silněji, synové Boha začínají velebit Nekonečného za to, čím je, spíše než se ho bát kvůli tomu, co dělá.

Když jsou děti malé a nerozumné, musí být vedeny k tomu, aby si vážily svých rodičů; ale, když vyrostou a začnou si poněkud více cenit výhod rodičovské péče a ochrany, dosáhnou přes uvědomělý respekt a narůstající náklonnost takovou úroveň poznání, že skutečně milují své rodiče pro to, co jsou, než pro to, co udělali. Otec miluje své dítě přirozeně, ale dítě si musí svoji lásku k otci vytvořit od strachu co otec může udělat, přes bázeň, hrůzu, závislost a úctu k vděčné a vroucí lásce.

Učili vás, že se musíte „bát Boha a dodržovat jeho přikázání, což je veškerá povinnost člověka.“ Ale já jsem přišel vám dát nové a vyšší přikázání. Chci vás naučit „milovat Boha a konat jeho vůli, protože to je nejvyšší výsada osvobozených Božích synů.“ Vaše otce učili „bát se Boha─Všemohoucího Krále.“ Já vás učím „milujte Boha─vše-milosrdného Otce.“

V království nebeském, které jsem přišel prohlásit, není žádný vysoký a mocný král; toto království představuje božská rodina. Univerzálně uznávaným a bezvýhradně uctívaným středem a hlavou tohoto rozsáhlého bratrství inteligentních bytostí je můj Otec a váš Otec. Já jsem jeho syn a také vy jste jeho synové. Proto je věčnou pravdou, že vy a já jsme bratři v nebeském panství a ještě více, protože jsme se stali bratry v těle v pozemském životě. A proto se přestaňte bát Boha jako krále, nebo sloužit mu jako pánovi; učte se vážit si ho jako Tvořitele; uznávejte ho jako Otce vašeho duchovního mládí; milujte ho jako milosrdného ochránce; a nakonec, uctívejte ho jako milujícího a všemoudrého Otce vašeho vyspělejšího duchovního poznání a uvědomění.

Z vašich mylných představ o nebeském Otci vyrůstají vaše chybné ideje o pokoře a pramení většina vašeho pokrytectví. Člověk může být svojí podstatou a původem hliněným červem, ale když se v něm usadí duch mého Otce, tento člověk se stává božským ve svém osudu. Poskytnutý duch mého Otce se s určitostí vrátí k božskému zdroji a vesmírné úrovni svého původu a lidská duše smrtelného člověka, která se stane znovuzrozeným dítětem tohoto v něm pobývajícího ducha, zaručeně vystoupá s božským duchem do samotné přítomnosti věčného Otce.

Opravdu pokorným se stává smrtelný člověk, který dostává všechny tyto dary od nebeského Otce, ale všichni takoví věrní kandidáti na věčný vzestup v nebeském království nabudou božskou důstojnost. Nesmyslné a otrocké praktiky okázalé a falešné pokory se neslučují s chápáním zdroje vašeho spasení a poznání osudu vašich v duchu narozených duší. Pokora před Bohem vychází plně z hlubin vašich srdcí; skromnost ve vztazích s lidmi je chvályhodná; ale pokrytecká vědomá a okázalá pokora je dětinská a nehodná osvícených synů království.

Děláte dobře, když jste pokorní před Bohem a ovládáte se před lidmi, ale nechť má vaše pokora duchovní původ a není sebeklamným projevem vědomého pocitu farizejské nadřazenosti. Slova proroka sdělovala: „Jděte pokorně s Bohem,“ neboť i když je nebeský Otec Nekonečný a Věčný, on také pobývá „s tím, kdo má kajícnou mysl a skromného ducha.“ Můj otec pohrdá pýchou, nesnáší pokrytectví a zavrhuje zlotřilost. A právě pro to, abych zdůraznil význam upřímné a naprosté důvěry v láskyplnou podporu a spolehlivého vedení nebeského Otce, jsem se často odvolával na malé dítě, jako příklad postoje mysli a reakci ducha, které jsou tak nezbytné pro vstup smrtelného člověka do duchovních realit nebeského království.

Prorok Jeremjáš dobře popsal mnohé smrtelníky, když řekl: „Vy jste Bohu blízko ve slovech, ale příliš daleko ve svých srdcích.“ A nečetli jste také to zlověstné varování proroka, který řekl: „Kněží učí za mzdu a prorokové věští za peníze. A zároveň vyznávají poctivost a hlásají, že Hospodin je s nimi.“ Nebyli jste dost varováni před těmi, kteří „mluví se svými bližními o míru a v srdcích mají zlo“, těmi, kteří „svými slovy lichotí a v srdcích jsou falešní“? Ze všech bolestí důvěřivého člověka je nejkrutější být „zraněn v domě důvěryhodného přítele.“

7. Návrat do Betsaidy

Po poradě se Šimonem Petrem a se souhlasem Ježíše, Ondřej dal pokyn Davidovi v Betsaidě, aby rozeslal posly k jednotlivým kazatelským skupinám s pokyny ukončit putování a vrátit se do Betsaidy ve čtvrtek, 30. prosince. Toho deštivého dne celé apoštolská rodina a vyučující evangelisté se sešli u večeře v domě Zebedea.

Celá skupina zůstala spolu přes sobotu. Ubytovali se v domech v Betsaidě a v nedalekém Kafarnaumu a potom všichni dostali dva týdny volno na návštěvu svých rodin, přátel, anebo na rybaření. Ty dva či tři dny, které společně strávili v Betsaidě, byly opravdu osvěžující a inspirující; dokonce starší učitelé se poučili z vyprávění mladých kazatelů o jejich zkušenostech.

Ze 117 evangelistů, kteří se zúčastnili druhého poutního kázání po Galileji, jenom asi sedmdesát vydrželo tuto praktickou zkoušku a po dvoutýdenním oddechu byli připraveni ke službě. Ježíš s Ondřejem, Petrem, Jakubem a Janem zůstali po tu dobu v Zebedeově domě a hodně času strávili rozhovory o blahu a rozšíření království.

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved