Kapitola 137 Pobývání v Galileji

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 137

Pobývání v Galileji

V SOBOTU časně ráno, 23. února roku 26 n.l. sešel Ježíš dolů s hor, aby se opět připojil k Janově družině, utábořené nedaleko Pelly. Celý tento den strávil uprostřed velkého množství lidí. Pomohl mládenci, který se zranil při pádu a odvedl ho do blízké vesnice Pelly, kde ho předal jeho rodičům.

1. Vybrání prvních čtyř apoštolů

Během této soboty dva z vůdčích učedníků Jana strávili hodně času s Ježíšem. Ze všech Janových stoupenců byl nejvíce zaujat Ježíšem jeden, jménem Ondřej; on doprovázel Ježíše na cestě do Pelly s poraněným chlapcem. Na cestě zpátky do tábora položil Ježíšovi spoustu otázek a těsně před táborem se ti dva zastavili na krátký rozhovor, během kterého Ondřej řekl: „Pozoruji tě již od doby, když jsi přišel do Kafarnaumu a věřím, že jsi nový Učitel, přestože nerozumím celému tvému učení. Pevně jsem se rozhodl, že tě budu následovat; budu sedět u tvých nohou a učit se celé pravdě o novém království.“ A Ježíš, s radostí a přesvědčením, přivítal Ondřeje jako prvního ze svých apoštolů—té skupiny, která s ním měla pracovat na ustanovení nového království Boha v srdcích lidí.

Ondřej byl tichým pozorovatelem práce Jana a upřímně v něho věřil. Měl velmi nadaného a zaníceného bratra jménem Šimon, který byl jedním z nejlepších Janových učedníků. Nebylo by chybou říci, že Šimon byl jedním z hlavních stoupenců Jana.

Hned po návratu Ježíše a Ondřeje do tábora vyhledal Ondřej svého bratra Šimona, odvedl ho stranou a sdělil mu, že dospěl k závěru, že Ježíš je velkým Učitelem a že mu slíbil být jeho učedníkem. Dále mu řekl, že Ježíš jeho nabídku do služby přijal a navrhl mu, aby on (Šimon) také zašel za Ježíšem a nabídl se mu stát se členem jeho bratrstva ve službě nového království. Šimon na to řekl: „Od chvíle, kdy tento člověk přišel pracovat do dílny Zebedea, jsem věřil, že byl poslán Bohem, ale co Jan? Opustíme ho? Je to správné?“ A hned potom se rozhodli, že se okamžitě půjdou o tom s Janem poradit. Jana rozesmutněla myšlenka na to, že ztratí dva ze svých nejschopnějších pomocníků a nejnadějnějších učedníků, ale statečně odpověděl na jejich otázky slovy: „Toto je pouze začátek; moje práce brzy skončí a vy se všichni stanete jeho učedníky.“ Potom Ondřej odvedl Ježíše stranou a oznámil mu, že jeho bratr by si také přál připojit se k němu do služby novému království. A Ježíš přivítal Šimona jako druhého apoštola se slovy: „Šimone, tvoje zanícení je chvályhodné, ale je nebezpečné pro provolávání království. Radím ti, buď zdrženlivější ve svých projevech. A změním ti tvé jméno na Petr.“

Rodiče poraněného chlapce, který žil v Pelle, naléhali na Ježíše, aby k nim přišel na noc a aby jejich dům považoval za svůj; a on jim to slíbil. Než se rozloučil s Ondřejem a jeho bratrem, Ježíš jim řekl: „Brzy ráno odejdeme do Galileje.“

Po odchodu Ježíše do Pelly, aby tam strávil noc a když Ondřej a Šimon ještě debatovali o povaze jejich služby při ustanovování přicházejícího království, přišli do tábora Jakub a Jan, synové Zebedea, kteří se právě vrátili z jejich dlouhého a marného hledání Ježíše v horách. Když slyšeli od Šimona-Petra, že on a jeho bratr Ondřej se stali prvními přijatými poradci nového království a že mají zítra ráno odejít se svým novým Učitelem do Galileje, oba bratři zesmutněli. Znali Ježíše již dlouhou dobu a milovali ho. Hledali ho mnoho dnů v horách a nyní se vrátili, aby uslyšeli, že on dal přednost jiným před nimi. Zeptali se, kam Ježíš odešel a rychle se vydali ho vyhledat.

Ježíš již spal, když přišli do domu rodičů poraněného chlapce, ale oni ho probudili se slovy: „Jak to, že my, kteří jsme s tebou již tak dlouhou dobu, hledáme tě v horách a ty dáš přednost jiným a vybereš si Ondřeje a Šimona jako své první spolupracovníky v novém království?“ Ježíš jim odpověděl: „Uklidněte se ve svých srdcích a zeptejte se sami sebe, kdo vás poslal hledat Syna Člověka, když se zabýval dílem svého Otce? Poté, když mu dopodrobna vylíčili jejich dlouhé hledání v kopcích, Ježíš jim dal další radu: „Měli byste se naučit hledat tajemství nového království ve svých srdcích a ne v kopcích. To, co jste hledali, bylo již ve vašich duších. Vy jste samozřejmě mými bratry—vy nemusíte být mnou přijímáni—vy již náležíte království a měli byste mít radost a také se připravit na zítřejší cestu se mnou do Galileje.“ Jan se potom osmělil a zeptal se: „Ale, Učiteli, budeme Jakub a já tvými spolupracovníky v novém království stejně jako Ondřej a Šimon?“ A Ježíš, položivši ruku na rameno každého z nich, řekl: „Moji bratři, v duchu svém jste byli se mnou v království již předtím, než ti ostatní mne požádali, aby byli přijati. Vy, moji bratři, nemusíte žádat o vstup do království; vy jste byli se mnou v království od samého začátku. Lidem se může zdát, že jiní dostali před vámi přednost, ale v mém srdci jste byli v radách království ještě předtím, než jste mne o to požádali. A mohli jste být prvními v očích lidí, kdybyste byli tady a ne se zabývali dobře míněným, ale samozvaným úkolem hledání někoho, kdo nebyl ztracen. V přicházejícím království nepřemýšlejte o věcech, které zvyšují vaši úzkost, ale raději se vždy pouze zabývejte konáním vůle nebeského Otce.“

Jakub a Jan přijali pokárání v dobrém rozpoložení; potom již nikdy nezáviděli Ondřejovi a Šimonovi. A společně se svými dvěma společníky-apoštoly se připravili na zítřejší odchod do Galileje. Od toho dne se „apoštolem“ nazývali členové vybrané rodiny pomocníků Ježíše, aby byli rozeznáni od obrovského množství věřících stoupenců, kteří ho později následovali.

Pozdě večer toho dne se Jakub, Jan, Ondřej a Šimon setkali s Janem Křtitelem a tento statečný prorok z Judeji se slzami v očích, ale pevným hlasem se vzdal dvou ze svých vůdčích učedníků, aby se stali apoštoly Galilejského Prince přicházejícího království.

2. Vybrání Filipa a Natanaela

V neděli ráno, 24. února, roku 26 n.l. se rozloučil Ježíš s Janem Křtitelem u řeky Jordán nedaleko Pelly a již nikdy se s ním nesetkal jako člověk v těle.

V ten den, kdy Ježíš se svými čtyřmi učedníky-apoštoly odešel do Galileje, byl v táboře stoupenců Jana velký rozruch. Chystalo se první velké rozdělení. Den předtím Jan oznámil Ondřejovi a Ezdrášovi, že Ježíš je beze vší pochybnosti Osvoboditelem. Ondřej se rozhodl následovat Ježíše, ale Ezdráš odmítl tohoto vlídného tesaře z Nazaretu a ke svým druhům prohlásil: „Prorok Daniel hlásá, že Syn Člověka přijde s nebeskými oblaky, s mocí a s velkou slávou. Tento galilejský tesař, tento kafarnaumský stavitel lodí, nemůže být Osvoboditelem. Může takový dar Boží přijít z Nazaretu? Tento Ježíš je příbuzným Jana a ve své velké laskavosti svého srdce náš učitel byl oklamán. Zůstaňme stranou od tohoto falešného Mesiáše.“ Když Jan pokáral Ezdráše za tato slova, ten vzal s sebou mnoho učedníků a spěšně odešel s nimi na jih. A tato skupina pokračovala ve křtění Janovým jménem a později založili sektu z těch, kteří věřili v Jana, ale odmítli přijmout Ježíše. A pozůstatky této skupiny přetrvávají v Mezopotámii do dnešních dnů.

V době, kdy to v táboře začalo mezi stoupenci Jana vřít, Ježíš a jeho čtyři učedníci-apoštolové byli již na cestě do Galileje. Ještě než se přebrodili přes Jordán, aby se dostali na cestu, vedoucí přes Nain do Nazaretu, Ježíš uviděl na cestě před sebou k nim přicházet Filipa z Betsaidy se svým přítelem. Ježíš znal Filipa již dříve a také jeho čtyři noví apoštolové ho velmi dobře znali. Byl na cestě se svým přítelem Natanaelem navštívit Jana u Pelly, aby se dozvěděli něco více o zprávě, že přichází království Boží. Filip měl ze setkání s Ježíšem radost, protože byl jeho obdivovatelem už od doby, kdy poprvé přišel do Kafarnaumu. Ale Natanael, který žil ve městě Kána v Galileji, Ježíše neznal. Filip šel napřed, aby se přivítal se svými přáteli, zatímco Natanael zůstal odpočívat ve stínu stromu na okraji cesty.

Petr vzal Filipa stranou a začal mu vysvětlovat, že oni, on, Ondřej, Jakub a Jan, se všichni stali spolupracovníky Ježíše v novém království a silně na Filipa naléhal, aby se nabídl do služby. Filip byl v rozpacích. Co má udělat? Tady, bez sebemenšího předchozího varování—na okraji cesty kousek od Jordánu—se má ihned rozhodnout o nejdůležitější otázce jeho života. Nyní byl ve vážném rozhovoru s Petrem, Ondřejem a Janem, zatímco Ježíš vysvětloval Jakubovi plán jejich cesty po Galileji a pak do Kafarnaumu. Nakonec Ondřej navrhl Filipovi: „Proč se nezeptáme Učitele?“

Náhle Filipa osvítilo, že Ježíš je opravdu velkým člověkem, možná Mesiášem a rozhodl se řídit Ježíšovým názorem; šel přímo k němu a zeptal se: „Učiteli, mám jít za Janem, anebo se mám připojit k mým přátelům, kteří tě doprovázejí?“ A Ježíš odpověděl: „Následuj mne.“ Filip byl nadšen jistotou, že našel Osvoboditele.

Filip požádal skupinu, aby zůstala na místě a spěchal zpět oznámit své rozhodnutí svému příteli Natanaeli, který stále ještě odpočíval pod stromem morušovníku, přemýšlejíc o tom všem, co slyšel o Janu Křtiteli, přicházejícím království a očekávaném Mesiášovi. Filip ho vytrhl z jeho rozjímání zvoláním: „Našel jsem Osvoboditele, toho, o kterém psal Mojžíš a prorokové a jehož příchod oznámil Jan.“ Natanael zvedl hlavu a zeptal se: „Odkud přišel tento Učitel?“ A Filip odpověděl: „Jmenuje se Ježíš Nazaretský, syn tesaře Josefa a nedávno se přestěhoval do Kafarnaumu.“ A nato, poněkud zaskočen, Natanael se zeptal. „Může něco dobrého přijít z Nazaretu?“ Ale Filip ho vzal za ruku a řekl: „Pojď a uvidíš.“

Filip přivedl Natanaela k Ježíšovi, který se vlídně podíval do tváře upřímného pochybovatele a řekl: „Pohleďte na opravdového Izraelitu, ve kterém není záludnost. Následuj mne.“ A Natanael se otočil k Filipovi se slovy: „Máš pravdu. On je vskutku znalec lidí. Budu ho následovat, jestli budu hoden.“ A Ježíš pokynul Natanaelovi a znovu řekl: „Následuj mne.“

Ježíš měl nyní kolem sebe polovinu ze svého budoucího sboru blízkých spolupracovníků, z nichž pět ho znali již po nějakou dobu a jeden neznámý, Natanael. Bez dalšího zdržování překročili Jordán a cestou přes vesnici Nain dorazili pozdě v noci do Nazaretu.

Všichni přenocovali u Josefa, v domě Ježíšova dětství. Spolupracovníci Ježíše těžko rozuměli tomu, proč jejich nový učitel s takovou důsledností odstraňuje všechny stopy po jeho písemných záznamech, které zůstaly v domě ve formě Deseti Přikázáních a dalších hesel a rčeních. Ale toto jednání, společně se skutečností, že ho potom nikdy neviděli psát—kromě v prachu a v písku—na ně hluboce zapůsobilo.

3. Návštěva Kafarnaumu

Následujícího dne poslal Ježíš své apoštoly do Kány, jelikož všichni byli pozváni na svatbu jedné významné mladé ženy tohoto města, zatímco on sám se chystal navštívit svoji matku v Kafarnaumu s tím, že se zastaví v Magdale, aby se uviděl se svým bratrem Judou.

Nežli odešli z Nazaretu, noví spolupracovníci Ježíše pověděli Josefovi a ostatním členům rodiny o nedávných pozoruhodných událostech a vyjádřili své přesvědčení o tom, že Ježíš je tím dlouho očekávaným osvoboditelem. Po jejich odchodu si členové Ježíšovy rodiny o tom všem vyprávěli a Josef řekl: „Možná přece jenom matka měla pravdu—možná je náš zvláštní bratr budoucím králem.“

Juda byl přítomen křtu Ježíše a se svým bratrem Jakubem se stal nezlomným věřícím Ježíšovy mise na zemi. I když oba bratři Jakub a Juda byli hodně zmateni ohledně podstaty mise jejich bratra, jejich matka znovu vzkřísila všechny své dřívější naděje na to, že Ježíš je Mesiášem, synem Davida a podnítila své syny k víře v jejich bratra jako osvoboditele Izraele.

Ježíš přišel do Kafarnaumu v pondělí večer, ale nešel do svého vlastního domu, ve kterém žil Jakub s jejich matkou; zamířil přímo do domu Zebedea. Všichni jeho přátelé v Kafarnaumu na něm viděli velkou a příjemnou změnu. Znovu se zdál poměrně veselý a podobný sám sobě v době dětských let v Nazaretu. V letech před svým křtem a obdobími odloučení před křtem a po něm se stával vážnějším a uzavřenějším. Nyní se všem úplně zdál tím bývalým Ježíšem. Vyzařovala však z něho jakási vznešenost a ušlechtilost, ale byl znovu veselý a plný radosti.

Marie byla vzrušena očekáváním. Tušila, že slib Gabriela se blíží svému naplnění. Předpokládala, že celá Palestina bude brzy překvapena a ohromena zázračným odhalením jejího syna jako nadpřirozeného krále všech židů. Ale na všechny otázky, které mu jeho matka, Jakub, Juda a Zebedeus pokládali, Ježíš s úsměvem jenom odpovídal: „Bude pro mě dobré, když zde na čas zůstanu; musím vykonat vůli mého nebeského Otce.“

Následujícího dne, v úterý, se všichni vypravili do Kány na svatbu Naomi, která měla být příští den. A navzdory opakovaných varováních Ježíše, aby o jeho poslání nikomu neříkali „dokud nepřijde čas vykonat dílo mého Otce“, trvali na svém a tiše šířili zprávy o tom, že našli Osvoboditele. Každý z nich pevně věřil, že se Ježíš slavnostně ujme své Mesiášské moci při nastávající svatbě v Káně a že to udělá velkolepě a se vznešenou ušlechtilostí. Pamatovali si, co slyšeli o úkazu, který doprovázel jeho křest a věřili, že jeho budoucí cesta na zemi bude značena narůstajícími projevy nadpřirozených divů a zázračnými úkazy. Proto se celý kraj chystal shromáždit se v Káně na svatební hostině Naomi a Johaba, syna Nátana.

Marie nebyla tak šťastná mnoho let. Odcházela do Kány s pocitem, že je matkou královnou, která se chystá být svědkyní korunovace svého syna. Od jeho třinácti let rodina Ježíše a jeho přátelé ho neviděli tak radostného a šťastného, tak pozorného a vnímavého k přáním a tužbám svých přátel, tak dojemně laskavého. A tak si všichni mezi sebou šeptali, v malých skupinkách, o tom, co se asi stane. Co tento zvláštní člověk udělá? Jak ohlásí slávu přicházejícího království? A všichni byli vzrušeni myšlenkou na to, že budou přítomni při odhalení moci a síly Boha Izraele.

4. Svatba v Káně

Ve středu kolem poledne se v Káně shromáždilo téměř tisíc hostů, což bylo čtyřikrát více než bylo na svatbu pozváno. Židovským zvykem bylo slavit svatby ve středu a pozvání na svatbu byla rozeslána před měsícem. Před polednem a brzy odpoledne to vypadalo spíše na veřejné přivítání Ježíše než na svatbu. Všichni se chtěli pozdravit s tímto téměř již slavným Galilejcem a ten se choval ke všem, starým a mladým, židům a pohanům, velmi srdečně. A všechny potěšilo, když Ježíš souhlasil jít v čele úvodního svatebního procesí.

Ježíš si byl nyní plně vědom své lidské existence, své božské před-existence a statusu svých sloučených či splynutých lidských a božských podstat. S dokonalým klidem mohl v jednom okamžiku hrát lidskou roli, nebo ihned vzít na sebe osobité výsady božskosti.

Jak den plynul, Ježíš si stále více uvědomoval, že lidé od něho očekávají nějaký zázrak; především to viděl na své rodině a svých šesti učednících-apoštolech, že čekají na to, že ohlásí své přicházející království nějakým překvapivým a nadpřirozeným úkazem.

Brzy odpoledne si Marie zavolala Jakuba a společně se odvážili přijít za Ježíšem, aby se ho zeptali, jestli jim svěří informaci, kdy a v jaké chvíli při svatebním obřadu, plánuje prohlásit se za „nadpřirozeného.“ Ještě ani neskončili se svým dotazem a již viděli, že v něm probudili jeho charakteristické rozhořčení. Pouze jim řekl: „Jestli mne milujete, budete ochotni počkat, až vyplním vůli mého nebeského Otce.“ Ale výmluvnost jeho pokárání byla vyjádřena výrazem jeho tváře.

Tato žádost jeho matky byla velkým zklamáním pro Ježíše-člověka a byl značně rozčarován svojí reakcí na její ponoukavý návrh, aby udělal něco, co bude projevem jeho božskosti.To byla jedna z těch věcí, o kterých se rozhodl nedávno o samotě v horách, že dělat nebude. Několik hodin byla Marie hodně sklíčená. Jakubovi řekla: „Já mu nerozumím; co to všechno znamená? Skončí někdy jeho zvláštní chování?“ Jakub a Juda se snažili svoji matku utěšit, zatímco Ježíš se na hodinu vzdálil. Ale, když se vrátil zpět mezi hosty, byl opět veselý a radostný.

Svatební slavnost pokračovala s tichým očekáváním, ale celý obřad byl již skončen a stále nic, žádný náznak, žádné slovo od váženého hosta. Mezitím se začalo mezi hosty šeptat, že tesař a stavitel lodí, kterého Jan prohlásil za „Osvoboditele“, ukáže svoji moc během večerních oslav, možná při svatební večeři. Ale veškeré očekávání takového projevu bylo zcela odstraněno z myslí jeho šesti učedníků-apoštolů, když je svolal těsně před svatební večeří a s velkou vážností jim řekl: „Nemyslete si, že jsem sem přišel udělat nějaký zázrak, abych uspokojil zvědavé či přesvědčil pochybující. My jsme tady proto, abychom plnili vůli našeho nebeského Otce.“ Ale, když Marie a ostatní lidé viděli Ježíše hovořit s jeho spolupracovníky, byli pevně přesvědčeni o tom, že se stane něco mimořádného. A všichni zasedli ke stolu ke svatební večeři a těšili se na veselý večer se svými přáteli.

Otec ženicha měl připraveno dostatek vína pro všechny pozvané svatební hosty, ale jak mohl vědět, že svatba jeho syna se stane událostí, která bude tak úzce spojena s očekávaným prohlášením Ježíše, že je mesiášským osvoboditelem? Měl radost, že se mu dostalo pocty přivítat mezi svými hosty slavného Galilejce, ale ještě než byla večeře u konce, přišli za ním služebníci se znepokojující zprávou, že jim dochází víno. Ještě předtím, než večeře skončila a než se hosté začali procházet po zahradě, se matka ženicha svěřila Marii, že došla zásoba vína. A Marie s jistotou na to řekla: „Nedělej si starost—promluvím o tom se svým synem. On nám pomůže.“ A toto se odvážila říci nehledě na pokárání před několika hodinami.

V průběhu mnoha let se Marie vždy obracela k Ježíšovi o pomoc při každé krizi v jejich rodinném životě v Nazaretu, takže bylo jenom přirozené, že na něho pomyslela i v této chvíli. Ale tato ctižádostivá matka měla ještě jiné důvody pro obrácení se v této chvíli na svého nejstaršího syna. Marie vyhledala Ježíše, který stál osamocen v rohu zahrady a řekla mu: „Můj synu, už nemají víno.“ A Ježíš odpověděl: „Má milá paní, co s tím mám já do činění?“ Marie na to řekla: „Já věřím, že nastal tvůj čas; nemůžeš nám pomoci? Ježíš odvětil: „Znovu opakuji, že jsem sem nepřišel proto, abych se zabýval takovými věcmi. Proč mně tím zase obtěžuješ?“ A potom se Marie rozplakala a naléhavě ho prosila: „Ale, můj synu, já jsem jim slíbila, že nám pomůžeš. Nemůžeš udělat něco pro mne?“ A Ježíš potom řekl: „Ženo, jakým právem dáváš takové sliby? Dbej na to, abys to již nikdy neudělala. Musíme ve všem čekat na vůli nebeského Otce.

Marie, matka Ježíše, byla zdrcena; byla doslova omráčena! A jak stála nehybně před ním, se stékajícími slzy po tváři, lidské srdce Ježíše bylo přemoženo soucitem pro ženu, která ho porodila v těle; a naklonil se k ní, jemně položil svoji ruku na její hlavu a řekl: „No tak, no tak, matko Marie, netrap se mými zjevně tvrdými slovy, protože, neříkal jsem ti mnohokrát, že jsem přišel vykonávat pouze vůli mého nebeského Otce? Moc rád bych udělal to o co mne žádáš, kdyby to jen bylo v souladu s vůlí Otce“—a Ježíš se zarazil, zaváhal. Marii se zdálo, cítila, že se něco děje. Vyskočila, objala rukama Ježíše kolem krku, políbila ho a pádila do místnosti pro služebníky, kterým řekla: „Co můj syn řekne, to udělá.“ Ale Ježíš nic neřekl. Nyní si uvědomil, že již řekl—či si spíše toužebně přál—příliš mnoho.

Marie samou radostí tančila. Nevěděla, jakým způsobem a odkud se víno objeví, ale pevně věřila, že konečně přemluvila svého prvorozeného syna, aby uplatnil svoji moc, aby se odvážil vystoupit a potvrdit svoje postavení a projevit svoji mesiášskou schopnost. A kvůli přítomnosti a spojení určitých vesmírných sil a osobností, o kterých všichni zde přítomní neměli sebemenší tušení, Marie neměla být zklamána. Víno, které Marie chtěla a které Bohočlověk Ježíš si lidsky a soucitně přál, se již připravovalo.

Poblíž stálo šest kamenných nádob, naplněných vodou, z nichž každá obsahovala zhruba osmdesát litrů vody. Tato voda byla určena pro pozdější konečné očišťovací obřady svatební oslavy. Pozornost Ježíše přilákal rozruch mezi služebníky u těchto velkých kamenných nádob, kde je pilně usměrňovala jeho matka. Když tam přišel, tak uviděl, že z nádob nabírají plné džbány vína.

Postupně si začal Ježíš uvědomovat co se stalo. Ze všech přítomných hostů na svatební hostině v Káně byl Ježíš tím nejvíce překvapeným. Ostatní očekávali, že vykoná zázrak, ale to on neměl vůbec v úmyslu udělat. A potom si Syn Člověka vzpomněl na varování svého Osobního Ladiče v horách. Vybavil si, jak ho Ladič varoval o nemožnosti jakékoliv síly či osobnosti připravit ho o tvůrčí výsady v nezávislosti na čase. Při této příležitosti měniči energie, midbytosti a všechny ostatní potřebné osobnosti se shromáždili kolem vody a opatřených dalších nezbytných prvků a vzhledem k vyjádřenému přání Tvořitele a Vládce Vesmíru nic nemohlo zabránit okamžitému objevení se vína. A tento jev se musel stát, poněvadž Osobní Ladič oznámil, že vyplnění přání Syna nikterak neporušuje vůli Otce.

Ale toto nebyl v žádném případě zázrak. Žádný zákon přírody nebyl pozměněn, porušen či dokonce překročen. Nestalo se nic, kromě anulování času při shromažďování chemických prvků nebeskými osobnostmi, potřebných pro vyrobení vína. Při této události v Káně zástupci Tvořitele udělali víno naprosto stejným způsobem jak se dělá normálními přírodními procesy s tím rozdílem, že oni ho udělali nezávisle na čase a za pomoci nadlidských sil při prostorovém shromažďování potřebných chemických přísad.

Kromě toho bylo zřejmé, že vykonání tohoto takzvaného zázraku nebylo v rozporu s vůlí Rajského Otce, jinak by se to nemohlo stát, poněvadž Ježíš se již ve všem podřídil vůli Otce.

Když sluhové nabrali do džbánů nové víno a přinesli ho svědkovi ženicha, „hlavnímu organizátoru hostiny,“ a když ho ten ochutnal, zavolal na ženicha: „Bývá zvykem, že nejdříve se nalévá dobré víno a když jsou pak hosté již opojeni, podává se podřadné ovocné víno, ale ty jsi nechal to nejlepší víno až na samý konec hostiny.“

Marie a Ježíšovi učedníci se velmi radovali z údajného zázraku, o kterém si mysleli, že ho Ježíš úmyslně vykonal, ale Ježíš se vzdálil do krytého zákoutí zahrady a ponořil se na chvíli do hlubokých myšlenek. Posléze dospěl k závěru, že tato epizoda byla za těchto okolností mimo jeho osobní kontrolu a protože nebyla v rozporu s vůlí Otce, musela se nevyhnutelně stát. Když se vrátil k lidem, dívali se na něho s úctou; všichni v něm viděli Mesiáše. Ale Ježíš byl ve velkých rozpacích, protože věděl, že v něho uvěřili pouze kvůli neobyčejnému jevu, kterého byli nedopatřením právě svědky. A Ježíš se pak opět vzdálil a odešel na střechu domu, aby si to mohl všechno promyslet.

Ježíš si nyní plně uvědomil, že musí být neustále ve střehu, aby jeho projev soucitu a lítosti nebyl opět odpovědný za další takové epizody. Nicméně, mnoho takových podobných událostí se potom ještě stalo, než Syn Člověka trvale odešel ze svého smrtelného života, prožitého v těle,

5. Zpět v Kafarnaumu

Ačkoliv mnoho hostů zůstalo po celý týden svatebních oslav, Ježíš se svými novými učedníky-apoštoly—Jakubem, Janem, Ondřejem, Petrem, Filipem a Natanaelem—se vydali brzy ráno následujícího dne na cestu do Kafarnaumu, aniž se s někým rozloučili. Ježíšova rodina a všichni jeho přátelé v Káně byli z toho velmi zklamáni, že je tak náhle opustil a Juda, Ježíšův nejmladší bratr, se ho vydal hledat. Ježíš a jeho apoštolové šli přímo do domu Zebedea v Betsaidě. Během této cesty probral Ježíš se svými nedávno vybranými apoštoly mnoho důležitých věcí o přicházejícím království a zejména je nabádal, aby se vůbec nezmiňovali o proměně vody ve víno. Také doporučil, aby se ve své budoucí práci vyhnuli městům Sepfóris a Tiberias.

V ten večer po večeři, v domě Zebedea a Salome, se konala jedna z nejdůležitějších porad z celého raného období Ježíšovy služby. Při této poradě bylo přítomno pouze šest apoštolů; Juda přišel až když se rozcházeli. Když těchto šest vybraných mužů šlo s Ježíšem z Káně do Betsaidy, měli pocit, že kráčejí vzduchem. Byli plni očekávání a vzrušeni myšlenkou na to, že byli vybráni jako blízcí spolupracovníci Syna Člověka. Ale, když jim Ježíš začal vysvětlovat kdo je a jaká bude jeho mise na zemi a jak pravděpodobně skončí, byli zaraženi. Nebyli schopni pochopit smysl jeho slov. Byli oněmělí; dokonce i Petr byl nevýslovně zdrcen. Pouze hlubokomyslný Ondřej měl odvahu reagovat na Ježíšova slova. Když Ježíš viděl, že nepochopili jeho poslání, když viděl, že jejich představy o židovském Mesiášovi jsou tak naprosto vyhraněny, poslal je spát, zatímco on se šel projít a pohovořit si se svým bratrem Judou. A když se Juda s Ježíšem loučil, řekl mu s velkým rozechvěním: „Můj otče-bratře, nikdy jsem ti nerozuměl. Nevím s jistotou, zdali si tím, o kterém nás učila naše matka a moc nerozumím přicházejícímu království, ale vím, že jsi mocný Boží člověk. Slyšel jsem hlas u Jordánu a já v tebe věřím, bez ohledu na to, kdo jsi.“ A po těchto slovech se vydal na cestu zpět do svého domu v Magdale.

V tu noc Ježíš nespal. Oblékl si večerní teplé oblečení a šel si sednout na břeh jezera, kde přemýšlel a přemýšlel až do svítání. Během těch dlouhých hodin rozjímání té noci Ježíš jasně pochopil, že nikdy nebude schopen dokázat to, aby ho jeho stoupenci viděli v jiném světle, než jako dlouho očekávaného Mesiáše. Nakonec si přiznal, že není žádný jiný způsob zahájit svoji misi o království, než naplněním předpovědi Jana a také tak, jak to očekávají židé. Ostatně, ačkoliv nebyl Mesiášem typu Davida, byl opravdovým naplněním prorockých prohlášeních duchovněji zaměřených starých vizionářů. Potom již nikdy úplně nepopřel, že není Mesiáš. Rozhodl se, že konečné vyřešení této komplikované situace ponechá vůli Otce.

Následujícího rána se Ježíš připojil u snídaně ke svým přátelům, ale byla to sklíčená společnost. Povídal si s nimi a po skončení snídaně je shromáždil kolem sebe a řekl: „Vůlí mého Otce je, abychom tady někde poblíž na nějaký čas zůstali. Slyšeli jste Janova slova, že on přišel proto, aby připravil cestu pro království; proto máme povinnost vyčkat završení Janova kázání. Až předchůdce Syna Člověka dokončí svoji práci, my začneme hlásat radostnou zprávu o království.“ Nařídil svým apoštolům vrátit se do svých domovů, zatímco on se chystal jít se Zebedeem do loděnice a slíbil jim, že se uvidí příští den v synagoze, kde měl promluvit a že se pak toho sobotního odpoledne spolu sejdou na poradu.

6. Události během soboty

První veřejné vystoupení Ježíše po jeho křtu bylo v synagoze v Kafarnaumu v sobotu, 2. března, roku 26 n.l. Synagoga byla přeplněna lidmi. Událost křtu v Jordánu byla nyní podpořena čerstvými zprávami z Kány o vodě a vínu. Ježíš posadil svých šest apoštolů na čestná místa a s nimi tam usedli i jeho bratři v těle, Jakub a Juda. Jeho matka, která se vrátila do Kafarnaumu s Jakubem den předtím, byla také přítomna a seděla v ženské sekci synagogy. Všichni posluchači byli v napjatém očekávání; čekali, že uvidí nějaký neobyčejný projev nadpřirozené síly, který by byl důstojným důkazem schopnosti a moci toho, který k nim měl toho dne promluvit. Ale čekalo je velké zklamání.

Když Ježíš vstal, představený synagogy mu podal svitek Písma a on přečetl z proroka Izajáše: „Můj trůn je nebe a země je moje podnožka. Kde je dům, který jste pro mne vystavěli? Kde je moje obydlí? To všechno udělaly moje ruce, říká Hospodin. Ale o tohoto člověka se postarám, i když je slabý a je zkroušeného ducha a třese se před mým slovem. Slyšte slovo Hospodina, před kterým se třesete a bojíte se ho: „Vaši bratři vás nenáviděli a vyhnali vás mým jménem. Ale nechť je Hospodin proslaven. Objeví se před vámi v radosti a všichni ostatní budou zahanbeni. Hlas z města, hlas z chrámu, hlas Hospodina říká: „Ještě netrpěla a rodila; dříve než přišly bolesti, porodila syna.“ Kdo slyšel o takové věci? Je možno zrodit zemi v jednom dnu? Nebo je možno zrodit národ v jednom okamžiku? Ale tak hovoří Hospodin: „Zřete, udělám mír, který se bude zvětšovat jako řeka a dokonce sláva pohanů bude jako tekoucí potok. Jak matka utěšuje své dítě, tak já utěším vás. A budete utěšeni dokonce v Jerusalemu. A když to uvidíte, vaše srdce se budou radovat.“

Když skončil čtení, Ježíš podal svitek zpátky opatrovníkovi. Než se posadil, pouze řekl: "Buďte trpěliví a uvidíte slávu Boha; a bude se všemi těmi, kteří zůstanou se mnou a naučí se konat vůli mého nebeského Otce.“ A lidé se rozešli do svých domovů a podivovali se nad tím, co všechno ta jeho slova znamenají.

Toho odpoledne Ježíš a jeho apoštolové, společně s Jakubem a Judou nasedli na loďku a odpluli na krátkou vzdálenost od břehu, kde zakotvili a Ježíš jim povídal o přicházejícím království. A oni pochopili mnohem více, než tomu bylo ve čtvrtek večer.

Ježíš jim poradil, aby se vrátili ke svým obvyklým povinnostem do doby, než „přijde čas království.“ A aby je povzbudil, šel jim příkladem tím, že se vrátil do pravidelné práce v loděnici. Při vysvětlování, že by měli věnovat každý večer tři hodiny učení a přípravě na svoji budoucí práci, jim Ježíš ještě řekl: „My všichni tady v okolí zůstaneme dokud mně Otec nedá pokyn, abych vás svolal. Každý z vás se nyní musí vrátit ke své obvyklé práci jako by se nic nestalo. Nikomu o mně neříkejte a pamatujte si, že království nepřijde s povykem a kouzly, ale spíše musí přijít s velkou změnou, kterou můj Otec vyková do vašich srdcí a do srdcí těch, kteří budou povoláni připojit se k vám v radách království. Vy jste nyní moji přátelé; já vám věřím a miluji vás; brzy se stanete mými osobními spolupracovníky. Buďte trpěliví, buďte laskaví. Vždy se podřizujte vůli Otce. Připravte se na zavolání království. I když budete prožívat velkou radost ve službě mému Otci, buďte rovněž připraveni na potíže, poněvadž vás varuji, že mnoho lidí vstoupí do království pouze skrze velké strasti. Ale ti, kdo naleznou království, budou naplněni radostí a budou nazýváni nejpožehnanějšími na celé zemi. Ale nechovejte falešné naděje; svět bude pohoršen mými slovy. Dokonce ani vy, moji přátelé, plně nechápete, co odhaluji vašim zmateným myslím. Nepochybujte; půjdeme pracovat pro generaci, hledající znamení. Lidé budou požadovat konání zázraků jako důkaz toho, že jsem byl poslán mým Otcem a jen pomalu budou důvěřovat mé misi ve  mnou odhalené lásce mého Otce.

Ten večer, když se vrátili na břeh a předtím, než se rozešli, Ježíš, stojíc těsně u vody, pronesl modlitbu: „Otče můj, děkuji ti za tyto malé děti, které navzdory svým pochybnostem již věří. A kvůli nim jsem se rozhodl vyplnit tvoji vůli. A ať nyní poznají, že jsou jeden, tak jako my s tebou jsme jeden.“

7. Čtyři měsíce příprav

Období čekání trvalo čtyři dlouhé měsíce—březen, duben, květen a červen. Během té doby měl Ježíš přes sto dlouhých a vážných, nicméně veselých a příjemných porad s těmito šesti spolupracovníky a svým rodným bratrem Jakubem. Kvůli nemoci ve své rodině se mohl Juda jen několikrát zúčastnit těchto sezeních. Jakub, bratr Ježíše, v něho víru neztratil, ale během těchto měsíců prodlení a nečinnosti Marie téměř úplně ztratila naději ve svého syna. Její víra, pozvednutá do takových výšin v Káně, nyní klesla na hluboko nízkou úroveň. Dokázala se pouze uchýlit k často opakovaným prohlášením: „Já mu nerozumím. Neumím pochopit co to všechno znamená.“ Ale Jakubova manželka dělala hodně proto, aby ji dodala odvahu.

V průběhu těchto čtyř měsíců se těchto sedm věřících v Ježíše, jeden z nich jeho vlastní bratr v těle, s ním seznamovalo; zvykali se na představu, že budou žít s tímto Bohočlověkem. I když ho oslovovali Rabín, učili se nebát se ho. Ježíš měl ten ojedinělý půvab osobnosti, který mu umožňoval s nimi žít, aniž by se děsili jeho božskosti. Zjistili, že je snadné být „přáteli Boha“, Boha převtěleného do podoby smrtelného těla. Tato doba čekání byla velmi obtížnou zatěžkávací zkouškou celé skupiny věřících. Nic, naprosto nic zázračného se nestalo. Den za dnem vykonávali svoji běžnou denní práci a každý večer seděli u nohou Ježíše. A pospolu je držela jeho ojedinělá osobnost a blahodárná slova, které jim říkal večer za večerem.

Toto období čekání a učení bylo obzvláště těžké pro Šimona Petra. Opakovaně se snažil přesvědčit Ježíše, aby začal s kázáním o království v Galileji, i když Jan ještě káže v Judeji. Ale Ježíš pokaždé Petrovi odpověděl: „Buď trpělivý, Šimone. Zdokonaluj se. Musíme být dostatečně připraveni až Otec zavolá.“ A vyzrálejší a filozofičtější Ondřej čas od času Petra uklidňoval. Na Ondřeje udělala ohromný dojem lidská přirozenost Ježíše. Jeho nikdy neunavilo přemýšlení o tom, jak ten, kdo může žít tak blízko Bohu, může být tak přátelský a ohleduplný k lidem.

Po celou tuto dobu Ježíš promluvil v synagoze pouze dvakrát. Na konci těchto uplynulých dlouhých týdnů čekání zprávy o jeho křtu a víně v Káně začaly utichat. A Ježíš věděl, že je to proto, že během této doby se nestaly žádné očividné zázraky. Ale, přestože žili v tichosti v Betsaidě, se zprávy o neobyčejných činech Ježíše donesly k Herodu Antipovi, který ihned vyslal zvědy, aby zjistili, co má Ježíš v úmyslu. Ale Herodes se více zajímal o kázání Jana. Rozhodl se neobtěžovat Ježíše, jehož činnost probíhala v takovém poklidu v Kafarnaumu.

Během tohoto období čekání se Ježíš snažil učit své spolupracovníky o tom, jaký by měl být jejich postoj k různým náboženským skupinám a politickým stranám v Palestině. Ježíš vždy používal slova: „My se snažíme získat na svoji stranu všechny, ale my nepatříme k žádné z nich.“

Zákoníci a rabíni byli společně nazýváni farizeji. Sami si říkali „druzi.“ V mnoha ohledech byli progresivní skupinou mezi židy, přijavši mnohá učení, která zjevně nejsou v hebrejských posvátných spisech, jako např. víra ve  zmrtvýchvstání mrtvých, o kterém se zmiňuje jenom pozdější prorok Daniel.

Saduceové byli složeni z kněžstva a některých bohatých židů. Oni nebyli takovými zastánci důkladného uplatňování zákona. Farizejové a saduceové byli opravdovými náboženskými stranami, nebyly to sekty.

Essejci byli opravdovou náboženskou sektou, jenž vznikla za doby povstání Makabejců; jejich dodržování zákona bylo v mnoha ohledech přísnější než u farizejů. Převzali mnoho perských názorů a zvyků, žili jako bratrstva v klášterech, upustili od sňatků a měli společný majetek. Essejci se hlavně věnovali učení o andělích.

Zéloti byli skupinou horlivých židovských patriotů. Hlásali, že každá a všechny metody jsou oprávněné v boji pro vysvobození se z područí římského poddanství.

Herodiáni byli čistou politickou stranou, která prosazovala osvobození z přímé nadvlády Říma obnovením herodiánské dynastie.

V samém středu Palestiny žili samaritáni, se kterými „židé nejednali,“ přestože měli mnoho názorů, které se podobaly židovskému učení.

Všechny tyto strany a sekty, včetně malého bratrství nazírů, věřily v příchod Mesiáše. Všichny očekávaly osvoboditele svého národa. Ale Ježíš dal jasně najevo, že on a jeho učedníci se nepřipojí k žádné z těchto škol myšlení či jejich metodám. Syn Člověka nebyl ani nazír, ani essejec.

A když později nařídil Ježíš, tak jak to udělal i Jan, aby šli a kázali evangelium a informovali věřící, kladl důraz na hlásání „radostných zpráv o království nebeském.“ Neustále přesvědčoval své spolupracovníky, že musí ukazovat lásku, soucit a pochopení. Od samého začátku učil své následovníky, že království nebeské je duchovní zkušeností, spojené s příchodem Boha do srdcí lidí.

V době čekání před zahájením jejich aktivního veřejného kázání, strávili Ježíš a sedm jeho druhů každý týden dva večery v synagoze studiem hebrejských posvátných spisů. V následujících letech, po období intenzivního veřejného kázání, se apoštolové dívali na tyto čtyři měsíce jako na nejcennější a nejprospěšnější dobu jejich spolupráce s Učitelem. Ježíš učil tyto muže všechno, co byli schopni vstřebat. Neudělal chybu tím, že by je chtěl naučit příliš mnoho. Nezpůsobil zmatek v jejich myslích předáváním pravdy daleko přesahující jejich schopnosti chápání.

8. Kázání o království

V sobotu, 22. června, krátce předtím, než se vydali na svoje první turné kázání na veřejnosti a asi deset dní před uvězněním Jana, se Ježíš, podruhé od doby příchodu se svými apoštoly do Kafarnaumu, postavil v synagoze na kazatelnu.

Několik dní před tímto kázáním o „Království“, když Ježíš pracoval v loděnici, mu přinesl Petr zprávu o zatčení Jana. Ježíš opět odložil své nářadí, sundal si zástěru a řekl Petrovi: „Přišel čas Otce.“ Přichystejme se prohlásit evangelium království.“

Toto úterý, 18 června, roku 26 n.l., Ježíš naposledy pracoval s hoblíkem. Petr vyběhl z dílny a k večeru měl shromážděné všechny své druhy. Nechal je v hájku u břehu a šel vyhledat Ježíše. Ale nemohl ho najít, protože se Učitel odešel modlit do jiného hájku. A uviděli ho až pozdě ten večer, když se vrátil do domu Zebedea a poprosil o jídlo. Následující den poslal svého bratra Jakuba, aby požádal o čest promluvit tuto sobotu v synagoze. A představený synagogy byl velmi potěšen, že je Ježíš opět ochoten řídit bohoslužbu.

Předtím, než Ježíš začal svoje památné kázání o královstvím Božím—první významné vystoupení na veřejnosti—přečetl ze Spisů tyto pasáže: „Budete pro mne královstvím knězů, svatým národem. Jahve je náš soudce, Jahve je náš zákonodárce, Jahve je náš král; on nás spasí. Jahve je můj král a můj Bůh. Je velkým králem celé země. Milost tvá na Izrael v tomto království. Nechť požehnaná je sláva Hospodina, protože on je náš král.

Když dočetl, Ježíš řekl:

„Přišel jsem prohlásit ustanovení království mého Otce. A toto království zahrne pobožné duše židů i pohanů, bohatých i chudých, svobodných i nesvobodných, protože můj Otec nikoho neupřednostňuje; jeho láska a soucit jsou nade všemi.

Otec nebeský posílá svůj duch, aby pobýval v myslích lidí a když dokončím svoji práci na zemi, Duch Pravdy bude navíc rozlit na celé lidstvo. A duch mého Otce a Duch Pravdy vás uvedou do přicházejícího království duchovního porozumění a božské spravedlnosti. Moje království není z tohoto světa. Syn Člověka nepovede armády do boje za nastolení trůnu moci či království světské slávy. Až moje království přijde, poznáte Syna Člověka jako Prince Míru, bude to odhalení věčného Otce. Děti tohoto světa bojují za vytvoření a rozšíření královstvích tohoto světa, ale moji učedníci vstoupí do království nebeského na základě svých morálních rozhodnutích a duchovních vítězstvích; a když tam jednou vstoupí, naleznou tam radost, spravedlnost a věčný život.

Ti, kdo jako první začnou usilovat o vstup do království a tím započnou svoji snahu získat ušlechtilý charakter jako má můj Otec, budou mít okamžitě všechno ostatní, co je potřebné. Ale ve vší upřímnosti vám říkám: jestliže nebudete hledat cestu do království s vírou a důvěřivostí malého dítěte, v žádném případě tam nevejdete.

Nenechejte se oklamat těmi, kdo přijdou a budou říkat, že tady je království, nebo tam je království, poněvadž království mého Otce se netýká věcí viditelných a materiálních. A toto království je dokonce nyní mezi vámi, protože tam, kde duch Boží učí a vede duši člověka, tam je vlastně království nebeské. A toto království Boží je spravedlnost, mír a radost ve Svatém Duchu.

Jan vás opravdu křtil ve znamení pokání a vykoupení vašich hříchů, ale když vstoupíte do království nebeského, budete pokřtěni Svatým Duchem.

V království mého Otce nebudou ani židé, ani pohané, pouze ti, kteří usilují o dokonalost skrze službu, protože já prohlašuji, že ten, který bude velkým v království mého Otce, musí nejdříve být služebníkem všech. Jestliže jste ochotni sloužit svým druhům, budete usazeni se mnou v mém království, tak jako já, který slouží v podobě tvora, budu brzy sedět s mým Otcem v jeho království.

Toto nové království je jako klíčící semeno na poli s úrodnou půdou. Bohatá úroda nepřijde okamžitě. Mezi ustanovením království v duši člověka a dobou, kdy království dozrává do plné plodnosti věčné spravedlnosti a věčného spasení, uplyne nějaká doba.

A toto království, které vám vyhlašuji, není vládou moci a hojnosti. Království nebeské není věcí masa a pití, ale spíše života vzrůstající spravedlnosti a rostoucí radosti ve zdokonalování služby mému nebeskému Otci. Cožpak Otec neřekl o svých dětech, žijících na tomto světě: „Moje vůle je, aby se časem staly dokonalými tak, jak dokonalý jsem já.“

Přišel jsem hlásat radostné zprávy o království. Nepřišel jsem, abych zatížil již tak těžká břemena těch, kteří budou chtít vstoupit do tohoto království. Hlásám novou a lepší cestu a ti, kteří jsou způsobilí vstoupit do přicházejícího království se budou těšit božskému odpočinku. A cokoliv vás to bude stát na tomto světě, bez ohledu na to, jakou cenu zaplatíte za vstup do království nebeského, získáte mnohonásobně více radosti a duchovního růstu na tomto světě a v následující epoše věčného života.

Vstup do království Otce neznamená pochodující armády, svrhající království tohoto světa, ani zpřetrhání okovů otroctví. Království nebeské je nablízku a všichni, kteří do něj vstoupí, tam naleznou přemíru svobody a radostného spasení.

Toto království je věčnou vládou. Ti, kteří vstoupí do království, vystoupí k mému Otci; s určitostí ho dosáhnou a posadí se po pravé ruce jeho Rajské slávy. A všichni ti, kteří vstoupí do království, se stanou syny Božími, aby v následující epoše vystoupili k Otci. A já jsem nepřišel oslovit poctivé a čestné, ale hříšníky a všechny ty, kteří hladoví a žízní po poctivosti a čestnosti božské dokonalosti.

Jan přišel kázat pokání, aby vás připravil pro království; „nyní jsem přišel já, hlásající víru— dar Boží—jako cenu za vstup do království nebeského. Jestliže jenom uvěříte, že můj Otec vás miluje nekonečnou láskou, pak jste v království Božím.“

Když skončil svoji řeč, posadil se. Všichni, kdo slyšeli jeho slova, byli ohromeni. Jeho učedníci žasli. Ale lidé nebyli připraveni pro přijetí radostných zpráv z úst tohoto Bohočlověka. Zhruba jedna třetina, která ho slyšela, uvěřila v jeho poselství, přestože tomu ne zcela úplně rozuměla; zhruba jedna třetina byla v hloubce svých srdcích připravena odmítnout takovou čistě duchovní koncepci očekávaného království, zatímco zbylá třetina nebyla schopna jeho učení vůbec pochopit a mnozí byli plně přesvědčeni, že je „pomatený.“

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved