Kapitola 136 Křest a čtyřicet dní

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 136

Křest a čtyřicet dní

JEŽÍŠ začal se svojí veřejnou činností v době, kdy byl na vrcholu všeobecný zájem o kázání Jana a kdy židé v Palestině netrpělivě očekávali objevení se Mesiáše. Mezi Janem a Ježíšem byl veliký rozdíl. Jan byl horlivý a usilovný dříč, ale Ježíš byl klidný a šťastný dělník; jenom několikrát v celém svém životě byl ve spěchu. Ježíš byl povzbuzující útěchou pro svět a v určitém smyslu, příkladem; Jan byl sotva útěchou, nebo příkladem. Kázal o království nebeském, ale sám byl málokdy šťastný. Ačkoliv Ježíš mluvil o Janovi jako o největším z proroků starého řádu, také řekl, že ten nejmenší z těch, kteří uviděli veliké světlo nové cesty a přišel po této cestě do království nebeského, je vlastně větší než Jan.

Když Jan kázal o přicházejícím království, důraz jeho poselství byl: „Kajte se, uprchněte před budoucím hněvem!“ Když Ježíš začal kázat, tak rovněž nabádal k pokání, ale za tím vždy následovalo evangelium—laskavé poselství o radosti a svobodě nového království.

1. Představy o očekávaném Mesiáši

Židé měli mnoho představ o očekávaném osvoboditeli a každá z jejich rozdílných mesiášských škol byla schopna poukázat na prohlášení v hebrejských spisech jako na důkaz jejich tvrzení. Povšechně vzato, židé uznávali počátek své národní historie od Abrahama a vyvrcholení v Mesiáši a novém věku království Božího. V dávných dobách si představovali tohoto vysvoboditele jako „služebníka Hospodina,“ potom jako „Syna Člověka,“ zatímco v dnešní době někteří zašli tak daleko, že se zmiňovali o Mesiáši jako „Synu Božím.“ Ale bez ohledu na to, zdali byl nazýván „semenem Abrahama“ či „synem Davida,“ všichni byli zajedno v tom, že to musí být Mesiáš, „pomazaný.“ Takto se vyvíjela koncepce od „služebníka Hospodina“ k „synu Davida,“ „Synu Člověka“ a „Synu Božímu.“

V době Jana a Ježíše vzdělanější židé vytvořili představu o přicházejícím Mesiáši jako dokonalém představiteli Izraelitů, spojující v sobě jako „služebník Hospodina“ trojdílnou funkci proroka, kněze a krále.

Židé upřímně věřili, že jak Mojžíš vysvobodil jejich otce z egyptského zajetí pomocí podivuhodných zázraků, tak přicházející Mesiáš vysvobodí židovský národ od římské nadvlády dokonce ještě většími zázraky moci a přivede ho k neobyčejnému národnímu triumfu. Rabíni shromáždili téměř pět set pasáží ze Spisů, které, bez ohledu na jejich zjevné protiklady, s určitostí prorokovaly příchod Mesiáše. A v záplavě těchto detailů o čase, metodě a funkci, téměř úplně ztratili ze zřetele osobnost slíbeného Mesiáše. Oni očekávali obnovení židovské národní slávy—světské povznesení Izraele—raději než spasení světa. Proto bylo potom zřejmé, že Ježíš Nazaretský nemůže nikdy naplnit tuto materialistickou mesiášskou představu židovské mysli. Kdyby židé pohlíželi na tato prorocká prohlášení v jiném světle, mnoho z jejich mesiášských proroctvích by velmi přirozeně připravilo jejich mysli na uznání Ježíše jako završitele jedné epochy a zahajovatele nového a lepšího období—období milosrdenství a spasení pro všechny národy.

Židé byli vychováváni ve víře k doktríně šekiná. Ale tento údajný symbol Božské Přítomnosti nebyl k vidění v chrámu. Oni věřili, že příchod Mesiáše povede k jeho obnovení. Měli zmatené představy o národním hříchu a údajné hříšné podstatě člověka. Někteří učili, že Adamův hřích zaklel lidskou rasu a že Mesiáš tuto kletbu sejme a vrátí člověku božskou přízeň. Jiní učili, že Bůh, při tvoření člověka, vložil do něho jak dobrou, tak i hříšnou podstatu; že když se podíval na takto vytvořené dílo byl velmi zklamán a že „se kál za to, jak stvořil člověka.“ A ti, kteří toto učili, věřili, že Mesiáš má přijít, aby vysvobodil člověka z této vrozené hříšné podstaty.

Většina židů věřila, že jejich pokračující setrvávání pod římskou nadvládou je zapříčiněno jejich národními hříchy a lhostejností pohanů, obrácených na jejich víru. Židovský národ ještě neučinil upřímné pokání; proto Mesiáš odložil svůj příchod. Hodně se mluvilo o pokání; to vysvětluje silnou a okamžitou působivost Janova kázání: „Kajte se a pokřtěte se, poněvadž království nebeské se blíží.“ A království nebeské mohlo pro zbožné židy znamenat pouze jedno: příchod Mesiáše.

Poskytnutí Michaela mělo jeden rys, který byl naprosto cizí židovské představě Mesiáše a to bylo spojení dvou podstat—lidské a božské. Židé si představovali Mesiáše různě. Jako zdokonaleného člověka, nadčlověka a také jako božskou bytost, ale nikdy u nich nevznikla představa o spojení lidské a božské podstaty. A to bylo obrovským úskalím pro první apoštoly Ježíše. Pochopili lidskou koncepci Mesiáše jako syna Davida tak, jak ho představovali dávní proroci; jako Syna Člověka, což byla idea Daniela a některých dřívějších proroků o nadčlověku; a dokonce jako Syna Božího, jak ho vylíčil autor Knihy Henochovy a někteří z jeho vrstevníků; ale nikdy ani na okamžik nevzali v úvahu reálnou představu jedné pozemské osobnosti, která vznikne spojením dvou podstat—lidské a božské. Převtělení Tvořitele do podoby tvora nebylo nikdy předtím odhaleno. Bylo odhaleno pouze v Ježíši; svět nevěděl nic o takových věcech, dokud Syn Tvořitel se nestal tělem a nežil mezi smrtelníky tohoto světa.

2. Křest Ježíše

Ježíš byl pokřtěn v době, kdy Janovo kázání bylo na vrcholu a celá Palestina žila nadějí v jeho poselství—království Boží se blíží—a kdy všichni židé se zabývali upřímnou a vážnou sebeanalýzou. Židovský smysl pro národní solidaritu byl velmi silný. Židé nejenom věřili, že hřích otce může postihnout jeho děti, ale také pevně věřili, že hřích jednotlivce může být kletbou pro celý národ. Proto ne všichni ti, kteří přijali Janův křest, se považovali za vinné za ty hříchy, které Jan pranýřoval. Mnoho zbožných duší bylo Janem pokřtěno pro dobro Izraele. Oni se obávali, aby nějaký jejich nevědomý hřích nezpozdil příchod Mesiáše. Považovali se za součást provinilého a hříšného národa a nechali se pokřtít, aby tímto činem přinesli plody národního pokání. Proto je zřejmé, že v žádném případě Ježíš nepřijal Janův křest jako obřad pokání či pro vykoupení svých hříchů. To, že se nechal od Jana pokřtít, Ježíš pouze následoval příkladu mnoha pobožných Izraelitů.

Když Ježíš Nazaretský přišel k Jordánu, aby se nechal pokřtít, byl smrtelníkem daného světa, který dosáhl vrcholu lidského evolučního vzestupu ve všech sférách, týkajících se ovládání mysli a ztotožnění se s duchem. V ten den stál v Jordánu zdokonalený smrtelník evolučních světů času a prostoru. Bylo vytvořeno dokonalé sladění a přímé spojení mezi smrtelnou myslí Ježíše a v něm přebývajícím duchovním Ladiči—božským darem jeho Rajského Otce. A přesně takový stejný Ladič přebývá ve všech normálních bytostech Urantie od doby vzestupu Michaela k vládnutí ve svém vesmíru s tou výjimkou, že Ježíšův Ladič byl pro tuto speciální misi předtím připraven podobně přebývajícím nadčlověkem převtěleným do lidského těla—Machiventou Melkísedekem

Obvykle, když smrtelník obydleného světa dosahuje takových vysokých úrovní dokonalosti osobnosti, nastávají ty předběžné jevy duchovního povznesení, které vyvrcholí v konečné splynutí vyspělé duše smrtelníka s  božským Ladičem v něm pobývajícím. A taková změna očividně nastala v osobní zkušenosti Ježíše Nazaretského v ten stejný den, kdy vešel se svými bratry do Jordánu, aby se nechal pokřtít Janem. Tento obřad byl posledním aktem čistě lidského života Ježíše na Urantii a mnoho nadlidským pozorovatelů očekávalo, že budou svědky splynutí mysli a v ní pobývajícího Ladiče, ale na všechny čekalo velké zklamání. Stalo se něco nového a většího. Když Jan položil své ruce na Ježíše, aby ho pokřtil, vnitřní Ladič natrvalo opustil zdokonalenou lidskou duši Jóšui, syna Josefa. A v několika okamžicích se tato božská entita vrátila z Diviningtonu jako Osobní Ladič a hlava svého řádu v celém lokálním vesmíru Nebadon. A tak Ježíš viděl jak jeho vlastní dřívější božský duch k němu sestupuje po návratu v zosobněné formě. A uslyšel tohoto stejného ducha Rajského původu říkat: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ A Jan s dvěma bratry Ježíše také slyšeli tato slova. Janovi učedníci, stojící na okraji břehu řeky tato slova neslyšeli a ani neviděli zjevení Osobního Ladiče. Pouze oči Ježíše spatřily Osobního Ladiče.

Když navrátivši se a nyní povznesený Osobní Ladič pronesl tato slova, rozhostilo se naprosté ticho. A čtveřice stále ještě ve vodě, když se Ježíš podíval nahoru na Ladiče, který byl těsně nad ním, a pronesl modlitbu: „Otče můj, který vládneš na nebesích, buď posvěceno jméno tvé. Přijď království tvé! Buď vůle tvá na zemi jako na nebi.“ Po skončení modlitby se „otevřela nebesa“ a Syn Člověka spatřil zjevení, představující jeho samého—nyní již OsobníhoLadiče—jako Syna Božího, kterým byl před svým příchodem na zem v podobě smrtelného těla a jakým bude po skončení života v těle. Toto nebeské zjevení viděl jenom Ježíš.

To, co Jan a Ježíš slyšeli, byl hlas Osobního Ladiče, hovořícího jménem Vesmírného Otce, protože Ladič je z Rajského Otce a je jako on. Po celý zbytek pozemského života Ježíše byl tento Osobní Ladič s ním zapojen ve všech jeho činnostech; Ježíš byl v neustálém spojení s tímto povzneseným Ladičem.

Při svém křtu se Ježíš nekál z žádných špatných činů; nezpovídal se z žádného hříchu. Tímto křtem se vysvětil k vykonávání vůle nebeského Otce. Při svém křtu uslyšel nezaměnitelné volání svého Otce, poslední výzvu vykonat dílo svého Otce a odešel na čtyřicet dní do samoty, aby promyslel tyto různorodé problémy. Tím, že se na určitou dobu vzdálil aktivnímu osobnímu kontaktu se svými pozemskými druhy, Ježíš, takový jakým byl na Urantii, dodržoval stejný proces, používaný na morontiálních světech pokaždé, když vzestupující smrtelník splývá s vnitřní duchovní přítomností Vesmírného Otce.

Tento den křtu ukončil čistě lidský život Ježíše. Božský Syn nalezl svého Otce. Vesmírný Otec nalezl svého převtěleného Syna a promluvili si spolu.

(V době svého křtu měl Ježíš necelých třicet jedna a půl roku. Ačkoliv Lukáš říká, že Ježíš byl pokřtěn v patnáctém roce vládnutí císaře Tiberia, což by bylo roku 29 n.l., poněvadž Augustus zemřel roku 14 n.l., je nutno připomenout, že Tiberius byl spolucísařem s Augustem dva a půl roku před Augustovou smrtí a mince na jeho počest byly vyraženy v říjnu roku 11 n.l. Patnáctý rok jeho skutečné vlády byl proto právě tento rok 26 n.l.—rok Ježíšova křtu. A to byl také rok, kdy začal v Judeji vládnout Pontius Pilát.)

3. Čtyřicet dní

Ježíš přestál velké pokušení svého smrtelného poskytnutí před svým křtem, když byl smáčen rosou po dobu šesti týdnů na hoře Hermon. Tady, na hoře Hermon, jako smrtelník tohoto světa a bez cizí pomoci, se střetl a zvítězil nad Kaligastiou, princem tohoto světa, domáhající se vlády na Urantii. V análech vesmíru je zaznamenáno, že v tento památný den se Ježíš Nazaretský stal Planetárním Princem Urantie. A tento Princ Urantie, zanedlouho poté prohlášený nejvyšším Vládcem Nebadonu, odešel nyní na čtyřicet dní do samoty, aby připravil plány a stanovil způsob pro provolání nového království Boha v srdcích lidí.

Po svém křtu strávil čtyřicet dní přizpůsobováním se ke změněným vztahům se světem a vesmírem, způsobenými zosobněním svého Ladiče. Během této izolace v horách Pereji určil postup a stanovil metody pro uskutečnění nové a změněné etapy svého pozemského života, ke které se chystal přistoupit.

Ježíš neodešel do samoty, aby se postil a utěšil svoji duši. On nebyl asketa a přišel, aby navždy vyhladil všechny takové představy o přistoupení k Bohu. Jeho důvody pro vyhledání této samoty byly zcela odlišné od těch, které zdůrazňovali Mojžíš a Eliáš a také Jan Křtitel. V tu dobu si byl Ježíš plně vědom svých vztahů k vesmíru, který sám stvořil a také vesmíru vesmírů, řízený Rajským Otce, jeho nebeským Otcem. Plně si nyní uvědomoval úkol poskytnutí a pokyny, které mu udělil jeho starší bratr Immanuel před inkarnací na Urantii. Nyní jasně a v plné míře pochopil všechny tyto dalekosáhlé vztahy a přál si vzdálit se na nějakou dobu, aby mohl v klidu rozmýšlet a promyslet plány a rozhodnout o postupech pro svoji veřejnou práci ve prospěch tohoto světa a všech ostatních světů svého lokálního vesmíru.

Při putování v horách ve snaze najít vhodný úkryt Ježíš se setkal s hlavním správcem svého vesmíru—Gabrielem, Jasnou Ranní Hvězdou Nebadonu. Gabriel teď znovu obnovil osobní komunikaci se Synem Tvořitelem vesmíru; setkali se poprvé od doby, kdy se Michael rozloučil se svými druhy na Salvingtonu a odcestoval do Edentie, aby se tam připravil na misi poskytnutí sebe sama na Urantii. Na základě pokynu Immanuela a zmocněním Věčně Moudrých Uversy Gabriel nyní sdělil Ježíšovi informace, poukazující na to, že jeho poskytnutí sebe sama na Urantii je prakticky skončeno ve vztahu k nabytí plné svrchovanosti ve svém vesmíru a ukončení Luciferovy vzpoury. První cíl byl dosažen v den křtu Ježíše, když zosobnění jeho Ladiče demonstrovalo dokonalost a završení jeho poskytnutí v podobě lidského těla a dosažení druhého cíle se stalo historickým faktem již v ten den, kdy sešel dolů z hory Hermon k čekajícímu na něj mladíkovi Tiglatovi. A nyní byl Ježíš informován nejvyšší mocí lokálního vesmíru a supervesmíru, že jeho mise poskytnutí je ukončena do té míry, do jaké ovlivnila jeho osobní status ve vztahu k jeho svrchovanosti a ukončením vzpoury. On již toto ujištění dostal přímo z Ráje ve formě zjevení při svém křtu a v úkazu zosobnění svého vnitřního Ladiče Myšlení.

Když byl Ježíš v horách a hovořil s Gabrielem, objevil se před nimi z Edentie osobně Otec Souhvězdí se slovy: „Protokoly jsou hotovy. Potvrzení svrchovanost Michaela číslo 611 121 nad vesmírem Nebadon nyní spočívá jen v jeho příchodu a postavení se po pravé ruce Vesmírného Otce. Přináším ti propuštění z tvého poskytnutí sebe sama od Immanuela, tvého bratra a ručitele tvé inkarnace na Urantii. Máš nyní, nebo i později, naprostou svobodu se sám rozhodnout jakým způsobem ukončíš své poskytnutí sebe sama v v podobě lidského těla, vystoupíš k pravé ruce svého Otce, získáš status svrchovaného vládce a ujmeš se svého zaslouženého bezvýhradného vedení celého Nebadonu. Kromě toho, na základě zplnomocnění Věčně Moudrými potvrzuji také dokončení protokolů supervesmíru, týkajících se skončení celé hříšné vzpoury ve tvém vesmíru a předávám ti plnou a neomezenou pravomoc pro řešení všech jakýchkoliv možných povstáních v budoucnosti. Po formální stránce je tvá práce na Urantii a v těle smrtelného tvora skončena. Od této chvíle tvá další cesta je věcí tvé osobní volby.“

Když se Nejsvrchovanější Otec s nimi rozloučil, Ježíš ještě dlouho hovořil s Gabrielem o rozvoji vesmíru. V pozdravu Immanuelovi ho ujistil, že ve své práci na Urantii, kterou se nyní chystá vykonat, bude mít stále na paměti radu, kterou dostal v Salvingtonu ve spojení s povinností poskytnutí sebe sama.

Během těchto čtyřiceti dnů izolace se synové Zebedea Jakub a Jan snažili Ježíše najít. Častokrát prošli blízko místa jeho úkrytu, ale nikdy ho nenašli.

4. Plány pro veřejnou práci

Den za dnem v horách Ježíš vytvářel plány pro zbývající část svého poskytnutí sebe sama na Urantii. Nejdříve se rozhodl, že nebude učit současně s Janem. Plánoval zůstat v určitém ústraní, dokud Janova práce nedosáhne svého účelu, nebo dokud Jana náhle nezastaví uvěznění. Ježíš dobře věděl, že Janovo odvážné a netaktní kázání brzy vyvolá obavy a nenávist civilních vládců. Se zřetelem na Janovu nejistou situaci Ježíš začal definitivně plánovat svůj program veřejné činnosti ve prospěch svého lidu a světa, ve prospěch každého obydleného světa v celém svém obrovském vesmíru. Poskytnutí Michaela ve smrtelném těle se událo na Urantii, ale pro všechny světy Nebadonu.

První věc, kterou Ježíš udělal po promyšlení celkového plánu sladění svého programu s aktivitou Jana bylo to, že si ve své mysli přehodnotil instrukce Immanuela. Důkladně uvažoval o radě, kterou dostal ve vztahu ke svým metodám práce a aby nezanechal po sobě na planetě žádné písemnosti. Takže Ježíš potom psal pouze do písku. Při své příští návštěvě Nazaretu, k velké lítosti jeho bratra Josefa, Ježíš zničil všechna svá psaná díla, která byla zachována na deskách v tesařské dílně a která visela na zdech v jejich starém domě. A Ježíš velmi hloubal nad radou Immanuela, týkající se jeho postoje k ekonomickým, sociálním a politickým otázkám světa, ve kterém mu bylo souzeno žít.

Ježíš se během těchto čtyřiceti dnů izolace nepostil. Nejdéle byl bez jídla první dva dny svého pobytu v horách, kdy byl tak ponořen do svých myšlenek, že úplně zapomněl jíst. Ale na třetí den se již vydal hledat něco k jídlu. A také nebyl během této doby vůbec pokoušen zlými duchy, nebo rebelujícími osobnostmi, umístěnými na tomto světě či z nějakého jiného světa.

Těchto čtyřicet dní byly příležitostí pro poslední rozhovor mezi lidskou a božskou myslí, nebo spíše prvním skutečným fungováním těchto dvou myslí jako jedné entity. Výsledky tohoto významného období rozjímání přesvědčivě prokázaly, že božská mysl triumfálně a duchovně převládla nad lidským intelektem. Od této doby se mysl člověka stala myslí Boha a přestože individuálnost mysli člověka je trvale přítomna, tato oduševnělá lidská mysl stále říká: „Ne má vůle, ale tvá vůle nechť je vykonána.“

Události tohoto památného období nebyly přeludné vidiny vyhladověné a oslabené mysli, ani to nebyly zmatené a dětinské symbolismy, které se později staly známými jako „pokušení Ježíše na poušti.“ Naopak, toto byl čas uvažování nad celým událostmi bohatým a rozmanitým průběhem poskytnutí na Urantii a pečlivého připravování plánů pro následující službu, aby byla co nejvíce prospěšná tomuto světu a současně přispívala do určité míry ke zlepšení stavu na všech ostatních sférách, izolovaných kvůli vzpouře. Ježíš přemýšlel o celém průběhu lidského života na Urantii, od Andona a Fonty k pochybení Adama a dál, ke službě Melkísedeka Šálemského.

Gabriel připomenul Ježíšovi dva způsoby, kterými se může projevit světu v případě, že se rozhodne zůstat na Urantii déle. A Ježíšovi bylo vysvětleno, že jeho rozhodnutí v této věci nebude mít nic do činění ani s jeho svrchovanou vládou ve vesmíru, ani s ukončením Luciferovy vzpoury. Tyto dva způsoby služby světu byly:

1. Jeho vlastní způsob—způsob, který by měl být nejpřijatelnějším a nejprospěšnějším z pohledu bezprostředních potřeb tohoto světa a příhodným poučením pro jeho vlastní vesmír.

2. Otcův způsob—příklad budoucího ideálu života tvora z pohledu vysokých osobností Rajského řízení vesmíru vesmírů.¨

Ježíšovi byly tímto jasně ukázány dvě možnosti pro organizování zbytku svého pozemského života. Každý z těchto způsobů měl něco, co hovořilo v jeho prospěch ve světle vzniklé situace. Syn Člověka dobře věděl, že jeho volba mezi těmito dvěma způsoby jednání nebude mít žádný vliv na jeho převzetí vlády ve vesmíru, což byla záležitost již vyřízená a uzavřená v análech vesmíru vesmírů a čekalo se pouze na jeho osobní návrat. Ale Ježíšovi bylo naznačeno, že jeho bratr Immanuel by byl velmi rád, kdyby on, Ježíš, mohl zakončit svůj pozemský život v převtělení tak, jak ho vznešeně začal—vždy podřízen vůli Otce. Třetího dne o samotě si Ježíš slíbil, že se vrátí zpět do světa, aby zakončil svůj pozemský život a že v situacích, zahrnujících kteroukoliv z těchto dvou způsobů jednání, si vždy zvolí vůli Otce. A po zbytek svého pozemského života zůstal vždy věrný tomuto rozhodnutí. Až do svého krutého konce vždy podřizoval svoji svrchovanou vůli vůli svého nebeského Otce.

Těch čtyřicet dní v pustých horách nebylo obdobím velkého pokušení, ale spíše obdobím velkých rozhodnutích Učitele. Během těchto dnů svého samotářského spojení s bezprostřednou přítomností svého Otce—Osobním Ladičem (už neměl osobního serafského strážce)—postupně dospěl k velkým rozhodnutím, která měla řídit jeho jednání a vystupování do konce jeho pozemského života. Později začal výklad o velkém pokušení být spojován s tímto obdobím osamělosti kvůli záměně s úryvkovitými historkami o boji na hoře Hermon a také ještě kvůli tomu, že bylo zvykem, že všichni velcí proroci a vůdci začínali své veřejné služby obdobím půstu a modlení. Ježíš měl ve zvyku, že když čelil nějakým novým či důležitým rozhodnutím, vždy odešel do ústraní, aby se spojil se svým vlastním duchem a snažit se dozvědět se vůli Otce.

V průběhu celého tohoto procesu plánování zbytku svého pozemského života bylo Ježíšovo lidské srdce nestále rozerváváno dvěma protichůdnými způsoby vystupování:

1. Pociťoval silnou touhu přesvědčit svůj národ a celý svět, aby v něho uvěřili a přijali jeho nové duchovní království. A on dobře znal jejich představy o přicházejícím Mesiášovi.

2. Žít a pracovat tak, aby s tím souhlasil jeho Otec, vykonávat svoji práci ve prospěch ostatních potřebných světů a pokračovat v zakládání království, odhalovat Boha a hlásat o jeho božském a láskyplném charakteru.

Po dobu těchto památných dnů Ježíš žil ve starodávné kamenné sluji. Byl to výklenek ve stráni hory nedaleko od vesnice, kdysi zvané Beit Adis. Pil z malého pramene, který vytékal ze stráně hory blízko tohoto přístřešku ve skále.

5. První velké rozhodnutí

Třetího dne po zahájení tohoto rozhovoru mezi sebou a svým osobním Ladičem, Ježíšovi byla poslána nebeská armáda Nebadonu, vyslána jejími veliteli, aby čekala na vůli jejich milovaného Vládce. Tato mocná armáda zahrnovala dvanáct legií serafů a přiměřený počet představitelů všech kategorií vesmírných inteligencí. A Ježíšovo první velké rozhodnutí o samotě se týkalo toho, jestli či ne využije tyto pozoruhodné osobnosti ve spojení s následujícím programem jeho veřejné práce na Urantii.

Ježíš se rozhodl, že nevyužije žádnou z osobností tohoto obrovského seskupení, pokud nebude zřejmé, že je to Otcova vůle. Nehledě na toto rámcové rozhodnutí, tato ohromná armáda s ním zůstala do konce jeho pozemského života a vždy byla připravena uposlechnout nejnepatrnějšímu projevu vůle jejich Vládce. Přestože Ježíš nikdy neviděl tyto doprovodné osobnosti svýma lidskýma očima, jeho přidružený Osobní Ladič je viděl neustále a mohl s nimi se všemi komunikovat.

Před návratem ze čtyřicetidenního pobytu o samotě v horách Ježíš pověřil velením této doprovodné armády vesmírných osobností svého nedávno zosobněného Osobního Ladiče a více než čtyři roky urantijského času tyto vybrané osobnosti z každé kategorie vesmírných inteligencí svědomitě a uctivě sloužily pod moudrým vedením tohoto povzneseného a zkušeného Osobního Tajemného Monitoru. Při přebírání velení tohoto mohutného seskupení, Ladič, protože byl kdysi součástí a podstatou Rajského Otce, ujistil Ježíše, že v žádném případě nebude těmto nadlidským silám dovoleno sloužit, nebo se projevovat v souvislosti s jeho pozemským životem, anebo v jeho zájmu, pokud se nestane, že Otec takový zásah bude chtít. Tímto jedním velkým rozhodnutím se Ježíš dobrovolně připravil o veškerou nadlidskou pomoc ve všech záležitostech, týkajících se zbytku jeho smrtelného života, ledaže by Otec se nezávisle rozhodl zapojit do některého jednání, nebo události pozemské snažení Syna.

Při přebírání tohoto velení vesmírné armády, doprovázející Krista Michaela, Osobní Ladič vynaložil velké úsilí, aby Ježíšovi vysvětlil, že i když takové seskupení vesmírných tvorů může být omezeno v jejich aktivitách v prostoru delegovaným orgánem jejich Tvořitele, taková omezení jsou neúčinná ve spojení s jejich působením v čase. A toto omezení bylo závislé na faktu, že když se Ladiči jednou zosobní, stávají se nečasovými bytostmi. Proto byl Ježíš upozorněn na to, že i když Ladičovo řízení živých inteligencí, umístěných pod jeho velení, bude bezvýhradné a úplné ve vztahu ke všem záležitostem týkajících se prostoru, taková přesná omezení nemohou být zavedena ve vztahu k času. Ladič řekl: „Já budu, v souladu s tvým příkazem, řídit činnost této doprovodné armády vesmírných inteligencí vždy takovým způsobem, aby to bylo v součinnosti s tvým pozemským životem, kromě těch případů, kdy mně Rajský Otec nařídí uvolnit takové síly, aby jeho božská vůle na základě tvého rozhodnutí mohla být vykonána a v těch situacích, kdy svojí božskou-lidskou vůlí přijmeš rozhodnutí, nebo vykonáš čin, vyžadující odklonění pouze od přirozeného zemského průběhu času. Ve všech takových případech jsem bezmocný a tvoji tvorové, shromážděni zde v dokonalosti a jednotě moci jsou také bezmocní. Když tvá sjednocená podstata bude mít někdy taková přání, tyto příkazy, vycházející z tvého rozhodnutí, budou okamžitě vykonány. Tvoje přání ve všech takových záležitostech způsobí zkrácení času a ta požadovaná věc se stane. Toto je maximálně možné omezení tvé svrchovanosti, které může být použito pod mým velením. V mém vědomí čas neexistuje a proto nemohu omezit tvé tvory v něčem, co se vztahuje k času.“

Tak byl Ježíš obeznámen s tím, jakým způsobem jím přijaté rozhodnutí žít nadále jako člověk mezi lidmi se bude projevovat v denním životě. Jedním rozhodnutím vyloučil celou svoji doprovodnou vesmírnou armádu různých inteligencí z účasti na své následné službě veřejnosti, kromě těch záležitostí, týkajících se výhradně času. Proto je zřejmé, že všechny případné nadpřirozené, nebo nadlidské doprovodné jevy Ježíšovy služby se týkaly výhradně vyloučení času, s výjimkou těch případů, kdy nebeský Otec by rozhodl jinak. Žádný zázrak, šťastná náhoda či nějaký jiný případný jev vyskytující se ve spojení se zbývající pozemskou činností Ježíše by nemohly ve své podstatě či charakteru být aktem přesahujícím ustanovené přírodní zákony, zákonitě působící v životě člověka na Urantii, kromě již vysloveně zmíněného aspektu času. Samozřejmě žádná omezení nemohou být použita na projevy „vůle Otce.“ Vyloučení času ve spojení s vyjádřeným přáním tohoto potenciálního Vládce vesmíru by mohlo být zabráněno pouze přímým a výslovným aktem vůle tohoto Bohočlověka za účelem, aby čas, vztahující se k příslušnému činu či události, nebyl zkrácen, nebo vyloučen. Aby se předešlo výskytu zjevných časových zázraků, bylo nutné, aby si byl Ježíš neustále vědom času. Jakákoliv ztráta času v jeho vědomí ve spojení s uskutečněním určitého přání by znamenala realizaci obrazu, vytvořeného v mysli tohoto Syna Tvořitele a bez účasti faktoru času.

Prostřednictvím dohledu s ním spojeného Osobního Ladiče Michael mohl dokonale omezit své osobní pozemské aktivity ve vztahu k prostoru, ale Syn Člověka nemohl takto omezit svůj pozemský status jako potenciální Vládce Nebadonu ve vztahu k času. A takové bylo skutečné postavení Ježíše Nazaretského, když se rozhodl zahájit svoji veřejnou službu na Urantii.

6. Druhé rozhodnutí

Po vyřešení svého postoje ke všem osobnostem ze všech kategorií jím vytvořených inteligencí jak to jen bylo možno stanovit se zřetelem na vrozený potenciál jeho nového statusu božskosti, Ježíš nyní obrátil své myšlenky k sobě. Co udělá, nyní již plně si uvědomující sám sebe tvořitel všech věcí a bytostí v tomto vesmíru, se svými výsadami tvořitele v obyčejných životních situacích, kterým bude čelit ihned po návratu do Galileje, aby se znovu zapojil do práce mezi lidmi? Ve skutečnosti se tento problém silně projevil již tam, v těch osamělých horách, když se nutně potřeboval najíst. Na třetí den svého rozjímání o samotě jeho lidské tělo dostalo hlad. Má jít a hledat potravu jako by to udělal každý normální člověk, anebo má jenom použít své mimořádné tvořivé síly a v okamžiku vytvořit vhodný pokrm pro své tělo? A toto druhé velké rozhodnutí Učitele vám bylo zobrazeno jako pokušení—jako výzva údajných nepřátel, aby „přikázal těmto kamenům přeměnit se v bochníky chleba.“

Tak Ježíš přijal další a důslednou zásadu pro své jednání po zbývající dobu svých pozemských aktivit. Co se týkalo jeho osobních potřeb a obecně také jeho vztahů s jinými osobnostmi, uváženě se nyní rozhodl jít cestou normálního pozemského bytí; definitivně se rozhodl proti postupu, který by přesahoval, porušoval či zneuctíval jeho vlastní stanovené přírodní zákony. Ale on nemohl sám za sebe slíbit, jak již byl upozorněn svým Osobním Ladičem, že tyto přírodní zákony nemohou být za určitých případných okolností výrazně zrychleny. V zásadě se Ježíš rozhodl, že jeho životní dílo by mělo být organizováno a vykonáno v souladu s přírodními zákony a v harmonii s existující společenskou organizací. Tím si Učitel zvolil program života, který znamenal žít bez zázraků a kouzel. Opět se rozhodl ve prospěch „vůle Otce“; opět vložil všechno do rukou svého Rajského Otce.

Lidská podstata Ježíše vyžadovala, aby jeho první povinností byla sebezáchova; a to je normální postoj přirozeného člověka na světech času a prostoru a je to proto zákonitá reakce smrtelníka Urantie. Ale Ježíše nezajímal pouze tento svět a jeho tvorové, on žil život, určený k tomu, aby poučil a inspiroval různorodé tvory rozsáhlého vesmíru.

Před svým osvícením při křtu Ježíš žil v naprosté podřízenosti vůli a vedení svého nebeského Otce. Odhodlaně se rozhodl pokračovat i nadále v takové stejné bezvýhradné smrtelné závislosti na vůli Otce. Vybral si nepřirozenou cestu—rozhodl se neusilovat o sebezáchovu. Rozhodl se držet se zásady nebránit sám sebe. Zformuloval svá rozhodnutí slovy Písma, které velmi dobře znala jeho lidská mysl: „Nejenom pouze chlebem je živ člověk, ale každým slovem, vycházejícím z úst Boha.“ Přijavši toto rozhodnutí, týkající se fyzických potřeb, jako třeba hladu, Syn Člověka učinil své konečné prohlášení, vztahující se ke všem ostatním tužeb těla a přirozených pudů lidské podstaty.

Svoje nadlidské schopnosti by mohl použít pro druhé, ale nikdy ne pro sebe. A on tuto zásadu pevně dodržoval do samého konce, když bylo o něm posměšně řečeno: „Zachránil jiné a sebe zachránit nemůže“—protože to nechtěl.

Židé očekávali Mesiáše, který bude dělat ještě větší zázraky než Mojžíš, který údajně vyčaroval vodu ze skály na poušti a nakrmil jejich předky manou v pustině. Ježíš věděl jakého Mesiáše jeho krajané očekávali a on měl všechny schopnosti a výsady naplnit jejich nejoptimističtější očekávání, ale rozhodl se proti takovému okázalému plánu moci a slávy. Ježíš se díval na takovou cestu působení očekávaných zázraků jako na návrat zpět do dávných časů primitivní magie a potupných praktik divošských šamanů. Pravděpodobně, kdyby se jednalo o záchranu jeho tvorů, mohl by urychlit přírodní zákon, ale překročit své vlastní zákony, ať již ve prospěch sebe samého či k vystrašení svých lidských druhů, by nemohl. A toto rozhodnutí Učitele bylo konečné.

Ježíš litoval svůj národ; on dobře věděl jak byli přivedeni k očekávání příchodu Mesiáše—času, kdy „země bude rodit deset tisíckrát více ovoce a na jedné vinné révě poroste tisíc větví a každá větev zrodí tisíc hroznů a každý hrozen bude mít tisíc zrnek a každé zrnko přinese čtyři a půl litru vína.“ Židé věřili, že Mesiáš ohlásí éru zázračné hojnosti. Židé již po dlouhou dobu byli vychováváni na zázracích a legendárních divech.

On nebyl Mesiášem, přicházejícím rozmnožovat chleba a víno. On nepřišel proto, aby se staral pouze o světské potřeby; přišel proto, aby odhalil svého nebeského Otce svým dětem na zemi a současně se pokusit přesvědčit své děti, aby se k němu připojili v upřímné snaze žít tak, aby ve svém životě vykonávali vůli nebeského Otce.

Tímto rozhodnutím Ježíš Nazaretský ukázal přihlížejícímu vesmíru na pošetilé a hříšné zaprodávaní božských vloh a Bohem darovaných schopností pro osobní zveličení, nebo pro čistě sobecký prospěch a proslavení. A to byl hřích Lucifera a Kaligastii.

Toto velké rozhodnutí Ježíše jasně ukazuje na pravdu, že sobecké uspokojení a smyslové ukojení samo o sobě nemůže přinést štěstí vyvíjejícím se lidským bytostem. Ve smrtelné existenci existují vyšší hodnoty—intelektuální dokonalost a dosažení duchovnosti—které daleko převyšují vynucená ukojení čistě fyzických tužeb a pudů člověka. Přirozené dary talentu a nadání člověka by měly být hlavně zasvěceny rozvoji a zušlechtění jeho vyšších intelektuálních a duchovních schopností.

Tak Ježíš odhalil tvorům svého vesmíru metodu nové a lepší cesty, vyšší morální hodnoty života a hlubší duchovní uspokojení evoluční lidské existence na světech prostoru.

7. Třetí rozhodnutí

Poté, když udělal rozhodnutí o takových věcech, jako jídlo a zajištění fyzických potřeb pro své materiální tělo a péče o své zdraví a zdraví svých druhů, zůstávaly ještě další problémy k vyřešení. Jak se bude chovat v případě, když bude vystaven osobnímu nebezpečí? Rozhodl se pro normální opatrnost nad svojí lidskou bezpečností a pro rozumnou obezřetnost, aby zabránil předčasnému ukončení svého života v těle, ale zřekl se všech nadlidských zásahů v případech, když by jeho život v těle se nacházel v kritické situaci. Když Ježíš přemýšlel o svých rozhodnutích, seděl ve stínu stromu na převislém skalním výčnělku a přímo před sebou měl hlubokou propast. Plně si byl vědom toho, že by se mohl vrhnout ze skály a pryč do prostoru a nic by se mu nestalo, pokud by zrušil své první velké rozhodnutí nepoužívat pomoc svých nebeských inteligencí při vykonávání svého životního díla na Urantii a pokud by odvolal své druhé rozhodnutí, týkající se jeho postoje k sebezáchově.

Ježíš věděl, že jeho krajané očekávali Mesiáše, který by byl nad přírodním zákonem. Dobře si pamatoval to místo ve Spisech, kde stálo: „Nepostihne vás žádné zlo a žádná pohroma se nepřiblíží k vašim obydlím, protože jeho andělé budou bdít nad vámi a chránit vás na všech vašich cestách. Oni vás pozvednou na svých rukách, kdybyste měli zakopnout o kámen.“ Mohla by taková neskromnost, takové porušení Otcových zákonů gravitace, být ospravedlněna, aby byl ochráněn před možnou újmou, nebo snad si získal důvěru svého nesprávně učeného a zneklidněného národa? Ale taková cesta, jakkoliv radostná pro znamení hledající židy, by nebyla odhalením jeho Otce, ale pochybné zahrávaní se stanovenými zákony vesmíru vesmírů.

Vědomi si tohoto všeho a znajíc, že Učitel odmítl popírat své ustanovené zákony přírody pokud se to týkalo jeho osobního jednání, víte s určitostí, že nikdy nechodil po vodě a neudělal nikdy nic, co by bylo narušením jeho materiálního řádu řízení světa; samozřejmě si stále pamatujte, že v tu dobu nebylo ještě nalezeno řešení, které by mu umožnilo zbavit ho plně kontroly nad faktorem času ve spojení s těmi záležitostmi, které byly předány do kompetence osobního Ladiče.

Po celou dobu svého pozemského života Ježíš byl vždy věrný tomuto rozhodnutí. Bez ohledu na to, jestli farizejové posměšně po něm požadovali zázrak či strážci na Golgotě ho vyzývali, aby sestoupil z kříže, on vytrvale dodržoval své rozhodnutí, přijaté v tuto dobu v horách.

8. Čtvrté rozhodnutí

Další problém, se kterým tento Bohočlověk bojoval a o kterém brzy rozhodl v souladu s vůlí nebeského Otce, se týkal otázky, zdali či ne kterákoliv z jeho nadlidských schopností by měla být použita za účelem upoutání pozornosti a získání oddanosti svých současníků. Měl by nějakým způsobem poskytnout své vesmírné síly pro uspokojení židovského lačnění po divech a zázracích? Usoudil, že by neměl. Rozhodl se pro postup, který vylučoval všechny takové praktiky jako metodu pro přilákání pozornosti lidí k jeho misi. A nikdy se od tohoto velkého rozhodnutí neodklonil. Dokonce když umožnil projevení četných milosrdných skutků, zkracujících čas, téměř vždy upozornil příjemce jeho léčivé pomoci, aby se nikomu o tomto dobrodiní, kterému se jim od něho dostalo, nezmiňovali. A pokaždé odmítl posměšné vybízení svých nepřátel, aby „ukázal znamení“ jako důkaz a ukázku své božskosti.

Ježíš velmi moudře předvídal, že působení zázraků a divů by vyvolalo pouze vnější oddanost materiální mysli; takové činy by nemohly odhalit Boha, ani spasit lidstvo. Odmítl stát se pouhým divotvůrcem. Rozhodl se zabývat se jenom jediným úkolem—ustanovením království nebeského.

Po celou tuto dobu tohoto významného rozhovoru Ježíše se sebou samým byl přítomen lidský faktor dotazování a pochybování, protože Ježíš byl člověkem, stejně jako Bohem. Bylo zřejmé, že nebude nikdy přijat židy jako Mesiáš, jestliže nebude dělat zázraky. Kromě toho, jestli by svolil udělat pouze jenom jednu nadpřirozenou věc, lidská mysl by s určitostí věděla, že se to stalo v závislosti na skutečně božské mysli. Byl by takový ústupek pochybovačné podstatě lidské mysli ze strany božské mysli v souladu s „vůlí Otce“? Ježíš přišel k závěru, že by nebyl a uvedl přítomnost osobního Ladiče jako dostatečný důkaz partnerství božskosti a lidskosti.

Ježíš hodně cestoval; vzpomněl si na Řím, Alexandrii a Damašek. Znal metody tohoto světa—jak lidé dosahují úspěchy v politice a obchodu kompromisem a diplomacií. Použije tyto poznatky na podporu své mise na zemi? Ne! Stejně se rozhodl proti všem kompromisům s moudrostí světa a vlivem bohatých při ustanovování království. Opět se rozhodl být výhradně závislý na vůli Otce.

Ježíš si byl plně vědom zkratek k některé ze svých schopností. Znal mnoho způsobů jak na sebe získat okamžitou pozornost národa a celého světa. Brzy se měla v Jeruzalému slavit Pascha; město bude zaplněno návštěvníky. Mohl by vystoupit na věž chrámu a před ohromenými davy chodit ve vzduchu; a to by byl ten Mesiáš, na jakého čekali. Ale on by je následně zklamal, protože nepřišel, aby obnovil trůn Davida. A znal neúčinnost metody Kaligastii, snažícího se předhonitt přirozenou, pomalou a jistou cestu dosažení božského cíle. A opět se Syn Člověka poslušně podrobil cestě Otce—vůli Otce.

Ježíš se rozhodl ustanovit království nebeské v srdcích lidí přirozenými, obyčejnými, obtížnými a namáhavými metodami, těmi stejnými metodami, ve kterých budou muset jeho pozemské děti následně pokračovat v jejich práci rozšiřování a zvětšování tohoto nebeského království. Protože Syn Člověka dobře věděl, že „skrze hodně utrpení mnoho dětí všech epoch bude vcházet do království.“ Ježíš nyní procházel velkou zkouškou civilizovaného člověka—mít moc a trvale ji odmítat použít pro čistě zištné a osobní cíle.

Při vašem přemýšlení o životě a zkušenostech Syna Člověka byste měli mít vždy na paměti to, že Syn Boží byl převtělen v mysli člověka prvního století, ne v mysli smrtelníka dvacátého či jiného století. Tímto chceme vyjádřit skutečnost, že lidské schopnosti Ježíše byly získány přirozenou cestou. On byl produktem dědičných faktorů a okolního prostředí svého času a také vlivu své výchovy a vzdělání. Jeho lidská povaha byla ryzí, přirozená, plně získaná od předků a ovlivněna soudobým intelektuálním stavem a sociálními a ekonomickými podmínkami té doby a generace. Ačkoliv ve zkušenosti tohoto Bohočlověka byla vždy možnost, že božská mysl převýší lidský intelekt, přesto však, když působila jeho lidská mysl, fungovala tak, jak by fungovala ryzí lidská mysl v podmínkách lidského prostředí té doby.

Ježíš ukázal všem světům svého obrovského vesmíru, jak pošetilé je vytvářet umělé situace za účelem prokazování svévolné autority či využívat výjimečnou moc za účelem pozvednutí morálních hodnot, nebo urychlení duchovního rozvoje. Ježíš se rozhodl nedopustit, aby jeho mise na zemi se stala opakováním zmařeného vládnutí Makabejských. Odmítl zaprodat své božské vlastnosti za účelem získání bezpracné popularity, nebo politické proslulosti. On by nepřipustil proměnu božské a tvořivé energie do národní moci či mezinárodního věhlasu. Ježíš Nazaretský odmítl kompromisy se zlem, tím méně spolčování se s hříchem. Učitel triumfálně postavil věrnost vůli Otce nad všechny ostatní pozemské a světské motivy.

9. Páté rozhodnutí

Po vyřešení takových otázek jednání, které se týkaly jeho individuálních vztahů k přírodnímu zákonu a duchovní síle, Ježíš obrátil svoji pozornost k volbě metod pro prohlášení a ustanovení království Božího. Tuto činnost již začal Jan; jak bude on pokračovat v tomto poselství? Jakým způsobem převezme Janovu misi? Jak získá jeho stoupence pro užitečný program a inteligentní spolupráci? Ježíš byl nyní blízko konečnému rozhodnutí, které by mu nedovolilo považovat se za židovského Mesiáše, přinejmenším toho Mesiáše, který byl tak všeobecně vnímán v té době.

Židé si představovali osvoboditele, který by měl schopnosti dělat zázraky, zničil by nepřátele Izraele a ustanovil by židovský národ vládcem světa, zbaveného nedostatku a útisku. Ježíš věděl, že tato touha nebude nikdy naplněna. On věděl, že cesta ke království nebeskému vede přes odstranění zla v srdcích lidí a že je to záležitost čistě duchovního charakteru. Přemýšlel o smysluplnosti představení království nebeského s výrazným a oslnivým předvedením moci—a takový způsob by byl možný a zcela v rámci pravomoci Michaela—ale on se plně rozhodl proti takovému plánu. On by nepřistoupil na revoluční metody Kaligastii. Měl potenciál získat si svět podřízením se vůli Otce a měl v úmyslu dokončit svoji práci tak, jak ji začal, jako Syn Člověka.

Vy si těžko můžete představit, co by se stalo na Urantii, kdyby tento Bohočlověk, nyní s potenciálem veškeré moci na nebesích a na zemi, se rozhodl rozvinout prapor svrchovanosti, seskupit své zázraky konající bataliony v plné zbroji! Ale on nechtěl dělat kompromisy. Neměl v úmyslu sloužit zlu a předpokládat, že z tohoto zla se může vyvinout úcta k Bohu. Rozhodl se řídit se vůlí Otce. Chystal se prohlásit přihlížejícímu vesmíru: „Ctěte Hospodina, Boha vašeho a jenom jemu služte.“

Jak plynuly dny, Ježíš stále jasněji viděl, jakým zjevovatelem pravdy se má stát. On viděl, že Boží cesta nebude snadná. Začínal si uvědomovat, že číše se zbytkem jeho lidské zkušenosti může být trpká, ale rozhodl se ji vypít.

Také jeho lidská mysl říká sbohem trůnu Davida. Krok za krokem tato lidská mysl následuje cestu božské mysli. Lidská mysl ještě pokládá otázky, ale s vírou přijímá božské odpovědi jako konečná rozhodnutí v tomto spojeném životě člověka tohoto světa a současně se neustále bezvýhradně podřizuje věčné a božské vůli Otce.

Řím byl vládcem západního světa. Syn Člověka, nyní pobývající o samotě a dosahující významných rozhodnutích, představoval s nebeskou armádou pod svým velením poslední možnost židů docílit světovou nadvládu; ale tento, na zemi se narodivši Žid, který měl takovou nesmírnou moudrost a moc, odmítl použít své vesmírné schopnosti pro zveličení sebe sama, nebo pro získání nadvlády pro svůj národ. On viděl, jak se říká, „království tohoto světa“ a měl moc nad nimi vládnout. Nejsvrchovanější Edentie vložili veškerou tuto moc do jeho rukou, ale on ji nechtěl použít. Království světa byla nicotnými maličkostmi, aby zajímala Tvořitele a Vládce vesmíru. On měl pouze jeden cíl—bližší odhalení Boha člověku, ustanovení království, vládu nebeského Otce v srdcích všech lidí.

Představa boje, soupeření a zabíjení byla Ježíšovi odporná; to vše zavrhoval. Na zemi se měl objevit jako Princ Míru, aby odhalil Boha lásky. Před svým křtem opět odmítl nabídku zélotů, aby je vedl ve vzpouře proti římským utlačovatelům. A nyní udělal své konečné rozhodnutí ve vztahu k těm posvátným textům, které ho učila jeho matka, takových jako: „Hospodin mně řekl: „Ty jsi můj Syn; dnes jsem tě zplodil. Požádej mne a já odkáži všechny pohany a nejvzdálenější části země do tvého vlastnictví. Přemůžeš je železným žezlem; roztříštíš je na kusy jako hliněnou nádobu.“

Ježíš Nazaretský dospěl k závěru, že takové projevy se k němu nevztahují. Nakonec, a s konečnou platností, lidská mysl Syna Člověka se zcela zbavila všech těchto mesiášských obtíží a protikladů—hebrejských posvátných písemností, rodičovského vzdělání, učení chazana, židovských očekáváních a lidských ambiciózních tužeb; jednou pro vždy se rozhodl pro tuto cestu. Vrátí se do Galileje a v tichosti začne hlásat království a důvěřovat svému Otci (Osobnímu Ladiči) v připravování každodenních detailů jednání.

Těmito rozhodnutími Ježíš ukázal cenný příklad pro každého jedince na všech světech v celém svém obrovském vesmíru, když troufale odmítl porušit přírodní zákony, odmítl měřit materiálním měřítkem duchovní problémy. A ukázal inspirující příklad vesmírné věrnosti a morální ušlechtilosti, když odmítl chopit se světské moci jako prolog k duchovní slávě.

Jestliže Syn Člověka měl jakékoliv pochybnosti o své misi a její podstatě když odešel po křtu do hor, neměl žádné, když se po čtyřiceti dnech samoty a rozhodování vrátil zpět ke svým druhům.

Ježíš zformuloval program pro ustanovení království Otce. Nebude podporovat fyzické uspokojení lidí. Nebude rozdávat chleba davům lidí, jak to nedávno viděl dělat v Římě. Nebude přitahovat na sebe pozornost děláním zázraků, přestože židé očekávají přesně takového osvoboditele. Ani se nebude snažit získat přijetí duchovního poselství demonstrací politické síly, nebo světské moci.

Odmítnutím těchto metod na podporu přicházejícího království v očích očekávajících židů Ježíš si byl dobře vědom toho, že tito stejní židé určitě a beze vší pochybnosti zavrhnou všechna jeho tvrzení o moci a božskosti. Znajíc toto všechno, Ježíš se dlouhou dobu snažil zabránit tomu, aby jeho první stoupenci o něm mluvili jako o Mesiáši.

Po celou dobu své veřejné služby musel čelit třem neustále se vracejícím situacím: voláním po nasycení, vyžadováním zázraků a nakonec, přáním jeho stoupenců udělat ho králem. Ale Ježíš se nikdy neodchýlil od rozhodnutích, která udělal během těch dnů o samotě v horách Pereji.

10. Šesté rozhodnutí

Poslední den tohoto památného odloučení, předtím než začal sestupovat dolů z hor k Janovi a učedníkům, Syn Člověka přijal své poslední rozhodnutí. A toto rozhodnutí sdělil Osobnímu Ladiči těmito slovy: „A ve všech ostatních otázkách, stejně jako v těch o kterých jsem udělal rozhodnutí, ti slibuji, že se budu podvolovat vůli mého Otce.“ A po těchto slovech se vydal na cestu dolů s hor. A jeho tvář zářila štěstím z duchovního vítězství a morálního úspěchu.

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved