Kniha Urantia

Kapitola 126

Dva rozhodující roky

126:0.1 (1386.1) V CELÉM pozemském životě Ježíše byly nejkritičtějšími čtrnáctý a patnáctý rok. Tyto dva roky, poté, kdy si začal uvědomovat svoji božskost a svoje předurčení a předtím, než dosáhl vysokého stupně spojení se svým vnitřním Ladičem, byly nejnamáhavějšími v celém jeho rušném životě na Urantii. Toto dvouleté období by se mohlo nazývat velkou zkouškou, opravdovým pokušením. Žádný jiný mladý člověk, procházející obdobím prvních protikladů a přizpůsobující se potížím v dospívání, nikdy neprošel zásadovější zkouškou než jakou prodělal Ježíš v průběhu svého přechodu z dětství do nezralé mužnosti.

126:0.2 (1386.2) Toto důležité období v jinošském rozvoji Ježíše začalo po skončení návštěvy Jerusalema a jeho návratu do Nazaretu. Zpočátku Marie byla šťastna myšlenkou, že má opět svého chlapce zpět, že se Ježíš vrátil domů, aby byl poslušným synem─ne, že by byl někdy něco jiného─a že od nynějška bude vnímavější k jejím plánům pro jeho budoucí život. Ale její koupání ve výslunní mateřského sebeklamu a nepřipustitelné rodinné pýše nemělo mít dlouhého trvání; velmi brzy na ni čekalo ještě mnohem větší rozčarování. Chlapec stále více a více času trávil se svým otcem; méně a méně za ní přicházel se svými problémy a současně oba rodiče vzrůstající měrou nedokázali chápat jeho časté střídání pozemských záležitostí a přemýšlení o svém vztahu k dílu svého Otce. Upřímně řečeno, oni mu nerozuměli, ale opravdově ho milovali.

126:0.3 (1386.3) Jak Ježíš dospíval, jeho soucit a láska k židovskému národu se prohlubovala, ale s plynoucími roky se v jeho mysli vyvinul sílící odpor k přítomnosti politicky jmenovaných kněží v chrámu Otce. Ježíš si velmi vážil upřímné farizeje a čestné zákoníky, ale silně opovrhoval pokryteckými farizeji a nečestnými teology; pohrdal všemi těmi náboženskými vůdci, kteří byli neupřímní. Když uvažoval nad vedením Izraele, byl někdy v pokušení pohlížet příznivě na možnost stát se sám tím Mesiášem, kterého židovský národ očekává, ale nikdy tomuto pokušení nepodlehl.

126:0.4 (1386.4) Vyprávění o jeho pozoruhodných činech mezi moudrými muži chrámu v Jerusalemu udělalo radost celému Nazaretu, především však jeho bývalým učitelům v synagogské škole. Po nějakou dobu byl všemi vychvalován. Celá vesnice vzpomínala na heho dětskou moudrost a na jeho chvályhodné chování a předpovídala, že je předurčen stát se velkým izraelským vůdcem; konečně měl z Nazaretu v Galileji vzejít skutečně významný učitel. A všichni se těšili na dobu, až bude mít patnáct let a bude mu dovoleno pravidelně číst o sobotách v synagoze ze Spisů.

1. Jeho čtrnáctý rok (8. rok n.l.)

126:1.1 (1387.1) Toto je kalendářní rok jeho čtrnáctých narozenin. Stal se z něho zručný výrobce ojí a dobře ovládal práci jak s plátnem, tak i s kůží. Velmi rychle se z něho také stával zkušený tesař a truhlář. Toto léto se často vydával na vrchol kopce severozápadně od Nazaretu, aby se tam modlil a rozjímal. Postupně si stále více uvědomoval podstatu svého poslání na zemi.

126:1.2 (1387.2) Před něco více než sto lety byl tento kopec „vznešeným místem Baala“ a nyní tam byla hrobka Šimeóna, údajného svatého muže Izraele. Z vrcholu tohoto kopce Šimeóna měl Ježíš výhled na celý Nazaret a na okolní krajinu. Díval se na Megido a připomínal si příběh o egyptské armádě, oslavující zde své první velké vítězství v Asii a o tom, jak později druhá taková armáda porazila judského krále Jósijáše. V nedaleké vzdálenosti mohl vidět Taanak, kde Débora a Bárak zvítězili nad Síserou. V dáli mohl dohlédnout na kopce Dótanu, o kterých se učil, že tam bratři prodali svého bratra Josefa do egyptského otroctví. Potom mohl posunout svůj pohled na hory Ébal a Gerezím a připomenout si historii Abrahama, Jákoba a Abímeleka. A tak si připomínal a přemítal ve své mysli o historické a starodávné události národa svého otce Josefa.

126:1.3 (1387.3) Pokračoval v pokročilém kursu čtení pod dohledem učitelů synagogy a také pokračoval v domácím vyučování svých bratrů a sester jak dorůstali do přiměřeného věku.

126:1.4 (1387.4) Na počátku tohoto roku se Josef rozhodl dávat stranou příjem z jeho nemovitostí v Nazaretu a Kafarnaumu na zaplacení Ježíšova dlouhého studia v Jerusalemu, protože se předpokládalo, že do Jerusalema odejde v srpnu příštího roku, kdy mu bude patnáct let.

126:1.5 (1387.5) Od začátku tohoto roku Josef i Marie měli často pochybnosti o osudu svého prvorozeného syna. On byl opravdu mimořádné a milé dítě, ale bylo mu tak těžké porozumět, tak obtížné ho pochopit a přitom se nic neobvyklého či zázračného nikdy nestalo. Mnohokrát jeho hrdá matka napjatě očekávala, že uvidí svého syna konat nějaké nadlidské, nebo zázračné věci, ale pokaždé její naděje rychle skončily krutým zklamáním. A to vše bylo skličující, dokonce deprimující. Věřící lidé té doby opravdu věřili, že prorokové a zaslíbení lidé vždy prokazovali svá poslání a utvrzovali svoji božskou moc konáním zázraků a divů. Ale Ježíš si z těchto věcí nic nedělal; proto se nejistota jeho rodičů stále zvyšovala, když přemýšleli o jeho budoucnosti.

126:1.6 (1387.6) Zlepšené ekonomické podmínky nazaretské rodiny se odrážely mnoha způsoby na životě rodiny a především ve zvýšeném počtu hladkých bílých destiček, které sloužily jako psací tabulky, na kterých se psalo uhlem. Ježíšovi bylo opět umožněno obnovit lekce hudby; velmi rád hrál na harfu.

126:1.7 (1387.7) Ve vztahu k celému tomuto roku by bylo možno opravdu říci, že Ježíš „vyrůstal v lásce s lidmi a s Bohem.“ Vyhlídky rodiny se jevily dobře; budoucnost byla slibná.

2. Smrt Josefa

126:2.1 (1388.1) Všechno šlo dobře až do osudného dne v úterý, 25. září, kdy běžec ze Sepfóris přinesl do nazaretského domu tragickou zprávu, že Josef byl vážně zraněn padajícím zdvihadlem při práci na rezidenci pro vládce. Sepfórský posel se na cestě do Josefova domu zastavil v dílně a sdělil Ježíšovi zprávu o nehodě jeho otce. Potom šli společně domů oznámit tuto smutnou zprávu Marii. Ježíš se chtěl ihned vydat za svým otcem, ale Marie nechtěla nic jiného slyšet, než to, že ona musí být rychle po manželově boku. Rozhodla, že ji bude do Sepfóris doprovázet Jakub, v tu dobu desetiletý a Ježíš zůstane doma s mladšími dětmi až do doby jejího návratu, poněvadž nevěděla, jak vážně je Josef zraněn. Ale Josef zemřel na následky svých zraněních ještě před příchodem Marie. Byl převezen do Nazaretu a následujícího dne byl pohřben vedle svých otců.

126:2.2 (1388.2) Právě v době, kdy výhledy byly dobré a budoucnost se jevila v jasném světle, krutá ruka osudu zabila hlavu této nazaretské rodiny; záležitosti této domácnosti byly narušeny a všechny plány pro Ježíše a jeho budoucí vzdělání byly zničeny. Tento mladý tesař, který právě dovršil čtrnácti let, si uvědomil, že jeho posláním není jenom splnit úkol svého nebeského Otce odhalit božskou podstatu na zemi v lidském těle, ale že jeho mladá lidská postata musí také převzít odpovědnost za péči o svoji ovdovělou matku a sedm bratrů a sester─a další se má teprve narodit. Tento nazaretský jinoch se nyní stal jedinou oporou a útěchou pro tuto tak nenadále truchlící rodinu. Takto bylo umožněno působení těch přírodních událostí na Urantii, které přinutily tohoto mladého muže osudu tak brzy vzít na sebe tyto těžké, ale vysoce vzdělávací a disciplinu vyžadující povinnosti, související s činností hlavy lidské rodiny, s funkcí být otcem svých vlastních bratrů a sester, s podporou a ochranou své matky, s působením jako ochránce rodiny svého otce─jediné rodiny, které mu bylo souzeno poznat na tomto světě.

126:2.3 (1388.3) Ježíš rád přijal odpovědnosti, které tak náhle byly na něho naloženy a odpovědně je splnil až do konce. Alespoň jeden velký problém a předpokládané potíže v jeho životě byly touto tragédií vyřešeny─nyní se od něj neočekávalo odejít do Jerusalemu studovat pod rabíny. Navždy pak platila pravda, že Ježíš se „nikdy nepodrobil žádnému člověku.“ Byl vždy ochoten se učit i od těch nejprostších malých dětí, ale jeho pravomoc učitele pravdy nikdy nepocházela z lidských zdrojů.

126:2.4 (1388.4) On stále ještě nevěděl nic o zjevení Gabriela své matce před svým narozením; dozvěděl se to až od Jana v den svého křtu, na začátku své služby veřejnosti.

126:2.5 (1388.5) Jak roky ubíhaly, tento mladý nazaretský tesař stále více posuzoval každou instituci společnosti a každý náboženský obyčej podle neměnného měřítka: co to přináší lidské duši? Přibližuje to Boha člověku? Přibližuje to člověka Bohu? I když tento mladík úplně nezanedbával zábavné a společenské aspekty života, více a více věnoval svůj čas a energii pouze dvěma účelům: péči o svoji rodinu a přípravě vykonat na zemi vůli svého nebeského Otce.

126:2.6 (1389.1) V tomto roce se stalo zvykem pro sousedy zastavit se v zimních večerech a naslouchat hře Ježíše na harfu, slyšet jeho příběhy (protože on byl mistrem ve vyprávění příběhů) a poslouchat jeho čtení z řeckých svatých knih.

126:2.7 (1389.2) Finanční záležitosti rodiny zůstávaly i nadále dobré, protože v době smrti Josefa byla našetřena docela velká suma peněz. Ještě jako jinoch Ježíš projevoval schopnost pro bystrý obchodní odhad a finanční prozíravost. Byl šlechetný, ale hospodárný; šetřil, ale byl štědrý. Ukázal se jako moudrý a schopný správce majetku svého otce.

126:2.8 (1389.3) Ale navzdory tomu všemu co Ježíš a nazaretští sousedé dělali pro to, aby vnesli radost do této rodiny, Marie a také děti byly ponořeny do smutku. Josef byl mrtvý. Josef byl neobyčejný manžel a otec a oni všichni ho velmi postrádali. A všechno se jevilo ještě tragičtějším při pomyšlení na to, že zemřel dříve, než s ním mohli promluvit, nebo slyšet jeho požehnání na rozloučenou.

3. Patnáctý rok (9. rok n.l.)

126:3.1 (1389.4) Přibližně uprostřed tohoto patnáctého roku (my počítáme čas podle kalendáře dvacátého století, ne podle židovského roku) Ježíš pevně uchopil řízení své rodiny. Ke konci roku byly jejich úspory téměř vyčerpány a byli nuceni vzdát se jednoho z nazaretských domů, který Josef vlastnil společně se svým sousedem Jákobem.

126:3.2 (1389.5) Ve středu večer, 17. dubna 9. roku n.l. se narodila nejmladší členka rodiny, Rút a Ježíš udělal vše, co bylo v jeho silách, aby nahradil otce a uklidňoval a pomáhal svojí matce v době této vyčerpávající a obzvláště skličující zkoušky. Po dobu téměř dvaceti let (do začátku své veřejné služby) se Ježíš staral o malou Rút s takovou něžností a oddaností, s jakou žádný jiný otec by nemohl milovat a vychovávat svoji dceru. A on byl takovým dobrým otcem pro všechny ostatní členy své rodiny.

126:3.3 (1389.6) Během tohoto roku Ježíš poprvé složil modlitbu, kterou později naučil své apoštoly a která se pro mnohé stala známou jako „modlitba Hospodinu.“ V určitém smyslu to byl vývoj rodinného oltáře; oni měli mnoho způsobů blahořečení a několik formálních modliteb. Po smrti otce se Ježíš snažil naučit starší děti vyjadřovat sebe v osobní modlitbě─podobně tomu, jak to rád dělal sám─ale oni ho nedokázali pochopit a vrátili se vždy ke svým naučeným modlitbám. Ve své snaze podnítit své starší bratry a sestry k tomu, aby říkali individuální modlitby, Ježíš jim pomáhal inspirujícími rčeními a brzy, aniž by to byl jeho záměr, nastalo to, že všichni používali formu modlitby, která byla složena převážně z těch inspirujících rčeních, které je učil Ježíš.

126:3.4 (1389.7) Nakonec se Ježíš vzdal myšlenky naučit každého člena rodiny vyjadřovat spontánní modlitby a jednoho říjnového večera se posadil vedle malé podsadité lampy, stojící na nízkém kamenném stole a na kousku hladké cedrové destičky o ploše přibližně půl čtverečního metru napsal kouskem uhlu modlitbu, která se od té doby stala zavedenou rodinnou prosbou.

126:3.5 (1389.8) V tomto roce měl Ježíš velké potíže se svým zmateným myšlením. Odpovědnost za rodinu zcela úplně odsunula všechny myšlenky na okamžité uskutečňování jakéhokoliv plánu v odpověď na návštěvu nebeského posla v Jerusalemu, přikazujíc mu „zabývat se dílem svého Otce.“ Ježíš správně usoudil, že starost o rodinu jeho pozemského otce musí mít přednost před všemi ostatními povinnostmi; že podpora jeho rodiny se musí stát jeho prvořadým úkolem.

126:3.6 (1390.1) V tomto roce našel Ježíš v takzvané Enochově knize pasáž, která ho ovlivnila k pozdějšímu zavedení výrazu „Syn Člověka“ jako pojmenování své mise poskytnutí sebe sama na Urantii. Důkladně přemýšlel o ideji židovského Mesiáše a byl pevně přesvědčen, že on nebude tímto mesiášem. Přál si pomoci národu svého otce, ale nikdy nepředpokládal, že to bude on, který povede židovská vojska, aby svrhla cizí nadvládu v Palestině. On věděl, že nikdy neusedne na trůn Davida v Jerusalemu. Ani nevěřil, že jeho posláním je být duchovním osvoboditelem, nebo morálním učitelem pouze židovského národa. Proto v žádném případě nemohlo jeho životní poslání být naplnění silných tužeb a údajných mesiášských proroctvích židovských svatých knih; alespoň ne v tom smyslu, jak židé chápali tyto předpovědi svých proroků. Rovněž si byl jist, že nikdy nebude tím Synem Člověka, kterého popsal prorok Daniel.

126:3.7 (1390.2) Ale když přijde jeho čas stát se učitelem světa, jak se bude sám oslovovat? Co bude tvrdit o své misi? Jakým jménem ho budou nazývat lidé, kteří uvěří v jeho učení?

126:3.8 (1390.3) Přemítajíc o všech těchto problémech ve své mysli, v knihovně synagogy našel mezi apokalyptickými knihami, které v tu dobu studoval, rukopis s názvem „Kniha Enocha“; a ačkoliv byl přesvědčen, že ji starodávný Enoch nenapsal, ukázala se pro něho velmi poutavou a přečetl ji mnohokrát. Byla v ní jedna pasáž, která ho obzvlášť zaujala a ve které se objevil tento výraz „Syn Člověka“. Autor této takzvané Knihy Enocha vypráví o tomto Synu Člověka, popisujíc práci, kterou by měl na zemi vykonat a vysvětlujíc, že tento Syn Člověka, ještě před příchodem na zem, aby přinesl spasení celému lidstvu, si získal nebeskou úctu u svého Otce, Otce všeho existujícího; a že se ke vší této důstojnosti a slávě obrátil zády, aby sestoupil dolů na zem prohlásit spasení potřebným smrtelníkům. Když Ježíš četl tyto pasáže (velmi dobře si byl vědom toho, že do tohoto učení bylo přidáno hodně klamné východní mystiky), pocítil ve svém srdci a poznal ve své mysli, že ze všech mesiášských proroctvích židovských svatých knih a ze všech teorií o osvoboditeli židovského národa, nic nebylo tak blízko pravdě, jako tento příběh, zastrčený v této, jen částečně uznávané, Knize Enocha; a tenkrát se rozhodl, že si pro svoje poslání osvojí jméno „Syn Člověka.“ A to udělal, když později začal se svojí veřejnou prací. Ježíš měl neomylnou schopnost pro rozpoznání pravdy a on pravdu vždy přijímal bez váhání, bez ohledu z jakého zdroje pocházela.

126:3.9 (1390.4) V tuto dobu si již docela důkladně ujasnil mnoho věcí o své nadcházející práci pro svět, ale neřekl nic o těchto záležitostech své matce, která stále pevně věřila v myšlenku, že bude židovským Mesiášem.

126:3.10 (1390.5) Nyní přišla doba velké bezradnosti v životě mladého Ježíše. Tím, že si ujasnil něco o charakteru své mise na zemi─“konat dílo svého Otce“, to znamená, že představí láskyplnou povahu svého Otce celému lidstvu─začal opět přemýšlet nad mnohými údaji ve Spisech, vztahující se k příchodu osvoboditele národa, židovského učitele, nebo krále. O jaké události tato proroctví hovoří? Má to být žid? Anebo nemá? Náležel, či nenáležel k domu Davida? Jeho matka tvrdila, že náležel; jeho otec to naprosto vyloučil. Ale nezaměnila proroctví charakter a poslání Mesiáše?

126:3.11 (1391.1) Konec konců, nebylo by možné, že matka má pravdu? V minulosti, když vznikly rozdílné názory, ve většině případech měla pravdu. Jestliže by měl být novým učitelem a ne Mesiášem, jak potom rozpozná židovského Mesiáše, když se má jeden takový objevit v Jerusalemu v době jeho pozemské mise; a dále, jaký bude jeho vztah k tomuto židovskému Mesiáši? A jaký bude jeho vztah ke své rodině, židovskému společenství a náboženství, římskému impériu, pohanům a jejich náboženstvím poté, až zahájí svoji životní misi? Každý z těchto závažných problémů tento galilejský mladík zvažoval ve své mysli a vážně o nich přemýšlel, zatímco pokračoval ve své práci u tesařského ponku a těžce vydělával na živobytí pro sebe, svoji matku a osm dalších hladových krků.

126:3.12 (1391.2) Před koncem tohoto roku Marie viděla, že rodinné úspory se krátí. Prodej holoubat předala Jakubovi. Vzápětí koupili druhou krávu a s pomocí Miriam začali prodávat mléko svým nazaretským sousedům.

126:3.13 (1391.3) Období hlubokého rozjímání Ježíše, jeho časté odchody na vrchol kopce za modlením a mnoho zvláštních myšlenek, se kterými čas od času přišel, velmi znepokojovaly jeho matku. Někdy si myslela, že chlapec je někde mimo sebe, ale pak potlačila strach, vzpomínajíc na to, že přece jenom je to zaslíbené dítě a určitým způsobem se liší od ostatních mladíků.

126:3.14 (1391.4) Ale Ježíš se postupně učil nemluvit o všech svých myšlenkách, nepředstavovat všechny své záměry světu, ani dokonce své vlastní matce. Od tohoto roku Ježíš stále méně a méně odhaloval to, co mu probíhalo v jeho mysli; to znamená, že mluvil méně o těch věcech, které průměrný člověk nemohl pochopit a které by způsobovaly to, že by byl považován za zvláštního, nebo odlišného od obyčejných lidí. Ve svém vnějším projevu se stal obyčejným a všedním, ačkoliv toužil po někom, kdo by rozuměl jeho problémům. Potřeboval důvěryhodného a diskrétního přítele, ale jeho problémy byly příliš složité, aby je jeho lidští druhové pochopili. Jedinečnost této neobyčejné situace ho přinutila nést své břemeno pouze sám.

4. První kázání v synagoze

126:4.1 (1391.5) Po dosažení patnáctého roku mohl Ježíš oficiálně v sobotu zaujmout místo na kazatelně v synagoze. Předtím, při absenci řečníků, byl mnohokráte osloven, aby četl Spisy, ale nyní přišel den, kdy podle zákona mohl vést bohoslužbu. Proto první sobotu po svých patnáctých narozeninách chazan zařídil, aby Ježíš vykonal ranní bohoslužbu v synagoze. A když se všichni věřící Nazaretu shromáždili, mladý muž, vybravše úryvek ze Spisů, povstal a začal číst:

126:4.2 (1391.6) „Duch Boha Hospodina je se mnou, protože Hospodin mne pomazal; poslal mne, abych přinesl dobré zprávy pokorným, podpořil zoufalé, vyhlásil svobodu zajatým a vysvobodil duchovní vězně; prohlásil rok Boží milosti a den Božího soudu; utěšil všechny truchlící, dal jim krásu místo popela, olej radosti namísto truchlení, píseň chvály náhradou za duchovní žal, aby tito lidé se mohli nazývat stromy čestnosti, sazenicemi Hospodina, které ho zvelebují.

126:4.3 (1392.1) Konejte dobro a ne zlo a pak budete dobře žít a tak Hospodin, Bůh všech, bude s vámi. Odporujte zlu a milujte dobro a vstoupíte do brány spravedlnosti. Možná, že Hospodin Bůh se zželí nad ostatky Josefa.

126:4.4 (1392.2) Omyjte se a očistěte se; přestaňte konat zlo před zrakem mým; skončete se zlem a naučte se dělat dobro; hledejte spravedlnost, osvoboďte utlačované. Braňte osiřelé a obhajujte ovdovělé.

126:4.5 (1392.3) S čím předstoupím před Hospodina a ukloním se před Pánem všeho na zemi? Přijdu k němu se spálenými oběťmi, s jednoletými telaty? Bude Hospodin spokojen s tisíci berany, deseti tisíci ovcemi či řekami oleje? Obětuji svého prvorozeného za své přečiny, plod mého těla za hříchy mé duše? Ne! Protože Hospodin nám ukázal, ó lidé, co je dobro. A nevyžaduje Hospodin od vás jen to, abyste jednali čestně, milovali milosrdenství a žili pokorně s vaším Bohem?

126:4.6 (1392.4) A tak, s kým můžete srovnávat Boha, který sídlí nad okruhem země? Pozvedněte své oči a spatřete toho, kdo stvořil všechny tyto světy, kdo zrodil nespočet nebeských bytostí a které všechny nazývá jménem. Všechny tyto věci provádí velikostí své moci a poněvadž jeho síla je nesmírná, žádná hvězda se neztratí. On dává slabým energii a posiluje ty, kteří jsou unaveni. Nestrachujte se, protože já jsem s vámi; nebuďte poděšeni, protože já jsem váš Bůh. Já vás posílím a pomohu vám; ano, dám vám sílu a podpořím vás svojí spravedlností, protože já jsem Hospodin váš Bůh. A budu držet vaši pravou ruku a říkat vám, nebojte se, protože já vám pomůžu.

126:4.7 (1392.5) A vy jste moji svědci, říká Hospodin a služebníci moji, které jsem si vybral, abyste mne poznali a věřili, že já jsem Věčný. Já, pouze já, jsem Hospodin a kromě mne není jiného spasitele“.

126:4.8 (1392.6) Když dočetl, posadil se a lidé se rozešli do svých domovů, přemýšlejíc o slovech, které jim s takovou důstojností přečetl. Nikdy předtím ho obyvatelé jeho města neviděli tak vážného; nikdy neslyšeli v jeho hlase takovou naléhavost a upřímnost; nikdy ho neviděli tak mužného a odhodlaného, tak autoritativního.

126:4.9 (1392.7) Tuto sobotu odpoledne Ježíš vyšel s Jakubem na vrchol nazaretského kopce a když se vrátili domů, Ježíš napsal uhlem řecky na dvě hladké tabulky Desatero Přikázáních. Marta potom tyto tabulky obarvila a ozdobila a dlouhou dobu pak visely nad Jakubovým malým pracovním stolem.

5. Finanční potíže

126:5.1 (1392.8) Postupně se Ježíš a jeho rodina vrátili k prostému životu, který vedli dříve. Jejich oblečení a také strava se staly jednoduššími. Měli dostatek mléka, másla a sýru. Sezónně využívali plody své zahrady, ale s každým měsícem si museli nutně přivykat větší skrovnosti. Jejich snídaně byly velmi prosté; nejlepší jídlo si nechávali na večeři. Nicméně, mezi židy nedostatek bohatství neznamená společenskou podřazenost.

126:5.2 (1392.9) V tuto dobu tento mladík již téměř úplně pochopil způsob žití svých současníků. A to, jak dobře rozuměl životu v rodině, na poli a v dílně je vidět v jeho pozdějším učení, které tak vydatně odkrývá jeho těsný kontakt se všemi aspekty lidského života.

126:5.3 (1392.10) Nazaretský chazan i nadále pevně věřil, že Ježíš se má stát velkým učitelem, možná nástupcem slavného Gamaliela v Jerusalemu.

126:5.4 (1393.1) Bylo zřejmé, že všechny plány, spojené s Ježíšovou kariérou, byly zmařeny. Podle toho, jak se věci nyní vyvíjely, budoucnost nevypadala dobře. Ale on nezakolísal, neztratil odvahu. Žil ze dne na den, poctivě vykonával své každodenní úkoly a svědomitě plnil neodkladné povinnosti, spojené s jeho životní situací. Život Ježíše je věčnou útěchou pro všechny zklamané idealisty.

126:5.5 (1393.2) Denní výdělek obyčejného tesaře se postupně zmenšoval. Ke konci tohoto roku byl Ježíš schopen vydělat, od časného rána do pozdního večera, částku, rovnající se přibližně dvaceti pěti centům za den. Na počátku následujícího roku měl potíže platit občanské daně, neřku-li poplatky v synagoze a chrámovou daň v ceně půl šekelu. V průběhu tohoto roku se výběrčí daní snažil vymáčknout z Ježíše daň z dodatečného příjmu a dokonce mu hrozil odebráním harfy.

126:5.6 (1393.3) Obávajíc se toho, že výběrčí daní by mohli najít a zabavit opis svatých knih v řečtině, Ježíš je v den svých patnáctých narozenin věnoval knihovně nazaretské synagogy jako svůj dar Hospodinu při vstupu do dospělosti.

126:5.7 (1393.4) Velký otřes v jeho patnáctém roce života přišel, když šel Ježíš do Sepfóris, aby tam přijal rozhodnutí Heroda o žádosti, týkající se sporu o tom, kolik peněz náleželo Josefovi v době jeho smrtelné nehody. Ježíš a Marie očekávali, že obdrží velkou částku peněz, ale pokladník v Sepfóris jim nabídl nicotnou částku. Josefovi bratři se odvolali k samotnému Herodovi a nyní Ježíš stál v jeho paláci a naslouchal rozhodnutí Heroda o tom, že jeho otci nenáležely v době jeho smrti žádné peníze. A kvůli tomuto nespravedlivému rozhodnutí Ježíš pak již nikdy Herodu Antipovi nevěřil. Není proto překvapující, že ho kdysi nazval „ta liška.“

126:5.8 (1393.5) Uzavřená práce u tesařského ponku v průběhu tohoto a následujících let ho připravila o možnost setkávat se s cestujícími karavan. Rodinný obchod, ve kterém se prodávalo zboží pro karavany, byl převzat jeho strýcem a Ježíš pracoval jenom v rodinné dílně, kde byl nablízku Marii, aby ji pomáhal s rodinou. Přibližně v této době začal posílat Jakuba na stanici velbloudů, aby tam získal informace o tom, co se děje ve světě a takto se snažil udržovat kontakt s posledními událostmi.

126:5.9 (1393.6) V době dospívání prošel Ježíš všemi těmi konflikty a zmatky, kterými procházejí všichni mladí lidé předchozích i následujících epoch. Tvrdá zkušenost živit rodinu byla bezpečnou zárukou před přílišným dostatkem volného času na neužitečné uvažování, nebo pěstování mystických sklonů.

126:5.10 (1393.7) Bylo to v tomto roce, kdy Ježíš pronajal, na sever nedaleko jejich domu, značně velký pozemek, který byl rozdělen na zahradní parcely rodiny. Každé ze starších dětí mělo svoji vlastní zahradu a začaly mezi sebou nadšeně soutěžit o zemědělské úspěchy. Jejich nejstarší bratr s nimi trávil v zahradě každý den během období obdělávání zeleniny. Při práci na zahradě se svými bratry a sestrami si častokrát přál, kdyby se mohli přestěhovat na venkov na farmu, kde by vedli volný a svobodný nerušený život. Ale na venkově nežili a Ježíš, protože byl dokonale praktický mladík, stejně jako idealista, moudře a rázně zatočil se svým problémem okamžitě jak se objevil a udělal všechno co bylo v jeho silách, aby se s tím sám vypořádal a přizpůsobil svoji rodinu k realitám jejich situace a změnil podmínky jejich života tak, aby, jak možno nejlépe byly uspokojeny jejich individuální i společné touhy.

126:5.11 (1393.8) V jednu dobu Ježíš slabě doufal, že bude schopen získat dostatek finančních prostředků, když dostanou velkou částku peněz, splatných jeho otci za práci na paláci Heroda, aby si mohli koupit malou farmu. Opravdu vážně uvažoval o tomto plánu odstěhovat svoji rodinu na venkov. Ale když Herodes rozhodl, že jim nic nezaplatí z peněz, náležících Josefovi, vzdali se touhy vlastnit dům na venkově. Ale přesto se stalo, že se jim podařilo poznat farmářský život, protože měli nyní tři krávy, čtyři ovce, hejno kuřat, osla a psa a navíc holuby. Dokonce i ta nejmenší mrňata měla pravidelné povinnosti v dobře organizovaném systému řízení, který charakterizoval rodinný život této nazaretské rodiny.

126:5.12 (1394.1) Na konci tohoto svého patnáctého roku Ježíš završil nebezpečné a obtížné období v lidském životě, to období přechodu mezi spokojenějšími roky dětství a vědomím přicházející dospělosti se zvětšenými odpovědnostmi a příležitostmi k získání pokročilé zkušenosti v rozvoji ušlechtilého charakteru. Období růstu mysli a těla skončilo a nyní začíná skutečná životní dráha tohoto mladého nazaretského muže.