Kapitola 152 Události vedoucí ke krizi v Kafarnaumu

   
   Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Koncept kopie

Kniha Urantia

Kapitola 152

Události vedoucí ke krizi v Kafarnaumu

152:0.1 (1698.1) PŘÍBĚH o vyléčení Ámose, duševně nemocného z Keresy, již pronikl do Betsaidy a Kafarnaumu, takže když potom Ježíšova loď tam připlula v to úterý dopoledne, čekal ho již obrovský dav lidí. Mezi nimi byli noví pozorovatelé Velké rady z Jerusalemu, kteří přišli do Kafarnaumu najít důvod pro zatčení a odsouzení Ježíše. Když Ježíš mluvil k těmto shromážděným lidem, kteří ho přišli přivítat, Jairos, jeden z představených synagogy, se protlačil davem, padl Ježíšovi k nohám, vzal ho za ruku a úpěnlivě ho prosil, aby s ním urychleně odešel, říkajíc: „Učiteli, moje malinká dceruška, mé jediné dítě, leží doma a umírá. Modlím se, abys přišel a vyléčil ji.“ Když Ježíš uslyšel prosbu tohoto otce, řekl: „Půjdu s tebou.“

152:0.2 (1698.2) Když Ježíš odešel s Jairosem, velký dav lidí, kteří slyšeli otcovu prosbu, je následoval, aby viděli co se stane. Těsně předtím, než došli k domu představeného synagogy a když spěchali úzkou ulicí a dav lidí se na něho tlačil, Ježíš se náhle zastavil a zvolal: „Někdo se mne dotkl.“ A když ti, kteří byli blízko něho popřeli, že by se ho dotkli, Petr řekl: „Učiteli, vidíš přece, že ten dav se na tebe tlačí a hrozí nám, že nás umačkají a ty řekneš „někdo se mne dotkl.“ Co tím myslíš?“ Ježíš nato řekl: „ Zeptal jsem se kdo se mne dotkl, protože jsem ucítil, že ze mne vyšla živá energie.“ Když se Ježíš rozhlédl kolem, jeho zrak padl na blízko stojící ženu, která před něho předstoupila, poklekla k jeho nohám a řekla: „Mnoho let trpím těžkým krvácením. Hodně jsem si vytrpěla od mnoha lékařů; utratila jsem všechno své jmění, ale žádný mne nedokázal vyléčit. Potom jsem uslyšela o tobě a napadla mne myšlenka, že kdybych se mohla dotknout lemu tvého oděvu, že bych se určitě uzdravila. A tak jsem se protlačila jdoucím davem až k tobě, Učiteli, a dotkla jsem se okraje tvého šatu a jsem zdravá; vím, že jsem byla vyléčena ze své choroby.“

152:0.3 (1698.3) Když to Ježíš uslyšel, vzal ženu za ruku, pozvedl ji na nohy a řekl: „Dcero, tvá víra tě uzdravila; jdi v pokoji.“ Byla to její víra a ne její dotek, co ji zdravilo. A tato událost je dobrým příkladem mnohých domnělých zázračných vyléčeních, která se stávala během pozemského života Ježíše, ale které on však neudělal o své vlastní vůli. Čas ukázal, že tato žena byla skutečně vyléčena ze své nemoci. Její víra byla takového druhu, že se spojila přímo s tvořivou energií, spočívající v Učiteli. S takovou vírou vše co musela udělat, bylo přiblížit se k Učiteli. Nebylo vůbec nutné se dotknout jeho oděvu; to byla pouze ta pověrčivá část její víry. Ježíš zavolal k sobě tuto ženu, Veroniku z Cesarea Filipi, aby odstranil dva mylné názory, které mohly zůstat v její mysli, nebo mohly ulpět v myslích těch, kteří byli svědky tohoto vyléčení. On nechtěl, aby Veronika odešla s myšlenkou, že jejímu strachu při pokusu ukrást své vyléčení, bylo vyhověno, nebo že její pověrčivost, spojujená s dotekem jeho oděvu a jejím vyléčením, zapůsobila. Chtěl, aby všichni věděli, že ji vyléčila její čistá a živá víra.

1. V domě Jaira

152:1.1 (1699.1) Jairos byl samozřejmě nesmírně netrpělivý kvůli tomuto zdržení na cestě k jeho domu; proto zrychlil krok. Ještě než došli na dvůr představeného synagogy, vyšel ven jeden z jeho sluhů a řekl: „Neobtěžujte Učitele; tvoje dcera zemřela.“ Ale Ježíš nevěnoval slovům sluhy pozornost, vzal sebou Petra, Jakuba a Jana, otočil se a zármutkem sklíčenému otci řekl: „Neboj se, pouze věř.“ Když vstoupil do domu, našel tam již flétnisty a plakající truchlící, kteří dělali nemístný hluk; byli tam již naříkající a vzlykající příbuzní. A když poslal všechny truchlící ven z místnosti, zůstal tam jenom s otcem, matkou a třemi apoštoly. Truchlícím řekl, že dívka není mrtvá, ale ti se mu pohrdavě smáli. Ježíš se nyní obrátil k matce a řekl: „Tvoje dcera není mrtvá, ona jenom spí.“ A když se dům uklidnil, Ježíš přistoupil k místu, kde dítě leželo, vzal ji za ruku a řekl: „ Dcero, říkám ti, probuď se a vstaň!“ A když dívka tato slova uslyšela, okamžitě vstala a prošla se po pokoji. A když se dostala z omámení, Ježíš přikázal, aby ji dali něco k jídlu, protože dlouho nejedla.

152:1.2 (1699.2) Vzhledem k tomu, že v Kafarnaumu bylo velké pobouření proti Ježíšovi, svolal celou rodinu a vysvětlil jim, že dívka byla v komatu po dlouhotrvající horečce a že on ji pouze probudil a že ji nevzkřísil z mrtvých. To stejné vysvětlil svým apoštolům, ale bylo to zbytečné; oni všichni uvěřili tomu, že Ježíš tu dívku vzkřísil z mrtvých. To, co se Ježíš snažil vysvětlit o mnohých z těchto domnělých zázraků mělo malý vliv na jeho stoupence. Oni věřili v zázraky a při první příležitosti připsali Ježíšovi další zázrak. Ježíš a apoštolové se vrátili do Betsaidy poté, když jim všem výslovně přikázal nikomu o tom nic neříkat.

152:1.3 (1699.3) Když Ježíš vyšel z Jairosova domu, dva slepí, které vedl němý chlapec, ho následovali a dožadovali se vyléčení. V tomto období Ježíšova reputace jako léčitele byla na samém vrcholu. Kamkoliv šel, nemocní a postižení tam na něho čekali. Učitel vypadal nyní hodně unaveně a všichni jeho přátelé začínali mít starost, aby pokračování v učení a léčení mu nezpůsobilo úplné zhroucení.

152:1.4 (1699.4) Apoštolové Ježíše, natož obyčejní lidé, nemohli rozumět charakteru a vlastnostem tohoto Bohočlověka. A také žádná následná generace nebyla schopna ocenit to, co se událo na zemi v době poskytnutí Ježíše Nazaretského. A již nikdy se nemůže naskytnout příležitost jak vědě, tak i náboženství prozkoumat tyto pozoruhodné události a to z jednoho prostého důvodu─taková mimořádná situace již nikdy nemůže nastat, ani na tomto světě a ani na kterémkoliv jiném světě v Nebadonu. Již nikdy, na kterémkoliv světě v tomto celém vesmíru se neobjeví bytost v podobě smrtelného těla, která současně ztělesňuje v sobě všechny vlastnosti tvořivé energie, spojené s duchovními schopnostmi, které přesahují čas a většinu dalších materiálních omezeních.

152:1.5 (1700.1) Nikdy před příchodem Ježíše na zem, ani potom, nebylo možné tak přímo a živě dosáhnout výsledků, souvisejících se silnou a živou vírou smrtelných mužů a žen. Aby se tyto jevy opakovaly, museli bychom být v bezprostřední přítomnosti Michaela, Tvořitele, a musel by být takový, jaký byl v té době─Synem Člověka. Tak i dnes, když jeho nepřítomnost neumožňuje takové materiální projevy, měli byste upustit od kladení jakýchkoliv omezeních na možnosti projevu jeho duchovní síly. Přestože Učitel je nepřítomný jako materiální bytost, je přítomen jako duchovní vliv v srdcích lidí. Svým odchodem z tohoto světa Ježíš umožnil svému duchu žít vedle ducha svého Otce, pobývajícího v myslích všech lidí.

2. Nasycení pěti tisíců

152:2.1 (1700.2) Ve dne Ježíš pokračoval v učení lidu a po večerech vyučoval apoštoly a evangelisty. V pátek oznámil jednotýdenní volno, aby všichni jeho stoupenci mohli strávit několik dní ve svých rodinách, nebo u přátel předtím, než se začnou připravovat k odchodu do Jerusalema na Paschu. Ale víc než polovina jeho učedníků ho odmítla opustit a každým dnem se dav lidí zvyšoval tak, že David Zebedeus chtěl založit nový tábor, ale Ježíš k tomu nedal souhlas. Učitel si tak málo za sobotu odpočinul, že v neděli ráno, 27. března se pokusil dostat pryč od lidí. Několik evangelistů tam zůstalo, aby mluvili k lidem, zatímco Ježíš a dvanáct apoštolů se připravovali nepozorovaně uniknout na opačnou stranu jezera, kde měli v úmyslu si dostatečně odpočinout v jednom z krásných parků jižně od Betsaidy-Julii. Tato oblast byla oblíbeným místem odpočinku pro obyvatele Kafarnaumu; všichni dobře znali tyto parky na východním břehu.

152:2.2 (1700.3) Ale lidé se s jejich odchodem nechtěli smířit. Viděli jakým směrem odplul Ježíšův člun a začínali si najímat všechna dostupná plavidla a vydali se je pronásledovat. Ti, kteří zůstali bez člunů, se tam vydali pěšky kolem horního konce jezera.

152:2.3 (1700.4) K večeru více než tisíc lidí našlo Ježíše v jednom z parků a on k nim pronesl krátkou řeč. Po něm k nim promluvil Petr. Mnoho z těchto lidí si sebou přineslo jídlo a po večeři utvořili malé skupiny, ke kterým promlouvali apoštolové a učedníci Ježíše.

152:2.4 (1700.5) V pondělí odpoledne dav lidí přesáhl tři tisíce hlav. A stále─až do večera─přicházeli další a všemožnými prostředky přinášeli sebou nemocné příbuzné. Stovky lidí, zajímajících se o Ježíše, si naplánovali na své cestě na svátek Paschi zastávku v Kafarnaumu, aby ho mohli spatřit a slyšet a tito lidé se prostě nechtěli smířit s neúspěchem. Ve středu kolem poledne se v tomto parku jižně od Betsaidy-Julii shromáždilo kolem pěti tisíců mužů, žen a dětí. Počasí bylo pěkné, jelikož v této oblasti končilo období dešťů.

152:2.5 (1700.6) Filip obstaral pro Ježíše a dvanáct apoštolů jídlo na tři dny, které měl v opatrování mladík Marek, jejich příležitostný pomocník pro všechno. Odpoledne tohoto, již třetího dne, téměř polovině z přítomného davu došlo jídlo, které si sebou lidé přinesli. David Zebedeus neměl k dispozici stanové městečko, kde by nakrmil a ubytoval takové množství lidí. Ale, i když měli hlad, lidé nechtěli odejít. Mezi lidem se totiž rozneslo, že Ježíš se chce vyhnout potížím jak s Herodem, tak i s náboženskými vůdci v Jerusalemu a vybral si proto toto tiché místo za hranicemi soudní pravomoci všech svých nepřátel jako vhodné pro svoji královskou korunovaci. Všeobecné vzrušení narůstalo každou hodinou. Ježíšovi nebylo o tom řečeno ani slovo, i když on samozřejmě věděl o všem co se dělo. Dokonce i dvanáct apoštolů se již nakazilo těmito názory a především to byli mladí evangelisté, na které tento klep zapůsobil. Z apoštolů si přáli tuto snahu prohlásit Ježíše králem Petr, Jan, Šimon Zélóta a Jidáš Iškariotský. Proti tomuto záměru byli Ondřej, Jakub, Natanael a Tomáš. Matouš, Filip a Alfeova dvojčata byli neutrální. Osnovatelem tohoto plánu udělat Ježíše králem byl Joab, jeden z mladých evangelistů.

152:2.6 (1701.1) Taková byla situace kolem páté hodiny ve středu odpoledne, když Ježíš požádal Jakuba Alfea, aby přivedl Ondřeje a Filipa. Ježíš jim řekl: „Co uděláme s tím davem lidí? Jsou s námi již tři dny a mnoho z nich má hlad a nemají jídlo.“ Filip a Ondřej si vyměnili pohledy a potom Filip odpověděl: „Učiteli, měl bys ty lidi poslat pryč, aby mohli jít do okolních vesnic a koupit si tam pro sebe jídlo.“ A Ondřej, obávající se uskutečnění plánu s králem, se rychle připojil k Filipovi a řekl: „Ano, Učiteli, myslím si, že bude nejlepší, když rozpustíš ty zástupy lidí, aby šli svoji cestou a koupili si jídlo, zatímco ty si budeš moci na čas odpočinout.“ V té době již i ostatní apoštolové se připojili k rozhovoru. Potom Ježíš řekl: „Ale já je nechci poslat pryč hladové; nemůžete je nakrmit?“ To bylo příliš pro Filipa, který okamžitě odpověděl: „Učiteli, kde v takovém opuštěném místě můžeme koupit chleba pro tolik lidí? I dvě stě denárů by nestačilo na jeden oběd.“

152:2.7 (1701.2) Ještě dříve než se apoštolové stačili plně vyjádřit, Ježíš se obrátil na Ondřeje a Filipa se slovy: „Já nechci poslat ty lidi pryč. Tady je máte, jako ovce bez pastýře. Já bych je chtěl nasytit. Jaké máme u sebe jídlo?“ Zatímco Filip mluvil s Matoušem a Jidášem, Ondřej vyhledal mladíka Marka, aby se ujistil kolik jídla jim zůstalo z jejich zásob. Vrátil se k Ježíšovi a řekl mu: „Mládenec má jenom pět bochníků ječného chleba a dvě sušené ryby“─a Petr rychle dodal: „A my jsme ještě nevečeřeli.“

152:2.8 (1701.3) Ježíš tam krátkou chvíli stál v tichosti. V jeho očích se zračil zasněný pohled. Apoštolové mlčeli. Ježíš se náhle otočil k Ondřejovi a řekl: „Přines mně bochníky a ryby.“ A když Ondřej přinesl Ježíšovi košík, Učitel řekl: „Řekněte lidem ať si sednou na trávu ve skupinách po sto lidech a určí vůdce každé skupiny a mezitím přiveďte sem k nám všechny evangelisty.

152:2.9 (1701.4) Ježíš vzal do rukou bochníky a až je požehnal, chléb rozlomil a dal apoštolům, kteří ho předali svým druhům a ti ho zanesli lidem. Ježíš stejným způsobem rozlomil a rozdal ryby. A tito lidé se najedli a nasytili. A když přestali jíst, Ježíš řekl učedníkům: „Sesbírejte roztroušené kousky, aby se neplýtvalo.“ A když zbytky posbírali, naplnili jimi dvanáct košíků. Takto se postupně nasytili všichni přítomní. Této neobyčejné hostiny se zúčastnilo zhruba pět tisíc mužů, žen a dětí.

152:2.10 (1702.1) A toto je první a jediný materiální zázrak, který Ježíš vykonal na základě svého vlastního vědomého připraveného plánu. Je pravda, že jeho učedníci měli sklon nazývat hodně věcí zázraky, které nebyly zázraky, ale toto byl opravdový nadpřirozený projev pomoci. V tomto případě, tak jak nám bylo objasněno, Michael ulamoval kousky potravy tak, jak to on vždy dělal, ale s vyloučením faktoru času a stanoveného průběhu života.

3. Korunovace

152:3.1 (1702.2) Nasycení pěti tisíců lidí nadpřirozenou energií bylo dalším z těch případů, kdy to, co se stalo, bylo důsledkem spojení lidského soucitu s tvořivou energií. Nyní, když dav lidí byl plně nasycen a Ježíšova sláva okamžitě narostla tímto úžasným zázrakem, plán zmocnit se Učitele a prohlásit ho králem již nepotřeboval osobní vedení. Připadalo to, jakoby se ta myšlenka šířila davem jako nákaza. Reakce lidí na toto okamžité a velkolepé zaopatření jejich fyzických potřeb byla silná a ohromující. Již dlouhé věky se židé učili, že když přijde Mesiáš, syn Davida, země bude opět oplývat mlékem a medem a že chléb života jim bude poskytnut podobně, jak nebeská mana spadla na poušti na jejich předky. A nebylo všechno toto očekávání nyní naplněno přímo před jejich zraky? Když tento hladový, podvyživený dav se přestal cpát tímto zázračným jídlem, převládla pouze jedna jednotná reakce: „Toto je náš král.“ Zázraky dělající osvoboditel Izraele přišel. V očích těchto prostých lidí schopnost nasytit byla spojena s právem vládnout. Potom není divu, že když dav lidí ukončil hodování, všichni vstali jako jeden a volali: „Udělejme ho králem!“

152:3.2 (1702.3) Toto mohutné volání nadchlo Petra a ty apoštoly, kteří se stále nevzdávali naděje vidět Ježíše uplatnit své právo vládnout. Ale tyto plané naděje neměly mít dlouhého trvání. Ještě neutichla ozvěna tohoto mohutného volání davu, odrážející se od blízkých skal, když si Ježíš stoupl na obrovský kámen, zvedl pravou ruku, aby získal jejich pozornost a řekl: „Děti moje, myslíte to dobře, ale jste krátkozrací a myslíte materiálně.“ Následovala krátká pauza; tento statečný Galilejec tam vznešeně stál v okouzlujícím svitu východního soumraku. Všechno na něm bylo královské když pokračoval ve své řeči k tomuto nedýchajícímu davu: „Vy byste mne udělali králem ne proto, že vaše duše byly ozářeny velkou pravdou, ale proto, že vaše žaludky byly naplněny chlebem. Kolikrát jsem vám říkal, že moje království není z tohoto světa? Toto království nebeské, které my hlásáme, je duchovním bratrstvím a nikdo mu nevládne na materiálním trůnu. Můj nebeský Otec je všemoudrý a všemocný Vládce nad tímto duchovním bratrstvím Božích synů na zemi. Jak já jsem vám nedokázal odhalit Otce duchů, tak vy byste udělali králem jeho Syna v těle! A proto nyní jděte všichni domů. Jestli musíte mít krále, nechť se v srdci každého z vás natrvalo usadí Otec nebeských světel jako duchovní Vládce všech věcí.“

152:3.3 (1702.4) Po těchto Ježíšových slovech se dav rozešel udiven a sklíčen. Mnoho z těch, kteří v něho věřili odešli a od toho dne mu úplně přestali naslouchat. Apoštolové byli oněmělí; mlčky stáli všichni kolem dvanácti košíků se zbytky jídla; pouze pomáhající mládenec, Marek, pronesl: “A odmítl být naším králem.“ Ježíš, předtím než odešel do hor, aby byl sám, otočil se k Ondřejovi a řekl: „Vrať se svými bratry do domu Zebedea a modli se tam s nimi─hlavně za tvého bratra, Šimona Petra.

4. Noční vidění Šimona Petra

152:4.1 (1703.1) Apoštolové, bez svého Učitele, nasedli do člunu a mlčky začali veslovat směrem k Betsaidě na západním břehu jezera. Žádný z dvanácti apoštolů nebyl tak zdrcen a sklíčen jako Šimon Petr. Téměř vůbec se nemluvilo; všichni mysleli na Učitele o samotě v horách. Opustil je? Nikdy předtím je neposlal všechny pryč a odmítl s nimi jít. Co by to všechno mohlo znamenat?

152:4.2 (1703.2) Spustila se na ně tma, načež přišel silný a nepříjemný vítr, který jim téměř úplně znemožňoval plavbu. Po několika hodinách namáhavého veslování ve tmě padla na Petra únava a upadl do hlubokého spánku vyčerpaného člověka. Ondřej a Jakub ho přenesli na vypolštářované sedadlo na zádi člunu. Zatímco ostatní apoštolové těžce bojovali s protivětrem a vlnami, Petrovi se zdál sen; v něm viděl Ježíše jak k nim přichází po vodě. Když mu připadalo, že Ježíše jde vedle člunu, zakřičel: „Zachraň nás, Učiteli, zachraň nás!“ A ti, kteří byli na zádi člunu, slyšeli některé z těchto slov. Toto noční vidění pokračovalo a Petrovi se zdálo, že slyší Ježíše říkat: „Hlavu vzhůru; to jsem já; neměj strach.“ Pro Petrovu znepokojenou duši to bylo jako gileádský balzám; uklidnilo to jeho zneklidněnou duši, takže (ve svém snu) zavolal na Učitele: “Pane, jestli jsi to skutečně ty, pozvi mne k sobě, abych mohl jít po vodě s tebou.“ A když Petr vstoupil na vodu, prudké vlny ho vyděsily a když se začal potápět, volal: „Pane, zachraň mne!“ A mnozí z dvanáctky ho slyšeli pronášet tuto prosbu. Potom se Petrovi zdálo, že ho Ježíš přišel zachránit, podal mu ruku, zachytil ho a vytáhl ho se slovy: „Ó, malověrný, proč jsi pochyboval?“

152:4.3 (1703.3) Ke konci svého snu vstal Petr ze sedátka, na kterém spal a skutečně udělal krok přes kraj člunu do vody. A ze snu se probudil, když Ondřej, Jakub a Jan se vyklonili dolů a vytáhli ho z moře.

152:4.4 (1703.4) Petr vždy považoval tuto zkušenost za skutečnost. On upřímně věřil, že Ježíš k nim v tu noc přišel. Podařilo se mu pouze částečně přesvědčit Jana Marka, což vysvětluje, proč Marek použil jenom část této příhody ve svém vyprávění. Lékař Lukáš, který pečlivě zkoumal tyto události, přišel k závěru, že tato epizoda byla Petrovým viděním a proto ji odmítl začlenit do svého vyprávění.

5. Návrat do Betsaidy

152:5.1 (1703.5) Ve čtvrtek ráno, před svítáním, zakotvili svůj člun u břehu kousek od domu Zebedea a spali až téměř do poledne. Ondřej se probudil první a šel se projít podél moře, kde našel Ježíše ve společnosti jejich mládence na výpomoc, sedícího na kameni u vody. Ačkoliv mnoho lidí z davu a mladí evangelisté hledali Ježíše celou noc a velkou část následujícího dne ve východních horách, krátce po půlnoci se on a mladík Marek vydali na cestu kolem jezera a přes řeku zpět do Betsaidy.

152:5.2 (1704.1) Z pěti tisíců zázračným způsobem nasycených lidí, kteří, když jejich žaludky byly plné a jejich srdce prázdná, chtěli prohlásit Ježíše za krále, pouze pět set pokračovalo v jeho následování. Ale ještě předtím, než se dozvěděli o jeho návratu do Betsaidy, Ježíš požádal Ondřeje, aby svolal dvanáct apoštolů a jejich druhy, včetně žen a řekl mu: „Chci k nim promluvit.“ A když se všichni sešli, Ježíš řekl:

152:5.3 (1704.2) „Jak dlouho to budu s vámi snášet? Nejste všichni pomalí v duchovním vnímání a nepostrádáte živou víru? Po celé tyto měsíce jsem vás učil pravdy království a přesto jste stále ovládáni materiálními motivy místo duchovním uvažováním. Nečetli jste snad ve Spisech o tom, jak Mojžíš nabádal nevěřící děti Izraele, říkajíc jim: „Nebojte se, stůjte tiše a uvidíte jak vás Hospodin spasí“? Řekl zpěvák: „Důvěřujte Hospodinu.“ „Buďte trpěliví, služte Hospodinu a mějte odvahu. On posílí vaše srdce.“ „Přeneste vaše břemeno na Hospodina a on vás podpoří. Vždy mu důvěřujte a vylijte mu svá srdce, protože Bůh je vaše útočiště.“ „Ten, kdo žije v příbytku Nejsvrchovanějšího, bude žít ve stínu Všemohoucího.“ Je lepší spoléhat na Hospodina, než důvěřovat lidským králům.“

152:5.4 (1704.3) A nevidíte všichni nyní, že dělání zázraků a konání materiálních divů nepřivede nové duše do duchovního království? Nasytili jsme dav lidí, ale to je nepřimělo k hladu po chlebu života, ani k žízni po vodě duchovní spravedlnosti. Když byl jejich hlad ukojen, nehledali vchod do nebeského království, ale raději se snažili prohlásit Syna Člověka králem způsobem, jakým se korunují králové tohoto světa, jen proto, aby mohli i nadále jíst chleba bez práce. A to všechno, čehož většina z vás byla více či méně svědky, neudělalo nic pro odhalení nebeského Otce, nebo pro rozvoj království na zemi. Nemáme již dost nepřátel mezi náboženskými vůdci země aniž děláme něco, co by nám určitě také znepřátelilo občanské vládce? Modlím se k Otci, aby pomazal vaše oči, abyste uviděli a otevřel vaše uši, abyste uslyšeli a měli plnou důvěru v evangelium, kterému jsem vás naučil.“

152:5.5 (1704.4) Ježíš potom oznámil, že si přeje na několik dní odpočinout se svými apoštoly předtím, než budou připraveni na cestu do Jerusalema na svátek Paschi a zakázal všem učedníkům a všem ostatním, aby ho následovali. A tak odpluli na člunu do Genezaretu, aby si tam dva či tři dny odpočinuli a vyspali se. Ježíš se připravoval na velkou krizi svého pozemského života na zemi a proto trávil hodně času ve spojení s nebeským Otcem.

152:5.6 (1704.5) Zpráva o nasycení pěti tisíců lidí a pokusu udělat Ježíše králem vzbudila obrovskou pozornost a vyvolala strach jak u náboženských vůdců, tak i u občanských vládců po celé Galileji a Judeji. Přestože tento velký zázrak neudělal nic pro posílení evangelia království v duších materiálně myslících a váhavě věřících lidí, pomohl otevřít oči těm členům bezprostřední rodiny Ježíše a blízkým učedníkům, kteří chtěli vidět zázraky a toužili po tom, aby Učitel byl králem. Tato velkolepá událost ukončila počáteční období učení, přípravy a léčení a tím připravila cestu pro vstup do posledního roku hlásání vyšších a duchovnějších úrovní nového evangelia království─božského synovstva, duchovní svobody a věčného spasení.

6. V Genezaretu

152:6.1 (1705.1) V době odpočinku v domě bohatého věřícího v Genezaretu měl Ježíš se svými apoštoly každé odpoledne volné debaty. Vyslanci království byli skupinou vážných, vystřízlivělých a zdrženlivých lidí. Ale i potom všem co se stalo a jak ukázaly následné události, těchto dvanáct mužů se ještě plně nezbavilo svých zakořeněných a dlouho pěstovaných představ o příchodu židovského Mesiáše. Události předchozích několika týdnů proběhly příliš rychle pro tyto ohromené rybáře, aby mohli pochopit plně jejich význam. Muži a ženy potřebují čas pro uskutečnění radikálních a rozsáhlých změn ve svých základních a principiálních představách, týkajících se sociálního chování, filozofických postojů a náboženských přesvědčeních.

152:6.2 (1705.2) Zatímco Ježíš a dvanáctka odpočívali v Genezaretu, dav lidí se rozešel, někteří se vrátili do svých domovů, ostatní se vydali do Jerusalema na svátek Paschi. Za necelý měsíc se počet nadšených a neskrývaných stoupenců Ježíše, kterých bylo jenom v Galileji více než padesát tisíc, ztenčil na méně než pět set. Ježíš chtěl poskytnout svým apoštolům takovou zkušenost s nestálostí veřejné popularity, aby nebyli v pokušení spoléhat na takové projevy pomíjivé náboženské hysterie v době, kdy je nechá samotné pracovat pro království, ale ve své snaze byl úspěšný jen částečně.

152:6.3 (1705.3) Na druhý večer jejich pobytu v Genezaretu Učitel opět řekl apoštolům podobenství o rozsévači a dodal tato slova: „Tak vidíte, děti moje, působení na lidské city je přechodné a naprosto marné; působení výhradně pouze na jeden intelekt je podobně plané a neplodné; pouze působením na ducha, který žije v lidské mysli, můžete doufat v dosažení trvanlivého úspěchu a uskutečnit ty úžasné proměny lidského charakteru, které se vzápětí projevují v bohaté úrodě opravdových duchovních plodů v každodenním životě všech těch, kteří se takto vysvobodili z temnoty pochybnosti skrze narození ducha do světla víry─království nebeského.“

152:6.4 (1705.4) Ježíš učil působivosti na emoce jako metodu pro připoutání a soustředění pozornosti intelektu. On nazýval takovou probuzenou a podnícenou mysl bránou k duši, kde přebývá ta duchovní podstata člověka, která musí rozpoznat pravdu a reagovat na duchovní výzvu evangelia, aby umožnila trvalé výsledky skutečných proměn charakteru.

152:6.5 (1705.5) Tímto způsobem se Ježíš snažil připravit apoštoly na blížící se šok─krize v postoji veřejnosti k němu byla vzdálena jen několik dní. Vysvětlil dvanácti apoštolům, že náboženští vůdcové v Jerusalemu se spiknou s Herodem Antipou, aby dosáhli jejich zničení. Dvanáctka si začínala více uvědomovat (i když ne úplně), že Ježíš se nechystá usednout na trůn Davida. Začínali větší měrou vidět, že duchovní pravda nebude šířena materiálními zázraky. Začínali si uvědomovat, že nasycení pěti tisíců lidí a nadšená snaha udělat Ježíše králem, bylo vyvrcholením očekávání konání zázraků a kouzelných divů a vrcholem Ježíšovy slávy mezi lidem. Neurčitě tušili a matně předvídali blížící se časy duchovního prosévání a krutého nepřátelství. Těchto dvanáct mužů si pomalu začínalo uvědomovat pravou podstatu jejich poslání jako vyslanců království a začalo se připravovat na těžké a krušné zkoušky posledního roku služby Učitele na zemi.

152:6.6 (1706.1) Než odešli z Genezaretu, Ježíš jim vysvětlil zázračné nasycení pěti tisíců. Řekl jim proč se zúčastnil tohoto neobyčejného projevu tvořivé síly a také je ujistil, že nepodlehl svému soucitu s davem dokud se nepřesvědčil, že to bylo „v souladu s vůlí Otce.“

7. V Jerusalemu

152:7.1 (1706.2) V neděli, 3. dubna, se Ježíš vydal v doprovodu pouze svých dvanácti apoštolů z Betsaidy na cestu do Jerusalema. Aby se vyhnuli davům a přilákali co nejmenší pozornost, šli přes Gerasu a Filadelfii. Ježíš jim zakázal v průběhu cesty jakékoliv učení na veřejnosti; také jim nedovolil učit či kázat během pobytu v Jerusalemu. Pozdě večer, ve středu 6. dubna dorazili do Betanie, nacházející se nedaleko od Jerusalemu. Tuto první noc strávili v domě Lazara, Marty a Marie, ale následujícího dne se rozdělili. Ježíš a Jan se ubytovali v domě věřícího jménem Šimon, v sousedství domu Lazara v Betanii. Jidáš Iškariotský a Šimon Zélóta odešli za svými přáteli do Jerusalemu a zbývající apoštolové se ubytovali po dvou v různých domech.

152:7.2 (1706.3) Ježíš navštívil Jerusalem během Paschi pouze jednou a to bylo v nejvýznamnější den oslav. Abnér přivedl mnoho věřících z Jerusalemu na setkání s Ježíšem do Betanie. Během tohoto pobytu v Jerusalemu dvanáctka poznala jak sílilo nepřátelské mínění o jejich Učiteli. Odcházeli všichni z Jerusalemu s přesvědčením, že se blíží krize.

152:7.3 (1706.4) V neděli 24. dubna Ježíš a apoštolové odešli z Jerusalema do Betsaidy. Šli cestou podél pobřeží přes města Jafa, Cesarea a Ptolemaios. Potom šli vnitrozemím přes Rámu a Chorazin do Betsaidy, kam dorazili v pátek 29. dubna. Ihned po příchodu domů Ježíš poslal Ondřeje požádat představeného synagogy o povolení promluvit tam příští den při odpolední bohoslužbě, což byla sobota. A Ježíš dobře věděl, že to bude naposledy, kdy mu bude dovoleno mluvit v kafarnaumské synagoze.

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved