Kapitola 97 Vývoj představ o Bohu mezi Hebrejci

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Koncept kopie

Kniha Urantia

Kapitola 97

Vývoj představ o Bohu mezi Hebrejci

DUCHOVNÍ vůdcové hebrejců udělali něco, co se před nimi jiným nepodařilo dosáhnout─oni zbavili svého Boha lidských vlastností, aniž by ho přeměnili do abstraktního Božstva, pochopitelného pouze filozofy. Také obyčejní lidé byli schopni vážit si vyspělou koncepci o Jahve jako o Otci, když ne jednotlivce, tak alespoň celého národa.

Představa o osobnosti Boha, jasně vyložena v šálemském učení v době Melkísedeka, byla v čase útěku z Egypta nejasná a mlhavá a jen postupně se vyvíjela v hebrejském myšlení z generace na generaci v reakci na učení duchovních vůdců. Vnímání osobnosti Jahve bylo mnohem souvislejší ve své progresivní evoluci, než tomu bylo u mnoha jiných vlastností Božstva. Od Mojžíše k Malachiáši proběhl v myšlení Hebrejců téměř nepřerušený růst tvoření představy o osobnosti Boha a tato koncepce byla nakonec povýšena a vylepšena učeními Ježíše o nebeském Otci.

1. Samuel─první z hebrejských proroků

Nepřátelský nátlak sousedních palestinských národů brzy naučil hebrejské šejky tomu, že nebudou mít naději na přežití, pokud nesjednotí své jednotlivé kmeny pod centralizované vedení. A toto centralizované administrativní řízení poskytlo větší možnost pro působení Samuela jako učitele a reformátora.

Samuel vzešel z dlouhé řady šálemských učitelů, kteří vytrvali v udržování pravd Melkísedeka jako součást svého náboženství. Tento učitel byl charismatickým a odhodlaným člověkem. Pouze jeho velké zanícení ve spojení s jeho mimořádným odhodláním mu umožnily odolat téměř všeobecnému odporu, se kterým se setkal, když začal obracet Izrael zpět k uctívání nejvyššího Jahve Mojžíšovy doby. Ale i tak se mu to podařilo jen částečně; k uctívání vyšší koncepce získal Jahve nazpět pouze inteligentnější polovinu Hebrejců; druhá polovina pokračovala v uctívání kmenových bohů své země a držela se primitivnější koncepce o Jahvem.

Samuel byl hrubým typem člověka, praktickým reformátorem, který dokázal se svými druhy za jediný den zničit dvě desítky svatyní Baaly. Progres, kterého dosáhl, byl dílem čiré síly a donucení; kázal málo, učil málo, ale jednal. Jeden den zesměšňoval kněze Baalu, příští den rozsekal na kusy zajatého krále. On oddaně věřil v jediného Boha a měl o tomto jediném Bohu jasnou představu jako o stvořiteli nebes a země. „Pilíře země jsou Hospodinovy a on na nich upevnil svět“.

Ale největším přínosem Samuela pro rozvoj koncepce Božstva bylo jeho přesvědčivé prohlášení o tom, že Jahve je stálý, navždy zůstává stejným ztělesněním neomylné dokonalosti a božskosti. V těch dobách byl Jahve vnímán jako vrtošivý Bůh s podezíravými sklony, vždy litující, že udělal to či ono; ale nyní, poprvé od útěku Hebrejců z Egypta, uslyšeli tato překvapivá slova: „Opora Izraele nebude lhát, ani se kát, protože on není člověk, který by se měl kát“. Byla prohlášena stabilita ve vztazích s Božskostí. Samuel znovu zdůraznil Melkísedekovu úmluvu s Abrahamem a prohlásil, že Hospodin Bůh Izraele je zdrojem pravdy, stability a stálosti. Hebrejci vždy pohlíželi na svého Boha jako na člověka, nadčlověka, vznešeného ducha neznámého původu; ale nyní uslyšeli o tom, že dřívější duch hory Choréb povýšil do postavení stálého Boha s tvůrčí dokonalostí. Samuel pomáhal vyvíjející se koncepci o Bohu vystoupit nad proměnlivý stav lidských myslí a nestálosti smrtelné existence. Pod vlivem jeho učení Bůh Hebrejců začínal svůj vzestup od ideje kmenových bohů k ideálu všemocného a stálého Tvořitele a Dohlížitele nad vším tvořením.

A on opět učil o upřímnosti Boha, o jeho spolehlivosti při dodržení smlouvy. Samuel řekl: „Hospodin neopustí svůj národ“. „On s námi uzavřel věčnou smlouvu, trvalou a neměnnou“. A tak se po celé Palestině ozýval hlas, vyzývající k návratu k uctívání nejvyššího Jahve. Tento stále energický učitel prohlásil: Jsi veliký Hospodine, Bože, protože není nikoho tobě rovného a není žádný jiný Bůh kromě tebe“.

Předtím Hebrejci pohlíželi na přízeň Jahveho hlavně z pohledu materiálního blahobytu. Byl to ohromný šok pro Izrael a téměř stál Samuela život, když se odvážil prohlásit: „Hospodin obohacuje i ožebračuje; on ponižuje i povyšuje. On pozvedá chudé z prachu a vyzdvihuje žebráky mezi prince, aby zdědili trůn slávy“. Od časů Mojžíše nebyly proneseny k těm prostým a méně šťastnějším takové utěšující sliby a tisíce zoufajících chudáků dostalo naději, že budou moci zlepšit svoje duchovní postavení.

Ale Samuel nepokročil příliš daleko za koncepci kmenového boha. On proklamoval Jahveho, který stvořil všechny lidi, ale v prvé řadě se zabýval Hebrejci, svým vyvoleným národem. Ale i přesto, tak jako za doby Mojžíše, byla opět představa o Bohu zobrazena jako Božstvo, které je svaté a spravedlivé. „Není nikdo svatý, jako Hospodin. Kdo se může srovnávat s tímto svatým Hospodinem Bohem?“

S uplynulými roky zestárlý šedovlasý vůdce pokročil ve vnímání Boha, protože prohlásil: „Hospodin je Bohem vědění a on hodnotí činy. Hospodin bude soudit všechny konce světa, projevovat soucit k soucitným a ke spravedlivému člověku on bude také spravedlivý“. Tady už jsou vidět záblesky milosrdenství, ačkoliv jsou omezeny pro ty, kteří jsou milosrdní. Později zašel ještě dále, když v době nepřízně osudu vyzýval svůj národ: „Odevzdejme se do rukou Hospodina, protože jeho milosrdenství je veliké“. „Pro Hospodina není žádnou překážkou spasit mnohé či několik“.

A tento postupný rozvoj představy o charakteru Jahveho pokračoval za přispění Samuelových nástupců. Oni se snažili představit Jahveho jako Boha dodržujícího smlouvu, ale stěží udržovali tempo, nasazené Samuelem; nedokázali rozvinout ideu o Božím milosrdenstvím, tak jak ji vnímal před nimi Samuel. Nastal pomalý posun zpět k uznání jiných bohů, bez ohledu na tvrzení, že Jahve je nade všemi. „Království náleží tobě Ó Hospodine a ty jsi nejvyšší představený všech“.

Základní myšlenkou této éry byla boží moc; proroci této epochy kázali náboženství, určené na podporu krále na hebrejském trůnu. „Tobě, Ó Hospodine, přináleží síla a moc a sláva a vítězství a majestátnost. Ve tvých rukou je pravomoc a síla a všechny můžeš udělat velkými a silnými“. Takový byl stav představy o Bohu v době Samuela a jeho bezprostředních nástupců.

2. Elijáš a Elíša

V desátém století před Kristem se hebrejský národ rozdělil na dvě království. V obou těchto politických částech usilovalo mnoho učitelů pravdy o zastavení zpátečnického proudu duchovního úpadku, který nastal a zhoubně pokračoval po válce, která národ rozdělila. Ale tyto snahy rozvinout hebrejské náboženství nebyly úspěšné, dokud nezačal se svým učením odhodlaný a nebojácný bojovník za spravedlnost─Elijáš. Elijáš obnovil v severním království představu o Bohu, která se podobala té za doby Samuela. Elijáš měl málo příležitostí představit progresivní koncepci Boha; byl velmi zaměstnán, stejně jako předtím Samuel, ničením oltářů Baaly a demolováním idolů falešných bohů. A on uskutečňoval své reformy navzdory odporu modlářského panovníka; jeho úkol byl gigantičtější a obtížnější, než kterému čelil Samuel.

Když byl Elijáš odvolán, jeho věrný druh Elíša převzal jeho práci a s neocenitelnou pomocí málo známého Míkajáše udržoval světlo pravdy při životě v Palestině.

Ale toto nebyla doba progresu v představě o Božstvu. Hebrejci ještě nepostoupili ani k ideálu Mojžíše. Éra Elijáše a Elíši skončila tím, že lepší třídy se vrátily k uctívání nejvyššího Jahveho a byly svědkem obnovení ideje Univerzálního Tvořitele přibližně do takového stavu, ve kterém ji zanechal Samuel.

3. Jahve a Baal

Dlouhotrvající spor mezi věřícími v Jahveho a stoupenci Baaly byl spíše sociálně-ekonomickým střetem ideologií, než rozdílností v náboženských vírách.

Obyvatelé Palestiny měli rozdílné postoje ve vztahu k soukromému vlastnictví půdy. Jižní čili potulné kmeny (Jahvejité) se dívaly na půdu jako na nezadatelnou─jako dar Božstva klanu. Oni tvrdili, že půda se nemůže prodávat, ani zastavovat. „Jahve řekl: Země se nemůže prodávat, protože země náleží mně“.

Severní a usazenější Kenaanci (Baalité) volně kupovali, prodávali a zastavovali svoji půdu. Slova Baal znamená vlastník. Kult Baala byl založen na dvou hlavních doktrínách: První dovolovala výměnu majetku, smluv a úmluv─právo koupit a prodat půdu. Druhá vycházela z předpokladu, že Baal sešle déšť─byl bohem úrodnosti půdy. Dobrá úroda závisela na blahovůli Baaly. Tento kult se zajímal převážně o půdu, její vlastnictví a její úrodnost.

Všeobecně vzato, následovníci Baaly vlastnili domy, půdu a otroky. Byli to aristokratičtí vlastníci půdy a žili ve městech. Každý Baal měl svatyni, kněžstvo a „svaté ženy“─rituální prostitutky.

Z těchto základních rozdílných vztahů k půdě se vyvinuly krutě nepřátelské sociální, ekonomické, morální a náboženské postoje mezi Kenaanci a Hebrejci. Tento sociálně-ekonomický spor se stal výslovně náboženským konfliktem až za časů Elijáše. S příchodem tohoto agresivního proroka se tento sporný bod řešil v mnohem napjatějších náboženských rovinách─Jahve versus Baal─a skončil triumfem Jahveho a následným posunem k monoteizmu.

Elijáš přesunul spor Jahve-Baal od rozepře o půdě k náboženskému aspektu hebrejských a kenaanských ideologií. Když Achab úkladně zabil Nabóta a jeho rodinu, aby se zmocnil jejich půdy, Elijáš napadl morální aspekt starých zákonů o půdě a zahájil svoje útočné tažení proti Baalitům. Byl to také boj venkovanů proti nadvládě měst. Přeměna Jahveho v Elohíma se odehrála hlavně za Elijáše. Tento prorok začal jako pozemkový reformátor a skončil tím, že povznesl Božstvo. Baalů bylo mnoho, Jahve byl jeden─monoteizmus zvítězil nad polyteizmem.

4. Ámos a Ozeáš

Velký krok v přeměně kmenového boha─Jahveho raných Hebrejců, kteří mu po tak dlouhou dobu přinášeli oběti a uctívali ho obřady─k Bohu, trestajícího zločin a nemravnost také i u svého vlastního národa, udělal Ámos, který pocházel z jižní pahorkatiny a pranýřoval zločinnost, opilství, tyranii a nemorálnost severních kmenů. Od dob Mojžíše nebyly v Palestině nikdy takové pronikavé pravdy prohlášeny.

Ámos nebyl pouhým obnovitelem a reformátorem; on odhalil nové představy o Božstvu. On o Bohu hlásal mnohé z toho, co kázali jeho předchůdci a odvážně napadl víru v Božskou Bytost, která tolerovala hřích ve svém takzvaném vyvoleném národě. Poprvé od časů Melkísedeka člověk uslyšel veřejné odsouzení dvojitého metru národní spravedlnosti a morálky. Poprvé ve své historii Hebrejci uslyšeli, že jejich vlastní Bůh─Jahve─nebude již dále tolerovat zločinné jednání a hřích v jejich životech, tak jak to dělá u všech ostatních národů. Ámos vytvořil obraz přísného a spravedlivého Boha Samuela a Elijáše, ale také viděl Boha, který nedělal rozdíly mezi Hebrejci a jakýmkoliv jiným národem, když se jednalo o potrestání prohřešení. To byl přímý útok na egoistickou doktrínu „vyvoleného národa“ a mnoho Hebrejců té doby to tvrdě odmítalo.

Ámos řekl: „Hledejte toho, kdo zformoval hory a stvořil vítr, kdo vytvořil sedm hvězd a Orion, kdo mění stín smrti v jasné ráno a den dělá temným jako noc“. A při odsuzování svých polonáboženských, prospěchářských a někdy nemorálních druhů se snažil vyobrazit neúprosnou spravedlnost neměnného Jahveho, když řekl o zločincích: „I když si kopou cestu do pekla, já je odtamtud dostanu; i když stoupají k nebesům, já je odtamtud srazím“. „A i když padnou do zajetí svých nepřátel, pak zamířím meč spravedlnosti a on je zahubí“. Ámos ještě více vyděsil své posluchače, ukazující na ně svým kárajícím a obviňujícím prstem, když prohlásil ve jménu Jahveho: „Já nikdy nezapomenu nic z toho, co jste udělali“. „Já rozseji domov Izraele mezi všechny národy, tak jak se prosívá pšenice sítem“.

Ámos prohlásil Jahveho „Bohem všech národů“ a varoval Izraelce, že rituál nesmí nahrazovat poctivost. A ještě předtím, než byl tento statečný učitel ukamenován k smrti, rozšířil dostatek kvasinek pravdy, aby zachránil učení o nejvyšším Jahvem; zabezpečil další pokračování evoluce Melkísedekova sdělení.

Ozeáš přišel po Ámosovi a po jeho učení o univerzálním Bohu spravedlnosti se vzkříšením Mojžíšovy koncepce Boha lásky. Ozeáš kázal odpuštění skrze kajícnost a ne přinášením obětí. Hlásal evangelium láskyplné péče a božského milosrdenství, říkajíc: „Já se navždy s vámi zasnoubím; ano, já se s vámi zasnoubím v pravdě a spravedlnosti, v lásce a milosrdenství. Já se také s vámi zasnoubím ve věrnosti“. Budu je milovat upřímně, protože se na ně nehněvám“.

Ozeáš byl svědomitým pokračovatelem morálních varováních Ámose, říkajíc o Bohu: „Jsem žádostiv je kárat“. Ale Izraelité považovali za kruté zacházení, hraničící s velezradou, když řekl: „Já řeknu těm, kteří nebyli mým lidem, že „jsou mým lidem“ a oni řeknou „ty jsi náš Bůh“. On pokračoval v kázání kajícnosti a odpuštění, říkajíc: „Já vyléčím jejich špatnosti; budu je milovat upřímně, protože se na ně nehněvám“. Ozeáš hlásal nepřetržitě naději a odpuštění. Základem jeho poselství vždy bylo: „Já budu milosrdný k mému lidu. Oni nebudou znát jiného Boha, pouze mne, protože není žádný jiný spasitel, kromě mne“.

Ámos podnítil nacionální vědomí Hebrejců k poznání toho, že Jahve jim neodpustí jejich zločiny a hříchy, poněvadž jsou domněle vyvoleným národem, zatímco Ozeáš rozezvučel první tóny pozdějších milosrdných akordů božského soucitu a láskyplné péče, které byly tak nádherně zpívány Izajášem a jeho druhy.

5. První Izajáš

To byla doba, kdy někteří kázali o krutém potrestání za osobní hříchy a národnostní zločiny u severních klanů, zatímco jiní předpovídali živelné pohromy jako odplatu za přečiny jižního království. Bylo to právě bezprostředně po probuzení vědomí a svědomí hebrejských národů, kdy se objevil první Izajáš.

Izajáš pokračoval v kázání o věčné podstatě Boha, jeho nekonečné moudrosti a jeho věčně dokonalé spolehlivosti. On představil Boha Izraele slovy: „Já udělám soudnost mírou a spravedlnost váhami“. Hospodin vás zbaví vašeho soužení a vašeho strachu a tvrdého otročení, ve kterém jste sloužili“. „A za vámi uslyší vaše uši hlas, říkající „toto je ta cesta, jděte po ní“. „Zřete, Bůh je moje spása; budu mu věřit a nebudu se ho bát, protože Hospodin je moje síla a moje píseň“. „Přijďte a já rozsoudím, říká Bůh. I když vaše hříchy budou jako červeň, zbělají jako sníh, i když budou rudé jako karmín, zbělají jako vlna“.

Hovoříc k Hebrejcům, kteří byli posedlí strachem a duševně hladoví, tento prorok řekl: „Povstaňte a sviťte, protože přišlo vaše světlo a sláva Hospodina se vznesla nad vámi“. „Duch Hospodina je při mně, protože Hospodin mne posvětil kázáním dobrých zvěstí pokorným; poslal mne spojit zoufalé, prohlásit svobodu zajatých a osvobodit ty, kteří jsou spoutáni“. „Budu se nadmíru radovat z Hospodina, moje duše bude veselá z mého Boha, protože on mně oblékl do šatů spasení a přikryl mne svým rouchem spravedlnosti“. „Ve všech jejich souženích se soužil s nimi a anděl jeho přítomnosti je spasil“. Svojí láskou a svým milosrdenstvím je vykoupil“.

Po tomto Izajášovi přišli Micheáš a Abdijáš, kteří stvrdili a zkrášlili jeho evangelium uspokojující duši . A tito dva stateční poslové neohroženě pranýřovali kněžské rituály Hebrejců a nebojácně napadli celý systém obětování.

Micheáš odsoudil „vládce, kteří soudí za úplatek a kněze, kteří učí za mzdu a proroky, kteří věští za peníze“. On učil o tom, že přijde den osvobození od pověr a kněžských intrik a říkal: „každý člověk bude sedět pod svojí vlastní révou a nikoho se nebude bát, protože všichni lidé, každý člověk, bude žít v souladu se svým vnímáním Boha“.

Podstata poselství Micheáše zůstávala stále stejná: „Předstoupím před Boha se spálenou obětí? Spokojí se Hospodin s tisíci berany, nebo s deseti tisíci řekami oleje? Mám obětovat svého prvorozeného za své přestupky, plod mého těla za hříchy mé duše? On mně ukázal, ó člověče, co je správné; a to, co od tebe Hospodin požaduje, je konat spravedlivě, milovat soucit a nechat se pokorně vést tvým Bohem“. Byla to významná epocha; byly to opravdu vzrušující časy, kdy před více než dvěma a půl tisíciletími smrtelný člověk uslyšel a některý i uvěřil takovým osvobozujícím poselstvím. A kdyby nebylo houževnatého odporu kněží, tito učitelé by zrušili celý krvavý obřad hebrejského náboženského rituálu.

6. Neohrožený Jeremjáš

Zatímco několik učitelů pokračovalo ve vykládání evangelia Izajáše, byl to Jeremjáš, na němž zůstalo, aby udělal následující odvážný krok pro zmezinárodnění Jahveho, Boha Hebrejců.

Jeremjáš neohroženě prohlásil, že Jahve není na straně Hebrejců v jejich vojenských bojích s jinými národy. Tvrdil, že Jahve je Bohem celé země, všech národů a všech lidí. Učení Jeremjáše bylo hřebenem sílící vlny zmezinárodňování Boha Izraele; jednou a provždy tento nebojácný prorok prohlásil, že Jahve je Bohem všech národů a že není žádný Osiris pro Egypťany, Bél pro Babyloňany, Ašchúr pro Asyřany, či Dágon pro Filištíny. A takto se náboženství Hebrejců podílelo na renesanci monoteizmu v celém světě, která začala přibližně v této době; konečně koncepce Jahveho povýšila na úroveň Božstva s planetární a také kosmickou důstojností. Ale mnoho společníků Jeremjáše si jen těžko dokázalo představit Jahveho odděleně od hebrejského národa.

Jeremjáš také kázal o spravedlivém a milujícím Bohu, jak ho vylíčil Izajáš, prohlašujíc: „Ano, miluji vás věčnou láskou a tudíž vás s láskyplnou péčí vedu“. „Proto on nesužuje svévolně lidské syny“.

Tento neohrožený prorok řekl: „Spravedlivý je náš Hospodin, velkomyslný rádce a mocný ve svých činech. On vidí všechno, co lidé dělají a každému dá v souladu s jeho cestou a podle zásluh“. Ale bylo to považováno za rouhačskou zradu, když při obléhání Jeruzaléma řekl: „A nyní dávám tyto země do rukou Nebukadnezara, krále Babylonu, mého služebníka“. A když pak Jeremjáš obhajoval kapitulaci města, kněží a občanští vládcové ho uvrhli do bahnité jámy temného žaláře.

7. Druhý Izajáš

Zničení hebrejského národa a jeho zajetí v Mezopotámii by mohlo přinést obrovský užitek pro jejich rozvinující se teologii, kdyby nebylo zarytého jednání jejich kněží. Jejich národ byl poražen armádami Babylonu a jejich nacionalistický Jahve utrpěl v důsledku mezinárodních kázání duchovních vůdců. A právě rozmrzelost nad ztrátou svého národního boha přivedla židovské kněze k tak rozsáhlému vymýšlení bájí a rozmnožování zázraků v událostech hebrejské historie, aby se tak pokusili vrátit Židy do role vyvoleného národa a dokonce s novou a rozšířenou idejí zmezinárodněného Boha všech národů.

Během svého zajetí Židé byli značně ovlivněni babylonskými tradicemi a legendami, i když je nutno poznamenat, že věrohodně vylepšili mravní povahu a duchovní význam kaldejských příběhů, které si osvojili, třebaže tyto legendy natrvalo překroutili, aby odrážely čest a slávu předků a historie Izraele.

Tito hebrejští kněží a písaři měli ve svých myslích jedinou ideu a tou byla obnova židovského národa, vylepšení hebrejských tradic, povznesení své rasové historie. Jestli existuje nelibost nad faktem, že tito kněží vnutili své mylné ideje takové velké části západního světa, je potřeba si uvědomit, že to neudělali záměrně; oni netvrdili že jejich spisy jsou božím vnuknutím; oni neprohlašovali, že píšou svatou knihu. Oni pouze připravovali učebnici, určenou k tomu, aby posílila slábnoucí odvahu jejich druhů v zajetí. Jejich cílem rozhodně bylo pozvednout národní duch a morálku svých krajanů. Zůstalo to na pozdějších písařích, aby sestavili tyto a jiné písemnosti do příručky údajně hodnověrného učení.

Po skončení zajetí židovští kněží začali s těmito písemnostmi volně nakládat, ale v jejich působení na své zajaté druhy jim značně bránila přítomnost mladého a nezdolného proroka, Izajáše druhého, který otevřeně konvertoval k Bohu spravedlnosti, lásky, čestnosti a soucitu staršího Izajáše. Tak jako Jeremjáš, také on věřil, že Jahve se stal Bohem všech národů. Své teorie o podstatě Boha kázal takovým působivým způsobem, že získal konvertity rovným dílem z řad Židů a jejich uchvatitelů. A tento mladý prorok zanechal svá učení v písemné podobě, která se zaujatí a zatvrzelí kněží snažili v žádném směru s ním nespojovat, ačkoliv pouhá úcta k jejich kráse a ušlechtilosti vedla k jejich začlenění do spisů předchozího Izajáše. Proto spisy tohoto druhého Izajáše je možno nalézt ve stejnojmenné knize v kapitolách od čtyřiceti do padesáti pěti.

Žádný prorok, nebo náboženský učitel od Machiventy k Ježíši nedosáhl takové vysoké představy o Bohu, jakou hlásal druhý Izajáš ve dnech zajetí. To nebyl žádný malý, antropomorfický, člověkem vytvořený Bůh, o kterém tento duchovní vůdce kázal. „Pohleď, on pozvedá tyto ostrovy jako maličkosti“. „A tak, jak je nebe vyšší než země, tak jsou moje cesty vyšší než vaše a moje myšlenky vyšší než vaše myšlenky“.

Konečně Machiventa Melkísedek viděl lidské učitele představovat smrtelnému člověku opravdového Boha. Podobně jako Izajáš první i tento vůdce kázal o Bohu jako o univerzálním tvořiteli a udržovateli. „Já jsem stvořil zemi a umístil na ni člověka. Nestvořil jsem ji zbytečně; vytvořil jsem ji proto, aby byla obydlena“. Já jsem první a poslední; kromě mne není žádný jiný Bůh“. Hovoříc jménem Hospodina Boha Izraele, tento nový prorok řekl: „Nebesa mohou zmizet a země zestárnout, ale moje spravedlnost vytrvá navždy a moje spasení je na věčné věky.“ „Nebojte se, protože já jsem s vámi; neděste se, protože já jsem váš Bůh“. „Není žádný jiný Bůh kromě mne─Bůh spravedlivý a Spasitel“.

A to pro židovské zajatce bylo útěchou, tak jako pro tisíce a tisíce dalších od té doby, slyšet taková slova jako: „To říká Hospodin: „Já jsem tě stvořil a já jsem tě spasil, nazývám tě tvým jménem; jsi můj“. „Když přecházíš přes řeku, já budu s tebou, protože jsi vzácný v mých očích“. „Může žena opominout svého kojence a nemít soucit se svým synem? Ano, může, avšak já na své děti nezapomenu, protože vězte, že jsem je vryl do dlaní svých rukou; a také jsem je přikryl stínem svých rukou“. „Ať hříšník jde svojí cestou a ať nepoctivec má své myšlenky a ať se navrátí zpět k Hospodinu a ten bude k němu milosrdný, protože náš Bůh oplývá odpouštěním“.

Poslyšte znovu evangelium tohoto nového zjevení Boha Šálemu: „On nakrmí svá stáda jako pastýř; vezme ovečky do své náruče a ponese je na svých ňadrech. Dá sílu slabým a těm nemohoucím daruje odolnost. Těm, kdo slouží Hospodinu, se obnoví jejich síla, dostanou křídla jako orli, oni poběží a neunaví se, půjdou a nezeslábnou“.

Tento Izajáš široce rozšířil evangelium zvětšující představy o nejvyšším Jahvem. On se Mojžíšovi vyrovnal svojí výmluvností, kterou zobrazil Hospodina, Boha Izraele jako Vesmírného Tvořitele. Jeho popisování nekonečných vlastností Vesmírného Otce bylo poetické. Nikdo nikdy nedokázal tak krásně hovořit o nebeském Otci. Podobně jako Žalmy, spisy Izajáše patří mezi nejvíce povznášející a nejpravdivější představení duchovní koncepce Boha, jaké kdy uslyšel smrtelný člověk před příchodem Michaela na Urantii. Naslouchejte jeho popisu Božstva: „Já jsem ten vysoký a ušlechtilý, který bydlí ve věčnosti“. Já jsem první i poslední a kromě mne není žádný jiný Bůh“. „A ruka Hospodina není zkrácena, aby nemohla spasit, ani jeho ucho není vytíženo, aby neslyšelo“. A neúnavné kázání tohoto laskavého, ale autoritativního proroka o božské stálosti, věrnosti Boha, se stalo novou doktrínou Židů. On prohlásil, že „Bůh nezapomíná, neopouští“.

Tento smělý učitel prohlásil, že člověk je s Bohem velmi úzce spojen, řka: „Každého, kdo je nazýván mým jménem, jsem stvořil pro svoji slávu a oni budou projevovat moji chválu. Já, já sám odpouštím jejich přečiny z mých vlastních důvodů a jejich hříchy si pamatovat nebudu“.

Poslouchejte, jak tento velký Hebrejec zničil učení o národním Bohu, když se slávou prohlašoval božskost Vesmírného Otce, o kterém řekl: „Nebesa jsou mým trůnem a země je mojí podnožkou“. A současně s tím Bůh Izajáše byl svatý, velkolepý, spravedlivý a nevysvětlitelný. Koncepce rozhněvaného, mstivého a podezíravého Jahveho pouštních beduínů téměř úplně zmizela. Nová koncepce nejvyššího univerzálního Jahveho se objevila v mysli smrtelného člověka, aby se již nikdy neztratila ze zřetele lidí. Pochopení božské spravedlnosti bylo začátkem odstraňování primitivní magie a biologického strachu. Konečně se člověk seznámil s vesmírným zákonem a řádem a s univerzálním Bohem, majícím spolehlivé a trvalé vlastnosti.

A tento kazatel nebeského Boha nikdy nepřestal hlásat, že jeto Bůh lásky. „Já žiji ve vysokém svatém místě a také s těmi, jejichž duch je kajícný a pokorný“. A ještě další slova útěchy říkal tento velký učitel svým současníkům: „A Hospodin vás stále povede a uspokojí vaše duše. Budete jako zalitá zahrada a jako pramen, jehož voda se nikdy neztratí. A když vtrhne nepřítel jako povodeň, duch Hospodina vytvoří obranu proti němu“. A tak opět strach ničící evangelium Melkísedeka a důvěru šířící náboženství Šálemu zářilo jasným světlem pro blaho lidstva.

Prozíravý a odvážný Izajáš účinně zatlačil do pozadí nacionalistického Jahveho svým pozoruhodným zobrazováním velkolepé a univerzální všemohoucnosti nejvyššího Jahveho, Boha lásky, vládce vesmíru a milujícího Otce všeho lidstva. Od těchto velmi důležitých dní vyšší západní koncepce Boha vždy obsahovala všeobecnou spravedlnost, boží milosrdenství a věčnou čestnost. Nádherným jazykem a s nesrovnatelnou přitažlivostí zobrazoval tento velký učitel všemocného Tvořitele jako všemilujícího Otce.

Tento prorok z období babylonského zajetí kázal svým lidem a představitelům mnoha jiných národů, naslouchajíc mu na břehu řeky v Babylonu. A tento druhý Izajáš udělal hodně pro to, aby neutralizoval množství nesprávných a rasově egoistických představ o příchodu slíbeného Mesiáše. Ale tato jeho snaha nebyla příliš úspěšná. Kdyby kněží nevěnovali veškeré své úsilí na vybudování hanebného nacionalismu, učení těchto dvou Izajášů by připravilo cestu pro uznání a přijetí slíbeného Mesiáše.

8. Náboženská a světská historie

Tradice, dívat se na zaznamenané životní zkušenosti Hebrejců jako na náboženskou historii a na události ostatního světa jako na světskou historii, je ve značné míře odpovědná za zmatek, existující v lidské mysli při interpretaci historie. A tato potíž vyvstává z toho důvodu, že neexistuje žádná světská historie Židů. Poté, kdy kněží v babylonském exilu připravili nové spisy o domněle zázračných úmluvách Boha s Hebrejci─náboženské historii Izraele, tak jak je vylíčena ve Starém Zákoně, pečlivě a úplně zničili existující záznamy o hebrejských událostech. Byly mezi nimi takové knihy jako „Činy králů Izraele“ a „Činy králů Judeji“, společně s několika více či méně přesnými záznamy o hebrejské historii.

Pro pochopení toho, proč zničující útisk a nepopsatelné násilí světské historie tak děsily zajaté a cizím národem ovládané Židy, že se pokusili o úplné přepsání a přepracování své historie, měli bychom krátce prozkoumat fakta jejich matoucí národní zkušenosti. Je nutno si vzpomenout, že Židé nedokázali vyvinout vhodnou neteologickou filozofii života. Oni bojovali se svojí původní a z Egypta pocházející představou o boží odměně za poctivost, spojenou s krutým trestem za hřích. Drama Jóba bylo určitým protestem proti této mylné filozofii. Upřímný pesimismus Ecclesiastica byl světově moudrou reakcí na tyto příliš optimistické víry v Prozřetelnost.

Ale pět set let nadvlády cizích vládců bylo příliš i pro trpělivé a dlouhodobě trpící Židy. Proroci a kněží začali naříkat: „Jak ještě dlouho, ó Hospodine, jak ještě dlouho?“. Když čestný Žid hledal odpověď v Písmu, jeho zmatenost se ještě více prohloubila. Starý vizionář sliboval, že Bůh bude chránit a pomáhat svému „vyvolenému národu“. Ámos vyhrožoval, že Bůh opustí Izrael, jestliže jeho lid neobnoví normy národní čestnosti. Pisatel Páté knihy Mojžíšovy (Deuteronomium) vylíčil Velkou Volbu jako výběr mezi dobrem a zlem, požehnáním a zatracením. První Izajáš kázal o dobročinném králi-osvoboditeli. Jeremjáš vyhlásil éru vnitřní čestnosti─smlouvu, napsanou na tabulkách srdce. Druhý Izajáš mluvil o spasení skrze usmíření a napravení. Ezechiel hlásal vysvobození prostřednictvím oddané služby a Ezdráš sliboval blahobyt dodržováním zákona. Ale navzdory tomu všemu oni stále zůstávali v zajetí a vysvobození nepřicházelo. Potom Daniel představil drama blížící se „krize“─úchvatný velkolepý obraz bezodkladného ustanovení věčného panování čestnosti, království Mesiáše.

A všechny tyto falešné naděje vedly k takovému stupni národního zklamání a marnosti, že vůdcové Židů byli tak zmateni, že nedokázali uznat a přijmout misi a pomoc božského Rajského Syna, když zanedlouho k nim přišel v lidském těle─inkarnovaný jako Syn Člověka.

Všechna novodobá náboženství hrubě chybovala ve snaze vykládat určité epochy lidské historie jako zázračné události. Ačkoliv je pravdou, že Bůh mnohokráte vložil prozíravě svoji ruku Otce do proudu lidských záležitostí, je chybou považovat teologická dogmata a náboženskou pověrčivost za nadpřirozený sediment, objevující se zázrakem v toku lidské historie. Fakt, že „Nejsvrchovanější vládnou v království lidí“, ještě nemění světskou historii do takzvané náboženské historie.

Autoři Nového Zákona a pozdější křesťanští pisatelé ještě více zkomplikovali překroucenou historii Hebrejců s jejich dobře míněnými pokusy udělat z hebrejských proroků nadpřirozené bytosti. Tak byla historie Hebrejců osudově zneužita jak židovskými, tak i křesťanskými pisateli. Světská hebrejská historie byla zcela dogmatizována. Byla přeměněna ve fikci náboženské historie a byla nevyprostitelně svázána s morálními představami a náboženskými učeními takzvaných křesťanských národů.

Krátký výklad hlavních bodů hebrejské historie ukáže, jak historická fakta byla natolik pozměněna v Babylonu židovskými kněžími, že všední světská historie jejich národa se změnila do smyšlené a posvátné historie.

9. Hebrejská historie

Nikdy neexistovalo dvanáct izraelských kmenů─ v Palestině se usadily pouze tři, nebo čtyři kmeny. Hebrejský národ vznikl v důsledku spojení takzvaných Izraelitů a Kenaanců. „A děti Izraele pobývaly mezi Kenaanci. A vzaly si jejich dcery za své manželky a daly své dcery synům Kenaanců“. Hebrejci nikdy nevyhnali Kenaance z Palestiny, bez ohledu na to, že záznamy kněží bez váhání tvrdily opak.

Národní povědomí Izraelitů vzniklo v kopcovitém kraji Efrajim; pozdější židovské povědomí mělo svůj původ v jižním klanu Juda. Židé (Judaité) se neustále snažili hanobit a očerňovat historii severních Izraelitů (Efrajitů).

Okázalá historie Hebrejců začíná od doby, kdy Saul sjednotil severní klany, aby odolaly útoku Amónovců na jejich soukmenovce Gileádovce východně od Jordánu. S armádou o něco přes tři tisíc členů porazil nepřítele a právě pro tento hrdinský čin ho horské kmeny udělaly králem. Když exilovaní kněží přepisovali tuto událost, zvýšili Saulovu armádu na 330 000 a přidali kmen Juda na seznam kmenů, které se této bitvy zúčastnily.

Bezprostředně po vítězství nad Amónovci byl Saul zvolen svými vojáky králem. Této volbě nebyl přítomen žádný kněz ani prorok. Ale později kněží uvedli do spisů, že Saula korunoval na krále prorok Samuel na základě božích instrukcí. Udělali to proto, aby ustanovili „božskou rodovou linii“ pro království Davida v Judeji.

Největší ze všech překrouceních historie Hebrejců je spojeno s Davidem. Po vítězství Saula nad Amónovci (které on připsal Jahvemu) Pelištejci začali být znepokojeni a zahájili výpady na severní klany. David a Saul nikdy nenašli společnou řeč. David se šesti sty muži se připojil k Pelištejcům a vydal se na pochod podél pobřeží do Esdraelonu. Nedaleko města Gat Pelištejci přikázali Davidovi opustit bojiště; obávali se, že by se mohl spojit se Saulem. David ustoupil; Pelištejci zaútočili a porazili Saula. Nikdy by se jim to nepodařilo, kdyby David zůstal loajální Izraeli. Davidova armáda byla výběrem mnohajazyčných rebelů, z nichž většina žila na okraji společnosti a prchali před spravedlností.

Tragická porážka Saula Pelištejci v pohoří Gilbóa způsobila ponížení Jahveho mezi bohy v očích okolních Kenaanců. Obvykle by Saulova porážka byla připsána odpadlictví od Jahveho, ale tentokrát ji judaističtí redaktoři přisoudili rituálním přestupkům. Oni potřebovali legendu o Saulovi a Samueli jako minulost pro království Davida.

David se svojí armádou si jako hlavní stan zvolil nehebrejské město Chebrón. Brzy ho jeho krajané prohlásili králem nového judského království. Judea byla z převážné části tvořena nehebrejskými kmeny─Kénijci, Kálebovci, Jebúsejci a dalšími Kenaanci. Byli to kočovníci─pastevci─a proto byli oddaní hebrejské ideji o vlastnictví půdy. Tyto kmeny se držely ideologií pouštních klanů.

Rozdíl mezi náboženskou a světskou historií je dobře ukázán na dvou lišících se příbězích o korunovaci Davida, které jsou uvedeny ve Starém Zákoně. Část světského příběhu o tom, jak jeho stoupenci (jeho armáda) ho korunovali na krále, ponechali v textu nedopatřením kněží, kteří potom připravili zdlouhavý a prozaický popis náboženské historie, kde vylíčili jak prorok Samuel, na základě božího pokynu, vybral mezi svými bratry Davida a formálním způsobem a propracovanými a slavnostními obřady ho pomazal na krále Hebrejců a prohlásil ho za nástupce Saula.

Tolikrát kněží, když připravovali své smyšlené příběhy o zázračných stycích Boha s Izraelem, opomenuli úplně odstranit očividné a věcné údaje již existující v tehdejších spisech.

David se snažil získat politickou sílu tím, že si nejdříve vzal za manželku dceru Saula, potom vdovu po bohatém Nábalovi z Édomu a pak dceru gešúrejského krále Talmaje. Měl ještě šest jebúsejských manželek a to nemluvě o Bat-šebě, ženě Chetejce.

A takovými metodami a z takových lidí David vytvořil fikci o božím království Judeji jako nástupci dědictví a tradic mizejícího severního království efrajimského Izraele. Davidův kosmopolitní kmen Juda byl více nežidovský než židovský; nicméně, ti starší, z potlačeného Efrajimu přišli na jih a „pomazali ho králem nad Izraelem“. Po válečné hrozbě Jebúsejcům s nimi uzavřel dohodu a založil své hlavní město spojeného království v Jébusu (Jeruzalém), což bylo silně obezděné město uprostřed cesty mezi Judou a Izraelem. Pelištejci se vzbouřili a brzy na Davida zaútočili. Po kruté bitvě byli poraženi a opět se Jahve stal „Hospodinem Bohem Davu“.

Ale Jahve se musí z nutnosti rozdělit o tuto slávu s bohy Kenaanců, protože převážná část Davidovy armády nebyli Hebrejci. A tak se ve vašich spisech (po přehlédnutí judaistických redaktorů) objevuje toto výmluvné prohlášení: „Jahve rozdrtil mé nepřátele přede mnou. Proto bylo toto místo nazváno Baal-Perazim“. Udělali to proto, že osmdesát procent Davidových vojáků uctívalo Baala.

David vysvětloval porážku Saula v pohoří Gilbóa tím, že Saul napadl kenaanské město Gibeón, jehož obyvatelé měli mírovou smlouvu s Efrajimci a proto se Jahve od něho odvrátil. Již v době Saula David bránil kenaanské město Keila před Pelištejci a potom si zvolil za svůj hlavní stan jedno z kenaanských měst. Věrný své politice kompromisů s Kenaanci, David vydal sedm potomků Saula Gibeónským, aby je pověsili.

Po vítězství nad Pelištejci dostal do svých rukou „archu Jahveho“, přinesl ji do Jeruzaléma a uctívání Jahveho udělal oficiálním pro své království. Další jeho krok vedl k podmanění okolních kmenů─Edómity, Moábce, Amónovce a Syřany.

Porušením hebrejských mravů získala Davidova zkorumpovaná politická mašinérie osobní vlastnictví půdy na severu a brzy získal kontrolu nad poplatky procházejících karavan, které byly dříve vybírány Pelištejci. A potom přišla řada ukrutných činů, která vyvrcholila vraždou Urijáše. Všechny soudní stížnosti se řešily v Jeruzalému; „starší“ již nevyměřovali spravedlnost. Není divu, že vypukla vzpoura. Dnes by Abšalóm byl možná nazýván demagogem; jeho matka byla Kenaanka. Kromě syna Bat-šeby─Šalomouna─existovalo ještě dalších šest uchazečů o trůn.

Po smrti Davida Šalomoun vyčistil politickou mašinérii od veškerého severního vlivu, ale pokračoval ve stejné tyranii a výběru daní systému svého otce. Šalomoun zruinoval národ svým ohromným dvorem a svým rozsáhlým stavitelským programem: stavěl se Libanonský dům, palác pro dceru Faraóna, chrám Jahveho, královský palác a opravovaly se obranné zdi mnoha měst. Šalomoun vytvořil obrovskou hebrejskou námořní flotilu, řízenou syrskými námořníky a obchodující s celým světem. Jeho harém měl téměř tisíc žen.

V této době byl Jahveho chrám v městě Šílo znevážen a všechny bohoslužby národa byly soustředěny do Jébusu v nádherné královské kapli. Severní království se vrátilo z větší části k uctívání Elohima. Seveřané se těšili přízni faraónů, kteří později zotročili Judu a ze severního království udělali své poddanství.

Zdary střídaly nezdary─války mezi Izraelem a Judou. Po čtyřleté občanské válce a třech dynastiích získali nadvládu nad Izraelem městští tyrani, kteří začali obchodovat s půdou. Také král Omri se snažil koupit pozemky Šemera. Ale zánik se přiblížil velmi rychle, když Šalmaneser III. se rozhodl získat kontrolu nad pobřežím Středozemního moře. Král Efrajimu Acháb shromáždil deset dalších jednotek a opevnil se v Karkaru; bitva neměla vítěze. Asyřané byli zastaveni, ale spojenci byli zdecimováni. Tato velká bitva není také zmíněna ve Starém Zákonu.

Nové potíže začaly, když král Acháb se snažil koupit půdu od Nabóta. Jeho fénická manželka zfalšovala podpis Achába na dokumentech, které nařizují zkonfiskování Nabótových pozemků na základě obvinění, že se rouhal jmény „Elohima a krále“. Nabót a jeho synové byli ihned popraveni. Toto porušení práva vyburcovalo energického Elijáše k odsouzení Achába za vraždu Nabóta a jeho synů. Tak Elijáš, jeden z největších protoků, začal svým učením obhajovat staré půdní mravy proti prodávání půdy Baality, proti snahám měst vládnout nad venkovem. Ale tato reforma nebyla úspěšná až do doby, kdy provinční vlastník půdy Jehú spojil síly s cikánským náčelníkem Jónadabem a vyhladili proroky (obchodníky s půdou) Baaly v Samaří.

Nový život se objevil, když Jóaš a jeho syn Jarobeám osvobodili Izrael od jeho nepřátel. Ale v této době vládla v Samaří zločinecká šlechta, jejíž drancování se vyrovnalo Davidově dynastii dávných časů. Stát a církev šly spolu ruku v ruce. Snaha potlačit svobodu slova přinutila Elijáše, Ámose a Ozeáše začít psát své tajné spisy a to byl opravdový začátek židovských a křesťanských biblí.

Ale severní království nezmizelo z historie, dokud se král Izraele nespolčil s králem Egypta a odmítl platit poplatky Asýrii. Potom začalo tříleté obléhání, následované totálním rozpadem severního království. Tak zmizel Efrajim (Izrael). Juda─Židé, „zbytek Izraele“─začali shromažďovat půdu do rukou několika málo jedinců, jak řekl Izajáš: „přidávat dům k domu a pole k poli“. Brzy stál v Jeruzalémě chrám Baala vedle chrámu Jahveho. Tato vláda teroru byla ukončena monoteistickou vzpourou, která byla vedena chlapeckým králem Jóašem, který třicet let bojoval za víru v Jahveho.

Příští král Amasjáš měl potíže s bouřícími se daňovými plátci Édomci a jejich sousedy. Po skvělém vítězství nad nimi zaútočil na své severní sousedy a byl stejně tak skvěle poražen. Potom se vzbouřil venkovský lid; popravil krále a usadil na trůn jeho šestnáctiletého syna. Byl to Azarjáš, Izajášem nazývaný Uzijáš. Po Uzijáši šly věci od špatného k horšímu a Juda dalších sto let platila poplatky králům Asýrie. Izajáš první říkal Židům, že Jeruzalém jako město Jahveho nikdy nepadne. Ale Jeremjáš neváhal oznámit jeho zkázu.

Skutečná zkáza Judeji byla způsobena zkorumpovanou a bohatou politickou klikou, působící za vlády mladého krále Menaše. Měnící se hospodářský systém byl příznivý pro návrat uctívání Baaly, jehož soukromé obchody s půdou byly proti ideologii Jahveho. Pád Asýrie a vzestup Egypta přinesly na nějakou dobu osvobození Judeji a moc převzal venkovský lid. Za vládnutí Jósijáše zničil kliku zkorumpovaných politiků.

Ale tato éra měla tragický konec, když Jósijáš se odvážil zastavit mocnou armádu faraóna Neka, která se vydala z Egypta na cestu podél pobřeží na pomoc Asýrii proti Babylonu. Jósijáš byl drtivě poražen a Juda vešla pod nadvládu Egypta. V Jeruzalémě se k moci vrátila politická strana Baaly a tímto začalo skutečné egyptské poddanství. Potom následovalo období, kdy Baalovi politici měli pod svojí kontrolou jak soudy, tak i kněžstvo. Uctívání Baaly představovalo ekonomický a společenský systém obchodování s majetkovými právy a také měl co do činění s úrodností půdy.

Po svržení Neka Nebúkadnesarem padla Juda do područí Babylonu a dostala deseti roční milost, ale brzy se vzbouřila. Když se Nebúkadnesar proti ní vydal, její obyvatelé zahájili sociální reformy, jako například propouštění otroků, aby zapůsobili na Jahveho. Když babylonská armáda dočasně odtáhla, Hebrejci se radovali z toho, že je osvobodila jejich magická reforma. Bylo to právě v této době, kdy jim Jeremjáš řekl o hrozícím zániku a nato se Nebúkadnesar brzy vrátil.

A tak konec Judeji přišel náhle. Město bylo zničeno a lidé byli odvlečeni do Babylonu. Boj Jahve-Baal skončil zajetím. A zajetí bylo tím otřesem, který přivedl zbytky Izraele k monoteizmu.

V Babylonu Hebrejci přišli k závěru, že nemohou existovat jako malá skupina v Palestině, která má své vlastní zvláštní společenské a ekonomické zvyky a že, když mají jejich ideologie převládat, tak musí pohany obrátit na svoji víru. Tím vznikla jejich nová koncepce osudu─idea, že Židé se musejí stát vyvolenými služebníky Jahveho. Židovské náboženství Starého Zákona se fakticky zformovalo v Babylonu během jejich zajetí.

Doktrína nesmrtelnosti také vznikla v Babylonu. Raní Židé si mysleli, že idea budoucího života odváděla pozornost od jejich evangelia sociální spravedlnosti. Nyní poprvé teologie vytlačila sociologii a ekonomické věci. Náboženství se vyvíjelo do systému lidského myšlení a chování, který se stále více a více odděluje od politiky, sociologie a ekonomiky.

A tak pravda o židovském národě odhaluje, že hodně z toho, co je považováno za náboženskou historii, se ukazuje jako lepší kronika obyčejné světské historie. Judaismus byl půdou, ze které vyrostlo křesťanství, ale Židé nebyli zázračným národem.

10. Hebrejské náboženství

Vůdcové Izraele učili Izraelity, že jsou vyvoleným národem ne pro zvláštní privilegia a že mají monopol na božskou blahovůli, ale pro zvláštní službu přinést pravdu o jediném Bohu ke všem ostatním národům. A slíbili Židům, že když naplní tento osud, stanou se duchovními vůdci všech národů a že přicházející Mesiáš bude vládnout jim a celému světu jako Princ Míru.

Když Židé byli osvobozeni Peršany, vrátili se do Palestiny, aby tam upadli do zajetí své vlastní soustavy zákonů, obětování a rituálů, řízených kněžími. A tak, jak hebrejské klany zavrhly úžasný příběh o Bohu, ve kterém se s nimi loučil v závěrečném proslovu Mojžíš a nahradily ho rituálními oběťmi a pokáním, tak tyto zbytky hebrejského národa zavrhly velkolepou koncepci druhého Izajáše ve prospěch předpisů, pravidel a rituálů svého narůstajícího kněžstva.

Nacionální egoismus, falešná víra v mylně slíbeného Mesiáše a vzrůstající područí a tyranie kněžstva navždy umlčely hlasy duchovních vůdců (kromě Daniela, Ezechiela, Agea a Malachiáše) a od té doby až do časů Jana Křtitele celý Izrael prožíval stoupající duchovní úpadek. Ale Židé nikdy neztratili úplně představu o Vesmírném Otci a ještě ve dvacátém století po Kristu se stále drží této koncepce Božstva.

Od Mojžíše k Janu Křtiteli se táhne souvislá řada obětavých učitelů, kteří předávali monoteistickou pochodeň světla z jedné generace na druhou a nepřetržitě napadali bezohledné vládce, pranýřovali na zisk zaměřené kněze a neustále vyzývali lid k uctívání nejvyššího Jahveho, Boha Hospodina Izraele.

Jako národ, Židé časem ztratili svoji politickou identitu, ale hebrejské náboženství upřímné víry v jediného a univerzálního Boha neustále žije v srdcích rozptýlených exulantů. A toto náboženství přežívá, protože účinně uchovává nejvyšší hodnoty jeho následovníků. Židovské náboženství věrně zachovalo národní ideály, ale nedokázalo podpořit progres a podnítit filosofické tvůrčí objevování v oblastech pravdy. Židovské náboženství mělo mnoho nedostatků─chyběla mu filozofie a téměř úplně postrádalo estetické vlastnosti─ale zachovalo morální hodnoty; a proto přežilo. Nejvyšší Jahve, ve srovnání s ostatními koncepcemi Božstva, byl jasně formulovaný, živý, osobní a morální.

Židé milovali spravedlnost, moudrost, pravdu a čestnost jako málo národů, ale ze všech národů přispěli nejméně k intelektuálnímu pochopení a duchovnímu porozumění těchto božských hodnot. Ačkoliv se hebrejská teologie nedokázala rozšířit, sehrála důležitou roli ve vývoji dvou jiných světových náboženstvích─křesťanství a islámu.

Židovské náboženství přežilo také kvůli svým institucím. Pro náboženství je obtížné přežít jako uzavřená činnost izolovaných jednotlivců. Toto byla vždy chyba náboženských vůdců: uvědomujíc si nebezpečí institucionalizovaného náboženství, snaží se zničit metody skupinových aktivit. Namísto odstraňování všech rituálů by je raději měli reformovat. V tomto ohledu byl Ezechiel moudřejší než všichni jeho současníci, a i když se připojil k jejich vyžadování osobní mravní odpovědnosti, jeho cílem také bylo vytvoření a svědomité dodržování vyššího a prostého rituálu.

Tak po sobě přicházející učitelé Izraele uskutečnili nejvýznamnější čin v historii evoluce náboženství jaký kdy byl na Urantii dosažen: pozvolnou, ale plynulou přeměnu barbarské koncepce divošského démona Jahve─podezíravého a krutého ducha-boha hřímajícího vulkánu Sinaj─v pozdější povýšenou a nadpozemskou koncepci nejvyššího Jahveho, tvořitele všech věcí a milujícího a soucitného Otce všeho lidstva. A tato hebrejská koncepce Boha byla nejvyšší lidskou představou Vesmírného Otce až do té doby, kdy byla dále rozšířena a tak nádherně rozvinuta osobním učením a životním příkladem jeho Syna─Michaela Nebadonského.

[Představeno Melkísedekem Nebadonu.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved