Kapitola 96 Jahve─Bůh Hebrejců

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Koncept kopie

Kniha Urantia

Kapitola 96

Jahve─Bůh Hebrejců

VNÍMAJÍC Božstvo, člověk nejdříve zahrnuje do svých představ všechny své bohy, potom všechny cizí bohy podřadné jeho kmenovému božstvu a nakonec je všechny vyloučí a zůstane jeden Bůh konečné a nejvyšší hodnoty. Židé sjednotili všechny bohy do své dokonalejší koncepce Hospodina Boha Izraele. Hindové taktéž spojili svá pestrá božstva do „jedné duchovnosti bohů“, zobrazené v Rgvédě, zatímco obyvatelé Mezopotámie ponížili své bohy do centralizovanější koncepce v podobě Bel-Marduka. Tyto monoteistické ideje dozrávaly po celém světě brzy poté, kdy se objevil Machiventa Melkísedek v Šálemu v Palestině. Ale Melkísedekova koncepce Božstva se nepodobala této evoluční filozofii začlenění, podřízenosti a vyloučení; byla založena výhradně na tvořivé síle a velmi brzy ovlivnila nejvyšší koncepce božstva v Mezopotámii, Indii a Egyptě.

Kénijci a některé jiné kenaanské kmeny tradičně ctily šálemské náboženství. A to byl jeden z důvodů inkarnace Melkísedeka: posílit náboženství jednoho Boha natolik, aby se připravila cesta pro pozemské poskytnutí Syna tohoto jednoho Boha. Michael by stěží mohl přijít na Urantii, kdyby tady neexistoval národ věřící ve Vesmírného Otce, uprostřed kterého by se mohl objevit.

Šálemské náboženství přetrvávalo u Kénijců v Palestině jako jejich víra a když bylo toto náboženství později přijato Hebrejci, bylo již předtím ovlivněno egyptským mravním učením, později babylonskými teologickými myšlenkami a nakonec iránskými představami o dobru a zlu. Fakticky, hebrejské náboženství je založeno na smlouvě mezi Abrahamem a Machiventou Melkísedekem a evolučně je výplodem mnoha ojedinělých situačních okolností, ale kulturně si hodně vypůjčilo z náboženství, morálky a filozofie celé Levanty. A přes hebrejské náboženství velká část mravních a náboženských myšlenek Egypta, Mezopotámie a Iránu byla předána národům Západu.

1. Představy Božstva u Semitů

Raní Semité si mysleli, že ve všem pobývá duch. Byli to duchové zvířecího a rostlinného světa; jednoroční duchové, páni potomstva; duchové ohně, vody a vzduchu. Byl to opravdový panteon duchů, kterých se báli a které uctívali. A učení Melkísedeka o Vesmírném Tvořiteli nikdy úplně nezničilo víru v tyto podružné duchy či přírodní bohy.

Progres Hebrejců, od mnohobožství přes henoteismus k jednobožství nebyl souvislým a nepřerušeným koncepčním vývojem. V evoluci svých koncepcí Božstva prodělali mnoho zvratů, a také v průběhu nějaké jedné epochy existovaly mezi odlišnými skupinami semitských věřících rozdílné představy o Bohu. Čas od času se dávala jejich představám o Bohu různá jména a aby se zabránilo záměnám, tyto rozličné tituly Božstev byly definovány tak, aby patřily k evoluci židovské teologie.

1. Jahve byl bohem jižních palestinských kmenů, které spojovaly tuto koncepci božstva s horou Choréb, sopkou Sínaj. Jahve byl pouze jedním ze stovek a tisíců přírodních bohů, kteří poutali pozornost semitských kmenů a národů a vyžadovali si jejich úctu.

2. El Elyon. Po dobu mnoha staletích po pobytu Melkísedeka v Šálemu přetrvávalo jeho učení o Božstvu v různých verzích, ale všeobecně bylo označováno slovem El Elyon, Nejsvrchovanější Bůh nebes. Mnoho Semitů, včetně přímých potomků Abrahama, uctívalo v různých dobách jak Jahveho, tak i El Elyona.

3. El Šaddaj. Je obtížné vysvětlit, co jméno El Šaddaj znamenalo. Tato idea Boha byla směsicí učení, pocházejících z Amenemopovy Knihy Moudrosti, pozměněné učením Achnatona o Atonovi a dále ovlivněné Melkísedekovým učením, ztělesněné v koncepci El Elyona. Ale proniknutím obrazu El Elyona do hebrejské mysli se začal zabarvovat mnohými rysy víry o Jahve, kterou vyznávali obyvatelé pouště.

Jednou z převládajících náboženských idejí této doby byla egyptská koncepce Prozřetelnosti, učení o tom, že materiální blahobyt je odměnou za službu El Šaddaji.

4. El. Uprostřed celého tohoto zmatku v názvech a nejasných koncepcí, mnoho oddaných věřících se upřímně snažilo ctít všechny tyto vyvíjející se ideje božskosti a tak vznikl zvyk nazývat toto složené Božstvo jako El. A tento název zahrnoval ještě další přírodní bohy beduínů.

5. Elóhím. Po velmi dlouhou dobu existovaly v Kiše a Uru skupiny, které učily koncepci trojjediného Boha, která byla založena na tradicích z dob Adama a Melkísedeka. Toto učení bylo přeneseno do Egypta, kde tato Trojice byla uctívána pod jménem Elóhím, nebo v jednotném čísle jako Elóáh. Filozofické kruhy v Egyptě a pozdější alexandrijští učitelé hebrejského původu učili o této jednotě pluralitního Božstva a mnoho Mojžíšových poradců v době odchodu židů z Egypta věřilo v tuto Trojici. Ale koncepce trinitárního Elóhíma se stala pevnou součástí hebrejské teologie až v době, kdy byli židé pod politickým vlivem Babylonu.

6. Rozmanitá jména. Semité neměli v oblibě oslovovat své Božstvo jménem a proto čas od času používali četná pojmenování, taková jako Boží Duch, Hospodin, Anděl Hospodina, Všemohoucí, Svatý, Nejsvrchovanější, Adonaj, Věčně Moudrý, Pán Bůh Izraele, Stvořitel Nebe a Země, Kyrios, Jah, Pán Všech a Otec na Nebesích.

Jehova je název, který byl použit v nedávné době pro označení dokončené koncepce Jahve, která se nakonec vyvinula z dlouhé historické zkušenosti Hebrejců. Ale jméno Jehova se začalo používat až patnáctém století po Kristu.

Ještě kolem roku 2000 př.n.l. hora Sinaj byla občas aktivní sopkou a k příležitostným erupcím docházelo ještě v době, kdy v této oblasti pobývali Izraelité. Oheň a kouř, společně s burácejícími výbuchy a erupcemi této vulkanické hory, dokonale ohromovaly a děsily beduíny okolních oblastí a byly příčinou jejich velkého strachu před Jahve. Tento duch hory Choréb se později stal bohem hebrejských semitů a časem v něho věřili jako v nejvyššího nad všemi ostatními bohy.

Kenaanci již dávno uctívali Jahveho a přestože mnoho Kénijců věřilo více či méně v El Elyona─nadboha šálemského náboženství─většina Kenaanců volně uctívala stará božstva. Oni byli stěží ochotni vzdát se svých národních božstev ve prospěch mezinárodního, natožpak meziplanetárního, Boha. Neměli sklony věřit ve všeobecné božstvo a proto tyto kmeny pokračovaly v uctívání svých kmenových božstev, včetně Jahveho a stříbrných a zlatých telat, která symbolizovala představu beduínských pastevců o duchu sinajského vulkánu.

Ačkoliv Syřané uctívali své vlastní bohy, věřili také v hebrejského Jahveho, protože jejich proroci řekli syrskému králi: „Jejich bohové jsou bohy hor a proto jsou silnější než my. Ale dovol nám s nimi bojovat v nížině a určitě budeme silnější než oni“.

S rozvojem lidské kultury se malí bohové podřizují vyššímu božstvu; veliký Jove zůstává pouze v provoláních. Monoteisté si ponechávají své podřízené bohy v podobě duchů, démonů, sudiček, nymf, víl, skřítků, trpaslíků, smrt věštících víl a uhrančivého oka. Hebrejci prošli henoteismem a dlouho věřili v existenci jiných bohů než Jahve, ale stále více začínali lpět na tom, že tato cizí božstva jsou Jahvemu podřízena. Připustili existenci Kémoše, boha Amorejců, ale tvrdili, že je podřízený Jahvemu.

Ze všech smrtelných teoriích o Bohu idea o Jahve prodělala nejrozsáhlejší rozvoj. Její progresivní evoluce může být porovnána pouze s proměnami koncepce o Buddhovi v Asii, která nakonec vedla ke koncepci Univerzálního Absolutna, stejně jako koncepce o Jahve vedla posléze k ideji o Vesmírném Otci. Ale je nutno si uvědomit, že historickým faktem zůstává to, že i když Židé takto změnili své názory na Božstvo z kmenového boha hory Choréb na milujícího a soucitného Otce-Tvořitele v pozdějších dobách, nezměnili jeho jméno; po celou svoji dlouhou historii tuto vyvíjející se koncepci Božstva stále nazývají Jahve.

2. Semitské Národy

Semité východu byli dobře organizovanými jezdci s velmi dobrým velením, kteří napadli východní oblasti úrodného půlměsíce a tam se spojili s Babyloňany. Kaldejci, žijící nedaleko Uru, patřili k nejvyspělejším východním Semitům. Féničané byli ušlechtilou a dobře organizovanou skupinou smíšených Semitů, kteří měli v držení západní část Palestiny podél pobřeží Středozemního moře. Z rasového hlediska patřili Semité mezi nejvíce smíšené národy Urantie, obsahující dědičné faktory z téměř všech devíti světových ras.

Znovu a znovu se arabští Semité snažili probojovat cestu k severní Zaslíbené Zemi, zemi, která „oplývá mlékem a medem“, ale pokaždé byli odraženi lépe organizovanými a civilizovanějšími Semity a Chetity. Později, v době neobyčejně krutého hladomoru, tito kočovní beduíni přišli ve velkém počtu do Egypta jako nájemní dělníci na veřejné práce, ale místo toho prošli bolestnou zkušeností otroctví, vykonávajíc denně těžkou práci prostých a utlačovaných dělníků údolí Nilu.

Bylo to až po éře Machiventy Melkísedeka a Abrahama, kdy některé semitské kmeny, kvůli svým příznačným náboženským vírám, byly nazvány dětmi Izraele a později Hebrejci, Židy a „vyvoleným národem“. Abraham nebyl otcem všech Hebrejců; on ani nebyl předkem všech beduínských Semitů, kteří byli drženi v zajetí v Egyptě. Pravdou je, že jeho potomci při odchodu z Egypta vytvořili jádro pozdějšího židovského národa, ale velká většina mužů a žen, kteří byli začleněni do klanů Izraele, nikdy v Egyptě nepobývala. Byli to pouze spřátelení kočovníci, kteří se rozhodli následovat Mojžíše jako svého vůdce v době, kdy děti Abrahama a jejich semitští druhové z Egypta procházeli severní Arábií.

Melkísedekovo učení o El Elyonu, Nejsvrchovanějším, a úmluva o božské blahovůli skrze víru byly z převážné části zapomenuty v době egyptského zotročení semitských kmenů, které měly brzy vytvořit hebrejský národ. Ale po celou dobu zajetí tito arabští kočovníci udržovali přetrvávající tradiční víru v Jahveho jako své národní božstvo.

Jahve byl uctíván více než stovkou rozdílných arabských kmenů, ale s výjimkou nádechu Melkísedekovy koncepce o El Elyonu, která přetrvávala mezi vzdělanějšími vrstvami Egypta, včetně smíšených hebrejských a egyptských rodů, náboženstvím prostých zajatých hebrejských otroků byla pozměněná verze starého rituálu uctívání Jahveho, založeném na magii a obětování.

3. Nesrovnatelný Mojžíš

Začátek evoluce hebrejských koncepcí a ideálů Nejvyššího Tvořitele se datuje od odchodu Semitů z Egypta pod vedením velkého vůdce, učitele a organizátora─Mojžíše. Jeho matka pocházela z egyptské královské rodiny; jeho semitský otec pracoval jako styčný úředník mezi státní správou a beduínskými zajatci. Proto měl Mojžíš schopnosti, které pocházely z vyšších rasových zdrojů; jeho předkové byli tak značně smíšeni, že je nemožné zatřídit ho do jakékoliv rasové skupiny. Kdyby nebyl tímto smíšeným typem, nikdy by nedisponoval takovou neobyčejnou všestranností a přizpůsobivostí, které mu umožnily vést tak různorodý dav, který se časem spojil s těmi semitskými beduíny, kteří pod jeho vedením uprchli z Egypta do arabské pouště.

Navzdory lákadlům kultury nilského království, Mojžíš se rozhodl spojit svůj osud s národem svého otce. V době, kdy tento skvělý organizátor připravoval své plány pro případné vysvobození národa jeho otce, beduínští zajatci měli stěží nějaké náboženství, které by bylo hodno jména; oni byli prakticky bez reálné představy o Bohu a bez naděje v tomto světě.

Nikdy žádný vůdce nevzal na sebe úkol reformovat a povznést ztracenější, zklamanější, sklíčenější a zaostalejší skupinu lidských bytostí. Ale v krvi těchto otroků proudily skryté schopnosti rozvoje dědičných rysů a mezi nimi byl dostatečný počet vzdělaných vůdců, kteří byli připraveni Mojžíšem na den vzpoury a útoku za svobodou, aby vytvořili skupinu výkonných organizátorů. Tito vzdělanější lidé byli zaměstnáni jako dozorci svých vlastních soukmenovců; získali určité vzdělání díky Mojžíšovu vlivu u vládců Egypta.

Mojžíš se snažil vyjednat svobodu pro své semitské druhy diplomatickou cestou. Společně se svým bratrem sjednali dohodu s králem Egypta, podle které je jim dovoleno mírumilovně opustit údolí Nilu a odejít do arabské pouště. Za svoji dlouhou službu v Egyptě měli obdržet skrovnou částku peněz a zboží. Ze své strany, Hebrejci uzavřeli tuto dohodu proto, aby udrželi přátelské vztahy s faraóny a proto, že se nechtěli pustit s Egyptem do žádného sporu. Ale potom se král rozhodl neuznat tuto dohodu a jako důvod k tomu měl záminku, že jeho špehové odhalili spiknutí mezi beduínskými otroky. Tvrdil, že oni chtějí svobodu jen proto, aby odešli do pouště a tam připravili kočovné národy na povstání proti Egyptu.

Ale Mojžíše to neodradilo; čekal na svůj čas a za necelý rok, když egyptské vojenské síly byly plně zapojeny do boje proti současnému povstání Libye na jihu a řecké námořní invazi ze severu, tento neohrožený organizátor vyvedl své krajany z Egypta velkolepým nočním útěkem. Tento úprk za svobodou byl pečlivě naplánován a obratně vykonán. A podařilo se jim to, přestože byli dychtivě pronásledováni faraónem a nevelkou skupinou Egypťanů, kteří však byli poraženi bránícími se uprchlíky, kterým padla do rukou všechna válečná kořist, která byla rozmnožena drancováním davu prchajících otroků na jejich pochodu k rodnému pouštnímu domovu.

4. Prohlášení Jahveho

Evoluce a povznesení Mojžíšova učení ovlivnilo téměř polovinu světa a tento vliv stále pokračuje i ve dvacátém století. Zatímco Mojžíš pochopil pokročilejší egyptskou náboženskou filozofii, beduínští otroci věděli jen něco málo o takových učeních, ale nikdy úplně nezapomněli boha hory Choréb, kterého jejich předkové nazývali Jahve.

Mojžíš se dozvěděl o učení Machiventy Melkísedeka jak od svého otce, tak i od matky. Právě jejich sdílení náboženské víry vysvětluje neobvyklý vztah mezi ženou s královskou krví a mužem z národa otroků. Mojžíšův tchán byl Kénijec, uctívající EL Elyona, ale jeho emancipovaní rodiče věřili v El Šadaje. Proto byl Mojžíš vychován jako El Šadajista; prostřednictvím vlivu svého tchána se stal El Elyonistou; a v době, kdy se Hebrejci utábořili po útěku z Egypta u hory Sinaj zformuloval novou a rozšířenou koncepci Božstva (odvozenou ze svých předchozích vír), kterou se prozřetelně rozhodl prohlásit svému národu jako rozvinutou koncepci jejich starého kmenového boha─Jahve.

Mojžíš se snažil seznámit tyto beduíny s idejí El Elyona, ale ještě před odchodem z Egypta byl přesvědčen o tom, že oni nikdy toto učení plně nepochopí. Proto se záměrně rozhodl udělat kompromis a adoptovat jejich kmenového boha pouště jako jednoho a jediného boha svých následovníků. Mojžíš výslovně neučil o tom, že jiní lidé a jiné národy nemohou mít jiné bohy, ale rezolutně prosazoval to, že Jahve je nade všemi a pro všechny, především pro Hebrejce. Ale stále mu to působilo značné nesnáze, když se snažil těmto zaostalým otrokům představit svoji novou a vyšší ideu Božstva, zamaskovanou pod starodávným jménem Jahve, který byl vždy symbolizován zlatým teletem beduínských kmenů.

Ta skutečnost, že Jahve byl bohem prchajících Hebrejců, vysvětluje proč tak dlouho pobývali u svaté hory Sinaj a proč tam obdrželi deset přikázáních, které Mojžíš vyhlásil jménem Jahveho, boha hory Choréb. Během tohoto dlouhého pobytu u Sinaje došlo k dalšímu zdokonalení náboženských obřadů rodícího se nového hebrejského náboženství.

Je pravděpodobné, že Mojžíš by nikdy nedokázal prosadit svůj poněkud pokročilý způsob obřadního uctívání a udržet své následovníky pospolu čtvrt století, kdyby nedošlo k prudké erupci hory Choréb ve třetím týdnu jejich uctívajícího pobytu na jejím úpatí. „Hora Jahve byla v ohni a kouř z ní stoupal jako z pece a celá hora se silně třásla“. Vzhledem k tomuto šokujícímu výjevu není překvapující, že Mojžíš mohl vštípit svým bratrům učení o tom, že jejich Bůh je „silný, hrozný, hltající oheň, strašlivý a všemocný“.

Mojžíš prohlásil, že Jahve je Hospodinem Bohem Izraele, který si vybral Hebrejce jako svůj vyvolený národ; Mojžíš budoval nový národ a moudře znárodnil svá náboženská učení, říkajíc svým následovníkům, že Jahve je přísný zadavatel úkolů, „podezíravý Bůh“. Ale přesto se snažil rozšířit jejich představu o božskosti když je učil, že Jahve je „Bůh duchů všech těl“, že „věčný Bůh je vaše útočiště, jeho nekonečné objetí“. Mojžíš učil, že Jahve je Bohem, který dodržuje smlouvu; že vás neopustí, ani vás nezničí, ani nezapomene smlouvu s vašimi otci, protože Hospodin vás miluje a nezapomene na přísahu, kterou dal vašim otcům“.

Mojžíš vyvinul nesmírné úsilí, aby pozvedl Jahveho na úroveň nejvyššího božstva, když ho představoval jako „Boha pravdy, bezhříšného, pravdivého a spravedlivého na všech svých cestách“. A přesto, navzdory tomuto povznesenému učení, limitované chápání jeho následovníků ho nutilo mluvit o Bohu jako bytosti podobné člověku, jako bytosti podléhající záchvatům zlosti, hněvu a krutosti, dokonce o tom, že je mstivý a snadno ovlivnitelný lidským chováním.

Vlivem učení Mojžíše se tento kmenový přírodní bůh Jahve stal Hospodinem Bohem Izraele, který provázel Hebrejce na jejich cestě pouští a také do exilu, kde byl zanedlouho představen jako Bůh všech lidí. Následující zajetí, které zotročilo Židy v Babylóně, s konečnou platností osvobodilo vyvíjející se koncepci o Jahve a udělalo prostor pro monoteistickou roli Boha všech národů.

Nejunikátnějším a nejúžasnějším rysem náboženské historie Hebrejců je tato souvislá evoluce koncepce Božstva, od primitivního boha hory Choréb, přes učení jejich následujících duchovních vůdců, po vysokou úroveň zobrazenou v doktrínách Božstva dvou Izajášů, kteří hlásali tuto velkolepou koncepci milujícího a milosrdného Otce Tvořitele.

5. Učení Mojžíše

Mojžíš představoval výjimečnou kombinaci vojenského vůdce, společenského organizátora a náboženského učitele. Byl nejvýznamnějším světovým učitelem a vůdcem v době mezi Machiventou a Ježíšem. Mojžíš se pokusil provést v Izraeli mnoho reforem, o kterých neexistuje žádný záznam. Během jednoho lidského života vyvedl mnohojazyčný dav tak zvaných Hebrejců z otroctví a necivilizovaného toulání a současně položil základ pro následné zrození národa a zachránění rasy.

O rozsáhlé činnosti Mojžíše je toho tak málo zapsáno, protože v době hromadného odchodu neměli Hebrejci ještě písmo. Záznamy o době a činech Mojžíše byly získány z tradic, existujících až více než tisíc let po smrti tohoto velkého vůdce.

Mnohé pokroky, kterých Mojžíš dosáhl a které převyšovaly náboženství Egypťanů a sousedních levantských kmenů, byly zásluhou tradic z období Melkísedeka. Bez učení Machiventy, předaného Abrahamovi a jeho vrstevníkům, by Hebrejci vyšli z Egypta v beznadějné temnotě. Mojžíš a jeho tchán Jethro sesbírali zbytky tradic z doby Melkísedeka a tato učení, spojena u učením Egypťanů, vedla Mojžíše k vytvoření zdokonaleného náboženství a obřadů Izraelitů. Mojžíš byl organizátor; vybral to nejlepší z náboženství a mravů Egypta a Palestiny a spojením těchto obyčejů s tradicemi učení Melkísedeka vytvořil hebrejský systém náboženských obřadů.

Mojžíš věřil v Prozřetelnost; on se doslova nakazil egyptským učením o nadpřirozeném řízení Nilu a jiných přírodních živlů. Mojžíš měl vznešenou představu o Bohu, ale byl naprosto upřímný, když učil Hebrejce, že když budou poslušní Bohu, tak „On vás bude milovat, žehnat vám a rozmnožovat vás. On rozmnoží plody vašeho lůna a plody vaší země─obilí, víno, olej a vaše stáda. Bude se vám dařit lépe než jiným národům a Hospodin, váš Bůh, vás zbaví všech nemocí a nesešle na vás žádnou  ze zlých chorob Egypta“. Mojžíš také řekl: Vzpomeňte si na Hospodina, vašeho Boha, protože on je ten, kdo vám dává sílu zbohatnout“. „Budete půjčovat mnoha národům, ale vy si půjčovat nebudete. Budete vládnou mnoha národům, ale ony nebudou vládnou vám“.

Ale byl to žalostný pohled vidět jak Mojžíšova ušlechtilá mysl se snaží přizpůsobit vznešenou koncepci El Elyona, Nejsvrchovanějšího, chápání zaostalých a negramotných Hebrejců. Na své shromážděné vůdce hřímal: „Hospodin, váš Bůh, je jediný Bůh; a žádný jiný bůh není“; zatímco zmatenému davu hlásal: „Kdo se podobá vašemu Bohu mezi všemi bohy?“ Mojžíš zaujal odvážný a částečně úspěšný postoj proti fetišům a modlářství když prohlásil: „V ten den, kdy váš Bůh k vám hovořil z hory Choréb uprostřed ohně, jste neviděli žádný jeho obraz“. Také zakázal vytváření jakýchkoliv symbolů.

Mojžíš se bál prohlásit milosrdenství Jahveho a upřednostňoval vnášet mezi svůj lid strach před Boží spravedlností. Říkal: „Hospodin, váš Bůh, je Bohem Bohů a Hospodin Hospodinů, velký Bůh, mocný a hrozný Bůh, v jehož očích jsou si všichni rovni“. Aby získal kontrolu nad divokými klany, prohlásil: „Váš Bůh zabíjí, když mu nejste poslušní; on léčí a dává život, když jste mu poslušní“. Ale Mojžíš tyto kmeny učil, že se stanou vyvoleným národem Boha pouze pod podmínkou, že dodržují všechna jeho přikázání a řídí se všemi jeho zákony“.

V těch dávných dobách se Hebrejci neučili o milosrdenství Boha. Oni znali Boha jako „Všemocného; Hospodina války, Boha bojů, slavného svoji silou a který pobíjí své nepřátele na kusy“. „Hospodin, váš Bůh, je s vámi ve vašem táboře, aby vás spasil“. Izraelité věřili, že jejich Bůh je miluje, ale který také „zatvrdil srdce faraóna“ a „zaklel jejich nepřátele“.

Ačkoliv Mojžíš předal dětem Izraele matné představy o univerzálním a dobročinném Božstvu, v celku, v jejich každodenním vnímání Jahveho se Bůh jen velmi málo lišil od kmenových bohů okolních národů. Jejich představa o Bohu byla primitivní, surová a antropomorfní. Po Mojžíšově smrti se tyto beduínské kmeny rychle vrátily zpět k polobarbarským ideám o svých starých bozích hory Choréb a pouště. Rozšířená a vznešenější vize Boha, kterou občas prezentoval Mojžíš svým vůdcům, se zanedlouho ztratila ze zřetele a většina národa se vrátila k uctívání svých fetišistických zlatých telat─symbol Jahveho u palestinských pastevců.

V době, kdy Mojžíš předal vedení Hebrejců Jóšuovi, seskupil dohromady tisíce příbuzných potomků Abrahama, Náchora, Lota a dalších příbuzenských kmenů a sjednotil je do soběstačného a částečně samosprávného národa kočovných válečníků.

6. Koncepce Boha po Mojžíšově smrti

Po smrti Mojžíše jeho vznešená koncepce o Jahvem velmi rychle upadala. Jóšua a vůdcové Izraele i nadále zachovávali Mojžíšovy tradice všemoudrého, dobročinného a všemocného Boha, ale obyčejní lidé se rychle vrátili ke starší pouštní ideji o Jahvem. A tento návrat k primitivní koncepci Božstva pokračoval vzrůstající měrou během následujícího vládnutí různých kmenových šejků, tak zvaných Soudců.

Období výjimečné osobnosti Mojžíše udržovalo v srdcích jeho následovníků naději na stále se zvětšující koncepci Boha, ale když dorazili do úrodných oblastí Palestiny, rychle se vyvinuli z kočovných pastevců do usazených a poněkud usedlých zemědělců. A tato evoluce životních praktik a změna náboženského postoje si vyžadovaly více či méně celkovou změnu v charakteru jejich vnímání podstaty svého Boha, Jahveho. V průběhu začínající přeměny nelítostného, hrubého, přísného a hřímajícího pouštního boha hory Sinaj do pozdější koncepce Boha lásky, spravedlnosti a soucitu, Hebrejci téměř úplně zapomněli na vznešené učení Mojžíše. Oni málem přišli o celou koncepci monoteizmu; málem přišli o svoji příležitost stát se národem, který bude sloužit jako důležitý článek v duchovní evoluci Urantie, a tím společenstvím lidí, které zachová Melkísedekovo učení o jediném Bohu až do doby inkarnace poskytnutého Syna tohoto Otce všemohoucího.

Nesmírná snaha Jóšui udržet představu Jahveho v myslích svých soukmenovců byla příčinou jeho prohlášení: „Já budu s vámi, tak jako jsem byl s Mojžíšem; já vás nezklamu a neopustím vás“. Jóšua přišel na to, že je nutné kázat svému malověrnému národu přísné evangelium, národu, který až příliš ochotně uvěří svému starému a místnímu náboženství, ale neochotně postoupí kupředu v náboženství víry a spravedlnosti. Základem učení Jóšui byla slova: „Jahve je svatý Bůh; on je ostražitý Bůh; on vám neodpustí vaše provinění a vaše hříchy“. Nejvyšší představa této doby zobrazovala Jahveho jako „Boha síly, soudu a spravedlnosti“.

Ale i v této temné době se čas od času objevil osamělý učitel, hlásající Mojžíšovu koncepci božskosti: „Vy, děti zla, nemůžete sloužit Bohu, protože on je svatý Bůh“. „Může smrtelný člověk být spravedlivější Boha? Může člověk být čistější svého Tvůrce?“ Můžete nalézt Boha? Můžete v dokonalosti dostihnout Všemohoucího? Zřete, Bůh je veliký a my ho neznáme. Dotýkáním se Všemohoucího ho nalézt nemůžeme“.

7. Žalmy a Kniha Jób

Pod vedením svých šejků a knězů si Hebrejci pomalu upevňovali svoji pozici v Palestině. Ale brzy se vrátili zpět k zaostalým vírám pouště a převzali od Kenaanců méně progresivní náboženské praktiky. Stal se z nich modlářský a nemravný dav a jejich idea Božstva upadla hluboko pod egyptské a mezopotamské koncepce Boha, které byly udržovány několikerými přežívajícími šálemskými skupinami a které jsou popsány v Žalmech v takzvané Knize Jób.

Žalmy jsou dílem dvaceti a více autorů; mnohé z nich byly napsány egyptskými a mezopotamskými učiteli. V těch dobách, kdy Levanta uctívala přírodní bohy, tam byl stále ještě značný počet těch, kdo věřil v nadvládu El Elyona, Nejsvrchovanějšího.

Žádná jiná sbírka náboženských spisů nevyjadřuje takovou bohatost nadšení a inspirujících idejí o Bohu jako Kniha Žalmů. A bylo by velmi prospěšné, kdyby při pročítání této nádherné sbírky ctihodnéí literatury se jeden zamyslel nad zdrojem a chronologií každého jednotlivého chvalozpěvu velebení a uctívání a vzal v úvahu, že žádná jiná samostatná sbírka nepokrývá takové velké časové rozmezí. Tato Kniha Žalmů je záznamem rozdílných koncepcí Boha, uctívaných věřícími šálemského náboženství po celé Levantě a zahrnující úplné období od Amenemopa po Izajáše. V Žalmech je Bůh vylíčen ve všech fázích vnímání, od primitivní ideje kmenového božstva po nesmírně rozšířený ideál pozdějších Hebrejců, ve kterém je Jahve zobrazen jako milující vládce a soucitný Otec.

A z tohoto pohledu tato skupina Žalmů představuje nejcennější a nejprospěšnější kolekci zbožných pocitů, jaká kdy byla sestavena člověkem v době před dvacátým stoletím. Zbožňující duch této sbírky chvalozpěvů převyšuje všechny ostatní duchovní knihy světa.

Různorodé zobrazení Božstva v Knize Jób je prací více než dvaceti mezopotamských náboženských učitelů po dobu téměř tři sta let. A když čtete vznešenou koncepci božskosti, která je k nalezení v této sbírce mezopotamských vír, poznáte, že v době duchovního úpadku Palestiny byla idea pravého Boha nejlépe zachována v okolí Uru a Kaldeji.

Obyvatelé Palestiny často pochopili moudrost a všeprostupnost Boha, ale málokdy jeho lásku a soucit. Jahve té doby „posílá zlé duchy, aby pokořili duše jeho nepřátel“; on přináší blahobyt svým vlastním a poslušným dětem, ale proklíná a tvrdě soudí všechny ostatní. „On překazí úmysly lstivých; chápe moudré v jejich vlastních nástrahách“.

Pouze v Uru se objevil hlas, hlásající milosrdenství Boha: „On se bude modlit k Bohu a nalezne jeho přízeň a s radostí spatří jeho tvář, protože Bůh dá člověku božské právo“. Tak se z Uru šířilo učení o spasení a božská blahovůle skrze víru. „On je milosrdný ke kajícímu a říká: „Spas ho od smrti, protože já jsem našel, jak splatit jeho hříchy“. Jestli někdo řekne: „Zhřešil jsem a překroutil pravdu, ale neměl jsem z toho žádný užitek“, Bůh spasí jeho duši a on uvidí světlo“. Ani jednou od časů Melkísedeka neslyšel svět Levanty takové zvučné a jásající sdělení o spasení člověka, jakým bylo toto pozoruhodné učení Elíha─proroka z Uru a kněze šálemských věřících, představujících však pouze jen to, co zůstalo po tehdejší kolonii Melkísedeka v Mezopotámii.

A tak zbytky šálemských misionářů Mezopotámie udržovaly světlo pravdy během období rozpadu hebrejských národů až do doby objevení se prvního z dlouhé řady učitelů Izraele, kteří se nikdy nezastavili v budování koncepce za koncepcí, dokud nedosáhli uskutečnění ideálu Vesmírného Otce-Tvořitele všeho─vrcholu evoluce koncepce o Jahvem.

[Představeno Melkísedekem Nebadonu.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved