Kapitola 95 Učení Melkísedekovi v Levantě

   
   Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Koncept kopie

Kniha Urantia

Kapitola 95

Učení Melkísedekovi v Levantě

95:0.1 (1042.1) PODOBNĚ, jako Indie dala vzniknout náboženstvím a filozofiím východní Asie, tak Levanta byla domovem vír Západního světa. Šálemští misionáři se rozšířili po celé jihozápadní Asii, Palestině, Mezopotámii, Egyptě, Iránu a Arábii, kde všude hlásali dobré zvěsti o evangeliu Machiventy Melkísedeka. V některých z těchto zemí jejich učení přineslo ovoce; v jiných se setkali se střídavými úspěchy. Někdy byly jejich neúspěchy způsobeny nedostatkem moudrosti, jindy okolnostmi mimo jejich kontrolu.

1. Šálemské náboženství v Mezopotámii

95:1.1 (1042.2) Kolem roku 2000 před Kristem oblasti Mezopotámie téměř úplně ztratily učení Šétů a byly převážně pod vlivem primitivních vír dvou nájezdných kmenů: semitských beduínů, kteří tam pronikli ze západní pouště a barbarských jezdců, kteří přišli ze severu.

95:1.2 (1042.3) Ale zvyk raných adamických národů ctít sedmý den týdne nikdy v Mezopotámii zcela nevymizel. Pouze v éře Melkísedeka byl sedmý den považován za nejhorší neštěstí. Byl obklopen tabu; ve zlověstný sedmý den nebylo dovoleno cestovat, vařit jídlo, nebo rozdělat oheň. Židé přinesli nazpět do Palestiny mnoho tabu Mezopotámie, které byly spojeny s babylonským dodržováním sedmého dne, šábesu.

95:1.3 (1042.4) Přestože šálemští učitelé udělali hodně pro zušlechtění a zdokonalení náboženstvích Mezopotámie, nepodařilo se jim přivést rozličné národy k trvalému uznání jednoho Boha. Jejich učení nabývalo převahu po více než sto padesát let a potom postupně ustupovalo starším vírám v mnohočetná božstva.

95:1.4 (1042.5) Šálemští učitelé výrazně snížili počet bohů Mezopotámie a v jednu dobu bylo hlavních božstev pouze sedm: Bél, Shamash, Nabu, Anu, Ea, Marduk a Sin. Když bylo nové učení na svém vrcholu tři z těchto bohů byli povýšeni nad ty ostatní. Tak vznikla babylonská triáda: Bél, Ea a Anu, bohové země, moře a oblohy. V různých lokalitách vznikly ještě další triády, z nichž všechny připomínaly učení Anditů a Sumerů o trojici, založeném na víře vyslanců Šálemu ve tři kruhy─symbol Melkísedeka.

95:1.5 (1042.6) Šálemští učitelé nikdy úplně nepřekonali popularitu Ištar, matky bohů a ducha pohlavní plodnosti. Udělali hodně pro oduševnění uctívání této bohyně, ale Babyloňané a jejich sousedé se nikdy zcela nezbavili svých maskovaných forem sexuálního uctívání. Po celé Mezopotámii se stalo všeobecným zvykem nabídnout ženu, alespoň jednou v raném věku, do náruče cizincům; oni si mysleli, že tím projevují úctu Ištar a věřili, že plodnost byla převážně závislá na této sexuální oběti.

95:1.6 (1043.1) Počáteční progres Melkísedekova učení byl vysoce uspokojivý do té doby, kdy Nabodad, vůdce školy v Kiše, se rozhodl koordinovaně zaútočit proti obecně rozšířeným praktikám chrámové prostituce. Ale šálemským misionářům se nepodařilo tuto společenskou reformu uskutečnit a tento neúspěch strhl sebou do záhuby všechna jejich důležitější duchovní a filozofická učení.

95:1.7 (1043.2) Tato porážka šálemského evangelia byla ihned následována obrovským růstem kultu Ištar, jehož rituál již pronikl do Palestiny jako Aštoret, do Egypta jako Isis, do Řecka jako Afrodité a k severním kmenům jako Astarté. A bylo to právě ve spojení s tímto obnoveným uctíváním Ištar, kdy se babylonští kněží znovu vrátili k pozorování hvězd; astrologie prožívala své poslední velké obrození v Mezopotámii. Předvídání osudu se stalo velmi oblíbeným a kněžství během následujících staletích vzrůstající měrou upadalo.

95:1.8 (1043.3) Melkísedek nabádal své následovníky, aby učili o jednom Bohu, Otci a Tvořiteli všeho, a aby kázali jenom evangelium o božské blahovůli, kterou lze získat pouze vírou. Ale učitelé nové pravdy dělali často chybu, protože se pokoušeli o příliš mnoho, snažili se nahradit pomalou evoluci rychlou revolucí. Melkísedekovi misionáři pozvedli v Mezopotámii morální zásady pro tehdejší lidi příliš vysoko; snažili se dosáhnout příliš mnoho a jejich vznešené poslání bylo poraženo. Byli pověřeni kázat určité evangelium, hlásat pravdu o realitě Vesmírného Otce, ale očividně se zamotali do závažné věci reformovat mravy, což způsobilo, že jejich významná mise byla odsunuta na vedlejší kolej a skončila prakticky v úplném zapomnění.

95:1.9 (1043.4) Během jedné generace přestalo šálemské centrum v Kiše existovat a šíření víry v jednoho Boha skončilo prakticky v celé Mezopotámii. Ale pozůstatky šálemských škol přetrvaly. Tu a tam malé družiny pokračovaly ve své víře v jednoho Tvořitele a bojovaly proti modlářství a nemorálnosti mezopotamských kněží.

95:1.10 (1043.5) Byli to právě šálemští misionáři, kteří v období po odmítnutí svého učení napsali mnohé ze žalmů Starého Zákona, vyrývajíc je do kamenů, které později našli hebrejští kněží během zajetí a potom je zahrnuli do sbírky chvalozpěvů a jejichž autorství je připisováno Židům. Tyto nádherné žalmy z Babylonu nebyly napsány v chrámech Bel-Marduka; byla to práce potomků raných šálemských misionářů a jsou pozoruhodným opakem nahromaděné čarodějnické změti babylonských kněží. Kniha Jób je vcelku dobrým obrazem učení šálemské školy v Kiše a v celé Mezopotámii.

95:1.11 (1043.6) Podstatná část náboženské kultury Mezopotámie si našla cestu do hebrejské literatury a obřadů bohoslužby přes Egypt prostřednictvím práce Amenemopa a Achnatona. Egypťané pozoruhodným způsobem zachovali učení o společenské povinnosti, které pocházelo od raných mezopotamských Anditů a které bylo z velké části ztraceno pozdějšími Babyloňany, obývající údolí Eufratu.

2. Rané egyptské náboženství

95:2.1 (1043.7) Ve skutečnosti původní Melkísedekovo učení zapustilo své kořeny nejhlouběji v Egyptě, odkud se potom rozšířilo do Evropy. Evoluční náboženství nilského údolí bylo pravidelně posilováno příchody vyšších rodů Noditů, Adamitů a později anditských národů z údolí Eufratu. Čas od času se stávalo, že mezi civilními správci Egypta bylo mnoho Sumerů. Tak jako Indie těchto dnů je útočištěm největšího smísení světových ras, tak Egypt tehdy podporoval nejpromíšenější druh náboženské filozofie, jaká kdy byla na Urantii k nalezení a z údolí Nilu se rozšířila do mnoha částí světa. Velká část židovské ideje o stvoření světa pochází od Babyloňanů, ale koncepci Boží Prozřetelnosti získali od Egypťanů.

95:2.2 (1044.1) Byly to spíše politické a morální tendence, než filozofické či náboženské, které způsobily to, že Egypt dával přednost šálemskému učení před mezopotamským. Každý egyptský kmenový náčelník, když si vybojoval cestu na trůn, chtěl zvěčnit svoji dynastii prohlášením svého kmenového boha za původní božstvo a tvořitele všech ostatních bohů. Tímto způsobem si Egypťané postupně přivykali ideji o nadbohu, přechodném stupni na cestě k pozdější doktríně o univerzálním tvořivém Božstvu. Idea jednobožství v Egyptě přicházela a odcházela po dobu mnoha staletích; víra v jednoho Boha se vždy prosadila, ale nikdy úplně nepřevládla nad rozvíjejícími se koncepcemi mnohobožství.

95:2.3 (1044.2) Po dlouhé věky Egypťané uctívali přírodní bohy; přesněji, každý ze čtyřiceti rozdílných kmenů měl svého vlastního skupinového boha: jeden uctíval býka, druhý lva, třetí berana a tak dále. Ještě dříve měli kmenové totemy, velmi se podobající těm, co měli američtí Indiáni.

95:2.4 (1044.3) Časem Egypťané zjistili, že mrtvá těla, uložená do nevyzděných hrobek zůstala zachována─konzervována─vlivem písku, nasyceného uhličitanem sodným, zatímco těla pochována do vyzděných krypt se rozkládala. Tato zjištění vedla k pokusům, jejichž výsledkem byl pozdější zvyk balzamování mrtvých. Egypťané věřili, že zachováním těla se usnadní přechod do budoucího života. Pro to, aby v daleké budoucnosti, po rozkladu těla, bylo možno člověka spolehlivě poznat, spolu s mrtvolou umístili do hrobky sochu nebožtíka a vytesali jeho podobu na rakev. Zhotovování těchto pohřebních soch vedlo k výraznému zdokonalení egyptského umění.

95:2.5 (1044.4) Po staletí Egypťané vkládali svoji víru do hrobek jako ochrany těla a následného příjemného posmrtného života. Pozdější evoluce magických obřadů, ačkoliv zatěžovaly život od kolébky do smrti, je s konečnou platností osvobodily od náboženství hrobek. Kněží vyrývali do rakví kouzelné texty, o kterých se věřilo, že jsou ochranou proti tomu, aby „srdce člověka mu nebylo odebráno v podzemním světě“. Brzy se nashromáždila rozmanitá kolekce těchto magických textů a zachovala se jako Kniha Mrtvých. Ale magický rituál údolí Nilu již na počátku svého rozvoje obsahoval oblasti vědomí a charakteru v takové míře, jakou jen zřídka dosahovaly rituály té doby. A následně se tyto etické a morální ideály staly větší zárukou spasení, než složitě vybudované hrobky.

95:2.6 (1044.5) Pověry těch dob jsou dobře ilustrovány všeobecnou vírou v účinnost slin jako léčivého prostředku. Tato představa vznikla v Egyptě a rozšířila se odtud do Arábie a Mezopotámie. V legendární bitvě Hóra se Šétem přišel mladý bůh o oko, ale když byl Šét poražen, moudrý bůh Tót mu plivnul na ránu a oko se zahojilo.

95:2.7 (1044.6) Egypťané dlouho věřili, že zářící hvězdy na noční obloze představují duše spasených duší ctihodných nebožtíků; o ostatních přeživších nebožtících věřili, že byli pohlceni sluncem. Během určitého období se úcta ke slunci stala odrůdou uctívání předků. Nakloněný vchod do velké pyramidy směřoval přesně k Polárce, aby králova duše při opuštění hrobky mohla jít přímo k nehybnému a ustálenému souhvězdí stálých hvězd, které bylo považováno za obydlí králů.

95:2.8 (1045.1) Když šikmé paprsky slunce pronikaly skrze otvory v mracích k zemi, bylo to považováno za spouštění nebeského schodiště, po kterém může vystoupit král a další čestné duše. „Král Pepi položil svoji zář ke svým nohám jako schodiště, po kterém vystoupí ke své matce“.

95:2.9 (1045.2) Když se Melkísedek objevil v lidském těle, Egypťané měli náboženství, které vysoko převyšovalo náboženství okolních národů. Oni věřili, že odtělesněná duše, jestliže je vhodně vyzbrojena magickými úslovími, může uniknout intervenujícím zlým duchům a dostat se do soudní síně Osirise, kde duše, pokud se neprovinila „vraždou, loupeží, podvodem, cizoložstvím, krádeží a sobeckostí“, bude přijata do říší blaženosti. Kdyby tato duše byla zvážena na váhách a shledána nedostačující, byla by poslána do pekla, k Požiratelnici. Ve srovnání s jinými vírami mnoha okolních národů toto byla relativně pokročilá koncepce budoucího života.

95:2.10 (1045.3) Koncepce posmrtného soudu za hříchy, spáchanými během život v těle na zemi byla přenesena do hebrejské teologie z Egypta. Slovo soud se v celé hebrejské knize Žalmy objevuje pouze jednou a tento konkrétní žalm byl napsán Egypťanem.

3. Evoluce mravů

95:3.1 (1045.4) Ačkoliv kultura a náboženství Egypta byly odvozeny hlavně od mezopotamských Anditů a z velké části předány následujícím generacím prostřednictvím Hebrejců a Řeků, velmi podstatná část sociálního a etického idealismu Egypťanů vznikla v údolí Nilu jako čistě evoluční jev. Bez ohledu na to, že hodně dovezené pravdy a kultury mělo anditský původ, v Egyptě byl větší rozvoj mravní kultury vytvořený čistě lidským vlivem, než se podobnými přirozenými procesy objevila v jakékoliv jiné okolní oblasti před poskytnutím Michaela.

95:3.2 (1045.5) Mravní evoluce není úplně závislá na zjevení. Vysoké mravní zásady mohou být odvozeny z osobní zkušenosti člověka. Člověk může dokonce vyvinout duchovní hodnoty a získat kosmický vhled ze svého vlastního empirického života, protože v něm pobývá božský duch. Takové přirozené evoluce vědomí a charakteru byly také posilovány periodickými příchody učitelů pravdy: v dávných dobách z druhého Edenu, později z Melkísedekového centra v Šálemu.

95:3.3 (1045.6) Tisíce let předtím, než šálemské evangelium proniklo do Egypta, jeho mravní učitelé již učili spravedlnosti, poctivosti a vyvarování se lakotě. Tři tisíce let předtím, než byly napsány svaté spisy Hebrejců, motto Egypťanů bylo: „Pevně stojí jen ten, jehož zásadou je poctivost a ten, kdo jde v souladu s touto cestou“. Učili vlídnosti, zdrženlivosti a rozvážnosti. Poselství jednoho z velkých učitelů této epochy bylo: „Jednej čestně a ke všem se chovej spravedlivě.“ Egyptská triáda této éry byla Pravda-Spravedlnost-Poctivost. Žádné z čistě lidských náboženstvích Urantie nikdy nepřekonalo sociální ideály a mravní vznešenost tohoto dávného humanismu údolí Nilu.

95:3.4 (1045.7) V půdě těchto vyvíjejících se etických ideách a mravních ideálech vzkvétaly přetrvávající doktríny šálemského náboženství. Pojetí dobra a zla rychle nalezlo odezvu v srdcích lidí národa, který věřil v to, že „život je dán mírumilovným a smrt vinným“. Mírumilovný je ten, kdo činí to, co je oceňováno, vinen je ten, kdo činí to, co je nenáviděno“. Po staletí žili obyvatelé údolí Nilu podle těchto vznikajících etických a společenských hodnot, než si osvojili pozdější představy o správném a špatném─dobru a zlu.

95:3.5 (1046.1) Egypt se vyznačoval intelektuálností a mravností, ale ne příliš vysokou duchovností. Za šest tisíc let se mezi Egypťany objevili pouze čtyři velcí proroci. Po nějakou dobu naslouchali Amenemopovi; Ochbana zabili, Achnatona přijali, ale jen částečně a pouze na jednu krátkou generaci; Mojžíše odmítli. Opět to byly spíše politické než náboženské okolnosti, které usnadnily Abrahamovi a později Josefovi ovlivnit celý Egypt ve prospěch šálemského učení o jednom Bohu. Ale když šálemští učitelé poprvé přišli do Egypta setkali se tam s tím, že tato vysoce etická evoluční kultura byla promíšena s upravenými mravními zásadami mezopotamských přistěhovalců. Tito dávní učitelé údolí Nilu byli prvními, kdo hlásali, že svědomí je příkaz Boha, hlas Božstva.

4. Učení Amenemopa

95:4.1 (1046.2) V pravý čas se v Egyptě objevil učitel, kterého mnozí nazývali „synem člověka“ a jiní mu říkali Amenemop. Tento vizionář povznesl svědomí na nejvyšší vrchol rozhodování mezi dobrem a zlem, učil o trestu za hřích a hlásal spasení skrze obrácení se ke slunečnímu božstvu.

95:4.2 (1046.3) Amenemop učil, že bohatství a blahobyt jsou dary od Boha a tato koncepce skrz na skrz zabarvila později se objevši hebrejskou filozofii. Tento ušlechtilý učitel věřil, že uvědomování si Boha je rozhodujícím faktorem veškerého chování; že každý okamžik by měl být prožitý v uvědomění si přítomnosti Boha a odpovědnosti před ním. Učení tohoto mudrce byla potom postupně přeložena do hebrejštiny a stala se svatou knihou Hebrejců dávno předtím, než se Starý Zákon objevil v písemné podobě. Nejdůležitější kázání tohoto dobrého člověka bylo spojeno s pokyny svému synovi─buď poctivý a čestný při vykonávání svěřených vládních povinností, a tyto vznešené postoje dávného věku by dělaly čest kdejakému současnému politikovi.

95:4.3 (1046.4) Tento moudrý muž od Nilu učil, že „bohatství má křídla a uletí pryč“─že všechny pozemské věci jsou pomíjivé. Jeho významnou modlitbou bylo „osvobodit se od strachu“. On všechny nabádal odvrátit se od „lidských slov“ k „Božím činům“. V zásadě učil: člověk zamýšlí, ale Bůh činí. Jeho učení, přeložena do hebrejštiny, stanovila filozofii Knihy Přísloví Starého Zákona. Přeložena do řečtiny, dala pečeť na celou následující helénistickou náboženskou filozofii. Pozdější alexandrijský filozof Filón vlastnil kopii Knihy Moudrosti.

95:4.4 (1046.5) Amenemop se snažil uchovat etiku evoluce a mravnost zjevení a ve svých spisech to předává dál na Hebrejce a Řeky. On nebyl největším náboženským učitelem té doby, ale měl největší vliv na vývoj pozdějšího myšlení dvou velmi důležitých směrů v rozvoji západní civilizace: hebrejské, u které se vyvinul vrchol západní náboženské víry a řecké, která pozvedla čistě filozofické myšlení do nejvyšších evropských výšin.

95:4.5 (1046.6) V hebrejské Knize Přísloví jsou hlavy patnáct, sedmnáct, dvacet a sedmnáctý verš hlavy dvacet dva, a také verš dvacet dva hlavy dvacet čtyři, téměř slovo od slova opsány z Knihy Moudrosti Amenemopa. První žalm hebrejské Knihy Žalmů byl napsán Amenemopem a je jádrem učení Achnatona.

5. Pozoruhodný Achnaton

95:5.1 (1047.1) Učení Amenemopa pomalu sláblo a přestávalo působit na myšlení Egypťanů, když prostřednictvím vlivu egyptského šálemského doktora se k učení Melkísedeka přihlásila žena z královské rodiny. Tato žena přemluvila svého syna, egyptského faraóna Achnatona, aby přijal tyto doktríny Jednoho Boha.

95:5.2 (1047.2) Za celou dobu od zmizení Melkísedeka z lidského těla se neobjevila žádná lidská bytost, která by měla tak úžasně jasnou představu o zjeveném náboženství Šálemu, tak jako Achnaton. V určitých ohledech je tento mladý egyptský král jednou z nejpozoruhodnějších postav v historii lidstva. V době narůstajícího duchovního poklesu v Mezopotámii udržel při životě učení o El Elyonu─Jediném Bohu v Egyptě, čímž zachoval filozofický zdroj monoteismu, který byl důležitou náboženskou průpravou pro pozdější poskytnutí Michaela. A bylo to uznání tohoto činu, a také ještě z jiných důvodů, proč dítě Ježíš byl vzat do Egypta, kde ho někteří duchovní nástupci Achnatona uviděli a do určité míry pochopili některé aspekty jeho božské mise na Urantii.

95:5.3 (1047.3) Mojžíš, nejvýznamnější osobnost v období mezi Melkísedekem a Ježíšem, je společným darem světu hebrejské rasy a egyptské královské rodiny a kdyby Achnaton měl všestrannost a schopnost Mojžíše, kdyby projevil politického génia, který by se vyrovnal jeho neobyčejnému náboženskému vůdcovství, pak by se Egypt mohl stát velkým monoteistickým národem té doby; a kdyby se to stalo, je docela možné, že Ježíš mohl prožít větší část svého smrtelného života v Egyptě.

95:5.4 (1047.4) Nikdy v celé historii nedokázal žádný král odklonit tak metodicky celý národ od mnohobožství k jednobožství jak to udělal tento výjimečný Achnaton. S ohromným odhodláním tento mladý vůdce skoncoval s minulostí, změnil své jméno, opustil své hlavní město, vybudoval zcela nové sídelní město a vytvořil nové umění a literaturu pro celý národ. Ale dělal to příliš rychle; vybudoval toho příliš moc, víc, než mohlo zůstat, když odešel. A navíc nedokázal zajistit materiální stabilitu a blahobyt svým lidem, z nichž všichni se postavili proti jeho náboženskému učení, když nedostatek jídla a utlačování následně postihly Egypt.

95:5.5 (1047.5) Kdyby tento člověk, s udivující jasnou vizí a mimořádně vyhraněným záměrem, měl politickou bystrost Mojžíše, změnil by celou historii evoluce náboženství a zjevené pravdy v západním světě. Během svého života dokázal omezit aktivity knězů, které všeobecně znemožnil, ale kteří udržovali své kulty v tajnosti a vrátili se ke své činnosti okamžitě poté, kdy mladý král zanechal svého panování; a velmi rychle se jim podařilo spojit všechny následné potíže Egypta se založením monoteizmu v době jeho vládnutí.

95:5.6 (1047.6) Achnaton se velmi moudře snažil založit jednobožství pod záminkou boha-slunce. Toto rozhodnutí přejít k uctívání Vesmírného Otce pohlcením všech bohů do úcty ke slunci bylo na základě rady šálemského lékaře. Achnaton použil zobecněné učení o tehdy existující víře v Atona, vyznačující se otcovstvím a mateřstvím Božstva a vytvořil náboženství, které uznávalo důstojný vztah mezi člověkem a Bohem.

95:5.7 (1048.1) Achnaton byl natolik moudrý, že zachoval navenek uctívání Atona, boha-slunce, zatímco vedl své druhy k zamaskovanému uctívání Jednoho Boha, stvořitele Atona a nejvyššího Otce všeho. Tento mladý učitel-král byl plodným spisovatelem a autorem pojednání, nazvaného „Jediný Bůh“, což byla kniha s třiceti jednou kapitolou, kterou potom kněží, když se vrátili k moci, nadobro zničili. Achnaton také napsal sto třicet sedm chvalozpěvů, z nichž dvanáct je dochováno v Knize Žalmů Starého Zákona a jejichž autorství je připisováno Hebrejcům.

95:5.8 (1048.2) Nejvyšším slovem náboženství Achnatona v denním životě bylo „poctivost“ a on velmi rychle rozšířil tuto koncepci správného konání tak, aby obsahovala jak světovou, tak i národní etiku. Toto byla generace mimořádné zbožnosti a charakterizovala ji upřímná snaha inteligentnějších mužů a žen nalézt Boha a poznat ho. V těch dnech společenské postavení nebo bohatství nepřineslo žádnému Egypťanovi nějakou výhodu v očích zákona. Rodinný život v Egyptě udělal hodně pro zachování a posílení mravní kultury a byl inspirací pro pozdější jedinečný rodinný život Židů v Palestině.

95:5.9 (1048.3) Osudovou slabostí evangelia Achnatona byla jeho největší pravda─učení o tom, že Aton nebyl pouze stvořitel Egypta, ale také „celého světa, člověka a zvířat a všech cizích zemí, také Sýrie a Kuše vedle této egyptské země. On všem nachází místo a všem zajišťuje všechny jejich potřeby“. Tato pojetí Božstva byla vznešená a povznášející, ale nebyla nacionalistická. Takové cítění pro internacionalismus v náboženství nemohlo posílit morálku egyptské armády na bitevním poli, ale dalo účinné zbraně knězům, aby je mohli použít proti mladému králi a jeho novému náboženství. Jeho koncepce Božstva byla daleko nad pozdější koncepcí Hebrejců, ale byla příliš pokročilá, aby mohla posloužit svému účelu jako budovatel národa.

95:5.10 (1048.4) Ačkoliv monoteistický ideál strádal po odchodu Achnatona, idea jednoho Boha se zachovala v myslích mnoha skupin. Zeť Achnatona se přidal na stranu kněží, zpátky k uctívání starých bohů a změnil si jméno na Tutanchamon. Hlavní město se vrátilo zpět do Théb a kněží ze země tučně bohatli a nakonec měli v držení jednu sedminu celého Egypta; a brzy jeden z tohoto kněžského řádu se troufale pokusil uchvátit korunu.

95:5.11 (1048.5) Ale kněží úplně nedokázali zdolat vlnu monoteizmu. Stále častěji byli nuceni slučovat a spojovat své bohy; čím dál tím více se rodina bohů smršťovala. Achnaton spojil planoucí nebeský disk s Bohem tvořitelem a tato idea zůstala plápolat v srdcích lidí, dokonce i knězů, ještě dlouhou dobu po smrti mladého reformátora. Koncepce monoteizmu nikdy nevymřela v srdcích lidí v Egyptě a ve světě. Dokonce přetrvala až do příchodu Syna Tvořitele toho samého božského Otce─jediného Boha, k jehož uctívání Achnaton tak zaníceně nabádal celý Egypt.

95:5.12 (1048.6) Slabina učení Achnatona spočívá ve skutečnosti, že nabízel takové pokročilé náboženství, že pouze vzdělaní Egypťané mohli plně pochopit jeho smysl. Prostí zemědělci nikdy vlastně neporozuměli jeho evangeliu a proto byli připraveni vrátit se s kněžími zpět ke starému uctívání Isis a jejího muže Osirise, o kterém se věřilo, že byl zázračným způsobem vzkříšen poté, kdy byl krutě ubit Setem, bohem tmy a zla.

95:5.13 (1049.1) Učení o nesmrtelnosti pro všechny lidi bylo příliš pokročilé pro Egypťany. Znovuvzkříšení bylo výsadou pouze králů a bohatých; proto oni tak pečlivě balzamovali a uchovávali svá těla v hrobkách v očekávání soudného dne. Ale nakonec demokratičnost spasení a znovuvzkříšení, tak jak tomu učil Achnaton, nabyla vrcholu a to do takové míry, že Egypťané potom dokonce věřili v posmrtný život němých zvířat.

95:5.14 (1049.2) Přestože snaha tohoto egyptského vládce zavést uctívání jednoho Boha u svého národa se zdála, že neměla úspěch, je nutno poznamenat, že důsledky jeho práce přetrvaly po staletí v Palestině a Řecku a že se Egypt tímto stal hybnou silou pro přenesení sloučené evoluční kultury Nilu a zjeveného náboženství Eufratu ke všem následným národům Západu.

95:5.15 (1049.3) Sláva této veliké éry mravního rozvoje a duchovního růstu v údolí Nilu rychle pomíjela kolem doby začínajícího národního života Hebrejců a po jejich následujícím pobytu v Egyptě si tito beduíni odnesli sebou mnoho z těchto učeních Achnatona a zvěčnili je ve svém národním náboženství.

6. Šálemské učení v Iránu

95:6.1 (1049.4) Z Palestiny odešli někteří misionáři Melkísedeka přes Mezopotámii na velkou Iránskou planinu. Déle než pět set let šálemští učitelé úspěšně působili v Iránu a celý národ se již obracel na náboženství Melkísedeka, když změna vládců vedla k jejich krutému pronásledování, které prakticky ukončilo monoteistické učení šálemského kultu. Učení o úmluvě Abrahama fakticky zaniklo v Persii, když se ve velkém století mravní renesance─šestém před Kristem─objevil Zoroaster, který rozdmýchal doutnající popel šálemského evangelia.

95:6.2 (1049.5) Tento zakladatel nového náboženství byl energickým a odvážným jinochem, který se na své první pouti do Uru v Mezopotámii seznámil s tradicemi o Kaligastiovi a vzpouře Lucifera, které spolu s mnoha dalšími tradicemi silně zapůsobily na jeho pobožnou povahu. Proto, pod vlivem snu, který měl v Uru, se rozhodl, že po návratu do svého domova na severu se pustí do přestavby náboženství svého národa. Přijal hebrejskou ideu spravedlivého Boha─Mojžíšovu koncepci božskosti. Idea nejvyššího Boha byla v jeho mysli jasná a všechny ostatní bohy označil za ďábly a zařadil je do řad démonů, o kterých slyšel v Mezopotámii. V Uru se doslechl o staré tradici o Sedmi Hlavních Duších a podle ní vytvořil společnost sedmi nejvyšších bohů, v jejímž čele byl Ahura Mazda. Tyto podřízené bohy spojil s idealizací Spravedlivého Zákona, Čestné Mysli, Ušlechtilého Vládnutí, Svatého Charakteru, Zdraví a Nesmrtelnosti.

95:6.3 (1049.6) A toto nové náboženství bylo náboženstvím činu─práce─ne modliteb a rituálů. Jeho Bůh byl bytostí nejvyšší moudrosti a ochráncem civilizace; byla to bojovná filozofie, která se odvážila bojovat se zlem, nečinností a zaostalostí.

95:6.4 (1049.7) Zoroaster nenabádal k uctívání ohně, ale snažil se použít plamen jako symbol čistého a moudrého Ducha všeobecné a svrchované nadvlády. (To vše bylo ale příliš pravdivé, protože jeho pozdější následovníci měli k ohni jak úctu, tak se k němu i modlili.) Nakonec, poté, kdy se na tuto víru obrátil iránský princ, se toto náboženství šířilo mečem. A Zoroaster hrdinsky zahynul v boji za to, že věřil v „pravdu Pána světla“.

95:6.5 (1050.1) Zoroastrimus je jedinou vírou Urantie, ve které jsou zvěčněna učení Dalamatie a Edenu o Sedmi Hlavních Duších. I když nedokázala vyvinout koncepci Trojice, určitým způsobem se přiblížila pojetí o Bohu Sedmidílném. Původní zoroastrismus nebyl čistě dualistický, ačkoliv raná učení zobrazovala zlo jako časovou souřadnici dobra, bylo definitivně pohlceno ve věčnosti konečné reality dobra. Až v pozdějších dobách lidé začali věřit v to, že dobro a zlo bojují za stejných podmínek.

95:6.6 (1050.2) Ačkoliv židovské tradice o nebi a pekle a učení a ďáblích, tak jak jsou popsány v hebrejských knihách, byly založeny na přetrvávajících pověstech o Luciferovi a Kaligastiovi, jsou v podstatné míře odvozeny ze zoroastrismu v době, kdy Židé byli pod politickou a kulturní nadvládou Peršanů. Podobně jako Egypťané, Zoraster také učil o „soudném dnu“, ale on tuto událost spojoval s koncem světa.

95:6.7 (1050.3) Také náboženství, které následovalo po zoroastrismu v Persii jím bylo výrazně ovlivněno. Když se iránští kněží snažili odstranit učení Zoroastera, vzkřísili prastaré uctívání Mithry. Mithraismus se rozšířil po všech oblastech Levanty a Středomoří a po určitou dobu existoval vedle judaismu a křesťanství. Tak učení Zoroastera dokázalo postupně ovlivnit tři velká náboženství: judaismus, křesťanství a skrze ně mohamedánství.

95:6.8 (1050.4) Ale obrovská propast leží mezi ušlechtilým učením a vznosnými žalmy Zoroastera a současnými zkomoleninami jeho evangelia Pársy s jejich nesmírným strachem z mrtvých, spojeným s důvěrou v sofistiku, ke které se Zoroaster nikdy nesnížil.

95:6.9 (1050.5) Tento velký muž byl jedním z té unikátní skupiny lidí, která se objevila v šestém století před Kristem, aby udržela ohýnek Šálemu před úplným a konečným vyhasnutím a aby vydával matné světlo ve ztmavlém světě, ukazující člověku cestu k věčnému životu.

7. Šálemské Učení v Arábii

95:7.1 (1050.6) Učení Melkísedeka o jediném Bohu se prosadilo v Arabské poušti poměrně nedávno. Tak jako v Řecku, tak i v Arábii šálemští misionáři neuspěli kvůli jejich nepochopení instrukcí Melkísedeka ohledně nadměrného organizování. Ale jejich vlastní výklad varování Melkísedeka před šířením evangelia skrze vojenskou sílu, nebo donucení, jim v tom nezabránil.

95:7.2 (1050.7) Dokonce ani v Číně, nebo v Římě, se učení Melkísedeka nesetkalo s takovým neúspěchem, jako v této pouštní oblasti tak blízko samotného Šálemu. Ještě dlouhou dobu poté, kdy většina národů Východu a Západu se staly buddhisty a křesťany, Arabská poušť pokračovala stejně, jak tomu bylo po tisíce let. Každý kmen uctíval svůj starý fetiš a mnoho individuálních rodin mělo své vlastní domácí bohy. Po dlouhou dobu probíhal boj mezi babylonským Ištarem, hebrejským Jahve, iránským Ahurou a křesťanským Otcem Pána Ježíše Krista. Ani jednou nebyla jedna koncepce schopna úplně vytlačit ty ostatní.

95:7.3 (1051.1) Na různých místech Arábie byly rodiny a klany, které si udržovaly matnou představu o jediném bohu. Takové skupiny zachovávaly tradice Melkísedeka, Abrahama, Mojžíše a Zoroastera. Existovalo mnoho center, které mohly reagovat na evangelium Ježíše, ale křesťanští misionáři v těchto pouštních zemích byli přísnou a neústupnou skupinou na rozdíl od smírných a novátorským misionářů, kteří působili v zemích Středozemního moře. Kdyby následovníci Ježíše vzali vážněji jeho příkaz „jděte do celého světa a hlásejte evangelium“ a kdyby byli ve svém kázání vlídnější a méně přísnější ve vedlejších sociálních požadavcích svých vlastních výmyslů, pak by mnoho zemí rádo přijalo prosté evangelium syna tesaře, včetně Arábie.

95:7.4 (1051.2) Navzdory tomu, že veliký monoteismus Levanty nedokázal zapustit kořeny v Arábii, tato pouštní země byla schopna vytvořit víru, která, ačkoliv byla méně náročná ve svých společenských požadavcích, byla nicméně monoteistická.

95:7.5 (1051.3) Existoval pouze jeden faktor kmenové, rasové, nebo národnostní povahy, který se týkal primitivních a neorganizovaných pouštních vír, což byla zvláštní a všeobecná úcta, kterou téměř všechny arabské kmeny byly ochotny projevovat nějakému fetiši z černého kamene v jednom z chrámů Mekky. Toto místo společného setkávání a uctívání vedlo k založení islámského náboženství. To, čím byl Jahve─duch sopky─pro židovské semity, tím se kámen Kaaba stal pro jejich arabské bratrance.

95:7.6 (1051.4) Síla islámu je v jeho jednoduché a dobře definované prezentaci Alláha jako jedno a jediné Božstvo; jeho slabina─použití vojenské síly při jeho šíření, společně s jeho degradací ženy. Ale pevně se drží své prezentace Jednoho Vesmírného Božstva všeho, „které zná neviditelné i viditelné. Je milosrdné a soucitné“. „Skutečný Bůh oplývá dobrem ke všem lidem“. „A když jsem nemocen, on je ten, kdo mně vyléčí“. A pokaždé, když tři spolu hovoří, Bůh je přítomen jako čtvrtý“, protože není on první ani poslední, viditelný ani neviditelný?“

95:7.7 (1051.5) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved