Kapitola 4 Vztah Boha k Vesmíru

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 4

Vztah Boha k Vesmíru

VESMÍRNÝ Otec má věčný záměr, týkající se materiálních, intelektuálních a duchovních jevů ve vesmíru vesmírů, který on vykonává po celé věky. Bůh stvořil vesmíry o své vlastní vůli a svrchované vůli a on je stvořil v souladu se  svým všemoudrým a věčným záměrem. Je nejasné, zdali někdo, kromě Rajských Božstev a jejich nejvyšších společníků, zná opravdu hodně o věčném záměru Boha. Dokonce vysocí obyvatelé Ráje mají velmi rozdílné názory na podstatu věčného záměru Božstev.

Je snadné vyvodit závěr, že jediným cílem pro vytvoření dokonalého středního vesmíru Havony bylo uspokojení božské podstaty. Hovona může sloužit pro všechny ostatní vesmíry jako vzor tvoření a jako škola, ve které poutníci času ukončí svoji cestu do Ráje; nicméně, takové dokonalé tvoření musí existovat v prvé řadě pro radost a uspokojení dokonalých a nekonečných Tvořitelů.

Úžasný plán pro zdokonalování evolučních smrtelníků, umožňující jim, po dosažení Ráje a Sborů Konečnosti, další přípravu pro určitou, zatím neznámou práci, se v současné době zdá jako jedna z hlavních činností sedmi supervesmírů a jejich četných pododděleních; ale tento program vzestupu pro oduševnění a přípravu smrtelníků času a prostoru není v žádném případě výhradní činností vesmírných inteligencí. Samozřejmě, že existuje mnoho dalších fascinujících činností, které zabírají čas nebeským armádám a vyžadují jejich energie.

1. Vesmírný Postoj Otce

Celé věky obyvatelé Urantie nesprávně chápou prozřetelnost Boha. Ve vašem světě se uskutečňuje Božská prozřetelnost, ale ona není tou dětinskou, svévolnou a materiální péčí, jak si ji mnoho smrtelníků představuje. Prozřetelnost Boha spočívá ve vzájemně propojených činnostech vesmírných bytostí a božských duchů, kteří v souladu s kosmickým zákonem nepřetržitě pracují pro slávu Boha a pro duchovní rozvoj jeho vesmírných dětí.

Nejste schopni pokročit ve své představě o vztahu Boha a člověka na takou úroveň, na které poznáte, že heslem vesmíru je progres? Celé dlouhé věky usilovala lidská rasa, aby dosáhla současného postavení. Celá tisíciletí Prozřetelnost uskutečňuje plán progresivní evoluce. Tyto dvě úvahy si ve skutečnosti neodporují, pouze jen v chybném lidském pojetí. Božská prozřetelnost se nikdy nepostavila proti opravdovému lidskému pokroku, světskému nebo duchovnímu. Prozřetelnost je v neustálé shodě s neměnnou a dokonalou povahou nejvyššího Zákonodárce.

„Bůh je věrný“ a „všechna jeho přikázání jsou oprávněná.“ „ Jeho věrnost se rozprostírá do nebes.“ „Navěky, Ó Pane, je slovo tvoje stvrzeno v nebi. Tvoje věrnost je pro všechny generace; ty jsi vytvořil zemi a ona existuje.“ „On je věrný Tvořitel.“

Neexistuje žádné omezení sil a osobností, které může Otec použít pro podporu svého záměru a ochranu svých tvorů. „Věčný Otec je náruč a naše útočiště.“ „Ten, kdo prodlévá v tajném obydlí Nejsvrchovanějšího, bude žít pod ochranou Všemohoucího.“ „Ano, ten, který nás chrání, nebude nikdy dřímat nebo spát.“ „My víme, že všechno se obrací v dobro pro ty, kteří milují Boha,“ „protože oči Pána sledují poctivé a jeho uši naslouchají jejich modlitbám.“

Bůh udržuje „všechno slovem svojí síly.“ A když se rodí nové světy, on „tam posílá svoje Syny a oni jsou stvořeni.“ Bůh nejenom tvoří, ale on „ochraňuje všechny.“ Bůh nepřetržitě pečuje o všechny materiální věci a všechny duchovní bytosti. Vesmíry jsou navždy stabilizované. Uprostřed zdánlivé nestability existuje stabilita. Uprostřed energetických proměn a fyzikálních pohrom hvězdnatých světů existuje důsledný řád a bezpečnost.

Vesmírný otec neodstoupil od řízení vesmírů; on není nečinným Božstvem. Jestliže by Bůh přestal působit jako současný udržovatel všeho tvoření, okamžitě by nastal vesmírný kolaps. Kdyby nebylo Boha, žádná realita by neexistovala. V tuto danou chvíli, stejně jako během uplynulých dávných časů a věčné budoucnosti, Bůh nepřestává ve své podpoře. Božské objetí obsáhne celý okruh věčnosti. Vesmír není jako natočené hodiny, které půjdou určitou dobu a pak přestanou tikat; všechny věci jsou neustále obnovovány. Otec neustále vyzařuje energii, světlo a život. Dílo Boha je jak hmatatelné, tak i duchovní. „On se natáhne prázdným prostorem na sever a na nic tam zavěsí zemi.“

Bytost mého řádu je schopna objevit nedostižnou harmonii a uvidět dalekosáhlou a důmyslnou koordinaci běžných záležitostí v řízení vesmíru. Mnohé z nich, které se smrtelné mysli zdají roztříštěné a nahodilé, já vnímám jako uspořádané a činorodé. Ale ve vesmíru se děje spousta věcí, kterým já úplně nerozumím. Mám za sebou dlouhá studia a více méně jsem obeznámen s poznanými sílami, energiemi, myslemi, morontií, duchy a osobnostmi lokálních vesmírů a supervesmírů. Mám všeobecné znalosti o tom, jak tyto síly a osobnosti fungují a jsem velmi dobře obeznámen s působením pověřených duchovních osobností velkého vesmíru. Navzdory mým znalostem o jevech ve vesmírech, neustále se setkávám s kosmickými reakcemi, které nejsem schopen pochopit. Nepřetržitě narážím na zdánlivě náhodná seskupení sil, energií, intelektů a duchů, které nedokážu uspokojivě vysvětlit.

Jsem dostatečně kvalifikovaný sledovat a provádět rozbor působení všech jevů vyplývajících přímo z činností Vesmírného Otce, Věčného Syna, Nekonečného Ducha a do určité míry, Ostrova Ráj. Jsem občas v rozpacích, když se setkám s něčím, co vypadá, že je dílem jejich záhadných rovnocenných Božstev, třech Absoluten potenciálnosti. Tato Absolutna se zdají, že vytěsňují hmotu, přesahují mysl a jsou důsledkem ducha. Jsem neustále zmatený a často bezradný kvůli mojí neschopnosti porozumět těmto složitým procesům, které já přisuzuji přítomnosti a působení Neomezeného Absolutna, Božského Absolutna a Univerzálního Absolutna.

Tato Absolutna musí být tou neodhalenou přítomností za hranicemi vesmíru, která v projevech nesmírné síly a v působení jiných nadkonečných jevů způsobuje to, že fyzici, filozofové, či religionisté nejsou schopni s určitostí předpovědět jak opravdu budou reagovat prazáklady síly, koncepce nebo ducha na požadavky vzniklé ve složité reálné situaci, týkající se nejvyšších úprav a konečných hodnot.

Ve vesmírech času a prostoru existuje také organická jednota, která se zdá, že je základní strukturou pro všechny kosmické jevy. Tato žijící přítomnost vyvíjející se Nejvyšší Bytosti—tato Imanence Plánovaného Nedokončení—čas od času se nevysvětlitelně projevuje něčím, co se jeví, jako překvapivě náhodná koordinace zdánlivě spolu nesouvisejících vesmírných událostí. Toto musí být funkce Prozřetelnosti—oblast Nejvyšší Bytosti a Společného Činitele.

Já se přikláním k domněnce, že je to právě toto vzdálené a obecně nepoznané řízení koordinace a vzájemného propojování všech stadií a forem vesmírné činnosti, které je příčinou toho, že taková pestrobarevná a zdánlivě beznadějně nepřehledná směsice fyzikálních, intelektuálních, morálních a duchovních jevů, tak neomylně pracuje pro slávu Boží a ve prospěch lidí a andělů.

Ale v mnohem širším smyslu jsou zdánlivé „náhody“ v kosmu nepochybně součástí konečného dramatu času-prostoru v dobrodružství Nekonečného a jeho věčném manipulováním Absolutny.

2. Bůh a Příroda

V omezeném smyslu je příroda fyzickou přirozeností Boha. Jednání, nebo působení Boha je uzpůsobeno a přechodně upraveno podle experimentálních plánů a evolučních modelů lokálního vesmíru, souhvězdí, soustavy, anebo planety. Bůh jedná v souladu s přesně formulovaným, trvalým a nezměnitelným zákonem v celém, nekonečně rozlehlém, hlavním vesmíru; ale on přizpůsobuje modely jeho působení tak, aby přispívaly k tomu, že součinnost a vyváženost řízení každého vesmíru, souhvězdí, soustavy, planety a osobnosti je v souladu s místními záměry, cíly a plány konečných projektů evolučního rozvoje.

Proto příroda, tak jak ji chápe smrtelný člověk, představuje základní kámen a nezbytný podklad neměnného Božstva a jeho nezměnitelných zákonů, přizpůsobených, flexibilních a prožívajících zvraty v důsledku působení místních plánů, záměrů, modelů a podmínek, které jsou stanoveny a uskutečňovány lokálním vesmírem, souhvězdím, soustavou, planetárními silami a osobnostmi. Na příklad: I když Boží zákony byly stanoveny pro Nebadon, jsou upraveny podle plánů vytvořených Synem Tvořitelem a Duchem Tvořitelem tohoto lokálního vesmíru; a kromě toho všeho, působení těchto zákonů bylo později ovlivněno chybami, zanedbáním a vzpourami určitých bytostí, pobývajících na vaší planetě a přináležejících k vaší bezprostřední planetární soustavě Satanii.

Příroda je prostorově-časovým výsledkem dvou kosmických faktorů: za prvé, neměnností, dokonalostí a poctivostí Rajského Božstva a za druhé, experimentálními plány, omyly výkonné moci, důsledky vzpoury, nedokončeností vývoje a nedokonalostí moudrosti mimo-Rajských tvorů, od nejvyšších po nejnižší. Proto, příroda nese v sobě jednotnou, neměnící se, velkolepou a úchvatnou nit dokonalosti, která se táhne z okruhu věčnosti; ale v každém vesmíru, na každé planetě a v každém individuálním životě, je tato příroda upravena, vymezena a možná poničena skutky, chybami a nevěrností tvorů evolučních soustav a vesmírů; a proto se příroda musí stále měnit, na povrchu zdánlivě nevyzpytatelně, ale pod povrchem ustáleně a musí být pestrá v souladu s provozními předpisy lokálního vesmíru.

Příroda je dokonalost Ráje, rozdělena nedokonalostí, zlem a hříchem nedokončených vesmírů. Tento podíl tudíž vyjadřuje jak dokonalost, tak i neúplnost, jak věčnost, tak i dočasnost. Pokračující evoluce měmí přírodu tím, že posiluje význam rajské dokonalosti čímž zmenšuje zlo, chyby a disharmonii relativní reality.

Bůh není osobně přítomen v přírodě, ani v žádných silách přírody, protože projev přírody je pokládání nedokonalostí progresivní evoluce a někdy také důsledků bouřlivé vzpoury, na Rajské základy vesmírného Božího zákona. Ve svém projevu na světě, jako je Urantie, příroda nikdy nemůže být dostačujícím vyjádřením, skutečným znázorněním, nebo věrným obrazem všemoudrého a nekonečného Boha.

Ve vašem světě je příroda modifikací zákonů dokonalosti evolučními plány lokálního vesmíru. Jak směšné je zbožňovat přírodu pro to, že je částečně, v omezeném smyslu, prostoupena Bohem; pro to, že je fází vesmírné a proto božské moci! Příroda je také projevem nedokončeného, neúplného a nedokonalého působení rozvoje, růstu a pokroku, vztahujících se k experimentu kosmické evoluce v daném vesmíru.

Očividné nedostatky ve světě přírody nesvědčí o takových nedostatcích v osobnosti Boha. Spíše jsou takové pozorovatelné nedokonalosti pouze nevyhnutelnými kratičkými pauzami stále se pohybující cívky při promítání zobrazování nekonečnosti. Právě tyto nedostatky, přerušující plynulost dokonalosti, umožňují konečné mysli materiálního člověka letmo zahlédnout mihotavý záblesk božské reality v čase a prostoru. Materiální projev božskosti se jeví evoluční mysli člověka jako chybující pouze proto, že smrtelný člověk se stále úporně dívá na projev přírody svýma přírodníma očima, lidským viděním bez pomoci morontiální moty, nebo zjevení, jejího náhradníka ve světech času.

A příroda je poničena, její krásná tvář je zjizvena, její líce jsou povadlé kvůli vzpourám, nesprávnému chování, nečestnému myšlení nesčetných tvorů, kteří jsou součástí přírody, ale kteří přispěli k jejímu znetvoření. Ne, příroda není Bůh. Příroda není předmět zbožňování.

3. Neměnící se Charakter Boha

Příliš dlouho si člověk myslel o Bohu, že je mu podobný. Bůh není, nikdy nebyl a nikdy nebude nedůvěřivý k člověku, nebo jakékoliv jiné osobnosti ve vesmíru vesmírů. Vědom si toho, že Syn Tvořitel určil člověka, aby byl mistrovským dílem planetárního tvoření a vládcem všeho na zemi a vidí toho člověka jak je ovládán svými nečistými vášněmi, vidí ho jak se klaní modlám ze dřeva, kamene, zlata a svým sobeckým ambicím—pak tyto žalostné výjevy vyvolávají v Bohu a jeho Synech starost o člověku, ale nikdy ne nedůvěru v něho.

Věčný Bůh není schopen hněvu a zloby ve smyslu lidských emocí a tak, jak člověk vnímá takové reakce. Tyto emoční projevy jsou ošklivé a opovrženíhodné; ony jsou stěží hodny být nazývány lidské, tím méně božské; a takové projevy jsou naprosto cizí pro dokonalou povahu a laskavý charakter Vesmírného Otce.

Mnoho, velmi mnoho potíží, se kterými se smrtelníci Urantie potýkají při vnímání Boha, je způsobeno dalekosáhlými následky Luciferovy vzpoury a zrady Kaligastii. Ve světech, které nejsou izolovány hříchem, jsou evoluční rasy schopny formulovat mnohem lepší představy o Vesmírném Otci; ony méně trpí kvůli zmatenosti, překroucení a zkomolení pojetí.

Bůh nikdy nelituje ničeho co kdy udělal, nebo dělá, nebo kdy udělá. On je všemoudrý a rovněž všemohoucí. Moudrost člověka vyrůstá z poznání a chyb pramenící z lidské zkušenosti; Moudrost Boha má základ v neomezené dokonalosti jeho nekonečného vesmírného vhledu a tato božská prozíravost účinně ovládá tvořivou svobodnou vůli.

Vesmírný Otec nikdy neudělá nic, co by následovně zapříčinilo bolest, nebo žal, ale tvorové mající vlastní vůli, kteří byli naplánováni a vytvořeni jeho Tvořiteli v odlehlých vesmírech, svojí nešťastnou volbou někdy způsobí pocit božské lítosti v osobnostech jejich rodičů—Tvořitelů. Ale i když Otec nedělá chyby, nemívá smutek a ani neprožívá lítost, on je bytost s otcovským citem a jeho srdce nepochybně truchlí, když se jeho dětem nedaří dosáhnout duchovních úrovní, ke kterým jsou způsobilé dospět s pomocí, která je tak bohatě poskytovaná podle plánů duchovního rozvoje a postupů pro vzestup smrtelníků vesmírů.

Nekonečná laskavost Otce je nad rámec chápání konečné mysli času; proto musí být neustále umožněno porovnávání s protikladným zlem (ne hříchem), aby se účinně projevily všechny aspekty laskavosti. Dokonalost božské laskavosti může být rozeznána smrtelným nedokonalým vnímáním jenom proto, že je v rozporném spojení s relativní nedokonalostí ve vztazích času a hmoty v pohybech vesmíru.

Charakter Boha je nekonečně nadlidský; proto musí být taková božská povaha zosobněna, tak jako v božských Synech, předtím než může být jen uchopena vírou konečné mysli člověka.

4. Uvědomění si Boha

Bůh je jedinou nehybnou, soběstačnou a neměnnou bytostí v celém vesmíru vesmírů, nemajíc žádný vnějšek, žádné neznámo, žádnou minulost a žádnou budoucnost. Bůh je účelová energie (tvořivý duch) a absolutní vůle, které jsou samoexistující a univerzální.

Jelikož je Bůh samoexistující, on je naprosto nezávislý. Samotná identita Boha je neslučitelná se změnou. „Já, Pán, se neměním.“ Bůh je neměnný; ale pouze až dosáhnete Ráje, začnete rozumět tomu, jak Bůh může přejít od jednoduchosti ke složitosti, od ucelenosti k proměně, od klidu k pohybu, od nekonečnosti ke konečnosti, od božského k lidskému a od jednoty k dualitě a trojjedinosti. A Bůh může takto upravovat projevy své absolutnosti, protože božská neměnnost neznamená nehybnost; Bůh má vůli—on je vůle.

Bůh je bytost s absolutním sebeurčením; neexistují žádné meze pro jeho vesmírné působení, kromě těch, které jsou dobrovolné a projevy jeho svobodné vůle jsou podmíněny pouze těmi božskými schopnostmi a dokonalými vlastnostmi, které zákonitě charakterizují jeho věčnou podstatu. Proto ve vztahu k vesmíru je Bůh bytostí největší laskavosti a také svobodnou vůlí tvořivé nekonečnosti.

Bůh Absolutní je stvořitelem středního a dokonalého vesmíru a Otec všech ostatních Tvořitelů. Bůh se dělí s člověkem a jinými bytostmi o takové vlastnosti, jako osobnost, laskavost a mnoho dalších charakterových rysů, ale nekonečnost vůle přináleží pouze jemu. Ve svém tvořivém působení je Bůh limitován pouze citovostí své věčné podstaty a pokyny své nekonečné moudrosti. Bůh osobně volí to, co je nekonečně dokonalé, proto je střední vesmír nebesky dokonalý; a ačkoliv Synové Tvořitelé se plně dělí o jeho božskost, dokonce o části jeho absolutnosti, oni nejsou úplně limitováni tou nekonečností moudrosti, která řídí nekonečnost vůle Otce. Proto u synů řádu Michaela se tvořivá svobodná vůle stává dokonce více aktivní, úplně božská a téměř konečná, ne-li absolutní. Otec je nekonečný a věčný, ale popřít možnost jeho svobodné volby pro sebeomezení se rovná odmítnutí samotného konceptu absolutnosti jeho vůle.

Absolutnost Boha prostupuje všemi sedmi úrovněmi vesmírné reality. A celá jeho absolutní podstata je závislá na vzájemném vztahu Tvořitele s jeho rodinou vesmírných bytostí. Přesnost může charakterizovat trinitární spravedlnost ve vesmíru vesmírů, ale ve vztahu celé jeho obrovské rodiny se tvory času, je Bůh vesmírů řízen božským citem. Na počátku i na konci—věčně—nekonečný Bůh je Otcem. Ze všech těch přijatelných jmen, kterými může být Bůh všeho tvoření vhodně pojmenován, mně bylo uloženo, abych ho vylíčil jako Vesmírného Otce.

Ve  svobodné vůli Boha-Otce nejsou činy řízeny silou, ani nejsou usměrňovány pouze intelektem; božská osobnost je definována jako duchovní ve svém základě a ve vesmírech se projevuje jako láska. Tudíž, ve všech jeho osobních vztazích s bytostmi tvoření, je Prvotní Zdroj a Střed vždy a důsledně milujícím Otcem. Bůh je Otcem v nejvyšším slova smyslu. Jeho věčně motivuje dokonalý idealismus božské lásky a tento něžný charakter se projevuje nejsilněji a nachází největší uspokojení v tom, že miluje a je milován.

Ve vědě je Bůh Prvopříčina; v náboženství je všeobecným a milujícím Otcem; ve filozofii je jedinou bytostí, která existuje sama o sobě a není závislá na žádné jiné bytosti aby existovala, ale propůjčuje realitu existence ve prospěch všech věcí a pro blaho všech bytostí. Ale je potřeba zjevení, aby se prokázalo, že Prvopříčina vědy a samoexistující Jednota filozofie jsou Bohem náboženství, překypujícím soucitem a laskavostí a který je zavázán uskutečnit věčný život svým pozemským dětem.

My toužíme dosáhnout Nekonečného, ale my ctíme empirické představy o Bohu, naši schopnost kdekoliv a kdykoliv uvědomit si faktory osobnosti a božskosti, které rozvíjejí naši nejvyššího představu o Božstvu.

Vědomí vítězného lidského života na zemi se rodí z takové víry tvora, která, když je vystavena tváří v tvář lidské nedokonalosti, se odváží čelit každé životní příhodě spolehlivým prohlášením: i když já to nedokážu udělat, ve mně žije ten, kdo to dokáže a udělá to—součást Otce-Absolutna vesmíru vesmírů. A to je „vítězství, které zdolá svět, dokonce vaši víru.“

5. Mylné Představy o Bohu

Náboženské tradice jsou neúplně uchované záznamy ze zkušeností lidí dávných věků, kteří Boha poznali, ale takové záznamy nejsou důvěryhodnými rádci pro náboženský život, nebo jako zdroj pravdivých informací o Vesmírném Otci. Takové starodávné věrouky byly neustále pozměňovány, protože primitivní člověk byl mýtů tvořitel.

Jednou z největších příčin zmatku vládnoucího na Urantii ohledně podstaty Boha, pramení z  nedokonalosti vašich církevních knih, které jasně nerozlišují mezi osobnostmi Rajské Trojice a mezi Rajským Božstvem a tvořiteli lokálních vesmírů a jejich správci. Během předcházejících období poskytování dílčích vědomostí, vašim knězům a prorokům se nepodařilo věrohodně odlišit Planetární Prince, Vládce Soustav, Otce Souhvězdí, Syny Tvořitele, Vládce Supervesmírů, Nejvyšší Bytost a Vesmírného Otce. Mnohá poselství od podřízených osobností, takových jako jsou Nositelé Života a dalších různých řádů andělů, byla ve vašich záznamech presentována tak, že přicházejí od samého Boha. Náboženské myšlení na Urantii stále zaměňuje rovnocenné osobnosti Božstva se samým Bohem a tak jsou všichni sdruženi pod jedním pojmenováním.

Obyvatelstvo Urantie i nadále trpí kvůli vlivu primitivních představ o Bohu. Bohové, kteří zuřivě běsní v bouřce; kteří ve svém hněvu třesou zemí a zabíjejí lidi ve svém rozhořčení; kteří projeví svoji nelibost tím, že trestají hladomorem a potopou—toto jsou bohové primitivního náboženství; oni nejsou ti Bohové, kteří žijí a vládnou ve vesmírech. Takové představy jsou pozůstatky z těch dob, kdy se lidé domnívali, že vesmír je řízen a ovládán vrtochy takových imaginárních bohů. Ale smrtelný člověk si začíná uvědomovat, že žije ve světě poměrné zákonitosti a řádu, pokud se jedná o administrativní řízení a jednání Nejvyšších Tvořitelů a Nejvyšších Dohlížitelů.

Barbarská představa o usmiřování rozzlobeného Boha, nakloňování si dotčeného Pána, získávání slitování Božstva obětováním a pokáním a dokonce krveprolitím, představuje náboženství zcela prostoduché a primitivní, filozofii nedůstojnou osvíceného věku vědy a pravdy. Takové víry jsou zcela odporné pro nebeské bytosti a božské vládce, kteří slouží a vládnou ve vesmírech. Je urážkou Boha věřit, podporovat nebo učit, že nevinná krev musí být prolita, aby se získala jeho přízeň, nebo odvrátil domnělý božský hněv.

Židé věřili že, „bez prolití krve se nedosáhne odpuštění hříchu.“ Oni se neosvobodili od staré a pohanské představy, že Bohové nemohou být usmířeni jinak, než pohledem na krev, i když Mojžíš udělal výrazný pokrok, když zakázal lidské oběti a v prostých myslích jeho beduínských stoupenců je nahradil obřadem obětování zvířat.

Seslání Rajského Syna na váš svět bylo patřičné v období završení planetární epochy; ono bylo nevyhnutelné a nebylo uskutečněno nutně za účelem získání přízně Boha. Toto seslání se také stalo posledním osobním činem Syna Tvořitele na dlouhé cestě k získání empirické svrchovanosti ve svém vesmíru. Jaký výsměch nad nekonečným charakterem Boha je učení, že jeho otcovsky přísné, chladné a tvrdé srdce, zůstalo nedotčené neštěstími a souženími jeho tvorů a že jeho citlivá slitování nepřicházela až do chvíle, když uviděl svého bezúhonného Syna krvácet a umírat na kříži na Kalvárii!

Ale obyvatelé Urantie najdou vysvobození z těchto starověkých a pohanských pověr týkajících se podstaty Vesmírného Otce. Odhalení pravdy o Bohu přichází a lidská rasa je předurčena poznat Vesmírného Otce v celé kráse jeho charakteru a nádheře jeho vlastností, tak znamenitě vylíčených Synem Tvořitelem, který pobýval na Urantii jako Syn Člověka a Syn Boží.

[Presentováno Božským Poradcem Uversy.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved