Kapitola 3 Vlastnosti Boha

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 3

Vlastnosti Boha

BŮH je všude přítomný; Vesmírný Otec vládne okruhu věčnosti. Ale on vládne v lokálních vesmírech v osobách svých Rajských Synů Tvořitelů, on dokonce daruje život skrze tyto Syny. „Bůh nám dal věčný život a tento život je v jeho Synech.“ Tito Synové Tvořitelé jsou osobním vyjádřením Boha v sektorech času a jeho projevem k dětem planet, které krouží ve vyvíjejících se vesmírech prostoru.

Tito ušlechtilí zosobnění Boží Synové jsou plně rozeznatelní myslícími bytostmi na nižších úrovních vývoje a tak kompenzují neviditelnost nekonečného a proto méně rozeznatelného Otce. Rajští Synové Tvořitelé Vesmírného Otce odhalují v sobě jinak neviditelné bytí, neviditelné pro jeho absolutnost a nekonečnost, které jsou podstatou okruhu věčnosti a jsou základními vlastnostmi osobností Rajských Božstev.

Tvořivost je stěží vlastností Boha; je to spíše souhrn jeho působících charakterových rysů. A působení této univerzální tvořivé činnosti se věčně projevuje tak, jak je stanoveno a řízeno všemi sladěnými vlastnostmi nekonečné a božské reality Prvotního Zdroje a Středu. My upřímně pochybujeme, zdali některá vlastnost božské povahy se může považovat za předchůdce jiných vlastností, ale kdyby tomu tak bylo, potom by tvořivá povaha Božstva měla přednost před všemi ostatními povahami, činnostmi a vlastnostmi. A vrcholem tvořivosti Božstva je univerzální pravda Otcovství Boha.

1. Všudypřítomnost Boha

Schopnost Vesmírného Otce být současně všude přítomný, vytváří jeho všudypřítomnost. Pouze Bůh může být současně na dvou a vícero místech. Bůh je současně přítomný „v nebi nahoře i v nebi dole“; jak zvolal Žalmista: „Kam půjdu od ducha tvého? Kam uprchnu od tvé přítomnosti?“

„Já jsem Bůh, který je tak blízko a zároveň tak daleko,“ říká Pán. „Nenaplňuji nebe a zemi?“ Vesmírný Otec je stále přítomný na všech místech a v každém srdci ve svém rozsáhlém tvoření. On je „plnost, která vše naplňuje a vše doplňuje,“ a „která dělá všechno ve všem,“ a dále, pojetí jeho osobnosti je takové, že „nebesa (vesmír) a nebesa nebes (vesmír vesmírů) ho nemohou obsáhnout. Je to doslova pravda, že Bůh je všechno a ve všem. Ale dokonce ani toto není celý Bůh. Nekonečný může být s konečnou platností odhalen pouze v nekonečnosti; příčina nemůže být nikdy plně pochopena analýzou důsledků; živý Bůh je nezměřitelně větší než celé tvoření, které vzniklo jako výsledek tvořivých činů jeho nespoutané, svobodné vůle. Bůh se odhaluje v celém kosmu, ale kosmos nikdy nemůže obsáhnout, nebo obklopit celou úplnost nekonečnosti Boha.

Otcova přítomnost nepřetržitě střeží hlavní vesmír. „On stojí na jednom konci nebe, po okruhu přejde na druhý konec; a nic se neukryje před jeho světlem.“

Ne jenom bytosti existují v Bohu, ale Bůh také žije v bytostech. „My víme, že v něm přebýváme, protože on žije v nás; on nám dal svůj duch. Tento dar od Rajského Otce je nerozlučným lidským společníkem.“ On je stále přítomný a všude prostupující Bůh.“ „Duch věčného Otce je skrytý v mysli každého smrtelného dítěte. “Člověk touží najít přítele a přitom opravdový přítel žije přímo v jeho srdci.“ „Opravdový Bůh není daleko od nás; on je součástí nás; jeho duch promlouvá z našeho nitra.“ „Otec žije v dítěti. Bůh je stále s námi. On je duch, který nás vede na cestě věčností.“

Opravdu bylo řečeno o lidské rase: „Jste od Boha“, protože „ten, kdo přetrvává v lásce, přetrvává v Bohu a Bůh v něm.“ Také v prohřešení trýzníte ve vás pobývající Boží dar, protože Ladič Myšlení musí nezbytně projít důsledky nečestného myšlení lidské mysli, uvězněné ve vlastních okovech.

Všudypřítomnost Boha je ve skutečnosti součástí jeho nekonečné podstaty; prostor nevytváří pro Boha žádnou překážku. Dokonalá a neohraničitelná přítomnost Boha je rozeznatelná pouze v Ráji a ve středním vesmíru. A tudíž jeho přítomnost není pozorovatelná ve tvořeních obklopujících Havonu, neboť Bůh vymezil svoji přímou a skutečnou přítomnost jako projev uznání nadvlády a božských výsadních práv rovnocenných tvořitelů a vládců vesmíru v čase a prostoru. Z toho důvodu musí koncept božské přítomnosti poskytnout široké rozpětí jak pro způsob, tak i směr vyjádření, obsahující přítomnost okruhů Věčného Syna, Nekonečného Ducha a Ostrova Ráj. Ani není vždy možné rozlišit přítomnost Vesmírného Otce od působení jeho věčných rovnocenných Božstev a vykonavatelů, kteří tak dokonale naplňují všechny nekonečné požadavky jeho neměnícího se záměru. Ale není tomu tak, pokud se jedná o osobní okruh a Ladiče Myšlení; zde Bůh působí individuálně, přímo a výlučně.

Vesmírný Dohlížitel je potenciálně přítomný v gravitačních okruzích Ostrova Ráje ve všech částech vesmíru, v každé době a ve stejném rozsahu—v souladu s  hmotou, v závislosti na fyzikálních požadavcích pro tuto přítomnost a kvůli průvodní vlastnosti všech tvoření, která je příčinou toho, že všechny věci jsou k němu přitahovány a spočívají v něm. Prvotní Zdroj a Střed je rovněž potenciálně přítomný v Neomezeném Absolutnu—zásobárnou nevytvořených vesmírů věčné budoucnosti. Bůh takto prostupuje fyzickými vesmíry minulosti, současnosti a budoucnosti. On je prvotní základ soudržnosti takzvaného materiálního tvoření. Tento neduchovní potenciál Božstva se občas realizuje na úrovni fyzického bytí nevysvětlitelným proniknutím některého z jeho výsadních vykonavatelů na scéně vesmírné činnosti.

Přítomnost Boha v mysli je ve vzájemném vztahu s absolutní myslí Společného Činitele— Nekonečného Ducha, ale v konečných tvořeních je lépe rozeznatelná ve všude působící kosmické mysli Hlavních Duchů Ráje. Tak jak je Prvotní Zdroj a Střed potenciálně přítomný v okruzích mysli Společného Činitele, tak je také potenciálně přítomný v napětí Vesmírného Absolutna. Ale mysl lidského typu je dar Dcer Společného Činitele—Božských Pečovatelek vyvíjejících se vesmírů.

Všude přítomný duch Vesmírného Otce je sladěn s působením univerzálního ducha Věčného Syna a trvalým božským potenciálem Božského Absolutna. Ale, ani duchovní aktivity Věčného Syna a jeho Rajských Synů, nebo působení obdarovaných myslí Nekonečného Ducha, se nezdají, že by vylučovaly přímé působení Ladičů Myšlení—částic Boha, pobývajících v srdcích jeho stvořených dětí.

Pokud se týče přítomnosti Boha na planetě, v soustavě, v souhvězdí nebo ve vesmíru, rozsah takové přítomnosti na jakémkoliv vytvořeném útvaru, je závislý na stupni vyvíjející se přítomnosti Nejvyšší Bytosti: ona je určena hromadným poznáním Boha a věrností k němu ze strany rozsáhlé vesmírné organizace, zahrnující nižší úrovně soustav a samotné planety. Proto někdy, aby se zachovaly a zachránily tyto vzácné aspekty Boží přítomnosti, ty planety (nebo také soustavy), které se ponořily hluboko do duchovní temnoty, se v určitém smyslu dají do karantény, nebo se částečně izolují od styku s většími útvary vesmíru. A toto všechno, tak jak to účinkuje na Urantii, je duchovní obrannou reakcí většiny světů, aby se sami ochránily, pokud to jen bude možné, před útrapami izolace v důsledku nepřátelských činů tvrdohlavé, zlomyslné a vzpurné menšiny.

Ačkoliv Otec krouží rodičovsky kolem všech svých synů—všech osobností—jeho vliv v nich je omezený odlehlostí jejich vzniku od Druhé a Třetí Osoby Božstva a narůstá, jak na své pouti postupně dosahují vyspělejší úrovně. Skutečnost,že Bůh je přítomen v myslích bytostí je stanovena tím, zdali v nich pobývají, anebo nepobývají fragmenty Boha, takové, jako jsou Tajemné Monitory, ale účinnost jeho přítomnosti je dána mírou spolupráce mezi těmito zavedenými Ladiči Myšlení a mysli, ve kterých pobývají.

Proměnlivosti Otcovy přítomnosti nejsou způsobeny nestálostí Boha. Otec neodejde do ústraní, protože byl oslaben; jeho city k bytostem se neodcizí kvůli jejich prohřeškům. Spíše, jeho děti, obdařeny svobodnou volbou (ve vztahu k sobě samým) a uplatňujíc tuto volbu, sami přímo určují rozsah a omezení Otcova božského vlivu ve svých srdcích a duších. Otec se nám všem štědře rozdává bez omezení a bez upřednostňování. On nedělá žádné rozdíly mezi osobami, planetami, soustavami nebo vesmíry. V sektorech času on prokazuje osobní čest pouze Rajským osobnostem Boha Sedmidílného— rovnoprávným tvořitelům konečných vesmírů.

2. Nekonečná Moc Boha

Všechny vesmíry vědí, že „vládne všemohoucí Pán Bůh.“ To, co se děje na tomto a jiných světech, je pod božským dohledem. „On jedná podle vlastní vůle v nebesích i mezi obyvateli země.“ Je to věčná pravda, že „není žádná jiná moc, než Boží.“

V rozsahu toho, co se shoduje s božskou podstatou, je doslovnou pravdou, že „s Bohem je možné všechno.“ Dlouho trvající evoluční procesy lidí, planet a vesmírů jsou pod dokonalou kontrolou vesmírných tvořitelů a správců a rozvíjí se v souladu s věčným záměrem Vesmírného Otce, postupují harmonicky a uspořádaně a přesně dodržují moudrý plán Boha. Existuje pouze jeden zákonodárce. On udržuje planety v prostoru a otáčí vesmíry kolem nekonečného okruhu věčnosti.

Ze všech božských vlastností je nejlépe chápána všemohoucnost Boha, zejména proto, že převládá v materiálním vesmíru. Jako neduchovní jev, Bůh je energie. Toto prohlášení o fyzické podstatě je založeno na nepochopitelné pravdě, že Prvotní Zdroj a Střed je původní příčinou všech fyzických jevů v prostoru. Od této božské činnosti se odvozují všechny fyzické energie a ostatní materiální projevy. Světlo, to jest světlo bez tepla, představuje jiný druh neduchovních projevů Božstev. A existuje ještě další forma neduchovní energie, která je prakticky neznámá a zatím ještě nepoznaná na Urantii.

Bůh kontroluje veškerou energii; on určil „cestu pro blesk“; on ustanovil všechny okruhy energie. On určuje čas a způsoby jakými se projevují všechny formy energie-hmoty. A všechny tyto věci jsou bez přestání drženy v jeho věčném sevření—v gravitačním ovládacím centru ve spodním Ráji. A tak světlo a energie věčného Boha nepřetržitě krouží po jeho velkolepém okruhu—nekonečné, ale uspořádané procesí velkého množství hvězdných světů, tvořících vesmír vesmírů. Všechna tvoření krouží věčně kolem Rajské Osobnosti—středu všech věcí a bytostí.

Všemohoucnost Otce se vztahuje ke všude převládající absolutní úrovni, na které jsou tři energie—fyzická, rozumová a duchovní a které jsou nerozeznatelné v jeho těsné blízkosti—Zdroje všech věcí. Mysl tvora, která není ani Rajskou monotou ani Rajským duchem, není schopna přímo vnímat Vesmírného Otce. Bůh se přizpůsobuje nedokonalé mysli—u smrtelníků Urantie je to prostřednictvím Ladičů Myšlení.

Vesmírný Otec není pomíjivou silou, proměnlivou mocí, nebo kolísající energií. Moc a moudrost Otce jsou plně dostačující, aby si věděli rady s jakýmikoliv a s veškerými nezbytnostmi vesmíru. On předvídá všechny mimořádné situace, vznikající v lidské zkušenosti, a proto nereaguje na vesmírné události odtrženě, ale spíše v souladu s příkazy věčné moudrosti a podle nařízeních nekonečné soudnosti. Bez ohledu na to jak to zvenku vypadá, moc Boha nepůsobí ve vesmírech jako slepá síla.

Vznikají situace, ve kterých to vypadá, že byla udělána nouzová opatření, že přírodní zákony byly pozastaveny, že omyly při úpravách byly přizznány, a že se vytváří úsilí napravit tyto chyby; ale není tomu tak. Takové představy o Bohu mají svůj původ ve vašem limitovaném rozsahu vidění, v omezeném chápání a v ohraničeném prostoru vašeho zkoumání; takové nepochopení Boha je způsobeno vaší hlubokou neznalostí, týkající se existence vyšších zákonů daného světa, velikostí osobnosti Otce, nekonečného počtu jeho vlastností a skutečností jeho svobodné vůle.

Planetární tvorové, ve kterých pobývá duch Boha, jsou rozptýleni v celém vesmírném prostoru v nekonečných počtech a řádech, jejich intelekt je velmi odlišný, jejich mysli jsou velmi limitovány a někdy velmi primitivní, jejich vidění je velmi omezené a lokalizované, že je téměř nemožné zformulovat všeobecné ustanovení, které by dostatečně vysvětlovalo nekonečné vlastnosti Otce a zároveň, aby v co největším rozsahu bylo pochopitelné těmito myslícími bytostmi. Proto, mnohé činy všemocného Stvořitele se zdají vám, bytostem, svévolné, odtržené a nezřídka bezcitné a kruté. Ale, já vás opět ujišťuji, že to není pravda. Otcovy všechny činy jsou cílevědomé, uvážené, moudré, přátelské a věčně usilující o největší dobro, ne vždy to platí pro jednotlivou bytost, jednotlivou rasu, jednotlivou planetu, nebo dokonce jednotlivý vesmír; jsou určeny pro blaho a největší dobro všech, od nejnižších až po nejvyšší. V epochách času, blaho jedné části se může zdánlivě lišit od blaha celku; v okruhu věčnosti takové zdánlivé rozdíly neexistují.

My všichni jsme součástí Boží rodiny a musíme se proto někdy podílet na rodinné disciplině. Mnohé z Božích činů, které nás tak zneklidňují a matou, jsou výsledkem rozhodnutí a konečných nařízení všemoudrého, zplnomocňující Společného Činitele k vykonání nařízení neomylné vůle nekonečné mysli a uvedení v platnost rozhodnutí dokonalé osobnosti, jejíž přehled, vidění a péče obsahují nejvyšší a věčné blaho celého jeho obrovského a rozsáhlého tvoření.

A tudíž, vaše odtržené, dílčí, omezené, primitivní a vysoce materialistické pojetí a také nedostatky vrozené v povaze vašeho bytí, vytvářejí takový handicap, který vám neumožňuje vidět, chápat, nebo znát moudrost a laskavost mnoha božských činů, které se vám jeví, že přinášejí s sebou zdrcující krutost a které se zdají, že jsou charakterizovány naprostou lhostejností k pohodlí a blahu, k planetárnímu štěstí a osobnímu blahobytu vám podobným tvorům. Je to kvůli limitované lidské představě, kvůli vašim omezeným vědomostem a omezenému chápání, že nerozumíte motivům Boha a překrucujete jeho záměry. Ale mnoho věcí se děje na evolučních světech, které nejsou osobním konáním Vesmírného Otce.

Božská všemohoucnost je dokonale sladěna s ostatními vlastnostmi osobnosti Boha. Obvykle je moc Boha pouze limitována ve svém vesmírném duchovním projevu třemi okolnostmi, nebo situacemi:

1. Povahou Boha, zejména jeho nekonečnou láskou, a také pravdou, krásou a laskavostí.

2. Vůlí Boha, jeho milosrdnou péčí a otcovským vztahem k osobnostem vesmíru.

3. Zákonem Boha, poctivostí a spravedlností věčné Rajské Trojice.

Bůh je neomezený ve své moci, božský ve své podstatě, konečný ve své vůli, nekonečný ve svých vlastnostech, věčný ve své moudrosti a absolutní ve své realitě. Ale všechny tyto charakterové rysy Vesmírného Otce jsou sjednoceny v Božstvu a univerzálně vyjádřeny v Rajské Trojici a v božských Synech Trojice. Jinak, vně Rajské Trojice a středního vesmíru Havony, všechno, týkající se Boha je limitováno evoluční přítomností Nejvyššího, podmíněno vznikající přítomností Konečného a koordinováno třemi existenciálními Absolutny: Božstvem, Všeobecným a Neomezeným. A Boží přítomnost je takto limitována, protože taková je vůle Boha.

3. Vesmírná Vědomost Boha

„Bůh ví všechno.“ Božská mysl je si vědoma a je dobře obeznámena s myšlením veškerého tvoření. Jeho znalost událostí je univerzální a dokonalá. Božské entity, které z něho vycházejí, jsou jeho součástí; ten, kdo „vyrovnává oblaka“, má také „dokonalé vědomosti.“ „Oči Boha jsou všude.“ Váš velký učitel řekl o bezvýznamných vrabcích: „ani jeden z nich nespadne na zem bez bez vědomí mého Otce“, a také: „každý vlas na vašich hlavách je spočítán.“ „On zná počet hvězd; on je všechny nazývá jejich jmény.“

Vesmírný Otec je jedinou osobností ve všech vesmírech, která zná skutečný počet hvězd a planet v prostoru. Všechny světy v každém vesmíru jsou nepřetržitě ve vědomí Boha. On také říká: „Já opravdu vidím strádání mého lidu, slyším jeho pláč a znám jeho soužení.“ Neboť „z nebes se dívá Pán; on vidí všechny lidské syny; z místa svého obydlí se dívá na všechny obyvatele země.“ Každé dítě-tvor může opravdu říci: „On zná cestu, po které jdu a když mně prozzkouší, vyjdu jako zlato.“ „Bůh ví, kdy sedíme a kdy vstáváme; on rozumí našim myšlenkám z velké dálky a všechny naše cesty jsou mu známy.“ „Všechno je obnaženo a odkryto před zrakem toho, komu se musíme zodpovídat.“ A mělo by být opravdovou útěchou pro lidskou bytost, když pochopí, že „on zná vaši strukturu; on si pamatuje, že vy jste prach.“ Hovoříc o živém Bohu, Ježíš řekl: „Otec váš ví, co potřebujete dokonce předtím, než ho o to požádáte.“

Bůh vlastní neomezenou schopnost znát všechny věci; jeho vědomí je univerzální. Jeho osobní okruh zahrnuje všechny osobnosti a jeho znalost, dokonce i nevyvinutých tvorů, je doplňována nepřímo přes sestupující kategorie božských Synů a přímo, prostřednictvím zavedených Ladičů Myšlení. A kromě toho, neustále je všude přítomen Nekonečný Duch.

My si nejsme zcela jisti, zdali Bůh chce, nebo nechce, předvídat hříšné činy. Ale, i když by Bůh mohl předvídat svobodomyslné činy svých dětí, takové předvídání je ani v nejmenším nepřipravuje o jejich svobodu. Jedno je jisté: Boha nemůže nic překvapit.

Všemohoucnost neznamená schopnost konat nevykonatelné—nebožské činy. Také vševědoucnost neznamená schopnost znát nepoznatelné. Ale taková tvrzení mohou být stěží pochopitelná pro konečné mysli. Tvor sotva může rozumět rozsahu a hranic vůle Tvořitele.

4. Nekonečnost Boha

Postupné darování sebe vesmírům, když jsou uzpůsobeny pro život, nijak nezmenšuje potenciál moci, nebo zásobu moudrosti, protože i nadále sídlí a spočívají v centrální osobnosti Božstva. Bezmezné darování sebe Synům Ráje, svým podřízeným světům a jejich rozmanitým tvorům, vůbec neoslabuje potenciál síly, moudrosti a lásky Boha, ani ho to nepřipravuje o žádnou vlastnost jeho dokonalé osobnosti.

Vytvoření každého nového vesmíru vyžaduje nové seřízení gravitace; ale, i když tvoření bude pokračovat neomezeně, věčně, nebo dokonce do nekonečnosti, až nakonec bude materiální svět existovat bez ohraničení, moc ovládat a koordinovat, spočívající v Ostrově Ráj, bude i nadále schopna rovnocenně a adekvátně vládnout, kontrolovat a koordinovat takový nekonečný vesmír. A potom, když neomezená síla a moc budou poskytnuty neohraničenému vesmíru, Nekonečný bude i nadále naplněn stejným množstvím síly a energie; Neomezené Absolutno bude i nadále nezmenšeno; Bůh bude i nadále vlastnit stejně nekonečný potenciál, tak jako kdyby síla, energie a moc nikdy nebyly použity pro podporu všech nových a nových vesmírů.

A toto praví moudrost: skutečnost, že mysl je tak bohatě rozdávána pro myšlení světů, ani v nejmenším nevyčerpává centrální zdroj božské moudrosti. I když se vesmíry stále rozmnožují a počet obyvatel světů přibývá v takovém množství, které je za hranicemi chápání, i když mysl je nepřetržitě a nekonečně poskytována všem bytostem vyššího i nižšího postavení, i nadále bude centrální osobnost Boha obsahovat stejnou, věčnou, nekonečnou a všemoudrou mysl.

Skutečnost, že Otec posílá duchovní posly ze sebe samého, aby pobývali v mužích a ženách vašeho a jiných světů, ani v nejmenším nesnižuje jeho schopnost působit jako božská a všemocná duchovní osobnost; a opravdu neexistuje krajní hranice pro rozsah působení, nebo počet takových duchovních Monitorů, které je Otec schopen poslat. Toto dávání sebe samého svým tvorům, vytváří nezměrnou, téměř nepředstavitelnou budoucnost, umožňující těmto božsky obdařeným smrtelníkům pokračující růst a vývoj bytí. A toto hojné rozdávání sebe sama jako pečující duchovní entity, žádným způsobem neoslabuje moudrost a dokonalost pravdy a vědomostí, které spočívají v osobě všemoudrého, vševědoucího a všemocného Otce.

Pro smrtelníky času existuje budoucnost, ale Bůh pobývá ve věčnosti. Ačkoliv já pocházím z místa, nacházející se blízko obydlí Božstva, neodvažuji se říci, že rozumím dokonale nekonečnosti tolika božských vlastností. Pouze nekonečnost mysli může plně pochopit nekonečnost bytí a věčnost dění.

Smrtelný člověk není schopen poznat nekonečnost nebeského Otce. Konečná mysl není schopna domyslet do důsledků takovou absolutní pravdu či fakt. Ale tato stejná konečná lidská bytost je schopna skutečně cítit—doslova prožít—plný a nezmenšený účinek takové nekonečné LÁSKY Otce. Taková láska může být opravduprožita, a i když kvalita tohoto prožitku je bezmezná, kvantita takového prožitku je naprosto jasně omezena lidskou schopností duchovního vnímání, spojeného se schopností milovat na oplátku Otce.

Konečné uvědomění si nekonečných hodnot logicky vysoko přesahuje omezené chápání tvora kvůli skutečnosti, že smrtelný člověk je vytvořen jako obraz Boha—žije v něm fragment nekonečnosti. Proto nejbližší a nejupřímnější pro člověka cesta k Bohu je cesta v lásce a skrze lásku, protože Bůh je láska. A každý z takových jedinečných vztahů je skutečným poznáním kosmické sociologie, vztah Stvořitele a tvora—láska Otce k dítěti.

5. Nejvyšší Vláda Otce

Ve svých stycích se světy posthavonského období Vesmírný Otec neuplatňuje svoji nekonečnou moc a rozhodující autoritu přímo, ale spíše prostřednictvím svých Synů a jim podřízeným osobnostem. A všechno toto Bůh dělá z vlastní vůle. Jestliže by nastala situace, kterou by se božská mysl rozhodla řešit, tak by přímo byly použity všechny možné pověřené síly; ale, jako pravidlo, taková situace nastává pouze tehdy, když pověřená osobnost nedokáže splnit božské povinnosti. V takových případech neplnění povinností a v rámci zajištění božské moci a potenciálu, Otec jedná samostatně a na základě mandátů jeho vlastní volby; a taková volba se pokaždé vyznačuje neomylnou dokonalostí a nekonečnou moudrostí.

Otec vládne prostřednictvím svých Synů; v organizaci vesmíru existuje od shora souvislá posloupnost vládců, zakončená Planetárními Princi; kteří řídí osudy evolučních sfér, patřících k nekonečným oblastem působení Otce. A následující zvolání není pouhým básnickým výrazem: „Pánova je země a on ji naplňuje.“ „On sesazuje krále a jmenuje krále.“ „Nejsvrchovanější vládnou v královstvích lidí.“

Ne všechno, co se děje v lidských srdcích je podle Otcovi vůle; ale při řízení planety a jejího osudu převládá božský plán; vítězí věčný smysl moudrosti a lásky.

Ježíš řekl: „Otec můj, který mne dal jim, je větší než všichni; a nikdo je nedokáže vytrhnout z ruky mého Otce.“ Když letmo zahlédnete jeho rozmanitou činnost a posuzujete ohromující nezměrnost Otcova téměř neomezeného tvoření, asi znejistíte při představě o jeho nadřazenosti, ale neměli byste pochybovat o tom, že on je pevně a natrvalo usídlen v Rajském středu všech věcí a že je dobročinným Otcem všech myslících bytostí. Je jenom „jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi a ve všech,“ „a on je přede všemi věcmi, a všechny věci spočívají v něm.“

Nejistoty života a rány osudu nejsou v žádném případě v rozporu s koncepcí univerzální nadvlády Boha. Celý evoluční život tvorů je naplněn určitými nevyhnutelnostmi. Zamyslete se nad následujícím:

1. Je odvaha—síla charakteru—žádoucí? Jestli ano, pak musí být člověk vychován v prostředí, které nutně vyžaduje bojovat s utrpením a reagovat na zklamání.

2. Je nesobeckost—sloužit druhým—žádoucí? Jestli ano, pak se musí životní zkušenost setkat se situacemi sociální nerovnosti.

3. Je naděje—velkolepost víry—žádoucí? Jestli ano, pak lidská existence musí neustále čelit nedostatku bezpečnosti a stálé nejistotě.

4. Je víra—nejvyšší uplatnění lidské mysli—žádoucí? Jestli ano, pak se lidská mysl musí nacházet ve velmi obtížné situaci, kdy pořád ví méně, než je schopna uvěřit.

5. Je láska k pravdě a ochota ji následovat kdekoliv nás povede, žádoucí? Jestli ano, pak musí člověk vyrůstat ve světě, kde existují přestupky a lež je běžný jev.

6. Je idealismus—pojetí, přibližující se božskosti—žádoucí? Jestli ano, pak musí člověk vést svůj boj v prostředí relativního dobra a lásky, což jsou podmínky povzbuzující nepotlačitelnou touhu dospět k lepšímu.

7. Je věrnost—oddanost k vyšším povinnostem—žádoucí? Jestli ano, pak musí člověk žít mezi pravděpodobnou zradou a selháním. Statečná oddanost k povinnosti spočívá v předpokládaném riziku nesplnění povinnosti.

8. Je nezištnost—duch sebeopomíjení—žádoucí? Jestli ano, pak musí smrtelný člověk žít tváří v tvář svému nevyhnutelnému „já“ a jeho ustavičném volání po uznání a úctě. Člověk by si nemohl aktivně zvolit božský život, kdyby se nevzdal svého ega. Člověk by nikdy nemohl trvat na spasitelné spravedlnosti, kdyby neexistovalo potenciální zlo a dobro jako protiklad.

9. Je radost—naplněné štěstí—žádoucí? Jestli ano, pak musí člověk žít ve světě, kde výskyt bolesti a pravděpodobnost strádání jsou trvalými empirickými možnostmi.

V celém vesmíru je každý útvar považován jako část celku. Přežití části celku je závislé na součinnosti se záměrem a účelem celku, na upřímné touze a naprosté ochotě vykonávat božskou vůli Otce. Jediným evolučním světem bez omylů (bez možnosti nerozumného úsudku), by byl svět bez svobodného intelektu. Ve vesmíru Havona je miliarda dokonalých světů s dokonalými obyvateli, ale evoluční člověk musí být omylný, jestliže má být svobodný. Není možné, aby svobodný a nezkušený intelekt byl od počátku rovnoměrně moudrý. Pravděpodobnost, že chybný úsudek (zlo) se stává hříchem, nastává pouze tehdy, až když lidská vůle vědomě schvaluje a úmyslně podporuje promyšlený nemorální úsudek.

Plné pochopení pravdy, krásy a dobra je vrozené v dokonalosti božského vesmíru. Obyvatelé světů Havony nepotřebují potenciál relativních hodnotových úrovní jako stimul volby; takové dokonalé bytosti jsou schopny rozpoznat dobro a vybrat si ho v nepřítomnosti veškerých rozporných a mysl podněcujících morálních situací. Ale všechny takové dokonalé bytosti jsou ve své morální podstatě a duchovním postavení to, co je podstatou jejich skutečné existence. Oni se empirickým poznáním zasloužili o svůj rozvoj pouze v rámci jejich příslušného statusu. Smrtelný člověk podobně získá svůj status kandidáta na vzestup svojí vlastní vírou a nadějí. Všechno božské, co lidská mysl pochopí a lidská duše si osvojí, je empirickým výsledkem; je to realita osobní zkušenosti a je proto vzácným vlastnictvím, na rozdíl od vrozené dobroty a spravedlnosti nechybujících osobností Havony.

Tvorové Havony jsou přirozeně odvážní, ale nejsou stateční v lidském smyslu. Oni jsou ve své podstatě laskaví a ohleduplní, ale stěží nesobečtí v lidském chápání. Oni očekávají příjemnou budoucnost, ale nedoufají v ni takovým usilovným způsobem, jako doufající smrtelník v neustálených evolučních sférách. Oni plně důvěřují stabilitě vesmíru, ale jsou naprosto nezasvěceni do spasitelné víry, pomocí které smrtelný člověk stoupá ze statusu živočicha až k bránám Ráje. Oni milují pravdu, ale neví vůbec nic o její schopnosti spasit duše. Oni jsou idealisté, ale oni se tak narodili; proto si nejsou vůbec vědomi nadšení, které provází taková stimulující rozhodnutí. Oni jsou věrní, ale oni nikdy nepoznali vzrušení při upřímné a uvážené oddanosti plnění povinností a přitom čelit pokušení tyto povinnosti neplnit. Oni jsou nezištní, ale oni rozhodně nedosáhli takových úrovní poznání nádherným vítězstvím nad svým bojovným „já“. Oni vychutnávají radost, ale nepoznají sladkost radosti, která uprchla z potenciální bolesti.

6. Nadřazenost Otce

S božskou nezištností a velkorysou štědrostí se Vesmírný Otec vzdává autority a přenáší moc, ale je stále nadřazený; jeho ruka spočívá na mocné páce ovládající osudy vesmírných oblastí; on si ponechává všechna rozhodující rozhodnutí a neomylně třímá všemocné žezlo veta svého věčného záměru s neotřesitelnou autoritou nad blahem a osudem roztaženého, vířícího a stále kroužícího tvoření.

Svrchovanost Boha je neomezená; to je základní skutečnost veškerého tvoření. Vesmír nebyl nevyhnutelný. Vesmír není náhoda, ani neexistuje sám o sobě. Vesmír je tvůrčím dílem a je proto plně závislý na vůli Tvořitele. Vůle Boží je božská pravda, živá láska; proto jsou zdokonalující se tvoření evolučních vesmírů charakterizovány dobrem—blízkostí k božskosti; a potenciálním zlem—odlehlostí od božskosti.

Dříve či později všechny náboženské filozofie dospějí ke koncepci jednotného vesmírného zákona, jednoho Boha. Vesmírné příčiny nemohou být nižší, než vesmírné účinky. Zdroj proudů vesmírného života a kosmické mysli musí být nad úrovněmi jejich projevu. Lidská mysl nemůže být patřičně vysvětlena méně vyvinutým řádům existence v jejich pojmech. Lidská mysl může být správně pochopena pouze poznáním reality vyšších stupňů myšlení a smysluplné vůle. Člověk jako morální bytost je nevysvětlitelný bez uznání reality Vesmírného Otce.

Mechanistický filozof nabádá k zamítnutí myšlenky univerzální a svrchované vůle, té samé vůle, jejíž působení ve spojení s vesmírnými zákony, on tak hluboce ctí. Jakou poctu nevědomky dělá takový mechanistický filozof Tvůrci zákonů, když předpokládá, že tyto zákony jsou automatickými a nevyžadující vysvětlení!

Zlidšťovat Boha, kromě koncepce Ladičů Myšlení pobývajících v lidských myslích, je velkou chybou, ale ještě větší hloupostí je myšlenka plně mechanizovaného Prvotního Velkého Zdroje a Středu.

Trpí Rajský Otec? Já nevím. Synové Tvořitelé s největší určitostí mohou a někdy i trpí, tak jako smrtelníci. Věčný Syn a Nekonečný Duch trpí v  jiném smyslu. Myslím si, že Vesmírný Otec trpí, ale nedovedu pochopit jakým způsobem; možná skrze okruh osobnosti, nebo skrze individuality Ladičů Myšlení a jiných poskytnutích své věčné podstaty. O smrtelných rasách On řekl: „V jakémkoliv vašem utrpení já trpím s vámi.“ Nepochybně je mu vlastní otcovské a soucitné porozumění; on může opravdu trpět, ale podstatě tohoto utrpení já nerozumím.

Nekonečný a věčný Vládce vesmíru vesmírů je síla, forma, energie, proces, model, princip, přítomnost a idealizovaná realita: Ale on je více; on je osobní; on uplatňuje svrchovanou vůli, prožívá vědomí vlastní božskosti, vykonává příkazy tvořivé mysli, nachází uspokojení v uskutečňování věčného záměru a vyjadřuje Otcovu lásku a cit ke svým  vesmírným dětem. A všechny tyto vyšší Otcovy osobní rysy mohou být lépe pochopeny tím, že je zachováme tak, jak byly odhaleny během života Michaela, vašeho Syna Tvořitele, když žil v lidském těle na Urantii.

Bůh Otec miluje lidi; Bůh Syn slouží lidem; Bůh Duch inspiruje děti vesmíru k trvale vzestupnému dobrodružství nalézt Boha Otce cestou, stanovenou Bohy-Syny skrze dobročinnou službu Boha Ducha.

[Já, Božský Poradce, pověřený úkolem odhalit Vesmírného Otce, jsem pokračoval s tímto popisem vlastností Božstva.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved