Kapitola 2 Podstata Boha

   
   Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 2

Podstata Boha

2:0.1 (33.1) VZHLEDEM k tomu, že nejvyšší možná představa člověka o Bohu spočívá v lidské ideji a ideálu prvotní a nekonečné osobnosti, je přípustné a může být i prospěšné, poznat určité vlastnosti božské podstaty, které vytvářejí charakter Božstva. Podstata Boha může být nejlépe pochopena odhalením Otce, tak jak ho odhalil Michael z Nebadonu ve svém obohacujícím učení a ve svém jedinečném smrtelném životě v lidském těle. Božská podstata může být také lépe pochopena člověkem, jestliže člověk se sám považuje za Boží dítě a dívá se na Rajského Stvořitele jako na skutečného duchovního Otce.

2:0.2 (33.2) Podstata Boha může být zkoumána prostřednictvím odhalení nejvyšších idejí, božskou osobnost si můžeme představit jako obraz nadsmyslných ideálů, ale nejvíce poučné a duchovně povznášející ze všech zjevení božské podstaty je třeba hledat v pochopení náboženského života Ježíše Nazaretského, jak před, tak i po jeho dosažení plného uvědomění si božskosti. Jestliže považujeme Michaelův život v lidském těle jako pozadí, na kterém se zjeví člověku Bůh, můžeme se pokusit vložit do lidských slovních symbolů některé ideje a ideály týkající se božské podstaty, které mohou pravděpodobně přispět k dalšímu osvětlení a sjednocení lidské představy o podstatě a charakteru osobnosti Vesmírného Otce.

2:0.3 (33.3) V každé naší snaze podrobněji projednat a oduševnit lidskou představu o Bohu jsme nesmírně znevýhodněni omezenými schopnostmi smrtelné mysli. Velkou překážkou při vykonávání našeho úkolu jsou také pro nás jazyková omezení a nedostatek materiálu, který by se mohl využít za účelem znázornění, nebo porovnání v našem úsilí popsat božské hodnoty a představit duchovní významy konečné, smrtelné mysli člověka. Všechno naše úsilí rozšířit lidskou představu o Bohu by bylo téměř marné, kdyby nebylo té skutečnosti, že smrtelná mysl je obydlena Ladičem, darovaný Vesmírným Otcem, a že je naplněna Duchem Pravdy Syna Tvořitele. Proto, spoléhajícse na přítomnost těchto božských duchů v srdci člověka a na jejich pomoc při rozšiřování lidské představy o Bohu, já s radostí přistupuji k vykonání mého úkolu pokusit se předložit lidské mysli následující popis podstaty Boha.

1. Nekonečnost Boha

2:1.1 (33.4) „Dotýkáme se Nekonečnosti, nemůžeme ho odhalit. Božské kroky nejsou známy.“ „Jeho vědomost je nekonečná a jeho velikost je nezměřitelná.“ Oslepující světlo Otcovy přítomnosti je takové, že pro jeho nižší tvory zdánlivě „pobývá v husté tmě.“ Ne jenom jeho myšlenky a plány jsou nedostižitelné, ale „on tvoří bezpočet velkých a podivuhodných děl.“ „Bůh je velký; my ho nemůžeme pochopit a ani nelze zjistit počet jeho let.“ „Bude Bůh opravdu žít na zemi? Vězte, nebesa (vesmír) a nebesa nebes (vesmír vesmírů) ho nemohou obsáhnout.“ „Jak nevyzpytatelná jsou jeho rozhodnutí a jeho způsoby působení!“

2:1.2 (34.1) „Je pouze jeden Bůh, nekonečný Otec, který je rovněž spolehlivý STvořitel.“ „Božský Tvořitel je rovněž Vesmírný Vykonavatel, zdroj a cíl všech duší. On je Nejvyšší Duše, Prvotní Mysl a Neomezený Duch všeho tvorstva.“ „Velký Dohlížitel nedělá chyby. On je zářivý ve své velkoleposti a dokonalosti.“ „Bůh Tvořitel je zcela prost strachu a zloby. Je nesmrtelný, věčný, nezávislý, božský a štědrý.“ Jak čistý a nádherný, jak nekonečný a nepochopitelný je Praotec všech věcí!“ „Největší vznešenost Nekonečného je v tom, že sám sebe rozdává lidem. On je počátek a konec, Otec všeho dobrého a čistých úmyslů.“ „S Bohem jsou všechny věci možné; věčný Tvořitel je příčina příčin.“

2:1.3 (34.2) Nehledě na nekonečnost úžasných projevů věčné a univerzální osobnosti Otce, on je si jednoznačně vědom své nekonečnosti a věčnosti; také zná naprosto svoji dokonalost a moc. On je jedinou bytostí ve vesmíru, kromě svých rovnocenných božstev, která prožívá dokonalé, správné a úplné hodnocení sebe sama.

2:1.4 (34.3) Otec neustále a spolehlivě vyhovuje v sobě potřebám různého , jak čas od času dochází ke změnám v jednotlivých částech hlavního vesmíru. Velký Bůh se zná a rozumí sám sobě; je si nesmírně vědom všech svých základních rysů dokonalosti. Bůh není kosmická náhoda; ani není vesmírný experimentátor. Vesmírní Vládci mohou riskovat; Otcové Souhvězdí mohou experimentovat; vládci soustav mohou zkoušet; ale Vesmírný Otec vidí konec již od začátku a jeho božský plán a věčný záměr nakonec pojmou a zahrnou všechny experimenty a všechna dobrodružství všech jeho podřízených v každém světě a souhvězdí každého vesmíru v nekonečné oblasti jeho působení.

2:1.5 (34.4) Pro Boha není žádná věc nová a žádná kosmická událost ho nepřekvapí; on obývá kruh věčnosti. Jeho dny nemají začátek ani konec. Pro Boha neexistuje žádná minulost, přítomnost ani budoucnost; veškerý čas v kteroukoliv chvíli je přítomnost. Bůh je veliké a jediné JÁ JSEM.

2:1.6 (34.5) Vesmírný Otec je neomezeně a bezvýhradně nekonečný ve všech svých vlastnostech; a tato skutečnost, v sobě a sama o sobě, mu automaticky neumožňuje žádný přímý osobní kontakt s konečnými materiálními bytostmi a jinými nižšími druhy stvořených inteligencí.

2:1.7 (34.6) A toto všechno si vyžaduje taková opatření pro spojení a komunikaci s jeho mnohačetnými tvory, která byla stanovena, za prvé, v osobnostech Rajských Božích Synů, kteří, i když jsou dokonalí v božskosti, často také na sebe berou podobu těla a krve planetárních ras, stávajíc se jedním z vás a spojeni s vámi; takto se Bůh stává člověkem, tak jak se to stalo při vtělení Michaela do lidského těla, který byl střídavě nazýván Synem Božím a Synem Člověka. A za druhé, osobnosti Nekonečného Ducha, různorodých řádů serafských andělů a jiných nebeských inteligencí, které působí v blízkosti materiálních bytostí nižšího původu a mnoha způsoby jim pomáhají a slouží jim. A za třetí, Tajemný Monitor, Ladič Myšlení, skutečný dar od samého Boha, který byl zaveden do myslí lidí jako jsou na Urantii, poslán bez oznámení a bez vysvětlení. V nekonečných počtech sestupují z výšin dokonalosti poctít a obývat jednoduché mysli těch smrtelníků, kteří mají schopnost uvědomovat si Boha, nebo pro to mají potenciál.

2:1.8 (35.1) Těmito a mnoha jinými, pro vás neznámými způsoby, které jsou zcela za hranicemi chápání vaší konečné mysli, Otec s láskou a laskavostí zmenšuje, nebo jinak zmírňuje, rozmělňuje a tlumí svoji nekonečnost, aby se mohl přiblížit konečným myslím svých stvořených dětí. A tak, prostřednictvím postupného rozšiřování osobnosti a snižujícího se absolutna, nekonečný Otec se může radovat z blízkého kontaktu s rozmanitými inteligencemi četných oblastí rozsáhlého vesmíru.

2:1.9 (35.2) Toto všechno udělal, dělá a stále v tom bude pokračovat, bez sebemenšího snižování podstaty a reality své nekonečnosti, věčnosti a prvotnosti. A tyto věci jsou absolutně pravdivé, nehledě na obtížnost jejich pochopení, na tajemství, do kterých jsou zahaleny, nebo na nemožnost být plně pochopeny takovými bytostmi, jaké pobývají na Urantii.

2:1.10 (35.3) Vzhledem k tomu, že První Otec je nekonečný ve svých záměrech a cílech, žádná konečná bytost není zákonitě nikdy schopna pochopit, nebo porozumět těmto božským záměrům v jejich plném rozsahu. Pouze občas a jenom tu a tam, může smrtelný člověk letmo zahlédnout záměry Otce, když jsou odhaleny při uskutečňování plánu vzestupu tvora na následné úrovně vesmírného vývoje. Ačkoliv člověk není schopen obsáhnout význam nekonečnosti, nekonečný Otec s největší určitostí dokonale rozumí a láskyplně pojímá do sebe všechnu konečnost všech svých dětí ve všech vesmírech.

2:1.11 (35.4) Otec se dělí o božskost a věčnost s velkým počtem vyšších Rajských bytostí, ale my si klademe otázku, jestli je nekonečnost a z ní vyplývající vesmírná nadřazenost, sdílena s jinými, než s jeho rovnoprávnými společníky v Rajské Trojici. Nekonečnost osobnosti musí nezbytně zahrnovat všechno to, co je v ní konečné; proto je pravda—doslovná pravda—učení, které prohlašuje, že „my v Něm žijeme a pohybujeme a existujeme.“ Ten zlomek ryzí Božskosti vesmírného Otce, který přebývá ve smrtelném člověku, tvoří část nekonečnosti Prvotního Velkého Zdroje a Středu, Otce Otců.

2. Věčná Dokonalost Otce

2:2.1 (35.5) Dokonce vaši staří proroci rozuměli věčné, nikdy nezačínající, nikdy nekončící, kruhové podstatě Vesmírného Otce. Bůh je doslovně a věčně přítomen ve svém vesmíru vesmírů. On je v každém okamžiku přítomen se svojí absolutní vznešeností a věčnou velikostí. „Otce má život v sobě samém, a tento život je věčný život.“ Po celé věčné časy to je Otec, kdo „ dává všemu život. “V božské celistvosti je nekonečná dokonalost.“ „Já jsem Pán; Já se nezměním.“ Naše znalost vesmíru vesmírů nám říká o něm, že není jenom Otec nebeských světel, ale také, že při jeho řízení meziplanetárních záležitostí se neobjevuje „žádná odchylka, ani náznak změny.“ On „oznamuje na začátku, co bude na konci.“ On říká: „Můj návod zůstává v platnosti; s radostí splním svá rozhodnutí“ v souladu s věčným cílem, který jsem vložil do mého Syna.“ Proto jsou záměry a cíle Prvotního Zdroje a Středu jako on: věčné, dokonalé a navždy neměnné.

2:2.2 (35.6) V nařízeních Otce je konečnost úplnosti a dokonalost naplněnosti. „Cokoliv Bůh dělá, bude navždy; nic k tomu nemůže být přidáno a nic z toho nemůže být odebráno.“ Vesmírný Otec nelituje svých původních záměrů, vykonávaných s moudrostí a dokonalostí. Jeho plány jsou stálé, jeho pokyny nezměnitelné, a jeho činy jsou božské a neomylné. „Před jeho očima je tisíc let, které uplynuly jako včerejší den, a jako střídání stráží v noci.“ Omezená mysl smrtelného člověka nebude nikdy schopna plně pochopit dokonalost božskosti a velikost věčnosti.

2:2.3 (36.1) Reakce neměnného Boha, při vykonávání jeho věčného záměru, mohou připadat proměnlivé podle toho, jak se mění a posunuje myšlení jeho stvořených inteligencí; to znamená, že se mohou zdánlivě a na povrchu měnit; ale pod povrchem a ve všech vnějších projevech stále skrytě působí neměnný záměr, trvalý plán věčného Boha.

2:2.4 (36.2) Ve vesmírech pojetí dokonalosti musí nutně být relativní, ale ve středním vesmíru a především v Ráji, je dokonalost neoslabena; v určitých stadiích je dokonce absolutní. Projevy Trojice se mohou lišit v představování božské dokonalosti, ale neoslabují ji.

2:2.5 (36.3) Základní dokonalost Boha nespočívá v domnělé spravedlnosti, ale spíše v přirozené dokonalosti dobroty jeho božské podstaty. Bůh je konečný, úplný a dokonalý. Naprosto nic nechybí v kráse a dokonalosti jeho spravedlivé povahy. A celý plán žijících existencí ve světech prostoru je soustředěn v božském záměru pozvednout všechny tvory vlastní vůle do vyšších úrovní poznání dělit se o Rajskou dokonalost Otce. Bůh není ani sobecký, ani uzavřený; on nepřetržitě rozdává sám sebe všem sebe uvědomujících si tvorů nekonečného vesmíru vesmírů.

2:2.6 (36.4) Bůh je věčně a nekonečně dokonalý, on osobně nemůže poznat nedokonalost skrze svoji vlastní zkušenost, ale sdílí vědomí veškerého poznání nedokonalosti se všemi tvory evolučních vesmírů všech Rajských Synů Stvořitelů. Osobní a osvobozující dotek Boží dokonalosti zaplaví srdce a obsáhne vlastnosti všech těch smrtelných tvorů, kteří vystoupili na vesmírnou úroveň morální vnímání. Tímto způsobem, a rovněž prostřednictvím dotyků božské přítomnosti, se Vesmírný Otec opravdově podílí na zkušenostech spojených s nevyzrálostí a nedokonalostí v evoluční dráze každé smrtelné bytosti v celém vesmíru.

2:2.7 (36.5) Lidské nedostatky a potenciální zlo nejsou součástí božské podstaty, avšak smrtelná zkušenost spojená se zlem a všechno co se v lidském životě k němu vztahuje, jsou s největší určitostí součástí trvale se rozšiřující sebe-realizace Boha v dětech času—tvorů s morální odpovědností, kteří byli stvořeni, nebo vyvinuti každým Synem Tvořitelem, který vyšel z Ráje.

3. Právo a Spravedlnost

2:3.1 (36.6) Bůh je poctivý; proto je spravedlivý. „Bůh je poctivý ve všech ohledech.“ „Já jsem neučinil bezdůvodně nic z toho všeho, co jsem vykonal, říká Pán.“ „Závěry Boha jsou naprosto správné a pravdivé.“ Spravedlnost Boha nemůže být ovlivněna skutky a jednáním jeho tvorů, „protože Pán, náš Bůh, nezná nepravost, neúctu k osobám nebo nepřijímání darů.“

2:3.2 (36.7) Jak marné je obracet se k takovému Bohu s dětinskými prosbami pozměnit jeho nezměnitelná nařízení, abychom se vyhnuli spravedlivým důsledkům působení jeho moudrých přírodníchzákonů a oprávněných duchovních nařízeních! „ Nenechejte se zmást; Bůh se nedá oklamat, protože cokoliv člověk zaseje, to bude také sklízet.“ Pravda, dokonce při zaslouženém sklízení úrody za provinění, tato božská spravedlnost je vždy nakloněna k milosti. Nekonečná moudrost je věčný soudce, který stanovuje míru spravedlnosti a milosti a které budou vyměřeny v každé dané situaci. Největším trestem (ve skutečnosti, nevyhnutelným důsledkem) za špatný čin a úmyslnou vzpouru proti Božímu řízení je ztráta existence individuální osobnosti podléhající tomuto řízení. Konečným důsledkem vážného provinění je úplný zánik. V podstatě, tito jednotlivci, spjati s hříchem, zničili sami sebe tím, že kvůli svému oddávání se zlu se stali zcela nereálnými. Nicméně, faktické odstranění takového tvora je pokaždé odloženo, dokud není plně vyhověno stanoveným předpisům, platným v daném vesmíru.

2:3.3 (37.1) Skončení existence se obvykle nařizuje dekretem během periodického, nebo epochálního prohlášení soudu v daném světě, nebo světech. Na světě, jako je Urantie, to připadá na konec období planetárního soudního období. V těchto obdobích může být skončení existence nařízeno koordinovaným jednáním všech soudních pravomocí, od planetárních rad a soudních dvorů Syna Stvořitele, až po soudní tribunály Rady Věčně Moudrých. Nařízení ke skončení existence je vydáno vyššími soudy supervesmíru na základě uceleného svědectví obžaloby, pocházející ze sféry trvalého pobytu provinilce; a potom, když rozsudek o zániku je potvrzen vrchním soudem, vykonání rozsudku je bezprostředním činem těch soudců, kteří bydlí v řídícím centru supervesmíru a vykonávají odtud svoji činnost.

2:3.4 (37.2) Poté, když je tento rozsudek s konečnou platností potvrzen, hříšník okamžitě přestane existovat a jako by nikdy nebyl. Znovuzrození není možné; tento rozsudek je neměnný a věčný. Příslušné živé energetické elementy individuality jsou s pomocí transformace času a proměnami prostoru rozplynuty do kosmického potenciálu, ze kterého kdysi vzešly. Pokud jde o osobnost takového hříšníka, je připravena o nositele pokračujícího života, protože selhala a nedokázala učinit takovou volbu a přijmout taková rozhodnutí, která by ji zajistilo věčný život. Jestliže trvající spojení dané mysli s hříchem kulminuje do úplného ztotožnění se zlem, potom při ukončení života a kosmickém rozplynutí je taková izolovaná osobnost pohlcena nadduší tvoření, stávajíc se součástí vyvíjejícího se poznání Nejvyšší Bytosti. Již nikdy více se neobjeví jako osobnost; její individualita zmizí, jako by nikdy nebyla. Jestliže bytost byla obydlena Ladičem Myšlení, tyto empirické duchovní hodnoty přežívají v realitě pokračující existence Ladiče.

2:3.5 (37.3) V každém vesmírném střetu činných úrovní reality bude osobnost vyšší úrovně vysoko vítězit nad osobností nižší úrovně. Tento neodvratný výsledek vesmírného sporu se vysvětluje tím, že božskost hodnoty odpovídá stupni reality, nebo úrovni bytí jakéhokoliv tvora svobodné vůle. Nespoutané zlo, naprosté selhání, svévolný hřích a neutuchající zločinnost jsou zákonitě a automaticky sebevražednými. Takové projevy kosmické nereality mohou ve vesmíru přežít pouze díky přechodné milosti a toleranci čekající na rozhodnutí práva a potvrzení vyneseného rozsudku spravedlivými soudy vesmírných tribunálů.

2:3.6 (37.4) Vládnutí Synů Tvořitelů v lokálních vesmírech je charakterizováno tvořením a oduševňováním. Tito synové se věnují efektivnímu uskutečňování Rajského záměru postupnéhovzestupu smrtelníků, rehabilitaci rebelů a myšlenkově tápajících, ale když je všechna tato jejich milující snaha s konečnou platností a navždy odmítnuta, síly, jednající podle soudního ustanovení Rady Věčně Moudrých, vykonají konečný rozsudek zrušení osobnosti.

4. Boží Soucit

2:4.1 (38.1) Soucit je prostě spravedlnost, zmírněna tou moudrostí, která vyrůstá z dokonalé znalosti a důkladného poznání přirozených nedokonalostí a nedostatků prostředí konečných tvorů. „Bůh náš je naplněn soucitem, laskavostí, trpělivostí a oplývá milosrdenstvím.“ Proto, „kdokoliv se obrátí na Boha, bude spasen,“ „protože on bude štědře odpouštět.“ „Soucit Pána je věčný a trvalý“; ano, „jeho soucit trvá navěky.“ „Já jsem Pán, který vytváří milující dobrotu, soudnost a spravedlnost na zemi, protože mně to přináší radost.“ „Nezamýšlím působit soužení, nebo zármutek dětem člověka,“ protože Já jsem „soucitný Otec a Bůh veškeré útěchy.“

2:4.2 (38.2) Bohu přináleží laskavost, je přirozeně soucitný a navěky milosrdný. A nikdy není zapotřebí žádného ovlivňování Boha, aby prokázal svoji milující laskavost. Potřeby tvorů jsou plně dostačující k zajištění plného proudu Otcova něžného soucitu a jeho spásné laskavosti. Poněvadž Bůh zná všechno o svých dětech, je pro něj snadné odpustit. Čím více člověk rozumí svému sousedu, tím je pro něj snadnější mu odpustit, dokonce ho milovat.

2:4.3 (38.3) Pouze prozíravost nekonečné moudrosti umožňuje spravedlivému Otci poskytovat spravedlnost a milosrdenství současně a v jakékoliv dané vesmírné situaci. Nebeský Otec není nikdy rozervaný protichůdnými postoji ke svým vesmírným dětem; Bůh není nikdy obětí názorového nepřátelství. Vševědoucnost Boha neomylně řídí jeho svobodnou vůli při výběru takového vesmírného jednání, které dokonale, současně a rovným dílem uspokojí požadavky všech jeho božských projevů a nekonečných kvalit jeho věčné podstaty.

2:4.4 (38.4) Soucit je přirozený a nevyhnutelný důsledek laskavosti a lásky. Laskavá povaha milujícího Otce by rozhodně nemohla odepřít žádnému z členů jakéhokoliv seskupení jeho vesmírných dětí tu moudrou péči, kterou je soucit. Věčná správnost a božský soucit spolu vytvářejí to, co by v lidské zkušenosti bylo nazýváno spravedlností.

2:4.5 (38.5) Božský soucit představuje spravedlivou metodu vyrovnání rozdílu mezi vesmírnými úrovněmi dokonalosti a nedokonalosti. Soucit je právo Svrchovanosti, přizpůsobené okolnostem vyvíjející se konečné existence, je to spravedlnost věčnosti, upravená tak, aby vyhověla nejvyšším zájmům a zajistila vesmírné blaho dětí času. Soucit není v rozporu se spravedlností, ale je spíše tolerantním výkladem požadavků nejvyššího práva, tak je spravedlivě uplatňováno vůči nižším duchovním bytostem a materiálním tvorům ve vyvíjejících se vesmírech. Soucit je právo Rajské Trojice, moudře a láskyplně sestupující na rozmanité myslící bytosti na světech v čase a prostoru jak je ustanoveno božskou moudrostí a rozhodnuto vševědoucí myslí a svrchovanou svobodnou vůlí Vesmírného Otce a všech jeho přidružených Tvořitelů.

5. Boží Láska

2:5.1 (38.6) „Bůh je láska“; proto jediným osobním vztahem Boha k záležitostem vesmíru je vždy projev božského citu. Otec nás miluje natolik, že nás obdařil svým životem. „On přikazuje svému slunci vystoupat nad zlými i dobrými a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé.“

2:5.2 (39.1) Je chybou myslet si, že láska Boha k jeho dětem je vykoupena obětmi, které přinášejí jeho Synové, nebo přímluvami jeho podřízených, „neboť Otec sám vás miluje.“ Je to právě pod vlivem jeho rodičovského citu, že Otec posílá obdivuhodné Ladiče, aby obývali mysli lidí. Boží láska je všezahrnující; „kdokoliv touží, může přijít.“ On si přeje, „aby všichni lidé byli spaseni poznáním pravdy.“ On si nepřeje, „aby někdo zahynul.“

2:5.3 (39.2) Tvořitelé jsou prvními, kteří se pokoušejí zachránit člověka před katastrofálními následky jeho provinění proti božským zákonům. Ve své podstatě je Boží láska otcovským citem; proto nás občas „napomíná pro naše vlastní dobro, abychom mohli být spolupodílníci na jeho svatosti.“ I při velkých potížích si pamatujme, že „ve všech našich potížích je on postižen s námi.“

2:5.4 (39.3) Bůh je božsky laskavý k hříšníkům. Když se nepoctivci navrátí zpět k poctivosti, jsou milosrdně přijati, „protože náš Bůh bude štědře odpouštět.“ Já jsem ten, kdo vymaže vaše provinění v mém vlastním zájmu a nebudu si pamatovat vaše hříchy.“ „Pohleďte, jakou láskou nás obdaroval náš Otce, abychom se mohli nazývat dětmi Božími.“

2:5.5 (39.4) Konec konců, největším důkazem Boží dobroty a největším důvodem ho proto milovat je v nás žijící dar Otce—Ladič Myšlení, který tak trpělivě čeká na chvíli, kdy se oba stanete navěky jeden. Ačkoliv nemůžete poznat Boha hledáním, jestliže se však podvolíte vedení ve vás pobývajícího ducha, budete neomylně vedeni, krok za krokem, život za životem, přes všechny nové a nové vesmíry, přes měnící se časové epochy, až nakonec budete stát v přítomnosti Rajské osobnosti Vesmírného Otce.

2:5.6 (39.5) Jak je nerozumné nemít úctu k Bohu jenom proto, že omezenost lidských schopností a nedostatky vašeho materiálního světa vám neumožňují ho spatřit. Mezi vámi a Bohem je nesmírná vzdálenost (fyzický prostor), kterou musíte překonat. Existuje také obrovská propast duchovních rozdílů, které musí být překlenuty; ale bez ohledu na ty všechny fyzické a duchovní aspekty, které vás oddělují od Rajské osobní přítomnosti Boha, zastavte se a přemýšlejte o té závažné skutečnosti, že Bůh ve vás žije; on již svým vlastním způsobem tu propast překlenul. On poslal sebe samého, svého ducha, aby ve vás žil a namáhal se s vámi na vaší cestě splnit vaše věčné vesmírné poslání.

2:5.7 (39.6) Pro mne je snadné a příjemné vážit si někoho, kdo je tak výjimečný a zároveň tak silně citově oddaný pomáhat vylepšit své nevyvinuté tvory. Pro mne je přirozené milovat toho, kdo je tak schopný ve tvoření a řízení a ještě je tak čistý ve své dobrotě a tak věrný ve své milující laskavosti, která nás neustále zaplavuje. Myslím si, že bych Boha miloval stejně silně i kdyby nebyl tak významný a mocný, pokud by byl tak dobrotivý a laskavý. My všichni milujeme Boha více pro jeho podstatu, než pro působení jeho udivujících vlastností.

2:5.8 (39.7) Když sleduji Syny Tvořitele a jejich podřízené správce zápasící tak statečně s nesčetnými potížemi dané doby, náležející k evoluci vesmírů prostoru, tak zjišťuji, že k těmto méně důležitým vládcům vesmírů cítím obrovskou a hlubokou úctu. Konec konců, já si myslím, že my všichni, včetně smrtelníků ve všech světech, milujeme Vesmírného Otce a všechny ostatní bytosti, božské nebo lidské, protože cítíme, že tyto bytosti opravdu milují nás. Poznání milovat někoho je z velké části přímou reakcí na poznání být milován. S vědomím toho, že Bůh mně miluje, já bych ho miloval absolutně, i když by byl zbaven všech svých rysů svrchovanosti, konečnosti a absolutnosti.

2:5.9 (40.1) Otcova láska nás doprovází nyní a během celého nekonečného okruhu věčnosti. Když uvažujete nad milující podstatou Boha, možná je pouze jedna rozumná a přirozená osobní reakce: budete stále silněji milovat vašeho Stvořitele; budete cítit k Bohu takovou citovou náklonnost, jakou cítí dítě ke svému pozemskému rodiči; protože, tak jako otec, opravdový otec, vlastní otec, miluje svoje děti, tak Vesmírný Otec miluje svoje stvořené syny a dcery a nepřetržitě usiluje o jejich blaho.

2:5.10 (40.2) Ale láska Boha je moudrým a prozíravým rodičovským citem. Božská láska působí v jednotném svazku s božskou moudrostí a všemi ostatními nekonečnými vlastnostmi dokonalé podstaty Vesmírného Otce. Bůh je láska, ale láska není Bůh. Největší projev božské lásky ke smrtelným bytostem je patrný v darovaných Ladičích Myšlení, ale vaše největší odhalení Otcovy lásky je vyjádřeno v lidském životě jeho Syna Michaela, když prožil na zemi ideální duchovní život. Je to právě vnitřní Ladič, který zosobňuje lásku Boha každé lidské duši.

2:5.11 (40.3) Někdy mně to skoro bolí, když jsem donucen zobrazit božský cit nebeského Otce k jeho vesmírným dětem použitím lidského slovního symbolu láska. Tento výraz, ačkoliv vyjadřuje lidský nejvyšší smrtelný pojem týkající se úcty a oddanosti, také hodně často označuje tolik z lidského vztahu, což je pak zcela nepatřičné a doslova nevhodné použít také pro označení nesrovnatelného citu živého Boha pro jeho vesmírné tvory! Jaká škoda, že nemohu použít některé nebeské, nebo výjimečné slovo, které by sdělilo lidské mysli skutečnou povahu a vytříbeně překrásný smysl božského citu Rajského Otce.

2:5.12 (40.4) Když člověk ztratí ze zřetele lásku osobního Boha, království Boží se stane pouhým královstvím dobra. Nehledě na nekonečnost jednoty božské podstaty, láska je dominantní vlastnost veškerých osobních vztahů Boha s jeho bytostmi.

6. Boží Laskavost

2:6.1 (40.5) Ve fyzickém vesmíru můžeme vidět božskou krásu, v intelektuálním světě můžeme rozeznat věčnou pravdu, ale laskavost Boha se může nalézt pouze v duchovním světě osobní náboženské zkušenosti. Ve svém pravém jádru, náboženství je víra-naděje v Boží laskavost. Ve filozofii Bůh může být mimořádný a absolutní, nějakým způsobem dokonce inteligentní a osobní, ale v náboženství Bůh musí být také morální; on musí být dobrý. Člověk může mít strach z velkého Boha, ale věří a miluje pouze laskavého Boha. Tato Boží laskavost je součástí Boží osobnosti a její plné zjevení se uskuteční pouze v osobní náboženské zkušenosti věřících synů Božích.

2:6.2 (40.6) Náboženství znamená, že nadsvět duchovní podstaty si je vědom základních potřeb lidského světa a reaguje na ně. Vyvíjející se náboženství se může stát etické, ale pouze objevené náboženství se stane opravdově a duchovně morální. Dávná představa o Bohu jako o Božstvu ovládaném královskou morálkou byla povýšena Ježíšem na tu dojemně milující úroveň intimní rodinné morálky ve vztahu rodič-dítě a mimo kterého neexistuje již nic tak něžného a krásného ve smrtelné zkušenosti.

2:6.3 (41.1) „Bohatost laskavosti Boží vede chybujícího člověka k pokání.“ „Každý dobrý dar a každý dokonalý dar přichází dolů od Otce Nebeských Světel.“ „Bůh je dobrý; on je věčným útočištěm pro duše lidí.“ „ Pán Bůh je soucitný a dobrotivý. On je trpělivý a oplývá laskavostí a pravdivostí.“ „Zkuste a uvidíte, že Bůh je dobrý! Požehnaný je člověk, který se na něho spoléhá.“ Pán je milostivý a plný soucitu. On je Bůh spasení.“ On léčí zlomená srdce a obvazuje rány na duši. On je všemohoucím dobrodincem člověka.“

2:6.4 (41.2) Představovat si Boha jako krále-soudce, i když to pomáhalo udržovat vyšší morální úroveň a vytvářet zákona poslušný národ, zanechalo to individuálního věřícího ve smutné situaci nejistoty s ohledem na jeho postavení v čase a věčnosti. Pozdní hebrejští proroci prohlásili Boha za Otce Izraele; Ježíš ukázal Boha jako Otce každé lidské bytosti. Celá představa smrtelníků o Bohu je nadsmyslově objasněna životem Ježíše. Nesobeckost je neodmyslitelná v rodičovské lásce. Bůh nemiluje podobně jako otec, ale miluje jako otec. On je Rajským Otcem každé vesmírné osobnosti.

2:6.5 (41.3) Spravedlnost naznačuje, že Bůh je zdrojem morálního zákona vesmíru. Pravda odhaluje Otce jako osvícence, učitele. Ale láska dává cit a touží po citu, hledá takové chápající přátelství, jako existuje mezi rodičem a dítětem. Spravedlnost může být božskou myšlenkou, ale láska je otcovský vztah. Chybná domněnka, že Boží spravedlnost byla neslučitelná s nesobeckou láskou nebeského Otce, předpokládala nepřítomnost jednoty v podstatě Božstva a vedla přímo k vytvoření doktríny o pokání, což je filozofické napadení jak jednoty Boha, tak i jeho svobodné vůle.

2:6.6 (41.4) Citlivý nebeský Otec, jehož duch pobývá v jeho dětech na zemi, není rozdvojená osobnost—jedna spravedlivá a druhá soucitná—a ani není zapotřebí prostředníka pro získání Otcovy laskavosti, nebo jeho odpuštění. Božská spravedlnost není ovládána přísným trestajícím právem; Bůh-otec převyšuje Boha-soudce.

2:6.7 (41.5) Bůh nebývá nikdy hněvivý, pomstychtivý, nebo rozzlobený. Je pravda, že moudrost často potlačuje jeho lásku, zatímco spravedlnost podmiňuje jeho zamítnutou milost. Jeho láska ke spravedlnosti nemůže zabránit projevovat spravedlivý odpor k hříchu. Otec není rozporuplná osobnost; jeho božská jednotnost je dokonalá. Bez ohledu na věčné individuálnosti stejnorodých Bohů, jednota Rajské Trojice je absolutní.

2:6.8 (41.6) Bůh miluje hříšníka a nenávidí hřích; toto prohlášení je pravdivé filozoficky, ale Bůh převyšuje osobnost, a osoby jsou schopny pouze milovat a nenávidět jiné osoby. Hřích není osoba. Bůh miluje hříšníka, protože je reálnou osobností (potenciálně věčnou), zatímco k hříchu Bůh neprojevuje žádný osobní postoj, protože hřích není duchovní realita; je neosobní; proto pouze spravedlnost Boha bere na vědomí existenci hříchu. Boží láska spasí hříšníka; zákon Boží zničí hřích. Postoj božské podstaty se zřejmě změní, když hříšník se nakonec úplně ztotožní s hříchem právě tak, jako se stejná smrtelná mysl může také plně ztotožnit se zavedeným duchovním Ladičem. Takový, s hříchem ztotožněný smrtelník, by se potom stal zcela neduchovní ve své podstatě (a proto nereálnou osobností) a nakonec by přišel zánik osobnosti. Nereálnost, dokonce neúplnost podstaty tvora, nemůže existovat napořád ve stále více reálném a duchovním vesmíru.

2:6.9 (42.1) Ve světě osobnosti se Bůh ukazuje jako milující osoba; v duchovním světě je Bůh osobní láska; v náboženské zkušenosti je Bůh obojí. Působení vůle Boží se projevuje láskou. Laskavost Boha leží v jádru božské svobodné vůle—všeobecná snaha milovat, ukazovat soucit, projevovat trpělivost a nabízet odpuštění.

7. Boží Pravda a Krása

2:7.1 (42.2) Veškeré konečné vědomosti a chápání tvora jsou relativní. Informace a údaje, shromážděné dokonce z vyšších zdrojů, jsou ucelené pouze relativně, přesné lokálně a individuálně pravdivé.

2:7.2 (42.3) Fyzická fakta jsou docela jednotná, ale pravda je živý a proměnný faktor ve filozofii vesmíru. Evoluční osobnosti jsou jenom částečně vědoucí a relativně přesné při svém dorozumívání. Mohou si být jisti pouze tím, co jím přinesla jejich osobní zkušenost. To, co se může zdát naprostou pravdou v jednom místě, může být pouze relativní pravdou v jiné části světa.

2:7.3 (42.4) Božská pravda, konečná pravda, je jednotná a univerzální, ale historie věcí duchovních, tak jak je sdělována početnými individui pocházející z rozličných sfér, se může někdy lišit v detailech v důsledku této relativní ucelenosti vědomostí, v důsledku bohatosti osobní zkušenosti a rovněž také v důsledku trvání a rozsahu této zkušenosti. Ačkoliv zákony a nařízení, myšlenky a postoje Prvotního Velkého Zdroje a Středu jsou navěky, nekonečně a všeobecně správné; zároveň je jejich použití a přizpůsobení v každém vesmíru, soustavě, světě a ve stvořených myslících bytostech v souladu s plány a metodami Synů Tvořitelů, působících ve svých příslušných vesmírech a rovněž také v souladu s lokálními plány a postupy Nekonečného Ducha a všech ostatních přidružených nebeských osobností.

2:7.4 (42.5) Nesprávné materialistické učení by smrtelného člověka odsoudilo do role vyvržence ve vesmíru. Taková dílčí vědomost je potenciálně nebezpečná; v takové vědomosti je jak dobro, tak i zlo. Pravda je krásná, protože je současně naplněná i symetrická. Když člověk hledá pravdu, tak směřuje k božské realitě.

2:7.5 (42.6) Filozofové se dopouštějí své nejzávažnější chyby, když se nechají unést abstraktními sofizmy, zaměřujíc svoji pozornost na jeden aspekt reality a pak tento izolovaný aspekt prohlašují za celou pravdu. Moudrý filozof bude vždycky hledat tvůrčí záměr, který stojí za všemi vesmírnými úkazy a předchází jim. Myšlenka tvořitele vždy předchází tvořivý čin.

2:7.6 (42.7) Intelektuální vědomí vlastního já může odhalit krásu pravdy, její duchovní kvalitu, a ne jenom filozofickou soudržností jejího pojetí, ale s větší určitostí a jistotou, neomylnou reakcí na stále přítomného Ducha Pravdy. Štěstí vzniká z poznání pravdy, protože pravda může být projevena; může být prožita. Zklamání a utrpení přicházejí jako důsledek pochybení, protože, jelikož nejsou realitou, nemohou se realizovat ve zkušenosti. Božská pravda se pozná především podle jejího duchovní nádechu.

2:7.7 (42.8) Předmětem věčného hledání je sjednocení, božská ucelenost. Rozsáhlý fyzický vesmír je spojený s Ostrovem Ráj; intelektuální vesmír je spojený s osobností Boha mysli, Společného Činitele; duchovní vesmír je spojený s osobností Věčného Syna. Ale osamělý smrtelník času a prostoru je spojený s Bohem-Otcem prostřednictvím přímého vztahu mezi vnitřním Ladičem Myšlení a Vesmírným Otcem. Ladič Myšlení člověka je součástí Boha a neustále usiluje o božské sjednocení; Rajské Božstvo Prvotního Zdroje a Středu je Božstvo, ve kterém a se kterým je Ladič Myšlení spojený.

2:7.8 (43.1) Rozpoznání nejvyšší krásy je odhalení a sjednocení reality: rozpoznání božské dobrotivosti ve věčné pravdě, což je definitivní krása. Dokonce kouzlo lidského umění spočívá v harmonii jeho ucelenosti.

2:7.9 (43.2) Obrovskou chybou hebrejského náboženství byla jeho neschopnost spojit laskavost Boha se skutečnými vědeckými poznatky a působivou krásou umění. Jak se civilizace vyvíjela a poněvadž náboženství pokračovalo v nerozumném směru přílišného zdůrazňování laskavosti Boha, což vedlo k částečnému vyloučení pravdy a opomíjení krásy, v lidech určitého druhu se začala vytvářet a narůstat tendence odvrátit se od abstraktního a odtrženého konceptu izolované laskavosti. Příliš zdůrazňovaná a izolovaná mravnost novodobého náboženství, které není schopno udržet oddanost a věrnost mnoha lidí dvacátého století, by se mohlo napravit, kdyby, kromě mravních nařízeních, by věnovalo rovným dílem pozornost poznatkům vědy, filozofie, duchovním prožitkům, krásám fyzického tvoření, kouzlu intelektuálního umění a ušlechtilé čistotě vyspělého charakteru.

2:7.10 (43.3) Náboženskou výzvou dnešní doby pro ty prozíravé a pokrokové muže a ženy s duchovním vnímáním, kteří budou mít odvahu, je vytvořit novou, přitažlivou filozofii, založenou na prožitých zkušenostech s rozšířenými a velmi dobře sjednocenými koncepty kosmické pravdy, vesmírné krásy a božské laskavosti. Takové nové a čisté vidění morálky přiláká všechno, co je dobré v lidských myslích a vyburcuje to, co je nejkrásnější v lidských duších. Pravda, krása a laskavost jsou božské reality a jak člověk postupně stoupá po stupních duchovního života, tyto nejvyšší vlastnosti Věčného se stále více slaďují a spojují v Bohu, který je láska.

2:7.11 (43.4) Všechna pravda—materiální, filozofická nebo duchovní—je jak krásná, tak i laskavá. Všechna opravdová krása—materiální umění nebo duchovní vyrovnanost—je jak opravdová, tak i laskavá. Všechna upřímná laskavost—buď osobní morálka, sociální rovnost nebo božská péče—je rovným dílem opravdová a krásná. Zdraví, zdravá mysl a štěstí jsou sjednocením pravdy, krásy a laskavosti tak, jak jsou sladěny v lidských zkušenostech. Takové úrovně činného způsobu života vzniknou sjednocením energetických, myšlenkových a duchovních systémů.

2:7.12 (43.5) Pravda sjednocuje, krása přitahuje, laskavost stabilizuje. A když tyto reálné hodnoty jsou sladěny v osobní zkušenosti, výsledkem je přechod na vyšší úroveň lásky, podmíněna moudrostí a stanovena věrností. Opravdovým smyslem veškerého vesmírného vzdělání je to, aby se dosáhlo lepšího souladu izolovaného dítěte světů s rozsáhlými realitami jeho vzrůstající zkušenosti. Na lidské úrovni je realita konečná, na vyšších a božských úrovních je realita nekonečná a věčná.

2:7.13 (43.6) [Presentováno Božským Poradcem, zplnomocněným Radou Věčně Moudrých na Uverse.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. Všechna práva vyhrazena.