Kapitola 5 Vztah Boha k Jedinci

   
   Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 5

Vztah Boha k Jedinci

5:0.1 (62.1) JESTLIŽE konečná mysl člověka není schopna pochopit, jak tak velký a tak vznešený Bůh, jako Vesmírný Otec, může sestoupit se svého věčného bydliště v nekonečné dokonalosti a bratřit se s individuálním lidským tvorem, pak musí takový konečný intelekt založit jistotu božského přátelství na pravdivosti faktu, že opravdový fragment živého Boha pobývá v mysli každého normálně myslícího a morálně vnímajícího smrtelníka na Urantii. Vnitřní Ladiči Myšlení jsou součástí věčného Božstva Rajského Otce. Aby člověk nalezl Boha a pokusil se s ním komunikovat, nemusí chodit dál, než k vlastní vnitřní zkušenosti duše, rozjímající o realitě duchovní přítomnosti.

5:0.2 (62.2) Bůh rozdělil nekonečnost svojí věčné podstaty ve všech existencionálních realitách šesti absolutních rovnocenných Božstev, ale prostřednictvím působení svých předosobních fragmentů, může kdykoliv navázat přímé osobní spojení s každou částí, nebo fází, nebo druhem tvoření. A věčný Otec si také pro sebe ponechal výsadní právo poskytovat osobnost božským Tvořitelům a živým tvorům vesmíru vesmírů a kromě toho si vyhradil právo udržovat přímý a rodičovský kontakt se všemi těmito osobnostmi prostřednictvím osobního okruhu.

1. Přiblížení k Bohu

5:1.1 (62.3) Neschopnost konečného tvora navázat styk s nekonečným Bohem není v nadřazenosti Otce, ale tkví v konečnosti a materiálním omezením vytvořených tvorů. Velikost duchovního rozdílu mezi nejvyššími osobnostmi vesmírné existence a nižšími řády vytvořených myslících bytostí je nepředstavitelná. Kdyby bylo možné, aby nižší řády myslících bytostí byly v tuto chvíli dopraveny do přítomnosti samotného Otce, nevěděli by, že tam jsou. Ony by nevnímaly přítomnost Vesmírného Otce stejně tak, jak ho nevnímají tam, kde jsou nyní. Před smrtelným člověkem je velmi dlouhá cesta, než bude oprávněn, v rámci daných možností, požádat o spolehlivý doprovod do Rajské přítomnosti Vesmírného Otce. Člověk musí projít četnými duchovními proměnami předtím, než může dosáhnout úrovně, poskytující takové duchovní vidění, které mu umožní uvidět některého ze Sedmi Hlavních Duchů.

5:1.2 (62.4) Náš Otec se neskrývá; on není ve svévolné samotě. On mobilizoval zdroje božské moudrosti pro nekonečné úsilí odhalit sebe dětem ve svých vesmírných oblastech. Se vznešeností jeho lásky je spojena nekonečná ušlechtilost a nevýslovná štědrost, způsobující, že Bůh touží se spojit s každou stvořenou bytostí, která je schopna pochopit a milovat ho, nebo se snažit k němu přiblížit; a jsou to proto vaše vrozené nedostatky, neoddělitelné od vaší konečné osobnosti a materiálníživota, které rozhodují o čase, místě a okolnostech, při kterých můžete dosáhnout cíle cesty vzestupných smrtelníků a stanout v přítomnosti Otce ve středu všech věcí.

5:1.3 (63.1) Ačkoliv vaše přiblížení k Rajské přítomnosti Otce musí počkat až dosáhnete nejvyšších konečných úrovní duchovního vývoje, měli byste se radovat z poznání stále přítomné možnosti okamžité komunikace s darovaným duchem Otce, tak úzce spjatým s vaší vnitřní duší a vaším oduševňujícím „já“.

5:1.4 (63.2) Smrtelníci ve světech času a prostoru se mohou výrazně lišit ve vrozených schopnostech a intelektuálním nadání, mohou se těšit ze životních podmínek, které jsou příznivé pro sociální pokrok a morální růst, anebo mohou trpět nedostatkem jakéhokoliv lidského pochopení pro kulturu a předpokládanému rozvoji civilizačního umění; ale možnosti pro duchovní růst na cestě vzestupu jsou stejné pro všechny; vyšší úrovně duchovního vnímání a kosmických hodnot jsou dosažitelné zcela nezávisle na takových sociálně-morálních rozdílnostech rozmanitých materiálních životních podmínkách na evolučních světech.

5:1.5 (63.3) Jakkoli se smrtelníci Urantie mohou lišit ve svých intelektuálních, sociálních, ekonomických a dokonce morálních možnostech a vrozených schopnostech, nezapomeňte, že jejich duchovní obdaření je jednotné a jedinečné. Oni všichni se těší stejnému daru božské přítomnosti Otce a oni všichni mají stejné právo hledat osobní kontakt s pobývajícím v nich duchem božského původu a oni všichni mají stejnou možnost se rozhodnout přijmout jednotné duchovní vedení těchto Tajemných Monitorů.

5:1.6 (63.4) Jestli je smrtelný člověk upřímně duchovně motivován a upřímně vykonává vůli Otce, potom je určitě a aktivně duchovně obdarován vnitřním božským Ladičem, a proto ve zkušenosti takového jedince se nemůže nedostavit zhmotnění nádherného uvědomění si toho, že poznal Boha a nemůže se nesetkat s božským ujištěním věčného života za účelem nalézt Boha prostřednictvím postupného poznávání se mu více a více podobat.

5:1.7 (63.5) Člověk je duševně obdarován věčně žijícím Ladičem Myšlení. Jestliže je taková lidská mysl upřímně a duchovně motivována, jestliže taková lidská duše touží poznat Boha a podobat se mu a chce poctivě vykonávat Otcovu vůli, pak neexistuje žádný negativní vliv zapříčiňující strádání, ani žádná pozitivní síla možného ovlivňování, které by mohly zabránit takové božsky motivované duši, aby bezpečně vystoupila k branám Ráje.

5:1.8 (63.6) Otec si přeje, aby všichni jeho tvorové s ním byli v osobním kontaktu. Otec má v Ráji prostor pro přijetí všech těch, jejichž status pro věčný život a duchovní charakter jim umožňují dosáhnout tohoto cíle. Proto si, jednou provždy, udělejte jasno ve vaší filozofie: pro každého z vás a pro nás všechny, Bůh je přístupný, Otec je dosažitelný, cesta je otevřena; síly božské lásky, metody a způsoby božské administrativy jsou všechny vzájemně zapojeny do úsilí podporovat každou způsobilou bytost každého vesmíru na jejím vzestupu k Rajské přítomnosti Vesmírného Otce.

5:1.9 (63.7) Ta skutečnost, že dosažení Boha vyžaduje obrovskou spoustu času vůbec neznamená, že přítomnost a osobnost Nekonečného je méně reálná. Váš vzestup je částí okruhu sedmi supervesmírů a ačkoliv se kolem něho otočíte nesčetněkrát, můžete ve svém duchovním statusu očekávat, že se stále budete otáčet dovnitř. Můžete se spolehnout na to, že budete přemísťováni ze sféry na sféru, z vnějších okruhů stále blíže k vnitřnímu středu a jednoho dne, o tom nepochybujte, stanete v božské a ústřední přítomnosti a spatříte ho, obrazně řečeno, tváří v tvář. Je to záležitostí dosažení konkrétních a opravdových duchovních úrovní; a tyto duchovní úrovně jsou dosažitelné jakoukoliv bytostí, ve které přebývá Tajemný Monitor, a která byla následovně navždy spojena s tímto Ladičem Myšlení.

5:1.10 (64.1) Otec se neskrývá v duchovním úkrytu, ale velmi mnoho jeho tvorů je stále skryto v mlze svých vlastních svéhlavých rozhodnutích a prozatím přerušili spojení s duchem Otce a duchem jeho Syna, protože si sami zvolili nemorální cestu a kvůli nadměrné sobeckosti svých netolerantních myslí a neduchovních vlastností.

5:1.11 (64.2) Smrtelný člověk se může přiblížit Bohu a může se opětovně vzdálit božské vůli, pokud mu zůstává možnost vlastní volby. Člověk nemá svůj osud definitivně zpečetěn, dokud neztratí sílu vykonávat vůli Otce. Srdce Otce je stále otevřeno pro potřeby a prosby jeho dětí. Jeho děti uzavřou navždy svá srdce před přitažlivou silou Otce pouze tehdy, když s konečnou platností a navždy ztratí touhu vykonávat jeho božskou vůli—poznat ho a podobat se mu. Podobně je zajištěn věčný život člověka, když zapojený Ladič vyhlásí do vesmíru, že tento vzestupný smrtelník udělal konečné a nezměnitelné rozhodnutí žít podle vůle Otce.

5:1.12 (64.3) Veliký Bůh vstupuje do přímého kontaktu se smrtelným člověkem a dává mu část svého nekonečného, věčného a nepochopitelného „já“, aby v něm žil a přebýval. Bůh se vydal s člověkem na věčnou cestu dobrodružství. Jestliže se necháte vést duchovními silami, které jsou ve vás a kolem vás, zaručeně dosáhnete vrcholného osudu, stanoveného milujícím Bohem jako vesmírný cíl pro jeho vzestupné tvory z evolučních světů prostoru.

2. Přítomnost Boha

5:2.1 (64.4) Fyzická přítomnost Nekonečného je realitou materiálního vesmíru. Přítomnost mysli Božstva musí být určena hloubkou intelektuální zkušenosti jedince a evoluční úrovní osobnosti. Duchovní přítomnost Božskosti ve vesmíru musí být nutně rozdílná. Je určena schopností duchovního vnímání a mírou oddanosti vůle tvora vykonávat božskou vůli.

5:2.2 (64.5) Bůh žije v každém ze svých, v duchu zrozených, synů. Rajští Synové mají stále přístup do přítomnosti Boha, oni jsou „pravou rukou Otce“ a všechny jeho osobití tvorové mají přístup do „náruče Otce“. Toto se vztahuje k osobnímu okruhu, skrze který je kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv navázán kontakt, nebo jinak stanoveno osobní, vědomé spojení a styk s Vesmírným Otcem, ať již ve středním obydlí, nebo na některém jiném určeném místě, například, na jedné ze sedmi posvátných sfér Ráje.

5:2.3 (64.6) Nicméně, nikde v přírodě, nebo dokonce v životech smrtelníků uvědomující si Boha, nemůže být božská přítomnost objevena tak plně a tak zřetelně, jako ve vašich pokusech o navázání spojení se zavedeným Tajemným Monitorem, Rajským Ladičem Myšlení. Jakou děláte chybu, když sníte o Bohu vysoko v oblacích, zatímco duch Vesmírného Otce žije ve vaší vlastní mysli!

5:2.4 (64.7) Je to právě díky tomuto fragmentu Boha, který ve vás pobývá a vy postupně nacházíte harmonii s duchovním vedením tohoto Ladiče, že můžete rozeznávat mnohem intenzivněji přítomnost a transformující sílu těch ostatních duchovních vlivů, které vás obklopují a dotýkají se vás, ale nepůsobí jako vaše nedílná část. Skutečnost, že si nejste intelektuálně vědomi blízkého a intimního kontaktu s vnitřním Ladičem, ani v nejmenším nevyvrací tuto povznášející zkušenost.Důkaz bratrského vztahu s božským Ladičem zcela spočívá ve vlastnostech a množství duchovních plodů, které poskytuje životní zkušenost věřícího jedince. „Podle jejich plodů je poznáte.“

5:2.5 (65.1) Je to nesmírně obtížné pro materiální mysl smrtelného člověka, která je nedostatečně oduševnělá, aby si výrazně uvědomila duchovních aktivity takových božských entit, jako jsou Rajští Ladiči Myšlení. Jak se duše z vytvořeného spojení mysli a Ladiče stává stále víc reálnou, vzniká také nové stadium vědomí duše, která je pak schopna rozpoznat přítomnost a přijmout duchovní vedení Tajemných Monitorů a jejich dalších nadmateriálních aktivit.

5:2.6 (65.2) Veškerá zkušenost spojení s Ladičem Myšlení zahrnuje morální status, mentální motivaci a duchovní zážitky. Uvědomování si takového úspěchu je převážně omezeno, ačkoliv ne výhradně, na oblasti vědomí duše, ale důkazy jsou nablízku a je jich nadbytek ve zjevných plodech, které přináší duch v životech všech těch, kdo se vnitřně spojili s tímto duchem.

3. Skutečná Úcta

5:3.1 (65.3) Ačkoliv Rajská Božstva, z vesmírného hlediska, jsou jako jeden celek, v jejich duchovních vztazích s takovými bytostmi, které žijí na Urantii, jsou také tři rozdílné a oddělené osoby. V záležitostech osobních žádostí, komunikace a jiných důvěrných vztahů jsou mezi nejvyššími představiteli Boha rozdíly. V nejvyšším slova smyslu, my ctíme Vesmírného Otce a pouze jeho. Ve skutečnosti, my ctíme Otce, tak jak se projevuje ve svých Synech Tvořitelích, ale je to přímo, či nepřímo Otec, kdo je ctěn a vážen.

5:3.2 (65.4) Prosby jakéhokoliv druhu patří do sféry Věčného Syna a jeho duchovní organizaci. Modlitby a veškeré formální dorozumívání, kromě hlubokého obdivu a úcty k Vesmírnému Otci, jsou záležitostmi, které se týkají lokálního vesmíru; ony obvykle nepřesáhnou oblast pravomoci Syna Tvořitele. Ale úcta je nepochybně odeslána a vložena do Tvořitele prostřednictvím osobního okruhu Otce. My dále věříme, že takové zaregistrování úcty tvora se zavedeným Ladičem Myšlení je usnadněno přítomností ducha Otce. Existuje ohromné množství evidence na podporu našeho přesvědčení a já vím, že všechny kategorie fragmentů Otce jsou zplnomocněny registrovat dobře míněnou úctu svých subjektů, vítaných do přítomnosti Vesmírného Otce. Ladiči Myšlení nepochybně také využívají přímých předosobních komunikačních kanálů s Bohem a jsou schopni podobně využívat okruhy duchovní gravitace Věčného Syna.

5:3.3 (65.5) Uctívání je kvůli úctě; modlitba vyjadřuje osobní zájem; a to je veliký rozdíl mezi uctíváním a modlitbou. V opravdové úctě není absolutně žádný osobní požadavek, nebo jiný prvek osobního zájmu; my jednoduše ctíme Boha pro to, jak ho vnímáme čím je. Úcta nic nežádá a nic neočekává pro věřícího. Nectíme Otce kvůli tomu, že získáme z tohoto uctívání nějakou výhodu; my projevujeme takovou oddanost a takovou úctu jako přirozenou a spontánní reakci na poznání nesrovnatelné osobnosti Otce a kvůli jeho laskavé povaze a obdivuhodným vlastnostem.

5:3.4 (65.6) Ve chvíli, kdy se prvek osobního zájmu vetře do uctívání, v tom okamžiku se oddanost přemění z uctívání na modlitbu a pak by bylo mnohem vhodnější ji adresovat přímo osobě Věčného Syna, nebo Syna Tvořitele. Ale v praktické náboženské zkušenosti neexistuje žádný důvod, proč by se modlitba neměla adresovat Bohu-Otci jako součást opravdové úcty.

5:3.5 (66.1) V praktických otázkách vašeho denního života jsou vám k dispozici duchovní osobnosti, mající původ ve Třetím Zdroji a Středu; spolupracujete se sílami Společného Činitele. A je to tedy tak: vy ctíte Boha; modlíte se k Synu a komunikujete s ním; a podrobnosti vašeho pozemského pobytu řešíte společně s inteligentními bytostmi Nekonečného Ducha, působící na vašem světě a v celém vašem vesmíru.

5:3.6 (66.2) Synové Tvořitelé, nebo Synové Vládcové, kteří řídí osudy lokálních vesmírů, zastupují jak Vesmírného Otce, tak i Věčného Syna Ráje. Jménem Otce, tito Synové Vesmírů přijímají upřímnou úctu a pozorně naslouchají prosbám od svých prosících svěřenců v příslušných svých vesmírech. Pro děti lokálního vesmíru je Syn Michael, ve vztahu ke všem praktickým cílům a záměrům, Bohem. On je zosobněním Vesmírného Otce a Věčného Syna v lokálním vesmíru. Nekonečný Duch udržuje osobní kontakt s dětmi těchto oblastí prostřednictvím Vesmírných Duchů, kteří jsou administrativními a tvůrčími spolupracovníky Rajských Synů Tvořitelů.

5:3.7 (66.3) Upřímná úcta znamená mobilizaci všech sil lidské osobnosti pod vedením vyvíjející se duše a v závislosti na pokynech přiřazeného Ladiče Myšlení. Mysl, která je materiálně omezena, si nikdy nemůže být velice vědoma opravdového významu upřímné úcty. Lidské uvědomování si reality prožívané úcty je hlavně určeno stupněm vývoje evoluční nesmrtelné duše člověka. Duchovní růst duše se děje zcela nezávisle na intelektuálním sebeuvědomění.

5:3.8 (66.4) Prožívaná úcta spočívá v ušlechtilé snaze zaslíbeného Ladiče Myšlení sdělovat božskému Otci nevyjádřitelné touhy a nevyslovitelná přání lidské duše—společné tvoření smrtelné mysli, hledající Boha a nesmrtelného Ladiče Myšlení, odhalujícího Boha. Proto je úcta skutkem materiální mysli, která dává souhlas pokusit se oduševnit vlastní „já“ pod vedením přiřazeného ducha a komunikovat s Bohem jako věrný syn Vesmírného Otce. Smrtelná mysl souhlasí s úctou; nesmrtelná duše touží ctít a dává podnět k úctě; přítomnost božského Ladiče Myšlení usměrňuje takovou úctu ve prospěch smrtelné mysli a vyvíjející se nesmrtelné duše. Poslední analýzy ukazují, že upřímná úcta se stává realizovatelnou zkušeností na čtyřech kosmických úrovních: intelektuální, morontiální, duchovní a osobní—vědomí mysli, duše, ducha a jejich sjednocení v osobnost.

4. Bůh v Náboženství

5:4.1 (66.5) Mravouka evolučních náboženství nutí lidi hledat cestu k Bohu hnací silou strachu. Náboženství zjevující Boha, povznáší lidi k tomu, aby hledali Boha lásky, protože touží se mu podobat. Ale náboženství není pouhým pasivním pocitem „absolutní závislosti“ a „jistoty věčného života“; je to živá a dynamická zkušenost dosažení božskosti, spočívající ve službě lidstvu.

5:4.2 (66.6) Význačný a okamžitý užitek opravdového náboženství je ve vytvoření přetrvávající harmonie v lidské zkušenosti, trvalý mír a opravdová jistota. Dokonce mnohobožství primitivního člověka je relativním sjednocením evolučního konceptu Božstva; mnohobožství je monoteizmem v procesu vytváření. Dříve, či později, Bůh je předurčen být pochopen jako realita hodnot, podstata smyslů a život pravdy.

5:4.3 (67.1) Bůh nejenom rozhoduje o osudu; on je věčným cílem člověka. Všechny nenáboženské lidské činnosti se snaží přizpůsobit vesmír zkreslenému sebe udržování; opravdově náboženský jedinec se snaží ztotožnit své „já“ s vesmírem a potom zasvětit činnosti tohoto sjednoceného „já“ službě vesmírné rodině společných bytostí, lidských i nadlidských.

5:4.4 (67.2) Oblasti filozofie a umění zasahují do nenáboženských a náboženských činností lidského „já“. Prostřednictvím umění a filozofie je materiálně myslící člověk nalákán do uvažování o duchovních realitách a vesmírných hodnotách věčných významů.

5:4.5 (67.3) Všechna náboženství nabádají k uctívání Božstva a předkládají určitá učení o spasení člověka. Buddhistické náboženství slibuje spasení od utrpení, nekončící vnitřní klid; židovské náboženství slibuje spasení od těžkostí, blahobyt založený na poctivosti; řecké náboženství slibuje spasení od nesouladu, nepříjemností, uskutečněním krásy; křesťanství slibuje spasení od hříchu, posvátnost; mohamedánství zajišťuje osvobození od přísných morálních norem judaizmu a křesťanství. Náboženství Ježíše je spasení od svého „já“, osvobození od toho zla, které je spojeno s izolací tvorstva v čase a věčnosti.

5:4.6 (67.4) Hebrejci založili svoje náboženství na dobrotivosti; Řekové na kráse; obě náboženství hledala pravdu. Ježíš ukázal Boha lásky a láska zahrnuje všechnu pravdu, krásu a dobrotivost.

5:4.7 (67.5) Zoroastrizmus bylo náboženství morálky; Hindové měli náboženství metafyziky; Konfucionisté měli náboženství etiky. Ježíš žil náboženství služby. Všechna tato náboženství mají hodnotu v tom, že jsou správnými cestami k náboženství Ježíše. Náboženství je určeno stát se realitou duchovního sjednocení všeho, co je dobré, krásné a opravdové v lidské zkušenosti.

5:4.8 (67.6) Heslem řeckého náboženství bylo „poznej sebe samého“; Hebrejci soustředili svoje učení na „poznej svého Boha“; křesťané hlásají evangelium, zaměřené na „vědomosti o Panu Ježíši Kristu“; Ježíš oznámil radostnou novinu „poznej Boha a sebe samého jako syna Božího“. Tyto lišící se koncepty smyslu náboženství určují postoj jedince v různých životních situacích a vyznačují hloubku úcty a povahu jeho osobních zvyků při modlení. Duchovní status jakéhokoliv náboženství může být stanoven povahou jeho modliteb.

5:4.9 (67.7) Představa pololidského a nedůvěřivého Boha je nevyhnutelným přechodem mezi polyteizmem a ušlechtilým monoteizmem. Přepjatý antropomorfizmus je nejvyšší dosažitelnou úrovní čistě evolučního náboženství. Křesťanství povýšilo ideu antropomorfizmu z lidského ideálu na nadsmyslový a božskou představu o osobě proslaveného Krista. A toto je nejvyšší antropomorfizmus, který může člověk někdy pochopit.

5:4.10 (67.8) Křesťanský koncept Boha je pokusem spojit tři rozdílná učení:

5:4.11 (67.9) 1. Hebrejský koncept—Bůh je ochráncem morálních hodnot, spravedlivý Bůh.

5:4.12 (67.10) 2. Řecký koncept—Bůh je sjednotitel, Bůh moudrosti.

5:4.13 (68.1) 3. Ježíšův koncept—Bůh jako živý přítel, milující Otec, božská přítomnost.

5:4.14 (68.2) Proto musí být evidentní, že kombinovaná křesťanská teologie se setkává s velkými potížemi dosáhnout soudržnosti. Tyto potíže jsou ještě více vystupňovány skutečností, že učení raného křesťanství bylo všeobecně založeno na osobních náboženských zkušenostech třech různých osob: Filóna Alexandrijského, Ježíše Nazaretského a Pavla z Tarsu.

5:4.15 (68.3) Při studování náboženského života Ježíše, posuzujte ho pozitivně. Nepřemýšlejte příliš o jeho bezhříšnosti, ale o jeho spravedlnosti, jeho láskyplné službě. Ježíš pozvedl pasivní lásku k nebeskému Otci, uvedenou v hebrejském konceptu, na vyšší, aktivní úroveň a milující vztah tvora k Bohu, který je Otcem každého individua, dokonce i hříšníka.

5. Boží Vědomí

5:5.1 (68.4) Mravnost vzniká z důvodu uvědomování si vlastního „já“; mravnost je nadživočišná, ale zcela evoluční. Proces evolučního zdokonalování člověka zahrnuje všechny dispozice před zavedením Ladiče Myšlení a rozlitím Ducha Pravdy. Ale dosažení úrovní mravnosti nevysvobodí člověka od přirozených nesnází smrtelného života. Fyzické prostředí člověka vyžaduje boj za přežití; sociální podmínky si vynucují etická přizpůsobení; morální situace vyžadují činit rozhodnutí nejvyšších principů; duchovní zkušenost (poznání existence Boha) požaduje, aby člověk našel Boha a upřímně se snažil být jak on.

5:5.2 (68.5) Náboženství není zakotveno ve vědeckých faktech, povinnostech společnosti, filozofických předpokladech, nebo předpokládaných pravidel mravnosti. Náboženství je nezávislá sféra lidské reakce na životní situace a projevuje se neustále ve všech stadiích lidského vývoje, které jsou postmorální. Náboženství může prostupovat všemi čtyřmi úrovněmi realizování hodnot a potěšení z vesmírného společenství: fyzickou, nebo materiální úrovní sebezáchovy; sociální, nebo emoční úrovní společenství; morální, nebo povinnou úrovní intelektu; duchovní úrovní uvědomování si vesmírné společenství skrze božskou úctu.

5:5.3 (68.6) Vědci, hledající fakta, pojímají Boha jako Prvotní Příčinu, Boha síly. Citově založení umělci vidí Boha jako ideál krásy, Boha estetiky. Logicky uvažující filozof někdy inklinuje postulovat Boha jako vesmírnou jednotu, dokonce jako panteistické Božstvo. Opravdově věřící důvěřuje Bohu, který pečuje o věčný život, nebeskému Otci, Bohu lásky.

5:5.4 (68.7) Morální jednání vždy předchází vyvinutému náboženství a je také součástí zjeveného náboženství, ale nikdy není úplně náboženskou zkušeností. Pomáhat druhým je výsledkem morálního myšlení a náboženského žití. Biologicky, mravnost nevede k vyšším duchovním úrovním náboženského poznání. Uctívání abstraktní krásy není uctíváním Boha; ani to není velebení přírody, nebo uznávání svornosti.

5:5.5 (68.8) Evoluční náboženství je matkou vědy, umění a filozofie, které povznesly člověka na úroveň vnímání zjeveného náboženství, včetně zavedení Ladiče Myšlení a příchodu Ducha Pravdy. Evoluční obraz lidské existence začíná a končí s náboženstvím, třebaže náboženstvích velmi rozdílných kvalit, jedno evoluční a biologické a druhé zjevované a periodické. A tak, zatímco je náboženství pro člověka normální a přirozené, je také dobrovolné. Člověk nemusí být náboženský proti své vůli.

5:5.6 (69.1) Náboženská zkušenost, být v podstatě duchovní, nemůže být nikdy plně pochopena materiální myslí; tímto se objasňuje úloha teologie—psychologie náboženství. Základní teorie lidského uvědomování si Boha vytváří rozpor pro konečné pochopení. Pro lidskou logiku a konečnou mysl je téměř nemožné sladit koncept božské přítomnosti, Bůh je v každém individuu a je jeho součástí, s představou nadsmyslného Boha, božskou dominancí nad vesmírem vesmírů. Tyto dva základní koncepty Božstva musí být sjednoceny v upřímnou víru v pojetí nadsmyslnosti osobního Boha a uvědomění si působení přítomnosti fragmentu tohoto Boha, aby se dokázala oprávněnost uvážené úcty a potvrdila naděje osobnosti ve věčný život. Potíže a rozpory náboženství tkví ve skutečnosti, že realita náboženství je zcela nad kapacitou chápání smrtelného intelektu.

5:5.7 (69.2) Náboženská zkušenost dává smrtelnému člověku tři velká zadostiučinění již během jeho dočasného pobytu na zemi:

5:5.8 (69.3) 1. Intelektuálně se mu dostane zadostiučinění z více sjednoceného lidského vědomí.

5:5.9 (69.4) 2. Filozoficky má radost z uskutečnění svých ideálů morálních hodnot.

5:5.10 (69.5) 3. Duchovně vzkvétá ze zkušeností s božským doprovodem, duchovního uspokojení z upřímnéúcty.

5:5.11 (69.6) Uvědomování si Boha, tak jak to prožívá vyvíjející se smrtelník světů, musí obsahovat tři proměnlivé faktory, tři rozdílné úrovně vnímání reality. Prvním z nich je vědomí mysli—pochopení ideje Boha. Poté následuje vědomí duše—uvědomění si ideálu Boha. Poslední se probouzí vědomí ducha—uvědomění si duchovní reality Boha. Sjednocením těchto faktorů pochopení božskosti, bez ohledu na to, jak jsou nedokonalé, smrtelná osobnost neustále rozšiřuje všechny úrovně vědomí s uvědomováním si osobnosti Boha. U těch smrtelníků, kteří dosáhli Sborů Konečnosti, všechno toto umožní včas uvědomit si svrchovanost Boha a následovně může vyplynout v uvědomění si konečnosti Boha, určité fáze absonitního nadvědomí Rajského Otce.

5:5.12 (69.7) Od generace ke generaci zkušenost uvědomování si Boha zůstává stejná, ale filozofický koncept a teologické výklady Boha se s každým obdobím pokročilejších lidských vědomostí musí měnit. Poznání Boha, náboženské vědomí, je vesmírnou realitou, ale bez ohledu na to, jak přesvědčivá (opravdová) náboženská zkušenost je, musí být ochotná podřídit se inteligentní kritice a rozumným filozofickým výkladům; nesmí se snažit o to, aby byla odtrženou věcí od celé lidské zkušenosti.

5:5.13 (69.8) Věčný život osobnosti je zcela závislý na volbě smrtelné mysli, jejíž rozhodnutí určují potenciál věčného života nesmrtelné duše. Když mysl věří v Boha a duše ví o Bohu a když společně s podporou Ladiče Myšlení touží po Bohu, potom je věčný život zajištěný. Nedostatky intelektu, omezené vzdělání, nevyhovující kultura, svízelné společenské postavení, dokonce nižší normy lidské morálky, pramenící z neblahého nedostatku vzdělávacích, kulturních a sociálních možností, nemohou popřít přítomnost božského ducha v takových politováníhodných a lidsky handicapovaných, ale věřících individuích. Zavedený Tajemný Monitor je základem pro zrození nesmrtelné duše a zajišťuje předpoklady pro její potenciální růst a věčný život.

5:5.14 (70.1) Schopnost smrtelných rodičů se rozmnožovat není založena na jejich vzdělání a kultuře, nebo na jejich sociálním a ekonomickém postavení. Spojení rodičovských faktorů v přirozených podmínkách je zcela dostačující pro započetí potomstva. Lidská mysl, rozlišující dobro a zlo a mající schopnost ctít Boha, ve spojení s božským Ladičem Myšlení je všechno, co smrtelník potřebuje, aby započal a podporoval vytváření vlastností své nesmrtelné duše pro věčný život a jestliže takový duchem obdařený jedinec hledá Boha, opravdově touží se mu podobat a upřímně se rozhodne vykonávat vůli nebeského Otce.

6. Bůh Osobnosti

5:6.1 (70.2) Vesmírný Otec je Bůh osobností. Oblast vesmírné osobnosti, od nejnižšího smrtelníka a materiálního tvora se statusem osobnosti až po nejvyšší osoby hodnosti tvůrce a božského statusu, mají svůj střed a hranice ve Vesmírném Otci. Bůh-Otec je poskytovatelem a opatrovatelem každé osobnosti. A Rajský Otec je rovněž cílem všech těch konečných osobností, které se upřímně rozhodly konat božskou vůli, těch které milují Boha a touží být jak on.

5:6.2 (70.3) Osobnost je jednou z nevyřešených záhad vesmírů. My jsme schopni sestavit odpovídající koncepce faktorů vstupujících do uspořádání různých řádů a úrovní osobnosti, ale my nerozumíme úplně opravdové podstatě osobnosti samé. My jasně vnímáme četné faktory, které, když jsou sestaveny do celku, vytvářejí obal lidské osobnosti, ale my nechápeme úplně podstatu a smysl takové konečné osobnosti.

5:6.3 (70.4) Osobnost je potenciální ve všech tvorech, kteří mají obdarovanou mysl schopností, která má rozsah od minimálního uvědomování si svého „já“, až po maximální uvědomování si Boha. Ale samotné obdaření mysli není osobnost, a také duch, nebo fyzická energie nejsou osobnost. Osobnost je vlastnost a hodnota v kosmické realitě, která je výlučně poskytována Vesmírným Otcem živému systému spojených a koordinovaných energií hmoty, mysli a ducha. Osobnost není ani vzrůstající úspěch. Osobnost může být materiální, nebo duchovní, ale buď tam osobnost je, anebo tam osobnost není. To ostatní, mimoosobní, nikdy nedosáhne osobní úrovně, s výjimkou přímého nařízení Rajského Otce.

5:6.4 (70.5) Poskytnutí osobnosti je výhradním právem Vesmírného Otce─zosobnění živých energetických systémů, které on daruje s vlastnostmi relativně tvořivého vědomí, podřízeného svobodné vůli. Neexistuje žádná osobnost odděleně od Boha-Otce a žádná osobnost neexistuje, kromě Boha-Otce. Základní vlastnosti lidského „já“, jakož i Ladič Myšlení, jako absolutní jádro lidské osobnosti, jsou poskytnuty Vesmírným Otcem, jednajícím ve své výhradně osobní sféře kosmické péče.

5:6.5 (70.6) Ladiči Myšlení předosobního statusu pobývají v početných typech smrtelných tvorů, zajišťující těmto stejným bytostem možnost přežít vlastní smrt a převtělit se jako morontiální tvorové s potenciálem pro dosažení nejvyššího ducha. Když taková mysl tvora, obdarovaná osobností, je obydlena fragmentem ducha věčného Boha—přeosobní dar osobního Otce, potom tato konečná osobnost má potenciál pro božskost a věčnost a snaží se naplnit svůj osud tak, aby se přiblížila Konečnému, dokonce usiluje o dosažení Absolutna.

5:6.6 (71.1) Schopnost proměny v božskou osobnost tkví v předosobním Ladiči Myšlení; schopnost být lidskou osobnost potenciálně spočívá v obdaření člověka kosmickou myslí. Ale empirická osobnost smrtelného člověka není pozorovatelná jako aktivní a funkční realita, dokud vozidlo materiálního života smrtelného tvora nebude zasaženo osvobozující božskostí Vesmírného Otce a tímto vysláno na moře zkušeností jako uvědomující si sám sebe a (relativně) s právem na sebeurčení a sebe vytvářející osobnost. Materiální „já“ je skutečné a bezvýhradně osobní.

5:6.7 (71.2) Materiální „já“ má osobnost a identitu, identitu dočasnou; předosobní Ladič ducha má také identitu, identitu věčnou. Tato materiální osobnost a tento duch předosobnosti mají schopnost spojit svoje tvořivé vlastnosti a tak uvést do života věčně žijící identitu nesmrtelné duše.

5:6.8 (71.3) Zajištěním podmínek pro růst nesmrtelné duše a osvobozením lidského vnitřního „já“ z okovů absolutní závislosti na předcházející příčinnosti, Otec odchází do ústraní. Nyní, když je člověk vysvobozen od reakce na příčinnost, přinejmenším v tom, co se vztahuje k jeho věčnému osudu a má zajištěny podmínky pro růst nesmrtelného „já“—duše, člověk se musí sám svobodně rozhodnout, zdali chce vytvářet, nebo potlačit vytváření přežívajícího a věčného „já“. Žádná jiná bytost, síla, tvořitel nebo činitel v celém rozsáhlém vesmíru vesmírů, nemůže v žádném případě zasahovat do absolutní svrchovanosti smrtelníkovi svobodné vůle, když působí v rámci rozsahu své volby a vztahuje se k věčnému osudu osobnosti, jak si smrtelník zvolil. Pokud se jedná o věčný život, Bůh prohlásil svrchovanost materiální a smrtelné vůle a toto prohlášení je absolutní.

5:6.9 (71.4) Poskytnutí osobnosti tvoru umožňuje relativní vysvobození z otrocké reakce na předcházející příčinnost a osobnosti všech takových smrtelných bytostí, evolučních nebo jiných, jsou soustředěny v osobnosti Vesmírného Otce. Ony jsou neustále přitahovány do jeho Rajské přítomnosti těmi příbuzenskými bytostmi, které tvoří rozsáhlý a vesmírný rodinný kruh a bratrský okruh věčného Boha. Ve všech osobnostech je příbuznost božské spontánnosti.

5:6.10 (71.5) Střed osobnostního okruhu vesmíru vesmírů je v osobě Vesmírného Otce a Rajský Otec si je osobně vědom všech osobností a je v osobním kontaktu se všemi osobnostmi všech úrovní sebe uvědomování. A toto uvědomování si osobnosti všech tvorů existuje nezávisle na poslání Ladičů Myšlení.

5:6.11 (71.6) Tak, jak je středem celého gravitačního okruhu Ostrov Ráj, tak, jak je středem okruhu všech myslí Společný Činitel a středem okruhu veškerého ducha je Věčný Syn, tak středem okruhu všech osobností je osobní přítomnost Vesmírného Otce a tento okruh neomylně přenáší úctu všech osobností k Původní a Věčné Osobnosti.

5:6.12 (71.7) Pokud se týká těch osobností, které nejsou obdařeny Ladičem: vlastnost svobodné volby je jim také darována Vesmírným Otcem a tyto osoby jsou rovněž zapojeny na velký okruh božské lásky, osobní okruh Vesmírného Otce. Bůh umožňuje svrchovanou volbu všem poctivým osobnostem. Žádný osobní tvor nemůže být přinucen k věčné pouti; brána věčnosti se otevírá pouze v odpověď na svobodnou volbu svobodných synů Boha svobodné vůle.

5:6.13 (72.1) A toto představuje moje úsilí vylíčit vztah živého Boha k dětem času. A když je všechno řečeno a uděláno, já nemůžu udělat nic užitečnějšího, než opakovat, že Bůh je váš vesmírný Otec a že vy všichni jste jeho planetární děti.

5:6.14 (72.2) [Toto je páté a poslední vyprávění Božského Poradce, představující Vesmírného Otce.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. Všechna práva vyhrazena.