Kapitola 195 Po Pentekosté

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 195

Po Pentekosté

PETROVO kázání v den Pentekosté určilo následnou strategii a budoucí plány většiny apoštolů v jejich úsilí hlásat evangelium království. Petr byl skutečným zakladatelem křesťanské církve; Pavel přinesl křesťanské poselství k pohanům a věřící Řekové ho rozšířili do celého římského impéria.

Ačkoliv tradicemi spoutaní a kněžími řízení hebrejci odmítli, jako národ, přijmout jak Ježíšovo evangelium o otcovství Boha, tak i Petrovo hlásání o bratrství lidí a Pavlovo hlásání o vzkříšení a nanebevstoupení Krista (základy křesťanství), zbytek římského impéria se ukázal přístupným k přijímání vyvíjejícího se křesťanského učení. V té době západní civilizace byla intelektuální, unavena válkami a naprosto skeptická ke všem existujícím náboženstvím a vesmírným filozofiím. Národy západního světa, dlouhodobě pod vlivem řecké kultury, ctily tradice své slavné minulosti. Mohly sledovat výsledky velkých úspěchů ve filozofii, umění, literatuře a v pokrokové politice. Ale při všech těchto úspěších jim chybělo duši uspokojující náboženství. Jejich duchovní tužby zůstaly neuspokojeny.

A právě na takovou scénu lidské společnosti náhle vtrhlo učení Ježíše, obsažené v poselství křesťanů. Hladovým srdcím těchto západních národů byl představen nový řád života. Tato situace znamenala okamžitý konflikt mezi staršími náboženskými praktikami a novou pokřesťanštěnou verzí Ježíšova poselství pro celý svět. Takový konflikt musí skončit buď vítězstvím nového nebo starého, anebo určitým kompromisem. Jak historie ukazuje, tento boj skončil kompromisem. Křesťanství se odvážilo obsáhnout příliš mnoho, aby si jakýkoliv národ mohl osvojit jeho ideu za jednu či dvě generace. Ono nebylo jednoduchou prostou výzvou, takovou, jakou představil Ježíš lidským duším.; od samého začátku křesťanství zaujalo rozhodný postoj k náboženským rituálům, vzdělání, magii, medicíně, umění, literatuře, zákonodárství, vládě, morálce, pohlavnímu styku, polygamii a v menším stupni, také otroctví. Křesťanství nepřišlo jenom jako nové náboženství─něco, na co celé římské impérium a celý Orient čekaly─ale jako nový řád lidské společnosti. A s takovými ambicemi rychle způsobilo sociálně-morální střet epoch. Ideály Ježíše, jak byly nově vyloženy řeckou filozofií a zespolečenštěny křesťanstvím, se odvážně postavily proti tradicím lidstva, zakotvených v etice, morálce a náboženstvích západní civilizace.

Zpočátku křesťanství získávalo pro svoji víru pouze lidi z nižších společenských a ekonomických vrstev. Ale na počátku druhého století ti nejlepší představitelé řecko-římské kultury se vzrůstající měrou obraceli k tomuto novému řádu křesťanské víry, nové koncepci smyslu života a cíle bytí.

Jak toto nové poselství židovského původu, které téměř vůbec neuspělo v zemi svého zrození, tak rychle a působivě zaujalo ty nejlepší mysli římského impéria? Vítězství křesťanství nad filozofickými náboženstvími a mysterijními kulty bylo způsobeno následujícími faktory:

1. Organizace. Pavel byl skvělý organizátor a jeho následovníci dodržovali jím nastavený směr.

2. Křesťanství bylo zcela pořečtěno. Přijalo to nejlepší z řecké filozofie, stejně tak, jako výkvět hebrejské filozofie.

3. Ale ze všeho nejdůležitější bylo, že obsahovalo nový a velký ideál─ozvěnu poskytnutého života Ježíše a obraz jeho poselství o spasení pro celé lidstvo.

4. Křesťanští vůdcové byli ochotni udělat takové kompromisy s mithraizmem, které pomohly získat lepší polovinu jeho přívrženců na stranu antiochijského kultu.

5. Podobným způsobem následující a pozdější generace křesťanských vůdců udělaly další takové kompromisy s pohanstvím, takže dokonce i římský císař Konstantin přijal toto nové náboženství.

Ale křesťané udělali dobrý obchod s pohanstvím v tom smyslu, že převzali rituální okázalosti pohanů, zatímco pohany přinutili přijmout pořečtěnou verzi Pavlova křesťanství. Udělali s pohany lepší obchod, než s mithraickým kultem, ale i přes tento počáteční kompromis vyšli z toho více jak vítězové, poněvadž se jim podařilo vymýtit primitivní nemorálnosti a také mnoho dalších odporných zvyků perského kultu.

Rozumně či nerozumně, tito ranní vůdcové křesťanství vědomě obětovali ideály Ježíše ve snaze zachránit a uchovat mnoho jeho idejí. A byli v tom nesmírně úspěšní. Ale nemylte se! Tyto obětované ideály Učitele jsou stále skryty v jeho evangeliu a časem se v plné síle projeví v celém světě.

V důsledku tohoto zpohanštění křesťanství starý pohanský řád získal mnoho malých výher rituální podstaty, ale křesťanství nabylo převahu v následujícím:

1. Bylo ustanoveno nové a nesmírně vyšší kriterium lidské mravnosti.

2. Svět dostal novou a výrazně rozšířenou koncepci o Bohu.

3. Naděje na nesmrtelnost se stala pevnou součástí uznávaného náboženství.

4. Hladové lidské duši byl dán Ježíš Nazaretský.

Mnoho z velkých pravd, kterým učil Ježíš, bylo téměř úplně ztraceno v těchto počátečních kompromisech, ale ony stále dřímají v tomto náboženství zpohanštělého křesťanství, které bylo na svém počátku Pavlovou verzí života a učení Syna Člověka. A křesťanství, ještě předtím, než bylo zpohanštěno, bylo nejdříve důsledně pořečtěno. Křesťanství hodně, velmi hodně, vděčí Řekům. Byl to egyptský Řek, který se tak odvážně postavil na obhajobu svých názorů v Nikaji a tak nebojácně apeloval na členy shromáždění, aby se neopovážili zkreslit představu o Ježíšovi natolik, aby skutečná pravda o jeho pobytu na zemi byla v nebezpečí, že bude pro svět ztracena. Tento Řek se jmenoval Atanáš a díky své výmluvnosti a logice dokázal tento věřící kněze Ariju přesvědčit.

1. Vliv Řeků

Helenizace křesťanství začalo doopravdy v ten významný den, kdy apoštol Pavel stál před radou areopagu v Aténách a pověděl athénským o „Neznámém Bohu.“ Tady, ve stínu Akropolis, tento římský občan přednesl těmto Řekům svoji verzi nového náboženství, které se zrodilo v židovské zemi Galileji. A bylo poněkud zvláštní, kolik společného měla řecká filozofie s učením Ježíše. Měly stejný cíl─byly zaměřeny na rozvoj individua. Řekové se snažili o jeho sociální a politický rozvoj; Ježíš byl zaměřen na jeho morální a duchovní rozvoj. Řekové učili intelektuálními liberalismu, vedoucímu k politické svobodě; Ježíš učil duchovnímu liberalismu, vedoucímu k náboženské svobodě. Tyto dvě ideje, spojené dohromady, vytvořily novou a mocnou chartu lidské svobody; staly se předzvěstí sociální, politické a duchovní svobody člověka.

Křesťanství vzniklo a zvítězilo nad všemi ostatními konkurujícími náboženstvími především kvůli dvěma faktorům:

1. Řecká mysl byla ochotná půjčit si nové a dobré ideje dokonce i od židů.

2. Pavel a jeho následovníci byli svolní dělat ústupky, ale při hledání kompromisů byli chytrými a prozíravými vyjednavateli; oni byli mistry teologického kompromisu.

V době, kdy Pavel stál v Athénách a kázal o „Kristovi a jeho smrti na kříži,“ Řekové prožívali duchovní hlad; pátrali a zajímali se o duchovní pravdu a opravdově ji hledali. Nikdy nezapomínejte na to, že z počátku Římané bojovali proti křesťanství, zatímco Řekové ho přijali a že to byli Řekové, kteří později doslova přinutili Římany přijmout toto nové náboženství v té upravené podobě,, která se již stala součástí řecké kultury.

Řekové ctili krásu, židé svatost, ale oba národy milovaly pravdu. Po staletí se Řekové vážně zamýšleli a horlivě debatovali nad všemi lidskými problémy─sociálními, ekonomickými, politickými a filozofickými─kromě náboženství. Málo Řeků věnovalo větší pozornost náboženství; oni dokonce nebrali příliš vážně ani své náboženství. Židé po staletí tyto jiné oblasti myšlení opomíjeli a své mysli měli zaměřeny na náboženství. Své náboženství brali velmi vážně, až příliš vážně. Ozářený obsahem Ježíšova poselství, společný výsledek staletých směrů myšlení těchto dvou národů se nyní stal hnací silou nového řádu lidské společnosti a do určité míry, novým řádem náboženské víry a náboženských praktik.

V té době, poté jak Alexandr rozšířil helénskou kulturu téměř po celém blízkém východě, vliv řecké kultury pronikl již také do zemí západního Středomoří. Řekové měli velmi dobré úspěchy se svým náboženstvím a politikou jen tehdy, když žili v malých městech-státech, ale když makedonský král se odvážil přeměnit Řecko v impérium, rozprostírajíc se od Egejského moře až po Indii, tak začaly problémy. Úroveň řeckého umění a filozofie se tímto rozšířením impéria zachovala, ale nebylo tomu tak s politickou administrativou Řeků či jejich náboženstvím. Když se řecký systém město-stát rozšířil do impéria, jejich spíše provinční bohové vypadali poněkud podivínsky. Řekové skutečně hledali jednoho Boha─většího a lepšího Boha─ v době, když k nim přišla pokřesťanštěná verze staršího židovského náboženství.

Helénské impérium jako takové, nemohlo dlouho vydržet. Jeho kulturní vliv pokračoval i nadále, ale přetrval jen poté, jak převzalo ze západu geniální politickou schopnost Římanů pro spravování impéria a po získání náboženství z Východu, jehož jediný Bůh se vyznačoval císařskou hodností.

V prvním století po Kristu už dosáhla helénská kultura svých nejvyšších úrovní; potom začal její úpadek; vzdělanost pokračovala, ale geniality ubývalo. Právě v tuto dobu ideje a ideály Ježíše, které byly částečně zahrnuty v křesťanství, se staly součástí záchrany řecké kultury a vzdělanosti.

Alexandr vtrhl na východ s kulturním darem řecké civilizace; Pavel zaútočil na západ s křesťanskou verzí evangelia Ježíše. A kdekoliv na západě převládala řecká kultura, pořečtěné křesťanství tam zapustilo kořeny.

Východní verze poselství Ježíše, nehledě na to, že zůstala věrnější jeho učení, i nadále následovala nekompromisní postoj Abnéra. Tato verze nikdy nepokročila, tak jak se to podařilo pořečtěné verzi a nakonec se ztratila v islámském hnutí.

2. Vliv Římanů

Římané převzali od Řeků celou jejich kulturu, včetně toho, že svoji losovanou vládu nahradili vládou zastupitelů. A brzy se tato změna stala vhodnou půdou pro křesťanství v tom smyslu, že Řím přinesl do celého západního světa novou toleranci k cizím jazykům, národům a také náboženstvím.

Většina počátečního pronásledování křesťanů v Římě byla způsobena výhradně kvůli jejich nešťastnému používání výrazu „království“ v jejich kázáních. Římané byli tolerantní ke každému náboženství, ale velmi nelibě nesli cokoliv, co mělo náznak politické rivality. A tak až toto počáteční pronásledování, které začalo především v důsledku nedorozumění, skončilo, odkrylo se široké pole pro náboženskou propagandu. Římana zajímala politická vláda; velmi málo se zajímal o umění či náboženství, ale byl k oběma neobyčejně tolerantní.

Orientální zákon se vyznačoval přísností a krutostí; řecký zákon se vyznačoval proměnlivostí a estetičností; římský zákon se vyznačoval důstojností a vzbuzoval úctu. Římské vzdělání produkovalo neslýchanou a neochvějnou loajalitu. Dávní Římané byli politicky oddanými a úžasně zasvěcenými jedinci. Byli čestní, zanícení a oddaní svým ideálům, ale neměli náboženství důstojného takového názvu. Není divu, že jejich řečtí učitelé je dokázali přesvědčit, aby přijali křesťanství Pavla.

A tito Římané byli velkým národem. Mohli vládnout Východu, protože uměli vládnout sami sobě. Taková nesrovnatelná čestnost, oddanost a neutuchající sebeovládání byly ideální půdou pro přijetí a rozvoj křesťanství.

Pro tyto Řeko-Římany bylo snadné se stát stejně duchovně oddanými institucionální církvi, tak jak byli politicky oddaní státu. Římané bojovali proti církvi jen tehdy, když se báli, že se stane konkurentem státu. Římané, majíc málo národní filozofie či národní kultury, převzali řeckou kulturu za svou a neohroženě adoptovali Krista za svoji morální filozofii. Křesťanství se stalo morální kulturou Říma, ale ne tak docela jeho náboženstvím ve smyslu individuální zkušenosti duchovního růstu těch, kteří masově přijali novou víru. Je však také pravdou, že mnoho jedinců proniklo pod povrch tohoto státního náboženství a nalezlo potravu pro své duše─opravdové hodnoty a skryté významy, obsažené v utajených pravdách pořečtěného a zpohanštělého křesťanství.

Stoikové s jejich houževnatým vyzýváním k „přirozenosti a vědomí“ dobře připravili celý Řím k přijetí Krista, přinejmenším v intelektuálním smyslu. Římané byli svojí podstatou a výchovou zákonodárci; oni dokonce ctili zákony přírody. A nyní, v křesťanství, v zákonech přírody uviděli zákony Boha. A národ, který dal světu Cicera a Vergilia, byl zralý pro Pavlovo pořečtěné křesťanství.

A tak se pořímštěným Řekům podařilo přinutit jak židy, tak i křesťany, filozofovat o jejich náboženství, sladit jejich ideje a systematizovat jejich ideály, přijmout náboženské praktiky do existujícího současného života. A tomu všemu nesmírně pomohl překlad hebrejských spisů do řečtiny a pozdější sepsání Nového Zákona v řeckém jazyce.

Řekové, na rozdíl od židů a mnoha dalších národů, do určité míry věřili v nesmrtelnost, v nějaký život po smrti a jelikož toto byla samotná podstata Ježíšova učení, bylo jisté, že křesťanství bude pro ně mít silnou přitažlivost.

Řada kulturních vítězstvích Řeků a politických úspěchů Římanů zkonsolidovala země Středomoří do jednoho impéria, s jedním jazykem a jednou kulturou a připravilo západní svět pro jednoho Boha. Judaismus tohoto Boha dodal, ale judaismus nebyl pro tyto pořímštěné Řeky přijatelným náboženstvím. Filón částečně pomohl zmírnit jejich námitky, ale křesťanství jim odhalilo ještě lepší koncepci jednoho Boha a oni ji ochotně přijali.

3. Pod vládou římského impréria

Po zkonsolidování římského politického vládnutí a po rozšíření křesťanství se ukázalo, že křesťané mají jednoho Boha─velkou náboženskou koncepci─ale neměli impérium. Řeko-Římané zjistili, že mají velké impérium, ale bez Boha, který by sloužil jako vhodná náboženská koncepce pro uctívání impéria a duchovní sjednocení. Křesťané přijali impérium, impérium přijalo křesťanství. Řím zajistil jednotu politického vládnutí; Řekové kulturu a vzdělání; křesťanství jednotu náboženského myšlení a praktik.

Řím překonal tradici nacionalismu díky imperiálnímu universalismu a poprvé v historii vytvořil podmínky, ve kterých rozdílné rasy a národy mohly, alespoň formálně, přijmout jedno náboženství.

Křesťanství vešlo v Římě do přízně v době, kdy tam probíhal ostrý střet mezi energickým učením Stoiků a mysterijními kulty, slibujícími spasení. Křesťanství přineslo osvěžující útěchu a osvobozující sílu duchovně hladovějícímu národu, jehož jazyk neměl slovo pro „nezištnost.“

To, co dalo největší sílu křesťanství, byl způsob života jeho věřících, prožívaný ve službě a také to, jak umírali za svoji víru v počátečním období krutého pronásledování.

Učení o lásce Krista k dětem brzy učinilo konec velmi rozšířenému zvyku vystavovat děti smrti, když nebyly chtěny, především se to týkalo děvčátek.

Prvopočáteční způsob křesťanské bohoslužby byl do značné míry převzat z židovské synagogy a upraven podle mithraického rituálu; později bylo přidáno hodně pohanské okázalosti. Páteří rané křesťanské církve byli řečtí judaističtí novověrci, obráceni na křesťanskou víru.

Druhé století po Kristu bylo pro nové přátelské náboženství tím nejlepším obdobím v celé historii světa, aby se rozšířilo do západního světa. Během prvního století křesťanství si bojem a kompromisem připravilo podmínky, aby zapustilo kořeny a mohlo se potom rychlerozšířit. Křesťanství přijalo císaře; později císař přijal křesťanství. To byla významná doba pro šíření nového náboženství. Byl to věk náboženské svobody; cestování bylo univerzální a myšlení nebylo omezováno.

Duchovní stimul pro formální přijetí pořečtěného křesťanství přišel do Říma příliš pozdě, aby zabránil již probíhajícímu hlubokému morálnímu úpadku či eliminoval vytrvalý a narůstající rozpad národa. Toto nové náboženství bylo pro imperiální Řím kulturní nutností a je nesmírně politováníhodné, že se nestalo prostředkem duchovního spasení v mnohem širším smyslu.

Dokonce i dobré náboženství nemohlo zachránit velké impérium od neodvratných důsledků nepřítomnosti individuální účasti v záležitostech vládnutí, od přílišného autoritářství, daňového přetížení a násilného vymáhání daní, nevyrovnaného obchodování s Levantou, které odčerpalo zásoby zlata, od posedlosti bavit se, římského pohodlí, od degradace ženy, otroctví a dekadence národa, od fyzických pohrom a také od státní církve, která byla tak institucionalizovaná, že byla téměř úplně duchovně neplodná.

Nicméně, podmínky nebyly tak špatné jako v Alexandrii. Rané školy se držely ve značné míře Ježíšova učení bez kompromisů. Pantaenus učil Clemense a potom šel ve šlépějích Natanaela hlásat Krista v Indii. Přestože některé z ideálů Krista byly při budování křesťanství obětovány, je nutno spravedlivě konstatovat, že na konci druhého století se prakticky všichni velcí myslitelé řecko-římského světa stali křesťanské. Triumf se blížil svému naplnění.

A toto římské impérium trvalo dostatečně dlouho, aby zajistilo přežití křesťanství i po rozpadu impéria. Ale my jsme často přemýšleli nad tím, co by se stalo v Římě a ve světě, kdyby namísto pořečtěného křesťanství bylo přijato evangelium království.

4. Doba temna v Evropě

Jelikož církev byla doplňkem společnosti a příbuzná politice, byla odsouzena sdílet intelektuální a duchovní úpadek v takzvané „době temna“ v Evropě. Během této doby se náboženství stávalo více a více klášternější, asketičtější a legalizovanější. V duchovním smyslu křesťanství bylo v zimním spánku. Po celou tuto dobu existoval vedle tohoto dřímajícího a zesvětštěného náboženství trvalý proud mysticizmu─podivínské duchovní prožitky, hraničící s nereálností a filozoficky příbuzný panteizmu.

Během těchto temných a beznadějných stoletích náboženství opět doslova ustoupilo do pozadí. Jedinec se téměř ztratil ve stínu autority, tradice a diktátu církve. Objevila se nová duchovní hrozba ve vytváření galaxie „svatých“, kteří měli mimořádný vliv v božských soudech a kteří se proto mohli, jestliže o to byli náležitě požádáni, za člověka přimluvit u Bohů.

Ale i když křesťanství nedokázalo zastavit blížící se dobu temna, bylo dostatečně socializované a pohanské, aby úspěšně přežilo tuto dlouhou dobu morálního temna a duchovní stagnace. A ono skutečně přetrvalo tu dlouhou noc západní civilizace a stále ještě mělo morální vliv ve světě v době, když začala renesance. Obnova křesťanství po skončení doby temna přivedla ke vzniku mnoho sekt s křesťanskými učeními─věrouky přizpůsobené určitým intelektuálním, emocionálním a duchovním typům lidské osobnosti. A mnoho z těchto specifických křesťanským skupin či náboženských rodin stále existuje ještě i v době sestavování této knihy.

Historie křesťanství začíná s neúmyslnou přeměnou náboženství Ježíše do náboženství o Ježíši. Později křesťanství prošlo obdobími pořečtění, zpohanštění, zesvětštění, institucionalizování, intelektuálního rozkladu, duchovního úpadku, morálního zimního spánku, hrozby zániku, pak obdobím zotavení, rozdrobení a nedávné relativní obnovy. Takový rodokmen ukazuje na vrozenou životaschopnost a obrovskou zásobu regeneračních sil. A toto stejné křesťanství je nyní přítomno v civilizovaném světě západních národů a čelí boji za svoji existenci, který je dokonce hrozivější než ty památné krize, kterými se vyznačují jeho minulé boje za nadvládu.

Nový věk, s jeho vědeckým myšlením a materiálními tendencemi, je pro náboženství velkou výzvou. V tomto epochálním střetu světského a duchovního nakonec zvítězí náboženství Ježíše.

5. Problémy moderní doby

Dvacáté století přineslo křesťanství a všem ostatním náboženstvím nové problémy, které se musejí vyřešit. Čím výše civilizace stoupá, tím více se stává nutnou povinností „především hledat nebeské reality“ ve všech lidských úsilích stabilizovat společnost a pomoc řešit její materiální problémy.

Pravda se často ocitá ve slepé uličce a dokonce může být i zavádějící, jestli je rozčleněna, izolována a přespříliš analyzována. Živá pravda učí správně pravdu hledajícího člověka jenom tehdy, když je pojata vcelku a jako živá duchovní realita a ne jako fakt materiální vědy, nebo inspirace zprostředkujícího umění.

Náboženství je odhalení člověku o jeho božském a věčném osudu. Náboženství je čistě osobní a duchovní zkušenost a musí být vždy odděleno od ostatních vyšších forem lidského myšlení, jako jsou:

1. Logický postoj k věcem materiální reality.

2. Estetické vnímání krásy v kontrastu s ošklivostí.

3. Etické uznání společenských a politických povinností.

4. Dokonce smysl člověka pro lidskou mravnost není sám o sobě náboženstvím.

Smyslem zbožnosti je nalézt ve vesmíru ty hodnoty, které jsou schopny mobilizovat víru, důvěru a jistotu; zbožnost vrcholí v úctě. Zbožnost objevuje pro duši ty nejvyšší hodnoty, které jsou v kontrastu s relativními hodnotami, objevenými rozumem. Takový nadlidský vhled je možno získat pouze prostřednictvím opravdové náboženské zkušenosti.

Trvalý společenský systém bez morálky založené na duchovních realitách nemůže existovat, tak jako sluneční soustava nemůže existovat bez gravitace.

Nesnažte se uspokojit svoji zvědavost, anebo ukojit všechny skryté dobrodružné touhy pulzující v duši, během jednoho krátkého života v těle. Buďte trpěliví! Nenechejte se zlákat k nedůstojnému ponoření se do laciného a nečestného jednání, nabízející uspokojení. Kroťte svoji energii a držte na uzdě své vášně; v tichosti čekejte na velkolepé odhalení nekonečného života po cestě vzestupu a vzrušujících objevů.

V nejistotě a dohadech o původu člověka neztrácejte ze zřetele jeho věčný osud. Nezapomínejte, že Ježíš miloval také malé děti a že on provždy odkryl obrovskou hodnotu lidské osobnosti.

Když se díváte na svět, pamatujte si, že černé stezky zla, které vidíte, jsou dobře viditelné na bílém pozadí absolutního dobra. Vy pouze nevidíte bílé stezky dobra, které jsou špatně viditelné na černém pozadí zla.

Proč, když při takové hojnosti přínosné pravdy, člověk věnuje velkou pozornost ve světě existujícímu zlu jen proto, že se jeví jako fakt, namísto toho, aby hlásal pravdu a publikoval ji? Krásy duchovních hodnot pravdy jsou příjemnější a povznášející vlivy, než fenomén zla.

V náboženství Ježíš prosazoval metodu poznání z osobní zkušenosti a sám se jí řídil, tak jako moderní věda používá metodu experimentu. My nalézáme Boha prostřednictvím vedení duchovního vnímání, ale dosahujeme tohoto vnímání duše skrze lásku ke krásnu, hledání pravdy, oddanosti povinnostem a úctě k božské dobrotě. Ale ze všech těchto hodnot, nejspolehlivějším průvodcem k opravdovému duchovnímu vnímání je láska.

6. Materialismus

Vědci neúmyslně přivedli lidstvo do materiální paniky; zahájili bezmyšlenkovité hromadné vyprazdňování banky mnohověké morálky, ale tato banka lidské zkušenosti má obrovské duchovní zdroje; dokáže odolat těmto požadavkům. Pouze nemyslící lidé mohou panikařit kvůli duchovním kladům lidstva. Když materialisticky-světská panika utichne, náboženství Ježíše se nebude nacházet v úpadku. Duchovní banka království nebeského bude vyplácet víru, naději a morální jistotu všem, kteří si z ní vybírají „Jeho jménem.“

Bez ohledu na to, co může být příčnou otevřeného střetu mezi materialismem a učením Ježíše, můžete si být jisti tím, že učení Učitele zcela jistě zvítězí. Ve skutečnosti, opravdové náboženství nemůže být zapleteno v žádném sporu s vědou; náboženství se vůbec nezajímá o materiální věci. Náboženství je prostě nestranné k vědě, ale uznává ji, i když současně je vědci vysoce znepokojeno.

Snaha lidí získat pouze vědomosti bez doprovodného výkladu moudrosti a náboženské zkušenosti duchovního vnímání vede nakonec k pesimismu a beznaději. Omezené vědomosti jsou vysoce matoucí.

V době psaní této knihy to nejhorší v materialistickém věku již skončilo; nyní začíná doba hlubšího vnímání. Vyšší mysli vědeckého světa již nejsou ve své filozofii zcela materialistické, ale prostí lidé se stále přiklánějí k tomuto směru v důsledku předchozích učeních. Ale tento věk fyzického realismu je pouze přechodnou episodou v životě člověka na zemi. Moderní věda se nedotknula pravého náboženství─učení Ježíše, zosobněného v životech jeho věřících. Všechno, co věda udělala─je ničení dětských iluzí, vznikajících v důsledku nesprávných výkladů života.

Věda je kvantitativní zkušeností, náboženství je kvalitativní zkušeností v životě člověka na zemi. Věda se zabývá jevy; náboženství se zaobírá původy, hodnotami a cíli. Uvádět příčiny jako vysvětlení fyzických jevů znamená přiznat neznalost konečných důsledků a nakonec stejně vede vědce přímo zpět k první velké příčině─Vesmírnému Otci Ráje.

Náhlý přechod od věku zázraků k věku strojů zcela vyvedl člověka z rovnováhy. Důmyslnost a obratnost falešných mechanických filozofií popírají mechaničnost těchto samotných tvrzeních. Fatalistická agilnost mysli materialisty navždy vyvrací jeho tvrzení o tom, že vesmír je slepý a bezúčelný energetický fenomén.

Mechanistický naturalismus některých rádoby vzdělaných lidí a bezmyšlenkovitý ateizmus člověka z ulice jsou výhradně spojeny s věcmi; postrádají jakékoliv opravdové hodnoty, motivy a duchovní uspokojení, stejně jako nemají víru, naději a věčné jistoty. Jeden z velkých problémů současného života spočívá v tom, že člověk si myslí, že je příliš zaneprázdněný, aby našel čas pro duchovní rozjímání a náboženské zanícení.

Materialismus snižuje člověka na úroveň bezduchého robota a dělá z něho pouhý aritmetický symbol, bezradně hledající místo v matematickém vzorci mechanistického a neromantického vesmíru. Ale odkud pochází celý tento obrovský matematický vesmír bez Hlavního Matematika? Věda může mluvit obšírně o zachování hmoty, ale náboženství stvrzuje zachování lidských duší─zabývá se zkušeností duše s duchovními realitami a věčnými hodnotami.

Dnešní sociolog-materialista sleduje společnost, vypracovává o ní zprávy a nechává lidi takovými, jací jsou. Před devatenácti sty lety nevzdělaní Galilejci sledovali, jak Ježíš dává svůj život jako duchovní vklad vnitřnímu životu člověka a potom šli a obrátili římské impérium naruby.

Ale náboženští vůdcové dělají obrovskou chybu, když se snaží povolat současného člověka do duchovního boje a přitom troubí trubkami středověku. Náboženství se musí vybavit novými a moderními slogany, odpovídající duchu doby. Ani demokracie a ani jakýkoliv politický všelék nemůže zaujmout místo duchovního progresu. Falešná náboženství mohou vyjadřovat útěk od reality, ale Ježíš ve svém evangelium přivedl člověka k samému vchodu do věčné reality duchovní evoluce.

Říkat, že mysl „vznikla“ z hmoty vůbec nic neobjasňuje. Kdyby vesmír byl pouhý mechanizmus a mysl by nebyla oddělena od hmoty, nikdy bychom neměli dva rozdílné výklady jakéhokoliv pozorovaného jevu. Koncepce pravdy, krásy a dobra nejsou spojeny ani s fyzikou, ani s chemií. Stroj nemůže znát, tím méně znát pravdu, touhu po spravedlnosti a vážit si dobra.

Věda může mít fyzický charakter, ale mysl pravdu poznávajícího vědce je již nadmateriální. Hmota nezná pravdu, ani není schopna milovat soucit, nebo se radovat z duchovních realit. Morální přesvědčení, založené na duchovním osvícení a zakotvené v lidské zkušenosti, je stejně tak reálné a zaručené jako matematické závěry, založené na fyzických pozorováních, ale morální přesvědčení je na jiné a vyšší úrovni.

Kdyby lidé byli pouze stroje, reagovali by více či méně jednotně na materiální vesmír. Individuálnost, nemluvě o osobnosti, by neexistovala.

Fakt existence absolutního mechanizmu Ráje ve středu vesmíru vesmírů, v přítomnosti neomezené vůle Druhého Zdroje a Středu, dává navždy jistotu, že determinanty nejsou výhradním zákonem kosmu. Existuje tam materialismus , ale není ojedinělý; existuje tam mechanizmus, ale není neomezený; existuje tam determinizmus, ale není osamocen.

Konečný hmotný vesmír by se nakonec stal jednotným a deterministickým, ale bez sloučené přítomnosti mysli a ducha. Vliv kosmické mysli neustále vnáší spontánnost dokonce i do materiálních světů.

Svoboda či iniciativa v jakékoliv oblasti existence je přímo úměrná stupni vlivu ducha a působení kosmické mysli; v lidském životě to odpovídá míře skutečného vykonávání „vůle Otce.“ A proto, když jednou začnete hledat Boha, je to nezvratný důkaz toho, že Bůh již našel vás.

Upřímné hledání dobra, krásy a pravdy vede k Bohu. A každý vědecký objev demonstruje existenci jak svobody, tak i jednotnosti ve vesmíru. Objevitel měl svobodu udělat svůj objev. Objevená věc je reálná a zjevně jednotná, jinak by se nestala známou jako věc.

7. Zranitelnost materialismu

Jak pošetilé je, když materialisticky přemýšlející člověk dovolí takovým zranitelným teoriím, jako teorii mechanistického vesmíru, připravit sebe o obrovské duchovní zdroje, spočívající v osobní zkušenosti opravdového náboženství. Fakta se nikdy nehádají s opravdovou duchovní vírou; teorie ano. Bylo by lepší, kdyby se věda věnovala zničení pověr, než snahám potřít náboženskou víru─víru člověka v duchovní reality a božské hodnoty.

Věda by měla materiálně dělat pro člověka to, co pro něho dělá náboženství duchovně─rozšiřuje horizont života a zvětšuje jeho osobnost. Opravdová věda nemůže mít žádný trvalý spor s opravdovým náboženstvím. „Vědecká metoda“ je pouhým intelektuálním měřidlem, se kterým se měří materiální poznatky a fyzikální jevy. Ale materiální a čistě intelektuální metoda je naprosto nepoužitelná pro posuzování duchovních realit a náboženské zkušenosti.

Rozporuplnost současného mechanisty spočívá v následujícím: jestli by tento vesmír měl být zcela materiální a člověk pouhým strojem, takový člověk by nebyl vůbec schopen rozpoznat sebe jako takový stroj a rovněž by si takový mechanický člověk nebyl vůbec vědom faktu existence takového materiálního vesmíru. Mechanistická věda, odrážející zmatek a zoufalství materialismu, nedokáže rozpoznat oduševnělou mysl vědce, jehož vlastní nadmateriální vnímání mu pomáhá upravovat tyto mylné a protichůdné koncepce materialistického vesmíru.

Rajské hodnoty věčnosti a nekonečnosti, pravdy, krásy a dobra jsou skryty ve faktech jevů vesmíru času a prostoru. Ale je nezbytné dívat se očima víry v duchu narozeného smrtelníka, aby tyto duchovní hodnoty byly odkryty a poznány.

Reálnosti a hodnoty duchovního progresu nejsou „psychologickými projekcemi“─pouhými vzdušnými zámky materiální mysli. Takové věci jsou duchovní prognózy vnitřního Ladiče, Božího ducha, pobývajícího v mysli člověka. A nedopusťte, aby vaše nimrání s mdlými záblesky poznatků „relativity“ narušilo vaše představy o věčnosti a nekonečnosti Boha. A ve všech svých snahách pro sebevyjádření se vyvarujte dělat chybu v tom, že neumožníte vyjádření Ladiče, projevit vaší skutečnou a lepší podstatu.

Jestli by toto byl jenom materiální vesmír, materiální člověk by nikdy nebyl schopen dospět ke koncepci o mechanistickém charakteru takové výlučně materiální existence. Tato mechanistická koncepce o vesmíru je sama o sobě nemateriálním fenoménem mysli a každá mysl je nemateriálního původu, bez ohledu na to, jak důkladně se může zdát, že je materiálně podmíněna a mechanisticky ovládána.

Částečně vyvinutý mentální mechanizmus smrtelného člověka není příliš obdařen důsledností a moudrostí. Ješitnost člověka často předbíhá jeho intelekt a přesahuje jeho logiku.

Již sám pesimismus nejpesimističtějšího materialisty je sám o sobě dostatečným důkazem toho, že vesmír pesimisty není úplně materiální. Jak optimismus, tak i pesimismus jsou konceptuální reakce mysli, uvědomující si nejenom fakta, ale i hodnoty. Kdyby byl vesmír skutečně tím, za co ho považují materialisté, člověk jako živý stroj by postrádal veškeré vědomé poznání tohoto faktu. Bez uvědomění koncepce hodnot v duchu narozené mysli by fakt materiálnosti vesmíru a mechanistických jevů vesmírné činnosti nemohl být člověkem vůbec rozpoznán. Jeden stroj si nemůže být vědom podstaty, nebo hodnoty jiného stroje.

Mechanistická filozofie života a vesmíru nemůže být vědecká, protože věda uznává a zabývá se pouze materiály a fakty. Filozofie má nevyhnutelně nadvědecký charakter. Člověk je materiálním faktem přírody, ale jeho život je jev, který přesahuje materiální úrovně přírody v tom, že projevuje schopnost ovládat mysl a tvůrčí schopnosti ducha.

Upřímná snaha člověka stát se mechanistou představuje tragický jev─marnou snahu takového člověka spáchat intelektuální a morální sebevraždu. Ale to on nemůže udělat.

Kdyby vesmír byl pouze materiální a člověk jenom stroj, nebylo by vědy, povzbuzující vědce předpokládat tuto mechanizaci vesmíru. Stroje nemohou měřit, klasifikovat a ani hodnotit sami sebe. Takové vědecké dílo může být vykonáno pouze nějakou entitou nadstrojového statusu.

Jestliže vesmírná realita je jenom jedním gigantickým strojem, pak se člověk musí nacházet za hranicemi vesmíru a mimo něj, aby měl možnost rozpoznat takový fakt a začít vnímat takové vyhodnocení.

Jestliže člověk je pouze stroj, jakým způsobem tento člověk začne věřit, nebo mluvit o svém poznání toho, že je stroj? Zkušenost sebepoznání a sebehodnocení jsou vlastnosti, které pouhý stroj nikdy nemůže mít. Sebe si uvědomující a otevřený materialista je nejlepší možnou odpovědí mechanizmu. Kdyby materializmus byl faktem, tak by neexistovalo sebepoznání mechanisty. Je také pravdou, že člověk musí být nejdříve morálně uvědomělý než může páchat nemorální činy.

Samotné prosazování materialismu ukazuje na existenci nadmateriálního vědomí mysli, které si dovoluje taková dogmata prohlašovat. Materialismus může pouze degenerovat, ale nikdy se nemůže vyvíjet. Stroje nemyslí, netvoří, nesní, nemají aspiraci, nemají ideje, nehladoví po pravdě či nežízní po spravedlnosti. Jejich životy nejsou motivovány nadšením sloužit jiným strojům a mít za cíl věčný růst ve vznešeném úsilí nalézt Boha a snažit se být jako on. Stroje nejsou nikdy intelektuální, emocionální, estetické, etické, morální, nebo duchovní.

Umění dokazuje, že člověk není mechanismem, ale nedokazuje, že je duchovně nesmrtelný. Umění je morontií smrtelníků─přechodným polem mezi člověkem materiálním a člověkem duchovním. Poezie je snaha uniknout od materiálních realit k duchovním hodnotám.

V podmínkách vyspělé civilizace umění polidšťuje vědu a současně je naopak oduševňováno opravdovým náboženstvím─pochopením duchovních a věčných hodnot. Umění představuje lidské a časově-prostorové hodnocení reality. Náboženství je božským přijetím kosmických hodnot a znamená věčný progres v duchovním vzestupu a rozvoji. Časové umění je nebezpečné jen tehdy, když se stává slepým k duchovním zásadám božských norem, které věčnost odráží jako časové stíny reality. Opravdové umění účinně působí na materiální věci života; náboženství zušlechťuje a přetváří materiální fakta života a nikdy nepřestává ve svém duchovním hodnocení umění.

Jak pošetilé je předpokládat, že automat by byl schopen pochopit filozofii automatismu a jak směšné je domnívat se, že by si dokázal vytvořit takovou představu o jiných a jemu podobných automatech!

Každý vědecký výklad materiálního vesmíru je bezcenný, pokud patřičným způsobem není uznán vědec. Žádné ocenění uměleckého díla není opravdové, pokud nevyjadřuje uznání pro umělce. Každé hodnocení morálky je zbytečné, pokud nezahrnuje moralistu. Žádné uznání filozofie není povznášející, jestliže ignoruje filozofa a náboženství nemůže existovat bez opravdové zkušenosti pobožného člověka, který se právě skrze tuto zkušenost snaží najít Boha a poznat ho. Rovněž vesmír vesmírů nedává smysl bez JÁ JSEM─nekonečného Boha, který ho vytvořil a nepřetržitě ho řídí.

Mechanisté─humanisté─mají sklon plout s materiálními proudy. Idealisté a duchovní lidé mají odvahu používat svá vesla s rozumem a vervou, aby změnili zdánlivě nesporný materiální kurz energetických toků.

Věda žije díky matematice rozumu; hudba vyjadřuje tempo emocí. Náboženství je duchovním rytmem duše v časově-prostorové harmonii s vyššími a věčnými melodickými rozměry Nekonečnosti. Náboženská zkušenost je v lidském životě něco, co má skutečně nad-matematický charakter.

V jazyce abeceda představuje mechanismus materialismu, zatímco slova, vyjadřující smysl tisíců myšlenek, velkých idejí a ušlechtilých ideálů─lásky a nenávisti, zbabělosti a statečnosti─jsou výsledky činností mysli, probíhajících v rozsahu, stanoveného jak materiálním, tak i duchovním zákonem, řízeného rozhodností vůle osobnosti a omezeného vnitřními situačními možnostmi.

Vesmír se nepodobá zákonům, mechanismům a stejnorodosti, které odhaluje vědec a které on považuje za vědu, ale spíše zvídavému, myslícímu, náročnému, tvůrčímu, kombinujícímu a soudnému vědci, který takto pozoruje vesmírné jevy a kategorizuje matematická fakta, obsažená v mechanistických aspektech materiální strany tvoření. Vesmír se ani nepodobá uměleckému dílu umělce, ale spíše snaživému, snícímu, ctižádostivému a vyvíjejícímu se umělci, který se snaží přesáhnout svět materiálních věcí ve snaze dosáhnout duchovního cíle.

Vědec, ne věda, vnímá realitu vyvíjejícího se a rozvíjejícího se vesmíru energie a hmoty. Umělec, ne umění, demonstruje existenci přechodného morontiálního světa mezi materiální existencí a duchovní svobodou. Náboženský člověk, ne náboženství, dokazuje existenci duchovních realit a božských hodnot, které člověka čekají na cestě věčného vývoje.

8. Sekulární totalitářství

Ale i po poté, až materialismus a mechanismus budou více či méně poraženi, devastující vliv sekularismu dvacátého století bude ještě stále zamořovat duchovní zkušenost milionů důvěřivých duší.

Současný sekularismus je posilován dvěma celosvětovými faktory. Otcem sekularismu byl přízemní a bezbožný postoj takzvané vědy devatenáctého a dvacátého století─vědy ateistické. Matkou současného sekularismu byla totalitářská středověká křesťanská církev a jeho začátkem byl narůstající protest proti téměř naprosté nadvládě institucionalizované křesťanské církve nad západní civilizací.

V době vytváření této knihy byl a stále je převažujícím intelektuálním a filozofickým klimatem jak v evropském, tak i americkém životěrozhodně ateizmus a humanismus. V průběhu tři sta let se západní myšlení neustále zesvětšťovalo. Náboženství, jehož vliv se stával více a více formálním, se z velké části zabývalo vykonáváním obřadů. Většina lidí, nazývajících sebe křesťany západní civilizace, jsou nevědomky ve skutečnosti sekularisté.

Bylo zapotřebí obrovské síly a mohutného vlivu pro vysvobození myšlení a způsobu žití části západních národů ze zničujícího sevření totalitářské církevní nadvlády. Sekularismus skutečně zpřetrhal okovy církevního vládnutí, ale nyní naopak hrozí nastolením nového a bezbožného typu nadvlády nad srdci a mysli současných lidí. Tyranský a diktátorský stát je přímým potomkem vědeckého materialismu a filozofického ateizmu. Sotva sekularismus osvobodí člověka od nadvlády institucionalizované církve, hned ho prodá do otrockého područí totalitářského státu. Sekularismus osvobodí člověka z církevního otroctví jen proto, aby ho vydal na pospas tyranii politickému a ekonomickému otroctví.

Materialismus popírá Boha, sekularismus ho prostě ignoruje; tak tomu bylo alespoň zpočátku. V poslední době sekularismus přijal militantnější postoj, usilující zaujmout místo náboženství, proti jehož totalitářskému područí kdysi bojoval. Sekularismus dvacátého století má tendenci tvrdit, že člověk Boha nepotřebuje. Ale, mějte se na pozoru! Tato bezbožná filozofie lidské společnosti povede k nepokojům, nepřátelství, neštěstím, válkám a celosvětovým katastrofám.

Bezbožnost nikdy nemůže přinést lidstvu mír. Nic nemůže zaujmout místo Boha v lidskéspolečnosti. Ale velmi dobře si pamatujte toto: nespěchejte vzdát se prospěšných výdobytků světského protestu proti církevnímu totalitářství! V současné době západní civilizace požívá mnoho svobod a předností v důsledku proticírkevní revoluce. Velkou chybou sekularismu bylo následující: v revoltě proti téměř absolutní kontrole života ze strany náboženských autorit a po získání svobody z takové církevní tyranie, sekularisté pak zahájili revoltu proti samotnému Bohu, někdy v tichosti a někdy otevřeně.

Právě revoltě proti církvi vděčíte za úžasnou tvořivost amerického industrializmu a nevídaného rozvoje západní civilizace. A protože světská revolta zašla příliš daleko a ztratila z očí Boha a opravdové náboženství, pak také přišla nenadále úroda světových válek a mezinárodních nepokojů.

Není nutné obětovat víru v Boha pro požívání darů novodobé světské revolty: tolerance, služba společnosti, demokratická vláda a občanské svobody. Nebylo nutné, aby sekularismus zaujal takový nepřátelský postoj k opravdovému náboženství, aby mohl prosazovat vědu a podporovat vzdělání.

Ale sekularismus není jediným zdrojem všech těchto nedávných výdobytků, spojených se zvýšením úrovně života. Za vymoženostmi dvacátého století nestojí pouze věda a sekularismus, ale také nepoznané a nepovšimnuté duchovní vlivy života a učení Ježíše Nazaretského.

Bez Boha, bez náboženství vědecký sekularismus nemůže nikdy koordinovat své síly, sladit své rozdílné a konkurenční zájmy, strany a národy. Tato světská humanistická společnost, bez ohledu na její jedinečné materialistické úspěchy, se pomalu rozpadá. Hlavní soudržnou silou, odporující tomuto rozpadu, je nacionalismus. Ale nacionalismus je hlavní překážkou světovému míru.

Slabost sekularismu spočívá v tom, že se kvůli politice a moci nestará o etiku a náboženství. Vy prostě nemůžete vytvořit bratrství lidí ignorujíc či popírajíc otcovství Boha.

Světský sociální a politický optimismus je iluze. Bez Boha ani svoboda a nezávislost, ani majetek a bohatství nevedou k míru.

Úplná sekularizace vědy, vzdělání, průmyslu a společnosti může vést pouze ke katastrofě. Během první třetiny dvacátého století Urantijci zabili více lidí, než bylo zabito za celou křesťanskou éru. A toto je pouze začátek sklizně hrozných plodů materialismu a sekularismu; ještě přijdou hroznější pohromy.

9. Problémy křesťanství

Nepohrdejte hodnotou vašeho duchovního dědictví─řekou pravdy, tekoucí skrze staletí až do neplodných časů materialistického a ateistického věku. Ve všech svých chválihodných snahách osvobodit se od náboženských pověr minulosti dbejte na to, abyste se pevně drželi věčné pravdy. Ale buďte trpěliví! Když nynější vzpoura pověry skončí, pravdy evangelia Ježíše budou trvale zářivě osvětlovat novou a lepší cestu.

Ale zpohanštělé a socializované křesťanství potřebuje navázat nové spojení s nekompromisním učením Ježíše; to však chřadne z nedostatku nového vidění života Učitele na zemi. Nové a obsáhlejší odhalení náboženství Ježíše je určeno zvítězit nad impériem materialistického sekularismu a svrhnout světovou nadvládu mechanistického naturalismu. V současné době se Urantia rozechvěně přibližuje k jedné z její nejúžasnějších a nejpoutavějších epoch sociální přeměny, morálního probuzení a duchovního osvícení.

Přestože učení Ježíše bylo značně upraveno, přežilo mysterijní kulty v době svého zrodu a nevědomost a pověry doby temna a v současné době pomalu vítězí nad materialismem, mechanismem a ateizmem dvacátého století. A takové časy velkých zkoušek a hrozící porážky jsou vždy časy velkých zjeveních.

Náboženství nutně potřebuje nové vůdce─duchovní muže a ženy, kteří budou mít odvahu spoléhat se výlučně na Ježíše a jeho nesrovnatelné učení. Jestli křesťanství bude i nadále opomíjet jeho duchovní misi a pokračovat ve svém šťourání do sociálních a materiálních problémů, duchovní renesance bude muset počkat na příchod těchto nových učitelů náboženství Ježíše, kteří se budou výhradně věnovat duchovnímu obrození lidí. A potom tyto v duchu zrozené duše rychle dodají ze svých řad tyto vůdce a stanou se zdrojem inspirace, nutné pro sociální, morální, ekonomické a politické reorganizace světa.

Moderní věk odmítne přijmout náboženství, které odporuje faktům a je v nesouladu s jeho nejvyššími koncepcemi pravdy, krásy a dobra. Nastává hodina nového odhalení pravdy a původních základů dnešního překrouceného a kompromisního křesťanství─odhalení opravdového života a učení Ježíše.

Primitivní člověk žil v okovech pověrčivého náboženského strachu. Současní civilizovaní lidé jsou velmo obezřetní, aby neupadli do područí silných náboženských přesvědčeních. Myslící člověk se vždy bál kontroly náboženství. Když silné a dynamické náboženství hrozí podrobit si člověka, ten se ho vždy snaží zdůvodňovat, zlidovět a institucionalizovat a takto doufat, že nad ním získá kontrolu. Takovým postupem se i zjevené náboženství stane výtvorem člověka a je člověkem ovládáno. Současní myslící muži a ženy se vyhýbají náboženství Ježíše kvůli svému strachu z toho, co jim ─a s nimi udělá. A všechny tyto obavy jsou plně oprávněné. Náboženství Ježíše skutečně ovládne a přemění své věřící, vyžadujíc od lidí zasvětit své životy poznání vůle nebeského Otce a věnovat veškerou životní energii nezištné službě bratrství lidí.

Sobečtí muži a ženy prostě nebudou platit takovou cenu dokonce i za největší duchovní poklad, jaký kdy byl smrtelnému člověku nabídnut. Jenom tehdy, když člověk je natolik rozčarován bolestnými zklamáními z nerozumných a mylných sobeckých snah a následného objevení prázdnoty formalizovaného náboženství, bude se chtít celým srdcem uchýlit k evangeliu království─náboženství Ježíše Nazaretského.

Svět potřebuje ve větší míře náboženství z první ruky. Dokonce křesťanství─nejlepší z náboženstvích dvacátého století─není jenom náboženstvím o Ježíši, ale je ve značné míře náboženstvím z druhé ruky. Lidé přijímají toto náboženství tak, jak je jim podáváno uznávanými náboženskými učiteli. Jaké by to bylo pro lidi na světě probuzení, vidět Ježíše tak, jak opravdu žil na zemi a z první ruky poznat jeho životadárná učení! Slova, popisující krásné věci nemohou vyvolat takové silné pohnutí jako pohled na ně samotné, tak jako přesvědčivá slova nemohou inspirovat lidské duše jako zkušenost poznání Boží přítomnosti. Ale neutuchající víra bude stále držet dveře naděje lidské duše otevřené pro vstup věčných duchovních realit božských hodnot nebeských světů.

Křesťanství si dovolilo snížit své ideály před výzvami lidské chamtivosti, válečného šílenství a touhy po moci, ale náboženství Ježíše zůstává neposkvrněnou a nesrovnatelnou výzvou, podněcující to nejlepší co v člověku je a povznést ho nad všechna tato dědictví živočišné evoluce a ctností dosáhnout morálních výšin skutečného osudu člověka.

Křesťanství hrozí pomalá smrt z formalismu, byrokracie, intelektualizmu a dalších neduchovních tendencí. Současná křesťanská církev není takovým bratrstvím dynamických věřících, které kdysi Ježíš pověřil, aby neustále usilovali o duchovní proměnu následujících generací lidstva.

Takzvané křesťanství není jenom náboženskou vírou a náboženskými rituály, ale stalo se také sociálním a kulturním hnutím. Proud současného křesťanství odvodňuje mnohé starodávné pohanské bažiny a mnohé barbarské močály; mnohá starobylá povodí se vlévají do tohoto současného kulturního proudu spolu s řekou, tekoucí s náhorních plošin Galileje, které jsou považovány za jeho výhradní pramen.

10. Budoucnost

Křesťanství rozhodně udělalo tomuto světu nesmírnou službu, ale co dnešní lidé nejvíce potřebují, je Ježíš. Svět znovu potřebuje vidět Ježíše žít na zemi životem v duchu zrozených smrtelníků, kteří působivě odhalují Učitele všem lidem. Je zbytečné mluvit o obnovení primitivního křesťanství; musíte se vydat vpřed z místa, kde se nacházíte. Současná kultura musí projít duchovním křtem s novým odhalením Ježíšova života a musí být osvícena novým chápáním jeho evangelia věčného spasení. A když Ježíš bude takto povýšen, přitáhne k sobě všechny lidi. Ježíšovi učedníci musí být více než vítězi, ale také překypujícími zdroji inspirace a lepšího života pro všechny lidi. Náboženství zůstává pouhým povzneseným humanismem do té doby, dokud odhalení reality Boží přítomnosti v osobní zkušenosti ho neudělá božským.

Krása a vznešenost, lidskost a božskost, jednoduchost a výjimečnost Ježíšova života na zemi představují takový působivý a přitažlivý obraz spasení člověka a odhalení Boha, že teologové a filosofové všech dob se musí zcela vyvarovat pokusům vymýšlet víry či vytvářet teologické systémy duchovního otroctví z takového nadpřirozeného poskytnutí Boha v podobě člověka. V Ježíšovi vesmír vytvořil smrtelného člověka, ve kterém duch lásky zvítězil nad materiálními handicapy času a překonal fakt fyzického původu.

Stále mějte na mysli: Bůh a člověk potřebují jeden druhého. Oni jsou vzájemně nezbytní pro plné a konečné dosažení věčné osobní zkušenosti božského osudu, odkrývajícího se ve vesmírné účelovosti.

„Království Boží se nachází ve vás“ bylo možná největším prohlášením, které kdy Ježíš učinil, hned za oznámením, že jeho Otec je živým a milujícím duchem.

Když se získají nové duše pro evangeliu Učitele, člověka a jeho svět nezmění první kilometr povinností, úkolů či závazků, ale spíše druhý kilometr dobrovolné služby a svobodné láskyplné oddanosti, která naznačuje, že následovník Ježíše se chystá obejmout svého bratra svojí láskou a přivést ho pod duchovní vedení, které ho povede k vyššímu a božskému cíli smrtelného bytí. Křesťanství je i nyní ochotno projít první kilometr, ale lidstvo chřadne a klopýtá v morální temnotě, protože je tak málo těch, kteří jsou ochotni projít druhý kilometr─tak málo přesvědčených následovníků Ježíše, kteří skutečně žijí a milují tak, jak on učil své učedníky žít, milovat a sloužit.

Výzva k účasti na budování nové a reformované lidské společnosti prostřednictvím duchovního znovuzrození Ježíšova království bratrství musí nadchnout všechny v něho věřící tak, jak tomu nebylo od dob, kdy s ním jeho přívrženci chodili po zemi jako jeho druhové v těle.

Žádný společenský či politický systém, který popírá realitu Boha, nemůže přinést nic konstruktivního a trvajícího pro rozvoj lidské civilizace. Ale křesťanství, tak jak je v současné době rozčleněno a zesvětštěno, představuje největší překážku pro svůj další rozvoj; především to platí pro Východ.

Církevnost je dnes a navždy nesrovnatelná s živou vírou, rostoucím duchem a osobní zkušeností věřících druhů Ježíše v bratrství lidí, spojených v duchovní jednotě v království nebeském. Chvályhodná touha zachovat tradice z úspěšných obdobích minulosti často vede k obraně přestárlých náboženských systémů. Dobře míněná touha živit starodávné systémy myšlení fakticky zabraňuje vytváření nových a adekvátních prostředků a metod, určených pro duchovní uspokojení rozšiřujících se a rozvíjejících se myslí moderních lidí. Podobně jsou na tom křesťanské církve dvacátého století, které mají stále velký vliv, ale vůbec si nejsou vědomy překážek, bránících okamžitému rozvoji opravdového evangelia─učeních Ježíše Nazaretského.

Mnoho upřímných lidí, kteří by s radostí projevili svoji oddanost Kristu evangelia, shledávají, že je pro ně značně obtížné nadšeně podporovat církev, která tak málo ukazuje ducha jeho života a učení a o které jim bylo mylně řečeno, že ji založil. Ježíš nezaložil takzvanou křesťanskou církev, ale všemi možnými způsoby, odpovídající jeho podstatě, ji podporoval jako nejlepší existující výklad jeho životního díla na zemi.

Jestli by se jenom křesťanská církev odvážila přijmout program Učitele, tisíce zdánlivě lhostejných mladých lidí by spěchalo zapojit se do takového duchovního hnutí a neváhalo by projít celou tuto cestu velkého dobrodružství a poznání.

Křesťanství čelí vážné hrozbě, vyjádřené v jednom z jeho vlastních sloganů: „Rodina, rozdělena spory, nemůže vydržet.“ Nekřesťanský svět se stěží podřídí křesťanství, rozdrobenému na sekty. Živý Ježíš je jedinou nadějí možného sjednocení křesťanského světa. Opravdová církev─bratrství Ježíše─je neviditelná, duchovní a je charakterizována jednotou a ne nutně jednotností. Jednotnost označuje fyzický svět mechanistické podstaty. Duchovní jednota je plodem upřímného spojení s živým Ježíšem. Viditelná církev by měla přestat překážet progresu neviditelného a duchovního bratrství království Božího. A toto bratrství je předurčeno stát se živým organismem, na rozdíl od institucionalizované společenské organizace. Ono může vhodně využít takové společenské organizace, ale nesmí býti jimi vytlačeno.

Ale i přesto křesťanstvím dvacátého století netřeba opovrhovat. Je produktem mnoha-věkového spojeného morálního génia lidí mnoha národů, kteří si uvědomují Boha a opravdu bylo jednou z největších sil dobra na zemi a proto by s ním nikdo neměl pohrdat, bez ohledu na jeho vrozené a převzaté nedostatky. Křesťanství i nyní probouzí v myslích přemýšlivých lidí silné morální emoce.

Ale není omluvy pro zapojení církve do obchodu a politiky; takové nekalé aktivity jsou do očí bijící zradou Učitele. A opravdoví milovníci pravdy budou jen pomalu zapomínat na to, jak tato institucionalizovaná církev se často opovážila zničit nově zrozenou víru a pronásledovala nositele pravdy, jestliže vystupovali v nepravověrném rouchu.

Je více než zřejmé, že taková církev by nemohla přežít, kdyby ve světě nebyli lidé, kterým takový styl uctívání vyhovoval. Mnoho duchovně netečných duší touží po starobylém, autoritativním náboženství, založeném na rituálech a posvátných tradicích. Lidská evoluce a duchovní progres stěží postačují na to, aby všem lidem bylo umožněno obejít se bez náboženské autority. A neviditelné bratrství království může nakrásně přijmout tyto rodinné skupiny rozdílných sociálních a povahových tříd, kdyby byly ochotny stát se opravdu duchem vedenými Božími syny. Ale v tomto bratrství Ježíše není místo pro sektářskou rivalitu, meziskupinovou nevraživost či morální nadřazenost a duchovní nezpůsobilost.

Tato různá uskupení křesťanů mohou poskytovat uspokojení početným rozmanitým typům rádoby věřících z různých národů západní civilizace, ale takové rozčlenění křesťanského světa představuje obrovskou slabost, když se tento svět snaží rozšířit evangelium Ježíše mezi národy Východu. Tyto národy ještě nerozumějí, že náboženství Ježíše existuje odděleně a poněkud mimo od křesťanství, které se stále více a více stává náboženstvím o Ježíši.

Velká naděje Urantie je spojena s možností nového odhalení Ježíše prostřednictvím nového a rozšířeného výkladu o jeho spasitelném poselství, které by duchovně spojilo v láskyplné službě početné skupiny jeho dnešních samozvaných následovníků.

Také světské vzdělání by mohlo pomoci v této velké duchovní renesanci, kdyby věnovalo větší pozornost učení mladých lidí metodám plánování života a pěstování charakteru. Smysl všeho vzdělání musí spočívat v tom, aby vychovávalo a vedlo k nejvyššímu smyslu života─formování ušlechtilé a harmonicky rozvinuté osobnosti. Existuje velká potřeba pro učení morální discipliny namísto tak přespřílišného vlastního potěšení. Na takovém základě náboženství může přispívat svým duchovním stimulem k rozvoji a obohacení smrtelného života a tím k zajištění a povznesení života věčného.

Křesťanství vzniklo jako improvizované náboženství a v důsledku toho musí účinkovat malou rychlostí. Vysokorychlostní duchovní výkonnost musí počkat na nové odhalení a všeobecnější přijetí skutečného náboženství Ježíše. Ale křesťanství je mohutné náboženství, poněvadž prostí učedníci ukřižovaného tesaře dali do pohybu učení, která během tři sta let dobyla římský svět a potom pokračovala ve svém vítězném tažení, zvítězivši nad barbary, kteří svrhli Řím. Toto stejné křesťanství pokořilo─pohltilo a povzneslo─celý proud hebrejské teologie a řecké filozofie. A pak, když se toto křesťanství ocitlo na více než tisíc let v komatu v důsledku předávkování náboženskými obřady a pohanstvím, samo se vzkřísilo a prakticky podruhé dobylo západní svět. Křesťanství obsahuje dostatek učeních Ježíše na to, aby bylo nesmrtelným.

Jestli by jenom křesťanství mohlo hlouběji proniknout do učeních Ježíše, mohlo by mnohem více pomáhat současnému člověku řešit jeho nové a stále složitější problémy.

Křesťanství má velmi nevýhodné postavení, jelikož v očích celého světa je považováno za součást společenského systému, průmyslového života a morálních norem západní civilizace; a proto se náboženství dostalo nevědomky do role, ve které zdánlivě podporuje společnost, která vrávorá pod tíhou viny, protože toleruje vědu bez idealismu, politiku bez principů, bohatství bez práce, požitkářství bez hranic, vědomosti bez charakteru, moc bez svědomí a průmysl bez morálky.

Naděje současného křesťanství spočívá v tom, aby přestalo podporovat společenské systémy a průmyslové metody západní civilizace a současně se pokorně poklonilo před křížem, který tak hrdinsky velebí a znovu se naučilo od Ježíše Nazaretského největším pravdám, které kdy smrtelný člověk může slyšet─živému evangeliu o otcovství Boha a bratrství lidí.

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved