Kapitola 194 Seslání Ducha Pravdy

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 194

Seslání Ducha Pravdy

KOLEM jedné hodiny odpoledne, když sto dvacet věřících bylo ponořeno do modlitby, všichni začínali pociťovat v pokoji zvláštní přítomnost. A současně všichni tito učedníci pocítili nový a hluboký pocit duchovní radosti, bezpečnosti a jistoty. Toto nové vědomí duchovní síly bylo ihned následováno silnou touhou jít ven a veřejně hlásat evangelium království a radostné zprávy o tom, že Ježíš vstal z mrtvých.

Petr povstal a prohlásil, že toto musí být příchod Ducha Pravdy, kterého jim Učitel slíbil a navrhl, aby šli do chrámu a začali hlásat radostné zprávy, které byly svěřeny do jejich rukou. A oni udělali přesně to, co Petr navrhl.

Tito lidé byli poučeni a instruováni, že evangelium, které by měli hlásat, bylo otcovství Boha a synovství člověka, ale v tento daný moment duchovní extáze a osobního vítězství, nejlepší poselství─nejvýznamnější zprávy─na které tito lidé byli schopni pomyslet, byl fakt vzkříšeného Učitele. A tak šli ven, obdařeni silou shora, aby lidem kázali radostné zprávy o spasení skrze Ježíše, ale neúmyslně udělali chybu v tom, že začali nahrazovat některá fakta, spojená s evangeliem, za samotné evangelium. Petr nevědomky tuto chybu začal a ostatní ho následovali až po Pavla, který vytvořil z nové verze radostných zpráv nové náboženství.

Evangelium království je fakt otcovství Boha spojené s vyplývající z něho pravdou synovstva-bratrství lidí. Křesťanství, takové, jak se od těch dob vyvinulo, je faktem o Bohu jako Otce Pána Ježíše Krista ve spojení se zkušeností bratrstva věřících se vzkříšeným a proslaveným Kristem.

Není na tom nic zvláštního, že tito duchem naplnění lidé využili této příležitosti k vyjádření svých vítězných pocitů nad silami, které se pokusily zabít jejich Učitele a ukončit vliv jeho učení. V takové době bylo pro ně snadnější pamatovat si své osobní spojení s Ježíšem a být nadšen jistotou, že Učitel stále žije, že jejich přátelství neskončilo a že duch pravdy byl skutečně na ně seslán tak, jak on to slíbil.

Tito věřící se náhle cítili, jakoby byli přeneseni do jiného světa─do nového bytí, naplněného radostí, silou a blažeností. Učitel jim řekl, že království přijde v plné moci a někteří si uvědomili, že nyní začínají chápat, co tím myslel.

A když se toto všechno vezme v úvahu, není obtížné pochopit, že tito lidé začali hlásat nové evangelium o Ježíši namísto jejich původního poselství o otcovství Boha a bratrství lidí.

1. Kázání v den Pentekosté

Apoštolové se skrývali po dobu čtyřiceti dní. Den seslání Ducha Pravdy připadl na židovský svátek Pentekosté a tisíce návštěvníků z celého světa se sešlo v Jerusalemu. Mnozí přišli jenom na tento svátek, ale většina zůstala ve městě od Paschi. Předtím zastrašení apoštolové nyní vyšli z jejich několika týdenního uzavření a odvážně se objevili v chrámu, kde začali hlásat nové poselství o vzkříšeném Mesiáši. A všichni učedníci také cítili, že dostali nový duchovní dar vhledu a síly.

Bylo kolem druhé hodiny, když si Petr stoupl na to stejné místo, kde jeho Učitel naposledy učil v tomto chrámu a pronesl tu nadšenou výzvu, jejíž výsledkem bylo získání více než dvou tisíc duší. Učitel již tady nebyl, ale oni zjistili, že tento příběh o něm měl na lidi obrovský vliv. Není divu, že pokračovali i nadále v hlásání toho, co ospravedlňovalo jejich dřívější oddanost Ježíšovi a současně s takovou silou nutilo lidi věřit v něho. Tohoto kázání se zúčastnilo šest apoštolů: Petr, Ondřej, Jakub, Jan, Filip a Matouš. Mluvili déle než hodinu a půl a kázání přednesli v řečtině, hebrejštině a aramejštině a také pronesli několik slov v jiných jazycích, které do určité míry ovládali.

Židovští vůdcové byli zaskočeni odvahou apoštolů, ale báli se proti nim zakročit kvůli obrovskému počtu lidí, kteří věřili jejich příběhu.

Kolem půl páté více než dva tisíce nových věřících následovalo apoštoly k pramenu Siloe, kde Petr, Ondřej, Jakub a Jan je pokřtili ve jménu Ježíše. A byla již tma, když skončili křtění tohoto davu lidí.

Den Pentekosté byl velkou oslavou křtu, časem přátelského obracení na víru těch pohanů, kteří si přáli sloužit Jahvemu. Proto v tento den velký počet židů a věřících jinověrců se podrobilo křtu. Tímto se však v žádném případě neoddělili od židovské víry. Dokonce po nějakou dobu tito věřící v Ježíše byli v judaismu sektou. Všichni, včetně apoštolů, byli stále věrni zásadním požadavkům židovského obřadního systému.

2. Význam Pentekosté

Ježíš žil na zemi a učil evangelium, které svobodilo člověka od pověry, že je dítětem ďábla a povzneslo ho do postavení Božího věřícího syna.. Ježíšovo poselství, jak ho kázal a žil ve své době, bylo účinným východiskem pro duchovní problémy člověka v období jeho oznámení. A nyní, když odešel z tohoto světa, posílá na své místo svého Ducha Pravdy, který je určený pro to, aby žil v člověkovi a každé generaci připomínal Ježíšovo poselství tak, aby každá nová skupina smrtelníků, která se objeví na zemi, měla nejnovější verzi evangelia─takového osobního osvícení a skupinového vedení, které se osvědčí jako účinné východisko pro řešení věčně nových a rozmanitých duchovních problémů člověka.

Prvním úkolem tohoto ducha bylo samozřejmě to, aby sloužil pravdě, udělal ji vlastnictvím osobnosti, poněvadž právě poznání pravdy vytváří nejvyšší formu lidské svobody. Za další, cílem tohoto ducha je zničit u věřících pocit osiřelosti. Ježíš strávil svůj život mezi lidmi a bez jeho přítomnosti by všichni věřící pociťovali pocit osamělosti, kdyby Duch Pravdy nepřišel pobývat v lidských srdcích.

Toto seslání ducha Syna pomohlo připravit mysl všech normálních lidí pro následné univerzální poskytnutí ducha Otce (Ladiče Myšlení) celému lidstvu. V určitém smyslu je tento Duch Pravdy duchem jak Vesmírného Otce, tak i Syna Tvořitele.

Bylo by chybou očekávat silné racionální vědomí rozlitého Ducha. Duch nikdy nevede k vědomí sama sebe, pouze pomáhá uvědomit si Michaela, Božího Syna. Od samého začátku Ježíš učil, že duch nebude mluvit za sebe. Proto důkaz vašeho spojení s Duchem Pravdy nelze najít ve vašem vědomí tohoto ducha, ale spíše ve vaší zkušenosti sílícího spojení s Michaelem.

Duch také přišel pomoci lidem vzpomenout si na slova Učitele a rozumět jim, stejně jako objasnit a vysvětlit jeho život na zemi.

Za další, Duch Pravdy přišel pomoci věřícímu uvidět reality Ježíšova učení a jeho života tak, jak ho prožil v těle a jak ho nyní opět žije nanovo v každém věřícím, v každé generaci duchem naplněných synů Božích.

Z toho vyplývá, že Duch Pravdy skutečně přišel proto, aby vedl všechny věřící k celé pravdě; k rozšiřujícímu se poznání té zkušenosti, která představuje živé a rostoucí duchovní vědomí reality věčného a vzestupného synovstva s Bohem.

Ježíš prožil život, který odhalil člověka podřízeného vůli Otce a není příkladem pro žádného člověka se ho doslova pokusit následovat. Ježíšův život v těle, společně s jeho smrtí na kříži a následné vzkříšení, se brzy staly novým evangeliem výkupného, které bylo tímto zaplaceno za vykoupení člověka ze spárů zlého Boha─vysvobodit ho ze zatracení uraženého Boha. Nicméně, i když evangelium bylo nesmírně zkresleno, faktem zůstává to, že toto nové poselství o Ježíšovi neslo v sobě mnoho podstatných pravd a učení jeho raného evangelia království. A dříve či později tyto skryté pravdy o otcovství Boha a bratrství lidí vyplynou na povrch, aby zásadně změnily celou lidskou civilizaci.

Ale tyto chyby rozumu v žádném případě nepřekážejí velkému progresu věřících v jejich duchovním růstu. Za necelý měsíc po seslání Ducha Pravdy apoštolové dosáhli většího individuálního duchovního růstu, než během jejich téměř čtyřletého osobního a láskou naplněného spojení s Učitelem. A také tato záměna spasitelného evangelia pravdy o synovstvu s Bohem za fakt o vzkříšení Ježíše žádným způsobem nepřekážela rychlému šíření jejich učení; právě naopak, ta skutečnost, že Ježíšovo poselství zůstalo ve stínu nového učení o jeho osobnosti a vzkříšení, nejspíše nesmírně pomohlo hlásat radostné zprávy.

Výraz „křest duchem“, který se tak rozšířil přibližně v té době, pouze označuje vědomé přijetí tohoto daru─Ducha Pravdy─a osobní uznání této nové duchovní síly jako faktoru, posilujícího všechny duchovní vlivy, dříve pociťované Boha si uvědomujícími dušemi.

Od doby seslání Ducha Pravdy je člověk způsobilý vnímat učení a vedení trojitého duchovního daru: duch Otce─Ladič Myšlení, duch Syna─Duch Pravdy, duch Ducha─Svatý Duch.

V určitém smyslu je lidstvo vystaveno dvojímu vlivu sedmidílného působení duchovních faktorů vesmíru. Prvotní evoluční rasy smrtelníků jsou závislé na postupném navazování spojení se sedmi pomocnými duchy mysli Mateřského Ducha lokálního vesmíru. Jak člověk postupuje nahoru po žebříčku rozumového a duchovního vnímání, tak časem se kolem něho vznáší a v něm pobývá sedm vyšších duchovních vlivů. A těchto sedm duchů vyvíjejících se světů jsou:

1. Poskytnutý duch Vesmírného Otce─Ladiči Myšlení.

2. Duchovní přítomnost Věčného Syna─duchovní gravitace vesmíru vesmírů a spolehlivý kanál veškerého duchovního spojení.

3. Duchovní přítomnost Nekonečného Ducha─vesmírný duch-mysl všeho tvoření, duchovní zdroj intelektuálního příbuzenství všech progresivních rozumových bytostí.

4. Duch Vesmírného Otce a Syna Tvořitele─Duch Pravdy, který je všeobecně považován za ducha Vesmírného Syna.

5. Duch Nekonečného Syna a Vesmírného Mateřského Ducha─Svatý Duch, který je všeobecně považován za Vesmírného Ducha.

6. Duch mysli Vesmírného Mateřského Ducha─sedm pomocných duchů mysli lokálního vesmíru.

7. Duch Otce, Synů a Duchů─duch vzestupných smrtelníků obydlených světů, nabývající nové jméno po splynutí v duchu narozené smrtelné duše s Rajským Ladičem Myšlení a po následném získání božskosti a glorifikaci statusu Rajského Sboru Konečnosti.

A tak seslání Ducha Pravdy dalo světu a jeho národům poslední duchovní dar, určený pro pomoc ve vzestupném hledání Boha.

3. Co se stalo při Pentekosté

Mnoho pochybných a podivných učení je spojeno s ranými vyprávěními o dni Pentekosté. V pozdějších dobách události tohoto dne, kdy k lidem přišel nový učitel, Duch Pravdy, byly promíchány s nesmyslnými výlevy bujných emocí. Hlavním úkolem tohoto rozlitého ducha Otce a Syna je naučit lidi pravdám o lásce Otce a soucitu Syna. Toto jsou ty pravdy o božskosti, které lidé mohou pochopit ve větší míře, než všechny ostatní božské rysy charakteru. Duch Pravdy je v prvé řadě zaměřen na odhalení duchovní podstaty Otce a morálního charakteru Syna. Když Syn Tvořitel pobýval v těle, odhalil lidem Boha; Duch Pravdy, pobývající v srdci, odhaluje lidem Syna Tvořitele. Když člověk přináší ve svém životě „plody ducha“, pouze projevuje rysy, které Učitel projevoval ve svém vlastním pozemském životě. Když byl Ježíš na zemi, prožil svůj život jako jedna osobnost─Ježíš Nazaretský. Ode dne Pentekosté Michael získal schopnost žít nový život ve zkušenosti každého, pravdu poznavšího věřícího, jako vnitřní duch „nového učitele“.

Mnoho věcí, které se stanou během lidského života, je těžké pochopit, obtížné je sladit s ideou o vesmíru, ve kterém převládá pravda a ve kterém vítězí spravedlnost. Ono to tak často vypadá, že převládá hanebnost, lež, nepoctivost a nečestnost─hřích. Přesto přece, nevítězí pravda nad zlem, hříchem a špatností? Ano, vítězí. A život a smrt Ježíše jsou věčným důkazem toho, že pravda dobra a víra duchem vedeného tvora budou vždy uchráněny. Ježíšovi se na kříži posmívali: „Uvidíme, jestli přijde Bůh a vysvobodí ho.“ V den ukřižování bylo všechno temné, ale ráno v den vzkříšení bylo nádherně jasno; ještě jasněji a radostněji bylo v den Pentekosté. Náboženství prostoupená pesimistickou beznadějí usilují o vysvobození od břemen života; touží odejít ze světa do nekonečného spánku a odpočinku. Toto jsou náboženství primitivního strachu a úzkosti. Náboženství Ježíše je novým evangeliem víry, které je nutno provolat pachtícímu se lidstvu. Toto nové náboženství je založeno na víře, naději a lásce.

Život, který Ježíš prožil ve smrtelném těle, mu přinesl nejtvrdší, nejkrutější a nejbolestnější rány; a tento člověk čelil těmto údělům osudu s vírou, odvahou a neochvějným odhodláním konat vůli svého Otce. Ježíš poznal život v celé jeho hrozné realitě a zvládl ho─a také i ve smrti. On nepoužíval náboženství pro osvobození od života. Náboženství Ježíše se nesnaží uniknout tomuto životu, aby se těšilo nadějí na čekající blaho v dalším bytí. Náboženství Ježíše dává radost a pokoj jiné, duchovní existenci, aby povzneslo a zušlechtilo život lidí v těle.

Jestli náboženství je pro lidi opiátem, tak to není náboženství Ježíše. Na kříži odmítl napít se smrtící drogy a jeho duch, rozlitý na celé lidstvo, je mocným světovým vlivem, který vede člověka k Bohu a nutí ho jít vpřed. Duchovní nutkání jít vpřed je nejsilnější hnací silou existující na tomto světě; pravdu poznávající věřící je tou progresivní a aktivní duší na zemi.

V den Pentekosté náboženství Ježíše rozbilo všechny národní restrikce a rasové okovy. Věčnou pravdou je: „Kde je duch Pána, tam je svoboda.“ V tento den se Duch Pravdy stal osobním darem Učitele každému smrtelníkovi. Tento duch byl seslán za účelem pomoci věřícím účinněji kázat evangelium království, ale oni chybně pochopili zkušenost obdržení rozlitého ducha jako část nového evangelia, které nevědomě vytvářeli.

Nepřehlédněte fakt, že Duch Pravdy byl seslán všem upřímným věřícím; tento duchovní dar nebyl poskytnut pouze apoštolům. Těch sto dvacet mužů a žen, shromážděných v horním pokoji, obdrželo duchovní dar nového učitele stejně, jako všechna upřímná srdce na celém světě. Tento nový učitel byl seslán lidstvu a každá duše ho obdržela v souladu s láskou k pravdě a schopnosti chápat duchovní reality a rozumět jim. Konečně je opravdové náboženství vysvobozeno z opatrovnické péče knězů a všech církevních skupin a nachází svůj skutečný projev v individuálních duších lidí.

Náboženství Ježíše podporuje nejvyšší typ lidské civilizace v tom smyslu, že vytváří nejvyšší typ duchovní osobnosti a hlásá posvátnost takového člověka.

Příchod Ducha Pravdy v den Pentekosté umožnil vznik náboženství, které není ani radikální, ani konzervativní; není ani staré, ani nové; nebudou ho ovládat ani staří, ani mladí. Fakt pozemského života Ježíše slouží jako pevný bod pro zakotvení času, zatímco seslání Ducha Pravdy umožňuje neustálý rozvoj a nekonečný růst náboženství, které odkryl svým životem a evangeliem, které hlásal. Duch vede k celé pravdě; on je učitelem rozšiřujícího se a stále rostoucího náboženství nekonečného progresu a božského rozvoje. Tento nový učitel bude navždy odhalovat pravdu hledajícímu věřícímu o tom, co bylo tak božsky odhaleno v osobě a charakteru Syna Člověka.

Jevy, spojené se sesláním „nového učitele“ a také to, že kázání apoštolů bylo přijato lidmi různých ras a národů, shromážděných v Jerusalemu, ukazují univerzálnost Ježíšova náboženství. Evangelium království nebylo určeno žádnému konkrétnímu národu, kultuře či jazyku. Den Pentekosté byl svědkem velikého úsilí ducha vysvobodit náboženství Ježíše z jeho zděděných židovských pout. Dokonce po tomto jevu rozlévání ducha na celé lidstvo apoštolové se nejdříve pokusili vnutit svým konvertitům pravidla judaismu. Také Pavel měl potíže se svými jerusalemskými bratry, protože odmítl podrobit jinověrce těmto židovským praktikám. Žádné otevřené náboženství se nemůže rozšířit po celém světě, jestli dělá vážnou chybu v tom, že v sobě ponechává nějakou národní kulturu, nebo je spojeno se zavedenými národními, společenskými či ekonomickými praktikami.

Seslání Ducha Pravdy nebylo závislé na žádných formalitách, obřadech, církevních místech a mimořádného chování těch, kteří ho obdrželi v celé plnosti. Když duch sestoupil na ty, kteří byli shromážděni v horním pokoji, oni tam pouze seděli, pohrouženi do tiché modlitby. Duch byl seslán jak do měst, tak i na venkov. Nebylo nutné, aby apoštolové odešli na několik let do samoty a tam meditovali, aby obdrželi ducha. Pentekosté navždy odděluje představu o duchovní zkušenosti od teorie o nutnosti speciálně vhodného prostředí.

Den Pentekosté, s jeho duchovním darem, byl určen navždy osvobodit náboženství Ježíše od jakékoliv závislosti na fyzické síle; učitelé tohoto nové náboženství dostali ke své dispozici duchovní zbraně. Půjdou zdolat svět s nevyčerpatelným odpuštěním, nedostižnou dobrou vůlí a překypující láskou. Jsou vyzbrojeni tak, aby překonali zlo dobrem, porazili nenávist láskou, zničili strach odvážnou a živou vírou v pravdu. Ježíš již dříve učil své stoupence, že jeho náboženství nikdy není pasivní; jeho učedníci musí být vždy aktivní a pozitivní ve svých projevech soucitu a lásky. Tito věřící se již nedívali na Jahveho jako na „Pána Tvorstva.“ Nyní považovali věčné Božstvo za „Boha a Otce Pána Ježíše Krista.“ Udělali alespoň tento pokrok, i když do určité míry nedokázali plněji pochopit pravdu, že Bůh je také duchovním Otcem každého jedince.

V den Pentekosté byl smrtelný člověk obdařen silou odpouštět osobní křivdy; být laskavý i tváří v tvář největší nespravedlnosti, zůstat klidným při hrozivém nebezpečí a čelit projevům nenávisti a hněvu nebojácnými akty lásky a shovívavosti. Ve své historii Urantia prošla hrůzami velkých a ničivých válek. Všichni účastníci těchto tragických bitev utrpěli porážku. Pouze jeden se stal vítězem; pouze jeden vyšel z těchto krutých bojů se zvětšenou reputací─byl to Ježíš Nazaretský s jeho evangeliem o překonávání zla dobrem. Tajemství lepší civilizace je v učeních Učitele vázáno na bratrství lidí, dobrou vůli lásky a vzájemné důvěře.

Do Pentekosté náboženství odhalilo pouze člověka, hledajícího Boha; ode dne Pentekosté člověk i nadále hledá Boha, ale nyní nad celým světem září pohled Boha, který také hledá člověka a když ho najde, posílá mu svůj Duch, aby v něm pobýval.

Před učením Ježíše, které vyvrcholilo v den Pentekosté, v předchozích náboženstvích ženy neměly téměř žádná práva, nebo duchovní postavení. Po Pentekosté žena stála před Bohem v bratrství království na stejné úrovni s mužem. Mezi těmi sto dvaceti lidmi, kteří byli takto navštíveni duchem, bylo mnoho věřících žen a ty byly obdarovány rovným dílem s věřícími muži. Muži si již nemohou dovolit monopolizovat právo náboženské služby. Farizej může i nadále děkovat Bohu za to, že se „nenarodil jako žena, malomocný, nebo pohan“, ale mezi následovníky Ježíše žena byla navždy osvobozena od veškeré náboženské diskriminace, založené na pohlaví. Pentekosté odstranil všechny náboženské nerovnoprávnosti založené na rasové odlišnosti, kulturních rozdílech, společenských třídách či předsudků k ženskému pohlaví. Není divu, že věřící v toto nové náboženství provolávali: „Kde je duch Hospodina, tam je svoboda.“

Jak matka, tak i bratr Ježíše Jakub byli přítomni mezi sto dvaceti věřícími a jako členové této hromadné skupiny učedníků také obdrželi rozlitého ducha. Neobdrželi o nic víc tohoto božského daru, než jejich druhové. Členům Ježíšovy pozemské rodiny nebyl poskytnut žádný zvláštní dar. Den Pentekosté udělal konec odbornému kněžstvu a veškerým vírám v náboženskýchrodinách.

Před Pentekosté se apoštolové mnohého vzdali pro Ježíše. Obětovali své domy, rodiny, přátele, světské majetky a postavení. V den Pentekosté se odevzdali Bohu a Otec a Syn odpověděli tím, že oni se odevzdali člověku─poslali svůj společný duch, aby pobýval v lidech. Tato zkušenost ztráty svého „já“ a nalezení ducha nebyl projev emocí; byl to akt vědomého podřízení cizí vůle a bezvýhradného odevzdání sebe sama.

Den Pentekosté byl výzvou k duchovní jednotě věřících v evangelium. Když duch sestoupil na učedníky v Jerusalemu, to samé se stalo ve Filadelfii, Alexandrii a všech ostatních místech, kde pobývali opravdoví věřící. Je doslova pravdou, že „mezi všemi věřícími bylo jenom jedno srdce a jedna duše.“ Náboženství Ježíše je nejmocnější sjednocující silou, jakou kdy svět poznal.

Den Pentekosté byl určený, aby oslabil sobecké prosazování jedinců, skupin, národů a ras. Je to právě vlastnost sobeckého prosazování, které tak zvyšuje napětí, že se periodicky projeví ve zničujících válkách. Lidstvo se může sjednotit pouze duchovním sbližováním a Duch Pravdy je univerzálním duchovním vlivem na tomto světě.

Příchod Ducha Pravdy očišťuje lidské srdce a vede jeho příjemce k formulování smyslu života─vykonávat vůli Boha a dělat vše pro blaho lidí. Materiální duch sobeckosti byl pohlcen tímto novým duchovním darem nezištnosti. Pentekosté, tehdy i nyní, oznamuje, že historický Ježíš se stal božím Synem živé zkušenosti. Když je radost z tohoto rozlitého ducha vědomě prožívána v lidském životě, posiluje zdraví, stimuluje mysl a je nevyčerpatelným zdrojem energie pro duši.

Modlitba nebyla příčinou příchodu ducha v den Pentekosté, ale sehrála velkou roli při určení stupně schopnosti přijetí, která charakterizovala rozdílnost jednotlivých věřících. Modlitba nemůže pohnout božím srdcem, aby seslalo štědrý dar, ale velmi často prohlubuje a rozšiřuje kanály, po kterých boží poskytnutí protékají do srdcí a duší těch, kteří tímto způsobem nezapomínají udržovat nepřerušované spojení se svým Tvůrcem skrze upřímnou modlitbu a opravdovou úctu.

4. Začátky křesťanské církve

Když byl Ježíš tak náhle zajat svými nepřáteli a tak rychle ukřižován mezi dvěma zloději, jeho apoštolové a učedníci byli naprosto demoralizováni. Myšlenka na Učitele, uvězněného, spoutaného, zmučeného a ukřižovaného, byla těžko snesitelná i pro apoštoly. Zapomněli na jeho učení a na jeho varování. On opravdu mohl být „velkým prorokem ve slovech a činech v očích Boha a celého národa,“ ale těžko mohl být tím Mesiášem, na kterého oni čekali, aby obnovil izraelské království.

Potom přišlo vzkříšení Ježíše a tím vysvobození z jejich beznaděje a navrácení jejich víry v božskost Učitele. Stále znovu ho vidí a rozmlouvají s ním a on je vede na Olivovou horu, kde se s nimi loučí a říká jim, že se vrací k Otci. Řekl jim, aby zůstali v Jerusalemu do doby, dokud nebudou obdařeni silou─dokud nepřijde Duch Pravdy. A v den Pentekosté tento nový učitel přichází a oni ihned vycházejí ven kázat své evangelium s novými silami. Jsou odvážnými a neohroženými následovníky živého Hospodina a ne mrtvého a poraženého vůdce. Učitel žije v srdcích těchto evangelistů; Bůh není v jejich myslích teorií; stal se živou přítomností v jejich duších.

Den za dnem pokračovali vytrvale a soudržně v učení v chrámě a lámání chleba doma. Jídlo přijímali s radostí a lehkostí v srdci, velebíc Boha a přejíc blaho všem lidem. Oni všichni byli naplněni duchem a slova Boží hlásali neohroženě. A davy lidí, které uvěřily, byly jedno srdce a jedna duše; a nikdo z nich neřekl, že, to co má, je jeho, ale všechno u nich bylo společné.

Co se stalo s těmito lidmi, které Ježíš vysvětil, aby se vydali do světa hlásat evangelium království─otcovství Boha a bratrství lidí? U nich se objevilo nové evangelium; oni hoří novou zkušeností; jsou naplněni novou duchovní energií. Zčistajasna se jejich poselství přesunulo k hlásání o vzkříšeném Kristovi: „Ježíš Nazaretský, člověk, kterému Bůh dal moc konat pozoruhodné činy a zázraky a který vám byl oddán, byl vydán do rukou zaujaté rady a s vědomím Boha jste ho přibili na kříž a zabili. Události, které Bůh věstil ústy mnoha proroků, se tímto udály. Ale Bůh vzkřísil tohoto Ježíše. Bůh udělal Ježíše Hospodinem a Kristem. Vyvýšený po pravici Boha a obdrževši od Otce slíbeného ducha, rozlije to, co vy vidíte a slyšíte. Kajte se, aby vaše hříchy byly vymazány; aby Otec mohl poslat Krista, kterého pro vás vybral─toho Ježíše, který nyní musí zůstat na nebesích do obrození všeho existujícího.“

Evangelium království─poselství Ježíše─bylo náhle přeměněno do evangelia o Pánu Ježíši Kristu. Apoštolové nyní hlásali fakta o jeho životě, smrti a vzkříšení a kázali o naději na jeho brzký návrat na tento svět dokončit práci, kterou začal. Takto se poselství prvních věřících zaměřilo na kázání o faktech prvního příchodu Ježíše a na učení o naději na jeho druhý příchod, o kterém předpokládali, že se uskuteční velmi brzy.

Kristus se měl brzy stát symbolem velmi rychle se vytvářející církve. Ježíš žije; zemřel pro lidi; seslal svého ducha; brzy se opět vrátí. Ježíš žil v jejich myšlenkách a definovall všechny jejich nové představy o Bohu a všem jiném. První věřící byli příliš nadšeni novým učením o tom, že „Bůh je Otcem Pána Ježíše“, než aby rozvíjeli staré poselství, že „Bůh je milujícím Otcem všech lidí“, každého jednotlivého člověka. Pravdou je, že v těchto raných komunitách věřících vznikl nádherný projev bratrské lásky a bezpříkladné dobré vůle. Ale to bylo společenství věřících v Ježíše, ale ne společenství bratrů v rodině nebeského Otce. Zdrojem jejich dobré vůle byla láska, zrozená z představy o pobytu Ježíše na zemi a ne z vědomí o bratrství smrtelných lidí. Nicméně, byli naplněni radostí a žili takový nový a výjimečný život, že všechni lidé byli přitahováni jejich učením o Ježíšovi. Udělali obrovskou chybu v tom, že namísto evangelia používali živý a obrazný komentář o něm, ale i to však přestavovalo největší náboženství, jaké kdy lidstvo poznalo.

Nebylo pochyb o tom, že ve světě vzniká nové společenství. „Mnoho lidí, kteří uvěřili, pokračovali odhodlaně a vytrvale v šíření apoštolského učení a bratrství a společně lámali chléb a modlili se.“ Jeden druhého nazývali bratrem a sestrou; vítali jeden druhého svatým polibkem; pomáhali chudým. Bylo to bratrství života a úcty k jiným. Jejich společenství nevzniklo na základě předpisu, ale na touze dělit se o své materiální statky se svými věřícími druhy. Oni pevně věřili, že Ježíš se vrátí, aby dokončil ustanovení Otcova království ještě během jejich života. Toto spontánní kolektivní sdílení pozemských statků nebylo součástí Ježíšova učení; vzniklo proto, že tito muži a ženy tak upřímně a tak pevně věřili, že on se vrátí každým dnem dokončit svoji práci a uskutečnit království. Ale konečné výsledky tohoto dobře míněného experimentu, vzniklého z bezmyšlenkovité bratrské lásky, byly katastrofální a přinesly hodně soužení. Tisíce upřímných věřících prodalo své majetky a zbavilo se základních prostředků a dalších činorodých aktiv. Časem tenčící se zdroje křesťanského „rovnocenného sdílení“ dospěly ke konci─ale svět existovat nepřestal. Velmi brzy věřící v Antiochii udělali sbírku, aby zachránili své věřící druhy v Jerusalemu od smrti hladem.

V tu dobu věřící slavili Pánovu Poslední Večeři tak, jak byla ustanovena; to znamená, že se shromáždili při společném jídle v přátelském duchu a podělili se o svátost na konci jídla.

Zpočátku křtili ve jménu Ježíše; trvalo to téměř dvacet let, než začali křtít ve „jménu Otce, Syna a Ducha Svatého.“ Křest byl jediným požadavkem pro přijetí do společenství věřících. V tu dobu nebyli ještě organizací; byli prostě bratrstvem Ježíše.

Tato sekta Ježíše se velmi rychle rozrůstala a saduceové opět na ně obrátili svoji pozornost. Farizejové nebyli touto situací vůbec znepokojeni, poněvadž viděli, že žádné z učení křesťanů nebylo v rozporu s židovskými zákony. Ale saduceové začali dávat vůdce sekty Ježíše do vězení až do doby, kdy přijali radu jednoho z předních rabínů, Gamaliela, který jim poradil: „Nevšímejte si těchto lidí a nechte je být, neboť jestli je tato činnost či tato práce dílem lidí, bude poražena; ale jestli je to dílo Boží, nebudete schopni je porazit a možná se naleznete v situaci, že budete bojovat proti Bohu.“ Saduceové se rozhodli uposlechnout radu Gamaliela a v Jerusalemu nastal čas míru a klidu, během kterého se nové evangelium Ježíše rychle rozšířilo.

A tak všechno šlo dobře v Jerusalemu až do doby příchodu velkého počtu Řeků z Alexandrie. Do Jerusalema přišli dva žáci Ródana a získali pro víru mnoho konvertitů z řad helénistů. Mezi jejich prvními konvertity byli Štěpán a Barnabáš. Tito schopní Řekové měli jiný pohled na svět než židé a nedodržovali pevně židovské způsoby uctívání a jiné obřadní praktiky. A právě činnost těchto řeckých věřících způsobila konec mírumilovných vztahů mezi bratrstvím Ježíše a farizeji a saduceji. Štěpán a jeho řečtí druhové začali kázat tak, jak kázal Ježíš a to je okamžitě přivedlo do konfliktu s židovskými vládci. Během jednoho ze Štěpánových kázáních na veřejnosti, když se dostal ke spornému bodu ve svém projevu, saduceové obešli všechny soudní formality a na místě ho ukamenovali k smrti.

Tak se Štěpán, vůdce kolonie řeckých věřících v Jerusalemu, stal prvním mučedníkem nové víry a tato neobvyklá událost byla příčinou pro formální vytvoření rané křesťanské církve. Tato nová krizová situace vedla k poznání, že věřící nemohou již déle působit jako sekta v rámci judaismu. Všichni souhlasili s tím, že se musí oddělit od nevěřících; a za necelý měsíc od smrti Štěpána byla v Jerusalemu vytvořena církev pod vedením Petra a Ježíšův bratr Jakub byl zvolen jejím formálním představeným.

A potom židé začali opět anemilosrdně pronásledovat členy nové církve, takže aktivní učitelé nového náboženství o Ježíši, které bylo následně v Antiochii nazváno křesťanstvím, se vydali do všech konců impéria kázat o Ježíši. Do doby, než se objevil Pavel, šíření tohoto poselství bylo v rukou Řeků; a tito první misionáři, tak jako i ti pozdější, šli ve stopách Alexandrova bývalého tažení─přes Gázu a Tyr do Antiochie a pak přes Malou Asii do Makedonie a potom do Říma a do nejvzdálenějších míst impéria.

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved