Kniha Urantia

Kapitola 186

Krátce před ukřižováním

186:0.1 (1997.1) KDYŽ se Ježíš a jeho žalobci vydali za Herodem, Učitel se obrátil na apoštola Jana a řekl: „Jane, ty již pro mne nemůžeš tady nic udělat. Jdi za moji matkou a přiveď ji ke mně ještě předtím, než zemřu.“ Když Jan uslyšel požadavek svého Učitele a přestože ho nechtěl nechat samotného mezi jeho nepřáteli, spěšně se vydal do Betanie, kde byla celá Ježíšova rodina shromážděna a čekala v domě Marty a Marie, sester Lazara, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých.

186:0.2 (1997.2) Několikrát během tohoto rána přinesli poslové zprávu Martě a Marii o průběhu soudu s Ježíšem. Ale rodina Ježíše dorazila do Betanie jen několik minut před příchodem Jana, který tam přišel s požadavkem od Ježíše, aby mohl ještě uvidět svoji matku než ho popraví. Když jim Jan pověděl všechno, co se odehrálo od půlnočního zatčení Ježíše, jeho matka Marie se okamžitě vydala v doprovodu Jana navštívit svého nejstaršího syna. Než Marie a Jan došli do města, Ježíš pod dohledem římským vojáků, kteří ho měli ukřižovat, již dorazili na Golgotu.

186:0.3 (1997.3) Když se Ježíšova matka Marie vydala s Janem za svým synem, jeho sestra Rút odmítla zůstat se zbytkem rodiny. Jelikož byla pevně rozhodnuta jít se svou matkou, její bratr Juda šel s ní. Ostatní členové Učitelovy rodiny zůstali na pokyn Jakuba v Betanii a téměř každou hodinu jim poslové Davida Zebedea přinášeli zprávy o průběhu tohoto děsivého spiknutí zabít jejich nejstaršího bratra, Ježíše Nazaretského.

1. Konec Jidáše Iškariotského

186:1.1 (1997.4) Bylo kolem půl deváté tohoto pátečního rána, když Pilát ukončil výslech Ježíše a Učitel byl předán do rukou římských vojáků, kteří ho měli ukřižovat. Jakmile se Římané zmocnili Ježíše, velitel židovských stráží odpochodoval se svými muži zpět do svého velitelského štábu v chrámě. Velekněz a jeho druhové saduceové odešli hned za strážemi do své obvyklé poradní kamenné síně v chrámě. Tam se setkali s většinou ostatních členů Velké rady, čekajících na zprávu o tom, jak to dopadlo s Ježíšem. Když Kaifáš pronášel svoji zprávu Velké radě o soudu a odsouzení Ježíše, přišel před ně Jidáš a požadoval svoji odměnu za to, že zařídil zatčení Učitele a sehrál roli v jeho odsouzení k trestu smrti.

186:1.2 (1997.5) Všichni tito židé Jidáše nesnášeli; oni se dívali na zrádce s naprostým opovržením. Po celou dobu soudu Ježíše u Kaifáše a během jeho výslechu Pilátem, Jidáše hryzalo svědomí o svém zrádcovském jednání. A začínal také pociťovat určitou deziluzi o odměně, kterou měl dostat za svoji službu jako zrádce Ježíše. Nelíbil se mu chladný přístup a povýšenost židovských vůdců; nicméně očekával, že bude štědře odměněn za své zbabělé jednání. Předpokládal, že bude předvolán před celou Velkou radu a tam uslyší chvalořečení o svém činu a obdrží patřičná uznání za velkou službu, o které si on sám pochleboval, že ji vykonal pro svůj národ. Proto si představte to velké překvapení sobeckého zrádce, když sluha velekněze mu poklepal na rameno a vyzval ho jít s ním ven ze síně, kde mu pak řekl: „Jidáši, byl jsem určen zaplatit ti za zrazení Ježíše. Tady je tvá odměna.“ A když to řekl, tak Kaifášův sluha dal Jidášovi měšec, ve kterém bylo třicet stříbrných─v té době to byla cena, kterou stál vychovaný a zdravý otrok.

186:1.3 (1998.1) Jidáš byl zaskočen a zklamán. Chtěl se ihned vrátit zpět do síně, ale stráž u dveří ho tam nevpustila. Toužil obrátit se na Vysokou radu, ale ta mu to neumožnila. Jidáš nemohl uvěřit tomu, že tito židovští vládcové ho nechají zradit své přátele a svého učitele a potom mu za odměnu dají třicet stříbrňáků. Cítil se ponížený, roztrpčený a zcela zdrcený. Vyšel z chrámu jakoby v transu. Bezmyšlenkovitě vložil měšec s penězi do své hluboké kapsy, do stejné kapsy, ve které tak dlouhou dobu nosil měšec s apoštolskými penězi. Bloudil městem mezi davy lidí, kteří se šli dívat na ukřižování.

186:1.4 (1998.2) Z dálky Jidáš uviděl, jak je vztyčován kříž s přibitým Ježíšem a při tomto pohledu se rychle vrátil zpět do chrámu, násilím vnikl do síně a tam se postavil před Velkou radu, která ještě stále zasedala. Zrádce byl téměř bez dechu a značně rozrušený, ale dokázal zablekotat tato slova: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev. A vy jste mě urazili. Za moji službu jste mě dali peníze─v ceně otroka. Lituji toho, co jsem udělal; nechci vaše peníze. Chci se zbavit viny za tento čin.“

186:1.5 (1998.3) Když židovští vládcové Jidáše vyslechli, smáli se mu. Jeden z nich, sedící blízko místa, kde Jidáš stál, mu pokynul, aby opustil síň a řekl: „Tvůj učitel byl již popraven Římany a pokud jde o tvoji vinu, co je nám po tom? To je tvoje věc─a zmiz!“

186:1.6 (1998.4) Po odchodu ze zasedací síně Vysoké rady Jidáš vyndal třicet stříbrných z měšce a hodil je na podlahu chrámu. Když zrádce vyšel z chrámu, byl téměř zbavený smyslů. Jidáš nyní prožíval zkušenost poznání opravdové podstaty hříchu. Všechna sláva, okouzlení a opojení z podlého činu zmizely. Teď tady zločinec stál sám a tváří v tvář rozsudku své iluzí zbavené a zklamané duši. Hřích uměl očarovat a byl dobrodružný v době páchání, ale nyní si musí sklidit holá a neromantická fakta.

186:1.7 (1998.5) Tento bývalý vyslanec království nebeského na zemi teď bloudil ulicemi Jerusalema sám a opuštěný. Jeho zoufalství bylo bezútěšné a naprosté. Prošel městem a vyšel za hradby a vydal se do děsivě osamělého údolí Hinóm, kde vylezl na strmou skálu, vzal opasek od svého pláště, jeden konec přivázal na malý strom, druhý si zavázal kolem krku a skočil přes sráz dolů. Ještě nebyl mrtvý, když se uzel, vázaný nervózníma rukama, uvolnil a zrádcovo tělo se roztříštilo na kusy, jak padalo po skále dolů.

2. Učitelův postoj

186:2.1 (1999.1) Když byl Ježíš zatčen, věděl, že jeho práce na zemi v podobě lidského těla skončila. Byl si plně vědom toho, jakou smrtí zemře a málo ho zajímaly detaily jeho takzvaných soudních procesů.

186:2.2 (1999.2) Před tribunálem Vysoké rady Ježíš odmítl odpovídat na svědectví křivopřísežných svědků. Existovala pouze jedna otázka, která by vždy vyvolala odpověď a to ať položená přítelem či nepřítelem. A to byla otázka, týkající se podstaty a božskosti jeho mise na zemi. Když byl dotázán, zdali je Synem Božím, tak vždy bez váhání odpověděl. On vytrvale odmítal mluvit před zvědavým a zákeřným Herodem. Před Pilátem promluvil jen tehdy, když si myslel, že Pilát, nebo některý jiný upřímný člověk může získat lepší porozumění o pravdě. Ježíš učil své apoštoly o tom, že je zbytečné házet perly sviním a on nyní měl odvahu dělat to, co učil. Jeho chování v tu dobu bylo příkladem trpělivé lidské pokory spolu se vznešenou mlčenlivostí a posvátnou důstojností božskosti. On byl plně připraven diskutovat s Pilátem o jakékoliv otázce, týkající se politických obviněních proti němu─jakékoliv otázce, která, podle jeho mínění, náležela do kompetence místodržitele.

186:2.3 (1999.3) Ježíš byl přesvědčen, že to byla vůle Otce, aby podstoupil přirozený a obvyklý průběh událostí, které musí podstoupit každý ostatní smrtelník a proto odmítl použít také svých čistě lidských schopností přesvědčivé výmluvnosti, aby ovlivnil výsledek machinací svých sociálně krátkozrakých a duchovně slepých smrtelných bratrů. Ačkoliv Ježíš žil a zemřel na Urantii, jeho celá lidská životní dráha, od počátku do konce, byla představením, určeným ovlivnit a poučit celý vesmír, který on stvořil a který bude nekonečně dlouho řídit.

186:2.4 (1999.4) Tito krátkozrací židé hlasitě a nepřístojně požadovali smrt Učitele, zatímco on tam stál, vznešeně mlčel a díval se smrtelnou scénu národa─pozemského národa svého vlastního otce.

186:2.5 (1999.5) Ježíš se vyznačoval tím typem lidského charakteru, který mohl zachovat svoji vyrovnanost a udržet svoji důstojnost i tváří v tvář vytrvalému a svévolnému urážení. Jeho nebylo možno zastrašit. Když byl poprvé napaden sluhou Annáše, tak pouze navrhl, že by bylo vhodné povolat svědky, kteří by mohli náležitě proti němu svědčit .

186:2.6 (1999.6) Od počátku do konce v tomto takzvaném soudu před Pilátem přihlížející nebeská armáda nemohla nevysílat do vesmíru popis této scény jako „Pilát u soudu před Ježíšem.“

186:2.7 (1999.7) Když byl Ježíš před Kaifášem a když se všechna falešná svědectví zhroutila, Ježíš neváhal odpovědět na otázku velekněze a svým vlastním svědectvím jim poskytl to, co oni chtěli mít jako základ pro jeho odsouzení za rouhání.

186:2.8 (1999.8) Učitel nikdy neprojevil ani nejmenší zájem o Pilátovy dobře míněné, ale polovičaté, snahy dosáhnout jeho propuštění. On opravdu měl s Pilátem soucit a upřímně se pokusil osvítit jeho zatemnělou mysl. Byl naprosto netečný ke všem výzvám římského místodržitele k židům, aby odvolali svá obvinění proti němu. Po celou dobu tohoto bolestného utrpení projevoval prostou důstojnost a neokázalou vznešenost. Ani sebemenší náznak neupřímnosti nebylo v jeho odpovědi, kterou dal svým budoucím vrahům, když se ho zeptali, jestli je „králem židovským“. S pouze mírným a krátkým vysvětlením přijal toto pojmenování, uvědomujíc si, že když se jednou rozhodli ho zatratit, tak on by byl tím posledním kandidátem na reálné vládnutí národu a to dokonce i v duchovním smyslu.

186:2.9 (2000.1) V průběhu těchto výslechů Ježíš toho řekl velmi málo, ale řekl toho dost, aby všem smrtelníkům ukázal typ lidského charakteru, který může člověk nabýt ve spojení s Bohem a odhalil celému vesmíru způsob, jakým se Bůh může projevit v životě tvora, když takový tvor se upřímně rozhodne konat vůli Otce a tím se stává aktivním synem živého Boha.

186:2.10 (2000.2) Jeho láska k nevědoucím smrtelníkům je plně odhalena jeho trpělivostí a nesmírným sebeovládáním tváří v tvář urážkám, ranám a bičování hrubých vojáků a nemyslících služebníků. On dokonce nepocítil zlost, když mu zavázali oči a s posměchem ho udeřili do tváře a ptali se: „Prorokuj, kdo z nás tě udeřil.“

186:2.11 (2000.3) Pilát si neuvědomil, kolik pravdy bylo v jeho slovech, když po zbičování Ježíše ho přivedl před dav a zvolal: „Pohleďte, člověk!“ A opravdu si tento strachem posedlý římský místodržitel sotva mohl představit, že v tu chvíli byl celý vesmír v pozoru, upřeně hledíc na tuto unikátní scénu─na svého milovaného Vládce, podrobeného ponižujícím urážkám a ranám svých zmatených a zdegenerovaných smrtelníků. A když Pilát takto promluvil, celým vesmírem zaznělo: „Pohleďte, Bůh a člověk!“ Od toho dne nespočetné miliony bytostí v celém vesmíru stále vidí toho člověka, zatímco Bůh Havony, nejvyšší vládce vesmíru vesmírů, přijímá člověka z Nazaretu jako ztělesnění ideálu smrtelného tvora tohoto lokálního vesmíru času a prostoru. Ve svém neporovnatelném životě Ježíš nikdy nepřestal odhalovat Boha člověku. Nyní, v závěrečných epizodách své smrtelné pouti a ve své následné smrti, učinil nové a dojemné odhalení člověka Bohu.

3. Spolehlivý David Zebedeus

186:3.1 (2000.4) Brzy poté, když Ježíš byl předán římským vojákům po skončení výslechu u Piláta, oddíl chrámových strážců se spěšně vypravil do zahrady Getsemane, aby rozehnal, anebo zatknul Učitelovy stoupence. Ale již dávno před jejich příchodem se jeho stoupenci rozutekli do různých míst. Apoštolové se ukryli do již dříve určených úkrytů; Řekové se rozdělili a odešli do různých domů v Jerusalemu; ostatní učedníci také zmizeli. David Zebedeus předpokládal, že nepřátelé Ježíše se vrátí. Proto ihned přenesl pět-šest stanů k roklině, kam tak často Učitel odcházel se modlit a rozjímat. Tady měl v úmyslu zůstat v úkrytu a současně tam mít hlavní stanoviště či řídící centrum pro svoji kurýrskou službu. David opustil tábor jen těsně před příchodem chrámových stráží. Ti, když tam nikoho nenašli, spokojili se s vypálením tábora a pak spěchali zpět do chrámu. Velká rada byla spokojena, když vyslechla jejich hlášení o tom, že stoupenci Ježíše byli natolik vyděšeni a oslabeni, že od nich již nehrozí žádné nebezpečí vzpoury, nebo pokus o vysvobození Ježíše z rukou jeho katů. Konečně si mohli vůdcové spokojeně vydechnout; a proto ukončili zasedání, aby se každý z nich mohl připravit na oslavu Paschi.

186:3.2 (2000.5) Jakmile Pilát předal Ježíše římským vojákům pro ukřižování, posel spěchal do Getsemanské zahrady informovat Davida a během pěti minut vyběhli běžci do Betsaidy, Pelly, Filadelfie, Sidónu, Šekemu, Chebrónu, Damašku a Alexandrie. A tito poslové nesli zprávy o tom, že Římané se brzy chystají ukřižovat Ježíše na neúprosné naléhaní židovských vládců.

186:3.3 (2001.1) Během celého tohoto dne, dokud se neroznesla zpráva o tom, že Učitel byl uložen do hrobky, David posílal své posly zhruba každou půl hodinu se zprávami k apoštolům, Řekům a Ježíšově pozemské rodině, shromážděné v domě Lazara v Betanii. Když poslové odešli se zprávou, že Ježíš byl pochován, David propustil svůj oddíl místních běžců, aby se mohli zúčastnit oslav Paschi a v nadcházející sobotu si mohli odpočinout, s tím příkazem, aby se k němu v tichosti dostavili v neděli ráno do domu Nikodéma, kam on sám měl v úmyslu se ukrýt na několik dnů s Ondřejem a Šimonem Petrem.

186:3.4 (2001.2) Se svým svérázným uvažováním byl David Zebedeus jediným z vůdčích učedníků Ježíše, který dokázal plně a jasně pochopit Učitelův výrok, že zemře a „na třetí den vstane.“ David slyšel Ježíše jednou vyslovit toto proroctví a teď, jako člověk, který bere věci doslova, se rozhodl svolat své posly v neděli časně ráno do domu Nikodéma, aby byli po ruce rozšířit zprávu o zmrtvýchvstání Ježíše až se to stane. David brzy zjistil, že žádný z Ježíšových stoupenců neočekával jeho brzký návrat z hrobky; proto se téměř vůbec nezmiňoval o svém přesvědčení a vůbec nic neřekl o mobilizaci všech svých poslů na nedělní časné ráno, kromě běžcům, kteří byli v pátek dopoledne posláni do vzdálených měst a center věřících.

186:3.5 (2001.3) A tak stoupenci Ježíše, roztroušeni po celém Jerusalemu a jeho okolí, se ten večer zúčastnili paschálních oslav a následující den strávili v ústraní.

4. Přípravy pro ukřižování

186:4.1 (2001.4) Poté, jak si Pilát umyl ruce před davem lidí, čímž chtěl uniknout vině za poslání nevinného člověka na kříž jen proto, že neměl odvahu postavit se na odpor naléhajícím židovským vládcům a přikázal vydat Učitele římským vojákům a dal jejich veliteli povel, aby byl okamžitě ukřižován. Když vojáci Ježíše převzali, dovedli ho zpět do dvora pretória, kde mu sundali plášť, kterým ho oděl Herodes a oblékli ho do jeho vlastního oděvu. Vojáci se mu posmívali a zesměšňovali ho, ale fyzicky ho již netrestali. Ježíš byl teď sám s těmito římskými vojáky. Jeho přátelé se skrývali; jeho nepřátelé se rozešli; dokonce ani Jan Zebedeus již nebyl vedle něho.

186:4.2 (2001.5) Bylo krátce po osmé hodině když Pilát předal Ježíše vojákům a krátce před devátou se vydali na místo ukřižování. Během této doby, déle než půlhodiny, Ježíš nepromluvil ani slovo. Řízení obrovského vesmíru se prakticky zastavilo. Gabriel a hlavní vládcové Nebadonu byli buď shromážděni tady na Urantii, anebo napjatě sledovali prostorová hlášení archandělů a mohli nás informovat o tom, co se děje se Synem Člověka na Urantii.

186:4.3 (2001.6) V době, kdy vojáci byli připraveni odejít s Ježíšem na Golgotu, začal na ně působit jeho neobyčejný klid a mimořádná důstojnost, jeho trpělivé mlčení.

186:4.4 (2001.7) To, že vojáci hned neodvedli Ježíše na místo ukřižování, bylo způsobeno tím, že na poslední chvíli se velitel rozhodl vzít sebou dva zloděje, kteří byli odsouzeni k smrti; poněvadž Ježíš měl být bezodkladně ukřižován toto ráno, římský velitel si myslel, že ti dva mohou umřít současně s ním a nečekat na konec paschálních oslav.

186:4.5 (2002.1) Jakmile zloději byli připraveni, byli přivedeni do dvora, kde uviděli Ježíše. Jeden z nich ho viděl poprvé, ale ten druhý ho často slyšel mluvit─a to jak v chrámu, tak i v táboře u Pelly před mnoha měsíci.

5. Smrt Ježíše a Pascha

186:5.1 (2002.2) Mezi smrtí Ježíše a židovským svátkem Pascha není naprosto žádná spojitost. Skutečností je, že Učitel skončil svůj život v těle v tento den, den příprav na židovskou Paschu a přibližně v době obětování paschálních jehňat v chrámu. Ale tato shoda okolností v žádném případě neznamená, že smrt Syna Člověka na zemi byla spojena s židovským systémem obětování. Ježíš byl žid, ale jako Syn Člověka byl smrtelníkem světů. Události, které byly již tady popsány a vedly k této hodině Učitelova nastávajícího ukřižování, jsou dostatečným svědectvím toho, že jeho smrt v tu chvíli byla čistě přirozená a dílem člověka.

186:5.2 (2002.3) Byl to člověk a ne Bůh, kdo naplánoval a přibil velkými hřeby Ježíše na kříž. Pravdou je, že Otec odmítl zasáhnout do chodu lidských událostí na Urantii, ale Rajský Otec nenařídil, nepožadoval, anebo nechtěl smrt svého Syna tak, jak byla vykonána na zemi. Pravdou je, že dříve či později, by se Ježíš nějakým způsobem zbavil svého smrtelného těla─svého převtělení do lidské podoby─ale takový úkol by mohl udělat nespočetnými způsoby a neumírat na kříži mezi dvěma zloději. To všechno bylo dílo lidí a ne Boha.

186:5.3 (2002.4) V době svého křtu Učitel již dokonale ovládal umění shromažďovat požadovanou zkušenost─zkušenost života na zemi v těle, nezbytnou pro dokončení svého sedmého, posledního vesmírného poskytnutí sebe sama. V té dané chvíli Ježíš splnil svoji povinnost na zemi. Celý jeho následný život a také způsob jeho smrti byla z jeho strany čistě osobní služba ve prospěch a povznesení svých smrtelných tvorů na tomto a ostatních světech.

186:5.4 (2002.5) Evangelium radostných zpráv o tom, že smrtelný člověk může skrze víru nabýt duchovní uvědomění o tom, že je synem Boha, nezávisí na smrti Ježíše. Rozhodně je však pravdou, že smrt Učitele vlila zářivé světlo na celé toto evangelium království; ale ještě větší vliv měl jeho život.

186:5.5 (2002.6) Všechno, co Syn Člověka řekl, nebo udělal na zemi, značně ozdobilo učení o synovstvu s Bohem a bratrství lidí, ale tyto základní vztahy Boha a člověka jsou vrozeny ve vesmírných realitách─lásky Boha ke svým tvorům a přirozený soucit božích Synů. Tyto působivé a božsky nádherné vztahy mezi člověkem a jeho Stvořitelem na tomto světě a na všech ostatních existují od věčnosti; a v žádném případě nejsou závislé na těchto periodických nařízených poskytnutích Božích synů Tvořitelů, kteří takto přijmou podstatu a podobu svých vytvořených myslících bytostí jako součást ceny, kterou musí zaplatit za konečné získání neomezené nadvlády nad svými příslušnými lokálními vesmíry.

186:5.6 (2002.7) Nebeský Otec miloval smrtelné lidi na zemi zrovna tak před životem a smrtí Ježíše na Urantii, jak je miloval po tomto transcendentním ztělesněním partnerství člověka a Boha. Tento pozoruhodný jev─převtělení Boha Nebadonu do člověka na Urantii─nemohl rozšířit vlastnosti věčného, nekonečného a univerzálního Otce, ale rozhodně obohatil a osvítil všechny ostatní organizátory a tvory vesmíru Nebadon. Ačkoliv nebeský Otec nás o nic víc nemiluje kvůli tomuto poskytnutí Michaela, všechny ostatní nebeské inteligence ano. Ale je to nejenom proto, že Ježíš odhalil člověku Boha, ale také uskutečnil nové odhalení člověka Bohům a nebeským inteligencím vesmíru vesmírů.

186:5.7 (2003.1) Ježíš zanedlouho zemře, ale ne jako přinesená oběť za hříchy. Jeho smrt nevykoupí vrozenou morální vinu lidské rasy. Lidstvo nemá žádnou takovou vinu před Bohem. Vina je čistě záležitostí osobního hříchu a nepravosti─úmyslnou vzpourou proti vůli Otce a vedení jeho Synů.

186:5.8 (2003.2) Hřích a vzpoura nemají naprosto nic do činění se základním plánem poskytování Rajských Božích Synů, ačkoliv nám se skutečně jeví to, že program spasení je přechodným rysem programu poskytnutí.

186:5.9 (2003.3) Boží spasení smrtelníků Urantie by bylo stejně účinné a spolehlivě zaručené i kdyby Ježíš nebyl zabit krutými nevědoucími smrtelníky. Kdyby Ježíš byl příznivě přijat pozemskými smrtelníky a odešel z Urantie dobrovolným ukončením svého života v těle, pravda lásky Boha a soucit Syna─pravda synovstva s Bohem─by vůbec nebyla ovlivněna. Vy, smrtelníci, jste synové Boha a pro to, abyste tuto pravdu přenesli do vaší osobní zkušenosti, je nutno pouze jedno: vaše zrození v duchu víry.