Kniha Urantia

Kapitola 156

Pobyt v Týru a Sidónu

156:0.1 (1734.1) V PÁTEK odpoledne, 10. června, Ježíš a jeho druhové přišli do kraje v okolí Sidónu, kde se zastavili v domě zámožné ženy, která byla pacientkou v nemocnici v Betsaidě v době, kdy Ježíšova popularita byla na vrcholu. Evangelisté a apoštolové byli ubytováni u její přátel v blízkém okolí a v tomto příjemném prostředí celou sobotu odpočívali. V Sidónu a jeho okolí strávili téměř dva a půl týdne, než se připravili na cestu do pobřežních měst na severu.

156:0.2 (1734.2) Tato červnová sobota byla dnem velkého klidu. Evangelisté a apoštolové byli zabráni svými myšlenkami, týkajících se Učitelových přednášek o náboženství, kterým naslouchali na cestě do Sidónu. Každý z nich byl schopen pochopit něco z toho, co jim řekl, ale žádný plně neporozuměl významu jeho učení.

1. Syrská žena

156:1.1 (1734.3) Nedaleko od domu Karusky, kde byl ubytován Ježíš, žila syrská žena, která o Ježíšovi hodně slyšela jaký je velký léčitel a učitel a v tuto sobotu odpoledne přišla a přivedla svoji malou dcerku. Dívenka, které bylo okolo dvanácti let, trpěla těžkou nervovou chorobou, projevující se křečovitými záchvaty a dalšími bolestivými symptomy.

156:1.2 (1734.4) Ježíš přikázal svým druhům neříkat nikomu o jeho přítomnosti v domě Karusky s vysvětlením, že si chce odpočinout. I když oni pokyny svého Učitele dodrželi, služebnice Karusky šla do domu této syrské ženy, Norany a pověděla ji o tom, že Ježíš je ubytován v domě její paní a nutila tuto starostlivou matku, aby přivedla svoji dceru k léčiteli. Tato matka samozřejmě věřila, že její dcera je posedlá démonem, nečistým duchem.

156:1.3 (1734.5) Když Norana se svojí dcerou přišla, Alfeusova dvojčata jim prostřednictvím tlumočníka vysvětlila, že Učitel odpočívá a nemůže být rušen; nato Norana odpověděla, že tady s dítětem počká, dokud si učitel neodpočine. Petr se jí také snažil domluvit a přesvědčit ji, aby šla domů. Vysvětlil ji, že Ježíš je unaven kvůli hodně učení a léčení a že do Fénicie přišel, aby si na čas odpočinul a měl klid. Ale bylo to zbytečné; Norana nechtěla odejít. Na Petrovo naléhání pouze odpověděla: „Neodejdu, dokud neuvidím vašeho Učitele. Já vím, že dokáže vyhnat démona z mého dítěte a nepůjdu, dokud se léčitel na moji dceru nepodívá.“

156:1.4 (1734.6) Potom se i Tomáš snažil poslat ženu pryč, ale neúspěšně. Ona mu řekla: „Já věřím, že váš Učitel může vyhnat tohoto démona, který trýzní mé dítě. Slyšela jsem o jeho úžasných činech v Galileji a věřím v něho. Co se to stalo s vámi, jeho apoštoly, když chcete poslat pryč ty, kteří sem přišli vyhledat pomoc u vašeho Učitele?“ A když toto řekla, Tomáš odešel.

156:1.5 (1735.1) Potom přišel Šimon Zélóta, aby Noranu přesvědčil. Řekl ji: „Ženo, jsi řecky mluvící jinověrec. Ty nemáš právo očekávat, že Učitel vezme chléb, který je určen pro děti vyvoleného domu a hodí ho psům.“ Ale Noranu jedovatá poznámka Šimona neurazila. Pouze odpověděla: „Ano, učiteli, rozumím tvým slovům. Já jsem jen pes v očích židů, ale co se týče tvého Učitele, já jsem věřící pes. Jsem odhodlána udělat cokoliv, aby se podíval na moji dceru, poněvadž jsem přesvědčena o tom, že i když neudělá nic a jen se na ni podívá, vyléčí ji. A dokonce i ty, dobrý muži, bys neměl mít odvahu připravit psy o jejich právo dostat drobky, které náhodou spadnou se stolů dětí.“

156:1.6 (1735.2) A právě v tu chvíli dostala dívenka přede všemi silný záchvat a matka křičela: „Teď vidíte, že moje dítě je posedlé zlým duchem. Jestliže na vás neudělá dojem naše utrpení, zapůsobí na vašeho Učitele, o kterém jsem slyšela, že miluje všechny lidi a má odvahu léčit i jinověrce, když v něho věří. Vy nejste hodni být jeho apoštoly. Já neodejdu, dokud moje dítě nebude vyléčeno.“

156:1.7 (1735.3) Ježíš, který slyšel celý tento rozhovor otevřeným oknem, vyšel nyní k jejich velkému překvapení ven a řekl: „Ó, ženo, velká je tvoje víra, tak velká, že ti nemohu odepřít to, čeho žádáš; odejdi nyní v pokoji. Tvá dcera již byla vyléčena.“ A od té chvíle byla dívenka zdravá. Když Norana a děvče odcházeli, Ježíš je naléhavě požádal, aby o této příhodě nikomu neříkali. A přestože jeho druhové jeho prosbu dodrželi, matka a dítě nepřestali šířit pravdu o tomto vyléčení malé dívenky po celém kraji a také v Sidónu v takové míře, že Ježíš dospěl k závěru, že bude pro něho lepší se během několika dnů přestěhovat jinam.

156:1.8 (1735.4) Následujícího dne, když Ježíš vyučoval své apoštoly, zmínil se o vyléčení dcery syrské ženy: „A tak tomu bylo po celou dobu, vidíte sami, jak jinověrci jsou schopni použít spasitelnou víru v učení evangelia království nebeského. Opravdu, opravdu, vám říkám, že království Otce bude převzato jinověrci, jestli děti Abrahama nechtějí uvěřit natolik, aby do něj vstoupili.“

2. Učení v Sidónu

156:2.1 (1735.5) Při vcházení do Sidónu Ježíš a jeho apoštolové přešli přes most, který mnozí z nich viděli poprvé. Když šli po mostě, Ježíš, kromě jiných věcí, řekl: „Tento svět je pouze most; můžete přes něj přejít, ale neměli byste přemýšlet o tom, postavit si na něm obydlí.“

156:2.2 (1735.6) Když dvacet čtyři apoštolů a evangelistů začalo pracovat v Sidónu, Ježíš se ubytoval na severním okraji města v domě Justy a její matky Bernice. Každé ráno Ježíš učil svých dvacet čtyři druhů v domě Justy a oni pak odpoledne a večer odcházeli učit a kázat do Sidónu.

156:2.3 (1735.7) Apoštolové a evangelisté byli velmi potěšeni tím, jak jinověrci v Sidónu přijali jejich poselství; během jejich krátkého pobytu jich mnoho přijalo cestu do království. Toto období asi šesti týdnů ve Fénicii bylo velmi plodným časem v činnosti získávání duší, ale pozdější židovští autoři evangelií nedali ve svých spisech velký význam tomuto vřelému přijetí Ježíšova učení těmito jinověrci právě v době, kdy tak velký počet lidí z vlastního národa se k němu choval velmi nepřátelsky.

156:2.4 (1736.1) V mnoha ohledech tito jinověrci uznávali učení Ježíše mnohem více, než židé. Mnoho z těchto řecky mluvících syroféničanů uvěřilo nejen v to, že Ježíš se podobá Bohu, ale také v to, že Bůh se podobá Ježíši. Tito takzvaní pohané dosáhli hlubokého pochopení Učitelových učeních o jednotnosti zákonů tohoto světa a celého vesmíru. Pochopili učení o tom, že Bůh neupřednostňuje žádné lidi, rasy či národy; že Vesmírný Otec nikoho nezvýhodňuje; že vesmír je plně a stále zákona dbalý a neomylně spolehlivý. Tito jinověrci se Ježíše nebáli; měli odvahu přijmout jeho poselství. V průběhu všech epoch lidé nebyli schopni pochopit Ježíše; oni se to báli udělat.

156:2.5 (1736.2) Ježíš vysvětlil svým dvaceti čtyřem druhům, že neuprchl z Galileje proto, že by neměl odvahu postavit se svým nepřátelům. Oni pochopili, že on nebyl ještě připraven k otevřenému střetu s tradičním náboženstvím a že se nechtěl stát mučedníkem. A bylo to právě v domě Justy během jedné z těchto porad, kdy Učitel poprvé řekl svým apoštolům, že „i když země a nebe pominou, moje slova zůstanou.“

156:2.6 (1736.3) Námětem vyučování Ježíše během jejich pobytu v Sidónu byl duchovní rozvoj. Řekl jim, že nemohou ve svém vývoji ustrnout; musí jít dopředu v čestnosti, anebo směřovat zpět ke zlu a hříchu. Nabádal je, aby „zapomněli na to, co je minulostí a šli dopředu přijmout větší reality království.“ Žádal je, aby se neuspokojili se svým evangelickým dětstvím, ale snažili se dosáhnout plnohodnotného božského synovstva v duchovním spojení a ve společenství věřících.

156:2.7 (1736.4) Ježíš řekl: „Moji učedníci musí nejenom přestat konat zlo, ale naučit se konat dobro; nemůžete se pouze očistit ode všech vědomých hříchů, ale musíte mít také v sobě pocit viny. Jestli přiznáte své hříchy, jsou odpuštěny; proto vaše svědomí musí být vždy čisté.“

156:2.8 (1736.5) Ježíšovi se velmi líbil vtipný smysl pro humor těchto jinověrců. Právě tento smysl pro humor Norany, syrské ženy, stejně jako její velká a vytrvalá víra tak dojaly Učitelovo srdce a vyvolaly jeho soucit. Ježíše hodně mrzelo, že jeho národ─židé─neměli vůbec žádný smysl pro humor. Jednou řekl Tomášovi: „Můj národ se na sebe dívá příliš vážně; on téměř vůbec neoceňuje humor.“ Tíživé náboženství farizejů by nikdy nemohlo vzniknout v národě se smyslem pro humor. Moji soukmenovci rovněž postrádají zásadovost; odhánějí komáry a polykají velbloudy.

3. Putování po pobřeží na sever

156:3.1 (1736.6) V úterý, 28. června, Učitel a jeho druhové odešli ze Sidónu a vydali se podél pobřeží na sever do Porphyreonu a Heldui. Jinověrci je dobře přijali a mnoho z nich vstoupilo do království během tohoto týdne učení a kázání. Apoštolové kázali v Porphyreonu a evangelisté učili v Heldui. Zatímco apoštolové a evangelisté vykonávali svoji práci, Ježíš od nich odešel na dva až tři dny do pobřežního města Bejrút, kde navštívil Syřana jménem Malach, který byl věřící a který byl před rokem v Betsaidě.

156:3.2 (1737.1) Ve středu, 6. července, se všichni vrátili do Sidónu a zůstali v domě Justy do nedělního rána, kdy se vydali do Týru. Šli na jih podél pobřeží cestou přes Sarapto a do Týru přišli v pondělí, 11. července. V tu dobu apoštolové a evangelisté si již začínali zvykat pracovat mezi těmito takzvanými jinověrci, kteří ve skutečnosti byli ve značné míře potomky dávných kenaanských kmenů semitského původu. Všichni tito lidé mluvili řeckým jazykem. Pro apoštoly a evangelisty to bylo velké překvapení pozorovat horlivost těchto jinověrců, naslouchat evangeliu a vidět jak mnoho z nich snadno v něho uvěřilo.

4. V Týru

156:4.1 (1737.2) Od 11. do 24. července učili v Týru. Každý z apoštolů si vzal k sobě jednoho z evangelistů a takto po dvojicích učili a kázali ve všech částech Týru a jeho okolí. Mnohojazyčná populace tohoto rušného přístavu jim naslouchala ráda a mnoho z nich bylo pokřtěno a bylo přijato do společenství království. Ježíš měl svoje hlavní stanoviště v domě věřícího žida jménem Josef, který žil necelých šest kilometrů jižně od Týru, nedaleko hrobky Chírama, který byl králem městského státu Týru v době Davida a Šalamouna.

156:4.2 (1737.3) V průběhu těchto dvou týdnů apoštolové a evangelisté denně přicházeli do Týru přes Alexandrovo molo a pořádali malá setkání a každý večer se většina z nich vracela na nocleh do Josefova domu jižně od města. Každý den věřící přicházeli z města promluvit si s Ježíšem v místě jeho odpočinku. Učitel veřejně promluvil v Týru pouze jednou, 20. července odpoledne, kdy hovořil k věřícím o lásce Otce ke všem lidem a o misi Syna odhalit Otce všem národům lidstva. Mezi těmito jinověrci byl takový zájem o evangelium království, že při této příležitosti mu byly otevřeny dveře do chrámu Melkartha a je zajímavé vzpomenout, že v následujících letech byl na tomto stejném místě tohoto starobylého chrámu postaven křesťanský kostel.

156:4.3 (1737.4) Mnoho z předních výrobců týrského purpuru, barviva, které proslavilo Týr a Sidón po celém světě a které přispělo velkou měrou k rozvoji celosvětového obchodu a následného obohacení, uvěřilo v království. Když brzy poté začala ubývat zásoba mořských živočichů, kteří byli zdrojem pro toto barvivo, tito jeho výrobci odcházeli jinam ve snaze najít nová místa výskytu těchto korýšů. A při svém migrování do všech stran země nesli s sebou poselství o otcovství Boha a bratrství lidí─ o evangeliu království.

5. Učení Ježíše v Týru

156:5.1 (1737.5) Toto středeční odpoledne, během svého projevu, Ježíš pověděl nejdříve svým přívržencům příběh o bílé lilii, která vysoko natahuje svůj průzračný a bělostný květ ke slunečnímu světlu, zatímco její kořínky jsou uloženy v kalu a v pohnojené černé hlíně. „Rovněž i smrtelný člověk“, řekl Ježíš, „přestože má své kořeny původu a bytí v živočišné hlíně lidské podstaty, může svojí vírou pozvednout svoji duchovní podstatu do slunečního světla nebeské pravdy a dokonce přinést blahodárné plody ducha.“

156:5.2 (1738.1) V průběhu tohoto kázání Ježíš použil poprvé a naposledy podobenství, které mělo vztah k jeho vlastnímu řemeslu─tesařině. Během svého nabádání „postavit dobře základy pro rozvoj ušlechtilého a duchovně obdařeného charakteru“ řekl: „Abyste přinášeli plody ducha, musíte být zrozeni v duchu. Musíte být učeni duchem a vedeni duchem, jestli chcete žít duchem naplněný život mezi svými bližními. Ale neopakujte chybu pošetilého tesaře, který ztrácí drahocenný čas řezáním, měřením, hoblováním červotočem prolezlého a uvnitř hnijícího dřeva a potom, když věnoval všechno své úsilí tomuto zkaženému trámu, musí ho vyhodit jako nezpůsobilého pro použití do základů budovy, kterou se chystá postavit tak, aby vydržela nápory času a bouří. Nechť se každý člověk postará o to, aby pevnost intelektuálního a morálního základu charakteru byla taková, aby plnohodnotně podporovala nadstavbu zvětšující se a zušlechťující se duchovní podstaty, která tímto přetváří smrtelnou mysl a potom, ve spojení s takto obnovenou myslí, dosáhne rozvoje duše nesmrtelného osudu. Vaše duchovní podstata─společně vytvořená duše─je živým růstem, ale mysl a mravy jedince jsou půdou, ze které tyto vyšší projevy lidského rozvoje a božského osudu musí vyrůst. Půda vyvíjející se duše je lidská a materiální, ale osud tohoto sloučeného tvoření mysli a ducha je duchovní a božský.“

156:5.3 (1738.2) Večer toho stejného dne se Natanael Ježíše zeptal: „Učiteli, proč se modlíme o tom, aby nás Bůh nevedl do pokušení, když my dobře víme u našeho odhalení Otce, že on takové věci nikdy nedělá?“ Ježíš Natanelovi odpověděl:

156:5.4 (1738.3) „Není divu, že pokládáš takové otázky, poněvadž vidím, že začínáš poznávat Otce tak, jak ho znám já a ne tak, jako ho matně viděli dávní hebrejští proroci. Vy dobře víte, že naši předkové byli ochotni vidět Boha téměř ve všem co se stalo. Oni viděli Boží ruku ve všech přírodních jevech a v každé neobvyklé události jejich života. Spojovali Boha jak s dobrem, tak i se zlem. Mysleli si, že obměkčil srdce Mojžíše a zatvrdil srdce faraóna. Když člověk měl silný pocit něco udělat, dobré či zlé, měl ve zvyku vysvětlovat tyto zvláštní emoce takto: „Hospodin ke mně promluvil a řekl udělej to tak či onak, nebo jdi tam či onam.“ A proto, poněvadž lidé se tak často a tak vehementně ženou do pokušení, zvykem našich předků se stalo věřit v to, že Bůh je takto zkouší, trestá, nebo posiluje. Ale vy dnes samozřejmě víte více. Vy víte, že lidé příliš často podlehnou pokušení kvůli svému pocitu vlastní sobeckosti a pudu své živočišné podstaty. Když jste tímto způsobem v pokušení, upozorňuji vás na to, že jestli rozpoznáte pokušení čestně a upřímně takové, jaké je, smysluplně přesměrujete energie ducha, mysli a těla, které se snaží projevit, do vyšších cest a k idealističtějším cílům. Takto můžete proměnit vaše pokušení do nejvyšších forem povznášející nekonečné služby a současně téměř úplně se vystříhat těmto ničivým a oslabujícím konfliktům mezi živočišnou a duchovní podstatou.

156:5.5 (1738.4) Ale chtěl bych vás varovat před pošetilou snahou překonat pokušení tím, že vytlačíte jednu touhu druhou a to domněle lepší touhou, prostřednictvím pouhé síly lidské vůle. Jestli opravdu chcete zvítězit nad pokušením menší a nižší podstaty, musíte dosáhnout takového stavu duchovního růstu, při kterém budete mít opravdový a skutečný zájem a lásku pro vyšší a idealističtější formy jednání, kterými si vaše mysl přeje nahradit ty nižší a méně idealistické návyky chování, které vy znáte jako pokušení. Tak budete osvobozeni od pokušeních pomocí duchovní proměny a nebude muset být vzrůstající měrou zatěžováni zrádným potlačováním smrtelných tužeb. Staré a nižší touhy budou zapomenuty v lásce k novému a vyššímu. Krásy vždy vítězí nad ošklivostí v srdcích všech těch, kteří jsou osvíceni láskou k pravdě. V očišťující energii nového a upřímného duchovního cítění je obrovská síla. A znovu vám říkám, nepodlehněte zlu, ale zdolejte zlo dobrem.“

156:5.6 (1739.1) Dlouho do noci apoštolové a evangelisté pokračovali v kladení otázek a z toho velkého množství odpovědí předložíme následující myšlenky, upravené do současné frazeologie.

156:5.7 (1739.2) Silné ambice, uvážlivý úsudek a vyzrálá moudrost jsou základními faktory materiálního úspěchu. Vůdcovství je závislé na přirozených schopnostech, prozíravosti, síle vůle a rozhodování. Duchovní osud závisí na víře, lásce a oddanosti pravdě─hladu a žízni po spravedlnosti─upřímné touze nalézt Boha a být jako on.

156:5.8 (1739.3) Nenechte se odradit zjištěním, že jste člověk. Lidská podstata může tíhnout ke zlu, ale hříšnost není vrozená. Nebuďte sklíčeni vaším nezdarem úplně zapomenout na některé politováníhodné zkušenosti. Chyby, které nedokážete zapomenout v čase, budou zapomenuty ve věčnosti. Odlehčete břemena vašich duší rychlým získáním dalekosáhlého pohledu na svoje osudy─vesmírný rozvoj vašich životních drah.

156:5.9 (1739.4) Nedělejte chybu posuzováním hodnoty duše nedokonalou myslí, nebo tělesnými apetity. Neposuzujte duši, nebo nehodnoťte její osud měřítkem jediné neúspěšné události ve svém životě. Váš duchovní osud je podmíněn pouze vašimi duchovními touhami a cíli.

156:5.10 (1739.5) Náboženství je výluční duchovní zkušeností vyvíjející se nesmrtelné duše Boha si uvědomujícího člověka, ale morální síla a duchovní energie jsou mocné síly, které mohou být použity při řešení složitých společenských situací a při řešení spletitých ekonomických problémů. Tyto morální a duchovní dary dělají všechny úrovně lidského života bohatšími a smysluplnějšími.

156:5.11 (1739.6) Jste předurčeni žít malicherný a obyčejný život, když se naučíte milovat jenom ty, kteří miluji vás. Lidská láska skutečně může být vzájemná, ale božská láska vytéká ven ve všech svých úsilích uspokojit. Čím méně lásky je v povaze jakéhokoliv tvora, tím větší je jeho potřeba lásky a tím víc se božská láska snaží uspokojit takovou potřebu. Láska nikdy pro sebe nic nechce a nemůže se obdarovat sama sebe. Božská láska nemůže být uzavřená sama v sobě; ona musí být nezištně poskytována.

156:5.12 (1739.7) Věřící v království by měli mít bezpodmínečnou víru, celou svojí duší věřit v zaručené vítězství spravedlnosti. Stavitelé království nesmějí pochybovat o pravdě evangelia věčného spasení. Věřící se stále musí více učit jak odstoupit stranou od shonu života─uniknout útrapám materiálního bytí─a současně osvěžit svoji duši, inspirovat mysl a obnovit ducha věrohodnou zbožností.

156:5.13 (1739.8) Boha si uvědomujícího jedince neodradí neštěstí, ani ho nedeprimuje zklamání. Věřící jsou imunní depresi, vznikající v důsledku čistě materiálních problémů; duchovní lidi nevyvedou z klidu události materiálního světa. Kandidáti na věčný život praktikují posilňující a konstruktivní metodu při střetech se všemi změnami a útrapami smrtelného života. S každým prožitým dnem opravdový věřící zjišťuje, že je to stále snadnější dělat správné věci.

156:5.14 (1740.1) Duchovní život silně zvyšuje opravdovou sebeúctu. Ale sebeúcta není samochvála. Sebeúcta je vždy sladěna s láskou a službou svým bratrům. Není možné, aby člověk měl v úctě sebe samého víc, než svého bližního; jeden je měřítkem přizpůsobivosti k druhému.

156:5.15 (1740.2) Postupem času každý opravdově věřící nabývá schopnost získávat své bližní pro lásku k věčné pravdě. Jste dnes vynalézavější v odkrývání lidem dobro než jste byli včera? Doporučujete letos spravedlnost lépe, než minulý rok? Stáváte se zvyšující měrou umělecky zručnějšími ve vaší metodě vést hladové duše do duchovního království?

156:5.16 (1740.3) Jsou vaše ideály dostatečně vysoké pro to, aby zaručily věčné spasení a jsou současně vaše ideje natolik praktické, aby z vás udělaly užitečného občana, schopného soužití se svými smrtelnými bratry na zemi? V duchu je vaše občanství v nebesích; v těle jste stále občané pozemských královstvích. Čiňte materiální císaři a duchovní Bohu.

156:5.17 (1740.4) Měřítkem duchovní schopnosti vyvíjející se duše je vaše víra v pravdu a vaše láska pro člověka, ale měřítkem vaší lidské síly charakteru je vaše schopnost odolávatzlobným pocitům a vaše schopnost vzepřít se černým myšlenkám tváří v tvář velkému trápení. Neúspěch je skutečným zrcadlem, ve kterém se upřímně můžete na sebe podívat.

156:5.18 (1740.5) Až budete staršími a zkušenějšími v záležitostech království, začnete mít více taktu při jednání s obtížnými smrtelníky a budete tolerantnějšími v soužití s tvrdohlavými druhy? Takt je opěrný bod společenské páky a tolerance je znakem velké duše. Jestli máte tyto vzácné a kouzelné dary, postupem času se stanete ostražitějšími a zkušenějšími ve vašich ctihodných snahách zabránit všem zbytečným sociálním nedorozuměních. Takové moudré duše jsou schopny zabránit většině potíží, které zaručeně vytváří většina těch, kteří strádají od nedostatku emocionálního přizpůsobení, těch, kteří odmítají dospívat a ti, kteří odmítají důstojně zestárnout.

156:5.19 (1740.6) V celém vašem úsilí kázat pravdu a hlásat evangelium se vyvarujte nečestnosti a nepoctivosti. Nehledejte bezpracné uznání a neprahněte po nezaslouženém pochopení. Nezávisle na vašich zásluhách, přijímejte volně lásku jak z božských, tak i z lidských zdrojů a štědře ji rozdávejte. Ale ve všem ostatním, co se týká pocty a pochval, přijímejte pouze to, co vám po právu náleží.

156:5.20 (1740.7) Boha si uvědomující člověk má zaručeno spasení; nebojí se života; je čestný a zásadový. On ví, jak statečně přestát útrapy; nestěžuje si, když čelí nevyhnutelnému strádání.

156:5.21 (1740.8) Opravdový věřící se nikdy neunaví děláním dobra jen proto, že jsou mu přitom kladeny překážky. Potíže zostřují zanícení toho, kdo miluje pravdu, zatímco překážky pouze podněcují snahu nebojácného stavitele království.

156:5.22 (1740.9) A mnoho dalších věcí je Ježíš učil předtím, než se připravili na odchod z Týru.

156:5.23 (1740.10) V den před odchodem z Týru zpět do oblasti Galilejského moře Ježíš svolal své druhy a nařídil dvanácti evangelistům, aby šli zpět jinou cestou, než půjde on a dvanáct apoštolů. A když se tady evangelisté rozloučili s Ježíšem, již nikdy s ním nebyli v takovém důvěrném spojení.

6. Návrat z Fénicie

156:6.1 (1741.1) Kolem poledne v neděli, 24. července, Ježíš a dvanáct apoštolů vyšli z domu Josefa, který se nacházel jižně od Týru, a vydali se po pobřeží jižním směrem do města Ptolemaios. Tady se zdrželi jeden den a řekli slova útěchy skupině místních věřících. Petr k nim promluvil večer 25. července.

156:6.2 (1741.2) V úterý odešli z Ptolemaiosu a vydali se na východ po tiberské cestě do vnitrozemí směrem k městu Jotopata. Ve středu se v Jotopatě zastavili a opět besedovali s věřícími o věcech království. Ve čtvrtek Jotopatu opustili a šli směrem na sever po cestě, spojující Nazaret s Libanonskými horami, přes Rámu do vesnice Zebulón. V pátek uskutečnili v Rámě několik setkáních a zůstali tam přes sobotu. Do Zebulónu přišli v neděli, 31. července a ten večer zorganizovali setkání a následující ráno pokračovali v cestě.

156:6.3 (1741.3) Ze Zebulónu došli nedaleko Giscaly na rozcestí s cestou Magdala-Sidón, odkud šli do Genezaretu na východním břehu Galilejského jezera jižně od Kafarnaumu, kde měli sjednáno setkání s Davidem Zebedeem a kde se chtěli poradit o tom, jaký bude jejich další krok v kázání evangelia království.

156:6.4 (1741.4) Během krátké porady s Davidem se dozvěděli, že četné vůdčí osobnosti se shromáždily na opačné straně jezera nedaleko od Keresy.; proto se ten samý večer přeplavili na člunu na druhý břeh. Jeden den odpočívali v klidu v horách a následujícího dne šli do parku, nedaleko od místa, kde Učitel nedávno nasytil pět tisíc lidí. Tady odpočívali tři dny a pořádali každodenní besedy, kterých se zúčastnilo kolem padesáti mužů a žen─pozůstatky z kdysi početné skupiny věřících z Kafarnaumu a jeho okolí.

156:6.5 (1741.5) Jelikož Ježíš nebyl v Kafarnaumu a Galileji v době, kdy byl se svými druhy ve Fénicii, jeho nepřátelé se domnívali, že celé hnutí bylo rozprášeno a usoudili, že Ježíšův kvapný útěk ukazoval na jeho obrovský strach a na to, že se již pravděpodobně nikdy nevrátí, aby je obtěžoval. Téměř úplně utichl aktivní odpor proti jeho učení. Věřící se začínali opět setkávat na veřejnosti a postupně, ale úspěšně nastávala konsolidace prověřených a opravdových věřících v evangelium, kteří prošli nedávno velkou prověrkou.

156:6.6 (1741.6) Bratr Heroda, Filip, napůl uvěřil v Ježíše a poslal vzkaz, že Učitel může svobodně žít a pracovat v jeho državách.

156:6.7 (1741.7) Příkaz zavřít všechny židovské synagogy před učením Ježíše a všech jeho stoupenců začínal mít nepříznivý dopad na zákoníky a farizeje. Ihned poté, jak Ježíš se jako předmět sporu stáhl do ústraní, zvedla se vlna protestu mezi celým židovským národem; mezi lidem panovala všeobecná nelibost proti farizejům a vedoucím činitelům Vysoké rady v Jerusalemu. Mnoho představitelů synagog začalo tajně otvírat své synagogy Abnérovi a jeho druhům, tvrdíc, že tito učitelé jsou stoupenci Jana a ne učedníci Ježíše.

156:6.8 (1741.8) Také Herodes Antipa změnil svůj postoj a když se dozvěděl, že Ježíš se zdržuje na opačném břehu jezera na území svého bratra Filipa, poslal mu zprávu o tom, že, přestože podepsal příkaz k jeho zadržení v Galileji, neschválil jeho zatčení v Pereji, čímž naznačoval, že Ježíš nebude obtěžován, jestli zůstane za hranicemi Galileje; a toto stejné rozhodnutí poslal židům do Jerusalema.

156:6.9 (1742.1) A taková byla situace k prvnímu srpnu, roku 29 n.l., když se Učitel vrátil z mise ve Fénicii a začal reorganizovat své roztroušené a ztenčené řady svých prověřených přívrženců pro poslední a památný rok jeho mise na zemi.

156:6.10 (1742.2) Důvody sporu jsou jasně dané v době, kdy se Učitel chystá se svými druhy zahájit hlásání nového náboženství, náboženství ducha živého Boha, který pobývá v myslích lidí.