Kapitola 141 Počátky činnosti na veřejnosti

   
   Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 141

Počátky činnosti na veřejnosti

V PONDĚLÍ, 19. ledna, roku 27 n.l. byli Ježíš a jeho apoštolové připraveni odejít ze svého centra v Betsaidě. Apoštolové nic nevěděli o plánech svého Učitele, kromě toho, že půjdou do Jerusalema na dubnové oslavy Paschi a že se tam mají vydat po cestě údolím Jordánu. Z domu Zebedea odešli až těsně před polednem, protože přišly rodiny apoštolů a další učedníci, aby se s nimi rozloučili a popřáli jim štěstí v jejich nové práci, kterou se chystali započít.

Těsně před odchodem si apoštolové všimli, že Ježíš s nimi není a Ondřej se vydal ho hledat. Po krátkém hledání ho našel sedícího v loďce na pláži a plačícího. Apoštolové často viděli Ježíše zarmouceného a byli svědky jeho krátkých obdobích hlubokého rozjímání, ale žádný z nich ho neviděl nikdy plakat. Ondřej se trochu vyděsil, když viděl Učitele takto rozrušeného těsně před jejich odchodem do Jerusalema a odvážil se přistoupit k Ježíšovi a zeptal se: „Učiteli, proč pláčeš v tento velký den, kdy máme odejít do Jerusalema prohlásit království Otce? Kdo z nás ti ublížil?“ A Ježíš, již na cestě s Ondřejem zpět k apoštolům, mu odpověděl: „Ne, nikdo z vás mně nezarmoutil. Jsem smutný pouze proto, že nikdo z rodiny mého otce Josefa si nevzpomněl přijít nám popřát mnoho úspěchů a rozloučit se s námi.“ V tu dobu byla Rút na návštěvě svého bratra Josefa v Nazaretu. Ostatní členové rodiny nepřišli kvůli hrdosti, zklamání, neporozumění a malicherné nelibosti z uražené samolibosti.

1. Odchod z Galileje

Kafarnaum nebyl daleko od Tiberie a pověst o Ježíšovi se začala šířit po celé Galileji a také i za její hranice. Ježíš věděl, že se Herodes brzy dozví o jeho činnosti; proto si myslel, že nejlépe bude odejít s jeho apoštoly na jih do Judeji. Skupina s více než stovky věřících si přála jít s nimi, ale Ježíš k nim promluvil a naléhavě je žádal, aby nedoprovázeli apoštoly na jejich cestě podél Jordánu na jih. Přestože jeho žádosti vyhověli a nešli s nimi, mnozí z nich se za několik dnů za Učitelem vydali.

První den došli Ježíš a apoštolové pouze do nedaleké Tarichei, kde zůstali na noc. Následujícího dne dorazili na místo u Jordánu blízko Pelly, kde zhruba před rokem kázal Jan a kde Ježíš přijal křest. Tady zůstali a učili a kázali tam přes dva týdny. Ke konci prvního týdne se v blízkosti tábora, kde přebývali Ježíš a dvanáct apoštolů, shromáždilo několik set lidí, kteří přišli z Galileje, Fénicie, Sýrie, Dekapoli, Pereji a Judeji.

Ježíš na veřejnosti nekázal. Ondřej rozdělil dav na skupiny a každé přidělil kazatele na ranní a odpolední shromáždění; po večeři Ježíš rozmlouval s apoštoly. Neučil je nic nového, ale opakoval své předchozí učení a odpovídal na mnoho otázek. V jednom z těchto večerů řekl apoštolům o čtyřiceti dnech, které strávil v horách nedaleko od tohoto místa.

Mnoho z těch lidí, kteří přišli z Pereje a Judeji, bylo pokřtěno Janem a chtěli se dozvědět více o učení Ježíše. Apoštolové měli velké úspěchy v učení Janových učedníků vzhledem k tomu, že v žádném ohledu nezlehčovali Janovo kázání a poněvadž také v tu dobu nekřtili své nové učedníky. Ale pro Janovy stoupence vždy zůstala kamenem úrazu skutečnost, že Ježíš, jestliže byl vším tím, co Jan o něm prohlašoval, neudělal nic, aby ho vysvobodil z vězení. Janovi učedníci nikdy nedokázali pochopit, proč Ježíš nezabránil kruté smrti jejich milovaného vůdce.

Každý večer Ondřej bedlivě připomínal svým apoštolským druhům ten citlivý a obtížný úkol vycházet dobře se stoupenci Jana Křtitele. V průběhu prvního roku veřejné služby Ježíše více než tři čtvrtiny jeho následovníků byli ti, kdo dříve byli Janovi stoupenci a byli jím pokřtěni. Tento celý rok 27 n.l. byl stráven poklidným přejímáním práce Jana v Pereji a Judeji.

2. Zákon Boha a vůle otce

Večer před odchodem z Pelly udělil Ježíš svým apoštolům několik dalších pokynů, týkajících se království. Učitel jim řekl: „Učili vás čekat na příchod království Božího; a já jsem přišel oznámit, že toto dlouho očekávané království je nablízku, dokonce je již zde, mezi námi. V každém království musí být král, sedící na svém trůnu a vynášející zákony říše. A tak jste si vytvořili představu o království nebeském jako o věhlasné vládě židovského národa nad všemi národy země a s Mesiášem, sedícím na trůnu Davida a z tohoto místa zázračné síly vyhlašujícím zákony pro celý svět. Ale, děti moje, vy se nedíváte očima víry a nenasloucháte duchu. Já prohlašuji, že království nebeské je poznání a uznání vlády Boha v srdcích lidí. Je pravda, že v tomto království je Král a ten Král je můj Otec a váš Otec. My jsme ovšem jeho věrnými poddanými, ale daleko přesahující tento fakt je přetvářející pravda o tom, že jsme jeho synové. V mém životě bude tato pravda zjevná pro všechny. Náš Otec také sedí na trůně, ale ten není vyroben rukama. Trůn Nekonečného je věčné obydlí Otce v Ráji; Otec naplňuje sebou všechny věci a vyhlašuje své zákony nekonečným vesmírům. A Otec také vládne v srdcích svých dětí na zemi prostřednictvím ducha, kterého poslal žít v duších smrtelných lidí.

Když se stanete poddanými tohoto království, budete opravdu schopni naslouchat zákonům Vládce Vesmíru; ale když, v důsledku evangelia, které jsem přišel vyhlásit, s pomocí víry poznáte, že jste syny, tak od té chvíle se nebudete na sebe dívat jako na zákonu podléhající tvory všemocného krále, ale jako na privilegované syny milujícího a božského Otce. Opravdu, opravdu vám říkám, že když vůle Otce je vaším zákonem, nejste ještě v království. Ale když vůle Otce se opravdu stává vaší vůlí, tak jste skutečně v království, protože tím se království stalo vaší nezvratnou zkušeností. Když vůle Otce je vaším zákonem, jste urozenými otroky-poddanými; ale když věříte v toto nové evangelium božského synovstva, vůle mého Otce se stává vaší vůlí a jste povýšeni do vysokého postavení svobodných dětí Boha—osvobozených synů království.“

Několik apoštolů pochopilo něco málo z tohoto učení, ale žádný z nich nepochopil plný význam tohoto velkolepého sdělení, možná s výjimkou Jakuba Zebedea. Ale tato slova pronikla hluboko do jejich srdcí a dělala jejich práci radostnou v následujících letech služby.

3. Pobyt v Amathu

Učitel a jeho apoštolové zůstali v blízkosti Amathu téměř tři týdny. Apoštolové pokračovali v kázání davům lidí dvakrát denně a Ježíš kázal každou sobotu odpoledne. Již nebylo možné mívat ve středu volný čas pro celou dvanáctku; proto Ondřej zařídil, aby během šestidenního týdne každý den měli dva apoštolové volno a v době sobotních bohoslužeb pracovali všichni.

Většinu kázání na veřejnosti vykonávali Petr, Jakub a Jan. Filip, Natanael, Tomáš a Šimon měli většinou individuální práci a vedli přednášky pro zvláštní skupiny tazatelů; dvojčata pokračovala ve svém běžném dohlížení na zástupy lidí, zatímco Ondřej, Matouš a Jidáš vytvořili hlavní trojčlennou řídící komisi, ačkoliv každý z nich vykonával i hodně náboženské práce.

Ondřej byl značně zaměstnán úkolem urovnávat neustále se objevující nedorozumění a spory mezi učedníky Jana a novými učedníky Ježíše. Každých několik dní vznikla vážná situace, ale Ondřej, za pomoci svých apoštolských druhů, dokázal přivést svářící se strany k určité shodě, alespoň dočasně. Ježíš odmítal účastnit se jakýchkoliv takových porad; ani nedával žádné rady pro řádné urovnání těchto potíží. Ani jednou neporadil apoštolům, jak mají řešit tyto složité problémy. Když Ondřej za ním přišel s těmito problémy, Ježíš vždy odpověděl: „Není moudré, aby se hostitel vměšoval do rodinných problémů svých hostů; moudrý rodič nikdy nestraní žádnému ze svých dětí při jejich malicherných hádkách.“

Učitel ukázal velkou moudrost a projevil dokonalou nestrannost ve všech svých jednáních se svými apoštoly a se všemi svými učedníky. Ježíš byl opravdovým znalcem lidí; měl nesmírný vliv na své druhy na základě snoubení kouzla a síly své osobnosti. Z jeho namáhavého, kočovného a bezdomovského života vycházel jemný velící vliv. Jeho autoritativní způsob učení, jasná logika, síla argumentace, bystré vnímání, ostražitost mysli, nedostižitelná vyrovnanost a vznešená tolerance byly velmi přitažlivými pro intelektuálnost a duchovnost lidí. Ježíš byl prostý, mužný, čestný a neohrožený. Při veškerém tomto fyzickém a intelektuálním vlivu, který se projevoval v přítomnosti Učitele, tam také působily duchovní kouzla bytí, které byly spojeny s jeho osobností—trpělivost, citlivost, pokora, jemnost, a skromnost.

Ježíš Nazaretský byl opravdu výraznou a působivou osobností; byl ztělesněním intelektuální síly a duchovní odolnosti. Jeho osobnost nepůsobila pouze na ženy duchovního sklonu mezi jeho stoupenci, ale také na vzdělaného a intelektuálního Nikodéma a neohroženého římského vojáka, kapitána, stojícího na stráži u kříže, který, když viděl Ježíše umírat, řekl: „Vskutku, toto byl Syn Boží.“ A jadrní a drsní galilejští rybáři ho nazývali Učitelem.

Současná vyobrazení Ježíše jsou krajně nezdařilá. Tyto obrazy Krista škodlivě ovlivnily mládež; chrámoví kupci by sotva utekli před Ježíšem, jestliže by byl takovým, jak ho vaši umělci obvykle zobrazují. On byl mužem důstojného chování; byl laskavý, ale přirozený. Ježíš nepředstavoval uhlazeného, příjemného, jemného a milého mystika. Jeho učení bylo vzrušeně dynamické. On nejenom že mínil dobře, ale on skutečně konal dobro.

Učitel nikdy neřekl: „Přijďte ke mně všichni pohodlní a všichni snílci.“ Ale mnohokrát řekl: „Přijďte ke mně všichni vy, kteří pracují a dám vám klid—duchovní sílu.“ Jařmo učitele je opravdu lehké, ale on ho přesto nikdy nevnucuje; každý jedinec musí přijmou toto jařmo svojí vlastní svobodnou vůlí.

Ježíš vysvětlil, že vítězství se dosáhne skrze obětování, obětování pýchy a sobectví. Projevováním soucitu chtěl zobrazit duchovní vysvobození od všech záští, zloby a touhy po sobecké moci a pomstě. A když řekl „neodporujte zlu,“ později vysvětlil, že tím nemyslel přehlížet hřích a nenavádět bratřit se se špatností. Pravý smysl jeho slov byl učit odpuštění, neodporovat zlému jednání ve vztahu k vlastní osobnosti, nepocítit křivdu—poranění pocitu osobní důstojnosti.

4. Učení o Otci

Během pobytu v Amathu věnoval Ježíš apoštolům hodně času, aby jim vyložil novou představu o Bohu; znovu a znovu je přesvědčoval o tom, že Bůh je Otec a ne mocný a nadřazený účetní, který se hlavně zabývá registrováním přestupků svých chybujících dětí na zemi a zapisováním hříchů a špatností, aby byly potom použity proti nim, když je bude soudit jako spravedlivý Soudce všeho tvoření. Židé měli již dávnou představu o Bohu jako o králi všeho a také o Otci národa, ale ještě nikdy předtím větší skupina smrtelníků si nepředstavovala Boha jako milujícího Otce individuálního člověka.

V odpověď na otázku Tomáše „Kdo je tento Otec království?“ Ježíš odpověděl: „Bůh je tvůj Otec a náboženství—moje evangelium—není nic víc ani méně, než důvěřující uznání pravdy, že jsi jeho synem. A já jsem tady mezi vámi v těle, abych obě tyto ideje objasnil v mém životě a učení.

Ježíš se také snažil odstranit z mysli svých apoštolů ideu, že přinášení zvířecích obětí je náboženská povinnost. Ale tito muži, vychováni v náboženství každodenního obětování, těžko chápali jeho učení. Nicméně, Učitel byl ve své výuce trpělivý a neúnavný. Když se mu nepodařilo dostat se do myslí apoštolů pomocí jednoho příkladu, svoje sdělení nově formuloval a použil jiné podobenství, aby je osvítil.

Ve stejné době začal Ježíš učit apoštoly podrobněji o jejich poslání „utěšovat sklíčené a pomáhat trpícím.“ Učitel je hodně naučil o člověku jako celku—spojení těla, mysli a ducha, vytvářejícím individuálního muže nebo ženu. Ježíš pověděl svým druhům o třech formách onemocnění, se kterými se setkají a vysvětlil jim, jak pomáhat všem, kteří zakoušejí utrpení, způsobené lidskými nemocemi. Učil je rozpoznávat následující případy:

1. Nemoci těla—ta onemocnění, která jsou obvykle považována za fyzické choroby.

2. Zmatené mysli—ta nefyzická onemocnění, na která se později nahlíželo jako na emocionální a mentální potíže a poruchy.

3. Posedlost zlými duchy.

Při několika příležitostech vysvětlil Ježíš svým apoštolům podstatu a původ těchto zlých duchů, v tu dobu také často nazývaných nečistí duchové. Učitel dobře znal rozdíl mezi posedlostí zlými duchy a duševní vyšinutostí, ale apoštolové to neznali. Kromě toho, vzhledem k jejich omezeným znalostem o prvotní historii Urantie, Ježíš jim tuto otázku nemohl plně vysvětlit. Ale mnohokrát jim řekl, zmiňujíc se o těchto zlých duších: “Oni přestanou obtěžovat lidi poté, jak vystoupím ke svému nebeskému Otci a poté, až rozliji svůj duch na celé lidstvo tehdy, kdy království bude mocné a v duchovní slávě.“

V průběhu celého tohoto roku, z týdne na týden, od měsíce k měsíci, věnovali apoštolové stále více a více pozornost léčivé péči nemocných.

5. Duchovní jednota

Jedním z nejvýznamnějších večerních rozhovorů během celého pobytu v Amathu byla debata o duchovní jednotě. Jakub Zebedeus se zeptal: „Učiteli, jak se naučíme vidět věci stejně a tím mít větší soulad mezi sebou?“ Když Ježíš uslyšel tuto otázku, tak moc ho to pobouřilo, že odpověděl: „Jakube, Jakube, kdy jsem vás učil, že byste všichni měli vidět věci stejně? Přišel jsem na tento svět, abych hlásal duchovní svobodu za tím účelem, aby smrtelníci měli možnost žít individuálně originální a svobodné životy před Bohem. Já si nepřeji, aby harmonie společnosti a bratrský mír byly vykoupeny za cenu obětování nezávislé osobnosti a duchovní originality. To, co já od vás požaduji, moji apoštolové, je duchovní jednota—a tu jste schopni zažít v té radosti, kterou přináší vaše sjednocená oddanost upřímně vykonávat vůli mého nebeského Otce. Nemusíte vidět stejně nebo cítit stejně nebo dokonce stejně myslet, abyste duchovně byli stejní. Duchovní jednota pochází z uvědomění, že každý z vás je obdařen a stále více ovládán duchovním darem nebeského Otce. Vaše apoštolská shoda musí vyrůstat z faktu, že duchovní naděje každého z vás má stejný původ, podstatu a osud.

Takto můžete poznat dokonalou jednotu duchovního cíle a duchovního vnímání, vyrůstající z vašeho vzájemného uvědomění si identity Rajských duchů ve vás pobývajících; a vy můžete prožívat všechnu tuto hlubokou duchovní jednotu navzdory největších odlišností ve vašem individuálním intelektuálním myšlení, emocionálních pocitech a společenském chování. Vaše osobnosti mohou být osvěživše odlišné a výrazně rozdílné a současně vaše duchovní podstaty a duchovní plody, přinášející božskou úctu a bratrskou lásku mohou být natolik sjednoceny, že všichni, kdo vidí vaše životy, si s určitostí povšimnou této duchovní shody a duševní jednoty; oni poznají, že jste žili se mnou a tím se naučili správně vykonávat vůli nebeského Otce. Můžete dosáhnout jednoty ve službě Bohu a přitom dělat takovou službu v souladu s vašimi vlastními individuálními vlohami mysli, těla a duše.

Vaše duchovní jednota znamená dvě věci, které budou vždy v souladu v životech jednotlivých věřících: zaprvé, máte společný motiv—prožít svůj život službou; vy všichni chcete ze všeho nejvíce vykonávat vůli nebeského Otce. Zadruhé, vy všichni máte společný cíl bytí—vy všichni chcete nalézt nebeského Otce a tím dokázat vesmíru, že jste se stali takovými, jako je on.“

Během přípravy apoštolů se Ježíš častokrát vracel k tomuto tématu. Opakovaně jim říkal, že není jeho záměrem, aby ti, kdo v něho uvěří, se stali dogmatickými a typovými podle náboženských výkladů i dobrých lidí. Znovu a znovu varoval své apoštoly před vytvářením vír a zakládání tradic jako prostředků pro řízení a ovládání věřících, kteří uvěří v evangelium království.

6. Poslední týden v Amathu

Ke konci posledního týdne v Amathu Šimon Zélóta přivedl k Ježíšovi Tehermu, perského obchodníka, který měl své obchody v Damašku. Teherma slyšel o Ježíšovi a přišel do Kafarnaumu, aby ho viděl. Tam se dozvěděl, že Ježíš odešel se svými apoštoly podél Jordánu do Jerusalema a tak se za nimi vydal a dostihl je. Ondřej představil Tehermu Šimonovi, aby mu dal další pokyny. Šimon se díval na Peršana jako na „uctívače ohně,“ přestože se mu Teherma snažil všemožně vysvětlit, že oheň je pouze viditelným symbolem Čistého a Svatého. Po rozhovoru s Ježíšem dal Peršan najevo, že by chtěl zůstat ještě několik dní, aby vyslechl učení a slyšel kázání.“

Když Šimon Zélóta a Ježíš zůstali sami, Šimon se Učitele zeptal: „Proč se mně nepodařilo ho přemluvit? Proč mně tak odporoval a tobě tak ochotně dopřál sluchu?“ Ježíš odpověděl: „Šimone, Šimone, kolikrát jsem vám říkal, abyste upustili od veškerých snah vyjmout něco ze srdcí těch, kteří hledají spasení? Jak často vám přikazuji, abyste se pouze snažili vložit něco do těchto hladových duší? Přiveďte lidi do království a velké a živé pravdy království brzy vytlačí jakýkoliv vážný omyl. Když jsi již seznámil smrtelného člověka s radostnou zprávou, že Bůh je jeho Otcem, potom ho můžeš snadněji přesvědčit o tom, že on je ve skutečnosti Božím synem. A když to uděláš, tak jsi přinesl světlo spasení tomu, kdo pobývá ve tmě. Šimone, když Syn Člověka přišel poprvé k vám, odsuzoval Mojžíše a proroky a hlásal nový a lepší způsob života? Ne. Nepřišel jsem odstranit to, co jste měli od vašich předků, ale ukázat vám zdokonalené vidění toho, co vaši otcové viděli jenom zčásti. Proto, Šimone jdi učit a kázat království a když budeš mít nějakého člověka jistě a bezpečně v království, pak je ten čas, až se tento člověk na tebe obrátí s dotazy, ho seznámit s progresivním rozvojem duše v božském království.“

Šimon byl těmito slovy ohromen, ale udělal tak, jak mu Ježíše řekl a Peršan Teherma se stal jedním z těch, kteří vstoupili do království.

Ten večer Ježíš rozmlouval s apoštoly o novém životě v království. V podstatě řekl: „Když vstoupíte do království, jste znovuzrozeni. Nemůžete učit hluboké duchovní věci ty, kteří se narodili pouze v těle; předtím, než se budete snažte naučit člověka progresivním cestám ducha, postarejte se o to, aby se narodil v duchu. Nesnažte se ukazovat krásy chrámu dříve, než je do toho chrámu zavedete. Představte lidi Bohu jako syny Boží předtím, než budete přednášet o doktrínách otcovství Boha a synovstvu lidí. Nehádejte se s lidmi—vždy buďte trpěliví. Není to vaše království; vy jste pouze vyslanci. Jenom jděte a hlásejte: „Toto je království nebeské—Bůh je váš Otec a vy jste jeho synové a tato radostná zpráva, jestliže v ni celým srdcem věříte, je vaším věčným spasením.“

Během pobytu v Amathu apoštolové udělali velký pokrok. Ale byli velmi zklamaní tím, že Ježíš jim nedal žádné rady, týkajících se vztahů s učedníky Jana Křtitele. Dokonce i v takové důležité věci jako je křest, všechno, co jim Ježíš řekl bylo: „Jan skutečně křtil vodou, ale když vstoupíte do království nebeského, budete pokřtěni Duchem.“

7. V Zajordánské Betanii

26. února se Ježíš, jeho apoštolové a velká skupina stoupenců vydala podél Jordánu směrem k brodu nedaleko Betanie v Pereji, což bylo místo, kde Jan poprvé ohlásil příchod království. Ježíš se svými apoštoly na tom místě zůstal učit a kázat čtyři týdny, než se potom vydali na cestu do Jerusalema.

Ve druhém týdnu pobytu v zajordánské Betanii vzal Ježíš Petra, Jakuba a Jana do hor na druhém břehu řeky na třídenní odpočinek. Učitel odkryl těmto třem nové a pokročilé pravdy o království nebeském. Za účelem sepsání této výuky v této knize uspořádáme a seřadíme tato učení následujícím způsobem:

Ježíš se snažil vysvětlit apoštolům, že si přeje, aby jeho učedníci, když ochutnají prospěšné reality království, žili v tomto světě tak, aby lidé, vidíc jejich životy, si byli vědomi království a tím by měli potřebu ptát se věřících na cesty království. Všichni takoví upřímní hledači pravdy vždy rádi uslyší radostné zprávy o tom daru víry, který zajišťuje přijetí do království s jeho věčnými a božskými duchovními realitami.

Učitel vyvíjel velkou snahu přesvědčit všechny učitele evangelia království o tom, že jejich jediným úkolem je odhalit Boha každému člověku jako jeho Otce—přivézt tohoto jedince k uvědomění si svého synovstva; a potom představit tohoto stejného člověka Bohu jako jeho věrného syna. Obě tyto zásadní pravdy jsou odkryty v Ježíši. On se skutečně stal „cestou, pravdou a životem.“ Náboženství Ježíše bylo zcela založeno na jeho poskytnutém prožitém životě na zemi. Když Ježíš opustil tento svět, nezanechal za sebou jedinou knihu, žádné zákony nebo jiné formy lidské organizace, ovlivňující náboženský život jedince.

Ježíš dal jasně najevo, že přišel nastolit osobní a věčné vztahy s lidmi, které navždy budou mít přednost před všemi ostatními lidskými vztahy. A zdůraznil, že tuto intimní duchovní sounáležitost je nutno poskytnout všem lidem, ve všech epochách a pro všechny sociální podmínky všech národů. Jediná odměna, kterou nabízel svým dětem, byla: na tomto světě—duchovní radost a božské spojení; na příštím světě—věčný život v postupném osvojování božských duchovních realit Rajského Otce.

Ježíš kladl velký důraz na to, co nazýval dvě pravdy nejvyšší důležitosti v učeních o království a ty jsou: dosažení spasení skrze víru a pouze víru, ve spojení s revolučním učením o dosažení lidské svobody prostřednictvím upřímného uznání pravdy: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ Ježíš byl pravdou, představenou v těle a slíbil poslat Ducha Pravdy do srdcí všech svých dětí po svém návratu k nebeskému Otci.

Učitel učil své apoštoly zásadám pravdy pro celou epochu existence země. Často naslouchali jeho učení a ve skutečnosti to, co říkal, bylo určeno pro inspiraci a poučení ostatních světů. On byl osobním příkladem nového a osobitého plánu života. Z lidského pohledu byl skutečně Žid, ale svůj pozemský život v těle smrtelníka prožil pro všechny světy.

Aby zabezpečil rozpoznání svého Otce při odhalování plánu království, Ježíš vysvětlil, že záměrně ignoroval „velké muže země.“ Začal svoji práci s chudými, tou třídou, která byla tak přehlížena většinou evolučních náboženstvích předchozích dob. On s nikým neopovrhoval; jeho plán byl celosvětovým, dokonce univerzálním. On byl tak troufalý a rozhodný v těchto oznámeních, že i Petr, Jakub a Jan byli v pokušení si myslet, že je snad asi pomatený.

On se snažil sdělit jemně těmto apoštolům tu pravdu, že zahájil tuto misi poskytnutí sebe sama ne proto, aby vytvořil příklad pro několik pozemských tvorů, ale aby ustanovil a demonstroval standard lidského života pro všechny lidi na všech světech v celém svém vesmíru. A tento standard se přiblížil nejvyšší dokonalosti, dokonce konečné milosrdnosti Vesmírného Otce. Ale apoštolové nedokázali pochopit význam jeho slov.

Ježíš prohlásil, že přišel, aby byl učitelem, učitelem poslaným nebem představit duchovní pravdu materiální mysli. A to je přesně to, co udělal; byl učitelem, ne kazatelem. Z lidského pohledu byl Petr mnohem více působivějším kazatelem než Ježíš. Ježíšovo kázání bylo tak působivé ani ne tak moc kvůli jeho přesvědčivé výřečnosti nebo emocionální působivosti, ale kvůli jeho výjimečné osobnosti. Ježíš mluvil přímo do duší lidí. Byl učitelem lidského ducha, ale skrze mysl. On žil s lidmi.

Bylo to právě při této příležitosti , kdy Ježíš sdělil Petrovi, Jakubovi a Janovi, že jeho práce na zemi je v určitém ohledu limitována příkazem svého „nebeského druha,“ narážejíc na pokyny svého Rajského bratra Immanuela před svým poskytnutím sebe sama. Řekl jim, že přišel vykonat vůli svého Otce a jenom vůli svého Otce. A protože byl takto upřímně motivován jediným cílem, netrápil se úzkostlivě zlem na světě.

Apoštolové začínali rozpoznávat nestrojené přátelství Ježíše. Přestože Učitel byl snadno přístupný, vždy žil nezávisle na lidech a nad nimi. Nikdy, ani na okamžik, nebyl ovládán žádným čistě smrtelným vlivem nebo vystaven pomíjivému lidskému úsudku. Nebral na vědomí veřejné mínění a nebyl ovlivněn chválou. Málokdy ztratil čas napravováním nedorozumění nebo byl pobouřen zkresleným výkladem. Nikdy nepožádal žádného člověka o radu; nikdy neprosil o modlitbu.

Jakub byl ohromen schopností Ježíše vidět všechno od počátku do konce. Učitel byl málokdy něčím překvapen. Nikdy nebyl podrážděn, roztrpčen či vyveden z míry. Nikdy se nikomu neomlouval. Někdy býval posmutnělý, ale nikdy ne znechucený.

Jan stále jasněji viděl, že Ježíš, bez ohledu na všechny jeho božské schopnosti, byl přesto přece člověkem. Ježíš žil jako člověk mezi lidmi, rozuměl jim a miloval je a věděl jak s nimi jednat. Ve svém osobním životě byl opravdovým člověkem a přesto tak bezchybným. A vždy byl nezištný.

Přestože Petr, Jakub a Jan nepochopili většinu z toho, co Ježíš řekl v ten den, jeho laskavá slova zůstala v jejich srdcích a po ukřižování a zmrtvýchvstání se probudila v jejich myslích a významně obohatila a oblažila jejich následující službu. Není divu, že tito apoštolové plně nerozuměli slovům Učitele, protože jim představoval plán nové epochy.

8. Práce v Jerichu

V průběhu celého čtyřtýdenního pobytu v zajordánské Betanii Ondřej několikrát za týden poslal dvojici apoštolů na den či dva do Jericha. Jan Křtitel měl v Jerichu mnoho přívrženců a velká většina z nich přivítala progresivnější učení Ježíše a jeho apoštolů. Při těchto návštěvách Jericha se začali apoštolové více zaměřovat na plnění Ježíšových pokynů pomáhat nemocným; navštívili každý dům ve městě a snažili se podpořit každého trpícího člověka.

V Jerichu apoštolové několikrát vystoupili na veřejnosti, ale jejich práce měla především klidnější a osobnější povahu. Nyní poznali, že radostná zpráva o království byla velmi povzbuzující pro nemocné; poznali, že jejich poselství neslo v sobě léčivý účinek pro trpící. A právě v Jerichu apoštolové poprvé v plné míře naplnili příkaz Ježíše kázat radostné zprávy o království a pomáhat trpícím.

Na cestě do Jerusalema se v Jerichu zastavili a dostihla je tam delegace z Mezopotámie, jejíž členové si přišli promluvit s Ježíšem. Apoštolové měli v plánu zůstat tam jenom jeden den, ale když tito hledači pravdy z východu přišli, Ježíš s nimi strávil tři dny a ti se vrátili do svých jednotlivých domovů na břehu Eufratu šťastní, že poznali nové pravdy o nebeském království.

9. Odchod do Jerusalema

V pondělí, poslední den března, se Ježíš a apoštolové vydali na cestu do hor směrem k Jerusalemu. Lazar z Betanie navštívil dvakrát Ježíše u Jordánu a připravil všechno potřebné, aby Učitel a jeho apoštolové mohli mít jejich hlavní ústředí v domě Lazara a jeho sester po dobu celého jejich pobytu v Jerusalemu.

Učedníci Jana Křtitele zůstali v zajordánské Betanii, kde učili a křtili zástupy lidí, takže Ježíše doprovázelo do domu Lazara jenom dvanáct jeho apoštolů. Tady Ježíš a apoštolové zůstali pět dní, odpočívajíc a nabírajíc nové síly před odchodem do Jerusalema na oslavy Paschi. Pro Martu a Marii to byla v jejich životě velká událost mít Ježíše a jeho apoštoly v domě svého bratra, kde se mohli o ně starat.

V neděli ráno, 6. dubna, Ježíš a apoštolové odešli do Jerusalema; a to bylo poprvé, kdy Učitel a celá dvanáctka tam byli spolu.

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved