Kapitola 117 Bůh Nejvyšší

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 117

Bůh Nejvyšší

BEZ ohledu na to, v jakém vesmírném postavení se naše existence může nacházet, v té míře, v jaké vykonáváme vůli Boha, jsme schopni uskutečňovat všemohoucí potenciál Nejvyššího. Vůle Boha je smyslem Prvotního Zdroje a Středu, potenciálně vyjádřena ve třech Absolutnech, zosobněna ve Věčném Synu, sjednocena pro vesmírné působení v Nekonečném Duchu a zvěčněna v trvalých modelech Ráje. A Bůh Nejvyšší se stává největším konečným projevem všeobsahující vůle Boha.

Jestli všichni obyvatelé velkého vesmíru někdy podmíněně podřídí plně svůj život vůli Boha, potom se časově-prostorová tvoření ustálí ve světle a životě a Všemohoucí─božský potenciál Svrchovanosti─ se stane faktickou existencí v božské osobnosti Boha Nejvyššího.

Když se vyvíjející se mysl naladí na okruhy kosmické mysli, když se vyvíjející se vesmíry stabilizují podle modelů středního vesmíru, když rozvíjející se duch navazuje spojení se sjednocenou službou Hlavních Duchů, když vzestupující smrtelná osobnost se s konečnou platností sladí s vedením vnitřního Ladiče, potom vzroste reálnost Nejvyššího ve vesmírech o další jeden stupeň; potom se božskost Svrchovanosti přiblíží o další jeden krok ke svému uskutečnění v kosmu.

Evoluce částí a jednotlivců velkého vesmíru je odrazem všeobsahující evoluce Nejvyššího, zatímco naproti tomu Nejvyšší je souhrnem veškeré evoluce celého velkého vesmíru. Z pohledu smrtelníka jsou mezi nimi jak evoluční, tak i empirické vztahy vzájemnosti.

1. Podstata Nejvyšší Bytosti

Nejvyšší Bytost je krásou fyzické harmonie, pravdou intelektuálního úmyslu a dobrem duchovní hodnoty. Je lahodou opravdového úspěchu a radostí trvalého dosažení. Je nadduší velkého vesmíru, vědomím konečného kosmu, završením konečné reality a zosobněním zkušenosti Tvořitele a tvora. Throughout all future eternity God the Supreme will voice the reality of volitional experience in the trinity relationships of Deity.

V osobách Nejvyšších Tvořitelů Bohové sestoupili z Ráje do oblastí času a prostoru, aby tam tvořili a vyvíjeli tvory se schopností dosáhnout Ráje a takto vystoupit k Bohu. Toto vesmírné procesí sestupujících Bohů-odhalujících Tvořitelů a vzestupujících tvorů hledajících Boha odhaluje charakter evoluce Nejvyššího jako Božstva, ve kterém jak sestupující, tak i vzestupující docilují vzájemného porozumění, objevují věčné a univerzální bratrství. Takto se Nejvyšší Bytost stává konečným sloučením zkušenosti příčiny—dokonalých Tvořitelů a důsledku—zdokonalujících se tvorů.

Velký vesmír obsahuje možnost neustálého snažení dosáhnout dokonalého sjednocení. A to vychází z faktu, že tato vesmírná existence je důsledkem tvořivých činů a energetických příkazů Rajské Trojice, která je nepodmíněnou jednotou. Právě tato trinitární jednota je vyjádřena v konečném kosmu v Nejvyšším, jehož realita se stává stoupající měrou znatelná, podle toho jak vesmíry dosahují maximální úrovně ztotožnění s Trojicí.

Vůle Boha a vůle tvora jsou kvalitativně rozdílné, ale empiricky jsou příbuzné, protože tvor a Tvořitel mohou spolupracovat v dosažení vesmírné dokonalosti. Člověk může pracovat ve spojení s Bohem a takto spoluvytvářet věčného konečného. Bůh může působit také v podobě člověka při inkarnacích svých Synů, kteří takto získávají nejvyšší zkušenost tvora.

V Nejvyšší Bytosti jsou Tvořitel a tvor spojeni v jedno Božstvo, jehož vůle je vyjádřením jedné božské osobnosti. A tato vůle Nejvyššího je něco víc, než vůle tvora, nebo Tvořitele, podobně jako svrchovaná vůle Syna-Vládce Nebadonu je nyní něco víc, než kombinací božské a lidské vůle. Spojení Rajské dokonalosti a časově-prostorové zkušenosti přináší novou významovou hodnotu na božských úrovních reality.

Vyvíjející se božská podstata Nejvyššího se stává věrným zobrazením nesrovnatelné zkušenosti všech tvorů a všech Tvořitelů ve velkém vesmíru. V Nejvyšším jsou tvořivost a tvorstvo jedno; jsou navždy sjednoceni tou zkušeností, která byla zrozena v proměnách, provázejících řešení mnohočetných problémů, se kterými se setkávají všechna konečná tvoření, jdoucí po věčné cestě hledání dokonalosti a osvobození od okovů neúplnosti.

Pravda, krása a dobro se slaďují ve službě Ducha, velkoleposti Ráje, soucitu Syna a zkušenosti Nejvyššího. Bůh Nejvyšší je pravda, krása a dobro, protože tyto koncepce božskosti představují konečná maxima zkušenosti formování a osvojování idejí. Věčné zdroje těchto trojjediných vlastností božskosti se nacházejí na nadkonečných úrovních, ale tvor je pouze schopen pochopit takové zdroje jako nadpravdu, nadkrásu a naddobro.

Michael─Tvořitel─odhalil božskou lásku Tvořitele-Otce ke svým pozemským dětem. Po objevení a přijmutí této božské oddanosti se lidé mohou snažit odhalovat tuto lásku svým bratrům v těle. Takové cítění tvora je opravdovým odrazem lásky Nejvyššího.

Celistvost Nejvyššího se vyznačuje symetričností. Prvotní Zdroj a Střed je potenciální ve třech velkých Absolutnech, aktuální v Ráji, v Synovi a v Duchu; ale Nejvyšší je jak aktuální, tak i potenciální: bytost s osobní svrchovaností a všemohoucí energií, reagující stejným způsobem na úsilí tvora a záměr Tvořitele; osobně působí na vesmír a osobně reaguje na celistvost celého vesmíru; a je současně nejvyšším tvořitelem a nejvyšším tvorem. Božstvo Svrchovanosti takto vyjadřuje celistvost celé konečnosti.

2. Zdroj evolučního růstu

Nejvyšší je Bohem-v-čase; je v něm skryt růst tvora v čase; on je také vítězstvím nad nedokončenou současností a završením zdokonalující se budoucnosti. A výsledné plody všeho konečného růstu jsou: energie, ovládaná duchem prostřednictvím mysli v důsledku sjednocující a tvořivé přítomnosti osobnosti. Konečným výsledkem celého tohoto růstu je Nejvyšší Bytost.

Pro smrtelného člověka existence se rovná růstu. A to se tak opravdu jeví, dokonce i v širším vesmírném smyslu, protože existence, vedená duchem, má za následek empirický růst─rozšíření statusu. Nicméně, my už dlouho předpokládáme, že současný růst, který charakterizuje existenci tvora v současné vesmírné epoše, je funkcí Nejvyššího. My se rovněž domníváme, že tento druh růstu je vlastní epoše růstu Nejvyššího a že přestane se završením růstu Nejvyššího.

Podívejte se na status synů—trinitarizovaných tvorů: narodí se a žijí v současné vesmírné epoše; mají osobnost a jsou obdařeni myslí a duchem. Mají zkušenost a paměť, ale nerostou tak, jako vzestupné bytosti. My věříme a jsme přesvědčeni, že tito synové—trinitarizovaní tvorové, existující v současné vesmírné epoše, ve skutečnosti náleží příští vesmírné epoše, která bude následovat po završení růstu Nejvyššího. Z toho důvodu nejsou ve struktuře Nejvyššího v jeho současném statusu nedokončenosti a pokračujícího růstu. Proto se nezúčastňují empirického růstu v průběhu nynější vesmírné epochy a jsou v záloze pro příští vesmírnou epochu.

Členové mého vlastního řádu, Mocní Poslové, i když byli přijati Trojicí, se nepodílejí na růstu v současné vesmírné epoše. V určitém smyslu se náš status vztahuje k předcházející vesmírné epoše, jak je tomu fakticky u Stálých Synů Trojice. Jedna věc je jistá: náš status je stanoven přijetím Trojicí, v důsledku čehož zkušenost již nevede k dalšímu růstu.

Toto se nevztahuje na konečné, nebo na žádné jiné evoluční či empirické kategorie, které se podílejí na procesu růstu Nejvyššího. Vy, smrtelníci, žijící nyní na Urantii, mající možnost usilovat o dosažení Ráje a statusu konečných, byste měli vědět, že takový osud je uskutečnitelný pouze proto, že jste v Nejvyšším a jste jeho součástí, tudíž jste účastníky cyklu růstu Nejvyššího.

Někdy nastane konec růstu Nejvyššího; jeho status bude završen (v energeticko-duchovním smyslu). Toto dokončení evoluce Nejvyššího bude také svědkem ukončení evoluce tvora jako části Svrchovanosti. Jaký druh růstu může být charakteristický pro vesmíry vnějšího prostoru my nevíme. Ale jsme si zcela jisti, že to bude něco naprosto odlišného od všeho, co se odehrálo v současné epoše evoluce sedmi supervesmírů. Bude to nepochybně úkol evolučních občanů velkého vesmíru nahradit vnějším prostorům jejich nedostatek růstu Svrchovanosti.

Při završení současné vesmírné epochy bude Nejvyšší Bytost působit jako empirický vládce velkého vesmíru. Obyvatelé vnějšího prostoru─bytosti následující vesmírné epochy─budou mít postvesmírný potenciál růstu, schopnost pro evoluční dosažení předpokládané svrchovanosti Všemohoucího Nejvyššího. To znamená, že takoví tvorové jsou zbaveni možnosti účastnit se slučování energie a osobnosti v současné vesmírné epoše.

Proto neúplnost Nejvyššího může být považována za přednost, protože umožňuje evoluční růst stvořených tvorů současných vesmírů. Prázdnota má svoje přednosti, protože může být empiricky naplněna.

Jedna z nejzajímavějších otázek konečné filozofie je: probíhá realizace Nejvyšší Bytosti jako odpověď na evoluci velkého vesmíru, anebo se tento konečný kosmos postupně vyvíjí jako odpověď na postupnou realizaci Nejvyššího? Anebo je možné, že vzájemně závisí na vývoji každého z nich, anebo jsou evolučními protějšky, iniciující růst jeden druhého? Jsme si jisti v tomto: tvorové a vesmíry, vysocí a nízcí, se vyvíjejí v Nejvyšším a s mírou jejich rozvoje se objevuje sjednocený souhrn celé konečné aktivity v této vesmírné epoše. A to je vznik Nejvyšší Bytosti, což pro všechny osobnosti je evolucí všemohoucí energie Boha Nejvyššího.

3. Význam Nejvyššího pro vesmírné tvory

Kosmická realita, různě nazývána jako Nejvyšší Bytost, Bůh Nejvyšší a Všemohoucí Nejvyšší, je komplexní a vesmírnou syntézou vznikajících fází všech konečných realit. Rozsáhlá různorodost věčné energie, božského ducha a univerzální mysli dosahuje konečného vyvrcholení v evoluci Nejvyššího, který je souhrnem všeho konečného růstu, samo-realizovaného na božských úrovních maximálního konečného završení.

Nejvyšší je boží průplav, kterým protéká tvořivá nekonečnost trojitých spojenectvích, krystalizujících do galaktické panoramy prostoru, před kterou se odehrává velkolepé osobní drama času: pokoření energie-hmoty duchem prostřednictvím mysli.

Ježíš řekl: „Jsem živá cesta“, a on je živou cestou od materiální úrovně vědomí vlastního já k duchovní úrovni vědomí Boha. A tak, jak je živou cestou vzestupu od „já“ k Bohu, tak je i Nejvyšším─tou živou cestou od konečného vědomí k nadsmyslovému vědomí, dokonce až k pochopení absonitní reality.

Váš Syn Tvořitel může být vlastně takovým živým průplavem, vedoucím od lidskosti k božskosti, protože on osobně prožil a prošel celou tuto vesmírnou cestu rozvoje─od opravdového člověka, Jóšui, syna Josefa, Syna Člověka, k Rajské božskosti Michaela Nebadonského, Syna nekonečného Boha. Podobně může i Nejvyšší Bytost působit jako vesmírná cesta pro překonání omezeních konečného statusu, protože je skutečným sjednocením a osobním ztělesněním evoluce, progresu a oduševněním všech tvorů. Také zkušenosti sestupujících osobností z Ráje velkým vesmírem jsou součástí její zkušenosti, které doplňují její souhrn vzestupných zkušeností poutníků času.

Smrtelný člověk je víc, než pouze stvořený k Božímu obrazu. Z fyzického pohledu je toto tvrzení sotva pravdou, ale ve vztahu k některým vesmírných potenciálnostem je to naprostá pravda. V lidské rase se odvíjí něco podobného tomuto dramatu evolučního dosažení, které, v nesmírně větším měřítku, se odehrává ve vesmíru vesmírů. V přítomnosti konečných potenciálností Nejvyššího se člověk─osobnost s vlastní vůlí─stává tvořivým ve spojení s Ladičem─neosobní entitou─a výsledkem je kvetoucí nesmrtelná duše. Ve vesmírech časově-prostorové osobnosti Tvořitelů působí ve spojení s neosobním duchem Rajské Trojice, díky čemuž se stávají tvořiteli nového energetického potenciálu reality Božstva.

Smrtelný člověk, tím, že je tvor, není přesně to, co je Nejvyšší Bytost, která je božstvem, ale evoluce člověka se v některých aspektech podobá růstu Nejvyššího. Člověk vědomě roste z materiálního k duchovnímu silou, energií a vytrvalostí svých vlastních rozhodnutích; člověk také roste podle toho, jak jeho Ladič Myšlení vytváří nové metody, umožňující mu sestoupit z duchovní úrovně na úroveň morontiální duše a jakmile se duše objeví, začíná růst samostatně.

Toto se do jisté míry podobá způsobu, jakým se rozšiřuje Nejvyšší Bytost. Její svrchovanost narůstá prostřednictvím činů a dosaženích Nejvyšších Tvořivých Osobností. Taková je evoluce velkoleposti její mocnosti jako vládce velkého vesmíru. Její božská podstata také závisí na před-existující jednotě Rajské Trojice. Ale existuje ještě další aspekt, týkající se evoluce Boha Nejvyššího: on se nevyvíjí jenom z činností Tvořitelů a původu z Trojice; on se také vyvíjí sám od sebe a pochází ze sebe samého. Bůh Nejvyšší má svoji vlastní vůli, je tvořivým účastníkem svého vlastního uskutečňování božskosti. Také lidská morontiální duše má vlastní vůli, je spolutvůrčím partnerem své vlastní nesmrtelnosti.

Ve spolupráci se Společným Činitelem Otec ovládá energie Ráje a poskytuje je Nejvyššímu. Otec spolupracuje s Věčným Synem při tvoření osobností Tvořitelů, jejichž činy někdy vyvrcholí do nadvlády Nejvyššího. Otec spolupracuje jak se Synem, tak i s Duchem, při vytváření osobností Trojice, aby působily jako vládci ve velkém vesmíru do té doby, až završená evoluce Nejvyššího mu dá právo převzít takovou nadvládu. Otec spolupracuje se svým Božstvem a ne-Božstvem při koordinování těchto a mnoha dalších metod, potřebných pro podporu evoluce Svrchovanosti, ale také v těchto záležitostech působí sám. A jeho samostatná funkce je pravděpodobně nejlépe odkryta ve službě Ladičů Myšlení a k nim přidružených entit.

Božstvo je jednota—existenciální v Trojici, empirická v Nejvyšším a realizovaná na úrovni smrtelných tvorů ve splynutí s Ladiči. Přítomnost Ladiče Myšlení ve smrtelném člověku odhaluje bytostnou jednotu vesmíru, protože člověk, nejnižší možný typ vesmírné osobnosti, obsahuje v sobě skutečný fragment nejvyšší a věčné reality, část původního Otce všech osobností.

Nejvyšší Bytost se vyvíjí pomocí spojení s Rajskou Trojicí a v důsledku úspěchů božských tvořivých a řídících dětí této Trojice. Nesmrtelná duše člověka vyvíjí svůj vlastní věčný osud ve spojení s božskou přítomností Rajského Otce a v souladu s osobitými rozhodnutími lidské mysli. Trojice je pro Boha Nejvyššího tím, co je Ladič pro vyvíjejícího se člověka.

V průběhu současné vesmírné epochy není Nejvyšší Bytost zřejmě schopna působit přímo jako tvořitel, kromě těch případů, kdy konečné možnosti konání byly vyčerpány tvořivými činiteli času a prostoru. To se dosud v historii vesmíru přihodilo jenom jednou; když možnosti konečného konání v záležitosti vesmírné reflexe byly vyčerpány, potom Nejvyšší působil jako tvořivý završitel všech předchozích tvořivých činností. A my věříme, že bude opět působit jako tvořivý završitel v budoucích epochách, kdykoliv předchozí tvořivost zakončí příslušný cyklus tvořivé aktivity.

Nejvyšší Bytost nestvořila člověka, ale člověk byl doslovně vytvořen z potenciálnosti Nejvyššího. Ona ani člověka nevyvinula, ale přesto sám Nejvyšší je samotnou podstatou evoluce. Z konečného pohledu my opravdu žijeme, pohybujeme se a prožíváme naše bytí uvnitř Nejvyššího.

Nejvyšší očividně nemůže iniciovat prvotní příčinu, ale jeví se jako katalyzátor všeho vesmírného růstu a je mu pravděpodobně souzeno zabezpečit úplné vyvrcholení osudu všech empiricky-evolučních bytostí. Otec vytvořil koncepci konečného kosmu; Synové Tvořitelé uskutečňují tuto ideu v čase a prostoru se souhlasem a podporou Tvořivých Duchů; Nejvyšší zajišťuje vyvrcholení všeho konečného a vytváří své vztahy s osudem absonity.

4. Konečný Bůh

Když se díváme na nepřetržité úsilí stvořených tvorů dosáhnout statusu dokonalosti a božskosti bytí, nezbývá nám nic jiného než věřit, že tyto nekončící snahy svědčí o neutuchajícím úsilí Nejvyššího o seberealizaci božskosti. Bůh Nejvyšší je konečným Božstvem a musí se umět vypořádat s problémy konečnosti v úplném smyslu tohoto slova. Naše boje s proměnlivostmi času v evolučních procesech prostoru jsou odrazy jeho úsilí dosáhnout reálnosti „já“ a završit nadvládu v rámci sféry působení, kterou jeho vyvíjející se podstata rozšiřuje do krajních možných mezí.

Po celém velkém vesmíru usiluje Nejvyšší o sebevyjádření. Jeho božská evoluce je do značné míry založena na moudrosti činů každé existující osobnosti. Když si lidská bytost zvolí věčný život, tak spoluvytváří osud; a v životě tohoto vzestupující smrtelníka konečný Bůh nalézá zvýšenou míru seberealizování osobnosti a rozšíření své empirické nadvlády. Ale jestliže tvor odmítá věčný život, ta část Nejvyššího, která byla závislá na volbě tohoto tvora, pociťuje nevyhnutelné zpoždění─nedostatek, který musí být vyrovnán náhradní, nebo vedlejší zkušeností; co se týče osobnosti nepřeživší bytosti, tak je rozpuštěna do vznikající nadduše a stává se částí Božstva Nejvyššího.

Bůh tak věří, tak miluje, že dává lidským bytostem část své božské podstaty do ochrany a pro seberealizaci. Podstata Otce─přítomnost Ladiče─je nezničitelná bez ohledu na volbu smrtelné bytosti. Dítě Nejvyššího─vyvíjející se „já“─může zaniknout nehledě na to, že potenciálně sjednocující se osobnost takového chybujícího „já“ přetrvá jako faktor Božstva Svrchovanosti.

Lidská osobnost může opravdu zničit individuálnost tvoření a přestože všechno hodnotné v životě takového kosmického sebevraha přetrvá, tyto vlastnosti nepřetrvají jako individuální tvor. Nejvyšší se znovu projeví ve tvorech vesmírů, ale již nikdy jako ta konkrétní osoba; unikátní osobnost nevzestupného tvora se vrací do Nejvyššího jako kapka vody se vrací do moře.

Jakýkoliv izolovaný čin osobitých částic konečného je poměrně nepodstatný pro výsledné objevení se Nejvyššího Celého, ale celek je nicméně závislý na souhrnných činech mnohočetných částic. Osobnost individuálního smrtelníka je naprosto nedůležitá vzhledem k celku Svrchovanosti, ale osobnost každého člověka představuje nenahraditelný význam-hodnotu v konečném; jakmile se osobnost jednou projeví, nikdy již nenajde identický projev, kromě v trvalé existenci této živé osobnosti.

A tak, současně s naším snažením projevit sebe sama, Nejvyšší se snaží v nás a s námi projevit svoji božskost. Když nalezneme Otce, tak Nejvyšší znovu nalezne Rajského Tvořitele všech věcí. Jak zvládneme problémy seberealizace, tak Bůh zkušenosti dosáhne všemohoucí svrchovanosti ve vesmírech času a prostoru.

Vzestup lidstva vesmírem není bez námahy, ani evoluce Nejvyššího není možná bez smysluplných a uvážených činů. Tvorové nedosáhnou dokonalosti pouhou pasivitou a ani duch Svrchovanosti nemůže nabýt schopnost Všemohoucího bez neutuchající služby konečnému tvoření.

Světský vztah člověka s Nejvyšším je základem pro kosmickou morálnost─univerzální vnímavost a přijímání odpovědnosti. Tato morálnost přesahuje světský smysl pro relativní dobro a zlo; je to morálnost založená přímo na tvorově vědomém uznání empirických povinností k empirickému Božstvu. Smrtelný člověk a všichni ostatní koneční tvorové jsou vytvořeni z živého potenciálu energie, mysli a ducha, existujících v Nejvyšším. Právě o Nejvyššího se opírá vztah Ladiče a vzestupné smrtelné bytosti při vytváření nesmrtelného a božského charakteru konečného. Je to samotná realita Nejvyššího, ze které Ladič, se souhlasem lidské vůle, tká vzory věčné podstaty vzestupujícího Božího syna.

Postup evoluce Ladiče v oduševňování a zvěčňování lidské osobnosti přímo ovlivňuje rozšiřování nadvlády Nejvyššího. Taková dosažení v lidské evoluci jsou současně dosaženími v evolučním uskutečňování Nejvyššího. Když platí, že tvorové by se nemohli vyvíjet bez Nejvyššího, tak pravděpodobně také platí, že evoluce Nejvyššího nemůže být nikdy dosažena nezávisle na dokončené evoluci všech tvorů. A v tomto spočívá velká kosmická odpovědnost uvědomělých osobností: Nejvyšší Božstvo je v určitém smyslu závislé na volbě smrtelníků, mající vlastní vůli. A vzájemný rozvoj evoluce tvora a evoluce Nejvyššího je přesně a plně ukázována Věčně Moudrým prostřednictvím tajemných mechanismů vesmírné reflexe.

Velká výzva, která byla dána smrtelnému člověku, je taková: rozhodnete se zosobnit zkušenostmi poznané hodnoty významů kosmu ve své vlastní vyvíjející se individuálnosti, anebo odmítnutím věčného života umožníte těmto záhadám Svrchovanosti zůstat v nečinnosti, čekající na čin jiného tvora v jiné době, který se svým způsobem pokusí přispět k evoluci konečného Boha? Ale to bude jeho vklad v Nejvyššího, ne váš.

Velký boj této vesmírné epochy je mezi potenciálním a současným─snažením uskutečnit všechno to, co se ještě neprojevilo. Jestli smrtelný člověk postupuje na své epochální vzestupné cestě k Ráji, tak následuje pohyby času, které plynou jako proudy v toku věčnosti; jestliže smrtelný člověk odmítá věčný život, pohybuje se proti toku událostí v konečných vesmírech. Mechanické tvoření pokračuje neúprosně v souladu s odkrývajícím se záměrem Rajského Otce, ale tvor s vlastní vůlí se může rozhodnout přijmout, nebo odmítnout roli osobnosti, zúčastňující se výpravy do věčnosti. Smrtelný člověk nemůže zničit nejvyšší hodnoty lidské existence, ale zcela určitě může zabránit evoluci těchto hodnot ve své vlastní osobní zkušenosti. Do té míry, do jaké lidské „já“ takto odmítá účast ve vzestupu k Ráji, tak přesně v takové míře je Nejvyšší zpožděn v dosažení projevu božskosti ve velkém vesmíru.

Smrtelnému člověku byla svěřena nejenom duchovní přítomnost Rajského Otce v podobě Ladiče, ale také kontrola nad osudem nekonečně malé částice budoucího Nejvyššího. Protože, jak člověk dosahuje lidského osudu, tak Nejvyšší dosahuje osudu na úrovních božstva.

A proto každého z vás čeká rozhodnutí, které kdysi čekalo každého z nás: zklamete Boha času, který je tak závislý na rozhodnutích konečné mysli? zklamete Nejvyšší osobnost vesmírů kvůli lenosti─příznaku živočišné regrese? zklamete velkého bratra všech tvorů, který je tak závislý na každém tvorovi? připustíte, abyste přešli do oblasti nerealizovatelného, když před vámi leží okouzlující výhled vesmírné cesty─božské objevení Rajského Otce a božská účast v hledání a evoluci Boha Svrchovanosti?

Dary Boha─jeho poskytnutí reality─neznamenají jeho odloučení; on od sebe tvoření neodděluje, ale vytvořil napětí ve tvořeních, kroužících kolem Ráje. Bůh nejdříve člověka miluje a darujeme mu potenciál nesmrtelnosti─věčnou realitu. Když člověk miluje Boha, tak se stává věčným ve skutečnosti. A tady je záhada: čím více se člověk přibližuje Bohu skrze lásku, tím větší je realita─skutečnost─takového člověka. Čím více se člověk od Boha vzdaluje, tím více se přibližuje k nerealitě─zániku existence. Když člověk zasvětí svoji vůli naplňování vůli Boha, když člověk dává Bohu všechno, co , potom Bůh dělá takového člověka větším, než je on.

5. Nadduše tvoření

Velký Nejvyšší je kosmickou nadduší velkého vesmíru. V něm kvality a kvantity kosmu nacházejí svůj božský odraz; jeho božská podstata je složenou mozaikou rozsáhlosti celé podstaty tvorů a Tvořitelů ve všech vyvíjejících se vesmírech. A Nejvyšší je také uskutečňovaným Božstvem, ztělesňujícím tvořivou vůli, která zahrnuje vyvíjející se vesmírný záměr.

Intelektuální, potenciálně osobitá „já“ konečné úrovně vznikají z Třetího Zdroje a Středu a dosahují konečného časově-prostorového spojení s Božstvem v Nejvyšším. Když se tvor podřídí vůli Tvořitele, tak se nevzdá nebo nezřekne své osobnosti; takovým postojem individuální osobití účastníci uskutečňování konečného Boha nepřijdou o individuálnost svojí vůle. Naopak, takové osobnosti postupně rostou díky své účasti v tomto velkém dobrodružství Božstva; takovým spojením s božskostí se člověk povznáší, obohacuje, oduševňuje, sjednocuje své vyvíjející se „já“ a dotýká se prahu svrchovanosti.

Vyvíjející se nesmrtelná duše člověka—společné tvoření materiální mysli a Ladiče—jako takové stoupá k Ráji a poté, když je přijato do Sboru Konečnosti, vytvoří nové spojení s okruhem duchovní gravitace Věčného Syna pomocí empirické metody, známé jako transcendence konečného. Takoví koneční se takto stanou vhodnými kandidáty pro empirické uznání jako osobnosti Boha Nejvyššího. A když tyto smrtelné intelekty dosáhnou v neodhalených budoucích posláních Sboru Konečnosti sedmého stadia duchovní existence, takové dvojné mysli se stanou trojnými. Tyto dvě sladěné mysli, lidská a božská, budou vylepšeny spojením s empirickou myslí již uskutečněné Nejvyšší Bytosti.

Ve věčné budoucnosti bude Bůh Nejvyšší uskutečněn─tvořivě vyjádřen a duchovně zobrazen─v oduševnělé mysli, nesmrtelné duši vzestupného člověka, tak jak Vesmírný Otec byl odhalen v pozemském životě Ježíše.

Člověk se nespojí s Nejvyšším a nerozpustí v něm svoji osobní identitu, ale vesmírný odraz zkušenosti všech lidí formuje část božské zkušenosti Nejvyššího. „Jednání je naše, důsledky Boha“.

Při procházení vzestupných úrovní vesmíru postupující osobnost zanechává za sebou stopu uskutečněné reality. Rostoucí tvoření času a prostoru, ať mysl, duch, nebo energie, jsou pozměňovány postupem osobnosti přes jejich sféry. Když člověk jedná, Nejvyšší reaguje a tento proces vytváří fakt progrese.

Velké okruhy energie, mysli a ducha nejsou nikdy trvalým vlastnictvím vzestupující osobnosti; tyto funkce zůstávají navždy částí Svrchovanosti. Ve smrtelné zkušenosti lidský intelekt spočívá v rytmických pulsacích pomocných duchů mysli a vykonává svá rozhodnutí v oblasti, která je vytvořena okolnostmi, vycházející z této služby. Po tělesné smrti lidské „já“ je natrvalo odděleno od okruhu pomocných duchů. Přestože tito duchové patrně nikdy nepřenášejí zkušenost jedné osobnosti na druhou, mohou předávat a přenášejí neosobní důsledky rozhodnutí a jednání přes Boha Sedmidílného Bohu Nejvyššímu. ( Přinejmenším to platí o pomocných duších úcty a moudrosti.)

Takže duchovní okruhy fungují takto: člověk je využívá během svého vzestupu přes vesmíry, ale nikdy se nestanou součástí jeho věčné osobnosti. Ale tyto duchovní okruhy duchovní péče, ať Ducha Pravdy, Svatého Ducha, nebo supervesmírných duchovních přítomností, vnímají a reagují na vyvíjející se hodnoty vzestupující osobnosti a tyto hodnoty jsou svědomitě poslány přes Sedmidílného Nejvyššímu.

Ačkoliv takové duchovní vlivy, jako Svatý Duch a Duch Pravdy, pomáhají v rámci lokálního vesmíru, jejich dohled není výhradně omezen na geografické hranice daného lokálního tvoření. Když vzestupující smrtelník přejde za hranice lokálního vesmíru svého původu, není úplně připraven o péči Ducha Pravdy, který ho tak věrně učil a vedl přes filozofická bludiště materiálních a morontiálních světů, při každé krizi během vzestupu spolehlivě naváděl Rajského poutníka, říkajíc mu neustále: „Toto je ta cesta.“ Když za pomoci ducha vyvíjející se Nejvyšší Bytosti a za přispění supervesmírné reflexe opustíte oblasti lokálního vesmíru, budete i nadále vedeni ve vašem vzestupu k Ráji posilujícím řídícím duchem poskytnutým Rajskými Božími Syny.

Jakým způsobem tyto početné okruhy kosmické péče registrují významy, hodnoty a fakta evoluční zkušenosti v Nejvyšším? To my přesně nevíme, ale věříme, že tento záznam se uskutečňuje prostřednictvím osob Nejvyšších Tvořitelů Rajského původu, kteří jsou bezprostředními poskytovateli těchto okruhů času a prostoru. Intelektuálně-empirická akumulace sedmi pomocných duchů mysli v jejich péči o fyzickou úroveň intelektu je částí zkušenosti Božího Pečovatele lokálního vesmíru a prostřednictvím tohoto Tvořivého Ducha oni pravděpodobně vytvářejí záznam v mysli Svrchovanosti. Podobným způsobem jsou zkušenosti smrtelníků s Duchem Pravdy a Svatým Duchem zaregistrovány obdobnou metodou v osobě Svrchovanosti.

Také zkušenost člověka a Ladiče musí najít odezvu v božskosti Boha Nejvyššího, protože pokud se jedná o zkušenosti Ladičů, podobají se Nejvyššímu a vyvíjející se duše smrtelného člověka je vytvořena z před-existenční možnosti pro takovou zkušenost v rámci Nejvyššího.

Tímto způsobem se rozmanité zkušenosti všeho tvoření stávají částí evoluce Svrchovanosti.Tvorové pouze využívají kvality a kvantity konečného na svém vzestupu k Otci; neosobní důsledky takového využívání zůstávají navždy částí živého kosmu─Nejvyšší Osoby.

To, co si sám člověk bere sebou jako osobní vlastnictví, jsou charakterové důsledky ze zkušenosti používání okruhů mysli a ducha velkého vesmíru v jeho vzestupu k Ráji. Když člověk přijímá rozhodnutí a když toto rozhodnutí vykonává, získává zkušenost a významy a hodnoty této zkušenosti jsou navždy součástí jeho věčného charakteru na všech úrovních, od konečné po trvalou. Kosmicky morální a božsky duchovní charakter představuje tvorovu akumulaci jmění osobních rozhodnutích, které byly osvíceny upřímnou úctou, zdokonaleny uváženou láskou a přetvořeny v bratrské službě.

Časem vyvíjející se Nejvyšší vynahradí konečným tvorů jejich neschopnost někdy dosáhnout více, než pouze limitovanou zkušenost ve spojení s vesmírem vesmírů. Tvorové mohou dosáhnout Rajského Otce, ale jejich evoluční mysli, protože jsou konečné, nejsou schopny skutečného porozumění nekonečného a absolutního Otce. Ale jelikož všechna zkušenost tvorů se zaznamenává v Nejvyšším a je jeho součástí, když všichni tvorové dosáhnou závěrečné úrovně konečné existence a poté, jak souhrnný rozvoj vesmíru umožní jejich dosažení Boha Nejvyššího jako aktuální přítomnosti božskosti, potom─silou samotného faktu tohoto spojení─se ustanoví spojení se souhrnnou zkušeností. Ohraničenost času obsahuje v sobě semínka věčnosti; a my se učíme, že po završení evoluce, až bude vyčerpána kapacita pro kosmický růst, souhrnné konečné zahájí absonitní fáze věčné cesty hledání jak Otce, tak i Konečného.

6. Hledání Nejvyššího

My hledáme Nejvyššího ve vesmírech, ale nemůžeme ho nalézt. „On je uvnitř a vně všech věcí a bytostí, pohybujících se a nepohybujících se. Ač je daleko, přesto je blízko, nerozpoznatelný ve své tajemnosti.“ Všemohoucí Nejvyšší je „forma ještě nezformovaná, je to model ještě nevytvořený.“ Nejvyšší je váš vesmírný domov a když ho naleznete, bude to jako návrat domů. On je váš empirický rodič a jak vyrostl ze zkušenosti lidských bytostí, tak stejným způsobem vyrostl ze zkušenosti božských rodičů. On vás zná, protože se podobá tvoru i tvořiteli.

Jestliže upřímně toužíte nalézt Boha, nemůže se ve vašich myslích nezrodit vědomí Nejvyššího.Tak, jak Bůh je váš božský Otec, tak Nejvyšší je vaše božská Matka, kterou jste vychováváni v průběhu celého vašeho života ve vesmíru. „Jak všeobsahující je Nejvyšší─je všude! Na jeho přítomnosti závisí život všech nekonečných podstat tvoření a žádná není odmítnuta.“

To, čím je Michael pro Nebadon, tím je Nejvyšší pro konečný kosmos; jeho Božstvo je velkou cestou, po které láska Otce protéká ven ke všemu tvoření a je velkou cestou, po které jdou koneční tvorové ke středu při hledání Otce, který je láska. Také Ladiči Myšlení jsou s ním spojeni; ve své původní podstatě a božskosti jsou jako Otec, ale jak získávají zkušenost s událostmi času ve vesmírech prostoru, začínají se podobat Nejvyššímu.

Akt rozhodnutí tvora vykonávat vůli Tvořitele je kosmickou hodnotou a má vesmírný význam, na který bezprostředně reagují některé neodhalené, ale všudypřítomné koordinační síly─ pravděpodobně projev stále se rozšiřujícího působení Nejvyšší Bytosti.

Morontiální duše vyvíjejícího se smrtelníka je opravdu synem působení Ladiče Vesmírného Otce a dítětem kosmického zpětného působení Nejvyšší Bytosti─Univerzální Matky. Mateřský vliv převládá v lidské osobnosti po celou dobu růstu duše během dětství v lokálním vesmíru. Vliv rodičů-Božstva se více vyrovná po splynutí s Ladičem a během pobytu v supervesmíru, ale když tvorové času začnou procházet středním vesmírem věčnosti, podstata Otce se začíná stále více projevovat a dosáhne svého vrcholu konečného projevu poté, kdy tvor pozná Vesmírného Otce a je přijat do Sboru Konečnosti.

Ve zkušenosti a skrze zkušenost dosažení konečného jsou empirické mateřské vlastnosti vzestupujícího „já“ nesmírně ovlivněny kontaktem a spojením s duchovní přítomností Věčného Syna a přítomností mysli Nekonečného Ducha. Potom, v oblastech činnosti konečného ve velkém vesmíru se objevuje nové probuzení latentního mateřského potenciálu Nejvyššího─nová realizace empirických významů a nového slučování empirických hodnot celé vzestupné cesty. Ukazuje se, že tato realizace „já“ bude pokračovat ve vesmírném životě konečných šestého stadia do té doby, kdy mateřský odkaz Nejvyššího docílí konečné sjednocení s odkazem Otce, spočívajícím v Ladiči. Toto úchvatné období činnosti velkého vesmíru představuje pokračování zralé etapy života vzestupujícího a zdokonaleného smrtelníka.

Pravděpodobně po završení šestého stadia existence a při vstupu do sedmého a závěrečného stadia duchovního statusu budou následovat progresivní epochy obohacující zkušenosti, zrající moudrosti a uskutečnění božskosti. Pro podstatu konečného se tato zkušenost pravděpodobně bude rovnat úspěšně završenému boji mysli o duchovní seberealizaci, završení souladu vzestupné podstaty člověka s božskou podstatou Ladiče v mezích ohraničených možností. Takové nádherné vesmírné „já“ se takto stává věčným konečným synem Rajského Otce, jakož i vesmírným dítětem Nejvyšší Matky─vesmírným „já“, způsobilým zastupovat jak Otce, tak i Matku vesmírů a osobností ve všech činnostech nebo jednáních, vztahujících se ke konečnému řízení stvořených, vytvářejících se, nebo vyvíjejících se věcí a bytostí.

Všichni lidé s vyvíjející se duší jsou doslovně evolučními syny Boha Otce a Boha Matky─Nejvyšší Bytosti. Ale dokud nenastane doba, kdy si smrtelný člověk uvědomí toto božské dědictví ve své duši, tak musí být jistota takového příbuzenství s Božstvem založena na víře. Zkušenost lidského života je kosmická kukla, ve které vesmírné dary Nejvyšší Bytosti a vesmírná přítomnost Vesmírného Otce (nikdo z nich není osobnost) vyvíjejí morontiální duši času a lidsko-božský charakter konečného pro vesmírný osud a věčnou službu.

Lidé příliš často zapomínají na to, že Bůh je největší zkušeností v lidské existenci. Ostatní zkušenosti jsou omezeny svojí podstatou a obsahem, ale zkušenost Boha nemá hranic, kromě těch, které jsou vytvořeny omezenými schopnostmi vnímání tvora a taková zkušenost sama o sobě  tyto schopnosti rozšiřuje. Když lidé hledají Boha, hledají všechno. Když naleznou Boha, naleznou všechno. Hledání Boha je bezmezným poskytováním lásky, doprovázené úžasnými objevy nové, ještě větší lásky, čekající na svá poskytnutí.

Veškerá opravdová láska je od Boha a člověk přijímá božskou lásku ve stejné míře v jaké ji sám poskytuje svým druhům. Láska je dynamická. Není ji možno ukořistit; je živá, svobodná, rozechvívající a vždy dojímající. Člověk nemůže nikdy vzít lásku Otce a uvěznit ji ve svém srdci. Láska Otce se může stát opravdovou pro smrtelného člověka pouze tak, že prochází přes jeho osobnost a on pak poskytuje tuto lásku svým druhům. Velký okruh lásky vychází z Otce přes jeho syny k bratrům a tím k Nejvyššímu. Láska Otce se objevuje ve smrtelné osobnosti pomocí služby vnitřního Ladiče. Takový, Boha znalý syn, odhaluje tuto lásku svým vesmírným bratrům a tento bratrský cit je podstatou lásky Nejvyššího.

Cesta k Nejvyššímu vede pouze přes zkušenost a v současných epochách tvoření existují jenom tři způsoby, z jejichž pomocí tvor může dosáhnout Svrchovanosti:

1. Obyvatelé Ráje sestupují z věčného Ostrova přes Havonu, kde získají schopnost vnímat Svrchovanost prostřednictvím pozorování rozdílů mezi realitou Ráje a Havony a pomocí zkoumání různorodých činností Nejvyšších Tvořivých Osobností, od Hlavních Duchů po Syny Tvořitele.

2. Vzestupní tvorové času a prostoru z evolučních vesmírů Nejvyšších Tvořitelů se přiblíží blízko k Nejvyššímu při přecházení Havonou jako úvod k širšímu pochopení jednoty Rajské Trojice.

3. Rodilí Havoňané pochopí Nejvyššího prostřednictvím spojení se sestupujícími poutníky z Ráje a vzestupujícími poutníky ze sedmi supervesmírů. Rodilí Havoňané jsou svojí podstatou schopni zásadně harmonizovat rozdílné pohledy obyvatel věčného Ostrova a obyvatel evolučních vesmírů.

Pro evoluční tvory existuje sedm velkých cest přiblížení se k Vesmírnému Otci a každý z těchto vzestupů k Ráji prochází přes božskost jednoho ze Sedmi Hlavních Duchů; a každá taková cesta je možná díky rozšířenému vnímání zkušenosti, vyplývající ze služby tvora v tom supervesmíru, který odráží podstatu daného Hlavního Ducha. Souhrn těchto sedmi zkušeností vytváří současné poznané limity tvorova uvědomění reality a aktuálnosti Boha Nejvyššího.

Nejsou to pouze vlastní nedostatky člověka, které mu zabraňují nalézt konečného Boha; je to také neúplnost vesmíru; dokonce neúplnost všech tvorů─minulých, přítomných a budoucích─co dělá Nejvyššího nedosažitelným. Každý jedinec, který dosáhl božské úrovně podoby Boha, může nalézt Boha-Otce, ale žádný tvor nikdy osobně nenalezne Boha Nejvyššího, dokud, ve vzdálené budoucnosti, prostřednictvím univerzálního dosažení dokonalosti ho současně nenaleznou všichni tvorové.

Navzdory skutečnosti, že ho nemůžete v této vesmírné epoše osobně nalézt tak, jak naleznete Otce, Syna a Ducha, vzestup k Ráji a následná vesmírná činnost postupně vytvoří ve vašem vědomí poznání vesmírné přítomnosti a kosmického působení Boha veškeré zkušenosti. Plody ducha jsou podstatou Nejvyššího, realizovaného v lidské zkušenosti.

Dosažení Nejvyššího člověkem někdy v daleké budoucnosti bude následovat po jeho splynutí s duchem Rajského Božstva. Pro obyvatele Urantie je tímto duchem přítomnost Vesmírného Otce v Ladiči. A ačkoliv Tajemný Monitor pochází od Otce a je jako Otec, my pochybujeme, že i takový božský dar je schopen uspět v nemožném úkole odhalit podstatu nekonečného Boha konečnému tvorovi. My se domníváme, že to, co Ladiči odhalí budoucím konečným sedmého stadia, bude božskost a podstata Boha Nejvyššího. A toto odhalení bude pro konečného tvora tím, co odhalení Nekonečného by bylo pro absolutní bytost.

Nejvyšší není nekonečný, ale pravděpodobně obsahuje všechnu nekonečnost, kterou konečný tvor je schopen někdy opravdu pochopit. Pochopit něco většího, než je nejvyšší, znamená být víc, než konečný!

Všechna empirická tvoření jsou na sobě vzájemně závislá v realizaci jejich osudu. Pouze existenciální realita je soběstačná a nezávislá na jiné příčině. Havona a sedm supervesmírů potřebují jeden druhého pro dosažení maximálního konečného cíle; podobným způsobem budou někdy záviset na budoucích vesmírech vnějšího prostoru pro dosažení konečné dokonalosti.

Vzestupující člověk může nalézt Otce; Bůh je existenciální a proto opravdový, bez ohledu na status zkušenosti v celém vesmíru. Ale žádný vzestupný tvor nikdy nenajde Nejvyššího, dokud všichni vzestupní nedosáhnou maximální vesmírné zralosti, která je opravňuje účastnit se společně a současně tohoto odhalení.

Otec nikoho neupřednostňuje; s každým ze svých vzestupných synů jedná jako s kosmickými individualitami. Nejvyšší také nikoho neupřednostňuje; s každým ze svých empirických dětí jedná jako s jedním kosmickým celkem.

Člověk může objevit Otce ve svém srdci, ale Nejvyššího musí hledat v srdcích všech ostatních lidí; a když všichni tvorové dokonale odhalí lásku Nejvyššího, potom se on stane vesmírnou skutečností pro všechny tvory. A to je jenom jiný způsob vyjádření toho, že vesmíry se ustálí ve světle a životě.

Dosažení dokonalé seberealizace všemi osobnostmi plus dosažení dokonalé rovnováhy ve všech vesmírech se rovná dosažení Nejvyššího a potvrzením osvobození celé konečné reality od omezeních nedokonalé existence. Takové vyčerpání všech konečných potenciálů přináší úplné dosažení Nejvyššího a může být jinak definováno jako završené evoluční uskutečnění samotné Nejvyšší Bytosti.

Lidé nenajdou Nejvyššího náhle a velkolepě jako když zemětřesení rozrývá skály, ale najdou ho pomalu a trpělivě, jako když řeka tiše odplavuje písek ze svého dna.

Když naleznete Otce, naleznete významnou pra-příčinu vašeho duchovního vzestupu ve vesmírech; když naleznete Nejvyššího, objevíte vznešený výsledek vaší cesty k Ráji.

Ale žádný, z Boha znalých, smrtelníků není nikdy osamocen na své cestě kosmem, protože ví, že Otec je s ním při každém kroku na této cestě, zatímco cesta, po které jde, je přítomnost Nejvyššího.

7. Budoucnost Nejvyššího

Završená realizace všech konečných potenciálů se rovná dokončení realizace celé evoluční zkušenosti. To naznačuje na ukončení vývoje Nejvyššího a jeho přeměnu na všemohoucí přítomnost Božstva ve vesmírech. My jsme přesvědčeni, že Nejvyšší v tomto stadiu rozvoje se stane samostatnou osobitou bytostí jako je Věčný Syn, bude trvale napájený energií jakou má Ostrov Ráj, bude plně sjednocen jako je Společný Činitel a to všechno se stane v mezích konečných možností Svrchovanosti při vyvrcholení současné vesmírné epochy.

Přestože tato koncepce budoucího Nejvyššího je naprosto správná, chtěli bychom upozornit na určité problémy, spojené s touto koncepcí:

1. Neomezení Dohlížitelé Nejvyššího by se stěží mohli stát božstvem v jakémkoliv stadiu před završením jeho evoluce a přesto tito stejní dohlížitelé již nyní v omezené míře vykonávají neomezenou moc svrchovanosti, týkající se vesmírů, ustálených ve světle a životě.

2. Nejvyšší by stěží mohl působit v Nekonečné Trojici předtím, než dosáhne úplného uskutečnění vesmírného statusu a přesto Nekonečná Trojice již nyní je vymezenou realitou a vy již víte o existenci Stanoveného Místodržitele Konečného.

3. Nejvyšší není úplnou reálnou bytostí pro vesmírné tvory, ale je mnoho důvodů usuzovat, že je naprosto reálný pro Sedmidílné Božstvo, obsahující Vesmírného Otce v Ráji, Tvořivé Syny a Tvořivé Duchy lokálních vesmírů.

Je možné, že na horních mezích konečnosti, kde čas se spojuje s oblastí překročeného času, se nachází nějaký druh nejasné a splývající posloupnosti. Je možné, že Nejvyšší je schopen předvídat svoji vesmírnou přítomnost na těchto nadčasových úrovních a potom, v omezené míře, předpokládat budoucí evoluci tím způsobem, že odráží tento budoucí záměr od vytvořených úrovních Imanence Plánovaného Nedokončení. Takové jevy mohou být pozorovány kdekoliv se konečné spojuje s nadkonečným, což je i zkušenost lidských bytostí, které jsou obdařeny Ladiči Myšlení, kteří jsou opravdovou předpovědí budoucích vesmírných dosaženích člověka v průběhu celé věčnosti.

Když vzestupní smrtelníci jsou přijati do sboru konečných Ráje, složí přísahu Rajské Trojici a tímto přísaháním oddanosti slibují věčnou věrnost Bohu Nejvyššímu, který je Trojicí ve vnímání všech konečných stvořených osobností. Následně, při působení ve všech vyvíjejících se vesmírech jsou koneční výhradně podřízeni příkazům Ráje, až do významného období, kdy se lokální vesmíry ustálí ve světle a životě. Podle toho, jak nové řídící organizace těchto zdokonalených tvorů začínají odrážet vznikající nadvládu Nejvyššího, my pozorujeme, že tyto vzdálené řády konečných pak stejně reagují na právní autoritu takových nových vlád. Ukazuje se, že Bůh Nejvyšší se vyvíjí jako sjednotitel evolučních Sborů Konečnosti, ale je vysoce pravděpodobné, že věčný osud těchto sedmi sborů bude řízen Nejvyšším jako členem Konečné Trojice.

Nejvyšší Bytost obsahuje tři nadkonečné možnosti vesmírného projevu:

1. Absonitní spolupráci s první empirickou Trojicí.

2. Vzájemný absolutní vztah s druhou empirickou Trojicí.

3. Vzájemnou nekonečnou součinnost v Trojici Trojic, ale my nemáme žádnou uspokojivou představu o tom, co toto skutečně znamená.

Toto je jedna ze všeobecně přijímaných hypotéz o budoucnosti Nejvyššího, ale existuje také mnoho dalších úvah, týkajících se jeho vztahů k současnému velkému vesmíru po dosažení statusu světla a života.

Nynější cíl supervesmírů spočívá v tom, aby, tak jak jsou a v rámci svých potenciálů, se staly dokonalými, tak jako je Havona. Tato dokonalost se týká fyzického a duchovního dosažení a má v sobě také rozvoj správní, vládní a bratrský. Předpokládá se, že v budoucích epochách možnosti pro disharmonie, nerovnováhu a nepřizpůsobivost budou v supervesmírech nakonec vyčerpány. Energetické okruhy budou v dokonalé rovnováze v úplné závislosti na mysli, zatímco duch, v přítomnosti osobnosti, dosáhne nadvlády nad myslí.

Má se za to, že v této velmi vzdálené budoucnosti duchovní osoba Nejvyššího a dosažená energie Všemohoucího docílí rovnocenného rozvoje a že oba, sjednoceni v Nejvyšším a s jeho pomocí, vytvoří reálnou Nejvyšší Bytost, završení aktuálnosti ve vesmírech─aktuálnosti, která bude pozorovatelná všemi vytvořenými myslícími tvory, budou na ni reagovat všechny vytvořené energie, sladěné ve všech duchovních entitách a budou ji prožívat všechny vesmírné osobnosti.

Tato koncepce předpokládá opravdovou nadvládu Nejvyššího ve velkém vesmíru. Je zcela možné, že nynější správci Trojice budou pokračovat jako jeho místodržitelé, ale my věříme, že současné hranice mezi sedmi supervesmíry postupně zmizí a že celý velký vesmír bude fungovat jako jeden zdokonalený celek.

Je pravděpodobné, že Nejvyšší může potom trvale sídlit na Uverse, hlavního řídícího centra Orvontonu, odkud bude spravovat časová tvoření, ale toto je opravdu pouze domněnka. Nicméně je jisté, že osobnost Nejvyšší Bytosti bude rozhodně dostupná v nějakém konkrétním místě, ačkoliv všudypřítomnost jeho božské přítomnosti bude pravděpodobně i nadále prostupovat vesmírem vesmírů. Jaký vztah budou mít obyvatelé supervesmírů té epochy s Nejvyšším my nevíme, ale může to být něco jako je současný vztah mezi rodáky Havony a Rajskou Trojicí.

Zdokonalený velký vesmír těchto budoucích dnů bude nesmírně odlišný od současného. Zmizí vzrušující procesy utváření galaxií prostoru, vysazování života na nestálých světech času a vývoj harmonie z chaosu, krásy z potenciálů, pravdy z významů a dobra z hodnot. Časové vesmíry dosáhnou naplnění konečného osudu! A je možné, že prostor si dopřeje oddechu, odpočinku od odvěkého boje za evoluční dokonalost. Ale ne nadlouho! Určitě, nepochybně a neodvratně tajemnost vznikajícího Božstva Boha Konečného podnítí tyto zdokonalené obyvatele ustálených vesmírů, tak jako jejich evoluční předchůdci byli kdysi vyzváni k hledání Boha Nejvyššího. Opona kosmického osudu se roztáhne, aby odhalila nesrovnatelnou velkolepost okouzlujícího absonitního hledání Vesmírného Otce na těch nových a vyšších úrovních, které se odkrývají v konečné zkušenosti tvora.

[Připraveno Osamělým Poslem, dočasně pobývajícím na Urantii.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved