Kapitola 118 Nejvyšší a Konečný─čas a prostor

   
   Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 118

Nejvyšší a Konečný─čas a prostor

OHLEDNĚ několika podstat Božstva je možno říci:

1. Otec je samo-existující „já“.

2. Syn je koexistující „já“.

3. Duch je společně-existující „já“.

4. Nejvyšší je evoluční-empirické „já“.

5. Sedmidílný je samo-rozdělující se „já“.

6. Konečný je transcendentální-empirické „já“.

7. Absolutní je existenciální-empirické „já“.

Zatímco Bůh Sedmidílný je nepostradatelný pro evoluční dosažení Nejvyššího, Nejvyšší je také nepostradatelný pro výsledný vznik Nekonečného. A dvojí přítomnost Nejvyššího a Konečného tvoří základní spojení subabsolutního a odvozeného Božstva, protože se vzájemně doplňují v dosažení osudu. Společně tvoří empirický most, spojující začátky a završení všeho tvořivého růstu v hlavním vesmíru.

Tvořivý růst nikdy nekončí, ale vždy přináší uspokojení. Je nekonečný ve svém rozsahu, ale je trvale poset těmi momenty osobního uspokojení v dosahování přechodných cílů, které slouží velmi účinně jako mobilizační předehry k novým dobrodružstvím v kosmickém růstu, zkoumání vesmíru a dosažení Božstva.

Ačkoliv oblast matematiky je obklopena kvalitativními vymezeními, poskytuje konečné mysli koncepční základ pro hloubání o nekonečnosti. Pro čísla neexistuje žádné kvantitativní omezení, dokonce ani ve vnímání konečné mysli. Bez ohledu na to, jak velké může být číslo, můžete si vždy představit, že se k němu přidá ještě další číslo. A rovněž jste schopni pochopit, že takové číslo je daleko od nekonečnosti, bez ohledu na to, kolikrát přidáte další číslo, protože vždy může být přidáno ještě jedno.

Zároveň tato nekonečná řada může být v jakémkoliv bodě sumarizována a tento součet (přesněji, mezisoučet) přináší dané osobě v daném čase a v daném statusu plnou radost z dosažení cíle. Ale, dříve či později, tato stejná osoba začíná toužit a prahnout po nových a větších cílech a taková dobrodružství růstu budou navždy přicházet v danou svoji dobu a v cyklech věčnosti.

Každá následující vesmírná epocha je předsíní nové éry kosmického růstu a každá vesmírná epocha skýtá bezprostřední osud předcházejícím stadiím. Havona sama o sobě je dokonalá, ale svojí dokonalostí omezené stvoření; dokonalost Havony, rozšiřující se do evolučních vesmírů, nenachází jenom kosmické určení, ale také osvobození od omezeních před-evoluční existence.

1. Čas a věčnost

Pro kosmickou orientaci člověka je užitečné, aby získal co největší pochopení o vztahu Božstva ke kosmu. Zatímco absolutní Božstvo je věčné ve své podstatě, Bohové jsou spojeni s časem jako nějaká získaná zkušenost ve věčnosti. V evolučních vesmírech je věčnost dočasná neustálost─neustálé nyní.

Osobnost smrtelného tvora se může stát věčnou tím, že se sama ztotožní se svým vnitřním duchem prostřednictvím vlastní volby vykonávat vůli Otce. Takové zasvěcení vůle se rovná uskutečnění záměru věčné reality. To znamená, že záměr tvora se stane fixovaným na posloupnost momentů; jinak řečeno, posloupnost momentů nebude svědkem žádné změny v záměru tvora. A miliony a miliardy momentů tento záměr nezmění. Ve vztahu k záměru tvora číslo ztratilo význam. Takto volba tvora a volba Boha vedou k věčným realitám nikdy nekončící jednoty, ve které duch Boha a podstata člověka se spojují pro nekonečnou službu dětem Boha a jejich Rajského Otce.

Existuje přímý vztah mezi vyspělostí a jednotkou vnímání času v každém daném intelektu. Časová jednotka může být den, rok, nebo delší období, ale nevyhnutelně je to měřítko, podle kterého vědomé „já“ ohodnocuje okolnosti života a podle kterého chápající intelekt posuzuje a hodnotí fakta dočasné existence.

Zkušenost, moudrost a úsudek jsou průvodními jevy prodlužování časové jednotky ve zkušenosti smrtelníka. Když lidská mysl se vypořádává s minulostí, hodnotí předcházející zkušenosti za tím účelem, aby ovlivnily současnou situaci. Když se mysl obrací k budoucnosti, snaží se odhadnout budoucí smysl možných činů. A když lidská vůle tímto způsobem spoléhá jak na zkušenost, tak i na moudrost, tak uplatňuje úsudek-rozhodnutí v současné situaci a výsledkem toho je plán činu, který se zrodil jak z minulosti, tak i z budoucnosti.

V procesu dozrávání vyvíjející ho se „já“ jsou minulost a budoucnost sjednoceny, aby objasnily pravé významy současnosti. Jak „já“ dozrává, sahá pro zkušenosti více a více zpět do minulosti, zatímco jeho moudrost se snaží proniknout hlouběji a hlouběji do neznámé budoucnosti. A když vnímající „já“ rozšiřuje svůj dosah stále hlouběji jak do minulosti, tak i do budoucnosti, tak jeho úsudek se stává méně a méně závislým na chvilkové přítomnosti. Tímto způsobem rozhodnutí-čin se začínají vysvobozovat z okovů pomíjivé přítomnosti a začínají přijímat důležité aspekty minulosti a budoucnosti.

Trpělivost je vlastnost těch smrtelníků, jejichž časové jednotky jsou krátké; opravdová vyspělost přesahuje trpělivost tolerancí, která se rodí z opravdového porozumění.

Stát se zralým znamená žít intenzivněji v přítomnosti a současně unikat omezením přítomnosti. Plány zralosti, založené na minulé zkušenosti, vznikají v přítomnosti tak, aby zvýšily hodnoty budoucnosti.

Časová jednotka nezralosti soustřeďuje význam-hodnotu do současného momentu tím způsobem, že rozděluje přítomnost svého skutečného vztahu na ne-přítomný—minulý-budoucí. S dosažením zralosti časová jednotka dosahuje veličiny, při které se odkrývá rovnocenný vztah minulost-přítomnost-budoucnost a „já“ začíná pronikat do souhrnu událostí, začíná vidět krajinu času z panoramatického pohledu rozšířených horizontů, začíná možná cítit nezačínající, nekončící věčnou kontinuitu─jejíž fragmenty se nazývají čas.

Na úrovních nekonečného a absolutního moment přítomnosti obsahuje celou minulost a rovněž celou budoucnost. JÁ JSEM znamená také JÁ BYL a JÁ BUDU. A to představuje naši nejlepší koncepci věčnosti a věčného.

Na absolutní a věčné úrovni má potenciální realita přesně stejný význam jako aktuální realita. Pouze na konečné úrovni a pouze z pohledu časem omezených tvorů se mezi nimi jeví tak obrovský rozdíl. Pro Boha, jako absolutno, vzestupný smrtelník, který učinil věčné rozhodnutí, je již Rajským konečným. Ale Vesmírný Otec, prostřednictvím v člověku pobývajícím Ladiči Myšlení, není tudíž omezen ve své informovanosti, ale je také schopen vědět o každém boji s problémy, vznikajícími na cestě vzestupných tvorů od živočišných úrovní bytí na úroveň podoby s Bohem a je také schopen se těchto bojů zúčastnit.

2.Všudypřítomnost a všudypůsobnost

Všudypůsobnost Božstva se nesmí zaměňovat s konečností božské všudypřítomnosti. Je to vůle Vesmírného Otce, že Nejvyšší, Konečný a Absolutní nahrazují, koordinují a sjednocují jeho časově-prostorovou všudypůsobnost a jeho čas a prostor přesahující všudypřítomnost s jeho nadčasovou a mimo-prostorovou univerzální a absolutní přítomností. A měli byste si pamatovat, že přestože všudypůsobnost Božstva může mít často spojitost s prostorem, nemusí být nutně podmíněna časem.

Jako smrtelní a morontiální vzestupní tvorové poznáváte postupně Boha prostřednictvím služby Boha Sedmidílného. Skrze Havonu objevíte Boha Nejvyššího. V Ráji ho poznáte jako osobu a pak jako koneční se ho brzy pokusíte poznat jako Nekonečného. Zdá se, že jako koneční budete po dosažení Konečného sledovat pouze jeden směr a tím bude hledání Absolutního. Žádný konečný nebude znepokojen nejistotami dosažení Božstva Absolutního, protože když vystoupil na úroveň nejvyššího a konečného, tak nalezl Boha-Otce. Takoví koneční budou bezpochyby věřit, že i když budou úspěšní a naleznou Boha Absolutního, tak pouze objeví stejného Boha─Rajského Otce, projevujícího se na ještě více nekonečných a univerzálních úrovních. Je nepochybné, že dosažení Boha v absolutnu odhalí Původního Předka vesmírů, jakož i Konečného Otce osobností.

Je možné, že Bůh Nejvyšší není demonstrací časově-prostorové všudypřítomnosti Božstva, ale je věrným projevem božské všudypůsobnosti. Mezi duchovní přítomností Tvořitele a materiálními projevy tvoření existuje obrovská oblast nastávající všudypůsobnosti─vesmírného vznikání evolučního Božstva.

My jsme přesvědčeni o tom, že jestli Bůh Nejvyšší někdy převezme přímou kontrolu nad vesmíry času a prostoru, tak taková správa Božstva bude působit pod dohledem Nekonečného. V takovém případě se Bůh Nekonečný začne projevovat ve vesmírech času jako transcendentální Všemohoucí (Všudypřítomný), dohlížející na nadčas a přesažený prostor, vztahující se ke správním funkcím Všemohoucího Nejvyššího.

Stejně jako my se ptáme, tak se i smrtelná mysl může ptát: jestliže je evoluce Boha Nejvyššího do funkce správního orgánu ve velkém vesmíru doprovázena rozšířenými projevy Boha Konečného, bude odpovídající vývoj Boha Konečného v předpokládaných vesmírech vnějšího prostoru doprovázen podobnými a vzrůstajícími odhaleními Boha Absolutního? Ale to my opravdu nevíme.

3. Časově-prostorové vztahy

Pouze prostřednictvím své všudypůsobnosti může Božstvo sjednotit časově-prostorové projevy do konečné koncepce, protože čas je posloupnost okamžiků, zatímco prostor je systém sdružených bodů. Ostatně, vy vnímáte čas prostřednictvím analýzy a prostor prostřednictvím syntézy. Vy koordinujete a spojujete tyto dvě odlišné koncepce sjednocujícím chápáním osobnosti. Z celého živočišného světa pouze člověk má časově-prostorové vnímání. Pro živočicha má pohyb význam, ale pohyb má hodnotu pouze pro tvora s osobností.

Věci jsou podmíněny časem, ale pravda je nadčasová. Čím více pravdy víte, tím více jste pravdou, tím více jste schopni porozumět minulosti a pochopit budoucnost.

Pravda je nezvratná─navždy je osvobozena ode všech pomíjivých proměn, ale není nikdy stojatá a formální, neustále vibruje a přizpůsobuje─je zářivě živá. Ale když se pravda spojuje s faktem, potom jak čas, tak i prostor podmiňují její významy a vymezují její hodnoty. Takové reality pravdy, spjaté s faktem, se stávají pojmy a proto přecházejí do oblasti relativních kosmických realit.

Slučování absolutní a věčné pravdy Tvořitele s faktickou zkušeností smrtelného a dočasného tvora vede ke vznikání nové a objevující se hodnoty Nejvyššího. Koncepce Nejvyššího je nezbytná pro koordinaci božského a neměnného nadsvěta s konečným a neustále se měnícím pozemským světem.

Ze všeho neabsolutního má prostor nejblíže k absolutnímu. Prostor je očividně absolutně konečný. Opravdové potíže, které máme v chápání prostoru na materiální úrovni, jsou kvůli skutečnosti, že ačkoliv materiální tělesa existují v prostoru, prostor také existuje v těchto stejných materiálních tělesech. Ačkoliv se k prostoru vztahuje mnoho toho, co je absolutní, neznamená to, že prostor je absolutní.

Porozumět prostorovým vztahům může napomoci to, když si představíte, že, relativně řečeno, prostor je přece jenom vlastností všech materiálních těles. Proto, když se těleso pohybuje prostorem, nese v sobě všechny jeho vlastnosti─ty vlastnosti prostoru, které jsou v takovém pohybujícím se tělese a jsou jeho součástí.

Všechny modely reality okupují prostor na materiálních úrovních, ale duchovní modely existují pouze ve vztahu k prostoru; nezabírají nebo nevytěsňují prostor a ani ho neobsahují v sobě. Ale naše hlavní záhada prostoru se týká modelu ideje. Když vstoupíme do oblasti mysli, setkáme se tam s mnoha záhadami. Zabírá model─realita─myšlence prostor? My opravdu nevíme, i když jsme si jisti, že model myšlenky v sobě prostor neobsahuje. Ale, určitě by nebylo správné předpokládat, že nemateriální je vždy mimoprostorové.

4. Primární a sekundární příčinnost

Mnoho teologických potíží a metafyzických dilemat smrtelného člověka je kvůli jeho nesprávnému umístění osobnosti Božstva, v důsledku čehož jsou nekonečné a absolutní vlastnosti připisovány podřízené Božskosti a evolučnímu Božstvu. Nesmíte zapomínat na to, že ačkoliv existuje opravdová Prvotní Příčina, existuje také velké množství rovnocenných a podřízených příčin, jak doprovodných, tak i sekundárních.

Zásadní rozdíl mezi primárními a sekundárními příčinami je v tom, že primární příčiny vyvolávají původní účinky, které nenesou v sobě dědičnost žádného faktoru, pocházejícího z předchozí příčinnosti. Sekundární příčiny vytvářejí účinky, které trvale projevují dědičnost z jiné a předcházející příčinnosti.

Čistě statické potenciály, vrozené v Neomezeném Absolutnu, reagují na ty příčinnosti Božstva Absolutního, které jsou vyvolány činnostmi Rajské Trojice. V přítomnosti Univerzálního Absolutna se tyt, statické potenciály naplněné příčinností okamžitě stávají aktivními a reagují na působení určitých transcendentálních sil, jejichž činnost má za následek přeměnu těchto aktivovaných potenciálů do stavu opravdových vesmírných možností pro rozvoj─aktualizované schopnosti růstu. A právě s pomocí těchto vyzrálých potenciálů ztvárňují tvořitelé a kontroloři velkého vesmíru nikdy nekončící drama kosmické evoluce.

Když nebereme v úvahu existenciální podstaty, příčinnost je ve svém základním složení trojitá. Tak, jak působí v této vesmírné epoše a ve vztahu ke konečné úrovni sedmi supervesmírů, může být chápána tímto způsobem:

1. Aktivace statických potenciálů. Ustanovení osudu v Univerzálním Absolutnu činnostmi Božstva Absolutního, působícího v Neomezeném Absolutnu a na Neomezeném Absolutnu a v důsledku vědomýchpříkazů Rajské Trojice.

2. Vznikání vesmírných možností. Toto se týká přeměny nediferencovaných potenciálů do vyčleněných a definovaných plánů. Je to činnost nekonečnosti Božstva a různorodých sil transcendentální úrovně. Takové činnosti dokonale předpokládají budoucí potřeby celého hlavního vesmíru. Je to právě spojení vyčleněných potenciálů, které umožňuje existenci Architektů Hlavního Vesmíru jako autentického ztělesnění vesmírné koncepce Božstva. Jejich plány se skutečně jeví jako prostorově limitované rozsahem konceptuální hranice hlavního vesmíru, ale jako plány, nejsou po jiné stránce tak podmíněny časem či prostorem.

3. Tvoření a evoluce vesmírných aktuálních podstat. V kosmu, nasyceném tvůrčí schopností přítomností Nekonečnosti Božstva, vyvolávají Nejvyšší Tvořitelé časové přeměny vyzrálých potenciálů v empirické aktuální podstaty. V mezích hlavního vesmíru je veškeré uskutečňování potenciální reality limitováno konečnou způsobilostí pro rozvoj a podmíněno časem a prostorem v závěrečných stadiích vývinu. V kosmickém smyslu, vycházející Synové Tvořitelé z Ráje jsou ve skutečnosti transformujícími tvořiteli. Ale to v žádném případě neznamená, že lidská představa o nich jako stvořitelích je nesprávná; z konečného hlediska, oni mohou být samozřejmě tvořiteli a také jimi skutečně jsou.

5. Všemohoucnost a schopnost existovat

Všemohoucnost Božstva neznamená schopnost konat nevykonatelné. V rámci času a prostoru a z intelektuálního pohledu chápání smrtelníka dokonce i nekonečný Bůh nemůže vytvořit čtvercový kruh, nebo stvořit zlo, které je ve své podstatě dobrem. Bůh nemůže dělat věci Bohu nepodobné. Takové protiklady ve filozofických termínech se rovnají nebytí a naznačují, že nic není tímto způsobem vytvořeno. Rys osobnosti se nemůže současně podobat Bohu a nepodobat Bohu. Schopnost existovat je přirozenou vlastností božské moci. A to všechno vychází z faktu, že všemohoucnost nejenom vytváří věci mající podstatu, ale také poskytuje podstatu všech věcí a bytostí.

Na počátku Otec dělá všechno, ale jak se začíná otevírat panorama věčnosti v reakci na vůli a pokyny Nekonečného, je stále více zjevné, že tvorové, včetně lidí, se stanou partnery Boha v uskutečňování konečnosti osudu. A to je pravdou také o životě v těle; když člověk a Bůh vstoupí do partnerství, žádné omezení nemůže zasáhnout do budoucích možností takového partnerství. Když si člověk uvědomuje, že Vesmírný Otec je jeho partner ve věčném rozvoji, když se spojí s přebývající v něm přítomností Otce, tak ve svém duchu přetrhal okovy času a vstoupil již na cestu věčného růstu při hledání Vesmírného Otce.

Vědomí přechází od faktu k významu a potom k hodnotě. Vědomí Tvořitele přechází od úmyslu-hodnoty přes slovo-význam a faktu činu. Bůh musí vždycky prolomit nečinnost neomezené jednoty, tkvící v existenciální nekonečnosti. Božstvo musí stále poskytovat model vesmíru, dokonalost osobností, pravou pravdu, krásu a dobro, o které usilují všechna tvoření, existující pod úrovní Božstva. Bůh musí vždycky první najít člověka, než může člověk později najít Boha. Vesmírný Otec musí být vždycky předtím, než mohou vzniknout vesmírná synovstva a následně vesmírné bratrství.

6. Všemohoucnost a všetvořivost

Bůh je skutečně všemohoucím, ale není všetvořivým─on osobně nevytváří všechno, co je vytvořeno. Všemohoucnost obsahuje energetický potenciál Všemohoucího Nejvyššího a Nejvyšší Bytosti, ale vědomé činy Boha Nejvyššího nejsou osobní činností Boha Nekonečného.

Prosazovat všetvořivost původního Božstva by znamenalo nepřiznat práva téměř milionu Synů Tvořitelů Ráje, nehovoříc o nespočetném množství různých jiných kategorií s nimi tvořících pomocníků. Je pouze jedna bezpříčinná Příčina v celém vesmíru. A nic v této filozofii nezneucťuje svobodnou vůli nesčetných dětí Božstva, rozptýlených po celém obrovském vesmíru.

V  rámci omezeného prostoru se vůle může zdát, že působí jako bezpříčinná příčina, ale ona vždy projevuje dědičné faktory, které vytvářejí vztah s unikátními, původními a absolutními Prvotními Příčinami.

Všechna vůle je relativní. Ve smyslu vznikání pouze Otec-JÁ JSEM má konečnost volby, ve smyslu absolutním pouze Otec, Syn a Duch mají výsadu projevovat svoji vůli nepodmíněně na čase a bez omezování prostorem. Smrtelný člověk je obdařen svobodnou vůlí, schopností volby a přestože taková volba není absolutní, , je však relativně konečná na konečné úrovni a týká se osudu rozhodující se osobnosti.

Vůle na jakékoliv úrovni, nacházející se pod úrovní absolutna, se setkává s omezeními, která jsou součástí té dané osobnosti, mající schopnost volby. Člověk si nemůže zvolit něco, co je za hranicemi volitelného. Například, nemůže se rozhodnout být něčím jiným než lidskou bytostí, jenomže si může zvolit stát se víc než člověkem; může se rozhodnout vstoupit na cestu vzestupu vesmírem, ale toho je schopen proto, že lidská volba a božská vůle se na tomto záměru shodly. A to, po čem syn touží a Otec si to přeje, se určitě stane.

V životě smrtelného tvora se nepřetržitě otvírají a zavírají možnosti rozdílného jednání a ve chvílích rozhodování se lidská osobnost neustále rozhoduje mezi mnoha takovými způsoby jednání. Časová vůle je spojena s časem a musí čekat na svůj čas, aby našla příležitost pro vyjádření. Duchovní vůle, dosažením částečného úniku od časové posloupnosti, již začala pociťovat osvobození z okovů času a to proto, že duchovní vůle se ztotožňuje s vůlí Boha.

Projev vůle─akt volby─musí působit v rámci vesmíru, který se uskutečnil v důsledku vyšší a apriorní volby. Celý rozsah lidské vůle je přísně omezen oblastí konečného, s jedinou výjimkou: když se člověk rozhodne nalézt Boha a být jako on, taková volba je nadkonečná; pouze věčnost může odhalit, zdali tato volba je také nadabsonitní.

Uvědomovat si všemohoucnost Božstva znamená těšit se bezpečí v získávání zkušenosti kosmického občanství, mít zaručenou bezpečnost na dlouhé cestě k Ráji. Ale přijmout mylnou představu o všetvořivosti znamená přijmout kolosální blud o panteizmu.

7. Vševědoucnost a předurčení

Ve velkém vesmíru vůle Tvořitele a vůle tvora působí ve vymezených mezích a v souladu s možnostmi, které byly stanoveny Hlavními Architekty. Nicméně, toto před-ustanovení těchto maximálních mezí ani v nejmenším neomezuje svrchovanost vůle tvora v rámci těchto hranic. Ani konečná předchozí vědomost─plná podpora pro přijímání všech možností konečné volby─neznamená zrušení konečného projevu vůle. Dospělý a prozíravý člověk může být schopen předvídat velmi přesně rozhodnutí nějakého mladšího druha, ale tato před-vědomost neubírá nic ze svobody a opravdovosti samotného rozhodnutí. Bohové moudře omezili rozsah působení nevyzrálé vůle, ale v těchto stanovených mezích je vůle absolutní.

Také nejvyšší souvztažnost každé minulé, současné a budoucí volby nenarušuje hodnověrnost takového výběru. Spíše ukazuje na předem stanovený vývoj kosmu a předkládá před-vědomost těm bytostem s vlastní vůlí, které mohou, nebo nemusí, si zvolit stát se přispívající součástí empirického uskutečňování celé reality.

Na konečné úrovně je chybná volba vázána časem a omezena časem. Může existovat pouze v čase a v rámci vyvíjející se přítomnosti Nejvyšší Bytosti. Takové chybné rozhodnutí je možné v čase a ukazuje (vedle neúplnosti Nejvyššího) na určitý rozsah volby, kterým musí být nevyvinutí tvorové obdařeni, aby se těšili z růstu ve vesmíru prostřednictvím svobodného spojení s realitou.

Hřích─také bezohlednost─v časem podmíněném prostoru jasně potvrzuje časový charakter svobody konečné vůle. Hřích odráží nezralost, oslněnou svobodou relativně svrchované vůle osobnosti, a ta nedokáže chápat nejvyšší závazky a povinnosti kosmického občanství.

Neřestnost v konečných oblastech odhaluje přechodný charakter reality každé individuálnosti, neztotožněné s Bohem. Jenom tehdy, když se tvor ztotožňuje s Bohem, se stává opravdově reálným ve vesmírech. Konečná osobnost není sama sebou vytvořena, ale v supervesmírné aréně volby ona sama si určuje svůj osud.

Poskytnutí života materiálně-energetickým systémům jim dává schopnost samo-zvěčnění, reprodukce a adaptability. Poskytnutí osobnosti předává živým organismům další výsady sebeurčení, sebe-evoluce a sebe-ztotožnění s duchem Božstva při splynutí s ním.

Tvorové, existující na pod-osobní úrovní, jsou svědectvím toho, že energie-hmota je aktivována myslí; zpočátku v podobě fyzických regulátorů a potom v podobě pomocných duchů mysli. Dary osobnosti přicházejí od Otce a dávají živému systému unikátní výsady volby. Ale, jestliže osobnost má výsadu uplatňovat vlastní volbu ztotožnění s realitou a jestliže je to upřímná a dobrovolná volba, pak vyvíjející se osobnost musí mít také možnost volby, vedoucí k vlastní dezorientaci, nevyrovnanosti a sebe-destrukci. Pravděpodobnosti kosmické sebe-destrukce nemůže být zabráněno, pokud vyvíjející se osobnost je opravdu svobodná ve vykonávání konečné vůle.

Proto jsou zajištěna opatření, omezující hranice volby osobnosti na nižších úrovních existence. Při vzestupu vesmírem se volba stává stále více svobodnější; volba se nakonec přiblíží božské svobodě, když vzestupující osobnost dosáhne status božskosti, svrchovanosti zasvěcení účelům vesmíru, kosmické moudrosti a završení tvorova ztotožnění se s vůlí a cestou Boha.

8. Ovládání a nad-dohled

V časově-prostorových tvořeních je svobodná vůle chráněna omezeními a vymezeními. Evoluce materiálního života je na počátku mechanická, potom aktivovaná myslí a (po poskytnutí osobnosti) může být vedena duchem. Organická evoluce na obydlených světech je fyzicky omezena potenciály původních implantací fyzického života Nositelů Života.

Smrtelný člověk je stroj─živý mechanismus; jeho kořeny jsou opravdu ve fyzickém světě energie. Mnoho lidských reakcí je ve své podstatě mechanických; mnoho z života je strojové. Ale člověk, mechanismus, je mnohem víc než stroj; je obdařen myslí a pobývá v něm duch; a ačkoliv nemůže nikdy během celého svého materiálního života uniknout chemické a elektrické mechanice své existence, může se stále více učit jak podřídit tento strojový fyzický život řídící moudrosti zkušenosti prostřednictvím zasvěcení lidské mysli vykonávat duchovní podněty v něm pobývajícím Ladiči Myšlení.

Duch vůli osvobozuje; mechanismus ji omezuje. Nedokonalá volba, neovládaná mechanismem a neztotožněná s duchem, je nestabilní a nebezpečná. Mechanická nadvláda zajišťuje stabilitu na úkor pokroku; spojení s duchem osvobozuje volbu od fyzických úrovní a současně zaručuje božskou stabilitu, vytvořenou rozšířeným kosmickým vnímáním a zvýšeným chápáním kosmu.

Velké nebezpečí, které obklopuje tvora je to, že při dosažení svobody z okovů mechanismu života, nedokáže nahradit tuto ztrátu stability účinným harmonickým pracovním spojením s duchem. Když volba tvora je relativně osvobozena od mechanické stability, může se snažit o další sebe-osvobození, nezávisle na větším ztotožnění se s duchem.

Celý princip biologické evoluce umožňuje primitivnímu člověku objevit se na obydlených světech s nikterak velkým darem sebeovládání. Proto tento stejný tvůrčí záměr, jehož cílem byla evoluce, také poskytuje tato vnější omezení─čas a prostor, hlad a strach, která účinně omezují rozsah pod-duchovní volby takových nevyvinutých tvorů. Jak mysl člověka úspěšně překračuje stále obtížnější překážky, tento stejný tvůrčí záměr umožňuje pomalé ukládání rasového dědictví obtížně získávané empirické moudrosti─jinými slovy, umožňuje udržovat rovnováhu mezi ubývajícími vnějšími omezeními a rozšiřujícím se vnitřním sebeovládáním.

Pomalost evoluce, kulturního rozvoje člověka, svědčí o účinnosti takové brzdy─materiální inercie,─která tak účinně zpomaluje nebezpečnou rychlost progresu. Tak sám čas tlumí a částečně neutralizuje jinak smrtonosné výsledky předčasného úniku a potenciálně zhoubného osvobození lidského jednání od blížících se překážek. Protože, když progres kultury je příliš rychlý, když materiální vymoženosti předběhnou evoluci úcty a moudrosti, potom civilizace v sobě obsahuje semena úpadku; a jestliže nejsou podpořeny rychlým rozšířením empirické moudrosti, takové společnosti klesnou z vysokých, ale předčasně dosažených, úrovní a nastane „temný středověk“ bezvládí moudrosti a bude svědkem neodvratného obnovení nerovnováhy mezi osobní svobodou a sebeovládáním.

Zlo Kaligastii spočívalo v tom, že obešel časový regulátor postupného osvobozování člověka─svévolně zničil omezující překážky, které smrtelné mysli té doby ještě empiricky nepřekonaly.

Ta mysl, která je schopna uskutečnit částečné zkrácení času a prostoru, tímto samotným činem dokazuje, že má v sobě semena moudrosti, která mohou účinně sloužit namísto překonané omezující překážky.

Lucifer se také snažil narušit činnost časového regulátoru, omezujícího předčasné dosažení některých svobod v lokálním systému. Ve světle a životě ustálený lokální vesmír dosáhl takových pohledů a vhledů, které umožňují uskutečnit činnost mnoha metod, které by byly rozvratné a ničivé v epochách před ustálením té dané oblasti.

Když člověk se sebe setřásá okovy strachu, když překonává kontinenty a oceány s pomocí svých strojů a spojuje generace a staletí pomocí svých písemností, musí každou překonanou překážku nahradit novou a dobrovolně přijatou překážku, odpovídající morálním požadavkům rozšiřující se lidské moudrosti. Tyto dobrovolně přijaté překážky jsou současně nejsilnějšími a nejslabšími ze všech faktorů lidské civilizace─ideje spravedlnosti a ideály bratrství. Člověk také získává schopnost odít se zdrženlivým rouchem soucitu, když se odhodlává milovat své druhy a spěje k začátkům duchovního bratrství, když se rozhodne chovat se k nim tak, jak on by si přál, aby se oni chovali k němu, což je tak, jak, podle jeho představ, by se k nim choval Bůh.

Automatická vesmírná reakce je ustálená a v určité formě je v kosmu trvalá. Osobnost, která ví o Bohu a touží vykonávat jeho vůli a která má duchovní vnímání, je božsky vyrovnaná a věčná. Velké vesmírné dobrodružství člověka spočívá v přechodu jeho smrtelné duše z neměnnosti mechanické statičnosti k božskosti duchovní dynamičnosti a této proměny dosáhne silou a vytrvalostí svých vlastních osobních rozhodnutích, v každé životní situaci tvrdící: „Má vůle je v tom, aby byla vykonána tvá vůle.“

9. Mechanismy vesmíru

Čas a prostor jsou spojené mechanismy hlavního vesmíru. Jsou to ústrojí, pomocí kterých je konečným tvorům umožněno koexistovat v kosmu s Nekonečným. Koneční tvorové jsou účinně izolováni od absolutních úrovní času a prostoru. Ale tato izolující média, bez kterých by žádný smrtelník nemohl existovat, bezprostředně zmenšují rozsah konečné činnosti. Bez nich by žádný tvor nemohl fungovat, ale jimi jsou činy každého tvora rozhodně limitovány.

Mechanismy, vytvořené vyššími myslemi, působí tak, aby uvolnily jejich tvořivé zdroje, ale do určité míry trvale omezují činnost všech podřízených inteligencí. Pro vesmírné tvory se toto omezení stává očividným jako mechanismus vesmírů. Člověk nemá nespoutanou svobodnou vůli; rozsah jeho volby je omezen, ale v rámci této volby je jeho vůle relativně svrchovaná.

Životní mechanismus smrtelné osobnosti─lidské tělo─je výtvorem nad-smrtelného tvořivého projektu; proto nemůže být nikdy dokonale ovládáno samotným člověkem. Pouze tehdy, když bude vzestupující člověk, ve spojení se splynutým Ladičem, sám vytvářet mechanismus pro vyjádření své osobnosti, dosáhne nad ním dokonalou kontrolu.

Velký vesmír je jak mechanismus, tak i organismus, mechanický a živý─živý mechanismus, aktivovaný Nejvyšší Myslí, koordinovaný Nejvyšším Duchem a nacházející vyjádření na maximálních úrovních spojování energie a osobnosti jako Nejvyšší Bytost. Ale popírat mechanismus konečného tvoření znamená popírat fakt a ignorovat realitu.

Mechanismy jsou produkty mysli, tvořivé mysli, využívající kosmické potenciály. Mechanismy jsou stanovené krystalizace myšlení Tvořitele a vždy působí věrně v souladu s volní koncepcí, ze které vznikly. Ale účelnost každého mechanismu je v jeho původu, ne v jeho funkci.

O těchto mechanismech by se nemělo uvažovat jako o limitujících činnostech Božstva; spíše je pravdou, že v těchto mechanických formách Božstvo dosáhlo jednoho z aspektů věčného vyjádření. Základní vesmírné mechanismy vznikly v důsledku absolutní vůle Prvotního Zdroje a Středu a proto budou navždy působit v dokonalé harmonii se záměrem Nekonečného; jsou skutečně nevolními modely tohoto záměru.

My do jisté míry rozumíme jak mechanismus Ráje je sladěn s osobností Věčného Syna; je to funkce Společného Činitele. Máme svoje teorie, týkající se působení Univerzálního Absolutna ve vztahu k teoretickým mechanismům Neomezeného a potenciální osoby Absolutního Božstva. Ale ve vyvíjejících se Božstvech Nejvyššího a Konečného pozorujeme, že určité neosobní aspekty se ve skutečnosti spojují s jejich volními protějšky a tím vzniká nový vztah mezi modelem a jednotlivcem.

Ve věčnosti minulosti Otec a Syn nalezli spojení v jednotě vyjádření Nekonečného Ducha. Jestli ve věčnosti budoucnosti Synové Tvořitelé a Tvořiví Duchové lokálních vesmírů času a prostoru dosáhnou tvořivého spojení v oblastech vnějšího prostoru, co vytvoří jejich jednota sloučeného vyjádření jejich božských podstat? Docela se může docela stát, že budeme svědky až dosud neodhaleného projevu Božstva Nekonečného─nového typu nadsprávce. Takové bytosti by měly unikátní osobní přednosti, vyplývající ze spojení osobního Tvořitele, neosobního Tvořivého Ducha, zkušenosti smrtelného tvora a postupného zosobňování Božského Pečovatele. Takové bytosti by mohly být nejvyššími v tom smyslu, že by v sobě obsahovaly osobní a neosobní realitu a současně s tím slučovaly zkušenosti Tvořitele a tvora. Bez ohledu na to, jaké mohou být vlastnosti takových třetích osob těchto předpokládaných funkčních trojic v tvořeních vnějšího prostoru, budou udržovat vztah se svými Otci-Tvořiteli a Tvořivými Matkami, který bude v něčem připomínat vztah Nekonečného Ducha s Vesmírným Otcem a Věčným Synem.

Bůh Nejvyšší je zosobněním celé vesmírné zkušenosti, středem celé konečné evoluce, maximálním vyjádřením celé reality tvorů, vyvrcholením kosmické moudrosti, ztělesněním harmonických krás galaxií času, pravdou významů kosmické mysli a ctností nejvyšších duchovních hodnot. A Bůh Nejvyšší bude, ve věčné budoucnosti, slučovat tyto pestré různorodosti do jednoho empiricky významného celku─tak, jak nyní jsou existenciálně spojeny na absolutních úrovních v Rajské Trojici.

10. Funkce prozřetelnosti

Prozřetelnost neznamená, že Bůh rozhodl věci za nás a předem. Bůh nás příliš miluje, aby toto udělal, protože to by byla téměř kosmická tyranie. Člověk musí mít relativní možnosti volby. A božská láska není takovým krátkozrakým citem, který by rozmazlil a zkazil děti člověka.

Otec, Syn a Duch─jako Trojice─nejsou Všemohoucím Nejvyšším, ale svrchovanost Všemohoucího nemůže být nikdy projevena bez nich. Růst Všemohoucího je soustředěn v Absolutnech aktuálnosti a založen na Absolutnech potenciálnosti. Ale funkce Všemohoucího Nejvyššího vycházejí z funkcí Rajské Trojice.

Zdálo by se, že všechny aspekty vesmírné činnosti jsou částečně opět sjednoceny v Nejvyšší Bytosti osobností tohoto empirického Božstva. Proto, když si chceme představit Trojici jako jednoho Boha a jestli tuto představu omezíme na současný známý a organizovaný velký vesmír, zjistíme, že vyvíjející se Nejvyšší Bytost je částečným obrazem Rajské Trojice. A dále ještě zjistíme, že se toto Nejvyšší Božstvo vyvíjí ve velkém vesmíru jako osobnostní syntéza konečné hmoty, mysli a ducha.

Bohové mají vlastnosti, ale Trojice má funkce a podobně jako Trojice, prozřetelnost je funkcí, která je spojena s neosobním nad-dohledem vesmíru vesmírů a prostírající se od evolučních úrovní Sedmidílného, slučujících se v energii Všemohoucího a přes transcendentální oblasti Nekonečnosti Božstva k ještě vyšším úrovním.

Bůh miluje každého tvora jako své dítě a tato láska chrání každého tvora v průběhu celého času a věčnosti. Prozřetelnost působí ve vztahu k celku a dotýká se činnosti každého tvora do té míry, do jaké má tato činnost vztah k celku. Prozřetelná intervence ve vztahu k jakékoliv bytosti svědčí o důležitosti funkce této bytosti pro evoluční růst nějakého celku; takový celek může být celá rasa, celý národ, celá planeta, nebo dokonce i vyšší celek. Právě důležitost funkce tvora způsobuje prozřetelnou intervenci a ne důležitost tvora jako osoby.

Nicméně, Otec jako osoba může svojí otcovskou rukou kdykoliv zasáhnout do proudu kosmických událostí v plné shodě s vůlí Boha, v souladu s moudrostí Boha a motivován láskou Boha.

Ale, to co člověk nazývá prozřetelností je velmi příliš často výsledek jeho vlastní představy, nahodilého postavení příležitostných okolností. Nicméně, v konečné sféře vesmírného bytí existuje opravdová a objevující se prozřetelnost─opravdová a aktualizující se souvztažnost energií prostoru, pohybů času, myšlenek intelektu, ideálů charakteru, tužeb duchovní podstaty a účelných úmyslných činů vyvíjejících se osobností. Okolnosti materiálních oblastí nalézají poslední konečnou integraci ve vzájemném spojení přítomností Nejvyššího a Konečného.

Když jsou mechanismy velkého vesmíru zdokonaleny prostřednictvím nadvlády mysli do stavu konečné preciznosti a když mysl tvora dospěje k dosažení božské dokonalosti prostřednictvím zdokonalené integrace s duchem a když se následně Nejvyšší objevuje jako faktický sjednotitel všech těchto vesmírných jevů, tak se prozřetelnost stává vzrůstající měrou rozeznatelná.

Některé z podivuhodných náhodných podmínek příležitostně převládajících na evolučních světech mohou být způsobeny postupně objevující se přítomnosti Nejvyššího, předzvěstí jeho budoucích vesmírných aktivit. Většina z toho, co by smrtelník nazval prozřetelným, tak není; jeho mínění je znevýhodněno nedostatkem prozíravého proniknutí do opravdových významů životních okolností. Většina z toho, co by smrtelník nazval štěstím, může být ve skutečnosti neštěstím; úsměv štěstěny, která umožní bezpracné pohodlí a nezasloužené bohatství může být největším lidským utrpením; zjevná krutost těžkého osudu, který kupí utrpení na některého smrtelníka, může být ve skutečnosti zakalujícím ohněm, proměňujícím měkké železo nevyzrálé osobnosti do zakalené oceli opravdového charakteru.

Prozřetelnost ve vyvíjejících se vesmírech existuje a může být objevena tvory jen to té míry, do jaké oni získali schopnost pochopit účel vyvíjejících se vesmírů. Plná schopnost poznat vesmírné účely se rovná završení evolučního rozvoje tvora a může být jinak vyjádřena jako dosažení Nejvyššího v mezích současného stavu nedokončených vesmírů.

Láska Otce působí přímo v srdcích jednotlivých bytostí nezávisle na činech, nebo reakcích všech ostatních jednotlivců; tento vztah je osobní─člověk a Bůh. Neosobní přítomnost Božstva (Všemohoucího Nejvyššího a Rajské Trojice) se dívá na celek, ne na část. Prozřetelnost nadvlády Svrchovanosti se stává vzrůstající měrou zjevnou podle toho, jak všechny jednotlivé části postupují v dosažení konečných osudů. Když se soustavy, souhvězdí, vesmíry a supervesmíry ustálí ve světle a životě, Nejvyšší se stoupající měrou vynořuje jako účelný korelátor všeho dočasného, zatímco Konečný se postupně vynořuje jako transcendentální sjednotitel všech věcí.

V počátečních stadiích existence evolučních světů se přírodní události materiálního charakteru a osobní touhy lidských bytostí často jeví jako protichůdné. Většina z toho, co se odehrává na evolučním světě je pro smrtelného člověka poněkud těžko pochopitelná─přírodní zákon je tak často očividně krutý, nelítostný a lhostejný ke všemu, co v lidském vnímání je správné, krásné a dobré. Ale jak lidstvo postupuje v planetárním rozvoji, pozorujeme, že tento postoj se mění pod vlivem následujících faktorů:

1. Rozšiřující se představivost člověka—jeho zvýšené chápání světa, ve kterém žije; jeho zvětšující se schopnost vnímat materiální fakta času, smysluplné ideje mysli a cenné ideály duchovního vhledu. Pokud lidé měří pouze metrem věcí fyzické podstaty, nemohou nikdy doufat v nalezení jednoty v čase a prostoru.

2. Zvyšující se kontrola člověka—postupné hromadění vědomostí o zákonech materiálního světa, účelů duchovní existence a možností filozofického sladění těchto dvou realit. Člověk, divoch, byl bezmocný před útoky přírodních sil, byl otrokem kruté nadvlády svých vlastních vnitřních strachů. Polocivilizovaný člověk začíná otevírat studnici záhad přírodních oblastí a jeho věda pomalu, ale účinně ničí jeho pověry, zatímco současně poskytuje nový a zvětšený věcný základ pro pochopení významů filozofie a hodnot opravdové duchovní zkušenosti. Člověk civilizovaný dosáhne jednoho dne relativní nadvládu nad fyzickými silami své planety; láska k Bohu se bude působivě řinout z jeho srdce jako láska pro jeho druhy, zatímco hodnoty lidské existence se budou přibližovat k hranicím možností smrtelníka.

3. Vesmírná integrace člověka—prohloubení lidského vnímání, plus zvýšení empirického dosažení člověka, ho přiblíží k užší harmonii se sjednocujícími přítomnostmi Svrchovanosti—Rajskou Trojicí a Nejvyšší Bytostí. A to je to, co vytváří svrchovanost Nejvyššího na světech, dávno ustálených ve světle a životě. Takové pokročilé planety jsou vskutku básněmi harmonie, obrazy krásy dosaženého dobra docíleného prostřednictvím hledání kosmické pravdy. A jestli se takové věci mohou stát s planetou, pak se ještě mnohem větší věci mohou stát se soustavou a s většími útvary velkého vesmíru, když také dosáhnou ustálení, znamenající vyčerpání potenciálů pro konečný růst.

Na takové pokročilé planetě se prozřetelnost stává realitou, okolnosti života jsou zharmonizovány, ale to není jenom proto, že člověk dosáhl nadvlády nad materiálními problémy svého světa, ale také kvůli tomu, že začal žít v souladu s vývojem vesmírů; jde po cestě Svrchovanosti k dosažení Vesmírného Otce.

Království Boží je v srdcích lidí a když se toto království stane skutečností v srdci každého jedince světa, potom se na takové planetě vládnutí Boha stane skutečností; a to je dosažená svrchovanost Nejvyšší Bytosti.

Aby se prozřetelnost realizovala v čase člověk musí splnit úkol dosažení dokonalosti. Ale člověk je již nyní schopen tušit věčné významy této prozřetelnosti, když zauvažuje nad vesmírným faktem, že všechny věci, ať dobré či zlé, přispívají společně k rozvoji Boha znalých smrtelníků v jejich hledání Boha všeho existujícího.

Prozřetelnost se stává stále více rozeznatelnou jak lidé směřují nahoru od materiálního k duchovnímu. Dosažení plného duchovního vnímání umožňuje vzestupující osobnosti odhalovat harmonii v tom, v čem byl předtím chaos. Dokonce již morontiální mota představuje v tomto směru opravdový pokrok.

Prozřetelnost je z části nad-kontrolou nedokončeného Nejvyššího v jeho projevu v nedokončených vesmírech a proto vždy musí být:

1. Částečná—v důsledku nedokončenosti aktualizace Nejvyšší Bytosti.

2. Nepředpověditelná—v důsledku výkyvů v postoji tvora, který se neustále mění od úrovně k úrovni, čímž zjevně zapříčiňuje proměnlivé zpětné reakce v Nejvyšším.

Když se lidé modlí, aby zasáhla prozřetelnost v okolnostech života, častokrát je odpovědí jejich modlitbě jejich vlastní změna postojů k životu. Ale prozřetelnost není vrtošivá, není ani neskutečná a není ani magická. Je pomalým a jistým vývojem mocné svrchovanosti konečných vesmírů, jejíž velkolepou přítomnost časem objeví vyvíjející se tvorové při svém vesmírném vzestupu. Prozřetelnost je jistým a zaručeným pochodem galaxií prostoru a osobností času k cílům věčnosti, nejdříve v Nejvyšším, potom v Konečném a možná v Absolutním. A my věříme, že ve věčnosti existuje stejná prozřetelnost a je to vůle, jsou to činy, je to záměr Rajské Trojice takto motivovat kosmické panorama nespočetných vesmírů.

[Představeno Mocným Poslem, dočasně pobývajícím na Urantii.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved