Kapitola 92 Pozdější vývoj náboženství

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Koncept kopie

Kniha Urantia

Kapitola 92

Pozdější vývoj náboženství

ČLOVĚK měl v sobě zbožnost přirozeného původu jako součást své evoluční zkušenosti dávno před objevením se jakýchkoliv systematických zjevených náboženstvích na Urantii. Ale toto náboženství přirozeného původu bylo samo o sobě důsledkem nadživočišných schopností člověka. Evoluční náboženství vznikalo pomalu během tisíciletích lidské empirické cesty prostřednictvím podpory následujících faktorů, působících a ovlivňujících divocha, barbary a civilizovaného člověka:

1. Pomocný duch úcty─objevuje v živočišném vědomí nadživočišných potenciálů pro vnímání reality. Může to být nazýváno prvotním lidským instinktem Božstva.

2. Pomocný duch moudrosti─projev tendence ve zbožné mysli směřovat svoji úctu k vyšším úrovním a ke stále se rozšiřujícím představám o realitě Božstva.

3. Svatý Duch─toto je počáteční nadrozumový dar a objevuje se spolehlivě ve všech plnohodnotných lidských osobnostech. Tato pomoc po zbožnosti prahnoucí a moudrosti toužící mysli vyvolává schopnost osobního poznání požadavků pro další život člověka, jak v teologickém pojetí, tak i ve skutečné a faktické osobní zkušenosti.

Koordinované působení těchto tří božských pomocníků je plně dostačující pro zahájení a pokračování růstu evolučního náboženství. Tyto vlivy jsou později posíleny Ladiči Myšlení, serafy a Duchem Pravdy, z nichž všichni urychlují tempo náboženského rozvoje. Tyto síly již dlouho působí na Urantii a budou zde ve své činnosti pokračovat do té doby, dokud tato planeta zůstane obydlenou sférou. Podstatná část potenciálu těchto božských sil se nemohla doposud projevit; ve větší míře se odhalí v následných epochách až smrtelné náboženství postupně vystoupá na vyšší úrovně k nebeským výšinám morontiálních hodnot a duchovní pravdy.

1. Evoluční podstata náboženství

Vývoj náboženství začíná s raným strachem a démony a prochází mnoha následnými stadii rozvoje, včetně prvních snah ovlivňovat a později přemlouvat duchy. Kmenové fetiše se přeměnily v totemy a kmenové bohy; magická zaklínadla se stala dnešními modlitbami. Obřízka, která byla zpočátku obětováním, se stala hygienickou procedurou.

Barbarské dětství lidského rodu prodělalo rozvoj náboženství od uctívání přírody, přes uctívání démonů k fetišismu. S počátkem civilizace člověk začal přijímat mystičtější a více symboličtější víry, zatímco v současnosti, s blížící se vyspělostí, lidstvo dozrává k ocenění opravdového náboženství a také k počátku odhalení samotné pravdy.

Náboženství vzniká jako biologická reakce mysli na duchovní víru a prostředí; v jakémkoliv národě náboženství umírá, nebo se mění, jako poslední. V každé epoše je náboženství přizpůsobení společnosti k tomu, co je tajuplné. Jako společenská instituce obsahuje rituály, symboly, kulty, posvátné knihy, oltáře, svatyně a chrámy. Ve všech náboženstvích je běžná svatá voda, relikty, fetiše, talismany, roucha, zvony, bubny a kněží. A je naprosto nemožné odtrhnout čistě evoluční náboženství jak od magie, tak i od čarodějnictví.

Tajemnost a moc vždy podněcovaly náboženská cítění a strach, zatímco emoce vždy působily jako vlivný upravující faktor jejich rozvoje. Základním náboženským stimulem byl vždy strach. Strach vytváří bohy evolučního náboženství a motivuje náboženské rituály primitivních věřících. S rozvojem civilizace se strach mění pod vlivem úcty, obdivu, respektu a sympatií a je potom dále upravován výčitkami a kajícností.

U jednoho asijského národa existovalo učení o tom, že „Bůh je velký strach“, což je výplodem čistě evolučního náboženství. Ježíš─zjevení náboženského života nejvyššího typu─prohlásil, že „Bůh je láska“.

2. Náboženství a mravy

Náboženství je nejstrnulejší a nejneústupnější ze všech lidských institucí, ale i přesto se pomalu přizpůsobuje měnící se společnosti. Časem evoluční náboženství odráží měnící se mravy, které naopak mohly být ovlivněny zjeveným náboženstvím. Pomalu a jistě, ačkoliv zdráhavě, náboženství (uctívání) následuje bezprostředně po moudrosti─vědomost, usměrňována empirickou myslí a osvícena božským zjevením.

Náboženství lpí na mravech; to, co bylo je odvěké a domněle svaté. Z tohoto důvodu, a žádného jiného, kamenné nástroje přetrvaly ještě dlouho do doby bronzové a železné. Existuje záznam tohoto prohlášení: „jestli mně budete stavět oltář z kamene, nepoužívejte opracovaný kámen, protože když použijete nástroje na jeho opracování, znesvětíte ho“. Dokonce i ještě dnes Hindů zapalují své oltářní ohně pomocí primitivního křesání. V průběhu evolučního náboženství byly novoty vždy považovány za rouhání. Svátostní pokrm se nesmí sestávat z nových a zpracovaných jídel, ale z nejprimitivnějších potravin: „masa, upečeném na ohni a nekynutého chleba s hořkými bylinami“. Všechny společenské obyčeje a také právní postupy lpí na starých formách.

Když se současný člověk podivuje nad tím, kolik ve svatých knihách různých náboženstvích je toho, co je možno považovat za odporné, měl by vzít v úvahu, že střídající se generace měly strach odstranit to, co jejich předkové pokládali za svaté a nedotknutelné. Mnohé věci, které jedna generace může považovat za odporné, předcházející generace je považovaly jako součást svých přijatých mravů a také jako osvědčené náboženské rituály. Značná část náboženských sporů je způsobena nikdy nekončícími snahami uvést v soulad staré, ale trestuhodné praktiky, s novým pokročilým myšlením, nalézt přijatelné teorie pro odůvodnění zachování starých a překonaných zvyků, majících podobu víry.

Ale je jenom pošetilé pokusit se o příliš náhlé zrychlení náboženského růstu. Národ nebo stát mohou z jakéhokoliv pokročilého náboženství přijmout pouze to, co je odůvodnitelně zásadové a slučitelné s jejich současným evolučním statusem a co má schopnost pro adaptaci. Sociální, klimatické, politické a ekonomické podmínky mají všechny vliv na určování průběhu a postupu náboženské evoluce. Společenská morálka není stanovena náboženstvím─evolučním náboženstvím; spíše jsou formy náboženství diktovány morálkou lidí.

Lidé přijímají neznámá a nová náboženství jen povrchně; oni je fakticky upravují podle svých vlastních mravů a starých způsobů víry. Je to dobře vidět na příkladu jednoho novozélandského kmene, jehož kněží, poté, kdy formálně přijali křesťanství, prohlásili, že se jim dostalo přímého zjevení od Gabriela za tím účelem, že právě jejich kmen se stal vyvoleným národem Boha a oznámil jim, že je jim dovoleno se bujně oddávat volným pohlavním vztahům a mnoha dalším jim vlastním starým a odsouzeníhodným zvykům. A okamžitě všichni tito novopečení křesťané přešli na tuto novou a méně přísnější verzi křesťanství.

V tom či jiném období náboženství podporovalo všemožné projevy odpudivého a neslučitelného chování a v jednu dobu schválilo prakticky všechno, co se dnes považuje za nemorální, nebo hříšné. Vědomí, nepoučené zkušeností a bez pomoci intelektu, nikdy nebylo a nikdy nemůže být bezpečným a spolehlivým průvodcem lidského chování. Vědomí není božským hlasem, hovořící k lidské duši. Je to pouze souhrn morálních a etických mravů v jakémkoliv aktuálním stadiu existence. Vědomí pouze zobrazuje lidskou představu o ideální reakci na jakýkoliv daný souhrn okolností.

3. Podstata evolučního náboženství

Studium lidského náboženství je zkoumáním sociálních vrstev, nesoucích zkamenělé ostatky uplynulých epoch. Mravy antropomorfních bohů jsou pravdivým odrazem morálky lidí, kteří nejdříve takové bohy vymysleli. Starověká náboženství a mytologie věrně zobrazují víry a tradice národů, již dávno zapomenutých. Tyto staré kultovní praktiky přetrvávají vedle novějších ekonomických zvyklostí a sociální evoluce a samozřejmě se jeví očividně nesmyslnými. Pozůstatky kultu představují přesný obraz rasových náboženstvích minulosti. Vždy si pamatujte, že kulty nejsou vytvořeny pro objevení pravdy, ale spíše pro šíření jejich přesvědčení.

Náboženství vždy bylo v převážné míře záležitostí obřadů, rituálů, obyčejů, ceremonií a dogmat. Obvykle bylo nakaženo stále se opakujícím škodlivým omylem─iluzí o vybraném národě. Principiální náboženské ideje─zaklínání, vnuknutí, zjevení, usmíření, pokání, odčinění, přímluva, oběť, modlitba, zpověď, uctívání, život po smrti, svátost, rituál, vykoupení, spasení, vyplacení, úmluva, nečistota, očista, proroctví, dědičný hřích─ty všechny spadají do raných dob prvotního strachu z přízraků.

Primitivní náboženství není ničím jiným, než bojem o prodloužení materiální existence do záhrobního života. Rituály takové víry představovaly rozšíření boje sebezachování do oblasti vymyšleného světa démonů a duchů. Ale když jste v pokušení kritizovat evoluční náboženství, buďte opatrní. Pamatujte si, že to je co bylo; je to historický fakt. A také si připomeňte, že síla každé ideje nespočívá v její věrohodnosti nebo pravdě, ale spíše v její schopnosti probudit živý zájem lidí.

Evoluční náboženství neumožňuje žádné změny, nebo reformy. Na rozdíl od vědy neposkytuje možnost pro vlastní progresivní úpravy. Vyvinuté náboženství vyvolává úctu, protože jeho stoupenci věří, že je to Pravda; „víra, kterou kdysi předali svatí“ musí být, teoreticky, jak konečná, tak i neomylná. Kult se brání rozvoji, protože opravdový progres s určitostí změní, nebo zničí samotný kult; proto reformy musí být vždy vynuceny.

Pouze dva faktory mohou změnit a zlepšit dogmata přirozeného náboženství: tlak pomalu se rozvíjejících se mravů a periodické osvícení─epochální zjevení. A není zvláštní, že progres byl pomalý; být progresivním a vynalézavým v dávných dobách znamenalo smrt jako čaroděj. Kult se pomalu vyvíjí po generacích a v dlouhodobých cyklech. Ale postupuje kupředu. Evoluční víra v přízraky položila základy pro filozofii zjeveného náboženství, které časem zničí pověrčivost, která evoluční náboženství zrodila.

Náboženství v mnoha ohledech ztížilo společenský rozvoj, ale bez náboženství by nebyla žádná pevná morálka ani etika, žádná hodnotná civilizace. Náboženství zrodilo mnoho nenáboženských kultur: sochařství vzniklo z vyrábění idolů, architektura ze stavění chrámů, poezie ze zaklínání, hudba ze zbožných nápěvů, dramatické umění z rituálů, které měly zajistit pomoc od duchů, tanec ze sezónních náboženských slavností.

Ale i když je to skutečností, že náboženství sehrálo podstatnou roli pro rozvoj a zachování civilizace, je nutno poznamenat, že přirozené náboženství udělalo také hodně pro ochromení a paralyzování té samé civilizace, která ji jinak podporovala a udržovala. Náboženství brzdilo průmyslové aktivity a ekonomický rozvoj; plýtvalo pracovní silou a promrhalo jmění; nebylo vždy nápomocné rodině; nepodporovalo plnohodnotně mír a dobrou vůli; někdy zanedbávalo vzdělání a zpožďovalo vědu; přehnaně ochudilo život kvůli údajnému obohacení smrti. Evoluční náboženství─lidské náboženství─se opravdu provinilo tímto vším a udělalo ještě mnoho dalších chyb, omylů a přehmatů; nicméně, udělalo hodně pro udržení kulturní etiky, civilizované morálky a sociální soudržnosti a vytvořilo podmínky pro pozdější zjevené náboženství, čímž nahradilo mnoho těchto evolučních nedostatků.

Evoluční náboženství je lidskou nejnákladnější, ale nesrovnale užitečnou institucí. Lidské náboženství může být ospravedlněno pouze ve světle evoluční civilizace. Jestli by člověk nebyl produktem živočišné evoluce, pak takový směr náboženského vývoje by neměl ospravedlnění.

Náboženství napomohlo k nahromadění kapitálu; podporovalo některé druhy práce; volný čas kněží přispěl k šíření umění a vědomostí; lidstvo nakonec značně získalo v důsledku všech těchto dávných omylů etických metod. Šamani, poctiví a nepoctiví, byli děsivě nákladní, ale oni se za tu velkou cenu vyplatili. Učení a i samotná věda vzešly z příživnických kněžích. Náboženství upevnilo civilizaci a zajistilo kontinuitu společnosti; v každé době plnilo funkci mravní policie. Díky náboženství se v lidech objevila osobní disciplina a sebeovládání, což připravilo půdu pro moudrost. Náboženství je účinnou metlou evoluce, která nemilosrdně pohání nesnaživé a trpící lidstvo postoupit ze svého přirozeného stavu intelektuální nečinnosti kupředu a nahoru k vyšším úrovním intelektu a moudrosti.

A toto posvátné dědictví živočišného vzestupu─evoluční náboženství─musí být stále kultivováno a zušlechťováno nepřetržitou cenzurou zjeveného náboženství a ohnivou výhní opravdové vědy.

4. Dar zjevení

Zjevení je evoluční, ale je vždy progresivní. V celém průběhu světové historie se zjevená náboženství neustále rozšiřují a postupně se stávají osvícenějšími. Je posláním zjevení upravovat a cenzurovat po sobě jdoucí evoluční náboženství. Ale když má zjevení povznést a povýšit evoluční náboženství, pak takové božské návštěvy musí zobrazit učení, která nejsou příliš vzdálená od myšlení a reakcí doby, ve které jsou představeny. Čili, zjevení musí být vždy ve spojení s evolucí. Zjevené náboženství musí být vždy omezeno na schopnost vnímání člověka.

Ale bez ohledu na očividnou spojitost či odvození, zjevená náboženství jsou vždy charakterizována vírou v nějaké Božstvo, mající ustálenou hodnotu a v některý koncept přežití identity osobnosti po smrti.

Evoluční náboženství je citovou záležitostí a ne logickou. Je reakcí člověka na víru v hypotetický svět démonů a duchů, lidským náboženským reflexem, podníceným uvědoměním a strachem z neznámého. Zjevené náboženství je předloženo skutečným duchovním světem; je to odpověď nadintelektuálního kosmu na touhu smrtelného člověka věřit ve vesmírná Božstva a spoléhat na ně. Evoluční náboženství zobrazuje zdlouhavé tápání lidstva při hledání pravdy; zjevené náboženství je tou pravdou.

V historii bylo mnoho případů náboženských zjeveních, ale pouze pět z nich měly epochální význam. Jsou to tyto:

1. Učení Dalamatie. Poprvé byla autentická koncepce Prvního Zdroje a Středu oznámena na Urantii stovkou členů osobního štábu Prince Kaligastii. Toto zjevení Božstva se šířilo po dobu více než tři sta tisíc let, až pak bylo náhle ukončeno planetární vzpourou a rozpadem vzdělávacího režimu. S výjimkou práce Vana, vliv dalamatijského zjevení byl prakticky pro celý svět ztracen. Dokonce Noditi zapomněli tuto pravdu do příchodu Adama. Ze všech těch, komu se dostalo učení setniny, si je nejdéle zachovali červení lidé, ale v náboženství amerických indiánů byla idea Velkého Ducha pouze mlhavou představou, kterou značně ujasnil a posílil kontakt s křesťanstvím.

2. Učení Edenu. Adam a Eva nanovo vylíčili evolučním národům koncepci o všeobecném Otci. Zánik prvního Edenu zastavil průběh adamického zjevení ještě dříve, než mohlo vůbec začít. Ale ztracené učení Adama bylo udržováno šétskými kněžími a některé z těchto pravd nebyly nikdy pro svět ztraceny. Celý rozvoj evolučního náboženství Levantu byl ovlivněn učením Šétů. Ale k roku 2500 př.n.l. lidstvo z převážné míry ztratilo z očí zjevení, které bylo představeno v době Edenu.

3. Melkísedek Šálemský. Tento záchranný Syn Nebadonu uvedl třetí zjevení pravdy na Urantii. Základními pravidly jeho učení byly důvěra a víra. Učil důvěřovat všemocné dobročinnosti Boha a prohlásil, že víra je tím činem, kterým si člověk zaslouží Boží přízeň. Jeho učení se postupně smísilo s vírami a praktikami různých evolučních náboženstvích a nakonec se vyvinulo do těch teologických systémů, které existovaly na Urantii na počátku prvního tisíciletí po Kristu.

4. Ježíš Nazaretský. Kristus Michael po čtvrté představil na Urantii koncepci Boha jako Vesmírného Otce a všeobecně toto učení od té doby přetrvává. Podstatou jeho učení byla láska a služba─láskyplná úcta, kterou bytost-syn dobrovolně nabízí jako uznání láskyplné péče Boha-Otce a jako odpověď na tuto péči; dobrovolná služba, kterou takové bytosti-synové věnují svým bratrům v radostném uvědomění si toho, že v této službě slouží současně také Bohu-Otci.

5. Kapitoly knihy Urantia. Kapitoly, z nichž tato je jednou z nich, tvoří nejposlednější předložení pravdy smrtelníkům na Urantii. Tyto kapitoly se liší od všech předchozích zjeveních, protože nejsou dílem jedné vesmírné osobnosti, ale sdruženým podáním mnoha bytostí. Ale žádné zjevení nemůže být nikdy úplné bez dosažení Vesmírného Otce. Všechny ostatní způsoby nebeské pomoci nejsou nic víc než částečné, přechodné a prakticky přizpůsobené lokálním podmínkám v čase a prostoru. Přestože takový výklad jako je tento, může i zmenšit bezprostřední působení a autoritu všech zjeveních, na Urantii nastal čas, kdy je žádoucí dělat taková prohlášení, i když je s tím spojeno riziko oslabení budoucího vlivu a autority tohoto, nejposlednějšího ze všech zjeveních pravdy smrtelným rasám Urantie.

5. Významní náboženští vůdci

V evolučním náboženství jsou bohové představováni v podobě člověka; ve zjeveném náboženství se lidé učí, že oni jsou Boží synové─konečným ztělesněním božskosti; ve sloučených vírách, složených z učení zjevených náboženstvích a produktů evoluce, koncepce Boha je směsicí následujících faktorů:

1. Již dříve existujících idejí evolučních kultů.

2. Vznešených ideálů zjeveného náboženství.

3. Osobních názorů významných náboženských vůdců, význačných proroků a velkých učitelů lidstva.

Nejvýznamnější náboženské epochy byly započaty životem a učením nějaké mimořádné osobnosti; většina význačných morálních hnutích ve světové historii byla vyvolána velkými vůdci. A lidé vždy měli tendenci uctívat vůdce a to dokonce i na úkor jeho učení; mít v úctě jeho osobnost, přestože ztráceli ze zřetele pravdy, které on hlásal. Ale toto není bez důvodu; v srdci evolučního člověka je instinktivní touha po pomoci ze shora a z onoho světa. Tato žádostivost je určena pro očekávání příchodu Planetárního Prince a Materiálních Synů na zem. Na Urantii byl člověk připraven o tyto nadlidské vůdce a vládce a proto neustále usiluje nahradit tuto ztrátu tím, že obklopuje své lidské vůdce legendami o jejich nadpřirozeném původu a zázračných životech.

Mnoho národů mělo vytvořenou představu, že jejich vůdce porodily panny; jejich životní dráhy jsou rozsáhle posety zázračnými příhodami a každá příslušná skupina vždy očekává jejich návrat. Kmeny ve střední Asii ještě i dnes stále vyhlížejí návrat Čingischána; v Tibetu, Číně a Indii je to Buddha; v islámu je to Mohamed; mezi americkými indiány to byl Hesunanin Onamonalonton; u Hebrejců to byl obecně Adam jako materiální vládce. V Babylonu bůh Marduk byl zvěčněním legendy o Adamovi─představa o Božím synu, spojujícím článku mezi člověkem a Bohem. Po příchodu Adama na zem se takzvaní Boží synové stali běžným jevem mezi světovými rasami.

Ale bez ohledu na pověrčivou úctu, která byla těmto učitelům často věnována, zůstává faktem, že oni byli přechodnými osobitými opěrnými body, o které se opíraly páky zjevené pravdy pro pozvednutí morálky, filozofie a náboženství lidstva.

Během mnoha milionů let historii lidstva Urantie se objevily stovky a stovky náboženských vůdců─od Onagara ke guru Nánakovi. V průběhu těchto časů bylo mnoho odlivů a přílivů náboženské pravdy a duchovní víry a každá renesance urantijského náboženství byla vždy v minulosti spojena se životem a učením některého náboženského vůdce. S ohledem na učitele nedávných dob, může být nápomocné seskupit je do sedmi velkých náboženských epoch postadamické Urantie:

1. Období Šétů. Šétští kněží, obrozeni pod vedením Amosada, se stali velkými učiteli postadamické doby. Působili ve všech oblastech, kde žili Andité a jejich vliv přetrval nejdéle u Řeků, Sumerů a také u Hindů, u kterých setrvává do dnešních časů v podobě bráhmanů hinduistické víry. Šéti a jejich následníci nikdy úplně neztratili koncepci Trojice, která byla představena Adamem.

2. Éra misionářů Melkísedeka. Obrození urantijského náboženství bylo v nemalé míře i zásluhou úsilí učitelů, kteří byli pověřeni Machiventou Melkísedekem, který žil a učil v Šálemu v době téměř dva tisíce let před Kristem. Tito misionáři hlásali, že víra je cenou za boží laskavost a ačkoliv jejich učení nepřineslo okamžitě žádná nová náboženství, nicméně vytvořilo základy, na kterých pozdější učitelé pravdy mohli postavit náboženství Urantie.

3. Éra po Melkísedekovi. Ačkoliv Amenemope i Akhneton učili v tomto období, výjimečným náboženským géniem v době po Melkísedovi byl vůdce skupiny levantských beduínů a zakladatel hebrejského náboženství─Mojžíš. Mojžíš učil jednobožství. On řekl: „Slyš Izraeli, Hospodin náš Bůh, je Bůh jediný“. „Hospodin je Bůh a kromě něho, není žádný jiný Bůh“. Mojžíš vytrvale usiloval o vytržení pozůstatků kultu duchů a u svého národa dokonce ukládal trest smrti jeho organizátorům. Mojžíšovo náboženství bylo jeho nástupci znehodnoceno, ale později se opět vrátili k mnohému z jeho učení. Velikost Mojžíše spočívá v jeho moudrosti a prozíravosti. Jiní učitelé měli rozsáhlejší koncepce o Bohu, ale žádný z nich nebyl nikdy tak úspěšný, aby dokázal přimět velký počet lidí k přijetí takové pokročilé víry.

4. Šesté století před Kristem. V tomto století, které bylo jedním z nejvýznačnějších z pohledu náboženského probuzení jaké kdy Urantia zažila, se objevilo mnoho učitelů, hlásajících pravdu. Z nich je nutno připomenout Gautamu, Konfucia, Lao-ce`, Zoroastera a učitele džainismu. Učení Gautamy se stalo velmi rozšířeným v Asii a miliony je uctíván jako Buddha. Konfucius znamenal pro čínskou mravnost to, co byl Platón pro řeckou filozifii a přestože učení obou mělo náboženské dopady, přesně vzato, ani jeden z nich nebyl náboženským učitelem; Lao-c` viděl v Taovi víc Boha, než Konfucius v lidskosti, nebo Platón v idealismu. Zoroaster, ačkoliv byl značně ovlivněn rozšířenou koncepcí dvojího spiritismu─dobra a zla, současně rozhodně povznesl ideji jednoho věčného Božstva a dosáhl konečného vítězství světla nad temnotou.

5. První století po Kristu. Ježíš Nazaretský, jako náboženský učitel, začal s kultem, který byl založen Janem Křtitelem, ale nakolik jen mohl, vzdálil se co nejdále od postění a přísného pokání. Kromě Ježíše, k nejvýznamnějším učitelům této éry patřili Pavel z Tarsu a Filón Alexandrijský. Jejich koncepce náboženství sehrály rozhodující roli v evoluci víry, která nese Kristovo jméno.

6. Šesté století po Kristu. Mohamed založil náboženství, které převyšovalo mnoho vír jeho doby. Jeho náboženství bylo protestem proti společenským požadavkům vír cizinců a proti nesoudržnosti náboženského života svého vlastního národa.

7. Patnácté století po Kristu. Toto období bylo svědkem dvou náboženských hnutích: rozpad jednoty křesťanství na Západě a sjednocení nového náboženství na Východě. Institucionalizované křesťanství v Evropě dosáhlo takového stupně nepružnosti, která učinila další jeho růst neslučitelným s jednotou společnosti. Na Východě byla učení Islámu, Hinduismu a Buddhismu sloučena Nánakem a jeho stoupenci do Sikhismu, jednoho z nejpokrokovějších náboženstvích Asie.

Budoucnost Urantie bude nepochybně spojena s objevením se učitelů náboženské pravdy─Otcovství Boha a bratrství všech tvorů. Ale věřme, že horlivé a upřímné snahy těchto budoucích proroků budou méně směřovány k posilování bariér mezi náboženstvími a více na podporu náboženského bratrství duchovní úcty mezi velkým počtem rozdílných intelektuálních teologií, které jsou tak charakteristické pro Urantii v Satanii.

6. Sdružená náboženství

Náboženství Urantie dvacátého století představují zajímavou studii sociální evoluce lidského impulsu zbožnosti. Mnohé víry pokročily jen o velmi málo od dob kultu duchů. Afričtí Pygmejové, jako skupina, nemají žádné náboženské reakce, i když někteří z nich trochu věří v duchovní prostředí. Oni jsou dnes přesně tam, kde byl primitivní člověk v době, kdy evoluce náboženství začala. Základem primitivního náboženství byla víra v posmrtný život. Idea uctívání osobního boha ukazuje na pokročilý rozvoj evoluce a také na první stadium zjevení. Dyákové vyvinuli pouze nejprimitivnější náboženské praktiky. Ještě poměrně nedávno Eskymáci a američtí Indiáni měli jen velmi nepatrné představy o Bohu; věřili na duchy a měli neurčitou představu o životě po smrti. Dnešní domorodci Austrálie mají jen strach z duchů, bojí se tmy a primitivními způsoby uctívají své předky. Zulové teprve nyní vyvíjejí náboženství, založené na strachu z duchů a na obětování. Mnoho afrických kmenů, kromě těch, kde působili křesťanští a muslimští misionáři, se ještě nyní nedostalo ze stadia fetiše náboženské evoluce. Ale některé skupiny se již dlouho drží ideje jednobožství, jako například, potomci dávných Thráků, kteří také věřili v nesmrtelnost.

Evoluční a zjevená náboženství na Urantii se rozvíjejí bok po boku a současně se směšují a spojují do různých teologických systémů, nacházejících se na světě v době sepsání těchto kapitol. Tato náboženství, náboženství Urantie dvacátého století, mohou být seřazena následujícím způsobem:

1. Hinduismus─nejstarší.

2. Hebrejské náboženství.

3. Buddhismus.

4. Konfuciovo učení.

5. Taoistická víra.

6. Zoroastrismus.

7. Šintoismus.

8. Džainismus.

9. Křesťanství.

10. Islám.

11. Sikhismus─nejnovější.

Nejpokrokovějšími náboženstvími dávné minulosti bylo Židovství a Hinduismus a každé z nich významně ovlivnilo průběh rozvoje náboženství na Východě a Západě. Jak Hindů, tak i Hebrejci věřili, že jejich náboženství pocházejí od Boha a byla jim zjevena, zatímco všechna ostatní jsou dekadentní formy jediné pravé víry.

Indie je rozdělena na stoupence Hinduismu, Sikhismu, Islámu a Džainismu, přičemž každá koncepce zobrazuje Boha, člověka a vesmír svým vlastním způsobem, lišícím se od ostatních. Čína se drží Taoismu a učení Konfucia; v Japonsku je uctíván Šintoismus.

Významnými mezinárodními mezirasovými vírami jsou judaismus, buddhismus, křesťanství a islám. Oblasti, kde se uctívá buddhismus, se rozprostírají od Cejlonu a Barmy, přes Tibet a Čínu, do Japonska. Buddhismus prokázal schopnost přizpůsobit se mravům mnoha národů, čemuž se vyrovnalo pouze křesťanství.

Hebrejské náboženství vykonalo filozofický přechod od mnohobožství k jednobožství; je evolučním spojem mezi evolučními náboženstvími a zjevenými náboženstvími. Hebrejci byli jediným západním národem, který přešel od svých evolučních bohů přímo ke zjevenému Bohu. Ale tato pravda nebyla až do doby Izajáše nikdy široce přijímána. Izajáš opět učil smíšenou ideu o národním božstvu, spojenou s Vesmírným Stvořitelem. „Ó Hospodine davů, Bože izraelský, Ty jsi Bůh, pouze jediný Bůh; Ty jsi stvořil nebesa a zemi“. Ve své době spočívala naděje na přežití západní civilizace v ušlechtilých hebrejských koncepcích dobra a v pokrokových helénistických koncepcích krásy.

Křesťanské náboženství je náboženstvím o životě a učení Krista, založeném na teologii Judaismu, upraveném sloučením s některým učením Zoroastrismu a řeckou filozofií a zformulováno původně třemi osobnostmi: Filónem, Petrem a Pavlem. Od dob Pavla křesťanství prodělalo celou řadu evolučních změn a stalo se natolik západním, že mnoho neevropských národů se přirozeně dívají na křesťanství jako na zvláštní zjevení o zvláštním Bohu a pro zvláštní lidi.

Islám je nábožensko-kulturním spojením severní Afriky, Lévantu a jihovýchodní Asie. A byla to židovská teologie s pozdějším křesťanským učením, co přeměnilo Islám v monoteistické náboženství. Následovníci Mohameda byli pohoršeni pokročilým učením o Trojici; pro ně byla nepochopitelná doktrína o třech božských osobnostech a jednom Božstvu. Je to vždy velmi těžké přimět evoluční mysl, aby náhle přijala zjevenou pokročilou pravdu. Člověk je evoluční tvor a podstatnou část svého náboženství musí získat evolučními metodami.

Ve své době uctívání předků představovalo značný pokrok v evoluci náboženství, ale je to jak udivující, tak i politováníhodné, že toto primitivní pojetí stále ještě přetrvává v Číně, Japonsku a Indii uprostřed tolika, relativně pokrokovějších koncepcí, jako například buddhismus a hinduismus. Na Západě se uctívání předků vyvinulo do zbožňování národních bohů a uctívání národnostních hrdinů. Ve dvacátém století se toto nacionalistické zbožňování národních bohů objevuje v různých radikálních a nacionalistických skupinách, což je charakteristické pro mnoho ras a národů Západu. Často je takový postoj také vidět na významných univerzitách a ve větších průmyslových komunitách anglicky mluvících národů. Od těchto koncepcí se příliš neliší idea, že náboženství není ničím jiným, než „společným usilováním o šťastný život“. „Národní náboženství“ není nic víc, než návratem k ranému římskému uctívání císaře a k šintoismu, uctívání státu v podobě císařské rodiny.

7. Další vývoj náboženství

Náboženství se nikdy nemůže stát vědeckým faktem. Ovšem filozofie může spočívat na vědeckém základě, ale náboženství vždy zůstane buď evoluční, nebo zjevené, anebo možnou kombinací obou, jak je tomu v dnešním světě.

Nová náboženství nemohou být vynalezena; buď se vyvinou, nebo v opačném případě jsou náhle zjevena. Všechna nová náboženství jsou pouze pokročilými projevy starých vír, nových adaptací a úprav. Staré nepřestává existovat; spojuje se s novým, tak jako i sikhismus vyklíčil a rozkvetl z půdy a forem hinduismu, buddhismu, islámu a dalších současných kultů. Primitivní náboženství bylo velmi demokratické; divoch si s lehkostí vypůjčil, nebo lehce půjčil. Autokratický a netolerantní teologický egoismus se objevuje pouze u zjeveného náboženství.

Četná náboženství Urantie jsou vesměs dobrá do té míry, že přivádějí člověka k Bohu a představu Boha přinášejí k člověkovi. Je to podvod, když nějaká náboženská skupina představuje svoji víru jako Pravdu; takové postoje svědčí spíše o teologické aroganci, než o určitosti pravdy. Na Urantii neexistuje žádné náboženství, které by nemohlo studovat a užitečně využít největší pravdy, obsažené v každé jiné víře, protože všechny obsahují pravdu. Věřící by na tom byli lépe, kdyby vypůjčili to nejlepší z živé duchovní pravdy svých sousedů, spíše než odsuzovat to nejhorší z jejich přetrvávajících pověr a zastaralých rituálů.

Všechna tato náboženství vznikla v důsledku rozdílných intelektuálních reakcí lidí na stejné duchovní vedení. Lidé nikdy nemohou doufat, že dosáhnou jednotnosti vír, dogmat a rituálů, protože to všechno je intelektuální. Ale mohou a jednou to udělají, že uskuteční jednotu v opravdovém uctívání Otce všeho, protože to je duchovní a v duchu─což je věčná pravda─jsou si všichni lidé rovni.

Primitivní náboženství bylo převážně o vědomí materiálních hodnot, ale civilizace povyšuje náboženské hodnoty, protože opravdové náboženství je oddaností sebe samého ve prospěch smysluplných a nejvyšších hodnot. Jak se náboženství vyvíjí, etika se stává filozofií mravů a morálka se stává osobní disciplinou v souladu s nejvyššími principy a hodnotami─božskými a duchovními ideály. Tak se náboženství stává spontánním a nádherným nadšením, živou zkušeností oddané lásky.

Kvalita náboženství se projevuje následujícími faktory:

1. Úrovněmi hodnot─loajalitou.

2. Hloubkou významů─citlivostí jedince k idealistickému ocenění těchto vyšších hodnot.

3. Intenzitou zasvěcení─stupeň oddanosti těmto božským hodnotám.

4. Svobodným progresem osobnosti na kosmické pouti idealistického duchovního života, uskutečněním synovství s Bohem a nekončícím vzestupným občanstvím ve vesmíru.

Rozvoj náboženských významů ve vědomí dítěte přichází tehdy, když přenese svoji představu o všemohoucnosti ze svých rodičů na Boha. A celá náboženská zkušenost takového dítěte závisí do značné míry na tom, zdali v jeho vztahu s rodiči převládal strach, nebo láska. Pro otroky bylo vždy velmi obtížné přeměnit strach ze svých pánů v lásku k Bohu. Civilizace, věda a pokrokové náboženství musí osvobodit lidstvo od těch strachů, zrozených z obav před přírodními jevy. A také větší osvícení osvobodí vzdělané smrtelníky od veškeré závislosti na prostřednících při spojení s Božstvem.

Tato přechodná stadia modlářského váhání při přerodu uctívání z lidského a viditelného na božské a neviditelné jsou nevyhnutelná, ale k jejich zkrácení by mělo napomoci vědomí o podpoře vnitřního božského ducha. Nicméně, člověk byl značně ovlivněn nejenom svými představami o Božstvu, ale také charakterem hrdinů, které si sám vybral k uctívání. Je to nanejvýš politováníhodné, že ti, kteří začali uctívat božského a vzkříšeného Krista, by měli přehlédnout člověka─statečného a odvážného hrdinu─Jóšuu, syna Josefa.

Současný člověk má adekvátní náboženské vědomí, ale jeho uctívající zvyky jsou spletité a zdiskreditované urychlenými sociálními proměnami a nebývalým vědeckým rozvojem. Myslící muži a ženy chtějí náboženství předefinovat a tento požadavek donutí náboženství přehodnotit samo sebe.

Současný člověk čelí úkolu přehodnotit za jednu generaci více lidských hodnot, než se udělalo za dva tisíce let. A všechno toto ovlivňuje společenský postoj k náboženství, protože náboženství je způsob života, stejně jako je to způsob myšlení.

Opravdové náboženství vždy musí být současně věčným základem a vodící hvězdou pro všechny trvající civilizace.

[Představeno Melkísedekem Nebadonu.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved