Kapitola 89 Hřích, obětování a vykoupení

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Koncept kopie

Kniha Urantia

Kapitola 89

Hřích, obětování a vykoupení

PRIMITIVNÍ člověk se považoval za dlužníka duchů a že tento dluh musí splatit. Divoch to vnímal tak, že duchové mu přinášejí mnohem více smůly. Časem se toto pojetí vyvinulo do doktríny hříchu a vykoupení. Věřilo se, že duše přichází na tento svět za trest─dědičný hřích. Duše musí být vykoupena; musí se najít obětní beránek. Kromě toho, že lovec hlav praktikoval kult lebek, byl schopen zajistit náhradu za svůj vlastní život─lidskou oběť.

Divoch byl velmi brzy posedlý představou, že duchové mají velké potěšení z pohledu na lidské strádání, utrpení a ponížení. Zpočátku se člověk zajímal pouze o spáchané hříchy, ale později ho začaly zneklidňovat zapomenuté hříchy. A kolem těchto dvou idejí vznikl celý následný systém obětování. Tento nový rituál se týkal dodržování obětních usmiřovacích obřadů. Primitivní člověk věřil, že musí udělat něco mimořádného, aby získal přízeň bohů; jenom pokročilá civilizace uznává trvale klidného a benevolentního Boha. Usmiřování bylo více pojistkou proti bezprostřednímu neštěstí, než investicí v budoucí štěstí. A všechny rituály očištění, zaklínání, vymítání a usmiřování splývaly jeden s druhým.

1. Tabu

Dodržováním tabu se člověk snažil vyhnout neštěstí, neudělat něco, co by mohlo urazit duchy-démony. Zpočátku neměly tabu náboženský charakter, ale brzy se začaly zaměřovat na démony, nebo duchy a když v této oblasti získaly na síle, staly se zakladateli zákonů a institucí. Tabu je zdrojem rituálních norem a předek primitivního sebeovládání. Byla to nejranější forma společenské regulace a na dlouhou dobu jediná; do těchto dob je stále základní jednotkou struktury společenské stabilizace.

Respekt, které tyto zákazy vyvolávaly v mysli divocha, se přesně vyrovnal jeho strachu ze sil, které je měly údajně uplatňovat. První tabu vznikly z náhodné zkušenosti s neštěstím; později byly navrhovány náčelníky a šamany─fetišisty, o kterých se myslelo, že jsou řízeni duchy-démony, dokonce bohem. Strach z odplaty duchů je tak silný v mysli prvobytného člověka, že někdy umírá hrůzou, když porušil tabu a tato dramatická episoda enormně posiluje vliv tabu na mysli pozůstalých.

Mezi prvními zákazy byla omezení na přivlastnění ženy a jiného majetku. Jak náboženství začalo hrát větší roli ve vývoji tabu, předmět zákazu se považoval za nečistý a později za bezbožný. Písemnosti Hebrejců jsou plné zmínek o věcech čistých a nečistých, zbožných a bezbožných, ale jejich věrouky v tomto směru byly mnohem méně obtížnější a méně rozsáhlejší, než tomu bylo u mnoha jiných národů.

Sedm přikázání Dalamatie a Edenu, stejně jako deset přikázání Hebrejců byla definitivně tabu a každé z nich vyjadřovalo stejnou negativní formu jakou měly nejstarší zákazy. Ale tato novější pravidla byla opravdu osvobozující v tom, že nahradila tisíce dřívějších tabu. A navíc, tato pozdější přikázání rozhodně slibovala něco za poslušnost.

Raná tabu na jídlo vznikla ve fetišismu a totemismu. Prase bylo posvátné pro Féničany, kráva pro Hindy. Tabu na vepřové v Egyptě bylo převzato hebrejskou a islámskou vírou. Jedním z mnoha tabu byla víra, že kdyby těhotná žena příliš myslela na nějaké jídlo, tak narozené dítě by bylo odrazem tohoto jídla. Takové pokrmy by pro to dítě byly tabu.

Brzy se způsoby stravování staly tabu a tak vznikla starověká i současná pravidla jídelní etikety. Systém kast a společenské úrovně jsou degenerované pozůstatky pradávných zákazů. Tabu byly vysoce účinnými prostředky v organizování společnosti, ale nesmírně zatěžovaly; systém negativních zákazů nejenže podporoval užitečná a konstruktivní pravidla, ale také podporoval zastaralá, překonaná a bezúčelná tabu.

Nicméně, žádná civilizovaná společnost se svojí kritikou primitivního člověka by se nemohla objevit bez těchto rozsáhlých a rozmanitých tabu a tabu by nikdy nepřetrvalo, kdyby neměla podporu primitivního náboženství. Mnoho z nezbytných faktorů lidské evoluce bylo draze zaplaceno a stálo obrovské úsilí, oběti a sebezapření, ale tato dosažení─projevy sebeovládání─byly těmi příčlemi, po kterých člověk vystupoval po vzestupném žebříku civilizace.

2. Koncepce hříchu

Strach z nehody a hrůza z neštěstí doslova přinutily člověka k vytvoření primitivního náboženství jako domnělé jistoty proti těmto pohromám. Od magie a démonů se náboženství vyvinulo skrze duchy a fetiše do tabu. Každý primitivní kmen měl svůj strom zakázaného ovoce, svoje jablko, ale tento strom měl tisíce větví, těžce zatížených všemi druhy tabu. A zakázaný strom vždy říkal: „Nesmíš.“

Když se mysl divocha vyvinula na tu úroveň, na které si dokázal představit jak dobré, tak i zlé duchy a když tabu dostalo závazný souhlas vyvíjecího se náboženství, všechno bylo připraveno pro objevení se nové koncepce hříchu. Pojem hříchu byl ve světě univerzálně zaveden ještě před zjeveným náboženstvím. Pouze s pomocí koncepce hříchu mohla primitivní mysl logicky odůvodnit přirozenou smrt. Hřích byl porušením tabu a smrt byl trest za hřích.

Hřích byl rituálností a ne racionálností; byl to čin a ne myšlenka. A celá tato koncepce hříchu byla posílena přetrvávajícími legendami o Dilmunu a té době, kdy byl na zemi malý ráj. Také pověst o Adamovi a Evě upevnila sen o „zlatém věku“, existujícím na počátku lidstva. A toto všechno potvrzovalo představy, vyjádřené později vírou v to, že původ člověka je výsledkem zvláštního tvoření, že on vstoupil na svou pouť v dokonalosti a že porušení tabu─hříchu─způsobilo jeho pozdější strastný stav.

Opakované porušení tabu se stalo nectností; primitivní zákon udělal z nectnosti zločin; náboženství z něho udělalo hřích. Mezi ranými kmeny bylo porušení tabu sloučením zločinu a hříchu. Neštěstí komunity bylo vždy považováno jako trest za kmenový hřích. Pro ty, kteří věřili, že blahobyt a poctivost jsou neoddělitelné, očividný blahobyt hříšného člověka jim způsobil tolik trápení, že bylo nutné vynalézt pekl, kde se trestají přestupitelé tabu; počet takových míst budoucího trestu se různil od jednoho do pěti.

Velmi brzy se v primitivním náboženství objevila představa doznání a odpuštění. Lidé žádali na veřejném zasedání o odpuštění za hříchy, které se chystali spáchat následující týden. Zpověď byla obřadem prominutí a také veřejným prohlášením o zneuctění, rituálním volání „nečistý, nečistý!“ Hned potom následovaly všemožné rituální systémy očisťování. Všechny pradávné národy praktikovaly tyto nesmyslné ceremonie. Mnoho obřadů pradávných kmenů, majících na první pohled hygienický význam, sledovalo v podstatě rituální cíl.

3. Odříkání a pokora

Dalším krokem v evoluci náboženství bylo odříkání; půst byl běžnou praxí. Brzy se stalo zvykem zřeknout se mnoha forem fyzického uspokojení, především sexuální povahy. Dodržování půstu bylo hluboce zakořeněno v mnoha starobylých náboženstvích a přešlo prakticky do všech současných teologických systémů.

Přibližně v tu dobu, kdy člověk-barbar zanechával zvyk pálit a zakopávat majetek s mrtvým, kdy se začala formovat ekonomická struktura ras, objevila se nová náboženská doktrína odříkání a desítky tisíc horlivých duší začalo ctít chudobu. Majetek byl považován za duchovní handicap. Tyto názory o duchovním nebezpečí materiálního vlastnictví byly v široké oblibě v době Filóna a Pavla a od těch dob velmi výrazně ovlivňují evropskou filozofii.

Chudoba byla pouze částí rituálu pokoření těla, což bylo bohužel, zahrnuto do spisů a učení mnoha náboženstvích, především křesťanství. Strádání je negativní forma tohoto častého pošetilého rituálu odříkáníí. Ale to všechno naučilo divocha sebeovládání, což byl užitečný pokrok v sociální evoluci. Odříkání a sebeovládání byly dva největší sociální přínosy raného evolučního náboženství. Sebeovládání dalo člověku novou životní filozofii; naučilo ho to umění umocňovat zlomky života snižováním jmenovatele osobních potřeb namísto věčného snažení zvyšovat čitatele sobeckého uspokojení.

Tyto prastaré představy o sebekázni zahrnovaly bičování a všechny druhy fyzického mučení. Zejména aktivními v učení účinnosti fyzického utrpení byli kněží kultu matky a šli příkladem vlastní kastrací. Hebrejci, Hindů a Buddhisté byli oddanými ctiteli této doktríny fyzického ponížení.

V průběhu všech dávných dob se lidé snažili těmito způsoby získat dodatečný kredit v účetnických knihách svých bohů. Kdysi bylo obvyklé při emočním stresu dávat slib sebezapření a sebemučení. Časem tyto sliby dostaly formu smlouvy s bohy a v tomto smyslu představovaly evoluční progres, poněvadž se očekávalo, že bohové musí udělat něco konkrétního náhradou za sebemučení a pokoření těla. Dané sliby byly jak negativní, tak i pozitivní. V současné době jsou sliby takového škodlivého a extrémního charakteru nejvíce provozovány mezi některými skupinami v Indii.

Bylo jenom přirozené, že kult odříkání a ponížení obrátil svoji pozornost na sexuální uspokojení. Původně, kult rituálu zdrženlivosti byl vytvořen pro vojáky před odchodem do bitvy; mnohem později se stal zvykem „svatých.“ Tento kult připouštěl manželství pouze jako menší zlo smilstva. Mnoho velkých světových náboženstvích bylo nepříznivě ovlivněno tímto prastarým kultem, ale žádné tak výrazně, jako křesťanství. Apoštol Pavel byl oddaným stoupencem tohoto kultu a jeho osobní názory se odrážejí v učeních, které on spojil do křesťanské teologie: „Pro muže je dobré, aby se nedotknul ženy.“ „Já bych chtěl, aby všichni lidé byli jako já.“ „Svobodným a vdovám proto říkám, že je pro ně dobré zůstat tak, jako jsem já.“ Pavel dobře věděl, že takové učení nebylo součástí evangelia Ježíše a jeho přiznání této skutečnosti je ilustrováno tímto jeho prohlášením: „Říkám to se svolením a ne s přikázáním.“ Ale tento kult přivedl Pavla k tomu, že se na ženy díval spatra. A největší škoda je v tom, že jeho osobní názory tak dlouhou dobu ovlivňují učení velkého světového náboženství. Kdyby rada výrobce stanů aučitele byla doslova a univerzálně uposlechnuta, potom by lidská rasa dospěla k rychlému a neslavnému konci. Mimoto, zapojení náboženství do starověkého kultu zdrženlivosti vede přímo k boji proti manželství a rodině─skutečnému základu a hlavní instituci lidského progresu. A nelze se vůbec divit, že všechny takové názory podpořily vytvoření kněžského celibátu v mnoha náboženstvích různých národů.

Jednou se člověk naučí těšit se ze svobody bez prostopášnosti, z jídla bez obžerství a z požitku bez zhýralosti. Sebeovládání je lepší lidskou metodou kontroly chování, než extrémní odříkání. Ani sám Ježíš nikdy neučil své následovatele těmto nerozumným názorům.

4. Původy obětování

Jako součást náboženských obřadů, obětování, podobně jako mnoho dalších rituálů uctívání, nemělo jednoduchý a jediný původ. Tendence klanět se před mocí a vrhat se na zem ve zbožném obdivu v přítomnosti tajemna vzešla z plazení psa před svým pánem. Od impulsu zbožňovaní k aktu obětování je pouze jeden krok. Primitivní člověk měřil hodnotu svého obětování bolestí, kterou přitom trpěl. Když se idea obětování poprvé přidala k náboženskému obřadu, neuvažovalo se o nabídce oběti, protože by to nezpůsobilo bolest. Prvními oběťmi byly takové činy jako vytrhávání vlasů, řezné rány na těle, mrzačení, vyrážení zubů a sekání prstů. Jak civilizace pokročila, tato krutá pojetí obětování byla povýšena na úroveň rituálů odříkání, asketismu, postění, strádání a pozdější křesťanské doktríně svatosti skrze bolest, utrpení a pokoření těla.

Na počátku evoluce náboženství existovaly dvě koncepce obětování: představa o darované oběti, která vyjadřovala postoj díkůvzdání a dlužné oběti, která obsahovala představu o vykoupení. Později se vyvinul koncept nahrazování.

Ještě později si člověk představoval, že jeho oběť, ať je jakékoliv povahy, by měla působit jako posel zpráv bohům; měla by to být sladká vůně pro chřípí božstva. Tak se kadidlo a další estetické prvky dostaly do obřadů obětování, které se vyvinuly do obětních hostin a postupně se stávaly stále propracovanějšími a okázalejšími.

S rozvojem náboženství obětní rituály usmíření a uklidňování postupně nahradily starší metody udobření, chlácholení a zaříkávání.

Nejstarší představa obětování byla idea, že se tímto získá nestrannost duchů; a až později vznikla idea vykoupení. Jak se člověk vzdaloval od teorie evolučního původu lidstva a jak čas filtroval tradice časů Planetárního Prince a pobytu Adama, koncept hříchu a dědičného hříchu se stal tak rozšířeným, že přinášení oběti za náhodný a osobní hřích se vyvinulo do doktríny přinášení oběti za vykoupení hříchu celého lidstva. Vykoupení prostřednictvím obětování bylo všeobecným pojištěním, které také zahrnovalo pojistku proti rozmrzelosti a žárlivosti neznámého boha.

Obklopen takovým množstvím nedůtklivých duchů a chamtivých bohů, čelil primitivní člověk takové spoustě božských věřitelů, že to vyžadovalo všechny ty kněze, rituály a oběti po celý život, aby se dostal z duchovního dluhu. Doktrína dědičného hříchu, neboli viny lidstva, byla příčinou toho, že život každého člověka začínal v těžkém dluhu duchovním silám.

Dary a úplatky se dávají lidem, ale když jsou předloženy bohům, hovoří se o nich jako o věnování, dělá se z nich svátost, anebo jsou nazývány obětováním. Sebeodříkání bylo negativní formou usmiřování; obětování se stalo pozitivní formou. Akt usmiřování zahrnoval velebení, oslavování, lichocení a také pohoštění. Současné formy uctívání božstva jsou pozůstatky těchto pozitivních obřadů usmiřování. Dnešní formy uctívání jsou jednoduše zritualizováním těchto pradávných obětních metod pozitivního usmiřování.

Obětování zvířat znamenalo pro primitivního člověka mnohem více, než pro současné rasy. Tito barbarové považovali zvířata za své skutečné a blízké příbuzné. Časem se člověk stal vychytralý ve svém obětování a přestal nabízet svá pracovní zvířata. Na samém počátku obětoval to nejlepší co měl, včetně svých domestikovaných zvířat.

Nebyla to žádná prázdná chlouba, když jeden egyptský vládce tvrdil, že obětoval 113 433 otroků, 493 386 hlav dobytka, 88 lodí, 2756 zlatých předmětů, 331 702 džbánů medu a oleje, 228 830 džbánů vína, 680 714 hus, 6 744 428 bochníků chleba a 5 740 352 váčků mincí. A aby toto mohl udělat, musel těžce zatížit daněmi své tvrdě pracující poddané.

Nakonec to byla pouhá nutnost, která donutila tyto polodivochy jíst materiální část svých obětí poté, až se bohové spokojili s duší. A pradávné posvátné jídlo bylo tou záminkou, která posloužila pro ospravedlnění tohoto zvyku, který se v dnešní bohoslužbě přeměnil ve svaté přijímání.

5. Obětování a kanibalismus

Moderní představy o raném kanibalismu jsou zcela mylné; byl součást mravů prastaré společnosti. Ačkoliv kanibalismus je tradičně odporným jevem pro současnou civilizaci, byl součástí sociální a náboženské struktury primitivní společnosti. Provozování kanibalismu bylo diktováno skupinovými zájmy. Vzniklo pod vlivem nezbytnosti a přetrvalo kvůli zotročující pověrčivosti a ignoranci. Byl to sociální, ekonomický, náboženský a vojenský mrav.

Pradávný člověk byl kanibalem; měl rád lidské maso a proto ho nabízel jako dar duchům a svým primitivním bohům. Poněvadž démoni-duchové byli pouze přeměněnými lidmi a poněvadž jídlo bylo největší potřebou člověka, pak to také muselo být největší potřebou duchů.

Kanibalismus byl kdysi téměř univerzálním jevem mezi vyvíjejícími se rasami. Sangikové byli všichni kanibalové, ale Andonité původně nebyli, což nebyli ani Nodité a Adamité; ani Andité nebyli kanibaly dokud se výrazně nesmísili s evolučními rasami.

Chuť na lidské maso roste. Jedení lidského maso začalo kvůli hladu, jako projev přátelství, jako pomsta, jako součást náboženského rituálu a stalo se kanibalismem návykovým. Lidojedství vzniklo z nedostatku potravy, ačkoliv to byl zřídka zásadní důvod. Nicméně, Eskymáci a Andonité jedli lidské maso pouze v době hladomoru. Kdysi dávno bylo běžným zvykem primitivních matek zabít a sníst svoje vlastní děti, aby obnovily ztracenou sílu, potřebnou v době těhotenství a v Queenslandu ještě v této době je takto často zabito a snědeno prvorozené dítě. Ještě poměrně nedávno ke kanibalismu přistupovaly mnohé africké kmeny jako k válečné metodě, jako ke způsobu terorizování svých sousedů.

V některých případech byl kanibalismus výsledkem degenerace dříve vyspělých rodů, ale většinou byl rozšířený mezi evolučními rasami. Lidojedství přišlo v době, kdy lidé pociťovali ostré a nenávistné emoce vůči svým nepřátelům. Jedení lidského masa se stalo součástí slavnostního obřadu pomsty; věřilo se, že se tímto způsobem může zničit duch nepřítele, anebo se spojit s duchem toho, kdo to maso sní. Ve své době byla rozšířena víra v to, že čarodějové získali svoje schopnosti lidojedstvím.

Některé skupiny lidojedů jedli pouze členy svých vlastních kmenů. Takové pseudoduchovní množení mělo posílit kmenovou solidaritu. Jedli ale také z pomsty nepřátele s představou, že si přisvojí jejich sílu. Byla to čest duši přítele, nebo kmenového druha, když jeho tělo bylo snědeno, zatímco snědení nepřítele nebylo ničím jiným než pouhým jeho potrestáním. Mysl primitivního člověka si nedělala nárok na zásadovost.

U některých kmenů přestárlí rodiče si přáli být snědeni svými dětmi; některé jiné kmeny měly zvyk nejíst své blízké příbuzné; jejich těla byla prodána, nebo vyměněna za těla cizích lidí. Značně byl rozšířen obchod se ženami a dětmi, které byly vykrmeny pro zabití. Když nemoci a války nedokázaly snížit lidnatost, nadbytek byl neformálně sněden.

Kanibalismus postupně mizel v důsledku následujících vlivů:

1. Někdy se stal veřejným obřadem, přijetím kolektivní viny za vynesení rozsudku smrti nad soukmenovcem. Pokrevní vina přestává být zločinem, když se na ni podílí všichni, celá společnost. Poslední kanibalismus v Asii bylo jedení popravených zločinců.

2. Velmi brzy se z něho stal náboženský rituál, ale rostoucí strach z duchů ne vždy působil na snížení lidojedství.

3. Nakonec dospěl do bodu, kdy pouze některé části, nebo orgány těla byly jedeny. O těchto částech se domnívalo, že obsahují duši, nebo části ducha. Běžné bylo pití krve a bylo zvykem míchat „jedlé“ části těla s léčivy.

4. Byl omezen pouze na muže; ženy měly zakázáno jíst lidské tělo.

5. Později byl omezen na náčelníky, kněží a šamany.

6. Potom se stal tabu u vyspělejších kmenů. Tabu na lidojedství se poprvé objevilo v Dalamatii a pomalu se rozšířilo po celém světě. Nodité podporovali kremaci jako prostředek boje proti kanibalismu, protože bylo kdysi běžnou praxí mrtvá těla vykopat a sníst je.

7.Obětování lidských těl zazvonilo umíráček kanibalismu. Tím, že se lidské maso stalo potravou vyšších lidí, náčelníků, lidské tělo bylo nakonec vyhrazeno pro ještě vyšší duchy; a tak lidské oběti účinně udělaly přítrž kanibalismu, s výjimkou nejvíce zaostalých kmenů. Když se lidské oběti pevně zakořenily, lidojedství se stalo tabu; lidské maso bylo určeno pouze pro bohy; člověk směl jíst jenom malé obřadní kousky─svátost.

Nakonec se pro účely obětních rituálů začala jako náhrada za lidské tělo všeobecně používat zvířata a také mezi zaostalejšími kmeny se lidojedství výrazně snížilo pojídáním psů. Pes byl prvním zdomácnělým zvířetem a byl vysoce vážen jako takový a jako potrava.

6. Evoluce obětování lidí

Přinášení lidských obětí bylo nepřímým důsledkem kanibalismu a zároveň i prostředkem jeho odstranění. Zajišťovat duchovní doprovod do duchovního světa vedl také ke snížení lidojedství, protože nikdy nebylo zvykem jíst mrtvá těla obětovaných lidí. Nebylo jediné rasy, která by v té či jiné formě, v tom či jiném čase, byla naprosto prosta přinášení lidských obětí, třebaže Andonité, Nodité a Adamité měli ke kanibalismu nejmenší sklon.

Obětování lidí bylo prakticky univerzálním jevem; zachovalo se v náboženských zvycích Číňanů, Hindů, Egypťanů, Hebrejců, Mezopotámců, Řeků, Římanů a mnoha dalších národů a ještě nedávno existovalo mezi zaostalými africkými a australskými kmeny. Civilizace amerických indiánů začala s kanibalismem mnohem později a proto byla prosycena lidským obětováním především ve Střední a Jižní Americe. Kaldejci byli mezi prvními, kdo zanechal obětování lidí z obyčejných důvodů, nahradili je zvířaty. Asi před dvěma tisíci lety soucitný japonský císař zavedl hliněné napodobeniny namísto obětovaných lidí, ale v severní Evropě přestalo toto obětování lidí před méně než tisícem let. Některé zaostalé kmeny stále přinášejí lidské oběti, ale je to na základě dobrovolnosti, určitý druh náboženské, nebo rituální sebevraždy. Stalo se jednou, že šaman přikázal obětovat velmi uznávaného starého muže kmene. Lidé se vzbouřili a odmítli uposlechnout. Načež stařec požádal svého vlastního syna, aby mu vzal život; staří lidé skutečně věřili v tento obyčej.

Historie nezná tragičtější a dojemnější událost, ilustrující srdce drásající boj mezi starými a starodávnými náboženskými obyčeji a rozdílnými požadavky rozvíjející se civilizace, než hebrejský příběh o Jiftáchovi a jeho jediné dceři. Jak bylo běžným zvykem, tento člověk s dobrým úmyslem udělal pošetilý slib, uzavřel smlouvu s „bohem válek“ a souhlasil zaplatit určitou cenu za vítězství nad svými nepřáteli. A tou cenou bylo to, že když se vrátí domů, bude obětovat to, co mu vyjde jako první z domovních dveří v ústrety. Jiftách si myslel, že to bude jeden z jeho věrných otroků, kdo ho přijde přivítat, ale stalo se to, že ho přišla přivítat jeho dcera a jediné dítě. A tak, i v této pokročilé době a mezi domněle civilizovanými lidmi, tato krásná dívka, po dvou měsících oplakávání svého osudu, byla skutečně obětována svým otcem a se souhlasem jeho soukmenovců. A to vše bylo uděláno navzdory Mojžíšovým přísným nařízením proti přinášení lidských obětí. Ale muži a ženy mají sklon dělat pošetilé a zbytečné sliby a lidé v minulosti považovali takové sliby za vysoce posvátné.

V dávných dobách, když se začala stavět nová významná stavba, bylo zvykem zabít člověka jako „oběť základů.“ To mělo zajistit přítomnost démona-ducha, aby hlídal a chránil stavbu. Když se Číňané chystali odlít zvon, zvyk přikazoval obětovat nejméně jednu pannu, aby se zlepšil zvuk zvonu; vybraná dívka byla vhozena zaživa do roztaveného kovu.

V mnoha skupinách přetrvával dlouho zvyk zazdívat zaživa otroky do důležitých zdí. V pozdějších dobách severoevropské kmeny začaly zazdívat stín kolemjdoucího namísto zvyku pohřbívat živé osoby do zdí nových budov. Číňané zazdívali do zdí dělníky, kteří zemřeli během stavebních prací.

Při stavění hradeb Jericha bezvýznamný král Palestiny „položil základy na svém prvorozeném synovi Abíramovi a postavil bránu na svém nejmladším synovi Segúbovi. Bez ohledu na to, že se toto stalo poměrně nedávno, tento otec nejenže zazdil za živa své dva syny do základů městské brány, ale jeho čin byl také zapsán jako akt „podle příkazu Hospodina.“ Mojžíš zakázal tyto oběti do základů, ale brzy po jeho smrti se k nim Izraelité vrátili. Ve dvacátém století existující rituál poklepávání na základní kámen nové stavby a s tím spojené ceremonie, jsou připomínkou primitivního obětování lidí do základů.

U mnoha národů dlouhou dobu přetrvával zvyk obětovat první plody duchům. Všechny tyto obřady, v současné době více či méně symbolické, jsou přežitkem pradávných rituálů, zahrnující obětování lidí. Obětování prvorozence bylo široce rozšířené mezi starobylými národy, především mezi Féničany, kteří se tohoto obyčeje vzdali jako poslední. Při obětování se dříve říkalo: „život za život“. Nyní říkáte na pohřbu: „prach k prachu.“

Ačkoliv pohled na Abraháma, přinuceného obětovat svého vlastního syna Izáka, děsí civilizovanou citlivost, pro lidi té doby to nebylo ničím novým či zvláštním. Dlouhou dobu otcové praktikovali zvyk, když ve chvílích velké emoční tísně obětovali své prvorozené syny. Mnoho národů má analogické pověsti, protože kdysi existovala celosvětová a hluboká víra v to, že při každé zvláštní a neobvyklé události bylo nutno přinést lidskou oběť.

7. Změny v obětování lidí

Mojžíš se snažil skoncovat s přinášením lidských obětí tím, že zavedl výkupné. Vytvořil systematický program, který umožnil jeho lidem uniknout těm nejhorším důsledkům jejich unáhlených a pošetilých slibů. Půdu, majetek a děti bylo možno vykoupit podle stanovených poplatků, které se platily kněžím. Ty skupiny, které přestaly obětovat své prvorozené syny, brzy získaly obrovské výhody nad méně pokrokovými sousedy, kteří pokračovali v těchto krutých činech. Mnoho takových zaostalých kmenů nebylo značně oslabeno pouze kvůli ztrátě synů, ale také proto, že často byla narušena posloupnost náčelnictví.

Důsledkem mizejícího obětování dětí byl obyčej natírat krví práh domu na ochranu prvorozeného. Často to bylo děláno ve spojení s jedním největším svátkem v roce a tento rituál se v jednu dobu vykonával ve většině oblastech světa─od Mexika po Egypt.

Dokonce poté, když většina skupin skoncovala s rituálem zabíjení dětí, bylo zvykem odložit kojence do divočiny, nebo do malého člunu na řeku. Když dítě přežilo, věřilo se, že zasáhli bohové, aby ho zachránili, tak jak je tomu v pověstech o Sargónovi, Mojžíšovi, Kýrovi a Romulovi. Potom přišel zvyk zasvěcovat prvorozené syny pro posvátná poslání; umožnili jim dospět a potom je namísto smrti vyhostili z domu. Toto byl původ kolonií. Římané se drželi tohoto zvyku ve svém programu kolonizace.

Mnohé zvláštní asociace sexuální laxnosti s primitivním způsobem uctívání mělo svůj původ v obětování lidí. V dávných dobách, když se žena střetla s lovcem hlav, mohla svůj život vykoupit tím, že se mu odevzdala pohlavně. V pozdější době, panna, která měla být obětována bohům, se mohla rozhodnout, že vykoupí svůj život tím, že na celý život zasvětí své tělo posvátné sexuální službě v chrámě a tímto způsobem si mohla vydělat peníze na své vykoupení. V té době to lidé považovali za vysoce povznášející mít pohlavní styk se ženou, která se takto snaží vykoupit svůj život. Obcování s těmito posvěcenými dívkami bylo náboženským rituálem a kromě toho tento celý obřad poskytoval přijatelnou záminku pro běžné sexuální uspokojení. Byl to lstivý druh sebeklamu, který jak dívky, tak i jejich souložníci s potěšením praktikovali. Mravy vždy zaostávaly za evolučním pokrokem civilizace a tak umožňovaly udržovat tyto prastaré a divošské sexuální zvyky vyvíjejících se ras.

Časem se chrámová prostituce rozšířila po celé jižní Evropě a Asii. Peníze, vydělané chrámovými prostitutkami, byly všemi národy považované za posvátné─byl to velký dar pro bohy. Nejlepší typy žen zaplnily sexuální síně chrámů a své výdělky věnovaly všem druhům posvátných obřadů a na práce pro veřejné blaho. Mnoho žen z vyšších tříd nashromáždilo své věno dočasným poskytováním sexuálních služeb v chrámech a většina mužů upřednostňovala tyto ženy za své manželky.

8. Vykoupení a úmluvy

Obětní vykoupení a chrámová prostituce byly v podstatě obměnou obětování lidí. Potom přišlo simulované obětování dcer. Tento rituál spočíval v pouštění žilou s odevzdáním se celoživotnímu pannenství a byla to morální reakce na starší chrámové smilstvo. V pozdějších dobách se panny zasvětily službě, spočívající v udržování posvátných chrámových ohňů.

Později lidé pojali myšlenku, že obětování některé části těla, by mohlo nahradit starší a úplnou lidskou oběť. Fyzické zmrzačení bylo také považováno za přijatelnou náhradu. Obětovány byly vlasy, nehty, krev a také prsty na rukou a nohou. Pozdější a téměř univerzální starověký rituál obřízky byl důsledkem kultu částečného obětování; jeho smysl byl pouze obětní, nebyla k němu nikdy připojena žádná myšlenka na hygienu. Mužům se prováděla obřízka; ženám se propichovaly uši.

Následně vznikl zvyk svazovat prsty namísto jejich odřezávání. Holení hlavy a stříhání vlasů byly podobnou formou náboženského obětování. Propíchávání nosu a rtů kroužky se stále praktikuje v Africe a tetování je evoluční uměleckou formou pradávného primitivního zjizvení těla.

Časem, pod vlivem progresivního učení, se spojil zvyk přinášení obětí s pojmem úmluvy. Konečně se objevila představa o bozích, vstupujících do jednání s člověkem; a toto byl velký krok ve stabilizování náboženství. Zákon─úmluva─nahrazuje náhodu, strach a pověrčivost.

Člověk nemohl předtím vůbec snít o úmluvě s Božstvem, dokud jeho představa o Bohu nedosáhla úrovně, na které vesmírní kontroloři byli vnímáni jako důvěryhodní. A prvotní představa člověka o Bohu byla tak antropomorfní, že nebyl schopen si představit důvěryhodné Božstvo, dokud se on sám nestal relativně spolehlivým, mravním a etickým.

A tak představa uzavírání úmluvy s bohy se přece nakonec stala realitou. Postupem času evoluční člověk získal takovou morální důstojnost, že se osmělil vyjednávat s bohy. A tak se obětování postupně vyvinulo ve hru─filozofické vyjednávání člověka s Bohem. Všechno to představovalo nový způsob zajištění jistoty proti neštěstí, nebo spíše zdokonalenou metodu pro jisté nabytí prosperity. Neobírejte se mylnou představou o tom, že tyto rané oběti byly nezištným darem bohům, spontánním vyjádřením vděčnosti či díkůvzdání; nebyly to projevy opravdové úcty.

Primitivní formy modlitby nebyly ničím jiným, než smlouváním s duchy, argumentováním s bohy. Byl to určitý druh výměnného obchodu, při kterém naléhání a přemlouvání bylo nahrazeno něčím reálnějším a dražším. Rozvíjející se obchod mezi rasami vštípil lidem ducha obchodování a rozvinul umění smlouvání; a tyto rysy se nyní začaly objevovat v lidských metodách uctívání. A tak, jak někteří byli považováni za lepší obchodníky než ti druzí, tak někteří byli považováni za lepší modlitebníky než ti ostatní. Modlitba poctivého člověka měla velkou úctu. A poctivý člověk byl ten, který měl zaplaceny všechny účty u duchů, splnil každou rituální povinnost ve vztahu k bohům.

Raná modlitba byla stěží uctíváním; byla to naléhavá prosba o zdraví, bohatství a život. A v mnoha ohledech se modlitby příliš nezměnily s procházejícími epochami. Stále ještě jsou čteny z knih, formálně přednášeny a vypisovány pro umístění na kotoučích, nebo pro vyvěšení na stromech, aby vítr osvobodil člověka od potíží s vydáváním svého vlastního dechu.

9. Obětování a svátosti

V průběhu evoluce urantijských rituálů obětování lidí pokročilo od krvavého lidojedství na vyšší a symboličtější úrovně. Rané rituály obětování zplodily pozdější obřady svátostí. V pozdějších dobách to byl sám kněz, kdo ochutnával kousek kanibalské oběti, nebo kapku lidské krve a potom všichni ostatní jedli živočišnou náhradu za člověka. Tyto pradávné představy o vykoupení, spáse a úmluvách se později vyvinuly do obřadů svátostí. A celá tato evoluce rituálů měla nesmírný socializující vliv.

Ve spojení s kultem matky, v Mexiku a v jiných místech se časem namísto těla a krve při dřívějším obětování lidí používalo jako svátost koláče a víno. Hebrejci praktikovali tento rituál po velmi dlouhou dobu jako součást jejich oslav Paschi a pozdější křesťanské verze svátosti měla původ v tomto hebrejském obřadu.

Starověké sociální bratrství se zakládalo na rituálu pití krve; rané židovské společenství se upevňovalo krvavou ceremonií. Pavel začal stavět nový křesťanský kult na „krvi věčné úmluvy.“ A přestože zatížil křesťanství zbytečným učením o krvi a obětech, jednou provždy skoncoval s doktrínami vykoupení prostřednictvím přinášení lidských a zvířecích obětí. Jeho teologické kompromisy ukazují na to, že dokonce zjevení se musí podřídit postupnému vlivu evoluce. Podle Pavla, se stal Kristus poslední a provždy dostačující lidskou obětí; nyní je božský Soudce plně a navždy uspokojen.

A tak, po uplynutí mnoha epoch, se kult obětování vyvinul do kultu svátosti. Tudíž, svátosti současných náboženstvích jsou legitimními nástupci těch šokujících prastarých obřadů obětování lidí a ještě starších kanibalských rituálů. Mnohé ještě v této době spoléhají na krev pro spasení, ale alespoň to má obrazný, symbolický a mystický charakter.

10. Odpuštění hříchu

Dávný člověk byl schopen dosáhnout vědomé přízně u Boha pouze prostřednictvím obětování. Současný člověk musí vyvinout nové metody pro dosažení vlastního pocitu spasení. Uvědomění hříchu setrvává ve smrtelné mysli, ale představy o spasení jsou zastaralé a starodávné. Realita duchovních potřeb setrvává, ale intelektuální progres zničil staré způsoby dosažení pokoje a útěchy pro mysl a duši.

Hřích musí být předefinován jako úmyslná neloajálnost ve vztahu k Božstvu. Je několik stupňů neloajálnosti: částečná loajalita, způsobená váhavostí; rozdvojená loajalita, zapříčiněná protichůdností; mizející loajalita daná lhostejností; a smrtelná loajalita, projevovaná oddaností bezbožným ideálům.

Pocit, nebo tušení viny, je vědomé porušení mravů; není to nutně hřích. Jestliže nejde o vědomou neloajalitu k Božstvu, není to opravdový hřích.

Možnost rozpoznání pocitu viny je znakem nadsmyslového odlišení člověka. Tento znak neoznačuje člověka jako podlého, ale spíše ho vyčleňuje jako tvora potenciální velikosti a věčně stoupající dokonalosti. Takový pocit nehodnosti je počátečním stimulem, který by měl vést rychle a nepochybně k těm výdobytkům víry, které převedou smrtelnou mysl na nádherné úrovně morální ušlechtilosti, kosmického vhledu a duchovního žití; takto se všechny významy lidské existence změní z dočasných na věčné a všechny hodnoty se povýší z lidských na božské.

Přiznání hříchu je statečným odřeknutím neloajality, ale na žádný způsob to nezmírňuje časoprostorové důsledky takové neloajálnosti. Ale přiznání─upřímné uznání podstaty hříchu─je nezbytné pro náboženský růst a duchovní progres.

Odpuštění hříchu Božstvem je obnovením loajálních vztahů po období lidského vědomého zanedbání takových vztahů v důsledku uvědomělé vzpoury. Odpuštění nemusí být vyhledáno, pouze obdrženo jako vědomé obnovení loajálních vztahů mezi tvorem a Tvůrcem. A všichni věrní Boží synové jsou šťastní, sloužící rádi a stále progresivní ve svém vzestupu k Ráji.

[Představeno Oslnivou Večerní Hvězdou Nebadonu.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved