Kapitola 63 První lidská rodina

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Koncept kopie

Kniha Urantia

Kapitola 63

První lidská rodina

URANTIA byla zaregistrována jako obydlená planeta, když prvním dvěma lidským bytostem─dvojčatům─bylo jedenáct let a předtím, než se stali rodiči prvorozence druhé generace skutečných lidských bytostí. A při této příležitosti oficiálního uznání planety poslal archanděl ze Salvingtonu zprávu, která končila těmito slovy:

„Na 606-té planetě Satanie se objevila lidská mysl a rodičové nové rasy se budou jmenovat Andon a Fonta. Všichni archandělé se modlí, aby tito tvorové mohli být brzy obdařeni osobní přítomností ducha Vesmírného Otce.“

Andon je nebadonské jméno, které znamená „první, Otci se podobající tvor, projevující lidskou touhu po dokonalosti.“ Fonta znamená „první, Synovi se podobající tvor, projevující lidskou touhu po dokonalosti.“ Andon a Fonta svá jména neznali a dozvěděli se je až v době spojení se svými Ladiči Myšlení. Po celou dobu svého smrtelného pobytu na Uranii si vzájemně říkali Sonta-an a Sonta-en. Sonta-an znamená „milován matkou“ a Sonta-en „milován otcem.“ Tato jména si dali sami a význam těchto jmen symbolizuje jejich vzájemnou úctu a citový vztah.

1. Andon a Fonta

Andon a Fonta byli v mnoha ohledech nejpozoruhodnějším párem lidských bytostí, který kdy žil na zemském povrchu. Tento nádherný pár─skuteční rodiče celého lidstva─v každém směru převyšoval mnohé ze svých bezprostředních potomků a radikálně se lišil od všech svých předků, jak přímých, tak i vzdálených.

Rodiče této první lidské dvojice se jen málo lišili od ostatních ve svém kmenu, i když patřili mezi inteligentnější členy té skupiny, která se jako první naučila házet kameny a v boji používat hole. Oni také používali ostré kamenité úlomky, pazourky a kosti.

Ještě když Andon žil se svými rodiči, upevnil ostrý kus pazourku na konec hole, k čemuž použil zvířecí šlachu a nejméně ve dvanácti situacích mu tato zbraň pomohla zachránit svůj život a život své stejně odvážné a zvídavé sestry, která ho věrně doprovázela na všech jeho průzkumných výpravách.

Rozhodnutí Andona a Fonty opustit kmeny primátů svědčí o mysli, vysoce převyšující nižší intelekt, který charakterizoval tolik jejich pozdějších potomků, kteří se snížili k páření se svými zaostalými spřízněnými opičími druhy. Ale jejich neurčitý pocit toho, že jsou něco víc než pouhá zvířata, byl způsoben tím, že měli osobnost a byli podporováni vnitřní přítomností Ladičů Myšlení.

2.Útěk dvojčat

Poté, kdy se Andon a Fonta rozhodli utéci na sever, je na nějakou dobu přepadl strach, především strach z toho, že způsobí starost svému otci a své bezprostřední rodině. Přemýšleli o tom, že by je mohli napadnout znepřátelení příbuzní a připouštěli si možnost smrti v rukou svých již závistivých kmenových druhů. Dvojčata trávila většinu času spolu jako děti, a z tohoto důvodu nebyla nikdy příliš populární mezi ostatními živočišnými příbuznými rodu primátů. A jejich postavení u kmene nevylepšilo ani postavení odděleného a mnohem lepšího stromového obydlí.

A bylo to právě v tomto novém příbytku v koruně stromu, kdy je jednou v noci probudila zuřivá bouře, ze strachu a lásky se vzájemně objímali a s konečnou platností se rozhodli utéci od svého rodu a od života v korunách stromů.

Připravili si již dříve provizorní úkryt v koruně stromu asi na půl dne cesty směrem na sever. Toto byl jejich tajný a bezpečný úkryt na cestě, první den mimo rodný lesnatý domov. Přestože dvojčata sdílela smrtelný strach primátů z nočního pobytu na zemi, na svoji cestu na sever se vydala těsně před soumrakem. Ačkoliv to od nich vyžadovalo neobyčejnou odvahu podstoupit tuto noční cestu, i když byl úplněk, usoudili správně, že jejich kmenoví druhové a příbuzní je pravděpodobně nebudou tolik postrádat a v noci se za nimi nevydají. A krátce před půlnocí dorazili bezpečně do svého, již dříve připraveného úkrytu.

Na své cestě na sever objevili odkryté pazourkovité ložisko, kde našli mnoho kamenů vhodně tvarovaných pro různé použití a ze kterých si udělali zásobu pro budoucí potřebu. Ve snaze rozštěpit tyto pazourky, aby byly použitelnější pro více účelů, objevil Andon jejich jiskřící vlastnost a pojal myšlenku založit oheň. Ale tento nápad ho v tu dobu hluboce nezaujal, protože podnebí bylo stále ještě velmi příjemné a ohně nebylo zapotřebí.

Ale podzimní slunce se na obloze stále snižovalo a jak postupovali na sever, noci byly chladnější a chladnější. Aby se zahřáli, byli již nuceni použít zvířecí kožešiny. Když už byli na cestě téměř měsíc, Andon naznačil své družce, že ho napadla myšlenka založit pazourkem oheň. Dva měsíce se pokoušeli využít vznikající jiskry pro rozdmýchání ohně, ale setkali se jen s neúspěchem. Každý den tato dvojice křesala pazourky a snažila se zažehnout dřevo. Konečně, jeden podvečer při západu slunce, když Fontu napadlo vyšplhat na blízký strom a zmocnit se opuštěného ptačího hnízda, se tajemství této metody podařilo rozluštit. Hnízdo bylo suché a vysoce hořlavé a proto, když na něj dopadla jiskra se ihned vzňalo plným plamenem. Byli svým úspěchem tak překvapeni a vyděšeni, že o oheň téměř přišli, ale zachránili ho přidáním vhodného topiva a potom rodiči celého lidstva začali první sbírání palivového dřeva.

Toto byla jedna z nejradostnějších epizod v jejich krátkém, ale událostmi bohatém životě. Celou dlouhou noc seděli a dívali se jak jejich oheň hoří a stěží si uvědomovali, že učinili objev, který jim umožní vzdorovat počasí a tak navždy získat nezávislost od svých živočišných příbuzných z jižních oblastí. Po třech dnech odpočinku a radosti z ohně pokračovali v cestě.

Předkové Andona a Fonty─primáti─často udržovali oheň, který byl zapálen bleskem, ale nikdy předtím nedokázali pozemští tvorové nalézt způsob, jak zapálit oheň podle vlastní vůle. Ale trvalo to potom ještě velmi dlouhou dobu, než dvojčata objevila, že suchý mech a jiné látky zažehnou oheň stejně dobře jako ptačí hnízda.

3. Andonova rodina

Od té noci, kdy dvojčata opustila svůj domov uplynuly téměř dva roky, než se narodilo jejich první dítě. Dali mu jméno Sontad; a Sontad byl první tvor narozený na Uranii, který byl po svém narození zabalen do ochranné pokrývky. To byl začátek lidské rasy a s novou evolucí se objevil instinkt náležitě se starat o stále více oslabené kojence, což charakterizuje progresivní rozvoj mysli racionálního druhu na rozdíl od čistě živočišného typu.

Andon a Fonta měli celkem devatenáct dětí a dožili se společenství téměř půl sta vnoučat a půl tuctu pravnoučat. Rodina žila ve čtyřech přilehlých kamenných úkrytech, nebo polojeskyních, z nichž tři byly propojeny chodbami, které byly prokopány v měkkém vápenci nástroji z pazourků, zhotovených Andonovými dětmi.

Tito první andonité projevovali velmi vyhraněnou kmenovou soudržnost; lovili ve skupinách a nikdy se nevzdálili příliš daleko od domova. Jakoby si uvědomovali, že jsou izolovanou a ojedinělou skupinou živých bytostí a proto by se měli vyvarovat rozdělení. Tento pocit těsného příbuzenství byl nepochybně způsoben zvýšenou podporou pomocných duchů mysli.

Andon a Fonta se nepřetržitě starali o výživu a výchovu svého klanu. Dožili se věku čtyřiceti pěti let, kdy byli oba usmrceni padajícím převislým balvanem při zemětřesení. Pět jejich dětí a jedenáct vnoučat zahynulo s nimi a skoro dvacet jejich potomků utrpělo vážná poranění.

Hned po smrti svých rodičů Sontad, přestože měl těžce poraněnou nohu, převzal vedení klanu a vydatně mu přitom pomáhala jeho žena, jeho nejstarší sestra. Jejich prvním úkolem bylo nakupit kameny, aby pohřbili své mrtvé rodiče, bratry, sestry a děti. Tomuto aktu pohřbívání by se neměl připisovat žádný význam. Jejich představy o posmrtném životě byly velmi mlhavé a neurčité a pocházely především z jejich podivuhodných a rozmanitých snů.

Potomci Andona a Fonty žili pohromadě až do dvacáté generace, kdy v důsledku bojů o potravu a sociálních neshod začal jejich rozklad.

4. Andonské klany

Primitivní lidé─andonité─měli černé oči a snědou pokožku, něco mezi žlutou a rudou. Melanin je přírodní barvivo, které se nachází v kůži všech lidských bytostí. Je to původní kožní pigment andonitů. Všeobecným vzhledem a barvou pokožky se tito raní andonité mnohem více podobali dnešním eskymákům, než kterémukoliv jinému typu lidských bytostí. Oni byli prvními tvory, kteří používali kožešiny zvířat jako ochranu proti chladu; ochlupacení na jejich tělech bylo jen o málo větší než mají dnešní lidé.

Kmenový život živočišných předchůdců těchto prvních lidí byl předzvěstí začátku mnoha společenských zvyklostí a s rozvíjejícími se emocemi a zvětšenými schopnostmi mozku těchto bytostí nastal bezprostřední rozvoj v sociální organizaci a nové dělení práce uvnitř klanu. Měli mimořádnou schopnost napodobovat, ale hravý instinkt byl vyvinut jen málo a smysl pro humor neměli téměř žádný. Primitivní člověk se občas zasmál, ale nikdy si neoddal veselému smíchu. Humor je dědictvím pozdější adamické rasy. Tyto rané lidské bytosti necítily bolest a nereagovaly na nepříjemné situace tak, jako mnoho pozdějších vyvíjejících se smrtelníků. Pro Fontu a její bezprostřední potomky nebyl porod bolestivý ani vyčerpávající.

Oni byli úžasný rod. Muži heroicky chránili bezpečnost svých družek a svých potomků; ženy byly vroucně oddané svým dětem. Ale jejich patriotizmus byl zcela omezen pouze na nejbližší klan. Byli velmi věrní svým rodinám; zemřeli by bez váhání při obraně svých dětí, ale nebyli schopni si představit, že by mohli udělat svět lepším místem pro svá vnoučata. V lidském srdci se ještě nenarodil nesobecký způsob myšlení, přestože všechny emoce, podstatné pro zrod náboženství, v těchto praobyvatelích Urantie již existovaly.

Tito první lidé měli dojemně laskavý vztah ke svým druhům a určitě měli reálnou, i když primitivní, představu o přátelství. V pozdějších dobách, během neustálých bojů s nižšími rody, to byl běžný pohled vidět jednoho z těchto primitivních lidí statečně bojovat s jednou rukou a současně krýt a chránit svého poraněného druha. U těchto primitivních lidí se začínalo dojemně projevovat mnoho z nejušlechtilejších a vysoce lidských povahových rysů následného evolučního rozvoje.

Původní andonický rod si udržel nepřetržité vedoucí postavení do dvacáté sedmé generace, kdy se mezi přímými potomky Sontada neobjevil ani jeden chlapec a dva rivalové se pustili do boje o nadvládu na místo hlavy klanu.

Ještě před rozsáhlým rozprášením andonických klanů se z jejich počátečních snah o vzájemnou komunikaci dobře vyvinul vypracovaný jazyk. Tento jazyk se stále vyvíjel a téměř denně přibývaly nové pojmy v důsledku nových nápadů a adaptací na prostředí, který vytvářeli tito aktivní, neúnavní a zvídaví lidé. A než se mnohem později objevily barevné rasy stal se tento jazyk řečí Urantie─jazykem prvotní lidské rodiny.

Jak plynul čas, andonické klany se rozmnožovaly a rozrůstaly a ve vztazích zvětšujících se rodin začaly vznikat třenice a neshody. Mysli těchto lidí zaměstnávaly pouze dvě věci: lov za účelem získat potravu a boj, aby se pomstili za nějakou skutečnou či domnělou křivdu, nebo urážku ze strany sousedních kmenů.

Rodinné spory narůstaly, vypukly kmenové války a mezi nejlepšími členy schopnějších a pokročilejších skupin vznikly těžké ztráty. Některé z těchto ztrát byly nenahraditelné; některé z nejcennějších rodových schopností a moudrostí byly pro svět navždy ztraceny. Hrozil zánik této rané rasy a její primitivní civilizace v důsledku nepřetržitého válčení klanů.

Takové primitivní bytosti není možné přimět k tomu, aby žily spolu v míru. Člověk je potomkem bojechtivých živočichů a když žije v těsném společenství s jinými, nevyvinutí lidé rozčilují a urážejí jeden druhého. Nositelé Života vědí o této vlastnosti evolučních tvorů a proto činí opatření pro případné rozdělení vyvíjejících se lidských bytostí do nejméně tří a častěji šesti rozdílných a samostatných ras.

5. Rozptýlení Andonitů

Rané andonické rasy nepronikly příliš hluboko do Asie a zpočátku nesídlily v Africe. Geografické podmínky té doby je vedly na sever a postup těchto lidí severním směrem zastavil až pomalu posunující se třetí ledovec.

Než tento rozsáhlý ledový příkrov dosáhl Francie a Britských Ostrovů, potomci Andona a Fonty pokračovali přes Evropu na západ a založili více než jeden tisíc samostatných osad podél velkých řek, tekoucích do tehdy teplých vod Severního moře.

Tyto andonické kmeny byly prvními říčními obyvateli ve Francii; podél řeky Somme žily desítky tisíc let. Somme je jedinou řekou, jejíž řečiště nebylo pozměněno ledovci. Její tok proudí do moře stejným korytem jako v těch dávných dobách. A to vysvětluje, proč podél údolního toku této řeky se nachází tak velké množství důkazů o andonických potomcích.

Tito praobyvatelé Urantie nežili na stromech, i když v případě nebezpečí se uchýlili do korun stromů. Obvykle sídlili pod skalními převisy podél řek a ve slojích na úbočích kopců, odkud měli dobrý výhled na přístupové stezky a byli tam chráněni proti přírodním živlům. Na takových místech se mohli těšit z ohně, aniž by byli obtěžováni kouřem. Nebyli skutečnými obyvateli jeskyní, ačkoliv v následných dobách další ledový příkrov, který se posunul dále na jih, zahnal jejich potomky do jeskyní. Dávali přednost pobývání na okraji lesa a podél řek.

Velmi brzy získali mimořádnou zručnost v maskování svých částečně chráněných příbytků a projevili velkou dovednost při budování kamenných komor pro spaní─kupolovitých kamenných útulků, do kterých se vplížili na noc. Vchod do takového úkrytu se na noc zakrýval velkým valivým kamenem, který byl dovnitř umístěn ještě předtím, než byly střešní kameny natrvalo upevněny na svých místech.

Andonité byli odvážní a úspěšní lovci a kromě divokých bobulí a některého stromového ovoce se živili výhradně masem. Poté, co Andon vynalezl kamennou sekeru, záhy objevili jeho potomci klacky a kopí, které účinně používali a vrhali na svou kořist. Konečně, nástroje tvořící mysl začala působit v součinnosti s rukou používající nástroje a tito první lidé se stali velmi zručnými ve výrobě pazourkových nástrojů. Při hledání pazourku cestovali daleko a široko, stejně jako současní lidé putují na konec světa za zlatem, platinou a diamanty.

Tyto andonické kmeny také v mnoha jiných ohledech projevovaly stupeň inteligence, kterou jejich degenerující potomci nezískali za půl milionu let, přestože znovu a znovu objevovali různé způsoby zakládání ohně.

6. Onagar─první učitel pravdy

V důsledku dalšího rozptýlení andonitů upadala kulturní a duchovní úroveň kmenů téměř deset tisíc let až do doby, kdy převzal vůdcovství nad těmito kmeny Onagar a přinesl mezi ně mír a vůbec poprvé je všechny přivedl k uctívání „Dárce dechu všech lidí a živočichů.“

Filozofie Andona byla zmatená; on sám taktak unikl tomu, aby se nestal uctívačem ohně kvůli velkému pohodlí, které mu přineslo náhodné objevení ohně. Rozum ho nicméně odvedl od jeho vlastního objevu ke slunci, jako k nadřazenému a více vzbuzujícímu úctu zdroji tepla a světla, ale bylo příliš vzdálené a proto se nestal uctívačem slunce.

Již na počátku existence andonitů se u nich vyvinul strach z přírodních živlů─hromu, blesku, deště, sněhu, krup a ledu. Ale byl to hlad, který je v těchto dobách neustále poháněl a protože jejich potravou bylo hlavně maso, postupně si vytvořili určitou formu uctívání zvířat. Pro Andona byla velká zvířata symbolem tvůrčí moci a trvalé síly. Čas od času se stalo zvykem zvolit některého z těchto větších živočichů předmětem uctívání. V době uctívání některého zvířete se na stěnách jeskyň kreslily jeho hrubé rysy a později, když se zdokonalilo umění, takový zvířecí bůh byl vyryt v různých ornamentech.

Velmi brzy se u andonických kmenů vytvořil obyčej zdrženlivosti pojídání masa těch zvířat, které klany uctívaly. Později, aby účelněji ovlivnili vědomí svého dorostu, vyvinuli obřad uctívání, který se vykonal u těla jednoho z uctívaných zvířat; a ještě později jejich potomci tento primitivní obřad vyvinuli do propracovanějších obětních rituálů. Takto vzniklo obětování jako součást uctívání. Tato idea byla rozvinuta Mojžíšem v hebrejských rituálech a byla v zásadě zachována apoštolem Pavlem jako doktrína vykoupení hříchu „prolitím krve.“

To, že potrava byla nejdůležitější věcí v životě těchto primitivních lidských bytostí, je vidět na příkladu modlitby, kterou učil tyto prosté lidi Onagar, jejich velký učitel. Tato modlitba zněla takto:

„Ó Dechu Života, dej nám dnes naší denní potravu, osvoboď nás od prokletí ledu, chraň nás před našimi lesními nepřáteli a přijmi nás s milosrdenstvím do Velkého Záhrobí.“

Hlavní sídlo Onagara se nacházelo na severním pobřeží pradávného Středozemního moře, v oblasti dnešního Kaspického moře, v osídlení zvaném Oban─místo odpočinku, postavené na místě, kde se na sever směřující stezka z jižních oblastí Mezopotámie stáčela na západ. Z Obanu poslal Onagar učitele do vzdálených osídleních, aby tam šířili jeho nové učení o jediném Božstvu a jeho pojetí posmrtného života, který on nazýval Velkým Záhrobím. Tito Onagarovi poslové byli prvními misionáři na světě; oni byli také první lidské bytosti vařící maso, první, kdo běžně používali oheň pro přípravu pokrmu. Opékali maso na koncích prutů a také na horkých kamenech; později opékali velké kusy masa v topeništi, ale jejich potomci se téměř úplně vrátili k používání syrového masa.

Onagar se narodil před 983 323 lety (počítáno od roku 1934 našeho letopočtu) a dožil se věku šedesáti devíti let. Výklad činů tohoto myslitele a duchovního vůdce v době před příchodem Planetárního Prince představuje vzrušující vypravování o organizování těchto primitivní kmenů do skutečného společenství. On založil systém účinné kmenové správy, kterou následující generace nedosáhly po mnoha tisíciletí. Nikdy od těch dob, až do příchodu Planetárního Prince, nebyla na zemi tak vysoce duchovní civilizace. Tito jednodušší lidé měli opravdové, i když primitivní náboženství, které však jejich degenerující potomci nezachovali.

Přestože Andon i Fonta, tak jako mnozí z jejich potomků, obdrželi Ladiče Myšlení, masový příchod Ladičů Myšlení a serafských ochránců na Urantii začal až v době života Onagara. Toto byl vskutku zlatý věk prvobytného člověka.

7. Věčný život Andona a Fonty

Andonovi a Fontě, nádherným zakladatelům lidské rasy, se dostalo uznání v době soudu nad Urantií při příchodu Planetárního Prince a potom, ve stanoveném čase, dokončili přípravu na obytných světech a získali status obyvatel Jerusemu. I když jim nikdy nebylo dovoleno vrátit se na Urantii, jsou informováni o historii rasy, kterou založili. Zarmoutila je zrada Kaligastii, byli smutni kvůli selhání Adama, ale velmi se radovali při obdržení zprávy, že Michael vybral jejich svět jako dějiště pro své poslední poskytnutí sebe sama.

Na Jerusemu byli jak Andon tak i Fonta, spojeni se svými Ladiči Myšlení, stejně jako několik jejich dětí, včetně Sontada, ale většina, dokonce i jejich přímých potomků, dosáhla pouze spojení s Duchem.

Brzy po svém příchodu na Jerusem dostali Andon a Fonta povolení od Vládce Soustavy k návratu na první obytný svět, aby tam pomáhali morontiálním osobnostem, které vítají poutníky času z Urantie do nebeských sfér. A byli pro tuto činnost přiděleni na neomezenou dobu. Ve spojení s těmito odhaleními chtěli poslat na Urantii svoje pozdravení, ale bylo jim to moudře odepřeno.

Toto je vyprávění o nejhrdinštější a nejúchvatnější kapitole z celé historie Urantie, příběh o evoluci, boji o přežití, smrti a věčném životě unikátních rodičů všeho lidstva.

[Představeno Nositelem Života, trvale pobývajícím na Urantii.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved