Kapitola 64 Evoluční barevné rasy

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Koncept kopie

Kniha Urantia

Kapitola 64

Evoluční barevné rasy

TOTO je vyprávění o evolučních rasách Urantie, které vznikly téměř před milionem let v době Andona a Fonty a zahrnující epochu Planetárního Prince do konce doby ledové.

Lidská rasa existuje téměř jeden milion let a první polovina její historie přibližně odpovídá epoše před příchodem Planetárního Prince na Urantii. Pozdější polovina historie lidstva začíná v době příchodu Planetárního Prince a objevením se šesti barevných ras a přibližně se shoduje s obdobím, které je obvykle nazýváno starší dobou kamennou.

1. Původní Andonité

Prvobytný člověk se objevil na zemi v důsledku evolučního rozvoje před necelým milionem let a prošel bouřlivou zkušeností. Instinktivně se snažil uniknout nebezpečí smíšení s nižšími opičími druhy. Ale nemohl migrovat na východ kvůli vyprahlým tibetským horám, dosahující výšky až 9 000 m nad mořem; ani nemohl jít na jih nebo na západ, protože v té době bylo Středozemní moře rozšířené a na východě dosahovalo až k Indickému oceánu a když se vydal na sever, střetnul se s postupujícím ledovcem. Ale přestože další migrace byla zablokována ledem a i když rozptylující se kmeny se stávaly stále více znepřátelenými, inteligentnější skupiny nikdy neuvažovaly o cestě na jih, aby tam žily mezi svými chlupatými, na stromech žijícími a intelektuálně nevyvinutými příbuznými.

Mnoho z nejranějších náboženských emocí člověka vzniklo z jeho pocitu bezmocnosti  v geograficky uzavřeném prostředí─hory napravo, voda nalevo a led vepředu. Ale tito progresivní andonité si nepřáli návrat ke svým zaostalým jižním příbuzným, žijících na stromech.

Na rozdíl od svých nelidských příbuzných se tito andonité vyhýbali lesům. V lese člověk vždy degeneroval; evoluce člověka se úspěšně rozvíjela pouze v otevřených a hornatých oblastech. Zima a hlad v otevřených terénech podněcuje činnost, vynalézavost a nápaditost. Zatímco tyto andonické kmeny se stávaly průkopníky dnešní lidské rasy v těžkých a drsných podmínkách severního podnebí, jejich nerozvinutí příbuzní si užívali pohodlí v jižních tropických lesích v oblasti jejich dávného společného původu.

Tyto události se odehrály v době třetího ledovce, prvního podle výpočtů geologů. První dva ledovce nebyly v severní Evropě rozsáhlé.

Většinu doby ledové byla Anglie spojena pevninou s Francií, zatímco Afrika se k Evropě připojila později sicilským pozemním mostem. V době migrací andonitů vedla ze západní Anglie průběžná pozemní stezka přes Evropu a Asii na východ na Jávu; ale Austrálie byla opět oddělená, což se později projevilo vývinem její vlastní svérázné fauny.

Před 950 000 lety potomci Andona a Fonty migrovali daleko na východ a na západ. Na západě přešli přes Evropu do Francie a Anglie. V pozdějších dobách pronikli na východě až na Jávu, kde byly nedávno nalezeny jejich kosti─takzvaného pitekantropa (jávský opočlověk vzpřímený)─a potom migrovali dál až do Tasmánie.

Skupiny, putující na západ byly méně vystaveny zhoubnému míšení se zaostalými rody vzájemného dávného původu, než ty, které se vydaly na východ a které se volně směšovaly se svými retardovanými živočišnými příbuznými. Tito nepokrokoví jedinci směřovali na jih a zanedlouho se pářili se členy nižších rodů. Později se stále více potomků těchto míšenců vracelo na sever a pářili se s rychle se rozrůstajícími andonickými národy a taková nešťastná spojení nezvratně degenerovala vyšší rod. Stále méně a méně prvobytných osídleních udržovalo v úctě Dárce Dechu. Této rané začínající civilizaci hrozil zánik.

A tak to na Urantii bylo vždy. Civilizace, vzbuzující velké naděje, postupně degenerovaly a nakonec zanikly v důsledku nerozumného povolení volného míšení vyvinutějších s nevyvinutými.

2. Foxhalské kmeny

Před 900 000 lety umění Andona a Fonty a kultura Onagara mizely z povrchu zemského; kultura, náboženství a dokonce výroba pazourkovitých nástrojů se nacházely na velmi nízké úrovni.

Byla to doba, kdy velký počet nižších zkřížených skupin přicházel do Anglie z jižních oblastí Francie. Tyto kmeny byly smíšeny s lesními opičími tvory do takové míry, že stěží byli lidé. Neměli víru, ale dokázali primitivním způsobem opracovávat pazourek a měli dostatečnou inteligenci, aby si rozdělali oheň.

Po nich se v Evropě objevili lidé s poněkud vyšší inteligencí, jejichž potomci se brzy rozšířili po celém kontinentě─od hranic ledovce na severu do Alp a ke Středozemnímu moři na jihu. Tyto kmeny jsou nazývané heidelbergskou rasou.

Během tohoto dlouhého období úpadku civilizace foxhallské kmeny v Anglii a badonanské klany v severozápadní Indii udržovaly některé tradice Andona a určité zbytky kultury Onagara.

Foxhalské kmeny žily daleko na západě a podařilo se jim zachovat mnoho z andonické kultury; také se u nich dochovala zkušenost vyrábění pazourkovitých nástrojů, kterou přenesly na své potomky─pradávné předky Eskymáků.

I když pozůstatky foxhalských kmenů byly odhaleny v Anglii jako poslední, tito andonité byli první skutečné lidské bytosti, obývající tyto oblasti. V té době pozemní most spojoval Francii s Anglií a protože většina těchto dávných osídleních potomků Andona byla vystavěna podél řek a na mořském pobřeží, dnes jsou skryty ve vodách Lamanšského průlivu a Severního moře, ale asi tři nebo čtyři se ještě nacházejí nad vodou na pobřeží Anglie.

Mnoho inteligentnějších a duchovnějších foxhalských kmenů si udrželo svoji rasovou nadřazenost a zachovalo si své primitivní náboženské zvyky. A tyto kmeny, když se později smísily s jinými kmeny, migrovaly po poslední návštěvě ledovce z Anglie dále na západ a přežily jako dnešní Eskymáci.

3. Badonanské kmeny

Kromě foxhalských kmenů na západě, usilovalo ještě jedno centrum kultury o přežití na východě. Tato skupina sídlila na úpatí severozápadních hor Indie a patřila mezi kmeny Badonana, prapravnuka Andona. Tito lidé byli jedinými potomky Andona, kteří nikdy nevykonávali obřady s lidskými oběťmi.

Tito vysokohorští Badonité obývali rozlehlou náhorní plošinu obklopenou lesy, křižovanou vodními toky a oplývající zvěřinou. Podobně jako mnozí jejich tibetští příbuzní i oni žili v primitivních kamenných chatrčích, ve slojích na svazích kopců a v polopodzemních chodbách.

Zatímco severní kmeny se stále více a více bály ledu, ty, které žily blízko své domoviny měly mimořádný strach z vody. Pozorovaly, jak je Mezopotamský poloostrov pomalu zaplavován oceánem a přestože se několikrát znovu vynořil, tyto primitivní rasy si vytvářely tradice o nebezpečí moře a narůstal jejich strach z opakujících se zátop. Právě tento strach, společně s jejich zkušenostmi s říčními záplavami, vysvětluje, proč vyhledaly hory jako místo pro bezpečný život.

Na východ od badonanských kmenů, v Siváliských horách severní Indie, je možno nalézt zkameněliny, které mají blíž k přechodným typům mezi člověkem a různými skupinami předcházejících člověku, než jakékoliv jiné fosílie na zemi.

Před 850 000 lety začaly vyšší badonanské kmeny vyhlazovací boj namířený proti svým nižším a živočišným sousedům. Za dobu téměř jednoho tisíce let byla většina příhraničních živočišných skupin v těchto oblastech buď zničena anebo vyhnána zpět do jižních lesů. Toto válečné tažení na vyhlazení nižších rodů přineslo mírné zušlechtění horských kmenů této epochy. A smísení potomci tohoto zušlechtěného badonanského rodu se objevili na jevišti dění jako zřetelně noví lidé─neandertálci.

4. Neandertálské rasy

Neandertálci byli znamenitými bojovníky a vytrvalými cestovateli. Postupně se z horských center v severozápadní Indii rozšířili na západ do Francie, na východ do Číny a také dolů na jih do severní Afriky. Dominovali světu téměř půl milionu let, až do dob migrace evolučních barevných ras.

Před 800 000 lety země oplývala zvěří; mnoho druhů vysoké zvěře, stáda slonů a hrochů se potulovalo po Evropě. Dobytku bylo velké množství, koně a vlci byli všude. Neandertálci byli výbornými lovci a jejich kmeny ve Francii jako první si osvojily obyčej dávat úspěšným lovcům možnost výběru žen, které si vzali za manželky.

Velmi užitečným pro tyto neandertálské kmeny byl sob; dával jim potravu, šatstvo a různé pracovní nástroje, protože využívali jeho rohy a kosti. Měli nízkou kulturu, ale značně zdokonalili opracování pazourku a dosáhli skoro úrovně v dobách Andona. Vrátilo se používání dřevěných klacků s upevněnými velkými pazourky, které sloužily jako sekery a krumpáče.

Před 750 000 lety se čtvrtý ledovec posunul daleko na jih. S pomocí svých zdokonalených nástrojů Neandertálci vytesali do ledu, který pokrýval severní řeky, otvory, ve kterých napichovali ryby, které se tam přišly nadýchat vzduchu. Tyto kmeny neustále ustupovaly před postupujícím ledem, který v tu dobu vytvořil svoji nejrozsáhlejší invazi v Evropě.

Ve stejnou dobu byl sibiřský ledovec na svém nejdelším pochodu na jih, nutící prvobytného člověka odejít ještě více na jih, zpátky na území svého původu. Ale lidské druhy byly již tak rozdílné, že nebezpečí dalšího míšení s nevyvíjejícími se opičími příbuznými bylo značně sníženo.

Před 700 000 lety byl čtvrtý ledovec, největší ze všech ledovců na území Evropy, na ústupu; lidé a zvířata se vraceli na sever. Podnebí bylo chladné a vlhké a primitivní člověk opět prospíval v Evropě a v západní Asii. Země na severu, která byla ještě nedávno pokryta ledovcem se postupně zalesnila.

Rozsáhlá invaze ledovce jen málo změnila život savců. Tito živočichové přetrvali v úzkém pásu země ležící mezi ledem a Alpami a po ústupu ledovce se opět velmi rychle rozšířili po celé Evropě. Z Afriky, přes sicilský pozemní most tam přišli sloni s rovnými kly, tuponosí nosorožci, hyeny a afričtí lvi a tato nová zvířata fakticky vyhubila tygry se šavlovými špičáky a hrochy.

Před 650 000 lety pokračovalo údobí mírného podnebí. Uprostřed meziledovcového období bylo klima tak teplé, že Alpy byly zbaveny téměř všeho ledu a sněhu.

Před 600 000 lety dosáhl led nejsevernějšího bodu svého ústupu a po několika tisícileté pauze začal svoji pátou výpravu na jih. Ale po dobu padesáti tisíc let se podnebí téměř nezměnilo. Člověk a zvířata v Evropě se změnili jen málo. Mírná suchost předchozího období ustoupila a alpské ledovce sestoupily mnohem níže do říčních údolí.

Před 550 000 lety postupující ledovec znovu vytlačil člověka a zvířata na jih. Ale tentokrát měl člověk mnohem více prostoru v širokém pásu země, táhnoucím se do Asie a ležícím mezi ledovým příkrovem a v tu dobu značně rozšířeným Černým mořem, které bylo spojeno se Středozemním mořem.

V dobách čtvrtého a pátého ledovce došlo k dalšímu rozšíření primitivní kultury neandertálských ras. Ale progres byl tak nepatrný, že se opravdu zdálo, jakoby pokus vytvořit nový a modifikovaný typ inteligentního života na Urantii směřoval k neúspěchu. V průběhu téměř čtvrtiny milionu let tyto primitivní kmeny kočovaly, lovily a válčily, opakovaně dosahovaly zlepšení v některých směrech, ale v celku neustále degenerovaly ve srovnání se svými vyvinutějšími předky-andonity.

Během těchto duchovně temných dob kultura lidské pověrčivosti dosáhla své nejnižší úrovně. Neandertálci neměli vlastně žádné náboženství, kromě ostudné pověrčivosti. Smrtelně se báli mraků, především mlh a mlžných oparů. Postupně se vyvinulo primitivní náboženství, založené na strachu z přírodních sil, zatímco uctívání zvířat ubývalo, protože zdokonalené nástroje a dostatek zvěře umožnily těmto lidem žít v menším strachu o zajištění potravy; sexuální odměny lovcům značně přispěly ke zdokonalení loveckého umění. Toto nové náboženství strachu vedlo k pokusům uklidňovat neviditelné síly, které řídí tyto přírodní živly a později vyvrcholilo obětováním lidí, aby si usmířili neviditelné a neznámé fyzické síly. A tento děsivý zvyk obětování lidí přetrval u zaostalejších národů Urantie až do dvacátého století.

Tito pradávní Neandertálci se těžko dají nazývat uctívatelé slunce. Oni spíše žili ve strachu z tmy; měli smrtelný strach ze soumraku. Pokud trochu svítil měsíc, dokázali svůj strach ovládnout, ale když se měsíc zatměl, vylekali se a obětovávali své nejlepší muže a ženy ve snaze přimět měsíc k tomu, aby se zase rozzářil. Věděli již dlouho, že slunce se pravidelně vrací, ale o měsíci si mysleli, že se vrátí jen tehdy, když mu obětují své kmenové druhy. S rozvojem této rasy se předměty a účely obětování postupně měnily, ale nabízení lidských obětí jako součást náboženského obřadu dlouho přetrvával.

5.Původ barevných ras

Před 500 000 lety byly badonanské kmeny, obývající severozápadní hornaté oblasti Indie, zapojeny v dalším velkém rasovém boji. Toto nelítostné válčení trvalo přes sto let a když tento dlouhý boj skončil, zůstalo jenom asi sto rodin. Ale ti, co přežili, byli nejinteligentnější a nejperspektivnější ze všech dosud žijících potomků Andona a Fonty.

A nyní mezi vysokohorskými badonity došlo k nové a zvláštní události. Muž a žena, žijící v severovýchodní části tehdy obydlené oblasti horského pásma, začali náhle plodit neobyčejně inteligentní děti. Tak se objevila sangikská rodina─předkové všech šesti barevných ras Urantie.

Tyto sangikské děti, bylo jich devatenáct, nepřevyšovaly své druhy jenom intelektem, ale jejich kůže prokazovala unikátní schopnost zbarvovat se různými barvami při vystavení se slunečnímu světlu. Mezi těmito devatenácti dětmi bylo pět červených, dvě oranžové, čtyři žluté, dvě zelené, čtyři modré a dvě indigové. Když děti vyrostly, tyto barvy se zvýraznily a když později tato omladina měla děti se svými kmenovými druhy, všichni jejich potomci měli barvu kůže svého sangikského rodiče.

A teď přeruším chronologické vyprávění, abych upozornil na příchod Planetárního Prince přibližně v tuto dobu a budeme se odděleně zabývat šesti sangikskými rasami Urantie.

6.Šest sangikských ras Urantie

Na průměrné evoluční planetě se šest evolučních barevných ras objeví postupně, jedna po druhé; jako první se vyvine červený člověk a po světě se potuluje dlouhou dobu, než se objeví další barevné rasy. Současné objevení všech šesti barevných ras na Uranii, a v jedné rodině, bylo krajně neobvyklým jevem.

Objevení se prvních Andonitů na Urantii bylo také něco nového v Satanii. Na žádném jiné planetě lokální soustavy se nevyvinula taková rasa tvorů vlastní vůle ještě před evolučními barevnými rasami.

1. Červený člověk. Tito lidé byli mimořádným exemplářem lidské rasy a v mnoha směrech převyšovali Andona a Fontu. Byli nejinteligentnější skupinou a byli prvními sangikskými dětmi, kteří vytvořili kmenovou kulturu a správu. Vždy žili v jednoženství; také jejich smíšení potomci praktikovali jen zřídka mnohoženství.

V pozdějších dobách vznikly závažné a dlouhodobé problémy se žlutými bratry v Asii. Pomohl jim jejich časný vynález luku a šípu, ale naneštěstí zdědili po svých předcích silnou náchylnost bojovat mezi sebou a to je tak oslabilo, že je žluté kmeny dokázaly vyhnat z Asijského kontinentu.

Asi před osmdesáti pěti tisíci lety poměrně čisté zbytky červené rasy přešly hromadně do Severní Ameriky a brzy nato se potopila pozemní šíje v Beringově úžině, čímž zůstaly v izolaci. Již nikdy se červený člověk do Asie nevrátil. Ale po celé Sibiři, Číně, střední Asii, Indii a Evropě zanechali mnoho svých potomků, smíšených s jinými barevnými rasami.

Když červený člověk přešel do Ameriky, přinesl si sebou mnoho z učení a tradic svých dávných předků. Jeho bezprostřední předkové byli ve spojení s pozdějšími činnostmi světového centra Planetárního Prince. Ale krátce po příchodu do Ameriky začínal červený člověk ztrácet toto učení a nastal velký úpadek intelektuální a duchovní kultury. Velmi brzy se tito lidé opět pustili do krutých bojů mezi sebou a vypadalo to, že tyto kmenové boje budou mít za následek rychlé vyhubení těchto zbytků poměrně čisté červené rasy.

Kvůli tomuto velkému úpadku se zánik červeného člověka zdál nevyhnutelný, kdyby se přibližně před šedesáti pěti tisíci lety neobjevil Onamonalonton jako jejich vůdce a duchovní zachránce. On přinesl dočasný mír mezi kmeny červeného člověka Ameriky a obnovil jejich úctu k „Velkému Duchu.“ Onamonalonton se dožil devadesáti šesti let a jeho hlavní sídlo se nacházelo uprostřed mamutích sekvojí Kalifornie. Mnoho z jeho potomků přežilo do dnešní doby mezi „černonohými“ Indiány.

S postupem času se Onamonalontovo učení stávalo mlhavou tradicí. Znovu začaly bratrovražedné boje a již nikdy od doby tohoto velkého učitele žádný jiný vůdce nepřinesl mezi ně všeobecný mír. Stále více inteligentních rodů vymíralo v těchto kmenových bojích; kdyby tomu tak nebylo, na severoamerickém kontinentě by tito schopní a inteligentní červení lidé vybudovali významnou civilizaci.

Po odchodu z Číny do Ameriky severní červený člověk již nikdy nepřišel do kontaktu s jinými světovými vlivy (kromě Eskymáků) až do pozdější doby, kdy byl objeven bílým člověkem. Bylo to nejvýše politováníhodné, že červený člověk téměř vůbec nevyužil svoji příležitost být vylepšen smíšením se s pozdějším adamickým rodem. A tak se stalo, že červený člověk nedokázal vládnout bílým lidem a nebyl ochoten jim dobrovolně sloužit. Za takových okolností, jestli se dvě rasy nesmísí, jedna z nich je odsouzena k zániku

2. Oranžový člověk. Výjimečnou vlastností této rasy byla její touha stavět, stavět cokoliv, dokonce kupit obrovské hromady kamenů jen proto, aby se vidělo, který kmen postaví největší hromadu. I když nebyli progresivní lidé, značně těžili ze škol Planetárního Prince, kam posílali své delegáty pro instrukce.

Po ustoupení Středozemního moře na západ, oranžová rasa jako první postupovala podél pobřeží na jih do Afriky. Ale nikdy si v Africe nevytvořila pevné a bezpečné zázemí a byla úplně vyhlazena později dorazivši zelenou rasou.

Ještě než přišel zánik její existence, tato rasa ztratila většinu svého kulturního a duchovního dědictví. Ale v historii tohoto národa došlo k velkému obrození pod moudrým vedením Porshunty, duchovního vůdce této nešťastné rasy, který ji vedl v době zhruba před tři sta tisíci lety, kdy jejich centrum bylo v Armageddonu.

Poslední velký boj mezi oranžovými a zelenými lidmi se odehrál v oblasti dolního toku Nilu v Egyptě. Tento dlouho trvající konflikt probíhal téměř sto tisíc let a na jeho konci zůstalo naživu jen velmi málo členů oranžové rasy. Roztroušené zbytky tohoto národa byly pohlceny zelenými a později přišedši indigovými lidmi. Ale jako rasa, oranžový člověk přestal existovat přibližně před sto tisíci lety.

3. Žlutý člověk. Primitivní žluté kmeny jako první zanechaly lovu, založily stálé komunity a rozvinuly rodinný život, založený na zemědělství. Intelektuálně byli pod úrovní červeného člověka, ale převyšovali všechny sangikské národy v rozvoji sociálních a kolektivních aspektů kmenové civilizace. Jednotlivé kmeny se učily žít spolu v relativním míru a protože se u nich vyvinul duch bratrství a jak se postupně rozšiřovaly po Asii, byly schopny vytlačovat červenou rasu.

Pobývajíc velmi daleko od centra světového duchovního vlivu, po odpadnutí Kaligastii byli vehnáni do velké temnoty; ale tento národ prodělal jedno zářivé období, když zhruba před sto tisíci lety převzal vedení nad těmito kmeny Singlangton a hlásal úctu „Jedné Pravdy.“

Skutečnost, že přežil poměrně velký počet žlutých lidí, je zásluhou jejich mezikmenového mírového soužití. Od doby Singlangtonu do vzniku dnešní Číny žlutá rasa patřila k  nejmírumilovnějším národům Urantie. Tato rasa byla obdařena malým, ale silným potenciálem později importovaného adamického rodu.

4. Zelený člověk. Zelená rasa byla jednou z méně schopných skupin prvobytných lidí a byla značně oslabena častou migrací do různých oblastí. Před svým rozptýlením prošly tyto kmeny velkým obrozením kultury pod vedením Fantada přibližně před tři sta padesáti tisíci lety.

Zelená rasa se rozdělila do tří velkých větví: severní kmeny byly podrobeny, zotročeny a pohlceny žlutou a modrou rasou; východní větev splynula s indickými národy té doby, mezi kterými ještě dnes existují její zbytky; jižní národ přešel do Afriky, kde byl zničen svými, téměř stejně zaostalými, oranžovými příbuznými.

V mnoha ohledech byly obě skupiny v tomto boji vyrovnané, protože každá z nich byla gigantického vzrůstu a mnoho jejich vůdců měřilo přes dva a půl metru. Tato větev gigantického vzrůstu zeleného člověka byla omezena převážně na jižní, čili egyptský národ.

Zbytky vítězné zelené rasy byly potom pohlceny indigovými lidmi─poslední barevnou rasou, která odešla z původního sangikského centra rozptylování ras.

5. Modrý člověk. Modří lidé byli skvělý národ. Již brzy vynalezli oštěp a postupně vytvářeli základy mnohého umění moderní civilizace. Modrý člověk měl mozkovou kapacitu červeného člověka, spojenou s duší a cítěním žlutého člověka. Potomci Adama je upřednostňovali před všemi pozdějšími existujícími barevnými rasami.

Raní modří lidé podlehli přemlouvání učitelů ze štábu Prince Kaligastii a byli uvrženi ve velký zmatek následným překrouceným učením těchto zrádných vůdců. Podobně jako ostatní primitivní rasy, oni se také nikdy plně nevzpamatovali ze zmatku, který způsobila Kaligastiova zrada a také nikdy zcela nepřekonali svůj sklon bojovat mezi sebou.

Přibližně pět set let po pádu Kaligastii došlo k rozšířenému obrození učení a také primitivního─ale opravdového a prospěšného─náboženství. Velkým učitelem modré rasy se stal Orlandof a přivedl mnoho kmenů zpět k uctívání skutečného Boha pod jménem „Svrchovaný Vůdce.“ To byl největší pokrok, kterého modrý člověk dosáhl do doby, kdy byl později tak značně vylepšen smíšením s adamickým rodem.

Evropské výzkumy a zkoumání starší doby kamenné se týkají převážně odkrývání nářadí, kosterních pozůstatků a uměleckých předmětů těchto pradávných modrých lidí, protože setrvali v Evropě až do nedávné doby. Takzvané bílé rasy Urantie jsou potomky těchto modrých lidí, kteří byli nejprve pozměněni mírným smíšením se žlutou a červenou rasou a později byli výrazně vylepšeni asimilací s fialovou rasou.

6. Indigová rasa. Jestliže červení lidé byli nejvyspělejšími ze všech sangikských ras, tak černí lidé byli nejzaostalejšími. Byli poslední, kteří opustili svoje horské rodné domovy. Odešli do Afriky, zmocnili se celého kontinentu a od té doby tam zůstávají, s výjimkou časů, kdy byli násilně odvlečeni do otroctví.

Indigová rasa, izolovaná v Africe, podobně jako červená, byla jen málo, nebo vůbec, vylepšena, což by bylo možné smíšením s adamickým rodem. Indigoví lidé, osamoceni v Africe, udělali malý pokrok do doby, kdy se objevil Orvonon a během které prodělali velké duchovní probuzení. I když později téměř úplně zapomněli „Boha Bohů“ hlásaného Orvononem, neztratili zcela touhu uctívat Neznámo; alespoň udržovali jakousi formu uctívání až do doby před několika tisíci lety.

Bez ohledu na jejich zaostalost, před nebeskými silami mají tito indigoví lidé naprosto stejné postavení jako každá jiná pozemská rasa.

Tyto doby se vyznačovaly prudkými boji mezi různými rasami, ale v blízkosti hlavního centra Planetárního Prince osvícenější a nedávno poučené skupiny žily v poměrné harmonii, ačkoliv široké rozšíření kultury mezi světovými rasami nenastalo až do doby závažného přerušení tohoto režimu, které bylo způsobeno vypuknutím Luciferovy vzpoury.

Čas od času všechny tyto rozdílné národy prodělaly kulturní a duchovní obrození. Velkým učitelem v době po příchodu Planetárního Prince byl Mansant. Ale zmiňujeme se pouze o těch významných vůdcích a učitelích, kteří výrazně ovlivnili a inspirovali celé rasy. Postupem času se vynořilo v různých oblastech mnoho méně důležitých učitelů, ale celkově přispěli značnou měrou k zachování vlivů, které zabránily úplnému zhroucení kulturní civilizace, především během dlouhého a temného období mezi zradou Kaligastii a příchodem Adama.

Existuje mnoho pádných a dostatečných důvodů pro evoluční plán buď tří nebo šesti barevných ras na planetách prostoru. Přestože smrtelníci Urantie nejsou schopni plně ocenit všechny tyto důvody, chtěli bychom vás upozornit na následující faktory:

1. Různost je nezbytná pro možnost širokého působení přírodního výběru─diferencovaného přežití vyšších druhů.

2. Silnější a dokonalejší rasy vznikají smíšením rozdílných rodů, jestliže tyto odlišné rasy jsou nositelé vyšších dědičných genů. Rasy Urantie by mohly mít prospěch z takového raného smíšení, pokud by takový smíšený národ byl následně účinně vylepšen důkladným smíšením s vyšším adamickým rodem. Provedení takového experimentu na Urantii v současných rasových podmínkách by mělo katastrofální následky.

3. Etnická různorodost podněcuje zdravou konkurenci.

4. Odlišnosti ras a skupin uvnitř jednoho národa jsou nezbytné pro rozvoj lidské tolerance a altruismu.

5. Stejnorodost lidské rasy není žádoucí do té doby, dokud národy vyvíjejícího se světa nedosáhnou poměrně vysokých úrovní duchovního rozvoje.

7. Rozptýlení barevných ras

Když se barevní potomci sangikské rodiny začali rozmnožovat a hledat možnosti pro rozšíření do přilehlých oblastí, byl pátý ledovec─třetí v geologické chronologii─již na své cestě na jih přes Evropu a Asii. Tyto rané barevné rasy byly během tohoto ledovcového období vystaveny mimořádně chladným a krutým podmínkám. V Asii byl tento ledovec tak rozlehlý, že migrace do východní Asie byla na tisíce let přerušena. A dokud neustoupilo Středozemní moře v důsledku zvednutí pevniny v Arábii, lidé nemohli projít do Afriky.

Z těchto důvodů se tyto sangikské národy téměř sto tisíc let usazovaly kolem úpatí hor a víceméně se mísily, přestože mezi nimi existovala zvláštní, ale přirozená antipatie, která se brzy projevila mezi rozdílnými rasami.

Mezi obdobím Planetárního Prince a příchodem Adama se Indie stala domovem nejkosmopolitnější populace, jaká kdy byla na zemském povrchu. Ale neštěstím bylo, že tato směsice obsahovala příliš velké procento zelené, oranžové a indigové rasy. Pro tyto druhotné sangikské rasy byl život snadnější a pohodlnější v jižních oblastech a proto mnoho z nich migrovalo do Afriky. Původní sangikské národy, vyšší rasy, se tropům vyhýbaly. Červený člověk odešel na severovýchod Asie, těsně následován žlutým člověkem, zatímco modrá rasa se přesunula na severozápad do Evropy.

Červený člověk začal brzy migrovat na severovýchod hned za patami ustupujícího ledu, prošel kolem vysokých hor Indie a zabral celou severovýchodní Asii. Hned za ním šly žluté kmeny, které ho později vytlačily z Asie do Severní Ameriky.

Když relativně čisté větve zbytků červené rasy opustily Asii, tvořily jedenáct kmenů o počtu něco málo přes sedm tisíc mužů, žen a dětí. Tyto kmeny doprovázely tři malé skupiny smíšených rodů, z nichž největší byla kombinací oranžové a modré rasy. Tyto tři skupiny se nikdy zcela nespřátelily s červeným člověkem a brzy odešly na jih do Mexika a Střední Ameriky, kde se k nim později připojila malá skupina smíšených žlutých a červených lidí. Všechny tyto rody se vzájemně promísily a založily novou sloučenou rasu, která měla mnohem menší sklony k boji, než čistá větev červeného člověka. Během pěti tisíc let se tato smíšená rasa rozčlenila do tří skupin, položivši základy samostatným civilizacím v Mexiku, Střední Americe a Jižní Americe. Jihoamerická větev obdržela neznatelný díl krve Adama.

Do jisté míry se raní červení a žlutí lidé smísili v Asii a potomci tohoto spojení odešli na východ a na jižní mořské pobřeží, odkud byli vytlačeni rychle se zvětšující žlutou rasou na poloostrovy a blízké ostrovy v moři. Oni jsou dnešními hnědými lidmi.

Žlutá rasa stále okupovala střední oblasti východní Asie. Ze všech šesti barevných ras žlutá rasa přežila v největším počtu. I když se žlutí lidé čas od času zapojili do rasové války, nevedli takové neustálé a nelítostné vyhlazovací války jako červení, zelení a oranžoví lidé. Tyto tři rasy se fakticky vzájemně zničily předtím, než byly úplně vyhlazeny znepřátelenými jinými rasami.

Poněvadž pátý ledovec nepostoupil příliš daleko na jih Evropy, byla pro tyto sangikské národy částečně otevřena cesta na severozápad. Po ústupu ledu modří lidé, společně s několika dalšími malými rasovými skupinami, migrovali na západ po starých stezkách Andonitů. Přicházeli do Evropy v postupných vlnách, až obydlili většinu kontinentu.

V Evropě se brzy potkali s neandertálskými potomky svého dávného a společného předka─Andona. Tito starší evropští neandertálci byli ledovcem vytlačeni na jih a na východ a tak se mohli záhy střetnout se svými přicházejícími příbuznými sangikských kmenů a rychle je absorbovat.

Obecně vzato a zpočátku, sangikské kmeny byly na vyšší intelektuální úrovni a v mnoha směrech převyšovaly degenerované potomky raných andonitů, obyvatele plání; a míšení těchto sangikských kmenů s neandertálci vedlo ihned ke zdokonalení starší rasy. A bylo to právě toto vlévání sangikské krve, především od modrého člověka, které způsobilo výrazné vylepšení neandrtálců, což se projevilo v těch již inteligentnějších kmenech, které se šířily po Evropě z východu.

V průběhu následujícího meziledovcového období se tato nová neandertálská rasa rozšířila z Anglie do Indie. Zbytky modré rasy Perského poloostrova se později smísily s některými jinými rasami, zejména se žlutou. A výsledkem tohoto smíšení byla rasa, která byla později poněkud vylepšena fialovou rasou Adama a která přežila jako snědé kočovné kmeny dnešních Arabů.

Veškeré snahy určit sangikské předky dnešních národů musí vzít v úvahu pozdější vylepšení rasových rysů v důsledku přimísení adamické krve.

Vyšší rasy vyhledávaly severní nebo mírné podnebí, zatímco oranžová, zelená a indigová rasa jedna za druhou odešly do Afriky po znovu zvednutém pozemním mostě, který odděloval na západ ustupující Středozemní moře od Indického oceánu.

Poslední ze sangikských ras, která opustila oblast jejich původu, byl indigový člověk. Přibližně v době, kdy zelený člověk vyvražďoval oranžovou rasu v Egyptě a sám se přitom velmi oslaboval, začal hromadný odchod černé rasy přes Palestinu, podél pobřeží, na jih. A později, když tito fyzicky silní indigoví lidé zaplavili Egypt, zcela vyhladili z povrchu zemského zeleného člověka pouhou silou svého počtu. Tyto indigové rasy absorbovaly pozůstatky oranžového člověka a převážnou část rysů zelené rasy a některé indigové kmeny byly tímto smíšením výrazně vylepšeny.

A z toho je zřejmé, že Egypt byl nejprve ovládán oranžovým člověkem, potom zeleným, pak indigovým (černým) člověkem a ještě později smíšenou rasou indigových, modrých a modifikovaných zelených lidí. Ale ještě dávno před příchodem Adama modří lidé Evropy a smíšené rasy Arábie vyhnali indigovou rasu z Egypta daleko na jih afrického kontinentu.

Jak se migrace sangikských ras blíží ke konci, zelené a oranžové rasy zmizely, červený člověk vládne Severní Americe, žlutý člověk východní Asii, modrý člověk Evropě a indigová rasa osídlila Afriku. Indie je útočištěm smíšených nižších sangikských ras a hnědý člověk, mající v sobě červenou a žlutou rasu, okupuje ostrovy poblíž asijského pobřeží. Smíšená rasa poněkud vyššího potenciálu osídluje horské oblasti Jižní Ameriky. Čistokrevnější Andonité žijí v odlehlých oblastech na severu Evropy a na Islandu, v Grónsku a na severovýchodě Severní Ameriky.

V obdobích nejdelšího postupu ledovců byly nejzápadnější kmeny Andonitů téměř vytlačeny do moře. Dlouhé roky žily na úzkém pruhu země jižního pobřeží dnešní Anglie. A právě tyto tradičně opakované postupy ledu je přinutily jít na moře s příchodem šestého a posledního ledovce. Andonité byli prvními mořeplavci. Stavěli lodě a začali hledat nové pevniny v naději, že tam nebudou ohrožováni děsivými invazemi ledu. Někteří z nich se dostali na Island, jiní do Grónska, ale velká většina zemřela hladem a žízní na otevřeném moři.

Před něco málo více než osmdesáti tisíci lety, brzy po příchodu červeného člověka na severovýchod Severní Ameriky, zamrzání severních moří a posun lokálních ledových polí v Grónsku přinutilo Eskymáky─potomky původních obyvatel Urantie─hledat nový, vhodnější domov. A podařilo se jim to, když bezpečně překonali úzké úžiny, oddělující v té době Grónsko od severovýchodních pevninských mas Severní Ameriky. Na tento kontinent dorazili asi dvě stě jedno století po příchodu červeného člověka na Aljašku. Následně část smíšeného potomstva modrého člověka se přesunula na západ a smísila se s pozdními Eskymáky. Toto spojení mírně prospělo eskymáckým kmenům.

Asi před pěti tisíci lety došlo na jihovýchodních březích Hudsonova zálivu k náhodnému setkání jednoho indiánského kmene a osamělé skupiny Eskymáků. Tyto dva rody spolu obtížně komunikovaly, ale velmi brzy se smísily, což mělo za následek to, že tito Eskymáci byli časem absorbováni daleko početnějšími červenými lidmi. A to je jediný případ kontaktu severoamerického červeného člověka s jakoukoliv jinou lidskou rasou do doby asi před tisíci lety, kdy první bílý člověk náhodou přistál na pobřeží Atlantiku.

Boje v těchto dávných dob byly charakterizovány odvahou, statečností a také hrdinstvím. A nám všem je líto, že tak mnoho těchto ušlechtilých a nespoutaných rysů vašich dávných předků bylo ztraceno pro pozdější rasy. Přestože si vážíme významu mnoha zdokonaleních vyvíjejících se civilizací, postrádáme tam velkolepou vytrvalost a jedinečnou oddanost vašich dávných předků─rysů, které často hraničily se vznešeností a ušlechtilostí.

[Představeno Nositelem Života, trvale pobývajícím na Urantii.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved