Kapitola 59 Éra mořského života na Urantii

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Koncept kopie

Kniha Urantia

Kapitola 59

Éra mořského života na Urantii

MY určujeme dobu začátku historie Urantie přibližně před jednou miliardou let a zahrnuje pět hlavních epoch:

1. Éra před založením života probíhala v průběhu prvních více než čtyři sta padesáti milionů let. Přibližně v tuto dobu dosáhla planeta svoji současnou velikost a byla připravena pro založení života. Vaši vědci nazvali toto období archaikum.

2. Éra začátku života v následujícím období trvala více než sto padesát milionů let. Tato epocha odděluje éru před založením života, neboli dobu katastrofických převratů ve vývoji zemské kůry od následujícího období vyvinutějšího mořského života. Tato epocha je vašim badatelům známa jako proterozoikum.

3. Éra mořského života zabírá příštích dvě stě padesát milionů let a je obvykle známa jako paleozoikum.

4. Éra raného pozemské života trvala více než sto milionů následujících let a je známa jako mezozoikum.

5. Éra savců zahrnuje posledních padesát milionů let. Tato nedávná doba je známa jako kenozoikum.

Éra mořského života takto zahrnuje přibližně jednu čtvrtinu vaší planetární historie. Může být rozdělena do šesti dlouhých obdobích, z nichž každé je charakterizováno určitými, přesně stanovenými průběhy jak v geologických, tak i biologických oblastech.

Na počátku této epochy byla mořská dna, rozsáhlá mořská úbočí a početné pobřežní mělčiny pokryty bohatou vegetací. Jednoduché a primitivní formy živočišného života se již vyvinuly z předchozích rostlinných organizmů a rané živočišné organizmy si postupně razily svoji cestu podél rozlehlých pobřežích různých pevninských mas až se četná vnitrozemská moře začala hemžit primitivním mořským životem. Poněvadž jen velmi málo z těchto prvotních organizmů mělo pevnou schránku, nezachovalo se mnoho fosílií. Nicméně, všechno bylo připraveno pro úvodní kapitoly této velké „kamenné knihy“, která zaznamenává život tak, jak byl metodicky vytvářen v průběhu následujících epoch.

Severoamerický kontinent je nesmírně bohatý na usazeniny, obsahující zkameněliny celé éry mořského života. Úplně první a nejstarší vrstvy jsou odděleny od pozdějších slojí předchozího období četnými korozními usazeninami, které zřetelně rozdělují tyto dvě etapy planetární evoluce.

1. Počátky mořského života v mělkých mořích
Doba trilobitů

Na počátku tohoto relativně klidného období na zemském povrchu byl život omezen do různých vnitrozemských moří a podél pobřeží oceánů; ještě neexistovala žádná forma pozemského organizmu. Primitivní mořští živočichové byli již dobře aklimatizováni a připraveni pro další evoluční rozvoj. Měňavky jsou typičtí prvoci, kteří přežili toto počáteční období živočišného života. Objevily se na konci předchozího přechodového období.

Před 400 000 000 lety byl mořský život, jak rostlinný, tak i živočišný, celkem hodně rozšířený po celém světě. Světové klima se stále otepluje a je vyváženější. Pobřeží různých kontinentů jsou povšechně zaplavena, především v Severní a Jižní Americe. Objevují se nové oceány a značně se zvětšily starší vodní útvary.

V této době se poprvé vegetace rozšíří z moře na pevninu a brzy se dokáže adaptovat v nemořském prostředí.

Náhle a bez předchozích přechodových vývojových forem se objevili první mnohobuněční živočichové. Vyvinuli se trilobiti, kteří potom po mnoho epoch dominovali mořím. Z hlediska mořského života je toto období érou trilobitů.

Ke konci tohoto období se převážná část Severní Ameriky a Evropy vynořila z moře. Zemská kůra byla dočasně stabilizovaná; hory, lépe řečeno vysoké pevninské vyvýšeniny, vystoupily podél pobřežích Atlantiku a Tichého oceánu, nad regionem West Indies a v jižní Evropě. Celá Karibská oblast se vysoko zvedla nad hladinu moře.

Před 390 000 000 lety došlo k dalšímu zvýšení pevniny. V některých oblastech východní a západní Ameriky a západní Evropy se nacházejí kamenité vrstvy vytvořené v této době a toto jsou nejstarší horniny, které obsahují zkameněliny trilobitů. Existovalo mnoho dlouhých prstovitých zálivů pronikajících do pevninských mas, ve kterých se horniny, nesoucí v sobě tyto fosílie, usazovaly.

Během několika milionů let Tichý oceán začal zaplavovat americké kontinenty. Vyrovnávání zemské kůry bylo hlavní příčinou klesání pevniny, i když svoji roli sehrálo také boční roztažení, nebo posun kontinentů.

Před 380 000 000 lety Asie stále klesala, přičemž všechny ostatní kontinenty prodělaly krátkodobé pozvednutí. Ale v průběhu této epochy vnikal nově se formující Atlantický oceán hluboko do všech přilehlých pobřežích. Severní Atlantik, neboli Severní ledový oceán, byl spojen s jižními vodami Golfského proudu. Když toto jižní moře vniklo do prolákliny Appalačského pohoří jeho vlny se rozbíjely na východě o hory vysoké jako Alpy, ale všeobecně byly kontinenty jednotvárné nížiny, zcela postrádající přírodní krásu.

Z tohoto období pocházejí čtyři druhy usazenin:

1. Konglomeráty—horniny usazené blízko pobřeží.

2. Pískovce—sedimentární horniny vytvořené v mělkých vodách, kde byly dostatečné vlny, aby zabránily usazování kalu.

3. Břidlice—usazeniny vytvořené v hlubších a klidnějších vodách.

4. Vápenec—obsahující usazeniny schránek trilobitů v hlubokých vodách.

Zkameněliny trilobitů tohoto období ukazují na určitou základní stejnorodost, ale také i na některé výrazné variace. Primitivní živočichové, vyvíjející se ze tří původních implantací života, se vyznačují charakteristickými znaky; ti, objevující se na západní polokouli se nepatrně lišili od euroasijské skupiny a od austral-asijského a austral-antarktického typu.

Před 370 000 000 lety došlo k obrovskému a téměř úplnému zatopení Severní a Jižní Ameriky, následováno zatopením Afriky a Austrálie. Pouze některé části Severní Ameriky zůstaly nad hladinami těchto mělkých moří období kambria. Pět milionů let později moře začala ustupovat zvedající se pevnině. A všechny tyto procesy klesání a stoupání pevniny byly nedramatické, odehrávající se pomalu v průběhu milionů let.

Horninové vrstvy obsahující zkameněliny trilobitů z této epochy se vyskytují porůznu na všech kontinentech, s výjimkou střední Asie. Obvykle jsou tyto horniny navrstveny horizontálně, ale v horách jsou zprohýbány a zdeformovány v důsledku tlaku a vrásnění. A na mnoha místech takový tlak změnil původní charakter těchto usazenin. Pískovec se přeměnil v křemenec, jílovec se změnil v břidlici, zatímco vápenec se proměnil v mramor.

Před 360 000 000 lety i nadále pokračovalo zvedání pevniny. Severní a Jižní Amerika byla již značně vyvýšená. Vynořovaly se Západní Evropa a Britské ostrovy, kromě některých oblastí Walesu, které byly hluboko pod vodou. Obrovské ledovce v této epoše neexistovaly. Údajné ledovcové usazeniny spojované s těmito vrstvami v Evropě, Africe, Číně a Austrálii vznikly v ojedinělých horských ledovcích, nebo jsou to přemístěné zbytky ledovců z pozdějších dob. Světové klima bylo oceánské a ne kontinentální. Jižní moře byla teplejší než jsou dnes a rozprostírala se přes Severní Ameriku na sever až k severnímu pólu. Golfský proud proudil přes střední oblast Severní Ameriky, kde se vychyloval na východ, aby potom omýval a ohříval břehy Grónska a na tomto kontinentu, který je v současné době pokrytý ledem, vytvářel opravdový tropický ráj.

Mořský život byl přibližně stejný po celém světě a skládal se z mořských řas, jednobuněčných organizmů, jednoduchých forem hub, trilobitů a jiných korýšů—krabů, raků a humrů. Na konci tohoto období se objevilo tři tisíce druhů ramenonožců, ale přežilo z nich pouze dvě stě. Tito živočichové představují druhy ranného života, které přežily do dnešních dnů prakticky nezměněny.

Ale převládajícími živými tvory byli trilobiti. Byli odlišného pohlaví a existovali v mnoha formách; protože byli slabými plavci, pomalu se vznášeli ve vodě, nebo lezli po mořském dně a když byli napadeni později se objevšími nepřáteli, zkroutili se, aby se zachránili. Dorůstali do délky od pěti do třiceti centimetrů a vyvinuli se do čtyř různých skupin: masožravci, býložravci, všežravci a „bahnožravci.“ Schopnost poslední skupiny, bahnožroutů, existovat převážně na anorganické hmotě, a oni byli posledními vícebuněčnými živočichy, mající takovou schopnost, vysvětluje jejich obrovské rozmnožení a dlouhou existenci.

Tak vypadal biologický obraz Urantie na konci tohoto dlouhého období světové historie, zahrnující padesát milionů let a nazvané vašimi geology kambriem.

2. První etapa kontinentálních záplav
Období bezobratlových živočichů

Pro toto období tak charakteristické pravidelné jevy zvedání a klesání pevniny probíhaly velmi pozvolna a nenápadně a byly doprovázený jen malou, téměř žádnou, vulkanickou činností. V průběhu všech těchto postupných zdvihů a poklesů pevniny asijský kontinent vůbec nesdílel osud ostatních pevninských mas. Prodělal mnoho záplav, nejprve byl zaplaven na jedné straně a potom na druhé, především na počátku své historie, ale neobsahuje homogenní horninové usazeniny, jaké mohou být odhaleny na jiných kontinentech. V posledních epochách byla Asie nejstabilnějším kontinentem ze všech ostatních pevninských mas.

Před 350 000 000 lety začalo období velkých záplav všech kontinentů, kromě střední Asie. Pevninské masy byly opakovaně pokryty vodou; pouze přímořské hornaté oblasti zůstaly nad těmito mělkými, ale rozsáhlými měnícími se vnitrozemními moři. Toto období se vyznačuje třemi velkými záplavami, ale než skončilo, kontinenty se opět vyzvedly a celkový rozsah pevniny byl o patnáct procent větší než je současný stav. Karibská oblast byla velmi vysoko nad úrovní moře. V Evropě se toto období projevilo málo, protože zvedání a klesání pevniny tam bylo menší a vulkanická činnost byla aktivnější.

Před 340 000 000 lety došlo k dalšímu rozsáhlému poklesnutí pevniny s výjimkou Asie a Austrálie. Vody světových oceánů se prakticky propojily. Toto bylo velké období vápence, přičemž převážná část této horniny vznikla usazováním vápenatých výměšků vodních řas.

Několik milionů let později se začaly z vody vynořovat velké oblasti amerických kontinentů a Evropy. Na západní polokouli pouze rameno Tichého oceánu zůstávalo nad Mexikem a oblastmi nynějších Skalistých hor, ale na konci této epochy začala pobřeží Atlantiku a Tichého oceánu opět klesat.

Před 330 000 000 lety začal časový úsek poměrného klidu na celém světě, přičemž většina pevniny byla opět nad vodou. Jediným narušením tohoto pozemského klidu byl obrovský výbuch severoamerické sopky ve východní Kentucky. Byla to jedna z největších vulkanických erupcí, které kdy svět poznal. Popel této sopky pokryl území o rozloze jednoho tisíce tři sta čtverečních kilometrů a do výšky pěti až šesti metrů.

Před 320 000 000 lety nastalo třetí velké zatopení. Vodní hladina pokryla nejen všechnu pevninu, která byla zaplavena předchozí povodní, ale zaplavila i další území po celé Severní a Jižní Americe a Evropě. Východní Severní Amerika a západní Evropa byly 3000 až 4500 metrů pod vodou.

Před 310 000 000 let byly pevninské masy světa opět výrazně nad vodou, kromě jižních oblastí Severní Ameriky. Vynořilo se Mexiko, důsledkem čehož se vytvořil Mexický záliv, který od té doby zůstává stejný.

Život v tomto období pokračuje ve svém vývoji. Svět je zase pro jednou klidný a relativně pokojný; klima je mírné a stejnoměrné; pozemské rostliny se stěhují dále a dále od mořských břehů. Formy života jsou již dobře rozvinuté, i když se zkameněliny rostlin z tohoto období najdou jen málo.

Toto byla velká epocha individuální evoluce živočišných organizmů, přestože mnoho ze základních změn, takových, jako přechod z rostlinného života k živočišnému, se událo již dříve. Mořská fauna se vyvinula do takového stadia, kdy každý druh života pod úrovní obratlovců je zastoupen ve fosíliích těch hornin, které se vytvořily v průběhu těchto obdobích. Ale všichni tito živočichové představovali mořské organizmy. Na pevnině se ještě neobjevili žádní živočichové, kromě několika druhů členovců, kteří se zavrtávali do mořských břehů a také se ještě po kontinentech nerozšířily pozemské rostliny; v ovzduší bylo stále ještě mnoho kysličníku uhličitého, který neumožňoval existenci tvorům dýchajícím vzduch. V podstatě, všichni živočichové, s výjimkou některých primitivnějších druhů, jsou svojí existencí závislí, přímo či nepřímo, na rostlinném životě.

Převládající skupinou byli stále trilobiti. Tito malincí živočichové existovali v desítkách tisíců druhů a byli předchůdci současných korýšů. Někteří trilobiti měli dvacet pět až čtyři tisíce malinkých očních otvorů, jiní měli oči zakrnělé. Na konci tohoto období se trilobiti dělili o svoji nadvládu v mořích s několika jinými druhy bezobratlovců.

Velmi rozšířené byly vodní řasy, vyměšující vápenec. Existovalo tisíce druhů, které byly původními předky korálů. Moře oplývala členovci a existovalo mnoho druhů medúz, které již dávno vyhynuly. Vyvinuly se korály a nové druhy hub. Zdárně probíhal vývoj hlavonožců, kteří přežili jako dnešní loděnky hlubinné, chobotnice, sépie a kalmáři.

Existovalo mnoho druhů se schránkou, ale jejich schránky nebyly v tu dobu tak potřebné pro ochranné účely, jak tomu bylo v následných epochách. V pradávných mořích se vyskytovali plži, k nimž se řadili mlži s jednou celistvou schránkou a  dalších mnoho druhů s různě tvarovanými ulitami. Plži s dvouchlopňovou schránkou přežili miliony let v téměř nezměněné podobě a patří k nim slávky, škeble, ústřice a hřebenatky. Vyvinuly se také organizmy s jednou schránkou a tito ramenonožci žili v těchto pradávných dobách podobně jako žijí dnes; ale jejich schránky prodělaly celou řadu ochranných opatřeních a dokonce se vytvarovaly do rozmanitých tvarů opatřené hrbolky a ostny.

Tak končí evoluční historie druhého velkého období mořského života, které je vašim geologům známé jako ordovik.

3. Druhá etapa velkých záplav
Období korálů—éra ramenonožců

Před 300 000 000 lety začalo další velké období klesání pevniny. Pronikání pradávných silurských moří jižním a severním směrem způsobovalo zaplavování velké části Evropy a Severní Ameriky. Pevnina nebyla příliš vysoko nad úrovní moře, proto nevzniklo mnoho pobřežních usazenin. Moře se hemžila životem ve vápenitých schránkách a tyto, na mořské dno padající schránky postupně vytvořily velmi silnou vrstvu vápence. Toto je první velké rozšíření vápencových usazenin, které pokrývají prakticky celou Evropu a Severní Ameriku, ale na zemském povrchu se objevují jen na několika místech. Průměrná tloušťka této pradávné horninové vrstvy je přibližně tři sta metrů, ale velká část těchto usazenin byla od té doby značně zdeformována sesuvy, otřesy a poruchami a mnohé se přeměnily na křemen, břidlici a mramor.

V horninových vrstvách tohoto období se nenajdou žádné sopečné horniny nebo láva, s výjimkou velkých vulkánů na jihu Evropy a na východě státu Maine a lávových proudů v Quebeku. Vulkanická činnost byla z velké části minulostí. Toto byla doba velkých vodních usazenin; hory se prakticky nevytvářely.

Před 290 000 000 lety se moře z velké části stáhlo z kontinentů a dna okolních oceánů klesala. Pevninské masy zůstaly téměř nezměněny až do doby, kdy byly znovu zaplaveny. Na všech konti-nentech začaly počáteční pohyby horských masivů a největší takové výzdvihy zemské kůry vytvořily Himaláje v Asii a rozsáhlé Kaledonské pohoří, táhnoucí se od Irska přes Skotsko do oblasti Špicberk.

Právě v usazeninách z tohoto období se najde velké množství plynu, ropy, zinku a olova. Plyn a ropa mají svůj původ v obrovských ložiscích rostlinné a živočišné hmoty, která se nahromadila v moři v době předcházejícího zaplavení pevniny, zatímco minerální usazeniny se vytvořily v naplaveninách stojatých vodních těles. Do tohoto období patří většina usazenin kamenné soli.

Trilobiti rychle ubývali a jejich dominantní postavení převzali větší měkkýši a hlavonožci. Tito živočichové dorůstali do velikosti pěti metrů, jejich průměrná tloušťka byla třicet centimetrů a stali se vládci moří. Tento živočišný druh se objevil náhle a převzal nadvládu nad mořským životem.

V oblastech Evropy probíhala silná vulkanická činnost tohoto období. Takové mohutné a rozsáhlé erupce probíhající v oblasti středozemní prolákliny a především v blízkosti Britských ostrovů nebyly na zemi k vidění mnoho milionů let. Lávový proud, pokrývající Britské ostrovy, představuje dnes střídavé vrstvy lávy a sedimentárních hornin v tloušťce až 8000 metrů. Tyto horniny byly vytvořeny opakovaným prouděním lávy, která se rozlila po mělkém mořském dnu, čímž se promíchala s horninovými usazeninami a toto všechno bylo následně vyzvednuto vysoko nad hladinu moře. Silná zemětřesení proběhla v Severní Evropě, především ve Skotsku.

Oceánské klima zůstávalo mírné a stejnoměrné a teplá moře omývala břehy polárních pevnin. Zkamenělé pozůstatky ramenonožců a dalšího mořského života je možné nalézt v těchto usazeninách až na samém Severním pólu. Pokračovalo přibývání plžů, mořských hub a korálů, vytvářejících korálové útesy.

Konec této epochy je svědkem druhého postupu silurských moří s dalším propojováním vod jižních a severních oceánů. Hlavonožci dominují mořskému životu, zatímco příbuzné formy života se postupně vyvíjejí a odlišují.

Před 280 000 000 lety se kontinenty do značné míry vynořily z druhého silurského zaplavení. Usazeniny hornin z období tohoto zaplavení jsou známé v Severní Americe jako niagarský vápenec, protože je to právě tato horninová vrstva, přes kterou nyní proudí Niagarské vodopády. Tato horninová vrstva se rozprostírá od východního pohoří do oblasti Mississipského údolí pouze směrem na jih, ale ne na západ. Některé vrstvy se táhnou přes Kanadu, části Jižní Ameriky, Austrálie a převážnou částí Evropy. Průměrná tloušťka těchto niagarských slojí je přibližně dvě stě metrů. Přímo na niagarské usazenině je možné v mnoha oblastech nalézt nahromaděné konglomeráty, břidlici a kamennou sůl. Toto je sediment druhotného poklesu dna. Sůl se usadila ve velkých lagunách, které byly střídavě otevřeny a uzavřeny mořím, takže vypařování probíhalo současně s usazováním soli a rovněž byly v tomto roztoku zadrženy jiné látky. V některých místech jsou tato kamenná solnatá dna přes dvacet metrů tlustá.

Klima je rovnoměrné a mírné a mořské fosílie pokrývají arktické oblasti. Ale ke konci této epochy jsou moře tak nadměrně slaná, že přežívá jen málo živočichů.

Ke konci posledního silurské zaplavení značně přibývá ostnokožců—horninotvorných lilijic,—o čemž svědčí usazeniny krinoidového vápence. Trilobiti téměř zmizeli a měkkýši pokračují ve své nadvládě mořím; značně se zvětšují korálové útesy. V průběhu této epochy se v příznivých lokalitách poprvé objevili primitivní vodní štíři. Brzy poté a náhle se objevili opravdoví štíři—první živočichové dýchající vzduch.

Tyto vývojové trendy zakončují třetí období mořského života trvající dvacet pět milionů let a vašim badatelům je známé jako silur.

4. Období velkého vynoření pevniny
Éra rostlinného života na pevnině
Epocha ryb

V dlouhotrvajícím boji mezi pevninou a vodou mělo po dlouhá období navrch moře, ale pevninu za krátkou dobu čekají vítězné časy. Kromě toho, posuny kontinentů nedosáhly svého vrcholu a prakticky všechny pevniny světa jsou ještě spojeny útlými šíjemi a úzkými pevninskými mosty.

V době vynořování pevniny z posledního silurského zaplavení končí důležité období v rozvoji světa a evoluci života. Je to začátek nové epochy na zemi. Holá a nevábná krajina dávných dob se začíná oblékat do bujné zeleně a brzy se objeví velkolepé první lesy.

Mořský život v této epoše byl velmi rozmanitý v důsledku dřívějšího dělení druhů, ale později nastalo volné spojování a sdružování všech těchto rozdílných druhů. Ramenonožci brzy dosáhli svého vrcholu, hned potom je následovali členovci a poprvé se objevili svijonožci. Ale největší událostí ze všeho bylo náhlé se objevení ryb. Tato doba se stala epochou ryb, je to takové období světové historie, které je charakterizováno typem živočichů patřících k obratlovcům.

Před 270 000 000 lety byly kontinenty vysoko nad mořem. V uplynulých mnoha milionů let nebylo nikdy najednou tolik pevniny nad hladinou, byla to období největšího vynoření pevniny v celé světové historii.

Pět milionů let nato byly pevniny Severní a Jižní Ameriky, Evropy, Afriky, severní Asie a Austrálie krátce zaplaveny a  Severní Amerika byla několikrát zaplavena téměř úplně; a vyplývající vápencové vrstvy dosahují 150 až 1500 metrů tloušťky. Tato různá devonská moře se nejprve rozšiřovala jedním směrem a potom druhým, takže rozlehlé vnitrozemní arktické Severní moře nalezlo průchod do Tichého oceánu přes severní Kalifornii.

Před 260 000 000 lety, na konci této epochy poklesu pevniny, byla Severní Amerika částečně zaplavena moři, která byla současně propojena s vodami Pacifiku, Atlantiku, Arktidy a Golfského proudu. Usazeniny tohoto pozdního údobí devonského zaplavení dosahují průměrné tloušťky přibližně tři sta metrů. Korálové útesy charakterizující toto období svědčí o tom, že vnitrozemní moře byla průzračná a mělká. Takové korálové usazeniny jsou obnaženy v březích řeky Ohio poblíž Louisville v Kentucky a jsou asi třicet metrů tlusté a obsahují více než dvě stě různých druhů. Tyto korálové útvary se táhnou přes celou Kanadu a severní Evropu až do arktických oblastí.

Po těchto poklesech pevniny se mnoho pobřeží značně pozvedlo, takže dřívější usazeniny byly překryty bahnem nebo jílovitou břidlicí. Nachází se tam také vrstva červeného pískovce, což charakterizuje jednu z devonských usazenin a tato červená vrstva pokrývá většinu zemského povrchu. Je možno ji nalézt v Severní a Jižní Americe, Evropě, Rusku, Číně, Africe a Austrálii. Takové červené usazeniny ukazují na suché nebo polosuché podmínky, ale klima této epochy bylo stále ještě mírné a rovnoměrné.

V průběhu celého tohoto období zůstalo území jihovýchodně od ostrova Cincinnati vysoko nad vodu. Ale velká část Evropy, včetně Britských ostrovů, byla zaplavena. Ve Walesu, Německu a na jiných místech Evropy jsou devonské horniny 6000 metrů silné.

Před 250 000 000 lety se objevily ryby─třída obratlovců─jedna z nejdůležitějších etap v celém evolučním období předcházející člověku.

Předci prvních obratlovců byli členovci, respektive korýši. Předchůdci čeledi ryb byli dva modifikovaní členovci; jeden měl dlouhé tělo spojující hlavu s ocasem, zatímco druhým byla bezpáteřní beznozdratá praryba. Ale tyto primární druhy byly brzy vyhubeny, když se ze severu náhle objevily ryby, první obratlovci živočišné říše.

Z tohoto období pochází značný počet velkých opravdových ryb, z nichž některé ozubené druhy dosahovaly délky od osmi do deseti metrů. Dnešní žraloci jsou potomci těchto pradávných ryb. Vybaveny pancéři a plícemi, ryby dosáhly svého evolučního vrcholu a než tato epocha skončila, ryby se adaptovaly jak na slané, tak i na sladké vody.

V usazeninách z konce tohoto období je možno nalézt vrstvy s pravými kostrami a zuby ryb a podél pobřeží Kalifornie se nacházejí podloží bohaté na fosílie, protože velký počet chráněných zálivů Tichého oceánu pronikalo hluboko do pevniny tohoto regionu.

Zemi velmi rychle pokrývaly nové druhy pozemské vegetace. Na zemi doposud rostlo jen velmi málo rostlin, s výjimkou vegetace na vodních březích. Náhle, se nyní objevily úrodné kapradiny a prudce se rozšířily po povrchu rychle se zvedající pevniny ve všech částech světa. Brzy se vyvinuly typy stromů, které byly šedesát centimetrů tlusté a dvanáct metrů vysoké; později se vyvinuly listy, ale tyto první druhy stromů měly pouze zakrnělé olistění. Existovalo mnoho menších rostlin, ale jejich fosílie nejsou k nalezení, protože byly obvykle zničeny ještě staršími bakteriemi.

Jak se pevnina zvedala, Severní Amerika se spojila s Evropou pozemskými mosty, které dosahovaly Grónska. A dnešní Grónsko skrývá zbytky těchto prvních pozemských rostlin pod pokrývkou ledu.

Před 240 000 000 lety část pevniny v Evropě a Severní a Jižní Americe začala klesat. Tento pokles způsobil poslední a nejmenší záplavy devonského období. Arktické moře se opět posunulo na jih přes převážnou část Severní Ameriky, Atlantik zaplavil velkou část Evropy a západní Asie, zatímco jižní Pacifik pokryl většinu Indie. Toto zaplavení probíhalo pomalu a stejně pomalu potom ustupovalo. Pohoří Catskill podél západního břehu řeky Hudson je jedním z největších geologických monumentů této epochy, které je možno nalézt na povrchu Severní Ameriky.

Před 230 000 000 lety moře pokračovala ve svém ústupu. Většina území Severní Ameriky byla nad vodou a k silné vulkanické činnosti došlo v oblasti řeky svatého Vavřince. Hora Royal v Montrealu je erodovaná šíje jednoho z těchto vulkánů. Usazeniny celé této epochy jsou velmi dobře vidět v Appalačském pohoří Severní Ameriky, kde řeka Susquehanna vyryla údolí, odkrývající tyto po sobě jdoucí vrstvy, které dosahují tloušťky přes 4000 metrů.

Zvedání kontinentů pokračovalo a atmosféra se stávala bohatší na kyslík. Země byla pokryta rozlehlými lesy kapradin třicet metrů vysokých a podivnými stromy té doby. Byl to les ticha, nebyl slyšen žádný zvuk, dokonce ani šelest listů, protože takové stromy byly bez listů.

A tak se blížil konec jednoho z nejdelších obdobích evoluce mořského života─epocha ryb. Toto období světové historie trvalo téměř padesát milionů let a vašim badatelům je známo jako devon.

5. Období posunování zemské kůry
Kamenouhelné období kapradinových lesů
Éra žab

Objevení se ryb v předchozí epoše se označuje za vrchol evoluce mořského života. Od této doby se evoluce života na pevnině stává stále více důležitější. A na začátku tohoto období jsou vytvořeny téměř ideální podmínky pro objevení se prvních pozemských živočichů.

Před 220 000 000 lety byla většina území kontinentálních pevnin, včetně Severní Ameriky, nad vodou. Země byla celá pokryta bohatou vegetací; bylo to opravdu období kapradin. V atmosféře byl stále ještě přítomen kysličník uhličitý, ale ve zmenšující se míře.

Brzy poté byla střední část Severní Ameriky zaplavena vodou, která vytvořila dvě velká vnitrozemní moře. Pobřežní pohoří jak Atlantiku, tak i Pacifiku, se nacházela bezprostředně za existujícími břehy. Zanedlouho se tato dvě moře spojila, čímž se smísily jejich rozdílné formy života a spojení této mořské fauny znamenalo začátek rychlého a celosvětového ubývání mořského života a zahájení následujícího období života pozemského.

Před 210 000 000 lety pokrývaly většinu území severní Ameriky a Evropy teplé vody arktických moří.Vody jižního pólu zaplavily Jižní Ameriku a Austrálii, zatímco Afrika a Asie byly vysoko nad mořem.

Když mořské hladiny dosáhly svého vrcholu, náhle došlo k novému evolučnímu rozvoji. Najednou se objevily první pozemští živočichové. Existovalo velké množství druhů živočichů, kteří mohli žít na souši i ve vodě. Tito, vzduch dýchající obojživelníci, se vyvinuli z členovců, jejichž vzdušnice se vyvinuly do plic.

Ze slaných mořských vod vylezli na břeh plži, štíři a žáby. Dnešní žáby stále kladou vajíčka ve vodě a jejich mláďata existují jako malé ryby, pulci. Toto období by se mohlo po právu nazývat érou žab.

Velmi brzy poté se objevil první hmyz a společně s pavoukovci, škorpióny, šváby, cvrčky a kobylkami se rychle rozšířili po světových kontinentech. Vážky měly rozpětí křídel sedmdesát pět centimetrů. Vyvinulo se tisíc druhů švábů a někteří z nich byli deset centimetrů dlouzí.

Obzvlášť dobře se vyvinuly dvě skupiny ostnokožců, kteří jsou ve skutečnosti vůdčími zkamenělinami této epochy. Vysoké úrovně vývoje dosáhli také velcí žraloci, živící se měkkýši a dominující oceánům více než pět milionů let. Klima bylo i nadále mírné a vyrovnané; mořský život se moc nezměnil. Vyvíjeli se sladkovodní ryby a trilobiti se blížili svému vyhynutí. Korály se vyskytovaly v malém množství a většina vápence byla vytvářena lilijicemi. V průběhu této epochy vznikly usazeniny jemnějšího stavebního vápence.

Vody mnohých vnitrozemních moří byly natolik nasyceny vápencem a jinými minerály, že zdržovaly značně vývoj a rozvoj mnoha mořských druhů. Časem se moře vyčistila v důsledku rozsáhlé kamenné naplaveniny, která na některých místech obsahuje zinek a olovo.

Usazeniny tohoto kamenouhelného období dosahují tloušťky od 150 do 600 metrů a obsahují pískovec, jílovitou břidlici a vápenec. V nejstarších vrstvách se nacházejí zkameněliny jak pozemských, tak i mořských živočichů a rostlin, společně s nánosy pobřežního štěrkopísku. V těchto starších slojích lze najít jen málo těžitelného uhlí. Tyto usazeniny uložené po celé Evropě se velmi podobají usazeninám vytvořené po Severní Americe.

Na konci této epochy se začala pevnina Severní Ameriky zvedat. Po krátkém přerušení se moře vrátilo a zaplavilo zhruba polovinu svého předchozího lože. Toto zaplavení bylo krátké a brzy byla většina pevniny vysoko nad vodou. Jižní Amerika byla stále propojena s Evropou přes Afriku.

Tato epocha byla svědkem vzniku horských masivů Vosges, Schwarzwald a Ural. Pozůstatky jiných a starších horských masivů se nacházejí po celé Velké Británii a Evropě.

Před 200 000 000 lety začala skutečně aktivní stadia kamenouhelného období. První uhelné usazeniny se vrstvily v průběhu předchozích dvaceti milionů let, ale nyní probíhaly mnohem rozsáhlejší aktivity formování uhelných vrstev. Délka ukládání současného uhlí trvala více než dvacet pět milionů let.

Pevnina se opakovaně zvedala a klesala v důsledku změn mořské hladiny, způsobené aktivitami na dnech oceánů. Nestabilita zemské kůry─klesání a zvedání pevniny─ve spojení s bohatou vegetací pobřežních močálů měla podíl na vytváření rozsáhlých uhelných ložisek a proto je toto období známé jako kamenouhelné. Klima po celém světě bylo stále mírné.

Uhelné sloje se střídají s jílovitou břidlicí, kamenitými horninami a konglomeráty. Tato uhelná ložiska ve středních a jižních oblastech Spojených Států dosahují tloušťky od dvanácti do patnácti metrů. Ale mnoho těchto ložisek bylo odplaveno pryč během následných zvednutích pevniny. V některých částech Severní Ameriky a Evropy dosahují uhelné vrstvy tloušťky až 5400 metrů.

Přítomnost kořenů stromů, které rostly v půdě pod nynějšími uhelnými ložisky dokazuje to, že uhlí se vytvořilo přesně tam, kde se nyní nachází. Uhlí je vodou chráněným a tlakem přeměněným zbytkem rostlin, rostoucí v bažinách a v pobřežních močálech v této vzdálené epoše. V uhelných slojích se často nachází plyn a ropa. Rašelinová ložiska, pozůstatky dávných rostlin, by se přeměnila do určitého druhu uhlí, kdyby byla vystavena přiměřenému tlaku a teplotě. Antracit byl vystaven většímu tlaku a vyšší teplotě než ostatní druhy uhlí.

V Severní Americe ukazuje počet vrstev uhlí v různých ložiscích kolikrát se pevnina zvedla a poklesla. V Illinois je jich deset, V Pennsylvanii dvacet, v Alabamě třicet pět a v Kanadě sedmdesát pět. V uhelných ložiscích se nacházejí jak sladkovodní, tak i mořské zkameněliny.

V celém průběhu této epochy byly horské masivy Severní a Jižní Ameriky v pohybu. Andy a starší jižní Skalisté hory se zvedaly. Rozsáhlé vysoké pobřežní oblasti Atlantiku a Pacifiku začaly klesat do takové míry, až nakonec erodovaly a byly zaplaveny tak, že pobřeží obou oceánů ustoupila zhruba do svých nynějších poloh. Usazeniny tohoto zaplavení dosahují průměrné tloušťky tři sta metrů.

Před 190 000 000 lety se kamenouhelné moře Severní Ameriky rozšířilo přes oblast nynějších Skalistých hor s vyústěním do Tichého oceánu skrze severní Kalifornii. Po celém území obou Amerik a Evropy pokračovalo usazování uhlí, vrstva za vrstvou, tak, jak se pobřeží zvedala a klesala v průběhu těchto etap kolísání mořského pobřeží.

Před 180 000 000 lety skončilo kamenouhelné období, během kterého se vytvořilo uhlí po celém světě─v Evropě, Indii, Číně, Severní Africe a obou Amerikách. Na konci období vytváření uhlí část Severní Ameriky východně od údolí Mississippi se vyzvedla a převážná část této oblasti zůstala od té doby nad úrovní moře. Toto období zdvíhání pevniny značí začátek formování nynějších horských masivů Severní Ameriky, a to jak appalačského systému, tak i v západních oblastech. Vulkány byly aktivní na Aljašce, v Kalifornii a v oblastech vznikajících horských pásem v Evropě a Asii. Východní Amerika a západní Evropa byly spojeny grónským kontinentem.

Zdvíhání pevniny začalo působit na mořské klima předcházejících epoch a proto kontinentální klima přestávalo být mírné a začínalo být více proměnlivé.

Rostliny tohoto období byly výtrusové a vítr je mohl šířit daleko a široko. Kmeny stromů kamenouhelného období měly běžně průměr dva metry a často dosahovaly výšky až čtyřiceti metrů. Dnešní kapradiny jsou ojedinělými pozůstatky z těchto dávných dob.

Všeobecně vzato, toto byly rozvojové epochy pro sladkovodní organizmy; v mořském životě došlo jen k malým změnám. Ale důležitým znakem tohoto období bylo náhlé objevení se žab a jejich mnohočetných příbuzných druhů. Hlavními znaky života v kamenouhelném období byly kapradiny a žáby.

6. Období přechodného klimatu
Údobí semenných rostlin
Epocha biologického strádání

Toto období znamená konec základního evolučního rozvoje mořského života a začátek přechodného období vedoucího k následným epochám pozemských živočichů.

V tomto období došlo ke značnému ochuzení života. Tisíce mořských druhů vymřelo a život na souši se teprve usazoval. Toto byla doba biologického strádání, kdy život téměř zmizel z povrchu zemského a z hlubin oceánů. Na konci dlouhého období mořského života existovalo na zemi více než sto tisíc živočišných druhů. Ke konci tohoto přechodného období přežilo méně než pět set druhů.

Zvláštní podmínky v tomto období byly způsobeny nejenom chladnoucí zemskou kůrou, nebo dlouhou absencí vulkanické činnosti, ale především neobvyklou kombinací běžných a již dávno existujících vlivů─zmenšováním moří a zvyšováním výšky obrovských pevninských mas. Zanikalo mírné mořské klima předchozích epoch a rychle se rozvíjelo drsnější počasí kontinentálního charakteru.

Před 170 000 000 lety probíhaly významné evoluční změny a proměny po celém povrchu země. Jak klesala dna oceánů, pevnina ve všech částech světa se zvedala. Objevily se samostatné horské hřebeny. Východní část Severní Ameriky byla vysoko nad úrovní moře; západní oblast se pomalu zdvíhala. Kontinenty byly pokryty velkými a malými slanými jezery a četnými vnitrozemními moři, která byla propojena s oceány úzkými úžinami. Vrstvy tohoto přechodného období dosahují tloušťky od 300 do 2 000 metrů.

Během tohoto zvedání pevniny zemská kůra značně zvrásněla. Toto byla doba vynořování kontinentů, s výjimkou zmizení některých pozemských mostů, včetně kontinentů, které tak dlouhou dobu spojovaly Jižní Ameriku s Afrikou a Severní Ameriku s Evropou.

Vnitrozemní jezera a moře postupně vysychala po celém světě. Začala se objevovat samostatná pohoří a regionální ledovce, především na jižní polokouli a v mnoha oblastech je možno nalézt tyto ledovcové útvary také v horních a pozdějších uhelných ložiskách. Objevily se dva nové klimatické faktory: ledovatění a suchopárnost. Mnoho vyšších oblastí země vyprahlo a stalo se neúrodnými.

V průběhu těchto klimatických změn nastaly také velké proměny v pozemských rostlinách. Poprvé se objevily semenné rostliny a ty poskytly vhodnou zásobu potravy pro následné rozšíření suchozemských živočichů. Hmyz prodělal radikální změnu. Vyvinul se klidový stav, aby živočich byl schopen udržovat během zimy a suchého období život.

V předchozím období mezi suchozemskými živočichy dosáhly svého vrcholu žáby, rychle hynuly, ale přežily, protože dokázaly žít po dlouhou dobu v těchto velmi dávných a nesmírně zkoušených dobách ve vysychajících loužích a kalužích. V průběhu období vymírání žab se v Africe objevilo první stadium ve vývoji žab - vývoj do plazů. A protože v tu dobu byly pevninské masy ještě spojeny, tento tvor, předchůdce plazů a dýchací druh, se rozšířil po celém světě. V té době byla atmosféra země tak změněna, že skvěle podporovala dýchání živočichů. Brzy po objevení se těchto žabích předchůdců plazů byla Severní Amerika dočasně izolována─odtržena od Evropy, Asie a Jižní Ameriky.

Postupné ochlazování vod oceánů hodně přispělo k destrukci mořského života. Mořští živočichové této epochy se přechodně uchýlili do tří příznivých útočišť: do nynější oblasti Mexického zálivu, do ústí řeky Ganga v Indii a do Sicilského zálivu Středozemního moře. A byly to právě tyto tři oblasti, ze kterých se později rozšířily a opět naplnily moře nové mořské druhy, narozené do nepříznivého období.

Před 160 000 000 lety byla pevnina z velké části pokryta vegetací, která mohla lépe vydržovat život pozemských živočichů a atmosféra se stala ideální pro jejich dýchání. Tak končí období úpadku mořského života a biologického strádání, během kterého vymizely všechny formy života, kromě těch se schopností přežít a které byly proto oprávněny plnit funkci předků rychleji se vyvíjejícího a vysoce rozmanitého života v následujících epochách planetární evoluce.

Konec tohoto období biologického strádání, známé vašim vědcům jako perm, znamená také konec dlouhého útvaru, zvaného paleozoikum, který trval jednu čtvrtinu historie planety, dvě stě padesát milionů let.

Obrovská oceánská kolébka života na Uranii splnila svůj účel. V průběhu dlouhých epoch, kdy země nebyla vhodná vydržovat život a atmosféra neobsahovala dostatečné množství kyslíku pro výživu vyšších druhů suchozemských živočichů, se moře starala a vyživovala začínající život tohoto světa. Nyní, kdy se začíná rozvíjet druhá etapa evoluce na souši, se postupně snižuje biologická důležitost moře.

[Představeno Nositelem Života Nebadonu, členem původního sboru Nositelů Života, přiděleného na Urantii.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved