Kapitola 188 V hrobce

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 188

V hrobce

TEN den a půl, kdy Ježíšovo smrtelné tělo leželo v hrobce Josefa─čas od jeho smrti na kříži a vzkříšením─představuje úsek pozemské pouti Michaela, o kterém my toho víme velmi málo. Můžeme vyprávět o pohřbu Syna Člověka a popsat v této knize události, spojené s jeho vzkříšením, ale nemůžeme poskytnout dostatečně věrohodné informace o tom, co se skutečně odehrálo během této doby zhruba třiceti šesti hodin, od tří hodin pátečního odpoledne do tří hodin ráno v neděli. Tento časový úsek v životě Učitele začal krátce předtím, než byl římskými vojáky sundán s kříže. Po své smrti visel na kříži přibližně jednu hodinu. Byl by sundán dříve, kdyby nedošlo ke zdržení kvůli usmrcování dvou zločinců.

Židovští vládcové měli v úmyslu hodit Ježíšovo tělo do otevřené pohřební jámy v Gehenně, jižně od města; bylo zvykem takto odstraňovat těla ukřižovaných. Jestli by se tento plán naplnil, Učitelovo tělo by bylo vystaveno divokým šelmám.

Mezitím Josef z Arimatie, doprovázený Nikodémem, přišel za Pilátem a požádal ho o vydání Ježíšova těla pro patřičné pohřbení. Nebylo neobvyklé, že přátelé ukřižovaných lidí nabízeli římské vrchnosti úplatky, aby dostali právo vzít si tělo ukřižovaného. Josef šel za Pilátem s velkým obnosem peněz, aby v případě nutnosti mohl zaplatit za povolení vzít Ježíšovo tělo a pohřbít ho v soukromé hrobce. Ale Pilát si od něho peníze nevzal. Když vyslechl žádost, okamžitě podepsal příkaz, který opravňoval Josefa jít na Golgotu a ihned převzít Učitelovo tělo do svého vlastnictví. Mezitím písečná bouře již znatelně zeslábla a skupina židů, zastupující Vysokou radu odešla na Golgotu, aby se ujistili o tom, že Ježíšovo tělo bude odneseno společně s těly dvou zločinců do otevřené veřejné pohřební jámy.

1. Pohřbení Ježíše

Když Josef a Nikodém přišli na Golgotu, uviděli, jak vojáci sundávají Ježíše s kříže a představitele Vysoké rady stojí vedle a sledují, aby nikdo z Ježíšových stoupenců nezabránil přenesení jeho těla do pohřební jámy pro zločince. Když Josef předal setníkovi Pilátův příkaz pro vydání Učitelova těla, židé se začali bouřit a křičet, aby tělo bylo vydáno jim. V té vřavě se chtělinásilím zmocnit těla a když se o to pokusili, setník zavolal k sobě čtyři své vojáky a s tasenými meči si stoupli rozkročmo přes na zemi ležící tělo Učitele. Setník přikázal ostatním svým vojákům nestarat se o dva zloděje a pomohli zahnat tuto roznícenou skupinu rozzuřených židů. Když byl nastolen pořádek, setník přečetl Pilátův příkaz židům, poodstoupil stranou a řekl Josefovi: „To tělo je tvoje a nalož s ním tak, jak budeš chtít. A já a moji vojáci dohlédneme na to, aby ti v tom nikdo nebránil.“

Ukřižovaný člověk nesměl být pohřbený na židovském hřbitově; zákon tento postup přísně zakazoval. Josef a Nikodém tento zákon znali a na cestě na Golgotu se rozhodli pohřbít Ježíše v nové hrobce Josefovy rodiny. Hrobka byla vytesána v masivní skále a ležela severně nedaleko od Golgoty, na druhé straně cesty vedoucí do Samaří. Nikdo ještě nikdy v této hrobce nebyl pochován a oni si mysleli, že bude vhodná, aby tam ležel Učitel. Josef opravdu věřil, že Ježíš vstane z mrtvých, ale Nikodém o tom silně pochyboval. Tito bývalí členové Velké rady věřili v Ježíše více či méně tajně, i když ostatní členové Vysoké rady je již dlouho podezírali a to dokonce ještě předtím, než se vzdali svého členství v radě. Od této chvíle se stali nejotevřenějšími následovníky Ježíše v celém Jerusalemu.

Kolem půl páté pohřební procesí Ježíše Nazaretského vyšlo s Golgoty směrem k Josefově hrobce na druhé straně cesty. Tělo Ježíše bylo zabaleno do lněných pláten. Nesli ho čtyři muži, za kterými šly věrné galilejské ženy, které sledovaly celé ukřižování. Smrtelníci, kteří nesli Ježíšovo tělo do hrobky byli: Josef, Nikodém, Jan a římský setník.

Přinesli tělo do hrobky, do prostoru zhruba devět čtverečních metrů, kde ve spěchu tělo připravili k pohřbení. Židé ve skutečnosti nepohřbívali své mrtvé; oni je běžně balzamovali. Josef a Nikodém si sebou přinesli velké množství myrhy a aloe, které použili na namočení obinadel, se kterými pak tělo omotali. Když balzamování bylo hotovo, obvázali kusem látky obličej, zabalili tělo do lněných pláten a s úctou ho položili do výklenku hrobky.

Po uložení těla do hrobky setník přivolal své vojáky, aby pomohli zavalit její vchod velkým kamenem. Vojáci potom odešli s těly zlodějů do Gehenny a ostatní se smutně vrátili do Jerusalema, aby uctili svátek Paschi, jak to přikazovaly zákony Mojžíše.

Pohřbení Ježíše proběhlo ve velkém spěchu a rychlosti, protože tento den byl dnem příprav a do nastávající soboty nezbývalo mnoho času. Muži spěchali zpět do města, ale ženy zůstaly u hrobky až do úplného setmění.

Během tohoto všeho dění se ženy ukrývaly nedaleko, aby mohly všechno pozorovat a vidět, kam byl Ježíš pochován. Skrývaly se proto, že v takové chvíli ženy nesměly být v přítomnosti mužů. Tyto ženy si myslely, že Ježíš nebyl správně připraven pro pohřbení a mezi sebou se dohodly, že odejdou do domu Josefa, přes sobotu si odpočinou, připraví aromatické látky a masti a vrátí se v neděli ráno, aby připravily správným způsobem Ježíšovo tělo k věčnému spánku. Ženy, které byly v tento páteční večer u hrobky, byly: Marie Magdalena, Marie, žena Kleofáše, Marta, jedna ze sester Ježíšovy matky a Rebeka ze Sepfóris.

Kromě Davida Zebedea a Josefa z Arimatie jen velmi málo z učedníků Ježíše věřilo či pochopilo, že dokáže vstát z mrtvých a vyjít z hrobky na třetí den.

2. Stráž u hrobky

Jestli stoupenci Ježíše nevěnovali pozornost jeho slibu, že vstane z hrobu třetího dne, jeho nepřátelé na to nezapomněli. Velekněží, farizejové a saduceové si vzpomněli, že se k nim dostaly zprávy o prohlášení Ježíše, kdy říká, že vstane z mrtvých.

Kolem půlnoci této páteční noci, po paschální večeři, skupina židovských vůdců se shromáždila v domě Kaifáše, kde diskutovali o svých obavách, týkajících se Učitelova tvrzení, že na třetí den vstane z mrtvých. Tato porada skončila jmenováním komise z členů Velké rady, kteří měli časně ráno příštího dne navštívit Piláta a předat mu oficiální žádost Velké rady, aby před Ježíšovu hrobku byla postavena římská stráž a zabránila jeho přátelům do ní tajně vniknout. Mluvčí této komise Pilátovi řekl: „Pane, my si pamatujeme, že tento podvodník, Ježíš Nazaretský, když byl ještě naživu, prohlásil: „Za tři dny opět vstanu.“ My jsme proto přišli za tebou se žádostí, abys vydal rozkaz a zabezpečil hrobku před jeho stoupenci alespoň na tři dny. Silně se obáváme, že jeho učedníci přijdou v noci a ukradnou jeho tělo, aby potom mohli hlásat lidem, že vstal z mrtvých. Jestliže bychom dovolili, aby se toto stalo, tato chyba by byla mnohem horší, než kdybychom ho nechali na živu.“

Když Pilát uslyšel tuto žádost Velké rady, řekl: „Dám vám stráž o deseti vojácích. Odejděte a zajistěte bezpečnost hrobky.“ Oni odešli zpátky do chrámu, vzali deset členů ze své vlastní stráže a potom šli k Josefově hrobce společně s těmito deseti židovskými strážci a deseti římskými vojáky, aby bez ohledu na sobotní ráno, je postavili na stráž před hrobku. Tito lidé přivalili ještě další velký kámen před vstup do hrobky a zapečetili oba kameny Pilátovou pečetí, aby nikdo nemohl vniknout dovnitř bez jejich vědomí. A těchto dvacet mužů zůstalo na stráži až do chvíle vzkříšení Ježíše a židé jim tam nosili jídlo a pití.

3. Sobota

Během celé této soboty učedníci a apoštolové zůstávali ve svých úkrytech, zatímco celý Jerusalem mluvil o smrti Ježíše na kříži. V ty dny bylo v Jerusalemu téměř jeden a půl milionu židů, přicházejících ze všech částí římského impéria a Mezopotámie. Byl to začátek paschálního týdne a všichni tito přítomní poutníci se měli dozvědět o zmrtvýchvstání Ježíše a nést tuto zprávu sebou zpět do svých domovů.

Pozdě večer v sobotu Jan Marek svolal tajně jedenáct apoštolů do domu svého otce, kde se krátce před půlnocí všichni sešli ve stejném horním pokoji, kde se před dvěma večery zúčastnili Poslední Večeře se svým Učitelem.

V tuto sobotu večer, těsně před západem slunce, se Ježíšova matka Marie, společně s Rút a Judou, vrátila do Betanie ke své rodině. David Zebedeus zůstal v domě Nikodéma, kde zorganizoval setkání svých poslů časně ráno v neděli. Galilejské ženy, které připravily aromatické látky pro další balzamování Ježíšova těla, pobývaly v domě Josefa z Arimatie.

My nejsme schopni v plné míře vysvětlit, co přesně se stalo s Ježíšem Nazaretským během tohoto půldruhého dne, kdy měl ležet v Josefově nové hrobce. Je zřejmé, že zemřel stejnou přirozenou smrtí na kříži, jakou umírá každý smrtelník za takových stejných okolností. Slyšeli jsme ho říkat: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ My ne zcela chápeme smysl těchto slov, poněvadž jeho Ladič Myšlení byl již dlouho zosobněný a proto nezávisel na smrtelné bytosti Ježíše. Fyzická smrt Učitele na kříži nemohla v žádném případě ovlivnit jeho Osobního Ladiče. To, co Ježíš odevzdal do Otcových rukou, musel být duchovní duplikát ranné činnosti Ladiče při oduševňování smrtelné mysli, aby byl zajištěn přenos kopie lidské zkušenosti na obytné světy. Musela tam ve zkušenosti Ježíše být nějaká duchovní realita, která byla podobná duchovní podstatě, nebo duši smrtelných bytostí obytných světů, sílících ve víře. Ale toto je pouze náš názor─my opravdu nevíme, co přesně Ježíš odevzdal svému Otci.

My víme, že fyzické tělo Učitele leželo v Josefově hrobce do třetí hodiny nedělního rána, ale vůbec nevíme, jaký byl stav osobnosti Ježíše během té doby třiceti šesti hodin. My se někdy odvážujeme vysvětlit si tyto věci mezi sebou takto:

1. Vědomí Tvořitele-Michaela muselo být zcela a naprosto nezávislé na své přidružené smrtelné mysli, kterou měl během své fyzické inkarnace.

2. My víme, že bývalý Ježíšův Ladič Myšlení byl v té době přítomen na zemi a osobně řídil zde shromážděné davy nebeských bytostí.

3. Získaná duchovní identita muže z Nazaretu, která byla zformována během jeho života v těle nejdříve přímým úsilím jeho Ladiče Myšlení a později jeho vlastním dokonalým sladěním fyzických potřeb a duchovních požadavků ideálního smrtelného bytí tak, aby nebylo ovlivněno jeho nezměnitelné rozhodnutí konat vůli Otce, musela být předána pod ochranu Rajského Otce. Zdali či ne se tato duchovní realita vrátila, aby se stala součástí vzkříšené osobnosti, to my nevíme, ale věříme, že se vrátila. Ale ve vesmíru jsou i takoví, kteří se domnívají, že tato duše-identita Ježíše nyní spočívá v „lůnu Otce“, aby byla později uvolněna pro řízení Sboru Konečnosti Nebadonu v jeho neodhaleném osudu ve spojení s nevytvořenými vesmíry neorganizovaných oblastí vnějšího prostoru.

4. My si myslíme, že během těchto třiceti šesti hodin lidské či smrtelné vědomí Ježíše spalo. Máme důvod věřit, že Ježíš-člověk nevěděl nic o tom, co se v té době ve vesmíru dělo. Pro smrtelné vědomí se čas zastavuje; vzkříšení k životu po smrtelném spánku se stalo v jednom okamžiku.

A to je asi všechno, co můžeme říci o stavu Ježíše během této doby v hrobce. Mohli bychom se zmínit o řadě souvisejících faktů, ale nejsme zcela kompetentní pokusit se o jejich výklad.

V rozlehlé dvoraně sálů vzkříšení prvního obytného světa Satanie je nyní možno vidět nádhernou materiálně-morontiální stavbu, známou jako „Památník Michaela“. Tento památník, vytvořený krátce po odchodu Michaela z vašeho světa, nese pečeť Gabriela a je na něm tento nápis: „Na památku smrtelného pobytu Ježíše Nazaretského na Urantii.“

Existují záznamy, které ukazují, že v této době stočlenná nejvyšší rada Salvingtonu měla výkonnou poradu na Urantii pod vedením Gabriela. Jsou také záznamy, ukazující, že v tu dobu Věčně Moudří Uversy byli s Michaelem ve spojení ohledně stavu vesmíru Nebadon.

My víme, že nejméně jedna zpráva byla předána mezi Michaelem a Immanuelem Salvingtonským v době, kdy Ježíšovo tělo leželo v hrobce.

There is good reason for believing that some personality sat in the seat of Caligastia in the system council of the Planetary Princes on Jerusem which convened while the body of Jesus rested in the tomb.

Záznamy Edentie uvádějí, že Otec Souhvězdí Norlatiadek byl na Urantii a že dostal od Michaela instrukce v době, kdy Ježíš ležel v hrobce.

A existuje mnoho dalších důkazů, které potvrzují, že ne celá osobnost Ježíše spala a byla nevědomá během této doby po příchodu očividné fyzické smrti.

4. Význam smrti na kříži

Ačkoliv Ježíš nezemřel na kříži pro to, aby vykoupil rodový hřích smrtelného člověka, anebo umožnil nějaký účinný způsob přístupu k uraženému a neodpouštějícímu Bohu; přestože Syn Člověka nenabídl sebe jako oběť pro to, aby utišil Boží hněv a otevřel cestu pro spasení hříšného člověka; bez ohledu na to, že tyto ideje vykoupení a usmíření jsou chybné, nicméně se smrtí Ježíše na kříži jsou spojeny významy, které by neměly být opomenuty. Skutečností je, že Urantia se stala známou mezi ostatními sousedícími obydlenými planetami jako „Svět Kříže.“

Ježíš měl v úmyslu prožít na Urantii plnohodnotný život smrtelného člověka v těle. Smrt je obvykle součástí života. Smrt je posledním aktem v dramatu smrtelné existence. Ve svých dobře míněných snahách vyhnout se pověrčivých chybám nesprávného výkladu významu smrti na kříži, buďte obezřetní, abyste neudělali obrovskou chybu─pustili ze zřetele skutečný význam a opravdový smysl smrti Učitele.

Smrtelný člověk nebyl nikdy vlastnictvím mazaných podvodníků. Ježíš neumřel, aby vykoupil člověka ze spárů odpadlických vládců a padlých princů sfér. Otec nebeský nikdy neuvažoval o tom, že taková hrubá nespravedlnost by se měla stát prokletím duše smrtelného člověka kvůli zločinnosti jeho předků. Ani nebyla Učitelova smrt na kříži obětí, která byla obětována ve snaze splatit Bohu dluh, který si lidstvo u Boha udělalo.

Předtím, než Ježíš žil na zemi, takový pohled na Boha byl možný a byl by ospravedlněný, ale ne po životě a smrti Učitele mezi vámi smrtelnými druhy. Mojžíš učil o důstojnosti a spravedlnosti Boha-Tvořitele; ale Ježíš zobrazil lásku a milosrdenství nebeského Otce.

Živočišná podstata─sklon k zločinnosti─může být vrozený, ale hřích nepřechází z rodiče na dítě. Hřích je akt vědomé a úmyslné vzpoury individuálního svévolného tvora proti vůli Otce a zákonům Syna.

Ježíš žil a zemřel pro celý vesmír, nejenom pro národy tohoto světa. I když smrtelníci světů měli spasení již předtím, než Ježíš žil a zemřel na Urantii, nicméně je skutečností, že jeho poskytnutí sebe sama na tento svět významně objasnilo cestu spasení; jeho smrt udělala hodně pro to, aby navždy bylo jasné, že život lidí pokračuje i po smrti v těle.

Ačkoliv by stěží bylo příhodné mluvit o Ježíši jako o obětníkovi, vykupiteli či osvoboditeli, je naprosto správné o něm mluvit jako o spasiteli. On provždy udělal cestu spasení (pokračování života) jasnější a zaručenou; on rozhodně lépe a pochopitelněji ukázal cestu spasení pro všechny smrtelníky všech světů vesmíru Nebadon.

Když jednou pochopíte ideu Boha jako opravdového a milujícího Otce, jedinou koncepci, kterou kdy Ježíš učil, musíte okamžitě, se vší důsledností, zcela opustit všechny ty primitivní představy o Bohu jako uraženém monarchovi, přísném a všemocném vládci, jehož největším potěšením je přistihnout své poddané při špatných činech a zajistit jejich patřičné potrestání, pokud nějaká bytost, která se mu téměř vyrovná, se dobrovolně rozhodne za ně trpět, umřít za ně a místo nich. Celá idea vykoupení a usmíření je v naprostém rozporu s koncepcí Boha jakou učil a byl příkladem Ježíš Nazaretský. Nekonečná láska Boha je primární vlastností jeho božské podstaty.

Celý tento koncept vykoupení a obětního spasení je zakořeněn a zakotven v sobeckosti. Ježíš učil, že služba bližním je nejvyšším pojetím duchovního bratrství věřících. Spasení mohou považovat za samozřejmé ti, kteří věří v otcovství Boha. Hlavním zájmem věřícího nesmí být sobecká touha po vlastním spasení, ale spíše nesobecká tužba milovat a proto sloužit bližním tak, jak Ježíš miloval smrtelné lidi a sloužil jim.

Opravdoví věřící se ani příliš netrápí budoucím potrestáním za hříchy. Skutečný věřící se pouze zajímá o své současné odloučení od Boha. Správní, moudří otcové mohou pokárat, ale dělají to z lásky a z účelu nápravy. Oni netrestají v hněvu a nekárají pomstychtivě.

I kdyby Bůh byl přísným a zákonným monarchou vesmíru, ve kterém vládne nejvyšší spravedlnost, určitě by se mu nelíbila idea nahradit provinilého hříšníka nevinným mučedníkem.

Význam smrti Ježíše, ve vztahu k obohacení lidské zkušenosti a rozšíření cesty spasení, není samotný fakt jeho smrti, ale spíše výjimečný způsob a nesrovnatelná odvaha, jak čelil své smrti.

Celá idea vykoupení usmíření staví spasení do roviny nereálnosti; taková koncepce je čistě filozofická. Lidské spasení je reálné; je založeno na dvou realitách, které je možno pochopit vírou tvora a tím se stanou součástí individuální lidské zkušenosti: fakt otcovství Boha a z něho vyplývající pravda─bratrství lidí. Ostatně, je pravdou, že vám budou „odpuštěny vaše dluhy tak, jak budete odpouštět svým dlužníkům.“

5. Poučení z kříže

Kříž Ježíše v plné míře zobrazuje nejvyšší oddanost opravdového pastýře i pro své nečestné členy svého stáda. On navždy staví všechny vztahy mezi Bohem a člověkem na rodinný základ. Bůh je Otec; člověk je jeho syn. Láska, láska otce ke svému synu, se stává ústřední pravdou ve vesmírných vztazích Tvořitele a tvora─a ne právo krále, který hledá uspokojení v utrpení a trestání hříšných poddaných.

Kříž je provždy svědectvím toho, že Ježíšův postoj k hříšníkům nebyl charakterizován ani odsuzováním a ani odpouštěním, ale spíše věčným a láskyplným spasením. Ježíš je skutečným spasitelem v tom smyslu, že jeho život a smrt získávají lidi pro dobro a spravedlivé spasení. Ježíš miluje lidi natolik, že jeho láska probouzí reakci lásky v lidských srdcích. Láska je skutečně nakažlivá a věčně tvořivá. Ježíšova smrt na kříži je příkladem lásky, která je dostatečně silná a božská, aby odpustila hřích a spolkla veškerou špatnost. Ježíš ukázal tomuto světu vyšší hodnotu spravedlnosti než soudnictví─pouhého formálního posuzování dobra a zla. Božská láska zlo pouze neodpouští, ale ona ho absorbuje a naprosto ničí. Odpuštění lásky zcela přesahuje odpuštění milosrdenství. Milosrdenství odsunuje vinu za zlo na stranu; ale láska navždy ničí hřích a jakoukoliv z něho vyplývající slabost. Ježíš přinesl na Urantii nový způsob života. Učil nás neodporovat zlu, ale skrze něho nalézt dobro, které to zlo úspěšně zničí. Odpuštění Ježíše není prominutí; je to spasení od zavržení. Spasení nezmírňuje zlo; ono ho napravuje. Opravdová láska zlu neustupuje a ani ho neomlouvá; ona ho ničí. Láska Ježíše se nikdy neuspokojí pouhým odpuštěním. Láska Učitele znamená nápravu, věčné spasení. Je naprosto správné mluvit o spasení jako o vykoupení, jestliže máte na mysli tuto věčnou nápravu.

Silou své osobní lásky k lidem Ježíš dokázal narušit vládu hříchu a zla. Tím dal lidem volnost rozhodnout se pro lepší způsoby bytí. Ježíš zobrazil osvobození od minulosti, které samo o sobě slibovalo vítězství budoucnosti. Takto odpuštění zajistilo spasení. Krása božské lásky, když je jednou přijata do lidského srdce, neustále ničí návnady hříchu a sílu zla.

Utrpení Ježíše nebyla omezena na ukřižování. Ve skutečnosti Ježíš Nazaretský strávil přes dvacet pět let na kříži opravdového a intenzivního smrtelného bytí. Opravdová hodnota kříže spočívá ve faktu, že to byl nejvyšší a konečný projev jeho lásky─završené zjevení jeho milosrdenství.

Desítky bilionů evolujících tvorů na milionech obydlených světech, kteří možná byli v pokušení vzdát morální zápas a opustit prospěšný boj víry, se ještě jednou podívali na Ježíše na kříži a potom se posíleni vydali vpřed, inspirováni pohledem na Boha, pokládajícího svůj ztělesněný život v oddané a nezištné službě člověku.

Triumf smrti na kříži je celý shrnut v duchu Ježíšova postoje k těm, kteří ho usmrtili. On udělal z kříže věčný symbol vítězství lásky nad nenávistí a triumff pravdy nad zlem, když se modlil: „Otče, odpusť jim, jelikož nevědí, co činí.“ Tato oddanost lásce šířila svoji nakažlivost celým obrovským vesmírem; učedníci ji dostali od svého Učitele. První učitel jeho evangelia, který byl povolán položit svůj život v této službě, řekl, když byl kamenován a umíral: „Neobviňuj je za tento hřích.“

Kříž apeluje nejvyšší silou na to nejlepší v člověku, poněvadž odhaluje člověka, ochotného položit svůj život ve službě svým bližním. Žádný člověk nemůže ve svém životě projevit větší lásku než tuto: dobrovolně položit svůj život za své přátele─a Ježíš měl takovou lásku, že byl ochoten položit svůj život za své nepřátele, lásku, převyšující všechno známé do té doby na zemi.

Na ostatních světech, stejně jako na Urantii, tento výjimečný pohled na smrt Ježíše-člověka na kříži na Golgotě rozvířil emoce smrtelníků a současně vyvolal nejvyšší oddanost u andělů.

Kříž je vrcholným symbolem posvátné služby—života, věnovaného blahu a spasení bližních. Kříž nesymbolizuje oběť nevinného Syna Člověka místo vinných hříšníků, aby byl utišen hněv uraženého Boha, ale na zemi a v celém rozsáhlém vesmíru stojí jako posvátný symbol šiřitelům dobra, obětujících se v boji proti zlu a proto jsou právě pro tuto oddanost své lásky spaseni. Kříž skutečně stojí jako znamení nejvyšší formy nezištné služby, vrcholné oddanosti, spočívající v plném poskytnutí sebe sama čestnému životu, prožitému pod znakem šlechetné služby─dokonce i ve smrti, smrti na kříži. A samotný pohled na tento významný symbol poskytnutí života Ježíše opravdu inspiruje nás všechny chtít udělat to stejné.

Když myslící muži a ženy vidí Ježíše, jak obětuje svůj život na kříži, sotva si znovu dovolí stěžovat si i na ty nejkrutější útrapy života, nemluvě o malicherných potížích a mnohdy čistě domnělých křivd. Jeho život byl natolik slavný a jeho smrt natolik vítězoslavná, že v nás všech je podníceno přání udělat i to a i to druhé. V celém poskytnutí Michaela působí ryzí přitažlivá síla, od doby jeho mládí do chvíle tohoto zdrcujícího výjevu jeho smrti na kříži.

Proto, když se díváte na kříž jako odhalení Boha, dbejte na to, abyste se nedívali očima primitivního člověka a ani pohledem pozdějšího barbara, kteří oba považovali Boha za nelítostného Vládce, vládnoucího krutou spravedlností a prosazováním nesmlouvavého pořádku. Namísto toho dbejte na to, abyste viděli na kříži poslední projev lásky Ježíše a jeho oddanosti své životní misi─poskytnutí sebe sama smrtelným rasám svého obrovského vesmíru. Snažte se vidět ve smrti Syna Člověka vrchol odkrývání božské lásky Otce ke svým synům smrtelných sfér. Kříž takto zobrazuje oddanost dobrovolné lásky a poskytnutí dobrovolného spasení těm, kteří jsou připraveni přijmout takové dary a takovou oddanost. Kříž není spojen s žádným požadavkem Otce─vyjadřuje pouze to, co Ježíš s takovou ochotou dal a čemu se odmítl vyhnout.

Jestli je člověk neschopen jinak ocenit Ježíše a porozumět významu jeho poskytnutí sebe sama na zemi, měl by alespoň pochopit kolegiálnost jeho fyzického utrpení. Žádný člověk se nemusí nikdy obávat, že Tvořitel nezná podstatu či míru jeho pozemského soužení.

My víme, že cílem smrti na kříži nebylo vyvolat usmíření člověka s Bohem, ale podnítit člověka k uvědomění věčné lásky Otce a nekonečného milosrdenství jeho Syna a rozhlásit tyto univerzální pravdy do celého vesmíru.

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved