Kniha Urantia

Kapitola 179

Poslední večeře

179:0.1 (1936.1) BĚHEM tohoto čtvrtečního odpoledne, když Filip připomněl Ježíšovi blížící se svátek Paschi a zeptal se, jak ho plánuje oslavit, měl na mysli paschální večeři, která se měla jíst večer následujícího dne, v pátek. Bylo ve zvyku začít přípravy na oslavu Paschi nejpozději v poledne předchozího dne. A jelikož u židů den začíná při západu slunce, znamenalo to, že sobotní paschální večeře se musela sníst v pátek večer do půlnoci.

179:0.2 (1936.2) Proto apoštolové byli zcela zmateni a nebyli schopni pochopit Učitelovo oznámení, že oslaví Paschu o den dříve. Mysleli si, alespoň někteří z nich, že on ví o tom, že bude zatčen ještě před páteční paschální večeří a proto je svolal dohromady pro mimořádnou večeři v tento čtvrtek. Jiní si mysleli, že to bude pouze zvláštní událost, která bude předcházet běžným paschálním oslavám.

179:0.3 (1936.3) Apoštolové věděli, že Ježíš slavil předchozí svátky Paschi bez poraženého beránka; oni věděli, že on se osobně nezúčastnil žádných obětních obřadů, vyžadovaných židovským náboženstvím. Jako host častokrát jedl paschálního beránka, ale beránek se nikdy nepodával na stůl, když hostitelem byl Ježíš. Proto by nebylo pro apoštoly velkým překvapením vidět, že beránek se nebude podávat ani v paschální večer a jelikož tato večeře byla připravena o den dříve, nepřikládali nepřítomnosti beránka žádný význam.

179:0.4 (1936.4) Po přivítacích pozdravech s otcem a matkou Jana Marka, šli apoštolové ihned do horního pokoje, zatímco Ježíš ještě zůstal dole a hovořil s rodinou Marka.

179:0.5 (1936.5) Bylo předem dohodnuto, že Učitel bude slavit tuto událost sám se svými dvanácti apoštoly; proto tam nečekali žádní sluhové, aby je při večeři obsluhovali.

1. Touha po výhodě

179:1.1 (1936.6) Když Jan Marek zavedl apoštoly nahoru, uviděli velký a prostorný pokoj, kde bylo všechno připraveno na večeři a viděli, že na jednom konci stolu již leží chléb, víno, voda a byliny. Kromě této části, na které ležely chléb a víno, tento dlouhý stůl byl obklopen třinácti sklápěcími křesly, takovými, které se používají při oslavě Paschi v bohatých židovských domácnostech.

179:1.2 (1936.7) Když dvanáctka vstoupila do tohoto horního pokoje, všimla si uvnitř hned za dveřmi džbánů s vodou, umyvadel a ručníků, připravených pro omytí svých zaprášených nohou; a poněvadž tam nebyli žádní sluhové, kteří by je obsloužili, všichni apoštolové začali ihned po odchodu Jana Marka přemýšlet každý pro sebe: „Kdo nám umyje nohy?“ A každý si myslel, že to nebude on, který by měl být sluhou ostatním.

179:1.3 (1937.1) Jak tam stáli a uvažujíc každý pro sebe, prohlíželi si uspořádání křesel kolem stolu a všimli si vyvýšeného křesla pro hostitele s jedním křeslem vpravo a dalších jedenáct bylo rozmístěno na opačné straně stolu od tohoto čestného místa vpravo od hostitele.

179:1.4 (1937.2) Apoštolové očekávali Ježíše každým okamžikem, ale byli ve velkých rozpacích, zdali se mají sami posadit, anebo počkat až přijde a sám jim určí jejich místa. Zatímco váhali, Jidáš přistoupil k čestnému místu po levici hostitele a dal najevo, že on se chystá si tam sednout jako preferovaný host. Toto Jidášovo počínání okamžitě způsobilo vášnivý spor mezi ostatními apoštoly. Jakmile Jidáš zabral čestné místo, pak Jan Zebedeus vznesl nárok na další preferované místo, to po pravici hostitele. Šimona Petra tak rozčililo toto osvojení čestných míst Jidášem a Janem, že za pohledu ostatních apoštolů obešel demonstrativně stůl a na jeho nejvzdálenějším konci si vzal poslední křeslo, přímo naproti tomu, které si vzal Jan Zebedeus. Jelikož ostatní si zabrali vyšší místa, Petr se rozhodl vzít si to nejnižší a udělal to nejenom na protest proti nemístné pýše svých bratrů, ale i v naději, že až Ježíš přijde a uvidí ho na nejnižším místě, zavolá ho k sobě na to vyšší a přesadí toho, kdo si dovolil přisvojit si tuto čest.

179:1.5 (1937.3) Poté, když vyšší a nižší místa byla zabrána, zbytek apoštolů si vybral ostatní místa, někteří blíže k Jidášovi a někteří blíž k Petrovi, až nakonec byli všichni usazeni. Seděli kolem stolu ve tvaru podkovy na sklápěcích křeslech v tomto pořadí: napravo od Ježíše byl Jan; nalevo Jidáš, Šimon Zélóta, Matouš, Jakub Zebedeus, Ondřej, Alfeova dvojčata, Filip, Natanael, Tomáš a Šimon Petr.

179:1.6 (1937.4) Sešli se tady všichni pro to, aby oslavili, v každém případě v duchu, obyčej, kterého se zúčastňoval i Mojžíš a vztahoval se k době, kdy jejich předkové byli otroky v Egyptě. Tato večeře byla jejich posledním setkáním s Ježíšem a dokonce i v takové vážné situaci apoštolové, vedeni Jidášem, se znovu vrátili ke svému starému sklonu pro pocty, výhody a osobní důležitost.

179:1.7 (1937.5) Když se ve dveřích objevil Ježíš, oni se stále ještě zvýšenými a rozrušenými hlasy mezi sebou přeli. Ježíš se na malou chvíli ve dveřích zastavil a na jeho tváři se pomalu začalo zračit zklamání. Nic neřekl, šel na své místo a jejich uspořádání křesel nezměnil.

179:1.8 (1937.6) Byli nyní připraveni přistoupit k večeři, ale jejich nohy zůstaly neumyty a všichni byli ve stavu nepříjemného rozpoložení mysli. Když Učitel vešel, oni si ještě vyměňovali nelichotivé poznámky jeden o druhém, nemluvě o myšlenkách těch, kteří dokázali své emoce ovládat a neprojevovali své pocity otevřeně.

2. Začátek večeře

179:2.1 (1937.7) Když Učitel zaujal své místo, po nějakou dobu bylo ticho, nikdo nepromluvil. Ježíš se na ně díval a uvolňujíc napětí úsměvem, řekl: „Velice jsem toužil jíst paschální večeři s vámi. Chtěl jsem s vámi jíst ještě jednou, dříve než budu trpět a s vědomím, že přišel můj čas, uspořádal jsem tuto večeři s vámi na dnešní večer, poněvadž, co se týče zítřka, my všichni jsme v rukou Otce, jehož vůli jsem přišel vykonat. Neboť nebudu již s vámi jíst až do doby, kdy budete se mnou v království, které mně Otec dá, když dokončím to, kvůli čemu mne na tento svět poslal.“

179:2.2 (1938.1) Když apoštolové smíchali víno s vodou, přinesli pohár Ježíšovi, který ho přijal z ruky Tadeáše, pozvedl jej a pronesl poděkování. Po skončení díků, řekl: „Vezměte tento pohár a podávejte mezi sebou a když z něj budete pít, uvědomte si, že od této chvíle nebudu již s vámi pít plod vinné révy, protože toto je naše poslední večeře. A když se opět takto posadíme, bude to v budoucím království.

179:2.3 (1938.2) Ježíš se obrátil na apoštoly s těmito slovy, poněvadž věděl, že přišla jeho hodina. Pochopil, že přišel čas k návratu ke svému Otci a že jeho práce na zemi je téměř dokončena. Učitel věděl, že zjevil na zemi lásku Otce a ukázal lidstvu jeho milosrdenství a že dokončil to, kvůli čemu na svět přišel─dokonce získá veškerou moc a právo na nebi i na zemi. Také věděl, že Jidáš Iškariotský se již pevně rozhodl vydat ho v tuto noc do rukou jeho nepřátel. On si byl plně vědom toho, že tato zákeřná zrada je dílem Jidášovým, ale věděl také, že z toho mají radost Lucifer, Satan a princ tmy Kaligastia. Ale on se nebál žádného z těch, kteří usilovali o jeho duchovní poražení a stejně se nebál těch, kteří usilovali o jeho fyzickou smrt. Učitel měl pouze jednu obavu a to byla bezpečnost a záchrana jeho vyvolených následovníků. A proto, s plným vědomím, že Otec mu svěřil veškerou pravomoc nad vším, Učitel byl nyní připraven naplnit podobenství o bratrské lásce.

3. Umývání nohou apoštolů

179:3.1 (1938.3) Podle židovského zvyku po vypití prvního paschálního poháru hostitel vstane od stolu a jde si umýt ruce. Později během jídla a po druhém poháru všichni hosté také vstanou a umyjí si ruce. Vzhledem k tomu, že apoštolové věděli, že jejich Učitel nikdy nedodržoval tento obřadní rituál umývání rukou, byli velmi zvědaví na to, co zamýšlí udělat, když po vypití svého prvního poháru vstal od stolu a mlčky šel ke dveřím, kde stály džbány s vodou, umyvadla a ručníky. A jejich zvědavost se změnila v údiv, když viděli Učitele, jak odložil svrchní šat, opásal se ručníkem a začal nalévat vodu do jednoho umyvadla na nohy. Představte si ten údiv těchto dvanácti mužů, kteří před malou chvílí odmítli jeden druhému umýt nohy a kteří se tak nemístně přeli o čestná místa za stolem, když viděli, jak Ježíš obešel neobsazený konec stolu a šel k nejnižšímu místu hostiny, kde seděl Šimon Petr a poklekl před ním jako sluha a chystal se Šimonovi umýt nohy. Když si Učitel klekl, všichni apoštolové jako jeden vyskočili na nohy; dokonce i zrádný Jidáš natolik zapomněl na svoji hanebnost, že vyskočil společně s ostatními apoštoly v tomto vyjádření překvapení, úcty a naprostého úžasu.

179:3.2 (1938.4) Šimon Petr stál a díval se na k němu zvednutý obličej svého Učitele. Ježíš nic neříkal; nebylo nutné, aby mluvil. Jeho jednání jasně naznačovalo, že má v úmyslu Šimonovi umýt nohy. Bez ohledu na své lidské nedostatky, Petr Ježíše miloval. Tento galilejský rybář byl prvním člověkem, který celým srdcem uvěřil v božskost Ježíše a také se ke své víře otevřeně a veřejně přiznal. A od té doby Petr skutečně nikdy nezapochyboval o božské podstatě Učitele. Poněvadž Petr si natolik vážil a ctil Ježíše ve svém srdci, nebylo divu, že jeho duše odmítla myšlenku na klečícího před ním Ježíše jako podřízený sluha a chystající se umýt jeho nohy, jako by byl otrok. Když Petr přišel k sobě natolik, že mohl oslovit Učitele, vyjádřil pocity, které naplňovaly srdce všech ostatních apoštolů.

179:3.3 (1939.1) Po několika okamžicích velkých rozpaků Petr řekl: „Učiteli, ty mně skutečně chceš umýt nohy?“ Pozvednuvši své oči nahoru k Petrovi, Ježíš mu odpověděl: „Ty asi nechápeš, co se chystám udělat, ale později pochopíš smysl všech těchto věcí.“ Nato Šimon Petr, po hlubokém nadechnutí, řekl: „Učiteli, nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ A každý z apoštolů přikývnul hlavou na souhlas s Petrovým rozhodným odmítnutím dovolit Ježíšovi, aby se takhle před nimi ponížil.

179:3.4 (1939.2) Také srdce Jidáše Iškariotského bylo zpočátku pohnuto dramatickou působivostí této neobyčejné scény; ale když jeho ješitný intelekt posoudil tento výjev, přišel k závěru, že toto gesto pokory bylo jenom další episodou, která nezvratně dokazovala to, že Ježíš nemá vlastnosti být osvoboditelem Izraele a že neudělal žádnou chybu ve svém rozhodnutí opustit Ježíšovo hnutí.

179:3.5 (1939.3) Jak tam všichni užaslí a se zatajeným dechem stáli, Ježíš řekl: „Petře, já prohlašuji, že když neumyji tvé nohy, nebudeš se se mnou podílet na tom, co se chystám vykonat.“ Když Petr slyšel toto prohlášení, podtržené skutečností, že Ježíš stále klečel u jeho nohou, udělal jedno z těch rozhodnutích, které se slepě podřídí vůli respektovaného a milovaného člověka. Když Šimon Petr si začínal uvědomovat, že v této nabízené symbolické službě je skrytý nějaký význam, určující budoucí spojení s prací Ježíše, nejenom že se smířil s myšlenkou dovolit Ježíšovi umýt své nohy, ale svým typickým a zbrklým způsobem řekl: „Učiteli, pak tedy umyj nejenom mé nohy, ale také i ruce a hlavu.“

179:3.6 (1939.4) Předtím, než Učitel začal umývat nohy Petra, řekl: „Ten, kdo je již čistý, potřebuje již pouze nohy umýt. Vy, kteří zde dnes večer se mnou sedíte, jste již čistí─ale ne všichni. Ale prach na vašich nohou se musí smýt předtím, než zasednete se mnou k večeři. A kromě toho, chtěl bych vám takovou službu udělat jako podobenství a tím znázornit význam jednoho nového přikázání, které vám za chvíli dám.“

179:3.7 (1939.5) Pak Učitel obešel stůl a mlčky stejným způsobem umyl nohy svým dvanácti apoštolům; dokonce nevynechal ani Jidáše. Když Ježíš umyl dvanáctce nohy, oblékl si svůj šat, vrátil se na své místo hostitele, podíval se na své ohromené apoštoly a řekl:

179:3.8 (1939.6) „Rozumíte opravdu tomu, co jsem teď učinil? Nazýváte mne Učitelem a říkáte pravdu, protože jím jsem. Takže, jestli váš Učitel vám umyl nohy, proč vy jste nechtěli umýt nohy jeden druhému? Jaké ponaučení byste si měli vzít z tohoto podobenství, kde Učitel ochotně vykoná službu, kterou jeho bratři nebyli ochotni vykonat jeden pro druhého? Opravdu, opravdu, vám říkám: sluha není větší než jeho pán a ten, koho poslali vykonat úkol, není vyšší než ten, kdo ho poslal. Vy jste viděli, jak jsem sloužil v prožitém životě společně s vámi a blaženi ti z vás, kteří mají soucitnou odvahu takto sloužit. Ale proč vám to tak dlouho trvá pochopit, že tajemství velikosti v duchovním království se liší od metod materiálního světa─metod moci?

179:3.9 (1940.1) Když jsem vešel dnes večer do této místnosti, vy jste všichni byli příliš pyšni na to, abyste umyli jeden druhému nohy, ale také jste se začali přít o to, kdo z vás by měl zaujmout čestné místo u mého stolu. O takové pocty usilují farizejové a děti tohoto světa, ale to by se nemělo stát mezi vyslanci nebeského království. Vy opravdu nevíte, že čestné postavení u mého stolu nehraje vůbec žádnou roli? Vy opravdu nechápete, že já miluji každého z vás stejně, jak miluji všechny ostatní? Vy si neuvědomujete, že místo nejbližší ke mně, což lidé považují za velkou poctu, neznamená vůbec nic ve vašem postavení v království nebeském? Vy víte, že králové jinověrců vládnou nad svými poddanými a ti, kteří využívají tuto moc, jsou někdy nazýváni dobrodinci. Ale tomu tak nebude v království nebeském. Ten, kdo mezi vámi bude velký, nechť je malý; zatímco ten, kdo bude vůdce, nechť je jako ten, který slouží. Kdo je větší; ten, kdo sedí za stolem, či ten, který obsluhuje? Nepovažuje se běžně za většího ten, kdo sedí za stolem? Ale vy vidíte, že já jsem mezi vámi ten, který slouží. A jestli vy jste ochotni stát se spolu se mnou služebníky v konání vůle Otce, tak v budoucím království budete se mnou sdílet moc a pokračovat v konání vůle Otce v budoucí slávě.“

179:3.10 (1940.2) Když Ježíš umlkl, Alfeova dvojčata podala chléb a víno společně s hořkými bylinkami a pastou ze sušeného ovoce pro nadcházející chod Poslední Večeře.

4. Poslední slova zrádci

179:4.1 (1940.3) Několik minut apoštolové jedli mlčky, ale pod vlivem Učitelova veselého chování brzy začali mezi sebou diskutovat a za malou chvíli stolování probíhalo tak, jakoby se nic zvláštního nestalo, co by narušilo dobrou náladu a všeobecnou svornost tohoto neobyčejného večera. Po nějaké době, přibližně uprostřed druhého chodu jídla, Ježíš, dívajíc se na ně, řekl: „Řekl jsem vám, jak moc jsem si přál s vámi povečeřet a znajíc, že zlé síly temnoty zosnovali plán s cílem zabít Syna Člověka, rozhodl jsem se mít tuto večeři s vámi v tomto tajném pokoji a den před Paschou, poněvadž zítra večer v tuto dobu již s vámi nebudu. Mnohokrát jsem vám řekl, že se musím vrátit k Otci. Můj čas se nyní naplnil, ale nebylo nutné, aby jeden z vás mě vydal do rukou mých nepřátel.

179:4.2 (1940.4) Když toto apoštolové uslyšeli a jelikož již byli do značné míry připraveni o svoje sebevědomí a sebedůvěru po podobenství o umývání nohou a Učitelovým následným proslovem, začali se dívat jeden na druhého v nejistotě a rozpačitými hlasy se váhavě ptali: „Jsem to já?“ A když se takto všichni zeptali, Ježíš řekl: „I když je nutné, abych šel za svým Otcem, pro vykonání jeho vůle nebylo nutné, aby se jeden z vás stal zrádcem. To jsou plody ukrytého zla v srdci toho, kdo nedokázal milovat pravdu celou svojí duší. Jak zrádná je rozumová pýcha, která předchází duchovní pád! Ten, kdo byl mým přítelem po mnoho let, kdo i teď jí můj chléb, je připraven mě zradit, dokonce i když nyní smáčí svoji ruku s mojí v míse.“

179:4.3 (1940.5) Po těchto Ježíšových slovech se opět všichni začali ptát: Jsem to já?“ A když Jidáš, sedící po levé ruce Ježíše, se znovu zeptal: „Jsem to já?“, Ježíš, smáčející skývu chleba v míse s bylinkami podal ji Jidášovi se slovy: „Ty sám jsi to řekl.“ Ale ostatní neslyšeli to, co Ježíš řekl Jidášovi. Jan, který seděl po Ježíšově pravé ruce, se naklonil k Ježíšovi a zeptal se: „Kdo je to? My bychom měli vědět, kdo se ukázal nedůstojným důvěry.“ Ježíš odpověděl: „Již jsem vám to řekl, ten, komu jsem podal namočený kousek chleba.“ Ale to, že hostitel podává namočenou skývu chleba sedícímu po jeho levé ruce, bylo tak přirozené, že žádný z nich si toho nevšiml, přestože Učitel to jasně řekl. Ale Jidáš dotčeně pochopil význam Učitelových slov ve spojení s jeho počínáním a začal se obávat, že jeho bratři nyní již také vědí, že on je tím zrádcem.

179:4.4 (1941.1) Petr byl velmi vzrušen tím, co slyšel a naklánějíc se přes stůl, řekl Janovi: „Zeptej se ho, kdo to je a jestli ti to již řekl, pověz mně, kdo je zrádcem.“

179:4.5 (1941.2) Ježíš ukončil jejich šeptání slovy: „Je mně líto, že tento zločin se stal možným a doufal jsem do poslední chvíle, že síla pravdy zvítězí nad záludnostmi zla, ale taková vítězství nejsou možná bez víry, kterou přináší upřímná láska k pravdě. Neřekl bych vám o těchto věcech tady, na naší poslední večeři, ale chci vás upozornit na tyto strasti a tak vás připravit na to, čemu nyní čelíme. Řekl jsem vám o tom, protože chci, abyste si po mém odchodu vzpomněli, že jsem věděl o všech těchto zločinných úkladech a že jsem vás předem varoval o tom, že budu zrazen. A to všechno dělám jenom pro to, abych vás posílil před pokušeními a zkouškami, které jsou právě před vámi.“

179:4.6 (1941.3) Po těchto slovech se Ježíš naklonil k Jidášovi a řekl mu: „To, co ses rozhodl udělat, udělej rychle.“ Když toto Jidáš uslyšel, vstal od stolu a spěšně opustil místnost; vyšel do noci udělat to, co se rozhodl vykonat. Když ostatní apoštolové viděli Jidáše chvatně odcházet poté, když Ježíš k němu promluvil, mysleli si, že šel koupit něco dodatečného k večeři, nebo vyřídit nějaký jiný úkol pro Učitele, poněvadž předpokládali, že má stále u sebe měšec.

179:4.7 (1941.4) Nyní Ježíš věděl, že nic nemůže Jidáše zastavit od zrady. Začal s dvanácti─teď zůstal s jedenácti. On sám si vybral šest z těchto apoštolů a přestože Jidáš byl mezi těmi navrženými jeho prvně vybranými apoštoly, přesto ho Učitel přijal a udělal do této chvíle vše možné, aby ho ospravedlnil a zachránil, tak jako usiloval o mír a spasení ostatních.

179:4.8 (1941.5) Tato večeře, probíhající v atmosféře citlivých situací a laskavých pokynů, byla poslední Ježíšovou výzvou dezertujícímu Jidášovi, ale byla marná. Když je láska opravdu mrtvá, varování, i když je podáno nejohleduplnějším způsobem a sděleno ve velmi dobrosrdečném duchu, zpravidla pouze posiluje nenávist a podněcuje zločinné odhodlání vykonat v plné míře osobní sobecké záměry.

5. Ustanovení pamětní večeře

179:5.1 (1941.6) Když Ježíšovi přinesli třetí pohár vína─“pohár požehnání“─vstal z křesla, vzal pohár do rukou, požehnal ho slovy: „Vezměte každý z vás tento pohár a napijte se z něho. Bude to pohár mé památky. Toto je pohár požehnání nového odkazu milosrdenství a pravdy. Stane se pro vás symbolem poskytnutí a služby božského Ducha Pravdy. A já budu opět pít s vámi z tohoto poháru až v nové podobě ve věčném království Otce.“

179:5.2 (1942.1) Všichni apoštolové cítili, že se odehrává něco neobyčejného, když v hluboké úctě a naprostém tichu pili z tohoto poháru požehnání. Historická Pascha oslavovala osvobození jejich předků od národního otroctví a získání osobní svobody; teď Učitel ustanovoval nový pamětní večer jako symbol nového vysvobození, kdy zotročený jedinec se zbavuje okovů ceremonialismu a sobeckosti a získává duchovní radost v bratrství a přátelství osvobozených v duchu synů živého Boha.

179:5.3 (1942.2) Když skončili s pitím z tohoto nového pamětního poháru, Učitel vzal chléb, požehnal ho, lámal a podával ho apoštolům, kteří si ho předávali jeden druhému a řekl: „Vezměte tento pamětní chléb a jezte ho. Řekl jsem vám, že já jsem chléb života. A tento chléb života je spojením života Otce a Syna v jednom daru. Slovo Otce, zjeveného v Synu, je skutečně chlebem života.“ Když se rozdělili o pamětní chléb, symbolem živého slova pravdy, vtěleného do podoby smrtelného těla, všichni se posadili.

179:5.4 (1942.3) V ustavování této pamětní večeře Učitel, jak bylo vždy jeho zvykem, použil podobenství a symboly. Použil symboly, protože chtěl učit určité velké pravdy takovým způsobem, aby bylo pro jeho následovníky obtížné připojit k jeho slovům přesně stanovený výklad a pevný smysl. Tímto způsobem se snažil zabránit následným generacím vylepšovat jeho učení a spoutat jeho duchovní významy mrtvými řetězy tradice a dogmatu. V založení jediného obřadu či slavnostního aktu, spojeného s celou misí jeho života, Ježíš vynaložil velké úsilí naznačit významy, spíše než se závazně vyjádřit přesnými definicemi. On nechtěl zničit individuální představu o božském spojení založením přesné formy; ani si nepřál omezit duchovní představivost věřícího tím, že ho spoutá formálnostmi. On se spíše snažil přidat znovuzrozené duši člověka radostná křídla nové a živoucí duchovní svobody.

179:5.5 (1942.4) Nicméně, bez ohledu na Ježíšovu snahu ustanovit tuto novou památní symboliku, jeho stoupenci v následujících stoletích se postarali o to, aby jeho vyjádřená touha byla prakticky zmařena; jeho jednoduchý duchovní symbolismus toho posledního večera v těle byl převeden do přesných výkladů a vystaven téměř matematické přesnosti stanovené formuli. Žádné z Ježíšových učení se nestalo takovou kanonickou tradicí, jako toto.

179:5.6 (1942.5) Jestli účastníci této pamětní večeře věří v Syna a znají Boha, tak oni si nemusí spojovat její symboliku s naivními lidskými výklady významu božské přítomnosti, protože při všech takových příležitostech je Učitel skutečně přítomen. Památní večeře je symbolickým setkáním věřícího s Michaelem. Když se stanete takto duchovně vnímaví, skutečně cítíte přítomnost Syna a jeho duch se spojuje s pobývající ve vás částí jeho Otce.

179:5.7 (1942.6) Po krátké chvíli jejich rozjímání Ježíš pokračoval: „Když budete dělat tyto věci, vzpomeňte si na můj život, prožitý na zemi mezi vámi a radujte se z toho, že i nadále žiji na zemi s vámi a sloužím skrze vás. Jako jedinci, nepřete se mezi sebou o tom, kdo z vás je větší. Buďte všichni jako bratři. A když se království rozšíří a pojme velkou skupinu věřících, tak se také zdržte sporů o velikosti či privilegiích mezi takovými skupinami.“

179:5.8 (1943.1) A tato velká událost se stala v horním pokoji v domě jednoho z přátel. Kolem večeře, nebo domu, nebylo vůbec nic posvátného či nábožensky obřadného. Památní večeře byla ustanovena bez souhlasu duchovenstva.

179:5.9 (1943.2) Když Ježíš takto ustanovil pamětní večeři, řekl apoštolům: „A pokaždé, když budete takto večeřet, dělejte to v upomínce na mne. A když si na mne vzpomenete, nejdříve si připomeňte můj život v těle, vzpomeňte si na to, že jsem byl kdysi s vámi a potom, očima víry, si uvědomte, že jednou vy všichni budete večeřet ve věčném království mého Otce. To je nová Pascha, kterou vám zanechávám: památka na můj poskytnutý život, slovo věčné pravdy; a moje láska k vám─rozlévání mého Ducha Pravdy na celé lidstvo.“

179:5.10 (1943.3) A zakončili tuto oslavu starodávné, ale nekrvavé Paschi, ve znamení inaugurace nové pamětní večeře, společným zpíváním sto osmnáctého žalmu.