Kapitola 103 Realita náboženské zkušenosti

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Koncept kopie

Kniha Urantia

Kapitola 103

Realita náboženské zkušenosti

VŠECHNY opravdově duchovní reakce člověka jsou iniciovány v raném stupni jeho vývoje pomocným duchem úcty a kontrolovány pomocným duchem moudrosti. Prvním nadrozumovým darem člověka je spojení osobnosti se Svatým Duchem Tvořivého Ducha vesmíru; a ještě dávno před poskytnutím božích Synů, nebo univerzálním poskytnutím Ladičů, tento vliv má za úkol rozšířit lidský pohled na etiku, náboženství a duchovnost. Následně po poskytnutí Ladičů uvolněný Duch Pravdy velkou měrou přispívá ke zvětšení lidské schopnosti pro vnímání duchovních pravd. S mírou progresu evoluce na obydleném světě Ladiči Myšlení se stále více podílejí na rozvoji vyšších typů duchovního vhledu člověka. Ladič Myšlení je kosmickým oknem, kterým konečný tvor může spatřit věrný obraz jistot a božskostí neomezeného Božstva─Vesmírného Otce.

Náboženské tendence lidských ras jsou vrozené; jsou univerzálně projevovány a mají očividně přirozený původ; primitivní náboženství má vždy evoluční původ. S mírou rozvoje přirozené náboženské zkušenosti periodická zjevení pravdy zvýrazní poněkud pomalý průběh planetární evoluce.

Na Urantii jsou v současné době čtyři druhy náboženství:

1. Přirozené, neboli evoluční náboženství.

2. Nadpřirozené, čili zjevené náboženství.

3. Praktické, čili tendenční náboženství─různící se stupně přirozených a nadpřirozených náboženstvích.

4. Filozofické náboženství─člověkem vytvořené, nebo filozoficky vymyšlené teologické doktríny a náboženství, formulovaná rozumem.

1. Filozofie náboženství

Jednotnost náboženské zkušenosti mezi členy sociální, nebo národnostní skupiny pochází z identické podstaty fragmentu Boha, pobývajícího v jedinci. Je to právě tato božskost v člověku, která dává vzniknout nesobeckému zájmu o dobro jiných lidí. Ale vzhledem k tomu, že osobnost je ojedinělá─neexistují dva stejní smrtelníci─dochází nevyhnutelně k tomu, že žádné dvě lidské bytosti nemohou stejným způsobem vykládat pokyny a podněty ducha božskosti, který žije v jejich myslích. Skupina smrtelníků může zažít duchovní jednotu, ale tito lidé nikdy nemohou dosáhnout filozofickou jednotnost. A tato rozdílnost výkladu religiózních myšlenek a zkušenosti je ukázána tím faktem, že teologové a filozofové dvacátého století vytvořili více než pět set rozdílných definicí náboženství. Ve skutečnosti každá lidská bytost definuje náboženství na základě svého vlastního empirického výkladu božských impulsů, vycházejících z ducha Boha, který v ní pobývá a proto musí takový výklad být ojedinělý a zcela odlišný od náboženské filozofie všech ostatních lidských bytostí.

Když jeden smrtelník plně souhlasí s náboženskou filozofií jiného smrtelníka, tak takový jev naznačuje, že tyto dvě bytosti měly podobnou náboženskou zkušenost, týkající se záležitostí, které jsou spojeny s jejich podobným filozoficko-náboženským výkladem.

Ačkoliv vaše náboženství je záležitostí osobní zkušenosti, nejdůležitější je, že byste měli být vystaveni poznání velkého počtu jiných náboženských zkušeností (odlišným výkladům jiných a rozdílných smrtelníků), abyste mohli předejít tomu, aby se váš náboženský život nestal egoistickým─omezeným, sobeckým a asociálním.

Racionalismus je mylný, když předpokládá, že náboženství je zpočátku primitivní vírou v něco, za čímž potom následuje hledání hodnot. Náboženství je nejdříve hledáním hodnot a potom se formuluje systém objasňujících věrouk. Lidé se mnohem snadněji shodnou na náboženských hodnotách─cílech─než na věroukách─interpretacích. A to vysvětluje, proč v náboženství může existovat souhlas ve vztahu k hodnotám a cílům a současně se vyskytovat matoucí úkaz: udržování stovek protichůdných věrouk─přesvědčeních. To také vysvětluje to, proč daný člověk může hájit svoji náboženskou zkušenost, přestože se vzdal svých náboženských přesvědčeních, nebo je změnil. Náboženství přetrvává navzdory revolučním změnám v náboženských přesvědčeních. Teologie nevytváří náboženství; náboženství vytváří teologickou filozofii.

To, že religionisté věřili tak moc v to, co se ukázalo být nepravdivé, neznehodnocuje náboženství, protože náboženství je založeno na rozpoznání hodnot a je ověřeno vírou, opírající se o osobní duchovní zkušenost. Tímto způsobem je pak náboženství vybudováno na zkušenosti a duchovním myšlení; teologie─filozofie náboženství─je upřímná snaha vyložit takovou zkušenost. Taková vysvětlená přesvědčení mohou být správná, nebo mylná, nebo to může být směsice pravdy a omylu.

Uvědomění si rozpoznání duchovních hodnot je zkušeností, která je za hranicí představivosti. V žádném lidském jazyce neexistuje slovo, které by se mohlo použít k pojmenování tohoto „vnímání“, „pocitu“, „intuice“, nebo „poznání“; my jsme se rozhodli to nazývat uvědomění Boha. Duch Boha, který pobývá v člověku není osobní─Ladič je předosobní─a tento Monitor představuje hodnotu, vyvolává vůni božskosti, která je osobní v tom nejvyšším a nekonečném smyslu. Jestliže by Bůh nebyl alespoň osobní, nemohl by mít vědomí, a jestli by neměl vědomí, potom by byl níže člověka.

2. Náboženství a jedinec

Náboženství je funkční v lidské mysli a realizuje se ve zkušenosti předtím, než se objeví v lidském vědomí. Dítě žije kolem devíti měsíců předtím, než prožije narození. Ale „narození“ náboženství není náhlé; je to spíše postupné vynořování. Nicméně, dříve či později přijde „den narození“. Vy nevstoupíte do království nebeského, jestliže se „znovu nenarodíte“─v Duchu. Mnoho duchovních narozeních je doprovázeno značnou úzkostí ducha a charakterizováno narušením psychiky, tak jako mnoho fyzických narozeních je provázeno „bouřlivým porodem“ a dalšími anomáliemi při „rození“. Jiná duchovní narození jsou přirozeným a normálním růstem v procesu poznávání nejvyšších hodnot s rozšiřováním duchovní zkušenosti, i když žádný duchovní rozvoj nenastává bez vědomého úsilí a pozitivního individuálního odhodlání. Náboženství není nikdy pasivní zkušeností, negativním postojem. To, co je nazváno „narozením náboženství“ není přímo spojeno s takzvanými zkušenostmi obrácení, která jsou obvykle charakterizována duchovními epizodami, vyskytujícími se v pozdějším věku v důsledku vnitřních konfliktů, emočního utiskování a náladových změn.

Ale ti lidé, kteří byli vychováni svými rodiči tak, že si uvědomují, že jsou dětmi milujícího nebeského Otce, by se neměli dívat podezíravě na své smrtelné druhy, kteří mohli dosáhnout takového uvědomění si svazku s Bohem pouze skrze psychologickou krizi nebo emociální otřes.

Evoluční půdou v mysli člověka, ve které vyklíčí semeno zjeveného náboženství je morální podstata, která dá velmi brzy vzniknout sociálnímu uvědomění. První výzvy pro morální povahu dítěte se netýkají sexu, viny, nebo osobní pýchy, ale spíše impulsů spravedlnosti, poctivosti a touhy být laskavý─prospěšný ostatním lidem. A když jsou taková raná morální uvědomění živena, dochází k postupnému rozvoji duchovního života, který je do značné míry zproštěn konfliktů, otřesů a krizí.

Každá lidská bytost velmi záhy prožívá určitý konflikt mezi hledáním sebe sama a jejími altruistickými impulsy a mnohokráte se dosáhne první zkušenosti s uvědoměním si Boha v důsledku hledání nadlidské pomoci při řešení takových morálních konfliktů.

Psychologie dítěte je přirozeně pozitivní, není negativní. Tolik smrtelníků je negativních, protože tak byli vychováni. Když se řekne, že dítě je pozitivní, vztahuje se to na jeho morální impulsy, ty síly mysli, jejichž vynoření signalizuje příchod Ladiče Myšlení.

Jestliže normální dítě není vystaveno nevhodnému učení, jeho mysl se rozvíjí pozitivně a s objevením se duchovního uvědomění vede k morální čestnosti a sociální službě a ne k negativitě─pryč od hříchu a viny. Rozvoj náboženské zkušenosti mohou a nemusí doprovázet konflikty, ale vždy jsou v něm přítomna nezbytná rozhodnutí, snaha a působení lidské vůle.

Morální volba je obvykle doprovázena větším či menším morálním rozporem. A tento vůbec první rozpor v mysli dítěte je mezi egoistickými touhami a altruistickými impulsy. Ladič Myšlení nepohrdá osobními hodnotami egoistického motivu, ale projevuje svůj vliv takovým způsobem, aby mírnou přednost získaly altruistické impulsy, které vedou k lidskému štěstí a k radostem nebeského království.

Když si morální bytost při střetu s popudem být sobecká zvolí být nesobecká, je to primární náboženská zkušenost. Takovou volbu nemůže udělat žádný živočich; takové rozhodnutí je jak lidské, tak i duchovní. Obsahuje fakt vědomí Boha a projevuje impuls k sociální službě─základu bratrství člověka. Když mysl činí správnou morální volbu prostřednictvím svobodné vůle, takové rozhodnutí vytváří náboženskou zkušenost.

Ale předtím, než se dítě vyvine natolik, aby získalo morální chápání a bylo tak schopno zvolit altruistickou službu, již si vyvinulo silnou a dobře stmelenou egoistickou povahu. Právě tato reálná situace dává vzniknout teorii boje mezi „vyššími“ a „nižšími“ vlastnostmi, mezi „dřívějším člověkem hříchu“ a „novým člověkem“ ušlechtilosti. Již velmi brzy v životě normální dítě začíná poznávat, že „požehnáním je dávat, ne přijímat“.

Obvykle člověk spojuje popud sloužit vlastnímu prospěchu se svým egem─sobě samému. Na rozdíl od tohoto má sklony spojovat vůli být altruistickým s nějakým vlivem mimo něj─Bohem. A takový úsudek je vskutku správný, protože všechny takové nesobecké touhy mají opravdu svůj původ ve vedení vnitřního Ladiče Myšlení a tento Ladič je fragmentem Boha. Impuls duchovního Monitoru je realizován v lidském vědomí jako popud být altruistickým, být si vědom svých bližních. V každém případě je toto raná a základní zkušenost dětské mysli. Jestliže vyrůstajícímu dítěti se nepodaří sjednotit svoji osobnost, altruistická tendence se může natolik rozvinout, že způsobí vážnou škodu na štěstí vlastního „já“. Nesprávně vedené svědomí se může stát odpovědné za mnoho konfliktů, starostí, soužení a neutuchajícího lidského neštěstí.

3. Náboženství a lidská rasa

I když víra v duchy, sny a jiné rozmanité pověry sehrála důležitou roli v evolučním původu primitivních náboženstvích, neměli byste přehlédnout vliv klanového, nebo kmenového ducha solidarity. Vzájemné vztahy ve skupině představovaly přesně tu sociální situaci, která poskytla podmínky pro egoisticko-altruistický konflikt v morálním charakteru rané mysli člověka. Navzdory své víry v duchy, primitivní australští domorodci stále soustřeďují svoje náboženství na klan. Časem takové náboženské koncepce směřují k personifikování─zpočátku v podobě zvířat a později v podobě nadčlověka, nebo Boha. Dokonce takové primitivní rasy jako jsou afričtí bušmeni, jejichž víry nedosáhly ještě ani úroveň totemismu, rozpoznají rozdíl mezi osobním zájmem a skupinovým zájmem, což je primitivní rozlišení mezi světskými a duchovními hodnotami. Ale sociální skupina není zdrojem duchovní zkušenosti. Bez ohledu na vliv všech těchto primitivních přínosů na rané náboženství člověka, faktem zůstává to, že pravý duchovní impuls má svůj původ v přítomnosti skutečných duchovních sil, aktivujících vůli k tomu, aby byla nesobecká.

Pozdější náboženství se vyznačovalo primitivní vírou v přírodní zázraky a záhady─neosobní nadpřirozené síly. Ale dříve či později evolující náboženství začne vyžadovat, aby jednotlivec přinesl nějakou osobní oběť pro dobro své sociální skupiny, měl by vykonat něco, co udělá jiné lidi šťastnějšími a lepšími. Konečným posláním náboženství je služba Bohu a člověku.

Náboženství je určeno k tomu, aby změnilo prostředí člověka, ale většina dnešních existujících náboženstvích smrtelníků je v tomto směru naprosto bezradná. Příliš často prostředí ovládá náboženství.

Pamatujte si, že v náboženství každého věku je zkušenost, která je rozhodující, vědomím morálních hodnot a sociálních významů, ne přemýšlením o teologických dogmatech, nebo filozofických teoriích. Náboženství se vyvíjí příznivě, když element magie je nahrazen koncepcí mravnosti.

Člověk prodělal vývoj od pověr o přírodních nadpřirozených silách, magii, zbožňování přírody, strachu z duchů a zbožňování zvířat k různým obřadům, pomocí kterých se náboženský postoj jednotlivce stal kolektivní reakcí klanu. A potom se tyto obřady zkoncentrovaly a vykrystalizovaly do kmenových vír a časem se tyto strachy a důvěry personifikovaly do bohů. Ale v celé této náboženské evoluci morální prvek nikdy úplně nechyběl. Impuls, spojující člověka s vnitřním Bohem, byl vždy v činnosti. A tyto silné vlivy─jeden lidský a druhý božský─zajistily přežití náboženství v průběhu proměnlivých epoch a to nehledě k tomu, že mu tak často hrozil zánik vlivem tisíců rozvratných snah a nepřátelských postojů.

4. Duchovní spojení

Charakteristický rozdíl mezi společenskou událostí a náboženským shromážděním spočívá v tom, že ve srovnání se světskou je náboženská prostoupena atmosférou spojení. Tímto způsobem lidské sdružení vytváří pocit společenství s božskostí a to je začátek skupinového uctívání. Účastnění se společného jídla bylo nejranějším typem sociálního kontaktu a proto raná náboženství vyžadovala, aby některá část obřadní oběti byla snědena věřícími. Tato forma duchovního spojení je také zachována v křesťanství jako svaté přijímání. Atmosféra spojení poskytuje povzbuzující a utěšující chvíle klidu ve sporu prospěchářského ega s altruistickým podnětem, přicházejícího od vnitřního duchovního Monitoru. A toto je úvod k opravdovému uctívání─realizování přítomnosti Boha, které vede ke vzniku bratrství lidí.

Když primitivní člověk cítil, že jeho spojení s Bohem bylo přerušeno, uchýlil se k obětování nějakého druhu ve snaze se usmířit, obnovit přátelský vztah. Hlad a žízeň po spravedlnosti vedou k objevení pravdy a pravda povyšuje ideály a to vytváří nové problémy pro individuální věřící, protože naše ideály mají tendenci narůstat geometrickou řadou, zatímco naše schopnost žít podle nich se zvětšuje pouze aritmetickou řadou.

Pocit viny (ne vědomí hříchu) přichází buď z přerušeného duchovního spojení, nebo ze snížení morálních ideálů jednotlivce. Zbavení se takových nesnází může přijít pouze skrze uvědomění, že nejvyšší morální ideály jedince nejsou nutně shodné s Boží vůlí. Člověk nemůže doufat v to, že ve svém životě bude žít v souladu se svými nejvyššími ideály, ale může být věrný svému cíli: nalézat Boha a postupně se mu více a více podobat.

Ježíš vymítil všechny obřady obětování a usmiřování. Zničil podstatu této domnělé viny a pocit osamělosti ve vesmíru prohlášením, že člověk je dítě Boha; vztah tvor-Tvořitel byl položen na základu vztahu dítě-rodič. Bůh se stal milujícím otcem pro své smrtelné syny a dcery. Všechny obřady, které byly nelegitimní součástí takového důvěrného rodinného vztahu, byly provždy odstraněny.

Vztah Boha-Otce k člověku, svému dítěti, není založen na současné počestnosti, nebo záslužnosti tvora, ale na rozpoznání motivace dítěte─jeho cíle a záměru. Takový vztah je spojením rodiče s dítětem a je poháněn božskou láskou.

5. Původ ideálů

Raná evoluční mysl plodí pocit sociální služby a morální povinnosti, vznikající hlavně z emociálního strachu. Pozitivnější popud k sociální službě a ušlechtilému altruismu pochází z přímého impulsu božského ducha, pobývajícího v lidské mysli.

Tato idea-ideál konání dobra druhým lidem─impuls, popírající vlastní ego ve prospěch svého bližního─je zpočátku velmi omezený. Primitivní člověk považuje za bližní pouze ty, kteří k němu mají velmi blízko, ti, kteří se k němu chovají sousedsky; s rozvojem náboženské civilizace se představa o bližním rozšiřuje a pojímá celý klan, kmen a národ. Později Ježíš rozšířil představu o bližních na celé lidstvo, dokonce bychom měli milovat své nepřátele. A v každé normální lidské bytosti je něco, co jí říká o morálce─spravedlivosti. Dokonce i ti, kteří nejméně uplatňují tento ideál, přiznávají, že teoriticky je správný.

Všichni lidé uznávají ctnost tohoto všeobecného lidského popudu být nesobecký a altruistický. Humanista připisuje původ tohoto popudu přirozené činnosti materiální mysli; věřící je blíže k pravdě, když uznává, že opravdové nesobecké zaujetí smrtelné mysli je reakcí na vnitřní duchovní vedení Ladiče Myšlení.

Ale ne vždy je lidská interpretace těchto raných konfliktů mezi potřebami svého „já“ a službě jiným spolehlivá. Pouze dostatečně sjednocená osobnost dokáže rozsoudit mnohotvárné rozpory toužícího ega a pučícího sociálního uvědomění. „Já“ má práva stejně jako je mají bližní. Ani jedna strana nemá výhradní nárok na pozornost jedince a jeho službu. Neschopnost vyřešit tento problém dává vzniknout nejranějšímu typu pocitu viny u člověka.

Člověk dosáhne štěstí jen tehdy, když egoistické touhy „já“ a altruistický popud vyššího „já“ (božského ducha) jsou koordinovány a sladěny sjednocenou vůlí integrující a kontrolující osobnosti. Mysl evolučního člověka neustále čelí složitému problému soudcování zápasu mezi přirozeným rozšiřováním emocionálních impulsů a morálním růstem nesobeckých popudů, založeném na duchovním vhledu─opravdové náboženské reflexi.

Pokus zajistit stejné dobro pro vlastní „já“ a pro co největší počet druhých „já“ představuje problém, který nemůže být vždy uspokojivě vyřešen v časoprostorovém rámci. V aspektu věčného života mohou být takové rozpory rozřešeny, ale v jednom krátkém lidském životě jsou neřešitelné. Ježíš na takovou protismyslnost poukázal, když řekl: „Každý, kdo zachrání svůj život, ho ztratí, ale každý, kdo ztratí svůj život pro království, ho nalezne “.

Sledování ideálu─snaha podobat se Bohu─je nepřetržitým úsilím před smrtí a po ní. Ve své podstatě není mezi životem po smrti a smrtelným bytím žádný rozdíl. Všechno dobré, co v tomto životě děláme, přímo přispívá k povznesení budoucího života. Opravdové náboženství nepodporuje morální netečnost a duchovní lenivost, nevzbuzuje pošetilou naději na to, že výsledkem projití přes bránu přirozené smrti bude udělení všech ctností ušlechtilého charakteru. Pravé náboženství nepodceňuje snahy člověka dosáhnout progresu během pronajatého smrtelného života. Každý růst člověka je přímým přispěním k obohacení prvních etap zkušenosti nesmrtelného života.

Pro idealismus člověka je zhoubné učení, že všechny jeho altruistické impulsy jsou pouhým rozvojem jeho přirozených stádových instinktů. Ale když se učí, že tyto vyšší popudy jeho duše vycházejí z duchovních sil v něm pobývajících, tak ho to povznáší a mohutně posiluje.

Když si člověk jednou plně uvědomí, že v něm žije něco, co je věčné a božské, vynáší ho to nad vlastní „já“, mimo jeho hranice. A tak tímto způsobem živá víra v nadlidský původ našich ideálů stvrzuje naše přesvědčení v to, že jsme Božími syny a dělá reálnými naše altruistické názory─pocity bratrství lidí.

Ve své vlastní duchovní oblasti má člověk svobodnou vůli. Smrtelný člověk není ani bezmocným otrokem neúprosné svrchovanosti všemocného Boha, ani není obětí beznadějné osudovosti mechanického kosmického determinizmu. Je největší pravdou, že člověk je sám architektem svého věčného osudu.

Ale spasení, nebo povznesení člověka není dosaženo nátlakem. Duchovní růst pramení z vyvíjející se duše. Nátlak může deformovat osobnost, ale nikdy nepodněcuje růst. Také vzdělávací nátlak je pouze negativně prospěšný v tom smyslu, že může pomoci v předcházení neblahých zkušeností. Duchovní růst je největší tam, kde všechny vnější tlaky jsou minimální. „Kde je duch Pána, tam je svoboda“. Člověk se nejlépe vyvíjí tehdy, když nátlaky rodiny, společnosti, církve a státu jsou nejmenší. Ale toto nesmí být chápáno tak, že v progresivní společnosti není žádné místo pro rodinu, společenské instituce, církev a stát.

Když člen sociální náboženské skupiny dostává požadavkům takové skupiny, měl by být povzbuzen k využití náboženské svobody k plnému vyjádření svého vlastního osobního výkladu pravd náboženského přesvědčení a náboženské zkušenosti. Důvěryhodnost náboženské skupiny závisí na duchovní jednotě, ne na teologické shodnosti. Náboženská skupina by se měla těšit výsad svobodného myšlení bez toho, aby se přeměnila ve „volnomyšlenkáře“. Jakákoliv církev, která ctí živého Boha, uznává bratrství lidí a má odvahu odstranit všechen náboženský nátlak na své členy, má velkou naději do budoucna.

6. Filozofická koordinace

Teologie je studium akcí a reakcí lidského ducha; nikdy se nemůže stát vědou, protože musí být vždy spojena v menší či větší míře s psychologií v osobním vyjádření a s filozofií v systematickém zobrazování. Teologie je vždy studováním vlastního náboženství; studování náboženství druhého člověka je psychologií.

Když člověk přistoupí ke studování a zkoumání svého vesmíru zvenčí, dává vzniknout různým fyzickým vědám; když přistoupí k výzkumu sebe sama a vesmíru zevnitř, dává vzniknout teologii a metafyzice. Pozdější umění filozofie se vyvíjí ve snahu harmonizovat množství nesrovnalostí, které zpočátku nevyhnutelně vznikají mezi zkoumáními a učeními těchto dvou diametrálně odlišných cest přibližování vesmíru věcí a bytostí.

Náboženství je spojeno s duchovním pohledem, uvědomováním si vnitřního charakteru lidské zkušenosti. Duchovní podstata člověka mu poskytuje možnost obrátit vnější stranu vesmíru dovnitř. Proto je pravdou, že při výlučně vnitřním pohledu z pozice zkušenosti osobnosti se všechno tvoření jeví ve své podstatě jako duchovní.

Když člověk zkoumá vesmír za pomoci svých materiálních schopností─fyzických smyslů a s nimi spojeného vnímání mysli─tak kosmos se jeví mechanickým a energeticko-materiálním. Taková metoda studování reality představuje obrácení vnitřní strany vesmíru ven.

Logické a důsledné pojetí vesmíru nemůže být postaveno ani na stanoviscích materialismu, ani duchovnosti, protože oba tyto systémy myšlení, když jsou aplikovány univerzálně, musí nevyhnutelně vidět kosmos překrouceně: v prvním případě se jedná o vesmír, jehož vnitřní strana je obrácena ven a druhý případ se týká podstaty vesmíru s vnější stranou obrácenou dovnitř. Potom nikdy nemůže ani věda, ani náboženství, samostatně a samo o sobě doufat, že dosáhne plnohodnotného pochopení vesmírných pravd a vztahů bez poradenství lidské filozofie a osvícení ze strany božského zjevení.

Ve svém vyjádření a sebeuvědomění vnitřní duch člověka musí vždy spoléhat na mechanismus a metodu mysli. Podobným způsobem musí být vnější zkušenost člověka o materiální realitě založena na rozumovém uvědomění poznávající osobnosti. Proto lidské zkušenosti, duchovní a materiální─vnitřní a vnější, jsou ve vzájemném vztahu s funkcí mysli a jsou podmíněny, co se týče jejich vědomého poznání, aktivitou mysli. Člověk vnímá hmotu svým rozumem; duchovní realitu prožívá ve své duši, ale uvědomuje si tuto zkušenost ve své mysli. Rozum je koordinátor a stále-přítomný opatrovatel a hodnotitel souhrnu smrtelné zkušenosti. Jak energetické podstaty, tak i duchovní hodnoty se mění jejich interpretací, která probíhá prostřednictvím uvědomělosti mysli.

Příčina vašich potíží dosáhnout harmoničtější souhry mezi vědou a náboženstvím spočívá ve vaší naprosté nevědomosti o přechodné oblasti─morontiálním světě věcí a bytostí. Lokální vesmír se skládá ze tří stupňů, nebo stádií, projevu reality: hmoty, morontie a ducha. Morontiální úhel přístupu smazává všechny odlišnosti mezi nálezy fyzikálních věd a působením ducha zbožnosti. Intelekt je objasňovací metodou fyzických věd; metodou pochopení náboženství je víra; mota je metodou na morontiální úrovni. Mota je vnímání nadmateriální reality, která začíná vyrovnávat nedokončený růst tím, že její substancí je poznání-intelekt a její esencí je víra-intuice. Mota je nadfilozofické sladěné vnímání různorodé reality, které je nedosažitelné materiálními osobnostmi; je částečně založena na zkušenosti přežitého materiálního života v těle. Ale mnoho smrtelníků poznalo touhu mít nějakou metodu pro sladění široce rozdílných a vzájemně na sebe působících oblastí─vědy a náboženství. A metafyzika je výsledkem bezvýsledné snahy člověka přemostit tuto dobře známou propast. Ale lidská metafyzika se prokázala být více matoucí než osvětlující. Metafyzika symbolizuje dobře míněnou, ale marnou snahu člověka nahradit nepřítomnost morontiální moty.

Metafyzika se projevila jako nezdar; motu člověk není schopen vnímat. Zjevení je jediná metoda, která může nahradit nepřítomnost vnímání pravdy mota v materiálním světě. Zjevení spolehlivě objasňuje zmatek, ke kterému vede racionální metafyzika na evolučním světě.

Věda je lidským nepodařeným zkoumáním jeho fyzického prostředí, světa energie-hmoty; náboženství je lidskou zkušeností s kosmem duchovních hodnot; filozofie byla vytvořena úsilím lidské mysli organizovat a uvést v soulad závěry těchto široce odlišných koncepcí do nějakého rozumného a sjednoceného postoje ve vztahu k vesmíru. Filozofie, objasněna zjevením, působí příznivě při absenci moty a v podmínkách rozpadu a selhání její racionální lidské náhrady─metafyziky.

Dávný člověk nerozlišoval mezi energetickou a duchovní úrovní. Fialová rasa a jejich potomci Andité byli první, kdo se poprvé pokusili oddělit matematiku a vůli. Stále více civilizovaných lidí šlo ve šlépějích raných Řeků a Sumerů, kteří rozlišovali mezi neoduševnělým a oduševnělým. S rozvojem civilizace bude muset filozofie překlenout stále se rozšiřující propast mezi koncepcí ducha a koncepcí energie. Ale v časoprostoru jsou tyto odlišnosti zajedno v Nejvyšším.

Věda vždy musí být zakotvena v rozumu, ačkoliv představivost a domněnky jsou prospěšné při rozšiřování jeho hranic. Náboženství je navěky závislé na víře, třebaže rozum je stabilizujícím vlivem a užitečným pomocníkem. Vždy byly a vždy budou existovat matoucí výklady jevů jak přírodního, tak i duchovního světa, chybně nazývané vědami a náboženstvími.

Člověk se snaží vytvořit filozofický systém ze svého neúplného pochopení vědy, mdlého držení se náboženství a nezdařených pokusů o metafyziku. A moderní člověk by rozhodně vybudoval důstojnou a poutavou filozofii člověka a jeho vesmíru, kdyby nebylo selhání jeho nejdůležitějšího a nepostradatelného spojení mezi světem hmoty a světem ducha─neschopnost metafyziky přemostit propast mezi fyzickým a duchovním. Smrtelný člověk postrádá koncepci morontiální mysli a hmoty; zjevení je jediná metoda pro odčinění tohoto nedostatku v pojmových údajích, které člověk tak naléhavě potřebuje, aby vytvořil logickou filozofii vesmíru a dospěl k přesvědčivému porozumění svého jistého a stálého místa v tomto vesmíru.

Zjevení je jedinou nadějí evolučního člověka, aby mohl překonat propast morontie. Víra a rozum nemohou bez pomoci moty pochopit a sestavit logický vesmír. Bez vhledu moty nemůže smrtelný člověk rozpoznat dobro, lásku a pravdu v jevech materiálního světa.

Když lidská filozofie směřuje příliš ke světu hmoty, stává se racionalistickou, nebo přírodovědeckou. Když se filozofie přiklání především k duchovní úrovni, stává se idealistickou, nebo dokonce mystickou. Když je filozofie natolik nepovedená a spoléhá se na metafyziku, stává se najisto skeptickou, zmatenou. V minulých dobách většina lidského vědění a intelektuálních vyhodnoceních zapadla do jedné z těchto třech druhů překrouceného vnímání. Filozofie se neodvažuje představovat své výklady reality v přímočarém stylu logiky; ona musí navždy počítat s eliptickou symetrií reality a s nevyhnutelným zakřivením všech představ o vztazích.

Nejvyšší dosažitelná filozofie člověka musí být logicky založena na úsudcích vědy, náboženské víře a pochopení pravdy, což je umožněno zjevením. S pomocí tohoto spojení člověk může zčásti kompenzovat svůj nezdar vytvořit odpovídající metafyziku a svoji neschopnost pochopit motu morontii.

7. Věda a náboženství

Věda je podporována rozumem, náboženství vírou. Ačkoliv víra není založena na rozumu, je důvodná; přestože není závislá na logice, je nicméně povzbuzena zdravou logikou. Víra nemůže být živena dokonce ani ideální filozofií; ona je vlastně, spolu s vědou, právě zdrojem takové filozofie. Víra, duchovní vnímání člověka, může být pochopitelně sdělena pouze zjevením a může být pochopitelně povznesena pouze osobní smrtelnou zkušeností s přítomností duchovního Ladiče─Boha, který je duch.

Opravdové spasení je metoda božské evoluce smrtelné mysli z úrovně ztotožnění se s hmotou, přes spojující oblasti morontie k vysokému vesmírnému statusu souvztažnosti s duchem. A jelikož materiální intuitivní instinkt v procesu pozemské evoluce předchází objevení se logického vědění, tak projev duchovního intuitivního vhledu je předzvěstí pozdějšího se objevení morontiálního a duchovního uvažování a zkušenosti v božském programu nebeské evoluce─přeměny potenciálů člověka do reality a božskosti člověka věčného, Rajského konečného.

Ale jak vzestupující člověk směřuje dovnitř a směrem k Ráji a k poznání Boha, tak současně bude poznávat hmotný svět prostoru a chápat energii materiálního kosmu. Rozvoj vědy není omezen na pozemský život člověka; jeho zkušenost během jeho vzestupu vesmírem a supervesmírem bude v nemalé míře studiem přeměny energie a proměny hmoty. Bůh je duch, ale Božstvo je jednota a jednota Božstva nejenom že zahrnuje duchovní hodnoty Vesmírného Otce a věčného Syna, ale je si také vědoma energetických činů Univerzálních Kontrolorů a Ostrova Ráje, zatímco tyto dvě fáze vesmírné reality jsou dokonale zharmonizovány v intelektuálních vztazích Společného Činitele a sjednoceny na konečné úrovni ve vyvíjejícím se Božstvu Nejvyšší Bytosti.

Spojení vědeckého stanoviska a náboženského pohledu s pomocí empirické filozofie je částí dlouhé lidské zkušenosti vzestupu k Ráji. Aproximace matematiky a jistoty vhledu budou vždy vyžadovat harmonizující působení logické mysli na všech úrovních poznání před maximálním dosažením Nejvyššího.

Ale logika nikdy nedokáže harmonizovat poznatky vědy a pohledy náboženství, pokud vědecké i náboženské aspekty osobnosti nejsou ovládány pravdou, upřímnou touhou následovat pravdu kamkoliv může dojít a bez ohledu na závěry, ke kterým může dospět.

Logika je metoda filozofie, metodou jejího vyjádření. V oblasti opravdové vědy je rozum vždy podroben ryzí logice; v oblasti opravdového náboženství logika víry vždy vychází z vnitřního pohledu, přestože se taková víra může jevit naprosto neopodstatněná z vnějšího pohledu vědeckého přístupu. Při pohledu zvenčí dovnitř se vesmír může jevit materiální; při pohledu zevnitř ven se stejný vesmír jeví zcela duchovní. Racionální argumentace vyrůstá z materiálního vědomí, víra z duchovního vědomí, ale s pomocí filozofie, posílenou zjevením, logika může potvrdit jak vnitřní, tak i vnější pohledy a takto stabilizovat jak vědu, tak i náboženství. Takhle, skrze obyčejné spojení s logikou filozofie, věda i náboženství se mohou navzájem stále více tolerovat a být méně a méně skeptickými.

Co vyvíjející se věda a náboženství potřebují je více bádání a nebojácnou sebekritiku a větší uvědomění si nedokončenosti evolučního statusu. Často jsou učitelé vědy i náboženství příliš sebejistí a dogmatičtí. Vědecká a náboženská sebekritika se může vztahovat pouze k faktům. Ve chvíli odchýlení se od faktů rozum ustupuje, nebo rychle upadá do stavu falešné logiky.

Pravda─pochopení kosmických vztahů, vesmírných faktů a duchovních hodnot─je nejlépe vnímána prostřednictvím Ducha Pravdy a nejvíce je vystavena kritice zjevením. Ale zjevení nepřichází ani z vědy, ani z náboženství; jeho funkcí je koordinovat vědu i náboženství s pravdou reality. Při absenci zjevení, nebo neschopnosti ho přijmout, nebo pochopit, se smrtelný člověk vždy uchýlil ke svým neplodným gestům metafyziky, což je jedinou lidskou náhradou za zjevení pravdy, nebo moty morontiální osobnosti.

Věda materiálního světa umožňuje člověku kontrolovat a do určitého rozsahu ovládat jeho fyzické prostředí. Náboženství duchovní zkušenosti je zdrojem impulsu bratrství, které umožňuje lidem žít společně ve složitých podmínkách civilizace vědecké epochy. Metafyzika, ale v mnohem větší míře určitě zjevení, poskytuje společné místo pro setkání objevů vědy i náboženství a umožňuje člověku pokusit se logicky sladit tyto odlišné, ale vzájemně závislé oblasti myšlení, do vyvážené filozofie vědecké stability a náboženské jistoty.

V podmínkách smrtelné existence nemůže být nic absolutně dokázáno; jak věda, tak i náboženství jsou založeny na domněnkách. Na morontiální úrovni předpoklady vědy i náboženství mohou být částečně dokázány logikou moty. Na duchovní úrovni nejvyššího statusu potřeba pro definitivní důkaz postupně ustupuje před aktuální zkušeností reality a s realitou; ale dokonce i potom je toho hodně za hranicemi konečnosti, co zůstává nedokazatelné.

Všechny oblasti lidského myšlení jsou založeny na určitých domněnkách, které jsou přijaty, přestože nejsou dokázány, ustavující vnímavostí reality obdařené mysli člověka. Věda začíná svoji oslavnou dráhu racionální argumentace hypotézou reálnosti tří věcí: hmoty, pohybu a života. Náboženství začíná s předpokladem účinnosti tří věcí: mysli, ducha a vesmíru─Nejvyšší Bytosti.

Věda se stává dominantní v oblasti matematiky, energie a materiálu v čase a prostoru. Náboženství se zabývá nejenom konečným a dočasným duchem, ale také duchem věčnosti a svrchovanosti. Pouze skrze dlouhou zkušenost s motou mohou tyto dva extrémy vnímání vesmíru přinést analogické výklady původů, funkcí, vztahů, realit a cílů. Maximální sladění odlišností energie a ducha se dosáhne v okruhu Sedmi Hlavních Duchů; jejich první sjednocení pak v Božstvu Nejvyššího; konečná jednota pak v nekonečnosti Prvního Zdroje a Středu─JÁ JSEM.

Úsudek je akt uznání závěrů vědomí ve vztahu zkušenosti s fyzickým světem energie a hmoty. Víra je akt uznání oprávněnosti duchovního vědomí─něco, co nemá jiné smrtelné důkazy. Logika je slučování rozvoje jednotnosti víry a úsudku při hledání pravdy a je založena na základních intelektuálních schopnostech smrtelných bytostí, intuitivní rozpoznání věcí, významů a hodnot.

Opravdový důkaz duchovní reality je v přítomnosti Ladiče Myšlení, ale platnost této přítomnosti není možno dokázat vnějšímu světu─pouze tomu, kdo tímto způsobem cítí v něm pobývajícího Boha. Uvědomění si Ladiče je založeno na intelektuálním přijetí pravdy, nadrozumovém vnímání dobra a osobnostní motivaci k lásce.

Věda objevuje materiální svět, náboženství ho hodnotí a filozofie se snaží vysvětlovat jeho významy, slaďujíc vědecký materiální pohled s náboženskou duchovní koncepcí. Ale historie je oblast, ve které věda a náboženství nemohou nikdy dojít k úplnému souhlasu.

8. Filozofie a náboženství

Přestože věda i filozofie mohou předpokládat pravděpodobnost Boha s pomocí svého úsudku a logiky, pouze osobní duchovní zkušenost člověka vedeného duchem může potvrdit nespornost takového nejvyššího a osobního Božstva. Prostřednictvím takového ztělesnění živé pravdy se filozofická hypotéza pravděpodobnosti Boha stává náboženskou realitou.

Zmatek, doprovázející empirické pochopení nepopíratelnosti Boha, je důsledkem rozdílných výkladů a vysvětlování takové zkušenosti různými jednotlivci a odlišnými rasami lidí. Uvědomování si Boha může být naprosto věrohodné, ale rozprava ohledně Boha, která je intelektuální a filozofická, je nevýstižná a často bývá zmateně chybná.

Dobrý a ušlechtilý muž může být hluboce zamilován do své ženy, ale není naprosto schopen udělat uspokojivě písemnou zkoušku o psychologii manželské lásky. Jiný muž, který miluje svoji manželku málo, anebo vůbec, může takovou zkoušku udělat mnohem lépe. Nedokonalost milujícího člověka pochopit pravou podstatu milované osoby ani v nejmenším nesnižuje opravdovost, nebo upřímnost jeho lásky.

Jestli opravdu věříte v Boha─poznejte ho vírou a milujte ho─nedovolte, aby realita takové zkušenosti v žádném případě byla zmenšena či zlehčena zpochybňujícími pomluvami vědy, šťouráním logiky, domněnkami filozofie, nebo důmyslnými návrhy dobře míněných duší, připravených vytvořit náboženství bez Boha.

Jistota věřícího, znajícího Boha, by neměla být narušena nejistotou zpochybňujícího materialisty; naopak, hluboká víra a neotřesitelná jistota věřícího, která je založena na osobní zkušenosti, by se měla vypořádat s nejistotou nevěřícího.

Pro to, aby filozofie byla co nejvíce užitečná jak pro vědu, tak i pro náboženství, měla by se vyhnout extrémnímu materialismu i panteizmu. Pouze taková filozofie, která uznává realitu osobnosti─trvanlivost za přítomnosti proměňování─může mít pro člověka morální hodnotu, může sloužit jako spojení mezi teoriemi materiální vědy a duchovním náboženstvím. Zjevení je náhrada za pomíjivost vyvíjející se filozofie.

9. Podstata náboženství

Teologie se zabývá intelektuálním obsahem náboženství, metafyzika (odhalení)  jejími filozofickými aspekty. Náboženská zkušenost je duchovním obsahem náboženství. Nehledě na mytologické vrtochy a psychologické iluze intelektuálního obsahu náboženství, bez ohledu na chybné domněnky metafyziky a klamné metody, nehledě na politické překroucení a socioekonomické převrácení filozofického obsahu náboženství, duchovní zkušenost osobního náboženství zůstává opravdová a právoplatná.

Náboženství není pouze o myšlení, ale také o cítění, jednání a žití. Myšlení je více spojeno s materiálním životem a mělo by být hlavně, ale ne úplně, řízeno úsudkem a fakty vědy ve svých nemateriálních snahách dosáhnout duchovních sfér, pravdou. Bez ohledu na to, jak iluzorní a nepřesná je teologie jednotlivce, jeho náboženství může být naprosto opravdové a věčně pravdivé.

Ve své původní podobě je buddhismus jedním z nejlepších náboženstvích bez Boha, které kdy vzniklo během celé evoluční historie Urantie, přestože, jak se jeho víra vyvíjela, nezůstalo bezbožné. Náboženství bez víry je protiřečením; bez Boha je filozoficky rozporuplné a intelektuálně absurdní.

Magický a mytologický původ přirozeného náboženství neznevažuje realitu a pravdu pozdějších zjevených religií a dokonalost spasitelného evangelia Ježíše. Život Ježíše a jeho učení nakonec osvobodilo náboženství od pověr magie, iluzí mytologie a z područí tradičního dogmatizmu. Ale tato raná magie a mytologie velmi efektivně připravily cestu pro pozdější a dokonalejší náboženství tím, že předpokládaly existenci a reálnost nadmateriálních hodnot a bytostí.

Přestože náboženská zkušenost je čistě subjektivním duchovním fenoménem, taková zkušenost obsahuje pozitivní postoj, týkající se živé pravdy ve vztahu k nejvyšším sférám objektivní vesmírné reality. Ideálem náboženské filozofie je taková víra-důvěra, která by pomohla člověku bezvýhradně se spoléhat na absolutní lásku nekonečného Otce vesmíru vesmírů. Taková ryzí náboženská zkušenost značně přesahuje filozofickou objektivizaci idealistické touhy; ona opravdu považuje spasení za samozřejmost a zabývá se jenom poznáním vůle Rajského Otce a jejím vykonáváním. Takové náboženství se vyznačuje: vírou v nejvyšší Božstvo, nadějí ve věčný život a láskou, především k bližním.

Když teologie ovládne náboženství, náboženství umírá; stává se doktrínou a ne životem. Posláním teologie je pouze pomoci člověku poznat osobní duchovní zkušenost. Teologie představuje náboženskou snahu definovat, vysvětlovat a obhajovat empirická tvrzení náboženství, která, v konečném účtování, mohou být ověřena pouze živou vírou. Ve vyšší filozofii vesmíru je moudrost, stejně jako rozum, spojen s vírou. Rozum, moudrost a víra představují pro člověka nejvyšší lidská dosažení. Rozum seznamuje člověka se světem faktů, s věcmi; moudrost ho seznamuje se světem pravdy, se souvislostmi; víra ho uvádí do světa božskosti, duchovní zkušenosti.

Víra s největší ochotou bere sebou rozum tak daleko, jak jen rozum může dojít a potom pokračuje s moudrostí až k úplnému filozofickému vrcholu. A potom se odváží vydat se na nekonečnou a nikdy nekončící vesmírnou pouť v univerzálním doprovodu PRAVDY.

Věda (vědomosti) je založena na základní (pomocný duch) domněnce, že rozum je pravoplatný; že vesmír může být pochopen. Filozofie (koordinované chápání) je založena na základní (duch moudrosti) domněnce, že moudrost je pravoplatná; že materiální vesmír může být sladěn s duchovním. Náboženství (pravda osobní duchovní zkušenosti) je založeno na základní (Ladič Myšlení) domněnce, že víra je pravoplatná; že Bůh může být poznán a dosažen.

Plné pochopení reality smrtelného života spočívá ve vzestupné připravenosti věřit těmto domněnkám rozumu, moudrosti a víry. Takový život je motivován pravdou a ovládán láskou; a to jsou ideály objektivní kosmické reality, jejíž existence nemůže být materiálně prokázána.

Když rozum jednou rozpozná dobro a zlo, projevuje moudrost; když moudrost volí mezi dobrem a zlem, správným a nesprávným, prokazuje, že je vedena duchem. A tak jsou činnosti mysli, duše a ducha stále těsně sjednoceny a funkčně vzájemně propojeny. Rozum se zabývá konkrétními vědomostmi, moudrost filozofií a zjevením; víra se týká živoucí duchovní zkušenosti. Skrze pravdu člověk dociluje krásu a prostřednictvím duchovní lásky stoupá k dobrotivosti.

Víra vede k poznání Boha a ne pouze k mystickému pocitu božské přítomnosti. Víra nesmí být příliš pod vlivem svých emocionálních důsledků. Opravdové náboženství je zkušeností víry a poznáním, stejně jako uspokojením pocitů.

V náboženské zkušenosti je realitaúměrná jejímu duchovnímu obsahu a taková realita přesahuje rozum, vědu, filozofii a všechna ostatní lidská počínání. Podstata takové zkušenosti je nevyvratitelná; logika duchovního žití je nepopiratelná; jistota takového poznání je nadlidská; uspokojení je nádherně božské, odvaha nezdolná, zanícení nepopiratelné, oddanost nejvyšší a cíle trvalé─věčné, nejvzdálenější a univerzální.

[Představeno Melkísedekem Nebadonu.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved