Kapitola 146 První poutní kázání v Galileji

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 146

První poutní kázání v Galileji

PRVNÍ putování po Galileji s kázáním na veřejnosti začalo v neděli, 18. ledna, roku 28 n.l. a trvalo přibližně dva měsíce a skončilo návratem do Kafarnaumu. Při tomto putování Ježíš a dvanáct apoštolů, s podporou bývalých apoštolů Jana, kázali evangelium a křtili věřící v Rimónu, Jotopatě, Zabulónu, Jirónu, Giscale, Chorazinu, Madónu, Káně, Naimu a Én-dóru. V těchto městech pobývali a učili, zatímco v mnoha dalších malých městečkách prohlásili evangelium království, když jimi pouze procházeli.

To bylo poprvé, kdy Ježíš dovolil svým druhům kázat bez omezení. Při tomto putování je varoval pouze před třemi případy; nabádal je, aby se drželi dále od Nazaretu a aby se chovali nenápadně při procházení přes Kafarnaum a Tiberias. To, že apoštolové konečně cítili svobodu kázat a učit bez omezení, bylo zdrojem ohromného uspokojení a vrhli se do kázání evangelia, pomáhání nemocným a křtění věřících s velkým zápalem a radostí.

1. Kázání v Rimónu

Malé město Rimón kdysi dávno uctívalo babylonského boha vzduchu Rammana. Mnoho z dávného babylonského a zoroastrijského učení bylo ještě součástí náboženské víry obyvatel Rimónu; proto Ježíš a dvacet čtyři apoštolů věnovalo hodně času objasňování rozdílu mezi těmito staršími věroukami a novým evangeliem království. Tady Petr vystoupil s jedním ze svých nejvýznamnějších kázáních své počáteční dráhy kazatele─“Áron a zlaté tele.“

Přestože mnoho obyvatel Rimónu uvěřilo v Ježíšovo učení, v pozdějších letech způsobili značné potíže svým bratrům. Je velmi obtížné změnit za krátkou dobu jednoho života podstatu víry věřících na plnohodnotnou spoluúčast v uctívání duchovního ideálu.

Mnoho z lepších babylonských a perských idejí o světle a tmě, dobru a zlu, času a věčnosti bylo později včleněno do takzvaného křesťanství a jejich začlenění udělalo křesťanské učení rychleji přijatelnějším pro národy Blízkého Východu. Podobným způsobem začlení mnoha teorií Platóna o ideálním duchu, nebo neviditelných vzorech věcí viditelných a materiálních, tak jak byly později upraveny Filónem pro hebrejskou teologii, udělalo křesťanské učení Pavla snadněji přijatelným pro západní Řeky.

Bylo to právě v Rimónu, kdy Todan poprvé uslyšel evangelium království a později přinesl toto poselství do Mezopotámie a daleko za její hranice. Byl mezi prvními kazateli radostných zpráv v oblastech za Eufratem.

1. V Jotopatě

Ačkoliv prostí lidé Jotopaty ochotně vyslechli Ježíše a jeho apoštoly a mnoho z nich přijalo evangelium království, byla to Ježíšova rozprava ke dvaceti čtyřem apoštolům na druhý večer jejich pobytu v tomto malém městě, která udělala misi v Jotopatě významnou. Natanael si ve své mysli nevěděl rady s učením Ježíše o modlitbě, díkůvzdání a uctívání a v odpověď na jeho otázku Ježíš dlouze vysvětloval své učení. Shrnuto v současné frazeologii, tuto rozpravu je možno představit v následujících výstižných bodech:

1. Vědomý a trvalý sklon ke špatnosti v srdci člověka postupně ničí modlitební spojení lidské duše s duchovními okruhy komunikace mezi člověkem a jeho Tvůrcem. Samozřejmě, Bůh slyší prosbu svého dítěte, ale když lidské srdce úmyslně a trvale obsahuje hanebné představy, pak se postupně ztrácí osobní spojení mezi pozemským dítětem a jeho nebeským Otcem.

2. Modlitba, která je neslučitelná se známými a ustanovenými zákony Boha, se protiví Rajským Božstvům. Jestli člověk nechce slyšet to, co Bohové říkají svým tvořením v zákonech ducha, mysli a hmoty, tak tento akt takového úmyslného a vědomého tvorova pohrdání dělá duchovní osobnosti hluchými k osobním prosbám těchto protizákonných a nepokorných smrtelníků. Ježíš citoval svým apoštolům z proroka Zacharjáše: “Ale oni odmítli naslouchat a obrátili se ke mně zády a zacpali si uši, aby neslyšeli. Ano, i svá srdce udělali skálopevnými, aby neslyšeli můj zákon a slova, která jsem poslal skrze svého ducha prostřednictvím proroků; a proto v důsledku jejich zlomyslného myšlení přišel velký hněv na jejich provinilé hlavy. A pak se stalo, že prosili o milost, ale ani jedno ucho nebylo připraveno je vyslyšet.“ A potom Ježíš citoval přísloví mudrce, který řekl: „Jestliže člověk odmítne naslouchat božskému zákonu, tak i jeho modlitba bude odvržena.“

3. Otevřením kanálu spojení člověka s Bohem ze strany člověka, smrtelníci okamžitě získají přístup k nepřetržitému toku božské pomoci tvorům světů. Když člověk slyší hlas Božího ducha ve svém srdci, je zákonitě v takové zkušenosti obsažen fakt, že Bůh současně slyší modlitbu člověka. Tímto stejně spolehlivým způsobem funguje odpuštění hříchu. Nebeský Otec vám odpustil již předtím, než jste se rozhodli ho o to požádat, ale takové odpuštění není dostupné ve vaší osobní náboženské zkušenosti do té doby, než vy odpustíte svým bližním. Odpuštění Boha ve skutečnosti není podmíněno vaším odpouštěním bližním, ale ve zkušenosti je přesně takto podmíněno. A tento fakt synchronizace božského a lidského odpuštění našel odraz a vzájemnou propojenost v modlitbě, kterou Ježíš naučil apoštoly.

4. Ve vesmíru působí zákon spravedlnosti, který není možno obejít milosrdenstvím. Bezvýhradně zištný tvor časoprostorových světů nemůže přijmout nezištné dary Ráje. Dokonce nekonečná láska Boha nemůže vnutit věčný život žádnému smrtelnému tvorovi, který se nerozhodne žít věčně. Poskytování milosrdenství má obrovský rozsah, ale při konečném účtování existují mandáty spravedlnosti, které dokonce ani láska spojená s milosrdenstvím nemůže zrušit. Ježíš pak znovu citoval z hebrejských svatých spisů: „Já jsem volal a vy jste odmítli naslouchat; podal jsem vám ruku, ale nikdo si ji nevšiml. Zavrhli jste všechny moje rady a odmítli jste mé domluvy a kvůli tomuto vzdorovitému postoji je nevyhnutelné, že až mne budete volat, neuslyšíte odpověď. Protože jste odmítli cestu života, můžete mne usilovně hledat v časech vašeho utrpení, ale nenajdete mne.“

5. Ti, kteří přijmou milosrdenství, musí projevit milosrdenství; nesuďte a nebudete souzeni. Jakým duchem soudíte jiné, takovým budete souzeni. Milosrdenství nezruší úplně spravedlnost ve vesmíru. V konečném součtu se potvrdí pravda: „Kdo zůstává hluchým k volání nešťastných, sám bude také jednoho dne volat o pomoc a nikdo ho neuslyší.“ Upřímnost jakékoliv modlitby je zárukou toho, že bude vyslyšena; duchovní moudrost a vesmírná důslednost každé prosby určují čas, způsob a míru odpovědi. Moudrý otec neodpoví doslova na pošetilé modlitby svých nevědomých a nezkušených dětí, i když děti mohou čerpat velkou radost a opravdové duševní uspokojení z takových absurdních proseb.

6. Když se plně věnujete vykonávání vůle nebeského Otce, odpovědi na všechny vaše prosby budou přicházet, protože vaše modlitby budou v naprostém souladu s vůlí Otce a vůle Otce se neustále projevuje v celém obrovském vesmíru. To, co si žádá opravdový syn a přeje nekonečný Otec, JE. Taková modlitba nemůže zůstat bez odpovědi a žádná jiná prosba nemůže být plně zodpovězena.

7. Volání čestného je upřímný čin Božího dítěte, který otevírá dveře Otcových skladů dobra, pravdy a milosrdenství a tyto prospěšné dary již dlouho čekají na to, aby syn o ně požádal a osobně uplatnil. Modlitba nemění božský vztah k člověku, ale mění vztah člověka k neměnnému Otci. Proniknutí k božskému uchu je dáno motivem modlitby a ne sociálním, ekonomickým, nebo vnějším náboženským statusem modlícího.

8. Modlitbu není možno použít pro zpoždění času, nebo přesáhnout omezení prostoru. Modlitba není určena jako metoda pro sebe-zveličení či získání nečestné výhody nad svými bližními. Zcela sobecká duše se nemůže modlit v pravém smyslu toho slova. Ježíš řekl: „Nechť vyšším štěstím se pro vás stane Bůh a ten s určitostí splní upřímné tužby vašich srdcí.“ „Odevzdej se Hospodinu, věř v něho a on bude jednat.“ „Poněvadž Hospodin slyší volání potřebných a nezůstane hluchý k modlitbě strádajících.“

9. „Já jsem přišel od Otce; proto, jestli budete kdykoliv v pochybnostech o tom, co žádat od Otce, proste mým jménem a já předám vaše prosby v souladu s vašimi skutečnými potřebami a přáními a v souladu s vůlí mého Otce.“ Chraňte se před nebezpečím být sobeckými ve vašich modlitbách. Vyvarujte se modlitbám, zaměřených příliš na sebe; více se modlete za duchovní růst svých bližních. Vyvarujte se materialistickým modlitbám; modlete se v duchu a za bohatství duchovních darů.

10. Když se modlíte za nemocné a postižené, neočekávejte, že vaše prosby nahradí láskyplnou a uvážlivou péči a pomoc těmto postiženým. Modlete se za blaho vašich rodin, přátel a bližních, ale hlavně se modlete za ty, kteří vás zatracují a láskyplně proste za ty, kteří vás pronásledují. „Ale neřeknu vám, kdy se máte modlit. Pouze ve vás pobývající duch vás může přimět k vyslovení těchto proseb, které vyjadřují váš vnitřní vztah s Otcem duchů.“

11. Mnozí se uchylují k modlitbě jenom tehdy, když jsou v potížích. Takový způsob je neuvážený a nesprávný. Je dobře, že se modlíte když jste ztrápeni, ale měli byste také dbát na to, abyste mluvili jako syn ke svému Otci a to i tehdy, když je ve vaší duši pokoj. Ať jsou vaše prosby vždy skryty. Ať lidé neslyší vaše osobní modlitby. Modlitby díkůvzdání jsou vhodné pro skupiny věřících, ale modlitba duše je osobní záležitostí. Existuje pouze jedna forma modlitby, která je vhodná pro všechny Boží děti a ta je: „Buďˇjak buď, vůle tvá bude vykonána.“

12. Všichni, kdo věří v toto evangelium, by se měli modlit za rozšíření království nebeského. Ze všech modliteb hebrejských svatých knih Ježíš nejvíce schvaloval prosbu Žalmisty: “Vytvoř ve mně čisté srdce, Ó, Bože, a obnov ve mně pravého ducha.“ Očisti mne od tajných hříchů a udržuj svého sluhu od domýšlivých přečinů.“ Ježíš mluvil dlouze o vztahu modlitby k lehkomyslnému a urážejícímu proslovu a citoval: „Postav stráž, Ó Hospodine, před má ústa; střež dveře mých rtů.“ „Lidský jazyk,“ řekl Ježíš, „je orgán, který jen málo lidí dokáže zkrotit, ale vnitřní duch může přeměnit tento neovladatelný orgán do příjemného hlasu tolerance a inspirujícího sluhu milosrdenství.“

13. Ježíš učil, že modlitba za božské vedení po stezce pozemského života je ve své důležitosti hned za prosbou o poznání vůle Otce. Ve skutečnosti to znamená modlitbu za božskou moudrost. Ježíš nikdy neučil, že modlitba může zajistit člověku znalost a odbornou způsobilost. Ale on opravdu učil, že modlitba je jeden z faktorů rozšíření vnímavosti člověka k přítomnosti božského ducha. Když Ježíš učil jeho druhy modlit se v duchu a v pravdě, vysvětlil, že tím myslí modlit se upřímně a ve shodě s osobním osvícením, modlit se celým srdcem, uvážlivě, soustředěně a vytrvale.

14. Ježíš varoval své stoupence před úvahami, že jejich modlitby budou účinnější vyumělkovaným opakováním, výmluvnými frázemi, postěním, káním či přinášením obětí. Ale vybízel své věřící používat modlitbu jako prostředek vedoucí přes díkůvzdání k opravdové zbožnosti. Ježíš hluboce litoval toho, že v modlitbách a v úctě svých stoupenců bylo tak málo ducha díkůvzdání. Při této příležitosti citoval ze Spisů: “Je dobrou věcí děkovat Hospodinu a pět chválu jménu Nejvyššího, každé ráno brát na vědomí jeho láskyplnou péči a každý večer jeho věrnost, protože Bůh mně dává radost svoji prací. Za všechno budu děkovat v souladu s vůlí Boží.“

15. A potom Ježíš řekl: „Nebuďte pořád zbytečně úzkostliví kvůli vašim běžným potřebám. Neobávejte se problémů vaší pozemské existence, ale ve všech těchto případech předložte v modlitbách a prosbách, v duchu upřímného díkůvzdání, vaše potřeby před vašeho nebeského Otce. Potom citoval ze Spisů: „Budu velebit jméno Boha v písních a budu ho vychvalovat v modlitbě díkůvzdání. A to potěší Hospodina více, než obětování dobytčete či býčka s rohy a kopyty.“

16. Ježíš učil své stoupence, že po pronesení svých modliteb k Otci by měli zůstat po určitou dobu v tiché jímavosti, aby dali vnitřnímu duchu lepší možnost pro rozhovor s naslouchající duší. Duch Otce mluví nejlépe tehdy, když mysl člověka je ve stavu opravdové úcty. Ctíme Boha s pomocí v nás pobývajícího ducha Otce a osvícením lidské mysli skrze působení pravdy. Úcta, učil Ježíš, dělá uctívajícího stále více podobným bytosti, kterou uctívá. Úcta je proměňující zkušenost, pomocí které konečné se postupně přibližuje a nakonec dosahuje přítomnosti Nekonečného.

Ježíš pověděl svým apoštolům ještě mnoho dalších pravd o spojení člověka s Bohem, ale jen málo z nich dokázalo plně obsáhnout jeho učení.

3. Zastávka v Rámě

V Rámě měl Ježíš památný rozhovor se starým řeckým filozofem, který učil, že věda a filozofie jsou dostačující pro uspokojení potřeb v lidské zkušenosti. Ježíš naslouchal trpělivě a s pochopením tomuto řeckému učiteli, dávajíc mu za pravdu v mnoha věcech, ale když skončil, poukázal na to, že ve své řeči opomněl vysvětlit „odkud, proč a kam“ a dodal: „Kde jsi přestal, tam my začínáme. Náboženství odhaluje lidské duši duchovní reality, které mysl sama o sobě nemůže nikdy objevit, nebo plně pochopit. Intelektuální snahy mohou odhalit fakta života, ale evangelium království odkrývá pravdy bytí. Tys hovořil o materiálních stínech pravdy; jsi nyní připraven mně naslouchat, když ti řeknu o věčných a duchovních realitách, které vrhají tyto pomíjivé časové stíny materiálních faktů smrtelné existence?“ Déle než hodinu Ježíš učil tohoto Řeka spasitelným pravdám evangelia království. Starý filozof byl vnímavý k přístupu Učitele a protože byl upřímně otevřeným člověkem, rychle uvěřil v toto evangelium spasení.

Apoštolové byli poněkud znepokojeni tím, jak snadno Ježíš souhlasil s mnohými tvrzeními Řeka, ale Ježíš jim potom, až byli sami, řekl: „Děti moje, nedivte se, že jsem byl tolerantní k filozofii tohoto Řeka. Opravdová a ryzí vnitřní jistota se ani v nejmenším nebojí vnější analýzy, tak jako pravdě nevadí upřímná kritika. Nikdy nezapomínejte na to, že netolerance je maska, pod kterou se skrývají tajné pochybnosti o pravdivosti přesvědčení. Žádného člověka nemůže nikdy vyvést z rovnováhy postoj jeho bližního, jestliže má dokonalou důvěru v pravdu, ve kterou z celého srdce věří. Odvaha je nekompromisně čestná důvěra člověka v předměty své víry. Upřímní lidé se nebojí kritického posouzení svých opravdových přesvědčeních a ušlechtilých ideálů.“

Druhého večera v Rámě Tomáš položil Ježíšovi tuto otázku: „Učiteli, jak mohou noví věřící v tvá učení opravdu vědět, být si skutečně jisti, o pravdě tohoto evangelia království?“

Ježíš Tomášovi odpověděl: „Vaše jistota v to, že jste vstoupili do královské rodiny Otce a v to, že budete žít věčně s dětmi království, je zcela věcí osobní zkušenosti─ve víře ve slovo pravdy. Duchovní přesvědčení se rovná vaší osobní náboženské zkušenosti ve sféře věčných realit božské pravdy; jinak řečeno, rovná se vašemu intelektuálnímu chápání realit pravdy, plus vaše duchovní víra a mínus vaše upřímné pochybnosti.

Syn je od přírody obdařen životem Otce. Tím, že jste obdařeni živým duchem Otce, jste proto syny Božími. Přežijete váš život v těle na materiálním světě, protože jste spojeni s živým duchem Otce, darem věčného života. Ovšem mnozí již měli tento život předtím, než jsem přišel od mého Otce a mnoho dalších přijalo tento duch, poněvadž uvěřili mému slovu; ale já prohlašuji, že až se vrátím k Otci, pošlu jeho ducha do srdcí všech lidí.

Přestože vy nevidíte, jak božský duch pracuje ve vašich myslích, existuje praktická metoda pro zjištění té míry, do jaké jste předali kontrolu nad vašimi duševními silami vedení a řízení tohoto ve vás pobývajícího ducha nebeského Otce a to je stupeň vaší lásky ke svým bližním. Tento duch Otce nese v sobě lásku Otce a tak jak ovládá člověka, tak neomylně vede k božské úctě a láskyplnému vztahu ke svým bližním. Zpočátku věříte, že jste syny Božími proto, že moje učení vám pomohlo lépe vnímat vnitřní vedení ve vás pobývající duchovní přítomnosti vašeho Otce; ale brzy Duch Pravdy bude rozlit na celé lidstvo a bude žít mezi lidmi a učit všechny lidi tak, jak já žiji nyní mezi vámi a říkám vám slova pravdy. A tento Duch Pravdy, mluvící k duchovním schopnostem vašich duší, vám pomůže poznat, že jste syny Božími. On bude věrným důkazem toho, že ve vás přebývá přítomnost Otce─váš duch, který bude potom přebývat ve všech lidech, jak dnes přebývá v některých─a říká vám, že jste ve skutečnosti syny Božími.

Každé pozemské dítě, které následuje vedení tohoto ducha, časem pozná vůli Boha a ten, kdo se odevzdá vůli mého Otce bude žít věčně. Cesta z pozemského života do věčnosti vám doposud nebyla objasněna, ale ta cesta je, vždy byla a já jsem přišel, abych tuto cestu udělal novou a živou. Ten, kdo vstupuje do království, má již věčný život─nikdy nezahyne. Ale mnoho z tohoto vy lépe pochopíte poté, až se vrátím k Otci a budete moci vidět vaši současnou zkušenost retrospektivně.“

A všichni, kteří slyšeli tato blahoslavená slova, byli nesmírně povzbuzeni. Židovská učení byla nejasná a neurčitá ve vztahu ke spasení čestných a proto bylo osvěžující a inspirující pro stoupence Ježíše slyšet tato jasná a pozitivní slova ujištění o věčném životě všech věrných věřících.

Apoštolové pokračovali v kázání a křtění věřících a současně dodržovali zvyk navštěvovat dům od domu, utěšovat sklíčené a pomáhat nemocným a postiženým. Apoštolská organizace se rozšířila, protože každý z apoštolů Ježíše měl za společníka jednoho z apoštolů Jana; Abnér byl společníkem Ondřeje; a tento systém trval až do doby, kdy odešli do Jerusalema na příští Paschu.

Speciální instrukce, dané Ježíšem během jejich pobytu v Zabulónu, se týkaly především dalších diskuzí o společných závazcích ke království a obsahovaly učení, určené pro objasnění rozdílů mezi osobní náboženskou zkušeností a společenskými náboženskými povinnostmi. To byl jeden z mála případů, kdy Učitel hovořil o společenských aspektech náboženství. Po celou dobu svého pozemského života Ježíš dal velmi málo instrukcí svým stoupencům, týkajících se zespolečenštění náboženství.

V Zabulónu žili lidé smíšené rasy; nebyli to ani židé, ani jinověrci a jen málo uvěřilo v Ježíše, přestože slyšeli o vyléčení nemocných v Kafarnaumu.

4. Evangelium v Jirónu

V Jirónu, jako i v mnoha dokonce menších městech Galileje a Judeji, byla synagoga a na počátku své služby Ježíš obvykle v sobotu v těchto synagogách vystupoval. Někdy mluvil při ranní bohoslužbě a Petr, nebo některý z jiných apoštolů kázali odpoledne. Ježíš a apoštolové také často učili a kázali v synagoze při večerních shromážděních během týdne. I když náboženští vůdcové v Jerusalemu byli k Ježíšovi stále více nepřátelští, nevykonávali přímou kontrolu nad synagogami mimo Jerusalem. K tomu došlo až v pozdějším období veřejné služby Ježíše, kdy dokázali vytvořit takový rozšířený názor proti němu, že téměř všechny synagogy před jeho učením dokázali zavřít. Ale v této době byly ještě všechny synagogy v Galileji a v Judeji pro něho otevřeny.

Jirón se nacházel v oblasti, kde v té době probíhala rozsáhlá těžba nerostů a poněvadž Ježíš se nikdy předtím nesetkal se životem horníků, strávil většinu svého času během pobytu v Jirónu v dolech. Zatímco apoštolové navštěvovali domy a kázali na veřejných místech, Ježíš pracoval v dolech s těmito podzemními dělníky. Sláva Ježíše jako léčitele se donesla i do této odlehlé vesnice a mnoho nemocných a postižených lidí očekávalo od něho pomoc a mnoho z nich mělo velký prospěch z jeho léčitelské péče. Ale ani v jednom z těchto případů Učitel neudělal takzvané zázračné vyléčení, kromě uzdravení malomocného.

Pozdě odpoledne třetího dne v Jirónu, když se Ježíš vracel z dolů, náhodou procházel úzkou postranní uličkou ke svému místu ubytování. Když přišel těsně ke zchátralé chatrči jednoho malomocného muže, tak ten, který slyšel o jeho slávě léčitele, se ho odvážil oslovit ve chvíli, kdy Ježíš procházel kolem jeho dveří. Klekl si před ním a řekl: „Pane, kdybys jenom chtěl, ty bys mne mohl očistit. Slyšel jsem poselství tvých učitelů a vstoupil bych do království, kdybys mne očistil.“ Malomocný muž takto mluvil proto, že mezi židy měli malomocní zakázáno chodit do synagogy, nebo i navštěvovat veřejné bohoslužby. Tento člověk opravdu věřil, že nemůže být přijat do přicházejícího království, dokud se nevyléčí ze svého malomocenství. A když Ježíš viděl jeho utrpení a slyšel jeho slova oddané víry, jeho lidské srdce bylo dojato a božská mysl byla pohnuta soucitem. Když se Ježíš na něho podíval, muž padl na tvář a klaněl se před ním. Potom Učitel napřáhl své ruce, dotkl se ho a řekl: „Chci─buď čistý.“ A v tu chvíli se muž uzdravil; již nikdy ho malomocenství nepostihlo.

Když Ježíš pozvedl muže na nohy, přikázal mu: „Nikomu neříkej o svém vyléčení, ale v tichosti dělej své povinnosti, zajdi za svým knězem a přines oběti, které nařizoval Mojžíš na důkaz tvého vyléčení.“ Ale tento muž neudělal to, co mu Ježíš přikázal. Místo toho začal rozhlašovat po celém městě, že Ježíš vyléčil jeho lepru a poněvadž ho znala celá vesnice, lidé mohli jasně vidět, že byl ze své nemoci vyléčen. Ale nešel za knězem, jak mu Ježíš přikázal. V důsledku rozhlášení zprávy, že ho Ježíš vyléčil, byl Učitel tak obležen nemocnými, že musel následujícího dne vstát velmi časně ráno a opustit vesnici. Přestože Ježíš se již do města nevrátil, zůstal dva dny v okolí města blízko dolů a pokračoval v dalším vyučování věřících horníků o evangeliu království.

Toto očištění malomocného bylo prvním takzvaným zázrakem, který Ježíš do té doby úmyslně a záměrně vykonal. A byl to případ opravdového malomocenství.

Z Jirónu odešli do Giscaly, kde pobyli dva dny hlásáním evangelia a pak se vypravili do Chorazinu, kde strávili téměř celý týden kázáním radostných zpráv. Ale v Chorazinu nedokázali získat mnoho věřících pro království. V žádném místě, ke Ježíš učil, se nesetkal s takovým všeobecným odmítnutím svého poselství. Pobyt v Chorazinu byl pro většinu apoštolů velmi deprimující a Ondřej s Abnérem měli hodně starostí s udržováním odvahy svých druhů. Bez vzbuzení pozornosti prošli potom Kafarnaumem a šli do vesnice Madón, kde se jim dařilo poněkud lépe. V myslích apoštolů převládala myšlenka, že jejich neúspěch v těchto městech, které nedávno navštívili, byl kvůli naléhání Ježíše, aby se zdrželi ve svém učení a kázání nazývat ho léčitelem. Jak moc si přáli, aby opět vyléčil dalšího malomocného, nebo nějakým jiným způsobem projevil svoji moc a tak přilákal pozornost lidí! Ale Ježíš byl chladný k jejich naléhavým urgencím.

5. Návrat do Kány

Apoštolská skupina se velmi rozradostnila, když Ježíš oznámil: „Zítra jdeme do Kány.“ Oni věděli, že v Káně budou mít vnímavé posluchačstvo, protože Ježíš tam byl dobře znám. Dařilo se jim tam úspěšně přivádět lidi do království, když pak na třetí den přijel do Káně jistý významný občan Kafarnaumu, jménem Titus, který částečně věřil v království a jehož syn byl velmi vážně nemocen. On slyšel, že Ježíš je v Káně a rychle se tam vydal, aby se s ním setkal. Věřící v Kafarnaumu si mysleli, že Ježíš dokáže vyléčit jakoukoliv nemoc.

Když tento urozený muž našel Ježíše v Káně, naléhavě ho prosil, aby s ním ihned odešel do Kafarnaumu a vyléčil jeho trpícího syna. Zatímco apoštolové stáli opodál v napjatém očekávání, Ježíš, dívajíc se na otce nemocného chlapce, řekl: „Jak dlouho to s vámi ještě vydržím? Síla Boží je mezi vámi, ale vy neuvěříte, pokud neuvidíte znamení a zázraky.“ Ale tento aristokrat Ježíše prosil: „Můj Pane, já věřím, ale pojď než můj syn zemře, protože když jsem od něho odcházel, byl již na pokraji smrti.“ A Ježíš sklonil na krátkou chvíli hlavu v tichém rozjímání a pak řekl: „Vrať se domů; tvůj syn bude žít.“ Titus věřil slovům Ježíše a spěchal zpět do Kafarnaumu. A když přicházel ke svému domu, jeho služebníci mu běželi v ústrety a volali: „Raduj se pane, tvému synovi je lépe─bude žít.“ Potom se Titus služebníků zeptal, v kolik hodin se synův stav začal zlepšovat a když mu řekli, že horečka ho opustila včera kolem sedmé hodiny, otec si upamatoval, že to bylo zhruba v té době, kdy Ježíš řekl: „Tvůj syn bude žít.“ A od té chvíle Titus věřil celým svým srdcem a jeho celá rodina věřila také. Tento syn se stal vynikajícím služebníkem království a později položil svůj život s těmi, kteří trpěli v Římě. Přestože celá domácnost Tita, jejich přátelé a také apoštolové považovali tuto příhodu za zázrak, zázrak to nebyl. Alespoň to nebyl zázrak vyléčení fyzické nemoci. Byl to pouze případ využití apriorní znalosti průběhu přírodního zákona, ke kterému se Ježíš velmi často uchyloval po svém křtu.

A znovu byl Ježíš přinucen spěšně odejít z Kány, protože tato druhá příhoda tohoto druhu přilákala nesmírnou pozornost k jeho činnosti v této vesnici. Místní obyvatelé si pamatovali vodu a víno a nyní se tvrdilo, že vyléčil syna aristokrata na tak velkou dálku a proto přicházeli za Ježíšem nejenom se svými nemocnými a postiženými bližními, ale posílali také posly s prosbami, aby vyléčil trpící na dálku. A když Ježíš viděl, že byl vyburcován celý kraj, řekl: „Odejdeme do Naimu.“

6. Naim a syn vdovy

Tito lidé věřili ve znamení; byli generací, vyhlížející zázraky. V té době lidé ve střední a jižní Galileji spojovali jméno Ježíše a jeho osobní služby se zázraky. Desítky, stovky poctivých lidí, trpících z čistě nervových potíží a postižených emocionálními poruchami, přicházely k Ježíšovi a potom se vracely domů ke svým přátelům, sdělujíc jim, že Ježíš je vyléčil. A tito nevědoucí a prostí lidé považovali takové případy duševního vyléčení za fyzické vyléčení, za zázračná uzdravení.

Když se Ježíš snažil odejít z Kány a jít do Naimu, šel za ním obrovský dav věřících a mnoho zvědavců. Očekávali, že budou svědky zázraků a divů a neměli být zklamáni. Když se Ježíš a jeho apoštolové přiblížili k městské bráně, potkali pohřební průvod na cestě k nedalekému hřbitovu pohřbít jediného syna vdovy z Naimu. Tato žena byla velmi vážená a půlka vesnice šla za nosiči már s údajně mrtvým chlapcem. Když pohřební průvod přišel k Ježíšovi a jeho stoupencům vdova a její přátelé Ježíše poznali a prosila ho, aby přivedl jejího syna zpět k životu. Jejich očekávání zázraku dosáhlo takového stupně, že si mysleli, že Ježíš je schopen vyléčit každou lidskou nemoc a proč by takový léčitel nedokázal také probudit mrtvého? Ježíš, poněvadž byl natolik obtěžován, vykročil vpřed, nazvedl plátno, kryjící máry a prohlédl si chlapce. Zjistivši, že chlapec neumřel, uvědomil si, jakou tragédii může odvrátit jeho přítomnost; proto se obrátil k matce a řekl: „Neplač. Tvůj syn není mrtev; on spí. On se k tobě vrátí. „ A potom vzal chlapce za ruku a řekl: „Probuď se a vstaň.“ A jinoch, který byl považován za mrtvého, se ihned posadil a promluvil a Ježíš je všechny poslal zpět do jejich domovů.

Ježíš se snažil uklidnit přítomný dav a marně se pokoušel vysvětlit, že jinoch nebyl ve skutečnosti mrtvý, že ho nevrátil z hrobu, ale bylo to zbytečné. Zástup lidí, který ho následoval a celá vesnice Naim byli vzrušeni do nejvyššího stupně emoční nepříčetnosti. Mnohé zachvátil strach, jiné panika, zatímco ostatní padli na kolena a začali se modlit a naříkat nad svými hříchy. Trvalo to až dlouho po setmění, než se podařilo povykující dav rozpustit. A samozřejmě, nehledě na Ježíšovo prohlášení, že chlapec nebyl mrtev, všichni tvrdili, že byl vykonán zázrak, že dokonce mrtvý byl vzkříšen. Přestože jim Ježíš řekl, že jinoch byl jenom v hlubokém spánku, oni to považovali za způsob jeho řeči a připomínali, že on vždy se snažil s velkou pokorou skrýt své zázraky.

A tak se po celé Galileji a Judeji rozneslo, že Ježíš vzkřísil z mrtvých syna vdovy a mnoho z těch, kteří tuto zprávu slyšeli ji uvěřili. Ježíš nikdy nedokázal plně přesvědčit dokonce ani své apoštoly o tom, že syn vdovy nebyl opravdu mrtvý když mu nařídil, aby se probudil a vstal. Ale podařilo se mu je přesvědčit natolik, že se tato příhoda neobjevila v žádných pozdějších písemných záznamech, kromě Lukášových, který ji popsal na základě něčího vyprávění. A znovu velký dav oblehl Ježíše jako lékaře, takže časně ráno následujícího dne odešel do Én-dóru.

7. V Én-Dóru

V Én-dóru Ježíš unikl na několik dní pokřikujícímu davu, požadujícího fyzické vyléčení. Během jejich pobytu v tomto místě Učitel vyprávěl, pro poučení apoštolů, příběh o králi Saulovi a čarodějnici z Én-dóru. Ježíš bez obalu apoštolům řekl, že svedené a vzpurné midbytosti, které se často vydávají za duchy zemřelých, budou brzy pod kontrolou, takže již nebudou moci dělat takové zvláštní věci. Řekl svým stoupencům, že až se vrátí k Otci a až rozlije svůj duch na celé lidstvo, takové poloduchovní bytosti─takzvaní nečistí duchové─již nebudou moci ovládnout slabomyslné a zlovolné smrtelníky.

Ježíš ještě svým apoštolům vysvětlil, že duch zemřelého člověka se nevrací zpátky na svůj rodný svět, aby komunikoval s živými bližními. Pouze po skončení soudního období je možné, aby se vzestupný duch smrtelného člověka vrátil na zem a to jen ve výjimečných případech jako součást duchovního řízení planety.

Po dvoudenním odpočinku Ježíš řekl apoštolům: „Ráno se vrátíme do Kafarnaumu, kde zůstaneme a budeme učit, dokud se lidé na venkově nezklidní. Ve svých domovech se do té doby alespoň částečně vzpamatují z tohoto rozrušení.“

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved