Kapitola 143 Putování Samaří

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 143

Putování Samaří

KE KONCI června roku 27 n.l. kvůli narůstajícímu odporu židovských náboženských vládců Ježíš a jeho dvanáct apoštolů odešli z Jerusalema. Své stany a skrovné osobní movitosti uskladnili v domě Lazara v Betanii. Na cestě na sever do Samaří zůstali na sobotu v Bét-elu. Tady kázali několik dní lidem, kteří přišli z Gophny a Efrajimu. Skupina občanů Arimatie a Thamny přišla, aby Ježíše pozvala na návštěvu jejich vesnic. Učitel a jeho apoštolové strávili více než dva týdny učením židů a samařanů této oblasti, z nichž mnozí přišli až z Antipatridy uslyšet radostné zprávy o království.

Obyvatelé jižní části Samaří poslouchali Ježíše rádi a apoštolové, s výjimkou Jidáše Iškariotského, dokázali překonat většinu svých předsudků vůči samařanům. Pro Jidáše to bylo velmi obtížné mít tyto samařany v lásce. Poslední červencový týden Ježíš a jeho druhové byli připraveni na odchod do nových řeckých měst Faselis a Archelai u Jordánu.

1. Kázání v Archelai

V první polovině srpna se středem činnosti apoštolské skupiny stala řecká města Archelai a Faselis, kde poprvé měli příležitost kázat téměř výlučně nežidovským skupinám—Řekům, Římanům, a Syřanům,—protože v těchto dvou řeckých městech bydlelo velmi málo Židů. Při setkávání se s těmito římskými občany narazili apoštolové na nové potíže při hlásání poselství o přicházejícím království a čelili novým námitkách proti učení Ježíše. Při jedné z mnoha večerních porad se svými apoštoly, Ježíš pozorně naslouchal častým zkušenostem dvanáctky z jejich osobní práce o těchto námitkách proti evangeliu království.

Filip položil otázku, která charakterizovala jejich nejčastější potíže. Zeptal se: „Učiteli, tito Řekové a Římané zlehčují naše poselství, říkají, že takové učení se hodí jenom pro slabochy a otroky. Oni tvrdí, že pohanské náboženství převyšuje naše učení, protože podněcuje schopnosti silného, pevného a průbojného charakteru. Prohlašují, že přeměníme všechny lidi do oslabených jedinců a pasivních neodporovatelů, kteří brzy zmizí z povrchu zemského. Tebe, Učitele, mají rádi a otevřeně přiznávají, že tvoje učení je nebeské a ideální, ale nebudou ho brát vážně. Oni tvrdí, že tvé náboženství není z tohoto světa; že lidé nemohou žít tak, jak ty učíš. A teď Učiteli, co máme říkat těmto jinověrcům?“

Když Ježíš vyslyšel podobné námitky proti evangeliu království od Tomáše, Natanaela, Šimona Zélóta a Matouše, apoštolům řekl:

„Já jsem přišel na tento svět vykonat vůli mého Otce a odhalit jeho láskyplný charakter celému lidstvu. Toto, moji bratři, je moje poslání. A to je jediná věc, kterou budu činit, bez ohledu na nepochopení mého učení židy či jinověrci této doby, nebo další generace. Ale neměli byste přehlédnout fakt, že i božská láska má svoji přísnou disciplinu. Láska otce ke svému synovi častokrát donutí otce k potlačení nerozumných jednáních svých nerozvážných potomků. Dítě ne vždy pochopí moudré a láskyplné motivy otcových výchovných metod. Ale já vám prohlašuji, že můj Otec v Ráji vládne vesmíru vesmírů podmanivou silou své lásky. Láska je největší ze všech duchovních realit. Pravda je osvobozujícím odhalením, ale láska je nejvyšší vztah. A bez ohledu na to jaké chyby dělají vaši současníci v řízení dnešního světa, v budoucí epoše bude evangelium, která hlásám, vládnout tomuto stejnému světu. Nejvyšším cílem lidského vývoje je uctivé uznání otcovství Boha a uskutečnění láskyplného bratrství lidí.

Ale kdo vám řekl, že moje evangelium je určeno pouze pro otroky a slabochy? Podobáte se vy, moji vybraní apoštolové, slabochům? Vypadal Jan Křtitel jako slaboch? Pozorujete, že já jsem zotročen strachem? Pravdou je, že v této generaci je hlásání evangelia zaměřeno na chudé a utlačované. Náboženství tohoto světa opomíjela chudé, ale můj Otec nikoho neupřednostňuje. Kromě toho, chudí této doby jsou prvními, kteří reagují na výzvu pokání a přijmutí synovstva. Evangelium království je třeba kázat všem lidem—Židům i jinověrcům, Řekům i Římanům, bohatým i chudým, svobodným i nesvobodným—a stejnou měrou mladým i starým, mužům i ženám.

Proto, že můj Otec je Bohem lásky a milosrdenství, nemyslete si, že služba království je monotónním pohodlím. Vzestup k Ráji je největším dobrodružstvím všech dob. Služba království na zemi bude vyžadovat od vás a vašich spolupracovníků veškerou vaši a jejich odvahu. Mnoho z vás bude za vaši věrnost evangeliu tohoto království popraveno. Je snadné zemřít v bojové linii, když vaše odvaha je zesílena přítomností vašich bojujících kamarádů, ale položit svůj život pokojně a zcela osamocen za lásku k pravdě, žijící ve vašich smrtelných srdcích, vyžaduje vyšší a hlubší formu lidské odvahy a oddanosti.

Dnes se vám nevěřící mohou vysmívat kvůli tomu, že kážete evangelium neodporování a života bez násilí, ale vy jste prvními dobrovolníky v dlouhé řadě upřímných věřících v evangelium tohoto království, kteří ohromí svět svojí heroickou oddaností těmto učením. Žádné armády světa neprojevily nikdy větší odvahu a statečnost, než jakou vy a vaši věrní nástupci prokážete při hlásání radostných zpráv—otcovství Boha a bratrství lidí po celém světě. Odvaha těla je nejnižší forma statečnosti. Statečnost mysli je vyšší forma lidské odvahy, ale nejvyšší a vrcholnou odvahou je neoblomná věrnost osvíceného člověka svým přesvědčením, založených na hlubokých duchovních realitách. A taková odvaha vytváří hrdinství člověka znajícího Boha. A vy všichni Boha znáte; vy jste vpravdě osobními spolupracovníky Syna Člověka.“

To není všechno, co Ježíš řekl při této příležitosti, ale taková byla jeho úvodní řeč, po které pak ještě dlouze rozváděl a objasňoval toto své prohlášení. Toto byl jeden z nejohnivějších proslovů Ježíše, jaký kdy pronesl k dvanácti apoštolům. Málokdy Učitel mluvil ke svým apoštolům se zjevným silným pohnutím, ale toto byl jeden z těch mála případů, kdy hovořil s očividnou naléhavostí, doprovázenou výrazným rozrušením.

Tento Ježíšův projev se okamžitě projevil na veřejných kázáních a osobní službě apoštolů; od toho dne jejich poselství neslo v sobě nový převažující tón statečnosti. Apoštolové stále více nabývali ducha pozitivní průbojnosti v novém evangelium království. Od toho dne se již tolik nezabývali kázáním o pasivních ctnostech a zakazujících příkazech, vztahujících se k mnohostrannému učení Ježíše.

2. Lekce sebeovládání

Učitel byl zdokonaleným vzorem lidského sebeovládání. Když mu bylo spíláno, on nespílal; když trpěl, nevyhrožoval svým mučitelům; když byl odsouzen svými nepřáteli, jednoduše se podrobil spravedlivému soudu nebeského Otce.

Na jedné z odpoledních porad se Ondřej zeptal Ježíše: „Učiteli, budeme praktikovat sebezapírání jak nás to učil Jan Křtitel, anebo máme usilovat o sebeovládání, ke kterému nabádá tvé učení? V čem se liší tvé učení od učení Jana?“ Ježíš odpověděl: „Jan vás opravdu učil způsobu čestnosti v souladu s názory a zákony jeho otců a tím bylo náboženství sebeanalýzy a sebezapírání. Ale já přicházím s novým poselstvím zapomínáním sebe sama a sebeovládáním. Ukážu vám cestu života, jaká byla odhalena pro mně mým nebeským Otcem.

Opravdu, opravdu vám říkám, že ten, kdo ovládne vlastní já, je větší, než ten, kdo dobude město. Sebeovládání je měřítkem morální podstaty člověka a indikátorem jeho duchovního rozvoje. Ve starém řádu jste se postili a modlili; jako noví tvorové, narodivši se v duchu, se učíte věřit a radovat se. V království Otce se stanete novými tvory; staré věci zmizí; pohleďte, já vám ukazuji, jak všechno se stane novým. A skrze vaši lásku jeden k druhému přesvědčíte svět, že jste přešli z otroctví do svobody, od smrti k věčnému životu.

Sledujíc starou cestu, snažíte se zakazovat a vyžadovat poslušnost a podřízenost pravidlům života; sledujíc novou cestu, jste nejdříve přetvořeni Duchem Pravdy a vaše vnitřní duše je posílena neustálým duchovním obnovováním vaší mysli. Tím získáte schopnost s jistotou a radostně vykonávat laskavě, vhodně a dokonale vůli Boha. Nezapomeňte—je to vaše osobní víra ve významné a ušlechtilé sliby Boha, které vám zajišťují vaši sounáležitost k božské podstatě. Takto, skrze vaši víru a duchovní proměnu se ve skutečnosti stanete chrámy Božími a jeho duch skutečně ve vás pobývá. Jestliže potom ve vás pobývá duch, nejste již déle otroky těla, ale svobodnými, osvobozenými syny ducha. Nový zákon ducha vás obdaří svobodou sebeovládání namísto starého zákona strachu a sebe-zotročování a otroctví sebezapírání.

Mnohokrát, když jste udělali špatnost, snažili jste se obvinit za své činy vliv ďábla, ačkoliv jste ve skutečnosti byli svedeni vašimi vlastními přirozenými sklony. Neřekl vám již dávno prorok Jeremjáš, že lidské srdce je ze všeho nejvíc zrádné a někdy i nesmírně podlé? Jak lehce podlehnete sebeklamu a upadnete do pošetilých obav, všemožných choutek, zotročujících požitků, zášti, závisti a i také pomstychtivé nenávisti!

Spasení se dosáhne znovuzrozením ducha a ne pokryteckými činy těla. Vy jste ospravedlněni vírou a vaše cesta v bratrství je určena ušlechtilostí a ne strachem a sebezapíráním těla, byť děti Otce, které se narodily v duchu, ovládají své já vždy a stále a všechno, co se týká tužeb těla. Když víte, že jste spaseni vírou, máte opravdový mír s Bohem. A všichni, kteří následují cestu tohoto nebeského míru, jsou předurčeni k věčné službě stále vyvíjejících se synů věčného Boha. A pak to není povinnost, ale spíše vaše ušlechtilá výsada očistit svoji mysl a tělo od veškerého zla a usilovat o dokonalost v lásce k Bohu.

Vaše synovství je založeno na víře a strach se vás nedotkne. Vaše radost pochází z důvěry k božskému světu a proto nepodlehnete pochybnostem o realitě lásky a milosrdenství Otce. Je to právě laskavost Boha, která vede lidi k opravdovému a upřímnému pokání. Vaše tajemství ovládání sebe sama je svázáno s vaší vírou v ducha, který pobývá ve vás a vždy působí prostřednictvím lásky. Ani tato spasitelná víra není vaše vlastnictví; je to rovněž Boží dar. A jestli jste děti této živé víry, nejste již déle otroci svého já, ale již vítěznými vládci nad sebou samými, osvobozenými Božími syny.

A tak, děti moje, jestli se narodíte v duchu, jste navždy osvobozeni od vlastního vědomí otroctví života─života sebezapírání a bdělosti nad tužbami těla a přemístíte se do radostného království ducha, kde spontánně přinášíte plody ducha ve svých každodenních životech; a plody ducha jsou podstatou nejvyššího typu radostné a zušlechťující sebekontroly, vrcholů pozemského dosažení smrtelníků─opravdového sebeovládání.

3. Rozptýlení a odpočinek

Přibližně v tuto dobu mezi apoštoly a jejich nejbližšími učedníky vzniklo velké a emocionální napětí. Apoštolové si ještě nezvykli na společný život a práci.. Bylo pro ně stále těžší udržovat harmonické vztahy s učedníky Jana Křtitele. Styk s jinověrci a Samařany byl velkou zkouškou pro tyto Židy. A kromě toho, nedávné Ježíšovy projevy ještě více zvýšily zmatek v jejich myslích. Ondřej si vůbec nevěděl rady; nevěděl co má dál dělat a tak se svými problémy a rozpaky zašel za Ježíšem. Když Ježíš vyslechl potíže vůdce apoštolů, řekl: „Ondřeji, není možné vymluvit slovy lidem jejich obtíže když dosáhnou takového stupně komplikovanosti a když se to týká tak velkého počtu lidí se silně vyhraněnými názory. Já nemohu udělat to o co mne žádáš─nemohu se zapojit do těchto osobních společenských potíží─ale zúčastním se s vámi třídenního oddechu a odpočinku. Jdi za tvými bratry a oznam jim, že všichni půjdete se mnou na horu Sartaba, kde si chci jeden či dva dny odpočinout.

A teď jdi za každým z tvých jedenácti bratrů a řeknu mu  z očí do očí: „Učitel si přeje, abychom s ním odešli na nějakou dobu si odpočinout a oddychnout. Poněvadž jsme všichni v poslední době zakusili hodně duchovního soužení a silný nápor na myšlení, navrhuji, že během tohoto odpočinku se nebudeme vůbec zmiňovat o našich těžkostech a potížích. Mohu se v tomto spolehnout na tvoji spolupráci?“ A tímto způsobem oslov osobně a v soukromí každého z tvých bratrů.“ A Ondřej udělal přesně to, co mu Ježíš poradil.

Tento odpočinek byl úžasným zážitkem pro každého účastníka; nikdy nezapomněli na den výstupu na horu. Po celou dobu cesty nepadlo prakticky ani slovo o jejich potížích. Po dosažení vrcholu hory si je Ježíš posadil kolem sebe a řekl: „Moji bratři, vy všichni se musíte naučit významu oddechu a účinnosti odpočinku. Musíte si uvědomit, že nejlepším způsobem pro vyřešení určitých spletitých problémů je na čas je opustit. Potom, když se k nim vrátíte svěží díky vašemu odpočinku, nebo modlení, budete schopni řešit vaše problémy s jasnější hlavou a pevnější rukou, nemluvě o odhodlanějším srdci.“

Následující den zadal Ježíš každému z apoštolů téma pro diskuzi. Celý den byl věnován vzpomínkám a rozhovorům o věcech nesouvisejících s jejich náboženskou prací. Na okamžik byli pohoršeni, když Ježíš dokonce opomenul poděkovat slovně při lámání chleba při jejich poledním obědě. To bylo vůbec poprvé, kdy ho viděli zanedbat takovou formálnost.

Když se vydali na horu, Ondřej měl hlavu plnou problémů. Jan měl nesmírný zmatek ve svém srdci. Jakub byl bolestně ustaraný ve své duši. Matouš byl ve velké finanční tísni kvůli tomu, že pobývali a cestovali mezi jinověrci. Petr byl přepracovaný a poslední dobou byl více náladový než obvykle. Jidáš prožíval časté záchvaty citlivosti a sobeckosti. Šimon byl neobyčejně zmaten ve svých snahách usmířit svůj patriotismus s láskou k bratrství lidí. Filip byl ve stále větších a větších rozpacích kvůli tomu, jak se věci vyvíjely. Natanael měl méně humoruod chvíle, kdy přišli do kontaktu s populací jinověrců a Tomáš byl uprostřed období silné deprese. Pouze dvojčata byla normální a neznepokojena. Každý z nich byl v situaci, kdy vůbec nevěděl jak vycházet mírumilovně s učedníky Jana Křtitele.

Na třetí den, kdy se vydali na cestu dolů s hory a zpět do svého tábora, nastala s nimi obrovská změna. Udělali důležitý objev, že mnoho lidských těžkostí ve skutečnosti neexistuje, že mnohé naléhavé problémy jsou výplodem přehnaného strachu a výsledkem zveličených obav. Poznali, že všechny takové potíže se nejlépe vyřeší tím, že se opustí; odchodem od svých problémů se tyto vyřeší samy.

Návrat z tohoto odpočinku byl začátkem období výrazně zlepšených vztahů se stoupenci Jana. Většina z dvanácti apoštolů se ve skutečnosti rozveselila, když v důsledku třídenního odpočinku od rutinních povinností života zpozorovala změnu stavu mysli každého z nich a viděli, že se zbavili nervózní podrážděnosti. Monotónní kontakt s lidmi nese sebou vždy nebezpečí značného znásobení potíží a zvětšení problémů.

Jen málo jinověrců ve dvou řeckých městech Archelai a Faselis uvěřilo v evangelium, ale dvanáct apoštolů získalo cennou zkušenost ze své první rozsáhlé práce s výlučně nežidovským obyvatelstvem. Jedno pondělní ráno uprostřed měsíce, řekl Ježíš Ondřejovi: „Vydáme se do Samaří.“ A ihned vyrazili do města Sychar, ležícího nedaleko od studny Jákoba.

4. Židé a Samařané

Po více než šest set let židé Judeji a později také židé Galileje chovali k Samařanům nenávist. Tato nevraživost mezi Židy a Samařany vznikla takto: „Asi sedm set let před naším letopočtem král Asýrie Sargon při potlačování vzpoury ve střední Palestině zajal a odvlekl do zajetí přes dvacet pět tisíc Židů severního království Izraele a na jejich místo přestěhoval téměř stejný počet potomků Kútů, Sefarvitů a Chamaťánů. Později Ashurbanipal poslal ještě jiné kolonisty žít v Samaří.

Náboženské nepřátelství mezi Židy a Samařany začalo po návratu Židů z babylonského zajetí, kdy se Samařané snažili zabránit znovu vybudování Jerusalema. Později si popudili Židy proti sobě, když nabídli přátelskou pomoc armádám Alexandra. Za jejich přátelství dal Alexandr Samařanům svolení postavit chrám na hoře Gerizím, kde uctívali Jahveho a své kmenové bohy a vykonávali obětní rituály, v mnohém se podobající chrámovým bohoslužbám v Jerusalemu. V tomto uctívání pokračovali až do doby Makabejců, kdy Jan Hyrkán jejich chrám na hoře Gerizím zničil. V době svého působení mezi Samařany po smrti Ježíše apoštol Pavel uskutečnil mnoho shromážděních na místě tohoto dávného chrámu Samařanů.

Nepřátelství mezi Židy a Samařany se stalo letitým a historickým; od dob Alexandra velmi rychle ubýval jakýkoliv styk mezi nimi. Dvanáct apoštolů nemělo nic proti tomu kázat v řeckých a jiných nežidovských městech Dekapoli a Sýrie, ale jejich oddanost byla podrobena těžké zkoušce, když jim Ježíš řekl: „Jdeme do Samaří.“ Ale za ten více než rok prožitý s Ježíšem se u nich vyvinula taková forma osobní loajality, která posílila jejich víru v jeho učení a přesáhla jejich předsudky proti Samařanům.

5. Žena ze Sycharu

Když Učitel a dvanáct apoštolů dorazili k Jákobově studni, Ježíš se cítil z cesty unaven a proto zůstal u studny, aby si odpočinul, zatímco Filip si vzal apoštoly s sebou, aby mu pomohli přinést jídlo a stany ze Sycharu, protože se chystali zůstat nějakou dobu v tomto okolí. Petr a synové Zebedea chtěli zůstat s Ježíšem, ale on je poprosil, aby šli se svými druhy a řekl: „Nebojte se o mně; tito Samařané budou přátelští; pouze naši bratři Židé nám chtějí ublížit.“ A bylo téměř šest hodin tohoto letního večera, když se Ježíš posadil u studny, aby počkal na návrat svých apoštolů.

Voda z Jákobovy studny byla méně minerální než voda ze studní Sycharu a proto byla velmi ceněna jako pitná voda. Ježíš měl žízeň, ale neměl čím nabrat vodu ze studny. Proto když ke studni přišla žena ze Sycharu s nádobou na vodu a chystala ji vytáhnout ze studny, Ježíš ji řekl: „Dej mně napít.“ Tato samařská žena poznala podle jeho vzhledu a oblečení, že Ježíš je žid a podle přízvuku vytušila, že je galilejský žid. Jmenovala se Nalda a byla půvabná. Byla hodně překvapena tím, že židovský muž k ní takto mluví u studny a prosí ji o vodu, protože v té době se považovalo za nevhodné pro úctyhodného muže hovořit se ženou na veřejnosti, tím více pro žida začít rozhovor se Samařankou. Proto se Nalda Ježíše zeptala: „Jak to, že ty žid, prosíš o vodu mne, Samařanku?“ Ježíš odpověděl: „Já jsem tě skutečně požádal o vodu, ale kdybys ty byla schopna porozumět, tak bys mne sama požádala o doušek živé vody.“ Nalda nato řekla: „Ale, pane, ale ty nemáš nic, čím bys táhl a studna je hluboká; odkud tedy vezmeš tuto živou vodu? Jsi větší než náš otec Jákob, který nám tuto studnu dal a sám z ní pil, tak jako jeho synové a jeho dobytek?“

Ježíš odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň, ale kdo se napije vody živého ducha, nebude nikdy žíznit. A tato živá voda se v něm stane pramenem, vyvěrajícím k věčnému životu.“ Nalda mu řekla: „Dej mi napít té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu. Kromě toho, každá samařská žena přijme s radostí cokoliv od takového důstojného žida.“

Nalda si nedokázala vysvětlit Ježíšovu ochotu s ní mluvit. Viděla ve tváři Učitele pečeť čestnosti a svátosti, ale zaměnila vlídnost za obyčejnou důvěrnost a mylně si vyložila jeho obraznou řeč jako formu nadbíhání ji. A protože byla ženou volných mravů, chtěla začít flirtovat, ale Ježíš, dívajíc se přímo do jejích očí, rozkazujícím hlasem řekl: „Ženo jdi a přiveď sem svého muže.“ Tento příkaz přivedl Naldu ke smyslům. Viděla, že špatně odhadla Učitelovu laskavost; pochopila, že si nesprávně vyložila jeho způsob hovoru. Dostala strach; začínala si uvědomovat, že je v přítomnosti neobyčejného člověka a hledajíc ve své mysli vhodnou odpověď, velmi zmateně řekla: „Ale pane, já nemohu zavolat svého manžela, protože já žádného nemám.“ Ježíš nato řekl: „Řekla jsi pravdu, i když jsi měla kdysi manžela, ten, se kterým nyní žiješ, není tvůj manžel. Bylo by lepší, kdybys přestala brát moje slova lehkomyslně a požádala o živou vodu, kterou jsem ti dnes nabídl.“

Tato slova Naldu uklidnila a probudilo se v ní její lepší já. Ona se nestalaneřestnou úplně o své vlastní vůli. Byla bezohledně a neprávem odvržena svým manželem a v naprosté nouzi souhlasila žít s jedním Řekem jako jeho žena, ale bez sňatku. Nalda se teď velmi styděla, že tak bezmyšlenkovitě mluvila k Ježíšovi a kajícně se obrátila na Učitele se slovy: „Můj Pane, lituji toho, jak jsem s tebou mluvila, protože vidím, že jsi svatý muž, nebo možná prorok.“ Nalda se již téměř chystala požádat o přímou a osobní pomoc Učitele, když udělala to, co udělalo předtím i potom mnoho jiných─odbočila od otázky osobního spasení a stočila hovor na teologii a filozofii. Rychle odklonila rozhovor od svých osobních potřeb na teologickou debatu. Ukazujíc na horu Gerizím, pokračovala: „Naši otcové se klaněli na této hoře, jenomže vy tvrdíte, že v Jerusalemu je to místo, kde by se lidé měli klanět; tak kde je tedy to správné místo pro uctívání Boha?“

Ježíš vycítil, že duše této ženy se snaží vyhnout přímému a zpytavému kontaktu s Tvůrcem, ale také viděl, že v této její duši je touha poznat lepší způsob života. Konec konců, srdce Naldy opravdu žíznilo po živé vodě; proto s ní jednal trpělivě a řekl: „Ženo, dovol mně ti říci, že není daleko den, kdy nebudete uctívat Otce ani na hoře, a ani v Jerusalemu. Ale vy nyní uctíváte něco, v čem se nevyznáte─směs náboženstvích mnoha pohanských bohů a nežidovských filozofií. Židé alespoň vědí, koho uctívají; oni odstranili veškerý zmatek tím, že zaměřili svoji úctu k jednomu Bohu, Jahvemu. Ale měla bys mně věřit, když říkám, že ten čas brzy přijde─již teď nastal─kdy všichni upřímní věřící budou uctívat Otce v duchu a v pravdě, protože právě takové uctívače Otec hledá. Bůh je duch a ti, kdo ho ctí, ho musí ctít v duchu a v pravdě. Tvoje spasení není v tom, že víš jak druzí by měli uctívat, nebo kde, ale v tom, abys přijala do svého srdce tuto živou vodu, kterou ti ještě teď stále nabízím.“

Ale Nalda se ještě jednou pokusila vyhnout se rozhovoru o trapné otázce svého osobního života na zemi a stavu její duše před Bohem. Opět se vrátila k otázkám všeobecného náboženství slovy: „Ano, já vím Pane, že Jan kázal o příchodu Obraceče, toho, který bude nazýván Spasitelem a že on, až k nám přijde, nám vše oznámí….“ A v tu chvíli Ježíš přerušil Naldu a řekl se zarážející jistotou: „Já, který s tebou mluvím, jsem on.“

Toto bylo první přímé, jasné a nezastřené prohlášení o své božské podstatě a synovstvu, které Ježíš udělal na zemi; a bylo proneseno ženě, samařské ženě, do této chvíle ženě pochybného charakteru v očích lidí. Ale božské oko vidělo, že proti této ženě hřešili více, než hřešila ona sama o své vlastní vůli a že nyní její lidská duše touží po spasení a touží po něm upřímně a z celého srdce─a to stačilo.

Když se Nalda chystala začít mluvit o své opravdové a osobní touze po lepším a ušlechtilejším způsobu života, právě když byla připravena vyjádřit skutečnou touhu svého srdce, dvanáct apoštolů se vrátilo ze Sycharu a spatřilo Ježíše v důvěrném rozhovoru s touto ženou─touto samařankou a sám─a byli víc než udiveni. Rychle uložili své zásoby a odstoupili stranou; nikdo z nich neměl odvahu mu něco vytknout a mezitím Ježíš Naldě řekl: „Ženo, jdi svoji cestou; Bůh ti odpustil. Od této chvíle budeš žít novým životem. Přijala jsi živou vodu a ve tvé duši vytryskne nová radost a staneš se dcerou Nejsvrchovanějšího.“ A žena, vidíc nelibost apoštolů, zanechala tam svoji nádobu na vodu a utekla do města.

Když se vrátila do města, každému, koho potkala, říkala: „Jděte k Jákobově studni a pospěšte si, protože tam uvidíte člověka, který mně řekl všechno, co jsem kdy udělala. Je možné, že je to Obraceč?“ A než slunce zapadlo velký zástup lidí se shromáždil u Jákobovy studny, aby uslyšel Ježíše. A Učitel jim pověděl opět o živé vodě─daru ducha, pobývajícího v člověku.

Apoštolové se nikdy nezbavili pocitu pohoršení nad Ježíšovou ochotou hovořit se ženami, se ženami pochybného charakteru, dokonce nemravními ženami. Pro Ježíše to bylo značně obtížné vštípit svým apoštolům, že ženy, i takzvané nemorální ženy, mají duše, které jsou schopny přijmout Boha jako svého Otce a tím se stát dcerami Boha a kandidátkami na věčný život. Dokonce o devatenáct stoletích později mnoho lidí projevuje stejnou neochotu přijmout učení Učitele. Také křesťanské náboženství bylo urputně budováno kolem faktu smrti Krista, a ne kolem pravdy jeho života. Svět by se měl více zajímat šťastným a Boha odhalujícím životem Ježíše, než jeho tragickou a bolestnou smrtí.

Následujícího dne Nalda převyprávěla celý příběh apoštolu Janovi, ale ten ho nikdy neodkryl v plném rozsahu ostatním apoštolům a Ježíš o tom s apoštoly podrobněji nemluvil.

Nalda řekla Janovi, že ji Ježíš řekl „všechno, co jsem kdy udělala.“ Jan se chtěl mnohokrát zeptat Ježíše na tento rozhovor s Naldou, ale nikdy to neudělal. Ježíš řekl Naldě pouze o jednom faktu z jejího života, ale jeho pohled do jejích očí a způsob jeho jednání v ní způsobily to, že v její mysli se v jednom okamžiku promítl celý její pestrý život. A právě proto spojila celé toto odkrytí svého uplynulého života s pohledem a slovem Učitele. Ježíš ji nikdy neřekl, že měla pět manželů. Poté, kdy ji její manžel zavrhnul, žila se čtyřmi různými muži a to, s celou její minulostí, se vynořilo v její mysli tak živě ve chvíli, kdy uviděla v Ježíši Božího člověka. Proto potom opakovala Janovi, že Ježíš ji opravdu řekl o ni všechno.

6. Obnovení víry v Samaří

V ten večer, kdy Nalda přivedla ze Sycharu zástup lidí, přejících si uvidět Ježíše, apoštolové se právě vrátili s jídlem a naléhali na Ježíše, aby se s nimi najedl namísto rozmlouvání k lidem, protože celý den byli bez jídla a měli hlad. Ale Ježíš věděl, že se brzy setmí a tak trval na svém rozhodnutí promluvit k lidem, než je pošlou pryč. Když se ho Ondřej snažil přemluvit, aby něco málo pojedl předtím, než bude mluvit k zástupu, Ježíš řekl: “Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Když to apoštolové slyšeli, říkali si mezi sebou: „Přinesl mu někdo nějaké jídlo? Je možné, že mu ta žena dala nejenom napít, ale i něco k jídlu?“ Když je Ježíš slyšel mezi sebou rozmlouvat, než začal mluvit k lidem, dvanácti apoštolům řekl: „Můj pokrm je v konání vůle Toho, který mně poslal a v dokončení Jeho práce. Neříkejte již více, že tolik a tolik času zbývá do sklizně. Pohleďte na tyto lidi, přicházející ze samařského města, aby si nás poslechli; já vám říkám, že pole jsou již zralá pro žně. Ten, kdo žne, dostává odměnu a sklízí úrodu pro věčný život; a následně se rozsévači a ženci radují společně. A tady platí přísloví: jeden seje, druhý žne. Já vás nyní posílám žnout to, na čemž jste nepracovali; jiní pracovali a vy se chystáte sbírat plody jejich práce.“ Tak to řekl a měl na mysli kázání Jana Křtitele.

Ježíš a apoštolové odešli do Sycharu a kázali tam dva dny předtím, než si potom založili tábor na hoře Gerizím. A mnoho z obyvatel Sycharu uvěřilo v evangelium a požádalo o křest, ale v tu dobu Ježíšovi apoštolové ještě nekřtili.

První večer v táboře na hoře Gerizím apoštolové očekávali, že Ježíš je bude kárat za jejich postoj k ženě u Jákobovy studny, ale on se o této záležitosti vůbec nezmínil. Namísto toho před nimi vystoupil s nezapomenutelnou řečí o „realitách, které jsou ústřední v království Božím.“ V každém náboženství je velmi snadné dovolit hodnotám stát se nepřiměřenými a umožnit faktům zaujmout místo pravdy v lidské teologii. Fakt kříže se stal centrální pravdou pozdějšího křesťanství. Ale není centrální pravdou v náboženství, které je možné vytvořit na základě života a učeních Ježíše Nazaretského.

Tématem učení Ježíše na hoře Gerizím bylo následující: přeje si, aby všichni lidé viděli Boha jako Otce-přítele, přesně tak jak on (Ježíš) je jejich bratrem-přítelem. A stále znovu jim vštěpoval, že láska je největším vztahem na světě─ve vesmíru─tak jak pravda je největším vyjádřením dodržování těchto božských vztahů.

Ježíš se odhalil Samařanům tak plně proto, že to mohl udělat bezpečně a také věděl, že se již nikdy nevrátí do srdce Samaří kázat evangelium království.

Ježíš a dvanáct apoštolů žili v táboře na hoře Gerizím do konce srpna. Ve dne kázali Samařanům ve městech o radostných zprávách království─otcovství Boha─a noci trávili v táboře. Práce, kterou Ježíš a dvanáct apoštolů vykonali v těchto samařských městech, získala mnoho duší pro království a ve velké míře připravili cestu pro znamenitou práci Filipa v těchto oblastech po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstáních poté, kdy apoštolové byli vyhnáni krutým pronásledováním věřících v Jerusalemu do všech koutů světa.

8. Učení o modlitbě a zbožnosti

Při večerních poradách na hoře Gerizím Ježíš učil mnohým velkým pravdám a především kladl velký důraz na následující:

Opravdové náboženství je akt jednotlivé duše v jejích vědomých vztazích s Tvořitelem; organizované náboženství je snaha člověka zespolečenštit zbožnost jednotlivých věřících.

Zbožnost─rozjímání o duchovnosti─se musí střídat se službou, kontaktem s materiální realitou. Práci je nutno střídat s hrou; náboženství je nutno vyrovnávat humorem. Hluboká filozofie by měla být odlehčena rytmickou poezií. Napětí života─v čase vznikající napětí osobnosti─je nutno uvolnit uklidňující zbožností. Pocity nejistoty vyvstávající ze strachu před osamoceností osobnosti ve vesmíru je nutno neutralizovat upřímným rozjímáním o Otci a snahou poznat Nejvyššího.

Modlitba je určena k tomu, aby umožnila člověku méně myslet, ale více si uvědomovat; není určena pro zvětšení vědomostí, ale pro rozšíření vnímání.

Zbožnost je určena pro předjímání očekávaného lepšího života a aby potom odrážela tyto nové duchovní hodnoty zpět do současného života. Modlitba podporuje duchovnost, ale zbožnost je božsky tvořivá.

Zbožnost je způsob dívání se k Jednomu pro inspiraci sloužit mnoha. Zbožnost je měřítkem, které měří stupeň odtržení duše od materiálního vesmíru a její současně probíhající spolehlivé připojení k duchovním realitám celého tvoření.

Modlitba je připomínání sebe sama─povznesené myšlení; zbožnost je zapomínání sebe sama─nejvyšší myšlení. Zbožnost je nenucená vnímavost. Opravdový a ideální duševní klid, forma uklidňujícího duševního úsilí.

Zbožnost je akt ztotožňování části s Celým; konečného s Nekonečným; syna s Otcem; je to čas, dělající krok k věčnosti. Zbožnost je akt osobního spojení syna s božským Otcem, osvojení osvěžujících, tvořivých, bratrských a romantických postojů lidskou duší-duchem.

Ačkoliv apoštolové pochopili pouze něco z jeho učení v táboře, ostatní světy je pochopily a další generace na zemi je ještě pochopí.

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved