Kapitola 124 Pokročilé dětství Ježíše

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 124

Pokročilé dětství Ježíše

PŘESTOŽE Ježíš mohl mít v Alexandrii lepší podmínky pro vzdělání než v Galileji, nemohl by tam mít takové skvělé prostředí pro řešení svých vlastních životních problémů při minimální pomoci vzdělání a současně mít obrovskou možnost se neustále setkávat s takovým množstvím mužů a žen ze všech společenských tříd, pocházejících ze všech částí civilizovaného světa. Kdyby zůstal v Alexandrii, jeho vzdělání by bylo usměrňováno židy a bylo by výhradně v židovském duchu. V Nazaretu získal vzdělání a dostal výchovu, které ho vhodněji připravily pro porozumění jinověrcům a které mu daly lepší a vyváženější představu o vzájemných zásluhách východních čili babylonských a západních čili helénistických škol hebrejské teologie.

1. Devátý rok Ježíše (3. rok n.l.)

Ačkoliv by se dalo stěží říci, že Ježíš byl někdy vážně nemocen, měl v tomto roce několik drobných dětských nemocí společně se svými bratry a malou sestrou.

Škola pokračovala a on byl stále oblíbeným žákem, mající každý měsíc jeden týden volna, který i nadále rozděloval rovnoměrně na výlety do sousedních měst se svým otcem, pobyty na strýcově farmě jižně od Nazaretu a rybářské výpravy z Magdaly.

Nejvážnější problém za celou dobu ve škole nastal ke konci zimy, když se Ježíš odvážil vyslovit před chazanem své pochybnosti o učení, které tvrdí, že všechna podobenství, obrazy a malby jsou ve své podstatě modlářstvím. Ježíš rád kreslil krajiny a rovněž rád modeloval rozmanité předměty z hrnčířské hlíny. Všechno tohoto druhu bylo přísně zakázáno židovským zákonem, ale až doposud se mu dařilo vymluvit námitky svých rodičů do takové míry, že mu dovolili v těchto aktivitách pokračovat.

Ale velké potíže opět nastaly ve škole, když jeden ze zaostalých žáků objevil ve třídě na podlaze Ježíšovu uhlokresbu, zobrazující učitele. Byla tam, jasná jako den a mnoho hodnostářů si ji prohlédlo předtím, než komise povolala Josefa a požadovala po něm, aby udělal něco, co by potlačilo nezákonné jednání jeho nejstaršího syna. I když toto nebylo poprvé, kdy Josef a Marie čelili stížnostem o chování svého nadaného a smělého dítěte, toto bylo nejzávažnější obvinění ze všech, která byla doposud proti němu vznesena. Ježíš naslouchal obžalobě svého uměleckého snažení, sedíc na velkém kameni hned za zadními dveřmi. Nelibě nesl to, že za jeho údajné přestupky viní jeho otce; a proto nebojácně vešel dovnitř čelit svým žalobcům. Hodnostáři byli tímto zmateni. Někteří se snažili brát tuto episodu s humorem, zatímco jeden či dva se domnívali, že chlapcovo jednání je svatokrádežné a rouhačské. Josef byl v rozpacích, Marie byla roztrpčena, ale Ježíš trval na tom, aby byl vyslyšen. Dostal slovo, odvážně obhájil svůj postoj a s dokonalým sebeovládáním oznámil, že se bude řídit rozhodnutím svého otce jak v této, tak i ve všech ostatních sporných záležitostech. A komise starších se v tichosti rozešla.

Marie se snažila přemluvit Josefa, aby dovolil Ježíšovi modelovat v hlíně doma za předpokladu, že slíbí nedělat nic z této sporné tvorby ve škole, ale Josef cítil, že je nucen přijmout rabínský výklad druhého přikázání. A tak od toho dne Ježíš již nic nenakreslil, nebo nevymodeloval dokud žil v otcově domě. Ale on nebyl přesvědčen o tom, že udělal něco špatného a vzdát se takové oblíbené zábavy byla jedna z velkých zkoušek v jeho mladém životě.

Ve druhé polovině června Ježíš, v doprovodu svého otce, poprvé vystoupil na vrchol hory Tábor. Byl jasný den a výhled byl nádherný. Devítiletému chlapci to připadalo, jakoby se opravdu díval na celý svět, kromě Indie, Afriky a Říma.

Druhá sestra Ježíše, Marta, se narodila ve čtvrtek v noci 13. září. Tři týdny po narození Marty, Josef, který v tu dobu byl doma, začal stavět přístavek k jejich domu, společnou dílnu a ložnici. Pro Ježíše byl vyroben malý pracovní stůl a poprvé vlastnil své vlastní nářadí. Po mnoho let pracoval ve volném čase u tohoto stolu a stal se vynikajícím odborníkem na výrobu ojí.

Tato a následující zimy byly v Nazaretu nejchladnějšími za mnoha desetiletí. Ježíš viděl sníh na horách a několikrát napadl v Nazaretu, kde zůstal na zemi jen krátkou dobu a roztál. Ale až do této zimy Ježíš neviděl led. Skutečnost, že voda může být pevná, tekutá a párou─a on již dávno přemýšlel o páře, unikající z vařících hrnců─nutilo chlapce dlouze rozmýšlet o fyzickém světě a jeho složení; avšak osobnost ztělesněna v tomto dospívajícím mládenci byla celou tuto dobu skutečným tvořitelem a organizátorem všech těchto věcí v celém rozsáhlém vesmíru.

Podnebí v Nazaretu nebylo drsné. Nejchladnější měsíc byl leden s průměrnou teplotou kolem plus 10° C. Během července a srpna byla teplota nejvyšší a pohybovala se mezi 24° C až 32° C. Od hor do Jordánska a údolí Mrtvého moře se podnebí Palestiny pohybovalo od chladného k horkému. A proto židé byli, v určitém smyslu, připraveni žít téměř ve všech různících se klimatických podmínkách světa.

I během nejteplejších letních měsíců vanul od západu vlažný mořský vánek od 10 hodin dopoledne přibližně do deseti hodin večer. Ale čas od času foukaly přes celou Palestinu ostré horké větry z východní pouště. Tyto horké proudy vzduchu obvykle přicházely v únoru a březnu, ke konci dešťového období. V té době se objevovaly osvěžující přeháňky od listopadu do dubna, ale nepršelo stále. V Palestině byly pouze dvě roční období, léto a zima─období sucha a období deště. V lednu začínaly rozkvétat květiny a na konci dubna byla celá země jednou obrovskou rozkvetlou zahradou.

V květnu tohoto roku Ježíš poprvé pomáhal na farmě svého strýce se sklizní obilí. Ještě než měl třináct let dokázal se seznámit prakticky se vším, čím se zabývali muži a ženy v okolí Nazaretu, kromě práce se železem. Když byl starší, po smrti svého otce strávil několik měsíců i v kovárně.

Když nebylo práce a karavanní doprava měla mrtvou sezónu, Ježíš chodil se svým otcem na časté cesty za obchodem, nebo na výlety pro radost, do nedaleké Kány, Én-dóru a Naimu. Ještě jako chlapec často navštěvoval Sepfóris, pouze necelých pět kilometrů na severozápadě od Nazaretu a které od roku 4 př. Kr. do přibližně 25. roku n.l. bylo hlavním městem Galileje a jednou z rezidencí Heroda Antipy.

Ježíš pokračoval ve svém fyzickém, intelektuálním, sociálním a duchovním růstu. Jeho výlety z domu mu značně prospívaly a získal všeobecnější porozumění pro svoji rodinu a také se jeho rodiče v tuto dobu začínali od něho učit stejně jako oni učili jeho. Ježíš byl svérázný myslitel a dobrý učitel, přestože byl ještě tak mladý. Velmi dobře vycházel s dětmi svého věku, ale často mu vadilo jejich pomalé myšlení. Ještě mu nebylo deset let a stal se vůdcem skupiny sedmi chlapců, kteří vytvořili spolek pro rozvíjení rysů mužnosti─fyzických, intelektuálních a náboženských. V okruhu těchto hochů se Ježíšovi podařilo zavést mnoho nových her a různých zdokonalených metod aktivní zábavy.

2. Desátý rok (4. rok n.l.)

Stalo se to pátého července, první sobotu v měsíci, kdy Ježíš, potulující se po krajině se svým otcem, poprvé vyjádřil pocity a myšlenky o tom, že začíná pociťovat neobyčejnou povahu svého životního poslání. Josef pozorně naslouchal závažným slovům svého syna, ale řekl k nim jen velmi málo; úmyslně mu nesdělil nic z toho, co mu bylo známo. Následující den měl Ježíš podobný rozhovor se svojí matkou. Marie rovněž naslouchala chlapcovým názorům, ale ani ona mu k tomu nic neřekla. Uplynuly další dva roky, než Ježíš opět hovořil se svými rodiči o sílícím odhalení v jeho vědomí, týkající se povahy jeho osobnosti a charakteru jeho mise na zemi.

V srpnu přešel v synagoze na pokročilou školu, kde způsoboval neustále potíže svými vytrvalými otázkami a vzrůstající měrou uváděl celý Nazaret víceméně ve zmatek. Jeho rodiče mu neradi zakazovali pokládat tyto znepokojující otázky a jeho hlavní učitel byl velmi zaujat chlapcovou zvídavostí, vnímáním a hladem po vědomostech.

Ježíšovi kamarádi neviděli v jeho jednání nic nadpřirozeného; ve většině ohledech byl vcelku stejný jako oni. Jeho zájem o učení byl poněkud nadprůměrný, ale ne zcela neobvyklý. Jen pokládal ve škole více otázek, než ostatní v jeho třídě.

Snad nejneobvyklejším a výrazným jeho rysem byla neochota bojovat za svá práva. Vzhledem k tomu, že to byl takový dobře vyvinutý mladík na svůj věk, jeho kamarádům se zdálo zvláštní, že měl sklon se nebránit, dokonce ani před nespravedlivostí, nebo před osobními urážkami. Pravda je, že příliš netrpěl kvůli tomuto svému rysu, protože jeho nejlepší kamarád, sousedův syn Jákob, byl o rok starší. Byl synem kameníka, obchodního společníka Josefa. Jákob Ježíše velmi obdivoval a bedlivě dbal na to, aby si nikdo na Ježíše nedovoloval kvůli jeho odporu k fyzickému násilí. Několikrát starší a hrubí mladíci Ježíše napadli, spoléhajíc na jeho obecně známou poddajnost, ale vždy se jim dostalo okamžité a zaručené odplaty z rukou jeho samozvaného ochránce a vždy připraveného obránce, Jákoba, kameníkova syna.

Ježíš byl všeobecně považován za vůdce nazaretských jinochů, kteří směřovali k vyšším ideálům své doby a generace. Jeho mladí kamarádi ho měli opravdově rádi, nejenom proto, že byl čestný, ale také kvůli jeho vzácné a soucitné solidárnosti, založené na lásce a rozvážném soucitu.

V tomto roce začal výrazně upřednostňovat společnost starších osob. Rád se zapojoval do rozhovorů o kulturních, vzdělávacích, sociálních, ekonomických, politických a náboženských věcech se staršími lidmi a jeho hloubka myšlení a bystré pozorovací schopnosti tak přitahovaly jeho dospělé přátele, že vždy byli více než ochotni si s ním popovídat. Do doby, než převzal odpovědnost za celou rodinu, se ho jeho rodiče neustále snažili ovlivňovat, aby se setkával s chlapci svého věku, nebo přibližně jeho věku, než se staršími a více zasvěcenými lidmi, kterým on dával takovou přednost.

Později v tomto roce strávil dva měsíce rybařením se svým strýcem na Galilejském moři a velmi se mu přitom dařilo. Než se stal dospělým mužem, byl z něho zkušený rybář.

Jeho fyzický vývoj stále pokračoval; ve škole patřil k pokročilým a výsadním žákům; doma dobře vycházel se svými mladšími bratry a sestrami, majíc tu výhodu, že byl o tři a půl roku starší než druhý nejstarší bratr. Měl dobrou pověst v Nazaretu, s výjimkou rodičů některých těžkopádnějších dětí, kteří o Ježíšovi mluvili jako o příliš smělém a že postrádá náležitou pokoru a mladickou zdrženlivost. Projevoval vzrůstající tendenci usměrňovat hry svým kamarádům směrem k vážnějším a smysluplnějším způsobům. Byl rozený učitel a jednoduše se nedokázal této činnosti zdržet ani při hraní s jinými dětmi.

Již v útlém věku začal Josef učit Ježíše o různých způsobech živobytí. Vysvětloval mu výhody zemědělství oproti průmyslu a obchodu. Galilea byla krásnější a zámožnější oblastí než Judea a životní náklady tam byly pouze čtvrtinové ve srovnání s Jerusalemem a Judejí. Byla to provincie zemědělských vesnic a prosperujících průmyslových měst. Bylo tam přes dvě stě měst s více než pěti tisíci obyvateli a třicet mělo populaci přes padesát tisíc obyvatel.

Když se poprvé vydal se svým otcem na Galilejské moře, aby se seznámil s rybářským průmyslem, rozhodl se tam, že se stane rybářem; ale pozdější úzké spojení s otcovým řemeslem ho ovlivnilo, aby se stal tesařem a ještě pozdější kombinace vlivů ho přivedla ke konečnému rozhodnutí stát se náboženským učitelem nového řádu.

3. Jedenáctý rok (5. rok n.l.)

V průběhu celého tohoto roku pokračoval chlapec ve výletech z domova se svým otcem, ale také často navštěvoval farmu svého strýce a občas se vypravil do Magdaly, aby si zarybařil se strýcem, který se usadil nedaleko od tohoto města.

Josef i Marie byli často v pokušení projevit nějakou speciální laskavost Ježíšovi, nebo jiným způsobem odhalit své vědění toho, že je zaslíbeným dítětem, synem osudu. Ale oba jeho rodiče byli ve všech těchto záležitostech mimořádně rozumní a prozíraví. V těch několika případech, kdy se ho nějakým způsobem snažili upřednostnit, i v té nejmenší míře, chlapec sám okamžitě odmítl všechnu takovou mimořádnou pozornost.

Ježíš trávil hodně času v dílně pro karavany, kde rozmlouval s cestujícími ze všech částí světa a tím získával ohromnou spoustu informací o mezinárodních událostech, což bylo na jeho věk udivující. Toto byl poslední rok, kdy si mohl naplno užívat volné zábavy a mladické radosti. Od této doby začaly rychle přibývat potíže a odpovědnosti v životě tohoto mládence.

Ve středu večer, 24. června, 5. roku n.l., se narodil Juda. Tento porod sedmého dítěte provázely komplikace. Marie byla po několik týdnů tak těžce nemocná, že Josef zůstal doma. Ježíš byl plně zaneprázdněn pochůzkami pro svého otce a mnoha povinnostmi, vyvstanuvšími vážnou nemocí jeho matky. Již nikdy neměl tento chlapec možnost vrátit se k dětské bezstarostlivosti předchozích let. Od chvíle nemoci své matky─těsně předtím než mu bylo jedenáct let─byl nucen převzít odpovědnosti prvorozeného syna a dělat to všechno o rok či dva dříve, než by normálně toto břemeno bylo naloženo na jeho bedra.

Jeden večer v týdnu strávil s Ježíšem chazan a pomáhal mu zvládnout hebrejské posvátné knihy. Měl velký zájem na vývoji tohoto slibného žáka; proto byl ochoten mu pomáhat mnoha způsoby. Tento židovský pedagog měl silný vliv na tuto sílící mysl, ale nikdy nedokázal pochopit, proč byl Ježíš tak lhostejný ke všem jeho návrhům, aby odešel do Jerusalema a tam pokračoval ve svém vzdělání pod učenými rabíny.

Přibližně v polovině května doprovázel Ježíš svého otce na obchodní cestě do Skythopolis, řeckého města Dekapoli, historického hebrejského města, které se dříve jmenovalo Bét-šan. Během cesty Josef hodně vyprávěl o dávné historii, o králi Saulovi, pelištejcích a pozdějších událostech bouřlivé historie Izraele. Čistota a stavební řešení tohoto takzvaného pohanského města udělaly na Ježíše nesmírný dojem. Obdivoval divadlo pod širým nebem a žasnul nad nádherným mramorovým chrámem, zasvěceným k uctívání „pohanských“ bohů. Josef byl hluboce znepokojen chlapcovým nadšením a snažil se zmenšit tyto příznivé dojmy vychvalováním krásy a velkoleposti židovského chrámu v Jerusalemu. Ježíš se častokrát díval se zvědavostí na toto pozoruhodné řecké město z kopce u Nazaretu a mnohokrát se vyptával na jeho rozsáhlé veřejné stavby a zdobené budovy, ale jeho otec se pokaždé snažil vyhnout odpovědím na tyto otázky. Nyní stáli tváří v tvář krásám tohoto bezbožného města a Josef se nemohl, důstojným způsobem, vyhnout Ježíšovým dotazům.

Náhodou zrovna v tu dobu probíhaly v amfiteátru města Skythopoli roční soutěživé hry a veřejné předvádění fyzické zdatnosti mezi řeckými městy Dekapoli a Ježíš trval na tom, aby ho tam otec vzal a byl tak neodbytný, že mu to Josef nedokázal odepřít. Chlapec byl těmito hrami nadšen a demonstrace fyzického a atletického umění na něho hluboce zapůsobila. Josef byl nepopsatelně otřesen, když viděl chlapcovo nadšení, protože on považoval tato vystoupení za „pohanskou“ okázalost. Po skončení her se Josefovi dostalo největšího překvapení jeho života, když mu Ježíš řekl, že takovou aktivitu schvaluje a naznačil, že by bylo dobré pro mladé muže Nazaretu, kdyby mohli upevňovat své zdraví fyzickým cvičením na čerstvém vzduchu. Josef dlouze a vážně hovořil s Ježíšem o zhoubné podstatě takových aktivit, ale dobře věděl, že chlapce nepřesvědčí.

Ten večer, v pokoji zájezdního hostince, Ježíš poprvé uviděl svého otce rozzlobeného během jejich rozhovoru, když zašel příliš daleko a zapomněl na tradici židovského učení a navrhl, aby se po návratu domů pustili do stavby amfiteátru v Nazaretu. Když Josef uslyšel od svého prvorozeného syna takové protižidovské názory, zapomněl na své obvyklé klidné chování, chytil Ježíše za rameno a rozhněvaně křičel: „synu, již nikdy tě nechci slyšet vyslovit takové odporné myšlenky dokud budu žít.“ Ježíše vyděsil otcův emoční projev; nikdy předtím nemusel čelit síle otcova pobouření a byl nevýslovně ohromen a šokován. Pouze odpověděl: „ano otče, bude tomu tak.“ A již nikdy se Ježíš ani v nejmenším nezmínil o hrách a jiných atletických aktivitách Řeků dokud byl jeho otec na živu.

Ježíš později uviděl řecký amfiteátr v Jerusalemu a pochopil, jak nenáviděné byly tyto věci z židovského pohledu. Nicméně se po celý svůj život snažil zavést myšlenku zdraví prospěšnému odpočinku do svých osobních plánů a také, pokud to jen trochu židovský obyčej dovolil, i do pozdějšího programu pravidelných aktivit svých dvanácti apoštolů.

Ke konci tohoto jedenáctého roku byl Ježíš statný, dobře vyvinutý, rozumně humorný a celkem osvícený jinoch, ale od tohoto roku stále častěji a častěji strávil charakteristická období hluboké meditace a vážného rozjímání. Hodně přemýšlel nad tím, jak bude plnit své povinnosti vůči své rodině a současně být poslušný volání své mise pro svět; on již pochopil, že jeho poslání není omezeno jen na zdokonalení židovského národa.

4. Dvanáctý rok (6. rok n.l.)

Toto byl v životě Ježíše rok nabitý událostmi. Pokračoval ve svých úspěších ve škole a neúnavně studoval přírodu. Současně se více a více věnoval studiu metod, s jejíchž pomocí si člověk vydělává na živobytí. Začal pravidelně pracovat v jejich domácí tesařské dílně a měl dovoleno hospodařit se svým výdělkem, což bylo v židovské rodině velmi neobvyklé. V tomto roce se také naučil mlčet o takových rodinných záležitostech. Začínal si uvědomovat, že svojí otevřeností zapříčinil potíže ve vesnici a proto se stával opatrnějším ve sdělování všeho, co by mohlo způsobit, že bude považován za zvláštního oproti svým kamarádům.

V průběhu tohoto roku prožíval mnohokrát období nejistoty, jestli ne opravdové pochybnosti, vztahující se k podstatě jeho mise. Jeho přirozeně vyvíjející se lidská mysl ještě plně nepochopila realitu jeho dvojí podstaty. Skutečnost, že měl jednu osobnost, činilo potíže jeho vědomí rozpoznat dvojí původ těch faktorů, které tvořily jeho podstatu, spojenou se stejnou osobností.

Od této doby začal ještě mnohem lépe vycházet se svými bratry a sestrami. Byl stále více ohleduplnější, vždy soucitný a starostlivý o jejich blaho a štěstí a měl s nimi dobré vztahy až do doby, kdy začal působit na veřejnosti. Přesněji řečeno, vycházel velmi dobře s Jakubem, Miriam a dvěma mladšími (v tu dobu ještě nenarozenými) dětmi─Ámosem a Rút. Vždy docela dobře vycházel s Martou. Potíže, které doma měl, pramenily hlavně z neshod s Josefem a Judou, především s tím posledním.

Pro Josefa a Marii to byla namáhavá zkušenost mít odpovědnost za výchovu této nevídané kombinace božskosti a lidskosti a zaslouží velké uznání, že tak svědomitě a úspěšně plnili své rodičovské povinnosti. Ježíšovi rodiče si stále více a více uvědomovali, že v jejich nejstarším synovi existuje něco nadlidského, ale nikdy se jim ani v nejmenším nesnilo o tom, že tento zaslíbený syn byl ve skutečnosti a vpravdě samotný stvořitel tohoto lokálního vesmíru věcí a bytostí. Josef a Marie žili a zemřeli, aniž se někdy dozvěděli, že jejich syn Ježíš byl vlastně Tvořitelem Vesmíru, převtělený do smrtelného těla.

V tomto roce se Ježíš zajímal, více než kdy předtím, o hudbu a pokračoval v domácím učení svých bratrů a sester. Přibližně v této době si chlapec začal silně uvědomovat rozdíl v názorech Josefa a Marie, týkajících se podstaty jeho poslání. Hodně přemýšlel o různících se náhledech svých rodičů, když často naslouchal jejich rozhovorům a oni si mysleli, že hluboce spí. Více a více se přikláněl k názoru svého otce, takže jeho matku čekala bolest z uvědomění, že její syn postupně odmítá její vedení v záležitostech, vztahujících se k jeho životní cestě. A jak uplynuly roky, tato trhlina ve vzájemném porozumění se rozšířila. Marie méně a méně chápala význam Ježíšova poslání a vzrůstající měrou tato dobrá matka trpěla selháním svého oblíbeného syna naplnit její bláhová očekávání.

Josef stále více věřil v duchovní podstatu mise Ježíše. A proto se zdá politováníhodné, že z jiných a důležitějších důvodů se nemohl dožít toho, aby viděl naplnění své představy o poskytnutí Ježíše na zemi.

V průběhu tohoto posledního roku ve škole, když mu bylo dvanáct, Ježíš vyslovil svému otci námitky o židovském zvyku dotknout se kousku pergamenu, přibitém na dveřním sloupu, pokaždé při vycházení z domu a vcházení do něj a políbit prst, který se pergamenu dotkl. Součástí tohoto rituálu bylo zvykem říci: „Hospodin ochrání naše příchody a odchody nyní a navždy.“ Josef i Marie opakovaně připomínali Ježíšovi důvody, proč se nemají vytvářet podobizny a kreslit obrazy, vysvětlujíc mu, že takové výtvory mohou být použity pro účel modlářství. Ačkoliv Ježíš nedokázal plně pochopit jejich odsuzování zobrazování a malování, byl velmi zásadový a proto upozornil svého otce na nespornou modlářskou podstatu tohoto tradičního uctívání pergamenu na dveřním sloupku. Po této Ježíšově námitce Josef pergamen odstranil.

Postupem času Ježíš udělal hodně proto, aby změnil způsoby vyjádření jejich náboženských zvyklostí─rodinných modliteb a jiných obyčejů. Mnoho takových podobných věcí bylo možno v Nazaretu uskutečnit, protože jeho synagoga byla pod vlivem liberální školy rabínů, jejíž představitelem byl proslulý nazaretský učitel Jose.

Po celý tento rok a dva následující Ježíš trpěl velkou duševní úzkostí v důsledku své neustálé snahy přizpůsobit svoje osobní názory na náboženské praktiky a společenské způsoby vžitým zásadám svých rodičů. Byl zmaten rozporem mezi naléhavým pocitem být věrný svému vlastnímu přesvědčení a mravní zásadě být poslušný svým rodičům; jeho největší rozpor byl mezi dvěma důležitými přikázáními, která byla v jeho mladistvé mysli nejvyšší. To první bylo: „Buď věrný příkazům tvých nejvyšších představ o pravdě a spravedlnosti.“ To druhé bylo: „Cti otce svého a matku svou, protože ti dali tvůj život a starají se o tebe.“ Nicméně, Ježíš se nikdy nevyhýbal odpovědnosti dělat denně potřebné úpravy mezi věrností svým osobním přesvědčením a povinnostmi ke své rodině a nabyl uspokojení z dosažení harmoničtějšího směšování osobních přesvědčeních a rodinných povinností do mistrného systému skupinové solidarity, založené na věrnosti, čestnosti, toleranci a lásce.

5. Jeho třináctý rok (7. rok n.l.)

V tomto roce přešel nazaretský jinoch z dětství do začínající dospělosti; začal se mu měnit hlas a také ostatní rysy mysli a těla byly svědectvím o blížící se dospělosti.

V neděli večer, 9. ledna 7. roku n.l. se narodil jeho nejmladší bratr Ámos. Juda neměl ještě dva roky a nejmladší sestra Rút nebyla ještě narozena; takže je zřejmé, že Ježíš měl na starost početnou rodinu malých dětí, když jeho otec zemřel náhodnou smrtí v následujícím roce.

Bylo to přibližně v polovině února, kdy Ježíš-člověk uvěřil, že je předurčen vykonat na zemi misi pro osvícení člověka a zjevení Boha. Závažná rozhodnutí, spolu s dalekosáhlými plány, se utvářely v mysli tohoto mladíka, který byl z vnějšího pohledu průměrný židovský hoch z Nazaretu. Vzdělaný život celého Nazaretu sledoval se vzrušením a údivem co všechno se začalo odkrývat v myšlení a jednání nyní dospívajícího tesařova syna.

V prvním dnu týdne, 20. března 7. roku n.l. Ježíš ukončil vzdělání v místní škole, připojené k nazaretské synagoze. Toto byl významný den v životě každé ctižádostivé židovské rodině─den, kdy prvorozený syn je prohlášen „synem zákona“ a vykoupeným prvorozeným synem Pána Boha Izraele, „dítě Nejsvrchovanějšího“ a služebníka Pána celé země.

V pátek předcházejícího týdne se Josef vrátil ze Sepfóris, kde dohlížel na práci na nové veřejné budově, aby byl přítomen při této šťastné události. Učitel Ježíše pevně věřil, že tento pozorný a pilný žák je určen pro nějakou význačnou životní dráhu, nějakou významnou misi. Nehledě na všechny ty potíže, které hodnostáři synagogy měli s Ježíšovými opozičními sklony, byli na chlapce velmi hrdi a již začali připravovat plány, které by mu umožnily odejít do Jerusalemu a pokračovat v jeho vzdělávání v proslulých hebrejských akademiích.

Když Ježíš čas od času slyšel rozhovory o těchto plánech, stále více se utvrzoval v tom, že do Jerusalemu nikdy s rabíny studovat nepůjde. Ale ani v nejmenším se mu nezdálo o tragedii, která měla brzy přijít a která se postaralo o to, že všechny takové plány vzaly za své a zapříčinily to, že musel převzít odpovědnost za obživu a vedení velké rodiny, která se brzy měla skládat z pěti bratrů a tří sester, matky a jeho samého. Ježíš získal větší a delší zkušenost starat se o tuto rodinu, než bylo umožněno Josefovi, jeho otci. A dokázal naplnit cíle, které si následně před sebe postavil: stát se moudrým, trpělivým, rozumějícím a schopným učitelem a nejstarším bratrem pro tuto rodinu─svoji rodinu─tak náhle postiženou zármutkem a tak nečekaně osiřelou.

6. Ceste do Jerusalema

Ježíš, stojící nyní na prahu dospívání a dokončivši formálně vzdělání v synagogských školách, měl nyní právo vydat se do Jerusalema se svými rodiči a zúčastnit se oslav své první Paschi. Svátek Paschi v tomto roce připadl na sobotu, 9. dubna roku 7 n.l. Brzy ráno v pondělí 4. dubna se velká skupina (103 lidí) vydala z Nazaretu na cestu do Jerusalema. Šli na jih směrem k Samaří, ale když dorazili k městu Jizreel, otočili se na východ, prošli kolem hory Gilbóa do údolí řeky Jordán, aby se vyhnuli přechodu přes Samaří. Josef a jeho rodina by rádi šli přes Samaří cestou kolem Jákobovy studny a Bét-elu, ale protože Židé Samařany opovrhovali, rozhodli se jít se svými sousedy cestou údolím Jordánu.

Značně obávaný Archelaos byl sesazen a proto se nemuseli bát vzít Ježíše do Jerusalema. Uplynulo dvanáct let od doby, kdy se první Herodes snažil zabít betlémské děťátko a nikdo by nyní nespojoval tuto záležitost s tímto neznámým mladíkem z Nazaretu.

Ještě než přišli k rozcestí u Jizreelu, tak na levé straně prošli kolem starodávné vesnice Šúnem a Ježíš opět naslouchal příběhu o nejkrásnější dívce celého Izraele, která tady kdysi žila a také o zázračných skutcích proroka Elíši, které se zde udály. Když míjeli Jizreel, Ježíšovi rodiče vyprávěli o činech Achaba a Jezábel a hrdinství Jehúa. Při obcházení hory Gilbóa hodně hovořili o Saulovi, který si vzal život na svazích této hory, o králi Davidovi a událostech, spojenými s tímto historickým místem.

Když obešli úpatí Gilbói, poutníci mohli uvidět na pravé straně řecké město Skythopolis. Dívali se na mramorové stavby z dálky, ale nepřiblížili se tomuto pohanskému městu, aby se neznečistili, protože by se nemohli zúčastnit nadcházejících slavnostních a posvátných obřadů Paschi v Jerusalemu. Marie nemohla pochopit, proč ani Josef, ani Ježíš nechtěli mluvit o Skythopoli. Ona nevěděla o jejich sporu v minulém roce, protože se jí o tom nezmínili.

Cesta nyní vedla rovnou dolů do tropického údolí Jordánu a brzy se před Ježíšovým žasnoucím pohledem objevil křivolaký a stále se kroutící Jordán se svojí lesknoucí se a čeřící se vodou, plynoucí dolů do Mrtvého Moře. Sundali si svoje vrchní oděvy a pokračovali na jih tímto tropickým údolím, obdivujíc bohatá pole obilí a krásné oleandry, obsypané svými růžovými květy, zatímco daleko na severu se tyčila masivní hora Chermón se zasněženými vrcholky a majestátně shlížela dolů na historické údolí. Po více než třech hodinách cesty od Skythopolis přišli k bublajícímu pramenu, kde se utábořili na noc pod hvězdami zalitým nebem.

Druhý den prošli kolem místa, kde se Jabok vlévá do Jordánu a při pohledu na východ v údolí této řeky zavzpomínali na dobu Gedeóna, kdy Midjánovci vtrhli do této oblasti, aby zabrali tuto zemi. Ke konci druhého dne putování se utábořili u úpatí nejvyšší hory, přehlížející údolí Jordánu, hory Sartaba, na jejímž vrcholu byla Alexandrijská pevnost, ve které Herodes věznil jednu ze svých žen a zahrabal tam své dva zardoušené syny.

Třetí den prošli kolem dvou vesnic, které nedávno vystavěl Herodes a všimli si jejich skvostné architektury a krásných palmových zahrad. Se soumrakem dorazili do Jericha, kde zůstali do rána. Ten večer Josef, Marie a Ježíš šli asi dva a půl kilometru k místu, kde se nacházelo prastaré Jericho a kde podle židovské tradice, Jóšua, po kterém byl Ježíš pojmenován, vykonal své proslulé činy.

Na čtvrtý den a poslední den jejich putování, byla cesta jedním souvislým procesím poutníků. Právě začínali vystupovat na kopec, vedoucí k Jerusalemu. Když se přiblížili k vrcholu, mohli vidět přes Jordán na hory za ním a na jih přes netečné vody Mrtvého moře. Na půlcesty k Jerusalemu spatřil Ježíš poprvé Olivovou horu (místo, které se stalo velkou částí jeho dalšího života) a Josef ho upozornil, že Svaté Město leží hned za tímto vrcholem. A mladíkovo srdce začalo prudce bít v radostném očekávání brzkého spatření města a domu svého nebeského otce.

Na východních svazích Olivové hory, u malé vesnice zvané Betanie, se zastavili na odpočinek. Pohostinní vesničané se vyhrnuli, aby poskytli pomoc poutníkům a náhodou se stalo, že Josef a jeho rodina se zastavili poblíž domu nějakého Šimona, který měl tři děti přibližně ve věku Ježíše─Marii, Martu a Lazara. Pozvali nazaretskou rodinu dovnitř, aby jim nabídli občerstvení a vzniklo celoživotní přátelství mezi oběma rodinami. Ježíš se potom v tomto domě mnohokráte zastavil během svého, událostmi bohatého, života.

Přinutili se pokračovat v cestě a brzy stáli na hřebenu Olivové hory a Ježíš poprvé (ve své paměti) uviděl Svaté Město, honosné paláce a inspirující chrám svého Otce. Za celý svůj život Ježíš nikdy nezažil takové čistě lidské vzrušení, které ho v této chvíli naprosto očarovalo, když tam stál toto dubnové odpoledne na hoře Olivové, hltající svůj první pohled Jerusalema. A po letech, na tomto stejném místě opět stál a plakal nad městem, které se chystalo zatratit dalšího proroka─posledního a největšího z nebeských učitelů.

Ale pospíchali vpřed, k Jerusalemu. Bylo to ve čtvrtek odpoledne. Při vstupu do města prošli kolem chrámu a Ježíš nikdy neviděl takové davy lidí. Hluboce přemýšlel o tom, jak se tito Židé tady shromáždili z nejvzdálenějších koutů známého světa.

Zanedlouho dospěli k předem domluvenému místu svého ubytování po dobu týdenní Paschi. Byl to dům zámožného příbuzného Marie, který věděl něco od Zachariáše o dřívější historii Jana a Ježíše. Následující den byl dnem příprav, kdy se připravovali na příslušné oslavy paschální soboty.

Zatímco celý Jerusalem byl na nohou v přípravách na svátek Paschi, Josef našel čas, aby vzal svého syna na návštěvu akademie, kde bylo domluveno, že za dva roky tam opět začne studovat až dosáhne požadovaného věku patnácti let. Josef byl opravdu zmatený, když viděl jak malý zájem Ježíš jeví o všechny tyto pečlivě připravené plány.

Na Ježíše udělal hluboký dojem chrám a s ním spojené všechny bohoslužby a další aktivity. Poprvé od svých čtyř let byl natolik zabrán do svých vlastních myšlenek, že nepokládal mnoho otázek. Nicméně, svému otci položil několik svízelných otázek (tak, jak to dělával dříve) o tom, proč nebeský otec vyžaduje zabíjení tak velkého množství nevinných a bezbranných zvířat. A jeho otec dobře věděl podle výrazu na chlapcově obličeji, že jeho odpovědi a snahy o vysvětlení neuspokojily jeho hluboce myslícího a bystře uvažujícího syna.

Den před paschální sobotou zaplavily smrtelnou mysl Ježíše vlny duchovního osvícení a přeplnily jeho srdce láskyplným soucitem pro duchovně slepé a morálně zaostalé davy, shromážděné kvůli výroční oslavě starověké Paschi. Toto byl jeden z nejpozoruhodnějších dnů, strávených Božím Synem v lidském těle; a v noci, poprvé v jeho pozemském životě, se mu zjevil přidělený posel ze Salvingtonu, pověřený Immanuelem a který mu řekl: „Nastal čas. Je třeba, aby ses začal zabývat dílem svého Otce.“

A tak, ještě dříve než těžké odpovědnosti za nazaretskou rodinu dopadly na jeho mladistvá ramena, nyní přišel nebeský posel, aby připomněl tomuto chlapci, ještě ne úplně třináctiletému, že nastal čas opět převzít odpovědnost za vesmír. Toto byl první čin z dlouhé řady následných událostí, které nakonec vyvrcholily završením poskytnutí Syna na Urantii a znovu položením „vlády vesmíru na jeho lidsko-božská ramena.“

Jak plynul čas, tajemství inkarnace se stávalo pro nás všechny více a více nevysvětlitelným. Bylo pro nás velmi těžké pochopit, že tento chlapec z Nazaretu byl stvořitelem celého Nebadonu. Tak i dnes nerozumíme tomu, jakým způsobem duch tohoto stejného Syna Tvořitele a duch jeho Rajského Otce jsou spojeni s dušemi lidí. Postupně jsme viděli, jak jeho lidská mysl stále více a více rozpoznávala, že v době, kdy žil život v lidském těle, v duchu na jeho ramenou spočívala odpovědnost za celý vesmír.

Tak končí pouť nazaretského chlapce a začíná vyprávění o dospívajícím mladíkovi, vzrůstající měrou si uvědomujícího svoji božskou lidskost a který nyní začíná přemýšlet o své životní cestě na světě a současně se snaží sjednotit svůj rozšiřující se smysl života s tužbami svých rodičů a s jeho povinnostmi vůči své rodině a společnosti svého času a doby.

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved