Kapitola 87 Kulty duchů

   
   Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Koncept kopie

Kniha Urantia

Kapitola 87

Kulty duchů

KULT duchů vznikl jako protiváha vrtošivé smůle; jeho primitivní nábožné rituály byly výsledkem strachu z neštěstí a nesmírné hrůzy ze smrti. Žádné z těchto raných náboženstvích nemělo příliš společného s poznáním Božstva či s úctou k nadlidskému; jejich obřady byly většinou prohibitivní, zaměřené na vyloučení, vypuzení nebo vyhnání démonů. Kult duchů nebyl nic víc než pojistkou proti neštěstí; neměl vůbec nic společného s investicemi, které přinesou vyšší a budoucí výnosy.

Po dlouhou dobu člověk vedl s kultem duchů krutý boj. Nic v historii lidstva nedokázalo vyvolat větší soucit, než tento obraz nejhlubšího zotročení člověka strachem z démonů-duchů. Se zrodem právě tohoto samého strachu lidstvo začalo vylepšovat evoluci náboženství. Lidská představivost se odpoutala od břehů svého já a nezakotví, dokud nedospěje ke koncepci opravdového Božstva, skutečného Boha.

1. Strach z duchů

Smrt vzbuzovala strach, protože znamenala osvobození dalšího ducha z jeho fyzického těla. Pradávní lidé dělali všechno možné pro to, aby předešli smrti, aby se vyhnuli nevyhnutelnému boji s nových duchem. Oni se vždy úzkostlivě snažili přemluvit ducha, aby opustil místo smrti a odešel do záhrobního světa. Duch vyvolával největší strach v domnělé přechodné době mezi jeho objevením se ve chvíli smrti a jeho pozdějším odchodem do země duchů, což byla mlhavá a primitivní představa o pseudonebi.

Ačkoliv divoch připisoval duchům nadpřirozené schopnosti, skoro vůbec si nemyslel, že mají nadpřirozenou inteligenci. Používalo se mnoho triků a lstí ve snaze oklamat a podvést duchy. Civilizovaný člověk stále ještě hodně věří v to, že viditelným projevem zbožnosti nějakým způsobem oklame i vševědoucí Božstvo.

Primitivní lidé se báli nemoci, protože zjistili, že často byla poslem smrti. Jestliže šaman kmene nedokázal vyléčit postiženého jedince, byl tento nemocný člověk obvykle přestěhován z rodinné chýše do nějaké malé, anebo byl ponechán venku, aby tam umřel sám. Obvykle byl dům, ve kterém nastala smrt, zničen; jestli zničen nebyl, tak se mu vždy vyhýbalo a tento strach bránil dávnému člověku stavět důkladná obydlí. To byl také důvod proti zakládání trvalých vesnic a měst.

Když zemřel člen klanu, divoši celou noc seděli a povídali si spolu, protože se báli, že by také zemřeli, kdyby usnuli v blízkosti mrtvoly. Nakažení od mrtvoly dotvrzovalo strach z mrtvého a všechny národy, v té či jiné době, používaly propracované očisťovací obřady za účelem očistit daného člověka po kontaktu s mrtvým. Pradávní lidé věřili, že mrtvole musí být poskytnuto světlo; mrtvé tělo nesmělo nikdy zůstat ve tmě. Ve dvacátém století stále hoří svíčky kolem rakve a lidé stále sedí u mrtvého těla. Takzvaný civilizovaný člověk ještě doposud zcela neodstranil strach z mrtvých těl ze své filozofie života.

Ale, přes všechen tento strach, lidé se stále snažili oklamat duchy. Jestli dům, ve kterém zemřel člověk, nebyl zničen, mrtvola byla vynesena otvorem ve zdi, nikdy ne dveřmi. Tato opatření byla zavedena na oklamání ducha, aby se zabránilo jeho dalšímu setrvání a proti jeho návratu. Pozůstalí se vraceli z pohřbu jinou cestou ze strachu, že by je duch sledoval. Zpětná chůze a řada dalších taktik byly používány na ochranu před návratem ducha z hrobu. Aby ducha oklamali, muži si často vyměňovali oblečení se ženami. Smuteční oblečení bylo navrženo tak, aby zamaskovalo pozůstalé; později mělo vyjádřit úctu mrtvému a tímto způsobem usmířit duchy.

2. Usmiřování duchů

Negativní záměr usmiřovat duchy se v nábožnosti objevil dávno před pozitivním záměrem duchy o něco žádat a prosit. První lidské způsoby uctívání byly projevy obrany, ne úcty. Novodobý člověk pokládá za moudré mít pojištění proti požáru; tak i divoch si myslel, že je moudré být pojištěn proti duchům, přinášející neštěstí. Snaha zajistit takovou ochranu dala vzniknout  metodám a rituálům kultu duchů.

Kdysi si lidé mysleli, že největším přáním ducha je rychlé „uložení“, aby mohl nerušeně odejít do záhrobního světa. Jakékoliv pochybení, nebo vynechání něčeho při vykonávání rituálu ukládání ducha zaručeně zpozdilo jeho návrat do země duchů. O tomto se myslelo, že to znepokojí ducha a takový rozhněvaný duch byl považován za příčinu nesnází, pohromu a neštěstí.

Pohřební obřad vznikl ze snahy člověka přimět duši ducha, aby odešla do svého budoucího domova a pohřební promluva měla za účel informovat nového ducha jak se tam dostat. Bylo zvykem zajistit jídlo a ošacení na duchovu cestu a tyto předměty se pokládaly do hrobu, nebo vedle něho. Divoch věřil, že je zapotřebí doba tří dnů až jednoho roku na „uložení ducha“─na to, aby opustil okolí hrobu. Eskymáci stále věří, že duše zůstává s tělem tři dny.

Po smrti se dodržovalo mlčení, nebo smutek, aby nebyl duch přilákán zpět domů. Běžnou formou smutku bylo sebetrýznění─způsobení tělesných ran. Mnoho pokrokových učitelů se snažilo tomuto zamezit, ale bezúspěšně. Myslelo se, že půst a jiné formy sebezapření utěší duchy, kteří nacházeli potěšení v potížích živých v přechodném období, kdy se potloukali kolem před svým vlastním odchodem do záhrobního světa.

Dlouhá a častá období smuteční nečinnosti byla jednou z velkých překážek rozvoji civilizace. Každý rok byly doslova promarněny týdny a dokonce měsíce tímto neproduktivním a zbytečným truchlením. Skutečnost, že profesionální truchlící byli najímáni pro pohřební obřady ukazuje, že truchlení bylo rituálem a ne opravdovým projevem zármutku. Současní lidé mohou oplakávat mrtvé z úcty a kvůli bolestné ztrátě, ale pradávní lidé to dělali ze strachu.

Jména mrtvých se nikdy nevyslovovala. De facto byla často z jazyka vyloučena. Tato jména se stala tabu a proto tímto způsobem byly jazyky neustále ochuzovány. To nakonec vedlo k rozšiřování symbolické řeči a obrazných výrazů, takových jako „jméno, nebo den, o kterých nikdo nemluví.“

V dávné minulosti se tak lidé usilovně snažili zbavit ducha, že mu nabízeli všechno, co jen bylo možno chtít během života. Duchové chtěli ženy a služebníky; majetný divoch počítal s tím, že alespoň jedna otrokyně bude s ním zaživa pohřbena, když on zemře. Později se stalo zvykem, že vdova spáchala sebevraždu na hrobě svého manžela. Když zemřelo dítě, často byla uškrcena matka, nebo teta či babička, aby dospělý duch mohl doprovázet a pečovat o ducha dítěte. A ti, kteří se takto vzdali svých životů, to dělali velmi ochotně; ve skutečnosti, kdyby porušili zvyk, strach z hněvu ducha by obral jejich život o těch několik málo radostí, kterých se primitivním lidem dostávalo.

Bylo zvykem, že když zemřel náčelník, připravilo se velké množství předmětů, aby ho doprovázely na jeho další cestě; když zemřel otrokář, otroci se zabili, aby mu mohli sloužit v zemi duchů. Na ostrově Borneo tento zvyk stále ještě udržují; otrok je ubodán k smrti, aby jako duch doprovázel svého zemřelého pána. Věřilo se, že duchové zabitých osob se těší na to, že budou mít duchy svých vrahů za otroky; tato představa podnítila lidi k lovení hlav.

Lidé věřili, že duchové mají rádi vůni jídla; kdysi bylo nabízení jídla u pohřebních hostin všeobecným jevem. Primitivní metodou žádosti o milosrdenství, ještě před jezením, bylo hození kousku jídla do ohně za účelem uspokojit duchy a přitom se mumlalo zaříkadlo.

O mrtvých se myslelo, že použijí duchy nástrojů a zbraní, které používali ve svých životech. Rozbít předmět znamenalo „zabít ho“, čímž se uvolnil jeho duch a odešel sloužit do země duchů. Také se konaly majetkové oběti spalováním či zakopáváním. Plýtvání při starověkých pohřbech bylo nesmírné. Pozdější rasy dělaly při těchto obětích smrti papírové modely a nahrazující kresby namísto opravdových předmětů a osob. Obrovský pokrok v civilizaci nastal tehdy, když rodové dědictví nahradilo spalování a zakopávání majetku. Irokézští indiáni provedli mnoho reforem proti plýtvání, spojené s pohřebními obřady. A zachování majetku jim umožnilo stát se nejmocnějšími ze severních červených lidí. O současném člověku se předpokládá, že nemá strach z duchů. Ale zvyk je silný a mnoho pozemského bohatství se stále plýtvá na pohřební rituály a úmrtní obřady.

3. Uctívání předků

Rozvoj kultu duchů nevyhnutelně vedl k uctívání předků, protože se to stalo spojujícím článkem mezi obyčejnými démony a vyššími duchy─předchůdci bohů. Raní bohové byli prostě oslavovaní zemřelí lidé.

Uctívání předků mělo zpočátku blíže ke strachu než k uctívání, ale taková víra rozhodně přispěla k dalšímu šíření strachu před duchy a jejich uctívání. Oddaní vyznavači raných kultů uctívání duchů předků se dokonce báli ze strachu zívnout, aby v tu chvíli do jejich těla nevstoupil zlý duch.

Tradice osvojování dětí vznikla ze snahy mít někoho, kdo po smrti nabídne oběti za pokoj a blahobyt duše. Divoch žil ze strachu před duchy svých soukmenovců a svůj volný čas trávil přípravou pro bezpečný doprovod svého vlastního ducha po smrti.

Většina kmenů zavedla alespoň jednou za rok svátek všech duší. Římané měli dvanáct takových svátků a s nimi spojené obřady každý rok. Polovina všech dnů v roce byla věnována nějakému druhu obřadu, spojeného s těmito starodávnými kulty. Jeden římský císař se pokusil reformovat tyto zvyky snížením počtu svátečních dnů na 135 za rok.

Kult ducha se neustále vyvíjel. Tak jak duchové byli viděni jako přecházející z nedokonalého stadia na vyšší stupeň bytí, tak rozvoj kultu nakonec dospěl k uctívání nebeských duchů a také bohů. Ale bez ohledu na různící se víry ve vyspělejší duchy, všechny kmeny a rasy kdysi jednou věřily na démony.

4. Dobří a zlí duchové

Strach před duchy byl zdrojem všech světových náboženstvích; a mnohé kmeny lpěly věky na staré víře v duchy jednoho typu. Učily, že člověk měl štěstí, protože duch byl uspokojen. Když měl smůlu, znamenalo to, že duch se zlobil.

Jak se s rozvojem kultu duchů šířil strach před nimi, objevila se představa o duších vyššího typu, duších, které nebylo možno jednoznačně ztotožnit s žádným konkrétním člověkem. Byli to vyšší, osvícení duchové, kteří postoupili přes svět démonů do vyšších sfér světa duchů.

Představa existence dvou druhů duchů se postupně pomalu rozšířila po celém světě. Tento nový dualistický spiritismus se nemusel šířit od kmene ke kmeni; vznikl nezávisle ve všech koutech světa. Ve svém vlivu na rozvíjející se evoluční mysl, síla takové ideje nespočívá v její opravdovosti či smysluplnosti, ale spíše v její pochopitelnost a možnosti všeobecného, rychlého a jednoduchého použití.

Ještě později představivost člověka vytvořila koncepci jak dobrých, tak i zlých nadpřirozených sil; někteří démoni nikdy nevyspěli na úroveň dobrých duchů. Raný monospiritismus, založený na strachu před duchy, se postupně vyvíjel do duálního spiritismu, nového konceptu neviditelného řízení pozemských záležitostí. Konečně byly štěstí a smůla zobrazeny tak, že mají své příslušné kontrolory. A všeobecně se věřilo, že z těchto dvou typů je aktivnější a početnější ten, který přinášel neštěstí.

Když nakonec dogma o dobrých a zlých duších dozrálo, stalo se nejrozšířenějším a nejstálejším ze všech nábožných přesvědčeních. Tento dualismus představoval velký nábožensko-filozofický pokrok, protože umožnil člověku vysvětlení jak štěstí, tak i neštěstí a současně mu umožnil věřit v nadmateriální bytosti, které byly do určité míry zásadové ve svém jednání. Od duchů bylo možno očekávat dobré či zlé skutky; nebyli pokládáni za úplně náladové, což si o raných démonech monospiritismu myslela většina primitivních vír. Konečně byl člověk schopen představit si nadmateriální síly, které byly zásadové ve svém chování, což byl jeden z nejvýznamnějších objevů pravdy v celé historii evoluce náboženství a rozvoji lidské filozofie.

Nicméně, evoluční náboženství zaplatilo obrovskou cenu za koncept dualistického spiritismu. Raná filozofie člověka dokázala najít soulad mezi stálostí duchů a střídavým štěstím a neštěstím v životě pouze ustanovením dvou typů duchů: dobrých a zlých. A přestože tato víra umožnila člověku sloučit proměny náhody s konceptem neměnných nadmateriálních sil, tato teorie od té doby ztěžuje věřícím lidem pochopit kosmickou jednotu. Bohům evolučního náboženství zpravidla odporují temné síly.

Tragédie toho všeho spočívá v tom, že když se tyto ideje začaly zakořeňovat v primitivní mysli člověka, v celém světě opravdu nebylo žádných zlých, nebo rozporuplných duchů. Taková nešťastná situace nenastala až do doby po Kaligastiově vzpouře a trvala pouze do Pentekosté. Koncept dobra a zla jako rovnocenných kosmických zásad existuje v hojné míře i v lidské filozofii dvacátého století. Většina světových náboženstvích stále ještě nese kulturní mateřské znamení dávno uplynulých dnů vznikajících kultů ducha.

5. Evoluce kultu duchů

Primitivní člověk viděl duchy a démony s téměř neomezenými právy, ale bez žádných povinností; lidé si mysleli, že duchové berou člověka jako bytost s množstvím povinností, ale bez žádných práv. Věřilo se, že duchové pohlížejí na člověka tak, že neustále selhává ve vykonávání svých duchovních povinností. Všeobecnou vírou lidstva bylo to, že duchové vyžadují nepřetržitou úctu v podobě služby jako daň za nezasahování do lidských záležitostí a i malá nehoda byla připisována jednání duchů. Dávní lidé se tak báli toho, že by mohli opomenout některou poctu, náležící bohům, že když přinesli oběti všem známým duchům, potom udělali další obětní obřad pro „neznámé bohy“ jen proto, aby byli v dokonalém bezpečí.

A tak teď, po jednoduchém kultu ducha, přicházejí obřady rozvinutějšího a relativně složitějšího kultu ducha-démona─službě a uctívání vyšších duchů, vytvořených v primitivní představivosti člověka. Nábožné obřady musí držet krok s evolucí a duchovním progresem. Ale rozšiřující se kult vyžadoval stále více umění sebezabezpečení ve vztahu k víře v nadpřirozené bytosti, samočinné přizpůsobení k duchovnímu prostředí. Průmyslové a vojenské organizace byly přizpůsobením se přírodnímu a sociálnímu prostředí. A tak, jak manželství vzniklo pro uspokojování potřeb dvou různých pohlaví, tak náboženská organizace vznikla jako odpověď na víru ve vyšší duchovní síly a duchovní bytosti. Náboženství představuje přizpůsobení se člověka vlastním iluzím o záhadě náhody. Strach z duchů a následné jejich uctívání byly použity jako pojistka proti neštěstí, jako způsob dosažení blahobytu.

V představách divocha se dobří duchové starají o své věci a po lidech téměř nic nepožadují. Jsou to právě zlí démoni a duchové, které je nutno udržovat v dobré náladě. Proto tedy primitivní lidé věnovali více pozornosti svým škodolibým démonům, než svým dobrotivým duchům.

Myslelo se, že zejména lidský blahobyt provokuje závist zlých duchů a jejich metoda odplaty byla provedena prostřednictvím druhého člověka a s pomocí uhrančivého pohledu. Ta fáze kultu, která byla spojena se snahou vyhnout se působení ducha, se značně zabývala intrikami uhrančivého pohledu. Strach z něho se rozšířil téměř po celém světě. Krásné ženy nosily závoj, aby byly uchráněny před uhrančivým pohledem; následně, mnoho žen, které toužily být považovány za krásné, přijalo tento zvyk. Kvůli tomuto strachu ze zlých duchů, nebylo dětem obvykle dovoleno zůstat venku po setmění a rané modlitby vždy obsahovaly prosbu „zbav nás ode všeho zlého.“

V Koránu je celá kapitola, věnovaná uhrančivému pohledu a magickým kouzlům a Židé v to naprosto věřili. Celý falický kult vznikla jako obrana proti uhrančivému pohledu. Rozmnožovací orgány byly považovány za jediný fetiš, který dokázal učinit uhrančivý pohled bezmocným. Uhrančivý pohled dal vzniknout prvním pověrám o prenatálním značkování dětí─mateřských znaménkách a ve své době byl tento kult prakticky univerzální.

Závist je hluboko zakořeněná lidská vlastnost; proto ji primitivní člověk připsal svým raným bohům. A jakmile se člověk jednou pokusil duchy zmást, brzy je začal podvádět. On řekl: „jestliže duchové žárlí na naši krásu a blahobyt, my se zohavíme a o našich úspěších budeme mluvit málo.“ Raná pokora nebyla proto snížením ega, ale spíše snahou oklamat závistivé duchy a zvítězit nad nimi.

Aby se předešlo žárlivosti duchů na lidský blahobyt, tak se hodně spílalo některým talismanům, nebo milované věci či osobě. Tak vznikl zvyk znehodnocovat pochvalné poznámky, týkající se sebe sama, nebo rodiny a postupně se vyvinul do civilizované skromnosti, zdrženlivosti a zdvořilosti. V souladu s tímto se stalo módním vypadat ošklivě. Krása vzbuzovala závist duchů; naznačovala hříšnou lidskou pýchu. Divoch chtěl mít ošklivé jméno. Tento rys kultu byl značným handicapem pro rozvoj umění a svět zůstal velmi dlouhou dobu temný a ošklivý.

Pod vlivem kultu duchů byl život v nejlepším případě hrou, výsledkem jednání duchů. Budoucnost člověka byla výsledkem jeho snahy, pracovitosti či talentu jenom do té míry, do jaké tyto vlastnosti mohly být použitelné pro ovlivnění duchů. Obřady pro usmiřování duchů byly těžkým břemenem a činily život únavným a doslova nesnesitelným. Od věku ke věku, z pokolení na pokolení, jedna rasa za druhou se snažily zlepšit toto dogma o vyšších démonech, ale žádná generace se to nikdy neodvážila úplně odmítnout.

Úmysly a vůle duchů se zkoumaly s pomocí proroctví, věšteb a znameních. A tato poselství duchů byla vysvětlována předpovědí, jasnovidectvím, magií, očistou a astrologií. Celý kult byl systémem, určeným pro usmíření, uchlácholení a zbavení se duchů prostřednictvím tohoto maskovaného uplácení.

Tak vznikla nová a rozšířená světová filozofie, spočívající na:

1. Povinnosti─to, co se musí udělat, aby duchové byli příznivě nakloněni, nebo alespoň neutrální.

2. Dobru─správné chování a obřady, zaměřené na získání aktivního postoje duchů na svoji stranu.

3. Pravdě─správném pochopení duchů a přístupu k nim a tudíž k životu a smrti.

Nebylo to pouze ze zvědavosti, že pradávní lidé chtěli znát budoucnost; oni se chtěli vyhnout neštěstí. Věštění bylo prostě pokusem uniknout potížím. V té době sny byly považovány za proroctví, zatímco všechno neobvyklé se pokládalo za znamení. Dokonce i dnes civilizované národy upřímně věří ve znamení, symboly a jiné pověrčivé pozůstatky, charakteristické pro rozvoj pradávného kultu duchů. Pomalu, velmi pomalu člověk opouští od těch metod, pomocí kterých tak pozvolna a úmorně vystoupal po evolučních stupních života.

6. Zaklínání a vymítání

Když lidé věřili pouze na démony, náboženský rituál byl více osobním, méně organizovaným. Ale s objevením víry ve vyšší duchy vznikla potřeba používat „vyšší duchovní metody“ pro jednání s nimi. Tento pokus zlepšit a propracovat metody usmiřování duchů vedl rovnou k vytvoření způsobů obrany proti duchům. Člověk se opravdu cítil bezmocný před nekontrolovatelnými silami, působící v pozemském životě a jeho pocit podřadnosti ho dohnal k pokusu nalézt nějaký kompenzující element, nějaký způsob pro vyrovnání nerovností v jednostranném boji člověka versus kosmos.

V počátcích kultu byly lidské snahy ovlivnit jednání démonů omezeny na usmiřování a na pokusy uplatit smůlu. Když rozvoj kultu dospěl ke koncepci dobrých a zlých duchů, tyto obřady se změnily v pokusy pozitivnější povahy, ve snahy získat štěstí. Nábožnost člověka již nebyla úplně negativistická, přičemž člověk se nespokojil jen se snahami získat štěstí; brzy začal vymýšlet systémy, které by mu mohly vynutit spolupráci duchů. Nábožný člověk není již déle bezbranný před neutuchajícími požadavky iluzorních duchů, které si sám vymyslel; divoch začíná vynalézat zbraně, se kterými si může vynutit zásah ducha a přivolat jeho pomoc.

První snahy člověka o obranu byly směřovány proti démonům. Jak plynuly epochy, živí začali vytvářet metody na obranu proti mrtvým. Bylo vynalezeno mnoho způsobů na zastrašování a vyhánění démonů, které je možno citovat následovně:

1. Uříznutí hlavy a svázání těla v hrobě.

2. Kamenování domu zemřelého.

3. Kastrace, nebo zlomení nohou mrtvoly.

4. Pohřbení pod kameny─jeden z původů dnešních náhrobků.

5. Kremace, pozdější vynález na zabránění potíží s duchem.

6. Hození těla do moře.

7. Vystavení těla ve volné přírodě, aby ho sežrala divoká zvířata.

Lidé věřili, že duchy vyruší a vystraší hluk; křik, zvony a bubny je odháněly od živých. A tyto prastaré metody jsou stále ještě v oblibě při „bdění“ u hrobu mrtvého. Pro zahánění nevítaných duchů se používaly páchnoucí lektvary. Vyráběly se ošklivé napodobeniny duchů, aby ti rychle utekli, když se uvidí. Věřilo se, že psi mohou odhalit příchod démonů a že dávají varování svým vytím a kohouti začnou kokrhat, když jsou nablízku. V této pověře má svůj původ větrná korouhev v podobě kohouta.

Za nejlepší ochranu proti démonům byla považována voda. Nadřazena všem ostatním druhům byla svěcená voda, což byla voda, ve které si nohy omyli kněží. Jak o ohni, tak i o vodě, se věřilo, že tvoří nepřekonatelé překážky pro démony. Římané třikrát obešli s vodou mrtvé tělo; ve dvacátém století se tělo kropí svěcenou vodou a umývání rukou na hřbitově je stále ještě židovským rituálem. Křest byl rysem pozdějšího vodního obřadu; primitivní koupel byla náboženským rituálem. Pouze v nedávné době se koupel stala hygienickým návykem.

Ale člověk se nezastavil u vyhánění démonů; prostřednictvím náboženských rituálů a jiných metod se brzy pokoušel zastavit působení duchů. Zaklínání bylo využívání jednoho ducha pro řízení nebo vyhnání druhého a tyto taktiky se také používaly pro zastrašování démonů a duchů. Koncept duálního spiritismu dobrých a zlých sil poskytl člověku dostatek příležitostí pokusit se postavit jednu sílu proti druhé, protože, když silný člověk dokázal přemoci slabšího, tak určitě silný duch dokáže ovládat nižšího démona. Primitivní proklínání byla donucovací metoda, určena k zastrašení nižších duchů. Později se tento zvyk rozšířil na vynášení kleteb na nepřátele.

Dlouhou dobu se věřilo, že navrácením zpět k používání starších obyčejů se mohou duchové a polobohové donutit k žádoucímu jednání. Stejně tak se proviňuje současný člověk. Vy oslovujete jeden druhého běžným každodenním jazykem, ale když se modlíte, uchylujete se ke staršímu stylu jiné generace, takzvanému obřadnému stylu.

Tím se také vysvětluje mnoho případů navrácení k náboženským obřadům sexuálního charakteru, například, k chrámové prostituci. Tyto návraty k primitivním zvykům byly považovány za spolehlivou stráž proti mnoha pohromám. Ve vnímání těchto jednoduchých lidí byly všechny takové moresy zcela zproštěny toho, co by dnešní člověk nazval promiskuitou.

Potom přišel zvyk rituálních přísah, za kterým brzy následovaly zástavy a přísežné sliby. Většina těchto přísežných slibů byla doprovázena sebemučením a sebezmrzačením; později půstem a modlitbou. Následně se na sebezapření pohlíželo jako na spolehlivou přesvědčující metodu; to především platilo v případě potlačení pohlavního pudu. A tak si primitivní člověk brzy osvojil nepopiratelnou přísnost ve svých náboženských zvycích, víru v účinnost sebemučení a sebezapírání jako rituály, schopné přinutit neochotné duchy projevit přízeň ve všem jeho utrpení a strádání.

Současný člověk se již otevřeně nesnaží vytvářet nátlak na duchy, ačkoliv stále projevuje náchylnost ke smlouvání s Božstvem. A proto stále přísahá, klepe na dřevo, drží palce a vykašlávání doprovází nějakou otřepanou frází, která kdysi byla magickým zaklínadlem.

7. Podstata kultu

Životnost kultovního typu společenské organizace spočívala v tom, že poskytoval symboliku, nutnou pro zachování a stimulaci mravních postojů a náboženských projevů oddanosti. Kult vyrostl z tradic „starých rodin“ a byl zvěčněn jako uznávanáí instituce; všechny klany mají kult nějakého typu. Každý inspirující ideál se snaží mít nějaký zvěčňující symbolismus─hledá nějakou metodu pro kulturní projev, který zaručí jeho přežití a rozšíří jeho uskutečňování. A kult dosáhne takového výsledku péčí o emoce a uspokojováním emocí.

Od samého počátku civilizace každé přitažlivé hnutí v sociální kultuře, nebo náboženském rozvoji vyvinulo rituál, symbolický obřad. Čím více byl tento rituál nevědomý, o to silněji uchvátil své stoupence. Kult chránil smýšlení a uspokojoval emoce, ale vždy byl největší překážkou na cestě k sociální přestavbě a duchovnímu progresu.

Přestože kult vždy zpomaluje sociální progres, je to politováníhodné, že tolik dnešních věřících v mravní normy a duchovní ideály nemá přiměřený symbolismus─žádný kult vzájemného zabezpečení─nic, co by dalo pocit sounáležitosti. Ale náboženský kult nemůže být vymyšlen; on musí vzniknout. Neexistují dvě skupiny s identickými kulty, pokud jejich rituály nejsou povinně ustanoveny autoritou.

Raný křesťanský kult byl neúčinnějším, nejpřitažlivějším a nejtrvalejším rituálem, jaký byl kdy vytvořen, nebo vymyšlen, ale většina jeho hodnot byla zničena v době vědeckého věku zrušením tolika jeho původních základních principů. Křesťanský kult byl zbaven života ztrátou mnoha podstatných idejí.

V minulosti se pravda rychle vypěstovala a volně se šířila, když kult byl pružný a jeho symbolika rozpínavá. Nevyčerpatelná pravda a přizpůsobitelný kult podporovaly rychlost sociálního rozvoje. Kult, nemající smysl, kazí náboženství, když se snaží potlačit filozofii a zotročit intelekt; skutečný kult se rozvíjí.

Bez ohledu na nedostatky a vady, každé nové zjevení pravdy dalo vzniknout novému kultu a také nová koncepce Ježíše musí vytvořit novou a odpovídající symboliku. Dnešní člověk musí nalézt nějakou přiměřenou symboliku pro své nové a šířící se ideje, ideály a postoje. Takové povznesené symboly musí vzejít z náboženství života, duchovní zkušenosti. A tato vyšší symbolika vyšší civilizace musí být založena na koncepci Otcovství Boha a musí být naplněna mocným ideálem bratrství člověka.

Staré kulty byly příliš egocentrické; nové musí být výplodem praktické lásky. Tak, jako staré kulty, tak i nový kult musí upevňovat postoje, uspokojovat emoce a podněcovat oddanost, ale musí dělat více: musí podporovat duchovní rozvoj, šířit kosmické významy, posilovat morální hodnoty, povzbuzovat sociální rozvoj a stimulovat vyšší typ osobního nábožného života. Nový kult musí zajistit vyšší cíle žití, které jsou jak dočasné, tak i věčné─sociální a duchovní.

Žádný kult nemůže přetrvat a přispívat k progresu sociální civilizace a individuálnímu duchovnímu rozvoji, pokud není založen na biologickém, sociologickém a náboženském významu rodiny. Přetrvávající kult musí symbolizovat to, co je trvalé v přítomnosti nekončících změn; musí oslavovat to, co sjednocuje proud stále se měnících sociální proměn. Musí se opírat o opravdové významy, povyšovat krásné vztahy a velebit správné hodnoty skutečné ušlechtilosti.

Ale nesmírné potíže v nalezení nové a uspokojující symboliky spočívají v tom, že současní lidé, jako skupina, lpí na vědeckém stanovisku, vyhýbají se pověrčivosti a odmítají nevědomost, zatímco jako jednotlivci všichni touží po tajemství a uctívají neznámé. Žádný kult nemůže přežít, pokud neztělesňuje nějaké mocné tajemství a skrývá něco hodně nedosažitelného. Avšak nová symbolika musí být důležitá nejenom pro skupinu, ale musí být také smysluplná pro jednotlivce. Jakékoliv prospěšné formy symboliky musí být takové, které může jednotlivec uskutečňovat svojí vlastní iniciativou a ze kterých se může těšit také se svými druhy. Jestli by nový kult mohl být dynamický a ne statický, mohl by být opravdu cenným vkladem pro světský, tak i duchovní rozvoj lidstva.

Ale kult─systém symbolických rituálů, sloganů, nebo cílů─nebude fungovat, jestliže je příliš komplikovaný. A kromě toho, musí vyžadovat oddanost a schopnost být loajální. Každé účinné náboženství neomylně vytváří důstojnou symboliku a jeho stoupenci by měli dělat všechno pro to, aby zabránili krystalizaci svého rituálu do záhadných, přetvořených a dusících stereotypních obřadů, které jenom poškozují a zpomalují všechen sociální, morální a duchovní progres. Žádný kult nemůže přežít, jestliže brzdí morální růst a nepodporuje duchovní progres. Kult je tou kostrou, na které vyrůstá živé a dynamické tělo osobní duchovní zkušenosti─opravdové náboženství.

[Představeno Oslnivou Večerní Hvězdou Nebadonu.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved