Kapitola 85 Původy uctívání

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Koncept kopie

Kniha Urantia

Kapitola 85

Původy uctívání

PRIMITIVNÍ náboženství má biologický původ, procházející přirozeným evolučním procesem, kromě morálních asociací nezávislých na všech duchovních vlivech. Vyšší živočichové mají strach, ale nemají žádné iluze, proto nemají víru. Člověk vytváří svá primitivní náboženství ze strachu a skrze své představy.

V procesu evoluce lidských druhů se objevují primitivní formy uctívání dávno předtím, než mysl člověka je schopna formulovat složitější představy o nynějším a následném životě, které si zasluhují být nazývány náboženstvím. Rané náboženství bylo ve své podstatě zcela intelektuální a bylo výhradně založeno na asociativních okolnostech. Předměty uctívání byly vesměs sugestivní; představovaly přírodní objekty, které byly při ruce, anebo které se jevily důležité ve všedním životě jednoduchých primitivních obyvatel Urantie.

Když se náboženství jednou vyvinulo za rámec uctívání přírody, získalo duchovní kořeny, ale bylo nicméně vždy podmíněno sociálním prostředím. S rozvojem uctívání přírody si člověk vytvořil představy o dělbě práce v nadsmrtelném světě; on si myslel, že jsou přírodní duchové pro jezera, stromy, vodopády a stovky dalších běžných pozemských jevů.

Smrtelný člověk uctíval všechno na povrchu země, jednou to, jindy něco jiného, včetně sebe samého. On také uctíval skoro všechno představitelné na obloze a pod zemským povrchem. Primitivní člověk se bál všech projevů síly; uctíval každý přírodní jev, kterému nerozuměl. Sledování mocných přírodních sil, jako bouřky, záplavy, zemětřesení, sesuvy půdy, vulkány, oheň, horko a chladno výrazně zapůsobily na vyvíjející se mysl člověka. Nevysvětlitelné jevy života jsou stále ještě nazývány „Božími činy“ a „záhadnými skutky Prozřetelnosti.“

1. Uctívání kamenů a kopců

Prvním objektem, který se stal předmětem uctívání vyvíjejícího se člověka, byl kámen. Dnešní Kateri lidé v jižní Indii stále uctívají kámen, stejně jako to dělají početné kmeny v severní Indii. Jákob spával na kameni, protože ho uctíval; on ho dokonce i posvětil. Ráchel ukryla mnoho posvěcených kamenů ve svém stanu.

Kameny nejdříve zaujaly raného člověka jako něco neobvyklého kvůli tomu, že se tak náhle objevily na povrchu obdělaného pole, nebo pastviny. Lidé nedokázali pochopit účinky eroze, nebo důsledky převracení půdy. Kromě toho, kameny značně působily na prvotní lidi pro svoji častou podobu zvířatům. Pozornost civilizovaného člověka je upoutána početnými kamennými tvary v horách, které tak moc připomínají zvířata, nebo i tváře lidí. Ale největší účinek způsobily meteority, které primitivní lidé viděli letět v planoucí kráse skrze atmosféru. Padající hvězda ranému člověku naháněla hrůzu a on snadno uvěřil, že takové planoucí čáry označovaly příjezd ducha na zem. Není divu, že lidé uctívali takové jevy, obzvláště když potom ty meteority objevili. A to vedlo k větší úctě všech jiných kamenů. V Bengálsku mnoho lidí uctívá meteorit, který spadl na zem v roce 1880 n.l.

Všechny starověké klany a kmeny měly své posvátné kameny a většina současných národů projevuje určitý stupeň uctívání některých druhů kamenů─jejich klenotů. V Indii byla uctívána skupina pěti kamenů; v Řecku to byla sada dvanácti; červení lidé obvykle uctívali kruh kamenů. Římané vždy vyhazovali kámen do vzduchu, když vyvolávali Jupitera. Ještě dnes může být v Indii použit kámen jako svědek. V některých náboženstvích se může kámen používat jako talisman zákona a na základě jeho cennosti může být provinilec předveden k soudu. Ale jednodušší smrtelníci ne vždy ztotožňují Božstvo s předmětem pietného obřadu.

Zvláštní vztah měli starodávní lidé ke kamenům s otvory. Takové pórovité horniny byly považovány za neobvykle účinné při léčení nemocí. Uši se nepropíchaly proto, aby na nich visely kamínky, ale kamínky se tam dávaly, aby udržovaly uši otevřené. Také v novodobých časech pověrčivé osoby dělají otvory do mincí. Afričtí domorodci dělají velký povyk kolem jejich kouzelných kamenů. Ve skutečnosti, většina zaostalých kmenů a národů stále drží kameny v pověrčivé úctě. Dokonce i v dnešní době je uctívání kamenů široce rozšířeno po celém světě. Náhrobek je žijícím symbolem představ a idolů, které byly vryty do kamene v souvislosti s vírou v duchy a démony zemřelých druhů.

Po uctívání kamene přišlo uctívání kopců a prvními uctívanými kopci byly velké kamenné útvary. V té době bylo zvykem věřit, že bohové sídlí na horách, takže vysoké kopce země byly uctívány z tohoto dalšího důvodu. S postupem času byly určité hory spojovány s určitými bohy a proto se staly posvátnými. Primitivní a pověrčiví domorodci věřili, že jeskyně vedou do podsvětí, kde žijí zlí duchové a démoni, na rozdíl od hor, které byly spojovány s později vznikajícími představami o dobrých duších a božstvech.

2. Uctívání rostlin a stromů

Zpočátku rostliny vzbuzovaly strach; později byly uctívány kvůli opojným tekutinám, které se z nich daly získat. Primitivní člověk věřil, že opojení dělalo člověka božským. Takový prožitek se považoval za něco neobyčejného a posvátného. Dokonce i v dnešní době je alkohol někde nazýván „špiritus.“

Pradávný člověk se díval na klíčící zrno s hrůzou a pověrčivým strachem. Apoštol Pavel nebyl první, kdo čerpal hluboké duchovní ponaučení z klíčícího zrna a přisuzoval mu náboženskou víru.

Kulty uctívání stromu patří k nejstarším náboženských pověrám. Všechna raná manželství byla oddána pod stromy a když si ženy přály mít děti, byly často viděny v lesích jak něžně objímají robustné duby. Mnohé rostliny a stromy byly uctívány kvůli svým skutečným a oblíbeným léčivým silám. Divoši věřili, že všechny chemické účinky jsou způsobeny přímou aktivitou nadpřirozených sil.

Mezi rozdílnými kmeny a rasami existovaly značně odlišné představy o stromových duších. Některé stromy byly obydleny laskavými duchy; jiné byly útočištěm záludných a zlých duchů. Finové věřili, že většinu stromů obývají laskaví duchové. Švýcaři stromům dlouho nedůvěřovali, protože věřili, že v nich žijí lstiví duchové. Obyvatelé Indie a východního Ruska považovali duchy stromů za kruté. V Patagonii ještě dnes uctívají stromy, tak jak to dělali raní Semité. Ještě dlouho poté, kdy Hebrejci skončili s uctíváním stromů, pokračovali v klanění se různým božstvům v hájích. Kromě Číny, v celém světě kdysi jednou existoval univerzální kult stromu života.

Víra v to, že podzemní vodu, nebo drahé kovy pod zemským povrchem lze objevit dřevěným kouzelným proutkem, je památkou na pradávné kulty stromů. Májky, vánoční stromečky a pověrčivé zvyky klepání na dřevo jsou zachováním některých dávných obyčejů uctívání stromu a pozdějších kultů stromů.

Mnoho z těchto starověkých forem uctívání přírody se smísilo s později vyvinutými způsoby uctívání, ale nejranější typy uctívání, aktivované pomocnými duchy mysli, působily dávno předtím, než probouzející se náboženská podstata lidstva začala plně reagovat na podněty duchovních vlivů.

3. Uctívání zvířat

Primitivní člověk měl zvláštní a přátelské cítění pro vyšší živočichy. Jeho předkové s nimi žili a dokonce se s nimi pářili. V raných dobách se v jižní Číně věřilo, že duše lidí se vracejí zpět na zem ve zvířecí podobě. Tato víra byla pozůstatkem ještě staršího obyčeje uctívání zvířat.

Pradávní lidé ctili zvířata pro jejich sílu a obratnost. Oni považovali ostrý čich a dalekozraké oči některých zvířat za znamení duchovního vedení. V té či jiné době všechny rasy uctívaly zvířata. Mezi takovými předměty uctívání byli tvorové, kteří byli považováni za půl člověka a půl zvířete, jako například kentaurové a mořské panny.

Hebrejci uctívali hady až do dnů krále Chizkijáše a Hindové ještě dnes udržují přátelské vztahy se svými domácími hady. Uctívání draka Číňany je pozůstatek kultů hadů. Moudrost hada byla symbolem řecké medicíny a současní lékaři ho mají stále ještě ve znaku. Umění zaklínání hada se předávalo od dob šamanek, věnujících se kultu lásky k hadu, které v důsledku denního ukousnutí hadem se staly imunní. Ve skutečnosti se staly na jedu závislé a nemohly se bez něho obejít.

Uctívání hmyzu a jiných živočichů bylo způsobeno pozdějším mylným vyložením zlatého pravidla─dělat jiným (každé formě života) to, co byste chtěli, aby dělali vám. Pradávní lidé kdysi věřili, že všechen vítr je způsoben křídly ptáků a proto se všech okřídlených tvorů báli a zároveň je uctívali. Dávní Skandinávci si mysleli, že zatmění bylo zapříčiněno vlkem, který zhltnul část slunce či měsíce. Hindové často zobrazovali Višnu s koňskou hlavou. Častokrát obrazy zvířat symbolizují zapomenutého boha, nebo zaniklý kult. Na počátku evolučního náboženství se beránek stal typickým obětním zvířetem a holubice symbolem míru a lásky.

V náboženství symbolika může být prospěšná nebo škodlivá v závislosti na tom, nakolik nahrazuje či nenahrazuje původní ideu uctívání. A symbolika se nesmí zaměnit za přímé modlářství, ve kterém je materiální předmět adresně a opravdově uctíván.

4. Uctívání přírodních živlů

Lidstvo se klanělo zemi, vzduchu, vodě a ohni. Primitivní rasy uctívaly prameny a klaněly se řekám. V Mongolsku ještě nyní vzkvétá významný kult řeky. Křest se stal náboženským obřadem v Babylonu a Řekové každoročně praktikovali rituál koupání. Pro dávné lidi to bylo snadné představit si, že duchové žijí v bublajících pramenech, stříkajících zřídlech, tekoucích řekách a burácejících vodopádech. Pohybující se vody živě vnutily těmto jednoduchým myslím víru v duchovní zvířectvo a nadpřirozené síly. Často byla tonoucímu člověku odmítnuta pomoc ze strachu neurazit některého ducha řeky.

V rozdílných dobách a u různých národů působilo jako náboženský stimul mnoho věcí a četných událostí. Mnohé horské kmeny v Indii ještě dnes uctívají duhu. V Indii a v Africe je duha považována za gigantického nebeského hada; Hebrejci a křesťané ji považovali za „oblouk naděje.“ Navíc, vlivy, které v jedné části světa byly považovány za prospěšné, v jiných oblastech mohly být vnímány jako škodlivé. V Jižní Americe je východní vítr bohem, protože přináší déšť; V Indii je ďáblem, protože přináší prach a způsobuje sucho. Starověcí Beduíni věřili, že pískové víry způsobuje jeden z přírodních duchů a také v době Mojžíše byla víra v přírodní duchy natolik silná, že zajistila jejich zvěčnění v hebrejské teologii jako andělů ohně, vody a vzduchu.

Mraky, déšť a kroupy byly předmětem strachu a uctívání početnými primitivními kmeny a mnoha pradávnými kulty přírody. Bouřky s hromem a bleskem naháněly primitivnímu člověku nesmírnou hrůzu. Tyto přírodní živly na něho tak působily, že považoval hrom za hlas rozhněvaného boha. Uctívání ohně a strach z blesku bylo propojeno a široce rozšířeno mezi mnohými pradávnými skupinami.

V myslích primitivních, strachem posedlých smrtelníků, byl oheň spojován s magií. Vyznavač magie si bude živě pamatovat jeden náhodný pozitivní výsledek při používání jeho magických formulací, zatímco v tichosti zapomíná na množství negativních výsledků, naprostých propadů. Uctívání ohně dosáhlo svého vrcholu v Persii, kde přetrvávalo velmi dlouhou dobu. Některé kmeny uctívaly oheň jako samotné božstvo; jiné ho ctily jako planoucí symbol očišťujícího ducha jimi uctívaného božstva. Vestálské panny měly za povinnost hlídat posvátné ohně a ve dvacátém století stále ještě hoří svíčky jako součást rituálu mnohých bohoslužeb.

5. Uctívání nebeských těles

Uctívání prošlo přirozeným vývojem─od kamenů, kopců, stromů a živočichů, přes bázlivé uctívání přírodních živlů ke zbožňování slunce, měsíce a hvězd. V Indii a na jiných místech byly hvězdy považovány za zvěčněné duše velkých lidí, kteří opustili život v těle. Chaldejští stoupenci kultu hvězd se považovali za děti otce oblohy a matky země.

Uctívání měsíce předcházelo uctívání slunce. Úcta k měsíci dosáhla svého vrcholu během éry lovu, zatímco uctívání slunce se stalo hlavním náboženským obřadem v následných epochách zemědělství. Nejdříve se uctívání slunce zakořenilo v Indii a tam trvalo nejdéle. V Persii zbožňování slunce dalo vzniknout pozdějšímu kultu Mithry. Mnoho národů považovalo slunce za předka svých králů. Chaldejci umístili slunce do středu „sedmi okruhů vesmíru.“ Pozdější civilizace nazývaly na počest slunce první den týdne.

Bůh slunce byl považován za mystického otce synů osudu, narozených z panen, o kterých se někdy myslelo, že jsou to seslaní spasitelé oblíbených ras. Tito nadpřirození kojenci byli vždy posláni po proudu některé posvátné řeky, aby byli zachráněni neobvyklým způsobem a poté vyrostli v zázračné osobnosti a osvoboditele svých národů.

6. Uctívání člověka

Uctíváním všeho a všech na povrchu země a na nebi, člověk neváhal poctít takovým zbožňováním také sebe samého. Prostoduší divoši nemají jasné rozlišení mezi zvířaty, lidmi a bohy.

Pradávný člověk považoval neobvyklé osoby za nadlidské a bál se takových bytostí tak, že k nim měl zbožnou úctu; do určité míry je doslova zbožňoval. Dokonce mít dvojčata bylo považováno buď za velké štěstí, nebo za velké neštěstí. Duševně nemocní, epileptici a slabomyslní byli často uctíváni jejich normálně myslícími druhy, kteří věřili, že v takových abnormálních bytostech pobývají bohové. Uctíváni byli kněží, králové a proroci; o svatých mužích minulých dob se myslelo, že jsou inspirováni božstvem.

Když zemřeli náčelníci kmene, byli prohlášeni za bohy. Později, když význačné duše opustily tento svět, byly prohlášeny za svaté. Evoluce bez pomoci nikdy nevytvořila vyšší bohy, než oslavované, velebené a vyvinuté duchy zemřelých lidí. V období rané evoluce si náboženství vytváří své vlastní bohy. V procesu zjevení je náboženství formulováno Bohy. Evoluční náboženství vytváří své bohy v podobě a obrazu smrtelného člověka; zjevené náboženství usiluje o vývoj a přeměnu smrtelného člověka do podoby a obrazu Boha.

Bohové-duchové, kteří mají údajně lidský původ, by se měli odlišovat od přírodních bohů, protože uctívání přírody vedlo ke vzniku panteonu─přírodních duchů povýšených do postavení bohů. Kulty přírody pokračovaly ve svém vývoji společně s později se objevujícími kulty duchů a každý z nich měl vliv na ostatní. Mnoho náboženských systému přijalo dvojný koncept božstva─přírodní bohové a bohové-duchové. V některých teologiích jsou tyto koncepty zmateně propojeny, což je vidět na příkladu Tóra, hrdinného ducha, který byl také vládcem blesku.

Ale uctívání člověka člověkem dosáhlo svého vrcholu tehdy, když světští vládcové vyžadovali takovou úctu od svých poddaných a na podporu takových požadavků prohlašovali o sobě, že mají božský původ.

7. Pomocní duchové úcty a moudrosti

Může se zdát, že uctívání přírody vzniklo přirozeně a spontánně v myslích primitivní mužů a žen; a tak to také bylo, ale po celou dobu v těchto stejných primitivních myslích působil šestý pomocný duch, který byl poskytnut těmto lidem jako řídící vliv v této fázi lidské evoluce. A tento duch neustále podněcoval lidské druhy k úctě, bez ohledu na to, jak primitivní byly jejich první projevy. Duch úcty dal jednoznačně vzniknout lidskému impulsu uctívat, nehledě na to, že živočišný strach motivoval projev uctívání a že jeho pradávné praktiky byly soustředěny kolem objektů přírody.

Musíte si pamatovat, že cítění, ne myšlení, bylo vůdčím a řídícím faktorem v celém evolučním rozvoji. Pro primitivní mysl existuje malý rozdíl mezi strachem, nebezpečím, vzdáváním pocty a uctíváním.

Když pud k uctívání je usměrňován a řízen moudrostí─hloubavým a empirickým myšlením─potom se začíná rozvíjet ve fenomén opravdového náboženství. Když sedmý pomocný duch, duch moudrosti, dosáhne účinného vlivu, pak se ve svém uctívání člověk začíná odvracet od přírody a přírodních objektů k Bohu přírody a věčnému Tvořiteli všech přírodních věcí.

[Představeno Oslnivou Večerní Hvězdou Nebadonu.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved