Kapitola 78 Fialová rasa v době po Adamovi

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Koncept kopie

Kniha Urantia

Kapitola 78

Fialová rasa v době po Adamovi

PO DOBU téměř třiceti tisíc let byl druhý Eden kolébkou civilizace. Mezopotámie se stala baštou adamických národů a odtud se jejich potomci vydávali do všech koutů světa a později, když se smísili s kmeny Noditů a Sangiků, byli známí jako Andité. Z této oblasti vyšli ti muži a ženy, kteří položili základy historické epochy a kteří nesmírně urychlili kulturní progres na Urantii.

Tato kapitola popisuje planetární historii fialové rasy, která začíná brzy po selhání Adama, přibližně 35 000 let př. Kr., pokračuje do smísení se s noditskými a sangikskými rasami, kolem 15 000 let př. Kr., čímž vznikl národ Anditů a až do jeho zmizení z mateřské Mezopotámie přibližně 2 000 let př. Kr.

1. Rozdělení ras a kultur

Přestože v době příchodu Adama na Urantii byla intelektuální a mravní úroveň ras velmi nízká, jejich fyzický vývoj probíhal poměrně neovlivněn v důsledku Kaligastiovy vzpoury. Bez ohledu na částečný neúspěch Adamovy mise, jeho přínos pro biologický status ras nesmírně prospěl lidem Urantie.

Kromě toho, Adam a Eva přispěli mnohým cenným pro sociální, morální a intelektuální progres lidstva; rozvoj civilizace se výrazně urychlil přítomností jejich potomků. Ale před třiceti pěti tisíci lety byla kultura světa všeobecně na nízké úrovni. Tu a tam existovalo několik center civilizace, ale většina Urantie umdlévala pod břemenem barbarství. Rozdělení ras a kultur bylo následující:

1. Fialová rasa─Adamité a Adamsonité. Hlavním centrem kultury Adamitů byla druhá zahrada, ležící v trojúhelníku řek Tigris a Eufrat; toto byla skutečná kolébka západních a indických civilizací. Druhým, čili severním centrem fialové rasy bylo osídlení Adamsonitů, nacházejících se východně od jižního pobřeží Kaspického moře, blízko pohoří Kopet. Z těchto dvou center se do okolních zemí šířila kultura a životní plazma, což ihned urychlilo rozvoj všech ras.

2. Předsumerové a ostatní Nodité. V Mezopotámii, nedaleko od ústí řek, se také nacházely zbytky starodávné kultury z dob Dalamatie. Jak plynula tisíciletí, tak tato skupina se zcela smísila s Adamity na severu, ale nikdy úplně neztratila svoje noditské tradice. Různé další skupiny Noditů, které se usadily v Levantě, byly zcela pohlceny později se rozrůstající fialovou rasou.

3. Andonité udržovali pět nebo šest poměrně reprezentativních osídleních na severu a východě od hlavního centra Adamsonitů. Byli také roztroušeni po Turkestánu a ojedinělé kolonie setrvaly po celé Eurasii, především v hornatých oblastech. Tito původní obyvatelé stále drží severní teritoria euroasijského kontinentu a také Island a Grónsko, ale již dávno byli vytlačeni z evropských rovin modrou rasou a rozšiřující se žlutou rasou z říčních údolích v oblastech dálné Asie.

4. Červený člověk obýval Severní a Jižní Ameriku, poněvadž byl vytlačen z Asie více než padesát tisíc let před příchodem Adama.

5. Žlutá rasa. Čínské národy měly pevně pod svou kontrolou východní Asii. Jejich nejvyspělejší sídliště ležela na severovýchodě dnešní Číny v oblastech hraničících s Tibetem.

6. Modrá rasa. Modré národy byly roztroušeny po celé Evropě, ale jejich nejrozvinutější centra kultury byla situována do tehdy úrodných údolích Středozemní pánve a v severozápadní Evropě. Smíšení s neandertálci značně zpozdilo kulturu modrého člověka, ale jinak to byla nejvýbušnější, nejprůbojnější a nejpodnikavější rasa ze všech evolučních ras Eurasie.

7. Předdrávidská Indie. V Indii, kde se nacházela kompletní směsice všech pozemských ras, především však zelená, oranžová a černá, se udržovala kultura, která mírně převyšovala kultury sousedních oblastí.

8. Civilizace Sahary. Nejpokročilejší osídlení kvalitnějších složek indigové rasy se nacházelo na území dnešní rozsáhlé Sahary. Tato indigo-černá skupina měla v sobě značnou část rysů zmizelých oranžových a zelených ras.

9. Středozemní pánev. Nejvíce smíšená rasa mimo Indie okupovala území, které představuje dnešní středozemněmořskou pánev. Tady modrý člověk ze severu a národy ze Sahary na jihu se setkaly a smísily s Nodity a Adamity z východu.

Tak vypadal svět před začátkem velkého rozpínání fialové rasy přibližně před dvaceti pěti tisíci lety. Naděje budoucí civilizace ležela ve druhé zahradě mezi řekami Mezopotámie. Tady, v jihozápadní Asii byl soustředěn potenciál pro vytvoření velké civilizace─možnost rozšířit po světě ideje a ideály, které byly zachráněny z dob Dalamatie a Edenu.

Adam a Eva zanechali po sobě nevelké, ale mocné potomstvo a nebeští pozorovatelé na Urantii nedočkavě čekali, jak si povedou potomci chybujícího Materiálního Syna a Materiální Dcery.

2. Adamité ve druhé zahradě

Tisíce a tisíce let synové Adama těžce pracovali v oblasti mezi dvěma řekami Mezopotámie, usilujíc vyřešit problémy se zavlažováním a záplavami na jihu, zdokonalujíc obranný systém na severu a snažíc zachovat si vznešené tradice prvního Edenu.

Hrdinství, projeveno ve vedení druhé zahrady, představuje jeden z nejúžasnějších a inspirujících činů v historii Urantie. Tyto nádherné duše nikdy zcela nezapomněly na význam adamické mise a proto statečně odolávaly vlivům sousedních a nižších kmenů a současně ochotně posílaly v nepřetržitém sledu své nejvybranější syny a dcery jako emisary k rasám země. Někdy taková rozpínavost způsobila snížení jejich vlastní kultury, ale tyto vyšší národy vždy dokázaly obnovit svoji úroveň.

Civilizace, společnost a kulturní úroveň Adamitů byly značně pokročilejší nad všeobecnou úrovní evolučních ras Urantie. Pouze několik dávných osídleních Vana a Amadona a také Adamsonitů mělo civilizaci, která byla jakýmkoliv způsobem srovnatelná s úrovní Adamitů. Ale civilizace druhého Edenu byla umělou strukturou─ona se nevyvinula─a proto byla odsouzena k rozpadu pokud nedosáhne přirozené evoluční úrovně.

Adam zanechal po sobě skvělou intelektuální a duchovní kulturu, ale ta nebyla pokročilá v mechanických zařízeních, protože každá civilizace je omezena dostupnými přírodními zdroji, vrozeným géniem a dostatkem volného času pro tvůrčí činnost. Civilizace fialové rasy byla založena na přítomnosti Adama a na tradicích prvního Edenu. Po Adamově smrti a jak tyto tradice postupně slábly s přibývajícími tisíciletími, kulturní úroveň Adamitů se neustále zhoršovala, až dosáhla stejné úrovně okolních národů a přirozeně se vyvíjejících kulturních schopností fialové rasy.

Ale kolem roku 19 000 př. Kr. byli Adamité opravdovým národem se čtyřmi a půl miliony lidí a miliony svých potomků již vyslali k okolním národům.

3. První migrace Adamitů

Po mnoha tisíciletí si fialová rasa uchovala edenské tradice mírumilovnosti, což vysvětluje proč tak dlouho váhali s teritoriálními výboji. Když začali trpět populačním přetlakem, tak místo války, která by jim zajistila větší území, poslali nadbytek svých obyvatel jako učitele k jiným rasám. Kulturní účinek těchto raných migrací nebyl trvalý, ale absorpce adamitských učitelů, kupců a cestovatelů biologicky posilovala sousední národy.

Ale již brzy někteří Adamité odešli na západ do údolí Nilu, jiní pronikli východním směrem do Asie, ale těch byla menšina. Masový přesun nastal později a směřoval hlavně na sever a odtud na západ. V podstatě to byl postupný, ale nepolevující posun na sever; větší část Adamitů si nacházela cestu na sever a potom okolo Kaspického moře směřovali na západ do Evropy.

Přibližně před dvaceti pěti tisíci lety mnoho čistokrevných Adamitů urazilo kus cesty ze svého putování na sever. A s tím, jak pronikali dále na sever, se stávali stále méně a méně Adamity a v době, kdy obsadili Turkestán, byli již úplně smíšeni s jinými rasami, především s Nodity. Pouze velmi málo čistokrevných představitelů fialové rasy proniklo hlouběji do Evropy a Asie.

V období mezi 30 000 a 10 000 lety př. Kr. v celé jihozápadní Asii probíhalo epochální míšení ras. V horských oblastech Turkestánu žili silní a statní lidé. Na severozápadě Indie přetrvalo hodně z kultury doby Vana. Ještě více na sever od těchto osídleních se udrželi potomci raných Andonitů. Obě tyto vyšší rasy─nositelé kultury a charakterových vlastností─byly pohlceny na sever směřujícími Adamity. Toto rasové smíšení vedlo k osvojení si mnoha nových idejí; umožnilo to další progres civilizace a významnou měrou přispělo k rozvoji všech druhů umění, vědy a sociální kultury.

Když kolem roku 15 000 př. Kr. skončilo období migrace raných Adamitů, bylo v Evropě a ve střední Asii již více potomků Adama než kdekoliv jinde na světě, včetně Mezopotámie. Adamité pronikli hluboko na území evropské modré rasy. Jižní oblasti území, dnes nazývaných Rusko a Turkestán, byly okupovány velkou zásobárnou Adamitů, smíšených s Nodity, Andonity a červenými a žlutými Sangiky. Jižní Evropa a okraj Středozemního moře byly osídleny smíšenou rasou Andonitů a sangikských národů─oranžových, zelených a indigových─se špetkou adamické krve. Malá Asie a středovýchodní oblasti Evropy byly v držení kmenů, které měly převážně andonický původ.

Smíšená barevná rasa, která přibližně v této době byla posílena přírůstky z Mezopotámie, upevnila svoji pozici v Egyptě a chystala se převzít vládu nad mizející kulturou v údolí Eufratu. Černá rasa se posunovala dále na jih Afriky a podobně jako červená rasa, byla prakticky izolována.

Civilizace Sahary byla zničena suchem a národy Středozemní pánve byly zaplaveny mořem. V tu dobu neměla ještě modrá rasa vyvinutou vyspělou kulturu. Andonité byli ještě rozptýleni po arktických oblastech a v regionech střední Asie. Zelené a oranžové rasy jako takové byly vyhlazeny. Indigová rasa se posunovala na jih Afriky, kde začal její pomalý, ale dlouho trvající rasový úpadek.

Národy Indie stagnovaly; jejich civilizace se nerozvíjela. Žlutý člověk upevnil svoji nadvládu ve střední Asii; hnědý člověk ještě nezačal rozvíjet svoji civilizaci na blízkých ostrovech Pacifiku.

Takové rozdělení ras, spojené s rozsáhlými klimatickými změnami, připravilo světové jeviště pro zahájení éry civilizace Anditů na Urantii. Tyto rané migrace trvaly přes deset tisíc let, od 25 000 do 15 000 př. Kr. Pozdější migrace, čili migrace Anditů, proběhly v době mezi 15 000 až 6000 let př. Kr.

Prvním vlnám Adamitů trvalo velmi dlouhou dobu přejít přes Eurasii, takže jejich kultura byla během přesunu téměř úplně ztracena. Teprve následná migrace Anditů proběhla dostatečně rychle, aby se zachovala kultura Edenu v jakékoliv velké vzdálenosti od Mezopotámie.

4. Andité

Andické rasy vznikly z prvotních smíšeních čistokrevných rodů fialové rasy s Nodity a evolučními rasami. Obecně by se na Andity mělo pohlížet jako na rasu, která měla mnohem větší procento adamické krve, než současné rasy. Název Andité je v podstatě použit pro označení těch národů, jejichž rasová dědičnost byla mezi jednou osminou až jednou šestinou fialová. Současní Urantijci, dokonce i severní bílé rasy, mají mnohem méně procent krve Adama.

Nejranější anditské národy se objevily před více než dvaceti pěti tisíci lety v oblastech, přilehlých k Mezopotámii a byly směsí Adamitů a Noditů. Druhá zahrada byla obklopena soustřednými okruhy stále se snižující fialové krve a právě na periférii tohoto rasové kotle se zrodila anditská rasa. Později, když migrující Adamité a Nodité pronikli na tehdy úrodné oblasti Turkestánu, začali se brzy mísit s vyspělejší částí místního obyvatelstva a potomci tohoto rasové smíšení rozšířili anditský typ na sever.

Andité byli po všech stránkách nejlepším lidským rodem, který se objevil na Urantii po čistokrevné fialové rase. Obsahovali větší část vyšších typů přeživších zbytků adamické a noditské rasy a později některé nejlepší genotypy žlutého, modrého a zeleného člověka.

Tito ranní Andité nebyli Áriové; oni byli předchůdci Árijců. Oni nebyli bílí, oni byli předchůdci bílého člověka. Oni nebyli ani západním ani východním národem. Ale je to právě anditská dědičnost, která dává mnohajazyčné směsici takzvaných bílých ras tu obecnou stejnorodost, která se nazývá indoevropská.

Čistější rodové linie fialové rasy si uchovaly adamické tradice mírumilovnosti, což vysvětluje, proč jejich rané migrace měly v podstatě mírový charakter. Ale, když se Adamité smísili s Nodity, kteří byli v té době bojechtivou rasou, jejich anditští potomci se stali ve své době nejschopnějšími a nejchytřejšími válečníky, jací kdy na Urantii žili. Od té doby stěhování Mezopotámců dostávalo stále více vojenský charakter a začalo se více podobat skutečnému výbojnému dobývání území.

Tito Andité byli odvážní a podnikaví a měli sklon k cestování. Přidání jak sangikské, tak i andonitské krve je poněkud stabilizovalo. Ale, přesto jejich pozdější potomci se nezastavili, dokud neobepluli zeměkouli a neobjevili poslední vzdálený kontinent.

5. Migrace Anditů

Kultura druhé zahrady přetrvala dvacet tisíc let, ale prodělala trvalý úpadek až do doby kolem 15 000 př. Kr., kdy znovuzrození šétského kněžství a vůdcovství Amosada započalo slavnou éru. Civilizace, která se později rozšířila v mocných vlnách po Eurasii, se objevila ihned po velké renesanci Zahrady, která nastala v důsledku vzniku Anditů─rozsáhlého spojení Adamitů s okolními smíšenými Nodity.

Tito Andité zahájili nová tažení po celé Eurasii a severní Africe. Anditská kultura dominovala celému území od Mezopotámie do Sinkiangu a trvalá migrace směrem k Evropě byla neustále nahrazována novými příchozími z Mezopotámie. Ale hovořit o Anditech, jako o rase v Mezopotámii, se může až na počátku posledních migrací smíšených potomků Adama. V tu dobu byly i rasy druhé zahrady tak smíšeny, že nemohly být již více považovány za Adamity.

Civilizace Turkestánu byla neustále oživována a obnovována novými příchozími z Mezopotámie, především pozdějšími Andity─jezdci. V horách Turkestánu se utvářel takzvaný indoevropský jazyk; byla to směs místního andonitského dialektu s jazykem Adamsonitů a pozdějších Anditů. Mnoho současných jazyků pochází z této dávné řeči těchto středoasijských kmenů, které si podrobily Evropu, Indii a horní pláně Mezopotámie. Tento pradávný jazyk dal západním jazykům všechnu tu podobnost, která se nazývá indoevropská.

Kolem 12 000 let př. Kr. tři čtvrtiny všech Anditů světa sídlili v severní a východní Evropě a když později proběhl další a poslední hromadný odchod Anditů z Mezopotámie, šedesát pět procent z těchto posledních emigračních vln proniklo do Evropy.

Andité migrovali nejenom do Evropy, ale také do severní Číny a Indie, zatímco mnoho skupin proniklo do vzdálených konců země jako misionáři, učitelé a kupci. Byli velkým přínosem pro severní skupiny sangikských národů Sahary. Ale pouze několik učitelů a kupců proniklo dále na jih Afriky za pramen Nilu. Později smíšení Andité a Egypťané prošli podél východního a západního pobřeží Afriky až daleko pod rovník, ale nedosáhli Madagaskar.

Tito Andité byli tak zvanými drávidskými a později árijskými dobyvateli Indie; a jejich přítomnost významnou měrou pozvedla úroveň předků Turanitů. Mnoho příslušníků této rasy odešlo do Číny přes Sinkiang a Tibet a dodalo žádoucí vlastnosti pozdějším čínským rodům. Čas od času se malé skupiny dostaly do Japonska, na Tchaj-wan, do Indonésie a jižní Číny a jen velmi málo dosáhlo jižní Číny pobřežní cestou.

Sto třicet dva představitelů této rasy z těch, kteří se vydali od břehů Japonska ve flotile malých člunů, nakonec dorazilo do Jižní Ameriky a smíšením s místními domorodci And založili rod pozdějších vládců Inků. Tichý oceán překonali snadno, častými zastávkami na četných ostrovech, které objevili při své plavbě. Ostrovy Polynésie byly v té době početnější a větší než dnes a tito anditští námořníci, společně s těmi, kteří se plavili s nimi, biologicky pozměnili místní skupiny. V důsledku proniknutí Anditů na tyto, nyní již zaplavené ostrovy, vzniklo na nich mnoho vzkvétajících center civilizace. Velikonoční Ostrov byl po dlouhou dobu náboženským a správním centrem jedné z těchto zmizelých skupin. Ale z těchto Anditů, kteří se tak dávno plavili přes Tichý oceán, pouze sto třicet dva dosáhli americké pevniny.

Migrační výboje Anditů trvaly až do jejich posledního stěhování mezi 8000 až 6000 lety př. Kr. Jak opouštěli houfně Mezopotámii, tak si neustále vyčerpávali biologické zásoby své rodné země, zatímco výrazně posilovali okolní národy. A každému národu, ke kterému přišli, přispěli humorem, uměním, duchem dobrodružství, hudbou a řemeslnou výrobou. Oni byli velmi schopní v domestikování zvířat a experti v zemědělství. Jejich přítomnost, alespoň na nějakou dobu, obvykle zdokonalila náboženskou víru a mravní zvyklosti starších ras. A tak se kultura Mezopotámie v tichosti rozšířila po Evropě, Indii, Číně, severní Africe a na ostrovy Tichého oceánu.

6. Poslední stěhování Anditů

Poslední tři vlny Anditů se vyhrnuly z Mezopotámie mezi 8000 až 6000 lety př. Kr. Tyto tři velké vlny kultury byly vytlačeny z Mezopotámie útiskem horských kmenů na východě a agresivitou obyvatel západních plání. Obyvatelé údolí Eufratu a přilehlého území uskutečnili svůj poslední hromadný odchod několika směry:

Šedesát pět procent Anditů proniklo do Evropy cestou kolem Kaspického moře, pokořujíc a směšujíc se s nově se objevujícími bílými rasami─směs modrého člověka s ranými Andity.

Deset procent, včetně velké skupiny šétských kněžích, odešlo na východ přes pohoří Elam do oblasti Iránské náhorní plošiny a na území Turkestánu. Mnoho jejich potomků bylo později odtud vytlačeno do Indie společně se svými árijskými bratry ze severních oblastí.

Deset procent obyvatel Mezopotámie se vydalo severní cestou na východ, vnikli do Sinkiangu, kde se smísili s andito-žlutými kmeny. Většina zdatných potomků tohoto rasového spojení později pronikla do Číny a značnou měrou přispěla k rychlému zdokonalení severní větve žluté rasy.

Deset procent těchto, ze své domoviny prchajících, Anditů překonalo Arábii a vstoupilo do Egypta.

Pět procent Anditů odmítlo opustit své domy. Tato skupina, která žila v pobřežní oblasti ústí řek Tigris a Eufrat, se nikdy nepromísila s nižšími sousedními kmeny a uchovala si vyspělou kulturu. Tato skupina ztělesňovala vysoké kvality noditských a adamických rodů.

Andité se téměř úplně vystěhovali z této oblasti k 6-mu tisíciletí př. Kr., ačkoliv jejich potomci, z velké části smíšeni s okolními sangikskými rasami a Andonity Malé Asie, tam zůstali a mnoho let později podstoupili boj se severními a východními nájezdníky.

Kulturní epocha druhé zahrady byla ukončena stále se zvyšujícím míšením se sousedními nižšími rody. Civilizace se přesunula na západ k Nilu a na ostrovy Středozemního moře, kde vzkvétala a rozvíjela se ještě dlouho poté, kdy její pramen v Mezopotámii vyschnul. A tento nezadržitelný příval nižších národů připravil půdu pro pozdější dobytí celé Mezopotámie severními barbary, kteří vytlačili poslední zbytky obdařených rodů. Ale i v pozdějších letech zbytky těchto kultivovaných obyvatel odmítaly přítomnost zaostalých a hrubých nájezdníků.

7. Povodně v Mezopotámii

Obyvatelé povodí řek byli zvyklí na vylití řek z břehů v některých ročních obdobích; tyto pravidelné záplavy byly součástí jejich života. Ale v důsledku zhoršujících se geologických podmínek na severu hrozila údolím Mezopotámie nová nebezpečí.

V průběhu tisíců a tisíců let po zatopení prvního Edenu pokračovalo zvedání hor na východním pobřeží Středozemního moře a na severozápadě a severovýchodě Mezopotámie. Toto zvedání hor se výrazně zrychlilo kolem 5000 let př. Kr. a to společně se značně zvýšenými sněhovými srážkami v severních horských oblastech zapříčinilo každé jaro nevídané povodně v celém údolí Eufratu. Tyto jarní povodně se stále zhoršovaly až nakonec přinutily obyvatele říčních oblastí odejít do hor na východě. Kvůli těmto rozsáhlým záplavám byly desítky měst prakticky opuštěny téměř tisíc let.

Téměř pět tisíc let později, když se hebrejští kněží v babylonském zajetí snažili vysledovat historii židovského národa zpět k Adamovi, narazili při sestavování příběhu na značné potíže; a jednoho z nich napadlo, aby se vzdali svého úsilí a nechali celý svět utopit ve své hříšnosti při potopě v době Noemově a tak získat lepší pozici pro určení rodopisu Abrahama od jednoho ze tří přeživších synů Noa.

S pověstmi o těch dobách, kdy voda pokrývala celý povrch země, se setkáváme ve všech světových kulturách. Mnoho národů uchovává příběh o celosvětové potopě kdysi v dávné minulosti. Biblický příběh o Noemovi, arše a potopě je výmyslem hebrejských kněží během babylonského zajetí. Od doby, kdy byl založen život na Urantii, tam nikdy nebyla celosvětová potopa. Jen jedenkrát byl povrch země celý zaplaven vodou a to bylo v útvaru archaikum, ještě předtím, než se začala objevovat pevnina.

Ale Noe opravdu žil; byl vinařem v Aramu, říčním osídlení blízko Uruku. Udržoval denní záznamy o pohybu hladiny řeky rok za rokem. Byl předmětem mnoha posměšků kvůli tomu, že chodil podél řeky nahoru a dolů a hlásal, aby všechny domy byly stavěny ze dřeva ve tvaru lodí a když se blíží období záplav, aby rodinné zvířectvo bylo každou noc umístěno na loď. Každý rok chodil do sousedních osad a varoval jejich obyvatele, že za několik dní přijde potopa. Nakonec jednou přišel rok, kdy roční pravidelné záplavy byly značně posíleny nebývalými dešťovými srážkami, takže náhlé zvednutí vody zničilo celou vesnici; pouze Noe a jeho přímá rodina se zachránili v jejich plujícím domě.

Tyto záplavy dokončily rozpad civilizace Anditů. Když skončilo toto období povodní, druhá zahrada již neexistovala. Pouze na jihu a mezi Sumery zůstaly nějaké stopy po bývalé slávě.

Pozůstatky této, jedné z nejstarších civilizací na zemi, jsou k nalezení v těchto oblastech Mezopotámie a na severovýchodě a severozápadě odtud. Ale ještě starší stopy dějin z dob Dalamatie existují pod vodami Perského zálivu a na dně východního konce Středozemního moře, kde leží první Eden.

8. Sumerové─poslední Andité

Když poslední stěhování Anditů zničilo biologickou páteř civilizace Mezopotámie, malá část této vyšší rasy zůstala ve své domovině nedaleko od ústí řek. Byli to Sumerové a kolem roku 6000 př. Kr. byl jejich původ z velké části anditský, i když jejich kultura měla výlučně charakter Noditů a dodržovali dávné tradice Dalamatie. Nicméně, tito Sumerové pobřežních oblastí byli poslední Andité v Mezopotámii. Ale v této době byly rasy Mezopotámie již úplně promísené, což dokládají tvary lebek, nalezené v hrobech z té doby.

Bylo to právě v období záplav, kdy nesmírně prospívaly Súzy. První (dolní) město bylo zaplaveno, takže druhé (horní) město vystřídalo dolní jako hlavní centrum pro svébytná umělecká řemesla své doby. Když v pozdější době ubývaly záplavy na své intenzitě, Ur se stal centrem hrnčířské výroby. Přibližně před sedmi tisíci lety se Ur nacházel na pobřeží Perského zálivu, ale od těch dob říční usazeniny vytvořily hranice současné pevniny. Tato osídlení byla méně sužována záplavami v důsledku lepších regulačních opevněních a rozšiřování ústí řek.

V údolích řek Tigris a Eufrat byli mírumilovní pěstitelé obilí po dlouhou dobu vystaveni nájezdům barbarů z Turkestánu a z Iránské náhorní plošiny. Ale nyní stále silnější sucho na vysokohorských pastvinách dalo podnět k jednotné invazi údolí Eufratu. A tato invaze byla o to více nebezpečnější, protože tito sousední pastevci a lovci měli k dispozici velký počet ochočených koní. Právě ovládání koní jim dalo nesmírnou vojenskou výhodu oproti jejich bohatým jižním sousedům. V krátké době obsadili celou Mezopotámii a vytlačili odtud poslední zbytky kultury, která se vlnami rozšířila po celé Evropě, západní Asii a severní Africe.

Mezi těmito dobyvateli Mezopotámie bylo mnoho představitelů lepších anditských rodů smíšených severních ras Turkestánu, včetně některých potomků Adamsona. Tyto méně vyspělé, ale odvážné severní kmeny rychle a ochotně asimilovaly zbytek civilizace Mezopotámie a zanedlouho se vyvinuly do těch smíšených národů, které žily v údolí Eufratu v době, kdy se objevily první historické letopisy. Rychle obnovili mnohé aspekty vymírající civilizace Mezopotámie, osvojujíc si umělecká řemesla údolních kmenů a značnou část kultury Sumerů. Dokonce se pokusili postavit třetí Babylonskou věž a později přijali tento název jako jméno svého národa.

Když tito barbarští jezdci ze severovýchodu obsadili celé údolí Eufratu, nepodrobili si zbytky Anditů, kteří žili v oblasti ústí řeky u Perského zálivu. Tito Sumerové se dokázali ubránit na základě své vyšší inteligence, lepším zbraním a rozsáhlému systému obranných kanálů, které byly vzájemně propojeny s vodními nádržemi zavlažovací soustavy. Takto si dokázali zachovat svoji rasovou a národnostní celistvost ještě dlouho poté, kdy se jejich sousedé na severozápadě rozčlenili do samostatných městských států. Žádná z těchto městských skupin nebyla schopna zvítězit nad sjednocenými Sumery.

A nájezdníci ze severu se brzy naučili věřit těmto mírumilovným Sumerům a oceňovat je jako znamenité učitele a organizátory. Byli velmi uznávaní a vyhledávaní jako učitelé umění a řemesel, organizátoři obchodu a jako občanští vůdci všemi národy na severu, na západě v Egyptě a na východě až v Indii.

Po rozpadu první sumerské konfederace byly pozdější městské státy řízeny odpadlickými potomky šétských kněží. A když tito kněží dobyli sousední města, začali si říkat králové. Před vládou Sargona králové pozdějších měst nedokázali vytvořit mocné konfederace kvůli žárlivosti na cizí božstva. Každé město věřilo v to, že jeho městský bůh je vyšší než všichni ostatní bohové a proto odmítali podrobit se společnému vladaři.

Toto dlouhé období slabé vlády městských kněžích bylo ukončeno Sargonem, knězem z města Kiš, který se prohlásil za krále a začal dobývat celou Mezopotámii a přilehlé země. A na čas skončila existence městských států, ovládaných kněžími, kdy každé město mělo svého vlastního městského boha a své vlastní obřadní rituály.

Po rozpadu této Kišské federace následovalo dlouhé období nepřetržitého válčení mezi těmito údolními městy o nadvládu. A vládnoucí moc se různě střídala mezi městskými státy Sumer, Akkad, Kiš, Uruk, Ur a Súsy.

Kolem roku 2500 př. Kr. Sumerové utrpěli kruté porážky ze strany severních Suitů a Guitů. Padl Lagaš, hlavní sumerské město, které bylo vystavěno na naplavených násypech. Uruk se udržel ještě třicet let po pádu Akkadu. V době založení Chummarapiho říše byli Sumerové absorbováni severními Semity a Andité Mezopotámie zmizeli ze stránek historie.

V období mezi léty 2500 až 2000 př. Kr. po celém území od Atlantického k Tichému oceánu řádili kočovníci. Nerité se stali příčinou posledního rozpadu kaspické skupiny mezopotámských potomků smíšených andonitských a anditských ras. To, co nestačili vykonat barbaři, dokonaly pozdější klimatické změny a tak dokončily zničení Mezopotámie.

Takový je příběh fialové rasy v době po Adamovi a osudu jejich domoviny mezi řekami Tigris a Eufrat. Jejich dávná civilizace se nakonec rozpadla v důsledku vystěhování vyšších národů a přistěhování jejich nižších sousedů. Ale dlouho předtím, než barbarští nájezdníci dobyli údolí, velká část kultury Zahrady se rozšířila do Asie, Afriky a Evropy, kde vyvolala kvašení, jehož výsledkem je civilizace dvacátého století na Urantii.

[Představeno archandělem Nebadonu.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved