Kapitola 132 Pobyt v Římě

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Kniha Urantia

Kapitola 132

Pobyt v Římě

PONĚVADŽ Gonod měl sebou pozdravy od vládkyně Indie pro Tiberia, římského vládce, třetího dne po jejich příchodu do Říma se dva Indové a Ježíš před ním objevili. Nerudný císař byl toho dne neobvykle příjemný a s trojicí si dlouho povídal. A když od něho odešli, císař, hovoříc o Ježíši, poznamenal svému pobočníkovi po pravé ruce: „Kdybych já měl spolupracovníka s takovými královskými a okouzlujícími způsoby, tak bych byl opravdovým císařem, že ano?“

Během pobytu v Římě měl Ganid pravidelné hodiny pro vyučování a pro navštěvování zajímavých míst ve městě. Jeho otec měl mnoho obchodních jednáních a protože si přál, aby se jeho syn stal jeho důstojným nástupcem při řízení jeho rozsáhlých obchodních zájmů, myslel si, že nadešel čas, aby chlapce představil obchodnickému světu. V Římě se nacházelo mnoho Indů a často jeden ze zaměstnanců Gonoda ho doprovázel jako tlumočník, takže Ježíš měl pro sebe celé dny; to mu umožnilo se dokonale seznámit s tímto městem se dvěma miliony obyvatel. Často ho bylo možno vidět na fóru─centrum politického, soudního a obchodního života. Často navštěvoval Kapitol a při pohledu na tento nádherný chrám, zasvěcený Jupiterovi, Juně a Minervě, se podivoval nad tím, v jakém zajetí ignorance se tito Římané nacházeli. Také strávil hodně času na pahorku Palatin, kde byla rezidence císaře, chrám Apollóna a řecké a latinské knihovny.

V té době římské impérium zahrnovalo celou jižní Evropu, Malou Asii, Sýrii, Egypt a severozápadní Afriku. Jeho obyvatelstvo zahrnovalo občany z každé země východní polokoule. Studovat toto kosmopolitní seskupení smrtelníků Urantie a družit se s nimi byl hlavní důvod, proč Ježíš souhlasil s touto cestou.

Ježíš se v Římě hodně naučil o lidech, ale nejcennější ze všech jeho rozmanitých zkušeností během jeho šesti měsíčního pobytu v tomto městě byl kontakt a jeho vliv na náboženské vůdce hlavního města impéria. Ke konci prvního týdne v Římě Ježíš vyhledal a seznámil se s významnými vůdci Kyniků, Stoiků a mysterijních kultů, především se skupinou mithraistů. Zdali či ne Ježíš předpokládal, že židé nepřijmou jeho poselství, s určitostí předvídal, že jeho poslové zanedlouho budou přicházet do Říma hlásat království nebeské; a proto se pustil, úžasným způsobem, do přípravy cesty pro lepší a jistější přijetí svého poselství. Vybral si pět hlavních Stoiků, jedenáct Kyniků a šestnáct vůdců mysterijních kultů a po dobu téměř šesti měsíců s těmito náboženskými učiteli strávil většinu svého volného času. A jeho informující metoda spočívala v následujícím: Nikdy nenapadl jejich chyby a nikdy se nezmínil o nedostatcích v jejich učeních. Vždy vybral pravdu, kterou učili a potom chválil a osvětloval tuto pravdu v jejich myslích tak, že za velmi krátkou dobu toto velebení pravdy vyplavilo navenek daný nedostatek; a takto byli tito muži a ženy poučeni a připraveni Ježíšem na pozdější rozpoznání dalších a podobných pravd v učeních prvních křesťanských misionářů. A bylo to právě toto počáteční přijetí učení kazatelů evangelia, které dalo silný impulz k rychlému rozšíření křesťanství v Římě a odtud po celém impériu.

Význam tohoto pozoruhodného jednání může být lépe pochopen, když uvážíme ten fakt, že z této skupiny třiceti dvou náboženských vůdců, instruovaných Ježíšem v Římě, pouze dva nebyli prospěšní; těch třicet se stalo stěžejními osobnostmi při zakládání křesťanství v Římě a někteří z nich také pomáhali při přeměně mithraického chrámu do prvního křesťanského kostela v tomto městě. My, kteří pozorujeme lidské aktivity ze zákulisí a ve světle uplynulých devatenácti stoletích, uznáváme pouze tři faktory, které mají rozhodující význam pro počáteční vytvoření podmínek k rychlému rozšíření křesťanství po celé Evropě a ty jsou:

1. Výběr a udržení Šimona Petra jako apoštola.

2. Rozhovor v Jerusalemu se Štěpánem, jehož smrt obrátila na víru Saula z Tarsu.

3. Vstupní příprava těchto třiceti Římanů pro pozdější vůdcovství nového náboženství v Římě a v celém impériu.

Během všech svých životních zkušeností ani Štěpán, ani třicet vybraných učitelů, si nikdy neuvědomili, že jednou hovořili s člověkem, jehož jméno se stalo předmětem jejich náboženského učení. Práce Ježíše s původními třiceti dvěma učiteli byla naprosto osobní. Písař z Damašku se nikdy nesetkal najednou s více než se třemi z nich, občas se dvěma, ale většinou je učil jednotlivě. A byl schopen uskutečnit toto významné dílo náboženského vyučování, protože tito muži a ženy nebyli svázáni tradicemi; nebyli oběťmi zakořeněných předsudků ve vztahu k veškerému budoucímu náboženskému rozvoji.

Již nedaleko byly ty roky, v průběhu kterých Petr, Pavel a další učitelé křesťanství v Římě často slýchávali o tomto písaři z Damašku, který byl jejich předchůdcem a který tak zřetelně ( a jak se oni domnívali, nevědomě) připravil cestu pro jejich příchod s novým evangeliem. Ačkoliv Pavel si nikdy opravdu neuvědomil totožnost tohoto písaře z Damašku, krátce před svou smrtí přišel k závěru, a to kvůli podobnosti popisů osobností, že „výrobce stanů z Antiochie“ byl také „písař z Damašku.“ Když jednou Šimon Petr kázal v Římě a měl možnost naslouchat popisu písaře z Damašku, napadlo ho, že tato osoba by mohla být Ježíš, ale rychle tuto myšlenku pustil z hlavy, protože dobře věděl (myslel si to), že Učitel nikdy v Římě nebyl.

1. Opravdové hodnoty

Angamon, vůdce stoiků, byl tím člověkem, se kterým měl Ježíš celonoční rozhovor na počátku svého pobytu v Římě. Tento muž se později stal velkým přítelem Pavla a byl jedním z pevných podporovatelů křesťanské víry v Římě. V podstatě a vyjádřeno současným jazykem, Ježíš učil Angamona následujícímu:

Význam opravdových hodnot musí být vyhledán v duchovním světě a na božských úrovních věčné reality. Vzestupující smrtelník musí vidět všechny nižší a materiální úrovně jako přechodné, částečné a nedokonalé. Vědec, jako takový, je omezen objevováním vzájemných vztahů materiálních faktů. Stručně řečeno, nemá právo tvrdit o sobě, že je buď materialista, nebo idealista, protože tím zradil postoj opravdového vědce, jelikož všechna taková tvrzení jsou samotnou podstatou filozofie.

Jestliže morální vnímání a duchovní vědomosti lidstva nejsou úměrně rozšířeny, může se časem stát, že neomezený rozvoj čistě materialistické kultury bude hrozbou civilizace. Čistě materialistická věda skrývá v sobě potenciální semeno zničení veškerého vědeckého snažení, protože tento postoj je předzvěstí definitivního kolapsu civilizace, která se zřekla svého smyslu morálních hodnot a zavrhla svůj duchovní cíl.

Materialistický vědec a extrémní idealista se budou vždy spolu přít. Toto však neplatí o těch vědcích a idealistech, kteří ctí obecné normy vysokých morálních hodnot a úrovně duchovnosti. V každém věku vědci a idealisté musí rozpoznat, že jsou v procesním řízení u soudu lidských potřeb. Musí se vyvarovat jakéhokoliv válčení mezi sebou a současně se odvážně snažit hájit prodloužení svého působení větší oddaností sloužit lidskému pokroku. Jestliže takzvaná věda či náboženství jakéhokoliv věku jsou falešné, tak musí buď očistit své aktivity, nebo zaniknout předtím, než vznikne materiální věda, nebo duchovní náboženství pravdivějšího a hodnotnějšího charakteru.

2. Dobro a zlo

Mardus byl uznávaným vůdcem římských kyniků a stal se velikým přítelem písaře z Damašku. Den za dnem rozmlouval s Ježíšem a noc za nocí naslouchal jeho vyššímu učení. Jedna z nejdůležitějších diskuzí s Mardusem se týkala upřímné kynikovy otázky o dobru a zlu. Ježíšova odpověď, ve své podstatě a vyjádřeno jazykem dvacátého století, byla:

Můj bratře, dobro a zlo jsou pouze slova, symbolizující relativní úrovně lidského vnímání pozorovatelného vesmíru. Jestli jsi eticky lenivý a sociálně netečný, tvojí normou dobra se mohou stát stávající společenské zvyklosti. Jestli jsi duchovně nečinný a morálně se nerozvíjíš, tvojí normou dobra se mohou stát náboženské praktiky a tradice tvých současníků. Ale duše, která přežívá čas a přechází do věčnosti, musí udělat živou a osobní volbu mezi dobrem a zlem─volbu, určenou opravdovými hodnotami duchovních norem, které byly ustanoveny božským duchem, kterého nebeský Otce poslal, aby pobýval v srdci člověka. Tento vnitřní duch je kritériem přežití osobnosti.

Dobrotivost, stejně jako pravda, je vždy relativní a najisto v rozporu se zlem. A právě vnímání těchto rysů dobrotivosti a pravdy umožňuje vyvíjejícím se duším lidí udělat ta osobní rozhodnutí, která jsou nezbytná pro věčný život.

Duchovně slepý jedinec, který se logickým myšlením řídí vědeckými předpisy, společenskými zvyklostmi a náboženskými tezemi, je ve vážném nebezpečí ztráty své morální svobody a duchovní nezávislosti. Taková duše je předurčena stát se intelektuálním papouškem, společenským robotem a otrokem náboženských autorit.

Dobrotivost vždy roste k novým úrovním zvětšující se svobody morálního sebepoznání a dosažení duchovní osobnosti─objevení a spojení se s vnitřním Ladičem. Zkušenost je dobrá, když zvyšuje smyl pro krásu, posiluje morální vůli, zvětšuje schopnost rozpoznání pravdy, rozšiřuje způsobilost milovat a sloužit ostatním, povyšuje duchovní ideály a sjednocuje nejvyšší lidské motivy času s věčnými plány vnitřního Ladiče. A to všechno vede přímo ke zvýšené touze vykonávat vůli Otce a tím podporovat božskou touhu nalézt Boha a být jako on.

Jak stoupáte po vesmírné stupnici rozvoje tvora, budete nalézat, že růst dobra a ubývajícího zla je v dokonalém souladu s vaší schopností konat dobro a rozpoznávat pravdu. Způsobilost dělat omyly, nebo konat zlo nezmizí úplně, dokud vzestupující lidská duše nedosahuje konečných duchovních úrovních.

Dobrotivost je živou, vždy vzrůstající, trvalou osobní zkušeností a je neustále v souladu s rozpoznáním pravdy a krásy. Dobrotivost spočívá v poznání pozitivních pravých hodnot duchovních úrovní, které v lidské zkušenosti musí být protikladem negativního protějšku─stínů potenciálního zla.

Dokud nedosáhnete úrovní Ráje, dobrotivost bude vždy více úkolem, nežli trvalou vlastností, více cílem, nežli zkušeností z dosažení. Ale když opravdově lačníte a žízníte po čestnosti, prožíváte narůstající uspokojení v částečném dosažení dobrotivosti. Přítomnost dobra a zla na světě je sama o sobě pozitivním důkazem existence a reality morální vůle člověka, osobnosti, která tímto způsobem rozpoznává tyto hodnoty a také je schopna vybrat si mezi nimi.

V době dosažení Ráje schopnost vzestupujícího smrtelníka ztotožňovat se s pravými duchovními hodnotami bude natolik rozšířena v důsledku dosažení dokonalosti ovládání světla života. Taková zdokonalená duchovní osobnost se stává natolik plně, božsky a duchovně sjednocena s pozitivními a nejvyššími vlastnostmi dobra, krásy a pravdy, že neexistuje žádná možnost, aby takový čestný duch vrhl jakýkoliv stín potenciálního zla, když bude vystaven pronikavé jasnosti božského světla nekonečných Vládců Ráje. Ve všech takových duchovních osobnostech dobrotivost není již částečná, kontrastní a srovnávací; stala se božsky úplnou a duchovně naplněnou; přibližuje se čistotě a dokonalosti Nejvyššího.

Možnost zla je nezbytná pro morální volbu, ale ne jeho skutečností. Stín je pouze relativně skutečný. Skutečné zlo není nezbytná osobní zkušenost. Potenciální zlo je stejně dobrým stimulem pro přijetí rozhodnutí v oblastech morálního růstu na nižších úrovních duchovního rozvoje. Zlo se stává realitou osobní zkušenosti pouze tehdy, když morální mysl se pro něj rozhodne.

3. Pravda a víra

Nabon byl řecký žid a hlavní osobnost mezi vůdčími osobnostmi největšího mysterijního kultu v Římě─kultu boha Mithry. Přestože tento vysoký kněz mithraizmu měl mnoho rozhovorů s damašským písařem, nejvíce na něho natrvalo zapůsobila rozmluva z jednoho večera o pravdě a víře. Nabon si myslel, že Ježíše obrátí na jejich víru a dokonce mu navrhl, aby se stal učitelem mithraizmu, až se vrátí do Palestiny. Neuvědomoval si, že Ježíš připravoval jeho na to, aby se on stal jedním z prvních konvertitů evangelia království. Upraveno do současného jazyka, podstata učení Ježíše v ten večer byla následující:

Pravdu není možno definovat slovy, pouze žitím. Pravda je vždy víc než vědomosti. Vědomosti se týkají pozorovatelných věcí, ale pravda přesahuje takové čistě materiální úrovně v tom, že se přátelí s moudrostí a obsahuje takové nezměřitelné kategorie, jako lidskou zkušenost a také duchovní a živé reality. Vědomost pochází z vědy; moudrost z opravdové filozofie, pravda z náboženské zkušenosti duchovního žití. Vědomost jedná s fakty; moudrost se vztahy; pravda s reálnými hodnotami.

Člověk má tendenci tříbit vědu, formulovat filozofii a dogmatizovat pravdu, protože je mentálně líný v přizpůsobování se vzrůstajícím těžkostem života a současně se také nesmírně bojí neznámého. Člověk, ve své přirozenosti, jen velmi pomalu mění návyky svého myšlení a způsoby svého života.

Odhalená pravda─osobně objevená pravda─je nejvyšší radostí lidské duše; je to společné dílo materiální mysli a vnitřního ducha. Věčné spasení duše, rozpoznávající tuto pravdu a milující krásu, je zajištěno tím hladem a žízní po dobru, které vedou tohoto smrtelníka k jedinému cíli─konat vůli Otce, nalézt Boha a být jako on. Mezi vědomostí a pravdou nikdy není rozpor. Rozpor může být mezi vědomostí a lidskými vírami, vírami zbarvenými předsudky, překroucenými strachem a ovládanými hrůzou čelit novým faktům materiálních objevů, nebo duchovního progresu.

Ale pravda se nikdy nemůže stát vlastnictvím člověka bez víry. Je tomu opravdu tak, protože myšlenky, moudrost, etika a ideály člověka nikdy nepřevýší jeho víru, jeho vznešenou naději. A všechna taková pravá víra je založena na hlubokých úvahách, upřímné sebekritice a důsledném morálním uvědomění. Víra je vnuknutí oduševnělé tvořivé představivosti.

Víra uvolňuje nadlidské aktivity božské jiskry, nesmrtelného zárodku, který žije v mysli člověka a který je potenciálem věčného života. Rostliny a zvířata přežívají v čase tím, že předávají z jedné generace na druhou identické částice sebe samých. Lidská duše (osobitost) člověka přežívá přirozenou smrt tím, že se ztotožní s touto vnitřní jiskrou božskosti, která je nesmrtelná a která slouží k zvěčnění lidské osobitosti na další a vyšší úrovni vzestupné vesmírné existence. Nesmrtelný duch je skryté semínko lidské duše. Druhá generace duše je prvním z řady osobnostních projevů duchovních a progresivních existencí, končících pouze tehdy, když tato božská entita dosahuje zdroje své existence─Boha, Vesmírného Otce.

Lidský život pokračuje─přežívá─protože má vesmírnou funkci, úkol nalézt Boha. Vírou aktivovaná duše člověka nemůže přestat ve svém úsilí dosáhnout tohoto cíle osudu; a když dosáhne tohoto božského cíle, nemůže nikdy zaniknout, protože se stala podobnou Bohu─věčnou.

Duchovní evoluce je zkušeností zvyšující se a dobrovolné volby dobrotivosti, doprovázené odpovídajícím a postupným úbytkem pravděpodobnosti zla. S dosažením konečnosti volby dobra a s naplněnou schopností pro vnímání pravdy přichází dokonalost krásy a svatosti, jejichž čistota zamezuje možnosti vzniknutí dokonce jen i pojmu potenciálního zla. Taková Boha znalá duše nevrhá žádný stín pochybnosti zla, když působí na takové vysoké duchovní úrovni božského dobra.

Přítomnost Rajského ducha v mysli člověka znamená naději na odhalení a spolehlivou záruku věčné existence božského progresu pro každou duši, snažící se dosáhnout identity s tímto nesmrtelným a vnitřním duchovním fragmentem Vesmírného Otce.

Vývoj vesmírem je charakterizován zvyšující se svobodou osobnosti, která je spojena s postupným dosažením vyšších a vyšších úrovní sebepoznání a v důsledku toho následným uvědomělým sebeovládáním. Dosažení dokonalosti duchovního sebeovládání se rovná kompletnosti vesmírné volnosti a osobní svobody. Víra podporuje a udržuje duši člověka v době jeho zmatenosti v počáteční orientaci v takovém obrovském vesmíru, zatímco modlitba se stává významným sjednotitelem různých inspirací tvořivé představivosti, kterou víra probouzí v duši, snažíc se ztotožnit se s duchovními ideály vnitřní a s ní spojené božské přítomnosti.

Nabon byl těmito slovy velmi ohromen, stejně tak, jak byl při každém rozhovoru s Ježíšem. Tyto pravdy nepřetržitě hořely v jeho srdci a on se potom stal důležitým pomocníkem kazatelů Ježíšova evangelia, kteří později přišli do Říma.

4. Osobní služba

Během svého pobytu v Římě nevěnoval Ježíš všechen svůj volný čas této činnosti připravit muže a ženy na to, aby se stali budoucími stoupenci nadcházejícího království. Hodně času trávil získáváním podrobných znalostí o všech rasách a třídách lidí, žijících v tomto největším a nejkosmopolitnějším městě světa. V každém z těchto četných setkání s lidmi Ježíš sledoval dva záměry: chtěl poznat jejich reakce na jejich pozemský život v těle a také se snažil říct či udělat něco, co by obohatilo jejich život a udělalo ho hodnotnějším. Jeho náboženská učení v průběhu těchto týdnů se nelišila od těch, která charakterizovala jeho pozdější život jako učitele dvanácti apoštolů a kazatele davů.

Základní osnova jeho poselství zůstávala vždy stejná: fakt lásky nebeského Otce a pravda jeho milosrdenství a také radostná zpráva o tom, že člověk je skrze svoji víru synem tohoto samého Boha lásky. Ježíš obvykle navazoval kontakty s lidmi tím, že je vtáhl do rozhovoru kladením otázek. Hovor obyčejně začínal otázkami Ježíše a končil jejich otázkami Ježíšovi. Byl stejně obratný v učení pokládáním otázek, tak i v odpovídání dotazů. Jako pravidlo, nejvíce naučil ty, kterým řekl nejméně. Z jeho osobní služby čerpali největší prospěch přetížení, úzkostliví a deprimovaní smrtelníci, kterým se tímto značně ulevilo, protože měli příležitost ulehčit svým duším citlivému a chápajícímu posluchači a Ježíš měl všechny tyto vlastnosti a ještě mnoho dalších. A když tyto oslabené lidské bytosti pověděly Ježíšovi o svých potížích, byl vždy schopen jim poskytnout praktické a okamžitě prospěšné rady, směřující k napravení jejich reálných těžkostí, ačkoliv neopomenul vyslovit bezprostředně slova útěchy a povzbuzení. A vždy řekl těmto sklíčeným smrtelníkům o Boží lásce a různými rozmanitými metodami je informoval o tom, že jsou dětmi tohoto láskyplného nebeského Otce.

Během pobytu v Římě přišel Ježíš tímto způsobem osobně do srdečného a povznášejícího kontaktu s více než pěti sty smrtelníky tohoto světa. Získal tak znalosti o různých rasách lidstva, které by nikdy nenabyl v Jerusalemu a stěží i v Alexandrii. Vždy považoval těchto šest měsíců za jedno z nejbohatších a nejvíce poučných obdobích svého pozemského života.

Jak by se dalo očekávat, tak takový všestranně nadaný a podnikavý člověk by nemohl takto působit ve světové metropoli po dobu šesti měsíců, aniž by nebyl osloven různými lidmi, kteří by rádi získali jeho služby ve spojení s obchodem, anebo častěji, za účelem učení, sociální reformy, nebo náboženského hnutí. Takových nabídek dostal víc než deset a každou z nich využil k předání nějaké myšlenky duchovního povznesení vhodně volenými slovy, nebo nějakou laskavou službou. Ježíš rád dělal věci pro druhé─i drobné věci─pro všechny druhy lidí.

S jedním římským senátorem měl rozhovor o politice a státnické moudrosti a toto jediné setkání s Ježíšem udělalo na tohoto zákonodárce takový hluboký dojem, že zbytek svého života strávil marným úsilím přimět své kolegy změnit panující politiku─odklonit se od ideje vládního systému, který vydržuje a živí národ a přijmout ideu, kdy národ podporuje stát. Ježíš strávil jeden večer s bohatým otrokářem a hovořil s ním o člověku, jako o synu Božím a příští den tento muž, Klaudius, dal svobodu sto sedmnácti otrokům. Byl na večeři s řeckým lékařem, kterému povídal o tom, že jeho pacienti mají mysl a duši stejně jako těla a takto přivedl tohoto vynikajícího doktora k tomu, že ten se pak snažil o rozsáhlejší lékařskou péči pro své spoluobčany. Hovořil se všemi druhy lidí ze všech společenských vrstev. Jediné místo, které v Římě nenavštívil, byly veřejné lázně. Odmítl jít se svými přáteli do lázní kvůli sexuální promiskuitě, která tam panovala.

Římskému vojákovi, při procházce po nábřeží Tibery, Ježíš řekl: „Buď statečný ve svém srdci, stejně jako ve svých činech. Měj odvahu být spravedlivý a buď dost velký pro slitování. Přinuť svoji nižší přirozenost, aby poslouchala tvoji vyšší přirozenost, tak jak ty posloucháš své nadřízené. Cti dobro a povznášej pravdu. Vybírej krásno namísto špatnosti. Miluj své druhy a celým svým srdcem hledej Boha, protože Bůh je tvůj nebeský Otec“.

Řečníkovi na fóru řekl: „Tvá výmluvnost je příjemná, tvoje logika je obdivuhodná, tvůj hlas je líbivý, ale tvoje učení je stěží pravdou. Kdybys jen mohl zakusit inspirující uspokojenost z poznání Boha jako tvého duchovního Otce, potom bys mohl využít svého řečnického umění k osvobození svých druhů z područí zaslepenosti a z otroctví nevědomosti“. Ten muž byl tentýž Marek, který slyšel Petra kázat v Římě a stal se jeho nástupcem. Po ukřižování Šimona Petra to byl právě on, kdo se vzepřel pronásledovatelům a odvážně pokračoval v kázání nového evangelia.

Po setkání s chuďasem, který byl falešně obviněn, šel Ježíš s ním ke smírčímu soudci a když dostal zvláštní povolení vystoupit jeho jménem, pronesl nádhernou řeč, v níž řekl: „Spravedlnost dělá národ velikým a čím větší národ, tím více bude dbát na to, aby nespravedlnost nepostihla ani toho nejprostšího občana. Běda každému národu, ve kterém pouze těm, kteří mají peníze a vliv se dostává rychlé spravedlnosti u jeho soudů! Je posvátnou povinností smírčího soudu osvobodit nevinného, stejně jako potrestat vinného. Na nestrannosti, poctivosti a čestnosti jeho soudů závisí trvání národa. Občanská vláda je založena na spravedlnosti, tak jako opravdové náboženství je založeno na milosrdenství.“ Soudce případ znovu otevřel a po pečlivém prozkoumání důkazů vězně propustil. Ze všech činů Ježíše během těchto dnů osobní služby byl tento nejblíže veřejnému vystoupení.

5. Rady bohatému muži

Jeden bohatý muž, římský občan a stoik, se začal velmi zajímat o učení Ježíše, se kterým ho seznámil Angamon. Po mnoha přátelských rozhovorech se tento bohatý občan Ježíše zeptal, co by dělal se svým bohatstvím, kdyby ho měl. Ježíš mu odpověděl: „Já bych materiální bohatství vynaložil na povznesení materiálního života a stejně tak bych využíval vědomosti, moudrost a duchovní službu pro obohacení intelektuálního života, zušlechtění společenského života a rozvoj duchovního života. Spravoval bych materiální bohatství jako moudrý a účelný správce prostředků jedné generace pro blaho a povznesení příští a následných generací.

Ale bohatého muže Ježíšova odpověď plně neuspokojila a odvážně se opět zeptal: „Ale co si myslíš, že by měl udělat člověk na mém místě se svým bohatstvím? Měl bych si ho ponechat, nebo ho rozdat?“ A když Ježíš viděl, že opravdu touží vědět víc pravdy o své oddanosti Bohu a své povinnosti k lidem, odpověděl: „Můj dobrý příteli, vidím, že upřímně toužíš po moudrosti a jsi čestný milovník pravdy. Proto ti chci vyložit můj pohled na řešení tvého problému, týkající se odpovědnosti za nakládání s bohatstvím. Dělám to proto, žes požádal o moji radu a když ti tuto radu dávám, nezajímá mně bohatství žádného jiného bohatého člověka; poskytuji tuto radu jenom tobě a pro tvé osobní poučení. Jestli si upřímně přeješ pohlížet na své bohatství jako na odpovědnost, potom bych ti poradil, abys udělal následující analýzu původů tvého bohatství: zeptej se sám sebe a snaž se na to najít neupřímnější odpověď, odkud přišlo toto bohatství? A jako pomoc při zkoumání zdrojů svého velkého jmění ti navrhuji brát v úvahu následujících deset různých metod nahromadění materiálního bohatství:

1. Zděděné bohatství─jmění pocházející od rodičů a jiných předků.

2. Objevené bohatství─jmění získané z přírodních zdrojů matky země.

3. Obchodní bohatství─jmění získané jako poctivý zisk při prodeji, nebo výměně materiálního zboží.

4. Nečestné bohatství─jmění získané z nečestného vykořisťování, nebo zotročování lidí.

5. Bohatství z výnosů─příjem pocházející z čestných a poctivých výdělečných možnostech investovaného kapitálu.

6. Tvůrčí bohatství─jmění, jako odměna za tvořivé a vynalézavé dary lidské mysli.

7. Náhodné bohatství─jmění pocházející ze štědrosti nějakého spoluobčana, nebo mající původ v náhodných okolnostech života.

8. Nakradené bohatství─jmění získané nečestně, nepoctivě, podvodně, nebo krádeží.

9. Svěřené fondy─bohatství vložení do tvých rukou tvými druhy pro určitý účel, buď nyní či v budoucnu.

10. Vydělané bohatství─jmění pocházející přímo z tvé vlastní osobní práce—poctivá a spravedlivá odměna za tvé vlastní denní úsilí mysli a těla.

A tak, můj příteli, jestli chceš být poctivým a spravedlivým správcem svého velkého jmění, musíš před Bohem a ve službě lidem přibližně rozdělit své bohatství do těchto deseti zásadních skupin a potom nakládat s každým dílem v souladu s moudrým a čestným výkladem zákonů spravedlnosti, slušnosti, poctivosti a správné využitelnosti; i když nebeský Bůh by tě neodsoudil, kdybys někdy chyboval v nejasných situacích ohledně soucitného a nesobeckého vztahu k potížím trpících obětí nešťastných okolností smrtelného života. Když máš upřímné pochybnosti o čestnosti a spravedlnosti v materiálních situacích, nechť tvá rozhodnutí jsou ve prospěch těch, kteří jsou v nouzi a ve prospěch těch, kteří jsou vystaveni nezasloužených útrapám.“

Po několika hodinovém rozhovoru o těchto otázkách a v odpověď na další a podrobnější dotazy bohatého muže Ježíš rozvedl svoji radu a v podstatě řekl: „I když ti poskytnu další rady, týkající se tvého postoje k bohatství, připomínám ti, tyto rady jsou určeny pouze pro tebe a pro tvé osobní poučení. Mluvím jenom za sebe a k tobě jako tázajícímu příteli. Žádám tě, abys potom nepoučoval jiné bohaté lidi jak mají nakládat se svým bohatstvím. Poradil bych ti toto:

1. Jako správce zděděného bohatství bys měl posoudit jeho původy. Máš morální povinnost zastupovat minulou generaci v poctivém přenesení zákonného bohatství následujícím generacím po odečtení řádných výdajů ve prospěch současné generaci. Ale neneseš odpovědnost za jakoukoliv nepoctivost, nebo křivdu, spojenou s nečestným nahromaděním bohatství tvými předky. Každou část tvého zděděného bohatství, která se ukáže, že byla získána podvodem či nepoctivě, můžeš vyplatit v souladu s tvým přesvědčením o spravedlnosti, štědrosti a odškodnění. Zbytek tvého zákonného zděděného bohatství můžeš použít jako kapitál k založení fondu, který by přecházel z jedné generace na druhou. Tvá rozhodnutí týkající se odkázaného jmění tvým následovníkům musí být řízena moudrým úsudkem a správným odhadem.

2. Každý, kdo požívá bohatství jako výsledek objevení, by si měl pamatovat, že jedinec žije na zemi jenom krátkou dobu a měl by proto udělat náležitá opatření, aby tato objevení mohl vhodnými způsoby sdílet s co možná nejvyšším počtem jeho druhů. Ačkoliv objeviteli by neměly být odepřeny veškeré odměny za jeho úsilí, ani on by neměl sobecky předpokládat, že mu patří všechen zisk a blaho, které jsou výsledkem odhalení skrytých přírodních zdrojů.

3. Dokud budou lidé provádět světovou ekonomiku obchodováním a směňováním zboží, mají nárok na přijatelný a oprávněný zisk. Každý obchodník si zaslouží odměnu za své služby; kupec má nárok na svůj výdělek. Poctivé obchodování a čestné jednání s partnery v organizovaném světovém obchodu vytváří mnoho různých forem získaného bohatství a všechny tyto zdroje bohatství musí být posuzovány nejvyššími principy spravedlnosti, poctivosti a čestnosti. Poctivý obchodník by měl bez váhání přijmout stejný zisk, který by on chtěl nabídnout svému obchodnímu partnerovi při stejné transakci. Ačkoliv tento druh bohatství, pocházející z obchodních transakcí ve velkém měřítku, není stejný jako individuálně získaný příjem prací, takové počestně nabyté bohatství dává jeho vlastníkovi značně velké právo rozhodovat o jeho následném rozdělování.

4. Žádný, Boha si uvědomující smrtelník, který se snaží vykonávat božskou vůli, se nemůže uchýlit k tomu, aby přišel k bohatství přes utlačování jiných. Žádný ušlechtilý člověk nebude usilovat o jmění a shromažďovat bohatství a moc zotročením, nebo nekalým zneužíváním svých bratrů v těle. Bohatství je morální prokletí a duchovní skvrnou, jestliže pochází z potu utlačovaného smrtelníka. Veškeré toto bohatství by mělo být vráceno těm, kteří byli tímto způsobem okradeni, anebo jejich dětem a dětem jejich dětí. Trvalá civilizace nemůže stavět na praktikách obírat pracujícího člověka o jeho mzdu.

5. Poctivé bohatství má nárok na úrok. Dokud si lidé budou půjčovat a zapůjčovat, tak se může inkasovat přiměřený úrok za předpokladu, že zapůjčený kapitál pochází ze zákonného jmění. Pokud chceš vznést nárok na úrok, nejprve vyčisti svůj kapitál. Nestaň se lakomým a chamtivým tím, že se schýlíš k lichvě. Nikdy nedopusť, abys byl tak sobecký a používal moc peněz k získání neúměrné převahy nad svými lopotícími se druhy. Nepodlehni pokušení vzít lichvářské peníze od svého bratra ve finančních potížích.

6. Jestli získáš bohatství v důsledku svého geniálního nadání, jestli tvé jmění pochází z odměn za tvůrčí talent, nepožaduj neúměrný podíl z takových odměn. Talent dluží něco jak svým předkům, tak i svým potomkům; rovněž má povinnosti vůči rase, národu a okolnostem svých tvořivých objevů; také by si měl pamatovat, že své vynálezy vydřel a vykřesal jako člověk mezi lidmi. A bylo by stejně nespravedlivé odepřít géniovi všechen jeho zisk ze získaného bohatství. A pro člověka bude vždy nemožné vytvořit pravidla a předpisy použitelné stejnou měrou na všechny tyto problémy spravedlivého rozdělování bohatství. Nejdříve musíš uvidět člověka jako svého bratra a jestli upřímně toužíš se k němu chovat tak, jak bys chtěl ty, aby on se choval k tobě, tak běžným jevem je, že spravedlnost, poctivost a čestnost tě povedou ke správnému a nestrannému urovnání každého následného problému, spojeného s ekonomickými odměnami a sociální spravedlností.

7. Nikdo se nesmí osobně domáhat toho bohatství, které mu čas a náhoda mohou přinést do jeho rukou, kromě poctivých a zákonných odměn, vydělaných za spravování takového bohatství. Na náhodná jmění se musí pohlížet jako na svěřený majetek, který bude vydáván ve prospěch určité sociální, nebo ekonomické skupiny. Vlastníci takového bohatství by měli mít hlavní slovo při rozhodování o rozumném a účinném rozdělování takových bezpracných prostředků. Civilizovaný člověk nebude věčně považovat všechno to, co vlastní, za své osobní a soukromé vlastnictví.

8. Jestliže jakákoliv část z tvého majetku byla vědomě získána podvodem; jestliže tvé bohatství bylo nashromážděno nepoctivými praktikami a nečestnými metodami; jestliže tvé jmění je výsledkem nepoctivého jednání s tvými druhy, rychle vrať všechny tyto neprávem nabyté zisky právoplatným majitelům. Nahraď veškerou škodu a tím očistíš svůj majetek od všech nečestných zisků.

9. Spravování bohatství jednoho člověka pro blaho jiných je důležitou a posvátnou odpovědností. Nehazarduj s takovou důvěrou a nevystavuj ji v nebezpečí. Vezmi si pro sebe ze svěřeného majetku jen tolik, kolik by si pro sebe vzali všichni čestní lidé.

10. Ta část tvého jmění, kterou sis vydělal svým vlastním mentálním a fyzickým úsilím, jestliže, že tvá práce byla vykonána správně a poctivě, náleží opravdu tobě. Nikdo ti nemůže odepřít tvé právo na vlastnictví a užívání takového bohatství jak ty sám uznáš za vhodné, za předpokladu, že uplatněním svého práva nezpůsobíš újmu svým druhům.

Když Ježíš ukončil své rady, tento bohatý Říman se zvedl ze své pohovky a než se s Ježíšem rozloučil na noc, pronesl tento slib: „Můj dobrý příteli, vnímám tě jako člověka velké moudrosti a dobrotivosti a zítra začnu spravovat všechno své bohatství v souladu s tvými radami“.

6. Sociální péče

Tady v Římě se také stala ta dojemná příhoda, kdy Tvořitel vesmíru strávil několik hodin tím, že se snažil vrátit ztracené dítě jeho ustarané matce. Tento malý chlapec se ztratil a Ježíš ho našel plačícího a vyděšeného. On a Ganid byli na cestě do knihovny, ale bez váhání se rozhodli, že odvedou dítě zpět domů. Ganid nikdy nezapomněl slova Ježíše: „Víš, Ganide, většina lidí jsou jako ztracené dítě. Většinu svého času stráví plačtivým naříkáním ze strachu a sebe litováním, když jsou ve skutečnosti nedaleko od bezpečí a jistoty, stejně jako toto dítě bylo jenom kousek od domu. A všichni ti, kdo znají cestu pravdy a cítí jistotu, kterou jim dává vědomost Boha, by to měli považovat za čest, ne za povinnost, nabídnout radu svým druhům v jejich snahách nalézt uspokojení v životě. Neměli jsme velkou radost z toho, že jsme pomohli vrátit dítě jeho matce? Tak i ti, kteří přivedou lidi k Bohu, poznají uspokojení ze služby lidem.“ A od toho dne do konce svého přirozeného života Ganid vždy vyhledával ztracené děti, kterým by mohl pomoci navrátit se domů.

Setkali se s vdovou s pěti dětmi, jejíž muž zahynul při nehodě. Ježíš pověděl Ganidovi o tragické smrti svého vlastního otce a opakovaně se vraceli utěšit tuto matku a její děti. Kromě toho Ganid požádal svého otce o peníze na jídlo a oblečení. Nepřestali se svým úsilím, dokud nenašli práci pro nejstaršího chlapce, takže on potom mohl podporovat svoji rodinu.

V ten večer, když Gonod naslouchal vyprávění o těchto zkušenostech, řekl dobrosrdečně Ježíšovi: „Já bych chtěl ze svého syna mít vzdělance, nebo obchodníka a nyní ty ho začínáš měnit ve filozofa, nebo filantropa.“ A Ježíš odpověděl s úsměvem: „Možná z něho uděláme všechny čtyři; pak bude moci mít čtyřnásobné uspokojení v životě, protože jeho ucho, vnímající melodii člověka, bude schopno rozpoznat čtyři tóny místo jednoho.“ Gonod potom řekl: „Vidím, že ty jsi opravdový filozof. Musíš napsat knihu pro budoucí generace.“ A Ježíš odpověděl: Knihu ne─mým posláním je prožít život v této generaci a pro všechny generace. Já…─ale dál nepokračoval, obrátil se na Ganida a řekl: „Můj synu, je čas jít spát.“

7. Cesty po okolí Říma

Ježíš, Gonod a Ganid udělali pět výletů z Říma na zajímavá místa v okolních oblastech. Při návštěvě jezera na severu Itálie měl Ježíš dlouhý rozhovor s Ganidem o nemožnosti učit člověka o Bohu, jestliže ten člověk netouží poznat Boha. Na cestě k jezeru potkali bezohledného neznaboha a Ganid byl překvapen, že Ježíš, tak jak to obvykle dělával, se s ním nedal do řeči, což by vedlo k rozhovoru o duchovních otázkách. Když se Ganid svého učitele zeptal proč projevil tak malý zájem o tohoto pohana, Ježíš odpověděl:

„Ganide, ten člověk nelačnil po pravdě. On nebyl nespokojen se sebou. On nebyl připraven požádat o pomoc a oči jeho mysli nebyly otevřeny, aby přijaly světlo pro duši. Tento člověk nebyl zralý sklidit úrodu spasení; musí mu být dopřáno více času pro zkoušky a těžkosti života, aby se připravil na přijetí moudrosti a vyššího učení. Anebo, kdyby mohl žít s námi, mohli bychom mu našimi životy ukázat nebeského Otce a takto ho upoutat našimi životy jako Boží synové, čímž by byl přinucen zeptat se na našeho Otce. Nemůžeš odhalit Boha těm, kteří ho nehledají; nemůžeš přivézt duše k radostem spasení, které to nežádají. Člověk musí lačnit po pravdě v důsledku zkušeností ze života, nebo musí toužit poznat Boha v důsledku setkání se životy těch, kteří znají božského Otce, předtím než jiný člověk může přivézt takového smrtelného druha k nebeskému Otci. Jestli známe Boha, náš opravdový cíl na zemi je žít tak, abychom umožnili Otci odhalit se v našich životech. Tak všichni Boha hledající lidé uvidí Otce a požádají nás o naši pomoc, aby se dověděli více o Bohu, který takovým způsobem nachází vyjádření v našich životech.“

Při návštěvě Švýcarska měl v tamních horách Ježíš celodenní rozhovor s otcem i synem o buddhizmu. Mnohokrát Ganid položil Ježíšovi přímé otázky o Buddhovi, ale vždy se mu dostalo více či méně vyhýbavých odpovědí. Teď, v přítomnosti syna, otec položil Ježíšovi přímou otázku o Buddhovi a dostalo se mu přímé odpovědi. Gonod řekl: „Já bych opravdu chtěl rád vědět, co si myslíš o Buddhovi.“ A Ježíš odpověděl:

„Váš Buddha byl mnohem lepší než váš buddhizmus. Buddha byl velkým člověkem, dokonce prorokem svému národu, ale byl osiřelým prorokem; tím myslím, že brzy ztratil ze zřetele svého duchovního Otce, nebeského Otce. Jeho zkušenost byla tragická. Snažil se žít a učit jako posel Boha, ale bez Boha. Buddha přivedl svoji loď spasení až k bezpečnému přístavu, až ke vchodu do útočiště spasení smrtelných a tam, kvůli chybným navigačním mapám dobrá loď najela na mělčinu. Tam zůstala v průběhu mnoha generací, nehybná a téměř beznadějně uvíznutá. A proto na tomto bodě zůstalo mnoho vašich lidí po dobu všech těch let. Žijí na dosah bezpečných vod pokoje, ale odmítají do nich vstoupit, protože ušlechtilé plavidlo dobrého Buddhy uvízlo nešťastně na mělčině u samého přístavu. A buddhistické národy nikdy nevstoupí do tohoto přístavu, pokud neopustí filozofické plavidlo svého proroka a chopí se jeho ušlechtilého ducha. Kdyby váš národ zůstal věren duchu Buddhy, již dávno byste vešli do vašeho útočiště duchovního klidu, odpočinku duše a jistoty spasení.

Víš, Gonode, Buddha znal Boha v duchu, ale očividně se mu nepodařilo ho objevit v mysli; židé objevili Boha v mysli, ale do značné míry se jim nepodařilo poznat ho v duchu. Dnes se buddhisté zmítají ve filozofii bez Boha, zatímco můj národ je žalostně zotročen strachem z Boha, postrádající spasitelnou filozofii života a svobody. Vy máte filozofii bez Boha; židé mají Boha, ale jsou do velké míry bez filozofie života, k němu se vztahující. Protože Buddha nedokázal představit Boha jako ducha a jako Otce, nepodařilo se mu poskytnout v jeho učení morální energii a duchovní hnací sílu, které náboženství musí mít, jestliže má změnit rasu a povznést národ.

Nato Ganid zvolal: „Učiteli, vytvořme ty a já nové náboženství, které bude dost dobré pro Indii a dost velké pro Řím a možná ho vyměníme židům za Jahve.“ A Ježíš odpověděl: „Ganide, náboženství nejsou vytvářena. Náboženství lidí se vyvíjejí po velmi dlouhou dobu, zatímco zjevení Boha vyzařují na zem v životech lidí, kteří odhalují Boha svým bližním.“ Ale oni nepochopili smysl těchto prorockých slov.

V tu noc, poté, kdy se odebrali na svá lože, Ganid nemohl spát. Dlouze hovořil se svým otcem a nakonec řekl: „Víš, otče, já si někdy myslím, že Jóšua je prorokem.“ A jeho otec ospale pouze odpověděl: „Můj synu, jsou jiní….“

Od toho dne do konce svého pozemského života Ganid nepřetržitě vyvíjel své vlastní náboženství. Byl silně dojat ve své vlastní mysli shovívavostí, čestností a tolerantností Ježíše. Ve všech jejich debatách o filozofii a náboženství tento mladík nikdy nepocítil rozhořčení či nepřátelství.

Jaký pohled pro nebeské pozorovatele─vidět, jak indický jinoch navrhuje Tvořiteli vesmíru, aby vytvořili nové náboženství! A přestože to tento mladý muž nevěděl, oni již vytvářeli nové a věčné náboženství─novou cestu spasení, odhalení Boha člověku v Ježíši a skrze něho. To, co tento mladík chtěl dělat ze všeho nejvíce, již nevědomě vlastně dělal. Tak to vždy bylo, je a vždy bude. To, co osvícená a přemítavá lidská představivost duchovního učení a vedení chce z celého srdce a nezištně dělat a být, se stává do určité míry tvůrčím v souladu s úrovní oddanosti smrtelníka k božskému vykonávání vůle Otce. Když jde člověk v partnerství s Bohem, velké věci se mohou stát a také se stávají.

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved