Kapitola 100 Náboženství v lidské zkušenosti

   
   Red Jesus Text: On | Vypnuto    Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Koncept kopie

Kniha Urantia

Kapitola 100

Náboženství v lidské zkušenosti

ZKUŠENOST dynamického náboženského života přetváří tuctového jedince do osobnosti, obdařeného idealistickou mocí. Náboženství podporuje vývoj všech prostřednictvím prospěšných růstů každého jedince a úroveň každého je umocněna prostřednictvím úspěšného dosažení všech ostatních.

Duchovní růst je vzájemně stimulován těsným spojením s jinými věřícími. Láska poskytuje půdu pro duchovní růst─objektivní cíl namísto subjektivního potěšení─nicméně, přináší nejvyšší subjektivní uspokojení. A náboženství zušlechťuje všední dřinu každodenního života.

1. Náboženský růst

I když náboženství zajišťuje rozvoj významů a růst hodnot, zlo přichází vždy, kdy čistě osobní hodnocení jsou povýšena do absolutních úrovních. Dítě hodnotí zkušenost podle toho, kolik radosti mu přinese; vyspělost je přímo úměrná výměně osobního potěšení za vyšší významy─oddaností nejvyšším představám o rozmanitosti životních situací a kosmických vztazích.

Někteří lidé jsou příliš zaneprázdněni, aby mohli růst a jsou proto ve velkém nebezpečí duchovního ustrnutí. Je nezbytné vytvářet podmínky pro růst významů v různých epochách, po sobě následujících kulturách a v pomíjivých stadiích rozvíjející se civilizace. Největšími brzdami růstu jsou předsudek a nevědomost.

Dejte každému dítěti možnost získat svoji vlastní náboženskou zkušenost, nevnucujte mu hotovou zkušenost dospělého člověka. Pamatujte si, že každoroční progres v zavedeném vzdělávacím systému, neznamená nutně progres intelektuální a mnohem méně duchovní. Zvýšená slovní zásoba neznamená rozvoj charakteru. Pravým ukazatelem růstu nejsou pouze výsledky, ale spíše progres. Skutečným ukazatelem růstu ve vzdělání jsou povznesené ideály, zvýšené chápání hodnot, nové významy hodnot a posílená věrnost nejvyšším hodnotám.

Děti jsou natrvalo ovlivněny pouze oddaností svých dospělých společníků; příkazy, nebo také příklady nemají trvalý vliv. Čestní lidé jsou rostoucí lidé a růst je působivá a inspirující realita. Žijete čestně dnes─rostete─a zítra je o vás postaráno. Nejrychlejší cesta pro pulce stát se žábou je žít čestně každý moment jako pulec.

Půda, potřebná pro náboženský růst, předpokládá progresivní život seberealizace, koordinaci přirozených sklonů, zvídavost a potěšení z uvážené podnikavosti, pocit spokojenosti, stimulující působení strachu, probouzejícího pozornost a uvědomění, touhu poznávat a normální vědomí malosti─skromnosti. Růst je také založen na objevení vlastní individuálnosti, doprovázené sebekritikou─svědomím, protože svědomí je ve skutečnosti kritikou sebe samého na základě vlastního systému hodnot, osobních ideálů.

Náboženská zkušenost je výrazně ovlivněna fyzickým zdravím, zděděnou povahou a sociálním prostředím. Ale tyto přechodné podmínky nezpomalují vnitřní duchovní progres duše, snažící se vykonávat vůli nebeského Otce. Ve všech normálních smrtelnících jsou přítomny určité hnací síly růstu a seberealizace, které působí jestliže nejsou vysloveně potlačovány. Způsob, jak podporovat tento významný dar pro potenciální duchovní růst, spočívá v udržování upřímného postoje v oddanosti k nejvyšším hodnotám.

Náboženství nemůže být věnováno, obdrženo, zapůjčeno, nebo ztraceno. Je to osobní zkušenost, která narůstá úměrně s narůstajícím vyhledáváním konečných hodnot. Kosmický růst tak doprovází hromadění významů a neustále rozšiřující se povyšování hodnot. Ale ušlechtilost sama o sobě je nevědomým růstem.

Náboženské návyky myšlení a jednání přispívají k obezřetnému duchovnímu růstu. Člověk si může vyvinout náchylnost pro prospěšné reakce na duchovní podněty, určitý druh podmíněného duchovního reflexu. Návyky, které přispívají náboženskému růstu, obsahují kultivovaný cit pro božské hodnoty, rozpoznání náboženského života u jiných, hloubavé přemýšlení o kosmických významech, ctihodné řešení problémů, sdílení duchovního života s partnerem, vyhýbání se sobectví, odmítnutí předpokládat boží milosrdenství a žít jako v přítomnosti Boha. Faktory náboženského růstu mohou být úmyslné, ale samotný růst je neměně nevědomý.

Nicméně, nevědomá podstata náboženského růstu neznamená, že je to činnost, fungující na domnělých podvědomých oblastech lidského intelektu, ale spíše to ukazuje na tvůrčí aktivity nadvědomých úrovních smrtelné mysli. Zkušenost s poznáním reality nevědomého náboženského růstu je tak pozitivním důkazem funkční existence nadvědomí.

2. Duchovní růst

Duchovní rozvoj za prvé závisí na udržování živého duchovního spojení s pravými duchovními silami a za druhé na trvajícím plození duchovních plodů: poskytování pomoci svým druhům z toho, co jsme my obdrželi od našich duchovních dárců. Duchovní progres je založen na intelektuálním rozpoznání duchovní chudoby, spolu s vlastním vědomím hladu po dokonalosti,—na touze poznat Boha a být jako on a upřímném úmyslu vykonávat vůli nebeského Otce.

Duchovní růst je nejdříve probuzením k potřebám, pak rozpoznáním významů a potom objevením hodnot. Důkaz o duchovním růstu spočívá v projevu osobnosti člověka, motivovaného láskou, aktivovaného nesobeckou pomocí a ovládaného upřímnou úctou k dokonalosti ideálů božskosti. A tato celá zkušenost představuje realitu náboženství na rozdíl od pouhých teologických vír.

Náboženství může dosáhnout takové úrovně poznání, na které se stává osvícenou a moudrou metodou duchovní reakce na vesmír. Takové zvelebené náboženství může působit na třech úrovních lidské osobnosti: intelektuální, morontiální a duchovní; na mysl, ve vyvíjející se duši a s vnitřně zavedeným duchem.

Duchovnost se ihned stává indikátorem blízkosti člověka k Bohu a mírou jeho užitečnosti pro ostatní lidské bytosti. Duchovnost zvyšuje schopnost objevovat krásu ve věcech. Rozpoznávat pravdu ve významech a objevovat dobro v hodnotách. Duchovní rozvoj je určen schopností pro odstranění sobeckých vlastností v lásce a je tomu přímo úměrný.

Skutečný duchovní stav je mírou dosažení Božstva, napojení na Ladič. Dosažení konečné duchovnosti se rovná dosažení maximální reality─maximálního podobenství s Bohem. Věčný život je nekonečným pátráním po nekonečných hodnotách.

Cíl seberealizace člověka by měl být duchovní, ne materiální. Jediné reality hodné snažení jsou božské, duchovní a věčné. Smrtelný člověk má nárok na požitek z fyzických radostí a uspokojení lidských citů; on těží z věrnosti lidských vztahů a dočasných institucí; ale tyto nejsou věčnými základy, na kterých lze stavět nesmrtelnou osobnost, která musí překonat prostor, zdolat čas a dosáhnout věčného osudu božské dokonalosti a služby jako člen sboru Konečných.

Ježíš popsal hluboké přesvědčení smrtelníka uvědomujícího si Boha znalého smrtelníka, když řekl: „Když všechno pozemské se zhroutí, znamená to něco pro člověka uvědomujícího si Boha a věřícího v království Boží “? Dočasné jistoty jsou zranitelné, ale duchovní jistoty jsou nenapadnutelné. Když přílivové vlny lidského protivenství, sobectví, krutosti, nenávisti, zášti a závisti narážejí na smrtelnou duši, můžete se spolehnout na to, že existuje jedna vnitřní bašta─pevnost ducha, která je absolutně nedobytná; alespoň toto platí pro každou lidskou bytost, která oddaně udržuje svoji duši ve spojení s vnitřně zavedeným duchem věčného Boha.

Po takovém duchovním dosažení, ať je docíleno postupným růstem, nebo specifickou krizí, nastává nová orientace osobnosti a také rozvoj nových norem hodnot. Takoví, v duchu zrození jedinci, najdou ve svém životě tak silnou novou motivaci, že jsou schopni v klidu přihlížet tomu, jak jejich největší ambice berou za své a jejich nejhorlivější naděje se hroutí; oni pozitivně vědí, že takové katastrofy nejsou ničím jiným, než přesměrováním pohrom, které ničí dočasná jejich díla a předcházejí vypěstování vznešenějších a trvanlivějších realit nové a ušlechtilejší úrovně vesmírného dosažení.

3. Koncepce vyšší hodnoty

Náboženství není metodou pro dosažení pokojného a blaženého míru mysli; je impulzem pro organizování duše pro dynamickou službu. Je to zasvěcení celého „já“ do věrné služby milujícího Boha a sloužení člověku. Náboženství platí jakoukoliv cenu, nezbytnou pro dosažení nejvyššího cíle─získání věčnosti. V náboženské oddanosti je zasvěcená úplnost, která se vyznačuje nejvyšší dokonalostí. Takové vlastnosti oddanosti jsou sociálně účinné a duchovně progresivní.

Pro věřícího slovo Bůh se stává symbolem, znamenající přiblížení k nejvyšší realitě a poznání božské hodnoty. Lidské sympatie a antipatie neurčují dobro a zlo; morální hodnoty nevyrůstají ze splněných přáních, nebo citového zklamání.

Při rozmýšlení o hodnotách musíte rozlišit mezi tím, co je hodnota a tím, co hodnotu. Musíte rozpoznat vztah mezi příjemnými činnostmi a jejich smysluplným sjednocením a rozšířenou realizací neustále vyšších a vyšších úrovní lidské zkušenosti.

Význam je něco, co zkušenost přidává k hodnotě; je to správné vnímání hodnot. Izolované a čistě sobecké potěšení může znamenat faktické znehodnocení významů, nesmyslný požitek, hraničící s relativním zlem. Hodnoty jsou empirické tehdy, když reality jsou smysluplné a intelektuálně spojené─když jsou takové vztahy rozpoznány a oceněny myslí.

Hodnoty nemohou nikdy být statické; opravdovost znamená změnu, růst. Změna bez růstu, bez rozšíření významů a povýšení hodnot, je bezcenná─je potenciálním zlem. Čím je vyšší schopnost ke kosmické adaptaci, tím je každá zkušenost smysluplnější. Hodnoty nejsou koncepčními iluzemi; jsou skutečné, ale vždy závisí na souvislostech. Hodnoty jsou vždy i aktuální i potenciální─ne, co bylo, ale co je a co bude.

Spojení aktuálního a potenciálního se rovná růstu─empirické realizaci hodnot. Ale růst není pouhý progres. Progres je vždy smysluplný, ale je relativně bezcenný bez růstu. Nejvyšší hodnota lidského života spočívá v růstu hodnot, progresu významů a realizaci kosmické souvislosti dvou těchto zkušeností. A taková zkušenost se rovná poznání Boha. Takový smrtelník, i když není nadpřirozený, se opravdu stává nadčlověkem; vyvíjí se v něm nesmrtelná duše.

Člověk není schopen vyvolat růst, ale může pro něj zajistit vhodné podmínky. Růst je vždy nevědomý, ať je fyzický, intelektuální, nebo duchovní. Tak roste láska; ona nemůže být stvořena, vyrobena či koupena; ona musí vyrůst. Evoluce je kosmická metoda růstu. Sociální růst nemůže být zajištěn legislativou a morální růst se nedosáhne zlepšenou administrativou. Člověk dokáže vyrobit stroj, ale jeho skutečná hodnota musí být stanovena lidskou kulturou a osobním oceněním. Jediným vkladem člověka pro růst je mobilizace veškerých sil jeho osobnosti─živé víry.

4. Problémy růstu

Náboženský život je zasvěcený životu a zasvěcený život je tvůrčí život─originální a spontánní. Nové náboženské náhledy se rodí z konfliktů, které dávají podnět k výběru nových a lepších návykových reakcí namísto starších a horších zažitých způsobů. Nové významy vznikají pouze v konfliktních situacích a konflikty přetrvávají pouze kvůli odmítnutí přijmout vyšší hodnoty, znamenající vyšší významy.

Náboženská dilemata jsou nevyhnutelná; nemůže být žádného růstu bez fyzického konfliktu a duchovního rozechvění. Formování filozofických norem života nese s sebou značný rozruch ve filozofických sférách mysli. Věrnost ušlechtilosti, dobru, pravdě a vznešenosti se neobejde bez boje. Jasnost duchovního vidění a rozšíření kosmického porozumění vyžaduje úsilí. A lidský intelekt protestuje, když je odstavován od neduchovních energií dočasné existence. Těžkopádná živočišná mysl se bouří proti snaze, potřebné pro řešení kosmických problémů.

Ale velký problém náboženského způsobu života spočívá v úloze spojení duševních sil osobnosti pod vlivem LÁSKY. Zdraví, psychická zdatnost a štěstí jsou výsledkem spojení fyzických systémů, systémů myšlení a duchovních systémů. Člověk dobře rozumí tomu, co je zdraví a zdravá mysl, ale nemá prakticky žádnou představu o štěstí. Největší štěstí je nerozlučitelně spojeno s duchovním progresem. Duchovní růst přináší trvalou radost, pokoj, který přesahuje veškeré chápání.

Ve fyzickém životě smyslové orgány informují o existenci věcí; mysl odhaluje realitu významů; ale duchovní zkušenost ukazuje jedinci skutečné hodnoty života. Tyto vysoké úrovně lidského života jsou dosaženy v nejvyšší lásce k Bohu a v nesobecké lásce k člověku. Jestli milujete své bližní, tak jste objevili jejich hodnoty. Ježíš miloval lidi tak moc proto, že si jich velmi vysoce vážil. Nejlepší způsob pro odhalení hodnot ve vašich druzích je poznání jejich motivace. Jestli vás někdo roztrpčuje, vzbuzuje ve vás pocity nelibosti, měli byste se s pochopením snažit poznat jeho stanovisko, jeho důvody pro takové nepříjemné chování. Jestli jednou pochopíte vašeho souseda, stanete se tolerantním a tato tolerance vyroste do přátelství a dozraje v lásku.

Ve své obrazotvornosti si představte jednoho z vašich primitivních předků v době, kdy žil v jeskyních─malého, nestvůrného, špinavého a vrčícího divocha, rozkročeného se zvednutým kyjem, dýchajícího nenávist a nepřátelství a dívajícího se zuřivě těsně před sebe. Takový obraz sotva vykresluje božskou důstojnost člověka. Ale dovolte nám ten obraz zvětšit. Před tímto rozrušeným člověkem se krčí tygr s vyceněnými tesáky. Za ním stojí žena a dvě děti. Okamžitě poznáte, že takový výjev představuje začátky mnoha krásných a ušlechtilých lidských vlastností, ačkoliv se v obou případech jedná o stejného člověka. Ale ve druhém případě jste měli možnost vidět tuto scénu v rozšířené perspektivě. Proto jste pochopili motivaci tohoto vyvíjejícího se smrtelníka. Jeho postoj se stává chvályhodným, protože mu rozumíte. Jestli byste jen dokázali pochopit motivy svých přátel, jak byste jim mnohem více rozuměli! Jestli byste poznali své druhy, nakonec byste je milovali.

Vy nemůže opravdově milovat své bližní pouhou vůlí. Láska se rodí jen z důkladného porozumění motivů a pocitů vašich sousedů. Není tak důležité milovat všechny lidi dnes, ale raději se každý den naučit milovat jednu další lidskou bytost. Jestliže každý den, nebo každý týden porozumíte jednomu z vašich druhů a jestli je to limit vašich schopností, tak rozhodně zespolečňujete a opravdově oduševňujete vaši osobnost. Láska je nakažlivá a když je lidská péče uvážená a moudrá, láska je přitažlivější než nenávist. Ale pouze opravdová a nesobecká láska je skutečně nakažlivá. Kdyby každý smrtelník se jen stal středem dynamické laskavosti, tento blahodárný virus lásky by brzy pronikl do proudu citového proudu lidských emocí natolik, že celá civilizace by byla obklopena láskou─a to by bylo uskutečnění bratrství lidí.

5. Konverze a mysticismus

Svět je zaplněn ztracenými dušemi, ztracenými ne v teologickém smyslu, ale ztracenými v ukazateli významů, bloudícími v této frustrované filozofické éře zmatečně od jednoho „ismu“ k druhému a od jednoho kultu k jinému. Jen velmi málo lidí se naučilo nahrazovat náboženskou autoritu filozofií života. (Symboly socializovaného náboženství netřeba zavrhnout jako koryta růstu, ačkoliv dno řeky není řeka sama.)

Postup náboženského růstu vede od stagnace přes rozpor ke koordinaci, od nejistoty k nepochybující víře, od zmatenosti kosmického vědomí ke sjednocení osobnosti, od dočasného cíle k věčnému, od područí strachu ke svobodě božského synovstva.

Je nutno objasnit, že projev věrnosti nejvyšším ideálům─fyzického, emocionálního a duchovního uvědomění poznání Boha─může být důsledkem přirozeného a postupného růstu, nebo někdy může být projeveno v určitých situacích, jako například ve chvílích krize. Apoštol Pavel prožil přesně takové náhlé a velkolepé obrácení v ten památný den na cestě, vedoucí do Damašku. Gautama Siddartha měl podobnou zkušenost v tu noc, kdy seděl o samotě a snažil se proniknout do tajemství konečné pravdy. Stejnou zkušenost mělo mnoho ostatních, ale mnoho opravdových věřících postoupilo v duchu bez náhlého obrácení.

Většina okázalých jevů, spojených s takzvanými náboženskými proměnami, má výlučně psychologický charakter, ale čas od času se přihodí události, které mají také duchovní původ. Velmi často, při absolutní mobilizaci mysli na jakékoli úrovni psychického zaměření k dosažení duchovnosti, když existuje dokonalost lidské motivace pro oddanost božské ideji, pak nastává sestupné porozumění vnitřně zavedeného ducha, aby se sladil se soustředěným a zasvěceným záměrem nadvědomé mysli věřícího smrtelníka. A právě taková zkušenost spojení intelektuálních a duchovních jevů je to, co vytváří konverzi, spočívající ve faktorech, které se nacházejí nad a za čistě psychologickými úrovněmi.

Ale samotné emoce jsou falešnou konverzí; člověk musí nejenom cítit, ale i věřit. Natolik, nakolik je psychická mobilizace částečná a mobilizace lidské oddanosti nedostačující, natolik se prodělání konverze stane směsí intelektuální, emocionální a duchovní reality.

Jestli je člověk ochoten uznat teoretickou podvědomou mysl jako prakticky fungující hypotézu v jinak jednotném intelektuálním životě, pak tedy, aby byl zásadový, měl by předpokládat podobnou a odpovídající oblast vzestupné intelektuální aktivity v nadvědomé úrovni─zóně bezprostředního kontaktu s vnitřně zavedenou duchovní entitou─Ladičem Myšlení. Velkým nebezpečím ve všech těchto psychických spekulacích je to, že představivost a další takzvané mystické prožitky, spolu se zvláštními sny, mohou být považovány za božskou komunikaci s lidskou myslí. V minulosti se božské bytosti zjevily některým Boha znalým osobám ne v důsledku jejich mystických extází, nebo morbidních vizí, ale navzdory všem takovým jevům.

Na rozdíl od snažení dosáhnout konverze, lepší přístup k morontiálním zónám možného kontaktu s Ladičem myšlení je živá víra a ryzí zbožnost, upřímná a nesobecká modlitba. Vesměs příliš mnoho povznesených myšlenek nevědomých úrovní lidské mysli bylo mylně považováno za božská zjevení a duchovní vedení.

Existuje velké nebezpečí, spojené s návykovým praktikováním snění; mysticismus se může stát způsobem odklonění od reality, třebas byl někdy prostředkem opravdového duchovního spojení. Krátkodobý únik od rušného dění života by nemusel příliš uškodit, ale dlouhá izolace osobnosti je naprosto nežádoucí. Za žádných okolností by se vizionářský stav vědomí neměl pěstovat jako druh náboženské zkušenosti.

Příznakem mystického stavu je rozptýlení vědomí s živými ostrůvky soustředěného vědomí, působící na poměrně pasivní intelekt. To všechno přitahuje vědomí směrem k povědomí, spíše než směrem k zóně duchovního kontaktu─nadvědomí. Mnoho mystiků přeneslo své mentální odloučení na úroveň abnormálních mentálních projevů.

Mnohem zdravější postoj k duchovní meditaci lze nalézt v rozjímavé zbožnosti a v modlitbě díkůvzdání. Přímé spojení s Ladičem Myšlení, takové, jaké nastalo v pozdějších letech Ježíšova života v lidském těle, by se nemělo zaměňovat s těmi takzvanými mystickými zkušenostmi. Faktory, které vedou k zahájení mystického spojení svědčí o nebezpečí takových psychických stavů. Mystickému stavu prospívají takové věci jako: fyzická vyčerpanost, půst, psychické rozštěpení, hluboké estetické prožitky, silné sexuální impulsy, strach, úzkost, běsnění a divoký tanec. Mnoho z toho, co vzniká v důsledku takové úvodní přípravy má svůj původ v podvědomé mysli.

Jakkoli tyto podmínky mohou být prospěšnými pro mystické jevy, je nutno jasně pochopit, že Ježíš Nazaretský nikdy nepoužil takové metody pro spojení s Rajským Otcem. Ježíš neměl žádné podvědomé halucinace, nebo nadvědomé přeludy.

6. Příznaky náboženského života

Evoluční náboženství a zjevená náboženství se mohou výrazně lišit v metodě, ale v jejich motivech je obrovská podobnost. Náboženství není specifická forma života; spíše je to způsob žití. Pravé náboženství je upřímná oddanost některé realitě, kterou věřící pokládají pro sebe a pro celé lidstvo za nejvyšší hodnotu. A význačnými charakteristickými rysy všech náboženstvích jsou nepochybující věrnost a srdečná oddanost nejvyšším hodnotám. Tato náboženská oddanost nejvyšším hodnotám je ukázána ve vztahu domněle nenáboženské matky k jejímu dítěti a ve vřelé věrnosti nevěřícího člověka ke své vlastní věci.

Věřícím člověkem přijatá nejvyšší hodnota může být obyčejná, nebo také falešná, ale, nicméně, je pro něho náboženská. Náboženství je opravdové pouze do té míry, pokud jeho hodnota, která je pokládána za nejvyšší, je opravdu kosmickou realitou, mající skutečnou duchovní cenu.

Lidská reakce na náboženské impulsy obsahuje vlastnosti ušlechtilosti a vznešenosti. Upřímný věřící si je vědom vesmírného občanství a uvědomuje si spínající kontakt se zdroji nadlidské síly. On je nadšen a aktivován zjištěním, že je součástí vyššího a ušlechtilejšího společenství Božích synů. Uvědomění si vlastní ceny je posíleno impulsem pátrat po vyšších vesmírných úkolech─snaze dosáhnout nejvyšších cílů.

Vnitřní „já“ podlehlo úchvatnému náporu vše obsahující motivace, která vyvolává zvýšenou osobní disciplinu, snižuje emocionální konflikty a ze smrtelného života dělá skutečně hodnotné žití. Chorobné uznávání vymezených hranic člověka je zaměněno za přirozené uvědomění si lidských nedostatků, spojené s morálním odhodláním a duchovní touhou dosáhnout nejvyšších vesmírných a supervesmírných cílů. A toto intenzivní snažení dosáhnout nadsmrtelné ideály je vždy charakterizováno zvyšující se trpělivostí, shovívavostí, mravní silou a tolerancí.

Ale pravé náboženství je živá láska, život ve službě. Odtržení věřícího od většiny toho, co je čistě dočasné a bezcenné, nikdy nevede ke společenské izolaci a nemělo by to zničit smysl pro humor. Opravdový věřící nic neodjímá z lidské existence, ale naopak dodává celému životu nové významy; vytváří nové typy nadšení, zájmu a odvahy. Také může probudit ducha křižáckého rytíře, který je více než nebezpečný, když není ovládán duchovním vhledem a věrnou oddaností k běžným sociálním povinnostem, založených na lidské spolehlivosti.

Jedním z neúžasnějších znameních náboženského života je dynamický a povznesený klid, ten klid, který přesahuje veškeré lidské vnímání, ten kosmický postoj, který znamená neexistenci jakékoliv pochybnosti a nepokoje. Takové úrovně duchovní stability jsou imunní vůči zklamání. Takoví věřící jsou jako apoštol Pavel, který řekl: „Já jsem přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani vyšší duchové, ani síly, ani věci přítomné, ani věci budoucí, ani výška, ani hloubka, ani nic jiného nás nedokáže oddělit od lásky Boha“.

S poznáním triumfální blaženosti je spojen pocit bezpečí, usazený ve vědomí věřícího, který pochopil realitu Nejvyššího a který jde ke svému cíli─Konečnému.

Také evoluční náboženství má v sobě všechnu tuto věrnost a ušlechtilost, protože je to opravdová zkušenost. Ale zjevené náboženství je vznešené, stejně jako opravdové. Nová věrnost, představující zvětšené duchovní vidění, vytváří nové úrovně lásky a oddanosti, služby a přátelství; a celý tento rozšířený rozhled plodí zvětšené vědomí Otcovství Boha a bratrství člověka.

Příznačným rozdílem mezi vyvinutým a zjeveným náboženstvím je nová schopnost božské moudrosti, která je přidána k čistě empirické lidské moudrosti. Ale právě zkušenost lidského náboženství vytváří schopnost pro dodatečné přijetí rozšířených poskytnutích božské moudrosti a kosmického vhledu.

7. Vrchol náboženského života

Ačkoliv průměrný smrtelník Urantie nemůže doufat, že dosáhne vysoké dokonalosti charakteru Ježíše Nazaretského, nabytého během pobytu v lidském těle, je vcelku možné pro každého věřícího smrtelníka, aby si vyvinul silnou a ucelenou osobnost, podobající se zdokonaleným rysům osobnosti Ježíše. Výjimečným rysem Učitelovy osobnosti nebyla ani tolik její dokonalost, jako její harmoničnost, její mimořádná a vyrovnaná celistvost. Nejpůsobivější charakteristika Ježíše spočívá ve slovech toho, který ukazujíc na Učitele, stojícího před svými žalobci, řekl: „Pohleďte, člověk!“

Nevyčerpatelná laskavost Ježíše dojala srdce lidí, ale jeho stálá síla charakteru ohromila jeho následovníky. Byl naprosto upřímný, nebylo v něm nic pokryteckého. Nebyl afektovaný; byl vždy tak povzbudivě opravdový. Nikdy se nesklonil k přetvářce a nikdy se neuchýlil k pokrytectví. On žil pravdu, tak jak ji učil. On byl pravda. On byl nucen hlásat spásnou pravdu svému pokolení, třebaže taková upřímnost někdy zapříčinila bolest. On byl nepopiratelně věrný celé pravdě.

Ale učitel byl tak vlídný, tak dostupný. Celá jeho služba se vyznačovala velkou praktičností, zatímco všechny jeho plány byly charakterizovány velmi zasvěceným zdravým rozumem. Byl prost všech podivínských, rozmarných a výstředních sklonů. Nikdy nebyl náladový, nevyzpytatelný, nebo hysterický. Ve všech jeho učeních a ve všem co dělal, se vždy projevoval neobyčejně bystrý úsudek, spojený s mimořádným smyslem pro korektnost.

Syn Člověka se vždy vyznačoval vysokou rozvážností. Dokonce jeho nepřátelé k němu chovali náležitý respekt; až se báli jeho přítomnosti. Ježíš neznal strach. Byl naplněn božským nadšením, ale nikdy se nestal fanatickým. Byl emocionálně aktivní, ale nikdy roztěkaný. Byl vynalézavý, ale vždy praktický. Upřímně čelil realitám života, ale nebyl nikdy jednotvárný, nebo všední. Byl odvážný, ale nikdy lehkomyslný; opatrný, ale nikdy zbabělý. Byl soucitný, ale ne přecitlivělý; výjimečný, ale ne výstřední. Byl zbožný, ale ne pobožnůstkářský. A byl tak vysoce rozvážný, protože byl tak dokonale celistvý.

Originalita Ježíše nebyla ničím potlačena. On nebyl svázán tradicemi, nebo postižen otroctvím malicherných obecných konvencí. Hovořil s neomylnou sebedůvěrou a učil s absolutní autoritou. Ale jeho jedinečná originalita mu nedala důvod přehlížet klenoty pravdy v učeních jeho předchůdců a současníků. A nejoriginálnější z jeho učeních bylo zdůraznění lásky a soucitu namísto strachu a obětování.

Ježíš se vyznačoval velmi širokým rozhledem. On nabádal své následovníky k tomu, aby kázali evangelium všem národům. Byl prost všech malicherností. Jeho soucitné srdce pojalo celé lidstvo, dokonce i vesmír. Neustále nabádal: „Ať je to kdokoliv, nechte ho přijít“.

O Ježíši bylo správně řečeno: „On se spoléhal na Boha“. Jako člověk mezi lidmi, on naprosto důvěřoval Otci na nebesích“. Věřil svému Otci tak, jak malé dítě věří svým pozemským rodičům. Jeho víra byla dokonalá, ale ne domýšlivá. Bez ohledu na to, jak se příroda mohla zdát tvrdá, nebo lhostejná vůči lidskému blahu, Ježíš ve své víře nikdy nezaváhal. Byl imunní proti zklamání a odolný vůči nesnázím. Nedotkl se ho zjevný neúspěch.

Miloval lidi jako své bratry a současně uznával velké rozdíly v jejich vrozených vlohách a nabytých schopnostech. „On chodil a dělal dobro“.

Ježíš byl neobvykle radostný člověk, ale nebyl zaslepený a pošetilý optimista. On neustále nabádal: „Buďte veselí!“ Dokázal udržet tento přívětivý postoj kvůli své neochvějné víře v Boha a své neotřesitelné důvěře v člověka. Byl vždy dojemně ohleduplný ke všem lidem, protože je miloval a věřil v ně. Současně s tím zůstával stále věrný svým přesvědčením a pozoruhodně houževnatý ve své oddanosti vykonávat vůli svého Otce.

Učitel byl vždy štědrý. Nikdy ho neunavilo říkat: „Větším požehnáním je dávat, než dostávat“. On řekl: „Darem jste dostali, darem podarujte“. A přestože jeho štědrost byla neomezená, nikdy nebyl rozhazovačný, nebo marnotratný. Učil, že musíte věřit, abyste byli spaseni. „Protože každý, kdo usiluje, dostane“.

Byl nestranný, ale vždy laskavý. Řekl: „Kdyby to tak nebylo, řekl bych vám to“. Byl přímý, ale vždy přátelský. Byl upřímný ve své lásce k hříšníkovi a ve svém odporu k hříchu. Ale v celé své udivující otevřenosti byl neomylně spravedlivý.

Ježíš byl stále veselý, přestože se někdy hluboce napil z číše lidského soužení. Neohroženě čelil realitám bytí a přesto byl naplněn nadšením pro evangelium království. Ale on své nadšení ovládal, nadšení nikdy neovládalo jeho. Byl bezvýhradně oddán „dílu Otce“. Toto božské nadšení přivedlo jeho neduchovní bratry k mínění, že  byl mimo sebe, ale přihlížející vesmír ho ocenil jako vzor vyrovnanosti a model nejvyšší smrtelné oddanosti k ušlechtilým zásadám duchovního života. A jeho ovládané nadšení bylo nakažlivé; jeho společníci byli nuceni sdílet jeho božský optimismus.

Tento muž z Galileje nebyl truchlícím člověkem; jeho duše se uměla radovat. Stále říkal: „Radujte se a buďte nadmíru šťastni“. Ale, když bylo zapotřebí, byl připraven projít odvážně „temným údolím smrti“. On byl radostný, ale současně pokorný.

Jeho odvaze se vyrovnala pouze jeho trpělivost. Když bylo na něj naléháno, aby rychle jednal, jenom odpověděl: „Můj čas ještě nepřišel“. On nikdy nespěchal; jeho vyrovnanost byla pozoruhodná. Ale často byl rozhořčen špatností a byl netolerantní k hříchu. Často cítil silný vnitřní odpor proti tomu, co bylo nebezpečné pro blaho jeho pozemských dětí. Ale jeho rozhořčení vůči hříchu nikdy nevedlo k hněvu vůči hříšníkovi.

Jeho odvaha byla mimořádná, ale nikdy neriskoval nerozumně. Jeho heslo bylo: „Nebojte se“. Jeho statečnost byla vznešená a jeho odvaha byla často hrdinská. Jeho odvaha byla spojena s rozvážností a řízena rozumem. Byla to odvaha zrozena z víry, ne unáhlená slepá troufalost. On byl opravdově statečný, ale nikdy drze troufalý.

Učitel byl vzorem ctihodnosti. Modlitba z jeho mládí začínala: „Otče náš jenž jsi na nebesích, buď posvěceno jméno Tvé“. On dokonce respektoval nevhodné bohoslužby svých druhů. Ale to ho neodradilo od útoků na náboženské tradice, nebo od výpadů proti nedostatkům lidské víry. Byl uctivý k opravdové posvátnosti a přesto mohl spravedlivě apelovat na své druhy: „Kdo z vás mne obviní z hříchu?“

Ježíš byl veliký, protože byl dobrý a ještě se kamarádil s malými dětmi. Byl vlídný a nenáročný ve svém osobním životě a současně byl dokonalým člověkem vesmíru. Jeho společníci ho nazývali Učitelem ve vesmíru.

Ježíš byl dokonale sjednocená osobnost. A dnes, jak kdysi v Galileji, pokračuje ve sjednocování smrtelné zkušenosti a v koordinování lidských snah. Sjednocuje život, zušlechťuje charakter a usnadňuje zkušenost. Vstupuje do lidské mysli, aby ji povznesl, transformoval a přetvořil. Je doslovnou pravdou: „Jestliže kdokoliv má Ježíše Krista v sobě, je nové stvoření; staré dokonává; pohleďte: vše se stává novým“.

[Představeno Melkísedekem Nebadonu.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved