Kapitola 80 Rozšíření Anditů na západ

   
   Paragraph Numbers: On | Vypnuto
Verze pro tiskVerze pro tisk

Koncept kopie

Kniha Urantia

Kapitola 80

Rozšíření Anditů na západ

AČKOLIV evropský modrý člověk sám nevytvořil významnou kulturní civilizaci, byl biologickým základem, na kterém─po jeho smíšení s adamickými rody a následným smíšením s pozdějšími anditskými nájezdníky─vznikl jeden z nejsilnějších rodů se schopností vytvořit aktivní civilizaci, jaká se na Urantii neobjevila od dob fialové rasy a jejích anditských nástupců.

Novodobí bílí lidé obsahují pozůstalé rysy adamického rodu, smíšeného se sangikskými rasami, trochu s červenou a žlutou, ale především s modrou. Ve všech bílých rasách teče hodně krve původních Andonitů a ještě více dávných Noditů.

1. Adamité vnikají do Evropy

Předtím, než byli poslední Andité vytlačeni z údolí Eufratu, mnoho jejich bratrů přišlo do Evropy jako poutníci, učitelé, kupci a válečníci. V době počátku fialové rasy bylo Středozemní koryto chráněno Gibraltarskou úžinou a sicilským pozemním mostem. První mořské obchody se odehrály na těchto vnitrozemských jezerech, kde modrý člověk ze severu a obyvatelé Sahary z jihu se potkali s Nodity a Adamity z východu.

Ve východní části Středozemní prolákliny Nodité založili jednu ze svých nejrozsáhlejších kultur a z těchto center někteří z nich pronikli do jižní Evropy, ale především do severní Afriky. Již v dávné minulosti širokolebí Syřané, kteří mají původ ve smíšení Noditů s Andonity, začali vyrábět hrnčířské výrobky a zabývat se zemědělstvím ve svých osadách v pomalu stoupající deltě Nilu. Oni také dovezli ovce, kozy, dobytek a další domestikovaná zvířata a zavedli velmi zdokonalené metody zpracování kovů. Sýrie se stala v té době centrem tohoto průmyslu.

V průběhu více než třiceti tisíc let obyvatelé Mezopotámie v nepřetržitém proudu přicházeli do Egypta, kam sebou přinesli svoje umění a kulturu a obohatili tak kulturní tradice údolí Nilu. Ale příchod velkého počtu obyvatel Sahary značně degeneroval ranou civilizaci podél Nilu, takže přibližně před patnácti tisíci lety dosáhla kultura Egypta své nejnižší úrovně.

Ale v dřívějších dobách nic nebránilo migraci Anditů na západ. Sahara byla jedna velká otevřená pastvina, osídlená pastevci a zemědělci. Obyvatelé Sahary se nikdy nezabývali řemeslnou výrobou a nikdy nestavěli města. Tato indigo-černá skupina byla nositelem četných rodových rysů zaniklé zelené a oranžové rasy. Nicméně, obdržela velmi malé množství fialové krve ještě předtím, než vztlak země a změna směru vlhkých větrů způsobily rozptýlení zbytků této vzkvétající a mírumilovné civilizace.

Většina lidských ras sdílí Adamovu krev, ale některé jí získaly více, některé méně. Smíšené rasy Indie a tmavší národy Afriky Adamity nepřitahovaly. Oni by se volně mísili s červeným člověkem, kdyby nebyl v daleké Americe; měli přátelský vztah se žlutým člověkem, ale i on obýval velmi vzdálené a těžce přístupné oblasti Asie. A proto, když byli podníceni dobrodružstvím, nebo altruismem, nebo když byli vytlačeni z údolí Eufratu, oni si zcela přirozeně vybrali spojení s modrými rasami Evropy.

Modrý člověk, který v té době převažoval v Evropě, neměl žádné náboženské obyčeje, které by byly pro rané migrující Adamity odpudivé a mezi fialovou a modrou rasou byla velká sexuální přitažlivost. Nejlepší z modrých lidí považovali za čest mít dovoleno vstoupit do manželského svazku s Adamity. Každý modrý muž chtěl být tak zručný a umělecký, aby si získal náklonnost některé adamitské ženy a každá lepší modrá žena si přála získat pozornost některého z Adamitů.

Postupně se tito migrující synové Edenu spojili s vyššími typy modré rasy, pozvedli její kulturu a současně nemilosrdně ničili přetrvávající zbytky neandrtálských rodů. Tato metoda rasového směšování, spojená s eliminací nižších genotypů, zplodila přes deset silných a progresivních skupin vyšších modrých lidí, z nichž vy jste jednu nazvali kromaňonskou.

Z těchto a jiných důvodů, z nichž v neposlední řadě byly příznivější cesty pro migraci, první vlny mezopotamské kultury směřovaly téměř výhradně do Evropy. A byly to právě tyto okolnosti, které vytvořily předpoklady pro současnou evropskou civilizaci.

2. Klimatické a geologické změny

Rané rozšiřování fialové rasy do Evropy bylo přerušeno určitými, poněkud náhlými klimatickými a geologickými změnami. S ustupujícími severními ledovcovými poli se vlhké západní větry otočily na sever, což způsobilo postupné vysychání otevřených pastevních oblastí Sahary, které se změnily v suchou poušť. Toto sucho zapříčinilo rozptýlení, postavou menších, snědých, černookých, ale dlouholebých obyvatel velké saharské plošiny.

Čistokrevnější indigové rody odešly na jih do lesů střední Afriky, kde od těch dob pobývají. Smíšenější skupiny se rozptýlily třemi směry: nejvyvinutější kmeny na západě migrovaly do Španělska a odtud do přilehlých částí Evropy, utvářejíc jádro pozdějších dlouholebých snědých ras Středozemního moře; nejméně rozvinutá větev na východě saharské plošiny migrovala do Arábie a odtud, přes Mezopotámii a Indii, na vzdálený Cejlon; střední skupina odešla na sever a na východ do údolí Nilu a do Palestiny.

Je to právě tento sekundární sangikský základ, který ukazuje na určitý stupeň pokrevního příbuzenství mezi současnými národy, rozptýlenými po Dekánské plošině, Iránu, Mezopotámii a podél obou břehů Středozemního moře.

Přibližně v době těchto klimatických změn v Africe se Anglie oddělila od kontinentu a Dánsko se vynořilo z moře, zatímco Gibraltarská šíje, chránící západní pánev Středomoří, se zhroutila v důsledku zemětřesení, což zapříčinilo rychlé zvednutí hladiny tohoto vnitrozemského jezera do úrovně Atlantického oceánu. V zápětí se potopil sicilský pozemní most, čímž se vytvořilo ve Středozemí jedno moře a spojilo se s Atlantickým oceánem. Tato přírodní pohroma zaplavila spoustu lidských osídleních a způsobila největší ztráty na lidských životech v celé světové historii povodní.

Toto zaplavení Středozemní pánve bezprostředně omezilo stěhování Adamitů na západ a současně velký příval obyvatel Sahary je přinutil hledat cesty pro rostoucí počet svých členů na sever a východ od Edenu. Na své pouti z údolích řek Tigris a Eufrat na sever narazili potomci Adama na horské překážky a tehdy většího Kaspického moře. A tak mnoho generací Adamitů lovilo, páslo dobytek a obdělávalo půdu kolem svých osídleních, roztroušených po celém Turkestánu. Postupně se tento pozoruhodný národ rozšířil na území Evropy. Ale tentokrát přišli Adamité do Evropy z východu a nalezli kulturu modrého člověka mnoho tisíc let zaostalou za kulturou Asie, protože tato oblast neměla prakticky žádný kontakt s Mezopotámií.

3. Kromaňonský modrý člověk

Dávná centra kultury modrého člověka se rozkládala podél všech evropských řek, ale pouze Somme teče dnes ve stejném korytě, ve kterém protékala v předglaciálních dobách.

Ačkoliv my hovoříme o tom, že modrý člověk byl rozšířen po celém evropském kontinentu, existovaly desítky různých rasových typů. Již před třiceti pěti tisíci lety byly evropské modré rasy velmi smíšené, projevující rysy jak červené, tak i žluté rasy, zatímco na pobřeží Atlantiku a v oblastech dnešního Ruska absorbovaly značné množství andonické krve a na jihu se smísily s obyvateli Sahary. Ale bylo by to zbytečné snažit se vyčíslit všechny tyto rasové skupiny.

Evropská civilizace tohoto raného postadamického období byla unikátní směsí vitality a dovednosti modrých lidí s tvořivou představivostí Adamitů. Modří lidé byli rasou obrovské vitality, ale značně zaostávali za kulturní a duchovní úrovní Adamitů. Pro Adamity bylo velmi obtížné vnutit kromaňonským lidem svoje náboženství, protože hodně z nich mělo sklon podvádět a unášet panny. Deset tisíc let bylo náboženství v Evropě na úpadku ve srovnání s vývojem v Indii a Egyptě.

Ve všech svých jednáních byli modří lidé naprosto čestní a zcela prosti sexuálních zlozvyků smíšených Adamitů. Oni respektovali panenství a mnohoženství praktikovali jen po válkách, kdy byl nedostatek mužů.

Tito kromaňonští lidé byli odvážnou a prozíravou rasou. Měli účinný systém výchovy dětí. Do této výchovy byli zapojeni oba rodiče a byli při ní plně využity starší děti. Každé dítě bylo důkladně vedeno k udržování jeskyně, k umění a opracování pazourků. Již v dávných dobách byly ženy velmi zběhlé v domácích činnostech a věnovaly se primitivnímu zemědělství, zatímco muži byli obratnými lovci a odvážnými válečníky.

Modří lidé byli lovci, rybáři a sběrači; oni byli experti ve stavění lodí. Vyráběli kamenné sekery, poráželi stromy, stavěli dřevěné chýše, zčásti pod zemí a střechy pokrývali zvířecí kůží. Existují národy, které doposud staví podobné chýše na Sibiři. Jižní kromaňonci žili zpravidla v jeskyních a slujích.

Nebylo neobvyklé, že během krutých zim strážci, stojící na stráži v noci u vchodu do jeskyně, umrzli na smrt. Oni vynikali odvahou, ale především byli umělci; smíšení s Adamity rázem urychlilo jejich tvůrčí představivost. Umění modrého člověka bylo na vrcholu zhruba před patnácti tisíci lety, ještě předtím, než tmavější rasy přišly na sever z Afriky přes Španělsko.

Přibližně před patnácti tisíci lety se extenzívně rozrůstaly Alpské lesy. Evropští lovci byli vytlačeni do údolí řek a na mořská pobřeží v důsledku stejných klimatických změn, které přeměnily bohatá loviště světa na suché a holé pouště. Když se dešťové větry otočily na sever, rozsáhlé otevřené pastviny Evropy se pokryly lesním porostem. Tyto význačné a relativně náhlé klimatické změny přinutily rasy Evropy k tomu, aby se z lovců ve volném prostoru stali pastevci, do určité míry rybáři a obdělávatelé půdy.

Ačkoliv tyto změny měly za následek kulturní pokroky, způsobily určité biologické degenerace. V předcházejí době lovu si vyšší kmeny braly za muže a ženy vyšší typy válečných zajatců a bez rozdílu zabili ty, které pokládali za podřadné. Ale když začali zakládat osady a zabývat se zemědělstvím a obchodem, začali si ponechávat průměrné zajatce jako otroky. A byli to právě potomci těchto otroků, kteří později tak výrazně degenerovali celou kromaňonskou rasu. Tento úpadek kultury pokračoval až do doby, kdy přišel čerstvý impulz z východu v podobě poslední a masové invaze Mezopotámců, kteří zaplavili celou Evropu a velmi brzy pohltili kromaňonský typ a jeho kulturu a započali civilizaci bílých ras.

4. Invaze Anditů do Evropy

I když Andité proudili do Evropy v pravidelném sledu, proběhlo sedm hlavních invazí, přičemž poslední příchozí přišli na koňských hřbetech ve třech velkých vlnách. Někteří z nich vstoupili do Evropy přes egejské ostrovy a potom podél Dunaje nahoru, ale většina prvních a čistokrevnějších rodů přišla do severozápadní Evropy severní cestou přes pastviny Volhy a Donu.

Mezi třetí a čtvrtou invazí spousta Andonitů přišla do Evropy od severu ze Sibiře po ruských řekách a přes Baltské moře. Oni byli okamžitě asimilováni severskými anditskými kmeny.

První rozšiřování čistokrevnější fialové rasy bylo mnohem více pokojnější než bylo to pozdější jejich poloválečných a výbojných Anditských potomků. Adamité byli mírumilovní; Nodité byli váleční. Spojením těchto dvou ras a následným smíšením se sangikskými rasami vznikli schopní a výbojní Andité, kteří vedli opravdové uchvatitelské války.

Ale kůň byl tím evolučním faktorem, který rozhodl o nadvládě Anditů na Západě. Kůň dal rozptylujícím se Anditům do té doby neexistující výhodu─pojízdnost, což umožnilo posledním skupinám anditských jezdců rychle obejít Kaspické moře a rozšířit se po celé Evropě. Všechny předcházející migrační vlny Anditů se přesunovaly tak pomalu, že se obvykle rozpadly, než dorazily do velmi vzdálených míst Mezopotámie. Ale tyto poslední vlny se pohybovaly tak rychle, že do Evropy přišly jako soudržné skupiny, zachovajíc si ještě určitý stupeň vysoké kultury.

Když se v šestém a sedmém tisíciletí před Kristem objevili nelítostní anditští jezdci na koních, celý obydlený svět, kromě Číny a oblasti Eufratu, udělal v průběhu předchozích deseti tisíc let jen malý kulturní pokrok. Na své cestě na západ přes ruské pláně absorbovali nejlepší druhy modrého člověka, vyhubili ty nejhorší a stali se jedním smíšeným národem. Toto byli předkové takzvaných nordických ras, praotci skandinávských, německých a anglosaských národů.

It was not long before the superior blue strains had been fully absorbed by the Andites throughout all northern Europe. Only in Lapland (and to a certain extent in Brittany) did the older Andonites retain even a semblance of identity.

5. Andité pokoří severní Evropu

Severoevropské kmeny byly nepřetržitě posilovány a vylepšovány plynulým proudem přistěhovalců z Mezopotámie, přicházející přes Turkestán a jižní oblasti Ruska a když poslední vlny anditských jezdců zaplavily Evropu, tady v tomto regionu bylo již více lidí s anditskou dědičností, než v celém ostatním světě.

Po dobu třech tisíc let bylo vojenské hlavní centrum severních Anditů v Dánsku. Z tohoto centra vycházely postupné výbojné vlny, které se stávaly stále méně anditskými a stále více bělošskými, až nakonec, po uplynutí mnoha stoletích, došlo ke konečnému smíšení mezopotámských dobyvatelů s pokořenými národy.

Přestože modrý člověk byl asimilován na severu a nakonec se vzdal i na jihu, kam bílí útoční jezdci pronikli, rozvíjející se kmeny smíšení bílé rasy narazily na houževnatý a dlouhotrvající odpor kromaňonců. Ale vyšší inteligence a stále se zvyšující biologická zdatnost jim umožnily vymazat starší rasu z existence.

Rozhodující boje mezi bílými a modrými lidmi byly vybojovány v údolí řeky Somme. Tady výkvět modré rasy zavile vzdoroval na jih směřujícím Anditům a více než pět set let tito kromaňonci úspěšně bránili svá teritoria, než podlehli dokonalejší vojenské strategii bílých nájezdníků. Tór, vítězný náčelník severských armád v poslední bitvě na Sommě, se stal hrdinou bílých severských kmenů a později byl některými z nich uctíván jako bůh.

Opevnění modrého člověka, která vytrvala nejdéle, byla v jižní Francii, ale poslední velký vojenský odpor byl zlomen současně s porážkou na Sommě. Pozdější dobývání území se uskutečňovalo prostřednictvím obchodu, nárůstem populace podél řek a pokračujícími smíšenými sňatky s vyššími rody společně s nemilosrdným vyhlazováním nižších rodů.

Když kmenová rada starších Anditů rozhodla, že nižší zajatec je nepoužitelný, byl po složitém obřadu předán šamanským kněžím, kteří ho odvedli k řece a vykonali rituál uvedení do „věčných lovišť“─utopili ho. Takto bílí nájezdníci Evropy vyhubili všechny národy, se kterými se setkali a které nepohltili rychlou asimilací. A tak přišel rychlý konec modré rasy.

Kromaňonský modrý člověk vytvořil biologický základ současných evropských ras, ale ty přežily pouze jako asimilované pozdějšími silnými dobyvateli jejich rodných zemí. Modrý člověk předal bílým evropským rasám mnoho zdravých rysů a hodně fyzické síly, ale humor a tvůrčí představivost smíšených evropských národů pocházejí od Anditů. Toto spojení modrých lidí s Andity, jehož výsledkem vznikly severské bílé rasy, způsobilo okamžitý úpadek anditské civilizace─zpomalení přechodného charakteru. Nakonec se skryté přednosti těchto severských barbarů projevily a vyvrcholily v současnou evropskou civilizaci.

Kolem roku 5000 př. Kr. vyvíjející se bílé rasy převažovaly v celé severní Evropě, včetně severního Německa, severní Francie a Britských ostrovů. Střední Evropa byla po nějakou dobu ovládána modrými lidmi a kruholebými Andonity. Ti druzí sídlili hlavně v Dunajské dolině a nebyli nikdy úplně vyhnáni Andity.

6. Andité na březích Nilu

Od dob posledních migrací Anditů kultura v údolí Eufratu upadla a nejbližší centrum civilizace se přemístilo do údolí Nilu. Egypt se stal nástupcem Mezopotámie jako hlavní centrum nejvyspělejší skupiny na zemi.

Údolí Nilu začalo být sužováno povodněmi ještě o málo dříve než údolí Mezopotámie, ale s mnohem menšími škodami. Tyto počáteční těžkosti znamenaly víc než jen nahrazení trvalého přívalu anditských přistěhovalců, takže se zdálo, že kultura Egypta, i když fakticky pocházela z oblasti Eufratu, vyrazila kupředu. Ale v 5. tisíciletí před Kristem, v době období záplav v Mezopotámii, obývalo Egypt sedm rozdílných skupin lidských bytostí, z nichž všechny, kromě jedné, přišly z Mezopotámie.

Když nastal poslední masový odchod z údolí Eufratu, Egypt měl štěstí, protože tak získal mnoho nejschopnějších umělců a uměleckých řemeslníků. Tito anditští řemeslníci se tam cítili úplně jako doma, protože byli dokonale obeznámeni s říčním životem, záplavami, zavlažovacími pracemi a obdobími sucha. Tady měli výhodu v tom, že údolí Nilu bylo lépe chráněné a tak byli mnohem méně vystaveni nepřátelským nájezdům a útokům, než na březích Eufratu. Oni značně obohatili kovoobráběcí dovednost Egypťanů. Tady, namísto železné rudy z oblastí Černého moře, zpracovávali rudu z hory Sinaj.

Egypťané velmi brzy sestavili svá městská božstva do složitého národního panteonu. Vytvořili rozsáhlou teologii a měli stejně rozsáhlé, ale zatěžující kněžstvo. Několik různých vůdců se pokusilo oživit zbytky dávného náboženského učení Šétů, ale tyto snahy neměly dlouhého trvání. Andité postavili první kamenné stavby Egypta. První a nejnádhernější kamennou pyramidu postavil Imhotep, anditský geniální architekt, když sloužil jako první ministr. Předcházející stavby byly postaveny z cihel a i když bylo na různých místech světa již postaveno mnoho kamenných staveb, tato byla první v Egyptě. Ale od časů tohoto vynikajícího architekta stavitelské umění neustále upadalo.

Tato oslnivá kulturní epocha byla přervána vnitřním válčením podél toku Nilu a Egypt byl brzy zamořen, tak jako kdysi Mezopotámie, nižšími kmeny z nehostinné Arábie a černou rasou z jihu. V důsledku toho sociální rozvoj neustále upadal po více než pět set let.

7. Andité na ostrovech Středozemního mořeMOŘE

V době úpadku kultury v Mezopotámii přetrvávala po nějakou dobu na ostrovech ve východní části Středozemního moře vysoká civilizace.

Kolem 12 000 let př. Kr. migroval na Krétu duchaplný kmen Anditů. Toto byl jediný ostrov, který byl již tak dávno osídlen takovou vyspělou skupinou a trvalo to téměř dva tisíce let, než se potomci těchto námořníků rozšířili na sousední ostrovy. Byli to úzkolebí, postavou menší Andité, kteří se promísili s vanitskou větví severních Noditů. Vzrůstem byli všichni pod sto osmdesát centimetrů a z pevniny byli doslova vyhnáni svými většími a primitivnějšími druhy. Tito krétští vystěhovalci byli vysoce zruční ve tkaní, obrábění kovů, hrnčířství, domovní kanalizaci a v používání kamene jako stavebního materiálu. Ovládali písmo a zabývali se pastevnictvím a zemědělstvím.

Téměř dva tisíce let po osídlení Kréty se skupina vysokých potomků Adamsona, kteří přišli skoro přímo ze svých vysokohorských domovů na severu Mezopotámie, dostala přes severní ostrovy do Řecka. Tyto předky Řeků přivedl na západ Sato─přímý potomek Adamsona a Ratty.

Ta skupina, která se natrvalo usadila v Řecku, byla složena ze tří set sedmdesáti pěti vybraných a kvalitnějších lidí, představujících konec druhé civilizace Adamsonitů. Tito synové Adamsona byli nositelé nejcennějších rodových rysů objevující se bílé rasy. Měli vysokou intelektuální úroveň a z fyzického hlediska to byli nejkrásnější lidé od dob prvního Edenu.

Za krátkou dobu Řecko a ostrovy Egejského moře vystřídaly Mezopotámii a Egypt jako západní centrum obchodu, umění a kultury. Ale podobně jako v Egyptě, prakticky opět všechno umění a věda ostrovů v Egejském moři pocházela z Mezopotámie, kromě kultury Adamsonitů, předchůdců Řeků. Veškeré umění a genialita Řeků jsou přímým dědictvím potomstva Adamsona, prvního syna Adama a Evy a jeho mimořádné druhé manželky, dcery pocházející z nepřerušené rodové linie od čistokrevných Noditů, členů osobního personálu Prince Kaligastii. Není divu, že Řekové měli mytologické tradice o tom, že byli přímí potomci bohů a nadlidských bytostí.

Oblast Egejského moře prošla čtyřmi rozdílnými kulturními obdobími, z nichž každé bylo méně duchovní, než to předcházející a zakrátko poslední slavná éra umění zanikla pod váhou rychle se rozmnožujících průměrných potomků dunajských otroků, kteří byli dovezeni předchozími generacemi Řeků.

Bylo to v této době, kdy na Krétě dosáhl u potomků Kaina své největší obliby kult matky. Tento kult oslavoval Evu a uctíval ji jako „velkou matku“. Vyobrazení Evy bylo všude. Po celé Krétě a Malé Asii bylo postaveno tisíce veřejných svatyní. A tento kult matky přetrval až do časů Ježíše a byl později včleněn do raného křesťanského náboženství pod záminkou oslavování a uctívání Marie─pozemské matky Ježíše.

Kolem roku 6 000 př. Kr. došlo k velkému úpadku duchovního dědictví Anditů. Potomci Adama byli příliš rozptýleni a byli prakticky pohlceni staršími a početnějšími lidskými rasami. A tento úpadek anditské civilizace, spojený s úbytkem jejich náboženských norem, zanechal duchovně ochuzené rasy světa v žalostném stavu.

V době 5 000 let př. Kr. byli tři nejčistokrevnější linie potomků Adama v Sumeru, severní Evropě a v Řecku. Celá Mezopotámie postupně upadala kvůli přílivu smíšených a tmavších ras, které tam pronikaly z Arábie. A přicházení těchto nižších rodů ještě více přispělo k odchodu do ciziny a rozptýlení biologického a kulturního zbytku Anditů. Ze všech oblastí úrodného půlměsíce odcházeli houfně podnikavější lidé na západ, na ostrovy Středozemního moře. Tito přistěhovalci pěstovali jak obilí, tak i zeleninu a s sebou si přivedli domestikovaná zvířata.

Kolem roku 5 000 let př. Kr. velké množství progresivních obyvatel Mezopotámie odešlo z údolí Eufratu a usadilo se na ostrově Kypr. Tato civilizace byla přibližně dva tisíce let poté zničena hordami barbarů ze severu.

Další velká kolonie vznikla ve Středomoří poblíž místa pozdějšího Kartága. A ze severní Afriky přišel velký počet Anditů do Španělska a později se ve Švýcarsku smísili ze svými bratry, kteří dříve přišli do Itálie z ostrovů Egejského moře.

Když Egypt následoval kulturní úpadek Mezopotámie, mnoho schopnějších a vyspělejších rodin uprchlo na Krétu, což značně posílilo již tak vyspělou civilizaci. A když později přišly na Krétu nižší skupiny z Egypta a ohrožovaly civilizaci Kréty, kultivovanější rodiny odešly na západ do Řecka.

Řekové nebyli pouze skvělými učiteli a umělci, oni byli také nejschopnějšími obchodníky a kolonizátory na světě. Do doby než podlehli záplavě druhořadosti, která nakonec pohltila jejich umění a obchod, dokázali vytvořit na západě tolik základen kultury, že mnoho výdobytků dávné řecké civilizace přetrvalo v pozdějších národech jižní Evropy a mnoho smíšených potomků těchto Adamsonitů se začlenilo do kmenů přilehlých kontinentálních oblastí.

8. Dunajští Andonité

Anditské kmeny z údolí Eufratu migrovaly na sever do Evropy, kde se mísily s modrým člověkem a na západ do oblastí Středozemního moře, kde se spojovaly s promíšenými obyvateli Sahary a jižními modrými lidmi. A tyto dvě větve bílé rasy byly a zůstávají i nyní odděleny širokým prostorem, obydleným širokolebými horaly─zbytky raných andonitských kmenů, které již po dlouhou dobu žily v těchto středních oblastech.

Tito potomci Andona byli rozšířeni po téměř všech hornatých oblastech střední a jihovýchodní Evropy. Často byli posíleni přistěhovalci z Malé Asie, což byla oblast, kde se soustředila velká síla Anditů. Starověcí Chetité vzešli přímo z rodu Andonitů; jejich světlé kůže a široké hlavy byly typickými pro tuto rasu. Stejná krev tekla v žilách Abrahamových předků a značně přispěla k charakteristickým obličejovým rysům jeho pozdějších židovských potomků, kteří ačkoliv měli kulturu a náboženství odvozené od Anditů, mluvili jinou řečí. Jejich jazyk byl zřetelně andonitský.

Kmeny, které si stavěly své domy na kůlech nebo na dřevěných pilířích na jezerech v Itálii, Švýcarsku a v jižní Evropě, náležely k okrajům rozpínajících se migrací Afričanů, Egejců a především Dunajců.

Dunajci byli Andonité, farmáři a pastevci, kteří přišli do Evropy přes Balkánský poloostrov a postupně se podél Dunaje stěhovali na sever. Vyráběli hrnčířské výrobky a obdělávali půdu a dávali přednost životu v údolích. Nejsevernější osídlení Dunajců se nacházelo v Lutychu v Belgii. Když se tyto kmeny přestěhovaly velmi daleko od centra a zdroje své kultury, rychle začaly degenerovat. Jejich nejlepší hrnčířské výrobky pocházejí z doby nejstarších osídleních.

Dunajci začali uctívat matku v důsledku působení misionářů z Kréty. Tyto kmeny se později smísily se skupinami anditských námořníků, kteří připluli na lodích z pobřeží Malé Asie a kteří rovněž uctívali kult matky. Tak již v raných dobách byla většina území střední Evropy osídlena těmito smíšenými typy širokolebých bílých ras, které udržovaly kult matky a vykonávaly náboženský obřad spalování mrtvých, protože to byl zvyk tohoto kultu spalovat své mrtvé v kamenných chýších.

9. Tři bílé rasy

Ke konci anditských migrací směšování ras v Evropě způsobilo vytvoření tři velkých bílých ras:

1. Severská bílá rasa. Tato takzvaná nordická rasa byla tvořena hlavně modrým člověkem a Andity, ale také obsahovala značné množství andonické krve společně s menším množstvím červené a žluté sangikské krve. Tak severská bílá rasa zahrnula do sebe čtyři nejvíce žádoucí lidské rody. Ale největší procento dědičnosti pocházelo od modrého člověka. Typický raný nordický typ byl dlouholebý, byl vysoký a světlovlasý, ale tato rasa se již před dávnou dobou promísila se všemi větvemi bílých lidí.

Primitivní kultura Evropy, se kterou se setkali nájezdné nordické kmeny, představovala kulturu upadajících Dunajců, smíšených s modrým člověkem. Dánsko-nordická a Dunajsko-Andonitská kultura se setkaly a propojily na Rýně, svědectvím čehož je existence dvou rasových skupin v dnešním Německu.

Nordické národy provozovaly obchodování s jantarem z Baltického pobřeží a přes Brennerský průsmyk vytvořily bohaté obchodní vztahy s širokolebými obyvateli údolí Dunaje. Rozšíření styků s Dunajci přivedlo tyto seveřany ke kultu matky a po dobu několika tisíc let kremace mrtvých byla téměř běžnou praxí po celé Skandinávii. To vysvětluje, proč se ostatky raných bílých ras, přestože jsou pohřbeny po celé Evropě, nacházejí pouze jako popel v kamenných a hliněných urnách. Tito bílí lidé si stavěli příbytky; oni nikdy nežili v jeskyních. A to opět vysvětluje proč se nachází tak málo důkazů o rané kultuře bílého člověka, ačkoliv předcházející kromaňonská kultura je dobře zachována v bezpečně uzavřených jeskyních a slojích. A tak se stalo, že jeden dne je v severní Evropě primitivní kultura upadajících Dunajců a modrých lidí a další den se náhle objevil výrazně je převyšující bílý člověk.

2. Střední bílá rasa. Přestože tato skupina obsahuje rodové rysy modré a žluté rasy a také Anditů, převládá v ní krev Andonitů. Tito lidé jsou širokolebí, snědí a podsadití. Oni jsou jako klín, vražený mezi nordickými a Středozemními rasami, jehož široká základna leží v Asii a špička proniká do východní Francie.

V průběhu téměř dvaceti tisíc let byli Andonité vytlačováni Andity stále více a více na sever střední Asie. Kolem roku 3 000 př. Kr. narůstající sucho vyhnalo tyto Andonity zpět do Turkestánu. Tento přesun Andonitů na jih trval přes jeden tisíc let a rozštěpením kolem Kaspického a Černého moře pronikl do Evropy jak přes Balkán, tak i přes Ukrajinu. Tato invaze zahrnovala zbývající skupiny potomků Adamsona a v pozdější době této invaze přišlo mnoho Iránských Anditů a také hodně potomků Šétských kněží.

K roku 2 500 př. Kr. pronikání Andonitů na západ dorazilo do Evropy. Tito barbaři z horských oblastí Turkestánu zaplavili celou Mezopotámii, Malou Asii a povodí Dunaje a způsobili nejzávažnější a trvající kulturní úpadek, jaký kdy do té doby nastal. Tito nájezdníci vtiskli s konečnou platností andonický charakter rasám střední Evropy, který od těch dob zůstává typicky alpský.

3. Jižní bílá rasa. Tato snědá rasa Středozemního moře vznikla smíšením Anditů a modrého člověka s menším přidáním andonické krve, než tomu bylo na severu. Tato skupina také absorbovala skrze obyvatele Sahary značné množství sekundární sangikské krve. Později byla tato jižní větev bílé rasy posílena silnými rysy Anditů z východní oblasti Středozemního moře.

Nicméně, Andité pronikli na pobřeží Středozemního moře až v dobách velkých kočovných invazí kolem roku 2 500 př. Kr. V průběhu těch stoletích, během kterých tito kočovníci napadali východní oblasti Středozemního moře, téměř ustaly pozemské obchodní styky. Toto přerušení pozemní dopravy způsobilo velký rozvoj dopravy a obchodování po moři; před čtyřiceti pěti sty lety byl námořní obchod ve Středozemním moři v plném rozkvětu. Rozvoj námořní dopravy měl za následek rychlé rozšíření potomků Anditů po všech pobřežních oblastech Středozemního moře.

Tato rasová smíšení položila základy pro jihoevropskou rasu─nejvíce smíšenou ze všech. A od těch dob tato rasa podstoupila další smíšení, především s modro-žlutými anditskými národy Arábie. Tato rasa Středozemního moře je ve skutečnosti tak bohatě promíšena s okolními národy, že se doslova nedá stanovit jako samostatný typ, ale obecně, její členové jsou malého vzrůstu, dlouholebí a snědí.

Na severu Andité, prostřednictvím válek a smíšených sňatků, vyhladili modré lidi, ale na jihu oni přežili ve velkých počtech. Baskové a Berbeři představují poslední zbytky dvou větví této rasy, ale i tyto národy byly ve značné míře smíšeny s obyvateli Sahary.

Tak vypadal obraz rasového promísení ve střední Evropě kolem roku 3 000 př. Kr. Navzdory částečného neúspěchu adamické mise došlo ke smíšení vyšších typů.

Toto bylo období mladší doby kamenné, když se překrývala s přicházející dobou bronzovou. Ve Skandinávii byla doba bronzová spojena s kultem matky. V jižní Francii a ve Španělsku byla mladší doba kamenná spojena s uctíváním slunce. V této době se stavěly kruhovité stavby bez střech jako chrámy slunce. Evropské bílé rasy byly náruživými staviteli, kteří s potěšením vztyčovali obrovské kameny na důkaz své úcty ke slunci, podobně jak to dělali jejich pozdější potomci v Stonehenge. Široko rozšířené uctívání slunce ukazuje na to, že to bylo období zemědělství v jižní Evropě.

Pověry z této poměrně nedávné éry uctívání slunce dokonce přetrvávají i v dnešních lidových zvycích Bretaně. I když Bretonci byli obráceni na křesťanskou víru před více než patnácti sty lety, stále používají kouzla z mladší doby kamenné pro odehnání ďábla. Stále dávají do komínů fulgurity na ochranu proti bleskům. Bretonci se nikdy nesmísili s nordickými kmeny Skandinávie. Oni jsou žijícími potomky původních andonitských obyvatel západní Evropy, smíšených s rasou z oblastí Středozemního moře.

Ale bylo by chybou odvážit se klasifikovat bílé rasy jako nordické, alpské a středomořské. Od těch dob proběhlo příliš mnoho promíšení, aby taková klasifikace byla možná. V jednu dobu bylo možné docela přesně rozdělit bílou rasu do takových tříd, ale od té doby nastalo velmi rozšířené míšení a není již možné s jistotou určit tyto rozdíly. Již v roce 3 000 př. Kr. pradávné sociální skupiny nebyly jednou rasou o nic víc, než současní obyvatelé severní Ameriky.

Po dobu pěti tisíc let tato evropská kultura pokračovala ve svém růstu a do určité míry se promísila. Ale jazyková bariéra zabránila úplnému propojení různých západních národů. Během minulého století měla tato kultura svoji nejlepší příležitost pro vytvoření kosmopolitní populace v Severní Americe; a budoucnost tohoto kontinentu bude záviset na kvalitě těch rasových faktorů, kterým bude dovoleno posílit současnou a budoucí populaci a také úroveň sociální kultury.

[Představeno archandělem Nebadonu.]

Foundation Info

Verze pro tiskVerze pro tisk

Urantia Foundation, 533 W. Diversey Parkway, Chicago, IL 60614, USA
Tel: +1-773-525-3319; Fax: +1-773-525-7739
© Urantia Foundation. All rights reserved