Kniha Urantia

Kapitola 83

Instituce manželství

83:0.1 (922.1) TOTO je vyprávění o raných začátcích instituce manželství. Tato instituce prošla cestou trvalého rozvoje od nevázaného a společného páření v tlupě, přes mnoho změn a obměn k těm normám manželství, které nakonec vedly k párovému vztahu─svazek jednoho muže a jedné ženy s cílem založit rodinu nejvyššího sociálního typu.

83:0.2 (922.2) Manželství bylo mnohokrát v ohrožení a manželské mravy silně závisely jak na majetku, tak i na náboženství, ale hlavní vliv, který je navždy zárukou manželství a výsledné rodiny, je prostý a vrozený biologický fakt, že muži a ženy opravdu nebudou žít jeden bez druhého, ať jsou to nejprimitivnější divoši, nebo nejkulturnější smrtelníci.

83:0.3 (922.3) Je to pohlavní pud, kvůli kterému se egoistický člověk mění v něco vyššího, než zvíře. Pohlavní vztahy, vznikající na egoismu a sebeuspokojení, nesou však s sebou také určité důsledky, spojené se sebezapřením a vyžadují převzetí altruistických povinností a četných rodinných odpovědností, prospěšných rase. Tady je pohlavní život divocha jeho nepoznaným a netušeným civilizátorem, protože tento stejný pohlavní pud automaticky a zaručeně nutí člověka myslet a nakonec ho přivede k lásce.

1. Manželství jako společenská instituce

83:1.1 (922.4) Manželství je společenským mechanizmem, určeným k regulaci a kontrole těch mnohočetných lidských vztahů, které vznikají z fyzického faktu oboupohlavnosti. Jako taková instituce, manželství působí ve dvou směrech:

83:1.2 (922.5) 1. Reguluje osobní pohlavní vztahy.

83:1.3 (922.6) 2. Reguluje rodovou linii, dědictví, následnictví a společenský pořádek, což je jeho starší a původní funkce.

83:1.4 (922.7) Rodina, která vzniká z manželství, je sama o sobě stabilizátorem instituce manželství společně s majetkovými mravy. Dalšími mocnými faktory stability manželství jsou pýcha, ješitnost, galantnost, povinnost a náboženská přesvědčení. Ale, ačkoliv manželství mohou být schválena či neschválena shora, sotva jsou uzavírána na nebesích. Lidská rodina je rozhodně lidskou institucí, evolučním pokrokem. Manželství je společenskou institucí, není službou církvi. Ovšem, církev by ho měla silně ovlivňovat, ale neměla by ho výlučně převzít, aby ho řídila a kontrolovala.

83:1.5 (922.8) Primitivní manželství bylo v prvé řadě pracovní institucí. Také i v dnešní době je často společenskou či obchodní záležitostí. Prostřednictvím vlivu rasového smíšení s Andity a v důsledku mravů rozvíjející se civilizace se manželství postupně stává oboustranně prospěšné, romantické, rodičovské, poetické, láskyplné, etické a dokonce idealistické. Výběr partnera a tak zvaná romantická láska byly minimální v primitivním páření. V hluboké minulosti manžel a manželka téměř spolu nebyli; ani spolu často nejedli. Ale osobní náklonnost starověkých lidí nebyla silně spojena se sexuální přitažlivostí; oni se začali mít rádi především proto, že spolu žili a pracovali.

2. Nnámluvy a zasnoubení

83:2.1 (923.1) Primitivní manželství byla vždy domlouvána rodiči chlapce a dívky. Přechodné období mezi tímto zvykem a dobou svobodného výběru zaujali zprostředkovatelé sňatků, nebo profesionální dohazovači. Prvními dohazovači byli holiči; později kněží. Manželství bylo původně skupinovou záležitostí; potom rodinnou a jen nedávno se stalo individuálním činem.

83:2.2 (923.2) Primitivní manželství se uzavíralo prostřednictvím donucení, ne vzájemnou přitažlivostí. V dávných dobách žena neměla žádnou sexuální hrdost, pouze sexuální podřízenost, jak kázaly mravy. Jak krádež předcházela prodeji, tak manželství ukořistěním předcházelo manželství na smlouvu. Některé ženy se raději nechaly zajmout, aby unikly tyranii starších mužů ve svém kmeni; raději upadly do rukou mužů svého věku z jiného kmene. Tento falešný únos byl přechodným obdobím mezi násilným zajmutím a následným líbivým namlouváním.

83:2.3 (923.3) Pradávný druh svatebního obřadu byl inscenovaný útěk─něco na způsob nazkoušeného únosu, což byl kdysi běžný postup. Později se falešný únos nevěsty stal součástí řádné svatební oslavy. Dnešní dívčí předstírání odporovat „zajmutí“, být zdrženlivá vůči manželství, to všechno jsou pozůstatky starých zvyků. Přenášení nevěsty přes práh domu je jedním z mnoha starověkých obyčejů, v tomto případě krádeže manželky.

83:2.4 (923.4) Velmi dlouhou dobu byla ženě odepírána úplná svoboda při rozhodování o manželství, ale inteligentnější ženy byly vždy schopny tato omezení obejít použitím svého duchaplného a důmyslného důvtipu. Muž obvykle udával tón při namlouvání, ale ne vždy. Ženy někdy formálně, a také tajně, iniciovaly manželství. A s postupem vývoje civilizace narůstala role ženy ve všech fázích namlouvání a manželství.

83:2.5 (923.5) Vzrůstající láska, romantika a osobní volba v předmanželském namlouvání jsou příspěvkem Anditů světovým rasám. Vztahy mezi pohlavími se vyvíjejí příznivě; mnohé rozvíjející se národy postupně nahrazují koncepty užitečnosti a vlastnictví poněkud idealizovanými představami o pohlavní přitažlivosti. Při výběru životních partnerů pohlavní pud a pocity zalíbení začínají vytlačovat chladnou vypočítavost.

83:2.6 (923.6) Zasnoubení se původně rovnalo manželství; a u prastarých národů byl pohlavní styk v době zasnoubení běžný. V nedávné době náboženství prosadilo tabu na pohlavní styk v období mezi zasnoubením a manželstvím.

3. Koupě a věno

83:3.1 (923.7) Pradávní lidé nedůvěřovali lásce a slibům; oni si mysleli, že trvalé svazky musí být zaručeny nějakou hmotnou zástavou─majetkem. Z tohoto důvodu byla kupní cena za manželku brána jako zástava, nebo záloha, o kterou by manžel přišel v případě rozvodu či opuštění ženy. Jak byla kupní cena za nevěstu jednou zaplacena, mnohé kmeny dovolily manželovi vypálit na ní svoji značku. Afričané do těchto dob kupují své manželky. Milující manželku, nebo ženu bílého člověka, přirovnávají ke kočce, protože ta nic nestojí.

83:3.2 (924.1) Předvádění nevěst bylo příležitostí pro strojení a zdobení dcer pro veřejné předvedení se záměrem dostat nejvyšší ceny jako manželky. Ale nebyly prodávány jako zvířata─u pozdějších kmenů se nemohla prodat jinému majiteli. A také nebyl její prodej vždy jenom chladnokrevným peněžním obchodem; při nákupu manželky se služba rovnala hotovým penězům. Jestliže jinak vhodný muž nemohl zaplatit za svoji manželku, mohl být adoptován dívčiným otcem a potom se s ní oženit. A když chudý muž hledal manželku a nebyl schopen zaplatit cenu požadovanou chamtivým otcem, rada starších často vyvinula nátlak na otce, což mělo za následek změnu v jeho požadavcích, nebo jinak mohl přijít únos.

83:3.3 (924.2) S rozvojem civilizace otcové nechtěli vypadat jako trhovci svých dcer a tak, přestože pokračovalo přijímání kupní ceny za nevěstu, otcové zavedli zvyk dávat novomanželskému páru cenné dary, které se zhruba rovnaly kupní ceně. A když se později skončilo s placením za nevěstu, tyto dary se staly nevěstiným věnem.

83:3.4 (924.3) Smysl věna spočíval v tom, aby se vytvořil dojem o nezávislosti nevěsty, ukázat na nesmírný posun od dob, kdy manželky byly otrokyněmi a majetkem. Muž se nemohl rozvést se svou ženou, která přinesla věno, dokud nevrátil celé věno zpět. U některých kmenů složili rodiče nevěsty i ženicha společnou zálohu, která by propadla v případě, kdyby jeden druhého opustil; byla to vlastně manželská záruka. V období přechodu od koupě ženy k věnu, jestliže žena byla koupena, děti patřily otci; když koupena nebyla, děti patřily do rodiny manželky.

4. Svatební obřad

83:4.1 (924.4) Svatební obřad vznikl z faktu, že manželství bylo původně záležitostí komunity a ne pouhým vyvrcholením rozhodnutí dvou jedinců. Párování nebylo pouze osobní věcí, ale týkalo se celé skupiny.

83:4.2 (924.5) Celý život pradávných lidí byl naplněn magií, rituály a obřady a manželství nebylo žádnou výjimkou. Jak se civilizace rozvíjela a manželství se začalo brát vážněji, svatební obřad se stával stále více okázalejší událostí. Jako i dnes, v minulosti bylo manželství jedním z faktorů, mající vliv na majetkové poměry, což vyžadovalo zákonné procedury, zatímco sociální postavení budoucích dětí vyžadovalo co možná nejširší publicitu. Primitivní lidé nevedli žádné záznamy, a proto se svatebního obřadu muselo účastnit co nejvíce svědků.

83:4.3 (924.6) Zpočátku svatební obřad připomínal spíše zásnuby a spočíval pouze v oznámení veřejnosti o záměru žít spolu; později spočíval ve společném pojezení. V některých kmenech rodiči jednoduše odvedli svoji dceru k manželovi. V jiných případech jediným obřadem byla formální výměna darů, po které ji otec nevěsty předal ženichovi. U mnoha národů Levantu bylo zvykem obejít se bez všech formalit, ztvrzujíc manželství pohlavními vztahy. Červený člověk byl první, který přišel s propracovanějšími způsoby svatebních oslav.

83:4.4 (924.7) Lidé se nesmírně báli bezdětnosti a protože neplodnost byla spojována s piklemi duchů, snahy zaručit plodnost vedly také ke spojování manželství s některými magickými a náboženskými obřady. A v této snaze zaručit šťastné a plodné manželství se používalo mnoho kouzel; dokonce se používali astrologové, aby zjistili rodné hvězdy smluvních stran. Jednu dobu bylo běžným zvykem při všech svatbách zámožných lidí přinášet lidské oběti.

83:4.5 (925.1) Vyhledávaly se šťastné dny. Čtvrtek byl považován za nejpříznivější a svatby, slavené při úplňku byly považované za mimořádně šťastné. U mnoha národů Blízkého Východu bylo zvykem házet na novomanžele zrní, což byl magický rituál, který měl zaručit plodnost. Některé národy Orientu používaly pro tento účel rýži.

83:4.6 (925.2) Oheň a voda byly vždy považovány za nejlepší prostředky ochrany proti démonům a zlým duchům. Proto se na svatbách obvykle používaly oltářní ohně a zapálené svíčky a také křestní kropící voda. Velmi dlouhou dobu bylo zvykem stanovit falešný den svatby a potom ho náhle změnit, aby to zmátlo démony a duchy.

83:4.7 (925.3) Škádlení novomanželů a nezbedné kousky, prováděné novomanželskému páru jsou všechno pozůstatky těch dávných dob, kdy se považovalo za nejlepší vypadat před duchy zbídačeně a nemocně, aby to u nich nevzbudilo závist. Nošení svatebního závoje je pozůstatkem dob, kdy se považovalo za nutné skrýt nevěstu, aby ji nepoznali démoni a také zakrýt její krásu před pohledy jinak žárlivých a závistivých duchů. Před začátkem svatebního obřadu se nevěstiny nohy nesměly nikdy dotknout země. Také ve dvacátém století se stále zachovává křesťanský zvyk položit koberce od kočáru ke kostelnímu oltáři.

83:4.8 (925.4) Jednou z nejstarších forem svatebního obřadu bylo knězovo požehání svatební posteli, aby byla z tohoto spojení zaručena plodnost; a toto se dělalo dávno předtím než byl zaveden jakýkoliv formální svatební rituál. Během tohoto období v evoluci manželských mravů se od svatebních hostů očekávalo, že se shromáždí v ložnici a tak vytvoří zákonné svědectví o naplnění manželství.

83:4.9 (925.5) Element štěstí, to, že navzdory všem předmanželským testům se některá manželství nevydařila, vedlo primitivního člověka k tomu, aby hledal ochrannou jistotu proti selhání manželství; šel a vyhledal kněze a magii. A tento směr vyvrcholil přímo v současné církevní sňatky. Ale po dlouhou dobu bylo manželství obecně uznáno na základě rozhodnutí rodičů obou smluvních stran, později ─samotných budoucích manželů, zatímco posledních pět set let převzaly zákonné ustanovení manželství církev a stát.

5. Polygamie

83:5.1 (925.6) Na počátku historie manželství neprovdané ženy náležely mužům kmene. Později měla žena ve stejnou dobu pouze jednoho manžela. Tato zvyklost─ve stejnou dobu jeden manžel─byla prvním krokem od volného pohlavního styku v tlupě. Zatímco žena měla dovoleno pouze jednoho muže, její manžel mohl ukončit takové dočasné vztahy podle libosti. Ale tyto volně regulované vztahy byly prvním krokem k žití v páru na rozdíl od žití v tlupě. V této etapě vývoje manželství děti obvykle patřily matce.

83:5.2 (925.7) Dalším krokem v evoluci manželských vztahů bylo skupinové manželství. Toto přechodné společné stadium manželství bylo vynuceným zásahem v rozvoji rodinného života, protože manželské mravy nebyly ještě natolik silné, aby párová spojení byla trvalá. Do této skupiny patřila manželství mezi bratrem a sestrou; pět bratrů z jedné rodiny se oženilo s pěti sestrami z druhé rodiny. Volnější formy společného manželství se postupně vyvinuly do různých typů skupinového manželství po celém světě. A tyto skupinové svazky byly z velké míry regulovány rodovými mravy. Rodinný život se pomalu a přece vyvinul, protože pravidla pohlavního styku a manželství zajišťovala přežití většího počtu dětí a tím přispívala k přežití samotného kmene.

83:5.3 (926.1) Skupinová manželství postupně ustoupila vznikajícím zvykům polygamie─mnohoženství a mnohomužství─u vyspělejších kmenů. Ale mnohomužství nebylo nikdy rozšířené a bylo obvykle omezeno na královny a bohaté ženy; mimoto, běžným rodinným zvykem bylo to, že jedna manželka byla pro několik bratrů. Kastovnictví a ekonomická omezení byly někdy důvodem pro to, aby se několik mužů spokojilo s jednou ženou. Ale i v takovém případě byla žena provdána pouze za jednoho muže a ti ostatní byli společným potomstvem volně tolerováni jako „strýčkové.“

83:5.4 (926.2) Židovský zvyk, vyžadující, aby se muž stýkal s vdovou svého zesnulého bratra za účelem „zasazení semena za svého bratra“ byl zvykem více než poloviny pradávného světa. Toto byl pozůstatek z dob, kdy manželství bylo rodinnou záležitostí spíše než individuálním svazkem.

83:5.5 (926.3) V různých dobách mnohoženství uznávalo čtyři druhy manželek:

83:5.6 (926.4) 1. Oficiální, nebo legální manželky.

83:5.7 (926.5) 2. Manželky z lásky a se svolením.

83:5.8 (926.6) 3. Konkubíny, smluvní manželky.

83:5.9 (926.7) 4. Manželky otrokyně.

83:5.10 (926.8) Spravedlivé mnohoženství, ve kterém mají všechny manželky rovnocenné postavení a všechny děti jsou si rovny, je velmi vzácné. Obvykle, také v případě několikerého manželství, domu vládla první žena─oficiální partner. Jenom ona měla rituální svatební obřad a pouze děti takové koupené, nebo manželky s věnem, mohly dědit, pokud oficiální manželka nerozhodla jinak.

83:5.11 (926.9) Oficiální manželka nemusela být nutně milovanou ženou; v dávných dobách obvykle nebyla. Milované ženy, čili milenky, se objevily až v době, kdy rasy byly výrazně pokročilé, především po smíšení evolučních kmenů Noditů a Adamitů.

83:5.12 (926.10) Tabu manželka─jedna oficiální manželka─vedlo ke vzniku konkubín. Podle těchto mravů muž mohl mít pouze jednu manželku, ale mohl si udržovat jakýkoliv počet souložnic. Konkubinát byl krůčkem na cestě k jednoženství, prvním krokem od volného mnohoženství. Souložnice Židů, Římanů a Číňanů byly často služebné manželek. Později, jako u Židů, oficiální manželka byla považována za matku všech dětí, které se manželovi narodily.

83:5.13 (926.11) Pradávná tabu na pohlavní styk s těhotnou, nebo kojící manželkou přispěla značně k posílení mnohoženství. Pradávné ženy stárly velmi rychle kvůli častému těhotenství, spojeného s těžkou prací. (Takové přetížené manželky byly schopny existovat pouze kvůli skutečnosti, že když nebyly obtěžkány dítětem, byly dány jeden týden v měsíci do izolace.) Taková manželka se rozením dětí tak unavila, že požádala manžela, aby si vzal druhou a mladší ženu, která mu bude jak rodit děti, tak vykonávat domácí práce. Proto tyto nové manželky byly často vítány s radostí staršími manželkami; tehdy neexistovalo nic ve smyslu sexuální žárlivosti.

83:5.14 (926.12) Počet žen byl pouze omezen schopností muže se o ně postarat. Bohatí a schopní muži chtěli hodně dětí a vzhledem k tomu, že dětská úmrtnost byla velmi vysoká, byl nutný zástup manželek pro vytvoření velké rodiny. Mnoho těchto početných manželek bylo pouhými dělnicemi─ženami otrokyněmi.

83:5.15 (927.1) Lidské zvyky se vyvíjejí, ale velmi pomalu. Účelem harému bylo vytvoření silné a početné skupiny příbuzenské krve na podporu trůnu. Jeden vládce se kdysi rozhodl, že by neměl mít harém, že by se měl spokojit s jednou manželkou a okamžitě svůj harém rozpustil. Zklamané manželky odešly do svých domovů a jejich uražení příbuzní ve hněvu zaútočili na svého vládce a navždy se ho zbavili.

6. Opravdová monogamie─manželství v páru

83:6.1 (927.2) Monogamie je monopol; je dobrá pro ty, kteří dosáhnou tohoto žádoucího stavu, ale vytváří biologické těžkosti pro ty, kteří nemají takové štěstí. Ale bez ohledu na to, jaký má vliv na jednotlivce, monogamie je rozhodně nejlepší pro děti.

83:6.2 (927.3) Nejranější monogamie vznikla pod vlivem okolností─chudoby. Monogamie je kulturní a společenská, umělá a nepřirozená─to je, nepřirozená evolučnímu člověku. Ona byla zcela přirozená čistokrevnějším Noditům a Adamitům a má nesmírnou kulturní hodnotu pro všechny vyspělé rasy.

83:6.3 (927.4) Kaldejské kmeny uznávaly právo manželky požadovat předmanželský slib svého budoucího manžela, že si nevezme druhou manželku či konkubínu; jak Řekové, tak i Římané dávali přednost monogamnímu manželství. Uctívání předků vždy podporuje monogamii, tak jako křesťanský omyl, považující manželství za posvátné. Také zvýšení životní úrovně zásadně bojuje proti mnohoženství. V době příchodu Michaela na Urantii prakticky celý civilizovaný svět dosáhl úrovně teoretické monogamie. Ale tato pasivní monogamie neznamenala, že lidstvo si navyklo na opravdové manželství v páru.

83:6.4 (927.5) Ve snaze dosáhnout monogamní cíl ideálního párového manželství, což je konec konců něco jako monopolní pohlavní svazek, společnost nesmí přehlédnout nezáviděníhodnou situaci těch neúspěšných mužů a žen, kterým se nepodaří najít místo v tomto novém a zdokonaleném společenském řádu, přestože se snaží jak nejlépe umějí spolupůsobit a přijímat jeho požadavky. Neschopnost najít si partnery ve společenské aréně soutěživosti může být důsledkem nepřekonatelných potíží, nebo četností omezeních, které současné mravy vyžadují. Opravdu, monogamie je ideální pro ty, kteří v ni jsou, ale musí být nevyhnutelně velkým utrpením pro ty, kteří zůstávají v chladné existenci osamělosti.

83:6.5 (927.6) Nešťastná menšina musela vždy trpět, aby se většina mohla rozvíjet v podmínkách vyvíjejících se mravů rozvíjející se civilizace; ale vyvolená většina by vždy měla pohlížet s laskavostí a pochopením na své méně šťastné druhy, kteří musí pykat za neúspěšné dosažení členství v řadách těch ideálních pohlavních vztahů, které poskytují uspokojení všech biologických pudů v souladu s nejvyššími mravy rozvíjející se sociální evoluce.

83:6.6 (927.7) Monogamie vždy byla, je a navždy bude idealistickým cílem pohlavní evoluce člověka. Tento ideál opravdového párového manželství vyžaduje sebezapření a to je důvod častého selhání, protože jedna nebo obě smluvní strany postrádají vrchol všech lidských ctností─náročné sebeovládání.

83:6.7 (927.8) Monogamie je měřítkem, které měří progres sociální civilizace v protikladu čistě biologické evoluce. Monogamie nemá nezbytně biologický nebo přirozený charakter, ale je nepostradatelná pro bezprostřední zachování sociální civilizace a její další rozvoj. Monogamie vede k ohleduplnému cítění, kultivaci morálního charakteru a duchovnímu růstu, což jsou vlastnosti naprosto nedosažitelné v polygamii. Žena se nikdy nemůže stát ideální matkou, jestliže je neustále nucena soupeřit s manželovými milenkami.

83:6.8 (928.1) Párové manželství podporuje a posiluje to důvěrné porozumění a prospěšnou spolupráci, které jsou nejlepší pro rodičovské štěstí, prospěch dětí a fungování společnosti. Manželství, které začínalo od hrubého nátlaku, se postupně vyvíjí do nádherné instituce osobní kultury, sebekázně, osobního vyjádření a sebezvěčnění.

7. Zrušení manželského svazku

83:7.1 (928.2) V raném stadiu evoluce manželských mravů bylo manželství volným spojením, které mohlo být libovolně skončeno a děti vždy patřily matce; pouto matka-dítě je instinktivní a působí bez ohledu na vývojový stupeň mravů.

83:7.2 (928.3) U primitivních národů byla úspěšná pouze polovina manželství. Nejčastější příčinou rozchodů byla bezdětnost, za kterou byla vždy viněna manželka a o bezdětných manželkách se věřilo, že se stanou hady v duchovní světě. Podle primitivnějších mravů rozhodnutí o rozvodu bylo pouze právem samotného muže a tyto způsoby přetrvaly u některých národů do dvacátého století.

83:7.3 (928.4) S rozvojem mravů některé kmeny vyvinuly dvě formy manželství: obyčejné, které tolerovalo rozvod a kněžské manželství, které rozdělení nedovolovalo. Se zavedením kupování manželek a věna a ukládáním majetkové pokuty za nezdařilé manželství značně ubylo rozchodů. A skutečně, tento pradávný faktor majetku stabilizuje i mnoho současných manželských svazků.

83:7.4 (928.5) Sociální tlak na postavení ve společnosti a majetková privilegia jsou vždy účinnou silou pro dodržování manželských tabu a mravů. Celé věky se manželství postupně vyvíjí a v současném světě dosáhlo vysoké úrovně rozvoje, bez ohledu na to, že je ve vážném ohrožení rozšířenou nespokojeností těch lidí, pro které dominujícím faktorem nové svobody je individuální volba. Ačkoliv tyto převratné úpravy se objevují u progresivnějších ras v důsledku náhlého zrychlení sociální evoluce, u méně pokročilých národů manželství pokračuje ve svém rozvoji a postupně se zdokonaluje pod vlivem starších mravů.

83:7.5 (928.6) Nové a náhlé nahrazení ideálnějšího, ale extrémně individualistického motivu lásky v manželství za starší a dlouhodobě zavedený motiv majetku, nevyhnutelně zapříčinilo dočasnou nestabilitu manželského svazku. Lidské motivy pro vstup do manželství vždy vysoce převyšovaly opravdové manželské mravy a v devatenáctém a dvacátém století západní ideály manželství náhle předběhly sobecké, ale částečně kontrolovatelné pohlavní pudy ras. Přítomnost velkého počtu svobodných lidí v jakékoliv společnosti ukazuje na dočasný úpadek nebo změnu mravů.

83:7.6 (928.7) V celé své historii skutečným testem manželství byla ta ustavičná intimita, která je nezbytná v každém rodinném životě. Dva rozmazlení a zhýčkaní mladí lidé, vychováni očekávat požitky a plně uspokojit svoji marnivost a ego, mohou stěží doufat ve velký úspěch manželství a vytváření rodiny─celoživotního partnerství, které vyžaduje potlačení svého já, kompromis, oddanost a nesobeckou obětavost při výchově dětí.

83:7.7 (929.1) Vysoký stupeň představivosti a nereálná romantika při navazování známosti jsou ve značné míře odpovědné za zvyšující se rozvodovost u dnešních západních národů, což je ještě všechno více zkomplikováno větší osobní svobodou žen a zvýšenou ekonomickou nezávislostí. Snadný rozvod, když je výsledkem nedostatku sebekázně, nebo selháním normální osobní přizpůsobivosti, vede pouze přímo zpět do těch primitivních společenských epoch, ze kterých člověk vzešel jen nedávno a způsobuje tak hodně osobní bolesti a rasového utrpení.

83:7.8 (929.2) Ale dokud společnost nedokáže správně vzdělávat děti a mládež, pokud společenský systém nedokáže zajistit předmanželskou výchovu a pokud idealismus nerozumných a nedospělých mladých lidí je soudcem pro vstup do manželství, tak rozvody budou převládat. A do té doby, dokud společnost nezajistí manželskou přípravu pro mladé lidi, tak dlouho musí rozvod působit jako sociální bezpečnostní ventil, který zamezuje ještě horším situacím v době rychlého rozvoje vyvíjejících se mravů.

83:7.9 (929.3) Je zřejmé, že pradávní lidé brali manželství stejně vážně, jako to dělají někteří dnešní lidé. A nevypadá to, že mnoho ukvapených a neúspěšných manželstvích v dnešní době jsou nějakým zdokonalením oproti pradávným zvyklostem vybírání mladých mužů a žen pro páření. Velká rozporuplnost dnešní společnosti spočívá v tom, že vynáší lásku a idealizuje manželství, zatímco odmítá dokonalé prostudování obou.

8. Idealizace manželství

83:8.1 (929.4) Manželství, jehož vrcholem je rodina, je rozhodně nejvznešenější institucí člověka, ale ve své podstatě je hluboce lidské; nikdy by se o něm nemělo mluvit jako o posvátném svazku. Šétští kněží udělali z manželství náboženský rituál, ale po dobu tisíce let po Edenu, párování bylo považováno za společenskou a občanskou instituci.

83:8.2 (929.5) Přirovnávání lidských svazků k božský svazkům je nanejvýš nešťastné. Spojení manžela a manželky ve svazku manželského a rodinného vztahu je materiální funkcí smrtelníků evolučních světů. Je vskutku pravda, že značný duchovní pokrok může následně vzejít z upřímných lidských snah manžela a manželky rozvíjet se, ale to neznamená, že manželství je nutně posvátné. Duchovní progres provází i jiné upřímné snahy lidského počínání.

83:8.3 (929.6) Manželství nelze ani přesně přirovnat ke vztahu Ladiče Myšlení k člověku, nebo k bratrskému vztahu Krista Michaela a jeho lidských bratrů. Prakticky nic z takových vztahů není srovnatelné se svazkem manžela a manželky. A je největším neštěstím, že lidské nesprávné vykládání těchto vztahů způsobilo tolik zmatku v chápání statusu manželství.

83:8.4 (929.7) Neštěstím je také to, že některé skupiny smrtelníků pojímají manželství jako boží čin. Taková přesvědčení vedou přímo ke koncepci nezrušitelnosti manželského svazku, bez ohledu na okolnosti, či přání obou smluvních stran. Ale samotný fakt zrušení manželství naznačuje, že Božstvo nemá s takovými svazky nic společného. Jestli Bůh jednou spojí jakékoliv dvě věci či osoby dohromady, zůstanou takto spojeni do doby, až boží vůle rozhodne o jejich rozdělení. Ale, pokud se jedná o manželství, které je lidskou institucí, kdo se odváží soudit a říci, jaká manželství jsou spojeními, která mohou být schválena vesmírnými dohlížiteli na rozdíl od těch, která jsou ve své podstatě a původu čistě lidská?

83:8.5 (930.1) Nicméně, na nebeských sférách existuje ideální manželství. V hlavním centru každé lokální soustavy Materiální Synové a Materiální Dcery zobrazují vrchol ideálů spojení muže a ženy ve svazcích manželství a za účelem zplození a vychování dětí. A tak nakonec,, ideální manželství smrtelníků je lidsky posvátné.

83:8.6 (930.2) Manželství vždy bylo a stále je nejvyšším snem člověka o dočasné ideálnosti. Ačkoliv je tento sen zřídka uskutečněn ve své celistvosti, přetrvává jako nádherný ideál, stále lákající vyvíjející se lidstvo k většímu úsilí dosáhnout lidského štěstí. Ale mladí muži a ženy by se měli učit něco o realitách manželství předtím, než jsou vrženi do náročných vztahů rodinného života; mladistvé idealizování by se mělo zmírnit určitým stupněm předmanželského vystřízlivění.

83:8.7 (930.3) Avšak mladistvému idealizování manželství by nemělo být bráněno; takové sny jsou vizualizací budoucího cíle rodinného života. Tento postoj je jak stimulující, tak i užitečný, za předpokladu, že nevytvoří necitlivost k uskutečňování praktických a běžných požadavků manželství a následného rodinného života.

83:8.8 (930.4) V poslední době ideály manželství udělaly velký pokrok; u některých národů má žena prakticky stejná práva jako její partner. Přinejmenším v konceptu se rodina stává loajálním partnerstvím pro výchovu potomků, doprovázené pohlavní věrností. Ale i tato novější verze manželství si nesmí dovolit zajít příliš do krajnosti, pokud se jedná o ponechání plného vzájemného monopolu na osobnost a individualitu. Manželství není jenom individualistickým ideálem; je to vyvíjející se sociální partnerství muže a ženy, existující a fungující podle současných mravů, omezeno zákazy a regulováno zákony a pravidly společnosti.

83:8.9 (930.5) Ve srovnání s epochami minulosti má manželství dvacátého století vysokou úroveň, bez ohledu na to, že v současné době institut rodiny prochází těžkou zkouškou kvůli problémům, kterým sociální organizace musí náhle čelit v důsledku ukvapeného vzrůstu emancipace žen─práv, které jim byly tak dlouho dobu odepírány v průběhu zdlouhavé evoluce mravů minulých generací.

83:8.10 (930.6) [Představeno hlavním serafem, umístěným na Urantii.]