Kniha Urantia

Kapitola 127

Léta dospívání

127:0.1 (1395.1) KDYŽ Ježíš vstoupil do let svého dospívání byl již hlavou velké rodiny a jejím jediným živitelem. Během několika let po otcově smrti bylo jejich veškeré jmění pryč. S postupem času si stále více uvědomoval svoji předcházející existenci a současně začal ve větší míře vnímat, že jeho přítomnost na zemi a v lidském těle je za účelem odhalit Rajského Otce lidským dětem.

127:0.2 (1395.2) Žádný jiný dospívající mladík, který kdy žil či bude žít na tomto, nebo kterémkoliv jiném světě, nemusel nikdy a nikdy nebude muset řešit závažnější problémy, nebo čelit složitějším potížím. Žádný jiný mladík na Urantii nebude nikdy muset projít tak zatěžkávajícími rozpory, nebo svízelnými situacemi, kterými Ježíš procházel během tohoto těžkého období mezi patnácti a dvaceti lety.

127:0.3 (1395.3) Tím, že skutečně poznal život dospívajících na světě, trýzněného zlem a zmítaného hříchem, získal Syn Člověka dokonalou znalost o životní zkušenosti mladistvých ve všech oblastech Nebadonu a stal se proto navždy chápajícím útočištěm pro zoufalou a zmatenou dospívající mládež na všech světech a ve všech dobách v celém lokálním vesmíru.

127:0.4 (1395.4) Pomalu, ale jistě a skrze opravdovou zkušenost tento božský Syn získává právo stát se vládcem svého vesmíru, nezpochybnitelným a nejvyšším panovníkem všech vytvořených myslících bytostí na všech světech lokálního vesmíru; chápajícím útočištěm pro bytosti všech epoch a všech stupňů osobních schopností a zkušeností.

1. Šestnáctý rok (10. rok n.l.)

127:1.1 (1395.5) Inkarnovaný Syn prošel obdobím života nemluvněte a prožil normální dětství. Potom prodělal zatěžkávající a namáhavé přechodné období mezi dětstvím a mladým mužstvím─proměnil se v dospívajícího Ježíše.

127:1.2 (1395.6) V tomto roce dosáhl plného fyzického vzrůstu. Byl to mužný a příjemný mladík. Stával se rozvážlivějším a vážnějším, ale byl laskavý a soucitný. Jeho oči byly laskavé, ale zkoumavé; jeho úsměv byl vždy přitažlivý a uklidňující. Jeho hlas byl melodický, ale autoritativní; zdravil srdečně, ale nestrojeně. Vždy, dokonce i při nejobyčejnějších setkáních, byl cítit dotek dvojité podstaty, lidské a božské. Neustále vyjadřoval tuto kombinaci soucitného přítele a autoritativního učitele. A tyto osobité rysy se brzy začaly projevovat již v těchto letech dospívání.

127:1.3 (1395.7) Tento fyzicky silný a statný mladík dosáhl také plného růstu svého lidského intelektu, ne úplné zkušenosti lidského myšlení, ale plné schopnosti pro takový intelektuální rozvoj. Měl zdravé a dobře stavěné tělo, bystrou a analyzující mysl, laskavou a soucitnou povahu, poněkud rozkolísaný a výbojný temperament a to vše se začínalo organizovat do silné, neobyčejné a přitažlivé osobnosti.

127:1.4 (1396.1) Jak plynul čas, pro jeho matku, bratry a sestry bylo stále obtížnější mu rozumět; pohoršovali se nad jeho výroky a chybně si vysvětlovali jeho jednání. Oni všichni nebyli schopni pochopit život svého nejstaršího bratra, protože jejich matka jim dala na srozuměnou, že je předurčen stát se osvoboditelem židovského národa. Představte si jejich bezradnost, když jim Ježíš, poté co jim matka sdělila takové rodinné tajemství, otevřeně popřel všechny takové představy a záměry.

127:1.5 (1396.2) V tomto roce začal Šimon chodit do školy a byli nuceni prodat další dům. Jakub nyní převzal učení svých tří sester, z nichž dvě byly staré natolik, že mohly začít s vážným studiem. Jakmile Rút povyrostla, okamžitě si ji vzaly na starost Miriam a Marta. Obvykle se dívkám židovských rodin poskytovalo jen omezené vzdělání, ale Ježíš trval na tom (a jeho matka souhlasila), že by dívky měly chodit do školy stejně jako chlapci a poněvadž škola v synagoze by je nepřijala, nezbývalo nic jiného, než udělat pouze pro ně rodinnou školu doma.

127:1.6 (1396.3) V průběhu celého tohoto roku byl Ježíš pevně připoután k dílenskému stolu. Naštěstí měl hodně práce; odváděl velmi kvalitní práci, takže nikdy bez práce nebyl, přestože v jejich regionu bylo práce málo. Někdy měl práce tolik, že mu musel pomáhat Jakub.

127:1.7 (1396.4) Ke konci tohoto roku se již pevně rozhodl, že až vychová svoji rodinu a oni se všichni ožení a vdají, pak začne svoji veřejnou činnost jako učitel pravdy a jako odhalitel nebeského Otce světu. On věděl, že se nestane očekávaným židovským Mesiášem a dospěl k přesvědčení, že je skoro zbytečné hovořit o těchto věcech se svojí matkou. Rozhodl se, že ji nechá myslet si cokoliv bude chtít, protože všechno co ji v minulosti řekl mělo na ni malý, nebo žádný vliv a připomenul si, že jeho otec nebyl nikdy schopen říci něco, co by ji přimělo změnit svůj názor. Od tohoto roku mluvil se svojí matkou, nebo i s jinými, o těchto problémech stále méně a méně. On byl na takové misi, že nikdo živý na zemi nebyl schopen mu dát radu, jak ji vykonat.

127:1.8 (1396.5) Pro svoji rodinu byl přesto opravdovým mladým otcem; každou volnou hodinu strávil se svými mladšími sourozenci a ti ho upřímně milovali. Jeho matka nesla těžce, že musí tak tvrdě pracovat; trápila se, že každý den se dře u tesařského ponku, aby vydělal na obživu rodiny, místo aby studoval s rabíny v Jerusalemu, když to tak pečlivě naplánovali. Přestože bylo toho hodně, čemu u svého syna Marie nerozuměla, milovala ho a hluboce si vážila toho, s jakou ochotou nesl na svých bedrech odpovědnost za rodinu.

2. Sedmnáctý rok (11. rok n.l.)

127:2.1 (1396.6) Přibližně v této době se začalo velmi vzrušeně diskutovat a vyzývat, především v Jerusalemu a v Judeji, ke vzpouře proti placení daní Římu. Začala vznikat silná nacionalistická strana Zealotů. Zealoti, na rozdíl od farizejů, nechtěli čekat na příchod Meisáše. Navrhovali vzít věci na ostří nože prostřednictvím politické vzpoury.

127:2.2 (1396.7) Skupina organizátorů přišla z Jerusalema do Galileje, kde dosahovali se svým plánem velkých úspěchů, dokud nedorazili do Nazaretu. Když přišli za Ježíšem, on jim pozorně naslouchal a pokládal jim hodně otázek, ale odmítl se připojit k jejich straně. Vyhnul se vysvětlení z jakých důvodů se nechce angažovat a jeho odmítnutí ovlivnilo mnoho jeho mladých přátel v Nazaretu a ti se také nepřipojili.

127:2.3 (1397.1) Marie dělala všechno proto, aby se k nim připojil, ale nedokázala s ním pohnout. Zašla tak daleko, že mu naznačila, že jeho odmítnutí přihlásit se k nacionální věci na její příkaz byla neposlušnost, porušení jeho slibu, daného po jejich návratu z Jerusalemu, že bude poslušný svým rodičům; ale v odpověď na toto nařčení pouze položil vlídně ruku na její rameno a dívajíc se ji do očí, řekl: „ Matko, jak můžeš?“ A Marie vzala svá slova zpět.

127:2.4 (1397.2) Jeden z Ježíšových strýců (Mariin bratr Šimon) se již připojil k této skupině a stal se potom velitelem galilejské divize. A několik let existovalo mezi Ježíšem a jeho strýcem určité odcizení.

127:2.5 (1397.3) Ale v Nazaretu začaly vznikat nepokoje. Postoj Ježíše v těchto otázkách způsobil rozkol mezi židovskými mladíky města. Zhruba polovina se připojila k nacionalistické organizaci a druhá polovina začala formovat opoziční skupinu umírněnějších patriotů, očekávajíc, že Ježíš nad nimi převezme vedení. Byli udiveni, když odmítl tuto nabídnutou poctu, vymlouvajíc se na své závažné rodinné povinnosti, což všichni pochopili. Ale situace se ještě více zkomplikovala, když vzápětí jeden bohatý žid, Izák, který půjčoval peníze pohanům, přišel s návrhem, že bude podporovat Ježíšovu rodinu, jestliže on přestane pracovat a ujme se vedení těchto nazaretských patriotů.

127:2.6 (1397.4) Ježíš, kterému v tu dobu nebylo ještě sedmnáct let, stál před jednou z nejchoulostivějších a nejsložitějších situací svého mladého života. Pro duchovní vůdce je vždy obtížné zapojovat se do patriotických záležitostí, obzvláště když se to týká vybíraní daní cizím utlačovatelem. A v tomto případě to bylo dvojnásobně složité, protože v propagandě proti Římu bylo zapojeno židovské náboženství.

127:2.7 (1397.5) Ježíšova pozice se stala ještě obtížnější, protože jeho matka a strýc a také jeho mladší bratr Jakub ho všichni nutili, aby se připojil k nacionální věci. Všichni lepší židé Nazaretu se k němu přihlásili a ti mladí muži, kteří se do tohoto hnutí nezapojili, by se všichni přihlásili ve chvíli, kdyby Ježíš změnil svůj názor. V celém Nazaretu měl pouze jediného moudrého rádce, svého starého učitele, chazana, který mu poradil jeho odpověď občanské komisi Nazaretu, když její členové přišli za Ježíšem a žádali ho, aby zareagoval na občanskou výzvu.V celém mladém životě Ježíše bylo toto úplně poprvé, kdy se vědomě uchýlil k veřejné lsti. Doposud se vždy spoléhal na upřímné vyjádření pravdy, aby vysvětlil situaci, ale tentokrát nemohl říci plnou pravdu. Nemohl naznačit, že je víc než člověk; nemohl odhalit svoji představu o misi, která ho čeká, až dosáhne zralé dospělosti. Kromě toho, jeho náboženská věrnost a národní loajalita byly tímto vzaty v potaz. V jeho rodině to vřelo, jeho mladí přátelé byli rozklíženi a celá židovská komunita ve městě byla zmatena. A v myšlení všech bylo, že za to všechno může on! A on byl tak nevinný za tyto všechny potíže, nemluvě o nepokojích jakéhokoliv druhu.

127:2.8 (1397.6) Bylo nutné něco udělat. Musí oznámit své stanovisko a to udělal odvážně a diplomaticky ke spokojenosti mnoha, ale ne všech. Držel se slov své původní výmluvy, tvrdíc, že jeho první povinností je jeho rodina, že jeho ovdovělá matka a osm bratrů a sester potřebují něco víc, než se může koupit za peníze─životní fyzické potřeby─že mají právo na otcovskou péči a vedení a že on nemůže ve svém čistém svědomí odejít od povinností, které mu vnutila tragická nehoda. Poděkoval své matce a nejstaršímu bratrovi za jejich ochotu ho uvolnit, ale zdůraznil, že věrnost mrtvému otci mu zakazuje odejít od rodiny, bez ohledu na to, kolik peněz by se dostávalo na jejich materiální podporu a učinil svůj nezapomenutelný výrok, že „peníze nemohou milovat.“ Během své řeči Ježíš udělal několik zastřených narážek na svoje „životní poslání“, ale vysvětlil, že bez ohledu na to, zdali či ne to může být slučitelné s militantním úmyslem, tak jako všechno ostatní v jeho životě to bude obětováno pro to, aby mohl poctivě splnit své povinnosti ke své rodině. Každý v Nazaretu dobře věděl, že své rodině byl dobrým otcem a toto byla věc velmi blízká srdci každého charakterního žida, takže Ježíšovo vysvětlení našlo uznalé ocenění v srdcích mnoha jeho posluchačů; a někteří z těch, kteří to tak necítili, byli odzbrojeni proslovem Jakuba, který i když neměl být na programu, byl však přednesen. V ten den chazan nacvičil s Jakubem jeho proslov, ale bylo to jejich tajemství a nikdo o tom nevěděl.

127:2.9 (1398.1) Jakub ve svém projevu řekl, že je přesvědčen o tom, že Ježíš by pomohl osvobodit svůj národ, kdyby on (Jakub) byl starý na to, aby převzal odpovědnost za rodinu a kdybyste jenom souhlasili s tím, že Ježíš „s námi“ zůstane, aby byl naším otcem a učitelem, potom byste neměli pouze jednoho vůdce z rodiny Josefa, ale brzy byste měli pět loajálních nacionalistů, protože, není nás pět chlapců, kteří dorostou a vyjdou z pod vedení našeho bratra-otce, aby sloužili našemu národu? Tak tento mladík pomohl vyřešit celkem šťastně velmi napjatou a hrozivou situaci.

127:2.10 (1398.2) Na čas byla krize zažehnána, ale tato událost nebyla v Nazaretu nikdy zapomenuta. Neklid trval; Ježíš už nebyl u všech v oblibě; rozdílnost názorů nebyla již nikdy plně překonána. A to, umocněno jinými a následnými příhodami, byl jeden z hlavních důvodů, proč se v pozdějších letech přestěhoval do Kafarnaumu. Od té doby v Nazaretu zůstávala nejednotnost názorů, týkajících se Syna Člověka.

127:2.11 (1398.3) V tomto roce Jakub dokončil školu a začal celodenně pracovat v jejich domácí tesařské dílně. Velmi dovedně pracoval s nástroji a nyní převzal výrobu ojí a pluhů, zatímco Ježíš se začal více věnovat úpravám na domech a odborné výrobě nábytku.

127:2.12 (1398.4) Ježíš v tomto roce udělal značný pokrok v organizování své mysli. Postupně spojil své božské a lidské podstaty a celé této organizace intelektu dosáhl silou svých vlastních rozhodnutích a s jedinou pomocí vnitřního Ladiče, přesně takového Monitoru, jakého mají ve svých myslích všichni normální smrtelníci na všech světech, kde pobýval poskytnutý Syn. Doposud se v životě tohoto mladého muže nestalo nic nadpřirozeného, kromě návštěvy posla, vyslaného jeho starším bratrem Immanuelem a který se mu zjevil jednou v noci v Jerusalemu.

3. Osmnáctý rok (12. rok n.l.)

127:3.1 (1398.5) V průběhu tohoto roku byly prodány všechny rodinné nemovitosti, kromě domu a zahrady. Poslední kousek majetku v Kafarnaumu (kromě podílu v jednom jiném), na kterém již byla hypotéka, byl prodán. Výtěžek byl použit na zaplacení daní, na nákup nového nářadí pro Jakuba a na splátku na starou rodinnou opravářskou dílnu a zásobovací obchod blízko shromaždiště karavan, který nyní Ježíš navrhl, aby se koupil zpět, protože Jakub byl již starý natolik, aby pracoval v domácí dílně a pomáhal Marii s domácností. Vzhledem k tomu, že finanční těžkosti byly tímto na nějaký čas ulehčeny, Ježíš se rozhodl vzít Jakuba na svátek Paschi. Vydali se do Jerusalema o den dříve, aby šli sami a cestou přes Samaří. Šli pěšky a Ježíš cestou vyprávěl Jakubovi o historických místech tak, jak ho to učil jeho otec na podobné cestě před pěti roky.

127:3.2 (1399.1) Během cesty přes Samaří viděli mnoho zvláštních pamětihodností. Na této pouti probrali mnoho svých problémů─osobních, rodinných a nacionálních. Jakub byl typem velmi náboženského mladíka a přestože nesouhlasil ve všem se svojí matkou, týkající se toho mála, co věděl o plánech životního díla Ježíše, těšil se na tu dobu, kdy bude schopen převzít odpovědnost za rodinu, aby Ježíš mohl začít svoji misi. Byl velmi vděčný Ježíšovi za to, že ho vzal sebou na Paschu a mluvili o budoucnosti mnohem podrobněji, než kdykoliv předtím.

127:3.3 (1399.2) Při procházení Samaří Ježíš hodně přemýšlel, především v Bét-elu a při hašení žízně u studny Jákoba. Se svým bratrem debatovali o dávné době, o Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Ježíš dělal hodně pro to, aby Jakuba připravil na to, co uvidí v Jerusalemu, čímž se snažil zmírnit šok, který on sám prožil při své první návštěvě chrámu. Ale Jakub nebyl tak citlivý na některé takové pohledy. Kritizoval povrchní a bezcitné způsoby některých kněží při výkonu jejich služeb, ale v celku se mu jeho pobyt v Jerusalemu velmi líbil.

127:3.4 (1399.3) Ježíš vzal Jakuba na paschální večeři do Betanie. Šimona již pochovali vedle jeho předků a Ježíš byl v ten večer hlavou rodiny. Přinesl z chrámu sebou paschální jehně a při večeři seděl v čele stolu.

127:3.5 (1399.4) Po paschální večeři Marie zavedla rozhovor s Jakubem a Marta, Lazar a Ježíš spolu hovořili dlouho do noci. Na druhý den se zúčastnili chrámových bohoslužeb a Jakub byl přijat do občanství společenství Izraele. V to ráno, když se zastavili na vrcholu Olivové hory, aby se odtud podívali na chrám, Jakub vykřikl v údivu, ale Ježíš se díval na Jerusalem v tichosti. Jakub nebyl schopen pochopit chování svého bratra. Na noc se opět vrátili do Betanie s tím, že se ráno vydají na cestu domů, ale Jakub vytrvale naléhal, aby na zpáteční cestě navštívili chrám, protože chtěl slyšet učitele. I když to byla pravda, ve svém srdci tajně doufal, že Ježíš se zapojí do diskuzí, protože slyšel matku o tom povídat. A tak šli do chrámu a naslouchali diskuzím, ale Ježíš nepoložil žádnou otázku. Jeho probouzející se mysli člověka a Boha připadalo všechno slaboduché a bezvýznamné, pouze mu jich bylo líto. Jakub byl zklamán, že Ježíš nic neřekl. Na jeho otázky Ježíš jenom odpověděl: „Můj čas ještě nepřišel.“

127:3.6 (1399.5) Následují den se vydali na cestu domů přes Jericho a údolím Jordánu. Ježíš vyprávěl o mnoha věcech a také i o tom, jak šel touto cestou, když mu bylo třináct let.

127:3.7 (1399.6) Po návratu do Nazaretu Ježíš začal pracovat v jejich staré opravářské dílně a byl velmi potěšen tím, že se může každý den setkávat s tolika lidmi ze všech částí země a okolních oblastí. Ježíš měl opravdu rád lidi─právě obyčejné lidi. Každý měsíc splácel splátku za dílnu a s pomocí Jakuba pokračoval v zaopatřování rodiny.

127:3.8 (1399.7) Několikrát za rok, když ve městě nebyli vážení hosté, aby přednášeli, Ježíš četl v sobotu v synagoze ze svatých knih a mnohokrát nabízel svůj komentář ke svému čtení, ale obvykle vybral pasáž, ke které komentář nebyl zapotřebí. On dokázal připravit pořadí čtení různých pasáží tak, že jedna objasňovala druhou. Nikdy se nestalo, s výjimkou špatného počasí, aby nevzal své bratry a sestry na sobotní odpolední výlety do přírody.

127:3.9 (1400.1) Přibližně v této době chazan založil pro mladé muže klub filozofických debat. Členové klubu se scházeli ve svých domech a často i v jeho domě. Ježíš se stal prominentním členem této skupiny. Tímto způsobem mohl opět znovu získat zpět něco ze své místní prestiže, o kterou přišel v době nedávných nacionalistických kontraverzí.

127:3.10 (1400.2) Přestože jeho společenský život byl omezen, nebyl úplně opomíjen. Měl mnoho vřelých přátel a stálých obdivovatelů jak mezi mladými muži, tak i mladými ženami Nazaretu.

127:3.11 (1400.3) V září přišli navštívit nazaretskou rodinu Alžběta a Jan. Ztrativši svého otce, Jan měl v úmyslu vrátit se do hor Judeji a zabývat se zemědělstvím a chovem ovcí, ledaže by mu Ježíš poradil, aby zůstal v Nazaretu pracovat jako tesař, nebo v nějakém jiném oboru. Oni nevěděli, že nazaretská rodina je prakticky bez peněz. Čím déle si Marie a Alžběta povídaly o svých synech, tím více nabývaly přesvědčení, že by bylo pro tyto dva mladé muže dobré, kdyby pracovali spolu a vídali se častěji.

127:3.12 (1400.4) Ježíš a Jan měli spolu mnoho rozhovorů a probrali některé velmi důvěrné a osobní záležitosti. Na konci návštěvy se rozhodli, že se spolu nebudou vídat až do doby, až se setkají při jejich veřejné službě poté, kdy je „nebeský Otec povolá“ do práce. Jan byl nesmírně ovlivněn tím, co viděl v Nazaretu a chtěl se vrátit domů a začít pracovat, aby podporoval svoji matku. Nabyl přesvědčení, že se stane součástí životní mise Ježíše, ale viděl, že Ježíš bude ještě mnoho let zaneprázdněn výchovou své rodiny, takže byl mnohem více ochoten vrátit se domů, usadit se a starat se o jejich malou farmu a pečovat o svoji matku. Jan a Ježíš se potom neviděli až do toho dne u řeky Jordán, kdy Syn Člověka tam přišel, aby byl pokřtěn.

127:3.13 (1400.5) V sobotu odpoledne, 3. prosince tohoto roku, postihla po druhé tuto nazaretskou rodinu smrt. Malý Ámos, jejich nejmladší bratr, zemřel po týdenním boji s vysokou horečkou. Marie měla v tomto období smutku jedinou oporu ve svém prvorozeném synu a konečně a s plným uvědoměním uznala Ježíše jako skutečnou hlavu rodiny; a on byl opravdu důstojnou hlavou.

127:3.14 (1400.6) Během posledních čtyř let se jejich životní úroveň neustále zhoršovala; rok od roku pociťovali tíseň zvyšující se chudoby. Na konci tohoto roku čelili jedné z nejobtížnějších situací v jejich namáhavém boji. Jakub si ještě moc nevydělával a náklady za pohřeb spolu s dalšími jinými výdaji je zaskočily. Ale Ježíš své zneklidněné a truchlící matce pouze řekl: „Matko Marie, lítost nám nepomůže, všichni děláme co umíme nejlépe a úsměv matky by nás možná inspiroval ještě více. Den za dnem naše naděje na lepší budoucnost nám dává sílu zvládat naše problémy.“ Jeho silný a praktický optimismus byl opravdu nakažlivý; všechny děti žily v atmosféře očekávání lepších časů a lepšího života. A navzdory depresivní chudobě tato optimistická odvaha značnou měrou přispěla k vytvoření silných a ušlechtilých charakterů.

127:3.15 (1400.7) Ježíš měl schopnost účinně zmobilizovat všechny své psychické, duchovní a fyzické síly na vyřešení bezprostředního úkolu. Dokázal soustředit svoji hluboce přemýšlivou mysl na ten problém, který se snažil vyřešit a to, ve spojení s jeho neutuchající trpělivostí, mu umožnilo v klidu přestát zkoušky obtížné smrtelné existence─žít tak, jako by viděl TOHO, který je neviditelný.

4. Devatenáctý rok (13. rok n.l.)

127:4.1 (1401.1) V této době Ježíš a Marie spolu vycházeli mnohem lépe. Dívala se na něho méně jako na syna; stal se pro ni spíše otcem její dětí. Každý den přinášel množství praktických a bezprostředních potíží. Méně hovořili o jeho životní dráze, protože postupem času se všechny jejich myšlenky vzájemně soustředily na podporu a výchovu jejich rodiny čtyř chlapců a tří dívek.

127:4.2 (1401.2) Na počátku tohoto roku Ježíš plně získal matčin souhlas pro jeho metody výchovy dětí─pozitivní pokyny konat dobro namísto staré židovské metody zakazovat konat zlo. V jeho rodině a po celou dobu jeho dráhy učitele veřejnosti Ježíš vždy používal pozitivní formu nabádání. Vždy a všude říkal: „udělejte to tak─měli byste to udělat tak.“ On nikdy nepoužíval negativní způsob učení, pocházející ze starodávných tabu. Ježíš upustil od kladení důrazu na zlo jeho zákazem, zatímco povýšil dobro přikazováním ho konat. Čas modlitby v této domácnosti byl příležitostí pro rozhovory o čemkoliv, týkající se blaha rodiny.

127:4.3 (1401.3) Ježíš začal moudře disciplinovat své bratry a sestry již od brzkého věku, takže bylo zapotřebí málo, nebo žádného trestu, aby měl jejich okamžitou a upřímnou poslušnost. Jedinou výjimkou byl Juda, kterého Ježíš musel několikrát nutně potrestat pro jeho porušování stanovených pravidel rodiny. Ve třech případech, kdy bylo usouzeno, že by bylo moudré potrestat Judu za přiznané a úmyslné nedodržení rodinných pravidel chování, jeho trest byl stanoven jednomyslným rozhodnutím starších dětí a byl přijat samotným Judou předtím, než byl uložen.

127:4.4 (1401.4) Ačkoliv Ježíš byl ve všem co dělal maximálně metodický a systematický, ve všech jeho řídících pravidlech byla osvěžující pružnost výkladu a možnost adaptace individuality, což ve všech dětech vytvářelo silný pocit spravedlnosti, vyvolaný jejich bratrem-otcem. On nikdy svévolně své bratry a sestry nekáral a takový spravedlivý a osobní přístup Ježíš svědomitě uplatňoval k celé své rodině.

127:4.5 (1401.5) Jakub a Šimon vyrůstali ve snaze následovat Ježíšův způsob zklidňování své agresivity a často umírňovali své rozzlobené kamarády ve hře domlouváním a neodporováním a byli v tom docela úspěšní; ale Josef a Juda, přestože doma s takovým učením souhlasili, neváhali se okamžitě bránit, když na ně zaútočili jejich kamarádi. Hlavně Juda porušoval duch tohoto učení. Ale neodporování nebylo pravidlem rodiny. Porušení daného učení neznamenalo potrestání.

127:4.6 (1401.6) Všeobecně platilo, že všechny děti, především dívky, se radily s Ježíšem o svých dětských problémech a důvěřovaly mu stejně, jak by důvěřovaly milujícímu otci.

127:4.7 (1401.7) Z Jakuba se stával vyrovnaný a rozvážný mladík, ale neměl takové duchovní sklony jako Ježíš. Byl mnohem lepším studentem než Josef, který, přestože byl poctivý pracant, byl ještě méně duchovně orientovaný. Josef byl dříč a jeho intelektuální úroveň nebyla na výši ostatních dětí. Šimon byl dobromyslný chlapec, ale příliš velký snílek. Velmi pomalu si hledal své místo v životě a byl pro Ježíše a Marii příčinou velkých starostí. Ale byl vždy dobrým a slušným hochem. Juda byl buřič. Měl nejvyšší ideály, ale měl labilní povahu. Svým odhodláním a průbojností byl více po matce, ale měl velmi málo z jejího smyslu pro přizpůsobivost a soudnost.

127:4.8 (1402.1) Miriam byla vyrovnaná a rozumně uvažující dcera s vášnivým smyslem pro věci ušlechtilé a duchovní. Marta byla pomalá v myšlení a jednání, ale velmi spolehlivým a činným dítětem. Nejmladší Rút byla sluníčkem rodiny; byť bezmyšlenkovitě povídající, měla nejupřímnější srdce. Ona svého nejstaršího bratra a otce téměř zbožňovala. Ale rodina ji nerozmazlovala. Byla krásným dítětem, ale ne tak půvabná jako Miriam, která byla kráskou rodiny, ne-li celého města.

127:4.9 (1402.2) Jak čas plynul, Ježíš udělal hodně pro to, aby liberalizoval a upravil rodinné učení a obyčeje, vztahující se k dodržování soboty, svátečního dne židů, a mnoha dalších aspektů náboženství a se všemi těmito změnami Marie upřímně souhlasila. Touto dobou se Ježíš stal nezpochybnitelnou hlavou rodiny.

127:4.10 (1402.3) V tomto roce začal Juda chodit do školy a bylo nezbytné, aby Ježíš prodal svoji harfu na zaplacení školních výdajů. Tím zmizela poslední z jeho odpočinkových radostí. Na harfu hrál velmi rád když byl unavený na mysli a vyčerpaný tělesně, ale utěšoval se myšlenkou, že harfa je alespoň v bezpečí před výběrčím daní.

5. Rebeka, dcera Ezdráše

127:5.1 (1402.4) Přestože Ježíš byl chudý, jeho společenské postavení v Nazaretu nebylo žádným způsobem oslabeno. Byl jedním z nejlepších mladých mužů města a velmi vysoce ceněn většinou mladých žen. Poněvadž Ježíš byl takový nádherný příklad statného a intelektuálního mužství a vzhledem k jeho reputaci jako duchovního vůdce, nebylo divu, že Rebeka, nejstarší dcera Ezdráše, zámožného kupce a obchodníka z Nazaretu, zjistila, že se pomalu zamilovává do tohoto syna Josefa. Nejprve se o svém citu svěřila Miriam, sestře Ježíše a Miriam o tom všem ihned pověděla své matce. Marie byla z toho silně rozrušena. Přijde o svého syna, který se nyní stal nepostradatelnou hlavou rodiny? Co se nyní stane? Potom začala přemýšlet o tom, jak by manželství ovlivnilo budoucí životní dráhu Ježíše; nepříliš často, ale přinejmenším někdy, si připomínala fakt, že Ježíš byl „zaslíbeným dítětem.“ Marie si o této věci opět pohovořila s Miriam a rozhodli se, že se pokusí to zastavit ještě dříve, než se o tom dozví Ježíš. Odhodlali se jít přímo za Rebekou, povědět ji celou historii Ježíšova života a upřímně ji říci o svém přesvědčení, že Ježíš je synem osudu; že se má stát velkým náboženským učitelem, možná Mesiášem.

127:5.2 (1402.5) Rebeka jim pozorně naslouchala; jejich příběh ji nadchl a byla ještě více než předtím rozhodnuta spojit svůj život s tímto mužem, kterého ho si vybrala a sdílet s ním dráhu vůdce. Polemizovala (sama se sebou), že takový muž by právě ze všeho nejvíc potřeboval věrnou a schopnou ženu. Vysvětlila si snahu Marie ji tento vztah rozmluvit jako přirozenou reakci z obavy ztráty hlavy rodiny a jejího jediného živitele; ale protože věděla, že její otec schválil její postoj k tesařovu synu, správně předpokládala, že by rád zajistil této rodině dostatečný příjem jako plnou náhradu za ztrátu Ježíšova výdělku. Když její otec s takovým plánem souhlasil, Rebeka se opět sešla s Marií a Miriam a když nedokázala získat jejich podporu, dodala si odvahu a rozhodla se promluvit přímo s Ježíšem. Pomohl ji v tom její otec, který pozval Ježíše k nim domů na oslavu Rebečiných sedmnáctých narozenin.

127:5.3 (1403.1) Ježíš pozorně a s pochopením naslouchal jejich slovům, nejdříve mluvil otec a pak sama Rebeka. On jim vlídně odpověděl, že žádná suma peněz nemůže nahradit jeho povinnost osobně vychovat rodinu svého otce, „splnit nejposvátnější ze všech lidských povinností─být věrný vlastní rodině a krvi.“ Rebečin otec byl hluboce dojat Ježíšovými slovy o oddanosti rodině a odešel z tohoto jednání. Své ženě Marii pouze řekl: „On nemůže být naším synem; on je příliš ušlechtilý pro nás.“

127:5.4 (1403.2) Potom začal ten památný rozhovor s Rebekou. Doposud ve svém životě Ježíš dělal malé rozdíly ve svých vztazích s chlapci a dívkami, s mladými muži a mladými ženami. Jeho mysl byla přespříliš zaneprázdněna naléhavými problémy, týkajících se pozemských záležitostí a spletitým uvažováním o svém budoucím „konání díla Otce“, aby vážně uvažoval o osobní lásce, která by vyvrcholila v lidské manželství. Ale teď byl postaven tváří v tvář dalšímu z těch problémů, kterému každá průměrná bytost musí čelit a musí je vyřešit. Opravdu byl „zkoušen ve všem jako vy.“

127:5.5 (1403.3) Po bedlivém vyslechnutí Rebeky jí upřímně poděkoval za vyjádření jejího obdivu a dodal, že „toto mně bude těšit a povzbuzovat po všechny dny mého života.“ Vysvětlil, že on není volný vstoupit do vztahu s žádnou ženou, kromě vztahu bratrského a z čistého přátelství. Dal jasně najevo, že jeho první a prvořadou povinností je výchova rodiny jeho otce a že nemůže pomýšlet na manželství, dokud tento úkol nebude splněn; a potom dodal: „jestliže je mně souzeno stát se synem osudu, nesmím vzít na sebe celoživotní povinnosti, dokud nebude můj osud zřejmý.“

127:5.6 (1403.4) Rebeka byla zdrcena. Nebylo možno ji utěšit a naléhala na otce, aby odešli z Nazaretu, s čímž on nakonec souhlasil a odstěhovali se do Sepfóris. V následujících letech se mnoho mužů snažilo získat její ruku, ale Rebeka měla vždy pouze jednu odpověď. Žila s jediným cílem─čekat na čas, když ten, podle ní nejvznešenější muž jaký kdy žil, začne jeho dráhu jako učitel živé pravdy. A oddaně ho následovala po všechny ty rušné roky jeho veřejné práce a byla přítomna (neviděna Ježíšem) toho dne, kdy triumfálně vjel do Jerusalema; a stála „mezi ostatními ženami“ společně s Marií v to osudové a tragické odpoledne, kdy Syn Člověka byl zavěšen na kříž, zůstávajíc pro ni, jako pro nespočet nebeských světů, „nejkrásnějším a největším z deseti tisíc.“

6. Jeho dvacátý rok (14. rok n.l.)

127:6.1 (1403.5) Příběh lásky Rebeky k Ježíšovi se šeptal po celém Nazaretu a později v Kafarnaumu a proto, přestože v následujících letech mnoho žen milovalo Ježíše tak, jak ho milovali i muži, již nikdy nemusel odmítnout osobní nabídku jiné oddané ženy. Od této doby pocity lidí k Ježíšovi nabyly spíše povahu úcty a obdivu. Jak muži, tak i ženy ho oddaně milovali pro to, jaký byl a ne kvůli vlastnímu sebeuspokojení, nebo touze získat pro sebe jeho lásku. Ale po mnoho let kdykoliv se hovořilo o lidské osobnosti Ježíše, pokaždé se vyprávělo o Rebečině oddanosti.

127:6.2 (1404.1) Miriam, znajíc velmi dobře historii s Rebekou a tu skutečnost, že její bratr dokonce odmítl lásku krásné dívky (neuvědomujíc si předurčený osud svého bratra), si začala Ježíše idealizovat a milovat ho vroucnou a hlubokou láskou jako otce i bratra.

127:6.3 (1404.2) Ačkoliv si to stěží mohli dovolit, Ježíš měl zvláštní touhu jít do Jerusalema na oslavu Paschi. Jeho matka, vědoma si jeho nedávné zkušenosti s Rebekou, ho moudře nutila, aby tam šel. Nebyl si toho zjevně vědom, ale po čem toužil nejvíce, byla možnost pohovořit si s Lazarem a navštívit Martu a Marii. Vedle své rodiny miloval nejvíce tyto tři.

127:6.4 (1404.3) Do Jerusalema šel přes Megido, Antipatris a Lód, pokrývajíc částečně stejnou cestu, po které byl přinesen zpět do Nazaretu při návratu z Egypta. Na cestě strávil čtyři dny a hodně přemýšlel o dávných událostech, které se odehrály v Megidu a jeho okolí, mezinárodním bojovném poli Palestiny.

127:6.5 (1404.4) Ježíš prošel Jerusalemem, na chrám a na shromážděné davy návštěvníků se jenom letmo podíval. Cítil zvláštní a sílící averzi k tomuto Herodem postavenému chrámu s jeho politicky jmenovanými kněžími. Ze všeho nejvíce si přál uvidět Lazara, Martu a Marii. Lazar byl stejného věku jako Ježíš a nyní byl hlavou rodiny; v době této návštěvy Lazarova matka byla již také pochována. Marta byla o něco víc než rok starší Ježíše, zatímco Marie byla o dva roky mladší. A pro všechny tři Ježíš byl zbožňovaný ideál.

127:6.6 (1404.5) Při této návštěvě došlo k jednomu z těch pravidelných výlevů odporu proti tradicím─vyjádření nesouhlasu s těmi rituálními obřady, které Ježíš pokládal za nesprávný obraz svého nebeského Otce. Lazar nevěděl o tom, že je přijde navštívit Ježíš a zorganizoval oslavu Paschi se svými přáteli v sousední vesnici na cestě do Jericha. Ježíš nyní navrhl, aby oslavili svátek tam, kde jsou, v Lazarově domě. „Ale,“ řekl Lazar, „my nemáme paschální jehně.“ A potom Ježíš začal dlouhou a přesvědčující rozpravu o tom, že nebeského Otce opravdu nezajímají takové dětinské a nesmyslné rituály. Po slavnostní a vřelé modlitbě povstali a Ježíš řekl: „Ať dětinské a zatemnělé mysli lidu mého národa slouží svému Bohu tak, jak učil Mojžíš; bude to pro ně lepší, ale nechť my, kteří spatřili světlo života, se již nikdy neobracíme k našemu Otci skrze temnotu smrti. Buďme svobodní ve svém poznání pravdy o věčné lásce našeho Otce.“

127:6.7 (1404.6) V ten večer, když se začalo stmívat, tato čtveřice zasedla za stůl a to byla první paschální oslava, slavená oddanými židy, bez paschálního jehněte. Pro slavnost Paschi byl připraven nekvasnicový chléb a víno a tyto symboly, které Ježíš nazval „chlebem života“ a „vodou života“, podával svým společníkům a ti jedli v posvátném souhlasu s učením, které bylo právě nyní předáno. Stalo se to jeho zvykem, že kdykoliv v budoucnu navštívil Betanii, vykonal tento posvátný rituál. Po návratu domů o tom všem pověděl své matce. Nejprve byla zděšena, ale potom začala postupně chápat jeho postoj; nicméně, značně se ji ulevilo, když ji Ježíš ujistil, že nezamýšlí zavést tento nový způsob slavení Paschi v jejich rodině. Doma, se všemi dětmi, rok za rokem, slavili Paschu „podle zákona Mojžíše.“

127:6.8 (1404.7) Bylo to v průběhu tohoto roku, kdy Marie měla s Ježíšem dlouhý rozhovor o manželství. Otevřeně se ho zeptala, jestli by se oženil, kdyby byl zbaven všech svých odpovědností za svoji rodinu. Ježíš ji vysvětlil, že vzhledem k tomu, že bezprostřední povinnosti neumožňují jeho manželství, tak o tom velmi málo přemýšlel. Vyjádřil se v tom smyslu, že pochybuje, zdali vůbec někdy do manželství vstoupí; řekl, že všechny takové věci musí počkat na „jeho čas,“ čas, kdy „bude muset začít dílo svého Otce.“ Protože si již ve své mysli vyjasnil, že se nestane otcem dětí v těle, prakticky nepřemýšlel o problému manželství.

127:6.9 (1405.1) V tomto roce opět pracoval na dalším proplétání svých smrtelných a božských podstat do jednoduché a užitečné lidské individuality. A pokračoval růst v morálním statusu a duchovním porozumění.

127:6.10 (1405.2) Přestože všechny jejich nemovitosti v Nazaretu (kromě jejich domu) byly prodány, v tomto roce obdrželi malou finanční pomoc z prodeje vlastnického podílu na pozemku v Kafarnaumu. To byl poslední majetek z celého Josefova vlastnictví. Tento obchod v Kafarnaumu byl uzavřen se stavitelem lodí, jménem Zebedeus.

127:6.11 (1405.3) V tomto roce Josef ukončil školu v synagoze a byl připraven začít pracovat u malého ponku v domácí tesařské dílně. Přestože majetek otce byl vyčerpán, ukazovaly se vyhlídky, že by mohli úspěšně čelit chudobě, protože tři z nich nyní pravidelně pracovali.

127:6.12 (1405.4) Ježíš se rychle stává mužem, ne jenom mladým mužem, ale dospělým člověkem. Dobře se naučil nést břemena odpovědnosti. Ví, jak pokračovat navzdory zklamání. Vytrvává statečně, když jeho plány jsou zmařeny a jeho záměry dočasně překaženy. Naučil se být čestným a spravedlivým i tváří v tvář nespravedlnosti. Učí se, jak přizpůsobit své ideály duchovního života k praktickým požadavkům pozemského bytí. Učí se plánovat dosáhnout vyššího a vzdálenějšího idealistického cíle, zatímco poctivě těžce pracuje, aby dosáhl bližší a neodkladné nezbytnosti. Neustále si osvojuje umění přizpůsobovat své cíle k obyčejným potřebám lidského života. Téměř již zvládl metodu využívání energie duchovního podnětu k uvedení v činnost mechanizmus pro dosažení materiálního cíle. Pomalu se učí žít nebeským životem a současně pokračovat se svojí pozemskou existencí. Více a více spoléhá na nejvyšší vedení svého nebeského Otce, zatímco bere na sebe otcovskou roli vychovatele a učitele dětí své pozemské rodiny. Stává se zkušeným v obratném dosažení vítězství ze samých chapadel porážky; učí se proměňovat potíže času do triumfů věčnosti.

127:6.13 (1405.5) A tak, jak roky ubíhají, tento mladý muž z Nazaretu pokračuje v získávání zkušeností ze života a v prožívání života ve smrtelném těle na světech času a prostoru. Žije plný, typický a všestranný život na Urantii. Opustil tento svět se zralou zkušeností, kterou jeho tvorové procházejí během krátkých a namáhavých let jejich prvního života, života v těle. A všechna tato lidská zkušenost je věčným vlastnictvím Vládce Vesmíru. On je našim chápajícím bratrem, soucitným přítelem, zkušeným vládcem a milosrdným otcem.

127:6.14 (1405.6) Jako dítě nashromáždil nesmírné množství znalostí; jako mladík tyto informace přebral, roztřídil a sladil; a nyní, jako muž tohoto světa, začíná toto intelektuální vlastnictví organizovat pro využití ve svém nadcházejícím učení, pomáhání a službě v zájmu svých smrtelných druhů na tomto světě a na všech ostatních obydlených sférách v celém vesmíru Nebadon.

127:6.15 (1405.7) Narodil se jako děťátko tohoto světa, prožil svůj dětský život a prošel postupnými stadii mládí a mladého mužství; nyní stojí na prahu plné dospělosti, bohatý zkušenostmi lidského života, naplněn znalostmi o lidské podstatě a plný pochopení pro slabosti lidské povahy. Stává se expertem božského umění v odhalování svého Rajského Otce smrtelným tvorům všech věků a epoch.

127:6.16 (1406.1) A nyní, jako zralý muž─dospělý člověk tohoto světa─se připravuje pokračovat ve své nejvyšší misi: odhalovat Boha lidem a přivést lidi k Bohu.