Kniha Urantia
Díl IV.
Tyto kapitoly jsou podpořeny komisí dvanácti midbytostí naší planety Urantie jednajících pod dohledem vedoucího zjevení Melkísedeka.
Podklady pro toto vyprávění byly dodány sekundární midbytostí, která byla toho času přidělena nadlidskému dohledu nad Apoštolem Ondřejem.
Kniha Urantia
Kapitola 120
120:0.1 (1323.1) JÁ, MELKÍSEDEK, vedoucí komise zjevení, kterému byl svěřen úkol, určený Gabrielem k tomu, abych dohlížel na nové podání o životě Michaela při jeho pobytu na Urantii v podobě smrtelného těla, jsem oprávněn představit toto vyprávění o některých událostech, které bezprostředně předcházely příchodu Syna Tvořitele na Urantii, aby tady započal poslední fázi svých vesmírných poskytnutích. Prožít takový stejný život, který on dává myslícím bytostem svého vlastního tvoření, čili poskytnout sebe sama v podobě svých různých řádů vytvořených bytostí, je součást ceny, kterou každý Syn Tvořitel musí zaplatit za úplnou a nejvyšší nadvládu svého „vlastnoručně“ vytvořeného vesmíru věcí a bytostí.
120:0.2 (1323.2) Před událostmi, k popsání kterých právě přistupuji, Michael Nebadonský poskytl šestkrát sám sebe v podobě šesti rozdílných řádů svého vlastního tvoření myslících bytostí. Potom se připravil sestoupit na Urantii v podobě smrtelného těla—nejnižšího řádu svých myslících tvorů vlastní vůle—a v podobě člověka materiálního světa vykonat závěrečný akt v dramatu získání vesmírné nadvlády v souladu s mandáty božských Rajských Vládců vesmíru vesmírů.
120:0.3 (1323.3) Během každého z předchozích poskytnutích Michael nejenže získal konečnou zkušenost člena jedné skupiny svých vytvořených bytostí, ale získal také nepostradatelnou zkušenost ze spolupráce s Rájem, která sama o sobě nesmírně přispěla k jeho ustanovení vládcem jím vytvořeného vesmíru. V průběhu celého uplynulého času v lokálním vesmíru Michael mohl kdykoliv uplatnit svoji osobní svrchovanou moc jako Syn Tvořitel a jako Syn Tvořitel mohl vládnout svému vesmíru svým vlastním způsobem. V takovém případě by Immanuel a doprovodní Rajští Synové opustili lokální vesmír. Ale Michael si nepřál vládnout Nebadonu pouze na základě svého výhradního práva Syna Tvořitele. V podřízené spolupráci s Rajskou Trojicí chtěl prostřednictvím opravdové zkušenosti dosáhnout vysokého postavení ve vesmíru, které by ho opravňovalo vládnout svému vesmíru a řídit jeho záležitosti s dokonalým rozhledem a moudrostí rozhodování, které bude jednou charakteristické pro ušlechtilé vládnutí Nejvyšší Bytosti. Neusiloval o dokonalost vládnutí jako Syn Tvořitel, ale o svrchovanost řízení, které by se stalo ztělesněním vesmírné moudrosti a božské zkušenosti Nejvyšší Bytosti.
120:0.4 (1324.1) Proto mělo Michaelovo uskutečňování těchto sedmi poskytnutích sebe sama různým řádům svých vesmírných tvorů dvojí účel. Za prvé, získával nezbytnou zkušenost v chápání tvora, která je požadována po všech Synech Tvořitelích předtím, než převezmou úplnou nadvládu. Syn Tvořitel může kdykoliv vládnout svému vesmíru na základě svého titulu, ale jako nejvyšší představitel Rajské Trojice může vládnout pouze po prodělání sedmi poskytnutích sebe sama v podobě vesmírných tvorů. Za druhé, usiloval o výhradní právo představovat nejvyšší autoritu Rajské Trojice, která může být uplatněna v přímém a osobním řízení lokálního vesmíru. V souladu s tímto se Michael během každého ze svých vesmírných poskytnutích sebe sama úspěšně a vhodným způsobem dobrovolně podřídil různě projevovaným vůlím rozličných spojeních osob Rajské Trojice. To znamená, při prvním poskytnutím byl závislý na sdružené vůli Otce, Syna a Ducha; při druhém poskytnutí na vůli Otce a Syna; při třetím poskytnutí na vůli Otce a Ducha; při čtvrtém poskytnutí na vůli Syna a Ducha; při pátém poskytnutí na vůli Nekonečného Ducha; při šestém poskytnutí na vůli Věčného Syna; a během sedmého a posledního poskytnutí na Urantii na vůli Vesmírného Otce.
120:0.5 (1324.2) Proto Michael spojuje ve své osobní svrchovanosti božskou vůli sedmidílných aspektů vesmírných Tvořitelů se zkušeností rozumět tvorům svého lokálního vesmíru. Tím se jeho vládnutí stalo představitelem nejvyšší možné moci a autority, ale oproštěno od veškeré svévolné povýšenosti. Jeho moc je neomezená, protože pochází z empirického spojení s Rajskými Božstvy; jeho autorita je nezpochybnitelná, poněvadž byla získána prostřednictvím skutečné zkušenosti v podobě vesmírných tvorů; jeho svrchovanost je nejvyšší, protože ztělesňuje současně sedmidílný pohled Rajského Božstva a pohled tvora času a prostoru.
120:0.6 (1324.3) Po stanovení termínu svého posledního poskytnutí sebe sama a po výběru planety, na které se tato mimořádná událost měla odehrát, Michael se sešel s Gabrielem jako vždy před každým poskytnutím na obvyklé poradě a potom se setkal se svým starším bratrem a Rajským poradcem Immanuelem. Všechny pravomoci, vztahující se k řízení vesmíru a ještě nepředány Gabrielovi, Michael nyní přidělil do správy Immanuelovi. A krátce před Michaelovým odchodem, aby se převtělil na Urantii, Immanuel, přijmuvši správu vesmíru během doby urantijského poskytnutí, sestavil soubor rad pro poskytnutí, který bude sloužit jako průvodce převtělení Michaela, když bude brzy vyrůstat na Urantii jako smrtelník tohoto světa.
120:0.7 (1324.4) Ve spojením s tímto je nutné mít na paměti, že Michael se rozhodl vykonat toto poskytnutí sebe sama v podobě smrtelného těla v závislosti na vůli Rajského Otce. Syn Tvořitel nepotřeboval rady od nikoho, aby uskutečnil toto převtělení, jehož jediným účelem bylo dosažení nadvlády v lokálním vesmíru, ale již zahájil program odhalení Nejvyššího, který obsahuje součinné působení s rozmanitými vůlemi Rajských Božstev. Proto jeho nadvláda, až bude s konečnou platností a osobně získána, bude ve skutečnosti obsahovat veškerou sedmidílnou vůli Božstva tak jak kulminuje v Nejvyšším. Z toho důvodu byl v šesti předchozích případech instruován osobními představiteli různých Rajských Božstev a jejich aliancemi; a nyní byl instruován Věčně Jednotným, velvyslancem Rajské Trojice v lokálním vesmíru Nebadon, jednajícím jménem Vesmírného Otce.
120:0.8 (1325.1) Ochota tohoto mocného Syna Tvořitele ještě jednou se dobrovolně podřídit vůli Rajských Božstev, tentokrát Vesmírného Otce, přinesla okamžitý prospěch a nesmírný užitek. Tímto rozhodnutím jít do takové podřízenosti Michael v tomto převtělení pozná nejenom povahu smrtelného člověka, ale také vůli Rajského Otce všeho. A kromě toho mohl přistoupit k tomuto unikátnímu poskytnutí s naprostou jistotou, že nejen Immanuel bude vykonávat plnou moc Rajského Otce při řízení jeho vesmíru během jeho nepřítomnosti v době poskytnutí sebe sama na Urantii, ale také s uklidňujícím vědomím toho, že Věčně Moudří supervesmíru převzali ochranu nad jeho sférou na celou dobu poskytnutí.
120:0.9 (1325.2) A taková byla situace v tomto významném čase, když Immanuel představil poslání sedmého poskytnutí. A z tohoto Immanuelova pověření vesmírného vládce, aby se stal následně Ježíšem Nazaretským (Kristem Michaelem) na Urantii, je mně dovoleno představit následující výpisy:
120:1.1 (1325.3) „Můj bratře Tvořiteli, brzy se stanu svědkem tvého sedmého a posledního poskytnutí sebe sama ve vesmíru. Nanejvýš svědomitě a dokonale jsi vykonal šest předchozích posláních a nemám sebemenší pochybnost o tom, že stejně úspěšný budeš i v tomto tvém závěrečném poskytnutí, nezbytném pro získání svrchovanosti. Předtím ses objevil na svých sférách poskytnutí jako plně vyvinutá bytost podle vlastního výběru. Nyní se brzy objevíš na Urantii, rozhárané a narušené planetě, kterou sis sám vybral, ne jako plně vyvinutý smrtelník, ale jako bezmocné děťátko. Toto, můj příteli, bude pro tebe nová a nepoznaná zkušenost. Brzy zaplatíš plnou cenu poskytnutí sebe sama a prožiješ do samotného konce to, co představuje převtělení Tvořitele v podobě tvora.
120:1.2 (1325.4) Při každém ze svých předchozích poskytnutích sebe sama si dobrovolně souhlasil podřídit se vůli tří Rajských Božstev a jejich vzájemným božským spojením. Ze sedmi aspektů vůle Nejvyššího jsi byl ve svých předcházejících poskytnutích podřízen všem, kromě osobní vůle tvého Rajského Otce. Nyní, když ses rozhodl podřídit se plně vůli tvého Otce v průběhu svého sedmého poskytnutí sebe sama, já, jako osobní představitel našeho Otce, přebírám neomezenou moc nad tvým vesmírem po dobu tvého převtělení.
120:1.3 (1325.5) Před zahájením poskytnutí sebe sama na Urantii ses dobrovolně zřekl veškeré své mimoplanetární podpory a zvláštní asistence, která by mohla být poskytnuta každému tvorovi tvého vlastního tvoření. Tak, jak tvoji vytvoření synové Nebadonu jsou zcela závislí na tobě pro svoji bezpečnost během jejich putování vesmírem, tak se ty nyní staneš plně a bezvýhradně závislým na svém Rajském Otci pro svoji bezpečnost v průběhu své nastávající smrtelné cesty, plné neznámých těžkých zkoušek. A když dokončíš toto poskytnutí sebe sama, poznáš hluboký smysl a vzácný význam té víry-důvěry, kterou ty tak neochvějně vyžaduješ od všech svých tvorů jako součást jejich důvěrného vztahu s tebou—Tvořitelem a Otcem jejich lokálního vesmíru.
120:1.4 (1326.1) Po celou dobu svého poskytnutí na Urantii musíš mít na paměti především jednu věc, nepřetržité spojení se svým Otcem; a bude to právě dokonalost takového vztahu, díky kterému svět tvého poskytnutí, dokonce celý vesmír tvého vytvoření, spatří nové a srozumitelnější odhalení tvého Otce a mého Otce, Vesmírného Otce všech. Proto tvoje jediná starost bude zaměřena na tvůj osobní život na Urantii. Já budu plně a vydatně zodpovědný za bezpečnost a jednotnost řízení tvého vesmíru od chvíle tvého dobrovolného vzdání se vlády až do tvého návratu k nám jako Vládce Vesmíru, schváleného Rájem a dostaneš zpět z mých rukou nejenom místodržitelskou moc, kterou jsi mi nyní svěřil, ale místo toho, nejvyšší nadvládu a pravomoc ve svém vesmíru.
120:1.5 (1326.2) A abys měl naprostou jistotu, že jsem zplnomocněn vykonat vše, co nyní slibuji (vědom si velmi dobře, že já jsem záruka celého Ráje za závazné splnění mého slova), oznamuji ti nyní, že jsem právě obdržel výnos Věčně Moudrých Uversy, který zamezí jakémukoliv duchovnímu ohrožení Nebadonu po celou dobu tvého dobrovolného poskytnutí sebe sama. Od toho okamžiku, kdy se zřekneš vědomí, ve chvíli zahájení převtělení do smrtelného těla, do tvého návratu k nám jako nejvyšší a absolutní vládce tohoto vesmíru svého vlastního vytvoření a uspořádání, nemůže se nic vážného stát v celém Nebadonu. Během doby tvé inkarnace se budu držet příkazů Věčně Moudrých, které nepodmíněně nařizují okamžité a automatické zaniknutí každé bytosti, vinné ze vzpoury, nebo zamýšlející vyprovokovat povstání ve vesmíru Nebadon v době, kdy nebudeš přítomen z důvodu tohoto poskytnutí. Můj bratře, vzhledem k Rajské pravomoci, spočívající v mé přítomnosti a povýšené zákonným mandátem Uversy, tvůj vesmír a všichni jeho věrní tvorové budou v bezpečí během tvého poskytnutí sebe sama. Můžeš přistoupit ke své misi pouze s jedinou myšlenkou—rozšířit pravdu o našem Otci myslícím bytostem svého vesmíru.
120:1.6 (1326.3) Jako i v každém z tvých předchozích poskytnutích chtěl bych ti připomenout, že přejímám pravomoc nad tvým vesmírem jako bratr-pověřenec. Budu uplatňovat plnou autoritu a vykonávat plnou moc tvým jménem. Budu působit tak, jak by působil náš Rajský Otec a v souladu s tvojí výslovnou žádostí, abych takto jednal místo tebe. A z tohoto vycházejíc, veškerá takto přidělená pravomoc bude kdykoliv opět tvá, až o ni požádáš. Tvoje poskytnutí sebe sama je naprosto dobrovolné. Jako převtělený smrtelník na světě lidí budeš bez nebeských schopností, ale všechna tebou opuštěná pravomoc může být kdykoliv tvá, jestliže se rozhodneš opět převzít na sebe vesmírnou nadvládu. Pamatuj si, že když se rozhodneš obnovit svoji moc a autoritu, bude to zcela z osobních důvodů, protože já jsem živou a nejvyšší zárukou, jejíž přítomnost a slovo zaručují bezpečné řízení tvého vesmíru v souladu s vůlí tvého Otce. Vzpoura, ke které došlo v Nebadonu třikrát, nemůže nastat během tvé nepřítomnosti v Salvingtonu při uskutečňování tohoto poskytnutí. Na dobu tvého převtělení na Urantii Věčně Moudří nařídili, že každá vzpoura v Nebadonu automaticky v sobě ponese semeno svého vlastního zániku.
120:1.7 (1326.4) Tak dlouho jak budeš vykonávat toto poslední a mimořádné poskytnutí sebe sama, já se zaručuji ( s pomocí Gabriela) za spolehlivé řízení tvého vesmíru; a tak tě pověřuji vykonáním této služby—uskutečnění božského odhalení—a získání zkušenosti zdokonaleného porozumění lidí. Já jednám jménem mého a tvého Otce a nabízím ti následující rady, kterými by ses měl řídit v tvém pozemském životě jak si budeš postupně uvědomovat božské poslání tvého pokračujícího pobytu v těle:“
120:2.1 (1327.1) „1. V souladu se zvyklostmi a podle metody Sonaringtonu—ve shodě s mandáty Věčného Syna Ráje—jsem zajistil vše nezbytné pro to, abys neprodleně přistoupil k poskytnutí sebe sama do podoby smrtelníka v souladu s plány tebou vytvořenými a předanými pod moji ochranu Gabrielem. Budeš vyrůstat na Urantii jako obyčejné dítě daného světa a dokončíš své lidské vzdělání—po celou dobu podřízen vůli svého Rajského Otce—prožiješ svůj život na Urantii tak, jak ses rozhodl, završíš svůj pobyt na planetě a připravíš se na vzestup ke svému Otci, abys převzal od něho nejvyšší nadvládu nad svým vesmírem.
120:2.2 (1327.2) „2. Moje následující rada se netýká tvého pozemského poslání a vesmírného zjevení, i když je úzce spojena jak s tím, tak i druhým. Doporučuji ti, abys po znovu nabytí plného vědomí své božské identity, vzal na sebe další úkol: formálně ukončit vzpouru Lucifera v soustavě Satania, přičemž bys to měl udělat jako Syn Člověka; navrhuji ti, abys jako smrtelník daného světa a ve své slabosti, která se stala silou oddanou podřízeností vůli svého Otce, pokorou dosáhl všeho toho, co si opakovaně odmítal docílit svémocně mocí a silou, kterou jsi byl obdařen v době vypuknutí této hříšné a neopodstatněné vzpoury. Já bych to považoval za vhodné vyvrcholení tvého smrtelného poskytnutí sebe sama, kdyby ses k nám vrátil jako Syn Člověka, Planetární Princ Urantie, jakož i Syn Boží—nejvyšší vládce svého vesmíru. Jako smrtelný člověk, nejnižší typ myslícího tvora Nebadonu, posuď rouhačské požadavky Kaligastiji a Lucifera a vynes nad nimi rozsudek v tvém převzatém nízkém postavení a provždy skonči s ostudným omylem těchto mravně padlých dětí světla. Poté, jak si vytrvale odmítal zdiskreditovat tyto rebely prostřednictvím použití svých výsadních práv tvořitele, nyní by bylo příhodné, abys v podobě nejnižšího tvora svého tvoření vytrhl nadvládu z rukou těchto hříšných Synů; a tak by tvůj celý lokální vesmír ve vší čestnosti jasně a provždy poznal spravedlnost tvého rozhodování v roli smrtelného člověka o těch věcech, které ti soucit nedovoluje řešit silou svémocné autority. A potom, jak svým poskytnutím sebe sama vytvoříš podmínky pro nadvládu Nejvyššího v Nebadonu, ty tím prakticky skoncuješ s nerozsouzenými záležitostmi všech předchozích rebelií, bez ohledu na to, kolik času trvalo toho dosáhnout. Tímto skutkem budou nevyřešené rozbroje v tvém vesmíru v podstatě vyřízeny. A až ti bude svěřena nejvyšší nadvláda nad tvým vesmírem, podobné protesty vůči tvé autoritě již nikdy nemohou nastat v žádné části tvého obrovského osobního tvoření.
120:2.3 (1327.3) „3. Poté, jak úspěšně ukončíš urantijskou vzpouru, což se ti nepochybně podaří, radím ti přijmout od Gabriela titul „Planetárního Prince Urantie“ jako věčné uznání tvého vesmíru této zkušenosti z posledního poskytnutí sebe sama; a kromě toho, udělej všechno, co je v souladu s účelem tvého poskytnutí, aby se odčinilo utrpení a zmatek, který byl na Urantii způsoben zradou Kaligastiji a následným pochybením Adama.
120:2.4 (1328.1) „4. V souladu s tvým přáním Gabriel a všichni zainteresovaní budou s tebou spolupracovat ve výslovné touze ukončit tvé poskytnutí na Urantii prohlášením o soudním období daného světa, doprovázené završením epochy, vzkříšením spících přeživších smrtelníků a uvedením období poskytnutého Ducha Pravdy.
120:2.5 (1328.2) „5. Pokud jde o planetu tvého poskytnutí a generace lidí, žijících na ní v čase tvého smrtelného pobytu, radím ti, abys působil především v roli učitele. Nejdříve věnuj pozornost osvobození a podnícení duchovní podstaty člověka. Potom osvětli zatemnělý lidský intelekt, vyléč duše lidí a zbav jejich mysli letitých strachů. A potom, ve shodě s tvojí smrtelnou moudrostí pečuj o fyzické zdraví a materiální pohodlí svých bratrů v těle. Žij vzorný náboženský život, protože bude inspirací a poučením pro celý tvůj vesmír.
120:2.6 (1328.3) „6. Na planetě tvého poskytnutí osvoboď ducha člověka, izolovaného vzpourou. Na Urantii přispěj ke svrchovanosti Nejvyššího, aby se tím tato nadvláda rozšířila po rozsáhlých oblastech tvého osobního tvoření. Brzy, díky tomuto materiálnímu poskytnutí sebe sama v lidském těle, se završí osvícenství časoprostorového Tvořitele—získání dvojí zkušenosti z působení v člověku s vůlí Rajského Otce. Ve tvém dočasném životě vůle konečného tvora a vůle nekonečného Tvořitele splynou v jedno i když se také sjednocují ve vyvíjejícím se Božstvu Nejvyšší Bytosti. Rozlij na planetu svého poskytnutí Ducha Pravdy a tím učiň všechny normální smrtelníky na této izolované sféře okamžitě a plně přístupnými pro službu fragmentů našeho Rajského Otce— na světech působících Ladičů Myšlení.
120:2.7 (1328.4) „7. Ve všem, co budeš vykonávat na světě svého poskytnutí, měj neustále na mysli, že prožíváš život za účelem osvícení a poučení celého tvého vesmíru. Poskytuješ tento život v těle smrtelného člověka na Urantii, ale tento život prožiješ pro duchovní inspiraci každého člověka a každé nadlidské bytosti na každém obydleném světě, který se stal, stává se, nebo se stane součástí obrovské galaxie, představující tvoji správní sféru. Tvůj pozemský život v podobě smrtelného těla nebude prožit pro to, aby se stal příkladem pro smrtelníky Urantie v období tvého pobytu na zemi a ani pro následující generaci lidských bytostí na Urantii či na kterémkoliv jiném světě. Přesněji řečeno, tvůj život v lidském těle na Urantii bude inspirací pro všechny živé bytosti na všech světech Nebadonu a ve všech nastávající epochách.
120:2.8 (1328.5) „8. Tvá významná mise, kterou uskutečníš a prožiješ v podobě smrtelníka, je součástí tvého rozhodnutí prožít život, motivován vykonávat z celého srdce vůli tvého Rajského Otce a tím odkrýt Boha, tvého Otce, v době pobytu v těle a především lidským tvorům. A současně budeš také na vyšší úrovni představovat našeho Otce nad-smrtelným bytostem celého Nebadonu. Rovnou měrou, jakou svojí službou nově představíš a rozšíříš zobrazení Rajského Otce lidskému a nadlidskému typu mysli, budeš také současně představovat člověka Bohu. Vyjádři během jednoho tvého krátkého života v lidském těle, jak nikdy předtím v celém Nebadonu, transcendentní možnosti, dosažitelné Boha znalým člověkem v průběhu krátké smrtelné existence a vytvoř nové a poučné ztvárnění člověka a těžkostí jeho planetárního života pro všechny nadlidské inteligence v celém Nebadonu a na věčné časy. Odcházíš na Urantii v podobě lidského těla a budeš žít jako každý jiný člověk své doby a generace, žít tak, abys ukázal celému svému vesmíru ideál zdokonalené metody nejvyššího zapojení v záležitostech svého rozlehlého vesmíru—dosažení toho stavu, kdy Bůh hledá a nachází člověka a člověk hledá a nachází Boha; a to vše ve vzájemné spokojenosti a v průběhu jednoho krátkého života v těle.
120:2.9 (1329.1) „9. Upozorňuji tě, abys měl neustále na paměti to, že přestože budeš obyčejným člověkem daného světa, potenciálně zůstaneš Synem Tvořitelem Rajského Otce. Ačkoliv po celou dobu tohoto převtělení budeš žít a jednat jako Syn Člověka, tvořivé vlastnosti tvé osobní božskosti tě budou následovat ze Salvingtonu na Urantii. Po příchodu tvého Ladiče Myšlení budeš moci toto převtělení kdykoliv ukončit svojí vůlí. Do příchodu a obdržení Ladiče budu já ručit za tvoji osobní bezúhonnost. Ale po příchodu tvého Ladiče a současně s tvým postupným poznáváním povahy a důležitosti své mise se zdržíš projevování jakýchkoliv přáních, vedoucích k nadlidským činům, skutkům či moci, protože tvé přednosti tvořitele budou součástí tvé smrtelné osobnosti v důsledku neoddělitelnosti těchto vlastností od tvé osobní přítomnosti. Ale nic nadlidského, kromě vůle Rajského Otce, nebude doprovázet tvůj pozemský život, ledaže by sis vědomě a po zralé úvaze přál a učinil nezvratné rozhodnutí, které bude přijato celou tvojí osobností“.
120:3.1 (1329.2) „A nyní, můj bratře, předtím, než se s tebou rozloučím a ty se připravíš k odjezdu na Urantii a poté, kdy jsem ti udělil rady všeobecného charakteru, vztahující se k vykonání tvého poskytnutí sebe sama, dovol mi dát ti určitá doporučení, která vyvstala z porady s Gabrielem a která se týkají méně důležitých aspektů tvého pozemského života. My ti ještě doporučuje:
120:3.2 (1329.3) „1. Abys, ve snaze dosáhnout ideálu smrtelného pozemského života, také věnoval určitou pozornost pochopení a názornému příkladu některých praktických věcí, které budou ihned užitečné pro tvé lidské bratry.
120:3.3 (1329.4) „2. Co se týče rodinných vztahů, podporuj přijaté zvyky rodinného života, zavedené v čase a generaci tvého poskytnutí. Žij tvůj rodinný a společenský život v souladu se zvyklostmi národa, uprostřed kterého sis zvolil se objevit.
120:3.4 (1329.5) „3. Doporučujeme ti, abys ve svých vztazích ke společenskému řádu omezil své snahy především na obnovení duchovnosti a osvobození intelektu. Vyhýbej se jakémukoliv vměšování se do ekonomické struktury a zasahování do politických záležitostí. Věnuj se zejména tomu, aby tvůj život se stal ideálem nábožného života na Urantii.
120:3.5 (1329.6) „4. Za žádných okolností a ani na nejmenším stupni nezasahuj do normální a systematicky postupující evoluce ras na Urantii. Ale tento zákaz nesmí být vnímán jako limitující tvé snahy zanechat za sebou na Urantii trvalý a zdokonalený systém pozitivní náboženské etiky. Jako Syn, završující soudní období, máš určitá privilegia, vztahující se ke zdokonalení duchovního a náboženského statusu lidí na tomto světě.
120:3.6 (1330.1) „5. Jak uznáš za vhodné, seznam se se stávajícími náboženskými a duchovními směry, které na Urantii najdeš, ale všemi možnými způsoby se snaž zabránit vznikání organizovaného kultu, vyhraněného náboženství, nebo izolovaného umravňujícího uskupení smrtelných bytostí. Tvůj život a učení se stanou obecným dědictvím všech náboženstvích a všech národů.
120:3.7 (1330.2) „6. Pro to, abys nežádaně přispěl k vytvoření stereotypních systémů urantijských náboženských vír, nebo jiných typů neprogresivních náboženstvích, my ti dále doporučujeme: nezanechej za sebou na planetě žádné písemnosti. Zdrž se jakéhokoliv psaní na trvalý materiál; přikazuj svým druhům, aby nevytvářeli obrazy či podobizny tvého lidského těla. Dbej na to, aby nic potenciálně modlářského nezůstalo na planetě po tvém odchodu.
120:3.8 (1330.3) „7. Přestože budeš žít normální a běžný společenský život dané planety a budeš normální muž, pravděpodobně nevstoupíš do manželského svazku, který by byl zcela důstojný a v souladu s tvým poskytnutím; ale musím ti připomenout, že jedno z nařízeních Sonaringtonu zakazuje poskytnutému Synu Rajského původu zanechat po sobě lidské potomstvo na jakékoliv planetě.
120:3.9 (1330.4) „8. Ve vztahu ke všem ostatním detailům tvého nastávajícího poskytnutí sebe sama ti doporučujeme odevzdat se vedení vnitřního Ladiče, učení stále přítomného průvodce člověka— božského ducha a rozumným úsudkům tvé rozvíjející se lidské mysli. Takové spojení vlastností tvora a Tvořitele ti umožní prožít pro nás dokonalý život člověka na planetárních sférách, který nemusí být nutně považován za dokonalý žádným člověkem v jakékoliv generaci na kterémkoliv světě (tím méně na Urantii), ale plně a svrchovatě naplněn z pohledu mnohem více zdokonalených a zdokonalujících se světů tvého rozsáhlého vesmíru.
120:3.10 (1330.5) A tak, ať tvůj Otec a můj Otec, který nás vždy podporoval v našich minulých činech, tě vede a podporuje a je s tebou od chvíle, kdy nás opustíš, vzdáš se vědomí své osobnosti, během tvého postupného návratu k poznání své božské identity, převtělené do lidské formy a pak po celou dobu tvé prožité zkušenosti na Urantii až do tvého vysvobození z lidského těla a vzestupu ke svrchovanosti jako pravá ruka našeho Otce. Když tě opět uvidím na Salvingtonu, přivítáme tě jako nejvyššího a absolutního vládce tohoto vesmíru, který jsi stvořil, kterému sloužíš a kterému dokonale rozumíš.
120:3.11 (1330.6) Místo tebe vládnu nyní já. Přijímám výkonnou pravomoc nad celým Nebadonem jako zastupující vládce během tvého sedmého poskytnutí sebe sama v podobě smrtelného člověka na Urantii. A tebe Gabrieli, pověřuji ochranou toho, který se brzy stane Synem Člověka, aby se v moci a slávě ke mně vrátil jako Syn Člověka a Syn Boha. A já, Gabrieli, budu tvým vládcem do návratu Michaela.“
* * *
120:3.12 (1330.7) Okamžitě potom, v přítomnosti všech shromážděných obyvatel celého Nebadonu, Michael zmizel z našeho středu a víc jsme ho neviděli na jeho obvyklém místě až do jeho návratu jako nejvyšší a osobní vládce vesmíru, což následovalo po završení jeho poskytnutí sebe sama na Urantii.
120:4.1 (1331.1) A tak některé nehodné děti Michaela, které obvinily svého Tvořitele-otce ze sobeckého usilování o nadvládu a dávaly volný průchod pomlouvání, že Syn Tvořitel svévolně a autokraticky udržuje svoji moc pomocí slepé oddanosti podvedeného vesmíru patolízalských tvorů, budou navždy umlčeny a ohromeny a zaskočeny životem, prožitým službou pro druhé, který Syn Boží nyní začal jako Syn Člověka a v průběhu kterého bude neustále podřízen „vůli Rajského Otce.“
120:4.2 (1331.2) Ale bylo by chybou si myslet, že Kristus Michael, třebaže je bytostí dvojného původu, je dvojitá osobnost. On nebyl Bohem ve spojení s člověkem, ale spíše byl Bohem, vtěleným v člověku. A on vždy byl přesně takovou sloučenou bytostí. Jediným progresivním faktorem v takovém nepochopitelném vztahu bylo vnitřní uvědomění a poznání (lidskou myslí) toho faktu, že je člověkem i Bohem.
120:4.3 (1331.3) Kristus Michael se nestal postupně Bohem. Bůh se nestal v nějakém důležitém okamžiku v pozemském životě Ježíše člověkem. Ježíš byl Bohem a člověkem─vždy a i navždy. A tento Bůh a tento člověk byli a nyní jsou jeden, tak jako Rajská Trojice tří bytostí je ve skutečnosti jedno Božstvo.
120:4.4 (1331.4) Nikdy nepusťte ze zřetele ten fakt, že nejvyšším duchovním smyslem poskytnutí Michaela bylo rozšířit odkrytí Boha.
120:4.5 (1331.5) Smrtelníci Urantie mají různé představy o zázracích, ale my, kteří žijeme jako občané lokálního vesmíru se se zázraky setkáváme zřídkakdy a z těch jsou daleko nejzáhadnějšími inkarnace poskytnutých Rajských Synů. Objevení se Božího Syna na vašem světě zdánlivě přirozenými způsoby považujeme za zázrak─působení univerzálních zákonů za hranicemi našeho chápání. Ježíš Nazaretský byl zázračnou osobností.
120:4.6 (1331.6) V celém průběhu této neobyčejné zkušenosti Bůh-Otec se rozhodl projevit sebe tak, jak to dělá vždy─obyčejným způsobem─normálním, přirozeným a spolehlivým způsobem božského jednání.
Kniha Urantia
Kapitola 121
121:0.1 (1332.1) JEDNAJÍCÍ pod dohledem dvanáctičlenné komise Spojeného Bratrství Midbytostí Urantie, podporovaná řídícím představitelem našeho řádu a Melkísedeka, odpovědného za sestavení těchto dokumentů, já, sekundární midbytost svého času přidělená apoštolu Ondřeji, jsem pověřena vyložit události života Ježíše Nazaretského tak, jak byly viděny pozemskými tvory mého řádu a jak byly následně zčásti zaznamenány člověkem, který se dočasně nacházel pod mojí ochranou. Vědom si toho, jak jeho Učitel svědomitě nezanechal za sebou písemné záznamy, Ondřej vytrvale odmítal rozmnožovat kopie svého psaného vyprávění. Podobný postoj ze strany dalších apoštolů značně zpozdil napsání Evangelií.
121:1.1 (1332.2) Ježíš nepřišel na tento svět v epoše duchovního úpadku; v době jeho narození Urantia prožívala takové obrození duchovního myšlení a náboženského života, jaké nepoznala za celou postadamickou historii a jakou od těch dob nikdy neprožila. Když se Michael převtělil na Urantii, svět poskytoval nejvhodnější podmínky pro poskytnutí Syna Tvořitele, jaké nikdy předtím nepřevládaly, nebo nikdy nepanovaly. V průběhu několika stoletích před touto dobou se řecká kultura a řecký jazyk rozšířily po Západě a na Východ a Židé, původem levité, mající ve své podstatě částečně západní a částečně východní rysy, se nesmírně hodili k tomu, aby se využilo takové kulturní a jazykové prostředí pro účinné rozšíření nového náboženství jak na Východ, tak i na Západ. Tyto nejpříznivější okolnosti byly ještě více posíleny tolerantní politickou vládou Římanů v oblasti Středomoří.
121:1.2 (1332.3) Tato celková souhra světových vlivů je velmi dobře ukázána na činnostech Pavla, který byl svojí náboženskou kulturou hebrejcem z hebrejců, hlásal evangelium židovského Mesiáše v řeckém jazyce, zatímco on sám byl římským občanem.
121:1.3 (1332.4) Nic podobného, jako byla civilizace v době Ježíše, nebylo na Západě předtím ani potom. Evropská civilizace byla jednotná a sladěna v důsledku tří mimořádných vlivů:
121:1.4 (1332.5) 1. Římských politických a sociálních systémů.
121:1.5 (1332.6) 2. Řeckého jazyka a kultury─a do určité míry i filozofie.
121:1.6 (1332.7) 3. Rychle se rozšiřujícím vlivem židovského náboženství a mravní výchovy.
121:1.7 (1332.8) Když se Ježíš narodil, celá oblast Středomoří byla sjednoceným impériem. Dobré cesty, po prvé v celé historii světa, propojovaly mnoho významných center. Moře byla zbavena pirátů a rychle se rozvíjela velká éra obchodu a cestování. Evropa takové období obchodu a cestování potom opět nepoznala až do devatenáctého století po Kristu.
121:1.8 (1333.1) Přes vnitřní mír a povrchní blahobyt řecko-římského světa většina obyvatel impéria trpěla bídou a nedostatkem. Vedle malé bohaté vyšší třídy existovala zubožená a zbídačená spodní třída prostých a obyčejných lidí. V té době neexistovala žádná spokojená a prosperující střední třída; ta se teprve začala objevovat v římské společnosti.
121:1.9 (1333.2) Po předchozích nedávných prvních bojích mezi rozšiřujícími se římskými a parthskými státy zůstala Sýrie v rukou Římanů. V době Ježíše Palestina a Sýrie prožívaly období prosperity, relativního míru a rozsáhlého vzájemného obchodování se zeměmi jak na východě, tak i na západě.
121:2.1 (1333.3) Židé náleželi ke starší semitské rase, ke které také patřili Babyloňané, Féničané a noví nepřátelé Říma─Kartáginci. V průběhu první části prvního století po Kristu byli Židé nejvlivnější skupinou mezi semitskými národy a shodou okolností zaujímali výsadní strategickou pozici v tehdejším světě řízeného a organizovaného obchodu.
121:2.2 (1333.4) Mnoho důležitých cest, spojujících starobylé národy, procházelo přes Palestinu, která se tímto stala potkávacím místem, nebo křižovatkou tří kontinentů. Přeprava, obchod a vojska Babylonu, Asýrie, Egypta, Sýrie, Řecka, Parthie a Říma se postupně přehnaly přes Palestinu. Od pradávna vedly určitými místy této oblasti početné stezky karavan z východu do prosperujících mořských přístavů na východním konci Středozemního moře, odkud lodě přeplavovaly jejich náklady do všech přímořských oblastí Západu. A více než polovina těchto karavanních stezek procházela přes, anebo kolem malého města Nazaret v Galileji.
121:2.3 (1333.5) Přestože Palestina byla domovem židovské náboženské kultury a místem narození křesťanství, Židé byli rozptýleni po světě, žijící v mnoha národech a obchodující v každé provincii římských a parthských států.
121:2.4 (1333.6) Řecko dalo jazyk a kulturu, Řím vybudoval cesty a sjednocené impérium, ale rozehnání Židů s jejich více než dvě stě synagogami a dobře organizovanými náboženskými komunitami, rozptýlenými po celém římském světě, poskytlo kulturní centra, ve kterých bylo prvně přijato nové evangelium království nebeského a ze kterých se potom rozšířilo do nejvzdálenějších končin světa.
121:2.5 (1333.7) Každá židovská synagoga tolerovala malou skupinu nežidovských věřících─“oddaných“ a „Boha se bojících“ lidí a právě v takové skupině novověrců Pavel získal většinu ze svých prvních konvertitů ke křesťanství. Dokonce chrám v Jerusalemu má svoji vyzdobenou síň pro pohany. Existovalo velmi úzké spojení mezi kulturou, obchodem a pobožností Jerusalema a Antiochie. V Antiochii byli učedníci Pavla poprvé nazváni „křesťany“.
121:2.6 (1333.8) Soustředění chrámového uctívání Židů do Jerusalemu znamenalo současně přežití jejich monoteizmu a naději na rozvoj a rozšíření do světa nové a zvětšené koncepce o tom jediném Bohu všech národů a Otci všech smrtelníků. Chrámová služba v Jerusalemu představovala přežití náboženské kulturní koncepce navzdory zániku řady pohanských národních panovníků a pronásledovatelů rasy.
121:2.7 (1334.1) Přestože v tu dobu byl židovský národ vazalským státem Říma, měl do značné míry vlastní vládu a jeho lid si dobře pamatoval nedávné hrdinské činy Judy Makabejského a jeho bezprostředních následníků za osvobození a proto se chvěl očekáváním brzkého příchodu ještě většího vysvoboditele, dlouho očekávaného Mesiáše.
121:2.8 (1334.2) Důvod přežití Palestiny, království Židů, jako polozávislého státu, spočíval v zahraniční politice Říma, který chtěl mít kontrolu nad hlavní dopravní cestou Palestiny, spojující Sýrii a Egypt a také západní konečná stanoviště karavanních cest mezi Východem a Západem. Řím si nepřál, aby se v Levantě objevila nějaká síla, která by mohla omezit jeho budoucí expanzi v těchto oblastech. Záměrem jeho intrikářské politiky bylo postavit proti sobě seleukovskou Sýrii a ptolemaiovský Egypt, což vyžadovalo podporovat Palestinu jako samostatný a nezávislý stát. Politika Říma, rozklad Egypta a postupné oslabování Seleukovců před narůstající mocí Parthie, vysvětluje, proč po několik generací malá a nesilná skupina Židů byla schopna udržovat svoji samostatnost jak vůči Seleukovcům na severu, tak i Ptolemaiovcům na jihu. Tuto příhodnou svobodu a nezávislost na politické nadvládě okolních a mocnějších národů Židé připisovali faktu, že jsou „vyvoleným národem“ přímým zásahem Jahveho. Takový postoj rasové nadřazenosti jim velmi ztěžoval snášet vrchnost Říma, když je nakonec ovládl. Ale i v takovou smutnou dobu Židé odmítali přijmout tu pravdu, že jejich celosvětová mise měla duchovní charakter a ne politický.
121:2.9 (1334.3) V době Ježíše Židé byli neobyčejně bázliví a podezíraví, protože jim vládl cizozemec, Herodes Idumejský, který se zmocnil nadvlády v Judeji vychytralým získáním přízně římských vládců. A přestože Herodes hlásal věrnost hebrejským obřadním rituálům, nechal vystavět chrámy pro mnoho cizích bohů.
121:2.10 (1334.4) Přátelské vztahy Heroda s římskými vládci umožňovaly židům bezpečné cestování po celém světě a tím mohli ve zvýšené míře šířit nové evangelium království nebeského i do vzdálených míst římského impéria a jiných národů, se kterými byly uzavřeny mírové dohody. Herodovo panování také značně přispělo k pozdějšímu směšování hebrejských a helénistických filozofií.
121:2.11 (1334.5) Herodes vybudoval přístav Cesarea, který ještě více posílil pozici Palestiny jako křižovatky civilizovaného světa. Zemřel v roce 4 př. Kr. a jeho syn Herodes Antipas vládl Galileji a Pereji v době Ježíšova mládí a služby do roku 39 po Kr. Antipas byl, jako jeho otec, velkým stavitelem. Znovu vystavěl mnoho měst Galileje, včetně významného obchodního centra Sepfóris.
121:2.12 (1334.6) Náboženští vůdci a rabínští učitelé Jeruzaléma nebyli Galilejcům příliš nakloněni. Když se narodil Ježíš, Galilea byla více pohanská než židovská.
121:3.1 (1334.7) Přestože sociální a ekonomický stav římského státu nebyl v nejlepším pořádku, dlouhotrvající vnitřní mír a prosperita byly příznivé pro poskytnutí Michaela. V prvním století po Kristu byla společnost v oblasti Středomoří složena z pěti přesně stanovených vrstev:
121:3.2 (1335.1) 1. Aristokracie. Vyšší třídy, mající peníze a oficiální moc, privilegované a vládnoucí skupiny.
121:3.3 (1335.2) 2. Obchodní skupiny. Velcí kupci a bankéři, obchodníci─významní dovozci a vývozci─mezinárodní kupci.
121:3.4 (1335.3) 3. Nevelká střední třída. Přestože tato skupina byla opravdu malá, byla velmi vlivná a stala se morální oporou rané křesťanské církve, která doporučovala těmto skupinám udržovat svá rozmanitá řemesla a živnosti. Mnoho farizejů mezi Židy náleželo k této třídě živnostníků.
121:3.5 (1335.4) 4. Svobodný proletariát. Tato skupina měla nízké, nebo žádné společenské postavení. I když byli hrdi na svoji svobodu, měli značnou nevýhodu v tom, že byli nuceni soutěžit s otrockou prací. Vyšší třídy na ně pohlížely s opovržením, považujíc je za vhodné pouze pro „rozmnožování“.
121:3.6 (1335.5) 5. Otroci. Polovinu populace římského státu tvořili otroci; mnozí z nich byli silnými jedinci a rychle se dostali mezi svobodný proletariát a i mezi živnostníky. Většina z nich byla buď průměrná, nebo velmi podřadná.
121:3.7 (1335.6) Zotročování dokonce i kvalitních národů bylo význačným rysem výbojných válek Říma. Pán měl nad svým otrokem neomezenou moc. Raná křesťanská církev byla z převážné části složena z nižších tříd a otroků.
121:3.8 (1335.7) Schopní a výkonní otroci často dostávali mzdu a z našetřeného výdělku byli schopni vykoupit si svoji svobodu. Mnoho takových osvobozených otroků se vypracovalo do vysokých postaveních ve státě, církvi a ve světě obchodu. A právě takové možnosti udělaly ranou křesťanskou církev tak tolerantní k této upravené formě otroctví.
121:3.9 (1335.8) V Římském impériu prvního století po Kristu nebyly žádné rozšířené sociální problémy. Většina lidí pokládala sebe za příslušníky té dané skupiny, ve které se narodili. Pro talentované a schopné jedince byly vždy otevřené dveře, kterými mohli vystoupat z nižší vrstvy do vyšší vrstvy římské společnosti, ale lidé byli obvykle spokojeni se svým společenským zařazením. Neměli třídní uvědomění a ani se nedívali na tyto třídní rozdíly jako na nespravedlivé či nesprávné. Křesťanství v žádném případě nebylo ekonomickým hnutím, jehož cílem by bylo zlepšení životních podmínek strádajících a utlačovaných tříd.
121:3.10 (1335.9) Přestože žena požívala větší svobodu v celém římském impériu než v Palestině, kde její práva byla omezena, svojí starostí o rodinu a vrozeným soucítěním židovská žena daleko převyšovala ženu pohanského světa.
121:4.1 (1335.10) Z morálního hlediska pohané byli poněkud na nižší úrovni než Židé, ale srdce ušlechtilejších pohanů oplývala půdou pro přirozenou dobrotu a potenciál lidské lásky, ve které semínko křesťanství mohlo vyklíčit a přinést bohatou úrodu morálního charakteru a duchovních skutků. V té době v pohanském světě převládaly čtyři velké filozofie, všechny více či méně odvozeny z dřívějšího platonismu Řeků. Tyto školy filozofie byly:
121:4.2 (1335.11) 1. Epikurejská. Tato škola myšlení kladla důraz na usilování o štěstí. Lepší z Epikurejců si nelibovali v nestřídmé smyslnosti. Toto učení přinejmenším pomohlo k vysvobození Římanů ze zajetí smrtonosnější formy fatalismu; epikureismus učil, že lidé mohou udělat něco pro zlepšení svého pozemského postavení. Tato nauka úspěšně bojovala s primitivní pověrou.
121:4.3 (1336.1) 2. Stoická. Stoicismus byla vyšší filozofií lepších tříd. Stoikové věřili v to, že nad celou přírodou vládne Rozum-Osud. Učili, že duše člověka je božská; že je uvězněna ve zlém těle fyzické podstaty. Duše člověka dosáhne svobody žitím v harmonii s přírodou, Bohem; takto ctnost se stala vlastní odměnou. Stoicismus dosáhl vznešené mravnosti a jeho ideály nebyly od té doby překonány žádným čistě lidským filozofickým systémem. Ačkoliv Stoikové se prohlašovali za „potomky Boha“, nedokázali ho poznat a proto ho nedokázali najít. Stoicismus zůstal filozofií; nikdy se nestal náboženstvím. Jeho stoupenci se snažili dovést své mysli do harmonie s Univerzální Myslí, ale nedokázali si představit, že jsou dětmi milujícího Otce. Pavel se silně opíral o Stoicismus, když napsal: „Naučil jsem se být spokojený v jakémkoli stavu.“
121:4.4 (1336.2) 3. Kynická. Přestože Kynikové přičítali vznik své filozofie Diogénu Aténskému, většina jejich nauky byla odvozena ze zbytků učení Machiventy Melkísedeka. Kynismus byl zpočátku více náboženstvím než filozofií. Kynikové alespoň udělali svůj nábožensko-filozofický systém demokratickým. Na polích a na trzích neustále hlásali svoji doktrínu o tom, že „člověk může spasit sám sebe, když to bude chtít“. Hlásali prostotu a ctnost a vybízeli lidi, aby se nebáli smrti. Tito potulní hlasatelé kynismu udělali hodně pro to, aby připravili duchovně hladovou populaci k pozdějšímu příchodu křesťanských misionářů. Forma a styl, kterých se Pavel přidržoval ve svých listech, značně připomínaly populární kázání kyniků.
121:4.5 (1336.3) 4. Skeptická. Skepticismus tvrdil, že vědění je iluzorní a že přesvědčení a jistota jsou nemožné. Byl to ryze negativní postoj a nikdy se příliš nerozšířil.
121:4.6 (1336.4) Tyto filozofie měly polonáboženský charakter; často byly posilňující, etické a zušlechťující, ale obvykle byly mimo dosah obyčejných lidí. Snad s výjimkou kynismu to byly filozofie pro silné a moudré, nebyla to náboženství spasení pro všechny, včetně slabých a chudých.
121:5.1 (1336.5) V průběhu všech předcházejících věků náboženství bylo především záležitostí kmene, nebo národa; zřídkakdy to byla věc, která by se týkala jedince. Bohové byli kmenoví nebo národní, ale ne osobní. Takové náboženské systémy poskytly málo uspokojení pro individuální duchovní touhy obyčejného člověka.
121:5.2 (1336.6) V době Ježíše existovala na Západě následující náboženství:
121:5.3 (1336.7) 1. Pohanské kulty. Tyto kulty představovaly kombinaci helénské a latinské mytologie, patriotismu a tradic.
121:5.4 (1336.8) 2. Uctívání císaře. Toto zbožňování člověka jako symbol státu bylo silně odmítáno Židy a ranými křesťany, což vedlo okamžitě k tvrdému pronásledování obou církví římskou vládou.
121:5.5 (1337.1) 3. Astrologie. Tato pseudověda Babylonu se vyvinula do náboženství po celém řecko-římském impériu. Dokonce i člověk dvacátého století se ještě plně neosvobodil od těchto pověrčivých hypotéz.
121:5.6 (1337.2) 4. Mysteriózní náboženství. Duchovně vyhladovělý svět zaplavil proud mysteriózních kultů ; nová a podivná náboženství z Levantu okouzlila obyčejné lidi a slíbila jim individuální spasení. Tato náboženství se rychle stala přijímanou vírou nižších tříd řecko-římského světa. A značnou měrou připravila cestu pro rychlé rozšíření daleko dokonalejšího křesťanského učení, které představilo velkolepou koncepci Božstva, spojenou s pozoruhodnou teologií pro inteligentní a hlubokomyslnou nabídku spasení pro všechny, včetně zaostalého, ale duchovně hladového obyčejného člověka těch dnů.
121:5.7 (1337.3) Mysteriózní náboženství způsobila konec národním vírám a vedla ke zrodu početných osobních kultů. Záhad existovalo mnoho, ale všechny měly všeobecné charakteristické rysy:
121:5.8 (1337.4) 1. Mýtická legenda, mystérium─odtud vzešlo i to jméno. Jako pravidlo, takové mystérium bylo spojeno s příběhem o životě a smrti nějakého boha a jeho návratu do života, což je vidět na příkladu učení Mithraismu, které po nějakou dobu bylo soudobým s Pavlovým vznikajícím křesťanstvím a konkurovalo mu.
121:5.9 (1337.5) 2. Mystéria měla nenárodní a mezirasový charakter. Byla založena na ideálech osobnosti a bratrství a dala vzniknout náboženským bratrstvím a početným sektářským společnostem.
121:5.10 (1337.6) 3. Jejich bohoslužby byly charakterizovány propracovanými obřady zasvěcování a působivými symboly uctívání. Jejich tajné ceremonie a rituály byly někdy ohavné a odporné.
121:5.11 (1337.7) 4. Ale bez ohledu na povahu jejich obřadů či na stupeň jejich excesů tato mystéria slibovala svým oddaným spasení, „osvobození od zla, přežití smrti a věčný život v blažených sférách daleko od tohoto světa strádání a otročení“.
121:5.12 (1337.8) Ale bylo by chybou, kdybyste zaměnili učení Ježíše s mystériemi. Popularita mystérií hovoří o úsilí člověka nalézt spasení, což ukazuje skutečný hlad a žízeň po osobním náboženství a individuální spravedlnosti. I když tato mystéria nedokázala dostatečně uspokojit tyto touhy, připravila cestu pro následné objevení se Ježíše, který opravdu přinesl na tento svět chléb a vodu života.
121:5.13 (1337.9) Pavel, ve snaze využít rozšířenou oddanost k lepším typům mysteriózních náboženstvích, udělal některé změny v učení Ježíše, aby je tak učinil přijatelnějšími pro větší počet případných konvertitů. Ale i takto Pavlem upravené Ježíšovo učení (křesťanství) bylo mnohem dokonalejší než to nejlepší z mystérií. Příčin bylo několik:
121:5.14 (1337.10) 1. Pavel učil morální vykoupení, etické spasení. Křesťanství ukázalo na nový život a prohlásilo nový ideál. Pavel upustil od magických rituálů a obřadního čarování.
121:5.15 (1337.11) 2. Křesťanství se představilo jako náboženství, usilující o konečná řešení lidského problému, protože nenabídlo pouze spasení od soužení a také od smrti, ale také slíbilo osvobození od hříchu s následným obdařením poctivého charakteru a vlastností, nezbytných pro věčný život.
121:5.16 (1338.1) 3. Mystéria byla založena na mýtech. Křesťanství, hlásané Pavlem, bylo založeno na historickém faktu: na poskytnutí Michaela─Božího Syna lidstvu.
121:5.17 (1338.2) U pohanů morálka nebyla nutně spojována s filozofií či náboženstvím. Za hranicemi Palestiny se lidé málo zamýšleli nad tím, že nábožný kněz by měl vést mravný život. Židovské náboženství a potom učení Ježíše a později vznikající křesťanství Pavla byly prvními evropskými náboženstvími, které měly ve své osnově jak mravnost, tak i etiku, vyžadujíc od věřících věnovat pozornost jednomu i druhému.
121:5.18 (1338.3) Do takové generace lidí, ovládané takovými kusovytými systémy filozofie a zmatené takovými složitými náboženskými kulty, se v Palestině narodil Ježíš. A této stejné generaci dal potom své evangelium osobního náboženství─spočívající v tom, že člověk je Božím synem.
121:6.1 (1338.4) Na konci prvního století před Kristem náboženské myšlení Jerusalemu bylo značně ovlivněno a do určité míry pozměněno kulturním učením Řeků a také řeckou filozofií. V dlouhém boji mezi názory východních a západních škol na hebrejské myšlení, Jerusalem, zbytek Západu a Levanty obecně přijal západožidovský, čili upravený helénistický postoj.
121:6.2 (1338.5) Ve dnech Ježíše převládaly v Palestině tři jazyky: obyčejní lidé mluvili určitým aramejským dialektem; kněží a rabíni mluvili hebrejsky; vzdělané třídy a lepší vrstva Židů obecně mluvily řecky. Raný překlad hebrejských svatých knih do řečtiny v Alexandrii byl v nemalé míře odpovědný za následnou nadvládu řeckého křídla nad židovskou kulturou a teologií. A spisy křesťanských učitelů se měly brzy objevit ve stejném jazyce. Obroda judaismu se datuje od řeckého překladu hebrejských svatých knih. To byl významný vliv, který později určil přesun křesťanského kultu Pavla směrem na Západ namísto na Východ.
121:6.3 (1338.6) Ačkoliv helénizované židovské víry byly jen velmi málo ovlivněny učením Epikurejců, byly značně materiálně zasaženy filozofií Platona a doktrínami sebeodříkání Stoiků. Výrazný zásah stoicismu je viditelný ve Čtvrté knize Makabejské; proniknutí jak platónské filozofie, tak i stoického učení se projevuje v Moudrostech Šalomouna. Helénizovaní Židé vnesli do hebrejských svatých knih takový jinotajný výklad, že nebylo pro ně obtížné přizpůsobit hebrejskou teologii jimi uctívanou, filozofii Aristotela. Ale to všechno působilo zhoubný zmatek až do doby, kdy tyto problémy vzal do svých rukou Filón Alexandrijský, který přistoupil ke slaďování a systemizaci řecké filozofie a hebrejské teologie do uceleného a docela soudržného systému náboženské víry a praktikování. A bylo to právě toto pozdější učení skloubené řecké filozofie a hebrejské teologie, které převládalo v Palestině v době života a učení Ježíše a které Pavel použil jako základ, na němž vystavěl svůj progresivnější a osvícenější kult křesťanství.
121:6.4 (1338.7) Filón byl velkým učitelem. Od dob Mojžíše nežil člověk, který by takovým výrazným způsobem ovlivnil etické a náboženské myšlení západního světa. V celé dlouhé lidské historii vývoje systémů etických a náboženských učeních se objevilo sedm výjimečných učitelů: Setard, Mojžíš, Zoroaster, Lao-´c, Buddha, Filón a Pavel.
121:6.5 (1339.1) Mnoho, ale ne všechny Filónovy nesrovnalosti, vyplývající ze snahy skloubit řeckou mystickou filozofii a římské stoické učení se zákonodárnou teologií Hebrejců, Pavel rozpoznal a moudře je odstranil ze svého základního před-křesťanského bohosloví. Filón připravil cestu pro Pavla, aby plně obnovil koncepci Rajské Trojice, která byla dlouhou dobu v židovské teologii nepoužívána. Pouze v jedné věci se Pavlovi nepodařilo udržet krok s Filónem, nebo překonat učení tohoto bohatého a vzdělaného alexandrijského žida a to byla teorie o vykoupení; Filón vyzýval k odklonu od učení, že odpuštění lze získat pouze skrze prolití krve. On snad také tušil o realitě a přítomnosti Ladičů Myšlení mnohem více a jasněji než Pavel. Ale Pavlova teorie o prvotním hříchu─učení o dědičné vině a vrozeném zlu, vyžadující vykoupení─vychází částečně z Mithraismu, majíce jen málo společného s hebrejskou teologií, filozofií Filóna či učením Ježíše. Některé pasáže Pavlova učení o původním hříchu a vykoupení jsou jeho originální výplody.
121:6.6 (1339.2) Evangelium podle Jana, poslední z vyprávěních o pozemském životě Ježíše, bylo adresováno národům Západu a představuje události s ohledem na postoj alexandrijských křesťanů, kteří byli také stoupenci učení Filóna.
121:6.7 (1339.3) Přibližně v době, kdy žil Ježíš, došlo v Alexandrii ke změně cítění směrem k Židům a z této bývalé židovské bašty vyšla zlovolná vlna pronásledování, zachvacující také Řím, odkud jich bylo tisíce vyhnáno. Ale taková kampaň pomlouvání měla krátkého trvání; velmi brzy císařská moc obnovila omezené svobody Židů v celém impériu.
121:6.8 (1339.4) Po celém světě, bez ohledu kam se Židé rozšířili kvůli obchodu, nebo útisku, všichni jako jeden měli svá srdce soustředěna na svatý chrám v Jerusalemu. Židovská teologie se zachovala taková, jak byla vykládána a praktikována v Jerusalemu, třebaže byla několikrát zachráněna před zapomněním včasným zásahem některých babylonských učitelů.
121:6.9 (1339.5) Až dva a půl milionů rozptýlených Židů přicházelo do Jerusalema slavit své národní náboženské svátky. A nehledě na teologické či filozofické rozdílnosti východních (Babyloňanů) a západních (helénistických) Židů, všichni svorně souhlasili s Jerusalemem jako centrem jejich úcty a neustálého očekávání příchodu Mesiáše.
121:7.1 (1339.6) V časech Ježíše Židé dospěli k ustálené koncepci svého původu, historie a osudu. Vystavěli pevnou dělící zeď mezi sebou a nežidovským světem; na způsoby pohanů pohlíželi s hlubokým opovržením. Ctili slovo zákona a libovali si v upjatosti, založené na falešné pýše svého původu. Vytvořili si představy o slíbeném Mesiáši a většina z těchto očekáváních představovala Mesiáše, který přijde jako součást jejich národní a rasové historie. Pro Hebrejce těch dnů židovská teologie byla nezvratně stanovena a navždy dána.
121:7.2 (1339.7) Učení a způsoby Ježíše, vztahující se k toleranci a dobrotě byly v protikladu s dlouhodobým postojem Židů k jiným národům, které považovali za beznabožské. Po generace Židé udržovali postoj k vnějšímu světu, který jim neumožňoval přijmout Ježíšovo učení o duchovním bratrství člověka. Nebyli ochotni dělit se o Jahve stejným dílem s pohany a byli stejně neochotni přijmout jako Syna Božího toho, kdo šířil takové nové a zvláštní učení.
121:7.3 (1340.1) Zákoníci, farizejové a kněží drželi židy v nesmírném zajetí rituálnosti a dědictví, v zajetí mnohem vážnějším, než v zajetí politické nadvlády Říma. Židé Ježíšovy doby byli nejenom podrobeni zákonu, ale stejným dílem byli spoutáni zotročujícími požadavky tradic, které ovlivňovaly a vymezovaly každou oblast osobního a společenského života. Tato přesně stanovená pravidla chování řídila a ovládala život každého loajálního žida a není překvapující, že okamžitě zavrhli jednoho ze svých členů, který se opovážil zamítnout jejich posvátné tradice a který si dovolil opovrhovat jejich dlouho uctívanými pravidly společenského chování. Stěží si mohli vážit učení toho, který neváhal dostat se do rozporů s dogmaty, jenž oni považovali za ustanovené samotným Otcem Abrahamem.
121:7.4 (1340.2) V prvním století po Kristu slovní výklad zákona uznávanými učiteli─zákoníky─se stal vyšší autoritou, než samotný psaný zákon. A to všechno usnadnilo některým náboženským vůdcům Židů postavit lid proti přijetí nového evangelia.
121:7.5 (1340.3) Tyto okolnosti znemožnily židům naplnit jejich božský osud jako poslů nového evangelia náboženské nezávislosti a duchovní svobody. Nedokázali zpřetrhat pouta tradice. Jeremjáš mluvil o „zákonu, který bude vepsán v srdcích lidí“, Ezechiel hovořil o „novém duchu, který bude žít v duši lidí“ a Žalmista se modlil proto, aby Bůh „vložil do srdce čistotu a obnovil ušlechtilého ducha“. Ale, když židovské náboženství poslušné práce a otrocké podrobenosti zákonu se stalo obětí stagnace strnulých tradic, vývoj náboženského myšlení se přesunul na západ, k národům Evropy.
121:7.6 (1340.4) A proto jiné národy byly vyzvány rozšířit do světa progresivní teologii─systém učení, ztělesňující řeckou filozofii, římský zákon, židovskou morálnost a evangelium osobní svatosti a duchovní svobody, zformulovaný Pavlem a založeným na učení Ježíše.
121:7.7 (1340.5) Mateřským znaménkem křesťanského kultu Pavla byla židovská morálnost. Židé se dívali na historii jako na prozřetelnost Boha─působení Jahveho. Řekové přinesli do nového učení jasnější představy o věčném životě. Pavlovy teologické a filozofické nauky byly ovlivněny nejenom učením Ježíše, ale také Platónem a Filónem. V oblasti etiky byl inspirován nejenom Kristem, ale také stoicismem.
121:7.8 (1340.6) Evangelium Ježíše, tak jak bylo vyjádřeno v kultu antiochejského křesťanství Pavla, se stalo směsicí následujících učeních:
121:7.9 (1340.7) 1. Filozofických úvah řeckých novověrců judaismu, zahrnujících některé jejich představy o věčném životě.
121:7.10 (1340.8) 2. Přitažlivým učením převládajících mysteriózních kultů, především mithraických doktrín o vykoupení, usmíření a spasení přinesením oběti některému bohu.
121:7.11 (1340.9) 3. Pevné morálce tradičního židovského náboženství.
121:7.12 (1341.1) Středomořské římské impérium, parthská říše a přilehlé národy, existující v době Ježíše, měly hrubé a primitivní představy o geografii světa, astronomii, zdraví a nemocech; a byly přirozeně ohromeny novými a překvapujícími výroky tesaře z Nazaretu. Představy o posedlosti duchem, dobrým či zlým, se vztahovaly nejenom na lidské bytosti, ale každý kámen a strom byl mnohými považován za duchem posedlý. Toto byl věk kouzel a bylo běžné, že všichni věřili na zázraky.
121:8.1 (1341.2) Pokud možná, v souladu s naším mandátem, se snažíme využít a do určité míry sladit existující svědectví, týkající se života Ježíše na Urantii. Přestože máme přístup ke ztracenému svědectví apoštola Ondřeje a můžeme spolupracovat s obrovskou armádou nebeských bytostí, které byly na zemi v době poskytnutí Michaela (hlavně s jeho doposud Osobním Ladičem), je naším záměrem použít také takzvaná evangelia Matouše, Marka, Lukáše a Jana.
121:8.2 (1341.3) Tyto spisy Nového Zákona se objevily v důsledku následujících okolností:
121:8.3 (1341.4) 1. Evangelium podle Marka. Jan Marek sepsal nejranější (s výjimkou poznámek Ondřeje), nejstručnější a nejjednodušší záznam o životě Ježíše. On představil Učitele jako služebníka, jako člověka mezi lidmi. Ačkoliv mladík Marek se zúčastnil mnoha příběhů, které popisuje, jeho spisy jsou ve skutečnosti Evangeliem podle Šimona Petra. Zpočátku se sblížil s Petrem, později s Pavlem. Marek sepsal toto svědectví na podnět Petra a na naléhavou žádost církve v Římě. Vědom si toho, jak důsledně Učitel odmítal sepsat svá učení v době svého života na zemi v lidském těle, Marek, stejně jako ostatní apoštolé a další čelní stoupenci, se zdráhal dát své svědectví do písemné podoby. Ale Petr cítil, že církev v Římě potřebuje podporu v podobě takového sepsaného vyprávění a Marek souhlasil a začal s přípravami. Přichystal množství poznámek ještě před smrtí Petra v 67. roce po Kr. a v souladu s osnovou, odsouhlasenou Petrem a podle přání církve v Římě začal své psaní brzy po Petrově smrti. Evangelium bylo dokončeno na konci roku 68 po Kr. Marek psal výhradně ze svých vlastních vzpomínek a vzpomínek Petra. Od těch dob bylo toto svědectví značně změněno, mnoho pasáží bylo vyňato a ke konci byla přidána pozdější fakta, aby se nahradila poslední, pátá část původního Evangelia, která se ztratila z prvního rukopisu ještě předtím, než byl udělán opis. Toto svědectví podle Marka, ve spojení s poznámkami Ondřeje a Matouše, bylo psaným základem pro všechna následující Evangelia, snažící se vylíčit život a učení Ježíše.
121:8.4 (1341.5) 2. Evangelium podle Matouše. Takzvané Evangelium podle Matouše je spisem o životě Učitele, napsaným pro osvícení židovských křesťanů. Autor tohoto svědectví se nepřetržitě snaží ukázat v životě Ježíše to, že hodně z toho co udělal, bylo uděláno pro to, aby „se naplnilo to, co bylo prohlášeno prorokem“. Evangelium podle Matouše zobrazuje Ježíše jako syna Davidova, který s velkou úctou respektuje zákon a proroky.
121:8.5 (1341.6) Apoštol Matouš nebyl autorem tohoto Evangelia. Bylo napsáno Isadorem, který byl jedním z jeho učedníků a který měl při své práci na pomoc nejenom Matoušovy osobní vzpomínky na tyto události, ale také určité záznamy Ježíšovým výroků, které Matouš udělal okamžitě po ukřižování. Tyto Matoušovy poznámky bylo napsány v aramejštině; Isador psal v řečtině. V připsání autorství tohoto díla Matoušovi nebyl žádný záměr podvádět. V těch dnech bylo zvykem, že žáci tímto způsobem ctí své učitele.
121:8.6 (1342.1) Matoušovy originální záznamy byly upraveny a doplněny v roce 40 po Kr. těsně předtím, než odešel z Jerusalema, aby se zapojil do kázání a šíření křesťanství. Toto byl soukromý spis, jehož poslední opis byl zničen při požáru jednoho kláštera v Sýrii v roce 416 po Kristu.
121:8.7 (1342.2) Isador uprchl z Jerusalemu v roce 70 po Kr. při obléhání města vojsky Tita a vzal sebou do Pelly opis Matoušových poznámek. V roce 71 v Pelle Isador napsal Evangelium podle Matouše. U sebe měl také první čtyři pětiny vyprávění Marka.
121:8.8 (1342.3) 3. Evangelium podle Lukáše. Lukáš, povoláním lékař, pocházel z Antiochie v Pisidii a na víru byl obrácen Pavlem. Napsal zcela odlišný příběh o životě Učitele. Začal jako stoupenec Pavla a o životě a učení Ježíše se dozvěděl v roce 47 po Kr. Lukáš zachovává hodně z „ušlechtilosti Pána Ježíše Krista“ ve svých spisech, ve kterých použil fakta od Pavla a dalších. Lukáš představuje Učitele jako „přítele trpících a hříšníků“. Velké množství svých poznámek sestavil do Evangelia až po smrti Pavla. Lukáš psal v roce 82 v Achaji. Plánoval tři knihy, popisující historii Krista a křesťanství, ale zemřel v roce 90 těsně předtím, než dokončil druhou z těchto prací─“Skutky Apoštolů“.
121:8.9 (1342.4) Na počátku sestavování svého Evangelia použil Lukáš jako pramen příběh Ježíšova života jak mu ho vyprávěl Pavel. Evangelium Lukáše je proto v určitém smyslu Evangeliem podle Pavla. Ale Lukáš měl ještě další zdroje informací. Nejenom, že se vyptával velkého počtu očitých svědků četných episod Ježíšova života, které zaznamenával, ale měl u sebe také opis Markova Evangelia, což znamená první čtyři pětiny vyprávění Isadora a krátký spis, napsaný v roce 78 po Kr. v Antiochii věřícím jménem Cedes. Lukáš měl také poškozený a mnohokráte opravovaný opis některých poznámek, údajně udělaných apoštolem Ondřejem.
121:8.10 (1342.5) 4. Evangelium podle Jana. Evangelium podle Jana se vztahuje z velké části k práci Ježíše v Judeji a v okolí Jerusalema, o čemž se nezmiňují jiná svědectví. Toto je takzvané evangelium podle Jana, syna Zebedea, a přestože ho Jan nenapsal, inspiroval ho. Původní evangelium bylo několikrát upraveno, aby vypadalo, že bylo napsáno samotným Janem. Když tento spis byl udělán, Jan měl ostatní Evangelia a viděl, že hodně bylo vynecháno; proto v roce 101 po Kr. podnítil svého druha Nátana, aby se dal do psaní. Jan mu dodal látku ze svých vzpomínek a odkazem na tři již existující svědectví. On sám neměl vlastní písemné záznamy. List, známý jako „První poslání Jana“, byl napsán samotným Janem jako průvodní dopis k práci, kterou Nátan vykonal pod jeho vedením.
121:8.11 (1342.6) Všichni tito autoři zobrazili Ježíše takového, jakého ho viděli a pamatovali si, anebo o něm slyšeli z vyprávění jiných. A je nutno podotknout, že jejich představy o těchto dávných událostech byly ovlivněny pozdějšími zásahy teologie křesťanství Pavla. A tato svědectví, tak jak jsou nedokonalá, dokázala ovlivňovat průběh historie Urantie po dobu téměř dvou tisíc let.
121:8.12 (1343.1) [Poznámka: Při plnění svého poslání nově formulovat učení a skutky Ježíše Nazaretského jsem plně využil všechny písemné zdroje a planetární informace. Mým hlavním motivem bylo připravit svědectví, které bude poučné nejenom pro současnou generaci lidí, ale které může být také užitečné pro všechny budoucí generace. Z té obrovské zásobárny informací mně dostupných jsem vybral ty, které se nejlépe hodí pro dosažení tohoto záměru. Pokud to bylo jen možné, mé informace jsem získal čistě z lidských zdrojů. Pouze v případech, kdy takové zdroje nebyly dostupné, jsem použil svědectví, která jsou nadlidská. Když ideje a koncepce života a učení Ježíše byly přijatelně vyjádřeny lidskou myslí, dal jsem vždy přednost takovým typicky lidským obrazům myšlení. Přestože jsem se snažil upravit slovní vyjádření, aby lépe odpovídala našim představám o pravdivém významu a skutečné důležitosti života a učení Učitele, pokud to jen bylo možné, držel jsem se v celém svém vyprávění lidských představ a jejich způsobu myšlení. Jsem si velmi dobře vědom toho, že ty představy, které vznikly v lidské mysli, budou přijatelnějšími a užitečnějšími pro všechny ostatní lidské mysli. Když jsem nebyl schopen nalézt potřebné představy v písemných svědectvích nebo vyjádřeních lidí, sáhl jsem do paměťových zdrojů mého vlastního řádu pozemských tvorů─midbytostí. A i když tento, druhý v řadě, zdroj informací se ukázal nedostatečným, bez váhání jsem použil nadplanetární zdroje informací.
121:8.13 (1343.2) Záznamy, které jsem nashromáždil a ze kterých jsem připravil příběh o životě a učení Ježíše─kromě zachycených vzpomínek apoštola Ondřeje─obsahují myšlenkové skvosty a vznešené představy o učení Ježíše, získané od více než dvou tisíc lidských bytostí, které žily na zemi ode dnů Ježíše až do doby sestavování těchto sděleních, přesněji řečeno nového podání. Povolení pro odhalení bylo použito pouze tehdy, když lidská svědectví a lidské představy nedokázaly poskytnout odpovídající myšlenkový obraz. Moje pověření zjevovat mně dovolovalo použít mimolidské zdroje informací či vyjadřování pouze v těch případě, kdy jsem mohl dokázat, že přes veškeré mé snahy jsem v čistě lidských zdrojích nenašel požadované konceptuální vyjádření.
121:8.14 (1343.3) Přestože, ve spolupráci se svými jedenácti druhy─midbytostmi─a pod dohledem Melkísedeka, odpovídajícího za sestavení následujících kapitol, jsem sepsal toto vyprávění podle své vlastní představy o účinné kompozici a na základě vlastní volby formy bezprostředního vyjádření, většina představ a také některá působivá vyjádření, která jsem použil, mají svůj původ v myslích lidí mnoha ras, žijících na zemi v průběhu uplynulých generací a i těch, kteří žijí v době příprav tohoto dokumentu. V mnoha ohledech jsem byl spíše sběratelem a editorem, než původním vypravěčem. Bez váhání jsem použil ty ideje a představy, pokud možno lidské, které by mně umožnily vytvořit nejskutečnější zobrazení života Ježíše a které by mně opravňovaly nově formulovat jeho jedinečné učení v neobyčejně prospěšném a všeobecně povznášejícím vyjadřování. Jménem Bratrstva Spojených Midbytostí Urantie s hlubokou vděčností uznávám náš dluh všem zdrojům svědectví a představ, které byly v tomto dokumentu použity pro naše podrobnější přepracování výkladu života Ježíše na zemi.]
Kniha Urantia
Kapitola 122
122:0.1 (1344.1) BUDE sotva možné plně vysvětlit těch mnoho důvodů, které vedly k výběru Palestiny jako země pro poskytnutí Michaela a obzvláště to, proč zrovna rodina Josefa a Marie byla vybrána jako vhodné místo pro objevení se tohoto Božího Syna na Urantii.
122:0.2 (1344.2) Po prostudování zvláštní zprávy o stavu izolovaných světů, připravenou Melkísedeky a po poradě s Gabrielem, si Michael s konečnou platností vybral Urantii jako planetu, na které uskuteční své poslední poskytnutí sebe sama. Po tomto rozhodnutí Gabriel osobně navštívil Urantii a na základě svého prozkoumání lidských skupin a pozorování duchovních, intelektuálních, rasových a zeměpisných rysů světa a jeho národů rozhodl, že Hebrejci mají ty potřebné přednosti, které je opravňují k tomu, byli vybráni, jako rasu poskytnutí. Po schválení tohoto rozhodnutí Michaelem Gabriel jmenoval a poslal na Urantii Rodinnou Komisi Dvanácti, jejíž členové byli vybráni z vyšších řádů vesmírných osobností, a která byla pověřena úkolem prostudovat rodinný život židů. Když tato komise ukončila svoji práci Gabriel byl přítomen na Uranii a dostal od ní zprávu, navrhující tři možné dvojice, které byly podle názoru komise stejně vhodné jako rodiny pro plánovanou inkarnaci Michaela.
122:0.3 (1344.3) Z těchto tří navržených párů Gabriel osobně vybral Josefa a Marii a následně se osobně zjevil Marii a oznámil ji radostnou novinu, že byla vybrána, aby se stala pozemskou matkou poskytnutého dítěte.
122:1.1 (1344.4) Josef, pozemský otec Ježíše (Jóšui, syna Josefova), byl Hebrejec z Hebrejců, ačkoliv měl mnoho nežidovských rasových rysů, které byly čas od času přidány do jeho rodokmenu od ženské větve jeho předků. Kořeny předků otce Ježíše pocházely již z dob Abrahama a skrze tohoto ctihodného praotce vedly rané dědické větve k Sumerům a Noditům a přes jižní kmeny pradávného modrého člověka k Andonovi a Fontě. Ani David, ani Šalomoun nebyli v přímé linii Josefových předků a ani linie předků Josefa nevedla přímo zpět k Adamovi. Josefovi bezprostřední předci byli řemeslníci─stavbaři, tesaři, kameníci a kováři. Sám Josef byl tesař a později stavitel. Jeho rodina patřila do dlouhé a proslulé linie ušlechtilosti obyčejných lidí, tu a tam posílené objevením se mimořádných jedinců, kteří se vyznamenali v oblasti evoluce náboženství na Urantii.
122:1.2 (1345.1) Marie, pozemská matka Ježíše, byla potomkem dlouhé linie výjimečných předků, obsahující mnoho významných žen v historii urantijských ras. Přestože Marie byla obyčejná žena své doby a generace a měla celkem normální povahu, mezi své předky počítala takové velmi známé ženy jako Annon, Támar, Rút, Bat-šeba, Ansie, Kloa, Enta a Ratta. Žádná jiná židovská žena těch dnů neměla proslulejší rodokmen obyčejných předků, nebo rodokmen, sahající zpět do šťastnějších začátků. Rodový původ Marie, stejně jako Josefův, se vyznačoval převážně silnými, ale průměrnými jedinci, posilněn čas od času četnými výjimečnými osobnostmi v průběhu rozvoje civilizace a progresivní evoluce náboženství. Z rasového hlediska je stěží správné považovat Marii za židovku. Svojí kulturou a vírou byla židovkou, ale po rodové linii byla spíše míšenkou syrských, chetitských, fénických, řeckých a egyptských rodů. Její rasové dědictví bylo mnohem širší než Josefovo.
122:1.3 (1345.2) Ze všech párů, žijících v Palestině v době plánovaného poskytnutí Michaela, Josef a Marie měli nejideálnější složení širokého rasového propojení a nadprůměrné osobní vlastnosti. Záměrem Michaela bylo objevit se na zemi jako průměrný člověk, aby mu obyčejní lidé mohli rozumět a přijmout ho; proto Gabriel vybral takové lidi jako Josefa a Marii, aby se stali poskytnutými rodiči.
122:2.1 (1345.3) Životní dílo Ježíše bylo na Urantii vlastně započato Janem Křtitelem. Zachariáš, otec Jana, náležel k židovskému kněžstvu, zatímco jeho matka Alžběta patřila do lépe prosperující větve stejného rodinného klanu, ke kterému také patřila Marie, matka Ježíše. Přestože Zachariáš a Alžběta byli manželé po mnoho let, neměli děti.
122:2.2 (1345.4) Bylo to na konci měsíce června 8. roku př. Kr., asi tři měsíce po sňatku Josefa a Marie, když se v poledne jednoho dne Alžbětě zjevil Gabriel, tak jak později předstoupil před Marii. Gabriel řekl:
122:2.3 (1345.5) „Zatímco tvůj manžel Zachariáš stojí před oltářem v Jerusalemu a shromážděný lid se tam modlí za příchod vysvoboditele, já, Gabriel, jsem přišel, abych ti oznámil, že brzy porodíš syna, který bude předchůdcemtohoto božského učitele a ty dáš svému synovi jméno Jan. Bude vyrůstat v oddanosti vašemu Pánu Bohu a když dospěje, potěší tvoje srdce, protože obrátí mnoho duší k Bohu a také oznámí příchod léčitele duše tvého národa a duchovního osvoboditele celého lidstva. Tvoje příbuzná Marie se stane matkou tohoto zaslíbeného dítěte a já se ji také zjevím“.
122:2.4 (1345.6) Toto vidění Alžbětu velmi vyděsilo. Po odchodu Gabriela se k tomuto zážitku neustále ve své mysli vracela a dlouho přemýšlela o slovech vznešeného návštěvníka. Ale kromě svého manžela nepověděla o tomto zjevení nikomu až do pozdějšího setkání s Marií na počátku února následujícího roku.
122:2.5 (1345.7) Avšak po dobu pěti měsíců Alžběta držela své tajemství i před svým manželem. Když mu pak pověděla příběh o návštěvě Gabriela, Zachariáš byl k tomu velmi skeptický a po mnoho týdnů zpochybňoval celou tuto událost a pouze váhavě uvěřil, že Gabriel navštívil jeho ženu, když již déle nemohl mít pochybnosti o tom, že jeho žena čeká dítě. Očekávané mateřství Alžběty Zachariáše velmi zmátlo, ale o čestnosti své ženy nezapochyboval, přestože on sám byl ve velmi pokročilém věku. Teprve až asi šest týdnů před narozením Jana, v důsledku působivého snu, Zachariáš plně uvěřil, že Alžběta se stane matkou syna osudu, kterému je souzeno připravit cestu pro příchod Mesiáše.
122:2.6 (1346.1) Gabriel se zjevil Marii přibližně v polovině listopadu roku 8 př. Kr. ve chvíli, kdy pracovala ve svém domě v Nazaretu. Později, až Marie věděla s jistotou, že bude matkou, přesvědčila Josefa, aby ji dovolil odejít do města Juda, ležícího v kopcích šest a půl kilometru od Jerusalemu, aby tam navštívila Alžbětu. Gabriel sdělil každé z těchto budoucích matek o svém zjevení druhé. Přirozeně byly nedočkavé, aby se setkaly, porovnaly své zkušenosti a pohovořily si o předpokládané budoucnosti svých synů. Marie zůstala u své vzdálené sestřenice tři týdny. Alžběta udělala hodně pro to, aby posílila víru Marie ve zjevení Gabriela, takže se vrátila domů nadšenější stát se matkou dítěte osudu, kterého měla brzy představit světu jako bezmocné nemluvně, obyčejného a normálního novorozence obydleného světa.
122:2.7 (1346.2) Jan se narodil ve městě Juda 25. března v roce 7 př. Kr. Zachariáš a Alžběta měli velikou radost ze skutečnosti, že dostali syna jak Gabriel slíbil a když na osmý den poté přinesli dítě k vykonání obřízky, oficiálně ho pokřtili Jan, tak, jak jim bylo předtím nařízeno. Synovec Zachariáše se okamžitě vydal na cestu do Nazaretu, aby přinesl Marii zprávu od Alžběty, že se ji narodil syn a že dostal jméno Jan.
122:2.8 (1346.3) Od samého raného dětství Janovy rodiče mu uvážlivě předkládali představu o tom, že je mu předesláno stát se duchovním vůdcem a náboženským učitelem. A taková podnětná semínka nacházela v Janově srdci úrodnou půdu. Už jako dítě býval často viděn v chrámu při bohoslužbách svého otce a byl nesmírně ovlivněn významností všeho co tam viděl.
122:3.1 (1346.4) Jednoho dne při západu slunce, ještě předtím než se Josef vrátil domů, se Gabriel objevil před Marií vedle nízkého kamenného stolu a když opět nabyla svůj klid, řekl: „Přišel jsem na příkaz toho, kdo je můj Pán a kterého ty budeš milovat a vychovávat. Marie, přináším ti radostnou zprávu o tom, že tvé oplodnění je určeno nebesy a v daném termínu se staneš matkou syna; dáš mu jméno Jóšua a on představí království nebeské na zemi a mezi lidmi. S nikým o této záležitosti nemluv, kromě Josefa a Alžběty, která je tvá příbuzná a které jsem se také zjevil a která brzy také porodí syna, jehož jméno bude Jan a který připraví cestu pro poselství vysvobození, které tvůj syn prohlásí lidem se vší silou a hlubokým přesvědčením. Marie, o mých slovech nepochybuj, protože tento dům byl vybrán jako smrtelné obydlí dítěte osudu. Moje požehnání zůstává s tebou, síla Nejsvrchovanějších tě posílí a Hospodin celé země tě ochrání.“
122:3.2 (1346.5) Mnoho týdnů Marie v tichosti přemýšlela o této návštěvě a neodvažovala se o této události říci svému manželovi, dokud s určitostí nevěděla, že opravdu čeká dítě. Když o tom všem Josef uslyšel a přestože měl velkou důvěru v Marii, byl z toho velmi ustaraný a mnoho nocí nemohl spát. Nejdříve měl Josef pochybnosti o Gabrielově návštěvě. Potom, když byl téměř přesvědčen o tom, že Marie opravdu slyšela hlas a viděla obraz božského posla, jeho mysl byla drásána přemýšlením nad tím, jak se takové věci mohou stát. Jak potomek lidské bytosti může být dítětem božského osudu? Až po mnoha týdnech hloubání byl Josef schopen smířit se s těmito rozpornými myšlenkami a to proto, že s Marií dospěli k závěru, že byli vybráni stát se rodiči Mesiáše, přestože to stěží byla židovská představa o tom, že očekávaný vykupitel by měl mít božskou podstatu. Po nabytí tohoto významného přesvědčení se Marie snažila co nejdříve navštívit Alžbětu.
122:3.3 (1347.1) Po svém návratu Marie navštívila své rodiče, Joachima a Chanu. Oba její bratři a obě sestry, stejně jako její rodiče, vždy pochybovali o božském poslání Ježíše, což bylo pochopitelné, protože v té době nevěděli nic o návštěvě Gabriela. Ale Marie se svěřila své sestře Salome, že si myslí, že její syn je předurčen stát se velkým učitelem.
122:3.4 (1347.2) Gabriel se Marii zjevil den po početí Ježíše a to byla jediná nadpřirozená událost, spojená s její celou zkušeností s nošením a porozením zaslíbeného dítěte.
122:4.1 (1347.3) Josef se nesmířil s myšlenkou, že se Marie má stát matkou výjimečného dítěte až do doby, kdy měl velmi působivý sen. V tomto snu se mu zjevil zářivý nebeský posel a mimo jinými věcmi mu řekl: „Josefe, jsem tady na příkaz Toho, kdo nyní vládne na nebesích a mám tě informovat o synovi, kterého Marie porodí a který se stane velkým světlem světa. V něm bude život a jeho život se stane světlem lidstva. Nejdříve přijde ke svému vlastnímu národu, ale ten ho přijme krutě; ale všem těm, kteří ho přijmou, on odhalí, že jsou děti Boha.“ Po tomto zážitku Josef již nikdy nezapochyboval o příběhu Marie, že ji navštívil Gabriel a o slibu, že se dosud nenarozené dítě stane božským poslem v tomto světě.
122:4.2 (1347.4) Při všech těchto návštěvách nebylo nic řečeno o domu Davida. Nic nebylo nikdy naznačeno o tom, že Ježíš by se měl stát „vysvoboditelem židů“ a ani to, že bude tím dlouho očekávaným Mesiášem. Ježíš nebyl tím Mesiášem, kterého čekali židé, nýbrž on byl vysvoboditelem světa. Jeho mise byla určena všem rasám a národům a ne nějaké jedné skupině.
122:4.3 (1347.5) Josef nepatřil do rodové linie krále Davida. Marie měla více z Davidové krve než Josef. Je pravdou, že Josef šel skutečně do města Davidova, Betlému, aby se dal zapsat na seznam římského sčítání lidu, ale to bylo proto, že před šesti generacemi Josefův předek z otcovy strany, který byl sirotkem, byl adoptován Zadokem, který byl přímým potomkem Davida, což je důvod, proč byl Josef přiřazován k „domu Davida“.
122:4.4 (1347.6) Většina takzvaných mesiášských proroctvích Starého Zákona byla připsána Ježíši až za dlouhou dobu po jeho životě na zemi. Po staletí hebrejští proroci oznamovali příchod vysvoboditele a tyto sliby byly následujícími generacemi spojovány s novým židovským panovníkem, který usedne na Davidův trůn a pověstnými zázračnými metodami Mojžíše ustanoví židy v Palestině mocným národem, zbavený všech cizích nadvlád. A opět mnoho květnatých pasáží, které jsou k nalezení v hebrejských posvátných knihách, byly později nesprávně připsány životnímu poslání Ježíše. Množství rčeních Starého Zákona bylo překrouceno tak, aby se dala použít v některých episodách pozemského života Učitele. Sám Ježíš jednou veřejně popřel jakoukoliv souvislost s královským domem Davida. Také věta „nedotčená žena porodí syna“ byla změněna na „panna porodí syna“. To stejné se častokrát stalo v souvislosti s rodokmeny jak Josefa, tak i Marie, které byly sestaveny až po životě Michaela na zemi. Mnohé z těchto rodových linií souhlasily s původními předky Učitele, ale jako celek neodpovídají skutečnosti a není možno se na ně spoléhat jako na fakta. Raní stoupenci Ježíše také příliš často podlehli pokušení upravit starší prorocké výroky a použít je v životě jejich Pána a Učitele.
122:5.1 (1348.1) Josef byl klidný a vyrovnaný člověk, mimořádně svědomitý a ve všech směrech věrný náboženským konvencím a praktikám svého národa. On moc nemluvil, ale hodně přemýšlel. Smutná situace židovského národa Josefovi způsobovala hodně smutku. Jako chlapec, v okruhu svých osmi bratrů a sester, býval veselejší, ale v prvních letech manželského života (v dětství Ježíše) prožíval často období mírné duchovní nejistoty. Tyto náladové projevy se výrazně zlepšily krátce před jeho předčasnou smrtí a poté, kdy se ekonomické podmínky jeho rodiny vylepšily díky jeho postupu z pozice tesaře do postavení prosperujícího stavitele.
122:5.2 (1348.2) Marie měla úplně jinou povahu než Josef. Obyčejně bývala veselá, málokdy sklíčená a měla dar neustálé radosti. Marie dávala volný a častý průchod svým emocím a až do náhlé smrti Josefa na ní nikdy nebylo vidět truchlivost. A když se sotva vzpamatovala z této rány, tak na ni dolehly obavy a nejistota z neobvyklého života jejího nejstaršího syna, který se tak rychle odhaloval před jejím užaslým pohledem. Ale po celou dobu této neobyčejné zkušenosti byla Marie vyrovnaná, statečná a celkem rozumná ve vztahu ke svému zvláštnímu a málo chápanému prvorozenému synu a jeho přeživším bratrům a sestrám.
122:5.3 (1348.3) Neobyčejnou jemnost a úžasný cit a porozumění pro lidskou povahu získal Ježíš od svého otce; svůj dar být velkým učitelem a svoji výjimečnou schopnost pro spravedlivé rozhořčení zdědil po své matce. Ve svých emočních reakcích na prostředí svého dospělého života byl Ježíš někdy jako jeho otec, zádumčivý a důstojný, někdy až očividně smutný; ale častěji měl sklony k optimistickým a odhodlaným projevům, které charakterizovaly jeho matku. Celkem vzato, temperament Marie převládal v životě božského Syna v době jeho dospívání a získal na síle v jeho dospělosti. V určitých rysech byl Ježíš směsicí vlastností svých rodičů; v jiných aspektech projevoval rysy jednoho na rozdíl toho druhého.
122:5.4 (1348.4) Od Josefa získal tvrdou výchovu v židovských obřadech a neobyčejnou znalost hebrejských posvátných knih; od Marie zdědil širší pohled na náboženský život a liberálnější představu o osobní duchovní svobodě.
122:5.5 (1349.1) Rodiny Josefa a Marie byly na jejich dobu obě dobře vzdělané. Josef i Marie měli vzdělání vysoko nad průměrem jejich doby a životního postavení. On byl myslitel; ona byla plánovač, odborník na přizpůsobení a praktické jednání v jakékoliv situaci. Josef byl černooký brunet; Marie hnědooká, skoro blondýna.
122:5.6 (1349.2) Kdyby Josef žil, nepochybně by se stal silným věřícím v božské poslání svého nejstaršího syna. Marie se pohybovala mezi vírou a pochybností a byla silně ovlivněna postojem svých ostatních dětí a svých přátel a příbuzných, ale nikdy nezaváhala ve svém trvalém postoji při vzpomínce na Gabrielovo zjevení před ní ihned potom, kdy bylo dítě počato.
122:5.7 (1349.3) Marie byla výborná tkadlena a nadprůměrně schopná ve všech domácích pracích té doby; byla dobrou hospodyní a skvělou matkou rodiny. Jak Josef, tak i Marie, byli dobrými učiteli a dbali na to, aby jejich děti dobře zvládaly učení té doby.
122:5.8 (1349.4) Když byl Josef mladý muž, byl zaměstnán otcem Marie při výstavbě přístavby jeho domu a jednoho dne, kdy během poledního oběda mu Marie přinesla pohár vody, začaly námluvy tohoto páru, který byl předurčen stát se rodiči Ježíše.
122:5.9 (1349.5) Podle židovského zvyku měli Josef a Marie svatbu v domě Marie blízko Nazaretu když Josefovi bylo dvacet jedna let. Tímto sňatkem bylo završeno formální namlouvání, které trvalo téměř dva roky. Krátce po svatbě se nastěhovali do svého nového domu v Nazaretu, který postavil Josef za pomoci svých dvou bratrů. Dům stál nedaleko úpatí kopce, ze kterého byl nádherný výhled po okolní krajině. V tomto vhodně připraveném domě se tito mladí a budoucí rodiče připravovali přivítat zaslíbené dítě, nic netušíc, že se tato významná událost vesmíru stane v době, kdy budou mimo svůj dům, v judském městě Betlémě.
122:5.10 (1349.6) Větší část Josefovy rodiny se stala věřícími učení Ježíše, ale z Mariiny strany v něho věřilo jen velmi málo lidí do doby, než odešel z tohoto světa. Josef se více přikláněl k duchovní koncepci očekávaného Mesiáše, ale Marie a její rodina, především její otec, zastávali názor, že Mesiáš bude světský osvoboditel a politický vládce. Mariini předci byli významnými účastníky povstáních Makabejců, která v té době byla ještě nedávnými událostmi.
122:5.11 (1349.7) Josef se důrazně držel východních, čili babylonských pohledů židovského náboženství; Marie silně tíhla k liberálnějšímu a širšímu západnímu, čili helénistickému výkladu zákona a proroctví.
122:6.1 (1349.8) Dům Ježíše stál nedaleko od vysokého kopce v severní části Nazaretu, poněkud daleko od vesnického pramene, který byl ve východní části města. Rodina Ježíše bydlela na okraji města, což mu značně usnadňovalo se potom vydávat často do přírody a konat výlety na vrchol nedaleké pahorkatiny, nejvyššího ze všech kopců jižní Galileje, kromě hory Tábor na východě a přibližně stejně vysokého kopce Nain. Jejich dům se nacházel trochu jihovýchodně od jižního výběžku tohoto kopce a zhruba uprostřed mezi úpatím této pahorkatiny a cestou, vedoucí z Nazaretu do Kány. Kromě výstupů na kopec, Ježíšovými oblíbenými toulkami byly výlety po úzké stezce, točící se kolem úpatí kopce severovýchodním směrem k bodu, ve kterém se spojovala s cestou do Sepfóris.
122:6.2 (1350.1) Dům Josefa a Marie byla kamenná stavba o jedné místnosti s rovnou střechou a přiléhajícím přístavkem pro zvířata. Nábytek se sestával z nízkého kamenného stolu, hliněného nádobí a kamenných misek a džbánů, tkalcovského stavu, svítilny, několika nízkých stoliček a rohožek pro spaní na kamenné podlaze. Na zadním dvorku, vedle přístavku pro zvířata, byl přístřešek chránící pec a drtič zrna. Obsluhovat tento typ drtiče vyžadovalo dva lidi, jeden mlel a druhý do něj sypal zrní. Jako malý chlapec Ježíš často sypal zrní do drtiče, zatímco jeho matka točila drtičem.
122:6.3 (1350.2) V pozdějších letech, jak se rodina rozrůstala, seděli všichni členové v podřepu kolem zvětšeného kamenného stolu a brali si jídlo z mísy, nebo hrnce. V zimě, v době večeře, svítila malá, mělká hliněná lampa, naplněná olivovým olejem. Po narození Marty Josef přistavěl k domu velkou místnost, která se ve dne používala jako tesařská dílna a v noci se tam spávalo.
122:7.1 (1350.3) V březnu roku 8 př. Kr. (měsíc, ve kterém Josef a Marie měli svatbu) císař Augustus nařídil, že všichni obyvatelé římského impéria musí být spočítáni, aby toto sčítání lidu bylo použito pro efektivnější vybírání daní. Židé vždy měli předsudky proti jakékoliv snaze „počítat národ“ a to, ve spojení s vážnými vnitrostátními potížemi Heroda, zapříčinilo odložení tohoto sčítání lidu v židovském království o jeden rok. V celém římském impériu tento soupis obyvatel proběhl v roce 8 př. Kr., kromě palestinského království Heroda, kde byl proveden o rok později, v roce 7 př. Kr.
122:7.2 (1350.4) Marie se nemusela jít do Betléma zaregistrovat─Josef měl právo zapsat celou svoji rodinu─ale Marie, poněvadž byla odvážná a podnikavá osoba, trvala na tom, že Josefa bude doprovázet. Obávala se, aby nezůstala sama, kdyby se dítě mělo narodit a Josef by byl mimo domov a pak, Betlém nebyl příliš daleko od města Judy a Marie viděla příjemnou možnost navštívit svoji příbuznou Alžbětu.
122:7.3 (1350.5) Josef doslova zakázal Marii, aby ho doprovázela, ale bylo to zbytečné, protože když bylo zabaleno jídlo na tří či čtyřdenní cestu, přichystala Marie dvojí dávky a sama byla také připravena vydat se na cestu. Ještě než vyrazili, Josef už byl smířen s tím, že s ním Marie půjde a tak za úsvitu vesele opustili Nazaret.
122:7.4 (1350.6) Josef s Marií byli chudí a protože měli jenom jedno tažné zvíře, Marie, která byla těhotná, seděla na zvířeti spolu se zásobami, zatímco Josef šel pěšky a vedl zvíře. Výstavba a zařizování domu Josefa značně vyčerpalo. Kromě toho, Josef také podporoval své rodiče, poněvadž jeho otec se stal nedávno invalidou. A tak se tato židovská dvojice vydala ze svého skromného domova brzy ráno 18. srpna roku 7 př. Kr. na svoji cestu do Betléma.
122:7.5 (1351.1) První den cesty je zavedl k úpatí hory Gilbóa, kde se u řeky Jordán utábořili na noc a dlouho hovořili o tom, jaký syn se jim narodí, přičemž Josef se držel představy duchovního učitele a Marie lpěla na myšlence o židovském Mesiáši, osvoboditeli hebrejského národa.
122:7.6 (1351.2) Časně a v jasném ránu 19. srpna byli Josef a Marie opět na cestě. Poobědvali u hory Sartaba, z níž se odkrývá výhled na údolí řeky Jordán a pak pokračovali, aby dorazili na noc do Jericha. Nocleh našli v zájezdním hostinci u cesty na pokraji města. Po večeři a velké diskusi o tyranské vládě Říma, o Herodovi, o zapsání na listinu sčítání lidu a o srovnatelném vlivu Jerusalema a Alexandrie jako centru židovského učení a kultury, se poutníci z Nazaretu uložili k nočnímu spánku. Brzy ráno 20. srpna se zase vydali na cestu a před polednem dorazili do Jerusalema. Po návštěvě chrámu pokračovali ke svému cíli, dorazivše do Betléma pozdě odpoledne.
122:7.7 (1351.3) Zájezdní hostince byly přeplněny a proto Josef hledal nocleh u svých vzdálených příbuzných, ale všechny pokoje v Betlémě byly plně obsazeny. Když se vrátil zpět k hostinci, dozvěděl se, že venkovní stáje, vytesané do stěny skály hned pod hostincem, byly zbaveny dobytka a vyčištěny pro ubytování nocležníků. Josef nechal osla na dvorku, na ramena si naložil jejich vaky s oblečením a potravinami a s Marií sestoupili po kamenných schodech dolů do své noclehárny. Ocitli se v něčem, co bývalo skladištěm zrní a nacházelo se před chlévy a jeslemi. Byla tam pověšena zástěna a oni se považovali za šťastlivce, že mají takové pohodlné obydlí.
122:7.8 (1351.4) Josef měl v úmyslu hned odejít a nechat se zapsat, ale Marie se cítila unavená; byla velmi úzkostlivá a prosila ho, aby s ní zůstal, což on udělal.
122:8.1 (1351.5) Po celou tu noc byla Marie neklidná, takže se oba moc nevyspali. Za úsvitu začaly silné porodní bolesti a v poledne 21. srpna roku 7 př. Kr. a za účasti a laskavé pomoci cestujících žen Marie porodila chlapečka. Ježíš nazaretský se narodil na tento svět, byl zabalen do plátna, které Marie vzala sebou pro takový možný případ a položila ho do poblíž stojících jeslí.
122:8.2 (1351.6) Zaslíbené dítě se narodilo naprosto stejným způsobem jak se na tomto světě narodily všechny děti předtím a potom; a osmého dne, podle židovského zvyku, byl obřezán a oficiálně pojmenován Jóšua (Ježíš).
122:8.3 (1351.7) Následující den po narození Ježíše provedl Josef registraci pro census. Potkal člověka, se kterým mluvil před dvěma dny v Jerichu a ten ho vzal ke svému zámožnému příteli, který měl pronajatý pokoj v hostinci a který řekl, že si rád vymění ubytování s nazaretským párem. To odpoledne se přestěhovali do hostince, kde zůstali téměř tři týdny, dokud nenašli útočiště v domě Josefova vzdáleného příbuzného.
122:8.4 (1351.8) Na druhý den po narození Ježíše Marie poslala zprávu Alžbětě o tom, že se jim narodilo dítě a dostalo se ji ihned odpovědi, aby Josef přišel do Jerusalema prohovořit všechno se Zachariášem. Jak Zachariáš, tak i Alžběta byli nyní skutečně přesvědčeni, že se Ježíš opravdu stane židovským spasitelem, Mesiášem a že jejich syn Jan bude hlavou jeho pomocníků, hlavní rukou člověka osudu. A protože Marie zastávala stejné přesvědčení, nebylo těžké přesvědčit Josefa zůstat v Betlémě, městě Davidově, aby Ježíš mohl vyrůst v následníka Davida na trůně celého Izraele. Proto zůstali v Betlémě více než rok, v průběhu kterého Josef pracoval ve svém tesařském řemesle.
122:8.5 (1352.1) V poledne, při narození Ježíše, serafové Urantie, shromážděni pod vedením svých vedoucích, zpívali nad betlémskými jesličkami chorály slávy, ale tento projev chvály lidské uši neslyšely. Žádný pastýř, ani žádný jiný smrtelný tvor nepřišel vzdát hold betlémskému děťátku až do dne, kdy přišli jistí kněží z Uru, kteří sem byli posláni z Jerusalema Zachariášem.
122:8.6 (1352.2) Těmto kněžím z Mezopotámie pověděl před časem v jejich zemi cizí náboženský učitel o svém snu, ve kterém byl informován, že „světlo života“ se brzy objeví na zemi jako nemluvně a přijde mezi židy. A tím směrem se tito tří kněží vydali hledat toto „světlo života“. Po mnoho týdnech hledání v Jerusalemu se již chtěli vrátit zpět do Uru, když potkali Zachariáše a ten jim řekl, že on věří, že Ježíš je ten, koho hledají a poslal je do Betléma, kde našli děťátko a zanechali tam Marii, jeho pozemské matce, svoje dary. V době jejich návštěvy nemluvně mělo téměř tři týdny.
122:8.7 (1352.3) Tito mudrci neviděli žádnou hvězdu, která by je vedla do Betléma. Krásná legenda o betlémské hvězdě vznikla tímto způsobem: Ježíš se narodil v poledne 21. srpna, roku 7 př. Kr. 29. května roku 7 př. Kr. došlo k neobvyklému sblížení Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb. Pozoruhodným astronomickým faktem je to, že k podobným sblížením došlo 29. září a 5. prosince stejného roku. Na základě těchto neobvyklých, ale zcela přirozených událostí, vytvořili horlivci následných generací v dobré víře působivou legendu o betlémské hvězdě a třech zbožných mudrcích z východu, které přivedla k jesličkám, kde spatřili a uctili novorozeně. Východní a blízko východní národy mají rády pohádkové příběhy a neustále spřádají podobné mýty o životech svých náboženských vůdců a politických hrdinů. V době, kdy nebyl tisk a kdy se většina znalostí předávala ústně z jedné generace na druhou, bylo velmi snadné, aby se mýty staly tradicemi a tradice se časem staly přijímanými fakty.
122:9.1 (1352.4) Mojžíš učil židy, že každý prvorozený syn naleží Hospodinu a že namísto jeho obětování, jak bylo zvykem u neznabožských národů, takový syn může žít, jestliže ho jeho rodiče vykoupí zaplacením pěti šekelů jakémukoliv oprávněnému knězi. Existovalo také Mojžíšovo nařízení, které přikazovalo, že matka, po uplynutí určité doby, přijde do chrámu pro očištění ( nebo někdo jiný za ni přinese oběť). Bylo zvykem, že se oba tyto obětní obřady vykonávaly současně. Proto šli Josef a Marie osobně do chrámu v Jerusalemu představit Ježíše kněžím a vykoupit ho a také přinést požadovanou oběť pro obřadní očištění Marie od údajné porodní nečistoty.
122:9.2 (1353.1) Na chrámových nádvořích se neustále zdržovaly dvě pozoruhodné osobnosti, zpěvák Simeon a básnířka Anna. Simeon pocházel z Judei, ale Anna byla z Galileje. Tato dvojice byla neustále spolu a oba byli blízkými přáteli kněze Zachariáše, který jim svěřil tajemství o Janovi a Ježíši. Jak Simeon, tak i Anna, toužili po příchodu Mesiáše a jejich důvěra v Zachariáše je vedla k víře, že Ježíš byl očekávaným osvoboditelem židovského národa.
122:9.3 (1353.2) Zachariáš věděl, který den se měli objevit Josef a Marie v chrámu s Ježíškem a předem se domluvil se Simeonem a Annou, že jim rukou ukáže, který v procesí prvorozených dětí je Ježíš.
122:9.4 (1353.3) Pro tuto příležitost napsala Anna báseň, kterou Simeon zazpíval k velkému údivu Josefa, Marie a všech shromážděných na nádvoří chrámu. Jejich chvalozpěv o vykoupení prvorozeného syna zněl takto:
122:9.5 (1353.4) Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele,
122:9.6 (1353.5) protože k nám přišel a osvobodil svůj národ;
122:9.7 (1353.6) On pozvedl roh spasení pro nás všechny
122:9.8 (1353.7) v domě svého služebníka Davida.
122:9.9 (1353.8) Jak mluvil ústy svých svatých proroků─
122:9.10 (1353.9) zachránil nás od našich nepřátel a z rukou všech, kteří nás nenávidí;
122:9.11 (1353.10) Smiloval se nad našimi otci a rozpomenul se na svoji svatou úmluvu─
122:9.12 (1353.11) na přísahu, kterou dal Adamovi, praotci našemu,
122:9.13 (1353.12) že nás zbaví našich nepřátel,
122:9.14 (1353.13) abychom mu mohli sloužit beze strachu,
122:9.15 (1353.14) v posvátnosti a čestně po celý náš život.
122:9.16 (1353.15) A ty, zaslíbené dítě, budeš nazýváno prorokem Nejsvrchovanějšího;
122:9.17 (1353.16) neboť půjdeš před Hospodinem, abys nastolil jeho království,
122:9.18 (1353.17) ty oznámíš lidem jeho národa spasení
122:9.19 (1353.18) v odpuštění jejich hříchů.
122:9.20 (1353.19) Radujte se z laskavé milosti Boha našeho, protože námz nebes poslal novou zář,
122:9.21 (1353.20) aby svítila těm, kteří žijí ve tmě a ve strachu ze smrti,
122:9.22 (1353.21) aby vedla naše kroky na cestě míru.
122:9.23 (1353.22) A nyní, Hospodine, jak jsi slíbil, propouštíš v pokoji svého služebníka,
122:9.24 (1353.23) neboť mé oči viděly tvé spasení,
122:9.25 (1353.24) které jsi připravil před tváří všech národů;
122:9.26 (1353.25) Světlo, jež svítí také pohanům
122:9.27 (1353.26) a přinese slávu národu tvému, Izraeli.
122:9.28 (1353.27) Na zpáteční cestě do Betléma Josef a Marie mlčeli, měli smíšené pocity a přepadla je obava. Marie byla velmi rozrušena pozdravem na rozloučenou staré básnířky Anny a Josef byl znepokojen touto předčasnou snahou udělat z Ježíše očekávaného Mesiáše židovského národa.
122:10.1 (1353.28) Ale špehové Heroda nebyli nečinní. Když mu pověděli o návštěvě kněží z Uru v Betlémě, Herodes si tyto Kaldejce nechal předvolat. S opatrností se těchto mudrců vyptával na nového „krále Židů“, ale příliš ho neuspokojili, protože mu pouze řekli, že se narodilo dítě ženě, která přišla do Betléma se svým manželem kvůli registraci pro sčítání lidu. Herodes nebyl spokojen s jejich odpovědí a dal jim měšec a poslal je to dítě hledat, aby i on mohl přijít a uctít ho, když oni říkají, že jeho království bude duchovní, ne světské. Ale, když se mudrci nevraceli, Herodes začal být podezíravý. Když o těchto věcech ve své mysli přemýšlel, vrátili se jeho informátoři a podali mu podrobnou zprávu o nedávné události v chrámu a přinesli mu opis části Simeonovy písně, která byla zazpívána při obřadu vykoupení Ježíše. Ale nepodařilo se jim vysledovat Josefa s Marií a Herodes se velmi rozčilil, když mu nebyli schopni říci, kam ta dvojice dítě odnesla. Vyslal potom pátrače, aby Josefa a Marii našli. Vědom si toho, že Herodes hledá nazaretskou rodinu, Zachariáš a Alžběta zůstali mimo Betlém. Malý chlapec byl ukryt u příbuzných Josefa.
122:10.2 (1354.1) Josef se bál hledat práci a jejich malé úspory velmi rychle mizely. Dokonce při obřadu očištění v chrámu se Josef považoval za tak chudého, že si nemohl dovolit obětovat za Marii dvě holoubata, jak nařizoval Mojžíšův předpis pro očištění chudých matek.
122:10.3 (1354.2) Když po více než ročním hledání Herodovi špiclové nenašli Ježíše a pro podezření, že děťátko je ještě ukryto v Betlémě, vydal Herodes rozkaz, aby byl důkladně prohledán každý dům v Betlémě a aby všichni chlapci mladší dvou let byli zabiti. Tímto způsobem Herodes doufal, že bude mít jistotu, že toto dítě, které by se mělo stát „králem Židů“ bude utraceno. A tak zmizelo v jednom dnu šestnáct chlapečků v Betlémě v Judeji. Ale intriky a vraždy byly běžné u Herodova dvora, dokonce i u členů své vlastní nejbližší rodiny.
122:10.4 (1354.3) Zavraždění těchto kojenců se stalo v polovině října, roku 6 př. Kr., když bylo Ježíšovi něco málo přes rok. Ale věřící v příchod Mesiáše byli i mezi přívrženci Heroda a když jeden z nich uslyšel o rozkazu zabít v Betlémě chlapečky, oznámil to Zachariášovi a ten ihned poslal posla k Josefovi. A v noci před vražděním odešli Josef a Marie s dítětem z Betléma do Alexandrie v Egyptě. Aby nevzbuzovali pozornost, tak do Egypta putovali jenom sami s Ježíšem. Do Alexandrie se dostali díky penězům od Zachariáše a tam Josef provozoval svoje řemeslo a Marie s Ježíšem bydleli u zámožných příbuzných rodiny Josefa. V Alexandrii zůstali plné dva roky a do Betléma se vrátili až po smrti Heroda.
Kniha Urantia
Kapitola 123
123:0.1 (1355.1) V DŮSLEDKU nejistoty a strachu během jejich pobytu v Betlémě Marie děťátko nekojila až když byli v bezpečí v Alexandrii, kde rodina mohla vést normální život. Žili u příbuzných a Josef dokázal svoji rodinu dobře živit, protože krátce po příjezdu dostal práci. Několik měsíců pracoval jako tesař a potom byl povýšen do pozice mistra a vedl velkou skupinu dělníků, zaměstnaných na stavbě jedné městské budovy. Tato nová zkušenost mu vnukla myšlenku stát se po návratu do Nazaretu podnikatelem a stavitelem.
123:0.2 (1355.2) Po celou dobu těchto prvních roků Ježíšova bezbranného dětství nad ním nepřetržitě bděla Marie, aby se mu něco nepřihodilo, co by mohlo ohrozit jeho blaho, nebo co by zasáhlo do jeho budoucí mise na zemi; žádná jiná matka nebyla nikdy tak svému dítěti oddána. V domě, kde Ježíš vyrůstal, byly ještě dvě jiné děti zhruba jeho věku a v blízkém sousedství bylo ještě dalších šest dětí přibližně jeho věku, se kterými si mohl hrát. Z počátku byla Marie rozhodnuta mít Ježíše neustále u sebe. Bála se, že by se mu něco mohlo stát, kdyby měl dovoleno hrát si s jinými dětmi na zahradě, ale Josef, za pomoci svých příbuzných, ji dokázal přesvědčit, že takový způsob života by Ježíše připravil o užitečnou zkušenost naučit se přizpůsobovat se dětem svého věku. A Marie, uvědomujíc si, že takový záměr přehnaného krytí a neobvyklé ochrany, by v něm mohl vyvolat pocit výjimečnosti a i sobeckosti, nakonec souhlasila s tím, aby zaslíbené dítě vyrůstalo naprosto stejně jako každé jiné dítě; i přestože ctila toto rozhodnutí, neustále se snažila, aby viděla na děti jak si hrají v domě, nebo na zahradě. Pouze milující matka ví, jaké břemeno leželo na srdci Marie kvůli bezpečnosti svého syna během těchto let jeho raného dětství.
123:0.3 (1355.3) Během dvou let jejich pobytu v Alexandrii se Ježíš těšil dobrému zdraví a vyrůstal jako normální dítě. Kromě několika přátel a příbuzných nevěděl nikdo jiný, že Ježíš je „zaslíbeným dítětem“. Jeden z Josefových příbuzných to odhalil několika svým přátelům v Memfisu, kteří byli potomci dávného Achnatona a ti, s malou skupinou věřících z Alexandrie přišli k honosnému domu Josefova příbuzného dobrodince krátce před návratem do Palestiny, aby popřáli nazaretské rodině vše nejlepší a složili poklonu dítěti. Při této příležitosti shromáždění přátelé darovali Ježíši celý opis řeckého překladu hebrejských svatých knih. Ale tento opis židovských posvátných písemností byl Josefovi předán až poté, kdy on i Marie s konečnou platností odmítli pozvání svých přátel z Memfisu a Alexandrie zůstat v Egyptě. Tito věřící byli přesvědčeni o tom, že dítě osudu bude mít mnohem větší světový vliv jako obyvatel Alexandrie, než v jakémkoliv místě v Palestině. Po obdržení zprávy o smrti Heroda tato přemlouvání opozdila na nějakou dobu jejich odchod do Palestiny.
123:0.4 (1356.1) Nakonec Josef a Marie z Alexandrie odpluli na lodi, náležící jejich příteli Ezraenovi a směřující do Jafy, kde přistáli na konci srpna roku 4 př. Kr. Odtud se bez prodlení vypravili do Betléma, kde strávili celé září rozhovory se svými přáteli a příbuznými o tom, zdali by tam měli zůstat, nebo se vrátit do Nazaretu.
123:0.5 (1356.2) Marie se nikdy plně nevzdala myšlenky, že Ježíš by měl vyrůstat v Betlémě, městě Davidově. Josef vlastně nevěřil, že jejich syn se má stát královským osvoboditelem Izraele. Kromě toho věděl, že on sám není opravdovým potomkem Davida a že jeho zařazení mezi Davidovo potomstvo je důsledkem adopce jednoho z jeho předků do rodové linie Davida. Ovšem Marie považovala město Davidovo za nejvhodnější místo, ve kterém by měl nový nástupce na Davidův trůn být vychováván, ale Josef viděl jejich šance spíše s Herodem Antipou, než s jeho bratrem Archelaem. Velmi se bál o chlapcovu bezpečnost v Betlémě, či v jakémkoliv jiném městě v Judeji, protože se domníval, že Archelaos bude mnohem krutější v pokračování krutých metod svého otce Heroda, než Antipa v Galileji. A kromě všech těchto důvodů byl Josef upřímně přesvědčen a dával to otevřeně najevo, že Galilea je lepší místo pro výchovu a vzdělání dítěte, ale trvalo mu tři týdny, než překonal Mariiny námitky.
123:0.6 (1356.3) K prvnímu říjnu se Josefovi podařilo přesvědčit Marii a všechny jejich přátele, že nejlepší pro ně bude, když se vrátí do Nazaretu. A tak počátkem října roku 4 př. Kr. se vydali z Betléma do Nazaretu přes Lód a Skythopolis. Na cestu vyrazili jednu neděli časně ráno, Marie s dítětem jeli na nově získaném tažném zvířeti, zatímco Josef a pět doprovázejících příbuzných šli pěšky; Josefovi příbuzní nepřipustili, aby tuto cestu do Nazaretu vykonali sami. Měli strach jít do Galileje přes Jerusalem a údolím Jordánu a západní cesty nebyly vůbec bezpečné pro dva osamělé cestující a malé dítě.
123:1.1 (1356.4) Na čtvrtý den poutníci bezpečně dorazili do svého cíle. Neohlášeni přišli do svého domu v Nazaretu, ve kterém bydlel více než tři roky jeden z ženatých bratrů Josefa, který byl samozřejmě překvapen, když je uviděl; všechno bylo naplánováno a uděláno v takové tajnosti, že ani Josefova a ani Mariina rodina nevěděla o jejich odchodu z Alexandrie. Následující den se Josefův bratr se svojí rodinou vystěhoval a Marie se poprvé od narození Ježíše usadila se svojí malou rodinou ve svém vlastním domě. Za necelý týden dostal Josef práci jako tesař a byli nadmíru šťastni.
123:1.2 (1356.5) Když se vrátili do Nazaretu Ježíš měl přibližně tři roky a dva měsíce. Všechno to cestování zvládal velmi dobře, těšil se skvělého zdraví a byl plný dětské radosti a nadšení z toho, že mají vlastní dům, kde si může hrát a skotačit. Ale bylo mu hodně smutno po jeho kamarádech z Alexandrie.
123:1.3 (1356.6) Během cesty do Nazaretu Josef přesvědčil Marii, že by bylo nerozumné mluvit s jejich galilejskými přáteli a příbuznými o tom, že je Ježíš zaslíbené dítě. Domluvili se, že o tom neřeknou nikomu. A oba tento slib velmi svědomitě dodržovali.
123:1.4 (1357.1) Celý čtvrtý rok Ježíšova života byl obdobím normálního fyzického vývoje, ale neobvyklé mentální aktivity. V té době se velmi spřátelil se sousedovým chlapcem Jákobem. Ježíš a Jákob si spolu rádi hráli a vyrůstali z nich velcí přátelé a věrní kamarádi.
123:1.5 (1357.2) Další důležitou událostí v životě této nazaretské rodiny bylo narození druhého dítěte Jakuba v časných raných hodinách 2. dubna roku 3 př. Kr. Ježíš byl nadšený myšlenkou mít mladšího bratra a dokázal hodiny jen stát a pozorovat první reakce dítěte.
123:1.6 (1357.3) Bylo to v létě tohoto roku, kdy Josef postavil malou dílnu poblíž vesnického pramene a vedle místa pro odpočinek karavan. Od té doby Josef nepracoval jako tesař každý den. Jako dva společníky měl dva ze svých bratrů a několik dalších řemeslníků, kterým přiděloval práci, zatímco on zůstával v dílně a vyráběl oje a pluhy a ještě další dřevařské výrobky. Také vyráběl určité věci z kůže, dělal provazy a stanové plachty. A Ježíš, když byl starší a nebyl ve škole, dělil svůj čas rovným dílem pomáháním matce s domácími povinnostmi a pozorováním svého otce při práci v dílně a současně nasloucháním rozhovorů a povídání karavanních průvodců a cestujících ze všech čtyř koutů země.
123:1.7 (1357.4) V červenci tohoto roku, měsíc před čtvrtými narozeninami Ježíše, byl celý Nazaret postižen zhoubnými střevními potížemi, přinesenými karavanními cestujícími. Marie se natolik vyděsila nebezpečím vystavení Ježíše této nakažlivé nemoci, že vzala své obě děti a uprchla na venkov do domu svého bratra, několik kilometrů jižně od Nazaretu na cestě do Megido, nedaleko Saridu. Do Nazaretu se vrátili až po více než dvou měsících. Ježíš si velmi užíval tuto svoji první zkušenost na farmě.
123:2.1 (1357.5) Uplynulo něco přes rok od jejich návratu do Nazaretu, když chlapec Ježíš dospěl do věku svého prvního a opravdového morálního rozhodnutí; a přišel k němu Ladič Myšlení, božský dar Rajského Otce, který sloužil dříve s Machiventou Melkísedekem, čímž získal zkušenost s inkarnací nadsmrtelné bytosti, žijící v lidském smrtelném těle. Toto se stalo 11. února roku 2 př. Kr. Ježíš si neuvědomoval příchod božského Monitoru stejně jako miliony a miliony jiných dětí, kteří před tímto dnem a po něm, také obdržely tyto Ladiče Myšlení, aby pobývali v jejich myslích a pracovali v nich pro maximální jejich oduševnění a věčného života jejich vyvíjejících se nesmrtelných duší.
123:2.2 (1357.6) V tento únorový den skončil přímý a osobní dohled Vládců Vesmírů, který zajišťoval bezpečnost převtělení Michaela do podoby dítěte. O této chvíle, po celou dobu lidského rozvoje této inkarnace, spočívala ochrana Ježíše v činnosti jeho vnitřního Ladiče a přidružených serafských strážců, ke kterým čas od času byly přiřazeny midbytosti, aby vykonávaly určité stanovené úkoly na základě pokynů svých planetárních nadřízených.
123:2.3 (1357.7) V srpnu tohoto roku dovršil Ježíš pět let a proto budeme mluvit o pátém (kalendářním) roce jeho života. V tomto roce, 2 roky př. Kr., něco přes měsíc před jeho pátými narozeninami, se Ježíš velmi radoval z příchodu své sestry Miriam, která se narodila v noci 11. července. Během večera následujícího dne měl Ježíš dlouhý rozhovor se svým otcem o tom, jak se různé skupiny živých tvorů rodí na svět jako rozdílní jedinci. Nejcennější část Ježíšova raného vzdělání přišla od jeho rodičů, kteří neustále odpovídali na jeho hloubavé a zvídavé otázky. Josef se nikdy nevyhýbal svým povinnostem a s trpělivostí a dlouze odpovídal na chlapcovy rozmanité otázky. Od svých pěti let až do deseti let byl Ježíš jedním nepřetržitým otazníkem. I když Josef a Marie neměli pokaždé odpovědi na jeho otázky, vždy s ním o těchto otázkách podrobně debatovali a všemi možnými jinými způsoby se mu snažili pomoci v jeho snahách nalézt uspokojivé řešení problému, který mu vnukla jeho bystrá mysl.
123:2.4 (1358.1) Od návratu do Nazaretu byla jejich domácnost v jednom kole a Josef byl obzvláště zaneprázdněn stavěním nové dílny a snahou znovu obnovit svoje řemeslo. Byl natolik zaměstnán, že nenašel čas vyrobit kolébku pro Jakuba, ale toto napravil před narozením Miriam, takže ona měla velmi pohodlnou postýlku, ve které se tulila, zatímco rodina ji obdivovala. A dítě Ježíš se horlivě zúčastňoval všech těchto přirozených a normálních domácích zážitků. Byl moc šťasten, že má mladšího bratra a sestru a byl velkým pomocníkem Marie při jejich opatrování.
123:2.5 (1358.2) V nežidovském světě té doby by se těžko našla rodina, která by dítěti dala lepší intelektuální, mravní a náboženskou výchovu, než židovské rodiny v Galileji. Zdejší židé měli systematický program pro výchovu a vzdělání svých dětí. Dělili dětský život na sedm etap:
123:2.6 (1358.3) 1. Novorozeně─prvních osm dnů.
123:2.7 (1358.4) 2. Kojené dítě.
123:2.8 (1358.5) 3. Odkojené dítě.
123:2.9 (1358.6) 4. Období závislosti na matce, trvající do konce pátého roku.
123:2.10 (1358.7) 5. Začátek nezávislosti dítěte a když se jedná o chlapce, otec přebírá odpovědnost za jejich vzdělání.
123:2.11 (1358.8) 6. Chlapci a dívky dospívajícího věku.
123:2.12 (1358.9) 7. Mládenci a slečny.
123:2.13 (1358.10) U židů Galileje existoval zvyk, že matka má odpovědnost za výchovu dítěte do pátých narozenin a potom, jestliže to byl chlapec, přebíral odpovědnost za hochovo vzdělání otec. Protože v tomto roce Ježíš, syn galilejských židů, vstoupil do páté etapy svého života, tak 21. srpna, roku 2 př. Kr. Marie formálně předala Ježíše Josefovi pro další výchovu.
123:2.14 (1358.11) Ačkoliv nyní Josef přebíral přímou odpovědnost za Ježíšovo intelektuální a náboženské vzdělání, jeho matka se i nadále starala o jeho domácí výchovu. Učila ho znát a starat se o vinou révu a květiny rostoucí kolem zahradních zdí, které zcela obklopovaly pozemek domu. Také nechala dát na střechu domu (letní ložnice) mělké bedničky s pískem, v nichž Ježíš kreslil mapy a začal se tam učit psát aramejsky, řecky a později hebrejsky, takže se časem naučil číst, psát a hovořit plynule všemi třemi jazyky.
123:2.15 (1358.12) Fyzicky se Ježíš jevil jako téměř dokonalé dítě a pokračoval v normálním mentálním a emocionálním rozvoji. Ve druhé polovině tohoto, jeho pátého (kalendářního) roku, zakusil mírné zažívací nevolno─jeho první menší onemocnění.
123:2.16 (1359.1) Přestože Josef a Marie často hovořili o budoucnosti svého nejstaršího dítěte, kdybyste tam byli, viděli byste pouze vyrůstat normální, zdravé, radostné, ale nesmírně zvídavé dítě dané doby a v daném místě.
123:3.1 (1359.2) S pomocí matky Ježíš již zvládl galilejský dialekt aramejského jazyka a nyní ho Josef začal učit řecky. Marie řecky umělo málo, ale Josef hovořil plynule jak aramejsky, tak i řecky. Učebnicí pro studium řeckého jazyka byl opis hebrejských svatých knih─kompletní znění zákona a proroků, včetně žalmů─který dostali při odchodu z Egypta. V celém Nazaretu byly v řečtině jenom dvě úplné kopie Spisů a tím, že jednu z nich vlastnila rodina tesaře, udělalo z Josefova domu velmi vyhledávané místo a umožnilo Ježíši, v době jeho vyrůstání, potkávat téměř nekonečné procesí horlivých žáků a upřímných hledačů pravdy. Ke konci tohoto roku Ježíš převzal tento drahocenný rukopis do osobního opatrování a v den svých šestých narozenin mu bylo vysvětleno, že tato posvátná kniha mu byla darována přáteli a příbuznými z Alexandrie. A za krátkou dobu ji četl bez potíží.
123:3.2 (1359.3) První velký otřes v Ježíšově mladém životě přišel, když mu bylo skoro šest let. Hochovi připadalo, že jeho otec, přinejmenším jeho otec společně s matkou, věděli naprosto všechno. Proto si představte to překvapení tohoto zvídavého dítěte, když se zeptal svého otce na příčinu slabého zemětřesení, které se v té chvíli událo a on uslyšel Josefa říkat: „Můj synu, to já opravdu nevím.“ Tak začal dlouhý a znepokojující proces zbavování se iluzí, během kterého Ježíš zjistil, že jeho pozemští rodiče nebyli všemoudrými a všeznalými.
123:3.3 (1359.4) Josefova první myšlenka byla říci Ježíšovi, že zemětřesení zapříčinil Bůh, ale okamžitě si uvědomil, že taková odpověď by ihned vyprovokovala další a mnohem složitější otázky. Již v jeho raném věku bylo velmi obtížné odpovídat na Ježíšovy otázky o fyzických či sociálních jevech neuváženou reakcí, že za to je odpovědný Bůh, nebo ďábel. V souladu s převládající vírou židovského národa byl Ježíš po dlouhou dobu ochoten přijímat teorii o dobrých a zlých duších jako možné vysvětlení psychických a duchovních jevů, ale velmi brzy začal o tom pochybovat a přemýšlel, že takové neviditelné vlivy zapříčiňují fyzické jevy přírodního světa.
123:3.4 (1359.5) Ježíšovi se blížil šestý rok, když na počátku léta roku 1 př. Kr. navštívili nazaretskou rodinu Zachariáš a Alžběta se svým synem Janem. Ježíš a Jan se spolu dobře bavili během jejich prvního vědomého setkání. Ačkoliv se hosté mohli zdržet pouze několik dnů, rodiči prodiskutovali mnoho věcí, včetně budoucích plánů pro své syny. Zatímco oni hovořili, chlapci si hráli s kamínky v písku na střeše domu a oddávali se různým chlapeckým zábavám.
123:3.5 (1359.6) Po seznámení se s Janem, který ho přišel navštívit z nedalekého Jerusalema, začal Ježíš projevovat neobyčejný zájem o historii Izraele a podrobně se vyptával na význam sobotních rituálů, kázání v synagoze a pravidelných svátečních oslav. Jeho otec mu vysvětlil smysl všech těchto sezónních svátků. Prvním bylo slavnostní zapalování svící uprostřed zimy, trvající osm dní a začínající s jednou svíčkou první noc a každou následující noc se přidávala další svíce; tak se oslavovalo zasvěcení chrámu po obnovení Mojžíšových bohoslužeb, kterých dosáhl Juda Makabejský. Dalším byla raná jarní slavnost Púrím. Bylo to oslavování Ester a spasení, které ona přinesla Izraeli. Pak následuje důležitá Pascha, kterou dospělí oslavovali v Jerusalemu kdykoliv to jen bylo možné, zatímco si děti doma musely pamatovat, že po celý týden se nesměl jíst kynutý chléb. Později přišla oslava první úrody, doba žní; a nakonec, nejvýznamnější ze všech, svátek nového roku, den vykoupení. I když některé z těchto oslav a rituálů Ježíšova mladá mysl těžko chápala, hluboce o nich přemýšlel a pak se plně zapojil do radostné oslavy svatostánku─každoroční období oddychu celého židovského národa, kdy lidé kempovali v proutěných chýších a oddávali se veselí a zábavě.
123:3.6 (1360.1) V tomto roce měli Josef a Marie potíže s Ježíšem kvůli jeho modlitbám. On trval na tom, že bude mluvit ke svému nebeskému Otci úplně stejně, jak mluví s Josefem, svým pozemským otcem. Tento odklon od obřadnějších a ctihodnějších způsobů komunikace s Božstvem poněkud znepokojoval jeho rodiče, především jeho matku, ale nebylo možné ho přesvědčit to změnit; on pronesl svoje modlitby přesně tak, jak ho to učili, ale potom pevně vyžadoval, že „si ještě trochu pohovoří se svým Otcem na nebesích“.
123:3.7 (1360.2) V červnu tohoto roku Josef předal dílnu v Nazaretu svým bratrům a oficiálně začal pracovat jako stavitel. Ke konci roku příjem rodiny se více než ztrojnásobil. Až do samotné smrti Josefa tato nazaretská rodina již nikdy nepocítila nouzi. Rodina se rozrůstala a rozrůstala a dodatečné vzdělání a cestování stálo hodně peněz, ale stále zvyšující se příjem Josefa udržoval krok s rostoucími náklady.
123:3.8 (1360.3) V průběhu několika následujících let Josef hodně pracoval v Káně, Betlémě (galilejském), Magdale, Naimu, Sepfórisu, Kafarnaumu a Én-dóru a také prováděl mnoho staveb v Nazaretu, nebo v jeho blízkém okolí. Když byl Jakub natolik velký, že mohl pomáhat své matce s domácími pracemi a starat se o mladší děti, Ježíš často odcházel se svým otcem do okolních měst a vesnic. Ježíš byl dychtivý pozorovatel a z těchto cest mimo domov získal mnoho praktických znalostí; vytrvale shromažďoval vědomosti o člověku a jeho životě na zemi.
123:3.9 (1360.4) V tomto roce Ježíš udělal velký pokrok v přizpůsobení svých silných pocitů a živých impulsů k potřebám rodinné součinnosti a domácí disciplině. Marie byla milující matkou, ale spravedlivým přísným pedantem. Nicméně, v mnoha ohledech měl Josef větší vliv na Ježíše, protože bylo jeho zvykem sednout si s chlapcem a plně mu vysvětlit skutečné a podložené důvody pro nutná disciplinární omezení osobních tužeb kvůli klidu a pokoji celé rodiny. Když Ježíšovi byla situace vysvětlena, vždy byl rozumně a ochoten podřídit se přáním rodičů a pravidlům rodiny.
123:3.10 (1360.5) Většinu svého volného času, když matka nevyžadovala jeho pomoc v domě, trávil zkoumáním květin a rostlin ve dne a hvězd v noci. Osvojil si neposlušný zvyk ležení na zádech a dívat se s údivem nahoru do hvězdnatých nebes po stanoveném času ke spánku v této spořádané nazaretské domácnosti.
123:4.1 (1361.1) Toto byl v Ježíšově životě opravdu rok nabitý událostmi. Na počátku ledna byla v Galileji velká sněhová bouře. Napadlo sedmdesát centimetrů sněhu a to bylo nejsilnější sněžení v celém životě Ježíše a jedno z největších v Nazaretu za posledních sto let.
123:4.2 (1361.2) Hry židovských dětí za doby Ježíše byly dost omezeny; velmi často si děti hrály na vážnější věci, které viděly, že dělají starší lidé. Hodně se hrály na svatby a pohřby, což byly obřady, které často viděly a byly pro ně velkolepé. Tančily a zpívaly, ale měly jen málo skupinových her, které mají tak v oblibě děti pozdější doby.
123:4.3 (1361.3) Společně se sousedovým chlapcem a později se svým bratrem Jakubem si Ježíš rád hrál ve vzdálenějším rohu rodinné tesařské dílny, kde měli velkou zábavu s hoblinami a dřevěnými špalky. Ježíšovi vždy činilo potíže pochopit, co je špatného na těch hrách, které byly zakázány o sobotách, ale vždy se podřídil přáním svých rodičů. Měl smysl pro humor a hru, což byly vlastnosti, které se příliš nevyjadřovaly v jeho době a generaci, ale až do svého čtrnáctého roku byl po většinu času šťastný a veselý.
123:4.4 (1361.4) Marie se starala o holubník na střeše k domu přiléhajícímu přístřešku pro zvířata a zisk z prodeje holubů používali pro dobročinné účely. Po odečtení desátku a jeho odevzdání hodnostáři v synagoze tyto peníze spravoval Ježíš.
123:4.5 (1361.5) Jedinou opravdovou nehodou do této doby, která Ježíše potkala, byl jeho pád z kamenných schodů, vedoucích na rovnou střechu domu, kde se v létě spávalo pod plachtovinou. Stalo se to během neočekávané červencové pískové bouře, která přišla od východu. Teplé větry, nesoucí sebou proudy jemného písku, obvykle přicházely v období dešťů, hlavně v březnu a dubnu. Bylo to něco mimořádného mít takovou bouři v červenci. Když bouře přišla, Ježíš si hrál na střeše domu jak bylo jeho zvykem, protože po většinu období sucha to bylo jeho oblíbené místo na hraní. Byl oslepen pískem a když sestupoval po schodech tak spadl. Po této nehodě Josef udělal po obou stranách schodiště zábradlí.
123:4.6 (1361.6) Této nehodě nebylo možno žádným způsobem předejít. Nedala se vytknout nedbalost dočasným ochráncům z řádu midbytostí, z nichž jeden byl primární a druhý sekundární a měli za úkol na chlapce dohlížet. Ani to nebylo možné vytknout serafskému strážci. Jednoduše se tomu nedalo zabránit. Ale tato drobná nehoda, která se stala v době, kdy Josef byl v Én-dóru, způsobila velkou úzkost v mysli Marie, že se potom pošetile snažila po několik měsíců mít Ježíše co nejblíže u sebe.
123:4.7 (1361.7) Nebeské osobnosti nezasahují svévolně do materiálních nehod─běžných jevů fyzické podstaty. Za normálních okolností pouze midbytosti mohou zasáhnout do materiálních podmínek, aby ochránily muže a ženy předurčeného osudu a i v takových případech mohou tyto bytosti jednat pouze podle speciálních příkazů svých nadřízených.
123:4.8 (1361.8) A toto byla pouze jedna z těch mnoha nehod, které pak postihly tohoto zvídavého a podnikavého hocha. Když si představíte průměrné dětství a mládí aktivního chlapce, budete mít docela dobrou představu o mládí Ježíše a budete schopni si představit kolik úzkosti způsobil svým rodičům, především své matce.
123:4.9 (1362.1) Čtvrtý člen nazaretské rodiny, Josef, se narodil ve středu ráno 16. března roku 1 n.l.
123:5.1 (1362.2) Ježíš měl nyní sedm let a to je věk, kdy by měly židovské děti začínat své formální vzdělání v synagogských školách. Proto v srpnu tohoto roku začal jeho bohatý školní život v Nazaretu. Tento chlapec uměl již plynule číst, psát a hovořit ve dvou jazycích, aramejsky a řecky. Nyní se měl seznámit s úkolem naučit se číst, psát a mluvit hebrejským jazykem. A on měl nesmírnou chuť do nového školního života, který ho čekal.
123:5.2 (1362.3) Tři roky, do deseti let, navštěvoval základní školu v nazaretské synagoze. Tyto tři roky se učil základům Knihy Zákona, napsané v hebrejském jazyce. Další tři roky studoval v pokročilé škole a tam se hlavně učil nazpaměť hlubší metodou opakování nahlas učení posvátného zákona. Tuto synagogskou školu dostudoval ve třinácti letech a byl předán svým rodičům představiteli synagogy jako vzdělaný „syn zákona“─odpovědný občan společenství Izraele. To mu dávalo právo navštívit v době Paschi Jerusalem a proto v tomto stejném roce se poprvé zúčastnil Paschi v doprovodu svého otce i matky.
123:5.3 (1362.4) V Nazaretu žáci seděli v půlkruhu na podlaze a jejich učitel, chazan, hodnostář v synagoze, seděl čelem proti nim. Začínali s knihou Levicitus, pokračovali studiem dalších knih zákona a potom následovalo učení proroků a Žalmů. Synagoga v Nazaretu vlastnila kompletní opis Spisů v hebrejštině. Do dvanáctého roku se žáci neučili nic jiného než Spisy. V letních měsících byly hodiny vyučování ve škole výrazně zkráceny.
123:5.4 (1362.5) Ježíš se brzy stal znalcem hebrejštiny a jako mladík, když v Nazaretu nepobýval nějaký významný host, byl často požádán, aby četl hebrejské Spisy věřícím, shromážděným v synagoze při pravidelných sobotních bohoslužbách.
123:5.5 (1362.6) Tyto synagogské školy ovšem neměly žádné učebnice. Při učení chazan pronesl výrok a žáci ho společně opakovali po něm. Když žáci měli přístup k psaným knihám zákona, učili se látku čtením nahlas a neustálým opakováním.
123:5.6 (1362.7) Kromě tohoto formálnějšího vzdělávání začínal Ježíš poznávat lidskou povahu ze čtyř koutů světa, když lidé z mnoha zemí navštěvovali opravářskou dílnu jeho otce. Když byl starší, dával se do upřímných rozhovorů s karavanami, které se zdržovaly kolem pramene, aby si odpočinuly a občerstvily se. Protože mluvil plynule řecky, neměl žádné problémy rozmlouvat s většinou karavanních cestujících a jejich vůdců.
123:5.7 (1362.8) Nazaret byl místem zastávek karavan a cestovní křižovatkou. Jeho obyvatelstvo bylo většinou nežidovské a současně byl široce znám jako centrum liberálního výkladu tradičního židovského zákona. V Galileji se židé mnohem volněji družili s jinověrci než tomu bylo zvykem v Judeji. A ze všech měst Galileje židé v Nazaretu byli nejliberálnější ve svém výkladu společenských omezeních, založených na strachu ze znečištění v důsledku kontaktu s jinověrci. A právě tyto poměry byly příčinou obecného rčení v Jerusalemu: „může někdy něco dobrého vzejít z Nazaretu?“.
123:5.8 (1363.1) Ježíš získal svoji mravní výchovu a duchovní vzdělanost především ve své rodině. Většinu svého intelektuálního a teologického vzdělání dostal od chazana. Ale svoje opravdové vzdělání─přípravu mysli a srdce pro skutečnou zkoušku poprat se s obtížnými problémy života─získal ze styku s lidmi. Právě toto sdružování s jinými lidmi, mladými i starými, mu umožnilo poznat lidskou rasu. Ježíšovo výborné vzdělání spočívalo v tom, že dokonale rozuměl lidem a vroucně je miloval.
123:5.9 (1363.2) V průběhu všech těchto let v synagoze byl Ježíš skvělým studentem a jeho velkou výhodou byla znalost tří jazyků. Když Ježíš končil tuto školu, nazaretský chazan řekl Josefovi, že se obává, že on sám se „naučil víc ze zvídavých otázek Ježíše“, než on „byl schopen naučit toho chlapce“.
123:5.10 (1363.3) Během svého studie se Ježíš hodně naučil a čerpal velkou inspiraci z pravidelných sobotních kázáních v synagoze. Bylo zvykem požádat významné návštěvníky, nocující přes sobotu v Nazaretu, aby promluvili v synagoze. Jak Ježíš vyrůstal, slyšel mnoho velkých myslitelů z celého židovského světa vykládat své názory a také mnoho těch, kteří se sotva dali považovat za ortodoxní židy, protože synagoga v Nazaretu byla progresivním a liberálním centrem židovského myšlení a kultury.
123:5.11 (1363.4) Když v sedmi letech Ježíš nastoupil do školy (právě v tu dobu židé zavedli povinné vzdělávání zákona) bylo zvykem, že žáci si vybrali svůj „narozeninový výrok“─něco, jako zlaté pravidlo, které bylo jejich průvodcem po celou dobu studií a které často rozebírali ze široka při zakončení školy ve třinácti letech. Výrok, který si vybral Ježíš, byl od proroka Izajáše: „Duch Pána Boha je se mnou, protože Pán mne pomazal; on mne poslal, abych přinesl radostné noviny pokorným, posílil zoufalé, prohlásil svobodu zajatcům a osvobodil duchovní vězně“.
123:5.12 (1363.5) Nazaret byl jedním z dvaceti čtyř kněžských center hebrejského národa. Ale galilejské kněžstvo bylo ve výkladu tradičních zákonů liberálnější, než byli zákoníci a rabíni v Judeji. A v Nazaretu byli také liberálnější ve vztahu k dodržování sabatu. A proto mohl Josef brát Ježíše v sobotu odpoledne na výlety a jednou z jejich nejoblíbenějších tras byl výstup na vysoký kopec nedaleko jejich domova, ze kterého měli široký výhled po celé Galileji. V jasný den mohli na severozápadě vidět dlouhý horský hřbet Karmel, svažující se k moři, o němž Ježíš mnohokrát slyšel, když mu jeho otec vyprávěl příběh o Elijáši, jednomu z prvních z dlouhé řady hebrejských proroků, který kritizoval krále Achaba a pranýřoval praktiky knězů Baala. Na severu se v celé své majestátní nádheře zdvíhalo horské pásmo Chermón se zasněženým hřbetem a vládlo obzoru svými, přes 900 metrů vysokými úbočími, lesknoucími se bíle věčným sněhem. Daleko na východě mohli rozpoznat údolí řeky Jordán a ještě v dáli za ním ležely skalisté vrcholy území Moábu. Na jihu a na východě, když slunce ozařovalo jejich mramorové zdi, mohli také vidět řecko-římská města Dekapolis s jejich amfiteátry a okázalými chrámy. A když zůstali do západu slunce, mohli na západě rozeznat plachetní lodě na vzdáleném Středozemním moři.
123:5.13 (1364.1) Odtud mohl Ježíš pozorovat jak ze čtyř stran přicházejí a vycházejí z Nazaretu karavany a na jihu mohl dohlédnout k široké a úrodné nížině Esdraleon, rozprostírající se směrem k horskému pásu Gilbóa a území Samaří.
123:5.14 (1364.2) Když nevystoupili na vrcholy, aby měli výhled na vzdálenou krajinu, procházeli se přírodou a studovali její rozmanité nálady v závislosti na roční období. Ježíšovo nejranější učení, kromě toho, co získal v rodinném kruhu, byl jeho uctivý a vnímavý kontakt s přírodou.
123:5.15 (1364.3) Ježíš neměl ještě osm let a již ho znaly všechny matky a mladé ženy Nazaretu, které se s ním setkaly a mluvily s ním u pramene, který nebyl daleko od jeho domu a který byl jedním ze společenských center pro navazování styků a povídání celého města. Tento rok se Ježíš naučil dojit krávu a starat se o další zvířata. Během tohoto roku a příštího se také naučil dělat sýr a tkát. Když měl deset let, tak byl obratným tkalcem. Bylo to přibližně v této době, kdy Ježíš a sousedův chlapec Jákob se velmi spřátelili s hrnčířem, který pracoval poblíž tekoucího pramene; a když pozorovali Nátanovy hbité prsty tvarovat hlínu na hrnčířském kole, mnohokrát se oba utvrzovali v tom, že až vyrostou, budou hrnčíři. Nátan měl chlapce velmi rád a často jim dával hlínu, aby si s ní hráli a snažil se v nich podnítit tvořivou představivost tím, že je pobízel, aby soutěžili v modelování různých předmětů a zvířat.
123:6.1 (1364.4) Tento rok byl ve škole zajímavý. Přestože Ježíš nebyl mimořádný student, byl snaživým žákem a patřil do lepší třetiny třídy. Svoje úkoly plnil tak dobře, že jeden týden v měsíci nemusel chodit do školy. Tento týden obvykle strávil buď se svým strýcem, rybářem, na březích Galilejského moře nedaleko Magdaly, nebo na farmě dalšího strýce (bratra jeho matky) osm kilometrů jižně od Nazaretu.
123:6.2 (1364.5) Ačkoliv se jeho matka stala přehnaně úzkostlivou o jeho zdraví a bezpečnost, postupně se s těmito výlety z domova smířila. Všichni strýcové a tety měli Ježíše velmi rádi a po celý tento rok a i v následujících letech se předháněli u koho bude pobývat během tohoto týdenního volna. Jeho první týdenní pobyt na farmě svého strýce (od doby, kdy byl malé dítě) se uskutečnil v lednu toho roku; první týdenní zkušenost z rybaření na Galilejském moři přišla v květnu.
123:6.3 (1364.6) Přibližně v této době se setkal Ježíš s učitelem matematiky z Damašku a protože se od něj naučil nové metody počítání, příštích několik let věnoval matematice hodně času. Získal bystrý smysl pro čísla, vzdálenosti a rozměry.
123:6.4 (1364.7) Ježíš si velmi oblíbil svého bratra Jakuba a ke konci tohoto roku ho začal učit abecedu.
123:6.5 (1364.8) V tomto roce Ježíš udělal opatření, aby výměnou za mléčné výrobky dostával lekce na harfu. Měl neobyčejnou zálibu ke všemu hudebnímu. Později udělal hodně proto, aby vzbudil zájem o vokální hudbu mezi svými mladými kamarády. V jedenácti letech byl schopným harfistou a velmi ho těšilo, když mohl bavit svoji rodinu a přátele svými pozoruhodnými interpretacemi a vynikajícími improvizacemi.
123:6.6 (1365.1) I když Ježíš dělal ve škole záviděníhodné pokroky, s rodiči a učiteli nešlo všechno tak hladce. Neustále pokládal mnoho obtížných otázek, týkajících se jak vědy, tak i náboženství, především však zeměpisu a astronomie. Usilovně se snažil přijít na to, proč jsou v Palestině období sucha a období deště. Vytrvale hledal vysvětlení pro obrovské teplotní rozdíly v Nazaretu a v údolí řeky Jordán. On prostě nikdy nepřestal s pokládáním takových rozumných, ale složitých otázek.
123:6.7 (1365.2) Jeho třetí bratr, Šimon, se narodil v pátek večer, 14. dubna tohoto roku─2. roku n.l.
123:6.8 (1365.3) V únoru přišel do Nazaretu Náchor, jeden z učitelů z jerusalemské akademie rabínů, aby se podíval na Ježíše. Předtím byl na podobné misi v domě Zachariáše blízko Jerusalema. Do Nazaretu přišel na podnět Janova otce. I když byl zpočátku poněkud pohoršen Ježíšovou upřímností a nekonvenčním způsobem jeho vztahu k náboženským otázkám, připisoval to ke vzdálenosti Galileje od center hebrejského učení a kultury a doporučil Josefovi a Marii, aby mu dovolili vzít Ježíše sebou zpátky do Jerusalema, kde by mohl těžit ze vzdělání a výchovy ve středu židovské kultury. Marie byla napůl přemluvena k souhlasu; ona byla přesvědčena, že její nejstarší syn se má stát Mesiášem, osvoboditelem židů; Josef váhal; on si byl také jist, že Ježíš vyroste v člověka osudu, ale jaký to bude osud, to vůbec netušil. Ale nikdy opravdu nezapochyboval o tom, že jeho syn vykoná nějaké významné poslání na zemi. Čím více přemýšlel o nabídce Náchora, tím více zpochybňoval smysl navrhovaného pobytu v Jerusalemu.
123:6.9 (1365.4) Kvůli tomuto rozdílnému názoru Josefa a Marie Náchor navrhl, zdali by souhlasili s tím, že o celé záležitosti řeknou Ježíšovi. Ježíš pozorně naslouchal, promluvil si s Josefem, Marií a sousedem, kameníkem Jákobem, jehož syn byl jeho oblíbený kamarád a potom, o dva dny později jim oznámil, že vzhledem k takovému rozdílu v názoru svých rodičů a poradců a protože on sám se necítí dostatečně způsobilým převzít odpovědnost za takové rozhodnutí a nemá v sobě silný pocit k té, či oné variantě, se zřetelem k celé situaci se nakonec rozhodl „promluvit si se svým Otcem, který je na nebesích“; a ačkoliv si nebyl zcela jist odpovědí, cítil, že by měl zůstat doma „s otcem a matkou“, dodávajíc, že „ti, kteří mně milují tak moc, udělají pro mne mnohem víc a povedou mně bezpečněji, než cizí lidé, kteří mohou pouze vidět moje tělo a pozorovat moji mysl, ale ve skutečnosti mně skoro neznají.“ Všichni byli užaslí a Náchor odešel zpět do Jerusalemu. A uplynulo mnoho let, než opět vyvstala otázka o odchodu Ježíše z domu.
Kniha Urantia
Kapitola 124
124:0.1 (1366.1) PŘESTOŽE Ježíš mohl mít v Alexandrii lepší podmínky pro vzdělání než v Galileji, nemohl by tam mít takové skvělé prostředí pro řešení svých vlastních životních problémů při minimální pomoci vzdělání a současně mít obrovskou možnost se neustále setkávat s takovým množstvím mužů a žen ze všech společenských tříd, pocházejících ze všech částí civilizovaného světa. Kdyby zůstal v Alexandrii, jeho vzdělání by bylo usměrňováno židy a bylo by výhradně v židovském duchu. V Nazaretu získal vzdělání a dostal výchovu, které ho vhodněji připravily pro porozumění jinověrcům a které mu daly lepší a vyváženější představu o vzájemných zásluhách východních čili babylonských a západních čili helénistických škol hebrejské teologie.
124:1.1 (1366.2) Ačkoliv by se dalo stěží říci, že Ježíš byl někdy vážně nemocen, měl v tomto roce několik drobných dětských nemocí společně se svými bratry a malou sestrou.
124:1.2 (1366.3) Škola pokračovala a on byl stále oblíbeným žákem, mající každý měsíc jeden týden volna, který i nadále rozděloval rovnoměrně na výlety do sousedních měst se svým otcem, pobyty na strýcově farmě jižně od Nazaretu a rybářské výpravy z Magdaly.
124:1.3 (1366.4) Nejvážnější problém za celou dobu ve škole nastal ke konci zimy, když se Ježíš odvážil vyslovit před chazanem své pochybnosti o učení, které tvrdí, že všechna podobenství, obrazy a malby jsou ve své podstatě modlářstvím. Ježíš rád kreslil krajiny a rovněž rád modeloval rozmanité předměty z hrnčířské hlíny. Všechno tohoto druhu bylo přísně zakázáno židovským zákonem, ale až doposud se mu dařilo vymluvit námitky svých rodičů do takové míry, že mu dovolili v těchto aktivitách pokračovat.
124:1.4 (1366.5) Ale velké potíže opět nastaly ve škole, když jeden ze zaostalých žáků objevil ve třídě na podlaze Ježíšovu uhlokresbu, zobrazující učitele. Byla tam, jasná jako den a mnoho hodnostářů si ji prohlédlo předtím, než komise povolala Josefa a požadovala po něm, aby udělal něco, co by potlačilo nezákonné jednání jeho nejstaršího syna. I když toto nebylo poprvé, kdy Josef a Marie čelili stížnostem o chování svého nadaného a smělého dítěte, toto bylo nejzávažnější obvinění ze všech, která byla doposud proti němu vznesena. Ježíš naslouchal obžalobě svého uměleckého snažení, sedíc na velkém kameni hned za zadními dveřmi. Nelibě nesl to, že za jeho údajné přestupky viní jeho otce; a proto nebojácně vešel dovnitř čelit svým žalobcům. Hodnostáři byli tímto zmateni. Někteří se snažili brát tuto episodu s humorem, zatímco jeden či dva se domnívali, že chlapcovo jednání je svatokrádežné a rouhačské. Josef byl v rozpacích, Marie byla roztrpčena, ale Ježíš trval na tom, aby byl vyslyšen. Dostal slovo, odvážně obhájil svůj postoj a s dokonalým sebeovládáním oznámil, že se bude řídit rozhodnutím svého otce jak v této, tak i ve všech ostatních sporných záležitostech. A komise starších se v tichosti rozešla.
124:1.5 (1367.1) Marie se snažila přemluvit Josefa, aby dovolil Ježíšovi modelovat v hlíně doma za předpokladu, že slíbí nedělat nic z této sporné tvorby ve škole, ale Josef cítil, že je nucen přijmout rabínský výklad druhého přikázání. A tak od toho dne Ježíš již nic nenakreslil, nebo nevymodeloval dokud žil v otcově domě. Ale on nebyl přesvědčen o tom, že udělal něco špatného a vzdát se takové oblíbené zábavy byla jedna z velkých zkoušek v jeho mladém životě.
124:1.6 (1367.2) Ve druhé polovině června Ježíš, v doprovodu svého otce, poprvé vystoupil na vrchol hory Tábor. Byl jasný den a výhled byl nádherný. Devítiletému chlapci to připadalo, jakoby se opravdu díval na celý svět, kromě Indie, Afriky a Říma.
124:1.7 (1367.3) Druhá sestra Ježíše, Marta, se narodila ve čtvrtek v noci 13. září. Tři týdny po narození Marty, Josef, který v tu dobu byl doma, začal stavět přístavek k jejich domu, společnou dílnu a ložnici. Pro Ježíše byl vyroben malý pracovní stůl a poprvé vlastnil své vlastní nářadí. Po mnoho let pracoval ve volném čase u tohoto stolu a stal se vynikajícím odborníkem na výrobu ojí.
124:1.8 (1367.4) Tato a následující zimy byly v Nazaretu nejchladnějšími za mnoha desetiletí. Ježíš viděl sníh na horách a několikrát napadl v Nazaretu, kde zůstal na zemi jen krátkou dobu a roztál. Ale až do této zimy Ježíš neviděl led. Skutečnost, že voda může být pevná, tekutá a párou─a on již dávno přemýšlel o páře, unikající z vařících hrnců─nutilo chlapce dlouze rozmýšlet o fyzickém světě a jeho složení; avšak osobnost ztělesněna v tomto dospívajícím mládenci byla celou tuto dobu skutečným tvořitelem a organizátorem všech těchto věcí v celém rozsáhlém vesmíru.
124:1.9 (1367.5) Podnebí v Nazaretu nebylo drsné. Nejchladnější měsíc byl leden s průměrnou teplotou kolem plus 10° C. Během července a srpna byla teplota nejvyšší a pohybovala se mezi 24° C až 32° C. Od hor do Jordánska a údolí Mrtvého moře se podnebí Palestiny pohybovalo od chladného k horkému. A proto židé byli, v určitém smyslu, připraveni žít téměř ve všech různících se klimatických podmínkách světa.
124:1.10 (1367.6) I během nejteplejších letních měsíců vanul od západu vlažný mořský vánek od 10 hodin dopoledne přibližně do deseti hodin večer. Ale čas od času foukaly přes celou Palestinu ostré horké větry z východní pouště. Tyto horké proudy vzduchu obvykle přicházely v únoru a březnu, ke konci dešťového období. V té době se objevovaly osvěžující přeháňky od listopadu do dubna, ale nepršelo stále. V Palestině byly pouze dvě roční období, léto a zima─období sucha a období deště. V lednu začínaly rozkvétat květiny a na konci dubna byla celá země jednou obrovskou rozkvetlou zahradou.
124:1.11 (1367.7) V květnu tohoto roku Ježíš poprvé pomáhal na farmě svého strýce se sklizní obilí. Ještě než měl třináct let dokázal se seznámit prakticky se vším, čím se zabývali muži a ženy v okolí Nazaretu, kromě práce se železem. Když byl starší, po smrti svého otce strávil několik měsíců i v kovárně.
124:1.12 (1368.1) Když nebylo práce a karavanní doprava měla mrtvou sezónu, Ježíš chodil se svým otcem na časté cesty za obchodem, nebo na výlety pro radost, do nedaleké Kány, Én-dóru a Naimu. Ještě jako chlapec často navštěvoval Sepfóris, pouze necelých pět kilometrů na severozápadě od Nazaretu a které od roku 4 př. Kr. do přibližně 25. roku n.l. bylo hlavním městem Galileje a jednou z rezidencí Heroda Antipy.
124:1.13 (1368.2) Ježíš pokračoval ve svém fyzickém, intelektuálním, sociálním a duchovním růstu. Jeho výlety z domu mu značně prospívaly a získal všeobecnější porozumění pro svoji rodinu a také se jeho rodiče v tuto dobu začínali od něho učit stejně jako oni učili jeho. Ježíš byl svérázný myslitel a dobrý učitel, přestože byl ještě tak mladý. Velmi dobře vycházel s dětmi svého věku, ale často mu vadilo jejich pomalé myšlení. Ještě mu nebylo deset let a stal se vůdcem skupiny sedmi chlapců, kteří vytvořili spolek pro rozvíjení rysů mužnosti─fyzických, intelektuálních a náboženských. V okruhu těchto hochů se Ježíšovi podařilo zavést mnoho nových her a různých zdokonalených metod aktivní zábavy.
124:2.1 (1368.3) Stalo se to pátého července, první sobotu v měsíci, kdy Ježíš, potulující se po krajině se svým otcem, poprvé vyjádřil pocity a myšlenky o tom, že začíná pociťovat neobyčejnou povahu svého životního poslání. Josef pozorně naslouchal závažným slovům svého syna, ale řekl k nim jen velmi málo; úmyslně mu nesdělil nic z toho, co mu bylo známo. Následující den měl Ježíš podobný rozhovor se svojí matkou. Marie rovněž naslouchala chlapcovým názorům, ale ani ona mu k tomu nic neřekla. Uplynuly další dva roky, než Ježíš opět hovořil se svými rodiči o sílícím odhalení v jeho vědomí, týkající se povahy jeho osobnosti a charakteru jeho mise na zemi.
124:2.2 (1368.4) V srpnu přešel v synagoze na pokročilou školu, kde způsoboval neustále potíže svými vytrvalými otázkami a vzrůstající měrou uváděl celý Nazaret víceméně ve zmatek. Jeho rodiče mu neradi zakazovali pokládat tyto znepokojující otázky a jeho hlavní učitel byl velmi zaujat chlapcovou zvídavostí, vnímáním a hladem po vědomostech.
124:2.3 (1368.5) Ježíšovi kamarádi neviděli v jeho jednání nic nadpřirozeného; ve většině ohledech byl vcelku stejný jako oni. Jeho zájem o učení byl poněkud nadprůměrný, ale ne zcela neobvyklý. Jen pokládal ve škole více otázek, než ostatní v jeho třídě.
124:2.4 (1368.6) Snad nejneobvyklejším a výrazným jeho rysem byla neochota bojovat za svá práva. Vzhledem k tomu, že to byl takový dobře vyvinutý mladík na svůj věk, jeho kamarádům se zdálo zvláštní, že měl sklon se nebránit, dokonce ani před nespravedlivostí, nebo před osobními urážkami. Pravda je, že příliš netrpěl kvůli tomuto svému rysu, protože jeho nejlepší kamarád, sousedův syn Jákob, byl o rok starší. Byl synem kameníka, obchodního společníka Josefa. Jákob Ježíše velmi obdivoval a bedlivě dbal na to, aby si nikdo na Ježíše nedovoloval kvůli jeho odporu k fyzickému násilí. Několikrát starší a hrubí mladíci Ježíše napadli, spoléhajíc na jeho obecně známou poddajnost, ale vždy se jim dostalo okamžité a zaručené odplaty z rukou jeho samozvaného ochránce a vždy připraveného obránce, Jákoba, kameníkova syna.
124:2.5 (1369.1) Ježíš byl všeobecně považován za vůdce nazaretských jinochů, kteří směřovali k vyšším ideálům své doby a generace. Jeho mladí kamarádi ho měli opravdově rádi, nejenom proto, že byl čestný, ale také kvůli jeho vzácné a soucitné solidárnosti, založené na lásce a rozvážném soucitu.
124:2.6 (1369.2) V tomto roce začal výrazně upřednostňovat společnost starších osob. Rád se zapojoval do rozhovorů o kulturních, vzdělávacích, sociálních, ekonomických, politických a náboženských věcech se staršími lidmi a jeho hloubka myšlení a bystré pozorovací schopnosti tak přitahovaly jeho dospělé přátele, že vždy byli více než ochotni si s ním popovídat. Do doby, než převzal odpovědnost za celou rodinu, se ho jeho rodiče neustále snažili ovlivňovat, aby se setkával s chlapci svého věku, nebo přibližně jeho věku, než se staršími a více zasvěcenými lidmi, kterým on dával takovou přednost.
124:2.7 (1369.3) Později v tomto roce strávil dva měsíce rybařením se svým strýcem na Galilejském moři a velmi se mu přitom dařilo. Než se stal dospělým mužem, byl z něho zkušený rybář.
124:2.8 (1369.4) Jeho fyzický vývoj stále pokračoval; ve škole patřil k pokročilým a výsadním žákům; doma dobře vycházel se svými mladšími bratry a sestrami, majíc tu výhodu, že byl o tři a půl roku starší než druhý nejstarší bratr. Měl dobrou pověst v Nazaretu, s výjimkou rodičů některých těžkopádnějších dětí, kteří o Ježíšovi mluvili jako o příliš smělém a že postrádá náležitou pokoru a mladickou zdrženlivost. Projevoval vzrůstající tendenci usměrňovat hry svým kamarádům směrem k vážnějším a smysluplnějším způsobům. Byl rozený učitel a jednoduše se nedokázal této činnosti zdržet ani při hraní s jinými dětmi.
124:2.9 (1369.5) Již v útlém věku začal Josef učit Ježíše o různých způsobech živobytí. Vysvětloval mu výhody zemědělství oproti průmyslu a obchodu. Galilea byla krásnější a zámožnější oblastí než Judea a životní náklady tam byly pouze čtvrtinové ve srovnání s Jerusalemem a Judejí. Byla to provincie zemědělských vesnic a prosperujících průmyslových měst. Bylo tam přes dvě stě měst s více než pěti tisíci obyvateli a třicet mělo populaci přes padesát tisíc obyvatel.
124:2.10 (1369.6) Když se poprvé vydal se svým otcem na Galilejské moře, aby se seznámil s rybářským průmyslem, rozhodl se tam, že se stane rybářem; ale pozdější úzké spojení s otcovým řemeslem ho ovlivnilo, aby se stal tesařem a ještě pozdější kombinace vlivů ho přivedla ke konečnému rozhodnutí stát se náboženským učitelem nového řádu.
124:3.1 (1369.7) V průběhu celého tohoto roku pokračoval chlapec ve výletech z domova se svým otcem, ale také často navštěvoval farmu svého strýce a občas se vypravil do Magdaly, aby si zarybařil se strýcem, který se usadil nedaleko od tohoto města.
124:3.2 (1369.8) Josef i Marie byli často v pokušení projevit nějakou speciální laskavost Ježíšovi, nebo jiným způsobem odhalit své vědění toho, že je zaslíbeným dítětem, synem osudu. Ale oba jeho rodiče byli ve všech těchto záležitostech mimořádně rozumní a prozíraví. V těch několika případech, kdy se ho nějakým způsobem snažili upřednostnit, i v té nejmenší míře, chlapec sám okamžitě odmítl všechnu takovou mimořádnou pozornost.
124:3.3 (1370.1) Ježíš trávil hodně času v dílně pro karavany, kde rozmlouval s cestujícími ze všech částí světa a tím získával ohromnou spoustu informací o mezinárodních událostech, což bylo na jeho věk udivující. Toto byl poslední rok, kdy si mohl naplno užívat volné zábavy a mladické radosti. Od této doby začaly rychle přibývat potíže a odpovědnosti v životě tohoto mládence.
124:3.4 (1370.2) Ve středu večer, 24. června, 5. roku n.l., se narodil Juda. Tento porod sedmého dítěte provázely komplikace. Marie byla po několik týdnů tak těžce nemocná, že Josef zůstal doma. Ježíš byl plně zaneprázdněn pochůzkami pro svého otce a mnoha povinnostmi, vyvstanuvšími vážnou nemocí jeho matky. Již nikdy neměl tento chlapec možnost vrátit se k dětské bezstarostlivosti předchozích let. Od chvíle nemoci své matky─těsně předtím než mu bylo jedenáct let─byl nucen převzít odpovědnosti prvorozeného syna a dělat to všechno o rok či dva dříve, než by normálně toto břemeno bylo naloženo na jeho bedra.
124:3.5 (1370.3) Jeden večer v týdnu strávil s Ježíšem chazan a pomáhal mu zvládnout hebrejské posvátné knihy. Měl velký zájem na vývoji tohoto slibného žáka; proto byl ochoten mu pomáhat mnoha způsoby. Tento židovský pedagog měl silný vliv na tuto sílící mysl, ale nikdy nedokázal pochopit, proč byl Ježíš tak lhostejný ke všem jeho návrhům, aby odešel do Jerusalema a tam pokračoval ve svém vzdělání pod učenými rabíny.
124:3.6 (1370.4) Přibližně v polovině května doprovázel Ježíš svého otce na obchodní cestě do Skythopolis, řeckého města Dekapoli, historického hebrejského města, které se dříve jmenovalo Bét-šan. Během cesty Josef hodně vyprávěl o dávné historii, o králi Saulovi, pelištejcích a pozdějších událostech bouřlivé historie Izraele. Čistota a stavební řešení tohoto takzvaného pohanského města udělaly na Ježíše nesmírný dojem. Obdivoval divadlo pod širým nebem a žasnul nad nádherným mramorovým chrámem, zasvěceným k uctívání „pohanských“ bohů. Josef byl hluboce znepokojen chlapcovým nadšením a snažil se zmenšit tyto příznivé dojmy vychvalováním krásy a velkoleposti židovského chrámu v Jerusalemu. Ježíš se častokrát díval se zvědavostí na toto pozoruhodné řecké město z kopce u Nazaretu a mnohokrát se vyptával na jeho rozsáhlé veřejné stavby a zdobené budovy, ale jeho otec se pokaždé snažil vyhnout odpovědím na tyto otázky. Nyní stáli tváří v tvář krásám tohoto bezbožného města a Josef se nemohl, důstojným způsobem, vyhnout Ježíšovým dotazům.
124:3.7 (1370.5) Náhodou zrovna v tu dobu probíhaly v amfiteátru města Skythopoli roční soutěživé hry a veřejné předvádění fyzické zdatnosti mezi řeckými městy Dekapoli a Ježíš trval na tom, aby ho tam otec vzal a byl tak neodbytný, že mu to Josef nedokázal odepřít. Chlapec byl těmito hrami nadšen a demonstrace fyzického a atletického umění na něho hluboce zapůsobila. Josef byl nepopsatelně otřesen, když viděl chlapcovo nadšení, protože on považoval tato vystoupení za „pohanskou“ okázalost. Po skončení her se Josefovi dostalo největšího překvapení jeho života, když mu Ježíš řekl, že takovou aktivitu schvaluje a naznačil, že by bylo dobré pro mladé muže Nazaretu, kdyby mohli upevňovat své zdraví fyzickým cvičením na čerstvém vzduchu. Josef dlouze a vážně hovořil s Ježíšem o zhoubné podstatě takových aktivit, ale dobře věděl, že chlapce nepřesvědčí.
124:3.8 (1371.1) Ten večer, v pokoji zájezdního hostince, Ježíš poprvé uviděl svého otce rozzlobeného během jejich rozhovoru, když zašel příliš daleko a zapomněl na tradici židovského učení a navrhl, aby se po návratu domů pustili do stavby amfiteátru v Nazaretu. Když Josef uslyšel od svého prvorozeného syna takové protižidovské názory, zapomněl na své obvyklé klidné chování, chytil Ježíše za rameno a rozhněvaně křičel: „synu, již nikdy tě nechci slyšet vyslovit takové odporné myšlenky dokud budu žít.“ Ježíše vyděsil otcův emoční projev; nikdy předtím nemusel čelit síle otcova pobouření a byl nevýslovně ohromen a šokován. Pouze odpověděl: „ano otče, bude tomu tak.“ A již nikdy se Ježíš ani v nejmenším nezmínil o hrách a jiných atletických aktivitách Řeků dokud byl jeho otec na živu.
124:3.9 (1371.2) Ježíš později uviděl řecký amfiteátr v Jerusalemu a pochopil, jak nenáviděné byly tyto věci z židovského pohledu. Nicméně se po celý svůj život snažil zavést myšlenku zdraví prospěšnému odpočinku do svých osobních plánů a také, pokud to jen trochu židovský obyčej dovolil, i do pozdějšího programu pravidelných aktivit svých dvanácti apoštolů.
124:3.10 (1371.3) Ke konci tohoto jedenáctého roku byl Ježíš statný, dobře vyvinutý, rozumně humorný a celkem osvícený jinoch, ale od tohoto roku stále častěji a častěji strávil charakteristická období hluboké meditace a vážného rozjímání. Hodně přemýšlel nad tím, jak bude plnit své povinnosti vůči své rodině a současně být poslušný volání své mise pro svět; on již pochopil, že jeho poslání není omezeno jen na zdokonalení židovského národa.
124:4.1 (1371.4) Toto byl v životě Ježíše rok nabitý událostmi. Pokračoval ve svých úspěších ve škole a neúnavně studoval přírodu. Současně se více a více věnoval studiu metod, s jejíchž pomocí si člověk vydělává na živobytí. Začal pravidelně pracovat v jejich domácí tesařské dílně a měl dovoleno hospodařit se svým výdělkem, což bylo v židovské rodině velmi neobvyklé. V tomto roce se také naučil mlčet o takových rodinných záležitostech. Začínal si uvědomovat, že svojí otevřeností zapříčinil potíže ve vesnici a proto se stával opatrnějším ve sdělování všeho, co by mohlo způsobit, že bude považován za zvláštního oproti svým kamarádům.
124:4.2 (1371.5) V průběhu tohoto roku prožíval mnohokrát období nejistoty, jestli ne opravdové pochybnosti, vztahující se k podstatě jeho mise. Jeho přirozeně vyvíjející se lidská mysl ještě plně nepochopila realitu jeho dvojí podstaty. Skutečnost, že měl jednu osobnost, činilo potíže jeho vědomí rozpoznat dvojí původ těch faktorů, které tvořily jeho podstatu, spojenou se stejnou osobností.
124:4.3 (1371.6) Od této doby začal ještě mnohem lépe vycházet se svými bratry a sestrami. Byl stále více ohleduplnější, vždy soucitný a starostlivý o jejich blaho a štěstí a měl s nimi dobré vztahy až do doby, kdy začal působit na veřejnosti. Přesněji řečeno, vycházel velmi dobře s Jakubem, Miriam a dvěma mladšími (v tu dobu ještě nenarozenými) dětmi─Ámosem a Rút. Vždy docela dobře vycházel s Martou. Potíže, které doma měl, pramenily hlavně z neshod s Josefem a Judou, především s tím posledním.
124:4.4 (1372.1) Pro Josefa a Marii to byla namáhavá zkušenost mít odpovědnost za výchovu této nevídané kombinace božskosti a lidskosti a zaslouží velké uznání, že tak svědomitě a úspěšně plnili své rodičovské povinnosti. Ježíšovi rodiče si stále více a více uvědomovali, že v jejich nejstarším synovi existuje něco nadlidského, ale nikdy se jim ani v nejmenším nesnilo o tom, že tento zaslíbený syn byl ve skutečnosti a vpravdě samotný stvořitel tohoto lokálního vesmíru věcí a bytostí. Josef a Marie žili a zemřeli, aniž se někdy dozvěděli, že jejich syn Ježíš byl vlastně Tvořitelem Vesmíru, převtělený do smrtelného těla.
124:4.5 (1372.2) V tomto roce se Ježíš zajímal, více než kdy předtím, o hudbu a pokračoval v domácím učení svých bratrů a sester. Přibližně v této době si chlapec začal silně uvědomovat rozdíl v názorech Josefa a Marie, týkajících se podstaty jeho poslání. Hodně přemýšlel o různících se náhledech svých rodičů, když často naslouchal jejich rozhovorům a oni si mysleli, že hluboce spí. Více a více se přikláněl k názoru svého otce, takže jeho matku čekala bolest z uvědomění, že její syn postupně odmítá její vedení v záležitostech, vztahujících se k jeho životní cestě. A jak uplynuly roky, tato trhlina ve vzájemném porozumění se rozšířila. Marie méně a méně chápala význam Ježíšova poslání a vzrůstající měrou tato dobrá matka trpěla selháním svého oblíbeného syna naplnit její bláhová očekávání.
124:4.6 (1372.3) Josef stále více věřil v duchovní podstatu mise Ježíše. A proto se zdá politováníhodné, že z jiných a důležitějších důvodů se nemohl dožít toho, aby viděl naplnění své představy o poskytnutí Ježíše na zemi.
124:4.7 (1372.4) V průběhu tohoto posledního roku ve škole, když mu bylo dvanáct, Ježíš vyslovil svému otci námitky o židovském zvyku dotknout se kousku pergamenu, přibitém na dveřním sloupu, pokaždé při vycházení z domu a vcházení do něj a políbit prst, který se pergamenu dotkl. Součástí tohoto rituálu bylo zvykem říci: „Hospodin ochrání naše příchody a odchody nyní a navždy.“ Josef i Marie opakovaně připomínali Ježíšovi důvody, proč se nemají vytvářet podobizny a kreslit obrazy, vysvětlujíc mu, že takové výtvory mohou být použity pro účel modlářství. Ačkoliv Ježíš nedokázal plně pochopit jejich odsuzování zobrazování a malování, byl velmi zásadový a proto upozornil svého otce na nespornou modlářskou podstatu tohoto tradičního uctívání pergamenu na dveřním sloupku. Po této Ježíšově námitce Josef pergamen odstranil.
124:4.8 (1372.5) Postupem času Ježíš udělal hodně proto, aby změnil způsoby vyjádření jejich náboženských zvyklostí─rodinných modliteb a jiných obyčejů. Mnoho takových podobných věcí bylo možno v Nazaretu uskutečnit, protože jeho synagoga byla pod vlivem liberální školy rabínů, jejíž představitelem byl proslulý nazaretský učitel Jose.
124:4.9 (1372.6) Po celý tento rok a dva následující Ježíš trpěl velkou duševní úzkostí v důsledku své neustálé snahy přizpůsobit svoje osobní názory na náboženské praktiky a společenské způsoby vžitým zásadám svých rodičů. Byl zmaten rozporem mezi naléhavým pocitem být věrný svému vlastnímu přesvědčení a mravní zásadě být poslušný svým rodičům; jeho největší rozpor byl mezi dvěma důležitými přikázáními, která byla v jeho mladistvé mysli nejvyšší. To první bylo: „Buď věrný příkazům tvých nejvyšších představ o pravdě a spravedlnosti.“ To druhé bylo: „Cti otce svého a matku svou, protože ti dali tvůj život a starají se o tebe.“ Nicméně, Ježíš se nikdy nevyhýbal odpovědnosti dělat denně potřebné úpravy mezi věrností svým osobním přesvědčením a povinnostmi ke své rodině a nabyl uspokojení z dosažení harmoničtějšího směšování osobních přesvědčeních a rodinných povinností do mistrného systému skupinové solidarity, založené na věrnosti, čestnosti, toleranci a lásce.
124:5.1 (1373.1) V tomto roce přešel nazaretský jinoch z dětství do začínající dospělosti; začal se mu měnit hlas a také ostatní rysy mysli a těla byly svědectvím o blížící se dospělosti.
124:5.2 (1373.2) V neděli večer, 9. ledna 7. roku n.l. se narodil jeho nejmladší bratr Ámos. Juda neměl ještě dva roky a nejmladší sestra Rút nebyla ještě narozena; takže je zřejmé, že Ježíš měl na starost početnou rodinu malých dětí, když jeho otec zemřel náhodnou smrtí v následujícím roce.
124:5.3 (1373.3) Bylo to přibližně v polovině února, kdy Ježíš-člověk uvěřil, že je předurčen vykonat na zemi misi pro osvícení člověka a zjevení Boha. Závažná rozhodnutí, spolu s dalekosáhlými plány, se utvářely v mysli tohoto mladíka, který byl z vnějšího pohledu průměrný židovský hoch z Nazaretu. Vzdělaný život celého Nazaretu sledoval se vzrušením a údivem co všechno se začalo odkrývat v myšlení a jednání nyní dospívajícího tesařova syna.
124:5.4 (1373.4) V prvním dnu týdne, 20. března 7. roku n.l. Ježíš ukončil vzdělání v místní škole, připojené k nazaretské synagoze. Toto byl významný den v životě každé ctižádostivé židovské rodině─den, kdy prvorozený syn je prohlášen „synem zákona“ a vykoupeným prvorozeným synem Pána Boha Izraele, „dítě Nejsvrchovanějšího“ a služebníka Pána celé země.
124:5.5 (1373.5) V pátek předcházejícího týdne se Josef vrátil ze Sepfóris, kde dohlížel na práci na nové veřejné budově, aby byl přítomen při této šťastné události. Učitel Ježíše pevně věřil, že tento pozorný a pilný žák je určen pro nějakou význačnou životní dráhu, nějakou významnou misi. Nehledě na všechny ty potíže, které hodnostáři synagogy měli s Ježíšovými opozičními sklony, byli na chlapce velmi hrdi a již začali připravovat plány, které by mu umožnily odejít do Jerusalemu a pokračovat v jeho vzdělávání v proslulých hebrejských akademiích.
124:5.6 (1373.6) Když Ježíš čas od času slyšel rozhovory o těchto plánech, stále více se utvrzoval v tom, že do Jerusalemu nikdy s rabíny studovat nepůjde. Ale ani v nejmenším se mu nezdálo o tragedii, která měla brzy přijít a která se postaralo o to, že všechny takové plány vzaly za své a zapříčinily to, že musel převzít odpovědnost za obživu a vedení velké rodiny, která se brzy měla skládat z pěti bratrů a tří sester, matky a jeho samého. Ježíš získal větší a delší zkušenost starat se o tuto rodinu, než bylo umožněno Josefovi, jeho otci. A dokázal naplnit cíle, které si následně před sebe postavil: stát se moudrým, trpělivým, rozumějícím a schopným učitelem a nejstarším bratrem pro tuto rodinu─svoji rodinu─tak náhle postiženou zármutkem a tak nečekaně osiřelou.
124:6.1 (1374.1) Ježíš, stojící nyní na prahu dospívání a dokončivši formálně vzdělání v synagogských školách, měl nyní právo vydat se do Jerusalema se svými rodiči a zúčastnit se oslav své první Paschi. Svátek Paschi v tomto roce připadl na sobotu, 9. dubna roku 7 n.l. Brzy ráno v pondělí 4. dubna se velká skupina (103 lidí) vydala z Nazaretu na cestu do Jerusalema. Šli na jih směrem k Samaří, ale když dorazili k městu Jizreel, otočili se na východ, prošli kolem hory Gilbóa do údolí řeky Jordán, aby se vyhnuli přechodu přes Samaří. Josef a jeho rodina by rádi šli přes Samaří cestou kolem Jákobovy studny a Bét-elu, ale protože Židé Samařany opovrhovali, rozhodli se jít se svými sousedy cestou údolím Jordánu.
124:6.2 (1374.2) Značně obávaný Archelaos byl sesazen a proto se nemuseli bát vzít Ježíše do Jerusalema. Uplynulo dvanáct let od doby, kdy se první Herodes snažil zabít betlémské děťátko a nikdo by nyní nespojoval tuto záležitost s tímto neznámým mladíkem z Nazaretu.
124:6.3 (1374.3) Ještě než přišli k rozcestí u Jizreelu, tak na levé straně prošli kolem starodávné vesnice Šúnem a Ježíš opět naslouchal příběhu o nejkrásnější dívce celého Izraele, která tady kdysi žila a také o zázračných skutcích proroka Elíši, které se zde udály. Když míjeli Jizreel, Ježíšovi rodiče vyprávěli o činech Achaba a Jezábel a hrdinství Jehúa. Při obcházení hory Gilbóa hodně hovořili o Saulovi, který si vzal život na svazích této hory, o králi Davidovi a událostech, spojenými s tímto historickým místem.
124:6.4 (1374.4) Když obešli úpatí Gilbói, poutníci mohli uvidět na pravé straně řecké město Skythopolis. Dívali se na mramorové stavby z dálky, ale nepřiblížili se tomuto pohanskému městu, aby se neznečistili, protože by se nemohli zúčastnit nadcházejících slavnostních a posvátných obřadů Paschi v Jerusalemu. Marie nemohla pochopit, proč ani Josef, ani Ježíš nechtěli mluvit o Skythopoli. Ona nevěděla o jejich sporu v minulém roce, protože se jí o tom nezmínili.
124:6.5 (1374.5) Cesta nyní vedla rovnou dolů do tropického údolí Jordánu a brzy se před Ježíšovým žasnoucím pohledem objevil křivolaký a stále se kroutící Jordán se svojí lesknoucí se a čeřící se vodou, plynoucí dolů do Mrtvého Moře. Sundali si svoje vrchní oděvy a pokračovali na jih tímto tropickým údolím, obdivujíc bohatá pole obilí a krásné oleandry, obsypané svými růžovými květy, zatímco daleko na severu se tyčila masivní hora Chermón se zasněženými vrcholky a majestátně shlížela dolů na historické údolí. Po více než třech hodinách cesty od Skythopolis přišli k bublajícímu pramenu, kde se utábořili na noc pod hvězdami zalitým nebem.
124:6.6 (1374.6) Druhý den prošli kolem místa, kde se Jabok vlévá do Jordánu a při pohledu na východ v údolí této řeky zavzpomínali na dobu Gedeóna, kdy Midjánovci vtrhli do této oblasti, aby zabrali tuto zemi. Ke konci druhého dne putování se utábořili u úpatí nejvyšší hory, přehlížející údolí Jordánu, hory Sartaba, na jejímž vrcholu byla Alexandrijská pevnost, ve které Herodes věznil jednu ze svých žen a zahrabal tam své dva zardoušené syny.
124:6.7 (1375.1) Třetí den prošli kolem dvou vesnic, které nedávno vystavěl Herodes a všimli si jejich skvostné architektury a krásných palmových zahrad. Se soumrakem dorazili do Jericha, kde zůstali do rána. Ten večer Josef, Marie a Ježíš šli asi dva a půl kilometru k místu, kde se nacházelo prastaré Jericho a kde podle židovské tradice, Jóšua, po kterém byl Ježíš pojmenován, vykonal své proslulé činy.
124:6.8 (1375.2) Na čtvrtý den a poslední den jejich putování, byla cesta jedním souvislým procesím poutníků. Právě začínali vystupovat na kopec, vedoucí k Jerusalemu. Když se přiblížili k vrcholu, mohli vidět přes Jordán na hory za ním a na jih přes netečné vody Mrtvého moře. Na půlcesty k Jerusalemu spatřil Ježíš poprvé Olivovou horu (místo, které se stalo velkou částí jeho dalšího života) a Josef ho upozornil, že Svaté Město leží hned za tímto vrcholem. A mladíkovo srdce začalo prudce bít v radostném očekávání brzkého spatření města a domu svého nebeského otce.
124:6.9 (1375.3) Na východních svazích Olivové hory, u malé vesnice zvané Betanie, se zastavili na odpočinek. Pohostinní vesničané se vyhrnuli, aby poskytli pomoc poutníkům a náhodou se stalo, že Josef a jeho rodina se zastavili poblíž domu nějakého Šimona, který měl tři děti přibližně ve věku Ježíše─Marii, Martu a Lazara. Pozvali nazaretskou rodinu dovnitř, aby jim nabídli občerstvení a vzniklo celoživotní přátelství mezi oběma rodinami. Ježíš se potom v tomto domě mnohokráte zastavil během svého, událostmi bohatého, života.
124:6.10 (1375.4) Přinutili se pokračovat v cestě a brzy stáli na hřebenu Olivové hory a Ježíš poprvé (ve své paměti) uviděl Svaté Město, honosné paláce a inspirující chrám svého Otce. Za celý svůj život Ježíš nikdy nezažil takové čistě lidské vzrušení, které ho v této chvíli naprosto očarovalo, když tam stál toto dubnové odpoledne na hoře Olivové, hltající svůj první pohled Jerusalema. A po letech, na tomto stejném místě opět stál a plakal nad městem, které se chystalo zatratit dalšího proroka─posledního a největšího z nebeských učitelů.
124:6.11 (1375.5) Ale pospíchali vpřed, k Jerusalemu. Bylo to ve čtvrtek odpoledne. Při vstupu do města prošli kolem chrámu a Ježíš nikdy neviděl takové davy lidí. Hluboce přemýšlel o tom, jak se tito Židé tady shromáždili z nejvzdálenějších koutů známého světa.
124:6.12 (1375.6) Zanedlouho dospěli k předem domluvenému místu svého ubytování po dobu týdenní Paschi. Byl to dům zámožného příbuzného Marie, který věděl něco od Zachariáše o dřívější historii Jana a Ježíše. Následující den byl dnem příprav, kdy se připravovali na příslušné oslavy paschální soboty.
124:6.13 (1375.7) Zatímco celý Jerusalem byl na nohou v přípravách na svátek Paschi, Josef našel čas, aby vzal svého syna na návštěvu akademie, kde bylo domluveno, že za dva roky tam opět začne studovat až dosáhne požadovaného věku patnácti let. Josef byl opravdu zmatený, když viděl jak malý zájem Ježíš jeví o všechny tyto pečlivě připravené plány.
124:6.14 (1375.8) Na Ježíše udělal hluboký dojem chrám a s ním spojené všechny bohoslužby a další aktivity. Poprvé od svých čtyř let byl natolik zabrán do svých vlastních myšlenek, že nepokládal mnoho otázek. Nicméně, svému otci položil několik svízelných otázek (tak, jak to dělával dříve) o tom, proč nebeský otec vyžaduje zabíjení tak velkého množství nevinných a bezbranných zvířat. A jeho otec dobře věděl podle výrazu na chlapcově obličeji, že jeho odpovědi a snahy o vysvětlení neuspokojily jeho hluboce myslícího a bystře uvažujícího syna.
124:6.15 (1376.1) Den před paschální sobotou zaplavily smrtelnou mysl Ježíše vlny duchovního osvícení a přeplnily jeho srdce láskyplným soucitem pro duchovně slepé a morálně zaostalé davy, shromážděné kvůli výroční oslavě starověké Paschi. Toto byl jeden z nejpozoruhodnějších dnů, strávených Božím Synem v lidském těle; a v noci, poprvé v jeho pozemském životě, se mu zjevil přidělený posel ze Salvingtonu, pověřený Immanuelem a který mu řekl: „Nastal čas. Je třeba, aby ses začal zabývat dílem svého Otce.“
124:6.16 (1376.2) A tak, ještě dříve než těžké odpovědnosti za nazaretskou rodinu dopadly na jeho mladistvá ramena, nyní přišel nebeský posel, aby připomněl tomuto chlapci, ještě ne úplně třináctiletému, že nastal čas opět převzít odpovědnost za vesmír. Toto byl první čin z dlouhé řady následných událostí, které nakonec vyvrcholily završením poskytnutí Syna na Urantii a znovu položením „vlády vesmíru na jeho lidsko-božská ramena.“
124:6.17 (1376.3) Jak plynul čas, tajemství inkarnace se stávalo pro nás všechny více a více nevysvětlitelným. Bylo pro nás velmi těžké pochopit, že tento chlapec z Nazaretu byl stvořitelem celého Nebadonu. Tak i dnes nerozumíme tomu, jakým způsobem duch tohoto stejného Syna Tvořitele a duch jeho Rajského Otce jsou spojeni s dušemi lidí. Postupně jsme viděli, jak jeho lidská mysl stále více a více rozpoznávala, že v době, kdy žil život v lidském těle, v duchu na jeho ramenou spočívala odpovědnost za celý vesmír.
124:6.18 (1376.4) Tak končí pouť nazaretského chlapce a začíná vyprávění o dospívajícím mladíkovi, vzrůstající měrou si uvědomujícího svoji božskou lidskost a který nyní začíná přemýšlet o své životní cestě na světě a současně se snaží sjednotit svůj rozšiřující se smysl života s tužbami svých rodičů a s jeho povinnostmi vůči své rodině a společnosti svého času a doby.
Kniha Urantia
Kapitola 125
125:0.1 (1377.1) V celém bohatém pozemském životě Ježíše žádná událost nebyla poutavější a lidsky vzrušenější, než tato jeho první zapamatovaná návštěva Jerusalema. Obzvláště byl podnícen zkušeností z osobní účasti chrámových diskuzí a v jeho paměti to dlouho zůstávalo jako významná událost jeho pozdějšího dětství a rané mladosti. Byla to jeho první příležitost těšit se z několika dnů nezávislého způsobu života, radovat se z odcházení a přicházení bez dozoru a omezení. Toto krátké období volného života během týdne po Paschi bylo první naprosté osvobození od povinností, které kdy poznal. A uplynulo mnoho let od této události než opět prožil podobné období svobody od všech pocitů odpovědnosti, i když to bylo jen na krátkou dobu.
125:0.2 (1377.2) Ženy zřídka chodily na oslavy Paschi v Jerusalemu. Jejich přítomnost nebyla požadována. Nicméně, Ježíš kategoricky odmítl jít, pokud ho nebude doprovázet matka. A když se jeho matka rozhodla jít, mnoho dalších nazaretských žen se přidalo, takže skupina obsahovala největší počet žen v poměru k mužům, jaká kdy odešla z Nazaretu na oslavu Paschi do Jerusalemu. A na cestě tam znovu a znovu zpívaly sto třicátý Žalm.
125:0.3 (1377.3) Od chvíle, kdy vyšli z Nazaretu až vystoupili na vrchol Olivové hory, Ježíš prožíval jeden dlouhý stres z netrpělivého očekávání. Během celého svého radostného dětství s úctou naslouchal vyprávění o Jerusalemu a jeho chrámu; nyní ho měl brzy spatřit ve skutečnosti. Z Olivové hory a zvenčí, při bližším pohledu, byl chrám mnohem víc než Ježíš očekával, ale jakmile prošel jeho vchodem dovnitř, přišlo obrovské rozčarování.
125:0.4 (1377.4) Ve společnosti svých rodičů Ježíš prošel středem chrámu, aby se připojil ke skupině nových synů zákona, kteří brzy měli být vysvěceni jako občané Izraele. Ježíš byl poněkud zklamán všeobecným chováním davu v chrámu, ale jeho první velký šok toho dne přišel, když je opustila matka, aby odešla na galerii, vyhrazenou pro ženy. Ježíše nikdy nenapadlo, že jeho matka ho nebude doprovázet k obřadům vysvěcení a byl velmi pobouřen, že musí být vystavena takové nespravedlivé diskriminaci. Přestože toto silně neschvaloval, kromě několika protestních poznámek ke svému otci, neřekl nic. Ale přemýšlel, hluboce přemýšlel, jak ukázaly jeho otázky, které položil zákoníkům a učitelům o týden později.
125:0.5 (1377.5) Prošel vysvěcovacími rituály, ale byl zklamán jejich povrchní a rutinní povahou. Postrádal osobní zájem, který byl charakteristický pro obřady synagogy v Nazaretu. Potom se vrátil, aby pozdravil matku a připravil se, aby se spolu s otcem vydali na svoji první prohlídku chrámu a jeho rozmanitých dvorů, galerií a koridorů. Chrámové prostory mohly pojmout přes dvě stě tisíc věřících najednou a přestože rozlehlost těchto budov, ve srovnání s těmi všemi, které kdy viděl, udělala na jeho mysl velký dojem, více ho zajímaly duchovní významy chrámových obřadů a s nimi spojených bohoslužeb.
125:0.6 (1378.1) I když mnoho chrámových rituálů silně zapůsobilo na jeho smysl pro krásu a obraznost, byl pokaždé zklamán vysvětlením věcných významů těchto obřadů, které mu nabídli jeho rodiče v odpovědích na mnoho jeho zvídavých dotazů. Ježíš prostě odmítal vysvětlení uctívání a zbožnosti, která spojovala víru s hněvem Boha, nebo zlostí Všemohoucího. V dalším rozhovoru, po skončení jejich návštěvy chrámu, když jeho otce na něj mírně naléhal, aby dal najevo svůj souhlas s ortodoxní židovskou vírou, Ježíš se náhle otočil ke svým rodičům a dívajíc se odhodlaně do očí svého otce, řekl: „Otče, to nemůže být pravda─nebeský Otec se nemůže takhle chovat ke svým chybujícím pozemským dětem. Nebeský Otec nemůže milovat své děti méně než ty miluješ mne. A já dobře vím, že bez ohledu na to, jakou nerozumnou věc bych udělal, ty bys nikdy na mně nevylil svůj hněv, nebo dal průchod svému rozčilení. Jestliže ty, můj pozemský otec, máš takové lidské vlastnosti Božskosti, jak mnohem víc musí být nebeský Otec naplněn dobrotou a překypujícím soucitem. Odmítám uvěřit, že můj Otec na nebesích mne miluje méně, než můj pozemský otec.“
125:0.7 (1378.2) Když Josef a Marie uslyšeli tato slova svého prvorozeného syna, zůstali zaraženi. A již nikdy více se nesnažili změnit jeho představu o lásce Boha a soucitnosti nebeského Otce.
125:1.1 (1378.3) Kamkoliv Ježíš šel v prostorách chrámu, byl šokován a znechucen nedostatkem úcty, který pozoroval. Považoval chování davů za neslučitelné s jejich přítomností v „domě jeho Otce.“ Ale největší šok svého mladého života nastal, když ho jeho otec dovedl do dvora pohanů s jeho hlučným tlacháním, hlasitým mluvením a zaklínáním, splývající s mečením ovcí a žvatlajícími zvuky, které prozrazovaly přítomnost směnárníků peněz a obchodníků s obětními zvířaty a různým dalším zbožím.
125:1.2 (1378.4) Ale nejvíce ze všeho pobouřil jeho cit pro slušnost pohled na frivolné kurtizány, promenádující se v prostorách chrámu. Byly to přesně takové namalované ženy, které nedávno viděl při návštěvě Sepfóris. Toto znesvěcení chrámu v něm vyvolalo naplno jeho mladistvé rozhořčení a neváhal to otevřeně sdělit Josefovi.
125:1.3 (1378.5) Ježíš byl nadšen citovostí a bohoslužbami v chrámu, ale byl šokován duchovní ubohostí, kterou viděl na tvářích většiny bezmyšlenkovitých věřících.
125:1.4 (1378.6) Nyní přišli na kněžský dvůr, který se nacházel pod skalním výběžkem před chrámem, kde stál oltář a kde uviděli zabíjení stád zvířat a smývání krve z rukou obřadně vraždících knězů u bronzové fontány. Krví potřísněný chodník, zakrvácené ruce knězů a křik umírajících zvířat bylo víc, než tento přírodu milující chlapec mohl snést. Děsivý pohled znechutil tohoto nazaretského hocha, sevřel otcovu paži a prosil ho, aby ho odvedl pryč. Vraceli se přes dvůr pohanů a i drsný smích a sprosté žertování, které tam bylo slyšet, byla úleva oproti pohledu, který se mu před malou chvílí naskytl.
125:1.5 (1379.1) Josef viděl, jak byl Ježíš znechucen při pohledu na chrámové ceremonie a moudře ho odvedl podívat se na „krásnou bránu“─uměleckou bránu, vyrobenou z korintského bronzu. Ale Ježíš už měl dost z první návštěvy chrámu. Vrátili se na horní dvůr pro Marii a vyšli na hodinu na volný vzduch a pryč od davů lidí. Podívali se na Asmónský palác, majestátní sídlo Heroda, a na věž římských stráží. Během procházky Josef vysvětlil Ježíšovi, že pouze obyvatelé Jerusalemu mají dovoleno účastnit se každodenně obřadů obětování a že obyvatelé Nazaretu přicházejí jenom třikrát za rok, aby se zúčastnili chrámových obřadů: v době Paschi, při oslavě Pentekosté (sedm týdnů po Paschi) a na oslavách svatostánků v říjnu. Tyto svátky byly založeny Mojžíšem. Potom debatovali o dvou dalších svátcích, svátku zasvěcení a svátuk Púrím. Pak odešli do místa svého ubytování, aby se připravili na slavení Paschi.
125:2.1 (1379.2) Pět nazaretských rodin bylo pozváno oslavit Paschu s rodinou Šimona z Betanie, který pro všechny koupil paschální jehně. Právě masakr těchto jehňátek v takovém obrovském počtu silně zapůsobil na Ježíše při návštěvě chrámu. Jejich původním plánem bylo strávit paschální hostinu s příbuznými Marie, ale Ježíš přemluvil své rodiče, aby přijali pozvání do Betanie.
125:2.2 (1379.3) Ten večer se shromáždili pro vykonání paschálních rituálů. Jedli opékané maso s bezkvasinkovým chlebem a trpkými bylinami. Protože Ježíš byl novým synem smlouvy, byl vyzván, aby vyprávěl o původu Paschi, což on velmi dobře zvládl, ale poněkud znepokojil své rodiče začleněním několika poznámek, jemně odrážejících dojem, který na jeho mladistvou, ale přemýšlivou mysl udělaly věci, které v poslední době viděl a slyšel. Toto byl začátek sedmidenních ceremonií oslav Paschi.
125:2.3 (1379.4) Již tehdy, přestože neřekl o tom nic svým rodičům, se Ježíš začal ve své mysli obírat myšlenkou, zdali je možné slavit Paschu bez zabíjení jehněte. Byl si ve své mysli jist, že nebeský Otec nebyl potěšen takovou podívanou na obětní obřady a s průběhem let se stával vzrůstající měrou rozhodnutý, že jednoho dne zavede nekrvavou oslavu Paschi.
125:2.4 (1379.5) V tu noc Ježíš spal velmi málo. Nemohl spát, protože ho rušily odporné sny o zabíjení a utrpení. Jeho mysl byla rozrušena a jeho srdce otřeseno nesmyslnostmi a absurditami teologie celého židovského obřadního systému. Jeho rodiče také spali málo. Byli znepokojeni událostmi právě skončeného dne. Jejich srdce byla zcela zmatena chlapcovým zvláštním a zarytým postojem vůči nim. Marie byla v noci silně rozrušena, ale Josef zůstával klidným, ačkoliv on sám byl také zmaten. Oba neměli odvahu promluvit si otevřeně s chlapcem o těchto problémech, ačkoliv Ježíš by si rád se svými rodiči pohovořil, kdyby takový rozhovor oni sami začali.
125:2.5 (1379.6) Bohoslužby, probíhající v chrámu následujícího dne, byly pro Ježíše mnohem přijatelnější a hodně mu pomohly zbavit se nepříjemných vzpomínek z předchozího dne. Příští den vzal mladý Lazar Ježíše za ruku a vydali se na důkladný průzkum Jerusalemu a jeho okolí. Než byl den u konce, Ježíš objevil různá místa v okolí chrámu, kde probíhalo učení a učitelé odpovídali na otázky shromážděných; a kromě několika málo návštěv svatyně, kdy usilovně přemýšlel o tom, co se vlastně skrývá za závěsem, většinu svého času strávil v okolí chrámu na těchto vzdělávacích setkáních.
125:2.6 (1380.1) V průběhu celého paschálního týdne Ježíš zůstával s novými syny zákona a to znamenalo, že musel sedět za zábradlím, které je oddělovalo ode všech lidi, kteří nebyli plnoprávnými občany Izraele. To si tento mladík uvědomoval, ale zdržel se všech těch otázek, které mu probíhaly neustále jeho myslí; alespoň to vydržel do konce oslav Paschi a pak byla tato omezení, týkající se nově zasvěcených mladíků, zrušena.
125:2.7 (1380.2) Ve středu paschálního týdne měl Ježíš dovoleno jít s Lazarem k nim domů a strávit noc v Betanii. Tento večer Lazar, Marta a Marie slyšeli Ježíše povídat o věcech přechodných a věčných, lidských a božských a od této noci ho všichni tři milovali jako svého vlastního bratra.
125:2.8 (1380.3) Ke konci týdne se Ježíš s Lazarem viděli méně, protože ten neměl dovoleno ani vstoupit do vnějšího okruhu pro chrámové diskuze, nicméně byl přítomen několika veřejným debatám, probíhajících na vnějších dvorech. Lazar byl stejného věku jako Ježíš, ale v Jerusalemu byli chlapci málokdy vpuštěni sledovat vysvěcení synů zákona dokud neměli plných třináct let.
125:2.9 (1380.4) Znovu a znovu během paschálního týdne rodiče Ježíše ho nacházeli sedět o samotě, držíc si svoji mladistvou hlavu ve svých dlaních a v hlubokém přemýšlení. Nikdy ho neviděli se takto chovat a protože netušili jak moc je jeho mysl zmatena a jeho duše znepokojena zkušeností, kterou procházel, velmi se tím trápili; nevěděli co mají dělat. Těšili se na blížící se konec paschálního týdne a přáli si mít svého, podivně se chovajícího syna, zpět v bezpečí v Nazaretu.
125:2.10 (1380.5) Denně Ježíš rozmýšlel nad svými problémy. Na konci týdne si již mnohé vyjasnil, ale když nastal čas vrátit se do Nazaretu, jeho mladá mysl byla stále ještě plna nejasností a sužována množstvím nezodpovězených otázek a nevyřešených problémů.
125:2.11 (1380.6) Předtím, než Josef a Marie opustili Jerusalem, společně s Ježíšovým nazaretským učitelem činili konečná opatření k tomu, aby se sem Ježíš vrátil až dosáhne patnácti let a zahájil tady dlouhodobé studium v jedné z nejlepších a nejznámějších rabínských akademií. Ježíš doprovázel své rodiče a učitele při jejich návštěvě školy, ale všichni byli zklamáni, když viděli jak lhostejný byl ke všemu co řekli, nebo udělali. Reakce Ježíše, během návštěvy Jerusalemu, Marii hluboce bolely a Josef byl naprosto zmaten chlapcovými poznámkami a nezvyklým chováním.
125:2.12 (1380.7) Přesto všechno paschální týden byl velkou událostí v životě Ježíše. Měl možnost setkat se s desítkami chlapců svého věku, kamarádů, kandidátů pro vysvěcení a využil takových setkáních, aby se dozvěděl, jak lidé žijí v Mezopotámii, Turkestánu, Parthii a také ve vzdálených západních provinciích Říma. On byl již dost obeznámen s tím, jak vyrůstá mládež v Egyptě a dalších regionech, sousedících s Palestinou. V tu dobu byly v Jerusalemu tisíce mladých lidí a nazaretský jinoch se osobně setkal a více či méně důsledně vyzpovídal více než sto padesát z nich. Především ho zajímali ti, kteří přicestovali ze vzdálených východních a odlehlých západních zemí. V důsledku těchto setkáních se v něm začala rodit touha cestovat po světě, aby viděl a poznal jak různorodé skupiny jeho lidských bratrů si zajišťují živobytí.
125:3.1 (1381.1) Skupina nazaretských poutníků byla domluvena, že během dopoledne prvního dne týdne po skončení oslav Paschi, se sejdou před chrámem. To se tak stalo a vydali se na zpáteční cestu do Nazaretu. Když rodiče Ježíše čekali, až se všichni spolucestující sejdou, on vešel do chrámu naslouchat diskuzím. Brzy byla skupina připravena vyrazit, muži tvořili jednu část skupiny a ženy druhou, jak bylo jejich zvykem při cestování do Jerusalemu slavit svátky a pak nazpět. Do Jerusalemu šel Ježíš ve skupině se svojí matkou a dalšími ženami. Nyní byl však již vysvěceným mladým mužem a na zpáteční cestě do Nazaretu měl jít ve skupině se svým otcem a dalšími muži. Ale když se nazaretská společnost vydala na cestu směrem k Betanii, Ježíš byl stále v chrámu, zcela zaujat diskuzí o andělích a vůbec nevnímal, že nastal čas odchodu se svými rodiči. A uvědomil si to, až když byla v chrámových diskuzích oznámena polední přestávka.
125:3.2 (1381.2) Nazaretští cestující Ježíše nepostrádali, protože Marie se domnívala, že jde v mužské skupině, zatímco Josef si myslel, že je s ženami, poněvadž s nimi šel do Jerusalemu a vedl Marii osla. Jeho nepřítomnost zjistili až přišli do Jericha a chystali se tam strávit noc. Poté, když se dotázali posledních na konci skupiny a dozvěděli se, že nikdo z nich jejich syna neviděl, strávili bezesnou noc, přemítajíc ve svých myslích co se mu mohlo stát a rozebírajíc mnohé z jeho nezvyklých reakcí na události paschálního týdne a jemně obviňujíc jeden druhého z toho, že si nevšimli jeho nepřítomnosti při odchodu z Jerusalemu.
125:4.1 (1381.3) Mezitím Ježíš zůstal v chrámu celé odpoledne, naslouchajíc diskuzím a užívajíc si klidnější a slušnější atmosféru poté, kdy začaly mizet obrovské davy paschálního týdne. Po skončení odpoledních diskuzí, z nichž se Ježíš žádné aktivně nezúčastnil, se vydal do Betanie, kam dorazil ve chvíli, kdy se Šimonova rodina chystala k večeři. Ty tři děti měly velkou radost vidět Ježíše a ten zůstal v Šimonově domě na noc. Ten večer příliš s nikým nemluvil a většinu času strávil osamocen v rozjímání na zahradě.
125:4.2 (1381.4) Příští den Ježíš vstal brzy a hned se vydal do chrámu. Na hřebenu Olivové hory se zastavil a zaplakal nad tím, co jeho oči spatřily─duchovně zbídačený národ, spoután tradicemi a žijící pod dozorem římských legií. Brzké dopoledne ho zastihlo v chrámu, rozhodnutého zúčastnit se diskuzí. Mezitím Josef a Marie také ráno vstali již brzy za úsvitu se záměrem vrátit se do Jerusalema. Nejdříve spěchali do domu svých příbuzných, kde byli jako rodina ubytováni během paschálního týdne, ale zjistili, že tam nikdo Ježíše neviděl. Po celodenním marném hledání se vrátili ke svým příbuzným na noc.
125:4.3 (1382.1) Při druhé debatě se Ježíš odvážil položit otázky a velmi udivujícím způsobem se zúčastnil chrámových diskuzí, ale vždy tak, že to odpovídalo jeho mládí. Několikrát jeho ostré otázky poněkud vyvedly z míry vzdělané učitele židovského zákona, ale z Ježíše vyzařoval takový duch upřímné čestnosti, spojený s evidentním hladem po vědění, že většina chrámových učitelů byla ochotna s ním diskutovat se vší vážností. Ale když si dovolil vyslovit námitku proti spravedlnosti, která odsoudila k smrti opilého pohana, který se vypotácel z vnějšího okruhu pro pohany a nevědomky vstoupil do zakázaných a domněle posvátných prostorů chrámu, jednomu z netolerantních učitelů došla trpělivost s chlapcovou vyjádřenou kritikou a rozhněvaně se zeptal na jeho věk. Ježíš odpověděl: „bez čtyř měsíců a několika dnů třináct.“ Nyní již rozezlený učitel opáčil: „Tak, proč jsi tady, když nemáš věk jako syn zákona?“ A když Ježíš vysvětlil, že byl vysvěcen během svátku Paschi a že dokončil školy v Nazaretu, učitelé svorně a posměšně odpověděli: „To nás mohlo napadnout, že je z Nazaretu.“ Ale hlavní učitel prohlásil, že to není Ježíšova vina, jestliže mu představitelé synagogy v Nazaretu technicky ukončili vzdělání ve dvanácti letech namísto ve třinácti; a přestože několik z jeho očerňovatelů se zvedlo a odešlo, bylo rozhodnuto, že chlapec může nerušeně pokračovat jako žák chrámových diskuzí.
125:4.4 (1382.2) Když skončil jeho druhý den v chrámu, šel na noc opět do Betanie. A zase vyšel ven na zahradu rozjímat a modlit se. Bylo zřejmé, že jeho mysl se zaobírala závažnými problémy.
125:5.1 (1382.3) Ježíš byl třetí den se zákoníky a učiteli v chrámu a tento den byl svědkem shromažďování velkého množství lidí, kteří slyšeli o tomto mladíkovi z Galileje a přišli se podívat na to, jak tento hoch uvádí moudré muže do rozpaků. Z Betanie přišel také Šimon, aby zjistil, čeho je ten chlapec schopen. Po celý den Josef a Marie pokračovali v jejich úzkostném hledání Ježíše a dokonce zašli několikrát do chrámu, ale nikdy je nenapadlo hledat ho uprostřed účastníků diskutujících skupin, ačkoliv jednou mu byli tak blízko, že mohli téměř uslyšet jeho melodický hlas.
125:5.2 (1382.4) Ke konci dne veškerá pozornost hlavní diskuzní skupiny chrámu byla zaměřena na otázky, položené Ježíšem. Mezi jeho mnoha otázkami byly:
125:5.3 (1382.5) 1. Co se vlastně nachází ve svatyni, za závěsem?
125:5.4 (1382.6) 2. Proč matky Izraele musí být v chrámu odděleny od modlících se mužů.
125:5.5 (1382.7) 3. Jestli Bůh je otcem, který miluje své děti, proč všechno toto zabíjení zvířat pro získání jeho božské přízně─je možné, že učení Mojžíše bylo nesprávně pochopeno?
125:5.6 (1382.8) 4. Jestliže chrám je zasvěcen k uctívání Otce na nebesích, jak je možné v něm dovolit světský výměnný obchod a handlování?
125:5.7 (1382.9) 5. Bude očekávaný Mesiáš světským princem na trůnu Davida, anebo bude světlem života při zakládání duchovního království?
125:5.8 (1383.1) A po celý ten den ti, kteří naslouchali těmto otázkám, byli jimi udiveni a ze všech byl nejvíce ohromen Šimon. Více než čtyři hodiny zasypával tento nazaretský mladík tyto židovské učitele svými otázkami─otázkami, které nutily k zamyšlení a naslouchání hlasu srdce. Velmi málo komentoval poznámky starších, svoje učení sděloval ve formě otázek. Obratnou a důvtipnou formulací otázky dokázal současně napadnout jejich učení a naznačit své vlastní. V jeho způsobu pokládání otázky byla zajímavá kombinace moudrosti a humoru, která mu získala přízeň i u těch, kteří mu více či méně zazlívali jeho mladistvost. Při pokládání těchto pichlavých otázek byl vždy naprosto čestný a taktní. V tomto rušném odpoledni v chrámu projevoval stejný odpor k získání nadměrné převahy nad oponentem, který potom charakterizoval celou jeho veřejnou službu. Jako chlapec a později jako muž se jevil naprosto zbaven veškerých egoistických tužeb vyhrát spor pouze pro pocit vítězství své logiky nad logikou jiných, ale jeho hlavním zájmem byla pouze jedna věc: hlásat věčnou pravdu a tímto způsobem uskutečnit ucelenější zjevení věčného Boha.
125:5.9 (1383.2) Když den skončil, Šimon a Ježíš se vydali zpět do Betanie. Po většinu cesty jak muž, tak i chlapec mlčeli. Ježíš se opět zastavil na vrcholu Olivové hory, ale když pohlédl na město a na jeho chrám, nezaplakal; pouze sklonil hlavu v tiché modlitbě.
125:5.10 (1383.3) Po večeři v Betanii zase odmítl zůstat ve veselém rodinném kruhu a místo toho šel do zahrady, kde zůstal dlouho do noci, marně se snažíc vymyslet nějaký přesný plán přístupu ke svému celoživotnímu dílu a rozhodnout se, jak by mohl nejlépe odhalit svým duchovně slepým krajanům krásnější koncepci nebeského Otce a tak je vysvobodit z jejich hrůzného otroctví zákona, rituálů, obřadů a zastaralých tradic. Ale jasné světlo k tomuto pravdu hledajícímu jinochovi nepřišlo.
125:6.1 (1383.4) Bylo zvláštní, že Ježíš nepřemýšlel o svých pozemských rodičích; dokonce při snídani, když Lazarova matka poznamenala, že jeho rodiče už v tuto dobu musí být asi doma, se zdálo, že Ježíš nepochopil, že mohou mít starost kde zůstal.
125:6.2 (1383.5) Pak opět odešel do chrámu, ale tentokrát se nezastavil na hřebenu Olivové hory, aby tam rozjímal. V průběhu ranních diskuzí se hodně času věnovalo zákonu a prorokům a učitelé byli udiveni, že Ježíš je tak dobře obeznámen se Spisy jak v hebrejštině, tak i v řečtině. Ale oni se nepodivovali ani tak moc nad jeho znalostmi o pravdě, jako nad jeho mládím.
125:6.3 (1383.6) Při odpoledním shromáždění ani ještě nezačali odpovídat na jeho otázku, týkající se účelu modlitby, když hlavní učitel pozval chlapce, aby předstoupil vpřed. Posadil Ježíše vedle sebe a vybídl ho vyjádřit jeho vlastní pohledy na modlitbu a uctívání.
125:6.4 (1383.7) Předcházející večer rodiče Ježíše uslyšeli o neznámém chlapci, který tak obratně soupeří s vykladači zákona, ale nenapadlo je, že tímto mládencem byl jejich syn. Rozhodli se, že se vydají do domu Zachariáše, poněvadž si mysleli, že si tam mohl jít Ježíš popovídat s Alžbětou a Janem. Předpokládajíc, že Zachariáš může být v chrámu, zastavili se tam na cestě do města Judy. Představte si jejich překvapení, když, procházejíc dvoranami chrámu, poznali hlas svého ztraceného chlapce a uviděli ho sedět mezi chrámovými učiteli.
125:6.5 (1384.1) Josef nebyl schopen slova, ale Marie dala průchod svému dlouho potlačovanému strachu a úzkosti a běžela k chlapci, nyní stojícímu, aby pozdravil své užaslé rodiče a řekla: „Mé dítě, proč se k nám tak chováš? Je to víc než tři dny, co tvůj otec a já tě hledáme a trápíme se. Co způsobilo, že jsi nás opustil?“ Byla to napjatá chvíle. Všechny zraky byly upřeny na Ježíše v očekávání, jak odpoví. Jeho otec se na něj díval káravě, ale neřekl nic.
125:6.6 (1384.2) Je nutno si uvědomit, že Ježíš byl považován za mladého muže. Dokončil zákonné vzdělání dítěte, byl uznán synem zákona a byl vysvěcen občanem Izraele. A přesto ho jeho matka více než jemně pokárala před všemi těmi shromážděnými lidmi přímo uprostřed nejdůležitějšího a nejušlechtilejšího úsilí jeho mladého života, čímž neslavně ukončila jednu z největších příležitostí, jaká mu kdy byla poskytnuta, aby se stal učitelem pravdy, kazatelem spravedlnosti a odhalovatelem láskyplného charakteru jeho nebeského Otce.
125:6.7 (1384.3) Ale mladík se s touto situací vyrovnal. Když spravedlivě zvážíte všechny faktory, které společně vytvořily tuto situaci, budete lépe připraveni pochopit moudrost odpovědi chlapce na matčino bezděčné pokárání. Po chvíli přemýšlení Ježíš své matce odpověděl: „Proč jste mne tak dlouho hledali? Cožpak jste nepředpokládali, že mne naleznete v domě mého Otce, protože nastal čas, kdy se musím zabývat dílem mého Otce?“
125:6.8 (1384.4) Každý užasl nad chlapcovým způsobem mluvy. Mlčky všichni odešli a nechali ho tam o samotě se svými rodiči. Po chvíli jinoch zmírnil rozpaky všech tří, když tiše řekl: „Půjdeme, moji rodiče, každý udělal to, co považoval za nejlepší. Náš nebeský Otec to tak všechno určil; vydejme se na cestu domů.“
125:6.9 (1384.5) Mlčky vyšli a dorazili na noc do Jericha. Pouze jednou se zastavili a to na hřebenu Olivové hory, kde jinoch zvedl nahoru svoji hůl a chvějící se od hlavy k patě od narůstající silné emoce řekl: „Ó, Jerusaleme, Jerusaleme a obyvatelé tvoji! Jakými otroky jste─podrobeni římskému jařmu a oběti svých vlastních tradic─ale já se vrátím, abych očistil tento chrám a vysvobodil můj národ z tohoto otroctví!“
125:6.10 (1384.6) Ježíš velmi málo mluvil během třech dnů na cestě do Nazaretu; a v jeho přítomnosti ani jeho rodiče toho příliš neřekli. Oba opravdu nedokázali pochopit chování svého prvorozeného syna, ale ve svých srdcích si uchovali jeho slova, ačkoliv nechápali plně jejich význam.
125:6.11 (1384.7) Po příchodu domů Ježíš pronesl ke svým rodičům krátkou řeč v níž je ujistil o své lásce a naznačil jim, že se nemusí bát, že by jim opět někdy způsobil bolestnou úzkost svým chováním. Tuto závažnou řeč uzavřel těmito slovy: „I když musím vykonat vůli mého nebeského Otce, budu také poslušný svému pozemskému otci. Budu čekat na svůj čas.“
125:6.12 (1384.8) Ačkoliv Ježíš, ve své mysli, mnohokráte odmítnul souhlasit s dobře míněnými, ale mylnými snahami svých rodičů určovat směr jeho myšlení, nebo vytvářet plány pro jeho práci na zemi, přesto ve všem, co nebylo v rozporu s jeho oddaností vykonávat vůli jeho Rajského Otce, se velkomyslně podřídil přáním svého pozemského otce a zvyklostem své rodiny v těle. Dokonce i tehdy, když nemohl souhlasit, udělal vše možné, aby se podřídil. Byl mistrem v přizpůsobování své oddanosti svému poslání ke svým rodinným povinnostem a společenské službě.
125:6.13 (1385.1) Josef byl zmaten, ale Marie, přemýšlejíc o těchto událostech, nabyla jistotu, že jeho vyřčená slova na Olivové hoře prorokují spasitelskou misi jejího syna jako osvoboditele Izraele. Dala se do práce s novou energií, aby formovala jeho myšlení v patriotickém a nacionalistickém duchu a angažovala pro to i svého bratra, Ježíšova oblíbeného strýce. Všechnu svoji sílu namířila matka Ježíše na přípravu svého prvorozeného syna k roli vůdce těch, kteří obnoví trůn Davida a navždy odvrhnou pohanské jařmo politického otroctví.
Kniha Urantia
Kapitola 126
126:0.1 (1386.1) V CELÉM pozemském životě Ježíše byly nejkritičtějšími čtrnáctý a patnáctý rok. Tyto dva roky, poté, kdy si začal uvědomovat svoji božskost a svoje předurčení a předtím, než dosáhl vysokého stupně spojení se svým vnitřním Ladičem, byly nejnamáhavějšími v celém jeho rušném životě na Urantii. Toto dvouleté období by se mohlo nazývat velkou zkouškou, opravdovým pokušením. Žádný jiný mladý člověk, procházející obdobím prvních protikladů a přizpůsobující se potížím v dospívání, nikdy neprošel zásadovější zkouškou než jakou prodělal Ježíš v průběhu svého přechodu z dětství do nezralé mužnosti.
126:0.2 (1386.2) Toto důležité období v jinošském rozvoji Ježíše začalo po skončení návštěvy Jerusalema a jeho návratu do Nazaretu. Zpočátku Marie byla šťastna myšlenkou, že má opět svého chlapce zpět, že se Ježíš vrátil domů, aby byl poslušným synem─ne, že by byl někdy něco jiného─a že od nynějška bude vnímavější k jejím plánům pro jeho budoucí život. Ale její koupání ve výslunní mateřského sebeklamu a nepřipustitelné rodinné pýše nemělo mít dlouhého trvání; velmi brzy na ni čekalo ještě mnohem větší rozčarování. Chlapec stále více a více času trávil se svým otcem; méně a méně za ní přicházel se svými problémy a současně oba rodiče vzrůstající měrou nedokázali chápat jeho časté střídání pozemských záležitostí a přemýšlení o svém vztahu k dílu svého Otce. Upřímně řečeno, oni mu nerozuměli, ale opravdově ho milovali.
126:0.3 (1386.3) Jak Ježíš dospíval, jeho soucit a láska k židovskému národu se prohlubovala, ale s plynoucími roky se v jeho mysli vyvinul sílící odpor k přítomnosti politicky jmenovaných kněží v chrámu Otce. Ježíš si velmi vážil upřímné farizeje a čestné zákoníky, ale silně opovrhoval pokryteckými farizeji a nečestnými teology; pohrdal všemi těmi náboženskými vůdci, kteří byli neupřímní. Když uvažoval nad vedením Izraele, byl někdy v pokušení pohlížet příznivě na možnost stát se sám tím Mesiášem, kterého židovský národ očekává, ale nikdy tomuto pokušení nepodlehl.
126:0.4 (1386.4) Vyprávění o jeho pozoruhodných činech mezi moudrými muži chrámu v Jerusalemu udělalo radost celému Nazaretu, především však jeho bývalým učitelům v synagogské škole. Po nějakou dobu byl všemi vychvalován. Celá vesnice vzpomínala na heho dětskou moudrost a na jeho chvályhodné chování a předpovídala, že je předurčen stát se velkým izraelským vůdcem; konečně měl z Nazaretu v Galileji vzejít skutečně významný učitel. A všichni se těšili na dobu, až bude mít patnáct let a bude mu dovoleno pravidelně číst o sobotách v synagoze ze Spisů.
126:1.1 (1387.1) Toto je kalendářní rok jeho čtrnáctých narozenin. Stal se z něho zručný výrobce ojí a dobře ovládal práci jak s plátnem, tak i s kůží. Velmi rychle se z něho také stával zkušený tesař a truhlář. Toto léto se často vydával na vrchol kopce severozápadně od Nazaretu, aby se tam modlil a rozjímal. Postupně si stále více uvědomoval podstatu svého poslání na zemi.
126:1.2 (1387.2) Před něco více než sto lety byl tento kopec „vznešeným místem Baala“ a nyní tam byla hrobka Šimeóna, údajného svatého muže Izraele. Z vrcholu tohoto kopce Šimeóna měl Ježíš výhled na celý Nazaret a na okolní krajinu. Díval se na Megido a připomínal si příběh o egyptské armádě, oslavující zde své první velké vítězství v Asii a o tom, jak později druhá taková armáda porazila judského krále Jósijáše. V nedaleké vzdálenosti mohl vidět Taanak, kde Débora a Bárak zvítězili nad Síserou. V dáli mohl dohlédnout na kopce Dótanu, o kterých se učil, že tam bratři prodali svého bratra Josefa do egyptského otroctví. Potom mohl posunout svůj pohled na hory Ébal a Gerezím a připomenout si historii Abrahama, Jákoba a Abímeleka. A tak si připomínal a přemítal ve své mysli o historické a starodávné události národa svého otce Josefa.
126:1.3 (1387.3) Pokračoval v pokročilém kursu čtení pod dohledem učitelů synagogy a také pokračoval v domácím vyučování svých bratrů a sester jak dorůstali do přiměřeného věku.
126:1.4 (1387.4) Na počátku tohoto roku se Josef rozhodl dávat stranou příjem z jeho nemovitostí v Nazaretu a Kafarnaumu na zaplacení Ježíšova dlouhého studia v Jerusalemu, protože se předpokládalo, že do Jerusalema odejde v srpnu příštího roku, kdy mu bude patnáct let.
126:1.5 (1387.5) Od začátku tohoto roku Josef i Marie měli často pochybnosti o osudu svého prvorozeného syna. On byl opravdu mimořádné a milé dítě, ale bylo mu tak těžké porozumět, tak obtížné ho pochopit a přitom se nic neobvyklého či zázračného nikdy nestalo. Mnohokrát jeho hrdá matka napjatě očekávala, že uvidí svého syna konat nějaké nadlidské, nebo zázračné věci, ale pokaždé její naděje rychle skončily krutým zklamáním. A to vše bylo skličující, dokonce deprimující. Věřící lidé té doby opravdu věřili, že prorokové a zaslíbení lidé vždy prokazovali svá poslání a utvrzovali svoji božskou moc konáním zázraků a divů. Ale Ježíš si z těchto věcí nic nedělal; proto se nejistota jeho rodičů stále zvyšovala, když přemýšleli o jeho budoucnosti.
126:1.6 (1387.6) Zlepšené ekonomické podmínky nazaretské rodiny se odrážely mnoha způsoby na životě rodiny a především ve zvýšeném počtu hladkých bílých destiček, které sloužily jako psací tabulky, na kterých se psalo uhlem. Ježíšovi bylo opět umožněno obnovit lekce hudby; velmi rád hrál na harfu.
126:1.7 (1387.7) Ve vztahu k celému tomuto roku by bylo možno opravdu říci, že Ježíš „vyrůstal v lásce s lidmi a s Bohem.“ Vyhlídky rodiny se jevily dobře; budoucnost byla slibná.
126:2.1 (1388.1) Všechno šlo dobře až do osudného dne v úterý, 25. září, kdy běžec ze Sepfóris přinesl do nazaretského domu tragickou zprávu, že Josef byl vážně zraněn padajícím zdvihadlem při práci na rezidenci pro vládce. Sepfórský posel se na cestě do Josefova domu zastavil v dílně a sdělil Ježíšovi zprávu o nehodě jeho otce. Potom šli společně domů oznámit tuto smutnou zprávu Marii. Ježíš se chtěl ihned vydat za svým otcem, ale Marie nechtěla nic jiného slyšet, než to, že ona musí být rychle po manželově boku. Rozhodla, že ji bude do Sepfóris doprovázet Jakub, v tu dobu desetiletý a Ježíš zůstane doma s mladšími dětmi až do doby jejího návratu, poněvadž nevěděla, jak vážně je Josef zraněn. Ale Josef zemřel na následky svých zraněních ještě před příchodem Marie. Byl převezen do Nazaretu a následujícího dne byl pohřben vedle svých otců.
126:2.2 (1388.2) Právě v době, kdy výhledy byly dobré a budoucnost se jevila v jasném světle, krutá ruka osudu zabila hlavu této nazaretské rodiny; záležitosti této domácnosti byly narušeny a všechny plány pro Ježíše a jeho budoucí vzdělání byly zničeny. Tento mladý tesař, který právě dovršil čtrnácti let, si uvědomil, že jeho posláním není jenom splnit úkol svého nebeského Otce odhalit božskou podstatu na zemi v lidském těle, ale že jeho mladá lidská postata musí také převzít odpovědnost za péči o svoji ovdovělou matku a sedm bratrů a sester─a další se má teprve narodit. Tento nazaretský jinoch se nyní stal jedinou oporou a útěchou pro tuto tak nenadále truchlící rodinu. Takto bylo umožněno působení těch přírodních událostí na Urantii, které přinutily tohoto mladého muže osudu tak brzy vzít na sebe tyto těžké, ale vysoce vzdělávací a disciplinu vyžadující povinnosti, související s činností hlavy lidské rodiny, s funkcí být otcem svých vlastních bratrů a sester, s podporou a ochranou své matky, s působením jako ochránce rodiny svého otce─jediné rodiny, které mu bylo souzeno poznat na tomto světě.
126:2.3 (1388.3) Ježíš rád přijal odpovědnosti, které tak náhle byly na něho naloženy a odpovědně je splnil až do konce. Alespoň jeden velký problém a předpokládané potíže v jeho životě byly touto tragédií vyřešeny─nyní se od něj neočekávalo odejít do Jerusalemu studovat pod rabíny. Navždy pak platila pravda, že Ježíš se „nikdy nepodrobil žádnému člověku.“ Byl vždy ochoten se učit i od těch nejprostších malých dětí, ale jeho pravomoc učitele pravdy nikdy nepocházela z lidských zdrojů.
126:2.4 (1388.4) On stále ještě nevěděl nic o zjevení Gabriela své matce před svým narozením; dozvěděl se to až od Jana v den svého křtu, na začátku své služby veřejnosti.
126:2.5 (1388.5) Jak roky ubíhaly, tento mladý nazaretský tesař stále více posuzoval každou instituci společnosti a každý náboženský obyčej podle neměnného měřítka: co to přináší lidské duši? Přibližuje to Boha člověku? Přibližuje to člověka Bohu? I když tento mladík úplně nezanedbával zábavné a společenské aspekty života, více a více věnoval svůj čas a energii pouze dvěma účelům: péči o svoji rodinu a přípravě vykonat na zemi vůli svého nebeského Otce.
126:2.6 (1389.1) V tomto roce se stalo zvykem pro sousedy zastavit se v zimních večerech a naslouchat hře Ježíše na harfu, slyšet jeho příběhy (protože on byl mistrem ve vyprávění příběhů) a poslouchat jeho čtení z řeckých svatých knih.
126:2.7 (1389.2) Finanční záležitosti rodiny zůstávaly i nadále dobré, protože v době smrti Josefa byla našetřena docela velká suma peněz. Ještě jako jinoch Ježíš projevoval schopnost pro bystrý obchodní odhad a finanční prozíravost. Byl šlechetný, ale hospodárný; šetřil, ale byl štědrý. Ukázal se jako moudrý a schopný správce majetku svého otce.
126:2.8 (1389.3) Ale navzdory tomu všemu co Ježíš a nazaretští sousedé dělali pro to, aby vnesli radost do této rodiny, Marie a také děti byly ponořeny do smutku. Josef byl mrtvý. Josef byl neobyčejný manžel a otec a oni všichni ho velmi postrádali. A všechno se jevilo ještě tragičtějším při pomyšlení na to, že zemřel dříve, než s ním mohli promluvit, nebo slyšet jeho požehnání na rozloučenou.
126:3.1 (1389.4) Přibližně uprostřed tohoto patnáctého roku (my počítáme čas podle kalendáře dvacátého století, ne podle židovského roku) Ježíš pevně uchopil řízení své rodiny. Ke konci roku byly jejich úspory téměř vyčerpány a byli nuceni vzdát se jednoho z nazaretských domů, který Josef vlastnil společně se svým sousedem Jákobem.
126:3.2 (1389.5) Ve středu večer, 17. dubna 9. roku n.l. se narodila nejmladší členka rodiny, Rút a Ježíš udělal vše, co bylo v jeho silách, aby nahradil otce a uklidňoval a pomáhal svojí matce v době této vyčerpávající a obzvláště skličující zkoušky. Po dobu téměř dvaceti let (do začátku své veřejné služby) se Ježíš staral o malou Rút s takovou něžností a oddaností, s jakou žádný jiný otec by nemohl milovat a vychovávat svoji dceru. A on byl takovým dobrým otcem pro všechny ostatní členy své rodiny.
126:3.3 (1389.6) Během tohoto roku Ježíš poprvé složil modlitbu, kterou později naučil své apoštoly a která se pro mnohé stala známou jako „modlitba Hospodinu.“ V určitém smyslu to byl vývoj rodinného oltáře; oni měli mnoho způsobů blahořečení a několik formálních modliteb. Po smrti otce se Ježíš snažil naučit starší děti vyjadřovat sebe v osobní modlitbě─podobně tomu, jak to rád dělal sám─ale oni ho nedokázali pochopit a vrátili se vždy ke svým naučeným modlitbám. Ve své snaze podnítit své starší bratry a sestry k tomu, aby říkali individuální modlitby, Ježíš jim pomáhal inspirujícími rčeními a brzy, aniž by to byl jeho záměr, nastalo to, že všichni používali formu modlitby, která byla složena převážně z těch inspirujících rčeních, které je učil Ježíš.
126:3.4 (1389.7) Nakonec se Ježíš vzdal myšlenky naučit každého člena rodiny vyjadřovat spontánní modlitby a jednoho říjnového večera se posadil vedle malé podsadité lampy, stojící na nízkém kamenném stole a na kousku hladké cedrové destičky o ploše přibližně půl čtverečního metru napsal kouskem uhlu modlitbu, která se od té doby stala zavedenou rodinnou prosbou.
126:3.5 (1389.8) V tomto roce měl Ježíš velké potíže se svým zmateným myšlením. Odpovědnost za rodinu zcela úplně odsunula všechny myšlenky na okamžité uskutečňování jakéhokoliv plánu v odpověď na návštěvu nebeského posla v Jerusalemu, přikazujíc mu „zabývat se dílem svého Otce.“ Ježíš správně usoudil, že starost o rodinu jeho pozemského otce musí mít přednost před všemi ostatními povinnostmi; že podpora jeho rodiny se musí stát jeho prvořadým úkolem.
126:3.6 (1390.1) V tomto roce našel Ježíš v takzvané Enochově knize pasáž, která ho ovlivnila k pozdějšímu zavedení výrazu „Syn Člověka“ jako pojmenování své mise poskytnutí sebe sama na Urantii. Důkladně přemýšlel o ideji židovského Mesiáše a byl pevně přesvědčen, že on nebude tímto mesiášem. Přál si pomoci národu svého otce, ale nikdy nepředpokládal, že to bude on, který povede židovská vojska, aby svrhla cizí nadvládu v Palestině. On věděl, že nikdy neusedne na trůn Davida v Jerusalemu. Ani nevěřil, že jeho posláním je být duchovním osvoboditelem, nebo morálním učitelem pouze židovského národa. Proto v žádném případě nemohlo jeho životní poslání být naplnění silných tužeb a údajných mesiášských proroctvích židovských svatých knih; alespoň ne v tom smyslu, jak židé chápali tyto předpovědi svých proroků. Rovněž si byl jist, že nikdy nebude tím Synem Člověka, kterého popsal prorok Daniel.
126:3.7 (1390.2) Ale když přijde jeho čas stát se učitelem světa, jak se bude sám oslovovat? Co bude tvrdit o své misi? Jakým jménem ho budou nazývat lidé, kteří uvěří v jeho učení?
126:3.8 (1390.3) Přemítajíc o všech těchto problémech ve své mysli, v knihovně synagogy našel mezi apokalyptickými knihami, které v tu dobu studoval, rukopis s názvem „Kniha Enocha“; a ačkoliv byl přesvědčen, že ji starodávný Enoch nenapsal, ukázala se pro něho velmi poutavou a přečetl ji mnohokrát. Byla v ní jedna pasáž, která ho obzvlášť zaujala a ve které se objevil tento výraz „Syn Člověka“. Autor této takzvané Knihy Enocha vypráví o tomto Synu Člověka, popisujíc práci, kterou by měl na zemi vykonat a vysvětlujíc, že tento Syn Člověka, ještě před příchodem na zem, aby přinesl spasení celému lidstvu, si získal nebeskou úctu u svého Otce, Otce všeho existujícího; a že se ke vší této důstojnosti a slávě obrátil zády, aby sestoupil dolů na zem prohlásit spasení potřebným smrtelníkům. Když Ježíš četl tyto pasáže (velmi dobře si byl vědom toho, že do tohoto učení bylo přidáno hodně klamné východní mystiky), pocítil ve svém srdci a poznal ve své mysli, že ze všech mesiášských proroctvích židovských svatých knih a ze všech teorií o osvoboditeli židovského národa, nic nebylo tak blízko pravdě, jako tento příběh, zastrčený v této, jen částečně uznávané, Knize Enocha; a tenkrát se rozhodl, že si pro svoje poslání osvojí jméno „Syn Člověka.“ A to udělal, když později začal se svojí veřejnou prací. Ježíš měl neomylnou schopnost pro rozpoznání pravdy a on pravdu vždy přijímal bez váhání, bez ohledu z jakého zdroje pocházela.
126:3.9 (1390.4) V tuto dobu si již docela důkladně ujasnil mnoho věcí o své nadcházející práci pro svět, ale neřekl nic o těchto záležitostech své matce, která stále pevně věřila v myšlenku, že bude židovským Mesiášem.
126:3.10 (1390.5) Nyní přišla doba velké bezradnosti v životě mladého Ježíše. Tím, že si ujasnil něco o charakteru své mise na zemi─“konat dílo svého Otce“, to znamená, že představí láskyplnou povahu svého Otce celému lidstvu─začal opět přemýšlet nad mnohými údaji ve Spisech, vztahující se k příchodu osvoboditele národa, židovského učitele, nebo krále. O jaké události tato proroctví hovoří? Má to být žid? Anebo nemá? Náležel, či nenáležel k domu Davida? Jeho matka tvrdila, že náležel; jeho otec to naprosto vyloučil. Ale nezaměnila proroctví charakter a poslání Mesiáše?
126:3.11 (1391.1) Konec konců, nebylo by možné, že matka má pravdu? V minulosti, když vznikly rozdílné názory, ve většině případech měla pravdu. Jestliže by měl být novým učitelem a ne Mesiášem, jak potom rozpozná židovského Mesiáše, když se má jeden takový objevit v Jerusalemu v době jeho pozemské mise; a dále, jaký bude jeho vztah k tomuto židovskému Mesiáši? A jaký bude jeho vztah ke své rodině, židovskému společenství a náboženství, římskému impériu, pohanům a jejich náboženstvím poté, až zahájí svoji životní misi? Každý z těchto závažných problémů tento galilejský mladík zvažoval ve své mysli a vážně o nich přemýšlel, zatímco pokračoval ve své práci u tesařského ponku a těžce vydělával na živobytí pro sebe, svoji matku a osm dalších hladových krků.
126:3.12 (1391.2) Před koncem tohoto roku Marie viděla, že rodinné úspory se krátí. Prodej holoubat předala Jakubovi. Vzápětí koupili druhou krávu a s pomocí Miriam začali prodávat mléko svým nazaretským sousedům.
126:3.13 (1391.3) Období hlubokého rozjímání Ježíše, jeho časté odchody na vrchol kopce za modlením a mnoho zvláštních myšlenek, se kterými čas od času přišel, velmi znepokojovaly jeho matku. Někdy si myslela, že chlapec je někde mimo sebe, ale pak potlačila strach, vzpomínajíc na to, že přece jenom je to zaslíbené dítě a určitým způsobem se liší od ostatních mladíků.
126:3.14 (1391.4) Ale Ježíš se postupně učil nemluvit o všech svých myšlenkách, nepředstavovat všechny své záměry světu, ani dokonce své vlastní matce. Od tohoto roku Ježíš stále méně a méně odhaloval to, co mu probíhalo v jeho mysli; to znamená, že mluvil méně o těch věcech, které průměrný člověk nemohl pochopit a které by způsobovaly to, že by byl považován za zvláštního, nebo odlišného od obyčejných lidí. Ve svém vnějším projevu se stal obyčejným a všedním, ačkoliv toužil po někom, kdo by rozuměl jeho problémům. Potřeboval důvěryhodného a diskrétního přítele, ale jeho problémy byly příliš složité, aby je jeho lidští druhové pochopili. Jedinečnost této neobyčejné situace ho přinutila nést své břemeno pouze sám.
126:4.1 (1391.5) Po dosažení patnáctého roku mohl Ježíš oficiálně v sobotu zaujmout místo na kazatelně v synagoze. Předtím, při absenci řečníků, byl mnohokráte osloven, aby četl Spisy, ale nyní přišel den, kdy podle zákona mohl vést bohoslužbu. Proto první sobotu po svých patnáctých narozeninách chazan zařídil, aby Ježíš vykonal ranní bohoslužbu v synagoze. A když se všichni věřící Nazaretu shromáždili, mladý muž, vybravše úryvek ze Spisů, povstal a začal číst:
126:4.2 (1391.6) „Duch Boha Hospodina je se mnou, protože Hospodin mne pomazal; poslal mne, abych přinesl dobré zprávy pokorným, podpořil zoufalé, vyhlásil svobodu zajatým a vysvobodil duchovní vězně; prohlásil rok Boží milosti a den Božího soudu; utěšil všechny truchlící, dal jim krásu místo popela, olej radosti namísto truchlení, píseň chvály náhradou za duchovní žal, aby tito lidé se mohli nazývat stromy čestnosti, sazenicemi Hospodina, které ho zvelebují.
126:4.3 (1392.1) Konejte dobro a ne zlo a pak budete dobře žít a tak Hospodin, Bůh všech, bude s vámi. Odporujte zlu a milujte dobro a vstoupíte do brány spravedlnosti. Možná, že Hospodin Bůh se zželí nad ostatky Josefa.
126:4.4 (1392.2) Omyjte se a očistěte se; přestaňte konat zlo před zrakem mým; skončete se zlem a naučte se dělat dobro; hledejte spravedlnost, osvoboďte utlačované. Braňte osiřelé a obhajujte ovdovělé.
126:4.5 (1392.3) S čím předstoupím před Hospodina a ukloním se před Pánem všeho na zemi? Přijdu k němu se spálenými oběťmi, s jednoletými telaty? Bude Hospodin spokojen s tisíci berany, deseti tisíci ovcemi či řekami oleje? Obětuji svého prvorozeného za své přečiny, plod mého těla za hříchy mé duše? Ne! Protože Hospodin nám ukázal, ó lidé, co je dobro. A nevyžaduje Hospodin od vás jen to, abyste jednali čestně, milovali milosrdenství a žili pokorně s vaším Bohem?
126:4.6 (1392.4) A tak, s kým můžete srovnávat Boha, který sídlí nad okruhem země? Pozvedněte své oči a spatřete toho, kdo stvořil všechny tyto světy, kdo zrodil nespočet nebeských bytostí a které všechny nazývá jménem. Všechny tyto věci provádí velikostí své moci a poněvadž jeho síla je nesmírná, žádná hvězda se neztratí. On dává slabým energii a posiluje ty, kteří jsou unaveni. Nestrachujte se, protože já jsem s vámi; nebuďte poděšeni, protože já jsem váš Bůh. Já vás posílím a pomohu vám; ano, dám vám sílu a podpořím vás svojí spravedlností, protože já jsem Hospodin váš Bůh. A budu držet vaši pravou ruku a říkat vám, nebojte se, protože já vám pomůžu.
126:4.7 (1392.5) A vy jste moji svědci, říká Hospodin a služebníci moji, které jsem si vybral, abyste mne poznali a věřili, že já jsem Věčný. Já, pouze já, jsem Hospodin a kromě mne není jiného spasitele“.
126:4.8 (1392.6) Když dočetl, posadil se a lidé se rozešli do svých domovů, přemýšlejíc o slovech, které jim s takovou důstojností přečetl. Nikdy předtím ho obyvatelé jeho města neviděli tak vážného; nikdy neslyšeli v jeho hlase takovou naléhavost a upřímnost; nikdy ho neviděli tak mužného a odhodlaného, tak autoritativního.
126:4.9 (1392.7) Tuto sobotu odpoledne Ježíš vyšel s Jakubem na vrchol nazaretského kopce a když se vrátili domů, Ježíš napsal uhlem řecky na dvě hladké tabulky Desatero Přikázáních. Marta potom tyto tabulky obarvila a ozdobila a dlouhou dobu pak visely nad Jakubovým malým pracovním stolem.
126:5.1 (1392.8) Postupně se Ježíš a jeho rodina vrátili k prostému životu, který vedli dříve. Jejich oblečení a také strava se staly jednoduššími. Měli dostatek mléka, másla a sýru. Sezónně využívali plody své zahrady, ale s každým měsícem si museli nutně přivykat větší skrovnosti. Jejich snídaně byly velmi prosté; nejlepší jídlo si nechávali na večeři. Nicméně, mezi židy nedostatek bohatství neznamená společenskou podřazenost.
126:5.2 (1392.9) V tuto dobu tento mladík již téměř úplně pochopil způsob žití svých současníků. A to, jak dobře rozuměl životu v rodině, na poli a v dílně je vidět v jeho pozdějším učení, které tak vydatně odkrývá jeho těsný kontakt se všemi aspekty lidského života.
126:5.3 (1392.10) Nazaretský chazan i nadále pevně věřil, že Ježíš se má stát velkým učitelem, možná nástupcem slavného Gamaliela v Jerusalemu.
126:5.4 (1393.1) Bylo zřejmé, že všechny plány, spojené s Ježíšovou kariérou, byly zmařeny. Podle toho, jak se věci nyní vyvíjely, budoucnost nevypadala dobře. Ale on nezakolísal, neztratil odvahu. Žil ze dne na den, poctivě vykonával své každodenní úkoly a svědomitě plnil neodkladné povinnosti, spojené s jeho životní situací. Život Ježíše je věčnou útěchou pro všechny zklamané idealisty.
126:5.5 (1393.2) Denní výdělek obyčejného tesaře se postupně zmenšoval. Ke konci tohoto roku byl Ježíš schopen vydělat, od časného rána do pozdního večera, částku, rovnající se přibližně dvaceti pěti centům za den. Na počátku následujícího roku měl potíže platit občanské daně, neřku-li poplatky v synagoze a chrámovou daň v ceně půl šekelu. V průběhu tohoto roku se výběrčí daní snažil vymáčknout z Ježíše daň z dodatečného příjmu a dokonce mu hrozil odebráním harfy.
126:5.6 (1393.3) Obávajíc se toho, že výběrčí daní by mohli najít a zabavit opis svatých knih v řečtině, Ježíš je v den svých patnáctých narozenin věnoval knihovně nazaretské synagogy jako svůj dar Hospodinu při vstupu do dospělosti.
126:5.7 (1393.4) Velký otřes v jeho patnáctém roce života přišel, když šel Ježíš do Sepfóris, aby tam přijal rozhodnutí Heroda o žádosti, týkající se sporu o tom, kolik peněz náleželo Josefovi v době jeho smrtelné nehody. Ježíš a Marie očekávali, že obdrží velkou částku peněz, ale pokladník v Sepfóris jim nabídl nicotnou částku. Josefovi bratři se odvolali k samotnému Herodovi a nyní Ježíš stál v jeho paláci a naslouchal rozhodnutí Heroda o tom, že jeho otci nenáležely v době jeho smrti žádné peníze. A kvůli tomuto nespravedlivému rozhodnutí Ježíš pak již nikdy Herodu Antipovi nevěřil. Není proto překvapující, že ho kdysi nazval „ta liška.“
126:5.8 (1393.5) Uzavřená práce u tesařského ponku v průběhu tohoto a následujících let ho připravila o možnost setkávat se s cestujícími karavan. Rodinný obchod, ve kterém se prodávalo zboží pro karavany, byl převzat jeho strýcem a Ježíš pracoval jenom v rodinné dílně, kde byl nablízku Marii, aby ji pomáhal s rodinou. Přibližně v této době začal posílat Jakuba na stanici velbloudů, aby tam získal informace o tom, co se děje ve světě a takto se snažil udržovat kontakt s posledními událostmi.
126:5.9 (1393.6) V době dospívání prošel Ježíš všemi těmi konflikty a zmatky, kterými procházejí všichni mladí lidé předchozích i následujících epoch. Tvrdá zkušenost živit rodinu byla bezpečnou zárukou před přílišným dostatkem volného času na neužitečné uvažování, nebo pěstování mystických sklonů.
126:5.10 (1393.7) Bylo to v tomto roce, kdy Ježíš pronajal, na sever nedaleko jejich domu, značně velký pozemek, který byl rozdělen na zahradní parcely rodiny. Každé ze starších dětí mělo svoji vlastní zahradu a začaly mezi sebou nadšeně soutěžit o zemědělské úspěchy. Jejich nejstarší bratr s nimi trávil v zahradě každý den během období obdělávání zeleniny. Při práci na zahradě se svými bratry a sestrami si častokrát přál, kdyby se mohli přestěhovat na venkov na farmu, kde by vedli volný a svobodný nerušený život. Ale na venkově nežili a Ježíš, protože byl dokonale praktický mladík, stejně jako idealista, moudře a rázně zatočil se svým problémem okamžitě jak se objevil a udělal všechno co bylo v jeho silách, aby se s tím sám vypořádal a přizpůsobil svoji rodinu k realitám jejich situace a změnil podmínky jejich života tak, aby, jak možno nejlépe byly uspokojeny jejich individuální i společné touhy.
126:5.11 (1393.8) V jednu dobu Ježíš slabě doufal, že bude schopen získat dostatek finančních prostředků, když dostanou velkou částku peněz, splatných jeho otci za práci na paláci Heroda, aby si mohli koupit malou farmu. Opravdu vážně uvažoval o tomto plánu odstěhovat svoji rodinu na venkov. Ale když Herodes rozhodl, že jim nic nezaplatí z peněz, náležících Josefovi, vzdali se touhy vlastnit dům na venkově. Ale přesto se stalo, že se jim podařilo poznat farmářský život, protože měli nyní tři krávy, čtyři ovce, hejno kuřat, osla a psa a navíc holuby. Dokonce i ta nejmenší mrňata měla pravidelné povinnosti v dobře organizovaném systému řízení, který charakterizoval rodinný život této nazaretské rodiny.
126:5.12 (1394.1) Na konci tohoto svého patnáctého roku Ježíš završil nebezpečné a obtížné období v lidském životě, to období přechodu mezi spokojenějšími roky dětství a vědomím přicházející dospělosti se zvětšenými odpovědnostmi a příležitostmi k získání pokročilé zkušenosti v rozvoji ušlechtilého charakteru. Období růstu mysli a těla skončilo a nyní začíná skutečná životní dráha tohoto mladého nazaretského muže.
Kniha Urantia
Kapitola 127
127:0.1 (1395.1) KDYŽ Ježíš vstoupil do let svého dospívání byl již hlavou velké rodiny a jejím jediným živitelem. Během několika let po otcově smrti bylo jejich veškeré jmění pryč. S postupem času si stále více uvědomoval svoji předcházející existenci a současně začal ve větší míře vnímat, že jeho přítomnost na zemi a v lidském těle je za účelem odhalit Rajského Otce lidským dětem.
127:0.2 (1395.2) Žádný jiný dospívající mladík, který kdy žil či bude žít na tomto, nebo kterémkoliv jiném světě, nemusel nikdy a nikdy nebude muset řešit závažnější problémy, nebo čelit složitějším potížím. Žádný jiný mladík na Urantii nebude nikdy muset projít tak zatěžkávajícími rozpory, nebo svízelnými situacemi, kterými Ježíš procházel během tohoto těžkého období mezi patnácti a dvaceti lety.
127:0.3 (1395.3) Tím, že skutečně poznal život dospívajících na světě, trýzněného zlem a zmítaného hříchem, získal Syn Člověka dokonalou znalost o životní zkušenosti mladistvých ve všech oblastech Nebadonu a stal se proto navždy chápajícím útočištěm pro zoufalou a zmatenou dospívající mládež na všech světech a ve všech dobách v celém lokálním vesmíru.
127:0.4 (1395.4) Pomalu, ale jistě a skrze opravdovou zkušenost tento božský Syn získává právo stát se vládcem svého vesmíru, nezpochybnitelným a nejvyšším panovníkem všech vytvořených myslících bytostí na všech světech lokálního vesmíru; chápajícím útočištěm pro bytosti všech epoch a všech stupňů osobních schopností a zkušeností.
127:1.1 (1395.5) Inkarnovaný Syn prošel obdobím života nemluvněte a prožil normální dětství. Potom prodělal zatěžkávající a namáhavé přechodné období mezi dětstvím a mladým mužstvím─proměnil se v dospívajícího Ježíše.
127:1.2 (1395.6) V tomto roce dosáhl plného fyzického vzrůstu. Byl to mužný a příjemný mladík. Stával se rozvážlivějším a vážnějším, ale byl laskavý a soucitný. Jeho oči byly laskavé, ale zkoumavé; jeho úsměv byl vždy přitažlivý a uklidňující. Jeho hlas byl melodický, ale autoritativní; zdravil srdečně, ale nestrojeně. Vždy, dokonce i při nejobyčejnějších setkáních, byl cítit dotek dvojité podstaty, lidské a božské. Neustále vyjadřoval tuto kombinaci soucitného přítele a autoritativního učitele. A tyto osobité rysy se brzy začaly projevovat již v těchto letech dospívání.
127:1.3 (1395.7) Tento fyzicky silný a statný mladík dosáhl také plného růstu svého lidského intelektu, ne úplné zkušenosti lidského myšlení, ale plné schopnosti pro takový intelektuální rozvoj. Měl zdravé a dobře stavěné tělo, bystrou a analyzující mysl, laskavou a soucitnou povahu, poněkud rozkolísaný a výbojný temperament a to vše se začínalo organizovat do silné, neobyčejné a přitažlivé osobnosti.
127:1.4 (1396.1) Jak plynul čas, pro jeho matku, bratry a sestry bylo stále obtížnější mu rozumět; pohoršovali se nad jeho výroky a chybně si vysvětlovali jeho jednání. Oni všichni nebyli schopni pochopit život svého nejstaršího bratra, protože jejich matka jim dala na srozuměnou, že je předurčen stát se osvoboditelem židovského národa. Představte si jejich bezradnost, když jim Ježíš, poté co jim matka sdělila takové rodinné tajemství, otevřeně popřel všechny takové představy a záměry.
127:1.5 (1396.2) V tomto roce začal Šimon chodit do školy a byli nuceni prodat další dům. Jakub nyní převzal učení svých tří sester, z nichž dvě byly staré natolik, že mohly začít s vážným studiem. Jakmile Rút povyrostla, okamžitě si ji vzaly na starost Miriam a Marta. Obvykle se dívkám židovských rodin poskytovalo jen omezené vzdělání, ale Ježíš trval na tom (a jeho matka souhlasila), že by dívky měly chodit do školy stejně jako chlapci a poněvadž škola v synagoze by je nepřijala, nezbývalo nic jiného, než udělat pouze pro ně rodinnou školu doma.
127:1.6 (1396.3) V průběhu celého tohoto roku byl Ježíš pevně připoután k dílenskému stolu. Naštěstí měl hodně práce; odváděl velmi kvalitní práci, takže nikdy bez práce nebyl, přestože v jejich regionu bylo práce málo. Někdy měl práce tolik, že mu musel pomáhat Jakub.
127:1.7 (1396.4) Ke konci tohoto roku se již pevně rozhodl, že až vychová svoji rodinu a oni se všichni ožení a vdají, pak začne svoji veřejnou činnost jako učitel pravdy a jako odhalitel nebeského Otce světu. On věděl, že se nestane očekávaným židovským Mesiášem a dospěl k přesvědčení, že je skoro zbytečné hovořit o těchto věcech se svojí matkou. Rozhodl se, že ji nechá myslet si cokoliv bude chtít, protože všechno co ji v minulosti řekl mělo na ni malý, nebo žádný vliv a připomenul si, že jeho otec nebyl nikdy schopen říci něco, co by ji přimělo změnit svůj názor. Od tohoto roku mluvil se svojí matkou, nebo i s jinými, o těchto problémech stále méně a méně. On byl na takové misi, že nikdo živý na zemi nebyl schopen mu dát radu, jak ji vykonat.
127:1.8 (1396.5) Pro svoji rodinu byl přesto opravdovým mladým otcem; každou volnou hodinu strávil se svými mladšími sourozenci a ti ho upřímně milovali. Jeho matka nesla těžce, že musí tak tvrdě pracovat; trápila se, že každý den se dře u tesařského ponku, aby vydělal na obživu rodiny, místo aby studoval s rabíny v Jerusalemu, když to tak pečlivě naplánovali. Přestože bylo toho hodně, čemu u svého syna Marie nerozuměla, milovala ho a hluboce si vážila toho, s jakou ochotou nesl na svých bedrech odpovědnost za rodinu.
127:2.1 (1396.6) Přibližně v této době se začalo velmi vzrušeně diskutovat a vyzývat, především v Jerusalemu a v Judeji, ke vzpouře proti placení daní Římu. Začala vznikat silná nacionalistická strana Zealotů. Zealoti, na rozdíl od farizejů, nechtěli čekat na příchod Meisáše. Navrhovali vzít věci na ostří nože prostřednictvím politické vzpoury.
127:2.2 (1396.7) Skupina organizátorů přišla z Jerusalema do Galileje, kde dosahovali se svým plánem velkých úspěchů, dokud nedorazili do Nazaretu. Když přišli za Ježíšem, on jim pozorně naslouchal a pokládal jim hodně otázek, ale odmítl se připojit k jejich straně. Vyhnul se vysvětlení z jakých důvodů se nechce angažovat a jeho odmítnutí ovlivnilo mnoho jeho mladých přátel v Nazaretu a ti se také nepřipojili.
127:2.3 (1397.1) Marie dělala všechno proto, aby se k nim připojil, ale nedokázala s ním pohnout. Zašla tak daleko, že mu naznačila, že jeho odmítnutí přihlásit se k nacionální věci na její příkaz byla neposlušnost, porušení jeho slibu, daného po jejich návratu z Jerusalemu, že bude poslušný svým rodičům; ale v odpověď na toto nařčení pouze položil vlídně ruku na její rameno a dívajíc se ji do očí, řekl: „ Matko, jak můžeš?“ A Marie vzala svá slova zpět.
127:2.4 (1397.2) Jeden z Ježíšových strýců (Mariin bratr Šimon) se již připojil k této skupině a stal se potom velitelem galilejské divize. A několik let existovalo mezi Ježíšem a jeho strýcem určité odcizení.
127:2.5 (1397.3) Ale v Nazaretu začaly vznikat nepokoje. Postoj Ježíše v těchto otázkách způsobil rozkol mezi židovskými mladíky města. Zhruba polovina se připojila k nacionalistické organizaci a druhá polovina začala formovat opoziční skupinu umírněnějších patriotů, očekávajíc, že Ježíš nad nimi převezme vedení. Byli udiveni, když odmítl tuto nabídnutou poctu, vymlouvajíc se na své závažné rodinné povinnosti, což všichni pochopili. Ale situace se ještě více zkomplikovala, když vzápětí jeden bohatý žid, Izák, který půjčoval peníze pohanům, přišel s návrhem, že bude podporovat Ježíšovu rodinu, jestliže on přestane pracovat a ujme se vedení těchto nazaretských patriotů.
127:2.6 (1397.4) Ježíš, kterému v tu dobu nebylo ještě sedmnáct let, stál před jednou z nejchoulostivějších a nejsložitějších situací svého mladého života. Pro duchovní vůdce je vždy obtížné zapojovat se do patriotických záležitostí, obzvláště když se to týká vybíraní daní cizím utlačovatelem. A v tomto případě to bylo dvojnásobně složité, protože v propagandě proti Římu bylo zapojeno židovské náboženství.
127:2.7 (1397.5) Ježíšova pozice se stala ještě obtížnější, protože jeho matka a strýc a také jeho mladší bratr Jakub ho všichni nutili, aby se připojil k nacionální věci. Všichni lepší židé Nazaretu se k němu přihlásili a ti mladí muži, kteří se do tohoto hnutí nezapojili, by se všichni přihlásili ve chvíli, kdyby Ježíš změnil svůj názor. V celém Nazaretu měl pouze jediného moudrého rádce, svého starého učitele, chazana, který mu poradil jeho odpověď občanské komisi Nazaretu, když její členové přišli za Ježíšem a žádali ho, aby zareagoval na občanskou výzvu.V celém mladém životě Ježíše bylo toto úplně poprvé, kdy se vědomě uchýlil k veřejné lsti. Doposud se vždy spoléhal na upřímné vyjádření pravdy, aby vysvětlil situaci, ale tentokrát nemohl říci plnou pravdu. Nemohl naznačit, že je víc než člověk; nemohl odhalit svoji představu o misi, která ho čeká, až dosáhne zralé dospělosti. Kromě toho, jeho náboženská věrnost a národní loajalita byly tímto vzaty v potaz. V jeho rodině to vřelo, jeho mladí přátelé byli rozklíženi a celá židovská komunita ve městě byla zmatena. A v myšlení všech bylo, že za to všechno může on! A on byl tak nevinný za tyto všechny potíže, nemluvě o nepokojích jakéhokoliv druhu.
127:2.8 (1397.6) Bylo nutné něco udělat. Musí oznámit své stanovisko a to udělal odvážně a diplomaticky ke spokojenosti mnoha, ale ne všech. Držel se slov své původní výmluvy, tvrdíc, že jeho první povinností je jeho rodina, že jeho ovdovělá matka a osm bratrů a sester potřebují něco víc, než se může koupit za peníze─životní fyzické potřeby─že mají právo na otcovskou péči a vedení a že on nemůže ve svém čistém svědomí odejít od povinností, které mu vnutila tragická nehoda. Poděkoval své matce a nejstaršímu bratrovi za jejich ochotu ho uvolnit, ale zdůraznil, že věrnost mrtvému otci mu zakazuje odejít od rodiny, bez ohledu na to, kolik peněz by se dostávalo na jejich materiální podporu a učinil svůj nezapomenutelný výrok, že „peníze nemohou milovat.“ Během své řeči Ježíš udělal několik zastřených narážek na svoje „životní poslání“, ale vysvětlil, že bez ohledu na to, zdali či ne to může být slučitelné s militantním úmyslem, tak jako všechno ostatní v jeho životě to bude obětováno pro to, aby mohl poctivě splnit své povinnosti ke své rodině. Každý v Nazaretu dobře věděl, že své rodině byl dobrým otcem a toto byla věc velmi blízká srdci každého charakterního žida, takže Ježíšovo vysvětlení našlo uznalé ocenění v srdcích mnoha jeho posluchačů; a někteří z těch, kteří to tak necítili, byli odzbrojeni proslovem Jakuba, který i když neměl být na programu, byl však přednesen. V ten den chazan nacvičil s Jakubem jeho proslov, ale bylo to jejich tajemství a nikdo o tom nevěděl.
127:2.9 (1398.1) Jakub ve svém projevu řekl, že je přesvědčen o tom, že Ježíš by pomohl osvobodit svůj národ, kdyby on (Jakub) byl starý na to, aby převzal odpovědnost za rodinu a kdybyste jenom souhlasili s tím, že Ježíš „s námi“ zůstane, aby byl naším otcem a učitelem, potom byste neměli pouze jednoho vůdce z rodiny Josefa, ale brzy byste měli pět loajálních nacionalistů, protože, není nás pět chlapců, kteří dorostou a vyjdou z pod vedení našeho bratra-otce, aby sloužili našemu národu? Tak tento mladík pomohl vyřešit celkem šťastně velmi napjatou a hrozivou situaci.
127:2.10 (1398.2) Na čas byla krize zažehnána, ale tato událost nebyla v Nazaretu nikdy zapomenuta. Neklid trval; Ježíš už nebyl u všech v oblibě; rozdílnost názorů nebyla již nikdy plně překonána. A to, umocněno jinými a následnými příhodami, byl jeden z hlavních důvodů, proč se v pozdějších letech přestěhoval do Kafarnaumu. Od té doby v Nazaretu zůstávala nejednotnost názorů, týkajících se Syna Člověka.
127:2.11 (1398.3) V tomto roce Jakub dokončil školu a začal celodenně pracovat v jejich domácí tesařské dílně. Velmi dovedně pracoval s nástroji a nyní převzal výrobu ojí a pluhů, zatímco Ježíš se začal více věnovat úpravám na domech a odborné výrobě nábytku.
127:2.12 (1398.4) Ježíš v tomto roce udělal značný pokrok v organizování své mysli. Postupně spojil své božské a lidské podstaty a celé této organizace intelektu dosáhl silou svých vlastních rozhodnutích a s jedinou pomocí vnitřního Ladiče, přesně takového Monitoru, jakého mají ve svých myslích všichni normální smrtelníci na všech světech, kde pobýval poskytnutý Syn. Doposud se v životě tohoto mladého muže nestalo nic nadpřirozeného, kromě návštěvy posla, vyslaného jeho starším bratrem Immanuelem a který se mu zjevil jednou v noci v Jerusalemu.
127:3.1 (1398.5) V průběhu tohoto roku byly prodány všechny rodinné nemovitosti, kromě domu a zahrady. Poslední kousek majetku v Kafarnaumu (kromě podílu v jednom jiném), na kterém již byla hypotéka, byl prodán. Výtěžek byl použit na zaplacení daní, na nákup nového nářadí pro Jakuba a na splátku na starou rodinnou opravářskou dílnu a zásobovací obchod blízko shromaždiště karavan, který nyní Ježíš navrhl, aby se koupil zpět, protože Jakub byl již starý natolik, aby pracoval v domácí dílně a pomáhal Marii s domácností. Vzhledem k tomu, že finanční těžkosti byly tímto na nějaký čas ulehčeny, Ježíš se rozhodl vzít Jakuba na svátek Paschi. Vydali se do Jerusalema o den dříve, aby šli sami a cestou přes Samaří. Šli pěšky a Ježíš cestou vyprávěl Jakubovi o historických místech tak, jak ho to učil jeho otec na podobné cestě před pěti roky.
127:3.2 (1399.1) Během cesty přes Samaří viděli mnoho zvláštních pamětihodností. Na této pouti probrali mnoho svých problémů─osobních, rodinných a nacionálních. Jakub byl typem velmi náboženského mladíka a přestože nesouhlasil ve všem se svojí matkou, týkající se toho mála, co věděl o plánech životního díla Ježíše, těšil se na tu dobu, kdy bude schopen převzít odpovědnost za rodinu, aby Ježíš mohl začít svoji misi. Byl velmi vděčný Ježíšovi za to, že ho vzal sebou na Paschu a mluvili o budoucnosti mnohem podrobněji, než kdykoliv předtím.
127:3.3 (1399.2) Při procházení Samaří Ježíš hodně přemýšlel, především v Bét-elu a při hašení žízně u studny Jákoba. Se svým bratrem debatovali o dávné době, o Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Ježíš dělal hodně pro to, aby Jakuba připravil na to, co uvidí v Jerusalemu, čímž se snažil zmírnit šok, který on sám prožil při své první návštěvě chrámu. Ale Jakub nebyl tak citlivý na některé takové pohledy. Kritizoval povrchní a bezcitné způsoby některých kněží při výkonu jejich služeb, ale v celku se mu jeho pobyt v Jerusalemu velmi líbil.
127:3.4 (1399.3) Ježíš vzal Jakuba na paschální večeři do Betanie. Šimona již pochovali vedle jeho předků a Ježíš byl v ten večer hlavou rodiny. Přinesl z chrámu sebou paschální jehně a při večeři seděl v čele stolu.
127:3.5 (1399.4) Po paschální večeři Marie zavedla rozhovor s Jakubem a Marta, Lazar a Ježíš spolu hovořili dlouho do noci. Na druhý den se zúčastnili chrámových bohoslužeb a Jakub byl přijat do občanství společenství Izraele. V to ráno, když se zastavili na vrcholu Olivové hory, aby se odtud podívali na chrám, Jakub vykřikl v údivu, ale Ježíš se díval na Jerusalem v tichosti. Jakub nebyl schopen pochopit chování svého bratra. Na noc se opět vrátili do Betanie s tím, že se ráno vydají na cestu domů, ale Jakub vytrvale naléhal, aby na zpáteční cestě navštívili chrám, protože chtěl slyšet učitele. I když to byla pravda, ve svém srdci tajně doufal, že Ježíš se zapojí do diskuzí, protože slyšel matku o tom povídat. A tak šli do chrámu a naslouchali diskuzím, ale Ježíš nepoložil žádnou otázku. Jeho probouzející se mysli člověka a Boha připadalo všechno slaboduché a bezvýznamné, pouze mu jich bylo líto. Jakub byl zklamán, že Ježíš nic neřekl. Na jeho otázky Ježíš jenom odpověděl: „Můj čas ještě nepřišel.“
127:3.6 (1399.5) Následují den se vydali na cestu domů přes Jericho a údolím Jordánu. Ježíš vyprávěl o mnoha věcech a také i o tom, jak šel touto cestou, když mu bylo třináct let.
127:3.7 (1399.6) Po návratu do Nazaretu Ježíš začal pracovat v jejich staré opravářské dílně a byl velmi potěšen tím, že se může každý den setkávat s tolika lidmi ze všech částí země a okolních oblastí. Ježíš měl opravdu rád lidi─právě obyčejné lidi. Každý měsíc splácel splátku za dílnu a s pomocí Jakuba pokračoval v zaopatřování rodiny.
127:3.8 (1399.7) Několikrát za rok, když ve městě nebyli vážení hosté, aby přednášeli, Ježíš četl v sobotu v synagoze ze svatých knih a mnohokrát nabízel svůj komentář ke svému čtení, ale obvykle vybral pasáž, ke které komentář nebyl zapotřebí. On dokázal připravit pořadí čtení různých pasáží tak, že jedna objasňovala druhou. Nikdy se nestalo, s výjimkou špatného počasí, aby nevzal své bratry a sestry na sobotní odpolední výlety do přírody.
127:3.9 (1400.1) Přibližně v této době chazan založil pro mladé muže klub filozofických debat. Členové klubu se scházeli ve svých domech a často i v jeho domě. Ježíš se stal prominentním členem této skupiny. Tímto způsobem mohl opět znovu získat zpět něco ze své místní prestiže, o kterou přišel v době nedávných nacionalistických kontraverzí.
127:3.10 (1400.2) Přestože jeho společenský život byl omezen, nebyl úplně opomíjen. Měl mnoho vřelých přátel a stálých obdivovatelů jak mezi mladými muži, tak i mladými ženami Nazaretu.
127:3.11 (1400.3) V září přišli navštívit nazaretskou rodinu Alžběta a Jan. Ztrativši svého otce, Jan měl v úmyslu vrátit se do hor Judeji a zabývat se zemědělstvím a chovem ovcí, ledaže by mu Ježíš poradil, aby zůstal v Nazaretu pracovat jako tesař, nebo v nějakém jiném oboru. Oni nevěděli, že nazaretská rodina je prakticky bez peněz. Čím déle si Marie a Alžběta povídaly o svých synech, tím více nabývaly přesvědčení, že by bylo pro tyto dva mladé muže dobré, kdyby pracovali spolu a vídali se častěji.
127:3.12 (1400.4) Ježíš a Jan měli spolu mnoho rozhovorů a probrali některé velmi důvěrné a osobní záležitosti. Na konci návštěvy se rozhodli, že se spolu nebudou vídat až do doby, až se setkají při jejich veřejné službě poté, kdy je „nebeský Otec povolá“ do práce. Jan byl nesmírně ovlivněn tím, co viděl v Nazaretu a chtěl se vrátit domů a začít pracovat, aby podporoval svoji matku. Nabyl přesvědčení, že se stane součástí životní mise Ježíše, ale viděl, že Ježíš bude ještě mnoho let zaneprázdněn výchovou své rodiny, takže byl mnohem více ochoten vrátit se domů, usadit se a starat se o jejich malou farmu a pečovat o svoji matku. Jan a Ježíš se potom neviděli až do toho dne u řeky Jordán, kdy Syn Člověka tam přišel, aby byl pokřtěn.
127:3.13 (1400.5) V sobotu odpoledne, 3. prosince tohoto roku, postihla po druhé tuto nazaretskou rodinu smrt. Malý Ámos, jejich nejmladší bratr, zemřel po týdenním boji s vysokou horečkou. Marie měla v tomto období smutku jedinou oporu ve svém prvorozeném synu a konečně a s plným uvědoměním uznala Ježíše jako skutečnou hlavu rodiny; a on byl opravdu důstojnou hlavou.
127:3.14 (1400.6) Během posledních čtyř let se jejich životní úroveň neustále zhoršovala; rok od roku pociťovali tíseň zvyšující se chudoby. Na konci tohoto roku čelili jedné z nejobtížnějších situací v jejich namáhavém boji. Jakub si ještě moc nevydělával a náklady za pohřeb spolu s dalšími jinými výdaji je zaskočily. Ale Ježíš své zneklidněné a truchlící matce pouze řekl: „Matko Marie, lítost nám nepomůže, všichni děláme co umíme nejlépe a úsměv matky by nás možná inspiroval ještě více. Den za dnem naše naděje na lepší budoucnost nám dává sílu zvládat naše problémy.“ Jeho silný a praktický optimismus byl opravdu nakažlivý; všechny děti žily v atmosféře očekávání lepších časů a lepšího života. A navzdory depresivní chudobě tato optimistická odvaha značnou měrou přispěla k vytvoření silných a ušlechtilých charakterů.
127:3.15 (1400.7) Ježíš měl schopnost účinně zmobilizovat všechny své psychické, duchovní a fyzické síly na vyřešení bezprostředního úkolu. Dokázal soustředit svoji hluboce přemýšlivou mysl na ten problém, který se snažil vyřešit a to, ve spojení s jeho neutuchající trpělivostí, mu umožnilo v klidu přestát zkoušky obtížné smrtelné existence─žít tak, jako by viděl TOHO, který je neviditelný.
127:4.1 (1401.1) V této době Ježíš a Marie spolu vycházeli mnohem lépe. Dívala se na něho méně jako na syna; stal se pro ni spíše otcem její dětí. Každý den přinášel množství praktických a bezprostředních potíží. Méně hovořili o jeho životní dráze, protože postupem času se všechny jejich myšlenky vzájemně soustředily na podporu a výchovu jejich rodiny čtyř chlapců a tří dívek.
127:4.2 (1401.2) Na počátku tohoto roku Ježíš plně získal matčin souhlas pro jeho metody výchovy dětí─pozitivní pokyny konat dobro namísto staré židovské metody zakazovat konat zlo. V jeho rodině a po celou dobu jeho dráhy učitele veřejnosti Ježíš vždy používal pozitivní formu nabádání. Vždy a všude říkal: „udělejte to tak─měli byste to udělat tak.“ On nikdy nepoužíval negativní způsob učení, pocházející ze starodávných tabu. Ježíš upustil od kladení důrazu na zlo jeho zákazem, zatímco povýšil dobro přikazováním ho konat. Čas modlitby v této domácnosti byl příležitostí pro rozhovory o čemkoliv, týkající se blaha rodiny.
127:4.3 (1401.3) Ježíš začal moudře disciplinovat své bratry a sestry již od brzkého věku, takže bylo zapotřebí málo, nebo žádného trestu, aby měl jejich okamžitou a upřímnou poslušnost. Jedinou výjimkou byl Juda, kterého Ježíš musel několikrát nutně potrestat pro jeho porušování stanovených pravidel rodiny. Ve třech případech, kdy bylo usouzeno, že by bylo moudré potrestat Judu za přiznané a úmyslné nedodržení rodinných pravidel chování, jeho trest byl stanoven jednomyslným rozhodnutím starších dětí a byl přijat samotným Judou předtím, než byl uložen.
127:4.4 (1401.4) Ačkoliv Ježíš byl ve všem co dělal maximálně metodický a systematický, ve všech jeho řídících pravidlech byla osvěžující pružnost výkladu a možnost adaptace individuality, což ve všech dětech vytvářelo silný pocit spravedlnosti, vyvolaný jejich bratrem-otcem. On nikdy svévolně své bratry a sestry nekáral a takový spravedlivý a osobní přístup Ježíš svědomitě uplatňoval k celé své rodině.
127:4.5 (1401.5) Jakub a Šimon vyrůstali ve snaze následovat Ježíšův způsob zklidňování své agresivity a často umírňovali své rozzlobené kamarády ve hře domlouváním a neodporováním a byli v tom docela úspěšní; ale Josef a Juda, přestože doma s takovým učením souhlasili, neváhali se okamžitě bránit, když na ně zaútočili jejich kamarádi. Hlavně Juda porušoval duch tohoto učení. Ale neodporování nebylo pravidlem rodiny. Porušení daného učení neznamenalo potrestání.
127:4.6 (1401.6) Všeobecně platilo, že všechny děti, především dívky, se radily s Ježíšem o svých dětských problémech a důvěřovaly mu stejně, jak by důvěřovaly milujícímu otci.
127:4.7 (1401.7) Z Jakuba se stával vyrovnaný a rozvážný mladík, ale neměl takové duchovní sklony jako Ježíš. Byl mnohem lepším studentem než Josef, který, přestože byl poctivý pracant, byl ještě méně duchovně orientovaný. Josef byl dříč a jeho intelektuální úroveň nebyla na výši ostatních dětí. Šimon byl dobromyslný chlapec, ale příliš velký snílek. Velmi pomalu si hledal své místo v životě a byl pro Ježíše a Marii příčinou velkých starostí. Ale byl vždy dobrým a slušným hochem. Juda byl buřič. Měl nejvyšší ideály, ale měl labilní povahu. Svým odhodláním a průbojností byl více po matce, ale měl velmi málo z jejího smyslu pro přizpůsobivost a soudnost.
127:4.8 (1402.1) Miriam byla vyrovnaná a rozumně uvažující dcera s vášnivým smyslem pro věci ušlechtilé a duchovní. Marta byla pomalá v myšlení a jednání, ale velmi spolehlivým a činným dítětem. Nejmladší Rút byla sluníčkem rodiny; byť bezmyšlenkovitě povídající, měla nejupřímnější srdce. Ona svého nejstaršího bratra a otce téměř zbožňovala. Ale rodina ji nerozmazlovala. Byla krásným dítětem, ale ne tak půvabná jako Miriam, která byla kráskou rodiny, ne-li celého města.
127:4.9 (1402.2) Jak čas plynul, Ježíš udělal hodně pro to, aby liberalizoval a upravil rodinné učení a obyčeje, vztahující se k dodržování soboty, svátečního dne židů, a mnoha dalších aspektů náboženství a se všemi těmito změnami Marie upřímně souhlasila. Touto dobou se Ježíš stal nezpochybnitelnou hlavou rodiny.
127:4.10 (1402.3) V tomto roce začal Juda chodit do školy a bylo nezbytné, aby Ježíš prodal svoji harfu na zaplacení školních výdajů. Tím zmizela poslední z jeho odpočinkových radostí. Na harfu hrál velmi rád když byl unavený na mysli a vyčerpaný tělesně, ale utěšoval se myšlenkou, že harfa je alespoň v bezpečí před výběrčím daní.
127:5.1 (1402.4) Přestože Ježíš byl chudý, jeho společenské postavení v Nazaretu nebylo žádným způsobem oslabeno. Byl jedním z nejlepších mladých mužů města a velmi vysoce ceněn většinou mladých žen. Poněvadž Ježíš byl takový nádherný příklad statného a intelektuálního mužství a vzhledem k jeho reputaci jako duchovního vůdce, nebylo divu, že Rebeka, nejstarší dcera Ezdráše, zámožného kupce a obchodníka z Nazaretu, zjistila, že se pomalu zamilovává do tohoto syna Josefa. Nejprve se o svém citu svěřila Miriam, sestře Ježíše a Miriam o tom všem ihned pověděla své matce. Marie byla z toho silně rozrušena. Přijde o svého syna, který se nyní stal nepostradatelnou hlavou rodiny? Co se nyní stane? Potom začala přemýšlet o tom, jak by manželství ovlivnilo budoucí životní dráhu Ježíše; nepříliš často, ale přinejmenším někdy, si připomínala fakt, že Ježíš byl „zaslíbeným dítětem.“ Marie si o této věci opět pohovořila s Miriam a rozhodli se, že se pokusí to zastavit ještě dříve, než se o tom dozví Ježíš. Odhodlali se jít přímo za Rebekou, povědět ji celou historii Ježíšova života a upřímně ji říci o svém přesvědčení, že Ježíš je synem osudu; že se má stát velkým náboženským učitelem, možná Mesiášem.
127:5.2 (1402.5) Rebeka jim pozorně naslouchala; jejich příběh ji nadchl a byla ještě více než předtím rozhodnuta spojit svůj život s tímto mužem, kterého ho si vybrala a sdílet s ním dráhu vůdce. Polemizovala (sama se sebou), že takový muž by právě ze všeho nejvíc potřeboval věrnou a schopnou ženu. Vysvětlila si snahu Marie ji tento vztah rozmluvit jako přirozenou reakci z obavy ztráty hlavy rodiny a jejího jediného živitele; ale protože věděla, že její otec schválil její postoj k tesařovu synu, správně předpokládala, že by rád zajistil této rodině dostatečný příjem jako plnou náhradu za ztrátu Ježíšova výdělku. Když její otec s takovým plánem souhlasil, Rebeka se opět sešla s Marií a Miriam a když nedokázala získat jejich podporu, dodala si odvahu a rozhodla se promluvit přímo s Ježíšem. Pomohl ji v tom její otec, který pozval Ježíše k nim domů na oslavu Rebečiných sedmnáctých narozenin.
127:5.3 (1403.1) Ježíš pozorně a s pochopením naslouchal jejich slovům, nejdříve mluvil otec a pak sama Rebeka. On jim vlídně odpověděl, že žádná suma peněz nemůže nahradit jeho povinnost osobně vychovat rodinu svého otce, „splnit nejposvátnější ze všech lidských povinností─být věrný vlastní rodině a krvi.“ Rebečin otec byl hluboce dojat Ježíšovými slovy o oddanosti rodině a odešel z tohoto jednání. Své ženě Marii pouze řekl: „On nemůže být naším synem; on je příliš ušlechtilý pro nás.“
127:5.4 (1403.2) Potom začal ten památný rozhovor s Rebekou. Doposud ve svém životě Ježíš dělal malé rozdíly ve svých vztazích s chlapci a dívkami, s mladými muži a mladými ženami. Jeho mysl byla přespříliš zaneprázdněna naléhavými problémy, týkajících se pozemských záležitostí a spletitým uvažováním o svém budoucím „konání díla Otce“, aby vážně uvažoval o osobní lásce, která by vyvrcholila v lidské manželství. Ale teď byl postaven tváří v tvář dalšímu z těch problémů, kterému každá průměrná bytost musí čelit a musí je vyřešit. Opravdu byl „zkoušen ve všem jako vy.“
127:5.5 (1403.3) Po bedlivém vyslechnutí Rebeky jí upřímně poděkoval za vyjádření jejího obdivu a dodal, že „toto mně bude těšit a povzbuzovat po všechny dny mého života.“ Vysvětlil, že on není volný vstoupit do vztahu s žádnou ženou, kromě vztahu bratrského a z čistého přátelství. Dal jasně najevo, že jeho první a prvořadou povinností je výchova rodiny jeho otce a že nemůže pomýšlet na manželství, dokud tento úkol nebude splněn; a potom dodal: „jestliže je mně souzeno stát se synem osudu, nesmím vzít na sebe celoživotní povinnosti, dokud nebude můj osud zřejmý.“
127:5.6 (1403.4) Rebeka byla zdrcena. Nebylo možno ji utěšit a naléhala na otce, aby odešli z Nazaretu, s čímž on nakonec souhlasil a odstěhovali se do Sepfóris. V následujících letech se mnoho mužů snažilo získat její ruku, ale Rebeka měla vždy pouze jednu odpověď. Žila s jediným cílem─čekat na čas, když ten, podle ní nejvznešenější muž jaký kdy žil, začne jeho dráhu jako učitel živé pravdy. A oddaně ho následovala po všechny ty rušné roky jeho veřejné práce a byla přítomna (neviděna Ježíšem) toho dne, kdy triumfálně vjel do Jerusalema; a stála „mezi ostatními ženami“ společně s Marií v to osudové a tragické odpoledne, kdy Syn Člověka byl zavěšen na kříž, zůstávajíc pro ni, jako pro nespočet nebeských světů, „nejkrásnějším a největším z deseti tisíc.“
127:6.1 (1403.5) Příběh lásky Rebeky k Ježíšovi se šeptal po celém Nazaretu a později v Kafarnaumu a proto, přestože v následujících letech mnoho žen milovalo Ježíše tak, jak ho milovali i muži, již nikdy nemusel odmítnout osobní nabídku jiné oddané ženy. Od této doby pocity lidí k Ježíšovi nabyly spíše povahu úcty a obdivu. Jak muži, tak i ženy ho oddaně milovali pro to, jaký byl a ne kvůli vlastnímu sebeuspokojení, nebo touze získat pro sebe jeho lásku. Ale po mnoho let kdykoliv se hovořilo o lidské osobnosti Ježíše, pokaždé se vyprávělo o Rebečině oddanosti.
127:6.2 (1404.1) Miriam, znajíc velmi dobře historii s Rebekou a tu skutečnost, že její bratr dokonce odmítl lásku krásné dívky (neuvědomujíc si předurčený osud svého bratra), si začala Ježíše idealizovat a milovat ho vroucnou a hlubokou láskou jako otce i bratra.
127:6.3 (1404.2) Ačkoliv si to stěží mohli dovolit, Ježíš měl zvláštní touhu jít do Jerusalema na oslavu Paschi. Jeho matka, vědoma si jeho nedávné zkušenosti s Rebekou, ho moudře nutila, aby tam šel. Nebyl si toho zjevně vědom, ale po čem toužil nejvíce, byla možnost pohovořit si s Lazarem a navštívit Martu a Marii. Vedle své rodiny miloval nejvíce tyto tři.
127:6.4 (1404.3) Do Jerusalema šel přes Megido, Antipatris a Lód, pokrývajíc částečně stejnou cestu, po které byl přinesen zpět do Nazaretu při návratu z Egypta. Na cestě strávil čtyři dny a hodně přemýšlel o dávných událostech, které se odehrály v Megidu a jeho okolí, mezinárodním bojovném poli Palestiny.
127:6.5 (1404.4) Ježíš prošel Jerusalemem, na chrám a na shromážděné davy návštěvníků se jenom letmo podíval. Cítil zvláštní a sílící averzi k tomuto Herodem postavenému chrámu s jeho politicky jmenovanými kněžími. Ze všeho nejvíce si přál uvidět Lazara, Martu a Marii. Lazar byl stejného věku jako Ježíš a nyní byl hlavou rodiny; v době této návštěvy Lazarova matka byla již také pochována. Marta byla o něco víc než rok starší Ježíše, zatímco Marie byla o dva roky mladší. A pro všechny tři Ježíš byl zbožňovaný ideál.
127:6.6 (1404.5) Při této návštěvě došlo k jednomu z těch pravidelných výlevů odporu proti tradicím─vyjádření nesouhlasu s těmi rituálními obřady, které Ježíš pokládal za nesprávný obraz svého nebeského Otce. Lazar nevěděl o tom, že je přijde navštívit Ježíš a zorganizoval oslavu Paschi se svými přáteli v sousední vesnici na cestě do Jericha. Ježíš nyní navrhl, aby oslavili svátek tam, kde jsou, v Lazarově domě. „Ale,“ řekl Lazar, „my nemáme paschální jehně.“ A potom Ježíš začal dlouhou a přesvědčující rozpravu o tom, že nebeského Otce opravdu nezajímají takové dětinské a nesmyslné rituály. Po slavnostní a vřelé modlitbě povstali a Ježíš řekl: „Ať dětinské a zatemnělé mysli lidu mého národa slouží svému Bohu tak, jak učil Mojžíš; bude to pro ně lepší, ale nechť my, kteří spatřili světlo života, se již nikdy neobracíme k našemu Otci skrze temnotu smrti. Buďme svobodní ve svém poznání pravdy o věčné lásce našeho Otce.“
127:6.7 (1404.6) V ten večer, když se začalo stmívat, tato čtveřice zasedla za stůl a to byla první paschální oslava, slavená oddanými židy, bez paschálního jehněte. Pro slavnost Paschi byl připraven nekvasnicový chléb a víno a tyto symboly, které Ježíš nazval „chlebem života“ a „vodou života“, podával svým společníkům a ti jedli v posvátném souhlasu s učením, které bylo právě nyní předáno. Stalo se to jeho zvykem, že kdykoliv v budoucnu navštívil Betanii, vykonal tento posvátný rituál. Po návratu domů o tom všem pověděl své matce. Nejprve byla zděšena, ale potom začala postupně chápat jeho postoj; nicméně, značně se ji ulevilo, když ji Ježíš ujistil, že nezamýšlí zavést tento nový způsob slavení Paschi v jejich rodině. Doma, se všemi dětmi, rok za rokem, slavili Paschu „podle zákona Mojžíše.“
127:6.8 (1404.7) Bylo to v průběhu tohoto roku, kdy Marie měla s Ježíšem dlouhý rozhovor o manželství. Otevřeně se ho zeptala, jestli by se oženil, kdyby byl zbaven všech svých odpovědností za svoji rodinu. Ježíš ji vysvětlil, že vzhledem k tomu, že bezprostřední povinnosti neumožňují jeho manželství, tak o tom velmi málo přemýšlel. Vyjádřil se v tom smyslu, že pochybuje, zdali vůbec někdy do manželství vstoupí; řekl, že všechny takové věci musí počkat na „jeho čas,“ čas, kdy „bude muset začít dílo svého Otce.“ Protože si již ve své mysli vyjasnil, že se nestane otcem dětí v těle, prakticky nepřemýšlel o problému manželství.
127:6.9 (1405.1) V tomto roce opět pracoval na dalším proplétání svých smrtelných a božských podstat do jednoduché a užitečné lidské individuality. A pokračoval růst v morálním statusu a duchovním porozumění.
127:6.10 (1405.2) Přestože všechny jejich nemovitosti v Nazaretu (kromě jejich domu) byly prodány, v tomto roce obdrželi malou finanční pomoc z prodeje vlastnického podílu na pozemku v Kafarnaumu. To byl poslední majetek z celého Josefova vlastnictví. Tento obchod v Kafarnaumu byl uzavřen se stavitelem lodí, jménem Zebedeus.
127:6.11 (1405.3) V tomto roce Josef ukončil školu v synagoze a byl připraven začít pracovat u malého ponku v domácí tesařské dílně. Přestože majetek otce byl vyčerpán, ukazovaly se vyhlídky, že by mohli úspěšně čelit chudobě, protože tři z nich nyní pravidelně pracovali.
127:6.12 (1405.4) Ježíš se rychle stává mužem, ne jenom mladým mužem, ale dospělým člověkem. Dobře se naučil nést břemena odpovědnosti. Ví, jak pokračovat navzdory zklamání. Vytrvává statečně, když jeho plány jsou zmařeny a jeho záměry dočasně překaženy. Naučil se být čestným a spravedlivým i tváří v tvář nespravedlnosti. Učí se, jak přizpůsobit své ideály duchovního života k praktickým požadavkům pozemského bytí. Učí se plánovat dosáhnout vyššího a vzdálenějšího idealistického cíle, zatímco poctivě těžce pracuje, aby dosáhl bližší a neodkladné nezbytnosti. Neustále si osvojuje umění přizpůsobovat své cíle k obyčejným potřebám lidského života. Téměř již zvládl metodu využívání energie duchovního podnětu k uvedení v činnost mechanizmus pro dosažení materiálního cíle. Pomalu se učí žít nebeským životem a současně pokračovat se svojí pozemskou existencí. Více a více spoléhá na nejvyšší vedení svého nebeského Otce, zatímco bere na sebe otcovskou roli vychovatele a učitele dětí své pozemské rodiny. Stává se zkušeným v obratném dosažení vítězství ze samých chapadel porážky; učí se proměňovat potíže času do triumfů věčnosti.
127:6.13 (1405.5) A tak, jak roky ubíhají, tento mladý muž z Nazaretu pokračuje v získávání zkušeností ze života a v prožívání života ve smrtelném těle na světech času a prostoru. Žije plný, typický a všestranný život na Urantii. Opustil tento svět se zralou zkušeností, kterou jeho tvorové procházejí během krátkých a namáhavých let jejich prvního života, života v těle. A všechna tato lidská zkušenost je věčným vlastnictvím Vládce Vesmíru. On je našim chápajícím bratrem, soucitným přítelem, zkušeným vládcem a milosrdným otcem.
127:6.14 (1405.6) Jako dítě nashromáždil nesmírné množství znalostí; jako mladík tyto informace přebral, roztřídil a sladil; a nyní, jako muž tohoto světa, začíná toto intelektuální vlastnictví organizovat pro využití ve svém nadcházejícím učení, pomáhání a službě v zájmu svých smrtelných druhů na tomto světě a na všech ostatních obydlených sférách v celém vesmíru Nebadon.
127:6.15 (1405.7) Narodil se jako děťátko tohoto světa, prožil svůj dětský život a prošel postupnými stadii mládí a mladého mužství; nyní stojí na prahu plné dospělosti, bohatý zkušenostmi lidského života, naplněn znalostmi o lidské podstatě a plný pochopení pro slabosti lidské povahy. Stává se expertem božského umění v odhalování svého Rajského Otce smrtelným tvorům všech věků a epoch.
127:6.16 (1406.1) A nyní, jako zralý muž─dospělý člověk tohoto světa─se připravuje pokračovat ve své nejvyšší misi: odhalovat Boha lidem a přivést lidi k Bohu.
Kniha Urantia
Kapitola 128
128:0.1 (1407.1) KDYŽ JEŽÍŠ Nazaretský vstoupil do prvních let svého dospělého života, žil a vedl normální a obyčejný pozemský lidský život. Ježíš přišel na tento svět úplně stejným způsobem, jak přicházejí ostatní děti; on si nevybral své rodiče. On se rozhodl pro tento konkrétní svět jako planetu, na které uskuteční své sedmé a poslední poskytnutí sebe sama─převtělení se do podoby smrtelného těla, ale jinak se na tomto světě objevil přirozeným způsobem, vyrůstal jako dítě daného světa a čelil ránám osudu svého okolí úplně stejně, jak to dělají ostatní smrtelníci na tomto a na podobných světech.
128:0.2 (1407.2) Vždy mějte na paměti dvojí účel poskytnutí Michaela na Urantii:
128:0.3 (1407.3) 1. Projít zkušeností plnohodnotného života člověka ve smrtelném těle─završení jeho nadvlády v Nebadonu.
128:0.4 (1407.4) 2. Odhalení Vesmírného Otce smrtelným obyvatelům na světech času a prostoru a účinněji vést tyto stejné smrtelníky k lepšímu pochopení Vesmírného Otce.
128:0.5 (1407.5) Veškeré ostatní přínosy pro tvory a užitky pro vesmír byly náhodné a vedlejší těmto dvěma hlavním účelům jeho poskytnutí v podobě lidského těla.
128:1.1 (1407.6) S dosažením dospělosti začal Ježíš soustředěně a s plným vědomím završovat svůj úkol─získat hluboké poznání ze života v jeho nejnižší formě, ze života myslících tvorů, a tím nabýt konečné a plné právo neomezeně vládnout v jim vytvořeném vesmíru. Přistoupil k tomuto velikánskému úkolu s plným vědomím své dvojí podstaty. Ale on již účinně spojil tyto dvě podstaty v jednu─Ježíše Nazaretského.
128:1.2 (1407.7) Jóšua, syn Josefův, velmi dobře věděl, že je člověk, smrtelný člověk, zrozený ženou. Je to vidět na výběru jeho prvního jména, Syn Člověka. On byl skutečně tělem i krví a proto i nyní, kdy má svrchovanou moc nad osudy vesmírů, mezi mnoha zaslouženými tituly nosí stále jméno „Syn Člověka.“ Je doslova pravda to, že tvořivé Slovo Vesmírného Otce─Syn Tvořitel─byl „tělem a pobýval jako člověk na Urantii.“ On pracoval, unavil se, odpočíval a spal. Poznal hlad a ukojil ho jídlem; dostal žízeň a uhasil ji vodou. Poznal plnou škálu lidských pocitů a emocí; byl „zkoušen ve všech věcech stejně jako vy,“ a trpěl a zemřel.
128:1.3 (1407.8) Nabyl vědomosti, získal zkušenosti a sloučil je do moudrosti stejně, jak to dělají ostatní smrtelníci tohoto světa. Do svého křtu nevyužil nadpřirozenou sílu. Nepoužil žádný prostředek, který by nebyl součástí jeho lidských schopností jako syna Josefa a Marie.
128:1.4 (1408.1) Co se týče jeho vlastností předlidské existence, tak on se jich zbavil. Do doby, než začal svoji práci na veřejnosti jeho znalosti o lidech a událostech byly získány pouze jim samým. On byl opravdu člověkem mezi lidmi.
128:1.5 (1408.2) Věčná a povznášející je pravda: „Máme vznešeného vládce, který byl ve všech bodech prozkoušen a pokoušen stejně jako vy, jenomže bez hříchu.“ A poněvadž on sám trpěl, byl zkoušen a prozkoušen, je nadmíru schopen rozumět a pomáhat těm, kteří jsou zmateni a v tísni.
128:1.6 (1408.3) Nazaretský tesař si nyní plně uvědomoval práci, kterou měl před sebou, ale rozhodl se žít lidský život jeho přirozeným způsobem. A v některých případech je opravdu příkladem pro své smrtelné tvory, protože je zaznamenáno: „Uvažujte tak, jak Ježíš Kristus, který byl svojí podstatou Bohem a nepovažoval za zvláštní být roven Bohu. Ale on udělal ze sebe málo důležitého a vzal na sebe formu tvora, narodil se jako člověk. A tím, že se objevil v podobě člověka se ponížil a podstoupil smrt, dokonce smrt na kříži.“
128:1.7 (1408.4) Ježíš žil svůj smrtelný život úplně stejně tak, jak mohou prožít svůj život všichni ostatní lidé─on, „který se během života v těle tak často modlil a prosil a to se silným pohnutím a se slzami k Němu, který má schopnost spasit od všeho zla; a jeho modlitby byly účinné, protože věřil.“ Proto bylo nutné, aby byl ve všech ohledech takový, jako jeho bratři a mohl se tak stát jejich soucitným a citlivým vládcem.
128:1.8 (1408.5) O své lidské podstatě nikdy nezapochyboval; byla pro něho evidentní a vždy si ji uvědomoval. Ale pokud šlo o jeho božskou podstatu, tak tam byl vždy prostor pro pochybnosti a domněnky. Alespoň tomu tak bylo až do chvíle jeho křtu. Uvědomování si božskosti přicházelo pomalu a z lidského pohledu se jevilo jako přirozené evoluční odhalování.Toto odhalování a uvědomování si božskosti začalo v Jerusalemu když mu bylo necelých třináct let s prvním nadpřirozeným jevem, který zažil v jeho lidském životě; a tato zkušenost s uvědoměním si své božské podstaty byla završena v době jeho druhého nadpřirozeného zážitku v těle─příhoda při jeho křtu Janem v řece Jordán, což byla událost, která znamenala začátek jeho práce na veřejnosti a začátek jeho dráhy jako pastýře a učitele.
128:1.9 (1408.6) Mezi těmito dvěma nebeskými návštěvami, jedna se udála když měl třináct let a druhá při jeho křtu, se v životě tohoto převtěleného Syna Tvořitele nestalo nic nadpřirozeného, nebo nadlidského. Přesto toto betlémské děťátko, nazaretský hoch, mladík a muž, bylo ve skutečnosti převtělený Tvořitel vesmíru; ale on ani jednou nepoužil nic ze své moci, ani nevyužil rad nebeských osobností za celý svůj lidský život až do svého křtu Janem, s výjimkou svého strážného serafa. A my, kteří toto tvrdíme, víme o čem mluvíme.
128:1.10 (1408.7) A přesto, v průběhu všech těchto let svého života v těle byl opravdově božský. Ve skutečnosti to byl Syn Tvořitel Rajského Otce. Jakmile ohlásil svoji veřejnou dráhu, po technickém dokončení své ryze smrtelné zkušenosti pro dosažení svrchovanosti, neváhal veřejně přiznat, že je Synem Božím. Neváhal prohlásit: „Já jsem alfa a omega, začátek a konec, první a poslední.“ Nenamítal v pozdějších letech, když byl nazýván Hospodinem Slávy, Vládcem Vesmíru, Pánem Bohem, Svatým Izraele, Pánem všeho, naším Pánem a naším Bohem, Bohem s námi, majíc jméno nad každým jménem a na všech světech, Všemohoucností vesmíru, Univerzální Myslí tohoto tvoření, Tím, ve kterém jsou skryty všechny poklady moudrosti a vědění, plností Toho, který naplňuje všechno, věčným Slovem věčného Boha, Tím, který byl dříve než všechny věci a ve kterém všechny věci existují, Tvořitelem nebes a zemí, Udržovatelem vesmíru, Soudcem celé země, Dárcem věčného života, Opravdovým Pastýřem, Spasitelem světů a Vůdcem našeho spasení.
128:1.11 (1409.1) Nikdy neprotestoval proti žádnému z těchto titulů, které mu byly přisouzeny poté, kdy se vynořil ze svého ryze lidského života do pozdějšího období svého uvědomění si služby božskosti v podobě člověka a pro člověka a pro všechno lidstvo na tomto světě a pro všechny ostatní světy. Ježíš namítal pouze proti jednomu titulu, který mu byl přisuzován: když byl jednou nazván Immanuelem, jenom odpověděl: „Ne, to nejsem já, to je můj starší bratr.“
128:1.12 (1409.2) Vždy, také poté, když jeho život na zemi dostal mnohem větší smysl, se Ježíš ochotně podřizoval vůli nebeského Otce.
128:1.13 (1409.3) Po svém křtu nemyslel vůbec na význam zbožňování ze strany svých opravdových věřících a vděčných stoupenců. I tehdy, když bojoval s chudobou a těžce pracoval svýma rukama, aby zaopatřil nezbytné potřeby pro život své rodiny, jeho vědomí, že je Syn Boží sílilo; on věděl, že byl tvořitelem nebes a této dané země, na které nyní prožíval svoji lidskou existenci. A nespočet nebeských bytostí v celém velkém a Urantii pozorujícím vesmíru, rovněž vědělo, že tento muž z Nazaretu je jejich milovaným Vládcem a Tvořitelem-otcem. Nesmírné očekávání zachvátilo po dobu těchto let vesmír Nebadon; všechny nebeské zraky byl nepřetržitě zaměřeny na Urantii─na Palestinu.
128:1.14 (1409.4) V tomto roce Ježíš navštívil Jerusalem s Josefem za účelem oslav Paschi. Protože vzal Jakuba na vysvěcení do chrámu, považoval za svoji povinnost vzít i Josefa. Ježíš nikdy ani v nejmenším neupřednostňoval žádného člena své rodiny. Do Jerusalema šli s Josefem obvyklou cestou údolím Jordánu, ale do Nazaretu se vrátili východní jordánskou trasou, která vedla přes Amathus. Na cestě podél Jordánu vyprávěl Ježíš Josefovi příběhy ze židovské historie a na zpáteční cestě mu povídal o osudech slavných kmenů Rúbena, Gáda a Gileáda, které kdysi dávno pobývaly v těchto oblastech na východ od řeky.
128:1.15 (1409.5) Josef dal Ježíši mnoho důležitých otázek, týkajících se jeho životní mise, ale na většinu těchto dotazů Ježíš pouze odpověděl: „Můj čas ještě nepřišel.“ Nicméně, během těchto důvěrných rozhovorů padlo mnoho slov, na které si Josef vzpomněl v čase pohnutých událostí v následujících letech. Ježíš s Josefem strávili Paschu s jeho třemi přáteli v Betanii, jak bylo jeho zvykem při návštěvách těchto oslavných svátků.
128:2.1 (1409.6) Tento rok byl jeden z těch několika let, v průběhů kterých bratři a sestry Ježíše čelili zkouškám a strastem, které jsou příznačné pro problémy dospívání a přizpůsobování se životu dospělých. V této době měl Ježíš bratry a sestry ve věku od sedmi do osmnácti let a byl značně zaneprázdněn, aby jim pomáhal přizpůsobit se novému uvědomování si svých intelektuálních a emocionálních životů. Tak musel řešit problémy dospívání, jak se projevovaly v životech mladších bratrů a sester.
128:2.2 (1410.1) V tomto roce Šimon ukončil školu a začal pracovat s Ježíšovým přítelem z dětství a vždy připraveným ochráncem, kameníkem Jákobem. V důsledku několika rodinných porad bylo rozhodnuto, že by nebylo dobré, kdyby všichni chlapci pracovali jako tesaři. Předpokládali, že když budou mít v rodině rozdílná řemesla, že budou připraveni uzavřít smlouvy na výstavbu kompletních budov. A navíc, oni neměli všichni stálou práci, protože jen tři z nich pracovali na plný úvazek jako tesaři.
128:2.3 (1410.2) Ježíš pokračoval v tomto roce ve své práci na vybavenosti domů a výrobě nábytku, ale většinu svého času strávil v opravářské dílně pro karavany. Jakub se s ním v této činnosti začal střídat. Ve druhé polovině roku, když v okolí Nazaretu bylo málo tesařské práce, předal Ježíš vedení opravářské dílny Jakubovi a Josefa pověřil prací v jejich domácí dílně a sám odešel do Sepfóris pracovat u kováře. Šest měsíců pracoval se železem a získal velkou zkušenost a zručnost u kovadliny.
128:2.4 (1410.3) Předtím, než se rozhodl přijmout novou práci v Sepfóris, svolal Ježíš jednu ze svých pravidelných rodinných porad a slavnostně prohlásil Jakuba, kterému bylo nedávno osmnáct let, zastupující hlavou rodiny. Slíbil svému bratrovi vydatnou podporu a veškerou pomoc a od každého člena rodiny si vyžádal formální slib poslušnosti Jakubovi. Od toho dne Jakub převzal plnou odpovědnost za finanční podporu rodiny a Ježíš svůj týdenní výdělek dával svému bratrovi. Již nikdy nevzal Ježíš řízení rodiny z Jakubových rukou. Když pracoval v Sepfóris, mohl se vracet domů každou noc, kdyby to bylo nutné, ale on tam záměrně zůstával, vymlouvajíc se na počasí a na jiné příčiny, ale jeho hlavním důvodem byla snaha naučit Jakuba a Josefa nést odpovědnost za rodinu. Tímto začal pomalý proces odpoutávání své rodiny od sebe. Každou sobotu se Ježíš vracel do Nazaretu a někdy i v průběhu týdne, když to bylo nutné, aby viděl jak funguje jeho nový plán, aby dal rady a nabídl užitečné podněty.
128:2.5 (1410.4) Skutečnost, že po dobu šesti měsíců žil převážně v Sepfóris, poskytlo Ježíši novou příležitost lépe poznat pohanský postoj k životu. On tam pracoval s jinověrci, žil s jinověrci a využíval každý možný způsob k bedlivému a pečlivému zkoumání jejich životních návyků a myšlení.
128:2.6 (1410.5) Morální normy tohoto domovského města Heroda Antipy byly daleko pod úrovní dokonce i karavanního města Nazaret, takže po šestiměsíčním pobytu v Sepfóris nemusel Ježíš hledat důvody pro návrat do Nazaretu. Spolek, pro který Ježíš pracoval, se měl podílet na výstavbě veřejných staveb jak v Sepfóris, tak i v novém městě Tiberias a Ježíš nechtěl mít nic do činění s jakoukoliv prací pod dohledem Heroda Antipy. A byly tam ještě další příčiny, které podle názoru Ježíše, byly rozumným důvodem pro jeho návrat do Nazaretu. Když se vrátil do opravářské dílny nepřevzal znovu osobní vedení rodinných záležitostí. Pracoval společně s Jakubem v dílně a pokud to bylo jen možné, umožňoval mu v pokračování jeho dohledu nad rodinou. Jakubovo řízení rodinných výdajů a jeho spravování rozpočtu rodiny zůstalo nezměněno.
128:2.7 (1410.6) Právě díky takovému moudrému a promyšlenému plánování si Ježíš mohl připravovat cestu pro případné ukončení své aktivní účasti v záležitostech své rodiny. Když Jakub měl za sebou dva roky zkušenosti jako zastupující hlava rodiny─a dva roky předtím, než se (Jakub) oženil─spravování finančních prostředků domácnosti a všeobecné vedení rodiny bylo svěřeno Josefovi.
128:3.1 (1411.1) V tomto roce se finanční tlaky poněkud zmírnily, protože již pracovali čtyři členové rodiny. Miriam hodně vydělávala prodejem mléka a másla; Marta se stala zručnou tkadlenou. Byla splacena více než jedna třetina ceny za koupi opravářské dílny. Tato situace umožnila Ježíšovi přestat pracovat na tři týdny, aby mohl vzít Šimona do Jerusalema na oslavu Paschi a to bylo nejdelší období od smrti svého otce, během kterého nemusel každodenně pracovat.
128:3.2 (1411.2) Do Jerusalema šli přes Dekapolis, Pellu, Gerasu, Filadelfii, Chešbón a Jericho. Do Nazaretu se vraceli cestou podél pobřeží, prošli kolem města Lód, Jafa, Caesarea, potom okolo hory Karmel přišli do města Ptolemaios a pak do Nazaretu. Na této cestě se Ježíš dostatečně dobře seznámil s celou Palestinou na sever od Jerusalema.
128:3.3 (1411.3) Ve Filadelfii se Ježíš a Šimon seznámili s kupcem z Damašku, který si natolik oblíbil nazaretskou dvojici, že na ně naléhal, aby ho navštívili v jeho rezidenci v Jerusalemu. Když Šimon odešel do chrámu, Ježíš strávil svůj čas debatováním o světových záležitostech s tímto velmi vzdělaným a zcestovalým mužem. Tento kupec vlastnil přes čtyři tisíce karavanních velbloudů; jeho obchodní zájmy pokrývaly celý římský svět a nyní se chystal do Říma. Navrhl, aby Ježíš přišel do Damašku a zapojil se do jeho obchodu dovážení zboží z Orientu, ale Ježíš mu vysvětlil, že se ještě necítí oprávněn odejít tak daleko od své rodiny. Ale na zpáteční cestě domů hodně přemýšlel o těch vzdálených městech a ještě vzdálenějších zemích Západu a Východu, zemích o kterých tak často slyšel vyprávět karavanními cestujícími a průvodci.
128:3.4 (1411.4) Šimonovi se návštěva Jerusalema velmi líbila. Byl řádně přijat do společenství Izraele při paschální vysvěcení nových synů zákona. Když se Šimon účastnil paschálních obřadů, Ježíš se proplétal mezi davy návštěvníků a zapojoval se do mnoha zajímavých osobních debat s četnými jinověrci, kteří se obrátili na židovskou víru.
128:3.5 (1411.5) Snad nejpozoruhodnějším ze všech těchto setkáních bylo seznámení se s mladým Řekem, jménem Štěpán. Tento mladý muž poprvé navštívil Jerusalem a náhodou potkal Ježíše ve čtvrtek odpoledne paschálního týdne. Oba se procházeli kolem paláce Hasmonejců a prohlíželi si ho. Ježíš začal běžný hovor, výsledkem kterého byl oboustranný zájem, který vedl ke čtyřhodinovému rozhovoru o způsobu života, opravdovém Bohu a jeho uctívání. Na Štěpána Ježíšova slova silně zapůsobila a nikdy na ně nezapomněl.
128:3.6 (1411.6) A to byl stejný Štěpán, který později uvěřil v učení Ježíše a jehož odvaha při kázání tohoto raného evangelia byla příčinou jeho ukamenování rozběsněnými židy. Některá ze Štěpánových mimořádně odvážných prohlášeních svého pohledu na nové evangelium byla přímým důsledkem tohoto prvního rozhovoru s Ježíšem. Ale Štěpán nikdy ani v nejmenším netušil, že ten Galilejec, se kterým přibližně před patnácti lety debatoval, byl ten stejný člověk, kterého on prohlásil Spasitelem světa a pro kterého musel tak brzy zemřít a tak se stát prvním mučedníkem nově vznikající křesťanské víry. Když Štěpán zaplatil svým životem za svoji kritiku židovského chrámu a jeho tradičních obřadů, opodál stál jeden člověk jménem Saul, obyvatel města Tarsos. A když Saul viděl, jak tento Řek je schopen zemřít pro svoji víru, v jeho srdci se probudily pocity, které ho časem přivedly k přijetí tohoto učení, pro které Štěpán zemřel; později se stal energetickým a nezdolným Pavlem─filozofem křesťanského náboženství, ne-li jeho jediným zakladatelem.
128:3.7 (1412.1) Ráno v neděli po paschálním týdnu se Šimon a Ježíš vydali na zpáteční cestu do Nazaretu. Šimon nikdy nezapomněl to, co ho Ježíš na této cestě naučil. On vždy Ježíše miloval, ale nyní cítil, že začal poznávat svého otce-bratra. Na cestě krajinou a při přípravě jídel na okraji cesty vedli spolu mnoho upřímných rozhovorů. Domů dorazili ve čtvrtek v poledne a Šimon rodině vyprávěl své zážitky dlouho do noci.
128:3.8 (1412.2) Marie byla značně znepokojena slovy Šimona, že Ježíš strávil většinu času v Jerusalemu „setkáváním se s cizinci, hlavně ze vzdálených zemí.“ Ježíšova rodina nikdy nepochopila jeho velký zájem o lidi, jeho touhu se s nimi setkávat, dovídat se o jejich způsobu života a zjistit, o čem přemýšlejí.
128:3.9 (1412.3) Stále více a více byla nazaretská rodina svazována svými bezprostředními a lidskými problémy; málokdy se hovořilo o budoucí misi Ježíše a on se zřídkakdy zmínil o svém budoucím poslání. Jeho matka jen výjimečně přemýšlela o tom, že je zaslíbeným dítětem. Pomalu se vzdávala myšlenky, že Ježíšovi bylo souzeno vykonat nějakou misi na zemi. Avšak občas byla její víra vzkříšena, když se zamyslela a vzpomněla si na zjevení Gabriela před narozením dítěte.
128:4.1 (1412.4) Poslední čtyři měsíce tohoto roku strávil Ježíš v Damašku jako host kupce, se kterým se poprvé setkal ve Filadelfii na cestě do Jerusalema. Pověřenec tohoto kupce procházel Nazaretem, vyhledal Ježíše a doprovodil ho do Damašku. Tento kupec, poloviční Žid, přišel s návrhem, že věnuje mimořádnou sumu peněz na založení nábožensko-filozofické školy v Damašku. Měl v úmyslu vytvořit centrum vzdělávání, které by překonalo Alexandrii. A navrhl Ježíšovi, aby se ihned vydal na dlouhou cestu po světových vzdělávacích centrech, aby tam získal poznatky a pak se stal hlavou tohoto projektu. Toto bylo jedno z největších pokušeních, jakému kdy Ježíš musel čelit v průběhu své čistě lidské cesty.
128:4.2 (1412.5) Vzápětí tento kupec přivedl k Ježíši skupinu dvanácti kupců a bankéřů, kteří souhlasili s podporou vybudování této nové školy. Ježíš projevil hluboký zájem o tuto plánovanou školu, pomohl jim vytvořit její organizační systém, ale stále zdůrazňoval obavy, že jeho jiné a nejmenované, ale dřívější závazky, mu neumožní přijmout řízení takového náročného díla. Jeho případný mecenáš byl neústupný a spekulativně Ježíše zaměstnal ve svém domě jako překladatele, zatímco on, jeho žena a jejich synové a dcery se snažili přemluvit Ježíše, aby přijal tuto nabídnutou poctu. Ale on se ovlivnit nenechal. On dobře věděl, že jeho mise na zemi nebude podporována vzdělávacími institucemi; on věděl, že nesmí ani v nejmenší míře být zavázán a řízen „radami lidí“, bez ohledu na to, jak dobré jsou jejich úmysly.
128:4.3 (1412.6) Ten, koho odmítli náboženští vůdcové Jerusalema, dokonce i poté, když prokázal své schopnosti vůdce, byl uznán a přivítán jako hlavní učitel obchodníků a bankéřů Damašku a to vše tehdy, kdy byl bezvýznamným a neznámým tesařem z Nazaretu.
128:4.4 (1412.7) On se o této nabídce své rodině nikdy nezmínil a konec roku ho opět zastihl zpět v Nazaretu, vykonávajíc své denní povinnosti, jako kdyby nikdy nečelil pokušení lichotivých nabídek svých přátel v Damašku. Ani tito muži z Damašku nikdy nespojovali pozdějšího občana Kafarnaumu, který převrátil celé židovstvo naruby, s bývalým tesařem z Nazaretu, který se opovážil odmítnout poctu, kterou by mu mohlo zajistit jejich sloučené bohatství.
128:4.5 (1413.1) Ježíš nejdůmyslnějším způsobem a záměrně dokázal oddělit různé episody jeho života tak, aby v očích světa nebyly spojovány s činností jednoho jednotlivce. V následujících letech mnohokrát naslouchal vyprávění právě o tomto příběhu podivného Galilejce, který odmítl příležitost založit školu v Damašku, aby konkurovala Alexandrii.
128:4.6 (1413.2) Jeden důvod, který měl Ježíš na mysli, když se snažil oddělovat některé události svého pozemského života, byl zamezení vytvoření takové všestranné a velkolepé životní dráhy, která by mohla být příčinou toho, že následující generace by uctívaly učitele namísto naslouchání pravdě, kterou on žil a učil. Ježíš nechtěl o sobě vytvořit takovou proslulost, která by odvrátila pozornost od jeho učení. Velmi brzy poznal, že jeho stoupenci by byli v pokušení vytvořit o něm náboženství, které by se mohlo stát konkurentem evangelia království, které měl v úmyslu prohlásit světu. Proto se neustále snažil zatajit cokoliv během svého rušného života, co by podle jeho mínění mohlo posloužit lidskému sklonu povznést učitele namísto povznesení hlásání jeho učení.
128:4.7 (1413.3) Toto také vysvětluje, proč se nechal nazývat různými jmény v rozdílných obdobích svého rozmanitého života na zemi. A on rovněž nechtěl vytvářet nepřiměřený vliv na svoji rodinu či na ostatní lidi, aby tento vliv nebyl příčinou jejich víry v něho proti jejich skutečnému přesvědčení. On vždy odmítal přijmout nepatřičnou, nebo neúměrnou převahu nad lidskou myslí. On nechtěl, aby lidé v něho věřili, pokud jejich srdce byla hluchá k duchovním realitám, odhalených v jeho učeních.
128:4.8 (1413.4) Ke konci tohoto roku šlo všechno v nazaretské rodině celkem hladce. Děti vyrůstaly a Marie si začala zvykat na Ježíšovu nepřítomnost. Ten i nadále dával svůj výdělek Jakubovi na podporu rodiny a pro sebe si nechával jenom nepatrnou částku na své neodkladné výdaje.
128:4.9 (1413.5) Jak roky ubíhaly, bylo stále těžší si představit, že tento člověk je Synem Božím na zemi. Zdálo se, že se stal zcela obyčejným jedincem tohoto světa, člověkem mezi lidmi. A to tak bylo stanoveno jeho nebeským Otcem, aby jeho poskytnutí probíhalo právě tímto způsobem.
128:5.1 (1413.6) Pro Ježíše to byl první rok poměrné svobody od rodinných povinností, protože Jakub byl velmi úspěšný ve vedení domácnosti a Ježíš mu pomáhal radami a penězi.
128:5.2 (1413.7) V týdnu, který následoval po Paschi, přišel do Nazaretu mladý člověk z Alexandrie, aby zorganizoval setkání Ježíše se skupinou alexandrijských židů. Toto setkání se mělo uskutečnit později v tomto roce na nějakém místě na palestinském pobřeží. Shromáždění bylo stanoveno na polovinu června a Ježíš se vydal do Cesarei, aby se tam setkal s pěti prominentními alexandrijskými židy, kteří ho naléhavě prosili, aby se stal v jejich městě náboženským učitelem a jako lákadlo mu nabídli začít v pozici asistenta chazana v jejich hlavní synagoze.
128:5.3 (1414.1) Mluvčí této komise vysvětlil Ježíši, že Alexandrie je předurčena stát se celosvětovým centrem židovské kultury; že helénistický trend židovství prakticky vytěsnil babylonskou školu myšlení. Připomněli Ježíšovi hrozivé hřmění vzpoury v Jerusalemu a po celé Palestině a ujistili ho, že každé povstání palestinských židů se bude rovnat národní sebevraždě, že železná ruka Říma potlačí vzpouru během tří měsíců a že Jerusalem bude zničen a chrám zbourán a nezůstane z něho kámen na kameni.
128:5.4 (1414.2) Ježíš si vyposlechl všechno, co mu chtěli říci, poděkoval jim za jejich důvěru a odmítnutí odejít do Alexandrie vysvětlil v podstatě těmito slovy: „Můj čas ještě nepřišel.“ Byli uvedeni do rozpaků jeho zjevným nezájmem o poctu, kterou se mu snažili nabídnout. Než Ježíše opustili, věnovali mu měšec s penězi na znamení úcty jeho alexandrijských přátel a jako náhradu za čas a výdaje, spojené s jeho příchodem do Cesarei na setkání s nimi. Ale on peníze také odmítl a řekl: „Rodina Josefa nikdy nepřijala almužnu a my nemůže jíst cizí chléb, pokud moje ruce jsou silné a moji bratři mohou pracovat.“
128:5.5 (1414.3) Jeho přátelé z Egypta odpluli domů a v následující letech, když slyšeli zvěsti o staviteli lodí z Kafarnaumu, který působil takový rozruch v Palestině, jen málo z nich si domyslilo, že on je vyrostlým děťátkem z Betléma a tím stejným podivně jednajícím Galilejcem, který bez dlouhých slov odmítl pozvání stát se velkým učitelem v Alexandrii.
128:5.6 (1414.4) Ježíš se vrátil do Nazaretu. Druhá polovina tohoto roku byla nejklidnějším obdobím v celém jeho pozemském životě. Užíval si tento dočasný oddych od svých obvyklých aktivit řešení problémů a překonávání potíží. Hodně rozmlouval se svým nebeským Otcem a udělal nesmírný pokrok v ovládání své lidské mysli.
128:5.7 (1414.5) Ale lidské záležitosti na světech času a prostoru neprobíhají v klidu dlouhou dobu. V prosinci měl s Ježíšem důvěrný rozhovor Jakub a sdělil mu, že silně miluje Estu, mladou ženu z Nazaretu a že by se chtěli časem vzít, jestli by to bylo možné. Jakub se odvolával na skutečnost, že Josef bude mít brzy osmnáct let a že to bude pro něho dobrá zkušenost mít příležitost stát se zastupující hlavou rodiny. Ježíš dal souhlas s tím, že Jakub se bude moci oženit za dva roky za předpokladu, že důkladně připraví Josefa na převzetí vedení rodiny.
128:5.8 (1414.6) A nyní se začaly dít události─manželství visela ve vzduchu. Úspěch Jakuba, který si zajistil souhlas Ježíše ke svému manželství, povzbudil Miriam k tomu, aby také přišla za Ježíšem se svými plány. Jákob, mladý kameník a kdysi samozvaný obránce Ježíše, nyní obchodní společník Jakuba a Josefa, se již dlouho usiloval o ruku Miriam a souhlas k manželství. Když Miriam předložila své plány před Ježíše, nařídil, aby Jákob k němu přišel a oficiálně o ni požádal a přislíbil své požehnání pro jejich manželství, hned jak bude vidět, že Marta je schopna převzít povinnosti jako nejstarší dcera.
128:5.9 (1414.7) Když Ježíš pobýval doma, pokračoval třikrát týdně po večerech v učení své rodiny, o sobotách v synagoze často četl Spisy, doprovázen svojí matkou, učil děti a v celku žil a choval se jako důstojný a řádný občan Nazaretu ve společenství Izraele.
128:6.1 (1415.1) Tento rok všichni členové nazaretské rodiny začali v dobrém zdraví a v průběhu roku všechny děti zakončily běžné vzdělání, s výjimkou toho, že Marta musela ještě trochu pracovat s Rút.
128:6.2 (1415.2) Ježíš byl jedním z nejzdravějších, nejzdatnějších a nejkultivovanějších představitelů mužství, jaký se kdy objevil na zemi od dob Adama. Jeho fyzický rozvoj byl dokonalý. Jeho mysl byla aktivní, dychtivá a bystrá─ve srovnání s průměrnou mentalitou jeho současníků se vyvinula do gigantických rozměrů─a jeho duch byl opravdu lidsky božský.
128:6.3 (1415.3) Rodinné finance byly v nejlepším stavu od ztráty Josefova majetku. Byla zaplacena poslední platba na karavanní opravářské dílně; nikomu nic nedlužili a poprvé za mnoho let měli nějaké finanční prostředky do budoucna. V důsledku toho a také proto, že vzal své ostatní starší bratry do Jerusalema na jejich první paschální obřady, rozhodl se Ježíš vzít Judu (ten právě ukončil školu v synagoze) na jeho první návštěvu chrámu.
128:6.4 (1415.4) Do Jerusalema a zpět šli stejnou cestou, údolím Jordánu, poněvadž Ježíš se obával potíží, kdyby vzal svého mladého bratra cestou přes Samaří. Již v Nazaretu se Juda několikrát dostal do menších potíží kvůli své unáhlené povaze a svým silným patriotickým postojům.
128:6.5 (1415.5) Dorazili do Jerusalema v pravý čas a nejdříve se vydali do chrámu a pohled na něj rozrušil a otřásl Judou do hloubky jeho duše ve chvíli, když náhodou potkali Lazara z Betanie. Zatímco Ježíš rozmlouval s Lazarem a snažili se domluvit na společné oslavě Paschi, Juda způsobil pro ně všechny vážné potíže. Blízko nich stál římský strážce, který udělal nějaké nevhodné poznámky na kolem procházející židovskou dívku. Juda vzplanul prudkým rozhořčením a neudržel se nevyjádřit svůj nesouhlas s takovou neslušností přímo v doslechu vojáka. V té době římští legionáři byli velmi citliví na jakýkoliv projev neúcty ze strany židů; tudíž stráž Judu okamžitě zatkla. To však bylo příliš pro mladého patriota a než mu Ježíš mohl dát pohledem varovné znamení, velmi výřečným způsobem projevil potlačované protiřímské pocity, což udělalo špatnou situaci ještě horší. Juda, s Ježíšem po svém boku, byl odveden do vojenského vězení.
128:6.6 (1415.6) Ježíš se snažil získat buď okamžité slyšení pro Judu, nebo jeho propuštění, aby mohl být přítomen ten večer paschálnímu obřadu, ale ve své snaze neuspěl. A protože příští den byl dnem „svatého setkání“ v Jerusalemu, ani Římané si netroufali vznést obvinění proti Židovi. Proto Juda zůstal ve vězení až do rána druhého dne po svém zatčení a Ježíš tam zůstal s ním. Nebyli přítomni v chrámu při obřadu přijímání synů zákona do plnohodnotného občanství Izraele. Juda prodělal tento obřad až za několik let, kdy byl opět v Jerusalemu v době Paschi v souvislosti s jeho propagační prací v zájmu zélótů─patriotické organizace, ke které náležel a byl jejím aktivním členem.
128:6.7 (1415.7) Po dvou dnech, strávených ve vězení, Ježíš to ráno v zastoupení Judy předstoupil před vojenského soudce. Ježíš se omluvil za chování svého mladšího bratra a ještě vysvětlil rozvážnými slovy provokativní povahu příhody, která vedla k uvěznění jeho bratra. Ježíš vyložil tu situaci tak, že soudce vyslovil názor, že mladý Žid mohl mít možná důvod pro svůj unáhlený výboj citů. Juda dostal od něj varování, aby se příště zdržel takových unáhlených projevů a když je propouštěl, Ježíšovi řekl: „ Dávej dobrý pozor na toho chlapce, on je schopen vám všem způsobit velké potíže.“ A římský soudce měl pravdu. Juda Ježíšovi působil značné potíže a pokaždé ta potíž měla tuto stejnou povahu─střety s občanskou zákonnou mocí kvůli svým bezmyšlenkovitým a pošetilým výbuchům.
128:6.8 (1416.1) Na noc šel Ježíš s Judou do Betanie, kde museli vysvětlovat, proč nepřišli na paschální večeři a následující den se vydali na zpáteční cestu do Nazaretu. Ježíš neřekl rodině o uvěznění svého mladšího bratra v Jerusalemu, ale měl dlouhý rozhovor s Judou o této příhodě asi tři týdny po jejich návratu. Po tomto rozhovoru s Ježíšem Juda sám řekl rodině o tom, co se v Jerusalemu stalo. Nikdy nezapomněl na trpělivost a shovívavost svého bratra-otce během celé této svízelné zkušenosti.
128:6.9 (1416.2) To byla poslední Pascha, kterou Ježíš absolvoval se členem své vlastní rodiny. Vzrůstající měrou se Syn Člověka odpoutával od těsného spojení se svými rodnými.
128:6.10 (1416.3) V tomto roce bylo období jeho hluboké meditace často narušeno Rút a jejími kamarády. A Ježíš byl vždy svolný odložit rozjímání o své budoucí práci pro svět a vesmír, aby se mohl podílet na dětské radosti a mladické veselosti s těmito chlapci a děvčaty, kteří se nikdy neunavili nasloucháním Ježíšových zkušeností z jeho jednotlivých cest do Jerusalemu. Moc se jim také líbilo jeho vypravování o zvířatech a přírodě.
128:6.11 (1416.4) Děti byly vždy vítanými hosty v opravářské dílně. Ježíš jim vedle dílny připravil písek, špalky a kameny a houfy dětí se tam shlukly a bavily se. Když je hry unavily, ti nebojácnější nakoukly do dílny a když její majitel neměl toho moc na práci, odvážily se jít za ním a říct: „Strýčku Jóšua, pojď za námi ven a pověz nám zajímavý příběh.“ Potom ho táhli za ruce ven dokud se neposadil na oblíbený kámen na rohu dílny a děti udělaly kolem něho polokruh. A jak tito maličcí měli rádi svého strýčka Jóšuju! Učili se smát a smát se od duše. Obvykle jeden, nebo dva ti nejmenší si mu sedli na kolena a odtud se v úžase dívali na jeho výrazové rysy při vyprávění svých příběhů. Děti Ježíše milovaly a Ježíš miloval děti.
128:6.12 (1416.5) Pro jeho přátele bylo obtížné pochopit rozsah jeho intelektuálních aktivit, jak mohl tak náhle a úplně přejít od vážných diskuzí o politice, filozofii, nebo náboženství k bezstarostným a radostným hrátkám této drobotiny, kterým bylo od pěti do deseti let. Jak jeho bratři a sestry vyrůstali, jak získal pro sebe více volného času a než přišly vnoučata, věnoval velkou pozornost těmto maličkým. Ale nežil na zemi dostatečně dlouho, aby si svých vnoučat moc užil.
128:7.1 (1416.6) Na počátku tohoto roku si Ježíš Nazaretský silně uvědomil, že má obrovskou potenciální moc. Ale současně byl pevně přesvědčen, že tuto moc nemůže využívat jeho osobnost jako Syna Člověka, alespoň do té doby, než přijde jeho čas.
128:7.2 (1417.1) V této době hodně přemýšlel, ale velmi málo mluvil o svém vztahu se svým nebeským Otcem. A výsledkem všeho jeho přemýšlení byla slova, pronesena jednou v jeho modlitbě na vrcholu kopce: „Bez ohledu na to, kdo jsem a jakou moc mohu či nemusím mít, vždy jsem byl a vždy budu podřízen vůli mého Rajského Otce.“ A přesto, když tento člověk šel po Nazaretu do práce a z práce, „byly v něm ukryty všechny pokladnice moudrosti a vědění“, což se ve skutečnosti doslova vztahovalo na celý rozlehlý vesmír.
128:7.3 (1417.2) Po celý tento rok rodinné záležitosti šly hladce, s výjimkou Judy. V průběhu mnoha let měl Jakub potíže se svým bratrem, který si nechtěl najít nějaké řemeslo a pracovat a vůbec nepřispíval do rodinného rozpočtu. Ačkoliv žil doma, odmítal se podílet na udržování rodiny.
128:7.4 (1417.3) Ježíš byl mírným člověkem a znovu a znovu býval vyvedený z míry agresivním jednáním Judy a jeho patriotickými výlevy. Jakub a Josef chtěli, aby opustil dům, ale Ježíš nesouhlasil. Pokaždé, když jim již docházela trpělivost, Ježíš pouze nabádal: „Buďte trpěliví. Buďte uvážliví ve vašem soudu a dávejte příklad svým životem, aby váš mladší bratr mohl nejdříve vidět tu lepší cestu a potom ji přirozeně následovat.“ Moudré a láskyplné rady Ježíše zabránily rozvratu v rodině; ta zůstala pohromadě. Ale Juda se zklidnil a přišel k rozumu až se oženil.
128:7.5 (1417.4) Marie málokdy mluvila o budoucí misi Ježíše. Kdykoliv na toto přišla řeč, Ježíš jenom odpověděl: „Můj čas ještě nepřišel.“ Ježíš již téměř dokončil obtížný úkol naučit svoji rodinu žít nezávisle na bezprostřední přítomnosti své osobnosti. Rychle se připravoval na ten den, kdy opustí natrvalo tento nazaretský dům a začne aktivnější přípravu pro skutečnou službu lidem.
128:7.6 (1417.5) Nikdy nezapomínejte na to, že hlavním posláním Ježíše v jeho sedmém poskytnutí bylo získání zkušenosti tvora, dosažení absolutní moci v Nebadonu. A při nabírání těchto zkušeností svrchovaně odhaloval Rajského Otce na Urantii a svému celému lokálnímu vesmíru. Vedle těchto záměrů se neplánovitě pustil do vyřešení komplikovaných záležitostí této planety, které byly spojeny se vzpourou Lucifera.
128:7.7 (1417.6) V tomto roce měl Ježíš mnohem více volného času než obvykle a věnoval se hodně zaučování Jakuba do vedení opravářské dílny a Josefa do řízení rodinných záležitostí. Marie cítila, že se je chystá opustit. Ale kam půjde? Co bude dělat? Ona se již téměř vzdala myšlenky, že Ježíš je Mesiáš. Ona mu nerozuměla; ona prostě nebyla schopna svého prvorozeného syna pochopit.
128:7.8 (1417.7) Během tohoto roku Ježíš strávil spoustu času s jednotlivými členy své rodiny. Bral je na dlouhé a časté procházky do kopců a po krajině. Před sklizní vzal Judu na farmu svého strýce jižně od Nazaretu, ale Juda tam po sklizni dlouho nezůstal. Utekl odtamtud a Šimon ho našel u rybářů u jezera. Když ho přivedl domů, Ježíš si s tímto utečencem důkladně promluvil a protože ten se chtěl stát rybářem, vzal ho do Magdaly a svěřil do péče svého příbuzného, který byl rybářem; a od té doby Juda pracoval dobře a pravidelně až do svého manželství a jako rybář pracoval i potom.
128:7.9 (1418.1) Konečně přišel den, kdy všichni bratři měli vybraná povolání a našli si svá místa v životě. Vše bylo připraveno pro to, aby Ježíš odešel z domu.
128:7.10 (1418.2) V listopadu byla dvojitá svatba. Jakub a Esta a Miriam a Jákob se vzali. Byla to opravdu radostná událost. Také Marie byla opět jednou šťastna, kromě těch momentů, kdy si uvědomila, že se Ježíš chystá odejít. Trpěla pod těžkým břemenem velké nejistoty. Kdyby aspoň Ježíš se s ní posadil a o všem si spolu otevřeně promluvili tak, jak to dělával, když byl chlapec, ale on byl zásadově nesdílný; o své budoucnosti hluboce mlčel.
128:7.11 (1418.3) Jakub a jeho nevěsta Esta se nastěhovali do pěkného malého domku na západní straně města, který dostali darem od jejího otce. Ačkoliv Jakub i nadále podporoval rodinu své matky, jeho příspěvek byl snížen na polovinu kvůli jeho manželství a Josef byl formálně jmenován Ježíšem hlavou rodiny. Juda nyní pravidelně posílal každý měsíc svůj podíl na podporu rodiny. Svatby Jakuba a Miriam měly velmi prospěšný vliv na Judu a když den po dvojité svatbě odcházel zpět ke svému rybářskému řemeslu, ujistil Josefa, že se na něho může spolehnout, protože „budu plnit všechny mé povinnosti a když bude potřeba, tak i více.“ A svůj slib dodržel.
128:7.12 (1418.4) Miriam žila v domě Jákoba, který sousedil s Marií. V té době Jákob starší již ležel v zemi vedle svých předků. Místo Miriam v rodině převzala Marta a ke konci roku přeorganizovaná rodina opět fungovala hladce.
128:7.13 (1418.5) Následující den po této dvojité svatbě měl Ježíš důležitý rozhovor s Jakubem. Jakubovi důvěrně řekl, že se chystá odejít z domu. Předal mu všechna práva na opravářskou dílnu, oficiálně a závazně se vzdal funkce hlavy rodiny otce Josefa a velmi dojemně ustanovil svého bratra Jakuba „hlavou a ochráncem rodiny mého otce.“ Sepsali a oba podepsali důvěrnou dohodu, ve které bylo stanoveno, že v oplátku za darovanou opravářskou dílnu Jakub od dnešního dne přebírá plnou odpovědnost za finanční záležitosti rodiny, čímž zbavuje Ježíše všech povinností v těchto otázkách. Po podepsání smlouvy, poté, až upravili současný rozpočet rodiny tak, aby výdaje byly pokryty bez příspěvků od Ježíše, Ježíš Jakubovi řekl: „Ale, synu můj, já ti budu i nadále posílat něco každý měsíc do doby, dokud nepřijde můj čas, ale to, co ti pošlu, použiješ podle okolností. Využívej moje peníze na rodinné nezbytnosti, nebo radosti, tak, jak sám uznáš za vhodné. Použij je v případě nemoci, nebo je využij v neočekávaných nehodách, které mohou postihnout kteréhokoliv člena rodiny.“
128:7.14 (1418.6) Tak Ježíš připravil vše pro to, aby vstoupil do druhého období svého dospělého života, které prožil mimo rodinu, předtím, než začal na veřejnosti vykonávat dílo svého Otce.
Kniha Urantia
Kapitola 129
129:0.1 (1419.1) JEŽÍŠ se nyní úplně a definitivně vyloučil z řízení domácích záležitostí nazaretské rodiny a z bezprostředního vedení jednotlivých členů. Až do svého křtu pokračoval přispívat do rodinného rozpočtu a živě se osobně zajímal o duchovní život všech svých bratrů a sester. A vždy byl připraven udělat vše, co bylo lidsky možné, pro útěchu a radost své ovdovělé matky.
129:0.2 (1419.2) Nyní Syn Člověka udělal všechny nezbytné přípravy k tomu, aby navždy opustil svoji nazaretskou rodinu; a to nebylo pro něho snadné. Ježíš přirozeně miloval své rodné; on miloval svoji rodinu a tento přirozený cit byl nesmírně umocněn jeho mimořádnou oddaností k nim. Čím více se poskytujeme našim blízkým, tím více je začínáme milovat; a poněvadž Ježíš se oddal plně své rodině, miloval je velkou a vřelou láskou.
129:0.3 (1419.3) Postupně celá rodina pochopila, že se je Ježíš chystá opustit. Smutek z očekávaného rozdělení byl zmírněn pouze tím pozvolným postupem, kterým je připravoval na oznámení svého zamýšleného odchodu. Po dobu více než čtyř let viděli, že se připravuje k tomuto konečnému odloučení.
129:1.1 (1419.4) V lednu tohoto roku, 21. roku n.l., v deštivém ránu, bez jakýchkoliv formalit, se Ježíš rozloučil se svojí rodinou s pouhým vysvětlením, že odchází do Tiberias a potom hodlá navštívit další města kolem Galilejského moře. A tak od nich odešel a již nikdy se nevrátil v lůno rodiny.
129:1.2 (1419.5) V Tiberias, v novém městě, které mělo brzy nahradit Sepfóris jako hlavní město Galileje, strávil jeden týden. Poněvadž tam našel málo zajímavého, pokračoval přes Magdalu a Betsaidu do Kafarnaumu, kde se zastavil, aby navštívil přítele svého otce, Zebedea. Jeho synové byli rybáři a on sám byl stavitelem lodí. Ježíš Nazaretský byl odborníkem v navrhování a stavění lodí, on byl mistrem v práci se dřevem a Zebedeus již dlouho věděl o zručnosti nazaretského řemeslníka. Již dlouhou dobu Zebedeus přemýšlel nad tím, jak zdokonalit lodě; nyní vyložil své plány Ježíšovi a nabídl hostujícímu tesaři, aby se k němu v tomto podnikání přidal a Ježíš ihned souhlasil.
129:1.3 (1419.6) Ježíš pracoval se Zebedeem pouze něco málo přes rok, ale během té doby vytvořil nový tvar lodě a zavedl zcela nové metody stavění lodí. Díky dokonalejší technologii a vylepšeným metodám napařování prken Ježíš a Zebedeus začali stavět lodě s mnohem kvalitnější konstrukcí, což byla plavidla daleko bezpečnější pro plachtění na jezeře, než byly starší typy. Po několik let měl Zebedeus více práce stavěním těchto nově tvarovaných lodí, než mohla jeho malá dílna zvládnout; během necelých pěti let prakticky všechna plavidla na jezeře byla postavena v dílně Zebedea v Kafarnaumu. Ježíš se stal pro všechny galilejské rybáře dobře známým konstruktérem nových lodí.
129:1.4 (1420.1) Zebedeus byl středně bohatým mužem, jeho výrobna lodí byla na jezeře jižně od Kafarnaumu a jeho dům stál na břehu nedaleko od rybářského centra Betsaidy. Ježíš zůstal v Kafarnaumu něco málo přes rok a po tu dobu žil v domě Zebedea. On již dlouho na tomto světě pracoval sám, to znamená bez otce, a proto si velmi užíval toto období práce s otcem-partnerem.
129:1.5 (1420.2) Žena Zebedea, Salome, byla příbuznou Annáše, který ve své době byl veleknězem v Jerusalemu a zbaven funkce byl teprve před osmy lety, ale ještě nyní byl nejvlivnějším členem ve skupině saduceů. Salome se stala velkou obdivovatelkou Ježíše. Milovala ho tak, jak milovala své vlastní syny─Jakuba, Jana a Davida, zatímco její čtyři dcery se dívaly na Ježíše jako na svého staršího bratra. Ježíš často chodil s Jakubem, Janem a Davidem rybařit a oni zjistili, že byl zkušeným rybářem, stejně jako odborníkem na stavění lodí.
129:1.6 (1420.3) Po celý tento rok posílal Ježíš každý měsíc peníze Jakubovi. Do Nazaretu se vrátil v říjnu na svatbu Marty a potom se tam přes dva roky neobjevil, až se vrátil krátce před dvojitou svatbou Šimona a Judy.
129:1.7 (1420.4) Během tohoto roku Ježíš stavěl lodě a pokračoval v pozorování života lidí na zemi. Často navštěvoval místní stanoviště karavan, protože Kafarnaum byl přímo na cestovní trase z Damašku na jih. V Kafarnaumu byla silná římská vojenská posádka a její velitel byl nežidovský věřící v Jahveho, „zbožný člověk“, jak židé byli zvyklí nazývat takové novověrce. Tento důstojník byl z bohaté římské rodiny a vzal na sebe úkol postavit v Kafarnaumu nádhernou synagogu, která byla předána židům krátce předtím, než Ježíš přišel pracovat a žít v rodině Zebedea. Ježíš v této nové synagoze vedl víc než polovinu bohoslužeb v tomto roce a někteří cestující karavan, kteří měli možnost navštívit synagogu, si ho pamatovali jako tesaře z Nazaretu.
129:1.8 (1420.5) Pokud se jednalo o placení daní, Ježíš se zaregistroval jako “odborný řemeslník z Kafarnaumu.“ Od toho dne do konce svého pozemského života byl znám jako obyvatel Kafarnaumu. Nikdy neuplatnil žádné jiné oficiální bydliště, ačkoliv, z různých důvodů, dovolil jiným mluvit o sobě jako o obyvateli Damašku, Betanie, Nazaretu a dokonce Alexandrie.
129:1.9 (1420.6) V kafarnaumské synagoze našel v knihovních truhlicích mnoho nových knih a nejméně pětkrát týdně trávil večery intenzivním studiem. Jeden večer věnoval společenskému životu se staršími lidmi a jeden večer strávil s mladými lidmi. V jeho osobnosti bylo něco okouzlujícího a inspirujícího co stále k němu přitahovalo mladé lidi. V jeho přítomnosti se cítili dobře a uvolněně. Možná jeho velký úspěch u mladých lidí spočíval v tom, že se vždy zajímal o to, co dělají a málokdy jim dával rady, pokud sami o to nepožádali.
129:1.10 (1420.7) Rodina Zebedea Ježíše téměř zbožňovala a nikdo z nich nikdy nevynechal večery otázek a odpovědí, které Ježíš vedl každý večer po večeři, předtím než odešel studovat do synagogy. Mládež ze sousedství také často přicházela na tato setkání po večeři. Na těchto malých shromážděních Ježíš dával různá a pokroková ponaučení, pokroková jen natolik, aby je mohli pochopit. Mluvil s nimi zcela otevřeně, vyjadřujíc své představy a ideály o politice, sociologii, vědě a filozofii, ale nikdy si nedovolil hovořit s autoritativní konečností, kromě toho, když mluvil o náboženství─vztahu člověka s Bohem.
129:1.11 (1421.1) Jednou za týden měl Ježíš setkání s celou domácností, dílnou a pomocníky na břehu, protože Zebedeus zaměstnával hodně pracovníků. A právě mezi těmito dělníky byl Ježíš poprvé nazván „Učitelem.“ Oni všichni ho milovali. On sám pracoval rád pro Zebedea v Kafarnaumu, ale chyběly mu malé děti, hrající se venku u tesařské dílny v Nazaretu.
129:1.12 (1421.2) Ze synů Zebedea Jakub se nejvíce zajímal o Ježíše jako učitele, jako filozofa. Jana nejvíce přitahovalo jeho náboženské učení a názory. David si ho vážil jako řemeslníka, ale jeho náboženským názorům a filozofickému učení nevěnoval velkou pozornost.
129:1.13 (1421.3) Často o sobotách si přišel poslechnout řeči Ježíše v synagoze jeho bratr Juda a pak zůstal, aby si s ním popovídal. A čím více Juda vídal svého nejstaršího bratra, tím více nabýval přesvědčení, že Ježíš je opravdu velkým člověkem.
129:1.14 (1421.4) V tomto roce Ježíš udělal velké pokroky ve vyšším zvládání své lidské mysli a dosáhl nových a vyšších úrovní vědomého spojení se svým vnitřním Ladičem Myšlení.
129:1.15 (1421.5) Toto byl poslední rok jeho usedlého života. Již nikdy pak Ježíš nestrávil celý rok na jednom místě, nebo s jedním úkolem. Dny jeho pozemské životní mise se rychle blížily. Období budoucí intenzivní aktivity byla nedaleko, ale již brzy mělo přijít a vstoupit mezi jeho jednoduchý, ale intenzivně aktivní život v minulosti a jeho ještě intenzivnější a namáhavější službu veřejnosti─období několika let značného cestování a vysoce různorodé osobní činnosti. Jeho příprava jako člověka tohoto světa musela být dokončena předtím, než vstoupí na dráhu učitele a kazatele jako zdokonalený Bůh-člověk božských a post-lidských stadií svého urantijského poskytnutí sebe sama.
129:2.1 (1421.6) V březnu 22. roku n.l. odešel Ježíš od Zebedea a z Kafarnaumu. Požádal o malou částku peněz na úhradu svých výdajů v Jerusalemu. Když pracoval pro Zebedea čerpal jen nevelkou sumu peněz, kterou každý měsíc posílal rodině do Nazaretu. Jeden měsíc přišel do Kafarnaumu Josef pro peníze, příští měsíc se zastavil v Kafarnaumu Juda, aby vzal od Ježíše peníze a přinesl je do Nazaretu. Rybářské středisko Judy bylo jen několik mílí jižně od Kafarnaumu.
129:2.2 (1421.7) Když se Ježíš loučil s rodinou Zebedea, dohodli se, že on zůstane v Jerusalemu až do Paschi a že se tam u příležitosti tohoto svátku všichni sejdou. Dokonce se domluvili, že společně stráví paschální slavnostní večeři. Všichni litovali, že je Ježíš opouští, především dcery Zebedea.
129:2.3 (1421.8) Než odešel z Kafarnaumu, Ježíš měl dlouhý rozhovor se svým novým přítelem a důvěrným kamarádem, Janem Zebedeem. Řekl Janovi, že má v úmyslu hodně cestovat do doby až „přijde můj čas“ a požádal Jana, aby místo něho posílal každý měsíc nějaké peníze jeho rodině v Nazaretu, dokud finanční prostředky, které mu náleží, nebudou vyčerpány. A Jan mu to slíbil těmito slovy: „Můj Učiteli, jdi a konej své povinnosti, dělej svoji práci ve světě; já tě zastoupím v této či jiných záležitostech a budu dohlížet na tvoji rodinu úplně stejně, jako bych se staral o svoji matku a pečoval o své vlastní bratry a sestry. Budu vyplácet tvé peníze, které můj otec má ve své zástavě tak jak jsi nařídil, jak to bude zapotřebí a když tvé peníze budou vyčerpány a jestli od tebe nedostanu další a jestli tvoje matka bude potřebovat, pak se s ní rozdělím o svůj vlastní příjem. Vydej se na svoji cestu v pokoji. Já tě zastoupím ve všech těchto záležitostech.“
129:2.4 (1422.1) Proto po odchodu Ježíše do Jerusalema si Jan promluvil se svým otcem Zebedeem o penězích, splatných Ježíšovi a byl překvapen o jak velkou sumu peněz se jednalo. Poněvadž Ježíš vložil tyto záležitosti naprosto do jejich rukou, rozhodli se, že nejlépe bude investovat tyto peníze do nemovitostí a použít zisk na podporu rodiny v Nazaretu; a protože Zebedeus věděl o malém domku v Kafarnaumu, který byl zadlužen a byl na prodej, poradil Janovi, aby tento dům koupil na úvěr za Ježíšovy peníze v jeho zastoupení. A Jan udělal, jak mu jeho otec poradil. Po dobu dvou let nájemné za tento dům bylo použito na hypotéku a to, povýšeno velkou částkou, kterou Ježíš brzy poslal Janovi pro potřeby rodiny, se téměř rovnalo dluhu na hypotéce; a Zebedeus dodal ten rozdíl, takže Jan zaplatil zůstatek dluhu když byl splatný, čímž získal vlastnické právo na tento dvoupokojový dům. Tímto způsobem se Ježíš stal majitelem domu v Kafarnaumu, ale nikdy se o tom nedozvěděl.
129:2.5 (1422.2) Když se nazaretská rodina dověděla o tom, že Ježíš odešel z Kafarnaumu a neznajíc nic o těchto finančních dohodách s Janem, mysleli si, že nastal čas obejít se bez další pomoci od Ježíše. Jakub si pamatoval svoji dohodu s Ježíšem a s pomocí svých bratrů ihned převzal plnou odpovědnost za zajištění rodiny.
129:2.6 (1422.3) Ale vraťme se zpět k Ježíši v Jerusalemu. Téměř dva měsíce trávil většinu svého času nasloucháním chrámových diskusí a občasnými návštěvami různých škol rabínů. Soboty většinou trávil v Betanii.
129:2.7 (1422.4) Ježíš si vzal sebou do Jerusalemu dopis od Salome, ženy Zebedea, ve kterém ho představuje bývalému veleknězi Annášovi jako “rovného vlastnímu synu.“ Annáš mu věnoval hodně času a osobně ho brával na návštěvy četných jerusalemských akademií, připravujících náboženské učitele. Ačkoliv si Ježíš tyto školy důsledně prohlédl a pozorně pozoroval jejich metody učení, nikdy veřejně nepoložil jedinou otázku. Přestože Annáš se díval na Ježíše jako na nádherného člověka, lámal si hlavu jak mu poradit. Uvědomoval si pošetilost navrhnout mu, aby se zapsal do některé z těchto škol v Jerusalemu jako student a na druhé straně dobře věděl, že Ježíš nikdy nezíská status oficiálního učitele, poněvadž nikdy nenabyl vzdělání v těchto školách.
129:2.8 (1422.5) Blížil se konec paschálního týdne a společně se zástupy poutníků ze všech konců světa přišel z Kafarnaumu do Jerusalema Zebedeus s celou svojí rodinou. Všichni zůstali v prostorném domě Annáše, kde oslavili Paschu jako jedna šťastná rodina.
129:2.9 (1422.6) Pře koncem tohoto paschálního týdne Ježíš náhodně potkal bohatého cestovatele a jeho syna, mladého muže přibližně sedmnáct let starého. Tito cestovatelé pocházeli z Indie a na své cestě do Říma a různých jiných míst Středomoří se rozhodli zastavit se v Jerusalemu v době Paschi v naději, že najdou někoho, kdo by se stal pro ně oba překladatelem a domácím učitelem pro syna. Otec trval na tom, aby Ježíš souhlasil cestovat společně s nimi. Ježíš mu řekl o své rodině a že by to nebylo od něj zrovna čestné odejít pryč na dobu téměř dvou let, během kterých by rodina mohla mít potíže. Načež mu tento cestoval z východu navrhl, že zaplatí Ježíšovi dopředu celoroční mzdu, takže bude moci svěřit tyto peníze svým přátelům, aby mohli podporovat jeho rodinu. A Ježíš souhlasil.
129:2.10 (1423.1) Ježíš tuto velkou sumu peněz předal Janovi, synu Zebedea. A vy již víte, jak Jan použil tyto peníze na zaplacení dluhu na domě v Kafarnaumu. Ježíš se s plnou důvěrou svěřil Zebedeovi o této cestě po Středomoří, ale přikázal mu, aby se o tom nikomu nezmiňoval, dokonce ani své rodině a po dobu téměř dvou let Zebedeus nikdy nikomu nic neřekl o tom, že ví, kde Ježíš je. Když se Ježíš vracel z tohoto putování, nazaretská rodina ho měla již za mrtvého. Pouze ujišťování Zebedea, který několikrát navštívil Nazaret se svým synem Janem, udržovalo naději v srdci Marie.
129:2.11 (1423.2) Během této doby se nazaretské rodině dařilo velmi dobře; Juda výrazně zvýšil svůj příspěvek a tuto dodatečnou částku platil až do svého sňatku. Přestože nepotřebovali téměř žádnou pomoc, pro Jana Zebedea se stalo zvykem, že každý měsíc přinesl dárky Marii a Rút, tak jak ho o to požádal Ježíš.
129:3.1 (1423.3) Celý dvacátý devátý rok života Ježíše byl stráven dokončováním putování po Středomoří. Hlavní události této cesty, v té míře, v jaké máme dovoleno odhalit tyto zkušenosti, jsou předmětem vyprávění v následujících kapitolách.
129:3.2 (1423.4) Po celou dobu tohoto putování římským světem byl Ježíš, z mnoha důvodů, znám jako damašský písař. V Korintu a jiných místech, na kterých se zastavil na zpáteční cestě, byl ale znám jako židovský domácí učitel.
129:3.3 (1423.5) Toto období v životě Ježíše bylo velmi rušné na události. Při svém putování se setkal s mnoha lidmi, ale tuto zkušenost z tohoto období svého života nikdy neodhalil žádnému členu své rodiny, ani žádnému z apoštolů. Ježíš prožil svůj život v těle a odešel z tohoto světa tak, že nikdo (kromě Zebedea z Betsaidy) nevěděl o tomto jeho velkém putování. Někteří z jeho přátel si mysleli, že se vrátil do Damašku, jiní si mysleli, že odešel do Indie. Jeho vlastní rodina se přikláněla k názoru, že byl v Alexandrii, protože věděli, že tam byl jednou pozván, aby se stal asistentem chazana.
129:3.4 (1423.6) Když se Ježíš vrátil do Palestiny, neudělal nic pro to, aby změnil názor jeho rodiny, že z Jerusalemu odešel do Alexandrie; i nadále je nechal myslet si, že celou tu dobu, kdy nebyl v Palestině, strávil v tom městě učenosti a kultury. Jenom Zebedeus, stavitel lodí z Betsaidy, znal pravdu, ale Zebedeus to nikomu neřekl.
129:3.5 (1423.7) Ve všech svých snahách rozluštit smysl života Ježíše na Urantii musíte mít na paměti motivy poskytnutí Michaela. Jestli chcete pochopit význam jeho mnoha, na první pohled zvláštních činů, musíte porozumět účelu jeho pobytu na vašem světě. Důsledně dbal na to, aby se jeho osobní život nestal předmětem přílišné a vše pohlcující pozornosti. Nechtěl mít mimořádný a podmanivý vliv na jiné lidi. Zaníceně se věnoval činnosti odhalování nebeského Otce svým smrtelným druhům a současně měl vznešený úkol prožít svůj pozemský život tak, aby se v průběhu celého tohoto života podřizoval vůli toho samého Rajského Otce.
129:3.6 (1424.1) Pro pochopení Ježíšova života na zemi bude také vždy nápomocné, jestliže všichni smrtelní studenti tohoto božského poskytnutí si budou pamatovat, že přestože žil tento život v převtělení na Urantii, prožil ho pro svůj celý vesmír. S tímto životem, který Ježíš prožil v těle smrtelné podstaty, bylo spojeno něco neobyčejného a inspirujícího pro každou jednotlivou obydlenou sféru v celém vesmíru Nebadon. To samé také platí pro všechny ty světy, které se staly obyvatelnými po jeho významném pobytu na Urantii. A to stejné bude platit pro všechny světy, které se mohou stát obyvatelnými tvory vlastní vůle v celé budoucí historii tohoto lokálního vesmíru.
129:3.7 (1424.2) Během putování po římském světě a díky získané zkušenosti za toto období Syn Člověka prakticky završil své vzdělání z přímého kontaktu s různými národy světa té doby a generace. V době svého návratu do Nazaretu získal prostřednictvím tohoto vzdělávacího cestování vcelku ucelenou představu o tom, jak žije a tvoří svůj osud člověk na Urantii.
129:3.8 (1424.3) Hlavním účelem této cesty kolem Středomořské kotliny bylo poznat lidi. Při svém putování se setkal a seznámil velmi blízce se stovkami různých lidí. Potkal a miloval všechny typy lidí, bohaté a chudé, vysoké a malé, černé a bílé, vzdělané a nevzdělané, kultivované a nekultivované, živočišné a duchovní, zbožné a bezbožné, morální a nemorální.
129:3.9 (1424.4) Na této cestě po Středomoří Ježíš udělal velké pokroky ve svém lidském úkolu ovládnout materiální a smrtelnou mysl a jeho vnitřní Ladič udělal obrovský progres v povznesení a oduševnění toho stejného lidského intelektu. Na konci tohoto putování Ježíš prakticky věděl, se vší lidskou jistotou, že je Božím Synem, Synem Tvořitelem Vesmírného Otce. Ladič byl stále více a více schopen přinést do mysli Syna Člověka nejasné vzpomínky na jeho Rajskou zkušenost ve spojení s jeho božským Otcem předtím, než vytvořil a spravoval tento lokální vesmír Nebadon. Tímto způsobem Ladič krůček po krůčku vnášel do lidského vědomí Ježíše tyto nutné vzpomínky na jeho předchozí a božskou existenci v různých epochách téměř nekonečné minulosti. Poslední událostí jeho před-lidského bytí, kterou mu připomněl Ladič, byla jeho porada na rozloučenou s Immanuelem Salvingstonským krátce předtím, než se vzdal vědomé osobnosti, aby započal inkarnaci na Urantii. A tento poslední zapamatovaný obraz z před-lidské existence se vyjevil jasně v Ježíšově vědomí v den, kdy ho Jan pokřtil v Jordánu.
129:4.1 (1424.5) Pro přihlížející nebeské inteligence lokálního vesmíru bylo putování Ježíše po Středomoří nejpoutavější ze všech Ježíšových pozemských zkušeností, alespoň za celý jeho život do chvíle jeho ukřižování a kruté smrti. Bylo to úchvatné období jeho osobní služby na rozdíl od blížící se epochy veřejné služby. Toto údobí bylo o to více zajímavější, protože v tu dobu byl stále tesař z Nazaretu, stavitel lodí z Kafarnaumu, písař z Damašku; byl stále Synem Člověka. Ještě úplně nedosáhl naprostého ovládání své lidské mysli; Ladič ne ještě zcela ovládl smrtelnou identitu a neudělal ji svojí neoddělitelnou součástí. Byl stále člověkem mezi lidmi.
129:4.2 (1425.1) V průběhu tohoto dvacátého devátého roku čistě náboženská zkušenost─osobní duchovní růst─Syna Člověka dosáhla téměř svého vrcholu. Tato zkušenost duchovního rozvoje byla nepřetržitým postupným růstem od chvíle příchodu jeho Ladiče Myšlení do dne završení a stvrzení tohoto přirozeného a normálního lidského vztahu mezi materiální myslí člověka a myslí, obdarovanou duchem─fenomén spojování těchto dvou myslí v jednu, zkušenost, kterou Syn Člověka, jako převtělený smrtelník tohoto světa, plně a trvale získal v den svého křtu v řece Jordán.
129:4.3 (1425.2) Ačkoliv v průběhu těchto let se zdálo, že Ježíš netrávil mnoho času navazováním přímého spojení s Rajským Otcem, stále více zdokonaloval účinné metody osobního spojení s přebývající v něm duchovní přítomností Rajského Otce. Žil opravdový život, plnohodnotný život a opravdu normální, přirozený a obyčejný život v těle. Z osobní zkušenosti poznal odpovídající realitu celé podstaty života lidských bytostí na materiálních světech času a prostoru.
129:4.4 (1425.3) Syn Člověka prožil celý ten široký okruh lidských emocí, od nejvyšší radosti po hluboký zármutek. Byl šťastným dítětem a měl ojedinělý smysl pro humor; současně byl „člověkem zármutku a poznal smutek.“ V duchovním smyslu prožil celý smrtelný život odspodu nahoru, od začátku do konce. Z materiálního pohledu se může zdát, že ve svém životě unikl sociálním krajnostem lidské existence, ale intelektuálně plně poznal veškerou a úplnou zkušenost lidského rodu.
129:4.5 (1425.4) Ježíš rozumí myšlenkám a pocitům, podnětům a impulsům evolučních a vzestupných smrtelníků obydlených světů, od narození do smrti. Prožil lidský život od počátků fyzické, intelektuální a duchovní individuálnosti jako kojenec, dítě, mladík a dospělý muž─dokonce poznal lidskou zkušenost smrti. On nejenom že prošel těmito obvyklými a přirozenými obdobími lidského intelektuálního a duchovního rozvoje, ale on také plně poznal ty vyšší a pokročilejší stadia sladění člověka s Ladičem, které jen málo smrtelníků na Urantii kdy dosáhne. A proto prožil celý život smrtelného člověka tak, jak je prožíván na vašem světě, ale také jak je prožíván na všech ostatních evolučních světech času a prostoru a dokonce na všech nejvyšších a nejvyvinutějších světech, ustálených ve světle a životě.
129:4.6 (1425.5) Přestože tento dokonalý život, který Ježíš prožil v podobě smrtelného těla, pravděpodobně nezískal plné a všeobecné uznání od jeho smrtelných druhů, kteří byli náhodou jeho současníci, ale život, který Ježíš prožil v lidském těle na Urantii získal plné a bezvýhradné uznání od Vesmírného Otce jako jedna a ta samá osobnost za jeden a ten samý život, úplnost odhalení věčného Boha smrtelnému člověku a představení zdokonalené lidské osobnosti ke spokojenosti Nekonečného Tvořitele.
129:4.7 (1425.6) A to byl jeho pravý a nejvyšší záměr. On nepřišel žít na Urantii jako dokonalý a důkladný příklad pro každé dítě či dospělého, každého muže či ženu, v tu dobu či každou jinou epochu. Pravdou je, že skutečně všichni můžeme v jeho plodném, bohatém, krásném a ušlechtilém životě nalézt mnoho, co je mimořádně příkladné, božsky inspirující, ale to je proto, že žil skutečný a opravdový lidský život. Ježíš nežil svůj život na zemi pro to, aby dal všem ostatním lidem vzor pro napodobování. Jeho život v těle byl naplněn tou stejnou milosrdnou péčí, která může být součástí života vás všech na zemi; a jak prožil svůj smrtelný život ve své době a jaký on byl, tak tím se stal příkladem pro nás všechny žít takto naše životy v naší době a takoví, jací jsme. Nemusíte se snažit žít jeho život, ale můžete se rozhodnout prožít svůj život zrovna tak a stejným způsobem, jakým on prožil svůj život. Ježíš možná není doslovným a důkladným příkladem pro všechny smrtelníky všech věků na všech světech tohoto lokálního vesmíru, ale je věčnou inspirací a průvodcem všech poutníků, směřujících k Ráji ze světů výchozího vzestupu přes vesmír vesmírů a přes Havonu do Ráje. Ježíš je novou a živou cestou od člověka k Bohu, od nedokonalého k dokonalému, od pozemského k nebeskému, od času k věčnosti.
129:4.8 (1426.1) Ke konci dvacátého devátého roku Ježíš Nazaretský prakticky završil život, požadovaný od smrtelných bytostí, existujících v těle. Přišel na zem v celé plnosti Boha, aby ho zjevil člověku; a nyní se stal téměř dokonalým člověkem, čekající na svůj čas začít ukazovat Boha. A toho všeho dosáhl předtím, než dosáhl třiceti let.
Kniha Urantia
Kapitola 130
130:0.1 (1427.1) PUTOVÁNÍ po římském světě zabrala velkou část dvacátého osmého a celý dvacátý devátý rok Ježíšova pozemského života. Ježíš a rodilí Indové─Gonod a jeho syn Ganid─vyšli z Jerusalema v neděli ráno, 26. dubna, roku 22 n.l. Svoje putování zakončili podle původního plánu a Ježíš se rozloučil s otcem a synem ve městě Charax na břehu Perského zálivu desátého dne prosince následujícího roku 23 n.l.
130:0.2 (1427.2) Z Jerusalema se vydali přes Jafu do Cesarei. V Cesarei nasedli na loď do Alexandrie. Z Alexandrie odpluli do Lasai na Krétě. Z Kréty pluli do Kartága se zastávkou v Kyréně. V Kartágu se nalodili na loď, plující do Neapole, zastavujíc se na Maltě, v Syrakúsách a v Messině. Z Neapole se vypravili do Capuy, odkud šli po Via Appia do Říma.
130:0.3 (1427.3) Po skončení pobytu v Římě se vydali po souši do Taranta, odkud odpluli do Atén v Řecku, zastavivši se v Nikopolu a v Korintu. Z Atén šli přes Tróju do Efesu. Z Efesu odpluli na Kypr se zastávkou na Rhodosu. Na Kypru zůstali delší dobu a čas tam trávili návštěvami různých míst a odpočinkem. Odtud odpluli do Antiochie v Sýrii. Z Antiochie odešli na jih do Sidónu a potom do Damašku. Z Damašku odcestovali s karavanou do Mezopotámie přes Thapsacus a Larissu. Nějaký čas strávili v Babylonu, navštívili Ur a jiná místa a potom se vydali do Susy. Ze Susy odešli do Charaxu, odkud Gonod a Ganid odcestovali do Indie.
130:0.4 (1427.4) Když Ježíš pracoval čtyři měsíce v Damašku, tak se tam naučil základy jazyka, kterým mluvili Gonod a Ganid. Pracoval tam usilovně na překladech z řečtiny do jednoho z indických jazyků a přitom mu pomáhal rodák z oblasti, kde žil Gonod.
130:0.5 (1427.5) Během tohoto putování po Středomoří Ježíš strávil každodenně přibližně půl dne učením Ganida a překládáním Gonodových obchodních jednáních a společenských setkáních. Zbytek každého dne, který měl pro sebe, věnoval blízkým osobním kontaktům se svými bližními, těm důvěrným stykům se smrtelníky tohoto světa, které byly tak charakteristické v jeho aktivitách během těchto let, bezprostředně předcházejících jeho veřejnou službu.
130:0.6 (1427.6) Z přímého pozorování a aktivního kontaktu se Ježíš obeznámil s vyšší úrovní materiálního a intelektuálního rozvoje civilizace Západu a Levanty; od Gonoda a jeho neobyčejně nadaného syna se hodně dozvěděl o civilizaci a kultuře Indie a Číny, protože Gonod sám, byl občanem Indie a třikrát navštívil dlouhodobě impérium žluté rasy.
130:0.7 (1427.7) Mladík Ganid se hodně od Ježíše naučil během tohoto dlouhého a důvěrného vztahu. Vznikl mezi nimi silný citový vztah a chlapcův otec se mnohokrát snažil přemluvit Ježíše, aby se s nimi vrátil do Indie, ale Ježíš to pokaždé odmítl s vysvětlením, že se musí vrátit ke své rodině v Palestině.
130:1.1 (1428.1) Během jejich pobytu v Jafě se Ježíš seznámil s Gadiahem, pelištejským překladatelem, který pracoval pro jednoho koželuha, jménem Šimon. Obchodní zmocněnci Gonoda dělali v Mezopotámii s tímto Šimonem velké obchody, proto Gonod a jeho syn si ho přáli navštívit na jejich cestě do Cesarei. Když pobývali v Jofě, Ježíš a Gadiah se stali vřelými přáteli. Tento mladý Pelištejec byl hledačem pravdy. Ježíš byl nositelem pravdy; on byl pravdou pro svoji generaci Urantie. Když se velký hledač pravdy a velký nositel pravdy setkají, výsledkem je velké a osvobozující osvícení, zrozené z poznání nové pravdy.
130:1.2 (1428.2) Jednoho dne po večeři se Ježíš a mladý Pelištejec procházeli po břehu moře a Gadiah, neznajíc, že tento „damašský písař“ je tak znalý hebrejské historie, ukázal Ježíšovi na přístaviště, ze kterého údajně Jonáš vyplul na svoji osudovou plavbu do Taršíše. A když skončil se svojí připomínkou, položil Ježíšovi tuto otázku: Myslíš si, že opravdu Jonáše spolkla velká ryba?“ Ježíš viděl, že tento historický příběh silně zapůsobil na tohoto mladého muže a že přemýšlení o něm v něm vytvořilo pošetilý pocit utíkat od svých povinností; Ježíš proto neřekl nic, co by náhle zničilo základy, které Gadiaha nyní motivovaly k praktickému životu. V odpovědi na tuto otázku Ježíš řekl: „ Můj příteli, my všichni jsme Jonášové , kteří žijí své životy v souladu s vůlí Boha a pokaždé, když se snažíme uniknout od současných povinností života a utíkáme ke vzdáleným pokušením, se tímto dostáváme pod přímé působení těch vlivů, které nejsou řízeny silami pravdy a čestnosti. Útěk před povinností znamená obětovat pravdu. Únik od služby světlu a životu může vést jenom k úzkostným rozporům se svéhlavými velrybami egoismu, které nakonec vedou do temnoty a smrti, pokud takoví Boha se zříkající Jonášové neobrátí své srdce, navzdory velkým hlubinám beznaděje, ke hledání Boha a jeho milosrdnosti. A když takové sklíčené duše upřímně hledají Boha─dychtí po pravdě a prahnou po spravedlnosti─není nic, co by je drželo v dalším zajetí. Bez ohledu na to, do jakých hlubin mohli spadnout, když hledají světlo celým svým srdcem, duch nebeského Pána Boha je vysvobodí z jejich zajetí; nešťastné okolnosti života je vyvrhnou na pevnou zem nových příležitostí pro obnovenou službu a moudřejší život.“
130:1.3 (1428.3) Gadiah byl silně dojat učením Ježíše a dlouho do noci si na břehu moře povídali a než odešli do svých pokojů, společně se pomodlili jeden za druhého. Toto byl ten samý Gadiah, který naslouchal pozdějšímu kázání Petra, stal se silným věřícím v Ježíše Nazaretského a měl památný spor s Petrem jednoho večera v domě Dorkase. A Gadiah sehrál důležitou roli v konečném rozhodnutí Šimona, bohatého obchodníka s kožešinami, přijmout křesťanství.
130:1.4 (1428.4) (Ve vyprávění o osobním jednání Ježíše se svými smrtelnými druhy na této cestě po Středomoří, my, v souladu s uděleným povolením, budeme překládat jeho slova volně do moderního jazyka, používaného na Urantii v době sestavování této knihy.)
130:1.5 (1429.1) Poslední setkání Ježíše s Gadiahem bylo spojeno s rozhovorem o dobru a zlu. Tento mladý Pelištejec se značně trápil pocitem bezpráví kvůli přítomnosti zla vedle dobra na tomto světě. Řekl: „Jak může Bůh, jestliže je nekonečně dobrý, nechat nás trpět neštěstím, které přináší zlo; ostatně, kdo vytváří zlo?“ V té době ještě mnoho lidí věřilo, že Bůh vytváří jak dobro, tak i zlo, ale Ježíš takto chybně nikdy neučil. V odpověď na tuto otázku Ježíš řekl: „Můj bratře, Bůh je láska; proto musí být dobrý a jeho dobrota je tak velká a opravdová, že nemůže obsahovat malé a nereálné věci zla. Bůh je tak pozitivně dobrý, že v něm není absolutně místo pro negativní zlo. Zlo je nevyspělá volba a bezmyšlenkovité chybné jednání těch, kteří vzdorují dobru, odmítají krásu a nevěří pravdě. Zlo je jenom nepřizpůsobená nevyzrálost, nebo rozvratný a narušující vliv ignorance. Zlo je neodvratná tma, která následuje po nerozumném odmítnutí světla. Zlo je to, co je temné a nepravdivé a co, když je vědomě přijato a úmyslně schvalováno, se stává hříchem.
130:1.6 (1429.2) Tím, že tě tvůj nebeský Otec obdařil schopností volby mezi pravdou a omylem, vytvořil negativní potenciál pozitivní cesty světla a života; ale takové omyly, svědčící o zlu, ve skutečnosti neexistují do té doby, dokud rozumový tvor je neprobudí k životu svojí vůlí, vybírajíc si chybný způsob života. A pak jsou později taková pochybení přeměněna v hřích vědomou a promyšlenou volbou takového zlovolného a vzpurného tvora. A to je to, proč náš nebeský Otec dovoluje, aby se dobro a zlo vzájemně doprovázely do konce života, stejně tak, jak příroda dovoluje, aby plevel rostl vedle pšenice až do sklizně.“ Gadiah byl plně uspokojen odpovědí Ježíše na jeho otázku poté, jak jejich následný rozhovor objasnil jeho mysli pravé významy těchto závažných výroků.
130:2.1 (1429.3) Ježíš a jeho přátelé zůstali v Cesarei déle než plánovali, protože hrozilo nebezpečí, že jedno z velkých kormidlujících pádel lodi, na které chtěli vyplout, se rozštípí. Kapitán se rozhodl zůstat v přístavu, dokud se nevyrobí nové pádlo. Protože bylo málo zručných tesařů pro tuto práci, Ježíš se nabídnul, že pomůže. Po večerech se Ježíš a jeho přátelé procházeli po obdivuhodné hradbě, která sloužila jako promenáda kolem přístavu. Ganida velmi zaujalo Ježíšovo vysvětlení vodního systému města a metody, pomocí které byly využity příliv a odliv pro spláchnutí ulic města a jeho stok. Hodně na tohoto indického mladíka zapůsobil chrám Augusta, situovaný na návrší a zvýrazněný kolosální sochou římského císaře. Na druhý den odpoledne jejich pobytu všichni tři navštívili představení v obrovském amfiteátru, který pojal dvacet tisíc diváků a večer shlédli v divadle řeckou hru. Pro Ganida to bylo první představení, které ve svém životě viděl a Ježíšovi o tom pokládal mnoho otázek. Na třetí den ráno vykonali oficiální návštěvu vládcova paláce, protože Cesarea byla hlavním městem Palestiny a rezidencí římského prokurátora.
130:2.2 (1429.4) V jejich zájezdním hostinci byl také ubytován kupec z Mongolska a protože tento obchodník z Dálného Východu uměl docela dobře řecky, Ježíš měl s ním několik dlouhých rozhovorů. Na tohoto muže udělala velký dojem Ježíšova filozofie života a nikdy nezapomněl jeho moudrých slov o „žití nebeským životem na zemi každodenní podřízeností se vůli nebeského Otce.“ Tento kupec byl taoistou a díky Ježíšovi se stal silným věřícím v doktrínu univerzálního Božstva. Po návratu do Mongolska začal učit tuto pokročilou pravdu své sousedy a obchodní společníky a přímým důsledkem těchto aktivit bylo to, že se jeho nejstarší syn rozhodl stát se taoistickým knězem. Tento mladý muž vyvíjel velké úsilí v zájmu pokročilé pravdy po celý svůj život a byl následován svým synem a vnukem, kteří také byli věrně oddaní učení o Jediném Bohu─Nejvyšším Vládci Nebes.
130:2.3 (1430.1) Ačkoliv východní větev rané křesťanské církve s centrem ve Filadelfii se věrněji držela učení Ježíše než tomu bylo u jejich jerusalemských bratří, bylo politováníhodné, že nikdo jako Petr nešel do Číny, nebo někdo jako Pavel neproniknul do Indie, kde duchovní půda byla tehdy tak vhodná pro zasetí semene nového evangelia království. Tato pravá učení Ježíše, tak jak byla zachována ve Filadelfii, by měla takovou bezprostřední a účinnou přitažlivost pro mysli duchovně hladových asijských národů, tak jak mělo kázání Petra a Pavla na Západě.
130:2.4 (1430.2) Jeden z mladých mužů, který jednoho dne s Ježíšem pracoval na výrobě kormidlujícího pádla, se začal velmi zajímat o slova, která čas od času Ježíš utrousil při práci v loděnici. Když se Ježíš zmínil o tom, že nebeský Bůh se zajímá o blaho svých dětí na zemi, tento mladý Řek Anaxand řekl: „Jestliže Bohové se o mne zajímají, proč potom neodstraní krutého a nespravedlivého mistra této dílny?“ Ježíšova odpověď ho ohromila: „Jelikož ty znáš cestu dobra a hodnotu spravedlnosti, možná Bohové přivedli tohoto chybujícího člověka do tvé blízkosti, abys ho mohl přivést na lepší cestu. Možná ty jsi tou solí, která udělá tohoto bratra příjemnějším pro všechny ostatní lidi; jestli si ovšem neztratil svoji chuť. Nyní tento člověk nad tebou vládne v tom smyslu, že jeho špatné způsoby na tebe působí nepříjemně. Proč neuplatnit svoji převahu nad zlem pomocí síly laskavosti a tak se stát pánem všech vašich vzájemných vztahů? Já tvrdím, že dobro v tobě může přemoci v něm zlo, jestliže dáš tomuto dobru opravdovou a živou možnost se projevit. Smrtelná existence nezná nic poutavějšího, než zakusit osvěžující radost člověka stát se ve svém materiálním životě partnerem duchovní energie a božské pravdy v jednom z těch zápasů s pochybením a zlem. Je to úžasná a transformující zkušenost stát se živým nositelem duchovního světla pro smrtelníka, nacházejícího se v duchovní temnotě. Jestliže si více obdařen pravdou než tento člověk, tak jeho nouze by měla být pro tebe výzvou. Určitě nejsi zbabělec, který by stál na břehu moře a díval se na člověka jak umírá, protože neumí plavat! Nakolik je cennější v temnotě potácející se duše tohoto člověka ve srovnání s topícím se jeho tělem ve vodě!“
130:2.5 (1430.3) Anaxand byl silně dojat Ježíšovými slovy. Vzápětí pověděl svému mistrovi co mu Ježíš řekl a ten večer za ním přišli s dotazem, jak dosáhnout klidu svých duší. A mnohem později, když poselství křesťanství bylo provoláno v Cesarei, oba tito muži, jeden Řek a druhý Říman, uvěřili v učení Filipa a stali se předními členy církve, kterou založil. Potom se tento mladý Řek stal sluhou římského setníka Kornélia, který se stal věřícím díky působení Petra. Anaxand pokračoval v nošení světla k těm, kteří zůstávali v temnotě, až do uvěznění Pavla v Cesarei, kdy nešťastnou náhodou zahynul při velkém vyvražďování dvaceti tisíc židů, když pomáhal trpícím a umírajícím lidem.
130:2.6 (1431.1) Ganid se v tuto dobu začal dovídat o tom, že jeho domácí učitel tráví svůj volný čas touto neobvyklou osobní službou lidem a tento mladý Ind se rozhodl zjistit motivy pro tyto neustálé aktivity. Zeptal se: „Proč se stále setkáváš s těmito cizími lidmi?“ Ježíš mu odpověděl: „Ganide, pro toho, kdo zná Boha, není žádný člověk cizí. Při hledání nebeského Otce zjistíš, že všichni lidé jsou tvoji bratři a zdá se to zvláštní, když člověk má osvěžující radost ze setkání s nově nalezeným bratrem? Seznámit se se společnými bratry a sestrami, poznat jejich problémy a naučit se je milovat, je nejvyšší zkušeností života.“
130:2.7 (1431.2) Tento rozhovor trval dlouho do noci a v jeho průběhu se mladík zeptal Ježíše, aby mu vysvětlil rozdíl mezi Boží vůlí a jednáním lidské mysli, kterému se také říká vůle. Ježíš v podstatě řekl: „Boží vůle je Boží cesta, spoluúčast ve volbě Boha tváří v tvář jakékoliv potenciální alternativě. Konat Boží vůli je proto postupná zkušenost podobat se více a více Bohu a Bůh je zdroj a osud všeho co je dobré a krásné a pravdivé. Lidská vůle je lidská cesta, souhrn a podstata toho, čím se smrtelník rozhodne být a co se rozhodně dělat. Vůle je uvážená volba sebe si uvědomující bytosti, která vede k rozhodnutí-jednání, založeném na rozumové reflexi.“
130:2.8 (1431.3) Druhý den odpoledne Ježíš a Ganid si hráli s velmi chytrým ovčáckým psem a Ganid chtěl vědět, zdali má pes duši a zdali má vůli a Ježíš na tyto otázky odpověděl: „Pes má rozum, kterým je schopen poznat materiálního člověka, svého pána, ale není schopen poznat Boha, který je duch; proto pes nemá duchovní podstatu a nemůže získat duchovní zkušenost. Pes může mít vůli, která je přirozená a posílená výcvikem, ale taková schopnost mysli není duchovní silou a není srovnatelná s lidskou myslí, poněvadž není reflexivní─není výsledkem rozlišování vyšších a morálních významů, nebo výběrem duchovních a věčných hodnot. Právě vlastnictví takových schopností duchovního výběru a volby pravdy dělají smrtelného člověka morální bytostí, tvorem, obdařeným vlastnostmi duchovní odpovědnosti a potenciálem věčného života.“ Ježíš potom vysvětloval, že tato absence takových mentálních schopností u živočicha navždy neumožňuje zvířecímu světu vyvinout jazyk v čase, nebo prožít něco srovnatelného s pokračováním života osobnosti ve věčnosti. V důsledku lekce toho dne Ganid již nikdy nepřemýšlel o převtělování duší lidí do těl zvířat.
130:2.9 (1431.4) Následující den to Ganid všechno pověděl svému otci a pak v odpověď na otázku Gonoda Ježíš vysvětlil, že „úmysly lidí, které jsou spojeny pouze se světským rozhodováním, týkající se materiálních problémů živočišné existence, jsou odsouzeny k zániku v čase. Ti, kteří dělají šlechetná morální rozhodnutí a rozhodné duchovní volby, se proto postupně ztotožňují s pobývajícím v nich božským duchem a tím se více přeměňují v hodnoty věčného bytí─nekončícího rozvoje v božské službě.
130:2.10 (1431.5) V ten samý den jsme poprvé uslyšeli epochální pravdu, která, vyjádřena současným jazykem, by zněla: „Vůle je ten projev lidské mysli, který umožňuje subjektivnímu vědomí vyjádřit se objektivně a poznat fenomén snahy podobat se Bohu.“ A právě v tomto stejném smyslu každá přemýšlející a duchovně uvědomělá bytost se může stát tvořivou.
130:3.1 (1432.1) Pobyt v Cesarei byl bohatý událostmi a když byla loď připravena, jednoho dne odpoledne Ježíš a jeho dva přátelé odpluli do Alexandrie v Egyptě.
130:3.2 (1432.2) Plavba do Alexandrie byla pro všechny tři velmi příjemná. Ganidovi se líbila cesta po moři a zaměstnával Ježíše odpovídáním na jeho otázky. Když se přiblížili k městskému přístavu, mladík byl nadšen pohledem na vysoký maják na ostrově Faros, který Alexandr propojil s molem na pevnině, čímž vytvořil dva velkolepé přístavy a tím udělal z Alexandrie námořní obchodní křižovatku Afriky, Asie a Evropy. Tento obrovský maják byl jedním ze sedmi divů světa a byl předchůdcem následujících majáků. Vstali brzy ráno, aby spatřili skvostné zařízení na záchranu života, vytvořené člověkem a uprostřed výkřiků Ganida Ježíš řekl: „A ty, můj synu, budeš jako tento maják až se vrátíš do Indie, dokonce i poté, kdy tvůj otec bude uložen na věčný odpočinek. Budeš ukazovat cestu všem, kteří tak touží doplout do přístavu spasení a bezpečí.“ A stisknuv Ježíšovu ruku, Ganid řekl: „Ano, budu.“
130:3.3 (1432.3) A my opět připomínáme, že raní učitelé křesťanského náboženství udělali velkou chybu, když výlučně zaměřili svoji pozornost na západní civilizaci římského světa. Učení Ježíše, tak jak byla vnímána mezopotamskými křesťany prvního století, by byla snadno a rychle přijata různými skupinami asijských věřících.
130:3.4 (1432.4) Za necelé čtyři hodiny po přistání se ubytovali téměř na samém konci dlouhé a široké třídy, která byla třicet metrů široká a osm kilometrů dlouhá a táhla se až na samou západní hranici tohoto města s milionem obyvatel. Po první prohlídce hlavních zajímavostí města─university (musea), knihovny, královského mausolea Alexandra, paláce, chrámu Neptuna, divadla a gymnázia─Gonod se vydal za svými obchody a Ježíš a Ganid šli do knihovny, největší na světě. Bylo zde shromážděno téměř milion rukopisů z celého civilizovaného světa: Řecka, Říma, Palestiny, Parthie, Indie, Číny a také Japonska. V této knihovně Ganid uviděl největší světovou kolekci indické literatury; a tady strávili nějakou dobu každý den během jejich pobytu v Alexandrii. Ježíš pověděl Ganidovi o tady provedeném překladu hebrejských svatých knih do řečtiny. A stále znovu a znovu spolu diskutovali o všech náboženstvích světa a Ježíš se přitom snažil upozornit tuto mladou mysl na pravdu, která se v každém z nich nachází, vždy dodávajíc: „Ale Jahve je Bohem, který vznikl ze zjevení Melkísedeka a úmluvy Abrahama. Židé byli potomci Abrahama a následně osídlili tu samou zemi, ve které žil a učil Melkísedek a odkud poslal učitele do celého světa; a jejich náboženství se časem stalo zobrazením jasnějšího uznání Pána Boha Izraele jako nebeského Vesmírného Otce, než tomu bylo v ostatních světových náboženstvích.
130:3.5 (1432.5) Pod vedením Ježíše se Ganid seznámil s učeními všech těch světových náboženstvích, která uznávala Univerzální Božstvo, přestože více či méně mohla uznávat i podřízená božstva. Po mnoha rozhovorech Ježíš a Ganid usoudili, že Římané v jejich náboženství nemají žádného opravdového Boha, že jejich náboženství nebylo ničím jiným, než uctíváním císaře. O Řecích došli k závěru, že mají filozofii, ale sotva náboženství, uznávající osobního Boha. Mysteriózními kulty se přestali zajímat kvůli jejich matoucí mnohočetnosti a protože jejich různorodé koncepce Božstva se jevily jako odvozeniny z jiných a starších náboženstvích.
130:3.6 (1433.1) Ačkoliv tyto překlady byly udělány v Alexandrii, Ganid si tato učení uspořádal a přidal k nim své vlastní závěry až na konci jejich pobytu v Římě. Byl velmi překvapen zjištěním, že všichni nejlepší autoři světové náboženské literatury více či méně jasně uznávali existenci věčného Boha a hodně se shodovali v jeho charakteru a jeho vztahu ke smrtelnému člověku.
130:3.7 (1433.2) Během jejich pobytu v Alexandrii Ježíš a Ganid trávili hodně času v museu. Toto museum nebylo sbírkou vzácných předmětů, ale spíše universitou výtvarného umění, vědy a literatury. Vzdělaní profesoři tady dávali denní lekce a v té době to bylo intelektuální centrum západního světa. Den za dnem Ježíš tyto lekce překládal Ganidovi a jednoho dne v druhém týdnu se mladík ozval: „Učiteli Jóšuo, ty toho víš víc než tito profesoři, ty bys měl vystoupit a povědět jim o těch významných věcech, o kterých si povídal mně; oni jsou zaslepeni přílišným přemýšlením. Promluvím si se svým otcem, aby to zařídil.“ Ježíš se usmál a řekl: „Z tebe mluví obdiv žáka, ale tito učitelé nechtějí, abychom je my poučovali. Pýcha neoduševnělého učení je jednou z proradných věcí v lidské zkušenosti. Opravdový učitel zachovává svoji intelektuální čestnost tím, že stále zůstává žákem.“
130:3.8 (1433.3) Alexandrie byla městem smíšené kultury Západu a vedle Říma byla největší a nejvelkolepější na světě. Byla tady největší židovská synagoga na světě, sídlo alexandrijského nejvyššího židovského úřadu─sanhedrín─rada sedmdesáti vládnoucích starších.
130:3.9 (1433.4) Mezi mnoha lidmi, se kterými Gonod vyjednával obchody, byl jeden židovský bankéř, Alexandr, jehož bratr Filón byl známý náboženský filozof té doby. Filón se pokoušel o chvályhodný, ale nesmírně obtížný úkol sladit řeckou filozofii a hebrejskou teologii. Ganid a Ježíš velmi často hovořili o Filónově učení a doufali, že navštíví některé z jeho přednášek, ale během celého jejich pobytu v Alexandrii tento slavný helénistický Žid ležel nemocný v posteli.
130:3.10 (1433.5) Ježíš Ganida hodně naučil z řecké filozofie a stoických doktrín, ale přesvědčil tohoto mladíka o tom, že tyto systémy víry, stejně jako nejasná učení některých z jeho vlastních lidí, byla náboženstvím pouze v tom smyslu, že vedla lidi k nalezení Boha a prožití živé zkušenosti v poznání Věčného.
130:4.1 (1433.6) Večer před odjezdem z Alexandrie Ganid a Ježíš měli dlouhý rozhovor s jedním ze státních profesorů university, který jim přednášel o učení Platóna. Ježíš tomuto učenému řeckému učiteli překládal, ale nevyslovil nic ze svého vlastního učení, aby vyvrátil řeckou filozofii. Gonod ten večer měl obchodní jednání mimo dům a tak, když profesor odešel, učitel a jeho žák měli dlouhý a upřímný rozhovor o doktrínách Platóna. Ačkoliv Ježíš, s řadou výhrad, souhlasil s některými řeckými učeními, která pojednávala o teorii, že materiální věci světa jsou stínovými odrazy neviditelných, ale skutečnějších duchovních realit, snažil se vytvořit věrohodnější základy pro mladíkovo myšlení. Proto začal dlouhou rozpravu o principu reality ve vesmírech. V podstatě a v současném jazyce Ježíš Ganidovi řekl:
130:4.2 (1434.1) Zdroj vesmírné reality je Nekonečný. Materiální věci konečného tvoření jsou časoprostorovými odrazy Rajského Modelu a Univerzální Mysli věčného Boha. Příčinnost ve fyzickém světě, sebe-uvědomování v intelektuálním světě a evolující individuálnost v duchovním světě─tyto reality, projektované v univerzálním měřítku, sloučené ve věčné souvztažnosti a poznávané jako dokonalost kvality a božskost hodnoty─vytvářejí realitu Nejvyššího. Ale ve stále se měnícím vesmíru zůstává Původní Osobnost příčinnosti, rozumovosti a duchovní zkušenosti neměnná, absolutní. Všechny věci, dokonce i ve věčném vesmíru neomezených hodnot a božských vlastností se mohou, a často to dělají, měnit, kromě Absoluten a toho, co získalo absolutní fyzický status, absolutní intelektuální obsažení, nebo absolutní duchovní identitu.
130:4.3 (1434.2) Nejvyšší úroveň, na kterou konečný tvor může postoupit, je uznání Vesmírného Otce a poznání Nejvyššího. A i potom takové bytosti, dosáhnuvši svého cíle, pokračují v prožívání změn v pohybech fyzického světa a v jeho materiálních jevech. Mimoto i nadále si uvědomují vývoj svojí individuálnosti v pokračujícím vzestupu duchovním vesmírem a také si více a více uvědomují intelektuální kosmos a svých reakcí na něho. Pouze díky dokonalosti, harmonii a jednotnosti vůle se tvor může sjednotit s Tvořitelem; a takový stav božskosti je dosažen a udržen tvorem pouze tehdy, když pokračuje žít v čase a věčnosti v neustálé podřízenosti své konečné vůle božské vůli Tvořitele. Touha vykonávat vůli Otce musí být vždy nejvyšší v duši a převládající v mysli vzestupujícího Božího syna.
130:4.4 (1434.3) Jednooký člověk nemůže doufat, že uvidí hloubku perspektivy. A také jednostranní materiální vědci, nebo jednostranní duchovní mystici a alegorici nemohou správně uvidět a dostatečně pochopit opravdové hloubky vesmírné reality. Všechny pravé hodnoty zkušenosti tvora jsou skryty v hloubce poznání.
130:4.5 (1434.4) Neinteligentní příčinnost není schopna vyvinout rafinované a složité ze surového a jednoduchého, stejně jako neduchovní zkušenost nemůže vyvinout božské charaktery věčného života z materiálních myslí smrtelníků času. Jedna vlastnost vesmíru, která tak výlučně charakterizuje nekonečné Božstvo, je nekončící tvořivé poskytování osobnosti, která je schopna žít věčně v procesu postupného dosažení Božstva.
130:4.6 (1434.5) Osobnost je tím kosmickým darem, tím aspektem vesmírné reality, která může koexistovat v podmínkách neomezených změn a současně zachovávat svoji identitu v samé přítomnosti všech takových změn ve věčnosti.
130:4.7 (1434.6) Život je přizpůsobování se původní kosmické příčinnosti k požadavkům a možnostem vesmírných situací a vzniká působením Univerzální Mysli a aktivací duchovní jiskry Boha, který je duch. Smysl života je v jeho schopnosti k přizpůsobování; hodnota života je v jeho schopnosti k rozvoji─dokonce až do výšin uvědomění si Boha.
130:4.8 (1434.7) Jestliže sebe si uvědomující život se nepřizpůsobí vesmíru, výsledkem je kosmická disharmonie. Účelový odklon vůle osobnosti od směru vesmírů končí v intelektuální izolaci, oddělení osobnosti. Ztráta vnitřního řídícího ducha má za následek duchovní ukončení existence. Tímto způsobem se potom inteligentní a sám o soběvyvíjející se život stává nevyvratitelným důkazem existence smysluplného vesmírného vyjadřování vůle božského Tvořitele. A tento život, ve své celistvosti, usiluje o vyšší hodnoty a směřuje ke svému konečnému cíli, Vesmírnému Otci.
130:4.9 (1435.1) Pouze stupeň činí rozdíl mezi úrovní rozumu člověka a zvířat, kromě vyšších a poloduchovních funkcí intelektu. Proto zvířata (neznajíc úctu a moudrost) nemohou poznat nadvědomí─uvědomění si vědomí. Zvířecí rozum si pouze uvědomuje objektivní vesmír.
130:4.10 (1435.2) Vědění je sféra materiální mysli, mysli, rozeznávající fakta. Pravda je oblast duchovního obdaření intelektu, uvědomujícího si toho faktu, že zná Boha. Vědění je prokazatelné; pravda je prožitá zkušenost. Vědění je majetkem mysli; pravda je zkušeností duše, rozvíjejícího se „já“. Vědění je funkcí neduchovní úrovně; pravda je stupeň intelektuálně-duchovní úrovně vesmírů. Oko materiální mysli vnímá svět faktickým věděním; oko oduševnělého intelektu vidí svět pravých hodnot. Tyto dva pohledy, synchronizované a sladěné, odhalují svět reality, ve kterém moudrost interpretuje jevy vesmíru na základě vzrůstající osobní zkušenosti.
130:4.11 (1435.3) Pochybení (zlo) je trest za nedokonalost. Příznaky nedokonalosti, nebo fakta nesprávného přizpůsobení jsou odhalovány na materiální úrovni pomocí kritického pozorování a vědeckou analýzou; na morální úrovni pomocí lidské zkušenosti. Přítomnost zla je důkazem pochybeních mysli a nevyzrálosti vyvíjející se individuálnosti. Zlo je proto také mírou nedokonalosti interpretace vesmíru. Předpoklad pro dělání chyb je spojen s nabýváním moudrosti─cesta rozvoje od částečného a dočasného k dokonalému a věčnému, od relativního a nedokonalého ke konečnému a dokonalému. Pochybení je stínem relativní neúplnosti, který musí nutně dopadnout na vzestupnou cestu člověka vesmírem k Rajské dokonalosti. Pochybení (zlo) není skutečnou vesmírnou vlastností; je to pouze pozorování relativity ve vztahu nedokonalosti nedokončené konečné úrovně k vzestupujícím úrovním Nejvyššího a Konečného.
130:4.12 (1435.4) Přestože všechno toto Ježíš řekl mladíkovi v jazyce, nejvhodnějším pro jeho pochopení, v závěru rozpravy měl Ganid těžké oči a brzy upadl do spánku. Následující ráno vstali velmi časně, aby se nalodili na loď, odplouvající do Lasai na ostrově Kréta. Ale ještě než vstoupili na loď, mladík měl ještě další otázky o zlu, na které Ježíš odpověděl takto:
130:4.13 (1435.5) Zlo je relativní pojem. Vzniká z pozorování nedokonalostí, které se objevují ve stínu, vrhaném konečným vesmírem věcí a bytostí a jako takové, neboť takový kosmos zastiňuje živé světlo vesmírného vyjádření věčných realit Nekonečného.
130:4.14 (1435.6) Potenciální zlo je spojeno s nevyhnutelnou neúplností odhalení Boha jako časoprostorově omezeného vyjádření nekonečnosti a věčnosti. Fakt přítomnosti částečného vedle úplného tvoří relativitu reality, vytváří nezbytnost intelektuální volby a zakládá hodnotové úrovně duchovního vnímání a reakcí. Neúplná a konečná představa o Nekonečném, existující v dočasných a ohraničených myslích tvorů, je sama o sobě potenciálním zlem. Ale rozšiřování pochybení kvůli neopodstatněné nedokonalosti v náležité duchovní nápravě těchto původně skrytých intelektuálních rozporů a duchovních nedostatků se rovná uskutečnění opravdového zla.
130:4.15 (1436.1) Všechny statické, mrtvé, koncepce jsou potenciálním zlem. Konečný stín relativní a živé pravdy se neustále pohybuje. Statické koncepce nevyhnutelně brzdí vědu, politiku, společnost a náboženství. Statické koncepce mohou představovat určitou vědomost, ale trpí nedostatkem moudrosti a postrádají pravdu. Ale nedovolte pojmu relativity vás oklamat natolik, že nedokážete uvidět koordinaci vesmíru pod vedením kosmické mysli a jeho stabilizovaného řízení energií a duchem Nejvyššího.
130:5.1 (1436.2) Hlavním účelem plavby našich cestujících na Krétu byl odpočinek, zábava, výpravy po ostrově a výstupy do hor. Kréťané té doby neměli u sousedních národů záviděníhodnou reputaci. Nicméně, Ježíš a Ganid získali mnoho duší pro vyšší úroveň myšlení a žití a tím položili základy pro rychlé přijetí pozdějších evangelických učeních, když tam přišli první kazatelé z Jerusalemu. Ježíš tyto Kréťany miloval, přestože se o nich později Pavel nevlídně vyjádřil, když na tento ostrov poslal Tita, aby tam reorganizoval jejich církve.
130:5.2 (1436.3) Tady, v horské části Kréty, měl Ježíš první dlouhý rozhovor s Gonodem o náboženství. Na otce udělal tento hovor velký dojem a řekl: „Nedivím se, že chlapec věří všemu, co říkáš, ale já jsem nikdy nevěděl, že takové náboženství měli také v Jerusalemu, nemluvě o Damašku.“ Bylo to právě během pobytu na tomto ostrově, kdy Gonod poprvé navrhl Ježíšovi, aby se s nimi vrátil do Indie a Ganida těšila myšlenka, že Ježíš bude možná s tímto návrhem souhlasit.
130:5.3 (1436.4) Jednoho dne, když se Ganid Ježíše zeptal, proč se nevěnuje učitelské práci na veřejnosti, Ježíš řekl: „Můj synu, všechno musí počkat na svůj čas. Narodíš se na tento svět, ale žádná horlivost a žádná netrpělivost ti nepomohou vyrůst. Ve všech těchto věcech musíš čekat na svůj čas. Pouze sám čas umožní uzrát zeleným plodům na stromě. Období následují období a západ slunce následuje východ slunce pouze v průběhu času. Já jsem nyní s tebou a tvým otcem na cestě do Říma a to je pro dnešek dostačující. Moje zítra je zcela v rukou mého nebeského Otce.“ A potom pověděl Ganidovi příběh o Mojžíšovi a čtyřiceti letech ostražitého čekání a nepřetržité přípravy.
130:5.4 (1436.5) Při návštěvě Tichého Přístavu se stala jedna věc, na kterou Ganid nikdy nezapomněl; vzpomínka na tuto příhodu v něm vždy vzbudila touhu, že by mohl dělat něco pro změnu kastovního systému ve své rodné Indii. Opilý zvrhlík napadal na veřejné cestě mladou otrokyni. Když Ježíš viděl v jaké situaci se dívka nachází, rychle tam přiběhl a děvče odtáhl od zuřícího muže. Zatímco vyděšené dítě se k němu pevně tisklo, on svojí pevnou nataženou paží držel rozčileného muže v bezpečné vzdálenosti tak dlouho, až se ubohý chlapík úplně vyčerpal bitím vzduchu svými zlostnými údery. Ganid cítil silný impuls jít Ježíšovi na pomoc, ale jeho otec mu to nedovolil. Přestože nemluvili jazykem té dívky, ona ocenila jejich milosrdný čin a dala jim najevo srdečné poděkování, když ji všichni tři doprovodili domů. Toto byl pravděpodobně nejbližší osobní střet se svými lidskými druhy, jaký kdy Ježíš měl v průběhu celého svého života v těle. Ale ten večer měl obtížný úkol vysvětlit Ganidovi, proč toho opilého muže neuhodil. Ganid si myslel, že tento muž měl být uhozen přinejmenším tolikrát, kolikrát on uhodil dívku.
130:6.1 (1437.1) Když byli v horách, Ježíš měl dlouhý rozhovor s jedním bázlivým a sklíčeným mladým mužem. Neschopen čerpat útěchu a odvahu ze styku se svými druhy, tento mladík se snažil žít osamoceně v horách; vyrostl s pocitem beznaděje a méněcennosti. Tyto přirozené sklony byly posíleny četnými těžkými okolnostmi, které chlapce potkaly v jeho životě. Především to byla ztráta jeho otce, když mu bylo dvanáct let. Když se potkali, Ježíš řekl: „Zdravím tě, můj příteli! Proč tak sklíčený v takový krásný den? Jestli se ti něco smutného stalo, snad ti v tom já mohu nějak pomoci. V každém případě mně to udělá opravdovou radost nabídnout ti mé služby.“
130:6.2 (1437.2) Mladý muž byl však neochoten promluvit a tak se Ježíš napodruhé pokusil přiblížit k jeho duši se slovy: „Já rozumím, že jsi přišel do těchto hor, abys byl pryč od lidí; takže je pochopitelné, že nechceš se mnou mluvit, ale já bych chtěl vědět, zdali se v těchto horách vyznáš, víš, kam ty stezky vedou? a mimochodem, mohl bys mně ukázat, jak se nejlépe dostat do Fenixu?“ Tento mladík se opravdu vyznal velmi dobře v těchto horách a projevil upřímný zájem vysvětlit Ježíšovi cestu do Fenixu, takže mu na zemi nakreslil všechny stezky a vysvětlil mu každý potřebný detail. Ale byl překvapen a zaskočen, když se Ježíš rozloučil pozdravem buď zdráv a vypadalo to na to, že se chystá odejít, když se náhle k němu obrátil se slovy: „Já dobře vím, že si přeješ být ponechán ve své bezútěšnosti, ale z mé strany by to nebylo ani přátelské, ani slušné, aby se mně dostalo od tebe takové štědré pomoci jak nalézt nejlepší cestu do Fenixu a pak tě bezmyšlenkovitě opustit, aniž se alespoň nepokusit odpovědět na tvoji naléhavou prosbu o pomoc a radu ohledně nejlepší cesty k cíli osudu, kterou ve svém srdci hledáš, zatímco pobýváš tady v horách. Tak, jak ty znáš velmi dobře stezky do Fenixu, po kterých si mnohokráte prošel, tak já dobře znám cestu do města tvých zklamaných nadějí a zmařených přáních. A poněvadž jsi mně požádal o pomoc, já tě nezklamu.“ Mládenec byl již téměř zlomen, ale stačil zajíkavě vybreptat: „Ale─já jsem tě o nic nepožádal─“ a Ježíš, pokládajíc jemnou ruku na jeho rameno, řekl: „Ne, synu, ne slovy, ale toužebnými pohledy ses dovolával mého srdce. Můj chlapče, obavy a beznaděj, napsané na tvé tváři, jsou výmluvnou prosbou o pomoc pro toho, kdo miluje své bližní. Posaď se na chvíli se mnou a já ti povím o stezkách služby a cestách štěstí, které vedou z vlastního utrpení k radostem láskyplných činností v bratrství lidí a ve službě nebeskému Bohu.“
130:6.3 (1437.3) V této chvíli mladík již velmi toužil promluvit si s Ježíšem a poklekl k jeho nohám úpěnlivě prosící Ježíše, aby mu pomohl, aby mu ukázal cestu úniku ze svého světa osobního utrpení a proher. Ježíš řekl: „ Povstaň, Můj příteli! Jednej jako muž! Můžeš být obklopen malými nepřáteli a brzděn četnými překážkami, ale velké věci a opravdové věci tohoto světa a vesmíru jsou na tvé straně. Slunce vychází každé ráno, aby tě pozdravilo, stejně jako zdraví nejmocnější a nejbohatší lidi na zemi. Podívej, máš pevné tělo a silné svaly─tvoje fyzické schopnosti jsou nadprůměrné. Samozřejmě, jsou ti prakticky k ničemu, když sedíš tady v horách a truchlíš nad svým neštěstím, opravdovým i vymyšleným. Ale ty bys mohl s pomocí svého těla dělat velké věci, kdybys odtud co nejdříve odešel tam, kde na tebe tyto velké věci čekají. Snažíš se utéci před svým nešťastným „já“, ale to není možné. Ty a tvé životní problémy jsou skutečné; pokud budeš žít, nemůžeš jim uniknout. Ale podívej, tvá mysl je jasná a schopná. Tvoje silné tělo má inteligentní mysl, aby ho řídila. Zapoj svoji mysl do práce, aby vyřešila tvé problémy; nauč svůj intelekt pracovat pro tebe; nechtěj již déle být ovládán strachem jako nemyslící živočich. Tvá mysl by měla být tvým odvážným spojencem při řešení tvých životních problémů, namísto toho, aby byla otrokem strachu a podmaněným sluhou sklíčenosti a zklamání. Ale nejcennější tvůj dar, potenciál dosažení podstatných cílů, je duch, který žije v tobě a který podnítí a bude inspirovat tvoji mysl tak, aby se ovládala a bude aktivovat tělo, jestliže ho vysvobodíš z okovů strachu a tím umožníš tvé duchovní podstatě začít své osvobozování se ze zla nečinnosti s pomocí mocné přítomnosti živé víry. A potom, tato víra okamžitě přemůže strach z lidí podmanivou přítomností této nové a všeovládající lásky ke svým druhům, která brzy přeplní tvoji duši v důsledku zrozeného vědomí v tvém srdci, že jsi dítětem Boha.
130:6.4 (1438.1) Dnes, můj synu, se znovu narodíš, budeš opět člověkem víry, odvahy a oddané služby lidem ve jménu Boha. A když se znovu přizpůsobíš životu uvnitř sebe, rovněž se znovu přizpůsobíš vesmíru; znovu ses narodil─narodil ses v duchu─a od této chvíle tvůj život bude jedním vítězným činem. Potíže tě posílí; zklamání tě podnítí; problémy budou výzvou; a překážky tě povzbudí. Povstaň, mladý muži! Rozluč se se životem, plného ponižujícího strachu a malomyslné zbabělosti. Pospěš zpět k povinnostem a žij svůj život v těle jako syn Boží, jako smrtelník, oddaný zušlechťující službě lidem na zemi a předurčený ke vznešené a věčné službě Bohu ve věčnosti.
130:6.5 (1438.2) A tento mladík, Fortune, se později stal vůdcem křesťanství na Krétě a blízkým spolupracovníkem Tita v jeho úsilí povznést krétské věřící.
130:6.6 (1438.3) Naši cestující byli dobře odpočinuti a plni sil, když jednoho dne v poledne odpluli do Kartága v severní Africe, zastavujíc se na dva dny v Kyréně. Tady Ježíš a Ganid poskytli první pomoc jinochovi jménem Rufus, který byl zraněn při havárii polámaného volského potahu. Odnesli ho domů k jeho matce a jeho otec, Šimon, neměl sebemenší představu o tom, že muž, jehož kříž později nesl na příkaz římského vojáka, byl ten cizinec, který kdysi pomohl jeho synovi.
130:7.1 (1438.4) Většinu času na cestě do Kartága trávil Ježíš rozhovory se svými spolucestujícími o věcech sociálních, politických a obchodních; téměř vůbec nepadlo slovo o náboženství. Gonod a Ganid poprvé zjistili, že Ježíš je výborný vypravěč příběhů a neustále po něm chtěli, aby jim vyprávěl příběhy ze svého předchozího života v Galileji. Také se dozvěděli, že byl v Galileji vychován a ne v Jerusalemu, nebo Damašku.
130:7.2 (1438.5) Když se Ganid zeptal, co by měl člověk dělat, aby si získal přátele, protože si všiml, že většina lidí, se kterými se setkali, si Ježíše oblíbila. Jeho učitel na to řekl: „Projev zájem o své druhy; nauč se je milovat a čekej na příležitost něco pro ně udělat, o čemž s určitostí víš, že si to opravdu přejí“ a potom citoval staré židovské přísloví: „Kdo chce mít přátele, musí sám být přátelský.“
130:7.3 (1439.1) V Kartágu měl Ježíš dlouhý a památný rozhovor s mithraitským knězem o nesmrtelnosti, o čase a věčnosti. Tento Peršan byl vzdělán v Alexandrii a upřímně toužil se od Ježíše učit. Vyložit to slovy dnešního jazyka, tak Ježíš na jeho mnoho otázek řekl v podstatě následující:
130:7.4 (1439.2) Čas je proud plynoucích přechodných událostí, vnímaných vědomím tvora. Čas je název, daný posloupnému uspořádání událostí, pomocí kterého se tyto události rozpoznávají a oddělují. Vesmírný prostor je spojený s fenoménem času při pohledu z jakékoliv vnitřní polohy, nacházející se vně nehybného obydlí─Ráje. Chod času se pouze odkrývá ve vztahu k něčemu, co se nepohybuje v prostoru jako časový jev. Ve vesmíru vesmírů, Ráj a jeho Božstva přesahují jak čas, tak i prostor. Na obydlených světech je lidská osobnost (ve které pobývá a kterou orientuje duch Rajského Otce) jedinou, s fyzickým světem spojenou realitou, která je schopna přesáhnout materiální posloupnost dočasných událostí.
130:7.5 (1439.3) Zvířata nevnímají čas jako lidé a dokonce člověku, kvůli jeho dílčímu a ohraničenému pohledu, se čas jeví jako sled událostí; ale jak člověk vzestupuje, jak postupuje směrem ke středu, rozšiřující se pohled na toto procesí událostí je takový, že je viděno stále více a více ve své ucelenosti. To, co se dříve jevilo jako sled událostí, bude potom viděno jako ucelený a dokonale spojený cyklus; takto bude poznání kruhové současnosti vzrůstající měrou vytěsňovat předchozí vědomí lineárního sledu událostí.
130:7.6 (1439.4) Existuje sedm rozdílných koncepcí prostoru, podmíněného časem. Prostor je měřen časem, a ne čas prostorem. Zmatek ve vnímání vědce vychází z neschopnosti uznat realitu prostoru. Prostor není pouze intelektuální představa o změnách vzájemných poloh vesmírných objektů. Prostor není prázdný a jediná věc, známá člověku, která je schopna, i když jen částečně, přesáhnout prostor, je mysl. Mysl je schopna působit nezávisle na koncepci prostorové souvislosti materiálních objektů. Prostor je relativně a poměrně konečným pro všechny bytosti statusu tvorů. Čím více se vědomí přibližuje k uvědomění si sedmi kosmických rozměrů, tím více se koncepce potenciálního prostoru přibližuje ke konečnosti. Ale prostorový potenciál je opravdu konečným pouze na absolutní úrovni.
130:7.7 (1439.5) Musí být zřejmé, že vesmírná realita má rozšiřující a vždy relativní význam na vzestupujících a zdokonalujících se úrovních kosmu. V konečném smyslu, přeživší smrtelníci získávají identitu v sedmi rozměrovém vesmíru.
130:7.8 (1439.6) Časoprostorová představa mysli materiálního původu je předurčena projít postupným rozšiřováním, tak jak vědomá a vnímající osobnost postupuje na nové úrovně vesmírů. Když člověk dosáhne mysli, nacházející se mezi materiálními a duchovními stadii existence, jeho představy o čase a prostoru se nesmírně rozšíří jak ve vztahu ke kvalitě vnímání, tak i ve vztahu ke kvantitě zkušeností. Rozšiřující se kosmické představy rozvíjející se duchovní osobnosti jsou důsledkem prohloubení jak hloubky vnímání, tak i rozsahu vědomí. A jak osobnost postupuje dále, nahoru a ke středu, k transcendentálním úrovním podobenství Božstvu, představa o časoprostoru se bude stále více přibližovat bezčasovým a bezprostorovým koncepcím Absoluten. V relativním smyslu a s dosažením transcendentální úrovně, tyto koncepce absolutní úrovně budou vnímány dětmi konečného osudu.
130:8.1 (1440.1) První zastávkou na cestě do Itálie byl ostrov Malta. Tady měl Ježíš dlouhý rozhovor se sklíčeným a zdrceným mladým mužem jménem Klaudus. Tento mládenec rozmýšlel o tom, že si vezme život, ale když skončil rozhovor s písařem z Damašku, řekl: „Budu čelit životu jako muž; skončil jsem s rolí zbabělce. Vrátím se zpět mezi lidi a začnu všechno úplně znovu.“ Brzy se stal horlivým kazatelem kyniků a ještě později se připojil k Petrovi v hlásání křesťanství v Římě a Neapoli a po smrti Petra odešel kázat evangelium do Španělska. Ale nikdy nevěděl, že člověk, který ho inspiroval na Maltě, byl Ježíš, kterého později prohlašoval za Spasitele světa.
130:8.2 (1440.2) V Syrakusách strávili celý týden. Pozoruhodnou událostí v době jejich zastávky bylo obnovení víry Ezry, zločinného Žida, který vedl hostinec, kde se Ježíš a jeho společníci zastavili. Ezra byl nadšen Ježíšovým přístupem a požádal ho, aby mu pomohl navrátit se k víře Izraele. Svoji beznaděj vyjádřil slovy: „Chci být věrným synem Abrahama, ale nemohu nalézt Boha.“ Jestli opravdu chceš nalézt Boha, tak samotná touha je důkazem, žes ho již našel. Tvůj problém není v tom, že nemůžeš nalézt Boha, protože Otec již nalezl tebe; tvůj problém je prostě v tom, že ty Boha neznáš. Nečetl jsi v proroku Jeremjáši: „Hledejte mne a naleznete mne, jestli mne budete hledat celým svým srdcem?“ A neřekl ještě tento stejný prorok: „A já vám dám srdce, abyste mne poznali, že já jsem Hospodin a vy budete mým národem a já budu váš Bůh?“ A nečetl jsi také ve svatých spisech: „On se dívá na svůj lid a jestli kdokoliv řekne: zhřešil jsem a zničil co bylo správné a nepřineslo mně to užitek, potom Bůh vyvede tohoto člověka z temnoty a ten uvidí světlo?“ A Ezra našel Boha a ukonejšil svoji duši. Později tento Žid, ve spolupráci s bohatými řeckými novověrci, postavil první křesťanský kostel v Syrakusách.
130:8.3 (1440.3) V Messině se zastavili jenom na jeden den, ale to bylo dost dlouho na to, aby se změnil život malého chlapce, prodavače ovoce, od kterého Ježíš koupil ovoce a na oplátku ho nasytil chlebem života. Mladík nikdy nezapomněl na slova Ježíše a jeho laskavý pohled, který je doprovázel, když pokládal jeho ruku na chlapcovo rameno a řekl: „Sbohem, můj chlapče, buď statečný až vyrosteš v muže a poté, až tvé tělo bude nasyceno, nauč se také sytit duši. A můj nebeský Otec bude s tebou a bude ti ukazovat cestu.“ Jinoch se stal stoupencem mithraismu a později se obrátil na křesťanskou víru.
130:8.4 (1440.4) Konečně dorazili do Neapole a cítili, že nejsou daleko od svého cíle, Říma. Gonod měl v Neapoli mnoho obchodních jednání a kromě času, který Ježíš musel věnovat překládání, on a Ganid trávili svůj volný čas návštěvami a prohlídkami města. Ganid se stával mistrem ve vyhledávání těch lidí, kteří se zdají, že potřebují pomoc. V tomto městě viděli hodně chudoby a rozdali mnoho almužny. Ale Ganid nikdy nepochopil význam Ježíšových slov, když dal uličnímu žebrákovi peníze, ale odmítl se zastavit a utěšit tohoto člověka několika laskavými slovy. Ježíš řekl: „Proč ztrácet slova na někom, kdo není schopen pochopit význam toho, co říkáš? Duch Otce nemůže naučit a spasit toho, kdo nemá schopnost stát se synem.“ Tím Ježíš myslel, že ten člověk nebyl normální a nebyl schopen reagovat na duchovní vedení.
130:8.5 (1441.1) V Neapoli se nepřihodilo nic mimořádného; Ježíš s mladíkem prochodili celé město a svými úsměvy roznášeli radost stovkám mužů, žen a dětí.
130:8.6 (1441.2) Odtud se vypravili do Říma přes Kapui, kde zůstali tři dny. Po Via Appia šli vedle svých naložených soumarů směrem k Římu a všichni tři se nemohli dočkat, až uvidí toto centrum impéria a nejvýznamnější město na celém světě.
Kniha Urantia
Kapitola 131
131:0.1 (1442.1) BĚHEM pobytu Ježíše, Gonoda a Ganida v Alexandrii jinoch Ganid strávil hodně svého času a nemalou sumu otcových peněz na shromažďování učení světových náboženstvích o Bohu a jeho vztazích se smrtelným člověkem. Ganid zaměstnal přes šedesát zkušených překladatelů při tvoření tohoto přehledu náboženských doktrín světa, týkajících se Božstev. A tady je nutno zdůraznit, že všechna tato učení, zobrazující monoteizmus, byla ve většině případech odvozena, přímo či nepřímo, z kázáních misionářů Machiventy Melkísedeka, kteří se vypravili ze svého centra v Šálemu do všech konců světa, aby tam šířili učení o jediném Bohu─Nejsvrchovanějším.
131:0.2 (1442.2) V následujícím textu je představen výtah z Ganidova rukopisu, který připravil v Alexandrii a v Římě a který se v Indii zachoval po dobu mnoha staletích po jeho smrti. Ganid sloučil tento materiál do deseti titulů, které jsou:
131:1.1 (1442.3) Pozůstatky učení učedníků Melkísedeka, s výjimkou těch, které přetrvávaly v židovském náboženství, byly nejlépe zachovány v doktrínách kyniků. Ganidova sbírka obsahovala následující:
131:1.2 (1442.4) „Bůh je nejvyšší; on je Nejsvrchovanější nebes a země. Bůh je dokonalý okruh věčnosti a vládne vesmíru vesmírů. On je jediným tvůrcem nebes a země. To, co nařídí, se stane. Náš Bůh je jediný Bůh a je soucitný a milosrdný. Všechno, co je vznešené, posvátné, pravdivé a krásné je podobné našemu Bohu. Nejsvrchovanější je světlo nebes a země; je Bůh východu, západu, severu a jihu.
131:1.3 (1442.5) I když země pomine, zářivá tvář Nejvyššího zůstane vznešená a věhlasná. Nejsvrchovanější je první a poslední, je začátkem a koncem všeho. Je pouze jeden Bůh a jeho jméno je Pravda. Bůh je samo-existující a je prost veškerého hněvu a nenávisti; je nesmrtelný a nekonečný. Náš Bůh je všemohoucí a štědrý. Ačkoliv se projevuje mnoha způsoby, my uctíváme pouze Boha samotného. Bůh ví všechno─naše tajemství a naše prohlášení; on také ví, co si každý z nás zaslouží. Jeho moc se vyrovná všemu.
131:1.4 (1442.6) Bůh přináší mír a spolehlivě chrání všechny, kteří se bojí a důvěřují mu. Dává spasení všem, kteří mu slouží. Všechno tvoření je v moci Nejsvrchovanějšího. Jeho božská láska pramení z posvátnosti jeho moci a soucit se rodí v síle jeho velikosti. Nejsvrchovanější rozhodl o spojení těla a duše a obdařil člověka svým vlastním duchem. To, co dělá člověk, musí skončit, ale to, co dělá Tvořitel, trvá věčně. My získáváme znalosti z lidské zkušenosti, ale moudrost nabýváme z úmyslů Nejsvrchovanějšího.
131:1.5 (1443.1) Bůh vylévá déšť na zemi, on je příčinou toho, že slunce svítí na klíčící obilí a on nám dává bohatou úrodu dobrých věcí tohoto života a věčné spasení v budoucím světě. Náš Bůh má nesmírnou moc; jeho jméno je Dokonalý a jeho podstata je nevysvětlitelná. Když jste nemocni, je to Nejsvrchovanější, kdo vás léčí. Bůh je plný dobra vůči všem lidem; nemáme žádného jiného takového přítele jako je Nejsvrchovanější. Jeho milosrdenství zaplňuje všechno a jeho laskavost obklopuje všechny duše. Nejsvrchovanější je neměnný; a je naším pomocníkem kdykoliv ho potřebujeme. Kdykoliv se obrátíte k modlitbě, vždy je tam tvář Nejsvrchovanějšího a připravené ucho našeho Boha. Můžete se ukrýt před lidmi, ale ne před Bohem. Bůh není daleko od nás; on je všudypřítomný. Bůh zaplňuje všechno a žije v srdci člověka, který uznává jeho svaté jméno. Tvoření je v Tvořiteli a Tvořitel je ve tvoření. Hledáme Nejsvrchovanějšího a pak ho nalezneme ve svých srdcích. Vydáte se hledat drahého přítele a pak ho objevíte ve své duši.
131:1.6 (1443.2) Člověk, který ví o Bohu, se na všechny lidi dívá jako na rovné sebe; jsou jeho bratři. Ti, kdo jsou sobečtí, ti, kdo ignorují své bratry v těle, mají za odměnu jenom únavu. Ti, kdo milují své druhy a kdo mají čistá srdce, uvidí Boha. Bůh nikdy nezapomíná na upřímnost. On přivede čestné srdce k pravdě, protože Bůh je pravda.
131:1.7 (1443.3) Ve svém životě odstraníte pochybení a zdoláte zlo láskou k živé pravdě. Ve všech vašich vztazích s lidmi konejte dobro v odpověď na zlo. Hospodin Bůh je soucitný a láskyplný; on odpouští. Milujme Boha, protože nejdříve nás miloval on. Láskou Boha a jeho milosrdenstvím budeme spaseni. Chudí a bohatí lidé jsou bratři. Bůh je jejich Otec. Nedělej jiným zlo, které bys neudělal sobě.
131:1.8 (1443.4) Vždy vzývejte jeho jméno a jelikož věříte v jeho jméno, tak vaše modlitba bude vyslyšena. Jaká velká čest uctívat Nejsvrchovanějšího! Všechny světy a vesmíry uctívají Nejsvrchovanějšího. A ve všech svých modlitbách vzdávejte dík─vzestupte k uctívání. Pobožná úcta se vyhýbá zlu a zabraňuje hříchu. Vždy velebme jméno Nejsvrchovanějšího. Člověk, který se ukrývá v Nejsvrchovanějším, zakrývá své nedostatky od vesmírů. Když stojíte před Bohem s čistým srdcem, nemáte strach z žádného tvoření. Nejsvrchovanější je jako milující otec a matka; on nás oddaně miluje, své pozemské děti. Náš Bůh nám odpustí a povede naše kroky na cestách spasení. Vezme nás za ruku a přivede nás k sobě. Bůh spasí ty, kdo mu věří; on nenutí člověka sloužit jeho jménu.
131:1.9 (1443.5) Jestli víra v Nejsvrchovanějšího vstoupila do vašich srdcí, tak po všechny dny vašeho života budete osvobozeni od strachu. Netrapte se nad blahobytem bezbožných; nebojte se těch, kdo spřádají zlo; odvraťte duši od hříchu a vložte plnou svoji důvěru v Boží spasení. Unavená duše bloudícího smrtelníka nachází věčný odpočinek v náručí Nejsvrchovanějšího; moudrý člověk touží po božském objetí; pozemské dítě dychtí po bezpečnosti v objetí Vesmírného Otce. Ušlechtilý člověk usiluje o ten vyšší stav bytí, ve kterém duše smrtelníka splývá s duchem Nejvyššího. Bůh je spravedlivý: plody, nezískané z našich vlastních seteb na tomto světě, získáme v příštím světě“.
131:2.1 (1444.1) Palestinští Kénijci zachránili mnoho z učení Melkísedeka a z těchto spisů, tak jak byly uchovány a pozměněny židy, Ježíš a Ganid udělali následující výtah:
131:2.2 (1444.2) „Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi a všechny věci na ni. A pohleďte, všechno co stvořil, bylo velmi dobré. Hospodin je Bůh; není jiného, kromě něho nahoře na nebesích či dole na zemi. Proto milujte Hospodina, Boha vašeho, celým svým srdcem a celou vaší duší a celou vaší silou. Země bude naplněna vědomím Boha, tak jak vody naplňují moře. Nebesa hlásají slávu Boha a nebeská klenba je jeho dílem. Každý den pronášejí proslovy; každou noc přinášejí vědění. Neexistuje žádný jazyk či řeč, ve kterých by nebyl slyšen jejich hlas. Dílo Hospodina je velkolepé a s moudrostí vytvořil všechny věci; velikost Hospodina je neprozkoumatelná. On zná počet hvězd a všechny nazývá jejich jmény.
131:2.3 (1444.3) Moc Hospodina je nesmírná a jeho moudrost neskonalá. Říká Hospodin: „Tak, jak nebesa jsou výše než země, tak moje cesty jsou vyšší než vaše a moje myšlenky jsou vyšší než vaše myšlenky“. Bůh odkrývá hluboké a skryté věci, protože s ním pobývá světlo. Hospodin je soucitný a laskavý; je trpělivý a překypuje dobrotou a pravdou. Hospodin je dobrý a spravedlivý; pokorné přivede k pravdě. Okuste a uvidíte, že Bůh je dobrý! Požehnaný je člověk, který důvěřuje Bohu. Bůh je naše útočiště a síla, bezprostředně přítomná pomoc v potížích.
131:2.4 (1444.4) Laskavost Hospodina je věčná k těm, kteří ho uznávají a jeho spravedlnost je věčná i k dětem našich dětí. Hospodin je laskavý a plný soucitu. Hospodin je dobrý ke všem a citlivě milosrdný k celému svému tvoření; léčí zoufalé a obvazuje jejich rány. Kam půjdu od Božího ducha? Kam uprchnu od boží přítomnosti? Toto říká Nejvyšší a Vznešený, který obývá věčnost a jehož jméno je Svatý: „Žiji nahoře na svatém místě; a také s ním, kdo má kajícné srdce a pokorného ducha! Nikdo se nemůže ukrýt před naším Bohem, protože on zaplňuje nebesa a zemi. Ať se nebesa radují a ať země jásá. Ať všechny národy říkají: Hospodin vládne! Děkujte Bohu, protože jeho soucit trvá navždy.
131:2.5 (1444.5) Nebesa hlásají jeho spravedlnost a všechny národy vidí jeho slávu. Je to Bůh, který nás stvořil a ne my sebe; my jsme jeho národ, ovce na jeho pastvinách. Jeho soucit je věčný a jeho pravda přetrvává pro všechny generace. Náš Bůh je vládcem nad národy. Ať je země naplněna jeho slávou! Ať lidé velebí Boha pro jeho laskavost a pro jeho nádherné dary lidským dětem!
131:2.6 (1444.6) Bůh stvořil člověka o maličko méně božským a opatřil ho láskou a soucitem. Hospodin zná cestu poctivých a cesta nečestných zanikne. Respekt k Hospodinu je začátkem moudrosti; pochopení je poznání Nejvyššího. Říká Všemohoucí Bůh: „Jdi přede mnou a buď dokonalý.“ Nezapomeň, že pýcha předchází pád a pyšný duch předchází zkázu. Ten, kdo ovládá sám sebe, je mocnější než ten, kdo dobude město. Říká Hospodin Bůh, Svatý: „Návratem ke svému duchovnímu klidu budete spaseni; v tichosti a důvěře bude vaše síla.“ Ti, kdo čekají na Hospodina, obnoví svoji sílu; dostanou křídla jako orli. Poběží a neunaví se; půjdou a neochabnou. Hospodin vás zbaví vašeho strachu. Říká Hospodin: „Nebojte se, protože já jsem s vámi. Nelekejte se, protože já jsem váš Bůh. Já vám dám sílu; já vám pomůžu; ano, já vás budu podpírat pravou rukou mé spravedlnosti“.
131:2.7 (1445.1) Bůh je náš Otec; Hospodin je náš vykupitel. Bůh stvořil vesmírné davy a všechny je chrání. Jeho spravedlnost je jako hory a jeho soudnost je jako bezedný oceán. Dává nám pít z řeky svých radostí a v jeho světle my uvidíme světlo. Je vhodné děkovat Hospodinu a pět chválu Nejsvrchovanějšímu; projevovat láskyplnou laskavost ráno a božskou oddanost každou noc. Království Boží je království věčné; a jeho nadvláda přetrvá všechny generace. Hospodin je můj pastýř; nebudu nic požadovat. Pokládá mne na zelené pastviny; vede mne k tichým vodám. Uzdravuje moji duši. Vede mne po stezkách čestnosti. Ano, přestože jdu údolím ve stínu smrti, nebojím se žádného zla, protože Bůh je se mnou. Je nepochybné, že laskavost a soucit mne budou doprovázet po všechny dny mého života a já budu pobývat v domě Hospodina navěky.
131:2.8 (1445.2) Jahve je Bůh mého spasení; proto vkládám svoji důvěru v boží jméno. Budu důvěřovat Hospodinu celým svým srdcem; nebudu se spoléhat na své vlastní chápání. Na všech svých cestách ho budu brát na vědomí a on mne povede. Hospodin je spolehlivý; dodržuje slovo těch, kdo mu slouží; spravedlivý bude živ vírou. Jestli neděláš dobro, je to proto, že u dveří leží hřích; lidé sklízejí zlo jimi zaorané a hřích jimi zasetý. Netrapte se kvůli darebákům. Hospodin vás neuslyší, jestli máte špatnost ve svém srdci; jestli hřešíte proti Bohu, ubližujete také své vlastní duši. Bůh bude soudit všechny lidské činy, dobré či zlé. Jak člověk myslí, takový je.
131:2.9 (1445.3) Hospodin je nablízku všem těm, kdo ho volají upřímně a pravdivě. Slzy mohou téct celou noc, ale ránem přichází radost. Veselé srdce dělá dobře jako lék. Bůh neodepře dobro těm, kteří jdou životem čestně. Uctívej Boha a dodržuj jeho přikázání, protože to je veškerá povinnost člověka. Tak hovoří Hospodin, který stvořil nebesa a který vytvořil zemi: „Není jiného Boha, kromě mne, Boha spravedlivého a spasitele. Obraťte se ke mně a budete spaseni, lidé všech konců země. Jestli mne hledáte a jestli mne hledáte celým svým srdcem, naleznete mne.“ Pokorní zdědí zemi a budou se těšit požehnanému míru. Každý, kdo seje špatnost, sklidí pohromu; ti, kdo sejí vítr, sklidí vichřici.
131:2.10 (1445.4) „Přijďte a posoudíme společně,“ říká Hospodin. „Třebaže vaše hříchy budou jako jasně červená barva, stanou se bílými jako sníh. Třebaže budou červené jako karmín, stanou se bílými jako ovčí vlna.“ Ale nečestní nebudou mít mír; jsou to vaše vlastní hříchy, které vám odepřely dobré věci. Bůh je zdraví mé duševní rovnováhy a radostí mé duše. Věčný Bůh je moje síla; on je naším příbytkem a ochraňuje nás jeho věčné objetí. Hospodin je nablízku těm, kdo jsou zlomeni žalem; on spasí všechny ty, kdo se duchem podobají dětem. I čestný člověk může mít hodně trápení, ale Hospodin ho všech těchto strastí zbaví. Svěřte se Bohu─důvěřujte mu─a on bude konat. Ten, kdo žije v tajném příbytku Nejsvrchovanějšího, bude pobývat ve stínu Všemohoucího.
131:2.11 (1445.5) „Miluj svého souseda jako sebe samého; neměj zášť proti žádnému člověku. Nedělej jinému to, co sám nenávidíš. Miluj svého bratra, protože Hospodin řekl: „Já budu milovat své děti štědře.“ Cesta čestných je jako zářivé světlo, které září více a více na cestě k dokonalosti. Ti moudří budou zářit jako nebeská klenba a ti, kteří přivedou mnoho lidí k čestnosti, budou jako hvězdy, navěky věků. Pomozte zlomyslnému opustit cestu zla a nečestnému člověku jeho vzdorovité myšlenky. Říká Hospodin: „Ať se obrátí ke mně a já k němu budu milosrdný; bohatě mu odpustím.“
131:2.12 (1446.1) Říká Hospodin, stvořitel nebes a země: „Velký klid mají ti, kdo milují můj zákon. Má přikázání jsou: budeš mne milovat celým svým srdcem, nebudeš mít žádné jiné bohy kromě mne; nebudeš brát moje jméno nadarmo; nezapomeneš ctít šábes jako den klidu; cti otce svého a matku svou; nezabiješ; nespácháš cizoložství; nepokradeš; nebudeš křivě svědčit; nebudeš závistivý.“
131:2.13 (1446.2) A všem těm, kdo milují Hospodina nadevše a své sousedy jako sebe samy, Bůh nebes říká: „Vykoupím vás z hrobu; zachráním vás od smrti. Budu milosrdný k vašim dětem stejně, jak k nim budu spravedlivý. Neřekl jsem o svých pozemských tvorech;vy jste synové živého Boha? A nemiluji vás věčnou láskou? Nevyzval jsem vás, abyste se stali podobnými mne a pobývali navždy se mnou v Ráji?“
131:3.1 (1446.3) Ganid byl vzrušen, když zjistil jak blízko byl buddhizmus k tomu, aby se stal velkým a krásným náboženstvím bez Boha, bez osobního a univerzálního Božstva. Nicméně, nalezl záznam o určité dávné víře, která odrážela zřetelný vliv učení Melkísedekových misionářů, kteří působili v Indii ještě i za časů Buddhy. Ježíš a Ganid shromáždili následující výpisy z buddhistické literatury:
131:3.2 (1446.4) „Z čistého srdce bude tryskat radost k Nekonečnému; celé moje bytí bude v míru s touto nad-smrtelnou radostí. Moje duše je naplněna spokojeností a moje srdce přetéká blaženou mírumilovnou důvěrou. Nemám strach; jsem zbaven úzkosti. Žiji v bezpečí a moji nepřátelé mne nemohou znepokojit. Jsem spokojen s plody mého přesvědčení. Zjistil jsem, že cesta k Nesmrtelnému je snadná. Modlím se za víru, která mne podporuje na dlouhé cestě; já vím, že nadpozemská víra mne nezklame. Já vím, že moji bratři budou prospívat, jestliže se naplní vírou k Nesmrtelnému, tou vírou, která vytváří skromnost, čestnost, moudrost, odvahu, vědomost a vytrvalost. Opusťme soužení a neznejme strach. Ve víře své se držme opravdové čestnosti a ryzí srdnatosti. Naučme se rozjímat o spravedlnosti a soucitu. Víra je pravým bohatstvím člověka; je to dar ctnosti a slávy.
131:3.3 (1446.5) Nečestnost je zavrženíhodná; hřích je opovrženíhodný. Zlo je hanebné, ať v myšlence, či v činech. Bolest a trápení doprovázejí zlo, tak jako prach doprovází vítr. Štěstí a pokoj mysli doprovázejí čisté myšlení a mravný život jako stín doprovází hmotu materiálních věcí. Zlo je plodem chybně řízeného myšlení. Zlo vidí hřích tam, kde žádný hřích není; nevidí žádný hřích tam, kde hřích je. Zlo je cesta chybných dogmat. Ti, kdo se vyhýbají zlu tím, že vidí věci takové, jaké jsou, dosáhnou štěstí, protože přijímají pravdu. Ukončete vaše utrpení, nenáviďte hřích. Když vzhlédnete k Ušlechtilému, celým svým srdcem se odvracíte od hříchu. Neomlouvejte zlo; netolerujte hřích. Vaší snahou napravit hříchy minulosti získáváte sílu odolávat těmto tendencím v budoucnu. Rozvážnost se rodí z pokání. Za každý svůj poklesek se vyzpovídejte Ušlechtilému.
131:3.4 (1447.1) Veselost a radost jsou odměny za dobře vykonané činy pro slávu Nesmrtelného. Nikdo vás nemůže okrást o svobodu vaší vlastní mysli. Jestli víra vašeho náboženství osvobodila vaše srdce, jestli vaše mysl je jako hora stálá a pevná, potom bude mír duše proudit pokojně jako tekoucí řeka. Ti, kdo věří ve spasení, jsou navždy zbaveni chtivosti, závisti, nenávisti a falešných představ o bohatství. Přestože víra je energií lepšího života, vy sami si musíte vydobýt vaše vlastní spasení houževnatostí. Jestli si chcete být jisti vaším konečným spasením, pak dbejte na to, abyste se upřímně snažili vždy jednat čestně. Rozvíjejte ve svém srdci jistotu, která pramení uvnitř─tím poznáte nadšení z věčného spasení.
131:3.5 (1447.2) Žádný věřící nemůže doufat v dosažení osvícení, které přinese nesmrtelnou moudrost, když setrvává v lenosti, pohodlnosti, skleslosti, nečinnosti, nemravnosti a sobeckosti. Ale každý, kdo je pečlivý, prozíravý, přemýšlivý, zanícený a svědomitý─ještě v životě na zemi─může dosáhnout nejvyššího osvícení, doprovázeného vyrovnaností a svobodou božské moudrosti. Pamatujte si, že každý čin bude odměněn. Zlo vede k soužení a hřích končí v mukách. Radost a štěstí jsou výsledkem spořádaného života. Také zločinec prožívá období milosti, než plně dozrají jeho zlé činy, ale nevyhnutelně musí přijít bohatá sklizeň plodů jeho zlého konání. Ať žádný člověk nepřemýšlí o hříchu lehkomyslně a neříká si ve svém srdci: „Trest za špatné činy mne nepostihne.“ Co děláte jiným, stane se vám─podle soudu moudrosti. Bezpráví, spáchané na vašich druzích, se vrátí zpět k vám. Žádná bytost nemůže uniknout osudu svých činů.
131:3.6 (1447.3) Hlupák si řekl: „Zlo mne neovládne“; ale bezpečí je dosaženo pouze tehdy, když duše žádá výtku a mysl usiluje o moudrost. Moudrý muž má ušlechtilou duši, která je přátelská uprostřed jeho nepřátel, pokojná mezi nepokojnými a štědrá mezi chamtivými. Sebeláska je jako plevel v úrodném poli. Sobeckost vede k trápení; neustálá starost zabíjí. Pokorná mysl přináší štěstí. Největším bojovníkem je ten, kdo zvítězí nad sebou samým a zkrotí sebe sama. Zdrženlivost ve všech věcech je prospěšná. Člověk je vznešenější osobou, když ctí počestnost a koná své povinnosti. Nenechejte zlost a nenávist, aby vás ovládly. O nikom nemluvte špatně. Spokojenost je největším bohatstvím. Co je dáno moudře, je dobře uloženo. Nedělejte jiným to, co si nepřejete, aby se stalo vám. Za zlo odplácej dobrem; překonej zlo dobrem.
131:3.7 (1447.4) Čestná duše je více žádaná, než nadvláda nad celou zemí. Nesmrtelnost je cílem upřímnosti; smrt je konec bezohledného života. Ti, kdo jsou čestní, neumřou; ti bezohlední jsou už nyní mrtví. Požehnaní jsou ti, kdo pochopí nesmrtelný stav. Ti, kdo trýzní živé, ti těžko najde štěstí po smrti. Nesobečtí jdou do nebe, kde se radují z dokonalého štěstí nekonečné štědrosti a pokračují ve zvětšování ušlechtilosti. Každý smrtelník, který myslí čestně, mluví ušlechtile a jedná nesobecky, se nestane ctnostným jenom v tomto krátkém životě, ale také, po rozpadu těla se bude radovat z krásy nebes.“
131:4.1 (1447.5) Misionáři Melkísedeka šířili učení o jednom Bohu všude, kam přišli. Mnoho z této monoteistické doktríny, společně s jinými a předcházejícími koncepcemi, bylo zahrnuto do pozdějšího učení hinduizmu. Ježíš a Ganid udělali následující výpisy:
131:4.2 (1448.1) „On je veliký Bůh, ve všech směrech nejvyšší. On je Hospodin, ve kterém je obsaženo všechno. On je tvořitelem a správcem vesmíru vesmírů. Bůh je jeden; je absolutně sám a samotný; je jediný. A tento jeden Bůh je náš Tvůrce a konečný osud duše. Nejvyšší nepopsatelně září; on je Světlo Světel. Každé srdce a každý svět jsou osvětleny tímto božím světlem. Bůh je náš ochránce─stojí po boku svých tvorů─a ti, kdo se naučí ho vidět, se stanou nesmrtelnými. Bůh je velký zdroj energie; on je Velká Duše. On má univerzální nadvládu nad vším. Tento jediný Bůh je láskyplný, nádherný a zbožňováníhodný. Náš Bůh má nejvyšší moc a setrvává v nejvyšším příbytku. Tato opravdová Osoba je věčná a božská; on je původní Pán nebes. Všichni proroci ho oslavovali a on sám se nám odhalil. My ho uctíváme. Ó, Nejvyšší Bytosti, zdroji bytostí, Pane tvoření a vládce vesmíru, odhal nám, tvým tvorům, moc, která tě dělá nehmotným! Bůh vytvořil slunce a hvězdy, on sám je zářivý, ryzí a samo-existující. Jeho věčná vědomost je božsky moudrá. Věčný je neproniknutelný zlem. Poněvadž vesmír pochází z Boha, on ho náležitě řídí. On je příčina tvoření a proto všechny věci jsou v něm uloženy.
131:4.3 (1448.2) Bůh je spolehlivé útočiště každého dobrého člověka ve chvíli nouze; Nesmrtelný pečuje o celé lidstvo. Boží spasení je trvalé a jeho dobrota je milosrdná. On je milující ochránce, blahoslavený obránce. Říká Hospodin: „Pobývám v jejich vlastních duších jako lampa moudrosti. Já jsem velkolepost velkolepých a dobrota dobrých. Kde se dva, nebo tři shromáždí, já jsem tam také.“ Tvor nemůže uniknout přítomnosti Tvořitele. Hospodin dokonce počítá nekonečné mrkání oka každého smrtelníka; a my ctíme tuto božskou Bytost jako našeho neoddělitelného společníka. On je vše-ovládající, štědré, všudypřítomné a nekonečné dobro. Hospodin je náš vládce, úkryt a nejvyšší kontrolor; a jeho původní duch pobývá ve smrtelné duši. Věčný Svědek neřesti a ctnosti pobývá v lidském srdci. Dlouze se zamysleme nad obdivuhodným a božským oživovatelem; nechejme jeho ducha řídit naše myšlenky. Z tohoto nereálného světa nás veď do reálného světa! Z temnoty nás vyveď ke světlu! Ze smrti nás přiveď k nesmrtelnosti!
131:4.4 (1448.3) S našimi srdci, zbavených veškeré nenávisti, uctívejme věčného. Náš Bůh je Pánem modlitby; on slyší pláč svých dětí. Nechť všichni lidé podřídí své vůle jemu, Neochvějnému. Radujme se ze svobody Pánovy modlitby. Udělejte z modlitby vašeho nejvnitřnějšího přítele a uctívejte podporu svých duší. „Jestliže mne budete uctívat v lásce, říká Věčný, já vám dám moudrost, abyste mne dosáhli, protože moje úcta je čest pro všechny tvory.“ Bůh osvětluje sklíčené a posiluje skleslé. Poněvadž Bůh je náš silný přítel, nemáme již více strach. Velebíme jméno nikdy podrobeného Dobyvatele. Uctíváme ho proto, že je spolehlivým a věčným pomocníkem člověka. Bůh je náš neomylný vůdce a neselhávající průvodce. On je šlechetný rodič nebes a země, mající neomezenou energii a nekonečnou moudrost. Jeho nádhera je úžasná a jeho krása božská. On je nejvyšší záštitou vesmíru a stálým ochráncem věčného zákona. Náš Bůh je Pánem života a Podporovatelem všech lidí; je milovníkem lidstva a pomocníkem těch, kdo jsou v nesnázích. On je dárcem našeho života a Bůh Pastýř lidských stád. Bůh je náš otec, bratr a přítel. A my toužíme poznat tohoto Boha v našem nitru.
131:4.5 (1448.4) Naučili jsme se získat víru skrze toužení našich srdcí. Dosáhli jsme moudrost potlačením našich smyslů a pomocí moudrosti jsme poznali mír v Nejvyšším. Ten, kdo je naplněn vírou, uctívá opravdově, když jeho vnitřní „já“ je soustředěno na Boha. Náš Bůh nosí nebesa jako plášť; on také obývá dalších šest rozsáhlých vesmírů. On je nadřazen a je nejvyšším ve všem. My žádáme odpuštění od Hospodina za všechna naše provinění proti našim druhům; a Náš duch nesnáší veškeré zlo; proto, Ó Pane, ochraň nás od nákazy hříchem. Modlíme se k Bohu jako utěšiteli, ochránci a spasiteli─k tomu, který nás miluje.
131:4.6 (1449.1) Duch Vesmírného Správce vniká do duše prostého tvora. Moudrý je ten člověk, který ctí Jednoho Boha. Ti, kteří usilují o dokonalost, musí opravdu znát Hospodina Nejvyššího. Nikdy se nebojí ten, kdo ví o blažené bezpečnosti Nejvyššího, protože Nejvyšší říká těm, kteří mu slouží: Nebojte se, protože já jsem s vámi.“ Bůh prozřetelnosti je náš Otec. Bůh je pravda. A touhou Boha je to, aby mu jeho tvorové rozuměli─plně poznejte pravdu. Pravda je věčná; udržuje vesmír. Naše nejvyšší touha bude spojení s Nejvyšším. Velký Správce je původcem všech věcí─všechno vzniká z něho. A toto je souhrn povinností: nechť žádný člověk nedělá jinému to, co se i jemu protiví; neměj zlé úmysly, neuhoď toho, kdo uhodí tebe; přemož zlost soucitem a potlač nenávist laskavostí. A to všechno bychom měli dělat, protože Bůh je dobrý přítel a vlídný otec, který promíjí všechny naše pozemské prohřešky.
131:4.7 (1449.2) Bůh je náš Otec, země naše matka a vesmír naše rodiště. Bez Boha je duše zajatkyní; poznání Boha osvobozuje duši. Rozjímáním o Bohu, spojením s Bohem, přichází vysvobození z iluzí zla a konečné spasení od všech materiálních okovů. Když člověk odhrne oponu prostoru, potom přijde konec zla, protože člověk nalezl Boha. Ó Bože, zachraň nás od trojnásobné zkázy pekla─chtivosti, hněvu a hrabivosti! Ó duše, připrav se na duchovní boj za nesmrtelnost! Když přichází konec smrtelného života, neváhej opustit toto tělo pro vhodnější a krásnější formu a probudit se v oblastech Nejvyššího a Nesmrtelného, kde není strach, smutek, hlad, žízeň či smrt. Poznat Boha, znamená přetrhat řetězy smrti. Duše, znající Boha, stoupá vesmírem tak, jako se smetana objevuje na povrchu mléka. My ctíme Boha, všudypřítomný vliv, Velikou Duši, která neustále pobývá v srdcích svých tvorů. A ti, kdo ví, že Bůh je usídlen v lidském srdci, jsou předurčeni stát se takovými, jako on─nesmrtelnými. Zlo musí zůstat tady na tomto světě, ale ctnost následuje duši do nebe.
131:4.8 (1449.3) Pouze nečestný říká: ve vesmíru není ani pravda, ani vládce; on byl určen jenom pro naše smyslnosti. Takové duše jsou klamány malostí svého intelektu. Tímto se oni odevzdají požitkům svých smyslností a připraví své duše o radosti z ctnosti a potěšení z poctivosti. Co může být většího, než spasení od hříchu? Člověk, který vidí Nejvyššího, je nesmrtelný. Přátelé člověka v těle nemohou přežít smrt; jenom ctnost doprovází člověka v jeho věčném putování kupředu k radostným a slunným polím Ráje.“
131:5.1 (1449.4) Sám Zoroaster byl v přímém spojení s potomky raných misionářů Melkísedeka a jejich doktrína o jediném Bohu se stala centrálním učením náboženství, které bylo založeno v Persii. Kromě judaizmu, žádné jiné náboženství té doby neobsahovalo více z těchto učeních Šálemu. Ze záznamů o tomto náboženství Ganid udělal následující výpisy:
131:5.2 (1450.1) „Všechno pochází z Jediného Boha a všechno náleží jemu─všemoudrému, dobrotivému, spravedlivému, svatému, zářivému a nádhernému. Tento Bůh, náš Bůh, je zdrojem veškerého světla. Je Tvořitel, Bůh všech užitečných záměrů a ochránce spravedlnosti ve vesmíru. Moudrost života spočívá v jednání ve shodě s duchem pravdy. Bůh je vševidoucí a vidí jak zlé činy zlomyslných, tak i prospěšnou práci čestných; náš Bůh pozoruje všechno zábleskem oka. Jeho dotyk je hojivý dotyk. Hospodin je všemocný dobrodinec. Bůh natahuje svoji dobročinnou ruku jak k čestným, tak i nečestným. Bůh vytvořil svět a stanovil odměny za dobro a zlo. Všemoudrý Bůh slíbil nesmrtelnost pobožným duším, které myslí čistě a jednají čestně. Jakými si přejete opravdu být, takovými budete. Světlo slunce je jako moudrost pro ty, kteří vidí Boha ve vesmíru.
131:5.3 (1450.2) Velebte Boha hledáním radosti Moudrého. Uctívejte Boha světla radostným putováním po cestách, stanovenými jeho odhaleným náboženstvím. Je pouze jeden Nejvyšší Bůh, Pán Nebeských Světel. My se klaníme tomu, kdo vytvořil oceány, rostliny, zvířata, zemi a nebe. Náš Bůh je Hospodin, nejdobrotivější. Ctíme nejkrásnějšího, nejštědřejšího Nesmrtelného, obdařeného věčným světlem. Bůh je od nás nesmírně vzdálen a současně je nám nejblíže, protože pobývá v našich duších. Náš Bůh je božský a nejsvatější Duch Ráje a přesto pomáhá člověku nejvíce ze všech svých tvořeních. Bůh nám nejvíce pomáhá v nejvýznamnější ze všech činností─poznávání ho. Bůh je nejobdivuhodnější a spravedlivý přítel; je naše moudrost, život a síla duše a těla. Prostřednictvím našeho čestného myšlení nám moudrý Tvořitel umožní konat jeho vůli, čímž dosahujeme všechno to, co je božsky dokonalé.
131:5.4 (1450.3) Hospodine, nauč nás, jak prožít život v těle a současně se připravovat na příští život ducha. Promluv k nám, Hospodine, a my vykonáme tvé příkazy. Pouč nás o správných cestách a my po nich půjdeme. Zaruč nám, že můžeme dosáhnout spojení s tebou. My víme, že náboženství je správné, protože nás vede k souladu s čestností. Bůh je naše moudrá podstata, nejlepší myšlení a správné jednání. Bůh nám může umožnit spojení s božským duchem a nesmrtelnost v něm samým!
131:5.5 (1450.4) Toto náboženství Moudrého zbavuje věřícího každé zlé myšlenky a hříšného činu. Klaním se před Bohem nebes v pokání jestliže jsem hřešil v myšlence, slově či činu─úmyslně či neúmyslně─a nabízím modlitby za prominutí a odpuštění. Vím, že když se vyzpovídám a jestli nemám v úmyslu udělat opět špatnou věc, tak hřích bude odstraněn z mé duše. Vím, že odpuštění odstraní pouta hříchu. Ti, kdo páchají zlo, budou potrestáni, ale ti, kdo se řídí pravdou, se budou těšit blaženosti věčného spasení. Pomocí ctnosti se nás zmocni a poskytni spásonosnou sílu našim duším. Požadujeme slitování, protože se snažíme dosáhnout dokonalosti; chceme být jako Bůh.
131:6.1 (1450.5) Třetí skupina náboženských věřících, kteří v Indii uchovali doktrínu jednoho Boha─pozůstatek Melkísedekova učení─byla v té době známa jako suduanisté. Později se tito věřící stali známými jako stoupenci džainizmu. Oni učili, že:
131:6.2 (1450.6) „Pán Nebes je nejvyšší. Ti, kdo páchají hřích, nevystoupí na nebesa, ale ti, kdo jdou po cestách počestnosti najdou místo v nebi. Jestliže známe pravdu, máme zajištěn život po smrti. Duše člověka může vystoupit na nejvyšší nebe, tam rozvinout svoji pravou duchovní podstatu a dosáhnout dokonalost. Nebeský stav osvobozuje člověka ze zajetí hříchu a představuje mu trvalé blaženosti; čestný člověk již poznal konec hříchu a s ním spojená všechna trápení. Vlastní „já“ je nepřemožitelným nepřítelem člověka a toto „já“ se projevuje v člověku ve čtyřech největších vášních: zlobě, pýše, podvádění a chtivosti. Největším vítězstvím člověka je podrobení sebe sama. Když se člověk obrací k Bohu pro odpuštění a když se osmělí radovat se z takové svobody, tak je tímto osvobozen od strachu. Člověk by měl projít životem tak, aby se choval k jiným lidem tak, jak on by si přál, aby oni se chovali k němu.
131:7.1 (1451.1) Jen nedávno byly do alexandrijské knihovny uloženy rukopisy o tomto náboženství Dálného východu. Bylo to jedno ze světových náboženstvích, o kterém Ganid nikdy neslyšel. Tato víra také obsahovala zbytky dávného Melkísedekova učení, což je patrno z následujícího výtahu:
131:7.2 (1451.2) „Říká Hospodin: „ Vy všichni přijímáte moji božskou sílu; všichni lidé se těší mé milosrdné pomoci. Mám velkou radost z přibývání čestných lidí po celé zemi. A v krásách přírody a v ctnostech lidí se snaží Pán Nebes odhalit sebe sama a ukázat svoji pravou podstatu. Poněvadž pradávní lidé neznali moje jméno, projevil jsem se tím, že jsem se na tento svět narodil jako viditelná bytost a zakusil od člověka takové ponížení, že i ten člověk nezapomene moje jméno. Já jsem tvůrcem nebe a země; slunce a měsíc a všechny hvězdy podléhají mojí vůli. Já jsem vládcem všech tvorů na zemi a ve čtyřech mořích. I když jsem veliký a nejvyšší, přesto vnímám modlitbu nejchudšího chudáka. Jestli jakýkoliv tvor mne bude ctít, vyslyším jeho modlitbu a vyhovím přání jeho srdce“.
131:7.3 (1451.3) „Pokaždé, když člověk podléhá úzkosti, udělá jeden krok zpátky od vedení ducha jeho srdce“. Pýcha zatemňuje Boha. Jestliže chcete získat nebeskou pomoc, odložte svoji hrdost; každý vlásek pýchy zahaluje spásonosné světlo jako velký mrak. Jestliže nejste čestní uvnitř, je zbytečné se modlit za něco, co je zevnější. „Jestli slyším vaše modlitby, je to proto, že předstupujete přede mne s čistým srdcem, zbaveného falše a pokrytectví, s duší, která odráží pravdu jako zrcadlo. Jestliže chcete dosáhnout nesmrtelnosti, vzdejte se světa a přijďte ke mně.“
131:8.1 (1451.4) Poslové Melkísedeka pronikli hluboko do Číny a doktrína jednoho Boha se stala součástí raného učení několika čínských náboženstvích; to, které vydrželo nejdéle a obsahovalo nejvíce z monoteistické pravdy, byl taoizmus a Ganid shromáždil následující úryvky z učení jeho zakladatele:
131:8.2 (1451.5) „Jak čistý a pokojný je Nejvyšší a přesto jak je silný a mocný, jak hluboký a nezměrný! Tento Bůh nebes je ctihodný předek všeho existujícího. Jestli znáte Věčného, jste osvícení a moudří. Jestli neznáte Věčného, pak se nevědomost projevuje jako zlo, probouzející vášně hříchu. Tato obdivuhodná Bytost existovala před nebesy a zemí. Věčný je opravdově duchovní; je jediný a nemění se. On je opravdu matka světa a všechno tvoření se pohybuje kolem něj. Tento Veliký poskytuje sám sebe lidem a tím jim umožňuje stát se lepšími a přežít. Dokonce když člověk ví o něm jen málo, přesto může jít po cestách Nejvyššího; může se podřídit vůli nebes.
131:8.3 (1452.1) Všechny prospěšné práce opravdové služby pocházejí z Nejvyššího. Všechno závisí na Velkém Zdroji života. Velký Nejvyšší nežádá žádné uznání za poskytování sebe sama. Má nejvyšší moc a přesto zůstává skryt našim zrakům. Neustále mění své rysy a současně zdokonaluje své tvory. Nebeský Rozum je rozvážný a trpělivý ve svých záměrech, ale jist svými výsledky. Nejvyšší se rozprostírá celým vesmírem a všechno udržuje. Jak velký a silný je jeho překypující vliv a přitažlivá síla! Opravdová dobrotivost je jako voda, která všechno zvelebuje a ničemu neškodí. A jako voda, opravdová dobrotivost vyhledává nejnižší místa, dokonce takové úrovně, kterým se ostatní vyhýbají a je to proto, že se podobá Nejvyššímu. Nejvyšší tvoří všechno a všechno stvořené udržuje při životě a duchovně zdokonaluje. A je záhadou, jak Nejvyšší podporuje, chrání a zdokonaluje tvora, aniž by ho nutil. Vede a řídí, ale bez prosazování sebe samého. Pomáhá rozvoji, ale nepodmaňuje.
131:8.4 (1452.2) Moudrý člověk objímá svým srdcem celý vesmír. Nevědomost je nebezpečná. Ti, kdo usilují o velikost, se musí naučit být pokornými. Při tvoření světa se Nejvyšší stal jeho matkou. Znát svoji matku, znamená přiznat svoje synovstvo. Moudrý je ten člověk, který pohlíží na všechny části z pohledu celku. Chovejte se ke každému člověku tak, jako byste byli na jeho místě. Odplácejte křivdu laskavostí. Jestliže milujete lidi, budou k vám přitahováni─nebude mít žádné potíže si je získat.
131:8.5 (1452.3) Velký Nejvyšší vším prostupuje; je na levé straně a i na pravé; podporuje všechno tvoření a pobývá ve všech opravdových bytostech. Nemůžete najít Nejvyššího a ani nemůže najít místo, kde on není. Jestli člověk uzná špatnost svého jednání a ze srdce toho lituje, může pak žádat o odpuštění; může uniknout trestu; může změnit pohromu ve štěstí. Nejvyšší je bezpečným útočištěm všeho tvoření; je ochráncem a spasitelem lidstva. Jestliže ho denně hledáte, naleznete ho. Poněvadž on může odpustit hříchy, je opravdu tím nejvzácnějším pro všechny lidi. Vždy si pamatujte, že Bůh neodměňuje člověka za to, co dělá, ale za to, jaký je; proto byste měli nabídnout pomoc svým druhům bez myšlení na odměnu. Dělejte dobro bez přemýšlení o vlastním prospěchu.
131:8.6 (1452.4) Moudří jsou ti, kdo znají zákony Věčného. Neznalost božského zákona je utrpení a neštěstí. Ti, kdo znají zákony Boha, jsou svobodomyslní. Jestliže znáte Věčného, přestože vaše tělo zanikne, vaše duše bude žít věčně v duchovní službě. Jste opravdu moudří, když rozpoznáte svoji nedůležitost. Jestliže pobýváte ve světle Věčného, budete osvíceni Nejvyšším. Ti, kteří věnují sebe pro službu Nejvyššímu, radostně kráčí k Věčnému. Když člověk umírá, duch začíná svůj dlouhý let velkého putování domů.“
131:9.1 (1452.5) Také poslední z velkých světových náboženstvích, uznávajících Boha, bere na vědomí monoteizmus Melkísedekových misionářů a jejich vytrvalých následovníků. Ganidův stručný výtah z konfucianizmu zněl:
131:9.2 (1452.6) „Co stanoví Nebe, to je bez chyby. Pravda je reálná a božská. Všechno vzniká v Nebi a Velké Nebe nechybuje. Nebe dosadilo mnoho podřízených, aby pomáhali při učení a zdokonalování nižších tvorů. Veliký, velmi veliký, je Jediný Bůh, který vládně člověku z nebes. Bůh je majestátní ve své moci a vznešený ve svém soudu. Ale tento Velký Bůh nadělil mravní smysl také mnoha méně vyvinutým lidem. Štědrost Nebes se nikdy nezastaví. Shovívavost je nejlepším darem Nebes lidem. Nebesa poskytla svoji lidské duši ušlechtilost; ctnosti člověka jsou plodem této ušlechtilosti, darované Nebesy. Velká Nebesa všechno vidí a sledují člověka ve všem jeho počínání. A děláme dobře, když nazýváme Velká Nebesa naším Otcem a naší Matkou. Jestliže tímto jsme služebníky našich božských předků, pak se můžeme důvěrně modlit k Nebesům.Vždy a ve všem mějme úctu k majestátnosti Nebes. My uznáváme, Ó Bože, Nejsvrchovanější a nejvyšší Vladaři, že soud závisí na tobě a že všechno milosrdenství pochází z božského srdce.
131:9.3 (1453.1) Bůh je s námi; proto v našich srdcích není žádný strach. Jestli se ve mně najde jakákoliv ctnost, je to projev Nebes, která pobývají ve mně. Ale tato Nebesa uvnitř mne často těžce zkouší moji víru. Jestli je Bůh se mnou, jsem rozhodnut nemít žádné pochybnosti v mém srdci. Víra musí být velmi blízko pravdě podstatě věcí a já nevidím, jak člověk může žít bez této prospěšné víry. Dobro a zlo se lidem nestávají bez příčiny. Nebesa jednají s duší člověka v souladu s jejich záměrem. Když uděláte něco špatného, neváhejte přiznat svoji chybu a rychle ji odčiňte.
131:9.4 (1453.2) Moudrý člověk se zabývá hledáním pravdy a ne pouhým úsilím prožít život. Dosáhnout dokonalosti nebes je cílem člověka. Vyspělý člověk se snaží sebe měnit a tím se zbavovat úzkosti a strachu. Bůh je s vámi, nemějte o tom vůbec žádnou pochybnost ve svém srdci. Každý dobrý čin je odměněn. Vyspělý člověk nereptá proti Nebesům a ani nemá zášť vůči lidem. Co se vám nelíbí, když se vám to stane, nedělejte to jiným. Nechť soucit je součástí každého trestu; ve všech směrech se snažte o to, aby potrestání bylo darem. Taková je cesta Velkých Nebes. Ačkoliv všichni tvorové musí zemřít a vrátit se do země, duch ušlechtilého člověka jde dál vpřed, aby se objevil na nebesích a vystoupal k blaženému světlu nejvyšší jasnosti.
131:10.1 (1453.3) Když Ganid pracně dokončil náročné sestavování učení světových náboženstvích o Rajském Otci, dal si za úkol zformulovat něco, co by se mohlo považovat za shrnutí víry v Boha, ke které dospěl v důsledku učení Ježíše. Tento mladý muž měl ve zvyku nazývat takovou víru „naše náboženství.“ Ganid napsal následující:
131:10.2 (1453.4) „Hospodin, náš Bůh, je jediný Hospodin a měli byste ho milovat celou svojí myslí a srdcem a současně dělat všechno pro to, abyste milovali všechny jeho děti tak, jak milujete sami sebe. Tento jediný Bůh je náš nebeský Otec, v něm spočívají všechny věci a který pobývá, svým duchem, v každé čestné duši. A my, Boží děti, bychom se měli naučit mu důvěřovat jako spolehlivému Tvořiteli. S naším nebeským Otcem je možné všechno. Poněvadž je náš Tvořitel, který stvořil všechny věci a bytosti, nemůže tomu být jinak. Ačkoliv nemůžeme Boha vidět, můžeme ho poznat. A denním vykonáváním vůle nebeského Otce ho můžeme odkrývat svým druhům.
131:10.3 (1453.5) Božské poklady Božího charakteru musí být nekonečně hluboké a věčně moudré. Nemůžeme najít Boha pomocí znalostí, ale můžeme ho poznat v našich srdcích osobní zkušeností. Přestože jeho soudnost může být nezjistitelná, jeho soucit mohou obdržet i nejnižší bytosti na zemi. Ačkoliv Otec zaplňuje vesmír, žije také v našich srdcích. Mysl člověka je lidská, smrtelná, ale duch člověka je božský, nesmrtelný. Bůh je nejenom všemocný, ale také všemoudrý. Jestliže naši pozemští rodiče, mající sklon ke zlu, vědí jak milovat své děti a poskytovat jim prospěšné dary, tak dobrý Otec na nebesích musí mnohem víc vědět, jak moudře milovat své děti na zemi a obdarovávat je vhodnými dary.
131:10.4 (1454.1) Náš nebeský Otec nedovolí jedinému dítěti na zemi zaniknout, jestli to dítě má touhu nalézt Otce a upřímně touží být jako on. Náš Otec miluje také nečestné a je vždy laskavý k nevděčným. Kdyby jen více lidských bytostí mohlo poznat dobrotivost Boha, určitě by litovaly svých nečestných jednáních a zanechaly všech hříchů. Všechno dobré přichází dolů od Otce světla, ve kterém neexistuje žádná proměnlivost, nebo náznak změny. Duch pravého Boha pobývá v srdci člověka. On chce, aby všichni lidé byli bratři. Když lidé začnou cítit Boha, je to důkaz, že Boha nalezli a že touží ho poznat. My žijeme v Bohu a Bůh žije v nás.
131:10.5 (1454.2) Já se již déle nespokojím s vírou, že Bůh je Otec celého mého národa; od nynějška budu věřit, že je také můj Otec. Vždy se budu snažit ctít Boha s pomocí Ducha Pravdy, který se stane mým pomocníkem poté, až opravdu poznám Boha. Ale nejdříve začnu uctívat Boha tím, že se naučím vykonávat Boží vůli na zemi; to znamená, že se budu co nejupřímněji snažit chovat se ke svým druhům stejně, jak si myslím, že by se k nim choval Bůh. A když žijeme takový život v těle, můžeme Boha požádat o mnoho věcí a on uspokojí touhu našich srdcí, abychom byli lépe vybaveni sloužit našim druhům. A všechna tato láskyplná služba Božím dětem zvětšuje naši schopnost přijímat a prožívat nebeskou radost─velké potěšení, které přináší pomoc nebeského ducha.
131:10.6 (1454.3) Každý den budu děkovat Bohu za jeho nevýslovné dary; budu ho velebit za jeho úžasná díla pro lidské děti. Pro mne je on Všemocný, Tvořitel, Síla a Soucit, ale ze všeho nejlepší je to, že on je můj duchovní Otec a jako jeho pozemské dítě někdy přijdu za ním. A můj domácí učitel řekl, že hledáním jeho se stanu jako on. Vírou v Boha jsem dosáhl pokoje v Bohu. Toto nové naše náboženství je plné radosti a plodí trvalé štěstí. Jsem přesvědčen, že zachovám svoji víru až do smrti a s určitostí dosáhnu věčného života.
131:10.7 (1454.4) Učím se zkoumat všechny věci a držet se toho, co je správné. Ve všem se budu chovat ke svým druhům tak, jak bych si přál, aby se oni chovali ke mne. Díky této nové víře vím, že se můžu stát synem Božím, ale někdy, když se zamyslím, žasnu nad tím, že všichni lidí jsou moji bratři; ale je tomu opravdu tak. Nevidím, jak bych se mohl radovat z otcovství Boha, zatímco bych odmítal přijmout bratrství lidí. Každý, kdo volá jméno Hospodina, bude spasen. Jestli je to pravda, tak všichni lidé musí být moji bratři.
131:10.8 (1454.5) Od nynějška budu konat dobré skutky skrytě; také se budu modlit hlavně osobitě. Nebudu soudit, abych nebyl nespravedlivý ke svým druhům. Naučím se milovat své nepřátele; ještě jsem si správně neosvojil návyk podobat se Bohu. I když vidím Boha v těchto jiných náboženstvích, shledávám, že v „našem náboženství“ je krásnější, láskyplnější, soucitnější, osobnější a pozitivnější. Ale ze všeho nejvíce, tato nádherná a dokonalá Bytost je můj duchovní Otec; já jsem jeho dítě. A neexistují žádné jiné způsoby, než má upřímná touha být jako on, pomocí které ho nakonec najdu a budu mu věčně sloužit. Konečně mám náboženství s Bohem, nádherným Bohem a on je Bůh věčného spasení.“
Kniha Urantia
Kapitola 132
132:0.1 (1455.1) PONĚVADŽ Gonod měl sebou pozdravy od vládkyně Indie pro Tiberia, římského vládce, třetího dne po jejich příchodu do Říma se dva Indové a Ježíš před ním objevili. Nerudný císař byl toho dne neobvykle příjemný a s trojicí si dlouho povídal. A když od něho odešli, císař, hovoříc o Ježíši, poznamenal svému pobočníkovi po pravé ruce: „Kdybych já měl spolupracovníka s takovými královskými a okouzlujícími způsoby, tak bych byl opravdovým císařem, že ano?“
132:0.2 (1455.2) Během pobytu v Římě měl Ganid pravidelné hodiny pro vyučování a pro navštěvování zajímavých míst ve městě. Jeho otec měl mnoho obchodních jednáních a protože si přál, aby se jeho syn stal jeho důstojným nástupcem při řízení jeho rozsáhlých obchodních zájmů, myslel si, že nadešel čas, aby chlapce představil obchodnickému světu. V Římě se nacházelo mnoho Indů a často jeden ze zaměstnanců Gonoda ho doprovázel jako tlumočník, takže Ježíš měl pro sebe celé dny; to mu umožnilo se dokonale seznámit s tímto městem se dvěma miliony obyvatel. Často ho bylo možno vidět na fóru─centrum politického, soudního a obchodního života. Často navštěvoval Kapitol a při pohledu na tento nádherný chrám, zasvěcený Jupiterovi, Juně a Minervě, se podivoval nad tím, v jakém zajetí ignorance se tito Římané nacházeli. Také strávil hodně času na pahorku Palatin, kde byla rezidence císaře, chrám Apollóna a řecké a latinské knihovny.
132:0.3 (1455.3) V té době římské impérium zahrnovalo celou jižní Evropu, Malou Asii, Sýrii, Egypt a severozápadní Afriku. Jeho obyvatelstvo zahrnovalo občany z každé země východní polokoule. Studovat toto kosmopolitní seskupení smrtelníků Urantie a družit se s nimi byl hlavní důvod, proč Ježíš souhlasil s touto cestou.
132:0.4 (1455.4) Ježíš se v Římě hodně naučil o lidech, ale nejcennější ze všech jeho rozmanitých zkušeností během jeho šesti měsíčního pobytu v tomto městě byl kontakt a jeho vliv na náboženské vůdce hlavního města impéria. Ke konci prvního týdne v Římě Ježíš vyhledal a seznámil se s významnými vůdci Kyniků, Stoiků a mysterijních kultů, především se skupinou mithraistů. Zdali či ne Ježíš předpokládal, že židé nepřijmou jeho poselství, s určitostí předvídal, že jeho poslové zanedlouho budou přicházet do Říma hlásat království nebeské; a proto se pustil, úžasným způsobem, do přípravy cesty pro lepší a jistější přijetí svého poselství. Vybral si pět hlavních Stoiků, jedenáct Kyniků a šestnáct vůdců mysterijních kultů a po dobu téměř šesti měsíců s těmito náboženskými učiteli strávil většinu svého volného času. A jeho informující metoda spočívala v následujícím: Nikdy nenapadl jejich chyby a nikdy se nezmínil o nedostatcích v jejich učeních. Vždy vybral pravdu, kterou učili a potom chválil a osvětloval tuto pravdu v jejich myslích tak, že za velmi krátkou dobu toto velebení pravdy vyplavilo navenek daný nedostatek; a takto byli tito muži a ženy poučeni a připraveni Ježíšem na pozdější rozpoznání dalších a podobných pravd v učeních prvních křesťanských misionářů. A bylo to právě toto počáteční přijetí učení kazatelů evangelia, které dalo silný impulz k rychlému rozšíření křesťanství v Římě a odtud po celém impériu.
132:0.5 (1456.1) Význam tohoto pozoruhodného jednání může být lépe pochopen, když uvážíme ten fakt, že z této skupiny třiceti dvou náboženských vůdců, instruovaných Ježíšem v Římě, pouze dva nebyli prospěšní; těch třicet se stalo stěžejními osobnostmi při zakládání křesťanství v Římě a někteří z nich také pomáhali při přeměně mithraického chrámu do prvního křesťanského kostela v tomto městě. My, kteří pozorujeme lidské aktivity ze zákulisí a ve světle uplynulých devatenácti stoletích, uznáváme pouze tři faktory, které mají rozhodující význam pro počáteční vytvoření podmínek k rychlému rozšíření křesťanství po celé Evropě a ty jsou:
132:0.6 (1456.2) 1. Výběr a udržení Šimona Petra jako apoštola.
132:0.7 (1456.3) 2. Rozhovor v Jerusalemu se Štěpánem, jehož smrt obrátila na víru Saula z Tarsu.
132:0.8 (1456.4) 3. Vstupní příprava těchto třiceti Římanů pro pozdější vůdcovství nového náboženství v Římě a v celém impériu.
132:0.9 (1456.5) Během všech svých životních zkušeností ani Štěpán, ani třicet vybraných učitelů, si nikdy neuvědomili, že jednou hovořili s člověkem, jehož jméno se stalo předmětem jejich náboženského učení. Práce Ježíše s původními třiceti dvěma učiteli byla naprosto osobní. Písař z Damašku se nikdy nesetkal najednou s více než se třemi z nich, občas se dvěma, ale většinou je učil jednotlivě. A byl schopen uskutečnit toto významné dílo náboženského vyučování, protože tito muži a ženy nebyli svázáni tradicemi; nebyli oběťmi zakořeněných předsudků ve vztahu k veškerému budoucímu náboženskému rozvoji.
132:0.10 (1456.6) Již nedaleko byly ty roky, v průběhu kterých Petr, Pavel a další učitelé křesťanství v Římě často slýchávali o tomto písaři z Damašku, který byl jejich předchůdcem a který tak zřetelně ( a jak se oni domnívali, nevědomě) připravil cestu pro jejich příchod s novým evangeliem. Ačkoliv Pavel si nikdy opravdu neuvědomil totožnost tohoto písaře z Damašku, krátce před svou smrtí přišel k závěru, a to kvůli podobnosti popisů osobností, že „výrobce stanů z Antiochie“ byl také „písař z Damašku.“ Když jednou Šimon Petr kázal v Římě a měl možnost naslouchat popisu písaře z Damašku, napadlo ho, že tato osoba by mohla být Ježíš, ale rychle tuto myšlenku pustil z hlavy, protože dobře věděl (myslel si to), že Učitel nikdy v Římě nebyl.
132:1.1 (1456.7) Angamon, vůdce stoiků, byl tím člověkem, se kterým měl Ježíš celonoční rozhovor na počátku svého pobytu v Římě. Tento muž se později stal velkým přítelem Pavla a byl jedním z pevných podporovatelů křesťanské víry v Římě. V podstatě a vyjádřeno současným jazykem, Ježíš učil Angamona následujícímu:
132:1.2 (1457.1) Význam opravdových hodnot musí být vyhledán v duchovním světě a na božských úrovních věčné reality. Vzestupující smrtelník musí vidět všechny nižší a materiální úrovně jako přechodné, částečné a nedokonalé. Vědec, jako takový, je omezen objevováním vzájemných vztahů materiálních faktů. Stručně řečeno, nemá právo tvrdit o sobě, že je buď materialista, nebo idealista, protože tím zradil postoj opravdového vědce, jelikož všechna taková tvrzení jsou samotnou podstatou filozofie.
132:1.3 (1457.2) Jestliže morální vnímání a duchovní vědomosti lidstva nejsou úměrně rozšířeny, může se časem stát, že neomezený rozvoj čistě materialistické kultury bude hrozbou civilizace. Čistě materialistická věda skrývá v sobě potenciální semeno zničení veškerého vědeckého snažení, protože tento postoj je předzvěstí definitivního kolapsu civilizace, která se zřekla svého smyslu morálních hodnot a zavrhla svůj duchovní cíl.
132:1.4 (1457.3) Materialistický vědec a extrémní idealista se budou vždy spolu přít. Toto však neplatí o těch vědcích a idealistech, kteří ctí obecné normy vysokých morálních hodnot a úrovně duchovnosti. V každém věku vědci a idealisté musí rozpoznat, že jsou v procesním řízení u soudu lidských potřeb. Musí se vyvarovat jakéhokoliv válčení mezi sebou a současně se odvážně snažit hájit prodloužení svého působení větší oddaností sloužit lidskému pokroku. Jestliže takzvaná věda či náboženství jakéhokoliv věku jsou falešné, tak musí buď očistit své aktivity, nebo zaniknout předtím, než vznikne materiální věda, nebo duchovní náboženství pravdivějšího a hodnotnějšího charakteru.
132:2.1 (1457.4) Mardus byl uznávaným vůdcem římských kyniků a stal se velikým přítelem písaře z Damašku. Den za dnem rozmlouval s Ježíšem a noc za nocí naslouchal jeho vyššímu učení. Jedna z nejdůležitějších diskuzí s Mardusem se týkala upřímné kynikovy otázky o dobru a zlu. Ježíšova odpověď, ve své podstatě a vyjádřeno jazykem dvacátého století, byla:
132:2.2 (1457.5) Můj bratře, dobro a zlo jsou pouze slova, symbolizující relativní úrovně lidského vnímání pozorovatelného vesmíru. Jestli jsi eticky lenivý a sociálně netečný, tvojí normou dobra se mohou stát stávající společenské zvyklosti. Jestli jsi duchovně nečinný a morálně se nerozvíjíš, tvojí normou dobra se mohou stát náboženské praktiky a tradice tvých současníků. Ale duše, která přežívá čas a přechází do věčnosti, musí udělat živou a osobní volbu mezi dobrem a zlem─volbu, určenou opravdovými hodnotami duchovních norem, které byly ustanoveny božským duchem, kterého nebeský Otce poslal, aby pobýval v srdci člověka. Tento vnitřní duch je kritériem přežití osobnosti.
132:2.3 (1457.6) Dobrotivost, stejně jako pravda, je vždy relativní a najisto v rozporu se zlem. A právě vnímání těchto rysů dobrotivosti a pravdy umožňuje vyvíjejícím se duším lidí udělat ta osobní rozhodnutí, která jsou nezbytná pro věčný život.
132:2.4 (1458.1) Duchovně slepý jedinec, který se logickým myšlením řídí vědeckými předpisy, společenskými zvyklostmi a náboženskými tezemi, je ve vážném nebezpečí ztráty své morální svobody a duchovní nezávislosti. Taková duše je předurčena stát se intelektuálním papouškem, společenským robotem a otrokem náboženských autorit.
132:2.5 (1458.2) Dobrotivost vždy roste k novým úrovním zvětšující se svobody morálního sebepoznání a dosažení duchovní osobnosti─objevení a spojení se s vnitřním Ladičem. Zkušenost je dobrá, když zvyšuje smyl pro krásu, posiluje morální vůli, zvětšuje schopnost rozpoznání pravdy, rozšiřuje způsobilost milovat a sloužit ostatním, povyšuje duchovní ideály a sjednocuje nejvyšší lidské motivy času s věčnými plány vnitřního Ladiče. A to všechno vede přímo ke zvýšené touze vykonávat vůli Otce a tím podporovat božskou touhu nalézt Boha a být jako on.
132:2.6 (1458.3) Jak stoupáte po vesmírné stupnici rozvoje tvora, budete nalézat, že růst dobra a ubývajícího zla je v dokonalém souladu s vaší schopností konat dobro a rozpoznávat pravdu. Způsobilost dělat omyly, nebo konat zlo nezmizí úplně, dokud vzestupující lidská duše nedosahuje konečných duchovních úrovních.
132:2.7 (1458.4) Dobrotivost je živou, vždy vzrůstající, trvalou osobní zkušeností a je neustále v souladu s rozpoznáním pravdy a krásy. Dobrotivost spočívá v poznání pozitivních pravých hodnot duchovních úrovní, které v lidské zkušenosti musí být protikladem negativního protějšku─stínů potenciálního zla.
132:2.8 (1458.5) Dokud nedosáhnete úrovní Ráje, dobrotivost bude vždy více úkolem, nežli trvalou vlastností, více cílem, nežli zkušeností z dosažení. Ale když opravdově lačníte a žízníte po čestnosti, prožíváte narůstající uspokojení v částečném dosažení dobrotivosti. Přítomnost dobra a zla na světě je sama o sobě pozitivním důkazem existence a reality morální vůle člověka, osobnosti, která tímto způsobem rozpoznává tyto hodnoty a také je schopna vybrat si mezi nimi.
132:2.9 (1458.6) V době dosažení Ráje schopnost vzestupujícího smrtelníka ztotožňovat se s pravými duchovními hodnotami bude natolik rozšířena v důsledku dosažení dokonalosti ovládání světla života. Taková zdokonalená duchovní osobnost se stává natolik plně, božsky a duchovně sjednocena s pozitivními a nejvyššími vlastnostmi dobra, krásy a pravdy, že neexistuje žádná možnost, aby takový čestný duch vrhl jakýkoliv stín potenciálního zla, když bude vystaven pronikavé jasnosti božského světla nekonečných Vládců Ráje. Ve všech takových duchovních osobnostech dobrotivost není již částečná, kontrastní a srovnávací; stala se božsky úplnou a duchovně naplněnou; přibližuje se čistotě a dokonalosti Nejvyššího.
132:2.10 (1458.7) Možnost zla je nezbytná pro morální volbu, ale ne jeho skutečností. Stín je pouze relativně skutečný. Skutečné zlo není nezbytná osobní zkušenost. Potenciální zlo je stejně dobrým stimulem pro přijetí rozhodnutí v oblastech morálního růstu na nižších úrovních duchovního rozvoje. Zlo se stává realitou osobní zkušenosti pouze tehdy, když morální mysl se pro něj rozhodne.
132:3.1 (1459.1) Nabon byl řecký žid a hlavní osobnost mezi vůdčími osobnostmi největšího mysterijního kultu v Římě─kultu boha Mithry. Přestože tento vysoký kněz mithraizmu měl mnoho rozhovorů s damašským písařem, nejvíce na něho natrvalo zapůsobila rozmluva z jednoho večera o pravdě a víře. Nabon si myslel, že Ježíše obrátí na jejich víru a dokonce mu navrhl, aby se stal učitelem mithraizmu, až se vrátí do Palestiny. Neuvědomoval si, že Ježíš připravoval jeho na to, aby se on stal jedním z prvních konvertitů evangelia království. Upraveno do současného jazyka, podstata učení Ježíše v ten večer byla následující:
132:3.2 (1459.2) Pravdu není možno definovat slovy, pouze žitím. Pravda je vždy víc než vědomosti. Vědomosti se týkají pozorovatelných věcí, ale pravda přesahuje takové čistě materiální úrovně v tom, že se přátelí s moudrostí a obsahuje takové nezměřitelné kategorie, jako lidskou zkušenost a také duchovní a živé reality. Vědomost pochází z vědy; moudrost z opravdové filozofie, pravda z náboženské zkušenosti duchovního žití. Vědomost jedná s fakty; moudrost se vztahy; pravda s reálnými hodnotami.
132:3.3 (1459.3) Člověk má tendenci tříbit vědu, formulovat filozofii a dogmatizovat pravdu, protože je mentálně líný v přizpůsobování se vzrůstajícím těžkostem života a současně se také nesmírně bojí neznámého. Člověk, ve své přirozenosti, jen velmi pomalu mění návyky svého myšlení a způsoby svého života.
132:3.4 (1459.4) Odhalená pravda─osobně objevená pravda─je nejvyšší radostí lidské duše; je to společné dílo materiální mysli a vnitřního ducha. Věčné spasení duše, rozpoznávající tuto pravdu a milující krásu, je zajištěno tím hladem a žízní po dobru, které vedou tohoto smrtelníka k jedinému cíli─konat vůli Otce, nalézt Boha a být jako on. Mezi vědomostí a pravdou nikdy není rozpor. Rozpor může být mezi vědomostí a lidskými vírami, vírami zbarvenými předsudky, překroucenými strachem a ovládanými hrůzou čelit novým faktům materiálních objevů, nebo duchovního progresu.
132:3.5 (1459.5) Ale pravda se nikdy nemůže stát vlastnictvím člověka bez víry. Je tomu opravdu tak, protože myšlenky, moudrost, etika a ideály člověka nikdy nepřevýší jeho víru, jeho vznešenou naději. A všechna taková pravá víra je založena na hlubokých úvahách, upřímné sebekritice a důsledném morálním uvědomění. Víra je vnuknutí oduševnělé tvořivé představivosti.
132:3.6 (1459.6) Víra uvolňuje nadlidské aktivity božské jiskry, nesmrtelného zárodku, který žije v mysli člověka a který je potenciálem věčného života. Rostliny a zvířata přežívají v čase tím, že předávají z jedné generace na druhou identické částice sebe samých. Lidská duše (osobitost) člověka přežívá přirozenou smrt tím, že se ztotožní s touto vnitřní jiskrou božskosti, která je nesmrtelná a která slouží k zvěčnění lidské osobitosti na další a vyšší úrovni vzestupné vesmírné existence. Nesmrtelný duch je skryté semínko lidské duše. Druhá generace duše je prvním z řady osobnostních projevů duchovních a progresivních existencí, končících pouze tehdy, když tato božská entita dosahuje zdroje své existence─Boha, Vesmírného Otce.
132:3.7 (1459.7) Lidský život pokračuje─přežívá─protože má vesmírnou funkci, úkol nalézt Boha. Vírou aktivovaná duše člověka nemůže přestat ve svém úsilí dosáhnout tohoto cíle osudu; a když dosáhne tohoto božského cíle, nemůže nikdy zaniknout, protože se stala podobnou Bohu─věčnou.
132:3.8 (1460.1) Duchovní evoluce je zkušeností zvyšující se a dobrovolné volby dobrotivosti, doprovázené odpovídajícím a postupným úbytkem pravděpodobnosti zla. S dosažením konečnosti volby dobra a s naplněnou schopností pro vnímání pravdy přichází dokonalost krásy a svatosti, jejichž čistota zamezuje možnosti vzniknutí dokonce jen i pojmu potenciálního zla. Taková Boha znalá duše nevrhá žádný stín pochybnosti zla, když působí na takové vysoké duchovní úrovni božského dobra.
132:3.9 (1460.2) Přítomnost Rajského ducha v mysli člověka znamená naději na odhalení a spolehlivou záruku věčné existence božského progresu pro každou duši, snažící se dosáhnout identity s tímto nesmrtelným a vnitřním duchovním fragmentem Vesmírného Otce.
132:3.10 (1460.3) Vývoj vesmírem je charakterizován zvyšující se svobodou osobnosti, která je spojena s postupným dosažením vyšších a vyšších úrovní sebepoznání a v důsledku toho následným uvědomělým sebeovládáním. Dosažení dokonalosti duchovního sebeovládání se rovná kompletnosti vesmírné volnosti a osobní svobody. Víra podporuje a udržuje duši člověka v době jeho zmatenosti v počáteční orientaci v takovém obrovském vesmíru, zatímco modlitba se stává významným sjednotitelem různých inspirací tvořivé představivosti, kterou víra probouzí v duši, snažíc se ztotožnit se s duchovními ideály vnitřní a s ní spojené božské přítomnosti.
132:3.11 (1460.4) Nabon byl těmito slovy velmi ohromen, stejně tak, jak byl při každém rozhovoru s Ježíšem. Tyto pravdy nepřetržitě hořely v jeho srdci a on se potom stal důležitým pomocníkem kazatelů Ježíšova evangelia, kteří později přišli do Říma.
132:4.1 (1460.5) Během svého pobytu v Římě nevěnoval Ježíš všechen svůj volný čas této činnosti připravit muže a ženy na to, aby se stali budoucími stoupenci nadcházejícího království. Hodně času trávil získáváním podrobných znalostí o všech rasách a třídách lidí, žijících v tomto největším a nejkosmopolitnějším městě světa. V každém z těchto četných setkání s lidmi Ježíš sledoval dva záměry: chtěl poznat jejich reakce na jejich pozemský život v těle a také se snažil říct či udělat něco, co by obohatilo jejich život a udělalo ho hodnotnějším. Jeho náboženská učení v průběhu těchto týdnů se nelišila od těch, která charakterizovala jeho pozdější život jako učitele dvanácti apoštolů a kazatele davů.
132:4.2 (1460.6) Základní osnova jeho poselství zůstávala vždy stejná: fakt lásky nebeského Otce a pravda jeho milosrdenství a také radostná zpráva o tom, že člověk je skrze svoji víru synem tohoto samého Boha lásky. Ježíš obvykle navazoval kontakty s lidmi tím, že je vtáhl do rozhovoru kladením otázek. Hovor obyčejně začínal otázkami Ježíše a končil jejich otázkami Ježíšovi. Byl stejně obratný v učení pokládáním otázek, tak i v odpovídání dotazů. Jako pravidlo, nejvíce naučil ty, kterým řekl nejméně. Z jeho osobní služby čerpali největší prospěch přetížení, úzkostliví a deprimovaní smrtelníci, kterým se tímto značně ulevilo, protože měli příležitost ulehčit svým duším citlivému a chápajícímu posluchači a Ježíš měl všechny tyto vlastnosti a ještě mnoho dalších. A když tyto oslabené lidské bytosti pověděly Ježíšovi o svých potížích, byl vždy schopen jim poskytnout praktické a okamžitě prospěšné rady, směřující k napravení jejich reálných těžkostí, ačkoliv neopomenul vyslovit bezprostředně slova útěchy a povzbuzení. A vždy řekl těmto sklíčeným smrtelníkům o Boží lásce a různými rozmanitými metodami je informoval o tom, že jsou dětmi tohoto láskyplného nebeského Otce.
132:4.3 (1461.1) Během pobytu v Římě přišel Ježíš tímto způsobem osobně do srdečného a povznášejícího kontaktu s více než pěti sty smrtelníky tohoto světa. Získal tak znalosti o různých rasách lidstva, které by nikdy nenabyl v Jerusalemu a stěží i v Alexandrii. Vždy považoval těchto šest měsíců za jedno z nejbohatších a nejvíce poučných obdobích svého pozemského života.
132:4.4 (1461.2) Jak by se dalo očekávat, tak takový všestranně nadaný a podnikavý člověk by nemohl takto působit ve světové metropoli po dobu šesti měsíců, aniž by nebyl osloven různými lidmi, kteří by rádi získali jeho služby ve spojení s obchodem, anebo častěji, za účelem učení, sociální reformy, nebo náboženského hnutí. Takových nabídek dostal víc než deset a každou z nich využil k předání nějaké myšlenky duchovního povznesení vhodně volenými slovy, nebo nějakou laskavou službou. Ježíš rád dělal věci pro druhé─i drobné věci─pro všechny druhy lidí.
132:4.5 (1461.3) S jedním římským senátorem měl rozhovor o politice a státnické moudrosti a toto jediné setkání s Ježíšem udělalo na tohoto zákonodárce takový hluboký dojem, že zbytek svého života strávil marným úsilím přimět své kolegy změnit panující politiku─odklonit se od ideje vládního systému, který vydržuje a živí národ a přijmout ideu, kdy národ podporuje stát. Ježíš strávil jeden večer s bohatým otrokářem a hovořil s ním o člověku, jako o synu Božím a příští den tento muž, Klaudius, dal svobodu sto sedmnácti otrokům. Byl na večeři s řeckým lékařem, kterému povídal o tom, že jeho pacienti mají mysl a duši stejně jako těla a takto přivedl tohoto vynikajícího doktora k tomu, že ten se pak snažil o rozsáhlejší lékařskou péči pro své spoluobčany. Hovořil se všemi druhy lidí ze všech společenských vrstev. Jediné místo, které v Římě nenavštívil, byly veřejné lázně. Odmítl jít se svými přáteli do lázní kvůli sexuální promiskuitě, která tam panovala.
132:4.6 (1461.4) Římskému vojákovi, při procházce po nábřeží Tibery, Ježíš řekl: „Buď statečný ve svém srdci, stejně jako ve svých činech. Měj odvahu být spravedlivý a buď dost velký pro slitování. Přinuť svoji nižší přirozenost, aby poslouchala tvoji vyšší přirozenost, tak jak ty posloucháš své nadřízené. Cti dobro a povznášej pravdu. Vybírej krásno namísto špatnosti. Miluj své druhy a celým svým srdcem hledej Boha, protože Bůh je tvůj nebeský Otec“.
132:4.7 (1461.5) Řečníkovi na fóru řekl: „Tvá výmluvnost je příjemná, tvoje logika je obdivuhodná, tvůj hlas je líbivý, ale tvoje učení je stěží pravdou. Kdybys jen mohl zakusit inspirující uspokojenost z poznání Boha jako tvého duchovního Otce, potom bys mohl využít svého řečnického umění k osvobození svých druhů z područí zaslepenosti a z otroctví nevědomosti“. Ten muž byl tentýž Marek, který slyšel Petra kázat v Římě a stal se jeho nástupcem. Po ukřižování Šimona Petra to byl právě on, kdo se vzepřel pronásledovatelům a odvážně pokračoval v kázání nového evangelia.
132:4.8 (1462.1) Po setkání s chuďasem, který byl falešně obviněn, šel Ježíš s ním ke smírčímu soudci a když dostal zvláštní povolení vystoupit jeho jménem, pronesl nádhernou řeč, v níž řekl: „Spravedlnost dělá národ velikým a čím větší národ, tím více bude dbát na to, aby nespravedlnost nepostihla ani toho nejprostšího občana. Běda každému národu, ve kterém pouze těm, kteří mají peníze a vliv se dostává rychlé spravedlnosti u jeho soudů! Je posvátnou povinností smírčího soudu osvobodit nevinného, stejně jako potrestat vinného. Na nestrannosti, poctivosti a čestnosti jeho soudů závisí trvání národa. Občanská vláda je založena na spravedlnosti, tak jako opravdové náboženství je založeno na milosrdenství.“ Soudce případ znovu otevřel a po pečlivém prozkoumání důkazů vězně propustil. Ze všech činů Ježíše během těchto dnů osobní služby byl tento nejblíže veřejnému vystoupení.
132:5.1 (1462.2) Jeden bohatý muž, římský občan a stoik, se začal velmi zajímat o učení Ježíše, se kterým ho seznámil Angamon. Po mnoha přátelských rozhovorech se tento bohatý občan Ježíše zeptal, co by dělal se svým bohatstvím, kdyby ho měl. Ježíš mu odpověděl: „Já bych materiální bohatství vynaložil na povznesení materiálního života a stejně tak bych využíval vědomosti, moudrost a duchovní službu pro obohacení intelektuálního života, zušlechtění společenského života a rozvoj duchovního života. Spravoval bych materiální bohatství jako moudrý a účelný správce prostředků jedné generace pro blaho a povznesení příští a následných generací.
132:5.2 (1462.3) Ale bohatého muže Ježíšova odpověď plně neuspokojila a odvážně se opět zeptal: „Ale co si myslíš, že by měl udělat člověk na mém místě se svým bohatstvím? Měl bych si ho ponechat, nebo ho rozdat?“ A když Ježíš viděl, že opravdu touží vědět víc pravdy o své oddanosti Bohu a své povinnosti k lidem, odpověděl: „Můj dobrý příteli, vidím, že upřímně toužíš po moudrosti a jsi čestný milovník pravdy. Proto ti chci vyložit můj pohled na řešení tvého problému, týkající se odpovědnosti za nakládání s bohatstvím. Dělám to proto, žes požádal o moji radu a když ti tuto radu dávám, nezajímá mně bohatství žádného jiného bohatého člověka; poskytuji tuto radu jenom tobě a pro tvé osobní poučení. Jestli si upřímně přeješ pohlížet na své bohatství jako na odpovědnost, potom bych ti poradil, abys udělal následující analýzu původů tvého bohatství: zeptej se sám sebe a snaž se na to najít neupřímnější odpověď, odkud přišlo toto bohatství? A jako pomoc při zkoumání zdrojů svého velkého jmění ti navrhuji brát v úvahu následujících deset různých metod nahromadění materiálního bohatství:
132:5.3 (1462.4) 1. Zděděné bohatství─jmění pocházející od rodičů a jiných předků.
132:5.4 (1462.5) 2. Objevené bohatství─jmění získané z přírodních zdrojů matky země.
132:5.5 (1462.6) 3. Obchodní bohatství─jmění získané jako poctivý zisk při prodeji, nebo výměně materiálního zboží.
132:5.6 (1462.7) 4. Nečestné bohatství─jmění získané z nečestného vykořisťování, nebo zotročování lidí.
132:5.7 (1463.1) 5. Bohatství z výnosů─příjem pocházející z čestných a poctivých výdělečných možnostech investovaného kapitálu.
132:5.8 (1463.2) 6. Tvůrčí bohatství─jmění, jako odměna za tvořivé a vynalézavé dary lidské mysli.
132:5.9 (1463.3) 7. Náhodné bohatství─jmění pocházející ze štědrosti nějakého spoluobčana, nebo mající původ v náhodných okolnostech života.
132:5.10 (1463.4) 8. Nakradené bohatství─jmění získané nečestně, nepoctivě, podvodně, nebo krádeží.
132:5.11 (1463.5) 9. Svěřené fondy─bohatství vložení do tvých rukou tvými druhy pro určitý účel, buď nyní či v budoucnu.
132:5.12 (1463.6) 10. Vydělané bohatství─jmění pocházející přímo z tvé vlastní osobní práce—poctivá a spravedlivá odměna za tvé vlastní denní úsilí mysli a těla.
132:5.13 (1463.7) A tak, můj příteli, jestli chceš být poctivým a spravedlivým správcem svého velkého jmění, musíš před Bohem a ve službě lidem přibližně rozdělit své bohatství do těchto deseti zásadních skupin a potom nakládat s každým dílem v souladu s moudrým a čestným výkladem zákonů spravedlnosti, slušnosti, poctivosti a správné využitelnosti; i když nebeský Bůh by tě neodsoudil, kdybys někdy chyboval v nejasných situacích ohledně soucitného a nesobeckého vztahu k potížím trpících obětí nešťastných okolností smrtelného života. Když máš upřímné pochybnosti o čestnosti a spravedlnosti v materiálních situacích, nechť tvá rozhodnutí jsou ve prospěch těch, kteří jsou v nouzi a ve prospěch těch, kteří jsou vystaveni nezasloužených útrapám.“
132:5.14 (1463.8) Po několika hodinovém rozhovoru o těchto otázkách a v odpověď na další a podrobnější dotazy bohatého muže Ježíš rozvedl svoji radu a v podstatě řekl: „I když ti poskytnu další rady, týkající se tvého postoje k bohatství, připomínám ti, tyto rady jsou určeny pouze pro tebe a pro tvé osobní poučení. Mluvím jenom za sebe a k tobě jako tázajícímu příteli. Žádám tě, abys potom nepoučoval jiné bohaté lidi jak mají nakládat se svým bohatstvím. Poradil bych ti toto:
132:5.15 (1463.9) 1. Jako správce zděděného bohatství bys měl posoudit jeho původy. Máš morální povinnost zastupovat minulou generaci v poctivém přenesení zákonného bohatství následujícím generacím po odečtení řádných výdajů ve prospěch současné generaci. Ale neneseš odpovědnost za jakoukoliv nepoctivost, nebo křivdu, spojenou s nečestným nahromaděním bohatství tvými předky. Každou část tvého zděděného bohatství, která se ukáže, že byla získána podvodem či nepoctivě, můžeš vyplatit v souladu s tvým přesvědčením o spravedlnosti, štědrosti a odškodnění. Zbytek tvého zákonného zděděného bohatství můžeš použít jako kapitál k založení fondu, který by přecházel z jedné generace na druhou. Tvá rozhodnutí týkající se odkázaného jmění tvým následovníkům musí být řízena moudrým úsudkem a správným odhadem.
132:5.16 (1463.10) 2. Každý, kdo požívá bohatství jako výsledek objevení, by si měl pamatovat, že jedinec žije na zemi jenom krátkou dobu a měl by proto udělat náležitá opatření, aby tato objevení mohl vhodnými způsoby sdílet s co možná nejvyšším počtem jeho druhů. Ačkoliv objeviteli by neměly být odepřeny veškeré odměny za jeho úsilí, ani on by neměl sobecky předpokládat, že mu patří všechen zisk a blaho, které jsou výsledkem odhalení skrytých přírodních zdrojů.
132:5.17 (1464.1) 3. Dokud budou lidé provádět světovou ekonomiku obchodováním a směňováním zboží, mají nárok na přijatelný a oprávněný zisk. Každý obchodník si zaslouží odměnu za své služby; kupec má nárok na svůj výdělek. Poctivé obchodování a čestné jednání s partnery v organizovaném světovém obchodu vytváří mnoho různých forem získaného bohatství a všechny tyto zdroje bohatství musí být posuzovány nejvyššími principy spravedlnosti, poctivosti a čestnosti. Poctivý obchodník by měl bez váhání přijmout stejný zisk, který by on chtěl nabídnout svému obchodnímu partnerovi při stejné transakci. Ačkoliv tento druh bohatství, pocházející z obchodních transakcí ve velkém měřítku, není stejný jako individuálně získaný příjem prací, takové počestně nabyté bohatství dává jeho vlastníkovi značně velké právo rozhodovat o jeho následném rozdělování.
132:5.18 (1464.2) 4. Žádný, Boha si uvědomující smrtelník, který se snaží vykonávat božskou vůli, se nemůže uchýlit k tomu, aby přišel k bohatství přes utlačování jiných. Žádný ušlechtilý člověk nebude usilovat o jmění a shromažďovat bohatství a moc zotročením, nebo nekalým zneužíváním svých bratrů v těle. Bohatství je morální prokletí a duchovní skvrnou, jestliže pochází z potu utlačovaného smrtelníka. Veškeré toto bohatství by mělo být vráceno těm, kteří byli tímto způsobem okradeni, anebo jejich dětem a dětem jejich dětí. Trvalá civilizace nemůže stavět na praktikách obírat pracujícího člověka o jeho mzdu.
132:5.19 (1464.3) 5. Poctivé bohatství má nárok na úrok. Dokud si lidé budou půjčovat a zapůjčovat, tak se může inkasovat přiměřený úrok za předpokladu, že zapůjčený kapitál pochází ze zákonného jmění. Pokud chceš vznést nárok na úrok, nejprve vyčisti svůj kapitál. Nestaň se lakomým a chamtivým tím, že se schýlíš k lichvě. Nikdy nedopusť, abys byl tak sobecký a používal moc peněz k získání neúměrné převahy nad svými lopotícími se druhy. Nepodlehni pokušení vzít lichvářské peníze od svého bratra ve finančních potížích.
132:5.20 (1464.4) 6. Jestli získáš bohatství v důsledku svého geniálního nadání, jestli tvé jmění pochází z odměn za tvůrčí talent, nepožaduj neúměrný podíl z takových odměn. Talent dluží něco jak svým předkům, tak i svým potomkům; rovněž má povinnosti vůči rase, národu a okolnostem svých tvořivých objevů; také by si měl pamatovat, že své vynálezy vydřel a vykřesal jako člověk mezi lidmi. A bylo by stejně nespravedlivé odepřít géniovi všechen jeho zisk ze získaného bohatství. A pro člověka bude vždy nemožné vytvořit pravidla a předpisy použitelné stejnou měrou na všechny tyto problémy spravedlivého rozdělování bohatství. Nejdříve musíš uvidět člověka jako svého bratra a jestli upřímně toužíš se k němu chovat tak, jak bys chtěl ty, aby on se choval k tobě, tak běžným jevem je, že spravedlnost, poctivost a čestnost tě povedou ke správnému a nestrannému urovnání každého následného problému, spojeného s ekonomickými odměnami a sociální spravedlností.
132:5.21 (1464.5) 7. Nikdo se nesmí osobně domáhat toho bohatství, které mu čas a náhoda mohou přinést do jeho rukou, kromě poctivých a zákonných odměn, vydělaných za spravování takového bohatství. Na náhodná jmění se musí pohlížet jako na svěřený majetek, který bude vydáván ve prospěch určité sociální, nebo ekonomické skupiny. Vlastníci takového bohatství by měli mít hlavní slovo při rozhodování o rozumném a účinném rozdělování takových bezpracných prostředků. Civilizovaný člověk nebude věčně považovat všechno to, co vlastní, za své osobní a soukromé vlastnictví.
132:5.22 (1465.1) 8. Jestliže jakákoliv část z tvého majetku byla vědomě získána podvodem; jestliže tvé bohatství bylo nashromážděno nepoctivými praktikami a nečestnými metodami; jestliže tvé jmění je výsledkem nepoctivého jednání s tvými druhy, rychle vrať všechny tyto neprávem nabyté zisky právoplatným majitelům. Nahraď veškerou škodu a tím očistíš svůj majetek od všech nečestných zisků.
132:5.23 (1465.2) 9. Spravování bohatství jednoho člověka pro blaho jiných je důležitou a posvátnou odpovědností. Nehazarduj s takovou důvěrou a nevystavuj ji v nebezpečí. Vezmi si pro sebe ze svěřeného majetku jen tolik, kolik by si pro sebe vzali všichni čestní lidé.
132:5.24 (1465.3) 10. Ta část tvého jmění, kterou sis vydělal svým vlastním mentálním a fyzickým úsilím, jestliže, že tvá práce byla vykonána správně a poctivě, náleží opravdu tobě. Nikdo ti nemůže odepřít tvé právo na vlastnictví a užívání takového bohatství jak ty sám uznáš za vhodné, za předpokladu, že uplatněním svého práva nezpůsobíš újmu svým druhům.
132:5.25 (1465.4) Když Ježíš ukončil své rady, tento bohatý Říman se zvedl ze své pohovky a než se s Ježíšem rozloučil na noc, pronesl tento slib: „Můj dobrý příteli, vnímám tě jako člověka velké moudrosti a dobrotivosti a zítra začnu spravovat všechno své bohatství v souladu s tvými radami“.
132:6.1 (1465.5) Tady v Římě se také stala ta dojemná příhoda, kdy Tvořitel vesmíru strávil několik hodin tím, že se snažil vrátit ztracené dítě jeho ustarané matce. Tento malý chlapec se ztratil a Ježíš ho našel plačícího a vyděšeného. On a Ganid byli na cestě do knihovny, ale bez váhání se rozhodli, že odvedou dítě zpět domů. Ganid nikdy nezapomněl slova Ježíše: „Víš, Ganide, většina lidí jsou jako ztracené dítě. Většinu svého času stráví plačtivým naříkáním ze strachu a sebe litováním, když jsou ve skutečnosti nedaleko od bezpečí a jistoty, stejně jako toto dítě bylo jenom kousek od domu. A všichni ti, kdo znají cestu pravdy a cítí jistotu, kterou jim dává vědomost Boha, by to měli považovat za čest, ne za povinnost, nabídnout radu svým druhům v jejich snahách nalézt uspokojení v životě. Neměli jsme velkou radost z toho, že jsme pomohli vrátit dítě jeho matce? Tak i ti, kteří přivedou lidi k Bohu, poznají uspokojení ze služby lidem.“ A od toho dne do konce svého přirozeného života Ganid vždy vyhledával ztracené děti, kterým by mohl pomoci navrátit se domů.
132:6.2 (1465.6) Setkali se s vdovou s pěti dětmi, jejíž muž zahynul při nehodě. Ježíš pověděl Ganidovi o tragické smrti svého vlastního otce a opakovaně se vraceli utěšit tuto matku a její děti. Kromě toho Ganid požádal svého otce o peníze na jídlo a oblečení. Nepřestali se svým úsilím, dokud nenašli práci pro nejstaršího chlapce, takže on potom mohl podporovat svoji rodinu.
132:6.3 (1465.7) V ten večer, když Gonod naslouchal vyprávění o těchto zkušenostech, řekl dobrosrdečně Ježíšovi: „Já bych chtěl ze svého syna mít vzdělance, nebo obchodníka a nyní ty ho začínáš měnit ve filozofa, nebo filantropa.“ A Ježíš odpověděl s úsměvem: „Možná z něho uděláme všechny čtyři; pak bude moci mít čtyřnásobné uspokojení v životě, protože jeho ucho, vnímající melodii člověka, bude schopno rozpoznat čtyři tóny místo jednoho.“ Gonod potom řekl: „Vidím, že ty jsi opravdový filozof. Musíš napsat knihu pro budoucí generace.“ A Ježíš odpověděl: Knihu ne─mým posláním je prožít život v této generaci a pro všechny generace. Já…─ale dál nepokračoval, obrátil se na Ganida a řekl: „Můj synu, je čas jít spát.“
132:7.1 (1466.1) Ježíš, Gonod a Ganid udělali pět výletů z Říma na zajímavá místa v okolních oblastech. Při návštěvě jezera na severu Itálie měl Ježíš dlouhý rozhovor s Ganidem o nemožnosti učit člověka o Bohu, jestliže ten člověk netouží poznat Boha. Na cestě k jezeru potkali bezohledného neznaboha a Ganid byl překvapen, že Ježíš, tak jak to obvykle dělával, se s ním nedal do řeči, což by vedlo k rozhovoru o duchovních otázkách. Když se Ganid svého učitele zeptal proč projevil tak malý zájem o tohoto pohana, Ježíš odpověděl:
132:7.2 (1466.2) „Ganide, ten člověk nelačnil po pravdě. On nebyl nespokojen se sebou. On nebyl připraven požádat o pomoc a oči jeho mysli nebyly otevřeny, aby přijaly světlo pro duši. Tento člověk nebyl zralý sklidit úrodu spasení; musí mu být dopřáno více času pro zkoušky a těžkosti života, aby se připravil na přijetí moudrosti a vyššího učení. Anebo, kdyby mohl žít s námi, mohli bychom mu našimi životy ukázat nebeského Otce a takto ho upoutat našimi životy jako Boží synové, čímž by byl přinucen zeptat se na našeho Otce. Nemůžeš odhalit Boha těm, kteří ho nehledají; nemůžeš přivézt duše k radostem spasení, které to nežádají. Člověk musí lačnit po pravdě v důsledku zkušeností ze života, nebo musí toužit poznat Boha v důsledku setkání se životy těch, kteří znají božského Otce, předtím než jiný člověk může přivézt takového smrtelného druha k nebeskému Otci. Jestli známe Boha, náš opravdový cíl na zemi je žít tak, abychom umožnili Otci odhalit se v našich životech. Tak všichni Boha hledající lidé uvidí Otce a požádají nás o naši pomoc, aby se dověděli více o Bohu, který takovým způsobem nachází vyjádření v našich životech.“
132:7.3 (1466.3) Při návštěvě Švýcarska měl v tamních horách Ježíš celodenní rozhovor s otcem i synem o buddhizmu. Mnohokrát Ganid položil Ježíšovi přímé otázky o Buddhovi, ale vždy se mu dostalo více či méně vyhýbavých odpovědí. Teď, v přítomnosti syna, otec položil Ježíšovi přímou otázku o Buddhovi a dostalo se mu přímé odpovědi. Gonod řekl: „Já bych opravdu chtěl rád vědět, co si myslíš o Buddhovi.“ A Ježíš odpověděl:
132:7.4 (1466.4) „Váš Buddha byl mnohem lepší než váš buddhizmus. Buddha byl velkým člověkem, dokonce prorokem svému národu, ale byl osiřelým prorokem; tím myslím, že brzy ztratil ze zřetele svého duchovního Otce, nebeského Otce. Jeho zkušenost byla tragická. Snažil se žít a učit jako posel Boha, ale bez Boha. Buddha přivedl svoji loď spasení až k bezpečnému přístavu, až ke vchodu do útočiště spasení smrtelných a tam, kvůli chybným navigačním mapám dobrá loď najela na mělčinu. Tam zůstala v průběhu mnoha generací, nehybná a téměř beznadějně uvíznutá. A proto na tomto bodě zůstalo mnoho vašich lidí po dobu všech těch let. Žijí na dosah bezpečných vod pokoje, ale odmítají do nich vstoupit, protože ušlechtilé plavidlo dobrého Buddhy uvízlo nešťastně na mělčině u samého přístavu. A buddhistické národy nikdy nevstoupí do tohoto přístavu, pokud neopustí filozofické plavidlo svého proroka a chopí se jeho ušlechtilého ducha. Kdyby váš národ zůstal věren duchu Buddhy, již dávno byste vešli do vašeho útočiště duchovního klidu, odpočinku duše a jistoty spasení.
132:7.5 (1467.1) Víš, Gonode, Buddha znal Boha v duchu, ale očividně se mu nepodařilo ho objevit v mysli; židé objevili Boha v mysli, ale do značné míry se jim nepodařilo poznat ho v duchu. Dnes se buddhisté zmítají ve filozofii bez Boha, zatímco můj národ je žalostně zotročen strachem z Boha, postrádající spasitelnou filozofii života a svobody. Vy máte filozofii bez Boha; židé mají Boha, ale jsou do velké míry bez filozofie života, k němu se vztahující. Protože Buddha nedokázal představit Boha jako ducha a jako Otce, nepodařilo se mu poskytnout v jeho učení morální energii a duchovní hnací sílu, které náboženství musí mít, jestliže má změnit rasu a povznést národ.
132:7.6 (1467.2) Nato Ganid zvolal: „Učiteli, vytvořme ty a já nové náboženství, které bude dost dobré pro Indii a dost velké pro Řím a možná ho vyměníme židům za Jahve.“ A Ježíš odpověděl: „Ganide, náboženství nejsou vytvářena. Náboženství lidí se vyvíjejí po velmi dlouhou dobu, zatímco zjevení Boha vyzařují na zem v životech lidí, kteří odhalují Boha svým bližním.“ Ale oni nepochopili smysl těchto prorockých slov.
132:7.7 (1467.3) V tu noc, poté, kdy se odebrali na svá lože, Ganid nemohl spát. Dlouze hovořil se svým otcem a nakonec řekl: „Víš, otče, já si někdy myslím, že Jóšua je prorokem.“ A jeho otec ospale pouze odpověděl: „Můj synu, jsou jiní….“
132:7.8 (1467.4) Od toho dne do konce svého pozemského života Ganid nepřetržitě vyvíjel své vlastní náboženství. Byl silně dojat ve své vlastní mysli shovívavostí, čestností a tolerantností Ježíše. Ve všech jejich debatách o filozofii a náboženství tento mladík nikdy nepocítil rozhořčení či nepřátelství.
132:7.9 (1467.5) Jaký pohled pro nebeské pozorovatele─vidět, jak indický jinoch navrhuje Tvořiteli vesmíru, aby vytvořili nové náboženství! A přestože to tento mladý muž nevěděl, oni již vytvářeli nové a věčné náboženství─novou cestu spasení, odhalení Boha člověku v Ježíši a skrze něho. To, co tento mladík chtěl dělat ze všeho nejvíce, již nevědomě vlastně dělal. Tak to vždy bylo, je a vždy bude. To, co osvícená a přemítavá lidská představivost duchovního učení a vedení chce z celého srdce a nezištně dělat a být, se stává do určité míry tvůrčím v souladu s úrovní oddanosti smrtelníka k božskému vykonávání vůle Otce. Když jde člověk v partnerství s Bohem, velké věci se mohou stát a také se stávají.
Kniha Urantia
Kapitola 133
133:0.1 (1468.1) BĚHEM příprav na odchod z Říma, se Ježíš nerozloučil s žádným ze svých přátel. Písař z Damašku se objevil v Římě bez ohlášení a stejným způsobem zmizel. Trvalo to celý rok, než ti, co ho znali a milovali, se vzdali naděje, že ho ještě někdy uvidí. Ke konci druhého roku malé skupiny těch, kteří ho znali, zjistily, že jejich společný zájem v jeho učení a vzájemné jejich vzpomínky na příjemné chvíle s ním strávené, je spojují. A tyto malé skupiny stoiků, kyniků a mysterijních kultistů udržovaly tato nepravidelná a neformální setkání až do doby, kdy se v Římě objevili hlasatelé křesťanského náboženství.
133:0.2 (1468.2) Gonod a Ganid nakoupili v Alexandrii a v Římě tolik věcí, že poslali všechna svá zavazadla napřed vlečným povozem do Taranta, zatímco tři cestovatelé beze spěchu přešli pěšky přes Itálii po Via Appia. Na této cestě potkali nejrůznější druhy lidí. Podél této cesty žilo mnoho vznešených římských občanů a řeckých kolonistů, ale v té době se již začal objevovat velký počet potomků podřazených otroků.
133:0.3 (1468.3) Jednoho dne při odpočinku po obědě, asi na polovině cesty do Taranta, Ganid položil Ježíšovi přímou otázku o tom, co si on myslí o kastovním systému v Indii. Ježíš odpověděl: „Ačkoliv se lidé liší jeden od druhého mnoha způsoby, před Bohem a v duchovním světě jsou všichni smrtelníci na stejné úrovni. V očích Boha jsou pouze dvě skupiny smrtelníků: ti, kdo touží vykonávat jeho vůli a ti, kdo nechtějí. Z pohledu vesmíru jsou na obydleném světě vidět rovněž dva velké druhy: ti, kdo znají Boha a ti, kdo ho neznají. Ti, kdo nejsou schopni poznat Boha, náležejí k živočichům toho daného světa. Lidstvo může být přiměřeně rozděleno do mnoha skupin podle lišících se schopností─fyzických, psychických, sociálních, profesních či morálních, ale před Božím soudem jsou si tyto rozdílné skupiny lidí rovny; Bůh opravdu nikoho neupřednostňuje. Ačkoliv není možno se vyhnout přiznání rozdílných lidských schopností a vloh v intelektuálních, sociálních a morálních otázkách, neměli byste dělat takové rozdíly v duchovním bratrství lidí, když se shromáždí pro bohoslužbu v přítomnosti Boha.“
133:1.1 (1468.4) Velmi zajímavá příhoda se stala jednoho odpoledne na okraji cesty, když se již blížili k Tarantu. Uviděli jak hrubý a násilnický mládenec brutálně napadl menšího hocha. Ježíš přispěchal na pomoc napadenému chlapci a když ho vyprostil, pevně svíral útočníka, dokud menší hoch neutekl. Ve chvíli, kdy Ježíš pustil malého rváče, Ganid se ho chopil a začal ho prudce bít, ale k udivení Ganida Ježíš okamžitě zasáhl. Když Ganida zklidnil a dovolil vyděšenému mládenci odejít, Ganid, jakmile popadl opět svůj dech, vzrušeně protestoval: „Já ti nerozumím, Učiteli. Jestliže milosrdenství vyžaduje, abys ochránil menšího chlapce, nepožaduje spravedlnost potrestání většího a útočícího mladíka?“ Ježíš na to odpověděl:
133:1.2 (1469.1) „Ganide, ty opravdu nerozumíš. Projev milosrdenství je vždy činem jedince, ale trest spravedlnosti je funkcí společenských, vládních, nebo vesmírných správních orgánů. Jako jedinec jsem zavázán projevit milosrdenství; já musím jít pomoci napadenému chlapci a ve vší důslednosti mohu použít přiměřenou sílu, abych zadržel útočníka.. A to je přesně to, co jsem udělal. Dokázal jsem vysvobodit napadeného chlapce; a to byl konec projeveného soucitu. Potom jsem silou držel útočníka dostatečně dlouho, abych umožnil slabší straně zápasu uniknout, načež jsem se vzdálil. Nestal jsem se soudcem útočníka, zjišťovat jeho motiv─posuzovat všechno to, co způsobilo jeho útok na svého druha─a potom vynést trest, který moje mysl může považovat jako spravedlivou odplatu za jeho provinění. Ganide, milosrdenství může být neomezené, ale spravedlnost je přesná. Nevidíš, že dva lidé se pravděpodobně nikdy nemohou shodnout na trestu, který by učinil zadost spravedlnosti? Jeden by nařídil čtyřicet ran karabáčem, druhý dvacet, zatímco další by jako spravedlivý trest doporučil samovazbu. Nevidíš, že na tomto světě je lepší, aby taková odpovědnost závisela na skupině, nebo aby byla vykonávána zvolenými představiteli skupiny? Ve vesmíru je spravedlnost svěřena těm, kteří plně vědí o příčinách provinění, jakož i o jeho motivu. V civilizované společnosti a v organizovaném vesmíru výkon spravedlnosti předpokládá vynesení spravedlivého rozsudku na základě nestranného soudu a taková výsadní práva jsou svěřena soudním orgánům světů a všeznalým správcům vyšších vesmírů všeho tvoření.“
133:1.3 (1469.2) Několik dnů hovořili o tomto problému projevení soucitu a vykonání spravedlnosti. A Ganid, alespoň do určité míry, pochopil proč by se Ježíš nezapojil do přímého osobního zápasu. Ale Ganid položil poslední otázku, na kterou nikdy nedostal plně uspokojující odpověď; a tato otázka byla: „Ale, Učiteli, jestli by tě napadl silnější a vznětlivý člověk a hrozilo by ti, že tě zabije, co bys udělal? Neudělal bys vůbec nic na svoji ochranu?“ Přestože Ježíš nemohl plně a uspokojivě odpovědět na chlapcovu otázku, poněvadž mu nechtěl odhalit, že jeho (Ježíšův) život na zemi je příkladem lásky Rajského Otce k vesmíru, pozorujícího tento život, mu řekl toto:
133:1.4 (1469.3) „Ganide, já velmi dobře rozumím, že některé z těchto problémů jsou pro tebe hodně složité a matoucí a já se proto pokusím odpovědět na tvoji otázku. Při všech útocích, které by mohly být zaměřeny na moji osobu, bych nejprve zjistil, zdali či ne je útočník Božím synem─mým bratrem v těle─a jestli bych usoudil, že takový tvor není schopen morálního uvažování a duchovního úsudku, bez váhání bych se bránil celou svojí silou, bez ohledu na důsledky pro útočníka. Ale nenapadl bych takto spoluobčana, svého bratra, Božího syna, dokonce ani v sebeobraně. To znamená, že bych ho nepotrestal dříve, než by jeho útok na mne byl posouzen. Snažil bych se co nejchytřeji tomu předejít a rozmluvit mu takový útok a v případě mého nezdaru takovému napadení zabránit, nebo jej zmírnit. Ganide, já mám absolutní důvěru v péči mého nebeského Otce o mne. Já jsem posvěcen vykonávat vůli mého nebeského Otce. Já nevěřím, že mne postihne skutečné bezpráví. Já nevěřím, že moje životní dílo může být opravdu ohroženo něčím, co by si přáli moji nepřátelé, aby mne postihlo a samozřejmě se nemusíme obávat útoků od našich přátel. Jsem si absolutně jist, že celý vesmír je ke mně přátelský─o tuto všemocnou pravdu se opírám a věřím ji celým svým srdcem, navzdory všem vyskytnutým protikladům.“
133:1.5 (1470.1) Ale Ganid nebyl plně uspokojen. Mnohokrát spolu hovořili o těchto otázkách a Ježíš mu pověděl něco o svých zkušenostech z dětství a také o synovi kameníka, Jákobovi. Když uslyšel, jak Jákob se sám postavil do role Ježíšova ochránce, Ganid řekl: „Jé, teď tomu začínám rozumět! Především je těžké najít normálního smrtelníka, který by chtěl napadnout takového laskavého člověka jako jsi ty a i když by se někdo nemyslící našel, kdo by to chtěl udělat, je téměř jisté, že by byl nablízku nějaký další smrtelník, který by ti přispěchal na pomoc, stejně tak, jak ty vždy přicházíš ochránit každého člověka, který je v nesnázích. Ve svém srdci, Učiteli, s tebou souhlasím, ale ve své hlavě si stále myslím, že kdybych byl Jákobem, tak bych s radostí trestal ty surové kluky, kteří se tě odvážili napadnout jen proto, že si mysleli, že se nebudeš bránit. Domnívám se, že si zcela ochráněn na své cestě životem, protože věnuješ hodně času pomáháním druhých a podporuješ své druhy v tísni─no, a s největší pravděpodobností bude vždy někdo po ruce, aby tě ochránil.“ A Ježíš odpověděl: „Čas této zkoušky ještě nepřišel, Ganide, a až přijde, budeme se řídit vůlí Otce.“ A to bylo zhruba všechno, co mladík mohl slyšet od svého učitele o tomto složitém tématu o sebeobraně a neodporování. Při jiné příležitosti se mu podařilo dostat z Ježíše názor na to,jak organizovaná společnost má plné právo použít sílu pro uskuteční svých spravedlivých nařízeních.
133:2.1 (1470.2) Když čekali na přistání lodě a na vyložení jejího nákladu, naši cestující uviděli muže, hrubě zacházejícího se svojí ženou. Jak bylo jeho zvykem, Ježíš zasáhl ve prospěch napadené osoby. Přistoupil ze zadu ke vzteklému manželovi, poklepal mu jemně na rameno a řekl: „Můj příteli, mohu si s tebou chvíli promluvit o samotě?“ Rozčilený muž byl uveden do rozpaků takovým přístupem a po chvíli rozpačitého váhání zabrebtal: „e-e…proč…ano…a co po mně chceš?“ Když ho Ježíš odvedl stranou, řekl mu: „Můj příteli, vidím, že tě muselo potkat něco velmi hrozného; rád bych opravdu chtěl, abys mně řekl, co se mohlo stát takovému silnému muži, aby napadl svoji ženu, matku svých dětí a to před očima tolika lidí. Jsem přesvědčen, že si myslíš, že máš nějaký řádný důvod pro tento násilný útok. Co ta žena udělala, že si zaslouží takové zacházení od svého manžela? Když se na tebe dívám, myslím, že vidím v tvém obličeji lásku ke spravedlnosti, ne-li touhu projevit soucit. Troufám si říci, že kdybys mně viděl na okraji cesty, jak mne napadli lupiči, bez váhání bys mi přiběhl pomoci. Odvážím se říci, žes vykonal mnoho odvážných činů ve svém životě. Nyní, můj příteli, pověz mi, co se stalo? Udělala tvá žena něco špatného, anebo jsi hloupě ztratil hlavu a bezmyšlenkovitě ji napadl?“ Nebylo to ani to, co Ježíš řekl a co zasáhlo jeho srdce, ale laskavý pohled a účastný úsměv, kterými ho Ježíš obdařil na konci svých otázek. Muž odpověděl: „Domnívám se, že jsi kynický kněz a jsem ti vděčný za to, žes mně zadržel. Moje žena neudělala nic moc špatného; je to dobrá manželka, ale pobuřuje mne tím, jak si mne dobírá na veřejnosti a proto jsem se rozčilil. Lituji, že jsem se neovládl a slibuji, že se budu snažit dostát svému dřívějšímu slibu, daný jednomu z tvých bratrů, který mne před mnoha lety učil o vhodnějších způsobech. Slibuji ti to.“
133:2.2 (1471.1) A potom, při rozloučení s ním, Ježíš řekl: „Můj bratře, vždy pamatuj na to, že muž nemá žádné zákonné právo nad ženou, pokud mu žena ochotně a dobrovolně takové právo nedá. Tvoje žena se rozhodla jít s tebou životem, pomáhat ti s ním bojovat a převzít mnohem větší podíl břemene, spojeného s rozením a výchovou tvých dětí; a za tuto mimořádnou službu je jenom správné, že se jí dostane mimořádné ochrany, kterou muž může poskytnout ženě jako partnerovi, který musí vynosit, porodit a vychovat děti. Láskyplná péče a ohleduplnost, které muž je ochoten poskytnout své ženě a dětem, jsou měřítkem mužova dosažení vyšších úrovní tvořivého a duchovního sebepoznání. Víš, že muži a ženy jsou partnery Boha v tom, že spolupracují při tvoření bytostí, které když vyrostou, mají v sobě potenciál nesmrtelných duší? Nebeský Otec se chová k Duchovní Matce dětí vesmíru jako k sobě rovné. Ty se podobáš Bohu, když sdílíš svůj život a vše se k němu vztahuje za stejných podmínek s partnerem-matkou, která tak plně sdílí s tebou tu božskou zkušenost reprodukovat sebe v životech vašich dětí. Jestliže jsi schopen milovat své děti tak, jak Bůh miluje tebe, budeš milovat a ochraňovat svoji manželku tak, jak nebeský Otec ctí a velebí Nekonečného Ducha, matku všech duchovních dětí obrovského vesmíru.“
133:2.3 (1471.2) Když odcházeli, aby nastoupili na loď, ohlédli se nazpět a uviděli scénu, jak manželská dvojice se slzami v očích spočívá v tichém objetí. Gonod vyslechl druhou polovinu toho, co Ježíš říkal tomu muži a celý den o tom přemýšlel a rozhodl se, že po návratu do Indie přeorganizuje svoji rodinu.
133:2.4 (1471.3) Plavba do Nicopolis byla příjemná, ale pomalá kvůli nepříznivému větru. Trojice strávila mnoho hodin popisováním svých zážitků v Římě a vzpomínáním na všechno, co je potkalo od doby, kdy se poprvé setkali v Jerusalemu. Ganid se začínal naplňovat duchem osobní služby. Začal pracovat na lodním číšníkovi, ale na druhý den, když se dostal do hlubokých vod náboženství, přizval Jóšua, aby mu vypomohl.
133:2.5 (1471.4) V Nicopolis strávili několik dní. Nicopolis bylo město, které založil Augustus asi před padesáti lety jako“město vítězství“ na památku bitvy u Aktia, protože tady tábořil se svým vojskem před bitvou. Byli ubytováni v domě nějakého Jerama, který byl Řek, obrácený na židovskou víru a se kterým se seznámili na lodi. Ve stejném domě apoštol Pavel strávil celou zimu se synem Jerama v době své třetí misionářské cesty. Z Nicopolis odpluli na stejné lodi do Korintu, hlavního města římské provincie Achaia.
133:3.1 (1471.5) Ještě před příjezdem do Korintu se Ganid začal velmi zajímat o židovské náboževství a tak nebylo zvláštní, že jednoho dne, když procházeli kolem synagogy a viděli do ni vcházet lidi, že požádal Ježíše, aby ho vzal na bohoslužbu. V ten den poslouchali kázání sečtělého rabína o „Osudu Izraele“ a po bohoslužbě se seznámili s nějakým Krispem, který byl vrchním správcem této synagogy. Mnohokrát se do synagogy vrátili na bohoslužby, ale hlavně chodili za Krispem. Ganid velmi přilnul ke Krispovi, jeho manželce a jejich rodině o pěti dětech. Velmi rád pozoroval jak žid řídil život své rodiny.
133:3.2 (1472.1) Zatímco se Ganid seznamoval s rodinným životem, Ježíš učil Krispa lepším způsobům náboženského života. Ježíš měl více než dvacet sezeních s tímto prozíravým židem; a není překvapením, že po letech, když Pavel kázal v této stejné synagoze a když židé odmítli jeho poselství a hlasovali pro to, aby měl zakázáno další kázání v synagoze a když pak odešel k pohanům, že Krispus s celou svojí rodinou přijal nové náboženství a že se stal jedním z hlavních podporovatelů křesťanské církve, kterou následně Pavel v Korintu založil.
133:3.3 (1472.2) Během osmnácti měsíců, kdy Pavel kázal v Korintu a kde se k němu později připojili Silas a Timoteus, setkal se tam s mnoha dalšími, které učil „židovský domácí učitel syna indického kupce.“
133:3.4 (1472.3) V Korintu se setkali s lidmi všech ras, pocházejících ze tří kontinentů. Po Alexandrii a Římě to bylo nejkosmopolitnější město impéria v oblasti středozemního moře. V tomto městě bylo mnoho přitažlivých zajímavostí a Ganida nikdy neunavily návštěvy citadely, která se tyčila do výšky téměř 600 metrů nad mořem. Velkou část svého volného času trávil také u synagogy a v domě Krispa. Zpočátku byl pohoršen a později nadšen postavením ženy v židovské rodině; bylo to zjevení pro tohoto mladého Inda.
133:3.5 (1472.4) Ježíš a Ganid byli častými hosty ještě v jednom židovském domě, v rodině Justa, což byl zbožný kupec, který žil vedle synagogy. A častokrát později, když apoštol Pavel bydlel v jeho domě, naslouchal vyprávění o těchto návštěvách indického mladíka a jeho židovského učitele a jak Pavel, tak i Justus, přemýšleli o tom, jaký další osud potkal takového moudrého a duchaplného židovského učitele.
133:3.6 (1472.5) Když byli v Římě, Ganid zpozoroval, že Ježíš nechtěl s nimi chodit do veřejných lázní. Potom se několikrát mladík snažil přimět Ježíše k tomu, aby se vyjádřil k pohlavním vztahům. Přestože na mladíkovy otázky vždy odpověděl, nezdál se nikdy ochoten hovořit o těchto otázkách podrobněji. Jednoho večera, když se procházeli po Korintu v místě, kde hradba citadely se svažovala do moře, oslovili je dvě veřejné ženy. Ganid měl vštípenou představu, a oprávněně, že Ježíš je člověk vysokých ideálů a že se mu oškliví všechno, co zavání nečistotou, nebo má příchuť zla; proto k těmto ženám promluvil ostře a hrubě je odehnal. Když to Ježíš viděl, řekl Ganidovi : „Myslíš to dobře, ale neměl by sis dovolit mluvit takhle s dětmi Boha, třebaže to mohou být náhodou jeho chybující děti. Kdo jsme my, abychom soudili tyto ženy? Znáš ty všechny okolnosti, které je přivedly uchýlit se k takovému způsobu živobytí? Zůstaň tady se mnou a promluvíme si o těchto věcech.“ Kurtizány byly překvapeny tím, co řekl Ježíš, ještě víc než Ganid.
133:3.7 (1472.6) Stáli tam v měsíčním světle a Ježíš pokračoval: „V každé lidské mysli žije božský duch, dar nebeského Otce. Tento dobrý duch se neustále snaží vézt nás k Bohu, pomáhá nám nalézt Boha a poznat Boha, ale ve všech smrtelnících je také mnoho přirozených fyzických dispozic, které tam Tvořitel vložil, aby sloužily ve prospěch jedince a rasy. Muži a ženy často nedokážou ve svých snahách pochopit sebe sami a zvládnout rozmanité těžkosti, spojené se starostmi o živobytí ve světě, který je tak z velké části ovládán sobeckostí a hříchem. Já cítím, Ganide, že ani jedna z těchto žen není úmyslně nečistá. Podle jejich tváří mohu říct, že prožily hodně utrpení; značně trpěly v rukou zjevně krutého osudu; tento způsob života si nezvolily úmyslně; ve chvílích skepse, hraničící se zoufalstvím, podlehly tlaku momentu a přijaly tento odporný způsob obživy jako nejlepší cestu ze situace, která se jim zdála beznadějná. Ganide, někteří lidé jsou opravdu nemravní v srdci; oni úmyslně volí dělat hanebné věci, ale pověz mně, když se podíváš do těchto nyní slzami poskvrněných tváří, vidíš něco zkaženého, nebo darebného?“ Ježíš se odmlčel, aby počkal na jeho odpověď a Ganidův zajíkavý hlas vybreptal: „Ne, Učiteli, nevidím. A omlouvám se za moji hrubost vůči nim─prosím o jejich odpuštění.“ Ježíš potom řekl: „A já je žádám, aby ti odpustily, tak jako se přimlouvám u mého nebeského Otce, aby on odpustil jim. Nyní pojďte všichni se mnou do domu mého přítele, kde požádáme o občerstvení a budeme plánovat nový a lepší život.“ Do této chvíle ohromené ženy neřekly ani slovo; dívaly se jedna na druhou a mlčky muže následovaly.
133:3.8 (1473.1) Představte si to překvapení manželky Justa, když v tuto pozdní hodinu se objevil Ježíš s Ganidem a těmito dvěma cizími osobami se slovy: „Odpusť nám za to, že přicházíme v tuto hodinu, ale Ganid a já bychom poprosili o něco málo k jídlu a podělili bychom se o to s těmito našimi novými přáteli, kteří se také potřebují najíst. A kromě toho všeho, my jsme přišli za tebou s myšlenkou, že bys mohla mít zájem poradit se s námi o tom, jak nejlépe pomoci těmto ženám začít nový život. Mohou ti povědět svoje životní příběhy, ale já si myslím, že měly hodně těžkostí a jejich přítomnost tady v tvém domě svědčí o tom, jak upřímně touží poznat dobré lidi a jak rády se chopí příležitosti ukázat celému světu─a také andělům na nebesích─jakými statečnými a charakterními ženami se mohou stát.“
133:3.9 (1473.2) Když Marta, manželka Justa, prostřela jídlo na stůl, Ježíš nečekaně vstal od stolu a řekl: „Protože je již velmi pozdě a protože mladíkův otec na nás čeká, prosíme o svolení odejít a nechat vás tady spolu pohromadě─tři ženy─milované děti Nejsvrchovanějšího. A já se budu modlit za vaše duchovní vedení, zatímco vy budete plánovat nový a lepší život na zemi a věčný život v nádherném posmrtném světě.“
133:3.10 (1473.3) Tak Ježíš a Ganid opustili ženy. Doposud obě kurtizány nic neřekly; také Ganid byl oněmělý. A na krátký okamžik i Marta, ale ta se rychle zhostila svého úkolu a udělala pro tyto neznámé ženy všechno v co Ježíš doufal. Starší z těchto dvou žen brzy zemřela se světlými nadějemi na věčný život a mladší žena pracovala u Justa a později se stala celoživotním členem první křesťanské církve v Korintu.
133:3.11 (1473.4) V domě Krispa se Ježíš a Ganid několikrát setkali s nějakým Gaiem, který se potom stal věrným stoupencem Pavla. Během těchto dvou měsíců v Korintu měli důvěrné rozhovory s desítkami hodnotných lidí a v důsledku všech těchto zdánlivě náhodných setkáních se více jak polovina takto ovlivněných jedinců stala členy pozdější křesťanské komunity.
133:3.12 (1473.5) Když Pavel poprvé přišel do Korintu, neměl v úmyslu se tam delší dobu zdržovat. Ale on nevěděl, jak dobře židovský domácí učitel připravil cestu pro jeho práci. A kromě toho zjistil, že velký zájem již probudili Akvila a Priskilla . Akvila byl jeden z kyniků, se kterým se Ježíš setkal v Římě. Tato židovská dvojice uprchla z Říma a rychle přijala Pavlovo učení. Ten u nich bydlel a pracoval s nimi, jelikož se živili jako výrobci stanů. Právě kvůli těmto okolnostem Pavel prodloužil svůj pobyt v Korintu.
133:4.1 (1474.1) Ježíš a Ganid měli mnoho zajímavých zážitků v Korintu. Měli řadu důvěrných rozhovorů s velkým počtem osob, které z Ježíšových rad velmi získaly.
133:4.2 (1474.2) Naučil mlynáře mlít zrno pravdy ve mlýně živé zkušenosti, aby obtížné věci božského života mohly být snadno přijatelné také slabými a zemdlenými smrtelnými druhy. Ježíš řekl: „Dej mléko pravdy těm, kdo v duchovním vnímání zůstávají nemluvňaty. Ve své živé a láskyplné službě podávej duchovní potravu v přitažlivé formě a přizpůsobenou schopnostem vnímání každého z tvých tazatelů.
133:4.3 (1474.3) Římskému setníkovi řekl: „Dávej císaři, co je císařovo a Bohu, co je Boží. Upřímná služba Bohu a věrná služba císařovi si neodporují, pokud si císař nedovolí dělat nároky na tu poctu, která může být pouze uplatňována Božstvem. Věrnost Bohu, jestli ho poznáš, z tebe udělá ještě více věrnějšího a spolehlivějšího služebníka ctihodnému císaři.“
133:4.4 (1474.4) Snaživému vůdci mithraického kultu řekl: „Děláš dobře, že hledáš náboženství věčného spasení, ale chybuješ v tom, že takovou dokonalou pravdu hledáš mezi tajemstvími, vytvořenými člověkem a v lidských filozofiích. Nevíš, že tajemství věčného spasení se nachází v tvé vlastní duši? Ty nevíš, že Bůh nebes seslal svého ducha, aby v tobě žil a že tento duch vyvede všechny pravdu milující a Bohu sloužící smrtelníky z tohoto života a skrze portály smrti je přivede k věčným výšinám světla, kde Bůh čeká na své děti? A nikdy nezapomeň: vy, kteří znáte Boha, jste synové Boha, jestliže se opravdu toužíte stát se takovými, jako je on.“
133:4.5 (1474.5) Učiteli epikureizmu řekl: „Děláš dobře, že si přeješ to nejlepší a vážíš si dobra, ale jsi moudrý, když nedokážeš vidět významnější věci smrtelného života, které jsou obsaženy v těch duchovních sférách, které jsou výsledkem poznání přítomnosti Boha v lidském srdci? Důležitou věcí v celé lidské zkušenosti je poznání toho, že člověk zná Boha, jehož duch v něm žije a snaží se ho vést vpřed na té dlouhé a téměř nekonečné cestě k dosažení osobní přítomnosti našeho společného Otce, Boha všeho tvoření, Pána vesmírů.“
133:4.6 (1474.6) Řeckému podnikateli a staviteli řekl: „Můj příteli, tak, jak stavíš materiální stavby pro lidi, vybuduj v sobě duchovní charakter, podobný božskému duchu ve tvé duši. Nedovol tvým úspěchům světského stavitele předstihnout tvé dosažení statusu duchovního syna v království nebeském. Když stavíš obydlí pro jiné, neopomeň si zajistit pro sebe přístup k obydlím věčnosti. Vždy si pamatuj, že existuje město, stojící na základech spravedlnosti a pravdy a jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh.“
133:4.7 (1474.7) Římskému soudci řekl: „Když soudíš lidi, pamatuj na to, že ty sám jednoho dne předstoupíš před soud Vládců vesmíru. Suď spravedlivě, dokonce milosrdně, tak jak i ty jednoho dne budeš žádat milosrdnou ohleduplnost z rukou Nejvyššího Soudce. Suď tak, jak ty by sis přál být souzen za podobných okolností, tudíž, být veden duchem zákona stejně jako jeho literou. A tak, jak ty poskytuješ spravedlnost ovládanou čestností ve světle potřeby těch, kdo jsou před tebe předvedeni, tak i ty budeš mít právo očekávat spravedlnost zjemněnou soucitem, když budeš jednou stát před Soudcem celé země.“
133:4.8 (1475.1) Majitelce řeckého hostince řekl: „Projevuj svoji pohostinnost jako člověk, který hostí děti Nejsvrchovanějšího. Povyš dřinu tvého denního lopocení na vyšší úroveň krásného umění pomocí vzrůstajícího uvědomění, že obsluhuješ Boha v osobách, ve kterých on pobývá svým duchem, který sestoupil, aby žil v srdcích lidí a snažil se změnit jejich mysli a přivést jejich duše k poznání Rajského Otce všech těchto darů božského ducha, poskytnutých lidem.“
133:4.9 (1475.2) Ježíš se mnohokráte setkal s jedním čínským kupcem. Při rozloučení ho nabádal: „Cti pouze Boha, který je tvým opravdovým duchovním předkem. Pamatuj si, že duch Otce neustále žije v tobě a stále ukazuje tvé duši směr do nebes. Jestliže budeš následovat nevědomé vedení tohoto nesmrtelného ducha, s určitostí vytrváš na povznášející cestě k nalezení Boha. A když skutečně dosáhneš nebeského Otce, bude to proto, že hledáním jeho se mu stále více a více podobáš. A tak nashledanou Changu, ale jenom na čas, protože se opět sejdeme na světech světla, kde Otec duchovních duší připravil mnoho úchvatných zastaveních pro ty, kdo jdou k Ráji!
133:4.10 (1475.3) Pocestnému z Británie řekl: „Můj bratře, vidím, že hledáš pravdu a proto připomínám, že duch Otce veškeré pravdy pobývá v tobě. Snažil ses někdy upřímně hovořit s duchem vlastní duše? Taková věc je rozhodně nesnadná a zřídka přinese uvědomění úspěchu; ale každý upřímný pokus materiální mysli komunikovat s její vnitřním duchem se setkává s určitým úspěchem, bez ohledu na to, že většina všech takových nádherných lidských zkušeností musí dlouho zůstat jako nadvědomé záznamy v duších takových Boha znalých smrtelníků.“
133:4.11 (1475.4) Uprchlému chlapci Ježíš řekl: „Pamatuj si, že jsou dvě věci, od kterých nemůžeš utéci─Bůh a ty sám. Kamkoliv půjdeš, bereš sebou sebe sama a ducha nebeského Otce, který žije v tvém srdci. Můj synu, přestaň se snažit klamat sám sebe; usaď se a odvážně čel faktům života; uchop se pevně jistot v synovství s Bohem a záruky věčného života, jak jsem tě instruoval. Od tohoto dne chtěj být opravdovým mužem, mužem rozhodnutým čelit životu odvážně a uváženě.“
133:4.12 (1475.5) Odsouzenému zločinci v jeho poslední hodině řekl: „Můj bratře, dopadly na tebe zlé časy. Sešel jsi z cesty; zapletl ses do sítě zločinu. Z rozhovoru s tebou jasně vidím, žes neplánoval dělat věci, které tě nyní budou stát tvůj světský život. Ale spáchal jsi zlé věci a tvoji druhové tě uznali vinným; rozhodli o tom, že zemřeš. Ani ty, ani já nemůžeme popřít státu toto právo chránit se způsobem, který on uzná za vhodný. Jako člověk nemůžeš uniknout trestu za své zlé činy. Tvoji druhové tě musí soudit podle toho cos udělal, ale existuje Soudce, kterého můžeš požádat o odpuštění a který tě bude soudit podle tvých skutečných motivů a lepších úmyslů. Nemusíš se bát soudu Božího, jestliže tvá lítost je opravdová a tvá víra upřímná. Skutečnost, že tvoje pochybení přineslo trest smrti, nařízený člověkem, neovlivní možnost tvojí duše dosáhnout spravedlnosti a slitování před nebeskými soudy.“
133:4.13 (1476.1) Ježíš měl mnoho důvěrných rozhovorů s velkým počtem hladových duší, příliš mnoho, aby se vešlo do tohoto vypravování. Třem cestovatelům se pobyt v Korintu líbil. Mimo Atén, které měly pověst vzdělávacího centra, Korint byl nejdůležitějším městem v Řecku během těchto římských časů a dva měsíce jejich pobytu v tomto vzkvétajícím obchodním centru všem třem poskytlo příležitost získat velmi cenné zkušenosti. Jejich pobyt v tomto městě patřil k jedním z nejzajímavějších ze všech jejich zastávek na zpáteční cestě z Říma.
133:4.14 (1476.2) Gonod měl v Korintu mnoho obchodních zájmů, ale nakonec jeho jednání skončila a připravili se na plavbu do Atén. Plavili se na malé lodi, kterou bylo možno přenést po souši z jednoho korintského přístavu do druhého, vzdáleného šestnáct kilometrů.
133:5.1 (1476.3) Zanedlouho připluli do starodávného centra řecké vědy a učení a Ganid byl vzrušen pomyšlením na to, že je v Aténách, že je v Řecku, kulturním centru někdejšího impéria Alexandra, které mělo své hranice dokonce až v jeho vlastní zemi, Indii. V Aténách neměl Gonod mnoho obchodních jednáních a tak většinu svého času trávil s Ježíšem a Ganidem návštěvami četných zajímavých míst a nasloucháním rozhovorů mladíka s jeho všestranným učitelem.
133:5.2 (1476.4) Slavná aténská univerzita stále ještě vzkvétala a trojice často navštívila její vyučovací auly. Ježíš a Ganid dopodrobna diskutovali o učení Platóna když se zúčastnili přednášek v museu v Alexandrii. Všem třem se líbilo řecké umění, jehož ukázky byly ještě k vidění i na jiných různých místech města.
133:5.3 (1476.5) Jak otce, tak i syna velmi zaujal rozhovor o vědě, který měl Ježíš jednoho večera v jejich zájezdním hostinci s řeckým filozofem. Tento dogmatický učenec mluvil téměř tři hodiny a když skončil svoji přednášku, Ježíš, ve smyslu současného myšlení, řekl:
133:5.4 (1476.6) Vědci budou jednoho dne umět měřit energii či projevy síly, gravitace, světla a elektrické energie, ale tito stejní vědci ti nikdy nedokážou říct co tyto vesmírné jevy jsou. Věda se zabývá fyzicko-energetickými aktivitami; náboženství se zabývá věčnými hodnotami. Opravdová filozofie vychází z moudrosti, která v rámci svých možností slaďuje tato kvantitativní a kvalitativní pozorování. Vždy existuje nebezpečí, že teoretický fyzik může být postižen matematickou pýchou a statistickým egoismem, nehovoříc o duchovní slepotě.
133:5.5 (1476.7) Logika je platná v materiálním světě a matematika je spolehlivá tehdy, kdy její aplikace je omezena na fyzické věci; ale ani jedna z nich nemůže být považována za naprosto spolehlivou, nebo neomylnou, když jsou aplikovány na životní problémy. Život obsahuje jevy, které nejsou zcela materiální. Aritmetika říká, že jestliže jeden člověk ostříhá ovci za deset minut, tak deset lidí ji ostříhá za jednu minutu. To zní matematicky, ale není to pravda, protože deset lidí by to tak nebylo schopno udělat; jeden druhému by si tak překáželi, že by se jejich práce značně zdržela.
133:5.6 (1477.1) Matematika tvrdí, že jestli jeden člověk symbolizuje určitou jednotku intelektuální a morální hodnoty, tak deset by symbolizovalo desetinásobek této hodnoty. Ale ve spojení s lidskou osobností by bylo správnější říci, že taková asociace osobnosti se ve svém celku rovná druhé mocnině počtu osobností, zúčastněných v rovnici, než pouze prosté aritmetické sumě. Sociální skupina složená z lidských bytostí, pracující v koordinované harmonii, má mnohem větší sílu, než prostý součet jejích částí.
133:5.7 (1477.2) Kvantitu je možno označit za fakt, čímž se takto stává vědeckou jednotouí. Kvalita je záležitostí výkladu mysli a představuje odhad hodnot a musí proto zůstat zkušeností jedince. Když jak věda, tak i náboženství se stanou méně dogmatickými a více tolerantnějšími ke kritice, potom filozofie začne dosahovat jednotu v inteligentním chápání vesmíru.
133:5.8 (1477.3) V kosmickém vesmíru je jednota, jen kdybyste dokázali uvidět jeho projevy ve skutečnosti. Reálný vesmír je přátelský ke každému dítěti věčného Boha. Zásadní problém je: jak může konečná mysl člověka dosáhnout logické, skutečné a odpovídající jednoty myšlení? Stav mysli, rozumějící vesmíru, je určen jenom pochopením toho, že kvantitativní fakt a kvalitativní hodnota mají společnou příčinu v Rajském Otci. Takové vnímání reality přináší širší vhled do smysluplné jednoty vesmírných jevů; dokonce odhaluje duchovní cíl postupného dosažení osobnosti. A toto je koncepce jednoty, která umožňuje pochopit neměnící se původ živého vesmíru neustále se měnících neosobních vztahů a vyvíjejících se osobních vztahů.
133:5.9 (1477.4) Hmota a duch a stav mezi nimi jsou tři vzájemně související a sjednocující úrovně skutečné jednoty reálného vesmíru. Bez ohledu na to, jak odlišnými se vesmírné jevy faktu a hodnoty mohou jevit, jsou, v konečném součtu, sjednoceny v Nejvyšším.
133:5.10 (1477.5) Realita materiální existence se váže k neviditelné energii, stejně jako k viditelné hmotě. Když energie vesmíru se zpomalí natolik, že získají potřebný stupeň pohybu, potom, za vhodných podmínek, se tyto stejné energie mohou stát masou. A nezapomínej na to, že mysl, která sama o sobě může vnímat přítomnost zjevných realit, je sama také reálná. A základní příčina tohoto vesmíru energie-hmoty, mysli a ducha je věčná─existuje a spočívá v podstatě a reakcích Vesmírného Otce a jeho absolutních rovnoprávných Božstev.
133:5.11 (1477.6) Všichni byli víc než ohromeni slovy Ježíše a když se Řek s nimi loučil, řekl: „Konečně jsem spatřil Žida, který přemýšlí o něčem jiném, než o rasové nadřazenosti a mluví o něčem jiném, než o náboženství.“ A pak šli všichni spát.
133:5.12 (1477.7) Pobyt v Aténách byl příjemný a prospěšný, ale nebyl nijak plodný ve vztahu setkávání se s lidmi. Příliš mnoho Atéňanů té doby bylo buď intelektuálně hrdo na svoji minulou reputaci, nebo byli mentálně hloupí a zaostalí v důsledku toho, že byli potomci druhořadých otroků z těch předchozích dob, kdy Řecko bylo na vrcholu a jako národ se vyznačovalo moudrostí. Ale ještě i v době jejich návštěvy bylo možno potkat mezi občany Atén mnoho bystrých myslí.
133:6.1 (1477.8) Po odchodu z Atén se cestující vydali cestou přes Tróju do Efesu, hlavního města římské provincie v Malé Asii. Mnohokrát navštívili známý chrám efeské bohyně Artemis, nacházející se přibližně tři kilometry od města. Artemis byla nejznámější bohyní celé Malé Asie a potomkem ještě ranější bohyně-matky dávných anatolských dob. Vystavená nevkusná modla v obrovském chrámu, věnovaná na počest bohyně Artemis, měla pověst, že spadla z nebes. Ne všechny rysy Ganidovy dřívější výchovy uctívat sochy a obrazy jako symboly božskosti byly vymýceny a proto se domníval, že bude nejlepší, když si koupí malý stříbrný chrám na počest této bohyně plodnosti Malé Asie. Té noci dlouze hovořili o uctívání věcí, vytvořených lidskýma rukama.
133:6.2 (1478.1) Na třetí den svého pobytu se vydali podél řeky podívat se na hloubení vjezdu do přístavu. V poledne hovořili s mladým féničanem, kterému se stýskalo po domově a byl v hlubokém stresu. Ale ze všeho nejvíce záviděl jednomu mladému muži, který byl nedávno povýšen a byl jeho nadřízený. Ježíš mu řekl uklidňující slova a citoval staré hebrejské přísloví: „Talent dává člověku prostor a přivádí ho k velikým lidem.“
133:6.3 (1478.2) Ze všech velkých měst, které navštívili na této cestě po Středomoří, tady uskutečnili nejméně práce pro pozdější činnost křesťanských misionářů. V Efesu se počátky křesťanství zakořenily především kvůli snaze Pavla, který tady bydlel přes dva roky, živil se výrobou stanů a každý večer pořádal přednášky o náboženství a filozofii v hlavní audienční síni školy Tyrana.
133:6.4 (1478.3) S touto místní školou filozofie byl spjat pokrokový myslitel, se kterým měl Ježíš několik užitečných schůzek. Během těchto rozhovorů Ježíš opakovaně použil slovo „duše.“ Tento vzdělaný Řek se ho nakonec zeptal, co myslel slovem „duše“ a Ježíš mu odpověděl:
133:6.5 (1478.4) „Duše je sebe-reflexivní, pravdu rozeznávající a ducha vnímající část člověka, která navždy povznáší lidskou bytost nad úroveň živočišného světa. Sebeuvědomění jako takové není duše. Morální sebeuvědomění je pravé sebeuvědomění člověka a vytváří základ lidské duše a duše je ta část člověka, která představuje v lidské zkušenosti potenciál pro věčný život. Morální volba a duchovní dosažení, schopnost znát Boha a touha se mu podobat, jsou charakteristické vlastnosti duše. Duše člověka nemůže existovat stranou morálního myšlení a duchovní aktivity. Nečinná duše je umírající duše. Ale duše člověka je odlišná od božského ducha, který žije v mysli. Božský duch přichází současně s prvním morálním činem lidské mysli a to je podnět pro zrození duše.
133:6.6 (1478.5) Spasení nebo ztráta duše je určena schopností morálního uvědomění dosáhnout stavu přežití prostřednictvím věčného spojení s jeho přidruženým nesmrtelným duchovním darem. Spasení je proces oduševnění sebeuvědomění morálního vědomí, které tím získává hodnotu věčného života. Všechny formy rozporů duše spočívají v nedostatku harmonie mezi morálním či duchovním sebeuvědoměním a čistě intelektuálním sebeuvědoměním.
133:6.7 (1478.6) Lidská duše, když je zralá, zušlechtěná a oduševnělá, se přibližuje nebeskému statusu v tom, že má blízko stát se entitou mezi materiálním a duchovním, materiálním „já“ a božským duchem.Vyvíjející se duše lidské bytosti se dá těžko popsat a ještě obtížněji prokázat, protože není zjistitelná metodami jak materiálního výzkumu, tak ji ani nelze duchovně dokázat. Materiální věda nemůže prokázat existenci duše a nemůže to ani čistě duchovní ověřování. Bez ohledu na neschopnost jak materiální vědy, tak i duchovních kritérií objevit existenci lidské duše, každý morálně uvědomělý smrtelník ví o existenci své duše jako skutečné a faktické osobní zkušenosti.“
133:7.1 (1479.1) Brzy nato se cestující vydali na plavbu na Kypr se zastávkou na Rhodosu. Užívali si dlouhou cestu po moři a na ostrov svého cíle dopluli velmi odpočati na těle a osvěženi na duchu.
133:7.2 (1479.2) Při návštěvě Kypru měli v plánu delší a opravdový odpočinek, protože jejich putování po Středomoří se blížilo ke konci. Přistáli v Páfosu a ihned začali shromažďovat zásoby na několika týdenní pobyt v nedalekých horách. Na třetí den po svém příjezdu se vydali do kopců s plně naloženými tažnými zvířaty.
133:7.3 (1479.3) Dva týdny trojice prožívala krásné období a potom, bez varování, mladý Ganid náhle vážně onemocněl. Dva týdny ho mučila vysoká horečka a často blouznil; jak Ježíš, tak i Gonod byli plně zaměstnáni péčí o nemocného chlapce. Ježíš se o mladíka staral obratně a s něžností a otec byl udiven jak jemností, tak i odborností, kterou Ježíš projevoval v péči o trpícího hocha. Byli daleko od lidských obydlích a chlapec byl příliš nemocen, aby mohl být přenesen; proto se ho snažili opatrovat jak nejlépe mohli, aby se uzdravil tady v horách.
133:7.4 (1479.4) Ganid se zotavoval tři týdny a během té doby mu Ježíš pověděl mnoho zajímavých věcí o přírodě a její rozmanitých náladách. A s jakou náladou pak putovali po horách! Mladík dával otázky, Ježíš na ně odpovídal a otec se na to všechno s potěšením díval.
133:7.5 (1479.5) V posledním týdnu jejich pobytu v horách Ježíš a Ganid měli dlouhý rozhovor o funkcích lidské mysli. Po několika hodinové debatě mladík položil tuto otázku: „Ale, Učiteli, co myslíš tím, když říkáš, že člověk má vyšší formu sebeuvědomění, než vyšší živočichové?“ Vyloženo současným jazykem, Ježíš odpověděl:
133:7.6 (1479.6) „Můj synu, již jsem ti hodně pověděl o mysli člověka a božském duchu, který v ní žije, ale dovol mně zdůraznit, že sebeuvědomění je realitou. Když si jakýkoliv živočich začne uvědomovat sám sebe, stává se primitivním člověkem. Takové dosažení je důsledkem koordinace funkcí neosobní energie a ducha vnímající mysli a je to právě tento jev, který zaručuje lidské osobnosti poskytnutí absolutního centra─ducha nebeského Otce.
133:7.7 (1479.7) Ideje nejsou pouze zaznamenáním pocitů; ideje jsou pocity plus reflexivní výklady osobního „já“, které je více než pouhým souhrnem pocitů. Ve vyvíjející se individuálnosti se začínají objevovat příznaky přibližování se k jednotě a tato jednota pochází z vnitřní přítomnosti části absolutní jednoty, která duchovně aktivuje takovou sebe si uvědomující mysl živočišného původu.
133:7.8 (1479.8) Žádné zvíře není schopno uvědomovat si sebe v čase. Zvířata mají fyziologickou koordinaci mezi přidruženým rozpoznáním pocitu a pamětí o něm, ale žádné zvíře není schopno smysluplného rozpoznání pocitu, nebo vyjádřit účelové spojení těchto sdružených fyzických vjemů, které se projevují v úsudcích, vznikajících z rozumových a přemítavých lidských výkladů. A tento fakt existence lidského sebeuvědomění, spojeného s realitou jeho následné duchovní zkušenosti, vytváří z člověka potenciálního syna vesmíru a naznačuje eventuální dosažení Nejvyšší Jednoty vesmíru.
133:7.9 (1480.1) Ani lidské „já“ není pouhým souhrnem posloupných stavů vědomí. Bez efektivního působení třídiče a sjednotitele by neexistovala dostačující jednota, která zaručuje ustanovení individuálnosti. Taková nesjednocená mysl může stěží dosáhnout úrovně vědomí člověka, Jestliže by asociace vědomí byly pouhou náhodou, mysl všech lidí by potom projevovala nekontrolované a nahodilé asociace určitých stupňů mentální ztřeštěnosti.
133:7.10 (1480.2) Lidská mysl, složená pouze z vědomí fyzických pocitů, nikdy nemůže dosáhnout duchovních úrovní; tento druh materiální mysli by zcela postrádal smysl pro morální hodnoty a byl by bez řídícího smyslu duchovního vlivu, který je tak nezbytný pro dosažení harmonické jednoty osobnosti v čase a který je neoddělitelný od spasení osobnosti ve věčnosti.
133:7.11 (1480.3) Lidská mysl brzy začíná projevovat vlastnosti, které jsou nadmateriální; opravdově rozjímavý lidský intelekt není úplně spoután hranicemi času. To, že jedinci se tak liší kvalitou svých životů naznačuje, že nejenom rozdílné zděděné schopnosti a odlišné vlivy prostředí, ale také stupeň jednotnosti s vnitřním duchem Otce, kterého bylo dosaženo osobností, poměřuje ztotožnění jednoho s druhým.
133:7.12 (1480.4) Lidská mysl nedobře snáší rozdvojení osobnosti. Pro duši je to náročné vypětí procházet zkušeností a snažit se sloužit jak dobru, tak i zlu. Nejvíce šťastná a účinně sjednocená mysl je ta, která je zcela oddána vykonávání vůle nebeského Otce. Nevyřešené rozpory ničí harmonii a mohou skončit rozvratem mysli. Ale schopnost přežití duše není vypěstována snahou dosáhnout pokoje v mysli za každou cenu, odevzdáním se ušlechtilým cílům a ustoupením duchovním ideálům. Takový pokoj je spíše dosažen vytrvalým úsilím za vítězství pravdy a toto vítězství je dosaženo překonáváním zla s pomocí mocné síly dobra.
133:7.13 (1480.5) Následujícího dne odcestovali do Salamis, kde se nalodili na loď, plující do Antiochie na pobřeží Sýrie.
133:8.1 (1480.6) Antiochie byla hlavním městem římské provincie Sýrie a měl tady svoji rezidenci císařský guvernér. Antiochie měla půl milionu obyvatel a co do velikosti byla třetím městem impéria a prvním ve zkaženosti a ohavné nemravnosti. Gonod měl tady hodně obchodních jednáních, takže Ježíš a Ganid byli většinou spolu sami. Navštívili všechno v tomto mnohojazyčném městě, kromě hájku Dafné. Gonod a Ganid navštívili tuto nechvalně známou svatyni, ale Ježíš je tam odmítl doprovázet. Takové výjevy nebyly tak pohoršlivé pro Indy, ale pro idealistického Hebrejce byly odpuzující.
133:8.2 (1480.7) Jak se blížili k Palestině a ke konci jejich putování, Ježíš začal být vážný a zadumaný. V Antiochii se setkal jen s několika lidmi a málokdy se procházel po městě. Po mnoha dotazech, proč jeho učitel projevuje tak malý zájem o Antiochii Ganid nakonec přiměl Ježíše k odpovědi: „Toto město není daleko od Palestiny a možná se sem někdy ještě vrátím.“
133:8.3 (1481.1) V Antiochii měl Ganid velmi zajímavou zkušenost. Tento mladý muž se projevil jako schopný žák a začal již v praxi používat některá z Ježíšových učeních. Byl tam nějaký Ind, zapojený do otcova obchodu v Antiochii, který byl nepříjemný a nespokojený, protože se uvažovalo o jeho propuštění. Když o tom Ganid uslyšel, vydal se do místa otcova obchodu a měl se svým krajanem dlouhý rozhovor. Tento muž cítil, že pracoval na nesprávném místě. Ganid mu řekl o nebeském Otci a všestranně mu vyložil své pohledy na náboženství. Ale ze všeho, co Ganid řekl, největší užitek přineslo hebrejské přísloví a ta moudrost byla: „Cokoliv děláš, dělej jak nejlépe umíš.“
133:8.4 (1481.2) Po přípravě svých zavazadel pro velbloudí karavanu se vydali do Sidónu a odtud do Damašku a po třech dnech příprav byli vybaveni pro dlouhou cestu přes písečnou poušť.
133:9.1 (1481.3) Přechod s karavanou přes poušť nebyl novou zkušeností pro tyto tak zcestované muže. Když Ganid pozoroval svého učitele pomáhat nakládat jejich dvacet velbloudů a viděl, že se dobrovolně hlásí vést jejich zvíře, zvolal: „Učiteli, je něco, co neumíš dělat?“ Ježíš se jenom usmál a řekl: „Učitel si musí přece zasloužit úctu u svého pilného žáka.“ A tak se vydali do starobylého města Ur.
133:9.2 (1481.4) Ježíše velmi zajímala dávná historie Uru, rodného místa Abrahama a neméně byl fascinován zříceninami a tradicemi Sús. Jeho zájem byl tak velký, že Gonod a Ganid prodloužili svůj pobyt v těchto oblastech o tři týdny, aby Ježíšovi poskytli více času pro jeho zkoumání a také proto, aby měli více příležitostí ho přemluvit vrátit se s nimi do Indie.
133:9.3 (1481.5) Právě v Uru měl Gonod dlouhý rozhovor s Ježíšem o rozdílnostech mezi vědomostí, moudrostí a pravdou. A byl nesmírně nadšen slovy hebrejského mudrce: „Hlavní je moudrost; a proto získej moudrost. Všechno tvé úsilí po vědění ti přinese znalosti. Veleb moudrost a ona tě povýší. Přinese ti úctu, jestliže ji jenom přijmeš.“
133:9.4 (1481.6) Nakonec přišel den rozloučení. Všichni byli stateční, především mladík, ale byla to těžká zkouška. Měli slzy v očích, ale v srdcích byli zmužilí. Při rozloučení se svým učitelem Ganid řekl: „Sbohem, Učiteli, ale ne navždy. Až zase budu někdy v Damašku, vyhledám tě. Miluji tě, protože si myslím, že nebeský Otec musí být něco jako ty; alespoň já vím, že ty jsi tím, co jsi mně o něm pověděl. Budu si pamatovat tvoje učení, ale ze všeho nejvíce, nikdy na tebe nezapomenu.“ Otec řekl: „Sbohem velkému učiteli, který nás udělal lepšími a pomohl nám poznat Boha.“ A Ježíš odpověděl: „Mír s vámi a nechť požehnání nebeského Otce s vámi stále zůstává.“ A Ježíš stál na břehu a díval se jak malý člun je odváží na jejich zakotvenou loď. Tak se Učitel rozešel se svými indickými přáteli v Charaxu, a již nikdy je na tomto světě neuviděl; a také oni se na tomto světě nikdy nedozvěděli, že člověk, známý později jako Ježíš Nazaretský, byl tím samým přítelem, se kterým se právě teď rozloučili─jejich učitel Jóšua.
133:9.5 (1481.7) Po návratu do Indie se z Ganida stal vlivný člověk, hodnotný nástupce svého významného otce a šířil mnoho ušlechtilých pravd, které se naučil od Ježíše, svého milovaného učitele. Později, když se doslechl o neobyčejném učiteli, který ukončil svůj život na kříži a přestože poznal podobnost mezi evangeliem tohoto Syna Člověka a učením svého židovského učitele, nikdy ho nenapadlo, že tito dva byli ve skutečně jedna osoba.
133:9.6 (1482.1) Tím skončila tato kapitola v životě Syna Člověka, která by se mohla nazývat: Mise učitele Jóšui.
Kniha Urantia
Kapitola 134
134:0.1 (1483.1) BĚHEM putování po Středomoří Ježíš pečlivě studoval lidi, se kterými se potkával a země, kterými procházel a přibližně v tuto dobu dospěl ke konečnému rozhodnutí ohledně dalšího svého života na zemi. Již předtím důkladně zvážil a s konečnou platností schválil plán, že se narodí židovským rodičům v Palestině a proto se nyní záměrně vrátil do Galileje, aby tam očekával začátky svého životního díla jako veřejný učitel pravdy; začal se připravovat na službu veřejnosti v zemi, ve které žil národ jeho otce Josefa a udělal to ze své vlastní svobodné vůle.
134:0.2 (1483.2) Prostřednictvím své osobní lidské zkušenosti se Ježíš přesvědčil, že Palestina je nejlepším místem v celém římském světě pro to, aby dokončil poslední kapitoly a sehrál závěrečné scény svého pozemského života. Poprvé byl plně uspokojen s plánem otevřeného oznámení své pravé podstaty a odhalením své božské identity mezi židy a nežidy své rodné Palestiny. S konečnou platností se rozhodl ukončit svůj život na zemi a završit svoji pouť smrtelné existence ve stejné zemi, kde započal lidskou zkušenost jako bezmocné nemluvně. Jeho urantijská cesta začala mezi židy v Palestině a on se rozhodl završit svůj život v Palestině a mezi židy.
134:1.1 (1483.3) Po rozloučení s Gonodem a Ganidem v Charaxu (v prosinci roku 23 n.l.) se Ježíš vrátil přes Ur do Babylonu, kde se připojil k pouštní karavaně, která byla na cestě do Damašku. Z Damašku se vydal do Nazaretu s tím, že se jenom na několik hodin zastavil v Kafarnaumu, kde navštívil rodinu Zebedea. Tam se setkal se svým bratrem Jakubem, který sem občas přicházel pracovat na jeho místě v lodní dílně Zebedea. Po rozhovoru s Jakubem a Judou (který také náhodou byl v Kafarnaumu) a po předání malého domu svému bratru Jakubovi, který se podařilo Janu Zebedeovi koupit, Ježíš odešel do Nazaretu.
134:1.2 (1483.4) Na konci putování po Středomoří obdržel Ježíš dostatečnou sumu peněz, která mu stačila na pokrytí jeho životních nákladů až téměř do doby zahájení veřejné služby. Ale kromě Zebedea z Kafarnaumu a lidí, se kterými se setkal na této pozoruhodné cestě, se svět nikdy nedozvěděl o jeho putování. Jeho rodina vždy věřila, že celou tuto dobu strávil studiem v Alexandrii. Ježíš nikdy tyto domněnky nepotvrdil a ani nikdy otevřeně nepopřel taková nedorozumění.
134:1.3 (1483.5) Během prvních týdnů v Nazaretu navštívil Ježíš svoji rodinu a přátele, nějaký čas strávil v opravářské dílně se svým bratrem Josefem, ale nejvíce pozornosti věnoval Marii a Rút. V té době měla Rút necelých patnáct let a pro Ježíše to byla první příležitost si s ní dlouze pohovořit, protože mezitím se z ní stala mladá žena.
134:1.4 (1484.1) Jak Šimon, tak i Juda se již delší dobu chtěli oženit, ale neradi by to udělali bez Ježíšova souhlasu; proto odložili své záměry, doufajíc v návrat jejich nejstaršího bratra. Ačkoliv považovali Jakuba za hlavu rodiny ve většině záležitostech, když se jednalo o manželství, chtěli požehnání Ježíše. Tak Šimon a Juda měli na počátku března tohoto roku 24 n.l. dvojitou svatbu. Všechny starší děti již byly nyní ženaté či vdané; pouze Rút, ta nejmladší, zůstala doma s Marií.
134:1.5 (1484.2) Ježíš se při setkávání s jednotlivými členy své rodiny choval normálně a přirozeně, ale když byli všichni pohromadě, velmi málo mluvil, o čemž si oni potom mezi sebou povídali. Především Marie byla znepokojena tímto neobyčejně zvláštním chováním svého prvorozeného syna.
134:1.6 (1484.3) V době, kdy se Ježíš připravoval na odchod z Nazaretu, vůdce velké karavany, která procházela městem silně onemocněl a Ježíš, protože ovládal několik řečí, se nabídl, že ho nahradí. Poněvadž tato cesta znamenala, že bude nepřítomen celý rok a vzhledem k tomu, že všichni jeho bratři byli ženatí a jeho matka žila doma s Rút, Ježíš svolal rodinnou poradu, na které navrhl, aby jejich matka a Rút odešli do Kafarnaumu a tam žili v domě, který nedávno daroval Jakubovi. A tak, několik dnů poté, kdy Ježíš odešel s karavanou, se Marie a Rút odstěhovali do Kafarnaumu, kde žili až do smrti Marie v domě, který Ježíš zajistil. Josef se se svojí rodinou nastěhovali do jejich starého nazaretského domu.
134:1.7 (1484.4) Tento rok byl jedním z nejpozoruhodnějších pro vnitřní zkušenost Syna Člověka; dosáhl velkého pokroku v uskutečnění pracovní harmonie mezi jeho lidskou myslí a vnitřním Ladičem. Ladič byl aktivně zapojen do reorganizování myšlení a připravování mysli pro významné události nedaleké budoucnosti. Osobnost Ježíše se připravovala na obrovskou změnu v jeho vztahu ke světu. Bylo to prozatímní období─přechodná etapa─pro tuto bytost, která začala svůj život jako Bůh, objevující se v podobě člověka a která se nyní připravovala završit svoji pozemskou dráhu jako člověk, objevující se v podobě Boha.
134:2.1 (1484.5) Bylo to prvního dubna 24. roku n.l., když se Ježíš vydal z Nazaretu s karavanou na cestu do oblasti Kaspického moře. Karavana, ke které se Ježíš připojil jako její vůdce, šla z Jerusalema přes Damašek a jezero Urumiyeh a dál přes Asýrii, Médii a Parthii do jihovýchodní oblasti Kaspického moře. Trvalo to celý rok, než se z této cesty vrátil.
134:2.2 (1484.6) Pro Ježíše bylo toto putování s karavanou další zkušeností ve zkoumání lidí a také osobní službou. Získal zajímavé poznatky ze své karavanní rodiny─cestujících, strážců a poháněčů velbloudů. Mnoho mužů, žen a dětí, žijících podél cesty, po které karavana putovala, prožilo bohatší životy v důsledku jejich setkáních s Ježíšem, který byl pro ně neobyčejný vůdce obyčejné karavany. Ne všichni, kterým se dostalo jeho osobní péče, měli z toho prospěch, ale velká většina těch, kteří se s ním setkali a hovořili, byla na tom lépe po zbytek jejich životů v těle.
134:2.3 (1484.7) Ze všeho putování po světě tato cesta ke Kaspickému moři zavedla Ježíše nejdále na Východ a umožnila mu získat lepší pochopení pro národy Dálného Východu. Setkal se osobně a důvěrně s každou žijící rasou Urantie, kromě červené. Ve stejné míře věnoval svoji osobní péči každé z těchto odlišných ras a smíšených národů a ony všechny vnímaly živou pravdu, kterou jim přinesl. Jak Evropané daleko na západě, tak i Asiaté na Dálném Východě naslouchali jeho slovům naděje a věčného života a byli stejně ovlivněni jeho životem láskyplné služby a duchovní podpory, který tak ušlechtile prožil mezi nimi.
134:2.4 (1485.1) Putování s karavanou bylo úspěšné ve všech směrech. Byla to nejzajímavější událost v lidském životě Ježíše, protože v průběhu tohoto roku působil v řídící funkci a byl zodpovědný za majetek, který mu byl svěřen a za bezpečný doprovod cestujících, tvořící karavanní skupinu. A on splnil své četné povinnosti svědomitě, efektivně a moudře.
134:2.5 (1485.2) Na zpáteční cestě z oblasti Kaspického moře se u jezera Urumiyeh Ježíš vzdal vedení karavany a zůstal tam něco déle přes dva týdny. Vrátil se později jako cestující s pozdější karavanou do Damašku, kde ho majitelé velbloudů naléhavě přemlouvali, aby zůstal v jejich službě. Po odmítnutí jejich návrhu odcestoval s karavanou do Kafarnaumu, kam dorazil 1. dubna 25. roku n.l. Nazaret již více nepovažoval za svůj domov. Kafarnaum se stal domovem Ježíše, Marie a Rút. Ale Ježíš již nikdy nežil opět se svojí rodinou; když byl v Kafarnaumu, tak bydlel u rodiny Zebedea.
134:3.1 (1485.3) Na cestě ke Kaspickému moři se Ježíš zastavil, aby si odpočinul a zotavil se na několik dní u starobylého perského města Urumiyeh na břehu stejnojmenného jezera. Na největším ze skupiny ostrovů, položených nedaleko od břehu poblíž města, byla velká stavba─přednáškový amfiteátr─věnovaný „duchu náboženství“. Tato budova byla opravdovým chrámem filozofie náboženstvích.
134:3.2 (1485.4) Tento chrám náboženství byl postaven bohatým kupcem, občanem města Urumiyeh a jeho třemi syny. Tento muž se jmenoval Cymboyton a mezi jeho předky byli příslušníci mnoha různých národů.
134:3.3 (1485.5) Lekce a diskuze v této škole náboženství začínaly každý den ráno v 10 hodin. Odpolední sekce začínaly ve tři hodiny a večerní debaty se zahajovaly v 8 hodin. Cymboyton, nebo některý z jeho tří synů, vždy řídili tyto lekce učení, diskuzí a debat. Zakladatel této ojedinělé školy náboženství žil a zemřel, aniž kdy odhalil své osobní náboženské přesvědčení.
134:3.4 (1485.6) Ježíš se několikrát zúčastnil těchto diskuzí a než odjel z Urumiyehu, Cymboyton s ním domluvil pobyt u nich na dobu dvou týdnů na jeho zpáteční cestě, aby jim dal dvacet čtyři lekcí o „Bratrství lidí“ a aby řídil dvanáct večerů otázek, diskuzí a debat zaměřených na jeho lekce o bratrství lidí obecně.
134:3.5 (1485.7) Na základě této dohody se tam Ježíš na zpáteční cestě zastavil a měl tyto přednášky. Toto bylo nejsystematičtější a nejformálnější ze všech učeních Učitele na Urantii. Nikdy předtím a nikdy potom neřekl toho tolik o jednom předmětu, tak jako tomu bylo při těchto přednáškách a diskuzích o bratrství lidí. Ve skutečnosti byly tyto přednášky o „Božím království“ a „Království lidí.“
134:3.6 (1486.1) Na fakultě tohoto chrámu náboženské filozofie bylo zastoupeno více než třicet různých náboženstvích a náboženských kultů. Její učitelé byli vybráni, podporováni a plně akreditováni svými jednotlivými náboženskými skupinami. V tu dobu bylo na fakultě kolem sedmdesáti pěti učitelů a ti žili v domcích po dvanácti osobách. Každé novoluní se tyto skupiny měnily losováním. Netolerance, svárlivý duch, nebo jakékoliv jiné sklony zasahovat do hladkého chodu komunity znamenaly okamžité a rychlé propuštění provinilého učitele. Byl by bez okolků propuštěn a jeho místo by ihned zaujal čekající nástupce.
134:3.7 (1486.2) Tito učitelé různých náboženstvích vynakládali velké úsilí, aby ukázali, jak podobná byla jejich náboženství ve vztahu k základním věcem tohoto života a života příštího. Proto, aby učitel získal místo na této fakultě, bylo nutné přijmout jeden princip: každý učitel musel zastupovat náboženství, které uznávalo Boha─určitý typ nejvyššího Božstva. Na fakultě bylo pět nestranných učitelů, kteří nezastupovali žádné organizované náboženství a jako takový nestranný učitel se před nimi objevil Ježíš.
134:3.8 (1486.3) (Když my, midbytosti, jsme poprvé připravily souhrn Ježíšových učeních u Urumiyehu, mezi serafy církví a serafy progresu vznikl spor ohledně smyslu zahrnout tato učení do Urantijského Odhalení. Podmínky dvacátého století, převládající jak v náboženských, tak i v lidských vládách, jsou tak odlišné od těch, které převládaly v době Ježíše, že bylo opravdu složité přizpůsobit učení Ježíše v Urumieyhu k problémům království Božího a království lidí v té jejich formě, ve které tyto celosvětové funkce existují ve dvacátém století. Nikdy se nám nepodařilo zformulovat výtah z výuky Učitele, který by byl přijatelný pro obě skupiny těchto serafů planetárního vedení. Nakonec, Melkísedek, předsedající odhalující komise ustanovil komisi ze tří členů našeho řádu, aby připravili náš pohled na výuku Učitele u Urumiyehu, přizpůsobený náboženským a politickým podmínkám dvacátého století na Urantii. Tudíž, my tři sekundární midbytosti jsme vytvořily takovou adaptaci Ježíšova učení a nově formulovaly jeho výroky tak, jak bychom je my aplikovaly na současné světové poměry. A tak teď představujeme tyto projevy tak, jak je po nás upravil Melkísedek─předseda odhalující komise.)
134:4.1 (1486.4) Bratrství lidí je založeno na otcovství Boha. Boží rodina pochází z Boží lásky─Bůh je láska. Bůh-Otec božsky miluje své děti, každé z nich.
134:4.2 (1486.5) Království nebeské, božská forma vlády, je založeno na faktu božské svrchovanosti─Bůh je duch. Protože Bůh je duch, toto království je duchovní. Království nebeské není ani materiální, ani intelektuální, je to duchovní vztah mezi Bohem a člověkem.
134:4.3 (1486.6) Jestli rozdílná náboženství uznávají duchovní svrchovanost Boha-Otce, potom budou všechna taková náboženství setrvávat v míru. Pouze tehdy, když jedno náboženství se domnívá, že je v určitém směru nadřazené nad všemi ostatními a že má výhradní autoritu nad jinými náboženstvími, takové náboženství se stane netolerantní k ostatním náboženstvím, nebo se odváží pronásledovat jiné věřící.
134:4.4 (1487.1) Náboženský mír─bratrství─nemůže nikdy existovat, pokud všechna náboženství nejsou ochotna se zcela vzdát své veškeré církevní autority a plně se zříct všech myšlenek na duchovní svrchovanost. Pouze sám Bůh je duchovní svrchovanost.
134:4.5 (1487.2) Nemůžete mít rovnost mezi náboženstvími (náboženskou svobodu) bez náboženských válek, pokud všechna náboženství nesvolí přenést všechnu náboženskou autoritu na určitou nadlidskou úroveň─samého Boha.
134:4.6 (1487.3) Království nebeské v srdcích lidí vytvoří náboženskou jednotu (ne nutně stejnost), protože každá a všechny náboženské skupiny, složené z takových pobožných věřících, budou prosty všech představ o církevní moci─náboženské svrchovanosti.
134:4.7 (1487.4) Bůh je duch a Bůh dává část svého vlastního ducha do srdce člověka. Duchovně jsou si všichni lidé rovni. Království nebeské nemá kasty, třídy, sociální úrovně a ekonomické skupiny. Vy všichni jste bratři.
134:4.8 (1487.5) Ale v okamžiku, kdy ztratíte z očí duchovní svrchovanost Boha-Otce, některé náboženství začne prosazovat svoji nadřazenost nad ostatními náboženstvími a pak, namísto míru na zemi a dobré vůle mezi lidmi, začnou rozkoly, vzájemná obviňování a dokonce náboženské války─přinejmenším války mezi věřícími.
134:4.9 (1487.6) Jestliže svobodomyslné bytosti, které se považují za rovnocenné, vzájemně nepřipustí, že jsou podřízeny určité nad-svrchovanosti, určité autoritě nad nimi, dříve či později podlehnou pokušení použít své schopnosti k získání moci a autority nad jinými osobami a skupinami. Princip rovnosti nikdy nepřináší mír, pokud nedojde k vzájemnému uznání určitého nad-kontrolujícího vlivu nad-svrchovanosti.
134:4.10 (1487.7) Věřící v Urumiyehu žili společně v poměrném míru a pokoji, protože se plně vzdali všech svých představ o náboženské svrchovanosti. Duchovně všichni věřili ve svrchovaného Boha; společensky, plná a nepopíratelná autorita spočívala v jejich vůdčí osobě─Cymboytonu. Dobře věděli, co by se stalo každému učiteli, který by se chtěl povyšovat nad své kolegy. Na Urantii nemůže být trvalý náboženský mír, pokud všechny náboženské skupiny se svobodně nevzdají všech svých představ o boží přízni, vyvoleném národu a náboženské svrchovanosti. Pouze tehdy, když se Bůh-Otec stane nejvyšším, lidé se stanou pobožnými bratry a budou žít spolu v náboženském míru na zemi.
134:5.1 (1487.8) (Zatímco učení Učitele, týkající se svrchovanosti Boha je přesné a věrohodné─pouze zkomplikované následným objevením se náboženství mezi světovými náboženstvími, založeném na jeho životě─jeho přednášky, vztahující se k politické svrchovanosti, jsou nesmírně zkomplikovány politickou evolucí státu v průběhu uplynulých více než devatenácti stoletích. Za doby Ježíše existovaly pouze dvě velké světové velmoci─Římské impérium na západě a dynastie Han na východě─a ty byly vzdáleně rozděleny královstvím Parthie a jinými, mezi nimi ležícími, zeměmi Kaspické oblasti a Turkestánu. My jsme se proto v následujícím výkladu výrazně odklonili od podstaty učení Učitele u Urumieyhu, týkající se politické svrchovanosti a současně jsme se pokusili vylíčit důležitost tohoto učení v takové míře, v jaké je aplikovatelné ke specifické etapě evoluce politické svrchovanosti ve dvacátém století po Kristu.)
134:5.2 (1487.9) Války na Urantii nikdy neskončí, dokud národy budou lpět na iluzorních představách o neomezené národní svrchovanosti. Na obydleném světě existují pouze dvě úrovně relativní svrchovanosti: duchovní svobodná vůle smrtelného jedince a kolektivní svrchovanost lidstva jako celku. Mezi úrovní individuálnílidské bytosti a úrovní celého lidstva jsou všechna uskupení a společenství relativní, přechodná a mají hodnotu jen tehdy, když podporují blaho, dobro a progres jednotlivce a planetárního celku─člověka a lidstva.
134:5.3 (1488.1) Náboženští učitelé musí vždy pamatovat na to, že duchovní svrchovanost Boha převyšuje všechny pomíjivé a přechodové úrovně duchovní loajality. Jednoho dne civilní vůdcové poznají, že Nejsvrchovanější vládnou v království lidí.
134:5.4 (1488.2) Toto vládnutí Nejsvrchovanějších v království lidí není pro zvláštní prospěch nějaké výjimečně podporované skupiny smrtelníků. Neexistuje nic takového, jako „vyvolený národ.“ Vládnutí Nejsvrchovanějších─nejvyšších kontrolorů politické evoluce─je vláda, určena k podpoře největšího dobra pro největší počet všech lidí a největší délku času.
134:5.5 (1488.3) Svrchovanost je moc a narůstá organizací. Tento růst organizace politické moci je dobrý a správný, protože má tendenci obsáhnout stále se rozšiřující segmenty celého lidstva. Ale tento stejný růst politických organizací vytváří problém v každém přechodovém stadiu mezi počáteční a přirozenou politickou mocí─rodinou─a konečném završení politického růstu─vládnutí celému lidstvu, celým lidstvem a pro celé lidstvo.
134:5.6 (1488.4) Začínajíc s rodičovskou mocí v rodinné skupině, politická svrchovanost se vyvíjí organizací rodin do pokrevních klanů, které se sjednocují, z různých důvodů, do kmenových jednotek─nad-pokrevních politických uskupeních. A potom, výměnným obchodem, obchodováním a válkami se kmeny sjednocují do národů, zatímco samotné národy jsou někdy sjednoceny impériem.
134:5.7 (1488.5) Jak svrchovanost přechází z malých skupin na větší skupiny, války ubývají. To znamená, že malých válek mezi malými národy ubývá, ale potenciál pro větší války se zvyšuje s tím, jak se národy, uplatňující svrchovanost, stávají většími a většími. Zanedlouho, když celý svět je probádán a obydlen, když národů je málo, jsou silnější a mocnější, když tyto velké a údajné svrchované národy mají společné hranice, když je oddělují pouze oceány, potom bude připraveno jeviště pro velké války, celosvětové konflikty. Takzvané svrchované národy nemohou koexistovat bez vytváření konfliktů a vedení válek.
134:5.8 (1488.6) Úskalí evoluce politické svrchovanosti od rodiny k celému lidstvu spočívá v odporové liknavosti, projevující se na všech přechodových úrovních. Rodiny občas vzdorovaly svým klanům, zatímco klany a kmeny často rozvracely svrchovanost územního státu. Každá nová a pokroková evoluce politické svrchovanosti je (a vždy byla) mařena a brzděna „zakotvenými úrovněmi“ předchozích vývojů politické organizace. A to je pravda, protože lidská loajalita, když je jednou zmobilizována, se těžko mění. Stejná loajalita, která umožňuje evoluci kmene, ztěžuje evoluci nad-kmene─územního státu. A ta stejná loajalita (patriotismus), která umožňuje evoluci územního státu, nesmírně komplikuje evoluční rozvoj vlády celého lidstva.
134:5.9 (1488.7) Politická svrchovanost je vytvořena vzdáním se sebeurčování, nejdříve jedincem v rodině a potom rodinami a klany ve vztahu ke kmenu a větším uskupením. Tento progresivní přenos sebeurčování od malých vždy k větším politickým organizacím stále obecně pokračuje na Východě od založení dynastií Minga a Mogula. Na Západě tento proces probíhal po dobu přes tisíc let až do konce světové války, po které nastal nešťastný zpětný pohyb a dočasně zvrátil tento normální trend tím, že se znovu obnovila potopená politická svrchovanost početných malých skupin v Evropě.
134:5.10 (1489.1) Urantia se nebude těšit trvalému míru, pokud takzvané svrchované národy moudře a plně neodevzdají své svrchované moci do rukou bratrství lidí─celosvětové vládě. Internacionalismus─Společnost národů─nemůže nikdy přinést trvalý mír lidstvu. Celosvětové konfederace národů budou účinně zabraňovat malým válkám a přijatelně kontrolovat menší národy, ale nezabrání světovým válkám a nebudou schopny kontrolovat tři, čtyři, nebo pět nejmocnějších vlád. Tváří v tvář opravdovým konfliktům jedna z těchto světových mocností vystoupí ze Společnosti národů a vyhlásí válku. Nemůžete zabránit národům jít do války, pokud tyto zůstávají nakaženy bludným virem národní svrchovanosti. Internacionalismus je krok správným směrem. Mezinárodní policejní síly zamezí mnoha malým válkám, ale nebudou účinné v zamezení velkých válek─konfliktům mezi mocnými vojenskými vládami světa.
134:5.11 (1489.2) S tím, jak počet skutečně svrchovaných národů (velkých mocností) se snižuje, tak se zvyšuje příležitost a potřeba pro celosvětovou vládu. Když je ve světě jen několik málo opravdově svrchovaných (velkých) mocností, buď se musí pustit do boje o život či smrt za národní (imperiální) nadřazenost, nebo jinak se dobrovolně vzdát některých výsad svrchovanosti─musí vytvořit nezbytný základ nadnárodní moci, která poslouží jako začátek reálné svrchovanosti celého lidstva.
134:5.12 (1489.3) Mír nepřijde na Urantii pokud takzvané svrchované národy neodevzdají svoji moc vést válku do rukou parlamentní vlády celého lidstva. Politická svrchovanost je vlastní národům světa. Když všechny národy Urantie vytvoří světovou vládu, budou mít právo a moc udělat takovou vládu SVRCHOVANOU; a jenom tehdy, když taková zastupitelská, nebo demokratická světová mocnost kontroluje všechny pozemské, vzdušní a námořní síly, může převládat mír na zemi a dobrá vůle mezi lidmi ─ale ne do té doby.
134:5.13 (1489.4) Použijeme důležitý příklad devatenáctého a dvacátého století: čtyřicet osm států Americké Konfederace se již dlouhou dobu těší míru. Již více mezi sebou neválčí. Odevzdaly svoji svrchovanost federální vládě a využívajíc pro řešení konfliktů rozhodčí soud, zřekly se všech požadavků na falešné představy o sebeurčování. Ačkoliv každý stát si řídí své vnitřní záležitosti, nezabývá se mezinárodními vztahy, clem, přistěhovalectvím, vojenskými záležitostmi či obchodem mezi státy. Jednotlivé státy se ani nezabývají záležitostmi občanství. Čtyřicet osm států zakusí zhoubnou válku jen tehdy, když je nějakým způsobem ohrožena svrchovanost federální vlády.
134:5.14 (1489.5) Tím, že se těchto čtyřicet osm států zřeklo dvojího klamu o svrchovanosti a sebeurčování, těší se v rámci států USA míru a klidu. Tak i národy Urantie se začnou těšit míru, když svobodně odevzdají své jednotlivé svrchovanosti do rukou globální vlády─svrchovanosti bratrství lidí. V tomto světovém státě budou malé národy stejně mocné jako velké, tak jako malý stát Rhode Island má své dva senátory v Americkém Kongresu, přesně stejně jako hustě zalidněný stát New York, nebo velký stát Texas.
134:5.15 (1490.1) Omezená (státní) svrchovanost těchto čtyřiceti osmi států byla vytvořena lidmi a pro lidi. Nadstátní (národní) svrchovanost Spojených Států Amerických byla vytvořena původně třinácti z těchto států pro svůj vlastní prospěch a prospěch lidí. Někdy bude národy podobným způsobem vytvořena nadnárodní svrchovanost planetární vlády lidstva pro jejich vlastní prospěch a prospěch všech lidí.
134:5.16 (1490.2) Občané se nerodí proto, aby přinesli prospěch vládám; vlády jsou organizace, vytvořené a určené pro prospěch lidí. Evoluce politické svrchovanosti nemůže skončit ještě před vznikem svrchované vlády všech lidí. Všechny ostatní svrchovanosti jsou relativní ve své hodnotě, přechodné ve svém významu a podřadné ve svém statusu.
134:5.17 (1490.3) S rozvojem vědy se války budou stávat více a více zničujícími, až bude ohrožena existence lidského rodu. Kolik světových válek musí být vybojováno a kolik společností národů musí selhat, než lidé budou ochotni založit vládu celého lidstva a začít se těšit darům trvalého míru a vzkvétat v klidu, založeném na dobré vůli─celosvětové dobré vůli─mezi lidmi?
134:6.1 (1490.4) Jestliže jeden člověk prahne po nezávislosti─svobodě─musí si pamatovat, že všichni ostatní lidé touží po stejné nezávislosti. Skupiny takových svobodu milujících smrtelníků nemohou žít společně v míru, aniž se podřídí takovým zákonům, pravidlům a nařízením, které zaručí každému člověku stejný stupeň svobody a současně zajistí stejný stupeň svobody pro všechny jeho smrtelné druhy. Jestliže jeden člověk má být absolutně svobodný, potom se jiný musí stát absolutním otrokem. A relativní podstata svobody se reálně projevuje v sociálních, ekonomických a politických vztazích. Svoboda je dar civilizace, umožněna prosazením ZÁKONA.
134:6.2 (1490.5) Náboženství vytváří duchovní podmínky pro uskutečnění bratrství lidí, ale bude to vyžadovat celosvětovou vládu, aby řešila sociální, ekonomické a politické problémy, spojené s takovým cílem lidského štěstí a efektivnosti.
134:6.3 (1490.6) Pokud je politická svrchovanost světa rozdělena a neoprávněně držena skupinou národů-států, budou existovat války a řeči o válkách─jeden národ půjde do války proti jinému národu. Anglie, Skotsko a Wales vždy bojovaly jeden proti druhému do té doby, než se vzdaly svých jednotlivých svrchovaností a vložily je do Spojeného království.
134:6.4 (1490.7) Další světová válka poučí takzvané svrchované národy, aby založily nějaký druh federace, čímž by vytvořily mechanismus pro zamezení malých válek, válek mezi menšími národy. Ale globální války budou pokračovat tak dlouho, dokud nebude vytvořena vláda celého lidstva. Globální svrchovanost zamezí globálním válkám─nic jiného to nedokáže.
134:6.5 (1490.8) Čtyřicet osm amerických států žije společně v míru. Mezi občany těchto čtyřiceti osmi států jsou různé národnosti a rasy, které žijí ve věčně válčících národech Evropy. Tito Američané představují téměř všechna náboženství a náboženské sekty a kulty celého světa a přesto tady, v Severní Americe, žijí společně v míru. A to všechno je možné tím, že těchto čtyřicet osm států se vzdalo své svrchovanosti a upustilo od všech představ o domnělých právech na sebeurčení.
134:6.6 (1490.9) Není to otázka zbrojení či odzbrojení. Ani otázka povinné či dobrovolné vojenské služby nemá vliv na tyto problémy udržení celosvětového míru. Když odejmete jakýkoliv druh moderních mechanických zbraní a všechny typy výbušnin silným národům, budou bojovat pěstmi, kameny a klacky tak dlouho, dokud budou lpět na svých iluzích o božském právu na národní svrchovanost.
134:6.7 (1491.1) Válka není těžkou a hroznou nemocí člověka; válka je symptom, důsledek. Skutečnou nemocí je virus národní svrchovanosti.
134:6.8 (1491.2) Národy Urantie nemají opravdovou svrchovanost; nikdy neměly takovou svrchovanost, která by je ochránila před zničujícími a pustošivými světovými válkami. Při vytvoření globální vlády lidstva se národy nevzdávají své svrchovanosti tak moc, protože ve skutečnosti vytvářejí reálný, v dobré víře, trvající svrchovaný svět, který bude v budoucnu plně schopen zabránit všem válkám. Lokální záležitosti budou řešeny lokálními vládami; národní záležitosti národními vládami, mezinárodní záležitosti budou spravovány globální vládou.
134:6.9 (1491.3) Světový mír nemůže být zajištěn smlouvami, diplomacií, zahraniční politikou, spojeneckými svazky, rovnováhou sil, nebo jiným typem provizorního žonglování se svrchovaností národů. Světový zákon musí vstoupit v platnost a musí být prosazen světovou vládou─svrchovaností celého lidstva.
134:6.10 (1491.4) Jedinec se bude pod světovou vládou těšit mnohem větší svobodě. Dnes, občané velkých velmocí platí daně, jsou řízeni a kontrolováni téměř tyransky a většina z těchto zásahů do svobod jednotlivce zmizí, když národní vlády budou ochotny svěřit svoji svrchovanost, týkající se mezinárodních záležitostí, do rukou globální vlády.
134:6.11 (1491.5) Pod globální vládou dostanou národnostní skupiny opravdovou příležitost uskutečnit a těšit se osobním svobodám pravé demokracie. Falešná představa o sebeurčování skončí. S globální regulací financí a obchodu přijde nová éra celosvětového míru. Brzy se vytvoří globální jazyk a konečně bude naděje, že někdy vznikne globální náboženství─nebo náboženství s celosvětovým postojem.
134:6.12 (1491.6) Kolektivní bezpečnost nikdy neposkytne mír, pokud kolektivnost nebude zahrnovat celé lidstvo.
134:6.13 (1491.7) Politická svrchovanost parlamentní vlády celého lidstva přinese trvalý mír na zemi a duchovní bratrství člověka navždy zaručí dobrou vůli mezi všemi lidmi. A není žádná jiná cesta pro dosažení míru na zemi a dobré vůle mezi lidmi.
* * *
134:6.15 (1491.8) Po smrti Cymboytona jeho synové čelili značným potížím ve snaze zachovat mírumilovnou fakultu. Důsledky učení Ježíše by byly mnohem větší, kdyby pozdější učitelé křesťanství, kteří se objevili mezi lektory fakulty v Urumieyhu, projevili větší moudrost a toleranci.
134:6.16 (1491.9) Nejstarší syn Cymboytona se obrátil o pomoc na Abnera ve Filadelfii, ale jeho volba učitelů byla ta nejnešťastnější, protože ti se ukázali jako neústupní a nesmlouvaví. Tito učitelé se snažili o to, aby jejich náboženství dominovalo všem ostatním vírám. Oni vůbec netušili, že často zmiňované lekce karavanního vůdce byly přednášeny samotným Ježíšem.
134:6.17 (1491.10) Když potíže na fakultě ještě zesílily, tři bratři přestali fakultu finančně podporovat a za pět let byla škola zavřena. Později byla znovu otevřena jako mithraistický chrám a nakonec byla spálena při pořádání jedné z jejich obřadních orgií.
134:7.1 (1492.1) Když se Ježíš vrátil z cesty ke Kaspickému moři, věděl, že jeho cestování po světě je téměř u konce. Vydal se ještě na jednu cestu a to z Palestiny do Sýrie. Po krátkém pobytu v Kafarnaumu odešel do Nazaretu, kde zůstal několik dní. V polovině dubna odešel z Nazaretu do Týru. Odtud odcestoval na sever, několik dnů pobyl v Sidónu, ale jeho cílem byla Antiochie.
134:7.2 (1492.2) Tento rok byl rokem Ježíšova osamělého putování po Palestině a Sýrii. Po celý rok tohoto cestování byl znám pod různými jmény v různých částech země: nazaretský tesař, stavitel lodí z Kafarnaumu, písař damašský a učitel alexandrijský.
134:7.3 (1492.3) V Antiochii Syn Člověka pobýval přes dva měsíce, během kterých pracoval, pozoroval, studoval, navštěvoval, pomáhal a celou dobu se učil jak člověk žije, jak myslí, co cítí a jak reaguje na okolní prostředí. Tři týdny v tomto období pracoval jako zhotovitel stanů. V Antiochii zůstal nejdéle ze všech ostatních míst, které na této cestě navštívil. Za deset let později, když apoštol Pavel kázal v Antiochii a slyšel své stoupence mluvit o učení damašského písaře, nevěděl, že jeho žáci slyšeli hlas a naslouchali učení samotného Učitele.
134:7.4 (1492.4) Z Antiochie Ježíš odcestoval podél pobřeží na jih do Cesareje, kde se zdržel několik týdnů a pak pokračoval po pobřeží dolů do Jafy. Z Jafy se vydal do vnitrozemí do Jamnije, Ašdódu a Gazy. Z Gazy šel po vnitrozemské stezce do Beer-šeby, kde zůstal celý týden.
134:7.5 (1492.5) Potom se Ježíš vypravil na svoji poslední cestu jako neveřejná osoba. Prošel srdcem Palestiny, z Beer-šeby na jihu šel do Danu na severu. Na této cestě na sever se zastavil v Chebrónu, Betlému (kde uviděl místo svého narození), Jerusalemu (nenavštívil Betanii), Beerótu, Lebóně, Sycharu, Šekemu, Samaří, Gebě, Én-ganímu, Én-dóru, Madónu. Prošel Magdalou a Kafarnaumem a postupoval na sever; prošel východně podél jezera Meróm a přes Karathu dorazil do Danu, neboli Cesareje Filipova.
134:7.6 (1492.6) Vnitřní Ladič Myšlení vedl nyní Ježíše pryč od lidských obydlích k hoře Hermon, aby tam mohl dokončit ovládání své lidské mysli a splnit úkol uskutečnit své plné zasvěcení pro zbytek svého životního díla na zemi.
134:7.7 (1492.7) Toto bylo jedno z nejzvláštnějších a nejpozoruhodnějších období v pozemském životě Učitele na Urantii. Jinou a velmi podobnou byla zkušenost, kterou prošel, když byl sám v kopcích nedaleko Pelly hned po svém křtu. Tento čas o samotě na hoře Hermon znamenal zakončení jeho čistě lidského života, což je formální ukončení poskytnutí sebe sama v podobě smrtelníka a současně druhý pobyt o samotě znamenal začátek božštější etapy tohoto poskytnutí. A Ježíš žil šest týdnů sám s Bohem na stráních hory Hermon.
134:8.1 (1492.8) Po nějaké době v okolí Cesareji Filipova si Ježíš připravil zásoby a obstaral si tažné zvíře a mladíka jménem Tiglat a vypravil se po damašské cestě do vesnice, kdysi známé pod jménem Beit Jenn, ležící na úpatí hory Hermon. Tady, přibližně v polovině srpna roku 25 n.l. si zřídil své stanoviště, kde nechal své zásoby v opatrování Tiglata a vydal se do liduprázdných strání hory. Tiglat doprovázel Ježíše tento první den nahoru do hor na určené místo zhruba 1850m nad mořem, kde postavili kamenný sklad, do kterého měl Tiglat dvakrát týdně přinášet jídlo.
134:8.2 (1493.1) První den, poté až Tiglat odešel, se Ježíš vydal nahoru k hoře, ale po ujití krátké vzdálenosti se zastavil k modlitbě. Mezi jinými věcmi, svého Otce požádal, aby poslal strážného serafa zpět, aby „zůstal s Tiglatem.“ Poprosil, aby mu bylo dovoleno přistoupit ke svému poslednímu boji s realitami smrtelné existence osaměle. A jeho prosbě bylo vyhověno. Pustil se do velké zkoušky jenom s vedením a podporou vnitřního Ladiče.
134:8.3 (1493.2) Během pobytu na hoře Ježíš jedl velmi skromně; pokaždé, když držel půst, netrval déle než jeden či dva dny. Nadlidské bytosti, které ho na této hoře konfrontovaly a se kterými bojoval v duchu a které porazil v moci, byly reálné; byli to jeho úhlavní nepřátelé v soustavě Satania; nebyly to vidiny, vznikající z intelektuální fantazie oslabeného a hladového smrtelníka, neschopného rozpoznat realitu od přeludů rozrušené mysli.
134:8.4 (1493.3) Ježíš strávil na hoře Hermon poslední tři srpnové týdny a první tři zářijové týdny. V průběhu těchto týdnů dokončil úkol, spojený s dosažením okruhů poznání mysli a ovládání osobnosti. Po celou dobu tohoto období spojení s nebeským Otcem také vnitřní Ladič dokončil stanovené úkoly. Tam byl dosažen smrtelný cíl tohoto pozemského tvora. Dokončena nebyla pouze poslední fáze sladění mysli a Ladiče.
134:8.5 (1493.4) Po více než pěti týdnech nepřerušeného spojení s Rajským Otcem byl Ježíš absolutně přesvědčen o svojí podstatě a byl si jistý svým triumfem nad materiálními úrovněmi časoprostorového projevu osobnosti. Naprosto věřil v nadvládu své božské podstaty nad svojí lidskou podstatou a neváhal to prohlašovat.
134:8.6 (1493.5) Ke konci pobytu na hoře požádal Ježíš svého Otce, jestli by mu bylo dovoleno uskutečnit rozhovor se svými nepřáteli ze soustavy Satania jako Syn Člověka, jako Jóšua syn Josefa. Této prosbě bylo vyhověno. V posledním týdnu na hoře Hermon došlo k velkému svádění, vesmírné zkoušce. Satan (zastupující Lucifera) a rebelantský Planetární Princ Kaligastia se ukázali Ježíšovi a byli plně viditelní. A toto „pokušení“, tato poslední zkouška lidské oddanosti vůči omylům rebelujících osobností se netýkala jídla, chrámových věží či opovážlivých činů. Netýkala se královstvích tohoto světa, ale svrchovanosti mocného a nádherného vesmíru. Symbolický charakter vašich písemných svědectvích byl určen pro zaostalé epochy v době, kdy ve světě vládly dětinské představy. A následující generace by měly pochopit, jakým velkým bojem prošel Syn Člověka v ten památný den na hoře Hermon.
134:8.7 (1493.6) Na mnoho návrhů a protinávrhů poslů Lucifera Ježíš pouze odpověděl: „Nechť převládne vůle mého Rajského Otce a tebe, můj rebelující synu, nechť božsky soudí Věčně Moudří. Já jsem tvůj Otec-Stvořitel; já tě sotva můžu soudit spravedlivě a moji milost jsi již odmítl. Předávám tě soudu, ve kterém jsou Soudci velkého vesmíru“.
134:8.8 (1494.1) Na všechny Luciferem předložené kompromisy a provizória, na všechny takové lákavé návrhy, týkající se poskytnutí v těle, Ježíš pouze odpověděl: „Vůle mého Otce v Ráji bude vykonána.“ A když tato namáhavá zkouška byla u konce, odvelený strážný seraf se vrátil k Ježíšovi a obnovil svoji péči o něj.
134:8.9 (1494.2) V jedno odpoledne na konci léta uprostřed stromů a v tichu přírody Michael Nebadonský získal nepopíratelnou svrchovanost nad svým vesmírem. V ten den dokončil úkol, stanovený pro Syny Tvořitele, aby prožili plný převtělený život ve smrtelném těle na evolučních světech času a prostoru. Vesmírné oznámení tohoto významného úspěchu nebylo provedeno až do dne jeho křtu, několik měsíců poté, ale všechno se to odehrálo v ten den na hoře. A když se Ježíš vrátil ze svého pobytu na hoře Hermon, Luciferovo povstání v Satanii a vzpoura Kaligastii na Urantii byly prakticky zlikvidovány. Ježíš zaplatil poslední cenu, po něm požadovanou, aby získal svrchovanost nad svým vesmírem, což samo o sobě ustanovuje status všech rebelů a určuje, že všechna taková budoucí hnutí (jestli k nim někdy dojde) mohou být řešena souhrnně a efektivně. Tady je zřejmé, že k takzvanému „velkému pokušení“ Ježíše došlo nějaký čas před jeho křtem a ne hned po něm.
134:8.10 (1494.3) Na konci svého pobytu na hoře, když se Ježíš vydal na cestu dolů, potkal Tiglata, který nesl jídlo na určené místo. Vrátil ho zpátky se slovy: „Čas oddychu skončil; musím se vrátit k dílu mého Otce.“ Byl z něho tichý a velmi změněný člověk na cestě zpět do Danu, kde se rozloučil s mladíkem, ponechav mu osla. Potom se vydal na jih do Kafarnaumu stejnou cestou, kterou přišel.
134:9.1 (1494.4) Léto se blížilo ke konci, přiblížil se den vykoupení a svátek svatostánku. V sobotu měl Ježíš setkání s rodinou v Kafarnaumu a následujícího dne se vydal s Janem, synem Zebedea, do Jerusalema. Šli cestou východně od jezera a kolem Gerasy dolů údolím Jordánu. Když Ježíš po cestě hovořil s několika pocestnými, Jan si na něm všiml velké změny.
134:9.2 (1494.5) Ježíš a Jan se zastavili na noc u Lazara a jeho sester v Betanii a brzy ráno se vypravili do Jerusalema. Strávili ve městě a jeho okolí téměř tři týdny, alespoň Jan. Mnohokrát šel Jan do města sám, zatímco Ježíš odešel do nedalekých kopců a strávil tam mnoho chvil v duchovním spojení se svým nebeským Otcem.
134:9.3 (1494.6) Oba se zúčastnili slavnostních bohoslužeb v den vykoupení. Na Jana zapůsobily obřady tohoto dne nejvíce ze všech dnů židovského náboženského rituálu, ale Ježíš byl zamyšleným a tichým divákem. Pro Syna Člověka bylo toto představení ubohé a žalostné. On se na to všechno díval jako na překroucení charakteru a vlastností svého nebeského Otce. Pohlížel na události toho dne jako na parodii faktů božské spravedlnosti a pravd nekonečného milosrdenství. Hořel přáním prohlásit skutečnou pravdu o láskyplném charakteru svého Otce a jeho soucitném řízení vesmíru, ale jeho věrný Monitor ho upozornil, že jeho čas ještě nepřišel. Ale tu noc v Betanii pronesl Ježíš řadu poznámek, které Jana značně zneklidnily; a Jan nikdy plně nepochopil opravdový význam toho, co jim Ježíš ten večer řekl.
134:9.4 (1495.1) Ježíš měl původně v úmyslu zůstat s Janem na oslavách svatostánku celý týden. Tato slavnost byla ročním svátkem celé Palestiny; pro všechny židy to byl čas volna. Přestože se Ježíš nezúčastnil radovánek při těchto oslavách, bylo viditelné, že měl radost a cítil uspokojení z toho, když viděl veselou a radostnou nevázanost všech lidí—mladých i starých.
134:9.5 (1495.2) Uprostřed týdne oslav a dříve než slavnosti skončily, se Ježíš rozloučil s Janem s tím, že se uchýlí do kopců, kde může lépe rozmlouvat se svým Rajským Otcem. Jan chtěl jít s ním, ale Ježíš trval na tom, aby zůstal na celou dobu oslav a řekl mu: „Od tebe se nevyžaduje, abys nesl břímě Syna Člověka; pouze strážný musí být na stráži, když město spí v pokoji.“ Ježíš se do Jerusalemu nevrátil. Po téměř týdenním pobytu, stráveném osaměle v horách nedaleko Betanie, odešel do Kafarnaumu. Na cestě domů zůstal jeden den a noc sám na úpatích hory Gilboa blízko místa, kde si král Saul vzal život; a když dorazil do Kafarnaumu, zdál se veselejší, než když opustil Jana v Jerusalemu.
134:9.6 (1495.3) Následující ráno šel Ježíš k truhlici, která zůstala v dílně Zebedea a ve které měl své osobní věci, vzal si na sebe svoji zástěru a nabídl se k práci se slovy: „Bude pro mě dobré pracovat v době, kdy budu čekat až přijde můj čas.“ A pracoval několik měsíců, až do ledna následujícího roku v dílně na výrobu lodí spolu se svým bratrem Jakubem. Bez ohledu na to, jaké pochybnosti zastřely Jakubovo chápání životního díla Syna Člověka, po tomto období práce s Ježíšem, již nikdy pak neztratil víru v jeho poslání.
134:9.7 (1495.4) Během tohoto posledního období své práce v dílně na výrobu lodí strávil Ježíš většinu svého času na dokončovacích vnitřních pracích několika velkých plavidel. Velmi pečlivě se snažil dělat všechnu svoji ruční práci a zdálo se, že pociťoval uspokojení z toho, čeho dosáhl jako člověk. Přestože neztrácel čas nad maličkostmi, byl puntičkářským dělníkem když se jednalo o podstatu jakéhokoliv úkolu.
134:9.8 (1495.5) Po nějaké době se do Kafarnaumu donesla zpráva o nějakém kazateli Janovi, který křtil kajícné hříšníky v Jordánu se slovy: „království nebeské se blíží; čiňte pokání a buďte pokřtěni.“ Ježíš naslouchal těmto zprávám o Janovi, který se pomalu přemisťoval od nejbližšího říčního brodu u Jerusalemu údolím Jordánu na sever. Ale Ježíš pokračoval ve své práci, vyráběl lodě, až do doby, kdy se Jan v lednu následujícího roku 26 n.l. dostal podél řeky do místa, které bylo nedaleko od Pelly. Tehdy Ježíš odložil své pracovní nářadí a prohlásil: „Přišel můj čas“ a zakrátko nato se objevil před Janem, aby byl pokřtěn.
134:9.9 (1495.6) Ale s Ježíšem se odehrávala velká změna. Málo z lidí, kteří se těšili jeho rozhovorům a podpoře, když procházel křížem kráž zemí, potom poznalo ve veřejném učiteli stejného člověka, kterého oni osobně znali a milovali v předchozích letech. A pro tuto neschopnost dřívějších příjemců jeho podpory a péče poznat ho v jeho pozdější roli veřejného a autoritativního učitele existoval důvod. Transformace jeho mysli a ducha probíhala v průběhu mnoha let a byla dokončena během jeho památného pobytu na hoře Hermon.
Kniha Urantia
Kapitola 135
135:0.1 (1496.1) JAN Křtitel se narodil 25. března roku 7 př.n.l. v souladu se slibem, který Gabriel dal Alžbětě v červnu předchozího roku. Po dobu pěti měsíců držela Alžběta Gabrielovu návštěvu v tajnosti; a když to řekla svému manželovi, Zachariášovi, ten byl silně znepokojen a plně uvěřil jejímu příběhu až tehdy, kdy měl zvláštní sen asi šest týdnů před Janovým narozením. Kromě návštěvy Gabriela u Alžběty a snu Zachariáše nebylo s narozením Jana Křtitele spojeno nic neobvyklého, nebo nadpřirozeného.
135:0.2 (1496.2) Osmého dne po narození byl Jan podle židovského zvyku obřezán. Vyrůstal jako obyčejné dítě, den za dnem, rok za rokem, v malé vesnici, známé v té době pod jménem město Juda, přibližně šest a půl kilometru na západ od Jerusalemu.
135:0.3 (1496.3) Nejpamátnější událostí Janova raného dětství byla návštěva s jeho rodiči u Ježíše a jeho nazaretské rodiny. Tato návštěva se uskutečnila v červnu roku 1 př.n.l., když mu bylo něco málo přes šest let.
135:0.4 (1496.4) Po návratu z Nazaretu začali Janovi rodiče se systematickým vzděláváním chlapce. V jejich malé vesnici nebyla synagogská škola, ale Zachariáš jako kněz měl velmi dobré vzdělání a Alžběta měla daleko lepší vzdělání než průměrná žena v Judeji; ona měla také vztah ke kněžství, protože byla potomkem „dcer Árona“. Jelikož Jan byl jejich jediné dítě, strávili spoustu času jeho mentální a duchovní přípravou. Bohoslužby Zachariáše v chrámě v Jerusalemě mu nezabíraly mnoho času, takže se hodně věnoval učení svého syna.
135:0.5 (1496.5) Zachariáš a Alžběta měli malou farmu, na které chovali ovce. Příjem z této farmy by jim sotva stačil na živobytí, ale Zachariáš dostával pravidelný plat z finančních prostředků chrámu, určených pro kněžstvo.
135:1.1 (1496.6) Jan nechodil do žádné školy, kterou by mohl ukončit ve čtrnácti letech, ale jeho rodiče rozhodli, že toto je pro něho vhodný rok, aby složil formální slib nazírů. Tudíž Zachariáš a Alžběta vzali svého syna do Én-gedí, ležící blízko břehu Mrtvého moře, v jeho dolní části. Tam bylo jižní hlavní sídlo bratrského řádu nazírů a tam byl chlapec náležitě a slavnostně zasvěcen doživotně do tohoto řádu. Po těchto obřadech a vykonání slibu, že nebude pít žádné opojné nápoje, nechá si růst vlasy a nedotkne se mrtvého, rodina pokračovala do Jerusalemu, kde před chrámem Jan vykonal obětní obřad, který byl vyžadován od těch, kteří vykonali slib nazírů.
135:1.2 (1496.7) Jan vykonal stejný životní slib, který přijali jeho slavní předkové—Samson a prorok Samuel. Nazír byl považován za posvěceného a svatého člověka. Židé se dívali na nazíra s téměř stejným respektem a úctou, jako byly přiznávané vysokému knězi a nebylo to neobvyklé, protože nazírové celoživotního zasvěcení byli jedinými, kromě vysokých kněží, kterým bylo kdy dovoleno vstoupit do svatyně svatých v chrámu.
135:1.3 (1497.1) Jan se vrátil domů z Jerusalemu, aby se staral o otcovy ovce a časem z něho vyrostl silný člověk s ušlechtilým charakterem.
135:1.4 (1497.2) Když mu bylo šestnáct let Jan si četl o Elijášovi a byl tak silně ovlivněn tímto prorokem hory Karmel, že se rozhodl přijmout jeho styl oblékání. Od toho dne Jan vždy nosil srstnaté roucho s koženým pásem. V šestnácti měřil přes metr osmdesát a byl již téměř plně vyspělý, Se svými vlajícími vlasy a zvláštním způsobem odívání byl opravdu výrazným mladíkem. A jeho rodiče očekávali velké věci od jejich jediného syna—zaslíbeného dítěte a nazíra na celý život.
135:2.1 (1497.3) V červenci roku 12 n.l. zemřel po několikaměsíční nemoci Zachariáš když Jan právě dovršil osmnácti let. Tato událost byla pro Jana velkou zkouškou, protože nazírové přísahají, že se zdrží kontaktu s mrtvým dokonce i ze své vlastní rodiny. Ačkoliv se Jan snažil dodržet svůj slib, týkající se znečištění mrtvým, pochyboval o to, zdali byl plně poslušný požadavkům řádu nazírů; proto, po otcově pohřbu, odešel do Jerusalema, kde v nazírském rohu ženského dvora přinesl oběť, požadovanou pro očištění.
135:2.2 (1497.4) V září tohoto roku Alžběta a Jan odcestovali do Nazaretu navštívit Marii a Ježíše. Jan se právě rozhodl začít se svým životním dílem, ale byl nabádán, nejenom Ježíšovými slovy, ale také jeho příkladem, aby se vrátil domů, staral se o svoji matku a čekal až „přijde čas pro dílo Otce.“ Na konci této příjemné návštěvy se Jan rozloučil s Ježíšem a Marií a potom Ježíše neviděl až do jeho křtu v Jordánu.
135:2.3 (1497.5) Jan a Alžběta se vrátili domů a začali připravovat plány do budoucna. Vzhledem k tomu, že Jan odmítl přijmout kněžský plat z chrámového finančního fondu, který mu náležel, za necelé dva roky přišli o svůj dům a prakticky o všechno a proto se rozhodli odejít se stádem ovcí na jih. A tak toho léta, kdy Janovi bylo dvacet let, se odstěhovali do Chebrónu, V takzvané „pustině Judeji“ Jan pečoval o své ovce u potoka, který vtékal do větší říčky a která se u Én-gedí vlévala do Mrtvého Moře. Místní kolonie nezahrnovala pouze nazíry celoživotní a dočasně vysvěcené, ale velký počet jiných asketických pastýřů, kteří se v této oblasti shromáždili se svými stády a spojili se s nazírským bratrstvím. Živobytí si zajišťovali chovem ovcí a z darů, které bohatí židé věnovali jejich řádu.
135:2.4 (1497.6) Postupem času se Jan stále méně a méně vracíval do Chebrónu, ale stále častěji navštěvoval Én-gedí. On byl tak naprosto jiný než většina nazírů, že shledal obtížným se s bratrstvím sblížit. Ale měl velmi rád Abnéra, uznávaného vůdce a hlavy kolonie v Én-gedí.
135:3.1 (1497.7) V údolí, kterém protékal tento potok, Jan zřídil přes deset kamenných úkrytů a nočních ohrad, vystavěných z navrstvených kamenů, ze kterých mohl sledovat a ochraňovat svá stáda ovcí a koz.Život pastýře poskytoval Janovi mnoho volného času na myšlení. Hodně hovořil s Ezdou, mladým sirotkem z Bét-zúru, kterého určitým způsobem adoptoval a který se mu staral o stáda, když odcházel do Chebrónu navštívit matku, nebo prodat ovci, nebo když šel do Én-gedí na sobotní bohoslužbu. Jan a hoch žili velmi jednoduchý život. Živili se skopovým masem, kozím mlékem, přírodním medem a jedlými kobylkami té oblasti. Tato jejich pravidelná strava byla čas od času doplněna potravinami, přinesenými z Chebrónu a Én-gedí.
135:3.2 (1498.1) Alžběta pravidelně informovala Jana o tom, co se děje v Palestině a o světových záležitostech a jeho přesvědčení stále více sílilo, že se rychle blíží čas, kdy starý řád skončí; že on se stane zvěstovatelem příchodu nového věku—„království nebeského.“ Tento drsný pastýř byl velmi zaujat spisy proroka Daniela. Tisíckrát četl Danielovo popisování velkého vidění, o kterém mu Zachariáš vyprávěl, že představovalo významná království světa, počínaje Babylonem, potom Persií, Řeckem a nakonec Římem. Jan viděl, že Řím byl již složen z takových mnohojazyčných národů a ras a že se nikdy nemůže stát silně stmeleným a pevně konsolidovaným impériem. On věřil, že Řím byl již rozdělen na Egypt, Palestinu a další provincie; a dále četl, že „za doby těchto králů Bůh nebeský vytvoří království, které nebude nikdy zničeno. A toto království nebude nikdy předáno jinému národu, ale rozbije na kusy všechna tato království a samo bude trvat věčně.“ „A bude mu dána nadvláda a moc a království, aby všechny rody, národy a jazyky mu sloužily. Jeho nadvláda je věčnou nadvládou, která nikdy nepomine a jeho království nebude nikdy zničeno.“ „A království i nadvláda a velikost království pod celým nebem budou dány národu svatých Nejsvrchovanějšího, jehož království je věčné a všechny oblasti mu budou sloužit a budou mu podřízeny.“
135:3.3 (1498.2) Janovi se nikdy nepodařilo v plné míře se vyrovnat se zmatkem ve své mysli, způsobený tím, co slyšel od svých rodičů o Ježíšovi a těmi pasážemi, které četl v posvátných spisech. O Davidovi se tam dočetl: „V nočních viděních jsem spatřil toho, který se podobal Synu Člověku a který přišel z oblaků nebe a byla mu dána nadvláda a moc a království.“ Ale tato prorokova slova neladila s tím, co ho učili jeho rodiče. Ani jeho rozhovor s Ježíšem v době jeho návštěvy, když mu bylo osmnáct let, neodpovídal těmto výrokům v posvátných spisech. Bez ohledu na tento zmatek ve své mysli ho jeho matka ujistila, že jeho vzdálený bratranec Ježíš z Nazaretu je opravdový Mesiáš a že přišel, aby usedl na trůn Davida a že on, Jan, se stane jeho před-zvěstovatelem a hlavní oporou.
135:3.4 (1498.3) Na základě všeho toho, co Jan slyšel o zkaženosti a nemravnosti Říma a zpustlosti a morální prázdnotě impéria, všeho toho, co věděl o ohavných činech Heroda Antipy a guvernérů Judeji, byl přesvědčen že brzy přijde konec epochy. Tomuto drsnému a ušlechtilému dítěti přírody to připadalo, že svět dospěl ke konci epochy člověka a blíží se začátek nové a božské epochy—království nebeského. V Janově srdci sílil pocit, že on je posledním ze starých proroků a prvním z nových. A doslova vibroval vzrůstajícím nutkáním jít a prohlásit všem lidem: „Kajte se! Ospravedlňte se před Bohem! Připravte se na konec; připravte se na příchod nového a věčného řádu Země—království nebeského.“
135:4.1 (1499.1) 17. srpna roku 22 n.l., když bylo Janovi dvacet osm let, jeho matka náhle zemřela. Přátelé Alžběty, kteří si byli vědomi nazírských zákazů o kontaktu s mrtvým, dokonce i z vlastní rodiny, zařídili všechno potřebné pro pohřeb Alžběty ještě předtím, než poslali pro Jana. Když dostal zprávu o smrti své matky, přikázal Ezdovi, aby odvedl jeho stáda do Én-gedí a sám se vydal do Chebrónu.
135:4.2 (1499.2) Po návratu do Én-gedí z pohřbu své matky předal svá stáda bratrství a na čas se odloučil od okolního světa, aby se postil a modlil. Jan znal jenom staré metody přiblížení se k božskosti; znal pouze to, co napsaly o tom takové osobnosti, jako Eliáš, Samuel a Daniel. Eliáš byl jeho ideálem proroka. Eliáš byl prvním z učitelů Izraele, považovaný za proroka a Jan opravdu věřil, že on se stane posledním z této dlouhé a slavné řady nebeských poslů.
135:4.3 (1499.3) Jan žil v Én-gedí dva a půl roku a přesvědčil velkou většinu bratrství, že „konec epochy se blíží“; že „brzy vznikne království nebeské.“ A všechno jeho rané učení bylo založeno na soudobé židovské ideji a představě o Mesiášovi jako zaslíbeném vysvoboditeli židovského národa z nadvlády pohanských vládců.
135:4.4 (1499.4) Po celou tuto dobu Jan si hodně četl v posvátných spisech, které nalezl v domě nazírů v Én-gedí. Především ho zaujali Izajáš a Malachiáš, což byli poslední proroci do té doby. Opakovaně četl posledních pět kapitol Izajáše a věřil v tato proroctví. Potom četl v Malachiáši: „Uzřete, pošlu vám Eliáše proroka před příchodem velkého a děsivého dne Hospodina; a on obrátí srdce otců k dětem a srdce dětí k jejich otcům, abych nepřišel já a nezatratil zemi prokletím.“ A byl to pouze tento Malachiášův slib, že Eliáš by se mohl vrátit, který odradil Jana od toho, aby šel a kázal o přicházejícím království a aby vyzýval své židovské druhy k úniku před hrozícím hněvem. Jan byl zralý pro prohlášení zprávy o přicházejícím království, ale toto očekávání příchodu Eliáše ho zdrželo více než dva roky. On věděl, že není Eliáš. Co myslel Malachiáš? Bylo jeho proroctví doslovné, nebo obrazné? Jak měl poznat pravdu? Nakonec se odvážil k úvaze, že když prvního z proroků nazývali Eliášem, takže poslední by měl být znám pod stejným jménem. Nicméně měl pochybnosti a ty pochybnosti byly natolik silné, že mu nikdy nedovolily nazývat se Eliášem.
135:4.5 (1499.5) Právě pod vlivem Eliáše Jan převzal jeho metody přímých a nevybíravých útoků na hříchy a neřesti svých současníků. Snažil se oblékat jako Eliáš a pokoušel se mluvit jako Eliáš; ve všech vnějších rysech se podobal starodávnému prorokovi. Byl stejně takovým odvážným a výrazným dítětem přírody, stejně takovým neohroženým a smělým kazatelem spravedlnosti. Jan nebyl negramotný, on znal velmi dobře židovské posvátné písemnosti, ale sotva byl kultivovaným člověkem. Měl pronikavou mysl, byl skvělým řečníkem a ohnivým žalobcem. Byl stěží příkladem pro svou době, ale byl výřečným mravokárcem.
135:4.6 (1499.6) Nakonec vymyslel způsob pro prohlášení nové epochy—království Božího; ujistil se, že je mu souzeno stát se zvěstovatelem Mesiáše; odhodil stranou všechny pochybnosti a jednoho dne v březnu roku 25 n.l. odešel z Én-gedí, aby započal svoji krátkou, ale neobyčejnou dráhu veřejného kazatele.
135:5.1 (1500.1) Pro pochopení Janova poselství je nutno vzít v úvahu postavení židovského národa v době, kdy se on objevil na scéně. Po dobu více než sto let celý Izrael žil v bezradnosti; židé si nedokázali vysvětlit svoje nepřetržité podrobení pohanským nadvládám. Neučil Mojžíš, že čestnost je vždy odměněna blahobytem a pravomocí? Nebyli vyvoleným národem Boha? Proč byl trůn Davida opuštěný a neobsazený? Ve světle učení Mojžíše a výroků proroků židé těžko vysvětlovali svoji dlouhotrvající národní bezútěšnost.
135:5.2 (1500.2) Přibližně sto let před Ježíšem a Janem se v Palestině objevila nová škola náboženských učitelů—apokalypsistů. Tito noví učitelé vytvořili víru, která vysvětlovala příčiny utrpení a pokoření židů tím způsobem, že je to trest za hříchy národa. Uchýlili se k dobře známým příčinám, používaných pro vysvětlování babylonského a dalších zajetích v dávných dobách. Ale apokalypsisté učili, aby Izrael sebral odvahu; dny jeho utrpení jsou téměř u konce; trest vyvoleného Božího národa brzy skončí; Boží trpělivost s pohanskými cizinci je téměř vyčerpána. Konec římské nadvlády znamenal konec epochy a v určitém smyslu, konec světa. Tito noví učitelé se silně opírali o proroctví Daniela a vytrvale učili, že tvoření brzy přejde do svého konečného stadia; že království tohoto světa se brzy stane královstvím Božím. Pro židovskou mysl té doby tento výraz znamenal „království nebeské“, objevující se pravidelně v učeních jak Jana, tak i Ježíše. Pro palestinské židy výraz „království nebeské“ měl pouze jeden význam: naprosto spravedlivý stát, ve kterém Bůh (Mesiáš) vládne národům země stejně dokonalou mocí, jakou vládne na nebesích—„Vůle tvá bude vykonána na zemi, jako na nebesích.“
135:5.3 (1500.3) Za doby Jana všichni židé se s nadějí ptali: „Jak brzy přijde království?“ Panovalo všeobecné cítění, že konec vládnutí pohanských národů se blíží. V celém židovstvu žila naděje a nadšené očekávání, že naplnění tužby věků nastane během života této generace.
135:5.4 (1500.4) I když se židé značně lišili ve svých představách o charakteru přicházejícího království, všichni se shodovali ve své víře, že tato událost se blíží, že je nablízku, dokonce přede dveřmi. Mnoho z těch, kteří četli Starý Zákon a s nadějí očekávali nového krále Palestiny, očekávali obnovený židovský národ, osvobozený od svých nepřátel a kterému bude vládnout nástupce krále Davida—Mesiáš, který bude rychle uznán za právoplatného a spravedlivého vládce celého světa. Jiná, ačkoliv menší skupina zbožných židů měla zcela odlišný názor na toto království Boží. Ti učili, že přicházející království není z tohoto světa, že svět se blíží ke svému jistému konci a že „nové nebe a nová země“ předznamenají ustanovení království Božího; že toto království bude vládnout věčně, že nebude hřích a že občané tohoto nového království se stanou nesmrtelnými ve svém potěšení z tohoto nekonečného blaha.
135:5.5 (1500.5) Všichni se shodli na tom, že nějaký tvrdý pročisťující a očisťující řád bude nezbytně předcházet ustanovení nového království na zemi. Zastánci literárního výkladu učili, že vznikne celosvětová válka, která zahubí všechny nevěřící, zatímco zbožní dosáhnou univerzálního a věčného vítězství. Zastánci duchovního výkladu učili, že království bude uvedeno velkým Božím soudem, který odsoudí hříšníky k zaslouženému trestu a trvalému zániku a současně povznese věřící světce vyvoleného národa ke slávě a moci se Synem Člověka, který bude vládnou nad spasenými národy jménem Boha. A tato skupina také věřila, že do tohoto bratrstva nového království bude přijato také mnoho zbožných nežidů.
135:5.6 (1501.1) Někteří židé zastávali názor, že Bůh by snad mohl ustanovit toto nové království přímým a božským zásahem, ale velká většina věřila, že dosadí nějakého dočasného zástupce—Mesiáše. A to byl jediný možný význam slova Mesiáš v myslích židů generace Jana a Ježíše. Mesiáš se nemohl vůbec vztahovat k někomu, kdo pouze učil o Boží vůli, nebo hlásal nutnost poctivého života. Všechny takové svaté židé titulovali prorok. Mesiáš měl být víc než prorok; Mesiáš měl ustanovit nové království, království Boží. Ten, kdo toto nedokázal, nemohl být Mesiášem v tradičním židovském smyslu.
135:5.7 (1501.2) Kdo bude tímto Mesiášem? I v této otázce se židovští učitelé opět různili. Ti starší lpěli na učení o synovi Davida. Mladší učili, že když nové království je královstvím nebeským, nový vládce by mohl být také božská osobnost, která po dlouhou dobu seděla na nebesích po pravici Boha. A i když se to může zdát zvláštní, ti, kteří takto vnímali vládce nového království, ho neviděli jako lidského Mesiáše, ne jako obyčejného člověka, ale jako „Syna Člověka—Syna Božího—nebeského Prince, který již dlouhou dobu čeká, aby převzal vládu nad novou zemí. Taková byla náboženská situace v židovském světě v době, když Jan vystoupil se svým prohlášením: „Kajte se, neboť království nebeské se blíží!“
135:5.8 (1501.3) Proto tedy nebylo zvláštní, že Janovo oznámení o přicházejícím království mělo nejméně pět různých významů v myslích těch, kteří naslouchali jeho vášnivému kázání. Ale bez ohledu na význam, který různé skupiny připsaly Janovým výrazům, každá z těchto skupin očekávajících židovské království byla zaujata prohlášeními tohoto upřímného, zaníceného, drsného kazatele čestnosti a pokání, který tak vážným zpúsobem nabádal své posluchače, aby se „vyhnuli budoucímu hněvu.“
135:6.1 (1501.4) Na počátku března roku 25 n.l. Jan prošel podél západního pobřeží a pak nahoru po proudu Jordánu po opačném břehu od Jericha došel k letitému brodu, přes který prošel Jóšua a děti Izraele, když poprvé vstoupili do zaslíbené země; a když přešel na druhou stranu řeky, usadil se u vstupu do brodu a začal kázat lidem, kteří přecházeli přes řeku. Přes tento brod procházelo nejvíce lidí ze všech brodů na Jordánu.
135:6.2 (1501.5) Všem těm, kteří slyšeli Jana kázat, bylo jasné, že on je víc než kazatel. Velká většina lidí, kteří naslouchali tomuto zvláštnímu muži, který sem přišel z pustiny Judeji, odcházelo s přesvědčením, že slyšeli hlas proroka. Není divu, že duše těchto unavených a naději vyhlížejících židů byly hluboce pohnuty takovým jevem. Nikdy v celé historii židovského národa pobožné děti Abrahama tak netoužily po „útěše Izraele“, nebo po nadšeně očekávaném „obnovení království.“ Nikdy v celé historii židovského národa by Janovo poselství, že „království nebeské se blíží“, nemělo tak hluboký a všeobecný dopad jako v době, kdy se tak záhadně objevil na břehu u tohoto jižního přechodu přes řeku Jordán.
135:6.3 (1502.1) Jan pocházel z pastýřů, tak jako Ámos. Oblékal se jako pradávný Eliáš a hřímal své výtky a chrlil svá varování v „duchu a síle Eliáše.“ Není překvapující, že tento zvláštní kazatel způsobil velké pozdvižení v celé Palestině, protože pocestní roznášeli zprávy o jeho učení u Jordánu.
135:6.4 (1502.2) Okolo činnosti tohoto nazírského kazatele existoval ještě jiný a nový rys: on křtil každého ze svých věřících v Jordánu „pro odpuštění hříchů.“ Ačkoliv křest u židů nebyl nový obřad, nikdy ho neviděli využívat tak, jak to dělal Jan. Bylo dávným zvykem křtít takto pohany, obrácené na víru, do členství ve vnějším kruhu chrámu, ale nikdy židé nebyli požádáni, aby podstoupili křest pro pokání. Pouze patnáct měsíců uplynulo od chvíle, kdy Jan začal kázat a křtít a jeho zatčením a uvězněním na podnět Heroda Antipa, ale v tomto krátkém čase pokřtil hodně přes sto tisíc kajícníků.
135:6.5 (1502.3) Při brodu u Betanie kázal Jan čtyři měsíce, než se potom přesunul na sever proti proudu Jordánu. Desetitisíce posluchačů, několik zvědavců, ale většina vroucích a upřímných, přišla ze všech částí Judeji, Pereji a Samaří, aby si ho poslechli. Dokonce někteří přišli z Galileje.
135:6.6 (1502.4) V květnu tohoto roku, když Jan ještě kázal a křtil při brodu u Betanie, kněží a levité tam poslali delegaci, aby se Jana dotázali, jestli tvrdí, že je Mesiášem a jakým právem káže lidem. Jan na tyto otázky odpověděl takto: „Jděte a řekněte svým pánům, že jste slyšeli hlas volajícího z pustiny“, a jak bylo řečeno prorokem: „připravte stezku pro Hospodina, připravíte přímou cestu pro Boha. Každé údolí bude zaplněno, každá hora a kopec budou sníženy; nerovná země se stane rovinou a těžko překonatelná místa se stanou vlídnými údolími; a všichni lidé uvidí spasení Boží.“
135:6.7 (1502.5) Jan byl radikálním, ale netaktním kazatelem. Jednoho dne, když kázal a křtil na západním břehu Jordánu, přišla k němu skupina farizejů a několik saduceů a chtěli se nechat pokřtít. Předtím, než je odvedl do vody, Jan k nim promluvil jako ke skupině a řekl: „Kdo vám poradil utéci, jako zmije před ohněm, od blížícího se hněvu? Já vás pokřtím, ale varuji vás, abyste přinesli plody upřímného pokání, jestliže chcete být vykoupeni ze svých hříchů. A neříkejte mně, že Abraham je váš otec. Já tvrdím, že Bůh je schopen z těchto dvanácti kamenů před vámi stvořit ctihodné děti Abrahama. I nyní je sekyra přiložena k samotným kořenům stromů. Každý strom, který nepřinese dobré plody, bude skácen a spálen v ohni.“ (Těch dvanáct kamenů, na které ukazoval, byly údajně pamětní kameny, sestavené Joshuou na oslavu přechodu „dvanácti kmenů“ na tomto místě, když poprvé vstoupili na zaslíbenou zemi.)
135:6.8 (1502.6) Jan dával svým následovníkům přednášky, při kterých je podrobně učil o jejich novém životě a snažil se odpovědět na jejich početné otázky. Radil učitelům vyučovat jak v duchu, tak i v liteře zákona. Nabádal bohaté, aby sytili chudé; výběrčím daní řekl: „nevybírejte více, než je vám přikázáno.“ Vojákům řekl: „Nepáchejte násilnosti a nevymáhejte nic neprávem—buďte spokojeni se svým platem.“ A všem radil: „Připravte se na konec epochy—království nebeské se blíží.“
135:7.1 (1503.1) Jan měl však stále zmatené myšlenky o přicházejícím království a jeho králi. Čím déle kázal, tím větší zmatek ho zmítal, ale nikdy tato intelektuální nejistota, týkající se charakteru přicházejícího království ani v nejmenším neoslabila jeho přesvědčení v blízký příchod království. V mysli mohl Jan být zmatený, ale v duchu nikdy. Neměl žádnou pochybnost o přicházejícím království, ale byl daleko od jistoty, zdali či ne Ježíš bude vládcem tohoto království. Dokud se Jan držel myšlenky obnovení trůnu Davida, tak učení jeho rodičů o tom, že Ježíš, který se narodil ve městě Davida, je tím dlouho očekávaným vysvoboditelem, vypadalo logicky; ale když se začal přiklánět k doktríně o duchovním království a konci světské epochy na zemi, zachvátila ho bolestivá pochybnost o roli, jakou bude Ježíš hrát v těchto událostech. Někdy měl pochybnosti o všem, ale to netrvalo nikdy dlouho. Velmi si přál, kdyby si mohl o všem promluvit se svým bratrancem, ale to bylo v rozporu s jejich sjednanou dohodou.
135:7.2 (1503.2) Během cesty na sever Jan hodně přemýšlel o Ježíši. Během putování podél Jordánu se zastavil na více než pěti místech. Na jednom z nich, v Adamě, v odpověď na přímou otázku jeho následovníků jestli je Mesiášem se poprvé zmínil o tom, že „bude to jiný, který přijde po mně“ a pokračoval: „Po mně přijde ten, který je větší než já a ke kterému já nejsem hoden se sklonit a rozvázat řemínky jeho sandálů. Vás křtím vodou, ale on vás bude křtít Svatým Duchem. V ruce bude držet lopatu, aby důkladně vyčistil svůj mlat; naveze pšenici do své sýpky, ale plevy spálí soudným ohněm.“
135:7.3 (1503.3) V odpovědích na otázky svých stoupenců Jan neustále rozšiřoval své učení a každým dnem přidával více toho, co bylo prospěšné a utěšující na rozdíl od svého počátečního a úsečného poselství: „Kajte se a pokřtěte se.“ V tuto dobu již přicházely zástupy z Galileje a Dekapoli. Každý den spousta horlivých věřících prodlévala se svým zbožňovaným učitelem.
135:8.1 (1503.4) V prosinci roku 25 n.l., kdy Jan dorazil při svém putování podél Jordánu na sever do blízkosti Pelly, jeho sláva se rozšířila po celé Palestině a jeho činnost se stala hlavním námětem rozhovorů ve všech městech kolem Galilejského jezera. Ježíš hovořil příznivě o Janově poselství a to povzbudilo mnoho obyvatel Kafarnaumu k tomu, aby se připojili k Janovu kultu pokání a křtu. Synové Zebedea, rybáři Jakub a Jan, se k němu vypravili v prosinci, brzy poté, kdy začal kázat nedaleko Pelly a dali se nechat pokřtít. Chodili za Janem jednou týdně a nazpět přinášeli Ježíšovi čerstvé, z první ruky, zprávy o působení kazatele.
135:8.2 (1503.5) Ježíšovi bratři, Jakub a Juda, také mluvili o tom, že půjdou za Janem a nechají se pokřtít. A teď, když Juda přišel do Kafarnaumu na sobotní bohoslužbu, se on a Jakub, po vyslechnutí Ježíšova kázání v synagoze, rozhodli, že se s ním poradí o svých plánech. To bylo v sobotu večer, 12. ledna roku 26 n.l. Ježíš je požádal, aby tento rozhovor odložili do následujícího dne, kdy jim dá svoji odpověď. V tu noc spal jen velmi málo, protože dlouze rozmlouval s nebeským Otcem. Měl naplánovaný polední oběd se svými bratry, aby jim poradil ve věci, týkající se křtu Janem. Tu neděli ráno Ježíš pracoval jako obvykle v loďařské dílně. Jakub a Juda přišli s obědem a čekali na něho ve vedlejší místnosti, protože ještě nebyl čas na odpočinek a oni věděli, že Ježíš je v těchto věcech velmi důsledný.
135:8.3 (1504.1) Těsně před polední přestávkou Ježíš odložil své nářadí, sundal si pracovní zástěru a třem dělníkům, kteří s ním byli v dílně, pouze řekl: „Přišel můj čas.“ Odešel za svými bratry Jakubem a Judou a opakoval: „Přišel můj čas—pojďme k Janovi.“ A ihned se vydali z Pelly na cestu a oběd jedli při chůzi. To byla neděle 13. ledna. Noc strávili v údolí Jordánu a kolem poledne následujícího dne přišli na místo, kde Jan křtil.
135:8.4 (1504.2) Jan právě začal křtít zájemce o křest toho dne. Velké množství kajícníků stálo v zástupu a čekali až na ně přijde řada, když se Ježíš se svými dvěma bratry zařadili mezi čekající zahloubané muže a ženy, kteří uvěřili v prohlášení Jana o přicházejícím království. Jan se již dříve dotazoval syny Zebedea na Ježíše. Slyšel o Ježíšových poznámkách, týkajících se jeho kázání a očekával každým dnem, že se před ním objeví, ale nečekal, že ho přivítá v řadě čekajících kandidátů na křest.
135:8.5 (1504.3) Poněvadž byl zcela zabrán procesem rychlého křtění takového velkého počtu konvertitů, Jan si nevšiml Ježíše až do chvíle, kdy stál přímo před ním. Když Jan uviděl Ježíše, obřad křtění se na chvíli zastavil, protože pozdravil svého bratrance v těle a zeptal se: „Ale, proč mně přicházíš pozdravit až sem dolů do vody?“ A Ježíš mu odpověděl: „Abych se od tebe nechal pokřtít.“ Jan namítal: „Ale to já potřebuji být pokřtěn tebou. Proč jsi ke mně přišel?“ A Ježíš mu pošeptal: „Měj nyní se mnou strpení, protože my teď dáváme příklad mým bratrům, stojící tady se mnou a aby lidé poznali, že přišel můj čas.“
135:8.6 (1504.4) V hlase Ježíše zněla rozhodnost a autorita. Jan se chvěl vzrušením, když se chystal pokřtít Ježíše Nazaretského ve vodě řeky Jordán v poledne, pondělí, 14. ledna roku 26 n.l. Tak Jan pokřtil Ježíše a jeho dva bratry Jakuba a Judu. Poté, jak Jan tyto tři pokřtil, vyzval všechny ostatní k odchodu s tím, že jim oznámil, že začne opět křtít v poledne následujícího dne. Když se lidé rozcházeli, ti čtyři muži stále ještě ve vodě, když uslyšeli zvláštní zvuk a vzápětí se přímo nad hlavou Ježíše objevilo na okamžik zjevení a uslyšeli hlas: „Toto je můj milovaný syn, jehož jsem si vyvolil.“ Ježíšův celkový výraz se náhle velmi změnil a když vystoupil v tichosti z vody, rozloučil se s nimi a odešel do hor na východě. A žádný člověk pak Ježíše neviděl čtyřicet dnů.
135:8.7 (1504.5) Jan doprovázel Ježíše hodný kus cesty, aby mu pověděl o návštěvě Gabriela u jeho matky před jejich narozením, tak jak to mnohokráte slyšel z matčiných úst. Pak nechal Ježíše pokračovat v jeho cestě se slovy: „Nyní s jistotou vím, že jsi Vysvoboditel.“ Ale Ježíš na to vůbec neodpověděl.
135:9.1 (1505.1) Když se Jan vrátil ke svým učedníkům (v této době jich měl řádově dvacet pět až třicet, kteří s ním trvale pobývali), našel je ve vážném rozhovoru, hovoříc o tom, co se právě stalo ve spojení se křtem Ježíše. Nyní však byli všichni ještě více udiveni, když jim Jan pověděl o zjevení Gabriela před Marií předtím, než se Ježíš narodil a také o tom, že Ježíš mu vůbec neodpověděl, když mu o tom řekl. Ten večer nepršelo a tato skupina více než třiceti lidí debatovala dlouho do hvězdami ozářené noci. Přemýšleli o tom, kam Ježíš odešel a kdy ho opět zase uvidí.
135:9.2 (1505.2) Po zkušenosti z tohoto dne Janovo kázání dostalo nové a zřetelné rysy ve vztahu k prohlášení o přicházejícím království a očekávaném Mesiáši. Těchto čtyřicet dní očekávání návratu Ježíše bylo naplněno napětím. Ale Jan pokračoval ve svém kázání s velkou silou a přibližně v tuto dobu jeho učedníci začínali kázat davům lidí, kteří se shromáždili kolem Jana u Jordánu.
135:9.3 (1505.3) Během těchto čtyřiceti dnů očekávání se objevilo mnoho zvěstí, které se rozšířily po kraji a také do Tiberias a Jerusalemu. Tisíce lidí přišli ze všech stran do Janova táboru, aby uviděli údajného Mesiáše, ale Ježíš tam nebyl. Když Janovi učedníci jim potvrdili, že ten zvláštní Boží člověk odešel do hor, mnoho z nich zapochybovalo o celém tomto příběhu.
135:9.4 (1505.4) Asi tři týdny poté, kdy je Ježíš opustil, přišla na místo výjevu u Pelly nová delegace, poslaná jerusalemskými knězi a farizeji. Zeptali se Jana přímo, jestli je Eliáš, nebo prorok, kterého slíbil Mojžíš; a když Jan řekl „nejsem,“ osmělili se zeptat: „Jsi ty Mesiáš?“ a Jan odpověděl „nejsem.“ Potom tito muži z Jerusalemu řekli: „Jestliže nejsi Eliáš, ani prorok a ani Mesiáš, tak proč křtíš lidi a způsobuješ všechen tento rozruch?“ A Jan odpověděl: „To je na těch, kteří mně slyšeli a přijali ode mne křest, aby řekli kdo jsem, ale oznamuji vám, že zatímco já křtím vodou, mezi námi byl jeden, který se vrátí, aby vás křtil Svatým Duchem.“
135:9.5 (1505.5) Těchto čtyřicet dní byly těžkou dobou pro Jana a jeho učedníky. Jaký bude vzájemný vztah Jana s Ježíšem? Lidé pokládali stovky otázek. Začaly se objevovat politika a sobecké osobní zájmy. Kolem různých idejí a přestav o Mesiášovi vznikaly vášnivé diskuze. Stane se vojenským vůdcem a králem jako David? Zničí římská vojska jak Jóšua zničil Kenaance? Anebo přijde, aby ustanovil duchovní království? Jan se spíše přikláněl, s menšinou, že Ježíš přišel ustanovit království nebeské, ačkoliv neměl ve své mysli úplně jasno ohledně toho, co asi bude tato mise ustanovení království nebeského zahrnovat.
135:9.6 (1505.6) Toto byly vysilující dny v životě Jana a ten se modlil za příchod Ježíše. Někteří z Janových učedníků zorganizovali průzkumné hlídky, připravené vydat se Ježíše hledat, ale Jan jim to zakázal se slovy: „Naše dny jsou v rukách Boha nebeského; on vyšle svého vyvoleného Syna.“
135:9.7 (1505.7) Bylo to brzy ráno v sobotu 23. února kdy Janova družina snídala a podívali se na sever a uviděli k nim přicházejícího Ježíše. Když k nim přišel, Jan si stoupl na velký kámen a se zvýšeným zvonivým hlasem řekl: „Pohleďte na Syna Božího, vysvoboditele světa! To je on, o kterém jsem řekl, že po mně přijde ten, který mne přesahuje, protože existoval přede mnou. Pro tento důvod jsem vyšel z pustiny kázat pokání a křtít vodou, prohlašujíc brzký příchod království nebeského. A nyní přichází ten, který vás bude křtít Svatým Duchem. A já jsem viděl, jak božský duch sestupuje na tohoto muže a slyšel jsem hlas Boží, říkajíc: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“
135:9.8 (1506.1) Ježíš jim pokynul, aby se vrátili ke své snídani, zatímco on se posadil, aby posnídal s Janem. Jeho bratři Jakub a Juda se již dříve vrátili zpět do Kafarnaumu.
135:9.9 (1506.2) Ježíš se brzy ráno následujícího dne rozloučil s Janem a jeho učedníky a odešel zpátky do Galileje. Neřekl jim ani slovo o tom, kdy ho opět uvidí. Na Janovy otázky ohledně jeho vlastního kázání a poslání Ježíš pouze řekl: „Můj Otec tě povede nyní i v budoucnu, tak jako to dělal v minulosti“. A tito dva význační muži se rozdělili to ráno na břehu Jordánu, aby se již nikdy spolu živí nesetkali..
135:10.1 (1506.3) Poněvadž Ježíš odešel na sever do Galileje, Jan cítil, že jeho kroky by měly vést na jih. Proto v neděli ráno, 3. března se Jan se zbytkem svých učedníků vydal směrem na jih. Přibližně čtvrtina přímých následovníků Jana mezitím odešla do Galileje hledat Ježíše. Jana přepadla sklíčenost a nejistota. Již nikdy nekázal tak, jak před křtem Ježíše. Jaksi cítil, že odpovědnost za přicházející království nebyla již na jeho bedrech. Cítil, že jeho práce byla téměř u konce; byl zdrcený a smutný. Ale kázal, křtil a pokračoval v cestě na jih.
135:10.2 (1506.4) Několik týdnů zůstal Jan nedaleko vesnice Adam a bylo to tady, když udělal památný útok na Heroda Antipu kvůli jeho neoprávněnému odebrání ženy jiného muži. V červnu tohoto roku (26 n.l.) byl Jan zpět u brodu Jordánu u Betanie, kde více než před rokem začal se svým kázáním o přicházejícím království. V týdnech po křtu Ježíše se charakter Janova kázání postupně změnil do provolávání milosrdenství pro obyčejné lidi a současně pranýřoval s obnovenou vášnivostí zkorumpované politické a náboženské vůdce.
135:10.3 (1506.5) Herodes Antipa, na jehož území Jan kázal, se začal obávat toho, že Jan s jeho učedníky by mohli rozpoutat vzpouru. Herodovi se také nelíbila Janova veřejná kritika jeho rodinných záležitostí. Proto se Herodes rozhodl Jana uvěznit. Tak, velmi časně ráno 12. června, ještě předtím, než přišly zástupy lidí, aby naslouchaly kázání a byly svědky křtění, lidé Heroda Jana zatkli. Jak týdny ubíhaly a Jan zůstával stále ve vězení, jeho učedníci se rozptýlili po celé Palestině a hodně z nich odešlo do Galileje, aby se připojili ke stoupencům Ježíše.
135:11.1 (1506.6) Ve vězení Jan prožíval chvíle osamělosti a také hořkosti. Jen několika málo jeho stoupencům bylo dovoleno ho navštívit. On toužil uvidět Ježíše, ale musel se uspokojit se zprávami o jeho činnosti prostřednictvím těch svých stoupenců, kteří uvěřili v Syna Člověka. Často byl v pokušení pochybovat o Ježíšovi a jeho božské misi. Jestliže Ježíš je Mesiáš, proč nic neudělá pro jeho vysvobození z tohoto nesnesitelného žaláře? Více než rok a půl trpěl tento drsný člověk, dítě Boží přírody, v tom ohavném vězení. A tato zkušenost byla velkou zkouškou jeho víry v Ježíše a věrnosti jemu. Opravdu, tato celá zkušenost byla také velkou zkouškou Janovy víry v Boha. Mnohokrát byl dokonce v pokušení pochybovat o pravosti své vlastní mise a činnosti.
135:11.2 (1507.1) Když byl ve vězení již několik měsíců, navštívila ho skupina jeho učedníků a poté, když mu vylíčili veřejné aktivity Ježíše, řekli: „Tak vidíš, Učiteli, tomu, který byl s tebou u horního Jordánu se daří a přijímá všechny, kteří k němu přicházejí. On dokonce hoduje s hostinskými a hříšníky. Ty jsi mu ukázal hrdinský příklad a on přesto nedělá nic pro tvé propuštění. Ale Jan svým přátelům odpověděl: „Tento muž nemůže udělat nic, co mu není sděleno jeho nebeským Otcem. Vy si dobře pamatujte moje slova, že já nejsem Mesiáš, ale jsem ten, který byl poslán dříve, abych pro něho připravil cestu. A to jsem udělal. Ženich má nevěstu, ale přítel ženicha, který stojí vedle a naslouchá mu, má z ženichova hlasu ohromnou radost. Tak je i moje radost naplněna. On musí stoupat, ale já musím klesat. Já jsem z tohoto světa a oznámil jsem své poselství. Ježíš Nazaretský přišel na zem z nebes a je nad námi všemi. Syn Člověka sestoupil od Boha a oznámí vám slova Boží. Neboť nebeský Otec plně obdařil Syna duchem. Otec miluje svého Syna a brzy vloží všechny věci do rukou tohoto Syna. Ten, kdo věří v Syna, má věčný život. A tato slova, která říkám, jsou pravda a jsou trvalá.“
135:11.3 (1507.2) Janova slova ohromila jeho učedníky natolik, že mlčky odešli. Jan byl také velmi rozrušen, protože si uvědomil, že vyslovil proroctví. Již nikdy ani v nejmenším nezapochyboval o misi a božskosti Ježíše. Ale bylo to pro něho bolestivé zklamání, že mu Ježíš neposlal žádnou zprávu, že ho nepřišel navštívit a že nepoužil žádnou ze svých mocných schopností, aby ho vysvobodil z vězení. Ale Ježíš o tom všem věděl. K Janovi cítil velkou lásku, ale vědom si nyní své božské podstaty a všech významných věcí, připravených pro Jana po odchodu z tohoto světa a také znajíc, že Janovo dílo na zemi bylo dokončeno, přinutil se nezasahovat do přirozeného průběhu života velkého kazatele a proroka.
135:11.4 (1507.3) Tato dlouhá nejistota ve vězení byla lidsky nesnesitelná. Pouze několik dní před svou smrtí poslal Jan opět důvěryhodné posly za Ježíšem s dotazem: „Je má práce dokončena? Proč trpím ve vězení? Jsi opravdu Mesiáš, anebo máme čekat na jiného?“ A když tito dva učedníci předali tuto zprávu Ježíšovi, Syn Člověka odpověděl: „Jděte zpátky k Janovi a řekněte mu, že jsem nezapomněl, ale že také trpím, protože my musíme naplňovat spravedlnost. Řekněte Janovi, co jste viděli a slyšeli—že prostým lidem jsou kázána prospěšná poselství—a nakonec řekněte milovaného zvěstovateli o mé pozemské misi, kterou bude bohatě velebit v příštím věku, jestliže nebude o mně pochybovat a pohoršovat se nade mnou.“ A to bylo poslední sdělení, které Jan od Ježíše dostal. Tato zpráva ho velmi povzbudila a značně upevnila jeho víru a připravila ho na tragický konec jeho života v těle, který nastal velmi brzy po této památné události.
135:12.1 (1508.1) Poněvadž Jan kázal a křtil v době svého uvěznění v jižní Pereji, byl ihned odveden do vězení v pevnosti Machairús, kde byl vězněn až do své popravy. Herodes Antipas vládl jak Pereji, tak i Galileji a v Pereji měl v té době svoji rezidenci v Juliji i v Machairús. V Galileji byla oficiální rezidence přemístěna ze Sepfóris do nové hlavního města Tiberias.
135:12.2 (1508.2) Herodes se bál propustit Jana, aby nevyprovokoval vzpouru. Bál se ho popravit, aby davy lidí nevyvolaly nepokoje v hlavním městě, protože tisíce obyvatel Pereji věřilo, že Jan je svatý muž, prorok. Proto Herodes držel nazírského kazatele ve vězení a nevěděl co jiného má s ním udělat. Několikrát byl Jan předvolán před Heroda, ale nikdy nesouhlasil s tím, že když bude propuštěn, tak buď opustí území Heroda, anebo upustí ode všech veřejných aktivit. A tento nový rozruch kolem Ježíše Nazaretského, který neustále narůstal, byl pro Heroda varováním, že není vhodný čas nechat Jana volně jít. Kromě toho, Jan byl také obětí silné a kruté nenávisti jeho nezákonné manželky Herodias.
135:12.3 (1508.3) Herodes častokrát hovořil s Janem o království nebeském a i když ho toto poselství někdy vážně zaujalo, bál se ho z vězení propustit.
135:12.4 (1508.4) Vzhledem k tomu, že v hlavním městě Tiberias ještě probíhala rozsáhlá výstavba nových budov, Herodes trávil hodně času ve svých rezidencích v Pereji a především v pevnost Machairús, pro kterou měl slabost. Trvalo to ještě několik let, než byly všechny veřejné budovy a vládní rezidence v Tiberias plně dostavěny
135:12.5 (1508.5) Na oslavu svých narozenin Herodes připravil velkou hostinu v machairúském paláci pro své nejvyšší úředníky a další vysoce postavené muže v radách vlády Galileje a Pereji. Jelikož Herodias nedokázala přimět přímo Heroda k tomu, aby Jana popravil, rozhodla se nyní, že Janovu smrt zařídí lstí.
135:12.6 (1508.6) V průběhu večerního hodování a zábavy Herodias přivedla svoji dceru, aby před hodujícími zatančila. Herodovi se taneční vystoupení dívky velmi líbilo a proto si ji k sobě zavolal a řekl: „Jsi okouzlující. Velmi se mně líbíš. Dnes, v den mých narozenin mně můžeš požádat cokoliv si přeješ a já ti to dám, i když to bude půlka mého království.“ Herodes toto všechno řekl pod silným vlivem vypitého velkého množství vína. Mladá dáma odešla stranou a zeptala se své matky, co by si měla od Heroda přát. Herodias řekla: „Jdi za Herodem a požádej hlavu Jana Křtitele.“ A mladá žena se vrátila k hodovnímu stolu a řekla Herodovi: „Žádám, abys mně ihned přinesl na podnose hlavu Jana Křtitele.“
135:12.7 (1508.7) Strach a smutek zachvátily Heroda, ale protože to slíbil a kvůli všem těm, kteří s ním seděli za stolem, neodmítl tuto prosbu. A Herodes Antipas poslal vojáka s rozkazem, aby přinesl Janovu hlavu. A tak byl Jan té noci ve vězení sťat a voják přinesl hlavu proroka na podnose a mladé ženě ji předal v zadní části hodovního sálu. A dívka dala podnos své matce. Když se Janovi učedníci o tom dozvěděli, přišli do vězení pro Janovo tělo a po jeho uložení do hrobky šli za Ježíšem a pověděli mu o tom.
Kniha Urantia
Kapitola 136
136:0.1 (1509.1) JEŽÍŠ začal se svojí veřejnou činností v době, kdy byl na vrcholu všeobecný zájem o kázání Jana a kdy židé v Palestině netrpělivě očekávali objevení se Mesiáše. Mezi Janem a Ježíšem byl veliký rozdíl. Jan byl horlivý a usilovný dříč, ale Ježíš byl klidný a šťastný dělník; jenom několikrát v celém svém životě byl ve spěchu. Ježíš byl povzbuzující útěchou pro svět a v určitém smyslu, příkladem; Jan byl sotva útěchou, nebo příkladem. Kázal o království nebeském, ale sám byl málokdy šťastný. Ačkoliv Ježíš mluvil o Janovi jako o největším z proroků starého řádu, také řekl, že ten nejmenší z těch, kteří uviděli veliké světlo nové cesty a přišel po této cestě do království nebeského, je vlastně větší než Jan.
136:0.2 (1509.2) Když Jan kázal o přicházejícím království, důraz jeho poselství byl: „Kajte se, uprchněte před budoucím hněvem!“ Když Ježíš začal kázat, tak rovněž nabádal k pokání, ale za tím vždy následovalo evangelium—laskavé poselství o radosti a svobodě nového království.
136:1.1 (1509.3) Židé měli mnoho představ o očekávaném osvoboditeli a každá z jejich rozdílných mesiášských škol byla schopna poukázat na prohlášení v hebrejských spisech jako na důkaz jejich tvrzení. Povšechně vzato, židé uznávali počátek své národní historie od Abrahama a vyvrcholení v Mesiáši a novém věku království Božího. V dávných dobách si představovali tohoto vysvoboditele jako „služebníka Hospodina,“ potom jako „Syna Člověka,“ zatímco v dnešní době někteří zašli tak daleko, že se zmiňovali o Mesiáši jako „Synu Božím.“ Ale bez ohledu na to, zdali byl nazýván „semenem Abrahama“ či „synem Davida,“ všichni byli zajedno v tom, že to musí být Mesiáš, „pomazaný.“ Takto se vyvíjela koncepce od „služebníka Hospodina“ k „synu Davida,“ „Synu Člověka“ a „Synu Božímu.“
136:1.2 (1509.4) V době Jana a Ježíše vzdělanější židé vytvořili představu o přicházejícím Mesiáši jako dokonalém představiteli Izraelitů, spojující v sobě jako „služebník Hospodina“ trojdílnou funkci proroka, kněze a krále.
136:1.3 (1509.5) Židé upřímně věřili, že jak Mojžíš vysvobodil jejich otce z egyptského zajetí pomocí podivuhodných zázraků, tak přicházející Mesiáš vysvobodí židovský národ od římské nadvlády dokonce ještě většími zázraky moci a přivede ho k neobyčejnému národnímu triumfu. Rabíni shromáždili téměř pět set pasáží ze Spisů, které, bez ohledu na jejich zjevné protiklady, s určitostí prorokovaly příchod Mesiáše. A v záplavě těchto detailů o čase, metodě a funkci, téměř úplně ztratili ze zřetele osobnost slíbeného Mesiáše. Oni očekávali obnovení židovské národní slávy—světské povznesení Izraele—raději než spasení světa. Proto bylo potom zřejmé, že Ježíš Nazaretský nemůže nikdy naplnit tuto materialistickou mesiášskou představu židovské mysli. Kdyby židé pohlíželi na tato prorocká prohlášení v jiném světle, mnoho z jejich mesiášských proroctvích by velmi přirozeně připravilo jejich mysli na uznání Ježíše jako završitele jedné epochy a zahajovatele nového a lepšího období—období milosrdenství a spasení pro všechny národy.
136:1.4 (1510.1) Židé byli vychováváni ve víře k doktríně šekiná. Ale tento údajný symbol Božské Přítomnosti nebyl k vidění v chrámu. Oni věřili, že příchod Mesiáše povede k jeho obnovení. Měli zmatené představy o národním hříchu a údajné hříšné podstatě člověka. Někteří učili, že Adamův hřích zaklel lidskou rasu a že Mesiáš tuto kletbu sejme a vrátí člověku božskou přízeň. Jiní učili, že Bůh, při tvoření člověka, vložil do něho jak dobrou, tak i hříšnou podstatu; že když se podíval na takto vytvořené dílo byl velmi zklamán a že „se kál za to, jak stvořil člověka.“ A ti, kteří toto učili, věřili, že Mesiáš má přijít, aby vysvobodil člověka z této vrozené hříšné podstaty.
136:1.5 (1510.2) Většina židů věřila, že jejich pokračující setrvávání pod římskou nadvládou je zapříčiněno jejich národními hříchy a lhostejností pohanů, obrácených na jejich víru. Židovský národ ještě neučinil upřímné pokání; proto Mesiáš odložil svůj příchod. Hodně se mluvilo o pokání; to vysvětluje silnou a okamžitou působivost Janova kázání: „Kajte se a pokřtěte se, poněvadž království nebeské se blíží.“ A království nebeské mohlo pro zbožné židy znamenat pouze jedno: příchod Mesiáše.
136:1.6 (1510.3) Poskytnutí Michaela mělo jeden rys, který byl naprosto cizí židovské představě Mesiáše a to bylo spojení dvou podstat—lidské a božské. Židé si představovali Mesiáše různě. Jako zdokonaleného člověka, nadčlověka a také jako božskou bytost, ale nikdy u nich nevznikla představa o spojení lidské a božské podstaty. A to bylo obrovským úskalím pro první apoštoly Ježíše. Pochopili lidskou koncepci Mesiáše jako syna Davida tak, jak ho představovali dávní proroci; jako Syna Člověka, což byla idea Daniela a některých dřívějších proroků o nadčlověku; a dokonce jako Syna Božího, jak ho vylíčil autor Knihy Henochovy a někteří z jeho vrstevníků; ale nikdy ani na okamžik nevzali v úvahu reálnou představu jedné pozemské osobnosti, která vznikne spojením dvou podstat—lidské a božské. Převtělení Tvořitele do podoby tvora nebylo nikdy předtím odhaleno. Bylo odhaleno pouze v Ježíši; svět nevěděl nic o takových věcech, dokud Syn Tvořitel se nestal tělem a nežil mezi smrtelníky tohoto světa.
136:2.1 (1510.4) Ježíš byl pokřtěn v době, kdy Janovo kázání bylo na vrcholu a celá Palestina žila nadějí v jeho poselství—království Boží se blíží—a kdy všichni židé se zabývali upřímnou a vážnou sebeanalýzou. Židovský smysl pro národní solidaritu byl velmi silný. Židé nejenom věřili, že hřích otce může postihnout jeho děti, ale také pevně věřili, že hřích jednotlivce může být kletbou pro celý národ. Proto ne všichni ti, kteří přijali Janův křest, se považovali za vinné za ty hříchy, které Jan pranýřoval. Mnoho zbožných duší bylo Janem pokřtěno pro dobro Izraele. Oni se obávali, aby nějaký jejich nevědomý hřích nezpozdil příchod Mesiáše. Považovali se za součást provinilého a hříšného národa a nechali se pokřtít, aby tímto činem přinesli plody národního pokání. Proto je zřejmé, že v žádném případě Ježíš nepřijal Janův křest jako obřad pokání či pro vykoupení svých hříchů. To, že se nechal od Jana pokřtít, Ježíš pouze následoval příkladu mnoha pobožných Izraelitů.
136:2.2 (1511.1) Když Ježíš Nazaretský přišel k Jordánu, aby se nechal pokřtít, byl smrtelníkem daného světa, který dosáhl vrcholu lidského evolučního vzestupu ve všech sférách, týkajících se ovládání mysli a ztotožnění se s duchem. V ten den stál v Jordánu zdokonalený smrtelník evolučních světů času a prostoru. Bylo vytvořeno dokonalé sladění a přímé spojení mezi smrtelnou myslí Ježíše a v něm přebývajícím duchovním Ladiči—božským darem jeho Rajského Otce. A přesně takový stejný Ladič přebývá ve všech normálních bytostech Urantie od doby vzestupu Michaela k vládnutí ve svém vesmíru s tou výjimkou, že Ježíšův Ladič byl pro tuto speciální misi předtím připraven podobně přebývajícím nadčlověkem převtěleným do lidského těla—Machiventou Melkísedekem
136:2.3 (1511.2) Obvykle, když smrtelník obydleného světa dosahuje takových vysokých úrovní dokonalosti osobnosti, nastávají ty předběžné jevy duchovního povznesení, které vyvrcholí v konečné splynutí vyspělé duše smrtelníka s božským Ladičem v něm pobývajícím. A taková změna očividně nastala v osobní zkušenosti Ježíše Nazaretského v ten stejný den, kdy vešel se svými bratry do Jordánu, aby se nechal pokřtít Janem. Tento obřad byl posledním aktem čistě lidského života Ježíše na Urantii a mnoho nadlidským pozorovatelů očekávalo, že budou svědky splynutí mysli a v ní pobývajícího Ladiče, ale na všechny čekalo velké zklamání. Stalo se něco nového a většího. Když Jan položil své ruce na Ježíše, aby ho pokřtil, vnitřní Ladič natrvalo opustil zdokonalenou lidskou duši Jóšui, syna Josefa. A v několika okamžicích se tato božská entita vrátila z Diviningtonu jako Osobní Ladič a hlava svého řádu v celém lokálním vesmíru Nebadon. A tak Ježíš viděl jak jeho vlastní dřívější božský duch k němu sestupuje po návratu v zosobněné formě. A uslyšel tohoto stejného ducha Rajského původu říkat: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ A Jan s dvěma bratry Ježíše také slyšeli tato slova. Janovi učedníci, stojící na okraji břehu řeky tato slova neslyšeli a ani neviděli zjevení Osobního Ladiče. Pouze oči Ježíše spatřily Osobního Ladiče.
136:2.4 (1511.3) Když navrátivši se a nyní povznesený Osobní Ladič pronesl tato slova, rozhostilo se naprosté ticho. A čtveřice stále ještě ve vodě, když se Ježíš podíval nahoru na Ladiče, který byl těsně nad ním, a pronesl modlitbu: „Otče můj, který vládneš na nebesích, buď posvěceno jméno tvé. Přijď království tvé! Buď vůle tvá na zemi jako na nebi.“ Po skončení modlitby se „otevřela nebesa“ a Syn Člověka spatřil zjevení, představující jeho samého—nyní již OsobníhoLadiče—jako Syna Božího, kterým byl před svým příchodem na zem v podobě smrtelného těla a jakým bude po skončení života v těle. Toto nebeské zjevení viděl jenom Ježíš.
136:2.5 (1512.1) To, co Jan a Ježíš slyšeli, byl hlas Osobního Ladiče, hovořícího jménem Vesmírného Otce, protože Ladič je z Rajského Otce a je jako on. Po celý zbytek pozemského života Ježíše byl tento Osobní Ladič s ním zapojen ve všech jeho činnostech; Ježíš byl v neustálém spojení s tímto povzneseným Ladičem.
136:2.6 (1512.2) Při svém křtu se Ježíš nekál z žádných špatných činů; nezpovídal se z žádného hříchu. Tímto křtem se vysvětil k vykonávání vůle nebeského Otce. Při svém křtu uslyšel nezaměnitelné volání svého Otce, poslední výzvu vykonat dílo svého Otce a odešel na čtyřicet dní do samoty, aby promyslel tyto různorodé problémy. Tím, že se na určitou dobu vzdálil aktivnímu osobnímu kontaktu se svými pozemskými druhy, Ježíš, takový jakým byl na Urantii, dodržoval stejný proces, používaný na morontiálních světech pokaždé, když vzestupující smrtelník splývá s vnitřní duchovní přítomností Vesmírného Otce.
136:2.7 (1512.3) Tento den křtu ukončil čistě lidský život Ježíše. Božský Syn nalezl svého Otce. Vesmírný Otec nalezl svého převtěleného Syna a promluvili si spolu.
136:2.8 (1512.4) (V době svého křtu měl Ježíš necelých třicet jedna a půl roku. Ačkoliv Lukáš říká, že Ježíš byl pokřtěn v patnáctém roce vládnutí císaře Tiberia, což by bylo roku 29 n.l., poněvadž Augustus zemřel roku 14 n.l., je nutno připomenout, že Tiberius byl spolucísařem s Augustem dva a půl roku před Augustovou smrtí a mince na jeho počest byly vyraženy v říjnu roku 11 n.l. Patnáctý rok jeho skutečné vlády byl proto právě tento rok 26 n.l.—rok Ježíšova křtu. A to byl také rok, kdy začal v Judeji vládnout Pontius Pilát.)
136:3.1 (1512.5) Ježíš přestál velké pokušení svého smrtelného poskytnutí před svým křtem, když byl smáčen rosou po dobu šesti týdnů na hoře Hermon. Tady, na hoře Hermon, jako smrtelník tohoto světa a bez cizí pomoci, se střetl a zvítězil nad Kaligastiou, princem tohoto světa, domáhající se vlády na Urantii. V análech vesmíru je zaznamenáno, že v tento památný den se Ježíš Nazaretský stal Planetárním Princem Urantie. A tento Princ Urantie, zanedlouho poté prohlášený nejvyšším Vládcem Nebadonu, odešel nyní na čtyřicet dní do samoty, aby připravil plány a stanovil způsob pro provolání nového království Boha v srdcích lidí.
136:3.2 (1512.6) Po svém křtu strávil čtyřicet dní přizpůsobováním se ke změněným vztahům se světem a vesmírem, způsobenými zosobněním svého Ladiče. Během této izolace v horách Pereji určil postup a stanovil metody pro uskutečnění nové a změněné etapy svého pozemského života, ke které se chystal přistoupit.
136:3.3 (1512.7) Ježíš neodešel do samoty, aby se postil a utěšil svoji duši. On nebyl asketa a přišel, aby navždy vyhladil všechny takové představy o přistoupení k Bohu. Jeho důvody pro vyhledání této samoty byly zcela odlišné od těch, které zdůrazňovali Mojžíš a Eliáš a také Jan Křtitel. V tu dobu si byl Ježíš plně vědom svých vztahů k vesmíru, který sám stvořil a také vesmíru vesmírů, řízený Rajským Otce, jeho nebeským Otcem. Plně si nyní uvědomoval úkol poskytnutí a pokyny, které mu udělil jeho starší bratr Immanuel před inkarnací na Urantii. Nyní jasně a v plné míře pochopil všechny tyto dalekosáhlé vztahy a přál si vzdálit se na nějakou dobu, aby mohl v klidu rozmýšlet a promyslet plány a rozhodnout o postupech pro svoji veřejnou práci ve prospěch tohoto světa a všech ostatních světů svého lokálního vesmíru.
136:3.4 (1513.1) Při putování v horách ve snaze najít vhodný úkryt Ježíš se setkal s hlavním správcem svého vesmíru—Gabrielem, Jasnou Ranní Hvězdou Nebadonu. Gabriel teď znovu obnovil osobní komunikaci se Synem Tvořitelem vesmíru; setkali se poprvé od doby, kdy se Michael rozloučil se svými druhy na Salvingtonu a odcestoval do Edentie, aby se tam připravil na misi poskytnutí sebe sama na Urantii. Na základě pokynu Immanuela a zmocněním Věčně Moudrých Uversy Gabriel nyní sdělil Ježíšovi informace, poukazující na to, že jeho poskytnutí sebe sama na Urantii je prakticky skončeno ve vztahu k nabytí plné svrchovanosti ve svém vesmíru a ukončení Luciferovy vzpoury. První cíl byl dosažen v den křtu Ježíše, když zosobnění jeho Ladiče demonstrovalo dokonalost a završení jeho poskytnutí v podobě lidského těla a dosažení druhého cíle se stalo historickým faktem již v ten den, kdy sešel dolů z hory Hermon k čekajícímu na něj mladíkovi Tiglatovi. A nyní byl Ježíš informován nejvyšší mocí lokálního vesmíru a supervesmíru, že jeho mise poskytnutí je ukončena do té míry, do jaké ovlivnila jeho osobní status ve vztahu k jeho svrchovanosti a ukončením vzpoury. On již toto ujištění dostal přímo z Ráje ve formě zjevení při svém křtu a v úkazu zosobnění svého vnitřního Ladiče Myšlení.
136:3.5 (1513.2) Když byl Ježíš v horách a hovořil s Gabrielem, objevil se před nimi z Edentie osobně Otec Souhvězdí se slovy: „Protokoly jsou hotovy. Potvrzení svrchovanost Michaela číslo 611 121 nad vesmírem Nebadon nyní spočívá jen v jeho příchodu a postavení se po pravé ruce Vesmírného Otce. Přináším ti propuštění z tvého poskytnutí sebe sama od Immanuela, tvého bratra a ručitele tvé inkarnace na Urantii. Máš nyní, nebo i později, naprostou svobodu se sám rozhodnout jakým způsobem ukončíš své poskytnutí sebe sama v v podobě lidského těla, vystoupíš k pravé ruce svého Otce, získáš status svrchovaného vládce a ujmeš se svého zaslouženého bezvýhradného vedení celého Nebadonu. Kromě toho, na základě zplnomocnění Věčně Moudrými potvrzuji také dokončení protokolů supervesmíru, týkajících se skončení celé hříšné vzpoury ve tvém vesmíru a předávám ti plnou a neomezenou pravomoc pro řešení všech jakýchkoliv možných povstáních v budoucnosti. Po formální stránce je tvá práce na Urantii a v těle smrtelného tvora skončena. Od této chvíle tvá další cesta je věcí tvé osobní volby.“
136:3.6 (1513.3) Když se Nejsvrchovanější Otec s nimi rozloučil, Ježíš ještě dlouho hovořil s Gabrielem o rozvoji vesmíru. V pozdravu Immanuelovi ho ujistil, že ve své práci na Urantii, kterou se nyní chystá vykonat, bude mít stále na paměti radu, kterou dostal v Salvingtonu ve spojení s povinností poskytnutí sebe sama.
136:3.7 (1514.1) Během těchto čtyřiceti dnů izolace se synové Zebedea Jakub a Jan snažili Ježíše najít. Častokrát prošli blízko místa jeho úkrytu, ale nikdy ho nenašli.
136:4.1 (1514.2) Den za dnem v horách Ježíš vytvářel plány pro zbývající část svého poskytnutí sebe sama na Urantii. Nejdříve se rozhodl, že nebude učit současně s Janem. Plánoval zůstat v určitém ústraní, dokud Janova práce nedosáhne svého účelu, nebo dokud Jana náhle nezastaví uvěznění. Ježíš dobře věděl, že Janovo odvážné a netaktní kázání brzy vyvolá obavy a nenávist civilních vládců. Se zřetelem na Janovu nejistou situaci Ježíš začal definitivně plánovat svůj program veřejné činnosti ve prospěch svého lidu a světa, ve prospěch každého obydleného světa v celém svém obrovském vesmíru. Poskytnutí Michaela ve smrtelném těle se událo na Urantii, ale pro všechny světy Nebadonu.
136:4.2 (1514.3) První věc, kterou Ježíš udělal po promyšlení celkového plánu sladění svého programu s aktivitou Jana bylo to, že si ve své mysli přehodnotil instrukce Immanuela. Důkladně uvažoval o radě, kterou dostal ve vztahu ke svým metodám práce a aby nezanechal po sobě na planetě žádné písemnosti. Takže Ježíš potom psal pouze do písku. Při své příští návštěvě Nazaretu, k velké lítosti jeho bratra Josefa, Ježíš zničil všechna svá psaná díla, která byla zachována na deskách v tesařské dílně a která visela na zdech v jejich starém domě. A Ježíš velmi hloubal nad radou Immanuela, týkající se jeho postoje k ekonomickým, sociálním a politickým otázkám světa, ve kterém mu bylo souzeno žít.
136:4.3 (1514.4) Ježíš se během těchto čtyřiceti dnů izolace nepostil. Nejdéle byl bez jídla první dva dny svého pobytu v horách, kdy byl tak ponořen do svých myšlenek, že úplně zapomněl jíst. Ale na třetí den se již vydal hledat něco k jídlu. A také nebyl během této doby vůbec pokoušen zlými duchy, nebo rebelujícími osobnostmi, umístěnými na tomto světě či z nějakého jiného světa.
136:4.4 (1514.5) Těchto čtyřicet dní byly příležitostí pro poslední rozhovor mezi lidskou a božskou myslí, nebo spíše prvním skutečným fungováním těchto dvou myslí jako jedné entity. Výsledky tohoto významného období rozjímání přesvědčivě prokázaly, že božská mysl triumfálně a duchovně převládla nad lidským intelektem. Od této doby se mysl člověka stala myslí Boha a přestože individuálnost mysli člověka je trvale přítomna, tato oduševnělá lidská mysl stále říká: „Ne má vůle, ale tvá vůle nechť je vykonána.“
136:4.5 (1514.6) Události tohoto památného období nebyly přeludné vidiny vyhladověné a oslabené mysli, ani to nebyly zmatené a dětinské symbolismy, které se později staly známými jako „pokušení Ježíše na poušti.“ Naopak, toto byl čas uvažování nad celým událostmi bohatým a rozmanitým průběhem poskytnutí na Urantii a pečlivého připravování plánů pro následující službu, aby byla co nejvíce prospěšná tomuto světu a současně přispívala do určité míry ke zlepšení stavu na všech ostatních sférách, izolovaných kvůli vzpouře. Ježíš přemýšlel o celém průběhu lidského života na Urantii, od Andona a Fonty k pochybení Adama a dál, ke službě Melkísedeka Šálemského.
136:4.6 (1514.7) Gabriel připomenul Ježíšovi dva způsoby, kterými se může projevit světu v případě, že se rozhodne zůstat na Urantii déle. A Ježíšovi bylo vysvětleno, že jeho rozhodnutí v této věci nebude mít nic do činění ani s jeho svrchovanou vládou ve vesmíru, ani s ukončením Luciferovy vzpoury. Tyto dva způsoby služby světu byly:
136:4.7 (1515.1) 1. Jeho vlastní způsob—způsob, který by měl být nejpřijatelnějším a nejprospěšnějším z pohledu bezprostředních potřeb tohoto světa a příhodným poučením pro jeho vlastní vesmír.
136:4.8 (1515.2) 2. Otcův způsob—příklad budoucího ideálu života tvora z pohledu vysokých osobností Rajského řízení vesmíru vesmírů.¨
136:4.9 (1515.3) Ježíšovi byly tímto jasně ukázány dvě možnosti pro organizování zbytku svého pozemského života. Každý z těchto způsobů měl něco, co hovořilo v jeho prospěch ve světle vzniklé situace. Syn Člověka dobře věděl, že jeho volba mezi těmito dvěma způsoby jednání nebude mít žádný vliv na jeho převzetí vlády ve vesmíru, což byla záležitost již vyřízená a uzavřená v análech vesmíru vesmírů a čekalo se pouze na jeho osobní návrat. Ale Ježíšovi bylo naznačeno, že jeho bratr Immanuel by byl velmi rád, kdyby on, Ježíš, mohl zakončit svůj pozemský život v převtělení tak, jak ho vznešeně začal—vždy podřízen vůli Otce. Třetího dne o samotě si Ježíš slíbil, že se vrátí zpět do světa, aby zakončil svůj pozemský život a že v situacích, zahrnujících kteroukoliv z těchto dvou způsobů jednání, si vždy zvolí vůli Otce. A po zbytek svého pozemského života zůstal vždy věrný tomuto rozhodnutí. Až do svého krutého konce vždy podřizoval svoji svrchovanou vůli vůli svého nebeského Otce.
136:4.10 (1515.4) Těch čtyřicet dní v pustých horách nebylo obdobím velkého pokušení, ale spíše obdobím velkých rozhodnutích Učitele. Během těchto dnů svého samotářského spojení s bezprostřednou přítomností svého Otce—Osobním Ladičem (už neměl osobního serafského strážce)—postupně dospěl k velkým rozhodnutím, která měla řídit jeho jednání a vystupování do konce jeho pozemského života. Později začal výklad o velkém pokušení být spojován s tímto obdobím osamělosti kvůli záměně s úryvkovitými historkami o boji na hoře Hermon a také ještě kvůli tomu, že bylo zvykem, že všichni velcí proroci a vůdci začínali své veřejné služby obdobím půstu a modlení. Ježíš měl ve zvyku, že když čelil nějakým novým či důležitým rozhodnutím, vždy odešel do ústraní, aby se spojil se svým vlastním duchem a snažit se dozvědět se vůli Otce.
136:4.11 (1515.5) V průběhu celého tohoto procesu plánování zbytku svého pozemského života bylo Ježíšovo lidské srdce nestále rozerváváno dvěma protichůdnými způsoby vystupování:
136:4.12 (1515.6) 1. Pociťoval silnou touhu přesvědčit svůj národ a celý svět, aby v něho uvěřili a přijali jeho nové duchovní království. A on dobře znal jejich představy o přicházejícím Mesiášovi.
136:4.13 (1515.7) 2. Žít a pracovat tak, aby s tím souhlasil jeho Otec, vykonávat svoji práci ve prospěch ostatních potřebných světů a pokračovat v zakládání království, odhalovat Boha a hlásat o jeho božském a láskyplném charakteru.
136:4.14 (1515.8) Po dobu těchto památných dnů Ježíš žil ve starodávné kamenné sluji. Byl to výklenek ve stráni hory nedaleko od vesnice, kdysi zvané Beit Adis. Pil z malého pramene, který vytékal ze stráně hory blízko tohoto přístřešku ve skále.
136:5.1 (1516.1) Třetího dne po zahájení tohoto rozhovoru mezi sebou a svým osobním Ladičem, Ježíšovi byla poslána nebeská armáda Nebadonu, vyslána jejími veliteli, aby čekala na vůli jejich milovaného Vládce. Tato mocná armáda zahrnovala dvanáct legií serafů a přiměřený počet představitelů všech kategorií vesmírných inteligencí. A Ježíšovo první velké rozhodnutí o samotě se týkalo toho, jestli či ne využije tyto pozoruhodné osobnosti ve spojení s následujícím programem jeho veřejné práce na Urantii.
136:5.2 (1516.2) Ježíš se rozhodl, že nevyužije žádnou z osobností tohoto obrovského seskupení, pokud nebude zřejmé, že je to Otcova vůle. Nehledě na toto rámcové rozhodnutí, tato ohromná armáda s ním zůstala do konce jeho pozemského života a vždy byla připravena uposlechnout nejnepatrnějšímu projevu vůle jejich Vládce. Přestože Ježíš nikdy neviděl tyto doprovodné osobnosti svýma lidskýma očima, jeho přidružený Osobní Ladič je viděl neustále a mohl s nimi se všemi komunikovat.
136:5.3 (1516.3) Před návratem ze čtyřicetidenního pobytu o samotě v horách Ježíš pověřil velením této doprovodné armády vesmírných osobností svého nedávno zosobněného Osobního Ladiče a více než čtyři roky urantijského času tyto vybrané osobnosti z každé kategorie vesmírných inteligencí svědomitě a uctivě sloužily pod moudrým vedením tohoto povzneseného a zkušeného Osobního Tajemného Monitoru. Při přebírání velení tohoto mohutného seskupení, Ladič, protože byl kdysi součástí a podstatou Rajského Otce, ujistil Ježíše, že v žádném případě nebude těmto nadlidským silám dovoleno sloužit, nebo se projevovat v souvislosti s jeho pozemským životem, anebo v jeho zájmu, pokud se nestane, že Otec takový zásah bude chtít. Tímto jedním velkým rozhodnutím se Ježíš dobrovolně připravil o veškerou nadlidskou pomoc ve všech záležitostech, týkajících se zbytku jeho smrtelného života, ledaže by Otec se nezávisle rozhodl zapojit do některého jednání, nebo události pozemské snažení Syna.
136:5.4 (1516.4) Při přebírání tohoto velení vesmírné armády, doprovázející Krista Michaela, Osobní Ladič vynaložil velké úsilí, aby Ježíšovi vysvětlil, že i když takové seskupení vesmírných tvorů může být omezeno v jejich aktivitách v prostoru delegovaným orgánem jejich Tvořitele, taková omezení jsou neúčinná ve spojení s jejich působením v čase. A toto omezení bylo závislé na faktu, že když se Ladiči jednou zosobní, stávají se nečasovými bytostmi. Proto byl Ježíš upozorněn na to, že i když Ladičovo řízení živých inteligencí, umístěných pod jeho velení, bude bezvýhradné a úplné ve vztahu ke všem záležitostem týkajících se prostoru, taková přesná omezení nemohou být zavedena ve vztahu k času. Ladič řekl: „Já budu, v souladu s tvým příkazem, řídit činnost této doprovodné armády vesmírných inteligencí vždy takovým způsobem, aby to bylo v součinnosti s tvým pozemským životem, kromě těch případů, kdy mně Rajský Otec nařídí uvolnit takové síly, aby jeho božská vůle na základě tvého rozhodnutí mohla být vykonána a v těch situacích, kdy svojí božskou-lidskou vůlí přijmeš rozhodnutí, nebo vykonáš čin, vyžadující odklonění pouze od přirozeného zemského průběhu času. Ve všech takových případech jsem bezmocný a tvoji tvorové, shromážděni zde v dokonalosti a jednotě moci jsou také bezmocní. Když tvá sjednocená podstata bude mít někdy taková přání, tyto příkazy, vycházející z tvého rozhodnutí, budou okamžitě vykonány. Tvoje přání ve všech takových záležitostech způsobí zkrácení času a ta požadovaná věc se stane. Toto je maximálně možné omezení tvé svrchovanosti, které může být použito pod mým velením. V mém vědomí čas neexistuje a proto nemohu omezit tvé tvory v něčem, co se vztahuje k času.“
136:5.5 (1517.1) Tak byl Ježíš obeznámen s tím, jakým způsobem jím přijaté rozhodnutí žít nadále jako člověk mezi lidmi se bude projevovat v denním životě. Jedním rozhodnutím vyloučil celou svoji doprovodnou vesmírnou armádu různých inteligencí z účasti na své následné službě veřejnosti, kromě těch záležitostí, týkajících se výhradně času. Proto je zřejmé, že všechny případné nadpřirozené, nebo nadlidské doprovodné jevy Ježíšovy služby se týkaly výhradně vyloučení času, s výjimkou těch případů, kdy nebeský Otec by rozhodl jinak. Žádný zázrak, šťastná náhoda či nějaký jiný případný jev vyskytující se ve spojení se zbývající pozemskou činností Ježíše by nemohly ve své podstatě či charakteru být aktem přesahujícím ustanovené přírodní zákony, zákonitě působící v životě člověka na Urantii, kromě již vysloveně zmíněného aspektu času. Samozřejmě žádná omezení nemohou být použita na projevy „vůle Otce.“ Vyloučení času ve spojení s vyjádřeným přáním tohoto potenciálního Vládce vesmíru by mohlo být zabráněno pouze přímým a výslovným aktem vůle tohoto Bohočlověka za účelem, aby čas, vztahující se k příslušnému činu či události, nebyl zkrácen, nebo vyloučen. Aby se předešlo výskytu zjevných časových zázraků, bylo nutné, aby si byl Ježíš neustále vědom času. Jakákoliv ztráta času v jeho vědomí ve spojení s uskutečněním určitého přání by znamenala realizaci obrazu, vytvořeného v mysli tohoto Syna Tvořitele a bez účasti faktoru času.
136:5.6 (1517.2) Prostřednictvím dohledu s ním spojeného Osobního Ladiče Michael mohl dokonale omezit své osobní pozemské aktivity ve vztahu k prostoru, ale Syn Člověka nemohl takto omezit svůj pozemský status jako potenciální Vládce Nebadonu ve vztahu k času. A takové bylo skutečné postavení Ježíše Nazaretského, když se rozhodl zahájit svoji veřejnou službu na Urantii.
136:6.1 (1517.3) Po vyřešení svého postoje ke všem osobnostem ze všech kategorií jím vytvořených inteligencí jak to jen bylo možno stanovit se zřetelem na vrozený potenciál jeho nového statusu božskosti, Ježíš nyní obrátil své myšlenky k sobě. Co udělá, nyní již plně si uvědomující sám sebe tvořitel všech věcí a bytostí v tomto vesmíru, se svými výsadami tvořitele v obyčejných životních situacích, kterým bude čelit ihned po návratu do Galileje, aby se znovu zapojil do práce mezi lidmi? Ve skutečnosti se tento problém silně projevil již tam, v těch osamělých horách, když se nutně potřeboval najíst. Na třetí den svého rozjímání o samotě jeho lidské tělo dostalo hlad. Má jít a hledat potravu jako by to udělal každý normální člověk, anebo má jenom použít své mimořádné tvořivé síly a v okamžiku vytvořit vhodný pokrm pro své tělo? A toto druhé velké rozhodnutí Učitele vám bylo zobrazeno jako pokušení—jako výzva údajných nepřátel, aby „přikázal těmto kamenům přeměnit se v bochníky chleba.“
136:6.2 (1518.1) Tak Ježíš přijal další a důslednou zásadu pro své jednání po zbývající dobu svých pozemských aktivit. Co se týkalo jeho osobních potřeb a obecně také jeho vztahů s jinými osobnostmi, uváženě se nyní rozhodl jít cestou normálního pozemského bytí; definitivně se rozhodl proti postupu, který by přesahoval, porušoval či zneuctíval jeho vlastní stanovené přírodní zákony. Ale on nemohl sám za sebe slíbit, jak již byl upozorněn svým Osobním Ladičem, že tyto přírodní zákony nemohou být za určitých případných okolností výrazně zrychleny. V zásadě se Ježíš rozhodl, že jeho životní dílo by mělo být organizováno a vykonáno v souladu s přírodními zákony a v harmonii s existující společenskou organizací. Tím si Učitel zvolil program života, který znamenal žít bez zázraků a kouzel. Opět se rozhodl ve prospěch „vůle Otce“; opět vložil všechno do rukou svého Rajského Otce.
136:6.3 (1518.2) Lidská podstata Ježíše vyžadovala, aby jeho první povinností byla sebezáchova; a to je normální postoj přirozeného člověka na světech času a prostoru a je to proto zákonitá reakce smrtelníka Urantie. Ale Ježíše nezajímal pouze tento svět a jeho tvorové, on žil život, určený k tomu, aby poučil a inspiroval různorodé tvory rozsáhlého vesmíru.
136:6.4 (1518.3) Před svým osvícením při křtu Ježíš žil v naprosté podřízenosti vůli a vedení svého nebeského Otce. Odhodlaně se rozhodl pokračovat i nadále v takové stejné bezvýhradné smrtelné závislosti na vůli Otce. Vybral si nepřirozenou cestu—rozhodl se neusilovat o sebezáchovu. Rozhodl se držet se zásady nebránit sám sebe. Zformuloval svá rozhodnutí slovy Písma, které velmi dobře znala jeho lidská mysl: „Nejenom pouze chlebem je živ člověk, ale každým slovem, vycházejícím z úst Boha.“ Přijavši toto rozhodnutí, týkající se fyzických potřeb, jako třeba hladu, Syn Člověka učinil své konečné prohlášení, vztahující se ke všem ostatním tužeb těla a přirozených pudů lidské podstaty.
136:6.5 (1518.4) Svoje nadlidské schopnosti by mohl použít pro druhé, ale nikdy ne pro sebe. A on tuto zásadu pevně dodržoval do samého konce, když bylo o něm posměšně řečeno: „Zachránil jiné a sebe zachránit nemůže“—protože to nechtěl.
136:6.6 (1518.5) Židé očekávali Mesiáše, který bude dělat ještě větší zázraky než Mojžíš, který údajně vyčaroval vodu ze skály na poušti a nakrmil jejich předky manou v pustině. Ježíš věděl jakého Mesiáše jeho krajané očekávali a on měl všechny schopnosti a výsady naplnit jejich nejoptimističtější očekávání, ale rozhodl se proti takovému okázalému plánu moci a slávy. Ježíš se díval na takovou cestu působení očekávaných zázraků jako na návrat zpět do dávných časů primitivní magie a potupných praktik divošských šamanů. Pravděpodobně, kdyby se jednalo o záchranu jeho tvorů, mohl by urychlit přírodní zákon, ale překročit své vlastní zákony, ať již ve prospěch sebe samého či k vystrašení svých lidských druhů, by nemohl. A toto rozhodnutí Učitele bylo konečné.
136:6.7 (1518.6) Ježíš litoval svůj národ; on dobře věděl jak byli přivedeni k očekávání příchodu Mesiáše—času, kdy „země bude rodit deset tisíckrát více ovoce a na jedné vinné révě poroste tisíc větví a každá větev zrodí tisíc hroznů a každý hrozen bude mít tisíc zrnek a každé zrnko přinese čtyři a půl litru vína.“ Židé věřili, že Mesiáš ohlásí éru zázračné hojnosti. Židé již po dlouhou dobu byli vychováváni na zázracích a legendárních divech.
136:6.8 (1519.1) On nebyl Mesiášem, přicházejícím rozmnožovat chleba a víno. On nepřišel proto, aby se staral pouze o světské potřeby; přišel proto, aby odhalil svého nebeského Otce svým dětem na zemi a současně se pokusit přesvědčit své děti, aby se k němu připojili v upřímné snaze žít tak, aby ve svém životě vykonávali vůli nebeského Otce.
136:6.9 (1519.2) Tímto rozhodnutím Ježíš Nazaretský ukázal přihlížejícímu vesmíru na pošetilé a hříšné zaprodávaní božských vloh a Bohem darovaných schopností pro osobní zveličení, nebo pro čistě sobecký prospěch a proslavení. A to byl hřích Lucifera a Kaligastii.
136:6.10 (1519.3) Toto velké rozhodnutí Ježíše jasně ukazuje na pravdu, že sobecké uspokojení a smyslové ukojení samo o sobě nemůže přinést štěstí vyvíjejícím se lidským bytostem. Ve smrtelné existenci existují vyšší hodnoty—intelektuální dokonalost a dosažení duchovnosti—které daleko převyšují vynucená ukojení čistě fyzických tužeb a pudů člověka. Přirozené dary talentu a nadání člověka by měly být hlavně zasvěceny rozvoji a zušlechtění jeho vyšších intelektuálních a duchovních schopností.
136:6.11 (1519.4) Tak Ježíš odhalil tvorům svého vesmíru metodu nové a lepší cesty, vyšší morální hodnoty života a hlubší duchovní uspokojení evoluční lidské existence na světech prostoru.
136:7.1 (1519.5) Poté, když udělal rozhodnutí o takových věcech, jako jídlo a zajištění fyzických potřeb pro své materiální tělo a péče o své zdraví a zdraví svých druhů, zůstávaly ještě další problémy k vyřešení. Jak se bude chovat v případě, když bude vystaven osobnímu nebezpečí? Rozhodl se pro normální opatrnost nad svojí lidskou bezpečností a pro rozumnou obezřetnost, aby zabránil předčasnému ukončení svého života v těle, ale zřekl se všech nadlidských zásahů v případech, když by jeho život v těle se nacházel v kritické situaci. Když Ježíš přemýšlel o svých rozhodnutích, seděl ve stínu stromu na převislém skalním výčnělku a přímo před sebou měl hlubokou propast. Plně si byl vědom toho, že by se mohl vrhnout ze skály a pryč do prostoru a nic by se mu nestalo, pokud by zrušil své první velké rozhodnutí nepoužívat pomoc svých nebeských inteligencí při vykonávání svého životního díla na Urantii a pokud by odvolal své druhé rozhodnutí, týkající se jeho postoje k sebezáchově.
136:7.2 (1519.6) Ježíš věděl, že jeho krajané očekávali Mesiáše, který by byl nad přírodním zákonem. Dobře si pamatoval to místo ve Spisech, kde stálo: „Nepostihne vás žádné zlo a žádná pohroma se nepřiblíží k vašim obydlím, protože jeho andělé budou bdít nad vámi a chránit vás na všech vašich cestách. Oni vás pozvednou na svých rukách, kdybyste měli zakopnout o kámen.“ Mohla by taková neskromnost, takové porušení Otcových zákonů gravitace, být ospravedlněna, aby byl ochráněn před možnou újmou, nebo snad si získal důvěru svého nesprávně učeného a zneklidněného národa? Ale taková cesta, jakkoliv radostná pro znamení hledající židy, by nebyla odhalením jeho Otce, ale pochybné zahrávaní se stanovenými zákony vesmíru vesmírů.
136:7.3 (1519.7) Vědomi si tohoto všeho a znajíc, že Učitel odmítl popírat své ustanovené zákony přírody pokud se to týkalo jeho osobního jednání, víte s určitostí, že nikdy nechodil po vodě a neudělal nikdy nic, co by bylo narušením jeho materiálního řádu řízení světa; samozřejmě si stále pamatujte, že v tu dobu nebylo ještě nalezeno řešení, které by mu umožnilo zbavit ho plně kontroly nad faktorem času ve spojení s těmi záležitostmi, které byly předány do kompetence osobního Ladiče.
136:7.4 (1520.1) Po celou dobu svého pozemského života Ježíš byl vždy věrný tomuto rozhodnutí. Bez ohledu na to, jestli farizejové posměšně po něm požadovali zázrak či strážci na Golgotě ho vyzývali, aby sestoupil z kříže, on vytrvale dodržoval své rozhodnutí, přijaté v tuto dobu v horách.
136:8.1 (1520.2) Další problém, se kterým tento Bohočlověk bojoval a o kterém brzy rozhodl v souladu s vůlí nebeského Otce, se týkal otázky, zdali či ne kterákoliv z jeho nadlidských schopností by měla být použita za účelem upoutání pozornosti a získání oddanosti svých současníků. Měl by nějakým způsobem poskytnout své vesmírné síly pro uspokojení židovského lačnění po divech a zázracích? Usoudil, že by neměl. Rozhodl se pro postup, který vylučoval všechny takové praktiky jako metodu pro přilákání pozornosti lidí k jeho misi. A nikdy se od tohoto velkého rozhodnutí neodklonil. Dokonce když umožnil projevení četných milosrdných skutků, zkracujících čas, téměř vždy upozornil příjemce jeho léčivé pomoci, aby se nikomu o tomto dobrodiní, kterému se jim od něho dostalo, nezmiňovali. A pokaždé odmítl posměšné vybízení svých nepřátel, aby „ukázal znamení“ jako důkaz a ukázku své božskosti.
136:8.2 (1520.3) Ježíš velmi moudře předvídal, že působení zázraků a divů by vyvolalo pouze vnější oddanost materiální mysli; takové činy by nemohly odhalit Boha, ani spasit lidstvo. Odmítl stát se pouhým divotvůrcem. Rozhodl se zabývat se jenom jediným úkolem—ustanovením království nebeského.
136:8.3 (1520.4) Po celou tuto dobu tohoto významného rozhovoru Ježíše se sebou samým byl přítomen lidský faktor dotazování a pochybování, protože Ježíš byl člověkem, stejně jako Bohem. Bylo zřejmé, že nebude nikdy přijat židy jako Mesiáš, jestliže nebude dělat zázraky. Kromě toho, jestli by svolil udělat pouze jenom jednu nadpřirozenou věc, lidská mysl by s určitostí věděla, že se to stalo v závislosti na skutečně božské mysli. Byl by takový ústupek pochybovačné podstatě lidské mysli ze strany božské mysli v souladu s „vůlí Otce“? Ježíš přišel k závěru, že by nebyl a uvedl přítomnost osobního Ladiče jako dostatečný důkaz partnerství božskosti a lidskosti.
136:8.4 (1520.5) Ježíš hodně cestoval; vzpomněl si na Řím, Alexandrii a Damašek. Znal metody tohoto světa—jak lidé dosahují úspěchy v politice a obchodu kompromisem a diplomacií. Použije tyto poznatky na podporu své mise na zemi? Ne! Stejně se rozhodl proti všem kompromisům s moudrostí světa a vlivem bohatých při ustanovování království. Opět se rozhodl být výhradně závislý na vůli Otce.
136:8.5 (1520.6) Ježíš si byl plně vědom zkratek k některé ze svých schopností. Znal mnoho způsobů jak na sebe získat okamžitou pozornost národa a celého světa. Brzy se měla v Jeruzalému slavit Pascha; město bude zaplněno návštěvníky. Mohl by vystoupit na věž chrámu a před ohromenými davy chodit ve vzduchu; a to by byl ten Mesiáš, na jakého čekali. Ale on by je následně zklamal, protože nepřišel, aby obnovil trůn Davida. A znal neúčinnost metody Kaligastii, snažícího se předhonitt přirozenou, pomalou a jistou cestu dosažení božského cíle. A opět se Syn Člověka poslušně podrobil cestě Otce—vůli Otce.
136:8.6 (1521.1) Ježíš se rozhodl ustanovit království nebeské v srdcích lidí přirozenými, obyčejnými, obtížnými a namáhavými metodami, těmi stejnými metodami, ve kterých budou muset jeho pozemské děti následně pokračovat v jejich práci rozšiřování a zvětšování tohoto nebeského království. Protože Syn Člověka dobře věděl, že „skrze hodně utrpení mnoho dětí všech epoch bude vcházet do království.“ Ježíš nyní procházel velkou zkouškou civilizovaného člověka—mít moc a trvale ji odmítat použít pro čistě zištné a osobní cíle.
136:8.7 (1521.2) Při vašem přemýšlení o životě a zkušenostech Syna Člověka byste měli mít vždy na paměti to, že Syn Boží byl převtělen v mysli člověka prvního století, ne v mysli smrtelníka dvacátého či jiného století. Tímto chceme vyjádřit skutečnost, že lidské schopnosti Ježíše byly získány přirozenou cestou. On byl produktem dědičných faktorů a okolního prostředí svého času a také vlivu své výchovy a vzdělání. Jeho lidská povaha byla ryzí, přirozená, plně získaná od předků a ovlivněna soudobým intelektuálním stavem a sociálními a ekonomickými podmínkami té doby a generace. Ačkoliv ve zkušenosti tohoto Bohočlověka byla vždy možnost, že božská mysl převýší lidský intelekt, přesto však, když působila jeho lidská mysl, fungovala tak, jak by fungovala ryzí lidská mysl v podmínkách lidského prostředí té doby.
136:8.8 (1521.3) Ježíš ukázal všem světům svého obrovského vesmíru, jak pošetilé je vytvářet umělé situace za účelem prokazování svévolné autority či využívat výjimečnou moc za účelem pozvednutí morálních hodnot, nebo urychlení duchovního rozvoje. Ježíš se rozhodl nedopustit, aby jeho mise na zemi se stala opakováním zmařeného vládnutí Makabejských. Odmítl zaprodat své božské vlastnosti za účelem získání bezpracné popularity, nebo politické proslulosti. On by nepřipustil proměnu božské a tvořivé energie do národní moci či mezinárodního věhlasu. Ježíš Nazaretský odmítl kompromisy se zlem, tím méně spolčování se s hříchem. Učitel triumfálně postavil věrnost vůli Otce nad všechny ostatní pozemské a světské motivy.
136:9.1 (1521.4) Po vyřešení takových otázek jednání, které se týkaly jeho individuálních vztahů k přírodnímu zákonu a duchovní síle, Ježíš obrátil svoji pozornost k volbě metod pro prohlášení a ustanovení království Božího. Tuto činnost již začal Jan; jak bude on pokračovat v tomto poselství? Jakým způsobem převezme Janovu misi? Jak získá jeho stoupence pro užitečný program a inteligentní spolupráci? Ježíš byl nyní blízko konečnému rozhodnutí, které by mu nedovolilo považovat se za židovského Mesiáše, přinejmenším toho Mesiáše, který byl tak všeobecně vnímán v té době.
136:9.2 (1522.1) Židé si představovali osvoboditele, který by měl schopnosti dělat zázraky, zničil by nepřátele Izraele a ustanovil by židovský národ vládcem světa, zbaveného nedostatku a útisku. Ježíš věděl, že tato touha nebude nikdy naplněna. On věděl, že cesta ke království nebeskému vede přes odstranění zla v srdcích lidí a že je to záležitost čistě duchovního charakteru. Přemýšlel o smysluplnosti představení království nebeského s výrazným a oslnivým předvedením moci—a takový způsob by byl možný a zcela v rámci pravomoci Michaela—ale on se plně rozhodl proti takovému plánu. On by nepřistoupil na revoluční metody Kaligastii. Měl potenciál získat si svět podřízením se vůli Otce a měl v úmyslu dokončit svoji práci tak, jak ji začal, jako Syn Člověka.
136:9.3 (1522.2) Vy si těžko můžete představit, co by se stalo na Urantii, kdyby tento Bohočlověk, nyní s potenciálem veškeré moci na nebesích a na zemi, se rozhodl rozvinout prapor svrchovanosti, seskupit své zázraky konající bataliony v plné zbroji! Ale on nechtěl dělat kompromisy. Neměl v úmyslu sloužit zlu a předpokládat, že z tohoto zla se může vyvinout úcta k Bohu. Rozhodl se řídit se vůlí Otce. Chystal se prohlásit přihlížejícímu vesmíru: „Ctěte Hospodina, Boha vašeho a jenom jemu služte.“
136:9.4 (1522.3) Jak plynuly dny, Ježíš stále jasněji viděl, jakým zjevovatelem pravdy se má stát. On viděl, že Boží cesta nebude snadná. Začínal si uvědomovat, že číše se zbytkem jeho lidské zkušenosti může být trpká, ale rozhodl se ji vypít.
136:9.5 (1522.4) Také jeho lidská mysl říká sbohem trůnu Davida. Krok za krokem tato lidská mysl následuje cestu božské mysli. Lidská mysl ještě pokládá otázky, ale s vírou přijímá božské odpovědi jako konečná rozhodnutí v tomto spojeném životě člověka tohoto světa a současně se neustále bezvýhradně podřizuje věčné a božské vůli Otce.
136:9.6 (1522.5) Řím byl vládcem západního světa. Syn Člověka, nyní pobývající o samotě a dosahující významných rozhodnutích, představoval s nebeskou armádou pod svým velením poslední možnost židů docílit světovou nadvládu; ale tento, na zemi se narodivši Žid, který měl takovou nesmírnou moudrost a moc, odmítl použít své vesmírné schopnosti pro zveličení sebe sama, nebo pro získání nadvlády pro svůj národ. On viděl, jak se říká, „království tohoto světa“ a měl moc nad nimi vládnout. Nejsvrchovanější Edentie vložili veškerou tuto moc do jeho rukou, ale on ji nechtěl použít. Království světa byla nicotnými maličkostmi, aby zajímala Tvořitele a Vládce vesmíru. On měl pouze jeden cíl—bližší odhalení Boha člověku, ustanovení království, vládu nebeského Otce v srdcích všech lidí.
136:9.7 (1522.6) Představa boje, soupeření a zabíjení byla Ježíšovi odporná; to vše zavrhoval. Na zemi se měl objevit jako Princ Míru, aby odhalil Boha lásky. Před svým křtem opět odmítl nabídku zélotů, aby je vedl ve vzpouře proti římským utlačovatelům. A nyní udělal své konečné rozhodnutí ve vztahu k těm posvátným textům, které ho učila jeho matka, takových jako: „Hospodin mně řekl: „Ty jsi můj Syn; dnes jsem tě zplodil. Požádej mne a já odkáži všechny pohany a nejvzdálenější části země do tvého vlastnictví. Přemůžeš je železným žezlem; roztříštíš je na kusy jako hliněnou nádobu.“
136:9.8 (1522.7) Ježíš Nazaretský dospěl k závěru, že takové projevy se k němu nevztahují. Nakonec, a s konečnou platností, lidská mysl Syna Člověka se zcela zbavila všech těchto mesiášských obtíží a protikladů—hebrejských posvátných písemností, rodičovského vzdělání, učení chazana, židovských očekáváních a lidských ambiciózních tužeb; jednou pro vždy se rozhodl pro tuto cestu. Vrátí se do Galileje a v tichosti začne hlásat království a důvěřovat svému Otci (Osobnímu Ladiči) v připravování každodenních detailů jednání.
136:9.9 (1523.1) Těmito rozhodnutími Ježíš ukázal cenný příklad pro každého jedince na všech světech v celém svém obrovském vesmíru, když troufale odmítl porušit přírodní zákony, odmítl měřit materiálním měřítkem duchovní problémy. A ukázal inspirující příklad vesmírné věrnosti a morální ušlechtilosti, když odmítl chopit se světské moci jako prolog k duchovní slávě.
136:9.10 (1523.2) Jestliže Syn Člověka měl jakékoliv pochybnosti o své misi a její podstatě když odešel po křtu do hor, neměl žádné, když se po čtyřiceti dnech samoty a rozhodování vrátil zpět ke svým druhům.
136:9.11 (1523.3) Ježíš zformuloval program pro ustanovení království Otce. Nebude podporovat fyzické uspokojení lidí. Nebude rozdávat chleba davům lidí, jak to nedávno viděl dělat v Římě. Nebude přitahovat na sebe pozornost děláním zázraků, přestože židé očekávají přesně takového osvoboditele. Ani se nebude snažit získat přijetí duchovního poselství demonstrací politické síly, nebo světské moci.
136:9.12 (1523.4) Odmítnutím těchto metod na podporu přicházejícího království v očích očekávajících židů Ježíš si byl dobře vědom toho, že tito stejní židé určitě a beze vší pochybnosti zavrhnou všechna jeho tvrzení o moci a božskosti. Znajíc toto všechno, Ježíš se dlouhou dobu snažil zabránit tomu, aby jeho první stoupenci o něm mluvili jako o Mesiáši.
136:9.13 (1523.5) Po celou dobu své veřejné služby musel čelit třem neustále se vracejícím situacím: voláním po nasycení, vyžadováním zázraků a nakonec, přáním jeho stoupenců udělat ho králem. Ale Ježíš se nikdy neodchýlil od rozhodnutích, která udělal během těch dnů o samotě v horách Pereji.
136:10.1 (1523.6) Poslední den tohoto památného odloučení, předtím než začal sestupovat dolů z hor k Janovi a učedníkům, Syn Člověka přijal své poslední rozhodnutí. A toto rozhodnutí sdělil Osobnímu Ladiči těmito slovy: „A ve všech ostatních otázkách, stejně jako v těch o kterých jsem udělal rozhodnutí, ti slibuji, že se budu podvolovat vůli mého Otce.“ A po těchto slovech se vydal na cestu dolů s hor. A jeho tvář zářila štěstím z duchovního vítězství a morálního úspěchu.
Kniha Urantia
Kapitola 137
137:0.1 (1524.1) V SOBOTU časně ráno, 23. února roku 26 n.l. sešel Ježíš dolů s hor, aby se opět připojil k Janově družině, utábořené nedaleko Pelly. Celý tento den strávil uprostřed velkého množství lidí. Pomohl mládenci, který se zranil při pádu a odvedl ho do blízké vesnice Pelly, kde ho předal jeho rodičům.
137:1.1 (1524.2) Během této soboty dva z vůdčích učedníků Jana strávili hodně času s Ježíšem. Ze všech Janových stoupenců byl nejvíce zaujat Ježíšem jeden, jménem Ondřej; on doprovázel Ježíše na cestě do Pelly s poraněným chlapcem. Na cestě zpátky do tábora položil Ježíšovi spoustu otázek a těsně před táborem se ti dva zastavili na krátký rozhovor, během kterého Ondřej řekl: „Pozoruji tě již od doby, když jsi přišel do Kafarnaumu a věřím, že jsi nový Učitel, přestože nerozumím celému tvému učení. Pevně jsem se rozhodl, že tě budu následovat; budu sedět u tvých nohou a učit se celé pravdě o novém království.“ A Ježíš, s radostí a přesvědčením, přivítal Ondřeje jako prvního ze svých apoštolů—té skupiny, která s ním měla pracovat na ustanovení nového království Boha v srdcích lidí.
137:1.2 (1524.3) Ondřej byl tichým pozorovatelem práce Jana a upřímně v něho věřil. Měl velmi nadaného a zaníceného bratra jménem Šimon, který byl jedním z nejlepších Janových učedníků. Nebylo by chybou říci, že Šimon byl jedním z hlavních stoupenců Jana.
137:1.3 (1524.4) Hned po návratu Ježíše a Ondřeje do tábora vyhledal Ondřej svého bratra Šimona, odvedl ho stranou a sdělil mu, že dospěl k závěru, že Ježíš je velkým Učitelem a že mu slíbil být jeho učedníkem. Dále mu řekl, že Ježíš jeho nabídku do služby přijal a navrhl mu, aby on (Šimon) také zašel za Ježíšem a nabídl se mu stát se členem jeho bratrstva ve službě nového království. Šimon na to řekl: „Od chvíle, kdy tento člověk přišel pracovat do dílny Zebedea, jsem věřil, že byl poslán Bohem, ale co Jan? Opustíme ho? Je to správné?“ A hned potom se rozhodli, že se okamžitě půjdou o tom s Janem poradit. Jana rozesmutněla myšlenka na to, že ztratí dva ze svých nejschopnějších pomocníků a nejnadějnějších učedníků, ale statečně odpověděl na jejich otázky slovy: „Toto je pouze začátek; moje práce brzy skončí a vy se všichni stanete jeho učedníky.“ Potom Ondřej odvedl Ježíše stranou a oznámil mu, že jeho bratr by si také přál připojit se k němu do služby novému království. A Ježíš přivítal Šimona jako druhého apoštola se slovy: „Šimone, tvoje zanícení je chvályhodné, ale je nebezpečné pro provolávání království. Radím ti, buď zdrženlivější ve svých projevech. A změním ti tvé jméno na Petr.“
137:1.4 (1525.1) Rodiče poraněného chlapce, který žil v Pelle, naléhali na Ježíše, aby k nim přišel na noc a aby jejich dům považoval za svůj; a on jim to slíbil. Než se rozloučil s Ondřejem a jeho bratrem, Ježíš jim řekl: „Brzy ráno odejdeme do Galileje.“
137:1.5 (1525.2) Po odchodu Ježíše do Pelly, aby tam strávil noc a když Ondřej a Šimon ještě debatovali o povaze jejich služby při ustanovování přicházejícího království, přišli do tábora Jakub a Jan, synové Zebedea, kteří se právě vrátili z jejich dlouhého a marného hledání Ježíše v horách. Když slyšeli od Šimona-Petra, že on a jeho bratr Ondřej se stali prvními přijatými poradci nového království a že mají zítra ráno odejít se svým novým Učitelem do Galileje, oba bratři zesmutněli. Znali Ježíše již dlouhou dobu a milovali ho. Hledali ho mnoho dnů v horách a nyní se vrátili, aby uslyšeli, že on dal přednost jiným před nimi. Zeptali se, kam Ježíš odešel a rychle se vydali ho vyhledat.
137:1.6 (1525.3) Ježíš již spal, když přišli do domu rodičů poraněného chlapce, ale oni ho probudili se slovy: „Jak to, že my, kteří jsme s tebou již tak dlouhou dobu, hledáme tě v horách a ty dáš přednost jiným a vybereš si Ondřeje a Šimona jako své první spolupracovníky v novém království?“ Ježíš jim odpověděl: „Uklidněte se ve svých srdcích a zeptejte se sami sebe, kdo vás poslal hledat Syna Člověka, když se zabýval dílem svého Otce? Poté, když mu dopodrobna vylíčili jejich dlouhé hledání v kopcích, Ježíš jim dal další radu: „Měli byste se naučit hledat tajemství nového království ve svých srdcích a ne v kopcích. To, co jste hledali, bylo již ve vašich duších. Vy jste samozřejmě mými bratry—vy nemusíte být mnou přijímáni—vy již náležíte království a měli byste mít radost a také se připravit na zítřejší cestu se mnou do Galileje.“ Jan se potom osmělil a zeptal se: „Ale, Učiteli, budeme Jakub a já tvými spolupracovníky v novém království stejně jako Ondřej a Šimon?“ A Ježíš, položivši ruku na rameno každého z nich, řekl: „Moji bratři, v duchu svém jste byli se mnou v království již předtím, než ti ostatní mne požádali, aby byli přijati. Vy, moji bratři, nemusíte žádat o vstup do království; vy jste byli se mnou v království od samého začátku. Lidem se může zdát, že jiní dostali před vámi přednost, ale v mém srdci jste byli v radách království ještě předtím, než jste mne o to požádali. A mohli jste být prvními v očích lidí, kdybyste byli tady a ne se zabývali dobře míněným, ale samozvaným úkolem hledání někoho, kdo nebyl ztracen. V přicházejícím království nepřemýšlejte o věcech, které zvyšují vaši úzkost, ale raději se vždy pouze zabývejte konáním vůle nebeského Otce.“
137:1.7 (1525.4) Jakub a Jan přijali pokárání v dobrém rozpoložení; potom již nikdy nezáviděli Ondřejovi a Šimonovi. A společně se svými dvěma společníky-apoštoly se připravili na zítřejší odchod do Galileje. Od toho dne se „apoštolem“ nazývali členové vybrané rodiny pomocníků Ježíše, aby byli rozeznáni od obrovského množství věřících stoupenců, kteří ho později následovali.
137:1.8 (1525.5) Pozdě večer toho dne se Jakub, Jan, Ondřej a Šimon setkali s Janem Křtitelem a tento statečný prorok z Judeji se slzami v očích, ale pevným hlasem se vzdal dvou ze svých vůdčích učedníků, aby se stali apoštoly Galilejského Prince přicházejícího království.
137:2.1 (1526.1) V neděli ráno, 24. února, roku 26 n.l. se rozloučil Ježíš s Janem Křtitelem u řeky Jordán nedaleko Pelly a již nikdy se s ním nesetkal jako člověk v těle.
137:2.2 (1526.2) V ten den, kdy Ježíš se svými čtyřmi učedníky-apoštoly odešel do Galileje, byl v táboře stoupenců Jana velký rozruch. Chystalo se první velké rozdělení. Den předtím Jan oznámil Ondřejovi a Ezdrášovi, že Ježíš je beze vší pochybnosti Osvoboditelem. Ondřej se rozhodl následovat Ježíše, ale Ezdráš odmítl tohoto vlídného tesaře z Nazaretu a ke svým druhům prohlásil: „Prorok Daniel hlásá, že Syn Člověka přijde s nebeskými oblaky, s mocí a s velkou slávou. Tento galilejský tesař, tento kafarnaumský stavitel lodí, nemůže být Osvoboditelem. Může takový dar Boží přijít z Nazaretu? Tento Ježíš je příbuzným Jana a ve své velké laskavosti svého srdce náš učitel byl oklamán. Zůstaňme stranou od tohoto falešného Mesiáše.“ Když Jan pokáral Ezdráše za tato slova, ten vzal s sebou mnoho učedníků a spěšně odešel s nimi na jih. A tato skupina pokračovala ve křtění Janovým jménem a později založili sektu z těch, kteří věřili v Jana, ale odmítli přijmout Ježíše. A pozůstatky této skupiny přetrvávají v Mezopotámii do dnešních dnů.
137:2.3 (1526.3) V době, kdy to v táboře začalo mezi stoupenci Jana vřít, Ježíš a jeho čtyři učedníci-apoštolové byli již na cestě do Galileje. Ještě než se přebrodili přes Jordán, aby se dostali na cestu, vedoucí přes Nain do Nazaretu, Ježíš uviděl na cestě před sebou k nim přicházet Filipa z Betsaidy se svým přítelem. Ježíš znal Filipa již dříve a také jeho čtyři noví apoštolové ho velmi dobře znali. Byl na cestě se svým přítelem Natanaelem navštívit Jana u Pelly, aby se dozvěděli něco více o zprávě, že přichází království Boží. Filip měl ze setkání s Ježíšem radost, protože byl jeho obdivovatelem už od doby, kdy poprvé přišel do Kafarnaumu. Ale Natanael, který žil ve městě Kána v Galileji, Ježíše neznal. Filip šel napřed, aby se přivítal se svými přáteli, zatímco Natanael zůstal odpočívat ve stínu stromu na okraji cesty.
137:2.4 (1526.4) Petr vzal Filipa stranou a začal mu vysvětlovat, že oni, on, Ondřej, Jakub a Jan, se všichni stali spolupracovníky Ježíše v novém království a silně na Filipa naléhal, aby se nabídl do služby. Filip byl v rozpacích. Co má udělat? Tady, bez sebemenšího předchozího varování—na okraji cesty kousek od Jordánu—se má ihned rozhodnout o nejdůležitější otázce jeho života. Nyní byl ve vážném rozhovoru s Petrem, Ondřejem a Janem, zatímco Ježíš vysvětloval Jakubovi plán jejich cesty po Galileji a pak do Kafarnaumu. Nakonec Ondřej navrhl Filipovi: „Proč se nezeptáme Učitele?“
137:2.5 (1526.5) Náhle Filipa osvítilo, že Ježíš je opravdu velkým člověkem, možná Mesiášem a rozhodl se řídit Ježíšovým názorem; šel přímo k němu a zeptal se: „Učiteli, mám jít za Janem, anebo se mám připojit k mým přátelům, kteří tě doprovázejí?“ A Ježíš odpověděl: „Následuj mne.“ Filip byl nadšen jistotou, že našel Osvoboditele.
137:2.6 (1526.6) Filip požádal skupinu, aby zůstala na místě a spěchal zpět oznámit své rozhodnutí svému příteli Natanaeli, který stále ještě odpočíval pod stromem morušovníku, přemýšlejíc o tom všem, co slyšel o Janu Křtiteli, přicházejícím království a očekávaném Mesiášovi. Filip ho vytrhl z jeho rozjímání zvoláním: „Našel jsem Osvoboditele, toho, o kterém psal Mojžíš a prorokové a jehož příchod oznámil Jan.“ Natanael zvedl hlavu a zeptal se: „Odkud přišel tento Učitel?“ A Filip odpověděl: „Jmenuje se Ježíš Nazaretský, syn tesaře Josefa a nedávno se přestěhoval do Kafarnaumu.“ A nato, poněkud zaskočen, Natanael se zeptal. „Může něco dobrého přijít z Nazaretu?“ Ale Filip ho vzal za ruku a řekl: „Pojď a uvidíš.“
137:2.7 (1527.1) Filip přivedl Natanaela k Ježíšovi, který se vlídně podíval do tváře upřímného pochybovatele a řekl: „Pohleďte na opravdového Izraelitu, ve kterém není záludnost. Následuj mne.“ A Natanael se otočil k Filipovi se slovy: „Máš pravdu. On je vskutku znalec lidí. Budu ho následovat, jestli budu hoden.“ A Ježíš pokynul Natanaelovi a znovu řekl: „Následuj mne.“
137:2.8 (1527.2) Ježíš měl nyní kolem sebe polovinu ze svého budoucího sboru blízkých spolupracovníků, z nichž pět ho znali již po nějakou dobu a jeden neznámý, Natanael. Bez dalšího zdržování překročili Jordán a cestou přes vesnici Nain dorazili pozdě v noci do Nazaretu.
137:2.9 (1527.3) Všichni přenocovali u Josefa, v domě Ježíšova dětství. Spolupracovníci Ježíše těžko rozuměli tomu, proč jejich nový učitel s takovou důsledností odstraňuje všechny stopy po jeho písemných záznamech, které zůstaly v domě ve formě Deseti Přikázáních a dalších hesel a rčeních. Ale toto jednání, společně se skutečností, že ho potom nikdy neviděli psát—kromě v prachu a v písku—na ně hluboce zapůsobilo.
137:3.1 (1527.4) Následujícího dne poslal Ježíš své apoštoly do Kány, jelikož všichni byli pozváni na svatbu jedné významné mladé ženy tohoto města, zatímco on sám se chystal navštívit svoji matku v Kafarnaumu s tím, že se zastaví v Magdale, aby se uviděl se svým bratrem Judou.
137:3.2 (1527.5) Nežli odešli z Nazaretu, noví spolupracovníci Ježíše pověděli Josefovi a ostatním členům rodiny o nedávných pozoruhodných událostech a vyjádřili své přesvědčení o tom, že Ježíš je tím dlouho očekávaným osvoboditelem. Po jejich odchodu si členové Ježíšovy rodiny o tom všem vyprávěli a Josef řekl: „Možná přece jenom matka měla pravdu—možná je náš zvláštní bratr budoucím králem.“
137:3.3 (1527.6) Juda byl přítomen křtu Ježíše a se svým bratrem Jakubem se stal nezlomným věřícím Ježíšovy mise na zemi. I když oba bratři Jakub a Juda byli hodně zmateni ohledně podstaty mise jejich bratra, jejich matka znovu vzkřísila všechny své dřívější naděje na to, že Ježíš je Mesiášem, synem Davida a podnítila své syny k víře v jejich bratra jako osvoboditele Izraele.
137:3.4 (1527.7) Ježíš přišel do Kafarnaumu v pondělí večer, ale nešel do svého vlastního domu, ve kterém žil Jakub s jejich matkou; zamířil přímo do domu Zebedea. Všichni jeho přátelé v Kafarnaumu na něm viděli velkou a příjemnou změnu. Znovu se zdál poměrně veselý a podobný sám sobě v době dětských let v Nazaretu. V letech před svým křtem a obdobími odloučení před křtem a po něm se stával vážnějším a uzavřenějším. Nyní se všem úplně zdál tím bývalým Ježíšem. Vyzařovala však z něho jakási vznešenost a ušlechtilost, ale byl znovu veselý a plný radosti.
137:3.5 (1528.1) Marie byla vzrušena očekáváním. Tušila, že slib Gabriela se blíží svému naplnění. Předpokládala, že celá Palestina bude brzy překvapena a ohromena zázračným odhalením jejího syna jako nadpřirozeného krále všech židů. Ale na všechny otázky, které mu jeho matka, Jakub, Juda a Zebedeus pokládali, Ježíš s úsměvem jenom odpovídal: „Bude pro mě dobré, když zde na čas zůstanu; musím vykonat vůli mého nebeského Otce.“
137:3.6 (1528.2) Následujícího dne, v úterý, se všichni vypravili do Kány na svatbu Naomi, která měla být příští den. A navzdory opakovaných varováních Ježíše, aby o jeho poslání nikomu neříkali „dokud nepřijde čas vykonat dílo mého Otce“, trvali na svém a tiše šířili zprávy o tom, že našli Osvoboditele. Každý z nich pevně věřil, že se Ježíš slavnostně ujme své Mesiášské moci při nastávající svatbě v Káně a že to udělá velkolepě a se vznešenou ušlechtilostí. Pamatovali si, co slyšeli o úkazu, který doprovázel jeho křest a věřili, že jeho budoucí cesta na zemi bude značena narůstajícími projevy nadpřirozených divů a zázračnými úkazy. Proto se celý kraj chystal shromáždit se v Káně na svatební hostině Naomi a Johaba, syna Nátana.
137:3.7 (1528.3) Marie nebyla tak šťastná mnoho let. Odcházela do Kány s pocitem, že je matkou královnou, která se chystá být svědkyní korunovace svého syna. Od jeho třinácti let rodina Ježíše a jeho přátelé ho neviděli tak radostného a šťastného, tak pozorného a vnímavého k přáním a tužbám svých přátel, tak dojemně laskavého. A tak si všichni mezi sebou šeptali, v malých skupinkách, o tom, co se asi stane. Co tento zvláštní člověk udělá? Jak ohlásí slávu přicházejícího království? A všichni byli vzrušeni myšlenkou na to, že budou přítomni při odhalení moci a síly Boha Izraele.
137:4.1 (1528.4) Ve středu kolem poledne se v Káně shromáždilo téměř tisíc hostů, což bylo čtyřikrát více než bylo na svatbu pozváno. Židovským zvykem bylo slavit svatby ve středu a pozvání na svatbu byla rozeslána před měsícem. Před polednem a brzy odpoledne to vypadalo spíše na veřejné přivítání Ježíše než na svatbu. Všichni se chtěli pozdravit s tímto téměř již slavným Galilejcem a ten se choval ke všem, starým a mladým, židům a pohanům, velmi srdečně. A všechny potěšilo, když Ježíš souhlasil jít v čele úvodního svatebního procesí.
137:4.2 (1528.5) Ježíš si byl nyní plně vědom své lidské existence, své božské před-existence a statusu svých sloučených či splynutých lidských a božských podstat. S dokonalým klidem mohl v jednom okamžiku hrát lidskou roli, nebo ihned vzít na sebe osobité výsady božskosti.
137:4.3 (1528.6) Jak den plynul, Ježíš si stále více uvědomoval, že lidé od něho očekávají nějaký zázrak; především to viděl na své rodině a svých šesti učednících-apoštolech, že čekají na to, že ohlásí své přicházející království nějakým překvapivým a nadpřirozeným úkazem.
137:4.4 (1529.1) Brzy odpoledne si Marie zavolala Jakuba a společně se odvážili přijít za Ježíšem, aby se ho zeptali, jestli jim svěří informaci, kdy a v jaké chvíli při svatebním obřadu, plánuje prohlásit se za „nadpřirozeného.“ Ještě ani neskončili se svým dotazem a již viděli, že v něm probudili jeho charakteristické rozhořčení. Pouze jim řekl: „Jestli mne milujete, budete ochotni počkat, až vyplním vůli mého nebeského Otce.“ Ale výmluvnost jeho pokárání byla vyjádřena výrazem jeho tváře.
137:4.5 (1529.2) Tato žádost jeho matky byla velkým zklamáním pro Ježíše-člověka a byl značně rozčarován svojí reakcí na její ponoukavý návrh, aby udělal něco, co bude projevem jeho božskosti.To byla jedna z těch věcí, o kterých se rozhodl nedávno o samotě v horách, že dělat nebude. Několik hodin byla Marie hodně sklíčená. Jakubovi řekla: „Já mu nerozumím; co to všechno znamená? Skončí někdy jeho zvláštní chování?“ Jakub a Juda se snažili svoji matku utěšit, zatímco Ježíš se na hodinu vzdálil. Ale, když se vrátil zpět mezi hosty, byl opět veselý a radostný.
137:4.6 (1529.3) Svatební slavnost pokračovala s tichým očekáváním, ale celý obřad byl již skončen a stále nic, žádný náznak, žádné slovo od váženého hosta. Mezitím se začalo mezi hosty šeptat, že tesař a stavitel lodí, kterého Jan prohlásil za „Osvoboditele“, ukáže svoji moc během večerních oslav, možná při svatební večeři. Ale veškeré očekávání takového projevu bylo zcela odstraněno z myslí jeho šesti učedníků-apoštolů, když je svolal těsně před svatební večeří a s velkou vážností jim řekl: „Nemyslete si, že jsem sem přišel udělat nějaký zázrak, abych uspokojil zvědavé či přesvědčil pochybující. My jsme tady proto, abychom plnili vůli našeho nebeského Otce.“ Ale, když Marie a ostatní lidé viděli Ježíše hovořit s jeho spolupracovníky, byli pevně přesvědčeni o tom, že se stane něco mimořádného. A všichni zasedli ke stolu ke svatební večeři a těšili se na veselý večer se svými přáteli.
137:4.7 (1529.4) Otec ženicha měl připraveno dostatek vína pro všechny pozvané svatební hosty, ale jak mohl vědět, že svatba jeho syna se stane událostí, která bude tak úzce spojena s očekávaným prohlášením Ježíše, že je mesiášským osvoboditelem? Měl radost, že se mu dostalo pocty přivítat mezi svými hosty slavného Galilejce, ale ještě než byla večeře u konce, přišli za ním služebníci se znepokojující zprávou, že jim dochází víno. Ještě předtím, než večeře skončila a než se hosté začali procházet po zahradě, se matka ženicha svěřila Marii, že došla zásoba vína. A Marie s jistotou na to řekla: „Nedělej si starost—promluvím o tom se svým synem. On nám pomůže.“ A toto se odvážila říci nehledě na pokárání před několika hodinami.
137:4.8 (1529.5) V průběhu mnoha let se Marie vždy obracela k Ježíšovi o pomoc při každé krizi v jejich rodinném životě v Nazaretu, takže bylo jenom přirozené, že na něho pomyslela i v této chvíli. Ale tato ctižádostivá matka měla ještě jiné důvody pro obrácení se v této chvíli na svého nejstaršího syna. Marie vyhledala Ježíše, který stál osamocen v rohu zahrady a řekla mu: „Můj synu, už nemají víno.“ A Ježíš odpověděl: „Má milá paní, co s tím mám já do činění?“ Marie na to řekla: „Já věřím, že nastal tvůj čas; nemůžeš nám pomoci? Ježíš odvětil: „Znovu opakuji, že jsem sem nepřišel proto, abych se zabýval takovými věcmi. Proč mně tím zase obtěžuješ?“ A potom se Marie rozplakala a naléhavě ho prosila: „Ale, můj synu, já jsem jim slíbila, že nám pomůžeš. Nemůžeš udělat něco pro mne?“ A Ježíš potom řekl: „Ženo, jakým právem dáváš takové sliby? Dbej na to, abys to již nikdy neudělala. Musíme ve všem čekat na vůli nebeského Otce.
137:4.9 (1530.1) Marie, matka Ježíše, byla zdrcena; byla doslova omráčena! A jak stála nehybně před ním, se stékajícími slzy po tváři, lidské srdce Ježíše bylo přemoženo soucitem pro ženu, která ho porodila v těle; a naklonil se k ní, jemně položil svoji ruku na její hlavu a řekl: „No tak, no tak, matko Marie, netrap se mými zjevně tvrdými slovy, protože, neříkal jsem ti mnohokrát, že jsem přišel vykonávat pouze vůli mého nebeského Otce? Moc rád bych udělal to o co mne žádáš, kdyby to jen bylo v souladu s vůlí Otce“—a Ježíš se zarazil, zaváhal. Marii se zdálo, cítila, že se něco děje. Vyskočila, objala rukama Ježíše kolem krku, políbila ho a pádila do místnosti pro služebníky, kterým řekla: „Co můj syn řekne, to udělá.“ Ale Ježíš nic neřekl. Nyní si uvědomil, že již řekl—či si spíše toužebně přál—příliš mnoho.
137:4.10 (1530.2) Marie samou radostí tančila. Nevěděla, jakým způsobem a odkud se víno objeví, ale pevně věřila, že konečně přemluvila svého prvorozeného syna, aby uplatnil svoji moc, aby se odvážil vystoupit a potvrdit svoje postavení a projevit svoji mesiášskou schopnost. A kvůli přítomnosti a spojení určitých vesmírných sil a osobností, o kterých všichni zde přítomní neměli sebemenší tušení, Marie neměla být zklamána. Víno, které Marie chtěla a které Bohočlověk Ježíš si lidsky a soucitně přál, se již připravovalo.
137:4.11 (1530.3) Poblíž stálo šest kamenných nádob, naplněných vodou, z nichž každá obsahovala zhruba osmdesát litrů vody. Tato voda byla určena pro pozdější konečné očišťovací obřady svatební oslavy. Pozornost Ježíše přilákal rozruch mezi služebníky u těchto velkých kamenných nádob, kde je pilně usměrňovala jeho matka. Když tam přišel, tak uviděl, že z nádob nabírají plné džbány vína.
137:4.12 (1530.4) Postupně si začal Ježíš uvědomovat co se stalo. Ze všech přítomných hostů na svatební hostině v Káně byl Ježíš tím nejvíce překvapeným. Ostatní očekávali, že vykoná zázrak, ale to on neměl vůbec v úmyslu udělat. A potom si Syn Člověka vzpomněl na varování svého Osobního Ladiče v horách. Vybavil si, jak ho Ladič varoval o nemožnosti jakékoliv síly či osobnosti připravit ho o tvůrčí výsady v nezávislosti na čase. Při této příležitosti měniči energie, midbytosti a všechny ostatní potřebné osobnosti se shromáždili kolem vody a opatřených dalších nezbytných prvků a vzhledem k vyjádřenému přání Tvořitele a Vládce Vesmíru nic nemohlo zabránit okamžitému objevení se vína. A tento jev se musel stát, poněvadž Osobní Ladič oznámil, že vyplnění přání Syna nikterak neporušuje vůli Otce.
137:4.13 (1530.5) Ale toto nebyl v žádném případě zázrak. Žádný zákon přírody nebyl pozměněn, porušen či dokonce překročen. Nestalo se nic, kromě anulování času při shromažďování chemických prvků nebeskými osobnostmi, potřebných pro vyrobení vína. Při této události v Káně zástupci Tvořitele udělali víno naprosto stejným způsobem jak se dělá normálními přírodními procesy s tím rozdílem, že oni ho udělali nezávisle na čase a za pomoci nadlidských sil při prostorovém shromažďování potřebných chemických přísad.
137:4.14 (1531.1) Kromě toho bylo zřejmé, že vykonání tohoto takzvaného zázraku nebylo v rozporu s vůlí Rajského Otce, jinak by se to nemohlo stát, poněvadž Ježíš se již ve všem podřídil vůli Otce.
137:4.15 (1531.2) Když sluhové nabrali do džbánů nové víno a přinesli ho svědkovi ženicha, „hlavnímu organizátoru hostiny,“ a když ho ten ochutnal, zavolal na ženicha: „Bývá zvykem, že nejdříve se nalévá dobré víno a když jsou pak hosté již opojeni, podává se podřadné ovocné víno, ale ty jsi nechal to nejlepší víno až na samý konec hostiny.“
137:4.16 (1531.3) Marie a Ježíšovi učedníci se velmi radovali z údajného zázraku, o kterém si mysleli, že ho Ježíš úmyslně vykonal, ale Ježíš se vzdálil do krytého zákoutí zahrady a ponořil se na chvíli do hlubokých myšlenek. Posléze dospěl k závěru, že tato epizoda byla za těchto okolností mimo jeho osobní kontrolu a protože nebyla v rozporu s vůlí Otce, musela se nevyhnutelně stát. Když se vrátil k lidem, dívali se na něho s úctou; všichni v něm viděli Mesiáše. Ale Ježíš byl ve velkých rozpacích, protože věděl, že v něho uvěřili pouze kvůli neobyčejnému jevu, kterého byli nedopatřením právě svědky. A Ježíš se pak opět vzdálil a odešel na střechu domu, aby si to mohl všechno promyslet.
137:4.17 (1531.4) Ježíš si nyní plně uvědomil, že musí být neustále ve střehu, aby jeho projev soucitu a lítosti nebyl opět odpovědný za další takové epizody. Nicméně, mnoho takových podobných událostí se potom ještě stalo, než Syn Člověka trvale odešel ze svého smrtelného života, prožitého v těle,
137:5.1 (1531.5) Ačkoliv mnoho hostů zůstalo po celý týden svatebních oslav, Ježíš se svými novými učedníky-apoštoly—Jakubem, Janem, Ondřejem, Petrem, Filipem a Natanaelem—se vydali brzy ráno následujícího dne na cestu do Kafarnaumu, aniž se s někým rozloučili. Ježíšova rodina a všichni jeho přátelé v Káně byli z toho velmi zklamáni, že je tak náhle opustil a Juda, Ježíšův nejmladší bratr, se ho vydal hledat. Ježíš a jeho apoštolové šli přímo do domu Zebedea v Betsaidě. Během této cesty probral Ježíš se svými nedávno vybranými apoštoly mnoho důležitých věcí o přicházejícím království a zejména je nabádal, aby se vůbec nezmiňovali o proměně vody ve víno. Také doporučil, aby se ve své budoucí práci vyhnuli městům Sepfóris a Tiberias.
137:5.2 (1531.6) V ten večer po večeři, v domě Zebedea a Salome, se konala jedna z nejdůležitějších porad z celého raného období Ježíšovy služby. Při této poradě bylo přítomno pouze šest apoštolů; Juda přišel až když se rozcházeli. Když těchto šest vybraných mužů šlo s Ježíšem z Káně do Betsaidy, měli pocit, že kráčejí vzduchem. Byli plni očekávání a vzrušeni myšlenkou na to, že byli vybráni jako blízcí spolupracovníci Syna Člověka. Ale, když jim Ježíš začal vysvětlovat kdo je a jaká bude jeho mise na zemi a jak pravděpodobně skončí, byli zaraženi. Nebyli schopni pochopit smysl jeho slov. Byli oněmělí; dokonce i Petr byl nevýslovně zdrcen. Pouze hlubokomyslný Ondřej měl odvahu reagovat na Ježíšova slova. Když Ježíš viděl, že nepochopili jeho poslání, když viděl, že jejich představy o židovském Mesiášovi jsou tak naprosto vyhraněny, poslal je spát, zatímco on se šel projít a pohovořit si se svým bratrem Judou. A když se Juda s Ježíšem loučil, řekl mu s velkým rozechvěním: „Můj otče-bratře, nikdy jsem ti nerozuměl. Nevím s jistotou, zdali si tím, o kterém nás učila naše matka a moc nerozumím přicházejícímu království, ale vím, že jsi mocný Boží člověk. Slyšel jsem hlas u Jordánu a já v tebe věřím, bez ohledu na to, kdo jsi.“ A po těchto slovech se vydal na cestu zpět do svého domu v Magdale.
137:5.3 (1532.1) V tu noc Ježíš nespal. Oblékl si večerní teplé oblečení a šel si sednout na břeh jezera, kde přemýšlel a přemýšlel až do svítání. Během těch dlouhých hodin rozjímání té noci Ježíš jasně pochopil, že nikdy nebude schopen dokázat to, aby ho jeho stoupenci viděli v jiném světle, než jako dlouho očekávaného Mesiáše. Nakonec si přiznal, že není žádný jiný způsob zahájit svoji misi o království, než naplněním předpovědi Jana a také tak, jak to očekávají židé. Ostatně, ačkoliv nebyl Mesiášem typu Davida, byl opravdovým naplněním prorockých prohlášeních duchovněji zaměřených starých vizionářů. Potom již nikdy úplně nepopřel, že není Mesiáš. Rozhodl se, že konečné vyřešení této komplikované situace ponechá vůli Otce.
137:5.4 (1532.2) Následujícího rána se Ježíš připojil u snídaně ke svým přátelům, ale byla to sklíčená společnost. Povídal si s nimi a po skončení snídaně je shromáždil kolem sebe a řekl: „Vůlí mého Otce je, abychom tady někde poblíž na nějaký čas zůstali. Slyšeli jste Janova slova, že on přišel proto, aby připravil cestu pro království; proto máme povinnost vyčkat završení Janova kázání. Až předchůdce Syna Člověka dokončí svoji práci, my začneme hlásat radostnou zprávu o království.“ Nařídil svým apoštolům vrátit se do svých domovů, zatímco on se chystal jít se Zebedeem do loděnice a slíbil jim, že se uvidí příští den v synagoze, kde měl promluvit a že se pak toho sobotního odpoledne spolu sejdou na poradu.
137:6.1 (1532.3) První veřejné vystoupení Ježíše po jeho křtu bylo v synagoze v Kafarnaumu v sobotu, 2. března, roku 26 n.l. Synagoga byla přeplněna lidmi. Událost křtu v Jordánu byla nyní podpořena čerstvými zprávami z Kány o vodě a vínu. Ježíš posadil svých šest apoštolů na čestná místa a s nimi tam usedli i jeho bratři v těle, Jakub a Juda. Jeho matka, která se vrátila do Kafarnaumu s Jakubem den předtím, byla také přítomna a seděla v ženské sekci synagogy. Všichni posluchači byli v napjatém očekávání; čekali, že uvidí nějaký neobyčejný projev nadpřirozené síly, který by byl důstojným důkazem schopnosti a moci toho, který k nim měl toho dne promluvit. Ale čekalo je velké zklamání.
137:6.2 (1532.4) Když Ježíš vstal, představený synagogy mu podal svitek Písma a on přečetl z proroka Izajáše: „Můj trůn je nebe a země je moje podnožka. Kde je dům, který jste pro mne vystavěli? Kde je moje obydlí? To všechno udělaly moje ruce, říká Hospodin. Ale o tohoto člověka se postarám, i když je slabý a je zkroušeného ducha a třese se před mým slovem. Slyšte slovo Hospodina, před kterým se třesete a bojíte se ho: „Vaši bratři vás nenáviděli a vyhnali vás mým jménem. Ale nechť je Hospodin proslaven. Objeví se před vámi v radosti a všichni ostatní budou zahanbeni. Hlas z města, hlas z chrámu, hlas Hospodina říká: „Ještě netrpěla a rodila; dříve než přišly bolesti, porodila syna.“ Kdo slyšel o takové věci? Je možno zrodit zemi v jednom dnu? Nebo je možno zrodit národ v jednom okamžiku? Ale tak hovoří Hospodin: „Zřete, udělám mír, který se bude zvětšovat jako řeka a dokonce sláva pohanů bude jako tekoucí potok. Jak matka utěšuje své dítě, tak já utěším vás. A budete utěšeni dokonce v Jerusalemu. A když to uvidíte, vaše srdce se budou radovat.“
137:6.3 (1533.1) Když skončil čtení, Ježíš podal svitek zpátky opatrovníkovi. Než se posadil, pouze řekl: "Buďte trpěliví a uvidíte slávu Boha; a bude se všemi těmi, kteří zůstanou se mnou a naučí se konat vůli mého nebeského Otce.“ A lidé se rozešli do svých domovů a podivovali se nad tím, co všechno ta jeho slova znamenají.
137:6.4 (1533.2) Toho odpoledne Ježíš a jeho apoštolové, společně s Jakubem a Judou nasedli na loďku a odpluli na krátkou vzdálenost od břehu, kde zakotvili a Ježíš jim povídal o přicházejícím království. A oni pochopili mnohem více, než tomu bylo ve čtvrtek večer.
137:6.5 (1533.3) Ježíš jim poradil, aby se vrátili ke svým obvyklým povinnostem do doby, než „přijde čas království.“ A aby je povzbudil, šel jim příkladem tím, že se vrátil do pravidelné práce v loděnici. Při vysvětlování, že by měli věnovat každý večer tři hodiny učení a přípravě na svoji budoucí práci, jim Ježíš ještě řekl: „My všichni tady v okolí zůstaneme dokud mně Otec nedá pokyn, abych vás svolal. Každý z vás se nyní musí vrátit ke své obvyklé práci jako by se nic nestalo. Nikomu o mně neříkejte a pamatujte si, že království nepřijde s povykem a kouzly, ale spíše musí přijít s velkou změnou, kterou můj Otec vyková do vašich srdcí a do srdcí těch, kteří budou povoláni připojit se k vám v radách království. Vy jste nyní moji přátelé; já vám věřím a miluji vás; brzy se stanete mými osobními spolupracovníky. Buďte trpěliví, buďte laskaví. Vždy se podřizujte vůli Otce. Připravte se na zavolání království. I když budete prožívat velkou radost ve službě mému Otci, buďte rovněž připraveni na potíže, poněvadž vás varuji, že mnoho lidí vstoupí do království pouze skrze velké strasti. Ale ti, kdo naleznou království, budou naplněni radostí a budou nazýváni nejpožehnanějšími na celé zemi. Ale nechovejte falešné naděje; svět bude pohoršen mými slovy. Dokonce ani vy, moji přátelé, plně nechápete, co odhaluji vašim zmateným myslím. Nepochybujte; půjdeme pracovat pro generaci, hledající znamení. Lidé budou požadovat konání zázraků jako důkaz toho, že jsem byl poslán mým Otcem a jen pomalu budou důvěřovat mé misi ve mnou odhalené lásce mého Otce.
137:6.6 (1533.4) Ten večer, když se vrátili na břeh a předtím, než se rozešli, Ježíš, stojíc těsně u vody, pronesl modlitbu: „Otče můj, děkuji ti za tyto malé děti, které navzdory svým pochybnostem již věří. A kvůli nim jsem se rozhodl vyplnit tvoji vůli. A ať nyní poznají, že jsou jeden, tak jako my s tebou jsme jeden.“
137:7.1 (1533.5) Období čekání trvalo čtyři dlouhé měsíce—březen, duben, květen a červen. Během té doby měl Ježíš přes sto dlouhých a vážných, nicméně veselých a příjemných porad s těmito šesti spolupracovníky a svým rodným bratrem Jakubem. Kvůli nemoci ve své rodině se mohl Juda jen několikrát zúčastnit těchto sezeních. Jakub, bratr Ježíše, v něho víru neztratil, ale během těchto měsíců prodlení a nečinnosti Marie téměř úplně ztratila naději ve svého syna. Její víra, pozvednutá do takových výšin v Káně, nyní klesla na hluboko nízkou úroveň. Dokázala se pouze uchýlit k často opakovaným prohlášením: „Já mu nerozumím. Neumím pochopit co to všechno znamená.“ Ale Jakubova manželka dělala hodně proto, aby ji dodala odvahu.
137:7.2 (1534.1) V průběhu těchto čtyř měsíců se těchto sedm věřících v Ježíše, jeden z nich jeho vlastní bratr v těle, s ním seznamovalo; zvykali se na představu, že budou žít s tímto Bohočlověkem. I když ho oslovovali Rabín, učili se nebát se ho. Ježíš měl ten ojedinělý půvab osobnosti, který mu umožňoval s nimi žít, aniž by se děsili jeho božskosti. Zjistili, že je snadné být „přáteli Boha“, Boha převtěleného do podoby smrtelného těla. Tato doba čekání byla velmi obtížnou zatěžkávací zkouškou celé skupiny věřících. Nic, naprosto nic zázračného se nestalo. Den za dnem vykonávali svoji běžnou denní práci a každý večer seděli u nohou Ježíše. A pospolu je držela jeho ojedinělá osobnost a blahodárná slova, které jim říkal večer za večerem.
137:7.3 (1534.2) Toto období čekání a učení bylo obzvláště těžké pro Šimona Petra. Opakovaně se snažil přesvědčit Ježíše, aby začal s kázáním o království v Galileji, i když Jan ještě káže v Judeji. Ale Ježíš pokaždé Petrovi odpověděl: „Buď trpělivý, Šimone. Zdokonaluj se. Musíme být dostatečně připraveni až Otec zavolá.“ A vyzrálejší a filozofičtější Ondřej čas od času Petra uklidňoval. Na Ondřeje udělala ohromný dojem lidská přirozenost Ježíše. Jeho nikdy neunavilo přemýšlení o tom, jak ten, kdo může žít tak blízko Bohu, může být tak přátelský a ohleduplný k lidem.
137:7.4 (1534.3) Po celou tuto dobu Ježíš promluvil v synagoze pouze dvakrát. Na konci těchto uplynulých dlouhých týdnů čekání zprávy o jeho křtu a víně v Káně začaly utichat. A Ježíš věděl, že je to proto, že během této doby se nestaly žádné očividné zázraky. Ale, přestože žili v tichosti v Betsaidě, se zprávy o neobyčejných činech Ježíše donesly k Herodu Antipovi, který ihned vyslal zvědy, aby zjistili, co má Ježíš v úmyslu. Ale Herodes se více zajímal o kázání Jana. Rozhodl se neobtěžovat Ježíše, jehož činnost probíhala v takovém poklidu v Kafarnaumu.
137:7.5 (1534.4) Během tohoto období čekání se Ježíš snažil učit své spolupracovníky o tom, jaký by měl být jejich postoj k různým náboženským skupinám a politickým stranám v Palestině. Ježíš vždy používal slova: „My se snažíme získat na svoji stranu všechny, ale my nepatříme k žádné z nich.“
137:7.6 (1534.5) Zákoníci a rabíni byli společně nazýváni farizeji. Sami si říkali „druzi.“ V mnoha ohledech byli progresivní skupinou mezi židy, přijavši mnohá učení, která zjevně nejsou v hebrejských posvátných spisech, jako např. víra ve zmrtvýchvstání mrtvých, o kterém se zmiňuje jenom pozdější prorok Daniel.
137:7.7 (1534.6) Saduceové byli složeni z kněžstva a některých bohatých židů. Oni nebyli takovými zastánci důkladného uplatňování zákona. Farizejové a saduceové byli opravdovými náboženskými stranami, nebyly to sekty.
137:7.8 (1534.7) Essejci byli opravdovou náboženskou sektou, jenž vznikla za doby povstání Makabejců; jejich dodržování zákona bylo v mnoha ohledech přísnější než u farizejů. Převzali mnoho perských názorů a zvyků, žili jako bratrstva v klášterech, upustili od sňatků a měli společný majetek. Essejci se hlavně věnovali učení o andělích.
137:7.9 (1535.1) Zéloti byli skupinou horlivých židovských patriotů. Hlásali, že každá a všechny metody jsou oprávněné v boji pro vysvobození se z područí římského poddanství.
137:7.10 (1535.2) Herodiáni byli čistou politickou stranou, která prosazovala osvobození z přímé nadvlády Říma obnovením herodiánské dynastie.
137:7.11 (1535.3) V samém středu Palestiny žili samaritáni, se kterými „židé nejednali,“ přestože měli mnoho názorů, které se podobaly židovskému učení.
137:7.12 (1535.4) Všechny tyto strany a sekty, včetně malého bratrství nazírů, věřily v příchod Mesiáše. Všichny očekávaly osvoboditele svého národa. Ale Ježíš dal jasně najevo, že on a jeho učedníci se nepřipojí k žádné z těchto škol myšlení či jejich metodám. Syn Člověka nebyl ani nazír, ani essejec.
137:7.13 (1535.5) A když později nařídil Ježíš, tak jak to udělal i Jan, aby šli a kázali evangelium a informovali věřící, kladl důraz na hlásání „radostných zpráv o království nebeském.“ Neustále přesvědčoval své spolupracovníky, že musí ukazovat lásku, soucit a pochopení. Od samého začátku učil své následovníky, že království nebeské je duchovní zkušeností, spojené s příchodem Boha do srdcí lidí.
137:7.14 (1535.6) V době čekání před zahájením jejich aktivního veřejného kázání, strávili Ježíš a sedm jeho druhů každý týden dva večery v synagoze studiem hebrejských posvátných spisů. V následujících letech, po období intenzivního veřejného kázání, se apoštolové dívali na tyto čtyři měsíce jako na nejcennější a nejprospěšnější dobu jejich spolupráce s Učitelem. Ježíš učil tyto muže všechno, co byli schopni vstřebat. Neudělal chybu tím, že by je chtěl naučit příliš mnoho. Nezpůsobil zmatek v jejich myslích předáváním pravdy daleko přesahující jejich schopnosti chápání.
137:8.1 (1535.7) V sobotu, 22. června, krátce předtím, než se vydali na svoje první turné kázání na veřejnosti a asi deset dní před uvězněním Jana, se Ježíš, podruhé od doby příchodu se svými apoštoly do Kafarnaumu, postavil v synagoze na kazatelnu.
137:8.2 (1535.8) Několik dní před tímto kázáním o „Království“, když Ježíš pracoval v loděnici, mu přinesl Petr zprávu o zatčení Jana. Ježíš opět odložil své nářadí, sundal si zástěru a řekl Petrovi: „Přišel čas Otce.“ Přichystejme se prohlásit evangelium království.“
137:8.3 (1535.9) Toto úterý, 18 června, roku 26 n.l., Ježíš naposledy pracoval s hoblíkem. Petr vyběhl z dílny a k večeru měl shromážděné všechny své druhy. Nechal je v hájku u břehu a šel vyhledat Ježíše. Ale nemohl ho najít, protože se Učitel odešel modlit do jiného hájku. A uviděli ho až pozdě ten večer, když se vrátil do domu Zebedea a poprosil o jídlo. Následující den poslal svého bratra Jakuba, aby požádal o čest promluvit tuto sobotu v synagoze. A představený synagogy byl velmi potěšen, že je Ježíš opět ochoten řídit bohoslužbu.
137:8.4 (1536.1) Předtím, než Ježíš začal svoje památné kázání o královstvím Božím—první významné vystoupení na veřejnosti—přečetl ze Spisů tyto pasáže: „Budete pro mne královstvím knězů, svatým národem. Jahve je náš soudce, Jahve je náš zákonodárce, Jahve je náš král; on nás spasí. Jahve je můj král a můj Bůh. Je velkým králem celé země. Milost tvá na Izrael v tomto království. Nechť požehnaná je sláva Hospodina, protože on je náš král.
137:8.5 (1536.2) Když dočetl, Ježíš řekl:
137:8.6 (1536.3) „Přišel jsem prohlásit ustanovení království mého Otce. A toto království zahrne pobožné duše židů i pohanů, bohatých i chudých, svobodných i nesvobodných, protože můj Otec nikoho neupřednostňuje; jeho láska a soucit jsou nade všemi.
137:8.7 (1536.4) Otec nebeský posílá svůj duch, aby pobýval v myslích lidí a když dokončím svoji práci na zemi, Duch Pravdy bude navíc rozlit na celé lidstvo. A duch mého Otce a Duch Pravdy vás uvedou do přicházejícího království duchovního porozumění a božské spravedlnosti. Moje království není z tohoto světa. Syn Člověka nepovede armády do boje za nastolení trůnu moci či království světské slávy. Až moje království přijde, poznáte Syna Člověka jako Prince Míru, bude to odhalení věčného Otce. Děti tohoto světa bojují za vytvoření a rozšíření královstvích tohoto světa, ale moji učedníci vstoupí do království nebeského na základě svých morálních rozhodnutích a duchovních vítězstvích; a když tam jednou vstoupí, naleznou tam radost, spravedlnost a věčný život.
137:8.8 (1536.5) Ti, kdo jako první začnou usilovat o vstup do království a tím započnou svoji snahu získat ušlechtilý charakter jako má můj Otec, budou mít okamžitě všechno ostatní, co je potřebné. Ale ve vší upřímnosti vám říkám: jestliže nebudete hledat cestu do království s vírou a důvěřivostí malého dítěte, v žádném případě tam nevejdete.
137:8.9 (1536.6) Nenechejte se oklamat těmi, kdo přijdou a budou říkat, že tady je království, nebo tam je království, poněvadž království mého Otce se netýká věcí viditelných a materiálních. A toto království je dokonce nyní mezi vámi, protože tam, kde duch Boží učí a vede duši člověka, tam je vlastně království nebeské. A toto království Boží je spravedlnost, mír a radost ve Svatém Duchu.
137:8.10 (1536.7) Jan vás opravdu křtil ve znamení pokání a vykoupení vašich hříchů, ale když vstoupíte do království nebeského, budete pokřtěni Svatým Duchem.
137:8.11 (1536.8) V království mého Otce nebudou ani židé, ani pohané, pouze ti, kteří usilují o dokonalost skrze službu, protože já prohlašuji, že ten, který bude velkým v království mého Otce, musí nejdříve být služebníkem všech. Jestliže jste ochotni sloužit svým druhům, budete usazeni se mnou v mém království, tak jako já, který slouží v podobě tvora, budu brzy sedět s mým Otcem v jeho království.
137:8.12 (1536.9) Toto nové království je jako klíčící semeno na poli s úrodnou půdou. Bohatá úroda nepřijde okamžitě. Mezi ustanovením království v duši člověka a dobou, kdy království dozrává do plné plodnosti věčné spravedlnosti a věčného spasení, uplyne nějaká doba.
137:8.13 (1536.10) A toto království, které vám vyhlašuji, není vládou moci a hojnosti. Království nebeské není věcí masa a pití, ale spíše života vzrůstající spravedlnosti a rostoucí radosti ve zdokonalování služby mému nebeskému Otci. Cožpak Otec neřekl o svých dětech, žijících na tomto světě: „Moje vůle je, aby se časem staly dokonalými tak, jak dokonalý jsem já.“
137:8.14 (1537.1) Přišel jsem hlásat radostné zprávy o království. Nepřišel jsem, abych zatížil již tak těžká břemena těch, kteří budou chtít vstoupit do tohoto království. Hlásám novou a lepší cestu a ti, kteří jsou způsobilí vstoupit do přicházejícího království se budou těšit božskému odpočinku. A cokoliv vás to bude stát na tomto světě, bez ohledu na to, jakou cenu zaplatíte za vstup do království nebeského, získáte mnohonásobně více radosti a duchovního růstu na tomto světě a v následující epoše věčného života.
137:8.15 (1537.2) Vstup do království Otce neznamená pochodující armády, svrhající království tohoto světa, ani zpřetrhání okovů otroctví. Království nebeské je nablízku a všichni, kteří do něj vstoupí, tam naleznou přemíru svobody a radostného spasení.
137:8.16 (1537.3) Toto království je věčnou vládou. Ti, kteří vstoupí do království, vystoupí k mému Otci; s určitostí ho dosáhnou a posadí se po pravé ruce jeho Rajské slávy. A všichni ti, kteří vstoupí do království, se stanou syny Božími, aby v následující epoše vystoupili k Otci. A já jsem nepřišel oslovit poctivé a čestné, ale hříšníky a všechny ty, kteří hladoví a žízní po poctivosti a čestnosti božské dokonalosti.
137:8.17 (1537.4) Jan přišel kázat pokání, aby vás připravil pro království; „nyní jsem přišel já, hlásající víru— dar Boží—jako cenu za vstup do království nebeského. Jestliže jenom uvěříte, že můj Otec vás miluje nekonečnou láskou, pak jste v království Božím.“
137:8.18 (1537.5) Když skončil svoji řeč, posadil se. Všichni, kdo slyšeli jeho slova, byli ohromeni. Jeho učedníci žasli. Ale lidé nebyli připraveni pro přijetí radostných zpráv z úst tohoto Bohočlověka. Zhruba jedna třetina, která ho slyšela, uvěřila v jeho poselství, přestože tomu ne zcela úplně rozuměla; zhruba jedna třetina byla v hloubce svých srdcích připravena odmítnout takovou čistě duchovní koncepci očekávaného království, zatímco zbylá třetina nebyla schopna jeho učení vůbec pochopit a mnozí byli plně přesvědčeni, že je „pomatený.“
Kniha Urantia
Kapitola 138
138:0.1 (1538.1) ODPOLEDNE toho dne, kdy vystoupil v synagoze a kázal o „Království“, Ježíš svolal šestici apoštolů a začal jim odhalovat své plány navštívit města kolem Galilejského moře. Jakub a Juda byli velmi zarmouceni, protože nebyli na tuto poradu zavoláni. Oni se do této chvíle považovali za součást vnitřního okruhu Ježíšových spolupracovníků. Ale Ježíš měl v plánu nemít žádné blízké příbuzné za členy tohoto sboru duchovních otců království. Toto nepřijetí Jakuba a Judy mezi několik vyvolených, společně s odtažením Ježíše od své matky kvůli její pýše nad ním od události v Káně, byly začátkem stále se rozšiřující propasti mezi Ježíšem a jeho rodinou. Tato situace trvala po celou dobu jeho veřejné služby—oni byli blízko tomu, aby ho zavrhli—a tyto neshody nebyly plně odstraněny až do doby po jeho smrti a zmrtvýchvstání. Jeho matka neustále kolísala mezi vírou a nadějí a sílícími emocemi zklamání, zahanbení a zoufalství. Pouze Rút, nejmladší člen rodiny, zůstávala neochvějně věrná svému otci-bratrovi.
138:0.2 (1538.2) Až do doby po zmrtvýchvstání měla celá rodina Ježíše jen velmi málo společného s jeho veřejnou službou. Když prorok není uctíván ve své vlastní domovině, tak nemá uznání ani ve své vlastní rodině.
138:1.1 (1538.3) Následující den, v neděli, 23. června, roku 26 n.l., udělil Ježíš svá poslední poučení svým šesti učedníkům. Poslal je po dvojicích hlásat radostné zprávy o království. Zakázal jim křtít a nedoporučil jim veřejné kázání. Vysvětlil jim, že později jim dovolí kázat na veřejnosti, ale nyní po nějakou dobu a z mnoha důvodů chce, aby získali praktickou zkušenost v osobním jednání se svými spoluobčany. Ježíš zamýšlel udělat jejich první stáž zcela osobní prací. Ačkoliv toto oznámení bylo pro apoštoly do určité míry zklamáním, přesto viděli, alespoň částečně, Ježíšův důvod takto začít hlásat království a vydali se na cestu v dobrém rozpoložení a s přesvědčivým nadšením. Vyslal je ve dvojicích, Jakub a Jan šli do Keresy, Ondřej a Petr do Kafarnaumu, zatímco Filip a Natanael šli do Tarichei.
138:1.2 (1538.4) Před zahájením této první dvoutýdenní služby jim Ježíš oznámil, že se chystá vybrat dvanáct apoštolů pro pokračování díla království až on opustí tento svět a pověřil je, aby každý z nich, vybral jednoho člověka z prvních jeho konvertitů pro plánovaný sbor apoštolů. Jan se zeptal: „Ale, Učiteli, když přijde těchto šest mužů mezi nás, budou se na všem podílet stejně s námi, kteří jsou s tebou od Jordánu a naslouchali všemu tvému učení v přípravě na tuto činnost, naši první práci pro království?“ A Ježíš odpověděl: „Ano, Jane, ti muži, které vy vyberete, se stanou vašimi rovnocennými partnery a vy je naučíte všechno, co se týká království, jak jsem to já naučil vás.“ Po těchto slovech je Ježíš opustil.
138:1.3 (1539.1) Šestice se nerozešla za svojí prací hned, ale až si vyměnili mnoho názorů v diskuzi o Ježíšově pověření, že by každý z nich měl vybrat nového apoštola. Nakonec převládla rada Ondřeje a rozešli se za svými úkoly. Ondřej v podstatě řekl: „Učitel má pravdu, je nás velmi málo, abychom obsáhli tuto práci. Je zapotřebí více učitelů a Učitel nám projevil obrovskou důvěru, jelikož nám svěřil výběr těchto šesti nových apoštolů.“ Toto ráno, když se rozcházeli za svojí prací, byla v každém srdci ukryta troška tísně. Věděli, že budou Ježíše postrádat a kromě strachu a nejistoty si způsob uvedení království nebeského představovali jinak.
138:1.4 (1539.2) Bylo dohodnuto, že šestice apoštolů bude pracovat po dobu dvou týdnů, po kterých se potom vrátí do domu Zebedea na poradu. Mezitím Ježíš odešel do Nazaretu navštívit Josefa a Šimona a další členy své rodiny, žijících v blízkém okolí. Ježíš udělal všechno lidsky možné, v souladu se svojí oddaností vykonávat vůli svého Otce, aby si udržel důvěru a náklonnost své rodiny. V této věci plně splnil svoji povinnost a ještě mnohem víc.
138:1.5 (1539.3) Zatímco apoštolé byli na cestách se svým posláním, Ježíš hodně myslel na Jana, který byl ve vězení. Měl velké pokušení použít své potenciální schopnosti a osvobodit ho, ale rozhodl se „čekat na vůli Otce.“
138:2.1 (1539.4) První misionářská cesta šestice apoštolů byla nesmírně úspěšná. Každý z nich objevil významnou hodnotu přímého a osobního kontaktu s lidmi. Vrátili se k Ježíši s tím, že si mnohem více uvědomovali to, že přece jenom náboženství je čistě a naprosto záležitostí osobní zkušenosti. Začali pociťovat jak obyčejní lidé jsou lační uslyšet slova náboženské útěchy a duchovního povzbuzení. Když se shromáždili kolem Ježíše, všichni chtěli mluvit najednou, ale Ondřej vzal na sebe odpovědnost vedoucího a přivolával jednoho po druhém, aby přednesli svá formální hlášení Učiteli a představili šestici kandidátů na nové apoštoly.
138:2.2 (1539.5) Když každý z apoštolů představil svoji volbu pro nové apoštolství, Ježíš vyzval všechny ostatní, aby pro nové kandidáty hlasovali; tak všech šest nových apoštolů bylo oficiálně přijato všemi šesti staršími apoštoly. Potom Ježíš oznámil, aby všichni společně navštívili tyto kandidáty a povolali je do služby.
138:2.3 (1539.6) Noví vybraní apoštolové byli:
138:2.4 (1539.7) 1. Matouš Levi, výběrčí cla z Kafarnaumu, jehož úřad se nacházel na východě města, blízko hranic s Batanou. Byl vybrán Ondřejem.
138:2.5 (1539.8) 2. Tomáš Didymos, rybář z Tarichei a svého času tesař a kameník v Gadaře. Byl vybrán Filipem.
138:2.6 (1539.9) 3. Jakub Alfeus, rybář a farmář z Keresy, vybraný Jakubem Zebedeem.
138:2.7 (1539.10) 4. Juda Alfeus, dvojče bratra Jakuba Alfea, také rybář, byl vybrán Janem Zebedeem.
138:2.8 (1540.1) 5. Šimon Zélóta, byl vysokým úředníkem v patriotické organizaci Zélótů. Vzdal se svého postavení, aby se připojil k apoštolům Ježíše. Předtím, než se přidal k Zélótům, býval obchodníkem. Byl vybrán Petrem.
138:2.9 (1540.2) 6. Jidáš Iškariotský byl jediným synem bohatých židovských rodičů, žijících v Jerichu. Když se stal učedníkem Jana Křtitele, jeho rodiče ho zavrhli. Hledal práci v těchto oblastech, když ho našli apoštolé Ježíše a hlavně kvůli jeho zkušenostem se spravováním peněz ho Natanael přivedl do jejich řad. Jidáš Iškariotský byl jediným Judeanem mezi dvanácti apoštoly.
138:2.10 (1540.3) Ježíš strávil s šesticí apoštolů celý den, odpovídal na jejich otázky a naslouchal jejich podrobným zprávám, protože měli spoustu zajímavých a užitečných poznatků, které chtěli vypravovat. Nyní viděli moudrost Učitelova plánu, když je poslal pracovat zdrženlivým a osobním způsobem předtím, než zahájí mnohem náročnější veřejnou činnost.
138:3.1 (1540.4) Následující den se Ježíš a šest apoštolů vypravili za Matoušem, výběrčím cla. Matouš je očekával a do jejich příchodu udělal účetní vyrovnání a byl připraven předat svůj úřad svému bratrovi. Když přišli k celnici, Ondřej vystoupil vpřed společně s Ježíšem, který, hledíc do tváře Matouše, řekl: „Následuj mě.“ A on vstal a vešel s Ježíšem a apoštoly do domu.
138:3.2 (1540.5) Matouš řekl Ježíšovi při hostině, kterou připravil na tento večer, protože to bylo jeho přání udělat takovou večeři pro svoji rodinu a své přátele, zdali by Ježíš souhlasil být čestným hostem. A Ježíš mu přikývl na souhlas. Petr vzal Matouše stranou a řekl mu, že vyzval nějakého Šimona, aby se připojil k apoštolům a chtěl by ho pozvat také na tuto hostinu, s čímž Matouš souhlasil.
138:3.3 (1540.6) Po obědě v domě Matouše šli všichni s Petrem k Šimonovi Zélótovi, kterého našli v jeho úřadě a který byl nyní řízen jeho synovcem. Když Petr přivedl Ježíše k Šimonovi, Učitel pozdravil tohoto zapáleného patriota a jenom řekl: „Následuj mě.“
138:3.4 (1540.7) Potom se všichni vrátili do domu Matouše, kde hlavně hovořili o politice a náboženství až do večeře. Rodina Leviových měla dlouhou historii v obchodě a s vybíráním daní; proto mnoho Matoušem pozvaných hostů na tuto hostinu by farizejové mohli nazývat „vyděrači a hříšníky.“
138:3.5 (1540.8) V těch časech bylo při takových hostinách zvykem, když byla poctěna návštěvou významného člověka, že všichni lidé, kteří měli o to zájem, postávali kolem hodovní síně a pozorovali hosty při jídle a naslouchali rozhovorům a projevům čestných hostů. Proto většina farizejů z Kafarnaumu byla přítomna u této večeře, aby viděli Ježíše při tomto nebývalém společenském setkání.
138:3.6 (1540.9) V průběhu večeře narůstalo veselí hostů a každý se dobře bavil a všichni se těšili na to, až přihlížející farizejové začnou kritizovat Ježíše za jeho účast na takové povrchní a lehkomyslné zábavě. Později večer, když se pronášely projevy, se jeden ze zaujatějších farizejů obrátil na Petra a kritizoval Ježíšovo chování slovy: „Jak se odvažujete učit, že tento člověk je čestný, když večeří s vyděrači a hříšníky a tak svojí přítomností v tomto prostředí schvaluje takovou lehkomyslnou zábavu.“ Petr pošeptal tuto kritiku Ježíšovi ještě předtím, než vystoupil, aby požehnal tomuto shromáždění. Ježíš začal svoji řeč se slovy: „Dnes večer jsme sem přišli, abychom přivítali Matouše a Šimona do našeho společenství. Jsem rád, že mohu být svědkem vaší veselosti a dobré společenské nálady, ale měli byste se radovat ještě více, protože mnoho z vás nalezne vstup do přicházejícího království, kde se budete mnohem bohatěji radovat z dobrých věcí království nebeského. A vám, kteří mě ve svých srdcích kritizujete za to, že jsem se přišel radovat se svými přáteli, dovolte mně říci, že jsem přišel, abych hlásal radost společensky utlačovaným a duchovní svobodu morálním otrokům. Musím vám připomínat, že lékaře nepotřebují ti zdraví, ale ti nemocní? Přišel jsem povolat ne ty čestné, ale hříšníky.“
138:3.7 (1541.1) A byl to vskutku zvláštní pohled pro všechny židy; vidět člověka čestného charakteru a ušlechtilých myšlenek, družícího se otevřeně a vesele s prostým lidem, dokonce s bezbožným a požitkářským davem vyděračů a údajných hříšníků. Šimon Zélóta si přál pronést řeč na tomto setkání v domě Matouše, ale protože Ondřej věděl, že Ježíš nechtěl, aby přicházející království bylo spojováno s hnutím zélótů, přesvědčil ho, aby se zdržel jakýkoliv poznámek na veřejnosti.
138:3.8 (1541.2) Ježíš a apoštolové zůstali na noc v domě Matouše a když se lidé rozešli do svých domovů, všichni mluvili pouze o jedné věci—o laskavosti a přátelství Ježíše.
138:4.1 (1541.3) Ráno všech devět odplulo lodí do Keresy, aby formálně povolali další dva apoštoly, Jakuba a Judu, dvojčata, syny Alfea, které vybrali Jakub a Jan Zebedeovi. Dvojčata-rybáři očekávali příchod Ježíše a jeho apoštolů a proto na ně čekali na břehu. Jakub Zebedeus přestavil Učitele keresským rybářům a Ježíš, hledíc upřeně na ně, kývnul hlavou a řekl: „Následujte mě.“
138:4.2 (1541.4) V to odpoledne, které strávili společně, jim Ježíš podrobně vysvětlil důvod jeho návštěvy na slavnostní večeři a své vysvětlení zakončil slovy: „Všichni lidé jsou moji bratři. Můj nebeský Otec nepohrdá žádným pozemskýmtvorem. Království nebeské je otevřeno všem mužům a ženám. Žádný člověk nemá právo zavřít dveře milosrdenství před jakoukoliv hladovou duší, která se snaží vstoupit do království. Budeme sedět u jídla se všemi, kdo chtějí slyšet o království. Když se náš nebeský Otec dívá dolů na lidi, vidí je všechny stejně. Proto neodmítejte rozdělit se o chléb s farizejem či hříšníkem, saduceem či výběrčím daní, Římanem či židem, bohatým či chudým, svobodným či otrokem. Dveře království jsou otevřeny dokořán všem těm, kdo touží poznat pravdu a nalézt Boha.“
138:4.3 (1541.5) V ten večer, u prosté večeře v domě Alfea, byli bratři-dvojčata přijati do apoštolské rodiny. Později večer Ježíš svým apoštolům udělal první přednášku na téma původu, podstaty a osudu nečistých duchů, ale oni nedokázali pochopit smysl toho, co jim řekl. Zjistili, že bylo pro ně velmi snadné milovat a obdivovat Ježíše, ale velmi obtížné porozumět mnohým jeho učením.
138:4.4 (1542.1) Po nočním odpočinku celá skupina, nyní již jedenáctičlenná, odplula na lodi do Tarichei.
138:5.1 (1542.2) Rybář Tomáš a poutník Jidáš se setkali s Ježíšem a apoštoly u přístavu rybářských lodí v Tarichei a Tomáš je všechny odvedl do svého nedalekého domu. Tady Filip představil Tomáše jako svého kandidáta na apoštolství a Natanael představil Jidáše Iškariotského, Judeana, jako člověka hodného stejné pocty. Ježíš se podíval na Tomáše a řekl: „Tomáši, chybí ti víra; nicméně tě přijímám. Následuj mě.“ Jidáši Iškariotskému Učitel řekl: „Jidáši, my všichni jsme jedno tělo a přijímám tě mezi nás, ale modlím se, abys zůstal vždy věrný svým galilejským bratrům. Následuj mě.“
138:5.2 (1542.3) Po krátkém odpočinku a občerstvení se Ježíš s dvanácti apoštoly vzdálil, aby se s nimi pomodlil a poučil je o podstatě a působení Svatého Ducha, ale opět z velké části nedokázali pochopit význam těchto nádherných pravd, které se je snažil naučit. Jeden pochopil jeden smysl a druhý rozuměl jinému, ale žádný z nich nebyl schopen obsáhnout celé jeho učení. Neustále dělali chybu v tom, že se snažili umístit Ježíšovo nové evangelium do svých starých forem náboženské víry. Nedokázali pochopit, že Ježíš přišel hlásat nové evangelium spasení a vytvořit novou cestu nalezení Boha; nechápali, že on je novým odhalením nebeského Otce.
138:5.3 (1542.4) Následujícího dne odešel Ježíš zcela sám od svých dvanácti apoštolů, protože chtěl, aby se spolu seznámili a aby o samotě mohli diskutovat o tom, co je učil. Učitel se vrátil k večeři a po ní jim povídal o službě serafů a někteří z apoštolů pochopili toto jeho učení. Potom šli spát a na druhý den odpluli do Kafarnaumu.
138:5.4 (1542.5) Zebedeus a Salome se odstěhovali ke svému synovi Davidovi, aby uvolnili svůj velký dům pro Ježíše a jeho dvanáct apoštolů. Tam Ježíš strávil se svými vybranými posly klidnou sobotu; podrobně jim vysvětlil plány pro hlásání království a důkladně jim objasnil důležitost vyvarování se jakýchkoliv střetů s civilními orgány, řekl jim: „Jestli je nutno pokárat civilní vládce, nechte tento úkol pro mne. Dbejte, abyste veřejně neodsuzovali císaře, nebo jeho služebnictvo.“ Tento samý večer Jidáš Iškariotský vzal Ježíše stranou, aby se ho zeptal, proč se nic nedělá pro osvobození Jana z vězení. A Jidáš nebyl s postojem Ježíše úplně spokojen.
138:6.1 (1542.6) Následující týden byl věnován intenzivní výuce. Každodenně byl každý z šesti nových apoštolů v rukou svého příslušného navrhovatele, který ho důkladně informoval o všem, co se naučili a poznali při přípravě na práci pro království. V zájmu nové šestice je starší apoštolové pečlivě seznámili s učením Ježíše, které jim předal do této chvíle. Večer se vždy všichni shromáždili v zahradě Zebedea, kde Ježíš pokračoval ve svém učení.
138:6.2 (1542.7) A bylo to právě v této době, kdy Ježíš zavedl ve středu den klidu a odpočinku. A tento program odpočinku jeden den v týdnu dodržovali po celou zbývající dobu jeho materiálního života. Stalo se to pro ně obecným pravidlem, že nikdy nevykonávali své obvyklé činnosti ve středu. V takový den Ježíš zpravidla od nich odešel se slovy: „Děti moje, udělejte si den rozptýlení. Odpočiňte si od namáhavé práce pro království a užijte si odpočinku, popřípadě se vraťte ke svým bývalým povoláním, nebo objevujte nové způsoby aktivního oddechu.“ Přestože Ježíš v tomto období svého pozemského života vlastně nepotřeboval tento den odpočinku, zavedl tento program, protože věděl, že je to velmi prospěšné pro jeho lidské spolupracovníky. Ježíš byl instruktorem—Učitelem; jeho spolupracovníci byli jeho žáci—učedníci.
138:6.3 (1543.1) Ježíš se snažil svým apoštolům vysvětlit rozdíl mezi jeho učením a jeho životem mezi nimi a učením, které se později může objevit o něm. Ježíš řekl: „Moje království a evangelium tohoto království budou břemenem vašeho poselství. Nenechejte se svést do kázání o mně a o mém učení. Hlásejte evangelium království a popisujte mé odhalení nebeského Otce, ale nenechejte se zavést na vedlejší cesty vytvářením legend a vytvořením kultu, spojených s mojí vírou a učením o mé víře a mém učení. Ale oni opět nepochopili, proč tak mluví a žádný z nich neměl odvahu se ho zeptat, proč je tak učí.
138:6.4 (1543.2) V tomto počátečním učení se Ježíš snažil vyhnout sporům se svými apoštoly pokud to jen bylo možné, kromě otázek, týkajících se nesprávných představ o jeho nebeském Otci. Ve všech takových situacích Ježíš nikdy neváhal opravit mylné názory. V Ježíšově životě po křtu na Urantii byl pouze jeden motiv—lepší a pravdivější odhalení jeho Rajského Otce; on byl průkopníkem nové a lepší cesty k Bohu, cesty víry a lásky. Neustále apoštoly nabádal: „Hledejte hříšníky a skleslé na duchu, povzbuzujte bázlivé.“
138:6.5 (1543.3) Ježíš dokonale rozuměl daným poměrům; měl neomezenou moc, kterou mohl použít na podporu své mise, ale byl naprosto spokojen s prostředky a osobnostmi, které by většina lidí považovala za nedostačující a dívala by se na ně jako na nevýznamné. Vykonával misi s nesmírně vzrušujícími možnostmi, ale trval na konání díla svého Otce tím nejklidnějším a nejméně dramatickým způsobem; svědomitě se vyhýbal jakémukoliv projevu moci. A nyní měl v úmyslu pracovat v tichosti, alespoň po dobu několika měsíců, se svými dvanácti apoštoly v okolí Galilejského moře.
138:7.1 (1543.4) Ježíš plánoval poklidnou pětiměsíční misionářskou výpravu, zaměřenou na osobní práci. Apoštolům neřekl o jakou dobu se jedná; ti pracovali týden po týdnu. A brzy ráno prvního dne v týdnu, když se chystal s tímto plánem seznámit svých dvanáct apoštolů, Šimon Petr, Jakub Zebedeus a Jidáš Iškariotský za ním přišli, aby si s ním důvěrně pohovořili. Odvedli Ježíše stranou a Petr se odvážně zeptal: „My jsme přišli na pokyn našich druhů, abychom se zeptali, zdali již není čas zralý na vstup do království. A prohlásíš království v Kafarnaumu, anebo půjdeme do Jerusalemu? A kdy se dozvíme, každý z nás, jaké místo budeme u tebe zastávat při ustanovení království….“ a Petr se chystal položit další otázky, ale Ježíš zvedl káravě svoji ruku a zastavil ho. Pokynul ostatním, nedaleko stojícím, apoštolům, aby se k nim připojili a řekl: „Moje malé děti, jak dlouho vám to budu říkat! Nevysvětlil jsem vám jasně, že moje království není z tohoto světa? Mnohokrát jsem vám říkal, že jsem nepřišel proto, abych usedl na trůn Davida a jak to, že vy se nyní ptáte, jaké místo každý z vás bude zastávat v království Otce? Nejste schopni pochopit, že jsem vás povolal jako vyslance duchovního království? Nechápete, že brzy, velmi brzy, mně budete zastupovat ve světě a v hlásání království tak, jako já nyní zastupuji mého Otce, který je na nebesích? Je možné, že jsem si vás vybral a vyučil jako posly království a přesto nechápete podstatu a význam tohoto přicházejícího království božské dokonalosti v srdcích lidí? Přátelé moji, naslouchejte mě ještě jednou. Vypuďte ze svých myslí tu představu, že mé království je panování moci, nebo vládou slávy. Je pravda, že všechna moc na nebi a na zemi bude brzy dána do mých rukou, ale není to vůle Otce, abychom tento božský dar použili pro naši slávu v této epoše. V další epoše budete opravdu se mnou sdílet moc a slávu, ale nyní máme povinnost podřídit se vůli Otce a v pokorné poslušnosti vykonávat jeho příkazy na zemi.“
138:7.2 (1544.1) Znovu byli jeho spolupracovníci šokováni, omráčeni. Ježíš je poslal ve dvojicích se pomodlit a požádal je, aby se k němu vrátili v poledne. Toto kritické ráno se každý z nich snažil nalézt Boha a každý měl snahu povzbudit a posílit toho druhého. Pak se vrátili k Ježíši, jak je o to požádal.
138:7.3 (1544.2) Ježíš jim potom vyprávěl o příchodu Jana, křtu v Jordánu, svatební hostině v Káně, nedávném výběru šesti apoštolů a odvoláním svých vlastních bratrů v těle z jejich středu a varoval je, že nepřátelé království se budou snažit i je odlákat z cesty pravdy. Po tomto krátkém, ale vážném proslovu, všichni apoštolové vstali, pod Petrovým velením, a prohlásili svoji věčnou oddanost svému Učiteli a slíbili neotřesitelnou věrnost království a Tomáš to vyjádřil slovy: „slibuji oddanost tomuto přicházejícímu království bez ohledu na to, co to je a i když tomu nebudu plně rozumět.“ Oni všichni oddaně věřili v Ježíše, třebaže ne úplně rozuměli jeho učení.
138:7.4 (1544.3) Ježíš se jich potom zeptal, kolik mají mezi sebou celkem peněz; také se jejich zeptal, jaká opatření udělali pro své rodiny. Když se ukázalo, že mají prostředky, které jim všem vystačí sotva na dva týdny, Ježíš řekl: „To není vůle mého Otce, abychom začínali naši práci takovým způsobem. Zůstaneme tady u moře dva týdny a budeme rybařit, nebo dělat cokoliv jiného a během té doby, pod vedením prvního vybraného apoštola Ondřeje se zařídíte tak, abyste měli zajištěno vše potřebné pro vaši budoucí práci, a to jak pro současnou osobní službu, tak i pro pozdější dobu, kdy vám nařídím kázat evangelium a učit věřící.“ Všechny tato slova velmi rozradostnila; to byla první jednoznačná a jasná informace, že Ježíš se později chystá přejít k agresivnějšímu a ambicióznějšímu způsobu práce na veřejnosti.
138:7.5 (1544.4) Zbytek dne apoštolové věnovali zdokonalování své organizace a přípravou lodí a sítí pro zítřejší rybolov, protože se všichni rozhodli, že zde zůstanou a budou rybařit; většina z nich se předtím rybařením živila a také Ježíš byl zkušeným lodníkem a rybářem. Mnoho z loděk, které používali v následujících několika letech, bylo postaveno jeho vlastníma rukama. A byly to dobré a spolehlivé čluny.
138:7.6 (1544.5) Ježíš jim přikázal, aby se rybaření věnovali dva týdny a doplnil: „A potom půjdete, abyste se stali rybáři lidí.“ Rybařili ve třech skupinách a každý večer Ježíš vyplouval s jinou skupinou. A jak si přítomnost Ježíše užívali! On byl dobrým rybářem, veselým společníkem a oduševňujícím přítelem; čím déle s ním pracovali, tím více ho milovali. Jednoho dne Matouš řekl: „Čím více poznáváte některé lidi, tím méně je máte rádi, ale pokud jde o tohoto člověka, tak čím méně mu rozumím, tím více ho miluji.“
138:7.7 (1545.1) Tento plán pokračoval po dobu více než pěti měsíců; dva týdny rybaření a dva týdny osobní práce pro království. To trvalo až do konce tohoto, 26. roku n.l., dokud neskončilo mimořádné pronásledování, zaměřené na učedníky Jana po jeho uvěznění.
138:8.1 (1545.2) Po prodeji dvoutýdenního úlovku ryb, Jidáš Iškariotský, který byl zvolen za pokladníka apoštolů, rozdělil apoštolské peníze na šest stejných dílů s tím, že finanční prostředky na podporu závislých rodin již byly zajištěny. A potom, uprostřed srpna v roce 26 n.l. se vydali ve dvojicích do oblastí, které jim určil Ondřej. První dva týdny šel Ježíš s Ondřejem a Petrem, druhé dva týdny s Jakubem a Janem a pak postupně s ostatními dvojicemi jak byly vybrány. Tímto způsobem mohl vyjít minimálně jednou s každou dvojicí předtím, než si je svolal před začátkem jejich veřejné služby.
138:8.2 (1545.3) Ježíš je učil kázat odpuštění hříchů skrze víru v Boha bez vykoupení či přinášení obětí a o tom, že nebeský Bůh miluje všechny své děti stejnou věčnou láskou. Přikázal svým apoštolům, aby se zdrželi diskuzí o:
138:8.3 (1545.4) 1. Práci a uvěznění Jana Křtitele.
138:8.4 (1545.5) 2. Hlasu při křtu. Ježíš jim řekl: „Pouze ti, kdo hlas slyšeli, se mohou o něm zmínit. Mluvte jenom o tom, co jste slyšeli ode mne; nemluvte o tom, co se povídá.“
138:8.5 (1545.6) 3. Proměně vody ve víno v Káně. Ježíš jim důrazně přikázal: „Nikomu neříkejte o proměně vody a víno.“
138:8.6 (1545.7) Všichni prožili velmi příjemně těchto pět až šest měsíců, během kterých dva týdny pracovali střídavě jako rybáři, čímž si vydělali dost peněz na další dva týdny, kdy vykonávali misionářskou činnost pro království.
138:8.7 (1545.8) Prostý lid obdivoval učení a službu Ježíše a jeho apoštolů. Rabíni odedávna učili židy, že nevzdělaný člověk nemůže být zbožným a čestným. Ale apoštolové Ježíše byli zbožní a čestní; i když žili ve šťastné nevědomosti o většině učení rabínů a nahromaděné moudrosti světa.
138:8.8 (1545.9) Ježíš objasnil svým apoštolům rozdíl mezi pokáním skrze takzvané dobré skutky, jak to učili židé a změnou vědomí skrze víru—nového zrození—které on vyžadoval jako cenu za přijetí do království. Ježíš učil své apoštoly, že víra je jedinou podmínkou pro vstup do království Otce. Jan je učil „pokání—útěk před přicházejícím hněvem.“ Ježíš učil: „Víra jsou otevřené dveře pro vstoupení do přítomné, dokonalé a věčné lásky Boha.“ Ježíš nemluvil jako prorok, který přišel hlásat slovo Boží. Zdálo se, že nemluví o sobě jako o někom, kdo má moc. Ježíš se snažil odvrátit jejich mysli od očekávání zázraků ke hledání pravé a osobní zkušenosti v uspokojení a jistotě, pramenící z přebývajícího v člověku Božího ducha lásky a spasitelné milosti.
138:8.9 (1545.10) Apoštolové brzy poznali, že Učitel projevuje hlubokou úctu a účastné porozumění pro každého člověka, se kterým se setká a nesmírně na ně působilo to, jak stejně a spravedlivě se chová ke všem těm rozličným mužům, ženám a dětem. Dokázal přerušit řeč uprostřed vážné rozpravy, aby vyšel na cestu říci několik povzbudivých slov procházející ženě, zatížené materiálním a duševním břemenem. Přerušil důležitou poradu se svými apoštoly, aby se spřátelil s rušícím dítětem. Nic se nezdálo tak důležité pro Ježíše, jako individuální člověk, který se náhodou octl v jeho přímé přítomnosti. On byl vůdcem a učitelem, ale byl mnohem víc— byl také přítelem a bližním, pozorným druhem.
138:8.10 (1546.1) Ačkoliv se Ježíšovo učení na veřejnosti skládalo hlavně z podobenstvích a krátkých projevů, své apoštoly neustále učil pomocí otázek a odpovědí. V době svých pozdějších veřejných projevů se vždy na chvíli odmlčel a zamyslel než odpověděl na upřímnou otázku.
138:8.11 (1546.2) Apoštolové byli zpočátku pohoršeni Ježíšovým přístupem k ženám, ale brzy si na to zvykli; vysvětlil jim jasně, že v království mají ženy stejná práva jako muži.
138:9.1 (1546.3) Toto poněkud monotónní období střídavého rybaření a osobní práce na veřejnosti se ukázalo být vysilující zkušeností pro dvanáct apoštolů, ale tuto zkoušku vydrželi. Navzdory veškerému jejich reptání, pochybnostem a chvilkovým nespokojenostem zůstali věrni svým slibům oddanosti a věrnosti Učiteli. Byl to právě jejich osobní vztah s Ježíšem v průběhu těchto zkoušejících měsíců, během kterých si ho oblíbili natolik, že všichni (kromě Jidáše Iškariotského) mu zůstali oddáni a věrni i v těžkých chvílích jeho uvěznění, soudu a ukřižování. Upřímní lidé nemohli jednoduše jen tak opustit váženého učitele, který s nimi žil a byl jim tak blízký a věnoval se jim tak jako Ježíš. Během těch těžkých hodin Učitelovy smrti byly všechny rozdílné úvahy, názory a logika v srdcích těchto apoštolů vytěsněny pouze jednou výjimečnou lidskou emocí—pocitem nejvyšší oddanosti příteli. Těchto pět měsíců práce s Ježíšem přivedlo každého apoštola k tomu, že ho považoval za nejlepšího přítele na celém světě. A bylo to právě toto lidské cítění a ne jeho nádherné učení či zázračné skutky, které je udrželo pospolu až do zmrtvýchvstání a obnovení hlásání evangelia království.
138:9.2 (1546.4) Těchto pět měsíců tiché práce nebylo velkou zkouškou pouze pro apoštoly, kterou zvládli, ale toto období zdánlivé nečinnosti na veřejnosti bylo také těžkým testem pro rodinu Ježíše. V době, kdy byl Ježíš připraven zahájit svoji veřejnou práci, jeho celá rodina (s výjimkou Rút) ho prakticky opustila. Pouze několikrát se s ním pokusili navázat další kontakt, ale to jen proto, aby ho přemluvili k návratu k nim domů, protože již téměř uvěřili tomu, že je pomatený. Oni prostě nedokázali pochopit jeho filozofii, ani porozumět jeho učení; to všechno bylo příliš mnoho pro jeho blízké příbuzné.
138:9.3 (1546.5) Apoštolové vykonávali svoji osobní práci v Kafarnaumu, Betsaidě, Julii, Chorazinu, Gerase, Hipposu, Magdale, Káně, Betlému Galilejském, Jotopatě, Rámě, Zefatu, Giscale, Gadaře a Abile. Kromě těchto měst pracovali v mnoha vesnicích a také ve volné přírodě. Těchto dvanáct apoštolů připravilo ke konci tohoto období náležité plány na zajištění svých jednotlivých rodin. Většina apoštolů byla ženatá, někteří měli několik děti, ale udělali taková opatření pro podporu svých rodinných příslušníků, s malou pomocí z apoštolského fondu, aby mohli veškerou svoji energii věnovat dílu Učitele, aniž by měli starost o finanční zajištění svých rodin.
138:10.1 (1547.1) Již na samém počátku apoštolové vytvořili následující organizační systém:
138:10.2 (1547.2) 1. Ondřej, první vybraný apoštol, byl jmenován vedoucím a hlavním vůdcem dvanácti apoštolů.
138:10.3 (1547.3) 2. Petr, Jakub a Jan byli ustanoveni osobními průvodci Ježíše. Měli za úkol se o něho starat ve dne v noci, zajišťovat jeho fyzické a jiné potřeby a doprovázet ho při jeho nočních bděních, kdy se modlil a záhadně komunikoval se svým nebeským Otcem.
138:10.4 (1547.4) 3. Filip se stal hospodářským správcem skupiny. Jeho povinností bylo zajišťovat jídlo a dbát na to, aby návštěvníci a někdy také i davy posluchačů měli co jíst.
138:10.5 (1547.5) 4. Natanael se staral o potřeby rodin dvanácti apoštolů. Pravidelně dostával zprávy o potřebách každé apoštolské rodiny a každý týden požádal Jidáše, pokladníka, o zaslání peněz těm potřebným.
138:10.6 (1547.6) 5. Matouš byl finančním agentem apoštolského sboru. Měl za povinnost sledovat vyrovnanost rozpočtu, aby pokladnice byla plná. Jestliže by se nedostávaly prostředky na jejich podporu, jestliže by nepřišly dary na jejich další činnost, Matouš byl zplnomocněn přikázat apoštolům vrátit se na čas zpět ke svým sítím. Ale k tomu nikdy nedošlo poté, kdy zahájili svoji veřejnou práci; on měl vždy u pokladníka dostatek finančních prostředků pro financování jejich aktivit.
138:10.7 (1547.7) 6. Tomáš připravoval jejich cestovní plány. Zodpovídal za zajišťování ubytování a výběr míst pro učení a kázání tak, aby jejich cestovní program probíhal hladce a účinně.
138:10.8 (1547.8) 7. Jakub a Juda, dvojčata a synové Alfea, měli za úkol starat se o davy lidí. Jejich povinností bylo zajistit dostatečný počet pomocných uvaděčů, aby jim pomáhali udržovat pořádek mezi zástupy lidí během kázání.
138:10.9 (1547.9) 8. Šimon Zélóta by pověřen zajišťováním odpočinku a volného času. Zajišťoval středeční aktivity a snažil se také zajistit každodenně několik hodin odpočinku a rozptýlení.
138:10.10 (1547.10) 9. Jidáš Iškariotský byl jmenován pokladníkem. Nosil váček s penězi. Platil všechny výlohy a vedl účetní knihu. Předkládal Matoušovi předběžný rozpočet na každý týden a také podával týdenní hlášení Ondřejovi. Jidáš vyplácel peníze na základě pověření Ondřeje.
138:10.11 (1547.11) Tímto způsobem fungovalo dvanáct apoštolů od samého počátku až do doby reorganizace, která byla vynucena zradou Jidáše. Učitel a jeho učedníci-apoštolové pokračovali ve svém jednoduchém programu do neděle, 12. ledna, roku 27 n.l., kdy si je Ježíš svolal a oficiálně je prohlásil za vyslance království a kazatele jeho radostných poselstvích. A brzy poté se začali připravovat na cestu do Jerusalemu a Judeji, aby tam zahájili svůj první cyklus veřejného kázání.
Kniha Urantia
Kapitola 139
139:0.1 (1548.1) VÝMLUVNÝM svědectvím krásy a spravedlnosti Ježíšova pozemského života je skutečnost, že ačkoliv opakovaně ničil naděje svých apoštolů a roztrhal na kusy každou jejich ambici na osobní povýšení, pouze jeden z nich ho opustil.
139:0.2 (1548.2) Apoštolové se naučili od Ježíše o královstvím nebeském a Ježíš se hodně od nich naučil o království lidí, lidské podstatě, jaká existovala na Urantii a na jiných evolučních světech času a prostoru. Těchto dvanáct mužů představovalo různé typy lidské povahy a nebyli si podobni ani vzděláním. V žilách mnohých z těchto galilejských rybářů kolovalo mnoho nežidovské krve v důsledku násilného obrácení pohanské populace Galileje na židovskou víru před sto lety.
139:0.3 (1548.3) Bylo by chybou z vaší strany považovat apoštoly za úplné nevzdělance a neučené lidi. Všichni z nich, kromě Alfeusových dvojčat, vystudovali synagogální školy, velmi dokonale znali hebrejské posvátné spisy a měli dobrou znalost o aktuálním dění v té době. Sedm z nich vystudovalo synagogální školy v Kafarnaumu a v celé Galileji nebylo lepších židovských škol.
139:0.4 (1548.4) Když vaše písemná svědectví hovoří o těchto poslech jako o „nevzdělaných a neučených“ lidech, znamená to jenom to, že to byli prostí lidé, nevzdělaní v tradici rabínů a nevyučení metodám rabínského výkladu Písma. Neměli takzvané vyšší vzdělání. V současné době by byli určitě považováni za nevzdělané a v některých kruzích společnosti za nekulturní. Jedna věc je jistá: ne všichni prošli stejným strnulým a stereotypním vzdělávacím systémem. Od jinošských let se každý z nich učil žít svým vlastním způsobem.
139:1.1 (1548.5) Ondřej, vůdce apoštolského sboru království, se narodil v Kafarnaumu. Byl nejstarší z pěti dětí—on, jeho bratr Šimon a tři sestry. Jeho otec, v tu dobu již nežil, byl obchodním partnerem Zebedea v obchodování se sušenými rybami v Betsaidě, rybářským přístavem Kafarnaumu. Když se stal apoštolem tak nebyl ženatý a bydlel v rodině svého ženatého bratra Šimona Petra. Oba byli rybáři a partneři Jakuba a Jana, synů Zebedea.
139:1.2 (1548.6) V roce 26 n.l., kdy byl povolán jako apoštol, bylo Ondřejovi 33 let a byl tak o celý rok starší než Ježíš a nejstarší z apoštolů. Pocházel ze skvělého rodu s řadou výjimečných předků a byl nejschopnějším z dvanácti apoštolů. Svým druhům se vyrovnal téměř ve všech schopnostech, kromě řečnického umění. Ježíš nikdy Ondřejovi nedal přezdívku, přátelské oslovení. Ale, tak jak apoštolové brzy začali oslovovat Ježíše Učiteli, tak podobně začali Ondřejovi říkat jménem, odpovídající slovu „Šéf“.
139:1.3 (1549.1) Ondřej byl dobrým organizátorem, ale ještě lepším administrátorem. Patřil do vnitřního kruhu čtyř apoštolů, ale jeho jmenování Ježíšem jako hlavy apoštolské skupiny znamenalo, že musel být se svými druhy i v době, kdy ti tři měli důvěrné rozhovory s Učitelem. Až do samého konce zůstal Ondřej vůdcem apoštolského sboru.
139:1.4 (1549.2) Přestože Ondřej nebyl nikdy úspěšným kazatelem, byl úspěšným osobitým pracantem a protože byl průkopnickým misionářem v tom smyslu, že byl prvním povolaným apoštolem, ihned přivedl k Ježíšovi svého bratra Šimona, který se potom stal jedním z největších kazatelů království. Ondřej byl hlavním zastáncem Ježíšovy zásady uplatňovat metodu osobní práce jako způsob výcviku dvanácti poslů království.
139:1.5 (1549.3) Zdali Ježíš učil v soukromí apoštoly, nebo kázal zástupům, Ondřej vždy vnímal vše, co se dělo; byl chápavým vůdcem a schopným administrátorem. Učinil okamžité rozhodnutí o každé mu předložené záležitosti a pokud neposoudil daný problém kvůli tomu, že přesahovala oblast jeho autority, tak v takovém případě šel s tou věcí přímo za Ježíšem.
139:1.6 (1549.4) Ondřej a Petr byli svými povahami a vlastnostmi velmi rozdílní, ale musí se jim navždy přiznat to, že spolu náramně vycházeli. Ondřej nikdy nezáviděl Petrovi jeho řečnickou schopnost. Nevidí se často, aby starší člověk typu Ondřeje měl takový ohromný vliv na svého mladšího a talentovaného bratra. Zdálo se, že Ondřej a Petr si nikdy ani v nejmenším nezáviděli schopnosti a úspěchy jeden druhému. Později, večer v den Pentekosté, když především v důsledku energetického a inspirujícího kázání Petra se ke království přidalo dva tisíce duší, řekl Ondřej svému bratrovi: „To bych já nikdy nedokázal, ale jsem rád, že mám bratra, který to dokáže.“ Petr na to odpověděl: „Ale, kdybys mne ty nepřivedl k Učiteli a svým vlivem mne u něho neudržel, nebyl bych tady a neudělal to.“ Ondřej a Petr byli výjimkou pravidla a důkazem toho, že také bratři mohou žít spolu mírumilovně a úspěšně spolu pracovat.
139:1.7 (1549.5) Po Pentekosté se Petr stal slavným, ale staršímu Ondřejovi nikdy nevadilo, že až do konce svého života byl představován jako „bratr Šimona Petra.“
139:1.8 (1549.6) Ondřej byl ze všech apoštolů nejlepším znalcem lidí. On věděl, že v srdci Jidáše Iškariotského se rodí problém, když žádný z apoštolů nepoznal, že se s jejich pokladníkem něco děje; ale nikomu se o svých obavách nezmínil. Velkou zásluhou Ondřeje pro království byly jeho rady Petrovi, Jakubovi a Janovi, týkající se výběru prvních misionářů, kteří byli vysláni hlásat evangelium a také jeho doporučení těmto prvním vůdcům ohledně organizace administrativních záležitostí království. Ondřej měl velký dar pro odhalování skrytých možností a vloh mladých lidí.
139:1.9 (1549.7) Velmi brzy po nanebevstoupení Ježíše začal Ondřej psát osobní paměti o mnohých projevech a činech svého bývalého Učitele. Po Ondřejově smrti byly udělány opisy tohoto osobního svědectví a volně rozšiřovány mezi prvními učiteli křesťanské církve. Tyto neformální Ondřejovy poznámky byly později upravovány, opravovány, pozměňovány a doplňovány, až vytvořily vcelku souvislé vyprávění o životě Učitele na zemi. Poslední z těchto několika upravených a pozměněných opisů byly zničeny při požáru Alexandrie přibližně sto let od doby, kdy originální rukopis byl napsán prvním z dvanácti apoštolů.
139:1.10 (1550.1) Ondřej byl člověkem jasného vnímání, logického myšlení a pevných rozhodnutích, jehož pevná síla charakteru spočívala v jeho výjimečné vyrovnanosti. Jeho nevýhodou byl nedostatek zanícení; mnohokrát se stalo, že nedokázal podpořit své druhy uvážlivou pochvalou. A tato zdrženlivost pochválit zasloužené úspěchy svých přátel pocházela z jeho odporu k lichocení a neupřímnosti. Ondřej byl jedním z těch všestranných, vyrovnaných, samorostlých a úspěšných lidí skromného vystupování.
139:1.11 (1550.2) Každý z apoštolů miloval Ježíše, ale je pravdou, že každý z nich byl k němu přitahován kvůli nějakému určitému rysu jeho osobnosti, který měl pro jednotlivého apoštola zvláštní přitažlivost. Ondřej obdivoval Ježíše pro jeho trvalou upřímnost, jeho přirozenou důstojnost. Když lidé poznali Ježíše, měli silný pocit podělit se o něj se svými přáteli; oni skutečně chtěli, aby ho znal celý svět.
139:1.12 (1550.3) Když pozdější pronásledování vyhnalo apoštoly natrvalo z Jerusalemu, Ondřej prošel Arménií, Malou Asií a Makedonií a po přivedení mnoha tisíců lidí do království byl posléze zatčen a ukřižován v Patrasu v Achaji. Trvalo celé dva dny, než tento silný muž vydechl naposledy na kříži a po celou dobu těchto tragických hodin nepřestal působivě provolávat radostnou zprávu o spasitelném nebeském království.
139:2.1 (1550.4) V době kdy se Šimon připojil k apoštolům mu bylo třicet let. Byl ženatý, měl tři děti a žil v Betsaidě, nedaleko od Kafarnaumu. S nimi žil jeho bratr Ondřej a matka jeho manželky. Jak Petr, tak i Ondřej byli rybářskými partnery synů Zebedea.
139:2.2 (1550.5) Učitel se znal se Šimonem ještě předtím, než mu ho Ondřej představil jako druhého apoštola. Když Ježíš dal Šimonovi jméno Petr, udělal to s úsměvem; měl to být určitý druh přezdívky. Šimon byl znám všem svým přátelům jako nevypočitatelný a impulsivní člověk. Pravda, později Ježíš připojil nový a významný smysl k této náhodně vybrané přezdívce.
139:2.3 (1550.6) Šimon Petr byl impulsivním člověkem, optimistou. Vyrostl s pocitem dávat volný průchod silným emocím; neustále se dostával do potíží, protože trvale mluvil bez myšlení. Toto bezmyšlenkovité jednání způsobovalo také potíže všem jeho přátelům a spolupracovníkům a bylo příčinou mnoha mírných výtek od jeho Učitele. Jediným důvodem, že Petr se kvůli svému bezmyšlenkovitému mluvení nedostal do ještě větších potíží byl ten, že se velmi brzy naučil probírat většinu svých plánů a záměrů se svým bratrem Ondřejem předtím, než se odvážil je presentovat veřejně.
139:2.4 (1550.7) Petr byl skvělým řečníkem, výmluvným a dramatickým. Byl také přirozeným a inspirujícím vůdcem lidí, bystrým myslitelem, ale ne hluboce uvažujícím. Pokládal mnoho otázek, více než všichni ostatní apoštolové dohromady a i když většina těchto otázek byla prospěšná a věcná, mnohé z nich byly bezmyšlenkovité a nerozumné. Petr neměl hluboké myšlení, ale dobře věděl co chce. Proto se dokázal rychle rozhodnout a pohotově jednat. Když ostatní uviděli Ježíše na břehu a v úžase o tom hovořili, Petr skočil do vody a plaval na břeh, aby Učitele přivítal.
139:2.5 (1551.1) Tu vlastnost Ježíše, kterou Petr obdivoval nejvíce, byla jeho božská ohleduplnost. Petr se nikdy neunavil přemýšlením o Ježíšově snášenlivosti. Nikdy nezapomněl přednášku o odpouštění provinilci—ne sedmkrát, ale sedmdesát sedmkrát. Hodně přemýšlel o účincích Učitelova odpouštějícího charakteru během těch tísnivých a skličujících dní bezprostředně po svém bezmyšlenkovitém a nezamýšleném zapření Ježíše na nádvoří velekněze.
139:2.6 (1551.2) Šimon Petr byl zoufale kolísavý; dokázal skočit z jednoho extrému do druhého. Nejdříve odmítl, aby mu Ježíš omyl nohy a potom, když uslyšel odpověď Učitele, naléhavě žadonil, aby mu omyl nejenom nohy, ale i hlavu a ruce. Ale Ježíš dobře věděl, že Petrovy nedostatky pocházely z hlavy, ne ze srdce. On byl jednou z nevysvětlitelnějších kombinací odvahy a zbabělosti jaká se kdy na zemi objevila. Silnou stránkou jeho charakteru byla věrnost, přátelství. Petr miloval Ježíše opravdově a věrně. A přece, navzdory této náramné síle oddanosti byl tak nejistý a nestálý, že připustil, aby ho služebná donutila zapřít svého Hospodina a Učitele. Petr dokázal snášet pronásledování a všechny další formy násilí na svoji osobu, ale bál se a děsil se posměchu. Byl statečným vojákem, když čelil frontálnímu útoku, ale byl strachem krčícím se zbabělcem, když byl překvapen útokem zezadu.
139:2.7 (1551.3) Petr byl prvním z apoštolů Ježíše, vystupujícím na obranu činnosti Filipa mezi Samaritány a činnosti Pavla mezi jinověrci. Ale později, v Antiochii, obrátil, když čelil vysmívajícím se židům a na čas změnil svůj postoj k jinověrcům jenom proto, aby vzal na sebe neohrožené odsouzení Pavla.
139:2.8 (1551.4) Byl prvním z apoštolů, který upřímně uznal v Ježíšovi spojení lidskosti a božskosti a prvním—kromě Jidáše—který ho zapřel. Petr nebyl žádným snílkem, ale nerad sestupoval z oblaků extáze a vzrušujícího nadšení na všední a věcný svět reality.
139:2.9 (1551.5) Při následování Ježíše, doslovně i obrazně, on buď vedl procesí, nebo se coural vzadu—„následování z dálky.“ Ale ze všech dvanácti apoštolů byl on výjimečným kazatelem; kromě Pavla, on udělal víc než jakýkoliv jiný člověk pro ustanovení království a za jednu generaci vyslal jeho posly to všech čtyř koutů světa.
139:2.10 (1551.6) Po svých unáhlených zapřeních Učitele se opět našel a pod chápavým a moudrým vedením Ondřeje byl prvním, kdo se vrátil zpět k rybářským sítím, zatímco ostatní apoštolové vyčkávali, co se bude dít po ukřižování. Když si byl plně jist, že mu Ježíš odpustil a věděl, že Učitel ho přijal zpět do svých řad, oheň království se rozhořel v jeho duši s takovou silou, že se stal velkým a spasitelným světlem pro tisíce lidí, setrvávajících ve tmě.
139:2.11 (1551.7) Po odchodu z Jerusalema a předtím než se stal Pavel vůdčí duchovní silou mezi křesťanskými církvemi pohanského světa, Petr hodně cestoval a navštívil všechny církve od Babylonu po Korint. Také navštívil a podpořil mnoho církví, které byly založeny Pavlem. Ačkoliv Petr a Pavel měli velmi rozdílné povahy a vzdělání, dokonce se rozcházeli v teologii, v pozdějších letech spolu společně pracovali při zakládání církví.
139:2.12 (1552.1) Některé prvky stylu a učení Petra jsou ukázány v kázáních, částečně zapsaných Lukášem a také v evangeliu Marka. Jeho důrazný styl je lépe ukázán v jeho dopisu, známém jako První List Petra; alespoň tomu tak bylo, než byl později upraven apoštolem Pavlem.
139:2.13 (1552.2) Ale Petr setrvával ve svém omylu, když se snažil přesvědčit židy, že Ježíš byl přece jenom opravdový a skutečný židovský Mesiáš. Až do dne své smrti měl Šimon Petr zmatek ve své mysli a nebyl schopen rozlišit mezi koncepcí Ježíše jako židovského Mesiáše, Krista jako vykupitele světa a Syna Člověka jako zjevení Boha, milujícího Otce celého lidstva.
139:2.14 (1552.3) Petrova manželka byla velmi schopná žena. Mnoho let úspěšně pracovala jako členka ženského sboru a když byl Petr vyhnán z Jerusalemu, doprovázela ho na všech jeho cestách k církvím, stejně jako na jeho všech misionářských výpravách. A v den, kdy se její proslulý manžel rozloučil se životem, ona byla předhozena divokým šelmám v aréně v Římě.
139:2.15 (1552.4) A tak tento člověk Petr, blízký druh Ježíše, jeden z jeho vnitřního kruhu, odešel z Jerusalema do světa hlásat radostné zprávy o království s plnou svojí silou a slávou až úplné naplnění jeho služby bylo dosaženo; a považoval to za velkou čest, když mu jeho věznitelé oznámili, že musí zemřít stejnou smrtí jako jeho Učitel—na kříži. A tak byl Šimon Petr v Římě ukřižován.
139:3.1 (1552.5) Jakub, starší ze dvou apoštolů, synů Zebedea, kterým dal Ježíš přezdívku „synové hromu,“ měl třicet let v době, kdy se stal apoštolem. Byl ženatý, měl čtyři děti a žil nedaleko od svých rodičů na předměstí Kafarnaumu, v Betsaidě. Živil se rybolovem společně se svým mladším bratrem Janem a v partnerství s Ondřejem a Šimonem. Jakub a jeho bratr Jan měli výhodu v tom, že znali Ježíše delší dobu než ostatní apoštolové.
139:3.2 (1552.6) Tento schopný apoštol měl rozporuplnou povahu; vypadalo to, jakoby měl dvě povahy a obě byly uváděny v činnost silnými pocity. Obzvláště byl vznětlivý tehdy, když se v plné míře projevila jeho nelibost. Když byl patřičně vyprovokován, dokázal vybuchnout a jak bouře utichla, měl ve zvyku se vždy ospravedlňovat a omlouvat tím, že to všechno byl pouze projev jeho oprávněného rozhořčení. Mimo tyto občasné výbuchy hněvu se Jakub svojí povahou podobal Ondřejovi. Neměl Ondřejovu rozvážnost, nebo vnímání lidské povahy, ale byl mnohem lepším řečníkem na veřejnosti. Po Petrovi, a možná také i po Matoušovi, byl Jakub nejlepším řečníkem mezi apoštoly.
139:3.3 (1552.7) Ačkoliv Jakub nebyl v žádném případě náladovým, dokázal být jeden den tichý a zamlklý a hovorný a sdílný na druhý den. S Ježíšem obvykle mluvil volně a otevřeně, ale mezi dvanácti apoštoly měl občas dny, kdy se z něho stal mlčící člověk. Tato období nevysvětlitelné mlčenlivosti byla jeho velkou slabostí.
139:3.4 (1552.8) Vynikající vlastností Jakubovy osobnosti byla jeho schopnost vidět všechny strany problému. Ze všech dvanácti se on nejvíce přiblížil k pochopení skutečného významu a důležitosti Ježíšova učení. Zpočátku i on pomalu chápal slova Učitele, ale než byla jejich příprava skončena, získal velmi dobrou představu o poslání Ježíše. Jakub byl schopen rozumět širokému okruhu lidských povah. Dobře vycházel s všestranným Ondřejem, impulzivním Petrem a svým uzavřeným bratrem Janem.
139:3.5 (1553.1) Přestože Jakub a Jan mívali občas mezi sebou problémy když se snažili spolu pracovat, ale bylo inspirující je vidět, jak dobře se snášeli. Nedařilo se jim to úplně tak dobře, jako Ondřejovi s Petrem, ale bylo to mnohem lepší, než by se obvykle očekávalo od dvou bratrů, obzvláště takových svéhlavých a zarytých bratrů. Ale, zvláštní se může jevit skutečnost, že tito dva synové Zebedea byli k sobě mnohem více tolerantnější, než byli k cizím lidem. Měli se vzájemně velmi rádi; vždy byli šťastnými kamarády. Byli to tito „synové hromu“, kteří chtěli přivolat oheň z nebes, aby zničil Samaritány, kteří se opovážili znevážit jejich Učitele. Ale předčasná smrt Jakuba velmi silně změnila prudkou povahu jeho mladšího bratra Jana.
139:3.6 (1553.2) Ten povahový rys Ježíše, který Jakub nejvíce obdivoval, byla jeho dojímavá laskavost. Ježíšův sbližující zájem o malé i velké, bohaté i chudé, na něho silně působil.
139:3.7 (1553.3) Jakub Zebedeus měl vyvážené myšlení a plánování. Společně s Ondřejem byl jedním z nerozvážněji uvažujících členů apoštolské skupiny. Byl energickým člověkem, ale nikdy nespěchal. Byl znamenitou protikladnou oporou pro Petra.
139:3.8 (1553.4) Choval se skromně a neokázale; byl každodenním služebníkem, nenáročným dělníkem, který nezatoužil po mimořádné odměně poté, když pochopil něco ze skutečného významu království. A co se týče příběhu o matce Jakuba a Jana, která požádala Ježíše o to, aby její synové měli zaručena místa po jeho pravé a levé ruce, je nutno si uvědomit, že to byla matka, která se s touto prosbou na Ježíše obrátila. A musí se jim přiznat, že když oznámili, že jsou připraveni převzít takové odpovědnosti, byli si vědomi nebezpečí, spojené s předpokládanou vzpourou Učitele proti nadvládě Říma a že byli také ochotni za to zaplatit cenu. Když se jich Ježíš zeptal, zdali jsou připraveni vypít číši, odpověděli ano. A pokud se jedná o Jakuba, tak k tomu skutečně došlo—on vypil číši společně s Učitelem, protože byl prvním z apoštolů, který brzy zemřel mučednickou smrtí, když ho mečem zabil Herodes Agrippa. Jakub byl takto prvním z dvanácti apoštolů, který obětoval svůj život v nové bitevní linii za království. Herodes Agrippa se bál Jakuba nejvíc ze všech ostatních apoštolů. On byl opravdu často tichý a zamlklý, ale byl odvážný a odhodlaný, když jeho přesvědčení byla zpochybněna a napadena.
139:3.9 (1553.5) Jakub žil svůj život naplno a když přišel konec, choval se tak ušlechtile a statečně, že dokonce jeho udavač a donašeč, který byl přítomen jeho soudu a vykonání rozsudku, byl tak dojat, že uprchl z místa Jakubovy smrti a přidal se ke stoupencům Ježíše.
139:4.1 (1553.6) Když se stal Jan apoštolem, bylo mu dvacet čtyři let a byl nejmladším ze všech dvanácti apoštolů. Nebyl ženatý a žil se svými rodiči v Betsaidě; byl rybářem a pracoval se svým bratrem Jakubem v partnerství s Ondřejem a Petrem. Jak před, tak i poté, kdy se stal apoštolem, působil Jan jako zprostředkovatel Ježíše při jednání s Učitelovou rodinou a v této odpovědnosti pokračoval po celou dobu života Marie, matky Ježíše.
139:4.2 (1553.7) Poněvadž Jan byl nejmladším z apoštolů a byl tak úzce spjat s Ježíšem při řešení záležitostí jeho rodiny, byl Učiteli velmi blízký, ale nebylo by pravdou říci, že on byl tím „apoštolem, kterého Ježíš miloval.“ Těžko byste mohli očekávat, že taková ušlechtilá osobnost jako Ježíš se proviní protekcionářstvím—mít rád jednoho z apoštolů víc než ty ostatní. Tento fakt, že Jan byl jedním ze tří osobních poradců Ježíše, ještě více prohloubilo tento mylný názor, nemluvě o tom, že Jan společně se svým bratrem Jakubem znali Ježíše mnohem déle než ostatní.
139:4.3 (1554.1) Petr, Jakub a Jan byli určeni osobními poradci Ježíše brzy poté, kdy se stali apoštoly. Krátce po vybrání dvanáctky a v době, kdy Ježíš jmenoval Ondřeje jako vedoucího skupiny, mu řekl: „A teď chci, abys jmenoval dva až tři ze svých druhů, aby byli se mnou a zůstávali při mně, podporovali mne a pečovali o mé denní potřeby“. A Ondřej si myslel, že nejlepší bude, když vybere pro tuto speciální povinnost další tři po něm vybrané apoštoly. On sám se chtěl dobrovolně přihlásit na tuto požehnanou službu, ale Ježíš ho již pověřil vedením apoštolů; takže okamžitě přidělil k Ježíšovi Petra, Jakuba a Jana.
139:4.4 (1554.2) Jan Zebedeus měl mnoho krásných povahových vlastností, ale jedna, která nebyla tak krásná, byla jeho nadměrná, ale dobře ukrývaná, domýšlivost. Jeho dlouhodobé spojení s Ježíšem způsobilo mnoho a důležitých změn v jeho povaze. Tato domýšlivost byla výrazně potlačena, ale když zestárl a stával se více či méně dětinským, tato samolibost se do určité míry znovu objevila, takže, když nařídil Nátanovi psát podle jeho pokynů Evangelium, které nyní nese jeho jméno, zestárlý apoštol neváhal zmiňovat se o sobě opakovaně jako o „apoštolovi, kterého Ježíš miloval.“ Vzhledem ke skutečnosti, že Jan měl k Ježíšovi nejblíže v porovnání s ostatními pozemskými smrtelníky, byl jeho vyvoleným osobním zástupcem v tolika záležitostech a proto není zvláštností, že se považoval za „apoštola, kterého Ježíš miloval,“ protože s určitostí věděl, že byl tím apoštolem, kterému Ježíš tak často důvěřoval.
139:4.5 (1554.3) Nejsilnějším rysem Janovy povahy byla jeho spolehlivost; jednal pohotově a byl odvážný, svědomitý a obětavý. Jeho největší slabinou byla ta jeho charakteristická domýšlivost. Byl nejmladším členem své rodiny a nejmladším z apoštolské skupiny. Asi byl trochu rozmazlený; možná mu všichni příliš dovolovali. Ale Jan pozdějších let byl velmi jiným člověkem, než tím samolibým a svévolným mladým mužem, který se stal apoštolem Ježíše, když mu bylo dvacet čtyři let.
139:4.6 (1554.4) Z Ježíšových vlastností, které Jan nejvíce oceňoval, to byla Učitelova láska a nesobeckost; tyto rysy udělaly na něho takový dojem, že se jeho celý následný život vyznačoval chápající láskou a bratrskou oddaností. Mluvil o lásce a psal o lásce. Tento „syn hromu“ se stal „apoštolem lásky“; a v Efezu, když tento zestárlý biskup již nebyl schopen stát na kazatelně a kázat a byl do kostela přinášen na židli a když na závěr bohoslužby byl požádán, aby pronesl několik slov k věřícím, po několik let odpovídal pouze slovy: „Moje malé děti, milujte jeden druhého.“
139:4.7 (1554.5) Jan toho nikdy příliš nenamluvil, s výjimkou situací, když ho někdo rozzlobil. Hodně přemýšlel, ale málo mluvil. Když byl starší, jeho temperament se zklidnil, lépe ho ovládal, ale nikdy nepřekonal svoji nechuť mluvit; nikdy plně nepřemohl svoji nemluvnost. Ale byl obdařen pozoruhodnou a tvořivou představivostí.
139:4.8 (1555.1) Jan měl ještě jeden povahový rys, který by u takového tichého a introspektivního člověka nikdo nečekal. On byl poněkud bigotní a nadměrně netolerantní. V tomto ohledu on a Jakub si byli hodně podobní—oni oba chtěli přivolat oheň z nebes na hlavy neuctivých Samaritánců. Když se Jan setkal s nějakými neznámými lidmi, kteří učili jménem Ježíše, okamžitě jim to zakázal. Ale on nebyl jediným z dvanácti apoštolů, kdo byl nakažen tímto druhem samolibosti a pocitem nadřazenosti.
139:4.9 (1555.2) Janův život byl nesmírně ovlivněn skutečností, že viděl celou tu dobu Ježíše bez domova, když věděl, jaká svědomitá opatření udělal pro zajištění své matky a své rodiny. Jan také hluboce cítil s Ježíšem kvůli tomu, že mu jeho vlastní rodina nedokázala porozumět a věděl, že se ho postupně začínali stranit. Celá tato situace, spolu s tím, že Ježíš neustále podřizoval i svá nejmenší přání vůli nebeského Otce a jeho každodenní život bezvýhradní důvěry, udělaly tak hluboký dojem na Jana, že to způsobilo výrazné a trvalé změny v jeho povaze, změny, které se projevovaly v celém jeho následujícím životě.
139:4.10 (1555.3) Jan byl chladně a troufale statečný, což byl málokterý z ostatních apoštolů. Byl jediným apoštolem, který doprovázel Ježíše v noci jeho zatčení a odvážil se vejít se svým Učitelem až do samého jícnu smrti. Zůstal s ním a byl mu nablízku až do jeho poslední pozemské hodiny a svědomitě vyplnil svoji povinnost k jeho matce a byl připraven přijmout další pokyny, které by mu Učitel mohl dát během posledních chvil své smrtelné existence. Jedna věc je jistá, Jan byl důsledně spolehlivý. Když se dvanáct apoštolů sešlo k jídlu, Jan obvykle sedával po Ježíšově pravé ruce. On byl prvním z dvanáctky, kdo skutečně a plně uvěřil ve zmrtvýchvstání a první, kdo poznal Učitele, když k nim přišel na břehu moře po svém zmrtvýchvstání.
139:4.11 (1555.4) V prvních letech křesťanského hnutí byl tento syn Zebedea velmi úzce spjat s Petrem a stal se jedním z hlavních sloupů jerusalemské církve. Byl pravou rukou Petra v den Pentekosté.
139:4.12 (1555.5) Několik let po mučednické smrti Jakuba se Jan oženil s vdovou svého bratra. Posledních dvacet let jeho života o něho pečovala jeho milující vnučka.
139:4.13 (1555.6) Jan byl několikrát uvězněn a poslán do vyhnanství na ostrov Patmos, kde strávil čtyři roky, když pak v Římě přišel k moci nový císař a bylo mu dovoleno se vrátit. Kdyby Jan nebyl taktní a prozíravý, byl by nepochybně zabit, tak jako jeho přímočařejší bratr Jakub. S přibývajícími roky se Jan, spolu s bratrem Hospodina Jakubem, naučili rozumnému smířlivému vystupování před občanskými soudy. Přišli na to, že „pokorná odpověď odvrací hněv.“ Také se naučili představovat církev jako „duchovní bratrství, zasvěcené společenské službě lidstvu“ a ne jako „království nebeské.“ Učili o láskyplné službě a ne o vládnoucí síle— králi a království..
139:4.14 (1555.7) Když byl ve vyhnanství na ostrově Patmos, Jan napsal Knihu Zjevení, kterou nyní máte ve značně zkrácené a zkreslené formě. Tato Kniha Zjevení obsahuje pozůstalé zbytky velkého zjevení, jehož velká část byla ztracena, další části byly odstraněny po Janově napsání. Zachovala se pouze v útržkovité a zfalšované formě.
139:4.15 (1555.8) Jan hodně cestoval, neúnavně pracoval a když se stal biskupem asijských církví, usadil se v Efezu. Tady, ve věku devadesáti devíti let řídil svého pomocníka Nátana při psaní takzvaného „Evangelia podle Jana“. Ze všech dvanácti apoštolů se pouze Jan Zebedeus stal význačným teologem. Zemřel přirozenou smrtí v Efezu v roce 103 n.l. ve věku sto jedna let.
139:5.1 (1556.1) Filip, pátý vyvolený apoštol, byl povolán, když Ježíš a jeho první čtyři apoštolové se vraceli ze setkání s Janem u Jordánu do Kány Galilejské. Poněvadž žil v Betsaidě, Filip již nějakou dobu Ježíše znal, ale nevěděl, že Ježíš je opravdu velkým člověkem až do toho dne v údolí Jordánu, kdy mu řekl: „Následuj mne.“ Filip byl také do určité míry ovlivněn skutečností, že Ondřej, Petr, Jakub a Jan vnímali Ježíše jako Vysvoboditele.
139:5.2 (1556.2) Když se Filip připojil k apoštolům, bylo mu dvacet sedm let; byl krátce ženatý, ale neměl v té době žádné děti. Přezdívku, kterou mu apoštolové dali, ukazovala na jeho „zvědavost.“ Filip chtěl vždy uvidět. Zdálo se, že nikdy nebyl schopen vniknout hluboko do podstaty problému. Nebyl určitě omezený, ale postrádal představivost. Tento nedostatek představivosti byla jeho velká slabost. Byl obyčejným a věcným člověkem.
139:5.3 (1556.3) Při vytváření organizace apoštolů se Filip stal hospodářským správcem; jeho povinností bylo, aby měli stále zajištěny potraviny. A on byl dobrým správcem. Jeho nejsilnější vlastností byla jeho metodická důkladnost; vyznačoval se jak matematičností, tak i systematičností.
139:5.4 (1556.4) Filip pocházel ze sedmi dětí, tři chlapci a čtyři děvčata. Byl druhý nejstarší a po zmrtvýchvstání Ježíše pokřtil celou svoji rodinu a přijal ji do království. Filipovi rodiče se živili rybolovem. Jeho otec byl velmi nadaný člověk, hluboký myslitel, ale jeho matka byla z velmi obyčejné rodiny. Filip byl tím člověkem, od kterého se nemohly očekávat velké věci, ale byl to člověk, který dokázal dělat malé věci velkoryse a dělat je dobře a správně. Pouze několikrát za čtyři roky se mu stalo, že neměl k dispozici tolik jídla, aby uspokojil všechny. Také mnohé mimořádné potřeby, které vznikly při jejich způsobu života, ho málokdy zastihly nepřipraveného. Zásobování apoštolské rodiny bylo uvážlivě a účinně řízeno.
139:5.5 (1556.5) Silnou stránkou Filipa byla jeho metodická spolehlivost; slabou stránkou jeho povahy byl jeho naprostý nedostatek představivosti, neschopnost složit dva a dvě, aby dostal čtyři. Byl matematický v abstraktním smyslu, ale nebyl konstruktivní ve své představivosti. Některé druhy obrazotvornosti postrádal téměř úplně. Byl typickým běžným a obyčejným průměrným člověkem. Mezi zástupy lidí, kteří přišli naslouchat Ježíšovu učení a kázání, bylo velké množství mužů a žen, kterým se dostalo velkého povzbuzení z toho, že viděli jednoho jako jsou oni, povýšeného do váženého místa v radách Učitele; dostali odvahu z té skutečnosti, že jeden z nich již získal vysoké místo ve věcech království. A Ježíš se hodně dozvěděl o způsobu, jak některé lidské mysli fungují, když tak trpělivě naslouchal pošetilým otázkám Filipa a mnohokrát vyhověl žádosti svého správce, aby mu „ukázal.“
139:5.6 (1556.6) Vlastnost Ježíše, kterou Filip tak trvale obdivoval, byla Učitelova neustálá štědrost. Filip nikdy nenašel na Ježíšovi něco, co by bylo skoupé, lakotné či skrblivé a velmi zbožňoval tuto stálou a nevyčerpatelnou přejícnost.
139:5.7 (1557.1) V osobnosti Filipa bylo málo působivého. Často se o něm mluvilo jako o „Filipovi z Betsaidy, města, kde žijí Ondřej a Petr.“ Téměř úplně postrádal rozlišovací schopnost; nedokázal uvidět vzrušující možnost dané situace. Nebyl pesimista, byl pouze všední. Postrádal také hodně duchovní vnímání. Neváhal přerušit Ježíše uprostřed některé z Učitelových hlubokomyslných rozprav, aby mu položil zjevně pošetilou otázku. Ale Ježíš ho za takovou nerozvážnost nikdy nepokáral; byl s ním trpělivý a ohleduplný k jeho neschopnosti chápat hlubší významy učení. Ježíš dobře věděl, že kdyby jednou pokáral Filipa za pokládání těchto obtěžujících otázek, že by nejenže ranil tuto upřímnou duši, ale že by se taková výtka Filipa natolik dotkla, že by již nikdy neměl odvahu ptát se. Ježíš věděl, že na jeho světech prostoru jsou nespočetné miliardy podobných pomalu myslících smrtelníků a chtěl je všechny povzbudit, aby se na něho obraceli a nebáli se pokládat mu své otázky a sdělovat své problémy. Konec konců, Ježíše ve skutečnosti více zajímaly Filipovy pošetilé otázky, než kázání, které přednášel. Ježíš se nejvyšší měrou zajímal o lidi, všechny typy lidí.
139:5.8 (1557.2) Apoštolský správce nebyl dobrým řečníkem na veřejnosti, ale byl velmi vemlouvavým a úspěšným při individuální práci. Nedal se snadno odradit; všechno co dělal, dělal úmorně a houževnatě. Měl ten velký a vzácný dar říkat „pojď.“ Když se jeho první konvertita Natanael chtěl přít o zásluhách a pochybeních Ježíše a nevýhodách Nazaretu, působivou odpovědí Filipa bylo: „Pojď a uvidíš.“ Nebyl dogmatickým kazatelem, který nabádal své posluchače: „Jděte—dělejte to a dělejte toto.“ Všechny vzniklé situace ve své práci řešil slovem: „Pojďte—pojďte se mnou, ukážu vám cestu.“ A toto je vždy účinný způsob při všech formách a stadiích učení. Také rodiče se mohou od Filipa učit lepšímu způsobu říkat svým dětem ne, „jdi a udělej to či ono,“ ale spíše: „pojď s námi a my ti pomůžeme a ukážeme jak se to dá udělat lépe.“
139:5.9 (1557.3) Neschopnost Filipa přizpůsobit se nové situaci se projevila v plné míře, když v Jerusalemu za ním přišla skupina Řeků se žádostí: „Pane, my bychom rádi viděli Ježíše.“ Každému židovi, obracejícího se na něho s takovou otázkou, by Filip odpověděl: „Pojď.“ Ale tito lidé byli cizinci a Filip si nemohl vzpomenout na pokyny od svých nadřízených, týkajících se takových situací. A tak vše, co ho napadlo udělat, bylo to, že se šel poradit za vedoucím apoštolem Ondřejem a potom společně odvedli zvídavé Řeky k Ježíšovi. Rovněž, když odešel do Samaří kázat věřícím a křtít je, jak mu nařídil jeho Učitel, upustil od pokládání ruky na své novověrce na znamení, že přijali Ducha Pravdy. Tento rituál pak opět zavedli Petr a Jan, kteří brzy za ním přišli z Jerusalema pozorovat jeho práci pro mateřskou církev.
139:5.10 (1557.4) Filip prošel těžkými chvílemi v době Učitelovy smrti, podílel se na reorganizaci skupiny apoštolů a byl prvním, kdo se vydal získávat duše pro království do nežidovských oblastí. Největší úspěchy měl mezi Samaritánci a byl úspěšný ve všech svých pozdějších činnostech v šíření evangelia.
139:5.11 (1557.5) Filipova žena, která byla aktivním členem ženského sboru, se stala zdatnou pomocnicí svému manželovi v jeho šíření křesťanství po jejich útěku z Jerusalema před pronásledováním. Jeho manželka byla nebojácná žena. Stála u kříže, na kterém visel Filip a dodávala mu odvahu hlásat dobré zprávy i svým vrahům a sama začala přednášet o spasení skrze víru v Ježíše a byla umlčena až tehdy, kdy k ní přiběhli zlostní židé a ukamenovali ji k smrti. Jejich nejstarší dcera Lea pokračovala v jejich práci a později se stala známou prorokyní v Hieroapoli.
139:5.12 (1558.1) Filip, bývalý správce dvanácti apoštolů, byl silným mužem v království; získával duše kamkoliv přišel. Nakonec byl za svoji víru ukřižován a pochován v Hieroapoli.
139:6.1 (1558.2) Natanael, šestý a poslední z apoštolů, vybraných samotným Učitelem, byl přiveden k Ježíšovi svým přítelem Filipem. Měl s Filipem několik společných obchodních aktivit a spolu s ním byli na cestě za Janem Křtitelem, když potkali Ježíše.
139:6.2 (1558.3) Když se Natanael stal apoštolem bylo mu dvacet pět let a byl druhým nejmladším členem skupiny. Byl nejmladší dítě ze sedmi sourozenců, nebyl ženatý a staral se pouze o své zestárlé a churavé rodiče, se kterými žil v Káně; jeho bratři a sestra měli již své rodiny, anebo zemřeli, ale žádný z nich v Káně nežil. Natanael a Jidáš Iškariotský byli nejvzdělanějšími z dvanáctky apoštolů. Natanael se dříve chtěl stát kupcem.
139:6.3 (1558.4) Sám Ježíš nedal Natanaelovi přezdívku, ale apoštolové začali brzy o něm mluvit jako o člověku, který se vyznačuje čestností, upřímností. Neměl v sobě „žádnou lstivost.“ A to byla jeho velká ctnost; byl jak čestný, tak i upřímný. Slabostí jeho povahy byla pýcha; byl velmi pyšný na svoji rodinu, svoje město, svoji pověst a svůj národ. To všechno je chvályhodné, jestliže to není příliš přehnané. Ale Natanael měl sklony jít se svými osobními předsudky do extrémů. Posuzoval jedince na základě svých osobních názorů. Ještě předtím než se setkal s Ježíšem, neváhal položit otázku: „Může něco dobrého vzejít z Nazaretu?“ I když Natanael byl pyšný, nebyl zatvrzelý. Když se podíval do tváře Ježíše, dokázal rychle obrátit.
139:6.4 (1558.5) V mnoha ohledech byl Natanael neobvyklým geniem mezi dvanácti apoštoly. Byl apoštolským filozofem a snílkem, ale velmi praktickým snílkem. Střídal období hluboké filozofie s obdobím krásného a báječného humoru; když měl správnou náladu, tak byl pravděpodobně nejlepším vypravěčem příběhů z celé dvanáctky. Ježíš naslouchal velmi rád vyprávění Natanaela o věcech jak vážných, tak i povrchních. Postupně Natanael začal brát Ježíše a království vážněji, ale nikdy nevzal vážněji sám sebe.
139:6.5 (1558.6) Všichni apoštolové Natanaela milovali a vážili si ho a on s nimi skvěle vycházel, s výjimkou Jidáše Iškariotského. Jidáš si myslel, že Natanael nebere jeho apoštolskou činnost příliš vážně a jednou se osmělil a šel tajně za Ježíšem a stěžoval si na něj. Ježíš mu řekl: „Jidáši, dávej si dobrý pozor; nezveličuj své postavení. Kdo z nás má právo soudit svého bratra? Vůlí Otce není to, aby se jeho děti zabývaly jenom vážnými věci v životě. Dovol mi opakovat: přišel jsem proto, aby moji bratři v těle měli více radosti, potěšení a žili plnohodnotnějším životem. Teď jdi, Jidáši a dělej dobře to, co ti bylo svěřeno, ale nechej Natanaela, svého bratra, skládat jeho účty před Bohem.“ A vzpomínka na to a na mnoho podobných situací dlouho žila v sebeklamném srdci Jidáše Iškariotského.
139:6.6 (1559.1) Mnohokrát, když Ježíš odešel do hor s Petrem, Jakubem a Janem a vztahy mezi apoštoly začínaly být napjaté a složité a když i Ondřej nevěděl co říci svým sklíčeným bratrům, Natanael uvolnil napětí trochou filozofie, svojí vtipností, nebo humorem; velmi dobrým humorem.
139:6.7 (1559.2) Natanael měl za povinnost pečovat o rodiny apoštolů. Často chyběl na apoštolských poradách, protože, když se dozvěděl, že nemoc či cokoliv mimořádného se stalo v některé mu svěřené rodině, neztrácel čas a ihned se do toho domu vydal. Apoštolové pracovali s klidným vědomím, protože věděli, že jejich rodiny se v rukou Natanaela nacházejí v bezpečí.
139:6.8 (1559.3) Natanael si u Ježíše nejvíce vážil jeho tolerance. Nikdy ho neunavilo přemýšlení o shovívavosti a šlechetném účastenství Syna Člověka.
139:6.9 (1559.4) Otec Natanaela (Bartoloměj) zemřel brzy po Pentekosté, po kterém tento apoštol odešel do Mezopotámie a Indie hlásat dobré zprávy o království a křtít věřící. Jeho bratři se nikdy nedozvěděli co se stalo z jejich bývalého filozofa, poeta a humoristy. Ale i on byl také velkým člověkem v království a udělal hodně pro rozšíření učení Ježíše i když se nepodílel na organizování pozdější křesťanské církve. Natanael zemřel v Indii.
139:7.1 (1559.5) Matouš, sedmý apoštol, byl vybrán Ondřejem. Matouš pocházel z rodiny výběrčích daní, nebo cla, ale on sám byl celníkem v Kafarnaumu, kde žil. Bylo mu třicet jedna let, byl ženatý a měl čtyři děti. Byl středně bohatý, jediný z apoštolského sboru s nějakými finančními prostředky. Byl dobrým obchodníkem a společenským člověkem, obdarovaný schopností získávat přátele a dobře vycházet s různými typy lidí.
139:7.2 (1559.6) Ondřej jmenoval Matouše finančním zástupcem apoštolů. V určitém smyslu byl rozpočtářem a veřejným mluvčím apoštolské organizace. Velmi dobře se vyznal v lidech a byl skvělým propagátorem. Jeho osobnost se dá těžko představit, ale byl velmi svědomitým učedníkem a stále silněji věřícím v poslání Ježíše a v nespornost království. Ježíš nikdy nedal Lévimu přezdívku, ale jeho apoštolští druhové mu běžně říkali „ploditel peněz.“
139:7.3 (1559.7) Silnou stránkou Léviho byla jeho nadšená oddanost ke konanému dílu. To, že on, celník, byl přijat Ježíšem a apoštoly, bylo příčinou ohromné vděčnosti ze strany bývalého daňového výběrčího. Nicméně, bylo zapotřebí trochu času pro ostatní apoštoly, obzvláště pro Šimona Zélóta a Jidáše Iškariotského, smířit se s přítomností celníka mezi nimi. Matoušovou slabinou byla jeho neprozíravost a materialistický pohled na život. Ale ve všech těchto ohledech udělal časem velký pokrok. Je samozřejmé, že byl nepřítomen při mnoha důležitých lekcích výuky, protože jeho povinností bylo doplňovat pokladnu.
139:7.4 (1559.8) Ze všeho nejvíce oceňoval Matouš na Učiteli jeho ochotu odpouštět. Nikdy nepřestal vzpomínat na to, že pro nalezení Boha je zapotřebí pouze víra. On vždy rád mluvil o království jako o „úkolu nalézt Boha.“
139:7.5 (1560.1) Přestože na Matoušovi ležela tíha minulosti, projevil se znamenitě a postupem času jeho druhové začínali být hrdí na výkony výběrčího. On byl jedním z těch apoštolů, kteří zapsali četná úsloví Ježíše a tyto poznámky byly použity jako základ pozdějšího vyprávění Isadora o výrocích a činech Ježíše, které se staly známými jako Evangelium podle Matouše.
139:7.6 (1560.2) Zásluhou význačného a prospěšného života Matouše, člověka s obchodním duchem a celníka z Kafarnaumu, mnoho tisíců dalších obchodníků, veřejných činitelů a politiků následných věků se vydalo na cestu, umožňující jim také uslyšet ten přitažlivý hlas Učitele: „Následuj mne.“ Matouš byl opravdu prozíravým politikem a byl nesmírně loajální Ježíšovi a plně oddaný svému úkolu, aby poslové přicházejícího království měli dostatek finančních prostředků.
139:7.7 (1560.3) Přítomnost Matouše mezi dvanácti apoštoly umožnila otevřít dokořán dveře království pro velké množství ztrápených a vyvržených duší, které již dlouhou dobu žily bez toho utěšení, které dává náboženství. Vyvržení a zoufalí muži a ženy houfně přicházeli naslouchat Ježíšovi a ten nikdy žádného z nich neodehnal.
139:7.8 (1560.4) Matouš přijímal otevřeně nabídnuté příspěvky od věřících stoupenců a nejbližších posluchačů Ježíšova učení, ale nikdy nežádal finanční podporu od přítomného davu obyčejných lidí. Všechnu svoji finanční práci vykonával v tichosti a osobním stykem a většinu peněz získal od zaujatých věřících ze zámožnější třídy. On sám věnoval prakticky celé svoje skromné jmění na činnost Ježíše a jeho apoštolů, ale ti se nikdy o jeho štědrosti nedozvěděli, kromě Ježíše, který o tom věděl všechno. Matouš nechtěl otevřeně přispět do apoštolské pokladny z obavy, že Ježíš a jeho druhové by mohli jeho peníze považovat za nečisté; takže často dával peníze jménem jiných věřících. Během prvních měsíců, kdy Matouš věděl, že jeho přítomnost mezi nimi je víceméně zkouškou, měl silné pokušení dát jim najevo, že jeho peníze jim často zajistily jejich denní chléb, ale nepodlehl tomu. Když někdy dávali najevo silně své opovržení nad celníky, Lévi hořel touhou odhalit jim svoji štědrost, ale vždy se ovládl a neřekl to.
139:7.9 (1560.5) Jestli se ukázalo, že prostředky na daný týden byly menší, než byla předpokládaná spotřeba, Lévi často sáhl hluboce do svých vlastních osobních zdrojů. Také se často stávalo, že když byl velmi zaujat učením Ježíše, tak raději zůstal a poslouchal výuku, i když věděl, že bude muset osobně dodat nezbytné prostředky, které nezajistil, protože naslouchal vyučování. Ale Lévi si hodně přál, aby se Ježíš dozvěděl o tom, že většina peněž pochází z jeho vlastní kapsy! On si byl málo vědom toho, že Ježíš o tom všem věděl. Všichni apoštolové zemřeli s tím, že nevěděli, že Matouš byl jejich mecenášem do takové míry, že když se vydal hlásat evangelium království po zahájení pronásledování, byl prakticky bez peněz.
139:7.10 (1560.6) Když tato pronásledování donutila apoštoly opustit Jerusalem, Matouš se vydal na sever, hlásajíc evangelium království a křtíc věřící. Jeho bývalí apoštolští druhové s ním ztratili spojení, ale on pokračoval na své cestě kázání a křtění. Prošel Sýrií, Kappadokií, Galacií, Bythinií a Thrákií. A právě tady, v thráckém městě Lysimachie, když se několik nevěřících židů spiklo s římskými vojáky, potkal svoji smrt. A tento obrozený celník zemřel vznešeně s vírou ve spasení, kterou získal tak pevně z učení Ježíše za dobu jeho nedávného života na zemi.
139:8.1 (1561.1) Tomáš byl osmým apoštolem a byl vybrán Filipem. Později se stal známým jako „nevěřící Tomáš,“ ale jeho druhové apoštolové se na něho nedívali jako na chronického nedůvěřivce. Je pravdou, že měl logický a skeptický druh mysli, ale byl odvážně oddaný, což znamenalo, že ti, kteří ho znali důvěrně, ho nepovažovali za malicherného skeptika.
139:8.2 (1561.2) Když se Tomáš připojil k apoštolům, bylo mu dvacet devět let, byl ženatý a měl čtyři děti. Původním povoláním byl tesař a kameník, ale později se stal rybářem a bydlel v Tarichei, ve vesnici na západním břehu Jordánu, kde se řeka vlévá do Galilejského moře. Byl v této malé vesnici považován za vůdčí osobnost. Měl omezené vzdělání, ale jeho mysl byla bystrá a uvažoval velmi logicky. Byl synem skvělých rodičů, kteří žili v Tibeře. Ze všech dvanácti apoštolů pouze Tomáš měl opravdové analytické myšlení; on byl skutečným vědcem apoštolské skupiny.
139:8.3 (1561.3) Rané dětství Tomáše nebylo radostné; jeho rodiče nebyli v manželství úplni šťastni a to se odrazilo v Tomášově dospělém životě. Vyrůstal z něho velmi nevlídný a hádavý člověk. Dokonce jeho žena byla ráda, když se připojil k apoštolům; byl to pro ni pocit úlevy vidět, že její pesimistický manžel bude většinu času pryč z domu. Tomáš míval také období podezírání, což bylo pro všechny ostatní velmi obtížné s ním vycházet v klidu. Petra zpočátku Tomáš velmi rozčiloval a stěžoval si svému bratrovi Ondřejovi, že Tomáš je „podlý, nepříjemný a neustále podezíravý.“ Ale čím více ho jeho druhové poznávali, tím více ho mělo rádi. Zjistili, že je nesmírně poctivý a neoblomně loajální. Byl naprosto upřímný a nezvratně pravdomluvný, ale byl rozeným pochybovačem a vyrostl z něho opravdový pesimista. Jeho analytická mysl byla postižena podezíráním. Když se připojil k apoštolům, tak rapidně ztrácel víru v lidi a v takové situaci přišel do kontaktu s ušlechtilým charakterem Ježíše. Tento styk s Ježíšem začal ihned měnit celou Tomášovu povahu a způsobil velké změny v jeho mentálních reakcích na své druhy.
139:8.4 (1561.4) Tomášovou silnou stránkou bylo jeho vynikající analytické myšlení, spojené s jeho neohroženou odvahou—jakmile si jednou vytvořil pevný názor. Jeho velkou slabostí bylo jeho podezíravé pochybování, které za celý svůj život v těle nikdy plně nepřekonal.
139:8.5 (1561.5) V organizaci dvanácti apoštolů měl Tomáš za úkol připravovat a řídit putování z místa na místo a on se projevil jako schopný organizátor cestování a přesunů apoštolského sboru. Byl dobrým jednatelem, skvělým obchodníkem, ale znevýhodněn svými častými náladovými změnami; dnes byl jedním člověkem a zítra jiným. Když se přidal k apoštolům, měl sklony k melancholickému hloubání, ale kontakt s Ježíšem a apoštoly Tomáše do značné míry vyléčil z tohoto morbidního sebepozorování.
139:8.6 (1561.6) Ježíš měl Tomáše hodně rád a měl s ním mnoho dlouhých, osobních rozhovorů. Jeho přítomnost mezi apoštoly byla velkou útěchou pro všechny poctivé pochybovače a povzbudila mnoho ustaraných myslí ke vstupu do království i když nebyly zcela schopny pochopit všechno o duchovních a filozofických aspektech Ježíšova učení. Tomášovo členství v apoštolském sboru bylo trvalým důkazem toho, že Ježíš měl rád i poctivé nedůvěřivce.
139:8.7 (1562.1) Ostatní apoštolové si vážili Ježíše pro určitý mimořádný a výjimečný rys jeho všestranné osobnosti, ale Tomáš si Učitele vážil pro jeho neobyčejně vyrovnanou povahu. Vzrůstající měrou Tomáš obdivoval a vážil si toho, kdo byl tak láskyplně soucitný a přitom tak neúprosně spravedlivý a nestranný; tak tvrdý, ale nikdy zatvrzelý; tak klidný, ale nikdy lhostejný; tak nápomocný a solidární, ale nikdy panovačný či rozkazovačný; tak silný, ale současně tak jemný; tak pozitivní, ale nikdy hrubý či neurvalý; tak citlivý, ale nikdy váhavý; tak čistý a nevinný, ale současně tak mužný, průbojný a důrazný; tak opravdově odvážný, ale nikdy ukvapený či neuvážený; takový milovník přírody, ale tak oproštěn od všech sklonů zbožňovat přírodu; tak humorný a hravý, ale ne lehkomyslný a povrchní. Byla to právě tato jedinečná harmoničnost osobnosti, která tak okouzlila Tomáše. On pravděpodobně měl nejvyšší intelektuální vnímání a porozumění osobnosti Ježíše ze všech dvanácti apoštolů.
139:8.8 (1562.2) Při poradách dvanáctky byl Tomáš vždy opatrný, obhajující zásadu jistoty, ale když byl jeho konzervativní návrh přehlasován, nebo zamítnut, byl vždy první, kdo se neohroženě pustil do vykonávání odsouhlaseného programu. Znovu a znovu vystupoval proti některým záměrům s tím, že jsou ztřeštěné a troufalé; argumentoval do samého konce, ale když Ondřej nechal hlasovat a když dvanáctka rozhodla udělat to, čemu on tak urputně oponoval, Tomáš byl první, kdo řekl: „Jdeme na to!“ Uměl prohrávat. Nenosil v sobě zášť, ani se necítil ublíženým. Opakovaně vyjadřoval svůj nesouhlas vystavit Ježíše nebezpečí, ale když se Učitel rozhodl podstoupit nějaké riziko, byl to pokaždé Tomáš, kdo shromáždil apoštoly svými odvážnými slovy: „No tak, kamarádi, jdeme a zemřeme s ním.“
139:8.9 (1562.3) V některých ohledech se Tomáš podobal Filipovi; on také chtěl, aby „mu bylo ukázáno,“ ale jeho vnější projevy pochybnosti byly založeny na zcela odlišných myšlenkových procesech. Tomáš byl analytik, nebyl pouhý skeptik. Co se týče osobní fyzické odvahy, on byl nejodvážnější ze všech apoštolů.
139:8.10 (1562.4) Tomáš míval někdy velmi špatné dny; občas býval smutný a sklíčený. Ztráta sestry-dvojčete ve věku devíti let mu v mládí způsobila velkou bolest a byla příčinou jeho povahových problémů v pozdějším období jeho života. Když byl Tomáš sklíčený, tak mu někdy pomohl překonat tento stav Natanael , někdy Petr a často jeden z dvojčat Alfeusových. Když byl velmi smutný, snažil se, bohužel, vyhnout přímému střetnutí s Ježíšem. Ale Učitel toto všechno věděl a měl soucitné pochopení pro svého apoštola, když ho přepadly deprese a byl zmítán pochybnostmi.
139:8.11 (1562.5) Někdy dostal Tomáš od Ondřeje svolení odejít na den či dva. Ale brzy poznal, že takové řešení není moudré; záhy zjistil, že když je sklíčený, je pro něho nejlepší pilně pracovat a být nablízku svým druhům. Ale bez ohledu na to, co ovlivnilo jeho emocionální život, byl dobrým apoštolem. Když přišel čas pokračovat, byl to vždy Tomáš, který řekl: „Pojďme!“
139:8.12 (1562.6) Tomáš je krásným příkladem člověka, který má pochybnosti, bojuje s nimi a vítězí. Byl velkomyslný; nebyl to žádný šťouravý kritik. Myslel logicky; byl prubířským kamenem pro Ježíše a své druhy-apoštoly. Jestliže by Ježíš nebyl upřímný a jeho práce nebyla opravdová, takového člověka jako Tomáše, by nebylo možno udržet od počátku do konce. On měl pronikavý a spolehlivý smysl pro fakt. Při prvním zjištění podvodu nebo klamu, by Tomáš všechny opustil. Vědci nemusí plně rozumět všemu o Ježíši a jeho práci na zemi, ale s Učitelem a jeho lidskými druhy žil a pracoval člověk, který měl mysl opravdového vědce—Tomáš Didymus—a ten věřil v Ježíše Nazaretského.
139:8.13 (1563.1) Ve dnech soudu a ukřižování prožíval Tomáš zatěžkávající zkoušku. Po nějakou dobu byl v hluboké beznaději, ale vzchopil se, ještě více přilnul k apoštolům a spolu s nimi přivítal Ježíše na Galilejském moři. Na nějaký čas podlehl své pochybovačné depresi, ale posléze nabyl svoji víru a odvahu. Po Pentekosté pomohl apoštolům moudrou radou a když pronásledování rozptýlilo věřící, odešel na Kypr, Krétu, pobřeží severní Afriky a Sicílii, kde všude hlásal radostné zprávy o království a křtil věřící. A Tomáš pokračoval v kázání a křtění až do chvíle svého zatčení vojáky římského impéria na Maltě, kde byl zabit. Jen několik týdnů před svou smrtí začal psát o životě a učení Ježíše.
139:10.1 (1563.2) Jakub a Juda, devátý a desátý apoštol, synové Alfea, byli dvojčata a rybáři a žili nedaleko Keresy, kde byli vybráni Jakubem a Janem Zebedeovými. Měli dvacet čtyři let a byli ženatí. Jakub měl tři děti a Juda dvě.
139:10.2 (1563.3) Není toho mnoho, co by se dalo říci o těchto dvou prostých rybářích. Oba Ježíše milovali a Ježíš miloval je, ale oni nikdy nepřerušili jeho rozpravy otázkami. Velmi málo rozuměli filozofickým diskuzím o teologických otázkách ostatních apoštolů, ale měli radost z toho, že se nacházeli ve společnosti takové skupiny pozoruhodných lidí. Byli si téměř úplně podobní svým vzhledem, psychickými vlastnostmi a rozsahem duchovního vnímání. To, co bylo možno říci o jednom, platilo i o druhém.
139:10.3 (1563.4) Ondřej jim svěřil dohled nad zástupy lidí. Byli vrchními pořadateli hodin kázání a ve skutečnosti byli hlavními služebníky a poslíčky apoštolského sboru. Pomáhali Filipovi se zásobováním, nosili peníze rodinám namísto Natanaela a byli vždy připraveni pomoci kterémukoliv z apoštolů.
139:10.4 (1563.5) Zástupy prostých lidí byly nesmírně povzbuzeny zjištěním, že mezi apoštoly viděli takové lidi jako jsou oni dva a že těmto lidem se dostalo takové cti. Pouhým přijetím mezi apoštoly se tato obyčejná dvojčata stala působivým prostředkem pro získání velkého množství nesmělých věřících pro království. A kromě toho, obyčejní lidé se přátelštěji smířili s myšlenkou, že jsou usměrňováni a řízeni oficiálními pořadateli, kteří se jim v mnohém podobají.
139:10.5 (1563.6) Jakub a Juda, kterým se také říkalo Tadeuš a Lebeus, neměli ani silné stránky, ani slabé stránky. Přezdívka, kterou jim dali apoštolové, byla dobromyslným označením jejich obyčejnosti. Byli nazýváni „nejmenšími ze všech apoštolů.“ Oni to věděli a nevadilo jim to.
139:10.6 (1563.7) Jakub Alfeus miloval Ježíše především pro jeho prostotu. Tato dvojčata nedokázala pochopit mysl Ježíše, ale silně cítila soucitné pouto se srdcem svého Učitele. Jejich mysli nebyly vysoké úrovně; při vší úctě k nim, dalo by se i říci, že byli hloupí, ale ve svých duchovních podstatách měli opravdovou zkušenost. Věřili v Ježíše; byli synové Boha a spojenci království.
139:10.7 (1564.1) Judu Alfea přitahovala k Ježíši jeho nenápadná skromnost. Taková skromnost, spojená s takovou osobní důstojností, dělala na Judu velký dojem. To, že Ježíš vždy mlčel o svých neobyčejných činech mělo ohromný vliv na toto prosté dítě přírody.
139:10.8 (1564.2) Dvojčata byla dobrosrdečnými a prostoduchými pomocníky a všichni je milovali. Ježíš přivítal tyto mladé muže jednoho talentu do váženého postavení ve svém osobním sboru v království proto, že na světech prostoru jsou nespočetné miliony jiných takových jednoduchých a strachem posedlých duší, které si on také přeje přivítat do aktivního a důvěřujícího společenství s ním a jeho rozlitým Duchem Pravdy. Ježíš nepohrdal malostí, pouze zlem a hříchem. Jakub a Juda byli malí, ale byli také věrní. Byli jednodušší a nevzdělaní, ale měli také velká srdce, byli laskaví a štědří.
139:10.9 (1564.3) A jak byli vděčně hrdí tito prostí lidé v ten den, kdy Učitel odmítl přijmout nějakého bohatého muže za hlasatele evangelia, pokud neprodá všechno své zboží a nepomůže chudým. Když to lidé uslyšeli a viděli dvojčata mezi jeho poradci, věděli s určitostí, že Ježíš nedělá mezi lidmi žádné rozdíly. Ale pouze božská instituce—království nebeské—mohla být postavena na takovém prostém základě!
139:10.10 (1564.4) Pouze jednou či dvakrát za celou dobu jejich styku s Ježíšem se dvojčata odvážila položit otázky v přítomnosti jiných. Judu jednou zaujal projev Ježíše o tom, jak se odhalí otevřeně světu a cítil potřebu se ho na něco zeptat. Byl poněkud zklamán tím, že dvanáct apoštolů nebude již držet žádné tajemství a rozhodl se položit otázku: „Ale, Učiteli, když se takovým způsobem odhalíš světu, jak nám budeš projevovat svoji mimořádnou osobní laskavost?“
139:10.11 (1564.5) Dvojčata sloužila věrně až do samého konce, do ponurých dnů soudu, ukřižování a zoufalství. Ve svých srdcích nikdy neztratili víru v Ježíše a (kromě Jana) byli prvními, kdo uvěřil v jeho vzkříšení. Ale nebyli schopni pochopit ustanovení království. Brzy po ukřižování svého Učitele se vrátili ke svým rodinám a rybářským sítím; jejich práce byla skončena. Nebyli způsobilí pokračovat ve složitějších bojích ve jméně království. Ale žili a zemřeli s vědomím, že měli tu čest a štěstí pracovat čtyři roky v těsném a osobním spojení se Synem Člověka—svrchovaným tvůrcem vesmíru.
139:11.1 (1564.6) Šimon Zélóta, jedenáctý apoštol, byl vybrán Šimonem Petrem. Byl to schopný muž dobrého původu a žil se svojí rodinou v Kafarnaumu. Když se přidal k apoštolům, bylo mu dvacet osm let. Byl ohnivým agitátorem a také člověkem, který hodně mluvil bez přemýšlení. Než se plně zapojil do organizace Zélótů, byl kupcem v Kafarnaumu.
139:11.2 (1564.7) Šimon Zélóta dostal na starost rozptýlení a odpočinek apoštolské skupiny a projevil se jako velmi schopný organizátor volného času a oddychových aktivit dvanácti apoštolů.
139:11.3 (1564.8) Šimonovou silnou stránkou byla jeho inspirující oddanost. Když apoštolové potkali muže či ženu, kteří byli zmítáni pochybnostmi o vstupu do království, poslali pro Šimona. Obvykle stačilo tomuto nadšenému advokátu spasení skrze víru v Boha zhruba patnáct minut na vyřešení všech pochybností a odstranění veškerých váhavostí, aby se zrodila nová duše do „svobody víry a radosti spasení.“
139:11.4 (1565.1) Velkou Šimonovou slabostí byly jeho materiální sklony. Nedokázal se rychle změnit ze židovského nacionalisty do duchovního internacionalisty. Čtyři roky byly krátká doba na takovou intelektuální a emocionální proměnu, ale Ježíš měl s ním vždy trpělivost.
139:11.5 (1565.2) Jedna věc, kterou Šimon nejvíce obdivoval na Ježíšovi, byl Učitelův klid—jeho jistota, rozvaha a nevysvětlitelné sebeovládání.
139:11.6 (1565.3) Přestože Šimon byl vášnivým revolucionářem, neohroženým buřičským agitátorem, postupně potlačil svoji vznětlivou povahu natolik, že se stal vlivným a úspěšným kazatelem „míru na zemi a dobré vůle mezi lidmi.“ Šimon byl skvělým debatérem; velmi rád se přel. A když došlo na jednání s formalistickými myslemi vzdělaných židů, nebo na intelektuální dohadování s Řeky, takovým úkolem byl vždy pověřen Šimon.
139:11.7 (1565.4) Svojí podstatou byl rebel a výchovou ctitel tradic, ale Ježíš ho získal pro vyšší koncepce království nebeského. Předtím byl vždy spojován se stranou protestu, ale nyní se připojil ke straně progresu, neomezeného a věčného progresu ducha a pravdy. Šimon byl člověkem ohromné oddanosti a hořícího osobního nadšení a hluboce Ježíše miloval.
139:11.8 (1565.5) Ježíš se nebál stýkat se s obchodníky, dělným lidem, optimisty, pesimisty, filozofy, skeptiky, hostinskými, politiky a patrioty.
139:11.9 (1565.6) Učitel měl mnoho rozhovorů se Šimonem, ale nikdy se mu nepodařilo udělat úplně z tohoto horlivého židovského nacionalisty internacionalistu. Ježíš často říkal Šimonovi, že je správné chtít zlepšit sociální, ekonomické a politické poměry, ale vždy dodal: „“To však není záležitostí království nebeského. My se musíme věnovat vykonávání vůle Otce. Naším úkolem je být vyslanci nebeské duchovní vlády a my se nesmíme bezprostředně zabývat ničím jiným, než vyjadřováním vůle a charakteru božského Otce, který stojí v čele vlády a kterou my zastupujeme.“ Pro Šimona to bylo těžké to všechno pochopit, ale postupně začínal rozumět některým významům Učitelova učení.
139:11.10 (1565.7) Po rozehnání apoštolů v důsledku jerusalemského pronásledování, odešel Šimon načas do ústraní. Byl doslova zdrcen. Jako národní patriot se oddal v plné úctě učení Ježíše; a nyní bylo vše ztraceno. Cítil beznaděj, ale za několik let se vzchopil a s novou nadějí se vydal hlásat evangelium království.
139:11.11 (1565.8) Šel do Alexandrie a odtud podél Nilu pronikl hluboko do Afriky a všude kázal o evangeliu Ježíše a křtil věřící. Tak pracoval do vysokého stáří, až byl z něho starý a vetchý stařec. Zemřel a byl pochován v srdci Afriky.
139:12.1 (1565.9) Jidáš Iškariotský, dvanáctý apoštol, byl vybrán Natanaelem. Narodil se v Keriójotu, malém městě v jižní Judeji. Když byl malý, jeho rodiče se odstěhovali do Jericha, kde pak žil a pracoval pro svého otce v jeho různých obchodních aktivitách až do doby, kdy se začal zajímat o kázání a práci Jana Křtitele. Rodiče Jidáše byli saduceové a když se jejich syn přidal k Janovým učedníkům, neznali se k němu.
139:12.2 (1566.1) Natanael potkal Jidáše v Taricheji, když tam hledal práci u firmy na sušení ryb na dolním konci Galilejského moře. Když se Jidáš připojil k apoštolům, bylo mu třicet let a nebyl ženatý. Byl asi nejvzdělanějším ze všech apoštolů a v Učitelově apoštolské rodině byl jediným z Judeji. Jidáš neměl žádný výjimečný rys osobní síly, ačkoliv měl mnoho navenek se projevujících rysů kulturního a vychovaného člověka. Byl dobrým myslitelem, ale ne vždy opravdově čestným myslitelem. Jidáš vlastně nerozuměl sám sobě; nebyl opravdově upřímný sám k sobě.
139:12.3 (1566.2) Ondřej určil Jidáše pokladníkem dvanáctky, což byla funkce, pro kterou se nesmírně hodil a až do chvíle zrazení svého Učitele vykonával svoji práci pokladníka poctivě, spolehlivě a velmi promyšleně.
139:12.4 (1566.3) Jidáš neobdivoval na Ježíši žádný konkrétní povahový rys mimo všeobecně přitažlivou a mimořádně okouzlující osobnost Učitele. Jidáš se nikdy nedokázal přenést nad své judejské předsudky ke svým galilejským druhům; ve své mysli také kritizoval mnoho věcí, týkajících se Ježíše. Ten, jehož jedenáct apoštolů považovalo za dokonalého člověka, za „naprosto nádherného a vyčnívajícího mezi deseti tisíci“ tento samolibý Judean si ho často troufal kritizovat ve svém srdci. On si opravdu myslel, že Ježíš je nesmělý a v určitém smyslu bázlivý uplatňovat svoji vlastní moc a autoritu.
139:12.5 (1566.4) Jidáš byl dobrým obchodníkem. Vést finanční záležitosti takového idealisty jako byl Ježíš, mlčet o nesnázích s chaotickými obchodními metodami některých jeho apoštolů, to vyžadovalo takt, důvtip a trpělivost a také usilovnou obětavost. Jidáš byl opravdu skvělým jednatelem, prozíravým a schopným finančníkem. Byl oporou organizace. Žádný z apoštolů nikdy Jidáše nekritizoval. Pokud oni viděli, Jidáš byl jedinečný pokladník, vzdělaný muž, loajální (i když někdy kritický) apoštol a ve všech směrech velmi úspěšný. Apoštolové měli Jidáše rádi; on byl opravdu jeden z nich. On musel věřit v Ježíše, ale my pochybujeme, že opravdu miloval Ježíše celým svým srdcem. Osud Jidáše ilustruje pravdivost rčení: „Člověk jde po cestě, která se mu zdá správná, ale na jejím konci je smrt.“ Je vcelku možné stát se obětí tichého klamu v podobě příjemného se přizpůsobení cestám hříchu a smrti. Buďte ujištěni, že Jidáš byl vždy ve finančních věcech loajální svému Učiteli a svým apoštolským druhům. Peníze nemohly být nikdy motivem jeho zrady Učitele.
139:12.6 (1566.5) Jidáš byl jediným synem nerozvážných rodičů. Jako malý chlapec byl hýčkán a rozmazlován; by rozmazleným dítětem. Když vyrostl, měl přehnanou představu o své důležitosti. Neuměl prohrávat. Měl neujasněné a překroucené představy o čestnosti; hýčkal v sobě pocit nenávisti a podezíravosti. Po celý svůj život v sobě kultivoval zvyk odplácet těm, o kterých si myslel, že mu ukřivdili. Měl porušený smysl pro hodnoty a věrnost.
139:12.7 (1566.6) Pro Ježíše byl Jidáš dobrodruhem víry. Od samého počátku Učitel plně rozuměl slabosti tohoto apoštola a dobře věděl, jaké nebezpečí může znamenat jeho přijetí do bratrstva. Ale vlastností Synů Božích je dávat stvořeným bytostem plnou a rovnocennou možnost spasení a věčného života. Ježíš chtěl, aby nejen smrtelníci tohoto světa, ale přihlížející bytosti na nespočetných ostatních světech věděli, že když existují pochybnosti o opravdové a upřímné oddanosti tvora pro království, neměnným postupem Soudců lidí je plně přijmout pochybovačného kandidáta. Dveře do věčného života jsou dokořán otevřeny všem; „kdokoliv chce, může přijít.; neexistují žádná omezení či podmínky, kromě víry přicházejícího.
139:12.8 (1567.1) To je právě ten důvod, proč Ježíš dovolil Jidášovi jít až do samého konce a neustále dělal vše možné pro to, aby změnil a zachránil tohoto slabého a zmateného apoštola. Ale když světlo není upřímně přijato a nežije se podle něj, má tendenci se stát v duši temnotou. Jidáš rostl intelektuálně kvůli učení Ježíše o království, ale neudělal progres v získání duchovního charakteru, tak jak to udělali ostatní apoštolové. Nedokázal udělat dostatečný progres ve své duchovní zkušenosti.
139:12.9 (1567.2) Jidáš se stále více a více zabýval myšlenkami o vlastním osobním zklamání a nakonec se stal obětí zloby. Jeho city byly mnohokrát raněny a stával se abnormálně podezíravý ke svým nejlepším přátelům, dokonce k Ježíšovi. Brzy začal být posedlý myšlenkou na odplatu, udělat cokoliv, aby se pomstil, ano, dokonce zradou svých druhů a svého Učitele.
139:12.10 (1567.3) Ale tyto zlé a nebezpečné myšlenky nedostaly konečný tvar až do toho dne, kdy vděčná žena rozbila drahou schránku s kadidlem u Ježíšových nohou. To Jidáš považoval za marnotratnost a když jeho veřejná námitka byla tak rychle zamítnuta Ježíšem a to tak, že to všichni slyšeli, měl toho všeho dost. Tato událost zmobilizovala všechnu nahromaděnou celoživotní nenávist, bolest, zášť, předsudky, žárlivost a mstu a rozhodl se pomstít, ale ještě nevěděl komu; ale soustředil všechno své zlo na jednoho nevinného člověka v celém opovrženíhodném dramatu svého nešťastného života pouze proto, že Ježíš byl hlavním účinkujícím v epizodě, která znamenala počátek Jidášova přechodu z progresivního království světla do jím vybrané sféry tmy.
139:12.11 (1567.4) Mnohokrát Učitel, jak osobně, tak i veřejně, upozorňoval Jidáše na to, že vstoupil na kluzkou cestu, ale božská varování jsou obvykle zbytečná, jestliže se týkají zahořklé lidské povahy. Ježíš udělal všechno možné, v souladu s morální svobodou člověka, aby si Jidáš nevybral špatnou cestu. Velká zkouška nakonec přišla. Syn zášti selhal; podlehl zahořklým a hanebným pokynům pyšné a pomstychtivé mysli zveličené domýšlivosti a rychle se ponořil do zmatku, zoufalství a hanebnosti.
139:12.12 (1567.5) A tehdy Jidáš začal spřádat nečestné a hanebné intriky s cílem zradit svého Hospodina a Učitele a rychle tento ohavný čin vykonal. Během příprav svých zlobou koncipovaných plánů na proradnou zradu prožíval chvíle lítosti a studu a v těchto světelných okamžicích si vytvořil zbabělou představu na obranu své vlastní mysli, že Ježíš by možná mohl v poslední chvíli použít svoji moc a schopnost a osvobodit se.
139:12.13 (1567.6) Když celá tato hanebná a hříšná událost skončila, tento zrádný smrtelník, který bez velkého přemýšlení prodal svého přítele za třicet stříbrňáků, aby uspokojil svoji dlouho pěstovanou touhu po pomstě, vyběhl ven a spáchal poslední čin v dramatu útěku od realit smrtelné existence—sebevraždu.
139:12.14 (1567.7) Jedenáct apoštolů bylo zděšeno, otřeseno. Ježíš cítil ke zrádci pouze soucit. Světům se zdálo těžké odpustit Jidášovi a jeho jméno se stalo výstrahou v celém rozsáhlém vesmíru.
Kniha Urantia
Kapitola 140
140:0.1 (1568.1) KRÁTCE před polednem v neděli, 12. ledna roku 27 n.l. Ježíš svolal apoštoly pro jejich vysvěcení na veřejné kazatele evangelia království. Apoštolové to očekávali téměř každým dnem; takže i toho ráno se nevydali rybařit příliš daleko od břehu. Několik z nich zůstalo blízko břehu a opravovali sítě a dávali do pořádku své rybářské náčiní.
140:0.2 (1568.2) Když Ježíš začal na břehu svolávat apoštoly, nejdříve zavolal na Ondřeje a Petra, kteří rybařili blízko pobřeží; potom dal znamení Jakubovi a Janovi, jejichž člun byl nedaleko a byl tam s nimi také jejich otec Zebedeus, který je přišel navštívit a opravovali své sítě. Tak, po dvojicích svolal ostatní apoštoly a když bylo všech dvanáct pohromadě, odešel s nimi do hor na sever od Kafarnaumu, kde je začal připravovat pro jejich oficiální vysvěcení.
140:0.3 (1568.3) Poprvé všichni apoštolové mlčeli; dokonce i Petr byl v hlubokém rozjímání. Konečně přišla tak dlouho očekávaná chvíle! Odešli se svým Učitelem do ústraní, aby se zúčastnili nějakého závazného obřadu osobního vysvěcení a kolektivního zasvěcení duchovní práci v zastupování svého Učitele v hlásání přicházejícího království jeho Otce.
140:1.1 (1568.4) Před oficiálním obřadem vysvěcení promluvil Ježíš k dvanácti, kolem něho sedících, apoštolům: „Moji bratři, přišel čas království. Odvedl jsem vás sem, abych vás představil Otci jako vyslance království. Někteří z vás, ti prvně vybraní, mne slyšeli mluvit o království v synagoze. Za tu dobu, kdy jste se mnou pracovali ve městech kolem Galilejského moře se každý z vás dozvěděl více o království mého Otce. Ale nyní vám chci říci něco dalšího o tomto království.
140:1.2 (1568.5) Nové království, které se můj Otec právě chystá ustanovit v srdcích svých pozemských dětí, bude královstvím věčným. Nikdy nenastane konec nadvlády mého Otce v srdcích těch, kteří touží vykonávat jeho božskou vůli. Oznamuji vám, že můj Otec není Bohem židů ani pohanů. Mnoho lidí přijde z východu a ze západu, aby s námi usedli v Otcově království, zatímco mnoho dětí Abrahama odmítne vstoupit do tohoto nového bratrství vlády ducha Otce v srdcích lidských dětí.
140:1.3 (1568.6) Moc tohoto království nebude spočívat v síle zbraní, nebo vlivu bohatých, ale ve slávě božského ducha, který přijde učit mysli a vládnout srdcím znovuzrozených občanů tohoto nebeského království—Božích synů. Toto je bratrství lásky, ve kterém vládne spravedlnost a kde bojový pokřik zní: „Mír na zemi a dobrá vůle mezi všemi lidmi.“ Toto království, které zanedlouho začnete hlásat, je touhou dobrých lidí všech věků, nadějí celé země a naplněním moudrých slibů všech proroků.
140:1.4 (1569.1) Ale vás, moje děti, a všechny ostatní, kteří vás budou následovat do tohoto království, čeká velmi těžká zkouška. Pouze víra vás provede jeho branami, ale vy musíte přinášet plody ducha mého Otce, abyste pokračovali ve vzestupu v progresivním životě božského bratrství. Opravdu, opravdu vám říkám, že ne každý, kdo říká „Hospodine, Hospodine“ vstoupí do nebeského království; ale spíše to bude ten, kdo vykonává vůli mého nebeského Otce.
140:1.5 (1569.2) Vaše poselství světu bude znít: „Hledejte nejdříve království Boží a jeho spravedlnost a při jejich nalézání budou všechny ostatní nezbytné věci pro věčný život zajištěny. A teď bych vám chtěl objasnit, že toto království mého Otce nepřijde vnějším projevem síly, nebo nepatřičným zásahem moci. A proto nepůjdete hlásat království slovy: „je tady“ nebo „je tam“, protože toto království, o kterém budete kázat, je Bůh ve vás.
140:1.6 (1569.3) Každý, kdo se stane velkým v království mého Otce bude sloužit všem; a ten, kdo bude prvním mezi vámi, nechť se stane služebníkem svých bratrům. Ale, když budete jednou opravdu přijati jako občané nebeského království, nebudete již déle služebníky, ale syny, syny živého Boha. A tak bude toto království sílit ve světě až odstraní všechny bariéry a přivede všechny lidi k poznání mého Otce a víře ve spasitelnou pravdu, kterou jsem já přišel hlásat. Dokonce i nyní je království na dosah a někteří z vás uvidí ve svých životech příchod vlády velké moci Boha.
140:1.7 (1569.4) A to, co vy teď vidíte svýma očima, tento skromný začátek dvanácti obyčejných mužů, se bude šířit a růst, až nakonec bude naplněna chválou mého Otce celá země. A nebudou to ani tak vaše slova, ale vaše životy, podle kterých lidé budou vědět, že jste byli se mnou a poznali reality království. A přestože nezatížím těžkými břemeny vaše mysli, chystám se nyní vložit do vašich duší posvátnou odpovědnost reprezentovat mne ve světě až vás zanedlouho opustím, a to tak, jak já nyní reprezentuji mého Otce v tomto životě, který prožívám v lidském těle.“ A když to dořekl, povstal.
140:2.1 (1569.5) Ježíš potom nařídil dvanácti smrtelníkům, kteří právě naslouchali jeho prohlášení, týkající se království, aby si klekli kolem něho. Pak Ježíš položil ruce na hlavu každého z apoštolů, začínajíc Jidášem Iškariotským a konče Ondřejem. Když je posvětil, pozvedl své ruce a pronesl modlitbu:
140:2.2 (1569.6) „Otče můj, přivádím k tobě tyto muže, mé posly. Vybral jsem si těchto dvanáct lidí mezi našimi dětmi země, aby se vydali do světa a reprezentovali mne tak, jak já jsem přišel sem, abych reprezentoval tebe. Miluj je a buď s nimi, tak, jak si miloval mne a byl se mnou. A nyní, můj Otče, dej těmto mužům moudrost, protože já předávám všechny záležitosti přicházejícího království do jejich rukou. A já, jestli je to tvá vůle, zůstanu na zemi ještě nějakou dobu, abych jim pomohl v jejich práci pro blaho království. A ještě jednou, můj Otče, děkuji ti za všechny tyto muže a předávám je do tvé péče, zatímco já půjdu dokončit práci, kterou jsi mi určil vykonat.“
140:2.3 (1570.1) Když Ježíš ukončil modlitbu, všichni apoštolové zůstali na svých místech se skloněnými hlavami. A trvalo to mnoho minut, než se Petr osmělil pozvednout své oči a pohlédnout na Učitele. Jeden po druhém pak Učitele objali, ale nikdo z nich neřekl ani slovo. Celé místo bylo prostoupeno velkým tichem, zatímco armáda nebeských bytostí pohlížela shora na tento slavnostní a posvátný výjev—Tvořitel vesmíru předává záležitosti božského bratrství lidí pod vedení lidské mysli.
140:3.1 (1570.2) Ježíš se potom obrátil k apoštolům se slovy: „nyní jste vyslanci království mého Otce, stali jste se samostatnou a odlišnou skupinou lidí od všech ostatních lidí na zemi. Nyní již nejste jenom lidmi mezi lidmi, ale jste občany jiné a nebeské země uprostřed nevědomých tvorů tohoto nevědoucího světa. Nebude stačit, abyste žili stejným životem jak jste žili předtím, ale od nynějška musíte žít jako ti, kdo poznali blaženosti lepšího života a byli posláni zpět na zem jako vyslanci Vládce tohoto nového a lepšího světa. Od učitele se očekává více než od žáka; pán je náročnější než sluha. Od občanů nebeského království se vyžaduje více než od občanů pozemské vlády. Některé z věcí, které se vám nyní chystám říci, se mohou zdát těžkými, ale vy jste se rozhodli zastupovat mne na tomto světě tak, jak já nyní zastupuji Otce; a jako moji pověření zmocněnci na zemi budete povinni řídit se těmi učeními a metodami, které odrážejí mé ideály smrtelného života na světech prostoru a které já znázorňuji svým pozemským životem odhalováním nebeského Otce.
140:3.2 (1570.3) Posílám vás hlásat svobodu duchovním zajatcům, radost těm, kteří jsou spoutáni strachem a léčit nemocné v souladu s vůlí mého nebeského Otce. Když potkáte nešťastné děti, povzbuďte je slovy:
140:3.3 (1570.4) „Šťastní chudí duchem, prostí, protože jim náleží bohatství království nebeského.“
140:3.4 (1570.5) „Šťastní jsou ti, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti, protože budou nasyceni.“
140:3.5 (1570.6) „Šťastní jsou pokorní, protože oni zdědí zemi.“
140:3.6 (1570.7) „Šťastní jsou čistí v srdci, protože oni uvidí Boha.“
140:3.7 (1570.8) A když takto promluvíte k mým dětem, sdělte jim ještě tato další slova duchovní útěchy a naděje:
140:3.8 (1570.9) „Šťastní jsou truchlící, protože oni budou utěšeni. Šťastní jsou ti, kteří pláčou, protože oni obdrží ducha radosti.“
140:3.9 (1570.10) „Šťastní jsou milosrdní, protože oni získají milost.“
140:3.10 (1570.11) „Šťastní jsou mírotvůrci, protože oni budou nazýváni syny Božími.“
140:3.11 (1570.12) „Šťastní jsou ti, kteří jsou pronásledováni pro čestnost, protože jim patří království nebeské.“ Šťastnými jste, když vám lidé budou spílat a pronásledovat a budou o vás šířit zlé nepravdivé pomluvy. Radujte se a buďte nesmírně šťastní, protože vás čeká velká odměna na nebesích.“
140:3.12 (1570.13) Bratři moji, jelikož vás posílám do světa, vy jste solí země, solí se spasitelnou silou. Ale jestli tato sůl ztratí svoji chuť, jak se znovu stane slanou? Potom je k ničemu a bude vyhozena a rozšlapána pod nohami lidí.
140:3.13 (1570.14) Vy jste světlo světa. Nelze ukrýt město postavené na kopci. A nikdo neukryje zapálenou svíčku pod nádobu obrácenou dnem vzhůru, ale dá ji na svícen; a pak svítí všem v domě. Nechť vaše světlo svítí před lidmi tak, aby mohli vidět vaši dobrou práci a byli přivedeni k velebení vašeho nebeského Otce.
140:3.14 (1571.1) Posílám vás do světa, abyste byli mými zástupci a jednali jako vyslanci království mého Otce; a jak se vydáte na cestu hlásat dobré zprávy, mějte důvěru v Otce, jehož posly jste. Neodporujte nespravedlnosti silou; nedůvěřujte síle těla. Jestli váš soused vás udeří na pravou tvář, nastavte mu i druhou tvář. Buďte připraveni snášet nespravedlnost, nežli se soudit jeden s druhým. Dobrem a soucitem pomáhejte všem, kteří jsou v tísni a nouzi.
140:3.15 (1571.2) Říkám vám: „milujte své nepřátele, dělejte dobro těm, kteří vás nenávidí, žehnejte těm, kteří vás proklínají a modlete se za ty, kteří vás zlomyslně využívají. A v cokoliv věříte, že já bych udělal pro jiné lidi, udělejte jim to také.
140:3.16 (1571.3) Váš nebeský Otec je příčinou toho, že slunce svítí na zlé stejně jako na dobré; stejně posílá déšť na čestné a nečestné. Vy jste synové Boží; dokonce víc, vy jste vyslanci království mého Otce. Buďte milosrdní, tak jako je milosrdný Bůh a ve věčné budoucnosti budete dokonalými, tak jak dokonalým je nebeský Otec.
140:3.17 (1571.4) Jste pověřeni spasit lidi a ne je soudit. Na konci svého života budete všichni očekávat milosrdenství; proto já od vás vyžaduji, abyste během vašeho smrtelného života projevovali milosrdenství ke všem svým bratrům v těle. Nedělejte chybu tím, že se snažíte vyjmout smítko z oka svého bratra a ve vlastním máte kládu. Nejdříve odstraňte kládu ze svého vlastního oka a potom lépe uvidíte, jak vyjmout smítko z oka svého bratra.
140:3.18 (1571.5) Jasně rozlišujte pravdu; nebojácně žijte čestným životem; tak budete mými apoštoly a vyslanci mého Otce. Slyšeli jste říkat: „Když slepý vede slepého, tak oba spadnou do jámy“. Jestli chcete přivést jiné do království, vy sami musíte žít v jasném světle živé pravdy. Ve všech záležitostech království vás vyzývám projevovat spravedlivý úsudek a hlubokou moudrost. Nedávejte psům to, co je svaté a neházejte perly sviním, protože ty je rozšlapou a vrhnou se na vás.
140:3.19 (1571.6) Varuji vás před falešnými proroky, kteří k vám přijdou v ovčím rouchu, ale uvnitř jsou dravými vlky. Podle plodů je poznáte. Sbírají lidé hrozny z trní či fíky z bodláků? Takže, každý dobrý strom přináší dobré ovoce, ale zkažený strom nese špatné plody. Dobrý strom nemůže rodit špatné ovoce a zkažený strom nemůže plodit dobré ovoce. Každý strom, který nepřináší dobré plody je brzy poražen a hozen do ohně. Vstup do království nebeského závisí na motivu. Můj Otec vidí do srdcí lidí a soudí je podle vnitřních tužeb a jejich upřímných úmyslů.
140:3.20 (1571.7) Ve velkém soudném dni království mně mnozí řeknou: „Neučili jsme tvým jménem a nevykonali jsme mnoho krásných činů ve jménu tvém“? Ale já budu nucen jim říci: „Nikdy jsem vás neznal; odejděte ode mne falešní učitelé.“ Ale každý, kdo uslyší tento příkaz a upřímně vykonává své poslání zastupovat mne před lidmi tak, jako já jsem zastupoval svého Otce před vámi, najdou doširoka otevřený vstup do mojí služby a do království nebeského Otce.“
140:3.21 (1571.8) Nikdy předtím neslyšeli apoštolové Ježíše mluvit tímto způsobem, protože k nim promluvil jako ten, kdo má nejvyšší moc. Sestoupili dolů s hory před západem slunce, ale nikdo nepoložil Ježíšovi jedinou otázku.
140:4.1 (1572.1) Takzvané „Kázání na hoře“ není evangeliem Ježíše. Obsahuje mnoho užitečných pokynů, ale bylo to poučení, dané Ježíšem dvanácti apoštolům při jejich vysvěcení. Bylo to osobní Učitelovo pověření a povzbuzení těm, kteří měli jít hlásat evangelium a zastupovat ho ve světě lidí tak, jak on tak přesvědčivě a dokonale zastupoval svého Otce.
140:4.2 (1572.2) “Vy jste solí země, solí se spasitelnou silou. Ale jestli tato sůl ztratí svoji chuť, jak se znovu stane slanou? Potom je k ničemu a bude vyhozena a rozšlapána pod nohami lidí.“
140:4.3 (1572.3) V době Ježíše byla sůl velmi vzácná. Dokonce se používala jako platidlo místo peněz. Současné slovo „salary“ (plat) pochází od slova salt (sůl). Sůl nejenom dává chuť jídlu, ale také konzervuje. Dělá jiné produkty chutnějšími a takto slouží těm, kdo ji spotřebovávají.
140:4.4 (1572.4) „Vy jste světlo světa. Nelze ukrýt město postavené na kopci. A nikdo neukryje zapálenou svíčku pod nádobu obrácenou dnem vzhůru, ale dá ji na svícen; a pak svítí všem v domě. Nechť vaše světlo svítí před lidmi tak, aby mohli vidět vaši dobrou práci a byli přivedeni k velebení vašeho nebeského Otce.“
140:4.5 (1572.5) Ačkoliv světlo rozptyluje tmu, může být však také tak „oslepující“, že způsobí zmatek a sklíčenost. Jsme povoláni, abychom svítili naším světlem tak, že naši druhové budou přivedeni na nové a bohabojné cesty povzneseného života. Naše světlo musí svítit tak, aby nepřilákalo pozornost k nám samým. Také osobní profese může být použita jako účinný „reflektor“ pro šíření tohoto světla života.
140:4.6 (1572.6) Silné charaktery nepocházejí z toho, že člověk netvoří zlo, ale spíše z toho, že reálně tvoří dobro. Nezištnost je znakem lidské velikosti. Nejvyšší úrovně sebeuplatnění jsou dosaženy ctností a službou. Šťastný a aktivní člověk není motivován tím, že se bojí dělat zlé činy, ale tím, že rád koná dobré skutky.
140:4.7 (1572.7) „Podle plodů jich poznáte.“ Osobnostje v zásadě neměnná; to, co se mění—roste—je morální charakter. Největší chybou současných náboženstvích je negativismus. Strom, který nenese žádné plody je „poražen a hozen do ohně.“ Morální kvalita nemůže vzniknout z pouhé represe—uposlechnutím příkazu „nesmíš.“ Strach a ostuda nejsou dostačujícími motivacemi pro náboženský život. Náboženství je hodnotné jenom tehdy, když odhaluje otcovství Boha a upevňuje bratrství lidí.
140:4.8 (1572.8) Účinná filozofie života je utvořena kombinací chápání kosmu a souhrnem emociálních reakcí člověka na sociální a ekonomické prostředí. Pamatujte si: přestože zděděné pudy nemohou být zásadně pozměněny, emocionální reakce na takové pudy mohou být změněny; proto morální podstata může být pozměněna, charakter může být vylepšen. V silném charakteru jsou emocionální reakce sjednoceny a sladěny; takto je vytvořena celistvá osobnost. Nedostačující celistvost oslabuje morální podstatu a plodí nešťastnost.
140:4.9 (1572.9) Bez hodnotného cíle se život stává bezúčelným a zbytečným. Z toho pak pramení hodně nešťastnosti. Projev Ježíše při vysvěcení dvanácti apoštolů přestavuje hlavní filozofii života. Ježíš nabádal své následovníky rozvíjet v sobě empirickou víru. Upozorňoval je na to, aby nespoléhali na pouhé intelektuální přesvědčení, aby nebyli příliš důvěřivými a neopírali se o pevně zavedené autority.
140:4.10 (1573.1) Vzdělání musí být metodou poznávání (objevování) lepších způsobů uspokojování našich přirozených a dědičných pohnutek a štěstí je výsledným souhrnem těchto povznesených metod dosažení emociálního uspokojení. Štěstí málo závisí na prostředí, přestože příjemné okolí může k němu výrazně přispět.
140:4.11 (1573.2) Každý smrtelník ve skutečnosti touží být celistvou bytostí, být dokonalým tak, jak dokonalým je nebeský Otec a takové dosažení je možné, protože v konečném součtu „vesmír je opravdově otcovský.“
140:5.1 (1573.3) Od Kázání na hoře po proslov u Poslední Večeře učil Ježíš své následovníky projevovat raději otcovskou lásku než bratrskou lásku. Milovat svého bližního bratrskou láskou znamená milovat ho jako sebe samého a to by bylo dostatečným naplněním „zlatého pravidla.“ Ale otcovský cit vyžaduje, abyste milovali své smrtelné bližní tak, jak Ježíš miluje vás.
140:5.2 (1573.4) Ježíš miluje lidstvo dvojí láskou. Žil na zemi jako dvojitá osobnost—lidská a božská. Jako Syn Boží miluje člověka otcovskou láskou—on je Tvořitelem člověka, jeho vesmírným Otcem. Jako Syn Člověka Ježíš miluje smrtelníky jako bratr—on byl opravdový člověk mezi lidmi.
140:5.3 (1573.5) Ježíš neočekával od svých následovníků dosažení nemožného v projevu bratrské lásky, ale očekával od nich snahu podobat se Bohu—být dokonalými tak, jak dokonalým je nebeský Otec—a začít se dívat na lidi tak, jak se Bůh dívá na své tvory a tím začít milovat lidi tak, jak je Bůh miluje—projevovat počátky otcovského citu. Během tohoto nabádání se Ježíš snažil dvanácti apoštolům odhalit nové pojetí otcovské lásky do té míry, v jaké ona má vztah k určitým emocionálním postojům, týkajících se udělání četných sociálních přizpůsobeních k prostředí.
140:5.4 (1573.6) Učitel zahájil tento svůj významný proslov tím, že upozornil apoštoly na čtyři polohy víry, což byl úvod k následnému vylíčení jeho čtyř transcendentních a vyšších reakcí otcovské lásky v protikladu k nedostatkům pouhé bratrské lásky.
140:5.5 (1573.7) Nejdříve hovořil o těch, kteří jsou chudí duchem, hladoví po spravedlnosti, jsou odevzdaně pokorní a čistí v srdci. Od takových smrtelníků, vnímajících duchovnost, možno očekávat dosažení takových úrovní božské nezištnosti, na kterých budou schopni úžasného projevu otcovského citu; že dokonce budou posíleni natolik, že budou projevovat milosrdenství, prosazovat mír a odolávat pronásledování a během všech těchto těžkých chvil milovat otcovskou láskou také nemilující lidstvo. Otcovský cit může dosáhnout úrovní oddanosti, které nezměrně převyšují bratrský cit.
140:5.6 (1573.8) Víra a láska posilují morální charakter a vytvářejí štěstí. Strach a hněv oslabují charakter a ničí štěstí. Toto významné kázání začalo na téma štěstí.
140:5.7 (1573.9) 1. „Šťastní chudí duchem—prostí.“ Pro dítě je štěstím uspokojení jeho bezprostředního přání. Dospělý člověk je připraven zasít semena odříkání, aby později sklidil úrodu zvětšeného štěstí. V době Ježíše a i potom štěstí bylo příliš často spojováno s představou nabytí bohatství. V příběhu o farizejovi a celníkovi, modlících se v chrámu, se první cítil bohatý duchem—egoistickým; druhý se cítil „chudým duchem“—prostým. Jeden byl samolibý; druhý byl učenlivý a pravdu hledající. Chudí duchem hledají cíle, představující duchovní bohatství—hledají Boha. A takoví hledači pravdy nemusejí čekat na odměny v daleké budoucnosti; dostane se jim odměny ihned. Naleznou království nebeské ve svých srdcích a pocítí toto štěstí ihned.
140:5.8 (1574.1) 2. „Šťastni jsou ti, kdo hladoví a žízní po spravedlnosti, protože budou nasyceni.“ Pouze ti, kdo se cítí chudí duchem budou vždy hladovět po spravedlnosti. Pouze prostí hledají božskou sílu a snaží se získat božskou moc. Ale největším nebezpečím je vědomý duchovní půst, aby se zvýšila chuť pro duchovní dary. Fyzický půst začíná být nebezpečným po čtyřech až pěti dnech; člověk může ztratit veškerou chuť na jídlo. Dlouhý půst, ať fyzický nebo duchovní, je schopen zničit hlad.
140:5.9 (1574.2) Empirická spravedlnost je radost, ne povinnost. Ježíšova spravedlnost je dynamickou láskou—otcovsky-bratrským citem. Není to negativní, nebo vynucený typ spravedlnosti. Jak by někdo mohl kdy hladovět po něčem negativním—toužit po něčem co „nesmí dělat.“
140:5.10 (1574.3) Není snadné naučit dětskou mysl těmto prvním dvěma vlastnostem blaženosti, ale zralá mysl by měla být schopna pochopit jejich význam.
140:5.11 (1574.4) 3. „Šťastní jsou pokorní, protože oni zdědí zemi.“ Opravdová pokora nemá nic společného se strachem. Naopak, je to postoj člověka, spolupracujícího s Bohem—„buď vůle tvá.“ Pokora zahrnuje trpělivost a snášenlivost a je motivována neotřesitelnou vírou v zákonný a přátelský vesmír. Zkrocuje všechna pokušení bouřit se proti božskému vedení. Ježíš byl vzorem pokorného člověka Urantie a zdědil obrovský vesmír.
140:5.12 (1574.5) 4. „Šťastní jsou čistí v srdci, protože oni uvidí Boha.“ Duchovní čistotu nelze považovat za negativní vlastnost, pokud se v ní neobjeví podezíravost a pomstychtivost. Když Ježíš mluvil o čistotě, neměl na mysli pouze pohlavní vztahy lidí. Hlavně poukazoval na víru, kterou by každý člověk měl mít ve své bližní; tu víru, kterou rodič má ve své dítě a která ho činí schopným milovat své bližní tak, jak by je miloval otec. Láska otce nemusí rozmazlovat a nepromíjí zlo, ale nikdy není necitelná. Otcovská láska má jediný účel a vždy se dívá na to nejlepší v člověku; to je postoj opravdového rodiče.
140:5.13 (1574.6) Vidět Boha—pomocí víry—znamená získat opravdový duchovní vhled. A duchovní vhled posiluje vedení Ladiče a to nakonec zvyšuje uvědomělost Boha. A když znáte Otce, máte zajištěnou jistotu v božském synovstvu a začínáte stále více milovat každého ze svých bratrů v těle nejenom jako bratra—bratrskou láskou—ale také jako otec—s otcovským citem.
140:5.14 (1574.7) Tuto radu je snadné naučit i dítě. Děti jsou přirozeně důvěřivé a rodiče by měli dbát na to, aby tuto upřímnou víru neztratili. Při jednání s dětmi se vyhněte jakémukoliv klamání a nedávejte záminku pro podezírání. Moudře jim pomáhejte vybírat jejich hrdiny a volit jejich způsob života.
140:5.15 (1574.8) A potom Ježíš začal vyučovat své následovníky realizaci hlavního smyslu veškerého lidského snažení—dokonalosti—dokonce božské dokonalosti. Neustále je nabádal: „Buďte dokonalými tak, jak dokonalým je váš nebeský Otec.“ On nevybízel apoštoly milovat své bližní jako sebe sama. To by byl významný čin a znamenalo by to dosažení bratrské lásky. On své apoštoly spíše nabádal milovat lidi tak, jak je miloval on—milovat otcovskou, jakož i bratrskou láskou. A aby jim to vysvětlil, uvedl čtyři nejvyšší vlastnosti otcovské lásky:
140:5.16 (1575.1) 1. „Šťastní jsou truchlící, protože oni budou utěšeni.“ Takzvaný zdravý rozum, nebo dokonalá logika, by nikdy nepřišly s tím, že štěstí by mohlo vzejít z truchlení. Ale Ježíš nemluvil o vnějším, či okázalém truchlení. Zmiňoval se o emocionálním postoji jemného srdce. Je velkou chybou učit chlapce a mladé muže, že projev něhy, nebo jiných emocionálních pocitů, nebo fyzických bolestí, není vhodný pro muže. Soucit je cennou vlastností muže stejně jako ženy. Není nutné být necitelným, aby byl mužným. To je špatný způsob vytváření odvážných mužů. Velicí lidé světa se neostýchali truchlit. Truchlivý Mojžíš byl větším člověkem než Samson, nebo Goliáš. Mojžíš byl vynikajícím vůdcem, ale byl také jemným člověkem. Citlivost a vnímavost k lidským potřebám vytvářejí pravé a trvající štěstí a současně takové laskavé vlastnosti ochraňují duši před zhoubnými vlivy hněvu, nenávisti a podezíravosti.
140:5.17 (1575.2) 2. „Šťastní jsou milosrdní, protože oni získají milost.“ Tady milosrdnost znamená výšku, hloubku a šířku nejpravdivějšího přátelství—láskyplné laskavosti. Milosrdnost někdy může být pasivní, ale tady je aktivní a dynamická—nejvyšším projevem otcovského citu. Milující rodič nemá velké potíže s tím, aby odpustil svému dítěti, a dokonce mnohokrát. A v nezkaženém dítěti je snaha zmírnit utrpení přirozená. Děti jsou obvykle laskavé a soucitné, když jsou staré natolik, aby byly schopny ohodnotit reálné okolnosti.
140:5.18 (1575.3) 3. „Šťastní jsou mírotvůrci, protože oni budou nazýváni syny Božími.“ Ježíšovi posluchači očekávali, že budou bojovníky za osvobození a ne mírotvůrci. Ale mír Ježíše není pacifického a negativního typu. Tváří v tvář soudům a pronásledování prohlásil: „Svůj mír zanechám vám.“ „Ať nesmutní vaše srdce a ať se nebojí.“ Takový mír zabraňuje ničivým konfliktům. Vnitřní osobní mír sjednocuje osobnost. Sociální mír odvrací strach, hrabivost a hněv. Politický mír zamezuje rasovému nepřátelství, nacionální nedůvěře a válce. Mírotvorba léčí nedůvěru a podezíravost.
140:5.19 (1575.4) Děti je snadné naučit být mírotvůrci. Jim se líbí skupinové aktivity; rády se hrají společně. Učitel jednou řekl: „Ten, kdo zachrání svůj život, ten ho ztratí, ale ten, kdo ztratí svůj život, ten ho nalezne.“
140:5.20 (1575.5) 4. „Šťastní jsou ti, kteří jsou pronásledováni pro čestnost, protože jim náleží království nebeské. Šťastnými jste, když vám lidé budou spílat a pronásledovat vás a budou o vás šířit zlé nepravdivé pomluvy. Radujte se a buďte nesmírně šťastní, protože vás čeká velká odměna na nebesích.“
140:5.21 (1575.6) Velmi často za mírem následuje pronásledování. Ale mladí lidé a stateční dospělí se nikdy nevyhýbají těžkostem, nebo nebezpečí. „Není větší lásky člověka, než když položí život za své přátele.“ A otcovská láska snadno dokáže všechny tyto věci—věci, které bratrská láska stěží zvládne. A konečným výsledkem pronásledování je vždy progres.
140:5.22 (1575.7) Děti vždy reagují na výzvu odvahy. Mládí je vždy ochotné „riskovat.“ A každé dítě by se mělo zavčasu učit dávat.
140:5.23 (1575.8) A z tohoto je zjevné, že krásy Kázání na hoře jsou založeny na víře a lásce a ne na zákonu—etice a povinnosti.
140:5.24 (1575.9) Otcovská láska se raduje, když platí dobrem za zlo—konat dobro v odpověď na nespravedlnost.
140:6.1 (1576.1) V sobotu večer toho dne, kdy Ježíš a dvanáct apoštolů sestoupili z hor severně od Kafarnaumu, dorazili do domu Zebedea a zúčastnili se skromné večeře. Po ní, když Ježíš odešel projít se po pláži, dvanáctka započala rozhovor mezi sebou. Dvojčata rozdělala oheň, aby jim bylo teplo a měli světlo a po krátké poradě se Ondřej vydal vyhledat Ježíše a když ho našel, řekl mu: „Učiteli, moji bratři nemohou pochopit to, cos nám řekl o království. Necítíme se způsobilými začít tuto práci, pokud nám nedáš další instrukce. Přišel jsem tě požádat, abys za námi přišel do zahrady a pomohl nám porozumět významu tvých slov.“ A Ježíš odešel s Ondřejem k apoštolům.
140:6.2 (1576.2) Když přišel do zahrady, shromáždil apoštoly kolem sebe a pokračoval ve svém učení slovy: „Je pro vás těžké přijmout má slova, protože se snažíte postavit nové učení přímo na staré, ale já vám tvrdím, že se musíte znovu narodit. Musíte začít nanovo jako malé děti a být ochotni důvěřovat mému učení a věřit v Boha. Nové evangelium království se nemůže přizpůsobit tomu, co je nyní. Máte mylné představy o Synu Člověka a jeho poslání na zemi. Nemyslete si ve svých myšlenkách, že jsem přišel odstranit zákon a proroky; nepřišel jsem ničit, ale konat, rozšiřovat a osvětlovat. Nepřišel jsem porušovat zákon, ale raději psát nová přikázání na tabulky vašich srdcí.
140:6.3 (1576.3) Žádám od vás spravedlnost, která přesáhne spravedlnost těch, kteří se snaží získat Otcovu přízeň dobročinností, modlitbou a postěním. Jestli chcete vstoupit do království, vaše spravedlnost musí obsahovat lásku, soucit a pravdu—upřímnou touhu konat vůli mého nebeského Otce.
140:6.4 (1576.4) Potom Šimon Petr řekl: „Učiteli, jestli máš nové přikázání, my bychom ho chtěli slyšet. Odkryj nám novou cestu.“ Ježíš Petrovi odpověděl: „Slyšeli jste, jak to říkají ti, kteří učí zákon: „Nezabiješ; kdo zabije, půjde před soud.“ Ale já se dívám na čin hlouběji, abych odhalil motiv. Říkám vám, že každý, kdo se hněvá na svého bratra, je v nebezpečí zavržení. Ten, kdo chová nenávist ve svém srdci a plánuje pomstu ve své mysli, tomu hrozí soud. Vy musíte soudit své bližní podle jejich činů, ale nebeský Otec soudí podle úmyslů.
140:6.5 (1576.5) Slyšeli jste učitele zákona říkat: „Nebudeš cizoložit.“ Ale já vám říkám, že každý muž, který se dívá na ženu s úmyslem ji svést, již s ní cizoložil ve svém srdci. Vy můžete soudit lidi pouze podle jejich činů, ale můj Otec se dívá do srdcí svých dětí a soudí je milosrdně podle jejich úmyslů a skutečných tužeb.“
140:6.6 (1576.6) Ježíš chtěl pokračovat v rozpravě o dalších přikázáních, když ho přerušil Jakub Zebedeus otázkou: „Učiteli, co budeme učit lidi o rozvodu? Dovolíme muži rozvést se se svojí ženou, jak učil Mojžíš?“ A když Ježíš uslyšel tuto otázku, řekl: „Nepřišel jsem vydávat zákony, ale osvítit. Nepřišel jsem reformovat tento svět, ale ustanovit království nebeské. Není vůlí Otce, abych podlehl pokušení učit vás pravidla vládnutí, obchodu, nebo společenskému chování, která, přestože mohou být dobrá pro tuto dobu, nebudou vůbec vhodná pro společnost další epochy. Na zemi jsem jenom proto, abych utěšil mysl člověka, osvobodil jeho ducha a spasil jeho duši. Ale na tuto otázku o rozvodu vám odpovím takto: „Ačkoliv Mojžíš tuto věc podporoval, nebylo tomu tak v době Adama a v Zahradě.“
140:6.7 (1577.1) Poté, když hovořili apoštolové chvíli mezi sebou, Ježíš pokračoval: „Vy vždy musíte rozlišit dva pohledy na veškeré smrtelné jednání—lidské a božské; způsoby těla a způsob ducha; vymezení času a pohled věčnosti.“ A přestože apoštolové nedokázali pochopit úplně všechno co jim řekl, toto jeho vysvětlení jim hodně pomohlo.
140:6.8 (1577.2) A potom Ježíš řekl: „Ale vy budete klopýtat o moje učení, protože moje poselství budete chtít vykládat doslova; pomalu chápete ducha mého učení. Musíte si stále pamatovat, že jste moji poslové; musíte žít vaše životy tak, jak já jsem prožil v duchu svůj. Jste moji osobní zástupci; Ale uděláte chybu v tom, když budete očekávat od všech lidí žít ve všech směrech jako vy. Také si musíte pamatovat, že já nemám ovečky pouze v tomto stádu a že jsem jim také zavázán a musím jim být příkladem konání vůle Boha v průběhu smrtelného života.“
140:6.9 (1577.3) Natanael se potom zeptal: „Učiteli, budeme dávat prostor spravedlnosti? Zákon Mojžíše říká: „Oko za oko, zub za zub.“ Co budeme říkat my?“ A Ježíš odpověděl: „Vy budete odplácet zlo dobrem. Moji poslové nesmí bojovat s lidmi, ale musí být ke všem lidem mírumilovní. Odplácet stejnou měrou nebude vaším pravidlem. Takové zákony jsou možné u lidských vládců, ale ne v království; vaše soudy bude vždy určovat milosrdenství a láska vaše jednání. A jestli jsou toto tvrdá slova, je stále čas odejít. Jestli jsou požadavky apoštolství příliš těžké, můžete se vrátit na méně obtížnější stezku učednictví.“
140:6.10 (1577.4) Když apoštolové uslyšeli tato překvapující slova, na krátkou chvíli se společně vzdálili, ale brzy se opět vrátili a Petr řekl: „Učiteli, my chceme jít s tebou; žádný z nás si nepřeje vrátit se zpět. Jsme plně připraveni zaplatit mimořádnou cenu; vypijeme tuto číši. Chceme být apoštoly, ne pouhými učedníky.“
140:6.11 (1577.5) Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Potom buďte připraveni převzít svoji odpovědnost a následovat mého příkladu. Dobré skutky dělejte v tajnosti; když dáváte dary, nechť levá ruka neví, co dělá pravá. A když se modlíte, dělejte to odděleně a nepoužívejte marnivá přání a nesmyslné fráze. Stále si pamatujte, že Otec ví co potřebujete ještě dříve než ho o to požádáte. A když se postíte, nemějte před jinými lidmi sklíčený výraz. Jako moji vybraní apoštolové, nyní vyčleněni pro službu království, nestřádejte pro sebe bohatství na zemi, ale svojí nezištnou službou střádejte pro sebe poklady v nebi, protože tam, kde jsou vaše poklady, tam bude také vaše srdce.
140:6.12 (1577.6) Zdrojem světla vašeho těla je oko; proto, jestli je vaše oko štědré, vaše celé tělo bude plné světla. Ale, jestli vaše oko je sobecké, celé vaše tělo bude naplněno tmou. A jestli to samé světlo, které je ve vás, se změní v tmu, jak velká bude ta tma!“
140:6.13 (1577.7) Potom se Tomáš Ježíše zeptal, jestli by měli „pokračovat mít všechno společné.“ Ježíš na to řekl: „Ano, moji bratři, já bych chtěl, abychom žili společně jako jedna rozumějící si rodina. Je vám svěřena velká práce a já od vás vyžaduji ničím nerušenou službu. Vy víte, že bylo řečeno: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.“ Nemůžete opravdově uctívat Boha a současně horlivě sloužit mamonu. Tím, že jste nyní vstoupili bezvýhradně do služby pro království, nemusíte se obávat o vaše životy; ještě méně se neznepokojujte tím, co budete jíst, nebo co budete pít; ani nepřemýšlejte o tom, čím přikryjete svoje těla. Již jste poznali, že ochotné ruce a upřímná srdce hladovět nikdy nebudou. A nyní, když se připravujete dát veškerou svoji energii pro práci království, buďte ujištěni, že Otec si bude vědom vašich potřeb. Hledejte nejdříve království Boha a když najdete k němu vchod, všechny potřebné věci vám budou dány. Nebuďte proto příliš zneklidněni tím, co bude zítra. Každý den je i tak plný starostí.“
140:6.14 (1578.1) Když Ježíš viděl, že jsou připraveni zůstat vzhůru celou noc a pokládat otázky, řekl jim: „Bratři moji, jste stále prázdné nádoby; pro vás je nyní nejlepší jít si odpočinout, abyste byli připraveni na zítřejší práci.“ Ale jejich oči spánek opustil. Petr se pokusil požádat svého Učitele o malý osobní rozhovor s ním. Řekl Ježíšovi: „Není to proto, že bych měl tajemství před svými bratry, ale mám neklidnou duši a kdybych snad zasloužil pokárání od svého Učitele, lépe bych to snesl o samotě s tebou.“ A Ježíš odpověděl: „Pojď se mnou Petře“—a jako první vešel do domu. Když se Petr od Ježíše vrátil mnohem radostnější a s větší sebedůvěrou, Jakub se rozhodl zajít také za Ježíšem si pohovořit. A tak až do ranních hodin druhého dne i ostatní apoštolové chodili jeden po druhém promluvit si s Ježíšem. Když všichni apoštolové s ním skončili své osobní rozhovory, kromě dvojčat, která usnula, Ondřej vešel dovnitř za Ježíšem a řekl: „Učiteli, dvojčata spí u ohně na zahradě, mám je probudit a zeptat se, zdali si s tebou také chtějí promluvit?“ A Ježíš s úsměvem Ondřejovi odpověděl: „Je jim dobře—nechej je na pokoji.“ A noc již odcházela; začínalo svítat.
140:7.1 (1578.2) Po několika hodinách spánku se apoštolové shromáždili u pozdní snídaně s Ježíšem a ten jim řekl: „Nyní musíte započít svoji práci—hlásat dobré zprávy a učit věřící. Připravte se na cestu do Jerusalema.“ Když Ježíš skončil, Tomáš sebral odvahu a řekl: „Já vím, Učiteli, že bychom měli být nyní připraveni zahájit svoji práci, ale já se obávám, že nejsme ještě schopni vykonat toto velké dílo. Souhlasil bys s tím, abychom tady ještě několik dnů zůstali, než začneme pracovat pro království?“ A když Ježíš viděl, že všichni jeho apoštolové měli stejné obavy, řekl: „Bude, jak si přejete; zůstaneme zde do neděle.“
140:7.2 (1578.3) Již po dobu mnoha týdnů malé skupiny upřímných hledačů pravdy, společně se zvědavými diváky, přicházeli do Betsaidy, aby uviděli Ježíše. Zprávy o něm se již rozšířily po kraji; zvídavé skupiny přicházely z měst tak vzdálených, jako Týros, Sidón, Damašek, Cesarea a Jerusalem. Až dosud Ježíš vítal tyto lidi a učil je o království, ale nyní Učitel předal tuto práci dvanácti apoštolům. Ondřej vybral jednoho z apoštolů a přidělil ho ke skupině návštěvníků, ale někdy bylo všech dvanáct takto zapojeno.
140:7.3 (1578.4) Tak pracovali dva dny, ve dne učili a večer dlouho do noci spolu debatovali. Na třetí den se Ježíš vypravil navštívit Zebedea a Salome a své apoštoly mezitím poslal „rybařit, udělat příjemnou změnu, nebo třeba navštívit své rodiny.“ Ve čtvrtek se vrátili a pokračovali v učení další tři dny.
140:7.4 (1578.5) Během tohoto přípravného týdne připomínal Ježíš mnohokrát svým apoštolům dva velké motivy své po-křestní mise na zemi:
140:7.5 (1578.6) 1. Odhalit Boha člověku.
140:7.6 (1578.7) 2. Přivézt lidi k poznání svého synovstva—pomoci jim skrze víru poznat, že jsou děti Nejsvrchovanějšího.
140:7.7 (1579.1) Tento týden rozmanitých zkušeností dal hodně dvanáctce apoštolů; někteří se dokonce stali příliš sebevědomými. Při poslední poradě, v sobotu večer, Petr a Jakub přišli k Ježíšovi a řekli mu: „Jsme připraveni—vydejme se nyní na cestu, abychom se zmocnili království.“ Na to Ježíš odpověděl: „Nechť se vaše moudrost vyrovná vašemu nadšení a vaše odvaha nahradí vaši nevědomost.“
140:7.8 (1579.2) Přestože apoštolové nepochopili většinu jeho učení, dokázali pochopit význam jeho okouzlujícího života, prožitého s nimi.
140:8.1 (1579.3) Ježíš dobře věděl, že si jeho apoštolové plně neosvojují jeho učení. Rozhodl se dát některé podrobné pokyny Petrovi, Jakubovi a Janovi v naději, že ti budou schopni tyto pojmy vysvětlit svým druhům. Viděl, že ačkoliv některé rysy ideje duchovního království apoštolové chápali, neustále spojovali tato nová duchovní učení se svými starými a pevně zakořeněnými představami o královstvím nebeském jako o obnovení Davidova trůnu a znovu ustanovení Izraele jako světské moci na zemi. Proto se ve čtvrtek odpoledne Ježíš s Petrem, Jakubem a Janem vydal na loďce na jezero, aby prodiskutovali otázky království. Tato čtyřhodinová vyučující debata obsahovala spoustu otázek a odpovědí a průběh tohoto důležitého odpoledne by se dal nejlépe shrnout a stručně zopakovat na základě vylíčení této události Šimonem Petrem svému bratrovi Ondřejovi následujícího rána:
140:8.2 (1579.4) 1. Konání vůle Otce. Ježíšovo učení o důvěře ve velkomyslnou péči nebeského Otce nebylo slepým a pasivním fatalismem. To odpoledne citoval s uznáním staré hebrejské rčení: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Poukázal na to, že jeho vlastní zkušenost je dostačujícím výkladem jeho učení. Jeho vyzývání k důvěře v Otce nesmí být posuzováno z pohledu sociálních, nebo ekonomických podmínek současné či jakékoliv jiné epochy. Jeho pokyny obsahují ideální principy života s Bohem ve všech epochách a na všech světech.
140:8.3 (1579.5) Ježíš objasnil trojici apoštolů rozdíl mezi požadavky apoštolství a učednictví. A ani potom nebránil dvanástce apoštolů používat prozíravost a předvídavost. Proti čemu kázal nebylo rozvážné uvažování, ale úzkost, strach. On učil aktivnímu a vnímavému podřízení se vůli Otce. V odpovědi na mnoho jejich otázek, týkajících se střídmosti a šetrnosti, je pouze upozornil na svůj život tesaře, loďaře a rybáře a jeho pečlivému organizování činnosti dvanácti apoštolů. Snažil se jim objasnit, že svět nemá být považován za nepřítele; že okolnosti života vytvářejí božské příležitosti spolupracovat s dětmi Boha.
140:8.4 (1579.6) Pro Ježíše bylo značně obtížné docílit toho, aby pochopili jeho osobní princip neodporování. On zcela odmítal bránit sám sebe a apoštolům se zdálo, že by byl rád, kdyby se takto chovali i oni. Učil je neklást odpor zlu, nebojovat s nespravedlností či příkořím, ale neučil je pasivní toleranci ke špatnostem. A to odpoledne dal jasně najevo, že souhlasí se společenským potrestáním zločinců a kriminálníků a že občanská vláda musí někdy použít sílu pro udržení společenského pořádku a vykonávání práva.
140:8.5 (1579.7) Nikdy nepřestal varovat své učedníky před zhoubným zvykem odplácení; nedal žádný prostor pro pomstu a úmyslu vyrovnat si účty. Odsuzoval nevraživost mezi lidmi. Odmítal princip oko za oko a zub za zub. Neschvaloval celkové pojetí soukromé a osobní pomsty a přisoudil tyto záležitosti na jedné straně občanské vládě a na druhé straně soudu Božímu. Vysvětlil těm třem, že jeho učení se vztahuje na jedince, ne na stát. Svá poučení do této chvíle, týkajících se těchto otázek, shrnul takto:
140:8.6 (1580.1) Milujte své nepřátele—pamatujte na morální požadavky bratrství.
140:8.7 (1580.2) Marnost zla: zlo se nenapraví pomstou. Nedělejte chybu v tom, že budete bojovat se zlem jeho vlastními zbraněmi.
140:8.8 (1580.3) Mějte víru—důvěru v konečné vítězství božské spravedlnosti a věčného dobrodiní.
140:8.9 (1580.4) 2. Postoj k politickým otázkám. Varoval své apoštoly, aby byli opatrní ve svých poznámkách, týkajících se napjatých vztahů, které v tu dobu existovaly mezi židovským národem a římskou vládou; zakázal jim zapojit se v jakémkoliv směru do těchto složitých problémů. On vždy dbal na to, aby se vyhnul politickým nástrahám nepřítele a neustále opakoval: „Dávejte císaři, co je císařovo a Bohu, co je Boží.“ Nechtěl, aby jeho pozornost byla odpoutána od jeho mise zakládání nové cesty spasení; nepřipustil by, aby se zabýval něčím jiným. Ve svém osobním životě vždy řádně dodržoval všechny občanské zákony a pravidla; v celém svém veřejném učení se vůbec nevěnoval občanským, sociálním a ekonomickým otázkám. Třem apoštolům řekl, že se zajímá pouze o principy vnitřního a osobního duchovního života člověka.
140:8.10 (1580.5) Proto Ježíš nebyl politickým reformátorem. Nepřišel proto, aby reorganizoval svět; a i kdyby to udělal, bylo by to platné pouze pro tu dobu a generaci. Nicméně, ukázal lidem nejlepší cestu žití a žádná generace není zproštěna úsilí objevovat jak nejlépe přizpůsobit život Ježíše ke svým vlastním problémům. Ale neudělejte nikdy chybu v tom, že Ježíšovo učení budete spojovat s nějakou politickou či ekonomickou teorií, s nějakým společenským či pracovněprávním systémem.
140:8.11 (1580.6) 3. Postoj k sociálním otázkám. Židovští rabíni se již dávno přeli o tom, kdo je můj bližní. Ježíš přišel s idejí aktivní a spontánní laskavosti, takové opravdové lásky ke spoluobčanům, která přesáhne sousedství a obsáhne celý svět a tím udělá všechny lidi bližními. Ale přitom všem se Ježíš zajímal pouze o jedince, ne o masu. Ježíš nebyl sociologem, ale usilovně se snažil odstranit všechny formy egoistické izolace. Učil ryzímu účastenství, soucitu. Michael Nebadonský je Syn, jehož převládající vlastností je milosrdenství; soucit je jeho samotná podstata.
140:8.12 (1580.7) Učitel neříkal, že by lidé neměli zvát své přátele na oběd, ale svým následovníkům zdůrazňoval, aby hostili chudáky a nešťastníky. Ježíš měl silný smysl pro spravedlnost, ale ten byl vždy usměrňován soucitem. Neučil své apoštoly, aby k sobě přitáhli společenské parazity a profesionální žebráky. Pokud se jedná o sociologický výrok, tak úplně nejblíže se k němu přiblížil, když říkal: „Nesuďte, abyste sami nebyli souzeni.“
140:8.13 (1580.8) Ježíš objasnil, že slepá dobrota může být příčinou mnoha sociálních neduhů. Následujícího dne Ježíš s konečnou platností přikázal Jidášovi, že se žádné apoštolské prostředky nebudou dávat jako almužna, s výjimkou jeho osobního požadavku, anebo v případě společné žádosti dvou apoštolů. Ve všech takových věcech měl Ježíš ve zvyku říkat: „Buďte moudří jako hadi, ale neškodní jako holubice.“ Zdálo se, že ve všech společenských situacích bylo jeho záměrem učit trpělivosti, toleranci a odpouštění.
140:8.14 (1581.1) Rodina zaujímala centrální místo ve filozofii života Ježíše—v tomto životě i potom. Založil své učení o Bohu na rodině a současně se snažil napravit tendenci židů k přílišnému uctívání předků. Povýšil rodinný život na nejvyšší povinnost člověka, ale dal najevo, že rodinné vztahy nesmí překážet náboženským závazkům. Upozornil na skutečnost, že rodina je světská instituce; že nepřežívá smrt. Ježíš neváhal vzdát se své rodiny, když rodina se postavila proti vůli Otce. On učil novému a většímu bratrství lidí—synů Božích. V době Ježíše byly rozvodové praktiky v Palestině a v celém římském impériu velmi uvolněné. On opakovaně odmítal stanovit zákony, regulující manželství a rozvod, ale mnoho raných následovníků Ježíše mělo silně vyhraněné názory na rozvod a neváhalo je jemu připsat. Všichni autoři Nového Zákona se drželi těchto přísnějších a progresivnějších pohledů na rozvod, kromě Jana Marka.
140:8.15 (1581.2) 4. Postoj k ekonomickým otázkám. Ježíš pracoval, žil a obchodoval v takovém světě, do jakého přišel. On nebyl ekonomickým reformátorem, ačkoliv často upozorňoval na nespravedlnost nerovnoměrného rozdělování bohatství. Ale nenabídl žádná řešení pro nápravu tohoto problému. Vysvětlil těmto třem apoštolům, že i když jeho apoštolové nemají vlastnit majetek, on nekáže proti bohatství a majetku, pouze proti jeho nerovnoměrnému a nespravedlivému rozložení. Uznával potřebu sociální spravedlnosti a pracovní čestnosti, ale nenabídl žádná pravidla pro jejich dosažení.
140:8.16 (1581.3) Ježíš nikdy neučil své následovníky, aby se vyvarovali držení pozemského majetku, vyžadoval to pouze po svých dvanácti apoštolech. Lukáš, lékař, silně věřil v sociální rovnost a udělal hodně proto, aby vyložil výroky Ježíše v souladu se svými osobními názory. Ježíš nikdy osobně nenařídil svým následovníkům přijmout komunitní způsob života; on nikdy nic takového neprohlásil.
140:8.17 (1581.4) Ježíš často varoval své posluchače před chamtivostí, tvrdíc, že “štěstí člověka nespočívá v hojnosti jeho materiálního majetku.“ Neustále zdůrazňoval: „Co získá člověk, jestli ovládne celý svět a ztratí svoji duši?“ On vůbec neútočil přímo proti vlastnictví majetku, ale tvrdil, že v aspektu věčnosti jsou podstatné a nejdůležitější duchovní hodnoty. Ve svých pozdějších učeních se snažil napravit mnoho chybných urantijských pohledů na život vypravováním početných podobenstvích, která představil během své veřejné služby. Ježíš nikdy nezamýšlel zformulovat ekonomické teorie; velmi dobře věděl, že každá éra musí vyvinout své vlastní nápravné metody pro vyřešení soudobých problémů. A kdyby Ježíš byl na zemi dnes a žil život v těle, byl by velkým zklamáním pro většinu dobrých mužů a žen kvůli prostému důvodu, že by se nevyjadřoval k současným politickým, sociálním a ekonomickým otázkám. Zůstal by velkolepě nad tím a současně by učil jak zdokonalit váš vnitřní duchovní život tak, abyste se stali mnohokrát více schopnějšími řešit vaše čistě lidské problémy.
140:8.18 (1581.5) Ježíš by chtěl udělat všechny lidi podobnými Bohu a potom odejít stranou a s pochopením přihlížet tomu, jak tito synové Boží řeší své vlastní politické, sociální a ekonomické problémy. On neodsuzoval bohatství, ale to, co bohatství dělá s většinou jeho ctitelů. Toto čtvrteční odpoledne Ježíš poprvé řekl svým druhů, že „větším požehnáním je dávat, nežli dostávat.“
140:8.19 (1581.6) 5. Osobní náboženství. Tak, jako apoštolové, tak i vy byste lépe porozuměli učení Ježíše skrze jeho život. On prožil na Urantii dokonalý život a jeho unikátní učení je možno pochopit pouze v tom případě, když tento život je představen v jeho bezprostředním prostředí. Je to jeho život a ne jeho lekce dvanácti apoštolům, nebo jeho kázání davům, který pomůže nejlépe při odhalování božského charakteru Otce a jeho láskyplné osobnosti.
140:8.20 (1582.1) Ježíš nekritizoval učení hebrejských proroků, nebo řeckých moralistů. Učitel uznával mnoho dobrých věcí, které tito velcí učitelé zastupovali, ale on přišel dolů na zem učit něco navíc—„dobrovolné podrobení se vůle člověka vůli Boha.“ Ježíš nechtěl vytvořit jenom pobožného člověka, smrtelníka, zabývajícího se výhradně zbožnými pocity a aktivovaného pouze duchovními impulsy. Kdybyste se na něho jen jednou podívali, věděli byste, že Ježíš byl věcný člověk s velkou znalostí tohoto světa. Učení Ježíše v tomto ohledu byla zcela naprosto překroucena a značně zkreslena během uplynulých staletích křesťanské éry; máte také překroucené představy o mírnosti Učitele a jeho pokoře. Je zřejmé, že Ježíš ve svém životě usiloval o povznesený pocit vlastní důstojnosti. On pouze radil člověku, že když je pokorný, může se stát opravdově povzneseným; o co on opravdu usiloval, byla opravdová pokora k Bohu. Velký význam kladl na upřímnost—čisté srdce. Spolehlivost byla v jeho pohledu hlavní ctností charakteru, zatímco odvaha byla samotným srdcem jeho učeních. „Nebojte se“ bylo jeho hlavním heslem a trpělivá vytrvalost jeho ideálem silného charakteru. Učení Ježíše vytvářejí náboženství odvahy, statečnosti a hrdinství. A to je právě to, proč si vybral za své osobní zástupce dvanáct obyčejných mužů, z nichž většina byli drsní, silní a odvážní rybáři.
140:8.21 (1582.2) Ježíš se téměř vůbec nevyjadřoval ke společenským neřestem své doby; zřídkakdy se zmínil o morálních přestupcích. On byl pozitivním učitelem opravdové mravnosti. Záměrně nepoužíval negativní způsob udělování pokynů; nechtěl inzerovat zlo. Nebyl ani morálním reformátorem. On dobře věděl a také tak učil své apoštoly, že smyslové pohnutky člověka nejsou potlačeny ani náboženským pokáráním, nebo právními zákazy. Jeho několik veřejných odsouzeních bylo převážně směřováno proti pýše, krutosti, utlačování a pokrytectví.
140:8.22 (1582.3) Na rozdíl od Jana, Ježíš ani silně neodsoudil farizejce. Věděl, že mnoho zákoníků a farizejců bylo ve svých srdcích čestnými lidmi; on rozuměl jejich zotročujícímu područí náboženských tradic. Ježíš kladl velký důraz na to, aby se „nejdříve vyléčil strom.“ Na tři apoštoly udělal velký dojem tím, že oceňoval celý život, nejenom pouze několik mimořádných ctností.
140:8.23 (1582.4) Hlavní věc, kterou si Jan odnesl z tohoto dne učení, bylo to, že podstata náboženství Ježíše spočívala v dosažení soucitného charakteru a vytvoření osobnosti, snažící se vykonávat vůli nebeského Otce.
140:8.24 (1582.5) Petr pochopil tu myšlenku, že evangelium, které se chystali hlásat, je vlastně novým začátkem pro celé lidstvo. Později přenesl tento svůj dojem na Pavla, který z toho zformuloval svoji doktrínu o Kristu jako o „druhém Adamovi.“
140:8.25 (1582.6) Jakub přijal vzrušující pravdu o tom, že Ježíš si přeje, aby jeho pozemské děti žily tak, jako by byly občany dokončeného nebeského království.
140:8.26 (1582.7) Ježíš věděl, že lidé jsou rozdílní a tomu učil své apoštoly. Neustále je nabádal, aby se nesnažili formovat učedníky a věřící do nějaké dané šablony. Snažil se dát každé duši možnost vyvíjet se svým způsobem, měnit se v dokonalejšího a odlišného jedince před Bohem. V odpověď na jednu z mnoha Petrových otázek, Učitel řekl: „Já chci osvobodit lidi, aby mohli začít, podobně jako malé děti, nový a lepší život.“ Ježíš vždy tvrdil, že opravdová dobrota musí být nevědomá—když člověk dává milodar, jeho levá ruka neví, co dělá pravá.
140:8.27 (1583.1) Toto odpoledne byli tři apoštolové ohromeni, když si uvědomili, že náboženství jejich Učitele nebere v úvahu duchovní sebeanalýzu. Všechna náboženství, před Ježíšem a i po něm, dokonce i křesťanství, důkladně pečují o svědomitou sebeanalýzu. Ale to neplatí o náboženství Ježíše Nazaretského. Ježíšova filozofie života je bez náboženské introspekce. Syn tesaře nikdy neučil vytváření charakteru; on učil růstu charakteru, hlásajíc, že království nebeské je jako hořčičné semeno. Ale Ježíš neřekl nic, co by zavrhovalo sebeanalýzu jako prevenci před ješitným sobectvím.
140:8.28 (1583.2) Právo vejít do království je podmíněno vírou, osobním přesvědčením. Cena za setrvání v progresivním vzestupu království je drahocenná perla za to, že mu člověk prodá všechno, co má.
140:8.29 (1583.3) Učení Ježíše je náboženstvím pro každého, nejenom pro slabé a otroky. Jeho náboženství se nikdy (za jeho života) nevykrystalizovalo do vír a teologických zákonů; nezanechal za sebou jediný napsaný řádek. Jeho život a učení zanechaly vesmíru inspirující a idealistické dědictví, použitelné pro duchovní vedení a morální výchovu ve všech epochách a na všech světech. A i dnes Ježíšovo učení stojí stranou od všech náboženstvích jako takových, ačkoliv je živou nadějí pro každé z nich.
140:8.30 (1583.4) Ježíš neučil své apoštoly tomu, že náboženství je jediným úkolem člověka na zemi; to byla židovská představa o službě Bohu. Ale trval na tom, aby náboženství bylo výhradní činností dvanácti apoštolů. Ježíš neučil ničemu, co by odrazovalo jeho věřící od provozování opravdové kultury; on pouze neměl vysoké mínění o tradičních náboženských školách Jerusalemu. On byl velkomyslný, šlechetný, vzdělaný a tolerantní. V jeho filozofii čestného života nebylo místo pro okázalou zbožnost.
140:8.31 (1583.5) Učitel nenabídl žádná řešení pro nenáboženské problémy své doby a ani pro následující epochy. Ježíš chtěl rozvinout duchovní vnímání věčných realit a podnítit zájem o osobitý život; zabýval se výlučně zásadními a trvalými duchovními potřebami lidské rasy. Odkryl dobro, rovné Bohu. Povýšil lásku—pravdu, krásu a dobro—na božský ideál a věčnou realitu.
140:8.32 (1583.6) Učitel přišel, aby vytvořil v člověku nový duch, novou vůli—poskytnout novou schopnost znát pravdu, zažívat soucit a volit dobro—chtít být v harmonii s vůlí Boha a mít věčnou snahu stát se dokonalým, dokonce tak dokonalým, jak dokonalým je nebeský Otec.
140:9.1 (1583.7) Následují sobotu věnoval Ježíš svým apoštolům.Vrátili se znovu do hor, kde je předtím zasvětil jejich novému poslání. A tam, po dlouhém a nádherně dojemném osobním povzbuzujícím poselství, přistoupil ke slavnostnímu úkonu—duchovnímu vysvěcení dvanácti apoštolů. V tuto sobotu odpoledne Ježíš shromáždil apoštoly kolem sebe na úpatí hory a předal je do rukou svého nebeského Otce připřípravě na ten den, kdy je bude nucen zanechat samotné na světě. Při této příležitosti nedošlo k žádnému učení, pouze se přátelsky povídalo.
140:9.2 (1584.1) Ježíš si připomněl mnohé hlavní rysy ze svého kázání při zasvěcování apoštolů, které pronesl na tomto stejném místě a začal je po jednom volat k sobě a přikázal jim jít do světa jako jeho zástupci. Učitelův příkaz, vydaný při duchovním vysvěcení, zněl: „Jděte do světa a hlásejte radostné zprávy o království. Osvobozujte duchovní zajatce, utěšujte sklíčené a pomáhejte trpícím. Bohatě jste dostali, bohatě dávejte.“
140:9.3 (1584.2) Ježíš jim radil, aby si sebou nebrali peníze a ani náhradní oblečení a řekl: „Ten, kdo pracuje, zaslouží své živobytí.“ A na závěr řekl: „Pohleďte, posílám vás jako ovce mezi vlky; buďte proto moudří jako hadi, ale neškodní jako holubice.“ Ale mějte se na pozoru, protože vaši nepřátelé vás předvedou před jejich soudy a v synagogách vás budou přísně kritizovat. Budete předvoláni před vladaře a vládce, protože věříte v toto evangelium a vaše výpovědi budou svědectvím o mně. A když vás povedou k soudu, nebuďte plni úzkosti co budete říkat, poněvadž duch mého Otce ve vás pobývá a v takových chvílích bude mluvit skrze vás. Někteří z vás budou zabiti a předtím, než ustanovíte království na zemi, budete kvůli tomuto evangeliu nenáviděni mnoha lidmi; ale nemějte strach; já budu s vámi a můj duch půjde před vámi do celého světa. A přítomnost mého Otce bude zůstávat ve vás, když nejdříve půjdete k židům a potom k jinověrcům.“
140:9.4 (1584.3) A když sestoupili s hory, vrátili se zpět do domu Zebedea.
140:10.1 (1584.4) Ten večer Ježíš vyučoval v domě, protože začalo pršet. Hovořil dlouho, snažíc se vysvětlit apoštolům, čím musí být, ne to, co mají dělat. Oni znali jenom takové náboženství, které předepisovalo dělat určité věci pro dosažení čestnosti—spasení. Ale Ježíš zdůrazňoval: „V království musíte být čestní, abyste dělali svoji práci.“ Mnohokrát jim opakoval: „Buďte dokonalými tak, jak dokonalý je váš nebeský Otec.“ Neustále vysvětloval svým zmateným apoštolům, že spasení, které on přišel dát světu, je dosažitelné jenom pro věřícího člověka—pouze skrze prostou a upřímnou víru. Ježíš řekl: „Jan prosazoval znovuzrození pokáním, lítostí nad starým způsobem života. Vy se chystáte hlásat znovuzrození přátelstvím s Bohem. Kažte pokání těm, kteří mají potřebu takového učení, ale těm, kteří již upřímně hledají vchod do království, otevřete dveře dokořán a vybídněte je ke vstupu do radostného přátelství synů Božích.“ Ale byl to těžký úkol přesvědčit tyto galilejské rybáře o tom, že v království nutnost být čestným skrze víru musí předcházet konání spravedlnosti v každodenním životě pozemských smrtelníků.
140:10.2 (1584.5) Další velkou překážkou při učení dvanácti apoštolů byla jejich tendence přebírat vysoké idealistické a duchovní principy náboženské pravdy a přeměňovat je do konkrétních pravidel osobního chování. Ježíš jim představil krásného ducha, který vyjadřuje postoj duše, ale oni neustále přenášeli takové učení do pravidel osobního chování. Mnohokrát, když se snažili zapamatovat si to, co Učitel řekl, bylo téměř jisté, že zapomenou na to, co neřekl. Ale pomalu vstřebávali jeho učení, protože Ježíš byl vším tím, čemu je učil. To, co nedokázali získat z jeho verbální výuky, to postupně nabyli díky tomu, že s ním žili.
140:10.3 (1585.1) Apoštolové neviděli to, že jejich Učitel žil životem, který byl duchovní inspirací pro každou bytost, každé epochy a na každém světě rozsáhlého vesmíru. Přestože jim Ježíš čas od času o tom říkal, apoštolové nepochopili tu ideu, že tato jeho práce na tomto světě je také určena pro všechny ostatní světy jeho rozlehlého tvoření. Ježíš žil svůj život na Urantii ne proto, aby dal osobní příklad smrtelného života mužům a ženám tohoto světa, ale aby vytvořil vysoký duchovní a inspirující ideál pro všechny smrtelné bytosti na všech světech.
140:10.4 (1585.2) V ten stejný večer se Tomáš Ježíše zeptal: „Učiteli, ty říkáš, že se musíme stát malými dětmi předtím, než můžeme vejít do království Otce a současně nás varuješ, abychom se nedali oklamat falešnými proroky, nebo abychom nebyli vinni tím, že budeme házet naše perly sviním. Já jsem teď opravdu upřímně zmaten. Nerozumím tvému učení.“ Ježíš Tomášovi odpověděl: „Jak dlouho to ještě s vámi vydržím! Stále trváte na tom, aby všechno co učím bylo doslovné. Když po vás chci, abyste se stali malými dětmi jako cenu za vstup do království, nemyslím tím, že se dáte snadno oklamat—hloupě uvěřit—ani rychle důvěřovat příjemným cizím lidem. To, co já po vás žádám, abyste si z tohoto názorného příkladu odvodili, je vztah dítěte a otce. Ty jsi dítě a to je království tvého Otce, do kterého se snažíš vstoupit. Mezi každým normálním dítětem a jeho otcem je přirozený cit, který zajišťuje chápající a láskyplný vztah a který navždy vylučuje jakékoliv sklony dohadovat se o lásce a soucitu Otce. A evangelium, které se chystáte hlásat, je o spasení, vyrůstajícím z víry uskutečnění tohoto stejného a věčného vztahu dítěte a otce.“
140:10.5 (1585.3) Charakteristickým rysem Ježíšova učení bylo to, že mravnost jeho filozofie vycházela z osobního vztahu jedince s Bohem—tento samý vztah dítě-otec. Ježíš kladl důraz na jedince, ne na rasu či národ. Při večeři Ježíš vysvětloval Matoušovi, že mravnost jakéhokoliv jednání je určena motivem jedince. Mravnost Ježíše byla vždy pozitivní. Ježíšem nově zformulované zlaté pravidlo vyžaduje aktivní společenský styk; staršímu negativnímu pravidlu bylo možno se podřídit v izolaci. Ježíš zbavil mravnost všech pravidel a obřadů a povýšil ji do vznešených úrovní duchovního myšlení a opravdově čestného života.
140:10.6 (1585.4) Toto nové náboženství Ježíše nepostrádalo praktický smysl, ale jakákoliv praktická politická, sociální či ekonomická hodnota objevena v jeho učení je přirozeným výsledkem této vnitřní zkušenosti duše, která se projevuje duchovními plody v dobrovolné každodenní službě, svědčící o opravdové osobní náboženské zkušenosti.
140:10.7 (1585.5) Když Ježíš skončil rozhovor s Matoušem, Šimon Zélóta se zeptal: „Ale, Učiteli, jsou všichni lidé syny Božími?“ A Ježíš odpověděl: „Ano, Šimone, všichni lidé jsou syny Boha a to je ta radostná zpráva, kterou budete hlásat.“ Ale apoštolové nebyli schopni pochopit takové učení; toto oznámení bylo nové, zvláštní a překvapující. Právě kvůli svému přání vnutit tuto pravdu apoštolům učil Ježíš své následovníky jednat se všemi lidmi jako se svými bratry.
140:10.8 (1585.6) V odpověď na otázku Ondřeje vyjasnil Ježíš, že mravnost jeho učení je neoddělitelná od náboženství jeho života. Učil mravnosti, nevycházející z podstaty člověka, ale ze vztahu člověka k Bohu.
140:10.9 (1585.7) Jan se Ježíše zeptal: „Učiteli, co je to království nebeské?“ A Ježíš odpověděl: „Království nebeské je založeno na třech zásadních faktech: zaprvé, uznání faktu nadvlády Boha; za druhé, víra v pravdu synovstva s Bohem; a za třetí, víra v účinnost nejvyšší lidské touhy vykonávat vůli Boha—být jako Bůh. A toto je ta radostná zpráva evangelia: že skrze víru může mít každý smrtelník všechny tyto nezbytné náležitosti pro spasení.“
140:10.10 (1586.1) A nyní týden čekání byl u konce a apoštolové se připravili na zítřejší cestu do Jerusalema.
Kniha Urantia
Kapitola 141
141:0.1 (1587.1) V PONDĚLÍ, 19. ledna, roku 27 n.l. byli Ježíš a jeho apoštolové připraveni odejít ze svého centra v Betsaidě. Apoštolové nic nevěděli o plánech svého Učitele, kromě toho, že půjdou do Jerusalema na dubnové oslavy Paschi a že se tam mají vydat po cestě údolím Jordánu. Z domu Zebedea odešli až těsně před polednem, protože přišly rodiny apoštolů a další učedníci, aby se s nimi rozloučili a popřáli jim štěstí v jejich nové práci, kterou se chystali započít.
141:0.2 (1587.2) Těsně před odchodem si apoštolové všimli, že Ježíš s nimi není a Ondřej se vydal ho hledat. Po krátkém hledání ho našel sedícího v loďce na pláži a plačícího. Apoštolové často viděli Ježíše zarmouceného a byli svědky jeho krátkých obdobích hlubokého rozjímání, ale žádný z nich ho neviděl nikdy plakat. Ondřej se trochu vyděsil, když viděl Učitele takto rozrušeného těsně před jejich odchodem do Jerusalema a odvážil se přistoupit k Ježíšovi a zeptal se: „Učiteli, proč pláčeš v tento velký den, kdy máme odejít do Jerusalema prohlásit království Otce? Kdo z nás ti ublížil?“ A Ježíš, již na cestě s Ondřejem zpět k apoštolům, mu odpověděl: „Ne, nikdo z vás mně nezarmoutil. Jsem smutný pouze proto, že nikdo z rodiny mého otce Josefa si nevzpomněl přijít nám popřát mnoho úspěchů a rozloučit se s námi.“ V tu dobu byla Rút na návštěvě svého bratra Josefa v Nazaretu. Ostatní členové rodiny nepřišli kvůli hrdosti, zklamání, neporozumění a malicherné nelibosti z uražené samolibosti.
141:1.1 (1587.3) Kafarnaum nebyl daleko od Tiberie a pověst o Ježíšovi se začala šířit po celé Galileji a také i za její hranice. Ježíš věděl, že se Herodes brzy dozví o jeho činnosti; proto si myslel, že nejlépe bude odejít s jeho apoštoly na jih do Judeji. Skupina s více než stovky věřících si přála jít s nimi, ale Ježíš k nim promluvil a naléhavě je žádal, aby nedoprovázeli apoštoly na jejich cestě podél Jordánu na jih. Přestože jeho žádosti vyhověli a nešli s nimi, mnozí z nich se za několik dnů za Učitelem vydali.
141:1.2 (1587.4) První den došli Ježíš a apoštolové pouze do nedaleké Tarichei, kde zůstali na noc. Následujícího dne dorazili na místo u Jordánu blízko Pelly, kde zhruba před rokem kázal Jan a kde Ježíš přijal křest. Tady zůstali a učili a kázali tam přes dva týdny. Ke konci prvního týdne se v blízkosti tábora, kde přebývali Ježíš a dvanáct apoštolů, shromáždilo několik set lidí, kteří přišli z Galileje, Fénicie, Sýrie, Dekapoli, Pereji a Judeji.
141:1.3 (1588.1) Ježíš na veřejnosti nekázal. Ondřej rozdělil dav na skupiny a každé přidělil kazatele na ranní a odpolední shromáždění; po večeři Ježíš rozmlouval s apoštoly. Neučil je nic nového, ale opakoval své předchozí učení a odpovídal na mnoho otázek. V jednom z těchto večerů řekl apoštolům o čtyřiceti dnech, které strávil v horách nedaleko od tohoto místa.
141:1.4 (1588.2) Mnoho z těch lidí, kteří přišli z Pereje a Judeji, bylo pokřtěno Janem a chtěli se dozvědět více o učení Ježíše. Apoštolové měli velké úspěchy v učení Janových učedníků vzhledem k tomu, že v žádném ohledu nezlehčovali Janovo kázání a poněvadž také v tu dobu nekřtili své nové učedníky. Ale pro Janovy stoupence vždy zůstala kamenem úrazu skutečnost, že Ježíš, jestliže byl vším tím, co Jan o něm prohlašoval, neudělal nic, aby ho vysvobodil z vězení. Janovi učedníci nikdy nedokázali pochopit, proč Ježíš nezabránil kruté smrti jejich milovaného vůdce.
141:1.5 (1588.3) Každý večer Ondřej bedlivě připomínal svým apoštolským druhům ten citlivý a obtížný úkol vycházet dobře se stoupenci Jana Křtitele. V průběhu prvního roku veřejné služby Ježíše více než tři čtvrtiny jeho následovníků byli ti, kdo dříve byli Janovi stoupenci a byli jím pokřtěni. Tento celý rok 27 n.l. byl stráven poklidným přejímáním práce Jana v Pereji a Judeji.
141:2.1 (1588.4) Večer před odchodem z Pelly udělil Ježíš svým apoštolům několik dalších pokynů, týkajících se království. Učitel jim řekl: „Učili vás čekat na příchod království Božího; a já jsem přišel oznámit, že toto dlouho očekávané království je nablízku, dokonce je již zde, mezi námi. V každém království musí být král, sedící na svém trůnu a vynášející zákony říše. A tak jste si vytvořili představu o království nebeském jako o věhlasné vládě židovského národa nad všemi národy země a s Mesiášem, sedícím na trůnu Davida a z tohoto místa zázračné síly vyhlašujícím zákony pro celý svět. Ale, děti moje, vy se nedíváte očima víry a nenasloucháte duchu. Já prohlašuji, že království nebeské je poznání a uznání vlády Boha v srdcích lidí. Je pravda, že v tomto království je Král a ten Král je můj Otec a váš Otec. My jsme ovšem jeho věrnými poddanými, ale daleko přesahující tento fakt je přetvářející pravda o tom, že jsme jeho synové. V mém životě bude tato pravda zjevná pro všechny. Náš Otec také sedí na trůně, ale ten není vyroben rukama. Trůn Nekonečného je věčné obydlí Otce v Ráji; Otec naplňuje sebou všechny věci a vyhlašuje své zákony nekonečným vesmírům. A Otec také vládne v srdcích svých dětí na zemi prostřednictvím ducha, kterého poslal žít v duších smrtelných lidí.
141:2.2 (1588.5) Když se stanete poddanými tohoto království, budete opravdu schopni naslouchat zákonům Vládce Vesmíru; ale když, v důsledku evangelia, které jsem přišel vyhlásit, s pomocí víry poznáte, že jste syny, tak od té chvíle se nebudete na sebe dívat jako na zákonu podléhající tvory všemocného krále, ale jako na privilegované syny milujícího a božského Otce. Opravdu, opravdu vám říkám, že když vůle Otce je vaším zákonem, nejste ještě v království. Ale když vůle Otce se opravdu stává vaší vůlí, tak jste skutečně v království, protože tím se království stalo vaší nezvratnou zkušeností. Když vůle Otce je vaším zákonem, jste urozenými otroky-poddanými; ale když věříte v toto nové evangelium božského synovstva, vůle mého Otce se stává vaší vůlí a jste povýšeni do vysokého postavení svobodných dětí Boha—osvobozených synů království.“
141:2.3 (1589.1) Několik apoštolů pochopilo něco málo z tohoto učení, ale žádný z nich nepochopil plný význam tohoto velkolepého sdělení, možná s výjimkou Jakuba Zebedea. Ale tato slova pronikla hluboko do jejich srdcí a dělala jejich práci radostnou v následujících letech služby.
141:3.1 (1589.2) Učitel a jeho apoštolové zůstali v blízkosti Amathu téměř tři týdny. Apoštolové pokračovali v kázání davům lidí dvakrát denně a Ježíš kázal každou sobotu odpoledne. Již nebylo možné mívat ve středu volný čas pro celou dvanáctku; proto Ondřej zařídil, aby během šestidenního týdne každý den měli dva apoštolové volno a v době sobotních bohoslužeb pracovali všichni.
141:3.2 (1589.3) Většinu kázání na veřejnosti vykonávali Petr, Jakub a Jan. Filip, Natanael, Tomáš a Šimon měli většinou individuální práci a vedli přednášky pro zvláštní skupiny tazatelů; dvojčata pokračovala ve svém běžném dohlížení na zástupy lidí, zatímco Ondřej, Matouš a Jidáš vytvořili hlavní trojčlennou řídící komisi, ačkoliv každý z nich vykonával i hodně náboženské práce.
141:3.3 (1589.4) Ondřej byl značně zaměstnán úkolem urovnávat neustále se objevující nedorozumění a spory mezi učedníky Jana a novými učedníky Ježíše. Každých několik dní vznikla vážná situace, ale Ondřej, za pomoci svých apoštolských druhů, dokázal přivést svářící se strany k určité shodě, alespoň dočasně. Ježíš odmítal účastnit se jakýchkoliv takových porad; ani nedával žádné rady pro řádné urovnání těchto potíží. Ani jednou neporadil apoštolům, jak mají řešit tyto složité problémy. Když Ondřej za ním přišel s těmito problémy, Ježíš vždy odpověděl: „Není moudré, aby se hostitel vměšoval do rodinných problémů svých hostů; moudrý rodič nikdy nestraní žádnému ze svých dětí při jejich malicherných hádkách.“
141:3.4 (1589.5) Učitel ukázal velkou moudrost a projevil dokonalou nestrannost ve všech svých jednáních se svými apoštoly a se všemi svými učedníky. Ježíš byl opravdovým znalcem lidí; měl nesmírný vliv na své druhy na základě snoubení kouzla a síly své osobnosti. Z jeho namáhavého, kočovného a bezdomovského života vycházel jemný velící vliv. Jeho autoritativní způsob učení, jasná logika, síla argumentace, bystré vnímání, ostražitost mysli, nedostižitelná vyrovnanost a vznešená tolerance byly velmi přitažlivými pro intelektuálnost a duchovnost lidí. Ježíš byl prostý, mužný, čestný a neohrožený. Při veškerém tomto fyzickém a intelektuálním vlivu, který se projevoval v přítomnosti Učitele, tam také působily duchovní kouzla bytí, které byly spojeny s jeho osobností—trpělivost, citlivost, pokora, jemnost, a skromnost.
141:3.5 (1589.6) Ježíš Nazaretský byl opravdu výraznou a působivou osobností; byl ztělesněním intelektuální síly a duchovní odolnosti. Jeho osobnost nepůsobila pouze na ženy duchovního sklonu mezi jeho stoupenci, ale také na vzdělaného a intelektuálního Nikodéma a neohroženého římského vojáka, kapitána, stojícího na stráži u kříže, který, když viděl Ježíše umírat, řekl: „Vskutku, toto byl Syn Boží.“ A jadrní a drsní galilejští rybáři ho nazývali Učitelem.
141:3.6 (1590.1) Současná vyobrazení Ježíše jsou krajně nezdařilá. Tyto obrazy Krista škodlivě ovlivnily mládež; chrámoví kupci by sotva utekli před Ježíšem, jestliže by byl takovým, jak ho vaši umělci obvykle zobrazují. On byl mužem důstojného chování; byl laskavý, ale přirozený. Ježíš nepředstavoval uhlazeného, příjemného, jemného a milého mystika. Jeho učení bylo vzrušeně dynamické. On nejenom že mínil dobře, ale on skutečně konal dobro.
141:3.7 (1590.2) Učitel nikdy neřekl: „Přijďte ke mně všichni pohodlní a všichni snílci.“ Ale mnohokrát řekl: „Přijďte ke mně všichni vy, kteří pracují a dám vám klid—duchovní sílu.“ Jařmo učitele je opravdu lehké, ale on ho přesto nikdy nevnucuje; každý jedinec musí přijmou toto jařmo svojí vlastní svobodnou vůlí.
141:3.8 (1590.3) Ježíš vysvětlil, že vítězství se dosáhne skrze obětování, obětování pýchy a sobectví. Projevováním soucitu chtěl zobrazit duchovní vysvobození od všech záští, zloby a touhy po sobecké moci a pomstě. A když řekl „neodporujte zlu,“ později vysvětlil, že tím nemyslel přehlížet hřích a nenavádět bratřit se se špatností. Pravý smysl jeho slov byl učit odpuštění, neodporovat zlému jednání ve vztahu k vlastní osobnosti, nepocítit křivdu—poranění pocitu osobní důstojnosti.
141:4.1 (1590.4) Během pobytu v Amathu věnoval Ježíš apoštolům hodně času, aby jim vyložil novou představu o Bohu; znovu a znovu je přesvědčoval o tom, že Bůh je Otec a ne mocný a nadřazený účetní, který se hlavně zabývá registrováním přestupků svých chybujících dětí na zemi a zapisováním hříchů a špatností, aby byly potom použity proti nim, když je bude soudit jako spravedlivý Soudce všeho tvoření. Židé měli již dávnou představu o Bohu jako o králi všeho a také o Otci národa, ale ještě nikdy předtím větší skupina smrtelníků si nepředstavovala Boha jako milujícího Otce individuálního člověka.
141:4.2 (1590.5) V odpověď na otázku Tomáše „Kdo je tento Otec království?“ Ježíš odpověděl: „Bůh je tvůj Otec a náboženství—moje evangelium—není nic víc ani méně, než důvěřující uznání pravdy, že jsi jeho synem. A já jsem tady mezi vámi v těle, abych obě tyto ideje objasnil v mém životě a učení.
141:4.3 (1590.6) Ježíš se také snažil odstranit z mysli svých apoštolů ideu, že přinášení zvířecích obětí je náboženská povinnost. Ale tito muži, vychováni v náboženství každodenního obětování, těžko chápali jeho učení. Nicméně, Učitel byl ve své výuce trpělivý a neúnavný. Když se mu nepodařilo dostat se do myslí apoštolů pomocí jednoho příkladu, svoje sdělení nově formuloval a použil jiné podobenství, aby je osvítil.
141:4.4 (1590.7) Ve stejné době začal Ježíš učit apoštoly podrobněji o jejich poslání „utěšovat sklíčené a pomáhat trpícím.“ Učitel je hodně naučil o člověku jako celku—spojení těla, mysli a ducha, vytvářejícím individuálního muže nebo ženu. Ježíš pověděl svým druhům o třech formách onemocnění, se kterými se setkají a vysvětlil jim, jak pomáhat všem, kteří zakoušejí utrpení, způsobené lidskými nemocemi. Učil je rozpoznávat následující případy:
141:4.5 (1591.1) 1. Nemoci těla—ta onemocnění, která jsou obvykle považována za fyzické choroby.
141:4.6 (1591.2) 2. Zmatené mysli—ta nefyzická onemocnění, na která se později nahlíželo jako na emocionální a mentální potíže a poruchy.
141:4.7 (1591.3) 3. Posedlost zlými duchy.
141:4.8 (1591.4) Při několika příležitostech vysvětlil Ježíš svým apoštolům podstatu a původ těchto zlých duchů, v tu dobu také často nazývaných nečistí duchové. Učitel dobře znal rozdíl mezi posedlostí zlými duchy a duševní vyšinutostí, ale apoštolové to neznali. Kromě toho, vzhledem k jejich omezeným znalostem o prvotní historii Urantie, Ježíš jim tuto otázku nemohl plně vysvětlit. Ale mnohokrát jim řekl, zmiňujíc se o těchto zlých duších: “Oni přestanou obtěžovat lidi poté, jak vystoupím ke svému nebeskému Otci a poté, až rozliji svůj duch na celé lidstvo tehdy, kdy království bude mocné a v duchovní slávě.“
141:4.9 (1591.5) V průběhu celého tohoto roku, z týdne na týden, od měsíce k měsíci, věnovali apoštolové stále více a více pozornost léčivé péči nemocných.
141:5.1 (1591.6) Jedním z nejvýznamnějších večerních rozhovorů během celého pobytu v Amathu byla debata o duchovní jednotě. Jakub Zebedeus se zeptal: „Učiteli, jak se naučíme vidět věci stejně a tím mít větší soulad mezi sebou?“ Když Ježíš uslyšel tuto otázku, tak moc ho to pobouřilo, že odpověděl: „Jakube, Jakube, kdy jsem vás učil, že byste všichni měli vidět věci stejně? Přišel jsem na tento svět, abych hlásal duchovní svobodu za tím účelem, aby smrtelníci měli možnost žít individuálně originální a svobodné životy před Bohem. Já si nepřeji, aby harmonie společnosti a bratrský mír byly vykoupeny za cenu obětování nezávislé osobnosti a duchovní originality. To, co já od vás požaduji, moji apoštolové, je duchovní jednota—a tu jste schopni zažít v té radosti, kterou přináší vaše sjednocená oddanost upřímně vykonávat vůli mého nebeského Otce. Nemusíte vidět stejně nebo cítit stejně nebo dokonce stejně myslet, abyste duchovně byli stejní. Duchovní jednota pochází z uvědomění, že každý z vás je obdařen a stále více ovládán duchovním darem nebeského Otce. Vaše apoštolská shoda musí vyrůstat z faktu, že duchovní naděje každého z vás má stejný původ, podstatu a osud.
141:5.2 (1591.7) Takto můžete poznat dokonalou jednotu duchovního cíle a duchovního vnímání, vyrůstající z vašeho vzájemného uvědomění si identity Rajských duchů ve vás pobývajících; a vy můžete prožívat všechnu tuto hlubokou duchovní jednotu navzdory největších odlišností ve vašem individuálním intelektuálním myšlení, emocionálních pocitech a společenském chování. Vaše osobnosti mohou být osvěživše odlišné a výrazně rozdílné a současně vaše duchovní podstaty a duchovní plody, přinášející božskou úctu a bratrskou lásku mohou být natolik sjednoceny, že všichni, kdo vidí vaše životy, si s určitostí povšimnou této duchovní shody a duševní jednoty; oni poznají, že jste žili se mnou a tím se naučili správně vykonávat vůli nebeského Otce. Můžete dosáhnout jednoty ve službě Bohu a přitom dělat takovou službu v souladu s vašimi vlastními individuálními vlohami mysli, těla a duše.
141:5.3 (1592.1) Vaše duchovní jednota znamená dvě věci, které budou vždy v souladu v životech jednotlivých věřících: zaprvé, máte společný motiv—prožít svůj život službou; vy všichni chcete ze všeho nejvíce vykonávat vůli nebeského Otce. Zadruhé, vy všichni máte společný cíl bytí—vy všichni chcete nalézt nebeského Otce a tím dokázat vesmíru, že jste se stali takovými, jako je on.“
141:5.4 (1592.2) Během přípravy apoštolů se Ježíš častokrát vracel k tomuto tématu. Opakovaně jim říkal, že není jeho záměrem, aby ti, kdo v něho uvěří, se stali dogmatickými a typovými podle náboženských výkladů i dobrých lidí. Znovu a znovu varoval své apoštoly před vytvářením vír a zakládání tradic jako prostředků pro řízení a ovládání věřících, kteří uvěří v evangelium království.
141:6.1 (1592.3) Ke konci posledního týdne v Amathu Šimon Zélóta přivedl k Ježíšovi Tehermu, perského obchodníka, který měl své obchody v Damašku. Teherma slyšel o Ježíšovi a přišel do Kafarnaumu, aby ho viděl. Tam se dozvěděl, že Ježíš odešel se svými apoštoly podél Jordánu do Jerusalema a tak se za nimi vydal a dostihl je. Ondřej představil Tehermu Šimonovi, aby mu dal další pokyny. Šimon se díval na Peršana jako na „uctívače ohně,“ přestože se mu Teherma snažil všemožně vysvětlit, že oheň je pouze viditelným symbolem Čistého a Svatého. Po rozhovoru s Ježíšem dal Peršan najevo, že by chtěl zůstat ještě několik dní, aby vyslechl učení a slyšel kázání.“
141:6.2 (1592.4) Když Šimon Zélóta a Ježíš zůstali sami, Šimon se Učitele zeptal: „Proč se mně nepodařilo ho přemluvit? Proč mně tak odporoval a tobě tak ochotně dopřál sluchu?“ Ježíš odpověděl: „Šimone, Šimone, kolikrát jsem vám říkal, abyste upustili od veškerých snah vyjmout něco ze srdcí těch, kteří hledají spasení? Jak často vám přikazuji, abyste se pouze snažili vložit něco do těchto hladových duší? Přiveďte lidi do království a velké a živé pravdy království brzy vytlačí jakýkoliv vážný omyl. Když jsi již seznámil smrtelného člověka s radostnou zprávou, že Bůh je jeho Otcem, potom ho můžeš snadněji přesvědčit o tom, že on je ve skutečnosti Božím synem. A když to uděláš, tak jsi přinesl světlo spasení tomu, kdo pobývá ve tmě. Šimone, když Syn Člověka přišel poprvé k vám, odsuzoval Mojžíše a proroky a hlásal nový a lepší způsob života? Ne. Nepřišel jsem odstranit to, co jste měli od vašich předků, ale ukázat vám zdokonalené vidění toho, co vaši otcové viděli jenom zčásti. Proto, Šimone jdi učit a kázat království a když budeš mít nějakého člověka jistě a bezpečně v království, pak je ten čas, až se tento člověk na tebe obrátí s dotazy, ho seznámit s progresivním rozvojem duše v božském království.“
141:6.3 (1592.5) Šimon byl těmito slovy ohromen, ale udělal tak, jak mu Ježíše řekl a Peršan Teherma se stal jedním z těch, kteří vstoupili do království.
141:6.4 (1592.6) Ten večer Ježíš rozmlouval s apoštoly o novém životě v království. V podstatě řekl: „Když vstoupíte do království, jste znovuzrozeni. Nemůžete učit hluboké duchovní věci ty, kteří se narodili pouze v těle; předtím, než se budete snažte naučit člověka progresivním cestám ducha, postarejte se o to, aby se narodil v duchu. Nesnažte se ukazovat krásy chrámu dříve, než je do toho chrámu zavedete. Představte lidi Bohu jako syny Boží předtím, než budete přednášet o doktrínách otcovství Boha a synovstvu lidí. Nehádejte se s lidmi—vždy buďte trpěliví. Není to vaše království; vy jste pouze vyslanci. Jenom jděte a hlásejte: „Toto je království nebeské—Bůh je váš Otec a vy jste jeho synové a tato radostná zpráva, jestliže v ni celým srdcem věříte, je vaším věčným spasením.“
141:6.5 (1593.1) Během pobytu v Amathu apoštolové udělali velký pokrok. Ale byli velmi zklamaní tím, že Ježíš jim nedal žádné rady, týkajících se vztahů s učedníky Jana Křtitele. Dokonce i v takové důležité věci jako je křest, všechno, co jim Ježíš řekl bylo: „Jan skutečně křtil vodou, ale když vstoupíte do království nebeského, budete pokřtěni Duchem.“
141:7.1 (1593.2) 26. února se Ježíš, jeho apoštolové a velká skupina stoupenců vydala podél Jordánu směrem k brodu nedaleko Betanie v Pereji, což bylo místo, kde Jan poprvé ohlásil příchod království. Ježíš se svými apoštoly na tom místě zůstal učit a kázat čtyři týdny, než se potom vydali na cestu do Jerusalema.
141:7.2 (1593.3) Ve druhém týdnu pobytu v zajordánské Betanii vzal Ježíš Petra, Jakuba a Jana do hor na druhém břehu řeky na třídenní odpočinek. Učitel odkryl těmto třem nové a pokročilé pravdy o království nebeském. Za účelem sepsání této výuky v této knize uspořádáme a seřadíme tato učení následujícím způsobem:
141:7.3 (1593.4) Ježíš se snažil vysvětlit apoštolům, že si přeje, aby jeho učedníci, když ochutnají prospěšné reality království, žili v tomto světě tak, aby lidé, vidíc jejich životy, si byli vědomi království a tím by měli potřebu ptát se věřících na cesty království. Všichni takoví upřímní hledači pravdy vždy rádi uslyší radostné zprávy o tom daru víry, který zajišťuje přijetí do království s jeho věčnými a božskými duchovními realitami.
141:7.4 (1593.5) Učitel vyvíjel velkou snahu přesvědčit všechny učitele evangelia království o tom, že jejich jediným úkolem je odhalit Boha každému člověku jako jeho Otce—přivézt tohoto jedince k uvědomění si svého synovstva; a potom představit tohoto stejného člověka Bohu jako jeho věrného syna. Obě tyto zásadní pravdy jsou odkryty v Ježíši. On se skutečně stal „cestou, pravdou a životem.“ Náboženství Ježíše bylo zcela založeno na jeho poskytnutém prožitém životě na zemi. Když Ježíš opustil tento svět, nezanechal za sebou jedinou knihu, žádné zákony nebo jiné formy lidské organizace, ovlivňující náboženský život jedince.
141:7.5 (1593.6) Ježíš dal jasně najevo, že přišel nastolit osobní a věčné vztahy s lidmi, které navždy budou mít přednost před všemi ostatními lidskými vztahy. A zdůraznil, že tuto intimní duchovní sounáležitost je nutno poskytnout všem lidem, ve všech epochách a pro všechny sociální podmínky všech národů. Jediná odměna, kterou nabízel svým dětem, byla: na tomto světě—duchovní radost a božské spojení; na příštím světě—věčný život v postupném osvojování božských duchovních realit Rajského Otce.
141:7.6 (1593.7) Ježíš kladl velký důraz na to, co nazýval dvě pravdy nejvyšší důležitosti v učeních o království a ty jsou: dosažení spasení skrze víru a pouze víru, ve spojení s revolučním učením o dosažení lidské svobody prostřednictvím upřímného uznání pravdy: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ Ježíš byl pravdou, představenou v těle a slíbil poslat Ducha Pravdy do srdcí všech svých dětí po svém návratu k nebeskému Otci.
141:7.7 (1594.1) Učitel učil své apoštoly zásadám pravdy pro celou epochu existence země. Často naslouchali jeho učení a ve skutečnosti to, co říkal, bylo určeno pro inspiraci a poučení ostatních světů. On byl osobním příkladem nového a osobitého plánu života. Z lidského pohledu byl skutečně Žid, ale svůj pozemský život v těle smrtelníka prožil pro všechny světy.
141:7.8 (1594.2) Aby zabezpečil rozpoznání svého Otce při odhalování plánu království, Ježíš vysvětlil, že záměrně ignoroval „velké muže země.“ Začal svoji práci s chudými, tou třídou, která byla tak přehlížena většinou evolučních náboženstvích předchozích dob. On s nikým neopovrhoval; jeho plán byl celosvětovým, dokonce univerzálním. On byl tak troufalý a rozhodný v těchto oznámeních, že i Petr, Jakub a Jan byli v pokušení si myslet, že je snad asi pomatený.
141:7.9 (1594.3) On se snažil sdělit jemně těmto apoštolům tu pravdu, že zahájil tuto misi poskytnutí sebe sama ne proto, aby vytvořil příklad pro několik pozemských tvorů, ale aby ustanovil a demonstroval standard lidského života pro všechny lidi na všech světech v celém svém vesmíru. A tento standard se přiblížil nejvyšší dokonalosti, dokonce konečné milosrdnosti Vesmírného Otce. Ale apoštolové nedokázali pochopit význam jeho slov.
141:7.10 (1594.4) Ježíš prohlásil, že přišel, aby byl učitelem, učitelem poslaným nebem představit duchovní pravdu materiální mysli. A to je přesně to, co udělal; byl učitelem, ne kazatelem. Z lidského pohledu byl Petr mnohem více působivějším kazatelem než Ježíš. Ježíšovo kázání bylo tak působivé ani ne tak moc kvůli jeho přesvědčivé výřečnosti nebo emocionální působivosti, ale kvůli jeho výjimečné osobnosti. Ježíš mluvil přímo do duší lidí. Byl učitelem lidského ducha, ale skrze mysl. On žil s lidmi.
141:7.11 (1594.5) Bylo to právě při této příležitosti , kdy Ježíš sdělil Petrovi, Jakubovi a Janovi, že jeho práce na zemi je v určitém ohledu limitována příkazem svého „nebeského druha,“ narážejíc na pokyny svého Rajského bratra Immanuela před svým poskytnutím sebe sama. Řekl jim, že přišel vykonat vůli svého Otce a jenom vůli svého Otce. A protože byl takto upřímně motivován jediným cílem, netrápil se úzkostlivě zlem na světě.
141:7.12 (1594.6) Apoštolové začínali rozpoznávat nestrojené přátelství Ježíše. Přestože Učitel byl snadno přístupný, vždy žil nezávisle na lidech a nad nimi. Nikdy, ani na okamžik, nebyl ovládán žádným čistě smrtelným vlivem nebo vystaven pomíjivému lidskému úsudku. Nebral na vědomí veřejné mínění a nebyl ovlivněn chválou. Málokdy ztratil čas napravováním nedorozumění nebo byl pobouřen zkresleným výkladem. Nikdy nepožádal žádného člověka o radu; nikdy neprosil o modlitbu.
141:7.13 (1594.7) Jakub byl ohromen schopností Ježíše vidět všechno od počátku do konce. Učitel byl málokdy něčím překvapen. Nikdy nebyl podrážděn, roztrpčen či vyveden z míry. Nikdy se nikomu neomlouval. Někdy býval posmutnělý, ale nikdy ne znechucený.
141:7.14 (1594.8) Jan stále jasněji viděl, že Ježíš, bez ohledu na všechny jeho božské schopnosti, byl přesto přece člověkem. Ježíš žil jako člověk mezi lidmi, rozuměl jim a miloval je a věděl jak s nimi jednat. Ve svém osobním životě byl opravdovým člověkem a přesto tak bezchybným. A vždy byl nezištný.
141:7.15 (1595.1) Přestože Petr, Jakub a Jan nepochopili většinu z toho, co Ježíš řekl v ten den, jeho laskavá slova zůstala v jejich srdcích a po ukřižování a zmrtvýchvstání se probudila v jejich myslích a významně obohatila a oblažila jejich následující službu. Není divu, že tito apoštolové plně nerozuměli slovům Učitele, protože jim představoval plán nové epochy.
141:8.1 (1595.2) V průběhu celého čtyřtýdenního pobytu v zajordánské Betanii Ondřej několikrát za týden poslal dvojici apoštolů na den či dva do Jericha. Jan Křtitel měl v Jerichu mnoho přívrženců a velká většina z nich přivítala progresivnější učení Ježíše a jeho apoštolů. Při těchto návštěvách Jericha se začali apoštolové více zaměřovat na plnění Ježíšových pokynů pomáhat nemocným; navštívili každý dům ve městě a snažili se podpořit každého trpícího člověka.
141:8.2 (1595.3) V Jerichu apoštolové několikrát vystoupili na veřejnosti, ale jejich práce měla především klidnější a osobnější povahu. Nyní poznali, že radostná zpráva o království byla velmi povzbuzující pro nemocné; poznali, že jejich poselství neslo v sobě léčivý účinek pro trpící. A právě v Jerichu apoštolové poprvé v plné míře naplnili příkaz Ježíše kázat radostné zprávy o království a pomáhat trpícím.
141:8.3 (1595.4) Na cestě do Jerusalema se v Jerichu zastavili a dostihla je tam delegace z Mezopotámie, jejíž členové si přišli promluvit s Ježíšem. Apoštolové měli v plánu zůstat tam jenom jeden den, ale když tito hledači pravdy z východu přišli, Ježíš s nimi strávil tři dny a ti se vrátili do svých jednotlivých domovů na břehu Eufratu šťastní, že poznali nové pravdy o nebeském království.
141:9.1 (1595.5) V pondělí, poslední den března, se Ježíš a apoštolové vydali na cestu do hor směrem k Jerusalemu. Lazar z Betanie navštívil dvakrát Ježíše u Jordánu a připravil všechno potřebné, aby Učitel a jeho apoštolové mohli mít jejich hlavní ústředí v domě Lazara a jeho sester po dobu celého jejich pobytu v Jerusalemu.
141:9.2 (1595.6) Učedníci Jana Křtitele zůstali v zajordánské Betanii, kde učili a křtili zástupy lidí, takže Ježíše doprovázelo do domu Lazara jenom dvanáct jeho apoštolů. Tady Ježíš a apoštolové zůstali pět dní, odpočívajíc a nabírajíc nové síly před odchodem do Jerusalema na oslavy Paschi. Pro Martu a Marii to byla v jejich životě velká událost mít Ježíše a jeho apoštoly v domě svého bratra, kde se mohli o ně starat.
141:9.3 (1595.7) V neděli ráno, 6. dubna, Ježíš a apoštolové odešli do Jerusalema; a to bylo poprvé, kdy Učitel a celá dvanáctka tam byli spolu.
Kniha Urantia
Kapitola 142
142:0.1 (1596.1) MĚSÍC duben Ježíš a apoštolové strávili aktivní prací v Jerusalemu. Každý večer se vraceli z města zpět do Betanie na noc. Ježíš zůstal každý týden sám jednu nebo dvě noci v Jerusalemu v domě Flavia, řeckého žida, kam za ním přicházelo v tajnosti hodně prominentních židů, aby si s ním promluvili.
142:0.2 (1596.2) První den v Jerusalemu navštívil Ježíš svého dávného přítele Annáše, bývalého velekněze a příbuzného Salome, manželky Zebedea. Annáš slyšel o Ježíšovi a jeho učení a když se Ježíš objevil ve veleknězově domě, byl přijat velmi odměřeně. Když Ježíš vycítil Annášův chlad, okamžitě se měl k odchodu se slovy: „Strach je největší otrokář člověka a pýcha je jeho velkou slabostí; vydáš sebe sama do otroctví obou těchto ničitelů radosti a svobody?“ Ale Annáš vůbec neodpověděl. Potom Učitel neviděl Annáše až do doby, kdy spolu se svým zetěm soudil Syna Člověka.
142:1.1 (1596.3) V průběhu tohoto měsíce Ježíš nebo některý z apoštolů učil denně v chrámu. Když paschální zástupy byly příliš velké a nedostaly se do chrámu, apoštolové učili ve skupinách venku mimo posvátné prostory. Podstatou jejich poselství bylo:
142:1.2 (1596.4) 1. Království nebeské je na dosah.
142:1.3 (1596.5) 2. Skrze víru v otcovství Boha můžete vstoupit do království nebeského a tím se stáváte syny Božími.
142:1.4 (1596.6) 3. Láska je pravidlo života v království—nejvyšší oddanost Bohu a láska k bližnímu jako k sobě samému.
142:1.5 (1596.7) 4. Podřízenost vůli Otce, přinášející duchovní plody v osobním životě člověka, je zákonem království.
142:1.6 (1596.8) Davy lidí, které přišly oslavovat Paschu, slyšely toto učení Ježíše a stovky z nich se radovaly z těchto radostných zpráv. Nejvyšší kněží a vládci židů se začali o Ježíše a jeho apoštoly hodně zajímat a debatovali mezi sebou o tom, co mají s nimi udělat.
142:1.7 (1596.9) Kromě učení v chrámu a v jeho blízkosti, apoštolové a další věřící vykonávali velkou individuální práci mezi zástupy návštěvníků Paschi. Zaujati ideami Ježíšova poselství, tito muži a ženy roznesli po skončení oslav Paschi tyto myšlenky do nejvzdálenějších míst římského impéria a také na Východ. Toto byl začátek šíření evengelia království do širokého světa.
142:2.1 (1597.1) Mezi návštěvníky paschálních oslav v Jerusalemu byl nějaký Jákob, bohatý židovský kupec z Kréty, který přišel za Ondřejem s prosbou setkat se s Ježíšem soukromě. Ondřej zařídil tajnou schůzku s Ježíšem na večer příštího dne v domě Flavia. Tento člověk nemohl pochopit učení Učitele a přišel proto, aby se Ježíše podrobněji zeptal na království Boží. Jákob Ježíšovi řekl: „Ale, Rabíne, Mojžíš a staří proroci nám říkají, že Jahve je nenávistný Bůh, Bůh velkého hněvu a nelítostné zloby. Proroci říkají, že nenávidí zločince a mstí se na těch, kteří se neřídí jeho zákonem. Ty a tvoji apoštolové nás učíte, že Bůh je laskavým a soucitným Otcem, který tak miluje všechny lidi, že by je chtěl přivítat v tomto novém nebeském království, o kterém prohlašujete, že je na dosah.“
142:2.2 (1597.2) Když Jákob skončil, Ježíš odpověděl: „Jákobe, velmi dobře jsi citoval učení starých proroků, kteří učili děti své generace v duchu té doby. Náš Rajský Otec se nemění. Ale představa o jeho povaze se rozšířila a vyspěla od časů Mojžíše do doby Ámose a dále ke generaci proroka Izajáše. A teď jsem přišel já v těle odhalit Otce v nové slávě a představit jeho lásku a soucit všem lidem na všech světech. Až se evangelium tohoto království rozšíří po světě s jeho poselstvím radosti a dobré vůle mezi všemi lidmi, budou vznikat zlepšené a kvalitnější vztahy mezi rodinami všech národů. Postupem času otcové a děti budou milovat jeden druhého mnohem víc a tím se dosáhne lepšího porozumění lásky nebeského Otce pro jeho pozemské děti. Pamatuj si, Jákobe, že dobrý a opravdový otec nemiluje pouze svoji rodinu jako celek—jako rodinu—ale on také opravdově miluje a laskavě se stará o každého jejího jednotlivého člena.“
142:2.3 (1597.3) Po tomto důležitém rozhovoru o charakteru nebeského Otce se Ježíš na krátko odmlčel a pak řekl: „Ty Jákobe, jako otec mnoha dětí dobře znáš pravdu mých slov.“ A Jákob řekl: „Ale, Učiteli, kdo ti řekl, že jsem otcem šesti dětí? Odkud to víš?“ A Učitel odpověděl: „Postačí říci, že Otec a Syn vědí všechno, protože oni opravdu vidí všechno. Milujíc své děti jako pozemský otec, musíš nyní přijmout jako realitu lásku nebeského Otce k tobě—ne jenom ke všem dětem Abrahama, ale k tobě, tvé individuální duši.“
142:2.4 (1597.4) Potom Ježíš pokračoval ve své řeči slovy: „Když jsou tvoje děti velmi malé a nevyspělé a když je musíš kárat, mohou si myslet, že jejich otec je zlostný a naplněn zlým hněvem. Jejich nevyspělost nemůže proniknout za trest a rozpoznat otcovu prozíravost a cit pro nápravu. Ale když tyto stejné děti vyrostou v muže a ženy, nebylo by od nich pošetilé lpět na dřívějších a mylných představách o svém otci? Jako muži a ženy by měli nyní rozpoznat lásku svého otce ve všech těchto dřívějších výchovných metodách. A nemělo by lidstvo, jak plynou staletí, lépe rozumět skutečné povaze a milujícímu charakteru nebeského Otce? Jaký máš prospěch z postupných generací duchovního osvícení, jestliže trváš na vidění Boha tak, jak ho viděl Mojžíš a staří proroci? Říkám ti, Jákobe, že v jasném světle této chvíle bys měl vidět Otce takového, jakého ho nikdo neviděl z těch, co zde byli před tebou. A když ho takového vidíš, měl by ses radovat ze vstupu do království, ve kterém takový soucitný Otec vládne a měl by ses snažit, aby od této chvíle jeho vůle lásky panovala v tvém životě.“
142:2.5 (1598.1) A Jákob odpověděl: „Rabíne, věřím tomu; chci, abys mne přivedl do království Otce.“
142:3.1 (1598.2) Dvanáct apoštolů, z nichž většina naslouchala této rozpravě o charakteru Boha, v ten večer položila Ježíšovi mnoho otázek o nebeském Otci. Odpovědi Učitele na tyto otázky je možno nejlépe představit v současné frazeologii následujícím souhrnem.
142:3.2 (1598.3) Ježíš mírně pokáral apoštoly a v podstatě řekl: „Neznáte tradice Izraele, týkající se bujení ideje o Jahvem a neznáte učení Spisů o doktríně Boha? A potom Učitel začal vyprávět apoštolům o evoluci koncepce Boha v průběhu celého procesu vývoje židovského národa. Upozornil je na následující stádia růstu ideje Boha:
142:3.3 (1598.4) 1. Jahve—bůh sinajských klanů. Toto byla primitivní představa o Božstvu, kterou Mojžíš povýšil na vyšší úroveň Boha Hospodina Izraele. Nebeský Otec nikdy neodmítne upřímnou úctu svých pozemských dětí, bez ohledu na to, jak primitivní je jejich představa o Božstvu, nebo jakým jménem nazývají jeho božskou podstatu.
142:3.4 (1598.5) 2. Nejvyšší. Tato koncepce nebeského Otce byla představena Abrahamovi Melkísedekem a ze Šálemu ji roznesli do daleka ti, kteří uvěřili v tuto zvětšenou a rozšířenou představu o Božstvu. Abraham a jeho bratr odešli z Uru kvůli vzniku kultu slunce a uvěřili v učení Melkísedeka o Él Elyonu—Nejvyšším Bohu. Oni si udržovali spojenou koncepci Boha, ve které byly sloučeny jejich dřívější mezopotamské ideje a učení o Nejvyšším.
142:3.5 (1598.6) 3. Él-Šaddai. V těch dávných dobách mnoho Hebrejců uctívalo Él-Šaddaje, což byla egyptská představa o nebeském Bohu, kterou poznali během svého zajetí v zemi Nilu. Za dlouhou dobu po Melkísedekovi se všechny tyto tři koncepce Boha spojily v učení o Božstvu-tvořiteli, Bohu Hospodinu Izraele.
142:3.6 (1598.7) 4. Elóhím. Učení o Rajské Trojici existuje od doby Adama. Nevzpomínáte si, že Spisy začínají tvrzením: „Na počátku Bohové stvořili nebe a zemi?“ To naznačuje, že již tehdy představa o Trojici—třech Bozích v jednom—zaujímala přední místo v náboženství našich praotců.
142:3.7 (1598.8) 5. Svrchovaný Jahve. V době Izajáše se tyto věrouky rozšířily do koncepce Univerzálního Tvořitele, který byl současně všemocný a vše-milosrdný. A tato vyvíjející se a zvětšující se koncepce Boha prakticky vytlačila všechny předcházející představy o Božstvu v náboženství našich otců.
142:3.8 (1598.9) 6. Nebeský Otec. A nyní známe Boha jako našeho nebeského Otce. Naše učení poskytuje náboženství, ve kterém věřící je synem Boha. A to je radostná zpráva evangelia nebeského království. S Otcem koexistují Syn a Duch a odhalování podstaty a služby těchto Rajských Božstev se bude rozrůstat a projasňovat v průběhu nekonečných epoch věčného duchovního rozvoje vzestupných Božích synů. Ve všech dobách a ve všech epochách je opravdová zbožnost jakéhokoliv člověka—pokud jde o individuální duchovní progres—rozpoznána vnitřním duchem jako pocta nebeskému Otci.
142:3.9 (1599.1) Nikdy předtím apoštolové nebyli tak otřeseni jako po tomto vyprávění o evoluci koncepce Boha ve vědomí židů předchozích generací; byli natolik vyvedeni z míry, že nepoložili žádné otázky. Jak tak seděli mlčky před Ježíšem, Učitel pokračoval: „A vy byste měli znát tyto pravdy, jestli jste četli Spisy. Nečetli jste v Samuelovi: „A hněv Hospodina natolik vzplanul proti Izraeli, že popudil Davida proti nim slovy: „jdi a spočítej to lidu Izraele a Judeji?“ A na tom nebylo nic zvláštního, protože v dobách Samuela děti Abrahama opravdu věřili v to, že Jahve stvořil jak dobro, tak i zlo. Ale když po rozšíření židovské představy o povaze Boha pozdější autor vyprávěl o těchto událostech, neodvážil se připsat zlo Jahvemu; proto řekl: „A Satan povstal proti Izraeli a popudil Davida, aby to spočítal Izraeli.“ Nevidíte, že takové záznamy ve Spisech jasně ukazují, jak se představa o povaze Boha vyvíjí z jedné generace na druhou?
142:3.10 (1599.2) A vy byste měli být schopni vidět vzrůst chápání božského zákona, protože jen tak udržíte správný krok s těmito rozšiřujícími se koncepcemi božskosti. Když děti Izraele odešly z Egypta v době před rozšířeným odhalením Jahveho, měli deset přikázání, které jim sloužilo jako zákon do doby než se utábořily u Sinaje. A zde je těch deset přikázání:
142:3.11 (1599.3) 1. Nebudeš se klanět žádnému jinému bohu, protože Hospodin je žárlivý Bůh.
142:3.12 (1599.4) 2. Nebudeš dělat lité bohy.
142:3.13 (1599.5) 3. Dodržuj svátek nekvašeného chleba.
142:3.14 (1599.6) 4. Všichni prvorození u lidí či dobytka náleží mně, říká Hospodin.
142:3.15 (1599.7) 5. Pracovat můžeš šest dnů, ale sedmý den odpočívej.
142:3.16 (1599.8) 6. Dodržuj svátek prvních plodů a svátek sklizně na konci roku.
142:3.17 (1599.9) 7. Nenabídneš krev oběti s kvašeným chlebem.
142:3.18 (1599.10) 8. Neponecháš obětní maso z Paschi do příštího rána.
142:3.19 (1599.11) 9. První plod z prvních plodů země přineseš do domu Hospodina, Boha tvého.
142:3.20 (1599.12) 10. Nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky.
142:3.21 (1599.13) A potom, uprostřed hromů a blesků Sinaje jim Mojžíš dal deset nových přikázání, která, což vy všichni uznáte, jsou důstojnějšími příkazy, spojenými s rozšiřujícími se koncepcemi Božstva, ztělesněnými v obraze Jahveho. A vy jste si nikdy nevšimli toho, že tato přikázání jsou ve Spisech uvedena ve dvou případech a že v tom prvním případě je dodržování soboty spojeno s vysvobozením z Egypta, zatímco pozdější záznam pokročilejších náboženských vír našich praotců bylo nutno upravit v souladu s uznáním faktu stvoření jako důvodu pro dodržování soboty?
142:3.22 (1599.14) A pamatujte si, že v době Izajáše, v době velkého duchovního osvícení, tato negativní přikázání byla změněna do velkého a positivního zákona lásky—příkazu milovat Boha nade vše a milovat svého bližního, jako sebe samého. A já vám také prohlašuji, že toto je nejvyšší zákon lásky k Bohu a k člověku, protože je v něm obsažena veškerá povinnost člověka.“
142:3.23 (1600.1) A když skončil svoji řeč, nikdo z apoštolů se na nic nezeptal. Všichni, jeden po druhém, odešli spát.
142:4.1 (1600.2) Flavius, řecký žid, byl novověrcem ulice, nebyl ani obřezán, ani pokřtěn; a poněvadž byl milovníkem krásy v umění a sochařství, tak dům, ve kterém bydlel během svého pobytu v Jerusalemu, byl krásnou budovou. Tento dům byl nádherně vyzdoben neocenitelnými poklady, které nashromáždil při svých cestách po světě. Když poprvé zauvažoval nad tím, že by Ježíše pozval do svého domu, měl obavu, zdali pohled na takzvané vyobrazené symboly Učitele neurazí. Ale Flavius byl příjemně překvapen, když Ježíš vešel do domu, tak namísto vytýkání mu za vlastnictví těchto domnělých modlářských předmětů, rozmístěných po celém domě, projevil velký zájem o celou sbírku a položil mnoho uznalých otázek o každém předmětu, když ho Flavius prováděl z místnosti do místnosti a ukazoval mu všechny své oblíbené sochy.
142:4.2 (1600.3) Učitel viděl, že jeho hostitel byl zaskočen jeho přátelským postojem k umění. Proto, když skončili prohlídku celé sbírky, Ježíš řekl: „Proč očekáváš pokárání za svůj vřelý vztah ke kráse věcí, vytvořených mým Otcem a ztvárněných uměleckýma rukama člověka? Proč by všichni lidé měli odsuzovat napodobování půvabu a krásy kvůli tomu, že Mojžíš se kdysi dávno snažil potírat modlářství a zbožňování falešných bohů. Já ti říkám, Flaviusi, Mojžíšovy děti ho nepochopily a nyní vytvářejí falešné bohy i z jeho zakázaných obrazů a podobizen toho, co je na nebi a na zemi. Ale, i když Mojžíš učil těmto zákazům zatemnělé mysli té doby, co to má společného se současností, kdy nebeský Otec je odhalen jako vesmírný Duchovní Vládce všeho? A Flaviusi, já tvrdím, že v přicházejícím království již nebudou učit: „neuctívej to a neuctívej ono“; nebudou se zajímat o zákazy nedělat to a nedělat ono, ale všichni se budou zabývat jednou nejvyšší povinností. A tato povinnost člověka je vyjádřena ve dvou velkých privilegiích: upřímném uctívání nekonečného Tvořitele, Rajského Otce a láskyplné službě svým bližním. Jestli miluješ svého bližního, jako sebe samého, tak s určitostí víš, že jsi synem Božím.
142:4.3 (1600.4) V době, kdy můj Otec nebyl dost dobře chápán, Mojžíš byl oprávněn pokusit se odporovat modlářství, ale v přicházející epoše Otec bude odhalen v životě Syna; a toto nové odhalení Boha navždy odstraní zbytečné spojování Otce s kamennými idoly, nebo zlatými či stříbrnými modlami. V budoucnosti inteligentní lidé budou moci mít požitek z uměleckých pokladů bez toho, aniž by takové materiální ocenění krásy spojovali s úctou a službou Otci v Ráji—Boha všech věcí a všech bytostí.“
142:4.4 (1600.5) Flavius uvěřil všemu, co mu Ježíš řekl. Následujícího dne se vypravil do zajordánské Betanie a byl pokřtěn Janovými učedníky. A to udělal proto, že apoštolové Ježíše ještě nekřtili věřící. Když se Flavius vrátil do Jerusalema, na počest Ježíše připravil velkou hostinu a pozval šedesát svých přátel. A mnoho z těchto hostů také uvěřilo v poselství přicházejícího království.
142:5.1 (1601.1) Jedno z nejkrásnějších kázáních, které Ježíš pronesl v chrámu během tohoto paschálního týdne, byla odpověď na otázku jednoho z posluchačů, který přišel z Damašku. Tento člověk se Ježíše zeptal: „Ale, Rabíne, jak můžeme s určitostí vědět, že jsi poslán Bohem a že my opravdu vstoupíme do tohoto království, o kterém ty a tvoji apoštolové prohlašujete, že je nadosah?“ A Ježíš odpověděl:
142:5.2 (1601.2) „Pokud se jedná o moje poselství a učení mých učedníků, vy je musíte posoudit podle jejich plodů. Jestli my vám hlásáme pravdy ducha, duch ve vašich srdcích potvrdí opravdovost našeho poselství. Co se týká království a vašeho přesvědčení o tom, že nebeský Otec vás přijme, dovolte mně se zeptat, zdali se mezi vámi najde otec, znamenitý a laskavý otec, který by držel svého syna v nejistotě či pochybnostech ohledně jeho postavení v rodině, nebo jistotou jeho místa v milujícím srdci otce? Libují si pozemští otcové v mučení svých dětí nejistotou, jestli mají místo v otcově trvale milujícím srdci? Ani váš nebeský Otec nenechá své věřící děti ducha v nejasné nejistotě ohledně jejich postavení v království. Jestliže přijmete Boha jako svého Otce, potom jste opravdu a vpravdě syny Božími. A jestliže jste synové, potom máte zajištěno postavení a místo ve všem, co se týká věčného a božského synovství. Jestli věříte mým slovům, tak věříte v Něho, který mne poslal a takovou vírou v Otce jste si zajistili váš status v nebeském občanství. Jestliže vykonáváte vůli nebeského Otce, nemůžete nikdy neuspět v dosažení věčného progresivního života v božském království.
142:5.3 (1601.3) Nejvyšší Duch společně s duchem, žijícím ve vás, dosvědčí, že jste opravdovými dětmi Boha. A jestliže jste syny Božími, tak jste se narodili z ducha Božího; a každý, kdo se narodil z ducha, má v sobě sílu překonat jakoukoliv pochybnost a vítězství nad veškerou nejistotou je právě vaše víra.
142:5.4 (1601.4) O těchto časech prorok Izajáš řekl: „Když se duch na nás rozlije shora, potom dílem spravedlnosti bude mír, pokoj a jistota navěky.“ A pro všechny, kdo upřímně uvěří v toto evangelium, já se stanu zárukou toho, že budou přijati do věčného štěstí a nekonečného života v království mého Otce. Potom vy, kteří slyšíte toto poselství a věříte v evangelium království, jste syny Božími a váš život je nekonečný; a pro celý svět důkazem vašeho zrození z ducha je vaše upřímná láska jeden k druhému.“
142:5.5 (1601.5) Dav posluchačů zůstal s Ježíšem ještě mnoho hodin a ti mu pokládali otázky a pozorně naslouchali jeho utěšujícím odpovědím. Ježíšova slova povzbudila a dodala sílu i apoštolům kázat evangelium království s větší energií a jistotou. Tato zkušenost z Jerusalemu byla pro dvanáctku apoštolů velkou inspirací. Byl to jejich první kontakt s tak obrovským davem a získali mnoho cenných poznatků, které jim značně pomohly v jejich další práci.
142:6.1 (1601.6) Jednoho večera v domě Flavia Ježíše navštívil Nikodém, bohatý a starší člen židovského sanhedrínu. On hodně slyšel o učení tohoto muže z Galileje a proto přišel jedno odpoledne si poslechnout jeho učení v chrámové síni. Chodil by častěji naslouchat Ježíšovu učení, ale měl strach, že by byl spatřen mezi návštěvníky jeho kázání, protože rozpory mezi židovskými vládci, týkající se Ježíše, dosáhly takových rozměrů, že žádný člen Vysoké rady by nechtěl být jakýmkoliv způsobem s ním spojován. Proto se Nikodém domluvil s Ondřejem na tajném setkání s Ježíšem v soukromí ten večer po setmění. Na počátku rozhovoru Petr, Jakub a Jan byli v zahradě Flavia, ale později všichni odešli do domu, kde rozprava pokračovala.
142:6.2 (1602.1) Při vítání Nikodéma mu Ježíš neprojevil žádnou zvláštní úctu; při rozhovoru s ním nedělal žádné ústupky a ani ho příliš nepřesvědčoval. Učitel se nesnažil odradit svého tajného hosta, ani se neuchýlil k sarkasmu. Během celého jednání s významným návštěvníkem byl Ježíš klidný, soustředěný a vážný. Nikodém nebyl oficiálním delegátem Vysoké rady; přišel navštívit Ježíše čistě kvůli svému osobnímu a upřímnému zájmu o Učitelovo učení.
142:6.3 (1602.2) Poté, kdy ho Flavius představil, Nikodém řekl: „Rabíne, my víme, že jsi učitel poslaný bohem, protože žádný člověk by nemohl tak učit, kdyby s ním nebyl Bůh. A já toužím vědět víc o tvém učení o přicházejícím království.“
142:6.4 (1602.3) Ježíš Nikodémovi odpověděl: „Opravdu, opravdu ti říkám Nikodéme, že pouze ten, kdo se narodí shora, může uvidět království Boží.“ Nikodém nato řekl: „Ale, jak se může člověk znovu narodit, když je starý? On se nemůže znovu vrátit do matčina lůna a narodit se ještě jednou.“
142:6.5 (1602.4) Ježíš řekl: „Nicméně, já ti říkám, že pouze ten člověk, který je zrozen z ducha, může vstoupit do Božího království. To, co se narodí z těla, je tělo a to, co se narodí z ducha, je duch. Ale nepodivuj se mým slovům o tom, že se musíš narodit shora. Když vítr fouká, slyšíš šelest listů, ale vítr nevidíš—odkud přichází a kam odchází—a tak je to s každým narozeným z ducha. Očima těla můžeš vidět projevy ducha, ale nejsi schopen uvidět samotného ducha.“
142:6.6 (1602.5) Nikodém odpověděl: „Ale já nerozumím—jak je to možné?“ Ježíš řekl: „Jak je možné, že jsi učitel v Izraeli a přesto toto všechno neznáš? A proto je to povinností těch, kteří vědí o realitách ducha, odhalovat tyto věci těm, kteří vidí pouze projevy materiálního světa. Ale uvěříš nám, když ti řekneme o nebeských pravdách? Máš, Nikodéme, tu odvahu, uvěřit v toho, kdo sešel s nebe—v Syna Člověka?“
142:6.7 (1602.6) A Nikodém řekl: „Ale jak mohu začít využívat tohoto ducha, který mně má změnit proto, abych mohl vstoupit do království?“ Ježíš odpověděl: „Duch nebeského Otce již v tobě přebývá. Jestli se necháš vést duchem shora, velmi brzy začneš vidět očima ducha a potom upřímnou volbou pod duchovním vedením se narodíš z ducha a od té chvíle tvým jediným účelem života bude vykonávání vůle tvého nebeského Otce. A tak, narozený z ducha a šťastný v království Božím, začneš přinášet ve svém každodenním životě hojné plody ducha.“
142:6.8 (1602.7) Nikodém byl naprosto upřímný. Slova Ježíše udělala na něho velký dojem, ale odcházel zmaten. Nikodém hodně dokázal ve svém osobním rozvoji, sebeovládání a také v dosažení vysokých morálních vlastností. Byl vzdělaný, zištný avšak nesobecký; ale nevěděl, jak podřídit svoji vůli vůli božského Otce tak, jak malé dítě se poslušně podřizuje péči a vedení moudrého a milujícího pozemského otce, aby se opravdu stal synem Božím—zdokonalujícím se dědicem věčného království.
142:6.9 (1603.1) Ale Nikodém přesto našel v sobě dostatek víry, aby vešel do království. Slabě protestoval, když se jeho kolegové z vysoké rady snažili odsoudit Ježíše bez vyslyšení; a později, společně s Josefem z Arimatie, se odvážně přihlásil ke své víře a vyžádal si Ježíšovo tělo, přestože většina apoštolů uprchla ve strachu z míst posledního utrpení a smrti Učitele.
142:7.1 (1603.2) Po skončení období aktivního učení a osobní práce v průběhu pashálního týdne v Jerusalemu Ježíš se svými apoštoly strávil následující středu odpočinkem v Betanii. Odpoledne toho dne Tomáš položil otázku, která byla příčinou dlouhé a poučné odpovědi. Tomáš řekl: „Učiteli, v ten den, kdy jsme byli vybráni jako vyslanci království, jsi nám řekl hodně věcí, poučil jsi nás o způsobu vedení našeho osobního života, ale co budeme učit národ? Jak mají tito lidé žít až království přijde v plné míře? Mohou tvoji následovníci vlastnit otroky? Měli by tvoji věřící vyhledávat chudobu a vyhýbat se vlastnictví majetku? Bude převládat samotné milosrdenství natolik, že nebudeme mít žádný zákon a soudnictví?“ Celé odpoledne a celý večer po večeři Ježíš a apoštolové strávili debatováním o Tomášových otázkách. Za účelem představení tohoto Ježíšova poučení v této knize předkládáme jeho následující krátké shrnutí:
142:7.2 (1603.3) Nejdříve se Ježíš pokusil objasnit svým apoštolům, že on sám žije na zemi unikátní život v těle a že oni, dvanáct apoštolů, byli přizváni účastnit se této poskytnuté zkušenosti Syna Člověka; a jako takoví spolupracovníci musejí také sdílet mnoho speciálních omezeních a povinností celé poskytnuté zkušenosti. V jeho slovech byl skryt náznak toho, že Syn Člověka byl jedinou bytostí, která kdy žila na zemi a která byla schopna současně vidět do samého srdce Boha a do samých hlubin lidské duše.
142:7.3 (1603.4) Ježíš jim velmi jasně vysvětlil, že království nebeské je evoluční zkušeností, začínající tady na zemi a rozvíjející se v následujících etapách života až do Ráje. Během večera Ježíš se vší určitostí prohlásil, že v některé budoucí epoše rozvoje království opět navštíví tento svět v duchovní síle a božské slávě.
142:7.4 (1603.5) Potom objasnil, že „idea království“ není nejlepší způsob zobrazení vztahu člověka k Bohu; ale, že použil tuto metaforu proto, že židovský národ očekával království a protože Jan Křtitel kázal o přicházejícím království. Ježíš řekl: „V příští epoše lidé budou lépe rozumět evangeliu království, když bude představeno z pohledu rodinných vztahů—když lidé budou vnímat náboženství jako učení o otcovství Boha a bratrství lidí, synovstva člověka s Bohem.“ Potom Učitel dlouze přednášel o pozemské rodině jako příkladu nebeské rodiny a zopakoval dva základní zákony života: první přikázání o lásce k otci, hlavě rodiny a druhé přikázání o vzájemné lásce mezi dětmi—milovat svého bratra jako sebe sama. A poté vysvětlil, že taková schopnost bratrského citu se trvale projeví v obětavé a láskyplné společenské službě.
142:7.5 (1603.6) Potom přišla památná rozprava o základních rysech rodinného života a jejich použití ve vztahu, existujícím mezi Bohem a člověkem. Ježíš prohlásil, že opravdová rodina je založena na následujících sedmi faktech:
142:7.6 (1604.1) 1. Fakt existence. Přírodní spojitosti a fenomény příbuznosti smrtelníků se odrážejí v rodině; děti zdědí určité rodičovské rysy. Děti mají svůj původ v rodičích; existence osobnosti závisí na jednání rodiče. Vztah otce a dítěte je vlastní celé přírodě a prostupuje všemi živými existencemi.
142:7.7 (1604.2) 2. Bezpečnost a radost. Opravdoví otcové zajišťují potřeby svých dětí s velkou radostí. Mnoho otců se nespokojí s pouhým zabezpečováním nezbytností pro své děti, ale rádi se jim také věnují pro jejich potěšení.
142:7.8 (1604.3) 3. Vzdělání a výchova. Moudří otcové pečlivě plánují vzdělání a vhodnou výchovu svých synů a dcer a připravují je tak od mládí na větší odpovědnosti v pozdějším životě.
142:7.9 (1604.4) 4. Disciplína a kontrola. Prozíraví otcové také dělají nezbytná opatření pro zajištění ukázněnosti, dohledu a nápravy a někdy krocení svých mladých a nevyspělých potomků.
142:7.10 (1604.5) 5. Přátelství a oddanost. Laskavý otec má důvěrný a láskyplný vztah se svými dětmi. Je vždy připraven naslouchat jejich prosbám; je neustále připraven sdílet jejich svízele a pomáhat jim vyřešit jejich potíže. Otec projevuje nejvyšší zájem o vzrůstající blaho svého potomstva.
142:7.11 (1604.6) 6. Láska a soucit. Soucitný otec upřímně odpouští; otec nemá pomstychtivé myšlenky na své děti. Otcové nejsou jako soudci, nepřátelé, nebo věřitelé. Opravdové rodiny jsou založeny na toleranci, trpělivosti a odpouštění.
142:7.12 (1604.7) 7. Starost o budoucnost. Světští otcové se snaží zanechat dědictví svým synům. Rodina pokračuje z jedné generace na druhou. Smrt pouze ukončí jednu generaci, aby označila začátek následující. Smrt zakončuje individuální život, ale neznamená nutně konec rodiny.
142:7.13 (1604.8) Hodiny Učitel hovořil o použití těchto rysů rodinného života ve vztazích člověka, pozemského dítěte, k Bohu, Rajskému Otci. A toto byl jeho závěr: „Já znám dokonale tento čistý vztah syna k Otci, protože jsem již dosáhl všeho, co vy musíte dosáhnout v synovstvu ve věčné budoucnosti. Syn Člověka je připraven vystoupat a zaujmout místo po pravé ruce Otce, takže ve mně se pro vás všechny nyní ještě více rozšiřuje cesta k Bohu a když dokončíte tuto nádhernou cestu, stanete se dokonalými, jak dokonalým je váš nebeský Otec.“
142:7.14 (1604.9) Když apoštolové uslyšeli tato ohromující slova, vzpomněli si na to, co Jan Křtitel říkal při křtu Ježíše. A tato zkušenost v nich zůstávala živá také v pozdější době během jejich kázání a učení po Učitelově smrti a zmrtvýchvstání.
142:7.15 (1604.10) Ježíš je božský Syn, který má plnou důvěru Vesmírného Otce. On byl s Otcem a plně ho pochopil. Nyní žije svůj pozemský život k plné spokojenosti Otce a tato inkarnace v těle mu umožnila plně poznat člověka. Ježíš byl dokonalým příkladem člověka. Dosáhl přesně takovou dokonalost, jakou jsou všichni upřímní věřící předurčeni dosáhnout v něm a skrze něho. Ježíš odhalil člověku Boha dokonalosti a ve své osobě představil Bohu zdokonaleného syna světů.
142:7.16 (1605.1) Přestože Ježíš hovořil několik hodin, Tomáš nebyl ještě spokojen, protože se zeptal: „Ale, Učiteli, my vidíme, že nebeský Otec se ne vždy k nám chová laskavě a milosrdně. Mnohokrát těžce trpíme na zemi a ne vždy jsou naše modlitby vyslyšeny. V čem to je, že nedokážeme pochopit smysl tvého učení?“
142:7.17 (1605.2) Ježíš odpověděl: „Tomáši, Tomáši, jak to bude ještě dlouho trvat, než se naučíš naslouchat uchem ducha? Jak to bude dlouho trvat, než pochopíš, že toto království je království duchovní a že můj Otec je také duchovní bytost? Ty nerozumíš, že já vás učím jako duchovní děti v duchovní nebeské rodině, jejíž hlava rodiny je nekonečný a věčný duch? Nemůžeš mně dovolit použít pozemskou rodinu jako příklad božských vztahů bez toho, abys tak doslova vztahoval mé učení na materiální záležitosti? Nedokážeš ve své mysli oddělit duchovní reality království od materiálních, sociálních, ekonomických a politických problémů doby? Když hovořím jazykem ducha, proč trváš na překládání mého smyslu do jazyka těla jenom proto, že používám obyčejné a prosté vztahy za účelem osvětlení? Moje děti, vyzývám vás, abyste přestali vztahovat učení o království ducha na takové nízké věci, jako otroctví, chudoba, domy, půda a na materiální problémy lidské poctivosti a spravedlnosti. Tyto světské záležitosti se týkají lidí tohoto světa a i když určitým způsobem mají vliv na všechny lidi, vy jste byli povoláni zastupovat mně na tomto světě tak, jak já zastupuji mého Otce. Vy jste duchovní vyslanci duchovního království, mimořádní zastupitelé duchovního Otce. V tuto dobu bych vás měl již učit jako zralé lidi duchovního království. Budu vás muset stále oslovovat jenom jako děti? Vy nikdy nedospějete ve svém duchovním vnímání? Nicméně vás miluji a budu mít s vámi strpení až do samotného konce našeho spojení v těle. A také i potom můj duch půjde před vámi po celém světe.“
142:8.1 (1605.3) Ke konci dubna se odpor k Ježíši z řad farizejů a saduceů stal natolik vyhraněný, že Učitel a jeho apoštolové se rozhodli odejít na nějakou dobu z Jerusalema a vydali se na jih pracovat v Betlému a Chebrónu. Celý květen byl věnován vykonávání osobní práce v těchto městech a mezi lidmi v okolních vesnicích. Během té doby Ježíš a apoštolové nekázali na veřejnosti, pouze navštěvovali dům od domu. Část té doby, když apoštolové učili evangelium a pomáhali nemocným, Ježíš a Abner strávili v kolonii nazírů v Én-gedi. Odtud vyšel Jan Křtitel a Abner byl hlavou této skupiny. Mnoho členů z bratrství nazírů uvěřili v Ježíše, ale většina těchto asketických a excentrických mužů ho odmítla přijmout jako učitele seslaného s nebe, protože neučil půstu a dalším formám sebezapírání.
142:8.2 (1605.4) Lidé, žijící v této oblasti, nevěděli, že Ježíš se narodil v Betlémě. Také velká většina učedníků si myslela, že Učitel se narodil v Nazaretu. Ale dvanáctka apoštolů to dobře věděla.
142:8.3 (1605.5) Tento pobyt v jižní Judeji byl obdobím poklidné a plodné práce; do království bylo přivedeno mnoho duší. Na počátku června rozruch kolem Ježíše v Jerusalemu utichl natolik, že Učitel a apoštolové se tam vrátili vyučovat a utěšovat věřící.
142:8.4 (1606.1) Přestože Ježíš a apoštolové strávili celý červen v Jerusalemu a jeho okolí, tak během té doby neučili na veřejnosti. Téměř po celou tu dobu bydleli ve stanech, které postavili v zastíněném sadu či zahradě, v tu dobu známém jako Getsemane. Tento sad ležel na západním svahu Olivové hory nedaleko od potoka Kidron. Soboty trávili obvykle s Lazarem a jeho sestrami v Betanii. Ježíš vešel za zdi Jerusalema pouze několikrát, ale velký počet zvídavých tazatelů přišel za ním do Getsemane. Jednou v pátek večer Nikodém a nějaký Josef z Arimatie se odvážili vypravit se za Ježíšem, ale kvůli strachu se vrátili zpět, i když stáli již před vchodem do Učitelova stanu. A pochopitelně netušili, že Ježíš o celém jejich počínání věděl.
142:8.5 (1606.2) Když se židovští vládci dozvěděli, že Ježíš se vrátil do Jerusalemu, chystali se ho zatknout; ale, když zjistili, že vůbec nekáže na veřejnosti, usoudili, že ho jejich předchozí útoky vystrašily a rozhodli se dovolit mu provozovat jeho učení v soukromí bez dalšího obtěžování. Události probíhaly v klidu až do posledních dnů června, když nějaký Šimon, člen Vysoké rady, se veřejně přihlásil k učení Ježíše poté, kdy to oznámil židovským vládcům. Okamžitě se znovu rozvířila diskuze o zatčení Ježíše, která stále sílila a sílila, takže Učitel se rozhodl odejít do měst v Samaří a Dekapolis.
Kniha Urantia
Kapitola 143
143:0.1 (1607.1) KE KONCI června roku 27 n.l. kvůli narůstajícímu odporu židovských náboženských vládců Ježíš a jeho dvanáct apoštolů odešli z Jerusalema. Své stany a skrovné osobní movitosti uskladnili v domě Lazara v Betanii. Na cestě na sever do Samaří zůstali na sobotu v Bét-elu. Tady kázali několik dní lidem, kteří přišli z Gophny a Efrajimu. Skupina občanů Arimatie a Thamny přišla, aby Ježíše pozvala na návštěvu jejich vesnic. Učitel a jeho apoštolové strávili více než dva týdny učením židů a samařanů této oblasti, z nichž mnozí přišli až z Antipatridy uslyšet radostné zprávy o království.
143:0.2 (1607.2) Obyvatelé jižní části Samaří poslouchali Ježíše rádi a apoštolové, s výjimkou Jidáše Iškariotského, dokázali překonat většinu svých předsudků vůči samařanům. Pro Jidáše to bylo velmi obtížné mít tyto samařany v lásce. Poslední červencový týden Ježíš a jeho druhové byli připraveni na odchod do nových řeckých měst Faselis a Archelai u Jordánu.
143:1.1 (1607.3) V první polovině srpna se středem činnosti apoštolské skupiny stala řecká města Archelai a Faselis, kde poprvé měli příležitost kázat téměř výlučně nežidovským skupinám—Řekům, Římanům, a Syřanům,—protože v těchto dvou řeckých městech bydlelo velmi málo Židů. Při setkávání se s těmito římskými občany narazili apoštolové na nové potíže při hlásání poselství o přicházejícím království a čelili novým námitkách proti učení Ježíše. Při jedné z mnoha večerních porad se svými apoštoly, Ježíš pozorně naslouchal častým zkušenostem dvanáctky z jejich osobní práce o těchto námitkách proti evangeliu království.
143:1.2 (1607.4) Filip položil otázku, která charakterizovala jejich nejčastější potíže. Zeptal se: „Učiteli, tito Řekové a Římané zlehčují naše poselství, říkají, že takové učení se hodí jenom pro slabochy a otroky. Oni tvrdí, že pohanské náboženství převyšuje naše učení, protože podněcuje schopnosti silného, pevného a průbojného charakteru. Prohlašují, že přeměníme všechny lidi do oslabených jedinců a pasivních neodporovatelů, kteří brzy zmizí z povrchu zemského. Tebe, Učitele, mají rádi a otevřeně přiznávají, že tvoje učení je nebeské a ideální, ale nebudou ho brát vážně. Oni tvrdí, že tvé náboženství není z tohoto světa; že lidé nemohou žít tak, jak ty učíš. A teď Učiteli, co máme říkat těmto jinověrcům?“
143:1.3 (1607.5) Když Ježíš vyslyšel podobné námitky proti evangeliu království od Tomáše, Natanaela, Šimona Zélóta a Matouše, apoštolům řekl:
143:1.4 (1608.1) „Já jsem přišel na tento svět vykonat vůli mého Otce a odhalit jeho láskyplný charakter celému lidstvu. Toto, moji bratři, je moje poslání. A to je jediná věc, kterou budu činit, bez ohledu na nepochopení mého učení židy či jinověrci této doby, nebo další generace. Ale neměli byste přehlédnout fakt, že i božská láska má svoji přísnou disciplinu. Láska otce ke svému synovi častokrát donutí otce k potlačení nerozumných jednáních svých nerozvážných potomků. Dítě ne vždy pochopí moudré a láskyplné motivy otcových výchovných metod. Ale já vám prohlašuji, že můj Otec v Ráji vládne vesmíru vesmírů podmanivou silou své lásky. Láska je největší ze všech duchovních realit. Pravda je osvobozujícím odhalením, ale láska je nejvyšší vztah. A bez ohledu na to jaké chyby dělají vaši současníci v řízení dnešního světa, v budoucí epoše bude evangelium, která hlásám, vládnout tomuto stejnému světu. Nejvyšším cílem lidského vývoje je uctivé uznání otcovství Boha a uskutečnění láskyplného bratrství lidí.
143:1.5 (1608.2) Ale kdo vám řekl, že moje evangelium je určeno pouze pro otroky a slabochy? Podobáte se vy, moji vybraní apoštolové, slabochům? Vypadal Jan Křtitel jako slaboch? Pozorujete, že já jsem zotročen strachem? Pravdou je, že v této generaci je hlásání evangelia zaměřeno na chudé a utlačované. Náboženství tohoto světa opomíjela chudé, ale můj Otec nikoho neupřednostňuje. Kromě toho, chudí této doby jsou prvními, kteří reagují na výzvu pokání a přijmutí synovstva. Evangelium království je třeba kázat všem lidem—Židům i jinověrcům, Řekům i Římanům, bohatým i chudým, svobodným i nesvobodným—a stejnou měrou mladým i starým, mužům i ženám.
143:1.6 (1608.3) Proto, že můj Otec je Bohem lásky a milosrdenství, nemyslete si, že služba království je monotónním pohodlím. Vzestup k Ráji je největším dobrodružstvím všech dob. Služba království na zemi bude vyžadovat od vás a vašich spolupracovníků veškerou vaši a jejich odvahu. Mnoho z vás bude za vaši věrnost evangeliu tohoto království popraveno. Je snadné zemřít v bojové linii, když vaše odvaha je zesílena přítomností vašich bojujících kamarádů, ale položit svůj život pokojně a zcela osamocen za lásku k pravdě, žijící ve vašich smrtelných srdcích, vyžaduje vyšší a hlubší formu lidské odvahy a oddanosti.
143:1.7 (1608.4) Dnes se vám nevěřící mohou vysmívat kvůli tomu, že kážete evangelium neodporování a života bez násilí, ale vy jste prvními dobrovolníky v dlouhé řadě upřímných věřících v evangelium tohoto království, kteří ohromí svět svojí heroickou oddaností těmto učením. Žádné armády světa neprojevily nikdy větší odvahu a statečnost, než jakou vy a vaši věrní nástupci prokážete při hlásání radostných zpráv—otcovství Boha a bratrství lidí po celém světě. Odvaha těla je nejnižší forma statečnosti. Statečnost mysli je vyšší forma lidské odvahy, ale nejvyšší a vrcholnou odvahou je neoblomná věrnost osvíceného člověka svým přesvědčením, založených na hlubokých duchovních realitách. A taková odvaha vytváří hrdinství člověka znajícího Boha. A vy všichni Boha znáte; vy jste vpravdě osobními spolupracovníky Syna Člověka.“
143:1.8 (1608.5) To není všechno, co Ježíš řekl při této příležitosti, ale taková byla jeho úvodní řeč, po které pak ještě dlouze rozváděl a objasňoval toto své prohlášení. Toto byl jeden z nejohnivějších proslovů Ježíše, jaký kdy pronesl k dvanácti apoštolům. Málokdy Učitel mluvil ke svým apoštolům se zjevným silným pohnutím, ale toto byl jeden z těch mála případů, kdy hovořil s očividnou naléhavostí, doprovázenou výrazným rozrušením.
143:1.9 (1609.1) Tento Ježíšův projev se okamžitě projevil na veřejných kázáních a osobní službě apoštolů; od toho dne jejich poselství neslo v sobě nový převažující tón statečnosti. Apoštolové stále více nabývali ducha pozitivní průbojnosti v novém evangelium království. Od toho dne se již tolik nezabývali kázáním o pasivních ctnostech a zakazujících příkazech, vztahujících se k mnohostrannému učení Ježíše.
143:2.1 (1609.2) Učitel byl zdokonaleným vzorem lidského sebeovládání. Když mu bylo spíláno, on nespílal; když trpěl, nevyhrožoval svým mučitelům; když byl odsouzen svými nepřáteli, jednoduše se podrobil spravedlivému soudu nebeského Otce.
143:2.2 (1609.3) Na jedné z odpoledních porad se Ondřej zeptal Ježíše: „Učiteli, budeme praktikovat sebezapírání jak nás to učil Jan Křtitel, anebo máme usilovat o sebeovládání, ke kterému nabádá tvé učení? V čem se liší tvé učení od učení Jana?“ Ježíš odpověděl: „Jan vás opravdu učil způsobu čestnosti v souladu s názory a zákony jeho otců a tím bylo náboženství sebeanalýzy a sebezapírání. Ale já přicházím s novým poselstvím zapomínáním sebe sama a sebeovládáním. Ukážu vám cestu života, jaká byla odhalena pro mně mým nebeským Otcem.
143:2.3 (1609.4) Opravdu, opravdu vám říkám, že ten, kdo ovládne vlastní já, je větší, než ten, kdo dobude město. Sebeovládání je měřítkem morální podstaty člověka a indikátorem jeho duchovního rozvoje. Ve starém řádu jste se postili a modlili; jako noví tvorové, narodivši se v duchu, se učíte věřit a radovat se. V království Otce se stanete novými tvory; staré věci zmizí; pohleďte, já vám ukazuji, jak všechno se stane novým. A skrze vaši lásku jeden k druhému přesvědčíte svět, že jste přešli z otroctví do svobody, od smrti k věčnému životu.
143:2.4 (1609.5) Sledujíc starou cestu, snažíte se zakazovat a vyžadovat poslušnost a podřízenost pravidlům života; sledujíc novou cestu, jste nejdříve přetvořeni Duchem Pravdy a vaše vnitřní duše je posílena neustálým duchovním obnovováním vaší mysli. Tím získáte schopnost s jistotou a radostně vykonávat laskavě, vhodně a dokonale vůli Boha. Nezapomeňte—je to vaše osobní víra ve významné a ušlechtilé sliby Boha, které vám zajišťují vaši sounáležitost k božské podstatě. Takto, skrze vaši víru a duchovní proměnu se ve skutečnosti stanete chrámy Božími a jeho duch skutečně ve vás pobývá. Jestliže potom ve vás pobývá duch, nejste již déle otroky těla, ale svobodnými, osvobozenými syny ducha. Nový zákon ducha vás obdaří svobodou sebeovládání namísto starého zákona strachu a sebe-zotročování a otroctví sebezapírání.
143:2.5 (1609.6) Mnohokrát, když jste udělali špatnost, snažili jste se obvinit za své činy vliv ďábla, ačkoliv jste ve skutečnosti byli svedeni vašimi vlastními přirozenými sklony. Neřekl vám již dávno prorok Jeremjáš, že lidské srdce je ze všeho nejvíc zrádné a někdy i nesmírně podlé? Jak lehce podlehnete sebeklamu a upadnete do pošetilých obav, všemožných choutek, zotročujících požitků, zášti, závisti a i také pomstychtivé nenávisti!
143:2.6 (1610.1) Spasení se dosáhne znovuzrozením ducha a ne pokryteckými činy těla. Vy jste ospravedlněni vírou a vaše cesta v bratrství je určena ušlechtilostí a ne strachem a sebezapíráním těla, byť děti Otce, které se narodily v duchu, ovládají své já vždy a stále a všechno, co se týká tužeb těla. Když víte, že jste spaseni vírou, máte opravdový mír s Bohem. A všichni, kteří následují cestu tohoto nebeského míru, jsou předurčeni k věčné službě stále vyvíjejících se synů věčného Boha. A pak to není povinnost, ale spíše vaše ušlechtilá výsada očistit svoji mysl a tělo od veškerého zla a usilovat o dokonalost v lásce k Bohu.
143:2.7 (1610.2) Vaše synovství je založeno na víře a strach se vás nedotkne. Vaše radost pochází z důvěry k božskému světu a proto nepodlehnete pochybnostem o realitě lásky a milosrdenství Otce. Je to právě laskavost Boha, která vede lidi k opravdovému a upřímnému pokání. Vaše tajemství ovládání sebe sama je svázáno s vaší vírou v ducha, který pobývá ve vás a vždy působí prostřednictvím lásky. Ani tato spasitelná víra není vaše vlastnictví; je to rovněž Boží dar. A jestli jste děti této živé víry, nejste již déle otroci svého já, ale již vítěznými vládci nad sebou samými, osvobozenými Božími syny.
143:2.8 (1610.3) A tak, děti moje, jestli se narodíte v duchu, jste navždy osvobozeni od vlastního vědomí otroctví života─života sebezapírání a bdělosti nad tužbami těla a přemístíte se do radostného království ducha, kde spontánně přinášíte plody ducha ve svých každodenních životech; a plody ducha jsou podstatou nejvyššího typu radostné a zušlechťující sebekontroly, vrcholů pozemského dosažení smrtelníků─opravdového sebeovládání.
143:3.1 (1610.4) Přibližně v tuto dobu mezi apoštoly a jejich nejbližšími učedníky vzniklo velké a emocionální napětí. Apoštolové si ještě nezvykli na společný život a práci.. Bylo pro ně stále těžší udržovat harmonické vztahy s učedníky Jana Křtitele. Styk s jinověrci a Samařany byl velkou zkouškou pro tyto Židy. A kromě toho, nedávné Ježíšovy projevy ještě více zvýšily zmatek v jejich myslích. Ondřej si vůbec nevěděl rady; nevěděl co má dál dělat a tak se svými problémy a rozpaky zašel za Ježíšem. Když Ježíš vyslechl potíže vůdce apoštolů, řekl: „Ondřeji, není možné vymluvit slovy lidem jejich obtíže když dosáhnou takového stupně komplikovanosti a když se to týká tak velkého počtu lidí se silně vyhraněnými názory. Já nemohu udělat to o co mne žádáš─nemohu se zapojit do těchto osobních společenských potíží─ale zúčastním se s vámi třídenního oddechu a odpočinku. Jdi za tvými bratry a oznam jim, že všichni půjdete se mnou na horu Sartaba, kde si chci jeden či dva dny odpočinout.
143:3.2 (1610.5) A teď jdi za každým z tvých jedenácti bratrů a řeknu mu z očí do očí: „Učitel si přeje, abychom s ním odešli na nějakou dobu si odpočinout a oddychnout. Poněvadž jsme všichni v poslední době zakusili hodně duchovního soužení a silný nápor na myšlení, navrhuji, že během tohoto odpočinku se nebudeme vůbec zmiňovat o našich těžkostech a potížích. Mohu se v tomto spolehnout na tvoji spolupráci?“ A tímto způsobem oslov osobně a v soukromí každého z tvých bratrů.“ A Ondřej udělal přesně to, co mu Ježíš poradil.
143:3.3 (1611.1) Tento odpočinek byl úžasným zážitkem pro každého účastníka; nikdy nezapomněli na den výstupu na horu. Po celou dobu cesty nepadlo prakticky ani slovo o jejich potížích. Po dosažení vrcholu hory si je Ježíš posadil kolem sebe a řekl: „Moji bratři, vy všichni se musíte naučit významu oddechu a účinnosti odpočinku. Musíte si uvědomit, že nejlepším způsobem pro vyřešení určitých spletitých problémů je na čas je opustit. Potom, když se k nim vrátíte svěží díky vašemu odpočinku, nebo modlení, budete schopni řešit vaše problémy s jasnější hlavou a pevnější rukou, nemluvě o odhodlanějším srdci.“
143:3.4 (1611.2) Následující den zadal Ježíš každému z apoštolů téma pro diskuzi. Celý den byl věnován vzpomínkám a rozhovorům o věcech nesouvisejících s jejich náboženskou prací. Na okamžik byli pohoršeni, když Ježíš dokonce opomenul poděkovat slovně při lámání chleba při jejich poledním obědě. To bylo vůbec poprvé, kdy ho viděli zanedbat takovou formálnost.
143:3.5 (1611.3) Když se vydali na horu, Ondřej měl hlavu plnou problémů. Jan měl nesmírný zmatek ve svém srdci. Jakub byl bolestně ustaraný ve své duši. Matouš byl ve velké finanční tísni kvůli tomu, že pobývali a cestovali mezi jinověrci. Petr byl přepracovaný a poslední dobou byl více náladový než obvykle. Jidáš prožíval časté záchvaty citlivosti a sobeckosti. Šimon byl neobyčejně zmaten ve svých snahách usmířit svůj patriotismus s láskou k bratrství lidí. Filip byl ve stále větších a větších rozpacích kvůli tomu, jak se věci vyvíjely. Natanael měl méně humoruod chvíle, kdy přišli do kontaktu s populací jinověrců a Tomáš byl uprostřed období silné deprese. Pouze dvojčata byla normální a neznepokojena. Každý z nich byl v situaci, kdy vůbec nevěděl jak vycházet mírumilovně s učedníky Jana Křtitele.
143:3.6 (1611.4) Na třetí den, kdy se vydali na cestu dolů s hory a zpět do svého tábora, nastala s nimi obrovská změna. Udělali důležitý objev, že mnoho lidských těžkostí ve skutečnosti neexistuje, že mnohé naléhavé problémy jsou výplodem přehnaného strachu a výsledkem zveličených obav. Poznali, že všechny takové potíže se nejlépe vyřeší tím, že se opustí; odchodem od svých problémů se tyto vyřeší samy.
143:3.7 (1611.5) Návrat z tohoto odpočinku byl začátkem období výrazně zlepšených vztahů se stoupenci Jana. Většina z dvanácti apoštolů se ve skutečnosti rozveselila, když v důsledku třídenního odpočinku od rutinních povinností života zpozorovala změnu stavu mysli každého z nich a viděli, že se zbavili nervózní podrážděnosti. Monotónní kontakt s lidmi nese sebou vždy nebezpečí značného znásobení potíží a zvětšení problémů.
143:3.8 (1611.6) Jen málo jinověrců ve dvou řeckých městech Archelai a Faselis uvěřilo v evangelium, ale dvanáct apoštolů získalo cennou zkušenost ze své první rozsáhlé práce s výlučně nežidovským obyvatelstvem. Jedno pondělní ráno uprostřed měsíce, řekl Ježíš Ondřejovi: „Vydáme se do Samaří.“ A ihned vyrazili do města Sychar, ležícího nedaleko od studny Jákoba.
143:4.1 (1612.1) Po více než šest set let židé Judeji a později také židé Galileje chovali k Samařanům nenávist. Tato nevraživost mezi Židy a Samařany vznikla takto: „Asi sedm set let před naším letopočtem král Asýrie Sargon při potlačování vzpoury ve střední Palestině zajal a odvlekl do zajetí přes dvacet pět tisíc Židů severního království Izraele a na jejich místo přestěhoval téměř stejný počet potomků Kútů, Sefarvitů a Chamaťánů. Později Ashurbanipal poslal ještě jiné kolonisty žít v Samaří.
143:4.2 (1612.2) Náboženské nepřátelství mezi Židy a Samařany začalo po návratu Židů z babylonského zajetí, kdy se Samařané snažili zabránit znovu vybudování Jerusalema. Později si popudili Židy proti sobě, když nabídli přátelskou pomoc armádám Alexandra. Za jejich přátelství dal Alexandr Samařanům svolení postavit chrám na hoře Gerizím, kde uctívali Jahveho a své kmenové bohy a vykonávali obětní rituály, v mnohém se podobající chrámovým bohoslužbám v Jerusalemu. V tomto uctívání pokračovali až do doby Makabejců, kdy Jan Hyrkán jejich chrám na hoře Gerizím zničil. V době svého působení mezi Samařany po smrti Ježíše apoštol Pavel uskutečnil mnoho shromážděních na místě tohoto dávného chrámu Samařanů.
143:4.3 (1612.3) Nepřátelství mezi Židy a Samařany se stalo letitým a historickým; od dob Alexandra velmi rychle ubýval jakýkoliv styk mezi nimi. Dvanáct apoštolů nemělo nic proti tomu kázat v řeckých a jiných nežidovských městech Dekapoli a Sýrie, ale jejich oddanost byla podrobena těžké zkoušce, když jim Ježíš řekl: „Jdeme do Samaří.“ Ale za ten více než rok prožitý s Ježíšem se u nich vyvinula taková forma osobní loajality, která posílila jejich víru v jeho učení a přesáhla jejich předsudky proti Samařanům.
143:5.1 (1612.4) Když Učitel a dvanáct apoštolů dorazili k Jákobově studni, Ježíš se cítil z cesty unaven a proto zůstal u studny, aby si odpočinul, zatímco Filip si vzal apoštoly s sebou, aby mu pomohli přinést jídlo a stany ze Sycharu, protože se chystali zůstat nějakou dobu v tomto okolí. Petr a synové Zebedea chtěli zůstat s Ježíšem, ale on je poprosil, aby šli se svými druhy a řekl: „Nebojte se o mně; tito Samařané budou přátelští; pouze naši bratři Židé nám chtějí ublížit.“ A bylo téměř šest hodin tohoto letního večera, když se Ježíš posadil u studny, aby počkal na návrat svých apoštolů.
143:5.2 (1612.5) Voda z Jákobovy studny byla méně minerální než voda ze studní Sycharu a proto byla velmi ceněna jako pitná voda. Ježíš měl žízeň, ale neměl čím nabrat vodu ze studny. Proto když ke studni přišla žena ze Sycharu s nádobou na vodu a chystala ji vytáhnout ze studny, Ježíš ji řekl: „Dej mně napít.“ Tato samařská žena poznala podle jeho vzhledu a oblečení, že Ježíš je žid a podle přízvuku vytušila, že je galilejský žid. Jmenovala se Nalda a byla půvabná. Byla hodně překvapena tím, že židovský muž k ní takto mluví u studny a prosí ji o vodu, protože v té době se považovalo za nevhodné pro úctyhodného muže hovořit se ženou na veřejnosti, tím více pro žida začít rozhovor se Samařankou. Proto se Nalda Ježíše zeptala: „Jak to, že ty žid, prosíš o vodu mne, Samařanku?“ Ježíš odpověděl: „Já jsem tě skutečně požádal o vodu, ale kdybys ty byla schopna porozumět, tak bys mne sama požádala o doušek živé vody.“ Nalda nato řekla: „Ale, pane, ale ty nemáš nic, čím bys táhl a studna je hluboká; odkud tedy vezmeš tuto živou vodu? Jsi větší než náš otec Jákob, který nám tuto studnu dal a sám z ní pil, tak jako jeho synové a jeho dobytek?“
143:5.3 (1613.1) Ježíš odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň, ale kdo se napije vody živého ducha, nebude nikdy žíznit. A tato živá voda se v něm stane pramenem, vyvěrajícím k věčnému životu.“ Nalda mu řekla: „Dej mi napít té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu. Kromě toho, každá samařská žena přijme s radostí cokoliv od takového důstojného žida.“
143:5.4 (1613.2) Nalda si nedokázala vysvětlit Ježíšovu ochotu s ní mluvit. Viděla ve tváři Učitele pečeť čestnosti a svátosti, ale zaměnila vlídnost za obyčejnou důvěrnost a mylně si vyložila jeho obraznou řeč jako formu nadbíhání ji. A protože byla ženou volných mravů, chtěla začít flirtovat, ale Ježíš, dívajíc se přímo do jejích očí, rozkazujícím hlasem řekl: „Ženo jdi a přiveď sem svého muže.“ Tento příkaz přivedl Naldu ke smyslům. Viděla, že špatně odhadla Učitelovu laskavost; pochopila, že si nesprávně vyložila jeho způsob hovoru. Dostala strach; začínala si uvědomovat, že je v přítomnosti neobyčejného člověka a hledajíc ve své mysli vhodnou odpověď, velmi zmateně řekla: „Ale pane, já nemohu zavolat svého manžela, protože já žádného nemám.“ Ježíš nato řekl: „Řekla jsi pravdu, i když jsi měla kdysi manžela, ten, se kterým nyní žiješ, není tvůj manžel. Bylo by lepší, kdybys přestala brát moje slova lehkomyslně a požádala o živou vodu, kterou jsem ti dnes nabídl.“
143:5.5 (1613.3) Tato slova Naldu uklidnila a probudilo se v ní její lepší já. Ona se nestalaneřestnou úplně o své vlastní vůli. Byla bezohledně a neprávem odvržena svým manželem a v naprosté nouzi souhlasila žít s jedním Řekem jako jeho žena, ale bez sňatku. Nalda se teď velmi styděla, že tak bezmyšlenkovitě mluvila k Ježíšovi a kajícně se obrátila na Učitele se slovy: „Můj Pane, lituji toho, jak jsem s tebou mluvila, protože vidím, že jsi svatý muž, nebo možná prorok.“ Nalda se již téměř chystala požádat o přímou a osobní pomoc Učitele, když udělala to, co udělalo předtím i potom mnoho jiných─odbočila od otázky osobního spasení a stočila hovor na teologii a filozofii. Rychle odklonila rozhovor od svých osobních potřeb na teologickou debatu. Ukazujíc na horu Gerizím, pokračovala: „Naši otcové se klaněli na této hoře, jenomže vy tvrdíte, že v Jerusalemu je to místo, kde by se lidé měli klanět; tak kde je tedy to správné místo pro uctívání Boha?“
143:5.6 (1613.4) Ježíš vycítil, že duše této ženy se snaží vyhnout přímému a zpytavému kontaktu s Tvůrcem, ale také viděl, že v této její duši je touha poznat lepší způsob života. Konec konců, srdce Naldy opravdu žíznilo po živé vodě; proto s ní jednal trpělivě a řekl: „Ženo, dovol mně ti říci, že není daleko den, kdy nebudete uctívat Otce ani na hoře, a ani v Jerusalemu. Ale vy nyní uctíváte něco, v čem se nevyznáte─směs náboženstvích mnoha pohanských bohů a nežidovských filozofií. Židé alespoň vědí, koho uctívají; oni odstranili veškerý zmatek tím, že zaměřili svoji úctu k jednomu Bohu, Jahvemu. Ale měla bys mně věřit, když říkám, že ten čas brzy přijde─již teď nastal─kdy všichni upřímní věřící budou uctívat Otce v duchu a v pravdě, protože právě takové uctívače Otec hledá. Bůh je duch a ti, kdo ho ctí, ho musí ctít v duchu a v pravdě. Tvoje spasení není v tom, že víš jak druzí by měli uctívat, nebo kde, ale v tom, abys přijala do svého srdce tuto živou vodu, kterou ti ještě teď stále nabízím.“
143:5.7 (1614.1) Ale Nalda se ještě jednou pokusila vyhnout se rozhovoru o trapné otázce svého osobního života na zemi a stavu její duše před Bohem. Opět se vrátila k otázkám všeobecného náboženství slovy: „Ano, já vím Pane, že Jan kázal o příchodu Obraceče, toho, který bude nazýván Spasitelem a že on, až k nám přijde, nám vše oznámí….“ A v tu chvíli Ježíš přerušil Naldu a řekl se zarážející jistotou: „Já, který s tebou mluvím, jsem on.“
143:5.8 (1614.2) Toto bylo první přímé, jasné a nezastřené prohlášení o své božské podstatě a synovstvu, které Ježíš udělal na zemi; a bylo proneseno ženě, samařské ženě, do této chvíle ženě pochybného charakteru v očích lidí. Ale božské oko vidělo, že proti této ženě hřešili více, než hřešila ona sama o své vlastní vůli a že nyní její lidská duše touží po spasení a touží po něm upřímně a z celého srdce─a to stačilo.
143:5.9 (1614.3) Když se Nalda chystala začít mluvit o své opravdové a osobní touze po lepším a ušlechtilejším způsobu života, právě když byla připravena vyjádřit skutečnou touhu svého srdce, dvanáct apoštolů se vrátilo ze Sycharu a spatřilo Ježíše v důvěrném rozhovoru s touto ženou─touto samařankou a sám─a byli víc než udiveni. Rychle uložili své zásoby a odstoupili stranou; nikdo z nich neměl odvahu mu něco vytknout a mezitím Ježíš Naldě řekl: „Ženo, jdi svoji cestou; Bůh ti odpustil. Od této chvíle budeš žít novým životem. Přijala jsi živou vodu a ve tvé duši vytryskne nová radost a staneš se dcerou Nejsvrchovanějšího.“ A žena, vidíc nelibost apoštolů, zanechala tam svoji nádobu na vodu a utekla do města.
143:5.10 (1614.4) Když se vrátila do města, každému, koho potkala, říkala: „Jděte k Jákobově studni a pospěšte si, protože tam uvidíte člověka, který mně řekl všechno, co jsem kdy udělala. Je možné, že je to Obraceč?“ A než slunce zapadlo velký zástup lidí se shromáždil u Jákobovy studny, aby uslyšel Ježíše. A Učitel jim pověděl opět o živé vodě─daru ducha, pobývajícího v člověku.
143:5.11 (1614.5) Apoštolové se nikdy nezbavili pocitu pohoršení nad Ježíšovou ochotou hovořit se ženami, se ženami pochybného charakteru, dokonce nemravními ženami. Pro Ježíše to bylo značně obtížné vštípit svým apoštolům, že ženy, i takzvané nemorální ženy, mají duše, které jsou schopny přijmout Boha jako svého Otce a tím se stát dcerami Boha a kandidátkami na věčný život. Dokonce o devatenáct stoletích později mnoho lidí projevuje stejnou neochotu přijmout učení Učitele. Také křesťanské náboženství bylo urputně budováno kolem faktu smrti Krista, a ne kolem pravdy jeho života. Svět by se měl více zajímat šťastným a Boha odhalujícím životem Ježíše, než jeho tragickou a bolestnou smrtí.
143:5.12 (1614.6) Následujícího dne Nalda převyprávěla celý příběh apoštolu Janovi, ale ten ho nikdy neodkryl v plném rozsahu ostatním apoštolům a Ježíš o tom s apoštoly podrobněji nemluvil.
143:5.13 (1615.1) Nalda řekla Janovi, že ji Ježíš řekl „všechno, co jsem kdy udělala.“ Jan se chtěl mnohokrát zeptat Ježíše na tento rozhovor s Naldou, ale nikdy to neudělal. Ježíš řekl Naldě pouze o jednom faktu z jejího života, ale jeho pohled do jejích očí a způsob jeho jednání v ní způsobily to, že v její mysli se v jednom okamžiku promítl celý její pestrý život. A právě proto spojila celé toto odkrytí svého uplynulého života s pohledem a slovem Učitele. Ježíš ji nikdy neřekl, že měla pět manželů. Poté, kdy ji její manžel zavrhnul, žila se čtyřmi různými muži a to, s celou její minulostí, se vynořilo v její mysli tak živě ve chvíli, kdy uviděla v Ježíši Božího člověka. Proto potom opakovala Janovi, že Ježíš ji opravdu řekl o ni všechno.
143:6.1 (1615.2) V ten večer, kdy Nalda přivedla ze Sycharu zástup lidí, přejících si uvidět Ježíše, apoštolové se právě vrátili s jídlem a naléhali na Ježíše, aby se s nimi najedl namísto rozmlouvání k lidem, protože celý den byli bez jídla a měli hlad. Ale Ježíš věděl, že se brzy setmí a tak trval na svém rozhodnutí promluvit k lidem, než je pošlou pryč. Když se ho Ondřej snažil přemluvit, aby něco málo pojedl předtím, než bude mluvit k zástupu, Ježíš řekl: “Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Když to apoštolové slyšeli, říkali si mezi sebou: „Přinesl mu někdo nějaké jídlo? Je možné, že mu ta žena dala nejenom napít, ale i něco k jídlu?“ Když je Ježíš slyšel mezi sebou rozmlouvat, než začal mluvit k lidem, dvanácti apoštolům řekl: „Můj pokrm je v konání vůle Toho, který mně poslal a v dokončení Jeho práce. Neříkejte již více, že tolik a tolik času zbývá do sklizně. Pohleďte na tyto lidi, přicházející ze samařského města, aby si nás poslechli; já vám říkám, že pole jsou již zralá pro žně. Ten, kdo žne, dostává odměnu a sklízí úrodu pro věčný život; a následně se rozsévači a ženci radují společně. A tady platí přísloví: jeden seje, druhý žne. Já vás nyní posílám žnout to, na čemž jste nepracovali; jiní pracovali a vy se chystáte sbírat plody jejich práce.“ Tak to řekl a měl na mysli kázání Jana Křtitele.
143:6.2 (1615.3) Ježíš a apoštolové odešli do Sycharu a kázali tam dva dny předtím, než si potom založili tábor na hoře Gerizím. A mnoho z obyvatel Sycharu uvěřilo v evangelium a požádalo o křest, ale v tu dobu Ježíšovi apoštolové ještě nekřtili.
143:6.3 (1615.4) První večer v táboře na hoře Gerizím apoštolové očekávali, že Ježíš je bude kárat za jejich postoj k ženě u Jákobovy studny, ale on se o této záležitosti vůbec nezmínil. Namísto toho před nimi vystoupil s nezapomenutelnou řečí o „realitách, které jsou ústřední v království Božím.“ V každém náboženství je velmi snadné dovolit hodnotám stát se nepřiměřenými a umožnit faktům zaujmout místo pravdy v lidské teologii. Fakt kříže se stal centrální pravdou pozdějšího křesťanství. Ale není centrální pravdou v náboženství, které je možné vytvořit na základě života a učeních Ježíše Nazaretského.
143:6.4 (1615.5) Tématem učení Ježíše na hoře Gerizím bylo následující: přeje si, aby všichni lidé viděli Boha jako Otce-přítele, přesně tak jak on (Ježíš) je jejich bratrem-přítelem. A stále znovu jim vštěpoval, že láska je největším vztahem na světě─ve vesmíru─tak jak pravda je největším vyjádřením dodržování těchto božských vztahů.
143:6.5 (1616.1) Ježíš se odhalil Samařanům tak plně proto, že to mohl udělat bezpečně a také věděl, že se již nikdy nevrátí do srdce Samaří kázat evangelium království.
143:6.6 (1616.2) Ježíš a dvanáct apoštolů žili v táboře na hoře Gerizím do konce srpna. Ve dne kázali Samařanům ve městech o radostných zprávách království─otcovství Boha─a noci trávili v táboře. Práce, kterou Ježíš a dvanáct apoštolů vykonali v těchto samařských městech, získala mnoho duší pro království a ve velké míře připravili cestu pro znamenitou práci Filipa v těchto oblastech po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstáních poté, kdy apoštolové byli vyhnáni krutým pronásledováním věřících v Jerusalemu do všech koutů světa.
143:7.1 (1616.3) Při večerních poradách na hoře Gerizím Ježíš učil mnohým velkým pravdám a především kladl velký důraz na následující:
143:7.2 (1616.4) Opravdové náboženství je akt jednotlivé duše v jejích vědomých vztazích s Tvořitelem; organizované náboženství je snaha člověka zespolečenštit zbožnost jednotlivých věřících.
143:7.3 (1616.5) Zbožnost─rozjímání o duchovnosti─se musí střídat se službou, kontaktem s materiální realitou. Práci je nutno střídat s hrou; náboženství je nutno vyrovnávat humorem. Hluboká filozofie by měla být odlehčena rytmickou poezií. Napětí života─v čase vznikající napětí osobnosti─je nutno uvolnit uklidňující zbožností. Pocity nejistoty vyvstávající ze strachu před osamoceností osobnosti ve vesmíru je nutno neutralizovat upřímným rozjímáním o Otci a snahou poznat Nejvyššího.
143:7.4 (1616.6) Modlitba je určena k tomu, aby umožnila člověku méně myslet, ale více si uvědomovat; není určena pro zvětšení vědomostí, ale pro rozšíření vnímání.
143:7.5 (1616.7) Zbožnost je určena pro předjímání očekávaného lepšího života a aby potom odrážela tyto nové duchovní hodnoty zpět do současného života. Modlitba podporuje duchovnost, ale zbožnost je božsky tvořivá.
143:7.6 (1616.8) Zbožnost je způsob dívání se k Jednomu pro inspiraci sloužit mnoha. Zbožnost je měřítkem, které měří stupeň odtržení duše od materiálního vesmíru a její současně probíhající spolehlivé připojení k duchovním realitám celého tvoření.
143:7.7 (1616.9) Modlitba je připomínání sebe sama─povznesené myšlení; zbožnost je zapomínání sebe sama─nejvyšší myšlení. Zbožnost je nenucená vnímavost. Opravdový a ideální duševní klid, forma uklidňujícího duševního úsilí.
143:7.8 (1616.10) Zbožnost je akt ztotožňování části s Celým; konečného s Nekonečným; syna s Otcem; je to čas, dělající krok k věčnosti. Zbožnost je akt osobního spojení syna s božským Otcem, osvojení osvěžujících, tvořivých, bratrských a romantických postojů lidskou duší-duchem.
143:7.9 (1616.11) Ačkoliv apoštolové pochopili pouze něco z jeho učení v táboře, ostatní světy je pochopily a další generace na zemi je ještě pochopí.
Kniha Urantia
Kapitola 144
144:0.1 (1617.1) ZÁŘÍ a říjen apoštolové prožili bez služby v odlehlém táboře na úpatí hory Gilbóa. Celé září Ježíš tady strávil se svými apoštoly, učíc je a dávajíc jim lekce o pravdách království.
144:0.2 (1617.2) Existovalo několik důvodů, proč Ježíš a jeho apoštolové strávili tento čas v odloučení na hranicích Samaří a Dekapolis. Náboženští vládci Jerusalema byli vůči nim velmi nepřátelští; Herodes Antipas ještě držel Jana ve vězení a měl strach ho propustit i popravit. Současně měl podezření, že Jan a Ježíš jsou nějakým způsobem spřáteleni. Za těchto podmínek nebylo moudré plánovat aktivní činnost v Judeji i v Galileji. A byl tam ještě třetí důvod: postupné zvyšování napětí mezi vůdci Janových učedníků a apoštoly Ježíše, které se prohlubovalo s narůstajícím počtem věřících.
144:0.3 (1617.3) Ježíš věděl, že úvodní práce učení a kázání se blížila ke svému konci a že další krok bude začátkem vrcholné a konečné práce jeho pozemského života a proto nechtěl, aby zahájení této činnosti žádným způsobem netrápilo či neznepokojovalo Jana Křtitele. Ježíš se proto rozhodl strávit nějaký čas v odloučení a vyučováním svých apoštolů a potom vykonávat určitou poklidnou práci ve městech Dekapoli do doby, než bude Jan buď popraven, nebo propuštěn, aby se k nim připojil a pracoval s nimi.
144:1.1 (1617.4) Postupem času se apoštolové stávali Ježíši oddanějšími a stále více nadšenějšími pro práci království. Tato jejich oddanost byla do značné míry věcí osobní věrnosti. Oni nepochopili jeho mnohostranné učení; nepochopili plnou podstatu Ježíše a význam jeho poskytnutí sebe sama na zemi.
144:1.2 (1617.5) Ježíš vysvětlil svým apoštolům, že pro jejich dočasný ústup do soukromí existují tři důvody:
144:1.3 (1617.6) 1. Posílit jejich chápání a víru v evangelium království.
144:1.4 (1617.7) 2. Počkat na utišení odporu proti jejich práci v Judeji a v Galileji.
144:1.5 (1617.8) 3. Počkat na vyřešení osudu Jana Křtitele.
144:1.6 (1617.9) Během pobytu na hoře Gilbóa Ježíš vyprávěl apoštolům o svém dřívějším životě a o svých zážitcích na hoře Hermón; také jim částečně pověděl o tom, co se stalo v horách během čtyřiceti dnů bezprostředně po jeho křtu. A hned jim přikázal, že o těchto zážitcích nemají nikomu říkat do doby, dokud se nevrátí ke svému Otci.
144:1.7 (1618.1) V těchto zářijových týdnech odpočívali, povídali si a vzpomínali na to, co se odehrálo od chvíle, kdy je Ježíš poprvé povolal do služby a jak potom začali horlivě vykonávat to, co je Ježíš doposud naučil. Do určité míry tušili, že toto bude jejich poslední možnost delšího odpočinku. Uvědomili si, že jejich příští veřejná činnost v Judeji a v Galileji bude začátkem závěrečného prohlášení přicházejícího království, ale měli malou či žádnou jasnou představu o tom, jaké to království bude až přijde. Jan a Ondřej si mysleli, že království již přišlo; Petr a Jakub věřili, že má teprve přijít; Natanael a Tomáš se upřímně přiznali, že jsou v rozpacích; Matouš, Filip a Šimon Zélóta si nebyli jisti a byli zmateni; dvojčata byla šťastně nevědomá této polemiky; a Jidáš Iškariotský mlčel, byl vyhýbavý.
144:1.8 (1618.2) Podstatnou část tohoto období Ježíš strávil o samotě v horách nedaleko od tábora. Někdy vzal sebou Petra, Jakuba a Jana, ale nejčastěji se tam chodíval modlit, nebo rozmlouvat s Otcem sám. Po křtu Ježíše a čtyřiceti dnech, strávených v horách Pereji, by nebylo správné hovořit o těchto obdobích spojení s Otcem jako o modlitbě a nedá se ani hovořit o uctívání, ale je naprosto správné nazývat tato období osobním spojením Ježíše se svým Otcem.
144:1.9 (1618.3) V průběhu celého měsíce září ústředním tématem rozhovorů byla modlitba a uctívání. Poté, kdy několik dní diskutovali o uctívání, Ježíš pronesl památnou řeč o modlitbě v odpověď na prosbu Tomáše: „Učiteli, nauč nás modlit se.“
144:1.10 (1618.4) Jan Křtitel učil své učedníky modlitbě─modlitbě za spasení v přicházejícím království. Přestože Ježíš nikdy nezakazoval svým následovníkům používat formu modlitby Jana, apoštolové velmi brzy pochopili, že jejich Učitel naprosto neschvaloval předříkávání formulací a formální modlení. Nicméně, věřící ho neustále žádali, aby je naučil jak se modlit. Dvanáctka si velmi přála vědět, jakou formu prosby Ježíš schválí. A bylo to hlavně kvůli této potřebě pro nějakou jednoduchou prosbu pro obyčejné lidi, že Ježíš tentokrát souhlasil, v odpověď na požádání Tomáše, naučit je podnětný způsob modlitby. Tato lekce se konala jedno odpoledne v třetím týdnu jejich pobytu na hoře Gilbóa.
144:2.1 (1618.5) „Jan vás ve skutečnosti naučil jednoduché modlitbě: „Ó, Otče, očisti nás od hříchu, ukaž nám svoji slávu, odkryj svoji lásku a nechej ducha svého osvětlit naše srdce na věky věčné, Amen!“ On učil tuto modlitbu, abyste měli něco, čemu učit davy lidí. On to nedělal proto, abyste používali takovou formulaci a formální prosbu jako vyjádření vašich vlastních duší v modlitbě.
144:2.2 (1618.6) Modlitba je zcela osobním a spontánním vyjádřením postoje duše k duchu; modlitba musí být spojením synovstva a vyjádřením sounáležitosti. Modlitba, když je diktována duchem, vede ke společnému duchovnímu růstu. Ideální modlitba je forma duchovního spojení, která vede k uvážené úctě. Opravdová modlitba odráží vaše upřímné nebeské snažení dosáhnout svých ideálů.
144:2.3 (1619.1) Modlitba je dechem duše a měla by vás vést k vytrvalosti ve vaší snaze poznat vůli Otce. Jestliže kdokoliv z vás má souseda a přijdete za ním o půlnoci a řeknete mu: „Příteli, půjči mně tři bochníky chleba, neboť mně navštívil přítel na cestě a já mu nemám co nabídnout“; a jestliže váš soused odpoví: „neobtěžuj mně v tuto dobu, dveře jsou již zamčené a děti i já jsme již v posteli; proto nemohu vstát a dát ti chleba“, vy budete neodbytní a vysvětlovat, že váš přítel má hlad a že nemáte pro něho žádné jídlo. Říkám vám, že i když váš soused nevstane, aby vám dal chleba z přátelství k vám, ale pro vaši neodbytnost vstane a dá vám tolik bochníků kolik potřebujete. Jestliže vytrvalostí dosáhnete pomoc také od smrtelného člověka, o kolik více chleba života dosáhne vaše vytrvalost z ochotných rukou nebeského Otce. A znovu vám říkám: žádejte a bude vám dáno; hledejte a naleznete; klepejte a bude vám otevřeno. Protože každý kdo žádá, dostává; kdo hledá nalézá; a ten, kdo klepe na dveře spasení, otevřou se mu.
144:2.4 (1619.2) Který z vás kdo je otcem a ke kterému se obrací jeho syn s nerozumnou prosbou, by neváhal mu odpovědět s rodičovskou moudrostí a ne v souladu s jeho mylným dotazem? Jestliže váš syn potřebuje chleba, dáte mu kámen jen proto, že si o něj nerozumně požádal? Jestliže váš syn potřebuje rybu, dáte mu vodního hada jen proto, že se náhodou chytil do sítě s rybami a vaše dítě si pošetile řeklo o hada? Jestliže vy, smrtelné a konečné bytosti, víte jak odpovědět na prosbu a dát dobré a vhodné dary svým dětem, o kolik více dá nebeský Otec duchovních a mnoho dalších darů těm, kteří si o ně požádají?
144:2.5 (1619.3) Dovolte mně vyprávět vám příběh o jednom soudci, který žil v hříšném městě. Tento soudce se nebál Boha a nevážil si lidí. V tomto městě žila chudobná vdova, která tohoto soudce mnohokrát navštívila a říkala mu: „Obhajuj mne před mými nepřáteli“. Po nějakou dobu ji nechtěl vyslyšet, ale zanedlouho si řekl: „Ačkoliv se nebojím Boha a ani si nevážím lidí, ale protože tato vdova mne nepřestává obtěžovat, ochráním ji, aby mne již více neobtěžovala a neunavovala“. Já vám to vyprávím, abych vás povzbudil k vytrvalosti ve vašem modlení. Moje slova nenaznačují, že vaše prosby změní spravedlivého a čestného nebeského Otce. Nicméně, vaše vytrvalost vám nezíská přízeň Boha, ale změní váš pozemský postoj a zvětší schopnost vašich duší k duchovnímu vnímání.
144:2.6 (1619.4) Ale, když se modlíte, vynakládáte velmi málo víry. Opravdová víra odstraní hory materiálních těžkostí, které mohou ležet na cestě rozvoje duše a duchovního růstu“.
144:3.1 (1619.5) Ale ani vyprávění tohoto příběhu apoštoly ještě neuspokojilo; chtěli, aby jim Ježíš dal model modlitby, který by mohli učit nové učedníky. Po vyslechnutí této rozpravy o modlitbě, Jakub Zebedeus řekl: „No, dobře, Učiteli, ale my nechceme příklad modlitby ani tak pro nás, jako pro nové věřící, kteří po nás tak často žadoní: „Naučte nás, jak se máme správně modlit k nebeskému Otci.“
144:3.2 (1619.6) Když Jakub skončil, Ježíš řekl: „Jestli stále chcete takovou modlitbu, seznámím vás s jednou, kterou jsem učil mé bratry a sestry v Nazaretu“.
144:3.3 (1620.1) Otče náš na nebesích,
144:3.4 (1620.2) Buď posvěceno jméno tvé,
144:3.5 (1620.3) Přijď království tvé; buď vůle tvá
144:3.6 (1620.4) na zemi i na nebi.
144:3.7 (1620.5) Dej nám dnes chléb na zítřejší den;
144:3.8 (1620.6) Osvěž naše duše vodou života.
144:3.9 (1620.7) A odpusť každému z nás dluhy naše,
144:3.10 (1620.8) Jak i my odpouštíme našim dlužníkům.
144:3.11 (1620.9) Zbav nás pokušení a osvoboď nás od zla.
144:3.12 (1620.10) A stále více nás dělej podobnými sobě.
144:3.13 (1620.11) Nebylo divu, že apoštolové chtěli, aby je Ježíš naučil model modlitby pro věřící. Jan Křtitel naučil své následovníky několika modlitbám; všichni velcí učitelé zformulovali modlitby pro své žáky. Židovští náboženští učitelé měli kolem dvaceti pěti až třiceti ustanovených modliteb, které pronášeli v synagogách a také na rozích ulic. Ježíš byl silně proti modlení na veřejnosti. Až doposud ho apoštolové slyšet modlit se jenom několikrát. Viděli, že celou noc strávil modlením, nebo zbožným rozjímáním a byli velmi zvědavi na způsob či formu jeho proseb. Oni byli opravdu pod velkým tlakem vědět, co odpovědět davům lidí, když je žádají, aby je naučili modlit se, tak jak to Jan naučil své učedníky.
144:3.14 (1620.12) Ježíš učil své apoštoly, aby se vždy modlili o samotě; aby odešli do tichého prostředí přírody, nebo do svých pokojů a měli zavřené dveře v době modlení.
144:3.15 (1620.13) Po smrti Ježíše a jeho vystoupení k Otci, pro mnoho věřících se stalo zvykem ukončit tuto takzvanou modlitbu Pána doplňujícím výrazem─“Ve jménu Pána Ježíše Krista.“ Ještě později se při opisování ztratily dva řádky a do této modlitby byla přidána nová věta─“Neboť tvé je království a moc a sláva navěky.“
144:3.16 (1620.14) Ježíš dal apoštolům kolektivní modlitbu, kterou se modlívali doma v Nazaretu. Nikdy je neučil formální osobní modlitbě, pouze skupinovým, rodinným nebo společenským prosbám. A nikdy to neudělal ve vlastní iniciativě.
144:3.17 (1620.15) Ježíš učil, že účinná modlitba musí být:
144:3.18 (1620.16) 1. Nezištná─ne o sobě a ne pro sebe.
144:3.19 (1620.17) 2. Přesvědčivá─v souladu s vírou.
144:3.20 (1620.18) 3. Upřímná─od srdce.
144:3.21 (1620.19) 4. Soudná─odpovídající vnímání.
144:3.22 (1620.20) 5. Důvěřivá─podléhající všemoudré vůli Otce.
144:3.23 (1620.21) Když Ježíš trávil celé noci v horách modlením, bylo to hlavně pro jeho učedníky, především pro jeho dvanáct apoštolů. Učitel se téměř nikdy nemodlil pro sebe, ačkoliv se často věnoval rozjímání, které ve své podstatě bylo vědomým spojením s jeho Rajským Otcem.
144:4.1 (1620.22) Během dalších dnů po rozpravě o modlitbě apoštolové nepřestávali pokládat Ježíšovi otázky o této nanejvýš důležité a úctyhodné zvyklosti. Ježíšovy pokyny apoštolům v těch dnech, týkajících se modlitby a uctívání, je možno shrnout a nově formulovat v současné frazeologii následujícím způsobem:
144:4.2 (1621.1) Vroucí a toužebné opakování jakékoliv prosby, jestliže je taková modlitba upřímným vyjádřením Božího dítěte a je vyslovována ve víře, vždy rozšiřuje schopnost duše k duchovnímu vnímání, bez ohledu na to, jak neuvážená by prosba byla a jak nemožné by bylo na ni odpovědět.
144:4.3 (1621.2) Při každém modlení si pamatujte, že synovství je dar. Žádné dítě nemuselo udělat nic pro nabytí statusu syna či dcery. Pozemské dítě se rodí na svět z vůle svých rodičů. A přesně tak se Boží dítě rodí do ušlechtilosti a nového života ducha z vůle nebeského Otce. Proto království nebeské─božské synovství─musí být přijato jako malým dítětem. Na rozdíl od čestnosti, kterou si osvojítepostupným rozvojem charakteru,synovství získáte ušlechtilostí a skrze víru.
144:4.4 (1621.3) Modlitba vedla Ježíše k superspojení jeho duše s nejvyššími Vládci vesmíru vesmírů. Modlitba přivede pozemské smrtelníky ke spojení, kterému bude vlastní opravdová úcta. Schopnost duše k duchovnímu vnímání určuje množství božských darů, které mohou být osobně přijaty a vědomě pochopeny jako odpověď na modlitbu.
144:4.5 (1621.4) Modlitba a s ní spojena zbožnost je metodou pro odtržení od rutinního každodenního života, od monotónní lopoty materiálního bytí. Je to cesta přiblížení k oduševnělé seberealizaci a individuálnosti intelektuálního a náboženského dosažení.
144:4.6 (1621.5) Modlitba je protilátka proti zhoubnému sebepozorování. V každém případě, ta modlitba, kterou učil Ježíš, je takovou prospěšnou podporou duše. Ježíš důsledně využíval blahodárného vlivu modlitby, ve které se modlil za své druhy. Učitel se obvykle modlil v množném čísle, ne v jednotném. Pouze v těžkých krizích svého pozemského života se Ježíš modlil za sebe samého.
144:4.7 (1621.6) Modlitba je dechem duchovního života uprostřed materiální civilizace lidských ras. Zbožnost je spasení pro generace smrtelníků, hledajících požitky.
144:4.8 (1621.7) Jak je modlitbu možno přirovnat k nabíjení duchovních baterií duše, tak zbožnost může být přirovnána k ladění duše na příjem vesmírného vysílání nekonečného ducha Vesmírného Otce.
144:4.9 (1621.8) Modlitba je upřímným a toužebným pohledem dítěte ke svému duchovnímu Otci; je to psychologický proces měnící se lidské vůle ve vůli božskou. Modlitba je součástí božského plánu změnit to co je, v to, co by to mělo být.
144:4.10 (1621.9) Jeden z důvodů, proč Petr, Jakub a Jan, kteří tak často doprovázeli Ježíše při jeho dlouhých nočních bděních, nikdy neslyšeli Ježíše se modlit, byl ten, že Učitel se jen výjimečně modlil mluveným slovem. Prakticky všechny své modlitby Ježíš vykonával v duchu a v srdci─mlčky.
144:4.11 (1621.10) Ze všech apoštolů Petr a Jakub nejvíce pochopili Učitelovo učení o modlitbě a zbožnosti.
144:5.1 (1621.11) Čas od času, v průběhu zbývajícího období svého pobytu na zemi, Ježíš představil apoštolům několik dalších forem modlitby, ale dělal to jen pro objasnění jiných otázek a zakázal jim, aby učili davy těmto „obrazným modlitbám“. Mnoho z nich pocházelo z jiných obydlených planet, ale Ježíš tento fakt apoštolům neodhalil. Mezi těmito modlitbami byly následující:
144:5.2 (1622.1) Otče náš, ve kterém spočívají vesmírné světy,
144:5.3 (1622.2) Tvé jméno a věhlasný tvůj charakter nás povznášejí.
144:5.4 (1622.3) Tvá přítomnost nás obklopuje a tvá sláva se projevuje.
144:5.5 (1622.4) Nedokonalost v nás je dokonalost na nebesích.
144:5.6 (1622.5) Dej nám dnes životní sílu světla
144:5.7 (1622.6) A nedej nám zabloudit na postranní cesty zla naší představivosti,
144:5.8 (1622.7) Neboť tvůj je slavný příbytek, věčná síla,
144:5.9 (1622.8) A náš je věčný dar nekonečné lásky tvého Syna.
144:5.10 (1622.9) Vpravdě a navěky věků.
* * *
144:5.12 (1622.10) Náš tvůrčí Rodiči, jenž jsi středem vesmíru,
144:5.13 (1622.11) Daruj nám svoji povahu a dej nám svůj charakter.
144:5.14 (1622.12) Svým milosrdenstvím udělej nás svými syny a dcerami
144:5.15 (1622.13) A proslav své jméno skrze naše věčné vytváření.
144:5.16 (1622.14) Sešli svůj napravující a řídící duch žít a pobývat v nás,
144:5.17 (1622.15) Abychom mohli vykonávat tvoji vůli na tomto světě, jako andělé vykonávají tvépříkazy ve světle.
144:5.18 (1622.16) Dej nám dnes sílu v našem růstu na cestě pravdy.
144:5.19 (1622.17) Osvoboď nás od netečnosti, zla a veškerých hříšných proviněních.
144:5.20 (1622.18) Buď trpělivý s námi, neboť my budeme projevovat láskyplnou dobrosrdečnost k našim druhům.
144:5.21 (1622.19) Štědře naplň duchem svého milosrdenství naše srdce─srdce tvorů.
144:5.22 (1622.20) Veď nás svojí rukou, krok za krokem, skrze spletitý labyrint života.
144:5.23 (1622.21) A když přijde náš konec, přijmi do svého lůna naše věrné duchy.
144:5.24 (1622.22) Vpravdě, ne naše touhy, ale vůle tvá bude vykonána.
* * *
144:5.26 (1622.23) Náš dokonalý a spravedlivý nebeský Otče,
144:5.27 (1622.24) Ukazuj nám dnes naši cestu a ovlivňuj ji.
144:5.28 (1622.25) Osvětli naše kroky a slaď naše myšlenky.
144:5.29 (1622.26) Neustále nás veď po cestách věčného rozvoje.
144:5.30 (1622.27) Naplň nás plně mocí moudrosti.
144:5.31 (1622.28) A posilni nás svojí nekonečnou energií.
144:5.32 (1622.29) Inspiruj nás božským vědomím
144:5.33 (1622.30) Přítomnosti a vedení serafských armád.
144:5.34 (1622.31) Stále nás veď nahoru po cestě světla;
144:5.35 (1622.32) Plně ospravedlň nás v den velkého soudu.
144:5.36 (1622.33) Udělej nás podobnými tobě ve věčné slávě
144:5.37 (1622.34) A přijmi nás do své věčné nebeské služby.
* * *
144:5.39 (1622.35) Otče náš, jenž jsi tajemný,
144:5.40 (1622.36) Odhal nám svůj svatý charakter.
144:5.41 (1622.37) Dej svým dětem na zemi v tento den
144:5.42 (1622.38) Uvidět cestu, světlo a pravdu.
144:5.43 (1622.39) Ukaž nám cestu věčného rozvoje
144:5.44 (1622.40) A dej nám vůli po ní jít.
144:5.45 (1622.41) Nastol v nás své božské království
144:5.46 (1622.42) A tím nás obdaruj dokonalým ovládáním sebe.
144:5.47 (1622.43) Nenechej nás zabloudit na stezky tmy a smrti;
144:5.48 (1622.44) Veď nás věčně po vodách života.
144:5.49 (1622.45) Vyslyš tyto naše modlitby jako úctu k tobě;
144:5.50 (1622.46) Raduj se z toho, že děláš nás, smrtelníky, více a více podobnými tobě.
144:5.51 (1623.1) Když přijde konec, ve jménu božského Syna,
144:5.52 (1623.2) Přijmi nás do své věčné náruče.
144:5.53 (1623.3) Vpravdě, ne naše vůle bude vykonána, ale tvá.
* * *
144:5.55 (1623.4) Slavný Otče a Matko, spojený v jednoho rodiče,
144:5.56 (1623.5) Chtěli bychom být věrnými tvé božské podstatě.
144:5.57 (1623.6) Nechť tvé „já“ žije dále v nás a skrze nás
144:5.58 (1623.7) Díky daru a poskytnutí tvého božského ducha,
144:5.59 (1623.8) A my takto nedokonale zobrazujeme tebe na tomto světě,
144:5.60 (1623.9) Ačkoliv ty jsi dokonalý a vznešený na nebi.
144:5.61 (1623.10) Den za dnem nám dávej svoji blahodárnou službu v duchu bratrství
144:5.62 (1623.11) A veď nás, okamžik za okamžikem, po cestě láskyplné služby.
144:5.63 (1623.12) Buď vždy a nezlomně trpělivý s námi
144:5.64 (1623.13) Tak jako my projevujeme svoji trpělivost k našim dětem.
144:5.65 (1623.14) Dej nám božskou moudrost, která dělá všechno dobře
144:5.66 (1623.15) A nekonečnou lásku, která je blahodárná pro každého tvora.
144:5.67 (1623.16) Věnuj nám svoji trpělivost a láskyplnou péči,
144:5.68 (1623.17) Aby naše dobročinnost mohla obejmout slabé tohoto světa.
144:5.69 (1623.18) A když skončí naše cesta, nechť je důstojná tvého jména,
144:5.70 (1623.19) Radostí pro tvého dobrého ducha a uspokojením pro pomocníky našich duší.
144:5.71 (1623.20) Ne jak přejeme my, náš milující Otče, ale jak přeješ ty věčného blaha svým smrtelným dětem.
144:5.72 (1623.21) Vpravdě, nechť tomu tak bude.
* * *
144:5.74 (1623.22) Náš vždy-spolehlivý Zdroj a všemohoucí Střed,
144:5.75 (1623.23) Buď pochváleno ctihodné a posvátné jméno tvého vše-dobrotivého Syna.
144:5.76 (1623.24) Tvé dary a tvá požehnání sestoupily na nás,
144:5.77 (1623.25) Dávajíc nám sílu vykonávat tvoji vůli a plnit tvé příkazy.
144:5.78 (1623.26) Okamžik za okamžikem dávej nám jídlo stromu života;
144:5.79 (1623.27) Den za dnem osvěžuj nás živými vodami řeky žízni.
144:5.80 (1623.28) Krok za krokem veď nás z temnoty na božské světlo.
144:5.81 (1623.29) Obnov naše mysli přetvářející činností v nás pobývajícího ducha,
144:5.82 (1623.30) A když přijde náš smrtelný konec,
144:5.83 (1623.31) Přijmi nás k sobě a vyšli nás do věčnosti.
144:5.84 (1623.32) Ověnči nás nebeskými čelenkami plodotvorné služby,
144:5.85 (1623.33) A my budeme velebit Otce, Syna a Svatý Vliv.
144:5.86 (1623.34) Vpravdě, v celém nekonečném vesmíru.
* * *
144:5.88 (1623.35) Otče náš, jenž pobýváš v tajných místech vesmíru,
144:5.89 (1623.36) Buď pochváleno jméno tvé, uctíváno tvé milosrdenství a uznávána tvoje soudnost.
144:5.90 (1623.37) Nechť slunce spravedlnosti nám svítí v poledne,
144:5.91 (1623.38) Zatímco za soumraku tě prosíme, abys vedl v něm naše nevyzpytatelné kroky.
144:5.92 (1623.39) Veď nás za ruku po cestách tvé vlastní volby
144:5.93 (1623.40) A neopouštěj nás, když je cesta tvrdá a kolem nás je tma.
144:5.94 (1623.41) Nezapomínej na nás, tak jak často my zapomínáme na tebe a zanedbáváme tě.
144:5.95 (1623.42) Buď milosrdný a miluj nás, jak my si přejeme milovat tebe.
144:5.96 (1623.43) Pohlížej na nás s laskavostí a milostivě nám odpouštěj,
144:5.97 (1623.44) Jako my spravedlivě odpouštíme těm, kteří nás souží a zraňují.
144:5.98 (1624.1) Nechť láska, péče a poskytnutí vznešeného Syna
144:5.99 (1624.2) Udělají život věčným s tvým nekonečným milosrdenstvím a láskou.
144:5.100 (1624.3) Nechť Bůh vesmírů nám daruje v plné míře svůj duch;
144:5.101 (1624.4) Dej nám uctivost, abychom se podrobili vedení tohoto ducha.
144:5.102 (1624.5) Nechť Syn nás vede a řídí do konce věku
144:5.103 (1624.6) Prostřednictvím láskyplné péče oddaných serafských armád.
144:5.104 (1624.7) Stále nás dělej více a více podobnými tobě
144:5.105 (1624.8) A po našem konci přijmi nás do věčného objetí Ráje.
144:5.106 (1624.9) Vpravdě, ve jménu poskytnutého Syna
144:5.107 (1624.10) A pro čest a slávu Nejvyššího Otce.
144:5.108 (1624.11) Přestože apoštolové neměli dovoleno používat tyto příklady modliteb při svých veřejných přednáškách, ve svých osobních náboženských zkušenostech hodně těžili ze všech těchto jim odhalených modliteb. Ježíš použil tyto a další modely modliteb jako ukázky při důvěrném vyučování dvanácti apoštolů a my jsme dostali speciální povolení pro napsání těchto sedmi ukázkových modliteb do této kapitoly.
144:6.1 (1624.12) Kolem prvního října se Filip a několik jeho apoštolských druhů vydali do nedaleké vesnice na nákup potravin, kde potkali několik apoštolů Jana Křtitele. Výsledkem tohoto náhodného setkání na tržišti byla zhruba třítýdenní jednání v táboře na hoře Gilbóa mezi apoštoly Ježíše a apoštoly Jana, protože Jan, podle příkladu Ježíše, nedávno jmenoval ze svých vůdců dvanáct apoštolů. Jan to udělal na naléhání Abnéra, hlavy jeho věrných stoupenců. Ježíš byl přítomen v táboře na Gilbóe po celý první týden tohoto společného zasedání, ale nebyl tam v průběhu posledních dvou týdnů.
144:6.2 (1624.13) Na počátku druhého týdne tohoto měsíce Abnér shromáždil všechny své druhy v táboře na Gilbóe a byl připraven vstoupit do jednání s apoštoly Ježíše. Tři týdny těchto dvacet čtyři mužů zasedalo třikrát denně a šest dnů v týdnu. První týden Ježíš navštěvoval jejich ranní, odpolední a večerní sezení. Oni chtěli, aby se Učitel k nim připojil a řídil jejich společné porady, ale ten důrazně odmítal zapojit se do jejich debat, ačkoliv ve třech případech souhlasil a promluvil k nim. Tato Ježíšova vystoupení před dvaceti čtyřmi apoštoly se týkala soucitu, vzájemné pomoci a tolerance.
144:6.3 (1624.14) Ondřej a Abnér se střídali v řízení těchto společných porad těchto dvou apoštolských skupin. Tito lidé měli mnoho obtížných otázek k projednání a řadu problémů k vyřešení. Stále znovu a znovu přicházeli se svými potížemi za Ježíšem, ale jeho odpověď byla vždy stejná: „Já se zajímám pouze vašimi osobními a čistě náboženskými problémy. Já zastupuji Otce ve vztahu k jedinci, ne ke skupině. Jestliže máte osobní potíže ve všem vztahu s Bohem, přijďte za mnou a já vás vyslyším a poradím vám vyřešit váš problém. Ale jestliže začnete slaďovat rozdílné lidské výklady náboženských otázek a zespolečňovat náboženství, je vám souzeno vyřešit všechny takové problémy vašimi vlastními rozhodnutími. I když mám vždy pro vás pochopení a zájem a když dospějete k závěrům, týkajících se těchto záležitostí neduchovního významu a za předpokladu, že všichni s nimi souhlasíte, potom vám předem zaručuji můj plný souhlas a upřímnou podporu. A teď, abych vás nerušil při vašich jednáních, odcházím od vás na dva týdny. Nebojte se o mne, protože se k vám vrátím. Budu se zabývat dílem mého Otce, protože máme ještě jiné světy, kromě tohoto.“
144:6.4 (1625.1) Když skončil svoji řeč, Ježíš se vydal na cestu dolů s hory a neviděli se celé dva týdny. A nikdy se nedozvěděli kam šel, nebo co dělal během těch dnů. Trvalo to nějakou dobu, než se dvacet čtyři mužů zklidnilo a mohlo řešit své problémy, protože byli natolik vyvedeni z míry nepřítomností Učitele. Nicméně, během týdne byli opět v zápalu svých debat a již nemohli chodit za Ježíšem pro pomoc.
144:6.5 (1625.2) Prvním bodem, na kterém se skupina shodla, bylo přijetí modlitby, kterou je Ježíš jen nedávno naučil. Všemi hlasy bylo odsouhlaseno přijetí této modlitby jako té, kterou obě skupiny apoštolů budou učit věřící.
144:6.6 (1625.3) Potom rozhodli, že dokud Jan bude žít, ať již ve vězení nebo na svobodě, obě skupiny dvanácti apoštolů budou pokračovat ve své práci a že každé tři měsíce se bude konat týdenní společné zasedání na určených místech.
144:6.7 (1625.4) Ale největším problémem ze všech byla otázka křtu. Tyto potíže byly ještě více ztíženy tím, že se Ježíš odmítl k této otázce vyjádřit. Nakonec se dohodli, že: dokud bude Jan žít, pouze apoštolové Jana budou křtít věřící a pouze apoštolové Ježíše budou dávat právoplatná poučení novým učedníkům a to do té doby pokud společně nezmění toto rozhodnutí. V souladu s tímto rozhodnutím, od této chvíle až do smrti Jana, dva apoštolové Jana doprovázeli Ježíše a jeho apoštoly, aby křtili věřící, protože společné zasedání všemi hlasy odsouhlasilo, že křest se stane prvním krokem ve vnějším sblížení se se záležitostmi království.
144:6.8 (1625.5) Pak bylo odsouhlaseno, že v případě smrti Jana se jeho apoštolové nabídnou Ježíšovi a budou pod jeho vedením a nebudou již křtít, pokud nedostanou souhlas od Ježíše, nebo jeho apoštolů.
144:6.9 (1625.6) A potom bylo odhlasováno, že v případě smrti Jana apoštolové Ježíše začnou křtít vodou jako symbol křtu božským Duchem. Pokud se jednalo o to, zdali pokání by mělo být součástí kázání o křtu, bylo to ponecháno na vlastním uvážení apoštolů; nebylo přijato žádné zavazující rozhodnutí pro obě skupiny. Apoštolové Jana kázali: „Kajte se a pokřtěte se.“ Apoštolové Ježíše hlásali: „Uvěřte a pokřtěte se.“
144:6.10 (1625.7) A to byl první pokus následovníků Ježíše sjednotit odlišné snahy, urovnat rozpory v názorech, organizovat skupinové aktivity, vytvořit pravidla vnější obřadnosti a zespolečnit individuální náboženské rituály.
144:6.11 (1625.8) Bylo projednáno mnoho jiných méně důležitých otázek a o nich přijatá rozhodnutí byla jednomyslně schválena. Během těch dvou týdnů těchto dvacet čtyři mužů, když byli nuceni řešit problémy a urovnávat rozpory bez Ježíše, získali nesmírně cenné zkušenosti. Naučili se rozcházet se v názorech, debatovat, přít se, modlit se a přijímat kompromisy a přitom mít stále pochopení pro názor jiného člověka a projevovat alespoň určitou míru tolerance pro jeho upřímné názory.
144:6.12 (1625.9) Ježíš se vrátil odpoledne toho dne, kdy apoštolové projednávali poslední otázky, týkající se financování. Naslouchal jejich diskuzi, vyslyšel jejich usnesení a řekl: „Toto jsou tedy vaše rozhodnutí a já pomohu každému z vás uskutečnit vaše společná usnesení.“
144:6.13 (1626.1) Za dva a půl měsíce od tohoto setkání byl Jan popraven a v průběhu této doby apoštolové Jana byli s Ježíšem a s jeho dvanácti apoštoly. Všichni pracovali společně a křtili věřící během tohoto období práce ve městech Dekapoli. Tábor na Gilbóe byl zrušen 2. listopadu, roku 27 n.l.
144:7.1 (1626.2) Celý listopad a prosinec Ježíš a dvacet čtyři apoštolů pracovali v tichosti v řeckých městech Dekapoli, hlavně ve Skythopoli, Gerase, Abile a Gadaře. Právě zde skončilo to přípravné období převzetí díla Jana a jeho organizace. Zespolečenštěné náboženství nové formy vždy platí daň za kompromisy se zavedenými zvyklostmi a obyčeji předcházejícího náboženství, které se snaží zachránit. Křest byla daň, kterou stoupenci Ježíše zaplatili, aby ve svých řadách udrželi, jako zespolečenštěnou náboženskou skupinu, stoupence Jana Křtitele. Janovi stoupenci, tím že se připojili ke stoupencům Ježíše, se vzdali téměř všeho, kromě křtu vodou.
144:7.2 (1626.3) Při této misi ve městech Dekapoli Ježíš kázal na veřejnosti jen zřídkakdy. Hodně času věnoval učení dvaceti čtyř apoštolů a měl mnoho zajímavých porad s dvanácti apoštoly Jana. Časem začínali více rozumět tomu, proč Ježíš nenavštívil Jana ve vězení a proč neudělal nic pro jeho propuštění. Ale nikdy nebyli schopni pochopit, proč Ježíš nedělal žádné zázraky, proč odmítal udělat viditelné znaky své božské moci. Před příchodem do tábora na Gilbóe věřili v Ježíše hlavně kvůli svědectví Jana, ale brzy začali v něho věřit v důsledku svého osobního styku s Učitelem a jeho učením.
144:7.3 (1626.4) V průběhu těchto dvou měsíců většinu času skupina pracovala ve dvojicích, jeden z apoštolů Ježíše chodil s jedním z apoštolů Jana. Apoštol Jana křtil, apoštol Ježíše učil, přičemž oba kázali evangelium království v souladu s vlastním vnímáním. A získali mnoho duší mezi těmito jinověrci a odpadlickými židy.
144:7.4 (1626.5) Abnér, vůdce apoštolů Jana, se stal oddaným věřícím Ježíše a byl později určen hlavou skupiny sedmdesáti učitelů, které Učitel pověřil kázat evangelium.
144:8.1 (1626.6) Ve druhé polovině prosince všichni odešli k Jordánu, na místo nedaleko Pelly, kde opět začali učit a kázat. Jak židé, tak i jinověrci přicházeli do tohoto tábora uslyšet evangelium. Jednoho dne odpoledne, kdy Ježíš učil zástupy lidí, několik z blízkých přátel Jana přineslo Učiteli zprávu, která byla poslední, kterou od Křtitele dostal.
144:8.2 (1626.7) Jan byl nyní ve vězení rok a půl a po většinu tohoto času Ježíš pracoval v tichosti, aby nepřilákal na sebe pozornost. Proto nebylo zvláštní, že Jan se začal znepokojovat o osud království. Přátelé Jana přerušili Ježíše při učení a řekli mu: „Jan Křtitel nás posílá, abychom se tě zeptali─jsi opravdu Osvoboditel, anebo máme vyhlížet druhého?“
144:8.3 (1626.8) Ježíš chvíli počkal a pak Janovým přátelům řekl: „Vraťte se a řekněte Janovi, že není zapomenut. Řekněte mu, co jste viděli a slyšeli, že slabým se káží radostné zprávy.“ A poté, kdy Ježíš ještě chvíli mluvil s Janovými posly, obrátil se opět k davu lidí a řekl: „Nemyslete si, že Jan pochybuje o evangelium království. On se ptá pouze proto, aby se ujistil, že jeho učedníci jsou také mými učedníky. Jan není žádný slaboch. Ptám se vás, kteří jste slyšeli Jana kázat předtím, než ho Herodes uvěznil: co jste v Janovi viděli─třtinu, klátící se ve větru? Člověka vrtošivých nálad a oděného do měkkého roucha? Obvykle ti, kteří jsou nádherně oděni a žijí požitkářsky jsou v královských dvorcích a sídlech bohatých. Ale co vidíte, když spatříte Jana? Proroka? Ano, říkám vám a mnohem víc než proroka. O Janovi bylo napsáno: „Pohleďte, posílám před tebou svého posla; on připraví cestu pro tebe.“
144:8.4 (1627.1) Opravdu, opravdu vám říkám: mezi všemi narozenými z žen nebylo nikoho většího, než Jana Křtitele; a přesto on, který je malý v království nebeském, je větší, protože se narodil z ducha a ví, že se stal synem Božím.“
144:8.5 (1627.2) Mnoho z těch, kteří ten den slyšeli Ježíše, přijali křest a tím veřejně ohlásili vstup do království. A apoštolové Jana od toho dne pevně přilnuli k Ježíšovi. Tato událost znamenala opravdové sjednocení stoupenců Jana a Ježíše.
144:8.6 (1627.3) Po rozhovoru s Abnérem se poslové vydali do pevnosti Machairús, aby o tom všem pověděli Janovi. Byl tím velmi potěšen a jeho víra byla posílena slovy Ježíše a zprávou od Abnéra.
144:8.7 (1627.4) V to odpoledne Ježíš pokračoval v učení slovy: „Ale, k čemu přirovnám tuto generaci? Mnoho z vás nepřijme ani poselství Jana, ani moje učení. Vy jste jako děti, hrající se na tržišti, které volají na své kamarády: „hráli jsme pro vás na píšťalu a vy jste netančili; zpívali jsme vám smuteční písně a vy jste netruchlili.“ A tak je to s některými z vás. Přišel Jan, který nejedl ani nepil a řekli o něm, že má v sobě ďábla. Přišel Syn Člověka, který jí a pije a ti stejní lidé říkají: „Pohleďte na toho člověka, přejídá se, je piják vína a přítel hostinských a hříšníků!“ Opravdu, moudrost jeopodstatněna svými plody.
144:8.8 (1627.5) Vypadá to, že nebeský Otec skryl některé z těchto pravd před moudrými i domýšlivými a odhalil je dětem. Ale Otec dělá všechno dobře; Otec se odhaluje vesmíru způsoby, které volí on sám. A proto přijďte ke mně všichni vy, kteří pracujete a jste přetíženi a najdete odpočinek pro své duše. Přijměte božské jařmo a poznáte mír Boží, který přesahuje veškeré chápání.“
144:9.1 (1627.6) Jan Křtitel byl popraven na příkaz Heroda Antipy večer 10.ledna, roku 28 n.l. Na druhý den několik jeho učedníků, kteří přišli do Machairu, uslyšelo o jeho popravě a šlo za Herodem se žádostí o vydání jeho těla, které uložili do hrobky a později ho pochovali v Sebastě, v rodišti Abnéra. Následujícího dne, 12.ledna, se vydali na sever do tábora apoštolů Jana a Ježíše u Pelly a řekli Ježíšovi o Janově smrti. Když Ježíš vyslechl jejich zprávu, rozpustil zástupy lidí a svolal dvacet čtyři apoštolů a řekl jim: „Jan je mrtev. Herodes mu setnul hlavu. Večer udělejte společnou poradu a dohodněte všechno potřebné. Nebudeme ztrácet čas. Přišla doba hlásat království otevřeně a to se vší silou. Zítra odejdeme do Galileje.“
144:9.2 (1627.7) A tak časně ráno 13. ledna, roku 28 n.l. Ježíš a apoštolové, doprovázeni přibližně dvaceti pěti učedníky, se vydali do Kafarnaumu, kde se na noc ubytovali v domě Zebedea.
Kniha Urantia
Kapitola 145
145:0.1 (1628.1) JEŽÍŠ a apoštolové dorazili do Kafarnaumu večer v úterý 13. ledna. Jako obvykle si zřídili svoje hlavní stanoviště v domě Zebedea v Betsaidě. Nyní, když byl Jan Křtitel popraven, Ježíš se chystal zahájit první otevřené putování po Galileji s veřejným kázáním. Zpráva o příchodu Ježíše se velmi rychle roznesla po městě a následujícího dne brzy ráno Marie, matka Ježíše, se chvatně vydala do Nazaretu navštívit svého syna Josefa.
145:0.2 (1628.2) Ježíš strávil středu, čtvrtek a pátek v domě Zebedea, připravujíc své apoštoly na jejich první velké putování s kázáním na veřejnosti. Také přijal a poučil mnoho upřímných tazatelů a to jak jednotlivce, tak i skupiny. Prostřednictvím Ondřeje si sjednal vystoupení v synagoze na tuto nastávající sobotu.
145:0.3 (1628.3) Pozdě v pátek večer Ježíše tajně navštívila jeho nejmladší sestra Rút. Strávili spolu téměř celou hodinu na zakotvené lodi v krátké vzdálenosti od břehu. Žádný člověk, kromě Jana Zebedea, se o tomto setkání nikdy nedověděl a jemu bylo přikázáno, aby to nikomu neřekl. Rút byla jediným členem Ježíšovy rodiny, která pevně a neochvějně věřila v božskost jeho pozemské mise od doby probuzení jejího duchovního vnímání a po celou dobu jeho na události bohatou službu, smrt, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení; a když nakonec odešla na jiné světy, odešla s tím, že nikdy nepochybovala o nadpřirozeném charakteru mise svého bratra v těle. Ze všech členů Ježíšovy rodiny nejmladší Rút byla jeho hlavním utěšovatelem po celou dobu těžkých zkoušek, jeho soudu, zavržení a ukřižování.
145:1.1 (1628.4) V pátek ráno toho stejného týdne, když Ježíš učil na břehu, se lidé k němu natlačili tak, že se dostal až na samý okraj a proto dal znamení rybářům na nedalekém člunu, aby mu pomohli. Vstoupil na člun a na něm pokračoval v kázání shromážděnému davu přes dvě hodiny. Tento člun se jmenoval „Šimon“; dříve patřila tato rybářská loď Šimonu Petrovi a postavil ji Ježíš svýma vlastníma rukama. V to ráno byl v člunu David Zebedeus a dva jeho druhové, kteří se právě vraceli ke břehu z neúspěšného nočního rybolovu. Právě čistili a spravovali své sítě, když na ně Ježíš zavolal, aby mu pomohli.
145:1.2 (1628.5) Když Ježíš skončil své učení, řekl Davidovi: „Jelikož vaše pomoc mně vás zdržela, tak já vám nyní pomohu s vaší prací. Pojďme rybařit, odplujme dál od břehu a spusťte do hloubky vaše sítě“. Ale Šimon, jeden z pomocníků Davida, odpověděl: „Učiteli, to je marné. Snažili jsme se celou noc a nic jsme nechytili; nicméně, uděláme to, co nám říkáš, vyplujeme a spustíme sítě“. A Šimon souhlasil následovat pokynů Ježíše kvůli gestům svého kapitána, Davida. Když dopluli na místo, které jim ukázal Ježíš, spustili své sítě a měli takový úlovek ryb, že měli tak velký strach, aby se jim sítě neprotrhly, takže signalizovali svým druhům na břehu, aby jim připluli na pomoc. Když naplnili všechny tři čluny rybami tak, že se téměř potápěly, tento Šimon poklekl k Ježíšovým nohám a řekl: „Odstup ode mne, Učiteli, poněvadž já jsem hříšník“. Šimon a všichni účastníci této příhody byli ohromeni takovým úlovkem ryb. Od toho dne David Zebedeus, tento Šimon a jejich druhové opustili své sítě a následovali Ježíše.
145:1.3 (1629.1) Ale v tomto úlovku ryb nebylo v žádném případě nic zázračného. Ježíš byl bedlivým pozorovatelem přírody; byl zkušeným rybářem a znal zvyky ryb v Galilejském moři. V tomto případě pouze nasměroval rybáře na místo, kde se ryby v tento denní čas obvykle nacházely. Ale stoupenci Ježíše to však provždy považovali za zázrak.
145:2.1 (1629.2) Příští den, v sobotu při odpolední bohoslužbě v synagoze, Ježíš vystoupil s kázáním na téma „Vůle nebeského Otce“. Ráno Šimon Petr kázal o „Království“. Ve čtvrtek večer učil v synagoze Ondřej a předmětem jeho přednášky byla „Nová cesta.“ V tu dobu v Kafarnaumu věřilo v Ježíše nejvíce lidí, než v kterémkoli jiném městě na zemi.
145:2.2 (1629.3) Při svém vystoupení v synagoze tu sobotu odpoledne Ježíš nejprve, jak bylo zvykem, vybral stať ze zákona a přečetl z Knihy Exodus: „Sloužit budete Hospodinu, vašemu Bohu a on požehná váš chléb a vaši vodu a zbaví vás všech nemocí.“ Druhý text vybral z proroků a přečetl z Izajáše: „Povstaň a sviť, poněvadž tvé světlo přišlo a sláva Hospodina září nad tebou. Tma může pokrývat zemi a hluboká tma národy, ale duch Hospodina vystoupí nad tebe a božská sláva bude viděna s tebou. Také jinověrci přijdou k tomuto světlu a mnoho velkých myslí se odevzdá záři tohoto světla.“
145:2.3 (1629.4) Ježíš chtěl ve svém kázání objasnit tu skutečnost, že náboženství je osobní zkušeností. Mezi jiným, Učitel řekl:
145:2.4 (1629.5) „Vy dobře víte, že laskavý otec miluje svoji rodinu jako jeden celek a pohlíží na ni jako na skupinu kvůli svým silným citům pro každého jednotlivého člena své rodiny. Nemusíte již přistupovat k nebeskému Otci jako děti Izraele, ale jako děti Boží. Jako skupina jste opravdu děti Izraele, ale jako jednotlivci, každý z vás je dítě Boží. Já jsem nepřišel proto, abych odhalil Otce dětem Izraele, ale proto, abych přinesl toto poznání Boha a odhalení jeho lásky a milosrdenství individuálnímu věřícímu jako opravdovou osobní zkušenost. Všichni prorokové učili, že Jahve se stará o svůj národ, že Bůh miluje Izrael. Ale já jsem přišel mezi vás, abych prohlásil větší pravdu, tu pravdu, kterou mnoho pozdějších proroků také pochopilo; že Bůh miluje každého─každého z vás─jako jedince. Po dobu všech těchto generací vaše náboženství bylo národní, čili rasové; a nyní jsem přišel já, abych vám dal osobní náboženství.
145:2.5 (1630.1) Ale ani toto není nová idea. Mnoho z vás, duchovně vnímajících, zná tuto pravdu, poněvadž někteří prorokové vás poučili. Nečetli jste ve Svatých Spisech v proroku Jeremjáši, kde říká: „V ty dny již nebudou říkat, že otcové jedli kyselé hrozny a děti měli pachuť po kyselém. Každý člověk umře za své vlastní hříchy; pachuť bude mít každý člověk, který jí kyselé hrozny. Pohleďte, přijdou dny, kdy udělám novou smlouvu se svým národem─ne takovou, jakou jsem uzavřel s jejich otci, když jsem je vyvedl ze země Egyptské, ale v souladu s novou cestou. Také zapíši můj zákon do jejich srdcí. Já budu jejich Bohem a oni mým národem. V ty dny se již nebude ptát bratr bratra, znáš Hospodina? Ne! Protože všichni mne budou znát osobně, od nejmenších po největší.“
145:2.6 (1630.2) Nečetli jste tyto sliby? Nevěříte ve Svaté Spisy? Nevidíte, že slova proroka jsou naplněna v tom, co vidíte dnes? A nevybízel vás Jeremjáš k tomu, abyste náboženství udělali záležitostí srdce, vytvořit si osobní vztah s Bohem? Neřekl vám prorok, že Bůh nebeský pronikne do každého srdce? A nebyli jste varováni, že lidské srdce je zrádné ze všeho nejvíc a často je krajně hanebné?
145:2.7 (1630.3) Nečetli jste také to místo, kde Ezechiel učí již vaše otce, že náboženství se musí stát realitou ve vaší osobní zkušenosti? Nebudete již déle používat přísloví, které říká: „Otcové jedli kyselé hrozny a děti měli pachuť po kyselém.“ „Jakože jsem živ“, říká Pán Bůh, „viďte všechny duše jako moje; jako duše otce, tak i duše syna. Pouze ta duše, která hřeší, zemře.“ A potom Ezechiel předpověděl tento den, když řekl ve jménu Boha: „A dám vám také nové srdce a vložím do vás nového ducha“.
145:2.8 (1630.4) Nemusíte se již bát, že Bůh potrestá národ za hřích jednotlivce; a také nebeský Otec nepotrestá jedno ze svých věřících dětí za hříchy národa, ačkoliv jednotlivý člen jakékoliv rodiny musí často snášet materiální důsledky rodinných chyb a skupinových proviněních. Neuvědomujete si, že naděje v lepší národ─nebo v lepší svět─je svázána s vývojem a osvícením jednotlivce?“
145:2.9 (1630.5) Potom Učitel mluvil o přání nebeského Otce, aby jeho pozemské děti, po poznání této duchovní svobody, zahájily ten věčný vzestup k Ráji, který spočívá ve vědomé reakci tvora na božské pobízení v něm pobývajícího ducha: najdi Tvořitele, poznej Boha a usiluj o to, abys byl jako on.
145:2.10 (1630.6) Apoštolům toto kázání velmi pomohlo. Každý z nich si plněji uvědomil, že evangelium království je poselstvím, určeným pro jednotlivce, ne pro národ.
145:2.11 (1630.7) I když obyvatelé Kafarnaumu byli obeznámeni s učením Ježíše, byli ohromeni tímto sobotním kázáním. On opravdu učil jako člověk, mající oprávnění a ne jako zákoníci.
145:2.12 (1630.8) Právě ve chvíli, kdy Ježíš ukončil svoji řeč, jeden mladý muž ve shromáždění, kterého Ježíšova slova velmi znepokojila, dostal silný epileptický záchvat a hlasitě naříkal. Když záchvat skončil a přicházel k vědomí, začal v mrákotném stavu mluvit: „Co my máme s tebou společného, Ježíši Nazaretský? Jsi ty ten svatý Bůh? Přišel jsi nás zničit?“ Ježíš dal lidem znamení, aby se uklidnili, vzal mladého muže za ruku a řekl: „Probuď se─a mladík okamžitě přišel k sobě.
145:2.13 (1631.1) Tento mládenec nebyl posedlý nečistým duchem, nebo démonem; trpěl obyčejnou epilepsií. Ale vštěpovali mu, že jeho choroba je způsobena zlým duchem, který ho ovládá. On tomu uvěřil a proto se podle toho choval ve všem co říkal, nebo si myslel o své chorobě. Všichni lidé věřili, že takové jevy jsou přímými důsledky přítomnosti nečistých duchů. Proto věřili, že Ježíš vyhnal z tohoto člověka démona. Ale Ježíš v daném případě nevyléčil jeho epilepsii. To se stalo až později odpoledne toho dne, že tento člověk byl skutečně vyléčen. Dlouho po Pentekosté apoštol Jan, který byl posledním, kdo psal o Ježíšových činech, se vyhnul veškerým zmínkám o těchto takzvaných „vyháněních ďáblů“ a to udělal proto, že takové případy posedlostí démonem se již nikdy po Pentekosté nestaly.
145:2.14 (1631.2) V důsledku této všední příhody se rychle roznesla zpráva po celém Kafarnaumu, že Ježíš vyhnal z člověka démona a zázračně ho vyléčil v synagoze na závěr svého odpoledního kázání. Sobota byla vhodný čas pro rychlé a působivé šíření takové poplašné fámy. Tato zpráva se donesla také do všech menších osad kolem Kafarnaumu a mnoho lidí ji uvěřilo.
145:2.15 (1631.3) Vaření a domácí práce ve velkém domě Zebedea, kde Ježíš a dvanáct apoštolů měli své hlavní stanoviště, byly z největší části vykonávány manželkou Šimona Petra a její matkou. Petrův dům byl nedaleko od domu Zebedea a Ježíš se svými přáteli se tam zastavil na cestě ze synagogy, protože matka Petrovy ženy již několik dní stonala se zimnicí a měla horečky. A teď náhodou, když Ježíš stál nad touto nemocnou ženou, držíc její ruku, hladíc její čelo a říkajíc jí slova útěchy a povzbuzení, ji horečka opustila. Ježíš neměl ještě čas vysvětlit svým apoštolům, že se v synagoze nestal žádný zázrak a s touto tak čerstvou příhodou a tak živou v jejich myslích a vzpomínajíc na vodu a víno v Káně použili tuto náhodu jako další zázrak a několik z nich běželo ven roznést tyto nové zprávy po celém městě.
145:2.16 (1631.4) Amatha, Petrova tchýně, měla malarickou horečku. V tu chvíli nebyla Ježíšem zázračně vyléčena. Bylo tomu až za několik hodin později po západu slunce, kdy byla vyléčena ve spojení s pozoruhodnou událostí, která se stala v zahrádce před domem Zebedea.
145:2.17 (1631.5) A všechno toto jsou typické případy, kdy zázraky hledající generace a zázraky chtiví lidé spolehlivě využijí všechny takové náhody jako záminky pro oznámení, že Ježíš udělal další zázrak.
145:3.1 (1631.6) V době, kdy se Ježíš a jeho apoštolové chystali zasednout k večeři ke konci této rušné soboty, celý Kafarnaum a jeho okolí bylo posedlé tímto domnělým zázračným léčením; a všichni nemocní či postižení se chystali jít za Ježíšem, anebo se tam chtěli nechat donést svými přáteli hned po západu slunce. Podle židovského učení nebylo během svatých sobotních hodin dovoleno ani vyhledat léčitelskou pomoc.
145:3.2 (1632.1) Proto, jakmile slunce zapadlo za horizont, mnoho nemocných mužů, žen a dětí se vydalo na cestu k domu Zebedea v Betsaidě. Jeden člověk vyšel se svojí ochrnutou dcerou v okamžiku, kdy slunce zapadlo za dům jeho souseda.
145:3.3 (1632.2) Události celého dne vedly k tomuto neobyčejnému výjevu po západu slunce. Také úryvek, který Ježíš použil při svém odpoledním kázání naznačil, že nemoci budou vypuzeny; a Ježíš to vyslovil s takovou nebývalou mocí a autoritou! Jeho poselství bylo tak přesvědčivé! I když se neobracel na lidské autority, mluvil přímo do vědomí a duší lidí. Ačkoliv se vyhnul logice, poznámkám o zákoně či hlubokomyslným výrokům, obrátil se se silnou, přímou, jasnou a osobní výzvou k srdcím svých posluchačů.
145:3.4 (1632.3) Tato sobota byla velkým dnem v pozemském životě Ježíše, ano i v životě vesmíru. Malé židovské město Kafarnaum se stalo pro celý lokální vesmír skutečným hlavním městem Nebadonu. Hrstka židů v kafarnaumské synagoze nebyla jedinými bytostmi, které slyšely ten významný závěr Ježíšova kázání: „Nenávist je stín strachu; pomsta je maska zbabělosti.“ Také nemohli jeho posluchači zapomenout jeho blahoslovená slova: „Člověk je syn Boha a ne dítě ďábla.“
145:3.5 (1632.4) Brzy po západu slunce, kdy Ježíš a apoštolové ještě seděli po večeři kolem stolu, Petrova žena uslyšela hlasy na zahrádce před domem a vyšla ven se podívat co se tam děje. Venku uviděla shromažďující se velkou skupinu nemocných lidí a cesta z Kafarnaumu byla přeplněná dalšími, kteří přicházeli v naději na vyléčení z rukou Ježíše. Po spatření tohoto výjevu šla ihned informovat svého manžela a ten to řekl Ježíšovi.
145:3.6 (1632.5) Když Ježíš vyšel ze dveří Zebedeova domu, jeho zraku se naskytl pohled na velké množství postižených a trpících lidí. Díval se na téměř tisíc nemocných a churavějících lidských bytostí; přinejmenším to byl počet lidí, shromážděných přímo před ním. Ne všichni z nich byli nemocní; někteří přišli, pomáhajíc svým milovaným v jejich snaze vyléčit se.
145:3.7 (1632.6) Pohled na tyto churavějící smrtelníky─muže, ženy a děti, trpících ve značné míře v důsledku pochybeních a přečinů jeho vlastních důvěryhodných Synů vesmírné správy, zvláštním způsobem zasáhl lidské srdce Ježíše a probudil v tomto laskavém Synu Tvořiteli božský soucit. Ale Ježíš dobře věděl, že nemůže nikdy vybudovat trvalé duchovní hnutí na základě výhradně materiálních zázraků. Byl důsledně zásadový v tom, že se vyhýbal projevům svých výsad tvořitele. Od Káně se při jeho vyučovacích vystoupeních nestalo nic nadpřirozeného, nebo zázračného; nicméně, tento dav nemocných lidí pohnul jeho soucitným srdcem a silně zapůsobil na jeho ušlechtilé city.
145:3.8 (1632.7) Z davu se ozval hlas: „Učiteli, vyslov slovo, vrať nám naše zdraví, vyléč naše choroby a spas naše duše.“ Sotvaže tato slova byla vyslovena, obrovská družina serafů, fyzických kontrolorů, Nositelů Života a midbytostí, která neustále doprovázela tohoto převtěleného Tvořitele vesmíru, se připravila jednat tvořivou silou v případě signálu od jejich Vládce. Toto byl jeden z těch momentů v pozemském životě Ježíše, kdy božská moudrost a lidský soucit se natolik propojily v rozhodování Syna Člověka, že ten se obrátil pro pomoc k vůli svého Otce.
145:3.9 (1632.8) Když Petr prosil Učitele, aby vyhověl jejich volání o pomoc, Ježíš, hledíc na dav churavějících, odpověděl: „Já jsem přišel na tento svět odhalit Otce a ustanovit království. Za tímto účelem jsem do této chvíle žil svůj život. Pakliže to bude vůle Jeho, který mne poslal a nebude to v rozporu s mojí oddaností hlásat evangelium nebeského království, chci vidět mé děti zdravé─a─“ pak se další Ježíšova slova ztratila ve vřavě.
145:3.10 (1633.1) Ježíš přenesl odpovědnost rozhodnutí o tomto vyléčení na svého Otce. Očividně vůle Otce neměla žádnou námitku, poněvadž sotva slova Ježíše byla vyslovena, shromáždění nebeských osobností, sloužících pod vedením Ježíšova Osobního Ladiče Myšlení, zahájilo usilovnou aktivitu. Obrovská družina sestoupila mezi tento pestrý dav chorobných smrtelníků a okamžitě 683 mužů, žen a dětí bylo uzdraveno, byli zcela vyléčeni ze všech fyzických nemocí a jiných materiálních zdravotních poruch. Takový výjev nebyl na zemi nikdy viděn předtím a nikdy potom. A pro ty z nás, kteří jsme byli svědky této tvořivé vlny léčení, to byla vskutku vzrušující podívaná.
145:3.11 (1633.2) Ale ze všech bytostí, které byly ohromeny tímto náhlým a neočekávaným výlevem nadpřirozeného léčení, byl nejvíce překvapen Ježíš. V tom okamžiku, kdy jeho lidská účast a soucit byly soustředěny na před ním se rozvíjející se výlev utrpení a bolesti, zapomněl ve své lidské mysli na varování svého Osobního Ladiče, že při určitých podmínkách a některých okolnostech se stane nemožným omezit časový aspekt tvořivých výsad Syna Tvořitele. Ježíš si přál vyléčení těchto trpících smrtelníků, jestliže to nebude v rozporu s vůlí jeho Otce. Osobní Ladič Ježíše okamžitě rozhodl, že v té chvíli takový akt tvořivé energie nepřestoupí vůli Rajského Otce a tímto rozhodnutím─vzhledem k předcházejícímu vyjádřenému přání Ježíše vyléčit tyto lidi─tvořivý akt se stal faktem. To, co si přeje Syn Tvořitel a co odpovídá vůli jeho Otce, JE. V celém následujícím pozemském životě Ježíše již nikdy nedošlo k takovému masovému fyzickému vyléčení smrtelníků.
145:3.12 (1633.3) Jak se dalo očekávat, pověst o tomto vyléčení po západu slunce v Betsaidě u Kafarnaumu se roznesla po celé Galileji a Judeji a také za jejich hranice. Opět se u Heroda probudil strach a poslal pozorovatele, aby mu podávali zprávy o činnosti a učení Ježíše a zjistili, zdali se jedná o bývalého tesaře z Nazaretu, anebo z mrtvých vstanuvšího Jana Křtitele.
145:3.13 (1633.4) Především kvůli této neúmyslné demonstraci fyzického vyléčení byl Ježíš po celý zbytek svého pozemského života rovnou měrou jak lékařem, tak i kazatelem. Pravda, pokračoval ve svém učení, ale jeho osobní práce spočívala hlavně v pomáhání nemocným a trpícím, zatímco jeho apoštolové vykonávali veřejná kázání a křtění věřících.
145:3.14 (1633.5) Ale většina z těch, kteří byli příjemci božské energie, demonstrované po západu slunce ve formě nadpřirozeného či tvořivého fyzického vyléčení, neměla trvalý duchovní prospěch z tohoto neobyčejného projevu soucitu. Pouze malý počet byl opravdově povznesen touto fyzickou pomocí, ale tato úžasná erupce nadčasového tvořivého vyléčení nerozvinula v srdcích těchto lidí duchovní království.
145:3.15 (1633.6) Zázračná vyléčení, která se čas od času odehrála během mise Ježíše na zemi, nebyla součástí jeho plánu hlásání království. Byly to vedlejší důsledky pozemské přítomnosti božské bytosti, mající prakticky neomezené pravomoci tvořitele ve spojení s bezprecedentním sloučením božského milosrdenství a lidského soucitu. Ale tyto takzvané zázraky způsobily Ježíšovi hodně potíží, protože zapříčinily předpojatou narůstající publicitu a umožnily tolik nechtěnou proslulost.
145:4.1 (1634.1) Během celého večera po tomto velkolepém masovém vyléčení, radující se a šťastný dav zaplavil dům Zebedea a apoštolové byli na samém vrcholu emočního nadšení. Z lidského pohledu, toto byl pravděpodobně nejvýznamnější den ze všech dnů jejich působení s Ježíšem. Nikdy předtím ani potom jejich naděje nevystoupaly do takových výšin přesvědčivého očekávání. Ježíš jim řekl jen před několika dny a když byli ještě v Samaří, že přišel čas pro hlásání království se vší silou a nyní jejich oči viděly to, co oni považovali za naplnění tohoto slibu. Byli nadšeni představou co přijde, když tento ohromující projev léčivé síly byl jen začátkem. Jejich trvající pochybnosti o božskosti Ježíše byly rozptýleny. Oni byli doslova opojeni nadšením ze svého zmateného okouzlení.
145:4.2 (1634.2) Ale, když se začali rozhlížet po Ježíšovi, nemohli ho najít. Učitel byl krajně znepokojen tím, co se stalo. Tito muži, ženy a děti, kteří byli vyléčeni z různých nemocí, zůstali do pozdního večera s nadějí, že se Ježíš vrátí, aby mu mohli poděkovat. Apoštolové nedokázali pochopit Ježíšovo chování; hodiny ubíhaly a on byl stále někde v ústraní; jejich radost by byla úplná a dokonalá, kdyby nebylo jeho pokračující nepřítomnosti. Když se Ježíš mezi ně vrátil, bylo již velmi pozdě a téměř všichni účastníci tohoto vyléčení odešli do svých domovů. Ježíš odmítl gratulace a nadšený obdiv dvanácti apoštolů a dalších lidí, kteří tam zůstali, aby ho pozdravili a jenom jim řekl: „Neradujte se tomu, že můj Otec dokáže vyléčit tělo, ale radujte se z toho, že může spasit duši. Pojďme spát, protože zítra se musíme zabývat dílem Otce.“
145:4.3 (1634.3) A opět dvanáct zklamaných, zmatených a zarmoucených mužů odcházelo uložit se ke spánku. V tu noc většina z nich, kromě dvojčat, toho moc nenaspala. Sotvaže Učitel udělal něco, co povzbudilo duše a rozradostnilo srdce jeho apoštolů, pak se zdálo, že vzápětí zničil na kousky jejich naděje a doslova zboural základy jejich odvahy a nadšení. Když se tito zmatení rybáři dívali jeden na druhého, v jejich očích se dala číst jediná myšlenka: „My ho nedokážeme pochopit. Co to všechno znamená?“
145:5.1 (1634.4) Ani Ježíš toho příliš nenaspal v tu sobotní noc. Uvědomil si, že svět je plný fyzického utrpení a je zaplaven materiálními těžkostmi a přemýšlel o obrovském nebezpečí, že bude nucen věnovat značnou část svého času péči o nemocné a postižené a že služba fyzickým věcem naruší, nebo přinejmenším ovlivní jeho misi ustanovení duchovního království v srdcích lidí. Kvůli těmto a podobným myšlenkám, které okupovaly během noci smrtelnou mysl Ježíše, vstal v tu neděli ráno ještě dávno před rozedněním a odešel úplně sám na jedno ze svých oblíbených míst, aby si tam promluvil s Otcem. V to časné ráno se Ježíš modlil za moudrost a soudnost, aby nedovolil svému lidskému soucitu spojit se se svojí božskou milosrdností, aby na něho nepůsobilo utrpení smrtelníků natolik, že by všechen svůj čas věnoval fyzické péči a zanedbával tu duchovní. Ačkoliv se nechtěl úplně vyhýbat pomoci nemocným, věděl, že musí také vykonávat důležitější činnost─duchovní učení a náboženskou výuku.
145:5.2 (1635.1) Ježíš odcházel modlit se do hor tak často, protože nebyla nikde volná místnost, vhodná pro jeho osobní modlitby.
145:5.3 (1635.2) Petr v tu noc nemohl spát. Proto velmi časně ráno, krátce poté, kdy Ježíš odešel se modlit, probudil Jakuba a Jana a ti tři se vydali hledat Ježíše. Našli ho až po více než hodině a začali na něho naléhat, aby jim řekl příčinu svého zvláštního chování. Chtěli vědět, proč se zdál znepokojen mohutným výlevem léčitelného ducha, když všichni lidé byli přešťastní a jeho apoštolové měli z toho všeho tak obrovskou radost.
145:5.4 (1635.3) Déle než čtyři hodiny se Ježíš pokoušel vysvětlit těmto třem apoštolům co se stalo. Objasňoval jim jak se to přihodilo a poučil je o nebezpečí takových projevů. Ježíš se jim svěřil, proč se sem přišel modlit. Snažil se objasnit svým druhům skutečné důvody, proč království Otce nemůže být vybudováno na konání zázraků a fyzickém léčení. Ale oni nedokázali pochopit jeho učení.
145:5.5 (1635.4) Mezitím, v neděli brzy ráno, k domu Zebedea začaly přicházet nové davy trpících duší a také mnoho zvědavců. Tito lidé křičeli, že chtějí vidět Ježíše. Ondřej a apoštolové byli tak uvedeni do rozpaků, že zatímco Šimon Zélóta mluvil k davu, Ondřej s několika svými druhy odešel hledat Ježíše. Když Ježíše našel ve společnosti třech apoštolů, řekl: „Učiteli, proč nás necháváš samotné se zástupy lidí? Podívej, všichni tě hledají; nikdy předtím tak mnoho lidí nežádalo tvé učení. Již teď je dům obležen těmi, kteří přišli z blízkých i dalekých míst kvůli tvým pozoruhodným činům. Nevrátíš se s námi, abys jim pomohl?“
145:5.6 (1635.5) Když to Ježíš vyslechl, odpověděl: „Ondřeji, neučil jsem tě a tvé druhy, že mým posláním na zemi je odhalit Otce a moje poselství je prohlášení království nebeského? Tak proč mně tedy odvoláváš od mé práce pro potěšení zvědavců a uspokojení těch, kteří chtějí vidět znamení a zázraky? Nebyli jsme mezi těmito lidmi po všechny tyto měsíce a shlukovali se v zástupech, aby uslyšeli radostné zprávy o království? Proč nás nyní přišli obléhat? Není to kvůli vyléčení jejich fyzických těl a ne v důsledku přijetí duchovní pravdy pro spasení jejich duší? Když jsou lidé k nám přitahováni kvůli neobyčejným jevům, mnoho z nich nepřišlo hledat pravdu a spasení, ale v touze vyléčit si své fyzické choroby a osvobodit se od svých materiálních potíží.
145:5.7 (1635.6) Po celou tuto dobu mého pobytu v Kafarnaumu, a to jak v synagoze, tak i u moře, jsem hlásal radostné zprávy o království všem, kdo měli uši, aby slyšeli a srdce, aby přijali pravdu. Vůlí mého Otce není to, abych se s vámi vrátil uspokojit ty zvědavce a zabývat se péčí o fyzické věci na úkor duchovní péče. Přikázal jsem vám kázat evangelium a pomáhat nemocným, ale já se nemohu poutat léčením na úkor svého učení. Ne, Ondřeji, nevrátím se s tebou. Jdi a řekni lidem, aby uvěřili v to, co jsem je učil a radovali se ze své svobody synů Božích a my se připravíme na odchod do dalších měst Galileje, kde je již připravena cesta pro hlásání radostných zpráv o království. To je ten důvod proč jsem přišel od Otce tady k vám. Jdi tedy a připrav vše pro náš okamžitý odchod, zatímco já tady na vás počkám.“
145:5.8 (1636.1) Když Ježíš domluvil, Ondřej a jeho apoštolští druhové se smutně vrátili zpět do domu Zebedea, rozpustili shromážděné davy a rychle se připravili na cestu, jak jim Ježíš přikázal. A tak, v neděli odpoledne, 18. ledna, roku 28 n.l. se Ježíš a apoštolové vydali na své první otevřené turné s veřejným kázáním ve městech Galileje. Na tomto svém prvním putování kázali evangelium království v mnoha městech, ale nenavštívili Nazaret.
145:5.9 (1636.2) V to nedělní odpoledne, krátce po odchodu Ježíše a jeho apoštolů do Rimónu, ho přišli navštívit do domu Zebedea jeho bratři Jakub a Juda. Kolem poledne toho dne Juda vyhledal svého bratra Jakuba a trval na tom, aby šli za Ježíšem. Než Jakub souhlasil jít s Judou, Ježíš již opustil Kafarnaum.
145:5.10 (1636.3) Apoštolové neochotně opouštěli ten obrovský zájem, který byl v Kafarnaumu vyvolán. Petr spočítal, že přes tisíc věřících by mohlo být pokřtěno do království. Ježíš je vyslechl, ale nedal svolení k návratu. Nějakou dobu převládalo ticho a potom se Tomáš obrátil ke svým apoštolským druhům se slovy: „Jdeme! Učitel řekl své. Bez ohledu na to, jestli nedokážeme plně pochopit tajemství nebeského království, jednou věcí jsme si jisti: půjdeme s učitelem, který nehledá pro sebe slávu.“ A zdráhavě se vydali na cestu, aby kázali radostné zprávy ve městech Galileje.
Kniha Urantia
Kapitola 146
146:0.1 (1637.1) PRVNÍ putování po Galileji s kázáním na veřejnosti začalo v neděli, 18. ledna, roku 28 n.l. a trvalo přibližně dva měsíce a skončilo návratem do Kafarnaumu. Při tomto putování Ježíš a dvanáct apoštolů, s podporou bývalých apoštolů Jana, kázali evangelium a křtili věřící v Rimónu, Jotopatě, Zabulónu, Jirónu, Giscale, Chorazinu, Madónu, Káně, Naimu a Én-dóru. V těchto městech pobývali a učili, zatímco v mnoha dalších malých městečkách prohlásili evangelium království, když jimi pouze procházeli.
146:0.2 (1637.2) To bylo poprvé, kdy Ježíš dovolil svým druhům kázat bez omezení. Při tomto putování je varoval pouze před třemi případy; nabádal je, aby se drželi dále od Nazaretu a aby se chovali nenápadně při procházení přes Kafarnaum a Tiberias. To, že apoštolové konečně cítili svobodu kázat a učit bez omezení, bylo zdrojem ohromného uspokojení a vrhli se do kázání evangelia, pomáhání nemocným a křtění věřících s velkým zápalem a radostí.
146:1.1 (1637.3) Malé město Rimón kdysi dávno uctívalo babylonského boha vzduchu Rammana. Mnoho z dávného babylonského a zoroastrijského učení bylo ještě součástí náboženské víry obyvatel Rimónu; proto Ježíš a dvacet čtyři apoštolů věnovalo hodně času objasňování rozdílu mezi těmito staršími věroukami a novým evangeliem království. Tady Petr vystoupil s jedním ze svých nejvýznamnějších kázáních své počáteční dráhy kazatele─“Áron a zlaté tele.“
146:1.2 (1637.4) Přestože mnoho obyvatel Rimónu uvěřilo v Ježíšovo učení, v pozdějších letech způsobili značné potíže svým bratrům. Je velmi obtížné změnit za krátkou dobu jednoho života podstatu víry věřících na plnohodnotnou spoluúčast v uctívání duchovního ideálu.
146:1.3 (1637.5) Mnoho z lepších babylonských a perských idejí o světle a tmě, dobru a zlu, času a věčnosti bylo později včleněno do takzvaného křesťanství a jejich začlenění udělalo křesťanské učení rychleji přijatelnějším pro národy Blízkého Východu. Podobným způsobem začlení mnoha teorií Platóna o ideálním duchu, nebo neviditelných vzorech věcí viditelných a materiálních, tak jak byly později upraveny Filónem pro hebrejskou teologii, udělalo křesťanské učení Pavla snadněji přijatelným pro západní Řeky.
146:1.4 (1637.6) Bylo to právě v Rimónu, kdy Todan poprvé uslyšel evangelium království a později přinesl toto poselství do Mezopotámie a daleko za její hranice. Byl mezi prvními kazateli radostných zpráv v oblastech za Eufratem.
146:2.1 (1638.1) Ačkoliv prostí lidé Jotopaty ochotně vyslechli Ježíše a jeho apoštoly a mnoho z nich přijalo evangelium království, byla to Ježíšova rozprava ke dvaceti čtyřem apoštolům na druhý večer jejich pobytu v tomto malém městě, která udělala misi v Jotopatě významnou. Natanael si ve své mysli nevěděl rady s učením Ježíše o modlitbě, díkůvzdání a uctívání a v odpověď na jeho otázku Ježíš dlouze vysvětloval své učení. Shrnuto v současné frazeologii, tuto rozpravu je možno představit v následujících výstižných bodech:
146:2.2 (1638.2) 1. Vědomý a trvalý sklon ke špatnosti v srdci člověka postupně ničí modlitební spojení lidské duše s duchovními okruhy komunikace mezi člověkem a jeho Tvůrcem. Samozřejmě, Bůh slyší prosbu svého dítěte, ale když lidské srdce úmyslně a trvale obsahuje hanebné představy, pak se postupně ztrácí osobní spojení mezi pozemským dítětem a jeho nebeským Otcem.
146:2.3 (1638.3) 2. Modlitba, která je neslučitelná se známými a ustanovenými zákony Boha, se protiví Rajským Božstvům. Jestli člověk nechce slyšet to, co Bohové říkají svým tvořením v zákonech ducha, mysli a hmoty, tak tento akt takového úmyslného a vědomého tvorova pohrdání dělá duchovní osobnosti hluchými k osobním prosbám těchto protizákonných a nepokorných smrtelníků. Ježíš citoval svým apoštolům z proroka Zacharjáše: “Ale oni odmítli naslouchat a obrátili se ke mně zády a zacpali si uši, aby neslyšeli. Ano, i svá srdce udělali skálopevnými, aby neslyšeli můj zákon a slova, která jsem poslal skrze svého ducha prostřednictvím proroků; a proto v důsledku jejich zlomyslného myšlení přišel velký hněv na jejich provinilé hlavy. A pak se stalo, že prosili o milost, ale ani jedno ucho nebylo připraveno je vyslyšet.“ A potom Ježíš citoval přísloví mudrce, který řekl: „Jestliže člověk odmítne naslouchat božskému zákonu, tak i jeho modlitba bude odvržena.“
146:2.4 (1638.4) 3. Otevřením kanálu spojení člověka s Bohem ze strany člověka, smrtelníci okamžitě získají přístup k nepřetržitému toku božské pomoci tvorům světů. Když člověk slyší hlas Božího ducha ve svém srdci, je zákonitě v takové zkušenosti obsažen fakt, že Bůh současně slyší modlitbu člověka. Tímto stejně spolehlivým způsobem funguje odpuštění hříchu. Nebeský Otec vám odpustil již předtím, než jste se rozhodli ho o to požádat, ale takové odpuštění není dostupné ve vaší osobní náboženské zkušenosti do té doby, než vy odpustíte svým bližním. Odpuštění Boha ve skutečnosti není podmíněno vaším odpouštěním bližním, ale ve zkušenosti je přesně takto podmíněno. A tento fakt synchronizace božského a lidského odpuštění našel odraz a vzájemnou propojenost v modlitbě, kterou Ježíš naučil apoštoly.
146:2.5 (1638.5) 4. Ve vesmíru působí zákon spravedlnosti, který není možno obejít milosrdenstvím. Bezvýhradně zištný tvor časoprostorových světů nemůže přijmout nezištné dary Ráje. Dokonce nekonečná láska Boha nemůže vnutit věčný život žádnému smrtelnému tvorovi, který se nerozhodne žít věčně. Poskytování milosrdenství má obrovský rozsah, ale při konečném účtování existují mandáty spravedlnosti, které dokonce ani láska spojená s milosrdenstvím nemůže zrušit. Ježíš pak znovu citoval z hebrejských svatých spisů: „Já jsem volal a vy jste odmítli naslouchat; podal jsem vám ruku, ale nikdo si ji nevšiml. Zavrhli jste všechny moje rady a odmítli jste mé domluvy a kvůli tomuto vzdorovitému postoji je nevyhnutelné, že až mne budete volat, neuslyšíte odpověď. Protože jste odmítli cestu života, můžete mne usilovně hledat v časech vašeho utrpení, ale nenajdete mne.“
146:2.6 (1639.1) 5. Ti, kteří přijmou milosrdenství, musí projevit milosrdenství; nesuďte a nebudete souzeni. Jakým duchem soudíte jiné, takovým budete souzeni. Milosrdenství nezruší úplně spravedlnost ve vesmíru. V konečném součtu se potvrdí pravda: „Kdo zůstává hluchým k volání nešťastných, sám bude také jednoho dne volat o pomoc a nikdo ho neuslyší.“ Upřímnost jakékoliv modlitby je zárukou toho, že bude vyslyšena; duchovní moudrost a vesmírná důslednost každé prosby určují čas, způsob a míru odpovědi. Moudrý otec neodpoví doslova na pošetilé modlitby svých nevědomých a nezkušených dětí, i když děti mohou čerpat velkou radost a opravdové duševní uspokojení z takových absurdních proseb.
146:2.7 (1639.2) 6. Když se plně věnujete vykonávání vůle nebeského Otce, odpovědi na všechny vaše prosby budou přicházet, protože vaše modlitby budou v naprostém souladu s vůlí Otce a vůle Otce se neustále projevuje v celém obrovském vesmíru. To, co si žádá opravdový syn a přeje nekonečný Otec, JE. Taková modlitba nemůže zůstat bez odpovědi a žádná jiná prosba nemůže být plně zodpovězena.
146:2.8 (1639.3) 7. Volání čestného je upřímný čin Božího dítěte, který otevírá dveře Otcových skladů dobra, pravdy a milosrdenství a tyto prospěšné dary již dlouho čekají na to, aby syn o ně požádal a osobně uplatnil. Modlitba nemění božský vztah k člověku, ale mění vztah člověka k neměnnému Otci. Proniknutí k božskému uchu je dáno motivem modlitby a ne sociálním, ekonomickým, nebo vnějším náboženským statusem modlícího.
146:2.9 (1639.4) 8. Modlitbu není možno použít pro zpoždění času, nebo přesáhnout omezení prostoru. Modlitba není určena jako metoda pro sebe-zveličení či získání nečestné výhody nad svými bližními. Zcela sobecká duše se nemůže modlit v pravém smyslu toho slova. Ježíš řekl: „Nechť vyšším štěstím se pro vás stane Bůh a ten s určitostí splní upřímné tužby vašich srdcí.“ „Odevzdej se Hospodinu, věř v něho a on bude jednat.“ „Poněvadž Hospodin slyší volání potřebných a nezůstane hluchý k modlitbě strádajících.“
146:2.10 (1639.5) 9. „Já jsem přišel od Otce; proto, jestli budete kdykoliv v pochybnostech o tom, co žádat od Otce, proste mým jménem a já předám vaše prosby v souladu s vašimi skutečnými potřebami a přáními a v souladu s vůlí mého Otce.“ Chraňte se před nebezpečím být sobeckými ve vašich modlitbách. Vyvarujte se modlitbám, zaměřených příliš na sebe; více se modlete za duchovní růst svých bližních. Vyvarujte se materialistickým modlitbám; modlete se v duchu a za bohatství duchovních darů.
146:2.11 (1639.6) 10. Když se modlíte za nemocné a postižené, neočekávejte, že vaše prosby nahradí láskyplnou a uvážlivou péči a pomoc těmto postiženým. Modlete se za blaho vašich rodin, přátel a bližních, ale hlavně se modlete za ty, kteří vás zatracují a láskyplně proste za ty, kteří vás pronásledují. „Ale neřeknu vám, kdy se máte modlit. Pouze ve vás pobývající duch vás může přimět k vyslovení těchto proseb, které vyjadřují váš vnitřní vztah s Otcem duchů.“
146:2.12 (1640.1) 11. Mnozí se uchylují k modlitbě jenom tehdy, když jsou v potížích. Takový způsob je neuvážený a nesprávný. Je dobře, že se modlíte když jste ztrápeni, ale měli byste také dbát na to, abyste mluvili jako syn ke svému Otci a to i tehdy, když je ve vaší duši pokoj. Ať jsou vaše prosby vždy skryty. Ať lidé neslyší vaše osobní modlitby. Modlitby díkůvzdání jsou vhodné pro skupiny věřících, ale modlitba duše je osobní záležitostí. Existuje pouze jedna forma modlitby, která je vhodná pro všechny Boží děti a ta je: „Buďˇjak buď, vůle tvá bude vykonána.“
146:2.13 (1640.2) 12. Všichni, kdo věří v toto evangelium, by se měli modlit za rozšíření království nebeského. Ze všech modliteb hebrejských svatých knih Ježíš nejvíce schvaloval prosbu Žalmisty: “Vytvoř ve mně čisté srdce, Ó, Bože, a obnov ve mně pravého ducha.“ Očisti mne od tajných hříchů a udržuj svého sluhu od domýšlivých přečinů.“ Ježíš mluvil dlouze o vztahu modlitby k lehkomyslnému a urážejícímu proslovu a citoval: „Postav stráž, Ó Hospodine, před má ústa; střež dveře mých rtů.“ „Lidský jazyk,“ řekl Ježíš, „je orgán, který jen málo lidí dokáže zkrotit, ale vnitřní duch může přeměnit tento neovladatelný orgán do příjemného hlasu tolerance a inspirujícího sluhu milosrdenství.“
146:2.14 (1640.3) 13. Ježíš učil, že modlitba za božské vedení po stezce pozemského života je ve své důležitosti hned za prosbou o poznání vůle Otce. Ve skutečnosti to znamená modlitbu za božskou moudrost. Ježíš nikdy neučil, že modlitba může zajistit člověku znalost a odbornou způsobilost. Ale on opravdu učil, že modlitba je jeden z faktorů rozšíření vnímavosti člověka k přítomnosti božského ducha. Když Ježíš učil jeho druhy modlit se v duchu a v pravdě, vysvětlil, že tím myslí modlit se upřímně a ve shodě s osobním osvícením, modlit se celým srdcem, uvážlivě, soustředěně a vytrvale.
146:2.15 (1640.4) 14. Ježíš varoval své stoupence před úvahami, že jejich modlitby budou účinnější vyumělkovaným opakováním, výmluvnými frázemi, postěním, káním či přinášením obětí. Ale vybízel své věřící používat modlitbu jako prostředek vedoucí přes díkůvzdání k opravdové zbožnosti. Ježíš hluboce litoval toho, že v modlitbách a v úctě svých stoupenců bylo tak málo ducha díkůvzdání. Při této příležitosti citoval ze Spisů: “Je dobrou věcí děkovat Hospodinu a pět chválu jménu Nejvyššího, každé ráno brát na vědomí jeho láskyplnou péči a každý večer jeho věrnost, protože Bůh mně dává radost svoji prací. Za všechno budu děkovat v souladu s vůlí Boží.“
146:2.16 (1640.5) 15. A potom Ježíš řekl: „Nebuďte pořád zbytečně úzkostliví kvůli vašim běžným potřebám. Neobávejte se problémů vaší pozemské existence, ale ve všech těchto případech předložte v modlitbách a prosbách, v duchu upřímného díkůvzdání, vaše potřeby před vašeho nebeského Otce. Potom citoval ze Spisů: „Budu velebit jméno Boha v písních a budu ho vychvalovat v modlitbě díkůvzdání. A to potěší Hospodina více, než obětování dobytčete či býčka s rohy a kopyty.“
146:2.17 (1641.1) 16. Ježíš učil své stoupence, že po pronesení svých modliteb k Otci by měli zůstat po určitou dobu v tiché jímavosti, aby dali vnitřnímu duchu lepší možnost pro rozhovor s naslouchající duší. Duch Otce mluví nejlépe tehdy, když mysl člověka je ve stavu opravdové úcty. Ctíme Boha s pomocí v nás pobývajícího ducha Otce a osvícením lidské mysli skrze působení pravdy. Úcta, učil Ježíš, dělá uctívajícího stále více podobným bytosti, kterou uctívá. Úcta je proměňující zkušenost, pomocí které konečné se postupně přibližuje a nakonec dosahuje přítomnosti Nekonečného.
146:2.18 (1641.2) Ježíš pověděl svým apoštolům ještě mnoho dalších pravd o spojení člověka s Bohem, ale jen málo z nich dokázalo plně obsáhnout jeho učení.
146:3.1 (1641.3) V Rámě měl Ježíš památný rozhovor se starým řeckým filozofem, který učil, že věda a filozofie jsou dostačující pro uspokojení potřeb v lidské zkušenosti. Ježíš naslouchal trpělivě a s pochopením tomuto řeckému učiteli, dávajíc mu za pravdu v mnoha věcech, ale když skončil, poukázal na to, že ve své řeči opomněl vysvětlit „odkud, proč a kam“ a dodal: „Kde jsi přestal, tam my začínáme. Náboženství odhaluje lidské duši duchovní reality, které mysl sama o sobě nemůže nikdy objevit, nebo plně pochopit. Intelektuální snahy mohou odhalit fakta života, ale evangelium království odkrývá pravdy bytí. Tys hovořil o materiálních stínech pravdy; jsi nyní připraven mně naslouchat, když ti řeknu o věčných a duchovních realitách, které vrhají tyto pomíjivé časové stíny materiálních faktů smrtelné existence?“ Déle než hodinu Ježíš učil tohoto Řeka spasitelným pravdám evangelia království. Starý filozof byl vnímavý k přístupu Učitele a protože byl upřímně otevřeným člověkem, rychle uvěřil v toto evangelium spasení.
146:3.2 (1641.4) Apoštolové byli poněkud znepokojeni tím, jak snadno Ježíš souhlasil s mnohými tvrzeními Řeka, ale Ježíš jim potom, až byli sami, řekl: „Děti moje, nedivte se, že jsem byl tolerantní k filozofii tohoto Řeka. Opravdová a ryzí vnitřní jistota se ani v nejmenším nebojí vnější analýzy, tak jako pravdě nevadí upřímná kritika. Nikdy nezapomínejte na to, že netolerance je maska, pod kterou se skrývají tajné pochybnosti o pravdivosti přesvědčení. Žádného člověka nemůže nikdy vyvést z rovnováhy postoj jeho bližního, jestliže má dokonalou důvěru v pravdu, ve kterou z celého srdce věří. Odvaha je nekompromisně čestná důvěra člověka v předměty své víry. Upřímní lidé se nebojí kritického posouzení svých opravdových přesvědčeních a ušlechtilých ideálů.“
146:3.3 (1641.5) Druhého večera v Rámě Tomáš položil Ježíšovi tuto otázku: „Učiteli, jak mohou noví věřící v tvá učení opravdu vědět, být si skutečně jisti, o pravdě tohoto evangelia království?“
146:3.4 (1641.6) Ježíš Tomášovi odpověděl: „Vaše jistota v to, že jste vstoupili do královské rodiny Otce a v to, že budete žít věčně s dětmi království, je zcela věcí osobní zkušenosti─ve víře ve slovo pravdy. Duchovní přesvědčení se rovná vaší osobní náboženské zkušenosti ve sféře věčných realit božské pravdy; jinak řečeno, rovná se vašemu intelektuálnímu chápání realit pravdy, plus vaše duchovní víra a mínus vaše upřímné pochybnosti.
146:3.5 (1642.1) Syn je od přírody obdařen životem Otce. Tím, že jste obdařeni živým duchem Otce, jste proto syny Božími. Přežijete váš život v těle na materiálním světě, protože jste spojeni s živým duchem Otce, darem věčného života. Ovšem mnozí již měli tento život předtím, než jsem přišel od mého Otce a mnoho dalších přijalo tento duch, poněvadž uvěřili mému slovu; ale já prohlašuji, že až se vrátím k Otci, pošlu jeho ducha do srdcí všech lidí.
146:3.6 (1642.2) Přestože vy nevidíte, jak božský duch pracuje ve vašich myslích, existuje praktická metoda pro zjištění té míry, do jaké jste předali kontrolu nad vašimi duševními silami vedení a řízení tohoto ve vás pobývajícího ducha nebeského Otce a to je stupeň vaší lásky ke svým bližním. Tento duch Otce nese v sobě lásku Otce a tak jak ovládá člověka, tak neomylně vede k božské úctě a láskyplnému vztahu ke svým bližním. Zpočátku věříte, že jste syny Božími proto, že moje učení vám pomohlo lépe vnímat vnitřní vedení ve vás pobývající duchovní přítomnosti vašeho Otce; ale brzy Duch Pravdy bude rozlit na celé lidstvo a bude žít mezi lidmi a učit všechny lidi tak, jak já žiji nyní mezi vámi a říkám vám slova pravdy. A tento Duch Pravdy, mluvící k duchovním schopnostem vašich duší, vám pomůže poznat, že jste syny Božími. On bude věrným důkazem toho, že ve vás přebývá přítomnost Otce─váš duch, který bude potom přebývat ve všech lidech, jak dnes přebývá v některých─a říká vám, že jste ve skutečnosti syny Božími.
146:3.7 (1642.3) Každé pozemské dítě, které následuje vedení tohoto ducha, časem pozná vůli Boha a ten, kdo se odevzdá vůli mého Otce bude žít věčně. Cesta z pozemského života do věčnosti vám doposud nebyla objasněna, ale ta cesta je, vždy byla a já jsem přišel, abych tuto cestu udělal novou a živou. Ten, kdo vstupuje do království, má již věčný život─nikdy nezahyne. Ale mnoho z tohoto vy lépe pochopíte poté, až se vrátím k Otci a budete moci vidět vaši současnou zkušenost retrospektivně.“
146:3.8 (1642.4) A všichni, kteří slyšeli tato blahoslavená slova, byli nesmírně povzbuzeni. Židovská učení byla nejasná a neurčitá ve vztahu ke spasení čestných a proto bylo osvěžující a inspirující pro stoupence Ježíše slyšet tato jasná a pozitivní slova ujištění o věčném životě všech věrných věřících.
146:3.9 (1642.5) Apoštolové pokračovali v kázání a křtění věřících a současně dodržovali zvyk navštěvovat dům od domu, utěšovat sklíčené a pomáhat nemocným a postiženým. Apoštolská organizace se rozšířila, protože každý z apoštolů Ježíše měl za společníka jednoho z apoštolů Jana; Abnér byl společníkem Ondřeje; a tento systém trval až do doby, kdy odešli do Jerusalema na příští Paschu.
146:3.10 (1642.6) Speciální instrukce, dané Ježíšem během jejich pobytu v Zabulónu, se týkaly především dalších diskuzí o společných závazcích ke království a obsahovaly učení, určené pro objasnění rozdílů mezi osobní náboženskou zkušeností a společenskými náboženskými povinnostmi. To byl jeden z mála případů, kdy Učitel hovořil o společenských aspektech náboženství. Po celou dobu svého pozemského života Ježíš dal velmi málo instrukcí svým stoupencům, týkajících se zespolečenštění náboženství.
146:3.11 (1643.1) V Zabulónu žili lidé smíšené rasy; nebyli to ani židé, ani jinověrci a jen málo uvěřilo v Ježíše, přestože slyšeli o vyléčení nemocných v Kafarnaumu.
146:4.1 (1643.2) V Jirónu, jako i v mnoha dokonce menších městech Galileje a Judeji, byla synagoga a na počátku své služby Ježíš obvykle v sobotu v těchto synagogách vystupoval. Někdy mluvil při ranní bohoslužbě a Petr, nebo některý z jiných apoštolů kázali odpoledne. Ježíš a apoštolové také často učili a kázali v synagoze při večerních shromážděních během týdne. I když náboženští vůdcové v Jerusalemu byli k Ježíšovi stále více nepřátelští, nevykonávali přímou kontrolu nad synagogami mimo Jerusalem. K tomu došlo až v pozdějším období veřejné služby Ježíše, kdy dokázali vytvořit takový rozšířený názor proti němu, že téměř všechny synagogy před jeho učením dokázali zavřít. Ale v této době byly ještě všechny synagogy v Galileji a v Judeji pro něho otevřeny.
146:4.2 (1643.3) Jirón se nacházel v oblasti, kde v té době probíhala rozsáhlá těžba nerostů a poněvadž Ježíš se nikdy předtím nesetkal se životem horníků, strávil většinu svého času během pobytu v Jirónu v dolech. Zatímco apoštolové navštěvovali domy a kázali na veřejných místech, Ježíš pracoval v dolech s těmito podzemními dělníky. Sláva Ježíše jako léčitele se donesla i do této odlehlé vesnice a mnoho nemocných a postižených lidí očekávalo od něho pomoc a mnoho z nich mělo velký prospěch z jeho léčitelské péče. Ale ani v jednom z těchto případů Učitel neudělal takzvané zázračné vyléčení, kromě uzdravení malomocného.
146:4.3 (1643.4) Pozdě odpoledne třetího dne v Jirónu, když se Ježíš vracel z dolů, náhodou procházel úzkou postranní uličkou ke svému místu ubytování. Když přišel těsně ke zchátralé chatrči jednoho malomocného muže, tak ten, který slyšel o jeho slávě léčitele, se ho odvážil oslovit ve chvíli, kdy Ježíš procházel kolem jeho dveří. Klekl si před ním a řekl: „Pane, kdybys jenom chtěl, ty bys mne mohl očistit. Slyšel jsem poselství tvých učitelů a vstoupil bych do království, kdybys mne očistil.“ Malomocný muž takto mluvil proto, že mezi židy měli malomocní zakázáno chodit do synagogy, nebo i navštěvovat veřejné bohoslužby. Tento člověk opravdu věřil, že nemůže být přijat do přicházejícího království, dokud se nevyléčí ze svého malomocenství. A když Ježíš viděl jeho utrpení a slyšel jeho slova oddané víry, jeho lidské srdce bylo dojato a božská mysl byla pohnuta soucitem. Když se Ježíš na něho podíval, muž padl na tvář a klaněl se před ním. Potom Učitel napřáhl své ruce, dotkl se ho a řekl: „Chci─buď čistý.“ A v tu chvíli se muž uzdravil; již nikdy ho malomocenství nepostihlo.
146:4.4 (1643.5) Když Ježíš pozvedl muže na nohy, přikázal mu: „Nikomu neříkej o svém vyléčení, ale v tichosti dělej své povinnosti, zajdi za svým knězem a přines oběti, které nařizoval Mojžíš na důkaz tvého vyléčení.“ Ale tento muž neudělal to, co mu Ježíš přikázal. Místo toho začal rozhlašovat po celém městě, že Ježíš vyléčil jeho lepru a poněvadž ho znala celá vesnice, lidé mohli jasně vidět, že byl ze své nemoci vyléčen. Ale nešel za knězem, jak mu Ježíš přikázal. V důsledku rozhlášení zprávy, že ho Ježíš vyléčil, byl Učitel tak obležen nemocnými, že musel následujícího dne vstát velmi časně ráno a opustit vesnici. Přestože Ježíš se již do města nevrátil, zůstal dva dny v okolí města blízko dolů a pokračoval v dalším vyučování věřících horníků o evangeliu království.
146:4.5 (1644.1) Toto očištění malomocného bylo prvním takzvaným zázrakem, který Ježíš do té doby úmyslně a záměrně vykonal. A byl to případ opravdového malomocenství.
146:4.6 (1644.2) Z Jirónu odešli do Giscaly, kde pobyli dva dny hlásáním evangelia a pak se vypravili do Chorazinu, kde strávili téměř celý týden kázáním radostných zpráv. Ale v Chorazinu nedokázali získat mnoho věřících pro království. V žádném místě, ke Ježíš učil, se nesetkal s takovým všeobecným odmítnutím svého poselství. Pobyt v Chorazinu byl pro většinu apoštolů velmi deprimující a Ondřej s Abnérem měli hodně starostí s udržováním odvahy svých druhů. Bez vzbuzení pozornosti prošli potom Kafarnaumem a šli do vesnice Madón, kde se jim dařilo poněkud lépe. V myslích apoštolů převládala myšlenka, že jejich neúspěch v těchto městech, které nedávno navštívili, byl kvůli naléhání Ježíše, aby se zdrželi ve svém učení a kázání nazývat ho léčitelem. Jak moc si přáli, aby opět vyléčil dalšího malomocného, nebo nějakým jiným způsobem projevil svoji moc a tak přilákal pozornost lidí! Ale Ježíš byl chladný k jejich naléhavým urgencím.
146:5.1 (1644.3) Apoštolská skupina se velmi rozradostnila, když Ježíš oznámil: „Zítra jdeme do Kány.“ Oni věděli, že v Káně budou mít vnímavé posluchačstvo, protože Ježíš tam byl dobře znám. Dařilo se jim tam úspěšně přivádět lidi do království, když pak na třetí den přijel do Káně jistý významný občan Kafarnaumu, jménem Titus, který částečně věřil v království a jehož syn byl velmi vážně nemocen. On slyšel, že Ježíš je v Káně a rychle se tam vydal, aby se s ním setkal. Věřící v Kafarnaumu si mysleli, že Ježíš dokáže vyléčit jakoukoliv nemoc.
146:5.2 (1644.4) Když tento urozený muž našel Ježíše v Káně, naléhavě ho prosil, aby s ním ihned odešel do Kafarnaumu a vyléčil jeho trpícího syna. Zatímco apoštolové stáli opodál v napjatém očekávání, Ježíš, dívajíc se na otce nemocného chlapce, řekl: „Jak dlouho to s vámi ještě vydržím? Síla Boží je mezi vámi, ale vy neuvěříte, pokud neuvidíte znamení a zázraky.“ Ale tento aristokrat Ježíše prosil: „Můj Pane, já věřím, ale pojď než můj syn zemře, protože když jsem od něho odcházel, byl již na pokraji smrti.“ A Ježíš sklonil na krátkou chvíli hlavu v tichém rozjímání a pak řekl: „Vrať se domů; tvůj syn bude žít.“ Titus věřil slovům Ježíše a spěchal zpět do Kafarnaumu. A když přicházel ke svému domu, jeho služebníci mu běželi v ústrety a volali: „Raduj se pane, tvému synovi je lépe─bude žít.“ Potom se Titus služebníků zeptal, v kolik hodin se synův stav začal zlepšovat a když mu řekli, že horečka ho opustila včera kolem sedmé hodiny, otec si upamatoval, že to bylo zhruba v té době, kdy Ježíš řekl: „Tvůj syn bude žít.“ A od té chvíle Titus věřil celým svým srdcem a jeho celá rodina věřila také. Tento syn se stal vynikajícím služebníkem království a později položil svůj život s těmi, kteří trpěli v Římě. Přestože celá domácnost Tita, jejich přátelé a také apoštolové považovali tuto příhodu za zázrak, zázrak to nebyl. Alespoň to nebyl zázrak vyléčení fyzické nemoci. Byl to pouze případ využití apriorní znalosti průběhu přírodního zákona, ke kterému se Ježíš velmi často uchyloval po svém křtu.
146:5.3 (1645.1) A znovu byl Ježíš přinucen spěšně odejít z Kány, protože tato druhá příhoda tohoto druhu přilákala nesmírnou pozornost k jeho činnosti v této vesnici. Místní obyvatelé si pamatovali vodu a víno a nyní se tvrdilo, že vyléčil syna aristokrata na tak velkou dálku a proto přicházeli za Ježíšem nejenom se svými nemocnými a postiženými bližními, ale posílali také posly s prosbami, aby vyléčil trpící na dálku. A když Ježíš viděl, že byl vyburcován celý kraj, řekl: „Odejdeme do Naimu.“
146:6.1 (1645.2) Tito lidé věřili ve znamení; byli generací, vyhlížející zázraky. V té době lidé ve střední a jižní Galileji spojovali jméno Ježíše a jeho osobní služby se zázraky. Desítky, stovky poctivých lidí, trpících z čistě nervových potíží a postižených emocionálními poruchami, přicházely k Ježíšovi a potom se vracely domů ke svým přátelům, sdělujíc jim, že Ježíš je vyléčil. A tito nevědoucí a prostí lidé považovali takové případy duševního vyléčení za fyzické vyléčení, za zázračná uzdravení.
146:6.2 (1645.3) Když se Ježíš snažil odejít z Kány a jít do Naimu, šel za ním obrovský dav věřících a mnoho zvědavců. Očekávali, že budou svědky zázraků a divů a neměli být zklamáni. Když se Ježíš a jeho apoštolové přiblížili k městské bráně, potkali pohřební průvod na cestě k nedalekému hřbitovu pohřbít jediného syna vdovy z Naimu. Tato žena byla velmi vážená a půlka vesnice šla za nosiči már s údajně mrtvým chlapcem. Když pohřební průvod přišel k Ježíšovi a jeho stoupencům vdova a její přátelé Ježíše poznali a prosila ho, aby přivedl jejího syna zpět k životu. Jejich očekávání zázraku dosáhlo takového stupně, že si mysleli, že Ježíš je schopen vyléčit každou lidskou nemoc a proč by takový léčitel nedokázal také probudit mrtvého? Ježíš, poněvadž byl natolik obtěžován, vykročil vpřed, nazvedl plátno, kryjící máry a prohlédl si chlapce. Zjistivši, že chlapec neumřel, uvědomil si, jakou tragédii může odvrátit jeho přítomnost; proto se obrátil k matce a řekl: „Neplač. Tvůj syn není mrtev; on spí. On se k tobě vrátí. „ A potom vzal chlapce za ruku a řekl: „Probuď se a vstaň.“ A jinoch, který byl považován za mrtvého, se ihned posadil a promluvil a Ježíš je všechny poslal zpět do jejich domovů.
146:6.3 (1645.4) Ježíš se snažil uklidnit přítomný dav a marně se pokoušel vysvětlit, že jinoch nebyl ve skutečnosti mrtvý, že ho nevrátil z hrobu, ale bylo to zbytečné. Zástup lidí, který ho následoval a celá vesnice Naim byli vzrušeni do nejvyššího stupně emoční nepříčetnosti. Mnohé zachvátil strach, jiné panika, zatímco ostatní padli na kolena a začali se modlit a naříkat nad svými hříchy. Trvalo to až dlouho po setmění, než se podařilo povykující dav rozpustit. A samozřejmě, nehledě na Ježíšovo prohlášení, že chlapec nebyl mrtev, všichni tvrdili, že byl vykonán zázrak, že dokonce mrtvý byl vzkříšen. Přestože jim Ježíš řekl, že jinoch byl jenom v hlubokém spánku, oni to považovali za způsob jeho řeči a připomínali, že on vždy se snažil s velkou pokorou skrýt své zázraky.
146:6.4 (1646.1) A tak se po celé Galileji a Judeji rozneslo, že Ježíš vzkřísil z mrtvých syna vdovy a mnoho z těch, kteří tuto zprávu slyšeli ji uvěřili. Ježíš nikdy nedokázal plně přesvědčit dokonce ani své apoštoly o tom, že syn vdovy nebyl opravdu mrtvý když mu nařídil, aby se probudil a vstal. Ale podařilo se mu je přesvědčit natolik, že se tato příhoda neobjevila v žádných pozdějších písemných záznamech, kromě Lukášových, který ji popsal na základě něčího vyprávění. A znovu velký dav oblehl Ježíše jako lékaře, takže časně ráno následujícího dne odešel do Én-dóru.
146:7.1 (1646.2) V Én-dóru Ježíš unikl na několik dní pokřikujícímu davu, požadujícího fyzické vyléčení. Během jejich pobytu v tomto místě Učitel vyprávěl, pro poučení apoštolů, příběh o králi Saulovi a čarodějnici z Én-dóru. Ježíš bez obalu apoštolům řekl, že svedené a vzpurné midbytosti, které se často vydávají za duchy zemřelých, budou brzy pod kontrolou, takže již nebudou moci dělat takové zvláštní věci. Řekl svým stoupencům, že až se vrátí k Otci a až rozlije svůj duch na celé lidstvo, takové poloduchovní bytosti─takzvaní nečistí duchové─již nebudou moci ovládnout slabomyslné a zlovolné smrtelníky.
146:7.2 (1646.3) Ježíš ještě svým apoštolům vysvětlil, že duch zemřelého člověka se nevrací zpátky na svůj rodný svět, aby komunikoval s živými bližními. Pouze po skončení soudního období je možné, aby se vzestupný duch smrtelného člověka vrátil na zem a to jen ve výjimečných případech jako součást duchovního řízení planety.
146:7.3 (1646.4) Po dvoudenním odpočinku Ježíš řekl apoštolům: „Ráno se vrátíme do Kafarnaumu, kde zůstaneme a budeme učit, dokud se lidé na venkově nezklidní. Ve svých domovech se do té doby alespoň částečně vzpamatují z tohoto rozrušení.“
Kniha Urantia
Kapitola 147
147:0.1 (1647.1) JEŽÍŠ a apoštolové přišli do Kafarnaumu ve středu 17. března a strávili dva týdny ve svém hlavním stanovišti v Betsadidě, než se potom vydali do Jerusalema. Tyto dva týdny apoštolové učili lidi na břehu moře, zatímco Ježíš trávil hodně času osamocen v horách, zabývajíc se dílem svého Otce. Během tohoto období Ježíš v doprovodu Jakuba a Jana Zebedeových udělal dvě tajné cesty do Tibery, kde se setkali s věřícími a objasnili jim evangelium království.
147:0.2 (1647.2) Mnozí z příslušníků dvora Heroda věřili v Ježíše a navštěvovali tato shromáždění. Právě vliv těchto věřících z bezprostředního kruhu Herodovy rodiny pomohl zmírnit vládcovu nenávist k Ježíšovi. Tito věřící z Tibery otevřeně vysvětlili Herodovi, že „království“, které prohlašuje Ježíš, je duchovní podstaty a ne politickou idejí. Herodes natolik věřil těmto členům své vlastní domácnosti, že seproto příliš neznepokojoval šířícími se zprávami o Ježíšově učení a léčení. Neměl námitky proti činnosti Ježíše jako léčitele a náboženského učitele. Přes tuto náklonnost mnoha Herodových poradců a dokonce i samotného Heroda, existovala skupina jeho podřízených, kteří byli natolik ovlivněni náboženskými vůdci Jerusalema, že zůstávali zavilými a horlivými nepřáteli Ježíše a apoštolů a později dělali hodně pro to, aby zabránili jejich veřejným aktivitám. Největší nebezpečí pro Ježíše nepředstavoval Herodes, ale náboženští vůdcové Jerusalemu. A toto byl ten hlavní důvod, proč Ježíš a apoštolové strávili tolik času v Galileji a konali zde většinu svého veřejného kázání a ne v Jerusalemu a Judeji.
147:1.1 (1647.3) V den, kdy se chystali odejít do Jerusalema na oslavu Paschi, přišel za představiteli synagogy Mangus, setník a kapitán římské stráže v Kafarnaumu a řekl jim: „Můj věrný sluha je nemocný a na pokraji smrti. Šli byste proto za Ježíšem a mým jménem ho požádali, aby vyléčil mého služebníka?“ Římský kapitán tak postupoval, protože si myslel, že židovští vůdcové budou mít na Ježíše větší vliv. A tak stařešinové šli za Ježíšem a jejich mluvčí řekl: „Učiteli, my tě naléhavě žádáme, abys šel do Kafarnaumu a zachránil sluhu římského setníka, který je hoden tvé pozornosti, protože miluje náš národ a dokonce nám postavil tu synagogu, ve které jsi tak často vystupoval.“
147:1.2 (1647.4) Když je Ježíš vyslyšel, řekl: „Půjdu s vámi.“ A vydal se s nimi k domu setníka a když se k němu blížili, přišli mu v ústrety přátelé římského vojáka, které on poslal, aby Ježíše přivítali a řekli mu: „Pane, nenamáhej se vstoupit do mého domu, poněvadž já nejsem hoden, abys vešel pod moji střechu. A nebyl jsem hoden ani toho, abych za tebou přišel; proto jsem poslal stařešiny tvého vlastního národa. Ale já vím, že můžeš říci slovo tam, kde stojíš a můj sluha bude vyléčen. Neboť já sám jsem pod velením jiných a mám pod sebou vojáky a když řeknu jednomu jdi, tak on jde; když řeknu druhému přijď, tak přijde a mým sluhům řeknu udělejte to či ono a oni to udělají.“
147:1.3 (1648.1) A když Ježíš tato slova uslyšel, otočil se ke svým apoštolům a k těm, kteří byli s nimi a řekl: „Obdivuji takovou víru jinověrce. Opravdu, opravdu vám říkám, že jsem se nesetkal s takovou vírou, určitě ne v Izraeli.“ Ježíš se otočil zády k domu a řekl: „A tak půjdeme.“ Přátelé setníka šli do domu a předali Mangusovi slova Ježíše. A od té chvíle se sluha začal zotavovat a nakonec se uzdravil úplně a mohl opět plnohodnotně žít a pracovat.
147:1.4 (1648.2) Ale my jsme se nikdy nedozvěděli, co se v daném případě stalo. Toto je pouze záznam té události a zdali či ne neviditelné bytosti pomohly vyléčit sluhu setníka nebylo odhaleno těm, kteří Ježíše doprovázeli. My pouze s určitostí víme tu skutečnost, že sluha se plně uzdravil.
147:2.1 (1648.3) Časně ráno v úterý 30. března, se Ježíš a apoštolská skupina vydali cestou údolím Jordánu do Jerusalema na oslavu Paschi. Do cíle dorazili v pátek odpoledne, 2.dubna a jako obvykle se ubytovali v Betanii. Když procházeli Jerichem, zastavili se tam na krátký odpočinek a mezitím Jidáš uložil část z jejich společných finančních prostředků do banky přítele své rodiny. To bylo poprvé, kdy Jidáš měl u sebe nadbytek peněz a tento vklad nebyl použit až do doby, kdy opět procházeli Jerichem během jejich poslední a památné cesty do Jerusalema krátce před soudem a smrtí Ježíše.
147:2.2 (1648.4) Apoštolská skupina došla do Jerusalema bez zvláštních příhod, ale sotva se jen ubytovali v Betanii, začali tam přicházet z blízka i z daleka lidé, hledající vyléčení svých těl, utěšení svých ustaraných myslí a spasení svých duší, v takových počtech, že Ježíš neměl čas na odpočinek. Proto postavili stany v Getsemane a Ježíš chodil tam a zpět z Betanie do Getsemane, aby se vyhnul davům, které ho neustále obklopovaly. Apoštolové strávili v Jerusalemu téměř tři týdny, ale Ježíš se nezapojoval do žádného kázání na veřejnosti, pouze se věnoval učení v soukromí a vykonával osobní práci.
147:2.3 (1648.5) V Betanii v tichosti oslavili Paschu. A to bylo poprvé, kdy Ježíš a všech dvanáct apoštolů se zúčastnili nekrvavé paschální hostiny. Apoštolové Jana se této hostiny s Ježíšem a jeho apoštoly neúčastnili; svátek oslavovali s Abnérem a s mnoha z prvních věřících v kázání Jana. Toto byla druhá Pascha, kterou Ježíš slavil se svými apoštoly v Jerusalemu.
147:2.4 (1648.6) Když Ježíš a dvanáct jeho apoštolů odešli do Kafarnaumu, apoštolové Jana se s nimi nevrátili. Pod vedením Abnéra zůstali v Jerusalemu a v okolních oblastech a v tichosti pracovali pro rozšíření království, zatímco Ježíš a jeho dvanáctka se vrátili pracovat do Galileje. Již nikdy nebylo všech dvacet čtyři apoštolů pohromadě, až na krátkou dobu před pověřením a vysláním sedmdesáti evangelistů. Ale tyto dvě skupiny spolupracovaly a bez ohledu na jejich rozdílné názory, v jejich vztazích převládalo upřímné porozumění.
147:3.1 (1649.1) Na druhou sobotu v Jerusalemu, když se Ježíš a apoštolové právě chystali účastnit se chrámových bohoslužeb, řekl Jan Ježíšovi: „Pojď se mnou, já ti něco ukážu.“ Jan vyvedl Ježíše z Jerusalemu jednou z městských bran k jezírku vody, zvané Bethesda. Kolem vodní nádrže byla stavba, složená z pěti sloupových síní, ve kterých se zdržovali nemocní, čekající na vyléčení. Byl to horký pramen, jehož načervenalá barva klokotala v nepravidelných intervalech, což bylo způsobeno nahromaděným plynem ve skalních dutinách pod jezírkem. Tyto občasné výlevy teplé vody byly mnoha lidmi považovány za nadpřirozené úkazy a velmi rozšířen byl názor, že první člověk, který vstoupí do vody po takovém výlevu, bude vyléčen z jakékoliv choroby.
147:3.2 (1649.2) Apoštolové byli poněkud neklidní kvůli zákazům Ježíše a Jan, nejmladší z dvanáctky, byl z nich nejvíce netrpělivý kvůli těmto omezením. Přivedl Ježíše k jezírku v naději, že pohled na shromážděné trpící zapůsobí na Ježíšovy city natolik, že bude dojat a vykoná zázračné vyléčení a to ohromí celý Jerusalem a pak brzy uvěří v evangelium království. Jan Ježíšovi řekl: „Učiteli, pohleď na všechny ty trpící; nemůžeme pro ně něco udělat?“ A Ježíš odpověděl: „Jane, proč se mně pokoušíš odchýlit od cesty, kterou jsem si zvolil? Proč se snažíš nahradit hlásání evangelia věčné pravdy zázraky a léčením nemocných? Můj synu, nemohu udělat to, co po mně žádáš, ale svolej dohromady tyto nemocné a postižené, abych k nim mohl pronést slova útěchy a věčného povzbuzení.
147:3.3 (1649.3) Ježíš shromážděným řekl: „Mnoho z vás, nemocných a postižených, je tady v důsledku mnoha let špatného života. Někteří trpí kvůli nešťastných nehodám, jiní v důsledku chyb jejich předků, zatímco někteří z vás bojují v těžkých podmínkách svého dočasného bytí. Ale můj Otec pracuje a i já budu pracovat na zlepšení vašeho pozemského stavu, ale především na zajištění vašeho věčného stavu. Nikdo z nás nemůže udělat moc pro změnu těžkostí života, pokud neobjevíme, že si to žádá vůle nebeského Otce. Konec konců, my všichni jsme závislí na vůli Věčného. Jestli byste vy všichni byli vyléčeni ze svých fyzických chorob, určitě byste se nad tím podivovali, ale mnohem větším úkolem je očistit vás od všech duchovních nemocí a vyléčit vás ze všech morálních chorob. Vy jste všichni děti Boha; jste synové nebeského Otce. Může se vám zdát, že okovy času vás sužují, ale Bůh věčnosti vás miluje. A až přijde čas soudu, nebojte se, neboť každý z vás se setká nejenom se spravedlností, ale i s přemírou milosrdenství. Opravdu, opravdu vám říkám: „ten, kdo slyší evangelium království a věří v toto učení o synovství s Bohem, má věčný život; takoví věřící již přecházejí od soudu a smrti ke světlu a životu. A blízko je hodina, kdy i ležící v hrobkách uslyší hlas vzkříšení.“
147:3.4 (1649.4) A mnoho z těch, kteří slyšeli tato slova, uvěřili v evangelium království. Někteří nemocní byli natolik povzbuzeni a duchovně posíleni, že začali prohlašovat, že byli také vyléčeni ze svých fyzických chorob.
147:3.5 (1649.5) Jeden muž, který byl po dlouhá léta ztrápený a hrozivě trpěl kvůli pokleskům své nepokojné mysli, se zaradoval nad Ježíšovými slovy, vzal si svoje lůžko a vrátil se domů, přestože to bylo v sobotu. Tento trpící člověk musel čekat celé ty dlouhé roky na někoho, aby mu pomohl; byl takovou obětí pocitu své vlastní bezmocnosti, že ho nikdy nenapadla myšlenka pomoci si sám sobě, což se ukázalo, že to byla jediná věc, kterou musel udělat pro své úspěšné uzdravení─vzít své lůžko a jít.
147:3.6 (1650.1) Potom Ježíš Janovi řekl: „Pojďme odtud, než za námi přijdou veleknězi a zákoníci a budou nám zazlívat, že jsme promlouvali slova života k těmto postiženým.“ A vrátili se do chrámu ke svým druhům a ihned se všichni vydali strávit noc v Betanii. Ale Jan nikdy apoštolům neřekl o své návštěvě s Ježíšem u jezírka Bethesda v tu sobotu odpoledne.
147:4.1 (1650.2) Večer té stejné soboty, v Betanii, když Ježíš, dvanáct apoštolů a skupina věřících seděli kolem ohně v Lazarově zahradě, Natanael položil Ježíšovi tuto otázku: „Učiteli, i když jsi nás učil pozitivní variantu starého pravidla života─abychom dělali jiným to, co my si přejeme, aby oni dělali nám─já nerozumím úplně, jak se máme vždy řídit takovým příkazem. Dovol mně vysvětlit ti můj problém na příkladu smyslného muže, který se nečistě dívá na ženu, se kterou chce zhřešit. Jak můžeme učit, že tento zlo zamýšlející člověk by měl dělat jiným to, co on si přeje, aby oni dělali jemu?“
147:4.2 (1650.3) Když Ježíš uslyšel otázku Natanaela, okamžitě vstal a ukazujíc prstem na apoštola, řekl: “Natanaeli, Natanaeli! Jaké to myšlenky probíhají v tvé mysli? Nepřijímáš moje učení jako člověk, narozený v duchu? Neslyšíš pravdu jako člověk moudrosti a duchovního vnímání? Když jsem vám přikázal dělat jiným to, co vy si přejete, aby oni dělali vám, mluvil jsem k lidem vysokých ideálů, ne k těm, kteří by chtěli překroutit mé učení do oprávnění podněcovat zlo.“
147:4.3 (1650.4) Když Učitel takto promluvil, Natanael povstal a řekl: „Ale, Učiteli, nemysli si, že já schvaluji takový překroucený výklad tvého učení. Já jsem ti položil tuto otázku jen proto, že se domnívám, že mnoho podobných lidí si může špatně vykládat tvůj příkaz a doufal jsem, že nám dáš další instrukce o těchto věcech.“ A když se Natanael opět posadil, Ježíš pokračoval: „Já dobře vím, že ve tvé mysli není žádná taková zlá myšlenka, ale jsem zklamán tím, že vy všichni tak často opomíjíte použít opravdově duchovní výklad mého obyčejného učení─příkazů, které vám musím dávat v lidském jazyce a ve formě běžné lidské řeči. Dovol mně nyní poučit vás o rozdílných úrovních významu, týkajících se výkladu tohoto pravidla života, této rady „dělat jiným to, co vy si přejete, aby oni dělali vám“:
147:4.4 (1650.5) 1. Úroveň těla. Takový ryze sobecký a smyslný výklad je velmi dobře znázorněn ve tvé otázce.
147:4.5 (1650.6) 2. Úroveň citová. Tato rovina je ve srovnání s úrovní těla o jednu úroveň vyšší a znamená, že soucit a pochopení povznesou výklad tohoto pravidla života.
147:4.6 (1650.7) 3. Úroveň mysli. Na této úrovni působí úsudky mysli a životní zkušenost. Zdravý úsudek přikazuje, že takové pravidlo života musí výt vyloženo v souladu s nejvyššími ideály, zakotvenými v ušlechtilosti hluboké sebeúcty.
147:4.7 (1651.1) 4. Úroveň bratrské lásky. Ještě na vyšší úrovni je nezištná oddanost ve prospěch svých bližních. Na této vyšší rovině upřímné sociální služby, vycházejí z vědomí otcovství Boha a následném poznání bratrství lidí, se objevuje nový a mnohem krásnější výklad tohoto základního pravidla života.
147:4.8 (1651.2) 5. Morální úroveň. A potom, když dosáhnete opravdových filozofických úrovní výkladu, když máte skutečnou schopnost vnímání toho, co je dobro a co je zlo, když si uvědomujete věčný soulad lidských vztahů, začínáte vidět takové řešení výkladu příkazu, jak by ho viděla ušlechtilá, nezištná, moudrá a nestranná třetí osoba ve vztahu k vašim osobním problémům přizpůsobení se k životním situacím.
147:4.9 (1651.3) 6. Duchovní úroveň. A nakonec, ale ze všech nejdůležitějších, dosáhneme úroveň duchovního vnímání a duchovního výkladu, nutící nás uznat v tomto pravidle života božský příkaz chovat se ke všem lidem v souladu s našimi představami o tom, jak by se k nim choval Bůh. A to je vesmírný ideál lidských vztahů. A takový je váš postoj ke všem podobným problémům, když vaší nejvyšší touhou je neustále vykonávat vůli Otce. Proto bych chtěl, abyste se chovali ke všem lidem tak, jak víte, že bych se k nim v podobných situacích choval já.“
147:4.10 (1651.4) Nic z toho, co Ježíš řekl do této doby, neohromilo apoštoly víc než tato slova. Pokračovali v diskuzi o Ježíšových slovech ještě dlouho po jeho odchodu na lůžko. Ačkoliv Natanael se jen pomalu vzpamatovával ze svého zklamání, že Ježíš nesprávně pochopil podstatu jeho otázky, ostatní apoštolové byli více než vděčni svému filozofickému druhovi za jeho odvahu položit takovou intelektuálně provokující otázku.
147:5.1 (1651.5) Přestože Šimon nebyl členem židovské Vysoké rady, byl vlivným jeruzalémským farizejem. Váhavě věřil v evangelium, ale bez ohledu na to, že může být za to vystaven těžké kritice, odvážil se pozvat Ježíše a jeho blízké druhy─Petra, Jakuba a Jana─do svého domu na společnou večeři. Šimon již delší dobu sledoval Ježíšovu činnost a velice na něho zapůsobilo jeho učení a ještě více jeho osobnost.
147:5.2 (1651.6) Bohatí farizejové se velmi věnovali dobročinnosti a nevyhýbali se publicitě své lidumilnosti. Někdy dokonce troubili na trubku, když se chystali podarovat nějakého žebráka. Tito farizejové měli ve zvyku, že když pořádali hostinu pro významné hosty, nechali dveře otevřené, aby i pouliční žebráci mohli vejít dovnitř a stát podél stěn jídelny za křesly stolovníků připraveni zmocnit se kousků jídla, které jim hodující házeli.
147:5.3 (1651.7) V tomto případě přišla s ostatními do Šimonova domu žena pochybné pověsti, která jen nedávno uvěřila v radostné zprávy evangelia království. Tato žena byla velmi dobře známá po celém Jerusalemu jako bývalá majitelka jednoho z takzvaných prvotřídních nevěstinců, nacházejícího se těsně u chrámového dvora jinověrců. Po přijetí Ježíšova učení zavřela svůj hanebný obchod a ovlivnila většinu žen ze svého okruhu přijmout evangelium a změnit svůj způsob života; přesto však i nadále farizejové na ni pohlíželi s velkým opovržením a byla přinucena chodit s rozpuštěnými vlasy jako znak nevěstky. Tato bezejmenná žena přinesla sebou velkou nádobu s parfémovaným omývacím olejem. Stála za Ježíšem a když se při jídle v křesle opřel, aby si odpočinul, začala potírat jeho nohy a současně také smáčela jeho nohy svými slzami vděčnosti, utírajíc je svými vlasy. A když skončila s pomazáním, stále plakala a líbala jeho nohy.
147:5.4 (1652.1) Když to všechno Šimon viděl, řekl si: „Jestli by tento člověk byl prorokem, poznal by, co za ženu se ho dotýká; věděl by, že ona je obecně známá hříšnice. A Ježíš, znajíc, co probíhá myslí Šimona, promluvil: „Šimone, chtěl bych ti něco říci.“ Šimon odpověděl: „Učiteli, řekni to.“ Ježíš potom řekl: „Jeden bohatý lichvář měl dva dlužníky. Jeden mu dlužil pět set denárů a druhý padesát. A protože oba neměli čím splatit, on jim oběma dluh odpustil. Který z nich, Šimone, by ho měl milovat nejvíce? Šimon odpověděl: „Myslím, že ten, kterému odpustil nejvíce.“ A Ježíš řekl: „Usoudil jsi správně“ a ukazujíc prstem na ženu, pokračoval: „Šimone, podívej se dobře na tuto ženu. Já jsem přišel do tvého domu jako pozvaný host a přesto jsi mně nedal vodu, abych si umyl nohy. Tato vděčná žena omyla mé nohy slzami a utřela je svými vlasy. Ty jsi mne nepolíbil na znak přátelského přivítání, ale tato žena, od chvíle kdy sem přišla, nepřestala líbat mé nohy. Ty jsi nepomazal olejem mé vlasy, ale ona pomazala mé nohy vzácným roztokem. A jaký význam toto všechno má? Jenom to, že mnoho jejích hříchů bylo odpuštěno a to ji přivedlo k velké lásce. Ale těm, kterým je odpuštěno málo, někdy milují málo.“ A otočil se k ženě, vzal ji za ruku, pozvedl ji na nohy a řekl: „Ty skutečně lituješ svých hříchů a ty jsou odpuštěny. Nenechej se odradit bezohledným a bezcitným přístupem lidí; jdi dál životem v radosti a svobodě království nebeského.“
147:5.5 (1652.2) Když Šimon a jeho přátelé, kteří s ním seděli u stolu, uslyšeli tato slova, byli ohromeni a začali si mezi sebou šeptat: „Co je to za člověka, který se odvažuje odpouštět hříchy?“ A když je Ježíš slyšel takto šeptat, obrátil se k ženě se slovy: „Ženo, odejdi v pokoji; víra tvá tě spasila.“
147:5.6 (1652.3) Když Ježíš vstal se svými přáteli, aby odešli, obrátil se na Šimona a řekl: „Šimone, já vím co se děje v tvé duši, jak bojuješ mezi vírou a pochybnostmi, jak jsi zmítán strachem a sužován pýchou; ale já se za tebe modlím, abys ses poddal světlu a mohl prožít ve svém postavení v životě takové úžasné proměny mysli a ducha, které se mohou rovnat obrovským změnám, již uskutečněných evangeliem království v srdci tvého nezvaného a nevítaného hosta. A prohlašuji vám všem, že Otec má otevřené dveře nebeského království pro všechny, kteří mají víru vstoupit a žádný člověk či skupina lidí nemohou tyto dveře zavřít ani před nejprostější duší, nebo domnělým notorickým hříšníkem na zemi, jestliže upřímně chtějí vstoupit.“ A Ježíš, společně s Petrem, Jakubem a Janem, opustili dům jejich hostitele a šli se připojit k ostatním apoštolům v táboře v zahradě Getsemane.
147:5.7 (1653.1) V ten stejný večer Ježíš pronesl apoštolům nezapomenutelný projev, týkající se relativní hodnoty vztahu k Bohu a progresu ve věčném vzestupu k Ráji. Ježíš řekl: „Děti moje, jestliže existuje skutečné a živé spojení mezi dítětem a Otcem, dítě bude s určitostí postupně směřovat k ideálům Otce. Pravdou je, že dítě může zpočátku postupovat pomalu, ale progres je přesto jistý. Není důležitá rychlost vašeho progresu, ale spíše jeho jistota. Vaše konkrétní dosažení není tak důležité, jako fakt směru vašeho postupu k Bohu. To, čím se stáváte den za dnem, je nekonečně důležitější než to, co jste dnes.
147:5.8 (1653.2) Tato proměněná žena, kterou někteří z vás dnes viděli v domě Šimona, žije v tuto chvíli na mnohem nižší úrovni než Šimon a jeho významní přátelé. Ale zatímco tito farizejové se zabývají chybným progresem, založeným na iluzi překročení klamných kruhů, sestávajících se z nesmyslných rituálních obřadů, tato žena se v tiché opravdovosti vydala na dlouhou a rušnou cestu hledání Boha a její pouť k nebi není zablokována duchovní pýchou a morálním sebeuspokojením. Z pohledu lidí, ona je mnohem dále od Boha než Šimon, ale její duše je v progresivním pohybu; je na cestě směrem k věčnému cíli. V této ženě jsou přítomny nesmírné duchovní možnosti, které se mohou projevit v budoucnu. Někteří z vás se možná nacházejí daleko od skutečných úrovní duše a ducha, ale každý den děláte skrze otevřenou víru pokroky na živé cestě, vedoucí k Bohu. V každém z vás jsou obrovské možnosti pro budoucnost. Je mnohem lepší mít malou, ale živoucí a rostoucí víru, než mít velký intelekt s jeho mrtvými zásobami světských moudrostí a duchovní nevíry.“
147:5.9 (1653.3) Ale Ježíš důrazně varoval své apoštoly před pošetilostí Božího dítěte, zneužívajícího lásku Boha. Řekl jasně, že nebeský Otec není nevšímavým, nedbalým či pošetile shovívavým rodičem, který je vždy připraven prominout hřích a odpustit nedbalost. Upozornil své posluchače na to, aby si chybně nevysvětlovali jeho příklad syna a otce tak, že Bůh je něco jako rozmazlující a nerozumný pozemský rodič, který záměrně skrývá morální prohřešky svých nerozvážných dětí a který tímto rozhodně a přímo přispívá k přečinům a brzkému mravnímu úpadku svých vlastních potomků. Ježíš řekl: „Můj Otec nepřehlíží shovívavě ty činy a jednání svých dětí, které jsou sebezničující a sebevražedné pro veškerý morální růst a duchovní progres. V očích Boha jsou taková hříšná jednání opovrženíhodná.“
147:5.10 (1653.4) Ježíš se účastnil mnoha dalších polooficiálních setkáních a hostin u důležitých i prostých, bohatých i chudých lidí Jerusalema předtím, než odešel se svými apoštoly do Kafarnaumu. A mnoho z nich skutečně uvěřilo v evangelium království a bylo následně pokřtěno Abnérem a jeho druhy, kteří zůstali v Jerusalemu a jeho okolí pracovat v zájmu království.
147:6.1 (1653.5) Ke konci dubna se Ježíš a dvanáct apoštolů vydali ze svého hlavního stanoviště v Betsaidě u Jerusalema na cestu zpět do Kafarnaumu přes Jericho a údolí Jordánu.
147:6.2 (1654.1) Veleknězi a náboženští vůdcové židů měli mnoho tajných zasedáních za účelem rozhodnutí, co udělat s Ježíšem. Oni všichni souhlasili s tím, že něco se udělat musí, aby se zakázala jeho učení, ale nemohli se shodnout na tom, jak to udělat. Doufali, že správní orgány se ho zbaví tak, jak to Herodes udělal s Janem, ale zjistili, že Ježíš pracuje takovým způsobem, že jeho učení římské vládní úředníky příliš neznepokojovalo. Proto, na zasedání den před Ježíšovým odchodem do Kafarnaumu, bylo rozhodnuto, že bude zatčen na základě náboženského obvinění a souzen Vysokou radou. Z toho důvodu bylo pověřeno šest tajných špehů sledováním Ježíše, aby zaznamenávali jeho slova a činy a když shromáždí dostatek důkazů o porušování zákona a rouhání, vrátí se do Jerusalema se svým hlášením. Těchto šest židů dohonilo apoštolskou skupinu o zhruba třiceti lidech u Jericha a pod záminkou stát se učedníky, připojilo se k Ježíšově rodině stoupenců a zůstalo s nimi až do začátku druhého poutního kázání v Galileji. Hned potom tři z nich se vrátili do Jerusalema, aby předložili své hlášení veleknězům a Vysoké radě.
147:6.3 (1654.2) Petr měl kázání před shromážděným davem u brodu přes Jordán a následujícího dne ráno se vydali podél řeky na sever směrem k Amathu. Měli v úmyslu pokračovat přímo do Kafarnaumu, ale shromáždilo se tam tolik lidí, že tam zůstali tři dny, během kterých kázali, učili a křtili. Domů se vydali až časně ráno v sobotu, prvního květnového dne. Jerusalemští špehové si teď byli jisti prvním obviněním proti Ježíšovi─porušením soboty─protože si dovolil vydat se na cestu v sobotní den. Ale čekalo je velké zklamání, protože krátce před odchodem si Ježíš zavolal k sobě Ondřeje a přede všemi mu nařídil ujít jenom necelých tisíc metrů, což byla židovským zákonem povolená cestovní vzdálenost v sobotu.
147:6.4 (1654.3) Ale špehové nemuseli čekat dlouho na další příležitost obvinit Ježíše a jeho druhy z porušení soboty. Když skupina procházela po úzké cestě kolem vlnící se pšenice, která byla již téměř zralá a byla po obou stranách na dosah, někteří apoštolové, protože byli hladoví, utrhli zralé obilí a snědli ho. Na tom nebylo nic neobvyklého, protože bylo zvykem, že pocestní si takto pomohli k troše obilí a proto takové jednání nebylo považována za přestupek. Ale špiclové toho využili jako záminku pro napadení Ježíše. Když viděli, jak Ondřej tře zrní ve svých dlaních, přišli k němu a řekli: „Ty nevíš, že je nezákonné v sobotu trhat a mlátit obilí?“ A Ondřej odpověděl: „Ale my máme hlad a třeme jenom pro naši vlastní potřebu; a odkdy je hříchem jíst obilí v sobotu?“ Ale farizejové odpověděli: „Neděláš nic špatného, když jíš obilí, ale porušuješ zákon tím, že trháš obilí a třeš ho ve svých dlaních; tvůj Učitel by jistě nesouhlasil s takovým jednáním.“ Ondřej potom řekl: „Ale, jestliže není prohřeškem jíst obilí, pak zajisté tření mezi svými dlaněmi neznamená více práce, než žvýkaní zrna, což vy dovolujete; tak proč slovíčkaříte o takových maličkostech?“ Když jim Ondřej naznačil, že slovíčkaří, pobouřilo je to a spěchali vyjádřit svůj protest Ježíšovi, který při chůzi mluvil s Matoušem: „Pohleď, Učiteli, tvoji apoštolové dělají něco, co je v sobotu nezákonné; trhají, třou a jí obilí. My věříme, že jim přikážeš toho nechat.“ A potom Ježíš udavačům řekl: „Vy jste opravdu zaníceni pro zákon a dobře si pamatujete, že sobota je sváteční den; ale nikdy jste nečetli ve Spisech o tom, jak jednou, když David měl hlad, on a jeho družina vstoupili do chrámu Božího a David jedl posvěcený chléb, ačkoliv zákon toto každému zakazoval, kromě knězů? A David dal tento chléb i těm, kteří byli s ním. A nečetli jste v našem zákoně, že je zákonné dělat mnoho potřebných věcí v sobotu? A neuvidím, než den skončí, vás jíst to, co jste si přinesli pro svoji potřebu na tento den? Moji dobří lidé, děláte dobře, že světíte sobotu, ale udělali byste lépe, kdybyste chránili zdraví a blaho svých bližních. Já tvrdím, že sobota byla udělána pro člověka a ne člověk pro sobotu. A jestli jste tady s námi pro to, abyste dávali pozor na má slova, pak otevřeně prohlašuji, že Syn Člověka je hospodinem i v sobotu.“
147:6.5 (1655.1) Farizejové byli ohromeni a překvapeni jeho rozvážnými a moudrými slovy. Po zbytek dne se drželi stranou a neodvážili se položit další otázky.
147:6.6 (1655.2) Ježíšův nesouhlas s židovskými tradicemi a otrockými rituály byl vždy pozitivní. Spočíval v tom, co on dělal a co tvrdil. Učitel neztrácel čas v negativních narčeních. Učil, že ti, kdo znají Boha, se mohou těšit svobody žití bez klamání sama sebe oprávněním hřešit. Ježíš apoštolům řekl: „Lidé, jestli jste osvíceni pravdou a opravdu víte co děláte, jste blaženi; ale jestliže neznáte božskou cestu, jste nešťastni a tím už porušujete zákon.“
147:7.1 (1655.3) Bylo kolem pondělního poledne, 3. května, když Ježíš a dvanáct apoštolů připluli do Betsaidy na lodi z Taricheji. Lodí připluli proto, aby unikli těm, kteří cestovali společně s nimi. Ale následujícího dne ostatní lidé, včetně špehů z Jerusalema, Ježíše opět našli.
147:7.2 (1655.4) V úterý, kdy Ježíš řídil jeden z obvyklých večerů otázek a odpovědí, vůdce šesti špehů mu řekl: „Já jsem dnes mluvil s jedním z Janových apoštolů, který je i teď tady přítomen tvé výuce a nerozumíme tomu, proč nikdy nepřikážeš svým apoštolům, aby se postili a modlili, jak se postíme my farizejové a jak Jan nařizoval svým stoupencům.“ A Ježíš, odkazující se na výrok Jana, tomuto tázajícímu odpověděl: „Postí se přátelé budoucího novomanžela, když je s nimi ženich? Dokud je ženich s nimi, sotva se mohou postit. Ale když je ženich od nich odveden, tak ženichovin přátelé se nepochybně postí a budou se modlit. Modlení je přirozené dětem světla, ale postění není součástí evangelia království nebeského. Připomínám, že moudrý krejčí nepřišije kousek nové a nesražené látky ke starým šatům, protože když se namočí, srazí se a udělá nepěkné rozštěpení. A ani se nevlévá nové víno do starých vínových měchů, protože staré měchy prasknou, víno se vylije a měchy budou zničeny. Moudrý člověk dává nové víno do nových vínových měchů. Proto moji učedníci jednají moudře, když nepřenášejí příliš mnoho ze starého řádu do nového učení evangelia království. Ti, kteří ztratili svého učitele, se mohou po určitou dobu postit. Postění může být vhodnou součástí Mojžíšova zákona, ale v přicházejícím království synové Boží poznají svobodu beze strachu a radost v božském duchu.“ A když uslyšeli tato slova, Janovi učedníci byli utěšeni, zatímco farizejové byli ještě více zmateni.
147:7.3 (1656.1) Potom Ježíš pokračoval tím, že varoval své posluchače před představou o tom, že všechno staré učení by mělo být nahrazeno novými doktrínami. Ježíš řekl: „To, co je staré a pravdivé, musí zůstat. Podobně, to, co je nové, ale je nesprávné, musí být zavrženo. Ale, to, co je nové a pravdivé, mějte víru a odvahu to přijmout. Pamatujte, že je napsáno: „Neopouštěj starého přítele, poněvadž nového s ním neporovnáš. S novým vínem je to jak s novým přítelem; když zestárne, budeš ho pít s potěšením.“
147:8.1 (1656.2) Té noci, dlouho po odchodu běžných posluchačů, pokračoval Ježíš v učení svých apoštolů. Tuto neobyčejnou výuku začal citátem proroka Izajáše:
147:8.2 (1656.3) „Proč jste se postili? Z jakého důvodu sužujete vaše duše, když ustavičně nacházíte radost v trápení a máte požitek v nespravedlnosti? Hleďte, vy se postíte kvůli sporu a hádce, abyste udeřili zlobnou rukou. Ale dokud se budete takto postit, váš hlas nebude na nebi slyšet“.
147:8.3 (1656.4) „Je toto půst, který jsem já zvolil? Uvažujte, přeji si vidět, jak člověk sužuje svoji duši? Uvažujte, chci, aby člověk sklonil svoji hlavu jako třtina, aby byl ponořen do smutku? Máte odvahu toto nazývat půstem a přijatelným jednáním v očích Hospodina? Není toto ten půst, který bych si měl vybrat: sňat okovy zla, rozvázat pouta těžkým břemenům, osvobodit utlačované a zlomit každé jařmo? Není půst v tom, abych se o svůj chléb rozdělil s hladovými a pozval do svého domu bezdomovce a chudé? A když vidím nahé, dám jim oblečení.
147:8.4 (1656.5) A potom se vaše světlo rozjasní jako ranní úsvit a vaše zdraví se rychle upevní. Vaše čestnost půjde před vámi a sláva Hospodina bude vaše zadní stráž. Potom se obrátíte na Hospodina a on odpoví; vy zavoláte a on řekne─Já jsem tady. A to všechno on udělá, jestli se zdržíte utlačování, odsuzování a marnivosti. Otec si raději přeje vidět, abyste soucítili s hladovými a pomáhali trpícím duším; a potom vaše světlo bude zářit ve tmě a i vaše temnota bude jako poledne. Potom vás Hospodin povede nepřetržitě, uspokojujíc vaši duši a obnovujíc vaši sílu. A budete jako zalitá zahrada, jako pramen, který nevysychá. A ti, kteří to tak dělají, vrátí ztracenou slávu; oni vybudují základy pro mnoho generací; budou nazýváni obnoviteli pobořených zdí, restaurátory bezpečných cest pro život.“
147:8.5 (1656.6) A pak, dlouho do noci, Ježíš vysvětloval svým apoštolům pravdu o tom, že to je víra, která jim zajistí bezpečnost v království současném i budoucím a ne duševní strádání či tělesný půst. Nabádal apoštoly, aby přinejmenším žili podle zásad starých proroků a vyjádřil naději, že ve svém rozvoji se dostanou mnohem dál za ideály Izajáše a proroků minulosti. Jeho poslední slova té noci byla: „Vyrůstejte ve ctnosti pomocí živé víry, která obsahuje fakt, že jste synové Boží a současně vidíte v každém člověku bratra.“
147:8.6 (1656.7) Bylo po druhé hodině ráno, když Ježíš přestal mluvit a všichni odešli spát.
Kniha Urantia
Kapitola 148
148:0.1 (1657.1) V OBDOBÍ od 3. května do 3. října roku 28 n.l. pobývali Ježíš a apoštolská skupina v domě Zebedea v Betsaidě. V průběhu těchto pěti měsíců období sucha byl na břehu moře nedaleko od Zebedeova domu udržován obrovský tábor, který byl pak ještě zvětšen, aby poskytl ubytování rostoucímu davu přívrženců Ježíše. Tento přímořský tábor, ve kterém bydlela neustále se měnící populace hledačů pravdy, uchazečů o vyléčení a nadšených zvědavců, poskytoval přístřeší lidem v počtu od pěti set do patnácti set. Nad tímto stanovým městem měl všeobecný dohled David Zebedeus, jemuž pomáhala dvojčata Alfeusova. Tábor byl vzorem pořádku a čistoty, stejně jako všeobecného řízení a organizace. Nemocní s různými nemocemi byli odděleni a byli pod dohledem věřícího lékaře, Syřana jménem Elman.
148:0.2 (1657.2) Během této doby chodili apoštolové alespoň jeden den v týdnu rybařit a svůj úlovek prodávali Davidovi pro spotřebu v přímořském táboře. Takto vydělané peníze byly vloženy do apoštolské společné pokladny. Apoštolové měli dovoleno strávit jeden týden v měsíci se svými rodinami, nebo přáteli.
148:0.3 (1657.3) Zatímco Ondřej pokračoval ve všeobecném řízení apoštolských aktivit, Petr se plně věnoval výuce evangelistů. Všichni apoštolové se každé ráno podíleli na učení skupiny evangelistů a odpoledne jak učitelé, tak i žáci, učili shromážděný lid. Po večeři, pětkrát týdně, pořádali apoštolové pro evangelisty večery otázek. Jednou za týden předsedal této hodině otázek Ježíš a odpovídal na nezodpovězené otázky z předchozích sezeních.
148:0.4 (1657.4) Za pět měsíců prošlo tímto táborem několik tisíc lidí. Často sem přicházeli zvídaví lidé ze všech částí římského impéria a ze zemí východně od Eufratu. Pro Učitele to bylo nejdelší období soustředěného a dobře organizovaného učení. Ježíšova nejbližší rodina strávila v té době většinu času buď v Nazaretu, nebo v Káně.
148:0.5 (1657.5) Na rozdíl od apoštolské rodiny, tento tábor nebyl veden jako komunita se společnými zájmy. David Zebedeus řídil toto velké stanové město jako soběstačný podnik, přestože ani jedinému člověku nebylo odepřeno přijetí. Tento stále se měnící tábor byl nepostradatelnou částí Petrovy školy pro přípravu evangelistů.
148:1.1 (1657.6) Petr, Jakub a Ondřej vytvořili komisi, ustanovenou Ježíšem za účelem přijímání žadatelů do školy evangelistů. V této nové škole proroků byly zastoupeny všechny rasy a národnosti římského světa a Východu a to až z Indie. Tato škola měla vyučovací část a praktickou část. Co se studenti naučili během dopoledne, to učili shromážděné lidi na břehu moře během odpoledne. Po večeři neformálně debatovali o ranním učení a odpoledním vyučování.
148:1.2 (1658.1) Každý z apoštolských učitelů učil evangelium království ze svého vlastního pohledu. Nesnažili se učit stejně; neexistovaly tam žádné jednotné či dogmatické formulace teologických doktrín. Přestože všichni učili stejnou pravdu, každý apoštol vyjadřoval svůj vlastní osobní výklad Učitelova učení. A Ježíš podporoval toto vyjadřování rozdílné osobní zkušenosti ve věcech království a přesvědčivě slaďoval a koordinoval toto velké množství odlišných názorů na evangelium při jeho týdenních hodinách otázek. Přes tento velký stupeň osobní svobody ve věcech učení se zdálo, že Šimon Petr dominoval teologii školy evangelistů. Po Petrovi to byl Jakub Zebedeus, kteří měli největší osobní vliv.
148:1.3 (1658.2) Více než sto evangelistů, připravovaných během těchto pěti měsíců na břehu moře, představovalo skupinu, ze které ( s výjimkou Abnéra a apoštolů Jana) bylo později vybráno sedmdesát učitelů a kazatelů evangelia. Škola evangelistů neměla nic společného s činnostmi dvanácti apoštolů.
148:1.4 (1658.3) Tito evangelisté, přestože učili a kázali evangelium, nekřtili věřící až do pozdější doby, kdy byli vysvěceni a zplnomocněni Ježíšem jako sedmdesát poslů království. Pouze sedm z velkého počtu vyléčených na tomto místě po západu slunce bylo mezi těmito studenty evangelia. Syn aristokrata z Kafarnaumu byl jedním z těch, kdo prošel touto přípravou pro službu evangelia v Petrově škole.
148:2.1 (1658.4) V souvislosti s tímto přímořským táborem, syrský lékař Elman řídil a organizoval čtyři měsíce, za pomoci sboru dvaceti pěti mladých žen a dvanácti mužů, to, co by se mohlo považovat za první nemocnici království. V této ošetřovně, umístěné jižně nedaleko od hlavního stanového města, léčili nemocné podle všech známých materiálních postupů a také pomocí duchovních metod, spočívajících v modlení a upevňování víry. Ježíš navštěvoval nemocné v tomto táboře nejméně třikrát týdně a osobně se setkal s každým trpícím. Pokud je nám známo, žádný takzvaný zázrak nadpřirozeného vyléčení nebyl vykonán mezi tisícem trpících a churavých lidí, kteří odešli z této ošetřovny v lepším zdravotním stavu, nebo vyléčeni. Nicméně, velká většina těchto uzdravených osob nepřestala tvrdit, že je vyléčil Ježíš.
148:2.2 (1658.5) Mnoho případů vyléčení, provedených Ježíšem ve spojení s jeho péčí o pacienty Elmana, skutečně připomínají zázraky, ale nám bylo sděleno, že to byly pouze takové proměny mysli a ducha, které mohou nastat u lidí plných naděje a víry, nacházejících se pod vlivem silné, pozitivní a blahodárné osobnosti, jejíž péče zahání strach a ničí úzkost.
148:2.3 (1658.6) Elman a jeho pomocníci se snažili učit tyto nemocné pravdu o „posedlosti zlými duchy“, ale setkali se s malým úspěchem. Víra v to, že fyzické onemocnění a psychická porucha mohou být zapříčiněny takzvanými nečistými duchy, pobývajícími v mysli či těle postiženého člověka, byla prakticky univerzální.
148:2.4 (1659.1) Ve všech svých kontaktech s nemocnými a trpícími, když došlo na způsob léčení, nebo zjištění neznámých příčin nemoci, Ježíš nezanedbával pokyny svého Rajského bratra Immanuela, které mu dal před zahájením inkarnace na Urantii. Nicméně, ti, kteří pomáhali nemocným získali mnoho užitečného pozorováním způsobu jednání Ježíše, kterým inspiroval víru a odvahu nemocných a trpících.
148:2.5 (1659.2) Tábor byl zrušen krátce před příchodem období chladna, kdy tam přicházelo již velmi málo lidí.
148:3.1 (1659.3) V průběhu celého tohoto období Ježíš vystoupil veřejně v táboře asi desetkrát a v synagoze v Kafarnaumu promluvil pouze jednou a to předposlední sobotu před jejich odchodem s nově vyškolenými evangelisty na jejich druhé putovní kázání po Galileji.
148:3.2 (1659.4) Od svého křtu nestrávil Ježíš tolik času o samotě jako během tohoto období výuky evangelistů v táboře u Betsaidy. Kdykoliv se ho některý z apoštolů zeptal, proč je tak často nepřítomen, měl pokaždé stejnou odpověď, že „konal dílo Otce.“
148:3.3 (1659.5) Během těchto obdobích nepřítomnosti byl Ježíš doprovázen jenom dvěma apoštoly. Dočasně zbavil Petra, Jakuba a Jana povinnosti být jeho osobními společníky, aby se mohli také podílet na výuce budoucích evangelistů, kterých bylo více než sto. Když chtěl Učitel odejít do hor konat dílo Otce, vzal si s sebou dva volné apoštoly. Tak měl každý z dvanácti apoštolů možnost blízkého a důvěrného styku s Ježíšem.
148:3.4 (1659.6) Ačkoliv to nebylo odhaleno pro tuto knihu, my se domníváme, že v průběhu těchto četných obdobích o samotě v horách byl Učitel v přímém a aktivním spojení se svými hlavními správci vesmírných záležitostí. Přibližně od doby svého křtu tento převtělený Vládce našeho vesmíru se vzrůstající měrou a vědomě aktivně podílel na řízení některých sektorů správy vesmíru. A my jsme vždy zastávali názor, že v tyto týdny snížené aktivity v pozemských záležitostech byl nějakým způsobem, neodhaleným jeho bezprostředním společníkům, zapojen do řízení těch vysokých duchovních bytostí, které odpovídaly za chod rozsáhlého vesmíru a že Ježíš-člověk se rozhodl nazývat takové jeho aktivity „konáním díla Otce.“
148:3.5 (1659.7) Mnohokrát, když byl Ježíš o samotě dlouhé hodiny, ale když dva z jeho apoštolů byli nablízku, viděli rychlé a mnohotvárné změny v jeho tváři, ačkoliv neslyšeli žádná slova. Ani neviděli žádný viditelný projev nebeských bytostí, které mohly s jejich Učitelem komunikovat, takové, jako někteří z nich uviděli v pozdějších případech.
148:4.1 (1659.8) Ježíš měl ve zvyku pořádat dva večery v týdnu speciální rozhovory s jednotlivci, kteří s ním chtěli mluvit. Tyto rozhovory se konaly v odlehlém a krytém koutu Zebedeovy zahrady. Při jednom z takových večerních hovorů v soukromí položil Tomáš Ježíšovi tuto otázku: „Proč se lidé musí narodit v duchu, aby mohli vstoupit do království? Je znovuzrození nutné pro to, aby se uniklo vlivu zla? Učiteli, co je to zlo?“ Když Učitel uslyšel tyto otázky, Tomášovi odpověděl:
148:4.2 (1660.1) „Nedělej chybu v tom, že zaměňuješ zlo se lstivostí, přesněji se špatností. Ten, koho vy nazýváte zlým, je synem sebelásky, vysokým správcem, který šel vědomě do promyšlené vzpoury proti vládě mého Otce a jeho věrných Synů. Ale já jsem již porazil tyto hříšné rebely. Vyjasni si ve své mysli tyto rozdílné postoje k Otci a jeho vesmíru. Nikdy nezapomeň na tyto zákony vztahu k vůli Otce.
148:4.3 (1660.2) Zlo je nevědomé, nebo nezamýšlené porušení božského zákona, vůle Otce. Zlo je také měřítkem nedokonalosti podrobení se vůli Otce.
148:4.4 (1660.3) Hřích je vědomé, úmyslné a promyšlené porušení božského zákona, vůle Otce. Hřích je měřítkem neochoty být božsky veden a duchovně řízen.
148:4.5 (1660.4) Špatnost je záměrné, odhodlané a trvalé porušování božského zákona, vůle Otce. Špatnost je měřítkem nepřetržitého odmítání Otcova láskyplného plánu věčného života osobnosti a milosrdné péče Syna, cílem které je spasení.
148:4.6 (1660.5) Ve své přirozenosti je smrtelný člověk, před znovuzrozením v duchu, vystaven vrozeným zlotvorným tendencím, ale takové přirozené nedokonalosti chování nejsou ani hříchem, ani špatností. Smrtelný člověk jenom začíná svůj dlouhý vzestup k dokonalosti Otce v Ráji. Být nedokonalým, nebo mít nedostatečné vrozené vlastnosti, neznamená být hříšným. Člověk je opravdu vystaven zlu, ale není v žádném případě dítětem špatnosti, pokud si vědomě a uváženě nevybral cesty hříchu a nemravný život. Zlo je vrozené v přírodním řádu tohoto světa, ale hřích je vědomým postojem vzbouřence, který byl přinesen na tento svět těmi, kteří spadli z duchovního světla do hluboké temnoty.
148:4.7 (1660.6) Ty jsi, Tomáši, zmaten doktrínami Řeků a omyly Peršanů. Ty nerozumíš souvislostem mezi zlem a hříchem, protože si myslíš, že lidstvo začínalo na zemi s dokonalým Adamem a skrze jeho hřích rychle degenerovalo na současný žalostný stav. Ale, proč odmítáš přijmout smysl příběhu, který vypráví o tom, jak Kain, syn Adama, odešel do země Noda a tam si našel ženu? A proč odmítáš vysvětlit smysl příběhu, který hovoří o synech Božích, beroucích si za ženy dcery lidské?
148:4.8 (1660.7) Lidé jsou opravdu svojí podstatou zlovolnými, ale nejsou nutně hříšnými. Nové narození─křest duchem─je nezbytný pro osvobození se od zla a nutný pro vstup do království nebeského, ale nic z toho neubírá na faktu, že člověk je synem Božím. Ani tato vrozená přítomnost potenciálního zla neznamená, že člověk je jakýmsi záhadným způsobem oddělen od nebeského Otce a proto, jako cizí, neznámé či nevlastní dítě musí nějakým způsobem usilovat o legální adoptaci Otcem. Všechny takové představy se rodí, za prvé, z tvého nepochopení Otce a za druhé, z tvé neznalosti původu, podstaty a účelu člověka.
148:4.9 (1660.8) Řekové a jiní tě učili, že člověk sestupuje trvale s výšin božské dokonalosti do zapomnění, nebo zničení; já jsem přišel ukázat, že člověk, vstupem do království, stoupá zaručeně a nepochybně k Bohu a božské dokonalosti. Každá bytost, která jakýmkoliv způsobem nedosahuje božských a duchovních ideálů vůle věčného Otce, nese potenciální zlo, ale takové bytosti nejsou v žádném případě hříšné a tím méně špatné.
148:4.10 (1661.1) Tomáši, nečetl jsi to místo ve Spisech, kde se píše: „Jste děti Hospodina vašeho Boha“. „Já budu jeho Otcem a on bude mým synem.“ „Já jsem si ho vybral za syna─a já budu jeho Otcem.“ „Přiveď mé syny zdaleka a mé dcery ze všech konců země; všechny, kteří nesou mé jméno, protože jsem je stvořil pro svoji slávu.“ „Vy jste synové živého Boha.“ Ti, v nichž je Boží duch, jsou opravdu syny Božími.“ Tak, jak je v pozemském dítěti materiální část lidského otce, tak je v každém věřícím synu království duchovní část nebeského Otce.“
148:4.11 (1661.2) To všechno a mnohem víc řekl Ježíš Tomášovi a apoštol toho hodně pochopil, ale Ježíš ho nabádal, aby „o těchto věcech nemluvil s nikým, dokud se nevrátí k Otci.“ A Tomáš se o tomto rozhovoru zmínil až po odchodu Učitele z tohoto světa.
148:5.1 (1661.3) Při dalším z těchto osobních zahradních rozhovorů se Natanael Ježíše zeptal: „Učiteli, i když začínám rozumět tomu, proč odmítáš léčit všechny bez rozdílu, stále však nerozumím, proč milující nebeský Otec dovolí, aby tolik jeho pozemských dětí tak moc trpělo kvůli takovému velkému množství nemocí.“ Učitel Natanaelovi odpověděl takto:
148:5.2 (1661.4) „Natanaeli, ty a mnoho dalších jste takto zmateni, protože nerozumíte tomu, jak přírodní řád tohoto světa byl tolikrát narušen hříšnými avanturami některých rebelujících zrádců vůle Otce. A já jsem přišel, abych začal uvádět tyto věci do pořádku. Ale bude zapotřebí mnoha epoch pro vrácení této části vesmíru do původního stavu a tím osvobodit lidské děti od tíživého břemene hříchu a vzpoury. Přítomnost zla je již sama dostatečnou zkouškou pro vzestup člověka─hřích není nezbytný pro věčný život.
148:5.3 (1661.5) Ale, můj synu, měl bys vědět, že Otec nepostihuje své děti strádáním záměrně. Člověk si sám sobě způsobuje zbytečné utrpení v důsledku svého trvalého odmítání jít po lepších cestách v souladu s božskou vůlí. Zlo nese v sobě potenciál bolesti, ale většina utrpení byla způsobena hříchem a špatností. Na tomto světě došlo k mnoha neobvyklým událostem a není divu, že všichni přemýšlející lidé si nedokáží vysvětlit scény utrpení a bolesti, kterými jsou svědky. Ale v jedné věci si můžeš být jistý: „Otec nesesílá utrpení jako svévolný trest za provinění. Se zlem spojené poruchy a vady jsou vrozené; tresty za hřích jsou neodvratné; ničící důsledky špatnosti jsou neúprosné. Člověk by neměl vinit Boha za ta utrpení, která jsou přirozeným důsledkem života, který si sám vybral, že bude žít; člověk by si ani neměl stěžovat na ty zkoušky, které jsou součástí života na tomto světě. Vůle Otce spočívá v tom, aby smrtelný člověk vytrvale a důsledně pracoval pro zlepšení svého postavení na zemi. Uvážlivé úsilí pomůže člověku překonat většinu jeho pozemského utrpení.
148:5.4 (1662.1) Natanaeli, je naším posláním pomoci lidem vyřešit jejich duchovní problémy a tím podnítit jejich mysli, aby byly lépe připraveny a inspirovány pustit se do řešení jejich četných materiálních problémů. Já vím, že čtení Spisů v tobě vyvolalo zmatek. Příliš často tam převládá tendence připisovat Bohu odpovědnost za všechno, co nevědomý člověk nedokáže pochopit. Otec není osobně odpovědný za všechno to, co ty nemůžeš obsáhnout. Nepochybuj o lásce Otce jen proto, že některý jeho ustanovující spravedlivý a moudrý zákon ti přinese utrpení, protože jsi nevinně či úmyslně porušil toto božské pravidlo.
148:5.5 (1662.2) Ale, Natanaeli, ve Spisech je hodně toho, co by tě mohlo poučit, kdybys jenom četl pozorně. Nevzpomínáš si, že je tam napsáno: „Můj synu, nepobuřuj se nad káráním Hospodina a nebuď rozmrzelý, když ukazuje na tvé chyby, protože Hospodin napomíná ty, které miluje, tak jak otec napomíná milovaného syna.“ „Hospodin netrestá o své vůli.“ „Předtím, než přišlo mé soužení jsem zabloudil, ale teď dodržuji zákon. Soužení bylo pro mě dobré, protože jsem se mohl naučit božská pravidla.“ „Já znám tvá trápení. Věčný Bůh je tvé útočiště, trvalé objetí.“ „Hospodin je také útočištěm pro sklíčené, útulkem pro odpočinek v době potíží.“ „Hospodin mu dá sílu v bolesti; Hospodin nezapomene na nemocné.“ Tak, jak otec projevuje soucit ke svým dětem, tak Hospodin soucítí s těmi, kteří se ho bojí. On zná vaše těla; on si pamatuje, že jste prach.“ On léčí zoufalé a obvazuje jejich rány.“ „On je nadějí chudých, silou pro ty, kteří jsou vyčerpaní, útočištěm v bouři a stínem před spalujícím sluncem.“ „On dává sílu slabým a posiluje nemohoucí.“ On neulomí nalomenou třtinu a neuhasí dýmající uhlí.“ „Když budeš procházet vodami strádání, já budu s tebou a když tě řeky neštěstí zaplaví, já tě neopustím.“ „On mně poslal obvázat zdrcené, vyhlásit svobodu zajatým a utěšit všechny truchlící.“ „V utrpení je náprava, bolest nepochází z prachu.“
148:6.1 (1662.3) V ten samý večer v Betsaidě se Jan také zeptal Ježíše na to, proč tak mnoho zjevně nevinných lidí trpí tolika různými nemocemi a prožívají tolik bolesti. V odpověď na Janovy otázky, Učitel, kromě mnoho jiných věcí, řekl:
148:6.2 (1662.4) „Můj synu, ty nerozumíš smyslu nepřízně osudu, nebo významu utrpení. Ty jsi nečetl mistrovské dílo semitické literatury─příběh ze Spisů o utrpení Jóba? Ty si nevzpomínáš jak toto podobenství začíná vyprávěním o materiálním blahobytu sluhy Hospodina? Určitě si pamatuješ, že Jób byl oblažen dětmi, bohatstvím, vážností, postavením, zdravím a vším ostatním, čeho si ostatní lidé cení v tomto světském životě. Podle starodávného učení dětí Abrahama takový materiální blahobyt byl jednoznačným důkazem božské přízně. Ale takové materiální vlastnictví a takový světský blahobyt neznamenají přízeň Boha. Můj nebeský Otec miluje chudé stejně jako bohaté; on nikoho neupřednostňuje.
148:6.3 (1663.1) Ačkoliv porušením božského zákona dříve či později následuje sklizeň trestů, kdy lidé nakonec sklízejí to, co zasadili, přesto by jsi měl vědět, že lidské utrpení není vždy trestem za předchozí Hřích. Jak Jób, tak i jeho přátelé nedokázali najít správnou odpověď na svá dilemata. A ve světle poznání, které nyní vnímáš, bys stěží připsal Satanovi či Bohu ty role, které oni hrají v tomto unikátním podobenství. I když Jób nenašel skrze své utrpení řešení pro své intelektuální problémy, nebo vyřešení svých filozofických potíží, dosáhl velkých vítězstvích; dokonce navzdory zhroucení svých teologických obran vystoupal do takových duchovních výšin, kde mohl upřímně říci: „Ošklivím se sám sobě“; načež mu bylo darováno spasení skrze vidění Boha. Takže, i skrze nepochopené utrpení Jób vystoupil na nadlidskou úroveň morálního chápání a duchovního vnímání. Když trpící sluha získá vidění Boha, následuje pokoj v duši, který přesahuje veškeré lidské chápání.
148:6.4 (1663.2) První z Jobových přátel, Elífaz, nabádal trpícího projevit v bolestech stejnou odvahu, kterou nařizoval jiným v době jeho blahobytu. Tento chybující utěšitel řekl: „Věř svému náboženství Jóbe, pamatuj si, že trpí ti hříšní a ne ti čestní. Je nutno, abys sis zasloužil tento trest, jinak bys netrpěl. Ty dobře víš, že nikdo nemůže být čestným před Bohem. Ty víš, že nečestní nikdy nedosáhnou skutečného blahobytu. V každém případě člověku jsou předurčeny nesnáze a možná Hospodin tě kárá pouze pro tvoje dobro.“ Není divu, že chudáka Jóba příliš neutěšil takový výklad problému lidského utrpení.
148:6.5 (1663.3) Ale rada jeho druhého přítele, Bildada, byla dokonce více deprimující, přestože zněla z pohledu v tu dobu přijímané teologie. Bildad řekl: „Bůh nemůže být nespravedlivý. Tvoje děti musely být hříšníky, jelikož zemřely; musíš žít v hříchu, protože jinak bys nebyl tak postižen. A jestli jsi opravdu čestný, Bůh tě určitě zbaví tvého soužení. Měl by ses poučit z historie vztahu člověka s Bohem, že Všemohoucí ničí pouze nečestné.“
148:6.6 (1663.4) A jak si pamatuješ, tak Jób svému příteli na to odpověděl slovy: „Já dobře vím, že Bůh neslyší mé volání o pomoc. Jak může být Bůh spravedlivý a současně zcela přehlížet moji nevinnost? Začínám poznávat, že Všemohoucí nevyhoví žádnému mému odvolávání se k němu. Nevidíš, že Bůh toleruje útisk čestných nečestnými? A poněvadž člověk je tak chatrný, jak může doufat v pozornost všemocného Boha? Bůh mne stvořil takového jaký jsem a když se na mne obrací, jsem bezbranný. A proč mne vůbec Bůh stvořil, když jenom v tomto zuboženém stavu trpím?
148:6.7 (1663.5) A kdo může odporovat názoru Jóba vzhledem k radám jeho přátel a jeho vlastním chybným představám o Bohu? Nevidíš, že Jób toužil po lidském Bohu, že lačnil být ve spojení s božskou Bytostí, která zná smrtelný stav člověka a rozumí, že spravedliví musí často trpět bez viny v tomto prvním životě na dlouhé cestě k Ráji? Proto přišel Syn Člověka od Otce prožít takový život v těle, aby mohl utěšit všechny ty a pomoci všem těm, kteří budou muset podstoupit utrpení Jóba.
148:6.8 (1663.6) Jóbův třetí přítel, Sófar, potom pronesl ještě méně utěšující slova, když řekl: „Jsi pošetilý o sobě tvrdit, že jsi čestný, když jsi takto postižený. Ale, přiznávám, že je nemožné pochopit cesty Boha. Je možné, že ve všem tvém neštěstí je ukrytý nějaký smysl.“ A když Jób vyslechl všechny své tři přátele, obrátil se o pomoc přímo k Bohu, stěžujíc si na to, že „život člověka, zrozeného ženou, je krátký a plný strastí.“
148:6.9 (1664.1) Potom začala jeho druhá debata s přáteli. Elífaz začal být strohý, obviňující a jízlivý. Bildada pobouřilo Jóbovo pohrdání jeho přáteli. Sófar znovu důrazně zopakoval svoji trudnomyslnou radu. V té době byl Jób již znechucen svými přáteli a znovu se obrátil k Bohu a nyní se obrátil ke spravedlivému Bohu oproti Bohu nespravedlivému, ztělesněném ve filozofii svých přátel a vtisknutém i v jeho vlastním náboženském postoji. Potom se Jób začal utěšovat příštím životem, ve kterém křivdy ze smrtelného bytí mohou být spravedlivěji napraveny. Tím, že mu lidé nedokázali pomoci, dohnali Jóba k Bohu. Pak následuje velký boj v jeho srdci mezi vírou a pochybností. Nakonec, trpící začíná vidět světlo života; jeho ztrýzněná duše stoupá do nových výšin naděje a odvahy; jeho utrpení může pokračovat a dokonce mu způsobit smrt, ale jeho osvícená duše nyní volá vítězně: „Můj Zachránce žije!“
148:6.10 (1664.2) Jób naprosto správně napadl doktrínu o tom, že Bůh postihuje děti, aby potrestal rodiče. Jób byl vždy připraven uznat, že Bůh je spravedlivý, ale přál si nějaké, duši uspokojující, odhalení osobního charakteru Věčného. A toto je naše mise na zemi. Trpícím smrtelníkům nebude již více odepíráno utěšení z poznání Boží lásky a pochopení milosrdenství nebeského Otce. Ačkoliv Boží slovo, pronášené při bouře, bylo ve své době velkolepým pojmem, ty však již víš, že Otec se takovým způsobem neprojevuje, ale mluví v lidském srdci klidným, tichým hlasem, říkajíc: „Toto je cesta; jdi po ní.“ Ty nechápeš, že Bůh v tobě pobývá, že on se stal tím, čím jsi ty, aby udělal tebe tím, čím je on!“
148:6.11 (1664.3) Na závěr Ježíš řekl: „Ne o své vůli postihuje Nebeský Otec děti lidské. Člověk trpí, za prvé, kvůli náhodám času a nedokonalostem, jejichž příčinou je zlo nevyspělého fyzického bytí. Za druhé, člověk trpí kvůli neodvratným důsledkům hříchu─porušení zákonů života a světla. A nakonec, člověk sklízí plody své přetrvávající zlotřilé vzpoury proti spravedlivé vládě nebe na zemi. Ale lidská neštěstí nejsou osobním trestem, vyneseným božím soudem. Člověk může udělat a udělá hodně pro zmírnění svých dočasných strastí. Ale jednou a provždy se musí osvobodit od pověry, že Bůh postihuje člověka na příkaz ďábla. Studuj Knihu Jóba proto, abys objevil jak mnoho mylných představ o Bohu mohou upřímně mít i ctnostní lidé; a potom věnuj pozornost tomu, jak i bolestmi stižený Jób nalezl Boha útěchy a spásy navzdory takovému chybnému učení. Konečně jeho víra pronikla mraky utrpení, aby uviděl světlo života, vylévající se od Otce jako léčivé milosrdenství a nekonečná spravedlnost“.
148:6.12 (1664.4) Jan ve své mysli hloubal o těchto výrocích ještě mnoho dní. V důsledku rozhovoru s Učitelem v zahradě se jeho celý další život výrazně změnil a později udělal hodně pro to, aby změnil názory ostatních apoštolů na zdroj, podstatu a účel lidského utrpení. Ale Jan se o tomto rozhovoru nezmínil do té doby, dokud Učitel od nich neodešel.
148:7.1 (1664.5) V předposlední sobotu před odchodem apoštolů a nového sboru evangelistů na druhé poutní kázání po Galileji Ježíš přednášel v kafarnaumské synagoze o „Radostech čestného života.“ Když Ježíš skončil svoji řeč, obstoupila ho velká skupina zmrzačených, chromých, nemocných a trpících lidí, kteří doufali ve vyléčení. V této skupině byli také apoštolové, mnoho nových evangelistů a špiclové-farizejové z Jerusalema. Kamkoliv Ježíš šel (s výjimkou pobytu v horách, kde se zabýval dílem Otce), těchto šest jerusalemských špehů šlo za ním.
148:7.2 (1665.1) Když Ježíš hovořil k lidem, vůdce špiclujících farizejů přemluvil člověka s odumřelou rukou, aby se dostal k Ježíši a zeptal se ho, jestli bude zákonné přijmout vyléčení v sobotu, anebo by měl prosit o pomoc v jiný den. Když Ježíš uviděl tohoto člověka, uslyšel jeho slova, pochopil, že byl poslán farizeji a řekl: „Přistup ke mně a odpověz na moji otázku. Kdybys měl ovci a ta by v sobotu spadla do jámy, vytáhl bys ji z ní ven? Je zákonné dělat takové věci v sobotu?“ A ten člověk odpověděl: „Ano, Učiteli, bylo by zákonné konat dobro v sobotu.“ Potom se Ježíš obrátil ke všem a řekl: „Já vím, proč jste tohoto muže ke mně poslali. Měli byste důkaz pro můj přestupek, kdybych se nechal přesvědčit a projevil soucit v sobotu. Vy všichni jste mlčky souhlasili s tím, že i sobotu by bylo zákonné vytáhnout nešťastnou ovci z jámy a vyzývám vás svědecky potvrdit, že je zákonné projevit v sobotu láskyplnou péči nejenom zvířatům, ale také i lidem. Jak cennější je člověk než ovce! Já prohlašuji, že je zákonné konat dobro lidem v sobotu“ A jak tak všichni před ním mlčky stáli, Ježíš oslovil muže s odumřelou rukou slovy: „Stoupni si tady vedle mne, aby tě všichni mohli vidět. A nyní, když víš, že je to vůle Otce konat dobro v sobotu a jestli věříš ve své vyléčení, přikazuji ti natáhnout svoji ruku.“
148:7.3 (1665.2) A tento člověk natáhl svoji odumřelou ruku a ta byla zdravá. Lidé se chtěli vrhnout na farizeje, ale Ježíš je vyzval ke klidu a řekl: “Já jsem vám právě řekl, že je zákonné konat dobro v sobotu, zachránit život, ale neučil jsem vás ubližovat a podlehnout touze zabíjet.“ Naštvaní farizejové odešli a bez ohledu na sobotu, spěchali do Tibery, aby se setkali s Herodem. Všemi silami se snažili v něm vyvolat podjatost, aby získal Herodovce za spojence proti Ježíšovi. Ale Herodes odmítl podniknout opatření proti Ježíšovi a poradil jim přednést jejich stížnosti v Jerusalemu.
148:7.4 (1665.3) Toto je první případ zázraku, vykonaném Ježíšem v reakci na výzvu svých nepřátel. A Učitel vykonal tento takzvaný zázrak ne jako projev své léčivé schopnosti, ale jako účinný protest proti tomu, že náboženství dělá ze sobotního odpočinku skutečné otroctví nesmyslných omezeních pro všechny lidi. Tento muž se vrátil do své práce kameníka a stal se jedním z těch, jejichž vyléčení bylo následováno životem vděčnosti a počestnosti.
148:8.1 (1665.4) Během posledního týdne pobytu v Betsaidě došlo mezi jerusalemskými špehy k rozporu v jejich postoji k Ježíši a jeho učení. Tři z těchto farizejů byli hluboce ovlivněni tím, co viděli a slyšeli. Mezitím v Jerusalemu, mladý a vlivný člen Vysoké rady jménem Abraham veřejně přijal učení Ježíše a byl pokřtěn Abnérem v rybníku Siloe. Tato událost vzrušila celý Jerusalem a ihned byli posláni poslové do Betsaidy s příkazem přivolat zpět šest špehujících farizejů.
148:8.2 (1666.1) Řecký filozof, který uvěřil v království během předchozího putování po Galileji, se vrátil s několika bohatými Židy z Alexandrie a znovu pozvali Ježíše do jejich města, aby tam založil sdruženou školu filozofie a náboženství a také nemocnici pro churavé. Ale Ježíš toto pozvání zdvořile odmítl.
148:8.3 (1666.2) Přibližně v této době přišel do tábora v Betsaidě prorok z Bagdádu jménem Kirmet, který svá proroctví prorokoval v transu. Když byl tento údajný prorok v transu, míval podivná vidění a při narušeném spánku měl fantastické sny. V táboře vzbudil značný rozruch a Šimon Zélóta byl pro to, aby se s tímto podvodným šejdířem jednalo tvrdě, ale Ježíš zasáhl a dal mu na několik dní naprostou svobodu pro jeho působení. Všichni, kteří slyšeli jeho kázání, brzy poznali nerozumnost učení ve světle evangelia království. Zakrátko se vrátil do Bagdádu a vzal sebou pouze hrstku labilních a nevyrovnaných duší. Ale předtím, než Ježíš zakročil ve prospěch bagdádského proroka, David Zebedeus za pomoci samozvaného výboru vzal Kirmeta k jezeru a několikrát ho ponořil do vody, radíc mu, aby od nich odešel─zorganizovat a vybudovat svůj vlastní tábor.
148:8.4 (1666.3) Ve stejný den se fénická žena jménem Bét-Marion pomátla natolik, že se málem utopila, když se snažila chodit po vodě a musela být svými přáteli odvedena z tábora.
148:8.5 (1666.4) Nový konvertita z Jerusalema, farizej Abraham, věnoval všechen svůj světský majetek do apoštolské pokladny a tento vklad výraznou měrou umožnil okamžité vyslání na cesty sto nově vyškolených evangelistů. Ondřej již oznámil, že tábor se zavírá a všichni se chystali buď na cestu domů, nebo následovat evangelisty do Galileje.
148:9.1 (1666.5) Odpoledne v pátek, 1. října, když Ježíš měl poslední poradu s apoštoly, evangelisty a dalšími vůdčími osobnostmi rušícího se tábora a za přítomnosti šesti farizejů z Jerusalema, sedících v první řadě tohoto shromáždění v prostorném a zvětšeném společenském pokoji Zebedeova domu, došlo k jedné z nejzvláštnějších a nejunikátnějších událostí celého Ježíšova pozemského života. V tu chvíli Učitel stál a řečnil v této velké místnosti, která byla postavena tak, aby se do ní vešlo takové velké shromáždění během období dešťů. Dům byl celý obklopen obrovským davem lidí, kteří natahovali uši, aby zachytili aspoň něco z Ježíšova proslovu.
148:9.2 (1666.6) V této situaci, když dům byl takto přeplněn lidmi a úplně obklopen dychtivými posluchači, přinesli z Kafarnaumu přátelé na malém lehátku člověka, který byl již dlouhou dobu ochrnutý. Tento paralytik se dozvěděl o tom, že Ježíš se chystá odejít z Betsaidy a po rozhovoru s kameníkem Áronem, který byl nedávno uzdraven, se rozhodl být odnesen k Ježíšovi a požádat ho o vyléčení. Jeho přátelé se snažili dostat se do Zebedeova domu jak předními, tak i zadními dveřmi, ale všude bylo namačkáno příliš hodně lidí. Ale ochrnutý muž se nechtěl smířit s porážkou; řekl svým přátelům, aby obstarali žebříky, po kterých vylezli na střechu místnosti, ve které Ježíš mluvil a po odstranění střešní krytiny spustili tohoto paralytika na lehátku po provazech dolů na podlahu přímo před Učitele. Když Ježíš viděl, co udělali, přestal mluvit, zatímco ostatní, kteří s ním byli v místnosti se podivovali houževnatosti chorého člověka a jeho přátel. Ochrnutý muž řekl: „Učiteli, nevyrušoval bych tvé učení, ale jsem rozhodnutý se uzdravit. Já nejsem jako ti, kterým se dostalo vyléčení a okamžitě zapomněli tvé učení. Já se chci uzdravit, abych mohl sloužit v království nebeském.“ A nehledě na to, že tuto chorobu si tento muž zapříčinil sám svým vlastním promarněným životem, Ježíš, vidíc jeho víru, mu řekl: „Synu, neboj se; tvé hříchy jsou odpuštěny. Tvá víra tě spasí.“
148:9.3 (1667.1) Když farizejové z Jerusalema a také jiní zákoníci a advokáti, kteří s nimi seděli, slyšeli to prohlášení Ježíše, začali si mezi sebou říkat: “Jak si tento člověk dovoluje takto mluvit: On neví, že taková slova jsou rouhání? Kdo, kromě Boha, může odpustit hřích?“ Ježíš cítil svým duchem, že oni takto uvažují a řekl jim: „Proč takto přemýšlíte ve svých myslích? Kdo jste, že mne soudíte? Jaký je rozdíl v tom, zdali řeknu tomuto ochrnutému muži: „tvé hříchy jsou odpuštěny“ nebo „ vstaň, vezmi své lehátko a jdi? Ale, abyste vy, kteří jste všeho tady svědky, mohli nakonec uznat, že Syn Člověka má na zemi právo a moc odpouštět hříchy, řeknu tomuto ochrnutému muži: „Vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů.“ A když Ježíš pronesl tato slova, paralytik vstal a jak mu lidé dělali místo, vyšel přede všemi ven z domu. A ti, kteří to viděli, byli ohromeni. Petr shromáždění rozpustil, zatímco mnoho lidí se modlilo a velebilo Boha a přiznávali, že nikdy předtím neviděli takové neobyčejné věci.
148:9.4 (1667.2) A to bylo zhruba v době, kdy dorazili poslové Vysoké rady s příkazem pro šest špehů vrátit se do Jerusalema. Když si vyslechli toto sdělení, pustili se mezi sebou do vážné debaty a když ji ukončili, jejich vůdce a dva jeho druhové se vrátili s posly do Jerusalema, zatímco tři ze špiclujících farizejů přiznali víru v Ježíše a ihned odešli k jezeru a byli pokřtěni Petrem a přijati apoštoly jako děti království.
Kniha Urantia
Kapitola 149
149:0.1 (1668.1) DRUHÉ poutní veřejné kázání po Galileji začalo v neděli, 3. října, roku 28 n.l. a trvalo téměř tři měsíce a skončilo 30. prosince. Této činnosti se zúčastnil Ježíš a jeho dvanáct apoštolů, kterým pomáhal nově vytvořený sbor 117 evangelistů a mnoho dalších zanícených lidí. Při tomto putování navštívili Gadaru, Ptolemaios, Jáfiji, Dabarittu, Megido, Jizreel, Skythopolis, Taricheji, Hippos, Gamalu, Betsaidu-Julii a mnoho další měst a vesnic.
149:0.2 (1668.2) Před odchodem v to nedělní ráno Ondřej a Petr požádali Ježíše, aby dal poslední pokyny novým evangelistům, ale Ježíš odmítl a řekl, že není jeho prací dělat věci, které mohou s úspěchem vykonat jiní. Po následném rokování bylo rozhodnuto, že pokyny udělí Jakub Zebedeus. Když Jakub skončil svoji krátkou řeč, Ježíš evangelistům řekl: „Jděte nyní konat svoji práci tak, jak jste byli poučeni a později, až projevíte svoji schopnost a věrnost, vysvětím vás jako kazatele evangelia království.“
149:0.3 (1668.3) Během tohoto putování Ježíše doprovázeli Jakub a Jan. Petr a každý z ostatních apoštolů vzali s sebou přibližně dvanáct evangelistů a zůstávali s nimi v těsné kontaktu i když kázali a učili. Jak jen věřící byli připraveni vstoupit od království, apoštolové je pokřtili. Ježíš a dva jeho společníci v průběhu těchto tří měsíců značně cestovali, často navštěvujíc dvě města v jednom dni, aby pozorovali práci evangelistů a podpořili je v jejich snahách ustanovit království. Toto celé druhé poutní kázání bylo uskutečněno hlavně z toho důvodu, aby tento sbor 117 nově vyškolených evangelistů získal praktické zkušenosti.
149:0.4 (1668.4) Po celou tuto dobu a i potom, až do závěrečného odchodu Ježíše a dvanácti apoštolů do Jerusalema, David Zebedeus proměnil dům svého otce v Betsaidě ve stálé hlavní stanoviště pro práci v království. Tento dům se stal informačním centrem pro Ježíšovu práci na zemi a štafetovou stanicí kurýrské služby, díky které David udržoval spojení mezi těmi, kteří pracovali v různých částech Palestiny a přilehlých oblastech. To všechno dělal ze své vlastní iniciativy, ale se souhlasem Ondřeje. David používal v této informační službě čtyřicet až padesát poslů pro rychle se rozšiřující a narůstající práci pro ustanovení království. Při této své činnosti si zčásti obstarával obživu tím, že část svého času věnoval svému bývalému řemeslu─rybolovu.
149:1.1 (1668.5) V době, kdy se zrušil tábor v Betsaidě, sláva Ježíše, především jako léčitele, se roznesla do všech částí Palestiny a po celé Sýrii a do okolních zemí. Ještě několik týdnů po odchodu Ježíše z Betsaidy tam přicházeli nemocní a když ho tam nenašli a od Davida zjistili kde je jeho místo pobytu, vydali se ho hledat. Během tohoto putování Ježíš záměrně nevykonal žádné takzvané zázračné vyléčení. Nicméně, mnoho nemocných lidí nalezlo opět své zdraví a štěstí v důsledku obnovovací síly, kterou dává hluboká víra, jenž je přinutila usilovat o vyléčení.
149:1.2 (1669.1) V době této mise se začaly objevovat první případy neobvyklých a nevysvětlitelných vyléčeních, které pak pokračovaly po celou dobu zbývajícího pozemského života Ježíše. Během těchto tří měsíců více než sto mužů, žen a dětí z Judeji, Idumeji, Galileje, Sýrie, Týru a Sidónu a také Zajordání bylo uzdraveno tímto neúmyslným léčitelstvím Ježíše a po návratu do svých domovů přispívali k rozšíření Ježíšova věhlasu. A dělali to i přesto, že Ježíš, pokaždé když byl svědkem některého z těchto případů spontánního vyléčení, okamžitě přikázal příjemci této léčby „nikomu o tom neříkat.“
149:1.3 (1669.2) Nikdy nám nebylo odhaleno co se stalo v těchto případech spontánního či nevědomého léčení. Učitel nikdy nevysvětlil svým apoštolům jak k těmto vyléčením došlo, kromě několika situací, kdy jim jenom řekl: „Cítím, že ze mne vyšla síla.“ V jednom z těchto případů, když byl dojat churavějícím dítětem, pronesl: „Cítím, že ze mne vyšel život.“
149:1.4 (1669.3) Vzhledem k tomu, že Ježíš se přímo nevyjádřil k podstatě těchto případů spontánního vyléčení, bylo by z naší strany troufalé se pokoušet vysvětlit, jak toho bylo dosaženo, ale je nám dovoleno sdělit náš názor na všechny takové fenomény léčení. My věříme, že mnoho z těchto domnělých zázračných vyléčeních, tak jak se staly v době pozemské služby Ježíše, byly výsledkem koexistence tří silných, účinných a sdružených faktorů:
149:1.5 (1669.4) 1. Přítomnost silné, převládající a živoucí víry v srdci člověka, který vytrvale usiluje o vyléčení, společně se skutečností, že tento člověk toužil po takovém vyléčení především kvůli duchovnímu přínosu, než pouze kvůli fyzickému uzdravení.
149:1.6 (1669.5) 2. Existence, doprovázející takovou lidskou víru, velkého účastenství a soucitu převtěleného a milosrdenstvím naplněného Božího Syna Tvořitele, který opravdu měl v sobě téměř neomezené a nadčasové tvořivé léčivé schopnosti a výsady.
149:1.7 (1669.6) 3. Současně s vírou tvora a životem Tvořitele je nutno se také zmínit o tom, že tento Bohočlověk byl ztělesněným vyjádřením vůle Otce. Jestliže při spojení lidské potřeby s božskou silou se vůle Otce nerozchází s vůlí Syna, splynou v jednu a vyléčení nastane bez vědomí Ježíše-člověka, ale je okamžitě rozpoznáno jeho božskou podstatou. Potom vysvětlení mnoha těchto případů vyléčení musí spočívat ve významném zákonu, který je nám znám již dlouhou dobu: to, co si přeje Syn Tvořitel a je v souladu s vůlí věčného Otce, JE.
149:1.8 (1669.7) Naším názorem tudíž je, že v osobní přítomnosti Ježíše si některé formy hluboké lidské víry doslova a skutečně vynutily vyléčení určitými tvořivými silami a osobnostmi vesmíru, které byly v tu dobu tak úzce spojeny se Synem Člověka. Proto je daným faktem to, že Ježíš často dovolil trpícím lidem, aby se v jeho přítomnosti sami uzdravili svojí silnou, osobní vírou.
149:1.9 (1670.1) Mnoho dalších lidí usilovalo o vyléčení z naprosto zištných důvodů. Bohatá vdova z Týru přišla se svým doprovodem ve snaze vyléčit své choroby, kterých měla hodně; následovala Ježíše po celé Galileji a nabízela stále více a více peněz, jakoby síla Boha byla něco, co se dá koupit za nejvyšší nabídnutou cenu. Ale nikdy se nezačala zajímat o evangelium království; jediné o co usilovala, bylo vyléčení svých fyzických chorob.
149:2.1 (1670.2) Ježíš rozuměl lidské mysli. On věděl co je v srdci člověka a kdyby se jeho učení zachovala tak, jak je lidem předkládal a jediným záznamem by byl výklad, inspirovaný jeho pozemským životem, všechny národy a všechna náboženství světa by rychle přijala evangelium království. Dobře míněné snahy Ježíšových prvních nástupců nově formulovat jeho učení tak, aby byla vhodnější pro některé národy, rasy a náboženství, pouze vyústily v to, že se taková učení stala méně vhodná pro všechny ostatní národy, rasy a náboženství.
149:2.2 (1670.3) Apoštol Pavel, ve své snaze získat pro učení Ježíše příznivou podporu určitých skupin své doby, napsal mnoho poučných a direktivních dopisů. Jiní učitelé evangelia Ježíše postupovali podobně, ale neuvědomili si, že některé z těchto písemností budou později spojeny dohromady těmi, kteří je pak představí jako ztělesnění učení Ježíše. A proto takzvané křesťanství neobsahuje více z evangelia Ježíše, než kterékoli jiné náboženství, ale obsahuje hodně toho, co Ježíš neučil. Kromě zapracování celé řady doktrín z perských mystických náboženstvích a z řecké filozofie do raného křesťanství, udělaly se dvě velké chyby:
149:2.3 (1670.4) 1. Snaha spojit evangelické učení přímo s židovskou teologií, což je ukázáno v křesťanské doktríně vykoupení─učení o tom, že Ježíš byl obětovaným Synem, který uspokojí nelítostnou spravedlnost Otce a utiší boží hněv. Toto učení vzniklo v záslužné snaze udělat evangelium království přijatelnějším pro nevěřící Židy. Ačkoliv tyto snahy nedokázaly získat víru Židů, podařilo se jim zmást a přijít o mnoho čestných duší ve všech následných generacích.
149:2.4 (1670.5) 2. Druhou velkou chybou prvních následovníků Ježíše, kterou opakovaly všechny následující generace, bylo organizování křesťanského učení zcela kolem osoby Ježíše. Toto přílišné zdůrazňování osobnosti Ježíše v křesťanské teologii způsobilo zastínění jeho učení a to všechno značně ztížilo židovským, mohamedánským, hinduistickým a dalším východním teologům přijmout Ježíšova učení. My bychom nechtěli snížit roli osoby Ježíše v náboženstvích, která nesou jeho jméno, ale nemůžeme připustit, aby takový důvod zatlačil do pozadí jeho inspirující život, nebo odstranil jeho spasitelné poselství: otcovství Boha a bratrství lidí.
149:2.5 (1670.6) Učitelé náboženství Ježíše by měli přistupovat k jiným náboženstvím s uznáním pravd, které jsou společné (z nichž mnoho pochází přímo či nepřímo z Ježíšova poselství) a současně upustitod nadměrného zdůrazňování rozdílností.
149:2.6 (1671.1) Ačkoliv v tom daném období Ježíšova sláva spočívala hlavně v jeho reputaci léčitele, to neznamená, že to tak zůstalo až do konce. Postupem času byl stále více a více vyhledáván pro duchovní pomoc. Ale byla to fyzická vyléčení, která nejvíce oslovila obyčejné lidi a okamžitě na ně zapůsobila. Ježíš byl stále více vyhledáván oběťmi morálního otroctví a psychických útrap a on je trvale učil cestám vysvobození. Otcové žádali jeho rady o vedení svých synů a matky přicházely se žádostmi o pomoc při výchově svých dcer. Přicházeli za ním ti, kteří zůstávali ve tmě a on jim odhalil světlo života. Byl stále připraven naslouchat lidským starostem a vždy pomohl těm, kteří usilovali o jeho pomoc.
149:2.7 (1671.2) Když sám Tvořitel byl na zemi, převtělený do obrazu smrtelného těla, bylo nevyhnutelné, že se stanou nějaké neobyčejné věci. Ale neměli byste nikdy vnímat Ježíše skrze tyto takzvané zázračné jevy. Naučte se dívat na zázrak skrze Ježíše, ale neudělejte chybu v tom, že budete vidět Ježíše skrze zázrak. A tato rada má opodstatnění, bez ohledu na to, že Ježíš Nazaretský je jediným zakladatelem náboženství, který vykonal nad-materiální činy na zemi.
149:2.8 (1671.3) Nejpřekvapivějším a nejrevolučnějším rysem mise Michaela na zemi byl jeho postoj k ženám. V době a v generaci, kdy dokonce nebylo přípustné, aby muž pozdravil na veřejném místě svoji vlastní ženu, se Ježíš odvážil vzít sebou ženy jako učitelky evangelia v době svého třetího poutního kázání po Galileji. A musel mít nesmírnou odvahu to udělat vzhledem k tomu, že učení rabínů prohlašovalo, že „je lepší spálit slova zákona, než je předat ženám.“
149:2.9 (1671.4) Za jednu generaci Ježíš vyzvedl ženy z ponižujícího opomíjení a věky trvající otrocké dřiny. A je ostudou náboženství, které si dovolilo vzít na sebe jméno Ježíše, že nemělo morální odvahu následovat tento ušlechtilý příklad ve svém následném postoji k ženám.
149:2.10 (1671.5) Když se Ježíš setkával s lidmi, ti ho shledávali naprosto osvobozeného od pověr té doby. Byl zcela oproštěn od náboženských předsudků; nikdy nebyl nesnášenlivý. Ve svém srdci neměl nic, co by připomínalo sociální nenávist. I když se řídil prospěšnými pravidly náboženství svých předků, neváhal dávat najevo svůj nesouhlas nad člověkem vytvořenými pověrami a zotročujícími tradicemi. Měl odvahu učit, že přírodní katastrofy, časové nehody a jiné kalamitní události nejsou tresty božího soudu či záhadné projevy Prozřetelnosti. Odsoudil otrockou oddanost nesmyslným obřadům a odkryl falešnost materialistického zbožňování. Odvážně prohlásil duchovní svobodu člověka a troufl si učit, že smrtelníci v těle jsou ve skutečnosti a vpravdě syny živého Boha.
149:2.11 (1671.6) Ježíš převýšil všechna učení svých předchůdců, když odvážně nahradil čisté ruce čistým srdcem jako znak opravdového náboženství. Na místo tradice postavil realitu a odmetl pryč všechnu okázalou marnivost a pokrytectví. A přesto tento nebojácný Boží člověk nedal průchod destruktivní kritice a neprojevil krajní lhostejnost k náboženským, společenským, ekonomickým a politickým zvyklostem své doby. On nebyl militantní revolucionář; on byl progresivní evolucionista. Ježíš se pustil do ničení toho, co bylo, jen tehdy, když současně předložil svým druhům lepší věc, která by měla být.
149:2.12 (1672.1) Ježíš nemusel vyžadovat od svých přívrženců poslušnost, protože oni sami se mu podřídili. Pouze tři lidé ze všech těch, které osobně vyzval, odmítli přijmout jeho pozvání stát se učedníky. Měl zvláštní přitažlivou sílu, ale nebyl rozkazovačný. Vzbuzoval důvěru a žádný člověk nikdy neodmítl jeho příkaz. Měl absolutní autoritu u svých učedníků, ale žádný z nich nikdy proti tomu nenamítal. Dovolil svým stoupencům nazývat ho Učitelem.
149:2.13 (1672.2) Učitel byl obdivován všemi, kteří se s ním setkali, kromě těch, kteří měli v sobě silně zakořeněné náboženské předsudky, anebo ti, kteří si mysleli, že v jeho učení viděli politická nebezpečí. Lidé byli ohromeni originalitou a závažností jeho učení. Obdivovali jeho trpělivost při jednání se zaostalými a nepříjemnými tazateli. Vdechoval naději a důvěru do srdcí všech, kterým se dostalo jeho péče. Pouze ti, kteří se s ním nesetkali se ho báli a nenáviděn byl těmi, kteří ho považovali za zastánce pravdy, která byla předurčena porazit zlo a faleš, které se snažili za každou cenu udržet ve svých myslích.
149:2.14 (1672.3) Jak na přátele, tak i na nepřátele měl silný a zvláštně fascinující vliv. Davy lidí ho následovaly celé týdny jen proto, aby uslyšely jeho laskavá slova a viděly jeho prostý život. Oddaní muži a ženy milovali Ježíše téměř nadlidskou láskou. A čím lépe ho znali, tím více ho milovali. A to všechno je pravdou i dnes; čím více člověk pozná tohoto Bohočlověka, tím více ho bude milovat a následovat ho─jak dnes, tak i ve všech budoucích epochách.
149:3.1 (1672.4) Bez ohledu na příznivé přijetí Ježíše a jeho učení obyčejnými lidmi, náboženští vůdcové v Jerusalemu byli stále více znepokojeni a stávali se více a více nepřátelštějšími. Farizejové vytvořili systematickou a dogmatickou teologii. Ježíš byl učitelem, který učil tehdy, když k tomu byla vhodná příležitost; neměl stanovený systematický plán. Ježíš se ve svém učení neopíral příliš o zákon, ale o život─s pomocí podobenstvích. (A když použil podobenství pro objasnění svého sdělení, jeho záměrem bylo použít pro ten účel pouze jeden aspekt svého příběhu. Mnoho mylných představ o učení Ježíše mohlo vzniknout ze snahy udělat z jeho podobenstvích jinotaje.)
149:3.2 (1672.5) Náboženští vůdcové Jerusalema začínali skoro šílet v důsledku nedávného obrácení se na víru mladého Abrahama a zběhnutím tří špehů, kteří byli pokřtěni Petrem a byli nyní s evangelisty na druhém poutním kázání po Galileji. Židovské vůdce vzrůstající měrou zaslepoval strach a podjatost a jejich srdce se zatvrdila trvalým odmítáním přitažlivých pravd evangelia království. Když člověk odmítá výzvy ducha, který v něm pobývá, je málo, co se dá udělat pro změnu jeho postoje.
149:3.3 (1672.6) Když se Ježíš poprvé setkal s evangelisty v táboře u Betsaidy, na závěr své řeči řekl: „Měli byste si pamatovat, že v těle a mysli─co se týká emocí─lidé reagují individuálně. Jedinou jednotnou věcí pro lidi je v nich pobývající duch. Přestože božští duchové se mohou poněkud lišit svojí podstatou a rozsahem jejich zkušenosti, jednotně jednají na všechny duchovní výzvy. Pouze skrze tohoto ducha a odvoláním se k němu lidstvo může někdy dosáhnout jednoty a bratrství.“ Ale mnoho židovských vůdců zavřelo dveře svých srdcí duchovní výzvě evangelia. Od této doby nepřestali plánovat a připravovat smrt Ježíše. Byli přesvědčeni o tom, že Ježíš musí být zatčen, odsouzen a popraven jako náboženský rebel a hanobitel ústředního učení židovského posvátného zákona.
149:4.1 (1673.1) Během tohoto druhého poutního kázání Ježíš velmi málo vystupoval na veřejnosti, ale vedl mnoho večerních besed s věřícími ve městech a vesnicích, ve kterých příležitostně pobýval s Jakubem a Janem. Při jedné z těchto večerních debat jeden z mladších evangelistů položil Ježíšovi otázku o hněvu a Učitel, kromě jiného, ve své odpovědi řekl:
149:4.2 (1673.2) „Hněv je materiální projev, který představuje, v obecném smyslu, míru neschopnosti duchovní podstaty získat kontrolu nad sloučenými intelektuálními a fyzickými podstatami. Hněv ukazuje na nedostatek tolerantní bratrské lásky a také na nedostatek sebejistoty a sebeovládání člověka. Hněv podrývá zdraví, ničí mysl a ztěžuje duchovnímu učiteli přístup k lidské duši. Nečetl jsi ve Spisech že „hněv zabíjí hlupáka“ a že „člověk v hněvu rozrývá sám sebe“? Že „nevznětlivý člověk je člověk velkého umu“, zatímco „prchlivý člověk je nerozumný“? Vy všichni víte, že „klidná odpověď odvrací hněv“ a že „urážlivá slova vzbuzují vztek“. „Zdrženlivost pokořuje hněv“, zatímco „člověk, který není schopen se ovládat, je jako bezbranné město bez ochranných zdí.“ „Zlost je krutost a hněv je potupa.“ Rozhněvaní lidé vyvolávají hádky a prchliví lidé množí své hříchy.“ „Neukvapujte se v duchu, neboť hněv žije v nitru hlupáků.“ V závěru své řeči Ježíš ještě řekl: „Nechť jsou vaše srdce naplněna láskou natolik, aby váš duchovní průvodce měl usnadněno osvobodit vás od tendence dávat průchod výlevům živočišného hněvu, který se neslučuje s božským synovstvem.“
149:4.3 (1673.3) V ten samý večer Učitel mluvil o potřebnosti mít vyrovnaný charakter. On uznával, že pro většinu lidí je nutné zvládnout dobře určité povolání, ale odsuzoval jakoukoliv tendenci k přílišné specializaci, k tomu, aby se člověk stal přízemním a omezeným ve svých životních aktivitách. Upozornil na skutečnost, že každá ctnost, dovedená do krajnosti, se může stát zlozvykem. Ježíš vždy kázal umírněnost a učil důslednosti─přiměřenému přizpůsobování se problémům života. Poukázal na to, že příliš soucitu a lítosti může degenerovat do vážné emocionální labilnosti; že nadšení může dohnat k fanatismu. Hovořil o jednom z jejich bývalých druhů, jehož představivost ho přivedla k chimérickým a neuskutečnitelným činům. Současně je varoval před nebezpečím jednotvárné konzervativní prostřednosti.
149:4.4 (1673.4) A potom Ježíš mluvil o nebezpečí, spojené s odvahou a vírou, které někdy vedou nemyslící duše k nezodpovědnosti a troufalosti. Také ukázal, jak opatrnost a obezřetnost, zacházející příliš daleko, vedou ke zbabělosti a nezdaru. Nabádal své posluchače k tomu, aby se snažili o originalitu a současně se vyhýbali jakýmkoliv tendencím k výstřednosti. Vyzýval k soucitu bez přecitlivosti, ke zbožnosti bez pobožnůstkářství. Učil úctě, zbavené strachu a pověrčivosti.
149:4.5 (1674.1) Na společníky Ježíše nezapůsobilo ani tolik, co Ježíš učil o vyrovnaném charakteru, jako ten fakt, že jeho vlastní život byl výmluvným příkladem jeho učení. I když žil svůj život v napětí a v bouři, nikdy nezakolísal. Jeho nepřátelé mu nepřetržitě kladli pasti, ale nikdy ho do nich nechytili. Moudří a vzdělaní se snažili stavět mu do cesty překážky, ale on nikdy neklopýtl. Usilovali o to, aby ho zapletli do sporu, ale jeho odpovědi byly vždy jasné, rozmanité a konečné. Když byl během své řeči přerušován četnými otázkami, jeho odpovědi byly vždy podstatné a směrodatné. Nikdy se neuchýlil k nečestným taktikám když byl vystaven trvalému tlaku svých nepřátel, kteří neváhali použít jakýkoliv způsob falešného, nečestného a nespravedlivého útoku proti němu.
149:4.6 (1674.2) I když je pravdou, že mnoho mužů a žen se musí trvale zabývat určitou činností, povoláním, aby měli prostředky na živobytí, přesto je velmi žádoucí, aby se lidé věnovali širokému okruhu kulturních aktivit, spojených s jejich životem na zemi. Opravdově vzdělaní lidé se nemohou nezajímat o život a činnosti svých spoluobčanů.
149:5.1 (1674.3) Když Ježíš navštívil skupinu evangelistů, pracujících pod vedením Šimona Zélóty, při večerní debatě se Šimon Učitele zeptal: „Proč jsou někteří lidé o tolik víc šťastnější a spokojenější, než druzí? Je spokojenost záležitostí náboženské zkušenosti?“ Ježíš odpověděl Šimonovi, kromě jiného, následovně:
149:5.2 (1674.4) „Šimone, někteří lidé jsou již svoji podstatou šťastnější než jiní. Hodně, hodně záleží na ochotě člověka nechat se vést a řídit duchem Otce, který v něm pobývá. Nečetl jsi ve spisech slova mudrce: „Duch člověka je svící Hospodina, zkoumající všechny hlubiny nitra“? A také, že takoví duchem vedení smrtelníci říkají: „Život mně přináší šťastné chvíle; ano, jsem božského původu.“ To málo, co má čestný člověk, je lepší než bohatství mnohých nepoctivých,“ protože „spokojenost dobrého člověka je stavem a podstatou jeho mysli.“ „Veselé srdce dělá radostný vzhled a vytváří trvalé uspokojení. Lepší je mít málo a ctít Hospodina, než mít velké bohatství a nebýt šťastným. Lepší je večeře s bylinkami tam, kde je láska, než tučné dobytče tam, kde je nenávist. Lepší je málo získané počestností, než velké příjmy získané nepoctivě.“ „Veselé srdce dělá dobře jako lék.“ „Lepší je málo s klidnou myslí než hojnost s trápením a týráním ducha.“
149:5.3 (1674.5) Příčinou většiny utrpení člověka je zklamání z neuskutečnění svých ambicí a zraněná pýcha. Přestože lidé mají sami povinnost snažit se prožít své životy na zemi co nejlépe a vynaložit pro to své opravdové úsilí, měli by s radostí přijmout svůj úděl a použitím své vynalézavosti vytěžit co nejvíce z toho, co jim osud dal. Příliš mnoho obtíží člověka vyrůstá na půdě strachu jeho vlastního srdce. „Nepoctivý prchá, když ho nikdo nepronásleduje.“ „Nepoctiví jsou jako neklidné moře, které se nemůže uklidnit, ale jeho vody vyvrhují kal a špínu; není klidu pro nepoctivé, říká Bůh.“
149:5.4 (1674.6) A proto nehledejte falešný klid a pomíjivou radost, ale hledejte jistotu víry a záruku božského synovstva, protože ty přinášejí klid, spokojenost a největší radost v duchu.“
149:5.5 (1675.1) Ježíš nepovažoval tento svět za „slzavé údolí.“ Naopak, díval se na něj jako na planetu zrození věčných a nesmrtelných duchů, vzestupujících k Ráji, „údolí tvoření duší.“
149:6.1 (1675.2) Když byli v Gamale, Filip řekl při večerní debatě Ježíšovi: „Učiteli, proč nás Spisy učí „bát se Hospodina,“ když ty po nás chceš, abychom se dívali na nebeského Otce beze strachu? Jak máme sladit tato učení? A Ježíš Filipovi odpověděl takto:
149:6.2 (1675.3) „Děti moje, nejsem překvapen, že dáváte takové otázky. Zpočátku pouze strach mohl naučit člověka úctě, ale já jsem přišel odhalit lásku Otce, abych vás přivedl k uctívání Věčného skrze probuzení vděčného pocitu v synovi v odpověď na hlubokou a absolutní lásku Otce. Chci vás vysvobodit ze zajetí zotročujícího strachu, který vás vhání do únavného sloužení podezíravému a hněvivému Bohu-Králi. Chtěl bych vám říci, že Bůh a člověk jsou ve vztahu Otce a syna, abyste mohli být přivedeni radostně k povznesenému a nadpozemskému uctívání milujícího, spravedlivého a milosrdného Otce-Boha.
149:6.3 (1675.4) Výraz „strach z Hospodina“ měl rozdílné významy v průběhu uplynulých epoch: od strachu přes hrůzu a děs k bázni a úctě. A teď vás chci přivést od úcty přes poznání, uvědomění a uznání k lásce. Když člověk vidí jenom práci Boha, má sklon ke strachu z nejvyššího; ale když člověk začíná chápat a pociťovat osobnost a charakter živého Boha, začíná stále více milovat takového dobrotivého a dokonalého, vesmírného a věčného Otce. A právě v této změně vztahu člověka k Bohu spočívá mise Syna Člověka na zemi.
149:6.4 (1675.5) Rozumné děti nemusí mít strach ze svého otce, aby dostali od něho štědré dary; ale, když již dostanou dostatek dobrých darů, věnovaných z otcovské lásky ke svým synům a dcerám, tyto tak hodně milované děti začínají milovat svého otce na základě poznání a ocenění takového štědrého dobrodiní. Laskavost Boha vede k pokání; dobrotivost Boha vede ke sloužení; milosrdenství Boha vede ke spasení; zatímco láska Boha vede k uvážené a srdečné úctě.
149:6.5 (1675.6) Vaši předkové se báli Boha, protože byl mocný a tajemný. Vy ho budete uctívat, protože je velkolepý v lásce, velkorysý v milosrdenství a slavný v pravdě. Moc Boha vzbuzuje v lidském srdci strach, ale ušlechtilost a čestnost jeho osobnosti plodí vážnost, lásku a dobrovolnou úctu. Uctivý a milující syn se nebojí, nebo neděsí ani mocného a ušlechtilého otce. Já jsem přišel na tento svět zaměnit strach láskou, žal radostí, bázeň smělostí, zotročující područí a nesmyslné obřady láskyplnou službou a vděčnou úctou. Ale pro všechny ty, kteří zůstávají ve tmě, stále platí pravda, že „strach před Bohem je začátkem moudrosti.“ Ale, když světlo svítí silněji, synové Boha začínají velebit Nekonečného za to, čím je, spíše než se ho bát kvůli tomu, co dělá.
149:6.6 (1675.7) Když jsou děti malé a nerozumné, musí být vedeny k tomu, aby si vážily svých rodičů; ale, když vyrostou a začnou si poněkud více cenit výhod rodičovské péče a ochrany, dosáhnou přes uvědomělý respekt a narůstající náklonnost takovou úroveň poznání, že skutečně milují své rodiče pro to, co jsou, než pro to, co udělali. Otec miluje své dítě přirozeně, ale dítě si musí svoji lásku k otci vytvořit od strachu co otec může udělat, přes bázeň, hrůzu, závislost a úctu k vděčné a vroucí lásce.
149:6.7 (1676.1) Učili vás, že se musíte „bát Boha a dodržovat jeho přikázání, což je veškerá povinnost člověka.“ Ale já jsem přišel vám dát nové a vyšší přikázání. Chci vás naučit „milovat Boha a konat jeho vůli, protože to je nejvyšší výsada osvobozených Božích synů.“ Vaše otce učili „bát se Boha─Všemohoucího Krále.“ Já vás učím „milujte Boha─vše-milosrdného Otce.“
149:6.8 (1676.2) V království nebeském, které jsem přišel prohlásit, není žádný vysoký a mocný král; toto království představuje božská rodina. Univerzálně uznávaným a bezvýhradně uctívaným středem a hlavou tohoto rozsáhlého bratrství inteligentních bytostí je můj Otec a váš Otec. Já jsem jeho syn a také vy jste jeho synové. Proto je věčnou pravdou, že vy a já jsme bratři v nebeském panství a ještě více, protože jsme se stali bratry v těle v pozemském životě. A proto se přestaňte bát Boha jako krále, nebo sloužit mu jako pánovi; učte se vážit si ho jako Tvořitele; uznávejte ho jako Otce vašeho duchovního mládí; milujte ho jako milosrdného ochránce; a nakonec, uctívejte ho jako milujícího a všemoudrého Otce vašeho vyspělejšího duchovního poznání a uvědomění.
149:6.9 (1676.3) Z vašich mylných představ o nebeském Otci vyrůstají vaše chybné ideje o pokoře a pramení většina vašeho pokrytectví. Člověk může být svojí podstatou a původem hliněným červem, ale když se v něm usadí duch mého Otce, tento člověk se stává božským ve svém osudu. Poskytnutý duch mého Otce se s určitostí vrátí k božskému zdroji a vesmírné úrovni svého původu a lidská duše smrtelného člověka, která se stane znovuzrozeným dítětem tohoto v něm pobývajícího ducha, zaručeně vystoupá s božským duchem do samotné přítomnosti věčného Otce.
149:6.10 (1676.4) Opravdu pokorným se stává smrtelný člověk, který dostává všechny tyto dary od nebeského Otce, ale všichni takoví věrní kandidáti na věčný vzestup v nebeském království nabudou božskou důstojnost. Nesmyslné a otrocké praktiky okázalé a falešné pokory se neslučují s chápáním zdroje vašeho spasení a poznání osudu vašich v duchu narozených duší. Pokora před Bohem vychází plně z hlubin vašich srdcí; skromnost ve vztazích s lidmi je chvályhodná; ale pokrytecká vědomá a okázalá pokora je dětinská a nehodná osvícených synů království.
149:6.11 (1676.5) Děláte dobře, když jste pokorní před Bohem a ovládáte se před lidmi, ale nechť má vaše pokora duchovní původ a není sebeklamným projevem vědomého pocitu farizejské nadřazenosti. Slova proroka sdělovala: „Jděte pokorně s Bohem,“ neboť i když je nebeský Otec Nekonečný a Věčný, on také pobývá „s tím, kdo má kajícnou mysl a skromného ducha.“ Můj otec pohrdá pýchou, nesnáší pokrytectví a zavrhuje zlotřilost. A právě pro to, abych zdůraznil význam upřímné a naprosté důvěry v láskyplnou podporu a spolehlivého vedení nebeského Otce, jsem se často odvolával na malé dítě, jako příklad postoje mysli a reakci ducha, které jsou tak nezbytné pro vstup smrtelného člověka do duchovních realit nebeského království.
149:6.12 (1677.1) Prorok Jeremjáš dobře popsal mnohé smrtelníky, když řekl: „Vy jste Bohu blízko ve slovech, ale příliš daleko ve svých srdcích.“ A nečetli jste také to zlověstné varování proroka, který řekl: „Kněží učí za mzdu a prorokové věští za peníze. A zároveň vyznávají poctivost a hlásají, že Hospodin je s nimi.“ Nebyli jste dost varováni před těmi, kteří „mluví se svými bližními o míru a v srdcích mají zlo“, těmi, kteří „svými slovy lichotí a v srdcích jsou falešní“? Ze všech bolestí důvěřivého člověka je nejkrutější být „zraněn v domě důvěryhodného přítele.“
149:7.1 (1677.2) Po poradě se Šimonem Petrem a se souhlasem Ježíše, Ondřej dal pokyn Davidovi v Betsaidě, aby rozeslal posly k jednotlivým kazatelským skupinám s pokyny ukončit putování a vrátit se do Betsaidy ve čtvrtek, 30. prosince. Toho deštivého dne celé apoštolská rodina a vyučující evangelisté se sešli u večeře v domě Zebedea.
149:7.2 (1677.3) Celá skupina zůstala spolu přes sobotu. Ubytovali se v domech v Betsaidě a v nedalekém Kafarnaumu a potom všichni dostali dva týdny volno na návštěvu svých rodin, přátel, anebo na rybaření. Ty dva či tři dny, které společně strávili v Betsaidě, byly opravdu osvěžující a inspirující; dokonce starší učitelé se poučili z vyprávění mladých kazatelů o jejich zkušenostech.
149:7.3 (1677.4) Ze 117 evangelistů, kteří se zúčastnili druhého poutního kázání po Galileji, jenom asi sedmdesát vydrželo tuto praktickou zkoušku a po dvoutýdenním oddechu byli připraveni ke službě. Ježíš s Ondřejem, Petrem, Jakubem a Janem zůstali po tu dobu v Zebedeově domě a hodně času strávili rozhovory o blahu a rozšíření království.
Kniha Urantia
Kapitola 150
150:0.1 (1678.1) VEČER v neděli 16. ledna, roku 29 n.l. přišel do Betsaidy Abnér s apoštoly Jana a příští den měli společnou poradu s Ondřejem a apoštoly Ježíše. Abnér a jeho druhové si udělali své hlavní stanoviště v Chebrónu a čas od času přicházeli do Betsaidy na tyto rozhovory.
150:0.2 (1678.2) Jednou z mnoha otázek, o které se hovořilo při této společné poradě, byl zvyk mazání nemocných určitými druhy oleje a přitom pronášet modliteb za vyléčení. Ježíš opět odmítl zúčastnit se jejich debat, anebo se vyjádřit k jejich závěrům. Apoštolové Jana používali vždy takový olej při pomáhání nemocným a trpícím a usilovali o to, aby se tato metoda stala jednotnou pro obě skupiny, ale apoštolové Ježíše se nechtěli svazovat takovým předpisem.
150:0.3 (1678.3) V úterý, 18. ledna se v domě Zebedea v Betsaidě ke dvaceti čtyřem apoštolům připojilo zhruba sedmdesát pět prověřených evangelistů pro přípravu na třetí poutní kázání po Galileji. Tato třetí mise trvala po dobu sedmi týdnů.
150:0.4 (1678.4) Evangelisté byli vysláni ve skupinách po pěti, zatímco Ježíš a jeho dvanáctka putovali většinou společně a když bylo zapotřebí apoštolové chodili ve dvojicích křtít věřící. Po dobu téměř třech týdnů Abnér a jeho druhové také pracovali se skupinami evangelistů, radili jim a křtili věřící. Navštívili Magdalu, Tiberu, Nazaret a všechna nejdůležitější města a vesnice střední a jižní Galileje. Všechna tato místa již navštívili předtím a nyní přibylo mnoho dalších. Toto byla jejich poslední mise v Galileji, s výjimkou severních oblastí.
150:1.1 (1678.5) Ze všech nejodvážnějších věcí, které Ježíš udělal během svého pozemského života, nejvíce překvapujícím bylo jeho náhlé rozhodnutí, které udělal večer 16. ledna. „Zítra vybereme deset žen pro pomocnou práci království.“ Na počátku dvoutýdenního období, během kterého apoštolové a evangelisté dostali dovolenou a opustili Betsaidu, Ježíš požádal Davida, aby přivedl své rodiče zpět do jejich domu a vyslal posly, aby povolali do Betsaidy deset oddaných žen, které sloužily v bývalém táboře a stanovém lazaretu. Všechny tyto ženy naslouchaly pokynům, dávaným mladým evangelistům, ale nikdy je nenapadlo, ani jejich učitele, že Ježíš se rozhodne pověřit ženy učit evangelium království a pomáhat nemocným. Těmito deseti ženami, vybranými a pověřenými Ježíšem, byly: Zuzana, dcera bývalého chazana nazaretské synagogy; Jana, manželka Chuzy, správce Heroda Antipy; Alžběta, dcera bohatého žida z Tibery a Sepfóris; Marta, starší sestra Ondřeje a Petra; Ráchel, švagrová Judy, Učitelova bratra v těle; Nasanta, dcera Elmana, syrského lékaře; Milcha, sestřenice apoštola Tomáše; Rút, nejstarší dcera Matouše Léviho; Celta, dcera římského setníka; a Agaman, vdova z Damašku. Později Ježíš přidal k této skupině další dvě ženy─Marii Magdalenu a Rebeku, dceru Josefa z Arimatie.
150:1.2 (1679.1) Ježíš pověřil tyto ženy vytvořením své vlastní organizace a nařídil Jidášovi, aby zajistil finanční prostředky pro jejich vybavení a pro zakoupení soumarů. Deset žen si zvolilo Zuzanu za svoji vůdkyni a Janu za pokladnici. Od této doby si samy zajišťovaly své finanční prostředky; již nikdy nepožádaly Jidáše o podporu.
150:1.3 (1679.2) Byl to v té době nesmírně šokující pohled─ženy, které měly dokonce zákaz vstupu do hlavní síně synagogy (musely být ve vyhrazené galerii pro ženy), jsou respektovány jako schválené učitelky nového evangelia království. Příkaz, daný Ježíšem těmto deseti ženám, které on vybral pro službu a vyučování evangelia, byl prohlášením emancipace osvobozující všechny ženy a na věčné časy; už nikdy se muž neměl dívat na ženu jako na duchovně podřízenou jemu. To byl nesporně šok i pro dvanáct apoštolů. Přestože slyšeli mnohokrát Učitele říkat, že „v královstvím nebeském nejsou ani bohatí, ani chudí, svobodní ani otroci, muži ani ženy, všichni jsou rovnými Božími syny a dcerami,“ byli doslova omráčeni, když navrhl oficiálně svěřit těmto deseti ženám roli náboženských učitelů a dokonce dovolil, aby cestovali společně s nimi. Tento krok rozbouřil celou zemi a nepřátelé Ježíše vytloukali velký kapitál z tohoto rozhodnutí, ale všude ženy, věřící v radostné zprávy, se pevně postavily za své vybrané sestry a vřele uvítaly toto opožděné ocenění místa ženy v náboženské činnosti. A toto osvobození žen, dávajíc jim oprávněné uznání, praktikovali apoštolové bezprostředně po odchodu Učitele z tohoto světa, ale v následných generacích se vrátili zpět ke starým zvykům. Po celou dobu rané křesťanské církve ženy-učitelky a ženy-pastorkyně byly nazývány diákonky a požívaly všeobecného uznání. Ale Pavel, přestože s tímto vším souhlasil teoreticky, tak se to nikdy nestalo pevnou částí jeho vlastního postoje a osobně měl značné potíže s tím, aby toto uvedl do praxe.
150:2.1 (1679.3) Když apoštolská společnost vyšla z Betsaidy, ženy šly vzadu. Během porad vždy seděly jako skupina vpředu a napravo od řečníka. Stále více žen začínalo věřit v evangelium království a to byla příčina mnoha potíží a nekonečných svízelí když chtěly mít osobní rozhovor s Ježíšem, nebo s některým z jeho apoštolů. Nyní se to všechno změnilo. Když kterákoliv z věřících žen chtěla vidět Ježíše, anebo mluvit s apoštoly, šla za Zuzanou a v doprovodu jedné z dvanácti žen-evangelistů šly ihned za Ježíšem, nebo některým z jeho apoštolů.
150:2.2 (1680.1) Právě v Magdale ženy poprvé prokázaly svoji užitečnost a dokázaly, že jejich vybrání bylo moudrým krokem. Ondřej zavedl svým druhům poněkud přísná pravidla, týkající se osobní práce se ženami, především se ženami pochybného charakteru. Když apoštolská společnost vešla do Magdaly, těchto deset žen-evangelistek mohlo volně jít do nemravných míst a tam kázat radostné zprávy přímo všem obyvatelům. A když navštěvovaly nemocné, tyto ženy dokázaly ve své péči navázat důvěrný kontakt se svými trpícími sestrami. V důsledku práce těchto deseti žen (později známých jako dvanáct žen) byla v tomto městě získána pro království Marie Magdalena. Kvůli řadě nešťastných náhod a kvůli postoji vážené společnosti k ženám, které takto pochybí, se tato žena ocitla v jednom z ohavných míst Magdaly. Byla to Marta a Ráchel, kdo Marii vysvětlil, že dveře království jsou také otevřené pro takové, jako je ona. Marie uvěřila v dobré zprávy a následujícího dne byla pokřtěna Petrem.
150:2.3 (1680.2) Marie Magdalena se stala nejúspěšnějším učitelem evangelia v této skupině dvanácti žen-evangelistek. Společně s Rebekou byla vybrána pro tuto službu v Jotopatě asi čtyři týdny po svém obrácení. Marie a Rebeka, společně s ostatními z této skupiny, zůstaly s Ježíšem po celý zbytek jeho pozemského života, oddaně a úspěšně pracujíc pro osvícení a povznesení svých ponižovaných sester; a když nadešla poslední a tragická epizoda pozemského drama Ježíše a když všichni apoštolové, kromě jednoho, utekli, tyto ženy zůstaly na místě a žádná z nich ho nezapřela ani nezradila.
150:3.1 (1680.3) Na základě pokynu Ježíše svěřil Ondřej sobotní bohoslužby apoštolské skupiny do rukou žen. To samozřejmě znamenalo, že se nemohly uskutečnit v nové synagoze. Ženy pověřily organizací této události Janu a setkání se uskutečnilo v hodovní síni Herodova nového paláce, poněvadž Herodes byl v tu dobu ve své rezidenci v Juliji v Pereji. Jana četla ze Spisů o práci žen v náboženském životě Izraele, zmiňujíc se o Miriam, Debóře, Ester a jiných.
150:3.2 (1680.4) Pozdě večer pronesl Ježíš před sloučenou skupinou památnou řeč o „Magii a pověrách.“ V té době se objevení jasné a údajně nové hvězdy považovalo za znamení toho, že se na zemi narodil velký člověk. A poněvadž nedávno byla taková hvězda spatřena, Ondřej se Ježíše zeptal, jestli jsou takové názory opodstatněné. Učitel na Ondřejovu otázku odpovídal velmi dlouze a důkladně vysvětlil celý problém lidské pověrčivosti. Projev, který Ježíš v ten večer pronesl, je možno v současné frazeologii shrnout následovně:
150:3.3 (1680.5) 1. Pohyby hvězd na obloze nemají naprosto nic společného s událostmi lidského života na zemi. Astronomie je správná vědecká činnost, ale astrologie je hromada bludných pověr, která nemá žádné místo v evangelium království..
150:3.4 (1680.6) 2. Zkoumání vnitřních orgánů čerstvě zabitých zvířat nemůže odhalit nic o počasí, budoucích událostech, nebo výsledky lidského jednání.
150:3.5 (1680.7) 3. Duchové mrtvých se nevracejí zpět komunikovat se živými─svými rodinami, nebo bývalými přáteli.
150:3.6 (1681.1) 4. Talismany a relikvie nemohou vyléčit nemoc, odvrátit neštěstí, nebo působit na zlé duchy; víra ve všechny takové materiální prostředky pro ovlivňování duchovního světa není ničím jiným, než primitivní pověrou.
150:3.7 (1681.2) 5. Ačkoliv losování může být příhodný způsob urovnání mnoha malých potíží, není to metoda pro odhalení božské vůle. Takové výsledky jsou čistě věcí materiální náhody. Jediný způsob spojení s duchovním světem spočívá v duchovním daru člověka─v něm pobývajícím duchu Otce a také rozlitém duchu Syna a všudypřítomného vlivu Nekonečného Ducha.
150:3.8 (1681.3) 6. Věštění, kouzelnictví a čarodějnictví jsou předsudky zaostalých myslí a také podvodné magie. Víra v magická čísla, znamení štěstí a zvěstovatelé smůly je čistá a neopodstatněná pověra.
150:3.9 (1681.4) 7. Výklad snů je ve značné míře pověrou a nepodloženým systémem primitivní a výstřední spekulace. Evangelium království nesmí mít nic společného s věšteckými kněžími primitivního náboženství.
150:3.10 (1681.5) 8. Dobří či zlí duchové nemohou pobývat v materiálních symbolech z hlíny, dřeva, nebo železa; modly nejsou ničím jiným než materiál, ze kterého jsou zhotoveny.
150:3.11 (1681.6) 9. Rituály zaklínačů, čarodějů, kouzelníků a mágů mají své začátky v pověrách Egypťanů, Asyřanů, Babyloňanů a starodávných Kananejců. Amulety a všechny druhy zaklínání nemohou nikdy získat ochranu dobrých duchů, nebo odehnat domnělé zlé duchy.
150:3.12 (1681.7) 10. Ježíš obnažil a odsoudil jejich víru v čáry, soud boží, čarodějnictví, kletby, znamení, uzly na provaze a všechny ostatní formy primitivních a zotročujících pověr.
150:4.1 (1681.8) Následující večer Ježíš shromáždil svých dvanáct apoštolů, apoštoly Jana a nově pověřenou skupinu žen a řekl jim: „Vy sami vidíte, že úroda je bohatá, ale je málo pracovníků. Modleme se všichni k Hospodinu této úrody, aby poslal ještě více pracovníků do polí. Zatímco já budu povzbuzovat a vyučovat mladší učitele, vyšlu ty starší po dvojicích, aby mohli rychle projít celou Galilejí, kázajíc evangelium království, dokud je ještě příhodná a mírumilovná doba.“ Potom určil dvojice apoštolů, po kterých chtěl, aby se vydali na cestu a byli to: Ondřej a Petr, Jakub a Jan Zebedeovi, Filip a Natanael, Tomáš a Matouš, Jakub a Juda Alfeovi, Šimon Zélóta a Jidáš Iškariotský.
150:4.2 (1681.9) Ježíš určil datum pro setkání dvanáctky v Nazaretu a při rozloučení řekl: „Během této mise nechoďte do žádného města jinověrců a do Samaří, ale jděte ke zbloudilým ovcím domu Izraele. Kažte evangelium království a hlásejte spasitelnou pravdu o tom, že člověk je syn Boží. Pamatujte si, že učedník je stěží výše svého učitele a sluha není výše svého pána. Stačí, když učedník se vyrovná svému učiteli a sluha se bude podobat svému pánovi. Jestli někteří lidé se odvážili nazvat pána domu společníkem Belzebuba, o to víc tak budou nazývat jeho služebnictvo! Ale vy se nemusíte bát těchto nevěřících nepřátel. Já vám prohlašuji, že všechno skryté vyjde najevo a všechno tajné bude odhaleno. To, čemu jsem vás učil v soukromí, to kažte s moudrostí otevřeně. To, co jsem vám odkryl ve skrytých komnatách, to ve vhodné době budete hlásat ze střech domů. A říkám vám, moji přátelé a učedníci, nebojte se těch, kteří mohou zabít tělo, ale nejsou schopni zničit duši; raději důvěřujte Jemu, který je schopný zachovat tělo a spasit duši.
150:4.3 (1682.1) Cožpak nelze prodat dva vrabce za měděný groš? A já přesto prohlašuji, že ani jeden z nich není zapomenut v očích Božích. Vy nevíte, že také vlasy na vašich hlavách jsou spočítány? Proto se nebojte; vy máte větší hodnotu, než spousta vrabců. Nestyďte se za moje učení; jděte hlásat mír a dobrou vůli, ale nemylte se─mír nebude vždy provázet vaše kázání. Já jsem přišel, abych přinesl mír na zemi, ale když lidé odmítnou můj dar, výsledkem je rozkol a zmatek. Když celá rodina přijímá evangelium království, v takovém domě zůstává opravdový mír; ale když jen některý člen rodiny vstoupí do království a ostatní odmítají evangelium, takový rozkol může způsobit jen soužení a smutek. Usilovně pracujte pro spasení celé rodiny, aby se nepřáteli člověka nestali členové jeho vlastní domácnosti. Ale jestli uděláte vše, co jste mohli pro všechny v každé rodině, já vám prohlašuji, že ten, kdo miluje otce, nebo matku více než toto evangelium, není hoden království.
150:4.4 (1682.2) Když apoštolové vyslyšeli tato slova, vydali se na cestu. A uviděli se opět všichni až v Nazaretu, kde se setkali s Ježíšem a ostatními učedníky, tak jak to Učitel stanovil.
150:5.1 (1682.3) Jednoho večera v Šúnemu, po návratu apoštolů Jana do Chebrónu a odchodu apoštolů Ježíše ve dvojicích, Učitel učil skupinu dvanácti žen a dvanácti mladších evangelistů, kteří pracovali pod vedením Jákoba. Ráchel položila Ježíšovi tuto otázku: „Učiteli, co máme odpovědět, když se nás ženy zeptají na to, co mají udělat, aby byly spaseny?“ Ježíš na tuto otázku odpověděl takto:
150:5.2 (1682.4) „Když se muži a ženy zeptají, co mají udělat, aby byli spaseni, vy jim odpovíte: věřte v evangelium; přijměte božské odpuštění. Skrze víru poznejte ve vás pobývajícího ducha Božího, jehož přijetí vás udělá syny Božími. Nečetli jste ve Spisech to místo, kde je řečeno: „V Hospodinovi je moje spravedlnost a síla“? A také to místo, kde Otec říká: „Moje spravedlnost je blízko; brzy vás spasím a ve své náruči obejmu můj národ“. „Moje duše se bude radovat z lásky mého Boha, poněvadž on mne oděl do roucha spasení a přikryl šatem jeho spravedlnosti.“ Nečetli jste také o Otci, že jeho jméno má znít „Hospodin naší spravedlnosti.“ „Sejměte z něho špinavé hadry sebeuspokojení a oblečte mého syna oděvem božské spravedlnosti a věčného spasení.“ „Věčná je pravda o tom, že „spravedliví vírou budou žít.“ Vchod do království Otce je volný, ale pro setrvání v něm je nezbytný progres─růst v ušlechtilosti.
150:5.3 (1682.5) Spasení je dar Otce a je odhaleno jeho Syny. Z vaší strany přijetí spasení skrze víru z vás udělá spoluúčastníky božské podstaty, udělá vás synem, nebo dcerou Boha. Víra vás ospravedlňuje; víra vás spasí; a ta stejná víra vás věčně podporuje na cestě postupného nabývání božské dokonalosti. Víra ospravedlnila Abrahama a umožnila mu poznat spasení prostřednictvím učení Melkísedeka. Za všechny uplynulé věky tato stejná víra spasila syny lidské, ale nyní Syn přišel od Otce, aby udělal spasení reálnějším a přijatelnějším.
150:5.4 (1683.1) Když Ježíš umlkl, všichni přítomní, kteří slyšeli tato velkomyslná slova, se velmi zaradovali a v následujících dnech s novou silou, obnovenou energií a nadšením se všichni vydali hlásat evangelium království. A ženy se zaradovaly o to více, protože věděly, že jsou součástí těchto plánů pro ustanovení království na zemi.
150:5.5 (1683.2) V závěrečné řeči Ježíš řekl: „Nemůžete si koupit spasení; nemůžete si vytoužit čestnost. Spasení je Boží dar a čestnost je přirozený plod v duchu zrozeného života vstoupivšího do synovstva království. Nebudete spaseni proto, že žijete čestný život; naopak, žijete čestný život, protože jste již byli spaseni, uznali synovstvo jako dar Boží a službu v království jako nejvyšší radost života na zemi. Když lidé věří v toto evangelium, které je odhalením milosrdnosti Boha, budou přivedeni k dobrovolnému pokání za všechny známé hříchy. Uvědomění si synovstva je neslučitelné s touhou hřešit. Věřící v království hladoví po čestnosti a žízní po božské dokonalosti.“
150:6.1 (1683.3) Při večerních debatách mluvil Ježíš o mnoha tématech. V závěru tohoto turné─předtím, než se všichni setkali v Nazaretu─mluvil na témata „Boží láska“, „Sny a vidění“, „Zlomyslnost“, „Pokora a poddajnost“, „Odvaha a věrnost“, „Hudba a uctívání“, „Služba a poslušnost“, „Pýcha a domýšlivost“, „Odpuštění ve vztahu k pokání“, „Mír a dokonalost“, „Řeč zla a závist“, „Zlo, hřích a pokušení“, „Pochybnosti a nevíra“, „Moudrost a úcta“. Vzhledem k tomu, že starší apoštolové nebyli přítomni, tyto mladší skupiny mužů i žen se aktivněji zapojily do těchto debat s Učitelem.
150:6.2 (1683.4) Po strávení dvou až třech dní s jednou skupinou dvanácti evangelistů se Ježíš připojil k další skupině, dovídajíc se o místech pobytu a pohybech všech těchto pracovníků od poslů Davida. Poněvadž pro ženy to bylo první putování, většinu času strávily s Ježíšem. Prostřednictvím poslů byla každá skupina plně informována o postupu poutního kázání a zprávy od jiných skupin byly vždy zdrojem povzbuzení pro tyto rozptýlené a odloučené pracovníky.
150:6.3 (1683.5) Předtím, než se rozdělili, bylo domluveno, že se dvanáct apoštolů společně s evangelisty a ženským sborem sejdou v Nazaretu na setkání s Ježíšem v pátek, 4. března. Proto se v tuhle dobu začali k Nazaretu stahovat ze všech částí střední a jižní Galileje tyto skupiny apoštolů a evangelistů. Jako poslední dorazili k večeru Ondřej a Petr a připojili se k ostatním v táboře, který postavili první příchozí a který byl umístěn v kopcích severně od města. A toto bylo poprvé, kdy Ježíš navštívil Nazaret od zahájení své veřejné služby.
150:7.1 (1683.6) V tento pátek odpoledne se Ježíš prošel po Nazaretu naprosto nezpozorován a zcela nepoznán. Prošel kolem domu svého dětství a tesařské dílny a strávil půl hodiny na kopci, kde tak rád pobýval jako chlapec. Ode dne svého křtu Janem u Jordánu nepocítil Syn Člověka takový příval lidské emoce ve své duši. Na cestě s vrcholu kopce uslyšel známé zvuky hlásné trouby, oznamující západ slunce, tak, jak to slyšel mnohokrát v době, kdy vyrůstal v Nazaretu. Ještě před návratem do tábora prošel kolem synagogy, kam chodil do školy a v jeho mysli proběhlo mnoho vzpomínek na dětství. Již dříve toho dne poslal Ježíš Tomáše do synagogy dojednat s jejím představeným jeho kázání při sobotní ranní bohoslužbě.
150:7.2 (1684.1) Obyvatelé Nazaretu neměli nikdy pověst zbožných a čestných lidí. A postupem času byla tato vesnice stále více zamořována nízkými morálními normami nedalekého Sepfóris. V průběhu celého Ježíšova mládí a raného mužství měli obyvatelé Nazaretu o něm nejednotný názor; mnozí nesli nelibě jeho odchod do Kafarnaumu. Přestože obyvatelé Nazaretu slyšeli hodně o činech svého bývalého tesaře, cítili se dotčeni, že doposud nezahrnul svoji rodnou vesnici do žádného z předchozích poutních kázáních. Oni samozřejmě slyšeli o Ježíšově slávě, ale většina občanů se na něho hněvala, poněvadž neudělal žádný z jeho velkých činů ve městě svého mládí. Již po několik měsíců lidé Nazaretu hodně o Ježíšovi diskutovali, ale jejich názory o něm byly vcelku nepříznivé.
150:7.3 (1684.2) Proto Učitele čekal nejenom nevítaný návrat domů, ale naprosto nepřátelské a nadmíru kritické prostředí. Ale to nebylo všechno. Jeho nepřátelé, znajíc, že se chystá strávit tuto sobotu v Nazaretu a předpokládajíc, že bude mluvit v synagoze, najali mnoho hrubých a neomalených mužů, aby ho rušili a dělali mu potíže jakýmkoliv možným způsobem.
150:7.4 (1684.3) Většina starších přátel Ježíše, včetně chazana a učitele v jeho mládí, byli mrtví, nebo se z Nazaretu odstěhovali a mladší generace mu jeho slávu silně záviděla. Oni již zapomněli na jeho dřívější oddanost rodině svého otce a ostře ho kritizovali za to, že nenavštěvuje svého bratra a vdané sestry, žijící v Nazaretu. Postoj Ježíšovy rodiny k němu také značně přispěl k této nepřátelské náladě občanů. Ortodoxní židé se dokonce pokusili kritizovat Ježíše za to, že v tu sobotu ráno šel příliš rychle k synagoze.
150:8.1 (1684.4) V tu sobotu byl krásný den a celý Nazaret, přátelé a nepřátelé přišli poslechnout si v synagoze tohoto bývalého občana jejich města. Mnohým z apoštolské družiny se nepodařilo do synagogy dostat, protože tam nebylo místo pro všechny, kteří si přišli Ježíše vyslechnout. Jako mladý muž Ježíš často mluvil v tomto chrámě a toto ráno, když mu představený synagogy podal svitek s posvátnými písemnostmi pro přečtení úryvku ze Spisů, nikdo z přítomných si pravděpodobně nevzpomněl, že to byl ten stejný rukopis, který Ježíš této synagoze daroval.
150:8.2 (1684.5) Bohoslužba tohoto dne probíhala naprosto stejně, jako v době, kdy sem Ježíš přicházel jako chlapec. Vystoupil společně s představeným synagogy na místo pro řečníka a bohoslužba byla zahájena odříkáváním dvou modliteb: „Blahoslaven je Hospodin, Král světa, který dělá světlo a tvoří tmu, který dělá mír a tvoří všechno; který ve svém milosrdenství dává světlo zemi a těm, kdo na ni žijí a ve své dobrotě obnovuje den za dnem a každý den díla tvoření. Blahoslaven je Hospodin náš Bůh za slávu jeho práce a za světlo-dávající osvícení, které stvořil pro chválu svoji. Selah. Blahoslaven je Hospodin náš Bůh, který stvořil světlo.“
150:8.3 (1685.1) Po krátké pauze se začali opět modlit: „Velkou láskou Hospodin náš Bůh nás miluje a s přetékajícím soucitem se nad námi slituje náš Otec a náš Král kvůli našim otcům, kteří mu věřili. Tys je naučil zákonům života; smiluj se nad námi a uč nás. Osvětli naše oči v zákonu; přinuť naše srdce přimknout se k tvým přikázáním; sjednoť naše srdce v lásce a strachu před tvým jménem a navždy nebudeme zostuzeni. Protože ty jsi Bůh, který připravuje spasení a nás sis vybral ze všech národů a jazyků a v pravdě jsi nás přivedl blíže ke svému velkému jménu─selah─abychom mohli láskyplně velebit tvoji jednotu. Blahoslaven je Hospodin, který v lásce vyvolil svůj národ Izraele.
150:8.4 (1685.2) Potom shromáždění odříkávalo šemu─židovské vyznání víry. Tento rituál spočíval v opakování četných pasáží ze zákona a vyjadřoval, že modlící vzali na sebe jařmo nebeského království a také i jařmo přikázáních na denní i noční dobu.
150:8.5 (1685.3) A pak následovala třetí modlitba: „Je pravda, že jsi Jahve, náš Bůh a Bůh našich otců; náš Král a Král našich otců; náš Spasitel a Spasitel našich otců; náš Stvořitel a záštita našeho spasení; naše pomoc a náš vysvoboditel. Tvoje jméno je před-věčné a není jiného Boba kromě tebe. Novými písněmi opěvovali na mořském břehu tvé jméno; společně tě velebili a uznali svým Králem, říkajíc: Jahve bude vládnout navždy. Blahoslaven je Hospodin, který chrání Izrael.“
150:8.6 (1685.4) Představený synagogy potom zaujal své místo před archou, neboli truhlicí, obsahující posvátné písemnosti a začal přednášet devatenáctou modlitbu chvalořečení, čili dobrořečení. Ale v tomto případě bylo vhodné zkrátit obřad, aby významný host měl více času pro svůj proslov; proto bylo předneseno pouze první a poslední dobrořečení. První znělo takto: „Blahoslaven je Hospodin náš Bůh a Bůh našich otců, Bůh Abrahama a Bůh Izáka a Bůh Jákoba; velký, mocný a hrozný Bůh, který projevuje milosrdenství a laskavost, který tvoří všechny věci, který si pamatuje dobrotivé sliby otcům a spasí jejich děti svým jménem v lásce. Ó, Králi, pomocníku, spasiteli a ochránce! Blahoslaven jsi ty, Jahve, ochránce Abrahama.“
150:8.7 (1685.5) Poté následovalo poslední dobrořečení: „Obdaruj svůj národ Izraele velkým věčným mírem, poněvadž ty jsi Král a Pán veškerého míru. Je dobře, že žehnáš Izrael mírem v každou dobu a v každou hodinu. Blahoslaven jsi ty, Jahve, který žehná mírem svůj národ Izraele.“ Když představený přednášel dobrořečení shromáždění židé se na něho nedívali. Po skončení dobrořečení pronesl neformální modlitbu odpovídající této příležitosti a když ji ukončil, celé shromáždění odpovědělo společným „amen.“
150:8.8 (1685.6) Potom chazan šel k arše a vyndal z ní svitek, který podal Ježíšovi, aby přečetl úryvek ze Spisů. Obyčejně bylo přizváno sedm lidí pro přečtení nejméně tří básní ze zákona, ale v tomto případě bylo od tohoto zvyku upuštěno, aby host mohl přečíst úryvek, který si sám vybere. Ježíš si vzal svitek, vstal a začal číst z Deuteronomia: „Neboť toto přikázání, které vám dnes dám, není před vámi ukryto a není daleko. Není na nebi a vy nemůžete říci: „Kdo půjde za nás do nebe a přinese nám ho, abychom ho uslyšeli a splnili?“ Toto přikázání není ani za mořem, abyste mohli říci: „Kdo půjde za nás přes moře a přinese nám ho, abychom ho uslyšeli a splnili?“ Ne, toto slovo života je velmi blízko vás, dokonce ve vaší přítomnosti a ve vašich srdcích, abyste ho mohli poznat a řídit se jím.“
150:8.9 (1686.1) A když skončil čtení ze zákona, přešel k Izajáši a začal číst: „Duch Hospodina je ve mně, poněvadž on mne posvětil kázat radostné zprávy slabým. Poslal mne prohlásit svobodu zajatým a obnovit zrak slepým, vysvobodit utlačené a prohlásit příznivý rok Hospodina.“
150:8.10 (1686.2) Ježíš zavřel knihu a po jejím navrácení zpět představenému synagogy se posadil a začal mluvit k lidem. Začal slovy: „Dnes jsou tyto Spisy naplněny.“ A potom Ježíš mluvil téměř patnáct minut o „Synech a Dcerách Božích.“ Mnoha lidem se jeho řeč líbila a podivovali se nad jeho vlídností a moudrostí.
150:8.11 (1686.3) V synagoze bylo zvykem, že po skončení oficiální bohoslužby tam řečník zůstal, aby mu zájemci mohli pokládat otázky. Proto, toto sobotní ráno sešel Ježíš dolů k lidem, kteří se již tlačili dopředu, aby kladli otázky. Mezi těmito lidmi bylo mnoho bouřlivých jedinců, jejichž mysli byly pokřiveny zlem a na okraji tohoto davu se pohybovali ti hrubí a neomalení muži, kteří byli najati, aby dělali Ježíšovi potíže. Mnozí z učedníků a evangelistů, kteří zůstali venku, se nyní protlačili dovnitř synagogy a rychle poznali, že budou nepříjemnosti. Chtěli Ježíše vyvést ven, ale on odmítl s nimi jít.
150:9.1 (1686.4) Ježíš se v synagoze ocitl v obklopení velkého davu svých nepřátel a hrstkou svých stoupenců a v odpověď na jejich neurvalé otázky a zlomyslné dobírání zpola humorně řekl: „Ano, jsem syn Josefa; ano, jsem ten tesař a nejsem překvapen, že mně připomínáte přísloví „lékař vyléčí sebe samého“ a že mne vyzýváte k tomu, abych udělal v Nazaretu to, co jste slyšeli, že jsem udělal v Kafarnaumu; ale povolávám vás za svědky toho, že již ve Spisech se říká: „Prorok je v úctě všude jinde, jen ne ve vlastní zemi a u svého národa.“
150:9.2 (1686.5) Ale lidé se něho tlačili, hrozili mu vyčítavými gesty a volali: „Myslíš si o sobě, že jsi lepší než lidé Nazaretu; odstěhoval jsi se od nás, ale tvůj bratr je obyčejný dělník a tvoje sestry tady s námi stále žijí. My známe tvoji matku, Marii. Kde jsou dnes? O tobě slyšíme velké věci, ale vidíme, že po návratu do rodného místa neděláš žádné zázraky.“ Ježíš jim odpověděl: „Já miluji lidi, žijící ve městě, kde jsem vyrůstal a byl bych rád, kdybyste vy všichni mohli vstoupit do království nebeského, ale nemohu rozhodovat za Boha, co má dělat. Pocta se vytváří v reakci na živou víru těch, kdo ji přijímají.“
150:9.3 (1686.6) Ježíš by přátelsky zvládl tento dav a úspěšně by odzbrojil i své násilné nepřátele, kdyby nebylo taktické chyby jednoho z jeho vlastních apoštolů, Šimona Zélóty, který, s pomocí mladého evangelisty Nahora, mezitím shromáždil skupinu Ježíšových přátel a bojechtivě požadovali po nepřátelích Učitele, aby odešli ven. Ježíš již dlouho učil apoštoly, že klidná odpověď odvrací hněv, ale jeho následovníci nebyli zvyklí na to, vidět svého milovaného vychovatele, kterého tak rádi nazývali Učitelem, aby se s ním zacházelo s takovou nevychovaností a pohrdáním. Bylo to pro ně příliš a dali průchod prudké a silné zlosti, čímž jenom podnítili duch davu v tomto bezbožném a neomaleném shromáždění. A tak pod vedením najatých pobudů se tito surovci chopili Ježíše, vyvlekli ho ze synagogy a přitáhli na okraj nedalekého strmého útesu s úmyslem ho shodit dolů a zabít ho. Ale právě v okamžiku, kdy se chystali do něj strčit, aby spadl přes okraj útesu, se Ježíš náhle otočil ke svým uchvatitelům a čelem proti nim si v klidu založil ruce. Neřekl nic, ale jeho přátelé byli více než ohromeni, když vykročil vpřed a dav se před ním rozestoupil a dovolil mu nerušeně odejít.
150:9.4 (1687.1) V doprovodu svých apoštolů Ježíš odešel do tábora, kde celá tato událost byla potom dopodrobna probírána. A na pokyn Ježíše se ještě ten večer připravili na odchod do Kafarnaumu následujícího rána. Toto bouřlivé ukončení třetího poutního kázání přineslo moment vystřízlivění pro všechny stoupence Ježíše. Začínali chápat smysl některých jeho učeních; začínali si uvědomovat fakt, že království přijde pouze skrze hodně trápení a hořkého zklamání.
150:9.5 (1687.2) Opustili Nazaret v neděli ráno a šli po různých cestách a nakonec se sešli všichni v Betsaidě ve čtvrtek odpoledne, 10. března. Sešli se dohromady jako střízlivá a vážná skupina rozčarovaných kazatelů evangelia pravdy a ne jako seskupení nadšených a vše-dobývajících vítězných rytířů.
Kniha Urantia
Kapitola 151
151:0.1 (1688.1) DO 10. března se všechny skupiny učitelů a kazatelů vrátily zpět do Betsaidy. Ve čtvrtek večer se mnozí z nich vydali rybařit na moře a v sobotu navštívili synagogu, aby si poslechli kázání zestárlého žida z Damašku o slávě otce Abrahama. Ježíš strávil podstatnou část této soboty sám v horách. V ten večer Učitel hovořil déle než hodinu ke shromážděným skupinám o „smyslu nepřízně osudu a duchovní hodnotě zklamání.“ Byla to památná událost a přítomní posluchači nikdy nezapomněli na tuto, jím udělenou, lekci.
151:0.2 (1688.2) Ježíš se ještě plně nezotavil z hořkosti svého nedávného zavržení v Nazaretu; apoštolové si byli vědomi zvláštní vážnosti, prolínající se s jeho obvyklým veselým vystupováním. Po většinu času s ním byli Jakub a Jan, protože Petr měl spoustu práce s novými odpovědnostmi, týkajících se zajištění a řízení nového sboru evangelistů. Během čekání na odchod na svátek Paschi do Jerusalema ženy navštěvovaly dům od domu a učily evangelium a pomáhaly nemocným v Kafarnaumu a v okolních městech a vesnicích.
151:1.1 (1688.3) Přibližně v této době začal Ježíš používat podobenství jako metodu pro učení velkého množství lidí, kteří se často kolem něho shromáždili. Poněvadž Ježíš hovořil s apoštoly a dalšími lidmi dlouho do noci, v neděli ráno jich přišlo ke snídani jen několik; a proto Ježíš odešel sám k moři, kde si sedl do loďky. Tady, ve staré rybářské loďce Ondřeje a Petra, která byla vždy připravena pro jeho použití, přemýšlel o dalším kroku pro rozšíření království. Ale sám tam dlouho nezůstal. Brzy sem začínali přicházet lidé z Kafarnaumu a nedalekých vesnic a kolem desáté hodiny toho rána se kolem Ježíšovy loďky shromáždilo téměř tisíc lidí a křikem si vyžadovali pozornost. V té době byl Petr již vzhůru a na cestě k loďce. Když k ní přišel, zeptal se Ježíše: „Učiteli, mám k nim promluvit?“ Ale Ježíš odpověděl: „Ne, Petře, já jim povím příběh.“ A pak začal Ježíš vyprávět podobenství o rozsévači, jedno z prvních v dlouhé řadě takových podobenstvích, které vyprávěl zástupům, když za ním přicházely. V této loďce bylo vyvýšené sedátko, na které se posadil (protože měl ve zvyku sedět při vyprávění) a mluvil k davu, shromážděném na břehu. Po krátkém uvítacím slově Petra, Ježíš řekl:
151:1.2 (1688.4) „Rozsévač se vydal sít a když rozséval semínka, některá spadla na okraj cesty a byla zašlapána do země a vyzobána ptáky. Jiná semínka spadla na kamenitou půdu, kde bylo málo hlíny a brzy vzklíčila, protože tam byla tenká vrstva půdy, ale jakmile vyšlo slunce, klíčky uvadly, poněvadž neměly kořeny pro zadržení vláhy. Další semínka spadla do trní a když trní vyrostlo, tak je zadusilo a neurodilo se žádné obilí. Ještě další semínka dopadla na dobrou půdu a vyrostla, přinesla úrodu, některá třicetinásobnou, některá šedesátinásobnou a některá stonásobnou.“ A když skončil toto podobenství, řekl davu: „Ten, kdo má uši k slyšení, uslyší.“
151:1.3 (1689.1) Apoštolové a všichni ostatní, kteří tam byli s nimi a slyšeli Ježíše, byli velmi zmateni tímto jeho způsobem učení; a po dlouhých rozhovorech mezi sebou se ten večer v Zebedeově zahradě Matouš Ježíše zeptal: „Učiteli, jaký je smysl nejasného vyprávění, se kterým se obracíš k lidem? Proč mluvíš v podobenstvích k těm, kteří hledají pravdu? A Ježíš odpověděl:
151:1.4 (1689.2) „Celou tu dobu jsem vás trpělivě učil. Vám je dáno poznat tajemství království nebeského, ale neprozíravým davům a těm, kteří se snaží nás zničit, od této chvíle budou tajemství království vyjadřována v podobenstvích. A budeme to tak dělat, aby ti, kteří upřímně touží vstoupit do království, mohli poznat smysl učení a tak najít spasení, zatímco ti, kteří poslouchají jen proto, aby nás vlákali do léčky, byli zmateni─budou se dívat a neuvidí, budou naslouchat a neuslyší. Děti moje, vy nechápete zákon ducha, který hlásá, že ten, komu je dáno, ještě dostane a bude mít dostatek; ale tomu, kterému není dáno, je odebráno i to co má. Proto budu nyní hovořit k lidem v podobenstvích za tím účelem, aby naši přátelé a ti, kteří touží poznat pravdu, mohou nalézt to, co hledají, zatímco naši nepřátelé a ti, kteří nemilují pravdu, mohou naslouchat, ale nebudou rozumět. Mnoho těchto lidí nejde cestou pravdy. Všechny takové nevědomé duše dobře popsal prorok, když řekl: „Jelikož tito lidé mají ztvrdlá srdce a jejich uši neslyší a jejich oči jsou zavřené, tak nemohou vidět pravdu a rozumět ji srdcem.“
151:1.5 (1689.3) Apoštolové nechápali plně význam slov Učitele. Potom Ondřej a Tomáš pokračovali v rozhovoru s Ježíšem a Petr s ostatními apoštoly odešli do jiné části zahrady, kde se pustili do vášnivé a dlouhé debaty.
151:2.1 (1689.4) Petr a skupina apoštolů kolem něho došla k závěru, že podobenství o rozsévači bylo jinotajem, ve kterém každý jev měl svůj skrytý význam a rozhodli se jít za Ježíšem a požádat ho o vysvětlení. Proto Petr přišel k Učiteli a zeptal se: „My nejsme schopni pochopit smysl tohoto podobenství a chtěli bychom, abys nám to vysvětlil, protože sám říkáš, že nám je dáno poznat tajemství království.“ A když to Ježíš uslyšel, řekl Petrovi: „Můj synu, já nechci před vámi nic tajit, ale nejdříve mně řekni o vaší debatě; jaký je váš výklad tohoto podobenství?“
151:2.2 (1689.5) Po chvíli mlčení Petr řekl: „Učiteli, mluvili jsme dlouze o tomto podobenství a toto je výklad, ke kterému jsem dospěl já: Rozsévač je kazatelem evangelia; semínka jsou slova Boží. Semínka, která spadla na okraj cesty, představují ty, kteří nechápou učení evangelia. Ptáci, kteří sezobali semínka, která dopadla na ztvrdlou půdu, představují Satana, nebo zlého, který krade to, co bylo zaseto do srdcí těchto nevědoucích. Semínka, která dopadla na kamenitá místa a která tak rychle vzklíčila, představují ty povrchní a nemyslící lidi, kteří slyší radostné zprávy, přijímají je s radostí, ale kvůli tomu, že pravda není zakořeněna hluboko v jejich vnímání, jejich oddanost tváří v tvář strastem a pronásledování je krátkodobá. Když přicházejí potíže, tito věřící klopýtají; při pokušení upadnou. Semena, která spadla do trní, představují ty, kteří naslouchají slovu ochotně, ale dovolí, aby životní starosti a nečestnost bohatých potlačily slovo pravdy natolik, že se stává neplodným. A semínka, která dopadla na dobrou půdu a přinesla úrodu, některá třicetinásobnou, některá šedesátinásobnou a některá stonásobnou, představují ty, kteří, když uslyší pravdu, přijmou ji s odlišnou mírou ocenění─v důsledku jejich lišících se intelektuálních schopností─což se projevuje v rozdílné míře náboženské zkušenosti.
151:2.3 (1690.1) Po vyslechnutí Petrova výkladu podobenství se Ježíš zeptal ostatních apoštolů zdali také nemají své vlastní výklady k přednesení. Na to vyzvání zareagoval pouze Natanael a řekl: „Učiteli, i když připouštím, že v Petrově výkladu podobenství je hodně dobrého, plně však s ním nesouhlasím. Já bych toto podobenství vyložil takto: „Semínka představují evangelium království, zatímco rozsévač symbolizuje posly království. Semínka, která spadla na tvrdý okraj cesty, představují ty, kteří slyšeli jen málo o evangeliu a také ty, kteří jsou lhostejní k poselství a mají zatvrzelá srdce. Ptáci, kteří sezobali semínka, která spadla na okraj cesty, znamenají obraz života lidí, pokušení zla a touhy těla. Semínka, která spadla mezi kameny, symbolizují ty emocionální duše, který rychle přijmou nové učení a když se setkají s potížemi a realitami života podle pravdy, rychle se ho vzdají; tito lidé postrádají duchovní vnímání. Semínka, která spadla do trní, představují ty, které přilákaly pravdy evangelia; mají v úmyslu následovat jeho učení, ale brání jim v tom vlastní důležitost, podezíravost, závist a starosti lidské existence. Semínka, která dopadla na dobrou půdu, vyrostla a přinesla úrodu, některá třicetinásobnou, některá šedesátinásobnou a některá stonásobnou, představují rozdílné přirozené schopnosti mužů a žen, v různé míře obdarovaných duchovním osvícením pochopit pravdu a reagovat na její duchovní učení.“
151:2.4 (1690.2) Když Natanael ukončil svůj výklad, apoštolové a jejich druhové se pustili do vážného rozhovoru a rozvinuli upřímnou debatu. Někteří hájili správnost výkladu Petra, zatímco téměř stejný počet se snažil bránit vysvětlení podobenství Natanaelem. Mezitím Petr a Natanael odešli do domu, kde se důrazně a zarytě snažili přesvědčit jeden druhého o své pravdě.
151:2.5 (1690.3) Učitel nechal tuto vřavu názorů dojít do nejvyššího bodu vyjádření; potom zatleskal a zavolal je k sobě. Když se opět všichni kolem něho shromáždili, řekl: „Předtím, než vám povím o tomto podobenství, chce někdo z vás k tomu něco dodat?“ Po chvíli ticha promluvil Tomáš: „Ano, Učiteli, já bych chtěl říct několik slov. Já si pamatuji, že jsi nám jednou řekl, abychom si právě na tuto věc dávali pozor. Učil jsi nás, že když při našem kázání použijeme názorný příklad, měli bychom použít opravdový příběh, ne výmysl a že bychom měli vybrat příběh, který se nejlépe hodí pro objasnění jedné centrální a zásadní pravdy, kterou lidem chceme sdělit, a že když takový příběh použijeme, neměli bychom se snažit o duchovní vysvětlení všech malých detailů, obsažených ve vyprávění toho příběhu. Já mám za to, že jak Petr, tak i Natanael, se mýlí ve svých snahách vyložit toto podobenství. Obdivuji jejich schopnost přednést svoje představy, ale zároveň jsem si jist, že všechny takové pokusy najít ve všech částech obyčejného podobenství duchovní analogie může jenom způsobit zmatek a vážné mylné představy o skutečném účelu takového podobenství. To, že mám pravdu, je plně dokázáno faktem, že ačkoliv jsme všichni měli před hodinou stejný názor, nyní jsme rozděleni do dvou oddělených skupin, které mají rozdílné názory na toto podobenství a obhajují tyto názory tak usilovně, že podle mého mínění omezují naši schopnost plně pochopit velkou pravdu, kterou jsi měl na mysli, když jsi toto podobenství předložil lidem a následně jsi nás požádal o náš výklad.“
151:2.6 (1691.1) Tato Tomášova slova způsobila mezi všemi přítomnými velké ticho. On jim připomněl, čemu je Ježíš dříve učil a než Ježíš začal mluvit, Ondřej vstal a řekl: „Já jsem přesvědčen o tom, že Tomáš má pravdu a chtěl bych, aby nám řekl, jak on vnímá smysl podobenství o rozsévači.“ Ježíš pak pokynul Tomášovi, aby promluvil a ten řekl: „Bratři moji, nechtěl jsem protahovat tuto debatu, ale jestli si to přejete, řeknu vám můj názor na toto podobenství, které nám bylo předneseno za účelem naučit nás jednu velkou pravdu. A tato pravda spočívá v tom, že naše učení evangelia království, bez ohledu na to jak poctivě a dobře vykonáváme naše božská poslání, bude doprovázeno proměnlivými úspěchy; a že všechny takové rozdíly ve výsledcích jsou přímo způsobeny podmínkami, které jsou obsaženy v okolnostech naší služby, podmínkami, nad kterými máme malý, nebo žádný vliv.“
151:2.7 (1691.2) Když Tomáš umlkl, většina jeho druhů-kazatelů byla málem hotova s ním souhlasit, dokonce Petr a Natanael se chystali jít k němu, aby si s ním promluvili, když Ježíš vstal a řekl: „Výborně, Tomáši; rozpoznal jsi skutečný smysl podobenství; ale jak Petr, tak i Natanael vám rovněž přinesli rovnocenný užitek v tom, že v plné míře ukázali nebezpečí, která mohou přinést snahy udělat z mých podobenstvích jinotaje. Ve svých srdcích můžete často prospěšně nechat průchod takovým spekulativním představám, ale děláte chybu, když se snažíte nabídnout takové úsudky jako součást vašeho veřejného učení.“
151:2.8 (1691.3) Nyní, když napětí zmizelo, Petr a Natanael si poblahopřáli jeden druhému za jejich výklady a kromě dvojčat Alfeových se každý z apoštolů pokusil předložit vlastní výklad podobenství o rozsévači předtím, než se odebrali ke spánku. Také Jidáš Iškariotský přednesl velmi přijatelný výklad. Dvanáctka se často mezi sebou pokoušela rozřešit podobenství Ježíše jako jinotaje, ale již nikdy nebrali takové spekulace vážně. Toto byl velmi prospěšný večer pro apoštoly a jejich druhy, hlavně kvůli tomu, že od této doby Ježíš stále častěji používal podobenství při svých veřejných vystoupeních.
151:3.1 (1691.4) Apoštolové byli natolik plni podobenství, že celý příští večer byl věnován další debatě o podobenstvích. Ježíš zahájil večerní poradu slovy: „Moji drazí, když učíte, musíte vždy dělat rozdíly v učení tak, aby vaše prezentace pravdy byla přizpůsobena myslím a srdcím, které vám naslouchají. Když stojíte před davem lidí s odlišnými intelekty a povahami, nemůžete říkat rozdílná slova každé skupině posluchačů, ale můžete povědět příběh, sdělující smysl vašeho učení; a každá skupina a také každý jedinec bude schopen udělat si svůj vlastní výklad vašeho podobenství v souladu s jeho intelektuálními a duchovními schopnostmi. Ať září vaše světlo, ale dělejte to s moudrostí a rozvážností. Žádný člověk, když zapálí lampu, ji nepřikryje nádobou, anebo ji dá pod postel; postaví ji na stojan, aby všichni měli světlo. Dovolte mi, abych vám řekl, že není nic tajného v království nebeském, aby to nebylo ukázáno; nejsou tam ani žádná tajemství, která nebudou nakonec známa. Časem všechny tyto věci vyjdou na světlo. Nemyslete jenom na ty davy lidí a na to, jak slyší pravdu; ale dávejte také pozor na to, jak slyšíte vy. Vzpomeňte si na to, že jsem vám mnohokrát řekl: ten, komu je dáno, dostane ještě víc, zatímco tomu, komu není dáno, bude odebráno i to, o čem si myslí, že má.“
151:3.2 (1692.1) Pokračující debata o podobenstvích a další pokyny k jejich výkladům mohou být shrnuty a vyjádřeny v současné frazeologii následovně:
151:3.3 (1692.2) 1. Ježíš radil nepoužívat při učení pravd evangelia ani bajky, ani jinotaje. Doporučil volné použití podobenstvích, především ze života. Zdůraznil význam používání analogie, existující mezi přírodními a duchovními světy, jako prostředek učení pravdy. On se často zmiňoval o přírodním světě jako o „fiktivním a pomíjivém stínu duchovních realit.“
151:3.4 (1692.3) 2. Ježíš vyprávěl tři či čtyři podobenství z posvátných hebrejských spisů, upozorňujíc na to, že tato metoda učení není úplně nová. Nicméně, stala se prakticky novou metodou učení v tom, jak ji Ježíš začal od této doby používat.
151:3.5 (1692.4) 3.Při vysvětlování významu podobenství Ježíš upozornil na následující aspekty:
151:3.6 (1692.5) Podobenství umožňuje současně působit na nesmírně rozdílné úrovně mysli a ducha. Podobenství podněcuje představivost, vyžaduje bystrý úsudek a vyzývá ke kritickému myšlení; vyvolává účastenství bez vzbuzování nepřátelství.
151:3.7 (1692.6) Podobenství postupuje od známých věcí k rozpoznání neznámého. Podobenství používá materiální a přírodní aspekty jako prostředek pro představení duchovního a nadmateriálního.
151:3.8 (1692.7) Podobenství pomáhají udělat nestranná morální rozhodnutí. Podobenství se vyhýbá řadě předsudků a vkládá novou pravdu jemně do mysli a dělá to všechno s probuzením minimální sebeobrany osobní zášti.
151:3.9 (1692.8) Odmítnutí pravdy, obsažené v metaforické analogii, vyžaduje vědomý intelektuální úkon, který je v přímém rozporu s upřímným úsudkem a čestným rozhodnutím člověka. Podobenství nutí naslouchajícího přemýšlet.
151:3.10 (1692.9) Používání alegorické formy učení umožňuje učiteli představit nové a také překvapující pravdy a současně z velké míry zamezit veškerým sporům a vnějším střetům s tradicí a uznávanými autoritami.
151:3.11 (1693.1) Přednost podobenství spočívá v tom, že upevňuje v paměti pravdu při následném střetnutí s již známými epizodami.
151:3.12 (1693.2) Tímto způsobem se Ježíš snažil seznámit své stoupence s mnoha důvody pro stále častější používání podobenstvích při svém veřejném vyučování.
151:3.13 (1693.3) Ke konci večerní lekce Ježíš vyslovil svoji první poznámku k podobenství o rozsévači. Řekl, že podobenství se vztahuje na dvě věci: zaprvé, bylo to posouzení jeho vlastní služby do této doby a předpověď toho, co ho čeká ve zbytku jeho života na zemi. A za druhé, bylo to také naznačení toho, co apoštolové a ostatní poslové království mohou očekávat v jejich službě postupem času, od generace ke generaci.
151:3.14 (1693.4) Ježíš se rozhodl používat podobenství také jako nejlepší možný způsob vyvrácení promyšlených snah náboženských vůdců v Jerusalemu vštípit lidem, že všechna jeho práce je dělána s pomocí démonů a knížete ďáblů. Odvolání se na přírodu odporovalo tomuto tvrzení, poněvadž v tu dobu lidé považovali všechny přírodní jevy za důsledky přímých zásahů duchovních bytostí a nadpřirozených sil. Kromě toho se odhodlal pro tuto metodu učení kvůli tomu, že mu to umožňovalo hlásat životně důležité pravdy těm, kteří toužili poznat lepší cestu a současně poskytnout svým nepřátelům méně příležitostí pro nalezení příčiny pro přestupek a pro vznesení obvinění proti němu.
151:3.15 (1693.5) Předtím než propustil apoštoly na noc, Ježíš řekl: „Teď se vám naposledy zmíním o podobenství o rozsévači. Ověřím si jak přijmete toto: Království nebeské je jako člověk, který zasel dobré semena do země; a když po nocích spal a ve dne se zabýval svojí prací, semena vzklíčila a vyrostla a přestože nevěděl jak k tomu došlo, rostlina začala dozrávat. Nejdříve se objevilo stéblo, potom klas a pak plné zrno v klase. A když potom zrno dozrálo, vzal srp a bylo po sklizni. Ten, kdo má uši k slyšení, uslyší.“
151:3.16 (1693.6) Mnohokrát apoštolové rozebírali jeho slova ve svých myslích, ale Učitel se již nikdy nevrátil ke své poslední zmínce o podobenství o rozsévači.
151:4.1 (1693.7) Následují den Ježíš opět učil lidi z člunu a řekl jim: „Království nebeské je jako člověk, který posel dobrým semenem své pole; ale když spal, jeho nepřátelé přišli a zaseli mezi pšenici plevel a utekli pryč. A když vypučela mladá stébla a chystala se přinést plody, objevil se také plevel. Tehdy přišli sluhové tohoto pána za ním a řekli mu: „Pane, neposel jsi své pole dobrým semenem? Odkud se tam potom vzal ten plevel?“ A on jim odpověděl: „Nepřítel to udělal.“ Sluhové se potom svého pána zeptali: „Chceš, abychom šli a ten plevel vytrhali?“ Ale on jim odpověděl: „Ne, protože když ho budete vytrhávat, vyvrátíte z kořínků i pšenici. Raději je nechte růst společně až do doby sklizně, kdy potom řeknu sekáčům, aby nejprve sesbírali plevel, svázali ho do snopů a spálili a potom aby sklidili pšenici a dali ji do mé stodoly.“
151:4.2 (1693.8) Když Ježíš odpověděl na několik otázek, řekl pak další podobenství: „Království nebeské je jako hořčičné semeno, které člověk zasel na svém poli. Hořčičné semeno je nejmenší ze všech, semen ale když plně vyroste, je největší ze všech bylin a podobá se stromu, v jehož větvích potom mohou odpočívat nebeští ptáci.“
151:4.3 (1694.1) „Království nebeské je také jako kvasinky, které žena zamísila do tří dávek mouky a tím se stalo, že celé těsto vykynulo.“
151:4.4 (1694.2) „Království nebeské je také jako poklad, zakopaný na poli, který najde člověk. Ve své radosti jde a prodá všechno co měl, aby si koupil to pole.“
151:4.5 (1694.3) „Království nebeské je také jako kupec, hledající pěkné perly a když najde jednu velmi drahocennou, jde a prodá všechno co má, aby si tuto vzácnou perlu mohl koupit.“
151:4.6 (1694.4) „A ještě jednou, království nebeské je jako síť hozená do moře a do ní se chytily všechny druhy ryb. Když se síť naplnila, rybáři ji vytáhli na břeh, kde se posadili a ryby roztřídili, ty dobré dali do nádob a špatné vyhodili.“
151:4.7 (1694.5) Mnoho dalších podobenstvích pověděl Ježíš shromážděným lidem. Vlastně se dá říci, že od této doby učil davy lidí, až na několik výjimek, pouze tímto způsobem. Po svých veřejných vystoupeních, při kterých mluvil k lidem v podobenstvích, během večerního vyučování pak podrobněji a jasněji vyložil svá učení apoštolům a evangelistům.
151:5.1 (1694.6) Počet lidí v průběhu týdne stále narůstal. V sobotu Ježíš kvapně odešel do hor, ale v neděli ráno se davy lidí opět vrátily. Ježíš k nim promluvil brzy odpoledne po kázání Petra a když skončil, řekl svým apoštolům: „Jsem unaven z těch zástupů lidí; přeplujme na druhý břeh, abychom si tam den odpočinuli.“
151:5.2 (1694.7) Během cesty přes jezero je potkala jedna z těch prudkých a náhlých větrných smrští, které jsou pro Galilejské moře typické, především v tomto ročním období. Vodní masa jezera je zhruba dvě stě patnáct metrů pod úrovní moře a je obklopena vysokými břehy, hlavně na západní straně. Od jezera vedou k horám strmé rokliny a když se během dne vytvoří nad jezerem kapsy ohřátého vzduchu, po západu slunce proudy chladnoucího vzduchu se často valí roklinami k jezeru. Takové vichřice přicházejí znenadání a někdy stejně tak rychle ustanou.
151:5.3 (1694.8) A právě taková vichřice zachvátila člun, převážející Ježíše na druhý břeh v ten nedělní večer. Tři další čluny s některými z mladších evangelistů pluly vzadu. Tato smršť byla krutá, nicméně řádila jenom v této oblasti jezera a na západním břehu nebyly znát žádné příznaky bouře. Vítr byl tak silný, že vlny se začaly převalovat přes člun. Prudký poryv větru strhl plachtu ještě předtím, než ji apoštolové stačili svinout a byli teď zcela závislí na svých veslech, do kterých se usilovně opírali, aby se dostali na břeh, od kterého byli vzdáleni necelé tři kilometry.
151:5.4 (1694.9) V tu dobu Ježíš spal na zádi lodi pod malým přístřeškem. Učitel byl unavený když odešli z Betsaidy a proto jim nařídil plout na druhý břeh, aby si tam odpočinul. Tito bývalí rybáři byli silnými a zkušenými veslaři, ale toto byla jedna z nejhorších vichřic v jejich životě. Ačkoliv vítr a vlny pohazovaly člunem jakoby to byla lodička na hraní, Ježíš stále pokojně spal. Petr seděl u pravého vesla hned u zádi. Když člun začal nabírat vodu, pustil veslo a vrhl se k Ježíšovi, prudce s ním zatřásl, aby ho probudil a když se probral, Petr mu řekl: „Učiteli, ty nevíš, že jsme se dostali do silné bouře? Jestli nás nezachráníš, všichni zahyneme.“
151:5.5 (1695.1) Ježíš vyšel na déšť, nejdříve se podíval na Petra a potom se upřeně díval do tmy na bojující veslaře, pohlédl zpět na Šimona Petra, který se kvůli svému rozrušení ještě nevrátil ke svému veslu a řekl: „Proč jste všichni tak zachváceni strachem? Kde je vaše víra? Uklidněte se, upokojte se.“ Ježíš nestačil dokončit svoji výtku Petrovi a ostatním apoštolům, stěží řekl Petrovi, aby se snažil najít svoji rozvahu a tím uklidnit svoji zneklidněnou duši, když rozbouřené ovzduší se vrátilo do svého stálého stavu a nastalo velké ticho. Zlověstné vlny téměř v okamžiku ustaly, zatímco černé mraky, ze kterých přišel krátký liják, zmizely a na obloze zářily hvězdy. Pokud my o tom můžeme soudit, byla to všechno čistá náhoda, ale apoštolové, především Šimon Petr, nikdy nepřestali považovat tuto událost za zázrak přírody. V té době lidé snadno uvěřili v přírodní zázraky, poněvadž pevně věřili v to, že všechny přírodní jevy jsou pod přímou kontrolou duchovních sil a nadpřirozených bytostí.
151:5.6 (1695.2) Ježíš jasně vysvětlil dvanáctce, že on promluvil k jejich zneklidněným duším a k jejich strachem zmítaným myslím, a že nepřikázal živlům uposlechnout jeho slovo, ale to vše bylo marné. Stoupenci Ježíše se vždy drželi svých vlastních výkladů všech takových náhodných událostí. Od toho dne trvali na tom, že Učitel má absolutní moc na přírodními živly. Petr se nikdy neunavil opakováním, že „také vítr a vlny ho poslouchají.“
151:5.7 (1695.3) Bylo již pozdě večer, když Ježíš a jeho druhové dorazili na břeh a poněvadž byla tichá a krásná noc, všichni zůstali ve člunech a na břeh vyšli až krátce po východu slunce následujícího dne. Když se všichni shromáždili, bylo jich celkem asi čtyřicet, Ježíš řekl: „Pojďme támhle do hor a několik dní si odpočineme a přitom budeme přemýšlet o problémech království Otce.
151:6.1 (1695.4) Přestože podstatná část východního břehu jezera se mírně zvedala směrem k blízkým kopcům, v tomto konkrétním místě byl prudký svah, přičemž v některých místech břeh klesal přímo dolů. Ukazujíc na nedaleký vrchol, Ježíš řekl: „Půjdeme na tento kopec a připravíme si tam snídani a najdeme nějaký úkryt pro odpočinek a povídání.“
151:6.2 (1695.5) Svah tohoto kopce byl pokryt jeskyněmi, které byly vytesány do skály. Mnoho z těchto výklenků byly starodávné hrobky. Přibližně v polovině kopce na malém, poměrně rovném místě, byl hřbitov malé vesnice Keresa. Když Ježíš a jeho druhové procházeli kolem tohoto pohřebiště, duševně nemocný muž, který tam žil v těchto dutinách, se k nim rozběhl. Tento pomatený člověk byl v těchto částech velmi známý, protože byl kdysi přivázaný okovy a řetězy v jedné jeskyni. Už to bylo dávno, kdy se zbavil svých pout a teď se volně pohyboval mezi hroby a opuštěnými hrobkami.
151:6.3 (1696.1) Tento muž jménem Ámos trpěl častými projevy šílenství. V delších obdobích normálnosti si obstaral nějaké ošacení a vydal se v docela dobrém stavu mezi své spoluobčany. Během jednoho takového jasného období přišel do Betsaidy, kde vyslechl kázání Ježíše a apoštolů a v tu dobu se stal váhavým věřícím evangelia království. Ale brzy přišlo období jeho potíží a utekl do hrobek, kde sténal, naříkal a svým chováním děsil všechny, kteří ho náhodou potkali.
151:6.4 (1696.2) Když Ámos poznal Ježíše, padl k jeho nohám a vykřikl: „Já tě znám, Ježíši, ale jsem posedlý mnoha ďábly a naléhavě tě prosím, abys mne nemučil.“ Tento muž opravdu věřil, že jeho častá mentální trápení jsou způsobena zlými, nebo nečistými duchy, kteří čas od času do něho vstoupí a ovládnou jeho mysl a tělo. Jeho potíže byly hlavně emocionální─jeho mozek nebyl vážně nemocen.
151:6.5 (1696.3) Ježíš, dívajíc se dolů na člověka schouleného jako zvíře u jeho nohou, ho vzal za ruku, postavil ho na nohy a řekl mu: „Ámosi, ty nejsi posedlý ďáblem; už jsi slyšel radostné zprávy, že jsi synem Božím. Přikazuji ti odhodit tyto čáry.“ A když Ámos uslyšel tato Ježíšova slova, nastala v jeho intelektu takové změna, že se mu okamžitě vrátila jeho zdravá mysl a normální kontrola vlastních emocí. V té době se kolem nashromáždilo hodně obyvatel z nedaleké vesnice a tito lidé, ke kterým se přidali pasáci vepřů, kteří přišli s hor nad nimi, se v ohromení dívali na blázna, sedícího s Ježíšem a jeho stoupenci při zdravém rozumu a volně s nimi diskutujícího.
151:6.6 (1696.4) Když pasáci vepřů běželi do vesnice rozšířit zprávu o vyléčení duševně nemocného, psi napadli malé a nehlídané stádo asi třiceti vepřů a zahnali většinu z nich k útesu, ze kterého popadaly do moře. A právě tato náhodná událost ve spojení s přítomností Ježíše a domnělého zázračného vyléčení duševně nemocného, byla příčinou vytvoření legendy o tom, že Ježíš vyléčil Ámose tím, že z něho vyhnal velký počet ďáblů a že tito ďáblové vstoupili do stáda vepřů a ti se okamžitě střemhlav vrhli s útesu do moře a zabili se. Než ten den skončil, opatrovatelé prasat roznesli zprávu o této události po okolí a celá vesnice tomu uvěřila. Ámos samozřejmě tomu věřil ze všech nejvíc; viděl padající prasata přes okraj útesu krátce poté, kdy se jeho nepokojná mysl uklidnila a nikdy nepřestal věřit tomu, že vepři sebou odnesli ty naprosto stejné zlé duchy, kteří ho tak dlouhou dobu mučili a soužili. A to mělo velký význam pro trvanlivost jeho vyléčení. A rovnou měrou je pravdou to, že všichni apoštolové Ježíše (kromě Tomáše) věřili, že příhoda s vepři měla přímou spojitost s vyléčením Ámose.
151:6.7 (1696.5) Ježíš si neodpočinul tak, jak měl v úmyslu. Po většinu dne byl obklopen těmi, kteří přišli po vyslyšení zprávy, že Ámos byl vyléčen a byli přilákáni příhodou, že démoni vyšli ze šílence do stáda prasat. A tak, pouze po jednom dni odpočinku, v úterý časně zrána byl Ježíš a apoštolové probuzeni delegací jinověrců, zabývající se chovem prasat, kteří přišli s tím, aby od nich ihned odešel. Petrovi a Ondřejovi jejich mluvčí řekl: „Rybáři Galileje, odejděte od nás a vemte svého proroka sebou. My víme, že on je svatý člověk, ale bohové naší země ho neznají a nám hrozí ztráta dalších mnoha prasat. Padl z vás na nás strach a proto se modlíme, abyste odtud odešli.“ A když to Ježíš uslyšel, řekl Ondřejovi: „Vraťme se domů.“
151:6.8 (1697.1) Když se chystali k odchodu, Ámos zapřísahal Ježíše, aby mu dovolil jít s nimi, ale Učitel nesouhlasil. Ježíš Ámosovi řekl: „Nezapomeň na to, že jsi synem Božím. Vrať se ke svým lidem a ukaž jim, jaké velké věci pro tebe udělal Bůh.“ A Ámos šel a začal všude rozšiřovat, že Ježíš vyhnal legii ďáblů z jeho nepokojné duše a že tito ďáblové vstoupili do stáda prasat a okamžitě je vehnali do záhuby. A nepřestal s tím, dokud nenavštívil všechna města Dekapoli, hlásajíc o velkých činech, které pro něho udělal Ježíš.
Kniha Urantia
Kapitola 152
152:0.1 (1698.1) PŘÍBĚH o vyléčení Ámose, duševně nemocného z Keresy, již pronikl do Betsaidy a Kafarnaumu, takže když potom Ježíšova loď tam připlula v to úterý dopoledne, čekal ho již obrovský dav lidí. Mezi nimi byli noví pozorovatelé Velké rady z Jerusalemu, kteří přišli do Kafarnaumu najít důvod pro zatčení a odsouzení Ježíše. Když Ježíš mluvil k těmto shromážděným lidem, kteří ho přišli přivítat, Jairos, jeden z představených synagogy, se protlačil davem, padl Ježíšovi k nohám, vzal ho za ruku a úpěnlivě ho prosil, aby s ním urychleně odešel, říkajíc: „Učiteli, moje malinká dceruška, mé jediné dítě, leží doma a umírá. Modlím se, abys přišel a vyléčil ji.“ Když Ježíš uslyšel prosbu tohoto otce, řekl: „Půjdu s tebou.“
152:0.2 (1698.2) Když Ježíš odešel s Jairosem, velký dav lidí, kteří slyšeli otcovu prosbu, je následoval, aby viděli co se stane. Těsně předtím, než došli k domu představeného synagogy a když spěchali úzkou ulicí a dav lidí se na něho tlačil, Ježíš se náhle zastavil a zvolal: „Někdo se mne dotkl.“ A když ti, kteří byli blízko něho popřeli, že by se ho dotkli, Petr řekl: „Učiteli, vidíš přece, že ten dav se na tebe tlačí a hrozí nám, že nás umačkají a ty řekneš „někdo se mne dotkl.“ Co tím myslíš?“ Ježíš nato řekl: „ Zeptal jsem se kdo se mne dotkl, protože jsem ucítil, že ze mne vyšla živá energie.“ Když se Ježíš rozhlédl kolem, jeho zrak padl na blízko stojící ženu, která před něho předstoupila, poklekla k jeho nohám a řekla: „Mnoho let trpím těžkým krvácením. Hodně jsem si vytrpěla od mnoha lékařů; utratila jsem všechno své jmění, ale žádný mne nedokázal vyléčit. Potom jsem uslyšela o tobě a napadla mne myšlenka, že kdybych se mohla dotknout lemu tvého oděvu, že bych se určitě uzdravila. A tak jsem se protlačila jdoucím davem až k tobě, Učiteli, a dotkla jsem se okraje tvého šatu a jsem zdravá; vím, že jsem byla vyléčena ze své choroby.“
152:0.3 (1698.3) Když to Ježíš uslyšel, vzal ženu za ruku, pozvedl ji na nohy a řekl: „Dcero, tvá víra tě uzdravila; jdi v pokoji.“ Byla to její víra a ne její dotek, co ji zdravilo. A tato událost je dobrým příkladem mnohých domnělých zázračných vyléčeních, která se stávala během pozemského života Ježíše, ale které on však neudělal o své vlastní vůli. Čas ukázal, že tato žena byla skutečně vyléčena ze své nemoci. Její víra byla takového druhu, že se spojila přímo s tvořivou energií, spočívající v Učiteli. S takovou vírou vše co musela udělat, bylo přiblížit se k Učiteli. Nebylo vůbec nutné se dotknout jeho oděvu; to byla pouze ta pověrčivá část její víry. Ježíš zavolal k sobě tuto ženu, Veroniku z Cesarea Filipi, aby odstranil dva mylné názory, které mohly zůstat v její mysli, nebo mohly ulpět v myslích těch, kteří byli svědky tohoto vyléčení. On nechtěl, aby Veronika odešla s myšlenkou, že jejímu strachu při pokusu ukrást své vyléčení, bylo vyhověno, nebo že její pověrčivost, spojujená s dotekem jeho oděvu a jejím vyléčením, zapůsobila. Chtěl, aby všichni věděli, že ji vyléčila její čistá a živá víra.
152:1.1 (1699.1) Jairos byl samozřejmě nesmírně netrpělivý kvůli tomuto zdržení na cestě k jeho domu; proto zrychlil krok. Ještě než došli na dvůr představeného synagogy, vyšel ven jeden z jeho sluhů a řekl: „Neobtěžujte Učitele; tvoje dcera zemřela.“ Ale Ježíš nevěnoval slovům sluhy pozornost, vzal sebou Petra, Jakuba a Jana, otočil se a zármutkem sklíčenému otci řekl: „Neboj se, pouze věř.“ Když vstoupil do domu, našel tam již flétnisty a plakající truchlící, kteří dělali nemístný hluk; byli tam již naříkající a vzlykající příbuzní. A když poslal všechny truchlící ven z místnosti, zůstal tam jenom s otcem, matkou a třemi apoštoly. Truchlícím řekl, že dívka není mrtvá, ale ti se mu pohrdavě smáli. Ježíš se nyní obrátil k matce a řekl: „Tvoje dcera není mrtvá, ona jenom spí.“ A když se dům uklidnil, Ježíš přistoupil k místu, kde dítě leželo, vzal ji za ruku a řekl: „ Dcero, říkám ti, probuď se a vstaň!“ A když dívka tato slova uslyšela, okamžitě vstala a prošla se po pokoji. A když se dostala z omámení, Ježíš přikázal, aby ji dali něco k jídlu, protože dlouho nejedla.
152:1.2 (1699.2) Vzhledem k tomu, že v Kafarnaumu bylo velké pobouření proti Ježíšovi, svolal celou rodinu a vysvětlil jim, že dívka byla v komatu po dlouhotrvající horečce a že on ji pouze probudil a že ji nevzkřísil z mrtvých. To stejné vysvětlil svým apoštolům, ale bylo to zbytečné; oni všichni uvěřili tomu, že Ježíš tu dívku vzkřísil z mrtvých. To, co se Ježíš snažil vysvětlit o mnohých z těchto domnělých zázraků mělo malý vliv na jeho stoupence. Oni věřili v zázraky a při první příležitosti připsali Ježíšovi další zázrak. Ježíš a apoštolové se vrátili do Betsaidy poté, když jim všem výslovně přikázal nikomu o tom nic neříkat.
152:1.3 (1699.3) Když Ježíš vyšel z Jairosova domu, dva slepí, které vedl němý chlapec, ho následovali a dožadovali se vyléčení. V tomto období Ježíšova reputace jako léčitele byla na samém vrcholu. Kamkoliv šel, nemocní a postižení tam na něho čekali. Učitel vypadal nyní hodně unaveně a všichni jeho přátelé začínali mít starost, aby pokračování v učení a léčení mu nezpůsobilo úplné zhroucení.
152:1.4 (1699.4) Apoštolové Ježíše, natož obyčejní lidé, nemohli rozumět charakteru a vlastnostem tohoto Bohočlověka. A také žádná následná generace nebyla schopna ocenit to, co se událo na zemi v době poskytnutí Ježíše Nazaretského. A již nikdy se nemůže naskytnout příležitost jak vědě, tak i náboženství prozkoumat tyto pozoruhodné události a to z jednoho prostého důvodu─taková mimořádná situace již nikdy nemůže nastat, ani na tomto světě a ani na kterémkoliv jiném světě v Nebadonu. Již nikdy, na kterémkoliv světě v tomto celém vesmíru se neobjeví bytost v podobě smrtelného těla, která současně ztělesňuje v sobě všechny vlastnosti tvořivé energie, spojené s duchovními schopnostmi, které přesahují čas a většinu dalších materiálních omezeních.
152:1.5 (1700.1) Nikdy před příchodem Ježíše na zem, ani potom, nebylo možné tak přímo a živě dosáhnout výsledků, souvisejících se silnou a živou vírou smrtelných mužů a žen. Aby se tyto jevy opakovaly, museli bychom být v bezprostřední přítomnosti Michaela, Tvořitele, a musel by být takový, jaký byl v té době─Synem Člověka. Tak i dnes, když jeho nepřítomnost neumožňuje takové materiální projevy, měli byste upustit od kladení jakýchkoliv omezeních na možnosti projevu jeho duchovní síly. Přestože Učitel je nepřítomný jako materiální bytost, je přítomen jako duchovní vliv v srdcích lidí. Svým odchodem z tohoto světa Ježíš umožnil svému duchu žít vedle ducha svého Otce, pobývajícího v myslích všech lidí.
152:2.1 (1700.2) Ve dne Ježíš pokračoval v učení lidu a po večerech vyučoval apoštoly a evangelisty. V pátek oznámil jednotýdenní volno, aby všichni jeho stoupenci mohli strávit několik dní ve svých rodinách, nebo u přátel předtím, než se začnou připravovat k odchodu do Jerusalema na Paschu. Ale víc než polovina jeho učedníků ho odmítla opustit a každým dnem se dav lidí zvyšoval tak, že David Zebedeus chtěl založit nový tábor, ale Ježíš k tomu nedal souhlas. Učitel si tak málo za sobotu odpočinul, že v neděli ráno, 27. března se pokusil dostat pryč od lidí. Několik evangelistů tam zůstalo, aby mluvili k lidem, zatímco Ježíš a dvanáct apoštolů se připravovali nepozorovaně uniknout na opačnou stranu jezera, kde měli v úmyslu si dostatečně odpočinout v jednom z krásných parků jižně od Betsaidy-Julii. Tato oblast byla oblíbeným místem odpočinku pro obyvatele Kafarnaumu; všichni dobře znali tyto parky na východním břehu.
152:2.2 (1700.3) Ale lidé se s jejich odchodem nechtěli smířit. Viděli jakým směrem odplul Ježíšův člun a začínali si najímat všechna dostupná plavidla a vydali se je pronásledovat. Ti, kteří zůstali bez člunů, se tam vydali pěšky kolem horního konce jezera.
152:2.3 (1700.4) K večeru více než tisíc lidí našlo Ježíše v jednom z parků a on k nim pronesl krátkou řeč. Po něm k nim promluvil Petr. Mnoho z těchto lidí si sebou přineslo jídlo a po večeři utvořili malé skupiny, ke kterým promlouvali apoštolové a učedníci Ježíše.
152:2.4 (1700.5) V pondělí odpoledne dav lidí přesáhl tři tisíce hlav. A stále─až do večera─přicházeli další a všemožnými prostředky přinášeli sebou nemocné příbuzné. Stovky lidí, zajímajících se o Ježíše, si naplánovali na své cestě na svátek Paschi zastávku v Kafarnaumu, aby ho mohli spatřit a slyšet a tito lidé se prostě nechtěli smířit s neúspěchem. Ve středu kolem poledne se v tomto parku jižně od Betsaidy-Julii shromáždilo kolem pěti tisíců mužů, žen a dětí. Počasí bylo pěkné, jelikož v této oblasti končilo období dešťů.
152:2.5 (1700.6) Filip obstaral pro Ježíše a dvanáct apoštolů jídlo na tři dny, které měl v opatrování mladík Marek, jejich příležitostný pomocník pro všechno. Odpoledne tohoto, již třetího dne, téměř polovině z přítomného davu došlo jídlo, které si sebou lidé přinesli. David Zebedeus neměl k dispozici stanové městečko, kde by nakrmil a ubytoval takové množství lidí. Ale, i když měli hlad, lidé nechtěli odejít. Mezi lidem se totiž rozneslo, že Ježíš se chce vyhnout potížím jak s Herodem, tak i s náboženskými vůdci v Jerusalemu a vybral si proto toto tiché místo za hranicemi soudní pravomoci všech svých nepřátel jako vhodné pro svoji královskou korunovaci. Všeobecné vzrušení narůstalo každou hodinou. Ježíšovi nebylo o tom řečeno ani slovo, i když on samozřejmě věděl o všem co se dělo. Dokonce i dvanáct apoštolů se již nakazilo těmito názory a především to byli mladí evangelisté, na které tento klep zapůsobil. Z apoštolů si přáli tuto snahu prohlásit Ježíše králem Petr, Jan, Šimon Zélóta a Jidáš Iškariotský. Proti tomuto záměru byli Ondřej, Jakub, Natanael a Tomáš. Matouš, Filip a Alfeova dvojčata byli neutrální. Osnovatelem tohoto plánu udělat Ježíše králem byl Joab, jeden z mladých evangelistů.
152:2.6 (1701.1) Taková byla situace kolem páté hodiny ve středu odpoledne, když Ježíš požádal Jakuba Alfea, aby přivedl Ondřeje a Filipa. Ježíš jim řekl: „Co uděláme s tím davem lidí? Jsou s námi již tři dny a mnoho z nich má hlad a nemají jídlo.“ Filip a Ondřej si vyměnili pohledy a potom Filip odpověděl: „Učiteli, měl bys ty lidi poslat pryč, aby mohli jít do okolních vesnic a koupit si tam pro sebe jídlo.“ A Ondřej, obávající se uskutečnění plánu s králem, se rychle připojil k Filipovi a řekl: „Ano, Učiteli, myslím si, že bude nejlepší, když rozpustíš ty zástupy lidí, aby šli svoji cestou a koupili si jídlo, zatímco ty si budeš moci na čas odpočinout.“ V té době již i ostatní apoštolové se připojili k rozhovoru. Potom Ježíš řekl: „Ale já je nechci poslat pryč hladové; nemůžete je nakrmit?“ To bylo příliš pro Filipa, který okamžitě odpověděl: „Učiteli, kde v takovém opuštěném místě můžeme koupit chleba pro tolik lidí? I dvě stě denárů by nestačilo na jeden oběd.“
152:2.7 (1701.2) Ještě dříve než se apoštolové stačili plně vyjádřit, Ježíš se obrátil na Ondřeje a Filipa se slovy: „Já nechci poslat ty lidi pryč. Tady je máte, jako ovce bez pastýře. Já bych je chtěl nasytit. Jaké máme u sebe jídlo?“ Zatímco Filip mluvil s Matoušem a Jidášem, Ondřej vyhledal mladíka Marka, aby se ujistil kolik jídla jim zůstalo z jejich zásob. Vrátil se k Ježíšovi a řekl mu: „Mládenec má jenom pět bochníků ječného chleba a dvě sušené ryby“─a Petr rychle dodal: „A my jsme ještě nevečeřeli.“
152:2.8 (1701.3) Ježíš tam krátkou chvíli stál v tichosti. V jeho očích se zračil zasněný pohled. Apoštolové mlčeli. Ježíš se náhle otočil k Ondřejovi a řekl: „Přines mně bochníky a ryby.“ A když Ondřej přinesl Ježíšovi košík, Učitel řekl: „Řekněte lidem ať si sednou na trávu ve skupinách po sto lidech a určí vůdce každé skupiny a mezitím přiveďte sem k nám všechny evangelisty.
152:2.9 (1701.4) Ježíš vzal do rukou bochníky a až je požehnal, chléb rozlomil a dal apoštolům, kteří ho předali svým druhům a ti ho zanesli lidem. Ježíš stejným způsobem rozlomil a rozdal ryby. A tito lidé se najedli a nasytili. A když přestali jíst, Ježíš řekl učedníkům: „Sesbírejte roztroušené kousky, aby se neplýtvalo.“ A když zbytky posbírali, naplnili jimi dvanáct košíků. Takto se postupně nasytili všichni přítomní. Této neobyčejné hostiny se zúčastnilo zhruba pět tisíc mužů, žen a dětí.
152:2.10 (1702.1) A toto je první a jediný materiální zázrak, který Ježíš vykonal na základě svého vlastního vědomého připraveného plánu. Je pravda, že jeho učedníci měli sklon nazývat hodně věcí zázraky, které nebyly zázraky, ale toto byl opravdový nadpřirozený projev pomoci. V tomto případě, tak jak nám bylo objasněno, Michael ulamoval kousky potravy tak, jak to on vždy dělal, ale s vyloučením faktoru času a stanoveného průběhu života.
152:3.1 (1702.2) Nasycení pěti tisíců lidí nadpřirozenou energií bylo dalším z těch případů, kdy to, co se stalo, bylo důsledkem spojení lidského soucitu s tvořivou energií. Nyní, když dav lidí byl plně nasycen a Ježíšova sláva okamžitě narostla tímto úžasným zázrakem, plán zmocnit se Učitele a prohlásit ho králem již nepotřeboval osobní vedení. Připadalo to, jakoby se ta myšlenka šířila davem jako nákaza. Reakce lidí na toto okamžité a velkolepé zaopatření jejich fyzických potřeb byla silná a ohromující. Již dlouhé věky se židé učili, že když přijde Mesiáš, syn Davida, země bude opět oplývat mlékem a medem a že chléb života jim bude poskytnut podobně, jak nebeská mana spadla na poušti na jejich předky. A nebylo všechno toto očekávání nyní naplněno přímo před jejich zraky? Když tento hladový, podvyživený dav se přestal cpát tímto zázračným jídlem, převládla pouze jedna jednotná reakce: „Toto je náš král.“ Zázraky dělající osvoboditel Izraele přišel. V očích těchto prostých lidí schopnost nasytit byla spojena s právem vládnout. Potom není divu, že když dav lidí ukončil hodování, všichni vstali jako jeden a volali: „Udělejme ho králem!“
152:3.2 (1702.3) Toto mohutné volání nadchlo Petra a ty apoštoly, kteří se stále nevzdávali naděje vidět Ježíše uplatnit své právo vládnout. Ale tyto plané naděje neměly mít dlouhého trvání. Ještě neutichla ozvěna tohoto mohutného volání davu, odrážející se od blízkých skal, když si Ježíš stoupl na obrovský kámen, zvedl pravou ruku, aby získal jejich pozornost a řekl: „Děti moje, myslíte to dobře, ale jste krátkozrací a myslíte materiálně.“ Následovala krátká pauza; tento statečný Galilejec tam vznešeně stál v okouzlujícím svitu východního soumraku. Všechno na něm bylo královské když pokračoval ve své řeči k tomuto nedýchajícímu davu: „Vy byste mne udělali králem ne proto, že vaše duše byly ozářeny velkou pravdou, ale proto, že vaše žaludky byly naplněny chlebem. Kolikrát jsem vám říkal, že moje království není z tohoto světa? Toto království nebeské, které my hlásáme, je duchovním bratrstvím a nikdo mu nevládne na materiálním trůnu. Můj nebeský Otec je všemoudrý a všemocný Vládce nad tímto duchovním bratrstvím Božích synů na zemi. Jak já jsem vám nedokázal odhalit Otce duchů, tak vy byste udělali králem jeho Syna v těle! A proto nyní jděte všichni domů. Jestli musíte mít krále, nechť se v srdci každého z vás natrvalo usadí Otec nebeských světel jako duchovní Vládce všech věcí.“
152:3.3 (1702.4) Po těchto Ježíšových slovech se dav rozešel udiven a sklíčen. Mnoho z těch, kteří v něho věřili odešli a od toho dne mu úplně přestali naslouchat. Apoštolové byli oněmělí; mlčky stáli všichni kolem dvanácti košíků se zbytky jídla; pouze pomáhající mládenec, Marek, pronesl: “A odmítl být naším králem.“ Ježíš, předtím než odešel do hor, aby byl sám, otočil se k Ondřejovi a řekl: „Vrať se svými bratry do domu Zebedea a modli se tam s nimi─hlavně za tvého bratra, Šimona Petra.
152:4.1 (1703.1) Apoštolové, bez svého Učitele, nasedli do člunu a mlčky začali veslovat směrem k Betsaidě na západním břehu jezera. Žádný z dvanácti apoštolů nebyl tak zdrcen a sklíčen jako Šimon Petr. Téměř vůbec se nemluvilo; všichni mysleli na Učitele o samotě v horách. Opustil je? Nikdy předtím je neposlal všechny pryč a odmítl s nimi jít. Co by to všechno mohlo znamenat?
152:4.2 (1703.2) Spustila se na ně tma, načež přišel silný a nepříjemný vítr, který jim téměř úplně znemožňoval plavbu. Po několika hodinách namáhavého veslování ve tmě padla na Petra únava a upadl do hlubokého spánku vyčerpaného člověka. Ondřej a Jakub ho přenesli na vypolštářované sedadlo na zádi člunu. Zatímco ostatní apoštolové těžce bojovali s protivětrem a vlnami, Petrovi se zdál sen; v něm viděl Ježíše jak k nim přichází po vodě. Když mu připadalo, že Ježíše jde vedle člunu, zakřičel: „Zachraň nás, Učiteli, zachraň nás!“ A ti, kteří byli na zádi člunu, slyšeli některé z těchto slov. Toto noční vidění pokračovalo a Petrovi se zdálo, že slyší Ježíše říkat: „Hlavu vzhůru; to jsem já; neměj strach.“ Pro Petrovu znepokojenou duši to bylo jako gileádský balzám; uklidnilo to jeho zneklidněnou duši, takže (ve svém snu) zavolal na Učitele: “Pane, jestli jsi to skutečně ty, pozvi mne k sobě, abych mohl jít po vodě s tebou.“ A když Petr vstoupil na vodu, prudké vlny ho vyděsily a když se začal potápět, volal: „Pane, zachraň mne!“ A mnozí z dvanáctky ho slyšeli pronášet tuto prosbu. Potom se Petrovi zdálo, že ho Ježíš přišel zachránit, podal mu ruku, zachytil ho a vytáhl ho se slovy: „Ó, malověrný, proč jsi pochyboval?“
152:4.3 (1703.3) Ke konci svého snu vstal Petr ze sedátka, na kterém spal a skutečně udělal krok přes kraj člunu do vody. A ze snu se probudil, když Ondřej, Jakub a Jan se vyklonili dolů a vytáhli ho z moře.
152:4.4 (1703.4) Petr vždy považoval tuto zkušenost za skutečnost. On upřímně věřil, že Ježíš k nim v tu noc přišel. Podařilo se mu pouze částečně přesvědčit Jana Marka, což vysvětluje, proč Marek použil jenom část této příhody ve svém vyprávění. Lékař Lukáš, který pečlivě zkoumal tyto události, přišel k závěru, že tato epizoda byla Petrovým viděním a proto ji odmítl začlenit do svého vyprávění.
152:5.1 (1703.5) Ve čtvrtek ráno, před svítáním, zakotvili svůj člun u břehu kousek od domu Zebedea a spali až téměř do poledne. Ondřej se probudil první a šel se projít podél moře, kde našel Ježíše ve společnosti jejich mládence na výpomoc, sedícího na kameni u vody. Ačkoliv mnoho lidí z davu a mladí evangelisté hledali Ježíše celou noc a velkou část následujícího dne ve východních horách, krátce po půlnoci se on a mladík Marek vydali na cestu kolem jezera a přes řeku zpět do Betsaidy.
152:5.2 (1704.1) Z pěti tisíců zázračným způsobem nasycených lidí, kteří, když jejich žaludky byly plné a jejich srdce prázdná, chtěli prohlásit Ježíše za krále, pouze pět set pokračovalo v jeho následování. Ale ještě předtím, než se dozvěděli o jeho návratu do Betsaidy, Ježíš požádal Ondřeje, aby svolal dvanáct apoštolů a jejich druhy, včetně žen a řekl mu: „Chci k nim promluvit.“ A když se všichni sešli, Ježíš řekl:
152:5.3 (1704.2) „Jak dlouho to budu s vámi snášet? Nejste všichni pomalí v duchovním vnímání a nepostrádáte živou víru? Po celé tyto měsíce jsem vás učil pravdy království a přesto jste stále ovládáni materiálními motivy místo duchovním uvažováním. Nečetli jste snad ve Spisech o tom, jak Mojžíš nabádal nevěřící děti Izraele, říkajíc jim: „Nebojte se, stůjte tiše a uvidíte jak vás Hospodin spasí“? Řekl zpěvák: „Důvěřujte Hospodinu.“ „Buďte trpěliví, služte Hospodinu a mějte odvahu. On posílí vaše srdce.“ „Přeneste vaše břemeno na Hospodina a on vás podpoří. Vždy mu důvěřujte a vylijte mu svá srdce, protože Bůh je vaše útočiště.“ „Ten, kdo žije v příbytku Nejsvrchovanějšího, bude žít ve stínu Všemohoucího.“ Je lepší spoléhat na Hospodina, než důvěřovat lidským králům.“
152:5.4 (1704.3) A nevidíte všichni nyní, že dělání zázraků a konání materiálních divů nepřivede nové duše do duchovního království? Nasytili jsme dav lidí, ale to je nepřimělo k hladu po chlebu života, ani k žízni po vodě duchovní spravedlnosti. Když byl jejich hlad ukojen, nehledali vchod do nebeského království, ale raději se snažili prohlásit Syna Člověka králem způsobem, jakým se korunují králové tohoto světa, jen proto, aby mohli i nadále jíst chleba bez práce. A to všechno, čehož většina z vás byla více či méně svědky, neudělalo nic pro odhalení nebeského Otce, nebo pro rozvoj království na zemi. Nemáme již dost nepřátel mezi náboženskými vůdci země aniž děláme něco, co by nám určitě také znepřátelilo občanské vládce? Modlím se k Otci, aby pomazal vaše oči, abyste uviděli a otevřel vaše uši, abyste uslyšeli a měli plnou důvěru v evangelium, kterému jsem vás naučil.“
152:5.5 (1704.4) Ježíš potom oznámil, že si přeje na několik dní odpočinout se svými apoštoly předtím, než budou připraveni na cestu do Jerusalema na svátek Paschi a zakázal všem učedníkům a všem ostatním, aby ho následovali. A tak odpluli na člunu do Genezaretu, aby si tam dva či tři dny odpočinuli a vyspali se. Ježíš se připravoval na velkou krizi svého pozemského života na zemi a proto trávil hodně času ve spojení s nebeským Otcem.
152:5.6 (1704.5) Zpráva o nasycení pěti tisíců lidí a pokusu udělat Ježíše králem vzbudila obrovskou pozornost a vyvolala strach jak u náboženských vůdců, tak i u občanských vládců po celé Galileji a Judeji. Přestože tento velký zázrak neudělal nic pro posílení evangelia království v duších materiálně myslících a váhavě věřících lidí, pomohl otevřít oči těm členům bezprostřední rodiny Ježíše a blízkým učedníkům, kteří chtěli vidět zázraky a toužili po tom, aby Učitel byl králem. Tato velkolepá událost ukončila počáteční období učení, přípravy a léčení a tím připravila cestu pro vstup do posledního roku hlásání vyšších a duchovnějších úrovní nového evangelia království─božského synovstva, duchovní svobody a věčného spasení.
152:6.1 (1705.1) V době odpočinku v domě bohatého věřícího v Genezaretu měl Ježíš se svými apoštoly každé odpoledne volné debaty. Vyslanci království byli skupinou vážných, vystřízlivělých a zdrženlivých lidí. Ale i potom všem co se stalo a jak ukázaly následné události, těchto dvanáct mužů se ještě plně nezbavilo svých zakořeněných a dlouho pěstovaných představ o příchodu židovského Mesiáše. Události předchozích několika týdnů proběhly příliš rychle pro tyto ohromené rybáře, aby mohli pochopit plně jejich význam. Muži a ženy potřebují čas pro uskutečnění radikálních a rozsáhlých změn ve svých základních a principiálních představách, týkajících se sociálního chování, filozofických postojů a náboženských přesvědčeních.
152:6.2 (1705.2) Zatímco Ježíš a dvanáctka odpočívali v Genezaretu, dav lidí se rozešel, někteří se vrátili do svých domovů, ostatní se vydali do Jerusalema na svátek Paschi. Za necelý měsíc se počet nadšených a neskrývaných stoupenců Ježíše, kterých bylo jenom v Galileji více než padesát tisíc, ztenčil na méně než pět set. Ježíš chtěl poskytnout svým apoštolům takovou zkušenost s nestálostí veřejné popularity, aby nebyli v pokušení spoléhat na takové projevy pomíjivé náboženské hysterie v době, kdy je nechá samotné pracovat pro království, ale ve své snaze byl úspěšný jen částečně.
152:6.3 (1705.3) Na druhý večer jejich pobytu v Genezaretu Učitel opět řekl apoštolům podobenství o rozsévači a dodal tato slova: „Tak vidíte, děti moje, působení na lidské city je přechodné a naprosto marné; působení výhradně pouze na jeden intelekt je podobně plané a neplodné; pouze působením na ducha, který žije v lidské mysli, můžete doufat v dosažení trvanlivého úspěchu a uskutečnit ty úžasné proměny lidského charakteru, které se vzápětí projevují v bohaté úrodě opravdových duchovních plodů v každodenním životě všech těch, kteří se takto vysvobodili z temnoty pochybnosti skrze narození ducha do světla víry─království nebeského.“
152:6.4 (1705.4) Ježíš učil působivosti na emoce jako metodu pro připoutání a soustředění pozornosti intelektu. On nazýval takovou probuzenou a podnícenou mysl bránou k duši, kde přebývá ta duchovní podstata člověka, která musí rozpoznat pravdu a reagovat na duchovní výzvu evangelia, aby umožnila trvalé výsledky skutečných proměn charakteru.
152:6.5 (1705.5) Tímto způsobem se Ježíš snažil připravit apoštoly na blížící se šok─krize v postoji veřejnosti k němu byla vzdálena jen několik dní. Vysvětlil dvanácti apoštolům, že náboženští vůdcové v Jerusalemu se spiknou s Herodem Antipou, aby dosáhli jejich zničení. Dvanáctka si začínala více uvědomovat (i když ne úplně), že Ježíš se nechystá usednout na trůn Davida. Začínali větší měrou vidět, že duchovní pravda nebude šířena materiálními zázraky. Začínali si uvědomovat, že nasycení pěti tisíců lidí a nadšená snaha udělat Ježíše králem, bylo vyvrcholením očekávání konání zázraků a kouzelných divů a vrcholem Ježíšovy slávy mezi lidem. Neurčitě tušili a matně předvídali blížící se časy duchovního prosévání a krutého nepřátelství. Těchto dvanáct mužů si pomalu začínalo uvědomovat pravou podstatu jejich poslání jako vyslanců království a začalo se připravovat na těžké a krušné zkoušky posledního roku služby Učitele na zemi.
152:6.6 (1706.1) Než odešli z Genezaretu, Ježíš jim vysvětlil zázračné nasycení pěti tisíců. Řekl jim proč se zúčastnil tohoto neobyčejného projevu tvořivé síly a také je ujistil, že nepodlehl svému soucitu s davem dokud se nepřesvědčil, že to bylo „v souladu s vůlí Otce.“
152:7.1 (1706.2) V neděli, 3. dubna, se Ježíš vydal v doprovodu pouze svých dvanácti apoštolů z Betsaidy na cestu do Jerusalema. Aby se vyhnuli davům a přilákali co nejmenší pozornost, šli přes Gerasu a Filadelfii. Ježíš jim zakázal v průběhu cesty jakékoliv učení na veřejnosti; také jim nedovolil učit či kázat během pobytu v Jerusalemu. Pozdě večer, ve středu 6. dubna dorazili do Betanie, nacházející se nedaleko od Jerusalemu. Tuto první noc strávili v domě Lazara, Marty a Marie, ale následujícího dne se rozdělili. Ježíš a Jan se ubytovali v domě věřícího jménem Šimon, v sousedství domu Lazara v Betanii. Jidáš Iškariotský a Šimon Zélóta odešli za svými přáteli do Jerusalemu a zbývající apoštolové se ubytovali po dvou v různých domech.
152:7.2 (1706.3) Ježíš navštívil Jerusalem během Paschi pouze jednou a to bylo v nejvýznamnější den oslav. Abnér přivedl mnoho věřících z Jerusalemu na setkání s Ježíšem do Betanie. Během tohoto pobytu v Jerusalemu dvanáctka poznala jak sílilo nepřátelské mínění o jejich Učiteli. Odcházeli všichni z Jerusalemu s přesvědčením, že se blíží krize.
152:7.3 (1706.4) V neděli 24. dubna Ježíš a apoštolové odešli z Jerusalema do Betsaidy. Šli cestou podél pobřeží přes města Jafa, Cesarea a Ptolemaios. Potom šli vnitrozemím přes Rámu a Chorazin do Betsaidy, kam dorazili v pátek 29. dubna. Ihned po příchodu domů Ježíš poslal Ondřeje požádat představeného synagogy o povolení promluvit tam příští den při odpolední bohoslužbě, což byla sobota. A Ježíš dobře věděl, že to bude naposledy, kdy mu bude dovoleno mluvit v kafarnaumské synagoze.
Kniha Urantia
Kapitola 153
153:0.1 (1707.1) V PÁTEK večer, v den jejich příchodu do Betsaidy a ráno v sobotu si apoštolové všimli, že Ježíš řeší nějaký závažný problém; poznali, že Učitel usilovně přemýšlí o nějaké důležité záležitosti. Ráno vůbec nesnídal a v poledne jedl jen málo. Celé sobotní dopoledne a předcházející večer dvanáct apoštolů a jejich druhové se v malých skupinách setkávali v domě, na zahradě a na pobřeží. Všichni cítili napětí nejistoty a úzkostlivého očekávání. Od doby jejich odchodu z Jerusalemu Ježíš s nimi téměř nepromluvil.
153:0.2 (1707.2) Již mnoho měsíců neviděli Učitele tak zamyšleného a zamlklého. Také Šimon Petr byl skleslý, ne-li deprimovaný. Ondřej byl v rozpacích a nevěděl co má udělat pro své sklíčení druhy. Natanael řekl, že jsou uprostřed „ticha před bouří.“ Tomáš vyslovil názor, že „se stane něco neobyčejného.“ Filip poradil Davidovi Zebedeovi aby, „zapomněl na stravování a ubytování davu lidí, dokud se nedozvíme o čem Učitel přemýšlí.“ Matouš projevil staronovou snahu doplnit pokladnu. Jakub a Jan mluvili o nadcházejícím kázání v synagoze a spekulovali hodně o jeho pravděpodobné podstatě a účelu. Šimon Zélóta vyjádřil přesvědčení, ve skutečnosti naději, že „nebeský Otec možná zasáhne nějakým nečekaným způsobem na obranu a podporu svého Syna,“ zatímco Jidáš Iškariotský se osmělil vyjádřit myšlenku, že Ježíše tíží lítost z toho, že „neměl odvahu a opovážlivost dovolit pěti tisícům lidí prohlásit ho králem židů.“
153:0.3 (1707.3) A s takovou skupinou sklíčených a zdrcených stoupenců se Ježíš vydal to krásné sobotní odpoledne do synagogy v Kafarnaumu, aby tam vystoupil s epochálním kázáním. Jediné slovo srdečného pozdravení či popřání štěstí od svých bezprostředních stoupenců uslyšel od nic netušících dvojčat Alfeových, která radostně přivítala Ježíše když vyšel z domu a vydal se k synagoze: „Modlíme se, aby ti Otec pomohl a aby za námi přišly větší davy než předtím.“
153:1.1 (1707.4) V tento nádherný sobotní den, ve tři hodiny odpoledne, v nové kafarnaumské synagoze přivítalo Ježíše vybrané shromáždění. Předsedající Jairos podal Ježíšovi Spisy. Den předtím přišlo z Jerusalema padesát pět farizejů a saduceů; přítomno bylo také přes třicet vůdců a představených sousedních synagog. Tito židovští náboženští vůdcové jednali na přímý příkaz Velké rady v Jerusalemu a představovali ortodoxní předvoj, který přišel zahájit otevřený boj s Ježíšem a jeho učedníky. Vedle těchto židovských vůdců seděli na čestných místech oficiální pozorovatelé Heroda Antipy, kterému bylo doporučeno zjistit pravdu o znepokojujících zprávách, že obyvatelstvem byl učiněn pokus prohlásit Ježíše králem židů v oblastech vlády jeho bratra Filipa.
153:1.2 (1708.1) Ježíš pochopil, že mu hrozí bezprostřední prohlášení otevřeného a přímého boje ze strany narůstající armády jeho nepřátel a rozhodl se odvážně přejít do ofenzívy. Při nasycení pěti tisíců oživil jejich ideje o materiálním Mesiáši; nyní se znovu odhodlal napadnout veřejně jejich představu o židovském osvoboditeli. Tato krize, která začala nasycením pěti tisíců a která skončila tímto sobotním odpoledním kázáním, byla viditelným obrácením přílivu popularity a slávy. Od této chvíle se práce pro království vzrůstající měrou zaměřovala na důležitější úkol získávání stálých duchovních konvertitů pro opravdově zbožné bratrství lidí. Toto kázání bylo zlomem v přechodu od období diskuzí, polemik a rozhodování k otevřenému boji a konečnému uznání, nebo konečnému odmítnutí.
153:1.3 (1708.2) Učitel dobře věděl, že mnoho jeho stoupenců se pomalu, ale jistě připravovalo ho s konečnou platností zavrhnout. On také věděl, že mnoho jeho učedníků pomalu, ale jistě procházelo takovou přípravou mysli a takovou disciplínou duše, což jim umožní zvítězit nad pochybnostmi a statečně prosadit jejich vyzrálou víru v evangelium království. Ježíš plně rozuměl tomu, jak se lidé připravují k rozhodnutím v krizi a ke konání nenadálých odvážných činů vlastní volby skrze pomalý proces opětovného rozhodování mezi opakujícími se situacemi dobra a zla. Vystavil své vybrané posly častým zkouškám zklamání a poskytl jim opakované a prověřující příležitosti volit mezi správným a špatným způsobem přístup k duchovním zkouškám. Věděl, že se může spolehnout na své stoupence tehdy, když zvládnou rozhodující zkoušku a tak udělají svá životní rozhodnutí v souladu s předchozími a zakořeněnými intelektuálními postoji a duchovními reakcemi.
153:1.4 (1708.3) Tato krize v pozemském životě Ježíše začala nasycením pěti tisíců a skončila tímto kázáním v synagoze; krize v životech apoštolů začala tímto kázáním v synagoze a pokračovala po celý rok. Skončila až soudem a ukřižováním Učitele.
153:1.5 (1708.4) Když seděli v synagoze v to odpoledne předtím, než Ježíš začal mluvit, převládala mezi nimi jedna velká záhada, jedna velká otázka v myslích všech. Jak jeho přátelé, tak i jeho nepřátelé se zaobírali pouze jednou myšlenkou a ta byla: „Proč tak úmyslně a výrazně obrátil příliv nadšené popularity?“ A bezprostředně před a okamžitě po tomto kázání pochybnosti a zklamání jeho rozladěných přívrženců se změnily do nevědomého nepřátelství a postupně přešly do skutečné nenávisti. Bylo to právě po tomto kázání v synagoze, kdy Jidáš Iškariotský poprvé vědomě pomyslel na to, že Ježíše a apoštoly opustí. Ale prozatím dokázal ovládnout všechny takové sklony.
153:1.6 (1708.5) Všichni byli ve stavu nejistoty. Ježíš jim nic neřekl a oni byli zmateni. Ještě nedávno předvedl největší projev nadpřirozené síly, charakterizující celou jeho životní cestu. Nasycení pěti tisíců bylo tou událostí jeho pozemského života, která nejvíce ze všech odpovídala židovské představě o očekávaném Mesiáši. Ale tato mimořádně příznivá situace byla ihned a nepochopitelně ztracena jeho okamžitým a jednoznačným odmítnutím stát se králem.
153:1.7 (1709.1) V pátek večer a znovu v sobotu ráno se náboženští vůdcové z Jerusalemu usilovně snažili přesvědčit Jaira, aby nepovolil Ježíšovi promluvit v synagoze, ale bez úspěchu. Jairova jediná odpověď na to všechno naléhání byla: „Dal jsem souhlas a neporuším své slovo.
153:2.1 (1709.2) Ježíš začal své kázání čtením ze zákona, ze kterého přečetl úryvek z páté knihy Mojžíšovy. „Jestli se stane, že tento národ nebude naslouchat hlasu Božímu, tak ho zajisté postihnou zlá neštěstí za jeho hříchy. Hospodin způsobí vaše zničení vašimi nepřáteli; a budete odvlečeni do všech královstvích na zemi. A Hospodin přivede vás a vašeho krále, kterého jste ustanovili, aby vám vládl, do rukou neznámého národa. A budete podivením, příslovím a rčením pro všechny národy. Vaši synové a dcery půjdou do zajetí. Příchozí cizinci budou mít mezi vámi vysokou pravomoc, zatímco vy budete velmi poníženi. A to všechno budete vy a vaši potomci snášet navždy, protože nenasloucháte slovu Hospodina. Proto budete sloužit svým nepřátelům, kteří půjdou proti vám. Budete trpět hladem a žízní a ponesete toto cizí železné jařmo. Hospodin přivede proti vám národ zdaleka, z druhého konce světa, národ, jehož řeči nebudete rozumět, národ kruté povahy, národ, který si vás nebude vážit. A oni vás budou obléhat ve všech vašich městech tak dlouho, dokud vysoké opevněné zdi, na které jste spoléhali, nebudou strženy; a celá země padne do jejich rukou. A stane se, že během tohoto obléhání budete přinuceni jíst plod vašich vlastních těl, maso vašich synů a dcer, kvůli nouzi, kterou vám vaši nepřátelé způsobí.“
153:2.2 (1709.3) A když Ježíš skončil tento úryvek, přešel k prorokům a přečetl z Jeremjáše: „Jestli nebudete naslouchat slovům mých služebníků─prorokům, které jsem vám poslal, tak udělám s tímto domem to, co se Šílem a předám toto město k zatracení všemi národy země.“ A kněží a učitelé slyšeli Jeremjáše pronášet tato slova v domě Hospodina. A když Jeremjáš řekl vše, co mu Hospodin přikázal, aby pověděl celému národu, kněží a učitelé se ho chopili a řekli: „Ty musíš zemřít.“ A celý národ obklopil Jeremjáše v domě Hospodina. Když o tom uslyšeli vladaři Judy, tak zasedli k soudu nad Jeremjášem. Tam kněží a učitelé řekli vladařům a celému národu toto: „Tento člověk si zasluhuje smrt, protože věštil proti našemu městu a vy jste ho na vlastní uši slyšeli.“ Potom promluvil Jeremjáš k vladařům a k celému národu: „Hospodin mne poslal prorokovat proti tomuto domu a proti tomuto městu, poslal mne říci vám vše, co jste slyšeli. Proto nyní napravte svůj život a činy a řiďte se hlasem Hospodina, Boha vašeho, abyste unikli hříchu, který byl nad vámi vysloven. Pokud se jedná o mne, vidíte, že jsem ve vašich rukách. Udělejte se mou to, co považujete za dobré a správné. Ale buďte si jisti tím, že když mně usmrtíte, budete mít na sobě a na tomto národu nevinnou krev, poněvadž mne opravdu poslal Hospodin, abych vám toto všechno sdělil.“
153:2.3 (1710.1) Kněží a učitelé té doby chtěli Jeremjáše zabít, ale soudci k tomu nedali souhlas, i když kvůli jeho hrozbám ho spustili po provazech do špinavé hladomorny, kde se až po ramena ponořil do kalu. A toto udělal tento národ proroku Jeremjáši, když ten uposlechl příkaz Hospodina varovat své bratry před jejich hrozícím politickým zánikem. Dnes se já vás chci zeptat: „Co udělají velkoknězi a náboženští vůdcové tohoto národa s člověkem, který má odvahu varovat je před dnem jejich duchovního zatracení? Budete se také snažit usmrtit učitele, který si troufá hlásat slovo Hospodina a který se nebojí vás upozornit, když odmítáte jít cestou světla, které vede ke vchodu do království nebeského?
153:2.4 (1710.2) Jaké důkazy mé mise na zemi hledáte? Nenarušili jsme vaše postavení vlivu a moci když jsme hlásali radostné zprávy chudým a zavrženým. Neučinili jsme žádný nepřátelský útok na to, co máte v úctě, ale jenom jsme prohlásili novou svobodu pro strachem posedlou duši člověka. Já jsem přišel na tento svět odhalit mého Otce a ustanovit na zemi duchovní bratrství synů Božích─království nebeské. A ačkoliv jsem vám mnohokrát připomínal, že moje království není tohoto světa, přesto můj Otec vám dopřál mnoho projevů materiálních divů vedle průkazných duchovních proměn a obrození.
153:2.5 (1710.3) Jaká nové znamení ode mne očekáváte? Prohlašuji, že již máte dostatek důkazů, abyste se mohli rozhodnout. Opravdu, opravdu říkám vám všem, sedícími dnes přede mnou: jste postaveni před nutnost rozhodnutí, kterou cestou půjdete; a já vám říkám, tak jak Jóšua řekl vašim praotcům: „rozhodněte se dnes komu budete sloužit.“ Mnozí z vás stojí dnes na rozcestí.
153:2.6 (1710.4) Někteří z vás, když jste mne nemohli najít po nasycení lidí na druhém břehu, najali jste si v Tiberii rybářské čluny, které týden předtím byly ukryty nedaleko během bouře a vydali se za mnou, ale proč? Ne za pravdou a čestností, ne proto, abyste se dozvěděli jak lépe sloužit a pomáhat svým bližním! Ne, ale proto, abyste měli více chleba, pro který jste nemuseli pracovat. Nebylo to proto, abyste naplnili své duše slovem života, ale pouze proto, abyste si mohli naplnit břicho snadným chlebem. Již po dlouhou dobu jste byli učeni, že Mesiáš, když přijde, bude konat divy, které udělají život příjemným a snadným pro všechny vyvolené. Potom není zvláštní, že když jste byli takto učeni, že toužíte po bochnících chleba a rybách. Ale já vám prohlašuji, že v tomto nespočívá mise Syna Člověka. Přišel jsem prohlásit duchovní svobodu, učit věčnou pravdu a posílit živou víru.
153:2.7 (1710.5) Bratři moji, neprahněte po mase, které podléhá zkáze, ale raději usilujte o duchovní potravu, která vyživuje a přináší věčný život; a to je chléb života, který Syn dává všem, kteří ho chtějí přijmout a jíst, neboť Otec dal Synovi tento život, aby dával bezměrně. A když jste se mne zeptali: „Co máme dělat, abychom konali dílo Boha?“, já jsem vám srozumitelně odpověděl: „Dílo Boží je toto: důvěřujte tomu, kterého poslal.“
153:2.8 (1710.6) A potom Ježíš řekl, ukazujíc na nádobu s manou, která zdobila okenní překlad této nové synagogy a která byla zkrášlena vinou révou: „Vy si myslíte, že vaši předkové jedli na poušti manu─chléb z nebes─ale já vám říkám, že to byl chléb země. Přestože Mojžíš nedal vašim otcům chléb z nebes, můj Otec je nyní připraven dát vám opravdový chléb života. Nebeský chléb přichází od Boha a dává věčný život lidem světa. A když mně řeknete: „Dej nám tento živý chléb“, já vám odpovím: „Já jsem tento chléb života. Ten kdo ke mně přijde, nebude hladovět a ten kdo ve mne věří, nebude nikdy žíznit. Vy jste mne viděli, žili jste se mnou a byli svědky mé práce a přesto nevěříte, že jsem přišel od Otce. Ale ti, kteří věří─se nebojí. Všichni ti, které vede Otec, přijdou ke mně a ten, kdo ke mně přijde, nebude nikdy zavržen.
153:2.9 (1711.1) A nyní mně dovolte prohlásit vám jednou provždy, že jsem přišel na zem ne o své vůli, ale z vůle Toho, který mne poslal. A konečná vůle Toho, který mne poslal, je v tom, abych ze všech, které mně dal, neztratil ani jednoho. A toto je vůle Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl věčný život. Včera jsem pouze chlebem nasytil vaše těla; dnes vám nabízím chléb života pro vaše hladové duše. Přijměte nyní duchovní chléb stejně tak ochotně, jak ochotně jste snědli chléb tohoto světa?“
153:2.10 (1711.2) Když se Ježíš krátce odmlčel, aby se rozhlédl po shromáždění, jeden z učitelů z Jerusalemu (člen Vysoké rady) vstal a zeptal se: „Mám rozumět tomu co nám říkáš tak, že ty jsi chléb, který přišel z nebes a že mana, kterou Mojžíš dal našim otcům v poušti nebyla z nebes?“ A Ježíš tomuto farizeji odpověděl: „Rozumíš tomu správně.“ Potom farizej řekl: „Ale ty nejsi Ježíš Nazaretský, syn Josefa, tesař? Není nás hodně, kteří dobře znají tvého otce a matku a také tvé bratry a sestry? Jak se potom můžeš objevit tady v Božím domě a prohlásit, že jsi přišel z nebes?“
153:2.11 (1711.3) V tu dobu byla synagoga tak moc naplněna reptáním a hrozilo, že vznikne zmatek a proto Ježíš povstal a řekl: „Buďme trpěliví; upřímné ověření pravdě nikdy neublíží. Já jsem nejenom všechno to, co jsi řekl, ale víc než to. Otec a já jsme jeden; Syn dělá jenom to, co ho učí Otec a všechny, které Otec dal Synovi, Syn přijme k sobě. Vy jste četli to místo z proroků, kde je napsáno: „Všechny vás naučí Bůh“ a „ti, které učí Otec, uslyší také jeho Syna.“ Každý, kdo přijímá učení v něm pobývajícího ducha Otce, nakonec přijde ke mně. Ne proto, že někdo uviděl Otce, ale proto, že duch Otce skutečně žije v člověku. A Syn, který přišel z nebes, bezpochyby viděl Otce. A ti, kteří opravdově věří v tohoto Syna, mají již věčný život.
153:2.12 (1711.4) Já jsem tento chléb života. Vaši otcové jedli manu v poušti a zemřeli. Ale jestli člověk sní tento chléb, který přichází od Boha, nikdy nezemře v duchu. Opakuji vám, já jsem tento živý chléb a každá duše, která pochopí tuto spojenou podstatu Boha a člověka, bude žít věčně. A tento chléb života, který dávám všem, kteří ho chtějí přijmout, je moje vlastní živá a sjednocená podstata. Otec v Synu a Syn sjednocený s Otcem─to je moje životadárné odhalení světu a můj spasitelný dar všem národům.“
153:2.13 (1711.5) Když Ježíš skončil svoji řeč, představený synagogy rozpustil shromáždění, ale nikdo nechtěl odejít. Jedni obklopili Ježíše, aby mu položili další otázky, zatímco druzí mumlali a přeli se mezi sebou. A tento stav trval déle než tři hodiny. Bylo již hodně po sedmé hodině, když se posluchači konečně rozešli.
153:3.1 (1712.1) Ježíš dostal mnoho otázek během této debaty po kázání. Některé otázky položili jeho zmatení učedníci, ale většina byla pokládána jízlivými nevěřícími, kteří se ho pouze snažili vyvést z míry a chytit do léčky.
153:3.2 (1712.2) Jeden z hostujících farizejů se postavil na stojan lampy a zakřičel: „Ty nám říkáš, že jsi chléb života. Jak nám můžeš dát svoje tělo, abychom ho snědli, nebo svoji krev, abychom ji pili? K čemu je tvoje učení, jestliže se nemůže uskutečnit?“ A Ježíš na tuto otázku odpověděl slovy: „Já jsem vás neučil, že mé tělo je chléb života a ani, že má krev je tudíž vodou. Ale řekl jsem, že můj život v těle je poskytnutím nebeského chleba. Fakt Slova Božího, poskytnutého v těle a obraze Syna Člověka, podřízeného vůli Boží, představuje realitu zkušenosti, rovnající se božské potravě. Nemůžete jíst mé tělo, ani pít moji krev, ale můžete se stát se mnou jednotní v duchu, tak jako já jsem jednotný v duchu s mým Otcem. Můžete být živeni věčným slovem Božím, které je opravdu chléb života a které bylo poskytnuto v podobě smrtelného těla; a ve své duši můžete být napájeni božím duchem, který je opravdu vodou života. Otec mne poslal na tento svět, abych ukázal, jak on si přeje pobývat ve všech lidských srdcích a vést je; a já žiji tento život v těle tak, abych inspiroval všechny lidi k věčné snaze poznat a vykonávat vůli v nich přebývajícího Otce.“
153:3.3 (1712.3) Potom jeden z jerusalemských špehů, který Ježíše a jeho apoštoly sledoval již dlouhou dobu, řekl: „My jsme si všimli, že ani ty a ani žádný z tvých apoštolů si nemyjete správně ruce předtím, než jíte chléb. Musíte dobře vědět, že takové jednání, jako jezení se špinavýma a neumytýma rukama, je porušením zákona předků. Ani si správně nemyjete vaše poháry na pití a nádoby na jídlo. Proč projevujete takovou neúctu k tradicím otců a zákonům našich předků?“ Ježíš si ho vyslechl a odpověděl: „Proč porušujete Boží přikázání vašimi starobylými zákony? Přikázání říká: „Cti otce svého i matku svou“ a přikazuje, abyste v případě nutnosti se s nimi dělili o svoji potravu; ale vy se řídíte tradičním obyčejem, který dovoluje neuctivým dětem říkat, že peníze, které by mohli jít na pomoc rodičům, byly „dány Bohu“. Tímto starodávný zákon zbavuje takové vychytralé děti jejich odpovědnosti, nehledě na to, že potom tyto děti použijí všechny tyto peníze pro své vlastní pohodlí. Proč tedy tímto způsobem porušujete přikázání svoji vlastní tradicí? Dobře prorokoval Izajáš o vaší pokrytosti, když řekl: „Tito lidé mně vzdávají čest svými slovy, ale jejich srdce jsou daleko ode mne. Marně mne uctívají, neboť jejich učení prosazuje pravidla, vytvořená lidmi.“
153:3.4 (1712.4) Tak vidíte, jaké to je, když opustíte přikázání a místo toho lpíte pevně na lidských tradicích. Kdykoliv jste připraveni odmítnout slovo Boží, zatímco udržujete své zvyky. A mnoha jinými způsoby si troufáte stavět svá vlastní učení nad zákon a proroky.“
153:3.5 (1712.5) Ježíš se potom obrátil ke všem přítomným slovy: „Všichni mne poslouchejte. Ne to, co se vkládá do úst člověka ho duchovně poskvrňuje, ale to, co vychází z jeho úst a z jeho srdce.“ Ale dokonce apoštolové nedokázali plně pochopit smysl těchto slov, protože Šimon Petr se ho také zeptal: „Aby se to zbytečně nedotklo některých z tvých posluchačů, vysvětlil bys nám význam těchto slov?“ A nato Ježíš Petrovi řekl: „Cožpak i ty to nedokážeš pochopit? Ty nevíš, že každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vyvrácena z kořenů? Obrať svoji pozornost na ty, kteří chtějí znát pravdu. Nemůžeš přinutit člověka milovat pravdu. Mnoho z těchto učitelů jsou slepými průvodci. A ty víš, že když slepý vede slepého, oba spadnou do jámy. Naslouchej mně, když vám říkám pravdu o těch věcech, které člověka morálně poskvrňují a duchovně znečišťují. Já vám prohlašuji, že ne to, co vchází do těla ústy, nebo vstupuje do mysli skrze oči a uši, poskvrňuje člověka. Člověk je jenom znečištěn tím zlem, které může vzniknout v srdci a které se projevuje ve slovech a činech takových zkažených lidí. Vy nevíte, že je to srdce, ze kterého vycházejí zlé myšlenky, hanebné úmysly zabíjet, krást a cizoložit, společně se závistí, pýchou, hněvem, mstou, žehráním a falešným svědectvím? A to jsou právě ty věci, které poskvrňují člověka a ne to, že jí chléb s rukama neumytýma podle rituálu.“
153:3.6 (1713.1) Farizejští zmocněnci Vysoké rady Jerusalema byli nyní již téměř přesvědčeni, že Ježíš musí být zatčen kvůli rouhání, nebo kvůli opovrhování posvátným zákonem židů; proto se snažili zapojit ho do diskuze o některých starodávných tradicích, nebo takzvaných ústních zákonech národa a potom na něho zaútočit. Bez ohledu na to jak v té době voda byla vzácná, tito tradicemi zotročení židé nikdy nezanedbali vykonat požadované obřadní mytí rukou před každým jídlem. Byli přesvědčeni o tom, že „je lepší zemřít, než porušit přikázání předků.“ Špehové položili tuto otázku proto, že se jim doneslo, že Ježíš řekl: „Spasení se dosáhne čistými srdci a ne čistýma rukama.“ Ale takovým přesvědčením, když se jednou stanou součástí náboženství, je velmi obtížné uniknout. Dokonce mnoho let od tohoto dne apoštol Petr byl v zajetí strachu kvůli mnoha takovým obyčejům, týkajících se věcí čistých a nečistých. Nakonec byl zbaven tohoto strachu neobyčejným a živým snem. To všechno je možno lépe pochopit, když si vzpomeneme na to, že tito židé se dívali na jezení bez neumytých rukou ve stejném světle jako na prostituci a oba přečiny byly rovnocenně trestány vyobcováním.
153:3.7 (1713.2) Tímto způsobem se Ježíš rozhodl diskutovat a odkrýt hloupost celého rabínského systému pravidel a předpisů, představovaných ústním zákonem─obyčeji předků, které všechny byly považovány za posvátnější a více zavazující pro židy, než dokonce učení Spisů. A Ježíš mluvil otevřeněji a s menší zdrženlivostí, protože věděl, že nastal čas, kdy nemůže nic udělat, aby zabránil otevřené roztržce s těmito náboženskými vůdci.
153:4.1 (1713.3) Uprostřed rozhovorů v této debatě po kázání jeden z farizejů z Jerusalema přivedl k Ježíšovi pološíleného mladíka, který byl posedlý nezkrotným a vzpurným duchem. Když postavil tohoto pomateného mládence před Ježíše, řekl: „Dokážeš vyhnat zlé duchy?“ A když se Ježíš podíval na mladíka, slitoval se nad ním a pokynul mu, aby přistoupil blíže, vzal ho za ruku a řekl: „Ty víš, kdo já jsem; vyjdi z něho; a přikazuji jednomu z tvých věrných druhů, aby se již nevracel.“ A mladík byl okamžitě normální a zdravého rozumu. A toto je první případ, kdy Ježíš opravdu vyhnal „zlého ducha“ z lidské bytosti. Ve všech předchozích případech šlo pouze o domnělou posedlost ďáblem; ale toto byl opravdový případ démonické posedlosti, který se v té době někdy vyskytoval až do Pentekosté, kdy duch Učitele byl rozlit na všechno živé a tím navždy znemožnil těmto několika nebeským vzbouřencům takto zneužít některé typy lidí.
153:4.2 (1714.1) Když se lidé podivovali na tím, čeho byli svědky, jeden z farizejů vstal a obvinil Ježíše z toho, že on může dělat tyto věci, protože je ve spolku s ďábly; že svými slovy, která použil při vyhánění tohoto ďábla, přiznal, že jeden druhého zná; a pak prohlásil, že náboženští učitelé a vůdcové v Jerusalemu rozhodli, že Ježíš udělal všechny své takzvané zázraky silou, danou knížetem ďáblů─Belzebubem. Farizej řekl: „Straňte se tohoto člověka; on je spolčen se Satanem.“
153:4.3 (1714.2) Nato Ježíš odpověděl: „Jak Satan může vyhnat Satana? Království, rozdělené proti sobě, nemůže existovat; jestli rodina je rozdělena proti sobě, brzy se zničí. Může město vydržet obléhání, jestliže není sjednoceno? Jestli Satan vyhání Satana, vystupuje sám proti sobě; jak potom může jeho království existovat? Ale měli byste vědět, že nikdo nemůže vstoupit do domu silného člověka a vyloupit ho, jestliže ho nejdříve nepřemůže a nesváže. A jestli je pravda, že já vyháním ďábly silou Belzebuba, čí silou je vyhánějí vaši lidé? Nechť oni jsou vašimi soudci. Ale jestli já vyháním ďábly duchem Božím, pak království Boží již opravdu přišlo k vám. Jestli nejste zaslepeni předsudky a zmateni strachem a pýchou, snadno pochopíte, že ten, který je větší než ďáblové, stojí mezi vámi. Nutíte mne prohlásit, že ten, kdo není se mnou, je proti mně, zatímco ten, kdo se neschází se mnou, ten bloudí. Dovolte mně vyslovit vážné varování vám, kteří se opovážíte s otevřenými očima a promyšlenou zlomyslností vědomě připsat činy Boha konáním ďáblů! Opravdu, opravdu vám říkám, všechny vaše hříchy budou odpuštěny, dokonce i všechno vaše rouhání, ale kdokoliv bude urážet Boha úmyslně a se zlým záměrem, nikdy nezíská odpuštění. Poněvadž takoví vytrvalí dělníci špatnosti nebudou nikdy žádat odpuštění a proto ho nedostanou, jsou vinni z hříchu věčného odmítání božského odpuštění.
153:4.4 (1714.3) Mnoho z vás stojí dnes na rozcestí; jste na počátku nevyhnutelné volby mezi vůlí Otce a vámi zvolenými cestami temnoty. A jak se nyní rozhodnete, takovými se posléze stanete. Buď uděláte strom dobrým a jeho ovoce dobrým, anebo strom se zkazí a zkažené bude i jeho ovoce. Prohlašuji, že ve věčném království mého Otce se strom pozná podle jeho ovoce. Ale ti z vás, kteří jste jak hadi, jak můžete přinést dobré plody, když jste již zvolili zlo? Konec konců, z přemíry zla ve vašich srdcích mluví vaše ústa.“
153:4.5 (1714.4) Potom vstal další farizej a řekl: „Učiteli, chtěli bychom, abys nám dal předurčené znamení a zdůvodnění, na základě kterého bychom ti dali oprávnění a právo učit. Souhlasíš s tímto ujednáním?“ Když to Ježíš vyslechl, řekl: „Tato nevěřící a znamení hledající generace hledá symboly, ale nebude vám dáno žádné jiné znamení, než které již máte a které uvidíte, až Syn Člověka vás opustí.“
153:4.6 (1714.5) A když přestal mluvit, jeho apoštolové ho obstoupili a vyvedli ven ze synagogy. Mlčky s ním šli nazpět do Betsaidy. Všichni byli ohromeni a poněkud zachváceni strachem z náhlé změny v taktice učení Učitele. Nebyli vůbec zvyklí vidět ho jednat takovým bojovným způsobem.
153:5.1 (1715.1) Častokrát Ježíš rozmetal naděje svých apoštolů, opakovaně zničil jejich nejvyšší očekávání, ale nikdy nebylo jejich zklamání či období soužení tak velké, jako tentokrát. A také se nyní k jejich depresi přidal strach o vlastní bezpečnost. Každý z nich byl značně vylekán náhlostí a kompaktností masové dezerce lidí. Také byli do jisté míry poděšeni a znepokojeni neočekávanou troufalostí a agresivním jednáním farizejů, kteří přišli z Jerusalemu. Ale většina z nich byla vyvedena z míry náhlou změnou v taktice Ježíše. Za normálních okolností by přivítali tento bojovnější postoj, ale tak jak přišel a společně s mnohými dalšími nečekanými reakcemi a situacemi, to je vyděsilo.
153:5.2 (1715.2) A nyní, po návratu domů, se k těmto všem starostem přidala další, Ježíš odmítl jíst. Na několik hodin se uzavřel v jedné z horních místností. Byla již skoro půlnoc, když Jóab, vůdce evangelistů se vrátil a oznámil, že zhruba třetina jeho druhů opustila jejich věc. Celý večer věrní učedníci přicházeli a odcházeli, oznamujíc, že v Kafarnaumu nastal všeobecný náhlý obrat v cítění k Učiteli. Náboženští vůdcové z Jerusalema neváhali živit tento pocit nepřátelství a všemi možnými způsoby se snažili postavit lid proti Ježíšovi a jeho učení. Během těchto zatěžkávajících hodin dvanáct žen se radilo v domě Petra. Byly značně rozrušeny, ale žádná je neopustila.
153:5.3 (1715.3) Bylo krátce po půlnoci, když Ježíš sešel dolů z horního pokoje a přidal se k dvanácti apoštolům a jejich druhům, kterých bylo dohromady asi čtyřicet. Řekl jim: Vidím, že toto prosévání království vás stresuje, ale je nevyhnutelné. Avšak, po všem tom učení, kterému se vám dostalo, je nějaký dobrý důvod pro to, abyste klopýtli o moje slova? Proč jste naplněni strachem a zděšením ve chvíli, kdy vidíte jak království se zbavuje těchto lhostejných davů a těchto polovičatých učedníků? Proč truchlíte, když rozbřesk nového dne přinese záři nové slávy duchovních učeních království nebeského? Jestli je pro vás obtížné vydržet tuto zkoušku, co budete potom dělat, až se Syn Člověka bude muset vrátit k Otci? Kdy a jak se připravíte na dobu, kdy já vystoupám na místo odkud jsem přišel na tento svět?
153:5.4 (1715.4) Moji milovaní, musíte si pamatovat, že se podněcuje pouze duch; tělo a vše co k němu náleží je jen málo užitečné. Slova, která vám říkám, jsou duch a život. Radujte se! Já jsem vás neopustil. Mnohých se dotknou má upřímná slova v těchto dnech. Již jste slyšeli, že mnoho mých učedníků se k nám obrátilo zády; již nejdou se mnou. Od samého počátku jsem věděl, že tito polovičatí věřící odejdou z našich řad. Nevybral jsem vás, dvanáct lidí a neustanovil vás vyslanci království? A teď, v takové době, jaká je, byste dezertovali? Nechť každý z vás se spolehne na svoji vlastní víru, poněvadž jednomu z vás hrozí velké nebezpečí.“ A když Ježíš skončil, Šimon Petr řekl: „Ano, Pane, jsme smutni a zmateni, ale nikdy tě neopustíme. Naučil jsi nás slova věčného života. My v tebe věříme a šli jsme s tebou po celou tuto dobu. My neustoupíme, protože víme, že tě poslal Bůh.“ A když Petr přestal mluvit, všichni svorně přikývli na souhlas s jeho slibem věrnosti.
153:5.5 (1716.1) Nato Ježíš řekl: „Jděte si odpočinout, jelikož nás čekají rušné časy; čekají nás vzrušující dny.“
Kniha Urantia
Kapitola 154
154:0.1 (1717.1) V PAMÁTNÝ sobotní večer 30. dubna, když Ježíš pronášel slova útěchy a povzbuzení svým sklíčeným a zmateným učedníkům, v Tibeře se uskutečnilo jednání mezi Herodem Antipou a skupinou zvláštních zmocněnců, zastupujících Vysokou radu Jerusalema. Tito zákoníci a farizejové nutili Heroda k tomu, aby uvěznil Ježíše; velice se snažili ho přesvědčit, že Ježíš podněcuje lid k nepokojům a dokonce ke vzpouře. Ale Herodes odmítl proti němu zakročit jako proti politickému rebelovi. Poradci Heroda ho správně informovali o příhodě na druhé straně jezera, když lidé chtěli prohlásit Ježíše králem a jak on to odmítl.
154:0.2 (1717.2) Jeden z příbuzných Heroda, Chuza, jehož žena byla členkou ženského pečovatelského sboru, ho informoval o tom, že Ježíš nemá v úmyslu vměšovat se do záležitostí jeho světské vlády; že jeho jediným zájmem je ustanovení duchovního bratrství svých věřících a toto bratrství že nazývá královstvím nebeským. Herodes natolik důvěřoval zprávám od Chuzy, že odmítl zasáhnout do Ježíšových aktivit. Kromě toho Herodes byl v tu dobu také ovlivněn ve svém postoji k Ježíšovi svým pověrčivým strachem z Jana Křtitele. Herodes byl jedním z těch odpadlických židů, kteří nevěřili v nic, ale báli se všeho. Měl špatné svědomí kvůli usmrcení Jana a nechtěl se zaplést do podobných intrik proti Ježíšovi. On věděl o mnoha případech nemocí, které Ježíš zjevně vyléčil a považoval ho buď za proroka, anebo za relativně neškodného náboženského fanatika.
154:0.3 (1717.3) Když mu židé pohrozili, že oznámí císaři, že kryje vlastizrádce, Herodes je vykázal ze své poradní komory. Proto celý jeden týden byly věci v klidu a během té doby Ježíš připravil své stoupence na blížící se jejich rozehnání.
154:1.1 (1717.4) Od 1. května do 7. května měl Ježíš důvěrné porady se svými stoupenci v domě Zebedea. Pouze prověření a důvěryhodní učedníci byli přizváni k těmto rozhovorům. V tu dobu zůstalo pouze zhruba sto učedníků, kteří měli morální odvahu čelit farizejům a otevřeně oznámit svoji věrnost Ježíšovi. S touto skupinou měl rozhovory ráno, odpoledne a večer. Malé skupiny tazatelů se každé odpoledne shromáždily u moře, kde s nimi debatovali někteří z evangelistů, nebo apoštolů. Tyto skupinky jen zřídkakdy přesáhly padesáti lidí.
154:1.2 (1717.5) V pátek tohoto týdne představitelé synagogy v Kafarnaumu oficiálně oznámili, že pro Ježíše a všechny jeho stoupence je dům Boží uzavřen. Toto rozhodnutí bylo uděláno na podnět farizejů z Jerusalema. Jairos se vzdal funkce hlavního přestavitele synagogy a veřejně se postavil na stranu Ježíše.
154:1.3 (1718.1) Poslední zasedání na břehu moře se uskutečnilo v sobotu odpoledne, 7. května. Ježíš mluvil k necelým sto padesáti stoupencům, kteří se zde shromáždili. Tento sobotní večer byl nejnižším bodem popularity Ježíše a jeho učení. Potom již následoval stálý, pomalý, ale zdravější a důvěryhodnější růst příznivého mínění; objevili se noví stoupenci, kteří měli silnější duchovní víru a vlastní opravdovou náboženskou zkušenost. To více či méně složité a kompromisní přechodné období mezi materialistickými představami o království, které měli Učitelovi přívrženci a těmi idealističtějšími a duchovnějšími představami, které učil Ježíš, definitivně skončilo. Od této doby bylo hlásání evangelia království otevřenější a šířilo se ve větším prostoru s rozsáhlejšími duchovními důsledky.
154:2.1 (1718.2) V neděli, 8. května roku 29 n.l. v Jerusalemu vydala Vysoká rada nařízení, zakazující Ježíšovi a jeho stoupencům vstup do všech synagog v Palestině. Doposud každá synagoga existovala a fungovala jako nezávislá obec věřících a byla vedena a řízena svojí vlastní radou správců. Pouze synagogy v Jerusalemu podléhaly zákonné moci Vysoké rady. Po tomto souhrnném zásahu Vysoké rady rezignovalo pět její členů. Okamžitě bylo vysláno sto poslů, aby synagogám tento příkaz doručili a byl ihned uveden v platnost. Již během dvou týdnů každá synagoga v Palestině se podvolila tomuto prohlášení Velké rady, kromě synagogy v Chebrónu. Správcové této chebrónské synagogy odmítli uznat právo Vysoké rady uplatnit takovou pravomoc nad jejich shromážděním. Toto odmítnutí přistoupit na příkaz Jerusalema byla založeno na jejich tvrzení o autonomii náboženské obce, ale ne na sympatiích k Ježíšovi. Krátce nato synagoga v Chebrónu byla zničena požárem.
154:2.2 (1718.3) V to samé nedělní ráno Ježíš oznámil týdenní odpočinek a naléhal na všechny své učedníky, aby se vrátili ke svým rodinám či přátelům a nechali odpočinout své ustarané duše a povzbudili své blízké. Řekl jim: „Jděte do svých rodných míst, kde si můžete odpočinout, nebo rybařit a modlit se za rozšíření království.
154:2.3 (1718.4) Tento týden oddychu umožnil Ježíšovi navštívit mnoho rodin a skupin na pobřeží. Také byl několikrát rybařit s Davidem Zebedeem a i když trávil hodně času o samotě, vždy se někde nablízku skrývali dva či tři z Davidových nejvěrnějších poslů, kteří měli od něho jasné pokyny chránit Ježíše. V průběhu tohoto týdenního odpočinku se nekonalo žádné veřejné učení.
154:2.4 (1718.5) Během tohoto týdne Natanael a Jakub Zebedeus vážně onemocněli. Tři dny a tři noci trpěli bolestivými potížemi zažívání. Třetí noc Ježíš poslal Salome, matku Jakuba, si odpočinout a sám pečoval o své trpící apoštoly. Ježíš mohl samozřejmě v mžiku vyléčit tyto dva muže, ale ani Syn a ani Otec nepoužívají tuto metodu, když se jedná o tyto běžné potíže a onemocnění lidských dětí na evolučních světech času a prostoru. Ani jednou během celého svého, událostmi bohatého života v těle, neudělal Ježíš nic nadpřirozeného na pomoc žádnému z členů jeho pozemské rodiny, nebo z jeho blízkých stoupenců.
154:2.5 (1719.1) Vesmírné nesnáze a planetární překážky se musí řešit jako součást empirické přípravy, nezbytné pro růst a rozvoj─postupné zdokonalování─vyvíjejících se duší smrtelných tvorů. Oduševňování lidské duše vyžaduje bezprostřední zkušenost s výchovným řešením širokého okruhu reálných problémů vesmíru. Živočišný druh a nižší formy tvorů vlastní vůle se nevyvíjejí hodnotně v pohodlných podmínkách. Složité situace v součinnosti s vybuzenými podněty vyvolávají takové aktivity mysli, duše a ducha, které obrovskou měrou přispívají k dosažení hodnotných cílů vývoje smrtelníků a vyšších úrovní duchovního osudu.
154:3.1 (1719.2) 16. května se v Tibeře uskutečnilo druhé jednání mezi představiteli vyšších orgánů Jerusalema a Herodem Antipou. Přítomni byli jak náboženští, tak i političtí vůdcové Jerusalema. Židovští vůdcové mohli oznámit Herodovi, že prakticky všechny synagogy v Galileji a Judeji byly pro učení Ježíše uzavřeny. Opět se snažili přesvědčit Heroda, aby zatkl Ježíše, ale on jejich požadavek odmítl. Nicméně, 18. května Herodes souhlasil s plánem, který dovoloval orgánům Vysoké rady Ježíše zatknout a přivést ho do Jerusalema a soudit ho za náboženské přestupky, ale za předpokladu, že římský vládce Judeji bude s tímto ujednáním souhlasit. Mezitím nepřátelé Ježíše pilně šířili po celé Galileji zprávu, že Herodes zaujal nepřátelský postoj k Ježíšovi a že má v úmyslu vyvraždit všechny, kteří věří v jeho učení.
154:3.2 (1719.3) V sobotu večer, 21. května se do Tibery donesla zpráva, že občanská správa v Jerusalemu nemá žádných námitek proti dohodě mezi Herodem a farizeji, aby Ježíš byl zatčen a přiveden do Jerusalema k soudu před Velkou radu na základě obvinění z opovrhování posvátnými zákony židovského národa. A tudíž, krátce před půlnocí toho dne Herodes podepsal usnesení, které opravňovalo činovníky Velké rady zajmout Ježíše na území Heroda a násilně ho přivést do Jerusalema k soudu. Herodes byl pod silným tlakem z různých stran již předtím, než svolil dát svůj souhlas a velmi dobře věděl, že Ježíš nemůže v Jerusalemu očekávat od svých zavilých nepřátel spravedlivý soud.
154:4.1 (1719.4) V ten samý sobotní večer skupina padesáti čelních občanů Kafarnaumu se sešla v synagoze, aby projednali závažnou otázku: „Co uděláme s Ježíšem?“ Hovořili a debatovali téměř do půlnoci, ale nedokázali najít společnou půdu pro dohodu. Kromě několika málo osob, které se přikláněli k názoru, že Ježíš může být Mesiáš, anebo přinejmenším svatý člověk, nebo možná prorok, účastníci zasedání byli rozděleni do čtyř téměř rovnoměrných skupin s následujícími názory na Ježíše:
154:4.2 (1719.5) 1. Je to pomýlený a neškodný náboženský fanatik.
154:4.3 (1719.6) 2. Je to nebezpečný a zákeřný agitátor, který může vyvolat povstání.
154:4.4 (1720.1) 3. Je ve spolčení s ďábly a může dokonce být jejich vůdcem.
154:4.5 (1720.2) 4. Je pomatený, duševně nemocný, mentálně nevyrovnaný.
154:4.6 (1720.3) Hodně se mluvilo o tom, že Ježíš káže teorie, které rozrušují prostý lid; jeho nepřátelé tvrdili, že jeho učení jsou nepraktická a že všechno by se zhroutilo, kdyby se každý člověk chtěl upřímně pokusit žít podle jeho idejí. A lidé mnoha následných generací říkali to stejné. Mnoho vzdělaných a bezelstných lidí, dokonce v osvícenější epoše, ve které došlo k tomuto odhalení, tvrdí, že moderní civilizace nemůže být postavena na učeních Ježíše─a mají částečně pravdu. Ale všichni takoví pochybovači zapomínají na to, že na jeho učeních by bylo možno postavit mnohem lepší civilizaci a jednou tomu tak bude. Tento svět se nikdy vážně nepokusil uskutečnit učení Ježíše ve velkém měřítku, ačkoliv se dělají povrchní pokusy následovat doktríny takzvaného křesťanství.
154:5.1 (1720.4) 22. květen byl památným dnem v životě Ježíše. V tuto neděli ráno před rozedněním dorazil ve velkém spěchu z Tibery jeden z Davidových poslů se zprávou, že Herodes schválil, nebo se chystá schválit, zatčení Ježíše činovníky Velké rady. Tato zpráva o hrozícím nebezpečí donutila Davida Zebedea probudit jeho posly a poslat je ke všem místním skupinám učedníků a svolat je na mimořádnou poradu v sedm hodin toho rána. Když švagrová Judy (bratra Ježíše) uslyšela tuto znepokojující zprávu, urychleně o tom zpravila všechny členy Ježíšovy rodiny, žijící v blízkém okolí a svolala je bezodkladně do Zebedeova domu. A brzy, v odpověď na toto spěšné pozvání, tam přišli Marie, Jakub, Josef, Juda a Rút.
154:5.2 (1720.5) Na této časné ranní poradě se Ježíš rozloučil se svými shromážděnými učedníky; totiž, on se s nimi rozloučil prozatímně, protože věděl dobře, že brzy z Kafarnaumu odejdou a rozptýlí se. Nabádal je všechny k tomu, aby usilovali být vedeni Bohem a vykonávali práci pro království bez ohledu na důsledky. Evangelisté měli pracovat podle svého vlastního uvážení až do doby jejich možného svolání. Ježíš vybral dvanáct evangelistů do svého doprovodu; dvanácti apoštolům řekl, aby s ním zůstali, ať se děje cokoliv. Dvanácti ženám doporučil zůstat v Zebedeově a Petrově domě do doby, dokud pro ně nepošle.
154:5.3 (1720.6) Ježíš dovolil Davidu Zebedeovi pokračovat v jeho celonárodní kurýrské službě a při následném loučení s Učitelem David řekl: „Jdi a konej své dílo, Učiteli. Nenechej se chytit těmi náboženskými fanatiky a vždy si buď jist tím, že poslové tě budou následovat. Moji lidé nikdy s tebou neztratí spojení a od nich budeš vědět o stavu království v ostatních oblastech a my budeme všechno vědět o tobě. Ať se mně stane cokoliv, tuto službu to neovlivní, protože jsem ustanovil prvního a druhého a dokonce třetího zástupce. Já nejsem ani učitel, ani kazatel, ale chci to dělat z vůle mého srdce a nikdo mne nemůže zastavit.“
154:5.4 (1720.7) Přibližně v 7:30 ráno Ježíš začal svůj proslov na rozloučenou před téměř stovkou věřících, kteří se natlačili do domu, aby mu naslouchali. Pro všechny přítomné to byla slavnostní událost, a Ježíš byl neobyčejně veselý; byl opět sám sebou. Vážnost uplynulých týdnů zmizela a povzbuzoval všechny svými slovy víry, naděje a odvahy.
154:6.1 (1721.1) Kolem osmé hodiny tohoto nedělního rána, v odpověď na naléhavou výzvu švagrové Judy, přišlo do Betsaidy pět členů Ježíšovy pozemské rodiny. Z celé jeho rodiny v těle pouze jediná Rút věřila stále a celým svým srdcem v božskost jeho mise na zemi. Juda a Jakub, a také Josef, si ještě stále zachovali hodně ze své víry v Ježíše, ale dovolili pýše narušit jejich zdravé úsudky a skutečné duchovní sklony. Marie byla také rozervána láskou a strachem, mateřskou láskou a rodinnou pýchou. Přestože ji trýznily pochybnosti, nemohla nikdy úplně zapomenout na návštěvu Gabriela před narozením Ježíše. Farizejové se snažili Marii přesvědčit o tom, že Ježíš není při smyslech, že je pomatený. Nutili ji, aby šla se svými syny a pokusili se ho odradit od dalších snah učit na veřejnosti. Přesvědčovali Marii, že brzy bude Ježíšovo zdraví podlomeno natolik, že když mu bude dovoleno pokračovat, celou rodinu čeká jenom hanba a potupa. A tak, když dostali zprávu od švagrové Judy, všech pět se ihned vydalo na cestu k domu Zebedea, protože se všichni sešli u Marie, kde předcházející večer měli jednání s farizeji. S náboženskými vůdci hovořili dlouho do noci a všichni byli více či méně přesvědčeni, že Ježíšovo jednání je podivné a že se choval zvláštně již po nějakou dobu. Přestože Rút nedokázala vysvětlit jeho chování, trvala na tom, že se o svoji rodinu vždy dobře staral a odmítla souhlasit s plánem, jehož cílem bylo pokusit se odradit ho od další práce.
154:6.2 (1721.2) Na cestě k domu Zebedea znovu probírali tyto otázky a dohodli se mezi sebou, že se pokusí Ježíše přemluvit, aby se s nimi vrátil domů, protože, jak Marie řekla, „vím, že bych mohla svého syna ovlivnit, kdyby přišel domů a vyslechl mne.“ Jakub a Juda slyšeli o tom, že se Ježíše chystají zatknout a přivést ho do Jerusalema před soud. Oni se také báli o svůj vlastní život. Dokud Ježíš byl v očích veřejnosti populární osobností, jeho rodina nechávala věcem volný průchod, ale nyní, když obyvatelé Kafarnaumu a vůdcové Jerusalemu se náhle obrátili proti němu, začali silně pociťovat tlak předpokládané hanby, kterou jim tato situace způsobí.
154:6.3 (1721.3) Očekávali, že se setkají s Ježíšem, vezmou ho stranou a donutí ho jít s nimi domů. Spoléhali se na to, že když ho ujistí o tom, že zapomenou na jeho nezájem o ně─že mu odpustí a zapomenou─jestli se jen vzdá pošetilé snahy kázat nové náboženství, které mu jenom přinese potíže a zostudí jeho rodinu. Na to všechno Rút jenom řekla. „Já svému bratrovi řeknu, že si myslím, že je Božím člověkem a doufám, že bude ochoten zemřít, než aby dovolil těmto hanebným farizejům zastavit jeho kázání.“ Josef slíbil, že se postará o to, aby Rút mlčela, když ostatní budou přemlouvat Ježíše.
154:6.4 (1721.4) Když došli k domu Zebedea, Ježíš byl právě uprostřed svého proslovu ke svým učedníkům na rozloučenou. Snažili se dostat do domu, ale ten byl zcela přeplněný lidmi. Nakonec se dostali k zadnímu vchodu a poslali vzkaz Ježíšovi, který lidé předávali jeden druhému, až se posléze dostal k Šimonu Petrovi, který kvůli tomu přerušil Ježíše a řekl: „Pohleď, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a nutně chtějí s tebou mluvit.“ Jeho matka si neuvědomila, jak důležitý byl tento proslov na rozloučenou s jeho stoupenci a také nevěděla, že jeho proslov může být každou chvíli ukončen příchodem těch, kteří se ho chystají zatknout. Marie si opravdu myslela, že po tak dlouhé době zjevného odcizení a vzhledem ke skutečnosti, že ona a jeho bratři projevili slušnost přijít za ním, že Ježíš přestane mluvit a přijde k nim v okamžiku, kdy se dozví, že přišli a čekají na něho.
154:6.5 (1722.1) Byl to opět jeden z těch případů, kdy jeho pozemská rodina nedokázala pochopit, že on musí konat dílo svého Otce. A tak Marie a jeho bratři byli hluboce zarmouceni, že i když dostal zprávu o jejich příchodu a na chvíli se odmlčel ve svém projevu, namísto toho, aby se k nim rozběhl a přivítal je, uslyšeli jeho melodický hlas zaznít se zvýšenou silou: „Řekněte mé matce a mým bratrům, že se o mne nemusejí bát. Otec, který mne poslal na tento svět mne neopustí; a také nebude nikterak ublíženo mojí rodině. Nechť mají hodně odvahy a nechť důvěřují království Otce. Ale konec konců, kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?A napřahujíc ruce ke všem svým stoupencům, shromážděných v místnosti, řekl: „Já nemám matku; já nemám bratry. Zde je moje matka a zde jsou moji bratři! Neboť kdo vykonává vůli mého nebeského Otce, ten je mojí matkou, mým bratrem a mojí sestrou.“
154:6.6 (1722.2) A když tato slova uslyšela Marie, zhroutila se do rukou Judy. Vynesli ji na zahradu, aby ji přivedli k vědomí, zatímco Ježíš dokončoval svoji řeč na rozloučenou. Pak se chystal jít ven promluvit si s matkou a svými bratry, ale v tu chvíli dorazil ve spěchu posel z Tibery se zprávou, že představitelé Vysoké rady jsou na cestě sem s oprávněním zatknout Ježíše a přivést ho do Jerusalema. Když Ondřej tuto zprávu dostal, přerušil Ježíše a řekl mu to.
154:6.7 (1722.3) Ondřej zapomněl na to, že David postavil kolem Zebedeova domu zhruba dvacet pět strážných a že nikdo je nemohl překvapit; a proto se Ježíše zeptal, co je nutno udělat. Učitel tam mlčky stál, zatímco jeho matka, slyšíc slova „já nemám matku“, se v zahradě probírala z šoku. Právě v této chvíli jedna z žen v místnosti vstala a zvolala: „Požehnané je lůno, které tě nosilo a požehnaná jsou prsa, která tě kojila.“ Ježíš na okamžik přerušil rozhovor s Ondřejem, aby této ženě odpověděl: „Ne, požehnaný je ten, který slyší slovo Boží a má odvahu se jím řídit.“
154:6.8 (1722.4) Marie a bratři Ježíše si mysleli, že Ježíš jim nerozuměl, že ztratil o ně zájem, ale neuvědomili si, že to jsou oni, kdo nedokázal porozumět Ježíšovi. Ježíš velmi dobře rozuměl, jak obtížné je pro lidi skončit se svojí minulostí. On věděl, jak lidské bytosti jsou ovlivňovány výmluvností kazatele a jak svědomí reaguje na emocionální podněty a jak mysl reaguje na logiku a úsudek, ale také věděl, jak mnohem obtížnější je přesvědčit lidi zříci se minulosti.
154:6.9 (1722.5) Věčná pravda je, že všichni ti, kteří si myslí, že nejsou pochopeni, anebo oceněni, mají v Ježíšovi sympatizujícího přítele a chápajícího obhájce. Upozorňoval své apoštoly na to, že nepřátelé člověka mohou být v jeho vlastní rodině, ale stěží si dokázal představit, jak málem se jeho předpověď naplní v případě jeho vlastní zkušenosti. Ježíš neopustil svoji pozemskou rodinu, aby vykonal dílo svého Otce─oni ho opustili. Později, po Učitelově smrti a zmrtvýchvstání, když se Jakub zapojil do raného křesťanského hnutí, nesmírně vnitřně trpěl kvůli tomu, že promeškal možnost být od počátku s Ježíšem a jeho učedníky.
154:6.10 (1723.1) V průběhu těchto událostí se Ježíš rozhodl být veden limitovanými vědomostmi své lidské mysli. Přál si prožít tuto zkušenost se svými druhy jako pouhý člověk. A byla to lidská mysl Ježíše, která chtěla vidět svoji rodinu před odchodem. Nechtěl přerušit uprostřed svůj proslov a udělat z jejich prvního setkání po takové dlouhé době odloučení veřejnou záležitost. Měl v úmyslu dokončit svůj projev a potom se s nimi sejít než odejde, ale tento záměr byl zmařen spiknutím proti němu a událostmi, které bezprostředně následovaly.
154:6.11 (1723.2) Spěch jejich útěku byl urychlen příchodem skupinou Davidových poslů k zadnímu vchodu do Zebedeova domu. Rozruch, vyvolaný těmito posly, vylekal apoštoly natolik, že si o těchto příchozích lidech mysleli, že to mohou být ti, kteří je přišli zatknout a ze strachu z neodkladného zatčení běželi předním vchodem k čekajícímu člunu. A to vše vysvětluje, proč Ježíš nešel za svojí rodinou, čekající na něho na zadní verandě.
154:6.12 (1723.3) Ale když vstupoval do člunu po jejich kvapném útěku, Davidovi Zebedeovi řekl: „Řekni mé matce a mým bratrům, že si vážím jejich příchodu a že jsem měl v úmyslu se s nimi setkat. Ať se na mně nezlobí, ale ať se raději snaží poznat vůli Boha a pokusí se nalézt milosrdenství a odvahu pro naplnění této vůle.
154:7.1 (1723.4) A tak toto nedělní ráno, dvacátého druhého května roku 29 n.l., Ježíš se svými dvanácti apoštoly a dvanácti evangelisty prchali před úředníky Vysoké rady, kteří byli na cestě do Betsaidy se zmocněním od Heroda Antipy ho zatknout a přivést ho do Jerusalema a postavit ho před soud za znevažování a jiná znesvěcení posvátných židovských zákonů. Bylo skoro půl deváté tohoto krásného rána, když těchto dvacet pět mužů zasedlo k veslům a vyplulo k východnímu břehu Galilejského moře.
154:7.2 (1723.5) Za člunem Učitele plula další, ale menší loďka, se šesti Davidovými posly, kteří dostali pokyn zůstávat ve spojení s Ježíšem a jeho druhy a zajistit, aby informace o jejich pobytu a bezpečí byly pravidelně doručovány do domu Zebedea v Betsaidě, který již po nějakou dobu sloužil jako hlavní stanoviště pro práci, spojenou s královstvím. Ale Ježíš se již nikdy do domu Zebedea nevrátil, aby tam bydlel. Od této chvíle až do konce svého pozemského života Učitel opravdu neměl nikdemísto, „kde by hlavu složil.“ Již nikdy neměl místo, o kterém by se mohlo mluvit jako o stálém bydlišti.
154:7.3 (1723.6) Přistáli poblíž vesnice Keresa, člun dali do úschovy ke svým přátelům a zahájili putování, které trvalo celý tento poslední rušný rok Učitelova života na zemi. Po nějakou dobu zůstali v oblastech pod správou Filipa. Z Keresy šli do Cesarea Filipova, odkud se vydali k pobřeží Fénicie.
154:7.4 (1723.7) Houf lidí zůstal u domu Zebedea a díval se za těmi dvěma odplouvajícími čluny, směřujícími přes jezero k východnímu pobřeží a ty byly již hodně daleko od břehu, když přispěchali úředníci z Jerusalema a začali hledat Ježíše. Nemohli uvěřit, že jim unikl a zatímco Ježíš se svými druhy putovali na sever přes Bataneu, farizejové a jejich pomocníci strávili téměř celý týden marným hledáním Ježíše v okolí Kafarnaumu.
154:7.5 (1724.1) Ježíšova rodina se vrátila domů do Kafarnaumu a strávila téměř celý týden v rozhovorech, debatách a modlitbách. Byli plni zmatku a strachu. Jejich neklid trval do čtvrtečního odpoledne, kdy se vrátila Rút z domu Zebedea, kde se od Davida dozvěděla, že její otec-bratr byl v bezpečí a dobrého zdraví a byl na cestě k fénickému pobřeží.
Kniha Urantia
Kapitola 155
155:0.1 (1725.1) IHNED po přistání poblíž Keresy tuto rušnou neděli Ježíš a dvacet čtyři jeho nejbližších urazili krátkou vzdálenost na sever, kde strávili noc v krásném parku jižně od Betsaidy-Julii. Oni toto místo dobře znali, protože již předtím tady několikrát pobývali. Než šel Ježíš spát, zavolal si k sobě své stoupence a projednal s nimi záměry pro plánované putování přes Batanei a severní Galilej k fénickému pobřeží.
155:1.1 (1725.2) Ježíš jim řekl: „Měli byste si všichni připomenout, co Žalmista řekl o takových časech: „Proč se pohané zlobí a národy světa připravují marná spiknutí? Králové země a vládci lidí se společně radí proti Hospodinu a proti jeho pomazanému a říkají: „Zpřetrhejme okovy milosrdenství a odhoďme pouta lásky.“
155:1.2 (1725.3) Dnes vidíte, jak se tato slova naplňují před vašima očima. Ale neuvidíte naplnění se závěrečné části proroctví Žalmisty, protože měl mylné představy o Synu Člověka a jeho misi na zemi. Moje království je založeno na lásce, hlásáno se soucitem a ustanoveno nezištnou službou. Můj Otec nesedí v nebi smějíc se uštěpačně pohanům. On se nehněvá ve své velké nespokojenosti. Pravdivý je slib, že Syn tyto takzvané pohany (ve skutečnosti své nevědomé a nevzdělané bratry) zdědí. A já přijmu tyto bezvěrce s otevřenou náručí milosrdenství a pochopení. Všechna tato láskyplná péče o tyto takzvané pohany bude projevena bez ohledu na neblahé prohlášení, naznačující, že vítězoslavný Syn „je porazí železným prutem a rozdrtí je na kusy jako hliněnou nádobu.“ Žalmista vás vyzýval: „služte Hospodinu ve strachu“─já vám nabízím vysoká privilegia božského synovstva skrze víru; on vám přikazuje radovat se s obavami; já vás vyzývám k radosti z přesvědčení. On říká: „Líbejte Syna, aby se nehněval a aby vás nezahubil, když jeho hněv vzplane.“ Ale vy, kteří jste se mnou žili, dobře víte, že hněv a zlost nejsou součástí zakládání království nebeského v srdcích lidí. Ale Žalmista zahlédl světlo pravdy, když na závěr svého nabádání řekl: „Blahoslavení ti, kteří vkládají důvěru v tohoto Syna.“
155:1.3 (1725.4) Ježíš pokračoval ve svém projevu k dvaceti čtyřem druhům slovy: „Pohané mají asi důvod, když se na nás hněvají. Vzhledem k tomu, že jejich rozhled je malý a úzký, jsou schopni s nadšením soustředit jejich síly. Jejich cíl je nablízku a je více či méně viditelný; proto se snaží tak urputně a promyšleně svého cíle dosáhnout. Vy, kteří jste se zavázali ke vstupu do království nebeského, jste vesměs příliš váhaví a nejasní ve svých metodách učení. Pohané jdou přímo ke svým cílům; vy chybujete v tom, že příliš dlouho toužíte, ale málo pro to děláte. Jestli toužíte vstoupit do království, proč to neuděláte duchovním útokem, podobný tomu jak pohané přepadnou město, které obléhají? Jste málo hodni království, když vaše služba v tak velké míře spočívá v litování minulosti, naříkání nad přítomností a v marné naději na budoucnost. Proč se pohané hněvají? Protože neznají pravdu. Proč se oslabujete marnou touhou? Protože se neřídíte pravdou. Přestaňte s vaším zbytečným truchlením a dejte se odvážně do práce, která se týká ustanovení království.
155:1.4 (1726.1) Ve všem, co děláte, nebuďte jednostranní a nadměrně vymezení. Farizejové, kteří usilují o naše zničení, si opravdu myslí, že dělají službu Bohu. Jejich lpění na tradičních rituálech je omezilo natolik, že jsou zaslepeni předsudkem a spoutáni strachem. Zamyslete se nad Řeky, kteří mají vědu bez náboženství, zatímco Židé mají náboženství bez vědy. A když lidé jsou takto svedeni k přijetí vymezeného a překrouceného rozkladu pravdy, jejich jedinou nadějí na spasení je stát se pravdou řízeným konvertitou.
155:1.5 (1726.2) Chtěl bych vám důrazně oznámit tuto věčnou pravdu: jestli vy, řízeni pravdou, se naučíte ve svých životech být příkladem této krásné celistvé počestnosti, vaši spoluobčané se budou snažit vás následovat, aby dosáhli toho, co vy jste takto získali. Čím více jsou k vám hledatelé pravdy přitahováni, tím větší pravdu, vaši čestnost, představujete. Čím více musíte chodit se svojí pravdou k lidem, tím více to v určitém smyslu ukazuje na vaše selhání žít celistvý a počestný život v souladu s pravdou.
155:1.6 (1726.3) A mnoho dalších věcí učil Učitel své apoštoly a evangelisty předtím, než mu popřáli dobrou noc a šli si odpočinout na své podložky.
155:2.1 (1726.4) V pondělí ráno, 23.května, Ježíš poslal Petra s dvanácti evangelisty do Chorazinu, zatímco on se s jedenácti apoštoly vydal do Cesareji Filipova. Šli na severovýchod po cestě, vedoucí přes Jordán a Kafarnaum do Damašku, která se kříží s cestou do Cesareji Filipova, po které došli do tohoto města, kde zůstali a učili dva týdny. Dorazili tam v úterý odpoledne, 24. května.
155:2.2 (1726.5) Petr a evangelisté strávili v Chorazinu dva týdny kázáním evangelia království pro malou, ale zaujatou skupinu věřících. Ale nedokázali získat mnoho nových konvertitů. Žádné město v celé Galileji nepřineslo tak málo duší do království jako Chorazin. Podle pokynů Petra dvanáct evangelistů mluvilo málo o léčení─věcích fyzických─ale namísto toho kázali a učili se zvýšenou silou duchovní pravdy nebeského království. Tyto dva týdny byly opravdovým křtem ohněm pro těchto dvanáct evangelistů, poněvadž to bylo nejobtížnější a nejneúspěšnější období v jejich dosavadních životech. Tím, že jim bylo odepřeno uspokojení ze získání duší pro království, každý z nich si svědomitěji a upřímněji provedl revizi své vlastní duše a jejího duchovního růstu po stezkách nového života.
155:2.3 (1726.6) V úterý, 7. června, když bylo zřejmé, že již žádní lidé nebudou hledat vstup do království, Petr svolal své druhy a odešli do Cesareji Filipova, aby se tam připojili k Ježíšovi a apoštolům. Přišli tam ve středu kolem poledne a strávili celý večer vyprávěním o svých zkušenostech z pobytu mezi nevěřícími Chorazinu. V průběhu těchto debat toho večera se Ježíš opět zmínil o podobenství rozsévače a dopodrobna jim vysvětlil smysl domnělých nezdarů, se kterými se lidé setkávají ve svých životech.
155:3.1 (1727.1) Ačkoliv Ježíš vůbec nevystupoval na veřejnosti během těchto dvou týdnů pobytu poblíž Cesareje Filipova, apoštolové měli řadu poklidných večerních shromážděních ve městě a mnoho věřících přišlo do tábora za městem promluvit si s Ježíšem. V důsledku těchto návštěv bylo získáno několik lidí do skupiny věřících. Ježíš hovořil s apoštoly každý den a oni si začínali mnohem více uvědomovat, že začíná nová etapa kázání o nebeském království. Začínali chápat, že „království nebeské není maso a pití, ale poznání duchovní radosti z přijetí do božského synovstva.“
155:3.2 (1727.2) Pobyt v Cesareji-Filipova byl pro jedenáct apoštolů opravdovou zkouškou; byly to pro ně dva velmi těžké týdny. Nacházeli se ve stavu téměř naprosté sklíčenosti a postrádali pravidelné povzbuzení, které jim dodávala charismatická osobnost Petra. V takových chvílích to byla velká zatěžkávající zkouška věřit v Ježíše a nadále ho následovat. Přestože obrátili na svou víru jen několik lidí během těchto dvou týdnů, hodně jim přitom pomáhaly poznatky z každodenních rozhovorů s Učitelem.
155:3.3 (1727.3) Apoštolové zjistili, že židé duchovně stagnují a umírají, protože přetvořili pravdu v symbol víry; poznali, že když se pravda formuluje jako mezní čára farizejské výlučnosti namísto toho, aby sloužila jako ukazatel duchovního směru a rozvoje, taková učení ztrácejí svoji tvořivou a životadárnou sílu a nakonec budou schopna se pouze chránit a pak zkamení.
155:3.4 (1727.4) Vzrůstající měrou apoštolové přebírali od Ježíše umění dívat se na lidské osobnosti na základě jejich možností v čase a věčnosti. Poznali, že mnoho duší může být nejlépe přivedeno k lásce k neviditelnému Bohu tím, že nejdříve se naučí milovat své bratry, které mohou vidět. A právě v této spojitosti dostalo nový smysl prohlášení Učitele o nezištné službě svým bližním: „Když jste to udělali pro jednoho z mých nejmenších bratrů, udělali jste to pro mne.“
155:3.5 (1727.5) Jedna z největších lekcí z tohoto pobytu v Cesareji se týkala původu náboženských tradic; velkého nebezpečí dovolit přisuzovat svatost nesvatým věcem, obyčejným idejím či všedním událostem. Z jedné z debat si odnesli poučení, že opravdové náboženství je od srdce jdoucí věrnost člověka jeho nejvyšším a nejpravdivějším přesvědčením.
155:3.6 (1727.6) Ježíš upozorňoval své věřící na to, že jestliže jejich náboženské touhy jsou pouze materiální, narůstající poznávání přírody a postupné odstraňování údajného nadpřirozeného původu věcí je nakonec připraví o jejich víru v Boha. Ale kdyby jejich náboženství bylo duchovní, tak by nikdy vývoj fyzikální vědy nenarušil jejich víru ve věčné reality a božské hodnoty.
155:3.7 (1727.7) Poznali, že když náboženství je plně duchovní ve svých motivech, dělá celý život hodnotnějším a naplňuje ho vysokými cíly, dodává mu transcendentní hodnoty, inspiruje ho nádhernými motivy a po celou dobu utěšuje lidskou duši povznesenou a povzbudivou nadějí. Opravdové náboženství je určeno pro zmírnění napětí bytí; dodává víru a odvahu pro každodenní život a nezištnou službu. Víra podporuje duchovní vitalitu a poctivou plodotvornost.
155:3.8 (1727.8) Ježíš opakovaně učil apoštoly o tom, že žádná civilizace nemůže dlouho přežít, když ztratí to nejlepší ze svého náboženství. A neúnavně zdůrazňoval dvanácti apoštolům, že hrozí velké nebezpečí v přijímání náboženských symbolů a obřadů namísto náboženské zkušenosti. V průběhu celého svého pozemského života se důsledně věnoval rozpouštění zamrzlých forem náboženství do plynoucích svobod osvíceného synovstva.
155:4.1 (1728.1) Ve čtvrtek ráno, 9. června, po obdržení zprávy o situaci v šíření duchovního království, přinesenou posly Davida z Betsaidy, se tato skupina dvaceti čtyř učitelů pravdy vydala z Cesareji-Filipova na cestu k fénickému pobřeží. Aby obešli močálovou krajinu, šli cestou na Luz až k místu, kde se tato cesta křížila s karavanní stezkou z Magdaly do Libanonských hor. Po této stezce došli na rozcestí, odkud vedla cesta do Sidónu, kam dorazili v pátek odpoledne.
155:4.2 (1728.2) Když se zastavili na oběd ve stínu převislého výčnělku skály nedaleko Luzu, Ježíš pronesl jednu z nejvýznamnějších řečí, kterou kdy apoštolové od něho slyšeli během všech těch let s ním strávených. Sotvaže se posadili, aby rozlomili chléb, Šimon Petr se Ježíše zeptal: „Učiteli, jelikož nebeský Otec ví všechno a jelikož jeho duch je naše podpora při zakládání království nebeského na zemi, proč tedy musíme utíkat před hrozbami našich nepřátel? Proč nechceme čelit nepřátelům pravdy?“ Ale ještě dříve než Ježíš stačil odpovědět na Petrovu otázku, Tomáš ho předešel dotazem: „Učiteli, já bych opravdu chtěl vědět, co je vlastně špatného na náboženství našich nepřátel v Jerusalemu. Jaký je věcný rozdíl mezi jejich a našim náboženstvím? Proč jsou v našich vírách takové rozdíly, když všichni prohlašujeme, že sloužíme stejnému Bohu?“ A když Tomáš domluvil, Ježíš řekl: „I když bych rád chtěl odpovědět na Petrovu otázku, protože moc dobře vím jak snadno byly nepochopeny moje důvody vyhnout se otevřenému střetu s vládci židů právě v této době, bude pro vás všechny prospěšnější, když raději odpovím na otázku Tomáše. A to udělám až se najíte.“
155:5.1 (1728.3) Tato památná rozprava o náboženství, shrnuta a nově formulována v současné frazeologii, pojednává o následujících pravdách:
155:5.2 (1728.4) Přestože náboženství světa mají dvojí původ─přirozený a zjevený─v jakoukoliv dobu a v jakémkoliv národě je možno zpozorovat tři rozdílné formy náboženského smýšlení. A tyto tři projevy nábožného cítění jsou:
155:5.3 (1728.5) 1. Primitivní náboženství. Polopřirozený a instinktivní pud bát se záhadných energií a uctívat vyšší síly; v podstatě je to náboženství fyzické přírody, náboženství strachu.
155:5.4 (1728.6) 2. Civilizované náboženství. Rozvíjející se náboženské koncepce a zvyky civilizovaných ras─náboženství rozumu─intelektuální teologie, která je založena na autoritě ustavených náboženských tradic.
155:5.5 (1728.7) 3. Opravdové náboženství─zjevené náboženství. Odhalení nadpřirozených hodnot, částečný vhled do věčných realit, náhlé pochopení dobrotivosti a krásy nekonečného charakteru nebeského Otce─duchovní náboženství, tak jak se projevuje v lidské zkušenosti.
155:5.6 (1729.1) Učitel neznevažoval náboženství fyzických smyslů a pověrčivého strachu primitivního člověka, ale odsuzoval tu skutečnost, že tak mnoho těchto primitivních forem zbožnosti přetrvává v náboženských formách inteligentnějších ras lidstva. Ježíš vysvětlil, že rozdíl mezi náboženstvím rozumu a duchovním náboženstvím je v tom, že to první je udržováno církevní autoritou, to druhé je založeno zcela na lidské zkušenosti.
155:5.7 (1729.2) A potom Učitel pokračoval ve své hodině učení objasňováním těchto pravd:
155:5.8 (1729.3) Dokud lidé nebudou vysoce inteligentní a mnohem více civilizovanější, bude stále existovat mnoho těchto dětinských a pověrčivých obřadů, které jsou tak charakteristické svými evolučními náboženskými obyčeji primitivních a nevyvinutých národů. Dokud lidská rasa nedosáhne úrovně vyššího a širšího poznání realit duchovní zkušenosti, značný počet mužů a žen bude stále osobně upřednostňovat ta autoritativní náboženství, která požadují pouze intelektuální přizvukování na rozdíl od náboženství ducha, které vyžaduje aktivní účast mysli a duše v dobrodružství víry zápasit s těžkými realitami progresivní lidské zkušenosti.
155:5.9 (1729.4) Přijetí tradičních autoritativních náboženstvích představuje snadnou cestu pro uspokojení člověka toužícího ukojit své duchovní potřeby. Zavedená, zkostnatělá a pevně uznávaná autoritativní náboženství poskytují snadné útočiště, do kterého mohou utíkat zmatené a bezradné lidské duše když jsou sužovány strachem a mučeni nejistotou. Jako platbu za poskytnutí uspokojení a jistot, takové náboženství vyžaduje od svých oddaných vyznavačů pouze pasivní a čistě racionální přitakávání.
155:5.10 (1729.5) A ještě dlouho budou na zemi žít tito bázliví, ustrašení a váhaví jedinci, kteří raději takto získávají své náboženské útěchy, ačkoliv tímto sdílením svého osudu s autoritativními náboženstvími ohrožují svrchovanost osobnosti, snižují důstojnost sebeúcty a doslova se vzdávají práva účastnit se nejvíce vzrušující a inspirující ze všech možných lidských zkušeností: osobní hledání pravdy, radosti čelit nebezpečím rozumových objevů, odhodlání zkoumat reality osobní náboženské zkušenosti, nejvyššího uspokojení z prožívání osobního triumfu nad opravdovým vítězstvím duchovní víry nad intelektuálními pochybnostmi a toto vítězství je čestně dosaženo v největším dobrodružství celé lidské existence─člověk hledá Boha, hledá ho pro sebe a hledá ho sám a nalézá ho.
155:5.11 (1729.6) Duchovní náboženství znamená úsilí, boj, spor, víru, odhodlání, lásku, věrnost a rozvoj. Náboženství rozumu─autoritativní teologie─vyžaduje málo či žádné z těchto vynakládaných sil od svých formálních věřících. Tradice je bezpečný úkryt a snadná cesta pro tyto bojácné a nesmělé duše, které se instinktivně vyhýbají duchovním bojům a psychickým nejistotám, které jsou spojeny s těmito plavbami víry při hledání vzdálenějších břehů duchovních realit, jelikož tyto mohou být objeveny progresivní lidskou myslí a poznány vyvíjející se lidskou duší.
155:5.12 (1729.7) A Ježíš pokračoval: „V Jerusalemu náboženští vůdcové upravili různé doktríny svých starých učitelů a proroků minulosti do pevně stanoveného systému racionální víry─autoritativního náboženství. Všechna taková náboženství působí převážně na rozum. A my se nyní chystáme zahájit bolestný boj s takovým náboženstvím, poněvadž velmi brzy začneme odvážně hlásat nové náboženství─náboženství, které není náboženstvím v současném smyslu tohoto slova, náboženství, které se především obrací k božskému duchu mého Otce, který pobývá v mysli člověka; náboženství, které získává svoji autoritu z plodů, jenž se s určitostí objeví v osobní zkušenosti všech lidí, kteří opravdově a upřímně uvěří v pravdy tohoto vyššího duchovního společenství.
155:5.13 (1730.1) Obracejíc se ke každému z dvaceti čtyř jménem, Ježíš řekl: „A takže, nyní kdo z vás dá přednost této snadné cestě přizpůsobení se zavedenému a zkamenělému náboženství, bráněného farizeji v Jerusalemu před velkými potížemi a pronásledováním, provázející misi hlásání lepší cesty spasení lidí a současně poznat uspokojení, které vám přinesou objevy krás realit živé a osobní zkušenosti s věčnými pravdami a nejvyššími vznešenostmi nebeského království? Bojíte se? Jste slabí? Hledáte snadnější cestu? Bojíte se svěřit svoji budoucnost do rukou Boha pravdy, jehož jste synové? Nevěříte Otci, jehož děti jste? Půjdete snadnou cestou jistoty a intelektuální neměnnosti tradičního autoritativního náboženství, anebo seberete své síly a půjdete se mnou do nejisté a nesnadné budoucnosti hlásání nových pravd duchovního náboženství, království nebeského v srdcích lidí?“
155:5.14 (1730.2) Všech dvacet čtyři jeho posluchačů vstalo, připraveno dát najevo svoji společnou a oddanou odpověď na tuto, jednu z mála emocionálních výzev, které jim kdy Ježíš udělal, ale on zvedl ruku a zastavil je slovy: „Nyní se rozejděte, aby každý z vás byl sám s Otcem a našel neemocionální odpověď na moji otázku. A po nalezení takového opravdového a upřímného postoje duše, povězte tuto odpověď otevřeně a odvážně mému Otci a vašemu Otci, jehož nekonečná láska života je tím duchem námi hlásaného náboženství.“
155:5.15 (1730.3) Evangelisté a apoštolové se na krátkou dobu rozešli. Jejich duch byl posílen, jejich mysl byla inspirována a jejich emoce byly velmi rozprouděny slovy Ježíše. Ale když je Ondřej svolal dohromady, Učitel pouze řekl: „Obnovíme naše putování. Půjdeme na nějaký čas do Fénicie a každý z vás by se měl modlit, aby Otec změnil vaše emoce mysli a těla do vyšší věrnosti mysli a průkaznější zkušenosti ducha.“
155:5.16 (1730.4) Mlčky se dvacet čtyři apoštolů a evangelistů vydalo na cestu, ale brzy začali mezi sebou hovořit a kolem třetí hodiny odpolední již nemohli jít dál, zastavili se, Petr přišel k Ježíši a řekl: „Učiteli, řekl jsi nám slova života a pravdy. Chtěli bychom slyšet více; žádáme tě naléhavě, abys nám pověděl víc o těchto otázkách.“
155:6.1 (1730.5) A tak, když se usadili ve stínu svahu kopce, Ježíš pokračoval v učení o duchovním náboženství a v podstatě jim řekl následující:
155:6.2 (1730.6) Vy jste vyšli z řad těch svých druhů, kteří se spokojili s náboženstvím rozumu, kteří touží po jistotě a dávají přednost konformismu. Vy jste se rozhodli vyměnit své naděje v autoritativní jistotu za příslib duchovního dobrodružství a progresivní víry. Odvážili jste se protestovat proti zničujícímu otroctví institucionálního náboženství a odmítli jste autoritu zavedených tradic, které jsou dnes považovány za slovo Boží. Náš Otec skutečně mluvil skrze Mojžíše, Eliáše, Izajáše, Ámose a Ozeáše, ale on nepřestal pomáhat světu slovy pravdy, když tito dávní proroci skončili se svými projevy. Můj otec neupřednostňuje žádné rasy, nebo generace a proto slovo pravdy není poskytnuto jedné epoše a odepřeno druhé. Nedělejte chybu v tom, že nazýváte božským to, co je naprosto lidské a nedokážete poznat slova pravdy, která nepřicházejí z tradičních proroctvích údajného vnuknutí.
155:6.3 (1731.1) Vyzval jsem vás, abyste se znovu narodili, narodili se v duchu. Vyvolal jsem vás z temnot autority a strnulosti tradice do nadsmyslového světla, které vám dává možnost uskutečnit největší objev, kterého je lidská duše schopna─nadpozemskou zkušenost nalezení Boha pro sebe sama, v sobě samém a sám o sobě a to vše jako fakt své vlastní osobní zkušenosti. A tak můžete přejít ze smrti do života, od autority tradice ke zkušenosti poznání Boha; takto vyjdete z temnoty do světla, ze zděděné kmenové víry k osobní víře dosažené opravdovou zkušeností; a tím postoupíte od racionální teologie, předané vám vašimi předky, ke skutečnému duchovnímu náboženství, které bude zabudováno do vašich duší jako věčný dar.
155:6.4 (1731.2) Vaše náboženství se změní z čistě rozumové víry v tradiční autoritu do opravdové zkušenosti té živé víry, která je schopna pochopit realitu Boha a všeho, co se vztahuje k božskému duchu Otce. Náboženství rozumu vás beznadějně svazuje s minulostí; náboženství ducha spočívá v progresivním odhalení a neustále vás vábí k vyšším a svatějším činům ve sféře duchovních ideálů a věčných realit.
155:6.5 (1731.3) Přestože autoritativní náboženství může poskytnout přítomný pocit stálé jistoty, zaplatíte za takové přechodné uspokojení ztrátou vaší duchovní svobody a náboženské volnosti. Můj Otec po vás nepožaduje platbu za vstup do království nebeského v tom smyslu, že byste se přinutili věřit ve věci, které jsou duchovně odpuzující, nečestné a nepravdivé. Nepožaduje se po vás, aby váš vlastní smysl pro milosrdnost, spravedlnost a pravdu byl znásilněn podřízením se zastaralému systému náboženských forem a obřadů. Duchovní náboženství vám dává věčnou svobodu následovat pravdu, kamkoliv vás vedení ducha povede. A kdo ví─je možné, že tento duch může dát této generaci něco, co jiné generace odmítaly slyšet?
155:6.6 (1731.4) Hanba těm falešným náboženským učitelům, kteří se snaží zavléct hladové duše zpět do temné a vzdálené minulosti a nechat je tam! A tak jsou tito nešťastníci odsouzeni bát se každého nového objevu, zatímco každé nové zjevení pravdy je znepokojí. Prorok, který řekl: „Dokonalý mír bude mít ten, jehož mysl zůstává s Bohem“, nebyl pouhým rozumovým věřícím v autoritativní teologii. Tento pravdu znající člověk objevil Boha; jeho úvahy o Bohu nebyly pouhá slova.
155:6.7 (1731.5) Radím vám, abyste se zbavili zvyku stále citovat staré proroky a vychvalovat hrdiny Izraele, ale místo toho se snažit stát se živými proroky Nejsvrchovanějšího a duchovními hrdiny přicházejícího království. Uctívat Boha znalé vůdce minulosti může být jistě užitečné, ale proč byste přitom měli obětovat nejvyšší zkušenost lidské existence: nalezení Boha pro sebe samotné a poznat ho ve svých vlastních duších?
155:6.8 (1732.1) Každý národ světa má svůj vlastní racionální náhled na lidskou existenci; proto náboženství rozumu musí vždy jít v souladu s těmito rozdílnými nacionálními pohledy. Autoritativní náboženství se nemohou nikdy sjednotit. Lidská jednota a bratrství smrtelníků mohou být dosažena pouze skrze vyšší dar duchovního náboženství. Nacionální smýšlení se mohou lišit, ale celé lidstvo je obdařeno jedním a tím stejným božským a věčným duchem. Naděje na uskutečnění lidského bratrství se může zdařit jen tehdy, když odlišná smýšlení autoritativních náboženstvích budou pohlcena a zatlačena do pozadí sjednocujícím a zušlechťujícím náboženstvím ducha─náboženstvím osobní duchovní zkušenosti.
155:6.9 (1732.2) Autoritativní náboženství mohou pouze lidi rozdělit a na základě jejich přesvědčeních je postavit jednoho proti druhému; duchovní náboženství postupně přitáhne lidi k sobě a způsobí, že lidé budou jeden k druhému ohleduplnější a citlivější. Autoritativní náboženství vyžadují od lidí jednotnost víry, ale to je v současném stavu světa, v jakém se nachází, nemožné uskutečnit. Duchovní náboženství vyžaduje pouze jednotu zkušenosti─jednotnosti osudu─ umožnit v plné míře rozdílnosti víry. Duchovní náboženství vyžaduje pouze jednotnost vhledu, ne jednotnost názoru a myšlení. Duchovní náboženství nepožaduje jednotnost intelektuálních pohledů, pouze jednotu duchovního cítění. Autoritativní náboženství se vyhraní do mrtvých přesvědčeních; duchovní náboženství se stává stále větší radostí a svobodou zušlechťujících činů láskyplné služby a soucitné pomoci.
155:6.10 (1732.3) Ale, pozor, ať ani jeden z vás se nedívá s opovržením na děti Abrahama jenom proto, že v tyto zlé časy upadly do neplodných tradic. Naši praotcové se oddaně věnovali úpornému a zanícenému hledání Boha a poznali ho tak, jak ho nepoznal žádný jiný národ od dob Adama, který o tom hodně věděl, protože on sám byl Synem Božím. Dlouhé a neutuchající úsilí Izraele již od dob Mojžíše nalézt Boha a poznat ho neušlo pozornosti mého Otce. V průběhu mnoha vyčerpaných generací se židé nepřestali plahočit, lopotit, úpět, dřít a snášet utrpení a zakoušet strasti nepochopeného a opovrhovaného národa jen proto, aby se mohli přiblížit objevu pravdy o Bohu. A bez ohledu na všechny nezdary a zakolísání Izraele, naši otcové, počínajíc Mojžíšem a konče Ámosem a Ozeášem, postupně odkrývali celému světu stále jasnější a pravdivější obraz věčného Boha. A tak byla připravena cesta pro ještě větší odhalení Otce, ke kterému jste byli přizváni, abyste se na něm podíleli.
155:6.11 (1732.4) Nikdy nezapomínejte na to, že pouze jedno dobrodružství přináší větší uspokojení a je napínavější než snaha objevit vůli živého Boha a tím je vrcholná zkušenost poctivě se snažit vykonávat tuto božskou vůli. A pamatujte si, že vůle Boha se může vykonávat v každém pozemském povolání. Nenazývejte některé profese posvátnými a jiné světskými. Všechno je posvátné v životě těch, kteří jsou vedeni duchem; to znamená, že takoví lidé jsou podřízeni pravdě, zušlechtěni láskou, ovládáni soucitem a ukázněni čestností─spravedlností. Duch, kterého můj Otec a já pošleme na tento svět, není jenom Duchem Pravdy, ale také duchem idealistické krásy.
155:6.12 (1732.5) Musíte přestat hledat slovo Bůh jenom na stránkách pradávných záznamů autoritativní teologie. Ti, kteří jsou zrozeni z Božího ducha, budou v budoucnu vidět Boží slovo bez ohledu na to, z jakého zdroje přišlo. Božská pravda se nesmí přehlížet jen proto, že zdroj jejího poskytnutí je lidský. Mnoho vašich bratrů má mysl, která přijímá teorii Boha, přestože duchovně nejsou schopni si uvědomit přítomnost Boha. A to je přesně ten důvod, proč jsem vás tak často učil, že nejlepší způsob jak si uvědomit království nebeské je získáním postoje upřímného dítěte. Nedoporučuji vám mentální nevyzrálost dítěte, ale duchovní prostotu takového důvěřujícího a prostomyslného malého dítěte. Není tak důležité, abyste věděli o faktu Boha, ale to, abyste zvyšovali svoji schopnost cítit přítomnost Boha.
155:6.13 (1733.1) Když jednou začnete hledat Boha ve své duši, brzy ho začnete objevovat v duších jiných lidí a nakonec ve všech tvorech a tvořeních mocného vesmíru. Ale jakou má Otec šanci objevit se jako Bůh nejvyšší oddanosti a božských ideálů v duších lidí, kteří věnují málo či žádný čas hloubavému přemýšlení o takových věčných realitách? Přestože mysl není sídlem duchovní podstaty, je rozhodně bránou k ni.
155:6.14 (1733.2) Ale nedělejte chybu v tom, že se budete snažit dokázat jiným lidem, že jste nalezli Boha; nejste schopni předložit takový silný důkaz, ačkoli existují dvě pozitivní a jasná potvrzení faktu, že jste poznali Boha:
155:6.15 (1733.3) 1. Plody Božího ducha, projevující se ve vašem každodenním životě.
155:6.16 (1733.4) 2. Ten fakt, že celý váš život poskytuje přesvědčivý důkaz o tom, že jste bezvýhradně dali v sázku všechno čím jste a co máte na dobrodružnou cestu po smrti v naději nalézt Boha věčnosti, jehož přítomnosti jste se dotkli v čase.
155:6.17 (1733.5) A ještě mějte na paměti to, že můj Otec vždy odpoví i na nejslabší záblesk víry. On si všímá fyzických a pověrčivých emocí primitivního člověka. A tyto čestné, ale bojácné duše, jejichž víra je tak slabá, že jen o málo přesahuje racionální souhlas s pasivním postojem přitakávání autoritativním náboženstvím, Otec je vždy připraven ocenit a podpořit ve všech jejich takových mátožných pokusech k němu dojít. Ale od vás, kteří jste byli vyvedeni z temnoty do světla, se očekává, že budete věřit celým srdcem; vaše víra bude vládnout spojeným postojům těla, mysli a ducha.
155:6.18 (1733.6) Vy jste moji apoštolové a pro vás náboženství nebude teologickým úkrytem, do kterého se můžete ukrýt ve strachu před náročnými realitami na cestě duchovního rozvoje a myšlenkového dobrodružství; naopak, vaše náboženství se stane reálným empirickým faktem, potvrzujícím, že Bůh vás našel, zidealizoval, zušlechtil a oduševnil vás a že jste se stali účastníky věčného dobrodružství─nalézání Boha, který vás takto našel a udělal vás svými syny.
155:6.19 (1733.7) A když Ježíš přestal hovořit, kývnul na Ondřeje a ukázal na západ směrem k Fénicii a řekl: „Vydejme se na cestu.“
Kniha Urantia
Kapitola 156
156:0.1 (1734.1) V PÁTEK odpoledne, 10. června, Ježíš a jeho druhové přišli do kraje v okolí Sidónu, kde se zastavili v domě zámožné ženy, která byla pacientkou v nemocnici v Betsaidě v době, kdy Ježíšova popularita byla na vrcholu. Evangelisté a apoštolové byli ubytováni u její přátel v blízkém okolí a v tomto příjemném prostředí celou sobotu odpočívali. V Sidónu a jeho okolí strávili téměř dva a půl týdne, než se připravili na cestu do pobřežních měst na severu.
156:0.2 (1734.2) Tato červnová sobota byla dnem velkého klidu. Evangelisté a apoštolové byli zabráni svými myšlenkami, týkajících se Učitelových přednášek o náboženství, kterým naslouchali na cestě do Sidónu. Každý z nich byl schopen pochopit něco z toho, co jim řekl, ale žádný plně neporozuměl významu jeho učení.
156:1.1 (1734.3) Nedaleko od domu Karusky, kde byl ubytován Ježíš, žila syrská žena, která o Ježíšovi hodně slyšela jaký je velký léčitel a učitel a v tuto sobotu odpoledne přišla a přivedla svoji malou dcerku. Dívenka, které bylo okolo dvanácti let, trpěla těžkou nervovou chorobou, projevující se křečovitými záchvaty a dalšími bolestivými symptomy.
156:1.2 (1734.4) Ježíš přikázal svým druhům neříkat nikomu o jeho přítomnosti v domě Karusky s vysvětlením, že si chce odpočinout. I když oni pokyny svého Učitele dodrželi, služebnice Karusky šla do domu této syrské ženy, Norany a pověděla ji o tom, že Ježíš je ubytován v domě její paní a nutila tuto starostlivou matku, aby přivedla svoji dceru k léčiteli. Tato matka samozřejmě věřila, že její dcera je posedlá démonem, nečistým duchem.
156:1.3 (1734.5) Když Norana se svojí dcerou přišla, Alfeusova dvojčata jim prostřednictvím tlumočníka vysvětlila, že Učitel odpočívá a nemůže být rušen; nato Norana odpověděla, že tady s dítětem počká, dokud si učitel neodpočine. Petr se jí také snažil domluvit a přesvědčit ji, aby šla domů. Vysvětlil ji, že Ježíš je unaven kvůli hodně učení a léčení a že do Fénicie přišel, aby si na čas odpočinul a měl klid. Ale bylo to zbytečné; Norana nechtěla odejít. Na Petrovo naléhání pouze odpověděla: „Neodejdu, dokud neuvidím vašeho Učitele. Já vím, že dokáže vyhnat démona z mého dítěte a nepůjdu, dokud se léčitel na moji dceru nepodívá.“
156:1.4 (1734.6) Potom se i Tomáš snažil poslat ženu pryč, ale neúspěšně. Ona mu řekla: „Já věřím, že váš Učitel může vyhnat tohoto démona, který trýzní mé dítě. Slyšela jsem o jeho úžasných činech v Galileji a věřím v něho. Co se to stalo s vámi, jeho apoštoly, když chcete poslat pryč ty, kteří sem přišli vyhledat pomoc u vašeho Učitele?“ A když toto řekla, Tomáš odešel.
156:1.5 (1735.1) Potom přišel Šimon Zélóta, aby Noranu přesvědčil. Řekl ji: „Ženo, jsi řecky mluvící jinověrec. Ty nemáš právo očekávat, že Učitel vezme chléb, který je určen pro děti vyvoleného domu a hodí ho psům.“ Ale Noranu jedovatá poznámka Šimona neurazila. Pouze odpověděla: „Ano, učiteli, rozumím tvým slovům. Já jsem jen pes v očích židů, ale co se týče tvého Učitele, já jsem věřící pes. Jsem odhodlána udělat cokoliv, aby se podíval na moji dceru, poněvadž jsem přesvědčena o tom, že i když neudělá nic a jen se na ni podívá, vyléčí ji. A dokonce i ty, dobrý muži, bys neměl mít odvahu připravit psy o jejich právo dostat drobky, které náhodou spadnou se stolů dětí.“
156:1.6 (1735.2) A právě v tu chvíli dostala dívenka přede všemi silný záchvat a matka křičela: „Teď vidíte, že moje dítě je posedlé zlým duchem. Jestliže na vás neudělá dojem naše utrpení, zapůsobí na vašeho Učitele, o kterém jsem slyšela, že miluje všechny lidi a má odvahu léčit i jinověrce, když v něho věří. Vy nejste hodni být jeho apoštoly. Já neodejdu, dokud moje dítě nebude vyléčeno.“
156:1.7 (1735.3) Ježíš, který slyšel celý tento rozhovor otevřeným oknem, vyšel nyní k jejich velkému překvapení ven a řekl: „Ó, ženo, velká je tvoje víra, tak velká, že ti nemohu odepřít to, čeho žádáš; odejdi nyní v pokoji. Tvá dcera již byla vyléčena.“ A od té chvíle byla dívenka zdravá. Když Norana a děvče odcházeli, Ježíš je naléhavě požádal, aby o této příhodě nikomu neříkali. A přestože jeho druhové jeho prosbu dodrželi, matka a dítě nepřestali šířit pravdu o tomto vyléčení malé dívenky po celém kraji a také v Sidónu v takové míře, že Ježíš dospěl k závěru, že bude pro něho lepší se během několika dnů přestěhovat jinam.
156:1.8 (1735.4) Následujícího dne, když Ježíš vyučoval své apoštoly, zmínil se o vyléčení dcery syrské ženy: „A tak tomu bylo po celou dobu, vidíte sami, jak jinověrci jsou schopni použít spasitelnou víru v učení evangelia království nebeského. Opravdu, opravdu, vám říkám, že království Otce bude převzato jinověrci, jestli děti Abrahama nechtějí uvěřit natolik, aby do něj vstoupili.“
156:2.1 (1735.5) Při vcházení do Sidónu Ježíš a jeho apoštolové přešli přes most, který mnozí z nich viděli poprvé. Když šli po mostě, Ježíš, kromě jiných věcí, řekl: „Tento svět je pouze most; můžete přes něj přejít, ale neměli byste přemýšlet o tom, postavit si na něm obydlí.“
156:2.2 (1735.6) Když dvacet čtyři apoštolů a evangelistů začalo pracovat v Sidónu, Ježíš se ubytoval na severním okraji města v domě Justy a její matky Bernice. Každé ráno Ježíš učil svých dvacet čtyři druhů v domě Justy a oni pak odpoledne a večer odcházeli učit a kázat do Sidónu.
156:2.3 (1735.7) Apoštolové a evangelisté byli velmi potěšeni tím, jak jinověrci v Sidónu přijali jejich poselství; během jejich krátkého pobytu jich mnoho přijalo cestu do království. Toto období asi šesti týdnů ve Fénicii bylo velmi plodným časem v činnosti získávání duší, ale pozdější židovští autoři evangelií nedali ve svých spisech velký význam tomuto vřelému přijetí Ježíšova učení těmito jinověrci právě v době, kdy tak velký počet lidí z vlastního národa se k němu choval velmi nepřátelsky.
156:2.4 (1736.1) V mnoha ohledech tito jinověrci uznávali učení Ježíše mnohem více, než židé. Mnoho z těchto řecky mluvících syroféničanů uvěřilo nejen v to, že Ježíš se podobá Bohu, ale také v to, že Bůh se podobá Ježíši. Tito takzvaní pohané dosáhli hlubokého pochopení Učitelových učeních o jednotnosti zákonů tohoto světa a celého vesmíru. Pochopili učení o tom, že Bůh neupřednostňuje žádné lidi, rasy či národy; že Vesmírný Otec nikoho nezvýhodňuje; že vesmír je plně a stále zákona dbalý a neomylně spolehlivý. Tito jinověrci se Ježíše nebáli; měli odvahu přijmout jeho poselství. V průběhu všech epoch lidé nebyli schopni pochopit Ježíše; oni se to báli udělat.
156:2.5 (1736.2) Ježíš vysvětlil svým dvaceti čtyřem druhům, že neuprchl z Galileje proto, že by neměl odvahu postavit se svým nepřátelům. Oni pochopili, že on nebyl ještě připraven k otevřenému střetu s tradičním náboženstvím a že se nechtěl stát mučedníkem. A bylo to právě v domě Justy během jedné z těchto porad, kdy Učitel poprvé řekl svým apoštolům, že „i když země a nebe pominou, moje slova zůstanou.“
156:2.6 (1736.3) Námětem vyučování Ježíše během jejich pobytu v Sidónu byl duchovní rozvoj. Řekl jim, že nemohou ve svém vývoji ustrnout; musí jít dopředu v čestnosti, anebo směřovat zpět ke zlu a hříchu. Nabádal je, aby „zapomněli na to, co je minulostí a šli dopředu přijmout větší reality království.“ Žádal je, aby se neuspokojili se svým evangelickým dětstvím, ale snažili se dosáhnout plnohodnotného božského synovstva v duchovním spojení a ve společenství věřících.
156:2.7 (1736.4) Ježíš řekl: „Moji učedníci musí nejenom přestat konat zlo, ale naučit se konat dobro; nemůžete se pouze očistit ode všech vědomých hříchů, ale musíte mít také v sobě pocit viny. Jestli přiznáte své hříchy, jsou odpuštěny; proto vaše svědomí musí být vždy čisté.“
156:2.8 (1736.5) Ježíšovi se velmi líbil vtipný smysl pro humor těchto jinověrců. Právě tento smysl pro humor Norany, syrské ženy, stejně jako její velká a vytrvalá víra tak dojaly Učitelovo srdce a vyvolaly jeho soucit. Ježíše hodně mrzelo, že jeho národ─židé─neměli vůbec žádný smysl pro humor. Jednou řekl Tomášovi: „Můj národ se na sebe dívá příliš vážně; on téměř vůbec neoceňuje humor.“ Tíživé náboženství farizejů by nikdy nemohlo vzniknout v národě se smyslem pro humor. Moji soukmenovci rovněž postrádají zásadovost; odhánějí komáry a polykají velbloudy.
156:3.1 (1736.6) V úterý, 28. června, Učitel a jeho druhové odešli ze Sidónu a vydali se podél pobřeží na sever do Porphyreonu a Heldui. Jinověrci je dobře přijali a mnoho z nich vstoupilo do království během tohoto týdne učení a kázání. Apoštolové kázali v Porphyreonu a evangelisté učili v Heldui. Zatímco apoštolové a evangelisté vykonávali svoji práci, Ježíš od nich odešel na dva až tři dny do pobřežního města Bejrút, kde navštívil Syřana jménem Malach, který byl věřící a který byl před rokem v Betsaidě.
156:3.2 (1737.1) Ve středu, 6. července, se všichni vrátili do Sidónu a zůstali v domě Justy do nedělního rána, kdy se vydali do Týru. Šli na jih podél pobřeží cestou přes Sarapto a do Týru přišli v pondělí, 11. července. V tu dobu apoštolové a evangelisté si již začínali zvykat pracovat mezi těmito takzvanými jinověrci, kteří ve skutečnosti byli ve značné míře potomky dávných kenaanských kmenů semitského původu. Všichni tito lidé mluvili řeckým jazykem. Pro apoštoly a evangelisty to bylo velké překvapení pozorovat horlivost těchto jinověrců, naslouchat evangeliu a vidět jak mnoho z nich snadno v něho uvěřilo.
156:4.1 (1737.2) Od 11. do 24. července učili v Týru. Každý z apoštolů si vzal k sobě jednoho z evangelistů a takto po dvojicích učili a kázali ve všech částech Týru a jeho okolí. Mnohojazyčná populace tohoto rušného přístavu jim naslouchala ráda a mnoho z nich bylo pokřtěno a bylo přijato do společenství království. Ježíš měl svoje hlavní stanoviště v domě věřícího žida jménem Josef, který žil necelých šest kilometrů jižně od Týru, nedaleko hrobky Chírama, který byl králem městského státu Týru v době Davida a Šalamouna.
156:4.2 (1737.3) V průběhu těchto dvou týdnů apoštolové a evangelisté denně přicházeli do Týru přes Alexandrovo molo a pořádali malá setkání a každý večer se většina z nich vracela na nocleh do Josefova domu jižně od města. Každý den věřící přicházeli z města promluvit si s Ježíšem v místě jeho odpočinku. Učitel veřejně promluvil v Týru pouze jednou, 20. července odpoledne, kdy hovořil k věřícím o lásce Otce ke všem lidem a o misi Syna odhalit Otce všem národům lidstva. Mezi těmito jinověrci byl takový zájem o evangelium království, že při této příležitosti mu byly otevřeny dveře do chrámu Melkartha a je zajímavé vzpomenout, že v následujících letech byl na tomto stejném místě tohoto starobylého chrámu postaven křesťanský kostel.
156:4.3 (1737.4) Mnoho z předních výrobců týrského purpuru, barviva, které proslavilo Týr a Sidón po celém světě a které přispělo velkou měrou k rozvoji celosvětového obchodu a následného obohacení, uvěřilo v království. Když brzy poté začala ubývat zásoba mořských živočichů, kteří byli zdrojem pro toto barvivo, tito jeho výrobci odcházeli jinam ve snaze najít nová místa výskytu těchto korýšů. A při svém migrování do všech stran země nesli s sebou poselství o otcovství Boha a bratrství lidí─ o evangeliu království.
156:5.1 (1737.5) Toto středeční odpoledne, během svého projevu, Ježíš pověděl nejdříve svým přívržencům příběh o bílé lilii, která vysoko natahuje svůj průzračný a bělostný květ ke slunečnímu světlu, zatímco její kořínky jsou uloženy v kalu a v pohnojené černé hlíně. „Rovněž i smrtelný člověk“, řekl Ježíš, „přestože má své kořeny původu a bytí v živočišné hlíně lidské podstaty, může svojí vírou pozvednout svoji duchovní podstatu do slunečního světla nebeské pravdy a dokonce přinést blahodárné plody ducha.“
156:5.2 (1738.1) V průběhu tohoto kázání Ježíš použil poprvé a naposledy podobenství, které mělo vztah k jeho vlastnímu řemeslu─tesařině. Během svého nabádání „postavit dobře základy pro rozvoj ušlechtilého a duchovně obdařeného charakteru“ řekl: „Abyste přinášeli plody ducha, musíte být zrozeni v duchu. Musíte být učeni duchem a vedeni duchem, jestli chcete žít duchem naplněný život mezi svými bližními. Ale neopakujte chybu pošetilého tesaře, který ztrácí drahocenný čas řezáním, měřením, hoblováním červotočem prolezlého a uvnitř hnijícího dřeva a potom, když věnoval všechno své úsilí tomuto zkaženému trámu, musí ho vyhodit jako nezpůsobilého pro použití do základů budovy, kterou se chystá postavit tak, aby vydržela nápory času a bouří. Nechť se každý člověk postará o to, aby pevnost intelektuálního a morálního základu charakteru byla taková, aby plnohodnotně podporovala nadstavbu zvětšující se a zušlechťující se duchovní podstaty, která tímto přetváří smrtelnou mysl a potom, ve spojení s takto obnovenou myslí, dosáhne rozvoje duše nesmrtelného osudu. Vaše duchovní podstata─společně vytvořená duše─je živým růstem, ale mysl a mravy jedince jsou půdou, ze které tyto vyšší projevy lidského rozvoje a božského osudu musí vyrůst. Půda vyvíjející se duše je lidská a materiální, ale osud tohoto sloučeného tvoření mysli a ducha je duchovní a božský.“
156:5.3 (1738.2) Večer toho stejného dne se Natanael Ježíše zeptal: „Učiteli, proč se modlíme o tom, aby nás Bůh nevedl do pokušení, když my dobře víme u našeho odhalení Otce, že on takové věci nikdy nedělá?“ Ježíš Natanelovi odpověděl:
156:5.4 (1738.3) „Není divu, že pokládáš takové otázky, poněvadž vidím, že začínáš poznávat Otce tak, jak ho znám já a ne tak, jako ho matně viděli dávní hebrejští proroci. Vy dobře víte, že naši předkové byli ochotni vidět Boha téměř ve všem co se stalo. Oni viděli Boží ruku ve všech přírodních jevech a v každé neobvyklé události jejich života. Spojovali Boha jak s dobrem, tak i se zlem. Mysleli si, že obměkčil srdce Mojžíše a zatvrdil srdce faraóna. Když člověk měl silný pocit něco udělat, dobré či zlé, měl ve zvyku vysvětlovat tyto zvláštní emoce takto: „Hospodin ke mně promluvil a řekl udělej to tak či onak, nebo jdi tam či onam.“ A proto, poněvadž lidé se tak často a tak vehementně ženou do pokušení, zvykem našich předků se stalo věřit v to, že Bůh je takto zkouší, trestá, nebo posiluje. Ale vy dnes samozřejmě víte více. Vy víte, že lidé příliš často podlehnou pokušení kvůli svému pocitu vlastní sobeckosti a pudu své živočišné podstaty. Když jste tímto způsobem v pokušení, upozorňuji vás na to, že jestli rozpoznáte pokušení čestně a upřímně takové, jaké je, smysluplně přesměrujete energie ducha, mysli a těla, které se snaží projevit, do vyšších cest a k idealističtějším cílům. Takto můžete proměnit vaše pokušení do nejvyšších forem povznášející nekonečné služby a současně téměř úplně se vystříhat těmto ničivým a oslabujícím konfliktům mezi živočišnou a duchovní podstatou.
156:5.5 (1738.4) Ale chtěl bych vás varovat před pošetilou snahou překonat pokušení tím, že vytlačíte jednu touhu druhou a to domněle lepší touhou, prostřednictvím pouhé síly lidské vůle. Jestli opravdu chcete zvítězit nad pokušením menší a nižší podstaty, musíte dosáhnout takového stavu duchovního růstu, při kterém budete mít opravdový a skutečný zájem a lásku pro vyšší a idealističtější formy jednání, kterými si vaše mysl přeje nahradit ty nižší a méně idealistické návyky chování, které vy znáte jako pokušení. Tak budete osvobozeni od pokušeních pomocí duchovní proměny a nebude muset být vzrůstající měrou zatěžováni zrádným potlačováním smrtelných tužeb. Staré a nižší touhy budou zapomenuty v lásce k novému a vyššímu. Krásy vždy vítězí nad ošklivostí v srdcích všech těch, kteří jsou osvíceni láskou k pravdě. V očišťující energii nového a upřímného duchovního cítění je obrovská síla. A znovu vám říkám, nepodlehněte zlu, ale zdolejte zlo dobrem.“
156:5.6 (1739.1) Dlouho do noci apoštolové a evangelisté pokračovali v kladení otázek a z toho velkého množství odpovědí předložíme následující myšlenky, upravené do současné frazeologie.
156:5.7 (1739.2) Silné ambice, uvážlivý úsudek a vyzrálá moudrost jsou základními faktory materiálního úspěchu. Vůdcovství je závislé na přirozených schopnostech, prozíravosti, síle vůle a rozhodování. Duchovní osud závisí na víře, lásce a oddanosti pravdě─hladu a žízni po spravedlnosti─upřímné touze nalézt Boha a být jako on.
156:5.8 (1739.3) Nenechte se odradit zjištěním, že jste člověk. Lidská podstata může tíhnout ke zlu, ale hříšnost není vrozená. Nebuďte sklíčeni vaším nezdarem úplně zapomenout na některé politováníhodné zkušenosti. Chyby, které nedokážete zapomenout v čase, budou zapomenuty ve věčnosti. Odlehčete břemena vašich duší rychlým získáním dalekosáhlého pohledu na svoje osudy─vesmírný rozvoj vašich životních drah.
156:5.9 (1739.4) Nedělejte chybu posuzováním hodnoty duše nedokonalou myslí, nebo tělesnými apetity. Neposuzujte duši, nebo nehodnoťte její osud měřítkem jediné neúspěšné události ve svém životě. Váš duchovní osud je podmíněn pouze vašimi duchovními touhami a cíli.
156:5.10 (1739.5) Náboženství je výluční duchovní zkušeností vyvíjející se nesmrtelné duše Boha si uvědomujícího člověka, ale morální síla a duchovní energie jsou mocné síly, které mohou být použity při řešení složitých společenských situací a při řešení spletitých ekonomických problémů. Tyto morální a duchovní dary dělají všechny úrovně lidského života bohatšími a smysluplnějšími.
156:5.11 (1739.6) Jste předurčeni žít malicherný a obyčejný život, když se naučíte milovat jenom ty, kteří miluji vás. Lidská láska skutečně může být vzájemná, ale božská láska vytéká ven ve všech svých úsilích uspokojit. Čím méně lásky je v povaze jakéhokoliv tvora, tím větší je jeho potřeba lásky a tím víc se božská láska snaží uspokojit takovou potřebu. Láska nikdy pro sebe nic nechce a nemůže se obdarovat sama sebe. Božská láska nemůže být uzavřená sama v sobě; ona musí být nezištně poskytována.
156:5.12 (1739.7) Věřící v království by měli mít bezpodmínečnou víru, celou svojí duší věřit v zaručené vítězství spravedlnosti. Stavitelé království nesmějí pochybovat o pravdě evangelia věčného spasení. Věřící se stále musí více učit jak odstoupit stranou od shonu života─uniknout útrapám materiálního bytí─a současně osvěžit svoji duši, inspirovat mysl a obnovit ducha věrohodnou zbožností.
156:5.13 (1739.8) Boha si uvědomujícího jedince neodradí neštěstí, ani ho nedeprimuje zklamání. Věřící jsou imunní depresi, vznikající v důsledku čistě materiálních problémů; duchovní lidi nevyvedou z klidu události materiálního světa. Kandidáti na věčný život praktikují posilňující a konstruktivní metodu při střetech se všemi změnami a útrapami smrtelného života. S každým prožitým dnem opravdový věřící zjišťuje, že je to stále snadnější dělat správné věci.
156:5.14 (1740.1) Duchovní život silně zvyšuje opravdovou sebeúctu. Ale sebeúcta není samochvála. Sebeúcta je vždy sladěna s láskou a službou svým bratrům. Není možné, aby člověk měl v úctě sebe samého víc, než svého bližního; jeden je měřítkem přizpůsobivosti k druhému.
156:5.15 (1740.2) Postupem času každý opravdově věřící nabývá schopnost získávat své bližní pro lásku k věčné pravdě. Jste dnes vynalézavější v odkrývání lidem dobro než jste byli včera? Doporučujete letos spravedlnost lépe, než minulý rok? Stáváte se zvyšující měrou umělecky zručnějšími ve vaší metodě vést hladové duše do duchovního království?
156:5.16 (1740.3) Jsou vaše ideály dostatečně vysoké pro to, aby zaručily věčné spasení a jsou současně vaše ideje natolik praktické, aby z vás udělaly užitečného občana, schopného soužití se svými smrtelnými bratry na zemi? V duchu je vaše občanství v nebesích; v těle jste stále občané pozemských královstvích. Čiňte materiální císaři a duchovní Bohu.
156:5.17 (1740.4) Měřítkem duchovní schopnosti vyvíjející se duše je vaše víra v pravdu a vaše láska pro člověka, ale měřítkem vaší lidské síly charakteru je vaše schopnost odolávatzlobným pocitům a vaše schopnost vzepřít se černým myšlenkám tváří v tvář velkému trápení. Neúspěch je skutečným zrcadlem, ve kterém se upřímně můžete na sebe podívat.
156:5.18 (1740.5) Až budete staršími a zkušenějšími v záležitostech království, začnete mít více taktu při jednání s obtížnými smrtelníky a budete tolerantnějšími v soužití s tvrdohlavými druhy? Takt je opěrný bod společenské páky a tolerance je znakem velké duše. Jestli máte tyto vzácné a kouzelné dary, postupem času se stanete ostražitějšími a zkušenějšími ve vašich ctihodných snahách zabránit všem zbytečným sociálním nedorozuměních. Takové moudré duše jsou schopny zabránit většině potíží, které zaručeně vytváří většina těch, kteří strádají od nedostatku emocionálního přizpůsobení, těch, kteří odmítají dospívat a ti, kteří odmítají důstojně zestárnout.
156:5.19 (1740.6) V celém vašem úsilí kázat pravdu a hlásat evangelium se vyvarujte nečestnosti a nepoctivosti. Nehledejte bezpracné uznání a neprahněte po nezaslouženém pochopení. Nezávisle na vašich zásluhách, přijímejte volně lásku jak z božských, tak i z lidských zdrojů a štědře ji rozdávejte. Ale ve všem ostatním, co se týká pocty a pochval, přijímejte pouze to, co vám po právu náleží.
156:5.20 (1740.7) Boha si uvědomující člověk má zaručeno spasení; nebojí se života; je čestný a zásadový. On ví, jak statečně přestát útrapy; nestěžuje si, když čelí nevyhnutelnému strádání.
156:5.21 (1740.8) Opravdový věřící se nikdy neunaví děláním dobra jen proto, že jsou mu přitom kladeny překážky. Potíže zostřují zanícení toho, kdo miluje pravdu, zatímco překážky pouze podněcují snahu nebojácného stavitele království.
156:5.22 (1740.9) A mnoho dalších věcí je Ježíš učil předtím, než se připravili na odchod z Týru.
156:5.23 (1740.10) V den před odchodem z Týru zpět do oblasti Galilejského moře Ježíš svolal své druhy a nařídil dvanácti evangelistům, aby šli zpět jinou cestou, než půjde on a dvanáct apoštolů. A když se tady evangelisté rozloučili s Ježíšem, již nikdy s ním nebyli v takovém důvěrném spojení.
156:6.1 (1741.1) Kolem poledne v neděli, 24. července, Ježíš a dvanáct apoštolů vyšli z domu Josefa, který se nacházel jižně od Týru, a vydali se po pobřeží jižním směrem do města Ptolemaios. Tady se zdrželi jeden den a řekli slova útěchy skupině místních věřících. Petr k nim promluvil večer 25. července.
156:6.2 (1741.2) V úterý odešli z Ptolemaiosu a vydali se na východ po tiberské cestě do vnitrozemí směrem k městu Jotopata. Ve středu se v Jotopatě zastavili a opět besedovali s věřícími o věcech království. Ve čtvrtek Jotopatu opustili a šli směrem na sever po cestě, spojující Nazaret s Libanonskými horami, přes Rámu do vesnice Zebulón. V pátek uskutečnili v Rámě několik setkáních a zůstali tam přes sobotu. Do Zebulónu přišli v neděli, 31. července a ten večer zorganizovali setkání a následující ráno pokračovali v cestě.
156:6.3 (1741.3) Ze Zebulónu došli nedaleko Giscaly na rozcestí s cestou Magdala-Sidón, odkud šli do Genezaretu na východním břehu Galilejského jezera jižně od Kafarnaumu, kde měli sjednáno setkání s Davidem Zebedeem a kde se chtěli poradit o tom, jaký bude jejich další krok v kázání evangelia království.
156:6.4 (1741.4) Během krátké porady s Davidem se dozvěděli, že četné vůdčí osobnosti se shromáždily na opačné straně jezera nedaleko od Keresy.; proto se ten samý večer přeplavili na člunu na druhý břeh. Jeden den odpočívali v klidu v horách a následujícího dne šli do parku, nedaleko od místa, kde Učitel nedávno nasytil pět tisíc lidí. Tady odpočívali tři dny a pořádali každodenní besedy, kterých se zúčastnilo kolem padesáti mužů a žen─pozůstatky z kdysi početné skupiny věřících z Kafarnaumu a jeho okolí.
156:6.5 (1741.5) Jelikož Ježíš nebyl v Kafarnaumu a Galileji v době, kdy byl se svými druhy ve Fénicii, jeho nepřátelé se domnívali, že celé hnutí bylo rozprášeno a usoudili, že Ježíšův kvapný útěk ukazoval na jeho obrovský strach a na to, že se již pravděpodobně nikdy nevrátí, aby je obtěžoval. Téměř úplně utichl aktivní odpor proti jeho učení. Věřící se začínali opět setkávat na veřejnosti a postupně, ale úspěšně nastávala konsolidace prověřených a opravdových věřících v evangelium, kteří prošli nedávno velkou prověrkou.
156:6.6 (1741.6) Bratr Heroda, Filip, napůl uvěřil v Ježíše a poslal vzkaz, že Učitel může svobodně žít a pracovat v jeho državách.
156:6.7 (1741.7) Příkaz zavřít všechny židovské synagogy před učením Ježíše a všech jeho stoupenců začínal mít nepříznivý dopad na zákoníky a farizeje. Ihned poté, jak Ježíš se jako předmět sporu stáhl do ústraní, zvedla se vlna protestu mezi celým židovským národem; mezi lidem panovala všeobecná nelibost proti farizejům a vedoucím činitelům Vysoké rady v Jerusalemu. Mnoho představitelů synagog začalo tajně otvírat své synagogy Abnérovi a jeho druhům, tvrdíc, že tito učitelé jsou stoupenci Jana a ne učedníci Ježíše.
156:6.8 (1741.8) Také Herodes Antipa změnil svůj postoj a když se dozvěděl, že Ježíš se zdržuje na opačném břehu jezera na území svého bratra Filipa, poslal mu zprávu o tom, že, přestože podepsal příkaz k jeho zadržení v Galileji, neschválil jeho zatčení v Pereji, čímž naznačoval, že Ježíš nebude obtěžován, jestli zůstane za hranicemi Galileje; a toto stejné rozhodnutí poslal židům do Jerusalema.
156:6.9 (1742.1) A taková byla situace k prvnímu srpnu, roku 29 n.l., když se Učitel vrátil z mise ve Fénicii a začal reorganizovat své roztroušené a ztenčené řady svých prověřených přívrženců pro poslední a památný rok jeho mise na zemi.
156:6.10 (1742.2) Důvody sporu jsou jasně dané v době, kdy se Učitel chystá se svými druhy zahájit hlásání nového náboženství, náboženství ducha živého Boha, který pobývá v myslích lidí.
Kniha Urantia
Kapitola 157
157:0.1 (1743.1) PŘEDTÍM, než Ježíš odešel s dvanácti apoštoly na krátký pobyt do oblasti Cesareje Filipovy, prostřednictvím poslů Davida zařídil v neděli, 7. Srpna, návštěvu Kafarnaumu za účelem setkání se se svojí rodinou. Podle domluvy se toto setkání mělo uskutečnit v loďařské dílně Zebedea. David Zebedeus se domluvil s Judou, Ježíšovým bratrem, že přijde celá nazaretská rodina─Marie a všichni Ježíšovi bratři a sestry─a Ježíš tam měl přijít s Ondřejem a Petrem. Marie a její děti chtěli rozhodně přijít na toto sjednané setkání, ale stalo se, že skupina farizejů, kteří věděli o tom, že Ježíš je na opačném břehu jezera v državách Filipa, se rozhodla zajít za Marií a dozvědět se od ní co nejvíce o jeho současném pobytu. Příchod těchto tajných poslů z Jerusalemu značně Marii rozrušil a ti, když viděli napětí a nervozitu celé rodiny, usoudili, že se je Ježíš chystá navštívit. Proto zůstali v domě Marie a po příchodu dalších posil čekali trpělivě na Ježíšův příchod. A to samozřejmě znamenalo, že nikdo z rodiny se nemohl pokusit o setkání s Ježíšem. V průběhu dne se jak Juda, tak i Rút, pokusili uniknout pozornosti farizejů, aby poslali Ježíšovi zprávu, ale nepovedlo se jim to.
157:0.2 (1743.2) Brzy odpoledne přinesli poslové Davida zprávu Ježíšovi, že farizejové číhají za dveřmi domu jeho matky a on proto svoji rodinu nenavštívil. A tak opět, aniž by to byla něčí vina, Ježíš a jeho pozemská rodina se nesetkali.
157:1.1 (1743.3) Když Ježíš čekal s Ondřejem a Petrem u jezera nedaleko loďařské dílny, přišel k nim chrámový výběrčí daní a když poznal Ježíše, zavolal si stranou Petra a řekl: „Platí váš Učitel chrámovou daň?“ Petr chtěl dát najevo své pobouření nad tím, že někdo může požadovat od Ježíše příspěvek na podporu náboženských aktivit svých zapřisáhlých nepřátel, ale když si všiml zvláštního výrazu ve tváři výběrčího daní, správně usoudil, že jeho záměrem je vyprovokovat ho, aby od něho uslyšel odmítavé stanovisko k placení půl šekelu na podporu chrámových bohoslužeb v Jerusalemu. Proto Petr odpověděl: „No ovšem, že Učitel platí chrámovou daň. Počkej u vchodu a já se hned vrátím s daní.“
157:1.2 (1743.4) Ale Petr jednal unáhleně. Jejich peníze měl u sebe Jidáš a ten byl na opačném břehu jezera. Ani on, ani jeho bratr a ani Ježíš neměli u sebe žádné peníze. A věděli, že nemohou jít do Betsaidy opatřit si peníze, protože je tam hledali farizejové. Když Petr řekl Ježíšovi o výběrčím daní a svém slibu mu zaplatit, Ježíš řekl: „Jestli jsi to slíbil, tak bys to měl zaplatit. Ale jak splníš svůj slib? Staneš se znovu rybářem, abys dostál svému slovu? Přesto, Petře, je dobré za těchto okolností, abychom tu daň zaplatili. Nedejme těmto lidem příčinu obvinit nás za přestupek. My tady na tebe počkáme a ty vypluješ v člunu a nachytáš ryby a až je prodáš tamhle na trhu, zaplať výběrčímu daní za všechny nás tři.“
157:1.3 (1744.1) To všechno vyslechl opodál stojící tajný posel Davida a dal ihned znamení svému kamarádovi, který poblíž rybařil, aby rychle připlul ke břehu. Když se Petr chystal nastoupit do člunu, aby vyplul na vodu a nachytal ryby, tento posel a jeho přítel rybář mu dali několik velkých košů ryb a pomohli mu je odnést k nedalekému rybářskému kupci, který si od nich celý úlovek koupil a patřičně jim zaplatil. Davidův posel přidal k této částce sumu, aby to stačilo na zaplacení chrámové daně pro tři. Daňový výběrčí přijal daň a nepožadoval po nich pokutu za pozdní zaplacení, jelikož nebyli po určitou dobu v Galileji.
157:1.4 (1744.2) Není divu, že v jedné vaší písemnosti se píše o Petrovi, jak chytil rybu se šekelem v ústech. V té době kolovalo mnoho příběhů o nacházení pokladů v ústech ryb; takové, se zázraky hraničící, pověsti byly tehdy běžné. Proto, když Petr od nich odcházel k člunu, Ježíš poznamenal na půl s humorem: „Je zvláštní, že synové krále musí zaplatit poplatek; obvykle je za vydržování dvora zdaněn cizinec, ale nám se vyplatí nedělat zákonné moci žádné překážky. Tak jdi! Možná chytíš rybu se šekelem v ústech.“ Tato Ježíšova slova a také to, že Petr se tak rychle objevil s chrámovou daní, vysvětluje, proč se tato příhoda později změnila v zázrak, tak je to popsáno pisatelem evangelia Matouše.
157:1.5 (1744.3) Ježíš s Ondřejem a Petrem čekali na břehu až do západu slunce. Poslové jim přinesli zprávu o tom, že dům Marie je stále hlídán a proto, až se setmělo, tito tři čekající muži vstoupili do člunu a pomalu veslovali k východnímu břehu Galilejského moře.
157:2.1 (1744.4) V pondělí, 8. srpna, když Ježíš a dvanáct apoštolů tábořilo v Magadanském parku nedaleko od Betsaidy-Julii, více než sto věřících, evangelistů, členek ženského sboru a dalších lidí, zajímajících se o ustanovení království, přišlo z Kafarnaumu na setkání. A přišlo také mnoho farizejů, protože se dozvěděli, že tam bude Ježíš. V té době někteří saduceové se připojili k farizejům v jejich snaze uvěznit Ježíše. Předtím, než šel Ježíš na uzavřené setkání s věřícími, měl veřejné vystoupení, na kterém byli přítomni farizejové a Učitele provokovali a různými způsoby se snažili shromáždění narušit. Vůdce narušitelů řekl: „Učiteli, my bychom chtěli, abys nám ukázal znamení tvého oprávnění učit a potom, když to uděláš, všichni lidé budou vědět, že tě poslal Bůh.“ A Ježíš jim odpověděl: „Když je večer, řeknete, že bude pěkné počasí, protože nebe je červené; ráno bude špatné počasí, protože nebe je červené a podmračené. Když vidíte narůstající mrak na západě, řeknete, že bude pršet; když vítr fouká od jihu, řeknete, že přijde spalující vedro. Jak to, že tak dobře rozeznáváte tvář nebes, ale vůbec nedokážete rozeznat znamení času? Těm, kteří znají pravdu, znamení již bylo dáno; ale zlovolné a pokrytecké generaci nebude žádné znamení ukázáno.“
157:2.2 (1745.1) Když Ježíš skončil svoji řeč, odešel a připravil se na večerní setkání se svými stoupenci. Na tomto setkání bylo rozhodnuto zahájit společnou misi ve všech městech a vesnicích Dekapoli jakmile se Ježíš a dvanáct apoštolů vrátí z Cesareje-Filipovy. Učitel se zúčastnil plánování mise po Dekapoli a při rozpouštění shromáždění řekl: „Říkám vám, dávejte si pozor na kvasinky farizejů a saduceů. Nenechejte se oklamat jejich okázalými značnými vědomostmi a jejich hlubokou věrností ustanoveným formám náboženství. Pouze se zajímejte o ducha živé pravdy a sílu opravdového náboženství. Strach z mrtvého náboženství vás nespasí, ale spasí vás vaše víra v živou zkušenost, získanou v duchovních realitách království. Nenechejte se zaslepit předsudky a paralyzovat strachem. Také nedopusťte, aby úcta k tradicím překroutila vaše vnímání natolik, že vaši oči přestanou vidět a vaše uši slyšet. Cílem opravdového náboženství není pouze přinést mír, ale i zajistit progres. A nemůžete mít žádný mír v srdci či progres v mysli, jestliže se nezamilujete nadšeně do pravdy, ideálů věčných realit. Před vámi stojí otázky života a smrti─hříšné požitky času proti spravedlivým realitám věčnosti. Již nyní, kdy vstupujete do nového života víry a naděje, byste se měli začít zbavovat okovů strachu a pochybnosti. Když se ve vaší duši probudí pocity sloužit svým bližním, nepotlačujte je; když se do vašeho srdce nahrnou emoce lásky k bližnímu, nechejte takové touhy se projevit v uvážlivé službě skutečným potřebám vašich druhů.
157:3.1 (1745.2) Brzy ráno v úterý Ježíš a dvanáct apoštolů vyšli z Magadanského parku do Cesareje-Filipova, hlavního města tetrarchie Filipa. Cesareje—Filipova se nacházela v oblasti obdivuhodné krásy. Choulila se v okouzlujícím údolí mezi malebnými pahorky, kde z podzemní dutiny vytékal Jordán. Na severu se v celé své kráse tyčilo pohoří Hermón, zatímco z kopců na jihu byl nádherný pohled na horní Jordán a Galilejské moře.
157:3.2 (1745.3) Ježíš pobýval na hoře Hermón na počátku své cesty pro ustanovení království a nyní, když začínal svoji závěrečnou etapu své práce, přál si vrátit se na tuto horu zkoušky a triumfu a kde doufal, že apoštolové mohou získat nový pohled na své povinnosti a získat novou sílu pro namáhavé časy, které brzy nastanou. Na své cestě, přibližně v době kdy procházeli jižně od vod Merómu, začali apoštolové mezi sebou diskutovat o svých nedávných zkušenostech ve Fénicii a na jiných místech. Vzpomínali na to, jak jejich poselství bylo přijato a jak se rozdílné národy dívaly na jejich Učitele.
157:3.3 (1745.4) Když udělali přestávku na oběd, Ježíš jim zčistajasna položil poprvé za celou dobu otázku o sobě samém. Jeho překvapivá otázka zněla: „Co o mně říkají lidé, že jsem?“
157:3.4 (1746.1) Dlouhé měsíce Ježíš učil tyto apoštoly o podstatě a charakteru království nebeského a dobře věděl, že přišel čas, kdy je musí začít více učit o své vlastní podstatě a osobním vztahu ke království. A teď, když seděli pod morušovníkem, Učitel se rozhodl pro jednu z nejdůležitějších porad za celou tu dlouhou dobu soužití s vybranými apoštoly.
157:3.5 (1746.2) Na Ježíšovu otázku odpověděla více než polovina apoštolů. Řekli mu, že všichni, co ho znají, ho považují za proroka, nebo za výjimečného člověka; že dokonce jeho nepřátelé se ho velice bojí a obviňují ho z toho, že je obdařen mimořádnými schopnostmi proto, že je ve spojení s princem ďáblů. Řekli mu, že někteří lidé v Judeji a Samaří, kteří se s ním osobně nesetkali, věří, že je Janem Křtitelem, který vstal z mrtvých. Petr mu řekl, že někdy a různými lidmi je srovnáván s Mojžíšem, Eliášem, Izajášem a Jeremjášem. Když si to všechno Ježíš vyslechl, povstal, podíval se dolů na v půlkruhu kolem něho sedící dvanáctku a s překvapujícím důrazem udělal rukou rozmáchlé gesto a řekl: „A co říkáte vy, že jsem?“ Nastala chvíle napjatého ticha. Dvanáctka z Učitele nespouštěla oči a pak Petr vyskočil na nohy a zvolal: „Ty jsi Osvoboditel, Syn živého Boha.“ A jedenáct sedících apoštolů současně povstalo na znamení toho, že Petr promluvil za ně všechny.
157:3.6 (1746.3) Když jim Ježíš pokynul, aby se opět posadili a sám zůstal před nimi stát, řekl: „Toto vám bylo odhaleno mým Otcem. Přišel čas, kdy byste měli znát o mně pravdu. Ale prozatím vám přikazuji, abyste to nikomu neříkali. A teď opět půjdeme dál.“
157:3.7 (1746.4) A tak se znovu vydali na cestu do Cesareje-Filipova, kam přišli pozdě večer a zůstali v domě Celsuse, který je očekával. V tu noc apoštolové téměř nespali; cítili, že se v jejich životech a v práci pro království stala velká událost.
157:4.1 (1746.5) Od doby Ježíšova křtu Janem a proměnění vody ve víno v Káně apoštolové, v rozdílných obdobích, ho prakticky považovali za Mesiáše. Někteří z nich po krátkou dobu skutečně věřili, že je tím očekávaným Osvoboditelem. Ale sotvaže se takové naděje objevily v jejich srdcích Učitel je okamžitě zničil některým svým zdrcujícím slovem, nebo je zklamal svým činem. Dlouhou dobu byli ve stavu nejistoty kvůli rozporu mezi představami o očekávaném Mesiáši, které měli ve svých myslích a zkušeností z jejich neobyčejného soužití s tímto neobyčejným člověkem, kterého měli ve svých srdcích.
157:4.2 (1746.6) Ve středu, těsně před polednem, se apoštolové shromáždili v zahradě domu Celsuse, aby tam poobědvali. Skoro celou noc a od samého rána kdy vstali, Šimon Petr a Šimon Zélóta horlivě debatovali se svými bratry a snažili se je přivést k upřímnému přijetí toho, že Učitel není jenom Mesiáš, ale také boží Syn živého Boha. Dva Šimonové se prakticky shodli ve svých názorech na Ježíše a usilovně přesvědčovali své bratry, aby plně přijali jejich stanoviska. A přestože Ondřej byl i nadále vůdcem sboru apoštolů, jeho bratr Šimon Petr se stále více stával a to se všeobecným souhlasem, jejich mluvčím.
157:4.3 (1747.1) Bylo téměř pravé poledne, když všichni apoštolové seděli v zahradě a kdy se objevil Ježíš. V jejich tvářích se zračila důstojná vážnost a když k nim Ježíš přicházel, všichni povstali. Ježíš uvolnil napětí tím svým přátelským a bratrským úsměvem, který byl pro něho tak typickým ve chvílích, kdy jeho stoupenci se brali příliš vážně anebo brali vážně některé situace, které se jich týkaly. Velícím gestem jim pokynul, aby se posadili. Již nikdy potom dvanáctka nezdravila svého Učitele povstáním, když mezi ně přišel. Viděli, že nesouhlasí s takovým okázalým projevem úcty.
157:4.4 (1747.2) Když poobědvali a začali projednávat plány na nadcházející putování po Dekapoli, Ježíš se náhle podíval do jejich tváří a řekl: „Nyní, když uplynul celý den od chvíle, kdy jste souhlasili s prohlášením Šimona Petra o osobnosti Syna Člověka, chtěl bych se vás zeptat, zdali ještě stále trváte na svých rozhodnutích?“ Když to uslyšeli, všech dvanáct apoštolů povstalo a Šimon Petr, předstoupivše několik kroků blíže k Ježíšovi, řekl: „Ano, Učiteli, trváme. My věříme, že jsi Synem živého Boha.“ A Petr se spolu se svými bratry opět posadili.
157:4.5 (1747.3) Ježíš, který zůstal stát, potom dvanáctce řekl: „Vy jste moji vybraní vyslanci, ale já vím, že za daných okolností byste nemohli mít takové přesvědčení jenom v důsledku lidského poznání. Toto je zjevení ducha mého Otce vašim nejvnitřnějším duším. A tak, když uděláte takové vyznání poznáním ducha mého Otce, který ve vás pobývá, musím vám oznámit, že na tomto základě já vystavím bratrství království nebeského. Na této skále duchovní reality postavím živý chrám duchovního bratrstva ve věčných realitách království mého Otce. Žádné síly zla a hříchu neporazí toto lidské bratrství božského ducha. A zatímco duch mého Otec bude navždy božským průvodcem a rádcem všech, kteří vstoupí do společenství tohoto duchovního bratrství, vám a vašim následovníkům nyní předám klíče od vnějšího království─moc nad věcmi světskými─sociálními a ekonomickými jevy tohoto společenství mužů a žen jako členů bratrstva. A opět jim přikázal, aby prozatím neříkali nikomu o tom, že je Synem Božím.
157:4.6 (1747.4) Ježíš začínal věřit v oddanost a čestnost svých apoštolů. Učitel předpokládal, že víra, která dokázala přestát to, co jeho vybraní zástupci nedávno prožili, nepochybně vydrží těžké zkoušky, které na ně již brzy čekají a vynoří se z domnělých trosek všech svých nadějí do nového světla nového soudního období a stanou se světlem pro ve tmě pobývající svět. V tento den Učitel začal věřit ve věrnost všech svých apoštolů, kromě jednoho.
157:4.7 (1747.5) A od toho dne tento samý Ježíš stavěl živý chrám na tomto stejném věčném základě svého božského synovstva a ti, kteří si takto uvědomili, že jsou syny Božími, se stávají lidskými kameny, které tvoří tento živý chrám synovstva, vystavěného ke slávě a poctě moudrosti a lásce věčného Otce duchů.
157:4.8 (1747.6) Po těchto slovech Ježíš nařídil dvanáctce odejít bez něho do hor a tam o samotě až do večeře prosit o moudrost, sílu a duchovní vedení. A oni udělali tak, jak jim Učitel přikázal.
157:5.1 (1748.1) Novým a velmi důležitým rysem Petrova vyznání bylo jednoznačné uznání toho, že Ježíš je Syn Boží, uznání jeho nezpochybnitelné božskosti. Od jeho křtu a svatby v Káně ho tito apoštolové různě považovali za Mesiáše, ale v židovském pojetí národní vysvoboditel nebyl božský. Židé neučili, že Mesiáš bude božského původu; měl být „pomazaný“, ale stěží o něm uvažovali jako o „Synu Božím.“ Ve druhém vyznání byl položen větší důraz na sloučenou podstatu, nebeský fakt toho, že Syn Člověka je současně i Synem Božím a Ježíš prohlásil, že právě na této velké pravdě o spojení lidské podstaty s nebeskou podstatou vybuduje království nebeské.
157:5.2 (1748.2) Ježíš se rozhodl prožít svůj pozemský život a završit misi svého poskytnutí jako Syn Člověka. Jeho stoupenci měli sklon považovat ho za dlouho očekávaného Mesiáše. Poněvadž si byl vědom toho, že nikdy nemůže naplnit jejich mesiášské naděje, snažil se pozměnit jejich pojetí Mesiáše tak, aby se jim alespoň částečně splnila jejich očekávání. Ale nyní poznal, že takový plán nemůže být nikdy plně úspěšně uskutečněn. Proto se odvážně rozhodl odhalit třetí plán─otevřeně oznámit svoji božskost, potvrdit pravdivost Petrova vyznání a rovnou prohlásit dvanáctce, že je Synem Božím.
157:5.3 (1748.3) Po dobu tří let Ježíš o sobě prohlašoval, že je „Synem Člověka,“ a právě v průběhu těchto tří let apoštolové stále více věřili v to, že je očekávaným židovským Mesiášem. Nyní odhalil, že je Synem Božím a na koncepci sloučené podstaty Syna Člověka a Syna Božího se rozhodl vystavět království nebeské. Přijal rozhodnutí upustit od dalších snah přesvědčit je o tom, že není Mesiášem. Nyní se rázně odhodlal odhalit jim to, čím je a pak nevěnovat pozornost jejich odhodlané umíněnosti považovat ho za Mesiáše.
157:6.1 (1748.4) Ježíš a dvanáct apoštolů zůstali ještě další den v domě Celsuse v očekávání poslů Davida Zebedea, kteří měli přinést peníze. Po propadu Ježíšovy popularity u masy lidí značně poklesly jejich finanční příjmy. Když dorazili do Cesareje-Filipovy, pokladna byla prázdná. Matouš by nerad opustil Ježíše a své bratry v takové době a neměl u sebe žádné vlastní prostředky, které by poskytl Jidášovi, tak jak to mnohokrát udělal v minulosti. Nicméně, David Zebedeus předvídal tento úbytek financí a proto nařídil svým poslům, aby během jejich cest po Judeji, Samaří a Galileji působili jako výběrčí peněz, které budou dodány exilovým apoštolům a jejich Učiteli. A tak, večer tohoto dne tito poslové přišli z Betsaidy a přinesli dostatek finančních prostředků, které apoštolům vystačí do jejich návratu a začátku putování po městech Dekapoli. Matouš v tu dobu očekával peníze z prodeje svého posledního majetku v Kafarnaumu a udělal opatření, aby tyto peníze byly anonymně předány Jidášovi.
157:6.2 (1749.1) Ani Petr, ani ostatní apoštolové neměli plnohodnotnou představu o božskosti Ježíše. Jen málo si uvědomovali, že toto je začátek nové epochy v životě jejich Učitele na zemi─období, kdy učitel-léčitel se mění v jinak vnímaného Mesiáše, Syna Božího. Od této doby se v poselství Ježíše objevil nový rys. Napříště se jediným ideálem jeho života stalo odhalení Otce, zatímco jedinou idejí v jeho učení bylo představení svému vesmíru zosobnění této nejvyšší moudrosti, kterou je možno pochopit pouze jejím prožitím. On přišel proto, abychom my všichni měli život a měli ho bohatší.
157:6.3 (1749.2) Ježíš vstoupil nyní do čtvrté a poslední etapy svého lidského života v těle. První etapa bylo jeho dětství, roky, kdy si jen matně uvědomoval svůj původ, podstatu a osud jako lidská bytost. Druhou etapou byly roky stále se zvyšujícího sebe-uvědomování─mládí a rozvíjejícího se mužství─během kterého si začal jasněji uvědomovat svoji božskou podstatu a lidskou misi. Tato druhá etapa skončila zkušenostmi a zjeveními, spojenými se křtem. Třetí etapa pozemské zkušenosti Učitele začala po křtu v průběhu let jeho působení jako učitele a léčitele až po tuto památnou hodinu Petrova vyznání v Cesareje-Filipovy. Toto třetí období jeho pozemského života zahrnovalo dobu, kdy jeho apoštolové a jeho bezprostřední přívrženci ho poznali jako Syna Člověka a považovali ho za Mesiáše. Čtvrté a poslední období jeho života na zemi začalo tady v Cesareje-Filipovy a trvalo až do ukřižování. Tato etapa jeho služby se vyznačovala Ježíšovým potvrzením své božskosti a obsahovala práci jeho posledního roku v těle. V průběhu čtvrtého období se stal známým jako Syn Boží, přestože většina jeho přívrženců ho stále považovala za Mesiáše. Petrovo vyznání bylo začátkem nového období ucelenějšího uskutečňování pravdy o jeho svrchované službě jako poskytnutého Syna na Urantii a pro celý vesmír a také uznání tohoto faktu, i když mlhavě, svými vybranými vyslanci.
157:6.4 (1749.3) Tak se život Ježíše stal příkladem toho, co učil ve svém náboženství; příkladem růstu duchovní podstaty skrze prožívání vývoje. Na rozdíl od svých pozdějších následovníků Ježíš nekladl důraz na nepřetržitý boj mezi duší a tělem. On spíše učil tomu, že duch snadno zvítězí nad oběma a je úspěšný při prospěšném usmiřování většiny těchto bojů mezi intelektem a instinktem.
157:6.5 (1749.4) Od této chvíle celé učení Ježíše dostává nový význam. Před Cesarejí-Filipova vystupoval jako hlavní učitel evangelia království. Po Cesareje-Filipova nebyl již pouhým učitelem, ale božským představitelem věčného Otce, který je středem a hranicemi tohoto duchovního království a bylo nutné, aby to všechno dělal jako lidská bytost, Syn Člověka.
157:6.6 (1749.5) Ježíš se upřímně snažil přivést své stoupence do duchovního království jako učitel, potom jako učitel-léčitel, ale je to neuspokojilo. On dobře věděl, že jeho pozemská mise nemůže splnit mesiášská očekávání židovského národa; staří proroci vyobrazili Mesiáše takového, jakým on, Ježíš, nikdy nemohl být. On se snažil ustanovit království jako Syn Člověka, ale jeho stoupenci by se tohoto dobrodružství nezúčastnili. Když to Ježíš viděl, rozhodl se jít naproti těm, kteří v něho věřili; a když učinil takové rozhodnutí, byl připraven vzít otevřeně na sebe roli poskytnutého Božího Syna.
157:6.7 (1750.1) Proto v ten den, když apoštolové hovořili v zahradě s Ježíšem, se dozvěděli mnoho nového. A některá z těchto prohlášeních zněla zvláštně i pro ně. Mezi jinými překvapujícími prohlášeními, která uslyšeli, byla následující:
157:6.8 (1750.2) „Od této chvíle, jestli si jakýkoliv člověk bude přát vstoupit do našeho bratrstva, nechť vezme na sebe povinnosti synovstva a následuje mne. A když již s vámi nebudu, nemyslete si, že svět bude s vámi jednat lépe, než s vaším Učitelem. Jestli mne milujete, buďte připraveni potvrdit svoji lásku ochotou přinést nejvyšší oběť.“
157:6.9 (1750.3) „A dobře si zapamatujte má slova: nepřišel jsem pozvednout čestné, ale hříšníky. Syn Člověka nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a poskytl svůj život jako dar pro všechny. Prohlašuji, že jsem přišel hledat a spasit ty, kteří zbloudili.“
157:6.10 (1750.4) „Nyní žádný člověk na tomto světě nevidí Otce, kromě Syna, který přišel od Otce. Ale jestli Syn bude vyzvednut, vezme k sobě všechny lidi a každý, kdo věří v tuto pravdu o sloučené podstatě Syna bude obdařen životem, který nepomíjí.“
157:6.11 (1750.5) „Zatím ještě nemůžeme veřejně prohlásit, že Syn Člověka je Syn Boží, ale vám to již bylo odhaleno; proto s vámi mluvím bez obalu o těchto tajemstvích. Přestože stojím před vámi v této fyzické podobě, přišel jsem od Boha-Otce. Byl jsem již před Abrahamem. Přišel jsem od Otce na tento svět takový, jakého mne znáte a oznamuji vám, že brzy budu muset opustit tento svět a vrátit se do práce k mému Otci.“
157:6.12 (1750.6) „A dokáže nyní vaše víra pochopit pravdu těchto prohlášeních navzdory mého varování, že Syn Člověka nebude tím Mesiášem, kterého očekávali vaši otcové? Moje království není z tohoto světa. Dokážete uvěřit pravdě o mně navzdory skutečnosti, že i když lišky mají své nory a ptáci nebes svá hnízda, já nemám kde složit hlavu?“
157:6.13 (1750.7) „Nicméně, říkám vám, že Otec a já jsme jedno. Ten, kdo viděl mne, viděl Otce. Ve všech těchto mých aktivitách můj Otec pracuje se mnou a nikdy mně neopustí v mé misi, tak jako já nikdy neopustím vás, kteří se brzy vydáte hlásat toto evangelium po celém světě.“
157:6.14 (1750.8) „A teď jsem vás přivedl sem, abyste tady krátce se mnou a jeden s druhým pobyli a mohli pochopit slávu, porozumět vznešenosti života, ke kterému jsem vás povolal: dobrodružství víry, kterým je ustanovení království mého Otce v srdcích lidí, vybudování mého bratrství živého spojení s dušemi všech, kteří věří v toto evangelium.“
157:6.15 (1750.9) Apoštolové naslouchali těmto smělým a překvapujícím prohlášením v tichosti; byli ohromeni. A rozešli se po malých skupinách, aby debatovali a přemýšleli o Učitelových slovech. Uznali, že je Synem Božím, ale nedokázali plně pochopit význam toho, k čemu je přivedl.
157:7.1 (1750.10) V ten večer se Ondřej rozhodl promluvit si osobně a otevřeně s každým se svých bratrů a měl se všemi svými druhy užitečný a povzbudivý rozhovor, kromě Jidáše Iškariotského. Ondřej neměl nikdy takový stejný důvěrný osobní vztah s Jidášem, jaký měl s ostatními apoštoly a proto nikdy nepřikládal důležitost tomu, že Jidáš nebyl k němu nikdy upřímný a otevřený jako k vůdci apoštolského sboru. Ale nyní Jidášův postoj Ondřeje znepokojil natolik, že pozdě v tu noc, až všichni apoštolové pevně spali, vyhledal Ježíše a řekl mu o svých obavách. Ježíš mu řekl: „Udělal jsi dobře Ondřeji, žes přišel s touto věcí za mnou, ale my nemůžeme v tom nic víc udělat; pouze můžeme mít nejvyšší důvěru v tohoto apoštola. A svým bratrům neříkej nic o tomto rozhovoru se mnou.“
157:7.2 (1751.1) A to bylo všechno, co mohl Ondřej od Ježíše zjistit. Mezi tímto Judejcem a jeho galilejskými bratry vždy existoval určitý odstup. Jidáš byl šokován smrtí Jana Křtitele, velmi zasažen některými výtkami Učitele, zklamán, když Ježíš odmítl stát se králem, potupen útěkem před farizeji, zarmoucen Ježíšovým odmítnutím přijmout výzvu farizejů, vyžadující znamení, zmaten odmítnutím svého Učitele použít a demonstrovat sílu a nyní, v poslední době, deprimován a někdy sklíčen prázdnou pokladnou. A Jidáš postrádal stimul, který mu dávala prízeň davů lidí.
157:7.3 (1751.2) Každý z apoštolů byl nějak v rozdílné míře také zasažen těmito stejnými zkouškami a strastmi, ale všichni Ježíše milovali. Alespoň Učitele milovali více, než Jidáš, poněvadž s ním zůstali až do krutého konce.
157:7.4 (1751.3) Tím, že byl Jidáš z Judeji, vzal jako osobní urážku nedávné varování Ježíše, když apoštoly nabádal, aby si „dávali pozor na kvasinky farizejů“; on považoval toto prohlášení za skrytou narážku na něho samého. Ale největší Jidášova chyba byla v tom že: pokaždé, když Ježíš poslal své apoštoly modlit se o samotě každý sám, Jidáš, místo toho, aby navázal upřímné spojení s duchovními silami vesmíru, oddával se myšlenkám lidského strachu a neustále měl silné pochybnosti o misi Ježíše a také měl nešťastný sklon chovat v mysli myšlenky na pomstu.
157:7.5 (1751.4) A teď Ježíš chtěl vzít apoštoly s sebou na horu Hermón, kde se rozhodl zahájit svoji čtvrtou etapu pozemské služby jako Syn Boží. Někteří z nich byli přítomni u jeho křtu v Jordánu a stali se svědky začátku jeho cesty jako Syna Člověka a on si přál, aby někteří z nich byli nyní přítomni a uslyšeli, že oprávněně bere na sebe novou a veřejnou roli Syna Božího. Tudíž, v pátek ráno, 12. srpna, Ježíš apoštolům řekl: „Zásobte se potravinami a připravte se na cestu na tamtu horu, kam mne vede můj duch a kde budu obdařen vším potřebným pro završení mé práce na zemi. A chtěl bych vzít své bratry s sebou, aby se mohli také posilnit pro těžké časy, kterými se mnou projdou.“
Kniha Urantia
Kapitola 158
158:0.1 (1752.1) BYLO to těsně před západem slunce, v pátek odpoledne, 12. srpna, roku 29 n.l., kdy Ježíš a jeho druhové dorazili k úpatí hory Hermón, nedaleko od místa, kdy mladík Tiglat kdysi čekal na Ježíše až sestoupí sám s hory, aby vyřešil duchovní osudy Urantie a formálně ukončil vzpouru Lucifera. A tady zůstali v duchovní přípravě na události, které měly velmi brzy následovat.
158:0.2 (1752.2) Všeobecně vzato, Ježíš věděl dopředu, co se na hoře přihodí a velmi si přál, aby všichni jeho apoštolové s ním mohli sdílet tuto zkušenost. Právě pro to, aby je připravil na toto odhalení své podstaty, zůstal s nimi tady u úpatí hory. Ale oni nedokázali dosáhnout těch duchovních úrovní, které by jim umožnily plně odhalit návštěvu nebeských bytostí, mající se již brzy objevit na zemi. A poněvadž nemohl vzít s sebou všechny své druhy, rozhodl se vzít pouze tři, kteří ho obvykle doprovázeli na takových unikátních bděních. Proto jenom Petr, Jakub a Jan mohli, i když jen zčásti, sdílet s Učitelem tuto unikátní zkušenost.
158:1.1 (1752.3) Brzy ráno v pondělí, 15. srpna, Ježíš a tři apoštolové začali výstup na horu Hermón a bylo to šest dní po památném poledním vyznání Petra, u cesty pod morušovníkem.
158:1.2 (1752.4) Ježíš byl vyzván přijít na horu sám pro vyřešení důležitých záležitostí, týkajících se progresu jeho poskytnutí sebe sama v těle, jelikož tato zkušenost souvisela s jeho vesmírem, který on stvořil. Je velmi důležité, že tato mimořádná událost byla načasována na dobu, kdy Ježíš a apoštolové byli na území jinověrců a že se dokonce udála na hoře pohanů.
158:1.3 (1752.5) Do svého cíle, zhruba v polovině hory, dorazili krátce před polednem a během oběda Ježíš řekl třem apoštolům něco o své zkušenosti v horách východně od Jordánu, kam odešel krátce po svém křtu a také ještě něco o zkušenostech z hory Hermón ve spojení s jeho dřívějším pobytem na tomto osamělém místě.
158:1.4 (1752.6) Když byl chlapec, Ježíš často vylézal na kopec nedaleko svého domu a snil o bitvách, které bojovaly armády impérií na pláních Esdraleonu; teď stoupal na horu Hermón, aby dostal ten dar, který ho připraví k sestupu na Jordánské pláně, kde se odehrají závěrečné scény dramatu jeho poskytnutí na Urantii. V tento den na hoře Hermón by Učitel mohl odstoupit od dalšího boje a vrátit se k vládě nad svými vesmírnými sférami, ale on se nejenom rozhodl splnit požadavky svého řádu božského synovstva, obsažené v mandátu Věčného Syna Ráje, ale on se také rozhodl naplnit v plné míře současnou vůli svého Rajského Otce. V tento srpnový den trojice jeho apoštolů uviděla jeho odmítnutí být zplnomocněn plnou mocí vládnout celému svému vesmíru. V úžasu se dívali jak nebeští poslové odletěli a zanechali ho samotného, aby sám završil svůj pozemský život jako Syn Člověka a Syn Boží.
158:1.5 (1753.1) Při nasycení pěti tisíců víra apoštolů dosáhla nejvyššího bodu a potom rychle spadla téměř na nulu. Nyní, v důsledku Učitelova potvrzení své božskosti, váhavá víra dvanáctky se pozvedla v několika málo týdnech na svoji nejvyšší výšku, aby znovu pak prudce upadla. Třetí obnovení jejich víry přišlo až po zmrtvýchvstání Učitele.
158:1.6 (1753.2) Bylo kolem třetí hodiny tohoto krásného odpoledne, když se Ježíš rozloučil s trojicí apoštolů slovy: „Na nějakou dobu se od vás oddělím, abych se o samotě spojil s Otcem a jeho posly; doporučuji vám, abyste tady zůstali a během čekání na mne se modlili za to, aby vůle Otce byla vykonána ve všem, co vás čeká ve spojení s pokračováním mise poskytnutí Syna Člověka.“ A když to řekl, Ježíš se vzdálil, aby měl dlouhou poradu s Gabrielem a Otcem Melkísedekem a vrátil se až před šestou hodinou. Když Ježíš uviděl jejich znepokojení kvůli své dlouhé nepřítomnosti, řekl jim: „Proč se bojíte? Dobře víte, že se musím zabývat dílem mého Otce; proč máte obavy, když nejsem s vámi? Nyní vám oznamuji, že Syn Člověka se rozhodl prožít celý svůj život mezi vámi a jako jeden z vás. Radujte se; já vás neopustím, dokud moje práce nebude skončena.“
158:1.7 (1753.3) Když pojedli svoji skrovnou večeři, Petr se Učitele zeptal: „Jak dlouho budeme tady na této hoře bez našich bratrů?“ A Ježíš odpověděl: „Dokud neuvidíte věhlas Syna Člověka a nepoznáte, že všechno, co jsem vám řekl, je pravda.“ A sedíc kolem žhavého popela jejich ohně debatovali o Luciferově vzpouře až do úplného setmění a až oči apoštolů ztěžkly, protože svůj výstup začali velmi časně ráno.
158:1.8 (1753.4) Když trojice tvrdě spala asi půl hodiny, byla náhle probuzena blízkým praskavým zvukem a po rozhlédnutí se kolem k jejich velkému ohromení a úžasu spatřili Ježíše v důvěrném rozhovoru s dvěma zářivými bytostmi, oděnými do světelného roucha nebeských světů. Ježíšova tvář a tělo také zářily jasným nebeským světlem. Ti tři hovořili zvláštním jazykem, ale z několika vyslovených věcí Petr udělal chybný odhad, že bytosti s Ježíšem jsou Mojžíš a Eliáš; ve skutečnosti to byli Gabriel a Otec Melkísedek. Na žádost Ježíše fyzičtí regulátoři udělali opatření, aby se apoštolové mohli stát svědky této scény.
158:1.9 (1753.5) Tři apoštolové byli natolik vyděšeni, že jen pomalu přicházeli ke smyslům, ale Petr, který z nich nejdříve získal duševní rovnováhu poté, kdy oslnivé vidění zmizelo a oni uviděli Ježíše, stojícího samotného, řekl: „Ježíši, Učiteli, je dobře, že jsme tady. Jsme rádi, že jsme viděli tuto nádheru. S nechutí se budeme vracet do hanebného světa. A jestli svolíš, abychom tady zůstali, tak postavíme tři stany, jeden pro tebe, jeden pro Mojžíše a jeden pro Eliáše.“ A Petr to řekl kvůli svému chybnému úsudku a proto, že ho v tu chvíli nic jiného nenapadlo.
158:1.10 (1753.6) Petr ještě stále mluvil, když se k nim přiblížil stříbrný mrak a zastínil všechny čtyři. Apoštolů se zmocnil strach a když padli na zem, aby se pomodlili, uslyšeli hlas, ten stejný hlas, který promluvil při křtu Ježíše a který říkál: „Toto je můj milovaný Syn; naslouchejte mu.“ A když ten mrak zmizel, Ježíš byl opět sám a sklonil se k nim, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se; uvidíte ještě větší věci než toto.“ Ale apoštolové se opravdu báli; a když se připravovali na sestup s hory těsně před půlnocí, tvořili mlčící a zamyšlenou trojici.
158:2.1 (1754.1) Přibližně do poloviny sestupu s hory nikdo nepromluvil ani slovo. Ježíš potom přerušil mlčení poznámkou: „Určitě neříkejte nikomu, ani svým bratrům, co jste viděli a slyšeli na této hoře až do doby, kdy Syn Člověka vstane z mrtvých.“ Tři apoštolové byli šokováni a zmateni slovy Učitele: „až do doby, kdy Syn Člověka vstane z mrtvých.“ Jen nedávno znovu potvrdili svoji víru v něho jako Osvoboditele, Syna Božího a právě viděli jeho proměnu ve svatozář na vlastní oči a on nyní začne mluvit o „zmrtvýchvstání“!
158:2.2 (1754.2) Petra zamrazilo pomyšlení na Učitelovu smrt─byla to nepředstavitelná myšlenka─a poněvadž měl strach, že Jakub nebo Jan by mohli položit nějaké otázky, týkající se tohoto prohlášení, myslel si, že nejlépe bude změnit hovor a aniž by věděl o čem hovořit, dal průchod první myšlence, která mu přišla na mysl a řekl: „Učiteli, proč zákoníci říkají, že Eliáš musí přijít před Mesiášem?“ A Ježíš, který si byl vědom Petrovy snahy vyhnout se poznámce o své smrti a zmrtvýchvstání, odpověděl: „Eliáš opravdu přichází první, aby připravil cestu pro Syna Člověka, který musí hodně trpět a nakonec bude zavržen. Ale já vám říkám, že Eliáš již přišel a oni ho nepřijali a zacházeli s ním jak se jim zlíbilo.“ A tehdy tři apoštolové pochopili, že mluví o Eliášovi jako o Janu Křtiteli. Ježíš věděl, že když oni trvají na tom, aby on byl Mesiášem, tak Jan musí být tím Eliášem, o kterém se mluví v proroctví.
158:2.3 (1754.3) Ježíš jim přikázal nikomu neříkat, že se dozvěděli o té slávě, která ho čeká po zmrtvýchvstání, protože nechtěl, aby se utvrdili v tom, že když je nyní vnímaný jako Mesiáš, naplnil by v celé míře jejich mylné představy o zázraky konajícím osvoboditeli. Ačkoliv Petr, Jakub a Jan o tom všem ve svých myslích přemítali, neřekli o tom nikomu až po zmrtvýchvstání Učitele.
158:2.4 (1754.4) Jak pokračovali v sestupu s hory, Ježíš jim řekl: „Vy byste mne nepřijali jako Syna Člověka; proto jsem souhlasil, že budu přijat v souladu s vašimi vyhraněnými názory. Ale, nemylte se, vůle mého Otce musí převládat. Jestli se takto rozhodnete následovat směr vaší vlastní vůle, musíte být připraveni prožít mnohá zklamání a podstoupit mnoho těžkých zkoušek, ale příprava, kterou jsem vám dal, by měla být dostatečná natolik, že vás provede vítězně i skrze tato utrpení, která jste si sami zvolili.
158:2.5 (1754.5) Ježíš nevzal Petra, Jakuba a Jana s sebou na horu proměnění proto, že oni byli v nějakém ohledu lépe připraveni být svědky toho, co se stalo, anebo byli duchovnější, aby se jim dostalo takového vzácného privilegia, než ostatním apoštolům. Vůbec ne! On dobře věděl, že žádný z dvanácti apoštolů není duchovně způsobilý pro tuto zkušenost; proto vzal s sebou jenom tři apoštoly, kteří byli určeni ho doprovázet tehdy, kdy potřeboval být sám, aby se mohl těšit se ze spojení o samotě.
158:3.1 (1755.1) To, čeho Petr, Jakub a Jan byli svědky na hoře proměnění, byl kraťoučký pohled na nebeský obraz, který se zjevil v ten památný den na hoře Hermón. Proměna znamenala následující:
158:3.2 (1755.2) 1. Uznání Věčným Synem-Matkou Ráje o naplnění poskytnutí inkarnovaného života Michaela na Urantii. Ježíš nyní dostal potvrzení, že splnil požadavky Věčného Syna. A Gabriel přinesl Ježíšovi toto ujištění.
158:3.3 (1755.3) 2. Oznámení o spokojenosti Nekonečného Ducha s naplněním poskytnutí Michaela na Urantii v podobě smrtelného těla. V tomto případě mu toto sdělil představitel Nekonečného Ducha a nejbližší spolupracovník Michaela v Salvingtonu a jeho stálý partner Otec Melkísedek.
158:3.4 (1755.4) Ježíš přivítal toto oznámení o úspěchu své pozemské mise v podání poslů Věčného Syna a Nekonečného Ducha, ale zaznamenal, že jeho Otec nenaznačil ukončení urantijského poskytnutí; pouze neviditelnou přítomnost Otce, působící skrze Osobního Ladiče Ježíše, dosvědčují tato slova: „Toto je můj milovaný Syn; naslouchejte mu.“ A bylo to vysloveno slovy, která byla určena také sluchu apoštolů.
158:3.5 (1755.5) Po této návštěvě nebeských bytostí se Ježíš snažil rozpoznat vůli Otce a rozhodl se pokračovat ve svém poskytnutí sebe sama v podobě smrtelného těla do jeho přirozeného konce. Pro Ježíše právě v tomto spočíval význam proměny. Pro tři apoštoly tato událost znamenala začátek poslední části Učitelova pozemského života jako Syna Božího a Syna Člověka.
158:3.6 (1755.6) Po oficiálním rozhovoru s Gabrielem a Otcem Melkísedekem si Ježíš s nimi, svými pečovatelskými Syny, neformálně pohovořil o záležitostech vesmíru.
158:4.1 (1755.7) Bylo krátce před snídaní v toto úterní ráno, když Ježíš a jeho tři druhové přišli do apoštolského tábora. Jak se přiblížili, uviděli velký dav shromážděný kolem apoštolů a brzy uslyšeli hlasitá slova sporu a hádky této skupiny o přibližně padesáti lidech, mezi kterými bylo devět apoštolů a stejný počet jerusalemských zákoníků a věřících učedníků, kteří sledovali Ježíše a jeho druhy od Magadanu.
158:4.2 (1755.8) Přestože dav se přel o celou řadu otázek, hlavním sporným bodem byl nějaký občan Tibery, který přišel předchozí den, aby vyhledal Ježíše. Tento muž, Jakub ze Sefatu, měl čtrnáctiletého syna, který byl jeho jediné dítě a který trpěl silnou padoucnicí. Kromě této nervové choroby byl tento hoch ovládán jednou z těch bloudících, zlomyslných a rebelujících midbytostí, které v tu dobu byly na zemi bez kontroly, takže ten mladík měl jak epilepsii, tak byl posedlý ďáblem.
158:4.3 (1755.9) Po dobu téměř dvou týdnů tento úzkostlivý otec, nižší úředník Heroda Antipy, putoval kolem západních hranic Filipových držav a hledal Ježíše v naději, že může vyléčit jeho nemocného chlapce. A apoštolskou skupinu našel až kolem poledne v ten den, kdy Ježíš byl se třemi apoštoly na hoře Hermón.
158:4.4 (1756.1) Devět apoštolů bylo velmi překvapeno a značně znepokojeno, když tento muž, doprovázen téměř čtyřiceti dalšími lidmi, hledající Ježíše, se u nich náhle objevil. V době příchodu této skupiny devět apoštolů, přinejmenším většina z nich, podlehlo jejich starému pokušení─debatování o tom, kdo z nich bude nejdůležitější v přicházejícím království; horlivě se přeli o předpokládaných pozicích, které budou přiděleny jednotlivým apoštolům. Oni se prostě nedokázali plně osvobodit od dlouho pěstované myšlenky o materiální misi Mesiáše. A teď, když sám Ježíš přijal jejich uznání, že je opravdu Osvoboditelem─přinejmenším přiznal fakt své božskosti─tak bylo přirozené, že po dobu nepřítomnosti svého Učitele zabředli do rozhovorů o těchto nadějích a ambicích, které pro ně hodně znamenaly. A byli zabráni do těchto debat i ve chvíli, kdy přišel Jakub ze Safetu s jeho společníky, aby se setkali s Ježíšem.
158:4.5 (1756.2) Ondřej vystoupil vpřed, aby přivítal tohoto otce a jeho syna a řekl: „Koho hledáte?“ Jakub odpověděl: „Dobrý muži, já hledám tvého Učitele. Chtěl bych, aby vyléčil mého nemocného chlapce. Věřím, že Ježíš vypudí tohoto ďábla, který ovládá mé dítě.“ A pak otec začal apoštolům vyprávět o tom, že jeho syn je tak vážně nemocný, že mnohokrát téměř přišel o život v důsledku těchto silných záchvatů.
158:4.6 (1756.3) Když mu apoštolové naslouchali, Šimon Zélóta a Jidáš Iškariotský přistoupili k otci a řekli: „My ho můžeme vyléčit; nemusíš čekat na návrat našeho Učitele. My jsme vyslanci království; my již tuto skutečnost neskrýváme. Ježíš je Osvoboditel a klíče od království byly předány nám.“ V té chvíli Ondřej a Tomáš poodešli stranou, aby se poradili. Natanael a ostatní se na to dívali v udivení; všichni byli zděšeni touto náhlou troufalostí, ne-li domýšlivostí, Šimona a Jidáše. Otec potom řekl: „Jestli vám bylo dáno dělat tyto zázraky, modlím se, abyste vyslovili ta slova, která vysvobodí mé dítě z tohoto područí.“ Pak Šimon vystoupil vpřed, položil ruku na hlavu dítěte, podíval se mu přímo do očí a přikázal: „Vyjdi z něho, nečistý duchu; ve jménu Ježíše mne uposlechni.“ Ale chlapec dostal ještě silnější záchvat a zákoníci se apoštolům uštěpačně vysmívali a zklamaní věřící těžce nesli posměšky těchto nepřátelských kritiků.
158:4.7 (1756.4) Ondřej byl velmi rozzloben tímto neuváženým jednáním a jeho ostudným nezdarem. Zavolal apoštoly stranou, aby se poradili a pomodlili se. Po této krátké chvilce rozmýšlení, pociťujíc všichni silně hořkost porážky a ponížení, se Ondřej pokusil podruhé vyhnat ďábla, ale jeho snaha byla opět korunována neúspěchem. Ondřej upřímně přiznal porážku a požádal otce, aby s nimi zůstal přes noc, nebo až do doby Ježíšova návratu a řekl: „Je možné, že tento typ ďábla vyjde ven jenom na osobní příkaz Učitele.“
158:4.8 (1756.5) A proto, když Ježíš sestupoval s hory s rozradostněným a nadšeným Petrem, Jakubem a Janem, jejich devět bratrů, zmatených a hluboko ponížených, také nespalo. Představovali skupinu sklíčených a potrestaných lidí. Ale Jakub ze Safetu se nehodlal vzdát. Přestože mu nemohli nic říci o pravděpodobné době Ježíšova návratu, rozhodl se na příchod Učitele čekat.
158:5.1 (1757.1) Když se Ježíš objevil, devíti apoštolům se víc než ulevilo, že ho mohli přivítat a velmi je povzbudila dobrá nálada a neobvyklé nadšení, vyzařující z tváří Petra, Jakuba a Jana. Všichni běželi Ježíšovi a svým bratrům v ústrety, aby je přivítali. Když si vyměnili pozdravy, přišel k nim zástup lidí a Ježíš se zeptal: „O čem jste se přeli, když jsme k vám přicházeli?“ Ale dříve, než zneklidnění a ponížení apoštolové mohli odpovědět, starostlivý otec postiženého chlapce vystoupil vpřed, poklekl k Ježíšovým nohám a řekl: „Učiteli, já mám syna, jediné mé dítě, který je posedlý zlým duchem. Nejenom že křičí v hrůze, má pěnu u úst a padá jako mrtvý když má záchvat, ale často tento zlý duch, který ho ovládá, s ním škube v křečích a někdy ho vrhá do vody a dokonce i do ohně. V důsledku častého skřípaní zubů a mnoha utrpěných pohmožděnin mé dítě chřadne. Jeho život je horší než smrt; jeho matku a mne bolí srdce a máme zlomeného ducha. Včera kolem poledne, když jsem tě hledal, narazil jsem na tvé apoštoly a zatímco jsme čekali na tebe, tvoji apoštolové se pokusili vyhnat tohoto ďábla, ale nedokázali to. A tak teď, Učiteli, uděláš to pro nás, uzdravíš mého syna?“
158:5.2 (1757.2) Když si tuto výpověď Ježíš vyslyšel, dotkl se klečícího otce a pokynul mu, aby vstal. Pak se zpytavě podíval na vedle stojící apoštoly a obrátil se ke všem přítomným a řekl: „Ó, nevěřící a zatvrzelá generace, jak dlouho vám to budu ještě trpět? Jak dlouho s vámi ještě budu? Jak dlouho to bude trvat, než pochopíte, že zázraky víry nepřicházejí z příkazu pochybujícího nevěřícího?“ A potom, ukazujíc na rozpačitého otce, Ježíš řekl: „Přiveď sem svého syna.“ A když Jakub chlapce k němu přivedl, Ježíš se zeptal: „Jak dlouho je tvůj syn takto nemocen?“ Otec odpověděl: „Od samého raného dětství.“ A jak spolu mluvili, hoch dostal silný záchvat a upadl mezi ně, skřípajíc zuby a s pěnou u úst. Po sérii prudkých křečích ležel před nimi jako mrtvý. Jeho otec si opět klekl k Ježíšovým nohám a úpěnlivě ho prosil: „Jestli ho můžeš vyléčit, prosím tě, měj s námi soucit a zbav nás tohoto soužení.“ A když Ježíš uslyšel tato slova, podíval se dolů do tváře úzkostlivého otce a řekl: „Nezpochybňuj sílu lásky mého Otce, ale jenom upřímnost a hloubku svojí víry. Všechno je možné pro toho, který opravdu věří.“ A potom Jakub ze Safetu pronesl jeho památná slova, ve kterých víra se mísí s pochybností: „Hospodine, já věřím. Modlím se k tobě, abys pomohl mé nevíře.“
158:5.3 (1757.3) Když Ježíš tato slova uslyšel, předstoupil vpřed, vzal chlapce za ruku a řekl: „Udělám to z vůle mého Otce a na počest živé víry. Vstaň, můj synu! Vyjdi z něho, neposlušný duchu a nevracej se do něj.“ A vloživ chlapcovu ruku do ruky otce, Ježíš řekl: „Jděte svojí cestou. Otec vyhověl tvé duši. A všichni přítomní, dokonce i nepřátelé Ježíše, byli ohromeni tím, co viděli.
158:5.4 (1757.4) Pro tři apoštoly, kteří nedávno prožili duchovní extázi po událostech a zážitcích, spojených s proměnou, to bylo rozhodně rozčarování vrátit se tak brzy do dějiště porážky a nezdaru svých apoštolských druhů. Ale s těmito dvanácti vyslanci království tomu tak bylo vždy. Oni vždy ve svých životních zkušenostech střídali nadšení s ponížením.
158:5.5 (1758.1) Toto uzdravení bylo skutečným vyléčením dvou chorob, fyzické nemoci a duševní poruchy. A od té chvíle byl chlapec natrvalo vyléčen. Když Jakub odešel se svým uzdraveným synem, Ježíš řekl: „Nyní půjdeme do Cesareje-Filipovy; ihned se připravte na cestu.“ A byla to mlčící skupina, směřující na jih a dav lidí šel za nimi.
158:6.1 (1758.2) Na nocleh se uložili u Celsuse a ten večer, až pojedli a odpočinuli si, dvanáctka se shromáždila v zahradě kolem Ježíše a Tomáš řekl: „Učiteli, ačkoliv my, kteří jsme tady zůstali, nevíme ještě nic o tom, co se přihodilo tam na hoře a co tak velice rozjařilo naše bratry, kteří byli s tebou, chtěli bychom si s tebou promluvit o našem nezdaru a abys nás poučil co dělat v takových situacích, jelikož je zřejmé, že ty věci, které se udály na hoře, nemohou být nyní zveřejněny.“
158:6.2 (1758.3) A Ježíš Tomášovi odpověděl: „Všechno, co vaši bratři slyšeli na hoře, vám bude odhaleno ve vhodnou dobu. Ale já vám nyní ukáži příčinu vašeho nezdaru, toho pokusu, o který jste se tak nerozumně pokoušeli. Když váš Učitel a jeho druhové, vaši bratři, vystupovali včera na horu usilovat o větší poznání vůle Otce a žádat o bohatší dar moudrosti pro účinné vykonávání této božské vůle, vy, kteří jste tady dole zůstali na stráži s pokyny pokusit se získat duchovní vhled a modlit se s námi za větší odhalení Otcovy vůle, jste nedokázali řídit se svojí vírou, ale podlehli jste pokušení a upadli jste do svých starých špatných tendencí požadovat pro sebe přednostní místa v království nebeském─to materiální a světské království, které stále přetrvává ve vašem myšlení. A vy stále lpíte na těchto chybných koncepcích navzdory opakovaných prohlášeních, že mé království není tohoto světa.
158:6.3 (1758.4) Sotvaže vaše víra začíná chápat osobnost Syna Člověka, tak vaše sobecká touha po světských hodnostech se k vám znovu vplíží a upadnete do rozhovorů mezi sebou o tom, kdo bude mít vyšší postavení v království nebeském, království, jak vy si představujete, neexistujícím a které nikdy existovat nebude. Cožpak jsem vám neříkal, že ten, kdo bude největší v duchovním království mého Otce, se musí stát nejmenším ve svých vlastních očích a tímto způsobem se stát sluhou svých bratrů? Duchovní velikost spočívá ve vnímání lásky jako božskosti a ne z potěšení uplatňovat materiální moc pro zviditelnění vlastního já. To, o co jste se pokusili a v čem jste tak zcela selhali, nebylo založeno na čistém úmyslu. Váš motiv nebyl božský. Vaše idea nebyla duchovní. Vaše ambice nebyly nezištné. Vaše jednání nebylo založeno na lásce a vaším cílem nebylo vykonání vůle nebeského Otce.
158:6.4 (1758.5) Jak dlouho vám to bude trvat než pochopíte, že nemůžete urychlit chod stanovených přírodních jevů, s výjimkou těch případů, kdy se takové věci shodují s vůlí Otce? Nemůžete dělat duchovní práci bez duchovní síly. A nemůžete dělat nic z toho, přestože máte pro to potenciál, bez existence toho třetího a nezbytného lidského faktoru: osobní zkušenosti živé víry. Musíte mít vždy materiální projevy jako lákadlo k duchovním realitám království? Nedokážete pochopit duchovní význam mé mise bez viditelných ukázek nadpřirozených jevů? Kdy bude možné spolehnout se na vaši věrnost vyšším a duchovním realitám království nezávisle na vnějším projevu jakýchkoliv materiálních úkazů?“
158:6.5 (1759.1) Když toto Ježíš apoštolům řekl, dodal:“A teď si jděte odpočinout, protože zítra se vrátíme do Magadanu, kde se poradíme o naší misi ve městech a vesnicích Dekapoli. A na závěr tohoto zajímavého dne dovolte, abych objasnil každému z vás to, co jsem řekl vašim bratrům na hoře a nechť se tato slova uloží hluboko do vašich srdcí: „Syn Člověka nyní vstupuje do poslední části svého poskytnutí. Právě začínáme práci, která brzy povede k velké a konečné zkoušce vaší víry a oddanosti, poněvadž já budu vydán do rukou lidí, kteří usilují o moji smrt. A zapamatujte si tato moje slova: „Syn Člověka bude usmrcen, ale vstane z mrtvých.“
158:6.6 (1759.2) Smutní apoštolové pak šli spát. Byli zmateni; nebyli schopni tato slova pochopit. A i když se báli zeptat se na něco o tom, co řekl, na všechno si vzpomněli po jeho zmrtvýchvstání.
158:7.1 (1759.3) Ve středu brzy ráno Ježíš a dvanáctka vyšli z Cesareje-Filipova a vydali se do Magadanského parku, který se nacházel nedaleko od Betsaidy-Julii. V tu noc apoštolové téměř nespali, proto byli již časně ráno na nohou a připraveni vyrazit na cestu. Dokonce i lhostejná Alfeusova dvojčata byla šokována slovy o smrti Ježíše. Na své cestě na jih, hned kousek za vodami Merómu, došli na damašskou cestu a poněvadž Ježíš se chtěl vyhnout setkání se zákoníky a dalšími lidmi, o kterých věděl, že jsou za nimi a snaží se je dostihnout, rozhodl, že půjdou do Kafarnaumu po damašské cestě, která vede přes Galileji. A udělal to z toho důvodu, protože věděl, že ti, kteří ho pronásledují, půjdou východní jordánskou cestou, poněvadž předpokládali, že Ježíš a apoštolové se budou bát projít přes území Heroda Antipy. V tento den se snažil uniknout svým kritikům a za nimi jdoucímu davu lidí, aby mohl být se svými apoštoly sám.
158:7.2 (1759.4) Putovali přes Galilej bez přestávky a již dávno minula doba oběda když se zastavili ve stínu, aby se posilnili. A když se najedli, Ondřej se obrátil na Ježíše slovy: „Učiteli, moji bratři nerozumí tvým tajemným slovům. My jsme plně uvěřili, že jsi Synem Božím a teď slyšíme tato divná slovo o tvém odchodu, o smrti. My nechápeme tvé učení. Mluvíš k nám v podobenstvích? Prosíme tě, mluv s námi přímo a ne dvojsmyslně.“
158:7.3 (1759.5) V odpověď Ondřejovi Ježíš řekl: „Moji bratři, právě proto, že jste mne uznali za Syna Božího jsem nucen vám odhalit pravdu o konci poskytnutí Syna Člověka na zemi. Vy úporně lpíte na myšlence, že jsem váš Mesiáš a nechcete opustit ideu, že Mesiáš musí sedět na trůně v Jerusalemu; proto vám neustále říkám, že Syn Člověka musí brzy odejít do Jerusalema, hodně trpět, být zavržen zákoníky, staršími a veleknězi a po tom všem bude zabit a vstane z mrtvých. A nemluvím k vám v podobenství; říkám vám pravdu, aby jste byli připraveni na tyto události, když na vás náhle dolehnou.“ A když Ježíš ještě mluvil, Šimon Petr k němu prudce přistoupil, položil svému Učiteli ruku na rameno a řekl: „Učiteli, my ti vůbec nechceme odporovat, ale já tvrdím, že nic takového se ti nemůže stát.“
158:7.4 (1760.1) Petr to tak řekl, protože Ježíše miloval; ale lidská podstata Učitele rozpoznala v těchto dobře míněných a rozrušených slovech jemný náznak snahy přinutit ho změnit svůj plán na ukončení svého pozemského poskytnutí v souladu s vůlí svého Rajského Otce. A právě kvůli tomu, že rozeznal nebezpečí toho, že takové návrhy odradit ho přišly dokonce od jeho oddaných a věrných přátel, obrátil se k Petrovi a ostatním apoštolům slovy: „Podporuj mne. V tvých slovech je duch odpůrce, pokušitele. Když mluvíš tímto způsobem, nejsi na mé straně, ale spíše na straně našich nepřátel. Takto tvá láska ke mně se pro mne stává překážkou při vykonávání vůle Otce. Nepřemýšlejte o lidských cestách, ale o vůli Boží.“
158:7.5 (1760.2) Když se vzpamatovali z prvního šoku po této ostré výtce Ježíše a než se opět vydali na další cestu, Učitel ještě dodal: „Jestli kdokoliv chce jít se mnou, musí zapomenout na svá osobní přání, ale musí každodenně plnit své povinnosti a následovat mne. Protože každý, kdo chce chránit svůj život sobecky, ztratí ho, ale každý, kdo život ztrácí kvůli mně a evangeliu, ten ho uchová. Jaký prospěch má člověk z toho, že získá celý svět a ztratí svoji duši? Co může člověk dát výměnou za věčný život? Nestyďte se za mne a za má slova v této hříšné a pokrytecké době, tak jako já se nebudu stydět ocenit vás, když se ve slávě objevím před mým Otcem v přítomnosti všech nebeských armád. Nicméně, mnozí z vás stojících nyní přede mnou, nepoznají smrt, dokud neuvidí, jak se toto království Boží stane mocným.
158:7.6 (1760.3) Tak Ježíš objasnil dvanáctce bolestivou a konfliktní cestu, po které musí kráčet, jestli chtějí jít s ním. Jakým šokem byla tato slova pro tyto galilejské rybáře, kteří setrvávali ve svém snu o pozemském království a čestných místech, které tam zaujmou! Ale jejich oddaná srdce byla pohnuta touto odvážnou výzvou a ani jeden z nich nepomyslel na to, že by ho opustil. Ježíš je však neposílal do boje samotné; on je vedl. On je pouze požádal, aby ho statečně následovali.
158:7.7 (1760.4) Pomalu začala dvanáctka chápat, že Ježíš jim říkal něco o možnosti své smrti. Jenom nejasně porozuměli tomu, co řekl o své smrti, zatímco jeho tvrzení o zmrtvýchvstání nedokázali ve svých myslích vůbec zachytit. Časem Petr, Jakub a Jan, vzpomínajíc na svoji zkušenost na hoře zjevení, začali obšírněji rozumět některým z těchto věcí.
158:7.8 (1760.5) Za celou dobu soužití s Ježíšem, dvanáctka pouze několikrát uviděla podobný záblesk v jeho očích a slyšeli taková břitká slova pokárání, jak tomu bylo v tomto případě výtky Petrovi a všem ostatním. Ježíš měl vždy trpělivost s jejich lidskými nedokonalostmi, ale ne v případech, kdy byl ohrožen plán bezvýhradně vykonat vůli svého Otce ve zbývající části jeho pozemského života. Apoštolové byli doslova omráčeni; byli ohromeni a poděšeni. Nebyli schopni nalézt slova pro vyjádření své bolesti. Pomalu začínali chápat, co bude jejich Učitel muset podstoupit a že oni budou muset projít touto zkušeností s ním, ale realitu těchto nadcházejících událostí si začali uvědomovat až dávno po těchto prvních zmínkách o blížící se tragédii jeho posledních dnů.
158:7.9 (1761.1) Mlčky se Ježíš a dvanáctka vydali na cestu, přes Kafarnaum, do tábora v Magadanském parku. Ačkoliv nemluvili s Ježíšem, tak v pozdním odpoledni začali hodně mluvit mezi sebou, zatímco Ondřej si povídal s Ježíšem.
158:8.1 (1761.2) Do Kafarnaumu dorazili za soumraku a šli málo frekventovanými ulicemi přímo do domu Šimona Petra, kde se chystali povečeřet. Zatímco David Zebedeus připravoval vše potřebné, aby je přepravil přes jezero, oni čekali v Šimonově domě a Ježíš, dívajíc se na Petra a ostatní apoštoly, se zeptal: „Když jsme byli dnes odpoledne na cestě, o čem jste tak vážně debatovali mezi sebou?“ Apoštolové mlčeli, protože mnozí z nich pokračovali v debatě, která začala u hory Hermón a týkala se jejich postaveních v přicházejícím království; kdo bude největší a tak podobně. Jelikož Ježíš věděl, jaké jsou dnes jejich myšlenky, zavolal k sobě jedno z malých Petrových dětí, posadil ho mezi ně a řekl: „Opravdu, opravdu vám říkám, jestliže se nezměníte a nebudete jako toto dítě, nedojdete daleko v království nebeském. Každý, kdo se stane pokorným a bude jako toto malé dítě, ten bude největším v království nebeském. A kdo přijímá takové dítě, přijímá mne. A ti, kdo přijímají mne, přijímají také Jeho, který mne poslal. Jestli chcete být prvními v království, snažte se dělit o tyto pravdy se svými bratry v těle. Ale pro každého, kdo činí překážky kterémukoliv z těchto maličkých, by bylo lepší, kdyby mu pověsili kolem krku mlýnský kámen a byl hozen do moře. Jestli ty věci, které děláte svýma rukama, nebo ty, které vidíte vašima očima, překážejí vašemu progresu v království, obětujte tyto drahocenné idoly, protože je lepší vstoupit do království bez mnohých milovaných věcí, než lpět na těchto idolech a zůstat za hranicemi království. Ale ze všeho nejvíce dbejte na to, abyste nepohrdali žádným z těchto maličkých, protože jejich andělé stále vidí tváře bytostí nebeských armád.
158:8.2 (1761.3) Když Ježíš skončil svoji řeč, nasedli na loď a odpluli na druhý břeh do Magadanu.
Kniha Urantia
Kapitola 159
159:0.1 (1762.1) KDYŽ Ježíš a dvanáct apoštolů přišli do Magadanského parku, zjistili, že je tam čeká skupina téměř stovky evangelistů a učedníků, včetně ženského sboru, kteří byli připraveni okamžitě se vydat na cestu─učit a kázat ve městech Dekapoli.
159:0.2 (1762.2) V toto čtvrteční ráno, 18. srpna, Učitel svolal své stoupence a nařídil, aby každý apoštol si vzal k sobě jednoho z dvanácti evangelistů a s ostatními evangelisty se vydali ve dvanácti skupinách pracovat do měst a vesnic Dekapoli. Ženskému sboru a ostatním učedníkům přikázal, aby zůstali s ním. Ježíš naplánoval pro toto putování čtyři týdny a nařídil svým stoupencům vrátit se zpět do Magadanu nejpozději v pátek, 16. září. Slíbil jim, že je bude během této doby často navštěvovat. V průběhu měsíce těchto dvanáct skupin pracovalo v Gerase, Gamale, Hipposu, Safónu, Abile, Edrei, Filadelfii, Chešbónu, Diumu, Skythopoli a v řadě dalších městech. Po dobu tohoto putování nedošlo k žádnému zázračnému vyléčení či jiným neobvyklým událostem.
159:1.1 (1762.3) Jednoho večera v Hipposu, v odpověď na otázku učedníka, Ježíš přednesl lekci na téma odpuštění. Učitel řekl:
159:1.2 (1762.4) „Jestliže dobrosrdečný člověk má sto ovcí a jedna z nich se zatoulá od stáda, neopustí ihned těch devadesát devět ovcí a nevydá se hledat tu jednu zbloudilou? A jestliže je dobrý pastýř, nebude hledat tak dlouho, dokud tu ztracenou ovci nenajde? A potom, když pastýř najde svoji ztracenou ovci, dá si ji na ramena a s radostí se vydá domů volajíc na své přátele a sousedy: „Radujte se mnou, poněvadž jsem našel moji ztracenou ovci.“ Říkám vám, že na nebesích se více radují z jednoho kajícného hříšníka, než z devadesáti devíti čestných lidí, kteří se nepotřebují kát. Pravdou je, že není vůlí mého nebeského Otce, aby jeden z jeho maličkých zabloudil, tím méně zahynul. Ve vašem náboženství Bůh může přijmout kajícné hříšníky; v evangelium království se Otec vydává je hledat ještě předtím, než začnou skutečně uvažovat o pokání.
159:1.3 (1762.5) Otec nebeský miluje své děti a proto vy se musíte naučit milovat jeden druhého; Otec nebeský vám odpouští vaše hříchy; proto vy se musíte naučit odpouštět jeden druhému. Jestli váš bratr proti vám zhřeší, jděte za ním a taktně a trpělivě mu objasněte v čem pochybil. A udělejte to o samotě, pouze vy a on. Jestli vás vyslechne, pak jste získali svého bratra. Jestli váš bratr vás nevyslyší, jestli bude pokračovat ve svém hříchu, jděte opět za ním, vezměte s sebou jednoho či dva společné přátele, abyste tak měli dva, nebo tři svědky, aby potvrdili vaše tvrzení a prokázali fakt, že jste jednali spravedlivě a soucitně se svým hřešícím bratrem. Když i teď odmítá vyslechnout své bratry, můžete o všem povědět náboženské obci a potom, jestli odmítá vyslechnout bratrství, nechte je udělat to, co oni považují za moudré; nechť takový svévolný člen je vyhnán z království. Ačkoliv vy nemůžete rozhodovat o duších vašich bližních a přestože nemůžete odpouštět hříchy či jinak si přivlastnit práva, která přináleží nebeským dohlížitelům, byli jste pověřeni udržovat světský řád v království pozemském. I když se nemůžete vměšovat do božských nařízeních, týkajících se věčného života, můžete rozhodovat o etických problémech v takové míře, do jaké se týkají světského blaha bratrství na zemi. Proto ve všech těchto otázkách, vztahujících se k disciplině v bratrství, cokoliv rozhodnete na zemi, bude uznáno na nebi. Přestože vy nemůžete rozhodovat o věčném osudu jednotlivce, můžete přijímat zákony, týkající se chování skupiny, protože kde dva či tři z vás dojdou k souhlasu ve vztahu k jakékoliv z těchto věcí a požádáte mne, bude to pro vás uděláno, za předpokladu, že vaše prosba nebude v rozporu s vůlí nebeského Otce. A to všechno je věčnou pravdou, protože tam, kde se sejdou dva či tři věřící, tam spolu s nimi jsem i já.“
159:1.4 (1763.1) Šimon Petr byl tím apoštolem, který řídil činnost pracovníků v Hipposu a když slyšel Ježíše takto mluvit, zeptal se: „Pane, jestli můj bratr proti mně hřeší, kolikrát mu musím odpustit? Až sedmkrát?“ A Ježíš Petrovi odpověděl: „Nejenom sedmkrát, ale dokonce sedmdesát sedmkrát. Království nebeské může být přirovnáno ke království jednoho krále, který nařídil vybrat dluhy od svých sluhů. A když začali kontrolovat dlužní zápisy, přivedli k němu jednoho z největších dlužníků, který přiznal, že svému králi dluží deset tisíc talentů. Vymlouval se na to, že ho postihly zlé časy a že nemá čím by svůj dluh splatil. A tak král přikázal zkonfiskovat jeho majetek a prodat jeho děti, aby mohl svůj dluh splatit. Když tento vrchní sluha uslyšel tento přísný rozsudek, padl před králem na tvář a úpěnlivě ho prosil o slitování a dal mu více času, říkajíc: „Pane, měj se mnou ještě chvíli trpělivost a já ti všechno zaplatím! A když král pohlédl na tohoto nesvědomitého sluhu a jeho rodinu, zželelo se mu jich. Přikázal, aby byl propuštěn a aby jeho celý dluh mu byl odpuštěn.
159:1.5 (1763.2) A tento vrchní sluha, který tímto způsobem dostal milost a odpuštění od krále, se vrátil ke své obvyklé práci. Vyhledal jednoho ze svých podřízených sluhů, který mu dlužil pouhých sto denárů, chytil ho za krk a řekl: „Zaplať všechno, co mně dlužíš.“ A tento mladší sluha padl k nohám svého nadřízeného sluhy a prosil ho: „Měj se mnou strpení a brzy ti budu moci zaplatit.“ Ale vrchní sluha neměl se svým kolegou slitování a chtěl ho dát do vězení, jestli mu dluh nesplatí. Když ostatní sluhové viděli, co se stalo, byli tak rozhořčeni, že šli za svým pánem a králem a vše mu pověděli. Když král uslyšel o jednání svého vrchního sluhy, zavolal si k sobě tohoto nevděčného a nemilosrdného člověka a řekl: „Jsi zlomyslný a hanebný sluha. Když jsi žádal o slitování, já jsem ti velkoryse odpustil celý tvůj dluh. Proč ty jsi také neprojevil soucit se svým kolegou sluhou tak, jak jsem to udělal já tobě?“ A král byl tak rozzloben, že poslal svého nevděčného vrchního sluhu do vězení, kde bude vězněn tak dlouho, dokud nezaplatí celý svůj dluh. A tak i můj nebeský Otec projeví dostatek soucitu s těmi, kteří velkoryse odpouštějí svým bližním. Jak můžete přijít k Bohu a prosit o slitování nad vašimi prohřešky, když vy jste zvyklí trestat své bratry za tyto stejné lidské slabosti.? Říkám vám všem: „darem jste dostali dobré věci království; proto je velkoryse rozdávejte svým bližním na zemi.“
159:1.6 (1764.1) Tak Ježíš učil a poukázal na nebezpečí nespravedlnosti osobního soudu nad svými bližními. Musí se udržovat disciplina a uplatňovat právo, ale ve všech těchto záležitostech musí převládat moudrost bratrství. Ježíš prosazoval zákonodárné a soudní právo na skupinu a ne na jednotlivce. Ale i toto prosazování práva ve skupině nesmí být vykonáváno jako právo osobní. Vždy existuje nebezpečí, že rozsudek jednotlivce může být ovlivněn předsudky či deformován hněvem. Skupinový rozsudek s větší pravděpodobností vyloučí nebezpečí a odstraní nespravedlnost osobní zaujatosti. Ježíš se vždy snažil minimalizovat faktory nespravedlnosti, odplaty a pomsty.
159:1.7 (1764.2) [Použití výrazu „sedmdesát sedm“ jako zobrazení soucitu a shovívavosti bylo vzato ze Spisů, když Lámech se vychloubá železnými zbraněmi svého syna Tubala-Kaina, který při porovnávání těchto svých dokonalejších nástrojů pro boj se zbraněmi nepřátel, prohlásil: „Jestli bezbranný Kain byl pomstěn sedmkrát, tak já budu nyní pomstěn sedmdesát sedmkrát.“ ]
159:2.1 (1764.3) Ježíš se vypravil do Gamaly navštívit Jana a ty, kteří tam s ním pracovali. Večer, po řadě otázek, na které Ježíš odpovídal, mu Jan řekl: „Učiteli, včera jsem šel do Aštorótu, abych se podíval na člověka, který učí tvým jménem a dokonce tvrdí, že dokáže vyhánět zlé duchy. Tento člověk s námi nikdy nebyl a ani není naším stoupencem a proto jsem mu zakázal tyto věci dělat.“ Ježíš nato řekl: „Nezakazuj mu to. Neuvědomuješ si, že toto evangelium království bude brzy hlásáno po celém světě? Jak můžeš očekávat, že všichni věřící v evangelium se podřídí vašim pokynům? Radujte se z toho, že naše učení se již začalo samo projevovat za hranicemi našeho osobního vlivu. Nevidíš, Jane, že ti, kteří chtějí činit velká díla mým jménem, musí časem naší věci pomáhat. Tito lidé nebudou určitě hned mluvit o mně špatně. Můj synu, v takových záležitostech by bylo lepší, kdybys předpokládal, že ten, kdo není proti nám, je s námi. V budoucích generacích přijde mnoho ne úplně ctihodných lidí, kteří budou dělat hodně zvláštních věcí mým jménem, ale já jim to nezakážu. Říkám ti, že i darovaný pohár studené vody žíznící duši, je navždy zaznamenán Otcovými posly jako služba lásce.“
159:2.2 (1764.4) Toto poučení Jana velmi zmátlo. Neslyšel dříve Ježíše říkat: „Kdo není se mnou, je proti mně?“ A on nepochopil, že v tomto případě Ježíš upozorňoval na osobní vztah člověka k duchovnímu učení o království, zatímco v předchozím případě mluvil o vnějších a rozsáhlých sociálních vztazích věřících, týkajících se otázek administrativní kontroly a soudní pravomoci jedné skupiny věřících nad činností jiných skupin, které časem vytvoří blížící se celosvětové bratrství.
159:2.3 (1765.1) Ale Jan často vzpomínal na tuto zkušenost ve spojení se svojí pozdější prací ve jménu království. Nicméně, apoštolové mnohokrát zaútočili proti těm, kteří se odvážili učit jménem Ježíše. Jim to vždy připadalo nevhodné, aby ti, kteří nikdy neseděli u Ježíšových nohou, směli učit jeho jménem.
159:2.4 (1765.2) Člověk, kterému Jan zakázal učit a pracovat jménem Ježíše, neuposlechl apoštolova příkazu. Pokračoval ve své činnosti a než odešel do Mezopotámie, vytvořil velkou skupinu věřících v Kanatě. Tento člověk, jménem Aden, uvěřil v Ježíše skrze svědectví dementního muže, kterého Ježíš vyléčil nedaleko Keresy a který tak pevně věřil tomu, že domnělí zlí duchové, které z něho Učitel vyhnal, vstoupili do vepřů a vrhli se s útesu vstříc své smrti.
159:3.1 (1765.3) V Edrei, kde pracoval Tomáš a jeho druhové, Ježíš strávil den a noc a během večerní debaty jmenoval principy, kterými by se měli řídit ti, kteří kážou pravdu a kteří by měli povzbudit všechny, kdo učí o evangeliu království. Zkráceně a nově formulováno v současné frazeologii, Ježíš učil následujícímu:
159:3.2 (1765.4) Vždy respektujte osobnost člověka. Spravedlivá věc nesmí být nikdy prosazována silou; duchovní vítězství mohou být dosaženy pouze duchovní silou. Tento příkaz nepoužívat materiální vlivy se vztahuje jak k psychické síle, tak i fyzické síle. Silné argumenty a mentální nadřazenost nesmějí být použity k nucení mužů a žen ke vstupu do království. Myšlení člověka nesmí být potlačeno čirou vahou logiky či zastrašeno lstivou výmluvností. I když emoce jako faktor v lidském rozhodování nemohou být úplně vyloučeny, nesmí být účelově využívány v učení těch, kteří usilují o vstup do království. Obracejte se přímo k božskému duchu, který pobývá v myslích lidí. Nevyužívejte strach, lítost či pouhou přecitlivělost. Při vyzývání lidí buďte čestní; uplatňujte sebeovládání a projevujte patřičnou zdrženlivost; prokazujte náležitý respekt osobnostem mladých učedníků. Pamatujte si, že jsem řekl: „Pohleďte, stojím u dveří a klepu a jestli někdo otevře, vejdu.“
159:3.3 (1765.5) Při vedení lidí do království nesnižujte či neničte jejich sebeúctu. I když nadměrná sebeúcta může zahubit pokoru a skončit v pýše, ješitnosti a aroganci, ztráta sebeúcty často vede k paralýze vůle. Účelem tohoto evangelia je obnovit sebeúctu v těch, kteří ji ztratili a omezit v těch, kteří ji mají. Bylo by chybou, kdybyste jenom odsuzovali špatné v životech vašich žáků; rovněž si pamatujte oceňovat štědře chvályhodné věci v jejich životech. Nezapomínejte na to, že já se nezastavím před ničím, abych obnovil sebeúctu v těch, kteří ji ztratili a kteří ji opravdu touží získat zpět.
159:3.4 (1765.6) Dávejte pozor na to, abyste nezranili sebeúctu nesmělých a bojácných duší. Nelibujte si v sarkasmu na účet mých prostoduchých bratrů. Nebuďte cyničtí k mým bázlivým dětem. Nečinnost ničí sebeúctu; proto nabádejte své bratry k neustálé aktivitě v jimi vybraných povinnostech a vynakládejte všechny síly pro zajištění práce pro ty, kteří ji nemají.
159:3.5 (1766.1) Nikdy se neproviňte tím, že se budete snažit nečestnými způsoby přimět muže a ženy do království. Milující otec nenutí hrozbami své děti k poddajné poslušnosti vykonávat jeho opodstatněné požadavky.
159:3.6 (1766.2) Jednou si děti království uvědomí, že silné emoce se nerovnají pokynům božského ducha. Mít silný a zvláštní pocit něco udělat či někam jít neznamená nutně, že takové impulzy jsou pokyny vnitřního ducha.
159:3.7 (1766.3) Upozorněte všechny věřící na hraniční pásmo rozporu, kterým všichni musí projít při přechodu ze života v těle k vyššímu životu v duchu. Ti, kdo žijí celkem řádně v rámci obou oblastí, se málo setkají s rozporem či pomýlením, ale všem lidem je souzeno zakusit větší či menší nejistotu v průběhu přechodného období mezi dvěma úrovněmi života. Vstoupivši do království, vy nemůžete uniknout s tím spojenými odpovědnostmi či se vyhnout v něm stanoveným povinnostem. Ale zapamatujte si: jařmo evangelia je mírné a břemeno pravdy je lehké.
159:3.8 (1766.4) Svět je plný hladových duší, které hynou hladem, ačkoliv žijí v samé přítomnosti chleba života; lidé umírají při hledání toho samého Boha, který žije v nich. S touhou v srdci a únavou v nohách lidé hledají poklady království, když ty jsou všechny v přímém dosahu živé pravdy. Víra je pro náboženství to, čím je plachta pro koráb; víra dodává sílu, nezvětšuje břemeno života. Věřící vede pouze jeden boj a to proti pochybnosti─nevíře.
159:3.9 (1766.5) Kázáním evangelia království vy prostě učíte přátelství s Bohem. A toto bratrství bude získávat jak muže, tak i ženy, protože jedni i druzí naleznou to, co nejopravdověji uspokojuje jejich osobité tužby a ideály. Říkejte mým dětem, že já nejsem pouze trpělivý s jejich chybami a ošetřovatel jejich citů, ale že jsem také nemilosrdný k hříchu a netolerantní k neřestnosti. Já jsem opravdu pokorný a skromný v přítomnosti mého Otce, ale jsem stejně a neúprosně nesmiřitelný, když se jedná o úmyslnou špatnost a hříšnou rebelii proti vůli mého nebeského Otce.
159:3.10 (1766.6) Nebudete popisovat vašeho učitele jako trpícího člověka. Budoucí generace poznají také zář naší radosti, vznosnost naší dobré vůle a inspiraci našeho zdravého humoru. My hlásáme poselství radostných zpráv, které je nakažlivé svojí transformující silou. Naše náboženství pulzuje novým životem a novými hodnotami. Ti, kteří přijmou toto učení se naplní radostí a ve svých srdcích pociťují potřebu radovat se věčně. Narůstající štěstí je vždy zkušenost všech těch, kteří si jsou jisti Bohem.
159:3.11 (1766.7) Učte všechny věřící nespoléhat se na vratké podpěry falešného soucitu. Nemůžete získat silný charakter v oddávání se sebelítosti; čestně se snažte vyhnout se klamnému vlivu přátelství v neštěstí. Projevujte sympatie k odvážným a statečným, ale zdržujte se přílišné lítosti nad těmi zbabělými dušemi, které se pouze lhostejně staví k těžkostem žití. Neutěšujte ty, kteří vzdají zápas se svými těžkostmi bez boje. Nemějte pochopení pro své bližní jen proto, že oni na oplátku mají pochopení pro vás.
159:3.12 (1766.8) Až jednou moje děti uvěří v jistotu božské přítomnosti, taková víra rozšíří mysl, zušlechtí duši, posílí osobnost, zvětší štěstí, prohloubí duchovní vnímání a zvýší schopnost milovat a být milován.
159:3.13 (1767.1) Učte všechny věřící, že ti, kteří vstoupí do království, se tím nestanou imunní vůči neštěstím času či obyčejným přírodním katastrofám. Víra v evangelium nemůže zabránit problémům, ale zaručí vám, že se nebudete bát, když vás potíže potkají. Jestli máte odvahu ve mne věřit a celým srdcem mne následovat, tak s největší určitostí vstoupíte na cestu, vedoucí zaručeně k potížím. Já vám neslibuji, že vás zbavím potíží a problémů, ale opravdu slibuji, že jimi projdu s vámi.
159:3.14 (1767.2) A mnoho jiného učil Ježíš tuto skupinu věřících, než odešel spát. A ti, kdo slyšeli tato slova, uložili si je ve svých srdcích a často je opakovali pro poučení apoštolů a učedníků, kteří tam s nimi v ten den nebyli.
159:4.1 (1767.3) Potom se Ježíš vydal do Abily, kde pracoval Natanael se svými druhy. Natanael byl velmi znepokojen některými prohlášeními Ježíše, které se jevily jako zlehčování vlivu uznávaných hebrejských spisů. Proto tento večer, po tradičně vyhraněném čase pro otázky a odpovědi, Natanael vzal Ježíše stranou od ostatních a zeptal se: „Učiteli, můžeš mně svěřit pravdu o Spisech? Pozoruji, že nás učíš jenom některé části svatých knih─podle mého názoru ty nejlepší─a domnívám se, že odmítáš učení rabínů o tom, že slova zákona jsou slova samého Boha a která byla s Bohem na nebesích již před Abrahamem a Mojžíšem? Jaká je pravda o Spisech?“ Když si Ježíš vyslechl otázku svého zmateného apoštola, odpověděl:
159:4.2 (1767.4) „Natanaeli, usuzuješ správně. Já se dívám na Spisy jinak než rabínové. Já si s tebou o tom promluvím pod podmínkou, že o těchto věcech nebudeš mluvit se svými bratry, kteří na toto učení nejsou ještě připraveni. Slova zákona Mojžíše a také učení Spisů neexistovala před Abrahamem. Jen v nedávné době Spisy byly sepsány tak, jak je známe nyní. I když obsahují nejlepší z vyšších myšlenek a tužeb židovského národa, obsahují také mnoho toho, co je příliš vzdáleno charakteru a učení nebeského Otce; proto musím vybírat z těch lepších učeních, která učí o pravdách, vztahujících se k evangeliu království.
159:4.3 (1767.5) Tyto písemnosti jsou dílem lidí. Někteří z nich byli lidé zbožní a jiní tak zbožní nebyli. Učení těchto knih odráží názory a úroveň osvícení těch epoch, ve kterých vznikala. Z pohledu odhalení pravdy, poslední z nich jsou spolehlivější než první. Spisy jsou chybné a jsou zcela lidským výtvorem, ale nemyl se, obsahují nejlepší sbírku náboženských moudrostí a duchovní pravdy, jaká kdy byla na celém světě v této době vytvořena.
159:4.4 (1767.6) Mnohé z knih nebyly napsány těmi lidmi, jejichž jména jsou jim připisována, ale to nikterak nesnižuje hodnoty pravd v nich obsažené. I když by se příběh o Jonášovi nikdy nestal, i kdyby Jonáš nikdy nežil, tak hluboká pravda tohoto příběhu─láska Boha k Nineve a k tak zvaným neznabohům─by přesto neztratila nic ze svého významu v očích těch, kteří milují své bližní. Spisy jsou posvátné, protože představují myšlenky a činy lidí, usilujících nalézt Boha a kteří v těchto písemnostech zaznamenávají své nejvyšší představy o spravedlnosti, pravdě a posvátnosti. Ve spisech je hodně pravdy, opravdu velmi hodně, ale ve světle vašeho současného učení vy víte, že tyto písemnosti také obsahují hodně toho, co popisuje nebeského Otce nesprávně, toho milujícího Boha, kterého jsem já přišel odhalit celému světu.
159:4.5 (1768.1) Natanaeli, nikdy, ani na okamžik, nepřipusť v sobě myšlenku uvěřit Spisům v tom smyslu, že Bůh lásky přikázal tvým praotcům jít do boje a zabít všechny jejich nepřátele─muže, ženy a děti. Takové záznamy jsou slova lidí, a to lidí ne příliš zbožných, a nejsou slovem Božím. Spisy vždy vyjadřovaly a vždy budou vyjadřovat intelektuální, morální a duchovní úroveň svých tvůrců. Ty jsi nezpozoroval, že představy o Jahvem se stávají krásnějšími a laskavějšími od jedné knihy proroků k druhé─od Samuela k Izajáši? A měl bys si pamatovat, že Spisy jsou určeny pro náboženskou výuku a duchovní vedení. Jejich autoři nebyli ani historikové, ani filozofové.
159:4.6 (1768.2) Věc, která je nejvíce odsouzeníhodná, není jenom tato mylná idea o absolutní dokonalosti Spisů a neomylnosti jejich učení, ale spíše matoucí chybný výklad těchto posvátných písemností tradicemi zotročených zákoníků a farizejů Jerusalema. A nyní použijí doktrínu k tomu, že Spisy těchto knih jsou jak božím vnuknutím, tak i jejich chybným výkladem,, aby se postavili na odpor novějším učením evangelia království. Natanaeli, nikdy nezapomeň na to, že Otec nikdy neomezuje odhalení pravdy žádné generaci či jakémukoliv národu. Mnoho upřímných hledatelů pravdy byli, jsou a budou zmateni a deprimováni těmito dogmaty o dokonalosti Spisů.
159:4.7 (1768.3) Síla pravdy spočívá v tom samém duchu, který pobývá v jeji živých projevech a ne v mrtvých slovech málo osvícených a údajně Bohem inspirovaných lidí jiné generace. A i kdyby tito svatí muži minulosti žili inspirujícími a duchem naplněnými životy, neznamená to, že jejich slova byla podobně duchovně inspirována. Dnes my neděláme žádné záznamy o učeních tohoto evangelia království, abyste, až já tady nebudu, se rychle nerozdělili do různých soupeřících skupin o pravdě v důsledku odlišnosti vašeho výkladu mých učeních. Pro tuto generaci je nejlepší to, že my tyto pravdy žijeme i když o nich neděláme záznamy.
159:4.8 (1768.4) Dobře si pamatuj má slova Natanaeli, nic, čeho se lidská povaha dotkla, nemůže být považováno za spolehlivé. Prostřednictvím mysli člověka může božská pravda opravdu zářit, ale vždy bude mít relativní čistotu a neúplnou božskost. Tvor může toužit po neomylnosti, ale tu mají jenom Tvořitelé.
159:4.9 (1768.5) Ale největší chybou učení o Spisech je doktrína o tom, že tyto zapečetěné knihy záhad a moudrosti mohou být vykládány pouze vzdělanými mozky národa. Zjevení božské pravdy jsou zapečetěna pouze lidskou nevědomostí, náboženským fanatismem a bigotní nesnášenlivostí. Světlo Spisů je utlumeno pouze předsudky a zatemněno pověrčivostí. Zrádný strach z posvátnosti zabránil náboženství mít takového ochránce, jako je zdravý rozum. Strach před autoritou posvátných písemností minulosti úspěšně brání čestným duším současnosti přijmout nové světlo evangelia, to světlo, které tak silně toužili uvidět Boha si uvědomující lidé jiných generací.
159:4.10 (1769.1) Ale nejsmutnější ze všeho je ta skutečnost, že někteří učitelé svatosti tohoto tradicionalismu znají tuto pravdu. Oni více či méně vědí o těchto nedostatcích ve Spisech, ale jsou morálními zbabělci, jsou intelektuálně nečestní. Znají pravdu o těchto posvátných písemnostech, ale raději zatajují taková narušující fakta před národem. A tímto překrucují a zkreslují Spisy a dělají z nich průvodce zotročujícími detaily každodenního života a autoritu ve věcech neduchovních místo toho, aby používali tyto posvátné písemnosti jako studnici morální moudrosti, náboženské inspirace a duchovního učení Boha si uvědomujících lidí dalších generací.“
159:4.11 (1769.2) Učitelova slova Natanaela osvítila a ohromila. Dlouhou dobu o tomto rozhovoru přemýšlel v hloubce své duše, ale nikomu se o něm nezmínil až do doby po Ježíšově nanebevstoupení; a i potom měl strach sdělit všechno, co Učitel tehdy řekl.
159:5.1 (1769.3) Ve Filadelfii, kde pracoval Jakub, Ježíš učil apoštoly o pozitivní podstatě evangelia království. Když během svých připomínek dal na srozuměnou, že některé části Spisů obsahují více pravdy než jiné a nabádal své posluchače, aby dávali svým duším tu nejlepší duchovní potravu, Jakub Učitele přerušil otázkou: „Učiteli, byl bys té dobroty a poradil nám, jak si máme vybírat ty lepší pasáže ze Spisů pro naše osobní vzdělávání?“ A Ježíš odpověděl: „Ano, Jakube, když čtete Spisy, hledejte věčné pravdy a božsky krásná učení, jako jsou například:
159:5.2 (1769.4) Ó Hospodine, vlož do mého srdce čistotu.
159:5.3 (1769.5) Hospodin je můj pastýř; nebudu strádat.
159:5.4 (1769.6) Miluj svého bližního, jako sebe sama.
159:5.5 (1769.7) Protože já Hospodin, tvůj Bůh, tě budu držet za ruku a říkat: „neboj se, já ti pomůžu.“
159:5.6 (1769.8) A národy již nepoznají válku“
159:5.7 (1769.9) A to je příklad způsobu, jak Ježíš den za dnem používal to nejlepší z hebrejských písemností pro výuku svých stoupenců a pro začlenění do učení nového evangelia království. Jiná náboženství také předkládala ideu blízkosti Boha k člověku, ale Ježíš přirovnal péči Boha o člověka s péčí milujícího Otce o blaho svých závislých dětí a potom udělal to učení základním kamenem svého náboženství. A tak učení o otcovství Boha nevyhnutelně vedlo k praktickému uskutečňování bratrstva lidí. Úcta k Bohu a služba člověku se staly obsahem a podstatou jeho náboženství. Ježíš vzal to nejlepší z židovského náboženství a přeměnil do důstojné formulace v nových učeních evangelia království.
159:5.8 (1769.10) Ježíš vdechnul do pasivních doktrín židovského náboženství pozitivního ducha činu. Namísto negativní poddajnosti rituálním požadavkům Ježíš vyzval k pozitivnímu konání toho, co vyžadovalo jeho nové náboženství od těch lidí, kteří ho přijali. Náboženství Ježíše nespočívá pouze ve víře, ale ve skutečném dělání těch věcí, které evangelium vyžaduje. On neučil, že podstata jeho náboženství spočívá v sociální službě, ale že tato sociální služba je jedním z nepochybných důsledků působení ducha opravdového náboženství.
159:5.9 (1770.1) Ježíš neváhal použít lepší část Spisů a zavrhnout tu horší. Svoji významnou výzvu „miluj svého bližního jako sebe sama“ vzal ze Spisů, kde se říká: „Nevykonávej pomstu na dětech svého národa, ale miluj svého bližního jako sebe sama.“ Ježíš převzal pozitivní část těchto Spisů a zavrhl tu negativní. On rovněž nesouhlasil s negativní, nebo čistě pasivní poslušností. Řekl: „Když tě nepřítel udeří na pravou tvář, nestůj tam otupěle a pasivně, ale v pozitivním postoji mu nastav levou; to znamená, že uděláš vše, co je možné pro to, abys aktivně odvedl svého chybujícího bratra z cest zla a přivedl ho na lepší cesty počestného života.“ Ježíš vyžadoval od svých stoupenců pozitivní a aktivní reakci na každou životní situaci. Nastavit druhou tvář, nebo udělat cokoliv podobného, vyžaduje iniciativu a důrazný, energický a statečný projev osobnosti věřícího.
159:5.10 (1770.2) Ježíš nebyl zastáncem negativní poddanosti pokořujícího jednání těch, kteří by se záměrně snažili ponižovat ty, kdo neodporují zlu, ale nabádal své stoupence k tomu, aby rozumně, ostražitě, rychle a pozitivně reagovali dobrem na zlo za tím účelem, aby byli schopni zdolat zlo dobrem. Nezapomínejte, že opravdové dobro je vždy mocnější než nejzhoubnější zlo. Ježíš učil pozitivní normě spravedlnosti. „Každý, kdo se chce stát mým učedníkem a následovat mne, musí zapomenout na sebe sama a každý den v plné míře plnit své povinnosti.“ A takový život vedl on sám, protože „chodil a konal dobro.“ A tento aspekt evangelia byl velmi dobře objasněn mnohými podobenstvími, které později vyprávěl svým stoupencům. A nikdy nenabádal své přívržence pasivně vykonávat své povinnosti. Naopak, vyzýval je k tomu, aby nadšeně a energicky plnili v plné míře své lidské odpovědnosti a žili v souladu s božskými výsadami v království Božím.
159:5.11 (1770.3) Když Ježíš říkal svým apoštolům, že když jim někdo odcizí plášť, měli by mu nabídnout i další oblečení, nemyslel tím doslova dát mu ještě jiné oblečení, ale myslel tím udělat něco pozitivního s cílem spasit provinilce namísto staré rady pomstít se─“oko za oko“ a tak dále. Ježíš odmítal jak odplatu, tak i být pouhým pasivním trpitelem či obětí bezpráví. Při této příležitosti je učil třem způsobům boje se zlem a odporování mu:
159:5.12 (1770.4) 1. Odpovědět zlem na zlo─pozitivní, ale nesprávná metoda.
159:5.13 (1770.5) 2. Trpět zlo bez stěžování si a bez odporu─naprosto negativní metoda.
159:5.14 (1770.6) 3. Odpovědět dobrem na zlo, uplatnit svoji vůli, abyste se stali pánem situace, překonali zlo dobrem─pozitivní a správná metoda.
159:5.15 (1770.7) Jednou se jeden z apoštolů zeptal: „Učiteli, co bych měl udělat, kdyby mne neznámý přinutil nést jeho ranec jednu míli?“ Ježíš odpověděl: „Neseděl bys a nevzdychal o pomoc a současně proklínal pod vousy neznámého. Spravedlnost nepřichází z takových pasivních postojů. Jestli nejsi schopen vymyslet něco účinně pozitivního, tak můžeš alespoň nést jeho ranec ještě jednu míli. To určitě vyvolá odezvu v tomto nespravedlivém a nečestném neznámém.“
159:5.16 (1770.8) Židé slyšeli o Bohu, který odpouští kajícným hříšníkům a snaží se zapomenout jejich přestupky, ale až s příchodem Ježíše lidé uslyšeli o Bohu, který hledá zbloudilé ovce, a který sám o své vlastní iniciativě hledá hříšníky a který se raduje, když vidí, že se chtějí vrátit do domu Otce. Tento pozitivní rys v náboženství Ježíše se rozšířil i do jeho modliteb. On přeměnil negativní zlaté pravidlo v pozitivní výzvu k lidské spravedlnosti.
159:5.17 (1771.1) V celém svém učení se Ježíš spolehlivě vyhýbal matoucím detailům. Nepoužíval květnatou řeč a vyvaroval se čistě poetické obraznosti, založené na hře slov. Zpravidla vyjadřoval složité ideje prostými slovy. Za účelem ilustrace Ježíš změnil tendenční významy mnoha výrazů, jako například sůl, kvasnice, rybaření a malé děti. Velmi účinně používal protiklady, přirovnávající minutu k nekonečnosti a podobně. Jeho vyobrazení byla pozoruhodná, jako třeba „slepý vede slepého.“ But the greatest strength to be found in his illustrative teaching was its naturalness. Jesus brought the philosophy of religion from heaven down to earth. He portrayed the elemental needs of the soul with a new insight and a new bestowal of affection.
159:6.1 (1771.2) Čtyřtýdenní mise v Dekapoli byla docela úspěšná. Stovky duší bylo přijato do království a apoštolové a evangelisté získali cenné zkušenosti při vykonávání své práce bez přímé inspirativní osobní přítomnosti Ježíše.
159:6.2 (1771.3) Tak, jak bylo dříve ujednáno, v pátek 16. září se celý sbor pracovníků shromáždil v Magadanském parku. V sobotu se sešla rada, ve které bylo přes sto věřících, která projednala budoucí plány na rozšíření práce pro ustanovení království. Na poradě byli přítomni poslové Davida a podali zprávy o situaci věřících v Judeji, Samaří, Galileji a přilehlých oblastech.
159:6.3 (1771.4) V tu dobu jen málo ze stoupenců Ježíše si plně uvědomovalo významnou hodnotu činnosti poslů sboru. Tito poslové nejenom udržovali spojení mezi věřícími po celé Palestině a s Ježíšem a apoštoly, ale během těchto těžkých časů působili také jako výběrčí finančních prostředků nejen na podporu Ježíše a jeho druhů, ale také na podporu rodin dvanácti apoštolů a dvanácti evangelistů.
159:6.4 (1771.5) Přibližně v této době Abnér přenesl svoji operační základnu z Chebrónu do Betléma, který se stal později také hlavním stanovištěm poslů Davida v Judeji. David udržoval noční kurýrskou službu mezi Jerusalem a Betsaidou. Tito běžci vybíhali z Jerusalema každý večer, měnili se v Sycharu a Skythopoli a do Betsaidy přibíhali následujícího ráno v čase snídaně.
159:6.5 (1771.6) Ježíš a jeho druhové se nyní chystali na týdenní odpočinek předtím než se připraví zahájit poslední etapu své práce pro království. Toto byl jejich poslední odpočinek, poněvadž mise v Pereji se vyvinula do kampaně kázání a učení, která trvala až do doby jejich příchodu do Jerusalema, kde se potom odehrály závěrečné episody Ježíšova pozemského života.
Kniha Urantia
Kapitola 160
160:0.1 (1772.1) V NEDĚLI ráno, 18. září, Ondřej oznámil, že pro nadcházející týden není naplánována žádná práce. Všichni apoštolové, kromě Natanaela a Tomáše, odešli navštívit své rodiny, anebo pobýt se svými přáteli. Během tohoto týdne se Ježíš těšil z téměř dokonalého odpočinku, ale Natanael a Tomáš byli plně zaměstnáni svými debatami s jedním řeckým filozofem z Alexandrie jménem Ródan. Tento Řek se stal nedávno Ježíšovým učedníkem prostřednictvím učení jednoho z Abnérových druhů, který uskutečnil misi v Alexandrii. Ródan se nyní usilovně snažil skloubit svoji životní filozofii s novým učením Ježíše a přišel do Magadanu v naději, že si s Učitelem o těchto svých problémech promluví. Také chtěl uslyšet přímou a spolehlivou verzi evangelia buď od Ježíše, nebo od některého z jeho apoštolů. Přestože Učitel odmítl vstoupit s Ródanem to takových debat, přijal ho velmi srdečně a ihned zařídil, aby Natanael a Tomáš vyslechli všechno, co jim chtěl říci a pak mu povědět o evangeliu.
160:1.1 (1772.2) Časně ráno v pondělí Ródan začal svůj cyklus deseti proslovů k Natanaelovi, Tomášovi a skupině asi dvacítky věřících, kteří v tu dobu byli v Magadanu. Tyto rozhovory, zestručněné, sloučené a nově formulované do současné frazeologie, představují následující myšlenky:
160:1.2 (1772.3) Lidský život spočívá ve třech velkých hnacích silách─pudech, touhách a lákadlech. Pevný charakter, silná osobnost, se získá pouze přeměním přirozeného životního pudu do sociálního umění života tím, že současné touhy se promění do těch vyšších tužeb, které jsou schopny vést k trvalým výsledkům, zatímco běžná lákadla bytí musí být přesunuta z konvenčních a zavedených idejí do vyšších sfér neprozkoumaných idejí a neobjevených ideálů.
160:1.3 (1772.4) Čím složitějšími se civilizace stávají, tím obtížnějším se bude stávat umění života. Čím rychleji budou probíhat změny ve společenských zvycích, tím komplikovanější bude úloha rozvoje charakteru. Aby pokračoval progres, každá desátá generace lidstva se musí nanovo učit umění života. A jestli člověk bude vynalézavý natolik, že ještě rychleji rozšíří složitosti společnosti, umění života se bude muset přeučit mnohem častěji, možná v každé nové generaci. Jestliže evoluce umění života nedokáže udržet krok s rozvojem techniky společnosti, lidstvo se velmi rychle vrátí k jednoduchému pudu žití─dosáhnout uspokojení momentálních tužeb. Tak lidstvo zůstane nevyspělé; společnost nebude schopna dosáhnout své plné vyspělosti.
160:1.4 (1773.1) Společenská vyspělost se rovná stupni připravenosti člověka vzdát se uspokojení z pouze pomíjivých a momentálních tužeb pro poznání těch vyšších idejí, jejichž dosažení přináší pocity hlubšího uspokojení z postupného posunu k trvalým cílům. Ale pravým znakem společenské vyspělosti je ochota lidí vzdát se práva žít pokojně a spokojeně podle norem podporujících pohodlnost a vábení zavedených názorů a konvečních idejí za vzrušující a energii vyžadující lákadlo hledat neprozkoumané možnosti dosažení neobjevených cílů idealistických duchovních realit.
160:1.5 (1773.2) Živočichové reagují výborně na přirozené pudy, ale pouze člověk je schopen dosáhnout umění života, třebaže většina lidstva prožívá pouze živočišný pud bytí. Zvířata znají jenom tento slepý a instinktivní pud; člověk má schopnost přesáhnout tento funkční přirozený instinkt. Člověk si může zvolit život na vysoké úrovni intelektuálního umění a také nebeskou radost a duchovní nadšení. Zvířata se neptají po smyslu života; a proto nemají nikdy starosti a nikdy neukončí život sebevraždou. Sebevražda mezi lidmi svědčí o tom, že takové bytosti vyšly z čistě živočišného stadia bytí a také o tom, že poznávací snahy takových lidí nedosáhly estetických úrovní zkušenosti smrtelného života. Živočichové neznají smysl života; člověk nemá pouze schopnost rozpoznat hodnoty a pochopit významy, ale on si také uvědomuje význam významů─uvědomuje si svoje vlastní vnímání.
160:1.6 (1773.3) Když se lidé odváží opustit život, založený na přírodních pudech, pro život, který je naplněn uměním poznávání a neurčité logiky, musí být připraveni na to, že následně poznají rizika emociálních obětí─rozpory, nešťastnost a nejistoty─alespoň do doby dosažení určitého stupně intelektuální a emocionální vyspělosti. Strach, úzkost a lhostejnost jsou nesporným důkazem morální nevyspělosti. Lidská společnost čelí dvěma problémům: dosáhnout vyspělosti jedince a dosáhnout vyspělosti lidstva. Vyspělý člověk se brzy začíná dívat na všechny ostatní smrtelníky s pocitem laskavosti a trpělivosti. Vyspělí lidé se dívají na své nevyspělé druhy s láskou a pochopením, které mají rodiče ke svým dětem.
160:1.7 (1773.4) Úspěšný život není nic jiného, než umění osvojit si spolehlivé metody pro řešení obyčejných problémů. Prvním krokem při řešení jakéhokoliv problému je určit překážku, vyčlenit problém a upřímně stanovit její podstatu a závažnost. Obrovská chyba je v tom, když životní problémy v nás probudí hluboké strachy, pak je nedokážeme rozpoznat. Podobně je tomu v případě, když přiznání našich potíží vyžaduje přeměnu našeho dlouho pěstovaného sebevědomí, přiznání vlastní závisti či opuštění hluboko zakořeněných předsudků, obyčejný člověk dává přednost lpění na starých iluzích jistoty a dlouho pěstovaných falešných pocitech bezpečí. Pouze odvážný člověk je ochoten otevřeně připustit a nebojácně čelit tomu, co objevuje upřímná a logická mysl.
160:1.8 (1773.5) Moudré a účinné řešení jakýchkoliv problémů vyžaduje, aby mysl byla oproštěna od předpojatosti, zaujatosti a všech ostatních čistě osobních předsudků, které mohou překážet při objektivním posuzování skutečných faktorů, tvořících řešený problém. Řešení životních problémů vyžaduje odvahu a upřímnost. Pouze čestní a stateční jedinci jsou schopni projít odvážně složitým a matoucím labyrintem života tam, kam je může dovést logická a nebojácná mysl. A toto osvobození mysli a duše nemůže být nikdy dosaženo bez hnací síly uvážlivého nadšení, které hraničí s náboženským zápalem. Je zapotřebí lákadla velkého ideálu, aby pobízelo člověka na cestě k cíli, která je posázena obtížnými materiálními problémy a četnými intelektuálními úskalími.
160:1.9 (1774.1) Přestože jste dobře vyzbrojeni pro řešení obtížných situací života, stěží můžete očekávat úspěch, pokud nejste vybaveni tou moudrostí mysli a půvabem osobnosti, které vám umožní získat upřímnou podporu a spolupráci vašich bližních. Nemůžete doufat ve velký úspěch jak ve světské, tak i náboženské práci, jestliže se nenaučíte získávat lidi na svoji stranu. Musíte být jednoduše taktní a tolerantní.
160:1.10 (1774.2) Ale největší ze všech metod řešení problémů jsem se naučil od Ježíše, vašeho Učitele. Na mysli mám to, co on tak důsledně dělá a co vás tak poctivě učil─pobožné rozjímání v osamělosti. V tomto Ježíšově návyku odcházet často do samoty, aby rozmlouval s nebeským Otcem, nespočívá pouze metoda pro nashromáždění síly a moudrosti pro řešení běžných životních potíží, ale také pro získání energie pro řešení vyšších problémů morální a duchovní podstaty. Ale i vhodné metody řešení problémů nemohou vyvážit vrozené defekty osobnosti či nahradit absenci hladu a žízni po opravdové čestnosti.
160:1.11 (1774.3) Na mne hluboce zapůsobil zvyk Ježíše odcházet do ústraní, aby v takových chvílích o samotě mohl přemýšlet o problémech života, doplnit zásoby moudrosti a energie pro vykonání mnohačetných požadavků společenské služby, posílit a prohloubit nejvyšší smysl života faktickým podřízením celé osobnosti vědomí spojení s božskostí, přijít na nové a lepší metody přizpůsobování se ke stále se měnícím životním situacím, uskutečnit ty nezbytné obměny a změny v osobních postojích, které jsou tak zásadní pro rozšíření vnímání všeho hodnotného a podstatného, a to vše dělat pro slávu Boží─v upřímnosti šeptat svoji oblíbenou modlitbu: „ne má vůle, ale tvá vůle bude vykonána.“
160:1.12 (1774.4) Tento ctnostný návyk vašeho Učitele přináší to uvolnění, které osvěžuje mysl; to osvícení, které inspiruje duši; tu odvahu, která umožňuje člověku statečně čelit problémům; to sebepoznání, které zahání oslabující strach; a to vědomí spojení s božskostí, které vybavuje člověka přesvědčením stát se podobným Bohu. Pobožný oddych či to duchovní spojení, které praktikuje Učitel, uvolňuje napětí, odstraňuje konflikty a mocně posiluje veškeré zdroje osobnosti. A celá tato filozofie, spojená s evangeliem království, vytváří nové náboženství, jaké ho chápu já.
160:1.13 (1774.5) Předsudek oslepuje duši, neumožňuje ji uvidět pravdu. A předsudek může být odstraněn pouze upřímnou oddaností duše ctít věc, která v sobě zahrnuje a pojímá všechny lidské bratry. Předsudek je neoddělitelně spojen se sobeckostí. Předsudek může být zlikvidován pouze upuštěním od prospěchářství a jeho nahrazením hledat uspokojení ve službě věci, která nejenom že je větší než sám člověk, ale je dokonce větší než celé lidstvo─hledání Boha, dosažení božskosti. Znakem vyspělosti osobnosti je přeměna lidských tužeb tak, aby neustále usilovala o poznání těch hodnot, které jsou nejvyšší a nejbožštěji reálné.
160:1.14 (1774.6) V nepřetržitě se měnícím světě, v podmínkách vyvíjejícího se společenského řádu, je nemožné udržet pevné a stálé životní cíle. Stabilita osobnosti může být získána pouze těmi, kteří objevili a přijali živého Boha jako věčný cíl nekonečného dosažení. A proto, aby člověk změnil cíl z času do věčnosti, ze země do Ráje, z lidskosti do božskosti, musí se ten člověk obrodit, přeměnit, znovu se narodit; musí se stát obnoveným dítětem božského ducha; a pak si zajistí vstup do bratrství nebeského království. Veškeré filozofie a náboženství nedosahující těchto ideálů jsou nevyspělé. Filozofie, kterou já učím, spojenou s evangeliem, které vy kážete, představuje nové náboženství vyspělosti─ideál pro všechny budoucí generace. A je to pravda, protože náš ideál je významný, neomylný, věčný, univerzální, absolutní a nekonečný.
160:1.15 (1775.1) Moje filozofie mne podnítila k hledání pravého dosažení realit─cíl vyspělosti. Ale moje zapálení bylo nemohoucí; mé hledání nemělo hnací sílu; moje snažení postrádalo jistotu směru. A tyto nedostatky byly nahrazeny tímto novým evangeliem Ježíše s jeho hlubším vnímáním, povýšenými ideály a jasnými cíly. A teď, bez pochybností a obav, mohu nadšeně vstoupit na cestu.
160:2.1 (1775.2) U smrtelníků jsou pouze dvě možné cesty pro společný život: materiální čili živočišný a duchovní čili lidský. Používáním signálů a zvuků jsou živočichové schopni mezi sebou komunikovat v omezeném smyslu. Ale takové formy komunikace nepředávají významy, hodnoty, nebo ideje. Jediný výrazný rozdíl mezi člověkem a zvířetem je ten, že člověk je schopen dorozumívat se se svými druhy prostřednictvím symbolů, které velmi spolehlivě označují a identifikují významy, hodnoty, ideje a také ideály.
160:2.2 (1775.3) Poněvadž zvířata nemohou předávat ideje jedno druhému, nemůže se u nich rozvinout osobnost. Člověk rozvíjí osobnost poněvadž je schopen mluvit se svými druhy jak o ideách, tak i o ideálech.
160:2.3 (1775.4) Právě tato schopnost komunikovat a vyměňovat si názory vytváří lidskou kulturu a umožňuje člověku, prostřednictvím společenských styků, budovat civilizace. Vědomost a moudrost narůstají kvůli schopnosti člověka předávat tyto hodnoty následujícím generacím. A tak vznikají kulturní aktivity lidstva: umění, věda, náboženství a filozofie.
160:2.4 (1775.5) Obrazná komunikace mezi lidskými bytostmi předurčuje vznik sociálních skupin. Nejúčinnější ze všech sociálních skupin je rodina, především dva rodiče. Osobní oddanost je duchovní spojení, které drží tyto materiální svazky pohromadě. Takový účinný vztah je také možný mezi dvěma osobami stejného pohlaví, což je bohatě ukázáno na oddanosti opravdového přátelství.
160:2.5 (1775.6) Tyto svazky přátelství a vzájemné oddanosti zespolečenšťují a zušlechťují, poněvadž podněcují a podporují následující faktory vyšších úrovní žití:
160:2.6 (1775.7) 1. Vzájemné vyjadřování a vzájemné pochopení. Mnoho ušlechtilých lidských instinktů umírá, protože nikdo nenaslouchá jejich projevům. Opravdu, není pro člověka dobře být sám. Pro rozvoj lidského charakteru je určitý stupeň uznání a ocenění nezbytný. Bez opravdové lásky v rodině žádné dítě nemůže dosáhnout plného rozvoje normálního charakteru. Charakter je něco víc než pouhý rozum a mravnost. Ze všech sociálních vztahů, působících na rozvoj charakteru, nejúčinnější a nejideálnější je láskyplné a sbližující přátelství muže a ženy ve společném svazku uváženého manželství. Manželství, s jeho všemi rozmanitými vztahy, dokáže nejlépe probudit ty ušlechtilé instinkty a vyšší motivy, které jsou nezbytné pro rozvoj silného charakteru. Já neváhám takto velebit rodinný život, jelikož váš Učitel moudře vybral vztah otce a dítěte za základní kámen tohoto nového evangelia království. A takový jedinečný společný svazek─muž a žena v milujícím objetí nejvyšších ideálů času─je tak cennou a naplňující zkušeností, že je hoden jakékoliv ceny, jakékoliv oběti, nezbytných pro jeho udržení.
160:2.7 (1776.1) 2. Spojení duší─mobilizace moudrosti. Každý člověk dříve či později získá určitou představu o tomto světě a určitou vizi o budoucnosti. Pak je možné, prostřednictvím sdružování osobností, spojit tyto názory na dočasnou existenci a věčné perspektivy. A tak mysl člověka rozšiřuje své duchovní hodnoty získáváním velké části toho, co vnímají jiní. Tímto způsobem lidé obohacují duši, sdílejíc své individuální duchovní postoje. Podobně pomocí stejného způsobu je člověk schopen vyvarovat se neustále přítomné tendenci stát se obětí zkreslených představ, převzatých názorů a předpojatých úsudků. Strach, závist a ješitnost je možné odvrátit pouze úzkým kontaktem s jinými mysli. Upozorňuji vás na skutečnost, že Učitel vás nikdy neposílá pracovat pro rozšíření království jednotlivě; vždy vás posílá ve dvou. A poněvadž moudrost je víc než vědomost, pak se rozumí, že ve spojené moudrosti─větší či menší sociální skupině─se vzájemně sdílí všechny vědomosti.
160:2.8 (1776.2) 3. Nadšení pro život. Izolace vede k vyčerpání energetických zásob duše. Styk s jinými lidmi je nezbytný pro obnovení radosti ze života a nepostradatelný pro udržení odvahy čelit těm bitvám, vyplývajících ze vzestupu na vyšší úrovně života. Přátelství zvyšuje radost ze života a oslavuje jeho vítězství. Lidské vztahy, postavené na lásce a vzájemné důvěře, pomáhají odstraňovat z těžkostí utrpení a zbavovat obtíže většiny hořkosti. Přítomnost přítele zvětšuje všechnu krásu a povyšuje její půvab. S pomocí rozumných symbolů je člověk schopen urychlit a rozšířit ve svých přátelích schopnost bystrého vnímání. Jedna z největších předností lidského přátelství je tato síla a možnost vzájemné stimulace představivosti. Ohromná duchovní síla tkví ve vědomí nadšené oddanosti společnému dílu─vzájemné věrnosti kosmickému Božstvu.
160:2.9 (1776.3) 4. Zvýšená ochrana proti veškerému zlu. Sdružování lidí a vzájemná láska jsou účinnou pojistkou proti zlu. Potíže, soužení, zklamání a neúspěch více bolí a deprimují, když jsou prožívány o samotě. Společenství nepřeměňuje zlo ve spravedlnost, ale ve značné míře pomáhá zmírnit jeho sílu. Váš Učitel řekl: „Šťastni jsou truchlící“─jestli mají vedle sebe přátele, kteří jsou schopni je utěšit. V poznání toho, že žijete pro blaho druhých a že ti druzí také žijí pro vaše blaho a rozvoj, je pozitivní síla. Člověk v izolaci chřadne. Lidé skutečně ztrácejí odvahu, jestli vidí jenom přechodné procesy času. Když je přítomnost oddělena od minulosti a budoucnosti, stává se dráždivě prázdnou. Pouhý letmý záblesk vidění okruhu věčnosti může člověka inspirovat k tomu, aby dělal všechno tak, jak dovede nejlépe a nabídl to nejlepší, čeho je schopen. A když se v člověku probudí to nejlepší, žije zcela nezištně pro dobro ostatních, svých spoluobyvatel v čase a věčnosti.
160:2.10 (1777.1) Znovu opakuji, že taková inspirující a zušlechťující společenství nacházejí své ideální možnosti v manželských vztazích lidí. Pravda, hodně je dosaženo mimo manželství a mnoho manželstvích naprosto selhává přinášet tyto morální a duchovní plody. Příliš často do manželství vstupují ti, kteří hledají jiné hodnoty, které jsou nižší než ty vznešenější jevy, charakterizující lidskou vyspělost. Ideální manželství musí být založeno na něčem stabilnějším než na proměnlivých citech a nestálosti pouhé sexuální přitažlivosti; musí být založeno na opravdové a vzájemné osobní oddanosti. A takto, jestli dokážete vybudovat takové spolehlivé a účinné malé jednotky lidského spojení a když jsou spojeny do celku, svět uvidí velký a proslavený sociální systém─civilizaci morální vyspělosti. Takové lidstvo může začít uskutečňovat něco z ideálu vašeho Učitele─“mír na zemi a dobrá vůle mezi lidmi“ Přestože taková společnost nebude dokonalá či plně zbavena zla, tak se alespoň přiblíží k té stabilitě, kterou přináší vyspělost.
160:3.1 (1777.2) Úsilí dosáhnout vyspělosti vyžaduje práci a práce vyžaduje energii. Odkud vzít sílu na dosažení toho všeho? Fyzické věci mohou být považovány za samozřejmé, ale Učitel správně řekl: „člověk nemůže žít pouze o chlebu.“ Když je nám dáno normální tělo a přiměřeně dobré zdraví, musíme pak pídit po těch vábidlech, která budou působit jako stimul, schopný probudit v člověku dřímající duchovní síly. Ježíš nás učil, že v člověku žije Bůh; jak můžeme tedy podnítit člověka, aby uvolnil tyto s duší spojené božské a nekonečné síly? Jak můžeme podnítit lidi, aby nechali Boha vytrysknout a na cestě ven osvěžit naše vlastní duše a potom sloužit za účelem osvícení, povznesení a požehnání nespočetných jiných duší? Jak nejlépe mohu natrvalo probudit tyto skryté síly, spící ve vašich duších? V jedné věci jsem si jist: emocionální vzrušení není ideálním duchovním stimulem. Vzrušení nezvyšuje energii; spíše vyčerpává síly jak mysli, tak i těla. Odkud tedy přichází energie pro vykonání těchto velkých věcí? Podívejte se na svého Učitele. I teď je v horách a přijímá sílu, zatímco my tady energii vydáváme. Tajemství celého tohoto problému je ukryto v duchovním spojení, v uctívání. Z lidského pohledu je to otázka spojené meditace a odpočinku. Meditace spojuje mysl s duchem; odpočinek dává schopnost pro duchovní vnímání. A tato proměna slabosti v sílu, strachu v odvahu, vlastního myšlení ve vůli Boha, znamená uctívání. Alespoň takto to vidí filozof.
160:3.2 (1777.3) Časté opakování těchto prožitků se promění v návyk dodávající sílu a takový návyk se časem formuluje do duchovního charakteru a takový charakter je nakonec vnímán ostatními lidmi jako vyspělá osobnost. Zpočátku jsou tyto metody obtížné a zabírají hodně času, ale když se stanou návykem, tak okamžitě přinášejí oddech a jsou časově úsporné. Čím složitější se společnost stává a čím více přibývá civilizačních lákadel, tím naléhavější je potřeba pro Boha si uvědomujícího jedince vytvořit takové návykové ochranné metody pro zachování a zvýšení svých duchovních energií.
160:3.3 (1778.1) Dalším požadavkem pro dosažení vyspělosti je společné přizpůsobení se sociálních skupin ke stále měnícímu se prostředí. Nevyspělý jedinec vzbuzuje u lidí antipatie; vyspělý člověk získává upřímnou spolupráci od svých druhů a proto mnohokrát rozmnožuje plody své životní práce.
160:3.4 (1778.2) Moje filozofie mně říká, že jsou případy, kdy musím bojovat, jestli je to zapotřebí, na obranu mých představ o spravedlnosti, ale nepochybuji o tom, že Učitel, s jeho vyspělejší osobností, by snadno a zdvořile dosáhl stejného vítězství jeho vyšší a podmanivou metodou taktu a tolerance. Příliš často, když bojujeme za spravedlnost, to dopadá tak, že jak vítěz, tak i poražený, utrpěli porážku. Ještě včera jsem Učitele slyšel říkat, že „když moudrý člověk se chce dostat dovnitř a dveře jsou zamčené, nezničí dveře, ale bude hledat klíč, aby si je otevřel.“ Příliš často vstupujeme do boje jen pro to, abychom přesvědčili sami sebe, že se nebojíme.
160:3.5 (1778.3) Toto nové evangelium království projevuje velkou pomoc umění života v tom, že poskytuje nové a bohatší podněty pro vyšší život. Představuje nový a povýšený cíl─vyšší smysl života. A tyto nové koncepce věčného a božského cíle bytí jsou samy o sobě transcendentními stimuly, vyvolávající to nejlepší, co spočívá ve vyšším naturelu člověka. Na každém vrcholu intelektuálního myšlení je možno najít oddych pro mysl, sílu pro duši a spojení pro ducha. Z takových výhodných pozic vysokého žití je člověk schopen přesáhnout materiální podrážděnost nižších úrovní myšlení─trápení, podezíravost, závist, pomstu a pýchu nevyspělé osobnosti. Tyto vysoko stoupající duše se osvobozují od velkého množství protichůdných konfliktů malicherného života, díky čemuž dosahují vědomí vyšších směrů duchovní koncepce a nebeského spojení. Ale smysl života se musí starostlivě střežit před pokušením hledat snadné a přechodné způsoby jeho dosažení; rovněž se musí člověk chovat tak, aby se stal imunním proti zhoubným hrozbám fanatismu.
160:4.1 (1778.4) I když jste plně soustředěni na dosažení věčných realit, musíte také učinit opatření pro zajištění nutných potřeb pro světský život. I když duch je náš cíl, tělo je skutečnost. Někdy nám potřeby života spadnou do rukou náhodou, ale všeobecně platí, že pro ně musíme usilovně pracovat. Dva hlavní problémy života jsou: zajištění světské existence a dosažení věčného života. A dokonce i zajištění potřeb pro život a pro nacházení ideálních řešeních v životě vyžaduje víru. Oba tyto problémy jsou velmi osobní. Ve skutečnosti opravdová víra neexistuje v odtržení od jednotlivce.
160:4.2 (1778.5) Toto jsou základní faktory života, jak je vidím já:
160:4.3 (1778.6) 1. Dobré fyzické zdraví.
160:4.4 (1778.7) 2. Jasné a čisté myšlení.
160:4.5 (1778.8) 3. Dovednost a odbornost.
160:4.6 (1778.9) 4. Blahobyt─potřeby pro život.
160:4.7 (1778.10) 5. Schopnost vyrovnat se s porážkou.
160:4.8 (1778.11) 6. Kultura─vzdělání a moudrost.
160:4.9 (1779.1) Dokonce i fyzické problémy tělesného zdraví a výkonnosti se nejlépe vyřeší tehdy, když je na ně pohlíženo z náboženského hlediska učení našeho Učitele: tělo a mysl člověka jsou místem pobývání daru Bohů─ducha Božího, který se stává duchem lidským. Tak se mysl člověka stává prostředníkem mezi materiálními věcmi a duchovními realitami.
160:4.10 (1779.2) Pro zajištění potřebných životních věcí je nutný intelekt. Je zcela mylné předpokládat, že pouhá svědomitost při vykonávání každodenní práce zajistí člověku blahobyt. S výjimkou občasných a nahodilých případů nabytí bohatství, materiální odměny světského života protékají v určitých dobře organizovaných kanálech a jen ti, kteří mají k těmto kanálům přístup, mohou očekávat, že za své světské snahy budou dobře odměněni. Chudoba bude vždy údělem těch, kteří hledají blahobyt v izolovaných a individuálních kanálech. Proto rozumné plánování je základní věcí pro světovou prosperitu. Úspěch vyžaduje nejenom zanícení člověka pro práci, ale také je nutné, aby člověk fungoval jako součást některého z kanálů materiálního blahobytu. Jestli nejste moudří, budete věnovat svůj obětavý život své generaci bez materiálních odměn; jestliže jste nahodilým příjemcem přílivu blahobytu, můžete žít v přepychu, i když jste neudělali vůbec nic hodnotného pro své bližní.
160:4.11 (1779.3) Způsobilost je to, co zdědíte, zatímco dovednost je to, co si osvojíte. Život je nereálný pro toho, kdo nedokáže dělat cokoliv dobře, dovedně. Dovednost je jednou z opravdových zdrojů uspokojení ze života. Způsobilost předpokládá dar předvídání, prozíravé vidění. Nenechejte se oklamat lákavými odměnami nečestného úspěchu; buďte připraveni těžce pracovat pro pozdější výnosy, spočívající v počestném úsilí. Rozumný člověk dokáže rozlišit mezi prostředky a cíli; neboli, někdy nadměrné plánování pro budoucnost maří jeho vlastní hlavní účel. Když hledáte zábavu, měli byste se vždy snažit o to, abyste byli jak tvůrci, tak i spotřebitelé.
160:4.12 (1779.4) Trénujte svoji mysl tak, aby svatě chránila posilující a hodnotné životní episody, na které byste si mohli podle přání vzpomenout pro své vlastní potěšení a povznesení. Tak si pro sebe a v sobě vybudujete rezervní galerii krásy, dobra, a umělecké vznešenosti. Ale nejvznešenějšími ze všech jsou srdci drahé vzpomínky na nádherné chvíle vzácného přátelství. A všechny tyto v paměti chráněné poklady vyzařují své nejcennější a povznášející vlivy při uvolňujícím spojení s duchovním uctíváním.
160:4.13 (1779.5) Ale život se stane břemenem, jestliže se nenaučíte vyrovnávat se s neúspěchem důstojně. V porážce je umění, které si vždy osvojí ušlechtilé duše; musíte vědět jak prohrávat vesele; nesmíte se bát zklamání. Nikdy neváhejte přiznat neúspěch. Nesnažte se skrýt nezdar falešnými úsměvy a zářivým optimismem. Uchu vždy lahodí reklamovaný úspěch, ale konečné důsledky jsou děsivé. Taková metoda vede přímo k vytváření nereálného světa a k nevyhnutelnému pádu, přicházejícímu při konečném vystřízlivění.
160:4.14 (1779.6) Úspěch může dávat odvahu a podporovat sebedůvěru, ale moudrost přichází jen ze zkušeností vyrovnávat se s důsledky vlastních nezdarů. Lidé, preferující optimistické iluze před realitou, se nikdy nemohou stát moudrými. Pouze ti, kteří čelí faktům a přizpůsobují se ideálům, mohou dosáhnout moudrosti. Moudrost zahrnuje jak fakta, tak i ideály a proto chrání své vyznavače před oběma neplodnými extrémy filozofie─toho, jehož idealismus vylučuje fakta a materialistu, který postrádá duchovní vnímání. Ty bázlivé duše, které jsou schopny nepodlehnout životním bojům jen za pomoci neustálých falešných iluzí o úspěchu, jsou předurčeny k nezdaru a zklamání až se nakonec probudí ze snu o světě své vlastní fantazie.
160:4.15 (1780.1) A právě tady, tváří v tvář neúspěchu a vyrovnáváním se se zklamáním, prozíravé vidění náboženství projevuje svůj nejvyšší vliv. Neúspěch je, dá se říci,vzdělávací epizodou─osvětovým experimentem při získávání moudrosti─ve zkušenosti Boha hledajícího člověka, zahájil věčné dobrodružství zkoumání vesmíru. Pro takové lidi je neúspěch ničím jiným, než novým prostředkem pro dosažení vyšších úrovní vesmírné reality.
160:4.16 (1780.2) Život člověka hledajícího Boha se může ukázat jako obrovský úspěch ve světle věčnosti, přestože jeho celý světský život se může jevit jako naprostý neúspěch, za předpokladu, že každý životní nezdar přinesl kulturu moudrosti a duchovnosti. Nedělejte chybu v záměně vědomosti, kultuře a moudrosti. V životě spolu souvisejí, ale představují nesmírně odlišné duchovní hodnoty: moudrost vždy převládá nad vědomostí a vždy zvelebuje kulturu.
160:5.1 (1780.3) Řekli jste mně, že váš Učitel považuje za pravé lidské náboženství zkušenost jedince s duchovními realitami. Já jsem vždy považoval náboženství za zkušenost člověka s reakcí na něco, co on považuje za hodné úcty a oddanosti celého lidstva. V tomto smyslu náboženství symbolizuje naši nejvyšší oddanost tomu, co představuje naši nejvyšší koncepci o ideálech reality a nejzazší dosah našich myslí k věčným možnostem duchovního dosažení.
160:5.2 (1780.4) Když lidé reagují na náboženství v kmenovém, nacionálním nebo rasovém smyslu, je to proto, že nepovažují za plnohodnotné ty lidi, kteří nenáleží k jejich skupině. My se vždycky díváme na objekt naší náboženské oddanosti jako na něco, co je hodné úcty všech lidí. Náboženství nemůže nikdy být záležitostí pouhého intelektuálního přesvědčení či filozofického uvažování; náboženství vždy bylo a vždy bude způsobem reagování na životní situace; náboženství je druh chování. Náboženství obsahuje ctihodné myšlení, cítění a jednání ve vztahu k některé realitě, kterou považujeme za důstojnou všeobecného uctívání.
160:5.3 (1780.5) Jestli se něco stalo náboženstvím ve vaší zkušenosti, je samozřejmé, že jste se tímto již stali aktivním šiřitelem tohoto náboženství, poněvadž se domníváte, že vyšší koncepce vašeho náboženství je hodna úcty celého lidstva, všech myslících bytostí ve vesmíru. Jestli nejste pozitivními a misijními hlasateli svého náboženství, žijete v sebeklamu, protože to, co nazýváte náboženstvím, je jenom tradiční přesvědčení, nebo pouze systém intelektuální filozofie. Jestliže je vaše náboženství duchovní zkušeností, objekt vašeho uctívání musí být univerzální duchovní realita a ideál všech vašich oduševnělých představ. Všechna náboženství, založena na strachu, emocích, tradicích a filozofii, já nazývám intelektuálními náboženstvími, zatímco ta náboženství, založena na opravdové duchovní zkušenosti, nazývám pravými náboženstvími. Objekt náboženské oddanosti může být materiální nebo duchovní, opravdový nebo falešný, reálný nebo nereálný, lidský nebo božský. Proto náboženství mohou být buď dobrá nebo špatná.
160:5.4 (1780.6) Morálnost a náboženství nemusí být nutně to samé. Jestli se v morálním systému objeví objekt uctívání, může se stát náboženstvím. Náboženství, které ztrácí svoji všeobecnou přitažlivost oddanosti a nejvyšší úcty, se může vyvinout do filozofického systému či morálního kodexu. Věc, bytost, stav, řád bytí či možnost dosažení─to, co vytváří nejvyšší ideál náboženské oddanosti a je předmětem náboženské zanícenosti těch, kteří uctívají─je Bůh. Bez ohledu na jména dávaná tomuto ideálu, je to Bůh.
160:5.5 (1781.1) Sociální charakteristiky pravého náboženství spočívají v tom, že se neustále snaží přeměnit jedince a změnit svět. Náboženství předpokládá existenci neobjevených ideálů, které vysoko přesahují známé normy etiky a morálnosti, začleněné dokonce i v nejvyšších společenských zvycích nejvyspělejších institucí civilizace. Náboženství hledá neobjevené ideály, neprozkoumané reality, nadlidské hodnoty, božskou moudrost a opravdové duchovní poznání. Pravé náboženství toto všechno dělá; všechny ostatní víry nejsou hodny tohoto názvu. Nemůžete mít opravdové duchovní náboženství bez nejvyššího nebeského ideálu věčného Boha. Náboženství bez tohoto Boha je výmyslem člověka, lidská instituce neživých intelektuálních přesvědčeních a nesmyslných emocionálních obřadů. Náboženství může mít za předmět svého uctívání velký ideál. Ale takové nereálné ideály nejsou dosažitelné; taková koncepce je iluzivní. Jedinými ideály, kterých je člověk schopen dosáhnout, jsou božské reality nekonečných hodnot, spočívající v duchovním faktu věčného Boha.
160:5.6 (1781.2) Slovo Bůh, idea Boha v protikladu ideálu Boha, se může stát součástí jakéhokoliv náboženství bez ohledu na to, jak dětinské či falešné toto náboženství může být. A v rukách těch, kteří pěstují tuto ideji Boha, se tato může stát čímkoliv oni chtějí. Náboženství nižší úrovně přizpůsobují své představy o Bohu přirozenému stavu myšlení člověka; náboženství vyšší úrovně vyžadují, aby se lidské myšlení změnilo tak, aby čelilo požadavkům ideálů opravdového náboženství.
160:5.7 (1781.3) Náboženství Ježíše převyšuje všechny předcházející představy o ideji pobožnosti, poněvadž on nejenom zobrazuje svého Otce jako ideál nekonečné reality, ale pozitivně prohlašuje, že tento božský zdroj hodnot a věčný střed vesmíru je skutečně a osobně dosažitelný každým smrtelným tvorem, který se rozhodne vstoupit do království nebeského a tím uznává přijetí synovstva s Bohem a bratrství s člověkem. A já tvrdím, že toto je nejvyšší koncepce náboženství, jakou kdy svět poznal a prohlašuji, že vyšší koncepce již nikdy nemůže být, protože toto evangelium obsahuje nekonečnost realit, božskost hodnot a věčnost všeobecných dosaženích. Taková koncepce představuje dosažení zkušenosti idealismu na vyšších a nejvzdálenějších úrovních.
160:5.8 (1781.4) Já nejsem jenom zaujat dokonalými ideály tohoto náboženství vašeho Učitele, ale jsem hluboce pohnut vyjádřit svoji víru v jeho prohlášení, že tyto ideály duchovních realit jsou dosažitelné; že vy a já můžeme vstoupit na tuto dlouhou a věčnou cestu s jeho ujištěním o našem konečném příchodu k branám Ráje. Moji bratři, já věřím; já jsem vstoupil na tuto cestu; společně s vámi jdu po této věčné cestě. Učitel řekl, že přišel od Otce a že nám ukáže cestu. Jsem plně přesvědčen, že mluví pravdu. Jsem si s určitostí jist, že neexistují žádné jiné dosažitelné ideály reality či hodnoty dokonalosti, kromě věčného a Vesmírného Otce.
160:5.9 (1781.5) Z toho důvodu začínám uctívat nejenom Boha bytí, ale Boha možností všech budoucích existencí. Proto vaše oddanost nejvyššímu ideálu, jestli je pravý, musí být oddaností Boha minulých, přítomných a budoucích vesmírných věcí a bytostí. A není žádný jiný Bůh, protože existence jiného Boha není možná. Všichni ostatní Bohové jsou výplody představivosti, iluzemi smrtelné mysli, překrouceními chybné logiky a výsledkem sebeklamu jejich tvůrců. Ano, můžete mít náboženství bez tohoto Boha, ale nebude mít žádný smysl. A jestli se snažíte nahradit reálnost tohoto ideálu živého Boha slovem „Bůh“, tak pouze klamete sami sebe, protože zaměňujete ideál─božskou realitu─idejí. Takové víry jsou pouze věroukami, založenými na iluzorních představách.
160:5.10 (1782.1) Já v učeních Ježíše vidím náboženství v nejlepším slova smyslu. Toto evangelium nám dává možnost hledat pravého Boha a nalézt ho. Ale jsme ochotni zaplatit cenu za tento vstup do království nebeského? Jsme ochotni se znovu narodit? Chceme být přetvořeni? Jsme ochotni podstoupit tento nesmírně těžký a prověřovací proces zničení svého „já“ a přetvoření duše? Neřekl Učitel: „Ti, kdo chtějí zachránit svůj život, tak ho ztratí. Myslíte si, že jsem přišel, abych přinésl mír na zem, anebo jsem spíše přinesl duševní boj“? Pravda, až zaplatíme cenu oddanosti vůli Otce, poznáme nesmírný klid, za předpokladu, že neustále jdeme po těchto duchovních cestách zasvěceného života.
160:5.11 (1782.2) Nyní se opravdu zříkáme lákadel známého řádu bytí a bezvýhradně se věnujeme našemu hledání lákadel neznámého a neprozkoumaného řádu bytí budoucího života─života v duchovních světech vyššího idealismu božské reality. A hledáme takové způsoby vyjadřování, pomocí kterých by bylo možné sdělit našim spoluobčanům tyto koncepce reality idealismu Ježíšova náboženství a nepřestaneme se modlit za ten den, kdy celé lidstvo bude nadšeno společným viděním této nejvyšší pravdy. Zatímco nyní naše základní představa o Otci, chráněná v našich srdcích, spočívá v tom, že Bůh je duch, našim bližním je předávána v tom smyslu, že Bůh je láska.
160:5.12 (1782.3) Náboženství Ježíše vyžaduje živou duchovní zkušenost. Ostatní náboženství mohou spočívat v tradičních vírách, emocionálních přesvědčeních, filozofickém uvědomění a ve všem podobném, ale učení Učitele požaduje dosažení skutečných úrovní reálného duchovního progresu.
160:5.13 (1782.4) Vědomí silného impulsu stát se podobným Bohu není opravdové náboženství. Emotivní pocity uctívat Boha není opravdové náboženství. Poznání přesvědčení zříci se svého „já“ a sloužit Bohu není opravdové náboženství. Moudrost uvažování o tom, že dané náboženství je nejlepší ze všech, není náboženství jako osobní a duchovní zkušenost. Opravdové náboženství se vztahuje k osudu a reálnosti dosažení, stejně tak jako k reálnosti a idealismu toho, co je srdečně přijato vírou. A to všechno se musí stát našim osobním vlastnictvím díky odhalení Ducha Pravdy.
160:5.14 (1782.5) A tímto skončila rozprava řeckého filozofa, jednoho z největších svého národa, který uvěřil v evangelium Ježíše.
Kniha Urantia
Kapitola 161
161:0.1 (1783.1) V NEDĚLI, 25. září roku 29 n.l. se apoštolové a evangelisté shromáždili v Magadanu. Po dlouhé poradě ten večer se svými druhy Ježíš všechny překvapil oznámením, že se vydají brzy ráno následujícího dne on a dvanáct apoštolů do Jerusalema na slavnosti stánků. Přikázal, aby evangelisté navštívili věřící v Galileji a aby se ženský sbor na čas vrátil do Betsaidy.
161:0.2 (1783.2) Když nadešel čas odchodu do Jerusalema, Natanael a Tomáš byli ještě uprostřed svých debat s Ródanem Alexandrijským a dostali od Učitele povolení zůstat v Magadanu ještě několik dní. A tak, když Ježíš a deset apoštolů byli na cestě do Jerusalema, Natanael a Tomáš byli v horlivé debatě s Ródanem. V průběhu předcházejícího týdne, kdy Ródan objasnil svoji filozofii, Tomáš a Natanael střídavě seznamovali řeckého filozofa s evangeliem království. Ródan zjistil, že jeho znalosti o učení Ježíše, které mu předal jeden z bývalých apoštolů Jana Křtitele a který byl jeho učitelem v Alexandrii, byly velmi dobré.
161:1.1 (1783.3) Existovala jedna otázka, na které se Ródan a dva apoštolové neshodli a to byla osobnost Boha. Ródan rychle přijal všechno, co mu bylo řečeno o vlastnostech Boha, ale tvrdil, že nebeský Otec není a nemůže být osobností v tom smyslu, jak člověk osobnost pojímá. Zatímco apoštolové se s potížemi snažili dokázat, že Bůh je osoba, Ródan měl ještě větší potíže dokázat, že osoba není.
161:1.2 (1783.4) Ródan tvrdil, že fakt osobnosti spočívá v koexistentním faktu plnohodnotné a vzájemné komunikace mezi rovnými bytostmi─bytostmi, schopnými soucitného porozumění. Ródan řekl: „Aby byl osobou, Bůh musí mít symboly duchovní komunikace, které by mu umožnily plně rozumět těm, kteří se s ním spojí. Ale poněvadž Bůh je nekonečný a věčný, Tvořitel všeho ostatního, tak z toho vyplývá, že ve smyslu rovnocenných bytostí je Bůh ve vesmíru jediný. Nikdo mu není roven; neexistuje nikdo, se kterým by mohl komunikovat jako rovný s rovným. Bůh opravdu může být zdrojem všech osobností, ale jako takový přesahuje osobnost─a také jako Tvořitel je nad a mimo osobnost.“
161:1.3 (1783.5) Toto tvrzení dělalo Tomášovi a Natanaelovi velké problémy a požádali Ježíše, aby jim přišel na pomoc, ale Učitel odmítl vstoupit do jejich diskuzí. Pouze Tomášovi řekl: „Jen málo záleží na tom, jakou ideji o Bohu můžete mít, pokud jste duchovně ztotožněni s ideálem jeho nekonečné a věčné podstaty.“
161:1.4 (1784.1) Tomáš tvrdil, že Bůh komunikuje s člověkem a proto je Otec osobou a to i v rámci definice Ródana. Toto tvrzení Řek odmítl na základě toho, že Bůh se osobně neodhaluje, že stále zůstává záhadou. Potom se Natanael odvolal na svoji vlastní osobní zkušenost s Bohem a to umožnilo Ródanovi prohlásit, že on měl nedávno podobnou zkušenost, ale tvrdil, že tato zkušenost jenom dokazuje realitu Boha, ne jeho osobnost.
161:1.5 (1784.2) V pondělí večer to Tomáš vzdal. Ale v úterý večer Natanael přivedl Ródana k víře v osobnost Otce a tuto změnu v názorech Řeka dokázal následujícími úvahami:
161:1.6 (1784.3) 1. Rajský Otec rovnocenně komunikuje minimálně s dvěma jinými bytostmi, které jsou mu zcela rovné a ve všem se mu podobají─Věčný Syn a Nekonečný Duch. Vzhledem k doktríně Trojice byl Řek nucen uznat možnost osobnosti Vesmírného Otce. (A bylo to pozdější posuzování těchto diskuzí, které vedlo k rozšíření koncepce Trojice v myslích dvanácti apoštolů. Pochopitelně, všeobecným míněním bylo, že Ježíš je Věčným Synem.)
161:1.7 (1784.4) 2. Poněvadž Ježíš je roven svému Otci a poněvadž tento Syn zjevil svoji osobnost svým pozemským dětem, takový fenomén byl důkazem faktu a demonstrací možnosti existence osobnosti u všech tří Božstev a provždy vyřešil otázku o schopnosti Boha komunikovat s člověkem a možnosti člověka komunikovat s Bohem.
161:1.8 (1784.5) 3. Ježíš je ve vzájemném a dokonalém spojení s člověkem; Ježíš je synem Božím. Vztah Syna a Otce předpokládá rovnost v komunikaci a vzájemné porozumění; Ježíš a Otec jsou jeden. Ježíš udržuje racionální spojení současně i s Bohem i s člověkem a jelikož jak Bůh tak i člověk rozumějí významu symbolů, pomocí kterých Ježíš komunikuje, tak i Bůh i člověk mají vlastnosti osobnosti v takové míře, jakou si vyžaduje schopnost pro oboustrannou komunikaci. Osobnost Ježíše demonstruje osobnost Boha a současně nezvratně dokazuje přítomnost Boha v člověku. Dvě věci, spojené s jednou a touže věcí, jsou spojeny jedna s druhou.
161:1.9 (1784.6) 4. Osobnostpředstavuje nejvyšší koncepci člověka o lidské realitě a božských hodnotách; Bůh také představuje nejvyšší koncepci člověka o božské realitě a nekonečných hodnotách; proto Bůh musí být božskou a nekonečnou osobností, osobností reálnou, ačkoliv on nekonečně a věčně přesahuje lidskou představu a definici osobnosti, avšak přesto je vždy a všude osobností.
161:1.10 (1784.7) 5. Bůh musí být osobností, poněvadž je Tvořitelem a cílem všech osobností. Ródan byl nesmírně ovlivněn učením Ježíše: „Buďte proto dokonalí, tak jak dokonalý je váš nebeský Otec.“
161:1.11 (1784.8) Když Ródan vyposlechl tyto argumenty, řekl: „Přesvědčil jsi mne. Přiznám Bohu osobnost, jestli mně dovolíte vyjadřovat mé vyznání takové víry přidáním k významu osobnosti skupinu rozšířených hodnot, jako nadlidská, transcendentní, nejvyšší, nekonečná, věčná, konečná a univerzální. Jsem nyní přesvědčen, že i když Bůh musí být nekonečně víc než jenom osobnost, nemůže být ničím méně. Jsem rád, že náš spor skončil a že jsem přijal Ježíše jako osobní odkrytí Otce a vyjasnil si všechny nevyřešené problémy logiky, úsudku a filozofie.“
161:2.1 (1785.1) Ačkoliv Natanael a Tomáš plně schválili pohledy Ródana na evangelium království, ještě zůstala k posouzení jedna otázka─učení o božské podstatě Ježíše, které bylo zveřejněno jen nedávno. Natanael a Tomáš společně vyložili své pohledy na božskou podstatu Ježíše a níže je uvedeno podání jejich učení ve stručněné, upravené a nově formulované podobě:
161:2.2 (1785.2) 1. Ježíš přiznal svoji božskost a my mu věříme. Stalo se mnoho neobyčejných věcí ve spojení s jeho službou, které jsme my schopni pochopit pouze skrze víru v to, že on je jak Synem Božím tak i Synem Člověka.
161:2.3 (1785.3) 2. Jeho život s námi je příkladem ideálního lidského přátelství; jenom božská bytost může být takovým přítelem lidí. My jsme nepoznali jiného člověka, který by byl tak upřímně nesobeckým, jako on. On je dokonce přítelem hříšníků; nebojí se milovat své nepřátele. On je nám velmi oddán. Přestože nás neváhá pokárat, je nám všem jasno, že nás upřímně miluje. Čím více ho poznáváte, tím více ho budete milovat. Budete nadšeni jeho neutuchajícím zanícením. Po dobu všech těch let, kdy jsme nebyli schopni pochopit jeho misi, byl věrným přítelem. Přestože se zcela naprosto vyhýbá lichocení, jedná s námi se všemi spravedlivě a laskavě; je neustále vlídný a soucitný. Sdílí s námi svůj život a vše ostatní. Tvoříme šťastnou komunitu; všechno máme společné. My nevěříme, že obyčejný člověk by mohl žít takový bezúhonný život a v takových vyčerpávajících podmínkách.
161:2.4 (1785.4) 3. My si myslíme, že Ježíš je božský proto, že nikdy neudělá nic špatného; nikdy neudělá chybu. Jeho moudrost je mimořádná; jeho uctivost pozoruhodná. Den za dnem žije v dokonalé shodě s vůlí Otce. On se nikdy nekaje ze špatných činů, protože neporušuje žádný ze zákonů Otce. Modlí se za nás a s námi, ale nikdy nás nežádá, abychom se modlili za něho. My věříme v jeho absolutní bezhříšnost. Nevěříme, že někdo, kdo je pouze člověkem, by mohl vést takový život. On říká, že žije dokonalý život a my potvrzujeme, že je tomu skutečně tak. Naše počestnost vychází z pokání, ale jeho počestnost vychází z poctivosti. On také tvrdí, že odpouští hříchy a lečí nemoci. Nikdo, kdo je pouhý člověk a je uvážlivý, by netvrdil, že odpouští hříchy; to je božím právem. A on je takto dokonalý ve své počestnosti od chvíle našeho prvního setkání s ním. My rosteme ve šlechetnosti a ve vědomí pravdy, ale náš Učitel prokazuje vyspělost počestnosti od samého počátku. Všichni lidé, dobří a zlí, tyto atributy dobra v Ježíši uznávají. A přesto ve své ctihodnosti není nikdy nápadný či okázalý. On je jak mírný, tak i neohrožený. Nám se zdá, že on schvaluje naši víru v jeho božskost. Buď je tím, co tvrdí, že je, anebo je tím největším pokrytcem a podvodníkem, jakého kdy svět poznal. My jsme přesvědčeni, že je tím, co on o sobě říká, že je.
161:2.5 (1785.5) 4. Výjimečnost jeho charakteru a dokonalost ovládání svých emocí nás přesvědčuje o tom, že on je kombinací lidskosti a božskosti. On neomylně reaguje na lidské potřeby; utrpení vždy vyvolá jeho pozornost. Soucítí stejně s fyzickým utrpením, psychickou úzkostí či duchovním soužením. On ihned vidí a velkoryse přizná přítomnost víry či jakékoliv jiné ctnosti ve svých lidských druzích. On je tak spravedlivý a čestný a současně tak milosrdný a ohleduplný. Rmoutí se nad duchovní zatemněností lidí a raduje se, když se rozhodnou uvidět světlo pravdy.
161:2.6 (1786.1) 5. Nám se zdá, že on zná myšlenky lidí a rozumí tužbám jejich srdcí. A vždy má pochopení pro naše zmatené duševní stavy. Nám to připadá, že má všechny naše lidské emoce, ale tyto emoce jsou velkolepě zdokonaleny. On silně miluje dobro a stejně silně nenávidí hřích. On má nadlidskou uvědomělost přítomnosti Božstva. Modlí se jako člověk, ale jedná jako Bůh. Nám se zdá, že předvídá věci dopředu; dokonce i teď se nebojí mluvit o své smrti─nějaká mystická zmínka o jeho budoucím proslavení. I když je vlídný, je také odvážný a statečný. On nikdy nevynechá vykonávat své povinnosti.
161:2.7 (1786.2) 6. My jsme neustále ohromováni fenoménem jeho nadlidského vědění. Není jediného dne, aby nevyšlo najevo něco, že Učitel ví, co se odehrává někde mimo jeho bezprostřední přítomnost. Také se nám zdá, že ví o myšlenkách svých druhů. On je nepochybně ve spojení s nebeskými osobnostmi; on nesporně žije na duchovní úrovni vysoko nad námi ostatními. Zdá se, že všechno je dostupné jeho chápání. Dává nám otázky, aby nás vtáhl do rozhovoru, ne aby získal informace.
161:2.8 (1786.3) 7. V poslední době Učitel neváhá prosazovat svůj nadlidský původ. Ode dne našeho vysvěcení v apoštoly nikdy nepopřel, že přišel od nebeského Otce. On mluví s jistotou božského učitele. Učitel neváhá dokázat nesprávnost současného náboženského učení a hlásat nové evangelium s přesvědčivou jistotou. On je přesvědčivý, rozhodný a autoritativní. Také Jan Křtitel, když slyšel Ježíše mluvit, prohlásil, že je to Syn Boží. On se zdá být naprosto soběstačným. On netouží po souhlasu davu; on je nestranný k názorům lidí. Je odvážný a přesto tak zbavený hrdosti.
161:2.9 (1786.4) 8. On neustále mluví o Bohu jako o stále přítomném společníkovi ve všem co dělá. Kudy chodí, tak dělá dobro, protože se nám zdá, že Bůh je v něm. On prohlašuje taková ohromující tvrzení o sobě a své misi na zemi, která by byla absurdní, kdyby nebyl božskou bytostí. Jednou prohlásil: „Ještě předtím, než byl Abraham, byl jsem já.“ On s konečnou platností potvrdil svoji božskost; tvrdí, že je ve spojení s Bohem. On téměř vyčerpává možnosti jazyka při zdůrazňování svého tvrzení o svém důvěrném spojení s nebeským Otcem. On se také odvažuje tvrdit, že on a Otec jsou jeden. Říká, že každý, kdo viděl jeho, viděl Otce. A říká a dělá všechny tyto věci s takovou jakoby dětskou přirozeností. O svém spojení s Otcem se zmiňuje stejným způsobem, jako když mluví o svém spojení s námi. Nám se zdá, že zná Boha tak dobře a mluví o těchto vztazích s ním velmi věcným způsobem.
161:2.10 (1786.5) 9. Nám to připadá, že ve svých modlitbách komunikuje přímo se svým Otcem. Slyšeli jsme jen několik jeho modliteb, ale to málo, co jsme slyšeli, nasvědčovalo tomu, že mluví s Bohem jakoby byli tváří v tvář. Zdá se, že zná jak budoucnost, tak i minulost. On by prostě nemohl být vším tím a dělat všechny tyto neobyčejné věci, kdyby nebyl něčím víc než člověk. My víme, že je člověk, jsme si tím jisti, ale my jsme téměř stejně jisti tím, že je také božský. Věříme v jeho božskost. Jsme přesvědčeni, že je Synem Člověka a Synem Božím.
161:2.11 (1787.1) Když Natanael a Tomáš skončili své rozhovory s Ródanem, spěchali do Jerusalema připojit se ke svým apoštolským druhům. Dorazili tam v pátek téhož týdne. Toto setkání přineslo velkou zkušenost do života všech těchto tří věřících a ostatní apoštolové se o tom hodně dozvěděli z vyprávění Natanaela a Tomáše o svých dojmech.
161:2.12 (1787.2) Ródan se vrátil zpět do Alexandrie, kde dlouhou dobu učil svoji filozofii na škole Meganta. Později se stal vlivným mužem v záležitostech království nebeského; zůstal věrným věřícím až do konce svých pozemských dnů a ze života odešel s ostatními věřícími v Řecku, kdy pronásledování bylo na vrcholu.
161:3.1 (1787.3) Vědomí božskosti narůstalo v mysli Ježíše postupně až do jeho křtu. Je zřejmé, že poté, kdy si plně uvědomil svoji božskou podstatu, předlidskou existenci a vesmírné výsady, získal schopnost různě limitovat své lidské vědomí vlastní božskosti. Nám se zdá, že od svého křtu až do ukřižování zcela záleželo jenom na Ježíši, zdali se spolehne pouze na lidskou mysl či využije znalosti jak lidské, tak i božské mysli. Někdy se zdálo, že použil pouze tu informaci, kterou měl lidský intelekt. Při jiných příležitostech se zdálo, že jedná s takovou kompletností znalostí a moudrosti, které je možno vysvětlit pouze využíváním nadlidské kapacity jeho božského vědomí.
161:3.2 (1787.4) My jsme schopni porozumět jeho unikátnímu jednání pouze přijetím teorie, že on může podle své vlastní vůle limitovat své božské vědomí. My velmi dobře víme, že často zatajil svým druhům svoji znalost budoucích událostí a že znal charakter jejich myšlení a plánování. My jsme si vědomi toho, že on nechtěl, aby jeho stoupenci věděli příliš o tom, že je schopen poznat jejich myšlenky a prohlédnout jejich úmysly. On si nepřál přesáhnout příliš daleko tu představu o lidské podstatě, kterou měli ve svých myslích jeho apoštolové a učedníci.
161:3.3 (1787.5) Jsme doslova v rozpacích jak rozlišit mezi jeho metodou samolimitování svého božského vědomí a jeho způsobem zatajování před svými lidskými druhy své předvídání a umění číst jejich myšlenky. Jsme přesvědčeni o tom, že používal oba tyto způsoby, ale nejsme vždy schopni určit jakou metodu použil v každém daném případě. Často jsme ho sledovali jak jedná pouze s pomocí lidské kapacity vědomí; poté jsme ho mohli vidět v rozhovoru s vůdci nebeských armád vesmíru a pozorovali nepochybnou aktivitu božské mysli. A při téměř nespočetných příležitostech jsme byli svědky působení této spojené osobnosti člověka a Boha, aktivované zjevně dokonalým spojením mysli člověka a mysli božstva. Toto je hranice našich vědomostí o takových jevech; my opravdu neznáme plnou pravdu o této záhadě.
Kniha Urantia
Kapitola 162
162:0.1 (1788.1) KDYŽ se Ježíš vydal s deseti apoštoly do Jerusalema, měl v úmyslu jít přes Samaří, což je kratší cesta. Proto obešli východní břeh jezera, prošli Skythopo a pak překročili hranice Samaří. Když se začalo stmívat, Ježíš poslal Filipa a Matouše do vesnice na východním úbočí hory Gilbóa, aby tam zajistili nocleh pro celou skupinu. Ukázalo se, že tito vesničané byli velmi zaujati proti židům a to dokonce víc než průměrný Samařan. A tyto pocity byly posíleny v tuto danou dobu, protože mnoho židů se vypravilo na slavnosti stánků. Tito lidé téměř neslyšeli nic o Ježíšovi a odmítli mu ubytování, poněvadž on a jeho druhové byli židé. Když Matouš a Filip dali najevo své rozhořčení a řekli Samařanům, že odmítají pohostit Svatého Izraele, rozzuření vesničané je vyhnali ze svého městečka klacky a kameny.
162:0.2 (1788.2) Když se Filip a Matouš vrátili ke svým druhům a řekli jim jak byli vyhnáni z vesnice, Jakub a Jan přistoupili k Ježíšovi a řekli: „Učiteli, prosíme tě, dovol nám přikázat, aby oheň sešel s nebe a zničil tyto drzé a zaryté Samařany.“ Ale když Ježíš uslyšel tato pomstychtivá slova, obrátil se na syny Zebedea a přísně je pokáral: „Vy nevíte, jaký postoj projevujete. Pomsta nepatří do království nebeského. Namísto toho se vydejme do malé vesnice nedaleko brodu přes Jordán.“ A tak kvůli sektářským předsudkům tito Samařané přišli o čest prokázat pohostinnost Synu Tvořiteli vesmíru.
162:0.3 (1788.3) Ježíš a deset apoštolů přespali ve vesnici u brodu přes Jordán. Časně ráno následujícího dne přebrodili řeku a podél východního břehu Jordánu, pokračovali ve své cestě do Jerusalema, dorazivši do Betanie pozdě večer ve středu. Tomáš a Natanael přišli v pátek, poněvadž se zdrželi svými rozhovory s Ródanem.
162:0.4 (1788.4) Ježíš a dvanáct apoštolů zůstali v blízkosti Jerusalema až do konce následujícího měsíce (října)─asi čtyři a půl týdne. Ježíš navštívil město pouze několikrát a tyto krátké návštěvy se uskutečnily ve dnech oslav stánků. Podstatnou část října strávil s Abnérem a jeho druhy v Betlémě.
162:1.1 (1788.5) Dávno předtím, než stoupenci Ježíše uprchli z Galileje, snažně ho prosili, aby šel do Jerusalema prohlásit evangelium království a aby tím jeho poselství získalo na významu, poněvadž bude kázáno v centru židovské kultury a učení; ale nyní, když skutečně přišel do Jerusalema učit, báli se o jeho život. Poněvadž věděli, že Vysoká rada chtěla přivést Ježíše do Jerusalema před soud a pamatovali si, že Učitel jim nedávno několikrát opakoval, že musí podstoupit smrt, apoštolové byli doslova omráčeni jeho náhlým rozhodnutím jít na oslavu stánků. Na všechny jejich předešlé naléhavé prosby, aby šel do Jerusalema měl vždy jednu odpověď: „Ještě nenastal čas.“ Nyní, v odpověď na jejich protesty ze strachu o něho, pouze odpověděl: „Čas nastal.“
162:1.2 (1789.1) Během oslav stánků Ježíš přišel odvážně několikrát do Jerusalema a veřejně vystoupil v chrámu. A to udělal navzdory svým apoštolů, kteří se ho od toho snažili odradit. I když se ho předtím dlouho pokoušeli přemluvit, aby šel do Jerusalema hlásat svoje poselství, nyní se báli, aby do města šel, poněvadž velmi dobře věděli, že zákoníci a farizejové dělají všechno proto, aby ho připravili o život.
162:1.3 (1789.2) Smělý příchod Ježíše do Jerusalema tak ještě více zmátl jeho přívržence. Mnoho z jeho učedníků a také Jidáš Iškariotský, apoštol, si mysleli, že Ježíš uprchl ve spěchu do Palestiny ze strachu před židovskými vůdci a Herodem Antipou. Oni nedokázali pochopit smysl jednání Učitele. Jeho přítomnost v Jerusalemě při oslavě stánků, dokonce navzdory radám svých přívrženců, postačila na to, aby navždy skončilo veškeré šeptání o strachu a zbabělosti.
162:1.4 (1789.3) V době slavnosti stánků tisíce věřících ze všech částí římského impéria viděli Ježíše, slyšeli jeho kázání a mnozí z nich se dokonce vydali do Betanie, aby s ním diskutovali o rozvoji království ve svých rodných krajích.
162:1.5 (1789.4) Existovalo mnoho důvodů, proč Ježíš mohl veřejně kázat v chrámových dvoranách během celé doby oslav. Hlavní z nich byl strach, který činovníci Vysoké rady dostali v důsledku vzniklého tajného rozkolu v jejich řadách ve vztahu k Ježíši. Bylo pravdou, že mnozí členové Vysoké rady buď tajně věřili v Ježíše, nebo byli rozhodně proti jeho zatčení v průběhu oslav, když bylo v Jerusalemě takové velké množství lidí, z nichž mnozí buď v něho věřili, anebo alespoň měli přátelský postoj k duchovnímu hnutí, které měl pod svojí záštitou.
162:1.6 (1789.5) Činnost Abnéra a jeho druhů po celé Judeji také udělala hodně pro posílení kladného postoje ke království a to natolik, že nepřátelé Ježíše se neodvážili jít do otevřeného sporu s opozicí. To byl jeden z důvodů, proč Ježíš mohl veřejně navštívit Jerusalem a odejít živý. Měsíc či dva před tímto svátkem by byl s určitostí zabit.
162:1.7 (1789.6) Odvážná troufalost Ježíše objevit se na veřejnosti v Jerusalemě jeho nepřátele zaskočila; nebyli připraveni na takovou opovážlivou výzvu. V průběhu tohoto měsíce se Vysoká rada několikrát neobratně pokusila Učitele uvěznit, ale tyto snahy se nezdařily. Nepřátelé Ježíše byli natolik překvapeni Ježíšovým neočekávaným veřejným vystoupením v Jerusalemě, že usoudili, že musí mít slíbenou ochranu od římské správy. Jelikož věděli, že Filip Herodes (bratr Heroda Antipy) nebyl daleko od toho, aby se stal stoupencem Ježíše, členové Vysoké rady spekulovali o tom, že Filip slíbil Ježíšovi ochranu před jeho nepřáteli. Ježíš odešel z území jejich pravomoci dříve, než si uvědomili, že se ve svém názoru mýlili, že jeho neočekávaný a troufalý příchod do Jerusalema měl tajný souhlas římských vládců.
162:1.8 (1789.7) Pouze dvanáct apoštolů vědělo, po jejich odchodu z Magadanu, že Ježíš měl v úmyslu navštívit slavnosti stánků. Ostatní stoupenci Učitele byli nesmírně ohromeni, když se objevil v chrámových dvoranách a začal veřejně učit a židovští vládci byli nevylíčitelně překvapeni, když dostali zprávu o tom, že vyučuje v chrámu.
162:1.9 (1790.1) I když jeho učedníci nečekali, že Ježíš navštíví slavnosti, přesto velká většina poutníků z dalekých míst, která o něm slyšela, doufala, že ho možná v Jerusalemu uvidí. A nebyla zklamána, protože několikrát kázal na Šalamounově kolonádě a v jiných dvoranách chrámu. Tato kázání byla ve skutečnosti oficiálním či formálním oznámením božskosti Ježíše židovskému národu a celému světu.
162:1.10 (1790.2) Lidé, naslouchající kázáním Učitele, měli na něho rozdílné názory. Někteří říkali, že je pozoruhodný člověk; jiní, že je prorok; další, že je opravdovým Mesiášem; někteří tvrdili, že je hanebným šťouralem a že vede lidi na scestí se svými zvláštními doktrínami. Jeho nepřátelé ho neváhali veřejně odsoudit ze strachu před jemu nakloněnými věřícími a jeho přátelé se báli veřejně se k němu přiznat ze strachu před židovskými vládci, poněvadž věděli, že Vysoká rada byla rozhodnuta ho zabít. Ale dokonce i jeho nepřátelé obdivovali jeho učení, neboť věděli, že se neučil ve školách rabínů.
162:1.11 (1790.3) Pokaždé, když Ježíš šel do Jerusalema, jeho apoštolové trnuli hrůzou. Jejich strach narůstal každým dnem, poněvadž naslouchali jeho stále více odvážnějším prohlášením o podstatě jeho mise na zemi. Nebyli zvyklí slyšet od Ježíše taková rázná tvrzení a takové ohromující výroky ani když kázal v okruhu svých přátel.
162:2.1 (1790.4) V to odpoledne, kdy Ježíš poprvé kázal v chrámu a velké shromáždění lidí naslouchalo jeho slovům o svobodě nového evangelia a o radosti těch, kteří uvěří v dobré zvěsti, jeden zvídavý posluchač ho přerušil otázkou: „Učiteli, jak je možné, že dokážeš citovat Spisy a učit lidi tak výmluvně, když jsem slyšel, že nejsi vzdělaný v učení rabínů?“ Ježíš odpověděl: „Žádný člověk mne neučil pravdu, kterou vám hlásám. A toto učení není moje, ale Jeho, který mne poslal. Jestli kterýkoliv člověk opravdu touží konat vůli mého Otce, ten určitě bude vědět, zdali je mé učení Božím, anebo já mluvím za sebe. Ten, kdo mluví sám od sebe, usiluje o svoji vlastní slávu, ale když já hlásám slova Otce, tak tím usiluji o slávu toho, který mne poslal. Ale předtím, než se pokusíte vstoupit do nového světla, neměli byste raději následovat světlo, které již máte? Mojžíš vám dal zákon, avšak kolik z vás se ho snaží upřímně dodržovat? V tomto zákoně vám Mojžíš přikazuje: „Nezabiješ“; ale bez ohledu na toto přikázání někteří z vás se snaží zabít Syna Člověka.“
162:2.2 (1790.5) Když lidí uslyšeli tato slova, začali se mezi sebou hádat. Někteří řekli, že je blázen; někteří, že je v něm ďábel. Jiní řekli, že on je opravdu tím galilejským prorokem, kterého již dlouho hledají zákoníci a farizejové, aby ho zabili. Někteří řekli, že náboženské autority se ho bojí obtěžovat, jiní si mysleli, že na něho ještě nevztáhli ruku, protože v něho uvěřili. Po dlouhé debatě vystoupil jeden z davu a Ježíše se zeptal: „Proč tě vlastně vládci chtějí zabít?“ A on odpověděl: „Vládcové mne chtějí zabít, protože odmítají mé učení o radostných zprávách království─evangelium, které osvobozuje lidi od jařma tradic formálního náboženství, tradic které jsou tito učitelé rozhodnuti udržet za každou cenu. Oni dělají obřízku v sobotu ve shodě se zákonem, ale mne by chtěli zabít za to, že jsem kdysi v sobotu zbavil jednoho člověka sužující nemoci. Oni mne sledují po sobotách, ale chtějí mne zabít kvůli tomu, že jsem se při jiné příležitosti rozhodl v sobotu plně vyléčit těžce chorobného člověka. Usilují o moji smrt, protože dobře vědí, že když upřímně uvěříte v mé učení a odvážně ho přijmete, jejich systém tradičního náboženství se zhroutí a navždy bude zničen. Takto přijdou o svoji moc na tím, čemu věnovali svoje životy, a proto usilovně odmítají přijmout toto nové a krásnější evangelium království Božího. A nyní se obracím ke každému z vás: „Neposuzujte podle zevnějšku, ale suďte podle opravdového ducha těchto učeních; suďte spravedlivě.“
162:2.3 (1791.1) Potom se další člověk zeptal: „Ano, Učiteli, my opravdu čekáme na Mesiáše, ale když přijde, jeho objevení bude zahaleno tajemstvím. My víme, odkud jsi přišel ty. Ty jsi byl mezi svými bratry od samého počátku. Vysvoboditel přijde s mocí, aby obnovil trůn království Davida. Ty skutečně o sobě tvrdíš, že jsi Mesiáš?“ A Ježíš odpověděl: „Vy tvrdíte, že mne znáte a víte odkud jsem přišel. Přál bych si, aby vaše tvrzení byla pravda, protože pak byste skutečně nalezli v tomto vědění bohatý život. Ale já prohlašuji, že jsem k vám nepřišel sám od sebe; byl jsem poslán Otcem a ten, který mne poslal, je věrný a oddaný. Odmítáním mně naslouchat, odmítáte přijmout toho, který mne poslal. Jestli přijmete toto evangelium, poznáte toho, který mne poslal. Já znám Otce, poněvadž jsem od Otce přišel, abych vám o něm řekl a odhalil vám ho.“
162:2.4 (1791.2) Agenti zákoníků se ho chtěli zmocnit, ale obávali se davu, protože mnoho lidí v Ježíše věřilo. Ježíšova činnost od jeho křtu byla velmi dobře známa všem židům a jelikož mnoho z nich si na jeho skutky pamatovalo, řekli si mezi sebou: „Přestože je tento učitel z Galileje a ačkoliv neodpovídá všem našim představám o Mesiášovi, řekněte: může snad osvoboditel, až skutečně přijde, udělat něco podivuhodnějšího než to, co již udělal tento Ježíš Nazaretský?“
162:2.5 (1791.3) Když farizejové a jejich agenti slyšeli tyto rozhovory lidí, odešli se poradit se svými vůdci a rozhodli, že je nutno něco udělat pro zastavení těchto veřejných vystoupeních Ježíše na nádvořích chrámu. Všeobecně se židovští vůdcové chtěli vyhnout střetu s Ježíšem, jelikož věřili, že římská správa mu slíbila imunitu. Jinak si nedokázali vysvětlit jeho troufalost přijít do Jerusalema v tuto dobu; ale členové Vysoké rady těmto řečem nevěřili úplně. Usuzovali, že římští vládcové by neudělali takovou věc tajně a bez vědomí nejvyššího vládnoucího orgánu židovského národa.
162:2.6 (1791.4) Proto poslali Ebera, řádného člena Vysoké rady, společně se dvěma asistenty, aby Ježíše zatkli. Když si Ebner razil cestu k Ježíšovi, Učitel řekl: „Neboj se ke mně přiblížit. Stůj vedle mne a poslouchej mé učení. Já vím, že jsi byl poslán mne zatknout, ale měl bys pochopit, že nic se nestane Synu Člověka, dokud nenastane čas. Ty nejsi proti mně; tys jenom přišel na příkaz tvých vůdců; ano i tito vládcové židů si skutečně myslí, že dělají službu Bohu, když tajně usilují o moji smrt.
162:2.7 (1792.1) Já k žádnému z vás nechovám v sobě nepřátelství. Otec vás miluje a proto já se snažím vás vysvobodit ze zajetí předsudku a temnoty tradic. Já vám nabízím svobodu života a radost spasení. Hlásám novou živou cestu, osvobození od zla a odstranění otroctví hříchu. Přišel jsem, abyste dostali život a měli ho navždy. Vy se mne snažíte zbavit a také i mých znepokojujících učeních. Kdybyste jenom věděli jak krátce tady budu s vámi! Velmi brzy půjdu za tím, který mne poslal na tento svět. A potom mnozí z vás mne budou usilovně hledat, ale nenajdou mne, protože tam, kam brzy odejdu, vy přijít nemůžete. Ale, všichni ti, kteří se upřímně snaží mne najít, jednou získají život, který je přivede k mému Otci.“
162:2.8 (1792.2) Několik posměváčků si mezi sebou říkalo: „Kam tento člověk půjde, že ho nebudeme moci nalézt? Neodejde žít mezi Řeky? Anebo skoncuje sám se sebou? Co myslí tím, když prohlašuje, že nás brzy opustí a že my nemůžeme jít tam, kam půjde on?“
162:2.9 (1792.3) Eber a jeho pomocníci odmítli Ježíše zatknout; vrátili se nazpět bez něho. Když pak velekněží a farizejové kárali Ebera a jeho pomocníky za to, že Ježíše sebou nepřivedli , Eber pouze odpověděl: „My jsme se neodvážili ho zatknout uprostřed takového velkého počtu lidí, protože mnoho z nich v něho věří. Kromě toho, my jsme nikdy neslyšeli nikoho mluvit tak, jako tohoto člověka. V tomto učiteli je něco neobyčejného. Vy všichni byste udělali dobře, kdybyste si ho šli poslechnout.“ Když hlavní vůdcové uslyšeli tato slova, byli ohromeni a posměšně se Ebera zeptali: „Nejsi také zlákán? Nehodláš i ty uvěřit v tohoto podvodníka? Slyšel jsi, že některý z nás vzdělaných mužů, nebo některý z vůdců, v něho uvěřili? Byl některý ze zákoníků či farizejů oklamán jeho prohnaným učením? Jak je možné, že tě ovlivnilo chování tohoto nevědoucího davu, který nezná zákon, anebo proroky? Ty nevíš, že takoví nevzdělaní lidé jsou zakleti? A Eber potom odpověděl: „I kdyby, moji vládcové, ale tento člověk říká lidem slova útěchy a naděje. Povzbuzuje sklíčené a jeho slova přinášejí útěchu i našim duším. Co může být špatného na takovém učení, i když on možná není tím Mesiášem, o kterém se mluví ve Spisech? A kromě toho, nevyžaduje náš zákon nezaujatost? Odsoudíme člověka ještě dříve, než ho vyslechneme? Představený Vysoké rady se na Ebera rozčilil a řekl mu: „Zbláznil ses? Nepocházíš náhodou také z Galileje? Přečti si Spisy a zjistíš, že z Galileje nepochází žádný prorok, natož Mesiáš.“
162:2.10 (1792.4) Vysoká rada se rozešla zmatena a Ježíš odešel na noc do Betanie.
162:3.1 (1792.5) Bylo to právě během této návštěvy Jerusalema, kdy se Ježíš setkal s jednou ženou špatné pověsti, kterou k němu přivedli její žalobci a jeho nepřátelé. Z vašeho překrouceného záznamu o této epizodě vyplývá, že tuto ženu přivedli k Ježíšovi zákoníci a farizejové a že Ježíš vyřešil situaci tak, že nepřímo obvinil tyto náboženské vůdce židů z nemorálnosti. Ježíš dobře věděl, že i když tito zákoníci a farizejové jsou duchovně slepí a intelektuálně ovlivněni svojí věrností k tradicím, patří mezi nejmorálnější lidi té doby a generace.
162:3.2 (1793.1) Ve skutečnosti se to odehrálo takto: Časně ráno třetího dne oslav, když Ježíš přicházel k chrámu, vyšla mu vstříc skupina najatých agentů Vysoké rady, kteří mezi sebou vlekli ženu. Když byli blízko, jejich mluvčí řekl: „Učiteli, tato žena byla usvědčena z cizoložství, byla přistižena při samém aktu. Mojžíšův zákon přikazuje, aby taková žena byla ukamenována. Co řekneš ty, že bychom s ní měli udělat?“
162:3.3 (1793.2) Nepřátelé Ježíše plánovali, že jestli podpoří zákon Mojžíše, vyžadující ukamenování přiznávajícího se provinilce, bude mít potíže s římskými vládci, kteří odebrali židům právo ukládat trest smrti bez souhlasu římského soudu. Jestli zakáže ukamenování ženy, bude obviněn Vysokou radou za to, že se staví nad Mojžíše a nad židovský zákon. Jestli by se nevyjádřil a mlčel, obvinili by ho ze zbabělosti. Ale Učitel zvládl situaci tak, že jejich plán se zcela zhroutil pod tíhou vlastní podlosti.
162:3.4 (1793.3) Tato dříve půvabná žena byla manželkou jednoho podřadného občana Jerusalema, který kdysi dělal problémy Ježíšovi v čase jeho mládí. Když se tento člověk oženil s touto ženou, nestydatě ji přinutil vydělávat na jejich živobytí prodáváním svého těla. Na slavnost do Jerusalema přišel proto, aby tam jeho žena mohla získat peníze prodáváním svých fyzických vnad. Vstoupil do jednání s najatými úplatkáři židovských vládců a udal jim svoji ženu, že provozuje prostituci. A tak přivedli tuto ženu a jejího spoluhříšníka, aby přinutili Ježíše k nějakému prohlášení, které by mohlo být použito proti němu v případě jeho zatčení.
162:3.5 (1793.4) Ježíš, dívajíc se na zástup lidí, uviděl jejího manžela, jak se schovává za ostatními. On věděl, co je to za člověka a usoudil, že je účastníkem tohoto ohavného obchodu. Ježíš nejdříve obešel zástup, aby se co nejvíce přiblížil tomuto zvrhlému muži a napsal do písku několik slov, která ho přinutila kvapem odejít. Potom se vrátil zpět k ženě a napsal opět na zem slova, která byla určena pro její žalobce. Když ti přečetli tato slova, tak také, jeden vedle druhého, odešli. A když Učitel po třetí napsal něco do písku, spoluhříšník ženy se rovněž vzdálil, takže když se Učitel zvedl od svého psaní, uviděl tuto ženu před sebou stát osamocenou. Ježíš se zeptal: „Ženo, kde jsou tvoji žalobci? Je tady někdo, kdo by tě ukamenoval?“ A žena, pozvednuvši oči, odpověděla: „Ne, nikdo, Pane.“ A potom Ježíš řekl: „Já to o tobě vím; a neodsuzuji tě. Odejdi v pokoji.“ A tato žena, Hildana, odešla od svého manžela a připojila se k učedníkům království.
162:4.1 (1793.5) Přítomnost lidí z celého známého světa, od Španělska po Indii, udělalo ze slavnosti stánků ideální příležitost pro Ježíše poprvé veřejně vyhlásit v celé úplnosti své evangelium v Jerusalemu. Během této slavnosti lidé většinou bydleli ve volné přírodě ve stáncích z listí. Byla to oslava sbírání úrody a poněvadž to bylo v době vlažných podzimních měsíců, navštěvovalo ji mnohem více židů ze světa, než Paschu na konci zimy, nebo Pentekosté na začátku léta. Apoštolové konečně viděli svého Učitele dělat odvážná prohlášení o své misi na zemi a pro celý svět.
162:4.2 (1794.1) Byla to slavnost slavností, protože při této příležitosti bylo možno přinést jakoukoliv oběť, což při jiných slavnostech možné nebylo. Byla to příležitost pro chrámové oběti; byla to kombinace svátečních radostí s obřadnými náboženskými rituály. Byl to čas národního veselí, spojeného s přinášením obětí, povznášejících zpěvů a slavnostního troubení stříbrných polnic knězů. Ten večer chrám s jeho zástupy poutníků představoval úžasný pohled─byl zářivě osvětlen obrovskými rozvětvenými svícny, které hořely jasným plamenem na dvoře žen a ještě oslnivěji zářilo množství pochodní, umístěných kolem chrámových dvoran. Celé město bylo pestře dekorováno, s výjimkou římské pevnosti Antonia, která vypadala pochmurně ve srovnání s veselým a oslavujícím okolím. A jak židé nenáviděli tuto stále přítomnou připomínku římského jařma!
162:4.3 (1794.2) Během slavnosti bylo obětováno sedmdesát volů, symbol sedmdesáti národů pohanského světa. Obřad rozlévání vody symbolizoval rozlévání božského ducha. Tento obřad s vodou následoval po procesu kněží a levitů při východu slunce. Věřící scházeli se schodů, vedoucích ze dvora Izraele na dvůr žen za neustálého troubení stříbrných polnic. A pak šli poutníci směrem k nádherným vratům, vedoucích do dvora jinověrců. Tady se obrátili tváří k západu, aby opakovali své žalmy a pokračovali v cestě k místu symbolického rozlévání vody.
162:4.4 (1794.3) V poslední den slavnosti téměř čtyři sta padesát knězů a stejný počet levitů konalo bohoslužby. Za úsvitu se poutníci shromáždili ze všech částí města; každý z nich nesl v pravé ruce snop z myrtových, vrbových a palmových větví a v levé ruce měl každý větev Rajského jablka─plodu, čili „zakázaného ovoce.“ Pro tento časně ranní obřad byli poutníci rozděleni do tří skupin. Jedna zůstala v chrámu, aby se zúčastnila ranního přinášení obětí; druhá vyšla z Jerusalema a šla do nedaleké Mazy nařezat vrbové větve pro ozdobení obětního oltáře, zatímco třetí skupina vytvořila procesí, které se vydalo v čele s knězem, starajícím se o vodu, který za zvuků stříbrných polnic nesl zlatý džbán pro naplnění symbolickou vodou, přes Ófel k nedalekému Siloe, kde byla vrata k pramenu. Když byl zlatý džbán naplněn vodou z rybníka Siloe, procesí se vydalo nazpět do chrámu, kam vstoupilo vodními vraty a šlo přímo do dvora kněží, kde se ke knězi nesoucímu džbán s vodou připojil kněz nesoucí víno pro oběť rozlévání. Tito dva kněží potom zamířili ke stříbrným trychtýřům u základu oltáře a obsahy džbánů do nich vylili. Vykonání tohoto rituálu rozlití vína a vody bylo signálem pro shromážděné poutníky začít zpívat žalmy a to od 113. do 118. včetně, střídajíc se s levity. A opakujíc tyto sloky, mávali svými snopy směrem k oltáři. Potom byly přineseny oběti na ten den, doprovázeny opakováním žalmu posledního dne slavnosti, kterým byl žalm osmdesátý druhý a začínalo se jeho pátým veršem.
162:5.1 (1794.4) Večer předposledního dne slavnosti, když bylo všechno zářivě osvíceno světlem velkých rozvětvených svícnů a pochodní, si Ježíš stoupl doprostřed shromážděného davu a řekl:
162:5.2 (1795.1) „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, ten nepůjde ve tmě, ale bude mít světlo života. Předpokládajíc, že mne postavíte před soud a budete moji soudci, prohlašujete, že když budu svědčit sám za sebe, moje svědectví nemůže být pravdivé. Ale stvoření nemůže nikdy soudit Tvořitele. I když svědčím sám za sebe, moje svědectví je věčnou pravdou, protože já vím odkud jsem přišel, kdo jsem a kam jdu. Vy, kteří chcete zabít Syna Člověka, nevíte odkud jsem přišel, kdo jsem a kam jdu. Vy soudíte jenom podle těla; vy nevnímáte reality ducha. Já nesoudím žádného člověka, dokonce ani své úhlavní nepřátele. Ale jestli bych se rozhodl soudit, můj soud by byl pravdivý a spravedlivý, poněvadž bych nesoudil sám, ale ve spojení s mým Otcem, který mne poslal na tento svět a který je zdrojem všech spravedlivých soudů. Vy přece povolujete svědectví dvou spolehlivých osob─dobře tedy, já vydávám svědectví o těchto pravdách; a to také dělá můj nebeský Otec. A když jsem vám toto řekl včera, ve vaší zaslepenosti jste se mne zeptali: „Kde je tvůj Otec?“ Opravdu, vy neznáte ani mne, ani mého Otce, protože jestli byste znali mne, znali byste také mého Otce.
162:5.3 (1795.2) Já jsem vám již řekl, že od vás odcházím a že mne budete hledat a nenajdete mne, protože já jdu tam, kam vy jít nemůžete. Vy, kteří odmítnete toto světlo, pobýváte dole; já přišel shora. Vy, kteří dáváte přednost zůstávat ve tmě, jste z tohoto světa; já nejsem z tohoto světa a žiji ve věčném světle nebeských světel Otce. Vy všichni jste měli dostatek příležitostí dozvědět se kdo já jsem, ale budete mít ještě další důkazy, potvrzující totožnost Syna Člověka. Já jsem světlo života a každý, kdo záměrně a vědomě odmítá toto spásné světlo, umře se svými hříchy. Měl bych vám toho tolik říci, ale vy nejste schopni přijmout má slova. Nicméně, ten, kdo mne poslal, je opravdový a věrný; můj Otec miluje také své hříšné děti. A všechno, co bylo řečeno mým Otcem, jsem také já oznámil světu.
162:5.4 (1795.3) Když Syn Člověka odejde nahoru, potom budete všichni vědět, že já jsem on a že jsem neudělal nic sám od sebe, ale jen to, co mne naučil Otec. Říkám tato slova vám a vašim dětem. A ten, který mne poslal, je i teď se mnou; nenechal mne samotného, protože dělám vždy to, co mu dělá radost.“
162:5.5 (1795.4) A když Ježíš takto kázal poutníkům ve dvorech chrámu, mnoho z nich v něho uvěřilo. A nikdo se neodvážil na něho vztáhnout ruku.
162:6.1 (1795.5) V poslední den, nejvýznamnější den slavnosti, když procesí od pramene Siloe prošlo dvory chrámu a hned po vylití vody a vína na oltář kněžími, Ježíš, stojíc mezi poutníky, řekl: „Jestli kdokoliv z vás žízní, nechť přijde ke mně a napije se. Od nebeského Otce přináším na tento svět vodu života. Ti, kteří ve mne věří, budou naplněni duchem, kterého tato voda představuje, jelikož i ve Spisech se říká: „řeky živé vody potečou z jeho srdce“. Když Syn Člověka dokončí svoji práci na zemi, na celé lidstvo bude rozlit živý Duch Pravdy. Ti, kteří přijmou tento duch, nikdy nepoznají duchovní žízeň.“
162:6.2 (1795.6) Ježíš nepřerušil bohoslužbu, aby pronesl tato slova. Obrátil se k věřícím ihned po dozpívání hallela, zpívaného čtení žalmů, doprovázeného máváním větví před oltářem. Právě v té chvíli nastala pauza, kdy probíhala příprava na obětování a v tu dobu poutníci uslyšeli nádherný hlas Učitele, prohlašující, že on je dárcem živé vody pro každou, po duchu žíznící duši.
162:6.3 (1796.1) Po skončení této ranní bohoslužby Ježíš pokračoval v učení velkého množství lidí, říkajíc: „Nečetli jste ve Spisech: „uzřete, tak, jak vody jsou vylévány na suchou zem a rozlévají se po vyprahlé půdě, tak já dám ducha svatosti, aby byl rozlit na vaše děti a žehnal také dětem vašich dětí?“ Proč žízníte po pomoci ducha, když toužíte napájet své duše lidskými tradicemi, vylévanými z rozbitých džbánů rituálního obřadu? To, co vidíte teď odehrávající se v tomto chrámu, je způsob, kterým se vaši otcové snažili symbolizovat darování božského ducha dětem víry a udělali jste dobře, že jste zachovali tyto symboly až do dnešní doby. Ale nyní této generaci je dáno odhalení Otce duchů skrze poskytnutí jeho Syna a za tím vším bude bezprostředně následovat poskytnutí ducha Otce a Syna dětem lidským. Pro každého, kdo má víru, se tento poskytnutý duch stane věrným učitelem na této cestě, která vede k věčnému životu, opravdovou vodou života v království nebeském na zemi a v Ráji na nebesích.“
162:6.4 (1796.2) Potom Ježíš odpovídal na otázky jak lidí z davu, tak i farizejů. Někteří si mysleli, že je prorok; někteří věřili, že je Mesiáš; jiní říkali, že nemůže být Kristus, protože přišel z Galileje a že Mesiáš musí obnovit trůn Davida. Ale stále se ho neodvažovali zatknout.
162:7.1 (1796.3) Odpoledne posledního dne slavnosti a poté, kdy se apoštolům nepodařilo přesvědčit Ježíše prchnout z Jerusalema, on šel znovu do chrámu učit. Když tam našel velkou skupinu věřících, shromážděných ve dvoraně Šalamouna, promluvil k nim slovy:
162:7.2 (1796.4) „Jestli má slova nacházejí odezvu ve vašich srdcích a jestli chcete vykonávat vůli Otce, tak jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás udělá svobodnými. Já vím, že mně odpovíte: „My jsme děti Abrahama a my nejsme v područí nikoho; a proč tedy říkáš, že budeme svobodni? Je tomu tak, já nemluvím o vnější podřízenosti cizí vládě; já mluvím o svobodě duše. Opravdu, opravdu vám říkám: každý, kdo páchá hřích, je otrokem hříchu. A vy víte, že otrok hříchu nemůže žít navždy v domě pána. Vy také víte, že syn nezůstává v domě svého otce. Proto když vás Syn osvobodí, udělá vás svými syny, tak budete opravdu svobodni.
162:7.3 (1796.5) Já vím, že jste Abrahamovo sémě, avšak vaši vůdcové se mne snaží zabít, protože nedovolili mému slovu mít transformující vliv na jejich srdce. Jejich duše jsou zapečetěny předsudkem a zaslepeny mstivou pýchou. Já vám hlásám pravdu, kterou mně ukázal věčný Otec, zatímco se tito podvodní učitelé snaží dělat věci, které se jenom naučili od svých světských otců. A když odpovídáte, že Abraham je váš otec, pak já vám říkám, že jestli by jste byli dětmi Abrahama, konali byste dílo Abrahama. Někteří z vás věří mému učení, ale jiní usilují o moji smrt, poněvadž jsem vám řekl pravdu, kterou jsem dostal od Boha. Ale Abraham takto nenakládal s pravdou Boží. Já vidím, že někteří z vás jsou rozhodnuti konat dílo zla. Kdyby Bůh byl vaším Otcem, pochopili byste mne a milovali pravdu, kterou jsem vám zjevil. Vy nevidíte, že jsem přišel od Otce, že jsem byl poslán Bohem, že nedělám tuto práci sám? Proč nerozumíte mým slovům? Je to proto, že jste se rozhodli stát se dětmi zla? Jestli jste děti temnoty, stěží půjdete ve světle pravdy, kterou vám zjevuji. Děti zla jdou pouze po cestách svého otce, který byl lhářem a nevěřil pravdě, protože se ukázalo, že v něm žádná pravda není. Ale nyní přichází Syn Člověka, který říká pravdu a žije pravdu, ale mnozí z vás odmítají uvěřit.
162:7.4 (1797.1) Kdo z vás mne může obvinit z hříchu? Kdyžtedy hlásám pravdu a žiji pravdou, ukázanou mým Otcem, proč mně nevěříte? Ten, kdo je od Boha, s radostí naslouchá slovům Boha; proto tedy mnozí z vás neslyšíte má slova, jelikož nejste od Boha. Vaši učitelé se dokonce opovažují říkat, že konám své činy silou prince ďáblů. Jeden člověk, stojící vedle mne, řekl, že je ve mně ďábel, že jsem dítě ďábla. Ale všichni, kteří čestně jednají se svojí vlastní duší, velmi dobře vědí, že já nejsem ďábel. Vy víte, že ctím Otce, i když vy mne zneuctíváte. Nehledám slávu pro sebe, pouze slávu pro mého Rajského Otce. Já vás nesoudím, poněvadž on je ten, který soudí za mne.
162:7.5 (1797.2) Opravdu, opravdu vám říkám, že ten člověk, který věří v slovo Boží a bude udržovat toto slovo pravdy živé ve svém srdci, nikdy nepozná smrt. A teď, vedle mne stojící zákoník, říká, že toto prohlášení dokazuje, že mám v sobě ďábla, jelikož Abraham je mrtev a proroci jsou také mrtvi. A potom se ptá: „Jsi ty natolik větší než Abraham a proroci, že se opovažuješ tady stát a říkat, že kdo dodržuje tvé slovo, nepozná smrt? Kdo jsi, že se odvažuješ takhle se rouhat?“ A já říkám všem takovým, že jestli velebím sám sebe, má sláva je nic. Ale mne proslaví můj Otec, ten samý Otec, kterého vy nazýváte Bohem. Ale vy jste nedokázali poznat tohoto vašeho Boha a mého Otce a já jsem vás s ním přišel spojit; ukázat vám, jak se opravdu stát syny Božími. Přestože vy neznáte Boha, já ho skutečně znám. I Abraham byl rád, že uviděl můj den; a ten den uviděl svou vírou a radoval se.“
162:7.6 (1797.3) Když nevěřící židé a agenti Vysoké rady, kteří byli tady shromážděni slyšeli tato slova, způsobili rozruch, vykřikujíc: „Nemáš ještě padesát let a přesto říkáš, že jsi viděl Abrahama; jsi dítě ďábla!“ Ježíš již nemohl pokračovat v rozpravě. Při odchodu pouze řekl: „Opravdu, opravdu vám říkám, že předtím, než žil Abraham, jsem byl já.“ Mnoho nevěřících se začalo shánět po kamenech, aby je po něm házeli a agenti Vysoké rady se ho snažili zatknout, ale Učitel rychle prošel koridory chrámu a unikl jim na tajné setkávací místo nedaleko od Betanie, kde na něho čekali Lazar, Marta a Marie.
162:8.1 (1797.4) Bylo domluveno, že Ježíš bude bydlet s Lazarem a jeho sestrami v domě jejich přítele, zatímco apoštolové budou ubytovaní v malých skupinkách po různých místech. Tato opatření byla udělána kvůli tomu, že se židovští vládcové opět stávali odvážnějšími se svými plány zatknout Ježíše.
162:8.2 (1797.5) Po dobu mnoha let bylo pro tuto trojici zvykem všeho nechat a naslouchat Ježíšovi, kdykoliv se u nich objevil. Po smrti jejich rodičů převzala odpovědnost za chod domácnosti Marta a proto při této příležitosti, když Lazar a Marie seděli u Ježíšových nohou a napájeli se jeho osvěžujícím učením, Marta připravovala večeři. Je nutno vysvětlit, že Martu zbytečně zneklidňovaly četné nepotřebné úkoly a že byla zatěžována množstvím malicherných starostí; taková byla její povaha.
162:8.3 (1798.1) Když Marta byla plně zaměstnána se všemi těmi údajnými povinnostmi, trápila se tím, že Marie jí s ničím nepomáhá. Proto šla za Ježíšem a řekla: „Učiteli, ty vůbec nevidíš, že moje sestra mne nechává samotnou dělat všechnu práci? Neřekneš ji, aby mně přišla na pomoc?“ Ježíš odpověděl: „Marto, Marto, proč se neustále snažíš dělat tolik věcí a trápíš se tolika zbytečnostmi? Pouze jedna věc je opravdu cenná a jelikož Marie se rozhodla pro tuto dobrou a potřebnou věc, já ji to nebudu brát. Ale kdy se vy dvě naučíte žít tak, jak jsem vás to učil: sloužit obě společně a jedna druhé osvěžovat svoje duše? Nejste schopny se naučit, že je čas pro všechno─že méně důležité věci v životě by měly ustoupit před podstatnějšími věcmi nebeského království?“
162:9.1 (1798.2) V průběhu celého týdne po slavnosti stánků přicházel velký počet věřících do Betanie, kde je učilo dvanáct apoštolů. Vysoká rada nevyvinula žádnou snahu obtěžovat tato shromáždění, poněvadž tam nebyl Ježíš; po celou tuto dobu pracoval s Abnérem a jeho druhy v Betlémě. Den po skončení slavnosti Ježíš odešel do Betanie a během této návštěvy Jerusalema již v chrámu neučil.
162:9.2 (1798.3) V tu dobu Abnér zřizoval svůj hlavní stan v Betlémě a z tohoto centra bylo vysláno mnoho pracovníků do měst Judeji a jižního Samaří a také do Alexandrie. Během několika dnů po svém příchodu Ježíš dokončil s Abnérem opatření pro konsolidaci práce dvou skupin apoštolů.
162:9.3 (1798.4) Po celou dobu své návštěvy na slavnosti stánků Ježíš rozdělil svůj čas rovnoměrně mezi Betanii a Betlém. V Betanii strávil hodně času se svými apoštoly; v Betlémě věnoval spoustu času učení Abnéra a dalším bývalým apoštolů Jana. A právě tento úzký kontakt Ježíše s nimi je nakonec přivedl k víře v něho. Na tyto bývalé apoštoly Jana Křitele zapůsobila jeho odvaha, kterou projevil při svých veřejných kázáních v Jerusalemu, stejně jako jeho solidární porozumění, které poznali při jeho soukromých učeních v Betlémě. Tato přímá zkušenost s Ježíšem s konečnou platností získala každého z druhů Abnéra pro srdečné přijetí království a všeho toho, co z takového kroku vyplývalo.
162:9.4 (1798.5) Předtím, než odešel z Betléma, Učitel učinil opatření, aby se všichni k němu připojili ve společném úsilí, které mělo předcházet ukončení jeho pozemského života v těle. Bylo dohodnuto, že Abnér a jeho druhové se v blízké budoucnosti připojí k Ježíšovi a dvanácti apoštolům v Magadanském parku.
162:9.5 (1798.6) V souladu s touto dohodou na počátku listopadu Abnér a jeho druhové spojili svůj osud s Ježíšem a dvanácti apoštoly a pracovali jako jedna organizace až do ukřižování.
162:9.6 (1798.7) Na konci října Ježíš a dvanáctka odešli z bezprostředního okolí Jerusalema. V neděli, 30. října, Ježíš a jeho druhové vyšli z města Efrajim, kde několik dnů v ústraní odpočívali a pak se vydali po západně-jordánské cestě přímo do Magadanského parku, kam dorazili k večeru ve středu, 2. listopadu.
162:9.7 (1799.1) Apoštolové pocítili obrovskou úlevu, když byl jejich Učitel opět na přátelském území; už nikdy ho nenutili jít do Jerusalema, aby tam hlásal evangelium království.
Kniha Urantia
Kapitola 163
163:0.1 (1800.1) NĚKOLIK dnů po příchodu Ježíše a dvanácti apoštolů do Magadanu z Jerusalerma, přišli z Betléma Abnér a skupina asi padesáti učedníků. V tu dobu se tady, v Magadanském táboře, také nacházel sbor evangelistů a ženský sbor a kolem sto padesáti dalších opravdových a prověřených učedníků ze všech částí Palestiny. Po několika dnech navštěvování a reorganizování tábora Ježíš a dvanáct apoštolů začali s intenzivní výukou této ojedinělé skupiny věřících a z tohoto dobře vyškoleného a zkušeného uskupení učedníků Učitel potom vybral sedmdesát učitelů a poslal je hlásat evangelium království. Tato systematická výuka začala v pátek, 4. listopadu a trvala do soboty, 19. listopadu.
163:0.2 (1800.2) Ježíš promlouval k této skupině každé ráno. Petr je učil metodám kázání na veřejnosti; Natanael je informoval o umění učení; Tomáš jim vysvětlil, jak odpovídat na otázky; zatímco Matouš jim dal instrukce o organizování financí jejich skupiny. Ostatní apoštolové se také zúčastnili této výuky podle svých specifických zkušeností a přirozených schopností.
163:1.1 (1800.3) Sedmdesát evangelistů bylo vysvěceno Ježíšem v Magadanském táboře v sobotu odpoledne, 19. listopadu a Abnér byl jmenován hlavou těchto kazatelů a učitelů evangelia. Do tohoto sboru sedmdesáti lidí patřil Abnér a deset bývalých apoštolů Jana, padesát jedna dřívějších evangelistů a osm dalších učedníků, kteří vynikali ve své službě království.
163:1.2 (1800.4) Kolem druhé hodiny tohoto sobotního odpoledne, v přestávkách mezi dešťovými přeháňkami, přišla skupina věřících s Davidem a většina z jeho sboru poslů, takže se na břehu Galilejského jezera shromáždilo přes čtyři sta lidí, aby byli svědky vysvěcení sedmdesáti.
163:1.3 (1800.5) Předtím, než Ježíš položil ruce na hlavy sedmdesáti vybraných a tím je vyčlenil jako posly evangelia, se k nim Ježíš obrátil slovy: „Úroda je velmi bohatá, ale dělníků je málo; proto se modlete k Hospodinu úrody, aby poslal ještě další dělníky na svá pole. Chystám se vás vyčlenit jako posly království; chystám se vás poslat k židům a bezvěrcům jako ovce k vlkům. Když se vydáte ve dvou na cestu, neberte si s sebou ani peníze, ani náhradní oděv, protože vaše první mise bude krátká. Na cestě se s nikým nehostěte, věnujte se pouze své práci. Kdykoliv se budete chystat pobývat u někoho v domě, nejdříve řekněte: „Pokoj tomuto domu. Jestli jeho obyvatelé milují mír, zůstaňte tam; když ne, odejděte. A jestli se pro tento dům rozhodnete, zůstaňte tam po dobu vašeho pobytu v tom městě; jezte a pijte cokoliv vám předloží. A dělejte to proto, že dělník si své jídlo zaslouží. Nestěhujte se z domu do domu jen proto, že vám někde jinde nabízejí lepší ubytování. Pamatujte si, že na své cestě hlásání míru na zemi a dobré vůle mezi lidmi se setkáte se nenávistnými a zmatenými nepřáteli; proto buďte chytří jako hadi a současně nevinní jako holubice.
163:1.4 (1801.1) A kamkoliv půjdete kázat, říkejte: „Království nebeské se blíží“ a pomáhejte všem, kteří jsou nemocní na duši nebo na těle. Darem jste dostali radostné zprávy království, darem je dávejte. Jestli vejdete do města a lidé vás přijmou, do široka se jim otvírá vchod do království Otce; ale jestli obyvatelé jakéhokoliv města odmítnou přijmout toto evangelium, tak vy přesto prohlásíte své poselství při odchodu z této nevěřící komunity. Řeknete těm, kteří odmítají vaše učení: „I když odmítáte pravdu, království Boží se k vám přiblížilo“. Ten, kdo slyší vás, slyší mě. A ten, kdo slyší mě, slyší Jeho, který mne poslal. Ten, kdo odmítá vaše poselství evangelia, odmítá mě. A ten, kdo odmítá mě, odmítá Jeho, který mne poslal.“
163:1.5 (1801.2) Když Ježíš skončil svůj proslov k sedmdesáti vysvěceným, nejdříva přistoupil k Abnérovi, a potom, jak seděli v kruhu kolem něho, položil své ruce na hlavu každého z nich.
163:1.6 (1801.3) Časně ráno následujícího dne Abnér poslal sedmdesát poslů do všech měst Galileje, Samaří a Judeji. A těchto třicet pět dvojic kázalo a učilo po dobu asi šesti týdnů. V pátek, 30. prosince, se všichni vrátili do nového tábora nedaleko Pelly v Pereji.
163:2.1 (1801.4) Přes padesát učedníků, kteří usilovali o vysvěcení a začlenění do vybrané sedmdesátky, bylo odmítnuto komisí, vytvořenou Ježíšem za účelem výběru kandidátů. Tuto komisi tvořili Ondřej, Abnér a výkonný vedoucí sboru evangelistů. V těch případech, kdy se tato trojčlenná komise jednomyslně neshodla, přivedla kandidáta k Ježíšovi a přestože Učitel nikdy nevyřadil jediného člověka, toužícího po vysvěcení jako posla evangelia, našlo se více než deset takových, kteří po rozhovoru s Ježíšem si již nepřáli stát se hlasateli evangelia.
163:2.2 (1801.5) Jeden horlivý učedník přišel za Ježíšem a řekl: „Učiteli, chtěl bych se stát jedním z tvých nových apoštolů, ale můj otec je velmi starý a blízko smrti; bude mně dovoleno vrátit se domů ho pohřbít?“ Ježíš tomuto muži odpověděl: „Můj synu, lišky mají nory a ptáci nebes hnízda, ale Syn Člověka nemá kam by hlavu složil. Jsi věrný učedník a můžeš jím zůstat i po návratu domů, abys pečoval o své milované, ale takoví moji poslové evangelia nejsou. Oni se vzdali všeho, aby mne následovali a hlásali království. Jestli budeš vysvěceným učitelem, musíš jiné nechat pohřbít mrtvé a sám jít vpřed a hlásat radostné zprávy.“ A tento člověk odešel v hlubokém zklamání.
163:2.3 (1801.6) Jiný učedník přišel za Ježíšem a řekl: „Přál bych si stát se vysvěceným poslem, ale chtěl bych jít na krátkou dobu domů, abych uklidnil svoji rodinu.“ A Ježíš odpověděl: „Jestli si přeješ být vysvěcen, musíš být připraven vzdát se všeho. Poslové evangelia nemohou být rozerváváni svými city. Každý, kdo položí svoji ruku na pluh a začne orat brázdu a pak se po ní vrátí zpět, není hoden stát se poslem království.“
163:2.4 (1801.7) Potom Ondřej přivedl k Ježíšovi jednoho bohatého mladého muže, který byl oddaným věřícím a který toužil po vysvěcení. Tento mladík, Matadormus, který byl členem Vysoké rady v Jerusalemu, slyšel Ježíše učit a následně ho Petr a další apoštolové seznámili s evangeliem království. Ježíš mluvil s Matadormem o požadavcích vysvěcení a řekl mu, aby své rozhodnutí nedělal hned, ale aby si to důkladně rozmyslel. Časně ráno následujícího dne, když se Ježíš chystal na procházku, tento mladý muž ho oslovil a řekl: „Učiteli, chtěl bych od tebe slyšet, zdali si mohu být jist věčným životem? Jelikož od svého dětství dodržuji všechna přikázání, chtěl bych vědět, co mám ještě dělat, abych získal věčný život?“ V odpovědi na jeho otázku, Ježíš řekl: „Jestli dodržuješ všechna přikázání─necizoložíš, nezabíjíš, nekradeš, nesvědčíš falešně, nepodvádíš, ctíš své rodiče─děláš dobře, ale spasení je odměna za víru, nejenom za práci. Věříš v toto evangelium království?“ A Matadormus odpověděl: „Ano, Učiteli, věřím všemu, co ty a tvoji apoštolové jste mne učili.“ A Ježíš řekl: „V tom případě jsi opravdu mým učedníkem a dítětem království“.
163:2.5 (1802.1) Potom mladý muž řekl: „Ale, Učiteli, pro mě je málo být tvým učedníkem; já bych chtěl být jedním z tvých nových poslů.“ Když Ježíš tato slova uslyšel, podíval se na něho s velkou láskou a řekl: „Udělám tě jedním z mých poslů, jestli budeš ochoten za to zaplatit cenu─udělat jednu věc, která je pro tuto činnost zásadní.“ Matadormus odpověděl: „Učiteli, udělám cokoliv, aby mně bylo dovoleno tě následovat.“ Políbiv klečícího mladého muže na čelo, Ježíš řekl: „Jestli chceš být mým poslem, jdi a prodej všechno co máš a až rozdáš výtěžek chudým, nebo svým bratrům, přijď a následuj mne a budeš mít bohatství v království nebeském.“
163:2.6 (1802.2) Když to Matadormus uslyšel, nadšení ho opustilo. Vstal a odešel smutný, protože měl velký majetek. Tento mladý bohatý farizej byl vychován ve víře, že bohatství je znakem Boží přízně. Ježíš věděl, že se tento mladík neoprostil od lásky k sobě a svému bohatství. Učitel ho chtěl vysvobodit od lásky k bohatství a ne nutně od bohatství. Zatímco učedníci Ježíše nerozdali všechny své světské statky, apoštolové a sedmdesátka vysvěcených ano. Matadormus toužil stát se jedním ze sedmdesáti nových poslů a to byl důvod, proč Ježíš po něm vyžadoval, aby rozdal všechen svůj světský majetek.
163:2.7 (1802.3) Prakticky každý člověk má nějaký zlozvyk, na kterém lpí a jehož zbavení je nezbytné jako část ceny za vstup do království nebeského. Kdyby se Matadormus rozloučil se svým bohatstvím, pravděpodobně by bylo vloženo hned zpět do jeho rukou, aby s ním hospodařil jako pokladník sedmdesáti; neboť později, po založení církve v Jerusalemu, uposlechl výzvy Ježíše a i když bylo již příliš pozdě stát se členem sedmdesáti, stal se pokladníkem jerusalemské církve, kterou řídil Jakub, bratr Ježíše v těle.
163:2.8 (1802.4) Proto vždy bylo a vždy bude pravdou: člověk musí dospět ke svému vlastnímu rozhodnutí. Existuje určitý rozsah svobody volby, kterou smrtelníci mají. Síly duchovního světa nebudou člověka nutit; umožní mu jít cestou svého vlastního výběru.
163:2.9 (1802.5) Ježíš předvídal, že Matadormus, s jeho bohatstvím, se nemůže stát vysvěceným společníkem lidí, kteří se všeho vzdali pro evangelium; ale současně viděl, že bez svého majetku, by se stal jejich nejvyšším vůdcem. Ale, podobně jako vlastní bratři Ježíše, se nikdy nestal významným v království, protože se sám připravil o to důvěrné a osobní spojení s Učitelem, které by mohlo být jeho zkušeností, kdyby v tu dobu udělal stejnou věc, o kterou ho Ježíš požádal a kterou stejně udělal o několik let později.
163:2.10 (1803.1) Bohatství nemá žádný bezprostřední vliv na vstup do království nebeského, ale láska k bohatství má. Duchovní oddanost království se neslučuje s otrockou poddaností materiálnímu mamonu. Člověk nemůže sdílet svoji nejvyšší oddanost duchovnímu ideálu s oddaností materiálním hodnotám.
163:2.11 (1803.2) Ježíš nikdy neučil, že mít bohatství je špatné. Pouze požadoval, aby dvanáct apoštolů a sedmdesát vysvěcených poslů věnovali všechen svůj světský majetek společné věci. Ale i v takových případech dovolil, aby uskutečněný prodej jejich majetku přinesl výnos, tak jako v případě apoštola Matouše. Ježíš mnohokrát dával svým majetným učedníkům rady, které od něho dostal římský boháč. Učitel považoval rozumnou investici nepoužitého výdělku za legitimní formu zajištění proti budoucím nepředvídatelným nepřízním osudu. Když v apoštolské pokladně byl nadbytek, Jidáš peníze uložil, aby je potom použil, když se jim závažně snížil příjem. Toto Jidáš dělal po konzultaci s Ondřejem. Ježíš osobně neměl nikdy nic co do činění s apoštolskými financemi, s výjimkou rozdávání almužen. Ale jeden druh ekonomického nešvaru mnohokrát odsoudil a to bylo nepoctivé zneužívání slabých, nevědomých a méně úspěšných lidí jejich silnými, chytrými a vzdělanějšími druhy. Ježíš prohlásil, že takové nelidské zacházení s muži, ženami a dětmi je neslučitelné s ideály bratrství nebeského království.
163:3.1 (1803.3) Ke konci rozhovoru Ježíše s Matadormem k nim přišel Petr a několik apoštolů a obstoupili je. Když bohatý mladík odcházel pryč, Ježíš se otočil čelem k apoštolům a řekl: „Vidíte, jak je to těžké pro ty, kteří mají bohatství, vstoupit plně do království Boha!“ Duchovní oddanost není možno sdílet s materiálním zaujetím; nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Vy máte rčení, že je „snadnější pro velblouda projít uchem jehly, než pro pohana dostat věčný život.“ A já prohlašuji, že je stejně snadné pro velblouda projít uchem jehly, jako pro tyto samolibé boháče vstoupit do království nebeského.“
163:3.2 (1803.4) Když Petr a apoštolové uslyšeli tato slova, byli natolik zaskočeni, že Petr řekl: „Kdo tedy, Pane, bude spasen? Znamená to, že všichni bohatí nebudou vpuštěni do království?“ Ježíš odpověděl: „Ne, Petře, ale všichni ti, kteří spoléhají na bohatství, stěží vstoupí do duchovního života, který vede k věčnému růstu. Ale i v takovém případě platí, co je nemožné pro člověka, není neuskutečnitelné pro nebeského Otce; raději uznejme, že pro Boha není nic nemožné.“
163:3.3 (1803.5) Až pak společně odcházeli, Ježíš byl zarmoucen tím, že Matadormus s nimi nezůstal, poněvadž ho měl moc rád. A když přišli k jezeru, posadili se u vody a Petr, mluvící za dvanáctku (v tu dobu již byli všichni přítomni), řekl: „Nedávají nám klid tvá slova k tomuto bohatému mladému muži. Máme požadovat po těch, kteří tě chtějí následovat, aby se vzdali všeho svého světského majetku?“ Ježíš odpověděl: „Ne, Petře, pouze ti, kteří se chtějí stát apoštoly a ti, kteří touží žít se mnou jako vy─jako jedna rodina. Ale Otec vyžaduje od svých dětí, aby jejich láska byla čistá a nerozdělená. Když jakákoliv věc či osoba stojí mezi vámi a láskou k pravdám království, musí ustoupit. Jestli bohatství nenarušuje duši, nemá žádný vliv v duchovním životě těch, kteří si přejí vstoupit do království.“
163:3.4 (1804.1) A potom Petr řekl: „Ale, Učiteli, my jsme všechno opustili, abychom tě následovali, co tedy potom budeme mít?“ A Ježíš se obrátil ke všem dvanácti: „Opravdu, opravdu vám říkám, že není člověka, který opustil své bohatství, dům, ženu, rodiče nebo děti kvůli mně a kvůli království nebeskému, aby nedostal v tomto životě mnohokrát více ─pravděpodobně s určitými těžkostmi─a ve světě věčného života. Ale mnoho těch, kteří jsou první, budou poslední, zatímco poslední budou často první. Otec jedná se svými tvory podle jejich potřeb a v souladu se svými spravedlivými zákony soucitné a láskyplné péče o blaho vesmíru.
163:3.5 (1804.2) Království nebeské se podobá hospodáři, který dával práci velkému počtu lidí a který vyšel časně ráno najmout dělníky pro práci na své vinici. Když se s nimi dohodl na platu denár za den, poslal je do vinice. Kolem deváté šel opět ven a na tržišti uviděl jiné, stojící nečinně a řekl jim: „Jděte i vy pracovat do mé vinice a já vám spravedlivě zaplatím.“ A oni šli ihned pracovat. Kolem dvanácté hodiny opět vyšel ven a pak to ještě udělal kolem třetí hodiny. A když přišel na tržiště kolem páté odpoledne, ještě tam našel další nečinně stojící a zeptal se jich: „Proč tady stojíte nečinně celý den?“ A ti mu odpověděli: „Protože si nás nikdo nenajal“. Tak jim hospodář řekl: „Jděte také pracovat do mé vinice a zaplatím vám co vám náleží.“
163:3.6 (1804.3) Když přišel večer, tento majitel vinice řekl svému správci: „Svolej dělníky a vyplať jim jejich mzdu. Začni s posledními najatými a skonči prvními“. Když přišli ti, kteří byli najati kolem páté hodiny, tak každý dostal denár a ten dostali i ti ostatní dělníci. Když ti, kteří byli najati na počátku dne viděli jak byli zaplaceni pozdější příchozí, očekávali, že dostanou víc, než bylo původně dohodnuto. Ale každý z nich dostal jako všichni ostatní jeden denár. A když všichni dostali zaplaceno, šli si ztěžovat hospodáři: „Ti lidé, kteří byli najati jako poslední, pracovali jenom jednu hodinu a přesto dostali zaplaceno stejně jako my, kteří jsme dřeli celý den pod spalujícím sluncem.“
163:3.7 (1804.4) Nato hospodář odpověděl: „Přátelé moji, já jsem vám neukřivdil. Nesouhlasili jste s tím, že budete pracovat za jeden denár za den? Vezměte nyní to, co vám náleží a jděte svojí cestou, poněvadž je to moje vůle dát těm, kteří přišli pozdě, stejně jako jsem dal vám. Je nezákonné, abych udělal s mými vlastními prostředky co si já přeji? Anebo závidíte, že jsem chtěl být dobrý a soucitný?“
163:4.1 (1804.5) Byl to rušný den v životě Magadanského tábora, když se sedmdesát evangelistů vydalo na cestu za svojí první misí. Brzy ráno toho dne Ježíš ve svém posledním rozhovoru se sedmdesátkou zdůraznil následující:
163:4.2 (1804.6) 1. Evangelium království musí být zvěstováno celému světu, a to jak jinověrcům, tak i židům.
163:4.3 (1804.7) 2. Při pomáhání nemocným, učte je nespoléhat se na zázraky.
163:4.4 (1805.1) 3. Provolávejte duchovní bratrství synů Božích a ne hmotné království světové moci a materiální slávy.
163:4.5 (1805.2) 4. Neztrácejte čas zbytečně dlouhými společenskými návštěvami a jinými malichernostmi, které mohou odvrátit vaši pozornost od plného zaujetí kázat evangelium.
163:4.6 (1805.3) 5. Jestli se první dům, který si vyberete za hlavní stanoviště, ukáže jako vhodný, zůstaňte v něm po celou dobu vašeho pobytu v tom městě.
163:4.7 (1805.4) 6. Vysvětlete všem loajálním věřícím, že nastal čas pro otevřený střet s náboženskými vůdci židů v Jerusalemu.
163:4.8 (1805.5) 7. Učte lidi, že veškerá povinnost člověka je obsažena v tomto jednom přikázání: Miluj Hospodina, Boha tvého, celou svojí myslí a duší a bližního svého jako sebe samého. (Toto měli učit jako veškerou povinnost člověka namísto 613 pravidel života, vykládaných farizeji.)¨
163:4.9 (1805.6) Po tomto rozhovoru Ježíše se sedmdesátkou vysvěcených v přítomnosti všech apoštolů a učedníků je Šimon Petr vzal stranou a pronesl k nim řeč, která byla podrobným rozvinutím slov Ježíše v den jejich vysvěcení, když na ně pokládal své ruce a vyčlenil je jako posly království. Petr nabádal sedmdesátku k tomu, aby ve své činnosti dodržovali následující ctnosti:
163:4.10 (1805.7) 1. Posvátnou oddanost. Stále se modlete za to, aby vám bylo posláno více dělníků na evangelickou sklizeň. Vysvětlil jim, že při takové modlitbě člověk s větší pravděpodobností řekne: „Já jsem tady; pošli mně.“ Připomínal jim, aby nevynechali každodenní poctu Otci.
163:4.11 (1805.8) 2. Opravdovou odvahu. Varoval je, že se setkají s nepřátelstvím a že je určitě čeká pronásledování. Petr jim řekl, že jejich mise není pro zbabělce a vyzval ty, kteří tu odvahu nemají, aby odešli z jejich řad. Ale žádný neodešel.
163:4.12 (1805.9) 3. Víru a důvěru. Musejí se vypravit na svoji první misi bez jakéhokoliv vybavení; musejí zcela důvěřovat Otci v zajištění jídla a přístřeší a všech ostatních nezbytných věcí.
163:4.13 (1805.10) 4. Nadšení a iniciativu. Musejí mít nadšení a uvážené zanícení; musejí se plně věnovat dílu Učitele. Orientální pozdravení byl zdlouhavý a komplikovaný obřad; proto dostali pokyn „nikoho nezdravit“─což byl běžný způsob nabádání, aby člověk dělal svoji práci a neztrácel čas. To nemělo nic společného s přátelským pozdravem.
163:4.14 (1805.11) 5. Laskavost a zdvořilost. Učitel je učil vyvarovat se zbytečnému plýtvání časem při společenských slavnostech, ale vybízel je ke zdvořilosti ke všem, se kterými se setkají. Měli se chovat laskavě k těm, kteří je přijmou ve svých domech. Byli důrazně varováni neodcházet ze skromného domu, aby bydleli v pohodlnějším či významnějším domě.
163:4.15 (1805.12) 6. Péče o nemocné. Sedmdesátka dostala od Petra příkaz vyhledávat ty, kteří jsou nemocní na duši i na těle a udělat všechno v jejich silách, aby jim ulehčili jejich úděl, anebo vyléčili jejich neduhy.
163:4.16 (1805.13) Po obdržení těchto příkazů a pokynů se vydali ve dvojicích na svoji misi v Galileji, Samaří a Judeji.
163:4.17 (1806.1) Ačkoliv židé měli svérázný vztah k číslu sedmdesát, protože se dříve domnívali, že pohanských národů je sedmdesát a i když těchto sedmdesát poslů mělo přinést evangelium ke všem národům, my si přesto myslíme, že to byla pouze shoda okolností, že tato skupina měla přesně sedmdesát členů. Je jisté, že Ježíš by přijal ještě nejméně pět dalších, ale ti nebyli ochotni zaplatit cenu vzdání se majetku a rodin.
163:5.1 (1806.2) Ježíš a dvanáctka se nyní připravovali na založení svého posledního stanoviště v Pereji, nedaleko Pelly, kde byl Učitel pokřtěn v Jordánu. Posledních deset listopadových dnů bylo věnováno poradám a v úterý, 6. Prosince, se celá skupina téměř tři sta lidí vydala za svítání se všemi osobními věcmi, aby tu noc přenocovali u řeky blízko Pelly. Bylo to stejné místo u pramene, kde měl před několika lety tábor Jan Křtitel.
163:5.2 (1806.3) Po zrušení Magadanského tábora se David Zebedeus vrátil do Betsaidy a ihned začal omezovat kurýrskou službu. Království stoupilo do nové fáze. Denně přicházeli poutníci ze všech částí Palestiny a také ze vzdálených oblastí římského impéria. Občas přišli věřící z Mezopotámie a ze zemí východně od řeky Tigris. Proto v neděli, 18. prosince, David s pomocí svého sboru poslů naložil na soumary táborové vybavení, které bylo uskladněno v domě jeho otce a které bylo předtím použito pro vybudování tábora u jezera v Betsaidě. Rozloučiv se dočasně s Betsaidou, vydal se na jih po břehu jezera a podél Jordánu k místu, které leželo necelý kilometr severně od tábora apoštolů; a ani ne za týden byl připraven nabídnout pohostinství téměř patnácti stům poutníkům. Tábor apoštolů mohl ubytovat zhruba pět set lidí. V tuto dobu bylo v Palestině období dešťů a tyto tábory musely být schopny přijmout neustále se zvyšující počet zvídavých lidí, většinou upřímných, kteří přišli do Pereje, aby uviděli Ježíše a uslyšeli jeho učení.
163:5.3 (1806.4) David to všechno udělal o své vlastní iniciativě, i když se o tom poradil s Filipem a Matoušem v Magadanu. Při stavění tábora využil větší část svého bývalého sboru poslů; v tu dobu pravidelnou kurýrskou službu vykonávalo necelých dvacet lidí. Ke konci prosince a před návratem sedmdesáti vyslanců bylo kolem Učitele shromážděno téměř osm set návštěvníků a ti byli ubytováni v táboře Davida.
163:6.1 (1806.5) V pátek, 30. prosince, když byl Ježíš pryč v nedalekých horách s Petrem, Jakubem a Janem, sedmdesát poslů začalo přicházet po dvojicích do tábora v Pelle v doprovodu četných věřících. Když se Ježíš vrátil do tábora, kolem páté hodiny, všech sedmdesát bylo shromážděno v místě, kde Ježíš obvykle učil. Večeře se posunula o více než hodinu, protože tito nadšenci pro evangelium království vyprávěli své zážitky. Davidovi poslové apoštolům přinášeli v průběhu předchozích týdnů zprávy o činnosti evangelistů, ale bylo to opravdu velmi inspirující slyšet tyto nově vysvěcené učitele evangelia osobně vyprávět o tom, jak jejich poselství bylo přijato lačnými židy a jinověrci. Konečně mohl Ježíš vidět, jak lidé šíří radostné zprávy bez jeho osobní přítomnosti. Učitel teď věděl, že může opustit tento svět, aniž vážně zpomalí rozvoj království.
163:6.2 (1807.1) Když sedmdesátka vyprávěla o tom, jak „dokonce i ďáblové jim byli podřízeni“, měli na mysli případy zázračných vyléčení obětí nervových poruch. Nicméně, tito pastýři dokázali pomoc pouze v několika případech opravdové posedlosti ďáblem a ke kterým Ježíš řekl: „Nebuďte udiveni, že tito, odmítající poslušnost menší duchové se vám podřídili, jelikož jsem viděl Satana padajícího jako blesk s nebe. Ale příliš se nad tímto neradujte, protože já vám prohlašuji, že jakmile se vrátím k mému Otci, pošleme naše duchy do všech lidských myslí, aby již nikdy nemohlo těchto několik ztracených duchů vstoupit do myslí nešťastných smrtelníků. Společně s vámi jsem rád tomu, že jste schopni působit na lidi, ale nenechávejte se tímto unést a raději se radujte z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebeských archívech, což znamená, že půjdete vpřed po nekonečné cestě duchovních vítězství.“
163:6.3 (1807.2) A právě v tuto chvíli, těsně před odchodem k večeři, prožil Ježíš jeden z těch vzácných momentů emocionálního rozrušení, kterého jeho stoupenci byli občas svědky. Řekl: „Děkuji ti můj Otče, Pane nebes a země, že přestože toto nádherné evangelium bylo ukryto před vychytralými a licoměrnými, duchovní blaha byla duchem odhalena těmto dětem království. Ano, můj Otče, ty musíš mít radost vidět tyto úspěchy a já se raduji z toho, že radostné zprávy se budou šířit po celém světě i poté, až se vrátím k tobě a k práci, kterou jsi mně dal, abych konal. Jsem hluboce dojat pomyšlením na to, že brzy mně předáš veškerou moc do mých rukou, že pouze ty mne opravdu znáš a že pouze já opravdu znám tebe a ty, kterým jsem tebe odhalil. A až dokončím toto odhalení mým bratrům v těle, budu v něm pokračovat tvým nebeským tvorům.“
163:6.4 (1807.3) Po těchto slovech ke svému Otci se Ježíš otočil ke svým apoštolům a vyslancům a řekl: „Požehnané jsou oči, které vidí a uši, které slyší tyto věci. Dovolte, abych vám řekl, že mnoho proroků a mnoho velkých mužů minulých věků toužilo spatřit to, co vidíte nyní vy, ale nebylo jim to umožněno. A mnoho následujících generací světla když uslyší o těchto věcech, budou vám závidět, že jste je viděli a slyšeli.“
163:6.5 (1807.4) Potom promluvil ke všem učedníkům: „Slyšeli jste, jak mnoho měst a vesnic přijalo radostné zprávy o království a jak moji vyslanci a učitelé byli přijati židy a jinověrci. Opravdu požehnané jsou tyto komunity, které se rozhodly přijmout evangelium království. Ale běda těm světlo odmítajícím obyvatelům Chorazinu, Betsaidy-Julii a Kafarnaumu, městům, která špatně přijala tyto posly. Já prohlašuji, že kdyby tyto pozoruhodné činy, které byly udělány v těchto městech, byly udělány v Týru a Sidónu, obyvatelé těchto takzvaných pohanských měst, by se již dávno lítostivě káli. Opravdu, v den soudu bude pohlíženo na Týr a Sidón shovívavě.“
163:6.6 (1807.5) Poněvadž následující den byla sobota, Ježíš odešel se sedmdesátkou do ústraní a řekl jim: „Já jsem se skutečně s vámi radoval když jste se vrátili s dobrou zprávou o přijetí evangelia království takovým velkým počtem lidí po celé Galileji, Samaří a Judeji. Ale proč vás to tak překvapilo a povzneslo? Cožpak jste neočekávali, že vaše poselství bude mít v sobě takovou sílu? Vydali jste se na cestu s tak malou vírou v toto evangelium, že jste potom byli překvapeni jeho působivostí? A nyní, aniž bych potlačil vaši radost, vás důrazně varuji před zákeřností pýchy─duchovní pýchy. Jestli byste dokázali pochopit pád Lucifera, zlotřilce, nutně byste se vystříhali všem formám duchovní pýchy.
163:6.7 (1808.1) Započali jste tuto významnou práci učení smrtelného člověka o tom, že je synem Božím. Já jsem vám ukázal cestu; jděte konat svoji povinnost a neunavte se konáním dobra. Vám a všem těm, kteří půjdou ve vašich stopách v dalších epochách, chci říci: „Já vždy budu vedle vás a mé zvací volání je a vždy bude: přijďte ke mně všichni vy, kteří pracujete a jste značně vytíženi a já vám dám odpočinek. Vezměte mé jařmo na sebe a učte se u mne, protože já jsem spolehlivý a věrný a naleznete duchovní klid pro vaše duše.“
163:6.8 (1808.2) A oni poznali pravdivost Učitelových slov, když jeho sliby podrobili zkoušce. A od toho dne nespočetné množství lidí také vyzkoušelo a ověřilo spolehlivost těchto slibů.
163:7.1 (1808.3) Několik dalších dnů v táboře u Pelly bylo velmi rušných; dokončovaly se přípravy pro misi v Pereji. Ježíš a jeho druhové se chystali zahájit jejich poslední misi─tříměsíční putování po celé Pereji, které skončilo až Učitelovým vstupem do Jerusalema a završilo jeho pozemskou práci. Po celou tuto dobu hlavním stanovištěm Ježíše a dvanácti apoštolů byl tábor u Pelly.
163:7.2 (1808.4) Ježíš již nemusel cestovat a učit lidi. Nyní oni přicházeli k němu ve stále vzrůstajících počtech každý týden a ze všech krajin, ne jenom z Palestiny, ale z celého římského světa a Blízkého Východu. I když se Učitel osobně zúčastnil se sedmdesáti putování po Pereji, hodně svého času strávil v táboře u Pelly učením zástupů lidí a výukou dvanáctky. Během tohoto tříměsíčního období zůstávalo s Ježíšem vždy nejméně deset apoštolů.
163:7.3 (1808.5) Společně se sedmdesáti se na cestu připravoval také ženský sbor, aby pracoval ve dvojicích ve větších městech Pereji. Tato původně dvanáctičlenná skupina žen nedávno vyškolila větší sbor padesáti žen, aby navštěvovaly domy a pomáhaly nemocným a trpícím. Perpetua, manželka Šimona Petra, se stala členkou této nové sekce ženského sboru a bylo ji svěřeno řízení rozšířené práce žen pod Abnérem. Po Pentekosté zůstala u svého slavného manžela a doprovázela ho na všech jeho misionářských misích; a v den, kdy Petr byl v Římě ukřižován, ona byla hozena divokým šelmám v aréně. Mezi členkami tohoto nového ženského sboru byly také manželky Filipa a Matouše a matka Jakuba a Jana.
163:7.4 (1808.6) Nyní, pod osobním vedením Ježíše, byla práce pro království připravena vstoupit do své závěrečné fáze. A tato nynější fáze byla etapou duchovní hloubky na rozdíl od období popularity v Galileji, během kterého davy lidí následovaly Ježíše, aby byly svědky zázraků a neobvyklých divů. Nicméně, i nyní byl mezi jeho stoupenci ještě určitý počet lidí, kteří měli materiální úmysly a kteří nebyli schopni pochopit pravdu o tom, že království nebeské je duchovní bratrství lidí, založené na věčné pravdě univerzálního otcovství Boha.
Kniha Urantia
Kapitola 164
164:0.1 (1809.1) KDYŽ se stavěl tábor u Pelly, Ježíš vzal s sebou Natanaela a Tomáše a tajně se vydali do Jerusalema na slavnost posvěcení. Až tehdy, když přešli Jordán přes brod u Betanie, si tito dva apoštolové uvědomili, že jejich Učitel má namířeno do Jerusalema. Když pochopili, že on opravdu zamýšlí být přítomen na slavnosti posvěcení, důrazně protestovali a snažili se najít jakýkoliv důvod, aby ho od tohoto záměru odradili. Ale jejich snahy byly marné; Ježíš byl rozhodnutý Jerusalem navštívit. Na všechny jejich naléhavé prosby a všechna jejich varování, zdůrazňující bláhovost a nebezpečí vydávat se do rukou Vysoké rady, on pouze odpověděl: „Předtím, než nastane můj čas, chtěl bych ještě jednou dát těmto učitelům Izraele možnost uvidět světlo.“
164:0.2 (1809.2) A tak pokračovali dál po cestě k Jerusalemu a dva apoštolové nepřestávali vyjadřovat své pocity strachu a projevovat své pochybnosti o moudrosti takového zjevně opovážlivého jednání. Do Jericha dorazili kolem půl páté a chystali se tady strávit noc.
164:1.1 (1809.3) V ten večer se kolem Ježíše a dvou apoštolů shromáždila početná skupina lidí a dávali jim otázky, na které většinou odpovídali apoštolové, ale některé zodpověděl Učitel. V průběhu večera se jeden zákoník, který chtěl Ježíše dostat do kompromitujícího sporu, řekl: „Učiteli, chtěl bych se tě zeptat, co mám dělat pro to, abych získal věčný život?“ Ježíš odpověděl: „Co je napsáno v zákoně a v prorocích? Jak rozumíš Spisům?“ Zákoník, znající učení jak Ježíše, tak i farizejů, odpověděl: „Milovat Pána Boha celým srdcem, duší, myslí a silou a milovat bližního jako sebe samého.“ Nato Ježíš řekl: „Odpověděl jsi správně; a to když budeš opravdu dělat, tak získáš život nekonečný.“
164:1.2 (1809.4) Ale zákoník nebyl ve své otázce zcela upřímný a nejenom že se chtěl hájit, ale také doufal, že Ježíše uvede do nesnází a proto zkusil ještě další otázku. Dostal se blíže k Ježíšovi a řekl: „Ale, Učiteli, můžeš mně říci, kdo je přesně můj bližní?“ Zákoník položil tuto otázku v naději, že přiměje Ježíše říci něco, co by bylo v rozporu s židovským zákonem, který definuje bližního jako “děti jednoho národa.“ Židé pohlíželi na všechny ostatní jako na „pohanské psy.“ Tento zákoník znal do určité míry Ježíšovo učení a proto dobře věděl, že Učitel měl na to jiný názor; proto doufal, že ho donutí říci něco, co by mohlo být považováno za útok na posvátný zákon.
164:1.3 (1810.1) Ale Ježíš rozpoznal úmysl zákoníka a namísto toho, aby se chytil do pasti, začal vyprávět svým posluchačům příběh, dobře pochopitelný právě pro obyvatele Jericha. Ježíš řekl: „Jeden člověk šel z Jerusalema do Jericha a padl do rukou krutých lupičů, kteří ho oloupili, svlékli, zbili a nechali ho ležet polomrtvého. Brzy šel náhodou touto cestou jeden kněz a když přišel ke zraněnému muži a viděl jeho špatný stav, přešel na druhou stranu cesty a šel dál. A stejně tak to udělal také levita, který přišel a uviděl trpícího muže. Zanedlouho přišel k tomuto místu jeden Samařan, který byl na cestě do Jericha, podíval se na tohoto zraněného člověka a když viděl, že byl oloupen a zbit, slitoval se nad ním. Obvázal mu rány, potřel ho olejem a vínem, posadil ho na svého soumara a odvezl ho do zájezdního hostince, kde mu poskytl další péči. A ráno mu dal nějaké peníze a řekl mu: „Dej se tady do pořádku příteli a jestli to bude stát víc peněz, tak až sem opět přijdu, tak to za tebe zaplatím.“ A teď se tě zeptám: který z těch tří byl bližním toho, který byl přepadem a oloupen?“ A když zákoník pochopil, že padl do své vlastní pasti, odpověděl: „Ten, kdo se nad ním slitoval.“ A Ježíš řekl: „Jdi a jednej stejně.“
164:1.4 (1810.2) Zákoník řekl: „ten, kdo se slitoval“, aby nemusel vyslovit nenáviděné slovo „Samařan“. Na svoji otázku „kdo je můj bližní“ byl sám zákoník přinucen dát tu odpověď, kterou čekal od Ježíše a která, kdyby ji Ježíš takto vyslovil, by byla použita pro jeho přímé obvinění z kacířství. Ježíš nejenom že uvedl do rozpaků nečestného zákoníka, ale pověděl svým posluchačům příběh, který byl současně krásným poučením pro všechny jeho stoupence a důraznou výtkou všem židům ohledně jejich postoje k Samařanům. A od těch dob tento příběh podporoval bratrskou lásku mezi všemi, kteří uvěřili v evangelium Ježíše.
164:2.1 (1810.3) Ježíš navštívil slavnost stánků, aby mohl prohlásit evangelium poutníkům ze všech částí impéria; nyní šel na slavnost posvěcení jenom z jednoho důvodu: dát Vysoké radě a židovským vůdcům ještě jednu možnost uvidět světlo. Hlavní událost těchto několika dní v Jerusalemu se udála v pondělí večer v domě Nikodéma. Sešlo se tady asi dvacet pět židovských vůdců, kteří věřili v učení Ježíše. Mezi nimi bylo čtrnáct, kteří buď byli členové Vysoké rady, anebo jimi byli nedávno. Tohoto setkání se zúčastnili Eber, Matadormus a Josef z Arimatie.
164:2.2 (1810.4) Při této příležitosti byli všichni Ježíšovi posluchači vzdělanými lidmi a jak oni, tak i oba apoštolové byli ohromeni šířkou a hloubkou připomínek, které Učitel říkal této vybrané společnosti. Od dob svého učení v Alexandrii, Římě a na ostrovech Středozemního moře neprojevil takové vědomosti a neukázal takové porozumění pro lidské záležitosti, a to jak pro světské, tak i pro náboženské.
164:2.3 (1810.5) Když tato malá schůzka skončila, všichni odcházeli mystifikováni osobností Učitele, okouzleni jeho přívětivým chováním a zamilováni do tohoto člověka. Zeptali se Ježíše na jeho přání získat na svoji stranu zbývající členy Vysoké rady. Učitel pozorně vyslechl, nic neříkaje, všechny jejich návrhy. On velmi dobře věděl, že žádný z jejich plánů by se nezdařil. Předpokládal, že většina židovských vůdců by nikdy nepřijala evangelium království; nicméně, chtěl dát všem tuto poslední možnost se rozhodnout. Ale když šel v tu noc s Natanaelem a Tomášem nocovat na Olivovou horu, ještě nevěděl jakou metodu by měl použít, aby znovu vzbudil pozornost Vysoké rady o svoji práci.
164:2.4 (1811.1) Té noci Natanael a Tomáš spali velmi málo; byli příliš rozrušeni tím, co slyšeli v domě Nikodéma. Hodně přemýšleli o závěrečné připomínce Ježíše, týkající se návrhu bývalých a současných členů Vysoké rady předstoupit spolu s nimi před sedmdesátku. Učitel řekl: „Ne, moji bratři, to by bylo zbytečné. Takový krok by jenom zvýšil jejich hněv, který by se snesl i na vaše hlavy, ale vy byste tímto ani v nejmenším nezmírnili jejich nenávist vůči mně. Jděte každý z vás a konejte dílo Otce tak, jak vás vede vlastní duch a já ještě jednou přivedu jejich pozornost ke království způsobem, který mně sdělí můj Otec.“
164:3.1 (1811.2) Ráno následujícího dne šli všichni tři na snídani do domu Marty v Betanii a potom se hned vydali do Jerusalema. Toto sobotní ráno, kdy Ježíš a jeho dva apoštolové přicházeli k chrámu, potkali v jeho okolí velmi dobře známého žebráka, který byl od narození slepý, sedícího na svém obvyklém místě. Ačkoliv žebráci neměli dovoleno prosit či dostávat almužnu v sobotu, měli povoleno sedět na svých obvyklých místech. Ježíš se zastavil a podíval se na žebráka. Když si prohlížel toho člověka, který se narodil slepý, přišla mu na mysl myšlenka, jak může ještě jednou přivézt pozornost Vysoké rady a ostatních židovských vůdců a náboženských učitelů ke své misi na zemi.
164:3.2 (1811.3) Jak tam Učitel stál před slepým mužem v hlubokém zamyšlení, Natanael, který přemýšlel o možné příčině slepoty tohoto člověka, se zeptal: „Učiteli, kdo zhřešil, on anebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“
164:3.3 (1811.4) Rabíni učili, že všechny takové případy vrozené slepoty byly zapříčiněny hříchem. Nejenom že děti byly počaty a zrozeny v hříchu, ale dítě se také může narodit slepé jako trest za některé určité hříchy, spáchané jeho otcem. Oni dokonce učili, že samotné dítě může zhřešit ještě předtím, než se narodí na tento svět. Také učili, že takové vady mohou být důsledkem nějakého hříchu, nebo jiného poklesku matky během těhotenství.
164:3.4 (1811.5) Ve všech těchto krajích přežívala víra v reinkarnaci. Dávní židovští učitelé, společně s Platónem, Filónem a mnoha essejci, připouštěli, že lidé mohou sklízet v jedné reinkarnaci to, co zasadili v dřívější existenci; proto lidé věřili, že v tomto životě pykají za hříchy, spáchané v předchozích životech. Učitel shledal, že je obtížné přimět lidi uvěřit v to, že jejich duše neměly žádnou předchozí existenci.
164:3.5 (1811.6) Nicméně, jakkoliv rozporuplně to vypadá, a i když taková slepota byla údajně důsledkem hříchu, židé vysoko cenili chvályhodný čin dávat almužnu těmto slepým žebrákům. Tito slepci měli ve zvyku nepřetržitě vyvolávat na kolemjdoucí: „Smilujte se, darujte slepému a budete odměněni.“
164:3.6 (1811.7) Ježíš začal probírat tento případ s Natanaelem a Tomášem nejenom proto, že se již rozhodl využít tohoto slepce jako prostředek přivézt v ten den ještě jednou intenzivní pozornost židovských vůdců ke své misi, ale také proto, že vždy podněcoval své apoštoly k tomu, aby hledali skutečné příčiny všech jevů, přírodních či duchovních. Často je varoval před tím, aby nepodlehli všeobecnému trendu přisuzovat duchovní příčiny obyčejným fyzickým jevům.
164:3.7 (1812.1) Ježíš se rozhodl využít tohoto žebráka ve svých plánech pro tento den, ale ještě než začal dělat něco pro tohoto slepce, který se jmenoval Jóšijáš, pokračoval ve své odpovědi na otázku Natanaela. Učitel řekl: „Ani on nehřešil a ani jeho rodiče nehřešili, aby se skrze něho projevilo jednání Boha. Tato slepota ho postihla přirozeným způsobem, ale my musíme nyní vykonat dílo Toho, který mne poslal, dokud je ještě den, protože když přijde noc, nebudeme schopni udělat to, k čemu se chystáme. Když jsem na světě, jsem světlo světa, ale za krátkou dobu již s vámi nebudu.“
164:3.8 (1812.2) Když Ježíš takto promluvil, řekl pak Natanaeli a Tomášovi: „Vraťme zrak tomuto slepci v sobotu, aby zákoníci a farizejové měli dostatečný důvod, který hledají, aby obvinili Syna Člověka.“ Potom se rozkročil, plivnul na zem a smíchal hlínu se slinami a přitom nahlas popisoval všechno co dělal, aby to slepec slyšel. Pak přistoupil k Jóšijáši a potřel hlínou jeho slepé oči a řekl: „Jdi, můj synu, omyj si tu hlínu v rybníku Siloe a ihned budeš vidět“ A když si Jóšijáš umyl oči v rybníce Siloe, vrátil se ke svým přátelům a rodině a viděl.
164:3.9 (1812.3) Poněvadž byl celý život žebrákem, tak nic jiného neznal a proto po opadnutí prvního vzrušení z nabytí zraku se vrátil na své obvyklé místo žebrání. Jeho přátelé, sousedé a všichni, kteří ho znali předtím, když viděli, že vidí, všichni se ptali: „Není to Jóšijáš, ten slepý žebrák?“ Někteří řekli, že je to on, zatímco jiní řekli: „Ne, je mu podobný, ale tento člověk vidí.“ Ale, když se zeptali samotného Jóšijáše, ten odpověděl: „Jsem to já.“
164:3.10 (1812.4) Když se ho začali vyptávat, jak nabyl zrak, odpověděl jim: „Člověk jménem Ježíš se u mě zastavil a když o mně mluvil se svými přáteli, plivnul na zem, smíchal sliny s hlínou, potřel moje oči a poslal mne, abych si je omyl v rybníce Siloe. Udělal jsem, co mně tento člověk řekl a v tu chvíli jsem uviděl. A to se stalo jenom před několika hodinami. Ještě si příliš neuvědomuji význam toho, že vidím.“ A když lidé, kteří se začali kolem něho shlukovat, se ho ptali, kde mohou najít tohoto neobyčejného člověka, který ho vyléčil, Jóšijáš mohl jenom odpovědět, že neví.
164:3.11 (1812.5) Toto je jeden z nejpodivuhodnějších zázraků, které Učitel udělal. Tento slepý muž nepožádal o vyléčení. On nevěděl, že Ježíš, který ho poslal omýt se v rybníce Solie a který mu slíbil nabytí zraku, byl prorokem Galileje, který kázal v Jerusalemu během slavnosti stánků. Tento člověk příliš nevěřil, že může nabýt zrak, ale lidé té doby silně věřili v účinnost slin významných či svatých lidí; a z rozhovoru Ježíše s Natanaelem a Tomášem Jóšijáš usoudil, že jeho případný dobrodinec je významný člověk, vzdělaný učitel, nebo svatý prorok; a proto udělal to, co mu Ježíš nakázal.
164:3.12 (1812.6) Ježíš použil hlínu a sliny a přikázal mu omýt si oči v symbolickém rybníce Siloe ze třech důvodů:
164:3.13 (1812.7) 1. Toto nebyl zázrak v odpověď na víru toho člověka. Byl to zázrak, který se Ježíš rozhodl udělat pro svůj vlastní záměr, ale který provedl tak, aby tento člověk mohl z toho mít trvalý užitek.
164:3.14 (1813.1) 2. Poněvadž tento slepec nepožádal o vyléčení a jelikož jeho víra byla slabá, tyto materiální úkony byly zapotřebí, aby v něm vzbudily naději. On věřil pověře o účinnosti slin a věděl, že rybník Siloe je posvátným místem. Ale on by tam sotva šel, kdyby si nemusel omýt hlínu, s kterou Ježíš pomazal jeho oči. V tomto procesu bylo natolik obřadních úkonů, že byl nucen jednat.
164:3.15 (1813.2) 3. Ale Ježíš měl ještě třetí důvod pro uchýlení se k těmto materiálním prostředkům ve spojení s tímto unikátním činem: toto byl zázrak udělaný čistě na základě svého vlastního rozhodnutí a chtěl tímto naučit své stoupence té doby a všech následujících epoch, aby nepohrdali či nezanedbávali materiální prostředky při léčení nemocných. Chtěl je naučit tomu, že musí přestat považovat zázrak za jedinou metodu léčení lidských chorob.
164:3.16 (1813.3) V to sobotní ráno v Jerusalemu v blízkosti chrámu Ježíš zázračným způsobem dal tomuto člověku zrak hlavně z toho důvodu, aby tímto činem vyvolal otevřený střet s Vysokou radou a všemi židovskými učiteli a náboženskými vůdci. To byl jeho způsob vyhlášení otevřeného boje s farizeji. Ve všem, co dělal, byl vždy rozhodný. A právě kvůli tomu, aby dostal tyto otázky před Vysokou radu, Ježíš přivedl své dva apoštoly k tomuto muži popoledni v sobotu a záměrně vyvolal tyto debaty, které přinutily farizeje všimnout si tohoto zázraku.
164:4.1 (1813.4) Později odpoledne vyléčení Jóšijáše způsobilo takové debaty v okolí chrámu, že představitelé Vysoké rady rozhodli o svolání rady na obvyklém schůzovním místě v chrámě. Tímto rozhodnutím porušili pevné pravidlo, zakazující schůze Velké rady v sobotu. Ježíš věděl, že porušení soboty bude jedno z hlavních obviněních proti němu až přijde poslední zkouška a chtěl být předveden před Vysokou radu na základě obvinění, že vyléčil slepce v sobotu, když samotné zasedání židovského vrchního soudu pro vynesení rozsudku nad ním za jeho milosrdný čin by projednávalo tuto záležitost v sobotu, což je jednoznačné porušení jejich vlastních zákonů.
164:4.2 (1813.5) Ale oni Ježíše nepředvolali, protože se ho báli. Namísto toho poslali pro Jóšijáše. Po několika úvodních otázkách mluvčí Vysoké rady (přítomno bylo kolem padesáti členů) vyzval Jóšijáše, aby jim pověděl, co se mu stalo. Od svého vyléčení toho rána se Jóšijáš dozvěděl od Tomáše, Natanaela a jiných lidí, že farizejové se hněvají kvůli jeho vyléčení v sobotu a že všichni, kteří u toho byli, mohou očekávat od nich nepříjemnosti. Ale Jóšíjáš ještě nepochopil, že Ježíš je ten, kterého nazývají Osvoboditelem. Proto na dotaz farizejů řekl: „Tento člověk přišel, vložil hlínu na mé oči, poslal mě omýt se do Siloe a já teď vidím.“
164:4.3 (1813.6) Jeden ze starších farizejů, po přednesení dlouhého proslovu, řekl: „Tento člověk nemůže být od Boha, protože vidíte, že nedodržuje sobotu. Porušuje zákon, zaprvé tím, že pracoval s hlínou; za druhé tím, že poslal žebráka omýt se v Siloe v sobotu. Takový člověk nemůže být učitelem, poslaným Bohem.“
164:4.4 (1813.7) Potom jeden z mladších členů rady, který tajně věřil v Ježíše, řekl: „Jestli tento člověk není poslaný Bohem, jak může dělat tyto věci? My víme, že kdo je obyčejným hříšníkem, nemůže konat takové zázraky. My tohoto žebráka všichni známe a víme, že se narodil slepý; a teď vidí. Budeš stále říkat, že tento prorok dělá všechny tyto zázraky silou prince ďáblů?“ A tak nastala situace, kdy proti každému farizejovi, který vyzval k obvinění a odsouzení Ježíše, vstal jiný farizej, který položil spletité a ztrapňující otázky, takže mezi nimi vznikl vážný rozkol. Když předsedající hodnostář viděl jak se věci vyvíjejí a aby uklidnit debatu, rozhodl se, že další otázky Jóšijášovi bude dávat on sám. Obrátil se k němu a řekl: „Co nám řekneš o tomto člověku, Ježíšovi, o kterém tvrdíš, že otevřel tvé oči?“ A Jóšijáš odpověděl: „Já si myslím, že je prorok.“
164:4.5 (1814.1) Vůdcové byli značně znepokojeni a jelikož nevěděli co jiného udělat, rozhodli se poslat pro rodiče Jóšijáše, aby se od nich dozvěděli, zdali se tento jejich syn opravdu narodil slepý. Nechtěli uvěřit tomu, že žebrák byl vyléčen.
164:4.6 (1814.2) V Jerusalemu bylo všeobecně známo, že nejen Ježíš měl zákaz vstupu do všech synagog, ale že všichni věřící v jeho učení byli také vypovězeni ze synagog─vyloučeni z náboženské obce Izraele; a to znamenalo odepření všech práv a privilegií všeho druhu v celém židovském společenství, kromě práva na koupi základních životních potřeb.
164:4.7 (1814.3) Proto, když rodiče Jóšijáše, chudé a vystrašené duše, předstoupili před vznešenou Vysokou radu, měli strach mluvit otevřeně. Mluvčí rady řekl: „Je toto váš syn? A rozumíme správně, že se narodil slepý? Jestli je to pravda, jak to, že teď vidí?“ A otec Jóšijáše, podporován jeho matkou, potom odpověděl: „My víme, že toto je náš syn a že se narodil slepý, ale jak se to stalo, že teď vidí, anebo kdo byl ten, který jeho oči otevřel, my nevíme. Zeptejte se jeho; je dospělý; ať mluví sám za sebe.“
164:4.8 (1814.4) Potom podruhé předvolali Jóšijáše. Nebyli schopni se mezi sebou shodnout na ustanovení formálního soudu a někteří z nich začínali mít špatný pocit z toho, že to dělají v sobotu; proto, když opět předvolali Jóšijáše, pokusili se ho vlákat do léčky jiným způsobem. Mluvčí rady se obrátil k bývalému slepci slovy: „Proč nedáš slávu Bohu za tento čin? Proč nám neřekneš celou pravdu o tom, co se stalo? My všichni víme, že tento člověk je hříšník. Proč odmítáš chápat pravdu? Ty víš, že jak ty, tak i tento člověk, jste obviněni z porušení soboty. Neodčiníš svůj hřích přiznáním, že to byl Bůh, kdo tě vyléčil, jestli stále tvrdíš, že dnes byly otevřeny tvé oči?“
164:4.9 (1814.5) Ale Jóšijáš nebyl ani hlupák a ani nepostrádal smysl pro humor; proto mluvčímu rady odpověděl: „Jestli tento člověk je hříšník, to já nevím; ale vím jedno─že jsem byl slepý a teď vidím.“ A když se jim nepodařilo dostat Jóšijáše do pasti, pokračovali v pokládání otázek: „Jak přesně otevřel tvé oči? Co ti vlastně udělal? Co ti řekl? Chtěl po tobě, abys v něho uvěřil?“
164:4.10 (1814.6) Jóšiáš odpověděl poněkud podrážděně: „Řekl jsem vám přesně, jak se to všechno stalo a jestli nevěříte mému svědectví, proč to chcete slyšet všechno znovu? Nechcete se náhodou stát také jeho učedníky?“ Když toto Jóšijáš řekl, jeho slova způsobila mezi členy Vysoké rady rozruch, téměř zběsilost a vůdcové se na Jóšijáše obořili a zlostně křičeli: „Ty se můžeš považovat za učedníka tohoto člověka, ale my jsme učedníci Mojžíše a my jsme učitelé zákonů Božích. My víme, že Bůh promluvil skrze Mojžíše, ale co se týče tohoto člověka Ježíše, my nevíme, odkud se vzal.“
164:4.11 (1814.7) Potom si Jóšijáš stoupl na lavici a zakřičel na všechny, kteří ho mohli slyšet: „Poslyšte, vy, kteří tvrdíte, že jste učitelé celého Izraele, co vám řeknu─je to velký zázrak, poněvadž vy jste přiznali, že nevíte odkud se tento člověk vzal a přesto s určitostí víte z mého svědectví, které jste slyšeli, že otevřel mé oči. My všichni víme, že Bůh nedělá takové divy beznabožným; že Bůh udělá takou věc jenom na požádání opravdového věřícího, takového, který je zbožný a čestný. Vy víte, že se ještě nikdy od počátku tohoto světa nestalo a nikdy jste o tom neslyšeli, že by někdo dal zrak tomu, který se narodil slepý. Pohleďte teď všichni na mne a uvědomte si, co se v tento den v Jerusalemu stalo! Říkám vám, jestli tento člověk nepřišel od Boha, nemohl by toto udělat.“ A když se členové Vysoké rady ve hněvu a zmateni rozcházeli, křičeli na něho: „V hříchu jsi se narodil a opovažuješ se nás poučovat? Asi ses nenarodil úplně slepý a i když tvé oči byly otevřeny v sobotu, bylo to uděláno silou prince ďáblů“ A ihned se vypravili do synagogy, aby Jóšijáše vyloučili.
164:4.12 (1815.1) Když Jóšijáš předstoupil před radu, měl chatrné představy o Ježíšovi a podstatě jeho léčení. Většina z jeho odvážného svědectví, které tak obratně a statečně pronesl před nejvyšším tribunálem celého Izraele, vznikla v jeho mysli až během naslouchání nekalým a nespravedlivým nařčením.
164:5.1 (1815.2) V době zasedání Vysoké rady v jedné z chrámových síní, která tam řešila porušení soboty, se Ježíš nacházel nablízku a učil lidi na Šalamounově kolonádě, doufajíc v to, že bude předvolán před Vysokou radu, kde by jim mohl sdělit radostné zprávy o svobodě a radosti synovstva v královstvím Božím. Ale oni se ho neodvážili předvolat. pokaždé byli vyvedeni z rovnováhy, když se Ježíš náhle objevil v Jerusalemu a kázal na veřejnosti. Ježíš jim dal nyní přesně ten důvod, na který tak dychtivě čekali, ale oni se ho nakonec báli předvolat před Vysokou radu jako svědka a ještě větší strach měli z jeho zatčení.
164:5.2 (1815.3) V Jerusalemu bylo období uprostřed zimy a lidé hledali částečný úkryt na Šalamounově kolonádě; a jelikož se tady zdržoval Ježíš, dávali mu mnoho různých otázek a on na ně odpovídal přes dvě hodiny. Někteří židovští učitelé se ho snažili zlákat do pasti a přede všemi se ho zeptali: „Jak dlouho nás budeš ještě držet v napětí? Jestli jsi Mesiáš, proč nám to neřekneš přímo?“ Ježíš odpověděl: „Řekl jsem vám o sobě a mém Otci mnohokrát, ale vy mně nechcete věřit. Vy nevidíte, že ta díla, která dělám jménem mého Otce, hovoří za mne? Ale mnoho z vás nevěří, protože nejste v mém stádě. Učitel pravdy přitahuje pouze ty, kteří hladoví po pravdě a žízní po spravedlnosti. Mé ovce slyší můj hlas a následují mne. A všem, kteří následují mé učení, dávám věčný život; oni nikdy nezahynou a nikdo je nevyloupí z pod mé ruky. Můj Otec, který mně tyto děti dal, převyšuje všechno, takže nikdo je nemůže vytrhnout z pod ruky mého Otce. Otec a já jsme jeden.“ Někteří z nevěřících židů běželi k místu, kde ještě pokračovala výstavba chrámu, aby sebrali kameny a ubili Ježíše, ale věřící jim v tom zabránili.
164:5.3 (1815.4) Ježíš pokračoval ve svém učení: „Vykonal jsem pro vás mnoho dobrých skutků z vůle mého Otce a tak se vás nyní ptám: za který z nich se mne chystáte ukamenovat?“ Jeden z farizejů odpověděl: „My tě nechceme ukamenovat za dobré skutky, ale za tvé rouhání, protože ty, obyčejný smrtelník, se opovažuješ rovnat se Bohu.“ A Ježíš na to řekl: „Obviňujete Syna Člověka z rouhání kvůli tomu, že vy jste odmítli mně věřit, když jsem vám oznámil, že jsem byl poslán Bohem. Jestli nekonám díla Boží, nevěřte mně, ale jestli konám díla Boží, i přesto, že nevěříte ve mne, myslím si, že byste měli věřit mým činům. Ale, abyste nepochybovali o tom, co hlásám, dovolte mně znovu prohlásit, že Otec je ve mně a já jsem v Otci a že, jak Otec pobývá ve mně, tak já budu pobývat v každém, kdo uvěří v toto evangelium.“ A když lidé slyšeli tato slova, utíkali ke kamenům, aby ho ukamenovali, ale on mezitím zmizel z prostor chrámu. Venku se sešel s Natanaelem a Tomášem, kteří byli přítomni zasedání Vysoké rady a společně čekali blízko chrámu na Jóšijáše až vyjde ze zasedacího sálu ven.
164:5.4 (1816.1) Ježíš se dvěma apoštoly nešli hledat Jóšijáše do jeho domu, dokud neuslyšeli, že byl vyloučen ze synagogy. Když přišli k němu domů, Tomáš ho zavolal ze zahrady a Ježíš se ho zeptal: „Jóšijáši, věříš v Syna Božího? Jóšijáš odpověděl: „Když mně řekneš, kdo to je, možná v něho uvěřím.“ A Ježíš řekl: „Ty jsi ho viděl i slyšel a je to ten, který teď s tebou mluví.“ A Jóšijáš řekl: „Pane, věřím“ a padnuvši na kolena se mu poklonil.
164:5.5 (1816.2) Když se Jóšijáš dozvěděl, že byl vyloučen ze synagogy, nejdříve byl zdrcen, ale pak dostal novou sílu, když mu Ježíš řekl, aby se ihned připravil odejít s nimi do tábora v Pelle. Tento prostý obyvatel Jerusalema byl skutečně vyloučen z židovské synagogy, ale dávejte pozor: sám Tvořitel vesmíru ho vede vpřed ke spojení s duchovní ušlechtilostí té doby a generace.
164:5.6 (1816.3) Ježíš hned nato odešel z Jerusalema a nevrátil se tam až do doby, kdy byl připraven na odchod z tohoto světa. Společně se dvěma apoštoly a Jóšijášem se Učitel vrátil do Pelly. A Jóšijáš se ukázal být jedním z těch příjemců zázračné pomoci Ježíše, ze kterého se stal prospěšný člověk, protože celý život kázal evangelium království.
Kniha Urantia
Kapitola 165
165:0.1 (1817.1) V ÚTERÝ, 3. ledna, roku 30 n.l., Abnér, bývalý vůdce dvanácti apoštolů Jana Křtitele, nazír a jednu dobu hlava nazírské školy v Én-gedi, nyní vůdce sedmdesáti poslů království, svolal své druhy a dal jim poslední pokyny před jejich vysláním na misi do všech měst a vesnic v Pereji. Tato misionářská činnost v Pereji trvala téměř tři měsíce a byla poslední službou Učitele. Po jejím skončení Ježíš odešel přímo do Jerusalema, kde prožil své poslední zkušenosti v těle. Sedmdesát evangelistů, pravidelně podporovaných Ježíšem a dvanácti apoštoly, pracovalo v následujících městech a vesnicích: Safón, Gadara, Macad, Arbéla, Ramat, Edreí, Bosora, Kaspin, Mispeh, Gerasa, Ragaba, Sukót, Amathus, Adama, Penúel, Capitolias, Dion, Chatita, Gadda, Filadelfie, Jogbeha, Gileád, Bét-nimra, Týros, Eleále, Livias, Chešbón, Callirrhoe, Bét-peór, Šitím, Sibma, Médeba, Bét-meón, Areopoli a Aróer.
165:0.2 (1817.2) Po celou dobu tohoto putování po Pereji ženský sbor, zahrnující nyní šedesát dva členek, většinu své práce věnoval opatrování nemocných. Toto bylo závěrečné období rozvoje vyšších duchovních aspektů evangelia království, což znamenalo nepřítomnost zázraků. V žádné jiné části Palestiny apoštolové a učedníci Ježíše nevykonali tolik práce a v žádné jiné oblasti jeho učení nebylo tak všeobecně přijato vyššími třídami občanů.
165:0.3 (1817.3) V té době byla Perea přibližně rozdělena na pohany a židy, protože za vlády Judy Makabejského byli židé z těchto krajů masově vytlačeni. Perea byla nejkrásnější a nejmalebnější provincií v celé Palestině. Židé ji většinou nazývali „Zajordáním.“
165:0.4 (1817.4) V průběhu tohoto období dělil Ježíš svůj čas mezi táborem v Pelle a cestami s dvanácti apoštoly za sedmdesáti posly, aby jim pomáhali v různých městech, kde oni učili a kázali. Na základě Abnérových pokynů sedmdesátka křtila všechny věřící, i když Ježíš jim takový příkaz nedal.
165:1.1 (1817.5) V polovině ledna se v Pelle shromáždilo přes dvanáct set lidí a Ježíš učil tento dav nejméně jednou denně když byl přítomen v táboře; obvykle kázal v devět hodin ráno, jestliže tomu nezabránil déšť. Petr a ostatní apoštolové učili každé odpoledne. Večery byly vyhrazeny pro debaty, při kterých Ježíš odpovídal na otázky dvanáctky a dalších pokročilých učedníků. Těchto večerních sezeních se obvykle zúčastňovalo kolem padesáti lidí.
165:1.2 (1817.6) V polovině března, když se Ježíš vypravil na cestu do Jerusalema, více než čtyři tisíce lidí tvořilo velké publikum, které každé ráno naslouchalo kázáním Ježíše, nebo Petra. Ježíš se rozhodl završit svoji práci na zemi ve chvíli, kdy zájem o jeho učení dosáhl nejvyššího bodu─nejvyššího bodu, dosaženého v době této druhé, bezzázrakové fáze rozvoje království. Ačkoliv tři čtvrtiny z toho velkého počtů lidí byli opravdoví věřící, přítomen byl také velký počet farizejů z Jerusalema a jiných míst, společně s mnoha pochybovači a provokatéry.
165:1.3 (1818.1) Ježíš a dvanáct apoštolů věnovali shromážděným zástupům v táboře u Pelly hodně svého času. Dvanáctka se téměř vůbec nezapojovala do práce v terénu, pouze čas od času vycházeli s Ježíšem navštívit Abnérovy druhy. Abnér znal oblast Pereje velmi dobře, poněvadž to byl kraj, ve kterém jeho bývalý učitel, Jan Křtitel, vykonal většinu své práce. Po zahájení misionářské činnosti v Pereji se Abnér a sedmdesátka již nikdy nevrátili do tábora u Pelly.
165:2.1 (1818.2) Skupina více než tří set obyvatel Jerusalema─farizejů a jiných─se vydala za Ježíšem na sever do Pelly, když na konci slavnosti posvěcení spěšně opustil oblast soudní pravomoci židovských vládců; a právě v přítomnosti těchto židovských učitelů a vůdců a také dvanácti apoštolů Ježíš pronesl kázání „O dobrém pastýři.“ Po půlhodinové formální diskuzi Ježíš, skupině kolem sta lidí, řekl:
165:2.2 (1818.3) „Dnes večer vám chci toho hodně říci a jelikož mnozí z vás jsou moji učedníci a někteří mezi vámi jsou moji zavilí nepřátelé, předložím vám své učení v podobenství, aby si každý vzal z něho to, co najde jako odezvu ve svém srdci.
165:2.3 (1818.4) Tento večer jsou přede mnou lidé, kteří by byli ochotni zemřít pro mě a pro toto evangelium a v budoucnu se někteří obětují; a přítomni jste tady i vy, otroci tradic, kteří jste za mnou přišli z Jerusalema a kteří, společně s vašimi zatemněnými a zmatenými vůdci, se snažíte zabít Syna Člověka. Můj nynější život v těle se stane soudem jak pro vás, opravdové pastýře, tak i pro vás, falešné pastýře. Kdyby falešný pastýř byl slepý, neměl by hřích, ale vy tvrdíte, že vidíte, říkáte, že jste učitelé Izraele; proto váš hřích na vás zůstane.
165:2.4 (1818.5) Opravdový pastýř na noc zahání své stádo do salaše v čase nebezpečí. A když přijde ráno, vstoupí dveřmi do ovčírny a když zavolá, ovce poznají jeho hlas. Každý pastýř, který vnikne do ovčince jinudy než dveřmi, je zloděj a lupič. Opravdový pastýř vstoupí do ovčince poté, jak mu hlídač otevře dveře a jeho ovce, znajíc jeho hlas, vyjdou na jeho povel ven; a když jsou takhle vypuštěny ven, opravdový pastýř jde před nimi; ukazuje cestu a ovce ho následují. Jeho ovce ho následují, protože znají jeho hlas; nebudou následovat neznámého. Od neznámého utečou, protože neznají jeho hlas. Toto množství lidí, shromážděné tady kolem nás, jsou jako ovce bez pastýře, ale když k nim promluvíme, poznají pastýřův hlas a budou nás následovat; alespoň ti, kteří hladoví po pravdě a žízní po spravedlnosti. Někteří z vás nejste z mého stáda; vy neznáte můj hlas a nejdete za mnou. A poněvadž jste falešní pastýři, ovce neznají váš hlas a nepůjdou za vámi.“
165:2.5 (1819.1) A když Ježíš dopověděl toto podobenství, nikdo mu nepoložil jedinou otázku. Po chvíli začal opět mluvit a pokračoval v rozebírání tohoto podobenství:
165:2.6 (1819.2) „Vy, kteří se stanete pastýři stád mého Otce, nesmíte být pouze skvělými vůdci, ale musíte také KRMIT stádo dobrou potravou; nejste opravdovými pastýři, když nevedete svá stáda na zelené pastviny a k tichým vodám.
165:2.7 (1819.3) A nyní, aby někteří z vás snadněji pochopili toto podobenství, prohlašuji, že já jsem jak dveře do Otcova ovčince, tak současně opravdový pastýř stád mého Otce. Každý pastýř, který chce vstoupit do ovčince beze mne, neuspěje a ovce nebudou slyšet jeho hlas. Já, s těmi, kteří mně pomáhají, jsem dveře. Každá duše, která vstoupí na věčnou cestu s pomocí mnou vytvořených a stanovených způsobů, bude spasena a bude moci jít dál k věčným pastvinám Ráje.
165:2.8 (1819.4) Ale já jsem také ten opravdový pastýř, který je připraven položit svůj život za své ovce. Zloděj vnikne do ovčince jen proto, aby ukradl, zabil a zničil; ale já jsem přišel, abyste všichni měli život a měli ho bohatší. Když se objeví nebezpečí, najatý pastýř uteče a nechá stádo rozprchnout a zahynout; ale opravdový pastýř neuteče, když se objeví vlk; on bude chránit své stádo a jestli to bude nutné, položí za své ovce život. Opravdu, opravdu vám říkám, přátelé a nepřátelé, já jsem opravdový pastýř; já znám mé ovce a mé ovce znají mne. Já neuteču před nebezpečím, dokončím službu svému Otci do konce a naplním jeho vůli a neopustím stádo, které mně bylo svěřeno mým Otcem.
165:2.9 (1819.5) Ale já mám ještě mnoho jiných ovcí ne z tohoto stáda a tato slova jsou pravdivá nejen pro tento svět. Tyto jiné ovce také slyší a znají můj hlas a já jsem slíbil svému Otci, že všechny tyto ovce budou přivedeny do jednoho stáda─jednoho bratrství synů Božích. A potom vy všichni budete znát hlas jednoho pastýře, opravdového pastýře a všichni poznáte otcovství Boha.
165:2.10 (1819.6) A tak vy všichni poznáte, proč mě Otec miluje a svěřil všechna svá stáda v těchto územích do mých rukou; je to proto, že Otec ví, že já neselžu v hlídání ovčince, že neopustím své ovce a že, jestli to bude třeba, nebudu váhat položit svůj život ve službě jeho mnohačetným stádům. Ale, pochopte, jestliže položím svůj život, opět si ho znovu vezmu. Žádný člověk a ani žádný jiný tvor mě nemůže vzít život. Já mám právo a moc položit svůj život a mám tu stejnou moc a právo vzít si život zpět. Vy tomuto nemůžete rozumět, ale já jsem takovou pravomoc dostal od svého Otce ještě předtím, než se objevil tento svět.“
165:2.11 (1819.7) Když uslyšeli tato slova, jeho byli apoštolové zmateni, jeho učedníci byli ohromeni a farizejové z Jerusalema a okolí odešli do noci, říkajíc: „On je buď blázen, anebo ďábel.“ Ale dokonce i někteří z jerusalemských učitelů řekli: „On mluví jako někdo, kdo má moc; kromě toho, viděl někdo, aby ten, v kom sedí ďábel, otevřel oči slepci, který se narodil slepý a dělal všechny ty obdivuhodné věci, které tento člověk udělal?“
165:2.12 (1819.8) Následujícího ráno zhruba polovina z těchto židovských učitelů se přihlásila k víře k Ježíšovi a druhá polovina se v ohromení vrátila do Jerusalema a svých domovů.
165:3.1 (1819.9) Ke konci ledna se na sobotním kázání shromáždilo téměř tři tisíce lidí. V sobotu, 28. ledna, přednesl Ježíš památné kázání „O důvěře a duchovní připravenosti.“ Po zahajovacích slovech Šimona Petra, Učitel řekl:
165:3.2 (1820.1) „To, co jsem mnohokrát řekl svým apoštolům a mým učedníkům, prohlašuji nyní tomuto shromáždění: vyvarujte se kvasu farizejů, který je pokrytecký, zrozený z předsudku a živený v zajetí tradic, i když mnoho z těchto farizejů jsou čestní srdcem a někteří z nich jsou tady jako moji učedníci. Brzy vy všichni pochopíte mé učení, protože není nyní nic skryto, co nebude odhaleno. To, co je teď před vámi ukryto, vejde ve známost tehdy, kdy Syn Člověka dokončí svoji misi na zemi a v těle.
165:3.3 (1820.2) Brzy, velmi brzy to, co naši nepřátelé nyní plánují v tajnosti a v temnotě, vyjde na světlo a bude oznámeno ze střech domů. Ale já vám říkám, přátelé moji, když se oni budou snažit zabít Syna Člověka, nebojte se jich. Nemějte strach před těmi, kteří, i když mohou zabít tělo, nemohou mít žádnou moc nad vámi. Vyzývám vás, abyste se nikoho nebáli, v nebi či na zemi, ale radujte se z poznání Toho, který má moc vysvobodit vás od všech nečestností a přivést vás nevinné před soudní stolici vesmíru.
165:3.4 (1820.3) Neprodává se pět vrabců za dva groše? A přesto, když tito ptáci létají z místa na místo při hledání potravy, žádný z nich neexistuje bez vědomí Otce, zdroje všeho života. Serafští ochránci mají spočítaný každý vlas na vašich hlavách. A když je toto všechno pravda, proč byste měli žít ve strachu před různými malichernostmi, které se objeví ve vašich každodenních životech? Říkám vám: „Nemějte strach; vy máte mnohem větší hodnotu než spousta vrabců.
165:3.5 (1820.4) Vás všechny, kteří jste měli odvahu přiznat víru v mé evangelium před lidmi, já brzy ocením před anděly nebeskými; ale ten, kdo vědomě popírá pravdu mého učení před lidmi, bude odmítnut svým ochráncem osudu před anděly nebeskými.
165:3.6 (1820.5) Říkejte o Synu Člověka co si přejete a bude vám to odpuštěno; ale ten, kdo se opováží neuctivě mluvit o Bohu, sotva najde odpuštění. Když lidé zajdou tak daleko, že vědomě připisují díla Boží silám ďábla, tak těmto vědomým rebelům se bude těžko hledat odpuštění za jejich hříchy.
165:3.7 (1820.6) A když vás naši nepřátelé přivedou před představitele synagog a před jiné vysoké autority, nemějte starost o to, co byste měli říci a nebuďte plni úzkosti z toho, jak odpovídat na jejich otázky, protože duch, který ve vás pobývá, vám určitě sdělí v pravou chvíli, co byste měli říci na počest evangelia království.
165:3.8 (1820.7) Jak dlouho budete zůstávat v údolí pochybností? Proč váháte mezi dvěma názory? Proč židé či jinověrci váhají přijmout radostné zprávy o tom, že on je synem Věčného Boha? Jak dlouho nám to bude trvat vás přesvědčit, abyste s radostí vstoupili do svého duchovního dědictví. Já jsem přišel na tento svět, abych vám odhalil Otce a přivedl vás k Otci. To první jsem udělal, ale to druhé nemohu udělat bez vašeho souhlasu; Otec nikdy nikoho nenutí vstoupit do království. Pozvání vždy bylo a vždy bude: „Každý, kdo chce, nechť přijde a bohatě čerpá vodu života.“
165:3.9 (1820.8) Když Ježíš umlkl, mnoho posluchačů odešlo k Jordánu, aby se apoštoly nechalo pokřtít, zatímco Ježíš naslouchal otázkám těch, kteří zůstali.
165:4.1 (1821.1) Když apoštolové křtili věřící, Učitel hovořil s těmi, kteří neodešli. A jeden mladík mu řekl: „Učiteli, můj otec zemřel a zanechal mně a mému bratrovi velké dědictví, ale můj bratr mně nechce dát to, co mně náleží. Můžeš přikázat mému bratrovi, aby se o dědictví se mnou rozdělil?“ Ježíš byl mírně rozhořčen, že tento materiálně založený mladík vznesl pro diskuzi takovou obchodní otázku; ale využil tuto situaci pro sdělení dalšího svého učení. Ježíš řekl: „Člověče, ty jsi mne určil k tomu, abych dělil vaše dědictví? Kde jsi přišel na myšlenku, že já se starám o materiální záležitosti tohoto světa?“ A potom se otočil ke všem, kteří byli kolem něj, a řekl: „Buďte na pozoru a vyhýbejte se chamtivosti; život člověka nespočívá v bohatství věcí, které má. Štěstí nepřichází z moci bohatství a radost neprýští z hojnosti. Samo o sobě bohatství není prokletím, ale láska k němu často vede k takové oddanosti věcem tohoto světa, že duše se stává slepou ke krásným půvabům duchovních realit království Božího na zemi a radostem věčného života na nebesích.
165:4.2 (1821.2) Dovolte mi, abych vám vyprávěl příběh o jednom bohatém člověkovi, jehož půda mu přinášela velkou úrodu; a když se stal velmi bohatým, začal o sobě přemýšlet: „Co budu dělat se vším mým bohatstvím? Já teď mám toho tolik, že nemám místo, kam dávat své bohatství.“ A když dospěl k řešení, řekl: „Udělám toto. Zbořím své stodoly a postavím je větší a tím budu mít dostatek místa na uskladnění mých plodů a mých věcí. Potom budu moci říci své duši: duše, mám pro tebe uloženo bohatství na mnoho let; oddychni si, jez, pij a raduj se, protože jsi bohatá a máš zvětšený majetek.“
165:4.3 (1821.3) Ale tento bohatý člověk byl také nerozumný. Při zajišťování materiálních potřeb pro svoji mysl a tělo nedokázal nastřádat poklady na nebi pro uspokojení ducha a spasení duše. A stejně mu nebylo souzeno radovat se z využívání nahromaděného bohatství, protože v tu samou noc dal svoji duši Bohu. V tu noc totiž vtrhli do jeho domu lupiči, zabili ho, vydrancovali jeho stodoly a spálili to, co zůstalo. A o majetek, který unikl lupičům, bojovali mezi sebou jeho dědici. Tento člověk nashromáždil pro sebe poklady na zemi, ale nebyl bohatý před Bohem.“
165:4.4 (1821.4) Ježíš se takto vypořádal s mladíkem a jeho dědictvím, protože věděl, že jeho potíže spočívaly v ziskuchtivosti. I kdyby tomu tak nebylo, Učitel by nezasáhl, protože se nikdy nevměšoval do světských záležitostí ani svých apoštolů, tím méně svých učedníků.
165:4.5 (1821.5) Když Ježíš dopověděl tento příběh, jiný člověk vstal a zeptal se ho: „Učiteli, já vím, že tvoji apoštolové prodali všechen svůj pozemský majetek, aby tě následovali a že máte všechny věci společné jako essejci, ale chceš také po nás, kteří jsme tvoji učedníci, abychom všichni udělali totéž? Je hřích mít poctivé bohatství?“ A Ježíš na tuto otázku odpověděl: „Můj příteli, není hřích mít počestné bohatství; ale hřích je, jestli materiální bohatství proměníš do pokladů, které mohou pohltit tvůj zájem a odvrátit tvé pocity od oddanosti k duchovním činnostem království. Není žádný hřích v tom mít počestné majetky na zemi za předpokladu, že tvůj poklad je na nebesích, poněvadž tam, kde je tvůj poklad, tam bude také i tvé srdce. Je velký rozdíl mezi bohatstvím, které vede k chamtivosti a sobeckosti a bohatstvím, které spravují a disponují jím lidé, kteří mají hojnost těchto světských statků a kteří tak štědře přispívají na podporu těch, kteří věnují všechnu svoji energii práci pro království. Mnoho z vás, kteří jste tady a jste bez peněz, jste syceni a ubytováni ve stanovém městečku jen proto, že šlechetní bohatí muži a ženy dali finanční prostředky na tento účel vašemu hostiteli, Davidu Zebedeovi.
165:4.6 (1822.1) Ale nikdy nezapomeňte na to, že bohatství v konečném součtu není věčné. Láska k bohatství příliš často zatemňuje a dokonce ničí duchovní vidění. Je nutné, abyste poznali nebezpečí bohatství v tom, kdy přestává být vaším služebníkem, ale stává se vaším pánem.“
165:4.7 (1822.2) Ježíš neučil a neschvaloval bezstarostnost, nečinnost a lhostejnost v zajišťování fyzických potřeb pro rodinu, nebo závislost na almužně. Ale on učil, že materiální a světské musí být podřízeno blahu duše a progresu duchovní podstaty v království nebeském.
165:4.8 (1822.3) Potom, když lidé odešli dolů k řece, aby se dívali na křtění, mladík, který Ježíšovi položil otázku o dědictví, přišel za ním soukromě, poněvadž si myslel, že se Ježíš k němu zachoval příkře; a když ho Učitel znovu vyslechl, řekl mu: „Můj synu, proč se v takový den připravuješ o příležitost nasytit se chlebem života jen proto, abys uspokojil své chamtivé sklony? Ty nevíš, že když předneseš svoji stížnost soudu synagogy, tak židovské zákony o dědictví budou spravedlivě uplatněny? Nevidíš, že má práce je o tom, abych zajistil, že budeš vědět o svém nebeském dědictví? Nečetl jsi ve Spisech: „Je ten, kdo zvětšuje své bohatství svojí opatrností a svojí skrblostí a tady je jeho odměna: ačkoliv říká, že získal klid a že nyní může využívat svého majetku, on však neví, co přinese čas a že musí zanechat všechny tyto věci jiným po své smrti.“ Nečetl jsi přikázání: „Nebudeš chtivý.“ A na jiném místě: „Jedli a nasytili se a ztloustli a potom se obrátili k jiným bohům.“ Četl jsi v Žalmech, že „Hospodin zavrhuje chtivé“ a že „to málo, co má čestný člověk, je mnohem více než bohatství mnohých nečestných“? Když bohatství narůstá, nepřilni k němu srdcem.“ Nečetl jsi to místo, kde Jeremjáš říká: „Nedovol bohatým chvástat se svým bohatstvím“; a Ezechiel mluvil pravdu, když řekl: „Ústa mají plna lásky, ale jejich srdce jsou upřena na vlastní zištné cíle.“
165:4.9 (1822.4) Ježíš poslal mladíka pryč se slovy: „Synu můj, jaký užitek budeš mít z toho, jestli získáš celý svět a ztratíš svoji vlastní duši?“
165:4.10 (1822.5) Jinému člověku, stojícímu opodál a který se zeptal Ježíše, jaké bude postavení bohatých v soudný den, on odpověděl: „Já jsem nepřišel soudit ani bohaté, ani chudé, ale prožité životy všech lidí budou souzeny. Cokoliv jiného se může týkat bohatých v soudný den, ale přinejmenším tři otázky musí být zodpovězeny všemi, kteří nabyli velké bohatství a tyto otázky jsou:
165:4.11 (1822.6) 1. Kolik bohatství jsi nashromáždil?
165:4.12 (1822.7) 2. Jak jsi toto bohatství získal?
165:4.13 (1822.8) 3. Jak jsi se svým bohatstvím naložil?“
165:4.14 (1822.9) Potom Ježíš odešel do svého stanu si na chvíli odpočinout před večeří. Když apoštolové skončili křtění, vrátili se zpět a chtěli s ním také mluvit o bohatství na zemi a o pokladech na nebesích, ale on spal.
165:5.1 (1823.1) V ten večer po večeři, když se Ježíš a dvanáct apoštolů sešli na své pravidelné denní poradě, se Ondřej zeptal: „Učiteli, zatímco my jsme křtili věřících, ty jsi dlouze mluvil ke zbývajícímu zástupu lidí a my jsme to neslyšeli. Mohl bys tato slova opakovat pro náš prospěch?“ A v odpověď na Ondřejův dotaz, Ježíš řekl: „
165:5.2 (1823.2) „Ano, Ondřeji, povím vám o těchto záležitostech bohatství a opatřování živobytí, ale slova, která řeknu vám, apoštolům, musí být poněkud odlišná od těch, která jsem řekl učedníkům a lidem, poněvadž vy jste se všeho vzdali ne pro to, abyste mě následovali, ale pro to, abyste byli ustanoveni jako vyslanci království. Vy již máte několikaleté zkušenosti a víte, že Otec, jehož království hlásáte, vás nikdy neopustí. Vy jste zasvětili své životy službě království; proto se neznepokojujte, nebo nestarejte o věci světského života─o jídlo, o tělo, o oblečení. Blaho duše je více než jídlo a pití; rozvoj ducha je mnohem výše než potřeba ošacení. Když začnete pochybovat o jistotě svého chleba, zamyslete se nad havrany; ti nesejí, ani nesklízejí, nemají skladiště, nebo stodoly a přesto Otec poskytuje potravu každému z nich, který ji pro sebe hledá. A jak mnohem větší hodnotu máte vy než množství ptáků! Kromě toho, vaše obava či hlodající pochybnosti vám vůbec nepomohou zajistit si materiální potřeby. Kdo z vás dokáže obavou přidat dlani na velikosti, anebo o jeden den prodloužit svůj život? Jelikož takové věci na vás nezávisí, tak proč byste měli mít úzkostlivé myšlenky o jakémkoliv z těchto problémů?
165:5.3 (1823.3) Podívejte se na lilie, jak rostou; nepachtí se a netouží po ošacení. Ale říkám vám, že i Šalamoun v celé své slávě nebyl oděn tak, jako každá z nich. Jestli Bůh takto odívá trávu na poli, která dnes žije a zítra je pokosena a vhozena do ohně, jak mnohem více bude odívat vás, vyslance nebeského království. Ó, vy malověrní! Jestli se z celého srdce věnujete hlásání evangelia království, neměli byste ve svých myslích pochybovat o svém zajištění či zajištění vašich rodin, od kterých jste odešli. Jestli opravdu věnujete své životy evangeliu, budete žít evangeliem. Jestli jste jenom věřícími učedníky, musíte vydělávat na svůj chléb a přispívat všem těm, kteří učí, káží a léčí. Jestli máte obavy o svůj chléb a vodu, v čem se lišíte od národů světa, které tak houževnatě usilují o tyto potřeby? Věnujte se své práci s vírou v to, že jak Otec, tak i já víme, že všechny tyto věci potřebujete. Dovolte mně vás jednou provždy ujistit, že jestli věnujete své životy práci pro království, všechny vaše fakticképotřeby budou zajištěny. Usilujte o velkou věc a malá v ní bude obsažena; požádejte o nebeské a pozemské bude zahrnuto. Stín vždy následuje podstatu.
165:5.4 (1823.4) Jste pouze malá skupina, ale jestli máte víru, jestli nepodlehnete strachu, tak vám prohlašuji, že můj Otec s velkou radostí vám dá toto království. Vy jste uložili své poklady tam, kde bohatství nepřestává narůstat, kde ho žádný zloděj nemůže vyloupit a kde ho žádný mol nemůže zničit. A jak jsem lidem řekl, kde je váš poklad, tam bude také vaše srdce.
165:5.5 (1824.1) Ale v práci, která vás čeká a v té, která na vás zůstane po mém návratu k Otci, budete těžce zkoušeni. Vy všichni se musíte mít na pozoru před strachem a pochybnostmi. Každý z vás musí být připraven a nechť vaše kahany stále svítí. Buďte jako sluhové, čekající na návrat svého pána ze svatební hostiny, aby, když přijde a zaklepe na dveře, jste mu mohli rychle otevřít. Takové služebníky pán pochválí, když se na ně může spolehnout v takovou důležitou chvíli. Pak pán usadí své sluhy a sám je obslouží. Opravdu, opravdu vám říkám, že se blíží rozhodující okamžik ve vašich životech, což vyžaduje vaši bdělost a připravenost.
165:5.6 (1824.2) Vy dobře víte, že jestli by pán domu věděl, kdy přijde zloděj, nikdy by mu nedovolil vloupat se do jeho domu. Buďte však i vy připraveni, jelikož Syn Člověka odejde ve chvíli, kdy to nejméně budete čekat a způsobem, který nejste schopni pochopit.“
165:5.7 (1824.3) Několik minut dvanáctka seděla a mlčela. Některá tato varování slyšeli již dříve, ale ne v takovém podání, jako tentokrát.
165:6.1 (1824.4) Když ještě seděli a přemýšleli, Šimon Petr se zeptal: „Říkáš toto podobenství nám, anebo je pro všechny učedníky?“ A Ježíš odpověděl:
165:6.2 (1824.5) „V čase zkoušek se odhaluje duše člověka; zkouška odkrývá, co je skutečně v srdci. Když je služebník vyzkoušen a prověřen, pak pán domu může svěřit tomuto služebníkovi svoji domácnost a být si jistý, že tento spolehlivý správce zajistí, aby jeho děti byly nasyceny a bylo o ně postaráno. Podobně i já budu brzy vědět, komu může být svěřena péče o mé děti poté, až se vrátím k Otci. Tak, jako pán domu pověří spolehlivého a prověřeného služebníka dohledem nad svou rodinou, tak i já povýším v řízení království ty, kteří vydrží zkoušky této doby.
165:6.3 (1824.6) Ale, jestli je služebník líný a říká si: „můj pán přijde později“ a začne zacházet špatně s druhými sluhy a jíst a popíjet s opilci, pak jeho pán přijde v době, kdy on ho nečeká a pro jeho nespolehlivost ho ostudně vyhodí. Proto se dobře připravte na ten den, kdy budete náhle a nečekaně navštíveni. Pamatujte si, hodně vám bylo dáno; proto hodně bude od vás požadováno. Těžké zkoušky se vám blíží. Já musím přijmout jiný křest a budu bdít, dokud toho nebude dosaženo. Vy hlásáte mír na zemi, ale moje mise nepřinese mír v materiálních záležitostech lidí─alespoň ne hned. Když dva členové rodiny věří ve mne a tři členové odmítají toto evangelium, výsledkem může být jenom rozkol v rodině. Evangelium, které hlásáte, nemůže neobrátit proti sobě přátele, příbuzné a milované. Pravdou je, že každý z těchto věřících získá velký a trvalý mír ve svém srdci, ale mír na zemi nepřijde, dokud nebudou všichni připraveni uvěřit ve slavné dědictví synovstva s Bohem a vstoupit do něj. Přesto však jděte do celého světa hlásat toto evangelium všem národům, každému muži, ženě a dítěti.“
165:6.4 (1824.7) A tímto skončila tato bohatá a rušná sobota. Ráno následujícího dne se Ježíš a dvanáct apoštolů vypravili do měst severní Pereji navštívit sedmdesát poslů, kteří v těchto oblastech pracovali pod Abnérovým vedením.
Kniha Urantia
Kapitola 166
166:0.1 (1825.1) V OBDOBÍ od 11. do 20. února Ježíš a dvanáctka navštívili všechna města a vesnice v severní Pereji, ve kterých pracovali druhové Abnéra a členky ženského sboru. Zjistili, že tito poslové evangelia získávají úspěch a Ježíš opakovaně upozorňoval své apoštoly na skutečnost, že se evangelium království může šířit bez pomoci zázraků a divů.
166:0.2 (1825.2) Celá tato tříměsíční mise v Pereji byla úspěšně provedena bez účasti dvanácti apoštolů a od této doby evangelium odráželo ne tolik osobnost Ježíše, jako jeho učení. Ale jeho stoupenci nenásledovali dlouho pokynů Ježíše, protože brzy po jeho ukřižování a zmrtvýchvstání se odklonili od jeho učení a začali vytvářet ranou křesťanskou církev kolem zázraků a zveličených vzpomínek na jeho božsko-lidskou osobnost.
166:1.1 (1825.3) V sobotu, 18. února, byl Ježíš v Ragabě, kde žil bohatý farizej jménem Natanael; a poněvadž docela značný počet jeho druhů farizejů následovalo Ježíše a dvanáctku po celé Pereji, v toto sobotní ráno Natanael připravil pro ně všechny, bylo jich asi dvacet, snídani a pozval Ježíše jako čestného hosta.
166:1.2 (1825.4) Když Ježíš přišel na snídani, většina z farizejů společně s dvěma či třemi právními zástupci již seděla za stolem. Učitel ihned zaujal místo vlevo od Natanaela, aniž šel k nádobám s vodou umýt si ruce. Většina z farizejů, především ti, kteří byli nakloněni učení Ježíše, věděli, že on si myje ruce pouze za účelem hygieny a že odmítá tyto čistě obřadní rituály. Proto nebyli překvapeni, že šel rovnou ke stolu, aniž si dvakrát umyl ruce. Ale Natanael byl zděšen tímto Učitelovým zanedbáním dodržet přísná pravidla farizejských zvyklostí. Na rozdíl od farizejů, Ježíš si také nemyl ruce po každém chodu jídla a ani na závěr stolování.
166:1.3 (1825.5) Po vzrušeném šeptání mezi Natanaelem a nepřátelskými farizeji po jeho pravé ruce a po velkém zvedání obočí a pohrdavém pošklebování těch, kteří seděli naproti Učitele, Ježíš posléze řekl: „Já jsem si myslel, že jste mě pozvali do tohoto domu, abych se s vámi podělil o chléb a možná i proto, aby se mne někdo z vás zeptal na hlásání nového evangelia království Božího; ale vidím, že jste mě sem přivedli pro to, abych se stal svědkem demonstrace vaší okázalé oddanosti svého vlastního pokrytectvíi. Tuto službu jste mně již prokázali; čím jiným mne ještě uctíte jako svého dnešního hosta?“
166:1.4 (1826.1) Po těchto slovech Učitele se farizejové dívali do stolu a mlčeli. A jelikož nikdo nepromluvil, Ježíš pokračoval: „Mnozí z vás, zde přítomných farizejů, jste moji přátelé, někteří dokonce jako moji učedníci, ale většina farizejů vytrvale odmítá vidět světlo a uznat pravdu, přestože dílo evangelia je jim předloženo v plné síle. Jak pečlivě čistíte vnějšek pohárů a mís, zatímco nádoby pro duchovní potravu jsou špinavé a nečisté! Usilovně dbáte na svatý a zbožný zevnějšek před lidmi, ale vaše vnitřní duše jsou naplněny pokrytectvím, chamtivostí, vyděračstvím a všemožnými duchovními špatnostmi. Vaši vůdcové opovážlivě dokonce zamýšlejí a plánují zabití Syna Člověka. Nerozumíte vy pošetilci, že Bůh nebes se dívá na vnitřní motivy duše stejně, jako na vaše vnější záměry a vaše pobožné projevy? Nemyslete si, že dávání almužny a placení desátků vás očistí od nečestnosti a umožní vám stanout před Soudcem všech lidí čistí. Běda těm farizejům, kteří odmítají světlo života! Vy jste pečliví v placení desátků a okázalí v dávání almužny, ale vědomě pohrdáte návštěvou Boha a odmítáte zjevení jeho lásky. I když je dobře, že věnujete pozornost těm nepodstatným povinnostem, neměli byste nechávat bez povšimnutí tyto závažnější potřeby. Běda všem těm, kteří se vyhýbají spravedlnosti, zavrhují soucit a odmítají pravdu! Běda všem těm, kteří opovrhují zjevením Otce, zatímco usilují o nejvyšší místa v synagogách a touží po pochlebovačných pozdravech na tržištích!“
166:1.5 (1826.2) Když Ježíš povstal, aby odešel, jeden z právních zástupců, sedící za stolem, se na něho obrátil a řekl: „Ale, Učiteli, v některých svých prohlášeních káráš také nás. Opravdu není nic dobrého v zákonících, farizejích či právních zástupcích?“ A Ježíš, zůstavši stát, odpověděl právnímu zástupci: „Jako farizejové, tak i vy nacházíte potěšení ze zaujímání prvních míst při slavnostech a v nošení dlouhého šatu a současně nakládáte na lidi těžká břemena. A když lidské duše vrávorají pod těmito těžkými břemeny, vy nehnete ani prstem, abyste jim pomohli. Běda vám, kteří máte velké potěšení ze stavění hrobek pro proroky, které vaši otcové zabili! A že schvalujete to, co vaši otcové udělali, jenom potvrzuje váš nynější plán zabít ty, kteří přišli dnes dělat to, co dělali proroci v jejich době─hlásat spravedlnost Boha a odhalovat milosrdnost nebeského Otce. Ale ze všech minulých generací, právě toto zvrácené a pokrytecké pokolení bude chtít krev proroků a apoštolů. Běda všem vám právním zástupcům, kteří jste odejmuli klíč poznání obyčejnému lidu! Vy sami odmítáte vstoupit na cestu pravdy a současně bráníte všem ostatním, kteří o to usilují. Ale vy takto nemůžete zavřít dveře království nebeského; my jsme je otevřeli pro všechny, kteří mají víru vstoupit a tato brána milosrdenství nebude uzavřena předsudky a povýšeností falešných učitelů a nepravých pastýřů, kteří jsou jak nabílené hrobky─zvenčí vypadají nádherně a uvnitř jsou plny kostí mrtvých lidí a všelijaké duchovní nečistoty“.
166:1.6 (1826.3) A když Ježíš skončil tuto svoji řeč za stolem u Natanaela, odešel z domu, aniž povečeřel. Někteří z farizejů, kteří slyšeli jeho slova, uvěřili v jeho učení a vstoupili do království, ale většina z nich zůstala na cestě temnoty a byla ještě více rozhodnuta vyčkávat, aby mohla použít některá z jeho slov pro jeho předvedení k soudu a vynesení rozsudku Vysokou radou v Jerusalema.
166:1.7 (1827.1) Existovaly pouze tři věci, kterým farizejové věnovali obzvláštní pozornost:
166:1.8 (1827.2) 1. Přísné dodržování placení desátků.
166:1.9 (1827.3) 2. Důsledné respektování zákonů očisty.
166:1.10 (1827.4) 3. Vyhýbání se sdružování se všemi ne-farizejci.
166:1.11 (1827.5) V tomto případě se Ježíš pokusil ukázat na duchovní prázdnotu dvou prvních zvyků, zatímco své výtky k farizejskému odmítání setkávat se společensky s ne-farizeji si nechal na pozdější příležitost, kdy bude opět večeřet s mnohými těmito stejnými lidmi.
166:2.1 (1827.6) Následujícího dne Ježíš s dvanáctkou odešli do Amathu, nacházejícího se nedaleko hranice se Samaří a když se blížili k městu, potkali skupinu deseti malomocných, kteří se tam poblíž zdržovali. Devět z nich byli židé a jeden Samařan. Obvykle se tito židé vyhýbali veškerým stykům a kontaktům se Samařanem, ale jejich společná choroba dokázala překonat všechny náboženské předsudky. Slyšeli hodně o Ježíšovi a jeho dřívějších zázračných vyléčeních a jelikož sedmdesátka měla ve zvyku oznamovat čas Ježíšova očekávaného příchodu když byl s dvanáctkou na cestách, deset malomocných vědělo, že Učitel má přijít do této oblasti přibližně v tuto dobu; a proto se zdržovali na okraji města a doufali, že přilákají jeho pozornost a požádají ho o vyléčení. Když malomocní viděli, že se Ježíš blíží, neodvážili se k němu přiblížit a stojíce v dáli na něho křičeli: „Učiteli, slituj se nad námi; zbav nás našeho soužení. Vyléč nás tak, jak jsi vyléčil jiné.“
166:2.2 (1827.7) Ježíš právě vysvětloval dvanáctce, proč jinověrci Pereje a také méně ortodoxní židé ochotněji uvěří evangeliu, kázaném sedmdesáti posly, více než ortodoxní a tradicemi svázaní židé Judeje. Upozornil apoštoly na skutečnost, že jejich poselství bylo také rychleji přijato Galilejci a dokonce i Samařany. Ale dvanáct apoštolů nebylo v té době ještě zdaleka schopno mít přátelský přístup k tak dlouho opovrhovaným Samařanům.
166:2.3 (1827.8) Proto, když Šimon Zélóta uviděl mezi malomocnými Samařana, chtěl přimět Ježíše k pokračování v cestě do města bez jakéhokoliv zastavování se kvůli pozdravení se s nimi. Ježíš řekl Šimonovi: „Ale, co když Samařan miluje Boha stejně jako židé? Můžeme my soudit naše bližní? Kdo ví, jestli vyléčíme těchto deset lidí, možná tento Samařan projeví větší vděčnost než židé. Jsi si Šimone jist svým názorem?“ A Šimon okamžitě odpověděl: „Jestli je vyléčíš, uvidíš.“ A Ježíš na to řekl: „Nechť se tak stane a Šimone brzy poznáš pravdu o vděčnosti lidí a láskyplném soucitu Boha.“
166:2.4 (1827.9) Ježíš přišel blíž k malomocným a řekl: „Jestli budete vyléčeni, jděte a ukažte se kněžím, jak to vyžaduje zákon Mojžíše.“ A během chvíli cítili, že jejich těla se léčí. Ale když Samařan uviděl, že je vyléčen, vrátil se, aby vyhledal Ježíše a přitom hlasitě začal velebit Boha. A když se k Učiteli dostal, padl před něj na kolena a děkoval mu za své vyléčení. Těch dalších devět židů také zjistilo své vyléčení a i když byli vděčni za své očištění, pokračovali dál na cestě ukázat se kněžím.
166:2.5 (1828.1) Když Samařan zůstával klečet u Ježíšových nohou, Učitel se podíval na dvanáctku, hlavně na Šimona Zélóta a řekl: „Nebylo těch deset vyléčeno? Kde však je těch dalších devět židů? Pouze jeden, tento nepřítel, se vrátil vzdát chválu Bohu.“ A potom Samařanovi řekl: „Povstaň a jdi svoji cestou; víra tvá tě uzdravila.“
166:2.6 (1828.2) Ježíš se po odchodu Samařana znovu podíval na apoštoly. A všichni apoštolové se dívali na Ježíše, kromě Šimona Zélóty, jehož oči se dívaly dolů. Dvanáctka neřekla ani slovo. Ani Ježíš nic neřekl; nebylo nutné něco říkat.
166:2.7 (1828.3) Přestože všech deset těchto lidí věřilo, že mají lepru, pouze čtyři jí byli postiženi. Těch šest bylo vyléčeno z kožní nemoci, která byla považována za lepru. Ale ten Samařan lepru opravdu měl.
166:2.8 (1828.4) Ježíš přikázal dvanáctce nic neříkat o vyléčení malomocných a na cestě do Amathu poznamenal: „Vidíte jaké to je, když děti v rodině, i když nejsou podřízeni vůli Otce, přijímají jeho dary za samozřejmé. Oni si myslí, že je to drobnost, když opomenou poděkovat Otci za jejich vyléčení, ale když dostane takový dar od hlavy rodiny cizí člověk, je naplněn údivem a cítí povinnost poděkovat v uznání toho, čeho se mu dostalo.“ A opět apoštolové nic neřekli v odpověď na slova Učitele.
166:3.1 (1828.5) Když Ježíš a dvanáctka navštívili posly království v Gerase, jeden z farizejů, který v něho věřil, položil takovou otázku: „Pane, je málo či hodně těch, kteří budou skutečně spaseni?“ A Ježíš mu na to řekl:
166:3.2 (1828.6) „Vás učili, že pouze děti Abrahama budou spaseny; že pouze na vaši víru obrácení jinověrci mohou doufat ve spasení. Někteří z vás se domnívají, že jelikož se ve Spisech hovoří jenom o Kálebovi a Jóšuovi jako o jediných z velkého množství lidí, kteří odešli z Egypta, aby mohli žít v zaslíbené zemi, tak pouze poměrně málo z těch, kteří hledají království nebeské, se do něho dostanou.
166:3.3 (1828.7) Vy máte ještě jedno rčení, ve kterém je obsaženo hodně pravdy: o tom, že cesta vedoucí k věčnému životu je přímá a úzká a že dveře, které tam vedou, jsou také úzké a proto jenom málo z těch, kteří hledají spasení, může projít těmito dveřmi. Vy máte také učení o tom, že cesta, která vede k záhubě, je prostorná, že vstup na ni je široký a že je mnoho těch, kteří si zvolí jít touto cestou. A toto rčení nepostrádá svůj význam. Ale já vám prohlašuji, že spasení je především vaší osobní volbou. I když dveře na cestu života jsou úzké, jsou natolik široké, aby jimi prošli všichni ti, kteří upřímně chtějí vstoupit, protože já jsem ty dveře. A Syn nikdy neodmítne vstup žádnému dítěti vesmíru, které pomocí své víry hledá Otce skrze Syna.
166:3.4 (1829.1) Ale je v tom nebezpečí pro všechny, kteří by chtěli odložit svůj vstup do království a pokračovat ve vyhledávání radostí nevyspělosti a oddávat se egoistickému uspokojení: odmítnutím vstoupit do království na základě duchovní zkušenosti, se tito lidé mohou pokusit do něho vstoupit později, když sláva lepší cesty bude odhalena v nadcházející epoše. Proto když ti, kteří odmítli království tehdy, kdy jsem já přišel v podobě člověka, budou hledat vstup do království, odkrytého v obraze božskosti, potom já všem takovým sobcům řeknu: já nevím odkud jste. Měli jste možnost se připravit pro toto božské občanství, ale odmítli jste všechny takové nabídky milosrdenství; nepřijali jste všechna ta pozvání vstoupit, když dveře byly otevřené. Nyní jsou pro vás, kdo jste odmítli spasení, dveře zavřeny. Tyto dveře nejsou otevřeny pro ty, kteří by chtěli vstoupit do království pro sobeckou slávu. Spasení není pro ty, kteří nejsou ochotni za něho zaplatit upřímnou oddaností konat vůli mého Otce. Když jste se v duchu a v duši otočili zády ke království Otce, je zbytečné v mysli a těle stát před těmito dveřmi, klepat na ně a říkat: „Hospodine, otevři nám; my budeme také velkými v království.“ Potom já prohlásím, že vy nejste z mého stáda. Já vás nepřijmu mezi ty, kteří čestně bojovali ve víře a získali odměnu za nesobeckou službu v království na zemi. A když vy řeknete: „Nejedli a nepili jsme s tebou a neučil jsi v našich ulicích?“, tak já znovu prohlásím, že jste duchovními cizinci; že jste nebyli našimi druhy ve službě při odkrývání milosrdenství Otce na zemi; že já vás neznám; a potom Soudce celé země vám řekne: „Odejděte od nás všichni vy, kteří jste hledali potěšení v dílech špatnosti.“
166:3.5 (1829.2) Ale nebojte se; každý, kdo upřímně touží najít věčný život skrze vstup do království Boha, s určitostí najde takové nekonečné spasení. Ale vy, kteří odmítáte takové spasení, jednoho dne uvidíte proroky sémě Abrahama sedět s věřícími nežidovských národů v tomto proslaveném království, pojídajíc chléb života a osvěžujíc se jeho vodou. A ti, kteří takto přijmou království duchovní silou a vytrvalým úsilím živé víry, přijdou ze severu a z jihu, z východu a západu. A uvidíte, že mnoho těch, kteří jsou první, budou poslední a ti poslední budou častokrát prvními.“
166:3.6 (1829.3) Toto byl skutečně nový a neobyčejný výklad starého a velmi známého rčení o přímé a úzké cestě.
166:3.7 (1829.4) Apoštolové a mnozí učedníci si pomalu začínali uvědomovat význam dřívějšího Ježíšova prohlášení: „Pokud se znovu nenarodíte, jestli se nenarodíte v duchu, nemůžete vstoupit do království Božího.“ Nicméně, pro všechny ty, kteří mají čistá srdce a upřímnou víru, navždy zůstává pravdou: „Zřete, stojím u dveří lidských srdcí a klepu a jestli mně kdokoliv otevře, já vstoupím, pojím s ním a nakrmím ho chlebem života; budeme jeden v duchu a cíli a budeme bratři v dlouhé a plodné službě v hledání Rajského Otce“. A proto, jestli málo či mnoho bude spaseno, zcela závisí na tom, zdali málo či mnoho uslyší pozvání: „Já jsem dveře, já jsem nová a živá cesta a kdokoliv bude chtít, může vstoupit na tuto cestu nekonečného hledání pravdy věčného života.“
166:3.8 (1829.5) Dokonce ani apoštolové nebyli schopni plně pochopit jeho učení o nezbytnosti používat duchovní sílu za účelem proražení skrze všechen materiální odpor a překonání jakékoliv pozemské překážky, která se může postavit do cesty chápání všech důležitých duchovních hodnot nového života v duchu─života osvobozených Božích synů.
166:4.1 (1830.1) Přestože většina Palestinců jedla jenom dvakrát denně, v době putování Ježíš a apoštolovéměli ve zvyku udělat si v poledne přestávku na odpočinek a občerstvení. A bylo to právě při takové polední zastávce na cestě do Filadelfie, kdy se Tomáš Ježíše zeptal: „Učiteli, z naslouchání tvých připomínek během naší dopolední cesty bych se tě rád zeptal na to, jestli duchovní bytosti se podílejí na vzniku zvláštních a neobvyklých událostí v materiálním světě a ještě bych se chtěl zeptat, zdali andělé a jiné duchovní bytosti mohou těmto nehodám zabránit.“
166:4.2 (1830.2) V odpověď na Tomášův dotaz Ježíš řekl: „Jsem s vámi již velmi dlouhou dobu a ty mně stále ještě pokládáš takové otázky? Nejsi schopen vidět, že Syn Člověka žije jako vy a zásadně odmítá používat nebeské síly pro svoji vlastní podporu? Nežijeme my všichni za pomoci prostředků, které používají i ostatní lidé? Vidíte, že by se síla duchovního světa projevovala v materiálním životě tohoto světa, kromě odhalení Otce a několika vyléčení jeho nemocných dětí?
166:4.3 (1830.3) Příliš dlouho vaši otcové věřili, že blahobyt je znak božského uznání; že nepřízeň osudu je důkaz Boží nespokojenosti. Já prohlašuji, že taková přesvědčení jsou pověrami. Vy nevidíte, že mnohem více chudých radostně přijímá evangelium a ihned vstupuje do království? Jestli bohatství je důkazem božské přízně, proč bohatí tak často odmítají uvěřit této radostné zprávě z nebes?
166:4.4 (1830.4) Otec polévá svým deštěm čestné i nečestné; slunce rovněž svítí na poctivé i nepoctivé. Vy víte o těch Galilejcích, jejichž krev Pilát smíchal s oběťmi, ale já vám říkám, že tito Galilejci nebyli v žádném případě většími hříšníky než ostatní jejich krajané jen proto, že se to stalo jim. Vy také víte o osmnácti lidech, na které se zhroutila věž Siloe a zabila je. Nemyslete si, že tito lidé, kteří tímto způsobem přišli o život, byli většími hříšníky, než všichni ostatní jejich bratři v Jerusalemu. Tito lidí byli pouze nevinnými oběťmi jedné nehody v čase.
166:4.5 (1830.5) Existují tři skupiny událostí, které mohou nastat ve vašem životě:
166:4.6 (1830.6) 1. Můžete být spoluúčastníky normálních událostí, které jsou součástí života, který vy a vaši bližní prožívají na zemi.
166:4.7 (1830.7) 2. Můžete se stát obětí jedné z přírodních nehod, jednoho z lidských neštěstí, znajíc velmi dobře, že takové události nejsou v žádném případě předpřipraveny či jinak způsobeny duchovními silami tohoto světa.
166:4.8 (1830.8) 3. Můžete sklízet úrodu z vašich osobních snah řídit se přírodními zákony, ovládající tento svět.
166:4.9 (1830.9) Jednou jeden člověk zasadil ve svém sadu fíkovník a když po několikáté chtěl sklízet plody a žádné tam nenašel, zavolal svého vinaře a řekl: „Již třetí sezónu jsem sem přišel sklidit úrodu z tohoto fíkovníku a nikdy jsem tam žádné plody nenašel. Pokácej tento neplodný strom; proč by měl zatěžovat půdu?“ Ale tento vrchní zahradník svému pánovi odpověděl: „Nechejme ho ještě jeden rok. Já kolem něho odkopu hlínu a dám tam hnojivo a pak, jestli příští rok nepřinese plody, bude pokácen.“ A když takto dodrželi zákon plodnosti a poněvadž ten strom byl živý a zdravý, byli odměněni bohatou úrodou.
166:4.10 (1831.1) Pokud se jedná o nemoc a zdraví, měli byste vědět, že tyto tělesné stavy jsou výsledkem materiálních příčin; zdraví není úsměvem nebes a ani nemoc není zamračením Boha.
166:4.11 (1831.2) Lidské děti Otce mají stejnou schopnost přijímat materiální dary; proto on dává fyzické věci lidským dětem bez rozdílu. Pokud se jedná o poskytování duchovních darů, Otec je omezen lidskou schopností přijímat tyto božské dary. Ačkoliv Otec nedělá rozdíly mezi lidmi, v poskytování duchovních darů je omezen vírou člověka a jeho ochotou se vždy řídit vůlí Otce.“
166:4.12 (1831.3) Na cestě do Filadelfie Ježíš pokračoval v učení apoštolů a odpovídání na jejich otázky o nehodách, nemocích a zázracích, ale oni nebyli schopni plně pochopit toto jeho učení. Jedna hodina výuky nemůže zcela změnit přesvědčení, vytvářená po celý život a tak Ježíš vycítil, že jim musí svoje poselství stále opakovat, znovu a znovu říkat věci, které chtěl, aby pochopili; a i přesto dokázali porozumět významu jeho mise na zemi až po jeho smrti a zmrtvýchvstání.
166:5.1 (1831.4) Ježíš a dvanáctka se vydali do Filadelfie, aby navštívili Abnéra a jeho druhy, kteří tam kázali a učili. Ze všech měst v Pereji právě ve Filadelfii přijala největší skupina židů a jinověrců, bohatých a chudých, vzdělaných a nevzdělaných, učení sedmdesáti poslů a tím vstoupila do království nebeského. Synagoga ve Filadelfii nikdy nebyla podřízena vedení Vysoké rady v Jerusalemu a proto nikdy nebyla uzavřena učení Ježíše a jeho druhů. Právě v této době Abnér učil ve filadelfské synagoze třikrát denně.
166:5.2 (1831.5) Později se právě tato synagoga stala křesťanským kostelem a byla misijním ústředím pro hlásání evangelia po oblastech východu. Po dlouhou dobu to byla pevnost učení Ježíše a byla v této oblasti centrem křesťanství po mnoho století.
166:5.3 (1831.6) Židé v Jerusalemu měli vždy starosti s židy ve Filadelfii. A po smrti a zmrtvýchvstání Ježíše jerusalemští věřící, v jejichž čele stál bratr Ježíše Jakub, začali mít vážné potíže s filadelfským sborem věřících. Abnér se stal představitelem věřících ve Filadelfii a zůstal jím až do své smrti. A toto odtržení od Jerusalema vysvětluje, proč v Evangeliích Nového Zákona není ani slovo o Abnérovi a jeho práci. Tento rozkol mezi Jerusalemem a Filadelfií trval po celou dobu života Jakuba a Abnéra a pokračoval po nějakou dobu po zničení Jerusalema. Filadelfie byla skutečným centrem raného křesťanství na jihu a východě, jako podobně byla Antiochie na severu a západě.
166:5.4 (1831.7) Bylo to znatelné neštěstí, že Abnér měl neshody se všemi vůdci rané křesťanské církve. Znesvářil se s Petrem a Jakubem (bratrem Ježíše) kvůli otázkám řízení a pravomoci jerusalemské církve; rozešel se s Pavlem kvůli rozdílným názorům na filozofii a teologii. Abnér se ve své filozofii přikláněl více k Babylonu než k Řecku a tvrdošíjně odmítal všechny pokusy Pavla změnit učení Ježíše tak, aby bylo přijatelnější: zaprvé pro židy a pak pro řeckořímské věřící v mystéria.
166:5.5 (1832.1) Tak byl Abnér přinucen prožít svůj život v izolaci. Byl hlavou shromáždění věřících, které nebylo uznáno v Jerusalemu. Odvážil se odporovat Ježíšovu bratru Jakubovi, který byl později podporován Petrem. Takový postoj ho fakticky oddělil od všech svých bývalých druhů. Potom se odvážil postavit se Pavlovi. Přestože plně souhlasil s Pavlovou misí mezi jinověrci a i když ho podporoval v jeho sporech s církví v Jerusalemu, ostře oponoval verzi Ježíšova učení, kterou se Pavel rozhodl kázat. V posledních letech svého života Abnér označil Pavla za „prohnaného padělatele životního učení Ježíše Nazaretského, Syna živého Boha.“
166:5.6 (1832.2) Během posledních let života Abnéra a po nějakou dobu po jeho smrti, věřící ve Filadelfii se drželi náboženství Ježíše, tak jak žil a učil, striktněji než jakákoliv jiná skupina na zemi.
166:5.7 (1832.3) Abnér se dožil 89 let a zemřel ve Filadelfii 21. listopadu, roku 74 n.l. A až do samého konce zůstal oddaným věřícím a učitelem evangelia nebeského království.
Kniha Urantia
Kapitola 167
167:0.1 (1833.1) KDYŽ mluvíme o tom, že v průběhu tohotopůsobení v Pereji Ježíš a apoštolové navštěvovali různá místa kde pracovalo sedmdesát evangelistů, je nutno poznamenat, že zpravidla ho doprovázelo pouze deset apoštolů, poněvadž bylo zvykem, že alespoň dva zůstali vždy v Pelle učit lid. Když se Ježíš vypravil na cestu do Filadelfie, Šimon Petr a jeho bratr Ondřej se vrátili do tábora v Pelle učit shromážděné davy lidí. Když Ježíš odcházel z tábora navštívit místa v Pereji, nebylo neobvyklé, že ho vždy doprovázelo kolem tři sta až pět set obyvatel tábora. Při návštěvě Filadelfie tam s ním přišlo přes šest set jeho přívrženců.
167:0.2 (1833.2) Předcházející putování po Dekapoli nedoprovázely žádné zázraky, kromě vyléčení deseti malomocných a na této misi v Pereji se doposud také nestal žádný zázrak. Bylo to období, ve kterém evangelium bylo hlásáno silou slova, bez zázraků, a většinou bez osobní přítomnosti Ježíše, nebo také jeho apoštolů.
167:0.3 (1833.3) Ježíš a deset apoštolů dorazili do Filadelfie ve středu, 22. února a čtvrtek a pátek zasvětili odpočinku po nedávném cestování a práci. V pátek večer Jakub promluvil v synagoze a na následující večer byla svolána všeobecná porada. Všichni měli radost z úspěšného rozvoje evangelia ve Filadelfii a v sousedních vesnicích. Poslové Davida také přinesli noviny o nových úspěších království po celé Palestině společně s dobrými zprávami z Alexandrie a z Damašku.
167:1.1 (1833.4) Ve Filadelfii žil jeden velmi bohatý a vlivný farizej, který přijal učení Abnéra a který pozval Ježíše do svého domu na sobotní snídani. Všeobecně se vědělo, že Ježíš má v tuto dobu přijít do Filadelfie a tak tam přišel velký počet návštěvníků, mezi nimi hodně farizejů z Jerusalema a jiných míst. Proto přibližně čtyřicet těchto vážených občanů a několik právních zástupců bylo pozváno na tuto snídani, která byla uspořádána na počest Učitele.
167:1.2 (1833.5) Ježíš postával u dveří a hovořil s Abnérem. Když se hostitel posadil na své místo, do místnosti přišel jeden z vážených farizejů Jerusalema, člen Vysoké rady a jak to bylo jeho zvykem, šel přímo ke křeslu pro čestného hosta po levici hostitele. Ale jelikož toto místo bylo rezervováno pro Učitele a to na pravé straně pro Abnéra, hostitel pokynul jerusalemskému farizejovi, aby se posadil na čtvrté místo v levo od něj a tento hodnostář byl vysoce uražen, protože nedostal místo čestného hosta.
167:1.3 (1834.1) Brzy na to byli všichni usazeni za stolem a těšili se z tohoto setkání, poněvadž většina přítomných byli učedníci Ježíše, nebo byli přátelé evangelia. Pouze jeho nepřátelé si všimli toho, že nedodržel obřad mytí rukou předtím, než se posadil k jídlu. Abnér si umyl ruce před jídlem, ale nemyl si je během podávání snídaně.
167:1.4 (1834.2) Když se pohoštění chýlilo ke konci, vešel dovnitř člověk z ulice, který měl dlouhou dobu chronickou nemoc a nyní trpěl vodnatostí. Tento člověk uvěřil v Ježíše a nedávno byl pokřtěn druhy Abnéra. On nepožádal Ježíše o vyléčení, ale Učitel velmi dobře věděl, že tento nemocný člověk přišel na tuto snídani v naději, že takto unikne návalu lidí a s větší pravděpodobností upoutá jeho pozornost. Tento člověk věděl, že několik zázraků bylo vykonáno a proto ve svém srdci doufal, že jeho truchlivý stav by mohl vzbudit Učitelův soucit. A nemýlil se, protože když vstoupil do místnosti, tak jak Ježíš, tak i pokrytecký farizej z Jerusalerma si ho všimli. Farizej okamžitě dal najevo svůj odpor, že takovému člověku bylo dovoleno vstoupit do místnosti. Ale Ježíš se na nemocného muže podíval a vlídně se usmál, takže muž přišel k němu blíž a posadil se na podlahu. Na konci večeře se Učitel podíval na své spřátelené hosty a po výmluvném pohledu na člověka s vodnatelností řekl: „Moji přátelé, učitelé Izraele a vzdělaní právní zástupci, chtěl bych vám položit otázku: je zákonné léčit nemocné a trpící v sobotu, anebo není?“ Ale přítomní znali Ježíše příliš dobře a proto mlčeli; na jeho otázku neodpověděli.
167:1.5 (1834.3) Potom Ježíš přišel k místu, kde seděl nemocný muž, vzal ho za ruku a řekl: „Vstaň a odejdi v pokoji. Ty jsi nepožádal o vyléčení, ale já vím o touze v tvém srdci a víře v tvé duši.“ Než ten muž odešel z místnosti, Ježíš se vrátil na své místo a promluvil k sedícím za stolem: „Můj Otec dělá takové skutky ne proto, aby vás lákal do království, ale proto, aby se odhalil těm, kteří v království již jsou. Dokážete pochopit, že dělat takové věci znamená jednat podobně jako Otec, protože kdo z vás, majíce oblíbené zvíře, které spadlo do studny, by nešel a nevytáhl ho ven i když by byla sobota? A jelikož mu nikdo neodpověděl a poněvadž jeho hostitel dal zjevně najevo souhlas s tím, co se odehrává, Ježíš povstal a obrátil se ke všem přítomným: „Moji bratři, jestli jste pozváni na svatební hostinu, nesedejte si na čestné místo, jelikož se může stát, že váženější člověk než vy byl pozván a hostitel bude muset jít za vámi a požádat vás, abyste vaše místo uvolnili pro tohoto jiného a váženějšího hosta. V takovém případě budete ostudně vyzváni zaujmout nižší místo u stolu. Když jste pozváni na hostinu, bylo by rozumné při příchodu ke slavnostnímu stolu vyhledat nejnižší místo a tam se posadit, aby hostitel, když se podívá na hosty, mohl vám říci: „Příteli můj, proč sedíš na místě pro nejnižší? Pojď a posaď se na vyšší;“ a takový člověk získá na důležitosti u přítomných hostů. Pamatujte si, každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, zatímco ten, který je opravdu pokorný, bude povýšen. Proto, když pořádáte oběd či večeři, nezvěte vždy své přátele, své bratry, své příbuzné, nebo své bohaté sousedy, kteří na oplátku pozvou vás na jejich hostiny, takže se vám vše vrátí. Když pořádáte banket, pozvěte někdy chudé, zmrzačené a slepé. Tak budete blahoslaveni ve svém srdci, protože velmi dobře víte, že ti chromí a kulhaví vám nemohou opětovat vaši milosrdnou pomoc.“
167:2.1 (1835.1) Když Ježíš skončil svoji řeč při ranní snídani u farizeje, jeden z přítomných právních zástupců, toužící prolomit mlčení, bezmyšlenkovitě řekl: „Požehnán je ten, kdo bude jíst chléb v království Božím“, což v tu dobu bylo běžné rčení. A nato Ježíš pověděl podobenství, které dokonce přinutilo i hostitele, aby si ho vzal k srdci. Učitel řekl:
167:2.2 (1835.2) „Jeden vládce vystrojil velkou hostinu, na kterou pozval mnoho hostů; a když přišel čas večeře, rozeslal své služebníky ke všem pozvaným, aby jim řekl: „Přijďte, poněvadž vše je již připraveno. A oni všichni jednomyslně začínali hledat výmluvy. První řekl: „právě jsem koupil půdu a musím se jít na ni podívat; prosím tě, abys mě omluvil.“ Druhý řekl: „koupil jsem pět párů volů a musím jít si je převzít; prosím tě, abys mě omluvil.“ A třetí řekl: „Já jsem se právě oženil a proto nemohu přijít.“ A tak se služebníci vrátili a pověděli to svému pánovi. Když to pán domu vyslyšel, velmi se rozhněval a svým služebníkům řekl: „Připravil jsem tuto svatební hostinu; vykrmená zvířata byla zabita a všechno je pro mé hosty připraveno, ale oni pohrdli mým pozváním; každý z nich šel na svoji půdu a za obchodem a dokonce byli neuctiví k mým služebníkům, kteří je přišli pozvat na moji hostinu. Jděte proto ihned do ulic a uliček města, jděte na hlavní i vedlejší cesty a přiveďte odtud chudé a vyvržené, slepé a zmrzačené, aby má svatební hostina měla hosty.“. A služebníci udělali to, co jim jejich pán přikázal a přesto i potom bylo ještě místo pro více hostů. Pán domu pak svým služebníkům řekl: „Jděte nyní ven z města do kraje a přinuťte ty, které tam potkáte, aby přišli a zaplnili můj dům. Prohlašuji, že nikdo z prvně pozvaných neochutná moji večeři.“ A služebníci udělali jak jim jejich pán přikázal a dům se naplnil.“
167:2.3 (1835.3) A když přítomní uslyšeli tato slova, rozešli se; každý se vrátil do svého domu. Avšak alespoň jeden z přítomných toho rána u snídaně jízlivých farizejů pochopil význam tohoto podobenství, poněvadž se v ten samý den nechal pokřtít a veřejně oznámil svoji víru v evangelium království. Abnér v ten večer kázal o tomto podobenství při všeobecném zasedání věřících.
167:2.4 (1835.4) Následující den se všichni apoštolové zapojili do filozofické debaty ve snaze vysvětlit smysl tohoto podobenství o velké večeři. Přestože Ježíš naslouchal se zájmem všem těmto rozdílným výkladům, rázně odmítl pomoci jim lépe pochopit podobenství. Pouze jim řekl: „Nechť si každý sám najde smysl ve své vlastní duši.“
167:3.1 (1835.5) Abnér domluvil, aby Ježíš kázal tuto sobotu v synagoze. Bylo to první vystoupení Ježíše v synagoze od doby, kdy všechny byly uzavřeny pro jeho učení příkazem Vysoké rady. V závěru svého kázání Ježíš uviděl dole před sebou starší ženu se sklíčeným výrazem a shrbeným tělem.Tato žena byla již dlouhou dobu posedlá strachem a z jejího života odešla všechna radost. Když Ježíš sestoupil s kazatelny, šel přímo k ní a dotkl se ramene jejího shrbeného těla se slovy: „Ženo, jestli bys jenom uvěřila, úplně by ses zbavila slabého ducha.“ A tato žena, která byla shrbena a spoutána tlakem strachu více než osmnáct let, uvěřila slovům Učitele a díky své víře se ihned narovnala. Když uviděla, že stojí vzpřímeně, nahlas velebila Boha.
167:3.2 (1836.1) Přestože nemoc této ženy byla výhradně duševní a její shrbená postava byla důsledkem její depresivní mysli, lidé si mysleli, že Ježíš ji vyléčil ze skutečné fyzické choroby. I když náboženská obec synagogy ve Filadelfii byla přátelsky nakloněna učení Ježíše, hlavní představitel synagogy byl nepřátelský farizej. A jelikož sdílel názor shromáždění, že Ježíš vyléčil fyzickou chorobu, byl tím velmi pobouřen, protože Ježíš si dovolil udělat takovou věc v sobotu. Postavil se před shromáždění a řekl: „Není v týdnu šest dnů, ve kterých by lidé měli dělat všechnu svoji práci? Tak tedy přijďte a vyléčte se v tyto pracovní dny, ale ne v sobotu.“
167:3.3 (1836.2) Po těchto slovech nepřátelského farizeje se Ježíš vrátil na místo řečníka a řekl: „Jaké to pokrytectvíi? Nedělá každý z vás v sobotu to, že odváže dobytče ve stáji a přivede ho k vodě, aby se napilo? Jestli je taková služba v sobotu dovolena, proč by neměla tato žena, dcera Abrahama, která byla spoutána zlem osmnáct let, být vysvobozena z tohoto zajetí a přivedena k vodám svobody a života, i když je právě sobota?“ A jak žena pokračovala ve velebení Boha, kritik Ježíše byl zostuzen a shromáždění se radovalo společně s ní z jejího vyléčení.
167:3.4 (1836.3) V důsledku jeho veřejné kritiky Ježíše v tu sobotu byl hlavní představený synagogy sesazen a stoupenec Ježíše nastoupil na jeho místo.
167:3.5 (1836.4) Ježíš často vysvobodil takové oběti strachu z jejich duchovní slabosti, z jejich sklíčené mysli a z jejich zajetí strachu. Ale lidé si mysleli, že všechna taková postižení jsou buď fyzické choroby, anebo posedlost zlými duchy.
167:3.6 (1836.5) V neděli Ježíš opět kázal v synagoze a mnoho lidí se nechalo pokřtít Abnérem v poledne toho dne v řece, která protékala jižně od města. Příštího dne ráno se Ježíš a deset apoštolů měli vydat na cestu zpět do tábora u Pelly, ale večer dorazil jeden z Davidových poslů, který přinesl spěšnou zprávu pro Ježíše od jeho přátel z Betanie u Jerusalema.
167:4.1 (1836.6) Pozdě večer v neděli, 26. února, přišel do Filadelfie posel z Betanie se zprávou od Marty a Marie, ve které stálo: „Pane, ten, koho miluješ, je těžce nemocen.“ Tato zpráva zastihla Ježíše při zakončení večerní porady a ve chvíli, kdy se chystal odejít od apoštolů na noc. Nejdříve Ježíš nic neřekl. Nastal jeden z těch zvláštních okamžiků, kdy se zdálo, že je ve spojení s něčím vnějším a dalekým. A potom, pozvednuvši oči, obrátil se k poslovi a apoštolové uslyšeli jeho slova: „Tato nemoc není ve skutečnosti smrtelná. Nemějte pochybnost o tom, že může proslavit Boha a vyzvednout Syna.“
167:4.2 (1837.1) Ježíš měl velmi rád Martu, Marii a jejich bratra Lazara; vřele je miloval. Jeho první a lidská myšlenka byla jít jim ihned na pomoc, ale i druhý záměr přišel do jeho sloučené mysli. On se téměř úplně vzdal naděje, že židovští vůdci v Jerusalemu někdy přijmou království, ale stále miloval svůj národ a nyní ho napadl plán, pomocí kterého by farizejové Jerusalema měli ještě jednu možnost přijmout jeho učení; a rozhodl se, jestli to bude vůle Otce, udělat tuto poslední výzvu Jerusalemu největším a nejpodivuhodnějším činem celého svého pozemského života. Židé lpěli na představě o osvoboditeli konajícím zázraky. I když odmítl dělat materiální zázraky či uplatňovat světskou politickou sílu, nyní požádal Otce o souhlas demonstrovat svoji doposud neukázanou moc nad životem a smrtí.
167:4.3 (1837.2) Židé měli ve zvyku pohřbít své zemřelé v den smrti; byla to nutnost v takovém teplém podnebí. Často se stalo, že dali do hrobky člověka, který byl pouze v bezvědomí, takže se stalo, že na druhý či třetí den tento člověk vyšel z hrobky. Ale židé věřili, že i když duch či duše mohou zůstávat u těla dva, nebo až tři dny, tak nikdy nezůstane déle než tři dny, poněvadž čtvrtý den dosáhne rozklad těla značně pokročilého stupně a proto nikdo nikdy nevyšel z hrobky po uplynutí této doby. A bylo to právě z tohoto důvodu, proč Ježíš zůstal ve Filadelfii ještě celé dva dny, než se vydal na cestu do Betanie.
167:4.4 (1837.3) Proto ve středu časně ráno řekl svým apoštolům: „Ihned se připravme na cestu a půjdeme znovu do Judeje.“ A když apoštolové uslyšeli tento příkaz svého Učitele, odešli do ústraní, aby se mezi sebou vzájemně poradili. Poradu řídil Jakub a všichni se shodli na tom, že by to bylo nerozumné nechat Ježíše znovu odejít do Judeji a vrátili se k němu jako jeden muž, aby ho o svém rozhodnutí informovali. Jakub řekl: „Učiteli, před několika týdny jsi byl v Jerusalemu a vůdcové usilovali o tvoji smrt a lidé tě chtěli ukamenovat. Tehdy jsi dal těmto lidem možnost přijmout pravdu a my ti nyní nedovolíme, abys šel opět do Judeje.“
167:4.5 (1837.4) Ježíš na to odpověděl: „Ale vy nevíte, že v průběhu dvanácti denních hodin člověk může bezpečně vykonat svoji práci? Jestli člověk jde po cestě ve dne, tak neklopýtá, poněvadž má světlo. Jestli člověk jde v noci, tak může klopýtat, poněvadž světlo nemá. Pokud trvá můj den, nebojím se jít do Judeji. Ještě udělám jeden neobyčejný čin pro tyto židy; dám jim ještě jednu příležitost uvěřit a to dokonce podle jejich vlastních podmínek, podmínek, vycházejících z vnější slávy a viditelné demonstrace moci Otce a lásky Syna. Kromě toho, vy si neuvědomujete, že náš přítel Lazar usnul a já chci jít a probudit ho ze snu!“
167:4.6 (1837.5) Potom jeden z apoštolů řekl: „Učiteli, jestli Lazar usnul, tak se pak určitě uzdraví.“ V tu dobu židé měli ve zvyku mluvit o smrti jako o formě snu, ale jelikož apoštolové nepochopili, že Lazar odešel z tohoto světa, Ježíš jim jasnou řečí řekl: „Lazar je mrtvý. A já jsem tomu rád kvůli vám i když tímto nebudou nespaseni jiní, poněvadž tam nebyli, ale vy budete mít nový důvod ve mne věřit; a to, čeho budete svědky vás všechny posílí v přípravě na ten den, kdy vás opustím a odejdu ke svému Otci.“
167:4.7 (1838.1) Když ho od cesty do Judeje nedokázali odradit a když někteří apoštolové nebyli ochotni ho doprovázet, Tomáš své druhy oslovil slovy: „Řekli jsme Učiteli o našich obavách, ale on je přesto rozhodnut do Betanie jít. Já si myslím, že to znamená konec; oni ho určitě zabijí, ale jestli je toto Učitelova volba, tak se zachovejme jako muži odvahy; pojďme také, abychom mohli zemřít s ním.“ A tak tomu bylo vždy; ve věcech, vyžadujících rozvážnou a neochvějnou odvahu byl Tomáš vždy oporou dvanácti apoštolů.
167:5.1 (1838.2) Ježíše doprovázela na cestě do Betanie skupina téměř padesáti jeho přátel a nepřátel. Ve středu, v čase oběda, promluvil ke svým apoštolům a této skupině na téma „Podmínky spasení“ a na konci tohoto proslovu jim pověděl podobenství o farizeji a výběrčím cla. Ježíš řekl: „Vy někdy uvidíte, že Otec dává spasení dětem lidským a toto spasení je bezplatný dar všem těm, kteří mají víru přijmout synovství v božské rodině. Člověk nemůže udělat nic pro to, aby si zasloužil toto spasení. Pokrytecké jednání si nemůže koupit přízeň Boha a hodně modlení na veřejnosti nemůže nahradit nedostatek živé víry v srdci. Svojí okázalou pomocí můžete oklamat lidi, ale Bůh se dívá do vašich duší. To, co vám říkám, je dobře ukázáno na dvou lidech, kteří se přišli pomodlit do chrámu. Jeden je farizej a druhý je výběrčí cla. Farizej stál a modlil se: „Ó, Bože, děkuji ti za to, že nejsem jako ostatní lidé─lichváři, nevzdělanci, nepoctivci, cizoložníci, anebo jako tento výběrčí cla. Dvakrát týdně se postím; dávám desátky ze všeho co dostanu.“ Ale ten výběrčí cla, stojící opodál, se tak moc nemodlil, ale pozvedl oči k nebi, uhodil se do prsou a řekl: „Bože, buď ke mně, k hříšníkovi, milosrdný!“ Říkám vám, že to byl výběrčí cla a ne farizej, kdo šel domů s pochvalou Boha, protože každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, ale ten, kdo je pokorný, bude povýšen.“
167:5.2 (1838.3) V tu noc v Jerichu se nepřátelští farizejové pokusili, jako kdysi jejich druhové v Galileji, chytit Učitele do pasti tím, že se ho snažili přimět k debatě o manželství a rozvodu, ale Ježíš se obratně vyhnul jejich snahám zaplést se do střetu s jejich zákonem o rozvodu. Jak výběrčí cla a farizej byli příkladem dobrého a špatného náboženství, tak jejich pravidla rozvodu byla protikladem lepších zákonů židovského kodexu manželství a potupné laxnosti farizejských výkladů těchto rozvodových předpisů Mojžíše. Farizej soudil sebe podle nejnižších norem; výběrčí cla měřil sebe s nejvyšším ideálem. Pro farizeje náboženská úcta byla prostředkem pro pokryteckou nečinnost a zajištění falešné duchovní bezpečnosti; pro výběrčího cla náboženská úcta byla prostředkem pro podnícení své duše k uvědomění si nutnosti pokání, vyznání a skrze víru přijmutí milosrdného odpuštění. Farizej hledal zákonnosti; výběrčí cla hledal milosrdenství. Zákon vesmíru říká: žádejte a bude vám dáno; hledejte a naleznete.
167:5.3 (1838.4) Přestože Ježíš odmítl být vtažen do sporu s farizeji o rozvodu, šířil pozitivní učení o nejvyšších ideálech manželství. On povýšil manželství na nejideálnější a nejvyšší ze všech lidských vztahů. Podobným způsobem vyjádřil silný nesouhlas s laxními a nespravedlivými pravidly rozvodu jerusalemských židů, kteří v té době umožňovali muži rozvést se s manželkou pro nicotné důvody, jako například: že je špatná kuchařka, nedobrá hospodyně, nebo pro nic jiného, než že se zamiloval do hezčí ženy.
167:5.4 (1839.1) Farizejové zašli v případě rozvodu tak daleko, že učili, že tento druh snadného a rychlého rozvodu je zvláštní privilegií, poskytnuté židovskému národu, především farizejům. A proto, přestože Ježíš odmítl vyjádřit se k manželství a rozvodu, velmi ostře odsuzoval tyto ostudné podmínky manželského vztahu a ukazoval na jejich nespravedlnost vůči ženám a dětem. On nikdy neschválil jakoukoliv formu rozvodu, při které by muž byl zvýhodněn před ženou. Učitel schvaloval pouze ta učení, která dávala ženám stejná práva s muži.
167:5.5 (1839.2) I když Ježíš nepředložil nové normy pro regulaci manželství a rozvodu, vyzýval židy žít podle svých vlastních zákonů a vyššího učení. Neustále se odvolával na Spisy ve snaze zlepšit jejich zvyky podle těchto daných společenských norem. Tím, že takto zastával vysoké a ideální koncepce manželství, Ježíš se obratně vyhnul střetu se svými oponenty o otázkách sociálních zvyklostí, vycházejících jak z jejich psaných zákonů či z jejich hodně ochraňovaných rozvodových privilegiích.
167:5.6 (1839.3) Pro apoštoly to bylo značně obtížné pochopit Učitelovu neochotu udělat přesvědčivá prohlášení týkající se vědeckých, sociálních, ekonomických a politických problémů. Oni si plně neuvědomovali, že jeho pozemská mise je výlučně zaměřena na zjevení duchovních a náboženských pravd.
167:5.7 (1839.4) Později večer, po debatě s Ježíšem o manželství a rozvodu, mu apoštolové v soukromí položili mnoho dalších otázek a jeho odpovědi na tyto dotazy zbavily jejich mysli mnoha mylných představ. Na závěr tohoto rozhovoru Ježíš řekl: „Manželství je čestný závazek a všichni lidé by o něj měli usilovat. Ta skutečnost, že Syn Člověka plní svoji pozemskou misi samotný, v žádném případě neodráží potřebnost manželství. To, že já takto pracuji, je vůle mého Otce, ale tento stejný Otec nařídil stvoření muže a ženy a je to boží vůle, aby muži a ženy nalezli své nejvyšší poslání a následnou radost v zakládání rodin pro zplození a výchovu dětí, v jejichž zrození se tito rodiči stávají spolupartnery Tvořitelů nebe a země. A z tohoto důvodu muž opouští svého otce a matku a přilne ke své manželce a ti dva se stanou jeden.“
167:5.8 (1839.5) Tak Ježíš zbavil mysli apoštolů mnoha starostí týkajících se manželství a osvětlil mnoho nedorozumění o rozvodu; současně udělal hodně pro povýšení jejich ideálů sociálního svazku a povznesl jejich respekt k ženám, dětem a rodině.
167:6.1 (1839.6) Ještě ten samý večer se Ježíšovo vyjádření o manželství a požehnání mít děti rozneslo po celém Jerichu, takže následujícího rána, dlouho předtím, než Ježíš a apoštolové byli připraveni na cestu a ještě před snídaní, mnoho matek přišlo k místu, kde Ježíš nocoval, nesoucí své děti, vedoucí je za ruce a chtěly po něm, aby ty maličké požehnal. Když apoštolové vyšli ven a viděli toto shromáždění matek s jejich dětmi, snažili se je poslat pryč, ale tyto ženy odmítly odejít dokud Učitel nepoloží své ruce na jejich děti a nepožehná jim. A když apoštolové začali na matky hlasitě křičet, Ježíš uslyšel ten rozruch, vyšel ven a rozhořčeně je napomenul slovy: „Nechte maličké přijít ke mně; nezakazujte jim to, protože pro ně je království nebeské. Opravdu, opravdu vám říkám, že ten, kdo nepřijme království jako dítě, ten do něj těžko může vstoupit a dosáhnout plné duchovné vyspělosti.“
167:6.2 (1840.1) A když takto Ježíš promluvil k apoštolům, přivolal k sobě všechny děti a položil na ně ruce a přitom říkal matkám slova odvahy a naděje.
167:6.3 (1840.2) Ježíš často povídal svým apoštolům o nebeských obytných světech a o tom, že vzestupující Boží děti tam musí dospět duchovně, tak jako musí děti dospět fyzicky na tomto světě. A tak, jak posvátné se často jeví jako obyčejné, tak i v tento den si tyto děti a jejich matky neuvědomovaly, že dohlížející zpravodajské bytosti Nebadonu se dívají na děti Jericha jak si hrají s Tvořitelem vesmíru.
167:6.4 (1840.3) Postavení ženy v Palestině se učením Ježíše značně zlepšilo; a bylo by tomu tak i po celém světě, kdyby jeho následovníci se neodklonili tak daleko od toho, co on jich tak pracně učil.
167:6.5 (1840.4) A bylo to také tady, v Jerichu, ve spojení s diskuzí o časné náboženské výchově dětí v duchu božské úcty, když Ježíš představil apoštolům obrovskou hodnotu krásy jako vlivu vzbuzujícího touhu k uctívání, především u dětí. Výkladem a příkladem Učitel demonstroval hodnotu uctívání Tvořitele v přírodním prostředí stvořeného světa. Rád rozmlouval s nebeským Otcem uprostřed stromů a mezi nižšími tvory světa přírody. Radoval se z rozjímání o Otci při inspirujícím pohledu na hvězdné světy Synů Tvořitelů.
167:6.6 (1840.5) Když lidé nemohou uctívat Boha v přírodních stáncích, měli by dělat vše, co je v jejich silách, pro vybudování chrámů krásy─útočiště přitažlivé jednoduchosti a umělecké výzdoby, aby tam mohli ve spojení s intelektuálním postojem probudit nejvyšší lidské emoce k duchovnímu spojení s Bohem. Pravda, krása a svatost jsou mocnými a účinnými pomocníky pro pravé uctívání. Ale duchovnímu spojení nepomáhá bezvýznamná impozantní vyumělkovanost a nadměrná výzdoba pracného a okázalého lidského umění. Krása je nejzbožnější, když je nejvíce jednoduchá a přirozená. Jaké je to neštěstí, že malé děti se musí poprvé seznámit se způsoby veřejného uctívání v chladných a holých místnostech, postrádajících přitažlivost krásy a veškeré podněty k dobré náladě a inspirující svatosti! Děti by se měly seznámit s uctíváním ve volné přírodě a později doprovázet své rodiče do veřejných domů náboženských shromážděních, které jsou alespoň tak materiálně přitažlivé a umělecky krásné jako dům, ve kterém žijí.
167:7.1 (1840.6) Na cestě do kopců z Jericha do Betanie šel Natanael povětšinou vedle Ježíše a jejich debata o dětech ve vztahu ke království nebeskému je nepřímo přivedla k otázce o službě andělů. Natanael nakonec položil Ježíšovi tuto otázku: „Skutečnost, že velekněz je saduceem a jelikož saduceové nevěří v anděly, co budeme učit lid o nebeských pomocnících?“ Na to Ježíš, kromě jiných věcí, řekl:
167:7.2 (1841.1) „Armády andělů jsou samostatným řádem vytvořených bytostí; jsou naprosto odlišní od materiálního druhu smrtelných bytostí a působí jako oddělená skupina vesmírných inteligentních bytostí. Andělé nepatří do té skupiny tvorů, kteří jsou ve Spisech nazýváni „Syny Božími; nejsou to ani zdokonalení duchové smrtelných lidí, kteří prošli přes obytné světy na vyšší úroveň bytí. Andělé byli účelově vytvořeni a sami se nerozmnožují. Andělské armády jsou spřízněny s lidskou rasou pouze duchovně. Jak člověk postupuje na cestě k Otci v Ráji, tak na určité úrovni projde stavem bytí, které je podobné stavu andělů, ale smrtelný člověk se nikdy andělem nestane.
167:7.3 (1841.2) Na rozdíl od člověka andělé nikdy neumírají. Andělé jsou nesmrtelní, pokud se nezapojí do hříchu, jak to někteří z nich udělali při vzpouře Lucifera. Andělé jsou nebeští duchovní služebníci a nejsou ani vševědoucí, ani všemohoucí. Ale všichni věrní andělé jsou opravdově čistí a svatí.
167:7.4 (1841.3) A nepamatujete si, že jsem vám jednou dříve řekl, že kdyby byly vaše duchovní oči pomazány, viděli byste jak se otevírají nebesa a sestupují a vzestupují andělé Boží? Právě díky službě andělů jeden svět udržuje spojení s ostatními světy a neříkal jsem vám častokrát, že mám ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto stáda? A tito andělé nejsou zvědové duchovního světa, kteří vás pozorují a pak jdou říci Otci o myšlenkách vašeho srdce a podat mu zprávu o činech těla. Otec nepotřebuje žádnou takovou službu, poněvadž jeho vlastní duch žije ve vás. Ale tito andělští duchové fakticky informují jednu část nebeského tvoření o činech jiných, vzdálených částí vesmíru. A mnoho andělů, působících ve vládním systému Otce a vesmírech Synů, je přiděleno do služby lidským rasám. Když jsem vás učil o tom, že mnoho z těchto serafů jsou pečující duchové, nemluvil jsem ani obrazně, ani poetickým tónem. A všechno toto je pravda, bez ohledu na vaše potíže pochopit takové věci.
167:7.5 (1841.4) Mnozí z těchto andělů se zabývají spasením lidí, neboť jsem vám neřekl o té radosti, která zachvátí serafa, když se duše rozhodne zanechat hříchu a začne hledat Boha? Také jsem vám říkal o radosti v přítomnosti andělů nebeských nad kajícím se hříšníkem, který tímto ukazuje na existenci jiných a vyšších řádů nebeských bytostí, které se také zabývají duchovním blahem a božským progresem smrtelného člověka.
167:7.6 (1841.5) Tito andělé se do značné míry také starají o prostředky, jejichž pomocí je duch člověka uvolněn z tělesné schránky a jeho duše dopravena do nebeských obytných světů. Andělé jsou spolehlivými a nebeskými průvodci duše člověka během toho nevědomého a nedefinovatelného času, který přichází mezi smrtí v těle a novým životem v duchovních příbytcích.“
167:7.7 (1841.6) A Ježíš by ještě dále mluvil s Natanaelem o službě andělů, ale byl přerušen jemu vstříc přicházející Martou, která se dozvěděla od svých přátel o tom, že se Ježíš blíží k Betanii a kteří ho viděli sestupovat s východních kopců. A proto mu spěchala naproti, aby ho přivítala.
Kniha Urantia
Kapitola 168
168:0.1 (1842.1) BYLO krátce po poledni, když Marta vyšla z domu vstříc Ježíšovi, který právě sestupoval s hřebenu kopce nedaleko Betanie. Její bratr Lazar byl již čtyři dny mrtvý a uložen byl do jejich rodinné hrobky ve vzdáleném konci zahrady v neděli pozdě odpoledne. Ráno v tento den, ve čtvrtek, byl vchod do hrobky zavalen velkým kamenem.
168:0.2 (1842.2) Když Marta a Marie poslaly Ježíšovi zprávu o Lazarově nemoci, byly přesvědčeny, že Učitel něco udělá.Věděly, že jejich bratr je smrtelně nemocen a přestože stěží mohly doufat v to, že Ježíš zanechá svoji práci učení a kázání, aby jim přišel pomoci, měly takovou důvěru v jeho moc léčit choroby, že si myslely, že on pouze vysloví léčivá slova a Lazar se okamžitě uzdraví. A když Lazar zemřel několik hodin po odchodu posla z Betanie do Filadelfie, domnívaly se, že se to stalo proto, že Učitel se o nemoci jejich bratra dozvěděl příliš pozdě─když Lazar byl již několik hodin mrtvý.
168:0.3 (1842.3) Ale byly, se všemi svými věřícími přáteli, velmi zmateny zprávou, kterou jim posel přinesl nazpět v úterý dopoledne. Posel tvrdil, že slyšel Ježíše říkat: „tato nemoc není ve skutečnosti smrtelná.“ A ony také nechápaly, proč jim neposlal žádné sdělení, nebo jiným způsobem jim nenabídl pomoc.
168:0.4 (1842.4) Mnoho přátel z blízkých vesniček a z Jerusalema přišlo utěšit truchlící sestry. Lazar a jeho sestry byli děti zámožného a váženého žida, který byl významným obyvatelem malé vesnice Betanie. A přestože byli všichni tři již dlouhou dobu nadšenými stoupenci Ježíše, byli vysoce respektováni všemi, kteří je znali. Zdědili v blízkém okolí rozsáhlé vinice a olivové sady a to, že byli bohatí, potvrzuje fakt, že si mohli dovolit soukromou pohřební hrobku na svém vlastním pozemku. Jejich oba rodiče byli již v této hrobce pohřbeni.
168:0.5 (1842.5) Marie se vzdala myšlenky na příchod Ježíše a oddala se svému smutku, ale Marta se držela naděje, že Ježíš přijde až do toho rána, kdy nechaly zavalit velkým kamenem vchod do hrobky a tím do ní uzavřeli vstup. Ale i potom poručila sousedovu chlapci pozorovat z vrcholu kopce cestu do Jericha a byl to právě tento hoch, kdo přinesl Marii dobrou zprávu o tom, že Ježíš a jeho přátelé přicházejí.
168:0.6 (1842.6) Když se Marta setkala s Ježíšem, padla mu k nohám a zvolala: „Učiteli, kdybys tady byl, můj bratr by nezemřel!“ Myslí Marty probíhalo mnoho obav, ale nedala najevo žádnou pochybnost, ani nevyslovila kritiku, ani se nezeptala, proč Učitel se takto zachoval ke smrti Lazara. Když umlkla, Ježíš se k ní sehnul, postavil ji na nohy a řekl: „Jenom věř Marto a tvůj bratr opět vstane.“ Marta na to odpověděla: „Já vím, že opět vstane při vzkříšení v soudný den; a já i teď věřím, že náš Otec dá tobě všechno, čeho požádáš.“
168:0.7 (1843.1) Potom Ježíš, dívajíc se přímo do očí Marty, řekl: „Já jsem vzkříšení a život; a každý, kdo ve mne věří, i když zemře, přesto bude žít. Opravdu, každý, kdo žije a věří ve mne, vskutku nikdy nezemře. Marto, věříš tomu?“ A Marta Učitelovi odpověděla: „Ano, já už dlouho věřím tomu, že ty jsi Osvoboditel, Syn živého Boha, ten, kdo musel přijít na tento svět.“
168:0.8 (1843.2) Když se Ježíš zeptal na Marii, Marta ihned odešla do domu a své sestře pošeptala: „Učitel je tady a ptá se po tobě. „A když to Marie uslyšela, rychle vstala a spěchala Ježíše přivítat, který stále ještě stál na stejném místě nedaleko od domu, kde se potkal s Martou. Přátelé, kteří byli s Marií, aby ji utěšili, když viděli jak rychle vstala a šla ven, ji následovali, protože se domnívali, že jde k hrobce oplakávat Lazara.
168:0.9 (1843.3) Hodně z přítomných lidí byli zavilí Ježíšovi nepřátelé. To byl důvod, proč Marta ho šla ven přivítat sama a proč také šeptem informovala Marii o tom, že se po ní Ježíš ptal. Marta, přestože velmi toužila po návštěvě Ježíše, se chtěla vyhnout jakýmkoliv možným nepříjemnostem, které by jeho náhlý příchod mohl způsobit u velké skupiny jeho jerusalemských nepřátel. Marta měla v úmyslu zůstat v domě s jejich přáteli, zatímco Marie šla ven pozdravit Ježíše, ale tento úmysl se nezdařil, protože všichni šli za Marií a tak se nečekaně ocitli v přítomnosti Učitele.
168:0.10 (1843.4) Marta přivedla Marii k Ježíšovi a ta když ho uviděla, padla mu k nohám a zvolala: „Kdybys tady byl, můj bratr by nezemřel!“ A když Ježíš viděl jejich zármutek nad smrtí Lazara, jeho duše se naplnila soucitem.
168:0.11 (1843.5) Když truchlící viděli, že Marie se zdraví s Ježíšem, zůstali stát opodál, zatímco Marta s Marií mluvili s Učitelem a dostalo se jim od něho slov útěchy a povzbuzení, aby si zachovaly silnou víru v Otce a zcela se podřídily božské vůli.
168:0.12 (1843.6) Lidská mysl Ježíše byla silně rozrušena rozporem mezi jeho láskou k Lazarovi a truchlícím sestrám a jeho pohrdáním a odmítáním okázalého a pokryteckého projevu soucitu některými z těchto nevěřících a krvežíznivých židů. Ježíš byl hluboce pobouřen vynuceným a povrchním projevem smutku pro Lazara některými z těchto samozvaných přátel, poněvadž taková falešná lítost byla v jejich srdcích doprovázena nesmírně zavilým nepřátelstvím vůči němu samotnému. Nicméně, někteří z těchto židů byli upřímní ve svém smutku, protože byli opravdovými přáteli rodiny.
168:1.1 (1843.7) Ježíš strávil utěšováním Marty a Marie několik minut stranou od truchlících a potom se jich zeptal: „Kde jste ho uložili?“ Marta odpověděla: „Pojď a uvidíš.“ A když šel Učitel mlčky za dvěma smutnými sestrami, plakal. Když přátelští židé, kteří je následovali, viděli jeho slzy, jeden z nich řekl: „Podívejte, jak ho miloval. Nemohl by on, který vrátil zrak slepému, zachránit tohoto člověka před smrtí?“ To už stáli před rodinnou hrobkou, malou přírodní jeskyní, či dutinou ve výběžku skály, která se tyčila do výšky přibližně deseti metrů ve vzdáleném konci zahrady.
168:1.2 (1844.1) Je to pro nás obtížné vysvětlit lidským myslím proč Ježíš plakal. Přestože máme k dispozici záznam jeho sloučených lidských emocí a božských myšlenek, zaznamenaných v mysli Osobního Ladiče, nejsme si zcela jisti o skutečné příčině těchto emocionálních projevů. Přikláníme se k názoru, že Ježíš plakal kvůli řadě myšlenek a pocitů, které v tu dobu probíhaly jeho myslí:
168:1.3 (1844.2) 1. Cítil upřímný a bolestný soucit pro Martu a Marii; miloval hluboce a lidskou láskou tyto sestry, které ztratily svého bratra.
168:1.4 (1844.3) 2. Ve své mysli byl znepokojen přítomností davu truchlících lidí, z nichž někteří byli upřímní a někteří to jenom předstírali. On trvale odmítal tyto okázalé projevy zármutku. Věděl, že sestry milovaly svého bratra a nepochybovaly o spasení věřících. Je možné, že tyto rozporné pocity vysvětlují, proč zasténal, když přišli k hrobce.
168:1.5 (1844.4) 3. On upřímně váhal, zdali přivést Lazara zpět do smrtelného života. Jeho sestry ho opravdu potřebovaly, Ježíšovi bylo líto přivolat svého přítele, protože velmi dobře věděl, co Lazar bude potom zakoušet v důsledku toho, že se stal předmětem největší demonstrace božské moci Syna Člověka.
168:1.6 (1844.5) A nyní můžeme uvést zajímavý a poučný fakt: i když daný příběh se odvíjí jako přirozená a normální událost v lidském životě, tak má některé velmi zajímavé aspekty. Ačkoliv posel přišel v neděli za Ježíšem se zprávou o Lazarově nemoci a ačkoliv jim Ježíš poslal vzkaz, že „nemoc není smrtelná, “ tak přesto šel osobně do Betanie a dokonce se sester zeptal: „kde jste ho uložili?“ Přestože všechno to ukazuje na to, že Učitel jednal v souladu s podmínkami tohoto života, nicméně archivy vesmíru odhalují, že Osobní Ladič Ježíše vydal pokyny pro neomezené zadržení Lazarova Osobního Ladiče na planetě po smrti Lazara a že tento pokyn byl zaznamenán přesně patnáct minut předtím, než Lazar vydechl naposledy.
168:1.7 (1844.6) Věděla božská mysl Ježíše ještě před smrtí Lazara, že ho vzkřísí z mrtvých? To my nevíme. My víme pouze to, o čem tady vyprávíme.
168:1.8 (1844.7) Mnoho z nepřátel Ježíše se pošklebovalo jeho projevu soucitu a říkali si mezi sebou:“Jestli mu byl tento člověk tak drahý, proč tak dlouho otálel se svým příchodem do Betanie? Jestli je to, co o něm říkají, že je, proč nezachránil svého drahého přítele? Co pomůže léčení cizích lidí v Galileji, jestli nemůže zachránit ty, které miluje?“ A ještě jinými způsoby zesměšňovali a zlehčovali učení a činnost Ježíše.
168:1.9 (1844.8) A tak v toto čtvrteční odpoledne, přibližně o půl třetí, bylo v této malé vísce Betanie všechno připraveno k tomu, aby se tady stal největší ze všech zázraků, spojených s pozemskou službou Michaela Nebadonského─největší demonstrace božské moci během jeho inkarnace v těle, poněvadž jeho vlastní zmrtvýchvstání se stalo až poté, kdy byl vysvobozen z pout smrtelného života.
168:1.10 (1845.1) Nevelká skupina, shromážděná před Lazarovou hrobkou, neměla sebemenší ponětí o tom, že v jejich přítomnosti se nachází obrovské seskupení všech řádů nebeských bytostí pod vedením Gabriela a nyní čekají na pokyny Osobního Ladiče Ježíše, chvějících se v očekávání příštího a připraveny vykonat příkaz jejich milovaného Vládce.
168:1.11 (1845.2) Když Ježíš vyslovil příkaz: „Odvalte kámen,“ shromážděné nebeské armády byly připraveny k dramatickému vzkříšení Lazara a jeho navrácení do lidského těla. Taková forma vzkříšení je velmi obtížná provést a daleko přesahuje obvyklou metodu vzkříšení smrtelných tvorů v morontiální formě a vyžaduje mnohem více nebeských osobností a daleko větší organizaci vesmírných prostředků.
168:1.12 (1845.3) Když Marta a Marie uslyšely tento Ježíšův příkaz, aby byl odvalen kámen, zakrývající vchod do hrobky, zaplavily je rozporuplné pocity. Marie doufala, že Lazar bude vzkříšen z mrtvých, ale Marta, přestože do určité míry sdílela víru své sestry, měla strach, že Lazarovo tělo nemůže být v tomto stavu ukázáno Ježíšovi, apoštolům a jejich přátelům. Marta řekla: „Musíme kámen odvalit? Můj bratr je již čtyři dny mrtvý, takže v tuto dobu již začal rozklad jeho těla.“ Marta to také řekla proto, že si nebyla jista, proč Učitel požádal o odstranění kamene; myslela si, že se možná Ježíš chce jenom naposledy na Lazara podívat. Byla značně znepokojena a zneklidněna. Když váhali s odvalením kamene, Ježíš řekl: „Neřekl jsem vám již předtím, že tato nemoc není smrtelná? A nepřišel jsem sem splnit svůj slib? A když jsem zde přišel, neřekl jsem, že jestli jenom uvěříte, tak uvidíte slávu Boží? Proč tedy pochybujete? Jak to dlouho bude trvat, než začnete věřit a poslouchat?“
168:1.13 (1845.4) Když Ježíš umlkl, jeho apoštolové, za pomoci ochotných sousedů, se chopili kamene a odvalili ho od vchodu do hrobky.
168:1.14 (1845.5) Židé tehdy běžně věřili v to, že kapka žluči na hrotu meče anděla smrti začíná působit na konci třetího dne a v plné míře se projeví na čtvrtý den. Oni si mysleli, že duše člověka zůstává u hrobky do konce třetího dne a snaží se vrátit do mrtvého těla a oživit ho; ale silně věřili, že taková duše odchází do příbytku zesnulých duchů ještě před rozbřeskem čtvrtého dne.
168:1.15 (1845.6) Tyto pověry a názory o mrtvých a o odchodu ducha zesnulého člověka byly příčinou toho, že v myslích všech přítomných u Lazarovy hrobky a potom u všech, kteří uslyší o tom, co se tady odehrávalo, toto byl skutečně a pravdivě případ vzkříšení mrtvého osobním zásahem toho, který o sobě prohlásil, že je “vzkříšení a život.“
168:2.1 (1845.7) Kolem čtyřiceti pěti lidí stálo před hrobkou a mohli matně vidět tvar Lazarova těla, zabaleného do plátěných obinadel a ležícího v pravém nižším výklenku pohřební jeskyně. Zatímco tito pozemští tvorové tam stáli v napjatém tichu, obrovská armáda nebeských bytostí zaujala své místo a čekala na signál do akce, který měl být dán Gabrielem, jejich velitelem.
168:2.2 (1846.1) Ježíš pozvedl oči a řekl: „Otče, děkuji za to, žes mne vyslyšel a vyhověl mojí prosbě. Já vím, že ty mne vždy slyšíš, ale mluvím takto s tebou kvůli těmto lidem stojících teď tady kolem mne, aby uvěřili, že ty jsi mne poslal na tento svět a aby věděli, že pracuješ se mnou na tom, co se teď chystáme udělat.“ A když se takto pomodlil, zavolal hlasitým hlasem: „Lazare, vyjdi ven!“
168:2.3 (1846.2) Ačkoliv přihlížející lidé stáli nehybně, obrovská armáda nebeských bytostí byla celá v pohybu, aby společnými silami splnily příkaz Tvořitele. Pouze ve dvanácti vteřinách pozemského času se až doteď mrtvé tělo Lazara začalo pohybovat a za krátkou chvíli se posadilo na okraj kamenného lože, na kterém leželo. Lazarovo tělo bylo zamotáno do pohřebního plátna a jeho obličej byl přikryt šátkem. A když se před ně postavill─živý─Ježíš řekl: „Rozvažte ho ať může jít.“
168:2.4 (1846.3) Všichni, kromě apoštolů a Marty s Marií, utekli do domu. Byli bledí od strachu a naplněni úžasem. Přestože někteří zůstali, většina spěšně odešla do svých domovů.
168:2.5 (1846.4) Lazar se pozdravil s Ježíšem a apoštoly a zeptal se proč má na sobě pohřební plátno a proč se probudil v zahradě. Ježíš a apoštolové poodešli stranou a Marta řekla Lazarovi o jeho smrti, pohřbení a vzkříšení. Musela mu vysvětlit, že zemřel v neděli a vrátil se zpět do života dnes, ve čtvrtek, poněvadž ztratil pojem o čase ve chvíli, kdy usnul smrtelným spánkem.
168:2.6 (1846.5) Když Lazar vyšel z hrobky, Osobní Ladič Ježíše, nyní vůdce svého druhu v tomto lokálním vesmíru, dal příkaz bývalému Ladiči Lazara, který čekal na další instrukce, vrátit se do svého příbytku─mysli a duše vzkříšeného muže.
168:2.7 (1846.6) Potom Lazar šel za Ježíšem a společně se svými sestrami poklekl k nohám Učitele, poděkoval mu a velebil Boha. Ježíš vzal Lazara za ruku, pozvedl ho a řekl: „Můj synu, to, co se stalo tobě, prožijí také všichni ti, kteří věří v toto evangelium, ale s tím rozdílem, že oni budou vzkříšeni do nádhernější podoby. Ty se staneš živým důkazem pravdy, o které jsem mluvil─já jsem vzkříšení a život. Ale pojďme nyní všichni do domu a nasyťme naše fyzická těla.“
168:2.8 (1846.7) Jak šli směrem k domu, Gabriel propustil dodatečné skupiny tady shromážděné nebeské armády a zaznamenal první─a poslední─případ vzkříšení smrtelného tvora Urantie z mrtvého fyzického těla.
168:2.9 (1846.8) Lazar nebyl schopen pochopit co se stalo. Věděl, že byl těžce nemocen, ale pamatoval si jen to, že usnul a byl probuzen. Nikdy nedokázal nic říct o těchto čtyřech dnech v hrobce, poněvadž byl ve stavu naprostého bezvědomí. Čas neexistuje pro ty, kteří spí spánkem smrti.
168:2.10 (1846.9) Přestože v důsledku tohoto neobyčejného činu mnoho lidí uvěřilo v Ježíše, jiní se ještě více zatvrdili ve svých srdcích a zavrhli ho. V poledne následujícího dne se zpráva o tomto činu roznesla po celém Jerusalemu. Davy mužů a žen přicházely do Betanie podívat se na Lazara a promluvit si s ním a znepokojení a zneklidnění farizejové spěšně svolali Vysokou radu, aby rozhodli, jak reagovat na tyto poslední události.
168:3.1 (1847.1) Přestože důkaz o vzkříšení tohoto mrtvého člověka značnou měrou přispěl k posílení víry velkého množství věřících v evangelium království, měl malý, nebo žádný vliv na postoj náboženských vůdců a vládců v Jerusalemu, ale pouze urychlil jejich rozhodnutí skoncovat s Ježíšem a potlačit jeho dílo.
168:3.2 (1847.2) V jednu hodinu následujícího dne, v pátek, se sešla Vysoká rada, aby se poradila s otázkou: „Co uděláme s Ježíšem Nazaretským?“ Po více než dvou hodinách debat a ostrých diskuzí jeden farizej předložil rezoluci, volající po okamžité smrti Ježíše a prohlašující, že je hrozbou pro celý Izrael. Tato rezoluce formálně zavázala Vysokou radu vynést rozsudek smrti─bez soudu a navzdory všem zavedeným zvyklostem.
168:3.3 (1847.3) Nanovo se tento vznešený orgán židovských vůdců usnesl, že Ježíš musí být zatčen a odsouzen za rouhání a za celou řadu opovrhování posvátného židovského zákona. Oni již jednou předtím zašli tak daleko, že rozhodli o jeho smrti, ale toto bylo poprvé, kdy Vysoká rada oficiálně rozhodla, že rozsudek smrti chtějí vynést ještě před soudem. Ale o této rezoluci se nehlasovalo, jelikož čtrnáct členů Vysoké rady se hromadně vzdalo svých funkcí, když byl takový neslýchaný postup navržen. I když tyto rezignace nebyly formálně schváleny téměř dva týdny, tato skupina čtrnácti členů opustila Vysokou radu ještě v ten samý den a již nikdy v radě nezasedali. Když tyto rezignace byly později oficiálně přijaty, dalších pět členů bylo z rady vyhozeno, protože zbývající členové věřili, že jsou Ježíšovi přátelsky nakloněni. Sesazením těchto devatenácti členů byla Vysoká rada v pozici soudit a odsoudit Ježíše prakticky jednohlasně.
168:3.4 (1847.4) Následující týden byl Lazar a jeho sestry předvoláni před Vysokou radu. Po vyslechnutí jejich svědectví nemohly být žádné pochybnosti o tom, že Lazar byl vzkříšen z mrtvých. Přestože reakce Vysoké rady fakticky uznaly fakt vzkříšení Lazara, protokol zasedání obsahoval rezoluci, připisující toto a všechny ostatní zázraky Ježíše síle prince ďáblů a tvrzení, že Ježíš je s ním spolčen.
168:3.5 (1847.5) Bez ohledu na zdroj zázračné síly Ježíše, tito židovští vůdcové byli přesvědčeni o tom, že když nebude jeho činnost zastavena, velmi brzy všichni obyčejní lidé v něho uvěří; a kromě toho, oni očekávali vážné potíže s římskou správou, poněvadž mnoho věřících v Ježíše ho považovalo za Mesiáše, osvoboditele Izraele.
168:3.6 (1847.6) Bylo to právě toto zasedání Vysoké rady, na kterém velekněz Kaifáš poprvé vyslovil staré židovské rčení, které pak častokrát zopakoval: „Je lepší, aby zemřel jeden člověk, než aby zahynul celý národ.“
168:3.7 (1847.7) I když Ježíš dostal v toto neklidné páteční odpoledne varování o záměrech Vysoké rady, nebyl tím vůbec vyveden z míry a sobotu strávil odpočinkem se svými přáteli v malé vísce Betfage blízko Betanie. V neděli časně ráno se Ježíš a apoštolové, tak jak to bylo smluveno, setkali v domě Lazara, rozloučili se s celou rodinou a vydali se na cestu zpět do tábora v Pelle.
168:4.1 (1848.1) Na cestě z Betanie do Pelly apoštolové položili Ježíšovi mnoho otázek, z nichž na většinu Učitel otevřeně odpověděl, kromě těch, které se týkaly detailů vzkříšení zemřelých. Takové věci byly za hranicemi chápání jeho apoštolů; proto Učitel odmítl diskutovat s nimi o těchto otázkách. Poněvadž odešli z Betanie v tajnosti, byli na cestě sami. Ježíš tak využil této příležitosti k tomu, aby této desítce řekl mnoho věcí, o kterých si myslel, že je připraví na těžké dny, které na ně čekají.
168:4.2 (1848.2) Rozrušeni posledními událostmi, apoštolové strávili hodně času diskutováním o svých nedávných zkušenostech, spojených s modlitbou a odpověďmi na ni. Všichni vzpomínali na Ježíšova slova ve Filadelfii poslu z Betanie, když mu zřetelně řekl: „Tato nemoc není ve skutečnosti smrtelná.“ A přesto, navzdory tomuto slibu, Lazar opravdu zemřel. Celý tento den se znovu a znovu vraceli k této otázce─odpovědi na modlitbu.
168:4.3 (1848.3) Odpovědi Ježíše na jejich četné otázky je možno shrnout následovně:
168:4.4 (1848.4) 1. Modlitba je vyjádřením konečné mysli ve snaze navázat kontakt s Nekonečným. Proto modlitba musí být nevyhnutelně limitována znalostmi, moudrostí a vlastnostmi konečného; podobně musí odpověď být podmíněna vizí, záměry, ideály a výsadami Nekonečného. Není možno zachovat nepřerušovanou spojitost materiálních jevů mezi formulováním modlitby a přijetím plné duchovní odpovědi na ni.
168:4.5 (1848.5) 2. Když se zdá, že na modlitbu nepřichází odpověď, tak to zdržení často znamená jasnější odpověď, která je však z nějakého pádného důvodu značně zpožděna. Když Ježíš řekl, že Lazarova nemoc není skutečně smrtelná, tak on byl již jedenáct hodin mrtvý. Žádná upřímná modlitba nezůstane bez odpovědi, ledaže vyšší stanovisko duchovního světa nenavrhne lepší odpověď─odpověď, která splní prosbu lidského ducha na rozdíl od modlitby, která vychází pouze z mysli člověka.
168:4.6 (1848.6) 3. Když modlitby času jsou vytvořeny duchem a vyjádřeny ve víře, tak často jsou natolik rozsáhlé a všeobsahující, že odpovědět na ně je možno jenom ve věčnosti; konečná prosba je často tak naplněna touhou pochopit Nekonečného, že odpověď musí být na dlouho odložena a počkat na vytvoření adekvátní schopnosti pro její přijetí; modlitba víry může být natolik všeobsáhlá, že dostat na ni odpověď je možno jenom v Ráji.
168:4.7 (1848.7) 4. Odpovědi na modlitbu smrtelné mysli jsou často takové povahy, že mohou být přijaty a pochopeny pouze poté, až tato modlící se mysl dosáhne nesmrtelného stavu. Na modlitbu materiální bytosti je mnohokrát možno odpovědět jen tehdy, až takový jedinec postoupí na duchovní úroveň.
168:4.8 (1848.8) 5. Modlitba Boha si uvědomujícího člověka může být natolik zkomolena neznalostí a tak překroucena pověrami, že odpověď na takovou modlitbu by byla krajně nežádoucí. V takových případech musí intervenující duchovní bytosti takovou modlitbu přeložit tak, že při přijetí odpovědi prositel není vůbec schopen ji rozpoznat jako odpověď na svoji modlitbu.
168:4.9 (1848.9) 6. Všechny upřímné modlitby oslovují duchovní bytosti a všechny takové prosby musí být zodpovězeny v duchovním jazyce a všechny takové odpovědi musí spočívat v duchovních realitách. Duchovní bytosti nemohou dávat materiální odpovědi na duchovní prosby materiálních bytostí. Materiální bytosti se mohou modlit účinně jen tehdy, když se „modlí v duchu.“
168:4.10 (1849.1) 7. Žádná modlitba nemůže doufat v odpověď, pokud není zrozena v duchu a živena vírou. Vaše upřímná víra znamená, že jste již prakticky předem dal posluchačům vaší modlitby plné právo odpovědět na vaši prosbu v souladu s tou nejvyšší moudrostí a tou božskou láskou, které vaše víra zobrazuje a jako taková vždy působí na bytosti, ke kterým se modlíte.
168:4.11 (1849.2) 8. Dítě má vždy právo obrátit se s prosbou k rodiči; a rodič má vždy rodičovskou povinnost ke svému nedospělému dítěti, jestli mu to jeho vyšší moudrost říká, aby odpověď na modlitbu dítěte byla pozdržena, pozměněna, rozdělena na části, zdokonalena či odložena do následujícího stadia duchovního vzestupu.
168:4.12 (1849.3) 9. Neváhejte vznášet duchovní modlitby; nepochybujte o obdržení odpovědi na vaše prosby. Tyto odpovědi mohou být odloženy a čekat na vaše dosažení těch budoucích duchovních úrovních skutečného kosmického dosažení na tomto či na jiných světech, kde budete moci rozpoznat a využít tyto dlouho očekávané odpovědi na vaše dřívější, ale nevhodně načasované prosby.
168:4.13 (1849.4) 10. Všechny ryzí, v duchu zrozené, prosby s určitostí dostanou odpověď. Ale musíte si pamatovat, že jste evolučními tvory času a prostoru; proto musíte neustále počítat s časoprostorovým faktorem ve zkušenosti osobního přijímání plných odpovědí na své početné modlitby a prosby.
168:5.1 (1849.5) Lazar zůstal ve svém domě v Betanii, ve středu obrovského zájmu mnoha upřímných věřících a četných zvědavců, až do týdne ukřižování Ježíše, když byl varován, že Velká rada nařídila jeho smrt. Vládcové židů byli rozhodnuti zastavit další šíření Ježíšových učeních a dobře věděli, že by bylo zbytečné zabít Ježíše a nechat žít Lazara, který představoval samotný vrchol zázračných činů Ježíše a byl by živým svědectvím skutečnosti, že ho Ježíš vzkřísil z mrtvých. Již nějakou dobu byl Lazar terčem krutého pronásledování z jejich strany.
168:5.2 (1849.6) A proto Lazar spěšně opustil své sestry v Betanii a uprchl přes Jericho na druhý břeh Jordánu a jen s krátkými chvílemi odpočinku dorazil do Filadelfie. Lazar se dobře znal s Abnérem a cítil se tady v bezpečí před vražednými intrikami lstivé Vysoké rady.
168:5.3 (1849.7) Brzy po jeho odchodu Marta a Marie prodaly své pozemky v Betanii a odešly za svým bratrem do Pereje. Lazar se stal pokladníkem církve ve Filadelfii. Byl silným podporovatelem Abnéra v jeho sporu s Pavlem a jerusalemskou církví a zemřel ve věku 67 let na stejnou nemoc, která mu již jednou vzala život, když byl mladým mužem v Betanii.
Kniha Urantia
Kapitola 169
169:0.1 (1850.1) POZDĚ večer v pondělí, 6. března, Ježíš a deset apoštolů dorazili do tábora v Pelle. Toto byl poslední týden Ježíšova pobytu v táboře a strávil ho velmi aktivně učením zástupů lidí a výukou apoštolů. Každé odpoledne kázal davům a každý večer odpovídal na otázky apoštolů a pokročilejších učedníků, pobývajících v táboře.
169:0.2 (1850.2) Zvěst o vzkříšení Lazara dorazila do tábora dva dny před Učitelovým příchodem a všichni byli napjati očekáváním. Od doby nasycení pěti tisíců lidí se nestalo nic, co by vyvolalo takový zájem lidí. A takže to bylo na samém vrcholu druhé etapy veřejné služby pro království, když Ježíš naplánoval tento zkrácený týden učení v Pelle a potom zahájil putování po jižní Pereji, které vedlo k závěrečným a tragickým událostem posledního týdne v Jerusalemu.
169:0.3 (1850.3) Farizejové a vrchní kněží začali formulovat a konkretizovat jejich obvinění. Své námitky proti učení Ježíše zdůvodňovali takto:
169:0.4 (1850.4) 1. Je přítelem chátry a hříšníků; přijímá bezbožníky a dokonce s nimi hoduje.
169:0.5 (1850.5) 2. Je rouhač; mluví o Bohu jako o svém Otci a považuje se za rovného s Bohem.
169:0.6 (1850.6) 3. Je narušitel zákona. Léčí nemoci v sobotu a mnoha jinými způsoby porušuje svatý zákon Izraele.
169:0.7 (1850.7) 4. Je ve spolku s ďábly. Koná divy a dělá zázraky silou, kterou mu dává Belzebub─princ ďáblů.
169:1.1 (1850.8) Ve čtvrtek odpoledne Ježíš promluvil k zástupu lidí o „Ušlechtilosti spasení.“ V průběhu tohoto kázání jim znovu pověděl příběh o ztracené ovci a ztracené minci a potom přidal své oblíbené podobenství o marnotratném synovi. Ježíš řekl:
169:1.2 (1850.9) „Všichni proroci od Samuela po Jana vás nabádali hledat Boha─hledat pravdu. Oni vždy říkali: „Hledejte Hospodina, dokud není pozdě.“ A všechna taková učení je nutno si vzít k srdci. Ale já jsem vám přišel ukázat, že zatímco vy hledáte Boha, Bůh se rovněž snaží najít vás. Mnohokrát jsem vám vyprávěl příběh o dobrém pastýři, který opustí své stádo devadesáti devíti ovcí, aby šel hledat tu stou, která se ztratila a když ji našel, tak si ji naložil na ramena a citlivě ji odnesl zpátky do salaše. A vy si vzpomínáte, že když byla ovce vrácena zpět ke stádu, tak tento dobrý pastýř svolal své přátele, aby se s ním radovali z nalezení ztracené ovce. Znovu vám říkám, že v nebe je více radosti nad jedním hříšníkem, který se kaje, než nad devadesáti devíti čestnými lidmi, kteří se kát nepotřebují. Ten fakt, že duše jsou ztraceny, jenom zvyšuje zájem nebeského Otce. Já jsem přišel na tento svět na příkaz mého Otce a o Synu Člověka bylo pravdivě řečeno, že je přítel chátry a hříšníků.
169:1.3 (1851.1) Vás učili, že božské uznání je výsledkem vaší kajícnosti a důsledkem všech vašich přinesených obětí a pokání, ale já vás ujišťuji, že Otec vás přijímá ještě před vašim pokáním a posílá Syna a jeho pomocníky, aby vás našel a s radostí vás vrátil zpět do ovčince─království synovstva a duchovního růstu. Vy jste jako ovce, které zabloudily a já jsem přišel, abych našel a spasil ty, které se ztratily.
169:1.4 (1851.2) A také byste si měli pamatovat příběh o ženě, která si nechala udělat z deseti stříbrných mincí ozdobný náhrdelník a když jednu z nich ztratila, tak zažehla svítilnu a pečlivě zametla dům a hledala ve smetí tak dlouho, dokud tu ztracenou stříbrnou minci nenašla. A jakmile ji našla, svolala své přátele a sousedy a řekla: „ Radujte se mnou, poněvadž jsem našla ztracenou minci.“ Proto vám znovu říkám, že andělé nebeští se vždy radují nad jedním hříšníkem, který se kaje a vrací se do Otcova objetí. Já vám vyprávím tento příběh pro to, abyste pochopili, že Otec a jeho Syn se vydávají hledat ty, kteří se ztratili a při tomto hledání používáme veškeré prostředky, schopné pomoci nám v našich vytrvalých snahách nalézt ty, kteří jsou ztraceni, ty, kteří potřebují zachránit. A proto, když se Syn Člověka vydá do divočiny hledat zbloudilou ovci, on také hledá minci, kterou ztratil v domě. Ovce zbloudí od stáda bezděčně; mince se časem pokryje prachem a schová pod hromadou lidských věcí.
169:1.5 (1851.3) A teď vám chci vyprávět příběh o lehkomyslném synovi jednoho bohatého sedláka, který se rozhodl odejít z domu svého otce a odešel do cizí země, kde se ocitl ve velkých nesnázích. Vy si pamatujete na tu zbloudilou ovci, která se ztratila bezděčně, ale tento mládenec si svůj odchod z domu předem promyslel. Bylo tomu tak:
169:1.6 (1851.4) „Jeden člověk měl dva syny; ten mladší byl bezstarostný a lehkomyslný a jenom si chtěl užívat a vyhýbal se odpovědnostem, zatímco jeho starší bratr byl odpovědný, uvážlivý, tvrdě pracující a ochotný vzít na sebe zodpovědnost. Tito bratři spolu dobře nevycházeli; neustále se hádali a přeli. Mladší mládenec byl veselý a živý, ale byl pohodlný a nespolehlivý; starší syn byl vyrovnaný a pracovitý, ale byl sobecký, nevrlý a domýšlivý. Mladší syn si rád hrál, ale stranil se práce; starší syn se plně věnoval práci, ale málokdy se zapojil do hry. Tento vztah se stal natolik nesnesitelným, že mladší syn přišel za otcem a řekl: „Otče, dej mě třetinový podíl z tvého majetku, který mně patří a dovol mně odejít do světa hledat své vlastní štěstí.“ Když otec vyslyšel jeho prosbu a znajíc, jak je tento mladý muž doma nešťastný se svým bratrem, rozdělil svůj majetek a dal mládenci jeho podíl.
169:1.7 (1851.5) Během několika týdnů mladík dostal všechny své peníze a vydal se na cestu do daleké země. Nenašel tam však nic výnosného, co by mu také současně přinášelo radost a brzy svým hýřivým životem utratil celé své dědictví. A když už neměl žádné prostředky, tak v té zemi vypukl hladomor a on se ocitl v nouzi. Trpíc hladem a vyčerpáním si našel práci u jednoho z obyvatel té země, který ho poslal pást vepře. Mládenec by se rád nasytil otrubami, které se dávaly vepřům, ale nikdo mu žádné nedal.
169:1.8 (1852.1) Jednoho dne, když měl nesmírný hlad, se zamyslel a řekl si: „Kolik sluhů bylo u mého otce a všichni měli dostatek jídla a já tady umírám hladem, starám se o vepře tady, v cizí zemi! Vzchopím se a půjdu ke svému otci a řeknu mu: „Otče, zhřešil jsem před nebem a před tebou a nejsem již hoden být nazýván tvým synem; dovol mně být alespoň jedním z tvých sluhů.“ A když se mladík takto rozhodl, vstal a vydal se na cestu k domu svého otce.
169:1.9 (1852.2) Otec po celou tu dobu po svém synovi tesknil; chyběl mu tento veselý, i když lehkomyslný chlapec. Otec svého syna miloval a stále vyhlížel jeho návratu, takže v den, kdy se syn blížil k domovu a přestože byl ještě dosti daleko, otec ho uviděl a zaplaven láskou se rozběhl ho přivítat. Láskyplně ho objal a políbil. A když se takto přivítali, syn se podíval do otcových uslzených očí a řekl: „“Otče, zhřešil jsem před nebem a před tebou; nejsem více hoden být nazýván tvým synem…“─ale mladík ani nemohl dokončit své vyznání, poněvadž přešťastný otec řekl sluhům, kteří k nim mezitím přiběhli: „Rychle přineste jeho nejlepší oděv, ten, který jsem schoval a dejte mému synovi jeho synovský prsten a přineste sandály, aby se obul.“
169:1.10 (1852.3) A potom, když šťastný otec přivedl syna, unaveného a s bolavýma nohama, domů, zavolal na sluhy: „Přiveďte nejvykrmenější tele, zabijte ho a upečte, abychom ho snědli a radovali, neboť tento můj syn byl mrtev a ožil; ztratil se a našel se.“ A všichni se sběhli kolem otce, aby se s ním radovali z návratu jeho syna.
169:1.11 (1852.4) Když se tak radovali, tak se ze své každodenní práce na poli vracel starší syn a když se blížil k domu, slyšel hudbu a viděl tančící lidi. Do domu vešel zadními dveřmi, zavolal jednoho ze sluhů a zeptal se ho na důvod této oslavy. A sluha mu řekl: „Tvůj dlouho ztracený bratr se vrátil domů a tvůj otec dal zabít vykrmené tele z radosti nad tím, že jeho syn se vrátil živ a zdráv. Přidej se k nám a také pozdrav svého bratra a přijmi ho zpět do otcova domu.“
169:1.12 (1852.5) Ale když to starší bratr uslyšel, pocítil takovou bolest a hněv, takže se k nim odmítl připojit. Když se jeho otec dozvěděl o jeho nelibosti přivítat svého mladšího bratra, šel za ním, aby ho přemluvil. Ale starší syn se přesvědčit nenechal. Na otcovo přemlouvání odpověděl. „Celé roky jsem tady tobě sloužil, nikdy jsem neodmítl žádný z tvých příkazů a ty jsi mně nikdy nedal ani kůzle, abych mohl slavit se svými přáteli. Zůstal jsem tady a celé ty roky se o tebe staral a ty jsi nikdy nedal najevo radost nad mojí věrnou službou, ale když se vrátil tento tvůj syn, který promrhal tvé jmění s běhnami, ty rychle zabiješ vykrmené tele a veselíš se na jeho počest.“
169:1.13 (1852.6) Jelikož otec oddaně miloval oba své syny, snažil se to svému staršímu vysvětlit: „Ale, můj synu, ty jsi byl stále se mnou a všechno, co mám, patří tobě. Mohl jsi mít kůzle kdykoliv jsi se chtěl veselit se svými přáteli. Ale teď by bylo dobré, abys ses k nám připojil a byl rád a šťasten, že se tvůj bratr vrátil. Zamysli se nad tím, můj synu; tvůj bratr byl ztracen a našel se; vrátil se k nám živý!“
169:1.14 (1853.1) Toto bylo jedno z nejdojemnějších a nejpůsobivějších ze všech podobenstvích, které kdy Ježíš vyprávěl, aby přesvědčil své posluchače o ochotě Otce přijmout všechny, kteří hledají vchod do království nebeského.
169:1.15 (1853.2) Ježíš rád vyprávěl tyto tři příběhy souběžně. Vyprávěl příběh o ztracené ovci proto, aby ukázal, že když lidé neúmyslně zabloudí na cestě životem, Otec myslí na takové ztracence a jde společně se svými syny, opravdovými pastýři stáda, hledat ztracené ovce. Potom vypravoval příběh o ztracené minci v domě, aby ukázal na božské hledání všech těch, kteří jsou zmateni, bezradní a jinak duchovně zaslepeni materiálními starostmi a hromaděním věcí. A pak začal vyprávět toto podobenství o ztraceném synovi, o přijetí navráceného dítěte, aby ukázal, jak bezpodmínečné je navrácení ztraceného syna do domu a srdce Otce.
169:1.16 (1853.3) Mnohokrát a častokrát během let svého učení se Ježíš vracel k tomuto příběhu o ztraceném synovi. Toto podobenství a příběh o dobrém Samařanovi byly jeho oblíbené prostředky učení o lásce Otce a přátelských vztazích mezi lidmi.
169:2.1 (1853.4) Jednoho večera Šimon Zélóta měl tuto připomínku k jednomu z Ježíšových prohlášeních: „Učiteli, co jsi myslel tím, když jsi dnes řekl, že mnoho pozemských dětí jsou chytřejší ve své generaci, než děti království, poněvadž si dovedou získat přátele s nepoctivě nabytým majetkem?“ Ježíš odpověděl:
169:2.2 (1853.5) „Někteří z vás, předtím než jste vstoupili do království, jste byli velmi chytří při jednání s vašimi obchodními partnery. I když jste často jednali nevhodně a byli často nespravedliví, nicméně jste byli opatrní a prozíraví, protože jste vyjednali váš obchod s jasným záměrem na okamžitý zisk a budoucí zajištění. Takto byste měli nyní řídit svůj život v království, abyste měli nyní radost a současně si také zajistili vaše budoucí potěšení z pokladů, uložených na nebesích. Jestli jste byli tak přičinliví při zajišťování svých zisků, když jste sloužili sami sobě, proč byste měli být méně přičinliví v získávání duší pro království, když jste nyní sluhové bratrství lidí a správcové Boha?
169:2.3 (1853.6) Všichni si můžete vzít ponaučení z příběhu o jednom bohatém člověkovi, který měl chytrého, ale nespravedlivého správce. Tento správce nejenom že utiskoval klienty svého pána pro svůj osobní zisk, ale on také doslova promrhal a rozházel peníze svého pána. Když se to všechno doneslo k jeho pánovi, ten si nechal správce předvolat a zeptal se ho na to, co tyto řeči znamenají a vyžádal si po něm okamžité vyúčtování svého správcovství a předání své funkce jinému.
169:2.4 (1853.7) Tento nesvědomitý správce si nyní začal říkat sám pro sebe: „Co mám udělat, když mně chtějí odebrat správcovství? Nemám sílu bojovat; a prosit se stydím. Vím co udělám, abych byl vítán do domů všech, kteří obchodují s mým pánem, až budu zbaven správcovství.“ A potom si začal k sobě volat každého z dlužníků svého pána. Prvnímu řekl: „Kolik dlužíš mému pánovi?“ Ten odpověděl: „Sto mír oleje.“ Na to správce řekl: „Vezmi voskovou tabulku s dluhem, rychle si sedni a přepiš to na padesát.“ Potom se zeptal druhého dlužníka: „Kolik dlužíš?“ A ten odpověděl: „Sto mír pšenice.“ Správce mu řekl: „Vezmi svůj dlužní úpis a napiš osmdesát.“ A toto udělal s mnoha dalšími dlužníky. A tímto se tento podvodný správce snažil získat pro sebe přátele, až bude zbaven svého správcovství. Dokonce jeho pán a zaměstnavatel, když na to později přišel, byl nucen uznat, že jeho nepoctivý správce alespoň ukázal prozíravost v tom, jak se snažil zabezpečit se do budoucích dnů nedostatku a bídy.
169:2.5 (1854.1) A tímto způsobem synové tohoto světa někdy projevují více prozíravosti v zajištění své budoucnosti, než to dělají děti světla. Říkám vám, kteří si přejete nabýt poklady na nebesích: vezměte si poučení od těch, kteří získávají přátele s nečestně nabytým majetkem a podobným způsobem veďte své životy, aby jste vytvořili věčné přátelství s poctivými silami a abyste takto, když opustíte všechno pozemské, mohli být s radostí přijati do věčných obydlí.
169:2.6 (1854.2) Já tvrdím, že ten, kdo je poctivý v malém, bude poctivý i ve velkém, zatímco ten, kdo je nepoctivý v malém, bude nepoctivý také ve velkém. Jestli neprojevujete prozíravost a mravní integritu v záležitostech tohoto světa, jak můžete doufat být důvěryhodnými a obezřetnými, když vám bude svěřeno správcovství skutečného bohatství nebeského království? Jestli nejste dobrými správci a důvěryhodnými bankéři, jestli vám nebylo možno pro vaši nespolehlivost svěřit cizí majetek, kdo bude tak hloupý, aby vám dal do opatrování velké jmění?
169:2.7 (1854.3) A znovu vám tvrdím, že nikdo nemůže sloužit dvěma pánům; buď budete jednoho nenávidět a druhého milovat, anebo budete věrní jednomu a pohrdat druhým. Nemůžete sloužit Bohu a mamonu.“
169:2.8 (1854.4) Když toto přítomní farizejové slyšeli, začali se jízlivě pošklebovat a posmívat, protože oni si hodně libovali ve hromadění majetku. Tito nepřátelští posluchači se pokusili Ježíše vtáhnout do nepodstatné argumentace, ale on odmítl vést spor se svými nepřáteli. Když se pak farizejové začali hádat mezi sebou, jejich hlasitá debata přilákala velký zástup obyvatel tábora; a když se tyto dvě skupiny začaly přít mezi sebou, Ježíš odešel spát do svého stanu.
169:3.1 (1854.5) Když se tento spor stal příliš hlučným, Šimon Petr vstal a vzal situaci do svých rukou slovy: „Lidé, bratři, není vhodné se takto mezi sebou hádat. Učitel k nám promluvil a je dobře, že přemýšlíte nad jeho slovy. A to, o čem mluvil, není žádné nové učení. Vy jste neslyšeli jinotaj nazareťanů o boháči a žebrákovi? Někteří z nás slyšeli Jana Křtitele hřímat toto varovné podobenství těm, kteří milují majetek a prahnou po nečestném bohatství. A i když toto podobenství není v souladu s evangeliem, které kážeme, měli byste všichni brát na zřetel tato poučení do doby, dokud nepřijmete nové světlo království nebeského. Příběh, který Jan vyprávěl, byl tento:
169:3.2 (1854.6) „Byl jeden boháč jménem Dives, který se oblékal do honosných a okázalých oděvů a každý den prožíval v nádheře a veselé náladě. A byl jeden žebrák jménem Lazar, který ležel u vchodu do domu tohoto boháče, posetý vředy a čekal na drobky, které spadnou s boháčova stolu; dokonce přicházeli psy a olizovali mu jeho bolavé rány. A stalo, že tento žebrák zemřel a byl odnesen anděly na odpočinek do lůna Abrahama. A brzy na to také zemřel tento boháč a byl pohřben s velkou pompou a honosnou okázalostí. Když boháč odešel z tohoto světa, probudil se v pekle a v mučivých bolestech, pozvedl svůj zrak a v dálce uviděl Abrahama a v jeho lůně Lazara. A Dives hlasitě zvolal: „Otče Abrahame, slituj se nade mnou a pošli Lazara, aby smočil svůj prst v chladné vodě a osvěžil můj jazyk, jelikož trpím a prožívám velká muka za svůj trest.“ A Abraham mu odpověděl: „Můj synu, vzpomeň si na to, jak jsi se ve svém životě těšil z příjemných věcí, zatímco Lazar jenom trpěl. Ale to všechno se nyní změnilo, Lazar je v pohodlí, zatímco ty trpíš. A kromě toho, mezi námi a tebou je obrovská propast, takže my nemůžeme jít k tobě a ty nemůžeš přijít k nám.“ Dives potom Abrahamovi řekl: „Modlím se k tobě, pošli Lazara zpět do domu mého otce, poněvadž mám pět bratrů, aby jim řekl o mém osudu a zachránil mé bratry před příchodem do tohoto místa muk.“ Ale Abraham řekl: „Můj synu, oni mají Mojžíše a proroky; ať jim naslouchají.“ A Dives odpověděl: „Ne, ne, Otče Abrahame! Ale, když k nim přijde někdo ze záhrobí, budou se kát.“ A Abraham na to řekl: „Jestli nenaslouchají Mojžíšovi a prorokům, tak se ani nedají přesvědčit někým, kdo byl vzkříšen z mrtvých.“
169:3.3 (1855.1) Když Petr dopověděl toto staré podobenství nazaretského bratrstva a dav lidí se ztišil, vstal Ondřej a poslal shromážděný dav spát. Přestože jak apoštolové, tak i jeho učedníci často pokládali Ježíšovi otázky o podobenství o boháčovi Divesovi a žebrákovi Lazarovi, on na ně vždy odmítl odpovídat.
169:4.1 (1855.2) Ježíš měl vždy značné potíže vysvětlit apoštolům, že přestože hlásají ustanovení království Boha, Otec nebeský není králem. V době, kdy Ježíš žil na zemi a učil v těle, lidé na Urantii znali pouze jenom krále a císaře ve vedení národů a židé už dávno očekávali nastolení Božího království. Z těchto a jiných důvodů se Učitel domníval, že nejlépe bude, když duchovní bratrství lidí bude nazývat královstvím nebeským a duchovního vůdce tohoto bratrství nebeským Otcem. Ježíš nikdy nemluvil o svém Otci jako o králi. Ve svých důvěrných rozhovorech s apoštoly sám sebe vždy nazýval Synem Člověka a jejich starším bratrem. Všechny své přívržence nazýval služebníky lidstva a posly evangelia království.
169:4.2 (1855.3) Ježíš nikdy nedal svým apoštolům systematickou výuku o osobnosti a vlastnostech nebeského Otce. On nikdy nevybídl lidi k tomu, aby věřili v jeho Otce; pokládal za samozřejmé, že věří. Ježíš se nikdy nesnížil k tomu, aby dokazoval realitu Otce. Jeho učení o Otci bylo celé soustředěno v prohlášení, že on a Otec jsou jeden; že ten, kdo viděl Syna, viděl Otce; že Otec, stejně jako Syn, ví všechno; že jenom Syn skutečně zná Otce, a také ten, kterému se Syn odhalí; že ten, kdo zná Syna, zná také Otce; a že Otec ho poslal na tento svět odhalit jejich sloučené podstaty a představit jejich společnou práci. On nikdy neudělal žádná jiná prohlášení o Otci, kromě toho, co řekl samařské ženě u Jákobovy studny: „Bůh je duch.“
169:4.3 (1856.1) Od Ježíše se o Bohu dozvíte pozorováním božskosti v jeho životě a ne spoléháním se na jeho učení. Ze života Ježíše si každý může vytvořit představu o Bohu, která představuje míru vaší schopnosti vnímat duchovní a božské reality, skutečné a věčné pravdy. Konečné nemůže nikdy doufat v pochopení Nekonečného, pouze skrze Nekonečného, umístěného v časoprostorové osobnosti a konečné zkušenosti pozemského života Ježíše Nazaretského.
169:4.4 (1856.2) Ježíš dobře věděl, že Boha je možno poznat pouze prostřednictvím empirické zkušenosti; nikdy by nemohl být pochopen pouhým učením mysli. Ježíš učil své apoštoly to, že ačkoliv nikdy nemohou plně pochopit Boha, mohou ho určitě poznat, tak jak poznali Syna Člověka. Můžete poznat Boha ne skrze chápání toho, co řekl Ježíš, ale skrze poznání toho, co Ježíš byl. Ježíš byl zjevením Boha.
169:4.5 (1856.3) Kromě těch případů, kdy Ježíš cituje židovské svaté knihy, on nazýval Božstvo jenom dvěma jmény: Bůh a Otec. A když Učitel mluvil o svém Otci jako o Bohu, obvykle používal hebrejské slovo, značící několikerého Boha (Trojici) a ne slovo Jahve, které symbolizovalo pokrokovou představu o kmenovém Bohu židů.
169:4.6 (1856.4) Ježíš nikdy nenazýval Otce králem a velmi litoval toho, že židovská naděje na obnovení království a Janovo prohlášení o přicházejícím království ho přinutily nazvat jím plánované duchovní bratrství královstvím nebeským. S jedinou výjimkou─prohlášením, že „Bůh je duch“─Ježíš nikdy nemluvil o Božstvu jinak, než ve výrazech, charakterizujících jeho osobní vztah s Prvním Zdrojem a Středem Ráje.
169:4.7 (1856.5) Ježíš používal slovo „Bůh“ pro označení ideje Božstva a slovo Otec pro označení zkušenosti poznání Boha. Když slovo „Otec“ je použito pro označení Boha, je nutno ho chápat v nejširším možném smyslu. Slovo „Bůh“ nemůže být definováno a proto symbolizuje nekonečnou představu o Otci, zatímco výraz „Otec“, který je možno částečně definovat, může být použit pro vyjádření lidské představy o božském Otci v jeho spojení s člověkem v průběhu smrtelné existence.
169:4.8 (1856.6) Pro židy Elóhím byl Bůh bohů, zatímco Jahve byl Bůh Izraele. Ježíš přijal koncepci Elóhíma a nazval tuto nejvyšší skupinu bytostí Bohem. Namísto koncepce o Jahvem, národním božstvu, představil ideu otcovství Boha a celosvětové bratrství lidí. Ježíš povýšil koncepci o Jahvem, jako zbožštěného národního Otce, na ideu Otce všech dětí lidských─božského Otce každého věřícího. A kromě toho také učil o tom, že tento Bůh vesmíru a tento Otec všech lidí je jedno a to stejné Rajské Božstvo.
169:4.9 (1856.7) Ježíš nikdy netvrdil, že je zjevením Elóhíma (Boha) v těle. On nikdy neprohlásil, že je odhalením Elóhíma (Boha) světům. On nikdy neučil o tom, že ten, kdo viděl jeho, viděl Elóhíma (Boha). Ale prohlásil, že je zjevením Otce v těle a řekl, že ti, kteří viděli jeho, viděli Otce. Jako božský Syn, on tvrdil, že ztělesňuje pouze Otce.
169:4.10 (1857.1) On byl skutečně také Synem Boha-Elóhíma; ale v podobě smrtelného těla a pro smrtelné syny Boží se rozhodl omezit odhalení svého života na zobrazení charakteru svého Otce a to v takovém rozsahu, který byl pochopitelný pro smrtelného člověka. Pokud se jedná o charakter dalších osob Rajské Trojice, musíme se spokojit s učením, že jsou naprosto stejní jako Otec, který byl odhalen v osobním obraze v životě jeho inkarnovaného Syna─Ježíše Nazaretského.
169:4.11 (1857.2) I když Ježíš odhalil pravou podstatu nebeského Otce ve svém pozemském životě, velmi málo o něm učil. On ve skutečnosti učil pouze dvě věci: to, že Bůh sám o sobě je duch a že ve všech vztazích se svými tvory je on Otcem. V tento večer Ježíš pronesl poslední prohlášení o svém vztahu s Bohem, když řekl: „Přišel jsem na tento svět od Otce; a já zas z tohoto světa odejdu a půjdu k Otci.“
169:4.12 (1857.3) Ale pamatujte si, že Ježíš nikdy neřekl: „ten, kdo slyšel mne, slyšel Boha.“ Ale řekl: „Ten, kdo viděl mne, viděl Otce.“ Naslouchat Ježíšovu učení není to stejné jako znát Boha, ale vidět Ježíše je zkušenost, která sama o sobě je zjevením Otce duši. Bůh vesmírů vládne rozsáhlému tvoření, ale je to Otec nebeský, který posílá svůj duch pobývat ve vašich myslích.
169:4.13 (1857.4) Ježíš je duchovní čočka v podobě člověka, která umožňuje materiálním tvorům vidět Neviditelného. On je vaším starším bratrem, který, pobývajíc v těle, vás seznamuje s Bytostí nekonečných vlastností, kterou dokonce nebeské armády nejsou schopny plně pochopit. Ale to všechno musí záležet na osobní zkušenosti jednotlivého věřícího. Bůh, který je duch, může být poznán pouze jako duchovní zkušenost. Bůh nemůže být odhalen konečným synům materiálních světů božským Synem duchovních světů jenom jako Otec. Můžete znát Věčného jako Otce; můžete ho uctívat jako Boha vesmírů─nekonečného Tvořitele všeho existujícího.
Kniha Urantia
Kapitola 170
170:0.1 (1858.1) V SOBOTU odpoledne, 11. března, Ježíš vystoupil se svým posledním kázáním v Pelle. Byl to jeden z nejvýznamnějších projevů jeho veřejné služby, zahrnující přesné a úplné pojednání o království nebeském. On si byl vědom zmatku v myslích svých apoštolů a učedníků ve vztahu ke smyslu a významu výrazů „království nebeské“ a „království Boží“, které používal jako synonyma pro označení mise poskytnutí sebe sama. Přestože samotný výraz království nebeské by měl stačit na odlišení od všech spojeních s pozemskými královstvími a světskými vládami, nebylo tomu tak. Idea světského krále byla příliš hluboko zakořeněna v myšlení židů, aby byla vytlačena za jednu generaci. Proto Ježíš zpočátku nevystupoval otevřeně proti této dlouho živené představě o království.
170:0.2 (1858.2) V toto sobotní odpoledne se Učitel pokusil vysvětlit učení o královstvím nebeském; mluvil o této otázce ze všech zorných bodů a snažil se objasnit mnoho různých významů, ve kterých byl tento termín používán. V této kapitole my jeho řeč rozšíříme o četná prohlášení, která Ježíš udělal při dřívějších příležitostech a přidáme některé z poznámek, adresovaných apoštolům v průběhu večerní diskuze toho samého dne. Také připojíme několik komentářů, týkajících se následného rozvoje ideje království ve vztahu k pozdější křesťanské církvi.
170:1.1 (1858.3) Ve spojení s výkladem Ježíšova kázání je nutno poznamenat, že ve všech hebrejských písemnostech byl uváděn dualistický koncept království nebeského. Proroci představili království Boží jako:
170:1.2 (1858.4) 1. Současnou realitu.
170:1.3 (1858.5) 2. Budoucí naději─kdy se království uskuteční v plném rozsahu s příchodem Mesiáše. Toto byla představa o království, kterou učil Jan Křtitel.
170:1.4 (1858.6) Od samého počátku Ježíš a apoštolové učili obě tyto představy. Existovaly ještě dvě ideje království, které je nutno brát v úvahu:
170:1.5 (1858.7) 3. Novější představu židů o celosvětovém a nadpozemském království nadpřirozeného původu, jehož vznik bude doprovázen zázraky.
170:1.6 (1858.8) 4. Perské učení, zobracující vytvoření božského království v důsledku vítězství dobra nad zlem na konci světa.
170:1.7 (1858.9) Krátce před příchodem Ježíše na zem židé spojili a zamotali všechny tyto ideje království do své apokalyptické představy o Mesiáši, který přijde pro to, aby zahájil éru židovského triumfu─věčnou epochu nejvyšší vlády Boha na zemi, nový svět, éru, ve které celé lidstvo bude uctívat Jahveho. Rozhodnutím použít tuto představu o královstvím nebeském Ježíš založil svoji volbu na nejdůležitějším a vrcholícím dědictvím jak židovského, tak i perského náboženství.
170:1.8 (1859.1) Království nebeské, tak jak bylo chápáno a nechápáno v průběhu staletí křesťanské éry, obsahovalo čtyři rozdílné skupiny idejí:
170:1.9 (1859.2) 1. Představu Židů.
170:1.10 (1859.3) 2. Představu Peršanů.
170:1.11 (1859.4) 3. Představu, založenou na osobní zkušenosti Ježíše─“království nebeské ve vás.“
170:1.12 (1859.5) 4. Smíšené a pomíchané představy, které se zakladatelé a šiřitelé křesťanství snažili vnutit světu.
170:1.13 (1859.6) Může se zdát, že v různých obdobích a zvláštních okolnostech Ježíš ve svých veřejných vystoupeních představil několik koncepcí „království“, ale své apoštoly vždy učil o království, které zahrnuje osobní zkušenost člověka ve vztahu ke svým bližním na zemi a k Otci na nebi. Když mluvil o království, jeho poslední slovo vždy bylo: „Království je ve vás.“
170:1.14 (1859.7) Staletí zmatků a záměn, týkající se významu výrazu „království nebeské“, byly způsobeny třemi faktory:
170:1.15 (1859.8) 1. Záměnami, způsobenými dodržováním ideje „království“, tak jak procházela rozdílnými stádii jejího přeformulování Ježíšem a jeho apoštoly.
170:1.16 (1859.9) 2. Záměnami, které byly nevyhnutelně spojeny s přenosem raného křesťanství z židovské země do zemí jinověrců.
170:1.17 (1859.10) 3. Záměnami, které spočívaly ve skutečnosti v tom, že křesťanství se stalo náboženstvím, jenž bylo organizováno kolem ústřední osobnosti Ježíše; evangelium království se tak stále více a více stávalo náboženstvím o Ježíšovi.
170:2.1 (1859.11) Učitel jasně vysvětlil, že počátkem a základem království nebeského musí být duální koncepce, představovaná pravdou o otcovství Boha a z něho vyplývající fakt bratrství lidí. Přijetí takového učení, řekl Ježíš, osvobodí člověka od odvěkého zajetí strachu a současně obohatí lidský život následujícími dary nového života v duchovní svobodě.
170:2.2 (1859.12) 1. Novou odvahou a zvýšenou duchovní silou. Evangelium království bylo ustanoveno, aby osvobodilo člověka a inspirovalo ho k naději věčného života.
170:2.3 (1859.13) 2. Evangelium neslo s sebou poselství nové jistoty a opravdové útěchy pro všechny lidi, včetně chudáků.
170:2.4 (1859.14) 3. Samo o sobě se stalo novým vzorem morálních hodnot, novým etickým měřítkem pro lidské chování. Zobrazilo ideál z něho vyplývajícího nového řádu lidské společnosti.
170:2.5 (1859.15) 4. Evangelium učilo nadřazenosti duchovního nad materiálním; oslavovalo duchovní reality a zdůrazňovalo nadlidské ideály.
170:2.6 (1860.1) 5. Toto nové evangelium vytýčilo jako opravdový cíl života dosažení duchovnosti. Lidský život získal novou vybavenost morální hodnoty a božské důstojnosti.
170:2.7 (1860.2) 6. Ježíš učil, že věčné reality jsou výsledkem (odměnou) mravních pozemských snah. Smrtelný pobyt člověka na zemi získal nové významy, vyplývající z poznání vznešeného osudu.
170:2.8 (1860.3) 7. Nové evangelium hlásalo, že spasení člověka je odhalením rozsáhlého božského záměru, který bude naplněn a uskutečněn v budoucím osudu nekonečné služby spasených synů Božích.
170:2.9 (1860.4) Tyto principy zahrnují rozšířenou ideu království, kterou učil Ježíš. Tato významná koncepce byla jen v nepatrné míře obsažena v jednoduchém a nejasném učení Jana Křtitele o království.
170:2.10 (1860.5) Apoštolové nebyli schopni pochopit skutečný význam Ježíšových projevů o království. Pozdější překroucení učení Ježíše, tak jak je představeno v Novém Zákonu, je dáno tím, že pojetí pisatelů evangelií bylo zabarveno vírou v to, že Ježíš opustil tento svět jen na krátkou dobu; že se brzy vrátí a ustanoví království v moci a slávě─ta stejná idea, kterou měli v době, když s nimi žil v těle. Ale Ježíš nespojil ustanovení království s idejí svého návratu na tento svět. To, že uplynula staletí bez jakéhokoliv náznaku na objevení se „Nového Věku“, není v žádném případě v protikladu s učením Ježíše.
170:2.11 (1860.6) To velké úsilí, vložené do tohoto kázání, bylo pokusem přeměnit koncepci nebeského království do ideální představy o konání vůle Boží. Ježíš již dlouho učil své přívržence modlit se: „Přijď království tvé; buď vůle tvá“; ale teď se usilovně snažil je přimět nepoužívat výraz království Boží, ale zaměnit ho za praktičtější obdobu─vůli Boží. Ale to se mu nepodařilo.
170:2.12 (1860.7) Namísto idejí království, krále a poddaných, Ježíš chtěl představit koncepci nebeské rodiny, nebeského Otce a osvobozených synů Božích, radostně a dobrovolně sloužících svým lidským spolubratrům v ušlechtilé a uvážené úctě k Bohu-Otci.
170:2.13 (1860.8) V tu dobu si apoštolové osvojili dvojí představu o království; představovali si ho jako:
170:2.14 (1860.9) 1. Věc osobní zkušenosti. V tu dobu existující v srdcích opravdových věřících.
170:2.15 (1860.10) 2. Fenomén národního, nebo světového významu; že království je něco v budoucnu, něco, na co se lidé mohou těšit.
170:2.16 (1860.11) Oni vnímali příchod království do srdcí lidí jako postupný proces, jako kvasinky v těstu, nebo jako růst hořčičného semínka. Apoštolové věřili, že příchod království v národním, nebo světovém smyslu, bude jak nenadálé, tak i velkolepé. Ježíš jim neúnavně říkal, že království nebeské je jejich osobní zkušeností poznání vyšších hodnot duchovního života; že tyto reality duchovní zkušenosti se postupně přeměňují na nové a vyšší úrovně božské jistoty a věčné ušlechtilosti.
170:2.17 (1860.12) Toto odpoledne Učitel naprosto srozumitelně představil nové pojetí dvojí podstaty království, poněvadž popsal dvě následují stadia:
170:2.18 (1860.13) „První. Království Boží na tomto světě; nejvyšší touha vykonávat Boží vůli, nezištná láska člověka, přinášejícíblahodárné plody v podobě zlepšeného etického a morálního chování.
170:2.19 (1861.1) „Druhé. Království Boží na nebesích, cíl smrtelných věřících, místo, kde láska k Bohu je dokonalá a Boží vůle je vykonávána s větší božskostí.“
170:2.20 (1861.2) Ježíš učil, že skrze víru věřící vstoupí do království již nyní. V různých svých projevech učil, že pro vstup do království skrze víru jsou podstatné dvě věci:
170:2.21 (1861.3) 1. Víra, upřímnost. Přijít jako malé dítě, přijmout synovství jako dar; oddat se konání vůle Otce bez pochybností a v plné důvěře a opravdové víře v Otcovu moudrost; přijít do království zbaven předsudků a předpojatosti; být vnímavý a učenlivý jako bezúhonné dítě.
170:2.22 (1861.4) 2. Touha po pravdě. Žízeň po čestnosti, změně myšlení, získání motivace být jako Bůh a nalézt Boha.
170:2.23 (1861.5) Ježíš učil, že hřích není dítětem nemorální povahy, ale spíše následkem vědomé mysli, která je ovládaná neukázněnou vůlí. O hříchu učil, že Bůh ho již odpustil; že my také máme k takovým odpouštěním osobní přístup, když odpouštíme našim bližním. Když odpustíte svému bratrovi v těle, tím vytvoříte ve své vlastní duši schopnost pro přijetí reality Božího odpuštění vašich vlastních špatných činů.
170:2.24 (1861.6) V době, kdy apoštol Jan začal psát příběh o životě Ježíše a jeho učení, první křesťané byli právě kvůli ideji království Božího velmi tvrdě pronásledováni a proto přestali tento název používat. Jan hodně mluví o „věčném životě.“ Ježíš často nazýval království Boží „královstvím života.“ On také opakovaně mluvil o „královstvím Božím ve vás.“ Jednou nazval takovou zkušenost „přátelským rodinným vztahem s Bohem-Otcem.“ Ježíš se snažil nahradit „království“ mnoha jinými názvy, ale vždy bez úspěchu. Mezi jinými použil: rodina Boží, vůle Otce, přátelé Boží, společenství věřících, bratrství lidí, Boží stádo, děti Boží, společenství pravověrných, služba Otci a také osvobození synové Boží.
170:2.25 (1861.7) Ale on se nemohl vyhnout používání ideje království. Bylo to až za více než padesát let, po zničení Jerusalema římskými vojsky, kdy se tento pojem království začal měnit do kultu věčného života tím, jak jeho sociální a institucionální aspekty byly převzaty rychle se rozšiřující a vyhraňující křesťanskou církví.
170:3.1 (1861.8) Ježíš se vždy snažil vštípit svým apoštolům a učedníkům, že musí, prostřednictvím své víry, nabýt takovou spravedlnost, která bude přesahovat servilní spravedlnost zákoníků a farizejů kterou oni tak okázale předváděli před celým světem.
170:3.2 (1861.9) Ačkoliv Ježíš učil, že víra, prostá dětská víra, je klíčem ke dveřím království, on také učil, že vejitím do těchto dveří každé věřící dítě musí, krok za krokem, postupovat po schodišti spravedlnosti, aby dosáhlo plnosti rozvoje odolných synů Božích.
170:3.3 (1861.10) Dosažení spravedlnosti království odhaluje důležitost metody získání Božího odpuštění. Víra je cenou, kterou platíte za vstup do Boží rodiny; ale odpuštění je činem Boha, který přijímá vaši víru jako platbu za vstup. A přijetí odpuštění Boha věřícím v království obsahuje konečnou a skutečnou zkušenost a závisí na následujících čtyřech stupních, stupních království vnitřní spravedlnosti:
170:3.4 (1862.1) 1. Odpuštění Boha se stává reálným a osobně pocítěným do té míry, v jaké člově odpouští svým bližním.
170:3.5 (1862.2) 2. Člověk opravdově neodpustí svým bližním, pokud je nemiluje jako sebe sama.
170:3.6 (1862.3) 3. Milovat svého bližního jako sebe sama, je nejvyšší etika.
170:3.7 (1862.4) 4. Morální chování─opravdová čestnost─se pak stává přirozeným důsledkem takové lásky.
170:3.8 (1862.5) Proto je zřejmé, že opravdové a vnitřní náboženství království se nevyhnutelně a vzrůstající měrou projevuje v praktických aspektech sociální služby. Ježíš učil živé náboženství, které podněcovalo jeho věřící zapojit se do konání láskyplné služby. Ale Ježíš nezaměnil etiku náboženstvím. V jeho učení je náboženství příčinou a etika důsledkem.
170:3.9 (1862.6) Mírou spravedlnosti jakéhokoliv činu musí být jeho motiv; proto nejvyšší projevy dobra jsou nevědomé. Ježíš se nikdy nezajímal o mravy a etiku jako takové. Jeho hlavně zajímalo vnitřní a duchovní přátelství s Bohem-Otcem, které se s určitostí a okamžitě projevovalo jako viditelná a láskyplná služba lidem. On učil, že náboženství království je opravdová osobní zkušenost, kterou žádný člověk nemůže v sobě skrýt; že jestli člověk si je vědom toho, že je členem rodiny věřících, tak ho to nevyhnutelně vede k praktickým pravidlům rodinného života─sloužit svým bratrům a sestrám ve snaze posílit a zvětšit bratrství.
170:3.10 (1862.7) Náboženství království je osobní, individuální; jeho plody, výsledky, jsou rodinné, sociální. Ježíš nikdy neopomenul zdůraznit posvátnost jedince ve srovnání se společností. Ale on také říkal, že člověk formuje svůj charakter nezištnou službou; že odkrývá svoji morální podstatu v láskyplných vztazích se svými bližními.
170:3.11 (1862.8) Svým učením o tom, že království je v člověku, povznášející jedince, Ježíš zasadil smrtelnou ránu staré společnosti, poněvadž tím ohlásil novou éru opravdové sociální spravedlnosti. Ale tento nový řád společnosti je prakticky neznámý na tomto světě, protože svět odmítl uplatňovat principy evangelia království nebeského. A když toto království duchovní převahy skutečně přijde na zemi, neprojeví se pouze ve zlepšených sociálních a materiálních podmínkách, ale spíše v dokonalosti těch povznesených a obohacených duchovních hodnot, které charakterizují nastupující éru zlepšených lidských vztahů a rozvoj duchovních vědomostí.
170:4.1 (1862.9) Ježíš nikdy nedal přesnou definici království. Jednou mluvil o jedné fázi království, jindy diskutoval o jiném aspektu bratrství, které spočívá v Božím vládnutí v srdcích lidí. V průběhu tohoto sobotního odpoledního kázání Ježíš uvedl nejméně pět fází, nebo epoch království:
170:4.2 (1862.10) 1. Osobní a vnitřní zkušenost duchovního života v přátelství individuálního věřícího s Bohem-Otcem.
170:4.3 (1863.1) 2. Rozšiřující se bratrství věřících v evangelium, sociální aspekty zlepšení mravů a oživení etiky v důsledku vládnutí Božího ducha v srdcích jednotlivých věřících.
170:4.4 (1863.2) 3. Nadsmrtelné bratrství neviditelných duchovních bytostí, vládnoucích na zemi i na nebi─nadlidské království Boží.
170:4.5 (1863.3) 4. Perspektiva dokonalejšího naplnění Boží vůle, postup k rozbřesku nového sociálního řádu ve spojení se zlepšeným duchovním životem─následující éra člověka.
170:4.6 (1863.4) 5. Království ve své úplnosti, budoucí duchovní věk světla a života na zemi.
170:4.7 (1863.5) Proto musíme vždy zkoumat učení Ježíše, abychom zjistili, na kterou z těchto pěti fází poukazoval, když použil výraz království nebeské. Tímto procesem─postupným měněním lidské vůle a tím ovlivňováním lidských rozhodnutích─Michael a jeho spolupracovníci také pozvolna, ale jistě, mění celý chod lidské evoluce, sociálně a jinak.
170:4.8 (1863.6) Učitel při této příležitosti zdůraznil následujících pět bodů jako zásadních rysů evangelia království:
170:4.9 (1863.7) 1. Prvořadá významnost jedince.
170:4.10 (1863.8) 2. Vůle jako určující faktor v lidské zkušenosti.
170:4.11 (1863.9) 3. Duchovní sounáležitost s Bohem-Otcem.
170:4.12 (1863.10) 4. Nejvyšší uspokojení z láskyplné služby lidem
170:4.13 (1863.11) 5. Převaha duchovního nad materiálním v lidské osobnosti.
170:4.14 (1863.12) Tento svět nikdy skutečně, nebo upřímně či opravdově nevyzkoušel tyto dynamické ideje a božské ideály Ježíšova učení o královstvím nebeském. Ale nesmíte se nechat odradit tímto zdánlivě pomalým vývojem ideje království na Urantii. Pamatujte si, že chod postupné evoluce je vystaven náhlým a neočekávaným změnám jak v materiálních, tak i duchovních světech. Poskytnutí Ježíše jako vtěleného Syna bylo právě takovou zvláštní a neočekávanou událostí v duchovním životě tohoto světa. A také nedělejte osudovou chybu v čekání na příchod království ve své době, poněvadž si pak nedokážete vytvořit království ve vašich vlastních duších.
170:4.15 (1863.13) Přestože Ježíš vztahoval jednu z fází království k budoucnosti a mnohokrát naznačil, že taková událost může přijít jako část světové krize a ačkoliv v několika případech stejným způsobem s určitostí slíbil někdy návrat na Urantii, je nutno poznamenat, že on nikdy jasně nespojoval tyto dvě ideje dohromady. Ježíš slíbil nové zjevení království na zemi někdy v budoucnosti; on také slíbil, že se někdy vrátí na tento svět osobně; ale on nikdy neřekl, že tyto dvě události jsou totožné. Z toho všeho, co nám je známo, se tyto sliby mohou, ale nemusí, vztahovat ke stejné události.
170:4.16 (1863.14) Jeho apoštolové a učedníci samozřejmě spojili tato dvě učení dohromady. Když se království neuskutečnilo podle jejich očekávání, připomněli si učení Učitele o budoucím království a jeho slib vrátit se, udělali závěr, že tyto sliby se týkají jedné a té stejné události; a proto žili v naději na brzký druhý příchod Ježíše, aby ustanovil království v jeho plnosti, moci a slávě. A tak následující generace věřících žily na zemi se stejnou inspirující, ale neuspokojující nadějí.
170:5.1 (1864.1) Po stručném shrnutí učení Ježíše o království nebeském je nám dovoleno popsat některé pozdější ideje, které byly připojeny ke koncepci království a předpovědět možný vývoj království v nadcházející epoše.
170:5.2 (1864.2) V průběhu prvních staletí popularizace křesťanství idea království nebeského byla nesmírně ovlivněna tehdy se rychle šířícími pojmy řeckého idealismu, především idejí o tom, že přírodní je stínem duchovního─dočasné je časovým stínem věčnosti.
170:5.3 (1864.3) Ale obrovský krok, kterým byl přenos učení Ježíše z židovské na pohanskou půdu, byl udělán, když Mesiáš království se stal Vykupitelem církve─náboženské a společenské organizace, vyrůstající z aktivit Pavla a jeho nástupců a založené na učeních Ježíše, doplněných ideami Filóna a perskými doktrínami o dobru a zlu.
170:5.4 (1864.4) Ideje a ideály Ježíše, ztělesněné v učení evangelia království, se prakticky nerealizovaly, poněvadž jeho následovníci postupně překroutili jeho výroky. Ježíšova koncepce království byla výrazně změněna dvěmi tendencemi:
170:5.5 (1864.5) 1. Věřící židé ho stále považovali za Mesiáše. Věřili, že Ježíš se velmi brzy vrátí, aby opravdu ustanovil celosvětové, více či méně materiální království.
170:5.6 (1864.6) 2. Nežidovští křesťané začali velmi brzy přijímat doktríny Pavla, což vzrůstající měrou vedlo ke všeobecnému přesvědčení, že Ježíš byl Vykupitel dětí církve─nový a institucionální nástupce dřívější koncepce čistě duchovního bratrství království.
170:5.7 (1864.7) Vznik církve jako sociálního produktu království by byl přirozený a dokonce žádoucí. Zlem církve nebyla její existence, ale spíše to, že téměř úplně odstranila Ježíšovu koncepci království. Pavlova instituciovaná církev se stala faktickou náhradou za království nebeské, které Ježíš hlásal.
170:5.8 (1864.8) Ale nepochybujte, toto samé království nebeské, které učil Ježíš, existuje v srdci věřícího a bude přece jen vyhlášeno této křesťanské církvi, stejně jako všem ostatním náboženstvím, rasám a národům na zemi─a také každému jedinci.
170:5.9 (1864.9) Království, jak ho učil Ježíš, duchovní ideál individuální čestnosti a koncepce božského přátelství člověka s Bohem, se postupně ztratilo do mystického konceptu osoby Ježíše jako Vykupitele-Tvořitele a duchovní hlavy socializované náboženské komunity. Takto formální a institucionální církev nahradila bratrství království, které bylo založeno na jedincích, vedených duchem.
170:5.10 (1864.10) Církev byla nevyhnutelným a prospěšným sociálním důsledkem života Ježíše a jeho učení; tragédie spočívá v tom, že tato sociální reakce na učení o království v takové plné míře odstranila duchovní koncepci reálného království jak ho Ježíš učil a žil.
170:5.11 (1865.1) Pro židy království bylo izraelskou komunitou; pro jinověrce se stalo křesťanskou církví. Pro Ježíše království bylo sjednocením jedinců, kteří přiznali svoji víru v otcovství Boha, čímž oznámili svoji upřímnou oddanost vykonávat vůli Boží a tím se stali členy duchovního bratrství lidí.
170:5.12 (1865.2) Učitel si byl plně vědom, že šíření evangelia království po světě vyvolá určité sociální důsledky. Ale jeho úmysl spočíval v tom, aby se všechny takové žádoucí společenské projevy objevily jako mimovolné a nevyhnutelné plody, nebo přirozené výsledky této vnitřní osobní zkušenosti jednotlivých věřících─ryzí duchovní přátelství a spojení s božský duchem, který pobývá ve všech takových věřících a vyvolává jejich aktivitu.
170:5.13 (1865.3) Ježíš předvídal, že hned za rozvojem opravdového duchovního království bude následovat vznik společenské organizace, nebo církve a proto nikdy nebránil apoštolům vykonávat Janův obřad křtu. On učil, že pravdu milující duše, ta, která hladoví a žízní po spravedlnosti, po Bohu, je přijata do duchovního království díky své víře; ve stejnou dobu apoštolové učili, že takový věřící je přijat do společenské organizace učedníků skrze tělesný obřad křtu.
170:5.14 (1865.4) Když si první následovníci Ježíše uvědomili své částečné selhání realizovat jeho ideál ustanovit království v srdcích lidí skrze vliv a vedení ducha individuálního věřícího, rozhodli se zachránit jeho učení od úplného zániku nahrazením Učitelova ideálu království postupným vytvářením viditelné společenské organizace─křesťanské církve. A když se jim podařilo tuto záměnu uskutečnit a aby byli zásadoví a zabezpečili úctu k učení Ježíše o faktu království, začali odsunovat království do budoucnosti. Církev, jakmile se stabilizovala, začala učit o tom, že království se ve skutečnosti objeví v době vyvrcholení křesťanské epochy─při druhém příchodu Krista.
170:5.15 (1865.5) Takto se křesťanství stalo koncepcí epochy, idejí budoucí návštěvy a ideálem konečného vykoupení svatých Nejsvrchovanějšího. Ranní křesťané (a příliš mnoho pozdějších) obecně opustili ideu vztahu Otce a Syna, obsaženou v Ježíšově učení o království a nahradili ji dobře organizovaným společenským sdružením církve. Církev se tím v podstatě stala sociálním bratrstvím, které fakticky nahradilo Ježíšovu koncepci a ideál duchovního bratrství.
170:5.16 (1865.6) Ježíšova ideální koncepce se téměř vůbec neuskutečnila, ale na základě osobního života Učitele a jeho učení, doplněných řeckými a perskými koncepcemi věčného života a rozšířených doktrínou Filóna o protikladu světského a duchovního, Pavel začal budovat jednu z nejprogresivnějších lidských společností, jaká kdy na Urantii existovala.
170:5.17 (1865.7) Ježíšova koncepce stále žije v pokrokových náboženstvích světa. Pavlova křesťanská církev je socializovaným a polidštěným stínem toho, čím se království mělo stát podle představy Ježíše─a čím se určitě stane. Pavel a jeho následníci částečně přenesli otázky věčného života z jedince na církev. Kristus se tak stal hlavou církve a ne starším bratrem každého individuálního věřícího v rodinu Otce, která je království. Pavel a jeho současníci použili všechny Ježíšovy duchovní aspekty, týkající se jeho osobnosti a individuálně věřícího na církev jako skupinu věřících; a tímto zasadili smrtelnou ránu koncepci Ježíše o božském království v srdci individuálního věřícího.
170:5.18 (1866.1) A proto křesťanská církev po staletí čelila značným potížím, protože si dovolila dělat si nároky na ty mystické síly a privilegia království─ty síly a privilegia, které mohou být využity a pocítěny pouze mezi Ježíšem a jeho duchovními věřícími bratry. A z toho je zřejmé, že členství v církvi ještě nutně neznamená vstup do království; jedno je duchovní a druhé je jenom sociální.
170:5.19 (1866.2) Dříve či později se objeví jiný a větší Jan Křtitel, který prohlásí, že „království Boží brzy přijde“─což znamená návrat vznešené duchovní koncepce Ježíše, který prohlásil, že království je vůle jeho nebeského Otce, nadsmyslového a vládnoucího v srdci věřícího─a to všechno se děje bez jakéhokoliv zasahování hmotné církve na zemi, nebo druhého příchodu Krista. Musí přijít obnovení původního učení Ježíše, takové nově formulované prohlášení, které odčiní jednání jeho prvních následovníků, kteří vytvořili socio-filozofický systém víry, vztahující se k faktu Michaelova pobytu na zemi. Učení tohoto příběhu o Ježíšovi za krátkou dobu téměř úplně nahradilo kázání evangelia Ježíše o království. Takto dějinné náboženství vytěsnilo učení, ve kterém Ježíš spojil nejvyšší morální ideje a duchovní ideály člověka s jeho největší nadějí na budoucnost─věčný život. A to je evangelium království.
170:5.20 (1866.3) A právě kvůli tomu, že evangelium Ježíše bylo tak mnohostranné, tak během několika staletí badatelé písemných svědectvích o jeho učeních se rozdělili do mnoha kultů a sekt. Toto nešťastné rozčlenění křesťanských věřících bylo způsobeno v důsledku nerozpoznání v Učitelově mnohotvárném učení božské identity jeho nesrovnatelného života. Ale jednou opravdoví věřící v Ježíše nebudou takto duchovně odděleni ve svých postojích od nevěřících. Vždy můžeme mít rozdílné intelektuální vnímání a výklad a také rozdílné stupně socializace, ale nedostatek duchovního bratrství je neomluvitelný a odsouzeníhodný.
170:5.21 (1866.4) Ale nemylte se! V učeních Ježíše je věčná podstata, která jim nedovolí navždy zůstat neplodnými v srdcích myslících lidí. Království, tak jak ho přestavil Ježíš, se do značné míry nepodařilo na zemi uskutečnit; prozatím jeho místo zaujímá instituce církve. Ale musíte si uvědomit, že tato církev je pouze larválním stadiem v rozvoji duchovního království, které přetrvá tuto materiální epochu a pak přejde do duchovnější epochy, kde učení Ježíše bude mít větší příležitost pro rozvoj. Proto tak zvaná křesťanská církev je kuklou, ve které nyní dřímá Ježíšova koncepce království. Království božského bratrství stále žije a časem se určitě vynoří z této dlouho trvající dřímoty, tak, jak se s určitostí motýl vynoří jako nádherné stvoření z nepěkného tvora v procesu metamorfózy.
Kniha Urantia
Kapitola 171
171:0.1 (1867.1) NÁSLEDUJÍCÍHO dne po památném kázání o „Království nebeském“ Ježíš oznámil, že se příští den on a jeho apoštolové vypraví do Jerusalema na svátek Paschi a na cestě tam navštíví různá města v jižní Pereji.
171:0.2 (1867.2) Po proslovu Ježíše o království a jeho oznámení o cestě na svátek Paschi si všichni jeho stoupenci mysleli, že jde do Jerusalema, aby tam slavnostně zahájil světské království, založené na nadvládě židů. Bez ohledu na to, co Ježíš řekl o nemateriálním charakteru království, nepodařilo se mu úplně vytěsnit z myslí svých židovských posluchačů představu, že Mesiáš musí nastolit určitý druh nacionalistické vlády s centrem v Jerusalemu.
171:0.3 (1867.3) To, co Ježíš řekl ve svém sobotním kázání jenom zmátlo většinu jeho přívrženců; velmi málo jich bylo osvíceno Ježíšovou řečí. Jemu blízcí pochopili něco z jeho učeních o vnitřním království, „královstvím nebeském ve vás,“ ale také věděli, že mluvil o jiném a budoucím království a to bylo to království, o kterém věřili, že teď jde do Jerusalemu ustanovit. Když byli potom zklamáni ve svém očekávání, když pak byl židy zavržen a později, když byl Jerusalem doslova zničen, stále se drželi této naděje a upřímně věřili, že učitel se brzy vrátí na svět ve velké moci a velkolepé slávě, aby ustanovil slíbené království.
171:0.4 (1867.4) Bylo to v toto sobotní odpoledne, když Salome, matka Jakuba a Jana Zebedeových, přišla se svými dvěma syny za Ježíšem a obrátila se k němu jako nastávajícímu vladaři východu s požadavkem, aby ji předem slíbil splnit jakoukoliv její žádost. Ale Učitel to odmítl a řekl ji: „Co žádáš, abych pro tebe udělal?“ Nato Salome odpověděla: „Učiteli, teď když se chystáš do Jerusalema ustanovit království, žádám dopředu tvůj slib, že těmto mým dvěma synům se dostane velké pocty a jeden bude sedět po tvé pravici a druhý po tvé levici v království.“
171:0.5 (1867.5) Když Ježíš vyslechl žádost Salome, řekl: „Ženo, ty nevíš, čeho žádáš.“ A potom, dívajíc se přímo do očí dvou pocty vyžadujících apoštolů, řekl: „Kvůli tomu, že vás dlouho znám a miluji vás, kvůli tomu, že jsem také žil v domě vaší matky, kvůli tomu, že Ondřej vám poručil být vždy se mnou, vy dovolíte své matce přijít tajně za mnou s takovým nevhodným požadavkem? Ale dovolte mně se vás zeptat: můžete vypít kalich, který budu pít já?“ A ihned bez rozmýšlení Jakub a Jan odpověděli: „Ano, Učiteli, můžeme.“ Ježíš řekl: „Jsem zarmoucen z toho, že nevíte proč půjdeme do Jerusalema; trápí mně, že nechápete podstatu království; jsem zklamán z toho, že přivedete svoji matku, aby se na mne obrátila s touto prosbou; ale já vím, že mne ve svých srdcích miluje; proto říkám, že budete opravdu pít z mého kalichu hořkosti a sdílet mé ponížení, ale mně není dáno rozhodovat o tom, kdo bude sedět po mé pravici a po mé levici. Takové pocty čekají na ty, které jmenuje můj Otec.“
171:0.6 (1868.1) Záhy kdosi donesl zprávu o této schůzce Petrovi a dalším apoštolům a ti byli velmi pobouřeni, že Jakub a Jan se snaží získat pro sebe privilegia a tajně šli se svou matkou s takovou prosbou za Ježíšem. Když se začali mezi sebou přít, Ježíš si je všechny zavolal a řekl : „Vy dobře víte, jak vládci jinověrců vládnou nad svými poddanými a jak ti mocní uplatňují svoji moc. Ale tomu tak nebude v království nebeském. Ten, kdo chce být nad vámi, bude nejdřív vašim sluhou. Ten, kdo chce být první mezi vámi, bude vašim sloužícím. Já vám prohlašuji, že Syn Člověka nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil; a já nyní půjdu do Jerusalema položit svůj život při vykonávání vůle Otce a ve službě mým bratrům.“ Když apoštolové uslyšeli tato slova, vzdálili se, aby se pomodlili. V ten večer, díky snahám Petra, Jakub a Jan se vhodným způsobem omluvili deseti apoštolům a získali nazpět důvěru svých bratrů.
171:0.7 (1868.2) Když přišli se žádostí sedět po pravé a po levé ruce Ježíše v Jerusalemu, synové Zebedea si sotva uvědomovali, že za necelý měsíc bude jejich milovaný učitel viset na římském kříži s umírajícím zlodějem na jedné straně a dalším hříšníkem na druhé straně. A jejich matka, která byla přítomna ukřižování, si jasně vzpomněla na svoji pošetilou žádost, se kterou přišla za Ježíšem v Pelle, když tak nerozumně chtěla pocty pro své apoštolské syny.
171:1.1 (1868.3) V pondělí dopoledne, 13. března, Ježíš a jeho dvanáct apoštolů se naposledy rozloučili s táborem u Pelly a vydali se na jih, aby tam zahájili putovánípo městech jižní Pereji, kde pracovali druhové Abnéra. Mezi sedmdesáti evangelisty strávili více než dva týdny a potom šli přímo do Jerusalema na svátek Paschi.
171:1.2 (1868.4) Když Učitel odešel z Pelly, učedníci, kteří tam tábořili s apoštoly, bylo jich kolem jednoho tisíce, se vydali za ním. Asi polovina této skupiny se od něho odělila u brodu přes Jordán na cestě do Jericha když se dozvěděli, že jde do Chešbónu a poté, když slyšeli jeho kázání „O vyčíslení ztrát.“ Odešli do Jerusalema, zatímco druhá polovina ho následovala po dobu dvou týdnů, navštěvujíc města v jižní Pereji.
171:1.3 (1868.5) Většina blízkých stoupenců Ježíše si v zásadě uvědomovala, že tábor v Pelle byl zrušen a že se tam již nevrátí, ale oni si opravdu mysleli, že to jenom znamená to, že jejich Učitel se konečně rozhodl jít do Jerusalema a uplatnit nárok na Davidův trůn. Velká většina jeho přívrženců nikdy nedokázala pochopit žádnou jinou koncepci království nebeského; bez ohledu na to, co je učil, oni se nevzdali této židovské ideje o království.
171:1.4 (1868.6) Podle příkazu apoštola Ondřeje, ve středu, 15. března, David Zebedeus zavřel tábor u Pelly. V tu dobu tam pobývalo téměř čtyři tisíce návštěvníků a toto číslo nezahrnovalo více než tisíc lidí, kteří bydleli s apoštoly v místě, známém jako učební tábor a kteří odešli s Ježíšem a dvanácti apoštoly na jih. David, s velkou nechutí, prodal veškeré vybavení různým kupcům a s penězi odešel do Jerusalema, kde je předal Jidáši Iškariotskému.
171:1.5 (1869.1) David byl v Jerusalemu během tragického posledního týdne a po ukřižování Ježíše vzal svoji matku s sebou zpět do Betsaidy. Když čekal na Ježíše a apoštoly, navštívil v Betanii Lazara a byl nesmírně pobouřen jakým způsobem ho farizejové začali pronásledovat a štvát po jeho vzkříšení. Ondřej přikázal Davidovi zrušit kurýrskou službu; a to bylo všemi vnímáno jako znamení brzkého ustanovení království v Jerusalemu. David se octl bez práce a rozhodl se stát samozvaným ochráncem Lazara, ale předmět jeho rozhořčeného znepokojení vzápětí uprchl tajně do Filadelfie. Proto, zanedlouho po Ježíšově vzkříšení a po smrti své matky se David odebral do Filadelfie, když předtím nejdříve pomohl Martě a Marii prodat jejich nemovitosti; a tam ve společnosti Abnéra a Lazara strávil zbytek svého života. Stal se kontrolorem všech finančních záležitostí království, které mělo během života Abnéra své centrum ve Filadelfii.
171:1.6 (1869.2) Brzy po zničení Jerusalema se Antiochie stala centrem Pavlova křesťanství, zatímco Filadelfia zůstala centrem Abnerova království nebeského. Z Antiochie se Pavlova verze učení Ježíše a o Ježíši rozšířila po celém západním světě; z Filadelfie ji misionáři abnerovy verze království nebeského šířili po celé Mezopotámii a Arábii až do dob, kdy tito neoblomní poslové učení Ježíše byli smeteni náhlým vzestupem islámu.
171:2.1 (1869.3) Když Ježíš se skupinou téměř tisíce stoupenců dorazili k brodu přes Jordán u Betanie, někdy nazývaná Bethabara, jeho učedníci si začínali uvědomovat, že se Ježíš nechystá jít přímo do Jerusalema. Mezitím co váhali a mezi sebou debatovali, Ježíš vystoupil na obrovský kámen a pronesl k nim řeč, která se stala známou jako „Vyčíslení ztrát.“ Učitel řekl:
171:2.2 (1869.4) „Ti z vás, kteří mne chtějí následovat i nadále, musí být připraveni zaplatit za tuto šlechetnou oddanost vykonání vůle mého Otce. Jestli chcete být mými učedníky, musíte být připraveni opustit otce, matku, manželku, děti, bratry a sestry. Jestli kdokoliv z vás chce být nyní mým učedníkem, ten musí být připraven vzdát se také svého života, tak, jako Syn Člověka brzy nabídne svůj život pro dokončení své mise konání vůle Otce na zemi a v těle.
171:2.3 (1869.5) Jestli nejste připraveni zaplatit plnou cenu, stěží můžete být mými učedníky. Než půjdete dál, každý z vás by se měl posadit a vyčíslit cenu za to, aby se stal mým učedníkem. Který z vás by se rozhodl postavit na svých pozemcích strážní věž, aniž by si nejdříve spočítal cenu, aby věděl, zdali má dost peněz na dokončení? Jestli takto cenu nespočítáte, položíte základy a může se stát, že zjistíte, že nejste schopni dokončit to, co jste započali a vaši sousedé se vám budou posmívat a říkat: „Podívejte se, tento člověk začal stavět a není schopen dokončit svoji práci.“ Anebo, který král chce vstoupit do války proti jinému králi, a nejdříve si nesedne a neporadí se, zdali je schopen s deseti tisíci muži bojovat s jeho dvaceti tisíci? Jestliže král si nemůže dovolit střetnout se svým nepřítelem kvůli tomu, že je nepřipraven, pošle svého vyslance k druhému králi i přestože ten je ještě hodně daleko, vyjednat podmínky míru.
171:2.4 (1870.1) Proto každý z vás by si měl nyní sednout a vyčíslit cenu za to stát se mým učedníkem. Od této chvíle nebudete již moci nás následovat, naslouchat učením a vidět naši práci; budete muset čelit krutému pronásledování a být svědectvím o tomto evangeliu tváří v tvář zdrcujícímu zklamání. Jestli nejste připraveni zříci se všeho co jste a věnovat všechno co máte, pak nejste hodni být mými učedníky. Jestli jste již nyní zvítězili sami nad sebou ve svém srdci, nemusíte mít žádný strach z vnějšího vítězství, kterého brzy nabudete, když Syn Člověka bude zavržen velkoknězi a saduceji a dán do rukou posmívajícímu se davu nevěřících.
171:2.5 (1870.2) Nyní byste se měli zeptat sami sebe a zjistit, jaký je váš motiv být mým učedníkem. Jestli toužíte po uznání a slávě, jestli jste světsky zaměřeni, jste jako sůl, která ztratila svoji chuť. A když to, co je ceněno pro svoji slanost ztratí svoji příchuť, jaký má pak užitek? Takové koření je nepotřebné; může se pouze vyhodit do smetí. Teď jsem vás varoval a dal vám možnost vrátit se zpět v pokoji do svých domovů, jestli nejste připraveni vypít se mnou kalich, který se nyní připravuje. Znovu a znovu jsem vám říkal, že mé království není z tohoto světa, ale vy mně nevěříte. Ten, kdo má uši, aby slyšel, nechť naslouchá tomu, co říkám.“
171:2.6 (1870.3) Ihned po těchto slovech Ježíš, v čele dvanáctky, vyrazil na cestu do Chešbónu v doprovodu asi pěti set lidí. Po krátkém otálení se druhá polovina davu vydala do Jerusalema. Apoštolové Ježíše, společně s vůdčími učedníky, hodně přemýšleli o těchto slovech, ale stále lpěli na své víře v to, že po tomto krátkém období příkoří a zkoušek bude království určitě ustanoveno a do jisté míry bude v souladu s jejich dlouhodobými nadějemi.
171:3.1 (1870.4) Více než dva týdny Ježíš a dvanáctka, doprovázeni zástupem několika stovek učedníků, putovali po jižní Pereji, navštěvujíc všechna města, ve kterých pracovalo sedmdesát evangelistů. V této oblasti žilo hodně jinověrců a jelikož jen málo z nich se chystalo na slavnost Paschi v Jerusalemu, poslové království se ihned pustili do své práce─učení a kázání.
171:3.2 (1870.5) Ježíš se v Chešbónu setkal s Abnérem a Ondřej dal příkaz sedmdesáti nepřerušovat svoji práci v době Paschi; Ježíš doporučil, aby poslové pokračovali ve své práci bez ohledu na to, co se brzy stane v Jerusalemu. On také poradil Abnérovi dovolit ženskému sboru, kdyby si to přál, jít do Jerusalema na Paschu. A toto bylo naposledy, kdy Abnér viděl Ježíše v těle. Ten se s Abnérem rozloučil slovy: „Můj synu, já vím že budeš věrný království a modlím se k Otci, aby ti dal moudrost milovat a rozumět svým bratrům.“
171:3.3 (1870.6) Během putování od města k městu je velký počet jejich přívrženců opustil a odešel do Jerusalema, takže když se Ježíš vydal na Paschu, tak jeho doprovod už měl méně než dvě stě lidí.
171:3.4 (1871.1) Apoštolové pochopili, že se Ježíš chystá do Jerusalema na Paschu. Oni věděli, že Vysoká rada rozeslala zprávu do celého Izraele, že byl odsouzen k smrti a vydala nařízení, že každý, kdo ví o jeho pobytu, to musí oznámit Vysoké radě; a přesto, navzdory tomu všemu, apoštolové nebyli tak znepokojeni, jak byli tehdy, když jim ve Filadelfii oznámil svůj úmysl jít do Betanie podívat se na Lazara. Tato změna postoje ze silného strachu do stavu tichého očekávání byla hlavně způsobena vzkříšením Lazara. Oni došli k závěru, že v naléhavém případě Ježíš může použít svoji božskou moc a zostudit své nepřátele. Tato naděje, spolu s jejich hlubší a vyzrálejší vírou v duchovní nadřazenost jejich Učitele, vysvětlovala viditelnou odvahu, projevovanou jeho blízkými stoupenci, kteří se ho nyní chystali následovat do Jerusalema navzdory veřejnému prohlášení Vysoké rady, že musí zemřít.
171:3.5 (1871.2) Většina apoštolů a mnoho z jeho blízkých učedníků nevěřilo, že Ježíš může zemřít; věřili v to, že on je „vzkříšení a život“, oni ho považovali za nesmrtelného a již vítězného nad smrtí.
171:4.1 (1871.3) Ve středu večer, 20. března, Ježíš a jeho stoupenci tábořili v Liviasu na své cestě do Jerusalema, kdy již dokončili své putování po městech jižní Pereje. Byla to právě tato noc v Liviasu, kdy Šimon Zélóta a Šimon Petr se tajně domluvili, že sem dopraví přes sto mečů a dají tyto zbraně do rukou všech těch, kteří je budou ochotni přijmout a nosit je ukryté pod svými oděvy. Šimon Petr měl svůj meč u sebe ještě v tu noc, kdy Učitel byl zrazen v zahradě.
171:4.2 (1871.4) Ve čtvrtek brzy ráno, ještě dříve než se ostatní probudili, si Ježíš zavolal Ondřeje a řekl mu: „Probuď své bratry! Chci jim něco říci.“ Ježíš věděl o těch mečích a o tom, kteří z apoštolů je dostali a nosili při sobě, ale on jim nikdy neřekl, že to věděl. Když Ondřej probudil své druhy a ti se shromáždili odděleně od ostatních, Ježíš řekl: „Děti moje, jste se mnou již dlouhou dobu a naučil jsem vás mnohému, co je potřebné pro tuto dobu, ale nyní vás chci varovat, abyste nedůvěřovali nejistotám těla, nebo slabosti lidské obrany proti těžkostem a zkouškám, které nás čekají. Svolal jsem vás tady stranou proto, abych vám ještě jednou jasně řekl, že půjdeme do Jerusalema, kde, jak víte, Syn Člověka byl již odsouzen k smrti. Znovu vám říkám, že Syn Člověka bude vydán do rukou velkoknězů a náboženských vůdců; že ti ho odsoudí a pak vydají do rukou pohanů. A ti se budou Synu Člověka posmívat, dokonce na něho plivat a bičovat a odvedou ho na smrt. A když Syna Člověka zabijí, nebuďte zdrceni, protože já vám prohlašuji, že na třetí den on vstane. Mějte se na pozoru a pamatujte si, že jsem vás předem varoval.“
171:4.3 (1871.5) A znovu byli apoštolové překvapeni a ohromeni; ale nebyli schopni se přinutit přijmout jeho slova doslova; nedokázali pochopit, že Učitel myslel přesně to, co řekl. Byli tak zaslepeni svojí vytrvalou vírou ve světské království na zemi a s centrem v Jerusalemu, že jednoduše nedokázalii─nechtěli─sobě připustit doslovný smysl Ježíšových slov. Celý den přemýšleli nad tím, co Ježíš myslel takovým zvláštním projevem. Ale žádný z nich se neodvážil položit mu otázku o těchto prohlášeních. Až po jeho smrti si tito zmatení apoštolové uvědomili, co jim Učitel řekl tak jasně a otevřeně před svým ukřižováním.
171:4.4 (1872.1) Bylo to tady v Liviasu, brzy po snídani, když několik přátelských farizejů přišlo za Ježíšem a řeklo. „Rychle uprchni z těchto míst, protože Herodes tě hledá, aby tě zabil, tak jak to kdysi udělal s Janem. Bojí se povstání lidu a rozhodl se tě zabít. My tě proto varujeme, abys měl čas uprchnout.“
171:4.5 (1872.2) A byla to částečně pravda. Vzkříšení Lazara vyděsilo a znepokojilo Heroda a jelikož věděl, že Vysoká rada si dovolila odsoudit Ježíše ještě před soudem, Herodes se rozhodl Ježíše buď zabít, anebo vyhnat ze svého území. Sám ve skutečnosti chtěl udělat to druhé, poněvadž se ho tak bál, že doufal, že nebude nucen ho popravit.
171:4.6 (1872.3) Když Ježíš farizeje vyslyšel, odpověděl: „Já znám dobře Heroda a jeho strach z tohoto evangelia království. Ale nemylte se, on by byl mnohem raději, kdyby Syn Člověka šel do Jerusalema trpět a zemřít v rukou velkoknězů; majíc na svých rukou krev Jana, on nechce být odpovědný za smrt Syna Člověka. Jděte a řekněte této lišce, že Syn Člověka káže dnes v Pereji, zítra jde do Judeji a za několik dnů završí svoji misi na zemi a bude připraven vystoupit k Otci.“
171:4.7 (1872.4) Potom se Ježíš obrátil ke svým apoštolům a řekl: „Od dávných dob proroci umírají v Jerusalemu a proto je jenom vhodné, že Syn Člověka půjde do města, kde se nachází dům jeho Otce, aby byl obětován jako platba za lidský fanatismus a jako důsledek náboženských předsudků a duchovní slepoty. Ó, Jerusaleme, Jerusaleme! Město, které zabijí proroky a kamenuje učitele pravdy! Kolikrát bych chtěl shromáždit tvé děti tak, jak slepice shromažďuje své vlastní mláďata pod svá křídla, ale ty mně to nedovolíš! Zři, brzy bude tvůj dům zničen! Mnohokrát si budeš přát uvidět mne, ale neuvidíš. A budeš mne potom hledat, ale nenajdeš mne.“ A když takto promluvil, obrátil se k ostatním kolem a řekl: „Nicméně, vypravme se do Jerusalema na svátek Paschi a konejme tak, abychom naplňovali vůli nebeského Otce.
171:4.8 (1872.5) Byla to zmatená a zaražená skupina věřících, která v tento den následovala Ježíše do Jericha. V Ježíšových prohlášeních o království byli apoštolové schopni pouze rozpoznat určitá sdělení o konečném triumfu; oni prostě nedokázali postavit sebe sami na takové místo, kde by byli ochotni pochopit varování o blížícím se nezdaru. Když Ježíš mluvil o tom, že „vstane na třetí den“, pochopili toto prohlášení jako znamení nevyhnutelného triumfu království ihned po předchozím nepříjemném sporu s židovskými náboženskými vůdci. „Třetí den“ byl běžný židovský výraz, znamenající „brzy“ nebo „brzy poté.“ Když Ježíš mluvil o tom, že „vstane“, oni si mysleli, že má na mysli „vznik království.“
171:4.9 (1872.6) Ježíš byl přijat těmito věřícími jako Mesiáš a představu trpícího Mesiáše židé prakticky neznali. Oni nerozuměli, že Ježíš svojí smrtí dosáhne mnoho věcí, které by nikdy nemohl dosáhnout svým životem. Bylo to vzkříšení Lazara, které dalo apoštolům odvahu vstoupit do Jerusalema, zatímco oporou Ježíše v průběhu těžkého období jeho poskytnutí byla vzpomínka na proměnění na hoře.
171:5.1 (1873.1) Pozdě ve čtvrtek odpoledne, 30. března, Ježíš a jeho apoštolové, v čele skupiny asi dvě stě stoupenců, dorazili k hradbám Jericha. Když se přiblížili k bráně města, potkali se s davem žebráků, mezi nimiž byl nějaký Bartimaios. Byl to starší člověk, který byl od svého mládí slepý. Tento slepý žebrák slyšel hodně o Ježíšovi a věděl všechno o jeho vyléčení slepého Jošijáše v Jerusalemu. Nevěděl o Ježíšově poslední návštěvě Jericha a dozvěděl se o ní až přišel do Betanie. Bartimaios se rozhodl, že když Ježíš znovu navštíví Jericho, tak udělá všechno pro to, aby Ježíše požádal o navrácení svého zraku.
171:5.2 (1873.2) Zpráva o blížícím se Ježíšovi se roznesla po celém Jerichu a stovky jeho obyvatel se shromáždily, aby mu šly naproti. Když se tento velký zástup lidí vracel s Učitelem zpět do města, Bartimaios slyšel hlasitý dupot davu a věděl, že se děje něco neobvyklého a tak se zeptal lidí stojících vedle něj na to, co se děje. A jeden z žebráků mu odpověděl: „Ježíš Nazaretský prochází kolem nás.“ Když Bartimaios uslyšel, že Ježíš je blízko, začal hlasitým hlasem křičet: „Ježíši, Ježíši, smiluj se nade mnou! A když křičel stále hlasitěji a hlasitěji, někteří lidé poblíž Ježíše šli k němu a pokárali ho, aby se ztišil; ale bylo to marné; on křičel ještě více a hlasitěji.
171:5.3 (1873.3) Když Ježíš uslyšel slepcův křik, zastavil se a zůstal stát. A když ho uviděl, řekl svým přátelům: „Přiveďte toho muže ke mně.“ A ti šli k Bartimaiovi a řekli mu: „Raduj se; pojď s námi, jelikož Učitel pro tebe poslal.“ Jak Bartimaios uslyšel tato slova, odhodil svůj plášť, vyskočil směrem k cestě, kde se ho chopilo několik lidí a přivedli ho k Ježíšovi. Ježíš oslovil Bartimaiose slovy: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Slepec mu odpověděl: „Chtěl bych opět vidět.“ Když Ježíš vyslechl jeho prosbu a viděl jeho víru, řekl: „Budeš opět vidět; jdi svoji cestou; tvá víra tě uzdravila.“ A Bartimaios ihned znovu viděl a zůstal v blízkosti Ježíše, velebíc Boha, dokud se Učitel nevydal příštího dne do Jerusalema. I potom Bartimaios šel s davem, říkajíc všem o tom, jak mu byl navrácen zrak u Jericha.
171:6.1 (1873.4) Slunce již začalo zapadat, když Ježíšovo procesí vešlo do Jericha a Ježíš se rozhodl tady zůstat na noc. Když Ježíš procházel kolem celnice, vyšel z ní Zacheus, hlavní výběrčí cla nebo daní, který velmi toužil setkat se s Ježíšem. Tento vrchní výběrčí cla byl velmi bohatý a hodně slyšel o tomto galilejském prorokovi. Předsevzal si, že pozná jaký je Ježíš člověk, když příště navštíví Jericho; proto se Zacheus snažil protlačit davem, ale ten byl příliš velký a jelikož byl malé postavy tak neviděl přes jejich hlavy. A tak vrchní výběrčí daní šel s davem až téměř do samého centra města a nedaleko od místa, kde bydlel. Když viděl, že se mu nepodaří proniknout davem a uvažujíc, že Ježíš projde městem bez zastavení, běžel dopředu a vyšplhal se na fíkovník, jehož převislé větve visely nad cestou. On věděl, že odtud bude mít dobrý výhled na Učitele až bude tady procházet. A nezklamal se, protože Ježíš prošel kolem, zastavil se, podíval se nahoru na Zachea a řekl: „Rychle, Zacheji, slez dolů, protože dnešní noc musím strávit v tvém domě.“ A když Zacheus uslyšel tato překvapivá slova, tak v tom spěchu dostat se dolů a setkat se s Ježíšem, málem se stromu spadl. Když k němu přišel, projevil obrovskou radost z toho, že Učitel chce zůstat v jeho domě.
171:6.2 (1874.1) Ihned se odebrali do domu Zachea a obyvatelé Jericha byli velmi překvapeni tím, že Ježíš svolil přenocovat v domě vrchního výběrčího cla. A tak, když Učitel a jeho apoštolové se Zachejem zůstali chvíli stát u dveří jeho domu, jeden poblíž stojící jerichovský farizej řekl: „Vidíte, tento člověk jde spát do domu hříšníka, odpadlického syna Abrahama, který vydírá a okrádá lidi svého národa.“ Když to Ježíš uslyšel, podíval se na Zachea a usmál se. Nato se Zacheus postavil na podstavec a řekl: „Lidé Jericha, vyslechněte mne! Ano, já jsem výběrčí cla a hříšník, ale velký Učitel přišel, aby přenocoval v mém domě; a než vejde do mého domu, já vám oznamuji, že věnuji polovinu z celého svého majetku chudým a počínaje zítřkem, jestli nezákonně vynutím cokoliv z kteréhokoliv člověka, vrátím to čtyřnásobně. Celým svým srdcem budu hledat spasení a učit se jednat spravedlivě před Bohem.“
171:6.3 (1874.2) Když Zacheus skončil svoji řeč, Ježíš řekl: „Dnes spasení přišlo do tohoto domu a ty ses stal opravdu synem Abrahama.“ Potom se Ježíš obrátil na kolem shromážděný dav a řekl: „Nedivte se tomu, co říkám a nebuďte uraženi tím, co dělám, protože já jsem již dávno prohlásil, že Syn Člověka přišel hledat a spasit ztracené.“
171:6.4 (1874.3) Zůstali u Zacheje na noc. Ráno vstali a vydali se „cestou lupičů“ do Betanie na své pouti do Jerusalema na Paschu.
171:7.1 (1874.4) Kamkoliv Ježíš přišel, tak šířil radost. Byl plný laskavosti a pravdy. Jeho druhové se nepřestávali divit jeho laskavým slovům, která vycházela z jeho úst. Můžete kultivovat zdvořilost, ale laskavost je vůní přátelství, která vychází z duše láskou nasycené.
171:7.2 (1874.5) Dobrotivost vždy vyvolá úctu, ale když postrádá laskavost, tak často odhání náklonnost. Dobrotivost je přitažlivá jen tehdy, když je laskavá. Dobrotivost je účinná jen tehdy, když je přitažlivá.
171:7.3 (1874.6) Ježíš opravdu rozuměl lidem; proto mohl projevovat upřímné porozumění a ukazovat opravdový soucit. Ale on zřídka dal průchod lítosti. Přestože jeho soucit byl bezmezný, jeho porozumění bylo praktické, osobní a tvořivé. Jeho blízká znalost utrpení nikdy nepřinesla lhostejnost a on uměl pomáhat zoufalým duším aniž zvýšil jejich sebelítost.
171:7.4 (1874.7) Ježíš byl schopen pomáhat lidem tak moc, protože je opravdově miloval. On opravdu miloval každého muže, každou ženu a každé dítě. On mohl být takovým opravdovým přítelem kvůli svému mimořádnému porozumění─on zcela jistě věděl, co se odehrávalo v srdci a mysli člověka. On byl zaujatým a horlivým pozorovatelem. Byl expertem v chápání lidských potřeb a uměl rozpoznával touhy lidí.
171:7.5 (1874.8) Ježíš nikdy nespěchal. Když „procházel kolem“, měl vždy čas povzbudit své bližní. A vždy velmi snadno získával přátele. Byl zaujatým posluchačem. Nikdy se nešťoural v duších svých druhů. A když dával duchovní potravu hladovým myslím a napájel žíznivé duše, ti, kteří přijímali jeho milosrdenství, nepociťovali příliš to, že se mu zpovídali, ale spíše to, že s ním debatovali. Měli v něho nespoutanou důvěru, protože v něm viděli jeho obrovskou víru v nich.
171:7.6 (1875.1) On nikdy nebyl zvídavý o lidech a nikdy neprojevil touhu lidí vést, řídit anebo je prověřovat. Vyvolával hlubokou sebedůvěru a ohromnou odvahu ve všech, kterým se poštěstilo ho znát. Když se na člověka usmál, ten smrtelník pocítil zvýšenou schopnost řešit své různorodé problémy.
171:7.7 (1875.2) Ježíš miloval lidi tak moc a tak moudře, že nikdy neváhal s nimi jednat přísně, když situace vyžadovala takový postoj. Když chtěl pomoci člověku, tak často požádal o pomoc jeho. Tímto způsobem vyvolal zájem, apeloval na lepší stránky lidské povahy.
171:7.8 (1875.3) Učitel dokázal uvidět spasitelnou víru v primitivní pověrčivosti ženy, která usilovala o vyléčení dotykem lemu jeho oděvu. Byl vždy připraven a ochoten přerušit kázání, nebo nechat čekat dav lidí, když viděl potřebu pomoci jednomu člověku, nebo i malému dítěti. Velké věci se staly nejen proto, že lidé věřili v Ježíše, ale také proto, že Ježíš měl velkou víru v lidi.
171:7.9 (1875.4) Většina těch skutečně důležitých věcí, které Ježíš řekl či udělal, se zdála, že se stala náhodně, „mimochodem.“ V pozemské službě Ježíše bylo velmi málo profesionálních metod, nebo pečlivě připravených plánů či předem promyšlených činů. Po celý život rozdával zdraví a šířil štěstí přirozeně a citlivě. Doslovná pravda je v tom, že „chodil a konal dobro.“
171:7.10 (1875.5) A bylo by patřičné, aby následovníci Učitele ve všech epochách se naučili pomáhat „když procházejí kolem“─konat nezištné dobro při své každodenní práci.
171:8.1 (1875.6) Z Jericha vyšli až těsně před polednem, poněvadž v předcházející večer seděli dlouho do noci, zatímco Ježíš učil Zachea a jeho rodinu evangelium království. Asi v polovině stoupající cesty do Betanie se skupina zastavila na oběd a dav lidí pokračoval dál do Jerusalema neznajíc, že Ježíš a jeho apoštolové se chystají přenocovat na Olivové hoře.
171:8.2 (1875.7) Na rozdíl od podobenství o talentech, které bylo určeno všem učedníkům, podobenství o hřivnách bylo výlučně adresováno apoštolům a bylo v podstatné míře založeno na zkušenosti Archalea a jeho marném pokusu vládnout v království Judeji. Toto je jedno z mála podobenstvích Učitele, založených na skutečné historické postavě. Nebylo na tom nic zvláštního, že mohli přemýšlet o Archalei, poněvadž dům Zachea v Jerichu byl velmi blízko umělecky vyzdobeného paláce Archalea a jeho akvadukt procházel podél cesty, po které vyšli z Jericha.
171:8.3 (1875.8) Ježíš řekl: „Vy si myslíte, že Syn Člověka jde do Jerusalema, aby dostal království, ale já vám prohlašuji, že vás čeká zklamání. Nevzpomínáte si na prince, který se vypravil do daleké země, aby získal pro sebe království, ale ještě před svým návratem zpět obyvatelé jeho provincie, kteří ho již ve svých srdcích zavrhli, poslali k němu posly se zprávou: „My nechceme, abys nám vládl“? A jak tento král byl zavržen ve světském vládnutí, tak i Syn Člověka bude zavržen ve vládnutí duchovním. Znovu vám prohlašuji, že mé království není z tohoto světa; ale kdyby Synu Člověka byla dána duchovní vláda nad svým lidem, přijal by takové království lidských duší a vládl by nad takovou državou lidských srdcí. Bez ohledu na to, že oni zavrhují moji duchovní vládu nad nimi, já se znovu vrátím, abych přijal od jiných takové království ducha, které mně nyní odpírají. Uvidíte, jak Syn Člověka nyní bude zavržen, ale v jiném věku to, co nyní děti Abrahama zavrhují, bude přijato a velebeno.
171:8.4 (1876.1) A nyní, jako ten zavržený šlechtic z tohoto podobenství, bych chtěl svolat ke mně dvanáct mých služebníků, zvláštních správců a dát každému z vás jednu hřivnu a připomenout vám, abyste dbali mých pokynů, opatrně obchodovali se svěřeným kapitálem zatímco já budu pryč, abyste potom mohli obhájit vaše správcovství až se vrátím a budu po vás chtít vyúčtování.
171:8.5 (1876.2) A i kdyby se tento zavržený syn Člověka nevrátil, bude poslán jiný Syn, aby získal toto království a tento Syn potom pro vás všechny pošle, aby vyslyšel vaši zprávu o správcovství a radoval se z vašich zisků.
171:8.6 (1876.3) A když následně byli tito správcové svoláni k účtování, první přišel a řekl: „Pane, s tvojí hřivnou jsem vydělal dalších deset hřiven.“ A jeho pán mu řekl: „Výborně, jsi dobrý služebník; za to, že jsi prokázal spolehlivost v této záležitosti, svěřím ti panování nad deseti městy.“ A druhý přišel se slovy: „Hřivna, kterou jsi mně dal, vydělala pět hřiven.“ A pán řekl: „A já tě proto udělám vládcem nad pěti městy.“ A tak to pokračovalo s ostatními až k tomu poslednímu, který oznámil: „Pane, pohleď, tady je tvá hřivna, kterou jsem měl celou dobu v bezpečí v tomto šátku. A to jsem udělal proto, že jsem se tě bál; já jsem si myslel, že jednáš nerozumně, jelikož jsem viděl, že bereš tam, kam jsi nedal a že chceš sklízet tam, kde jsi nezasel.“ Nato pán řekl: „Ty nesvědomitý a nespolehlivý sluho; budu tě soudit podle tvých vlastních slov. Věděl jsi, že já sklízím tam, kde jsem podle všeho nezasel; proto jsi také věděl, že budeš volán k vyúčtování. Jelikož jsi to věděl, měl jsi alespoň dát mé peníze bankéřovi, abych po svém návratu měl náležitý úrok.“
171:8.7 (1876.4) A potom se tento vládce obrátil k ostatním slovy: „Vezměte tu jednu hřivnu od tohoto líného služebníka a dej ji tomu, který vydělal deset.“ A když ho upozornili nato, že on již má deset hřiven, řekl jim: „Každému, kdo má, bude dáno více, ale tomu, kdo nemá, bude i to, co má, odebráno.“
171:8.8 (1876.5) Potom se apoštolové snažili dozvědět rozdíl mezi smyslem tohoto podobenství a toho dřívějšího podobenství o talentech, ale Ježíš jim pouze odpověděl: „Dobře přemýšlejte o těchto slovech ve svých srdcích a nechť každý z vás najde jejich opravdový smysl.“
171:8.9 (1876.6) V následujících letech Natanael krásně objasnil smysl těchto dvou podobenstvích a ve svém učení došel k těmto závěrům:
171:8.10 (1876.7) 1. Schopnost je praktickým měřítkem životních možností. Vy nikdy nebudete odpovědni za to, co přesahuje vaše schopnosti.
171:8.11 (1876.8) 2. Věrnost je neomylným měřítkem lidské spolehlivosti. Ten, kdo je věrný v malých věcech, bude také nejspíše projevovat věrnost ve všem, co je v souladu s jeho zásadami.
171:8.12 (1876.9) 3. Při rovných možnostech, Učitel dává menší odměnu za menší věrnost.
171:8.13 (1877.1) 4. V případě menších příležitostí, on dává stejnou odměnu za stejnou věrnost.
171:8.14 (1877.2) Když ukončili svůj oběd, a poté, když dav stoupenců odešel do Jerusalema, Ježíš, stojící před apoštoly ve stínu převislé skály na okraji cesty, s přívětivou důstojností a laskavou vznešeností ukázal prstem na západ a řekl: „Pojďte, bratři moji, vydáme se do Jerusalema, abychom tam dostali to, co nás tam čeká; a tím naplníme vůli nebeského Otce všeho existujícího.“
171:8.15 (1877.3) A tak Ježíš a jeho apoštolové pokračovali v této poslední cestě Učitele v podobě těla smrtelného člověka do Jerusalema.
Kniha Urantia
Kapitola 172
172:0.1 (1878.1) JEŽÍŠ a apoštolové dorazili do Betanie v pátek 31. března, roku 30 n.l., krátce po čtvrté hodině odpoledne. Lazar, jeho sestry a jejich přátelé je očekávali; a jelikož každý den přicházelo hodně lidí hovořit s Lazarem o jeho vzkříšení, Ježíš se dozvěděl, že pro něho byl zajištěn nocleh u věřícího souseda, nějakého Šimona, který se stal po smrti Lazarova otce vůdčím občanem této malé vesnice.
172:0.2 (1878.2) V ten večer Ježíš přijal mnoho hostů a prostí lidé Betanie a Betfage dělali všechno proto, aby se cítil vítán. Přestože hodně z nich si myslelo, že Ježíš jde nyní do Jerusalema, navzdory rozsudku Vysoké rady o jeho smrti, aby se tam prohlásil králem židů, betanská rodina─Lazar, Marta a Marie─si mnohem více uvědomovali, že Učitel není takovým králem; nejistě cítili, že toto může být jeho poslední návštěva Jerusalema a Betanie.
172:0.3 (1878.3) Velkoknězi byli informováni o tom, že Ježíš se ubytoval v Betanii, ale uvážili, že by nebylo dobré pokusit se ho zatknout ve společnosti jeho přátel; rozhodli se počkat na jeho příchod do Jerusalema. Ježíš o tom všem věděl, ale byl vznešeně klidný; jeho přátelé ho nikdy neviděli tak vyrovnaného a přívětivého; dokonce i apoštolové byli ohromeni, že dokáže být tak bezstarostným, když Velká rada se obrátila k celému židovskému národu s požadavkem o jeho vydání do jejich rukou. Zatímco Učitel v tu noc spal, apoštolové byli po dvojicích na stráži a mnozí z nich byli opásáni mečem. Brzy ráno následujícího dne byli probuzeni stovkami poutníků, kteří přišli z Jerusalema, bez ohledu na sobotu, aby uviděli Ježíše a Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých.
172:1.1 (1878.4) Všichni poutníci z oblastí mimo Judeu, stejně jako židovské autority, se ptali: „Co myslíte, přijde Ježíš na slavnost?“ A proto, když lidé slyšeli, že Ježíš je v Betanii, byli tomu rádi, ale velkoknězi a farizejové byli poněkud zmateni. Byli spokojeni, že ho mají v oblasti své soudní pravomoci, ale byli značně znepokojeni jeho smělostí; pamatovali si, jak při jeho předchozí návštěvě v Betanii vstal Lazar z mrtvých. Lazar se stával velkým problémem pro tyto nepřátele Ježíše.
172:1.2 (1878.5) Šest dní před Paschou, večer po skončení sabatu, lidé z celé Betanie a Betfage se shromáždili v domě Šimona, aby společně oslavili příchod Ježíše veřejnou hostinou. Tato večeře byla na počest jak Ježíše, tak i Lazara; byla uspořádána navzdory Velké radě. Marta řídila podávání jídla; její sestra Marie byla stranou mezi přihlížejícími ženami, poněvadž podle židovského zvyku žena nesměla sedět za stolem při veřejné hostině. Zmocněnci Vysoké rady byli přítomni, ale měli strach zatknout Ježíše v okruhu jeho přátel.
172:1.3 (1879.1) Ježíš mluvil se Šimonem o dávném Jóšui, s nímž měl stejné jméno, a vyprávěl o tom, jak Jóšua a izraelité přišli do Jerusalema přes Jericho. Když komentoval legendu o hroutících se hradbách Jericha, Ježíš řekl: „Mne nezajímají takové hradby z cihel a kamene; ale chtěl bych, aby hradby předsudků, pokrytectví a nenávisti se rozpadaly před tímto kázáním o lásce Otce ke všem lidem.“
172:1.4 (1879.2) Hostina probíhala ve velmi veselé a normální atmosféře, s výjimkou toho, že všichni apoštolové byli neobvykle vážní. Ježíš byl mimořádně veselý a hrál si s dětmi až do doby, kdy přišel čas zasednout ke stolu.
172:1.5 (1879.3) V průběhu celého večera se nic neobyčejného nestalo až do chvíle před koncem hostiny, kdy Marie, sestra Lazara, vystoupila ze skupiny přihlížejících žen a šla k místu, kde odpočíval Ježíš jako čestný host. Otevřela velkou alabastrovou nádobu s velmi vzácným a drahým olejem a pomazala jím Učitelovu hlavu a potom mu začala polévat nohy a svými vlasy olej roztírala. Celý dům se naplnil vůní oleje a všichni přítomní byli ohromeni tím, co Marie udělala. Lazar mlčel, ale někteří lidé reptali, projevujíc rozhořčení, že tak drahý olej byl takto použit. Jidáš Iškariotský přišel k odpočívajícímu Ondřejovi a řekl: „Proč nebyl tento olej prodán a peníze použity k nasycení chudých? Měl bys promluvit s Učitelem, aby odsoudil takové plýtvání.“
172:1.6 (1879.4) Ježíš věděl, co si oni myslí a když slyšel, co říkají, položil svoji ruku na hlavu Marie, která vedle něho klečela a s laskavým výrazem na své tváři řekl: „Nechte ji být, všichni. Proč ji kvůli tomu trápíte, když vidíte, že udělala dobrou věc podle hlasu svého srdce? Těm z vás, kteří reptáte a říkáte, že ten olej měl být prodán a peníze dány chudým, bych chtěl říci, že ty chudé máte stále kolem vás, takže jim můžete pomáhat, kdykoliv budete chtít; ale já s vámi stále nebudu; brzy odejdu ke svému Otci. Tato žena již dlouho šetřila tento olej pro mé tělo v den mého pohřbu a nyní, kdy se jí zdálo vhodné pomazat mne před mojí smrtí, nemělo by jí být odepřeno takové zadostiučinění. Tímto činem Marie vám všem vyčinila, poněvadž svým jednáním prokázala víru v to, co jsem řekl o své smrti a následném vystoupení k mému nebeskému Otci. Tato žena nebude souzena za to, co dnes večer udělala; naopak, říkám vám, že v následující epochách, kdekoliv ve světě bude toto evangelium hlásáno, bude se o jejím činu mluvit jako o památce na ni.“
172:1.7 (1879.5) Právě kvůli této výtce, kterou si vzal jako osobní kritiku, se Jidáš Iškariotský rozhodl pomstít své uražené city. On měl mnohokrát takové myšlenky v podvědomí; ale nyní se osmělil myslet na takové zlé činy ve své mysli otevřeně a vědomě. A mnoho jiných ho v tomto postoji podporovalo, poněvadž cena tohoto oleje se rovnala ročnímu výdělku člověka─dost pro zajištění chleba pro pět tisíc lidí. Ale Marie Ježíše milovala; připravila tento vzácný olej pro pomazání jeho těla po smrti, protože uvěřila jeho slovům, když je dopředu varoval o tom, že musí zemřít; a nemohlo ji to být odepřeno, jestli změnila své rozhodnutí a rozhodla se poskytnout Učiteli tento dar ještě za jeho života.
172:1.8 (1879.6) Jak Lazar, tak i Marta věděli, že Marie již dlouho šetřila peníze, aby mohla koupit tuto nádobus nardem a oni plně souhlasili s tím, co její srdce toužilo v této záležitosti udělat, protože byli bohatí a mohli si snadno dovolit takový dar.
172:1.9 (1880.1) Když se vrchní kněží dozvěděli o této večeři v Betanii na počest Ježíše a Lazara, začali se mezi sebou radit o tom, co by se mělo udělat s Lazarem. A ihned se rozhodli, že Lazar musí také zemřít. Oni si uvědomili, že by bylo zbytečné zabít Ježíše a nechat žít Lazara, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých.
172:2.1 (1880.2) V toto nedělní ráno, v krásné Šimonově zahradě, Učitel svolal k sobě svých dvanáct apoštolů a dal jim poslední pokyny před vstupem do Jerusalema. Řekl jim, že pravděpodobně jim dá ještě mnoho lekcí předtím, než se vrátí k Otci, ale doporučil jim, aby se zdrželi veškeré veřejné práce během tohoto pobytu na slavnosti Paschi v Jerusalemu. Dal jim pokyny, aby se stále zdržovali v jeho blízkosti a „sledovali a modlili se.“ Ježíš věděl, že mnozí z jeho apoštolů a blízkých stoupenců měli stále u sebe schované meče, ale vůbec se o tom nezmínil.
172:2.2 (1880.3) Tyto ranní pokyny obsahovaly krátké zhodnocení jejich služby ode dne jejich vysvěcení nedaleko od Kafarnaumu až k dnešnímu dni, kdy se připravují ke vstupu do Jerusalema. Apoštolové poslouchali mlčky; nepoložili žádnou otázku.
172:2.3 (1880.4) Brzy toho rána David Zebedeus předal Jidášovi peníze, získané z prodeje vybavení tábora u Pelly a Jidáš pak dal větší část z těchto peněz do úschovy Šimonovi, jejich hostiteli, v očekávání potíží při jejich vstupu do Jerusalema.
172:2.4 (1880.5) Po poradě s apoštoly si Ježíš promluvil s Lazarem a řekl mu, aby nepoložil svůj život na oltář pomstychtivé Vysoké rady. Právě na základě této rady Lazar za několik dní později uprchl do Filadelfie krátce předtím,, než činovníci Vysoké rady poslali své lidi, aby ho zatkli.
172:2.5 (1880.6) V určitém smyslu všichni stoupenci Ježíše cítili blížící se krizi, ale nebyli schopni si plně uvědomit její vážnost kvůli neobvykle veselé náladě a mimořádně příjemnému humoru Učitele.
172:3.1 (1880.7) Betanie se nacházela přibližně tři kilometry od chrámu a v půl druhé toho nedělního odpoledne byl Ježíš připraven vydat se do Jerusalema. Cítil k Betanii a jejímu prostému lidu hlubokou náklonnost. Nazaret, Kafarnaum a Jerusalem ho zavrhly, ale lidé Betanie ho přijali, uvěřili v něho. A právě v této malé vísce, kde téměř každý muž, žena a dítě byli věřícími, se rozhodl vykonat největší dílo svého poskytnutí na zemi─vzkříšení Lazara. Ježíš nevzkřísil Lazara pro to, aby vesničané uvěřili, ale proto, že již věřili.
172:3.2 (1880.8) Celé ráno Ježíš přemýšlel o svém vstupu do Jerusalema. Až dosud se vždy snažil potlačit veškeré snahy veřejnosti velebit ho jako Mesiáše, ale nyní tomu bylo jinak; blížil se konec jeho života v těle, Velká rada ho odsoudila k smrti a svobodné vyjádření jeho učedníků a jejich pocitů, které se dalo očekávat při jeho slavnostním a veřejném vstupu do města, nemohlo způsobit žádnou újmu.
172:3.3 (1881.1) Ježíš se nerozhodl k tomuto veřejnému vstupu do Jerusalema ve snaze získat závěrem všeobecnou popularitu či nabýt moc. Ani to neudělal kvůli tomu, aby uspokojil lidské touhy svých učedníků a apoštolů. Ježíš neuvažoval o žádné z těchto iluzí bláhového snílka; on velmi dobře věděl, jaký bude závěr této návštěvy.
172:3.4 (1881.2) Když se rozhodl uskutečnit veřejný vstup do Jerusalema, Učitel stál před nevyhnutelným úkolem zvolit vhodný způsob pro vykonání takového rozhodnutí. Ježíš promyslel všechna ta početná a více či méně protichůdná, takzvaná mesiášská, proroctví, ale zdálo se, že je pouze jedno, které by vyhovovalo jeho záměru. Většina z těchto proroctvích zobrazovala krále, syna a nástupce Davida, jako odvážného a průbojného světského osvoboditele celého Izraele z jařma cizí nadvlády. Ale ve Spisech existoval jeden citát, který byl s Mesiášem často spojován těmi, kteří se přikláněli k duchovnější koncepci jeho mise a o kterém si Ježíš myslel, že by se shodoval s jeho plánovaným vstupem do Jerusalema. Tento citát je obsažen v Zachariáši a říká: „Raduj se velice, dcero Siónu; raduj se, dcero Jerusalema! Pohleďte, váš král k vám přichází! Je spravedlivý a přináší spasení. Přichází nevznešeně, jede na oslovi, na mladém oslíkovi.“
172:3.5 (1881.3) Král-válečník vždy vjížděl do města na koni; král na mírové misi a misi přátelství vždy vjížděl do města na oslovi. Ježíš nechtěl vjet do Jerusalema jako válečný jezdec; on chtěl vjet do města mírumilovně a s dobrou vůlí, jako Syn Člověka, na oslovi.
172:3.6 (1881.4) Ježíš se již dlouho snažil svým přímým učením vštípit svým apoštolům a svým učedníkům, že jeho království není z tohoto světa, že je to pouze duchovní věc; ale ve své snaze neuspěl. Nyní to, co se mu nepodařilo dosáhnout svým jasným a osobním učením, pokusil se docílit symbolikou. Proto, ihned po obědě Ježíš zavolal Petra a Jana a přikázal jim jít do sousední vesnice Betfage, ležící severozápadně nedaleko Betanie a jen kousek od hlavní cesty a řekl jim: „Jděte do Betfage a když přijdete na křižovatku, najdete tam u kůlu přivázaného oslíka. Odvažte ho a přiveďte ho sem. Jestli se vás kdokoliv zeptá, proč to děláte, jenom řekněte. „Učitel ho potřebuje.“ A když tito dva apoštolové přišli do Betfage, tak tam našli, jak jim to Učitel řekl, přivázaného oslíka vedle své matky a na ulici před rohovým domem. Jak Petr začal oslíka odvazovat, přišel k nim majitel a zeptal se jich, proč to dělají. Když mu Petr odpověděl, že jim to přikázal Učitel, ten člověk řekl: „Jestli je vaším Učitelem Ježíš z Galileje, tak si oslíka odveďte.“ A tak se vrátili zpět i s oslíkem.
172:3.7 (1881.5) V tu dobu se kolem Ježíše a jeho apoštolů shromáždilo několik stovek poutníků. Později odpoledne poutníci, procházející tudy na svátek Paschi, zde také zůstali. Mezitím David Zebedeus a několik jeho bývalých poslů se sami o sobě rozhodli spěšně odejít do Jerusalema, kde u chrámu rychle roznesli mezi davy přicházejících poutníků zprávu o tom, že Ježíš Nazaretský připravuje triumfální vjezd do města. Proto se tam shromáždilo několik tisíc těchto návštěvníků, aby přivítali tohoto proroka a tvůrce zázraků, o kterém toho hodně slyšeli a kterého někteří považovali za Mesiáše. Tento dav návštěvníků vyšel z Jerusalema a setkal se s Ježíšem a zástupem lidí, přicházejících do města, kousek za hřebenem Olivové hory a začali sestupovat do města.
172:3.8 (1882.1) Když procesí vycházelo z Betanie, mezi rozradostněnými učedníky, věřícími a přicházejícími poutníky, z nichž mnozí pocházeli z Galileje a Pereji, panovalo velké nadšení. Těsně před vyjitím z Betanie dorazilo sem dvanáct žen z původního ženského sboru v doprovodu několika svých přítelkyň a připojily se k tomuto nevšednímu procesí, které se radostně vydalo na cestu směrem k Jerusalemu.
172:3.9 (1882.2) Než procesí vyšlo, dvojčata Alfeova položila na osla své pláště a držela ho, dokud se Učitel na něho neposadil. Když se procesí blížilo k vrcholu Olivové hory, rozjařený dav házel části svých oděvů na zem a lidé přinesli větve z nedalekých stromů, aby udělali koberec cti pro osla, nesoucího královského Syna, slíbeného Mesiáše. Jak se veselý dav přiblížil k Jerusalemu, lidé začali zpívat, či spíše společně křičet, žalm: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodina! Hosana na výsostech! Požehnáno je království, které přichází s nebes!“
172:3.10 (1882.3) Ježíš byl bezstarostný a veselý až do chvíle, kdy přišli na hřeben Olivové hory, odkud byl dokonalý pohled na město a chrámové věže; Učitel zastavil procesí a celý zástup upadl do hlubokého ticha, když ho uviděli jak pláče. Dívajíc se dolů na obrovský dav lidí, přicházející z města ho pozdravit, Učitel, s velkými emocemi a plačtivým hlasem, řekl. „Ó, Jerusaleme, kdybys jen věděl, právě ty, alespoň v tento tvůj den, co slouží tvému míru a čeho bys mohl bohatě mít! Ale nyní se tato sláva má skrýt před tvým zrakem. Chystáš se zavrhnout Syna Míru a obrátit se zády k evangeliu spasení. Brzy přijdou dny, kdy tvoji nepřátelé vykopou příkopy kolem tebe a budou tě obléhat ze všech stran; oni tě doslova zničí, poněvadž nenechají kámen na kameni. A to všechno tě postihne proto, že jsi nepoznal čas božské návštěvy. Brzy odmítneš dar Boží a všichni lidé tě zavrhnou.
172:3.11 (1882.4) Když skončil svoji řeč, začali sestupovat s Olivové hory a zakrátko se potkali s davem návštěvníků, kteří přišli z Jerusalema, mávajíc palmovými větvemi, volajíc hosana a jinými způsoby vyjadřující radost a družnost. Učitel neplánoval, že tento dav lidí přijde z Jerusalema ho přivítat; to bylo dílo jiných. On nikdy nepromýšlel předem něco, co bylo teatrální.
172:3.12 (1882.5) Uprostřed davu lidí, který přišel přivítat Učitele, bylo také mnoho farizejů a dalších jeho nepřátel. Oni byli natolik znepokojeni tímto náhlým a nečekaným vzplanutím popularity, že se báli ho zatknout z obavy, aby takový čin nevyvolal otevřené povstání lidu. Velmi se obávali reakce tak velkého počtu návštěvníků, kteří toho o Ježíšovi hodně slyšeli a kteří, mnoho z nich, v něho věřili.
172:3.13 (1882.6) Jak se blížili k Jerusalemu, tak se dav stával stále víc vášnivější a to natolik, že několik farizejů se protlačilo k Ježíšovi a řekli mu: „Učiteli, měl bys pokárat své učedníky a vyzvat je ke vhodnému chování.“ Ježíš jim odpověděl. „Je jen dobře, že tyto děti vítají Syna Míru, kterého velkoknězi zavrhli. Bylo by zbytečné je zastavit, kdyby oni umlkli, kameny u cesty by křičely místo nich.“
172:3.14 (1882.7) Farizejové předběhli procesí, aby se připojili k Vysoké radě, která právě zasedala v chrámě a oznámili svým kolegům: „Hleďte, všechno, co děláme, není nic platné; tento Galilejec nás zesměšňuje. Lidé jsou z něho poblázněni; jestli nezastavíme tyto ignoranty, celý svět půjde za ním.“
172:3.15 (1883.1) Ve skutečnosti tento pomíjivý a spontánní výlev lidového nadšení neměl v sobě žádný hluboký význam. Přestože toto přivítání bylo radostné a upřímné, neznamenalo to žádné hluboce zakořeněné přesvědčení v lidských srdcích tohoto rozjařeného davu. Tento samý dav lidí byl stejně ochotný Ježíše rychle zavrhnout později v tomto týdnu, jakmile se Velká rada pevně rozhodla a zaujala proti němu rozhodné stanovisko a když se rozplynuly jejich iluze─když pochopili, že Ježíš se nechystá ustanovit království podle jejich dlouho udržovaných nadějí.
172:3.16 (1883.2) Ale celé město bylo natolik rozrušeno, že každý se ptal: „Kdo je ten člověk?“ A lidé odpovídali: „To je prorok z Galileje, Ježíš Nazaretský.“
172:4.1 (1883.3) Zatímco dvojčata Alfeova šla vrátit osla jeho majiteli, Ježíš a deset apoštolů se oddělili od svých blízkých druhů a prošli se v okolí chrámu pozorujíc přípravy na Paschu. Nebyla vidět žádná viditelná snaha obtěžovat Ježíše, poněvadž Vysoká rada se velmi obávala lidu a to by také mohl být jeden z důvodů, proč mohl dav provolával Ježíšovi slávu. Apoštolové nechápali, že toto byl jediný lidský způsob, jak účinně zabránit uvěznění Ježíše ihned po vstupu do města. Učitel chtěl, aby obyvatelé Jerusalema, důležití i prostí, stejně jako deseti tisíce návštěvníků Paschi, měli ještě jednu a poslední možnost slyšet evangelium a přijmout, pokud by chtěli, Syna Míru.
172:4.2 (1883.4) S blížícím se večerem, když se davy lidí vydaly hledat občerstvení, Ježíš a jeho nejbližší stoupenci zůstali sami. Jaký zvláštní den to byl! Apoštolové byli zamyšlení a mlčeli. Nikdy za celé ty roky ve spojení s Ježíšem takový den neviděli. Krátkou dobu seděli u pokladnice a dívali se jak lidé do ni vkládají své příspěvky; bohatí dávali bohatě a všichni ostatní dávali něco podle svých majetkových možností. Nakonec přišla chudá vdova, skrovně oblečena a oni viděli, jak do otvoru vložila dva leptony (malé měděné mince). Potom Ježíš, obracejíc pozornost apoštolů na vdovu, řekl: „Mějte na zřeteli to, co jste právě viděli. Tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, protože ti všichni ostatní dali ze svého nadbytku jen drobný dar, ale tato chudá žena, přestože je v nouzi, dala všechno, co měla, celé své živobytí.“
172:4.3 (1883.5) Když nastal večer, mlčky se procházeli dvoranami chrámu. Pak, když si Ježíš ještě jednou prohlédl tato známá místa, vzpomínajíc na své pocity, které prožíval v době svých předchozích návštěv, včetně těch úplně prvních, řekl: „Pojďme do Betanie, potřebujeme si odpočinout.“ Ježíš, Petr a Jan šli do domu Šimona, zatímco ostatní apoštolové šli nocovat ke svým přátelům v Betanii a Betfage.
172:5.1 (1883.6) V tento nedělní večer, při návratu do Betanie Ježíš šel sám před apoštoly. Během cesty nikdo neřekl ani slovo a před domem Šimona se mlčky rozešli. Nikdy dvanáct lidských bytostí neprožilo takové rozdílné a nevysvětlitelné pocity, jaké teď proudily v myslích a duších těchto vyslanců království. Tito odolní Galilejci byli zmateni a vyvedeni z míry; nevěděli, co bude dál; byli natolikpřekvapeni, že neměli vůbec strach. Nevěděli nic o Učitelových plánech na příští den a ani se vůbec nezeptali. Odešli spát, ačkoliv toho moc nenaspali, s výjimkou dvojčat. Ale nedrželi ozbrojenou stráž pro Ježíše u Šimonova domu.
172:5.2 (1884.1) Ondřej byl zcela vyveden z míry, naprosto zmaten. On byl jediný apoštol, který nebral vážně davový výlev chvály. Byl příliš zabrán myšlenkami na svoji odpovědnost jako hlava apoštolského sboru, aby vážně přemýšlel o významu či důležitosti hlasitých hosana zástupů lidí. Ondřej byl plně zaměstnán pozorováním některých ze svých druhů, o které se bál, že by se mohli ve chvíli rozrušení nechat svými emocemi strhnout, především Petr, Jakub, Jan a Šimon Zélóta. Po celý tento den a ty bezprostředně následující se Ondřej trápil hlubokými pochybnostmi, ale nikdy žádnou z těchto svých obav neřekl svým apoštolským druhům. Starost mu dělal postoj některých z dvanáctky, o kterých věděl, že jsou ozbrojeni meči; ale on nevěděl, že jeho vlastní bratr Petr také nosí u sebe takovou zbraň. A proto procesí do Jerusalema zanechalo na Ondřejovi poměrně nepatrný dojem; byl příliš zaměstnán povinnostmi své funkce, než aby to na něho nějak zapůsobilo.
172:5.3 (1884.2) Šimonu Petrovi se nejdříve z tohoto lidového projevu nadšení téměř zatočila hlava; ale v době jejich návratu do Betanie té noci značně vystřízlivěl. Petr prostě nebyl schopen pochopit, co Učitel zamýšlí. Byl nesmírně zklamán, že Ježíš nevyužil tuto vlnu lidového uznání a nepronesl nějaké prohlášení. Petr nedokázal pochopit, proč Ježíš nepromluvil k davu lidí, když přišli k chrámu, anebo alespoň dovolit jednomu z apoštolů mít proslov k lidem. Petr byl skvělým kazatelem a nelíbilo se mu nevyužít takové velké, vnímavé a nadšené posluchačstvo. Hodně si přál kázat evangelium království tomuto davu lidí přímo tady v chrámu; ale Učitel jim jasně přikázal neučit či nekázat během tohoto paschálního týdne v Jerusalemu. Velkolepé procesí mělo na Šimona Petra zdrcující účinek; k večeru se uklidnil, ale byl nevyslovitelně smutný.
172:5.4 (1884.3) Pro Jakuba Zebedea byla tato neděle dnem neklidu a hlubokého zmatku; nedokázal pochopit smysl celého tohoto dění; nebyl schopen porozumět účelu Učitelova jednání v tom, že umožní takové divoké provolání slávy a potom odmítne říci jediné slovo lidem po příchodu k chrámu. Když procesí sestupovalo s Olivové hory do Jerusalema, zvláště v místě, kde se potkalo s davem tisíců poutníků, přicházejících z Jerusalema přivítat Učitele, Jakub byl krutě drásán svými protichůdnými pocity radosti a uspokojení z toho, co viděl a svým hlubokým pocitem strachu z toho, co se stane, až dojdou k chrámu. A potom byl sklíčen a velmi zklamán, když Ježíš sestoupil s osla a začal se pomalu procházet po dvoranách chrámu. Jakub nemohl pochopit důvod, proč taková skvělá příležitost prohlásit království byla zahozena. V noci byla jeho mysl v pevném zajetí zneklidňující a děsivé nejistoty.
172:5.5 (1884.4) Jan Zebedeus přišel blízko k pochopení toho, proč to tak Ježíš udělal; v každém případě pochopil částečně duchovní význam tohoto tak zvaného triumfálního vjezdu do Jerusalema. Když se dav lidí blížil k chrámu a když Jan viděl svého Učitele, sedícího rozkročmo na oslíkovi, vzpomněl si, jak jednou jim Ježíš citoval úryvek ze Spisů, z projevu Zachariáše, ve kterém popisoval přicházejícího Mesiáše jako mírotvůrce a přijíždějícího do Jerusalema na oslovi. Jak o tomto citátuJan ve své mysli přemýšlel, začal chápat symbolický význam tohoto nedělního odpoledního průvodu. Přinejmenším pochopil hodně z významu tohoto citátu, že mu to umožnilo určitým způsobem mít radost z této události a zabránit přílišné depresi ze zdánlivě bezúčelného zakončení triumfálního procesí. Jan měl ten typ mysli, které měla sklon myslet a cítit v symbolech.
172:5.6 (1885.1) Filip byl naprosto vyveden z míry náhlostí a spontánností tohoto výlevu nadšení. Na cestě dolů s Olivové hory nebyl schopen uspořádat své myšlenky tak, aby pochopil význam celého tohoto dění. V určitém smyslu se mu toto představení líbilo, jelikož jeho Učitel byl oslavován. V době, kdy přišli k chrámu, byl znepokojen myšlenkou, že Ježíš by ho mohl požádat, aby nasytil tento dav lidí a proto, když se Ježíš v klidu vzdálil, aby se prošel chrámem, což tak bolestně zasáhlo většinu apoštolů, bylo velkou úlevou pro Filipa. Davy lidí byly někdy velkou zatěžkávající zkouškou pro správce dvanácti apoštolů. Když se zbavil těchto svých osobních obav, týkajících se materiálních potřeb davu lidí, Filip, stejně jako Petr, začal dávat najevo zklamání, že se nic neudělalo pro to, aby se ke shromážděnému davu promluvilo. Té noci Filip přemýšlel o těchto zážitcích a začal pochybovat o samotné ideji království; on se upřímně podivoval nad tím, co všechny tyto věci mohou znamenat, ale o svých pochybnostech se nikomu nezmínil; on Ježíše příliš miloval. Měl obrovskou osobní víru v Učitele.
172:5.7 (1885.2) Kromě symbolických a prorockých aspektů, Natanael byl nejblíže k pochopení důvodů Učitele získat širokou podporu paschálních poutníků. Ještě předtím, než přišli k chrámu, Natanael si uvědomil, že bez takového demonstrativního vjezdu do Jerusalema by Ježíš byl zatčen činovníky Vysoké rady a uvržen do vězení ve chvíli, kdy by se opovážil vejít do města. Proto nebyl vůbec překvapen, že když se jednou dostal za hradby města, Učitel již potom nezůstal s jásajícím davem, který svojí velikostí zapůsobil natolik na židovské vůdce, že ti se ho neodvážili zatknout. Pochopením skutečného Učitelova důvodu pro vjezd do Jerusalema tímto způsobem, Natanael se přirozeně choval rozvážně a byl méně znepokojen a zklamán Ježíšovým následným jednáním, než byli ostatní apoštolové. Natanael měl velkou důvěru v Ježíšovu schopnost rozumět lidem, stejně jako v jeho umění a prozíravost řešit složité situace.
172:5.8 (1885.3) Matouš byl zpočátku v rozpacích z tohoto okázalého průvodu. Nepochopil smysl toho, co se odvíjelo před jeho očima až do chvíle, kdy si vzpomněl na citát ze Zachariáše, ve kterém se prorok zmiňuje o radosti Jerusalema, jemuž jeho král přináší spasení a přijíždí na mladém oslíkovi. Když se procesí pohnulo směrem k městu a přiblížilo se k chrámu, Matouše zachvátilo nadšení; byl si jistý, že se stane něco mimořádného až Učitel přijede k chrámu v čele tohoto jásajícího davu. Když se jeden z farizejů začal Ježíšovi posmívat, řekl: „Podívejte se všichni, podívejte se, kdo sem přijíždí, král židů na oslovi!“ Matoušovi dalo hodně úsilí, aby se na něho nevrhl. V ten večer na zpáteční cestě do Betanie nebyl žádný z apoštolů tak sklíčen, jako Matouš. Společně se Šimonem Petrem a Šimonem Zélótou prožíval největší nervové vypětí a večer byl ve stavu naprostého vyčerpání. Ale ráno byl Matouš mnohem veselejší; on přece jenom uměl prohrávat.
172:5.9 (1886.1) Nejvíce zmaten a nejvíce vyveden z míry ze všech apoštolů byl Tomáš. Po většinu času pouze šel s ostatními, pozoroval to dění a upřímně se divil, jaký asi Učitel má důvod být součástí takového zvláštního procesí. Hluboko ve svém srdci považoval toto celé představení za poněkud dětinské, ne-li přímo pošetilé. On nikdy Ježíše neviděl udělat něco takového a neuměl si vysvětlit jeho podivné jednání v toto nedělní odpoledne. Když přišli k chrámu, Tomáš usoudil, že důvodem pro toto masové procesí, bylo zastrašit Vysokou radu natolik, aby se neodvážila hned Učitele zatknout. Na zpáteční cestě do Betanii Tomáš hodně přemýšlel, ale nic neřekl. Když se v noci ukládal ke spánku, začínal trochu vidět humornou stránku Učitelovy prozíravosti uspořádat bouřlivý vjezd do Jerusalema, což ho hodně povzbudilo.
172:5.10 (1886.2) Pro Šimona Zélóta tato neděle začala jako velký den. Představoval si úžasné události v Jerusalemu v nadcházejících několika dnech a v tom se nemýlil, ale Šimon snil o ustanovení nové národní vlády s Ježíšem na trůnu Davida. Šimon již viděl, jak ihned po ustanovení království nacionalisté přejdou k aktivním činům a on se stane nejvyšším velitelem shromažďujících se vojenských sil nového království. Na cestě dolů s Olivové hory si dokonce představoval, že ještě do západu slunce tohoto dne bude Vysoká rada a všichni její stoupenci mrtví. On opravdu věřil v to, že se stane něco velkého. On byl nejhlučnějším člověkem z celého davu. K páté hodině odpolední představoval tichého, zdrceného a zklamaného apoštola. On se již nikdy plně nevzpamatoval z deprese, která na něho dolehla v důsledku šoku z tohoto dne; přinejmenším až do doby dlouho po vzkříšení Učitele.
172:5.11 (1886.3) Pro Alfeova dvojčata to byl dokonalý den. Oba se plně radovali ze všeho, co se během procesí odehrávalo a jelikož nebyli přítomni v době tiché návštěvy chrámu, unikli velkému zklamání z ukončení lidového nadšení. Oni nemohli pochopit sklíčené chování apoštolů na zpáteční cestě do Betanie v ten večer. V paměti dvojčat to byl den, kdy byli nejblíže nebi na zemi. Tento den byl šťastným vrcholem za celou dobu jejich služby jako apoštolů. A vzpomínka na toto radostné nedělní odpoledne je přenesla přes celou tragedii tohoto událostmi nabitého týdne až do hodiny ukřižování. V představách dvojčat to byl nejdůstojnější vjezd krále, jaký si oni mohli dokázat představit; užívali si každý okamžik celého dění. Oni plně schvalovali všechno, co viděli a na dlouho si to uchovali ve své paměti.
172:5.12 (1886.4) Ze všech apoštolů byl tímto okázalým vjezdem do Jerusalema nejvíce nepříznivě zasažen Jidáš Iškariotský. Jeho mysl byla v rozhorčeném neklidu kvůli Učitelově výtce z předchozího dne ve spojení s jednáním Marie na slavnostní večeři v domě Šimona. Jidáš byl celým tím procesím znechucen. Jemu to připadalo dětinské, ne-li opravdu směšné. Když se tento pomstychtivý apoštol díval na dění tohoto nedělního odpoledne, Ježíš mu připadal více jako klaun, než král. On naprosto neschvaloval celé to představení. Sdílel názor Řeků a Římanů, kteří opovrhovali s každým, kdo svolí jet na oslovi či oslíkovi. V tu dobu, kdy jásající procesí vstoupilo do města, Jidáš byl již téměř rozhodnut vzdát se celé ideje takového království; byl již téměř odhodlán zanechat všech takových směšných pokusů o ustanovení království nebeského. Ale pak si vzpomněl na vzkříšení Lazara a mnoho dalších jiných věcí a rozhodl se zůstat s dvanáctkou, alespoň ještě jeden den. Kromě toho, on měl u sebe váček a neopustil by apoštoly s apoštolskými penězi ve svém vlastnictví. Na zpáteční cestě do Betanie jeho chování nikomu nepřipadalo podivné, poněvadž všichni apoštolové byli stejně sklíčeni a mlčeli.
172:5.13 (1887.1) Jidáš byl nesmírně ovlivněn výsměchem svých přátel saduceů. Žádný jiný faktor neměl na něho takový silný vliv při jeho konečném rozhodování zradit Ježíše a jeho druhy apoštoly, jako jedna epizoda, která se stala právě ve chvíli, když Ježíš přijel k bráně města. Významný saducej (přítel rodiny Jidáše) k němu přiběhl ve veselé náladě a s posměšným úsměvem mu poklepal na rameno a řekl. „Proč si tak ztrápený, můj dobrý příteli; raduj se a připoj se k nám všem ostatním v provolávání tohoto Ježíše Nazaretského králem židovským, který vjíždí do městské brány Jerusalema na oslovi.“ Jidáš se nikdy nebál pronásledování, ale nesnášel tento způsob zesměšňování. Dlouho živená myšlenka na pomstu se nyní spojila s tímto smrtelným strachem ze zesměšnění, z toho děsivého a hrozivého pocitu stydět se za svého Učitele a za své druhy apoštoly. V duši byl tento vysvěcený vyslanec království již dezertérem; pouze čekal na nějakou přijatelnou záminku pro otevřený rozkol s Učitelem.
Kniha Urantia
Kapitola 173
173:0.1 (1888.1) BRZY ráno v pondělí, podle předchozí domluvy, se Ježíš a apoštolové sešli v domě Šimona v Betanii a po krátké poradě se vydali do Jerusalema. Na cestě k chrámu byla dvanáctka mimořádně mlčenlivá; ještě se nevzpamatovala ze zážitků z předchozího dne. Apoštolové byli netrpěliví, plni strachu a hluboce zasaženi určitým pocitem odtržení, způsobeného Učitelovou náhlou změnou plánů a jeho příkazem, aby nevykonávali žádná veřejná kázání během tohoto paschálního týdne.
173:0.2 (1888.2) Když sestupovali s Olivové hory, Ježíš šel vpředu a apoštolové šli těsně za ním v zádumčivém mlčení. Každý z nich, kromě Jidáše Iškariotského, měl ve své mysli jedinou myšlenku a ta byla: „Co udělá Učitel dnes?“ Jidáš se zaobíral jedinou pohlcující myšlenkou: „Co udělám?“ Půjdu s Ježíšem a svými druhy, anebo je opustím? Jestli od nich odejdu, jak to udělám?“
173:0.3 (1888.3) Bylo kolem deváté hodiny tohoto nádherného rána, když tito muži přišli k chrámu. Ihned odešli do velkého dvora, kde Ježíš tak často učil a po přivítání věřících, kteří na něho čekali, Ježíš vystoupil na jednu z řečnických tribun a začal mluvit ke shromážděnému davu. Apoštolové poodešli kousek stranou a čekali na vývoj událostí.
173:1.1 (1888.4) Ve spojení s rituály a obřady chrámových bohoslužeb bohatě rozkvétal obchod. Byl tam trh s vyhovujícími zvířaty pro různé druhy obětování. Ačkoliv věřícím bylo dovoleno přivést své vlastní zvířata pro obětování, skutečnost však byla taková, že bylo nutné, aby toto zvíře nemělo žádné „vady“ z pohledu zákona Levitů a na základě vyjádření oficiálních inspektorů chrámu. Mnoho věřících bylo vystaveno ponížení, když jejich domněle dokonalá zvířata byla odmítnuta chrámovými vyšetřovateli. Z tohoto důvodu se stále více stávalo zvykem kupovat obětní zvířata v chrámu a přestože poblíž Olivové hory bylo několik míst, kde se tato zvířata mohla koupit, bylo v módě je kupovat přímo z chrámových ohrad. Postupně se všechny druhy obětních zvířat začaly prodávat v chrámových dvorech. Tak vznikla rozsáhlá obchodní činnost přinášející obrovské zisky. Část z těchto zisků šla do chrámové pokladny, ale větší část šla nepřímo do rukou vládnoucích klanů velkoknězů.
173:1.2 (1888.5) Tento prodej zvířat v chrámu vzkvétal proto, že když věřící koupil takové zvíře, přestože cena mohla být poněkud vysoká, nemusel již platit žádné jiné poplatky a mohl si být jistý, že předkládaná oběť nebude zamítnuta z důvodu skutečných či formálních vad. Často se stávalo, a to hlavně během velkých národních svátků, že prostí lidé byli nuceni platit přemrštěné ceny. Jednou chamtiví kněží zašli tak daleko, že požadovali cenu za pár holubů, která se rovnala týdennímu platu a která měla být pro chudé jen za několik grošů. Již „Synové Annáše“ začali budovat své bazary v prostorách chrámu, ty samé prodejní tržnice, které vydržely až do doby jejich konečného odstranění davem tři roky před zničením samotného chrámu.
173:1.3 (1889.1) Ale obchod s obětními zvířaty a dalším různým zbožím nebyl jediný způsob, kterým dvory chrámu byly znesvěceny. V té době tam byl podporován rozsáhlý systém bankovních a obchodních operací, provozovaný přímo v chrámových prostorách. A tento systém vznikl následujícím způsobem. Během asmónské dynastie židé razili své vlastní stříbrné peníze a stalo se zvykem, že požadovaný chrámový poplatek půl šekelu a všechny ostatní chrámové platby se musely platit židovskými mincemi. Toto pravidlo pak vyžadovalo, aby směnárníci peněz měli licenci na výměnu mnoha druhů měn, které byly v oběhu v celé Palestině a ostatních provincií římského impéria, za tento ortodoxní šekel židovského mincovnictví. Chrámová daň z hlavy, kterou platili všichni, kromě žen, otroků a nezletilých, činila jeden a půl šekelu. Šekel byla mince velikosti deseti centů, ale dvojnásobně tlustá. Za časů Ježíše byli kněží také osvobozeni od placení chrámových poplatků. Proto ve dnech předcházejících Paschu od 15. do 25. v měsíci, postavili pověření směnárníci peněz své stánky v hlavních městech Palestiny za účelem poskytování správných peněz příslušníkům židovského národa, aby až dojdou do Jerusalema, mohli zaplatit chrámové poplatky. Po tomto desetidenním období se tito směnárníci peněz přesunuli do Jerusalema a postavili své směnárenské stoly ve dvorech chrámu. Měli dovoleno ponechat si provizi, která se rovnala hodnotě tří až čtyř centů za výměnu mince v hodnotě kolem deseti centů a v případě mince vyšší hodnoty, měli dovoleno vzít si dvojnásobnou provizi. Stejným způsobem tito chrámový bankéři profitovali z výměny všech peněz, určených pro zakoupení obětních zvířat a zaplacení vykonání obřadu obětování.
173:1.4 (1889.2) Tito chrámoví směnárníci peněz nejenom provozovali regulární bankovní obchod pro zisk za výměnu více než dvaceti druhů peněz, které přicházející poutníci pravidelně přinášeli do Jerusalema, ale prováděli také všechny ostatní druhy finančních operací. Jak chrámový pokladník, tak i vládci chrámu měli z těchto obchodních aktivit nesmírné zisky. Nebylo neobvyklé, že chrámový pokladník shromáždil sumu přes deset milionů dolarů, zatímco obyčejní lidé trpěli chudobou a pokračovali v placení těchto nespravedlivých poplatků.
173:1.5 (1889.3) Toto pondělí ráno, uprostřed hlučného seskupení směnárníků peněz, obchodníků a prodavačů dobytka, se Ježíš pokusil učit evangelium nebeského království. On nebyl jediný, kdo nesnášel toto zneuctění chrámu; obyčejní lidé, především židé z cizích provincií, také silně neschvalovali toto lichvářské znesvěcení svého národního domu uctívání. V tu dobu také Velká rada konala své pravidelné porady v jednom ze sálů, obklopeného vším tímto hlukem a zmatkem probíhajícího obchodování a smlouvání.
173:1.6 (1890.1) Když se již Ježíš chystal zahájit svůj proslov, jeho pozornost upoutaly dvě epizody. U nedalekého stolu směnárníka vznikla ostrá a ohnivá hádka kvůli údajnému předražení ceny za výměnu peněz nějakému židu z Alexandrie a ve stejné chvíli byl rozerván vzduch bučením stáda asi stovek volů, které hnali z jedné části zvířecí ohrady do druhé. Když tam Ježíš stál, mlčky, ale zadumaně pozorujíc tento výjev obchodování a zmatku, uviděl blízko stojícího prostoduchého Galilejce, člověka, se kterým jednou mluvil v Jirónu, kde byl vystaven výsměchu a ústrků povýšených a rádoby nadřazených Judejců; to všechno dohromady vyvolalo jeden z těch zvláštních a občasných výlevů rozhořčených emocí v duši Ježíše.
173:1.7 (1890.2) K údivu svých apoštolů, stojících nablízku a nezapojujících se do dění, které vzápětí následovalo, Ježíš sestoupil s řečnické tribuny a šel k mladíkovi, který hnal dobytek přes dvůr, vzal mu jeho provazový bič a rychle vyvedl zvířata z chrámu. Ale to nebylo všechno; majestátně kráčel před udivenými zraky tisíců lidí, shromážděných v chrámovém dvoře, k nejvzdálenější zvířecí ohradě a pak začal odstraňovat závory u každého kotce a vyháněl uvězněná zvířata. Shromáždění poutníci byli v tu chvíli ohromeni; a s hlučným křikem se rozběhli k prodejním stánkům a začali převracet stoly směnárníků peněz. Za necelých pět minut byl všechen obchod vymeten z chrámu. Tehdy se na scéně objevily římské stráže stojící nedaleko, všude bylo ticho a dav lidí se již ukáznil; Ježíš se vrátil na řečnickou tribunu a lidem řekl: „Dnes jste byli svědky toho, co je psáno ve Spisech: „Dům můj bude domem modlitby pro všechny národy, ale vy jste z něho udělali doupě lupičů.“
173:1.8 (1890.3) Ale než mohl říci další slova, obrovské shromáždění začalo provolávat „Hosanna“ a brzy na to vystoupila z davu velká skupina mladých lidí a začala zpívat děkovné chorály za to, že zlodějští a lichvářští obchodníci byli vyhnáni z posvátného chrámu. V tu chvíli se tam objevilo několik kněží a jeden z nich Ježíšovi řekl: „Ty neslyšíš, co říkají děti Levitů?“ A Učitel odpověděl: „Vy jste nikdy nečetli: „Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis slávu?“ A po celý zbytek dne, zatímco Ježíš učil, stráže postavené lidem, hlídaly u každého klenutého průchodu a nepustily nikoho, i kdyby nesl jen prázdnou nádobu, do chrámových dvoran.
173:1.9 (1890.4) Když veleknězi a zákoníci uslyšeli o těchto událostech, zůstali v němém úžasu. Čím více se Ježíše báli, tím více byli rozhodnuti ho zabít. Ale byli v rozpacích. Nevěděli jak to provést, aby ho mohli usmrtit, poněvadž měli nesmírný strach z toho velkého množství lidí, kteří mu tak otevřeně dali svůj souhlas s vyhozením zprofanovaných lichvářů. A tak celý tento den, den pokoje a míru v chrámových dvoranách, lidé naslouchali Ježíšovým učením a doslova mu viseli na rtech.
173:1.10 (1890.5) Toto překvapující jednání Ježíše bylo za hranicemi chápání jeho apoštolů. Byli natolik vyvedeni z míry náhlým a nečekaným činem svého Učitele, že po celou dobu této příhody zůstali shluknuti pohromadě kousek od řečnické tribuny; nepřiložili pomocnou ruku na očištění tohoto chrámu. Kdyby se tato velkolepá událost stala předchozího dne, v době Ježíšova triumfálního příjezdu k chrámu po jeho bouřlivém vstupu do města a kdy byl hlasitě oslavovaný davem, byli byna takovou věc připraveni, ale ve stavu, v jakém sem přišli, byli naprosto nepřipraveni se tohoto dění zúčastnit.
173:1.11 (1891.1) Toto očištění chrámu odhaluje Učitelův postoj k obchodním aktivitám náboženství, stejně jako jeho odpor ke všem formám nepoctivosti a lichvářství na úkor chudých a nevědomých. Tato epizoda také ukazuje na to, že Ježíš nebyl proti použití síly na ochranu většiny z jakékoliv lidské skupiny proti nepoctivým a zotročujícím praktikám nespravedlivé menšiny, která se umí obklopit politickou, finanční či církevní mocí. Vychytralým, zlým a záludným lidem nesmí být dovoleno organizovat pro svůj prospěch vykořisťování a utlačování těch, kteří kvůli svému idealizmu nemohou použít sílu na svoji ochranu, nebo na prosazování svých ušlechtilých životních plánů.
173:2.1 (1891.2) Nedělní triumfální vjezd do Jerusalema natolik zastrašil židovské vůdce, že upustili od svých snah Ježíše zatknout. Dnešní toto velkolepé očištění chrámu také vydatně přispělo k oddálení Ježíšova zatčení. Každým dnem se židovští vládcové stávali rozhodnějšími ho zabít, ale nedával jim pokoj strach ze dvou věcí, které oddalovaly hodinu útoku. Veleknězi a zákoníci nechtěli Ježíše zatknout na veřejnosti, jelikož se báli, že dav lidí se ve své zlobě obrátí proti nim; také se obávali toho, že by římské stráže byly povolány potlačit lidové povstání.
173:2.2 (1891.3) Na odpoledním zasedání Vysoké rady bylo všemi hlasy odsouhlaseno, že Ježíš musí být co nejrychleji zabit, poněvadž žádný z Učitelových přátel nebyl na tomto zasedání přítomen. Ale nebyli schopni se dohodnout na tom, kdy a jak bude zadržen. Nakonec přijali rozhodnutí, na základě kterého vyšlou mezi lid pět skupin, které se budou snažit napadnout jeho učení, nebo jinými způsoby ho zdiskreditovat v očích těch, kteří naslouchají jeho projevům. Proto, kolem druhé hodiny, když Ježíš právě začal svoje kázání „O svobodě synovstva“, skupina těchto izraelských stařešinů si proklestila cestu blíže k Ježíšovi a svým obvyklým způsobem ho přerušili položením otázky: „Z jaké mocí toto činíš? Kdo ti dal tu pravomoc?“
173:2.3 (1891.4) Chrámoví představitelé a členové židovské Vysoké rady měli plné právo položit takovou otázku každému, kdo chtěl učit a kázat neobvyklým způsobem, který byl charakteristický u Ježíše, obzvláště kvůli jeho předchozímu jednání při očištění chrámu od veškerého obchodování. Tito obchodníci a směnárníci peněz všichni provozovali svoji činnost s přímým povolením od nejvyšších vládců a určitá procenta z jejich zisku musela jít přímo do chrámové pokladny. Nezapomeňte, že pravomoc bylo heslem celého židovstva. Proroci vždy způsobovali problémy, protože se odvážili učit bez pravomoci, bez řádného vzdělání v rabínských akademiích a následného oficiálního vysvěcení Vysokou radou. Bez této pravomoci bylo ambiciózní učení na veřejnosti považováno buď za nevědomou troufalost, anebo za otevřenou vzpouru. V té době pouze Vysoká rada mohla vysvětit staršího učitele a takový obřad musel být proveden v přítomnosti minimálně třech osob, které byly již dříve vysvěceny. Takové vysvěcení znamenalo pro učitele titul „rabín“ a také mu dávalo pravomoc jednat jako soudce─řešit ty záležitosti, které mu byly předloženy k rozhodnutí.
173:2.4 (1892.1) V tuto odpolední hodinu chrámoví vůdci přišli před Ježíše nejen proto, aby napadli jeho učení, ale také jeho činy. Ježíš velmi dobře věděl, že tito stejní lidé již dlouho říkají veřejnosti, že jeho pravomoc učit je mu dána od Satana a že všechny jeho zázraky byly vykonány silou, získanou od prince ďáblů. Proto Učitel začal svoji odpověď na jejich otázku protiotázkou. Ježíš řekl: „Já vám také položím otázku a jestliže na ni odpovíte, tak já vám řeknu, jakou pravomocí to všechno dělám. Odkud měl Jan povolení křtít? Z nebe, či od lidí?“
173:2.5 (1892.2) Když tázající toto uslyšeli, poodešli stranou a začali se mezi sebou radit jakou by měli dát odpověď. Chystali se Ježíše zostudit před davem lidí, ale nyní se sami nacházeli v trapné situaci před všemi lidmi, shromážděnými v tu dobu na dvoře chrámu. A jejich nezdar byl pak o to větší, když se vrátili k Ježíšovi a řekli: „Pokud se jedná o křest Jana, my nedokážeme odpovědět, my to nevíme.“ Oni dali Učiteli takovou odpověď, jelikož mezi sebou usoudili: jestli řekneme, že z nebe, tak on řekne: „Proč jste mu tehdy nevěřili?“ a možná dodá, že svoji pravomoc dostal od Jana a jestli řekneme, že od lidí, tak se dav může obrátit proti nám, protože většina lidí považuje Jana za proroka; a tudíž byli nuceni předstoupit před Ježíše a lidi a přiznat, že oni, náboženští učitelé a vůdci Izraele nemohou (nebo nechtějí) vyjádřit svůj názor na Janovu misi. A když takhle odpověděli, Ježíš se na ně podíval a řekl: „Ani já vám neřeknu, jakou pravomocí to všechno dělám.“
173:2.6 (1892.3) Ježíš nikdy neměl v úmyslu odvolávat se na Jana pro potvrzení své pravomoci; Jan nebyl nikdy vysvěcen Vysokou radou. Pravomoc Ježíše byla v něm samém a ve věčné svrchovanosti jeho Otce.
173:2.7 (1892.4) Použitím této metody jednání se svými odpůrci se Ježíš nesnažil vyhnout odpovědi. Z počátku se mohlo zdát, že se pokouší o mistrovskou výmluvu, ale nebylo tomu tak. Ježíš nikdy nevyužil svoji převahu ani proti svým nepřátelům. V jeho zdánlivé výmluvě on ve skutečnosti dal všem svým posluchačům odpověď na otázku farizejů o pravomoci, o kterou se opírá jeho mise. Oni tvrdili, že používá pravomoc prince ďáblů. Ježíš opakovaně tvrdil, že všechno jeho učení a práce je silou a pravomocí jeho nebeského Otce. Toto tvrzení židovští vůdcové odmítli přijmout, jelikož nikdy nedostal pověření Vysoké rady. Způsob, jakým jim Ježíš odpověděl─neprohlásil, že má pravomoc od Jana─natolik uspokojil lid, že snaha nepřátel vlákat ho do léčky se fakticky obrátila proti nim a hodně se tímto diskreditovali v očích všech přítomných.
173:2.8 (1892.5) Právě toto umění Ježíše jednat se svými odpůrci v nich vyvolávalo takový strach. V ten den se již nepokusili položit další otázky; odešli, aby se spolu poradili na dalším postupu. Ale lidé rychle poznali nečestnost a falešnost v těchto otázkách, položených židovskými vůdci. Dokonce ani prostí lidé nemohli nerozeznat rozdíl mezi vznešeností Učitele a záludným pokrytectvím jeho nepřátel. Ale očištění chrámu přiklonilo saduceje na stranu farizejů při sestavování plánu zabít Ježíše. A v té době saducejové měli většinu ve Vysoké radě.
173:3.1 (1893.1) Když tam tito provokující farizejové stáli mlčky před Ježíšem, ten se na ně podíval a řekl: „Poněvadž pochybujete o misi Jana a brojíte nepřátelsky proti učení a práci Syna Člověka, poslechněte si toto moje podobenství: Jeden velký a vážený hospodář měl dva syny a chtěl po nich, aby mu pomohli v práci na jeho rozlehlých pozemcích. Přišel k prvnímu a řekl: „Synu, jdi dnes pracovat na vinici.“ A tento bezstarostný syn svému otci odpověděl: „Nepůjdu.“ Ale potom toho litoval a šel. Když našel svého staršího syna, také mu řekl : „Synu, jdi pracovat na vinici.“ A tento pokrytecký a nevěrný syn odpověděl: „Ano, můj otče, půjdu.“ Ale když se jeho otec vzdálil, tak nešel. Dovolte mne se vás zeptat: který z těchto dvou synů ve skutečnosti splnil vůli svého otce?“
173:3.2 (1893.2) A lidé jedním hlasem odpověděli: „Ten první syn.“ A nato Ježíš řekl: „Správně; a nyní vám prohlašuji, že celníci a nevěstky, přestože se zdá, že odmítají výzvu k pokání, uvidí svoji chybu a vejdou do království Božího před vámi, kteří okázale sloužíte nebeskému Otci a přitom odmítáte konat práci pro Otce. Nebyli jste to vy, farizejové a zákoníci, kdo věřil v Jana, ale celníci a nevěstky mu uvěřili; vy nevěříte ani mému učení, ale prostí lidé s radostí naslouchají mým slovům.“
173:3.3 (1893.3) Ježíš neopovrhoval farizeji a saduceji osobně. On se snažil zdiskreditovat jejich systémy učení a metody jednání. On nebyl nepřátelský k žádnému člověku, ale tady se odehrával nevyhnutelný střet mezi novým a živým náboženstvím ducha a starším náboženstvím, založeném na obřadech, tradicích a moci.
173:3.4 (1893.4) Po celou tu dobu dvanáct apoštolů stálo blízko Ježíše, ale žádným způsobem se neúčastnili tohoto dění. Každý z dvanáctky reagoval po svém na události těchto závěrečných dnů služby Ježíše v těle a každý z nich zůstal také poslušný Učitelovu příkazu zdržet se veškerého veřejného učení a kázání v průběhu paschálního týdne.
173:4.1 (1893.5) Když čelní farizejové a zákoníci, kteří se pokoušeli vlákat do pasti Ježíše svými otázkami, vyslyšeli příběh o dvou synech a odešli se poradit, tak Učitel obrátil svoji pozornost k naslouchajícímu davu a vyprávěl další podobenství:
173:4.2 (1893.6) „Byl jeden dobrý člověk, který měl hospodářství a vysadil vinohrad. Postavil kolem něho plot, vykopal jámu pro vinařský lis a vystavěl strážní věž pro stráž. Potom tuto vinici pronajal vinařům a sám se vypravil na dlouhou cestu do jiné země. Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, aby převzali jeho díl úrody. Ale vinaři se mezi sebou poradili a odmítli dát těmto sluhům hrozny, které jejich hospodáři náležely a napadli je. Jednoho zbili, druhého ukamenovali a ostatní poslali pryč s prázdnýma rukama. Když o tom všem hospodář uslyšel, poslal jiné a zkušenější služebníky, aby jednali s těmito ničemnými vinaři, ale ti je také hanebně napadli a zranili. A potom hospodář k nim poslal svého oblíbeného služebníka, svého správce a oni ho zabili. A i potom všem, trpělivě a shovívavě poslal mnoho dalších služebníků, ale vinaři žádného z nich nepřijali. Některé zbili, jiné zabili a tak se hospodář rozhodl poslat na jednání s těmito nevděčnými vinaři svého syna a řekl si: „Oni se odváží špatně zacházet s mými služebníky, ale určitě budou mít úctu k mému milovanému synovi.“ Když však tito nestoudní a zlí vinaři spatřili syna, řekli si mezi sebou: „To je dědic; pojďte, zabijme ho a dědictví připadne nám.“ A tak ho chytili, vyvlekli ven z vinice a zabili. Když majitel té vinice uslyšel o tom, jak vyvlekli a zabili jeho syna, co udělá těmto nevděčným a ničemným vinařům?“
173:4.3 (1894.1) Když lidé vyslechli toto podobenství a Ježíšem položenou otázku, odpověděli: „Zabije tyto zlé lidi a pronajme svoji vinici jiným a čestným vinařům, kteří mu budou odvádět jeho podíl v určený čas.“ A někteří z lidí pochopili, že toto podobenství se vztahuje na židovský národ a jeho zacházení s proroky a také k blížícímu se odsouzení Ježíše a zavržení evangelia království a smutně řekli: „Bůh nedovolí, abychom dělali takové věci.“
173:4.4 (1894.2) Ježíš uviděl skupinu saduceů a farizejů jak se prodírají davem, počkal chvíli až se k němu přiblížili a řekl: „Vy víte, jak vaši otcové zavrhli proroky a vy dobře víte, že jste ve svých srdcích rozhodnuti zavrhnout Syna Člověka.“ A potom, dívajíc se pátravým pohledem na tyto kněze a stařešiny, stojící před ním, Ježíš řekl: „Což jste nikdy nečetli ve Spisech o kameni, který stavitelé zavrhli a který, když ho lidé objevili, stal se základním kamenem? A proto vás ještě jednou varuji, jestli budete pokračovat v zavrhování tohoto evangelia, brzy vám království Boží bude odňato a bude dáno národu, ochotnému přijmout radostné zprávy a přinese duchovní plody. A s tímto kamenem je spojeno tajemství, poněvadž ten, kdo na něj upadne, přestože se rozbije na kusy, bude spasen; ale na koho ten kámen padne, ten se roztříští na prach a jeho popel bude odván do všech čtyř světových stran.“
173:4.5 (1894.3) Když farizejové uslyšeli tato slova, pochopili, že Ježíš mluví o nich a ostatních židovských vůdcích. Velmi rádi by se ho hned zmocnili, ale báli se davu. Nicméně, byli natolik rozhořčeni Ježíšovými slovy, že se vzdálili a šli se znovu mezi sebou poradit, jak to udělat, aby ho mohli usmrtit. A v tu noc se saduceové spojili s farizeji, aby společně připravili plán zatknout Ježíše následujícího dne.
173:5.1 (1894.4) Když zákoníci a náboženští vůdcové odešli, Ježíš se znovu obrátil k shromážděnému davu lidí a pověděl jim podobenství o svatební hostině. Řekl jim:
173:5.2 (1894.5) „Království nebeské je možno přirovnat k jednomu králi, který vystrojil svatbu svému synovi a poslal posly, aby přivedli všechny ty, kteří byli předtím na svatební hostinu pozváni a aby jim řekli: „V královském paláci je všechno připraveno pro slavnostní oběd.“ Ale, mnozí z těch, kteří předtím slíbili, že přijdou, teď odmítli přijít. Když král uslyšel o tomto odmítnutí svého pozvání, poslal další služebníky a posly, kterým řekl: „Řekněte všem těm, kteří byli pozváni, aby přišli, protože hostina je připravena. Moji býci a vykrmená jehňata byla zabita a všechno je připraveno pro oslavu nadcházejícího sňatku mého syna.“ Ale opět tito neteční lidé nedbali tohoto pozvání svého krále a hleděli si svého; jeden šel pracovat na pole, druhý do hrnčířské dílny a jiní se věnovali svým obchodům. Avšak jiní se neuspokojili tímto pohrdnutím králova pozvání, ale v otevřené vzpouře chytili královy posly, mučili je a některé dokonce zabili. A když král pochopil, že jeho vybraní hosté, dokonce i ti, kteří jeho předběžné pozvání přijali a slíbili přijít na svatební hostinu, odmítli jeho výzvu a v otevřené vzpouře napadli a zabili jeho vyslané posly, nesmírně se rozhněval. A pak tento potupený král svolal svoji armádu a armády svých spojenců a přikázal jim zabít tyto rebelantské vrahy a vypálit jejich město.
173:5.3 (1895.1) A když takto potrestal ty, kteří pohrdli jeho pozváním, stanovil jiný den pro svatební hostinu a řekl svým poslům: „Ti, kteří byli poprvé pozváni na svatbu, nebyli toho hodni; jděte proto na rozcestí a na cesty a za městské hradby a pozvěte všechny, které najdete a pozvěte také cizince, aby přišli a navštívili tuto svatební hostinu.“ Služebníci tedy vyšli na cesty a do odlehlých míst a shromáždili všechny, které nalezli, dobré i zlé, bohaté i chudé a tak se konečně svatební síň naplnila spokojenými hosty. Když bylo všechno připraveno, král se přišel podívat na hosty a k jeho velkému překvapení tam uviděl člověka, který neměl svatební oblečení. Král, poněvadž volně nabídl svatební oblečení pro všechny své hosty, se tohoto člověka zeptal: „Příteli, jak to, žes přišel do svatební síně při takové příležitosti neoblečen svatebně?“ A ten se nezmohl říci jediné slovo. Potom král řekl svým služebníkům: „Vyhoďte tohoto bezohledného hosta z mého domu a nechť sdílí osud všech těch ostatních, kteří pohrdli mým pohostinnostvím a odmítli mé pozvání. Já zde nestrpím nikoho, kromě těch, kteří s radostí přijali moje pozvání a kteří si mne váží i tím, že jsou oblečeni do svatebního oblečení pro hosty, které je tak štědře připraveno pro všechny.“
173:5.4 (1895.2) Po skončení tohoto podobenství se Ježíš chystal rozpustit dav lidí, když se jeden vnímavý věřící k němu prodral davem a zeptal se ho: „Ale, Učiteli, jak se my o tom dovíme? Jak máme být připraveni na královo pozvání? Jaké znamení nám dáš, podle kterého poznáme, že jsi Syn Boží?“ A když toto Učitel uslyšel, řekl: „Jenom jedno znamení vám bude dáno.“ A potom, ukazujíc na své vlastní tělo, pokračoval: „Zničte tento chrám a za tři dny ho vystavím.“ Ale oni mu nerozuměli a když se rozcházeli, mluvili mezi sebou a říkali: „Tento chrám stojí již téměř padesát let a on přesto říká, že ho zničí a postaví za tři dny.“ Dokonce ani jeho apoštolové nechápali význam jeho prohlášení, ale později, po jeho vzkříšení, si vzpomněli, co řekl.
173:5.5 (1895.3) Kolem čtvrté hodiny odpoledne Ježíš pokynul svým apoštolům a dal jim najevo, že chce odejít z chrámu a jít do Betanie na večeři a přenocovat tam. Při výstupu na Olivovou horu řekl Ježíš Ondřejovi, Filipovi a Tomášovi, aby zítra ráno postavili tábor blíže k městu, ve kterém budou pobývat během zbytku paschálního týdne. V souladu s jeho pokyny postavili následují den stany na svahu kopce a na pozemku Šimona z Betanie, odkud se naskýtal pohled na Getsemanskou zahradu─veřejné místo odpočinku občanů.
173:5.6 (1896.1) A znovu to byla mlčící skupina židů, stoupající v tento pondělní večer po západním svahu Olivové hory. Jako nikdy předtím těchto dvanáct mužů začínalo cítit, že se brzy stane něco tragického. I když dramatické očištění chrámu brzo z rána posílilo jejich naděje, když viděli jak Učitel uplatnil svůj vliv a ukázal svoji mocnou sílu, události celého odpoledne byly pro ně velkým zklamáním, poněvadž každá z nich představovala zaručené odmítnutí učení Ježíše židovskou zákonnou mocí. Apoštolové byli sevřeni úzkostí a zmítáni děsivou nejistotou. Uvědomovali si, že se může stát, že od událostí tohoto dne je dělí pouze několik krátkých dnů od hrozící katastrofy. Oni všichni cítili, že se má stát něco obrovského, ale nevěděli, co to bude. Odešli spát na různá místa, ale téměř vůbec nespali. Dokonce dvojčata Alfeova byla konečně vzrušena pomyšlením na to, že život Učitele se rychle blíží ke svému závěrečnému vyvrcholení.
Kniha Urantia
Kapitola 174
174:0.1 (1897.1) KOLEM sedmé hodiny tohoto úterního rána se Ježíš setkal s apoštoly, ženským sborem a skupinou asi dvaceti dalších blízkých učedníků v domě Šimona. Na tomto setkání se rozloučil s Lazarem a dal mu pokyny, které mu pak umožnily tak rychle uprchnout do Filadelfie v Pereji, kde se později zapojil do misionářského hnutí, které mělo v tomto městě své centrum. Ježíš se také rozloučil se zestárlým Šimonem a dal rady na rozloučenou ženskému sboru, jelikož již nikdy je potom formálně neoslovil.
174:0.2 (1897.2) V toto ráno se přivítal s každým z dvanácti apoštolů osobním pozdravem. Ondřejovi řekl: „Nenechej se vyvést z míry nadcházejícími událostmi. Veď pevnou rukou své bratry a nedovol, aby tě uviděli sklíčeného.“ Petrovi řekl: „Nespoléhej se na sílu těla či na ocel meče. Usaď se na duchovních základech z věčných kamenů.“ Jakubovi řekl: „Nezakolísej kvůli vnějším vlivům. Zůstaň pevný ve své víře a brzy poznáš realitu toho, v co věříš.“ Janovi řekl: „Buď laskavý; miluj i své nepřátele; buď tolerantní. A pamatuj, že jsem se ti svěřil s mnoha věcmi.“ Natanaelovi řekl: „Nesuď podle vzhledu; buď pevný ve své víře, i když se bude zdát, že všechno je ztraceno; buď věrný svému poslání vyslance království.“ Filipovi řekl: „Nenechej se zneklidnit se nyní blížícími událostmi. Buď pevný i tehdy, když nebudeš vidět cestu. Buď loajální své přísaze vysvěcení.“ Matoušovi řekl: „Nezapomeň na milosrdenství, které tě přijalo do království. Nenechej se nikým obelstít o svoji věčnou odměnu. Poněvadž jsi úspěšně odolal svodům tělesné podstaty, buď připraven projevit pevnost.“ Tomášovi řekl: „Bez ohledu na to, jak obtížné to může být, musíš se opírat o svoji víru a ne o to, co vidíš. Nepochybuj o tom, že jsem schopen dokončit práci, kterou jsem započal a že jednou uvidím všechny své věrné vyslance v království věčném.“ Alfeovým dvojčatům řekl: „Nedovolte věcem, kterým nerozumíte, aby vás deptaly. Spoléhejte se na pocity svých duší a nedůvěřujte významným lidem a ani změně lidských postojů. Stůjte při svých bratřích.“ A Šimonovi Zélótovi řekl: „Šimone, můžeš být zdrcen zklamáním, ale tvůj duch se povznese nade všechno, co tě může potkat. To, co ses nenaučil ode mne, můj duch tě naučí. Hledej opravdové duchovní reality a přestaň být ovlivňován nereálnými a materiálními stíny.“ A Jidášovi Iškariotskému řekl: „Jidáši, miluji tě a modlím se za to, abys miloval své bratry. Neunav se konáním dobra; a chci tě varovat před kluzkými stezkami lichocení a jedovatými šípy posměchu.“
174:0.3 (1897.3) A když se takto se všemi apoštoly přivítal, vydal se s Ondřejem, Petrem, Jakubem a Janem do Jerusalema, zatímco ostatní šli postavit tábor v Getsemane, kde se chystali strávit již tuto noc a kde si udělali základnu na zbývající dobu Učitelova života v těle. Během sestupu s Olivové hory Ježíš se asi v polovině zastavil a více než hodinu se čtyřmi apoštoly besedoval.
174:1.1 (1898.1) Již několik dní Petr a Jakub spolu diskutovali o svých rozdílných názorech na učení Učitele o odpuštění hříchu. Oba souhlasili s tím, že se na tuto věc Ježíše zeptají a Petr využil tuto příležitost jako vhodnou šanci obdržet Učitelovu radu. Proto Petr přerušil rozhovor o rozdílnostech mezi velebením a uctíváním otázkou: „ Učiteli, Jakub a já rozumíme rozdílně tvému učení o odpuštění hříchu. Jakub tvrdí, že učíš o tom, že Otec nám odpouští dokonce ještě předtím, než ho o to požádáme a já říkám, že kajícnost a přiznání musí předcházet odpuštění. Kdo z nás má pravdu? Co ty k tomu řekneš?“
174:1.2 (1898.2) Po krátkém mlčení se Ježíš s vážným výrazem podíval na všechny čtyři a odpověděl: „Moji bratři, chybujete ve svých názorech, poněvadž nerozumíte podstatě těchto vnitřních a láskyplných vztahů mezi tvorem a Tvořitelem, mezi člověkem a Bohem. Nedokážete pochopit to chápající porozumění, které moudrý rodič má pro své nevyspělé a někdy chybující dítě. Není vůbec jasné, jestli soudní a milující rodiče jsou někdy vyzváni odpustit obyčejnému a normálnímu dítěti. Porozumění spojené s láskou účinně předchází všemu takovému odcizení, které později nutně vyžaduje přizpůsobit pokání dítěte k odpuštění rodičem.
174:1.3 (1898.3) V každém dítěti žije část jeho otce. Otec má prioritu a nadřazenost ve vnímání všech otázek, spojených se vztahy dítěte a rodiče. Rodič je schopen vidět nevyzrálost dítěte ve světle vyvinutější rodičovské zralosti─vyspělejší zkušenosti staršího partnera. Ve vztazích pozemského dítěte a nebeského Otce božský rodič má nekonečné a božské pochopení a schopnost pro láskyplné porozumění. Boží odpuštění je neodvratné; je vrozené a nezměnitelné v nekonečném porozumění Boha, v jeho dokonalé znalosti všeho, co se týká mylného rozhodnutí a nesprávné volby dítěte. Boží spravedlnost je natolik věčná, že neměně v sobě obsahuje chápající laskavost.
174:1.4 (1898.4) Když moudrý člověk rozumí vnitřním impulsům svých bližních, bude je milovat. A když milujete svého bratra, již jste mu odpustili. Tato schopnost rozumět podstatě člověka a odpustit jeho zřejmá provinění je Boží vlastnost. Jestli jste moudrými rodiči, tak právě takový bude váš vztah ke svým dětem; budete je milovat a rozumět jim i tehdy, když přechodná nedorozumění se budou zdát, že vás rozdělují. Dítě, jelikož je nevyzrálé a postrádá větší pochopení hloubky vztahu dítě a otec, musí často cítit pocit viny v důsledku rozkolu, vzniklého kvůli rozhodnému postoje otce, ale opravdový otec si nikdy neuvědomuje žádný takový rozkol. Hřích je zkušeností tvorova vědomí; není součástí vědomí Boha.
174:1.5 (1898.5) Vaše neschopnost či neochota odpustit svým bližním je měřítkem vaší nevyzrálosti, vaší neschopností dosáhnout pochopení, porozumění a lásky dospělého člověka. Míra vaší zášti a mstivost je v přímém poměru s vaší neznalostí vnitřní podstaty a opravdových tužeb vašeho dítěte a vašich bližních. Láska je působení božského a vnitřního impulsu života. Je založena na porozumění, živena nezištnou službou a zdokonalující se moudrostí.“
174:2.1 (1899.1) V pondělí večer se konala porada Velké rady s přibližně padesáti dalšími vůdci, kteří byli vybráni mezi zákoníky, farizeji a saduceji. Účastníci této porady se shodli na tom, že by bylo nebezpečné zatknout Ježíše na veřejnosti kvůli jeho velkému vlivu na prosté lidi. Většina zúčastněných byla také toho názoru, že je nutno stanovit určitý postup jak ho zdiskreditovat v očích lidí předtím, než bude zatčen a předveden před soud. Proto bylo sestaveno několik skupin učených mužů, aby byli brzy ráno příštího dne přítomni v chrámu a pokusili se chytit Ježíše do léčky obtížnými otázkami a jinými způsoby se snažili ho zdiskreditovat před lidmi. Konečně se farizejové, saduceové a dokonce i heródotové všichni spojili v tomto úsilí znevážit Ježíše v očích paschálních davů.
174:2.2 (1899.2) V úterý ráno Ježíš přišel na chrámový dvůr a začal učit. Řekl však pouze několik slov, když skupina mladých studentů z akademií, která si toto vystoupení nacvičila, přišla před Ježíše a jejich mluvčí se na něho obrátil: „Učiteli, my víme, že jsi čestný a víme, že hlásáš cesty pravdy a že sloužíš jenom Bohu, poněvadž se nebojíš nikoho z lidí a že neupřednostňuješ žádného člověka. My jsme pouze studenti a chtěli bychom znát pravdu o jedné věci, která nás trápí; náš problém je tento: „Je zákonné platit daň císaři? Máme platit, nebo nemáme?“ Ježíš, pochopivši jejich přetvářku a lstivost, jim řekl: „Proč jste přišli mně takto zkoušet? Ukažte mně ty peníze na zaplacení daně a já vám odpovím.“ A když mu podali denár, podíval se na něj a řekl. „Kdo je vyobrazen a čí jméno je na této minci?“ A když mu odpověděli „Císař“, Ježíš řekl: „Dejte císaři, co je císařovo a dejte Bohu, co je Boží.“
174:2.3 (1899.3) Když jim takto odpověděl, tito mladí zákoníci a jejich komplici heródotové se stáhli a odešli a lidé, dokonce i saduceové, měli radost z jejich porážky. Také ti mladíci, kteří se ho pokusili dostat do léčky, velmi obdivovali nepředvídanou moudrost Učitelovy odpovědi.
174:2.4 (1899.4) Předcházejícího dne židovští vůdcové se snažili ho zdiskreditovat před lidmi ve věcech církevní moci, a když se jim to nezdařilo, tak se nyní pokusili ho zatáhnout do kompromitující diskuze o občanské moci. Jak Pilát, tak i Herodes, byli v tu dobu v Jerusalemu a Ježíšovi nepřátelé se domnívali, že jestli se odváží dát radu neplatit daň císaři, mohli by okamžitě předstoupit před římské autority a obvinit ho z podněcování ke vzpouře. Naproti tomu si správně mysleli, že kdyby v dlouhém projevu vyjádřil svůj souhlas s placením daně, takové prohlášení by nesmírně zranilo národní hrdost jeho židovských posluchačů a způsobilo by to velkou nevoli a nelibost u lidí.
174:2.5 (1899.5) V tom všem byli nepřátelé Ježíše poraženi, jelikož bylo všeobecně dobře známo rozhodnutí Vysoké rady, určené jako směrnice pro židy, žijící v pohanských národech, že „právo ražby sebou nese právo vybírat daň.“ Takto se Ježíš vyhnul jejich pasti. Kdyby jim odpověděl „ne“, rovnalo by se to podněcování ke vzpouře; kdyby řekl „ano“, pohoršilo by to hluboko zakořeněné smýšlení té doby. Učitel se nevyhnul otázce; on jenom použil moudrost a dal dvojí odpověď. Ježíš nebyl nikdy vyhýbavý, ale vždy byl moudrý v jednání s těmi, kteří se ho snažili obelstít a zlikvidovat.
174:3.1 (1900.1) Dříve, než Ježíš mohl začít se svým učením, další skupina k němu přišla, aby mu položila otázky a tentokrát to byli vzdělaní a záludní saduceové. Jejich mluvčí, který se přiblížil těsně k Ježíšovi, řekl: „Učiteli, Mojžíš řekl, že zemře-li ženatý muž bez dětí, ať se s jeho manželkou ožení jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. A nyní se stal případ, kdy jeden muž zemřel bezdětný a měl šest bratrů; druhý bratr si vzal jeho manželku, ale také zemřel bez potomků. Pak si další bratr vzal tuto ženu za manželku, ale také zemřel a neměl děti. A tak ji postupně měli všichni ostatní bratři a všichni zemřeli bez dětí. A naposledy ze všech zemřela ta žena. A nyní se tě chceme zeptat: „Až bude vzkříšení, komu z těch sedmi bratří bude ta žena patřit, když ji měli všichni?“
174:3.2 (1900.2) Ježíš věděl a věděli to i lidé, že tito saduceové nemysleli svoji otázku upřímně, poněvadž bylo nepravděpodobné, že by se takový případ stal; a kromě toho, tento zvyk, že bratři svého zemřelého bratra mu chtěli zplodit potomky byl v tu dobu zastaralý a židé ho prakticky již neznali. Nicméně, Ježíš svolil dát odpověď na tuto zlomyslnou otázku. Řekl: „Vy všichni se v takové otázce mýlíte, jelikož neznáte ani Spisy, ani živou sílu Boha. Vy víte, že děti tohoto světa se mohou ženit a vdávat, ale jak se zdá, vy nerozumíte, že ti, kteří skrze vzkříšení spravedlivých a hodných dosáhnout následných světů, se tam ani nežení, ani nevdávají. Ti, kteří jsou vzkříšeni z mrtvých, se podobají andělům nebeským a nikdy neumírají. Tito vzkříšení jsou věčnými syny Božími; jsou děti světla, vzkříšeni do procesu věčného života. A tomu rozuměl i váš otec Mojžíš, poněvadž ve spojení s jeho zkušeností u hořícího keře uslyšel Otce říkat: „Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův“. A tak i já, společně s Mojžíšem, vám prohlašuji, že můj Otec není Bohem mrtvých, nýbrž živých. V něm vy všichni žijete, rozmnožujete se a máte své smrtelné bytí.“
174:3.3 (1900.3) Když Ježíš odpověděl na tyto otázky, saduceové se stáhli a někteří z farizejů se natolik zapomněli, že volali: „Správně, správně, Učiteli, dobře jsi odpověděl těmto nevěřícím saduceům.“ Saduceové se již neodvážili položit další otázky a prostí lidé žasli nad moudrostí jeho učení.
174:3.4 (1900.4) V tomto střetu se saduceji se Ježíš odvolal na Mojžíše proto, že tato nábožensko-politická sekta uznávala platnost pouze pěti takzvaných „Mojžíšových knih“; nepřipustili, aby se naučná dogmata jejich učení opírala o učení proroků. Ačkoliv ve své odpovědi Učitel pozitivně potvrzuje fakt spasení smrtelných tvorů skrze vzkříšení, v žádném případě však nemluví souhlasně o víře farizejů ve vzkříšení skutečného lidského těla. Ježíš chtěl zdůraznit to, že Otec řekl: „Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův“ a ne „Já jsem byl jejich Bohem.“
174:3.5 (1900.5) Saduceové chtěli udělat z Ježíše předmět opovržlivého posměchu, protože velmi dobře, věděli, že perzekuovat ho na veřejnosti by mu s největší určitostí získalo další sympatie v myslích velkého množství lidí.
174:4.1 (1901.1) Ještě jedna skupina saduceů dostala pokyn položit Ježíšovi kompromitující otázky o andělech, ale když viděli osud svých druhů, kteří se ho snažili chytit do pasti otázkami o vzkříšení, moudře se rozhodli mlčet; odešli, aniž mu položili jedinou otázku. Byl to předem připravený plán spolčených farizejů, zákoníků, saduceů a heródotů zaplnit celý den těmito kompromitujícími otázkami v naději tímto zdiskreditovat Ježíše před lidmi a současně mu účinně nedat čas pro hlásání jeho znepokojujícího učení.
174:4.2 (1901.2) Potom přišla další ze skupin farizejů, aby pokládala obtěžující otázky a její mluvčí, mávajíc na Ježíše, řekl: „Učiteli, já jsem advokát a chtěl bych se tě zeptat které, podle tvého názoru, je největší přikázání?“ Ježíš mu odpověděl: „Je pouze jedno přikázání a to je největší ze všech a to přikázání zní takto: „Slyš, ó Izraeli! Hospodin, Bůh náš, je Hospodin jediný; a miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem a celou svou duší, celou svojí myslí a celou svojí silou.“ To je to první a největší přikázání. A to druhé je mu podobné; ono vlastně vychází přímo z něho a zní: „Miluj svého bližního jako sám sebe“. Není žádné jiné přikázání větší než tato dvě; na těchto dvou přikázáních stojí celý zákon a stojí všichni proroci.“
174:4.3 (1901.3) Když tento advokát pochopil, že Ježíš nejenom že odpověděl v souladu s nejvyššími koncepcemi židovského náboženství, ale že také dal moudrou odpověď v očích shromážděného lidu, rozhodl se, že lépe bude otevřeně pochválit Učitelovu odpověď. Proto řekl: „Dobře řečeno, Učiteli, správně jsi řekl, že Bůh je jeden a není druhého, kromě něho; a že milovat svého bližního jako sám sebe je první a největší přikázání; a shodneme se, že toto největší přikázání je mnohem důležitější, než všechny spálené přinesené oběti.“ Když advokát takto uvážlivě odpověděl, Ježíš se na něho podíval a řekl: „Můj příteli, vidím, že nejsi daleko od království Božího.“
174:4.4 (1901.4) Ježíš mluvil pravdu, když řekl, že tento advokát „není daleko od království“, poněvadž v ten stejný večer tento člověk přišel do Učitelova tábora u Getsemane, kde otevřeně přiznal svoji víru v evangelium království a byl pokřtěn Jóšijášem, jedním z učedníků Abnéra.
174:4.5 (1901.5) V chrámu se nacházely ještě další dvě či tři skupiny zákoníků a farizejů a měly v úmyslu položit své otázky, ale byly jednak odzbrojeny Ježíšovou odpovědí advokátovi a také byly odrazeny nezdarem všech těch, kteří se ho pokusili vlákat do léčky. Potom, co se odehrálo, se nikdo neodvážil položit mu otázku na veřejnosti.
174:4.6 (1901.6) Jelikož nebylo dalších otázek a blížilo se poledne, Ježíš neobnovil své učení, ale spokojil se pouze otázkou farizejům a jejich druhům. Ježíš jim řekl: „Jelikož již nemáte další otázky, já bych vám chtěl jednu položit. Co si myslíte o Osvoboditeli? Myslím tím, čí je syn?“ Po krátké pauze jeden ze zákoníků odpověděl: „Mesiáš je syn Davidův.“ A poněvadž Ježíš věděl, že se vedlo mnoho debat, také mezi jeho učedníky, o tom, zdali on je synem Davida, položil jim další otázku: „Jestliže je opravdu syn Davidův, jak to, že v žalmu, který vy připisujete Davidovi, on sám říká v duchu: „Řekl Hospodin mému Pánovi: „Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím tvé nepřátele k nohám tvým.“ Jestliže David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?“ Nejenom že mu tito vůdcové, zákonící a vrchní kněží nedokázali na tuto otázku odpovědět, ale také se zdrželi dalších otázek, aby se ho pokusili zkompromitovat. Oni nikdy na tuto otázku, kterou jim Ježíš položil, neodpověděli, ale po Učitelově smrti se snažili vyhnout potížím tím, že změnili výklad tohoto žalmu tak, aby se vztahoval na Abrahama a ne na Mesiáše. Jiní se pokusili vyhnout tomuto dilema tvrzením, že David nebyl autorem tohoto takzvaného mesiášského žalmu.
174:4.7 (1902.1) Před krátkou chvílí to byli farizejové, kteří měli radost z toho, jakým způsobem saduceové byli Učitelem umlčeni a nyní se saduceové radovali z neúspěchu farizejů. Ale taková rivalita byla jenom krátkodobá; oni velmi rychle zapomněli na své dlouhotrvající spory ve společném úsilí zastavit učení a činy Ježíše. Co se týká prostých lidí, po celou tuto dobu Ježíšovi s radostí naslouchali.
174:5.1 (1902.2) Kolem poledne, když Filip nakupoval zásoby pro nový tábor, který byl v tento den stavěn poblíž Getsemane, byl osloven delegací cizinců, skupinou věřících Řeků z Alexandrie, Atén a Říma, jejichž mluvčí apoštolovi řekl: „Nám o tobě řekli lidé, kteří tě znají. Pane, my jsme za tebou přišli s prosbou setkat se s Ježíšem, tvým Učitelem.“ Filip byl překvapen tímto setkáním s těmito významnými a zvídavými řeckými jinověrci na tržišti, a poněvadž Ježíš jim všem dvanácti výslovně přikázal nedělat žádná kázání na veřejnosti během paschálního týdne, byl poněkud v rozpacích, jak tuto situaci správně vyřešit. Vyveden z míry byl také proto, že tito jinověrci byli z ciziny. Kdyby to byli židé, nebo sousední a známí jinověrci, tak by moc neváhal. Takže udělal následující: požádal tyto Řeky, aby zůstali tam, kde jsou. A rychle odběhl pryč. Oni si mysleli, že jde vyhledat Ježíše, ale on ve skutečnosti spěchal do domu Josefa, poněvadž věděl, že Ondřej a ostatní apoštolové tam obědvají. Zavolal si Ondřeje ven, vysvětlil mu, proč přišel a potom v doprovodu Ondřeje se vrátil k čekajícím Řekům.
174:5.2 (1902.3) Jelikož Filip byl téměř u konce s nakupováním zásob, vrátil se s Ondřejem a Řeky do domu Josefa, kde je Ježíš přijal. Usadili se vedle něho, zatímco on promluvil k apoštolům a několika vůdčím učedníkům, shromážděných na tomto obědě. Ježíš řekl:
174:5.3 (1902.4) „Můj Otec mne poslal na tento svět odhalit jeho láskyplnou dobrotivost dětem lidským, ale ti, ke kterým jsem přišel nejdříve, mně odmítli přijmout. Je vskutku pravda, že mnozí z vás uvěřili v mé evangelium, ale děti Abrahama a jejich vůdcové se mně chystají zavrhnout a tímto činem odmítnou Jeho, který mne poslal. Já otevřeně hlásám evangelium spasení lidem tohoto národa; pověděl jsem jim o synovství slibujícím radost, svobodu a život bohatší v duchu. Můj Otec vykonal mnoho nádherných činů pro tyto strachem posedlé děti lidské. Ale pravdu říkal prorok Izajáš o tomto národě, když napsal: „Hospodine, kdo uvěřil v to, co jsme prorokovali? A komu byl zjeven Hospodin?“ Je pravdou, že vůdcové mého národa si úmyslně dali klapky na oči, aby neviděli a zatvrdili svá srdce, aby neuvěřili a nebyli spaseni. Celé tyto roky jsem se snažil vyléčit je z jejich nevíry, aby se mohli stát příjemci Otcova věčného spasení. Já vím, že ne všichni mně odmítli; někteří z vás opravdu uvěřili v mé poselství. V této místnosti je nyní mnoho lidí, kteří byli kdysi členy Vysoké rady, nebo zastávali vysoké funkce v poradních sborech národa, i když někteří z vás se stále zdráháte přiznat otevřeně pravdu ze strachu, aby vás nevyloučili ze synagogy. Někteří z vás raději milují lidskou slávu než slávu Boží. Ale já musím být shovívavý, jelikož se bojím o bezpečnost a oddanost i některých z těch, kteří byli tak dlouhou dobu blízko mě a kteří žili bok po boku se mnou.
174:5.4 (1903.1) Vidím, že v této hodovní místnosti se shromáždili židé a jinověrci ve zhruba stejném počtu a chtěl bych k vám promluvit jako k první a poslední takové skupině, kterou mohu poučit o otázkách království předtím, než odejdu za svým Otcem.
174:5.5 (1903.2) Tito Řekové pozorně poslouchali Ježíšovo učení v chrámu. V pondělí večer se radili v domě Nikodéma a jejich jednání trvalo až do svítání a třicet z nich se rozhodlo vstoupit do království.
174:5.6 (1903.3) Teď, když před nimi stál, Ježíš uviděl konec jednoho soudního období a začátek dalšího. Obrátil svoji pozornost k Řekům a řekl:
174:5.7 (1903.4) „Ti, kdo věří v toto evangelium, věří nejenom ve mne, ale v Něho, který mne poslal. Když se podíváte na mne, vidíte nejenom Syna Člověka, ale také Jeho, který mne poslal. Já jsem světlo života a každý, kdo uvěří mému učení, nebude již déle zůstávat v temnotě. Jestli vy, jinověrci, mně budete poslouchat, dostane se vám slov života a ihned vstoupíte do radostné svobody pravdy, kterou dává synovství Boží. Jestli se moji krajané rozhodnou mně odmítnout a zamítnout mé učení, já je nebudu za to soudit, jelikož jsem nepřišel soudit svět, ale nabídnout mu spasení. Nicméně, ti, kteří zavrhnou a odmítnou mé učení, budou předvoláni v patřičnou dobu před soud mým Otcem a těmi, kteří byli ustanoveni posoudit takové odmítnutí darů milosrdenství a pravd spasení. Vy všichni si pamatujte, že já nemluvím za sebe, ale že jsem vám čestně prohlásil, že to, co mně Otec přikázal, já odhalím lidským dětem. A ta slova, která mně Otec poručil říci světu, jsou slova božské pravdy, nekonečného milosrdenství a věčného života.
174:5.8 (1903.5) Ale jak židům, tak i jinověrcům prohlašuji, že přišla hodina pro Syna Člověka přijmout svoji slávu. Vy dobře víte, že jestli pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo; ale jestli zemře v dobré půdě, vzklíčí a přinese hodně užitku. Ten, kdo sobecky miluje svůj život, riskuje, že ho ztratí; ale ten, kdo je ochoten položit svůj život kvůli mně a evangelium, bude mít bohatší život na zemi i na nebi, život věčný. Jestli mně opravdu budete následovat i poté, až odejdu za svým Otcem, potom se stanete mými učedníky a skutečnými služebníky svých smrtelných bližních.
174:5.9 (1903.6) Já vím, že se blíží má hodina a duše má je zarmoucena. Vidím, že můj národ se rozhodl odmítnout království, ale rád přijmu tyto pravdu hledající jinověrce, kteří sem dnes přišli hledat cestu světla. Nicméně, mé srdce bolí kvůli mému národu a moje duše je sevřena úzkostí tím, co na mne brzy čeká. Co mám říci, když vidím, co mne má postihnout? Mám snad říci: „Otče, zachraň mě od této hrůzné hodiny? Ne! Vždyť právě proto jsem přišel na tento svět a pro tuto hodinu. Raději zvolím jiná slova a budu se modlit, aby vy jste se ke mně přidali: Otče, oslav své jméno; tvá vůle bude vykonána.“
174:5.10 (1904.1) Když Ježíš pronesl tato slova, objevil se před ním Osobní Ladič, pobývající v něm před křtem a když se Ježíš odmlčel, tento duch, nyní mocný představitel Otce, Ježíši Nazaretskému řekl: „Již mnohokrát jsem oslavil své jméno během tvého poskytnutí a oslavím ho ještě jednou.“
174:5.11 (1904.2) Přestože shromáždění židé a jinověrci žádný hlas neslyšeli, nemohli si nevšimnout, že Ježíš se ve své řeči odmlčel, naslouchajíc nějakému sdělení z nadlidského zdroje. Všichni přítomní řekli, soused sousedovi: „Anděl k němu promluvil.“
174:5.12 (1904.3) Potom Ježíš pokračoval: „To všechno se nestalo kvůli mně, ale kvůli vám. Já s určitostí vím, že Otec mne přijme a schválí moji misi, uskutečněnou pro vaše blaho, ale je nezbytné, abyste si dodali odvahy a byli připraveni na blížící se strastiplnou zkoušku. Chci vás ujistit, že vítězství bude nakonec korunovat naše společné úsilí osvítit svět a osvobodit lidstvo. Starý řád se sám předvolal k soudu; Prince tohoto světa jsem vyhnal; a všichni lidé budou osvobozeni světlem ducha, který já rozliji na celé lidstvo po svém vzestupu ke svému nebeskému Otci.
174:5.13 (1904.4) A nyní vám prohlašuji, že já, až budu vyvýšen ze země a z vašich životů, přitáhnu všechny lidi k sobě, do bratrství mého Otce. Vy věříte, že Osvoboditel bude žít na zemi věčně, ale já vám říkám, že Syn Člověka bude zavržen lidem a půjde zpět ke svému Otci. Budu s vámi již jenom krátkou chvíli; pouze krátkou chvíli pobude živé světlo s touto zbloudilou generací. Neustávejte v cestě dokud máte světlo, aby vás nezastihla blížící se tma a zhouba. Ten, kdo chodí ve tmě, neví, kam jde; ale jestli se rozhodnete jít ve světle, tak se všichni určitě stanete osvobozenými syny Božími. A nyní se všichni vraťme spolu do chrámu, kde řeknu slova na rozloučenou vrchním kněžím, zákoníkům, farizejům, saduceům, heródotům a neosvíceným vládcům Izraele.“
174:5.14 (1904.5) Když takto promluvil, Ježíš je vedl úzkými uličkami Jerusalema zpět do chrámu. Oni před malou chvílí uslyšeli Učitele říci, že toto bude v chrámu jeho řeč na rozloučenou a šli za ním mlčky a v hlubokém zamyšlení.
Kniha Urantia
Kapitola 175
175:0.1 (1905.1) KRÁTCE po druhé hodině tohoto úterního odpoledne Ježíš, doprovázen jedenácti apoštoly, přišel do chrámu a začal svoje poslední kázání na nádvořích této posvátné stavby. Tato řeč byla míněna jako jeho poslední výzva židovskému národu a závěrečná obžaloba jeho horlivých nepřátel a budoucích vrahů─zákoníků, farizejů, saduceů a nejvyšších vládců Izraele. V průběhu celého dopoledne různé skupiny lidí měli možnost pokládat Ježíšovi své otázky; toto odpoledne nikdo nepoložil jedinou otázku.
175:0.2 (1905.2) Když Učitel začal mluvit, v chrámové dvoraně bylo ticho a klid. Směnárníci peněz a kupci se neodvážili vrátit se zpět do chrámu poté, když je Ježíš a dav vyhnal předchozího dne ven. Než Ježíš začal svoji řeč, láskyplně se podíval na své posluchače, kteří měli za malou chvíli uslyšet jeho veřejnou řeč na rozloučenou, ve které se soucit s lidstvem spojil s jeho posledním veřejným odsouzením falešných učitelů a bigotních vládců Izraele.
175:1.1 (1905.3) „Pobývám s vámi již dlouhou dobu, chodíc nahoru a dolů po této zemi hlásajíc lásku Otce k dětem lidským a mnozí uviděli světlo a skrze víru vstoupili do království nebeského. Ve spojení s tímto učením a kázáním vykonal Otec mnoho podivuhodných činů a dokonce vzkřísil mrtvého. Mnoho nemocných a postižených bylo vyléčeno, protože uvěřili; ale všechno toto hlásání pravdy a vyléčení nemocí neotevřelo oči těm, kteří odmítli uvidět světlo, těm, kteří jsou rozhodnuti zavrhnout toto evangelium království.
175:1.2 (1905.4) Já a moji apoštolové jsme dělali všechno možné pro to, abychom co nejlépe vykonávali vůli mého Otce a současně žili v míru s našimi bratry, žili v souladu s rozumnými požadavky zákonů Mojžíše a tradic Izraele. Neustále jsme usilovali o mír, ale izraelští vůdcové ho nechtějí. Odmítnutím pravdy Boží a světla nebeského, dávají se na stranu lži a tmy. Nemůže být mír mezi světlem a tmou, mezi životem a smrtí, mezi pravdou a lží.
175:1.3 (1905.5) Mnoho z vás se odvážilo uvěřit mému učení a již získalo radost a svobodu, které přináší vědomí synovstva s Bohem. A vy mně dosvědčíte, že jsem nabídl toto stejné synovství s Bohem celému židovskému národu, dokonce i těm lidem, kteří nyní usilují o mou smrt. Můj Otec by i nyní přijal tyto slepé učitele a tyto pokrytecké vůdce, kdyby se jen k němu obrátili a přijali jeho milosrdenství. Dokonce i teď není ještě pozdě pro tento národ přijmout slovo nebeské a uvítat Syna Člověka.
175:1.4 (1906.1) Můj Otec již dlouho projevuje milosrdenství k tomuto národu. Od generace ke generaci posílá své proroky učit a varovat tento lid, ale generace za generací zabíjí tyto učitele poslané nebem. A teď vaši svéhlaví veleknězi a zatvrzelí vůdcové se opět chystají udělat stejnou věc. Jak Herodes zabil Jana, tak vy se nyní rovněž připravujete zabít Syna Člověka.
175:1.5 (1906.2) Dokud je naděje, že se židé vrátí k mému Otci a budou usilovat o spasení, Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba bude mít svou milosrdnou náruč pro vás otevřenou; ale jestli jste již naplnili váš pohár zatvrzelosti a jestli jste již s konečnou platností zavrhli milosrdenství mého Otce, tak tento národ bude ponechán sám sobě a rychle dojde ke svému neslavnému konci. Tento lid byl povolán stát se světlem světa, obrazem duchovní slávy Boha-znajícího národa, ale vy jste se natolik vzdálili od naplnění svých božských privilegií, že vaši vůdcové se právě chystají spáchat největší pošetilost všech dob v tom, že jsou na pokraji konečného odmítnutí Božího daru pro všechny lidi a všechny doby─zjevení lásky nebeského Otce všem svým pozemským tvorům.
175:1.6 (1906.3) A když jednou odmítnete toto zjevení Boha člověku, království nebeské bude dáno jiným národům, těm, které ho přijmou s radostí a potěšením. Ve jménu Otce, který mne poslal, já vás vážně varuji, že brzy ztratíte svoje postavení ve světě jako nositelé praporu věčné pravdy a strážci božského zákona. Já vám teď nabízím poslední možnost přijít a kát se, dát najevo váš úmysl hledat Boha celým srdcem a upřímnou vírou a vstoupit, jako malé děti, do bezpečného a spasitelného království nebeského.
175:1.7 (1906.4) Můj Otec již dlouho pracuje pro vaše spasení a já jsem přišel na zem pro to, abych žil mezi vámi a osobně vám ukázal cestu. Mnozí z židů i samařanů a také i jinověrců uvěřili v evangelium království, ale ti, kteří by měli přijít jako první a přijmout světlo nebeské, neustále zarytě odmítají uvěřit ve zjevení Boží pravdy─Boha, zjeveného v člověku a člověka, pozvednutého k Bohu.
175:1.8 (1906.5) V tento den moji apoštolové stojí tady před vámi mlčky, ale brzy uslyšíte jejich zvonivé hlasy vyzývajíc ke spasení a spojení s nebeským královstvím jako synové živého Boha. A nyní volám vás, mé učedníky a věřící v evangelium království, stejně jako neviditelné posly, nacházející se vedle nich, ke svědectví o tom, že jsem znovu nabídl Izraeli a jeho vládcům osvobození a spasení. Ale vy všichni vidíte, jak pohrdají milosrdenstvím Otce a jak odmítají posly pravdy. Nicméně, varuji vás, že tito zákoníci a farizejové stále ještě sedí na místě Mojžíše a proto, dokud Nejsvrchovanější, kteří vládnou v království lidí, nesvrhnou s konečnou platností tento národ a nezničí místo těchto vládců, vyzývám vás spolupracovat s těmito staršími Izraele. Není po vás požadováno, abyste se s nimi podíleli na jejich plánech zabít Syna Člověka, ale ve všem, co se vztahuje k míru Izraele, se jim musíte podřídit. Ve všech těchto záležitostech udělejte všechno, co vám nařídí, a dodržujte základní zákony, ale nenapodobujte jejich zločiny. Pamatujte si, že hřích těchto vládců je tento: říkají, co je dobré, ale nedělají to. Vy dobře víte, jak tito vládcové nakládají na vaše bedra těžká břemena, nesnesitelná břemena a sami nechtějí ani prstem pohnout, aby vám pomohli nést toto těžké břímě. Oni vás utiskují obřady a zotročují tradicemi.
175:1.9 (1907.1) Kromě toho, tito sobečtí vládcové rádi konají dobré skutky tak, aby je ostatní lidé viděli. Prodlužují své modlitební řemínky a zvětšují třásně na svých oficiálních rouších. Chtějí zaujímat hlavní místa při oslavách a vyžadují přední lavice v synagogách. Líbí se jim, když slyší pochvalné pozdravy na tržištích a vyžadují, aby je všichni lidé nazývali rabíny. A současně, jak usilují u lidí o všechny tyto pocty, tak se tajně zmocní domu vdovy a profitují z bohoslužeb v posvátném chrámu. Tito pokrytci konají dlouhé afektované modlitby na veřejnosti a dávají almužny, aby přilákali pozornost svých spoluobčanů.
175:1.10 (1907.2) Ačkoliv musíte respektovat své vládce a vážit si svých učitelů, neměli byste žádného člověka nazývat Otcem v duchovním smyslu, poněvadž máte pouze jednoho Otce a to je Bůh. Také se nesmíte snažit vést silou své bratry do království. Pamatujte, že jsem vás učil, že ten, kdo chce být mezi vámi největší, stane se sluhou všech. Jestli se opovážíte povyšovat se před Bohem, tak budete určitě poníženi; ale ten, kdo se bezelstně ponižuje, bude určitě povýšen. Hledejte ve svých každodenních životech ne vlastní slávu, ale slávu Boží. Svoji vlastní vůli uváženě podřizujte vůli nebeského Otce.
175:1.11 (1907.3) Nechápejte má slova chybně. Já vůbec nejsem zaujatý proti veleknězům a vládcům, kteří nyní usilují o moji smrt; já necítím žádnou zášť k těmto zákoníkům a farizejům, kteří zavrhují má učení. Já vím, že mnozí z vás věří tajně a vím, že oznámíte otevřeně svoji oddanost království, když se naplní můj čas. Ale jak se ospravedlní vaši rabíni, když prohlašují, že mluví s Bohem a pak zavrhnou a zabijí toho, který přišel odhalit Otce světům?
175:1.12 (1907.4) Běda vám, zákoníci a farizejové, pokrytci! Vy chcete zavřít dveře království nebeského před upřímnými lidmi jenom proto, že se nenaučili tomu, co vy učíte. Vy odmítáte vstoupit do království a současně děláte všechno, co je ve vašich silách, abyste zabránili všem ostatním do něho vstoupit. Stojíte otočeni svými zády ke dveřím spasení a bojujete se všemi, kteří chtějí do nich vejít.
175:1.13 (1907.5) Běda vám, zákoníci a farizejové, protože jste pokrytci! Vy opravdu obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce a když ho získáte, nebudete spokojeni, dokud ho neuděláte dvakrát horším, než byl jako bezvěrec.
175:1.14 (1907.6) Běda vám, velekněží a vládcové, zmocňující se majetku chudých a vymáhající velké poplatky od těch, kteří chtějí sloužit Bohu tak, jak si myslí, že to nařídil Mojžíš! Jak vy, kteří odmítáte projevovat milosrdenství, můžete doufat v milosrdenství v příštích světech?
175:1.15 (1907.7) Běda vám, falešní učitelé, slepí vůdcové! Co je možno očekávat od národa, když slepý vede slepého? Oba spadnou do jámy a zahynou.
175:1.16 (1907.8) Běda vám, kteří se přetvařujete při skládání přísahy! Jste podvodníci, poněvadž učíte, že kdo přísahá při chrámu, může porušit přísahu, ale kdo přísahá při chrámovém zlatu, musí být vázán svojí přísahou. Jste všichni bláhoví a slepí. Vy ani nejste zásadoví ve své nečestnosti, protože co je větší: zlato nebo chrám, který údajně toto zlato posvěcuje? Vy také učíte, že kdo přísahá při oltáři, nic to neznamená, ale když přísahá při daru, který na oltáři leží, musí svůj slib vyplnit. A znovu jste slepí k pravdě, protože co je větší: dar nebo oltář, který posvěcuje ten dar? Jak můžete ospravedlnit takové pokrytectví a nečestnost v očích Boha nebes?
175:1.17 (1908.1) Běda vám, zákoníci a farizejové a všichni ostatní pokrytci! Dbáte na to, abyste odevzdávali desátky z máty, anýzu a kmínu, ale nedbáte na to, co je v zákoně nejdůležitější─víra, milosrdenství a soudnost! Toto byste měli činit a přitom to ostatní nezanedbávat. Vy jste opravdu slepí vůdcové a němí učitelé; cedíte komára, ale velblouda spolknete.
175:1.18 (1908.2) Běda vám, zákoníci a farizejové, pokrytci! Úzkostlivě očišťujete číše a talíře zvenčí, ale uvnitř zůstává špína vyděračství, hrabivosti a podvodu. Jste duchovně slepí. Vy opravdu nechápete, že je mnohem lepší vyčistit nejdříve vnitřek číše a potom to, co se vylije přes okraj, ji očistí i zvenčí? Vy hanební hříšníci! Navenek přizpůsobujte své náboženství k liteře vašeho výkladu Mojžíšova zákona a současně vaše duše jsou prosyceny zlotřilostí a naplněny zabíjením.
175:1.19 (1908.3) Běda vám všem, kteří odmítáte pravdu a zavrhujete milosrdenství! Mnozí z vás se podobají nabíleným náhrobkům, které zvenčí vypadají krásně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Také vy, kteří vědomě zavrhujete radu Boží, navenek se jevíte jako spravedliví, ale uvnitř jsou vaše srdce naplněna pokrytectvím a hanebností.
175:1.20 (1908.4) Běda vám, falešní vůdcové národa! Stavíte pomníky umučeným prorokům minulosti a současně osnujete spiknutí zabít toho, o kterém oni mluvili. Zdobíte náhrobky spravedlivých a sami sobě si pochlebujete, že kdybyste žili v dobách vašich otců, neprolili byste krev proroků; a zatím, navzdory těmto samolibým slovům, se připravujete zabít toho, o kterém proroci mluvili─Syna Člověka. Takto svědčíte sami proti sobě, že jste hanební synové těch, kdo zabíjeli proroky. Tak jděte tedy a naplňte po okraj pohár svého odsouzení!
175:1.21 (1908.5) Běda vám, děti zla! Správně vás nazval Jan plemenem zmijí a já se vás ptám, jak uniknete rozsudku, který nad vámi Jan vynesl?
175:1.22 (1908.6) Ale ještě i teď vám nabízím milosrdenství a odpuštění jménem mého Otce; ještě i teď vám nabízím ruku lásky a věčného bratrství. Můj Otec k vám posílal mudrce a proroky; některé jste pronásledovali a jiné jste zabili. Potom se objevil Jan, hlásající příchod Syna Člověka a vy jste ho usmrtili poté, když mnoho lidí uvěřilo v jeho učení. A nyní se opět připravujete prolít další nevinnou krev. Vy nechápete, že přijde soudný den, kdy Soudce celé země bude požadovat od tohoto národa odpověď, proč zavrhl, pronásledoval a zabil tyto nebeské posly? Vy opravdu nerozumíte, že se budete muset zodpovídat za všechnu tuto počestnou krev─od prvního zabitého proroka až po Zachariáše, který byl zabit mezi chrámem a oltářem? A jestli budete pokračovat v konání zla, toto zúčtování padne na tuto generaci.
175:1.23 (1908.7) Ó, Jerusaleme a děti Abrahama, kamenujete proroky a zabíjíte učitele k vám poslané! Ale i nyní bych chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, ale vy to nechcete!
175:1.24 (1908.8) A teď vás opustím. Slyšeli jste mé poselství a přijali rozhodnutí. Ti, kdo uvěřili v mé evangelium, jsou již v bezpečí v království Božím. Vám, kteří jste se rozhodli odmítnout dar Boží, pravím, že od nynějška mne již neuvidíte učit v chrámu. Moje práce pro vás je dokonána. Pohleďte, nyní odcházím se svými dětmi a váš dům je vám ponechán v bezútěšném stavu!“
175:1.25 (1908.9) A potom Učitel pokynul svým přívržencům a odešli z chrámu.
175:2.1 (1909.1) Ten fakt, že duchovní vůdcové a náboženští učitelé židovského národa zavrhli učení Ježíše a zosnovali spiknutí s cílem zabít ho krutým způsobem, žádným způsobem neovlivňuje status jakéhokoliv individuálního žida v jeho postavení před Bohem. A pro ty, kteří tvrdí, že jsou následovníci Krista, by to neměl být důvod k zaujatosti proti židům jako svým smrtelným bratrům. Židé, jako národ, jako sociálně-politická skupina, plně zaplatili krutou cenu za zavržení Prince Míru. Již dávno přestali být duchovními nositeli pochodně boží pravdy ostatním národům lidstva, ale toto nepředstavuje žádný oprávněný důvod, aby jednotliví potomci těchto pradávných židů měli být vystaveni pronásledování netolerantními, nečestnými a slepě fanatickými lidmi, prohlašujícími se za následovníky Ježíše Nazaretského, který on sám byl původem žid.
175:2.2 (1909.2) Mnohokrát toto bezdůvodné a nekřesťansky nenávistné pronásledování současných židů skončilo utrpením a smrtí nevinných a nehřešících jedinců, jejichž předkové v době Ježíše upřímně přijali jeho evangelium a brzy poté zemřeli neohroženou smrtí za tu pravdu, v kterou z celého srdce tak věřili. Jakou hrůzou se chvějí přihlížející nebeské bytosti, když vidí samozvané následovníky Ježíše oddávat se pronásledování, štvaní a dokonce zabíjení pozdějších potomků Petra, Filipa, Matouše a dalších palestinských židů, kteří tak vznešeně položili své životy jako první mučedníci evangelia nebeského království!
175:2.3 (1909.3) Je to kruté a neopodstatněné vystavit nevinné děti utrpení kvůli hříchům jejich předků, zločinů, o kterých oni nic nevědí a za které nemohou být v žádném případě odpovědni! A dělat takové hrozné činy ve jménu toho, který učil své učedníky milovat dokonce i své nepřátele! Je nutné v tomto vyprávění o životě Ježíše popsat jakým způsobem ho někteří z jeho židovských spoluobčanů zavrhli a zosnovali jeho potupnou smrt; ale upozorňujeme všechny, kdo čtou toto vyprávění, že takový historický popis nikterak neospravedlňuje neoprávněnou nenávist a neomlouvá nedůstojný postoj k individuálním židům, který zastává po mnoho staletí tolik mnoho samozvaných křesťanů. Ti, kdo věří v království a drží se učení Ježíše, musí skončit se špatným zacházením jednotlivých židů jako těch, kteří jsou vinni za zavržení a ukřižování Ježíše. Otec a jeho Syn Stvořitel nikdy nepřestali milovat židy. Bůh nikoho neupřednostňuje a spasení existuje jak pro židy, tak i pro jinověrce.
175:3.1 (1909.4) V toto úterý, kolem osmé hodiny večer, byla svolána porada věrných členů Vysoké rady. Při mnoha předchozích příležitostech nejvyšší soud židovského národa neoficiálně rozhodl poslat Ježíše na smrt. Mnohokrát tento vznešený soudní orgán rozhodl zakázat a zastavit jeho učení, ale nikdy předtím se neusnesli na jeho uvěznění a usmrcení za každou cenu. Bylo krátce před půlnocí, když toto úterý, 4. dubna, roku 30 n. l. Vysoká rada, ve svém novém složení, oficiálně a všemi hlasy vynesla rozsudek smrti jak nad Ježíšem, tak i nad Lazarem. Taková byla odpověď na poslední výzvu Učitele vládcům židů, kterou pronesl v chrámu pouze před několika hodinami a tato odpověď odrážela jejich nesmírnou zlost kvůli Ježíšovu poslednímu a důraznému obvinění těchto stejných veleknězů a zatvrzelých saduceů a farizejů. Vynesení (dokonce ještě před soudem) rozsudku smrti nad Synem Člověka bylo odpovědí vysoké rady na poslední nabídku nebeského milosrdenství židovskému národu jako takovému.
175:3.2 (1910.1) Od této doby byli židé ponecháni svému osudu a život jejich národa měl krátké trvání a to zcela v souladu s jejich čistě lidským statusem mezi národy Urantie. Izrael zavrhl Syna toho Boha, který uzavřel úmluvu s Abrahamem a plán udělat z dětí Abrahama nositele světla pravdy ostatnímu světu byl zničen. Boží úmluva byla zrušena a konec židovského národa se rychle blížil.
175:3.3 (1910.2) Činovníci Vysoké rady dostali rozkaz zatknout Ježíše v časných hodinách příštího dne, ale byli informováni, že ho nesmějí zadržet na veřejnosti. Bylo jim řečeno, aby ho zatkli tajně, pokud možno náhle a v noci. S vědomím, že v ten den (ve středu) se nechystá vrátit do chrámu učit, Vysoká rada dala těmto svým činovníkům za úkol „přivést ho před nejvyšší židovský soud někdy před půlnocí ve čtvrtek.“
175:4.1 (1910.3) Na závěr Ježíšova posledního projevu v chrámu byli apoštolové opět zmateni a konsternováni. Předtím, než Učitel začal své děsivé odsouzení židovských vůdců, Jidáš se vrátil do chrámu, takže všech dvanáct slyšelo tuto druhou část Ježíšova projevu v chrámu. Je smůla, že Jidáš Iškariotský nemohl slyšet tu první a milosrdenství nabízející část této řeči na rozloučenou. On neslyšel tuto poslední nabídku milosti židovským vládcům, jelikož byl v tu dobu na setkání s jednou skupinou svých saducejských příbuzných a přátel, se kterými poobědval a se kterými se radil o tom, jakým nejvhodnějším způsobem má opustit Ježíše a jeho apoštoly. Právě při poslouchání učitelova rozhodného obvinění židovských vůdců a vládců se Jidáš s konečnou platností rozhodl opustit toto evangelické hnutí a zbavit se všeho, co s tím bylo spojeno. Nicméně, z chrámu odešel společně s ostatními apoštoly, šel s nimi na Olivovou horu, kde se svými druhy naslouchal tomu osudovému projevu o zničení Jerusalema a o konci židovského národa a zůstal s nimi v tu úterní noc v novém táboře u Getsemane.
175:4.2 (1910.4) Zástup lidí, který slyšel, jak Ježíš přešel od své milosrdné výzvy k židovským vůdcům k náhlému a ostrému kárání, které hraničilo s nelítostným odsouzením, byl ohromen a vyveden z míry. V tu noc, zatímco Vysoká rada jednala o rozsudku smrti nad Ježíšem, a když Ježíš seděl se svými apoštoly a některými jeho učedníky na Olivové hoře, předpovídajíc smrt židovského národa, celý Jerusalem byl zapojen do vážné a potlačované diskuze o jedné otázce: „Co udělají s Ježíšem?“
175:4.3 (1910.5) V domě Nikodéma se sešlo přes třicet prominentních židů, kteří byli tajnými věřícími v království a debatovali o tom, jak se zachovat v případě otevřeného sporu s Vysokou radou, jestli k tomu dojde. Všichni přítomní souhlasili s tím, že se veřejně přihlásí ke své víře v Učitele ve chvíli, kdy uslyší o jeho zatčení. A tak to také udělali.
175:4.4 (1911.1) Saduceové, kteří nyní kontrolovali a ovládali Vysokou radu, se snažili skoncovat s Ježíšem z následujících důvodů:
175:4.5 (1911.2) 1. Báli se, že zvýšená popularita, kterou měl u lidu, by mohla ohrozit samou existenci židovského národa kvůli možným potížím s římskou správou.
175:4.6 (1911.3) 2. Jeho úsilí reformovat chrám udeřilo přímo na jejich příjmy; očištění chrámu zasáhlo jejich peněženky.
175:4.7 (1911.4) 3. Cítili se odpovědni za zachování společenského pořádku a měli strach z důsledků dalšího šíření zvláštního a nového učení Ježíše o bratrství lidí.
175:4.8 (1911.5) Farizejové měli jiné motivy, kvůli kterým si přáli vidět Ježíšovu smrt. Oni se báli jeho síly z těchto důvodů:
175:4.9 (1911.6) 1. Představoval silnou opozici jejich tradiční vládě nad národem. Farizejové byli ultrakonzervativní a nesli velmi nelibě tyto údajně radikální útoky na jejich nezadatelnou prestiž náboženských učitelů.
175:4.10 (1911.7) 2. Oni tvrdili, že Ježíš je porušovatelem zákona; že naprosto nebere na vědomí sobotu a mnoho dalších zákonů a vyžadovaných náboženských obřadů.
175:4.11 (1911.8) 3. Obvinili ho z rouhačství, protože hovořil o Bohu jako o svém Otci.
175:4.12 (1911.9) 4. A teď měli na něho důkladnou zlost kvůli jeho poslednímu proslovu, který měl právě dnes v chrámu a ve kterém je tvrdě pranýřoval v závěrečné části jeho řeči na rozloučenou.
175:4.13 (1911.10) Vysoká rada, přijavši oficiální rozhodnutí poslat Ježíše na smrt a vydavši rozkazy pro jeho zatčení, skončila zasedání v toto úterý těsně před půlnocí s tím, že se sejdou v deset hodin ráno příštího dne v domě velekněze Kaifáše, aby zformulovali obvinění, na základě kterých by měl Ježíš být předvolán před soud.
175:4.14 (1911.11) Malá skupina saduceů dokonce navrhla zbavit se Ježíše úkladnou vraždou, ale farizejové kategoricky odmítli připustit takový způsob.
175:4.15 (1911.12) A taková byla situace v Jerusalemu a mezi různými skupinami lidí v tento událostmi bohatý den, zatímco obrovské seskupení nebeských bytostí se vznášelo nad tímto osudovým výjevem na zemi, nedočkavých udělat něco na pomoc jejich milovanému Vládci, ale bezmocných jednat, jelikož měli od svých velících nadřízených příkaz nezasahovat.
Kniha Urantia
Kapitola 176
176:0.1 (1912.1) V TOTO úterý večer, když Ježíš a apoštolové vyšli z chrámu a vydali se na cestu do getsemanského tábora, Matouš, ukazujíc na stavbu chrámu, řekl: „Učiteli, podívej se na tyto mohutné budovy. Vidíš ty obrovské kameny a krásné zdobení; mohou být tyto budovy zničeny?“ Pokračovali v cestě na Olivovou horu a Ježíš řekl: „Vidíte tyto obrovské kameny a tento masivní chrám; opravdu, opravdu vám říkám: brzy přijdou dny, kdy tady nezůstane kámen na kameni. Všechno bude rozmetáno.“ Tato slova, popisující zničení posvátného chrámu, vzbudila zájem apoštolů jdoucích za Ježíšem; nebyli schopni si představit událost, kromě konce světa, která by způsobila zničení chrámu.
176:0.2 (1912.2) Aby se vyhnuli zástupům lidí procházejících Kidrónským údolím směrem ke Getsemane, Ježíš a jeho druhové se rozhodli vystoupat kousek po západním svahu Olivové hory a pak jít po stezce ke svému táboru, který se nacházel nedaleko veřejného tábořiště u Getsemane. Když scházeli z cesty, vedoucí do Betanie, uviděli chrám, jak je ozářen paprsky zapadajícího slunce. A když byli na vrcholu hory, dívali se, jak se rozsvěcují městská světla a hleděli na krásu osvětleného chrámu; a tady, pod jemným světlem měsíce v úplňku, se Ježíš a apoštolové posadili. Učitel s nimi hovořil a po chvíli mu Natanael položil tuto otázku: „Řekni nám, Učiteli, jak poznáme, kdy přijde čas těchto událostí?“
176:1.1 (1912.3) V odpovědi na otázku Natanaela, Ježíš řekl: “Ano, řeknu vám o časech, kdy tento národ naplní po okraj pohár své ničemnosti; kdy spravedlnost rychle sestoupí na město našich otců. Já vás brzy opustím; půjdu k Otci. Až vás opustím, mějte se na pozoru, aby vás nikdo neoklamal, neboť mnozí přijdou jako osvoboditelé a mnohé svedou z cesty. Když uslyšíte o válkách a válečné zvěsti, nelekejte se. I když se všechny tyto věci stanou, nebude to ještě konec Jerusalema. Nesmí vás vyvést z míry hladomory a zemětřesení; ani nesmíte být znepokojeni, když budete vydáni občanským správám a budete pronásledováni kvůli evangeliu. Budete vyhozeni ze synagog a kvůli mně uvězněni a někteří z vás budou zabiti. Když budete předvedeni před vladaře a vládce, bude to pro potvrzení vaší víry a prokázání vaší oddanosti evangeliu království. A když budete stát před soudci, nemějte obavy z toho, co tam řeknete, poněvadž v tu chvíli vás povede duch, jak odpovědět vašim nepřátelům. V ty těžké dny dokonce vaši příbuzní, vedeni těmi, kteří zavrhli Syna Člověka, vás vydají do vězení a na smrt. Je možné, že po nějakou dobu budete kvůli mně nenáviděni všemi lidmi, ale já vás neopustím ani během těchto pronásledování; můj duch vás nenechá samotné. Buďte trpěliví! Nepochybujte o tom, že toto evangelium království zvítězí nad všemi nepřáteli a bude nakonec kázáno ve všech národech.“
176:1.2 (1913.1) Ježíš se odmlčel, když se podíval dolů na město. Učitel si byl vědom toho, že odmítnutí duchovní koncepce Mesiáše, rozhodnutí lpět tvrdošíjně a slepě na materiální misi očekávaného osvoboditele, brzy přivede židy k přímému střetu s mocnými římskými vojsky a že takový souboj může pouze skončit konečným a úplným poražením židovského národa. Zavržením jeho duchovního poskytnutí a odmítnutím přijmout světlo nebes, které tak milosrdně na ně svítilo, jeho národ si tímto zpečetil svůj konec jako nezávislý národ se zvláštní duchovní misí na zemi. Také židovští vůdcové později přiznali, že to byla právě tato věky trvající představa o Mesiášovi, která byla bezprostřední příčinou nepokojů, které nakonec vedly k zániku jejich národa.
176:1.3 (1913.2) Poněvadž se Jerusalem měl stát kolébkou raného evangelického hnutí, Ježíš nechtěl, aby jeho učitelé a kazatelé zahynuli ve strašné porážce židovského národa ve spojení se zničením Jerusalema; proto dal svým stoupencům tyto pokyny. Ježíš měl velké obavy, aby se někteří z jeho apoštolů nezapojili do těchto nadcházejících bojů a nezemřeli při pádu Jerusalema.
176:1.4 (1913.3) Potom se Ondřej zeptal: „Ale, Učiteli, jestli Svaté Město a chrám budou zničeny a jestli ty tady nebudeš, abys nás vedl, kdy máme odejít z Jerusalema? Ježíš odpověděl: „Můžete zůstat ve městě i po mém odchodu a dokonce i v období těžkostí a krutého pronásledování, ale když potom uvidíte Jerusalem obklíčen římskými vojsky po vzpouře falešných proroků, pak budete vědět, že jeho zničení se blíží; tehdy musíte uprchnout do hor. Ať nikdo z městských a okolních obyvatel nezůstává ve městě a nesnaží se něco zachránit a ti, kteří jsou za městem, ať do něj nevcházejí. Bude mnoho utrpení, protože to bude doba pomsty jinověrců. A až opustíte město, tento nepokorný národ padne ostřím meče a jeho lidé budou odvedeni do zajetí na všechny strany; a tak Jerusalem bude zašlapán pohany. Nyní vás však varuji: nenechejte se oklamat. Jestli někdo za vámi přijde a řekne: „Pohleďte, je tu Mesiáš!“ nebo: „Pohleďte! Je to on!“, nevěřte, jelikož se objeví mnoho falešných učitelů, kteří mnoho lidí svedou na scestí. Ale vy se nedáte oklamat, poněvadž jsem vám o tom všem pověděl dříve.“
176:1.5 (1913.4) Apoštolové dlouho seděli mlčky za měsíčního světla, zatímco se tyto ohromující předpovědi Učitele vstřebávaly do jejich zmatených myslí. A právě na základě tohoto varování prakticky celá skupina věřících a učedníků uprchla z Jerusalema na sever hned po prvním spatření římských jednotek, kde našla bezpečný úkryt v Pelle.
176:1.6 (1913.5) Ale i po tomto výslovném varování mnoho Ježíšových stoupenců si vyložilo tyto předpovědi jako narážku na ty změny, které zřejmě v Jerusalemu nastanou, když druhý příchod Mesiáše povede k ustanovení Nového Jerusalema a rozšíření města tak, aby se stalo hlavním světovým městem. Ve svých myslích tito židé zarytě spojovali zničení chrámu s „koncem světa.“ Věřili, že tento Nový Jerusalem zaplní celou Palestinu; že po konci světa se ihned objeví „nové nebe a nová země.“ A proto nebylo zvláštní, když Petr řekl: „Učiteli, my víme, že všechno toto pomine když se objeví nové nebe a nová země, ale jak budeme vědět, kdy se ty vrátíš, abys to všechno vykonal?“
176:1.7 (1914.1) Když to Ježíš uslyšel, zůstal chvíli zamyšlený a potom řekl: „Vy stále děláte chybu v tom, že se pořád snažíte spojit nové učení se starým; vy zarputile nechcete rozumět celému mému učení; vy úporně trváte na výkladu evangelia v souladu s vašimi zakořeněnými přesvědčeními. Nicméně, pokusím se vám to vysvětlit.“
176:2.1 (1914.2) Při několika příležitostech udělal Ježíš prohlášení, která vedla jeho posluchače k zamyšlení, že přestože chce tento svět brzy opustit, určitě se vrátí, aby dokončil práci pro vytvoření nebeského království. S tím, jak sílilo přesvědčení jeho stoupenců, že se je opravdu chystá opustit a když potom odešel z tohoto světa, bylo zcela přirozené, že všichni věřící silně vkládali své naděje do těchto slibů o návratu. Doktrína o druhém příchodu Krista se tím brzy stala součástí učeních křesťanů a téměř každá nová generace učedníků vroucně věřila v tuto pravdu a důvěřivě se těšila na jeho druhý příchod.
176:2.2 (1914.3) Když se tito první učedníci a apoštolové měli rozloučit se svým Vychovatelem a Učitelem, tak o to mnohem více ulpěli na tomto slibu o návratu a velmi rychle spojili předpověděné zničení Jerusalema s tímto slíbeným druhým příchodem. A pokračovali v tomto výkladu jeho slov bez ohledu na to, že po celý tento večer dávání pokynů na Olivové hoře vynaložil Učitel mimořádné úsilí, aby právě takovému omylu zabránil.
176:2.3 (1914.4) V další části odpovědi na Petrovu otázku Ježíš řekl: „Proč stále čekáte na to, že Syn Člověka usedne na trůn Davida a doufáte, že potom budou naplněny materiální tužby židů? Neříkal jsem vám po celé tyto roky, že moje království není z tohoto světa? To, co vy teď tam dole vidíte, brzy skončí, ale to bude nový začátek, ze kterého se evangelium království rozšíří do celého světa a toto spasení přijde ke všem národům. A když království dosáhne plného svého naplnění, buďte ujištěni, že nebeský Otec vás určitě navštíví s rozšířeným zjevením pravdy a novým projevem spravedlnosti─tak, jak již poskytl tomuto světu toho, který se stal princem temnoty, a potom Adama, za kterým následoval Melkísedek, a nyní je to Syn Člověka. Takto bude můj Otec i nadále pokračovat prokazovat své milosrdenství a projevovat svoji lásku i tomuto temnému a hříšnému světu. Také i já budu, poté, až mně Otec udělí veškerou moc a právo, pokračovat ve sledování vašich osudů a vést vás ve věcech království přítomností mého ducha, který bude brzy rozlit na celé lidstvo. I když budu takto s vámi svým duchem, slibuji vám také, že se jednou vrátím na tento svět, kde jsem žil v těle a získal zkušenost současného odhalení Boha člověku a přivedení člověka k Bohu. Velmi brzy vás budu muset opustit a vrátit se k práci, kterou Otec svěřil do mých rukou, ale buďte stateční, poněvadž se někdy vrátím. Mezitím vás můj Duch Pravdy bude podporovat a vést.
176:2.4 (1915.1) Nyní mne vidíte ve slabosti a v těle, ale když se vrátím, přijdu v síle a v duchu. Oči těla vidí Syna Člověka v těle, ale pouze oči ducha uvidí Syna Člověka, proslaveného Otcem a objevující ho se na zemi ve svém vlastním jméně.
176:2.5 (1915.2) Ale doba dalšího objevení se Syna Člověka je známa pouze radám Ráje; dokonce ani nebeští andělé nevědí, kdy to bude. Nicméně, musíte rozumět, že když toto evangelium království bude provoláno celému světu pro spasení všech národů a když nastane konec epochy, Otec vám pošle jiného završitele soudního období, anebo se vrátí Syn Člověka, aby vynesl soud nad epochou.
176:2.6 (1915.3) Co se týká utrpení Jerusalema, o kterém jsem vám říkal, dokonce ještě za života této generace se moje slova naplní, ale pokud se jedná o dobu druhého příchodu Syna Člověka, nikdo na nebi či na zemi o tom nemůže nic říct. Ale vy budete potřebovat moudrost, abyste viděli konec epochy; musíte být bdělí, abyste zpozorovali znamení času. Vy víte, že když fíkovník vyraší své měkké větve a vyrůstá na nich listí, tak je léto blízko. Obdobně je tomu i tehdy, když svět projde dlouhou zimou materiálního myšlení a uvidíte, jak přichází duchovní jaro nového soudního období, tak vězte, že léto nové návštěvy se blíží.
176:2.7 (1915.4) Ale jaký význam má toto učení ve vztahu k příchodu Božích Synů? Vy opravdu nechápete, že až každý z vás bude povolán vzdát svůj životní boj a projde bránou smrti, stane ihned před soudem a tváří v tvář faktům nového období služby ve věčném plánu nekonečného Otce? To, čemu celý svět musí čelit jako prostému faktu na konci epochy, každý z vás, jako jedinec, musí s určitostí čelit vlastní osobní zkušenosti při dosažení konce vašeho fyzického života a tím být postaven před podmínky a požadavky, spojené s příštím zjevením věčného růstu království Otce.“
176:2.8 (1915.5) Ze všech proslovů, které Učitel měl ke svým apoštolům, nebyl žádný pro ně tak matoucí, jako tento, pronesený v tento úterní večer na Olivové hoře, týkající se dvou témat─zničení chrámu a jeho vlastního druhého příchodu. Proto se pozdější písemné záznamy, založené na vzpomínkách o tom, co Učitel řekl při této mimořádné události, tak málo shodují. Proto tedy, když svědectví o tom, co bylo řečeno v ten úterní večer, byla tak nejasná, objevilo se mnoho různých podáních; a velmi brzy ve druhém století bylo židovské apokalyptické proroctví o Mesiášovi, napsaném nějakým Seltou, který sloužil u dvora císaře Caliguly, celé vepsáno do Evangelia Matouše a následně přidáno (částečně) do svědectví Marka a Lukáše. Právě v tomto Seltově díle se objevuje podobenství o deseti pannách. Žádná jiná část evangelického textu neutrpěla takové značné překroucení, jako učení tohoto večera. Ale evangelium apoštola Jana nebylo nikdy takto změněno.
176:2.9 (1915.6) Když se těchto třináct mužů znovu vydalo na svoji cestu do tábora, šli mlčky a cítili silné emocionální napětí. Jidáš se s konečnou platností rozhodl opustit své druhy. Bylo již pozdě, když David Zebedeus a Jan Marek a několik čelních učedníků přivítali Ježíše a dvanáct apoštolů v novém táboře, ale apoštolům se ještě nechtělo spát; toužili dozvědět se více o zničení Jerusalema, odchodu Učitele a konci světa.
176:3.1 (1916.1) Když se posadili kolem táborového ohně, bylo jich tam přibližně dvacet, Tomáš se zeptal: „Jelikož se vrátíš, abys dokončil práci pro království, jak se máme chovat po dobu tvé nepřítomnosti , kdy ty se budeš zabývat dílem Otce?“ Ježíš se na ně podíval ve světle ohně a řekl:
176:3.2 (1916.2) „A dokonce i ty, Tomáši, jsi nepochopil má slova. Neučil jsem vás po celou tu dobu, že vaše spojení s královstvím je duchovní a individuální a zcela spočívá v osobní duchovní zkušenosti─opravdovým poznáním, že jste synové Boha? Co ještě k tomu mám říci? Pád národů, zhroucení impérií, zničení nevěřících židů, konec epochy, dokonce konec světa, co mají tyto věci co do činění s tím, kdo věří v evangelium a ukrývá svůj život v bezpečí věčného království? Vy, kteří znáte Boha a věříte v evangelium, máte již jistotu věčného života. Poněvadž vaše životy byly prožity v duchu a pro Otce, nemusíte se ničeho vážného obávat. Stavitelé království, zmocnění občané nebeských světů, se nenechají zneklidnit světskými převraty či znepokojit pozemskými pohromami. Na čem záleží vám, kteří věříte v toto evangelium, jestli se zničí národ, skončí epocha, nebo se zhroutí všechno viditelné, když víte, že váš život je dar Syna a že zárukou jeho věčné bezpečnosti je Otec? Žijíc světský život ve víře a přinášejíc plody ducha v čestnosti láskyplné služby svým bližním, můžete se s jistotou těšit na další krok na věčné cestě s tou stejnou vírou ve spasení, která vás provedla přes vaši první a pozemskou pouť v synovství s Bohem.
176:3.3 (1916.3) Každá generace věřících by měla pokračovat ve své práci a brát do úvahy možný návrat Syna Člověka, stejně jako každý jednotlivý věřící pokračuje ve své životní práci a bere do úvahy nevyhnutelnou a stále hrozící přirozenou smrt. Když díky své víře se stanete syny Božími, všechno ostatní nemá žádný význam pro jistotu spasení. Ale nemylte se! Tato víra ve spasení je víra živá a vzrůstající měrou projevuje plody toho božského ducha, který ji nejdříve probudil v lidském srdci. To, že jste jednou přijali synovství v nebeském království vás nespasí, jestliže vědomě a tvrdošíjně odmítáte ty pravdy, které jsou spojeny se zvýšeným přinášením plodů ducha Božími syny v těle. Vy, kteří společně se mnou vykonáváte dílo Otce na zemi, můžete dokonce ještě i teď opustit království, jestli cítíte, že se vám nelíbí způsob Otcovy služby lidstvu.
176:3.4 (1916.4) Jako jedinci a jako generace věřících, poslouchejte mne dobře, řeknu vám podobenství: Žil jeden velmož, který se chystal na dlouhou cestu do cizí země. Před svým odchodem svolal všechny své důvěryhodné služebníky a svěřil jim všechen svůj majetek. Jednomu dal pět talentů, druhému dva a třetímu jeden. Tak svěřil každému ze skupiny čestných služebníků své jmění podle jejich schopností a odcestoval. Po pánově odchodu se sluhové dali do práce, aby vytvořili zisk ze svěřeného jmění. Ten, který dostal pět talentů, ihned začal s nimi obchodovat a velmi brzy vyzískal dalších pět. Také i ten, který dostal dva talenty, brzy vydělal další dva. A také i všichni ostatní služebníci vytvořili zisk pro svého pána, kromě toho, který dostal jenom jeden talent. Ten potom šel, vykopal jámu a do ní ukryl peníze svého pána. Zanedlouho se pán těchto služebníků vrátil, zavolal je k sobě, aby začal účtovat. A když se všichni k němu dostavili, přistoupil ten, který dostal pět talentů a přinesl pánovi peníze, kterému byly svěřeny a ještě dalších pět a řekl: „Pane, svěřil jsi mně pět talentů, abych je investoval a jsem potěšen, že ti mohu dát ještě pět dalších talentů jako zisk.“ Jeho pán mu odpověděl: „Výborně, dobrý a věrný služebníku; byl jsi věrný nad málem; nyní tě ustanovím dozorcem nad mnohými; pojď a rozděl se o radost se svým pánem.“ Potom přistoupil ten, který dostal dva talenty a řekl: „Pane, svěřil jsi mi dva talenty; pohleď, vydělal jsem ještě další dva.“ Jeho pán mu na to odpověděl: „Výborně, dobrý a věrný služebníku; ty jsi byl také věrný nad málem a já tě nyní ustanovím nad mnohými; pojď a rozděl se o radost se svým pánem.“ A potom přišel k účtování ten, který dostal jeden talent. Tento služebník přistoupil k pánovi a řekl: „Pane, poznal jsem tě a vím, že jsi chytrý člověk, který očekává výtěžek tam, kde sám osobně nepracuje; proto jsem se bál riskovat, abych nepřišel o to, co mně bylo svěřeno. Tvůj talent jsem bezpečně zakopal do země; tady máš, co ti patří.“ Ale jeho pán mu odpověděl: „Jsi líný a nesnaživý služebník. Ty jsi sám přiznal to, že jsi věděl, že budu po tobě požadovat vyúčtování s přiměřeným ziskem, takovým, jaký mně dnes předali tvoji pilní druhové služebníci. Jelikož jsi to věděl, měl jsi proto alespoň dát mé peníze peněžníkům, abych po mém návratu dostal to, co mi patří i s úrokem.“ A pak tento pán řekl hlavnímu správci: „Vezmi ten talent od tohoto nevýdělečného služebníka a dej ho tomu, který má deset talentů.“
176:3.5 (1917.1) Každému, kdo má, bude ještě přidáno a bude mít dostatek; ale ten, kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Vy nemůžete stát nečinně v záležitostech věčného království. Můj Otec vyžaduje, aby všechny jeho děti vyrůstaly v ušlechtilosti a ve vědomí pravdy. Vy, kteří znáte tyto pravdy, musíte přinášet více plodů ducha a projevovat vzrůstající oddanost nezištné službě svým druhům služebníkům. A pamatujte si, že vaše pomoc jednomu z mých nejprostších bratrů, je vaší službou mně.
176:3.6 (1917.2) A proto byste nyní měli pokračovat ve vykonávání díla Otce─nyní, potom a navěky. Pracujte dokud se nevrátím. Svědomitě konejte to, co vám bylo svěřeno a takto budete připraveni, když smrt vás přizve k účtování. A prožitím života pro slávu Otce a uspokojení Syna vstoupíte s radostí a nesmírně velkým potěšením do věčné služby nekonečného království.“
176:3.7 (1917.3) Pravda je živoucí; Duch Pravdy neustále vede děti světla do nových oblastí duchovní reality a božské služby. Pravda vám není dána pro to, abyste ji ztvárnili do ustálených, bezpečných a uctívaných forem. Vaše sdělení pravdy musí být natolik vystupňováno vaší osobní zkušeností, aby nová krása a opravdové duchovní zisky byly odhaleny všem těm, kdo vidí vaše duchovní plody a v důsledku toho budou vedeni k velebení nebeského Otce. Pouze ti věrní služebníci, kteří takto rostou ve vědomí pravdy a kteří si tím vyvíjejí schopnost pro božské vnímání duchovních realit, mohou někdy doufat v „plné dělení radosti se svým Hospodinem.“ Jaký smutný pohled představuje názor následných generací samozvaných následovníků Ježíše, když mluví o jejich správcovství božské pravdy: „Tady, Učiteli, je ta pravda, kterou jsi nám svěřil před sto či tisíci lety. Nic jsme neztratili; svědomitě jsme zachovali všechno, co jsi nám dal; nedovolili jsme žádné změny v tom, co jsi nás učil; tady je ta pravda, kterou jsi nám dal.“ Ale taková obhajoba duchovní nečinnosti neospravedlňuje neplodného správce pravdy v přítomnosti Učitele. Učitel pravdy bude vyžadovat vyúčtování v souladu s tou pravdou, která vám byla svěřena.
176:3.8 (1918.1) V příštím světě bude po vás požadováno dát zprávu o tom, jak jste naložili s dary a se svěřeným správcovstvím na tomto světě. Bez ohledu na to, zdali zděděných talentů je málo či hodně, čeká vás spravedlivé a milosrdné účtování. Jestliže dary jsou použity pouze pro vlastní sobecké zisky a žádná myšlenka není věnována vyšší povinnosti dosáhnout zvýšené úrody duchovních plodů, což se projevuje v neustále se rozšiřující službě lidem a úctě k Bohu, takoví sobečtí služebníci musí být připraveni přijmout důsledky své vlastní vědomé volby.
176:3.9 (1918.2) A tak jako mnoho sobeckých smrtelníků, tak i tento nevěrný služebník s jedním talentem vinil svého pána za svoji lenost. Jak často člověk, když je konfrontován se svým vlastním neúspěchem, viní za to jiné a mnohokrát i ty, kteří si to ani v nejmenším nezaslouží!
176:3.10 (1918.3) V tu noc, když odcházeli spát, Ježíš řekl: „Štědře jste dostali, proto štědře rozdávejte nebeské plody jiným a rozdáváním se tato pravda bude šířit a přitom bude stále silněji zářit světlem spasitelné slávy.“
176:4.1 (1918.4) Žádný z aspektů učení Ježíše nebyl tak nepochopen, jako jeho slib vrátit se někdy osobně na tento svět. Bylo by překvapující, kdyby Michael neměl zájem vrátit se někdy na planetu, na které prožil své sedmé a poslední poskytnutí sebe sama jako smrtelná bytost obydleného světa. Je jenom přirozené věřit, že Ježíš Nazaretský, nyní nejvyšší vládce obrovského vesmíru, by měl zájem vrátit se zpět, a ne jenom jednou, ale dokonce vícekrát, na svět, na kterém prožil takový unikátní život a s konečnou platností získal pro sebe od Otce neomezenou moc a vládu ve svém vesmíru. Urantia bude navždy jednou ze sedmi rodných sfér Michaela, spojených s jeho získáním vesmírné absolutní moci.
176:4.2 (1918.5) Ježíš opravdu, při mnoha příležitostech a mnohým jedincům, řekl o svém záměru vrátit se na tento svět. Když se jeho stoupenci probudili do skutečnosti, že jejich Učitel nehodlá působit jako světský osvoboditel a když vyslechli jeho předpovědi o zničení Jerusalema a pádu židovského národa, tak naprosto přirozeně začali spojovat jeho slibovaný návrat s těmito katastrofickými událostmi. Ale když římská vojska srovnala se zemí hradby Jerusalema, rozbořila chrám a rozprášila židy Judeje a Učitel se ještě neobjevil ve své moci a slávě, jeho stoupenci začali vytvářet teorii, která později spojila druhý příchod Krista s koncem epochy a také s koncem světa.
176:4.3 (1918.6) Ježíš slíbil udělat dvě věci po svém návratu k Otci a po získání veškeré moci na nebi a na zemi do svých rukou. Za prvé on slíbil poslat na svět místo sebe jiného učitele─Ducha Pravdy; a to udělal v den Pentokosté. Za druhé, s určitostí slíbil svým stoupencům, že se někdy osobně vrátí na tento svět. Ale neřekl jak, kam a kdy znovu navštíví tuto planetu, na které získal zkušenosti ze života v těle. Při jedné příležitosti naznačil, že zatímco v době jeho života v těle byl viděn očima těla, tak při svém návratu (přinejmenším při jedné z jeho možných návštěv) bude viděn pouze očima duchovní víry.
176:4.4 (1919.1) Mnoho z nás má sklon věřit, že Ježíš se v budoucích epochách vrátí na Urantii ještě mnohokrát. My nemáme jeho konkrétní slib, že uskuteční tyto několikeré návštěvy, ale zdá se velmi pravděpodobné, že ten, kdo má mezi svými vesmírnými tituly název Planetární Princ Urantie, mnohokrát navštíví svět, jehož podmanění mu dodalo takový unikátní titul.
176:4.5 (1919.2) My skálopevně věříme, že Michael se znovu osobně objeví na Urantii, ale nemáme tu nejmenší představu, kdy či jakým způsobem se rozhodne přijít. Bude jeho druhý příchod na zem načasován tak, aby byl spojen s konečným soudem této současné epochy a to buď společně s Autoritativními Syny, anebo bez nich? Přijde v souvislosti se završením některé následné epochy Urantie? My nevíme. My jsme si jisti pouze jednou věcí; když se jednou skutečně vrátí, bude o tom pravděpodobně vědět celý svět, protože on musí přijít jako nejvyšší vládce vesmíru a ne jako obyčejné nemluvně Betléma. Ale jestli ho má uvidět každé oko a jestli ho mají spatřit pouze duchovní oči, pak jeho příchod je ještě dlouho vzdálen.
176:4.6 (1919.3) Proto uděláte dobře, když osobní návrat Učitele na zem přestanete spojovat s jakýmikoliv stanovenými událostmi či určenými epochami. My s jistotou víme jedno: on slíbil, že se vrátí. My nemáme žádnou představu o tom, kdy naplní tento slib, anebo v jaké to bude souvislosti. Pokud je nám známo, může se na zemi objevit kterýkoliv den a může se objevit až po uplynutí mnoha epoch a nad kterými bude řádně vynesen rozsudek jeho zástupci─Syny Rajského sboru.
176:4.7 (1919.4) Druhý příchod Michaela na zem má nesmírný emocionální význam jak pro midbytosti, tak i pro lidi; ale jinak nemá žádnou bezprostřední hodnotu pro midbytosti a žádný praktický význam pro lidské bytosti, než představuje obyčejná přirozená smrt, která tak náhle přenese smrtelného člověka přímo do těch posloupných vesmírných událostí, které vedou rovnou do přítomnosti toho samého Ježíše─nejvyššího vládce našeho vesmíru. Všem dětem světla je souzeno ho uvidět a není vůbec důležité, zdali my přijdeme k němu, anebo on příležitostně přijde dříve k nám. Buďte proto neustále připraveni ho přivítat na zemi, tak jak on je připraven přivítat vás v nebi. My s důvěrou čekáme na jeho slavný příchod, a dokonce na jeho časté příchody, ale my naprosto nic nevíme o tom, jak, kdy, anebo v jaké souvislosti je mu souzeno se objevit.
Kniha Urantia
Kapitola 177
177:0.1 (1920.1) KDYŽ Ježíš a apoštolové nebyli vytíženi učením lidí, měli ve zvyku každou středu odpočívat. V tuto středu snídali poněkud později než obvykle a táborem se neslo hrozivé mlčení; velmi málo se mluvilo i během první poloviny této snídaně. Nakonec promluvil Ježíš: „Chtěl bych, abyste si dnes odpočinuli. V klidu se zamyslete nad vším tím, co se odehrálo od doby našeho příchodu do Jerusalema a přemýšlejte o tom, co se brzy stane. O tom, co jsem vám tak jasně řekl. Dbejte na to, aby pravda zůstávala ve vašich životech a abyste každým dnem rostli v ušlechtilosti.
177:0.2 (1920.2) Po snídani Ježíš oznámil Ondřejovi, že se chystá na jeden den odejít a navrhl, aby apoštolům bylo dovoleno strávit den podle jejich vlastního uvážení, ale s jednou podmínkou─za žádných okolností nesmějí jít do Jerusalema.
177:0.3 (1920.3) Když byl Ježíš připraven odejít sám do hor, oslovil ho David Zebedeus: „Učiteli, ty dobře víš, že farizejové a vládcové usilují o tvoji smrt a ty se přesto chystáš odejít sám do hor. Udělat to, je velmi nerozumné; já proto pošlu s tebou tři mé muže, kteří jsou dobře vycvičeni na to, aby na tebe dávali pozor a nic se ti nestalo.“ Ježíš se podíval na ty tři plně ozbrojené a statné Galilejce a Davidovi řekl: „Myslíš to dobře, ale chybuješ v tom, že nedokážeš pochopit, že Syn Člověka nepotřebuje nikoho, aby ho bránil. Nikdo na mne nevztáhne ruku až do té doby, dokud já nebudu připraven položit svůj život v souladu s vůlí mého Otce. Tito muži mne nemusí doprovázet. Já chci jít sám, abych mohl rozmlouvat s Otcem.“
177:0.4 (1920.4) Po těchto jeho slovech David a jeho ozbrojení strážci odešli; ale když se Ježíš začal vzdalovat, Jan Marek k němu přiběhl s malým košíkem jídla a pití a nabídl mu, že jestli se chystá být pryč celý den, mohl by dostat hlad. Učitel se na Jana usmál a natáhl ruku, aby si košík vzal.
177:1.1 (1920.5) Když už se Ježíš chystal vzít košík z Petrovy ruky, mladík odvážně řekl: „Ale, Učiteli, může se stát, že položíš košík na zem, abys ses modlil a pak na něj zapomeneš. Kromě toho, jestli mně dovolíš jít s tebou a nést jídlo, budeš mít víc volnosti k modlitbě a já slibuji mlčet. Nepoložím ti ani jednu otázku a budu střežit košík, když ty odejdeš do ústraní se modlit.“
177:1.2 (1920.6) Během pronášení těchto slov, jejichž smělost překvapila některé z poblíž stojících lidí, Jan odhodlaně stále košík držel. Tak tam stáli, Jan a Ježíš, držíc oba košík. Vzápětí ho Ježíš pustil, podíval se na mladíka a řekl: „Poněvadž celým svým srdcem toužíš jít se mnou, nebude ti to odepřeno. Půjdeme spolu a dobře si popovídáme. Můžeš mně položit jakoukoliv otázku, která ti přijde na mysl a jeden druhého posílíme a utěšíme. Ty můžeš nést košík jako první a když se unavíš, já ti pomůžu. Pojď, jdeme.“
177:1.3 (1921.1) V ten večer se Ježíš vrátil do tábora až po západu slunce. Učitel strávil tento svůj poslední klidný den na zemi povídáním s tímto po pravdě toužícím mladíkem a rozmlouváním se svým Rajským Otcem. Tato událost se stala známou na nebesích jako „den, který mladík strávil s Bohem v horách.“ Navždy bude tato příhoda příkladem ochoty Tvořitele přátelit se s tvorem. Také mladík, jestli touha jeho srdce je silná, může vzbudit pozornost Boha vesmíru a těšit se z jeho láskyplné společnosti─skutečně prožít nezapomenutelné nadšení z celodenního pobytu o samotě s Bohem v horách. A právě takovou byla unikátní zkušenost Jana Marka v tu středu v horách Judeji.
177:1.4 (1921.2) Ježíš mluvil s Janem hodně, debatujíc o věcech tohoto světa a toho příštího. Jan řekl Ježíšovi o tom, jak moc lituje toho, že byl příliš mladý na to, aby se mohl stát jedním z apoštolů a vyjádřil velký vděk, že mu bylo dovoleno zůstat s nimi od jejich prvního kázání u brodu přes Jordán nedaleko Jericho, kromě putování po Fénicii. Ježíš upozornil mladíka, aby se nedal zastrašit nadcházejícími událostmi a ujistil ho, že se z něho stane významný posel království.
177:1.5 (1921.3) Jan Marek vždy vzrušeně vzpomínal na tento den s Ježíšem v horách, ale nikdy nezapomněl Učitelovo poslední varování, který vyslovil těsně před jejich návratem zpět do getsemanského tábora, když řekl: „Dobře Jane, pěkně jsme si popovídali a opravdu strávili den odpočinkem, ale dbej na to, abys nikomu neříkal o tom, co jsem ti pověděl.“ A Jan Marek se nikdy ani slovem nezmínil o tom, co se odehrálo v ten den, který strávil s Ježíšem v horách.
177:1.6 (1921.4) V průběhu několika zbývajících hodin pozemského života Ježíše Jan Marek prakticky nespustil Učitele ze svých očí. Vždy byl někde nablízku schovaný; spal jenom tehdy, když spal Ježíš.
177:2.1 (1921.5) V ten den strávený s Janem Markem, Ježíš věnoval hodně času porovnáváním jejich dětství a pozdějších zkušeností z dospívání. Přestože Janovi rodiče byli mnohem bohatší než rodiče Ježíše, v jejich prožitém dětství bylo mnoho podobného. Ježíš mluvil o řadě věcí, které pomohly Janovi lépe pochopit své rodiče a další členy rodiny. Když se mladík Učitele zeptal, jak může vědět, že se z něho stane „významný posel království,“ Ježíš mu odpověděl:
177:2.2 (1921.6) Já vím, že ty projevíš věrnost evangeliu království, poněvadž se mohu spolehnout na tvoji současnou víru a lásku─vždyť tyto vlastnosti jsou založeny na té počáteční výchově, kterou jsi dostal v kruhu rodiny. Ty jsi vyšel z rodiny, kde rodiče si jeden druhého váží a milují se, a proto si nepociťoval na sobě tu nadměrnou lásku, která by vedla k zhoubnému zveličení představy o vlastní důležitosti. Na druhé straně, tvá osobnost neutrpěla škodu v důsledku bezcitných rodičovských intrik, když se rodiče snaží přechytračit jeden druhého v boji o důvěru a oddanost dětí. Ty ses těšil té rodičovské lásky, která vštěpuje úctyhodné sebevědomí a upevňuje přirozený pocit bezpečnosti. Ale ty jsi měl štěstí i v tom, že tví rodiči se nejenom vzájemně milovali, ale byli oba moudří; a byla to právě moudrost, která je vedla k tomu, aby ti neposkytnuli požitky a pohodlí, které bohatství může koupit a současně tě poslali do synagogské školy společně s jinými sousedskými chlapci a také tě nabádali k tomu, aby ses naučil jak žít v tomto světě tím, že ti dovolili získat svoji vlastní životní zkušenost. Ty jsi přišel k Jordánu, kde jsme kázali a Janovi učedníci křtili, se svým mladým přítelem Ámosem. Vy oba jste chtěli s námi zůstat. Když ses ty vrátil do Jerusalema, tvoji rodiče souhlasili; rodiče Ámose to zavrhli; oni milovali svého syna natolik, že mu odepřeli požehnanou zkušenost, kterou jsi získal ty a kterou prožíváš v tento den. Útěkem z domu by se Ámos mohl k nám přidat, ale tím by zranil lásku a obětovanou oddanost. I když by toto jednání Ámose bylo správné, zaplatil by tím nesmírnou cenu za svoji zkušenost, nezávislost a svobodu. Moudří rodiče, jako jsou tví, dbají na to, aby jejich děti nemuseli zranit lásku či potlačit oddanost pro dosažení nezávislosti a poznání osvěžující svobody, když dosáhnou tvého věku.
177:2.3 (1922.1) Láska, Jane, je nejvyšší realita ve vesmíru, když je poskytnuta všemoudrými bytostmi, ale je nebezpečná a často částečně sobecká v tom, jak je projevována smrtelnými rodiči. Když se oženíš a budeš vychovávat své vlastní děti, dbej na to, aby moudrost radila tvé lásce a vedl ji rozum.
177:2.4 (1922.2) Tvůj mladý přítel Ámos věří v toto evangelium království stejně silně jako ty, ale já se na něho nemohu plně spolehnout; nejsem si jist tím, co udělá v následujících letech. Jeho počáteční rodinný život nebyl takový, aby z něho vyrostl zcela spolehlivý člověk. Ámos se příliš podobá jednomu apoštolu, kterému se nedostalo normální, láskyplné a moudré rodinné výchovy. Tvůj další život bude šťastnější a záslužný, poněvadž jsi strávil prvních osm let v normální a spořádané rodině. Máš silný a spolehlivý charakter, jelikož jsi vyrůstal v rodině, ve které převládala láska a vládla moudrost. Taková výchova v dětství vytvoří takový typ loajality , který mně dává jistotu, že ty neopustíš dílo, které jsi začal.“
177:2.5 (1922.3) Ježíš a Jan pokračovali v této debatě o rodinném životě déle než hodinu. Učitel vysvětlil Janovi, že dítě je zcela závislé na svých rodičích a jejich rodinném životě ve všem, co se týká jeho prvních představ o všech intelektuálních, sociálních, morálních a také duchovních pojmech, protože rodina představuje malému dítěti všechno to, co je v útlém věku schopno pochopit o lidských či božských vztazích. Dítě musí získat své první dojmy z péče matky; jeho první představy o nebeském Otci zcela závisí na pozemském otci. Právě počáteční duševní a emocionální život, podmíněný těmito sociálními a duchovnímu vztahy v rodině, určuje, zdali pozdější život bude šťastný či nešťastný, snadný či obtížný. Celý dospělý život člověka je nesmírně ovlivněn tím, co prožívá během prvních let svého života.
177:2.6 (1922.4) My upřímně věříme v to, že pravda, obsažená v Ježíšově učení, založená na vztazích otce a dítěte, může být celosvětově přijata až tehdy, kdy rodinný život současných civilizovaných národů bude obsahovat více lásky a moudrosti. Bez ohledu na to, že rodiče ve dvacátém století mají spoustu vědomostí a širší informace pro zdokonalení rodiny a zušlechtění rodinného života, skutečností zůstává, že velmi málo současných rodin představuje takové dobré místo pro výchovu chlapců a dívek, jako rodina Ježíše v Galileji a rodina Jana Marka v Judeji, ačkoliv přijetí Ježíšova evangelia způsobí okamžité zlepšení rodinného života. Láska, naplňující život moudré rodiny a věrná oddanost opravdové víře, vytváří hluboký vzájemný vliv jednoho na druhého. Takový rodinný život posiluje víru a opravdová víra vždy velebí rodinný život.
177:2.7 (1923.1) Je pravda, že řada škodlivých zakrnělých vlivů a dalších omezujících rysů těchto dávných židovských rodin byla v mnohých současných spořádaných rodinách prakticky odstraněna. Rozhodně existuje větší spontánní svoboda a je více osobní volnosti, ale tato volnost není usměrňována láskou, motivována věrností, ani ovládána uvážlivou disciplinou moudrosti. Pokud učíme své děti modlitbě „Otče náš, jenž jsi na nebesích“, na všech pozemských otcích leží obrovská odpovědnost─oni musí žít a vést své rodiny tak, by se slovo otec důstojně vrylo do myslí a srdcí všech vyrůstajících dětí.
177:3.1 (1923.2) Apoštolové strávili většinu tohoto dne procházením po Olivové hoře a debatami s učedníky, kteří s nimi v táboře pobývali, ale brzy po poledni začali toužebně vyhlížet návrat Ježíše. S blížícím se večerem se stále více začínali obávat o jeho bezpečnost; cítili se bez něho nepopsatelně osamoceni. Během celého dne se hodně mluvilo o tom, zdali mělo Učiteli být dovoleno odejít do hor osamocen, doprovázen pouze mladým poslíčkem. Přestože nikdo otevřeně nevyjádřil své myšlenky, nebylo mezi nimi nikoho, kromě Jidáše Iškariotského, kdo by si nepřál být na místě Jana Marka.
177:3.2 (1923.3) Nastávalo pozdní odpoledne, když Natanael vystoupil s proslovem „O Vyšší touze“ před asi šesti apoštoly a stejným počtem učedníků. Svoji řeč ukončil těmito slovy: „Co se to děje s většinou z nás, že nám chybí nadšení. My nedokážeme milovat Učitele tak, jak on miluje nás. Kdybychom my všichni chtěli s ním jít tak moc, jak chtěl Jan Marek, určitě by nás všechny sebou vzal. Stáli jsme opodál, zatímco ten mladík k Učiteli přistoupil a nabídl mu košík, ale když ho Učitel uchopil, mladík ho nepustil. A tak Učitel nás tady nechal a odešel do hor s košíkem a v doprovodu jenom jednoho mladíka.“
177:3.3 (1923.4) Kolem čtvrté hodiny dorazili k Davidovi Zebedeovi běžci se zprávou z Betsaidy od jeho matky a od matky Ježíše. Před několika dny David došel k závěru, že velekněží a vládcové se chystají zabít Ježíše. David věděl, že se pevně rozhodli Ježíše odstranit a byl si téměř jistý tím, že Ježíš nepoužije svoji božskou moc, aby se zachránil a ani nedovolí svým stoupencům použít sílu na jeho obranu. Když dospěl k těmto závěrům, neztrácel čas a poslal posla ke své matce s naléhavou prosbou, aby se ihned vydala do Jerusalema a přivedla Marii, matku Ježíše a také všechny ostatní členy jeho rodiny.
177:3.4 (1923.5) Davidova matka udělala to, o co ji její syn požádal a nyní se běžci vrátili k Davidovi se zprávou, že jeho matka a celá Ježíšova rodina jsou na cestě do Jerusalema a měli by sem dorazit někdy k večeru příštího dne, anebo brzy ráno dalšího dne. Jelikož to David udělal o své vlastní iniciativě, domníval se, že bude rozumné o tom nikomu neříkat. Proto to nikdo nevěděl, že Ježíšova rodina je na cestě do Jerusalema.
177:3.5 (1924.1) Krátce po poledni přišlo do tábora přes dvacet Řeků, se kterými se Ježíš a dvanáctka setkali v domě Josefa Arimatejského a Petr s Janem strávili s nimi několik hodin debatováním. Tito Řekové, alespoň někteří z nich, měli velmi pokročilé znalosti o království, poněvadž byli poučeni Ródanem Alexandrijským.
177:3.6 (1924.2) V ten večer, po návratu do tábora, Ježíš pobesedoval s Řeky a kdyby nevěděl, že takové rozhodnutí by značně pobouřilo jeho apoštoly a mnohé jeho vůdčí učedníky, vysvětil by těchto dvacet Řeků stejným způsobem, jak vysvětil sedmdesát evangelistů.
177:3.7 (1924.3) V době, kdy se v táboře odehrávaly všechny tyto události, v Jerusalemu velekněží a čelní představitelé byli překvapeni tím, že Ježíš se nevrátil, aby promluvil k lidem. Pravdou je, že den předtím, když opouštěl chrám, řekl: „Nechávám vám váš dům opuštěný.“ Ale oni nemohli pochopit, že by se chtěl vzdát té velké výhody, kterou si vybudoval v přátelském postoji davů. I když se obávali, že by mohl vyvolat nepokoje mezi lidem, Učitelova poslední slova zástupům lidí byla výzvou podřídit se jakýmkoliv rozumným způsobem autoritě těch, kteří „sedí na místě Mojžíše.“ Byl to pro ně velmi rušný den, poněvadž se současně připravovali na Paschu a upřesňovali své plány na zabití Ježíše.
177:3.8 (1924.4) Do tábora přicházelo málo lidí, protože jeho postavení bylo drženo ve velké tajnosti všemi, kteří věděli, že tady Ježíš bude nocovat, aby nechodil každý večer spát do Betanie.
177:4.1 (1924.5) Brzy po odchodu Ježíše a Jana Marka z tábora, Jidáš Iškariotský opustil své bratry a vrátil se až pozdě odpoledne. Nehledě na to, že Učitel jim výslovně zakázal nechodit do Jerusalema, tento zmatený a nespokojený apoštol rychle spěchal, aby byl včas na schůzce s Ježíšovými nepřáteli v domě velekněze Kaifáše. Bylo to neoficiální zasedání Vysoké rady a začalo krátce po 10. hodině toho rána. Tato porada byla svolána, aby se projednal charakter obvinění, která budou vznesena proti Ježíšovi a rozhodlo se o tom, jakého postupu se použije pro jeho předvedení před římskou správu a pro zajištění nezbytného civilního potvrzení rozsudku smrti, který oni již nad ním vynesli.
177:4.2 (1924.6) Den předtím Jidáš řekl některým svým příbuzným a několika saduceům, kteří byli přátelé rodiny jeho otce, že dospěl k rozhodnutí, že i když Ježíš je velký snílek a idealista, není tím očekávaným osvoboditelem Izraele. Jidáš se vyjádřil, že by byl velmi rád, kdyby našel nějaký způsob důstojně vystoupit z tohoto hnutí. Jeho přátelé ho pochlebovačně ujišťovali, že jeho vystoupení bude vítáno židovskými vládci jako velká událost a že pro něho nemůže být nic lepšího. Oni ho přivedli k přesvědčení, že se mu dostane velkých poct od Velké rady a že bude mít konečně příležitost smazat svoji pověst upřímného, ale „nešťastného spojení s nevzdělanými Galilejci.“
177:4.3 (1924.7) Jidáš nebyl schopen zcela uvěřit tomu, že Učitel dělá své velké zázraky silou prince ďáblů, ale byl nyní pevně přesvědčen o tom, že Ježíš by nepoužil svoji moc pro vlastní zveličení; nakonec byl i přesvědčen o tom, že Ježíš se nechá zabít židovskými vládci a nedokázal se vyrovnat s myšlenkou být ztotožňován s porážkou hnutí. Odmítl pomyšlení na zjevný neúspěch. On velmi dobře rozumělsilnému charakteru svého Učitele a bystrosti jeho vznešené a soucitné mysli, ale přesto mu dělala částečnou radost poznámka jednoho ze svých příbuzných, že Ježíš, ačkoliv byl bezelstným fanatikem, byl pravděpodobně pomatený; že se vždy projevoval jako zvláštní a nepochopený člověk.
177:4.4 (1925.1) A nyní, jak nikdy předtím, Jidáš cítil stále silnější podivnou nelibost nad tím, že Ježíš mu nikdy nepřidělil významnější funkci. Po celou dobu si vážil pocty být apoštolským pokladníkem, ale nyní začal pociťovat, že nebyl oceňován; že jeho schopnosti nebyly rozpoznány. Náhle ho zachvátilo rozhořčení, že Petr, Jakub a Jan byli poctěni blízkým spojením s Ježíšem a v tuto chvíli, kdy byl na cestě do domu velekněze, se chtěl pomstít Petrovi, Jakubovi a Janovi víc, než přemýšlením o zradě Ježíše. Ale nadto všechno v jeho rozpačité mysli začala sílit nová a převažující myšlenka: rozhodl se získat pro sebe slávu a kdyby se to mělo stát současně s vyrovnáním účtů s těmi, kteří byli příčinou největšího zklamání v jeho životě, tím lépe. Ovládla ho nesmírná směs zmatenosti, pýchy, zoufalství a odhodlání. Proto musí být jasné, že to nebylo kvůli penězům, když se Jidáš vydal na cestu do domu Kaifáše, aby tam sjednal zrazení Ježíše.
177:4.5 (1925.2) Když Jidáš přišel k domu Kaifáše, byl s konečnou platností rozhodnutý opustit Ježíše a své apoštolské druhy; a když se takto rozhodl ve své mysli zříci se díla království nebeského, umanul si získat pro sebe pokud možno co nejvíce úcty a slávy, o kterých si myslel, že mu budou náležet, když se poprvé spojil s Ježíšem a novým evangeliem království. Všichni apoštolové měli z počátku stejné ambice jako Jidáš, ale postupem času se naučili ctít pravdu a milovat Ježíše, v každém případě víc než Jidáš.
177:4.6 (1925.3) Zrádce byl představen Kaifášovi a židovským vládcům svým bratrancem, který jim vysvětlil, že Jidáš, jelikož si uvědomil svoji chybu v tom, že se nechal oklamat lstivým učením Ježíše, dospěl k rozhodnutí zříci se veřejně a oficiálně svého spojení s Galilejcem a současně požádat o obnovení důvěry a sounáležitosti svých judejských bratrů. Dále jim tento Jidášův mluvčí vysvětlil, že Jidáš poznal, že pro zachování míru v Izraeli bude nejlépe, aby Ježíš byl uvržen do vězení a že na důkaz své lítosti nad svojí účastí v takovém pochybném hnutí a na důkaz své upřímnosti vrátit se zpět k učení Mojžíše, přišel se Velké radě nabídnout jako ten, kdo může zařídit s kapitánem, který má rozkaz pro Ježíšovo zatčení, aby byl zajat v tichosti a tím by se předešlo nebezpečí pobouření davu či nutnosti počkat s jeho zatčením až po skončení Paschi.
177:4.7 (1925.4) Když bratranec skončil své vysvětlování, představil Jidáše, který přišel blíže k veleknězi a řekl: „Všechno, co můj bratranec slíbil, já udělám, ale co jste ochotni mně za tuto službu dát?“ Jidáš patrně neviděl opovržlivý pohled a dokonce znechucení, které se objevilo na tváři necitlivého a ješitného Kaifáše; srdce Kaifáše bylo příliš upjato na vlastní slávu a toužilo po uspokojení z vlastní věhlasnosti.
177:4.8 (1926.1) A potom se Kaifáš podíval dolů na zrádce a řekl: „Jidáši, jdi za kapitánem stráže a dohodni se s ním na tom, jak přivést tvého Učitele k nám dnes večer, anebo zítra večer; a když nám ho dodáš do našich rukou, dostaneš svoji odměnu za tuto službu.“ Když to Jidáš vyslyšel, odešel ihned od veleknězů a vládců a šel se poradit s kapitánem chrámové stráže o tom, jakým způsobem Ježíše zatknout. Jidáš věděl, že Ježíš nebyl v tuto dobu v táboře a neměl ponětí, kdy se má ten večer vrátit, a proto se spolu dohodli, že Ježíše zatknou večer příštího dne (čtvrtek) poté, jak obyvatelé Jerusalema a všichni příchozí poutníci půjdou spát.
177:4.9 (1926.2) Jidáš se vrátil ke svým druhům do tábora opojen myšlenkami na slávu a pocty, které již neměl dlouhou dobu. Připojil se k Ježíšovi s nadějí, že se z něho jednou stane významný člověk v novém království. Konečně si uvědomil, že nebude žádné nové království, jaké on očekával. Ale radoval se z toho, že je natolik moudrý a vyměnil své zklamání z neúspěchu získat slávu v očekávaném novém království za okamžité nabytí slávy a odměny ve starém řádu, o kterém byl nyní přesvědčen, že přežije a o kterém si byl jistý, že Ježíše zabije a zničí všechno, co symbolizoval. Poslední uvědomělý motiv Jidášovy zrady Ježíše byl zbabělým činem sobeckého dezertéra, jehož jedinou myšlenkou bylo jeho vlastní bezpečí a sláva bez ohledu na to, jaké následky může jeho jednání mít pro Ježíše a jeho bývalé druhy.
177:4.10 (1926.3) Ale on byl takový vždy. Jidáš již dávno uvázl ve svém záludném, umíněném, sobeckém a pomstychtivém vědomí, postupně přecházejícího do mysli a vnášející do jeho srdce tyto nenávistné a zlomyslné touhy po pomstě a zradě. Ježíš miloval Jidáše a důvěřoval mu stejně, jako miloval ostatní apoštoly a důvěřoval jim, ale Jidáš si v sobě nevypěstoval oddanou důvěru a neopětoval upřímnou lásku. A jak nebezpečnou se může ctižádost stát, jestli je pouze spjata s osobním prospěchem a mocně motivována zarputilou a dlouho potlačovanou mstou! Jakou zdrcující věcí je zklamání v životě těch pošetilých lidí, kteří, upínajíc svůj pohled na pomíjivá a prchavá lákadla času, se stanou slepými k vyšším a reálnějším činům─nekonečnému poznávání věčných světů božských hodnot a skutečných duchovních realit. Jidáš toužil po světské slávě ve své mysli a postupně začal tuto touhu milovat celým svým srdcem; ostatní apoštolové také toužili po této stejné světské slávě ve svých myslích, ale ve svých srdcích milovali Ježíše a dělali všechno pro to, aby se naučili milovat ty pravdy, které je učil.
177:4.11 (1926.4) V tu dobu si Jidáš neuvědomoval, že podvědomě byl kritický k Ježíšovi již od chvíle, kdy Herodes dal setnout hlavu Janu Křtiteli. V hloubce svého srdce Jidáš vždy nesl nelibě fakt, že Ježíš Jana nezachránil. Nesmíte zapomenout na to, že Jidáš byl učedníkem Jana předtím, než se stal stoupencem Ježíše. A celé toto narůstání lidské rozmrzelosti a hořkého zklamání, která Jidáš uložil do své duše v rouchu nenávisti, nyní byla dobře uspořádána v jeho podvědomí a připravena vyprýštit a pohltit ho, jakmile našel odvahu odtrhnout se od podpůrného vlivu svých bratrů a současně se tím vydal na pospas obratnému lichocení a lstivému posměchu nepřátel Ježíše. Pokaždé, když Jidáš nechal své naděje vystoupat vysoko a Ježíš udělal či řekl něco, co jeho naděje rozbilo na kusy, v jeho srdci vždy zůstala jizva po hořkém zklamání; a jak těch jizev přibývalo, brzy srdce, které bylo tak častokrát zraněno, ztratilo všechnu opravdovou lásku k tomu, kdo způsobil tuto nelibou zkušenost poctivé, ale zbabělé a sobecké osobnosti. Jidáš si to neuvědomoval, ale on byl zbabělec. Proto měl vždy sklon považovat Ježíše za zbabělce, což bylo příčinou toho, že mnohokrát odmítl uchopit moc či získat slávu, když byly tak zjevně snadno na dosah. A každý smrtelník moc dobře ví, jak láska, dokonce i když byla jednou opravdová, se může kvůli zklamání, žárlivosti a dlouho trvající zášti nakonec změnit v opravdovou nenávist.
177:4.12 (1927.1) Konečně si velekněží a starší mohli na několik hodin oddychnout. Nemuseli zatknout Ježíše na veřejnosti a získáním Jidáše za zrádného spojence bylo zárukou, že Ježíš neuprchne z oblasti jejich soudní pravomoci, jak to již mnohokrát udělal dříve.
177:5.1 (1927.2) Jelikož byla středa, večer v táboře se uskutečnila společná beseda. Učitel se pokusil povzbudit své sklíčené apoštoly, ale bylo to prakticky nemožné. Oni všichni si začínali uvědomovat, že se blíží trudné a zdrcující události. Nemohli být veselí, i když Učitel vzpomínal na roky jejich rušného a láskyplného soužití. Ježíš se opatrně zeptal na rodiny všech apoštolů a dívajíc se na Davida Zebedea, zeptal se, jestli někdo z nich slyšel v poslední době o jeho matce, mladší sestře či dalších členech jeho rodiny. David se díval dolů pod nohy; měl strach odpovědět.
177:5.2 (1927.3) V ten večer Ježíš varoval své přívržence nespoléhat se na podporu davu. Připomněl jim jejich zkušenost v Galileji, kde se jim častokrát stalo, že velké davy lidí je nadšeně následovaly a potom stejně horlivě se obrátily proti nim a vrátily se ke své staré víře a bývalému způsobu života. A potom řekl: „Proto se nesmíte nechat oklamat velkými davy, které nám naslouchaly v chrámu a které vypadají, že věří v naše učení. Tyto zástupy lidí naslouchají pravdě a věří v ni ve svých myslích povrchně, ale jen několik z nich umožní slovu pravdy uchytit se v jejich srdcích živými kořeny. Na ty, kteří znají evangelium pouze ve svých myslích a kteří ho nepocítili v srdcích, není možné spoléhat se a očekávat podporu, když přijdou opravdové potíže. Když se vládci židů dohodnou na zabití Syna Člověka a když se usnesou jednohlasně, uvidíte, jak davy buď ze strachu budou utíkat, anebo stát v mlčenlivém údivu, zatímco tito zuřící a zaslepení vládcové povedou učitele evangelia na smrt. A potom, když vás obklopí nepřátelství a budete pronásledováni, tak jiní, o kterých si myslíte, že milují pravdu, se rozprchnou a jiní se evangelia zřeknou a opustí vás. Někteří, kteří nám byli velmi blízcí, se již rozhodli ve svých myslích nás opustit. Dnes jste odpočívali, abyste se připravili na tu dobu, která již nastala. Proto buďte obezřetní a modlete se, abyste byli zítra silnější a připraveni na dny před vámi.
177:5.3 (1927.4) Atmosféra v táboře byla naplněna nevysvětlitelným napětím. Zamlklí poslové přišli a odešli, hovoříc pouze s Davidem Zebedeem. Než nastala noc, někteří již věděli, že Lazar náhle uprchl z Betanie. Po návratu do tábora Jan Marek zarytě mlčel, přestože strávil celý den ve společnosti Učitele. Veškeré snahy přimět ho k hovoru jenom jasně dokazovaly, že mu Ježíš přikázal nic neříkat.
177:5.4 (1928.1) Dokonce Učitelova dobrá nálada a neobvyklá družnost je vylekaly. Všichni pociťovali nevyhnutelné přiblížení děsivého osamocení, o kterém si uvědomovali, že na ně dopadne se zdrcující rychlostí a neodvratitelnou hrůzou. Oni jen matně tušili, co se stane; a žádný z nich se necítil být připravený tomu čelit. Učitel byl pryč celý den; a oni ho nesmírně postrádali.
177:5.5 (1928.2) Za celou dobu do smrtelné hodiny Učitele, apoštolové neklesli na duchu tak, jako tuto středu večer. I když příští den byl ještě blíže osudnému pátku, přece jenom byl s nimi a tak ty poslední úzkostné hodiny prožili s větší ctí.
177:5.6 (1928.3) Bylo těsně před půlnocí, když Ježíš, vědom si toho, že toto bude poslední noc, kdy bude spát se svojí vybranou rodinou na zemi, řekl, když je posílal spát: „ Jděte spát, moji bratři a nechť mír je s vámi, dokud se neprobudíme do nového dne, ještě jednoho dne pro vykonání vůle Otce a pocitu radosti z toho, že jsme jeho synové.
Kniha Urantia
Kapitola 178
178:0.1 (1929.1) JEŽÍŠ plánoval strávit tento čtvrtek, svůj poslední svobodný den na zemi jako božský Syn inkarnovaný v těle se svými apoštoly a několika věrnými a oddanými učedníky. Ihned po snídani tohoto krásného rána je Učitel odvedl na odloučené místo nedaleko jejich tábora a tam je učil mnoha novým pravdám. Přestože v průběhu prvních večerních hodin toho dne měl Ježíš s apoštoly další debaty, tento rozhovor ve čtvrtek ráno byl jeho proslovem na rozloučenou ke sloučené táborové skupině apoštolů a vybraných učedníků─jak židů, tak i jinověrců. Přítomna byla celá dvanáctka, kromě Jidáše. Petr a několik dalších apoštolů se o jeho nepřítomnosti zmínilo, ale někteří z nich si mysleli, že Ježíš ho poslal do města něco obstarat, pravděpodobně zařídit podrobnosti, spojené s jejich chystanou oslavou Paschi. Jidáš se vrátil do tábora až pozdě odpoledne, krátce předtím, než je Ježíš odvedl do Jerusalema na Poslední Večeři.
178:1.1 (1929.2) Ježíš mluvil k přibližně padesáti svých věrných stoupenců téměř celé dvě hodiny a odpověděl na spoustu otázek, týkajících se vztahu království nebeského ke královstvím tohoto světa a otázek o vztahu synovstva s Bohem k občanství v pozemských státech. Tuto rozpravu, společně s jeho odpověďmi na otázky, je možno shrnout a vyložit v současném jazyce následovně:
178:1.2 (1929.3) Jelikož království tohoto světa jsou materiální, často mohou být vystavena nezbytnosti použít fyzickou sílu při prosazování svých zákonů a udržení pořádku. V království nebeském se opravdoví věřící neuchýlí k použití fyzické síly. Království nebeské, poněvadž je duchovním bratrstvím v duchu narozených Božích synů, může být ustanoveno pouze silou ducha. Tento rozdíl v metodách se týká vztahů království věřících ke královstvím, založených na světských vládách a nezbavuje sociální skupiny věřících práva udržovat pořádek ve svých řadách a vyžadovat disciplinu od svých neukázněných a nečestných členů.
178:1.3 (1929.4) Není žádný rozdíl mezi statusem syna duchovního království a statusem občana světského, nebo občanského státu. Povinností věřícího je činit císařovi, co je císařovo a Bohu, co je Boží. Mezi těmito požadavky nemůže být žádný rozpor, i když jeden je materiální a druhý duchovní, pokud se však císař neopováží usurpovat výsady Boha a vyžadovat, aby se mu prokazovala duchovní pocta a nejvyšší úcta. V takovém případě budete uctívat pouze Boha a současně se snažit osvítit takové pomýlené světské vládce a takto je přivést také k poznání Otce nebeského. Nebudete projevovat duchovní úctu světským vládcům; ani nepoužijete fyzických sil světských vlád, jejichž vládcové se někdy mohou stát věřícími, na podporu mise duchovního království.
178:1.4 (1930.1) Z pohledu rozvíjejících se civilizací by vám synovství v království mělo pomoci stát se ideálními občany královstvích tohoto světa, poněvadž bratrství a služba jsou základnímu kameny evangelia království. Volání lásky duchovního království by se mělo projevit jako účinný ničitel podněcující nenávisti nevěřících a válečnických občanů pozemských královstvích. Ale tito materialisticky myslící a zaslepení synové nikdy neuvidí vaše duchovní světlo pravdy, jestli se vy k nim nepřiblížíte s tou nezištnou společenskou službou, která je přirozeným důsledkem plodů ducha, objevujících se v životní zkušenosti každého individuálního věřícího.
178:1.5 (1930.2) Jako smrtelní a materiální lidé, vy jste samozřejmě občany pozemských královstvích a měli byste být dobrými občany o to více, protože jste se stali znovuzrozenými duchovními syny nebeského království. Jako vírou osvícení a duchem osvobození synové království nebeského máte dvojí povinnost─vůči člověku a vůči Bohu a současně dobrovolně převzít třetí a posvátnou povinnost: sloužit bratrstvu Boha si uvědomujících věřících.
178:1.6 (1930.3) Neklaňte se před svými světskými vládci a nepoužívejte světskou moc pro podporování duchovního království; ale projevujte poctivou péči v láskyplné službě stejně jak věřícím, tak i nevěřícím. V evangeliu království spočívá mocný Duch Pravdy a já brzy rozliji tento duch na celé lidstvo. Plody ducha─vaše upřímná a láskyplná služba jsou mocnou společenskou pákou pro pozvednutí ve tmě přebývajících národů a tento Duch Pravdy se stane opěrným bodem pro posilování vaší moci.
178:1.7 (1930.4) Ve svých jednáních s nevěřícími občanskými vládci projevujte moudrost a prozíravost. Rozvážně dávejte najevo, že jste experti v urovnávání malých neshod a v řešení malicherných sporů. Všemi možnými způsoby─hledajíc kompromis ve všem, kromě vaší duchovní věrnosti vládcům vesmíru─usilujte žít v míru se všemi lidmi. Buďte vždy moudří jako hadi, ale bezúhonní jako holubice.
178:1.8 (1930.5) V důsledku toho, že jste se stali osvícenými syny království, stanete se mnohem lepšími občany světských států; také vládcové pozemských států, věřící v evangelium království, se stanou mnohem lepšími vládci v řešení civilních záležitostí. Nezištná služba člověku a rozumné uctívání Boha udělají všechny věřící v evangelium mnohem lepšími občany světa, zatímco poctivé občanství a upřímná oddanost světským povinnostem pomohou takovým občanům mnohem snadněji uslyšet hlas ducha, vybízejícího ke vstupu do synovstva v nebeském království.
178:1.9 (1930.6) Dokud vládcové pozemských států budou jednat z moci náboženských diktátorů, vy, kteří věříte v toto evangelium, můžete čekat jenom potíže, pronásledování a dokonce smrt. Ale to světlo, které vy nesete do světa a také to, jak budete trpět a umírat pro toto evangelium království, to samo o sobě osvítí celý svět a způsobí postupné oddělení politiky a náboženství. Vytrvalé kázání tohoto evangelia království přinese jednoho dne všem národům nové a nevídané osvobození, intelektuální nezávislost a náboženskou svobodu.
178:1.10 (1931.1) V podmínkách nadcházejícího pronásledování ze strany těch, kteří nenávidí toto evangelium radosti a svobody, vy se budete rozvíjet a království bude vzkvétat. Ale v pozdějších dobách se dostanete do velkého nebezpečí, když většina lidí bude mluvit přátelsky o království věřících a mnozí z těch, kteří zaujímají vysoká postavení, oficiálně přijmou evangelium nebeského království. Učte se oddanosti království i v dobách míru a vzkvétání. Nenuťte o vás pečující anděly vést vás úmyslně do potíží jako láskyplný výchovný prostředek, určený k záchraně vašich k pohodlí směřujících duší.
178:1.11 (1931.2) Pamatujte si, že jste pověřeni hlásat toto evangelium království─jako nejvyšší touha vykonávat vůli Otce spolu s nejvyšší radostí z uvědomění si víry v synovství s Bohem─a vy nesmíte ničemu dovolit změnit vaši oddanost této povinnosti. Nechť celé lidstvo má prospěch ze záplavy vaší láskyplné duchovní péče, osvíceného intelektuálního spojení a povznášející služby pro společnost; ale žádná z těchto humanitárních činností, ani všechny dohromady, nesmějí vytěsnit hlásání evangelia. Tyto šlechetné služby jsou vedlejšími společenskými produkty ještě šlechetnějších a vznešenějších služeb a proměn, vytesaných do srdce věřícího v království živým Duchem Pravdy a osobním uvědoměním toho, že víra v duchu narozeného člověka dává jistotu aktivního přátelství s věčným Bohem.
178:1.12 (1931.3) Nesmíte se snažit šířit pravdu, nebo prosazovat spravedlnost pomocí síly občanských vlád či stanovením světských zákonů. Vždy se můžete snažit přesvědčit lidskou mysl, ale nikdy ji nesmíte nutit. Nesmíte zapomenout na velký zákon lidské spravedlnosti, kterému jsem vás učil v pozitivní formě: chovejte se ke všem lidem tak, jak vy chcete, aby se oni chovali k vám.
178:1.13 (1931.4) Když věřící v království je povolán sloužit v civilní správě, nechť vykonává takovou službu jako světský občan takové správy, i když takový věřící musí projevovat ve své civilní službě všechny obyčejné občanské rysy způsobem, ze kterého je zjevné, že byly obohaceny duchovním osvícením, které je důsledkem zušlechťujícího spojení mysli smrtelného člověka a v něm pobývajícím duchem věčného Boha. Jestli je nevěřící způsobilý vykonávat státní službu lépe, musíte si upřímně položit otázku, zdali kořeny pravdy ve vašem srdci neodumřely z nedostatku živé vody─spojení duchovního uvědomění se sociální službou. Vědomí synovstva s Bohem by mělo oživit celou životní službu každého muže, ženy a dítěte, kteří se stali vlastníky takového mocného podněcovače všech vnitřních sil lidské osobnosti.
178:1.14 (1931.5) Vy se nemůžete stát pasivními mystiky či bezbarvými askety; nesmíte se stát snílky a poutníky, lenivě spoléhající na fiktivní Prozřetelnost, aby zajistila dokonce i základní životní potřeby. Vy samozřejmě musíte být laskaví k chybujícím smrtelníkům, trpěliví ve vašich stycích s nevědomými lidmi a zdrženliví při provokacích; ale musíte být také stateční při obraně spravedlnosti; silní v šíření pravdy a aktivní v kázání evangelia království i ve všech nejvzdálenějších koutech světa.
178:1.15 (1931.6) Toto evangelium království je živou pravdou. Já jsem vám již řekl, že je jako kvásek v těstě, jako hořčičné zrno; a nyní vám prohlašuji, že je jako semínko živé bytosti, které se z generace na generaci, přestože zůstává tím stejným živým semínkem, spolehlivě rozvíjí do nových podob a příznivě vyrůstá v řečištích nových přizpůsobeních ke specifickým potřebám a podmínkám každé následné generace. Toto zjevení, které jsem vám odhalil, je živé zjevení a přeji si, aby přineslo patřiční plody v každém jedinci a každé generaci v souladu se zákony duchovního růstu, zvětšování a adaptabilního rozvoje. Z generace na generaci toto evangelium musí prokazovat vzrůstající životaschopnost a projevovat větší hloubku duchovní síly. Nesmí mu být dovoleno stát se pouhou posvátnou vzpomínkou, pouhou pověstí o mně a o době, ve které my nyní žijeme.
178:1.16 (1932.1) A nezapomeňte: „my jsme neudělali přímý útok na osoby či autoritu těch, kteří sedí na místě Mojžíše; my jsme jim pouze nabídli nové světlo, které oni tak rázně odmítli. My jsme je napadli pouze veřejným odsouzením jejich duchovní nevěrnosti těm pravdám, které rádoby učí a tvrdí, že je chrání. Střetli jsme se s těmito stanovenými vůdci a uznávanými vládci jenom tehdy, když se postavili přímo do cesty našemu kázání evangelia království synům lidským. A dokonce i v této chvíli to nejsme my, kdo na ně útočí, ale oni usilují o naše zničení. Nezapomeňte, že jste pověřeni jít do světa kázat pouze dobré zprávy. Vy nebudete útočit starými metodami; vy obratně vložíte kvásek nové pravdy do středu starých věrouk. Nechť Duch Pravdy koná svoji práci. Nechť spory se rozhoří jen tehdy, když vám je vnutí ti, kteří nenávidí pravdu. Ale když vás napadne zlomyslný nevěřící, neváhejte důrazně bránit pravdu, která vás spasila a posvětila.
178:1.17 (1932.2) V průběhu těžkostí života vždy pamatujte milovat jeden druhého. Nebojujte s lidmi, dokonce ani s nepřáteli. Buďte milosrdní i k těm, kteří vás zlomyslně urážejí. Buďte loajálními občany, poctivými řemeslníky, chvályhodnými sousedy, oddanými příbuznými, chápajícími rodiči a upřímnými věřícími v bratrství království Otce. A můj duch bude s vámi─teď a až do konce světa.
178:1.18 (1932.3) Když Ježíš skončil své vyučování, byla téměř jedna hodina a ihned se vrátili zpátky do tábora, kde David a jeho druhové měli pro ně připravený oběd.
178:2.1 (1932.4) Málokterý z posluchačů Učitele byl schopen pojmout dokonce jen malou část z jeho dopoledního projevu. Ze všech přítomných nejvíce pochopili Řekové. Také apoštolové byli zaraženi jeho zmínkami o budoucích politických královstvích a následných generacích věřících v království. Nejoddanější stoupenci Ježíše si nedokázali srovnat blížící se konec jeho pozemské služby s těmito zmínkami o budoucím pokračování evangelické činnosti. Někteří z těchto židovských věřících začínali pociťovat, že se blíží největší tragédie v historii země, ale nebyli schopni si srovnat takovou hrozící katastrofu ani s veselým lhostejným chováním Učitele a ani s jeho dopoledním proslovem, ve kterém se opakovaně zmiňoval o budoucích činnostech nebeského království, obsahující obrovské časové úseky a zahrnující vztahy s mnoha následnými světskými královstvími země.
178:2.2 (1932.5) Kolem poledne tohoto dne se všichni apoštolové a učedníci dozvěděli o spěšném útěku Lazara z Betanie. Začali si uvědomovat, že židovští vládcové se pevně rozhodli zničit Ježíše a jeho učení.
178:2.3 (1932.6) Prostřednictvím svých tajných agentů v Jerusalemu byl David Zebedeus plně informován o tom, jak pokračuje plán na zatčení a zabití Ježíše. Věděl všechno o Jidášově účasti na tomto komplotu, ale ostatním apoštolům, ani žádnému z učedníků, se nikdy o tom ani slovem nezmínil. Brzy po obědě odvedl Ježíše stranou a nabíraje odvahu se ho začal ptát, zdali ví, že─ale svoji otázku již nedokončil. Učitel, pozvednuvši ruku, ho zastavil a řekl: „Ano, Davide, vím všechno a vím také, že to víš ty, ale dbej na to, abys to nikomu neřekl. Jenom nepochybuj ve svém srdci o tom, že na konci převládne vůle Boží.“
178:2.4 (1933.1) Tento rozhovor s Davidem byl přerušen příchodem posla z Filadelfie se zprávou od Abnéra, který se dozvěděl o spiknutí zabít Ježíše a s dotazem, zdali se má vydat do Jerusalema. Běžec vyrazil na zpáteční cestu do Filadelfie s následujícím sdělením pro Abnéra: „Pokračuj ve své práci. Jestli já od tebe odejdu v těle, tak jen pro to, abych se mohl vrátit v duchu. Já tě neopustím. Budu s tebou do samého konce.“
178:2.5 (1933.2) Vzápětí přišel za Ježíšem Filip a zeptal se: „Učiteli, blíží se Pascha. Kde si přeješ, abychom připravili paschální večeři?“ Na tuto otázku Filipa Ježíš odpověděl: „Jděte a přiveďte Petra a Jana a dám vám pokyny ohledně večeře, o kterou se dnes večer spolu rozdělíme. Co se týká Paschi, tak tuto otázku budete řešit sami po dnešní večeři.“
178:2.6 (1933.3) Když Jidáš slyšel Učitele mluvit s Filipem o této záležitosti, přistoupil blíže, aby vyslechl jejich rozhovor. Ale David Zebedeus, který stál opodál, přišel k Jidášovi a dal se s ním do hovoru, zatímco Filip, Petr a Jan poodešli stranou, aby promluvili s Učitelem.
178:2.7 (1933.4) Ježíš těm třem apoštolům řekl: „Jděte ihned do Jerusalema a po projití městskou branou potkáte člověka, který ponese džbán vody. On vás osloví a vy ho potom budete následovat. Když vás přivede k jednomu domu, vejděte s ním dovnitř a zeptejte se majitele toho domu: „Kde je hostinský pokoj, ve kterém má Učitel večeřet se svými apoštoly?“ A když se takto zeptáte, majitel domu vám ukáže velkou horní místnost, zařízenou a připravenou pro nás.“
178:2.8 (1933.5) Když apoštolové vešli do města, potkali u brány člověka se džbánem na vodu; následovali ho do domu Jana Marka, kde je přivítal chlapcův otec a ukázal jim horní místnost, která byla připravena na jejich večeři.
178:2.9 (1933.6) A to všechno se tak stalo v důsledku porozumění mezi Učitelem a Janem Markem během předchozího odpoledne, kdy byli sami v horách. Ježíš chtěl mít jistotu, že tato poslední večeře s jeho apoštoly nebude narušena a jelikož věděl, že kdyby Jidáš předem věděl o místě jejich setkání, mohl by se domluvit s nepřáteli Ježíše na jeho zatčení, a tak se tajně na tomto plánu domluvil s Janem Markem. Proto se Jidáš dozvěděl o místě jejich setkání až tehdy, až tam přišel společně s Ježíšem a ostatními apoštoly.
178:2.10 (1933.7) David Zebedeus potřeboval vyřešit s Jidášem mnoho otázek, takže mu tím zabránil sledovat Petra, Jana a Filipa, což on moc chtěl. Když Jidáš dal Davidovi nějaké peníze na potraviny, David mu řekl: „Jidáši, nebylo by dobré, za těchto okolností, dát mně dopředu trochu peněz na zajištění našich potřeb?“ Po chvilce váhání Jidáš odpověděl: „Ano, Davide, myslím, že je to rozumné. Vlastně, vzhledem k neklidné situaci v Jerusalemu, si myslím, že bude nejlepší, když ti předám všechny peníze. Proti Učiteli se chystá spiknutí a v případě, že by se mně něco stalo, peníze budou u tebe v bezpečí.“
178:2.11 (1934.1) A tak David převzal všechny apoštolské peníze v hotovosti a potvrzení o uložených penězích. Apoštolové se o tomto dozvěděli až večer následujícího dne.
178:2.12 (1934.2) Bylo asi půl páté, když se tři apoštolové vrátili a informovali Ježíše, že je všechno připraveno na jejich večeři. Učitel byl ve chvíli připraven a vedl svých dvanáct apoštolů po stezce na cestu do Betanie a pak do Jerusalema. A toto bylo naposledy, kdy se vydal na cestu se všemi dvanácti.
178:3.1 (1934.3) Ve snaze opět se vyhnout davům lidí, procházejících v obou směrech Kidrónským údolím mezi Getsemanskou zahradou a Jerusalemem, Ježíš a dvanáctka přešli přes západní hřeben Olivové hory a vyšli na cestu, vedoucí z Betanie do města. Když se přiblížili k místu, kde Ježíš zůstal předcházející večer, aby jim pověděl o zničení Jerusalema, podvědomě se zastavili a dívali se mlčky na město. Poněvadž bylo ještě brzy a jelikož Ježíš nechtěl vejít do města před západem slunce, řekl svým druhům:
178:3.2 (1934.4) „Posaďte se a odpočiňte si, zatímco já vám povím o tom, co se brzy stane. Po celé ty roky jsem s vámi žil jako se svými bratry a učil jsem vás pravdu o království nebeském a odhalil vám jeho tajemství. A můj Otec skutečně vykonal mnoho podivuhodných činů ve spojení s mojí misí na zemi. Vy jste se stali svědky všech a každý z vás získal zkušenosti z práce s Bohem. A vy mně dosvědčíte, že již několikrát jsem vám říkal, že se budu muset brzy vrátit k práci, kterou mně Otec svěřil, abych vykonal; otevřeně jsem vám pověděl, že vás musím zanechat na tomto světě, abyste pokračovali v práci pro království. Právě pro tento účel jsem vás vysvětil v horách Kafarnaumu. Nyní se musíte podělit s ostatními o tu zkušenost, kterou jste se mnou získali. Tak, jak mě Otec poslal na tento svět, tak já se chystám poslat vás pracovat jako mé nástupce a dokončit práci, kterou jsem začal.
178:3.3 (1934.5) Díváte se dolů na toto město s lítostí, poněvadž si pamatujete má slova o konci Jerusalema. Já jsem vás na to předem upozornil, abyste přitom nezahynuli, protože by to odložilo prohlášení evangelia království. Stejným způsobem vás nyní upozorňuji, abyste byli obezřetní a zbytečně se nevystavovali nebezpečí, když přijdou pro Syna Člověka. Já musím odejít, ale vy musíte zůstat, abyste, až tady nebudu, obhajovali toto evangelium─tak, jak jsem nařídil Lazarovi uprchnout před lidským hněvem, aby mohl žít a proslavit Boha. Jestli je to Otcova vůle, abych odešel, vy nemůžete udělat nic pro zmaření božského plánu. Buďte obezřetní, aby vás nezabili také. Nechť vaše duše statečně brání evangelium silou ducha, ale nenechejte se vtáhnout do pošetilého pokusu bránit Syna Člověka. Já nepotřebuji lidskou obranu; armády nebeské jsou i v tuto chvíli se mnou; ale já jsem se rozhodl vykonat vůli mého nebeského Otce a proto se musíme podvolit tomu, co nás brzy postihne.
178:3.4 (1934.6) Když uvidíte toto město v troskách, nezapomeňte na to, že vy jste již vstoupili na cestu věčného života─nekonečné služby ve stále se rozvíjejícím království nebeském, dokonce království nebes nebeských. Musíte pochopit, že ve vesmíru mého Otce a v mém vesmíru je mnoho obydlích, kde na děti světla čeká objevování měst, jejichž stavitelem je Bůh a světů, jejichž způsob života symbolizuje spravedlnost a radost v pravdě. Já jsem vám přinesl království nebeské sem na zem, ale prohlašuji vám, že všichni vy, kteří skrze víru vstoupíte do království a zůstanete v něm díky živé službě pravdě, s určitostí vystoupáte na světy nebeské a budete sedět se mnou v duchovním království našeho Otce. Ale nejdříve musíte sebrat síly a dokončit práci, kterou jste zde na zemi se mnou začali. Nejdříve musíte projít značným utrpením a přestát mnoho útrap─a tyto zkoušky jsou právě před námi─a když dokončíte svoji práci na zemi a k mé radosti přijdete za mnou, tak to bude stejné, jako když já jsem dokončil práci pro mého Otce na zemi a chystám se vrátit do jeho objetí.“
178:3.5 (1935.1) Když Učitel skončil svoji řeč, povstal a všichni ho následovali po úbočí Olivové hory dolů do města. Žádný z apoštolů, kromě třech, nevěděl kam jdou a navíc ještě procházeli úzkými uličkami v nastávající tmě. Razili si cestu davem lidí, ale nikdo je nepoznal a nikdo nevěděl, že Syn Člověka prochází mezi nimi na své cestě na poslední smrtelné setkání se svými vybranými vyslanci království. A rovněž žádný z apoštolů nevěděl, že jeden z nich již vstoupil do spiknutí vydat Učitele do rukou jeho nepřátel.
178:3.6 (1935.2) Jan Marek šel za nimi celou cestu až do města a když prošli branou, spěchal jinou ulicí, aby na ně počkal a přivítal je v domě svého otce.
Kniha Urantia
Kapitola 179
179:0.1 (1936.1) BĚHEM tohoto čtvrtečního odpoledne, když Filip připomněl Ježíšovi blížící se svátek Paschi a zeptal se, jak ho plánuje oslavit, měl na mysli paschální večeři, která se měla jíst večer následujícího dne, v pátek. Bylo ve zvyku začít přípravy na oslavu Paschi nejpozději v poledne předchozího dne. A jelikož u židů den začíná při západu slunce, znamenalo to, že sobotní paschální večeře se musela sníst v pátek večer do půlnoci.
179:0.2 (1936.2) Proto apoštolové byli zcela zmateni a nebyli schopni pochopit Učitelovo oznámení, že oslaví Paschu o den dříve. Mysleli si, alespoň někteří z nich, že on ví o tom, že bude zatčen ještě před páteční paschální večeří a proto je svolal dohromady pro mimořádnou večeři v tento čtvrtek. Jiní si mysleli, že to bude pouze zvláštní událost, která bude předcházet běžným paschálním oslavám.
179:0.3 (1936.3) Apoštolové věděli, že Ježíš slavil předchozí svátky Paschi bez poraženého beránka; oni věděli, že on se osobně nezúčastnil žádných obětních obřadů, vyžadovaných židovským náboženstvím. Jako host častokrát jedl paschálního beránka, ale beránek se nikdy nepodával na stůl, když hostitelem byl Ježíš. Proto by nebylo pro apoštoly velkým překvapením vidět, že beránek se nebude podávat ani v paschální večer a jelikož tato večeře byla připravena o den dříve, nepřikládali nepřítomnosti beránka žádný význam.
179:0.4 (1936.4) Po přivítacích pozdravech s otcem a matkou Jana Marka, šli apoštolové ihned do horního pokoje, zatímco Ježíš ještě zůstal dole a hovořil s rodinou Marka.
179:0.5 (1936.5) Bylo předem dohodnuto, že Učitel bude slavit tuto událost sám se svými dvanácti apoštoly; proto tam nečekali žádní sluhové, aby je při večeři obsluhovali.
179:1.1 (1936.6) Když Jan Marek zavedl apoštoly nahoru, uviděli velký a prostorný pokoj, kde bylo všechno připraveno na večeři a viděli, že na jednom konci stolu již leží chléb, víno, voda a byliny. Kromě této části, na které ležely chléb a víno, tento dlouhý stůl byl obklopen třinácti sklápěcími křesly, takovými, které se používají při oslavě Paschi v bohatých židovských domácnostech.
179:1.2 (1936.7) Když dvanáctka vstoupila do tohoto horního pokoje, všimla si uvnitř hned za dveřmi džbánů s vodou, umyvadel a ručníků, připravených pro omytí svých zaprášených nohou; a poněvadž tam nebyli žádní sluhové, kteří by je obsloužili, všichni apoštolové začali ihned po odchodu Jana Marka přemýšlet každý pro sebe: „Kdo nám umyje nohy?“ A každý si myslel, že to nebude on, který by měl být sluhou ostatním.
179:1.3 (1937.1) Jak tam stáli a uvažujíc každý pro sebe, prohlíželi si uspořádání křesel kolem stolu a všimli si vyvýšeného křesla pro hostitele s jedním křeslem vpravo a dalších jedenáct bylo rozmístěno na opačné straně stolu od tohoto čestného místa vpravo od hostitele.
179:1.4 (1937.2) Apoštolové očekávali Ježíše každým okamžikem, ale byli ve velkých rozpacích, zdali se mají sami posadit, anebo počkat až přijde a sám jim určí jejich místa. Zatímco váhali, Jidáš přistoupil k čestnému místu po levici hostitele a dal najevo, že on se chystá si tam sednout jako preferovaný host. Toto Jidášovo počínání okamžitě způsobilo vášnivý spor mezi ostatními apoštoly. Jakmile Jidáš zabral čestné místo, pak Jan Zebedeus vznesl nárok na další preferované místo, to po pravici hostitele. Šimona Petra tak rozčililo toto osvojení čestných míst Jidášem a Janem, že za pohledu ostatních apoštolů obešel demonstrativně stůl a na jeho nejvzdálenějším konci si vzal poslední křeslo, přímo naproti tomu, které si vzal Jan Zebedeus. Jelikož ostatní si zabrali vyšší místa, Petr se rozhodl vzít si to nejnižší a udělal to nejenom na protest proti nemístné pýše svých bratrů, ale i v naději, že až Ježíš přijde a uvidí ho na nejnižším místě, zavolá ho k sobě na to vyšší a přesadí toho, kdo si dovolil přisvojit si tuto čest.
179:1.5 (1937.3) Poté, když vyšší a nižší místa byla zabrána, zbytek apoštolů si vybral ostatní místa, někteří blíže k Jidášovi a někteří blíž k Petrovi, až nakonec byli všichni usazeni. Seděli kolem stolu ve tvaru podkovy na sklápěcích křeslech v tomto pořadí: napravo od Ježíše byl Jan; nalevo Jidáš, Šimon Zélóta, Matouš, Jakub Zebedeus, Ondřej, Alfeova dvojčata, Filip, Natanael, Tomáš a Šimon Petr.
179:1.6 (1937.4) Sešli se tady všichni pro to, aby oslavili, v každém případě v duchu, obyčej, kterého se zúčastňoval i Mojžíš a vztahoval se k době, kdy jejich předkové byli otroky v Egyptě. Tato večeře byla jejich posledním setkáním s Ježíšem a dokonce i v takové vážné situaci apoštolové, vedeni Jidášem, se znovu vrátili ke svému starému sklonu pro pocty, výhody a osobní důležitost.
179:1.7 (1937.5) Když se ve dveřích objevil Ježíš, oni se stále ještě zvýšenými a rozrušenými hlasy mezi sebou přeli. Ježíš se na malou chvíli ve dveřích zastavil a na jeho tváři se pomalu začalo zračit zklamání. Nic neřekl, šel na své místo a jejich uspořádání křesel nezměnil.
179:1.8 (1937.6) Byli nyní připraveni přistoupit k večeři, ale jejich nohy zůstaly neumyty a všichni byli ve stavu nepříjemného rozpoložení mysli. Když Učitel vešel, oni si ještě vyměňovali nelichotivé poznámky jeden o druhém, nemluvě o myšlenkách těch, kteří dokázali své emoce ovládat a neprojevovali své pocity otevřeně.
179:2.1 (1937.7) Když Učitel zaujal své místo, po nějakou dobu bylo ticho, nikdo nepromluvil. Ježíš se na ně díval a uvolňujíc napětí úsměvem, řekl: „Velice jsem toužil jíst paschální večeři s vámi. Chtěl jsem s vámi jíst ještě jednou, dříve než budu trpět a s vědomím, že přišel můj čas, uspořádal jsem tuto večeři s vámi na dnešní večer, poněvadž, co se týče zítřka, my všichni jsme v rukou Otce, jehož vůli jsem přišel vykonat. Neboť nebudu již s vámi jíst až do doby, kdy budete se mnou v království, které mně Otec dá, když dokončím to, kvůli čemu mne na tento svět poslal.“
179:2.2 (1938.1) Když apoštolové smíchali víno s vodou, přinesli pohár Ježíšovi, který ho přijal z ruky Tadeáše, pozvedl jej a pronesl poděkování. Po skončení díků, řekl: „Vezměte tento pohár a podávejte mezi sebou a když z něj budete pít, uvědomte si, že od této chvíle nebudu již s vámi pít plod vinné révy, protože toto je naše poslední večeře. A když se opět takto posadíme, bude to v budoucím království.
179:2.3 (1938.2) Ježíš se obrátil na apoštoly s těmito slovy, poněvadž věděl, že přišla jeho hodina. Pochopil, že přišel čas k návratu ke svému Otci a že jeho práce na zemi je téměř dokončena. Učitel věděl, že zjevil na zemi lásku Otce a ukázal lidstvu jeho milosrdenství a že dokončil to, kvůli čemu na svět přišel─dokonce získá veškerou moc a právo na nebi i na zemi. Také věděl, že Jidáš Iškariotský se již pevně rozhodl vydat ho v tuto noc do rukou jeho nepřátel. On si byl plně vědom toho, že tato zákeřná zrada je dílem Jidášovým, ale věděl také, že z toho mají radost Lucifer, Satan a princ tmy Kaligastia. Ale on se nebál žádného z těch, kteří usilovali o jeho duchovní poražení a stejně se nebál těch, kteří usilovali o jeho fyzickou smrt. Učitel měl pouze jednu obavu a to byla bezpečnost a záchrana jeho vyvolených následovníků. A proto, s plným vědomím, že Otec mu svěřil veškerou pravomoc nad vším, Učitel byl nyní připraven naplnit podobenství o bratrské lásce.
179:3.1 (1938.3) Podle židovského zvyku po vypití prvního paschálního poháru hostitel vstane od stolu a jde si umýt ruce. Později během jídla a po druhém poháru všichni hosté také vstanou a umyjí si ruce. Vzhledem k tomu, že apoštolové věděli, že jejich Učitel nikdy nedodržoval tento obřadní rituál umývání rukou, byli velmi zvědaví na to, co zamýšlí udělat, když po vypití svého prvního poháru vstal od stolu a mlčky šel ke dveřím, kde stály džbány s vodou, umyvadla a ručníky. A jejich zvědavost se změnila v údiv, když viděli Učitele, jak odložil svrchní šat, opásal se ručníkem a začal nalévat vodu do jednoho umyvadla na nohy. Představte si ten údiv těchto dvanácti mužů, kteří před malou chvílí odmítli jeden druhému umýt nohy a kteří se tak nemístně přeli o čestná místa za stolem, když viděli, jak Ježíš obešel neobsazený konec stolu a šel k nejnižšímu místu hostiny, kde seděl Šimon Petr a poklekl před ním jako sluha a chystal se Šimonovi umýt nohy. Když si Učitel klekl, všichni apoštolové jako jeden vyskočili na nohy; dokonce i zrádný Jidáš natolik zapomněl na svoji hanebnost, že vyskočil společně s ostatními apoštoly v tomto vyjádření překvapení, úcty a naprostého úžasu.
179:3.2 (1938.4) Šimon Petr stál a díval se na k němu zvednutý obličej svého Učitele. Ježíš nic neříkal; nebylo nutné, aby mluvil. Jeho jednání jasně naznačovalo, že má v úmyslu Šimonovi umýt nohy. Bez ohledu na své lidské nedostatky, Petr Ježíše miloval. Tento galilejský rybář byl prvním člověkem, který celým srdcem uvěřil v božskost Ježíše a také se ke své víře otevřeně a veřejně přiznal. A od té doby Petr skutečně nikdy nezapochyboval o božské podstatě Učitele. Poněvadž Petr si natolik vážil a ctil Ježíše ve svém srdci, nebylo divu, že jeho duše odmítla myšlenku na klečícího před ním Ježíše jako podřízený sluha a chystající se umýt jeho nohy, jako by byl otrok. Když Petr přišel k sobě natolik, že mohl oslovit Učitele, vyjádřil pocity, které naplňovaly srdce všech ostatních apoštolů.
179:3.3 (1939.1) Po několika okamžicích velkých rozpaků Petr řekl: „Učiteli, ty mně skutečně chceš umýt nohy?“ Pozvednuvši své oči nahoru k Petrovi, Ježíš mu odpověděl: „Ty asi nechápeš, co se chystám udělat, ale později pochopíš smysl všech těchto věcí.“ Nato Šimon Petr, po hlubokém nadechnutí, řekl: „Učiteli, nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ A každý z apoštolů přikývnul hlavou na souhlas s Petrovým rozhodným odmítnutím dovolit Ježíšovi, aby se takhle před nimi ponížil.
179:3.4 (1939.2) Také srdce Jidáše Iškariotského bylo zpočátku pohnuto dramatickou působivostí této neobyčejné scény; ale když jeho ješitný intelekt posoudil tento výjev, přišel k závěru, že toto gesto pokory bylo jenom další episodou, která nezvratně dokazovala to, že Ježíš nemá vlastnosti být osvoboditelem Izraele a že neudělal žádnou chybu ve svém rozhodnutí opustit Ježíšovo hnutí.
179:3.5 (1939.3) Jak tam všichni užaslí a se zatajeným dechem stáli, Ježíš řekl: „Petře, já prohlašuji, že když neumyji tvé nohy, nebudeš se se mnou podílet na tom, co se chystám vykonat.“ Když Petr slyšel toto prohlášení, podtržené skutečností, že Ježíš stále klečel u jeho nohou, udělal jedno z těch rozhodnutích, které se slepě podřídí vůli respektovaného a milovaného člověka. Když Šimon Petr si začínal uvědomovat, že v této nabízené symbolické službě je skrytý nějaký význam, určující budoucí spojení s prací Ježíše, nejenom že se smířil s myšlenkou dovolit Ježíšovi umýt své nohy, ale svým typickým a zbrklým způsobem řekl: „Učiteli, pak tedy umyj nejenom mé nohy, ale také i ruce a hlavu.“
179:3.6 (1939.4) Předtím, než Učitel začal umývat nohy Petra, řekl: „Ten, kdo je již čistý, potřebuje již pouze nohy umýt. Vy, kteří zde dnes večer se mnou sedíte, jste již čistí─ale ne všichni. Ale prach na vašich nohou se musí smýt předtím, než zasednete se mnou k večeři. A kromě toho, chtěl bych vám takovou službu udělat jako podobenství a tím znázornit význam jednoho nového přikázání, které vám za chvíli dám.“
179:3.7 (1939.5) Pak Učitel obešel stůl a mlčky stejným způsobem umyl nohy svým dvanácti apoštolům; dokonce nevynechal ani Jidáše. Když Ježíš umyl dvanáctce nohy, oblékl si svůj šat, vrátil se na své místo hostitele, podíval se na své ohromené apoštoly a řekl:
179:3.8 (1939.6) „Rozumíte opravdu tomu, co jsem teď učinil? Nazýváte mne Učitelem a říkáte pravdu, protože jím jsem. Takže, jestli váš Učitel vám umyl nohy, proč vy jste nechtěli umýt nohy jeden druhému? Jaké ponaučení byste si měli vzít z tohoto podobenství, kde Učitel ochotně vykoná službu, kterou jeho bratři nebyli ochotni vykonat jeden pro druhého? Opravdu, opravdu, vám říkám: sluha není větší než jeho pán a ten, koho poslali vykonat úkol, není vyšší než ten, kdo ho poslal. Vy jste viděli, jak jsem sloužil v prožitém životě společně s vámi a blaženi ti z vás, kteří mají soucitnou odvahu takto sloužit. Ale proč vám to tak dlouho trvá pochopit, že tajemství velikosti v duchovním království se liší od metod materiálního světa─metod moci?
179:3.9 (1940.1) Když jsem vešel dnes večer do této místnosti, vy jste všichni byli příliš pyšni na to, abyste umyli jeden druhému nohy, ale také jste se začali přít o to, kdo z vás by měl zaujmout čestné místo u mého stolu. O takové pocty usilují farizejové a děti tohoto světa, ale to by se nemělo stát mezi vyslanci nebeského království. Vy opravdu nevíte, že čestné postavení u mého stolu nehraje vůbec žádnou roli? Vy opravdu nechápete, že já miluji každého z vás stejně, jak miluji všechny ostatní? Vy si neuvědomujete, že místo nejbližší ke mně, což lidé považují za velkou poctu, neznamená vůbec nic ve vašem postavení v království nebeském? Vy víte, že králové jinověrců vládnou nad svými poddanými a ti, kteří využívají tuto moc, jsou někdy nazýváni dobrodinci. Ale tomu tak nebude v království nebeském. Ten, kdo mezi vámi bude velký, nechť je malý; zatímco ten, kdo bude vůdce, nechť je jako ten, který slouží. Kdo je větší; ten, kdo sedí za stolem, či ten, který obsluhuje? Nepovažuje se běžně za většího ten, kdo sedí za stolem? Ale vy vidíte, že já jsem mezi vámi ten, který slouží. A jestli vy jste ochotni stát se spolu se mnou služebníky v konání vůle Otce, tak v budoucím království budete se mnou sdílet moc a pokračovat v konání vůle Otce v budoucí slávě.“
179:3.10 (1940.2) Když Ježíš umlkl, Alfeova dvojčata podala chléb a víno společně s hořkými bylinkami a pastou ze sušeného ovoce pro nadcházející chod Poslední Večeře.
179:4.1 (1940.3) Několik minut apoštolové jedli mlčky, ale pod vlivem Učitelova veselého chování brzy začali mezi sebou diskutovat a za malou chvíli stolování probíhalo tak, jakoby se nic zvláštního nestalo, co by narušilo dobrou náladu a všeobecnou svornost tohoto neobyčejného večera. Po nějaké době, přibližně uprostřed druhého chodu jídla, Ježíš, dívajíc se na ně, řekl: „Řekl jsem vám, jak moc jsem si přál s vámi povečeřet a znajíc, že zlé síly temnoty zosnovali plán s cílem zabít Syna Člověka, rozhodl jsem se mít tuto večeři s vámi v tomto tajném pokoji a den před Paschou, poněvadž zítra večer v tuto dobu již s vámi nebudu. Mnohokrát jsem vám řekl, že se musím vrátit k Otci. Můj čas se nyní naplnil, ale nebylo nutné, aby jeden z vás mě vydal do rukou mých nepřátel.
179:4.2 (1940.4) Když toto apoštolové uslyšeli a jelikož již byli do značné míry připraveni o svoje sebevědomí a sebedůvěru po podobenství o umývání nohou a Učitelovým následným proslovem, začali se dívat jeden na druhého v nejistotě a rozpačitými hlasy se váhavě ptali: „Jsem to já?“ A když se takto všichni zeptali, Ježíš řekl: „I když je nutné, abych šel za svým Otcem, pro vykonání jeho vůle nebylo nutné, aby se jeden z vás stal zrádcem. To jsou plody ukrytého zla v srdci toho, kdo nedokázal milovat pravdu celou svojí duší. Jak zrádná je rozumová pýcha, která předchází duchovní pád! Ten, kdo byl mým přítelem po mnoho let, kdo i teď jí můj chléb, je připraven mě zradit, dokonce i když nyní smáčí svoji ruku s mojí v míse.“
179:4.3 (1940.5) Po těchto Ježíšových slovech se opět všichni začali ptát: Jsem to já?“ A když Jidáš, sedící po levé ruce Ježíše, se znovu zeptal: „Jsem to já?“, Ježíš, smáčející skývu chleba v míse s bylinkami podal ji Jidášovi se slovy: „Ty sám jsi to řekl.“ Ale ostatní neslyšeli to, co Ježíš řekl Jidášovi. Jan, který seděl po Ježíšově pravé ruce, se naklonil k Ježíšovi a zeptal se: „Kdo je to? My bychom měli vědět, kdo se ukázal nedůstojným důvěry.“ Ježíš odpověděl: „Již jsem vám to řekl, ten, komu jsem podal namočený kousek chleba.“ Ale to, že hostitel podává namočenou skývu chleba sedícímu po jeho levé ruce, bylo tak přirozené, že žádný z nich si toho nevšiml, přestože Učitel to jasně řekl. Ale Jidáš dotčeně pochopil význam Učitelových slov ve spojení s jeho počínáním a začal se obávat, že jeho bratři nyní již také vědí, že on je tím zrádcem.
179:4.4 (1941.1) Petr byl velmi vzrušen tím, co slyšel a naklánějíc se přes stůl, řekl Janovi: „Zeptej se ho, kdo to je a jestli ti to již řekl, pověz mně, kdo je zrádcem.“
179:4.5 (1941.2) Ježíš ukončil jejich šeptání slovy: „Je mně líto, že tento zločin se stal možným a doufal jsem do poslední chvíle, že síla pravdy zvítězí nad záludnostmi zla, ale taková vítězství nejsou možná bez víry, kterou přináší upřímná láska k pravdě. Neřekl bych vám o těchto věcech tady, na naší poslední večeři, ale chci vás upozornit na tyto strasti a tak vás připravit na to, čemu nyní čelíme. Řekl jsem vám o tom, protože chci, abyste si po mém odchodu vzpomněli, že jsem věděl o všech těchto zločinných úkladech a že jsem vás předem varoval o tom, že budu zrazen. A to všechno dělám jenom pro to, abych vás posílil před pokušeními a zkouškami, které jsou právě před vámi.“
179:4.6 (1941.3) Po těchto slovech se Ježíš naklonil k Jidášovi a řekl mu: „To, co ses rozhodl udělat, udělej rychle.“ Když toto Jidáš uslyšel, vstal od stolu a spěšně opustil místnost; vyšel do noci udělat to, co se rozhodl vykonat. Když ostatní apoštolové viděli Jidáše chvatně odcházet poté, když Ježíš k němu promluvil, mysleli si, že šel koupit něco dodatečného k večeři, nebo vyřídit nějaký jiný úkol pro Učitele, poněvadž předpokládali, že má stále u sebe měšec.
179:4.7 (1941.4) Nyní Ježíš věděl, že nic nemůže Jidáše zastavit od zrady. Začal s dvanácti─teď zůstal s jedenácti. On sám si vybral šest z těchto apoštolů a přestože Jidáš byl mezi těmi navrženými jeho prvně vybranými apoštoly, přesto ho Učitel přijal a udělal do této chvíle vše možné, aby ho ospravedlnil a zachránil, tak jako usiloval o mír a spasení ostatních.
179:4.8 (1941.5) Tato večeře, probíhající v atmosféře citlivých situací a laskavých pokynů, byla poslední Ježíšovou výzvou dezertujícímu Jidášovi, ale byla marná. Když je láska opravdu mrtvá, varování, i když je podáno nejohleduplnějším způsobem a sděleno ve velmi dobrosrdečném duchu, zpravidla pouze posiluje nenávist a podněcuje zločinné odhodlání vykonat v plné míře osobní sobecké záměry.
179:5.1 (1941.6) Když Ježíšovi přinesli třetí pohár vína─“pohár požehnání“─vstal z křesla, vzal pohár do rukou, požehnal ho slovy: „Vezměte každý z vás tento pohár a napijte se z něho. Bude to pohár mé památky. Toto je pohár požehnání nového odkazu milosrdenství a pravdy. Stane se pro vás symbolem poskytnutí a služby božského Ducha Pravdy. A já budu opět pít s vámi z tohoto poháru až v nové podobě ve věčném království Otce.“
179:5.2 (1942.1) Všichni apoštolové cítili, že se odehrává něco neobyčejného, když v hluboké úctě a naprostém tichu pili z tohoto poháru požehnání. Historická Pascha oslavovala osvobození jejich předků od národního otroctví a získání osobní svobody; teď Učitel ustanovoval nový pamětní večer jako symbol nového vysvobození, kdy zotročený jedinec se zbavuje okovů ceremonialismu a sobeckosti a získává duchovní radost v bratrství a přátelství osvobozených v duchu synů živého Boha.
179:5.3 (1942.2) Když skončili s pitím z tohoto nového pamětního poháru, Učitel vzal chléb, požehnal ho, lámal a podával ho apoštolům, kteří si ho předávali jeden druhému a řekl: „Vezměte tento pamětní chléb a jezte ho. Řekl jsem vám, že já jsem chléb života. A tento chléb života je spojením života Otce a Syna v jednom daru. Slovo Otce, zjeveného v Synu, je skutečně chlebem života.“ Když se rozdělili o pamětní chléb, symbolem živého slova pravdy, vtěleného do podoby smrtelného těla, všichni se posadili.
179:5.4 (1942.3) V ustavování této pamětní večeře Učitel, jak bylo vždy jeho zvykem, použil podobenství a symboly. Použil symboly, protože chtěl učit určité velké pravdy takovým způsobem, aby bylo pro jeho následovníky obtížné připojit k jeho slovům přesně stanovený výklad a pevný smysl. Tímto způsobem se snažil zabránit následným generacím vylepšovat jeho učení a spoutat jeho duchovní významy mrtvými řetězy tradice a dogmatu. V založení jediného obřadu či slavnostního aktu, spojeného s celou misí jeho života, Ježíš vynaložil velké úsilí naznačit významy, spíše než se závazně vyjádřit přesnými definicemi. On nechtěl zničit individuální představu o božském spojení založením přesné formy; ani si nepřál omezit duchovní představivost věřícího tím, že ho spoutá formálnostmi. On se spíše snažil přidat znovuzrozené duši člověka radostná křídla nové a živoucí duchovní svobody.
179:5.5 (1942.4) Nicméně, bez ohledu na Ježíšovu snahu ustanovit tuto novou památní symboliku, jeho stoupenci v následujících stoletích se postarali o to, aby jeho vyjádřená touha byla prakticky zmařena; jeho jednoduchý duchovní symbolismus toho posledního večera v těle byl převeden do přesných výkladů a vystaven téměř matematické přesnosti stanovené formuli. Žádné z Ježíšových učení se nestalo takovou kanonickou tradicí, jako toto.
179:5.6 (1942.5) Jestli účastníci této pamětní večeře věří v Syna a znají Boha, tak oni si nemusí spojovat její symboliku s naivními lidskými výklady významu božské přítomnosti, protože při všech takových příležitostech je Učitel skutečně přítomen. Památní večeře je symbolickým setkáním věřícího s Michaelem. Když se stanete takto duchovně vnímaví, skutečně cítíte přítomnost Syna a jeho duch se spojuje s pobývající ve vás částí jeho Otce.
179:5.7 (1942.6) Po krátké chvíli jejich rozjímání Ježíš pokračoval: „Když budete dělat tyto věci, vzpomeňte si na můj život, prožitý na zemi mezi vámi a radujte se z toho, že i nadále žiji na zemi s vámi a sloužím skrze vás. Jako jedinci, nepřete se mezi sebou o tom, kdo z vás je větší. Buďte všichni jako bratři. A když se království rozšíří a pojme velkou skupinu věřících, tak se také zdržte sporů o velikosti či privilegiích mezi takovými skupinami.“
179:5.8 (1943.1) A tato velká událost se stala v horním pokoji v domě jednoho z přátel. Kolem večeře, nebo domu, nebylo vůbec nic posvátného či nábožensky obřadného. Památní večeře byla ustanovena bez souhlasu duchovenstva.
179:5.9 (1943.2) Když Ježíš takto ustanovil pamětní večeři, řekl apoštolům: „A pokaždé, když budete takto večeřet, dělejte to v upomínce na mne. A když si na mne vzpomenete, nejdříve si připomeňte můj život v těle, vzpomeňte si na to, že jsem byl kdysi s vámi a potom, očima víry, si uvědomte, že jednou vy všichni budete večeřet ve věčném království mého Otce. To je nová Pascha, kterou vám zanechávám: památka na můj poskytnutý život, slovo věčné pravdy; a moje láska k vám─rozlévání mého Ducha Pravdy na celé lidstvo.“
179:5.10 (1943.3) A zakončili tuto oslavu starodávné, ale nekrvavé Paschi, ve znamení inaugurace nové pamětní večeře, společným zpíváním sto osmnáctého žalmu.
Kniha Urantia
Kapitola 180
180:0.1 (1944.1) PO zazpívaní žalmu na ukončení Poslední Večeře si apoštolové mysleli, že Ježíš má v úmyslu se potom bezprostředně vrátit do tábora, ale on jim dal pokyn, aby zůstali sedět. Učitel jim řekl:
180:0.2 (1944.2) „Vy si dobře pamatujete na to, když jsem vás poslal na cesty bez měšců a bez peněz a také jsem vám radil nebrat si žádné další oblečení. A vy si všichni vzpomenete, že vám nic nechybělo. Ale nyní vás čekají těžké časy. Nemůžete se již více spoléhat na dobrou vůli lidí. Od této chvíle ten, kdo má měšec, nechť si ho vezme sebou. Když půjdete do světa hlásat toto evangelium, udělejte taková opatření pro vlastní zajištění, která se vám budou zdát nejlepší. Já jsem přišel, abych přinesl mír, ale ten se nějakou dobu neobjeví.
180:0.3 (1944.3) Nyní nastal čas proslavit Syna Člověka a Otec bude proslaven ve mně. Moji přátelé, budu s vámi již jenom krátkou chvíli. Brzy mne budete hledat, ale nenaleznete mne, poněvadž odcházím tam, kam vy ještě nemůžete přijít. Ale, až dokončíte svoji práci na zemi, tak, jako já jsem dokončil svoji, potom přijdete za mnou, stejně jako já se nyní připravuji odejít za mým Otcem. Již velmi brzy vás opustím a na zemi mne již více neuvidíte, ale uvidíte mne v budoucím věku, když vystoupíte do království, které mně dal můj Otec.“
180:1.1 (1944.4) Po krátké neformální debatě Ježíš vstal a řekl: „Když jsem vám přednesl podobenství, znázorňující, jak byste měli ochotně sloužit jeden druhému, řekl jsem, že vám chci dát nové přikázání; a chci to udělat nyní, poněvadž vás brzy opustím. Vy dobře znáte přikázání, které vám přikazuje milovat jeden druhého; abyste milovali svého bližního jako sami sebe. Ale já nejsem úplně spokojen ani s takovou upřímnou oddaností ze strany mých dětí. Chtěl bych, aby vaše činy byly naplněny ještě větší láskou v království věřícího bratrstva. A proto vám dám toto nové přikázání: milujte jeden druhého tak, jako já jsem miloval vás. A takto všichni lidé budou vědět, že jste mými učedníky, jestli budete milovat jeden druhého takovou láskou.
180:1.2 (1944.5) Když vám dávám toto nové přikázání, nevkládám tím na vás žádné nové břemeno; spíše vám dávám novou radost a možnost prožít nové štěstí─poznat potěšení z poskytnutí lásky vašeho srdce jiným lidem. Přestože budu brzy snášet vnější muka, poznám nejvyšší radost z poskytnutí celé mé lásky vám a vašim smrtelným bratrům.
180:1.3 (1944.6) Vybízením vás milovat jeden druhého, jako já jsem miloval vás, vám ukazuji nejvyšší míru opravdové lásky, protože není větší lásky, než ta, při které je člověk připraven dát za své přátele svůj život. A vy jste moji přátelé; a zůstanete mými přáteli, jestli jste ovšem ochotni dělat to, čemu jsem vás naučil. Nazýváte mne Pánem, ale já vás nenazývám služebníky. Jestli budete jenom milovat jeden druhého tak, jako já miluji vás, budete mými přáteli a já vám vždy budu říkat to, co mně sdělí Otec.
180:1.4 (1945.1) Nejenom vy jste si vybrali mne, ale já jsem si také vybral vás a nařídil vám jít do světa a poskytovat plody láskyplné služby svým bratrům tak, jako já jsem žil mezi vámi a odhalil vám Otce. Otec i já budeme pracovat s vámi a vy poznáte božské naplnění radosti, jestli se jenom budete řídit mým přikázáním milovat jeden druhého tak, jako já jsem miloval vás.“
180:1.5 (1945.2) Jestli chcete sdílet radost Učitele, musíte sdílet jeho lásku. A sdílet jeho lásku znamená, že jste sdíleli jeho službu. Takové poznání lásky vás neosvobodí od těžkostí tohoto světa; to nevytvoří nový svět, ale s určitostí to udělá starý svět novým.
180:1.6 (1945.3) Pamatujte si: Je to oddanost, ne oběť, co Ježíš požaduje. Vědomí oběti naznačuje nepřítomnost toho upřímného citu, který udělá z takové láskyplné služby nejvyšší radost. Idea povinnosti znamená úmysl sloužit, a proto takoví lidé nepociťují ohromné nadšení z toho, že vám dělají službu jako přítel příteli. Impuls přátelství přesahuje všechna rozhodnutí sloužit a služba přítele příteli se nikdy nemůže nazývat obětí. Učitel učil své apoštoly, že jsou syny Božími. Nazýval je bratry a teď, před svým odchodem, je nazývá přáteli.
180:2.1 (1945.4) Potom Ježíš opět povstal a pokračoval v učení svých apoštolů: „Já jsem pravá vinná réva a můj Otec je vinař. Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti. A můj Otec po mně požaduje jenom to, abyste dávali mnoho plodů. Réva se prořezává jenom pro to, aby se zvýšila úrodnost jejích ratolestí. Každou moji ratolest, která nenese ovoce, Otec odřeže. Každou ratolest, která nese plody, Otec očistí, aby mohla nést ještě více plodů. Vy jste již očištěni mým slovem, ale musíte pokračovat, abyste zůstali čistými. Musíte pobývat ve mně a já ve vás; ratolest odumře, jestli je oddělena od révy. Jako ratolest nemůže nést plody sama od sebe, nezůstane-li v révě, tak ani vy nemůžete přinášet plody láskyplné služby, nezůstane-li ve mně. Pamatujte si: Já jsem pravá vinná réva a vy jste živé ratolesti. Ten, kdo žije ve mně a já jsem v něm, přinese mnoho plodů ducha a pozná nejvyšší radost z poskytování této duchovní úrody. Jestli udržíte toto živé duchovní spojení se mnou, tak přinesete hojnost plodů. Jestli zůstanete ve mně a má slova zůstanou ve vás, budete schopni se mnou volně rozmlouvat a potom vás může můj živý duch tak naplnit, že budete moci požádat o všechno, co si přeje můj duch a udělat to všechno s přesvědčením, že Otec vyhoví naší prosbě. Otec bude oslaven tehdy, když réva má hodně živých ratolestí a když každá ratolest přináší hodně plodů. A když svět uvidí tyto plody, které přinášejí ratolesti─mé přátele, kteří milují jeden druhého tak, jako já jsem miloval je─všichni lidé budou vědět, že vy jste opravdu moji učedníci.
180:2.2 (1945.5) Jak Otec miloval a miluje mne, tak i já jsem miloval a miluji vás. Žijte v mé lásce, jako já žiji v lásce Otce. Jestli budete konat tak, jak jsem vás učil, budete pobývat v mé lásce, stejně, jako já jsem dodržel slovo Otce a navždy pobývám v jeho lásce.“
180:2.3 (1946.1) Židé již dávno učili, že Mesiáš bude „ratolestí, vyrůstající z vinné révy“ předků Davida a na památku tohoto starého učení zdobí vchod do Herodova chrámu velký emblém vinné révy a jejích ratolestí. Všichni apoštolové si na tyto věci vzpomněli, když v ten večer k nim Učitel promlouval v horním pokoji.
180:2.4 (1946.2) Ale pozdější chybný výklad toho, co Učitel myslel, když mluvil o modlitbě, vedl ke smutným následkům. Kolem učení Ježíše by nevznikly téměř žádné problémy, kdyby si jeho posluchači zapamatovali přesně jeho slova a ta by byla následně pravdivě zapsána. Ale tak, jak o tom bylo vytvořeno písemné svědectví, věřící časem začali považovat modlitbu ve jménu Ježíše za jakýsi druh nejvyššího kouzla a mysleli, že dostanou od Otce všechno, o co požádají. Po staletí upřímné duše rozbíjely svoji víru o toto úskalí. Jak dlouho to bude věřícím tohoto světa trvat, než pochopí, že modlitba není způsob dosažení svých cílů, ale spíše cesta převzít cíle Boha─získávání zkušenosti, jak rozpoznat a vykonávat vůli Otce? Absolutní pravdou je to, že když vaše vůle je opravdu srovnána s jeho vůlí, můžete požádat o cokoliv, co tyto spojené vůle pocítí a bude to splněno. A takové spojení vůlí je způsobeno Ježíšem a skrze něho, tak jako život vinné révy vtéká to živých ratolestí a skrze ně.
180:2.5 (1946.3) Když existuje toto živé spojení mezi božskostí a lidstvem a jestli lidstvo se bezmyšlenkovitě a nevědomě modlí za sobecké a marnivé cíle, je možná pouze jedna božská odpověď: větší a vzrůstající úroda plodů ducha na stoncích živých ratolestí. Když je ratolest vinného kmene živá, tak je na všechny prosby možná pouze jedna odpověď: zvýšená úroda hroznů. Ve skutečnosti ratolest existuje jenom za jediným účelem a může dělat pouze jedno: přinášet plody, dávat hrozny. Tak i opravdový věřící existuje jenom za účelem přinášení plodů ducha; milovat lidi tak, jak on je milován Bohem─a to znamená, že my bychom měli milovat jeden druhého tak, jak nás miloval Ježíš.
180:2.6 (1946.4) A když Otec položí na vinnou révu svoji výchovnou ruku, je to děláno z lásky, aby ratolesti mohli přinášet hodně plodů. A moudrý vinař odřezává pouze mrtvé a neplodné ratolesti.
180:2.7 (1946.5) Ježíš měl značné potíže přivést dokonce i své apoštoly k pochopení toho, že modlitba je činností v duchu narozených věřících v království, kde vládne duch.
180:3.1 (1946.6) Jedenáctka ještě nestačila dokončit svoji debatu o proslovu o vinné révě a ratolestech, když Učitel jim dal znamení, že k nim chce ještě promluvit a vědom si toho, že nezbývá mnoho času, řekl: „Až vás opustím, nenechejte se odradit nepřátelstvím světa. Neklesejte na mysli ani tehdy, když bázliví věřící se obrátí proti vám a spojí se s nepřáteli království. Jestli vás svět bude nenávidět, vzpomeňte si, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho, ale jelikož vy nenáležíte tomuto světu, tak proto vás svět odmítne milovat. Vy žijete na tomto světě, ale vaše životy nejsou životy tohoto světa. Já jsem si vás vybral na tomto světě, abyste představovali ducha jiného světa i na tomto světě, ze kterého jste byli vybráni. Ale vždy si pamatujte má slova, která jsem vám řekl: „Služebník není nad svého pána. Jestli se odvážili mne pronásledovat, budou pronásledovat i vás. Jestli má slova urážejí nevěřící, tak také vaše slova budou urážet bezbožníky. A to všechno vám budou dělat kvůli tomu, že nevěří ani ve mne, ani v Toho, který mne poslal; proto budete hodně trpět kvůli mému evangeliu. Ale když budete podstupovat tato utrpení, vzpomeňte si na to, že i já jsem také trpěl ještě dříve, než vy, kvůli tomuto evangeliu nebeského království.
180:3.2 (1947.1) Mnozí z těch, kteří vás budou napadat, nevědí o nebeském světle, ale to nelze říci o těch, kteří nás nyní pronásledují. Kdybychom je neučili pravdě, mohli by udělat mnoho zvláštních věcí a nebyli by odsouzeni, ale teď, jelikož vědí o světle a rozhodli se ho zavrhnout, nemohou žádným způsobem omluvit svůj postoj. Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce. Jinak to být nemůže; světlo, které spasí toho, kdo ho přijal, může jenom odsoudit toho, kdo ho vědomě odmítl. A co jsem udělal těmto lidem, aby mě nenáviděli takovou nesmírnou nenávistí? Nic, kromě toho, že jsem jim nabídl přátelství na zemi a spasení v nebi. Nečetli jste ve Spisech rčení: „ A oni mě nenáviděli bez příčiny“?
180:3.3 (1947.2) Ale já vás nenechám samotné na tomto světě. Velmi brzy po mém odchodu vám pošlu duchovního pomocníka. Bude s vámi ten, kde zaujme mé místo mezi vámi, kdo vás bude i nadále učit cestám pravdy a kdo vás bude i utěšovat.
180:3.4 (1947.3) Nechť se vaše srdce netrápí. Vy věříte v Boha; pokračujte věřit i ve mne. Přestože vás musím opustit, nebudu od vás daleko. Již jsem vám řekl, že ve vesmíru mého Otce je mnoho obydlí. Kdyby to nebyla pravda, neříkal bych vám to znovu a znovu. Chystám se vrátit na tyto světy světla─nebeská obydlí Otce, na která jednou vystoupíte i vy. Z těchto míst jsem já přišel na tento svět a teď nastal čas, kdy se musím vrátit k práci mého Otce na nebeských sférách.
180:3.5 (1947.4) Když takto odejdu před vámi do nebeského království Otce, tak určitě pro vás pošlu, abyste mohli se mnou být na těch místech, která byla připravena pro smrtelné Boží syny ještě předtím, než se objevil tento svět. Ačkoliv musím od vás odejít, budu s vámi přítomen v duchu a časem budete se mnou osobně, když vystoupíte ke mně v mém vesmíru, jako já se nyní chystám vystoupit k mému Otci v jeho větším vesmíru. A to, co jsem vám řekl, je pravda a je věčná, i když to nemůžete plně pochopit. Odcházím ke svému Otci, a přestože vy mne nemůžete následovat, s určitostí za mnou přijdete v budoucích epochách.“
180:3.6 (1947.5) Když se Ježíš posadil, Tomáš vstal a řekl: „Učiteli, my nevíme, kam odcházíš; proto také neznáme cestu. Ale budeme tě následovat dnes večer, jestli nám ukážeš cestu.“
180:3.7 (1947.6) Ježíš vyslechl Tomáše a odpověděl: „Tomáši, já jsem cesta, pravda a život. Jenom skrze mne může člověk přijít k Otci. Všichni, kteří naleznou Otce, nejdříve naleznou mne. Jestli znáte mne, znáte i cestu k Otci. A vy mne znáte, protože jste se mnou žili a teď mne vidíte.“
180:3.8 (1947.7) Ale jeho učení bylo příliš tajuplné pro mnohé apoštoly, především pro Filipa, který, po výměně několika slov s Natanaelem, povstal a řekl: „Učiteli, ukaž nám Otce a všechno, co jsi řekl, bude jasné.“
180:3.9 (1947.8) A když Filip toto řekl, Ježíš odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi a ty mě přesto neznáš? Znovu prohlašuji: Ten, kdo viděl mne, viděl Otce. Jak tedy můžeš potom říci: Ukaž nám Otce? Ty nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Neučil jsem vás, že slova, která říkám vám, nejsou moje, ale jsou to slova Otce? Já mluvím za Otce a ne za sebe. Já jsem na tomto světě, abych vykonal vůli Otce, a to jsem udělal. Můj Otec pobývá ve mně a pracuje skrze mne. Věřte mně, když vám říkám, že Otec je ve mně a že já jsem v Otci, nebo ve mne věřte kvůli životu, jaký jsem prožil─kvůli mé práci.“
180:3.10 (1948.1) Když Učitel odešel, aby se osvěžil vodou, jedenáctka se pustila do vášnivé debaty o tomto učení a Petr se již chystal zahájit dlouhý proslov, když se Ježíš vrátil a dal jim znamení, aby se posadili.
180:4.1 (1948.2) Ježíš pokračoval v učení slovy: „Až odejdu za svým Otcem a až on plně uzná práci, kterou jsem pro vás udělal na zemi a až dostanu pravomocnou nadvládu ve své vlastní sféře, řeknu svému Otci: zanechavši své děti na zemi samotné, musím splnit svůj slib a poslat jim jiného učitele. A když Otec bude souhlasit, rozliji Duch Pravdy na celé lidstvo. Ve vašich srdcích už pobývá duch Otce, a když nastane tento den, budete mít v sobě i mne zrovna tak, jak máte nyní Otce. Tento nový dar je duch živé pravdy. Nevěřící nebudou zpočátku naslouchat učením tohoto ducha, ale všichni synové světla ho s radostí přijmou a to celým srdcem. A když tento duch k vám přijde, vy ho poznáte, jak jste poznali mne a přijmete tento dar do vašich srdcí a on ve vás zůstane.Vy si takto uvědomíte, že se vás nechystám opustit bez pomoci a vedení. Nenechám vás opuštěné. Dnes mohu být s vámi jenom osobně. V budoucích epochách budu s vámi a všemi ostatními lidmi, kteří touží po mé přítomnosti, ať jste kdekoliv a s každým z vás současně. Nevidíte, že je lepší, abych odešel; že když vás opustím v těle, tak budu moci být více a v hojné míře s vámi v duchu?
180:4.2 (1948.3) Ještě několik hodin a svět mne již neuvidí; ale vy mne budete i nadále znát ve svých srdcích dokud vám nepošlu nového učitele─Ducha Pravdy. Tak, jak jsem žil s vámi, budu žít ve vás; budu zajedno s vaší osobní zkušeností v království ducha. A když se toto stane, budete s určitostí vědět, že já jsem v Otci a že, i když váš život s Otcem je ukryt ve mně, já jsem také ve vás. Já miluji Otce a dodržel jsem jemu dané slovo; vy milujete mne a dodržíte mně dané slovo. Tak, jak Otec dal mně svého ducha, tak já dám vám svého ducha A tento Duch Pravdy, kterého vám poskytnu, vás povede a bude vás povzbuzovat a nakonec vás přivede k celé pravdě.
180:4.3 (1948.4) Říkám vám všechny tyto věci dokud jsem ještě s vámi, abyste byli lépe připraveni na zvládání těch zkoušek, před kterými právě stojíme. A až přijde nový den, bude ve vás pobývat Syn a také Otec. A tyto dary nebes budou s vámi věčně pracovat jeden s druhým, tak jak Otec a já jsme pracovali na zemi a před vašima očima jako jedna osoba─Syn Člověka. A tento duchovní přítel vám připomene všechno, čemu jsem vás učil.“
180:4.4 (1948.5) Když se Učitel na chvíli odmlčel, Jidáš Alfeus se odvážil položit jednu z mála otázek, které on či jeho bratr kdy veřejně Ježíšovi položili. Jidáš se zeptal: „Učiteli, ty jsi po celou tu dobu žil s námi jako přítel; jak tě poznáme, když se nám budeš projevovat pouze skrze tohoto ducha? Jestli tě svět neuvidí, jak si můžeme být jisti, že jsi to ty? Jak se nám ukážeš?“
180:4.5 (1949.1) Ježíš se na ně všechny podíval, usmál se a řekl: „Mé malé děti, odcházím a vracím se ke svému Otci. Zanedlouho mě již neuvidíte takového, jaký jsem teď, z masa a krve. Zakrátko vám pošlu svého ducha, který je ve všem jako já, kromě tohoto materiálního těla. Tento nový učitel je Duch Pravdy, který bude žít s každým z vás ve vašich srdcích a všechny děti světla se tak stanou jeden a budou přitahováni jeden k druhému. A tímto způsobem Otec i já budeme schopni žít v duši každého z vás a také v srdcích všech ostatních lidí, kteří nás milují a kteří tuto lásku naplňují, když milují jeden druhého─tak, jak já miluji vás.“
180:4.6 (1949.2) Jidáš Alfeus úplně nepochopil, co Učitel řekl, ale rozuměl slibu, že přijde nový učitel a z výrazu na tváři Ondřeje vycítil, že na svoji otázku dostal dobrou dopověď.
180:5.1 (1949.3) Nový pomocník, kterého Ježíš slíbil poslat do srdcí všech věřících tím, že ho rozlije na celé lidstvo, je Duch Pravdy. Tento boží dar není dekret či zákon pravdy, ani není poslán působit jako forma či vyjádření pravdy. Nový učitel je přesvědčení o pravdě, vědomí a jistota skutečných významů na reálných duchovních úrovních. A tento nový učitel je duch živé a rostoucí pravdy, rozšiřující se, rozvinující se a adaptující se pravdy.
180:5.2 (1949.4) Božská pravda je živá, duchem vnímaná realita. Pravda existuje pouze na vysokých duchovních úrovních vnímání božskosti a vědomého spojení s Bohem. Můžete poznávat pravdu a můžete prožívat pravdu; můžete cítit vzrůstání pravdy v duši a těšit se z osvobozujícího osvícení pravdy v mysli, ale nemůžete uvěznit pravdu do pravidel, kodexů, symbolů víry, nebo intelektuálních systémů lidského chování. Když zastáváte lidskou formulaci pravdy, ona rychle umírá. Posmrtná záchrana uvězněné pravdy může v nejlepším případě nastat pouze v pochopení osobité formy intelektualizované, zvelebené moudrosti. Statická pravda je mrtvá pravda a jenom mrtvá pravda se může pokládat za teorii. Živá pravda je dynamická a může existovat v lidské mysli jenom jako empirické jsoucno.
180:5.3 (1949.5) Inteligence vyrůstá z materiálního bytí, které je osvíceno přítomností kosmické mysli. Moudrost obsahuje rozumové vědomosti, povýšené na nové úrovně významu a aktivované přítomností vesmírného daru─pomocného ducha moudrosti. Pravda je hodnota, náležící duchovní realitě a poznaná pouze duchem obdařenými bytostmi, které působí na nadmateriálních úrovních vesmírného vědomí a které, po poznání pravdy, umožní aktivujícímu duchu žít a vládnout v jejich duších.
180:5.4 (1949.6) Opravdové dítě vesmírného vhledu hledá živého Ducha Pravdy v každém moudrém rčení. Boha si uvědomující jedinec neustále pozvedá moudrost na úrovně božských cílů─úrovně živé pravdy; duchovně nerozvíjející se duše nepřetržitě táhne živou pravdu dolů na mrtvé úrovně moudrosti a do oblasti pouhé povznešené vědomosti.
180:5.5 (1949.7) Když zlaté pravidlo postrádá nadlidský vhled Ducha Pravdy stává se pouhým pravidlem vysokého etického chování. Když je zlaté pravidlo vykládáno doslovně, může se stát prostředkem závažných útoků na bližního. Bez duchovního pochopení zlatého pravidla moudrosti si můžete myslet, že, když vy si přejete, aby vám všichni lidé říkali úplně a upřímně, co si myslí, tak vy takébudete svým bližním říkat naplno a upřímně co si myslíte. Takový neduchovní výklad zlatého pravidla může vést k nevýslovnému neštěstí a nekonečnému trápení.
180:5.6 (1950.1) Někteří lidé chápou a vykládají zlaté pravidlo jako čistě intelektuální ztvrzení lidského bratrství. Jiní pociťují toto vyjádření lidských vztahů jako emocionální uspokojení ze soucitných pocitů k lidské osobnosti. Další smrtelníci vnímají toto stejné zlaté pravidlo jako měřítko pro hodnocení všech sociálních vztahů, jako normu společenského chování. A jsou tací, kteří se na něho dívají jako na pozitivní příkaz velkého morálního učitele, který v tomto prohlášení ztělesnil nejvyšší pojetí morální povinnosti, týkající se všech bratrských vztahů. V životech takových morálních bytostí se zlaté pravidlo stává centrem moudrosti a obsahuje celou jejich filozofii.
180:5.7 (1950.2) V království věřícího bratrství Boha si uvědomujících milovníků pravdy toto zlaté pravidlo přibírá živé hodnoty duchovního vnímání na těch vyšších úrovních výkladu, které způsobují to, že smrtelní Boží synové chápou toto Učitelovo přikázání tak, že se mají chovat ke svým bližním takovým způsobem, že v důsledku jejich styku s nimi dosáhnou největší možné dobro. V tomto také spočívá podstata opravdového náboženství: milujte své bližní tak, jako sami sebe.
180:5.8 (1950.3) Ale nejvyšší pochopení a nejopravdovější výklad zlatého pravidla spočívá ve vnímání ducha té pravdy, která je obsažena ve věčné a živé reálnosti takového božského prohlášení. Opravdový kosmický význam tohoto pravidla univerzálního vztahu je odhalen pouze v jeho duchovním pochopení, ve výkladu zákona jednání ducha Syna k duchu Otce, který pobývá v duši smrtelného člověka. A když takoví duchem vedení smrtelníci pochopí skutečný význam tohoto zlatého pravidla, jsou naplněni překypující jistotou toho, že jsou občany přátelského vesmíru a jejich ideály duchovní reality jsou uspokojeny jen tehdy, když milují své bližní tak, jak Ježíš miloval nás všechny; a v tom spočívá realita pochopení lásky Boha.
180:5.9 (1950.4) Předtím, než můžete doufat v dostatečné porozumění učení a praktik Ježíše, týkajících se neodporování zlu, musíte pochopit tuto samou filozofii živé flexibility a kosmické přizpůsobivosti božské pravdy k individuálním potřebám a schopnostem každého Božího syna. Učení Ježíše je ve své podstatě duchovní deklarací. Dokonce materiální důsledky jeho filozofie není možno úspěšně posuzovat v odtržení od jejich duchovních vzájemných vztahů. Duch Učitelova příkazu spočívá v neodporování všem sobeckým reakcím k vesmíru, spojených s aktivním a progresivním dosažením spravedlivých úrovních opravdových duchovních hodnot; božské krásy, nekonečného dobra a věčné pravdy─poznání Boha a stále více se mu podobat.
180:5.10 (1950.5) Láska, nesobeckost, musí podstupovat neustálé a živé přehodnocování vztahů v souladu s vedením Ducha Pravdy. A takto láska musí rozumět stále se měnícím a zvětšujícím představám o nejvyšším kosmickém dobru toho jedince, který je milován. A potom láska získá ten samý postoj ke všem ostatním jedincům, kteří by mohli být ovlivněni vzrůstajícím a živým vztahem─láskou duchem vedeného smrtelníka k ostatním občanům vesmíru. A celá tato živá adaptace lásky musí být prováděna s ohledem na prostředí, ve kterém je přítomno jak zlo, tak i věčný cíl─dosažení dokonalosti božského osudu.
180:5.11 (1950.6) A tudíž nám musí být jasné, že ani zlaté pravidlo, ani učení o neodporování nemohou být nikdy správně pochopeny jako dogmata, nebo příkazy. Je možno je pochopit pouze tím, že jsou prožívány, že jejich významy jsou chápány v živém výkladu Ducha Pravdy, který usměrňuje láskyplný vztah jednoho člověka s druhým.
180:5.12 (1951.1) A to všechno jasně ukazuje na rozdíl mezi starým náboženstvím a novým. Staré náboženství učilo sebeobětování; nové náboženství učí pouze zapomínání na sebe sama, zvětšenému sebeuplatnění ve spojené službě bližním a pochopení vesmíru. Staré náboženství bylo motivováno vědomím strachu; nové evangelium je ovládáno přesvědčením v pravdě─duchem věčné a univerzální pravdy. A žádná zbožnost či oddanost své víře nemohou nahradit nepřítomnost v životní zkušenosti věřících v království toho spontánního, ušlechtilého a upřímného přátelství, které charakterizuje v duchu zrozené syny živého Boha. Ani tradice, ani obřadní systém formálních bohoslužeb nemohou nahradit nedostatek opravdového soucitu ke svým bližním.
180:6.1 (1951.2) Poté, jak Petr, Jakub, Jan a Matouš položili Učiteli množství otázek, on pokračoval ve své rozpravě na rozloučenou slovy: „A všechno toto vám říkám před svým odchodem, abyste tak byli připraveni na to, co vás čeká a neudělali velké chyby. Řídící úřady se neuspokojí jen pouhým vašim vyloučením ze synagog; upozorňuji vás na to, že se blíží čas, kdy ti, kteří vás budou zabíjet, si budou myslet, že tím dělají službu Bohu. A všechny tyto věci vám budou dělat a i těm, které povedete do království nebeského, protože neznají Otce. Odmítnutím přijmout mne, odmítli poznat Otce; a odmítají přijmout mne, když zavrhují vás, pokud dodržujete mé nové přikázání, že milujete jeden druhého tak, jak já miluji vás. Říkám vám o těchto věcech předem, abyste, až přijde váš čas, tak jak teď přišel můj, byli posíleni ve vašem vědomí tím, že jsem o tom všem věděl a že můj duch bude s vámi v celém vašem utrpení, podstoupeném kvůli mně a kvůli evangeliu. Právě za tímto účelem jsem s vámi mluvil tak otevřeně od samého začátku. Dokonce jsem vás varoval, že nepřátelé člověka mohou být z jeho vlastní rodiny. I když toto evangelium království vždy přinese velký mír do duše každého věřícího, nepřinese mír na zemi, dokud člověk nebude ochoten věřit v mé učení celým svým srdcem a dokud vykonávání vůle Otce se nestane hlavním smyslem jeho smrtelného života.
180:6.2 (1951.3) Teď, když vás opouštím, jelikož vidím, že nastal můj čas odejít k Otci, jsem překvapen tím, že žádný z vás se mne nezeptal: „Proč nás opouštíš?“ Nicméně, já vím, že si tuto otázku kladete ve svých srdcích. Budu k vám mluvit otevřeně, tak jak spolu mluví přátelé. Je to pro vás lepší, že odcházím. Jestli neodejdu, nový učitel nemůže přijít do vašich srdcí. Musím se zbavit tohoto smrtelného těla a vrátit se na své místo na nebesích předtím, než mohu poslat tohoto duchovního učitele žít ve vašich duších a vést vašeho ducha k pravdě. A když můj duch přijde, aby ve vás pobýval, objasní rozdíl mezi hříchem a čestností a umožní vám je moudře posuzovat ve svých srdcích.
180:6.3 (1951.4) Mám toho ještě mnoho, co bych vám chtěl říci, ale vy to nejste v tuto chvíli schopni pochopit. I když, až přijde Duch Pravdy, on vás časem přivede k celé pravdě, až budete procházet přes četná obydlí ve vesmíru mého Otce.
180:6.4 (1951.5) Tento duch nebude mluvit o sobě, ale bude vám říkat o tom, co Otec odhalil Synu a ukáže vám také budoucí události; on proslaví mne, jak já jsem proslavil mého Otce. Tento duch vychází ze mne a odhalí vám moji pravdu. Všechno, co Otec má v této sféře, nyní náleží mně; proto jsem řekl, že tento nový učitel vezme to, co je moje a odhalí to vám.
180:6.5 (1952.1) Brzy vás nakrátko opustím. Potom, až mne opět uvidíte, budu na cestě k Otci, takže naše setkání bude pak krátké.“
180:6.6 (1952.2) Když se na chvíli odmlčel, apoštolové začali hovořit mezi sebou: „Co znamenají jeho slova: „brzy vás opustím a když mne opět uvidíte, naše setkání bude krátké, protože budu na cestě k Otci“? Co může myslet tím, když říká „brzy“ a „krátké setkání“? Nerozumíme tomu, co nám říká.“
180:6.7 (1952.3) A jelikož Ježíš věděl, jaké otázky si pokládají, řekl: „Ptáte se mezi sebou na to, co jsem myslel tím, když jsem řekl, že vás brzy opustím a že, když mne opět uvidíte, budu na cestě k Otci? Jasně jsem vám řekl, že Syn Člověka musí zemřít, ale že bude opět vzkříšen. Nedokážete tedy pochopit smysl mých slov? Nejdříve budete truchlit, ale později se budete radovat spolu s ostatními, kteří pochopí tyto věci, když se stanou. Žena opravdově trpí v době porodu, ale když porodí dítě, okamžitě ve své radosti z toho, že se narodil člověk na tento svět, zapomene na svoji bolest. A vy také se brzy budete trápit kvůli mému odchodu, ale já vás brzy opět uvidím a pak se vaše truchlení změní v radost a vám se dostaví nové zjevení Božího spasení, které vám nikdo a nikdy nevezme. A všechny světy budou obdařeny tímto stejným zjevením života, vítězícího nad smrtí. Dosud jste o všechno žádali ve jménu mého Otce. Až mne opět uvidíte, můžete žádat i mým jménem a já vás vyslyším.
180:6.8 (1952.4) Tady, na zemi, jsem vás učil příslovím a mluvil k vám v podobenstvích. Dělal jsem to proto, že jste byli pouze duchovními dětmi; ale přichází čas, kdy vám budu přímo a otevřeně říkat o Otci a jeho království. A budu to dělat proto, že Otec vás miluje a přeje si být vám plně zjeven. Smrtelný člověk není schopen vidět ducha Otce; proto jsem já přišel na tento svět, abyste mohli uvidět Otce svýma očima─očima tvora. Ale až se stanete dokonalými ve svém duchovním růstu, uvidíte samotného Boha.“
180:6.9 (1952.5) Když jedenáct apoštolů vyslyšelo jeho slova, řekli jeden druhému: „Hleď, on k nám opravdu mluví jasně. Nepochybně Učitel přišel od Boha. Ale proč říká, že se musí vrátit k Otci?“A Ježíš viděl, že ho ani teď ještě nepochopili. Těchto jedenáct mužů nebylo schopno odpoutat se od svých dlouho živených idejí, vycházejících ze židovských představ o Mesiáši. Čím více věřili v Ježíše jako Mesiáše, tím obtížnějšími se stávaly tyto hluboko zakořeněné představy o slavném vítězství materiálního království na zemi.
Kniha Urantia
Kapitola 181
181:0.1 (1953.1) PO skončení rozpravy na rozloučenou s jedenácti apoštoly si Ježíš s nimi přátelsky povídal a vzpomínali na různé epizody, které společně či jednotlivě zažili. Konečně tito Galilejci začínali chápat, že jejich přítel a učitel se je chystá opustit a jejich naděje se chopily slibu, že zanedlouho bude opět s nimi, ale rychle zapomněli na to, že jeho návrat bude také trvat jen krátkou dobu. Mnozí z apoštolů a vůdčích učedníků si opravdu mysleli, že jeho slib návratu na krátkou dobu (krátké období mezi vzkříšením a nanebevstoupením) znamenal to, že Ježíš odejde jenom na krátkou návštěvu svého Otce a potom se vrátí ustanovit království. A takový výklad jeho učení odpovídal jak jejich předjímanému přesvědčení, tak i jejich horoucím nadějím. Poněvadž jejich celoživotní přesvědčení a naděje na naplnění jejich tužeb se takto shodovaly, nebylo pro ně těžké najít takový výklad slov Učitele, který by ospravedlňoval jejich velká přání.
181:0.2 (1953.2) Poté, jak apoštolové probrali tuto rozpravu na rozloučenou a ta se začínala ukládat do jejich myslí, Ježíš znovu vyzval apoštoly ke klidu a přešel ke svým posledním napomenutím a varováním.
181:1.1 (1953.3) Když se jedenáct apoštolů opět posadilo, Ježíš vstal a promluvil k nim slovy: „Pokud jsem tady s vámi v těle, mohu být jenom jedním z vás, nebo jedním z obyvatel tohoto světa. Ale když se osvobodím z tohoto oděvu smrtelné podstaty, budu se moci vrátit jako duch, pobývající v každém z vás a ve všech ostatních věřících v toto evangelium království. Tak se Syn Člověka stane duchovní inkarnací v duších všech opravdových věřících.
181:1.2 (1953.4) Až se vrátím, abych ve vás žil a skrze vás pracoval, budu vás moci lépe vést tímto životem a provázet vás množstvím obydlích v budoucím životě na nebesích nebes. Život ve věčném tvoření Otce není nekonečným odpočinkem, nečinností a sobeckým pohodlím, ale nepřetržitým rozvojem v ušlechtilosti, pravdě a dokonalosti. Každé z toho velkého množství obydlí v domě mého Otce je místem zastavení; životem, určeným připravit vás na následující krok. Tímto způsobem děti světla půjdou od dokonalosti k dokonalosti, dokud nedosáhnou božského stavu, ve kterém budou duchovně zdokonaleny tak, jak je ve všem dokonalý Otec.
181:1.3 (1953.5) Jestli chcete pokračovat v mé práci poté, až vás opustím, snažte se co nejsvědomitěji žít v souladu s duchem mého učení a ideálem mého života─vykonáváním vůle mého Otce. Toto dělejte namísto snažení se napodobovat můj pozemský život v těle, který jsem musel nezbytně prožít na tomto světě.
181:1.4 (1954.1) Otec mne poslal na tento svět, ale pouze jen několik z vás se rozhodlo mne plně přijmout. Rozliji svůj duch na celé lidstvo, ale ne všichni lidé se rozhodnou přijmout tohoto nového učitele jako svého vůdce a rádce duše. Ale všichni ti, kteří ho přijmou, budou osvíceni, očištěni a utěšeni. A tento Duch Pravdy se v nich stane studnou živé vody, prýštící do věčného života.
181:1.5 (1954.2) A nyní, jelikož vás zanedlouho opustím, řeknu vám několik utěšujících slov. Zanechávám vás v pokoji; dávám vám můj pokoj. Přináším své dary ne tak, jak je dává tento svět─odměřováním─já každému z vás dám tolik, kolik chcete přijmout. Nechť se vaše srdce netrápí a nechť se nebojí. Já jsem vyhrál nad světem a ve mně vy všichni zvítězíte skrze mne. Já jsem vás varoval, že Syn Člověka bude zabit, ale ujišťuji vás, že se vrátím předtím, než odejdu k Otci, i když to bude jen nakrátko. A až vystoupím k Otci, určitě vám pošlu nového učitele, aby byl s vámi a pobýval hluboko ve vašich srdcích. A když uvidíte, že to všechno se stane, nebuďte vyděšeni, ale raději věřte, poněvadž víte, že jsem o tom všem věděl předem. Miluji vás hlubokou láskou a neopustil bych vás, ale taková je vůle Otce. Můj čas přišel.
181:1.6 (1954.3) Nepochybujte o žádné z těchto pravd i poté, kdy budete kvůli pronásledování rozprášeni v cizině a deprimovaní velkým utrpením. Když se budete cítit ve světě osamoceni, já o vašem odloučení budu vědět právě tak, jako vy budete vědět o mé osamělosti, roztroušeni každý jinde, zanechavši Syna Člověka v rukách jeho nepřátel. Ale já nejsem nikdy sám; se mnou je stále Otec. A i v takové chvíli se budu za vás modlit. Říkám vám o tom všem pro to, abyste mohli mít pokoj a mohli ho mít bohatě. V tomto světě vás čekají těžkosti, ale radujte se; dosáhl jsem v tomto světě vítězství a ukázal vám cestu k věčné radosti a nekonečné službě.“
181:1.7 (1954.4) Ježíš dává pokoj těm, kteří, jako on, vykonávají vůli Boha, ale ne jako radost a uspokojení tohoto materiálního světa. Nevěřící materialisté a fatalisté mohou dosáhnout pouze dva druhy radosti a duševního zklidnění: buď musí být stoicisté, s pevným odhodláním čelit nevyhnutelnému a snášet nejhorší; anebo musí být optimisté, stále v sobě chovajíc tu naději, která vlévá věčnost do lidské hrudi, marně čekajíc na pokoj, který ve skutečnosti nikdy nepřijde.
181:1.8 (1954.5) V pozemském životě je určitá míra stoicismu a optimismu užitečná, ale žádný z nich nemá nic do činění s tím nádherným pokojem, který Syn Boží poskytuje svým bratrům v těle. Pokoj, který Michael dává svým dětem na zemi je tím stejným pokojem, který naplňoval jeho vlastní duši, když on sám žil smrtelný život v těle a na tomto stejném světě. Pokoj Ježíše je radost a spokojenost Boha si uvědomujícího jedince, který dosáhl vítězství v tom, že se naučil naplno vykonávat vůli Boha v materiálním životě v těle. Pokoj v mysli Ježíše byl založen na absolutní lidské víře v realitu moudré a soucitné všestranné péče božského Otce. Ježíš se na zemi setkával s potížemi a byl dokonce neoprávněně nazýván „mužem žalu“, ale ve všech těchto zkušenostech byla jeho oporou ta důvěra, která mu vždy dodala sílu pokračovat na cestě za svým cílem s naprostou jistotou, že úspěšně vykonává vůli Otce.
181:1.9 (1954.6) Ježíš se vyznačoval odhodlaností, vytrvalostí a byl absolutně oddán své misi, ale nebyl bezcitným a zatvrzelým stoikem; ve svých životních zkušenostech vždy hledal radostné aspekty, ale nebyl slepým a sebeklamu podléhajícím optimistou. Učitel věděl o všem, co se mu mělo stát a neměl strach. Poté, kdy dal tento pokoj každému z jeho stoupenců, měl právo říkat: „Nechť se vaše srdce netrápí a nechť se nebojí.“
181:1.10 (1955.1) Pokoj Ježíše je potom pokojem a jistotou syna, který plně věří v to, že jeho cesta v čase a věčnosti je bezpečně a zcela v péči a ochraně všemoudrého, vše milujícího a všemocného ducha Otce. A tento pokoj jesice nedosažitelný smrtelnou myslí člověka, ale může ho v plné míře zažívat věřící lidské srdce.
181:2.1 (1955.2) Učitel zakončil udělování svých pokynů a posledních napomenutích apoštolům jako skupině. Potom oslovil každého z nich osobně, aby se rozloučil jednotlivě a každému apoštolovi dal osobní radu, společně s posledním požehnáním. Apoštolové stále ještě seděli za stolem tak, jak se prvně posadili před Poslední Večeří a jak Učitel obcházel stůl a mluvil k nim, každý z nich povstal, když ho Ježíš oslovil.
181:2.2 (1955.3) Janovi Ježíš řekl: „Ty, Jane, jsi nejmladší z mých bratrů. Byl jsi velmi blízko mne a ačkoliv vás všechny miluji stejnou láskou, kterou otec dává svým synům, byl jsi Ondřejem určen jako jeden ze tří apoštolů, aby byl vždy mně na blízku. Kromě toho, ty ses staral o moji rodinu a musíš v tom pokračovat i nadále a řešit mnoho otázek, týkajících se mé pozemské rodiny. A odcházím k Otci s tím, že mám, Jane, v tebe plnou důvěru, že budeš stále dávat pozor na ty, kteří jsou mé příbuzenstvo v těle. Dbej na to, aby jejich současné nejasnosti kolem mé mise ti v žádném případě nezabránili v tom, abys jim všem neposkytl porozumění, radu a pomoc tak, jak víš, že bych udělal já, kdybych zůstal v těle. A když oni všichni uvidí světlo a vstoupí plně do království a vy všichni je tam radostně přivítáte, spoléhám se Jane na tebe, že je přivítáš za mne.
181:2.3 (1955.4) A nyní, když se blíží závěrečné hodiny mé pozemské cesty, zůstaň blízko mne, abych ti mohl předat každou zprávu o mé rodině. Pokud se jedná o práci, kterou do mých rukou svěřil Otec, ta je teď dokončena, kromě mé smrti v těle a já jsem připraven vypít tento poslední pohár. Ale co se týká odpovědností, vložených na mne mým pozemským otcem, Josefem, a které jsem se snažil plnit v průběhu mého života, tak nyní musím spoléhat na tebe, že ve všech podobných záležitostech budeš jednat místo mne. A vybral jsem si pro tuto činnost tebe, Jane, protože jsi nejmladší a je proto velmi pravděpodobné, že přežiješ všechny ostatní apoštoly.
181:2.4 (1955.5) Kdysi jsme říkali tobě a tvému bratrovi synové hromu. Vydal ses s námi na cestu jako nepoddajný a netrpělivý mladý muž, ale hodně jsi se změnil od doby, kdy jsi po mně chtěl, abych přivolal nebeský oheň na hlavy nevědoucích a lhostejných nevěřících. A musíš se změnit ještě více. Musíš se stát apoštolem nového přikázání, které jsem vám dal dnes večer. Věnuj svůj život učením svých bratrů o tom, jak milovat jeden druhého tak, jak já miluji vás.“
181:2.5 (1955.6) Jak tam Jan Zebedeus stál v horním pokoji, se stékajícími slzami po tváři, podíval se do tváře Učitele a řekl: „Ano, udělám to, Učiteli, ale jak se mám naučit více milovat své bratry?“ A nato Ježíš odpověděl: „Naučíš se více milovat své bratry, když se nejdříve naučíš více milovat jejich nebeského Otce a potom se opravdu začneš více zajímat o jejich blaho v čase a věčnosti. A všechen takový lidský zájem je živen upřímným soucitem, nezištnou službou a bezmezným odpouštěním. Nikdo se nemůže dívat opovržlivě na tvé mládí, ale radím ti, abys vždy bral na zřetel tu skutečnost, že věk často představuje zkušenost a že v lidských jednáních nemůže nic nahradit opravdovou zkušenost. Snaž se žít v míru se všemi lidmi, především se svými přáteli v bratrství nebeského království. A vždy si pamatuj, Jane, nebojuj s dušemi, které chceš získat pro království.“
181:2.6 (1956.1) A potom Učitel prošel kolem svého křesla a na chvíli se zastavil u místa Jidáše Iškariotského. Apoštolové byli dost překvapeni, že se Jidáš ještě nevrátil a chtěli moc vědět, proč se na tváři Ježíše objevil výraz smutku, když stál vedle prázdného místa zrádce. Ale žádného z nich, možná kromě Ondřeje, vůbec nenapadlo, že jejich pokladník odešel, aby zradil svého Učitele, což jim Ježíš na počátku večera a během večeře naznačil. Tolik se toho odehrávalo, že oni v tu chvíli zcela zapomněli na Ježíšovu poznámku o tom, že jeden z nich ho zradí.
181:2.7 (1956.2) Ježíš teď přišel k Šimonu Zélótovi, který povstal a začal naslouchat tomuto varování: „Ty jsi skutečný syn Abrahama, ale kolik mně to dalo námahy udělat z tebe syna tohoto nebeského království. Miluji tě a milují tě všichni tví bratři. Já vím, že ty miluješ mne, Šimone, a že také miluješ království, ale stále silně usiluješ o to, aby toto království bylo ustanoveno podle tvých představ. Já velmi dobře vím, že časem pochopíš duchovní podstatu a smysl mého evangelia a že budeš odvádět hrdinskou práci při jeho hlásání, ale znepokojuje mne to, co se s tebou může stát po mém odchodu. Byl bych rád, kdybych věděl, že neztratíš odvahu; měl bych radost, kdybych věděl, že až odejdu ke svému Otci, ty nepřestaneš být mým apoštolem a že budeš vhodným způsobem jednat jako vyslanec nebeského království.“
181:2.8 (1956.3) Ježíš sotva skončil svoji řeč k Šimonovi Zélótovi, když tento prchlivý patriot, utírajíc si oči, odpověděl: „Učiteli, neměj strach o moji věrnost. Skoncoval jsem se vším, abych mohl věnovat svůj život ustanovení tvého království na zemi a odvahu neztratím. Doposud jsem překonal všechna zklamání a nikdy se tě nezřeknu.“
181:2.9 (1956.4) A potom, pokládajíc ruku na Šimonovo rameno, Ježíš řekl: „Je opravdu povzbuzující slyšet tě takto mluvit, především v takové době, ale, můj příteli, ty ještě stále nevíš, o čem mluvíš. Ani na okamžik bych nezapochyboval o tvé věrnosti a oddanosti; vím, že bys neváhal jít do boje a pro mě zemřít, tak jako by to udělali tito všichni ostatní (a všichni na to důrazně souhlasně přikývli), ale to nebude po tobě žádáno. Mnohokrát jsem vám říkal, že mé království není z tohoto světa a že moji učedníci nebudou bojovat za jeho ustanovení. Já jsem ti toto řekl, Šimone, častokrát, ale ty odmítáš čelit pravdě. Nemám obavy o tvoji oddanost ke mně a království, ale co uděláš, až já odejdu a ty si nakonec uvědomíš, že jsi nepochopil smysl mého učení a budeš muset přizpůsobit své chybné představy realitě jiného, duchovního řádu vztahů v království?“
181:2.10 (1956.5) Šimon chtěl ještě něco říci, ale Ježíš ho pozvednutím ruky zastavil a pokračoval: „Žádný z apoštolů není v srdci upřímnější a čestnější než ty, ale žádný z nich nebude po mém odchodu tak zmaten a sklíčen jako ty. Ve všech tvých zklamáních můj duch bude pobývat v tobě a tito tvoji bratři tě neopustí. Nezapomeň čemu jsem vás učil o vztahu občanství na zemi k synovstvu v duchovním království Otce. Hodně přemýšlej nad všemi mými slovy o tom, že je nutno dávat císaři, co je císařovo a Bohu, co je Boží. Věnuj Šimone, svůj život tomu, abys ukazoval přijatelnou formou smrtelnému člověku jak může plnit můj příkaz, týkající se současného uznání světských povinností občanským vládám a duchovní služby v bratrství království. Jestli se budeš učit od Ducha Pravdy, tak nikdy nevznikne konflikt mezi potřebami občanství na zemi a synovstvem v království, pokud světští vládcové nebudou od tebe vyžadovat uctívání a zbožnost, které náleží pouze Bohu.
181:2.11 (1957.1) A ještě, Šimone, když to nakonec všechno pochopíš a zbavíš se své deprese a odejdeš hlásat toto evangelium se vší silou, nikdy nezapomeň, že jsem byl s tebou během celého tohoto období zklamání a že zůstanu s tebou do samého konce. Ty budeš vždy mým apoštolem a až budeš ochoten dívat se duchovním zrakem a v hojnější míře podřizovat svoji vůli vůli nebeského Otce, potom se vrátíš pracovat jako můj vyslanec a nikdo tě nezbaví tvé autority, kterou jsem ti dal, jenom proto, že pomalu chápeš pravdy, kterým jsem tě učil. A tak, Šimone, ještě jednou tě varuji, že ti, kteří bojují s mečem, hynou s mečem, zatímco ti, kteří pracují v duchu, dosahují věčného života v budoucím království s radostí a mírem v království současném. A když tu práci, která ti byla dána, dokončíš na zemi, budeš, Šimone, sedět se mnou v mém nebeském království. Ty opravdu uvidíš království, po kterém jsi toužil, ale ne v tomto životě. Věř ve mne i nadále a v to, co jsem ti odhalil a získáš dar věčného života.
181:2.12 (1957.2) Když Ježíš přestal mluvit k Šimonovi Zélótovi, přešel k Matoušovi Lévimu a řekl: „Již nebudeš muset zajišťovat prostředky pro apoštolskou pokladnu. Brzy, velmi brzy, vy všichni se rozprchnete; nebudeš již mít možnost útěchy a podpory ani jednoho z tvých bratrů. Až půjdeš kázat toto evangelium království, budeš muset si najít nové druhy. V období vaší výuky jsem vás posílal kázat ve dvojicích, ale teď, když od vás odcházím, a když překonáte ten otřes, půjdete každý sám do všech koutů světa hlásat radostnou zprávu o tom, že vírou posíleni smrtelníci jsou Božími syny.“
181:2.13 (1957.3) Potom promluvil Matouš: „Ale, Učiteli, kdo nás vyšle a jak budeme vědět, kam máme jít? Ukáže nám cestu Ondřej? A Ježíš odpověděl: „Ne, Lévi, Ondřej vás již nebude dále vést v hlásání evangelia. On ve skutečnosti zůstane i nadále vaším přítelem a rádcem až do toho dne, kdy přijde nový učitel a potom Duch Pravdy povede každého z vás do cizích zemí pracovat pro rozšíření království. Velmi jsi se změnil od toho dne, kdy ses u celnice rozhodl mne následovat; ale ještě se budeš muset hodně změnit, než uvidíš vizi bratrství, ve kterém jinověrec sedí spolu s židem v přátelské jednotě. Ale pokračuj ve své snaze získávat své židovské bratry a až budeš plně spokojen, potom se vší silou obrať na jinověrce. V jedné věci si můžeš být jistý, Lévi: získal jsi důvěru a lásku tvých bratrů; oni tě všichni milují.“ (A všech deset mlčky přikývlo na znamení souhlasu s Učitelovými slovy.)
181:2.14 (1958.1) „Lévi, já vím všechno o tvých starostech, obětech a úsilí mít naplněnou pokladnu, o čemž tvoji bratři nevědí a jsem rád, že i když tady s námi není ten, který nosil měšec, je tady při mém závěrečném loučení s posly království výběrčí daní, který se stal mým vyslancem. Modlím se za to, abys mohl uvidět smysl mého učení očima ducha. A když nový učitel vstoupí do tvého srdce, následuj jeho vedení a nechť tví bratři─a dokonce i celý svět─uvidí, co je Otec schopen udělat pro nenáviděného výběrčího daní, který se odvážil následovat Syna Člověka a věřit v evangelium království. Od samého začátku jsem tě, Lévi, miloval tak, jak tyto ostatní Galilejce. Poněvadž nyní dobře víš, že jak Otec, tak i Syn, nikoho neupřednostňují, dbej na to, abys i ty nedělal žádné rozdíly mezi těmi, kteří se díky tvé službě stanou věřícími v evangelium. A tak, Matouši, věnuj celý svůj budoucí pracovní život ukazování všem lidem, že Bůh neupřednostňuje žádného člověka; že v pohledu Boha a v bratrství království jsou si všichni lidé rovni─všichni věřící jsou synové Boha.“
181:2.15 (1958.2) Ježíš potom přešel k Jakubovi Zebedeovi, který vstal a mlčky naslouchal slovům, se kterými se Ježíš na něho obrátil: „Jakube, když ty a tvůj mladší bratr jste kdysi přišli ke mně a žádali pro sebe výsadní postavení v království a já jsem vám řekl, že takové pocty uděluje pouze Otec, zeptal jsem se vás, zdali jste schopni pít můj pohár a vy oba jste odpověděli, že ano. I když jste tenkrát schopni nebyli a jestli nejste ještě i nyní, brzy budete připraveni pro takovou službu skrze zkušenost, kterou zanedlouho prožijete. Tímto svým chováním jste tehdy rozhněvali své bratry. Jestli vám ještě plně neodpustili, odpustí vám, až vás uvidí pít můj pohár. Ať bude tvoje služba dlouhá či krátká, nechť je tvoje duše trpělivá. Když přijde nový učitel, nechej ho učit tě soucitu a té chápavé toleranci, která se rodí z naprosté důvěry ve mne a dokonalé podřízenosti vůli Otce. Věnuj svůj život ukazování sloučené lidské lásky a božského chování Boha si uvědomujících a v Syna věřících učedníků. A všichni, kteří takto žijí, budou odhalovat evangelium dokonce i svojí smrtí. Ty a tvůj bratr Jan půjdete každý svojí cestou a je možné, že jeden z vás usedne se mnou ve věčném království mnohem dříve než ten druhý. Velmi by ti pomohlo, kdybys ses naučil, že opravdová moudrost zahrnuje jak zdrženlivost, tak i odvahu. Měl bys ses naučit prozíravosti, která by šla ruku v ruce s tvojí průbojností. Přijdou ty nejvyšší okamžiky, při kterých moji učedníci nebudou váhat položit své životy za toto evangelium, ale ve všech běžných situacích bude mnohem lepší zmírnit hněv nevěřících, abys mohl žít a pokračovat v hlásání dobrých zpráv. Pokud to bude v tvých silách, žij dlouho na zemi, aby tvůj dlouhý život přinesl mnoho plodů v duších, získaných pro nebeské království.“
181:2.16 (1958.3) Když Učitel skončil svoji řeč k Jakubovi, poodešel na konec stolu, kde seděl Ondřej a dívajíc se svému věrnému pomocníkovi do očí, řekl. „Ondřeji, poctivě jsi mne zastupoval ve funkci výkonného vůdce vyslanců nebeského království. Přestože jsi někdy pochyboval a jindy projevoval nebezpečnou bázlivost, byl jsi vždy upřímně spravedlivý a nesmírně pravdivý v jednáních se svými druhy. Od chvíle tvého vysvěcení a vysvěcení tvých bratrů jako poslů království, jsi samostatně řídil všechny administrativní záležitosti naší skupiny, s výjimkou těch situací, kdy jsem tě já osobně pověřil jednat jako výkonný představitel těchto vybraných apoštolů. Ve všech ostatních světských záležitostech jsem nezasahoval do tvých rozhodnutích a nijak je neovlivňoval. A to jsem dělal pro to, abych tato skupina měla vůdce, pod jehož vedením by probíhala všechna pozdější skupinová rozhodnutí. A v mém vesmíru a ve vesmíru vesmírů mého Otce přistupujeme k našim bratrům-synům jako jednotlivcům ve všech jejich duchovních vztazích, ale ve všech skupinových vztazích jsme to my, kdo vždy zajišťuje pevné vedení. Naše království je sférou, která má řád a kde, když dva či více tvorů vzájemně spolupracují, mají vždy určeného vůdce.
181:2.17 (1959.1) A nyní, Ondřeji, jelikož jsi vůdcem svých bratrů na základě mého rozhodnutí a poněvadž jsi takto sloužil jako můj osobní zástupce a vzhledem k tomu, že vás brzy opustím a odejdu ke svému Otci, zbavuji tě všech povinností, spojených s těmito světskými a administrativními záležitostmi. Od této chvíle nebudeš mít žádnou pravomoc nad svými bratry, kromě té, kterou si zasloužíš svými schopnostmi jako duchovní vůdce a kterou tvoji bratři otevřeně uznají. Od tohoto okamžiku nemůžeš uplatňovat žádnou moc nad svými bratry, pokud ti oni tuto pravomoc neobnoví svým jednomyslným rozhodnutím poté, až já odejdu k Otci. Ale toto tvé zbavení odpovědnosti jako administrativního vůdce této skupiny v žádném případě nezmenšuje tvoji morální povinnost udělat všechno, co je v tvých silách, abys udržel své bratry pospolu pevnou a milující rukou v nastávajících těžkých časech─v těch dnech, které uplynou mezi mým koncem v těle a příchodem nového učitele, který bude žít ve vašich srdcích a který vás nakonec přivede k celé pravdě. Poněvadž se připravuji vás opustit, uvolňuji tě ze všech administrativních povinností, jejichž původ a důležitost vycházely z mé přítomnosti jako jednoho z vás. Od nynějška budu uplatňovat pouze duchovní moc nad vámi a mezi vámi.
181:2.18 (1959.2) Jestli budou tvoji bratři chtít, abys zůstal jejich rádcem, přikazuji ti, abys ve všech záležitostech světského či duchovního charakteru dělal vše, co je v tvých silách, pro posílení míru a harmonie mezi rozličnými skupinami upřímných věřících v evangelium. Věnuj zbytek svého života na podporu praktických aspektů bratrské lásky mezi tvými bratry. Buď laskavý k mým bratrům v těle, až plně uvěří v toto evangelium; projevuj láskyplnou a nestrannou oddanost Řekům na Západě a Abnérovi na Východě. Přestože tito moji apoštolové budou brzy rozprášeni do celého světa a budou tam hlásat radostné zprávy o spasitelném synovství s Bohem, ty je musíš udržet pospolu během těžkého období, na jehož prahu stojíme─období obtížných zkoušek, ve kterých se musíte naučit věřit v evangelium bez mojí osobní přítomnosti a trpělivě budete čekat na příchod nového učitele, Ducha Pravdy. A tak, Ondřeji, přestože v očích lidí se tvá práce nebude jevit jako významné dílo, spokoj se s rolí učitele a rádce těch, kteří budou taková díla konat. Vytrvej ve své práci na zemi až do konce a potom budeš v této službě pokračovat ve věčném království; neřekl jsem vám mnohokrát, že mám ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto stáda?“
181:2.19 (1959.3) Potom Ježíš poodešel k dvojčatům Alfeovým, stoupl si mezi ně a řekl: „Moje malé děti, vy jste jednou ze tří bratrských dvojic, které se rozhodli mne následovat. Všech šest úspěšně pracovalo v míru se svými blízkými, ale nikdo to nedělal lépe než vy. Čekají nás těžké časy. Vy možná nepochopíte všechno, co se bude dít vám a vašim bratrům, ale nezapochybujte o tom, že jste jednou byli povoláni pracovat pro království. Po nějakou dobu nebudete mít na starost žádné davy lidí, ale nesmíte ztratit odvahu; když dokončíte vaše životní dílo, přijmu vás v nebi, kde ve slávě řeknete o svém spasení serafským hostitelům a spoustě vysokých Božích Synů. Věnujte své životy zdokonalení všední práce. Ukažte všem lidem na zemi a andělům na nebi, s jakou radostí a odvahou se může smrtelný člověk, povolaný pracovat po nějakou dobu ve zvláštní službě Bohu, vrátit k bývalé práci. Jestliže se stane, že vaše práce ve vnějších záležitostech království bude načas dokončena, vraťte se ke své bývalé práci s novým poučením ze zkušenosti v synovstvu s Bohem a s povznešeným uvědoměním toho, že pro toho, kdo zná Boha, neexistuje nic takového, jako všední práce, nebo světská lopota. Pro vás, kteří jste se mnou pracovali, se všechny věci staly posvátnými a všechna pozemská práce se stala službou samému Bohu-Otci. A když uslyšíte zprávy o činech svých bývalých apoštolských druhů, radujte se s nimi a pokračujte ve své každodenní práci jako ti, kteří se těší na Boha a přitom mu slouží. Byli jste mými apoštoly a vždy jimi budete a já budu na vás pamatovat v budoucím království.“
181:2.20 (1960.1) A pak Ježíš přešel k Filipovi, který, stojíc, vyslechl od Učitele toto sdělení: „Filipe, tys mně položil spoustu nesmyslných otázek, ale já jsem se pokaždé všemožně snažil odpovědět na každou z nich a nyní bych chtěl odpovědět na poslední z takových dotazů, který vznikl v tvé nejpoctivější, ale neduchovní mysli. Pokaždé, když jsem přišel do tvé blízkosti, říkal sis sám sobě: „Co budu dělat, jestli Učitel odejde a nechá nás samotné na tomto světě?“ Ó, ty malověrný! A přesto máš víry téměř tolik, jako mnozí z tvých bratrů. Byl jsi dobrým správcem, Filipe. Zklamal jsi nás jen několikrát a jeden z těchto případů jsme použili pro proslavení Otce. Tvá činnost správce brzy skončí. Zanedlouho se budeš muset více zapojit do práce, ke které jsi byl povolán─kázání tohoto evangelia království. Filipe, ty jsi vždy chtěl být viděn a velmi brzy uvidíš velké věci. Bylo by mnohem lepší, kdybys to všechno viděl očima své víry, ale jelikož jsi byl upřímný i ve své materiálnosti, uvidíš, jak se má slova v tvém životě naplní. A potom, když budeš požehnán duchovní vizí, vrať se ke své práci: věnuj svůj život tomu, abys vedl lidstvo v hledání Boha a věčných realit očima duchovní víry a ne očima materiální mysli. Pamatuj si, Filipe, že máš důležitou misi na zemi, protože svět je naplněn těmi, kteří se dívají na život stejně, jak ses do této doby díval ty. Máš před sebou významnou práci a když ji dokončíš ve víře, přijdeš ke mně do mého království a já ti s velkou radostí ukáži to, co oči neviděly, uši neslyšely a smrtelná mysl nepojala. Mezitím se staň malým dítětem v království ducha a dovol mně, jako duch nového učitele, vést tě směrem do duchovního království. A tak já budu moci udělat pro tebe mnohem více, než jsem byl schopen dosáhnout, když jsem pobýval s tebou jako smrtelník tohoto světa. A vždy si pamatuj, Filipe: ten, kdo viděl mne, viděl mého Otce.“
181:2.21 (1960.2) Potom Učitel šel k Natanaelovi. Když Natanael povstal, Ježíš mu dal pokyn, aby se posadil, sám si sedl vedle něho a řekl: „Natanaeli, od doby, kdy ses stal mým apoštolem, naučil ses žít nad předsudky a projevovat zvýšenou toleranci. Ale ještě se musíš hodně naučit. Byl jsi požehnáním pro své druhy v tom, že tvá neustálá upřímnost byla pro ně vždy varováním. Až já odejdu, může se stát, že tvá otevřenost způsobí narušení tvých vztahů s tvými bratry, jak bývalými, tak i novými. Měl by ses naučit, že vyjádření i dobré myšlenky musí být přizpůsobeno intelektuální úrovni a duchovnímu rozvoji posluchače. Upřímnost je nejužitečnějším prostředkem v práci pro království za předpokladu, že je spojena s rozvážností.
181:2.22 (1961.1) Jestli se naučíš pracovat společně se svými bratry, budeš moci dosáhnout více trvalých výsledků, ale jestli se rozhodneš hledat stejně jako ty smýšlející lidi, v tom případě zasvěť svůj život dokazování toho, že Boha znalý učedník se může stát stavitelem království i když je osamělý ve světě a zcela izolovaný od svých věřících druhů. Já vím, že ty zůstaneš loajální až do samého konce a já tě jednoho dne přivítám v rozšířené službě v mém nebeském království.
181:2.23 (1961.2) Poté se Natanel obrátil na Ježíše s touto otázkou: „Naslouchal jsem tvému učení od chvíle, kdy jsi mne povolal do služby pro toto království, ale musím se upřímně přiznat, že ne úplně rozumím všemu, co nám říkáš. Nevím, co mám dále očekávat a myslím si, že většina z mých bratrů je stejně zmatena, ale neodvažuje se k tomuto zmatení přiznat. Můžeš nám pomoci?“ Ježíš, pokládajíc svoji ruku na Natanaelovo rameno, řekl: „Můj příteli, není divu, že jsi zmaten ve své snaze pochopit smysl mých duchovních učeních, poněvadž jsi hendikepovaný svým vnímáním židovských tradic a značně zmaten svojí neústupnou tendencí vykládat mé evangelium v duchu učení zákoníků a farizejů.
181:2.24 (1961.3) Mnoho jsem vás naučil slovem a prožil mezi vámi svůj život. Udělal jsem vše, co je možno udělat pro osvícení vašich myslí a vysvobození vašich duší. A to, co jste nebyli schopni získat z mého učení a mého života, musíte být nyní připraveni získat prostřednictvím mistra všech učitelů─praktické zkušenosti. A v celé této nové zkušenosti, která nyní na vás čeká, já půjdu před vámi a Duch Pravdy bude s vámi. Nebojte se; to, co teď nejste schopni pochopit, nový učitel po svém příchodu vám bude odhalovat po zbytek vašeho života na zemi a během vaší další výuky ve věčných epochách.“
181:2.25 (1961.4) A pak se Učitel otočil ke všem apoštolům a řekl: „Nelekejte se toho, že nedokážete pochopit celý smysl evangelia. Vy jste jenom koneční, smrtelní lidé a to, co jsem vás učil, je nekonečné, božské a věčné. Buďte trpěliví a stateční, poněvadž máte před sebou věčné epochy, ve kterých budete pokračovat ve své progresivní zkušenosti stát se dokonalými, tak, jak dokonalý je váš Otec v Ráji.“
181:2.26 (1961.5) A potom Ježíš přešel k Tomášovi, který stál a naslouchal těmto slovům: „Tomáši, tobě se často nedostávalo víry; nicméně, když jsi měl své důvody pochybovat, nikdy jsi nepostrádal odvahu. Já vím velmi dobře, že tebe falešní prorokové a nepraví učitelé neoklamou. Až já odejdu, tvoji bratři si budou více cenit tvého kritického způsobu nazírání na nová učení. A když v budoucnu budete všichni rozptýleni po celém světě, pamatuj na to, že jsi stále můj vyslanec. Zasvěť svůj život významnému dílu─ukazování, že kritická materiální mysl člověka může zvítězit nad liknavostí intelektuálního pochybování, když se setkává s projevem živé pravdy ve zkušenosti v duchu narozených mužů a žen, kteří přinášejí ve svých životech duchovní plody a kteří milují jeden druhého tak, jak já miluji vás. Tomáši, jsem rád, že jsi se k nám připojil a zůstal s námi a vím, že po krátkém období nejistoty budeš pokračovat ve službě království. Tvé pochybnosti způsobovaly rozpaky tvým bratrům, ale mně nebyly nepříjemné. Já v tebe věřím a půjdu před tebou do nejvzdálenějších koutů světa.“
181:2.27 (1962.1) Pak Učitel přišel k Šimonovi Petrovi, který vstal, když ho Ježíš oslovil: „Petře, já vím, že mne miluješ a že zasvětíš svůj život veřejnému hlásání tohoto evangelia království židům i jinověrcům, ale zneklidňuje mne to, že tolik let blízkého styku se mnou ti moc nepomohlo, abys ses naučil myslet, než promluvíš. Jakou zkušeností musíš projít, než se naučíš mít stráž na svých rtech. Kolik potíží jsi nám způsobil svým bezmyšlenkovitým mluvením, svým troufalým sebevědomím! A jestli nedokážeš ovládnout tuto slabost, čekají tě ještě mnohem větší potíže. Ty víš, že navzdory této slabosti tě tvoji bratři milují a měl bys také chápat, že tento nedostatek nemá v žádném případě vliv na moji lásku k tobě, ale snižuje tvoji použitelnost a vždy ti bude způsobovat potíže. Ale ty nepochybně získáš velkou pomoc ze zkušenosti, kterou projdeš dnes v noci. A to, co ti teď řeknu, Šimone Petře, to také říkám všem tvým bratrům tady shromážděným: tuto noc vy všichni budete ve velkém nebezpečí o mně pochybovat. Vy víte, že je psáno: „Pastýř bude zabit a ovce se rozeběhnou.“ Když tady nebudu, hrozí velké nebezpečí, že někteří z vás podlehnou pochybnostem a zakolísají kvůli tomu, co se mně stane. Ale já vám teď slibuji, že se k vám nakrátko vrátím a že potom půjdu před vámi do Galileje.“
181:2.28 (1962.2) Poté Petr, pokládajíc svoji ruku na Ježíšovo rameno, řekl: „Bez ohledu na to, jestli všichni moji ostatní bratři podlehnou pochybnostem kvůli tobě, já slibuji, že nezaváhám nad ničím, co uděláš. Já půjdu s tebou a jestli to bude nutné, zemřu pro tebe.
181:2.29 (1962.3) Když tam Petr stál před svým Učitelem, všichni rozechvěni silným rozrušením a překypující ryzí láskou k němu, Ježíš se podíval přímo do jeho vlhkých očí a řekl: „Petře, opravdu, opravdu ti říkám, že ještě dříve, než dnes kohout zakokrhá, tak ty třikrát, nebo čtyřikrát zapřeš, že mne znáš. A tak, to co jsi se nebyl schopen naučit z mírumilovného soužití se mnou, budeš se učit skrze značné nesnáze a hodně utrpení. A až se opravdu naučíš této potřebné lekci, pak posílíš své bratry a svůj život zasvětíš kázání tohoto evangelia, i když se může stát, že budeš uvězněn a možná mne budeš následovat a zaplatíš nejvyšší cenu za láskyplnou službou při budování království Otce.
181:2.30 (1962.4) Ale pamatuj si na můj slib: když vstanu z mrtvých, krátce s vámi pobudu předtím, než se odeberu ke svému Otci. Tak i v tuto noc požádám Otce, aby každého z vás posílil před těžkými zkouškami, kterými velmi brzy budete procházet. Já vás všechny miluji tou stejnou láskou, jakou Otec miluje mne a proto od nynějška byste měli milovat jeden druhého tak, jako já miluji vás.“
181:2.31 (1962.5) A potom, po zazpívání žalmu, odešli do tábora na Olivové hoře.
Kniha Urantia
Kapitola 182
182:0.1 (1963.1) BYLO kolem desáté hodin večer, kdy v tento čtvrtek Ježíš vedl jedenáct apoštolů z domu Eliáše Marka a jeho ženy Marie na cestě zpět do tábora v Getsemane. Od toho dne v horách si Jan Marek vzal na sebe odpovědnost nespouštět oči z Ježíše. Jan Marek si mohl na několik hodin odpočinout a prospat se v době, kdy Učitel byl se svými apoštoly v horním pokoji, ale když je slyšel přicházet dolů po schodech, vstal, rychle si dal přes sebe plášť a vydal se za nimi přes město a přes potok Kidrón a dál, do jejich tajného tábora, který se nacházel v sousedství Getsemanské zahrady. A Jan Marek zůstal tak blízko Učiteli po celou tuto noc a následující den, že se stal svědkem všech událostí a slyšel mnoho z toho, co Učitel řekl od této chvíle až do ukřižování.
182:0.2 (1963.2) Když Ježíš a jedenáctka byli na cestě zpět do tábora, apoštolové se začali podivovat nad tím, co znamená dlouhá nepřítomnost Jidáše, a debatovali mezi sebou o předpovědi Učitele, že jeden z nich ho zradí a poprvé dostali podezření, že ne všechno bylo s Jidášem Iškariotským v pořádku. Ale otevřeně začali o Jidášovi mluvit až přišli do tábora a viděli, že tam není a nečeká na ně. Když všichni obklopili Ondřeje, aby jim řekl, co se stalo s Jidášem, jejich vůdce pouze poznamenal: „Já nevím, kde Jidáš je, ale obávám se, že nás opustil.“
182:1.1 (1963.3) Brzy po příchodu do tábora jim Ježíš řekl: „Moji přátelé a bratři, zbývá mně jen málo času být s vámi a chtěl bych, abychom se rozešli modlitbou k našemu nebeskému Otci, aby nám dal sílu a podpořil nás v tuto hodinu a v nastávající veškeré naší práci, kterou musíme vykonat v jeho jméně.“
182:1.2 (1963.4) Když Ježíš takto promluvil, odvedl je na nedaleký vrchol Olivové hory, odkud měli přímý pohled na Jerusalem, pokynul jim, aby poklekli na velké rovné skále v kruhu kolem něho, jak to udělali v den jejich vysvěcení; a potom, stojíc uprostřed kruhu, osvětlený plným měsíčním světlem, pozvedl oči k nebi a pronesl modlitbu:
182:1.3 (1963.5) „Otče, naplnil se můj čas; proslav nyní svého Syna, aby i Syn mohl proslavit tebe. Já vím, že jsi mě dal plnou moc nad všemi živými tvory v mé sféře a já dám věčný život všem, kteří se stanou věrnými syny Božími. A věčný život spočívá v tom, aby moji tvorové poznali tebe jako jediného pravého Boha a Otce všeho existujícího a aby uvěřili v toho, kohos ty poslal na tento svět. Já jsem tě proslavil na zemi a dokončil práci, kterou jsi mě dal vykonat. Téměř jsem završil své poskytnutí sebe sama dětem našeho vlastního tvoření; zbývá mě pouze vzdát se svého života v těle. A nyní, Ó, můj Otče, proslav mě tou slávou, kterou jsem měl u tebe předtím, než byl tento svět a přijmi mě opět po své pravici.
182:1.4 (1964.1) Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi vybral na tomto světě a dal je mně. Jsou tvoji─tak, jako všechen život je ve tvých rukou─ty jsi je mně dal a já jsem mezi nimi žil a učil je o cestách života a oni uvěřili. Tito lidé začínají vidět, že všechno co mám, pochází od tebe a že život, který jsem prožil v těle byl určen, aby se svět seznámil s Otcem. Pravdu, kterou jsi mě dal, jsem zjevil tvému světu. Tito moji přátelé a vyslanci si upřímně přáli přijmout tvé slovo. Řekl jsem jim, že jsem přišel od tebe, že ty jsi mě poslal na tento svět a že se teď brzy vrátím k tobě. Otče, modlím se k tobě za tyto vybrané. A modlím se za ně ne tak, jak bych se modlil za tento svět, ale jako za ty, které jsi vybral z tohoto světa, aby mě zastupovali poté, až se vrátím k tvé práci,─tak, jako já jsem zastupoval tebe na tomto světě během mého pobytu v těle. Tito lidé jsou moji; ty jsi mně je dal; ale všechno, co je moje, je vždy tvé a všechno, co bylo tvé, tys nyní udělal mým. Byl jsi proslaven ve mně a já se teď modlím, abych já byl proslaven v těchto lidech. Nemohu již déle být na tomto světě; chystám se vrátit k práci, kterou jsi mi dal. Musím tyto lidi tady zanechat, aby zastupovali nás a naše království mezi lidmi. Otče, nyní, když se připravuji vzdát se svého života v těle, udržuj víru těchto lidí. Pomáhej jim, mým přátelům, aby byli jednotni v duchu, tak jako jsme my. Dokud bych byl s nimi, mohl bych na ně dávat pozor a vést je, ale nyní odcházím. Buď jim nablízku, Otče, dokud nepošleme nového učitele, který je povzbudí a posílí.
182:1.5 (1964.2) Dal jsi mě dvanáct lidí a všechny jsem ochránil, kromě jednoho, syna pomsty, který si nepřál zůstat v našem společenství. Tito lidé jsou slabí a zranitelní, ale já vím, že jim můžeme věřit; já jsem je vyzkoušel; oni mně milují stejně, jak si váží tebe. Protože musí trpět kvůli mně, přál bych si, aby mohli být také naplněni radostí z jistoty synovství v nebeském království. Dal jsem těmto lidem tvé slovo a naučil jsem je pravdě. Svět je bude pravděpodobně nenávidět, jak nenáviděl mne, ale nežádám tě, abys je vzal ze světa, ale abys je uchránil od zla v tomto světě. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. A jako ty jsi mne poslal na tento svět, tak i já se tyto lidi chystám poslat do světa. Kvůli nim jsem žil mezi lidmi a zasvětil svůj život službě tobě, abych je mohl inspirovat k očištění skrze pravdu, kterou jsem je učil a skrze lásku, kterou jsem jim zjevil. Já dobře vím, můj Otče, že není vůbec potřeba žádat tě o dohled nad těmito bratry po mém odchodu; já vím, že je miluješ tak jako já, ale dělám to pro to, aby si mohli lépe uvědomit, že Otec miluje smrtelníky tak, jako je miluje Syn.
182:1.6 (1964.3) A teď, můj Otče, chtěl bych pronést modlitbu nejenom za těchto jedenáct mužů, ale i za všechny ostatní, kteří nyní věří, nebo mohou uvěřit v evangelium království skrze slovo jejich budoucí služby. Chci, aby všichni byli jedno, jako ty a já jsme jedno. Ty jsi ve mně a já jsem v tobě a přeji si, aby i oni byli také v nás; aby oba naši duchové pobývali v nich. Jestli mé děti budou jedno, jako my jsme jedno a jestli budou milovat jeden druhého, jako já miluje je, všichni lidé potom uvěří, že jsem přišel od tebe a s radostí přijmou zjevení pravdy a slávy, kterou jsem jim dal. Slávu, kterou jsi mi dal, jsem zjevil těmto věřícím. Jak ty žiješ ve mně v duchu, tak jsem já žil s nimi v těle. Jak ty jsi jeden se mnou, tak já jsem jeden s nimi a tak nový učitel budě vždy jeden s nimi a v nich. A to vše jsem udělal proto, aby moji bratři v těle mohli poznat, že Otec je miluje tak, jak je miluje Syn a že je miluješ tak, jak miluješ mě. Otče, pracuj se mnou pro spasení těchto věřících, aby brzy mohli přijít za mnou a zůstat se mnou ve slávě a potom jít dál a spojit se s tebou v objetí Ráje. Chtěl bych, aby ti, kteří slouží se mnou v pokoře, přišli ke mně ve slávě, aby uviděli všechno, co jsi svěřil do mých rukou, jako věčnou úrodu semene, zasazeného v čase v podobě smrtelného těla. Přeji si ukázat mým pozemským bratrům slávu, kterou jsem s tebou měl již před založením tohoto světa. Tento svět ví o tobě velmi málo, spravedlivý Otče, ale já tě znám a odhalil jsem tebe těmto věřícím a oni sdělí tvé jméno dalším generacím. A nyní jim slibuji, že budeš s nimi v tomto světě, jak jsi byl se mnou─přesně tak.“
182:1.7 (1965.1) Několik minut jedenáct apoštolů zůstalo klečet v kruhu kolem Ježíše než povstali a mlčky se vydali na cestu zpět do nedalekého tábora.
182:1.8 (1965.2) Ježíš se modlil za jednotu svých stoupenců, ale nepřál si stejnost. Hřích vytváří mrtvou úroveň zhoubné lhostejnosti, ale čestnost vyživuje tvůrčího ducha individuální zkušenosti v živých realitách věčné pravdy a v progresivním spojení božských duchů Otce a Syna. V duchovní sounáležitosti věřícího syna a božského Otce nikdy nemůže být dogmatická účelovost a sektářská nadřazenost skupinového vědomí.
182:1.9 (1965.3) V průběhu této své poslední modlitby s apoštoly Učitel zmiňoval fakt, že odhalil světu jméno Otce. A to je skutečně to, co udělal odhalením Boha, čehož dosáhl skrze svůj zdokonalený život v těle. Nebeský Otec se snažil sebe odhalit Mojžíšovi, ale nemohl jít dál za prohlášení: „JÁ JSEM.“ A když na něho bylo naléháno, aby se odhalil více, bylo odkryto pouze: „JÁ JSEM to, co JSEM.“ Ale když Ježíš ukončil svůj pozemský život, toto jméno Otce bylo odhaleno v takové míře, že Učitel, který byl ztělesněním Otce, mohl pravdivě říci:
182:1.10 (1965.4) Já jsem chléb života.
182:1.11 (1965.5) Já jsem živá voda.
182:1.12 (1965.6) Já jsem světlo světa.
182:1.13 (1965.7) Já jsem přání všech věků.
182:1.14 (1965.8) Já jsem otevřené dveře k věčnému spasení.
182:1.15 (1965.9) Já jsem realita nekonečného života.
182:1.16 (1965.10) Já jsem dobrý pastýř.
182:1.17 (1965.11) Já jsem cesta nekonečné dokonalosti.
182:1.18 (1965.12) Já jsem vzkříšení a život.
182:1.19 (1965.13) Já jsem tajemství věčného spasení.
182:1.20 (1965.14) Já jsem cesta, pravda a život.
182:1.21 (1965.15) Já jsem nekonečný Otec svých konečných dětí.
182:1.22 (1965.16) Já jsem pravá réva; vy jste ratolesti.
182:1.23 (1965.17) Já jsem naděje všech, kdo znají živou pravdu.
182:1.24 (1965.18) Já jsem živý most z jednoho světa na druhý.
182:1.25 (1965.19) Já jsem živé spojení mezi časem a věčností.
182:1.26 (1965.20) Tímto Ježíš rozšířil živé odhalení jména Otce pro všechny generace. Jak božská láska odhaluje podstatu Boha, věčná pravda odkrývá jeho jméno ve stále se zvětšujících rozměrech.
182:2.1 (1966.1) Apoštolové byli značně rozrušeni po svém návratu do svého tábora, když zjistili, že tam není Jidáš. Zatímco jedenáctka byla ve vášnivé debatě o svém zrádném apoštolském druhovi, David Zebedeus a Jan Marek odvedli Ježíše stranou a řekli mu, že po několik dní Jidáše sledovali a že věděli o jeho úmyslu vydat Učitele do rukou jeho nepřátel. Ježíš je vyslyšel, ale pouze jim řekl: „Moji přátelé, nic se nemůže stát Synu Člověka, pokud si to nebeský Otec nepřeje. Nechť se vaše srdce netrápí; všechno, co se má stát, stane se pro slávu Boha a spasení lidí.“
182:2.2 (1966.2) Ježíšova veselá nálada uhasínala. V průběhu této hodiny se stával stále vážnějším a vážnějším, až smutným. Poněvadž apoštolové byli velmi zneklidněni, nechtělo se jim vrátit do svých stanů i když je o to požádal sám Učitel. Po návratu z rozhovoru s Davidem a Janem pronesl svá poslední slova ke všem jedenácti: „Moji přátelé, jděte si odpočinout. Připravte se na zítřejší práci. Pamatujte si, že my všichni se musíme podřídit vůli nebeského Otce. Můj pokoj nechť je s vámi.“ A když takto promluvil, pokynul jim, aby šli do svých stanů, ale když se rozcházeli, zavolal na Petra, Jakuba a Jana a řekl jim: „Chci, aby vy jste tady se mnou ještě chvíli zůstali.“
182:2.3 (1966.3) Apoštolové usnuli jen proto, že byli naprosto vyčerpáni; od příchodu do Jerusalema spali jen velmi málo. Předtím, než se rozešli do svých osobních stanů, Šimon Zélóta je všechny pozval do svého stanu, kde byly uschovány meče a další zbraně a každého z nich vyzbrojil bojovnou zbraní. Všichni si tyto zbraně vzali a opásali se s nimi, kromě Natanaela. Natanael, odmítajíc se ozbrojit, řekl: „Moji bratři, Učitel nám mnohokrát řekl, že jeho království není z tohoto světa a že jeho učedníci by neměli bojovat s mečem, aby ho ustanovili. Já v to věřím. Myslím si, že Učitel nás nepotřebuje, abychom použili meč na jeho obranu. Všichni jsme byli svědky jeho pozoruhodné moci a víme, že on se může sám ubránit před svými nepřáteli, kdyby to chtěl. Jestli nebude klást odpor svým nepřátelům, musí to být z toho důvodu, že takové rozhodnutí znamená jeho snahu naplnit vůli svého Otce. Já se budu modlit, ale meč nepoužiji.“ Když Ondřej uslyšel tato Natanaelova slova, vrátil svůj meč zpět Šimonovi Zélótovi. A tak, když se rozdělili a šli spát, devět z nich bylo ozbrojeno.
182:2.4 (1966.4) Rozladění z toho, že Jidáš je zrádce, na chvíli potlačilo všechno ostatní v myslích apoštolů. Učitelova poznámka o Jidáši, kterou vyslovil v průběhu poslední večeře, jim otevřela oči a uvědomili si že je zradil.
182:2.5 (1966.5) Když se osm apoštolů konečně dostalo do svých stanů a Petr, Jakub a Jan v tu dobu čekali na Učitelovy rozkazy, Ježíš zavolal na Davida Zebedea: „Pošli ke mně svého nejrychlejšího a nejdůvěryhodnějšího posla.“ Když David přivedl k Učitelovi nějakého Jákoba, který byl dříve nočním běžcem kurýrské služby mezi Jerusalemem a Betsaidou, Ježíš se na něho obrátil a řekl mu: „Co nejrychleji poběž k Abnérovi do Filadelfie a řekni mu: „Učitel tě pozdravuje a říká, že přišel čas, kdy bude vydán do rukou nepřátel, kteří ho usmrtí, ale že on potom vstane z mrtvých a nakrátko se ti zjeví předtím, než odejde za svým Otcem a že ti pak dá pokyny na dobu, dokud nový učitel nepřijde žít ve vašich srdcích.“ A když Jákob zopakoval tuto zprávu k úplné spokojenosti Učitele, Ježíš ho poslal na cestu se slovy: „Neboj se nikoho z lidí, Jákobe, poněvadž dnes v noci bude vedle tebe běžet neviditelný posel.“
182:2.6 (1967.1) Potom se Ježíš obrátil na vůdce hostujících Řeků, kteří byli s nimi v táboře a řekl: „Můj bratře, nenechej se znepokojit tím, co se brzy stane, poněvadž jsem vás o tom již předem varoval. Syn Člověka bude usmrcen na podnět jeho nepřátel─veleknězů a židovských vládců, ale já znovu vstanu, abych s vámi krátce pobyl předtím, než půjdu k Otci. A když se staneš toho všeho svědkem, oslavuj Boha a posiluj své bratry.“
182:2.7 (1967.2) Za normálních okolností by apoštolové osobně popřáli Učiteli dobrou noc, ale tento večer byli natolik zaujati náhlým uvědoměním o Jidášově zradě a tak zasaženi zvláštním charakterem Učitelovy modlitby na rozloučenou, že vyslechli jeho sbohem a mlčky se rozešli.
182:2.8 (1967.3) Ježíš, když se ten večer loučil s Ondřejem, řekl mu: „Ondřeji, dělej všechno, co můžeš, abys udržel své bratry pospolu, dokud se k vám opět nevrátím poté, až vypiji tento pohár. Dávej sílu svým bratrům s vědomím, že jsem ti všechno řekl. Mír s tebou.“
182:2.9 (1967.4) Žádný z apoštolů nepředpokládal, že by se této noci mohlo stát něco neobvyklého, jelikož bylo již příliš pozdě. Chtěli se vyspat, aby mohli brzy ráno vstát a být připraveni na nejhorší. Mysleli si, že veleknězi se budou snažit zatknout jejich Učitele brzy ráno, poněvadž žádná světská práce nesměla být vykonána odpoledne v den příprav na Paschu. Pouze David Zebedeus a Jan Marek si byli vědomi toho, že nepřátelé Ježíše mají přijít s Jidášem v tento večer.
182:2.10 (1967.5) David se rozhodl, že zůstane v tu noc na stráži na horní stezce, která vedla k cestě, spojující Betanii s Jerusalem, zatímco Jan Marek měl sledovat cestu, probíhající údolím Kidrónu do Getsemane. Předtím, než David odešel na dobrovolně přijatou přední stráž, rozloučil se s Ježíšem slovy: „Učiteli, s velkou radostí jsem ti sloužil. Moji bratři jsou tvými apoštoly, ale já jsem s potěšením dělal menší práce, které musely být vykonány. A budu tě postrádat celým svým srdcem až tady nebudeš.“ Ježíš na to Davidovi řekl: „Davide, můj synu, ostatní dělali to, co jim bylo přikázáno, ale ty jsi vykonával svoji službu o vlastní vůli a já jsem si byl tvé oddanosti plně vědom. Ty také budeš jednoho dne se mnou sloužit ve věčném království.“
182:2.11 (1967.6) A potom, než zaujal své místo na stráži na horní stezce, David Ježíšovi řekl: „Víš, Učiteli, já jsem poslal pro tvoji rodinu a mám zprávu, že dnes večer dorazili do Jericha. Budou tady zítra brzy dopoledne, poněvadž by to pro ně bylo nebezpečné jít sem nahoru po krvavé cestě v noci.“ A Ježíš, pohlednuvši na Davida, jenom řekl: „Ať je tomu tak, Davide.“
182:2.12 (1967.7) Když David odešel na Olivovou horu, Jan Marek zaujal svoji noční hlídku vedle cesty, která vedla podél potoka dolů do Jerusalema. A Jan by zůstal na svém místě, kdyby neměl silnou touhu být nablízku Ježíše a vědět, co se děje. Brzy poté, když David od něho odešel a když Jan Marek viděl, že Ježíš se společně s Petrem, Jakubem a Janem odebrali k nedaleké rokli, přepadla ho současně taková starostlivost a zvědavost, že opustil své hlídkové místo a šel tajně za nimi, skryl se v keřích, odkud viděl a slyšel všechno, co se odehrálo během těchto posledních minut v zahradě a těsně předtím, než přišel Jidáš s ozbrojenou stráží, aby zatkli Ježíše.
182:2.13 (1968.1) V době, kdy se v táboře Učitele odehrávaly všechno tyto události, Jidáš Iškariotský se radil s kapitánem chrámové stráže, který shromáždil své muže, aby se pod vedením zrádce vydali zatknout Ježíše.
182:3.1 (1968.2) Když v táboře všechno ustalo a ztichlo, Ježíš vzal sebou Petra, Jakuba a Jana a šel s nimi k nedaleké rokli, kam se často chodíval modlit a rozjímat. Tři apoštolové si nemohli nevšimnout toho, že Ježíš byl hluboce zarmoucen; nikdy předtím neviděli svého Učitele takto sklíčeného a smutného. Když přišli na místo, kde on se obvykle modlíval, pokynul jim, aby se posadili a dávali pozor na okolí, zatímco on odešel na vzdálenost hozeného kamenem pomodlit se. A když padl tváří na zem, modlil se: „Můj Otče, přišel jsem na tento svět, abych vykonal tvoji vůli a to jsem splnil. Vím, že přišel čas položit tento můj život v těle a já se toho nezaleknu, ale chtěl bych vědět, zdali je toto tvá vůle, abych vypil tento pohár. Pošli mě ujištění, že ti ve své smrti vyhovím tak, jak tomu bylo i v mém životě.“
182:3.2 (1968.3) Několik okamžiků Učitel zůstal v modlitební poloze a potom šel zpět ke třem apoštolům, které našel v hlubokém spánku. Měli těžká víčka a nedokázali zůstat vzhůru. Když je Ježíš probudil, řekl jim: „Co to vidím! Nejste schopni být na stráži ani jednu hodinu? Nevidíte, že má duše je stále více smutnější, skoro umírající a že toužím po vaší společnosti?“ Poté, jak se trojice probrala ze spánku, Učitel opět od nich odešel, padl na zem a znovu se modlil: „Otče, já vím, že je možnost uniknout tomuto poháru─s tebou je všechno možné─ale já jsem přišel vykonat tvoji vůli a přestože tento pohár je bolestný, já ho vypiji, jestli je to tvá vůle.“ A když se takto pomodlil, objevil se vedle něho nádherný anděl a promluvil s ním, dotkl se ho a posílil ho.
182:3.3 (1968.4) Když se Ježíš vrátil znovu ke třem apoštolům, opět je našel v hlubokém spánku. Probudil je slovy: „V takové hodině já vás potřebuji, abyste byli na stráži a se mnou se modlili─neměli byste se právě modlit mnohem více, abyste neupadli do pokušení─a ne usnout, když od vás odejdu?“
182:3.4 (1968.5) A potom, po třetí, Učitel odešel a modlil se: „Otče, vidíš moje spící apoštoly; buď k nim milosrdný. Duch opravdu chce, ale tělo je slabé. A nyní, Ó Otče, jestli mě tento pohár nemine, pak jsem tedy připraven ho vypít. Ne má vůle, ale tvá bude vykonána.“ A když skončil modlení, na malou chvíli se natáhl na zemi. Když vstal a vrátil se zpět k apoštolům, znovu je našel spící. Prohlédl si je a se soucitným gestem něžně řekl: „Spěte nyní a odpočiňte si; čas rozhodnutí již pominul. Nastal čas, kdy Syn Člověka bude zrazen a vydán do rukou svých nepřátel.“ Když se sehnul, aby s nimi zatřásl a probudil je, řekl: „Vstaňte, vraťme se zpátky do tábora, protože ten, který mě vydá, již přichází a přišla hodina, kdy mé stádo bude rozehnáno. Ale já jsem vám již o těchto věcech všechno řekl.“
182:3.5 (1968.6) Během těch let, kdy Ježíš žil mezi svými stoupenci, on skutečně mnohokrát podal důkaz o své božské podstatě, ale právě teď jsou svědky nové evidence o jeho lidskosti. Krátce před největším ze všech odhaleních jeho božskosti, jeho vzkříšení, musí nyní přijít největší důkazy o jeho smrtelné podstatě, jeho ponížení a ukřižování.
182:3.6 (1969.1) Pokaždé, když se modlil v zahradě, jeho lidskost se pevněji přiblížila─skrze víru─jeho božskosti; jeho lidská vůle se plněji spojila s božskou vůlí jeho Otce. Kromě jiného, co mu nádherný anděl řekl, byla zpráva, Otec si přeje, aby jeho Syn ukončil své poskytnutí na zemi poznáním smrti přesně tak, jako i všichni smrtelní tvorové musí projít materiálním rozkladem při přechodu z existence času k rozvoji ve věčnosti.
182:3.7 (1969.2) Na začátku večera se nezdálo vypití poháru příliš obtížné, ale když Ježíš-člověk se rozloučil se svými apoštoly a poslal je spát, nastávající zkouška se stávala více a více hrozivější. Ježíš prožíval ten přirozený odliv a příliv pocitů, které jsou normální pro každou lidskou zkušenost a právě v tuto chvíli byl unaven ze svých aktivit, vyčerpán dlouhými hodinami práce a bolestivou obavou o bezpečnost svých apoštolů. Ačkoliv žádný smrtelník nemůže porozumět myšlenkám a pocitům vtěleného Syna Člověka v takové chvíli, my víme, že prožíval velká muka a pociťoval nevyslovitelný smutek, poněvadž mu po tváři stékal ve velkých kapkách pot. Konečně nabyl přesvědčení o tom, že Otec má v úmyslu nechat události proběhnout přirozeným způsobem; Ježíš byl plně rozhodnut nepoužít žádnou z možností své absolutní moci jako nejvyšší hlava vesmíru pro svoji záchranu.
182:3.8 (1969.3) Shromážděná armáda obrovského uskupení se v tu dobu vznášela nad touto scénou pod dočasným společným velením Gabriela a Osobního Ladiče Ježíše. Velitelé jednotlivých oddílů této armády byli opakovaně varováni nezasahovat do těchto událostí na zemi, dokud sám Ježíš jim nedá rozkaz zasáhnout.
182:3.9 (1969.4) Rozloučení s apoštoly bylo nesmírným vypětím pro lidské srdce Ježíše; tato muka lásky ho neskonale vyčerpala a udělala ještě obtížnější čekání na smrt, o které dobře věděl, že na něho čeká. Uvědomil si, jak slabí a nevědoucí jsou jeho apoštolové a bál se je opustit. On dobře věděl, že přišel čas jeho odchodu, ale jeho lidské srdce se snažilo zjistit, jestli neexistuje nějaká možnost legitimního způsobu uniknout z této těžké situace, plné utrpení a bolesti. A když se jeho srdce snažilo najít takový únik a nedokázalo to, byl připraven vypít pohár. Božská mysl Michaela věděla, že on udělal všechno co mohl pro dvanáct apoštolů; ale Ježíšovo lidské srdce si přálo, aby se udělalo pro ně ještě více předtím, než budou zanecháni sami na tomto světě. Ježíšovo srdce bylo zdrceno; on oddaně miloval své bratry. Byl odloučen od své rodiny v těle; jeden z jeho vybraných druhů ho zradí. Národ jeho otce Josefa ho zavrhl a tím zpečetil svůj osud jako národ se zvláštní misí na zemi. Jeho duše byla mučena zmařenou láskou a odmítnutým milosrdenstvím. Byla to jedna z těch nesnesitelných lidských chvil, kdy se zdá, že všechno padá na člověka se zdrcující krutostí a nesmírnou bolestí.
182:3.10 (1969.5) Lidská podstata Ježíše nebyla necitlivá k této situaci osobní osamocenosti, veřejné hanby a zjevného neúspěchu jeho díla. Všechny tyto pocity ho zatěžovaly nepopsatelnou tíhou. V době této nesmírné bolesti se jeho mysl vrátila zpět do dětství v Nazaretu a k počátku jeho práce v Galileji. V čase této velké zkoušky v jeho mysli ožilo mnoho z těchto příjemných scén ze začátku jeho služby. A právě v těchto starých vzpomínek na Nazaret, Kafarnaum, horu Hermón a na východ a západ slunce nad třpytícím se Galilejským mořem našel útěchu, když se snažil posílit a připravit své lidské srdce na setkání se zrádcem, který ho má již tak brzy zradit.
182:3.11 (1970.1) Než Jidáš a vojáci přišli, Ježíš opět plně nabyl svůj obvyklý klid; duch zvítězil nad tělem; víra se prosadila proti všem lidským sklonům bát se a mít pochybnosti. Ježíš úspěšně obstál v nejvyšší zkoušce─plně si uvědomil svoji lidskou podstatu a ovládl ji. Zase byl Syn Člověka připraven čelit svým nepřátelům s klidem a naprostou jistotou své nezdolnosti smrtelného člověka, upřímně oddaného vykonávat vůli svého Otce.
Kniha Urantia
Kapitola 183
183:0.1 (1971.1) KDYŽ Ježíš konečně probudil Petra, Jakuba a Jana, navrhl jim, aby šli do svých stanů a pokusili se usnout a připravit na zítřejší povinnosti. Ale v tuto dobu byli tito tři apoštolové již plně probuzeni; osvěžili se krátkými zadřímnutími a kromě toho je vzrušil a zburcoval příchod dvou vzrušených poslů, kteří se ptali po Davidovi Zebedeovi a ihned ho začali hledat, když jim Petr řekl, kde drží stráž.
183:0.2 (1971.2) I když osm apoštolů spalo hlubokým spánkem, Řekové, kteří tábořili vedle nich, se mnohem více obávali potíží, a proto postavili svoji vlastní stráž, aby jim dala znamení, kdyby se objevilo nebezpečí. Když tito dva poslové přiběhli do tábora, řecký strážce ihned probudil své krajany, kteří vyběhli ze svých stanů v plném oblečení a plné zbroji. Celý tábor byl nyní probuzen, kromě osmi apoštolů. Petr chtěl své druhy probudit, ale Ježíš mu to ostře zakázal. Učitel všechny vlídně požádal, aby se vrátili do svých stanů, ale oni se však zdráhali vyplnit jeho prosbu.
183:0.3 (1971.3) Když se mu nepodařilo poslat své stoupence zpět do jejich stanů, Učitel je tam zanechal a šel dolů k olivovému lisu, který stál nedaleko od vchodu do Getsemanské zahrady. Přestože tři apoštolové, Řekové a další obyvatelé tábora váhali, zdali mají jít hned za ním, Jan Marek hbitě proběhl mezi olivovníky a skryl se v malé boudě kousek od olivového lisu. Ježíš odešel z tábora a od svých přátel, aby ho vojáci, když přijdou, mohli zatknout, aniž by vyrušili jeho apoštoly. Učitel nechtěl probudit své apoštoly, aby byli svědky jeho zatčení a byli ušetřeni pohledu na Jidášovu zradu, což by v nich mohlo vyvolat takovou zlost, že by zaútočili na vojáky a nakonec by byli vzati do zajetí s ním. Bál se, že kdyby byli s ním zatčeni, mohli by s ním také zemřít.
183:0.4 (1971.4) Ačkoliv Ježíš věděl, že plán jeho smrti se zrodil v radách židovských vládců, byl si také vědom toho, že všechny tyto hanebné intriky měly plný souhlas Lucifera, Satana a Kaligastii. A dobře věděl, že tito rebelové světů by byli také rádi, když by s ním byli zabiti všichni apoštolové.
183:0.5 (1971.5) Ježíš se posadil, zcela sám, na olivový lis, kde čekal na příchod zrádce a v tu dobu ho viděl pouze Jan Marek a nespočitatelná armáda nebeských pozorovatelů.
183:1.1 (1971.6) Hrozí velké nebezpečí nesprávného pochopení významu velkého množství výroků a početných událostí, spojených s ukončením Učitelova života v těle. Kruté zacházení primitivních přisluhovačů a necitlivých vojáků s Ježíšem, nespravedlivé vedení jeho výslechů a bezcitného postoje samozvaných náboženských vůdců, nesmějí být zaměněny za skutečnost, že Ježíš, trpělivě se podrobující všemu tomuto utrpení a ponižování, tímto oddaně vykonával vůli Rajského Otce. Byla to vskutku a vpravdě vůle Otce, aby jeho Syn vypil plný pohár smrtelné zkušenosti, od narození do smrti, ale nebeský Otce neměl v žádném případě naprosto nic do činění s vyvoláním barbarského jednání těch domněle civilizovaných lidských bytostí, které tak brutálně mučily Učitele a takovým odporným způsobem nakupily tolik potupy na jeho neodporující osobnost. Tyto nelidské a otřesné zkušenosti, které byl Ježíš vyzván podstoupit v posledních hodinách svého smrtelného života, nebyly v žádném případě součástí božské vůle Otce, kterou lidská podstata Ježíše tak vítězoslavně slíbila vykonat při konečném podřízení člověka Bohu, o čemž svědčí jeho trojdílná modlitba, kterou pronesl v zahradě v době, kdy tam jeho vyčerpaní apoštolové spali hlubokým spánkem.
183:1.2 (1972.1) Nebeský Otec si přál, aby jeho poskytnutý Syn ukončil svoji pozemskou cestu přirozeně, stejně, jako všichni ostatní smrtelníci ukončí své životy na zemi a v těle. Obyčejní muži a ženy nemohou očekávat, že jejich poslední hodiny na zemi a následující epizoda smrti jim budou usnadněny mimořádným povolením. Proto se Ježíš rozhodl položit svůj život v těle v souladu s přirozeným vývojem událostí a vytrvale odmítal vyprostit se z krutých drápů hanebného spiknutí─nelidských výjevů, které s děsivou jistotou vedly k jeho neuvěřitelnému ponížení a potupné smrti. A každý okamžik celého tohoto ohromujícího projevu nenávisti a tohoto nevídaného projevu krutosti byla práce zlých a hanebných lidí. Otec nebeský si toto nepřál a ani úhlavní nepřátelé Ježíše to takto neplánovali, přestože oni udělali hodně pro to, aby nemyslící a zlí smrtelníci zavrhli poskytnutého syna tímto způsobem. Dokonce i otec hříchu odvrátil svoji tvář od nesnesitelné hrůzy scény ukřižování.
183:2.1 (1972.2) Poté, kdy Jidáš tak kvapně vstal od stolu a odešel od Poslední Večeře, vydal se přímo do domu svého bratrance a ti dva šli potom rovnou za kapitánem chrámové stráže. Jidáš požádal velitele, aby shromáždil stráže a sdělil mu, že je připraven odvést je k Ježíšovi. Jelikož Jidáš přišel o něco dříve, než byl očekáván, došlo k malému zdržení předtím, než vyšli k domu Marka, kde Jidáš předpokládal, že najde ještě Ježíše v rozhovoru s apoštoly. Učitel a jedenáct apoštolů odešlo z domu Eliáše Marka celých patnáct minut před příchodem zrádce a stráže. V době, kdy Jidáš a vojáci dorazili do Markova domu, Ježíš a jedenáctka byli již daleko za hradbami města a na cestě do tábora v Olivové zahradě.
183:2.2 (1972.3) Jidáš byl značně znepokojen svým neúspěchem, že nenašli Ježíše v Markově domě ve společnosti s jedenácti lidmi, z nichž pouze dva byli ozbrojeni a připraveni klást odpor. On se v to odpoledne náhodou dozvěděl, když odešli z tábora, že jenom Šimon Petr a Šimon Zélóta byli opásáni meči; Jidáš doufal, že Ježíše zatknou v době, kdy město je tiché a kdy se dalo očekávat, že odpor bude málo pravděpodobný. Zrádce se bál, že kdyby čekal na jejich návrat do tábora, museli by čelit více než šedesáti oddaným učedníkům a věděl také, že Šimon Zélóta má u sebe vydatnou zásobu zbraní. Jidáš začínal být stále více nervózní, přemýšleje o tom, jak ho jedenáct apoštolů bude nenávidět a bál se, že všichni se ho budou snažit zabít. On nebyl jenom neloajální, ale byl v hloubi své duše i opravdovým zbabělcem.
183:2.3 (1973.1) Když nenašli Ježíše v horním pokoji, Jidáš řekl kapitánovi stráže, aby se vrátili do chrámu. V tu dobu se vládcové začali scházet v domě velekněze, aby se připravili na příchod Ježíše, vědomi si toho, že jejich dohoda se zrádcem vyžadovala Ježíšovo zatčení do půlnoci tohoto dne. Jidáš vysvětlil svým spolupachatelům, že Ježíše v domě Marka nezastihli a že ho bude nutné jít zatknout do Getsemanské zahrady. Zrádce pak pokračoval a řekl jim, že v táboře je s Ježíšem přes šedesát jeho oddaných stoupenců a že všichni jsou ozbrojeni. Židovští vládcové Jidášovi připomněli, že Ježíš vždy hlásal neodporování, ale Jidáš jim odpověděl, že se nemohou spoléhat na to, že všichni Ježíšovi stoupenci uposlechnou jeho učení. On se o sebe opravdu bál a proto se odvážil požádat o oddíl čtyřiceti ozbrojených vojáků. Poněvadž židovské správní orgány neměly takový oddíl ozbrojených mužů ve své pravomoci, ihned odešli do pevnosti Antonia a požádali římského velitele, aby jim tyto vojáky dal; ale, když ten se dozvěděl, že mají v úmyslu zatknout Ježíše, okamžitě odmítl přistoupit na jejich požadavek a odkázal je na svého nadřízeného. A to přecházení od jednoho orgánu k druhému zabralo více než hodinu, až nakonec byli nuceni jít za samotným Pilátem, aby jim dal svolení použít ozbrojené římské vojáky. Bylo již pozdě, když přišli do Pilátova domu a ten již odpočíval se svojí ženou v ložnici. Zdráhal se mít co do činění s touto akcí a to i to více, jelikož jeho žena ho požádala, aby této žádosti nevyhověl. Ale vzhledem k tomu, že přišel sám představený židovské Velké rady a osobně požádal o tuto pomoc, místodržitel si myslel, že bude rozumné vyhovět této žádosti, uvažujíc, že může později napravit jakékoliv zlo, které oni mohou napáchat..
183:2.4 (1973.2) Proto, když Jidáš Iškariotský vyšel kolem půl dvanácté z chrámu, byl doprovázen více než šedesáti lidmi─chrámovou stráží, římskými vojáky a zvědavými služebníky veleknězů a vládců.
183:3.1 (1973.3) Když se tato skupina ozbrojených vojáků a strážců s pochodněmi a lucernami přiblížila k zahradě, Jidáš poodešel na dostatečnou vzdálenost před ně, aby byl připraven rychle poznat Ježíše a vojáci ho mohli hned zatknout, než by se jeho druhové shromáždili na jeho obranu. A Jidáš měl ještě další důvod pro své rozhodnutí být daleko před nepřáteli Učitele: on si myslel, že když přijde do tábora před vojáky, apoštolové a ostatní lidé kolem Ježíše ho nebudou přímo spojovat s ozbrojenými strážemi, jdoucímu v patách. Jidáš dokonce uvažoval o tom, že by se choval tak, aby to vypadalo, že spěchá varovat je o příchodu vojáků, ale tento záměr byl zmařen slovy, kterými Ježíš zrádce přivítal. Přestože Učitel mluvil k Jidášovi vlídně, uvítal ho jako zrádce.
183:3.2 (1973.4) Jakmile Petr, Jakub a Jan a přibližně třicet jejich spolutáborníků uviděli ozbrojený oddíl s pochodněmi přecházející přes vrchol kopce, věděli, že tito vojáci přicházejí zatknout Ježíše a všichni se rozběhli dolů k olivovému lisu, kde v měsíčním světle seděl osamocen Učitel. Když se oddíl vojáků přiblížil z jedné strany, tři apoštolové a jejich druhové se přiblížili ze strany druhé. Když Jidáš kráčel dlouhým krokem k Ježíšovi, ty dvě skupiny stály nehybně s Ježíšem mezi nimi a Jidáš se chystal vtisknout polibek zrádce na čelo Učitele.
183:3.3 (1974.1) Zrádce doufal, že by mohl, až přivede vojáky do getsemanské zahrady, vojákům jenom na Ježíše ukázat, anebo nanejvýš splnit slib, že ho pozdraví polibkem a pak rychle zmizí ze scény. Jidáš se nesmírně bál toho, že tam budou přítomni všichni apoštolové a že zaměří svůj útok proti němu v odvetu za jeho troufalost zradit jejich milovaného učitele. Ale když ho Ježíš pozdravil jako zrádce, byl natolik zmaten, že se ani nepokusil o útěk.
183:3.4 (1974.2) Ježíš udělal ještě poslední pokus zachránit Jidáše od faktického činu zrady tím, že předtím, než zrádce k němu přistoupil, odstoupil stranou a oslovil prvního vojáka zleva, kapitána Římanů, slovy: „Koho hledáte?“ Kapitán mu odpověděl: „Ježíše Nazaretského.“ Nato Ježíš předstoupil před kapitána a stojíc tam v tiché vznešenosti Boha všeho tvoření, řekl: „To jsem já.“ Mnozí vojáci z tohoto ozbrojeného oddílu slyšeli Ježíše kázat v chrámu a jiní slyšeli o jeho pozoruhodných činech a když uslyšeli jeho odvážné potvrzení jeho totožnosti, ti, co stáli v prvních řadách náhle couvli a padli na zem. Byli zachváceni překvapením z jeho klidného a vznešeného oznámení své totožnosti. Proto neměl Jidáš žádný důvod uskutečnit svůj původní plán zrady. Učitel se sám statečně odhalil svým nepřátelům a ti ho mohli zatknout bez přispění Jidáše. Ale zrádce musel udělat něco, aby vysvětlil svoji přítomnost s tímto ozbrojeným oddílem a kromě toho, chtěl prokázat svojí účastí na zatčení Ježíše, že si zaslouží od židovských vládců velkou odměnu a pocty, o kterých doufal, že se na něho povalí jako odměna za jeho slib vydání Ježíše do jejich rukou.
183:3.5 (1974.3) Když se vojáci vzpamatovali ze svého prvního zaváhání při pohledu na Ježíše a při zvuku jeho neobyčejného hlasu a když apoštolové a učedníci se k nim začali přibližovat, Jidáš přistoupil k Ježíšovi, políbil ho na čelo a řekl: „Buď pozdraven, Pane a Učiteli.“ A když Jidáš takto objal svého Učitele, Ježíš řekl: „Příteli, cožpak již toho není dost! Ty dokonce zradíš Syna Člověka polibkem?“
183:3.6 (1974.4) Apoštolové a učedníci byli doslova omráčeni tím, co viděli. Chvíli se nikdo z nich ani nepohnul. Potom Ježíš, vyprošťujíc se ze zrádcovského objetí Jidáše, si stoupl před stráže a vojáky a znovu se zeptal: „Koho hledáte?“ A kapitán znovu řekl: „Ježíše Nazaretského.“ A Ježíš opět odpověděl: „Již jsem vám řekl, že to jsem já. Jestli hledáte mne, nechte ostatní odejít. Jsem připraven jít s vámi.“
183:3.7 (1974.5) Ježíš byl připraven jít zpátky do Jerusalema se strážemi a kapitán vojáků byl celkem ochotný nechat tři apoštoly a jejich druhy odejít v pokoji. Ale dříve, než byli schopni vykročit a když tam Ježíš stál čekaje na kapitánovy rozkazy, jakýsi Malchos, syrský osobní strážce velekněze, přistoupil k Ježíšovi a chystal se mu svázat ruce za záda, přestože římský kapitán nedal příkaz, aby Ježíš byl takto svázán. Když Petr a jeho druhové viděli svého Učitele jak je potupován, nebyli schopni se již déle udržet. Petr vytasil meč a s ostatními se rozběhl na Malchose, aby mu zasadil úder. Ale ještě dříve, než vojáci mohli přijít na obranu veleknězova sluhy, Ježíš zastavil Petra pozvednutím ruky a ostrým hlasem řekl: „Petře, schovej ten meč do pochvy. Ti, kdo s mečem zachází, s mečem zahynou. Nerozumíš, že je to vůle Otce, abych vypil tento pohár? A ty také nevíš, že bych mohl teď dát rozkaz dvanácti legiím andělů a jejich druhům, kteří by mne vysvobodili z rukou těchto několika mužů?“
183:3.8 (1975.1) Ačkoliv Ježíš tímto způsobem zastavil fyzický odpor svých stoupenců, stačilo to na vyvolání strachu kapitána stráží, kteří nyní, s pomocí jeho vojáků, se prudce vrhli na Ježíše a rychle ho spoutali. A když mu svázali ruce silným provazem, Ježíš jim řekl: „Proč přicházíte na mne s meči a holemi, jakoby jste zatýkali banditu? Každý den jsem byl s vámi v chrámu, veřejně jsem učil lid a vy jste se nepokusili mne zatknout.“
183:3.9 (1975.2) Když byl Ježíš spoután, kapitán, obávajíc se toho, že stoupenci Učitele by se mohli pokusit ho vysvobodit, dal vojákům rozkaz je zatknout; ale vojáci nebyli dostatečně rychlí, protože, když Ježíšovi přívrženci uslyšeli kapitánovy rozkazy, kvapně uprchli zpět do rokle. Po celou tuto dobu byl Jan Marek schován v blízké boudě. Když se stráže vydali s Ježíšem na cestu zpět do Jerusalema, Jan Marek se pokusil vyplížit se z boudy, aby dostihl prchající apoštoly a učedníky, ale jakmile se vynořil, jeden z posledních vracejících se vojáků, kteří marně pronásledovali utíkající učedníky, procházel kolem a uviděl tohoto mladíka ve lněném plášti. Rozběhl se za ním a téměř ho chytil. Vlastně se k Janovi dostal tak blízko, že ho chytil za plášť, ale mladík se z pláště vyprostil, prchajíc obnažený, zatímco voják zůstal stát s prázdným pláštěm. Jan Marek pak velkou rychlostí vyběhl za Davidem Zebedem na horní stezku. Když řekl Davidovi co se stalo, oba rychle běželi zpět ke stanům spících apoštolů a informovali všech osm o vyzrazení a zatčení Ježíše.
183:3.10 (1975.3) Přibližně v době, kdy osm apoštolů bylo probuzeno, ti, kteří utekli do rokle, se nyní vraceli a všichni se shromáždili u olivového lisu, aby se poradili, co udělat. Mezitím Šimon Petr a Jan Zebedeus, kteří se skrývali mezi olivovníky, se vydali za zástupem vojáků, strážců a služebníků, kteří teď vedli Ježíše zpět do Jerusalema jakoby vedli nebezpečného zločince. Jan šel těsně za nimi, ale Petr je následoval zpovzdálí. Když se Jan Marek vyprostil z vojákova sevření, oblékl si plášť, který našel ve stanu Šimona Petra a Jana Zebedea. Předpokládal, že stráže vedou Ježíše do domu Annáše, emeritnímu veleknězi; proklouzl přes olivové sady a dostal se tak před zástup a ukryl se kousek od vchodových vrat veleknězova paláce.
183:4.1 (1975.4) Jakub Zebedeus zjistil, že se oddělil od Šimona Petra a svého bratra Jana a proto se připojil k ostatním apoštolům a dalším obyvatelům tábora u olivového lisu, aby se poradili, co dělat ve spojení s Ježíšovým zatčením.
183:4.2 (1975.5) Ondřej byl již zbaven veškeré odpovědnosti za vedení skupiny svých druhů-apoštolů; proto se v této největší krizi v jejich životech zdržel slova a mlčel. Po krátké neformální diskuzi si Šimon Petr stoupl na kamennou stěnu olivového lisu a pronesl vášnivou prosbu, vyzývající k věrnosti Učiteli a věci království a vyzval své apoštolské druhy a ostatní učedníky k okamžitému pronásledování skupiny vojáků a strážců a k pokusu osvobodit Ježíše. Většina přítomných byla připravena uposlechnout jeho výzvu k útoku, kdyby nebylo Natanaela, který ve chvíli, kdy Šimon skončil svůj projev, zaujal jeho místo a připomněl jim Ježíšovo často opakované učení o neodporování. Dále jim připomněl, že Ježíš je ještě této noci nabádal, aby zachovali své životy na dobu, kdy půjdou do světa hlásat radostné zprávy evangelia nebeského království. A Natanaela podpořil v tomto názoru Jakub Zebedeus, který jim teď řekl, jak Petr a další vytasili své meče na obranu Ježíše před zatčením a že Ježíš přikázal Šimonovi Petrovi a jeho spolubojovníkům zasunout meče zpět do pochvy. Matouš a Filip také promluvili, ale nic konkrétního tato debata nepřinesla, až si vzal slovo Tomáš, který upozornil na skutečnost, že Ježíš poradil Lazarovi, aby se vyhnul smrti a poukázal na to, že oni nemohou udělat nic pro záchranu svého Učitele, poněvadž on zakázal svým přátelům ho bránit, jelikož vytrvale odmítal použít své božské schopnosti pro zmaření plánů jeho lidských nepřátel. Tomáš je přemluvil, aby se rozešli, aby každý šel po svém s tím, že David Zebedeus zůstane v táboře a bude udržovat spojení skupiny a kurýrskou službu. Kolem půl třetí hodiny toho rána byl tábor prázdný; pouze David a tři či čtyři poslové tady zůstali po ruce, ostatní byli posláni zjistit informace o tom, kam byl odveden Ježíš a co se s ním stane.
183:4.3 (1976.1) Pět apoštolů, Natanael, Matouš, Filip a dvojčata, se odešli ukrýt do Betfage a Betanie. Tomáš, Ondřej, Jakub a Šimon Zélóta se skryli ve městě. Šimon Petr a Jan Zebedeus šli za skupinou vojáků k domu Annáše.
183:4.4 (1976.2) Brzy po svítání se Šimon Petr vrátil zpět do tábora v Getsemane a představoval obraz zlomeného člověka s hlubokou beznadějí. David ho poslal v doprovodu posla za jeho bratrem Ondřejem, který byl v domě Nikodéma v Jerusalemu.
183:4.5 (1976.3) Až do samého ukončení ukřižování Jan Zebedeus, tak, jak mu Ježíš přikázal, se vždy pohyboval v jeho blízkosti a byl to on, kdo dodával Davidovým poslům informace z hodiny na hodinu, které oni pak přinášeli Davidovi do tábora v zahradě a které bylynásledně předány skrývajícím se apoštolům a rodině Ježíše.
183:4.6 (1976.4) Skutečně, pastýř je poražen a ovce rozběhnuty! Přestože si všichni jen matně uvědomovali, že Ježíš je o této dané situaci předem varoval, byli příliš krutě zasaženi Učitelovým náhlým zmizením, aby byli schopni normálně myslet.
183:4.7 (1976.5) Bylo krátce po úsvitu a poté, kdy Petr byl poslán ke svému bratrovi, když Juda, bratr Ježíše v těle, přišel do tábora, sotva dechu popadající a v předstihu před zbytkem Ježíšovy rodiny, jenom, aby se dozvěděl, že Učitel byl již zatčen; a rychle běžel zpět po cestě do Jericha oznámit tuto novinu své matce, bratrům a sestrám. David Zebedeus poslal po Judovi Ježíšově rodině zprávu, aby odešli do domu Marty a Marie a tam čekali na další zprávy, které jim jeho poslové budou pravidelně přinášet.
183:4.8 (1976.6) Taková byla situace apoštolů, vůdčích učedníků a pozemské rodiny Ježíše v průběhu druhé poloviny noci ve čtvrtek a v ranních pátečních hodinách. A všechny tyto skupiny a jednotlivci udržovaly mezi sebou spojení prostřednictvím kurýrské služby, kterou David Zebedeus i nadále provozoval ze svého hlavního stanoviště v getsemanském táboře.
183:5.1 (1977.1) Předtím, než se s Ježíšem vydali na cestu ze zahrady, mezi židovským kapitánem chrámových stráží a římským kapitánem oddílu vojáků vznikl spor o tom, kam by Ježíš měl být odveden. Kapitán chrámových stráží dal rozkazy, že by měl být předveden ke Kaifášovi, úřadujícímu veleknězi. Kapitán římských vojáků přikázal, aby Ježíš byl odveden do paláce Annáše, bývalého velekněze a tcháne Kaifáše. A to tak rozhodl, protože Římané měli ve zvyku jednat přímo s Annášem ve všech záležitostech, týkajících se uplatňování židovských církevních zákonů. A rozkazy římského kapitána byly uposlechnuty; odvedli Ježíše do domu Annáše pro předběžný výslech.
183:5.2 (1977.2) Jidáš šel vedle kapitánů a slyšel všechno, o čem mluvili, ale do jejich sporu nezasáhl, poněvadž ani židovský kapitán, ani římský oficír by se zrádcem nemluvili─tak moc s ním opovrhovali.
183:5.3 (1977.3) Přibližně v této době Jan Zebedeus, pamatujíc si pokyny Ježíše, aby byl vždy po ruce, se přiblížil těsně k Ježíšovi, který šel mezi dvěma kapitány. Když velitel chrámových stráží uviděl, že Jan jde vedle nich, řekl svému podřízenému: „Chopte se toho muže a spoutejte ho. Je to jeden ze stoupenců tohoto člověka.“ Ale, když to uslyšel římský kapitán a rozhlédl se a uviděl Jana, dal rozkaz, aby apoštol přišel k němu a aby ho nikdo neobtěžoval. Potom římský kapitán řekl židovskému kapitánovi: „Tento muž není ani zrádce a ani zbabělec. Viděl jsem ho v zahradě a on nevytasil meč proti nám. Má odvahu přijít, aby byl se svým Učitelem a nikdo na něho nesmí položit ruku. Římský zákon dovoluje, že každý vězeň může mít alespoň jednoho přítele, který s ním předstoupí před soudní tribunál a proto tomuto muži nesmí být bráněno stát vedle svého zatčeného Učitele.“ A když toto uslyšel Jidáš, cítil se tak zahanben a ponížen, že zůstal vzadu za skupinou, která se již blížila k paláci Annáše.
183:5.4 (1977.4) A toto vysvětluje, proč Janu Zebedeovi bylo dovoleno zůstat v blízkosti Ježíše po celou dobu této vyčerpávající zkušenosti této noci a následujícího dne. Židé měli strach něco Janovi říci či ho nějakým způsobem obtěžovat, poněvadž měl něco jako status římského právního poradce, určeného jako pozorovatele postupů židovského církevního soudu. Janova privilegovaná pozice byla ještě více upevněna, když při předávání Ježíše kapitánovi chrámových stráží u vrat Annášova paláce římský kapitán řekl svému pobočníkovi: „Jdi s tímto vězněm a dohlédni na to, že židé ho nezabijí bez Pilátova souhlasu. Dávej pozor na to, aby ho nepopravili a postarej se, aby tomuto Galilejci bylo dovoleno s ním zůstat a pozorovat všechno dění.“ A tak Jan mohl být Ježíšovi nablízku až do jeho smrti na kříži, ačkoliv ostatních deset apoštolů bylo nuceno se skrývat. Jan jednal pod záštitou Říma a židé se neodvážili na něho vztáhnout ruku až do doby po smrti Učitele.
183:5.5 (1977.5) Po celou dobu cesty do paláce Annáše Ježíš mlčel. Od chvíle svého zatčení až do předstoupení před Annáše, Syn Člověka nepromluvil ani slovo.
Kniha Urantia
Kapitola 184
184:0.1 (1978.1) POVĚŘENCI Annáše dali tajně kapitánovi římských vojáků pokyny, aby ihned po zatčení přivedli Ježíše do Annášova paláce. Bývalý velekněz si chtěl udržet svoji prestiž jako hlava církevní moci všech židů. On měl ještě další důvod pro držení Ježíše ve svém domě několik hodin a to bylo kvůli tomu, aby získal čas pro legální svolání tribunálu Velké rady. Nebylo to protizákonné svolat tribunál před ranním obětováním v chrámu, které se vykonávalo kolem třetí hodiny ráno.
184:0.2 (1978.2) Annáš věděl, že členové tribunálu Vysoké rady čekají v paláci jeho zetě Kaifáše. Přibližně třicet členů Vysoké rady se shromáždilo kolem půlnoci v domě velekněze, aby byli připraveni k vynesení rozsudku nad Ježíšem, až bude před ně předveden. Shromážděni byli pouze ti, kteří byli silně a otevřeně proti Ježíšovi a jeho učení, poněvadž pro ustanovení soudního tribunálu bylo zapotřebí jenom dvacet tři členů Velké rady.
184:0.3 (1978.3) Ježíš strávil kolem tří hodin v paláci Annáše na Olivové hoře, který stál nedaleko od Getsemanské zahrady, kde Ježíše zatkli. Jan Zebedeus se volně a bezpečně pohyboval v Annášově paláci nejenom kvůli prohlášení římského kapitána, ale také proto, že jeho a jeho bratra Jakuba velmi dobře znali starší služebníci, jelikož jejich rodina byla častými hosty v paláci, protože bývalý velekněz byl vzdáleným příbuzným jejich matky Salome.
184:1.1 (1978.4) Annáš, zbohatlý z chrámových příjmů, jehož zetěm byl úřadující velekněz a s jeho vztahy s římskými správními orgány, byl opravdu nejmocnějším osobností v celém židovstvu. Byl výmluvný a politický osnovatel a intrikán. Přál si řídit záležitost s odstraněním Ježíše; on se bál plně svěřit takový důležitý úkol svému drsnému a agresivnímu zeťovi. Annáš chtěl mít jistotu, že soud Ježíše bude v rukou saduceů; obával se možných sympatií ze strany některých farizejů, poněvadž prakticky všichni členové Vysoké rady, kteří se dali na stranu Ježíše, byli farizejové.
184:1.2 (1978.5) Annáš neviděl Ježíše několik let a to od doby, kdy se Učitel zastavil v jeho domě a okamžitě odešel, když viděl jeho chladné a rezervované přijetí. Annáš si myslel, že využije tohoto jejich předchozího setkání a pokusí se přemluvit Ježíše, aby se zřekl svých prohlášeních a odešel z Palestiny. Nechtěl se podílet na zabití dobrého člověka a domníval se, že Ježíš se raději rozhodne odejít ze země, než položit svůj život. Ale když Annáš stál před tímto odvážným a odhodlaným Galilejcem, okamžitě věděl, že bude zbytečné dělat mu takové návrhy. Ježíš vypadal ještě vznešeněji a vyrovnaněji, než jak si ho Annáš pamatoval.
184:1.3 (1979.1) Když byl Ježíš mladý, Annáš se o něho velmi zajímal, ale nyní jeho vlastní příjmy byly ohroženy tím, jak Ježíš jen nedávno vyhnal směnárníky peněz a další obchodníky z chrámu. Tento jeho čin vyvolal mnohem více nepřátelství tohoto bývalého velekněze, než samotné Ježíšovo učení.
184:1.4 (1979.2) Annáš vešel do svého prostorného audienčního sálu, posadil se do rozložitého křesla a přikázal přivést Ježíše. Několik okamžiků si mlčky Učitele prohlížel a potom řekl: „Uvědomuješ si, že se něco musí udělat s tvým učením, poněvadž narušuješ mír a pořádek v naší zemi?“ Jelikož Annáš se na Ježíše díval velmi zvídavě, Učitel se mu podíval přímo do očí, ale nic neřekl. Proto Annáš znovu promluvil: „Jak se jmenují tvoji učedníci, kromě Šimona Zélóty, toho agitátora?“ Ježíš se znovu na něho podíval, ale neodpověděl.
184:1.5 (1979.3) Annáš byl natolik znepokojen Ježíšovým odmítáním odpovídat na jeho otázky, že mu řekl: „Tebe nezajímá, zdali jsem ti nakloněn přátelsky, nebo opačně? Nebereš v potaz moc, kterou mám v rozhodování o tvém nadcházejícím soudu?“ Když toto Ježíš uslyšel, řekl: „Annáši, ty víš, že nemůžeš mít nade mnou žádnou moc, pokud to nebude dovoleno mým Otcem. Někteří zabijí Syna Člověka, jelikož jsou nevědoucí; nevědí jinak, ale ty, příteli, víš co děláš. Jak proto můžeš odmítnout Boží světlo?“
184:1.6 (1979.4) Vlídný způsob, kterým Ježíš k Annášovi promluvil, ho téměř vyvedl z míry. Ale ve své mysli byl již pevně rozhodnut, že Ježíš musí buď odejít z Palestiny anebo zemřít; a tak sebral odvahu a zeptal se: „Co se vlastně snažíš naučit národ? Za koho se vydáváš?“ Ježíš odpověděl: „Ty velmi dobře víš, že jsem mluvil k světu otevřeně. Učil jsem v synagogách a častokrát v chrámě, kde mě slyšeli všichni židé a mnoho jinověrců. Nikdy jsem nic neříkal tajně; proč se mě tedy ptáš na mé učení? Proč si nezavoláš ty, kteří mě slyšeli učit a nezeptáš se jich? Celý Jerusalem slyšel to, co jsem říkal i když ty sám jsi toto učení neslyšel.“ Ale ještě dříve, než Annáš mohl odpovědět, hlavní sluha paláce, který stál poblíž, udeřil rukou Ježíše do obličeje a řekl: „Jak se opovažuješ takto odpovídat veleknězi? Annáš ani jediným slovem sluhu nepokáral, ale Ježíš se k němu obrátil slovy: „Můj příteli, jestli jsem řekl něco špatného, dokaž, že je to špatné; ale jestli jsem mluvil pravdu, proč jsi mě udeřil?“
184:1.7 (1979.5) I když Annáš litoval toho, že jeho sluha Ježíše udeřil, byl příliš hrdý, aby tomu věnoval svoji pozornost. Ve stavu určité zmatenosti odešel do jiného pokoje, zanechavši téměř celou hodinu Ježíše o samotě s domovním služebnictvem a chrámovými strážemi.
184:1.8 (1979.6) Když se vrátil, přistoupil k Učiteli a řekl: „Tvrdíš o sobě, že jsi Mesiáš, osvoboditel Izraele?“ Ježíš odpověděl: „Annáši, ty mě znáš od mého mládí. Ty víš, že já tvrdím jenom to, co je určeno mým Otcem a že jsem byl poslán všem lidem─nejenom židům, ale i jinověrcům.“ Nato Annáš řekl: „Bylo mně řečeno, že o sobě tvrdíš, že jsi Mesiáš; je to pravda?“ Ježíš se na Annáše podíval a řekl pouze: „Ty jsi to řekl.“
184:1.9 (1980.1) Přibližně v této době přišli z paláce Kaifáše poslové s dotazem, kdy Ježíš bude předveden před tribunál Velké rady a jelikož se blížilo svítání, Annáš si myslel, že nejlepší bude poslat Ježíše spoutaného a pod dohledem chrámových stráží ke Kaifášovi. On sám je brzy následoval.
184:2.1 (1980.2) Když oddíl strážců a vojáků přišel ke vchodu do Annášova paláce, Jan Zebedeus kráčel vedle kapitána římských vojáků. Jidáš zůstal poněkud pozadu a Šimon Petr byl ještě hodně daleko. Poté, jak Jan vešel do dvora paláce s Ježíšem a strážemi, Jidáš přišel k vratům, ale spatřivši Ježíše a Jana, vydal se do domu Kaifáše, kde věděl, že později se tam bude konat opravdový soud s Učitelem. Brzy po odchodu Jidáše přišel Šimon Petr a když stál před vraty, Jan ho uviděl ve chvíli, kdy se stráže chystaly Ježíše odvést do paláce. Vrátná, která otvírala vrata, Jana znala a když ji požádal, aby pustila Petra dovnitř, ráda mu vyhověla.
184:2.2 (1980.3) Po vejití do dvora šel Petr k hořícímu ohni dřevěného uhlí, aby se ohřál, protože byla chladná noc. Cítil se tady, mezi nepřáteli Ježíše, velmi nejistě, a byl opravdu bezradný. Učitel mu nedal pokyny, aby mu byl nablízku, tak jak to přikázal Janovi. Petr patřil mezi ty ostatní apoštoly, kteří byli výslovně varováni nevystavovat své životy v nebezpečí v době soudu a ukřižování jejich Učitele.
184:2.3 (1980.4) Petr se zbavil svého meče krátce předtím, než přišel k vratům paláce, takže vstoupil do dvora Annáše neozbrojen. Jeho mysl se nacházela ve stavu krajní zmatenosti; stěží si uvědomoval fakt, že Ježíš byl zatčen. Nebyl schopen pochopit realitu situace─že byl tady, ve dvoře Annáše, ohřívajíc se u ohně spolu se sluhy velekněze. Rád by věděl, co dělají ostatní apoštolové a pak začal přemýšlet o tom, jakým způsobem Jana pustili do paláce. Usoudil, že ho sluhové znali, jelikož požádal vrátnou, aby Petra pustila dovnitř.
184:2.4 (1980.5) Za malou chvíli poté, kdy vrátná nechala Petra vejít do dvora a když se ohříval u ohně, přišla k němu a škodolibě řekla: „Nejsi ty také jeden z učedníků toho člověka?“ V tu chvíli by Petr neměl být překvapen takovou otázkou, poněvadž to byl Jan, který tu vrátnou požádal, aby Petra nechala projít vraty paláce; ale on byl v takovém stavu nervového rozpoložení, že jeho odhalení jako učedníka ho vyvedlo zcela z míry a s jedinou myšlenkou v hloubi své mysli─myšlenkou na záchranu svého života─ na otázku vrátné okamžitě odpověděl: „Nejsem.“
184:2.5 (1980.6) Zanedlouho jiný sluha přišel k Petrovi a zeptal se: „Neviděl jsem tě v zahradě při zatýkání tvého přítele? Nepatříš i ty k jeho stoupencům?“ Petr byl naprosto vyděšený; neviděl žádnou možnost bezpečného úniku z okruhu těchto obviňovatelů; proto důrazně popřel jakékoliv spojení s Ježíšem slovy: „Já toho muže neznám a nepatřím k jeho stoupencům.“
184:2.6 (1980.7) Vzápětí vrátná odvedla Petra stranou a řekla: „Jsem si jistá, že jsi učedníkem tohoto Ježíše a to nejenom pro to, že jeden z jeho stoupenců mě požádal, abych tě vpustila do dvora, ale moje sestra tě viděla v chrámě s tímto člověkem. Proč to popíráš?“ Když Petr uslyšel takové obvinění vrátné, řekl, že Ježíše vůbec nezná a svá slova proložil spoustou nadávek a klením a opět důrazně zalhal: „Nejsem stoupencem tohoto člověka; já ho dokonce ani neznám; nikdy jsem předtím o něm neslyšel.“
184:2.7 (1981.1) Petr odešel na chvíli od ohně, aby se prošel po dvoře. Velmi rád by chtěl odtud zmizet, ale bál se, aby na sebe nepřilákal pozornost. Začínalo mu být chladno a tak se vrátil zpět k ohni. Jeden z poblíž stojících mužů mu řekl: „Určitě si jeden z učedníků tohoto člověka. Tento Ježíš je Galilejec a tvá řeč tě zrazuje, protože ty také mluvíš jako Galilejec.“ A Petr opět zapřel jakékoliv spojení se svým Učitelem.
184:2.8 (1981.2) Petr byl natolik rozrušen, že se snažil vzdálit od svých obviňovatelů a odešel od ohně do nedalekého sloupoví, aby byl naprosto sám. Uběhla více než hodina jeho odloučení, když ho náhodou uviděla vrátná se svojí sestrou a obě ho opět škádlivě obvinili z toho, že je Ježíšův stoupenec. A on to obvinění znovu zapřel. Ve chvíli, kdy opět zapřel jakékoliv spojení s Ježíšem, zakokrhal kohout a Petr si vzpomněl na varovná Ježíšova slova, která mu jeho Učitel řekl dříve v ten večer. Když tam Petr stál, zkroušený na srdci a zničen pocitem viny, otevřela se palácová vrata a stráže kolem něho vedly Ježíše ke Kaifášovi. Když Učitel míjel Petra, uviděl ve světle pochodní zoufalý výraz na tváři svého bývalého sebevědomého a navenek statečného apoštola a otočil se k němu a podíval se na něho. Petr do své smrti nezapomněl tento pohled. Byl to takový letmý pohled, který měl v sobě soucit i lásku a takový, jaký ještě smrtelný člověk nikdy neviděl na tváři Učitele.
184:2.9 (1981.3) Když Ježíš a strážci vyšli z vrat paláce, Petr se vydal za nimi, ale brzy se zastavil. Nebyl schopen jít dál. Sedl si na kraj cesty a hořce plakal. A když uronil tyto bolestné slzy, vydal se zpět do tábora v naději, že tam najde svého bratra Ondřeje. Po příchodu do tábora tam našel jenom Davida Zebedea, který mu přidělil posla, aby ho dovedl k jeho bratrovi, jenž se skrýval v Jerusalemu.
184:2.10 (1981.4) Všechny tyto události s Petrem se staly ve dvoře Annášova paláce na Olivové hoře. Petr nenásledoval Ježíše do paláce velekněze Kaifáše. Ta skutečnost, že Petr si uvědomil své opakované zapření svého Učitele do zakokrhání kohouta ukazuje na to, že to všechno se odehrálo mimo Jerusalem, poněvadž bylo protizákonné chovat drůbež ve městě.
184:2.11 (1981.5) Dokud zakokrhání kohouta nepřivedlo Petra ke zdravému uvažování, myslel, chodíc sem a tam ve sloupoví, aby mu nebyla zima, jenom na to, jak chytře se vykroutil z obvinění služebníků a jak se mu podařilo zhatit jejich záměr spojovat ho s Ježíšem. V tu dobu přemýšlel jenom o tom, že tito sluhové neměli žádné morální či zákonné právo se ho takto ptát a opravdu si sám sobě blahopřál ke způsobu, o kterém si myslel, že mu pomohl nebýt identifikován a možná se tímto i vyhnul zatčení a uvěznění. Až zakokrhání kohouta způsobilo, že si Petr uvědomil své zapření svého Učitele. Až pohledem Ježíše si uvědomil, že selhal a nechoval se podle zásad vyslance království.
184:2.12 (1981.6) Udělavši první krok na cestě kompromisu a nejmenšího odporu, Petr viděl pouze jednu možnost─pokračovat i nadále v linii tohoto rozhodnutí. Jenom velký a ušlechtilý charakter je schopen po chybném začátku se vrátit zpět a napravit to. Mysl člověka má příliš často tendenci omlouvat pokračování po chybné cestě, když na ni jednou vykročí.
184:2.13 (1982.1) Petr po této zkušenosti nikdy nevěřil, že mu může být odpuštěno, dokud se nesetkal se svým Učitelem po jeho vzkříšení a viděl, že byl přijat naprosto stejně, jak tomu bylo před touto tragickou nocí zapírání.
184:3.1 (1982.2) Bylo kolem půl čtvrté ráno v pátek, když nejvyšší kněz Kaifáš svolal soudní tribunál Vysoké rady a přikázal předvést Ježíše před tento oficiální soud. Ve třech předchozích případech Vysoká rada většinou hlasů vynesla rozsudek trestu smrti pro Ježíše. Rozhodla, že si zaslouží smrt na základě neoficiálního obvinění z porušování zákona, znevažování a opovrhování tradicemi otců Izraele.
184:3.2 (1982.3) Toto nebylo pravidelné zasedání Vysoké rady a nebylo svoláno na obvyklé místo, do síně z tesaného kamene v chrámě. Toto byl mimořádně svolaný soudní tribunál zhruba třiceti členů Vysoké rady a sešel se v paláci velekněze. Jan Zebedeus byl s Ježíšem po celou dobu tohoto takzvaného soudu.
184:3.3 (1982.4) A jak si tito kněží, zákoníci, saduceové a někteří farizejové vzájemně pochlebovali, že Ježíš, narušitel jejich postavení a rozvratitel jejich moci, byl nyní bezpečně v jejich rukou! A byli pevně rozhodnuti, že živý nikdy neunikne z jejich pomstychtivých drápů.
184:3.4 (1982.5) Obyčejně židé, když rozhodovali o trestu smrti pro člověka, postupovali s velkou opatrností a nesmírně dbali na nestrannost při výběru svědků a celého průběhu soudu. Ale při této příležitosti Kaifáš byl spíše žalobcem, než nepodjatým soudcem.
184:3.5 (1982.6) Ježíš se objevil před soudem oblečený ve svém obvyklém oděvu a s rukama zavázanýma za zády. Celý soudní tribunál byl zaražen a poněkud vyveden z míry jeho vznešeným zjevem. Nikdy neviděli takového vězně či nebyli svědky tak vyrovnaného člověka, čelícímu rozsudku trestu smrti.
184:3.6 (1982.7) Židovský zákon vyžadoval, že přinejmenším dva svědkové se museli shodnout na důkazu obvinění proti uvězněnému. Jidáš nemohl svědčit jako svědek proti Ježíšovi, poněvadž židovský zákon kategoricky zakazuje svědectví zrádce. Více než dvacet falešných svědků bylo tady připraveno svědčit proti Ježíšovi, ale jejich svědectví bylo natolik rozporuplné a tak evidentně zosnované, že samotní členové Vysoké rady se styděli za takové představení. Ježíš tam stál, dívajíc se laskavým pohledem na tyto křivopřísežníky a jeho klid a vyrovnanost značně zneklidnily lživé svědky. Po celou dobu tohoto falešného svědectví Učitel neřekl ani slovo; on neodpověděl vůbec nic na jejich mnoho falešných obviněních.
184:3.7 (1982.8) Prvními dvěma svědky, kteří se vzdáleně shodli, byli dva muži, podávající svědectví o tom, že slyšeli Ježíše říkat v jednom z jeho chrámových proslovů, že „zničí tento rukama vytvořený chrám a ve třech dnech postaví bez pomoci rukou jiný chrám.“ To nebylo přesně, co Ježíš řekl, nehledě na skutečnost, že ukazoval na své tělo, když řekl tuto zmíněnou větu.
184:3.8 (1982.9) Přestože velekněz křičel na Ježíše: „Jak to, že neodpovídáš na žádné z těchto obviněních?“ Ježíš nic neříkal. Stál tam mlčky, dokud všichni tito falešní svědkové nepodali svá svědectví. Slova těchto křivopřísežníků se vyznačovala takovou nenávistí, fanatismem a bezohledným zveličováním, že jejich svědectví upadala do velké zmatenosti. Nejlepším vyvrácením jejich falešných svědectvích byl Učitelův klid a vznešené mlčení.
184:3.9 (1983.1) Brzy po zahájení svědectvích falešných svědků přišel Annáš a zaujal své místo vedle Kaifáše. Annáš teď vstal a tvrdil, že ta Ježíšova hrozba zničit chrám byla dostačující pro vynesení tří obvinění proti němu.
184:3.10 (1983.2) 1. Je nebezpečným podvodníkem národa. Učil lidi o nepatřičných věcech a i jinými způsoby je podváděl.
184:3.11 (1983.3) 2. Je fanatickým buřičem v tom smyslu, že vyzýval k násilnému útoku na posvátný chrám, poněvadž, jak jinak by ho mohl zničit?
184:3.12 (1983.4) 3. Učil magii, jelikož slíbil postavit nový chrám a to bez pomoci rukou.
184:3.13 (1983.5) Již dříve celá Vysoká rada odsouhlasila, že Ježíš je vinen z porušování židovských zákonů a zaslouží si smrt, ale nyní však byli znepokojeni s vývojem přednesených obviněních o jeho jednání a učení, která by měla být dostatečně pádná, aby přesvědčila Piláta pro vydání rozsudku smrti nad jejich vězněm. Oni věděli, že musí mít souhlas římského místodržitele předtím, než budou smět Ježíše legálně popravit. A Annáš byl rozhodnut pokračovat v původním plánu, podle kterého měli Ježíše představit jako nebezpečného učitele, který by neměl působit na veřejnosti.
184:3.14 (1983.6) Ale Kaifáš se již déle nemohl dívat na Ježíše, který stál před ním v dokonalém soustředění a naprostém klidu. On si myslel, že ví alespoň o jednom způsobu přinutit uvězněného promluvit. Proto přiskočil k Ježíšovi a vyhrožujíc mu svým mávajícím prstem před jeho obličejem, řekl: „Žádám tě jménem živého Boha, abys nám řekl, zdali jsi Osvoboditel, Syn Boží.“ Ježíš Kaifášovi odpověděl: „Jsem. Brzy půjdu ke svému Otci a zanedlouho Syn Člověka bude oděn silou a opět bude vládnout nebeským armádám.“
184:3.15 (1983.7) Když velekněz uslyšel tato Ježíšova slova, nesmírně se rozhněval a strhávajíc si svrchní oděv, křičel: „Potřebujeme ještě další svědky? Teď jste vy všichni slyšeli rouhání tohoto člověka. Co si nyní myslíte, že by se mělo udělat s tímto narušitelem zákona a bezbožníkem?“ A všichni přítomní jednohlasně odpověděli: „Zaslouží si smrt; ukřižujme ho!“.
184:3.16 (1983.8) Ježíš neprojevil žádný zájem k otázkám Annáše či členům Vysoké rady s výjimkou jedné otázky, týkající se jeho mise poskytnutí sebe sama. Když se ho zeptali, zdali je Synem Božím, on jim okamžitě a jasně dal kladnou odpověď.
184:3.17 (1983.9) Annáš chtěl, aby soud pokračoval a aby obvinění o chování Ježíše ve vztahu k římskému zákonu a římským institucím byla konkrétně definována pro následnou prezentaci Pilátovi. Členové Vysoké rady chtěli co nejrychleji skončit s těmito záležitostmi nejenom proto, že byl den příprav na Paschu a žádná světská práce nesměla být konána po poledni, ale také kvůli tomu, že se obávali, že Pilát se může každou chvíli vrátit do římského hlavního města Judeji, Cesareje, poněvadž přišel do Jerusalemu pouze na slavnost Paschi.
184:3.18 (1983.10) Ale Annášovi se nepodařilo udržet kontrolu nad tribunálem. Když Ježíš tak neočekávaně odpověděl Kaifášovi, velekněz vystoupil vpřed a udeřil ho rukou do tváře. Annáš byl upřímně šokovaný, když viděl ostatní členy tribunálu vycházejíc ze síně, plivajíc Ježíšovi do tváře a mnozí z nich ho s posměchem políčkovali. A tak v půl páté ráno, v atmosféře zmatku a neslýchaného chaosu skončilo toto první zasedání Velké rady, vynášející soud nad Ježíšem.
184:3.19 (1984.1) Třicet podjatých a tradicemi zaslepených lživých soudců společně s jejich falešnými svědky si dovolují soudit spravedlivého Tvořitele vesmíru. A tito roznícení žalobci jsou podrážděni vznešeným mlčením a majestátním chováním toho Bohočlověka. Jeho mlčení je děsivě nesnesitelné a jeho řeč neohroženě vzdorovitá. Jejich hrozby s ním nepohnou a nezlomně čelí jejich útokům. Lidé soudí Boha, ale on je i přesto miluje a spasil by je, kdyby mohl.
184:4.1 (1984.2) Židovský zákon vyžaduje pro vynesení rozsudku smrti dvě zasedání tribunálu. To druhé zasedání se mělo uskutečnit na následující den po prvním dnu a čas mezi zasedáními měli členové tribunálu strávit postěním a truchlením. Ale tito lidé nemohli čekat do příštího dne, aby potvrdili své rozhodnutí o tom, že Ježíš musí zemřít. Čekali pouze hodinu. Mezitím Ježíš zůstal v audienční síni pod dozorem chrámových strážců, kteří společně se služebníky velekněze se bavili tím, že vystavili Syna Člověka všemožným urážkám. Vysmívali se mu, plivali na něho a surově ho bili. Několikrát ho udeřili do obličeje prutem a přitom říkali: „Prorokuj, Osvoboditeli, kdo tě udeřil?“ A v tom pokračovali celou hodinu, nadáváním a týráním tohoto neodporujícího Galilejce.
184:4.2 (1984.3) Během této tragické hodiny utrpení a zesměšňování těmito nevědomými a bezcitnými strážci a služebníky, Jan Zebedeus čekal v tesklivé hrůze ve vedlejší místnosti. Když tyto urážky začaly, Ježíš dal pokynem hlavy Janovi znamení, aby odešel. Učitel dobře věděl, že kdyby dovolil svému apoštolovi zůstat v síni a být svědkem tohoto pokořování, zlost Jana by se probudila takovou silou, že by tak vehementně protestoval proti takovému zacházení, až by to mohlo znamenat jeho smrt.
184:4.3 (1984.4) V průběhu této děsivé hodiny Ježíš nepromluvil ani slovo. Pro tuto jemnou a citlivou lidskou duši, spojenou osobním vztahem s Bohem celého tohoto vesmíru, nebylo hořčejší porce z poháru ponížení, než tato krutá hodina v milosti těchto nevědoucích a nelidských strážců a služebníků, kteří byli podníceni k urážkám příkladem členů tohoto takzvaného tribunálu Vysoké rady.
184:4.4 (1984.5) Lidské srdce si není schopno představit vlnu pobouření, která zaplavila obrovský vesmír, když nebeské inteligentní bytosti byly svědky toho, jak se jejich milovaný Vládce podrobuje vůli svých nevědoucích a pomýlených tvorů na hříchem ztmavnuté sféře─politováníhodné Urantie.
184:4.5 (1984.6) Jaký je to živočišný rys v člověkovi, který ho vede k potřebě urážet a fyzicky napadat to, co není schopen duševně obsáhnout či rozumově dosáhnout? V napůl civilizovaném člověku se stále skrývá zlá krutost, kterou se pokusí projevit na těch, kteří ho přesahují v moudrosti a duchovní úrovni. Pohleďte na zlovolnou hrubost a brutální krutost těchto domněle civilizovaných lidí jakou formu určité živočišné radosti jim způsobuje fyzický útok na neodporujícího Syna Člověka. Když tyto urážky, posmívání a rány dopadaly na Ježíše, on se nebránil, ale nebyl bezbranný. Ježíš nebyl poražený, pouze nebojoval v materiálním smyslu.
184:4.6 (1985.1) Toto jsou chvíle Učitelových největších vítězstvích v jeho celém dlouhém a rušném životě jako stvořitele, udržovatele a spasitele obrovského a rozsáhlého vesmíru. Prožívajíc život naplno odhalováním Boha člověku, Ježíš nyní vykonává nové a bezprecedentní odhalení člověka Bohu. Ježíš nyní odhaluje světům konečné vítězství nad všemi strachy, souvisejícími s osobní izolací tvora. Syn Člověka konečně poznal sebe jako Syna Božího. Ježíš bez váhání prohlašuje, že on a Otec jsou jeden; a na základě faktu a pravdy o této nejvyšší a božské zkušenosti vyzývá každého věřícího v království stát se jeden s ním, jak on je jeden s Otcem. Tím se v náboženství Ježíše živá zkušenost stává spolehlivou a zaručenou metodou, za pomoci které duchovně izolovaní a kosmicky osamělí pozemští smrtelníci mohou uniknout izolaci osobnosti se všemi jejími důsledky─strachem a z něho vyplývajících pocitů bezmocnosti. V bratrských realitách království nebeského synové Boží ve víře nacházejí trvalé vysvobození z izolace vlastního „já“─izolace jak individuální, tak i planetární. Boha si uvědomující věřící vzrůstající měrou poznává nadšení a vznešenost duchovní sounáležitosti na vesmírném měřítku─nebeské občanství ve spojení s věčným uskutečňováním božského osudu, který spočívá v dosažení dokonalosti.
184:5.1 (1985.2) V půl šesté se tribunál opět sešel k zasedání a Ježíš byl přiveden do vedlejší místnosti, kde čekal Jan. Tady římský voják a chrámové stráže hlídali Ježíše, zatímco tribunál připravoval obvinění, která měla být přednesena Pilátovi. Annáš vysvětlil přítomným, že obvinění z rouhání nebude mít u Piláta žádnou váhu. Jidáš byl přítomen při tomto druhém zasedání tribunálu, ale nesvědčil.
184:5.2 (1985.3) Toto druhé zasedání trvalo pouze půl hodiny a když ho skončili, aby se vydali k Pilátovi, měli připraveno obvinění, vyžadující smrt Ježíše, ve třech bodech:
184:5.3 (1985.4) 1. Ježíš znevažoval židovský národ; klamal lidi a podněcoval je ke vzpouře.
184:5.4 (1985.5) 2. Ježíš učil lidi odmítat vzdávat hold císaři.
184:5.5 (1985.6) 3. Ježíš tvrdil, že je králem a zakladatelem království nového druhu a tím vyzýval ke vzpouře proti císaři.
184:5.6 (1985.7) Celý tento postup byl protiprávní a zcela v rozporu s židovskými zákony. Soud nenašel dva svědky, kteří by se shodli na nějaké stejné věci, kromě těch dvou, kteří podali svědectví o prohlášení Ježíše o zničení chrámu a jeho následném vystavění ve třech dnech. Avšak také i v tomto bodě nevystoupil žádný svědek na obhajobu obžalovaného a Ježíš nebyl vyzván, aby vysvětlil, co tím chtěl říci.
184:5.7 (1985.8) Jediný bod, který soud mohl stále použít pro jeho obvinění, bylo rouhání, ale to záviselo zcela na osobním svědectví Ježíše. Ale i v tomto případě rouhání nebylo provedeno oficiální hlasování, nezbytné pro vynesení rozsudku smrti.
184:5.8 (1985.9) A nyní si dovolili zformulovat tři obvinění, se kterými předstoupí před Piláta, aniž by k nim vyslechli jediného svědka a rozhodli o nich v nepřítomnosti obviněného. Když to takto udělali, tři farizejové odešli ze síně; oni chtěli Ježíše odstranit, ale nepřipravili by obvinění proti němu bez svědků a bez jeho přítomnosti.
184:5.9 (1986.1) Ježíš se již potom před soudem Vysoké rady neobjevil. Nechtěli se znovu dívat do jeho tváře a soudit jeho nevinný život. Ježíš neznal (jako člověk) jejich oficiální obvinění až do doby, kdy byla přednesena Pilátovi.
184:5.10 (1986.2) Když Ježíš byl v pokoji s Janem a strážemi a když v tu dobu tribunál podruhé zasedal, několik žen z veleknězova paláce se svými přáteli se přišlo podívat na podivného vězně a jedna z nich se ho zeptala: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boží?“ A Ježíš odpověděl: „Když vám to řeknu, vy mně nebudete věřit a když se vás zeptám, vy mně neodpovíte.“
184:5.11 (1986.3) V šest hodin ráno Ježíše vyvedli z domu Kaifáše, aby ho předvedli před Piláta pro potvrzení rozsudku smrti, který tato Vysoká rada tak nespravedlivě a nezákonně vynesla.
Kniha Urantia
Kapitola 185
185:0.1 (1987.1) KRÁTCE po šesté hodině tohoto pátečního rána, 7. dubna, roku 30 n.l. byl Ježíš předveden před Piláta, římského prokurátora, který vládl Judeji, Samaří a Idumeji pod přímým vedením legáta Sýrie. Učitel byl přiveden před římského místodržitele chrámovými strážemi svázán a doprovázen zhruba padesáti jeho obviňovateli, včetně tribunálu Vysoké rady (z velké většiny to byli saduceové), Jidášem Iškariotským, veleknězem Kaifášem a apoštolem Janem. Annáš s nimi k Pilátovi nešel.
185:0.2 (1987.2) Pilát byl již vzhůru a připraven přijmout tuto skupinu časně ranních návštěvníků, jelikož byl informován těmi, kteří včera večer dostali od něho souhlas použít římské vojáky při zatýkání Syna Člověka, toho Ježíše, kterého nyní tak časně ráno k němu přivádějí. Bylo dohodnuto, že tento soud se bude konat před pretóriem, přistavěném k pevnosti Antonia, kde Pilát a jeho žena bydleli při svých návštěvách Jerusalema.
185:0.3 (1987.3) I když Pilát provedl většinu výslechu Ježíše v síních pretória, veřejný soud se odehrál venku na schodech, vedoucích k hlavnímu vchodu. Byl to ústupek židům, kteří odmítali vejít do jakékoliv budovy jinověrců, protože v tento den probíhaly přípravy na Paschu a oni by se mohli poskvrnit kvasinkami, které se při přípravách mohly vyskytnout. To by znamenalo nejen to, že by se nemohli zúčastnit obřadů a byli by vyloučeni z účasti na odpolední slavnosti díkůvzdání, ale museli by také podstoupit očišťovací obřady po západu slunce, aby potom byli způsobilí zúčastnit se paschální večeře.
185:0.4 (1987.4) Ačkoliv tito židé se vůbec netrápili ve svém svědomí kvůli vlastnímu zosnování soudního procesu, jehož výsledkem byla vražda Ježíše, byli velmi zásadoví ve všem, co se týkalo obřadní čistoty a tradičních předpisů. A tito židé nebyli jedinými, kdo nedokázali rozpoznat vysoké a svaté povinnosti božské podstaty, zatímco věnovali úzkostlivou pozornost věcem, které jsou tak málo důležité pro blaho člověka jak v čase, tak i ve věčnosti.
185:1.1 (1987.5) Kdyby Pontius Pilát nebyl přijatelně dobrým vládcem malých provincií, Tiberius by ho určitě nenechal ve funkci místodržitele Judeji po dobu deseti let. I když byl docela dobrým administrátorem, byl morálním zbabělcem. Nebyl natolik velkým mužem, aby pochopil podstatu svého úkolu jako vládce židů. Nebyl schopen pochopit skutečnost, že tito Hebrejci mají opravdové náboženství─víru, pro kterou jsou ochotni zemřít a že miliony a miliony lidí, roztroušených po celém impériu, se dívají na Jerusalem jako na svatyni své víry a považují Vysokou radu za nejvyšší soudní tribunál na zemi.
185:1.2 (1988.1) Pilát neměl židy rád a tato hluboce zakořeněná nenávist se brzy začala projevovat. Ze všech římských provincií nebyla žádná tak obtížná na vládnutí, jako Judea. Pilát nikdy plně neporozuměl problémům, spojených s vládnutím židů a proto na počátku svého působení ve funkci místodržitele udělal řadu fatálních a téměř sebevražedných omylů. A byly to tyto omyly, které daly židům takovou moc nad ním. Když chtěli ovlivnit jeho rozhodnutí, všechno co museli pro to udělat, bylo pohrozit mu vzpourou a Pilát rychle kapituloval. A tato zřetelně očividná nerozhodnost či nedostatek morální odvahy místodržitele byla hlavním důvodem pro řadu jeho minulých kontraverzí s židy, v nichž ho pokaždé porazili. Židé věděli, že Pilát se jich bojí, že má strach, aby neupadl v nemilost před Tiberiem a při četných příležitostech byla tato jejich zkušenost velkou nevýhodou pro místodržitele.
185:1.3 (1988.2) Nepřátelský vztah židů k Pilátovi byl důsledkem řady neblahých střetů. V prvním případě nevzal vážně v potaz jejich hluboko zakořeněný předsudek proti jakýmkoliv zobrazením, jako symbolů úcty k modlám. Proto dovolil svým vojákům vstoupit do Jerusalema, aniž by odstranili vyobrazení císaře ze svých praporů, tak jak to udělali římští vojáci za vlády jeho předchůdce. Pět dnů čekala velká delegace židů na Piláta, úpěnlivě ho žádající, aby tato vyobrazení byla z vojenských korouhví odstraněna. On jejich žádost kategoricky odmítl a pohrozil jim okamžitou smrtí. Jelikož Pilát sám byl skeptik, neuvědomoval si, že lidé se silnými náboženskými pocity nebudou váhat zemřít za svá náboženská přesvědčení; a proto byl vyděšen, když se tito židé vzdorovitě seskupili před palácem, sklonili hlavy k zemi a poslali mu zprávu, že jsou připraveni zemřít. Pilát pak pochopil, že vyslovil takovou hrozbu, kterou nedokázal vykonat. Kapituloval, přikázal vyobrazení ze standard svých vojáků v Jerusalemu odstranit a od toho dne se do značné míry stal předmětem žertů židovských vůdců, kteří tímto způsobem odhalili jeho slabost: pronášení hrozeb, které má strach vykonat.
185:1.4 (1988.3) Pilát se potom rozhodl získat zpět svoji ztracenou prestiž a proto nechal císařské emblémy, takové, které se běžně používaly na počest císaře, pověsit na zdi paláce Heroda v Jerusalemu. Když židé protestovali, byl neústupný. Když odmítl vyslechnout jejich protesty, oni se okamžitě odvolali do Říma a císař pak také okamžitě nařídil tyto urážející emblémy odstranit. A potom měl Pilát ještě menší vážnost než předtím.
185:1.5 (1988.4) Další věcí, která přispěla k nepřátelskému vztahu židů k Pilátovi, bylo jeho rozhodnutí vzít peníze z chrámové pokladny na úhradu výstavby nového vodního kanálu pro zajištění vyšší dodávky vody pro miliony návštěvníků Jerusalema v době významných náboženských svátků. Židé tvrdili, že pouze Vysoká rada může rozdělovat chrámové peníze a nikdy nepřestali Piláta napadat za toto jeho opovážlivé rozhodnutí. Poslední z řady těchto jeho vážných pochybeních bylo spojeno s ubitím velké skupiny Galilejců, modlících se u oltáře.
185:1.6 (1988.5) Je příznačné, že ačkoliv tento nerozhodný římský vládce obětoval Ježíše kvůli svému strachu z židů a pro udržení svého osobního postavení, nakonec byl sesazen v důsledku zbytečného vyvraždění Samařanů ve spojení s nároky falešného Mesiáše, který přivedl své oddíly na horu Gerizím, kde, jak on tvrdil, byly zakopány chrámové nádoby; a když neprozradil, jak to slíbil, místa ukrytých posvátných nádob, vypukly zuřivé nepokoje. V důsledku této události legát Sýrie přikázal Pilátovi vrátit se do Říma. Tiberius zemřel, když byl Pilát na cestě do Říma a nebyl pak znovu jmenován místodržitelem Judeje. On se nikdy nedokázal vyrovnat s politováníhodným rozhodnutím souhlasit s ukřižováním Ježíše. Nemajíce přízeň u nového císaře, odešel na odpočinek do provincie Lausanne, kde nato brzy spáchal sebevraždu.
185:1.7 (1989.1) Klaudia Procula, Pilátova žena, slyšela hodně o Ježíšovi od své fénické osobní služebné, která věřila v evangelium království. Po smrti Piláta se Klaudia stala jednou z významných šiřitelek radostných zpráv.
185:1.8 (1989.2) A to všechno objasňuje většinu z toho, co se událo v toto tragické páteční dopoledne. Je snadné pochopit, proč si židé dovolili diktovat Pilátovi své podmínky─probudit ho v šest hodin ráno, aby vynesl rozsudek nad Ježíšem─a také proč neváhali pohrozit mu, že ho u císaře obviní z velezrady, kdyby se odvážil odmítnout jejich požadavky pro vynesení rozsudku smrti nad Ježíšem.
185:1.9 (1989.3) Vážený římský místodržitel, který by si nepříznivě nezkomplikoval vztahy s židovskými vládci, by nikdy nedovolil těmto krvežíznivým fanatikům způsobit smrt člověkovi, který o sobě prohlásil, že je nevinný z těchto falešných obviněních a že se nedopustil žádného provinění. Řím udělal nesmírnou chybu, dalekosáhlý omyl, když poslal druhořadého Piláta vládnout Palestině. Tiberius měl raději k židům poslat nejlepšího provinčního správce z celého impéria.
185:2.1 (1989.4) Když se Ježíš a jeho obviňovatelé shromáždili před Pilátovou soudní síní, římský místodržitel vyšel ven a oslovil shromážděnou skupinu otázkou: „Jaké obvinění vznášíte proti tomuto člověku?“ Saduceové a poradci, kteří si předsevzali sprovodit Ježíše ze světa, se rozhodli přijít k Pilátovi a požádat ho o potvrzení smrtelného rozsudku nad Ježíšem bez přednesení jakýkoliv konkrétních obviněních. Proto mluvčí tribunálu Vysoké rady Pilátovi odpověděl: „Kdyby tento člověk nebyl zločinec, nepřivedli bychom ho k tobě.“
185:2.2 (1989.5) Když Pilát viděl, že nejsou ochotni přednést svá obvinění proti Ježíšovi a jelikož věděl, že celou noc diskutovali o jeho vině, odpověděl jim: „Jestliže jste se nedohodli na žádném konkrétním obvinění, proč si nevezmete tohoto člověka a nesoudíte ho podle vašich vlastních zákonů?“
185:2.3 (1989.6) Nato k Pilátovi promluvil písař tribunálu Vysoké rady: „Náš zákon nám nedovoluje nikoho popravit a tento narušitel klidu našeho národa si zaslouží smrt za věci, které řekl a udělal. Proto jsme přišli za tebou, abys tento potvrdil rozsudek.
185:2.4 (1989.7) To, že členové Vysoké rady přišli za římským místodržitelem s tímto pokusem obejít zákon, ukazuje na jejich zášť a nenávist k Ježíšovi, tak i na jejich neúctu ke spravedlnosti, čestnosti a důstojnosti Piláta. Jaká nestydatost ze strany poddaných občanů předstoupit před svého provinčního vladaře s požadavkem odsouhlasit rozsudek smrti nad člověkem, kterému nebylo dopřáno spravedlivého soudu a dokonce bez předložení konkrétních obviněních proti němu!
185:2.5 (1990.1) Pilát znal jen něco o práci Ježíše mezi židy a usoudil, že obvinění, přednesená proti němu musí být spojena s porušením židovských církevních zákonů; proto se snažil vrátit případ zpět jejich vlastnímu tribunálu. A kromě toho,Pilátměl radost z toho, že je přinutil, aby veřejně přiznali, že nemají moc prohlásit a vykonat rozsudek smrti dokonce nad někým z jejich vlastního národa, kterým začali opovrhovat a silně a závistivě ho nenávidět.
185:2.6 (1990.2) Bylo to několik hodin předtím, krátce před půlnocí a poté, kdy dal povolení použít římské vojáky pro tajné zatčení Ježíše, kdy se Pilát dozvěděl více o Ježíšovi a jeho učení od své manželky Klaudie, která částečně přijala židovskou víru a která se později stala plnohodnotnou věřící v evangelium Ježíše.
185:2.7 (1990.3) Pilát by rád odložil toto slyšení, ale viděl, že židovští vůdcové jsou plně rozhodnuti uzavřít tento proces. Věděl, že toto dopoledne není pouze přípravou pro Paschu, ale že tento den, pátek, je také dnem přípravy na židovskou sobotu─den odpočinku a uctívání.
185:2.8 (1990.4) Pilát, který byl velmi citlivý k neuctivému způsobu jednání těchto židů, nebyl ochoten přistoupit na jejich požadavek, aby Ježíš byl odsouzen k smrti bez soudu. A proto, když chvíli čekal, aby přednesli svá obvinění proti uvězněnému, obrátil se k nim a řekl: „Neodsoudím tohoto člověka k smrti bez soudu; a ani nepřipustím jeho výslech, dokud nepředložíte svá obvinění proti němu písemně.
185:2.9 (1990.5) Když velekněz a ostatní slyšeli Pilátův požadavek, dali pokyn písaři tribunálu Vysoké rady, který potom podal Pilátovi písemná obvinění proti Ježíšovi. A ta obvinění byla následující:
185:2.10 (1990.6) „Tribunál Vysoké rady shledal, že tento člověk je zločinec a narušitel klidu našeho národa a že je vinen z následujícího:
185:2.11 (1990.7) 1. Podněcování našeho národa a vyzývání našeho lidu ke vzpouře.
185:2.12 (1990.8) 2. Zakazování lidem vzdávat hold císaři.
185:2.13 (1990.9) 3. Nazývaní sebe samého králem židovského národa a šíření učení o založení nového království.
185:2.14 (1990.10) Ježíš nebyl oficiálně souzen, ani legálně odsouzen z žádných těchto obviněních. On dokonce ani neslyšel, když tato obvinění byla poprvé přednesena, ale Pilát ho nechal vyvést z pretória, kde byl střežen strážemi a požadoval, aby tato obvinění byla znovu přednesena při výslechu Ježíše.
185:2.15 (1990.11) Když Ježíš uslyšel tato obvinění, velmi dobře věděl, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k těmto obviněním před židovským tribunálem a také Jan Zebedeus a udavači neměli možnost podat svá svědectví, ale on teď na jejich falešná obvinění neodpověděl. Dokonce když ho Pilát vybízel, aby odpověděl svým obviňovatelům, neřekl ani slovo. Pilát byl tak překvapen nepoctivostí celého přelíčení a natolik ohromen Ježíšovým mlčením a dokonalým chováním, že se rozhodl vzít vězně dovnitř síně a vyslechnout ho o samotě.
185:2.16 (1990.12) Pilát byl ve své mysli zmaten; ve svém srdci se bál židů a ve své duši byl silně zasažen pohledem na Ježíšovo vznešené chování před svými krvežíznivými obviňovateli, dívajíc se na ně s tichým pohrdáním, ale s výrazem opravdového soucitu a bolestného pochopení.
185:3.1 (1991.1) Pilát vzal Ježíše a Jana Zebedea do svého osobního salonu, zanechavši stráže venku a pokynul vězni, aby se posadil. Sám se posadil vedle něho a položil mu několik otázek. Pilát začal svůj rozhovor s Ježíšem tím, že ho ujistil o tom, že on nevěří prvnímu obvinění, že podněcuje lid a vyzývá ho ke vzpouře. Potom se ho zeptal: „Učil jsi někdy, aby lidé nevzdávali hold císaři?“ Ježíš, ukazujíc na Jana, řekl: „Zeptej se jeho a dalších lidí, kteří slyšeli mé učení.“ Potom se Pilát zeptal Jana na tuto věc vzdávání holdu císaři a Jan vypověděl o učení Ježíše a vysvětlil, že Ježíš a apoštolové platili daně jak císaři, tak i chrámu. Když Pilát vyslechl Jana, řekl: „Dbej na to, abys nikomu neřekl, že jsem s tebou mluvil. „ A Jan o tom nikdy nikomu neřekl.
185:3.2 (1991.2) Pak se Pilát otočil k Ježíšovi, aby pokračoval ve svém výslechu a zeptal se ho: „A teď k tomu třetímu obvinění, které bylo proti tobě vzneseno. Jsi králem židů?“ Poněvadž v Pilátově hlase byl cítit náznak upřímnosti, Ježíš se na místodržitele usmál a řekl: „Piláte, říkáš to sám od sebe, anebo máš tu otázku od jiných, mých obviňovatelů“? Načež místodržitel poněkud pobouřeně odpověděl: „Jsem já žid? Tvůj vlastní národ a velekněží mi tě vydali a požádali mě, abych tě odsoudil k smrti. Já vyšetřuji oprávněnost jejich obvinění a jenom se snažím zjistit, čím ses provinil. Řekni mě, řekl jsi, že jsi králem židů a usiluješ o založení nového království?“
185:3.3 (1991.3) Na to Ježíš Pilátovi odpověděl: „Ty nechápeš, že mé království není z tohoto světa? Kdyby mé království bylo z tohoto světa, určitě by moji učedníci bojovali, abych nebyl vydán do rukou židů. Má přítomnost tady před tebou v těchto poutech je dostatečným důkazem pro všechny lidi, že mé království je duchovní říší─bratrstvím lidí, kteří, skrze víru a s pomocí lásky, se stali syny Božími. A toto spasení je připraveno jak pro židy, tak i pro jinověrce.“
185:3.4 (1991.4) Takže jsi přece jenom král?“ řekl Pilát. A Ježíš odpověděl: „Ano, jsem takový král a mé království je rodinou věřících synů mého Otce, který je na nebesích. Za tímto účelem jsem se narodil na tento svět; abych ukázal mého Otce všem lidem a byl důkazem o pravdě Boží. A i v tuto chvíli ti prohlašuji, že každý, kdo miluje pravdu, slyší můj hlas.“
185:3.5 (1991.5) Potom Pilát, napůl posměšně a napůl upřímně, řekl: „Pravda, co je pravda─kdo to ví?“
185:3.6 (1991.6) Pilát nebyl schopen pochopit Ježíšova slova a ani nedokázal porozumět podstatě jeho duchovního království, ale byl si teď jistý tím, že vězeň neudělal nic, co by si zasluhovalo trest smrti. Jediný pohled na Ježíše, tváří v tvář, stačil přesvědčit i Piláta, že tento vlídný a vyčerpaný, ale vznešený a upřímný člověk, není žádný bouřlivý buřič, který usiluje o dosednutí na světský trůn Izraele. Pilát si myslel, že pochopil něco z toho, co Ježíš myslel tím, když mluvil o sobě, jako o králi, poněvadž byl obeznámen s učením stoiků, kteří prohlásili, že „mudrc je králem.“ Pilát byl naprosto přesvědčen o tom, že Ježíš vůbec není nebezpečným podněcovatelem vzpoury, ale spíše neškodným snílkem, nevinným fanatikem.
185:3.7 (1991.7) Po výslechu Učitele se Pilát vrátil k velekněžím a obviňovatelům Ježíše a řekl: „Vyslechl jsem tohoto člověka a žádnou vinu jsem na něm nenašel. Nemyslím si, že je vinen z těchto obvinění, která jste proti němu vznesli; myslím si, že by měl být propuštěn na svobodu.“ Když toto židé uslyšeli, rozčililo je to natolik, že začali bouřlivě křičet a požadovat, aby Ježíš byl popraven a jeden člen Velké rady odvážně přistoupil k Pilátovi a řekl mu: „Tento člověk pobuřuje lid, od Galileje a po celé Judeji. Je to štváč a podvodník. Budeš ještě dlouho litovat, jestli tohoto hříšníka pustíš na svobodu.“
185:3.8 (1992.1) Pilát se usilovně snažil rozhodnout, co s Ježíšem udělat; proto, když je uslyšel říkat, že Ježíš začal svoji činnost v Galileji, myslel si, že se vyhne odpovědnosti rozhodnout tento případ, anebo alespoň získá čas na rozmyšlenou, tím, že pošle Ježíše k Herodovi, který v tu dobu pobýval ve městě na oslavách svátku Paschi. Pilát si také myslel, že toto jeho gesto pomůže zmírnit poněkud nedobré vztahy, které existovaly již delší dobu mezi ním a Herodem a které byly způsobeny četnými neshodami kvůli otázkám rozdělení pravomoci.
185:3.9 (1992.2) Pilát zavolal stráže a řekl: „Tento člověk je Galilejec. Odveďte ho k Herodovi a až ten ho vyslechne, podejte mi zprávu o jeho závěrech.“ A stráže Ježíše odvedli k Herodovi.
185:4.1 (1992.3) Když Herodes navštívil Jerusalem, bydlel ve starém makabejském paláci Heroda Velikého a byl to právě tento dům bývalého krále, kam byl nyní Ježíš odváděn chrámovými strážemi v doprovodu svých obviňovatelů a stále se zvětšujícího davu lidí. Herodes slyšel o Ježíšovi již dávno a velmi se o něho zajímal. Když toto páteční ráno Syn Člověka před ním stál, tento krutý Idumejec si ani na okamžik nevzpomněl na toho mladíka, který se kdysi u něho objevil v Sepfóris s prosbou o spravedlivé posouzení otázky o penězích, náležících jeho otci, který nešťastnou náhodou zahynul při práci na stavbě jedné z veřejných budov. Pokud bylo Herodovi známo, on nikdy Ježíše neviděl, přestože si kvůli němu dělal velké starosti, když byla jeho činnost soustředěna v Galileji. Teď, když byl Ježíš v rukou Piláta a Judejců, Herodes si přál ho uvidět, jelikož cítil, že mu od něho nehrozí v budoucnu žádné potíže. Herodes hodně slyšel o zázracích, vykonaných Ježíšem a vážně se těšil na to, že ho uvidí nějaký zázrak udělat.
185:4.2 (1992.4) Když Ježíše předvedli před Heroda, tetrarcha byl překvapen jeho vznešeným vzhledem a klidným, vyrovnaným výrazem tváře. Přibližně patnáct minut Herodes kladl Ježíšovi otázky, ale Učitel na žádnou z nich neodpověděl. Herodes se mu vysmíval a s posměchem ho vyzýval, aby udělal zázrak, ale Ježíš na jeho četné otázky neodpovídal a nereagoval na jeho posměšky.
185:4.3 (1992.5) Potom se Herodes obrátil na velekněze a saducee a vyslechl jejich obvinění. Slyšel toho mnohem více, než bylo předneseno Pilátovi o údajných zločinech Syna Člověka. Nakonec, když byl přesvědčen, že Ježíš nebude ani mluvit a ani neudělá pro něho zázrak, Herodes, podrobivši ho po nějakou dobu svému posmívání, mu přehodil přes ramena starý purpurový královský plášť a poslal ho zpět k Pilátovi. Herodes věděl, že nemá v Judeji žádnou pravomoc nad Ježíšem. I když byl rád, že se navždy Ježíše zbaví v Galileji, děkoval osudu za to, že právě Pilát musí vzít na sebe odpovědnost za jeho smrt. Herodes se nikdy nezbavil strachu, který ho pronásledoval po zabití Jana Křtitele. Čas od času se Herodes dokonce bál toho, že Ježíš je vzkříšený Jan. Teď se od toho strachu osvobodil, poněvadž viděl, že Ježíš je naprosto rozdílný typ člověka ve srovnání s výřečným a plamenným prorokem, který se odvážil otevřeně odhalit a odsoudit jeho osobní život.
185:5.1 (1993.1) Když stráže přivedli Ježíše zpět k Pilátovi, ten vyšel ven na schody před pretóriem, kde stála jeho soudní stolice, svolal k sobě velekněze a členy Velké rady a řekl jim: „Přivedli jste přede mne tohoto člověka s obviněním, že rozvrací národ, nabádá lid k neplacení daní a tvrdí o sobě, že je židovským králem. Vyslechl jsem ho a neshledal ho vinným z těchto obviněních. Ve skutečnosti jsem na něm nenalezl žádnou vinu. Potom jsem ho poslal k Herodovi a tetrarcha musel dospět ke stejnému závěru, poněvadž ho poslal zpět k nám. Je nepochybné, že tento člověk neudělal nic, co by si zasluhovalo smrt. Jestli si stále ještě myslíte, že musí být potrestán, jsem ochoten ho dát zbičovat předtím, než ho propustím.“
185:5.2 (1993.2) Židé již byli připraveni dát se do křiku na protest proti propuštění Ježíše, když k pretóriu přišel dav lidí, aby požádalo Piláta o osvobození jednoho vězně na počest svátku Paschi. Od určité doby bylo zvykem, že římští vládcové dovolili lidem v době Paschi vybrat jednoho z uvězněných, nebo odsouzených, kterého pak vládce pustí na svobodu. A teď, když tento dav k němu přišel, aby ho požádal o propuštění jednoho vězně a jelikož Ježíš byl ještě nedávno u lidu velmi populární a nyní byl vězněm stojícím před jeho soudní stolicí, Piláta napadlo, že se může dostat z této prekérní situace tím, že tomuto davu navrhne, že jim propustí tohoto Galilejce jako projev paschální dobré vůle.
185:5.3 (1993.3) Jak se dav přiblížil ke schodům budovy, Pilát je slyšel volat jméno nějakého Barabáše. Barabáš byl známý politický agitátor a vražedný lupič, syn kněze, který byl nedávno zajat kvůli přepadení a vraždě na cestě do Jericha. Tento člověk byl odsouzen k smrti ihned po skončení oslav svátku Paschi.
185:5.4 (1993.4) Pilát povstal a vysvětlil davu, že Ježíš byl před něho předveden veleknězi, kteří chtěli jeho smrt na základě určitých obviněních a že on si nemyslí, že tento člověk by měl být popraven. Pilát řekl: „Kterého z nich chcete, abych osvobodil─tohoto vraha Barabáše, anebo tohoto Ježíše z Galileje?“ A když to Pilát řekl, velekněží a členové Vysoké rady začali všichni jedním hlasem křičet: „Barabáše, Barabáše!“ A když lidé viděli, že velekněží žádají smrt Ježíše, okamžitě se k nim přidali a hlasitě požadovali propuštění Barabáše.
185:5.5 (1993.5) Před několika dny tito lidé měli Ježíše ve vážné úctě, ale dav nepohlíží s úctou na někoho, který tvrdí, že je Syn Boží a nyní je v zajetí veleknězů a vládců a předvedený k soudu k Pilátovi, který má rozhodnout o jeho životě. Ježíš byl hrdinou v očích lidu, když vyhnal směnárníky a obchodníky z chrámu, ale ne tehdy, když byl neodporujícím vězněm v rukách svých nepřátel a čekal na rozsudek smrti.
185:5.6 (1993.6) Pilát se zlobil, když viděl velekněze hlasitě požadující propuštění obecně známého vraha a současně žádající krev Ježíše. Viděl jejich zákeřný úmysl a pochopil jejich podjatost a nenávist. Proto jim řekl: „Jak můžete chtít svobodu pro vraha a smrt pro tohoto člověka, jehož největším zločinem je to, že se obrazně nazývá židovským králem?“ Ale toto nebylo rozumné prohlášení, které Pilát pronesl. Židé byli hrdým národem, nyní trpícím pod římským politickým jařmem, ale doufajícím v příchod Mesiáše, který je vysvobodí z pohanského zajetí velkou demonstrací síly a slávy. Oni nesli velmi nelibě, mnohem více, než si Pilát dokázal představit, zvěst, že o tomto pokorném učiteli zvláštního učení, nyní uvězněném a obviněném se zločinů, zasluhujících smrt, se říká, že je „židovským králem.“ Považovali takové titulování za urážku všeho, co měli za svaté a ctěné ve své národní historii a proto všichni silně volali pro propuštění Barabáše a smrt Ježíše.
185:5.7 (1994.1) Pilát dobře věděl, že Ježíš se neprovinil z žádného obvinění, vzneseného proti němu a kdyby byl spravedlivým a odvážným soudcem, osvobodil by ho a propustil na svobodu. Ale bál se vzepřít těmto rozhněvaným židům a během svého váhání vykonat svoji povinnost, přišel posel a přinesl mu zapečetěnou zprávu od jeho ženy, Klaudie.
185:5.8 (1994.2) Pilát dal najevo všem shromážděným, že si přeje přečíst zprávu, kterou právě obdržel, ještě předtím, než bude pokračovat ve svém rozhodování o osudu Ježíše. Když Pilát otevřel tento dopis od své ženy, četl: „Modlím se, abys neměl nic do činění s tímto nevinným a čestným člověkem, kterého nazývají Ježíš. Prožila jsem mnoho těžkých chvil ve snu, který jsem dnes v noci o něm měla.“ Tato zpráva od Klaudie nejenom Piláta značně rozrušila, čímž se zdrželo rozhodnutí o této záležitosti, ale bohužel dala židům dostatek času na to, aby židovští vládcové se rozešli mezi lidi a nutili je křičet pro osvobození Barabáše a volat po ukřižování Ježíše.
185:5.9 (1994.3) Konečně Pilát, vrátivši se opět k vyřešení problému, který před ním stál, zeptal se shromážděných židovských vládců a milost žádajícího davu: „Co mám udělat s tímto člověkem který je nazýván židovským králem?“ A oni všichni svorně křičeli: „Ukřižovat! Ukřižovat!“ Ta jednohlasnost tohoto požadavku od různorodého davu překvapila a vylekala Piláta─nespravedlivého a strachem posedlého soudce.
185:5.10 (1994.4) Potom se Pilát ještě jednou zeptal: „Proč chcete tohoto člověka ukřižovat?“ Co špatného udělal? Kdo předstoupí a bude proti němu svědčit?“ Ale když židé slyšeli Piláta mluvit na ochranu Ježíše, jenom všichni začali ještě silněji křičet: „Ukřižovat ho! Ukřižovat ho!
185:5.11 (1994.5) Pak se Pilát znovu na ně obrátil s otázkou, týkající se propuštění paschálního vězně: „Ještě jednou se vás ptám, kterého z těchto vězňů vám mám propustit v tento váš paschální svátek?“ A znovu dav křičel: „Propusť Barabáše!“
185:5.12 (1994.6) Pilát potom řekl: „Jestli propustím vraha, Barabáše, co udělám s Ježíšem?“ A dav opět svorně křičel: Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!“
185:5.13 (1994.7) Pilát byl zastrašen neústupným voláním davu, který jednal pod přímým vedením veleknězů a členů Vysoké rady, nicméně se rozhodl alespoň pro poslední pokus zklidnit dav a zachránit Ježíše.
185:6.1 (1994.8) Ve všem, co se odehrávalo v toto brzké páteční ráno před Pilátem, byli zúčastněni pouze nepřátelé Ježíše. Jeho mnoho přátel buď ještě nevědělo o jeho nočním zatčení a časně ranním soudu, anebo se skrývali ze strachu, že by byli také zatčeni a odsouzeni k trestu smrti, poněvadž věřili v Ježíšovo učení. V davu, který nyní hlasitým křikem požadoval smrt Učitele, se nacházeli jenom jeho zapřisáhlí nepřátelé a snadno ovladatelní a nemyslící lidé.
185:6.2 (1995.1) Pilát se rozhodl vyzvat je naposledy k soucitu. Jelikož se bál neuposlechnout volání tohoto obelstěného davu, který křikem žádal krev Ježíše, přikázal židovským strážím a římským vojákům podrobit Ježíše bičování. Toto byl sám o sobě nespravedlivý a protiprávní postup, protože římský zákon stanovoval bičování pouze pro odsouzené k smrti ukřižováním. Aby Ježíš podstoupil toto utrpení, stráže ho odvedly do otevřeného dvora pretória. Přestože nepřátele Ježíše nebyli svědky tohoto bičování, Pilát u toho byl a přerušil toto hanebné týraní; a dal bičujícím příkaz přestat a přikázal přivést Ježíše k němu. Než vojáci začali bičovat Ježíše, který byl přivázán k bičujícímu sloupu, svými uzlovitými biči, opět mu přes ramena přehodili purpurový plášť, upletli z trní korunu a dali mu ji na hlavu. A když mu do ruky vložili hůl namísto žezla, klekli si před ním a vysmívali se mu: „Buď pozdraven, králi židovský!“ Přitom na něho plivali a bili rukama do obličeje. A jeden z nich, než ho odvedli k Pilátovi, vzal hůl z jeho ruky a udeřil ho s ní po hlavě.
185:6.3 (1995.2) Potom Pilát vyvedl tohoto zakrvaveného a potrhaného vězně ven před rozbouřený dav a řekl: „Pohleďte na tohoto člověka! A opět vám prohlašuji, že na něm nenalézám žádnou vinu a přikázavše jeho zbičování, rozhodl jsem se ho propustit.“
185:6.4 (1995.3) Ježíš Nazaretský tam stál, oděn do starého purpurového královského pláště a s trnitou korunou na hlavě, která se mu zabodávala do jeho vlídného čela. Jeho obličej byl zakrvácen a jeho tělo sehnuté bolestí a žalem. Ale nic nemůže pohnout s necitlivými srdci těch, kteří jsou oběťmi silné emocionální nenávisti a otroci náboženských předsudků. Tento pohled způsobil nesmírné zděšení ve všech světech obrovského vesmíru, ale nedotkl se srdcí těch, kteří se rozhodli za každou cenu Ježíše odstranit.
185:6.5 (1995.4) Když se vzpamatovali z šoku při pohledu na žalostný stav Ježíše, začali ještě hlasitěji a déle křičet: Ukřižovat ho! Ukřižovat ho!“
185:6.6 (1995.5) A nyní Pilát pochopil, že je marné apelovat na jejich zdánlivé pocity soucitu. Vystoupil vpřed a řekl: „Vidím, že jste přesvědčeni o tom, že tento člověk musí zemřít, ale co udělal, aby si zasloužil smrt? Kdo oznámí jeho zločin?“
185:6.7 (1995.6) Potom sám velekněz předstoupil dopředu a kráčeje směrem k Pilátovi, hněvivě prohlásil: „Máme svatý zákon a podle tohoto zákona tento člověk musí zemřít, poněvadž se představuje jako Syn Boží.“ Když toto Pilát uslyšel, dostal ještě větší strach, a to nejenom z židů, ale i z toho, že si vzpomněl na zprávu od své ženy a na řecké báje o bozích, sestupujících na zem; z pomyšlení na to, že Ježíš může být božskou osobností, se začal třást strachem. Dal davu znamení, aby se utišil, vzal Ježíše za paži a znovu ho odvedl dovnitř budovy pro další výslech. Pilát byl nyní zmítán strachem, vyveden z míry pověrami a znepokojen neústupným postojem davu.
185:7.1 (1995.7) Když se Pilát, třesoucí se strachem, posadil vedle Ježíše, zeptal se ho: „Odkud jsi? Opravdu, kdo jsi? Proč o tobě říkají, že jsi Syn Boží?“
185:7.2 (1996.1) Ale Ježíš mohl stěží odpovědět na takové otázky, které mu položil bojácný a slabý člověk a nerozhodný soudce, který byl tak nespravedlivý, poněvadž ho dal zbičovat i tehdy, když ho prohlásil za nevinného ze všech obviněních a předtím, než byl náležitě odsouzen k smrti. Ježíš se podíval Pilátovi přímo do tváře, ale neodpověděl mu. Pilát pak řekl: „Ty odmítáš se mnou mluvit? Neuvědomuješ si, že mám moc tě propustit a mám moc tě ukřižovat?“ Ježíš nato odpověděl: Můžeš mít nade mnou moc jen tehdy, jestli ti je dána seshora. Nemůžeš mít nad Synem Člověka žádnou moc, pokud ti ji nedá nebeský Otec. Ale tvá vina není tak velká, jelikož neznáš evangelium. Větší vinu má ten, kdo mě tobě zradil a ten, kdo mě tobě vydal.“
185:7.3 (1996.2) Tento poslední rozhovor s Ježíšem Piláta dokonale vylekal. Tento morální zbabělec a justiční slaboch se potácel pod dvojnásobnou tíhou─pověrčivého strachu z Ježíše a smrtelné hrůzy z židovských vůdců.
185:7.4 (1996.3) Pilát potom opět předstoupil před dav a řekl: „Jsem přesvědčen, že tento člověk pouze urazil vaše náboženské city. Vezměte si ho a suďte podle vašeho zákona. Proč očekáváte, že já ho pošlu na smrt jen proto, že jeho učení se rozchází s vašimi tradicemi?“
185:7.5 (1996.4) Pilát byl již připraven Ježíše propustit, když Kaifáš, velekněz, přistoupil ke zbabělému římskému soudci a mávajíc pomstychtivým prstem před Pilátovým obličejem, řekl hněvivými slovy a tak, aby to slyšeli všichni lidé v davu: „Jestli propustíš tohoto člověka, nejsi císařův přítel a já se postarám o to, aby se císař o všem dověděl.“ Tato veřejná hrozba byla pro Piláta příliš. Strach o své vlastní blaho teď zatměl veškeré další uvažování a zbabělý místodržitel dal Ježíše vyvést ven před soudní stolici. Když tam Ježíš před nimi stál, Pilát na něho ukázal prstem a posměšně řekl: „Pohleďte, váš král!“ A židé odpověděli křikem: „Pryč s ním, ukřižuj ho!“ Pilát jim pak velmi ironicky a sarkasticky řekl: „Vy chcete, abych ukřižoval vašeho krále?“ A židé odpověděli: „Ano, ukřižuj ho! My nemámě žádného krále, jen císaře.“ A tehdy Pilát pochopil, že není naděje zachránit Ježíše, protože neměl sílu a vůli stavět se židům na odpor.
185:8.1 (1996.5) Stál tam před nimi─Syn Boží, převtělený jako Syn Člověka. Byl zatčen bez řádné žaloby; obviněn bez důkazů; souzen beze svědků; tělesně potrestán bez rozsudku; a nyní měl zakrátko být odsouzen k trestu smrti nespravedlivým soudcem, který přiznal, že nemohl na něm najít žádnou vinu. Jestli si Pilát myslel, že v židech vyvolá jejich patriotismus nazýváním Ježíše „židovským králem,“ tak v tom se naprosto mýlil. Židé neočekávali takového krále. Prohlášení veleknězů a saduceů „My nemáme žádného krále, jenom císaře,“ bylo šokem dokonce i pro nemyslící dav, ale bylo již teď příliš pozdě na záchranu Ježíše, i kdyby se dav odvážil postavit se na stranu Učitele.
185:8.2 (1996.6) Pilát se bál národních nepokojů, nebo vzpoury. Neměl odvahu riskovat takové povstání během paschálních oslav v Jerusalemu. Nedávno byl císařem ostře pokárán a nechtěl riskovat další. Dav zajásal, když dal příkaz propustit Barabáše. Potom přikázal přinést umyvadlo s vodou a před davem lidí si umyl ruce a řekl: „Mé ruce jsou čisté; nemám na nich krev tohoto člověka. Vy jste se rozhodli, že on musí zemřít, ale já jsem na něm žádnou vinu nenašel. Postarejte se o něho sami. Nechť ho vojáci odvedou.“ A nato dav zajásal a volal: „Nechť je jeho krev na nás a na našich dětech.“
Kniha Urantia
Kapitola 186
186:0.1 (1997.1) KDYŽ se Ježíš a jeho žalobci vydali za Herodem, Učitel se obrátil na apoštola Jana a řekl: „Jane, ty již pro mne nemůžeš tady nic udělat. Jdi za moji matkou a přiveď ji ke mně ještě předtím, než zemřu.“ Když Jan uslyšel požadavek svého Učitele a přestože ho nechtěl nechat samotného mezi jeho nepřáteli, spěšně se vydal do Betanie, kde byla celá Ježíšova rodina shromážděna a čekala v domě Marty a Marie, sester Lazara, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých.
186:0.2 (1997.2) Několikrát během tohoto rána přinesli poslové zprávu Martě a Marii o průběhu soudu s Ježíšem. Ale rodina Ježíše dorazila do Betanie jen několik minut před příchodem Jana, který tam přišel s požadavkem od Ježíše, aby mohl ještě uvidět svoji matku než ho popraví. Když jim Jan pověděl všechno, co se odehrálo od půlnočního zatčení Ježíše, jeho matka Marie se okamžitě vydala v doprovodu Jana navštívit svého nejstaršího syna. Než Marie a Jan došli do města, Ježíš pod dohledem římským vojáků, kteří ho měli ukřižovat, již dorazili na Golgotu.
186:0.3 (1997.3) Když se Ježíšova matka Marie vydala s Janem za svým synem, jeho sestra Rút odmítla zůstat se zbytkem rodiny. Jelikož byla pevně rozhodnuta jít se svou matkou, její bratr Juda šel s ní. Ostatní členové Učitelovy rodiny zůstali na pokyn Jakuba v Betanii a téměř každou hodinu jim poslové Davida Zebedea přinášeli zprávy o průběhu tohoto děsivého spiknutí zabít jejich nejstaršího bratra, Ježíše Nazaretského.
186:1.1 (1997.4) Bylo kolem půl deváté tohoto pátečního rána, když Pilát ukončil výslech Ježíše a Učitel byl předán do rukou římských vojáků, kteří ho měli ukřižovat. Jakmile se Římané zmocnili Ježíše, velitel židovských stráží odpochodoval se svými muži zpět do svého velitelského štábu v chrámě. Velekněz a jeho druhové saduceové odešli hned za strážemi do své obvyklé poradní kamenné síně v chrámě. Tam se setkali s většinou ostatních členů Velké rady, čekajících na zprávu o tom, jak to dopadlo s Ježíšem. Když Kaifáš pronášel svoji zprávu Velké radě o soudu a odsouzení Ježíše, přišel před ně Jidáš a požadoval svoji odměnu za to, že zařídil zatčení Učitele a sehrál roli v jeho odsouzení k trestu smrti.
186:1.2 (1997.5) Všichni tito židé Jidáše nesnášeli; oni se dívali na zrádce s naprostým opovržením. Po celou dobu soudu Ježíše u Kaifáše a během jeho výslechu Pilátem, Jidáše hryzalo svědomí o svém zrádcovském jednání. A začínal také pociťovat určitou deziluzi o odměně, kterou měl dostat za svoji službu jako zrádce Ježíše. Nelíbil se mu chladný přístup a povýšenost židovských vůdců; nicméně očekával, že bude štědře odměněn za své zbabělé jednání. Předpokládal, že bude předvolán před celou Velkou radu a tam uslyší chvalořečení o svém činu a obdrží patřičná uznání za velkou službu, o které si on sám pochleboval, že ji vykonal pro svůj národ. Proto si představte to velké překvapení sobeckého zrádce, když sluha velekněze mu poklepal na rameno a vyzval ho jít s ním ven ze síně, kde mu pak řekl: „Jidáši, byl jsem určen zaplatit ti za zrazení Ježíše. Tady je tvá odměna.“ A když to řekl, tak Kaifášův sluha dal Jidášovi měšec, ve kterém bylo třicet stříbrných─v té době to byla cena, kterou stál vychovaný a zdravý otrok.
186:1.3 (1998.1) Jidáš byl zaskočen a zklamán. Chtěl se ihned vrátit zpět do síně, ale stráž u dveří ho tam nevpustila. Toužil obrátit se na Vysokou radu, ale ta mu to neumožnila. Jidáš nemohl uvěřit tomu, že tito židovští vládcové ho nechají zradit své přátele a svého učitele a potom mu za odměnu dají třicet stříbrňáků. Cítil se ponížený, roztrpčený a zcela zdrcený. Vyšel z chrámu jakoby v transu. Bezmyšlenkovitě vložil měšec s penězi do své hluboké kapsy, do stejné kapsy, ve které tak dlouhou dobu nosil měšec s apoštolskými penězi. Bloudil městem mezi davy lidí, kteří se šli dívat na ukřižování.
186:1.4 (1998.2) Z dálky Jidáš uviděl, jak je vztyčován kříž s přibitým Ježíšem a při tomto pohledu se rychle vrátil zpět do chrámu, násilím vnikl do síně a tam se postavil před Velkou radu, která ještě stále zasedala. Zrádce byl téměř bez dechu a značně rozrušený, ale dokázal zablekotat tato slova: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev. A vy jste mě urazili. Za moji službu jste mě dali peníze─v ceně otroka. Lituji toho, co jsem udělal; nechci vaše peníze. Chci se zbavit viny za tento čin.“
186:1.5 (1998.3) Když židovští vládcové Jidáše vyslechli, smáli se mu. Jeden z nich, sedící blízko místa, kde Jidáš stál, mu pokynul, aby opustil síň a řekl: „Tvůj učitel byl již popraven Římany a pokud jde o tvoji vinu, co je nám po tom? To je tvoje věc─a zmiz!“
186:1.6 (1998.4) Po odchodu ze zasedací síně Vysoké rady Jidáš vyndal třicet stříbrných z měšce a hodil je na podlahu chrámu. Když zrádce vyšel z chrámu, byl téměř zbavený smyslů. Jidáš nyní prožíval zkušenost poznání opravdové podstaty hříchu. Všechna sláva, okouzlení a opojení z podlého činu zmizely. Teď tady zločinec stál sám a tváří v tvář rozsudku své iluzí zbavené a zklamané duši. Hřích uměl očarovat a byl dobrodružný v době páchání, ale nyní si musí sklidit holá a neromantická fakta.
186:1.7 (1998.5) Tento bývalý vyslanec království nebeského na zemi teď bloudil ulicemi Jerusalema sám a opuštěný. Jeho zoufalství bylo bezútěšné a naprosté. Prošel městem a vyšel za hradby a vydal se do děsivě osamělého údolí Hinóm, kde vylezl na strmou skálu, vzal opasek od svého pláště, jeden konec přivázal na malý strom, druhý si zavázal kolem krku a skočil přes sráz dolů. Ještě nebyl mrtvý, když se uzel, vázaný nervózníma rukama, uvolnil a zrádcovo tělo se roztříštilo na kusy, jak padalo po skále dolů.
186:2.1 (1999.1) Když byl Ježíš zatčen, věděl, že jeho práce na zemi v podobě lidského těla skončila. Byl si plně vědom toho, jakou smrtí zemře a málo ho zajímaly detaily jeho takzvaných soudních procesů.
186:2.2 (1999.2) Před tribunálem Vysoké rady Ježíš odmítl odpovídat na svědectví křivopřísežných svědků. Existovala pouze jedna otázka, která by vždy vyvolala odpověď a to ať položená přítelem či nepřítelem. A to byla otázka, týkající se podstaty a božskosti jeho mise na zemi. Když byl dotázán, zdali je Synem Božím, tak vždy bez váhání odpověděl. On vytrvale odmítal mluvit před zvědavým a zákeřným Herodem. Před Pilátem promluvil jen tehdy, když si myslel, že Pilát, nebo některý jiný upřímný člověk může získat lepší porozumění o pravdě. Ježíš učil své apoštoly o tom, že je zbytečné házet perly sviním a on nyní měl odvahu dělat to, co učil. Jeho chování v tu dobu bylo příkladem trpělivé lidské pokory spolu se vznešenou mlčenlivostí a posvátnou důstojností božskosti. On byl plně připraven diskutovat s Pilátem o jakékoliv otázce, týkající se politických obviněních proti němu─jakékoliv otázce, která, podle jeho mínění, náležela do kompetence místodržitele.
186:2.3 (1999.3) Ježíš byl přesvědčen, že to byla vůle Otce, aby podstoupil přirozený a obvyklý průběh událostí, které musí podstoupit každý ostatní smrtelník a proto odmítl použít také svých čistě lidských schopností přesvědčivé výmluvnosti, aby ovlivnil výsledek machinací svých sociálně krátkozrakých a duchovně slepých smrtelných bratrů. Ačkoliv Ježíš žil a zemřel na Urantii, jeho celá lidská životní dráha, od počátku do konce, byla představením, určeným ovlivnit a poučit celý vesmír, který on stvořil a který bude nekonečně dlouho řídit.
186:2.4 (1999.4) Tito krátkozrací židé hlasitě a nepřístojně požadovali smrt Učitele, zatímco on tam stál, vznešeně mlčel a díval se smrtelnou scénu národa─pozemského národa svého vlastního otce.
186:2.5 (1999.5) Ježíš se vyznačoval tím typem lidského charakteru, který mohl zachovat svoji vyrovnanost a udržet svoji důstojnost i tváří v tvář vytrvalému a svévolnému urážení. Jeho nebylo možno zastrašit. Když byl poprvé napaden sluhou Annáše, tak pouze navrhl, že by bylo vhodné povolat svědky, kteří by mohli náležitě proti němu svědčit .
186:2.6 (1999.6) Od počátku do konce v tomto takzvaném soudu před Pilátem přihlížející nebeská armáda nemohla nevysílat do vesmíru popis této scény jako „Pilát u soudu před Ježíšem.“
186:2.7 (1999.7) Když byl Ježíš před Kaifášem a když se všechna falešná svědectví zhroutila, Ježíš neváhal odpovědět na otázku velekněze a svým vlastním svědectvím jim poskytl to, co oni chtěli mít jako základ pro jeho odsouzení za rouhání.
186:2.8 (1999.8) Učitel nikdy neprojevil ani nejmenší zájem o Pilátovy dobře míněné, ale polovičaté, snahy dosáhnout jeho propuštění. On opravdu měl s Pilátem soucit a upřímně se pokusil osvítit jeho zatemnělou mysl. Byl naprosto netečný ke všem výzvám římského místodržitele k židům, aby odvolali svá obvinění proti němu. Po celou dobu tohoto bolestného utrpení projevoval prostou důstojnost a neokázalou vznešenost. Ani sebemenší náznak neupřímnosti nebylo v jeho odpovědi, kterou dal svým budoucím vrahům, když se ho zeptali, jestli je „králem židovským“. S pouze mírným a krátkým vysvětlením přijal toto pojmenování, uvědomujíc si, že když se jednou rozhodli ho zatratit, tak on by byl tím posledním kandidátem na reálné vládnutí národu a to dokonce i v duchovním smyslu.
186:2.9 (2000.1) V průběhu těchto výslechů Ježíš toho řekl velmi málo, ale řekl toho dost, aby všem smrtelníkům ukázal typ lidského charakteru, který může člověk nabýt ve spojení s Bohem a odhalil celému vesmíru způsob, jakým se Bůh může projevit v životě tvora, když takový tvor se upřímně rozhodne konat vůli Otce a tím se stává aktivním synem živého Boha.
186:2.10 (2000.2) Jeho láska k nevědoucím smrtelníkům je plně odhalena jeho trpělivostí a nesmírným sebeovládáním tváří v tvář urážkám, ranám a bičování hrubých vojáků a nemyslících služebníků. On dokonce nepocítil zlost, když mu zavázali oči a s posměchem ho udeřili do tváře a ptali se: „Prorokuj, kdo z nás tě udeřil.“
186:2.11 (2000.3) Pilát si neuvědomil, kolik pravdy bylo v jeho slovech, když po zbičování Ježíše ho přivedl před dav a zvolal: „Pohleďte, člověk!“ A opravdu si tento strachem posedlý římský místodržitel sotva mohl představit, že v tu chvíli byl celý vesmír v pozoru, upřeně hledíc na tuto unikátní scénu─na svého milovaného Vládce, podrobeného ponižujícím urážkám a ranám svých zmatených a zdegenerovaných smrtelníků. A když Pilát takto promluvil, celým vesmírem zaznělo: „Pohleďte, Bůh a člověk!“ Od toho dne nespočetné miliony bytostí v celém vesmíru stále vidí toho člověka, zatímco Bůh Havony, nejvyšší vládce vesmíru vesmírů, přijímá člověka z Nazaretu jako ztělesnění ideálu smrtelného tvora tohoto lokálního vesmíru času a prostoru. Ve svém neporovnatelném životě Ježíš nikdy nepřestal odhalovat Boha člověku. Nyní, v závěrečných epizodách své smrtelné pouti a ve své následné smrti, učinil nové a dojemné odhalení člověka Bohu.
186:3.1 (2000.4) Brzy poté, když Ježíš byl předán římským vojákům po skončení výslechu u Piláta, oddíl chrámových strážců se spěšně vypravil do zahrady Getsemane, aby rozehnal, anebo zatknul Učitelovy stoupence. Ale již dávno před jejich příchodem se jeho stoupenci rozutekli do různých míst. Apoštolové se ukryli do již dříve určených úkrytů; Řekové se rozdělili a odešli do různých domů v Jerusalemu; ostatní učedníci také zmizeli. David Zebedeus předpokládal, že nepřátelé Ježíše se vrátí. Proto ihned přenesl pět-šest stanů k roklině, kam tak často Učitel odcházel se modlit a rozjímat. Tady měl v úmyslu zůstat v úkrytu a současně tam mít hlavní stanoviště či řídící centrum pro svoji kurýrskou službu. David opustil tábor jen těsně před příchodem chrámových stráží. Ti, když tam nikoho nenašli, spokojili se s vypálením tábora a pak spěchali zpět do chrámu. Velká rada byla spokojena, když vyslechla jejich hlášení o tom, že stoupenci Ježíše byli natolik vyděšeni a oslabeni, že od nich již nehrozí žádné nebezpečí vzpoury, nebo pokus o vysvobození Ježíše z rukou jeho katů. Konečně si mohli vůdcové spokojeně vydechnout; a proto ukončili zasedání, aby se každý z nich mohl připravit na oslavu Paschi.
186:3.2 (2000.5) Jakmile Pilát předal Ježíše římským vojákům pro ukřižování, posel spěchal do Getsemanské zahrady informovat Davida a během pěti minut vyběhli běžci do Betsaidy, Pelly, Filadelfie, Sidónu, Šekemu, Chebrónu, Damašku a Alexandrie. A tito poslové nesli zprávy o tom, že Římané se brzy chystají ukřižovat Ježíše na neúprosné naléhaní židovských vládců.
186:3.3 (2001.1) Během celého tohoto dne, dokud se neroznesla zpráva o tom, že Učitel byl uložen do hrobky, David posílal své posly zhruba každou půl hodinu se zprávami k apoštolům, Řekům a Ježíšově pozemské rodině, shromážděné v domě Lazara v Betanii. Když poslové odešli se zprávou, že Ježíš byl pochován, David propustil svůj oddíl místních běžců, aby se mohli zúčastnit oslav Paschi a v nadcházející sobotu si mohli odpočinout, s tím příkazem, aby se k němu v tichosti dostavili v neděli ráno do domu Nikodéma, kam on sám měl v úmyslu se ukrýt na několik dnů s Ondřejem a Šimonem Petrem.
186:3.4 (2001.2) Se svým svérázným uvažováním byl David Zebedeus jediným z vůdčích učedníků Ježíše, který dokázal plně a jasně pochopit Učitelův výrok, že zemře a „na třetí den vstane.“ David slyšel Ježíše jednou vyslovit toto proroctví a teď, jako člověk, který bere věci doslova, se rozhodl svolat své posly v neděli časně ráno do domu Nikodéma, aby byli po ruce rozšířit zprávu o zmrtvýchvstání Ježíše až se to stane. David brzy zjistil, že žádný z Ježíšových stoupenců neočekával jeho brzký návrat z hrobky; proto se téměř vůbec nezmiňoval o svém přesvědčení a vůbec nic neřekl o mobilizaci všech svých poslů na nedělní časné ráno, kromě běžcům, kteří byli v pátek dopoledne posláni do vzdálených měst a center věřících.
186:3.5 (2001.3) A tak stoupenci Ježíše, roztroušeni po celém Jerusalemu a jeho okolí, se ten večer zúčastnili paschálních oslav a následující den strávili v ústraní.
186:4.1 (2001.4) Poté, jak si Pilát umyl ruce před davem lidí, čímž chtěl uniknout vině za poslání nevinného člověka na kříž jen proto, že neměl odvahu postavit se na odpor naléhajícím židovským vládcům a přikázal vydat Učitele římským vojákům a dal jejich veliteli povel, aby byl okamžitě ukřižován. Když vojáci Ježíše převzali, dovedli ho zpět do dvora pretória, kde mu sundali plášť, kterým ho oděl Herodes a oblékli ho do jeho vlastního oděvu. Vojáci se mu posmívali a zesměšňovali ho, ale fyzicky ho již netrestali. Ježíš byl teď sám s těmito římskými vojáky. Jeho přátelé se skrývali; jeho nepřátelé se rozešli; dokonce ani Jan Zebedeus již nebyl vedle něho.
186:4.2 (2001.5) Bylo krátce po osmé hodině když Pilát předal Ježíše vojákům a krátce před devátou se vydali na místo ukřižování. Během této doby, déle než půlhodiny, Ježíš nepromluvil ani slovo. Řízení obrovského vesmíru se prakticky zastavilo. Gabriel a hlavní vládcové Nebadonu byli buď shromážděni tady na Urantii, anebo napjatě sledovali prostorová hlášení archandělů a mohli nás informovat o tom, co se děje se Synem Člověka na Urantii.
186:4.3 (2001.6) V době, kdy vojáci byli připraveni odejít s Ježíšem na Golgotu, začal na ně působit jeho neobyčejný klid a mimořádná důstojnost, jeho trpělivé mlčení.
186:4.4 (2001.7) To, že vojáci hned neodvedli Ježíše na místo ukřižování, bylo způsobeno tím, že na poslední chvíli se velitel rozhodl vzít sebou dva zloděje, kteří byli odsouzeni k smrti; poněvadž Ježíš měl být bezodkladně ukřižován toto ráno, římský velitel si myslel, že ti dva mohou umřít současně s ním a nečekat na konec paschálních oslav.
186:4.5 (2002.1) Jakmile zloději byli připraveni, byli přivedeni do dvora, kde uviděli Ježíše. Jeden z nich ho viděl poprvé, ale ten druhý ho často slyšel mluvit─a to jak v chrámu, tak i v táboře u Pelly před mnoha měsíci.
186:5.1 (2002.2) Mezi smrtí Ježíše a židovským svátkem Pascha není naprosto žádná spojitost. Skutečností je, že Učitel skončil svůj život v těle v tento den, den příprav na židovskou Paschu a přibližně v době obětování paschálních jehňat v chrámu. Ale tato shoda okolností v žádném případě neznamená, že smrt Syna Člověka na zemi byla spojena s židovským systémem obětování. Ježíš byl žid, ale jako Syn Člověka byl smrtelníkem světů. Události, které byly již tady popsány a vedly k této hodině Učitelova nastávajícího ukřižování, jsou dostatečným svědectvím toho, že jeho smrt v tu chvíli byla čistě přirozená a dílem člověka.
186:5.2 (2002.3) Byl to člověk a ne Bůh, kdo naplánoval a přibil velkými hřeby Ježíše na kříž. Pravdou je, že Otec odmítl zasáhnout do chodu lidských událostí na Urantii, ale Rajský Otec nenařídil, nepožadoval, anebo nechtěl smrt svého Syna tak, jak byla vykonána na zemi. Pravdou je, že dříve či později, by se Ježíš nějakým způsobem zbavil svého smrtelného těla─svého převtělení do lidské podoby─ale takový úkol by mohl udělat nespočetnými způsoby a neumírat na kříži mezi dvěma zloději. To všechno bylo dílo lidí a ne Boha.
186:5.3 (2002.4) V době svého křtu Učitel již dokonale ovládal umění shromažďovat požadovanou zkušenost─zkušenost života na zemi v těle, nezbytnou pro dokončení svého sedmého, posledního vesmírného poskytnutí sebe sama. V té dané chvíli Ježíš splnil svoji povinnost na zemi. Celý jeho následný život a také způsob jeho smrti byla z jeho strany čistě osobní služba ve prospěch a povznesení svých smrtelných tvorů na tomto a ostatních světech.
186:5.4 (2002.5) Evangelium radostných zpráv o tom, že smrtelný člověk může skrze víru nabýt duchovní uvědomění o tom, že je synem Boha, nezávisí na smrti Ježíše. Rozhodně je však pravdou, že smrt Učitele vlila zářivé světlo na celé toto evangelium království; ale ještě větší vliv měl jeho život.
186:5.5 (2002.6) Všechno, co Syn Člověka řekl, nebo udělal na zemi, značně ozdobilo učení o synovstvu s Bohem a bratrství lidí, ale tyto základní vztahy Boha a člověka jsou vrozeny ve vesmírných realitách─lásky Boha ke svým tvorům a přirozený soucit božích Synů. Tyto působivé a božsky nádherné vztahy mezi člověkem a jeho Stvořitelem na tomto světě a na všech ostatních existují od věčnosti; a v žádném případě nejsou závislé na těchto periodických nařízených poskytnutích Božích synů Tvořitelů, kteří takto přijmou podstatu a podobu svých vytvořených myslících bytostí jako součást ceny, kterou musí zaplatit za konečné získání neomezené nadvlády nad svými příslušnými lokálními vesmíry.
186:5.6 (2002.7) Nebeský Otec miloval smrtelné lidi na zemi zrovna tak před životem a smrtí Ježíše na Urantii, jak je miloval po tomto transcendentním ztělesněním partnerství člověka a Boha. Tento pozoruhodný jev─převtělení Boha Nebadonu do člověka na Urantii─nemohl rozšířit vlastnosti věčného, nekonečného a univerzálního Otce, ale rozhodně obohatil a osvítil všechny ostatní organizátory a tvory vesmíru Nebadon. Ačkoliv nebeský Otec nás o nic víc nemiluje kvůli tomuto poskytnutí Michaela, všechny ostatní nebeské inteligence ano. Ale je to nejenom proto, že Ježíš odhalil člověku Boha, ale také uskutečnil nové odhalení člověka Bohům a nebeským inteligencím vesmíru vesmírů.
186:5.7 (2003.1) Ježíš zanedlouho zemře, ale ne jako přinesená oběť za hříchy. Jeho smrt nevykoupí vrozenou morální vinu lidské rasy. Lidstvo nemá žádnou takovou vinu před Bohem. Vina je čistě záležitostí osobního hříchu a nepravosti─úmyslnou vzpourou proti vůli Otce a vedení jeho Synů.
186:5.8 (2003.2) Hřích a vzpoura nemají naprosto nic do činění se základním plánem poskytování Rajských Božích Synů, ačkoliv nám se skutečně jeví to, že program spasení je přechodným rysem programu poskytnutí.
186:5.9 (2003.3) Boží spasení smrtelníků Urantie by bylo stejně účinné a spolehlivě zaručené i kdyby Ježíš nebyl zabit krutými nevědoucími smrtelníky. Kdyby Ježíš byl příznivě přijat pozemskými smrtelníky a odešel z Urantie dobrovolným ukončením svého života v těle, pravda lásky Boha a soucit Syna─pravda synovstva s Bohem─by vůbec nebyla ovlivněna. Vy, smrtelníci, jste synové Boha a pro to, abyste tuto pravdu přenesli do vaší osobní zkušenosti, je nutno pouze jedno: vaše zrození v duchu víry.
Kniha Urantia
Kapitola 187
187:0.1 (2004.1) KDYŽ ti dva lupiči byli připraveni na popravu, vojáci, pod vedením setníka, se vydali na místo ukřižování. Setník, pod jehož velením bylo těchto dvanáct vojáků, byl ten stejný velitel, který přivedl římské vojáky předchozí noci zatknout Ježíše v Getsemanské zahradě. Bylo římským zvykem přidělit každému odsouzenému k ukřižování čtyři vojáky. Dva lupiči byli před odchodem na místo ukřižování náležitě zbičováni, ale Ježíš již nebyl znovu fyzicky týrán; velitel si nepochybně myslel, že byl již dostatečně zbičován a to dokonce ještě před svým odsouzením.
187:0.2 (2004.2) Dva zloději, ukřižovaní s Ježíšem, byli Barabášovi komplicové a byli by popraveni později se svým vůdcem, kdyby ten nebyl propuštěn Pilátem na počest Paschi. Takto byl Ježíš ukřižován namísto Barabáše.
187:0.3 (2004.3) To, co se Ježíš nyní chystá udělat─podrobit se smrti na kříži─dělá ze své vlastní osobní vůle. Při předpovídání těchto útrap řekl: „Otec mne miluje a podporuje proto, že jsem připraven položit svůj život. Ale já ho opět nabudu. Nikdo mně nebere můj život─já sám ho položím o své vlastní vůli. Mám právo ho položit a mám právo ho znovu nabýt. Takový příkaz jsem dostal od Otce.“
187:0.4 (2004.4) Bylo krátce před devátou hodinou tohoto rána, když vojáci vyšli ze dvora pretória a vydali se na cestu na Golgotu. Za nimi šlo mnoho lidí, kteří tajně sympatizovali s Ježíšem, ale většinou v tomto davu, ve kterém bylo kolem dvoustovky lidí, byli buď jeho nepřátelé anebo zvědaví povaleči, kteří se jenom chtěli pobavit pohledem na ukřižování. Pouze několik málo židovských vůdců se šlo podívat, jak Ježíš umírá na kříži. Vědomi si toho, že Pilát ho předal římským vojákům a že byl odsouzen k smrti, se bezodkladně sešli v chrámu, aby projednali, co by se mělo udělat s jeho stoupenci.
187:1.1 (2004.5) Předtím, než vyšli ze dvora pretória, vojáci vložili na ramena Ježíše příčný trám kříže. Bylo zvykem přinutit odsouzeného člověka přinést příčný trám na místo ukřižování. Takový odsouzený člověk nenesl celý kříž, ale jenom jeho kratší díl. Ty delší a kolmé trámy pro tři kříže byli již dříve dopraveny na Golgotu a v době příchodu vojáků a jejich vězňů, byly již pevně zabudovány v zemi.
187:1.2 (2004.6) Podle zvyku šel v čele procesí velitel a nesl tři malé bílé tabulky, na kterých byla uhlem napsána jména zločinců a zločiny, za které byli odsouzeni. Pro ty dva zloděje měl setník tabulky s jejich jmény, pod nimiž bylo napsáno jedno slovo: „Lupič.“ Bylo zvykem, že po přibití oběti na příčný nosník a jeho upevnění na kolmý trám, se tato tabulka připevnila na vrchol kříže, těsně nad hlavou zločince, aby všichni přítomní věděli, za jaký zločin je odsouzený člověk ukřižován. Nápis, který setník nesl, aby byl připevněn na kříž Ježíše, byl napsán samotným Pilátem latinsky, řecky a aramejsky a zněl: „Ježíš Nazaretský, král židovský.“
187:1.3 (2005.1) Někteří z představitelů židovských vládců, kteří byli přítomni u toho, když Pilát psal tento nápis, silně protestovali proti tomu, aby Ježíš byl nazýván „králem židovským.“ Ale Pilát jim připomněl, že takové obvinění bylo součástí obžaloby, která vedla k jeho odsouzení. Když židé viděli, že nedokáží přimět Piláta změnit jeho rozhodnutí, požadovali, aby nápis zněl takto: „Říkal─já jsem král židovský.“ Ale Pilát byl v tomto neoblomný; odmítl změnit nápis. Na všechny další protesty pouze odpověděl: „Co jsem napsal, napsal jsem.“
187:1.4 (2005.2) Obvykle se šlo na Golgotu delší cestou, aby větší množství lidí mohlo uvidět odsouzené zločince, ale toho dne šli nejkratší přímou cestou k Damašské bráně, která vedla z města na sever a pokračovali dál. Zanedlouho přišli na Golgotu, oficiálního místa ukřižování v Jerusalemu. Za Golgotou stály vily boháčů a na druhé straně cesty byly hrobky mnoha zámožných židů.
187:1.5 (2005.3) Ukřižování nebylo židovskou metodou potrestání. Jak Řekové, tak i Římané se naučili tuto metodu popravy od Féničanů. Dokonce ani Herodes, při vší své krutosti, nepoužíval ukřižování. Římané nikdy neukřižovali římského občana; pouze otroci a poddaní podstupovali tento potupný způsob smrti. Během obléhání Jerusalema, pouze čtyřicet let po ukřižování Ježíše, celá Golgota byla pokryta tisíci a tisíci kříži, na kterých den za dnem umíral výkvět židovského národa. Vskutku, strašlivou sklizeň dala semena, zaseta v tento den.
187:1.6 (2005.4) Když procesí s odsouzenými prošlo úzkými ulicemi Jerusalema, mnohé soucitné židovské ženy, které dříve slyšely od Ježíše slova povzbuzení a útěchy a které znaly jeho život, zasvěcený láskyplné službě, se nemohly ubránit slzám, když viděly, jak ho vedou na takovou potupnou smrt. Jak kolem nich procházel, mnoho žen plakalo a naříkalo. A když některé z nich se odvážily jít vedle něho, Učitel k nim otočil hlavu a řekl: „Dcery jerusalemské, nade mnou neplačte, ale nad sebou a nad svými dětmi. Mé dílo je téměř vykonáno─brzy odejdu za svým Otcem─ale pro Jerusalem těžké časy právě teď začínají. Blíží se dny, kdy řeknete: „Blaze neplodným a blaze těm, jejichž prsa nikdy nekrmila jejich kojence. Tehdy se budete modlit, aby kameny s hor na vás spadly a vysvobodily vás z hrůz, které vás potkaly.“
187:1.7 (2005.5) Tyto jerusalemské ženy byly opravdu statečné, když projevily soucit s Ježíšem, protože zákon přísně zakazoval projevovat přátelské porozumění k tomu, koho vedou na ukřižování. Lůze bylo dovoleno se posmívat, vysmívat a zesměšňovat odsouzeného, ale nebylo dovoleno projevovat soucit. Přestože si Ježíš cenil projevu soucitu v této černé hodině, když se jeho přátelé skrývali, nechtěl, aby tyto soucitné ženy upadly v nemilost u vrchnosti pro svoji odvahu projevit nad ním lítost. Dokonce i v takové těžké chvíli jako byla tato, Ježíš nemyslel na sebe, jenom na hrozivě tragické časy, které pro Jerusalem a celý židovský národ brzy nastanou.
187:1.8 (2006.1) Jak se Učitel s námahou vlekl na cestě k místu ukřižování, došly mu síly; byl blízko naprostému vyčerpání. Od Poslední Večeře v domě Eliáše Marka nic nejedl, ani nepil; ani mu nebyla dovolena krátká chvíle spánku. Kromě toho musel prodělat jeden výslech za druhým až do chvíle svého odsouzení a to nemluvě o potupném bičování, doprovázeném fyzickým utrpením a ztrátou krve. A to všechno bylo znásobeno jeho nesmírnou úzkostí, tísnivým duševní napětím a děsivým pocitem osamělosti.
187:1.9 (2006.2) Brzy po projití bránou na cestě z města, když Ježíš zavrávoral při nesení trámu, ho na chvíli opustily síly a pod vahou tohoto svého těžkého břemene upadl. Vojáci na něho křičeli a kopali do něj, ale on nedokázal vstát. Když to velitel viděl a vědom si toho, co Ježíš již vytrpěl, dal vojákům rozkaz přestat. Potom přikázal jednomu kolemjdoucímu, nějakému Šimonovi z Kyrény, aby sňal trám s Ježíšových ramen a poručil mu nést ho po zbytek cesty na Golgotu.
187:1.10 (2006.3) Tento Šimon urazil dlouhou cestu z Kyrény, v severní Africe, aby navštívil Paschu. S ostatními Kyrénskými se zastavil těsně před městskými hradbami a byl na cestě na bohoslužby v chrámě, když mu římský velitel přikázal nést Ježíšův trám. Šimon zůstal na Golgotě do samé smrti Učitele na kříži, hovoříc jak s mnoha jeho přáteli, tak i s jeho nepřáteli. Po zmrtvýchvstání a ještě před svým odchodem z Jerusalema se stal silně věřícím v evangelium království a po návratu domů přivedl celou svoji rodinu do nebeského království. Jeho dva synové, Alexandr a Rúfus se stali velmi úspěšnými učiteli nového evangelia v Africe. Ale Šimon se nikdy nedozvěděl, že Ježíš, jehož břemeno nesl a židovský domácí učitel, který kdysi pomohl jeho zraněnému synovi, byl jeden a tentýž člověk.
187:1.11 (2006.4) Bylo krátce po deváté hodině, když toto procesí smrti přišlo na Golgotu a římští vojáci se začali připravovat na přibíjení dvou zločinců a Syna Člověka na jejich kříže.
187:2.1 (2006.5) Vojáci nejdříve přivázali Učitelovy paže provazy na vrchní příčný trám a potom do něho přibili jeho ruce. Pak příčný trám vyzvedli na svislý sloup kříže a pevně ho k němu přibili. Potom mu svázali nohy a přibili je ke sloupu, k čemuž použili dlouhý hřeb, aby pronikl přes obě nohy. Svislý sloup měl v náležité výšce připevněný velký čep, který sloužil jako podpěra, na které spočívala váha těla. Kříž nebyl vysoký a Učitelovy nohy byly pouze necelý metr nad zemí. Proto mohl slyšet všechno, co bylo o něm posměšně říkáno a mohl jasně vidět výrazy na tvářích všech těch, kteří se mu bezohledně vysmívali. A všichni přítomní mohli také slyšet všechno, co Ježíš řekl během těchto vleklých hodin muk a pomalé smrti.
187:2.2 (2007.1) Bylo zvykem odstranit z těl ukřižovaných všechen oděv, ale jelikož židé silně protestovali proti veřejnému odhalování nahých těl, Římané vždy měli vhodnou bederní pokrývku pro všechny ukřižované v Jerusalemu. Proto, když Ježíšovi odstranili jeho oděv, byl touto pokrývkou přikryt předtím, než byl položen na kříž.
187:2.3 (2007.2) Ukřižování, jako způsob trestu, bylo používáno z toho důvodu, aby trest byl krutý a vleklý. Ukřižovaní někdy umírali několik dní. V Jerusalemu ukřižování nenalezlo u místních obyvatel příliš velkého pochopení a působil tam spolek žen, který vždy poslal své členky k ukřižování, aby oběti podaly omamující víno pro zmírnění jejího utrpení. Ale, když Ježíš ochutnal toto narkotizované víno, a přestože měl nesmírnou žízeň, odmítl ho pít. Učitel si chtěl udržet své lidské vědomí až do samého konce. Rozhodl se potkat smrt navzdory této její kruté a nelidské podobě a zdolat ji dobrovolným podrobením se celé této lidské zkušenosti.
187:2.4 (2007.3) Než byl Ježíš položen a přibit na kříž, dva lupiči již viseli na svých křížích a nepřestávali nadávat a plivat na své katy. Ježíšova jediná slova, která řekl, když ho přibíjeli na příčný trám, byla: „Otče, odpusť jim, jelikož nevědí, co činí.“ Nemohl by se takto soucitně a láskyplně přimlouvat za své katy, kdyby taková upřímná láska nebyla hnací silou celého jeho života, prožitého v nezištné službě. Ideje, motivy a touhy člověka se naplno projevují v kritických chvílích jeho života.
187:2.5 (2007.4) Poté, když byl Ježíš vyzvednut na kříž, velitel přibil nad jeho hlavu tabulku, na které bylo ve třech jazycích napsáno: „Ježíš Nazaretský─král židovský.“ Židé byli rozzlobeni touto údajnou urážkou. Ale Pilát byl popuzen jejich neuctivým chováním; cítil, že byl jimi zastrašen a ponížen a použil tento způsob, aby se jim takto alespoň málo pomstil. Mohl napsat: „Ježíš, buřič.“ Ale velmi dobře věděl, jak tito jerusalemští židé nenávidí samotného slovo Nazaret a chtěl je tímto za každou cenu ponížit. Věděl také, že jim zatne do živého, když tohoto popraveného Galilejce nazve „králem židovským.“
187:2.6 (2007.5) Mnozí z židovských vůdců, poté, když se dozvěděli, jak se jim Pilát vysmívá tím, že dal přibít tento nápis na Ježíšův kříž, rychle spěchali na Golgotu, ale neodvážili se nápis odstranit, poněvadž u něho stáli na stráži římští vojáci. Když nebylo v jejich silách tabulku odstranit, tito vůdcové se vmísili do davu a všemožně se snažili posmívat se tomuto nápisu a zesměšnit ho, aby mu lidé nepřikládali vážný význam.
187:2.7 (2007.6) Apoštol Jan, společně s Marií, matkou Ježíše, Rút a Judou, přišli na místo ukřižování jen krátce poté, kdy byl Ježíš vyzvednut na kříž a ve chvíli, kdy velitel přibíjel nápis nad Učitelovu hlavu. Jan byl jediný z jedenácti apoštolů, který se stal svědkem ukřižování, přestože tady nebyl přítomen po celou dobu, protože utíkal do Jerusalema přivést svoji matku a její přátele okamžitě potom, jak přivedl na Golgotu matku Ježíše.
187:2.8 (2007.7) Když Ježíš uviděl svoji matku s Janem, svým bratrem a sestrou, usmál se, ale nic neřekl. Mezitím, čtyři vojáci, určeni k ukřižování Ježíše, tak jako bylo zvykem, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři díly; jeden si vzal sandály, druhý turban, třetí pás a čtvrtý plášť. Zbýval spodní šat, který byl bezešvý, odshora vcelku utkaný, sahající těsně ke kolenům. Nejdříve ho vojáci chtěli rozstříhat na čtyři díly, ale když viděli, jaký je to neobvyklý kus oděvu, rozhodli se, že budou o něj losovat. Ježíš se na ně díval, když si rozdělovali kusy jeho ošacení a nemyslící dav se mu vysmíval.
187:2.9 (2008.1) Bylo dobře, že římští vojáci vzali Učitelovo ošacení. Jinak, kdyby se jeho stoupenci dostali k těmto kusům oděvu, byli by v pokušení z nich udělat předměty pověrčivého uctívání. Učitel chtěl, aby jeho stoupenci neměli žádný materiální předmět, který by se vztahoval k jeho životu na zemi. Chtěl lidstvu zanechat pouze vzpomínku na jeden lidský život, zasvěcený vysokému duchovnímu ideálu─konání vůle Otce.
187:3.1 (2008.2) Přibližně kolem půl desáté tohoto pátečního rána byl Ježíš přibit na kříž. Před jedenáctou hodinou se shromáždilo více než tisíc lidí, aby byli svědky této scény ukřižování Syna Člověka. Po celou dobu těchto hrůzných hodin neviditelná armáda vesmíru se mlčky dívala na tento neobyčejný výjev jak Tvořitel umírá smrtí tvora a to dokonce tou nejpotupnější smrtí odsouzeného zločince.
187:3.2 (2008.3) Blízko kříže střídavě stáli Marie, Rút, Juda, Jan, Salome (Janova matka) a skupina upřímně věřících žen, ve které byla Marie, žena Kleofáše a sestra Ježíše, Marie Magdalena a Rebeka, dříve žijící v Sépforis. Oni a další Ježíšovi přátelé v mlčenlivé vyrovnanosti sledovali jeho vznešenou trpělivost a statečnost a dívali se na jeho nesmírné utrpení.
187:3.3 (2008.4) Mnoho z kolem procházejících lidí kroutilo hlavami a spílalo mu: „Ty, který by zničil chrám a znovu ho za tři dny postavil, zachraň sám sebe. Jestli jsi Syn Boží, proč nesestoupíš s kříže?“ Podobným způsobem se mu posmívali někteří z židovských vůdců: „Zachránil jiné, ale nedokáže zachránit sám sebe.“ Jiní říkali: „Jestli jsi židovský král, sestup s kříže a my v tebe uvěříme.“ A později se mu vysmívali ještě více, říkajíc: „On věřil, že Bůh ho spasí. On dokonce tvrdil, že je Synem Božím─podívejte se na něho nyní─ukřižovaný mezi dvěma zloději.“ Dokonce i ti dva zloději ho zesměšňovali a uráželi ho.
187:3.4 (2008.5) Poněvadž Ježíš neodpovídal na jejich posměšky a jelikož se blížilo poledne tohoto mimořádného dne příprav, kolem půl dvanácté většina lidí z posmívajícího a zesměšňujícího davu odešla pryč; zůstalo tam necelých padesát lidí. Vojáci se nyní chystali sníst svůj oběd a vypít levné, kyselé víno, aby se připravili na svoji dlouhou stráž při umírání ukřižovaných. Když začali popíjet víno, ironicky připili na Ježíše slovy: „Na zdraví židovskému králi.“ A byli ohromeni tím, jak Učitel trpělivě snášel všechny jejich posměšky a zesměšňování.
187:3.5 (2008.6) Když se Ježíš díval na to, jak jedí a pijí, podíval se na ně a řekl: „Žízním.“ Když velitel stráže uslyšel Ježíše říkat „žízním“, odlil z láhve trochu vína na houbovitou zátku, napíchl ji na špičku kopí a vyzdvihl ji k Ježíšovi, aby si mohl navlhčit své vyschlé rty.
187:3.6 (2008.7) Ježíš záměrně žil bez pomoci své nadpřirozené síly a stejným způsobem se rozhodl zemřít jako obyčejný smrtelník na kříži. Žil jako člověk a chtěl zemřít jako člověk─konajíce vůli Otce.
187:4.1 (2008.8) Jeden z lupičů Ježíšovi spílal: „Jestli jsi Syn Boží, proč nezachráníš sebe a nás taky?“ Ale, když takto vyčítal Ježíšovi, druhý zloděj, který častokrát slyšel Učitele učit, řekl: „Ty se dokonce ani Boha nebojíš? Ty nevidíš, že trpíme spravedlivě za své činy, ale tento člověk trpí nespravedlivě? Měli bychom žádat o odpuštění za naše hříchy a spasení našich duší.“ Když Ježíš slyšel tohoto zloděje takto mluvit, otočil se k němu svým obličejem a souhlasně se na něho usmál. Když zločinec uviděl tvář Ježíše obrácenou k němu, sebral odvahu, rozdmýchal doutnající plamínek své víry a řekl: „Pane, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ A Ježíš mu odpověděl: „Opravdu, opravdu, ti dnes říkám, že jednou budeš se mnou v Ráji.“
187:4.2 (2009.1) Nehledě na bolesti fyzické smrti, Učitel dokázal na chvíli naslouchat upřímnému vyznání věřícího zločince. Když tento zloděj požádal o spasení, dosáhl osvobození. Mnohokrát předtím se snažil uvěřit v Ježíše, ale až v těchto posledních hodinách vědomí obrátil celé své srdce k Učitelovu učení. Když viděl, jakým způsobem Ježíš čelí smrti na kříži, tento zloděj se již více nedokázal ubránit přesvědčení, že tento Syn Člověka je opravdu Synem Božím.
187:4.3 (2009.2) Během tohoto rozhovoru Ježíše se zlodějem a jeho přijetím do království, apoštol Jan nebyl přítomen, poněvadž odešel do města, aby přivedl svoji matku a její přátele. Lukáši toto později vyprávěl na víru obrácený velitel stráže.
187:4.4 (2009.3) Apoštol Jan promluvil o ukřižování, jak si ho pamatoval, až dvě třetiny století po jeho vykonání. Ostatní zaznamená vypravování byla založena na výpovědi velitele stráží, římského setníka, který kvůli tomu, co viděl a slyšel, následně uvěřil v Ježíše a stal se plnoprávným členem nebeského království na zemi.
187:4.5 (2009.4) Tohoto mladíka, kajícného zločince, přivedli na cestu násilí a špatnosti ti, kteří vychvalovali zločinnost jako metodu účinného patriotického protestu proti politickému útlaku a sociální nespravedlnosti. A takový druh myšlení, společně s touhou po dobrodružství, přivedl mnoho, jinak dobře smýšlejících mladíků, k účasti v těchto odvážných loupežných výpravách. Tento mladík se díval na Barabáše jako na hrdinu. Teď viděl, že se mýlil. Tady na kříži viděl vedle sebe skutečně velkého člověka, opravdového hrdinu. Tento hrdina zažehl jeho zápal a vdechnul v něho nejvyšší ideály morální sebeúcty a podnítil všechny ideály statečnosti, mužství a hrdinství. Při pohledu na Ježíše se v jeho srdci probudil všepohlcující pocit lásky, oddanosti a opravdové velikosti.
187:4.6 (2009.5) A kdyby nějaký jiný člověk z vysmívajícího se davu pocítil ve své duši zrození víry a požádal Ježíše o slitování, byl by přijat se stejnou láskyplnou účastí, jaká byla projevena k věřícímu zločinci.
187:4.7 (2009.6) Hned poté, jak kající se zloděj uslyšel Učitelův slib, že se jednou setkají v Ráji, Jan se vrátil z města se svojí matkou a skupinou přibližně dvanácti věřících žen. Jan se postavil vedle Marie, matky Ježíše, aby ji podporoval. Její syn Juda stál vedle něho na druhé straně. Když se Ježíš na ně podíval, bylo právě poledne, řekl své matce: „Ženo, pohleď, tvůj syn!“ A potom se obrátil k Janovi a řekl: „Synu můj, pohleď, tvá matka!“ A pak je oba oslovil slovy: „Chtěl bych, abyste odtud odešli.“ A tak Jan a Juda odvedli Marii z Golgoty. Jan vzal matku Ježíše do domu, ve kterém on bydlel v Jerusalemu a potom ihned pospíchal zpět na místo ukřižování. Po Paschi se Marie vrátila do Betsaidy, kde žila v domě Jana do konce svého života na zemi. Po smrti Ježíše Marie žila jen necelý rok.
187:4.8 (2010.1) Když Marie odešla z Golgoty, ostatní ženy poodešly opodál a zůstaly tam až do doby, kdy Ježíš na kříži zemřel a byly tam ještě i tehdy, když Učitelovo tělo bylo sundáno, aby bylo pohřbeno.
187:5.1 (2010.2) Ačkoliv bylo v tomto období příliš brzo na takový přírodní jev, krátce po dvanácté hodině se obloha zatměla kvůli jemnému písku ve vzduchu. Obyvatelé Jerusalemu věděli, že to znamená příchod jedné z těch horkovzdušných písečných bouří, přicházející z Arabské pouště. Před jednou hodinou byla obloha tak tmavá, že se zatmělo slunce a zbytek davu se kvapně vrátil zpět do města. Když zakrátko nato Ježíš skonal, zůstalo tam necelých třicet lidí─třináct římských vojáků a skupina asi patnácti věřících. Všichni tito věřící byly ženy, kromě dvou: Judy, bratra Ježíše a Jana Zebedea, který se vrátil těsně před skonáním Učitele.
187:5.2 (2010.3) Krátce po jedné hodině, ve stále se zvětšující tmě prudké písečné bouře, Ježíš začal ztrácet lidské vědomí. Jeho poslední slova slitování, odpuštění a varování byla již pronesena. Jeho poslední přání, týkající se péče o svoji matku, bylo již vyjádřeno. V průběhu této hodiny blížící se smrti Ježíšova lidská mysl se uchýlila k opakování mnoha pasáží z hebrejských spisů, především žalmy. Poslední vědomá myšlenka Ježíše-člověka byla spojena s opakováním částí z knihy Žalmů, nyní známých jako dvacátý, dvacátý první a dvacátý druhý žalm. I když se jeho rty často pohybovaly, byl příliš zesláblý, aby vyslovil slova z těchto pasáží, procházejících jeho myslí a která tak dobře znal nazpaměť. Pouze několikrát zachytili blízko u něho stojící některé věty, jako: „Vím, že Hospodin spasí svého pomazaného,“ „Tvá ruka najde všechny mé nepřátele,“ a Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Ani na jediný okamžik Ježíš nezapochyboval o tom, že prožil svůj život ve shodě s vůlí Otce; a nikdy nezapochyboval o tom, že nyní pokládá svůj život v těle ve shodě s vůlí Otce. On nepocítil, že ho Otec opustil; on si pouze opakoval ve svém mizejícím vědomí mnoho úryvků ze Spisů a jeden z nich byl dvacátý druhý žalm, který začíná slovy: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ A tak se stalo, že to byl jeden ze tří úryvků, které byly vysloveny dostatečně jasně, že je mohli slyšet blízko stojící lidé.
187:5.3 (2010.4) Poslední prosbu ke svým druhům smrtelný Ježíš pronesl kolem půl jedné, když podruhé řekl: „Žízním“ a ten stejný velitel stráží mu opět navlhčil rty se stejnou hubkou, smočenou v kyselém víně, v té dobu obecně nazývaném octem.
187:5.4 (2010.5) Písečná bouře sílila a nebe se stále více zatemňovalo. Přesto vojáci a malá skupina věřících neodešli. Vojáci se vedle kříže schoulili jeden k druhému, aby se chránili před řezavým pískem. Matka Jana a ostatní poodešli dál a dívali se z místa, kde byli částečně kryti převislou skálou. Když Učitel vydechl naposledy, přímo u kříže stáli Jan Zebedeus, bratr Ježíše Juda, jeho sestra Rút, Marie Magdalena a Rebeka, dříve žijící v Sépforis.
187:5.5 (2011.1) Bylo těsně před třetí hodinou, když Ježíš hlasitým hlasem zvolal: „Je konec! Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ A když to řekl, sklonil hlavu a vydechl naposledyl. Když římský setník viděl, jak Ježíš zemřel, udeřil se do prsou a řekl: „To byl skutečně čestný člověk; opravdu musel být Synem Božím.“ A od té chvíle začal věřit v Ježíše.
187:5.6 (2011.2) Ježíš zemřel vznešeně─tak, jak žil. Otevřeně přiznal svůj královský majestát a po celý ten tragický den zůstal pánem situace. Šel ochotně na svoji potupnou smrt poté, až zajistil bezpečnost svým vyvoleným apoštolům. Moudře potlačil Petrovo buřičské násilí a učinil opatření, aby Jan mu mohl být na blízku až do samého konce jeho smrtelné existence. Odhalil svoji skutečnou podstatu vražedné Velké radě a Pilátovi připomněl zdroj své svrchované moci jako Syn Boží. Vyšel na Golgotu nesouce příčný trám pro svůj vlastní kříž a završil své láskyplné poskytnutí sebe sama předáním svého ducha se zkušeností smrtelného člověka Rajskému Otci. Po takovém životě─a po takové smrti─Učitel opravdu mohl říci: „Je konec.“
187:5.7 (2011.3) Jelikož tento den byl přípravou jak na Paschu, tak i na sobotu, židé nechtěli, aby tato tři těla zůstala viset obnažená na Golgotě. Proto se vypravili za Pilátem se žádostí, aby nohy těchto tří mužů byly zlámány, aby se urychlila jejich smrt a byli sňati s křížů a pohřbeni v jámě pro zločince před západem slunce. Když Pilát vyslechl jejich žádost, okamžitě poslal tři vojáky, kteří měli polámat nohy a dorazit Ježíše a dva zločince.
187:5.8 (2011.4) Když tito vojáci přišli na Golgotu, zlámali nohy oběma zlodějům, ale ke svému překvapení zjistili, že Ježíš je již mrtvý. Nicméně, aby si byli jisti jeho smrtí, jeden z vojáků mu probodl kopím bok. I když bylo běžné, že oběti ukřižování umírali na kříži dokonce dva až tři dny, zdrcující emocionální muka a tísnivá duchovní bolest Ježíše mu ukončila jeho smrtelný život v těle v necelých pěti a půl hodinách.
187:6.1 (2011.5) Kolem půl čtvrté, v temnotě písečné bouře, David Zebedeus poslal své poslední zbývající posly se zprávou o smrti Učitele. Posledního z nich vypravil do domu Marty a Marie v Betanii, kde předpokládal, že se zastavila matka Ježíše s ostatními členy své rodiny.
187:6.2 (2011.6) Po smrti Učitele Jan poslal ženy pod vedením Judy do domu Eliáše Marka, kde strávili sobotu. Sám Jan, jehož v tu dobu již dobře znal římský setník, zůstal na Golgotě až do chvíle, kdy tam přišli Josef a Nikodém se souhlasem Piláta, že mohou sundat Ježíšovo tělo z kříže a vzít si ho.
187:6.3 (2011.7) Tak skončil den tragedie a bolesti pro celý obrovský vesmír, jehož nesčetné inteligentní bytosti se třásly hrůzou při pohledu na scénu ukřižování člověka, v němž byl převtělen jejich milovaný Vládce; byli omráčeni tímto projevem otrlosti smrtelníků a lidské zvrhlosti.
Kniha Urantia
Kapitola 188
188:0.1 (2012.1) TEN den a půl, kdy Ježíšovo smrtelné tělo leželo v hrobce Josefa─čas od jeho smrti na kříži a vzkříšením─představuje úsek pozemské pouti Michaela, o kterém my toho víme velmi málo. Můžeme vyprávět o pohřbu Syna Člověka a popsat v této knize události, spojené s jeho vzkříšením, ale nemůžeme poskytnout dostatečně věrohodné informace o tom, co se skutečně odehrálo během této doby zhruba třiceti šesti hodin, od tří hodin pátečního odpoledne do tří hodin ráno v neděli. Tento časový úsek v životě Učitele začal krátce předtím, než byl římskými vojáky sundán s kříže. Po své smrti visel na kříži přibližně jednu hodinu. Byl by sundán dříve, kdyby nedošlo ke zdržení kvůli usmrcování dvou zločinců.
188:0.2 (2012.2) Židovští vládcové měli v úmyslu hodit Ježíšovo tělo do otevřené pohřební jámy v Gehenně, jižně od města; bylo zvykem takto odstraňovat těla ukřižovaných. Jestli by se tento plán naplnil, Učitelovo tělo by bylo vystaveno divokým šelmám.
188:0.3 (2012.3) Mezitím Josef z Arimatie, doprovázený Nikodémem, přišel za Pilátem a požádal ho o vydání Ježíšova těla pro patřičné pohřbení. Nebylo neobvyklé, že přátelé ukřižovaných lidí nabízeli římské vrchnosti úplatky, aby dostali právo vzít si tělo ukřižovaného. Josef šel za Pilátem s velkým obnosem peněz, aby v případě nutnosti mohl zaplatit za povolení vzít Ježíšovo tělo a pohřbít ho v soukromé hrobce. Ale Pilát si od něho peníze nevzal. Když vyslechl žádost, okamžitě podepsal příkaz, který opravňoval Josefa jít na Golgotu a ihned převzít Učitelovo tělo do svého vlastnictví. Mezitím písečná bouře již znatelně zeslábla a skupina židů, zastupující Vysokou radu odešla na Golgotu, aby se ujistili o tom, že Ježíšovo tělo bude odneseno společně s těly dvou zločinců do otevřené veřejné pohřební jámy.
188:1.1 (2012.4) Když Josef a Nikodém přišli na Golgotu, uviděli, jak vojáci sundávají Ježíše s kříže a představitele Vysoké rady stojí vedle a sledují, aby nikdo z Ježíšových stoupenců nezabránil přenesení jeho těla do pohřební jámy pro zločince. Když Josef předal setníkovi Pilátův příkaz pro vydání Učitelova těla, židé se začali bouřit a křičet, aby tělo bylo vydáno jim. V té vřavě se chtělinásilím zmocnit těla a když se o to pokusili, setník zavolal k sobě čtyři své vojáky a s tasenými meči si stoupli rozkročmo přes na zemi ležící tělo Učitele. Setník přikázal ostatním svým vojákům nestarat se o dva zloděje a pomohli zahnat tuto roznícenou skupinu rozzuřených židů. Když byl nastolen pořádek, setník přečetl Pilátův příkaz židům, poodstoupil stranou a řekl Josefovi: „To tělo je tvoje a nalož s ním tak, jak budeš chtít. A já a moji vojáci dohlédneme na to, aby ti v tom nikdo nebránil.“
188:1.2 (2013.1) Ukřižovaný člověk nesměl být pohřbený na židovském hřbitově; zákon tento postup přísně zakazoval. Josef a Nikodém tento zákon znali a na cestě na Golgotu se rozhodli pohřbít Ježíše v nové hrobce Josefovy rodiny. Hrobka byla vytesána v masivní skále a ležela severně nedaleko od Golgoty, na druhé straně cesty vedoucí do Samaří. Nikdo ještě nikdy v této hrobce nebyl pochován a oni si mysleli, že bude vhodná, aby tam ležel Učitel. Josef opravdu věřil, že Ježíš vstane z mrtvých, ale Nikodém o tom silně pochyboval. Tito bývalí členové Velké rady věřili v Ježíše více či méně tajně, i když ostatní členové Vysoké rady je již dlouho podezírali a to dokonce ještě předtím, než se vzdali svého členství v radě. Od této chvíle se stali nejotevřenějšími následovníky Ježíše v celém Jerusalemu.
188:1.3 (2013.2) Kolem půl páté pohřební procesí Ježíše Nazaretského vyšlo s Golgoty směrem k Josefově hrobce na druhé straně cesty. Tělo Ježíše bylo zabaleno do lněných pláten. Nesli ho čtyři muži, za kterými šly věrné galilejské ženy, které sledovaly celé ukřižování. Smrtelníci, kteří nesli Ježíšovo tělo do hrobky byli: Josef, Nikodém, Jan a římský setník.
188:1.4 (2013.3) Přinesli tělo do hrobky, do prostoru zhruba devět čtverečních metrů, kde ve spěchu tělo připravili k pohřbení. Židé ve skutečnosti nepohřbívali své mrtvé; oni je běžně balzamovali. Josef a Nikodém si sebou přinesli velké množství myrhy a aloe, které použili na namočení obinadel, se kterými pak tělo omotali. Když balzamování bylo hotovo, obvázali kusem látky obličej, zabalili tělo do lněných pláten a s úctou ho položili do výklenku hrobky.
188:1.5 (2013.4) Po uložení těla do hrobky setník přivolal své vojáky, aby pomohli zavalit její vchod velkým kamenem. Vojáci potom odešli s těly zlodějů do Gehenny a ostatní se smutně vrátili do Jerusalema, aby uctili svátek Paschi, jak to přikazovaly zákony Mojžíše.
188:1.6 (2013.5) Pohřbení Ježíše proběhlo ve velkém spěchu a rychlosti, protože tento den byl dnem příprav a do nastávající soboty nezbývalo mnoho času. Muži spěchali zpět do města, ale ženy zůstaly u hrobky až do úplného setmění.
188:1.7 (2013.6) Během tohoto všeho dění se ženy ukrývaly nedaleko, aby mohly všechno pozorovat a vidět, kam byl Ježíš pochován. Skrývaly se proto, že v takové chvíli ženy nesměly být v přítomnosti mužů. Tyto ženy si myslely, že Ježíš nebyl správně připraven pro pohřbení a mezi sebou se dohodly, že odejdou do domu Josefa, přes sobotu si odpočinou, připraví aromatické látky a masti a vrátí se v neděli ráno, aby připravily správným způsobem Ježíšovo tělo k věčnému spánku. Ženy, které byly v tento páteční večer u hrobky, byly: Marie Magdalena, Marie, žena Kleofáše, Marta, jedna ze sester Ježíšovy matky a Rebeka ze Sepfóris.
188:1.8 (2013.7) Kromě Davida Zebedea a Josefa z Arimatie jen velmi málo z učedníků Ježíše věřilo či pochopilo, že dokáže vstát z mrtvých a vyjít z hrobky na třetí den.
188:2.1 (2014.1) Jestli stoupenci Ježíše nevěnovali pozornost jeho slibu, že vstane z hrobu třetího dne, jeho nepřátelé na to nezapomněli. Velekněží, farizejové a saduceové si vzpomněli, že se k nim dostaly zprávy o prohlášení Ježíše, kdy říká, že vstane z mrtvých.
188:2.2 (2014.2) Kolem půlnoci této páteční noci, po paschální večeři, skupina židovských vůdců se shromáždila v domě Kaifáše, kde diskutovali o svých obavách, týkajících se Učitelova tvrzení, že na třetí den vstane z mrtvých. Tato porada skončila jmenováním komise z členů Velké rady, kteří měli časně ráno příštího dne navštívit Piláta a předat mu oficiální žádost Velké rady, aby před Ježíšovu hrobku byla postavena římská stráž a zabránila jeho přátelům do ní tajně vniknout. Mluvčí této komise Pilátovi řekl: „Pane, my si pamatujeme, že tento podvodník, Ježíš Nazaretský, když byl ještě naživu, prohlásil: „Za tři dny opět vstanu.“ My jsme proto přišli za tebou se žádostí, abys vydal rozkaz a zabezpečil hrobku před jeho stoupenci alespoň na tři dny. Silně se obáváme, že jeho učedníci přijdou v noci a ukradnou jeho tělo, aby potom mohli hlásat lidem, že vstal z mrtvých. Jestliže bychom dovolili, aby se toto stalo, tato chyba by byla mnohem horší, než kdybychom ho nechali na živu.“
188:2.3 (2014.3) Když Pilát uslyšel tuto žádost Velké rady, řekl: „Dám vám stráž o deseti vojácích. Odejděte a zajistěte bezpečnost hrobky.“ Oni odešli zpátky do chrámu, vzali deset členů ze své vlastní stráže a potom šli k Josefově hrobce společně s těmito deseti židovskými strážci a deseti římskými vojáky, aby bez ohledu na sobotní ráno, je postavili na stráž před hrobku. Tito lidé přivalili ještě další velký kámen před vstup do hrobky a zapečetili oba kameny Pilátovou pečetí, aby nikdo nemohl vniknout dovnitř bez jejich vědomí. A těchto dvacet mužů zůstalo na stráži až do chvíle vzkříšení Ježíše a židé jim tam nosili jídlo a pití.
188:3.1 (2014.4) Během celé této soboty učedníci a apoštolové zůstávali ve svých úkrytech, zatímco celý Jerusalem mluvil o smrti Ježíše na kříži. V ty dny bylo v Jerusalemu téměř jeden a půl milionu židů, přicházejících ze všech částí římského impéria a Mezopotámie. Byl to začátek paschálního týdne a všichni tito přítomní poutníci se měli dozvědět o zmrtvýchvstání Ježíše a nést tuto zprávu sebou zpět do svých domovů.
188:3.2 (2014.5) Pozdě večer v sobotu Jan Marek svolal tajně jedenáct apoštolů do domu svého otce, kde se krátce před půlnocí všichni sešli ve stejném horním pokoji, kde se před dvěma večery zúčastnili Poslední Večeře se svým Učitelem.
188:3.3 (2014.6) V tuto sobotu večer, těsně před západem slunce, se Ježíšova matka Marie, společně s Rút a Judou, vrátila do Betanie ke své rodině. David Zebedeus zůstal v domě Nikodéma, kde zorganizoval setkání svých poslů časně ráno v neděli. Galilejské ženy, které připravily aromatické látky pro další balzamování Ježíšova těla, pobývaly v domě Josefa z Arimatie.
188:3.4 (2014.7) My nejsme schopni v plné míře vysvětlit, co přesně se stalo s Ježíšem Nazaretským během tohoto půldruhého dne, kdy měl ležet v Josefově nové hrobce. Je zřejmé, že zemřel stejnou přirozenou smrtí na kříži, jakou umírá každý smrtelník za takových stejných okolností. Slyšeli jsme ho říkat: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ My ne zcela chápeme smysl těchto slov, poněvadž jeho Ladič Myšlení byl již dlouho zosobněný a proto nezávisel na smrtelné bytosti Ježíše. Fyzická smrt Učitele na kříži nemohla v žádném případě ovlivnit jeho Osobního Ladiče. To, co Ježíš odevzdal do Otcových rukou, musel být duchovní duplikát ranné činnosti Ladiče při oduševňování smrtelné mysli, aby byl zajištěn přenos kopie lidské zkušenosti na obytné světy. Musela tam ve zkušenosti Ježíše být nějaká duchovní realita, která byla podobná duchovní podstatě, nebo duši smrtelných bytostí obytných světů, sílících ve víře. Ale toto je pouze náš názor─my opravdu nevíme, co přesně Ježíš odevzdal svému Otci.
188:3.5 (2015.1) My víme, že fyzické tělo Učitele leželo v Josefově hrobce do třetí hodiny nedělního rána, ale vůbec nevíme, jaký byl stav osobnosti Ježíše během té doby třiceti šesti hodin. My se někdy odvážujeme vysvětlit si tyto věci mezi sebou takto:
188:3.6 (2015.2) 1. Vědomí Tvořitele-Michaela muselo být zcela a naprosto nezávislé na své přidružené smrtelné mysli, kterou měl během své fyzické inkarnace.
188:3.7 (2015.3) 2. My víme, že bývalý Ježíšův Ladič Myšlení byl v té době přítomen na zemi a osobně řídil zde shromážděné davy nebeských bytostí.
188:3.8 (2015.4) 3. Získaná duchovní identita muže z Nazaretu, která byla zformována během jeho života v těle nejdříve přímým úsilím jeho Ladiče Myšlení a později jeho vlastním dokonalým sladěním fyzických potřeb a duchovních požadavků ideálního smrtelného bytí tak, aby nebylo ovlivněno jeho nezměnitelné rozhodnutí konat vůli Otce, musela být předána pod ochranu Rajského Otce. Zdali či ne se tato duchovní realita vrátila, aby se stala součástí vzkříšené osobnosti, to my nevíme, ale věříme, že se vrátila. Ale ve vesmíru jsou i takoví, kteří se domnívají, že tato duše-identita Ježíše nyní spočívá v „lůnu Otce“, aby byla později uvolněna pro řízení Sboru Konečnosti Nebadonu v jeho neodhaleném osudu ve spojení s nevytvořenými vesmíry neorganizovaných oblastí vnějšího prostoru.
188:3.9 (2015.5) 4. My si myslíme, že během těchto třiceti šesti hodin lidské či smrtelné vědomí Ježíše spalo. Máme důvod věřit, že Ježíš-člověk nevěděl nic o tom, co se v té době ve vesmíru dělo. Pro smrtelné vědomí se čas zastavuje; vzkříšení k životu po smrtelném spánku se stalo v jednom okamžiku.
188:3.10 (2015.6) A to je asi všechno, co můžeme říci o stavu Ježíše během této doby v hrobce. Mohli bychom se zmínit o řadě souvisejících faktů, ale nejsme zcela kompetentní pokusit se o jejich výklad.
188:3.11 (2015.7) V rozlehlé dvoraně sálů vzkříšení prvního obytného světa Satanie je nyní možno vidět nádhernou materiálně-morontiální stavbu, známou jako „Památník Michaela“. Tento památník, vytvořený krátce po odchodu Michaela z vašeho světa, nese pečeť Gabriela a je na něm tento nápis: „Na památku smrtelného pobytu Ježíše Nazaretského na Urantii.“
188:3.12 (2016.1) Existují záznamy, které ukazují, že v této době stočlenná nejvyšší rada Salvingtonu měla výkonnou poradu na Urantii pod vedením Gabriela. Jsou také záznamy, ukazující, že v tu dobu Věčně Moudří Uversy byli s Michaelem ve spojení ohledně stavu vesmíru Nebadon.
188:3.13 (2016.2) My víme, že nejméně jedna zpráva byla předána mezi Michaelem a Immanuelem Salvingtonským v době, kdy Ježíšovo tělo leželo v hrobce.
188:3.14 (2016.3) There is good reason for believing that some personality sat in the seat of Caligastia in the system council of the Planetary Princes on Jerusem which convened while the body of Jesus rested in the tomb.
188:3.15 (2016.4) Záznamy Edentie uvádějí, že Otec Souhvězdí Norlatiadek byl na Urantii a že dostal od Michaela instrukce v době, kdy Ježíš ležel v hrobce.
188:3.16 (2016.5) A existuje mnoho dalších důkazů, které potvrzují, že ne celá osobnost Ježíše spala a byla nevědomá během této doby po příchodu očividné fyzické smrti.
188:4.1 (2016.6) Ačkoliv Ježíš nezemřel na kříži pro to, aby vykoupil rodový hřích smrtelného člověka, anebo umožnil nějaký účinný způsob přístupu k uraženému a neodpouštějícímu Bohu; přestože Syn Člověka nenabídl sebe jako oběť pro to, aby utišil Boží hněv a otevřel cestu pro spasení hříšného člověka; bez ohledu na to, že tyto ideje vykoupení a usmíření jsou chybné, nicméně se smrtí Ježíše na kříži jsou spojeny významy, které by neměly být opomenuty. Skutečností je, že Urantia se stala známou mezi ostatními sousedícími obydlenými planetami jako „Svět Kříže.“
188:4.2 (2016.7) Ježíš měl v úmyslu prožít na Urantii plnohodnotný život smrtelného člověka v těle. Smrt je obvykle součástí života. Smrt je posledním aktem v dramatu smrtelné existence. Ve svých dobře míněných snahách vyhnout se pověrčivých chybám nesprávného výkladu významu smrti na kříži, buďte obezřetní, abyste neudělali obrovskou chybu─pustili ze zřetele skutečný význam a opravdový smysl smrti Učitele.
188:4.3 (2016.8) Smrtelný člověk nebyl nikdy vlastnictvím mazaných podvodníků. Ježíš neumřel, aby vykoupil člověka ze spárů odpadlických vládců a padlých princů sfér. Otec nebeský nikdy neuvažoval o tom, že taková hrubá nespravedlnost by se měla stát prokletím duše smrtelného člověka kvůli zločinnosti jeho předků. Ani nebyla Učitelova smrt na kříži obětí, která byla obětována ve snaze splatit Bohu dluh, který si lidstvo u Boha udělalo.
188:4.4 (2016.9) Předtím, než Ježíš žil na zemi, takový pohled na Boha byl možný a byl by ospravedlněný, ale ne po životě a smrti Učitele mezi vámi smrtelnými druhy. Mojžíš učil o důstojnosti a spravedlnosti Boha-Tvořitele; ale Ježíš zobrazil lásku a milosrdenství nebeského Otce.
188:4.5 (2016.10) Živočišná podstata─sklon k zločinnosti─může být vrozený, ale hřích nepřechází z rodiče na dítě. Hřích je akt vědomé a úmyslné vzpoury individuálního svévolného tvora proti vůli Otce a zákonům Syna.
188:4.6 (2017.1) Ježíš žil a zemřel pro celý vesmír, nejenom pro národy tohoto světa. I když smrtelníci světů měli spasení již předtím, než Ježíš žil a zemřel na Urantii, nicméně je skutečností, že jeho poskytnutí sebe sama na tento svět významně objasnilo cestu spasení; jeho smrt udělala hodně pro to, aby navždy bylo jasné, že život lidí pokračuje i po smrti v těle.
188:4.7 (2017.2) Ačkoliv by stěží bylo příhodné mluvit o Ježíši jako o obětníkovi, vykupiteli či osvoboditeli, je naprosto správné o něm mluvit jako o spasiteli. On provždy udělal cestu spasení (pokračování života) jasnější a zaručenou; on rozhodně lépe a pochopitelněji ukázal cestu spasení pro všechny smrtelníky všech světů vesmíru Nebadon.
188:4.8 (2017.3) Když jednou pochopíte ideu Boha jako opravdového a milujícího Otce, jedinou koncepci, kterou kdy Ježíš učil, musíte okamžitě, se vší důsledností, zcela opustit všechny ty primitivní představy o Bohu jako uraženém monarchovi, přísném a všemocném vládci, jehož největším potěšením je přistihnout své poddané při špatných činech a zajistit jejich patřičné potrestání, pokud nějaká bytost, která se mu téměř vyrovná, se dobrovolně rozhodne za ně trpět, umřít za ně a místo nich. Celá idea vykoupení a usmíření je v naprostém rozporu s koncepcí Boha jakou učil a byl příkladem Ježíš Nazaretský. Nekonečná láska Boha je primární vlastností jeho božské podstaty.
188:4.9 (2017.4) Celý tento koncept vykoupení a obětního spasení je zakořeněn a zakotven v sobeckosti. Ježíš učil, že služba bližním je nejvyšším pojetím duchovního bratrství věřících. Spasení mohou považovat za samozřejmé ti, kteří věří v otcovství Boha. Hlavním zájmem věřícího nesmí být sobecká touha po vlastním spasení, ale spíše nesobecká tužba milovat a proto sloužit bližním tak, jak Ježíš miloval smrtelné lidi a sloužil jim.
188:4.10 (2017.5) Opravdoví věřící se ani příliš netrápí budoucím potrestáním za hříchy. Skutečný věřící se pouze zajímá o své současné odloučení od Boha. Správní, moudří otcové mohou pokárat, ale dělají to z lásky a z účelu nápravy. Oni netrestají v hněvu a nekárají pomstychtivě.
188:4.11 (2017.6) I kdyby Bůh byl přísným a zákonným monarchou vesmíru, ve kterém vládne nejvyšší spravedlnost, určitě by se mu nelíbila idea nahradit provinilého hříšníka nevinným mučedníkem.
188:4.12 (2017.7) Význam smrti Ježíše, ve vztahu k obohacení lidské zkušenosti a rozšíření cesty spasení, není samotný fakt jeho smrti, ale spíše výjimečný způsob a nesrovnatelná odvaha, jak čelil své smrti.
188:4.13 (2017.8) Celá idea vykoupení usmíření staví spasení do roviny nereálnosti; taková koncepce je čistě filozofická. Lidské spasení je reálné; je založeno na dvou realitách, které je možno pochopit vírou tvora a tím se stanou součástí individuální lidské zkušenosti: fakt otcovství Boha a z něho vyplývající pravda─bratrství lidí. Ostatně, je pravdou, že vám budou „odpuštěny vaše dluhy tak, jak budete odpouštět svým dlužníkům.“
188:5.1 (2017.9) Kříž Ježíše v plné míře zobrazuje nejvyšší oddanost opravdového pastýře i pro své nečestné členy svého stáda. On navždy staví všechny vztahy mezi Bohem a člověkem na rodinný základ. Bůh je Otec; člověk je jeho syn. Láska, láska otce ke svému synu, se stává ústřední pravdou ve vesmírných vztazích Tvořitele a tvora─a ne právo krále, který hledá uspokojení v utrpení a trestání hříšných poddaných.
188:5.2 (2018.1) Kříž je provždy svědectvím toho, že Ježíšův postoj k hříšníkům nebyl charakterizován ani odsuzováním a ani odpouštěním, ale spíše věčným a láskyplným spasením. Ježíš je skutečným spasitelem v tom smyslu, že jeho život a smrt získávají lidi pro dobro a spravedlivé spasení. Ježíš miluje lidi natolik, že jeho láska probouzí reakci lásky v lidských srdcích. Láska je skutečně nakažlivá a věčně tvořivá. Ježíšova smrt na kříži je příkladem lásky, která je dostatečně silná a božská, aby odpustila hřích a spolkla veškerou špatnost. Ježíš ukázal tomuto světu vyšší hodnotu spravedlnosti než soudnictví─pouhého formálního posuzování dobra a zla. Božská láska zlo pouze neodpouští, ale ona ho absorbuje a naprosto ničí. Odpuštění lásky zcela přesahuje odpuštění milosrdenství. Milosrdenství odsunuje vinu za zlo na stranu; ale láska navždy ničí hřích a jakoukoliv z něho vyplývající slabost. Ježíš přinesl na Urantii nový způsob života. Učil nás neodporovat zlu, ale skrze něho nalézt dobro, které to zlo úspěšně zničí. Odpuštění Ježíše není prominutí; je to spasení od zavržení. Spasení nezmírňuje zlo; ono ho napravuje. Opravdová láska zlu neustupuje a ani ho neomlouvá; ona ho ničí. Láska Ježíše se nikdy neuspokojí pouhým odpuštěním. Láska Učitele znamená nápravu, věčné spasení. Je naprosto správné mluvit o spasení jako o vykoupení, jestliže máte na mysli tuto věčnou nápravu.
188:5.3 (2018.2) Silou své osobní lásky k lidem Ježíš dokázal narušit vládu hříchu a zla. Tím dal lidem volnost rozhodnout se pro lepší způsoby bytí. Ježíš zobrazil osvobození od minulosti, které samo o sobě slibovalo vítězství budoucnosti. Takto odpuštění zajistilo spasení. Krása božské lásky, když je jednou přijata do lidského srdce, neustále ničí návnady hříchu a sílu zla.
188:5.4 (2018.3) Utrpení Ježíše nebyla omezena na ukřižování. Ve skutečnosti Ježíš Nazaretský strávil přes dvacet pět let na kříži opravdového a intenzivního smrtelného bytí. Opravdová hodnota kříže spočívá ve faktu, že to byl nejvyšší a konečný projev jeho lásky─završené zjevení jeho milosrdenství.
188:5.5 (2018.4) Desítky bilionů evolujících tvorů na milionech obydlených světech, kteří možná byli v pokušení vzdát morální zápas a opustit prospěšný boj víry, se ještě jednou podívali na Ježíše na kříži a potom se posíleni vydali vpřed, inspirováni pohledem na Boha, pokládajícího svůj ztělesněný život v oddané a nezištné službě člověku.
188:5.6 (2018.5) Triumf smrti na kříži je celý shrnut v duchu Ježíšova postoje k těm, kteří ho usmrtili. On udělal z kříže věčný symbol vítězství lásky nad nenávistí a triumff pravdy nad zlem, když se modlil: „Otče, odpusť jim, jelikož nevědí, co činí.“ Tato oddanost lásce šířila svoji nakažlivost celým obrovským vesmírem; učedníci ji dostali od svého Učitele. První učitel jeho evangelia, který byl povolán položit svůj život v této službě, řekl, když byl kamenován a umíral: „Neobviňuj je za tento hřích.“
188:5.7 (2018.6) Kříž apeluje nejvyšší silou na to nejlepší v člověku, poněvadž odhaluje člověka, ochotného položit svůj život ve službě svým bližním. Žádný člověk nemůže ve svém životě projevit větší lásku než tuto: dobrovolně položit svůj život za své přátele─a Ježíš měl takovou lásku, že byl ochoten položit svůj život za své nepřátele, lásku, převyšující všechno známé do té doby na zemi.
188:5.8 (2019.1) Na ostatních světech, stejně jako na Urantii, tento výjimečný pohled na smrt Ježíše-člověka na kříži na Golgotě rozvířil emoce smrtelníků a současně vyvolal nejvyšší oddanost u andělů.
188:5.9 (2019.2) Kříž je vrcholným symbolem posvátné služby—života, věnovaného blahu a spasení bližních. Kříž nesymbolizuje oběť nevinného Syna Člověka místo vinných hříšníků, aby byl utišen hněv uraženého Boha, ale na zemi a v celém rozsáhlém vesmíru stojí jako posvátný symbol šiřitelům dobra, obětujících se v boji proti zlu a proto jsou právě pro tuto oddanost své lásky spaseni. Kříž skutečně stojí jako znamení nejvyšší formy nezištné služby, vrcholné oddanosti, spočívající v plném poskytnutí sebe sama čestnému životu, prožitému pod znakem šlechetné služby─dokonce i ve smrti, smrti na kříži. A samotný pohled na tento významný symbol poskytnutí života Ježíše opravdu inspiruje nás všechny chtít udělat to stejné.
188:5.10 (2019.3) Když myslící muži a ženy vidí Ježíše, jak obětuje svůj život na kříži, sotva si znovu dovolí stěžovat si i na ty nejkrutější útrapy života, nemluvě o malicherných potížích a mnohdy čistě domnělých křivd. Jeho život byl natolik slavný a jeho smrt natolik vítězoslavná, že v nás všech je podníceno přání udělat i to a i to druhé. V celém poskytnutí Michaela působí ryzí přitažlivá síla, od doby jeho mládí do chvíle tohoto zdrcujícího výjevu jeho smrti na kříži.
188:5.11 (2019.4) Proto, když se díváte na kříž jako odhalení Boha, dbejte na to, abyste se nedívali očima primitivního člověka a ani pohledem pozdějšího barbara, kteří oba považovali Boha za nelítostného Vládce, vládnoucího krutou spravedlností a prosazováním nesmlouvavého pořádku. Namísto toho dbejte na to, abyste viděli na kříži poslední projev lásky Ježíše a jeho oddanosti své životní misi─poskytnutí sebe sama smrtelným rasám svého obrovského vesmíru. Snažte se vidět ve smrti Syna Člověka vrchol odkrývání božské lásky Otce ke svým synům smrtelných sfér. Kříž takto zobrazuje oddanost dobrovolné lásky a poskytnutí dobrovolného spasení těm, kteří jsou připraveni přijmout takové dary a takovou oddanost. Kříž není spojen s žádným požadavkem Otce─vyjadřuje pouze to, co Ježíš s takovou ochotou dal a čemu se odmítl vyhnout.
188:5.12 (2019.5) Jestli je člověk neschopen jinak ocenit Ježíše a porozumět významu jeho poskytnutí sebe sama na zemi, měl by alespoň pochopit kolegiálnost jeho fyzického utrpení. Žádný člověk se nemusí nikdy obávat, že Tvořitel nezná podstatu či míru jeho pozemského soužení.
188:5.13 (2019.6) My víme, že cílem smrti na kříži nebylo vyvolat usmíření člověka s Bohem, ale podnítit člověka k uvědomění věčné lásky Otce a nekonečného milosrdenství jeho Syna a rozhlásit tyto univerzální pravdy do celého vesmíru.
Kniha Urantia
Kapitola 189
189:0.1 (2020.1) BRZY po pohřbení Ježíše toho pátečního odpoledne představený archandělů Nebadonu, v tu dobu přítomný na Urantii, svolal svoji radu vzkříšení spících tvorů vlastní vůle a začali projednávat případnou metodu vzkříšení Ježíše. Tito svolaní synové lokálního vesmíru, tvorové Michaela, to dělali na svoji vlastní zodpovědnost; Gabriel je nesvolal. Kolem půlnoci dospěli k závěru, že tvor nemůže udělat nic pro to, aby umožnil vzkříšení Tvořitele. Byli připraveni přijmout radu Gabriela, který jim řekl, že jelikož Michael „položil svůj život o své vlastní svobodné vůli, má také moc ho opět nabýt podle svého vlastního uvážení.“ Krátce po skončení této rady archandělů, Nositelů Života a jejich různých pomocníků pro obnovení tvora a vytvoření morontiální formy, Osobní Ladič Ježíše, pod jehož přímým velením byla shromážděná nebeská armáda, pobývající v tu dobu na Urantii, oslovil zneklidněné čekající pozorovatele slovy:
189:0.2 (2020.2) „Nikdo z vás nemůže nic udělat na pomoc vašemu Tvořiteli-otci v jeho návratu k životu. Jako smrtelná bytost obydleného světa poznal smrt; jako Vládce vesmíru stále žije. To, co sledujete, je smrtelný přechod Ježíše Nazaretského ze života v těle do života v morontii. Přechod ducha tohoto Ježíše byl ukončen v tom okamžiku, když jsem se já oddělil od jeho osobnosti a stal se vaším dočasným představeným. Váš Tvořitel-otec se rozhodl projít celou zkušeností svých smrtelných tvorů─od narození na materiálních světech přes přirozenou smrt a vzkříšení v morontii do stavu skutečného duchovního bytí. Brzy se stanete svědky jedné z fází této zkušenosti, ale nemůžete se jí zúčastnit. Ty věci, které normálně děláte pro tvory, nemůžete udělat pro Tvořitele. Syn Tvořitel má v sobě schopnost poskytnout sebe sama do podoby jakéhokoliv ze svých stvořených synů; má v sobě schopnost položit svůj pozoruhodný život a znovu vstát z mrtvých; a tu schopnost má v důsledku přímého příkazu Rajského Otce─a já vím o čem mluvím.
189:0.3 (2020.3) Po těchto slovech Osobního Ladiče se všech zmocnila úzkost z očekávání, od Gabriela až k nejnižším cherubímům. Viděli smrtelné tělo Ježíše v hrobce; pozorovali znaky vesmírné aktivity svého milovaného; a nerozumějíc takovým jevům, trpělivě čekali na další vývoj.
189:1.1 (2020.4) Ve dvě hodiny čtyřicet pět minut v noci ze soboty na neděli Rajská komise vzkříšení, sestávající se ze sedmi nejmenovaných osobností Ráje, dorazila na místo a okamžitě se rozmístila v hrobce. Deset minut před třetí hodinou silné vibrace propojených materiálních a morontiálních aktivit začaly vycházet z Josefovy nové hrobky a dvě minuty po třetí hodině tohoto nedělního rána, 9. dubna, roku 30 n.l. vzkříšená morontiální forma a osobnost Ježíše Nazaretského vyšla z hrobky.
189:1.2 (2021.1) Když vzkříšený Ježíš vystoupil ze své pohřební hrobky, netknuté a zabalené ve lněných plátnech materiální tělo, ve kterém žil a pracoval na zemi po dobu téměř třiceti šesti let, stále ještě leželo ve výklenku hrobky tak, jak tam bylo položeno Josefem a jeho druhy v pátek odpoledne. Ani kamenem před vchodem hrobky nebylo vůbec hnuto; Pilátova pečeť byla neporušena; vojáci byli stále na stráži. Chrámová stráž svůj post neopustila; římská stráž byla o půlnoci vyměněna. Žádný z těchto strážců netušil, že předmět jejich hlídkování již přešel do nové, vyšší formy bytí a že tělo, které hlídali, byl nyní odložený obal, který neměl již žádnou spojitost s vysvobozenou a vzkříšenou morontiální osobností Ježíše.
189:1.3 (2021.2) Lidstvo nedokáže stále pochopit, že ve všem co je osobní, hmota je kostrou morontie a že to i to druhé jsou odraženými stíny duchovní reality. Jak dlouho to bude ještě trvat, než se začnete dívat na čas jako na pohyblivý obraz věčnosti a prostoru, jako na prchavý stín Rajských realit?
189:1.4 (2021.3) Pokud můžeme soudit, žádný tvor tohoto vesmíru a žádná osobnost z jiného vesmíru neměli nic co do činění s tímto morontiálním vzkříšením Ježíše Nazaretského. V pátek položil svůj život jako smrtelník světa; v neděli ráno si ho vzal zpět jako morontiální bytost soustavy Satania v Norlatiadeku. Je toho tolik kolem vzkříšení Ježíše, čemu my nerozumíme. Ale víme, že se to stalo tak, jak jsme řekli a přibližně v době, kterou jsme uvedli. Můžeme také zaznamenat, že všechny známé jevy, spojené s tímto morontiálním přechodem či morontiálním vzkříšením, proběhly právě v této nové Josefově hrobce, kde smrtelné materiální ostatky Ježíše ležely zabalené v pohřebních plátnech.
189:1.5 (2021.4) My víme, že žádný tvor lokálního vesmíru se nezúčastnil tohoto morontiálního probuzení. Viděli jsme sedm osobností Ráje vstoupit do hrobky, ale neviděli jsme je dělat nic ve spojení s probuzením Učitele. Jakmile se Ježíš objevil vedle Gabriela, hned nad hrobkou, sedm osobností z Ráje dalo signál, že chtějí okamžitě odletět na Uversu.
189:1.6 (2021.5) My bychom chtěli jednou provždy vysvětlit způsob vzkříšení Ježíše těmito následujícími prohlášeními:
189:1.7 (2021.6) 1. Jeho materiální, neboli fyzické tělo, nebylo součástí vzkříšené osobnosti. Když Ježíš vyšel z hrobky, jeho tělo zůstalo neporušené uvnitř ve výklenku. Vyšel z pohřební hrobky aniž by se pohnuly kameny před vchodem a bez porušení pečetě Piláta.
189:1.8 (2021.7) 2. Nevyšel z hrobky jako duch, ani jako Michael Nebadonský; neobjevil se v podobě Tvořitele-Vládce jakou měl před svou inkarnací ve smrtelném těle na Urantii.
189:1.9 (2021.8) 3. Ježíš vyšel z hrobky Josefa v té samé podobě morontiálních osobností, které se objeví jako morontiální vzestupné bytosti v sálech vzkříšení prvního obytného světa tohoto lokálního systému Satania. A přítomnost Michaelova památníku uprostřed obrovského nádvoří sálů vzkříšení prvního obytného světa nás vede k domněnce, že vzkříšení Učitele na Urantii bylo provedeno právě zde, na prvním světě soustavy obytných světů.
189:1.10 (2022.1) První věc, kterou Ježíš udělal po vystoupení z hrobky, bylo setkání s Gabrielem, se kterým se pozdravil a dal mu pokyn pokračovat ve výkonném řízení vesmírných záležitostí pod vedením Immanuela a potom požádal představeného Melkísedeků, aby předal jeho bratrské pozdravy Immanuelovi. Poté se obrátil na Nejsvrchovanějšího Edentie s tím, aby požádal Věčně Moudré o potvrzení jeho smrtelného přechodu; a obracejíc se k morontiálním skupinám sedmi obytných světů, tady shromážděných, aby pozdravily a přivítaly svého Tvořitele jako tvora svého řádu, Ježíš pronesl první posmrtná slova. Morontiální Ježíš řekl: „Završivši svůj život v těle, chci tady ještě krátkou dobu zůstat v přechodné formě, abych mohl plněji poznat život mých vzestupných tvorů a více odhalit vůli mého Otce v Ráji.
189:1.11 (2022.2) Když takto promluvil, dal pokyn Osobnímu Ladiči a všechny inteligentní bytosti vesmíru, shromážděné na Urantii, aby byly svědky vzkříšení, byly ihned odeslány ke svým příslušným úkolům ve vesmíru.
189:1.12 (2022.3) Ježíš potom začal navazovat spojení na morontiální úrovni, během kterého ho, jako tvora, seznámili s požadavky tohoto krátkého života, který se rozhodl prožít na Urantii. Toto uvedení do morontiálního světa si vyžádalo přes hodinu pozemského času a bylo dvakrát přerušeno jeho přáním navázat kontakt se svými bývalými druhy v těle, až přijdou z Jerusalema a s úžasem budou hledět do prázdné hrobky a objeví tam to, co budou považovat za důkaz jeho vzkříšení.
189:1.13 (2022.4) Smrtelný přechod Ježíše─morontiální vzkříšení Syna Člověka─je nyní dokončeno. Učitel začal získávat zkušenost jako osobnost v přechodném stavu mezi materiální a duchovní úrovní. A on toto všechno udělal díky své vlastní vnitřní schopnosti; žádná jiná osobnost mu v tom nepomáhala. Nyní je morontiálním Ježíšem a ve chvíli, kdy začíná tento morontiální život, materiální tělo, jeho fyzické tělo, leží neporušené v hrobce. Vojáci jsou stále ještě na stráži a pečeť místodržitele kolem kamenů zůstává neporušena.
189:2.1 (2022.5) Ve tři hodiny a deset minut, když se vzkříšený Ježíš přivítal se zde shromážděnými morontiálními osobnostmi ze sedmi obytných světů Satanie, představený archandělů─andělů vzkříšení─se obrátil na Gabriela a požádal ho o smrtelné tělo Ježíše. Představený archandělů řekl: „My se nemůžeme podílet na morontiálním vzkříšení, které je součástí zkušenosti Michaela, našeho vládce, při poskytnutí sebe samého, ale chtěli bychom si vzít jeho smrtelné ostatky pro okamžité rozložení. Nenavrhujeme naši metodu dematerializace; pouze chceme použít proces zrychleného času. Už stačí, že jsme viděli našeho Vládce žít a zemřít na Urantii; nechť je nespočet nebeských bytostí ušetřen vzpomínky na dlouhý pohled na pomalu se rozkládající lidské tělo Tvořitele a Udržovatele vesmíru. Jménem nebeských inteligentních bytostí celého Nebadonu žádám o příkaz, který svěří do mé péče smrtelné tělo Ježíše Nazaretského a zplnomocní nás, abychom ho okamžitě rozložili.“
189:2.2 (2023.1) A když se Gabriel poradil se starším Nejsvrchovanějším Edentie, představeným archandělů, mluvící za armádu nebeských bytostí, dostal povolení naložit s fyzickými ostatky Ježíše tak, jak to on považuje za nutné.
189:2.3 (2023.2) Když žádosti představeného archandělů bylo vyhověno, ten povolal na pomoc velký počet svých druhů a také početnou armádu zástupců všech řádů nebeských osobností a potom, za pomoci midbytostí Urantie, převzal Ježíšovo fyzické tělo. Toto mrtvé tělo bylo čistě materiálním výtvorem; bylo fyzické a hmotné; nemohlo být odstraněno z hrobky tak, jak vzkříšená morontiální forma mohla uniknout ze zapečetěné hrobky. S podporou určitých pomocných morontiálních osobností se může morontiální forma jednou stát duchem, nereagujícím na běžnou hmotu, zatímco jindy se může stát viditelnou se schopností navázat kontakt s materiálním bytostmi, takovými, jakou jsou smrtelníci daného světa.
189:2.4 (2023.3) Když se připravovali odstranit Ježíšovo tělo z hrobky, aby ho důstojně a úctyhodně prakticky v mžiku rozložili, sekundárním midbytostem Urantie bylo nařízeno odvalit kameny od vchodu hrobky. Větší z těchto dvou kamenů byl kulatého tvaru, značně se podobající mlýnskému kamenu a pohyboval se v drážce vytesané ve skále, aby se mohl posunovat tam a zpět při otvírání a uzavírání hrobky. Když hlídkující židovští strážci a římští vojáci v nejasném ranním světle uviděli, jak se tento obrovský kámen odsunuje od vchodu hrobky, očividně sám od sebe─bez jakýchkoli viditelných příčin, objasňujících takový pohyb─zachvátil je velký strach a v panice utekli pryč. Tito židé utekli nejdříve do svých domovů a později šli do chrámu oznámit svému veliteli co se stalo. Římští vojáci utekli do pevnosti Antonia a nahlásili svůj zážitek svému setníkovi, jakmile přišel do služby.
189:2.5 (2023.4) Židovští vůdcové začali své podlé dílo zbavit se Ježíše nabídkou úplatků zrádnému Jidášovi a teď, postaveni před tuto trapnou situaci, tak namísto přemýšlení o potrestání strážců, kteří opustili své stanoviště, rozhodli se podplatit své strážce a římské vojáky. Zaplatili každému z těchto dvaceti mužů obnos peněz a přikázali jim říkat všem lidem: „Když jsme v noci spali, přepadli nás jeho učedníci a ukradli jeho tělo.“ A židovští vůdcové svatě přísahali těmto vojákům, že je budou bránit před Pilátem, jestli místodržitel by se někdy dozvěděl, že přijali úplatek.
189:2.6 (2023.5) Křesťanské víra ve vzkříšení Ježíše byla vždy založena na faktu „prázdné hrobky“. Je skutečně faktem, že hrobka byla prázdná, ale to není pravda o vzkříšení. Je pravda, že když přišli první věřící, hrobka byla prázdná, a tento fakt, spojený s nepochybným vzkříšením Učitele, vedl ke vzniku nepravdivého učení o tom, že materiální a smrtelné tělo Ježíše vstalo z hrobky. Pravda, mající co do činění s duchovními realitami a věčnými hodnotami, nemůže být vždy sestavena z kombinace zřejmých faktů. I když jednotlivá fakta mohou být materiálně pravdivá, to neznamená, že vytvoření skupiny faktů musí nezbytně vést k pravdivým duchovním úsudkům.
189:2.7 (2023.6) Hrobka Josefa byla prázdná ne v důsledku toho, že Ježíšovo tělo bylo obnoveno, nebo vzkříšeno, ale v důsledku toho, že armáda nebeských bytostí dostala povolení provést mimořádný a unikátní rozklad těla─navrácení „prachu k prachu“ bez vlivu časového prodlení a bez působení běžných a viditelných procesů rozkladu mrtvého těla a hnití hmoty.
189:2.8 (2024.1) Smrtelné tělesné ostatky Ježíše prodělaly stejný přirozený proces rozkladu částic, kterým procházejí všechna lidská těla na zemi, s výjimkou toho, že v aspektu času byl tento přirozený způsob rozkladu nesmírně urychlen a zrychlen natolik, že se to stalo prakticky okamžitě.
189:2.9 (2024.2) Pravdivé důkazy vzkříšení Michaela jsou ve své podstatě duchovními, navzdory tomu, že tato tvrzení jsou podepřena svědectvím mnoha smrtelníků tohoto světa, kteří potkali, poznali a hovořili se vzkříšeným morontiálním Učitelem. Předtím, než s konečnou platností opustil Urantii, stal se součástí osobní zkušenosti téměř jednoho tisíce lidí.
189:3.1 (2024.3) V toto nedělní ráno, krátce po půl páté, Gabriel povolal k sobě archanděly a byl připraven oznámit univerzální vzkříšení, završující adamickou epochu na Urantii. Když obrovská armáda serafů a cherubů, zúčastněných na této významné události, byla seřazena do patřičného seskupení, morontiální Michael se objevil před Gabrielem a řekl: „Jelikož můj Otec má život v sobě, dal ho svému Synovi, aby ho měl také v sobě. Přestože jsem ještě s plnou platností nepřevzal vládu ve vesmíru, toto dobrovolně přijaté omezení mně v žádném případě nebrání poskytnout život mým spícím synům; nechť započne vyhlášení účastníků planetárního vzkříšení.
189:3.2 (2024.4) Poté okruh archandělů začal poprvé působit na Urantii. Gabriel a armáda archandělů se přemístili na místo duchovní polarity planety; a když Gabriel dal znamení, na prvním ze soustavy obytných světů zazněl jeho hlas: „Dle příkazu Michaela, mrtví urantijci této epochy─vstaňte!“ Nato se všichni spasení členové lidských ras Urantie, upadnuvši do spánku od doby Adama a kteří ještě nebyli postaveni před soud, objevili v síních vzkříšení obytného světa, připraveni k přijetí morontiální podoby a v okamžiku serafové a jejich druhové byli připraveni na odjezd na obytné světy. Obyčejně tito serafští strážci, kterým byla svěřena péče o tyto přeživši smrtelníky, jsou přítomni ve chvíli jejich probuzení v sálech vzkříšení obytných světů, ale v tu dobu byli na tomto světě kvůli zde nezbytné přítomnosti Gabriela ve spojení s morontiálním vzkříšením Ježíše.
189:3.3 (2024.5) Přestože nespočet jedinců, majících serafské strážce a také ti, kteří dosáhli potřebný progres, nezbytný pro nabytí duchovní osobnosti, pokračovali do obytných světů v průběhu epoch po Adamovi a Evě a ačkoliv od těch dob se uskutečnilo mnoho mimořádných a tisíciletých vzkříšeních synů Urantie, toto vyhlášení bylo třetím, neboli úplným epochálním vzkříšením. První se uskutečnilo v době příchodu Planetárního Prince, druhé za časů Adama a toto, třetí, se uskutečnilo na počest morontiálního vzkříšení─smrtelného přechodu─Ježíše Nazaretského.
189:3.4 (2024.6) Když signál k zahájení planetárního vzkříšení obdržel představený archandělů, Osobní Ladič Syna Člověka předal své vedení nad shromážděnými nebeskými armádami na Urantii a vrátil tyto syny lokálního vesmíru zpět pod velení jejich jednotlivých velitelů. A když to udělal, odcestoval do Salvingtonu, aby zaregistroval u Immanuela fakt dokončení smrtelného přechodu Michaela. A hned za ním následovaly všechny nebeské bytosti, které nebyly již více nutné na Urantii. Ale Gabriel na Urantii zůstal s morontiálním Ježíšem.
189:3.5 (2025.1) Toto je popis událostí, spojených se vzkříšením Ježíše, tak jak byly viděny těmi, kteří byli svědky toho, co se opravdu stalo a kteří nebyli limitováni či omezeni lidským viděním.
189:4.1 (2025.2) Jak se blížíme k době vzkříšení Ježíše v toto časné nedělní ráno, je nutno připomenout, že deset apoštolů pobývalo v domě Eliáše Marka a jeho ženy Marie, kde spali v horním pokoji, ležící na stejných křeslech, na kterých spočívali během poslední večeře se svým Učitelem. V to nedělní ráno tam byli všichni, kromě Tomáše. Tomáš s nimi strávil jen několik minut pozdě v noci v sobotu, kdy se poprvé všichni znovu sešli, ale pohled na apoštoly, spolu s myšlenkou na to, co se stalo Ježíšovi, bylo pro něho příliš moc. Podíval se na své druhy a ihned odešel z pokoje. Šel do domu Šimona v Betfage, kde měl v úmyslu truchlit nad svým soužením v naprosté samotě. Trpěli všichni apoštolové, ale ani ne tak kvůli pochybnostem či beznaději, ale kvůli strachu, lítosti a zahanbení.
189:4.2 (2025.3) V domě Nikodéma se sešlo společně s Davidem Zebedeem a Josefem z Arimatie asi dvanáct či patnáct nejvýznačnějších jerusalemských učedníků Ježíše. V domě Josefa z Arimatie bylo kolem patnácti až dvaceti vůdčích věřících žen. Kromě těchto žen nebyl v Josefově domě nebyl nikdo jiný.. Celou sobotu a celý večer po skončení šábesu zůstaly pospolu a nikam neodešly, takže nevěděly o vojenské stráži u hrobky a také nevěděly o tom, že před vchod byl přivalen druhý kámen a že na oba kameny byla připevněna pečeť Piláta.
189:4.3 (2025.4) Krátce před třetí hodinou tohoto nedělního rána, když se na východu začaly objevovat první znaky nového dne, pět z těchto žen se vydalo k hrobce Ježíše. Nesly sebou velké množství speciálního oleje na balzamování a spoustu lněných pláten. Chystaly se pečlivěji provést naolejování mrtvého Ježíšova těla a důkladněji ho zabalit do nových obinadel.
189:4.4 (2025.5) Na tuto misi pomazat Ježíšovo tělo se vydaly tyto ženy: Marie Magdalena, Marie─matka dvojčat Alfeusových, Salome─matka bratrů Zebedeových, Jana─manželka Chuzy a Zuzana─dcera Ezry z Alexandrie.
189:4.5 (2025.6) Bylo kolem půl čtvrté, když těchto pět žen, obtěžkaných olejovými mastmi, přišlo k prázdné hrobce. Když vyšly z damašské brány, potkaly skupinu utíkajících vojáků do města, kteří byli zachváceni panikou a strachem bez sebe. Kvůli nim se ženy na několik minut zastavily, ale když se pak již nic nedělo, pokračovaly v cestě.
189:4.6 (2025.7) Velmi je překvapilo, když uviděly, že kámen je od vchodu hrobky odvalen, poněvadž si na cestě sem mezi sebou říkaly: „Kdo nám pomůže odvalit kámen?“ Položily na zem svá břemena a začaly se ve strachu a s nesmírným údivem dívat jedna na druhou. Jak tam stály, chvějíc se strachem, Marie Magdalena sebrala odvahu, obešla menší kámen a odvážila se vejít do otevřené hrobky. Tato Josefova hrobka byla v jeho zahradě ve svahu na východní straně cesty a byla také vchodem obrácena na východ. V tuto hodinu nového dne bylo již dostatek světla na to, aby se Marie mohla podívat dovnitř do místa, kde bylo položeno Učitelovo tělo a bylo vidět, že tam není. Ve výklenku, kam byl Ježíš položen, Marie viděla jenom složený kus látky na místě, kde spočívala jeho hlava a obinadla, kterými byl obvázán, ležela netknuta na kamenném výklenku ve stejném tvaru, v jakém byla předtím, než nebeské bytosti odstranily tělo. Pokrývající plátno leželo dole u paty pohřebního výklenku.
189:4.7 (2026.1) Marie zůstala stát chvíli u vchodu do hrobky (zpočátku dovnitř dobře neviděla) a když potom uviděla, že Ježíšovo tělo tam není a na jeho místě jsou jenom pohřební plátna, zděšeně a úzkostně vykřikla. Všechny ženy byly krajně rozrušeny; byly nervózní již od chvíle, kdy u městské brány potkaly panicky prchající vojáky a když uslyšely zděšený výkřik Marie, zachvátil je strach a utekly. A nezastavily se až doběhly k damašské bráně. Tam si Jana uvědomila, že Marii opustily; zastavila své družky a vrátily se zpátky k hrobce.
189:4.8 (2026.2) Když se k ní přiblížily, vyděšená Magdalena, která dostala ještě větší strach, když vyšla z hrobky a její družky tam nebyly, se teď k nim rozběhla a vzrušeně volala: „On tam není─oni ho odnesli pryč!“ A vedla je zpátky k hrobce, do které všechny vstoupily a uviděly, že je prázdná.
189:4.9 (2026.3) Potom se všech pět žen posadilo na kámen vedle vchodu a probíralo vzniklou situaci. Ony si ještě neuvědomily, že Ježíš byl vzkříšen z mrtvých. Celou sobotu byly jenom spolu a myslely si, že tělo bylo přeneseno na jiné pohřební místo. Ale když přišly k takovému vyřešení svého dilema, nebyly schopny si vysvětlit pečlivé uspořádání pohřebních pláten; jak tělo mohlo být odneseno, když obinadla, ve kterých bylo zabaleno, ležela na svém místě a očividně netknuta na úložném výklenku?
189:4.10 (2026.4) Když tam tyto ženy seděly v těchto časných hodinách budící ho se nového dne, spatřily nedaleko od nich tichou a nehybnou neznámou postavu. Na okamžik se opět vyděsily, ale Marie Magdalena se k ní rozběhla v domnění, že to může být hlídač zahrady a zeptala se ho: „Kam jste odnesli Učitele? Kde jste ho uložili? Řekni nám to, abychom si ho mohli vzít.“ Když neznámý Marii neodpověděl, začala plakat. Tehdy k nim Ježíš promluvil slovy: „Koho hledáte?“ Marie řekla: „Hledáme Ježíše, který byl pochován v Josefově hrobce, ale není tam. Ty nevíš, kam ho odnesli?“ Nato Ježíš odpověděl: „Neřekl vám tento Ježíš ještě v Galileji, že zemře, ale znovu vstane?“ Tato slova ženy zarazila, ale Učitel byl natolik změněn a stál k nim zády v nejasném světle, takže ho ještě nepoznaly. Když uvažovaly nad jeho slovy, obrátil se k Magdaleně a ji známým hlasem řekl: „Marie.“ A když Magdalena uslyšela to slovo, naplněné dobře známým soucitem a laskavostí, poznala, že to byl hlas Učitele. Utíkala k němu, aby mu poklekla u nohou a přitom volala: „Můj Pane, můj Učiteli!“ A všechny ostatní ženy také poznaly, že ten, který před nimi stojí, je Učitel ve zvelebené podobě a také rychle před ním padly na kolena.
189:4.11 (2027.1) Lidské oči mohly vidět morontiální podobu Ježíše díky speciálnímu zásahu transformátorů energie a midbytostí ve spojení s určitými morontiálními bytostmi, které v tu dobu Ježíše doprovázely.
189:4.12 (2027.2) Když se Marie chystala obejmout nohy Ježíše, ten řekl: „Nedotýkej se mne, neboť nejsem ten, jakého jsi mne znala v těle. V této podobě s vámi tady ještě zůstanu nějakou dobu předtím, než vystoupím k Otci. Ale teď jděte všechny a povězte mým apoštolům─a Petrovi─že jsem vstal z mrtvých a že jste se mnou mluvily.“
189:4.13 (2027.3) Poté, až se otřesené ženy vzpamatovaly z tohoto velkého překvapení, spěchaly zpět do města a do domu Marka Eliáše, kde povyprávěly deseti apoštolům všechno, co se jim přihodilo. Ale apoštolové jim nevěřili. Zpočátku si mysleli, že ženy měly vidění, ale když Marie Magdalena opakovala slova, která jim Ježíš řekl a když Petr uslyšel své jméno, vyběhl z horního pokoje a spěchal k hrobce, aby se na vlastní oči přesvědčil. Jan mu utíkal v patách.
189:4.14 (2027.4) Ženy znovu opakovaly svůj zážitek o rozhovoru s Ježíšem ostatním apoštolům, ale ti jim stále odmítali věřit; a sami se nešli přesvědčit o těchto slovech, jak to udělali Petr a Jan.
189:5.1 (2027.5) Jak ti dva apoštolové pádili na Golgotu a k Josefově hrobce, Petrovy myšlenky se střídavě měnily ve strach a naději; bál se potkat Učitele, ale slova o tom, že Ježíš se o něm jmenovitě zmínil, mu dávala naději. Napůl předpokládal, že Ježíš je skutečně naživu; vzpomněl si na jeho slib, že vstane na třetí den. Zvláštní je, že od ukřižování si na tento slib vzpomněl až v této chvíli, kdy utíkal Jerusalemem směrem na sever. Když Jan utíkal z města, v jeho duši se vířila radost a naděje. Byl napůl přesvědčen o tom, že ženy opravdu viděly vzkříšeného Učitele.
189:5.2 (2027.6) Jan, vzhledem k tomu, že byl mladší než Petr, ho předběhl a u hrobky byl jako první. Zůstal stát u vchodu, začal si hrobku prohlížet a viděl, že všechno je tak, jak to Marie popsala. Za chvíli přiběhl Petr a když vstoupil, viděl také prázdnou hrobku s tak zvláštně složenými pohřebními plátny. A když Petr vyšel ven, Jan vešel rovněž dovnitř a uviděl všechno na vlastní oči. Potom se posadili na kámen, aby přemýšleli o významu toho, co viděli a slyšeli. Sedíc u hrobky, přemítali ve svých myslích o všem, co jim bylo o Ježíšovi řečeno, ale nedokázali plně pochopit, co se stalo.
189:5.3 (2027.7) Petr se zpočátku domníval, že hrobka byla vykradena, že nepřátelé ukradli tělo, možná podplatili strážce. Ale Jan usoudil, že kdyby tělo bylo ukradeno, těžko by hrobka byla ponechána v takovém pořádku a také položil otázku, jak je možné, že obinadla zůstala na místě a očividně netknuta. A tak se oba znovu vrátili do hrobky pečlivě si prohlédnout pohřební plátna. Když podruhé vyšli z hrobky ven, uviděli tam u vchodu plačící Marii Magdalenu, která se sem mezitím vrátila. Marie šla za apoštoly s vírou, že Ježíš vstal z mrtvých, ale když všichni apoštolové ji odmítli uvěřit, velmi ji to sklíčilo a zarmoutilo. Chtěla se vrátit k hrobce, kde si myslela, že slyšela známý hlas Ježíše.
189:5.4 (2027.8) Marie zůstala u hrobky i po odchodu Petra a Jana a po chvíli se opět před ní objevil Učitel a řekl: „Nepochybuj; měj odvahu věřit tomu, co jsi viděla a slyšela. Jdi zpátky za apoštoly a znovu jim řekni, že jsem vstal z mrtvých a že se jim zjevím a že brzy, jak jsem slíbil, půjdu před nimi do Galileje.“
189:5.5 (2028.1) Marie se spěšně vrátila do domu Marka a řekla apoštolům, že opět mluvila s Ježíšem, ale oni ji zase nevěřili. Ale když se vrátili Petr a Jan, apoštolové přestali se svými posměšky a přepadl je strach a obavy.
Kniha Urantia
Kapitola 190
190:0.1 (2029.1) VZKŘÍŠENÝ Ježíš měl nyní v úmyslu strávit krátkou dobu na Urantii, aby získal zkušenost vzestupné morontiální cesty smrtelníků obydlených světů. Přestože Učitel strávil tuto dobu morontiálního života na světě, na kterém došlo k jeho inkarnaci do podoby smrtelného člověka, ve všech svých aspektech odpovídá zkušenosti, kterou získají smrtelníci Satanie, když budou procházet vzestupným morontiálním životem na sedmi obytných světech Jerusemu.
190:0.2 (2029.2) Všechna tato moc, která spočívá v Ježíšovi─dar života─a která mu umožnila vstát z mrtvých, je tím stejným darem věčného života, který on poskytuje věřícím v království a který jim již nyní zaručuje jejich vzkříšení z pout přirozené smrti.
190:0.3 (2029.3) Smrtelníci obydlených světů se probudí toho rána vzkříšení se stejným typem přechodného, neboli morontiálního těla, které měl Ježíš, když vyšel z hrobky tohoto nedělního rána. Tato těla nemají cirkulující krev a takové bytosti nejí běžnou materiální potravu; nicméně, tato morontiální těla jsou opravdová. Když různí věřící viděli Ježíše po jeho vzkříšení, tak ho skutečně viděli; nebyli oběťmi klamného vidění, nebo halucinací.
190:0.4 (2029.4) Neochvějná víra ve vzkříšení Ježíše byla základním rysem víry všech větví ranného učení evangelia. V Jerusalemu, Alexandrii, Antiochii a Filadelfii všichni učitelé evangelia byli zajedno v této bezvýhradné víře ve vzkříšení Učitele.
190:0.5 (2029.5) Pokud se jedná o tu důležitou roli, kterou Marie Magdalena zaujala v oznámení vzkříšení Učitele, je nutno poznamenat, že Marie byla mluvčí ženského sboru, tak jako byl Petr mluvčím apoštolů. Marie nebyla vůdkyní žen, které pracovaly pro království, ale byla jejich vedoucí učitelkou a mluvčí na veřejnosti. Marie se stala velmi obezřetnou ženou, takže její odvaha oslovit muže, kterého považovala za hlídače Josefovy zahrady, pouze ukazuje na to, jak byla vyděšená, když našla hrobku prázdnou. Byla to hloubka její lásky, vzrušení a oddanosti, které zapříčinily to, že na chvíli zapomněla na tradiční zdrženlivost židovských žen v přístupu k neznámému muži.
190:1.1 (2029.6) Apoštolové nechtěli, aby je Ježíš opustil; proto nepřikládali velký význam jeho výrokům o smrti, stejně jako jeho slibům, že vstane z mrtvých. Neočekávali vzkříšení tak, jak se odehrálo a odmítali tomu uvěřit, dokud se jim osobně nedostalo nezvratného důkazu a tím získání nezpochybnitelné jistoty.
190:1.2 (2030.1) Když apoštolové odmítli uvěřit zprávě pěti ženám, tvrdících, že viděly Ježíše a mluvily s ním, Marie Magdalena se vrátila k hrobce a ostatní odešly zpět do domu Josefa, kde pověděly o svém zážitku jeho dceři a dalším ženám. A tyto ženy jim uvěřily. Krátce po šesté hodině dcera Josefa z Arimatie a čtyři ženy, které viděly Ježíše, odešly do domu Nikodéma, kde vyprávěly celou tuto událost Josefovi, Nikodémovi a Davidovi Zebedeovi a dalším tam shromážděným mužům. Nikodém a také i ostatní zpochybnili jejich příběh, pochybovali o tom, že Ježíš vstal z mrtvých; domnívali se, že tělo odnesli židé. Josef a David byli natolik nakloněni uvěřit této zprávě, že se rychle vydali prohlédnout si hrobku a tam našli všechno přesně tak, jak to ženy popsaly. A oni byli posledními, kdo takto hrobku viděl , poněvadž velekněz poslal o půl osmé kapitána chrámové stráže do hrobky, aby odstranil pohřební plátna. Kapitán je všechna zabalil do plachty a shodil je dolů s nedalekého útesu.
190:1.3 (2030.2) Od hrobky odešli David a Josef přímo do domu Eliáše Marka, kde se v horním pokoji pustili do diskuze s deseti apoštoly. Pouze Jan Zebedeus měl tendenci uvěřit, i když slabě, že Ježíš vstal z mrtvých. Petr zpočátku tomu věřil, ale když Učitele nenašel, upadl do silných pochybností. Oni všichni byli nakloněni věřit tomu, že tělo odnesli židé. David se s nimi nechtěl přít, ale když odcházel, řekl: „Vy jste apoštolové a vy byste měli rozumět těmto věcem. Já se nebudu s vámi přít, nicméně, půjdu teď do domu Nikodéma, kam jsem na dnešní ráno povolal posly a až se shromáždí, pošlu je na jejich poslední misi jako zvěstovatele Učitelova vzkříšení. Já jsem slyšel Učitele říci, že až zemře, na třetí den vstane a já mu věřím.“ A když takhle promluvil ke sklíčeným a ztraceným vyslancům království, tento samozvaný vůdce komunikační a zpravodajské služby od apoštolů odešel. Když odcházel z horního pokoje, upustil do klína Matouše Léviho Jidášův měšec se všemi apoštolskými penězi.
190:1.4 (2030.3) Bylo kolem půl desáté, když poslední z dvaceti šesti Davidových poslů přišel do domu Nikodéma. David je ihned shromáždil na prostorném dvoře a oslovil je následovně:
190:1.5 (2030.4) „Muži, bratři! Po celou tu dobu jste mně sloužili v souladu s vaší přísahou mně danou a jeden druhému a vy jste svědkové, že jsem po vás nikdy neposlal klamnou informaci. Nyní se chystám vás poslat na vaši poslední misi jako dobrovolné posly království a tím vás zprošťuji vaší přísahy a rozpouštím sbor poslů. Muži, oznamuji vám, že jsme dokončili naši práci! Učitel již nepotřebuje smrtelné posly; on vstal z mrtvých. Ještě před svým zatčením nám řekl, že zemře a na třetí den opět vstane. Já jsem tu hrobku viděl─je prázdná. Mluvil jsem s Marií Magdalenou a čtyřmi dalšími ženami, které s Ježíšem mluvily. Teď vás propouštím, přeji vám šťastnou cestu a posílám vás s posledním úkolem a zpráva, kterou přinesete věřícím, bude znít: „Ježíš vstal z mrtvých; hrobka je prázdná.“
190:1.6 (2030.5) Většina z přítomných se snažila přemluvit Davida, aby to nedělal, ale nedokázali ho ovlivnit. Potom se pokoušeli odradit posly, ale ti nevěnovali pozornost těmto pochybovačným slovům. A tak krátce před desátou hodinou tohoto nedělního rána těchto dvacet šest běžců, jako první zvěstovatelé velké pravdy-faktu o vzkříšení Ježíše, vyrazilo na svoji poslední misi. A vypravili se s tímto posláním tak, jak to předtím mnohokrát udělali při jiných příležitostech─naplňujíc svoji přísahu Davidu Zebedeovi a jeden druhému. David měl u těchto mužů nesmírnou důvěru. Vydali se na tuto misi, aniž by ztráceli čas rozhovory s těmi, kdo viděli Ježíše; Davidovi věřili na slovo. Většina z nich věřila v to, co jim David řekl a i ti, kteří nějak pochybovali, nesli tuto zprávu stejně jistě a stejně rychle.
190:1.7 (2031.1) Apoštolové─duchovní sbor království─jsou dnes shromážděni v horním pokoji, kde dávají najevo svůj strach a vyjadřují pochybnosti, zatímco tito laici, symbolizující první pokus zespolečenštění evangelia Učitele o bratrství lidí, se pod vedením svého neohroženého a schopného vůdce vydávají na cestu hlásat o vzkříšení Spasitele světa a vesmíru. A oni se pouštějí do této významné služby ještě předtím, než Učitelovi vyvolení zástupci budou připraveni uvěřit jeho slovu, anebo přijmout svědectví očitých svědků.
190:1.8 (2031.2) Těchto dvacet šest poslů bylo posláno do domu Lazara v Betanii a do všech center věřících, od Beeršeby na jihu do Damašku a Sidónu na severu; od Filadelfie na východě do Alexandrie na západě.
190:1.9 (2031.3) Když se David rozloučil se svými bratry, šel do domu Josefa pro svoji matku a potom odešli do Betanie, aby se připojili k čekající rodině Ježíše. David zůstal v Betanii s Martou a Marií až do doby, kdy si vyřídily záležitosti se svým světským majetkem a doprovodil je na jejich cestě do Filadelfie, kde se připojily ke svému bratru Lazarovi.
190:1.10 (2031.4) Přibližně za týden od tohoto dne Jan Zebedeus přivedl Marii, matku Ježíše, do svého domu v Betsaidě. Jakub, nejstarší Ježíšův bratr, zůstal se svojí rodinou v Jerusalemu. Rút zůstala v Betaniii se sestrami Lazara. Ostatní členové Ježíšovy rodiny se vrátili do Galileje. David Zebedeus odešel z Betanie s Martou a Marií do Filadelfie na počátku června, den po své svatbě s Rút, nejmladší sestrou Ježíše.
190:2.1 (2031.5) Od chvíle morontiálního vzkříšení do chvíle vystoupení jeho ducha na nebesa, Ježíš se zjevil svým věřícím devatenáctkrát na různých místech ve viditelné podobě. Nezjevil se svým nepřátelům a ani těm, kteří nebyli schopni duchovního vnímání jeho odhalení ve viditelné podobě. Poprvé se zjevil pěti ženám u hrobky; jeho druhé zjevení Marii Magdaleně se rovněž stalo u hrobky.
190:2.2 (2031.6) Jeho třetí zjevení se událo kolem poledne v tuto neděli v Betanii. Krátce po poledni, když nejstarší z bratrů Ježíše, Jakub, stál v zahradě Lazara před prázdnou hrobkou vzkříšeného bratra Marty a Marie, přemýšlejíc ve své mysli o zprávě, kterou jim asi před hodinou přinesl posel od Davida. Jakub měl vždy tendenci věřit v misi jejich nejstaršího bratra na zemi, ale již dávno ztratil spojení s prací Ježíše a začal silně pochybovat o nedávných prohlášeních apoštolů o tom, že Ježíš je Mesiáš. Celá rodina byla překvapena a zmatena zprávou, kterou posel přinesl. Ještě když Jakub stál před Lazarovou prázdnou hrobkou, přišla do domu Marie Magdalena a vzrušeně začala rodině vyprávět o svém zážitku v časných hodinách u hrobky Josefa. Než skončila, přišel David Zebedeus se svoji matkou. Rút samozřejmě této zprávě věřila a také Juda ji po rozhovoru s Davidem a jeho matkou Salome uvěřil.
190:2.3 (2032.1) Když mezitím hledali Jakuba a než ho našli, on stále stál v zahradě u hrobky a najednou pocítil něčí přítomnost, jakoby se někdo dotkl jeho ramene a když se otočil, uviděl vedle sebe pozvolné se zjevování zvláštní postavy. Byl příliš překvapen, aby něco řekl a příliš vyděšen, aby utekl. A potom ta zvláštní postava promluvila: „Jakube, přišel jsem tě povolat do služby pro království. Připoj se k upřímným snahám svých bratrů a následuj mne.“ Když Jakub uslyšel vyslovit své jméno, věděl, že k němu mluví jeho nejstarší bratr Ježíš. Všichni měli větší či menší potíže rozpoznat Ježíše v morontiální formě, ale málokdo z nich nepoznal jeho hlas či jeho okouzlující osobnost poté, když k nim začal mluvit.
190:2.4 (2032.2) Když Jakub pochopil, že k němu mluví Ježíš, začal padat na kolena s výkřikem: „Otče můj a bratře můj!“, ale Ježíš ho vyzval, aby zůstal stát, když budou spolu mluvit. A chodili po zahradě a rozmlouvali spolu téměř tři minuty; mluvili o minulosti a předvídali události blízké budoucnosti. Když se přiblížili k domu, Ježíš řekl: „Sbohem, Jakube. Příště vás přivítám všechny spolu.“
190:2.5 (2032.3) Jakub, kterého ostatní v tu dobu hledali v Betfage, se přiřítil do domu s voláním: „Právě jsem viděl Ježíše a mluvil s ním! Není mrtvý; on vstal z mrtvých! Pak však zmizel se slovy: „Sbohem, příště vás přivítám všechny spolu.“ Ještě nestačil domluvit, když se vrátil Juda a Jakub mu znovu vyprávěl svůj zážitek se setkání s Ježíšem v zahradě. A oni všichni začali věřit ve vzkříšení Ježíše. Jakub teď prohlásil, že se do Galileje nevrátí a David zvolal: „Jeho neviděly pouze rozrušené ženy; dokonce ho začínají vidět vyrovnaní muži. Já také čekám, že ho uvidím.“
190:2.6 (2032.4) A David nečekal dlouho, poněvadž čtvrté dostupné smrtelnému vnímání zjevení Ježíše se stalo krátce po druhé hodině v tom stejném domě Marty a Marie, když se objevil ve viditelné podobě před celou svojí pozemskou rodinou a jejich přáteli. Celkem jich tam bylo dvacet. Učitel se objevil v otevřených zadních dveřích se slovy: „Pokoj s vámi. Zdravím ty, kteří mně kdysi byli blízcí v těle a bratrsky zdravím své bratry a sestry v království nebeském. Jak jste mohli pochybovat? Proč jste tak dlouho otáleli, než jste se rozhodli následovat světlo pravdy celým svým srdcem? Přijďte proto všichni do bratrství Ducha Pravdy v království Otce.“ Když se začínali vzpamatovávat z prvního ohromení a přibližovali se k němu, jakoby se ho chystali obejmout, on před jejich očima zmizel.
190:2.7 (2032.5) Všichni se chtěli rozběhnout do města povědět pochybujícím apoštolům o tom, co se stalo, ale Jakub je zadržel. Pouze Marii Magdaleně bylo dovoleno, aby se vrátila do domu Josefa. Jakub jim zakázal šířit skutečnost o této morontiální návštěvě kvůli určitým věcem, které mu Ježíš řekl při jejich rozhovoru v zahradě. A Jakub nikdy neprozradil žádné podrobnosti ze své debaty se vzkříšeným Učitelem v tento den v domě Lazara v Betanii.
190:3.1 (2033.1) Páté morontiální zjevení Ježíše, viditelné smrtelným zrakem, se událo v přítomnosti přibližně dvaceti pěti věřících žen, které byly shromážděny v domě Josefa z Arimatie, kolem čtvrt na pět v tu samou neděli odpoledne. Marie Magdalena se vrátila do Josefova domu pouze pět minut před tímto zjevením. Jakub, bratr Ježíše, přikázal, aby se apoštolům neřeklo nic o Učitelově zjevení v Betanii. Ale Marii neřekl, aby nic neříkala o této události svým věřícím sestrám. A tak Marie, poté, až si vyžádala od všech žen slib mlčení, pověděla jim co se nedávno stalo při její návštěvě Ježíšovy rodiny v Betanii. Když byla uprostřed tohoto svého napínavého vyprávění, tak se nad nimi rozestřelo náhlé a velebné ticho; spatřily ve svém středu plně viditelnou postavu vzkříšeného Ježíše. Pozdravil je slovy: „Pokoj s vámi. V bratrském království nebude ani žid ani jinověrec, ani bohatý ani chudý, ani svobodný ani nesvobodný, ani muž ani žena. Vy jste také povolány hlásat radostné zprávy o svobodě lidstva prostřednictvím evangelia synovstva s Bohem v království nebeském. Jděte do celého světa hlásat toto evangelium a tímto utvrzujte věřící v jejich víře. A při této činnosti nezapomínejte pomáhat nemocným a posilovat ty, kteří jsou malomyslní a bázliví. Já budu stále s vámi i ve všech koncích země.“ A když toto řekl, zmizel jim před očima. Ženy padly tváří k zemi a mlčky se modlily.
190:3.2 (2033.2) Z pěti morontiálních zjeveních Ježíše, která se doposud udála, Marie Magdalena byla svědkem čtyř.
190:3.3 (2033.3) V důsledku vyslání poslů v průběhu dopoledne a kvůli neúmyslnému unikání zpráv o tomto zjevení Ježíše v domě Josefa se na podvečer k židovským vládcům doneslo, že se po městě mluví o tom, že Ježíš vstal z mrtvých a že mnoho lidí tvrdí, že ho viděli. Tyto řeči Velkou radu vyburcovaly k jednání. Po rychlé poradě s Annášem svolal Kaifáš poradu Velké rady na osmou hodinu toho večera. Bylo to právě na této poradě, kde se rozhodlo, že každý člověk, který se zmíní o vzkříšení Ježíše, bude vyloučen ze synagogy. Dokonce tam bylo navrženo, aby každý, kdo tvrdí, že viděl Ježíše, byl popraven; nicméně, tento návrh nebyl schválen, poněvadž jednání skončilo hádkou, hraničící s opravdovou panikou. Troufli si skoncovat s Ježíšem a mysleli si, že se jim to podařilo. Brzy měli zjistit, že jejich opravdové potíže s tímto člověkem z Nazaretu právě začaly.
190:4.1 (2033.4) Kolem půl páté se odehrlo šesté zjevení morontiální podoby Učitele před přibližně čtyřiceti věřících Řekům, kteří byli shromážděni v domě člověka jménem Flavius. Ve chvíli, kdy diskutovali o zprávách o vzkříšení Učitele, on sám se zjevil v jejich středu, přestože dveře byly uzavřeny závorou a řekl jim: „Pokoj s vámi. I když Syn Člověka se na zemi objevil mezi židy, přišel pomáhat všem lidem. V království mého Otce nebudou ani židé, ani jinověrci; vy všichni budete bratři─synové Boží. Jděte proto do celého světa hlásat toto evangelium spasení tak, jak jste ho dostali od vyslanců království a já vás přijmu do bratrství synů Otce ve víře a v pravdě.“ A když jim udělil takové pokyny, zmizel a již ho nikdy nespatřili. Zůstali v domě po celý večer; byli příliš zachváceni hrůzou a strachem, aby vyšli ven. Žádný z těchto Řeků v tu noc nespal; zůstali vzhůru debatujíc o těchto věcech a doufajíc, že Učitel je možná ještě znovu navštíví. V této skupině bylo mnoho Řeků, kteří byli v Getsemanské zahradě v době, kdy vojáci zatkli Ježíše a Jidáš ho zradil svým polibkem.
190:4.2 (2034.1) Zvěsti o vzkříšení Ježíše a zprávy o jeho četných zjeveních před svými stoupenci se velmi rychle šířily a celý Jerusalem a celé město tím bylo krajně vzrušeno. Učitel se již zjevil své rodině, ženám a Řekům a brzy se zjeví před svými apoštoly. Velká rada zakrátko začne řešit tyto nové problémy, které tak znenadání dopadly na židovské vládce. Ježíš myslí hodně na své apoštoly, ale chce jim ještě dopřát několik hodin důležitého přemítání a hlubokého uvažování předtím, než je navštíví.
190:5.1 (2034.2) V Emausu, přibližně deset kilometrů západně od Jerusalema, žili dva bratři, pastýři, kteří strávili paschální týden v Jerusalemu, kde se zúčastnili obřadů obětování, ceremoniálních slavností a hostin. Starší z bratrů Kleofáš částečně věřil v Ježíše; v každém případě byl kvůli tomu vyloučen ze synagogy. Jeho bratr Jákob nebyl věřícím v Ježíše, i když ho velmi zaujalo to, co slyšel o učení Učitele a jeho činech.
190:5.2 (2034.3) V toto nedělní odpoledne, několik minut před pátou hodinou, se oba bratři nacházeli asi pět kilometrů od Jerusalema na cestě do Emausu a povídali si velmi soustředěně o Ježíšovi, jeho učení, činech a především o zvěstech, že jeho hrobka byla nalezena prázdná a že nějaké ženy s ním mluvily. Kleofáš napůl věřil těmto zvěstem, ale Jákob trval na tom, že celá záležitost je pravděpodobně podvod. Když takto debatovali a argumentovali na cestě k domovu, přistoupila k nim morontiální podoba Ježíše; bylo to jeho sedmé zjevení. Kleofáš častokrát slyšel Ježíše kázat a několikrát s ním jedl v domech jerusalemských věřících. Ale Učitele nepoznal ani poté, když s nimi teď tak upřímně mluvil.
190:5.3 (2034.4) Nějakou dobu šli mlčky, načež Ježíš řekl: „O čem jste si povídali tak horlivě předtím, než jsem k vám přišel?“ A když toto Ježíš řekl, zůstali stát a dívali se na něho se skličujícím překvapením. Kleofáš řekl: „Cožpak ty, jestli přicházíš z Jerusalema, nevíš o věcech, které se nedávno udály?“ Učitel se zeptal: „Jaké věci?“ Kleofáš odpověděl: „Jestli o těchto věcech nic nevíš, tak jsi jediný v Jerusalemu, kdo neslyšel zvěsti o Ježíši Nazaretském, který byl velkým prorokem ve slovech a v činech před Bohem a celým národem. Veleknězi a naši vládcové ho vydali Římanům a žádali, aby ho ukřižovali. Je nás mnoho, kteří nyní doufáme, že on vysvobodí Izrael z područí pohanů. Ale to není všechno. Dnes je to třetí den od jeho ukřižování a nějaké ženy nás udivily svým tvrzením, že tohoto rána šly časně k jeho hrobce a našly ji prázdnou. A tyto stejné ženy říkají, že s tímto člověkem mluvily; ony tvrdí, že vstal z mrtvých. A když ženy toto řekly mužům, dva z jeho apoštolů běželi k hrobce a také ji našli prázdnou“─a tady Jákob přerušil svého bratra slovy: „ale Ježíše neviděli.“
190:5.4 (2035.1) Pokračovali v chůzi a Ježíš jim řekl: „Jak pomalu chápete pravdu! Když říkáte, že vaše debata je o učení a činech tohoto člověka, tak vás mohu poučit, jelikož jsem více než obeznámen s tímto učením. Nepamatujete si, že tento Ježíš vždy učil o tom, že jeho království není z tohoto světa a že všichni lidé, poněvadž jsou synové Boží, naleznou svobodu a volnost v duchovní radosti, kterou dává bratrství, založené na láskyplné službě v tomto novém království pravdy─nebeské lásky Otce? Vy si nevzpomínáte na to, že tento Syn Člověka vyhlásil spasení Boží všem lidem, pomoc nemocným a trpícím a osvobození těch, kteří jsou spoutáni strachem a zotročeni zlem? Nevíte, že tento člověk z Nazaretu řekl svým učedníkům, že musí jít do Jerusalema, kde bude vydán do rukou nepřátel, kteří ho popraví a že na třetí den on vstane z mrtvých? Vy jste toto všechno neslyšeli? A nečetli jste nikdy ve Spisech o tom dnu spasení pro židy i pohany, kde se říká, že skrze něho budou blahoslaveny všechny rody na zemi; že on uslyší nářek potřebných a spasí duše chudých, kteří ho vyhledají; že všechny národy ho budou nazývat blahoslavený? Že takový Osvoboditel bude jako stín obrovské skály ve zpustošené krajině. Že nakrmí stádo jako opravdový pastýř, shromažďující své ovečky ve své náruči a nesoucí je něžně na své hrudi. Že otevře oči duchovně slepým a vyvede uvězněné v zoufalství do dokonalé svobody a světla; že všichni, pobývající v temnotě, uvidí velké světlo věčného spasení. Že posílí zdrcené, vyhlásí svobodu zajatcům hříchu a otevře vězení těm, kteří jsou zotročeni strachem a spoutáni zlem. Že utěší truchlící a poskytne jim radost spasení namísto zármutku a trápení. Že se stane přáním pro všechny národy a nekonečnou radostí těch, kteří touží po spravedlnosti. Že Syn pravdy a spravedlnosti se stane pro svět léčivým světlem a spásonosnou silou; že dokonce spasí svůj národ od jeho hříchů; že bude opravdu hledat ztracené a přinášet jim spásu. Že nezničí slabé, ale spasí všechny ty, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti. Že ti, kteří v něho věří, budou mít věčný život. Že rozlije svůj duch na celé lidstvo a že tento Duch Pravdy bude v každém věřícím pramenem vody, prýštící do věčného života. Nepochopili jste, jak významné je evangelium království, které vám podal tento člověk? Opravdu nevnímáte, jaké velké spasení se k vám přiblížilo?“
190:5.5 (2035.2) Mezitím přišli blízko k vesnici, kde tito bratři žili. Od okamžiku, kdy je Ježíš začal poučovat, pokračujíc v cestě, tito dva muži nepromluvili ani slovo. Brzy přišli ke svému skrovnému příbytku a Ježíš se chystal od nich odejít a pokračovat na své cestě, ale oni ho přinutili vejít do domu a zůstat u nich. Trvali na tom, že je již téměř noc a aby u nich přenocoval. Nakonec Ježíš souhlasil a zakrátko po příchodu do domu zasedli za stůl k jídlu. Bratři mu podali chléb, aby ho požehnal a když ho začal lámat a podávat jim ho, otevřeli se jim oči a Kleofáš poznal, že jejich hostem je sám Učitel. A když řekl: „To je Učitel…“, morontiální Ježíš jim zmizel z očí.
190:5.6 (2036.1) A potom jeden druhému řekli: „Není divu, že naše srdce v nás hořela, když k nám promlouval na cestě domů, snažíc se nám pomoci pochopit učení Spisů!“
190:5.7 (2036.2) Nechtěli ztrácet čas jídlem. Viděli morontiálního Ježíše a proto vyběhli z domu a běželi zpět do Jerusalema rozhlásit radostné zprávy o vzkříšeném Spasiteli.
190:5.8 (2036.3) Kolem deváté hodiny toho večera a krátce předtím, než se Učitel zjevil svým deseti apoštolům, tito dva rozrušení bratři vtrhli k nim do horního pokoje, oznamujíc, že viděli Ježíše a mluvili s ním. A řekli všechno, co jim Ježíš pověděl a že ho nepoznali až do chvíle, když začal lámat chléb.
Kniha Urantia
Kapitola 191
191:0.1 (2037.1) NEDĚLNÍ vzkříšení bylo děsivým dnem v životě apoštolů; deset z nich strávilo podstatnou toho dne v horním pokoji za zatarasenými dveřmi. Mohli z Jerusalema uprchnout, ale báli se zatčení zmocněnci Velké rady, jestli by vyšli z domu ven. Tomáš rozebíral své potíže o samotě v Betfage. Bylo by mu mnohem lépe, kdyby zůstal se svými apoštolskými druhy a pomohl jim usměrnit jejich debaty na prospěšnější témata.
191:0.2 (2037.2) Po celý den se Jan držel myšlenky, že Ježíš vstal z mrtvých. Vybavil si přinejmenším pět různých příležitostí, kdy Učitel prohlásil, že vstane z mrtvých a alespoň tři situace, kdy se zmiňoval o třetím dnu. Janův postoj měl na apoštoly značný vliv, především na jeho bratra Jakuba a na Natanaela. Jan by měl ještě na ně mnohem větší vliv, kdyby nebyl nejmladším z celé skupiny.
191:0.3 (2037.3) Jejich skrývání mělo hodně co do činění s jejich potížemi. Jan Marek je udržoval ve spojení s vývojem událostí u chrámu a sděloval jim ty početné zvěsti, které hýbaly městem, ale nedostalo se mu zpráv od jednotlivých skupin věřících, kterým se již zjevil Ježíš. To byla dříve činnost, kterou vykonávali poslové Davida, ale ti všichni byli pryč na své poslední misi jako zvěstovatelé vzkříšení těm skupinám věřících, kteří žili na vzdálených místech od Jerusalema. Poprvé za ty všechny roky si apoštolové uvědomili, jak hodně byli závislí na Davidových poslech ohledně svých denních informací, týkajících se záležitostí království.
191:0.4 (2037.4) Po celý tento den Petr charakteristicky emočně kolísal mezi vírou a pochybnostmi o vzkříšení Učitele. Petr měl neustále na očích pohled na pohřební plátna, ležící v hrobce tak, jakoby Ježíšovo tělo se z nich právě vypařilo. „Ale,“ uvažoval Petr, „kdyby vstal z mrtvých a ukázal se ženám, proč se neukáže nám, svým apoštolům?“ V Petrovi narůstal smutek, když si pomyslel, že možná Ježíš k nim nepřišel kvůli němu, protože ho tehdy v noci ve dvoře Annáše zapřel. A pak se opět rozveselil pomyšlením na zprávu, kterou mu přinesly ženy: „Jděte a povězte to mým apoštolům─a Petrovi.“ Ale, aby získal povzbuzení z této zprávy znamenalo by to, že musí ženám uvěřit, že opravdu viděly a slyšely vzkříšeného Učitele. A tak Petr kolísal mezi vírou a pochybnostmi po celý den až do chvíle krátce po osmé hodině, kdy se odvážil vyjít na dvůr. Petr se domníval, že když odejde od apoštolů, tak možná nebude bránit Ježíšovi k nim přijít kvůli svému zapření Učitele.
191:0.5 (2037.5) Jakub Zebedeus zpočátku prosazoval, aby všichni šli k hrobce; on se silně přikláněl k tomu, aby něco udělali a dostali se tak věci na kloub. Byl to Natanael, který byl proti Jakubovu názoru a bránil jim vyjít ven s tím, že jim připomínal Ježíšovo varování zbytečně v takové chvíli nevystavovat své životy v nebezpečí. V poledne se Jakub dohodl s ostatními, že zůstanou kde jsou a budou trpělivě čekat. Moc toho neřekl; byl nesmírně zklamán, poněvadž Ježíš se jim nezjevil a také nevěděl o četných Učitelových zjeveních jiným skupinám a jedincům.
191:0.6 (2038.1) Ondřej toho dne především naslouchal. Byl tou situací nesmírně zmaten a měl v sobě hodně pochybností, ale alespoň již cítil určitý pocit svobody od odpovědnosti za vedení svých apoštolských druhů. Byl opravdu vděčný za to, že ho Učitel zbavil břemene vůdcovství ještě předtím, než na ně dolehly tyto obtížné časy.
191:0.7 (2038.2) V průběhu dlouhých a únavných hodin tohoto tragického dne jediným podpůrným vlivem skupiny byly časté charakteristické komentáře Natanaela, které měly v sobě filozofické rady. On byl skutečným zklidňujícím faktorem celé desítky po celý ten den. Ani jedinkrát nedal najevo svůj postoj ohledně víry či nevíry ve vzkříšení Učitele. Ale s ubývajícím dnem se začal vzrůstající měrou přiklánět k názoru, že Ježíš splnil svůj slib o tom, že opět vstane z mrtvých.
191:0.8 (2038.3) Šimon Zélóta byl příliš zdrcen na to, aby se zúčastnil diskuzí. Většinu času seděl na pohovce v rohu pokoje obličejem ke zdi; za celý den pronesl jen několik slov. Jeho představa o království byla roztříštěna a nebyl schopen si představit, že by vzkříšení Učitele mohlo podstatně tuto situaci změnit. Jeho zklamání bylo velmi osobní a natolik hluboké, aby se z něho vzpamatoval v krátké době a to i tváří v tvář takovému ohromujícímu faktu jako je vzkříšení.
191:0.9 (2038.4) Zvláštní bylo, že obvykle nevyjadřující se Filip po celé odpoledne tohoto dne hodně mluvil. Během dopoledne toho moc neřekl, ale celé odpoledne pokládal ostatním apoštolům otázky. Petra tyto Filipovy otázky často obtěžovaly, ale ostatní brali jeho dotazy v přátelském duchu. Filipa především zajímalo a chtěl se to dozvědět, že jestliže Ježíš skutečně vyšel z hrobky, zdali na jeho těle budou vidět fyzické stopy po ukřižování.
191:0.10 (2038.5) Matouš byl nesmírně zmaten; naslouchal diskuzím svých druhů, ale většinu času strávil přemýšlením o problému jejich budoucích financí. Nehledě na Ježíšovo domnělé vzkříšení, Jidáš již tady nebyl. David finance v tichosti předal jemu a celá skupina byla bez spolehlivého vůdce. Ještě však předtím, než se Matouš vrátil k hlubšímu uvažování o jejich argumentech ohledně vzkříšení, uviděl Učitele vlastníma očima.
191:0.11 (2038.6) Dvojčata Alfeusova se těchto vážných debat téměř nezúčastnila; byla dost zaměstnána jejich obvyklými úkoly. Jeden z nich vyjádřil postoj jich obou, když v odpověď na Filipovu otázku řekl: „My vzkříšení nerozumíme, ale naše matka říká, že s učitelem mluvila a my ji věříme.“
191:0.12 (2038.7) Tomáš prožíval jedno z jeho typických období zoufalství a deprese. Část dne prospal a zbytek dne strávil tím, že se procházel po kopcích. Cítil potřebu připojit se k apoštolům, ale touha být sám se sebou o samotě byla silnější.
191:0.13 (2038.8) Učitel odložil své první morontiální zjevení apoštolům z mnoha důvodů. Zaprvé, chtěl jim dopřát čas poté, kdy se dozvěděli o vzkříšení, aby se mohli zamyslet nad tím, co jim řekl o své smrti a vzkříšení, když byl ještě s nimi v těle. Učitel chtěl, aby Petr bojoval s některými svými typickými problémy předtím, než se všem zjeví. Zadruhé, chtěl, aby Tomáš byl s nimi ve chvíli jeho prvního zjevení. Jan Marek našel Tomáše v domě Šimona v Betfage časně tohoto nedělního rána a kolem jedenácté o tom informoval apoštoly. V průběhu dne byl Tomáš připraven se k nim v jakoukoliv dobu vrátit, kdyby Natanael, nebo dva z ostatních apoštolů pro něho přišli. On se opravdu chtěl vrátit, ale způsob, jak od nich odešel v ten předcházející večer, v něm stále ještě zanechal tolik hrdosti, že by se sám tak brzy k nim nevrátil. Následující den byl natolik sklíčený, že mu to trvalo téměř týden, než se rozhodl k nim vrátit. Apoštolové čekali na něho a on čekal na své bratry, že ho vyhledají a požádají, aby se k nim vrátil. Tomáš proto zůstal sám a oddělený od svých druhů až do večera příští neděle, když po setmění Petr a Jan přišli do Betfage a přivedli ho zpět. A to je také důvod, proč apoštolové neodešli do Galileje ihned poté, kdy se jim Ježíš poprvé zjevil; nechtěli odejít bez Tomáše.
191:1.1 (2039.1) Bylo těsně před půl devátou tohoto nedělního večera, když se v zahradě domu Marka zjevil Ježíš Šimonu Petrovi. Bylo to jeho osmé morontiální zjevení. Od chvíle, kdy zapřel svého Učitele, Petr žil s těžkým břemenem pochybnosti a viny. Celou sobotu a celou tuto neděli bojoval se strachem, že možná již není apoštolem. Chvěl se při pomyšlení na osud Jidáše a dokonce si myslel, že on také zradil svého Učitele. Po celé toto odpoledne přemýšlel o tom, že jeho přítomnost s apoštoly může být důvodem, proč se jim Ježíš nezjevil, ale to samozřejmě za předpokladu, že skutečně vstal z mrtvých. A právě Petrovi, který byl v takovém rozpoložení mysli a v takovém stavu duše, se Ježíš zjevil, když se tento sklíčený apoštol procházel mezi květinovými záhony a keři.
191:1.2 (2039.2) Když si Petr připomněl láskyplný pohled Učitele jak procházel kolem něj sloupovím v Annášově dvoře a když přemýšlel o té krásné zprávě, kterou mu přinesly tohoto rána ženy, které přišly od hrobky: „Jděte a povězte mým apoštolům─a Petrovi“─a uvažoval o těchto znacích slitování, jeho víra začala překonávat jeho pochybnosti. Zastavil se, sevřel pěsti a hlasitě zvolal: „Já věřím, že vstal z mrtvých; půjdu a řeknu to svým bratrům.“ A když to řekl, náhle se před ním objevila postava člověka, která k němu promluvila známým hlasem: „Petře, nepřátelé tě chtěli získat, ale já jsem tě nedal. Věděl jsem, že to nebylo od srdce, když jsi mne zapřel; proto jsem ti odpustil ještě dříve, než jsi o to požádal; ale teď musíš přestat myslet na sebe a své problémy, když se máš připravit přinést radostné zprávy o evangeliu těm, kteří zůstávají v temnotě. Nezabývej se již více tím, co můžeš dostat od království, ale raději se snaž o to, abys dal co můžeš těm, kteří žijí v zoufalé duchovní chudobě. Připrav se, Šimone, na boj nové doby, na zápas s duchovní temnotou a zhoubnou pochybovačností lidských materiálních myslí.“
191:1.3 (2039.3) Téměř pět minut se Petr a morontiální Ježíš procházeli po zahradě a hovořili o věcech minulých, přítomných a budoucích. Potom mu Učitel zmizel z pohledu se slovy: „Sbohem, Petře, do setkání s tebou a tvými bratry.“
191:1.4 (2039.4) Na krátkou chvíli Petra přemohl pocit uvědomění, že mluvil se vzkříšeným Učitelem a že si může být jistý tím, že je stále vyslancem království. Právě teď uslyšel, jak ho proslavený Učitel vyzval, aby pokračoval v kázání evangelia. A s těmito přívaly pocitů běžel do horního pokoje ke svým apoštolským druhům a sotva dechu popadajíc vzrušeně zvolal: „Viděl jsem Učitele; byl v zahradě. Mluvil jsem s ním a odpustil mi.“
191:1.5 (2040.1) Prohlášení Petra, že viděl Ježíše v zahradě, mělo okamžitý hluboký dopad na jeho druhy apoštoly a byli již připraveni zbavit se svých pochybností, když povstal Ondřej a varoval je, aby příliš nedali na slova svého bratra. Ondřej jim naznačil, že Petr již dříve viděl věci, které nebyly skutečné. Přestože Ondřej se nezmínil přímo o vidění v tu noc na Galilejském moři, kdy Petr tvrdil, že viděl Ježíše, jak k nim přichází po vodě, řekl toho dost, aby všichni přítomní pochopili, že má na mysli tento případ. Šimon Petr byl velmi raněn nařčením svého bratra a okamžitě upadl do stavu sklíčeného mlčení. Dvojčata Petra velmi litovala a oba šli za Petrem vyjádřit mu svůj soucit a říci, že oni mu věří a zdůraznili, že jejich vlastní matka také viděla Učitele.
191:2.1 (2040.2) Krátce po deváté hodině toho večera, po odchodu Kleofáše a Jákoba, ve chvíli, kdy dvojčata Alfeusova utěšovala Petra a Natanael se přel s Ondřejem a kdy deset apoštolů bylo shromážděno v horním pokoji a všechny dveře byly zavřeny na závoru kvůli strachu ze zatčení, se mezi nimi znenadání objevil Učitel v morontiální podobě a řekl: „Pokoj s vámi. Proč mé zjevení vás tak vyděsilo, jako byste viděli ducha? Neřekl jsem vám o těchto věcech, když jsem byl s vámi v těle? Neřekl jsem vám, že veleknězi a vládcové mě vydají na smrt, že jeden z vás mne zradí a že třetího dne vstanu zmrtvých? Proč tedy všechny tyto vaše pochybnosti a celá tato debata o zprávách žen, Kleofáše a Jákoba a také Petra? Jak ještě dlouho budete pochybovat o mých slovech a odmítat uvěřit mým slibům? A teď, když mne opravdu vidíte, uvěříte? I nyní tady jeden z vás není. Až se opět znovu sejdete a s jistotou budete vědět všechno o tom, že Syn Člověka vstal z hrobky, odejděte odtud do Galileje. Mějte víru v Boha; mějte víru jeden v druhého; a tak vstoupíte do nové služby pro blaho království nebeského. Já s vámi zůstanu v Jerusalemu do doby, až budete připraveni odejít do Galileje. Můj pokoj nechávám s vámi.“
191:2.2 (2040.3) Když morontiální Ježíš k nim pronesl tato slova, v mžiku jim zmizel z očí. A apoštolové padli na tvář, velebíc Boha a uctívajíc svého zmizelého Učitele. To bylo deváté morontiální zjevení Učitele.
191:3.1 (2040.4) Celý následující den, pondělí, Ježíš strávil s morontiálními tvory, kteří se v tu dobu nacházeli na Urantii. Společně s různými kategoriemi smrtelných bytostí přechodného období ze sedmi obytných světů Satanie přišlo na Urantii více než jeden milion morontiálních upravovacích tvorů a pomocníků zúčastnit se procesu morontiálního přechodu Učitele. Morontiální Ježíš strávil s těmito nádhernými inteligentními tvory čtyřicet dní. Ježíš učil morontiální tvory a od jejich vedoucích se poučil o přechodném morontiálním životě, kterým procházejí smrtelníci obydlených světů Satanie během jejich postupu skrze systém morontiálních sfér.
191:3.2 (2041.1) V to pondělí, kolem půlnoci, morontiální forma Učitele byla upravena pro přechod na druhou úroveň morontiálního vývoje. Když se napříště zjevil svým smrtelným pozemským dětem, představoval morontiální bytost druhé urovně. Jak Učitel postoupil v morontiálním životě, pro morontiální usměrňující bytosti a jejich transformující pomocníky bylo stále více a více obtížnější dělat Učitele viditelným pro smrteln a materiální oči.
191:3.3 (2041.2) Ježíš přešel na třetí úroveň morontiáního bytí v pátek, 14. dubna; na čtvrtou úroveň v pondělí 17. dubna; na pátou v sobotu 22. dubna; na šestou ve čtvrtek 27. dubna; na sedmou v úterý 2. května; na úroveň jerusemského občanství v neděli 7. května; a v neděli 14. května byl přijat Nejsvrchovanějšími Edentie.
191:3.4 (2041.3) Tímto způsobem Michael Nebadonský završil svoji empirickou službu ve vesmíru, poněvadž v rámci svých předchozích poskytnutích sebe sama poznal plně život vzestupných smrtelníků času a prostoru od úrovně pobytu na centrálním světě souhvězdí až po službu v centrálním světě supervesmíru. A právě díky těmto morontiálním zkušenostem Syn-Tvořitel Nebadonu fakticky ukončil a důstojně završil své sedmé a poslední vesmírné poskytnutí sebe sama.
191:4.1 (2041.4) Desáté morontiální zjevení Ježíše, viditelné smrtelníkům, se událo krátce po osmé hodině v úterý, 11. dubna, ve Filadelfii, kdy se zjevil Abnérovi, Lazarovi a přibližně sto padesáti jejich druhům, včetně více než padesáti ze sedmdesáti členů sboru evangelistů. K tomuto zjevení došlo hned po zahájení mimořádného shromáždění v synagoze, které svolal Abnér, aby se projednalo ukřižování Ježíše a probrala se nedávná zpráva o vzkříšení, kterou přinesl Davidův posel. Vzhledem k tomu, že vzkříšený Lazar byl nyní členem této skupiny věřících, nebylo pro ně těžké uvěřit zprávě, že Ježíš vstal z mrtvých.
191:4.2 (2041.5) Ve chvíli, kdy Abnér a Lazar, stojící spolu na kazatelně, zahájili toto shromáždění v synagoze, všichni přítomní věřící uviděli postavu Učitele, která se před nimi náhle objevila. Ježíš poodešel vpřed z místa, když se zjevil mezi Abnérem a Lazarem, kteří ho neviděli a přivítal shromáždění slovy:
191:4.3 (2041.6) „Pokoj s vámi. Vy všichni víte, že máme jednoho nebeského Otce a že je jenom jedno evangelium království─radostná zpráva o daru věčného života, který lidé získají skrze víru. Když se radujete ze své oddanosti evangeliu, modlete se k Otci pravdy, aby naplnil vrchovatě vaše srdce novou a větší láskou k vašim bratrům. Musíte milovat všechny lidi tak, jak já jsem miloval vás; musíte sloužit všem lidem tak, jak já jsem sloužil vám. S účastným pochopením a bratrskou láskou přijímejte do svého společenství všechny bratry, kteří jsou oddaní hlásání radostných zpráv, bez ohledu na to, zdali jsou židé či jinověrci, Řekové či Římané, Peršané či Etiopané. Jan oznámil přicházející království; také vy jste plnou silou evangelium hlásali; Řekové již učí o radostných zprávách; a já brzy pošlu Duch Pravdy do duší všech těch lidí, mých bratrů, kteří nezištně věnují své životy osvícení svých bližních, kteří zůstávají v duchovní temnotě. Vy všichni jste děti světla; proto neupadněte do matoucí spleti nekonečné podezíravosti a lidské nesnášenlivosti. Jestli jste díky víře povznesen natolik, že milujete nevěřící, neměli byste také stejně tak milovat vaše věřící bratry v tom široko se šířícím bratrství víry? Pamatujte si: když budete milovat jeden druhého, všichni lidé budou vědět, že jste mými apoštoly.
191:4.4 (2042.1) Proto nyní jděte do celého světa hlásat toto evangelium otcovství Boha a bratrství lidí všem národům a rasám a buďte stále moudří při volbě metod představování radostných zpráv rozdílným kmenům a rasám lidstva. Darem jste obdrželi toto evangelium království a darem dávejte radostné zprávy všem národům. Nebojte se odporu zla, poněvadž já budu s vámi stále, a to až do konce věků. A můj pokoj nechávám s vámi.
191:4.5 (2042.2) Když řekl slova─a můj pokoj nechávám s vámi─zmizel jim z očí. S výjimkou jednoho z jeho zjeveních v Galileji, kde ho uvidělo najednou více než pět set věřících, tato skupina ve Filadelfii obsahovala největší počet smrtelníků, spatřivši ho při jedné události.
191:4.6 (2042.3) Časně ráno následujícího dne, když apoštolové ještě byli v Jerusalemu a čekali na emoční zotavení Tomáše, tito věřící z Filadelfie se rozešli šířit zprávu o tom, že Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých.
191:4.7 (2042.4) Příštího dne, ve středu, Ježíš strávil bez přerušení ve společnosti svých morontiálních druhů a v průběhu odpoledne ho navštívili delegáti z obytných světů každé lokální soustavy obydlených sfér z celého souhvězdí Norlatiadeku. A ti všichni měli radost vidět jejich Tvořitele jako jednoho z jejich vlastního řádu vesmírných bytostí.
191:5.1 (2042.5) Tomáš strávil osamělý týden sám v kopcích v okolí Olivové hory. Během této doby se viděl pouze s lidmi v domě Šimona a Jana Marka. Bylo přibližně devět hodin v sobotu, 15. dubna, když ho dva apoštolové našli a přivedli zpět k nim do jejich stanoviště v Markově domě. Následujícího dne si Tomáš vyslechl příběhy o Učitelových různých zjeveních, ale tvrdošíjně jim odmítal uvěřit. Tvrdil, že Petrovo nadšení je natolik ovlivnilo, že mu uvěřili, že viděl Učitele. Natanael se ho snažil přesvědčit, ale marně. Přecitlivělá umíněnost Tomáše a jeho obvyklé pochybování, spojené s jeho vznětlivým útěkem od apoštolů mu způsobily situaci osamělosti, které ani sám Tomáš plně nerozuměl. Odešel od svých druhů a šel svoji cestou a nyní, přestože byl zpátky mezi nimi, podvědomě tíhnul zaujmout nesouhlasný postoj. On nedokázal ustoupit; on se nerad podvoloval. I když to neměl v úmyslu, měl rád pozornost; pociťoval podvědomé uspokojení ze snahy všech svých druhů ho přesvědčovat a přemlouvat. Celý ten týden je postrádal a přitom ta jejich neustálá starost o něj mu působila velkou radostj.
191:5.2 (2042.6) Krátce po šesté hodině zasedli k večeři, kdy Petr seděl vedle Tomáše z jedné strany a Natanael z druhé strany a kdy pochybovačný apoštol řekl: „Já vám neuvěřím, dokud neuvidím Učitele na vlastní oči a nevložím svůj prst do rány po hřebících.“ A potom, když seděli u večeře a dveře byly důkladně zavřeny na závoru, morontiální Učitel se objevil v oblouku stolu a stojíc přímo před Tomášem, řekl:
191:5.3 (2043.1) „Pokoj s vámi. Celý týden jsem čekal, až se budu moci znovu před vámi objevit když budete všichni přítomni, abyste opět slyšeli můj příkaz jít do celého světa a kázat toto evangelium království. Znovu vám říkám: „jak Otec poslal mne na tento svět, tak já posílám vás. Jak já jsem odhalil Otce, tak vy odhalíte božskou lásku; a to nejenom slovy, ale svým každodenním životem. Posílám vás do světa ne pro to, abyste milovali duše lidí, ale abyste milovali lidi. Vy nebudete jenom hlásat radosti nebeské, ale budete tyto duchovní reality božského života také projevovat ve svých každodenních činnostech, poněvadž skrze svoji víru jste již dostali Boží dar─věčný život. Když máte víru, když nebeská síla─Duch Pravdy─na vás sestoupil, nebudete skrývat své světlo tady za zavřenými dveřmi; vy seznámíte s láskou a soucitem Boha celé lidstvo. Nyní kvůli strachu se skrýváte před pro vás nepříjemnými fakty, ale až budete pokřtěni Duchem Pravdy, půjdete odvážně a radostně čelit novým zkušenostem hlásání radostných zpráv o věčném životě v království Božím. Můžete krátce pobývat tady a potom v Galileji, když se budete vzpamatovávat z šoku, který vám způsobil přechod od klamné bezpečnosti vládnutí tradic k novému řádu vládnutí faktů, pravdy a víry ve vyšší realitě živé zkušenosti. Vaše mise ve světě je založena na faktu, že jsem mezi vámi prožil život, odkrývající Boha a na pravdě, že vy a všichni ostatní lidé jste Božími syny; a vaše mise bude spočívat v životě, který budete prožívat mezi lidmi─ve skutečné a živé zkušenosti lásky k lidem a službě jim tak, jak já jsem miloval vás a sloužil vám. Nechť víra odkryje vaše světlo světu; nechť zjevení pravdy otevře oči, zaslepené tradicemi; nechť vaše láskyplná služba účinně zničí předsudky, zplozené nevědomostí. Tím, jak se přiblížíte ke svým bližním chápajícím porozuměním a nezištnou oddaností, přivedete je ke spasitelnému poznání lásky Otce. Židé opěvovali dobro a laskavost; Řekové povznášejí krásu; Hindové prosazují oddanost; osamocení asketi učí úctě; Římané vyžadují loajalitu; ale já požaduji od svých apoštolů život─život, prožitý v láskyplné službě bratrům v těle.“
191:5.4 (2043.2) Když Učitel tohle pronesl, podíval se do očí Tomáše a řekl: „A ty, Tomáši, který jsi řekl, že neuvěříš, dokud mne neuvidíš a nevložíš prst do ran po hřebících na mých rukou, jsi mne teď uviděl a slyšel jsi má slova; a přestože nevidíš žádné rány na mých rukou, poněvadž jsem byl vzkříšen do podoby, kterou budete mít i vy, až budete odcházet z tohoto světa, co řekneš svým bratrům? Určitě přijmeš pravdu, protože jsi ve svém srdci již začal věřit tehdy, kdy ses tak tvrdošíjně utvrzoval ve své nevíře. Tvé pochybnosti, Tomáši, se vždy nejhouževnatěji snaží prosadit právě tehdy, kdy se začínají rozpadat. Tomáši, vyzývám tě: nebuď nevěřícím, ale věř─a já vím, že budeš věřit, a věřit celým svým srdcem.“
191:5.5 (2043.3) Když Tomáš uslyšel tato slova, padl na kolena před morontiálním Učitelem a zvolal: „Věřím! Můj Pane a Učiteli!“ Potom Ježíš řekl Tomášovi: “Uvěřil jsi, Tomáši, protože jsi mě opravdu viděl a slyšel. Blahoslaveni budou ti, kteří přijdou v následujících epochách a budou věřit, přestože mne neviděli očima těla a neslyšeli smrtelnými ušima.“
191:5.6 (2043.4) A potom se Učitelova postava přesunula do čela stolu a Ježíš se obrátil ke všem apoštolům: „A nyní jděte všichni do Galileje, kde se vám brzy zjevím.“ A když to řekl, zmizel jim z očí.“
191:5.7 (2044.1) Nyní jedenáct apoštolů bylo plně přesvědčeno o tom, že Ježíš vstal z mrtvých a velmi časně následujícího rána, ještě před rozedněním, se vydali na cestu do Galileje.
191:6.1 (2044.2) V době, kdy jedenáct apoštolů bylo na cestě do Galileje a již se blížili ke svému cíli, v úterý večer, 18. dubna, kolem půl deváté, se Ježíš zjevil Ródanovi a zhruba osmdesáti dalším věřícím v Alexandrii. Toto bylo dvanácté Učitelovo zjevení v morontiální podobě. Ježíš se objevil před těmito Řeky a Židy ve chvíli, kdy Davidův posel ukončil svoji zprávu o ukřižování. Tento posel, který byl pátým ve štafetě běžců mezi Jerusalemem a Alexandrií, přiběhl do Alexandrie v pozdní odpoledne toho dne a když předal svoji zprávu Ródanovi, bylo domluveno, aby byli svoláni další věřící a uslyšeli tuto tragickou novinu přímo od samotného posla. Přibližně v osm hodin tento posel, Nátan z Busiri, předstoupil před tuto skupinu a podrobně jim řekl všechno, co mu sdělil předcházející běžec. Nátan ukončil svoji dojemnou zprávu těmito slovy: „Ale David, který nás s touto zprávou poslal, říká, že Učitel, když předpovídal svoji smrt, prohlásil, že opět vstane.“ Ještě, když Nátan mluvil, morontiální Učitel se objevil přede všemi přítomnými. A když se Nátan posadil, Ježíš řekl:
191:6.2 (2044.3) „Pokoj s vámi. To, co mne Otec poslal na tento svět ustanovit, nepřináleží žádné rase, žádnému národu a ani žádné zvláštní skupině učitelů či kazatelů. Toto evangelium království náleží jak židům, tak i bezvěrcům, bohatým i chudým, svobodným i otrokům, mužům i ženám a také malým dětem. A vy všichni budete hlásat toto evangelium lásky a pravdy svými životy, které prožíváte v těle. Budete milovat jeden druhého s novou a udivující láskou, takovou, s jakou jsem já sloužil vám. A když lidé uvidí, jak je milujete a když budou svědky toho, jak jim vroucně sloužíte, oni pochopí, že vy jste se stali bratry ve víře v království nebeské a půjdou za Duchem Pravdy, kterého budou vidět ve vašich životech, aby nalezli věčné spasení.
191:6.3 (2044.4) Jak Otec poslal mne na tento svět, tak já nyní posílám vás. Vy všichni jste povoláni přinášet radostné zprávy těm, kteří pobývají ve tmě. Toto evangelium království náleží všem, kteří v něho věří; nebude svěřeno do opatrování pouze knězům. Brzy na vás sestoupí Duch Pravdy a povede vás k celé pravdě. Proto jděte do celého světa hlásat toto evangelium a uvidíte, že já budu vždy s vámi, a to až do konce věků.“
191:6.4 (2044.5) Když Učitel takto promluvil, zmizel jim z očí. Celou noc tito věřící zůstali na místě pospolu a vyprávěli si své zkušenosti jako věřící v království a naslouchali projevům Ródana a jeho druhů. A oni všichni uvěřili, že Ježíš vstal z mrtvých. Představte si to udivení Davidova posla, který k nim dorazil až za dva dny po této události, aby jim oznámil zprávu o vzkříšení, když mu na jeho sdělení odpověděli: „Ano, my to víme, protože jsme ho viděli. On se nám předevčírem zjevil.“
Kniha Urantia
Kapitola 192
192:0.1 (2045.1) V DOBĚ, kdy apoštolové odešli z Jerusalema a vydali se na cestu do Galileje, židovští vůdcové se již značně uklidnili. Poněvadž se Ježíš zjevil pouze v okruhu věřících v království a jelikož apoštolové se skrývali a nevykonávali žádná veřejná kázání, vládcové židů došli k závěru, že hnutí evangelia bylo přece jenom nakonec úspěšně rozdrceno. Oni byli samozřejmě znepokojeni šířícími se zvěstmi o tom, že Ježíš vstal z mrtvých, ale spoléhali se na podplacené stráže, že ti budou účinně odporovat všem takovým zprávám svým tvrzením, že skupina stoupenců Ježíše jeho tělo odstranila.
192:0.2 (2045.2) Od této doby a až do rozptýlení apoštolů v důsledku sílícího jejich pronásledování, byl Petr všeobecně uznávanou hlavou apoštolského sboru. Ježíš mu nikdy takovou pravomoc neudělil a jeho apoštolští druhové ho nikdy oficiálně do takového odpovědného postavení nezvolili; on se přirozeným způsobem této pozice ujal a držel ji se společným souhlasem všech a také proto, že byl jejich hlavním kazatelem. Od této chvíle se kázání na veřejnosti stalo hlavní činností apoštolů. A po návratu z Galileje se Matouš, kterého si vybrali na místo Jidáše, stal jejich pokladníkem.
192:0.3 (2045.3) V průběhu týdne, prožitého v Jerusalemu, Ježíšova matka Marie strávila hodně času s věřícími ženami, které navštěvovaly dům Josefa z Arimatie.
192:0.4 (2045.4) Časně ráno v pondělí, když se apoštolové vydali na cestu do Galileje, Jan Marek je těsně následoval. Šel za nimi až za město a když byli již za Betanií, odvážně se k nim připojil s přesvědčeným pocitem, že ho nepošlou nazpět.
192:0.5 (2045.5) Apoštolové se na cestě do Galileje několikrát zastavili, aby pověděli lidem zprávu o jejich vzkříšeném Učiteli a proto dorazili do Betsaidy až ve středu pozdě v noci. Bylo čtvrteční poledne, než se všichni probudili a připraveni na společnou snídani.
192:1.1 (2045.6) Přibližně v šest hodin v pátek ráno, 21. dubna, morontiální Učitel udělal své třinácté zjevení, první v Galileji, deseti apoštolům, když se jejich člun přibližoval ke břehu k místu obvyklého kotvení v Betsaidě.
192:1.2 (2045.7) Čtvrteční odpoledne a podvečer apoštolové strávili vyčkáváním v domě Zebedea a potom Šimon Petr navrhl, aby vypluli na ryby. Když Petr s tímto návrhem na rybaření přišel, všichni apoštolové se rozhodli jít s ním. Celou noc pak pracně spouštěli sítě, ale nic nechytili. Moc jim tento neúspěch chytit nějakou rybu nevadil, poněvadž měli spoustu zajímavých zážitků k prodebatování, věcí, které se jim před krátkou dobou přihodily v Jerusalemu. Ale, když se rozednilo, rozhodli se k návratu do Betsaidy. Když se přiblížili ke břehu, někoho spatřili na pláži, poblíž místa pro zakotvení člunu, stojícího vedle ohně. Nejdříve si mysleli, že je to Jan Marek, který je přišel přivítat s jejich úlovkem ryb, ale jak se přiblížili ještě blížeji ke břehu, uviděli, že se mýlili─ten člověk na Jana byl příliš vysoký. Ani jednoho z nich nenapadlo, že osoba na břehu je jejich Učitel. Oni vůbec nechápali, proč se Ježíš chtěl s nimi setkat v místech jejich bývalého společného působení a v otevřené přírodě, daleko od stísněného prostředí Jerusalema s jeho tragickým připomínáním strachu, zrady a smrti. On jim řekl, že jestli půjdou do Galileje, tak on se tam s nimi setká a nyní se chystal tento svůj slib splnit.
192:1.3 (2046.1) Když spustili kotvu a připravovali se vstoupit na malou loďku, aby se vylodili na břeh, ten člověk na břehu na ně zavolal: „Chlapci, chytili jste něco?“ A když mu odpověděli „ne“, on řekl: „Spusťte síť na pravém boku lodi a tam ryby chytíte.“ Ačkoliv nevěděli, že to byl Ježíš, kdo jim dal takovou radu, všichni se beze slova chopili sítě a podle jeho pokynu ji v tom místě spustili a v okamžiku byla naplněna rybami natolik, že ji stěží vytáhli. Uviděvši plně naplněnou síť, velmi vnímavý Jan Zebedeus teď pochopil, že to byl Učitel, kdo s nimi mluvil. Když ho tato myšlenka napadla, naklonil se k Petrovi a pošeptal mu: „To je Učitel.“ Petr se vždy vyznačoval bezmyšlenkovitým jednáním a impulzivní oddaností; a tak, když mu toto Jan pošeptal do ucha, rychle vstal a skočil do vody, aby mohl co nejdříve být po boku Učitele. Jeho druhové ho hned následovali na břeh v malé loďce, táhnoucí za sebou síť s rybami.
192:1.4 (2046.2) V té době byl Jan Marek již vzhůru a když viděl apoštoly vystupující na břeh s plně naplněnou sítí, rozběhl se dolů na pláž, aby je přivítal; a když tam uviděl jedenáct mužů namísto deseti, vytušil, že ten neznámý člověk je vzkříšený Ježíš a jak deset udivených apoštolů tam mlčky stálo, mladík se vrhl k Učitelových nohám na kolena a řekl: „Můj Pán a můj Učitel.“ A potom k nim Ježíš promluvil, ale ne tak, jak to udělal v Jerusalemu, když je pozdravil slovy „Pokoj s vámi“, ale běžným oslovením Janu Markovi řekl: „Tak co, Jane, rád tě opět vidím a v pokojné Galileji, kde si můžeme dobře podebatovat. Zůstaň Jane a posnídej s námi.“
192:1.5 (2046.3) Když Ježíš s mladíkem mluvil, deset apoštolů bylo natolik ohromeno a překvapeno, že zapomněli vytáhnout úlovek v síti na břeh. Ježíš k nim nyní promluvil: „Přineste svoje ryby a z několika z nich připravte snídani. Oheň a dostatek chleba již máme.“
192:1.6 (2046.4) Jak Jan Marek projevoval úctu Učiteli, Petr se na okamžik vyděsil pohledem na rozžhavené dřevěné uhlí na pláži; tento pohled mu živě připomněl půlnoční oheň v Annášově dvoře, kde zapřel Učitele, ale vzpamatoval se a klečíc u Učitelových nohou zvolal: „Můj Pán a můj Učitel!“
192:1.7 (2046.5) Petr se nato připojil ke svým druhům při vytahování úlovku v síti. Když svůj úlovek vyprostili ze sítě, ryby spočítali a bylo tam 153 velkých ryb. A opět by bylo chybou považovat toto za další zázračný úlovek ryb. S touto příhodou nemá zázrak nic společného. Byl to pouze důsledek Učitelových dřívějších zkušeností. On věděl, kde jsou ryby a proto poradil apoštolům, kam mají hodit síť.
192:1.8 (2047.1) Ježíš jim pak řekl: „Pojďte všichni, uděláme si snídani. Dvojčata se také s námi posadí, když budu s vámi debatovat; Jan Marek očistí ryby.“ Jan Marek přinesl sedm velkých ryb, které Učitel dal nad oheň a když byly upečeny, mladík je rozdal deseti apoštolům. Potom Ježíš rozlomil chléb a podal jej Janovi, který ho postupně rozdal hladovým apoštolům. Když všichni byli obslouženi, Ježíš pokynul Janu Markovi, aby se posadil a pak on sám mladíkovi podal rybu a chléb. A když jedli, Ježíš s nimi rozmlouval a vzpomínal na jejich společné zážitky v Galileji a právě u tohoto jezera.
192:1.9 (2047.2) Toto bylo třetí zjevení Ježíše apoštolům jako skupině. Když se jich Ježíš poprvé zeptal, zdali něco chytili, oni netušili, že to je on, poněvadž tito rybáři Galilejského moře byli zvyklí na to, že když přistáli u břehu, byli takto oslovováni kupci s rybami z Tarichei, kteří obvykle čekali na břehu, aby mohli koupit čerstvé ryby pro sušení.
192:1.10 (2047.3) Ježíš hovořil s deseti apoštoly a Janem Markem déle než hodinu a potom si vždy postupně vzal dvojici apoštolů a procházel se s nimi po pláži─ale nebyly to ty stejné dvojice, které kdysi poslal učit evangelium. Z Jerusalema vyšlo všech jedenách apoštolů společně, ale čím více se blížili ke Galileji, Šimon Zélóta se stával sklíčenějším, že když došli do Betsaidy, opustil své bratry a vrátil se domů.
192:1.11 (2047.4) Předtím, než se toto ráno s nimi rozloučil, Ježíš je požádal, aby dva z nich šli dobrovolně za Šimonem Zélótou a přivedli ho zpět ještě v ten samý den. Udělali to Petr a Ondřej.
192:2.1 (2047.5) Když posnídali a seděli u ohně, Ježíš pokynul Petrovi a Janovi, aby se s ním šli projít po pláži. Jak se procházeli, Ježíš řekl Janovi: „Jane, miluješ mě?“ A když Jan odpověděl: „Ano, Učiteli, celým svým srdcem“, Ježíš řekl: „Pak, Jane, zanechej své nesnášenlivosti a naučit se milovat lidi tak, jak já miluji vás. Zasvěť svůj život dokazování, že láska je největší cenností na světě. Je to láska Boha, která nutí lidi hledat spasení. Láska je předchůdce veškerého duchovního dobra, podstata pravdy a krásna.“
192:2.2 (2047.6) Ježíš se potom obrátil na Petra a zeptal se ho: „Petře, miluješ mě?“ Petr odpověděl: „Pane, ty víš, že tě miluji celou svojí duší.“ Nato Ježíš řekl: „Jestli mě, Petře, miluješ, napájej mé ovečky. Nezapomínej pomáhat slabým, chudým a mladým. Hlásej evangelium beze strachu či upřednostňování; stále měj na paměti, že Bůh nikoho neupřednostňuje. Služ svým bližním tak, jak já jsem sloužil vám; odpouštěj svým smrtelným druhům tak, jak já jsem odpouštěl vám. Nechť zkušenost tě naučí hodnotě rozjímání a síle reflexe.“
192:2.3 (2047.7) Po ujití krátké vzdálenosti se Učitel obrátil na Petra a zeptal se ho: „Petře, opravdu mě miluješ?“ A Šimon nato řekl: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ A Ježíš opět řekl: „Starej se dobře o mé ovce. Buď dobrým a spolehlivým pastýřem stáda. Nezraď jejich důvěru v tebe. Nebuď zaskočen nepřátelskými úmysly. Neustále buď na stráži─bdi a modli se.“
192:2.4 (2047.8) Když ušli několik dalších kroků, Ježíš se otočil k Petrovi a potřetí se ho zeptal: „Petře, skutečně mě miluješ?“ A Petr, poněkud zarmoucen pocitem, že Učitel mu zjevně nevěří, řekl se znatelným pohnutím: „Pane, ty víš naprosto všechno a proto také víš, že tě skutečně a opravdově miluji.“ Ježíš potom řekl: „Napájej mé ovce. Neopusť stádo. Buď příkladem a inspirací pro všechny ostatní pastýře. Miluj stádo tak, jak já jsem miloval vás a zasvěť svůj život jejich blahu tak, jak já jsem zasvětil svůj život pro vaše blaho. A následuj mne až do samého konce.“
192:2.5 (2048.1) Petr si vzal tato poslední slova doslova─a to, že ho bude muset následovat─a ukazujíc na Jana, zeptal se Ježíše: „Jestli tě budu následovat, co bude dělat tento člověk?“ Nato Ježíš, uvědomujíc si, že Petr jeho slova nepochopil, mu řekl: „Petře, nestarej se o to, co tvoji bratři budou dělat. Nevšímej si toho, jestli já si přeji, aby Jan tady zůstal, až ty odejdeš, nebo dokonce až já se vrátím? Pouze dbej na to, abys mne následoval.“
192:2.6 (2048.2) Tato Ježíšova poznámka se rozšířila mezi bratry a byla pochopena v tom smyslu, že Jan nezemře předtím, dokud se Učitel nevrátí a proto si také hodně z nich myslelo a doufalo, že až se vrátí, ustanoví království v moci a slávě. A právě tento výklad Ježíšových slov hrál velkou roli v tom, že Šimon Zélóta se vrátil do služby a zůstal jedním z apoštolů.
192:2.7 (2048.3) Když se vrátili zpět k ostatním, Ježíš se vydal na procházku s Ondřejem a Jakubem. Po ujití krátké vzdálenosti, Ježíš se zeptal Ondřeje: „Ondřeji, důvěřuješ mně?“ A když bývalý vůdce apoštolů uslyšel od Ježíše takovou otázku, zastavil se a odpověděl: „Ano, Učiteli, určitě ti důvěřuji a ty víš, že tomu tak je.“ Ježíš pak řekl: „Ondřeji, jestli důvěřuješ mně, důvěřuj více svým bratrům─a také Petrovi. Já jsem ti důvěřoval, když jsem tě jmenoval vůdcem tvých bratrů. Nyní musíš ty důvěřovat ostatním, poněvadž já vás opustím, abych se vrátil ke svému Otci. Až se tvoji bratři začnou rozcházet do světa kvůli krutému pronásledování, buď rozvážným a moudrým rádcem mému bratrovi v těle Jakubovi, když budou na něho naložena těžká břemena, pro která on nemá dostatečné zkušenosti, aby je unesl. A potom nepřestávej důvěřovat lidem, protože já tě neopustím. Když završíš svoji pozemskou pouť, přijdeš za mnou.“
192:2.8 (2048.4) Potom se Ježíš obrátil na Jakuba s otázkou: „Jakube, důvěřuješ mně?“ A Jakub samozřejmě odpověděl: „Ano, Učiteli, důvěřuji ti celým svým srdcem.“ Nato Ježíš řekl: „Jakube, když mě budeš důvěřovat více, staneš se trpělivějším ke svým bratrům. Jestli mně budeš důvěřovat, pomůže ti to být laskavým k bratrství věřících. Naučit se zvažovat důsledky svých slov a činů. Pamatuj si, že to, co zaseješ, to sklidíš. Modli se za duchovní klid a rozvíjej trpělivost. Tyto ctnosti, společně s živou vírou, tě budou podporovat, až nastane čas vypít obětní kalich. Ale nikdy nepodléhej strachu; až završíš svoji pouť na zemi, ty také přijdeš za mnou.“
192:2.9 (2048.5) Ježíš pak rozmlouval s Tomášem a Natanaelem. Tomášovi řekl: „Tomáši, sloužíš mě?“ Tomáš odpověděl: „Ano, Pane, sloužím ti teď a budu ti sloužit vždy.“ Nato Ježíš řekl: „Jestli sloužíš mně, služ mým bratrům v těle tak, jak já jsem sloužil vám. A neunav se tímto konáním dobra, ale vytrvej jako jeden z těch, kdo byl vysvěcen Bohem pro tuto službu lásky. Až dokončíš svoji službu pro mne na zemi, budeš sloužit se mnou ve slávě. Tomáši, musíš skončit s pochybováním; musíš růst ve víře a znalosti pravdy. Věř v Boha jako dítě, ale přestaň se chovat tak dětinsky. Měj odvahu; buď silným ve víře a mocným v království Božím.“
192:2.10 (2049.1) Poté se Učitel zeptal Natanaela: „Natanaeli, sloužíš mně?“ A apoštol odpověděl: „Ano, Učiteli, a s neotřesitelnou láskou.“ Ježíš pak řekl: „Jestliže mně sloužíš celým svým srdcem, dbej na to, abys byl oddaný blahu mých pozemských bratrů neúnavnou láskou. Nechť tvé rady jsou naplněny přátelstvím a přidej lásku ke své filozofii. Služ svým bližním tak, jak já jsem sloužil vám. Buď lidem spolehlivou oporou tak, jak já jsem byl oporou vám. Buď méně kritický; neočekávej hodně od některých lidí a tím zmírníš míru svého zklamání. A když práce tady na zemi bude dokončena, budeš sloužit se mnou na nebi.“
192:2.11 (2049.2) Potom Učitel hovořil s Matoušem a Filipem. Filipa se zeptal: „Filipe, řídíš se mými pokyny?“ Filip odpověděl: „Ano, Pane, budu se řídit tvými pokyny i kdyby mě to stálo můj život.“ Ježíš nato řekl: „Jestli jsi připraven řídit se mými pokyny, odejdi do zemí pohanů a hlásej evangelium. Proroci ti řekli, že řídit se pokyny je lepší, než přinášet oběti. Skrze víru jsi se stal Boha si uvědomujícím synem království. Řiď se jenom jedním zákonem─a to je přikázání jít do světa hlásat evangelium království. Přestaň se bát lidí; neboj se kázat radostné zprávy o věčném životě svým bližním, kteří se trápí v temnotě a hladoví po světle pravdy. Již více se, Filipe, nezabývej penězi a majetkem. Nyní jsi volný hlásat radostná poselství, jak jsou i tvoji bratři. A já půjdu před tebou a budu s tebou do samého konce.“
192:2.12 (2049.3) A potom, obracejíc se k Matoušovi, Učitel se ho zeptal: „Matouši, jsi připraven ve svém srdci se řídit mými pokyny?“ Matouš odpověděl: „Ano Pane, jsem plně odhodlán vykonávat tvoji vůli. Nato Učitel řekl: „Matouši, jestli jsi připraven řídit se mými pokyny, jdi do světa učit všechny národy toto evangelium království. Již více nebudeš sloužit svým bratrům materiálními věcmi života; od nynějška budeš také hlásat radostné zprávy o duchovním spasení. Od této chvíle se pouze věnuj vykonávání jediného příkazu─kázání tohoto evangelia království Otce. Tak, jako já jsem vykonal vůli Otce na zemi, tak ty splníš božský příkaz. Pamatuj si: jak židé, tak i pohané jsou tvoji bratři. Neboj se žádného člověka při hlásání spasitelné pravdy evangelia království nebeského. A kam já nyní odcházím, tam brzy přijdeš i ty.“
192:2.13 (2049.4) Potom se procházel a rozmlouval s dvojčaty Alfeusovými, Jakubem a Judou. Mluvil k nim oběma najednou a zeptal se jich: „Jakube a Judo, věříte ve mne?“ A když oba odpověděli: „Ano, Učiteli, věříme,“ on řekl: „Já vás brzy opustím. Viděli jste, že jsem vás již opustil v těle. V této podobě tady zůstanu jen krátce a potom odejdu za svým Otcem. Vy ve mne věříte─vy jste moji apoštolové a vždy jimi budete. Pokračujte ve víře a pamatujte si vaše spojení se mnou až tady nebudu a poté, až se třeba vrátíte k práci, kterou jste dělali předtím, než jste začali žít se mnou. Nikdy nepřipusťte změnu ve svém jednání, která by ovlivnila vaši oddanost. Do konce svých pozemských životů mějte víru v Boha. Nikdy nezapomínejte na to, že když jste Božími syny ve víře, všechna poctivá práce je posvátná. Všechno, co syn Boží dělá, nemůže být obyčejné. Proto od této chvíle dělejte svoji práci tak, jakoby jste ji vykonávali pro Boha. A když skončíte svoji pouť na tomto světě, já mám jiné a lepší světy, kde budete také pro mne pracovat. A v celé této práci, na tomto světě a na jiných, já budu pracovat s vámi a můj duch bude pobývat ve vás.“
192:2.14 (2049.5) Bylo téměř deset hodin, když se Ježíš vrátil z procházky s Alfeusovými dvojčaty a před svým odchodem apoštolům řekl: „Sbohem, zítra v poledne se všichni setkáme na hoře, kde jste byli vysvěceni za apoštoly.“ Po těchto slovech jim zmizel z očí.“
192:3.1 (2050.1) V pravé poledne, v sobotu 22. Dubna, se jedenáct apoštolů shromáždilo na hoře blízko Kafarnaumu a Ježíš se objevil mezi nimi. Toto setkání se uskutečnilo na stejné hoře, na které z nich Učitel udělal apoštoly a vyslance Otcova království na zemi. A toto bylo čtrnácté Učitelovo morontiální zjevení.
192:3.2 (2050.2) Jedenáct apoštolů klečelo v kruhu kolem Učitele a naslouchalo jeho opakování pokynů a dívalo se znovu na ztvárnění scény vysvěcení tak, jako když byli poprvé vyčleněni pro mimořádnou práci pro království. A to všechno apoštolům připomnělo jejich první zasvěcení pro službu Otci, s výjimkou modlitby Učitele. Když se Učitel─morontiální Ježíš─modlil nyní, jeho hlas zněl majestátně a používal silná slova, jaká apoštolové nikdy předtím neslyšeli. Jejich Učitel nyní mluvil s vládci vesmírů jako ten, kdo ve svém vesmíru má ve svých rukou veškerou moc a autoritu. A těchto jedenáct apoštolů nikdy nezapomnělo na tento zážitek─stvrzení své apoštolské oddanosti morontiálnímu Ježíši. Učitel strávil na hoře rovnou jednu hodinu a když se s nimi srdečně rozloučil, zmizel jim z očí.
192:3.3 (2050.3) A pak nikdo Ježíše neviděl celý týden. Apoštolové vůbec neměli představu o tom, co mají dělat, poněvadž nevěděli, jestli Učitel neodešel k Otci. V tomto stavu nejistoty se zdržovali v Betsaidě. Báli se jít rybařit, aby v případě, že je přijde Ježíš navštívit, ho neminuli. Celý tento týden se Ježíš věnoval morontiálním tvorům na zemi a také morontiálnímu přechodu, který on na tomto světě prožíval.
192:4.1 (2050.4) Zvěst o zjeveních Ježíše se šířila po celé Galileji a každý den přicházelo do domu Zebedea stále více a více věřících, aby se informovali o Učitelově vzkříšení a zjistili pravdu o těchto opakovaných zjeveních. Na počátku týdne Petr rozeslal zprávu, že následující sobotu ve tři hodiny odpoledne se uskuteční u jezera veřejné shromáždění.
192:4.2 (2050.5) Proto, v sobotu 29. dubna, ve tři hodiny se shromáždilo u Betsaidy přes pět set věřících z okolí Kafarnaumu, aby si poslechli Petrovo první kázání na veřejnosti od vzkříšení Ježíše. Apoštol byl skvělý a když skončil svůj přitažlivý projev, jen málo z přítomných posluchačů pochybovalo o tom, že učitel vstal z mrtvých.
192:4.3 (2050.6) Petr zakončil své kázání slovy: „Prohlašujeme, že Ježíš Nazaretský není mrtev; oznamujeme, že vstal zmrtvých a vyšel z hrobky; proklamujeme, že jsme ho viděli a mluvili s ním.“ Právě když se chystal ukončit toto prohlášení víry, objevil se vedle něho, plně viděn všemi přítomnými lidmi, Učitel v morontiální formě a hovoříc k nim důvěrně známým hlasem, řekl: „Pokoj s vámi; pokoj můj nechť zůstává s vámi.“ Když se jim takto zjevil a takto k nim promluvil, zmizel jim z očí. Toto bylo patnácté morontiální zjevení vzkříšeného Ježíše.
192:4.4 (2051.1) Kvůli některým věcem, které byly řečeny jedenácti apoštolům během rozhovoru s Učitelem na hoře vysvěcení, nabyli apoštolové dojmu, že jejich Učitel se brzy zjeví veřejně před skupinou galilejských věřících a že po této události se mají vrátit do Jerusalema. Proto brzy ráno následujícího dne, v neděli 30. dubna, se jedenáct apoštolů vydalo z Betanie na cestu do Jerusalema. Cestou údolím Jordánu hodně učili a kázali, takže do domu Marka v Jerusalemu přišli až pozdě večer ve středu, 3. května.
192:4.5 (2051.2) Pro Jana Marka to byl smutný příchod domů, poněvadž jen před několika málo hodinami jeho otec Eliáš Marek náhle zemřel na krvácení do mozku. Ačkoliv myšlenka na jistotu vzkříšení z mrtvých dala velkou útěchu apoštolům v jejich smutku, současně dávali upřímně najevo lítost nad ztrátou svého dobrého přítele, který byl jejich spolehlivým podporovatelem i v časech velkých potíží a zklamání. Jan Marek dělal všechno pro to, aby utěšil svoji matku a jejím jménem pozval apoštoly používat i nadále její dům, jako by byl jejich. A jedenáct apoštolů používalo horní pokoj jako své hlavní stanoviště až do dne, kdy skončil svátek Pentekosté.
192:4.6 (2051.3) Apoštolové záměrně vešli do Jerusalema až po setmění, aby nebyli spatřeni členy židovských institucí. Také se neobjevili na veřejnosti při pohřbu Eliáše Marka. Celý příští den zůstali v tichém osamění v tomto, na události bohatém, pokoji.
192:4.7 (2051.4) Ve čtvrtek večer měli apoštolové v tomto horním pokoji významnou poradu, při které všichni slíbili, že půjdou na veřejnost kázat nové evangelium vzkříšeného Pána, kromě Tomáše, Šimona Zélóty a dvojčat Alfeusových. To již byl začátek prvních kroků ke změně evangelia království─namísto hlásání synovství s Bohem a bratrství lidí─v hlásání o vzkříšení Ježíše. Natanael byl proti této změně v tomto jejich významném poselství lidem, ale nedokázal odolat Petrově výmluvnosti a ani nebyl schopen překonat nadšení učedníků, především věřících žen.
192:4.8 (2051.5) A tak, pod pevným vedením Petra a ještě předtím, než Učitel vystoupil k Otci, jeho následovníci v dobrém úmyslu začali ten spletitý proces postupného a stálého přeměňování náboženství Ježíše do nové a upravené formy náboženství o Ježíšovi.
Kniha Urantia
Kapitola 193
193:0.1 (2052.1) K OLEM deváté hodiny večer, v pátek, 5. května, se odehrálo šestnácté morontiální zjevení Ježíše v zahradě Nikodéma. V tento večer se věřící Jerusalema poprvé od vzkříšení pokusili shromáždit. Sešlo se tady jedenáct apoštolů, ženský sbor a jejich společnice a přibližně padesát dalších vůdčích učedníků Učitele, včetně několika Řeků. Tato skupina věřících mezi sebou neformálně rozmlouvala něco přes půl hodiny, když se najednou před nimi objevil v plné podobě morontiální Učitel a okamžitě jim začal dávat pokyny. Ježíš řekl:
193:0.2 (2052.2) „Pokoj s vámi. Toto je nejreprezentativnější skupina věřících─apoštolů a učedníků, mužů a žen─před kterou jsem se zjevil od chvíle mého vysvobození z těla. Nyní bych chtěl obrátit vaši pozornost na to, co jsem vám dříve řekl, že můj pobyt mezi vámi musí skončit; řekl jsem vám, že se brzy musím vrátit k Otci. A potom jsem vám jasně řekl, jak mne veleknězi a židovští vládcové pošlou na smrt a že vstanu z hrobu. Proč jste tedy dopustili, aby vás toto všechno vyvedlo tak z míry, když se to událo? A proč jste byli tak překvapeni, když jsem na třetí den vyšel z hrobky? Nevěřili jste mně, přestože jste slyšeli má slova, ale jejich smysl jste však nedokázali nepochopit.
193:0.3 (2052.3) A nyní dobře naslouchejte mým slovům a neudělejte opět tu stejnou chybu, že budete poslouchat mému učení rozumem, zatímco ve vašich srdcích nedokážete pochopit jeho význam. Od počátku mého žití jako jednoho z vás jsem vás učil, že mým cílem je odhalit nebeského Otce jeho dětem na zemi. Prožil jsem poskytnutí sebe sama odhalováním Boha, abyste vy mohli poznat život, prožitý v poznávání Boha. Odhalil jsem Boha jako vašeho nebeského Otce; odhalil jsem vás jako jeho pozemské syny. Je faktem, že Bůh vás miluje jako své syny. Skrze víru v má slova se tento fakt stává ve vašich srdcích věčnou a živou pravdou. Když skrze živou víru získáte božské uvědomění Boha, pak jste zrozeni v duchu jako děti světla a života─věčného života, ve kterém budete vzestupovat vesmírem vesmírů a získáte zkušenost z nalezení Boha-Otce v Ráji.
193:0.4 (2052.4) Vyzývám vás, abyste si navždy zapamatovali, že vaší misí mezi lidmi je hlásat evangelium království─realitu otcovství Boha a pravdu o synovství člověka. Hlásejte celou pravdu radostných zpráv, nejenom část spasitelného evangelia. Mé vzkříšení nezměnilo vaše poselství. Skrze víru poznané synovství s Bohem zůstává stále spasitelnou pravdou evangelia království. Musíte jít do světa kázat lásku Boha a službu člověku. To, co svět nejvíce potřebuje vědět je: lidé jsou Božími syny a skrze víru mohou skutečně poznat a denně prožívat tuto povznášející pravdu. Mé poskytnutí sebe sama by mělo pomoci všem lidem poznat, že jsou děti Boha, ale takové poznání nebude stačit, jestliže nedokážou osobně, skrze svoji víru, pochopit spasitelnou pravdu o tom, že jsou živými duchovními syny věčného Otce. Evangelium království je o lásce Otce a službě jeho dětí na zemi.
193:0.5 (2053.1) Vy všichni tady přítomní víte, že jsem vstal z mrtvých, ale na tom není nic neobvyklého. Já mám moc položit svůj život a vzít si ho zpět; Otec takovou moc dává svým Rajským Synům. Vaše srdce by měla být spíše rozrušena zprávou o tom, že brzy poté, jak jsem vyšel z Josefovy hrobky, zesnulí smrtelníci epochy vstoupili na cestu věčného vzestupu. Já jsem žil svůj život v těle proto, abych vám ukázal, jak vy můžete, prostřednictvím láskyplné služby, odhalovat Boha svým bližním tak, jako já jsem prostřednictvím své lásky k vám a službě vám odhaloval vám Boha. Žil jsem mezi vámi jako syn Člověka, abyste vy a všichni ostatní lidé mohli poznat, že vy všichni jste skutečně syny Božími. Jděte proto nyní do celého světa kázat toto evangelium království nebeského všem lidem. Milujte všechny lidi tak, jak já jsem miloval vás; služte svým smrtelným bližním tak, jak já jsem sloužil vám. Darem jste dostali, darem dávejte. Zůstaňte tady v Jerusalemu jen do doby, až odejdu k Otci a až vám sešlu Ducha Pravdy. Ten vás povede k rozšířené pravdě a já půjdu s vámi do celého světa. Já jsem vždy s vámi a můj pokoj nechávám s vámi.“
193:0.6 (2053.2) Když k nim Učitel takto promluvil, zmizel jim z očí. Již téměř svítalo, když se tito věřící začali rozcházet; celou noc zůstali pospolu v zahradě, debatujíc horlivě o Učitelových pokynech a přemýšlejíc o všem, co se jim přihodilo. Jakub Zebedeus a ostatní apoštolové jim pověděli o svých zkušenostech s morontiálním Učitelem v Galileji a vyprávěli jim, jak se jim třikrát zjevil.
193:1.1 (2053.3) Kolem čtvrté hodiny v sobotu odpoledne, 13. května, se Učitel zjevil Naldě a přibližně sedmdesáti věřícím Samařanům blízko Jákobovy studny v Sycharu. Tito věřící se často scházeli na tomto místě, které bylo kousek od místa, kde Ježíš hovořil s Naldou o vodě života. V ten den, když právě věřící skončili debaty o zprávě o vzkříšení, Ježíš se náhle před nimi objevil a řekl:
193:1.2 (2053.4) „Pokoj s vámi. Radujte se ze zprávy o tom, že jsem vstal zmrtvých a jsem živý, ale to vám nic nepřinese, pokud se nejdříve nenarodíte ve věčném duchu a tím získáte, skrze víru, dar věčného života. Jestli jste věřícími syny mého Otce, nikdy nezemřete; nikdy nezaniknete. Evangelium království vás naučilo tomu, že všichni lidé jsou syny Božími. A tato radostná zpráva o lásce nebeského Otce k jeho pozemským dětem musí být roznesena do celého světa. Nastal čas uctívat Boha ne na hoře Gerizím či v Jerusalemu, ale tam kde jste a jací jste, v duchu a v pravdě. Je to vaše víra, která spasí vaše duše. Spasení je dar Boha všem, kteří věří, že jsou jeho synové. Ale nemylte se; i když spasení je nezištný dar Boha a je poskytnutý všem, kteří ho přijmou vírou, pak následuje zkušenost přinášení duchovních plodů v tomto životě, prožitém v těle. Přijetí učení o otcovství Boha znamená, že vy také upřímně přijmete s ním spojenou pravdu o bratrství lidí. A jestli člověk je váš bratr, tak je víc než pouze váš soused, kterého Otec po vás vyžaduje milovat jako sebe samého. Svého bratra, jelikož je členem vaší rodiny, nebudete pouze milovat rodinnou láskou, ale budete mu také sloužit tak, jako byste sloužili sami sobě. A budete takto milovat a sloužit svému bratru, poněvadž vy, jako mí bratři, jste tak milovali mne a sloužili mně. A tak jděte do celého světa vyprávět o těchto radostných zprávách každé rase, kmenu a národu. Můj duch půjde před vámi a já budu stále s vámi.“
193:1.3 (2054.1) Tito Samařané byli nesmírně udiveni tímto zjevením Učitele a okamžitě spěchali do nejbližších měst a vesnic, kde šířili zprávu o tom, že viděli Ježíše a že s nimi mluvil. A toto bylo sedmnácté morontiální zjevení Učitele.
193:2.1 (2054.2) Osmnácté zjevení Učitele se událo v Týru, v úterý 16. května, krátce před devátou hodinou večer. Opět se objevil před uzavřeným shromážděním věřících a to ve chvíli, kdy se chystali k rozchodu a řek jim:
193:2.2 (2054.3) „Pokoj s vámi. Radujete se ze zprávy o tom, že syn Člověka vstal zmrtvých, protože tak víte, že vy a vaši bratři také přežijí smrt v těle. Ale takové přežití závisí na vašem předchozím zrození v duchu─v duchu hledání pravdy a nacházení Boha. Chléb a vodu života proto dostávají pouze ti, kteří hladoví po pravdě a žízní po spravedlnosti─po Bohu. Skutečnost, že zemřelí vstanou zmrtvých není evangeliem království. Všechny tyto velké pravdy a vesmírné fakty souvisejí s tímto evangeliem v tom, že jsou součástí důsledků, vyplývajících z víry v radostné zprávy a stávají se následnou zkušeností těch, kteří se skrze víru a činy a pravdu stali nesmrtelnými syny věčného Boha. Můj Otec mě poslal na tento svět oznámit toto spasení synovstva všem lidem. A tak i já vás posílám do světa hlásat toto spasení synovstva. Spasení je bezplatným darem Boha, ale ti, narozeni v duchu, budou okamžitě přinášet plody božského ducha v láskyplné službě svým bližním. A plody božského ducha, které přinášejí životy v duchu narozených a Boha si uvědomujících smrtelníků jsou: láskyplná služba, nezištná péče, statečná oddanost, upřímná čestnost, osvícená poctivost, neumírající naděje, přesvědčivá víra, soucitná pomoc, neutuchající dobro, odpouštějící tolerance a trpělivý klid. Jestli samozvaní věřící nepřinášejí tyto plody božského ducha ve svých životech, jsou mrtví; není v nich Duch Pravdy; jsou nepotřebnými výhonky na živé révě a brzy budou odstraněni. Můj Otec vyžaduje po svých dětech víry, aby přinášeli mnoho duchovních plodů, Jestliže nepřinášíte plody, tak odkope půdu kolem vašich kořenů a odřeže vaše neplodné výhonky. Musíte přinášet stále více plodů ducha s mírou vašeho nebeského vzestupu v královstvím Božím. Můžete vstoupit do království jako dítě, ale Otec požaduje, abyste, skrze ctnost, dosáhli plné duchovní dospělosti. A když se vydáte do světa hlásat radostné zprávy všem národům, já půjdu před vámi a můj Duch Pravdy bude pobývat ve vašich srdcích. Můj pokoj nechávám s vámi.“
193:2.3 (2054.4) A potom jim Učitel zmizel z očí. Následujícího dne se z Týru vydali na cestu ti, kteří přinesli tuto zprávu do Sidónu a také do Antiochie a Damašku. Ježíš se s těmito věřícími setkával, když žil v těle a oni ho okamžitě poznali, když k nim začal mluvit a dávat jim pokyny. I když jeho přátelé ho nedokázali ihned rozpoznat v jeho morontiální podobě, když se jim zjevil, okamžitě ho poznali, když k nim promluvil.
193:3.1 (2055.1) Časně ráno, ve čtvrtek 18. května se Ježíš naposledy zjevil na zemi v morontiální podobě. Ve chvíli, kdy se jedenáct apoštolů chystalo zasednout ke snídani v horním pokoji v domě Marie, ženy nedávno zemřelého Eliáše Marka, objevil se před nimi Ježíš a řekl:
193:3.2 (2055.2) „Pokoj s vámi. Požádal jsem vás, abyste zůstali tady v Jerusalemu až do mého vystoupení k Otci a až vám sešlu Ducha Pravdy, který bude brzy rozlit na celé lidstvo a který vás obdaří nebeskou silou.“ Šimon Zélóta přerušil Ježíše otázkou: „A potom, Učiteli, ustanovíš království a my uvidíme, jak se sláva Boží projevuje na zemi?“ Vyslechnuvši si Šimonovu otázku, Ježíš odpověděl. „Šimone, ty stále lpíš na svých starých představách o židovském Mesiáši a materiálním království. Ale až na vás sestoupí duch, vy dostanete duchovní sílu a brzy se vydáte do celého světa kázat toto evangelium království. Jak Otec poslal mne na tento svět, tak já posílám vás. A přeji si, abyste milovali jeden druhého a věřili jeden druhému. Jidáš již mezi vámi není, jelikož jeho láska vychladla a jelikož odmítl věřit vám, svým věrným bratrům. Vy jste nečetli ve Spisech: „Není dobře člověku samotnému. Nikdo nežije sám pro sebe?“ A také to místo, kde je řečeno: „Kdo chce mít přátele, musí sám být přátelský?“ A neposlal jsem vás učit ve dvojicích, abyste se necítili osamělí a neupadli do stavu nejistoty a trápení, které přináší osamělost? Vy také dobře víte, že když jsem byl v těle, nedopustil jsem, abych byl sám po delší dobu. Od samého začátku našeho společného života jsem měl vždy u sebe dva, nebo tři z vás, anebo někde velmi blízko po ruce, když jsem rozmlouval s Otcem. Proto věřte a důvěřujte jeden druhému. A toto je mnohem důležitější nyní, poněvadž dnes se vás chystám zanechat na tomto světě samotné. Nastal čas; brzy odejdu k Otci.“
193:3.3 (2055.3) Když Ježíš domluvil, pokynul jim, aby šli za ním a vedl je na Olivovou horu, kde se s nimi rozloučil před svým odchodem z Urantie. Na Olivovou horu šli ve slavnostním mlčení. Od chvíle, kdy vyšli z horního pokoje, nikdo z nich nepromluvil jediného slova až do okamžiku, kdy stanuli s Ježíšem na Olivové hoře.
193:4.1 (2055.4) V první části svého proslovu ke svým apoštolům na rozloučenou Ježíš mluvil o ztrátě Jidáše a na příkladu tragického osudu jejich zrádného druha důrazně upozornil na nebezpečí sociální izolace a odloučení od přátel. Pro věřící této i budoucích epoch může být užitečné se krátce podívat na příčiny pádu Jidáše ve světle Ježíšových poznámek a z pohledu nahromaděných poznáních v následných stoletích.
193:4.2 (2055.5) Když se podíváme zpět na tuto tragédii, pochopíme, že Jidáš zbloudil z cesty především z toho důvodu, že byl velmi výrazně osamělou osobností─osobností uzavřenou do sebe a mimo normálních společenských kontaktů. Jidáš tvrdošíjně odmítal důvěřovat svým apoštolským druhům, anebo se s nimi upřímně přátelit. Ale jeho izolovaný typ osobnosti by sám o sobě nebyl příčinou Jidášova selhání, kdyby se naučil více milovat a duchovně růst. Kromě toho, aby to bylo ještě horší, on měl neustále v sobě zášť a živil v sobě takové psychologické nepřátele, jako pomstu a zobecněnou touhu „vyrovnat“ se s kýmkoliv za všechna svá zklamání.
193:4.3 (2056.1) Taková nešťastná kombinace individuálních osobitých charakterových nedostatků a vnitřních tendencí přivedla do záhuby dobře nasměrovaného člověka, který nedokázal zdolat tyto projevy zla láskou, vírou a důvěřivostí. To, že Jidáš nemusel zabloudit, je dobře ukázáno na případech Tomáše a Natanaela, kteří oba byli postiženi těmito stejnými sklony podezírat a nadměrným individualismem. Také Ondřej a Matouš měli hodně podobných sklonů, ale u všech těchto mužů postupem času narůstala láska k Ježíšovi a ke svým apoštolským druhům a přibývalo jí. Oni rostli v šlechetnosti a ve vědomí pravdy. Stále více a více důvěřovali svým druhům a pomalu nabývali schopnost se na ně spoléhat. Jidáš tvrdošíjně odmítal důvěřovat svým bratrům. Když se v něm nakupily jeho emocionální rozpory, přinutily ho vždy hledat utěšení a radu u jiných a dostalo se mu nerozumné útěchy od svých neduchovních příbuzných či náhodných známých, kteří byli buď lhostejní, nebo dokonce nepřátelští k úspěšnému rozvoji duchovních realit nebeského království, které mělo na zemi dvanáct vysvěcených vyslanců a on byl jedním z nich.
193:4.4 (2056.2) Jidáš utrpěl porážku ve svých pozemských bojích v důsledku následujících faktorů, vyplývajících z osobních sklonů a slabosti charakteru:
193:4.5 (2056.3) 1. Byl izolovaným typem člověka. Projevoval se vysoce individualisticky a zvolil si cestu k zatvrzele „uzavřené“ a nesociální typu osobnosti.
193:4.6 (2056.4) 2. Jako dítě měl všechno usnadněné. Těžce snášel odpor. Vždy očekával vítězství; on vůbec neuměl prohrávat.
193:4.7 (2056.5) 3. Jidáš se nikdy nenaučil filozoficky přistupovat ke zklamání. Namísto přijímání zklamání jako normálního a běžného rysu lidského bytí, se vždy uchyloval k obviňování za všechny své osobní potíže a zklamání někoho konkrétního nebo všechny své druhy jako skupinu.
193:4.8 (2056.6) 4. Měl sklon držet v sobě zášť; neustále se zabýval myšlenkou na pomstu.
193:4.9 (2056.7) 5. Nerad se díval upřímně pravdě do očí; byl nečestný ve svém postoji k životním situacím.
193:4.10 (2056.8) 6. Nechtěl mluvit o svých osobních problémech se svými nejbližšími druhy; odmítal hovořit o svých potížích se svými opravdovými přáteli a těmi, kteří ho upřímně milovali. Za celé roky spojení s Učitelem, Jidáš ani jednou za ním nepřišel s čistě osobním problémem.
193:4.11 (2056.9) 7. Jidáš nikdy nepochopil to, že opravdové odměny za ušlechtilý život jsou nakonec duchovní výhry, které ne vždy jsou uděleny během tohoto jednoho krátkého života v těle.
193:4.12 (2056.10) V důsledku neustálé izolace své osobnosti se jeho trápení násobila, jeho soužení zvyšovala, jeho úzkosti sílily a jeho zoufalství se prohlubovalo téměř za hranici snesitelnosti.
193:4.13 (2057.1) I když tento sobecký a ultraindividualistický apoštol měl mnoho psychických, emocionálních a duchovních problémů, jeho hlavními potížemi byly: ve sféře osobnosti─byl izolován; ve sféře mysli─byl podezíravý a pomstychtivý; ve sféře temperamentu─byl nevrlý a nevraživý; v emocionální sféře─nebyl schopen milovat a odpouštět; ve společenské sféře─nedůvěřoval a byl zcela uzavřený do sebe; ve sféře ducha─byl arogantní a sobecky ambiciózní; ve sféře života─ignoroval ty, kteří ho milovali a ve smrti zůstal bez přátel.
193:4.14 (2057.2) Takové jsou tedy faktory mysli a vlivy zla a když působí společně, vysvětluje to, proč dobře nasměrovaný a svého času upřímný věřící v Ježíše a dokonce po několika letech důvěrného soužití s jeho transformující osobností, opustil své druhy, zavrhl posvátnou věc, zřekl se svého svatého poslání a zradil svého božského Učitele.
193:5.1 (2057.3) Bylo kolem půl osmé ve čtvrtek ráno, 18. května, když Ježíš přišel na západní svah Olivové hory se svými jedenácti mlčícími a poněkud zmatenými apoštoly. Z tohoto místa, asi ve dvou třetinách cesty na vrchol, se mohli podívat na Jerusalem a dolů na Getsemane. Ježíš byl nyní připraven říci svá poslední slova na rozloučenou se svými apoštoly, než opustí Urantii. Když tam před nimi stál, apoštolové si bez jakéhokoliv pokynu klekli kolem něho v kruhu a Učitel řekl:
193:5.2 (2057.4) „Žádám vás, abyste zůstali v Jerusalemu do doby, dokud nebudete obdařeni silou s nebes. Já se vás chystám nyní opustit; chystám se vystoupit ke svému Otci a brzy, velmi brzy, sešleme na tento svět mého pobytu Ducha Pravdy; a až přijde, vy začnete nové hlásání evangelia království. Milujte lidi láskou, s jakou jsem já miloval vás a služte svým smrtelným druhům tak, jako já jsem sloužil vám. Nechť plody ducha, které se rodí ve vašich životech, podnítí lidské duše uvěřit v pravdu, že člověk je synem Božím a že všichni lidé jsou bratři. Pamatujte si všechno, čemu jsem vás učil a život, který jsem prožil mezi vámi. Moje láska vás chrání, můj duch bude pobývat ve vás a můj pokoj bude stále s vámi. Sbohem.“
193:5.3 (2057.5) Když morontiální Učitel takto promluvil, zmizel jim z očí. Toto takzvané nanebevstoupení Ježíše se ničím nelišilo od jeho ostatních zmizeních z očí smrtelníků během těch čtyřiceti dní, které v morontiální podobě strávil na Urantii.
193:5.4 (2057.6) Učitel odešel do Edentie přes Jerusem, kde Nejsvrchovanější, pod dohledem Rajského Syna, vysvobodili Ježíše Nazaretského z morontiálního stavu a prostřednictvím duchovních kanálů vzestupu mu vrátili jeho status Rajského Syna a svrchovaného vládce Salvingtonu.
193:5.5 (2057.7) Bylo přibližně tři čtvrtě na osm tohoto rána, když morontiální Ježíš zmizel z pohledu jeho jedenácti apoštolů a začal svůj vzestup k pravé ruce svého Otce, aby obdržel oficiální potvrzení své absolutní nadvlády ve vesmíru Nebadon.
193:6.1 (2057.8) Na základě instrukcí od Petra, Jan Marek a další pozvali všechny nejpřednější učedníky na poradu v domě Marie, ženy zemřelého Eliáše Marka. V půl jedenácté se tady shromáždilo sto dvacet nejdůležitějších, v Jerusalemu žijících, učedníků Ježíše, aby si vyslechli zprávu o Ježíšově vzkazu na rozloučenou a dozvěděli se o jeho nanebevstoupení. Mezi přítomnými byla i Marie, matka Ježíše. Do Jerusalema se vrátila s Janem Zebedeem v době, když apoštolové přišli zpět z jejich nedávného pobytu v Galileji. Brzy po Pentekosté se vrátila do domu Salome v Betsaidě. Jakub, bratr Ježíše, byl také přítomen na této poradě─prvním svolaném shromáždění Učitelových učedníků po završení jeho planetární pouti.
193:6.2 (2058.1) Šimon Petr promluvil za své apoštolské druhy a ve své řeči pronesl vzrušující zprávu o posledním setkání jedenácti apoštolů s jejich Učitelem a velmi dojímavě jim popsal Učitelův proslov na rozloučenou a jeho zmizení na nebesa. Byla toshromáždění, jaké ještě nikdy předtím tento svět nepoznal. Tato část zasedání trvala necelou hodinu. Potom Petr vysvětlil, že se rozhodli zvolit nástupce Jidáše Iškariotského a že teď se udělá přestávka, aby apoštolové mohli mezi sebou rozhodnout, koho ze dvou kandidátů, Matěje či Justa, kteří byli na tuto funkci navrženi, zvolit,.
193:6.3 (2058.2) Jedenáct apoštolů šlo potom dolů, kde se dohodli na tom, že losováním se určí, který z těchto mužů se stane apoštolem a bude sloužit na Jidášově místě. Los padl na Matěje a ten byl prohlášen za nového apoštola. Byl náležitě uveden do své funkce a potom jmenován pokladníkem. Ale Matěj hrál v následných aktivitách apoštolů velmi neznatelnou roli.
193:6.4 (2058.3) Brzy po Pentekosté se dvojčata vrátila do svých domů v Galileji. Šimon Zélóta odešel na čas do ústraní předtím, než se vydal kázat evangelium. Tomáš se krátkou dobu trápil a potom opět obnovil hlásání evangelia. Natanael se výrazně názorově rozcházel s Petrem ohledně učení o Ježíši namísto hlásání původního evangelia království. Tento rozpor se uprostřed následujícího měsíce vyhrotil natolik, že Natanael odešel do Filadelfie navštívit Abnéra a Lazara; zůstal s nimi déle než rok a potom se vypravil do zemí ležících za Mezopotámií hlásat evangelium tak, jak mu rozuměl.
193:6.5 (2058.4) Tak zůstalo jenom šest z původních dvanácti apoštolů, kteří se stali hlavními aktéry na jevišti počátečního stadia hlásání evangelia v Jerusalemu: Petr, Ondřej, Jakub, Jan, Filip a Matouš.
193:6.6 (2058.5) Krátce před polednem se apoštolové vrátili ke svým bratrům do horního pokoje a oznámili jim, že novým apoštolem byl vybrán Matěj. A potom Petr svolal všechny věřící k modlitbě, modlitbě o tom, aby byli připraveni přijmout Učitelem slíbený duchovní dar.
Kniha Urantia
Kapitola 194
194:0.1 (2059.1) KOLEM jedné hodiny odpoledne, když sto dvacet věřících bylo ponořeno do modlitby, všichni začínali pociťovat v pokoji zvláštní přítomnost. A současně všichni tito učedníci pocítili nový a hluboký pocit duchovní radosti, bezpečnosti a jistoty. Toto nové vědomí duchovní síly bylo ihned následováno silnou touhou jít ven a veřejně hlásat evangelium království a radostné zprávy o tom, že Ježíš vstal z mrtvých.
194:0.2 (2059.2) Petr povstal a prohlásil, že toto musí být příchod Ducha Pravdy, kterého jim Učitel slíbil a navrhl, aby šli do chrámu a začali hlásat radostné zprávy, které byly svěřeny do jejich rukou. A oni udělali přesně to, co Petr navrhl.
194:0.3 (2059.3) Tito lidé byli poučeni a instruováni, že evangelium, které by měli hlásat, bylo otcovství Boha a synovství člověka, ale v tento daný moment duchovní extáze a osobního vítězství, nejlepší poselství─nejvýznamnější zprávy─na které tito lidé byli schopni pomyslet, byl fakt vzkříšeného Učitele. A tak šli ven, obdařeni silou shora, aby lidem kázali radostné zprávy o spasení skrze Ježíše, ale neúmyslně udělali chybu v tom, že začali nahrazovat některá fakta, spojená s evangeliem, za samotné evangelium. Petr nevědomky tuto chybu začal a ostatní ho následovali až po Pavla, který vytvořil z nové verze radostných zpráv nové náboženství.
194:0.4 (2059.4) Evangelium království je fakt otcovství Boha spojené s vyplývající z něho pravdou synovstva-bratrství lidí. Křesťanství, takové, jak se od těch dob vyvinulo, je faktem o Bohu jako Otce Pána Ježíše Krista ve spojení se zkušeností bratrstva věřících se vzkříšeným a proslaveným Kristem.
194:0.5 (2059.5) Není na tom nic zvláštního, že tito duchem naplnění lidé využili této příležitosti k vyjádření svých vítězných pocitů nad silami, které se pokusily zabít jejich Učitele a ukončit vliv jeho učení. V takové době bylo pro ně snadnější pamatovat si své osobní spojení s Ježíšem a být nadšen jistotou, že Učitel stále žije, že jejich přátelství neskončilo a že duch pravdy byl skutečně na ně seslán tak, jak on to slíbil.
194:0.6 (2059.6) Tito věřící se náhle cítili, jakoby byli přeneseni do jiného světa─do nového bytí, naplněného radostí, silou a blažeností. Učitel jim řekl, že království přijde v plné moci a někteří si uvědomili, že nyní začínají chápat, co tím myslel.
194:0.7 (2059.7) A když se toto všechno vezme v úvahu, není obtížné pochopit, že tito lidé začali hlásat nové evangelium o Ježíši namísto jejich původního poselství o otcovství Boha a bratrství lidí.
194:1.1 (2060.1) Apoštolové se skrývali po dobu čtyřiceti dní. Den seslání Ducha Pravdy připadl na židovský svátek Pentekosté a tisíce návštěvníků z celého světa se sešlo v Jerusalemu. Mnozí přišli jenom na tento svátek, ale většina zůstala ve městě od Paschi. Předtím zastrašení apoštolové nyní vyšli z jejich několika týdenního uzavření a odvážně se objevili v chrámu, kde začali hlásat nové poselství o vzkříšeném Mesiáši. A všichni učedníci také cítili, že dostali nový duchovní dar vhledu a síly.
194:1.2 (2060.2) Bylo kolem druhé hodiny, když si Petr stoupl na to stejné místo, kde jeho Učitel naposledy učil v tomto chrámu a pronesl tu nadšenou výzvu, jejíž výsledkem bylo získání více než dvou tisíc duší. Učitel již tady nebyl, ale oni zjistili, že tento příběh o něm měl na lidi obrovský vliv. Není divu, že pokračovali i nadále v hlásání toho, co ospravedlňovalo jejich dřívější oddanost Ježíšovi a současně s takovou silou nutilo lidi věřit v něho. Tohoto kázání se zúčastnilo šest apoštolů: Petr, Ondřej, Jakub, Jan, Filip a Matouš. Mluvili déle než hodinu a půl a kázání přednesli v řečtině, hebrejštině a aramejštině a také pronesli několik slov v jiných jazycích, které do určité míry ovládali.
194:1.3 (2060.3) Židovští vůdcové byli zaskočeni odvahou apoštolů, ale báli se proti nim zakročit kvůli obrovskému počtu lidí, kteří věřili jejich příběhu.
194:1.4 (2060.4) Kolem půl páté více než dva tisíce nových věřících následovalo apoštoly k pramenu Siloe, kde Petr, Ondřej, Jakub a Jan je pokřtili ve jménu Ježíše. A byla již tma, když skončili křtění tohoto davu lidí.
194:1.5 (2060.5) Den Pentekosté byl velkou oslavou křtu, časem přátelského obracení na víru těch pohanů, kteří si přáli sloužit Jahvemu. Proto v tento den velký počet židů a věřících jinověrců se podrobilo křtu. Tímto se však v žádném případě neoddělili od židovské víry. Dokonce po nějakou dobu tito věřící v Ježíše byli v judaismu sektou. Všichni, včetně apoštolů, byli stále věrni zásadním požadavkům židovského obřadního systému.
194:2.1 (2060.6) Ježíš žil na zemi a učil evangelium, které svobodilo člověka od pověry, že je dítětem ďábla a povzneslo ho do postavení Božího věřícího syna.. Ježíšovo poselství, jak ho kázal a žil ve své době, bylo účinným východiskem pro duchovní problémy člověka v období jeho oznámení. A nyní, když odešel z tohoto světa, posílá na své místo svého Ducha Pravdy, který je určený pro to, aby žil v člověkovi a každé generaci připomínal Ježíšovo poselství tak, aby každá nová skupina smrtelníků, která se objeví na zemi, měla nejnovější verzi evangelia─takového osobního osvícení a skupinového vedení, které se osvědčí jako účinné východisko pro řešení věčně nových a rozmanitých duchovních problémů člověka.
194:2.2 (2060.7) Prvním úkolem tohoto ducha bylo samozřejmě to, aby sloužil pravdě, udělal ji vlastnictvím osobnosti, poněvadž právě poznání pravdy vytváří nejvyšší formu lidské svobody. Za další, cílem tohoto ducha je zničit u věřících pocit osiřelosti. Ježíš strávil svůj život mezi lidmi a bez jeho přítomnosti by všichni věřící pociťovali pocit osamělosti, kdyby Duch Pravdy nepřišel pobývat v lidských srdcích.
194:2.3 (2061.1) Toto seslání ducha Syna pomohlo připravit mysl všech normálních lidí pro následné univerzální poskytnutí ducha Otce (Ladiče Myšlení) celému lidstvu. V určitém smyslu je tento Duch Pravdy duchem jak Vesmírného Otce, tak i Syna Tvořitele.
194:2.4 (2061.2) Bylo by chybou očekávat silné racionální vědomí rozlitého Ducha. Duch nikdy nevede k vědomí sama sebe, pouze pomáhá uvědomit si Michaela, Božího Syna. Od samého začátku Ježíš učil, že duch nebude mluvit za sebe. Proto důkaz vašeho spojení s Duchem Pravdy nelze najít ve vašem vědomí tohoto ducha, ale spíše ve vaší zkušenosti sílícího spojení s Michaelem.
194:2.5 (2061.3) Duch také přišel pomoci lidem vzpomenout si na slova Učitele a rozumět jim, stejně jako objasnit a vysvětlit jeho život na zemi.
194:2.6 (2061.4) Za další, Duch Pravdy přišel pomoci věřícímu uvidět reality Ježíšova učení a jeho života tak, jak ho prožil v těle a jak ho nyní opět žije nanovo v každém věřícím, v každé generaci duchem naplněných synů Božích.
194:2.7 (2061.5) Z toho vyplývá, že Duch Pravdy skutečně přišel proto, aby vedl všechny věřící k celé pravdě; k rozšiřujícímu se poznání té zkušenosti, která představuje živé a rostoucí duchovní vědomí reality věčného a vzestupného synovstva s Bohem.
194:2.8 (2061.6) Ježíš prožil život, který odhalil člověka podřízeného vůli Otce a není příkladem pro žádného člověka se ho doslova pokusit následovat. Ježíšův život v těle, společně s jeho smrtí na kříži a následné vzkříšení, se brzy staly novým evangeliem výkupného, které bylo tímto zaplaceno za vykoupení člověka ze spárů zlého Boha─vysvobodit ho ze zatracení uraženého Boha. Nicméně, i když evangelium bylo nesmírně zkresleno, faktem zůstává to, že toto nové poselství o Ježíšovi neslo v sobě mnoho podstatných pravd a učení jeho raného evangelia království. A dříve či později tyto skryté pravdy o otcovství Boha a bratrství lidí vyplynou na povrch, aby zásadně změnily celou lidskou civilizaci.
194:2.9 (2061.7) Ale tyto chyby rozumu v žádném případě nepřekážejí velkému progresu věřících v jejich duchovním růstu. Za necelý měsíc po seslání Ducha Pravdy apoštolové dosáhli většího individuálního duchovního růstu, než během jejich téměř čtyřletého osobního a láskou naplněného spojení s Učitelem. A také tato záměna spasitelného evangelia pravdy o synovstvu s Bohem za fakt o vzkříšení Ježíše žádným způsobem nepřekážela rychlému šíření jejich učení; právě naopak, ta skutečnost, že Ježíšovo poselství zůstalo ve stínu nového učení o jeho osobnosti a vzkříšení, nejspíše nesmírně pomohlo hlásat radostné zprávy.
194:2.10 (2061.8) Výraz „křest duchem“, který se tak rozšířil přibližně v té době, pouze označuje vědomé přijetí tohoto daru─Ducha Pravdy─a osobní uznání této nové duchovní síly jako faktoru, posilujícího všechny duchovní vlivy, dříve pociťované Boha si uvědomujícími dušemi.
194:2.11 (2061.9) Od doby seslání Ducha Pravdy je člověk způsobilý vnímat učení a vedení trojitého duchovního daru: duch Otce─Ladič Myšlení, duch Syna─Duch Pravdy, duch Ducha─Svatý Duch.
194:2.12 (2062.1) V určitém smyslu je lidstvo vystaveno dvojímu vlivu sedmidílného působení duchovních faktorů vesmíru. Prvotní evoluční rasy smrtelníků jsou závislé na postupném navazování spojení se sedmi pomocnými duchy mysli Mateřského Ducha lokálního vesmíru. Jak člověk postupuje nahoru po žebříčku rozumového a duchovního vnímání, tak časem se kolem něho vznáší a v něm pobývá sedm vyšších duchovních vlivů. A těchto sedm duchů vyvíjejících se světů jsou:
194:2.13 (2062.2) 1. Poskytnutý duch Vesmírného Otce─Ladiči Myšlení.
194:2.14 (2062.3) 2. Duchovní přítomnost Věčného Syna─duchovní gravitace vesmíru vesmírů a spolehlivý kanál veškerého duchovního spojení.
194:2.15 (2062.4) 3. Duchovní přítomnost Nekonečného Ducha─vesmírný duch-mysl všeho tvoření, duchovní zdroj intelektuálního příbuzenství všech progresivních rozumových bytostí.
194:2.16 (2062.5) 4. Duch Vesmírného Otce a Syna Tvořitele─Duch Pravdy, který je všeobecně považován za ducha Vesmírného Syna.
194:2.17 (2062.6) 5. Duch Nekonečného Syna a Vesmírného Mateřského Ducha─Svatý Duch, který je všeobecně považován za Vesmírného Ducha.
194:2.18 (2062.7) 6. Duch mysli Vesmírného Mateřského Ducha─sedm pomocných duchů mysli lokálního vesmíru.
194:2.19 (2062.8) 7. Duch Otce, Synů a Duchů─duch vzestupných smrtelníků obydlených světů, nabývající nové jméno po splynutí v duchu narozené smrtelné duše s Rajským Ladičem Myšlení a po následném získání božskosti a glorifikaci statusu Rajského Sboru Konečnosti.
194:2.20 (2062.9) A tak seslání Ducha Pravdy dalo světu a jeho národům poslední duchovní dar, určený pro pomoc ve vzestupném hledání Boha.
194:3.1 (2062.10) Mnoho pochybných a podivných učení je spojeno s ranými vyprávěními o dni Pentekosté. V pozdějších dobách události tohoto dne, kdy k lidem přišel nový učitel, Duch Pravdy, byly promíchány s nesmyslnými výlevy bujných emocí. Hlavním úkolem tohoto rozlitého ducha Otce a Syna je naučit lidi pravdám o lásce Otce a soucitu Syna. Toto jsou ty pravdy o božskosti, které lidé mohou pochopit ve větší míře, než všechny ostatní božské rysy charakteru. Duch Pravdy je v prvé řadě zaměřen na odhalení duchovní podstaty Otce a morálního charakteru Syna. Když Syn Tvořitel pobýval v těle, odhalil lidem Boha; Duch Pravdy, pobývající v srdci, odhaluje lidem Syna Tvořitele. Když člověk přináší ve svém životě „plody ducha“, pouze projevuje rysy, které Učitel projevoval ve svém vlastním pozemském životě. Když byl Ježíš na zemi, prožil svůj život jako jedna osobnost─Ježíš Nazaretský. Ode dne Pentekosté Michael získal schopnost žít nový život ve zkušenosti každého, pravdu poznavšího věřícího, jako vnitřní duch „nového učitele“.
194:3.2 (2062.11) Mnoho věcí, které se stanou během lidského života, je těžké pochopit, obtížné je sladit s ideou o vesmíru, ve kterém převládá pravda a ve kterém vítězí spravedlnost. Ono to tak často vypadá, že převládá hanebnost, lež, nepoctivost a nečestnost─hřích. Přesto přece, nevítězí pravda nad zlem, hříchem a špatností? Ano, vítězí. A život a smrt Ježíše jsou věčným důkazem toho, že pravda dobra a víra duchem vedeného tvora budou vždy uchráněny. Ježíšovi se na kříži posmívali: „Uvidíme, jestli přijde Bůh a vysvobodí ho.“ V den ukřižování bylo všechno temné, ale ráno v den vzkříšení bylo nádherně jasno; ještě jasněji a radostněji bylo v den Pentekosté. Náboženství prostoupená pesimistickou beznadějí usilují o vysvobození od břemen života; touží odejít ze světa do nekonečného spánku a odpočinku. Toto jsou náboženství primitivního strachu a úzkosti. Náboženství Ježíše je novým evangeliem víry, které je nutno provolat pachtícímu se lidstvu. Toto nové náboženství je založeno na víře, naději a lásce.
194:3.3 (2063.1) Život, který Ježíš prožil ve smrtelném těle, mu přinesl nejtvrdší, nejkrutější a nejbolestnější rány; a tento člověk čelil těmto údělům osudu s vírou, odvahou a neochvějným odhodláním konat vůli svého Otce. Ježíš poznal život v celé jeho hrozné realitě a zvládl ho─a také i ve smrti. On nepoužíval náboženství pro osvobození od života. Náboženství Ježíše se nesnaží uniknout tomuto životu, aby se těšilo nadějí na čekající blaho v dalším bytí. Náboženství Ježíše dává radost a pokoj jiné, duchovní existenci, aby povzneslo a zušlechtilo život lidí v těle.
194:3.4 (2063.2) Jestli náboženství je pro lidi opiátem, tak to není náboženství Ježíše. Na kříži odmítl napít se smrtící drogy a jeho duch, rozlitý na celé lidstvo, je mocným světovým vlivem, který vede člověka k Bohu a nutí ho jít vpřed. Duchovní nutkání jít vpřed je nejsilnější hnací silou existující na tomto světě; pravdu poznávající věřící je tou progresivní a aktivní duší na zemi.
194:3.5 (2063.3) V den Pentekosté náboženství Ježíše rozbilo všechny národní restrikce a rasové okovy. Věčnou pravdou je: „Kde je duch Pána, tam je svoboda.“ V tento den se Duch Pravdy stal osobním darem Učitele každému smrtelníkovi. Tento duch byl seslán za účelem pomoci věřícím účinněji kázat evangelium království, ale oni chybně pochopili zkušenost obdržení rozlitého ducha jako část nového evangelia, které nevědomě vytvářeli.
194:3.6 (2063.4) Nepřehlédněte fakt, že Duch Pravdy byl seslán všem upřímným věřícím; tento duchovní dar nebyl poskytnut pouze apoštolům. Těch sto dvacet mužů a žen, shromážděných v horním pokoji, obdrželo duchovní dar nového učitele stejně, jako všechna upřímná srdce na celém světě. Tento nový učitel byl seslán lidstvu a každá duše ho obdržela v souladu s láskou k pravdě a schopnosti chápat duchovní reality a rozumět jim. Konečně je opravdové náboženství vysvobozeno z opatrovnické péče knězů a všech církevních skupin a nachází svůj skutečný projev v individuálních duších lidí.
194:3.7 (2063.5) Náboženství Ježíše podporuje nejvyšší typ lidské civilizace v tom smyslu, že vytváří nejvyšší typ duchovní osobnosti a hlásá posvátnost takového člověka.
194:3.8 (2063.6) Příchod Ducha Pravdy v den Pentekosté umožnil vznik náboženství, které není ani radikální, ani konzervativní; není ani staré, ani nové; nebudou ho ovládat ani staří, ani mladí. Fakt pozemského života Ježíše slouží jako pevný bod pro zakotvení času, zatímco seslání Ducha Pravdy umožňuje neustálý rozvoj a nekonečný růst náboženství, které odkryl svým životem a evangeliem, které hlásal. Duch vede k celé pravdě; on je učitelem rozšiřujícího se a stále rostoucího náboženství nekonečného progresu a božského rozvoje. Tento nový učitel bude navždy odhalovat pravdu hledajícímu věřícímu o tom, co bylo tak božsky odhaleno v osobě a charakteru Syna Člověka.
194:3.9 (2064.1) Jevy, spojené se sesláním „nového učitele“ a také to, že kázání apoštolů bylo přijato lidmi různých ras a národů, shromážděných v Jerusalemu, ukazují univerzálnost Ježíšova náboženství. Evangelium království nebylo určeno žádnému konkrétnímu národu, kultuře či jazyku. Den Pentekosté byl svědkem velikého úsilí ducha vysvobodit náboženství Ježíše z jeho zděděných židovských pout. Dokonce po tomto jevu rozlévání ducha na celé lidstvo apoštolové se nejdříve pokusili vnutit svým konvertitům pravidla judaismu. Také Pavel měl potíže se svými jerusalemskými bratry, protože odmítl podrobit jinověrce těmto židovským praktikám. Žádné otevřené náboženství se nemůže rozšířit po celém světě, jestli dělá vážnou chybu v tom, že v sobě ponechává nějakou národní kulturu, nebo je spojeno se zavedenými národními, společenskými či ekonomickými praktikami.
194:3.10 (2064.2) Seslání Ducha Pravdy nebylo závislé na žádných formalitách, obřadech, církevních místech a mimořádného chování těch, kteří ho obdrželi v celé plnosti. Když duch sestoupil na ty, kteří byli shromážděni v horním pokoji, oni tam pouze seděli, pohrouženi do tiché modlitby. Duch byl seslán jak do měst, tak i na venkov. Nebylo nutné, aby apoštolové odešli na několik let do samoty a tam meditovali, aby obdrželi ducha. Pentekosté navždy odděluje představu o duchovní zkušenosti od teorie o nutnosti speciálně vhodného prostředí.
194:3.11 (2064.3) Den Pentekosté, s jeho duchovním darem, byl určen navždy osvobodit náboženství Ježíše od jakékoliv závislosti na fyzické síle; učitelé tohoto nové náboženství dostali ke své dispozici duchovní zbraně. Půjdou zdolat svět s nevyčerpatelným odpuštěním, nedostižnou dobrou vůlí a překypující láskou. Jsou vyzbrojeni tak, aby překonali zlo dobrem, porazili nenávist láskou, zničili strach odvážnou a živou vírou v pravdu. Ježíš již dříve učil své stoupence, že jeho náboženství nikdy není pasivní; jeho učedníci musí být vždy aktivní a pozitivní ve svých projevech soucitu a lásky. Tito věřící se již nedívali na Jahveho jako na „Pána Tvorstva.“ Nyní považovali věčné Božstvo za „Boha a Otce Pána Ježíše Krista.“ Udělali alespoň tento pokrok, i když do určité míry nedokázali plněji pochopit pravdu, že Bůh je také duchovním Otcem každého jedince.
194:3.12 (2064.4) V den Pentekosté byl smrtelný člověk obdařen silou odpouštět osobní křivdy; být laskavý i tváří v tvář největší nespravedlnosti, zůstat klidným při hrozivém nebezpečí a čelit projevům nenávisti a hněvu nebojácnými akty lásky a shovívavosti. Ve své historii Urantia prošla hrůzami velkých a ničivých válek. Všichni účastníci těchto tragických bitev utrpěli porážku. Pouze jeden se stal vítězem; pouze jeden vyšel z těchto krutých bojů se zvětšenou reputací─byl to Ježíš Nazaretský s jeho evangeliem o překonávání zla dobrem. Tajemství lepší civilizace je v učeních Učitele vázáno na bratrství lidí, dobrou vůli lásky a vzájemné důvěře.
194:3.13 (2065.1) Do Pentekosté náboženství odhalilo pouze člověka, hledajícího Boha; ode dne Pentekosté člověk i nadále hledá Boha, ale nyní nad celým světem září pohled Boha, který také hledá člověka a když ho najde, posílá mu svůj Duch, aby v něm pobýval.
194:3.14 (2065.2) Před učením Ježíše, které vyvrcholilo v den Pentekosté, v předchozích náboženstvích ženy neměly téměř žádná práva, nebo duchovní postavení. Po Pentekosté žena stála před Bohem v bratrství království na stejné úrovni s mužem. Mezi těmi sto dvaceti lidmi, kteří byli takto navštíveni duchem, bylo mnoho věřících žen a ty byly obdarovány rovným dílem s věřícími muži. Muži si již nemohou dovolit monopolizovat právo náboženské služby. Farizej může i nadále děkovat Bohu za to, že se „nenarodil jako žena, malomocný, nebo pohan“, ale mezi následovníky Ježíše žena byla navždy osvobozena od veškeré náboženské diskriminace, založené na pohlaví. Pentekosté odstranil všechny náboženské nerovnoprávnosti založené na rasové odlišnosti, kulturních rozdílech, společenských třídách či předsudků k ženskému pohlaví. Není divu, že věřící v toto nové náboženství provolávali: „Kde je duch Hospodina, tam je svoboda.“
194:3.15 (2065.3) Jak matka, tak i bratr Ježíše Jakub byli přítomni mezi sto dvaceti věřícími a jako členové této hromadné skupiny učedníků také obdrželi rozlitého ducha. Neobdrželi o nic víc tohoto božského daru, než jejich druhové. Členům Ježíšovy pozemské rodiny nebyl poskytnut žádný zvláštní dar. Den Pentekosté udělal konec odbornému kněžstvu a veškerým vírám v náboženskýchrodinách.
194:3.16 (2065.4) Před Pentekosté se apoštolové mnohého vzdali pro Ježíše. Obětovali své domy, rodiny, přátele, světské majetky a postavení. V den Pentekosté se odevzdali Bohu a Otec a Syn odpověděli tím, že oni se odevzdali člověku─poslali svůj společný duch, aby pobýval v lidech. Tato zkušenost ztráty svého „já“ a nalezení ducha nebyl projev emocí; byl to akt vědomého podřízení cizí vůle a bezvýhradného odevzdání sebe sama.
194:3.17 (2065.5) Den Pentekosté byl výzvou k duchovní jednotě věřících v evangelium. Když duch sestoupil na učedníky v Jerusalemu, to samé se stalo ve Filadelfii, Alexandrii a všech ostatních místech, kde pobývali opravdoví věřící. Je doslova pravdou, že „mezi všemi věřícími bylo jenom jedno srdce a jedna duše.“ Náboženství Ježíše je nejmocnější sjednocující silou, jakou kdy svět poznal.
194:3.18 (2065.6) Den Pentekosté byl určený, aby oslabil sobecké prosazování jedinců, skupin, národů a ras. Je to právě vlastnost sobeckého prosazování, které tak zvyšuje napětí, že se periodicky projeví ve zničujících válkách. Lidstvo se může sjednotit pouze duchovním sbližováním a Duch Pravdy je univerzálním duchovním vlivem na tomto světě.
194:3.19 (2065.7) Příchod Ducha Pravdy očišťuje lidské srdce a vede jeho příjemce k formulování smyslu života─vykonávat vůli Boha a dělat vše pro blaho lidí. Materiální duch sobeckosti byl pohlcen tímto novým duchovním darem nezištnosti. Pentekosté, tehdy i nyní, oznamuje, že historický Ježíš se stal božím Synem živé zkušenosti. Když je radost z tohoto rozlitého ducha vědomě prožívána v lidském životě, posiluje zdraví, stimuluje mysl a je nevyčerpatelným zdrojem energie pro duši.
194:3.20 (2065.8) Modlitba nebyla příčinou příchodu ducha v den Pentekosté, ale sehrála velkou roli při určení stupně schopnosti přijetí, která charakterizovala rozdílnost jednotlivých věřících. Modlitba nemůže pohnout božím srdcem, aby seslalo štědrý dar, ale velmi často prohlubuje a rozšiřuje kanály, po kterých boží poskytnutí protékají do srdcí a duší těch, kteří tímto způsobem nezapomínají udržovat nepřerušované spojení se svým Tvůrcem skrze upřímnou modlitbu a opravdovou úctu.
194:4.1 (2066.1) Když byl Ježíš tak náhle zajat svými nepřáteli a tak rychle ukřižován mezi dvěma zloději, jeho apoštolové a učedníci byli naprosto demoralizováni. Myšlenka na Učitele, uvězněného, spoutaného, zmučeného a ukřižovaného, byla těžko snesitelná i pro apoštoly. Zapomněli na jeho učení a na jeho varování. On opravdu mohl být „velkým prorokem ve slovech a činech v očích Boha a celého národa,“ ale těžko mohl být tím Mesiášem, na kterého oni čekali, aby obnovil izraelské království.
194:4.2 (2066.2) Potom přišlo vzkříšení Ježíše a tím vysvobození z jejich beznaděje a navrácení jejich víry v božskost Učitele. Stále znovu ho vidí a rozmlouvají s ním a on je vede na Olivovou horu, kde se s nimi loučí a říká jim, že se vrací k Otci. Řekl jim, aby zůstali v Jerusalemu do doby, dokud nebudou obdařeni silou─dokud nepřijde Duch Pravdy. A v den Pentekosté tento nový učitel přichází a oni ihned vycházejí ven kázat své evangelium s novými silami. Jsou odvážnými a neohroženými následovníky živého Hospodina a ne mrtvého a poraženého vůdce. Učitel žije v srdcích těchto evangelistů; Bůh není v jejich myslích teorií; stal se živou přítomností v jejich duších.
194:4.3 (2066.3) Den za dnem pokračovali vytrvale a soudržně v učení v chrámě a lámání chleba doma. Jídlo přijímali s radostí a lehkostí v srdci, velebíc Boha a přejíc blaho všem lidem. Oni všichni byli naplněni duchem a slova Boží hlásali neohroženě. A davy lidí, které uvěřily, byly jedno srdce a jedna duše; a nikdo z nich neřekl, že, to co má, je jeho, ale všechno u nich bylo společné.
194:4.4 (2066.4) Co se stalo s těmito lidmi, které Ježíš vysvětil, aby se vydali do světa hlásat evangelium království─otcovství Boha a bratrství lidí? U nich se objevilo nové evangelium; oni hoří novou zkušeností; jsou naplněni novou duchovní energií. Zčistajasna se jejich poselství přesunulo k hlásání o vzkříšeném Kristovi: „Ježíš Nazaretský, člověk, kterému Bůh dal moc konat pozoruhodné činy a zázraky a který vám byl oddán, byl vydán do rukou zaujaté rady a s vědomím Boha jste ho přibili na kříž a zabili. Události, které Bůh věstil ústy mnoha proroků, se tímto udály. Ale Bůh vzkřísil tohoto Ježíše. Bůh udělal Ježíše Hospodinem a Kristem. Vyvýšený po pravici Boha a obdrževši od Otce slíbeného ducha, rozlije to, co vy vidíte a slyšíte. Kajte se, aby vaše hříchy byly vymazány; aby Otec mohl poslat Krista, kterého pro vás vybral─toho Ježíše, který nyní musí zůstat na nebesích do obrození všeho existujícího.“
194:4.5 (2066.5) Evangelium království─poselství Ježíše─bylo náhle přeměněno do evangelia o Pánu Ježíši Kristu. Apoštolové nyní hlásali fakta o jeho životě, smrti a vzkříšení a kázali o naději na jeho brzký návrat na tento svět dokončit práci, kterou začal. Takto se poselství prvních věřících zaměřilo na kázání o faktech prvního příchodu Ježíše a na učení o naději na jeho druhý příchod, o kterém předpokládali, že se uskuteční velmi brzy.
194:4.6 (2067.1) Kristus se měl brzy stát symbolem velmi rychle se vytvářející církve. Ježíš žije; zemřel pro lidi; seslal svého ducha; brzy se opět vrátí. Ježíš žil v jejich myšlenkách a definovall všechny jejich nové představy o Bohu a všem jiném. První věřící byli příliš nadšeni novým učením o tom, že „Bůh je Otcem Pána Ježíše“, než aby rozvíjeli staré poselství, že „Bůh je milujícím Otcem všech lidí“, každého jednotlivého člověka. Pravdou je, že v těchto raných komunitách věřících vznikl nádherný projev bratrské lásky a bezpříkladné dobré vůle. Ale to bylo společenství věřících v Ježíše, ale ne společenství bratrů v rodině nebeského Otce. Zdrojem jejich dobré vůle byla láska, zrozená z představy o pobytu Ježíše na zemi a ne z vědomí o bratrství smrtelných lidí. Nicméně, byli naplněni radostí a žili takový nový a výjimečný život, že všechni lidé byli přitahováni jejich učením o Ježíšovi. Udělali obrovskou chybu v tom, že namísto evangelia používali živý a obrazný komentář o něm, ale i to však přestavovalo největší náboženství, jaké kdy lidstvo poznalo.
194:4.7 (2067.2) Nebylo pochyb o tom, že ve světě vzniká nové společenství. „Mnoho lidí, kteří uvěřili, pokračovali odhodlaně a vytrvale v šíření apoštolského učení a bratrství a společně lámali chléb a modlili se.“ Jeden druhého nazývali bratrem a sestrou; vítali jeden druhého svatým polibkem; pomáhali chudým. Bylo to bratrství života a úcty k jiným. Jejich společenství nevzniklo na základě předpisu, ale na touze dělit se o své materiální statky se svými věřícími druhy. Oni pevně věřili, že Ježíš se vrátí, aby dokončil ustanovení Otcova království ještě během jejich života. Toto spontánní kolektivní sdílení pozemských statků nebylo součástí Ježíšova učení; vzniklo proto, že tito muži a ženy tak upřímně a tak pevně věřili, že on se vrátí každým dnem dokončit svoji práci a uskutečnit království. Ale konečné výsledky tohoto dobře míněného experimentu, vzniklého z bezmyšlenkovité bratrské lásky, byly katastrofální a přinesly hodně soužení. Tisíce upřímných věřících prodalo své majetky a zbavilo se základních prostředků a dalších činorodých aktiv. Časem tenčící se zdroje křesťanského „rovnocenného sdílení“ dospěly ke konci─ale svět existovat nepřestal. Velmi brzy věřící v Antiochii udělali sbírku, aby zachránili své věřící druhy v Jerusalemu od smrti hladem.
194:4.8 (2067.3) V tu dobu věřící slavili Pánovu Poslední Večeři tak, jak byla ustanovena; to znamená, že se shromáždili při společném jídle v přátelském duchu a podělili se o svátost na konci jídla.
194:4.9 (2067.4) Zpočátku křtili ve jménu Ježíše; trvalo to téměř dvacet let, než začali křtít ve „jménu Otce, Syna a Ducha Svatého.“ Křest byl jediným požadavkem pro přijetí do společenství věřících. V tu dobu nebyli ještě organizací; byli prostě bratrstvem Ježíše.
194:4.10 (2067.5) Tato sekta Ježíše se velmi rychle rozrůstala a saduceové opět na ně obrátili svoji pozornost. Farizejové nebyli touto situací vůbec znepokojeni, poněvadž viděli, že žádné z učení křesťanů nebylo v rozporu s židovskými zákony. Ale saduceové začali dávat vůdce sekty Ježíše do vězení až do doby, kdy přijali radu jednoho z předních rabínů, Gamaliela, který jim poradil: „Nevšímejte si těchto lidí a nechte je být, neboť jestli je tato činnost či tato práce dílem lidí, bude poražena; ale jestli je to dílo Boží, nebudete schopni je porazit a možná se naleznete v situaci, že budete bojovat proti Bohu.“ Saduceové se rozhodli uposlechnout radu Gamaliela a v Jerusalemu nastal čas míru a klidu, během kterého se nové evangelium Ježíše rychle rozšířilo.
194:4.11 (2068.1) A tak všechno šlo dobře v Jerusalemu až do doby příchodu velkého počtu Řeků z Alexandrie. Do Jerusalema přišli dva žáci Ródana a získali pro víru mnoho konvertitů z řad helénistů. Mezi jejich prvními konvertity byli Štěpán a Barnabáš. Tito schopní Řekové měli jiný pohled na svět než židé a nedodržovali pevně židovské způsoby uctívání a jiné obřadní praktiky. A právě činnost těchto řeckých věřících způsobila konec mírumilovných vztahů mezi bratrstvím Ježíše a farizeji a saduceji. Štěpán a jeho řečtí druhové začali kázat tak, jak kázal Ježíš a to je okamžitě přivedlo do konfliktu s židovskými vládci. Během jednoho ze Štěpánových kázáních na veřejnosti, když se dostal ke spornému bodu ve svém projevu, saduceové obešli všechny soudní formality a na místě ho ukamenovali k smrti.
194:4.12 (2068.2) Tak se Štěpán, vůdce kolonie řeckých věřících v Jerusalemu, stal prvním mučedníkem nové víry a tato neobvyklá událost byla příčinou pro formální vytvoření rané křesťanské církve. Tato nová krizová situace vedla k poznání, že věřící nemohou již déle působit jako sekta v rámci judaismu. Všichni souhlasili s tím, že se musí oddělit od nevěřících; a za necelý měsíc od smrti Štěpána byla v Jerusalemu vytvořena církev pod vedením Petra a Ježíšův bratr Jakub byl zvolen jejím formálním představeným.
194:4.13 (2068.3) A potom židé začali opět anemilosrdně pronásledovat členy nové církve, takže aktivní učitelé nového náboženství o Ježíši, které bylo následně v Antiochii nazváno křesťanstvím, se vydali do všech konců impéria kázat o Ježíši. Do doby, než se objevil Pavel, šíření tohoto poselství bylo v rukou Řeků; a tito první misionáři, tak jako i ti pozdější, šli ve stopách Alexandrova bývalého tažení─přes Gázu a Tyr do Antiochie a pak přes Malou Asii do Makedonie a potom do Říma a do nejvzdálenějších míst impéria.
Kniha Urantia
Kapitola 195
195:0.1 (2069.1) PETROVO kázání v den Pentekosté určilo následnou strategii a budoucí plány většiny apoštolů v jejich úsilí hlásat evangelium království. Petr byl skutečným zakladatelem křesťanské církve; Pavel přinesl křesťanské poselství k pohanům a věřící Řekové ho rozšířili do celého římského impéria.
195:0.2 (2069.2) Ačkoliv tradicemi spoutaní a kněžími řízení hebrejci odmítli, jako národ, přijmout jak Ježíšovo evangelium o otcovství Boha, tak i Petrovo hlásání o bratrství lidí a Pavlovo hlásání o vzkříšení a nanebevstoupení Krista (základy křesťanství), zbytek římského impéria se ukázal přístupným k přijímání vyvíjejícího se křesťanského učení. V té době západní civilizace byla intelektuální, unavena válkami a naprosto skeptická ke všem existujícím náboženstvím a vesmírným filozofiím. Národy západního světa, dlouhodobě pod vlivem řecké kultury, ctily tradice své slavné minulosti. Mohly sledovat výsledky velkých úspěchů ve filozofii, umění, literatuře a v pokrokové politice. Ale při všech těchto úspěších jim chybělo duši uspokojující náboženství. Jejich duchovní tužby zůstaly neuspokojeny.
195:0.3 (2069.3) A právě na takovou scénu lidské společnosti náhle vtrhlo učení Ježíše, obsažené v poselství křesťanů. Hladovým srdcím těchto západních národů byl představen nový řád života. Tato situace znamenala okamžitý konflikt mezi staršími náboženskými praktikami a novou pokřesťanštěnou verzí Ježíšova poselství pro celý svět. Takový konflikt musí skončit buď vítězstvím nového nebo starého, anebo určitým kompromisem. Jak historie ukazuje, tento boj skončil kompromisem. Křesťanství se odvážilo obsáhnout příliš mnoho, aby si jakýkoliv národ mohl osvojit jeho ideu za jednu či dvě generace. Ono nebylo jednoduchou prostou výzvou, takovou, jakou představil Ježíš lidským duším.; od samého začátku křesťanství zaujalo rozhodný postoj k náboženským rituálům, vzdělání, magii, medicíně, umění, literatuře, zákonodárství, vládě, morálce, pohlavnímu styku, polygamii a v menším stupni, také otroctví. Křesťanství nepřišlo jenom jako nové náboženství─něco, na co celé římské impérium a celý Orient čekaly─ale jako nový řád lidské společnosti. A s takovými ambicemi rychle způsobilo sociálně-morální střet epoch. Ideály Ježíše, jak byly nově vyloženy řeckou filozofií a zespolečenštěny křesťanstvím, se odvážně postavily proti tradicím lidstva, zakotvených v etice, morálce a náboženstvích západní civilizace.
195:0.4 (2069.4) Zpočátku křesťanství získávalo pro svoji víru pouze lidi z nižších společenských a ekonomických vrstev. Ale na počátku druhého století ti nejlepší představitelé řecko-římské kultury se vzrůstající měrou obraceli k tomuto novému řádu křesťanské víry, nové koncepci smyslu života a cíle bytí.
195:0.5 (2070.1) Jak toto nové poselství židovského původu, které téměř vůbec neuspělo v zemi svého zrození, tak rychle a působivě zaujalo ty nejlepší mysli římského impéria? Vítězství křesťanství nad filozofickými náboženstvími a mysterijními kulty bylo způsobeno následujícími faktory:
195:0.6 (2070.2) 1. Organizace. Pavel byl skvělý organizátor a jeho následovníci dodržovali jím nastavený směr.
195:0.7 (2070.3) 2. Křesťanství bylo zcela pořečtěno. Přijalo to nejlepší z řecké filozofie, stejně tak, jako výkvět hebrejské filozofie.
195:0.8 (2070.4) 3. Ale ze všeho nejdůležitější bylo, že obsahovalo nový a velký ideál─ozvěnu poskytnutého života Ježíše a obraz jeho poselství o spasení pro celé lidstvo.
195:0.9 (2070.5) 4. Křesťanští vůdcové byli ochotni udělat takové kompromisy s mithraizmem, které pomohly získat lepší polovinu jeho přívrženců na stranu antiochijského kultu.
195:0.10 (2070.6) 5. Podobným způsobem následující a pozdější generace křesťanských vůdců udělaly další takové kompromisy s pohanstvím, takže dokonce i římský císař Konstantin přijal toto nové náboženství.
195:0.11 (2070.7) Ale křesťané udělali dobrý obchod s pohanstvím v tom smyslu, že převzali rituální okázalosti pohanů, zatímco pohany přinutili přijmout pořečtěnou verzi Pavlova křesťanství. Udělali s pohany lepší obchod, než s mithraickým kultem, ale i přes tento počáteční kompromis vyšli z toho více jak vítězové, poněvadž se jim podařilo vymýtit primitivní nemorálnosti a také mnoho dalších odporných zvyků perského kultu.
195:0.12 (2070.8) Rozumně či nerozumně, tito ranní vůdcové křesťanství vědomě obětovali ideály Ježíše ve snaze zachránit a uchovat mnoho jeho idejí. A byli v tom nesmírně úspěšní. Ale nemylte se! Tyto obětované ideály Učitele jsou stále skryty v jeho evangeliu a časem se v plné síle projeví v celém světě.
195:0.13 (2070.9) V důsledku tohoto zpohanštění křesťanství starý pohanský řád získal mnoho malých výher rituální podstaty, ale křesťanství nabylo převahu v následujícím:
195:0.14 (2070.10) 1. Bylo ustanoveno nové a nesmírně vyšší kriterium lidské mravnosti.
195:0.15 (2070.11) 2. Svět dostal novou a výrazně rozšířenou koncepci o Bohu.
195:0.16 (2070.12) 3. Naděje na nesmrtelnost se stala pevnou součástí uznávaného náboženství.
195:0.17 (2070.13) 4. Hladové lidské duši byl dán Ježíš Nazaretský.
195:0.18 (2070.14) Mnoho z velkých pravd, kterým učil Ježíš, bylo téměř úplně ztraceno v těchto počátečních kompromisech, ale ony stále dřímají v tomto náboženství zpohanštělého křesťanství, které bylo na svém počátku Pavlovou verzí života a učení Syna Člověka. A křesťanství, ještě předtím, než bylo zpohanštěno, bylo nejdříve důsledně pořečtěno. Křesťanství hodně, velmi hodně, vděčí Řekům. Byl to egyptský Řek, který se tak odvážně postavil na obhajobu svých názorů v Nikaji a tak nebojácně apeloval na členy shromáždění, aby se neopovážili zkreslit představu o Ježíšovi natolik, aby skutečná pravda o jeho pobytu na zemi byla v nebezpečí, že bude pro svět ztracena. Tento Řek se jmenoval Atanáš a díky své výmluvnosti a logice dokázal tento věřící kněze Ariju přesvědčit.
195:1.1 (2071.1) Helenizace křesťanství začalo doopravdy v ten významný den, kdy apoštol Pavel stál před radou areopagu v Aténách a pověděl athénským o „Neznámém Bohu.“ Tady, ve stínu Akropolis, tento římský občan přednesl těmto Řekům svoji verzi nového náboženství, které se zrodilo v židovské zemi Galileji. A bylo poněkud zvláštní, kolik společného měla řecká filozofie s učením Ježíše. Měly stejný cíl─byly zaměřeny na rozvoj individua. Řekové se snažili o jeho sociální a politický rozvoj; Ježíš byl zaměřen na jeho morální a duchovní rozvoj. Řekové učili intelektuálními liberalismu, vedoucímu k politické svobodě; Ježíš učil duchovnímu liberalismu, vedoucímu k náboženské svobodě. Tyto dvě ideje, spojené dohromady, vytvořily novou a mocnou chartu lidské svobody; staly se předzvěstí sociální, politické a duchovní svobody člověka.
195:1.2 (2071.2) Křesťanství vzniklo a zvítězilo nad všemi ostatními konkurujícími náboženstvími především kvůli dvěma faktorům:
195:1.3 (2071.3) 1. Řecká mysl byla ochotná půjčit si nové a dobré ideje dokonce i od židů.
195:1.4 (2071.4) 2. Pavel a jeho následovníci byli svolní dělat ústupky, ale při hledání kompromisů byli chytrými a prozíravými vyjednavateli; oni byli mistry teologického kompromisu.
195:1.5 (2071.5) V době, kdy Pavel stál v Athénách a kázal o „Kristovi a jeho smrti na kříži,“ Řekové prožívali duchovní hlad; pátrali a zajímali se o duchovní pravdu a opravdově ji hledali. Nikdy nezapomínejte na to, že z počátku Římané bojovali proti křesťanství, zatímco Řekové ho přijali a že to byli Řekové, kteří později doslova přinutili Římany přijmout toto nové náboženství v té upravené podobě,, která se již stala součástí řecké kultury.
195:1.6 (2071.6) Řekové ctili krásu, židé svatost, ale oba národy milovaly pravdu. Po staletí se Řekové vážně zamýšleli a horlivě debatovali nad všemi lidskými problémy─sociálními, ekonomickými, politickými a filozofickými─kromě náboženství. Málo Řeků věnovalo větší pozornost náboženství; oni dokonce nebrali příliš vážně ani své náboženství. Židé po staletí tyto jiné oblasti myšlení opomíjeli a své mysli měli zaměřeny na náboženství. Své náboženství brali velmi vážně, až příliš vážně. Ozářený obsahem Ježíšova poselství, společný výsledek staletých směrů myšlení těchto dvou národů se nyní stal hnací silou nového řádu lidské společnosti a do určité míry, novým řádem náboženské víry a náboženských praktik.
195:1.7 (2071.7) V té době, poté jak Alexandr rozšířil helénskou kulturu téměř po celém blízkém východě, vliv řecké kultury pronikl již také do zemí západního Středomoří. Řekové měli velmi dobré úspěchy se svým náboženstvím a politikou jen tehdy, když žili v malých městech-státech, ale když makedonský král se odvážil přeměnit Řecko v impérium, rozprostírajíc se od Egejského moře až po Indii, tak začaly problémy. Úroveň řeckého umění a filozofie se tímto rozšířením impéria zachovala, ale nebylo tomu tak s politickou administrativou Řeků či jejich náboženstvím. Když se řecký systém město-stát rozšířil do impéria, jejich spíše provinční bohové vypadali poněkud podivínsky. Řekové skutečně hledali jednoho Boha─většího a lepšího Boha─ v době, když k nim přišla pokřesťanštěná verze staršího židovského náboženství.
195:1.8 (2072.1) Helénské impérium jako takové, nemohlo dlouho vydržet. Jeho kulturní vliv pokračoval i nadále, ale přetrval jen poté, jak převzalo ze západu geniální politickou schopnost Římanů pro spravování impéria a po získání náboženství z Východu, jehož jediný Bůh se vyznačoval císařskou hodností.
195:1.9 (2072.2) V prvním století po Kristu už dosáhla helénská kultura svých nejvyšších úrovní; potom začal její úpadek; vzdělanost pokračovala, ale geniality ubývalo. Právě v tuto dobu ideje a ideály Ježíše, které byly částečně zahrnuty v křesťanství, se staly součástí záchrany řecké kultury a vzdělanosti.
195:1.10 (2072.3) Alexandr vtrhl na východ s kulturním darem řecké civilizace; Pavel zaútočil na západ s křesťanskou verzí evangelia Ježíše. A kdekoliv na západě převládala řecká kultura, pořečtěné křesťanství tam zapustilo kořeny.
195:1.11 (2072.4) Východní verze poselství Ježíše, nehledě na to, že zůstala věrnější jeho učení, i nadále následovala nekompromisní postoj Abnéra. Tato verze nikdy nepokročila, tak jak se to podařilo pořečtěné verzi a nakonec se ztratila v islámském hnutí.
195:2.1 (2072.5) Římané převzali od Řeků celou jejich kulturu, včetně toho, že svoji losovanou vládu nahradili vládou zastupitelů. A brzy se tato změna stala vhodnou půdou pro křesťanství v tom smyslu, že Řím přinesl do celého západního světa novou toleranci k cizím jazykům, národům a také náboženstvím.
195:2.2 (2072.6) Většina počátečního pronásledování křesťanů v Římě byla způsobena výhradně kvůli jejich nešťastnému používání výrazu „království“ v jejich kázáních. Římané byli tolerantní ke každému náboženství, ale velmi nelibě nesli cokoliv, co mělo náznak politické rivality. A tak až toto počáteční pronásledování, které začalo především v důsledku nedorozumění, skončilo, odkrylo se široké pole pro náboženskou propagandu. Římana zajímala politická vláda; velmi málo se zajímal o umění či náboženství, ale byl k oběma neobyčejně tolerantní.
195:2.3 (2072.7) Orientální zákon se vyznačoval přísností a krutostí; řecký zákon se vyznačoval proměnlivostí a estetičností; římský zákon se vyznačoval důstojností a vzbuzoval úctu. Římské vzdělání produkovalo neslýchanou a neochvějnou loajalitu. Dávní Římané byli politicky oddanými a úžasně zasvěcenými jedinci. Byli čestní, zanícení a oddaní svým ideálům, ale neměli náboženství důstojného takového názvu. Není divu, že jejich řečtí učitelé je dokázali přesvědčit, aby přijali křesťanství Pavla.
195:2.4 (2072.8) A tito Římané byli velkým národem. Mohli vládnout Východu, protože uměli vládnout sami sobě. Taková nesrovnatelná čestnost, oddanost a neutuchající sebeovládání byly ideální půdou pro přijetí a rozvoj křesťanství.
195:2.5 (2072.9) Pro tyto Řeko-Římany bylo snadné se stát stejně duchovně oddanými institucionální církvi, tak jak byli politicky oddaní státu. Římané bojovali proti církvi jen tehdy, když se báli, že se stane konkurentem státu. Římané, majíc málo národní filozofie či národní kultury, převzali řeckou kulturu za svou a neohroženě adoptovali Krista za svoji morální filozofii. Křesťanství se stalo morální kulturou Říma, ale ne tak docela jeho náboženstvím ve smyslu individuální zkušenosti duchovního růstu těch, kteří masově přijali novou víru. Je však také pravdou, že mnoho jedinců proniklo pod povrch tohoto státního náboženství a nalezlo potravu pro své duše─opravdové hodnoty a skryté významy, obsažené v utajených pravdách pořečtěného a zpohanštělého křesťanství.
195:2.6 (2073.1) Stoikové s jejich houževnatým vyzýváním k „přirozenosti a vědomí“ dobře připravili celý Řím k přijetí Krista, přinejmenším v intelektuálním smyslu. Římané byli svojí podstatou a výchovou zákonodárci; oni dokonce ctili zákony přírody. A nyní, v křesťanství, v zákonech přírody uviděli zákony Boha. A národ, který dal světu Cicera a Vergilia, byl zralý pro Pavlovo pořečtěné křesťanství.
195:2.7 (2073.2) A tak se pořímštěným Řekům podařilo přinutit jak židy, tak i křesťany, filozofovat o jejich náboženství, sladit jejich ideje a systematizovat jejich ideály, přijmout náboženské praktiky do existujícího současného života. A tomu všemu nesmírně pomohl překlad hebrejských spisů do řečtiny a pozdější sepsání Nového Zákona v řeckém jazyce.
195:2.8 (2073.3) Řekové, na rozdíl od židů a mnoha dalších národů, do určité míry věřili v nesmrtelnost, v nějaký život po smrti a jelikož toto byla samotná podstata Ježíšova učení, bylo jisté, že křesťanství bude pro ně mít silnou přitažlivost.
195:2.9 (2073.4) Řada kulturních vítězstvích Řeků a politických úspěchů Římanů zkonsolidovala země Středomoří do jednoho impéria, s jedním jazykem a jednou kulturou a připravilo západní svět pro jednoho Boha. Judaismus tohoto Boha dodal, ale judaismus nebyl pro tyto pořímštěné Řeky přijatelným náboženstvím. Filón částečně pomohl zmírnit jejich námitky, ale křesťanství jim odhalilo ještě lepší koncepci jednoho Boha a oni ji ochotně přijali.
195:3.1 (2073.5) Po zkonsolidování římského politického vládnutí a po rozšíření křesťanství se ukázalo, že křesťané mají jednoho Boha─velkou náboženskou koncepci─ale neměli impérium. Řeko-Římané zjistili, že mají velké impérium, ale bez Boha, který by sloužil jako vhodná náboženská koncepce pro uctívání impéria a duchovní sjednocení. Křesťané přijali impérium, impérium přijalo křesťanství. Řím zajistil jednotu politického vládnutí; Řekové kulturu a vzdělání; křesťanství jednotu náboženského myšlení a praktik.
195:3.2 (2073.6) Řím překonal tradici nacionalismu díky imperiálnímu universalismu a poprvé v historii vytvořil podmínky, ve kterých rozdílné rasy a národy mohly, alespoň formálně, přijmout jedno náboženství.
195:3.3 (2073.7) Křesťanství vešlo v Římě do přízně v době, kdy tam probíhal ostrý střet mezi energickým učením Stoiků a mysterijními kulty, slibujícími spasení. Křesťanství přineslo osvěžující útěchu a osvobozující sílu duchovně hladovějícímu národu, jehož jazyk neměl slovo pro „nezištnost.“
195:3.4 (2073.8) To, co dalo největší sílu křesťanství, byl způsob života jeho věřících, prožívaný ve službě a také to, jak umírali za svoji víru v počátečním období krutého pronásledování.
195:3.5 (2073.9) Učení o lásce Krista k dětem brzy učinilo konec velmi rozšířenému zvyku vystavovat děti smrti, když nebyly chtěny, především se to týkalo děvčátek.
195:3.6 (2074.1) Prvopočáteční způsob křesťanské bohoslužby byl do značné míry převzat z židovské synagogy a upraven podle mithraického rituálu; později bylo přidáno hodně pohanské okázalosti. Páteří rané křesťanské církve byli řečtí judaističtí novověrci, obráceni na křesťanskou víru.
195:3.7 (2074.2) Druhé století po Kristu bylo pro nové přátelské náboženství tím nejlepším obdobím v celé historii světa, aby se rozšířilo do západního světa. Během prvního století křesťanství si bojem a kompromisem připravilo podmínky, aby zapustilo kořeny a mohlo se potom rychlerozšířit. Křesťanství přijalo císaře; později císař přijal křesťanství. To byla významná doba pro šíření nového náboženství. Byl to věk náboženské svobody; cestování bylo univerzální a myšlení nebylo omezováno.
195:3.8 (2074.3) Duchovní stimul pro formální přijetí pořečtěného křesťanství přišel do Říma příliš pozdě, aby zabránil již probíhajícímu hlubokému morálnímu úpadku či eliminoval vytrvalý a narůstající rozpad národa. Toto nové náboženství bylo pro imperiální Řím kulturní nutností a je nesmírně politováníhodné, že se nestalo prostředkem duchovního spasení v mnohem širším smyslu.
195:3.9 (2074.4) Dokonce i dobré náboženství nemohlo zachránit velké impérium od neodvratných důsledků nepřítomnosti individuální účasti v záležitostech vládnutí, od přílišného autoritářství, daňového přetížení a násilného vymáhání daní, nevyrovnaného obchodování s Levantou, které odčerpalo zásoby zlata, od posedlosti bavit se, římského pohodlí, od degradace ženy, otroctví a dekadence národa, od fyzických pohrom a také od státní církve, která byla tak institucionalizovaná, že byla téměř úplně duchovně neplodná.
195:3.10 (2074.5) Nicméně, podmínky nebyly tak špatné jako v Alexandrii. Rané školy se držely ve značné míře Ježíšova učení bez kompromisů. Pantaenus učil Clemense a potom šel ve šlépějích Natanaela hlásat Krista v Indii. Přestože některé z ideálů Krista byly při budování křesťanství obětovány, je nutno spravedlivě konstatovat, že na konci druhého století se prakticky všichni velcí myslitelé řecko-římského světa stali křesťanské. Triumf se blížil svému naplnění.
195:3.11 (2074.6) A toto římské impérium trvalo dostatečně dlouho, aby zajistilo přežití křesťanství i po rozpadu impéria. Ale my jsme často přemýšleli nad tím, co by se stalo v Římě a ve světě, kdyby namísto pořečtěného křesťanství bylo přijato evangelium království.
195:4.1 (2074.7) Jelikož církev byla doplňkem společnosti a příbuzná politice, byla odsouzena sdílet intelektuální a duchovní úpadek v takzvané „době temna“ v Evropě. Během této doby se náboženství stávalo více a více klášternější, asketičtější a legalizovanější. V duchovním smyslu křesťanství bylo v zimním spánku. Po celou tuto dobu existoval vedle tohoto dřímajícího a zesvětštěného náboženství trvalý proud mysticizmu─podivínské duchovní prožitky, hraničící s nereálností a filozoficky příbuzný panteizmu.
195:4.2 (2074.8) Během těchto temných a beznadějných stoletích náboženství opět doslova ustoupilo do pozadí. Jedinec se téměř ztratil ve stínu autority, tradice a diktátu církve. Objevila se nová duchovní hrozba ve vytváření galaxie „svatých“, kteří měli mimořádný vliv v božských soudech a kteří se proto mohli, jestliže o to byli náležitě požádáni, za člověka přimluvit u Bohů.
195:4.3 (2075.1) Ale i když křesťanství nedokázalo zastavit blížící se dobu temna, bylo dostatečně socializované a pohanské, aby úspěšně přežilo tuto dlouhou dobu morálního temna a duchovní stagnace. A ono skutečně přetrvalo tu dlouhou noc západní civilizace a stále ještě mělo morální vliv ve světě v době, když začala renesance. Obnova křesťanství po skončení doby temna přivedla ke vzniku mnoho sekt s křesťanskými učeními─věrouky přizpůsobené určitým intelektuálním, emocionálním a duchovním typům lidské osobnosti. A mnoho z těchto specifických křesťanským skupin či náboženských rodin stále existuje ještě i v době sestavování této knihy.
195:4.4 (2075.2) Historie křesťanství začíná s neúmyslnou přeměnou náboženství Ježíše do náboženství o Ježíši. Později křesťanství prošlo obdobími pořečtění, zpohanštění, zesvětštění, institucionalizování, intelektuálního rozkladu, duchovního úpadku, morálního zimního spánku, hrozby zániku, pak obdobím zotavení, rozdrobení a nedávné relativní obnovy. Takový rodokmen ukazuje na vrozenou životaschopnost a obrovskou zásobu regeneračních sil. A toto stejné křesťanství je nyní přítomno v civilizovaném světě západních národů a čelí boji za svoji existenci, který je dokonce hrozivější než ty památné krize, kterými se vyznačují jeho minulé boje za nadvládu.
195:4.5 (2075.3) Nový věk, s jeho vědeckým myšlením a materiálními tendencemi, je pro náboženství velkou výzvou. V tomto epochálním střetu světského a duchovního nakonec zvítězí náboženství Ježíše.
195:5.1 (2075.4) Dvacáté století přineslo křesťanství a všem ostatním náboženstvím nové problémy, které se musejí vyřešit. Čím výše civilizace stoupá, tím více se stává nutnou povinností „především hledat nebeské reality“ ve všech lidských úsilích stabilizovat společnost a pomoc řešit její materiální problémy.
195:5.2 (2075.5) Pravda se často ocitá ve slepé uličce a dokonce může být i zavádějící, jestli je rozčleněna, izolována a přespříliš analyzována. Živá pravda učí správně pravdu hledajícího člověka jenom tehdy, když je pojata vcelku a jako živá duchovní realita a ne jako fakt materiální vědy, nebo inspirace zprostředkujícího umění.
195:5.3 (2075.6) Náboženství je odhalení člověku o jeho božském a věčném osudu. Náboženství je čistě osobní a duchovní zkušenost a musí být vždy odděleno od ostatních vyšších forem lidského myšlení, jako jsou:
195:5.4 (2075.7) 1. Logický postoj k věcem materiální reality.
195:5.5 (2075.8) 2. Estetické vnímání krásy v kontrastu s ošklivostí.
195:5.6 (2075.9) 3. Etické uznání společenských a politických povinností.
195:5.7 (2075.10) 4. Dokonce smysl člověka pro lidskou mravnost není sám o sobě náboženstvím.
195:5.8 (2075.11) Smyslem zbožnosti je nalézt ve vesmíru ty hodnoty, které jsou schopny mobilizovat víru, důvěru a jistotu; zbožnost vrcholí v úctě. Zbožnost objevuje pro duši ty nejvyšší hodnoty, které jsou v kontrastu s relativními hodnotami, objevenými rozumem. Takový nadlidský vhled je možno získat pouze prostřednictvím opravdové náboženské zkušenosti.
195:5.9 (2075.12) Trvalý společenský systém bez morálky založené na duchovních realitách nemůže existovat, tak jako sluneční soustava nemůže existovat bez gravitace.
195:5.10 (2076.1) Nesnažte se uspokojit svoji zvědavost, anebo ukojit všechny skryté dobrodružné touhy pulzující v duši, během jednoho krátkého života v těle. Buďte trpěliví! Nenechejte se zlákat k nedůstojnému ponoření se do laciného a nečestného jednání, nabízející uspokojení. Kroťte svoji energii a držte na uzdě své vášně; v tichosti čekejte na velkolepé odhalení nekonečného života po cestě vzestupu a vzrušujících objevů.
195:5.11 (2076.2) V nejistotě a dohadech o původu člověka neztrácejte ze zřetele jeho věčný osud. Nezapomínejte, že Ježíš miloval také malé děti a že on provždy odkryl obrovskou hodnotu lidské osobnosti.
195:5.12 (2076.3) Když se díváte na svět, pamatujte si, že černé stezky zla, které vidíte, jsou dobře viditelné na bílém pozadí absolutního dobra. Vy pouze nevidíte bílé stezky dobra, které jsou špatně viditelné na černém pozadí zla.
195:5.13 (2076.4) Proč, když při takové hojnosti přínosné pravdy, člověk věnuje velkou pozornost ve světě existujícímu zlu jen proto, že se jeví jako fakt, namísto toho, aby hlásal pravdu a publikoval ji? Krásy duchovních hodnot pravdy jsou příjemnější a povznášející vlivy, než fenomén zla.
195:5.14 (2076.5) V náboženství Ježíš prosazoval metodu poznání z osobní zkušenosti a sám se jí řídil, tak jako moderní věda používá metodu experimentu. My nalézáme Boha prostřednictvím vedení duchovního vnímání, ale dosahujeme tohoto vnímání duše skrze lásku ke krásnu, hledání pravdy, oddanosti povinnostem a úctě k božské dobrotě. Ale ze všech těchto hodnot, nejspolehlivějším průvodcem k opravdovému duchovnímu vnímání je láska.
195:6.1 (2076.6) Vědci neúmyslně přivedli lidstvo do materiální paniky; zahájili bezmyšlenkovité hromadné vyprazdňování banky mnohověké morálky, ale tato banka lidské zkušenosti má obrovské duchovní zdroje; dokáže odolat těmto požadavkům. Pouze nemyslící lidé mohou panikařit kvůli duchovním kladům lidstva. Když materialisticky-světská panika utichne, náboženství Ježíše se nebude nacházet v úpadku. Duchovní banka království nebeského bude vyplácet víru, naději a morální jistotu všem, kteří si z ní vybírají „Jeho jménem.“
195:6.2 (2076.7) Bez ohledu na to, co může být příčnou otevřeného střetu mezi materialismem a učením Ježíše, můžete si být jisti tím, že učení Učitele zcela jistě zvítězí. Ve skutečnosti, opravdové náboženství nemůže být zapleteno v žádném sporu s vědou; náboženství se vůbec nezajímá o materiální věci. Náboženství je prostě nestranné k vědě, ale uznává ji, i když současně je vědci vysoce znepokojeno.
195:6.3 (2076.8) Snaha lidí získat pouze vědomosti bez doprovodného výkladu moudrosti a náboženské zkušenosti duchovního vnímání vede nakonec k pesimismu a beznaději. Omezené vědomosti jsou vysoce matoucí.
195:6.4 (2076.9) V době psaní této knihy to nejhorší v materialistickém věku již skončilo; nyní začíná doba hlubšího vnímání. Vyšší mysli vědeckého světa již nejsou ve své filozofii zcela materialistické, ale prostí lidé se stále přiklánějí k tomuto směru v důsledku předchozích učeních. Ale tento věk fyzického realismu je pouze přechodnou episodou v životě člověka na zemi. Moderní věda se nedotknula pravého náboženství─učení Ježíše, zosobněného v životech jeho věřících. Všechno, co věda udělala─je ničení dětských iluzí, vznikajících v důsledku nesprávných výkladů života.
195:6.5 (2077.1) Věda je kvantitativní zkušeností, náboženství je kvalitativní zkušeností v životě člověka na zemi. Věda se zabývá jevy; náboženství se zaobírá původy, hodnotami a cíli. Uvádět příčiny jako vysvětlení fyzických jevů znamená přiznat neznalost konečných důsledků a nakonec stejně vede vědce přímo zpět k první velké příčině─Vesmírnému Otci Ráje.
195:6.6 (2077.2) Náhlý přechod od věku zázraků k věku strojů zcela vyvedl člověka z rovnováhy. Důmyslnost a obratnost falešných mechanických filozofií popírají mechaničnost těchto samotných tvrzeních. Fatalistická agilnost mysli materialisty navždy vyvrací jeho tvrzení o tom, že vesmír je slepý a bezúčelný energetický fenomén.
195:6.7 (2077.3) Mechanistický naturalismus některých rádoby vzdělaných lidí a bezmyšlenkovitý ateizmus člověka z ulice jsou výhradně spojeny s věcmi; postrádají jakékoliv opravdové hodnoty, motivy a duchovní uspokojení, stejně jako nemají víru, naději a věčné jistoty. Jeden z velkých problémů současného života spočívá v tom, že člověk si myslí, že je příliš zaneprázdněný, aby našel čas pro duchovní rozjímání a náboženské zanícení.
195:6.8 (2077.4) Materialismus snižuje člověka na úroveň bezduchého robota a dělá z něho pouhý aritmetický symbol, bezradně hledající místo v matematickém vzorci mechanistického a neromantického vesmíru. Ale odkud pochází celý tento obrovský matematický vesmír bez Hlavního Matematika? Věda může mluvit obšírně o zachování hmoty, ale náboženství stvrzuje zachování lidských duší─zabývá se zkušeností duše s duchovními realitami a věčnými hodnotami.
195:6.9 (2077.5) Dnešní sociolog-materialista sleduje společnost, vypracovává o ní zprávy a nechává lidi takovými, jací jsou. Před devatenácti sty lety nevzdělaní Galilejci sledovali, jak Ježíš dává svůj život jako duchovní vklad vnitřnímu životu člověka a potom šli a obrátili římské impérium naruby.
195:6.10 (2077.6) Ale náboženští vůdcové dělají obrovskou chybu, když se snaží povolat současného člověka do duchovního boje a přitom troubí trubkami středověku. Náboženství se musí vybavit novými a moderními slogany, odpovídající duchu doby. Ani demokracie a ani jakýkoliv politický všelék nemůže zaujmout místo duchovního progresu. Falešná náboženství mohou vyjadřovat útěk od reality, ale Ježíš ve svém evangelium přivedl člověka k samému vchodu do věčné reality duchovní evoluce.
195:6.11 (2077.7) Říkat, že mysl „vznikla“ z hmoty vůbec nic neobjasňuje. Kdyby vesmír byl pouhý mechanizmus a mysl by nebyla oddělena od hmoty, nikdy bychom neměli dva rozdílné výklady jakéhokoliv pozorovaného jevu. Koncepce pravdy, krásy a dobra nejsou spojeny ani s fyzikou, ani s chemií. Stroj nemůže znát, tím méně znát pravdu, touhu po spravedlnosti a vážit si dobra.
195:6.12 (2077.8) Věda může mít fyzický charakter, ale mysl pravdu poznávajícího vědce je již nadmateriální. Hmota nezná pravdu, ani není schopna milovat soucit, nebo se radovat z duchovních realit. Morální přesvědčení, založené na duchovním osvícení a zakotvené v lidské zkušenosti, je stejně tak reálné a zaručené jako matematické závěry, založené na fyzických pozorováních, ale morální přesvědčení je na jiné a vyšší úrovni.
195:6.13 (2077.9) Kdyby lidé byli pouze stroje, reagovali by více či méně jednotně na materiální vesmír. Individuálnost, nemluvě o osobnosti, by neexistovala.
195:6.14 (2077.10) Fakt existence absolutního mechanizmu Ráje ve středu vesmíru vesmírů, v přítomnosti neomezené vůle Druhého Zdroje a Středu, dává navždy jistotu, že determinanty nejsou výhradním zákonem kosmu. Existuje tam materialismus , ale není ojedinělý; existuje tam mechanizmus, ale není neomezený; existuje tam determinizmus, ale není osamocen.
195:6.15 (2078.1) Konečný hmotný vesmír by se nakonec stal jednotným a deterministickým, ale bez sloučené přítomnosti mysli a ducha. Vliv kosmické mysli neustále vnáší spontánnost dokonce i do materiálních světů.
195:6.16 (2078.2) Svoboda či iniciativa v jakékoliv oblasti existence je přímo úměrná stupni vlivu ducha a působení kosmické mysli; v lidském životě to odpovídá míře skutečného vykonávání „vůle Otce.“ A proto, když jednou začnete hledat Boha, je to nezvratný důkaz toho, že Bůh již našel vás.
195:6.17 (2078.3) Upřímné hledání dobra, krásy a pravdy vede k Bohu. A každý vědecký objev demonstruje existenci jak svobody, tak i jednotnosti ve vesmíru. Objevitel měl svobodu udělat svůj objev. Objevená věc je reálná a zjevně jednotná, jinak by se nestala známou jako věc.
195:7.1 (2078.4) Jak pošetilé je, když materialisticky přemýšlející člověk dovolí takovým zranitelným teoriím, jako teorii mechanistického vesmíru, připravit sebe o obrovské duchovní zdroje, spočívající v osobní zkušenosti opravdového náboženství. Fakta se nikdy nehádají s opravdovou duchovní vírou; teorie ano. Bylo by lepší, kdyby se věda věnovala zničení pověr, než snahám potřít náboženskou víru─víru člověka v duchovní reality a božské hodnoty.
195:7.2 (2078.5) Věda by měla materiálně dělat pro člověka to, co pro něho dělá náboženství duchovně─rozšiřuje horizont života a zvětšuje jeho osobnost. Opravdová věda nemůže mít žádný trvalý spor s opravdovým náboženstvím. „Vědecká metoda“ je pouhým intelektuálním měřidlem, se kterým se měří materiální poznatky a fyzikální jevy. Ale materiální a čistě intelektuální metoda je naprosto nepoužitelná pro posuzování duchovních realit a náboženské zkušenosti.
195:7.3 (2078.6) Rozporuplnost současného mechanisty spočívá v následujícím: jestli by tento vesmír měl být zcela materiální a člověk pouhým strojem, takový člověk by nebyl vůbec schopen rozpoznat sebe jako takový stroj a rovněž by si takový mechanický člověk nebyl vůbec vědom faktu existence takového materiálního vesmíru. Mechanistická věda, odrážející zmatek a zoufalství materialismu, nedokáže rozpoznat oduševnělou mysl vědce, jehož vlastní nadmateriální vnímání mu pomáhá upravovat tyto mylné a protichůdné koncepce materialistického vesmíru.
195:7.4 (2078.7) Rajské hodnoty věčnosti a nekonečnosti, pravdy, krásy a dobra jsou skryty ve faktech jevů vesmíru času a prostoru. Ale je nezbytné dívat se očima víry v duchu narozeného smrtelníka, aby tyto duchovní hodnoty byly odkryty a poznány.
195:7.5 (2078.8) Reálnosti a hodnoty duchovního progresu nejsou „psychologickými projekcemi“─pouhými vzdušnými zámky materiální mysli. Takové věci jsou duchovní prognózy vnitřního Ladiče, Božího ducha, pobývajícího v mysli člověka. A nedopusťte, aby vaše nimrání s mdlými záblesky poznatků „relativity“ narušilo vaše představy o věčnosti a nekonečnosti Boha. A ve všech svých snahách pro sebevyjádření se vyvarujte dělat chybu v tom, že neumožníte vyjádření Ladiče, projevit vaší skutečnou a lepší podstatu.
195:7.6 (2079.1) Jestli by toto byl jenom materiální vesmír, materiální člověk by nikdy nebyl schopen dospět ke koncepci o mechanistickém charakteru takové výlučně materiální existence. Tato mechanistická koncepce o vesmíru je sama o sobě nemateriálním fenoménem mysli a každá mysl je nemateriálního původu, bez ohledu na to, jak důkladně se může zdát, že je materiálně podmíněna a mechanisticky ovládána.
195:7.7 (2079.2) Částečně vyvinutý mentální mechanizmus smrtelného člověka není příliš obdařen důsledností a moudrostí. Ješitnost člověka často předbíhá jeho intelekt a přesahuje jeho logiku.
195:7.8 (2079.3) Již sám pesimismus nejpesimističtějšího materialisty je sám o sobě dostatečným důkazem toho, že vesmír pesimisty není úplně materiální. Jak optimismus, tak i pesimismus jsou konceptuální reakce mysli, uvědomující si nejenom fakta, ale i hodnoty. Kdyby byl vesmír skutečně tím, za co ho považují materialisté, člověk jako živý stroj by postrádal veškeré vědomé poznání tohoto faktu. Bez uvědomění koncepce hodnot v duchu narozené mysli by fakt materiálnosti vesmíru a mechanistických jevů vesmírné činnosti nemohl být člověkem vůbec rozpoznán. Jeden stroj si nemůže být vědom podstaty, nebo hodnoty jiného stroje.
195:7.9 (2079.4) Mechanistická filozofie života a vesmíru nemůže být vědecká, protože věda uznává a zabývá se pouze materiály a fakty. Filozofie má nevyhnutelně nadvědecký charakter. Člověk je materiálním faktem přírody, ale jeho život je jev, který přesahuje materiální úrovně přírody v tom, že projevuje schopnost ovládat mysl a tvůrčí schopnosti ducha.
195:7.10 (2079.5) Upřímná snaha člověka stát se mechanistou představuje tragický jev─marnou snahu takového člověka spáchat intelektuální a morální sebevraždu. Ale to on nemůže udělat.
195:7.11 (2079.6) Kdyby vesmír byl pouze materiální a člověk jenom stroj, nebylo by vědy, povzbuzující vědce předpokládat tuto mechanizaci vesmíru. Stroje nemohou měřit, klasifikovat a ani hodnotit sami sebe. Takové vědecké dílo může být vykonáno pouze nějakou entitou nadstrojového statusu.
195:7.12 (2079.7) Jestliže vesmírná realita je jenom jedním gigantickým strojem, pak se člověk musí nacházet za hranicemi vesmíru a mimo něj, aby měl možnost rozpoznat takový fakt a začít vnímat takové vyhodnocení.
195:7.13 (2079.8) Jestliže člověk je pouze stroj, jakým způsobem tento člověk začne věřit, nebo mluvit o svém poznání toho, že je stroj? Zkušenost sebepoznání a sebehodnocení jsou vlastnosti, které pouhý stroj nikdy nemůže mít. Sebe si uvědomující a otevřený materialista je nejlepší možnou odpovědí mechanizmu. Kdyby materializmus byl faktem, tak by neexistovalo sebepoznání mechanisty. Je také pravdou, že člověk musí být nejdříve morálně uvědomělý než může páchat nemorální činy.
195:7.14 (2079.9) Samotné prosazování materialismu ukazuje na existenci nadmateriálního vědomí mysli, které si dovoluje taková dogmata prohlašovat. Materialismus může pouze degenerovat, ale nikdy se nemůže vyvíjet. Stroje nemyslí, netvoří, nesní, nemají aspiraci, nemají ideje, nehladoví po pravdě či nežízní po spravedlnosti. Jejich životy nejsou motivovány nadšením sloužit jiným strojům a mít za cíl věčný růst ve vznešeném úsilí nalézt Boha a snažit se být jako on. Stroje nejsou nikdy intelektuální, emocionální, estetické, etické, morální, nebo duchovní.
195:7.15 (2079.10) Umění dokazuje, že člověk není mechanismem, ale nedokazuje, že je duchovně nesmrtelný. Umění je morontií smrtelníků─přechodným polem mezi člověkem materiálním a člověkem duchovním. Poezie je snaha uniknout od materiálních realit k duchovním hodnotám.
195:7.16 (2080.1) V podmínkách vyspělé civilizace umění polidšťuje vědu a současně je naopak oduševňováno opravdovým náboženstvím─pochopením duchovních a věčných hodnot. Umění představuje lidské a časově-prostorové hodnocení reality. Náboženství je božským přijetím kosmických hodnot a znamená věčný progres v duchovním vzestupu a rozvoji. Časové umění je nebezpečné jen tehdy, když se stává slepým k duchovním zásadám božských norem, které věčnost odráží jako časové stíny reality. Opravdové umění účinně působí na materiální věci života; náboženství zušlechťuje a přetváří materiální fakta života a nikdy nepřestává ve svém duchovním hodnocení umění.
195:7.17 (2080.2) Jak pošetilé je předpokládat, že automat by byl schopen pochopit filozofii automatismu a jak směšné je domnívat se, že by si dokázal vytvořit takovou představu o jiných a jemu podobných automatech!
195:7.18 (2080.3) Každý vědecký výklad materiálního vesmíru je bezcenný, pokud patřičným způsobem není uznán vědec. Žádné ocenění uměleckého díla není opravdové, pokud nevyjadřuje uznání pro umělce. Každé hodnocení morálky je zbytečné, pokud nezahrnuje moralistu. Žádné uznání filozofie není povznášející, jestliže ignoruje filozofa a náboženství nemůže existovat bez opravdové zkušenosti pobožného člověka, který se právě skrze tuto zkušenost snaží najít Boha a poznat ho. Rovněž vesmír vesmírů nedává smysl bez JÁ JSEM─nekonečného Boha, který ho vytvořil a nepřetržitě ho řídí.
195:7.19 (2080.4) Mechanisté─humanisté─mají sklon plout s materiálními proudy. Idealisté a duchovní lidé mají odvahu používat svá vesla s rozumem a vervou, aby změnili zdánlivě nesporný materiální kurz energetických toků.
195:7.20 (2080.5) Věda žije díky matematice rozumu; hudba vyjadřuje tempo emocí. Náboženství je duchovním rytmem duše v časově-prostorové harmonii s vyššími a věčnými melodickými rozměry Nekonečnosti. Náboženská zkušenost je v lidském životě něco, co má skutečně nad-matematický charakter.
195:7.21 (2080.6) V jazyce abeceda představuje mechanismus materialismu, zatímco slova, vyjadřující smysl tisíců myšlenek, velkých idejí a ušlechtilých ideálů─lásky a nenávisti, zbabělosti a statečnosti─jsou výsledky činností mysli, probíhajících v rozsahu, stanoveného jak materiálním, tak i duchovním zákonem, řízeného rozhodností vůle osobnosti a omezeného vnitřními situačními možnostmi.
195:7.22 (2080.7) Vesmír se nepodobá zákonům, mechanismům a stejnorodosti, které odhaluje vědec a které on považuje za vědu, ale spíše zvídavému, myslícímu, náročnému, tvůrčímu, kombinujícímu a soudnému vědci, který takto pozoruje vesmírné jevy a kategorizuje matematická fakta, obsažená v mechanistických aspektech materiální strany tvoření. Vesmír se ani nepodobá uměleckému dílu umělce, ale spíše snaživému, snícímu, ctižádostivému a vyvíjejícímu se umělci, který se snaží přesáhnout svět materiálních věcí ve snaze dosáhnout duchovního cíle.
195:7.23 (2080.8) Vědec, ne věda, vnímá realitu vyvíjejícího se a rozvíjejícího se vesmíru energie a hmoty. Umělec, ne umění, demonstruje existenci přechodného morontiálního světa mezi materiální existencí a duchovní svobodou. Náboženský člověk, ne náboženství, dokazuje existenci duchovních realit a božských hodnot, které člověka čekají na cestě věčného vývoje.
195:8.1 (2081.1) Ale i po poté, až materialismus a mechanismus budou více či méně poraženi, devastující vliv sekularismu dvacátého století bude ještě stále zamořovat duchovní zkušenost milionů důvěřivých duší.
195:8.2 (2081.2) Současný sekularismus je posilován dvěma celosvětovými faktory. Otcem sekularismu byl přízemní a bezbožný postoj takzvané vědy devatenáctého a dvacátého století─vědy ateistické. Matkou současného sekularismu byla totalitářská středověká křesťanská církev a jeho začátkem byl narůstající protest proti téměř naprosté nadvládě institucionalizované křesťanské církve nad západní civilizací.
195:8.3 (2081.3) V době vytváření této knihy byl a stále je převažujícím intelektuálním a filozofickým klimatem jak v evropském, tak i americkém životěrozhodně ateizmus a humanismus. V průběhu tři sta let se západní myšlení neustále zesvětšťovalo. Náboženství, jehož vliv se stával více a více formálním, se z velké části zabývalo vykonáváním obřadů. Většina lidí, nazývajících sebe křesťany západní civilizace, jsou nevědomky ve skutečnosti sekularisté.
195:8.4 (2081.4) Bylo zapotřebí obrovské síly a mohutného vlivu pro vysvobození myšlení a způsobu žití části západních národů ze zničujícího sevření totalitářské církevní nadvlády. Sekularismus skutečně zpřetrhal okovy církevního vládnutí, ale nyní naopak hrozí nastolením nového a bezbožného typu nadvlády nad srdci a mysli současných lidí. Tyranský a diktátorský stát je přímým potomkem vědeckého materialismu a filozofického ateizmu. Sotva sekularismus osvobodí člověka od nadvlády institucionalizované církve, hned ho prodá do otrockého područí totalitářského státu. Sekularismus osvobodí člověka z církevního otroctví jen proto, aby ho vydal na pospas tyranii politickému a ekonomickému otroctví.
195:8.5 (2081.5) Materialismus popírá Boha, sekularismus ho prostě ignoruje; tak tomu bylo alespoň zpočátku. V poslední době sekularismus přijal militantnější postoj, usilující zaujmout místo náboženství, proti jehož totalitářskému područí kdysi bojoval. Sekularismus dvacátého století má tendenci tvrdit, že člověk Boha nepotřebuje. Ale, mějte se na pozoru! Tato bezbožná filozofie lidské společnosti povede k nepokojům, nepřátelství, neštěstím, válkám a celosvětovým katastrofám.
195:8.6 (2081.6) Bezbožnost nikdy nemůže přinést lidstvu mír. Nic nemůže zaujmout místo Boha v lidskéspolečnosti. Ale velmi dobře si pamatujte toto: nespěchejte vzdát se prospěšných výdobytků světského protestu proti církevnímu totalitářství! V současné době západní civilizace požívá mnoho svobod a předností v důsledku proticírkevní revoluce. Velkou chybou sekularismu bylo následující: v revoltě proti téměř absolutní kontrole života ze strany náboženských autorit a po získání svobody z takové církevní tyranie, sekularisté pak zahájili revoltu proti samotnému Bohu, někdy v tichosti a někdy otevřeně.
195:8.7 (2081.7) Právě revoltě proti církvi vděčíte za úžasnou tvořivost amerického industrializmu a nevídaného rozvoje západní civilizace. A protože světská revolta zašla příliš daleko a ztratila z očí Boha a opravdové náboženství, pak také přišla nenadále úroda světových válek a mezinárodních nepokojů.
195:8.8 (2081.8) Není nutné obětovat víru v Boha pro požívání darů novodobé světské revolty: tolerance, služba společnosti, demokratická vláda a občanské svobody. Nebylo nutné, aby sekularismus zaujal takový nepřátelský postoj k opravdovému náboženství, aby mohl prosazovat vědu a podporovat vzdělání.
195:8.9 (2082.1) Ale sekularismus není jediným zdrojem všech těchto nedávných výdobytků, spojených se zvýšením úrovně života. Za vymoženostmi dvacátého století nestojí pouze věda a sekularismus, ale také nepoznané a nepovšimnuté duchovní vlivy života a učení Ježíše Nazaretského.
195:8.10 (2082.2) Bez Boha, bez náboženství vědecký sekularismus nemůže nikdy koordinovat své síly, sladit své rozdílné a konkurenční zájmy, strany a národy. Tato světská humanistická společnost, bez ohledu na její jedinečné materialistické úspěchy, se pomalu rozpadá. Hlavní soudržnou silou, odporující tomuto rozpadu, je nacionalismus. Ale nacionalismus je hlavní překážkou světovému míru.
195:8.11 (2082.3) Slabost sekularismu spočívá v tom, že se kvůli politice a moci nestará o etiku a náboženství. Vy prostě nemůžete vytvořit bratrství lidí ignorujíc či popírajíc otcovství Boha.
195:8.12 (2082.4) Světský sociální a politický optimismus je iluze. Bez Boha ani svoboda a nezávislost, ani majetek a bohatství nevedou k míru.
195:8.13 (2082.5) Úplná sekularizace vědy, vzdělání, průmyslu a společnosti může vést pouze ke katastrofě. Během první třetiny dvacátého století Urantijci zabili více lidí, než bylo zabito za celou křesťanskou éru. A toto je pouze začátek sklizně hrozných plodů materialismu a sekularismu; ještě přijdou hroznější pohromy.
195:9.1 (2082.6) Nepohrdejte hodnotou vašeho duchovního dědictví─řekou pravdy, tekoucí skrze staletí až do neplodných časů materialistického a ateistického věku. Ve všech svých chválihodných snahách osvobodit se od náboženských pověr minulosti dbejte na to, abyste se pevně drželi věčné pravdy. Ale buďte trpěliví! Když nynější vzpoura pověry skončí, pravdy evangelia Ježíše budou trvale zářivě osvětlovat novou a lepší cestu.
195:9.2 (2082.7) Ale zpohanštělé a socializované křesťanství potřebuje navázat nové spojení s nekompromisním učením Ježíše; to však chřadne z nedostatku nového vidění života Učitele na zemi. Nové a obsáhlejší odhalení náboženství Ježíše je určeno zvítězit nad impériem materialistického sekularismu a svrhnout světovou nadvládu mechanistického naturalismu. V současné době se Urantia rozechvěně přibližuje k jedné z její nejúžasnějších a nejpoutavějších epoch sociální přeměny, morálního probuzení a duchovního osvícení.
195:9.3 (2082.8) Přestože učení Ježíše bylo značně upraveno, přežilo mysterijní kulty v době svého zrodu a nevědomost a pověry doby temna a v současné době pomalu vítězí nad materialismem, mechanismem a ateizmem dvacátého století. A takové časy velkých zkoušek a hrozící porážky jsou vždy časy velkých zjeveních.
195:9.4 (2082.9) Náboženství nutně potřebuje nové vůdce─duchovní muže a ženy, kteří budou mít odvahu spoléhat se výlučně na Ježíše a jeho nesrovnatelné učení. Jestli křesťanství bude i nadále opomíjet jeho duchovní misi a pokračovat ve svém šťourání do sociálních a materiálních problémů, duchovní renesance bude muset počkat na příchod těchto nových učitelů náboženství Ježíše, kteří se budou výhradně věnovat duchovnímu obrození lidí. A potom tyto v duchu zrozené duše rychle dodají ze svých řad tyto vůdce a stanou se zdrojem inspirace, nutné pro sociální, morální, ekonomické a politické reorganizace světa.
195:9.5 (2083.1) Moderní věk odmítne přijmout náboženství, které odporuje faktům a je v nesouladu s jeho nejvyššími koncepcemi pravdy, krásy a dobra. Nastává hodina nového odhalení pravdy a původních základů dnešního překrouceného a kompromisního křesťanství─odhalení opravdového života a učení Ježíše.
195:9.6 (2083.2) Primitivní člověk žil v okovech pověrčivého náboženského strachu. Současní civilizovaní lidé jsou velmo obezřetní, aby neupadli do područí silných náboženských přesvědčeních. Myslící člověk se vždy bál kontroly náboženství. Když silné a dynamické náboženství hrozí podrobit si člověka, ten se ho vždy snaží zdůvodňovat, zlidovět a institucionalizovat a takto doufat, že nad ním získá kontrolu. Takovým postupem se i zjevené náboženství stane výtvorem člověka a je člověkem ovládáno. Současní myslící muži a ženy se vyhýbají náboženství Ježíše kvůli svému strachu z toho, co jim ─a s nimi udělá. A všechny tyto obavy jsou plně oprávněné. Náboženství Ježíše skutečně ovládne a přemění své věřící, vyžadujíc od lidí zasvětit své životy poznání vůle nebeského Otce a věnovat veškerou životní energii nezištné službě bratrství lidí.
195:9.7 (2083.3) Sobečtí muži a ženy prostě nebudou platit takovou cenu dokonce i za největší duchovní poklad, jaký kdy byl smrtelnému člověku nabídnut. Jenom tehdy, když člověk je natolik rozčarován bolestnými zklamáními z nerozumných a mylných sobeckých snah a následného objevení prázdnoty formalizovaného náboženství, bude se chtít celým srdcem uchýlit k evangeliu království─náboženství Ježíše Nazaretského.
195:9.8 (2083.4) Svět potřebuje ve větší míře náboženství z první ruky. Dokonce křesťanství─nejlepší z náboženstvích dvacátého století─není jenom náboženstvím o Ježíši, ale je ve značné míře náboženstvím z druhé ruky. Lidé přijímají toto náboženství tak, jak je jim podáváno uznávanými náboženskými učiteli. Jaké by to bylo pro lidi na světě probuzení, vidět Ježíše tak, jak opravdu žil na zemi a z první ruky poznat jeho životadárná učení! Slova, popisující krásné věci nemohou vyvolat takové silné pohnutí jako pohled na ně samotné, tak jako přesvědčivá slova nemohou inspirovat lidské duše jako zkušenost poznání Boží přítomnosti. Ale neutuchající víra bude stále držet dveře naděje lidské duše otevřené pro vstup věčných duchovních realit božských hodnot nebeských světů.
195:9.9 (2083.5) Křesťanství si dovolilo snížit své ideály před výzvami lidské chamtivosti, válečného šílenství a touhy po moci, ale náboženství Ježíše zůstává neposkvrněnou a nesrovnatelnou výzvou, podněcující to nejlepší co v člověku je a povznést ho nad všechna tato dědictví živočišné evoluce a ctností dosáhnout morálních výšin skutečného osudu člověka.
195:9.10 (2083.6) Křesťanství hrozí pomalá smrt z formalismu, byrokracie, intelektualizmu a dalších neduchovních tendencí. Současná křesťanská církev není takovým bratrstvím dynamických věřících, které kdysi Ježíš pověřil, aby neustále usilovali o duchovní proměnu následujících generací lidstva.
195:9.11 (2083.7) Takzvané křesťanství není jenom náboženskou vírou a náboženskými rituály, ale stalo se také sociálním a kulturním hnutím. Proud současného křesťanství odvodňuje mnohé starodávné pohanské bažiny a mnohé barbarské močály; mnohá starobylá povodí se vlévají do tohoto současného kulturního proudu spolu s řekou, tekoucí s náhorních plošin Galileje, které jsou považovány za jeho výhradní pramen.
195:10.1 (2084.1) Křesťanství rozhodně udělalo tomuto světu nesmírnou službu, ale co dnešní lidé nejvíce potřebují, je Ježíš. Svět znovu potřebuje vidět Ježíše žít na zemi životem v duchu zrozených smrtelníků, kteří působivě odhalují Učitele všem lidem. Je zbytečné mluvit o obnovení primitivního křesťanství; musíte se vydat vpřed z místa, kde se nacházíte. Současná kultura musí projít duchovním křtem s novým odhalením Ježíšova života a musí být osvícena novým chápáním jeho evangelia věčného spasení. A když Ježíš bude takto povýšen, přitáhne k sobě všechny lidi. Ježíšovi učedníci musí být více než vítězi, ale také překypujícími zdroji inspirace a lepšího života pro všechny lidi. Náboženství zůstává pouhým povzneseným humanismem do té doby, dokud odhalení reality Boží přítomnosti v osobní zkušenosti ho neudělá božským.
195:10.2 (2084.2) Krása a vznešenost, lidskost a božskost, jednoduchost a výjimečnost Ježíšova života na zemi představují takový působivý a přitažlivý obraz spasení člověka a odhalení Boha, že teologové a filosofové všech dob se musí zcela vyvarovat pokusům vymýšlet víry či vytvářet teologické systémy duchovního otroctví z takového nadpřirozeného poskytnutí Boha v podobě člověka. V Ježíšovi vesmír vytvořil smrtelného člověka, ve kterém duch lásky zvítězil nad materiálními handicapy času a překonal fakt fyzického původu.
195:10.3 (2084.3) Stále mějte na mysli: Bůh a člověk potřebují jeden druhého. Oni jsou vzájemně nezbytní pro plné a konečné dosažení věčné osobní zkušenosti božského osudu, odkrývajícího se ve vesmírné účelovosti.
195:10.4 (2084.4) „Království Boží se nachází ve vás“ bylo možná největším prohlášením, které kdy Ježíš učinil, hned za oznámením, že jeho Otec je živým a milujícím duchem.
195:10.5 (2084.5) Když se získají nové duše pro evangeliu Učitele, člověka a jeho svět nezmění první kilometr povinností, úkolů či závazků, ale spíše druhý kilometr dobrovolné služby a svobodné láskyplné oddanosti, která naznačuje, že následovník Ježíše se chystá obejmout svého bratra svojí láskou a přivést ho pod duchovní vedení, které ho povede k vyššímu a božskému cíli smrtelného bytí. Křesťanství je i nyní ochotno projít první kilometr, ale lidstvo chřadne a klopýtá v morální temnotě, protože je tak málo těch, kteří jsou ochotni projít druhý kilometr─tak málo přesvědčených následovníků Ježíše, kteří skutečně žijí a milují tak, jak on učil své učedníky žít, milovat a sloužit.
195:10.6 (2084.6) Výzva k účasti na budování nové a reformované lidské společnosti prostřednictvím duchovního znovuzrození Ježíšova království bratrství musí nadchnout všechny v něho věřící tak, jak tomu nebylo od dob, kdy s ním jeho přívrženci chodili po zemi jako jeho druhové v těle.
195:10.7 (2084.7) Žádný společenský či politický systém, který popírá realitu Boha, nemůže přinést nic konstruktivního a trvajícího pro rozvoj lidské civilizace. Ale křesťanství, tak jak je v současné době rozčleněno a zesvětštěno, představuje největší překážku pro svůj další rozvoj; především to platí pro Východ.
195:10.8 (2084.8) Církevnost je dnes a navždy nesrovnatelná s živou vírou, rostoucím duchem a osobní zkušeností věřících druhů Ježíše v bratrství lidí, spojených v duchovní jednotě v království nebeském. Chvályhodná touha zachovat tradice z úspěšných obdobích minulosti často vede k obraně přestárlých náboženských systémů. Dobře míněná touha živit starodávné systémy myšlení fakticky zabraňuje vytváření nových a adekvátních prostředků a metod, určených pro duchovní uspokojení rozšiřujících se a rozvíjejících se myslí moderních lidí. Podobně jsou na tom křesťanské církve dvacátého století, které mají stále velký vliv, ale vůbec si nejsou vědomy překážek, bránících okamžitému rozvoji opravdového evangelia─učeních Ježíše Nazaretského.
195:10.9 (2085.1) Mnoho upřímných lidí, kteří by s radostí projevili svoji oddanost Kristu evangelia, shledávají, že je pro ně značně obtížné nadšeně podporovat církev, která tak málo ukazuje ducha jeho života a učení a o které jim bylo mylně řečeno, že ji založil. Ježíš nezaložil takzvanou křesťanskou církev, ale všemi možnými způsoby, odpovídající jeho podstatě, ji podporoval jako nejlepší existující výklad jeho životního díla na zemi.
195:10.10 (2085.2) Jestli by se jenom křesťanská církev odvážila přijmout program Učitele, tisíce zdánlivě lhostejných mladých lidí by spěchalo zapojit se do takového duchovního hnutí a neváhalo by projít celou tuto cestu velkého dobrodružství a poznání.
195:10.11 (2085.3) Křesťanství čelí vážné hrozbě, vyjádřené v jednom z jeho vlastních sloganů: „Rodina, rozdělena spory, nemůže vydržet.“ Nekřesťanský svět se stěží podřídí křesťanství, rozdrobenému na sekty. Živý Ježíš je jedinou nadějí možného sjednocení křesťanského světa. Opravdová církev─bratrství Ježíše─je neviditelná, duchovní a je charakterizována jednotou a ne nutně jednotností. Jednotnost označuje fyzický svět mechanistické podstaty. Duchovní jednota je plodem upřímného spojení s živým Ježíšem. Viditelná církev by měla přestat překážet progresu neviditelného a duchovního bratrství království Božího. A toto bratrství je předurčeno stát se živým organismem, na rozdíl od institucionalizované společenské organizace. Ono může vhodně využít takové společenské organizace, ale nesmí býti jimi vytlačeno.
195:10.12 (2085.4) Ale i přesto křesťanstvím dvacátého století netřeba opovrhovat. Je produktem mnoha-věkového spojeného morálního génia lidí mnoha národů, kteří si uvědomují Boha a opravdu bylo jednou z největších sil dobra na zemi a proto by s ním nikdo neměl pohrdat, bez ohledu na jeho vrozené a převzaté nedostatky. Křesťanství i nyní probouzí v myslích přemýšlivých lidí silné morální emoce.
195:10.13 (2085.5) Ale není omluvy pro zapojení církve do obchodu a politiky; takové nekalé aktivity jsou do očí bijící zradou Učitele. A opravdoví milovníci pravdy budou jen pomalu zapomínat na to, jak tato institucionalizovaná církev se často opovážila zničit nově zrozenou víru a pronásledovala nositele pravdy, jestliže vystupovali v nepravověrném rouchu.
195:10.14 (2085.6) Je více než zřejmé, že taková církev by nemohla přežít, kdyby ve světě nebyli lidé, kterým takový styl uctívání vyhovoval. Mnoho duchovně netečných duší touží po starobylém, autoritativním náboženství, založeném na rituálech a posvátných tradicích. Lidská evoluce a duchovní progres stěží postačují na to, aby všem lidem bylo umožněno obejít se bez náboženské autority. A neviditelné bratrství království může nakrásně přijmout tyto rodinné skupiny rozdílných sociálních a povahových tříd, kdyby byly ochotny stát se opravdu duchem vedenými Božími syny. Ale v tomto bratrství Ježíše není místo pro sektářskou rivalitu, meziskupinovou nevraživost či morální nadřazenost a duchovní nezpůsobilost.
195:10.15 (2086.1) Tato různá uskupení křesťanů mohou poskytovat uspokojení početným rozmanitým typům rádoby věřících z různých národů západní civilizace, ale takové rozčlenění křesťanského světa představuje obrovskou slabost, když se tento svět snaží rozšířit evangelium Ježíše mezi národy Východu. Tyto národy ještě nerozumějí, že náboženství Ježíše existuje odděleně a poněkud mimo od křesťanství, které se stále více a více stává náboženstvím o Ježíši.
195:10.16 (2086.2) Velká naděje Urantie je spojena s možností nového odhalení Ježíše prostřednictvím nového a rozšířeného výkladu o jeho spasitelném poselství, které by duchovně spojilo v láskyplné službě početné skupiny jeho dnešních samozvaných následovníků.
195:10.17 (2086.3) Také světské vzdělání by mohlo pomoci v této velké duchovní renesanci, kdyby věnovalo větší pozornost učení mladých lidí metodám plánování života a pěstování charakteru. Smysl všeho vzdělání musí spočívat v tom, aby vychovávalo a vedlo k nejvyššímu smyslu života─formování ušlechtilé a harmonicky rozvinuté osobnosti. Existuje velká potřeba pro učení morální discipliny namísto tak přespřílišného vlastního potěšení. Na takovém základě náboženství může přispívat svým duchovním stimulem k rozvoji a obohacení smrtelného života a tím k zajištění a povznesení života věčného.
195:10.18 (2086.4) Křesťanství vzniklo jako improvizované náboženství a v důsledku toho musí účinkovat malou rychlostí. Vysokorychlostní duchovní výkonnost musí počkat na nové odhalení a všeobecnější přijetí skutečného náboženství Ježíše. Ale křesťanství je mohutné náboženství, poněvadž prostí učedníci ukřižovaného tesaře dali do pohybu učení, která během tři sta let dobyla římský svět a potom pokračovala ve svém vítězném tažení, zvítězivši nad barbary, kteří svrhli Řím. Toto stejné křesťanství pokořilo─pohltilo a povzneslo─celý proud hebrejské teologie a řecké filozofie. A pak, když se toto křesťanství ocitlo na více než tisíc let v komatu v důsledku předávkování náboženskými obřady a pohanstvím, samo se vzkřísilo a prakticky podruhé dobylo západní svět. Křesťanství obsahuje dostatek učeních Ježíše na to, aby bylo nesmrtelným.
195:10.19 (2086.5) Jestli by jenom křesťanství mohlo hlouběji proniknout do učeních Ježíše, mohlo by mnohem více pomáhat současnému člověku řešit jeho nové a stále složitější problémy.
195:10.20 (2086.6) Křesťanství má velmi nevýhodné postavení, jelikož v očích celého světa je považováno za součást společenského systému, průmyslového života a morálních norem západní civilizace; a proto se náboženství dostalo nevědomky do role, ve které zdánlivě podporuje společnost, která vrávorá pod tíhou viny, protože toleruje vědu bez idealismu, politiku bez principů, bohatství bez práce, požitkářství bez hranic, vědomosti bez charakteru, moc bez svědomí a průmysl bez morálky.
195:10.21 (2086.7) Naděje současného křesťanství spočívá v tom, aby přestalo podporovat společenské systémy a průmyslové metody západní civilizace a současně se pokorně poklonilo před křížem, který tak hrdinsky velebí a znovu se naučilo od Ježíše Nazaretského největším pravdám, které kdy smrtelný člověk může slyšet─živému evangeliu o otcovství Boha a bratrství lidí.
Kniha Urantia
Kapitola 196
196:0.1 (2087.1) JEŽÍŠ se vyznačoval ušlechtilou a srdečnou vírou v Boha. On prožíval běžné zdary a nezdary smrtelného života, ale v náboženském smyslu nikdy nezapochyboval o nespornosti Boží péče a vedení. Jeho víra byla výsledkem vnímání, zrozeného činností božské duchovní přítomnosti─jeho vnitřního Ladiče Myšlení. Ježíšova víra nebyla ani tradiční, ani čistě intelektuální; byla zcela osobní a naprosto duchovní.
196:0.2 (2087.2) Ježíš-člověk viděl Boha jako svatého, spravedlivého a šlechetného, stejně jako upřímného, krásného a dobrotivého. Všechny tyto vlastnosti božskosti Ježíš soustředil ve své mysli jako „vůle Otce nebeského.“ Ježíšův Bůh byl současně „Svatým Izraele“ a „živým a milujícím Otcem nebeským.“ Ježíš nebyl prvním, kdo si představoval Boha jako Otce, ale on tuto ideu povznesl a povýšil do ušlechtilé zkušenosti díky novému odhalení Boha a prohlášením, že každý smrtelný tvor je dítětem tohoto Otce lásky, je synem Božím.
196:0.3 (2087.3) Ježíš nelpěl na víře v Boha tak, jak by to dělala duše, bojující s vesmírem a sevřena ve smrtelném sevření s nepřátelským a hříšným světem; on se neuchýlil k víře jenom proto, aby našel útěchu v těžkých chvílích anebo povzbuzení v situacích hrozivé beznaděje; víra nebyla pouhou iluzorní náhradou za nepříjemné reality a těžkosti života. Navzdory všem přirozeným těžkostem a světským protikladům smrtelné existence, Ježíš prožíval klid, pocházející z nejvyšší a nepopiratelné důvěry v Boha a pociťoval, díky své víře, nesmírné nadšení ze života v přímé přítomnosti nebeského Otce. A tato vítězná víra byla živou zkušeností a opravdovým duchovním dosažením. Ježíšův velký přínos hodnotám lidské zkušenosti nebyl v tom, že odhalil tak mnoho nových idejí o nebeském Otci, ale spíše v tom, že tak velkolepě a lidsky ukázal nový a vyšší typ živé víry v Boha. Nikdy na žádném světě v tomto vesmíru se v životě jakéhokoliv smrtelníka Bůh nestal takovou živou realitou, jako v lidské zkušenosti Ježíše Nazaretského.
196:0.4 (2087.4) V životě Učitele na Urantii tato planeta a všechny ostatní světy lokálního tvoření objevují nový a vyšší typ náboženství, náboženství založeného na osobních duchovních vztazích s Vesmírným Otcem a plně ověřeného nejvyšší mocí─opravdovou osobní zkušeností. Tato Ježíšova živá víra byla víc než intelektuálním rozjímáním a nebyla mystickým meditováním.
196:0.5 (2087.5) Teologie může upravit, formulovat, definovat a dogmatizovat víru, ale v lidském životě Ježíše byla víra osobní, živá, svébytná, spontánní a ryze duchovní. Tato víra nebyla úctou před tradicemi, ani pouhým intelektuálním přesvědčením, kterého se držel jako posvátného symbolu svého vyznání, ale spíše povznesenou zkušeností a hlubokým přesvědčením, které ho bezpečně vedly. Jeho víra byla tak opravdová a všeobsahující, že zcela vymýtila všechny duchovní pochybnosti a účinně zničila každou konfliktní touhu. Nic ho nemohlo odtrhnout od duchovní kotvy této vřelé, ušlechtilé a nezlomitelné víry. I tváří v tvář zjevného nezdaru či bolestného zklamání a hrozivé beznaděje zůstával klidným v božské přítomnosti, prost strachu a plně si uvědomující duchovní neporazitelnost. Ježíš se vyznačoval povzbuzující jistotou své neoblomné víry a v každé těžké životní situaci neomylně projevil svoji nezpochybnitelnou oddanost konání vůle Otce. A tuto obdivuhodnou víru nemohla zlomit ani krutá a zdrcující hrozba potupné smrti.
196:0.6 (2088.1) Velmi často silná duchovní víra náboženského génia vede přímo ke zhoubnému fanatismu, zveličování náboženského ega, ale u Ježíše tomu tak nebylo. Jeho vyjímečná víra a duchovní úroveň nebyly v jeho praktickém životě negativně ovlivněny, jelikož toto duchovní nadšení bylo zcela nevědomým a spontánním duševním vyjádřením jeho osobní zkušenosti s Bohem.
196:0.7 (2088.2) Vše-pohlcující a nezdolná Ježíšova duchovní víra se nikdy nestala fanatickou, poněvadž se nikdy nepokusila odchýlit od jeho velmi dobře vyrovnaných intelektuálních úsudků, týkajících se proporcionálních hodnot praktických a běžných společenských, ekonomických a mravních životních situací. Syn Člověka byl nádhernou celistvou lidskou osobností; byla to dokonale obdařená božská bytost; on byl také pozoruhodně vyrovnaný jako sloučená lidská a božská bytost, působící na zemi v jedné osobnosti. Učitel vždy sladil víru duše s moudrými úsudky, vycházejících z vlastní zkušenosti. Osobní víra, duchovní naděje a morální oddanost byly vždy v souladu s nesrovnatelnou náboženskou jednotou─harmonickým spojením─s hlubokým uvědoměním reality a posvátnosti všech lidských věrností, spojených s osobní ctí, láskou k rodině, náboženskými závazky, společenskými povinnostmi a ekonomickými potřebami.
196:0.8 (2088.3) Ježíšova víra viděla všechny duchovní hodnoty tak, že se nacházejí v království Božím. Proto Ježíš řekl: „Hledejte nejdříve království nebeské.“ V rozvinutém a ideálním bratrství království viděl Ježíš zakončení a naplnění „vůle Boží.“ Podstata modlitby, kterou učil své učedníky, spočívala v těchto slovech: „Království vaše přichází, vaše vůle bude naplněna.“ Poněvadž vnímal království jako ztělesnění Boží vůle, věnoval se dílu naplnění této vůle s nesmírným opomíjením sebe sama a nespoutaným nadšením. Ale během celé své velkolepé mise a po celou dobu svého neobyčejného života se v něm nikdy neobjevil náznak zběsilosti fanatika, nebo povrchní nicotnosti náboženského egoisty.
196:0.9 (2088.4) Celý Učitelův život byl neustále podmiňován touto živou vírou, touto ušlechtilou náboženskou zkušeností. Takový duchovní postoj zcela ovládal jeho myšlení a cítění, jeho přesvědčení a modlitby, jeho učení a kázání. Tato osobní víra syna pod jistým a bezpečným vedením a ochranou nebeského Otce dala jeho unikátnímu životu hluboký smysl pro duchovní reality. A přesto, navzdory tomuto hlubokému vědomí těsného vztahu s božskostí, když lidé tohoto Galilejce, Božího Galilejce, oslovovali „dobrý Učiteli“, on hned odpověděl: „Proč mě nazýváte dobrým?“ Když se střetneme s takovým velkolepým sebe-opomíjením, začínáme rozumět, jak se Vesmírný Otec mohl tak plně zjevit Učiteli a skrze něho odhalit sebe smrtelníkům stvořených světů.
196:0.10 (2088.5) Jako obyvatel tohoto světa, Ježíš přinesl Bohu největší z obětí: zasvěcení a věnování své vlastní vůle vznešené službě─naplňování božské vůle. Ježíš vždy a důsledně vysvětloval náboženství z pohledu vůle Otce. Když zkoumáte život Učitele v tom, jak se díval na modlitbu, nebo na jakýkoliv rys náboženského života, nezajímejte se příliš o to, co učil, ale co dělal. Ježíš nikdy nebral modlitbu jako náboženskou povinnost. Modlitba byla pro něho upřímným vyjádřením duchovního postoje, prohlášením o oddanosti duše, projevem o osobní věrnosti, vyjádřením díkuvzdání, vyhnutím se emocionálnímu napětí, předcházením konfliktu, povznesením přemýšlení, zušlechtěním touhy, obhajobou morálního rozhodnutí, obohacením myšlenky, posílením vyšších tendencí, posvěcením podnětu, vyjasněním názoru, prohlášením víry, nadsmyslovým odevzdáním vůle, povzneseným stvrzením jistoty, odhalením odvahy, provoláním objevu, přiznáním nejvyšší oddanosti, potvrzením zasvěcení, metodou pro řešení potíží a mocnou mobilizací všech spojených duševních sil pro odolání všem sobeckým, zlovolným a hříšným lidským sklonům. Ježíš prožil přesně takový, modlitbě zasvěcený, život, aby konal vůli svého Otce a svůj život zakončil triumfálně zrovna takovou modlitbou. Tajemstvím jeho neporovnatelného života bylo toto vědomí přítomnosti Boha; a on ho získal uváženou modlitbou a upřímnou úctou─nepřerušovaným spojením s Bohem─a ne prostřednictvím znameních, hlasů, viděních či podivných náboženských rituálů.
196:0.11 (2089.1) V pozemském životě Ježíše bylo náboženství živou zkušeností, přímým a osobním posunem od duchovní úcty k praktické počestnosti. Ježíšova víra přinášela nadsmyslové plody božského ducha. Jeho víra nebyla nevyzrálá a důvěřivá jako víra dítěte, ale v mnoha aspektech však připomínala bezstarostnou důvěru dětské mysli. Ježíš důvěřoval Bohu v mnohém tak, jak dítě důvěřuje rodičům. On měl nesmírnou důvěru ve vesmír─přesně takovou důvěru, jakou má dítě ke svým rodičům. Ježíšova upřímná víra v základní dobro vesmíru velmi hodně připomínala důvěru dítěte v bezpečnost jeho pozemského prostředí. On se spoléhal na nebeského Otce tak, jak dítě se spoléhá na svého pozemského rodiče a jeho vřelá víra nikdy ani na okamžik nezapochybovala o zaručené péči nebeského Otce. Nikdy se nedal vážně vyvést z míry strachem, pochybnostmi a skepticismem. Pochybnosti nikdy nebránily svobodnému a svébytnému projevu jeho života. V něm se spojila silná a uvážlivá odvaha dospělého muže s upřímným a důvěřivým optimismem věřícího dítěte. Jeho víra dosáhla takové důvěry, že byla prosta strachu.
196:0.12 (2089.2) Ježíšova víra dosáhla čistoty, příznačné důvěře dítěte. Jeho víra byla tak absolutní a nepochybující, že odpovídala na kouzlo kontaktu se spoluobčany a na zázraky vesmíru. Jeho pocit důvěry v božskost byl tak naprostý a tak pevný, že přinášel radost a jistotu v absolutní osobní bezpečnost. Jeho náboženská zkušenost neznala nejistotu a váhavost. V tomto gigantickém intelektu dospělého muže víra dítěte svrchovaně vládla ve všech záležitostech, vztahujících se k náboženskému vědomí. Není divu, že jednou Ježíš řekl: „Pokud se nestanete podobnými malým dětem, nevstoupíte do království.“ Přestože Ježíšova víra byla dětská, nebyla v žádném případě dětinská.
196:0.13 (2089.3) Ježíš nevyžadoval po svých učednících, aby věřili v něho, ale spíše věřili spolu s ním v realitu lásky Boha a v plné důvěře přijímali zaručenou bezpečnost, kterou dává synovství s nebeským Otcem. Učitel si přál, aby všichni jeho stoupenci plně sdíleli jeho transcendentní víru. Ježíš nejcitlivějším způsobem nabádal své stoupence, aby nevěřili pouze v to, v co věří on, ale také věřili tak, jak věřil on. V tom spočívá hluboký smysl jednoho z jeho požadavků─“následujte mne.“
196:0.14 (2090.1) Pozemský život Ježíše byl zasvěcen jednomu velkému záměru─konat vůli Otce, prožít lidský život zbožně a ve víře. Ježíšova víra byla důvěřivá, takovou jakou má dítě, ale byla naprosto zbavena domněnek. Dělal velká a odvážná rozhodnutí, statečně čelil mnoha zklamáním, odhodlaně překonával mimořádně obtížné nesnáze a srdnatě se vyrovnával s přísnými nároky služby. Ježíš musel mít silnou vůli a nezlomnou důvěru věřit v to, v co věřil a věřit tak, jak věřil.
196:1.1 (2090.2) Ježíšova oddanost konání vůle Otce a sloužit lidem je víc než prostým rozhodnutím smrtelné bytosti a lidským odhodláním; bylo to šlechetné zasvěcení sebe sama takovému bezvýhradnému poskytování lásky. Bez ohledu na fakt absolutní moci Michaela, nesmíte vzít lidem Ježíše-člověka. Učitel vystoupil na nebesa jako člověk a rovněž jako Bůh; on patří lidem; lidé patří jemu. Je politováníhodné, jak samo náboženství je tak mylně vykládáno, že odděluje lidského Ježíše od zápolících smrtelníků! Nedopusťme, aby diskuze o lidskosti či božskosti Krista nezastínily spasitelnou pravdu o tom, že Ježíš Nazaretský byl náboženský člověk, který, skrze svoji víru, dosáhl poznání a konání Boží vůle; Ježíš byl skutečně nejnáboženštějším člověkem, jaký kdy žil na Urantii.
196:1.2 (2090.3) Uzrál čas svědecky potvrdit symbolické vzkříšení Ježíše-člověka z jeho pohřební hrobky, které je pohlceno teologickými tradicemi a náboženskými dogmaty devatenácti stoletích. Ježíš Nazaretský nesmí být již déle obětován ani když se jedná o nádhernou koncepci proslaveného Krista. Jaká transcendentní služba bude prokázána, jestli, prostřednictvím tohoto odkrytí, Syn Člověka vstane z hrobky tradiční teologie a bude představen jako živý Ježíš té samé církvi, která nese jeho jméno a také všem ostatním náboženstvím! Křesťanské bratrstvo věřících určitě bez váhání udělá změny ve své víře a ve způsobech žití, které jim umožní „následovat“ Učitele v demonstrování jeho opravdového života─náboženské oddanosti vykonávání vůle Otce a zasvěcení nezištné službě lidem. Bojí se samozvaní křesťané toho, že se odhalí samolibé a neposvěcené společenství se společenskou vážností a zištnými ekonomickými zájmy? Bojí se institucionalizované křesťanství možného ohrožení, či dokonce odstranění, tradiční církevní moci, jestli Ježíš Galilejský se znovu vrátí do myslí a duší smrtelných lidí jako ideál osobního náboženského života? Samozřejmě, sociální změny, ekonomické přeměny, morální zotavení a revize náboženstvích křesťanské civilizace by byly radikální a revoluční, jestli by živé náboženství Ježíše náhle nahradilo teologické náboženství o Ježíši.
196:1.3 (2090.4) „Následovat“ Ježíše znamená osobně sdílet jeho náboženskou víru a vstoupit do ducha Učitelova života, zasvěceného nezištné službě lidem. Jednou z nejdůležitějších věcí v lidském životě je poznat to, v co Ježíš věřil, objevit jeho ideály a snažit se dosáhnout vznešeného smyslu jeho života. Největší hodnotou všeho lidského poznání je poznání náboženského života Ježíše a toho, jak ho prožil.
196:1.4 (2090.5) Prostí lidé naslouchali Ježíšovi rádi a budou znovu reagovat na představení jeho opravdového lidského života, posvěceného náboženskou motivací, jestli se takové pravdy opět oznámí světu. Lidé mu rádi naslouchali, protože on byl jedním z nich, obyčejný samouk; největší náboženský učitel tohoto světa byl opravdu samouk.
196:1.5 (2091.1) Cílem věřících v království by nemělo být doslovné napodobování fyzického života Ježíše v těle, ale spíše sdílení jeho víry; důvěřovat Bohu tak, jak důvěřoval on a věřit v lidi tak, jak v ně věřil on. Ježíš nikdy nediskutoval ani o otcovství Boha, ani o bratrství lidí; on byl živou ilustrací prvního a bezvýhradnou demonstrací druhého.
196:1.6 (2091.2) Stejně tak, jak lidé musí projít cestu od lidského vědomí k božskému poznání, tak i Ježíš vystoupal od podstaty člověka k vědomí podstaty Boha. A Učitel udělal tento velký vzestup od lidského k božskému společným úsilím víry jeho smrtelného intelektu a působením jeho vnitřního Ladiče. Uskutečnění faktického dosažení plné božskosti (při neustálém plném vědomí reality lidskosti) prošlo sedmi etapami postupného vědomého poznávání božskosti. Tyto etapy postupného sebepoznávání byly poznamenány následujícími mimořádnými událostmi během Učitelovy mise poskytnutí sebe sama.
196:1.7 (2091.3) 1. Příchodem Ladiče Myšlení.
196:1.8 (2091.4) 2. Zjevením Immanuelova posla v Jerusalemu, když Ježíšovi bylo kolem dvanácti let.
196:1.9 (2091.5) 3. Zjeveními, která doprovázela jeho křest.
196:1.10 (2091.6) 4. Zážitky na Hoře Proměnění.
196:1.11 (2091.7) 5. Morontiálním vzkříšením.
196:1.12 (2091.8) 6. Vzestupem ducha.
196:1.13 (2091.9) 7. Závěrečným objetím Rajského Otce, udělujícímu Michaelovi neomezenou moc v jeho vesmíru.
196:2.1 (2091.10) Jednoho dne reformace křesťanské církve snad dosáhne takové hloubky, že se vrátí k nezfalšovanému náboženskému učení Ježíše─autora a učitele naší víry. Můžete hlásat náboženství o Ježíši, ale musíte nezbytně prožít náboženství Ježíše. V atmosféře emocionálního nadšení v den Pentekosté Petr neúmyslně položil začátek nového náboženství─náboženství vzkříšeného a proslaveného Krista. Později apoštol Pavel přeměnil toto nové evangelium do křesťanství, do náboženství ztělesňující jeho vlastní teologické názory a zobrazující jeho vlastní osobní zkušenost ze setkání s Ježíšem na damašské cestě. Evangelium království je založeno na osobní náboženské zkušenosti Ježíše Galilejského; křesťanství je téměř výhradně založeno na osobní náboženské zkušenosti apoštola Pavla. Téměř celý Nový Zákon se věnuje nepopisování významného a inspirujícího náboženského života Ježíše, ale povídání o náboženské zkušenosti Pavla a popisování jeho osobních náboženských přesvědčeních. Jedinými významnými výjimkami, kromě některých míst z Matouše, Marka a Lukáše, jsou List Židům a List Jakubův. Také Petr ve svých listech se pouze jednou vrátil k osobnímu náboženskému životu svého Učitele. Nový Zákon je znamenitým křesťanským spisem, ale je v něm poskrovnu málo o náboženství Ježíše.
196:2.2 (2091.11) Život Ježíše v těle zobrazuje transcendentní náboženský růst, který začíná od raných představ, odrážejících primitivní strach a úctu člověka, pokračuje během let osobního duchovního spojení a končí v době, kdy nakonec dosáhl pokročilého a ušlechtilého stavu vědomí své jednoty s Otcem. A takto Ježíš, v jednom krátkém životě, prošel tu zkušenost náboženského a duchovního rozvoje, kterou člověk začíná na zemi a obyčejně dosahuje na závěr svého dlouhého pobytu v duchovních vzdělávacích školách na postupných úrovních před-Rajské cesty. Ježíš prošel cestu od čistě lidského vědomí, založeném na hodnověrných jistotách osobní náboženské zkušenosti, k naprostým duchovním vrcholům─pozitivnímu pochopení své božské podstaty a vědomí svého těsného spojení s Vesmírným Otcem v řízení vesmíru. On postoupil od skromného postavení smrtelné závislosti, které ho přinutilo spontánně říci tomu, kdo ho nazval Dobrým Učitelem: „Proč mne nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, kromě Boha,“ k tomu vznešenému vědomí dosažené božskosti, které ho vedlo k prohlášení: „Kdo z vás mne obviní z hříchu?“ A tento postupný vzestup od lidského k božskému byl výhradně činem smrtelné bytosti. A když takto dosáhl božskosti, byl stále tím stejným Ježíšem-člověkem, Synem Člověka stejně jako Synem Božím.
196:2.3 (2092.1) Marek, Matouš a Lukáš zachycují částečně obraz Ježíše-člověka v jeho vznešené snaze poznat Boží vůli a vykonávat tuto vůli. Jan představuje obraz vítězoslavného Ježíše, který kráčí po zemi v plném vědomí své božskosti. Velkou chybou těch, kteří studovali Učitelův život je to, že někteří ho vnímali pouze jako člověka, zatímco jiní ho považovali jenom za božského. V průběhu celého svého života byl Ježíš jak člověkem, tak i božskou bytostí; a takovou je i dnes.
196:2.4 (2092.2) Ale největší chyba se stala v tom, že přestože Ježíš-člověk byl vnímán tak, že učil své náboženství, božský Ježíš (Kristus) se téměř přes noc stal náboženstvím. Pavlovo křesťanství se zasadilo o hluboký obdiv k božskému Kristu, ale téměř úplně ztratilo ze zřetele bojujícího a statečného člověka─Ježíše Galilejského, který skrze svoji osobní náboženskou víru a hrdinství vnitřního Ladiče Myšlení vystoupal z nízkých úrovní lidskosti na úroveň božskosti, čímž se stává novou a živou cestou, po které všichni smrtelníci mohou také vystoupat od lidské úrovně k božské. Na všech úrovních duchovnosti a na všech světech smrtelníci mohou nalézt v osobním životě Ježíše to, co je bude posilovat a inspirovat na jejich cestě od nejnižších duchovních úrovní k nejvyšším božským hodnotám, od začátku a až do konce celé osobní náboženské zkušenosti.
196:2.5 (2092.3) V době sepisování Nového Zákona jeho autoři nejenom že hluboce věřili v božskost vzkříšeného Krista, ale oni také pevně a upřímně věřili v jeho brzký návrat na zem, aby ustanovil nebeské království. Tato silná víra v okamžitý návrat Ježíše měla hodně co do činění s jejich tendencí vynechávat v jejich spisech události, které zobrazují čistě lidskou zkušenost a vlastnosti Učitele. Celé křesťanské hnutí se odklonilo od lidského obrazu Ježíše Nazaretského k velebení vzkříšeného Krista─oslavovaného a brzy se navrátivšího Pána Ježíše Krista.
196:2.6 (2092.4) Ježíš založil náboženství osobní zkušenosti ve vykonávání vůle Boha a službě bratrství lidí; Pavel založil náboženství, ve kterém se oslavovaný Ježíš stal předmětem uctívání a bratrství se skládalo z bližních věřících v božského Krista. V poskytnutí Ježíše tyto dvě koncepce přicházely v úvahu v jeho božsko-lidském životě a je opravdu škoda, že jeho následovníci nedokázali vytvořit sjednocené náboženství, které mohlo důstojně uznat jak lidskou, tak i náboženskou podstatu Učitele, jelikož byly obě nerozdělitelně svázány v jeho pozemském životě a tak dokonale představeny v původním evangeliu království.
196:2.7 (2093.1) Neměli byste být pohoršeni či vylekáni některými silnými prohlášeními Ježíše, jestli si jenom pamatujete to, že on byl nejupřímnějším a nejoddanějším věřícím člověkem na tomto světě. On byl naprosto zasvěcený smrtelník, bezvýhradně oddaný vykonávání vůle svého Otce. Mnohá z jeho tvrdých prohlášeních byla spíše osobním vyznáním víry a slibem oddanosti, než příkazy svým následovníkům. A právě tato jednotnost cíle a nezištná oddanost mu umožnily udělat takový mimořádný pokrok v ovládání své lidské mysli za jeden krátký život. Mnohá z jeho prohlášeních by měla být považována za vyznání toho, co on vyžadoval od sebe, než to, co požadoval od svých následovníků. Ve své oddanosti věci království Ježíš spálil za sebou všechny mosty; vzdal se všeho, co by mu překáželo při vykonávání vůle svého Otce.
196:2.8 (2093.2) Ježíš velebil chudé, protože byli zpravidla upřímní a zbožní; odsuzoval bohaté, protože byli zpravidla bezohlední a bezbožní. On by stejným způsobem odsoudil bezbožného chudáka a pochválil zbožného a ctihodného boháče.
196:2.9 (2093.3) Ježíš vedl lidi k pocitu cítit se doma na tomto světě; vysvobodil je z klatby otroctví a učil je, že svět není v zásadě zlý. On netoužil uniknout ze svého pozemského života; zvládl způsob úspěšně vykonávat vůli Otce, přestože prožíval život vživočišném těle. Dosáhl idealistického náboženského života bezprostředně v podmínkách realistického světa. Ježíš se nedíval na lidstvo pesimistickým pohledem Pavla. Učitel se díval na lidi jako na Boží syny a předvídal nádhernou a věčnou budoucnost pro ty, kteří se rozhodnou pro spasení. On nebyl morálním skeptikem; viděl člověka pozitivně, ne negativně. Pro něho byla většina lidí spíše slabá než zlá, spíše zmatená než zkažená. Ale bez ohledu na jejich charakter, všichni lidé byli jeho bratři a byli děti Boha.
196:2.10 (2093.4) Ježíš učil lidi, aby se sami sebe velmi vysoko cenili v čase a věčnosti. Kvůli tomuto vysokému ocenění, které dal lidem, byl připraven plně se oddat neutuchající službě lidstvu. A právě tato nekonečná hodnota konečného udělala zlaté pravidlo zásadním faktorem jeho náboženství. Jak smrtelný člověk nemůže být nepovznesen neobyčejnou vírou, kterou měl v člověka Ježíš?
196:2.11 (2093.5) Ježíš nepředložil žádná pravidla pro sociální rozvoj společnosti; jeho mise byla náboženská a náboženství je výhradně individuální zkušeností. Nejvyšší cíl nejrozvinutější společnosti nikdy nemůže předčít bratrství Ježíše, založeném na přiznání otcovství Boha. Žádný společenský ideál nemůže být naplněn bez uskutečnění tohoto božského království.
196:3.1 (2093.6) Osobní duchovní náboženská zkušenost je účinným rozpouštědlem většiny potíží smrtelných lidí; je platným třídičem, odhadcem a regulátorem všech lidských problémů. Náboženství neodstraní ani nezničí lidské potíže, ale dokáže je řešit, vstřebat, vysvětlit a překonat. Opravdové náboženství sjednocuje osobnost pro účinné přizpůsobení se všem smrtelným potřebám. Náboženská víra─pozitivní vedení vnitřní božské přítomnosti─spolehlivě umožňuje Boha si uvědomujícímu člověku překlenout propast existující mezi intelektuální logikou, která chápe Vesmírný Prvotní Zdroj jako To a těmi pozitivními tvrzeními duše, která prokazují, že tento Prvotní Zdroj je On─nebeský Otec, odhalený v evangeliu Ježíše—— osobní Bůh lidského spasení.
196:3.2 (2094.1) Ve vesmírné realitě existují pouze tři činitelé: fakt, idea a vztah. Náboženské vědomí označuje tyto reality jako vědu, filozofii a pravdu. Filozofie má sklon pohlížet na tyto aktivity jako na úsudek, moudrost a víru─fyzickou realitu, intelektuální realitu a duchovní realitu. My obvykle nazýváme tyto reality věcí, významem a hodnotou.
196:3.3 (2094.2) Postupné vnímání reality se rovná přibližování k Bohu. Nalézání Boha, vědomí totožnosti s realitou, se rovná prožívání zdokonalování svého „já“─nabývání celistvého, úplného charakteru „já“. Prožívání absolutní reality je plným poznáním Boha, završení zkušenosti poznávání Boha.
196:3.4 (2094.3) Ucelený souhrn lidského života je poznání, že člověk je vzdělán faktickými informacemi, zušlechtěn moudrostí a spasen─ospravedlněn─náboženskou vírou.
196:3.5 (2094.4) Fyzická jistota spočívá v logice vědy; morální jistota v moudrosti filozofie, duchovní jistota v pravdě opravdové náboženské zkušenosti.
196:3.6 (2094.5) Lidská mysl může dosáhnout vysokých úrovní duchovního vnímání a odpovídajících sfér božských hodnot, protože není pouze materiální. V mysli člověka je duchovní jádro─božská přítomnost Ladiče. Existují tři rozdílné důkazy této duchovní přítomnosti v mysli člověka:
196:3.7 (2094.6) 1. Humanitární sounáležitost─láska. Čistě živočišná mysl může mít instinkt pro pospolitost, nezbytnou pro sebeobranu, ale pouze duchem obdařený intelekt je schopen nezištně altruistické a bezpodmínečné lásky.
196:3.8 (2094.7) 2. Výklad vesmíru─moudrost. Jenom duchem obdařená mysl je schopna pochopit, že vesmír má přátelský vztah k jedinci.
196:3.9 (2094.8) 3. Duchovní ocenění života─úcta. Pouze duchem obdařený člověk je schopen si uvědomit božskou přítomnost a snažit se získat obsáhlejší zkušenost s touto předzvěstí božskosti.
196:3.10 (2094.9) Lidská mysl nevytváří reálné hodnoty; lidská zkušenost neposkytuje vesmírný vhled. Pokud se jedná o vhled, uznání morálních hodnot a rozeznání duchovních významů, všechno, čeho je lidská mysl schopna, je objevovat, zkoumat, vysvětlovat a rozhodovat.
196:3.11 (2094.10) Morální hodnoty vesmíru se stávají intelektuálním vlastnictvím vykonáváním třech základních úsudků či výběrů smrtelné mysli:
196:3.12 (2094.11) 1. Mínění o sobě─morální volba.
196:3.13 (2094.12) 2. Mínění o společnosti─etická volba.
196:3.14 (2094.13) 3. Mínění o Bohu─náboženská volba.
196:3.15 (2094.14) Z toho je očividné, že celý lidský progres je ovlivňován souběžně evolucí a zjevením.
196:3.16 (2094.15) Pokud by v člověku nežil božský ctitel, takový člověk by nebyl schopen nezištně a duchovně milovat. Pokud by v mysli člověka nežil překladatel, člověk by byl neschopen pravdivě pochopit jednotu vesmíru. Pokud by v člověku nepobýval hodnotitel, byl by naprosto neschopen posoudit morální hodnoty a rozpoznat duchovní významy. A tento milovník pochází ze samého zdroje nekonečné lásky; tento překladatel je součástí Vesmírné Jednoty; tento hodnotitel je dítětem Středu a Zdroje všech absolutních hodnot božské a věčné reality.
196:3.17 (2095.1) Morální úsudek s náboženským významem─duchovní vnímání─určuje jedincovu volbu mezi dobrem a zlem, pravdou a omylem, materiálním a duchovním, lidským a božským, časem a věčností. Lidské spasení závisí do značné míry na zasvěcení lidské vůle výběru těch hodnot, které vybral tento třídič duchovních hodnot─vnitřní překladatel a sjednocovač. Osobní náboženská zkušenost se skládá ze dvou fází: objevení, probíhající v lidské mysli a odhalení, uskutečněné vnitřním božským duchem. Kvůli přílišné intelektuálnosti, nebo v důsledku nenáboženského jednání samozvaných duchovních hodnostářů, člověk či dokonce generace lidí se mohou rozhodnout pro přerušení jejich snah objevit Boha, který v nich pobývá; a je možné, že tito lidé neuskuteční duchovní progres a nedocílí božských zjeveních. Ale takové postoje, bránící duchovnímu rozvoji, nemohou dlouho trvat kvůli přítomnosti a vlivu vnitřních Ladičů Myšlení.
196:3.18 (2095.2) Takové hluboké poznání reality vnitřní božskosti přesahuje hrubé materialistické metody fyzikálních věd. Nemůžete položit duchovní radost pod mikroskop; nemůžete vážit lásku na vahách; nemůžete měřit morální hodnoty; ani nemůžete ohodnotit kvalitu duchovní úcty.
196:3.19 (2095.3) Židé měli náboženství morální ušlechtilosti; Řekové vyvinuli náboženství krásy; Pavel a jeho druhové založili náboženství víry, naděje a dobročinnosti. Ježíš odhalil a byl příkladem náboženství lásky─jistoty v lásku Otce a také radosti a uspokojení, která získává člověk, nabízející tuto lásku ve službě lidskému bratrství.
196:3.20 (2095.4) Pokaždé, když člověk činí uvážlivou morální volbu, okamžitě pociťuje ve své duši nový příliv božskosti. Morální volba přetváří náboženství v motiv, vyvolávající vnitřní reakci na vnější podmínky. Ale takové opravdové náboženství není čistě subjektivní zkušeností. Obsahuje celou subjektivitu jedince, vytvářejícího smysluplnou a uváženou reakci na absolutní objektivitu─vesmír a jeho Tvůrce.
196:3.21 (2095.5) Nádherná a nadsmyslová zkušenost milovat a být milován není pouhou psychickou iluzí, přestože je tak čistě subjektivní. Ta opravdově božská a objektivní realita, která je spojena se smrtelnými bytostmi─Ladič Myšlení─působí v představě člověka nepochybně jako výhradně subjektivní fenomén. Spojení člověka s nejvyšší objektivní realitou, Bohem, probíhá pouze prostřednictvím čistě subjektivní zkušenosti poznání Boha, úcty k němu, uvědomění si synovstva s ním.
196:3.22 (2095.6) Opravdová náboženská úcta není zbytečnou samomluvou a sebeklamem. Úcta je osobní spojení s tím, co je božsky reálné, s tím, co je samým zdrojem reality. Skrze úctu se člověk snaží být lepším a tím nakonec dosahuje to nejlepší.
196:3.23 (2095.7) Idealizace pravdy, krásy a dobra a snaha jim sloužit nenahradí opravdovou náboženskou zkušenost─duchovní realitu. Psychologie a idealismus nejsou rovnocenné náboženské realitě. Představy lidského intelektu jsou samozřejmě schopny vytvářet falešné bohy─bohy podle obrazu člověka─ale opravdové vědomí Boha nevychází z takového zdroje. Vědomí Boha sídlí ve vnitřním duchu. Mnoho náboženských systémů vytvořených člověkem je založeno na formulacích lidského intelektu, ale vědomí Boha není nutně součástí těchto groteskních systémů náboženského otroctví.
196:3.24 (2095.8) Bůh není výplodem lidského idealismu; je tím skutečným zdrojem všech takových nad-živočišných vhledů a hodnot. Bůh není hypotéza, zformulovaná pro sjednocení lidských koncepcí pravdy, krásy a dobra; Bůh je osobností lásky, ze které všechny tyto vesmírné projevy pocházejí. Pravda, krása a dobro lidského světa jsou sjednoceny narůstající duchovností zkušenosti smrtelníků, stoupajících k realitám Ráje. Jednota pravdy, krásy a dobra může být dosažena jen v duchovní zkušenosti osobnosti uvědomující si Boha.
196:3.25 (2096.1) Mravnost je půda, ze které později vzejde osobní vědomí Boha, osobní uvědomění vnitřní přítomnosti Ladiče, ale taková mravnost není zdrojem náboženské zkušenosti a z ní vyplývajícího duchovního vnímání. Morální charakter je nad-živočišný, ale pod-duchovní. Mravnost se rovná rozpoznání povinností, pochopení existence dobra a zla. Zóna mravnosti leží mezi živočišnými a lidskými typy mysli, tak jako morontia působí mezi materiálními a duchovními sférami osobních dosaženích.
196:3.26 (2096.2) Evoluční mysl je schopna objevit zákon, mravnost a etiku, ale poskytnutý duch, vnitřní Ladič, odhaluje vyvíjející se lidské mysli zákonodárce─Otce, zdroj všeho pravdivého, krásného a dobrého; a takový osvícený člověk má náboženství a je duchovně vybaven začít dlouhé a dobrodružné hledání Boha.
196:3.27 (2096.3) Mravnost není nutně duchovní; může to být zcela a čistě lidskost, ačkoliv opravdové náboženství rozšiřuje všechny mravní hodnoty, dělá je smysluplnějšími. Mravnost bez náboženství nedokáže odhalit nejvyšší dobro a také nedokáže zajistit zachování dokonce i svých vlastních mravních hodnot. Náboženství poskytuje povznesení, zdokonalení a zaručené zachování všeho, co mravnost uznává a schvaluje.
196:3.28 (2096.4) Náboženství stojí nad vědou, uměním, filozofií, etikou a mravností, ale je na nich nepřímo závislá. Všechny jsou nerozlučitelně propojeny v lidské zkušenosti, osobní a společenské. Náboženství je nejvyšší zkušeností člověka v jeho smrtelném bytí, ale omezenost jazyka nikdy neumožní teologii plnohodnotně popsat opravdovou náboženskou zkušenost.
196:3.29 (2096.5) Náboženské vnímání má sílu přeměnit nezdar do vyšších tužeb a nových odhodláních. Láska je nejvyšší motivací, kterou člověk může využívat ve svém vzestupu vesmírem. Ale láska bez pravdy, krásy a dobra je pouhou emocí, filozofickým překroucením, psychickou iluzí, duchovním klamem. Láska musí být vždy předefinována na postupných úrovních morontiálního a duchovního rozvoje.
196:3.30 (2096.6) Umění vychází ze snahy člověka uniknout od nedostatku krásy v jeho materiálním prostředí; je to krok směrem k morontiální úrovni. Věda je úsilím člověka vyřešit očividné hádanky materiálního vesmíru. Filozofie je snahou člověka o sjednocení lidské zkušenosti. Náboženství je nejvyšším gestem člověka, jeho nádherným úsilím dosáhnout konečnou realitu, jeho odhodlání nalézt Boha a být jako on.
196:3.31 (2096.7) Ve sféře náboženské zkušenosti je duchovní možnost potenciální realitou. Duchovní touha, ženoucí člověka vpřed, není psychickou iluzí. Je možné, že ne všechno fantazírování člověka o vesmíru je faktem, ale mnoho, velmi mnoho je pravdou.
196:3.32 (2096.8) Životy některých lidí jsou natolik ušlechtilé a vznešené, než aby zůstaly jen na nízké úrovni pouhé úspěšnosti. Živočich se musí přizpůsobit životnímu prostředí, ale náboženský člověk přesahuje své prostředí a uniká omezenosti současného materiálního světa prostřednictvím tohoto duchovního vnímání božské lásky. Toto pojetí lásky vyvolává v duši člověka nad-živočišnou snahu nalézt pravdu, krásu a dobro; a když je skutečně najde, je zveleben v jejich objetí; je zahlcen touhou žít s nimi, konat dobro.
196:3.33 (2097.1) Neztrácejte odvahu; lidská evoluce stále ještě pokračuje a odhalení Boha světu─v Ježíšovi a s jeho pomocí─bude úspěšné.
196:3.34 (2097.2) Velkým úkolem současného člověka je dosáhnout lepší komunikace s božským Monitorem, který pobývá v lidské mysli. Největším dobrodružstvím člověka v materiálním těle spočívá v harmonické a rozumné snaze postoupit za hranice vědomí svého „já“, projít šerým světem zárodečného povědomí duše a dobrosrdečným úsilím dosáhnout hranic vědomí ducha─navázat spojení s božskou přítomností. Taková zkušenost─zkušenost uvědomění si Boha─představuje mohutné potvrzení před-existence pravdy, spočívající v náboženské zkušenosti poznávání Boha. Takové vědomí ducha se rovná poznání skutečnosti synovstva s Bohem. Neboli, jistota v synovstvo je záležitostí víry.
196:3.35 (2097.3) A uvědomění si Boha se rovná splynutí svého „já“ s vesmírem a na jeho nejvyšších úrovních duchovní reality. Pouze duchovní obsah jakékoliv hodnoty je nehynoucí. Také to, co je pravdivé, krásné a dobré, nemůže v lidské zkušenosti zahynout. Jestli se člověk nerozhodne pro cestu spasení, pak přežívající Ladič Myšlení zachová ty reality, zrozené v lásce a živené službou. A všechno toto je součástí Vesmírného Otce. Otec je živá láska a tento život Otce je v jeho Synech. A duch Otce je v synech jeho Synů─smrtelných lidech. V celkovém výsledku je idea Otce stále tou nejvyšší představou člověka o Bohu.