Kniha Urantia
Díl III.
Tyto kapitoly jsou podpořeny Sborem Osobností Lokálního Vesmíru jednajících na základě pověření Gabriela ze Salvingtonu.
Kniha Urantia
Kapitola 57
57:0.1 (651.1) PŘI představování výňatků z archívů Jerusemu, týkajících se záznamů Urantie o její předhistorii a ranných obdobích existence, je nám doporučeno určovat čas podle nynějšího způsobu—to znamená, používat současný kalendář s přestupným rokem, ve kterém je 365 1/4 dnů. My se nebude snažit stanovit přesné roky jako pravidlo, přestože je známe. Pro lepší způsob prezentace těchto historických faktů budeme čas zaokrouhlovat na vyšší čísla.
57:0.2 (651.2) Když popisujeme událost před jedním či dvěma miliony lety, datum takového děje stanovíme od prvních dekád dvacátého století křesťanské éry. Tímto způsobem budeme popisovat tyto velmi vzdálené události v zaokrouhlených datech tisíců, milionů a miliard let.
57:1.1 (651.3) Urantia vznikla z vašeho slunce a vaše slunce je jedním z mnohačetných potomků mlhoviny Andronovery, která byla kdysi dávno součástí fyzické energie a materiální hmoty lokálního vesmíru Nebadon. A samotná tato obrovská mlhovina již velmi, velmi dávno vznikla z univerzálního silového náboje prostoru v supervesmíru Orvonton.
57:1.2 (651.4) V době, kdy toto vyprávění začínalo, Primární Hlavní Organizátoři Síly již velmi dávno plně kontrolovali prostorové energie, které dříve tvořily mlhovinu Andronoveru.
57:1.3 (651.5) Před 987 000 000 000 let přidružený organizátor síly, v tu dobu vykonávající funkci inspektora číslo 811 307 orvontonské řady a vracející se z Uversy, oznámil Věčně Moudrým, že v jednom východním sektoru (v tu dobu východním) Orvontonu jsou příznivé prostorové podmínky pro zahájení procesu materializace.
57:1.4 (651.6) Před 900 000 000 000 let, jak dosvědčují archivy Uversy, Uverská Rada Rovnováhy vydala povolení supervesmírné vládě vyslat organizátora síly s personálem do regionu, dříve doporučeného inspektorem číslo 811 307. Řídící orgány Orvontonu pověřily původního objevitele tohoto potenciálního vesmíru, aby vykonal příkaz Věčně Moudrých, požadující vytvoření nového materiálního tvoření.
57:1.5 (652.1) Zaregistrování tohoto povolení znamená, že organizátor síly a jeho personál již odcestovali z Uversy na dlouhou cestu do tohoto výchovního sektoru prostoru, kde následně zahájili dlouhotrvající činnosti, jejichž výsledkem bude vznik nového fyzického tvoření v Orvontonu.
57:1.6 (652.2) Před 875 000 000 000 let byla řádně uvedena do pohybu gigantická mlhovina Andronovera číslo 876 926. Pro zahájení energetického víření, které se časem stalo obrovským prostorovým cyklónem, postačila přítomnost organizátora síly a spolupracujícího personálu. Po započetí tohoto nebulárního otáčení se živí organizátoři sil jednoduše stáhnou pod pravým úhlem k rovině rotujícího disku a od této doby vrozené vlastnosti energie zajišťují postupnou a uspořádanou evoluci takové nové fyzické soustavy.
57:1.7 (652.3) Přibližně v tuto dobu se výklad událostí přesouvá k působení osobností supervesmíru. Ve skutečnosti toto vyprávění začíná v tomto bodě—přibližně v době, kdy se Rajští organizátoři síly připravují k odchodu, připravivše vhodné prostorově-energetické podmínky pro činnost upravovatelů energie a fyzických regulátorů supervesmíru Orvonton.
57:2.1 (652.4) Všechna evoluční materiální tvoření se rodí z kruhovitých a plynných mlhovin a všechny takové začáteční mlhoviny si udržují kruhovitý tvar po celou počáteční dobu své plynné existence. S přibývajícím věkem obvykle nabývají spirálovitý tvar a když završí svoji funkci utváření hvězd, často končí jako hvězdná mračna, nebo gigantická slunce, obklopená různícím se počtem planet, družic a menších seskupeních hmoty, v mnohém připomínajících vaši vlastní maličkou sluneční soustavu.
57:2.2 (652.5) Před 800 000 000 000 let bylo založení Andronovery potvrzeno a stala se jednou z velkolepých primárních mlhovin Orvontonu. Když astronomové sousedních vesmírů pozorovali tento úkaz prostoru, neviděli tam mnoho, co by přilákalo jejich pozornost. Výpočty gravitace v přiléhajících tvořeních ukazovaly na to, že v oblastech Andronovery probíhá materializace prostoru, ale to bylo vše.
57:2.3 (652.6) Před 700 000 000 000 let útvar Andronovera začal nabývat gigantických rozměrů a do devíti okolních materiálních tvořeních byli posláni dodateční fyzičtí regulátoři, aby podpořili a poskytli spolupráci energetickým centrům této nové materiální soustavy, která se tak rychle vyvíjela. V té dávné době veškerá hmota, určená pro následná tvoření, byla uzavřena v tomto gigantickém prostorovém disku, který se nepřetržitě otáčel a po dosažení svého maximálního průměru se začal otáčet rychleji a rychleji a současně se přitom stlačoval a zmenšoval.
57:2.4 (652.7) Před 600 000 000 000 let bylo dosaženo vrcholu mobilizace energie Andronovery; mlhovina dosáhla maxima své hmotnosti. V tu dobu to bylo gigantické kruhovité plynné mračno, které svým tvarem vypadalo jako zploštělá koule. Toto počáteční období bylo charakterizováno změnami při utváření hmotnosti a měnícími se rychlostmi otáčení. Gravitace a jiné vlivy právě začínaly přeměňovat prostorové plyny do organizované hmoty.
57:3.1 (653.1) Obrovská mlhovina nyní začala postupně nabývat spirálovitý tvar a stala se jasně viditelnou i pro astronomy ze vzdálených vesmírů. Taková je přirozená historie většiny mlhovin; předtím, než tyto sekundární prostorové mlhoviny začnou ze sebe chrlit slunce a začne formování vesmíru, jsou obvykle pozorovány jako spirálovité jevy.
57:3.2 (653.2) Když okolní astronomové v té dávné éře pozorovali tyto proměny v mlhovině Andronovera, viděli přesně to, co vidí astronomové dvacátého století, když nasměrují svoje teleskopy do prostoru a dívají se na současnou mlhovinu přilehlého vnějšího prostoru.
57:3.3 (653.3) V době, kdy Andronovera dosáhla maximum své hmotnosti, gravitační kontrola plynného obsahu začala slábnout a nastalo stadium uvolňování plynu, v jehož průběhu plyn uniká ven dvěma gigantickými a zřetelnými rameny, které vznikly na opačných stranách mateřské masy. Rychlé otáčení tohoto obrovského středového jádra brzy vtisklo těmto dvěma vyčnívajícím plynným proudům spirálovitý vzhled. Ochlazování a následné zhušťování částí těchto vystupujících ramen nakonec vedlo k vytvoření uzlovitého tvaru. Tyto hustější části představovaly obrovské soustavy a podsoustavy fyzické hmoty, kroužící v prostoru uprostřed plynného mračna mlhoviny a byly bezpečně drženy v gravitačním sevření mateřského disku.
57:3.4 (653.4) Ale mlhovina se již začala smršťovat a zvýšená rychlost otáčení ještě více oslabila vliv gravitace; a zanedlouho vnější plynné oblasti začaly fakticky unikat z bezprostředního sevření nebulárního jádra, rozprostírajíc se do prostoru v kruzích nepravidelných obrysů, vracejíc se zpět do oblastí jádra dokončit své okruhy a tak dále. Ale toto bylo pouze přechodné stadium nebulárního rozvoje. Velmi brzy stále se zvyšující rychlost otáčení způsobilo odmršťování obrovských sluncí do prostoru na samostatné oběžné dráhy.
57:3.5 (653.5) A toto je to, co se stalo v Andronoveře před velmi, velmi dávnou dobou. Energetický disk stále narůstal až dosáhl maxima své rozpínavosti a potom, když začalo smršťování, otáčel se rychleji a rychleji až nakonec nastalo kritické odstředivé stadium a začal velký rozpad.
57:3.6 (653.6) Před 500 000 000 000 let se objevilo první slunce Andronovery. Tento sálající pruh se vytrhl mateřskému gravitačnímu sevření a vystřelil do prostoru na nezávislou cestu ve vytváření kosmu. Jeho oběžná dráha byla určena trasou úniku. Taková mladá slunce velmi rychle získávají kulovitý tvar a začínají svoje dlouhé a událostmi bohaté dráhy jako hvězdy prostoru. S výjimkou terminálních nebulárních jader velká většina sluncí Orvontonu vznikla stejným způsobem. Taková unikající slunce procházejí různými obdobími evoluce a potom slouží ve vesmíru.
57:3.7 (653.7) Před 400 000 000 000 let začalo v mlhovině Andronovera období opětovného záboru. Mnoho blízkých a menších sluncí bylo znovu přitaženo zpět v důsledku postupného zvětšování a dalšího zhušťování mateřského jádra. Velmi brzy potom začala konečná fáze zhušťování mlhoviny—období, které vždy předchází závěrečnému rozštěpení těchto nezměrných prostorových seskupeních energie a hmoty.
57:3.8 (654.1) Uplynulo necelých milion let po tomto období, kdy Michael Nebadonský, Rajský Syn Tvořitel, si zvolil tuto rozpadající se mlhovinu za místo, kde vybuduje svůj vesmír. Téměř okamžitě poté bylo zahájeno vytváření architektonických světů Salvingtonu a jednoho sta hlavních center souhvězdích se skupinami planet. Dokončení těchto skupin speciálně vytvořených světů vyžadovalo téměř milion let. Výstavba hlavních centrálních planet lokálních soustav začala v tuto dobu a byly dokončeny přibližně před pěti miliardami let.
57:3.9 (654.2) Před 300 000 000 000 let byly oběžné dráhy sluncí Andronovery již zcela ustálené a nebulární soustava se nacházela v dočasném období relativní fyzické stability. Přibližně v tuto dobu dorazil personál Michaela na Salvington a vláda Orvontonu na Uverse potvrdila fyzickou existenci lokálního vesmíru Nebadon.
57:3.10 (654.3) Před 200 000 000 000 let se obnovil proces smršťování a zhušťování, doprovázený nesmírným vytvářením tepla v centrální skupině Andronovery—v jádru mlhoviny. Relativně volný prostor se také objevil v oblastech, nacházejících se blízko centrálního disku mateřského slunce. Vnější oblasti začínají být více stabilizované a lépe organizované; některé planety, otáčející se kolem nově vzniklých sluncí, vychládly natolik, že byly vhodné pro založení života. K této době se datují nejstarší obydlené planety Nebadonu.
57:3.11 (654.4) Nyní začíná dokončený vesmírný mechanismus poprvé působit v Nebadonu a Michaelovo dílo je zaregistrováno na Uverse jako vesmír života a postupného vzestupu smrtelníků.
57:3.12 (654.5) Před 100 000 000 000 let dosáhlo kondenzační napětí mlhoviny svého vrcholu; byl dosažen maximální bod tepelného napětí. Toto kritické stadium boje mezi gravitací a vysokou teplotou někdy trvá celé věky, ale, dříve či později, teplota vítězí nad gravitací a začíná období velkolepého rozptylování sluncí. A toto značí konec sekundární etapy prostorové mlhoviny.
57:4.1 (654.6) Primární stadium mlhoviny je charakterizováno kruhovitým tvarem; sekundární spirálovitým; v terciárním stadiu se začínají oddělovat první slunce, zatímco kvartové stadium zahrnuje druhý a poslední cyklus rozptylování sluncí, přičemž mateřské jádro končí buď jako kulová hvězdokupa, nebo jako samostatné slunce, působící jako střed dokončené sluneční soustavy.
57:4.2 (654.7) Před 75 000 000 000 let tato mlhovina dosáhla vrcholného stadia hvězdné rodiny. Bylo to završení prvního období ztráty sluncí. Kolem většiny z těchto sluncí se potom zformovaly rozsáhlé soustavy planet, družic, černých ostrovů, komet, meteoritů a mračna kosmického prachu.
57:4.3 (654.8) Před 50 000 000 000 let skončilo první období rozptylování sluncí; mlhovina rychle dokončovala svůj terciární cyklus existence, během jehož průběhu zrodila 876 926 slunečních soustav.
57:4.4 (654.9) Před 25 000 000 000 let byl dokončen terciární cyklus života mlhoviny a přinesl organizaci a relativní stabilitu rozsáhlým hvězdným soustavám, pocházejících z této mateřské mlhoviny. Ale ve středové mase zbylé části mlhoviny i nadále pokračoval proces fyzického smršťování a zvyšování vytváření tepla.
57:4.5 (655.1) Před 10 000 000 000 let začal kvartový cyklus existence Andronovery. Masa jádra dosáhla své maximální teploty; blížil se kritický bod kontraktace. Původní mateřské jádro se prudce zachvívalo pod kombinovaným tlakem své vlastní vnitřní teploty, způsobené smršťováním jádra a narůstající přitažlivou silou okolního roje osvobozených slunečních soustav. Bezprostředně se blížily erupce nebulárního jádra, které znamenaly začátek druhého nebulárního cyklu tvoření hvězd. Právě začínal kvartový cyklus existence mlhoviny.
57:4.6 (655.2) Před 8 000 000 000 let začala mohutná závěrečná erupce. V době takového kosmického otřesu jsou v bezpečí pouze vnější soustavy. A toto byl začátek konce mlhoviny. Toto poslední chrlení sluncí trvalo téměř dvě miliardy let.
57:4.7 (655.3) Před 7 000 000 000 let závěrečný rozpad Andronovery dosáhl svého vyvrcholení. V tomto období vznikla velká konečná slunce a lokální fyzické poruchy dosáhly svého vrcholu.
57:4.8 (655.4) Před 6 000 000 000 let byl završen závěrečný rozpad a zrodilo se vaše slunce—padesátý šestý, počítáno od konce, člen druhé hvězdné rodiny Andronovery. Tato závěrečná erupce nebulárního jádra zrodila 136 702 sluncí, z nichž většina jsou samostatná tělesa. Celkový počet sluncí a slunečních soustav, majících původ v mlhovině Andronovera, byl 1 013 628. Pořadové číslo slunce vaší sluneční soustavy je 1 013 572.
57:4.9 (655.5) A tato obrovská mlhovina Andronovera nyní již neexistuje, ale žije v mnoha sluncích a jejich planetárních rodinách, které vznikly v tomto mateřském prostorovém mračnu. Poslední zbytky jádra této velkolepé mlhoviny stále hoří načervenalým plamenem a vydává umírněné světlo a teplo své zbylé planetární rodině o sto šedesáti pěti světech, které se v současnosti otáčejí kolem své prastaré matky dvou pozoruhodných generací monarchů světla.
57:5.1 (655.6) Před 5 000 000 000 let bylo vaše slunce poměrně izolovaným planoucím tělesem, které na sebe shromáždilo většinu z blízké obíhající hmoty—zbytků nedávné erupce, doprovázející jeho zrození.
57:5.2 (655.7) Dnes vaše slunce dosáhlo relativní stabilitu, ale jeho jedenáct a půlleté cykly sluneční činnosti, projevující se velkým množstvím skvrn a erupcí, prozrazují, že ve svém mládí bylo proměnlivou hvězdou. V počátečních obdobích existence ve vašem slunci pokračovalo smršťování a následné postupné zvyšování teploty, což způsobovalo obrovské výbuchy na jeho povrchu. Cyklus těchto gigantických erupcí trval tři a půl dne a byl doprovázen měnící se jasností. Tento proměnlivý stav, periodické pulsace, byl příčinou toho, že vaše slunce příznivě reagovalo na určité vnější vlivy, se kterými se mělo brzy setkat.
57:5.3 (655.8) Tak bylo připraveno jeviště lokálního prostoru pro unikátní zrození Monmatie, což je jméno planetární rodiny vašeho slunce—sluneční soustavy, do které patří i váš svět. Méně než jedno procento planetárních soustav Orvontonu má podobný původ.
57:5.4 (655.9) Před 4 500 000 000 let obrovská soustava Angona se začala přibližovat do blízkosti tohoto osamoceného slunce. Ve středu této velké soustavy byl černý gigantický prostor, který byl tuhý, s vysokým elektrickým nábojem a měl nesmírnou gravitační sílu.
57:5.5 (656.1) Když se Angona přiblížila těsněji ke slunci, v okamžicích jeho maximální rozpínavosti byly vystřeleny do prostoru, během slunečních pulsací, proudy plynných materiálů jako gigantické solární jazyky. Dříve se tyto ohnivé jazyky plynu vždy vracely zpět do slunce, ale jak se Angona přibližovala stále blíže, přitažlivá síla gigantického návštěvníka byla tak veliká,, že se tyto jazyky plynu v určitých místech přetrhaly, jejich kořeny byly staženy zpět do slunce, zatímco vnější části se oddělily a vytvořily samostatná materiální tělesa—sluneční meteority, které okamžitě začaly kroužit kolem slunce po svých vlastních elipsovitých oběžných drahách.
57:5.6 (656.2) Čím více se Angona přibližovala, sluneční výrony nabývaly na velikosti a více a více hmoty bylo odebíráno ze slunce, aby se z ní staly samostatné kroužící tělesa v okolním prostoru. Tato situace probíhala zhruba pět set tisíc let, až se Angona přiblížila do nejtěsnější vzdálenosti ke slunci, načež slunce, v souvislosti s jednou z jeho pravidelných erupcí, prodělalo částečný rozpad; z jeho protilehlých stran současně vytrysklo obrovské množství hmoty. Ze strany obrácené k Angoně se oddělil ohromný sloup slunečních plynů, poněkud zúžený na obou koncích a uprostřed znatelně vyboulený, který se natrvalo osvobodil od přímé přitažlivosti slunce.
57:5.7 (656.3) Tento velký sloup slunečních plynů, takto odtržený od slunce, se seskupil do dvanácti planet sluneční soustavy. V důsledku přílivové reakce, při vytlačení tohoto gigantického předka sluneční soustavy, výtrysk plynů na opačné straně slunce se postupně zhutnil do meteoritů a kosmického prachu sluneční soustavy, ačkoliv velké množství této hmoty bylo potom opět přitaženo gravitací slunce po ustoupení soustavy Angony do vzdáleného prostoru.
57:5.8 (656.4) Ačkoliv se Angoně podařilo odtáhnout původní materiál, ze kterého vznikly planety sluneční soustavy a také obrovské množství hmoty, kroužící nyní kolem slunce jako asteroidy a meteority, nezískala pro sebe žádný materiál ze slunce. Hostující soustava se nepřiblížila natolik, aby opravdu uloupila jakékoliv množství sluneční hmoty, ale byla dostatečně blízko, aby alespoň odsála do okolního prostoru materiál, ze kterého je vytvořena současná sluneční soustava.
57:5.9 (656.5) Malinké planety—pět vnitřních a pět vnějších—se brzy zformovalo z chladnoucích a tuhnoucích jader méně masivních a zúžených konců gigantického gravitačního vzedmutí, které Angona dokázala oddělit od slunce, zatímco Saturn a Jupiter se zformovaly z masivnějších a vydutých středních částí. Mohutná gravitační síla Jupitera a Saturnu záhy uchvátila většinu materiálu z vnějšího prostoru Angony, o čemž svědčí obrácený pohyb některých z jejich satelitů.
57:5.10 (656.6) Protože Jupiter a Saturn pocházejí ze samého středu obrovského sloupu přehřátých slunečních plynů, obsahovaly takové množství vysoce rozežhavené sluneční hmoty, že svítily velmi jasným světlem a vyzařovaly ohromné množství tepla; ve skutečnosti byly na krátkou dobu po svém zformování jako samostatná prostorová tělesa druhými slunci. Tyto dvě největší planety sluneční soustavy zůstaly z velké části plynnými dodnes a dokonce ani nevychládly natolik, aby v nich proběhl proces kondenzace a tuhnutí.
57:5.11 (656.7) Kontrakce plynu v jádrech deseti ostatních planet dospěly do stavu zhutnění a začaly k sobě přitahovat vzrůstající množství meteorických tělísek, kroužících v blízkém okolním prostoru. Takže světy sluneční soustavy měly dvojí původ: jádra zkondenzovaného plynu následně zvětšena získáním obrovského množství meteoritů. Ve skutečnosti, ony stále ještě zachycují meteority, ale v daleko menším množství.
57:5.12 (657.1) Planety neobíhají kolem slunce v rovníkové rovině jejich slunečního zdroje, což by nastalo v případě, kdyby byly odmrštěny v důsledku otáčení slunce. Přesněji řečeno, ony se pohybují v rovině solární erupce, přitažené Angonou, která proběhla v ostrém úhlu ke slunečnímu rovníku.
57:5.13 (657.2) Na rozdíl od Angony, která nebyla schopna ukořistit žádnou sluneční hmotu, vaše slunce přidalo ke své proměňující se planetární rodině určitou část cirkulujícího materiálu hostující soustavy. Kvůli velkému gravitačnímu poli Angony se oběžné okruhy její satelitní planetární rodiny nacházely ve značné vzdálenosti od černého gigantu; a brzy po výlevu výchozí masy sluneční soustavy, kdy Angona byla ještě v blízkosti slunce, se tři z velkých planet této soustavy vychýlily do tak těsné vzdálenosti od masivního předka sluneční soustavy, že jeho přitažlivá síla, umocněna přitažlivostí slunce, byla natolik silná, že převýšila gravitační sevření Angony a natrvalo oddělila tyto tři satelitní planety tohoto nebeského tuláka.
57:5.14 (657.3) Všechen materiál sluneční soustavy, pocházející ze slunce, původně kroužil po oběžných drahách stejného směru a kdyby nepřišlo ke vniknutí těchto tří cizích prostorových těles, veškerý materiál sluneční soustavy by stále udržoval stejný směr oběžných drah. Vpád těchto tří podružných planet Angony vnesl do vznikající sluneční soustavy nové a cizí směrové síly, což zapříčinilo vznik zpětného pohybu. Zpětný pohyb v jakémkoliv astronomickém útvaru je vždy náhodný a vždy je důsledkem kolize cizích prostorových těles. Takové kolize nemusejí pokaždé způsobit zpětný pohyb, ale zpětný pohyb vznikne pouze v takové soustavě, jejíž masa má rozdílné původy.
57:6.1 (657.4) Po zrození sluneční soustavy následovalo období postupného ubývání slunečních výronů. Během dalších pěti set tisíc let pokračuje slunce stále méně v chrlení zmenšujícího se množství hmoty do okolního prostoru. Ale v těchto ranných dobách nepravidelných oběžných drah, když se okolní tělesa přiblížila do těsné blízkosti slunce, sluneční rodič byl schopen získat zpět značnou část tohoto meteorického materiálu.
57:6.2 (657.5) Planety, nacházející se nejblíže ke slunci, byly první, jejichž rychlost otáčení se zpomalila vlivem přílivového tření. Takové gravitační vlivy také přispívají ke stabilizaci oběžných drah planet, když působí jako brzda rychlosti osového otáčení planety a jsou příčinou toho, že planeta se otáčí stále pomaleji až otáčení kolem osy ustane, zanechávajíc jednu polovinu planety stále otočenou směrem ke slunci, nebo většímu tělesu, což je vidět na příkladu planety Merkur a měsíce, které stále obracejí stejnou stranu směrem k Urantii.
57:6.3 (657.6) Až se přílivová tření měsíce a země vyrovnají, země bude vždy obracet k měsíci stejnou polovinu a den a měsíc budou mít stejnou délku—přibližně čtyřicet sedm dní. Když se dosáhne takové stability oběžných drah, přílivová tření budou působit opačně. Nebudou již více odtlačovat měsíc od země, ale postupně přitahovat družici k planetě. A potom, ve vzdálené budoucnosti, kdy se měsíc přiblíží k zemi na přibližně sedmnáct tisíc sedm set kilometrů, gravitační působení země zapříčiní rozpad měsíce a tato slapově-gravitační exploze roztříští měsíc na malé částice, které se mohou spojit a vytvořit kolem země prstence hmoty, podobné těm Saturnovým, nebo mohou být postupně přitaženy na zem jako meteority.
57:6.4 (658.1) Jestli kosmická tělesa mají podobnou velikost a hmotnost, může dojít ke kolizím. Ale jestli dvě kosmická tělesa o podobné hmotnosti mají poměrně rozdílnou velikost a když potom menší těleso se postupně přibližuje k většímu, rozpad menšího nastane, když poloměr jeho oběžné dráhy se stane menším než je dva a půl násobek poloměru většího tělesa. Kolize mezi giganty prostoru jsou vskutku vzácné, ale gravitačně-slapové exploze menších těles jsou zcela běžné.
57:6.5 (658.2) Padající hvězdy se vyskytují v celých rojích, protože jsou částicemi větších těles, které byly zničeny vlivem slapové gravitace sousedních a ještě větších kosmických těles. Prstence okolo Saturnu jsou částicemi rozdrceného satelitu. Jeden z měsíců Jupitera se nyní nebezpečně přibližuje blízko ke kritické zóně přílivového rozpadu a za několik milionů let bude buď pohlcen planetou, nebo prodělá gravitačně-slapový rozpad. Pátá planeta sluneční soustavy před velmi, velmi dávnou dobou se pohybovala po nestejnoměrné oběžné dráze a soustavně se přibližovala více a více k Jupiterovi až vstoupila do kritické zóny gravitačně-slapového rozpadu, kde se rychle rozpadla a stala se mračnem současných asteroidů.
57:6.6 (658.3) Před 4 000 000 000 let se zformovaly systémy Jupitera a Saturnu do dnešní podoby, kromě jejich měsíců, které pokračovaly ve zvětšování ještě několik miliard let. Ve skutečnosti, všechny planety a družice sluneční soustavy se stále zvětšují v důsledku pokračujícího zachycování meteoritů.
57:6.7 (658.4) Před 3 500 000 000 let byla jádra dalších deseti planet dostatečně zhuštěna a nitra většiny měsíců byla zformována, i když některé menší satelity se později spojily a vytvořily dnešní větší měsíce. Toto období se může považovat za éru formování planet.
57:6.8 (658.5) Před 3 000 000 000 let sluneční soustava fungovala téměř jako dnes. Její členové i nadále zvětšovaly svoji velikost, jelikož meteority se i nadále hrnuly na planety i jejich družice s nesmírnou intenzitou.
57:6.9 (658.6) Přibližně v tuto dobu byla vaše sluneční soustava zapsána do fyzického registru Nebadonu a dostala jméno Monmatia.
57:6.10 (658.7) Před 2 500 000 000 let se velikost planet značně zvětšila. Urantia byla vyvinutou sférou, jejíž hmotnost představovala jednu desetinu nynější hmotnosti a stále ještě rychle narůstala díky přírůstku meteoritů.
57:6.11 (658.8) Celá tato úžasná aktivita je obvyklou součástí vytváření evolučního světa typu Urantie a představuje astronomické přípravy k vytvoření podmínek pro zahájení fyzické evoluce těchto světů prostoru, která vede k poutavému putování života v čase.
57:7.1 (658.9) V průběhu těchto ranných údobích se v prostorových regionech sluneční soustavy rojila malá úlomkovitá a zhutněná tělesa a při neexistenci ochranné spalovací atmosféry taková kosmická tělesa dopadala přímo na povrch Urantie. Tyto nepřetržité nárazy udržovaly povrch planety víceméně rozpálený, což, spolu se zvýšeným působením gravitace vlivem narůstající velikosti sféry, uvedlo do pohybu vlivy, které postupně zapříčinily to, že těžší prvky, jako železo, se usazovaly více a více ke středu planety.
57:7.2 (659.1) Před 2 000 000 000 let země začala výrazně přerůstat měsíc. Byla vždycky větší než její družice, ale rozdíl ve velikosti nebyl tak velký, až když přibližně v této době země ukořistila obrovská prostorová tělesa. V té době měla Urantia jednu pětinu své současné velikosti a byla dostatečně velká, aby udržela primitivní atmosféru, která se začala objevovat v důsledku vlastního živelného boje mezi rozežhaveným nitrem a chladnoucí kůrou.
57:7.3 (659.2) V tomto období začala přesně vulkanická činnost. Vnitřní teplota se stále zvyšovala vlivem hlubšího pronikání radioaktivních a těžších prvků přinesených z prostoru meteority. Zkoumání těchto radioaktivních prvků odhalí, že povrch Urantie je starší více než jednu miliardu let. Radiové měření je váš nejspolehlivější způsob jak vědecky odhadnout stáří planety, ale všechny takové odhady jsou příliš krátké, protože všechen radioaktivní materiál dostupný vašemu zkoumání pochází ze zemského povrchu a proto představuje prvky, poměrně nedávno získané Urantií.
57:7.4 (659.3) Před 1 500 000 000 let země dosáhla dvou třetin své současné velikosti, zatímco měsíc se blížil ke své nynější hmotnosti. Rychlý vzrůst země, ve srovnání s měsícem, ji umožnil začít ho pomalu okrádat o tu malou atmosféru, kterou v tu dobu měl.
57:7.5 (659.4) Vulkanická činnost nyní dosahuje svého vrcholu. Celá země je opravdovým ohnivým peklem a její povrch připomíná počáteční tekutý stav předtím, než těžší kovy klesly ke středu. Nastalo vulkanické období. Nicméně, zemská kůra, složená převážně z poměrně lehkého granitu, se postupně začíná formovat. Vytvářejí se podmínky, nezbytné pro planetu, na které se v budoucnu může objevit život.
57:7.6 (659.5) Počáteční planetární atmosféra se postupně vyvíjí a obsahuje již malé množství vodní páry, kysličníku uhelnatého, kysličníku uhličitého a chlorovodíku, ale je tam velmi málo, nebo téměř žádný volný dusík či kyslík. Atmosféra světa ve vulkanickém období představuje neobyčejnou podívanou. Kromě vyjmenovaných plynů je silně nasycena početnými vulkanickými plyny a s mírou zrání vzdušného obalu produkty hořících meteoritů, které ve velkých proudech nepřetržitě dopadají na zemský povrch. Takové spalování meteoritů téměř úplně odčerpává atmosférický kyslík a meteorické bombardování je stále mohutné.
57:7.7 (659.6) Postupně se atmosféra usazovala a vychládla natolik, že na horkém kamenitém povrchu začaly dešťové srážky. Tisíce let byla Urantia zahalena do obrovské a souvislé pokrývky páry. A v průběhu tohoto období slunce ani jednou nezasvítilo na zemský povrch.
57:7.8 (659.7) Z atmosféry se oddělila podstatná část uhlíku a vytvořily se uhličitany různých kovů, kterými překypovaly povrchové vrstvy planety. Později bylo mnohem větší množství těchto uhlíkových plynů pohlceno rannou a hojně rozšířenou vegetací.
57:7.9 (660.1) Také v následujících obdobích pokračuje proudění lávy a padající meteority spotřebovaly téměř všechen atmosférický kyslík. První usazeniny v brzy tvořícím se prvotním oceánu dokonce neobsahovaly žádné barevné kameny nebo jílovec. A dlouhou dobu po objevení se tohoto oceánu nebyl v atmosféře doslova žádný volný kyslík; a ve velkém množství se objevil až později, kdy byl vytvořen mořskými řasami a dalšími formami rostlinného života.
57:7.10 (660.2) Primitivní planetární atmosféra vulkanického období poskytuje slabou ochranu proti dopadům meteorických rojů. Miliony a miliony meteoritů jsou schopny proniknout takovým vzdušným obalem a dopadnout na planetární kůru jako pevná tělesa. Ale s plynoucím časem je čím dál méně těch, která jsou dostatečně velká, aby odolala stále silnějšímu třecímu ochrannému štítu, kterým je kyslíkem obohacená atmosféra pozdějších epoch.
57:8.1 (660.3) Před 1 000 000 000 let začala skutečná historie Urantie. Planeta dosáhla přibližně svoji současnou velikost. A zhruba v tuto dobu byla zanesena do fyzických registrů Nebadonu a dostala jméno Urantia.
57:8.2 (660.4) Atmosféra, společně s nepřetržitými dešťovými srážkami, umožnila ochlazení zemské kůry. Již dříve vulkanická činnost vyrovnala vnitřní tepelné napětí a smršťování kůry; a jak sopky rychle ubývaly a tato epocha ochlazování a usazování kůry pokračovala, objevilo se zemětřesení.
57:8.3 (660.5) Skutečná geologická historie Urantie začíná tehdy, kdy ochlazování zemské kůry dosáhlo takového stadia, které umožnilo vytvoření prvního oceánu. Jakmile jednou začala kondenzace vodních par na chladnoucím povrchu země, pokračovala až do úplného dokončení. Na konci tohoto období pokrýval celou planetu jeden celosvětový oceán o průměrné hloubce přes jeden a půl kilometr. Příliv a odliv již tehdy působily podobně jako nyní, ale prvotní oceán nebyl slaný; voda, pokrývající svět, byla prakticky sladká. V té době byla většina chlóru sloučena s různými kovy, ale i tak ho bylo dost, aby při sloučení s vodíkem udělal vodu lehce kyselou.
57:8.4 (660.6) Urantii na počátku této vzdálené éry je třeba si představit jako planetu celou pokrytou vodou. Později, hlubší a proto hutnější proudy lávy dopadly na dno nynějšího Tichého oceánu a tato část povrchu pokrytého vodou se značně propadla. V důsledku nutného vyrovnání postupně houstnoucí zemské kůry se vynořila ze světového oceánu první kontinentální pevnina.
57:8.5 (660.7) Před 950 000 000 lety představuje Urantia jeden velký kontinent a jednu obrovskou vodní masu—Tichý oceán. Sopečná činnost je stále rozšířená a zemětřesení se vyznačují jak četností, tak i intenzitou. Meteority pokračují v bombardování země, ale zmenšuje se jejich hojnost a také velikost. Atmosféra se pročišťuje, ale obsah kysličníku uhličitého zůstává stále vysoký. Zemská kůra se postupně stabilizuje.
57:8.6 (660.8) Přibližně v tuto dobu byla Urantia přidělena do soustavy Satania, ke které přešlo řízení planety a byla zanesena do registru života Norlatiadeku. To byl začátek správního uznání malé a bezvýznamné sféry, které bylo souzeno stát se planetou, na které později Michael podstoupil pozoruhodné smrtelné poskytnutí a prodělal zkušenosti, které od té doby Urantii daly lokální jméno „planeta kříže.“
57:8.7 (661.1) Před 900 000 000 lety dorazila na Urantii první průzkumná skupina Satanie, vyslaná z Jerusemu, aby posoudila planetu a podala zprávu o její přizpůsobivosti pro založení experimentálního života. Tato komise měla dvacet čtyři členů a zahrnovala Nositele Života, Syny Lanonandekovy, Melkísedeky, serafy a další řády nebeského života, mající co do činění se začátky planetární organizace a řízení.
57:8.8 (661.2) Po pečlivém prozkoumání planety se tato komise vrátila na Jerusem a podala příznivou zprávu Vládci Soustavy, ve které doporučuje, aby Urantia byla zanesena do registru experimentálního života. Váš svět byl tudíž zaregistrován na Jerusemu jako decimální planeta a Nositelé Života byli vyrozuměni, že jim bude uděleno povolení založit nové formy mechanické, chemické a elektrické aktivace v době jejich následného příchodu na planetu s mandátem k přenesení a implantování života.
57:8.9 (661.3) V patřičnou dobu smíšená dvanáctičlenná komise dokončila program příprav pro osídlení planety, který byl odsouhlasen planetární komisí sedmdesáti na Edentii. Tyto plány, předložené poradním výborem Nositelů Života, byly s konečnou platností přijaty na Salvingtonu. Brzy nato bylo oznámeno ve vysílání Nebadonu, že Urantia se stane dějištěm, kde Nositelé Života uskuteční svůj šedesátý experiment v Satanii, určený k rozšíření a zdokonalení satanijského typu životních forem Nebadonu.
57:8.10 (661.4) Krátce po oficiálním uznání Urantie ve vesmírném vysílání do celého Nebadonu, ji byl přiznán plný vesmírný status. Hned nato byla zaregistrována v záznamech hlavních planet malého a velkého sektoru supervesmíru; a ještě před koncem této epochy byla Urantia zanesena do registru planetárního života Uversy.
57:8.11 (661.5) Celá tato epocha byla charakterizována častými a prudkými bouřemi. Počáteční kůra země byla ve stavu nepřetržitého proudění. Ochlazování povrchu se střídalo s obrovským prouděním lávy. Nikde na povrchu světa nezůstalo nic z této původní planetární kůry. Všechno se promísilo příliš mnohokrát s vytlačovanou lávou z hlubin země a smíchalo s pozdějšími usazeninami prvního celosvětového oceánu.
57:8.12 (661.6) Nikde na povrchu světa se nenajde víc přeměněných zbytků těchto dávných předoceánských skal, než v severovýchodní Kanadě kolem Hudsonova zálivu. Tato rozsáhlá žulová vyvýšenina je vytvořena z kamene z předoceánských dob. Tyto skalnaté vrstvy byly rozžhaveny, zprohýbány, propleteny, zvrásněny a prodělaly tyto deformující proměnné procesy mnohokrát.
57:8.13 (661.7) V průběhu oceánské epochy obrovské vrstvy nefosilního vrstevnatého kamene se ukládaly na dně tohoto pradávného oceánu. (Vápenec může vznikat v důsledku chemických procesů; ne všechen starší vápenec byl vytvořen usazením vápnitých schránek malých mořských živočichů.) V žádném z těchto pradávných skalnatých útvarů se nenajdou důkazy o životě; neobsahují žádné zkameněliny, ledaže nastaly takové případy, kdy usazeniny v pozdějších vodních epochách se promísily s těmito staršími vrstvami, pocházejícími z období před vznikem života.
57:8.14 (662.1) Zemská ranná kůra byla značně nestabilní, ale proces vytváření horských pásem neprobíhal. Tak, jak se formovala, planeta se smršťovala vlivem gravitačního tlaku. Hory nevznikly v důsledku zborcení chladnoucí kůry smršťující se sféry; objevily se později jako důsledek působení deště, gravitace a eroze.
57:8.15 (662.2) V průběhu této éry masa kontinentální pevniny narostla a pokryla téměř deset procent zemského povrchu. Silná zemětřesení začala až se masa kontinentální pevniny vynořila vysoko nad hladinu vody. Jakmile jednou začala, jejich frekvence a síla narůstala po velmi dlouhou dobu. Četnost zemětřeseních ubývala v průběhu milionů a milionů let, ale ještě i nyní vzniká na Urantii patnáct zemětřeseních denně.
57:8.16 (662.3) Před 850 000 000 lety začala první epocha opravdové stabilizace zemské kůry. Většina těžších kovů se usadila u středu zeměkoule; chladnoucí kůra se již nebortila v tak rozsáhlé míře jak tomu bylo v předchozích epochách. Nastala lepší rovnováha mezi vytlačováním pevniny a těžším dnem oceánu. Proud podkůrové vrstvy lávy se rozšířil téměř po celém světě, což vyrovnalo a stabilizovalo kolísání, způsobené ochlazováním, smršťováním a posouváním povrchu.
57:8.17 (662.4) Pokračovalo ubývání četnosti a intenzity vulkanických erupcí a zemětřeseních. Atmosféra se čistila od vulkanických plynů a vodní páry, ale procento kysličníku uhličitého bylo stále vysoké.
57:8.18 (662.5) Elektrických poruch v atmosféře i na zemi také ubývalo. Proudy lávy vynesly na povrch směs chemických prvků, které přinesly do zemské kůry různorodost a lépe izolovaly planetu od vlivu některých prostorových energií. A toto všechno přispělo k usnadnění řízení pozemské energie a regulaci jejích toků, což se projevuje působením magnetických pólů.
57:8.19 (662.6) Před 800 000 000 lety začala první velká epocha utváření pevniny, období vznikání kontinentů.
57:8.20 (662.7) Po zhuštění zemské hydrosféry, prvně ve světovém oceánu a následně v Tichém oceánu, pokrývala vodní masa devět desetin povrchu země. Padající meteority do moře se hromadily na dně oceánu a meteority jsou, všeobecně vzato, složeny z těžkých prvků. Ty meteority, které dopadaly na pevninu, z velké části oxidovaly, postupně byly narušeny erozí a byly spláchnuty do oceánu. Tak se dno oceánu stávalo stále těžším, k čemuž přispívala váha vodní masy, dosahujíc v některých místech hloubky až šestnáct kilometrů.
57:8.21 (662.8) Vzrůstající pokles Tichého oceánu způsobil další pozvednutí masy kontinentální pevniny. Evropa a Afrika se začaly zvedat z hlubin Pacifiku současně s pevninskými masami, které se nyní nazývají Austrálie, Severní a Jižní Amerika a Antarktida, zatímco dno Tichého oceánu se ještě více propadalo vlivem kompenzačního vyrovnávání. Na konci tohoto období tvořila téměř jednu třetinu zemského povrchu pevnina, celá zformována do jednoho kontinentu.
57:8.22 (662.9) Se zvýšením nadmořské výšky pevniny se na planetě objevily první klimatické rozdílnosti. Zvednutí pevniny, oblačnost a vliv oceánu jsou hlavními faktory klimatických změn. V době maximálního zvednutí pevniny dosáhly hřebeny v Asii výšky téměř čtrnácti a půl kilometru. Kdyby bylo v ovzduší nad těmito vysoko zvednutými regiony dostatek vlhkosti, vytvořily by se tam obrovské ledové pokrývky; znamenalo by to, že doba ledová by přišla mnohem dřív než tomu bylo ve skutečnosti. Bylo zapotřebí několik set milionů let než se nad vodou opět objevila taková velká masa pevniny.
57:8.23 (663.1) Před 750 000 000 lety se objevily první trhliny v mase kontinentální pevniny a severojižním směrem vznikl obrovský průlom, který se později zaplnil oceánem a připravil cestu pro posun kontinentů Severní a Jižní Ameriky, včetně Grónska, směrem na západ. Dlouhá puklina východo-západním směrem oddělila Afriku od Evropy a rozdělila masy pevniny Austrálie, tichomořských ostrovů a Antarktidy od asijského kontinentu.
57:8.24 (663.2) Před 700 000 000 lety se Urantia přiblížila k podmínkám, vhodným pro existenci života. Pokračoval posun kontinentální pevniny; oceán stále více pronikal do pevniny jako dlouhá prstovitá moře, poskytující mělčiny a chráněné zátoky, které jsou tak vhodné pro existenci mořského života.
57:8.25 (663.3) Před 650 000 000 lety nastalo další roztržení pevniny a v jeho důsledku se zvětšily plochy kontinentálních moří. A tyto vody velmi rychle získávaly ten stupeň slanosti, který je nezbytný pro život na Urantii.
57:8.26 (663.4) Byla to právě tato moře, a ta, která z nich později vznikla, kde byl položen základ historie života na Uranii, později objevený na dobře zachovalých kamenných stránkách, díl za dílem, tak, jak éra střídala éru a epocha následovala epochu. Tato vnitrozemní moře dávných dob byla opravdovou kolébkou evoluce.
57:8.27 (663.5) [Představeno Nositelem Života, členem původního Urantijského sboru a v současné době místním pozorovatelem.]
Kniha Urantia
Kapitola 58
58:0.1 (664.1) V CELÉ Satanii je pouze šedesát jedna světů, podobných Urantii; jsou to planety modifikovaného života. Většina obydlených planet je zalidněna podle ustanovených metod; na takových sférách je Nositelům Života poskytnuta jen malá volnost v jejich plánech pro implantaci života. Ale asi jeden svět z deseti je určen jako decimální planeta a je zanesen do zvláštního registru Nositelů Života; a na takových planetách máme dovoleno provést určité experimenty se životem s cílem modifikovat, nebo možná vylepšit standardní vesmírné typy živých bytostí.
58:1.1 (664.2) Před 600 000 000 lety dorazila z Jerusemu na Uranii vyslaná komise Nositelů Života a začala zkoumat fyzické podmínky předtím, než položí začátek života na světě číslo 606 v soustavě Satania. Toto byla naše šest set šestá zkušenost se započetím životních modelů Nebadonu v Satanii a po šedesáté nám byla dána příležitost učinit změny a provést modifikace základních a standardních forem života lokálního vesmíru.
58:1.2 (664.3) Je nutno zdůraznit, že Nositelé Života nemohou iniciovat život dokud sféra není připravena k zahájení evolučního cyklu. Ani nemůžeme zajistit rychlejší rozvoj života, než umožňuje fyzický vývoj planety, který je nutný pro podporu a přizpůsobení rozvíjejícího se života.
58:1.3 (664.4) Nositelé Života Satanie naplánovali typ života založený na chloridu sodném; proto nebyly učiněny žádné kroky k jeho založení, dokud nebyly vody oceánu dostatečně slané. Urantijský typ protoplazmy může existovat pouze ve vhodném solném roztoku. Všechen původní život—rostlinný a živočišný—se vyvinul v prostředí slaného roztoku. A dokonce vysoce organizovaní suchozemští živočichové by nemohli žít, kdyby tento stejný nezbytný solný roztok neprotékal jejich tělesným krevním oběhem, který volně omývá a doslova každou malinkou živou buňku tímto „ slaným mořem“ zaplavuje.
58:1.4 (664.5) Vaši primitivní předci se volně pohybovali ve slaném oceánu; dnes, tento stejný solný roztok oceánu volně protéká vašimi těly, omývajíc každou jednotlivou buňku chemickým roztokem, který je ve všem základním srovnatelný se slanou vodou, která stimulovala první protoplazmatické reakce prvotních živých buněk na planetě.
58:1.5 (664.6) Na počátku této epochy se Urantia v každém směru přibližovala stavu, který je příznivý pro výživu počátečních forem mořského života. Fyzický rozvoj na zemi a v přilehlých regionech prostoru pomalu, ale jistě je uzpůsoben pro pozdější pokusy vytvořit takové formy života, které by se podle našeho úsudku nejlépe přizpůsobily rozvíjejícímu se fyzickému prostředí—jak pozemskému, tak i prostorovému.
58:1.6 (665.1) Na základě této skutečnosti se satanijská komise Nositelů Života vrátila do Jerusemu s tím, že než se přistoupí k samotnému založení života, je lepší ještě počkat na další roztržení masy kontinentální pevniny, což by umožnilo vznik dalším vnitrozemním mořím a chráněným zálivům.
58:1.7 (665.2) Na planetě, kde život vzniká v moři, poskytuje ideální podmínky pro implantaci života velký počet vnitrozemních moří, rozsáhlá pobřeží s mělčinami a chráněnými zátokami; a právě takové rozčlenění pozemských vod se rychle vyvíjelo. Tato dávná vnitrozemská moře byla málokdy hlubší než sto padesát až sto osmdesát metrů a sluneční světlo mohlo proniknout vodou oceánu do hloubky více než dvě stě metrů.
58:1.8 (665.3) A právě v takových mořských pobřežích s mírným a vlídným klimatem nalezl primitivní rostlinný život v pozdějších epochách svoji cestu na pevninu. Tam umožnil vysoký obsah uhlíku v atmosféře novému rozmanitému pozemskému životu rychlý a bujný růst. I když tato atmosféra byla tehdy ideální pro růst rostlin, obsahovala vysoký obsah kysličníku uhličitého, takže žádný živočich, tím méně člověk, by nemohl žít na povrchu země.
58:2.1 (665.4) Planetární atmosféra propouští na zem kolem jedné dvoumiliardtiny z celkového záření slunečního světla. Kdyby se za světlo dopadající na Severní Ameriku platilo v poměru dva centy za kilowat hodinu, roční účet za světlo by přesáhl 800 quadrilionů dolarů. Účet Chicaga za světlo by výrazně přesahoval 100 milionů dolarů za den.A je nutno připomenout, že ze slunce přijímáte i jiné formy energie—světlo není jediným darem slunce, dosahující vaší atmosféry. Na Urantii se řinou obrovské proudy slunečních energií obsahující vlnové délky, jejichž rozsah je nad i pod spektrem lidského vnímání.
58:2.2 (665.5) Atmosféra země je téměř nepropustná pro velkou část slunečního záření v krajní ultrafialové části spektra. Většina těchto krátkých vlnových délek je pohlcena ozónovou vrstvou, která se vyskytuje ve výšce kolem šestnácti kilometrů nad zemským povrchem a rozprostírá se směrem do kosmického prostoru dalších šestnáct kilometrů. Celkový obsah ozónu v atmosféře je nepatrný a v podmínkách převládajících na zemském povrchu by veškerý ozón vytvořil vrstvičku tenkou jen dva a půl milimetru; nicméně, toto relativně malé a zdánlivě zanedbatelné množství ozónu chrání obyvatele Urantie před tímto škodlivým a nebezpečným ultrafialovým zářením, existujícím ve slunečním světle. Ale, kdyby tato ozónová vrstva byla jen o malinko silnější, byli byste ochuzení o velmi důležité a zdraví prospěšné ultrafialové paprsky, které nyní dopadají na zemský povrch a které jsou předky jednoho z vašich nepostradatelných vitaminů.
58:2.3 (665.6) A přesto někteří z vašich méně nápaditých smrtelných materialistických vědců tvrdí, že materiální tvoření a evoluce člověka je náhoda. Midbytosti Urantie shromáždily přes padesát tisíc faktů z oblasti fyziky a chemie, které považují v rozporu se zákony náhody a o kterých tvrdí, že dokazují přítomnost inteligentního záměru v materiálním tvoření. A tato všechna fakta nezahrnují jejich katalog s více než sto tisíci výsledky zkoumání mimo oblast fyziky a chemie, o kterých tvrdí, že prokazují přítomnost mysli v plánování, tvoření a udržování materiálního kosmu.
58:2.4 (666.1) Z vašeho slunce proudí opravdová záplava smrtících paprsků a váš příjemný život na Urantii je zásluhou „nahodilého“ vlivu více než čtyřiceti ochranných procesů, podobných působení této unikátní ozónové vrstvy.
58:2.5 (666.2) Kdyby nebylo nočního „kryjícího“ efektu atmosféry, ztráta tepla zářením by nastala tak rychle, že život by byl možný pouze v uměle vystavěném prostředí.
58:2.6 (666.3) Spodní vrstva osmi až devíti a půl kilometru zemské atmosféry je troposféra; toto je oblast větrných a vzdušných proudů ovlivňujících počasí. Nad touto oblastí je vnitřní ionosféra a nad ní je stratosféra. Stoupajíc od zemského povrchu teplota neustále klesá do výšky devět a půl až třinácti kilometrů, kde dosahuje kolem mínus 57° C. Tento teplotní rozsah mezi mínus 57°C až mínus 54°C se nemění po dalších šedesát pět kilometrů; tato oblast stálé teploty je stratosféra. Ve výšce sedmdesáti dvou až osmdesáti kilometrů teplota začíná stoupat a toto zvyšování pokračuje až do úrovně polárních září, kde dosáhne 650°C. A je to právě tato vysoká teplota, která ionizuje kyslík. Ale teplota v takové zředěné atmosféře je těžko srovnatelná s teplotou na povrchu země. Mějte na paměti, že jedna polovina celé vaší atmosféry se nachází v prvních pěti kilometrech. Výška zemské atmosféry je označena nejvyšší polární září—je to přibližně šest set čtyřicet kilometrů.
58:2.7 (666.4) Polární záře přímo souvisejí se slunečními skvrnami, těmi slunečními cyklony, které se točí v protisměru svého pohybu nad a pod slunečním rovníkem, tak jak to dělají pozemské tropické hurikány. Takové atmosférické poruchy krouží v protisměrných pohybech, když se vyskytují nad a pod rovníkem.
58:2.8 (666.5) Síla slunečních skvrn změnit frekvence světla ukazuje na to, že tato slunečná bouřková centra působí jako obrovské magnety. Taková magnetická pole dokážou vyvrhnout z kráterů slunečních skvrn nabité částice, které doletí prostorem do zemské vnější atmosféry, kde jejich ionizující účinek vytváří takové úchvatné polární záře. Proto máte možnost vidět největší polární zář tehdy, když sluneční skvrny dosáhnou své maximální aktivity, nebo brzy poté, kdy jsou skvrny zpravidla rozmístěny podél rovníku.
58:2.9 (666.6) Také střelka kompasu reaguje na tento vliv slunce, poněvadž se při východu slunce lehce natočí na východ a lehce na západ, když slunce zapadá. Toto se děje každý den, ale při vyvrcholení cyklů slunečních skvrn je tato odchylka kompasu dvakrát tak velká. Taková každodenní odchýlení kompasu jsou reakcí na zvýšenou ionizaci vrchní atmosféry pod vlivem slunečního světla.
58:2.10 (666.7) Je to právě přítomnost dvou rozdílných úrovní zelektrizovaných vodivých zón nad stratosférou, které ovlivňují přenos vašich dlouho a krátkovlnných vysíláních do velkých vzdáleností. Vaše vysílání je někdy narušeno velmi silnými bouřemi, které občas zuří v oblastech těchto vnějších ionosfér.
58:3.1 (666.8) V průběhu počátečních údobích materializace vesmíru byla po celém vesmíru rozptýlena obrovská vodíková mračna, přesně takové chomáče kosmického prachu, které nyní charakterizují mnoho oblastí ve velmi vzdáleném prostoru. Převážná část organizované hmoty, kterou sálající slunce rozruší a rozptýlí jako zářivou energii, se původně vyskytovala v těchto raných vodíkových mračnech prostoru. V určitých zvláštních podmínkách nastává rozpad atomu také v jádru větších vodíkových mas. A všechny tyto procesy sestavování atomu a rozkladu atomu, které probíhají ve vysoce ohřátých mlhovinách, jsou doprovázeny vývěrem proudů krátkovlnných prostorových paprsků zářivé energie. Tato různá záření doprovází forma prostorové energie, která není na Urantii známa.
58:3.2 (667.1) Tento energetický náboj krátkovlnného záření ve vesmírném prostoru je čtyřistakrát větší než všechny ostatní formy zářivé energie existující v organizovaných oblastech prostoru. Výkon krátkých prostorových vln, bez ohledu zdali pocházejí ze žhavých mlhovin, z napětí elektrických polí, vnějšího prostoru nebo obrovských vodíkových mračen prachu, je změněn kvalitativně a kvantitativně kolísáním a náhlými změnami napětí v teplotních, gravitačních a elektronických tlacích.
58:3.3 (667.2) Různé možnosti vzniku prostorových paprsků jsou dány množstvím kosmických procesů a také oběžnými drahami pohybující se hmoty. Tvary těchto oběžných drah se mění od modifikovaných kruhů po dokonalé elipsy. Fyzické podmínky se mohou také výrazně měnit, dokonce i ve stejné fyzické zóně, protože otáčení elektronu ho někdy směřuje opačným směrem od pohybu větší hmoty.
58:3.4 (667.3) Obrovská vodíková mračna jsou opravdové kosmické chemické laboratoře, obsahující všechny fáze vznikající energie a proměňující se hmoty. Mocné energetické procesy také probíhají v okrajových plynech obřích dvojhvězd, které se často překrývají a tudíž se do značně míry směšují. Ale žádná z těchto kolosálních a velmi vzdálených energetických aktivit prostoru nemá ani nejmenší vliv na fenomén organizovaného života—zárodečnou plasmu živých věcí a bytostí. Tyto energetické podmínky jsou důležité pro vytvoření prostředí k založení života, ale nemají žádný vliv na následné modifikace dědičných faktorů zárodečné plasmy stejně jako některé delší paprsky zářivé energie. Život, implantovaný Nositeli Života, je dokonale odolný proti vlivu těchto úžasných proudů krátkých prostorových paprsků vesmírné energie.
58:3.5 (667.4) Než mohli Nositelé Života skutečně začít zakládat život na Uranii musely se vyvinout do příznivého stavu všechny tyto nezbytné kosmické podmínky.
58:4.1 (667.5) To, že nás nazývají Nositeli Života, by vás nemělo zmást. My dokážeme a také to děláme, dopravit život na planety, ale na Urantii jsme život nepřinesli. Urantijský život je unikátní; je vytvořený na této planetě. Tato sféra je světem modifikovaného života; veškerý objevující se tady život byl vytvořen námi přímo zde na planetě. A v celé Satanii, dokonce ani v celém Nebadonu, není jediný svět s takovým životem, jako je na Urantii.
58:4.2 (667.6) Před 550 000 000 lety se sbor Nositelů Života znovu vrátil na Urantii. Ve spolupráci s duchovními a superfyzickými silami jsme sestavili a oživili výchozí prototypy života tohoto světa a umístili je do jeho vlídných vod. Veškerý planetární život (kromě mimoplanetárních osobností) do dob Kaligastii, Planetárního Prince, má svůj původ v našich třech originálních, identických a současných implantací mořského života. Tři tyto implantace života byly nazvány: středový, neboli euroasijsko-africký, východní, neboli Australasijský a západní, zahrnující Grónsko a obě Ameriky.
58:4.3 (668.1) Před 500 000 000 lety zapustil prvotní rostlinný život na Urantii dobře své kořeny. Grónsko a arktická pevninská masa, společně se Severní a Jižní Amerikou, začaly svůj dlouhý a pomalý posun na západ. Afrika se posunula trochu jižním směrem a vytvořila mezi sebou a mateřskou pevninou východo-západní proláklinu—Středozemní moře. Antarktida, Austrálie a pevnina, kterou představují tichomořské ostrovy se oddělily na jihu a na východě a od té doby se posunuly velmi daleko.
58:4.4 (668.2) Implantovali jsme primitivní formu mořského života do chráněných tropických zálivů střední východo-západní pukliny trhající se kontinentální pevninské masy. Implantováním tří mořských životů jsme chtěli zabezpečit to, aby po následném oddělení pevniny měl každý velký kontinent ve svých teplovodních mořích tento život. My jsme předvídali, že v pozdější epoše objevení se pozemského života ohromné oceány budou rozdělovat tyto posunující se kontinentální pevninské masy.
58:5.1 (668.3) Posun kontinentální pevniny pokračoval. Zemské jádro pod vlivem tlaku téměř 3500 tun na čtvereční centimetr a obrovského gravitačního tlaku zhoustlo a ztuhlo jako ocel, ale bylo a stále je v hlubokém středu velmi žhavé. Teplota stoupá směrem od povrchu do středu, kde je o něco vyšší než je teplota povrchu slunce.
58:5.2 (668.4) Vnějších tisíc šest set kilometrů zemské hmoty je složeno převážně z různých druhů kamene. Pod touto vrstvou jsou hutnější a těžší kovové prvky. V průběhu raných a předatmosférických dob byl svět tak rozežhavený a tekutý, že těžší kovy klesly hluboko do nitra země. Ty prvky, které jsou k nalezení u povrchu dnes, představují vývěry dávných vulkánů, pozdějších a mocných proudů lávy a poměrně nedávných usazenin meteoritů.
58:5.3 (668.5) Vnější kůra byla přibližně šedesát pět kilometrů tlustá. Tento vnější plášť byl podepírán a spočíval přímo na roztaveném moři čediče různé tloušťky—na pohyblivých vrstvách tekuté lávy stlačené vysokým tlakem, ale vždy s tendencí proudit sem a tam při vyrovnávání kolísajících planetárních tlaků a tím stabilizující zemskou kůru.
58:5.4 (668.6) Dokonce i dnes jsou kontinenty nadnášeny tímto nevykrystalizovaným pružným mořem roztaveného čediče. Kdyby neexistovaly takové ochranné podmínky, mnohem silnější zemětřesení by doslova roztříštila svět na kusy. Zemětřesení jsou zapříčiněna vulkány, ale klouzáním a posouváním pevného svrchního pláště. .
58:5.5 (668.7) Když vrstvy lávy v zemské kůře vychladnou, vytvoří žulu. Průměrná hustota Urantie je více než pět a půl krát vyšší než hustota vody a hustota žuly je třikrát menší než vody. Hustota zemského jádra je dvanáctkrát vyšší než hustota vody.
58:5.6 (668.8) Mořská dna mají větší hustotu než pevninské masy, což udržuje kontinent nad vodou. Když vystoupí mořské dno nad vodní hladinu, ukazuje se, že je složeno hlavně z čediče a to je druh lávy, která je výrazně těžší než žula pevninských mas. A opět, kdyby nebyly kontinenty lehčí než mořská dna, gravitační síla by přitáhla okraje oceánů na pevninu, ale takové úkazy nevznikají.
58:5.7 (668.9) Váha oceánů je také jeden z faktorů zvýšeného tlaku na mořská dna. Nižší, ale poměrně těžší dna oceánů, plus váha vody, mají přibližně stejnou váhu jako vyšší, ale mnohem lehčí kontinenty.Ale všechny kontinenty mají tendenci sjíždět do oceánů. Tlak kontinentů na úrovni dna oceánů je přibližně 1400 kilogramů na čtvereční centimetr. Totiž, to by byl tlak kontinentální masy tyčící se 5000 metrů nad dnem oceánu. Tlak vody na dno oceánu je pouze asi 350 kilogramů na čtvereční centimetr. Tyto rozdílné tlaky jsou příčinou toho, že kontinenty klesají ke dnu oceánu.
58:5.8 (669.1) Pokles oceánského dna v dobách před založením života vyzvedl jedinou celistvou kontinentální pevninskou masu do takové výšky, že její boční tlaky způsobily sesunutí východních, západních a jižních okrajů do vespod ležících semivizkózních lávových podložích do vod okolního Tichého oceánu. Toto tak dokonale vyrovnalo kontinentální tlak, že na východním pobřeží tohoto pradávného asijského kontinentu nedošlo k rozsáhlému odtržení, ale od těch dob toto východní pobřeží visí nad srázem přilehlých hlubin oceánu a hrozí mu sesunutí do vodního hrobu.
58:6.1 (669.2) Před 450 000 000 lety nastal přechod od rostlinného života k živočišnému. Tato proměna probíhala v mělkých vodách chráněných tropických zálivů a lagun podél rozlehlých pobřežích oddělujících se kontinentů. A tento proces, jehož všechny fáze byly obsaženy v původních prototypech života, probíhal postupně. Mezi ranými primitivními formami rostlinného života a pozdějšími, přesně stanovenými, živočišnými organizmy proběhlo mnoho přechodových stadií. Také dnes přetrvává přechodová fáze slizových plísní, které nelze přiřadit ani k rostlinám, ani k živočichům.
58:6.2 (669.3) I když je možno vysledovat evoluci rostlinného života v živočišném životě a ačkoliv byly nalezeny vývojové řady rostlin a živočichů, které se postupně vyvinuly z nejjednodušších forem do nejsložitějších a pokročilých organizmů, nebudete schopni nalézt takové spojovací články mezi vyššími druhy živočišné říše, ani mezi nejvyššími živočišnými druhy předcházející člověku a pralidem lidských ras. Tyto takzvané „chybějící články“ budou navždy chybět a to z jednoduchého důvodu, nikdy neexistovaly.
58:6.3 (669.4) Od epochy k epoše vznikají radikálně nové druhy živočišného života. Ty se nevyvíjejí v důsledku postupné akumulace malých variací; objevují se jako plně vyvinuté nové řády života. A objevují se náhle.
58:6.4 (669.5) Náhlé objevení se nových druhů a rozmanitých řádů živého organizmu je zcela biologické, naprosto přirozené. S těmito genetickými mutacemi není spojeno nic nadpřirozeného.
58:6.5 (669.6) Při vyhovujícím stupni slanosti se v oceánech vyvinul živočišný život a bylo to poměrně jednoduché nechat slané vody proudit živočišnými těly mořského života. Ale, když se oceány zmenšily a procento soli se výrazně zvýšilo, tito stejní živočichové vyvinuli v sobě schopnost snížit slanost jejich tělesných tekutin, stejně jako ty organizmy, které se naučily žít ve sladké vodě a osvojily si schopnost udržet ve svých tělech patřičný stupeň chloridu sodného důmyslnými metodami uchování soli.
58:6.6 (669.7) Zkoumání zkamenělin mořského života odhaluje dávná úsilí těchto primitivních organizmů přizpůsobit se prostředí. Rostliny a živočichové nikdy nepřestanou dělat tyto adaptační experimenty. Prostředí se neustále mění a živé organizmy se vždy snaží přizpůsobit se těmto nekončícím změnám.
58:6.7 (670.1) Fyziologické vybavení a anatomická stavba všech nových řádů života jsou reakcí na působení přírodních zákonů, ale následné obdaření myslí je učiněno pomocnými duchy mysli v souladu s vrozenou kapacitou mozku. I když mysl není výsledkem fyzické evoluce, zcela závisí na možnostech mozku, které jsou ryze důsledkem fyzických a evolučních procesů.
58:6.8 (670.2) Během téměř nekonečných cyklů zisků a ztrát, adaptací a dalších adaptací, všechny živé organizmy jdou tam a zpět od jedné epochy ke druhé. Ty, které dosáhnou kosmickou jednotu, přetrvají, zatímco ty, které tento cíl nedosáhnou, přestanou existovat.
58:7.1 (670.3) Obrovská seskupení skalních útvarů, která vytvořila vnější kůru světa v začátku života, což bylo v éře zvané proterozoikum, se v současné době nachází jen na místech zemského povrchu. A když se zdola vynoří takové nahromadění posloupných epoch, objeví se tam pouze zkamenělé pozůstatky rostlinného a raného primitivního živočišného života. Některé z takových starších ve vodě ponořených hornin jsou smíšeny s následnými vrstvami a občas se v nich objevují zkamenělé zbytky raných forem rostlinného života, zatímco v nejsvrchnějších vrstvách se mohou někdy nalézt některé z primitivnějších forem raných mořských živočišných organizmů. Na mnoha místech tyto nejstarší navrstvené horniny, obsahující raný mořský život, jak živočišný, tak i rostlinný, leží přímo nad staršími, kompaktními horninami.
58:7.2 (670.4) Mezi fosíliemi této éry se vyskytují vodní řasy, rostliny podobné korálům, primitivní prvoci a přechodové organizmy houbovitých druhů. Ale nepřítomnost takových zkamenělin v prvotních horninách nemusí nutně znamenat, že v době utváření jejich vrstev život neexistoval na jiných místech. V průběhu těchto dávných epoch byl život vzácným jevem a jen pomalu se rozšiřoval po povrchu země.
58:7.3 (670.5) V současné době jsou horniny z této dávné éry u zemského povrchu, nebo leží nedaleko a pokrývají přibližně jednu osminu nynější pevniny. Průměrná tloušťka této přechodové vrstvy—nejstarších vrstevnatých hornin—měří asi dva a půl kilometru. V některých místech jsou tyto pradávné kamenité útvary tlusté až šest a půl kilometru, ale mnoho vrstev, které jsou připisovány k této éře, naleží k pozdějším obdobím.
58:7.4 (670.6) V Severní Americe tato horninová vrstva, obsahující pradávné a prvotní zkameněliny, vystupuje na povrch ve východních, středních a severních oblastech Kanady. Nesouvislý východo-západní hřeben této horniny se také rozprostírá od Pensylvánie a pradávného pohoří Adirondack na západ přes Michigan, Wisconsin a Minnesotu. Další hřebeny se táhnou od Newfoundlandu do Alabamy a od Aljašky do Mexika.
58:7.5 (670.7) Horniny této éry vycházejí na povrch na mnoha místech, ale žádné nejsou tak čitelné jako ty kolem Hořejšího Jezera a v Grand Canyonu řeky Colorado, kde tyto horniny, obsahující prvotní fosílie, jsou uloženy v několika vrstvách a svědčí o dmutích a proměnách zemského povrchu v těch dávných dobách.
58:7.6 (670.8) Tato horninová vrstva—nejstarší sloj v zemské kůře obsahující zkameněliny—byla zborcena, zvrásněna a bizarně pokroucena v důsledku zemětřeseních a raných vulkánů. Proudy lávy v této epoše vynesly k povrchu země velké množství železa, mědi a olova.
58:7.7 (670.9) Na zemském povrchu neexistuje mnoho míst, kde jsou takové aktivity lépe graficky ukázány než v údolí St. Croix ve Wisconsinu. V této oblasti vyplavalo postupně sto dvacet sedm proudů lávy na pevninu, kde byly následně zaplaveny částečně vodou a potom překryty horninou. Přestože větší část svrchní horninové usazeniny a nesouvislých lávových proudů dnes neexistuje a i když podloží tohoto útvaru je skryto hluboko v zemi, na povrchu se nachází přibližně šedesát pět až sedmdesát těchto navrstvených stránek kamenné knihy uplynulých epoch.
58:7.8 (671.1) V těchto dávných epochách, kdy většina pevniny byla blízko mořské hladiny, byla země mnohokrát zatopena a opět se vynořila. Zemská kůra právě vstupovala do pozdního období své poměrné stabilizace. Zvrásňování, zvedání a klesání na počátku kontinentálního posunu přispělo k častému opakování zaplavování velkých pevninských mas.
58:7.9 (671.2) V průběhu této epochy primitivního mořského života rozsáhlé oblasti kontinentálních pobřežích se potopily do moří do hloubky od několika metrů až do jednoho kilometru. Podstatná část staršího pískovce a směsí představují nakupení usazenin těchto pradávných pobřežích. Usazené horniny tohoto raného vrstvení leží přímo na těch vrstvách, které pocházejí z dob před začátkem života, z období vznikání celosvětového oceánu.
58:7.10 (671.3) Některé svrchní vrstvy těchto přechodových horninových usazenin obsahují malé množství lupku nebo břidlice tmavé barvy, což ukazuje na přítomnost organického uhlíku a dokazuje existenci předků těch forem rostlinného života, které se rozšířily po celé zemi v následující karbonské éře, neboli v době uhlí. Podstatná část mědi v těchto horninových vrstvách pochází z vodních usazenin. Určité množství mědi se nachází v puklinách starších hornin a představuje koncentrát, který se vytvářel v klidných mokřinách, existujících podél některých pradávných chráněných břehů. Rudné doly Severní Ameriky a Evropy se nacházejí v usazeninách a výlevech, ležících částečně ve starších nenavrstvených horninách a částečně v těchto pozdějších vrstvených horninách přechodného období vytváření života.
58:7.11 (671.4) Tato éra je svědkem rozšiřování života ve všech světových vodách; mořský život se pevně usadil na Urantii. Dna mělkých a rozlehlých vnitrozemských moří jsou postupně celá pokryta hojnou a bujnou vegetací, zatímco pobřežní vody se hemží jednoduchými formami živočišného života.
58:7.12 (671.5) Celá tato historie je graficky vyložena na fosilních stránkách obsáhlé „kamenné knihy“ o pradávných událostech vašeho světa. A stránky této gigantické bio-geologické kroniky neomylně sdělují pravdu, ale vy se je musíte naučit číst a vykládat. Dna mnohých pradávných moří se nyní nacházejí vysoko nad pevninou a jejich mnohověké usazeniny vyprávějí příběh o boji za přežití v těchto dávných dobách. Je to naprostá pravda, co řekl váš básník: „Prach, po kterém šlapeme, byl kdysi živý.“
58:7.13 (671.6) [Představeno členem Sboru Nositelů Života Urantie, v současné době trvale pobývajícím na planetě.]
Kniha Urantia
Kapitola 59
59:0.1 (672.1) MY určujeme dobu začátku historie Urantie přibližně před jednou miliardou let a zahrnuje pět hlavních epoch:
59:0.2 (672.2) 1. Éra před založením života probíhala v průběhu prvních více než čtyři sta padesáti milionů let. Přibližně v tuto dobu dosáhla planeta svoji současnou velikost a byla připravena pro založení života. Vaši vědci nazvali toto období archaikum.
59:0.3 (672.3) 2. Éra začátku života v následujícím období trvala více než sto padesát milionů let. Tato epocha odděluje éru před založením života, neboli dobu katastrofických převratů ve vývoji zemské kůry od následujícího období vyvinutějšího mořského života. Tato epocha je vašim badatelům známa jako proterozoikum.
59:0.4 (672.4) 3. Éra mořského života zabírá příštích dvě stě padesát milionů let a je obvykle známa jako paleozoikum.
59:0.5 (672.5) 4. Éra raného pozemské života trvala více než sto milionů následujících let a je známa jako mezozoikum.
59:0.6 (672.6) 5. Éra savců zahrnuje posledních padesát milionů let. Tato nedávná doba je známa jako kenozoikum.
59:0.7 (672.7) Éra mořského života takto zahrnuje přibližně jednu čtvrtinu vaší planetární historie. Může být rozdělena do šesti dlouhých obdobích, z nichž každé je charakterizováno určitými, přesně stanovenými průběhy jak v geologických, tak i biologických oblastech.
59:0.8 (672.8) Na počátku této epochy byla mořská dna, rozsáhlá mořská úbočí a početné pobřežní mělčiny pokryty bohatou vegetací. Jednoduché a primitivní formy živočišného života se již vyvinuly z předchozích rostlinných organizmů a rané živočišné organizmy si postupně razily svoji cestu podél rozlehlých pobřežích různých pevninských mas až se četná vnitrozemská moře začala hemžit primitivním mořským životem. Poněvadž jen velmi málo z těchto prvotních organizmů mělo pevnou schránku, nezachovalo se mnoho fosílií. Nicméně, všechno bylo připraveno pro úvodní kapitoly této velké „kamenné knihy“, která zaznamenává život tak, jak byl metodicky vytvářen v průběhu následujících epoch.
59:0.9 (672.9) Severoamerický kontinent je nesmírně bohatý na usazeniny, obsahující zkameněliny celé éry mořského života. Úplně první a nejstarší vrstvy jsou odděleny od pozdějších slojí předchozího období četnými korozními usazeninami, které zřetelně rozdělují tyto dvě etapy planetární evoluce.
59:1.1 (673.1) Na počátku tohoto relativně klidného období na zemském povrchu byl život omezen do různých vnitrozemských moří a podél pobřeží oceánů; ještě neexistovala žádná forma pozemského organizmu. Primitivní mořští živočichové byli již dobře aklimatizováni a připraveni pro další evoluční rozvoj. Měňavky jsou typičtí prvoci, kteří přežili toto počáteční období živočišného života. Objevily se na konci předchozího přechodového období.
59:1.2 (673.2) Před 400 000 000 lety byl mořský život, jak rostlinný, tak i živočišný, celkem hodně rozšířený po celém světě. Světové klima se stále otepluje a je vyváženější. Pobřeží různých kontinentů jsou povšechně zaplavena, především v Severní a Jižní Americe. Objevují se nové oceány a značně se zvětšily starší vodní útvary.
59:1.3 (673.3) V této době se poprvé vegetace rozšíří z moře na pevninu a brzy se dokáže adaptovat v nemořském prostředí.
59:1.4 (673.4) Náhle a bez předchozích přechodových vývojových forem se objevili první mnohobuněční živočichové. Vyvinuli se trilobiti, kteří potom po mnoho epoch dominovali mořím. Z hlediska mořského života je toto období érou trilobitů.
59:1.5 (673.5) Ke konci tohoto období se převážná část Severní Ameriky a Evropy vynořila z moře. Zemská kůra byla dočasně stabilizovaná; hory, lépe řečeno vysoké pevninské vyvýšeniny, vystoupily podél pobřežích Atlantiku a Tichého oceánu, nad regionem West Indies a v jižní Evropě. Celá Karibská oblast se vysoko zvedla nad hladinu moře.
59:1.6 (673.6) Před 390 000 000 lety došlo k dalšímu zvýšení pevniny. V některých oblastech východní a západní Ameriky a západní Evropy se nacházejí kamenité vrstvy vytvořené v této době a toto jsou nejstarší horniny, které obsahují zkameněliny trilobitů. Existovalo mnoho dlouhých prstovitých zálivů pronikajících do pevninských mas, ve kterých se horniny, nesoucí v sobě tyto fosílie, usazovaly.
59:1.7 (673.7) Během několika milionů let Tichý oceán začal zaplavovat americké kontinenty. Vyrovnávání zemské kůry bylo hlavní příčinou klesání pevniny, i když svoji roli sehrálo také boční roztažení, nebo posun kontinentů.
59:1.8 (673.8) Před 380 000 000 lety Asie stále klesala, přičemž všechny ostatní kontinenty prodělaly krátkodobé pozvednutí. Ale v průběhu této epochy vnikal nově se formující Atlantický oceán hluboko do všech přilehlých pobřežích. Severní Atlantik, neboli Severní ledový oceán, byl spojen s jižními vodami Golfského proudu. Když toto jižní moře vniklo do prolákliny Appalačského pohoří jeho vlny se rozbíjely na východě o hory vysoké jako Alpy, ale všeobecně byly kontinenty jednotvárné nížiny, zcela postrádající přírodní krásu.
59:1.9 (673.9) Z tohoto období pocházejí čtyři druhy usazenin:
59:1.10 (673.10) 1. Konglomeráty—horniny usazené blízko pobřeží.
59:1.11 (673.11) 2. Pískovce—sedimentární horniny vytvořené v mělkých vodách, kde byly dostatečné vlny, aby zabránily usazování kalu.
59:1.12 (673.12) 3. Břidlice—usazeniny vytvořené v hlubších a klidnějších vodách.
59:1.13 (673.13) 4. Vápenec—obsahující usazeniny schránek trilobitů v hlubokých vodách.
59:1.14 (673.14) Zkameněliny trilobitů tohoto období ukazují na určitou základní stejnorodost, ale také i na některé výrazné variace. Primitivní živočichové, vyvíjející se ze tří původních implantací života, se vyznačují charakteristickými znaky; ti, objevující se na západní polokouli se nepatrně lišili od euroasijské skupiny a od austral-asijského a austral-antarktického typu.
59:1.15 (674.1) Před 370 000 000 lety došlo k obrovskému a téměř úplnému zatopení Severní a Jižní Ameriky, následováno zatopením Afriky a Austrálie. Pouze některé části Severní Ameriky zůstaly nad hladinami těchto mělkých moří období kambria. Pět milionů let později moře začala ustupovat zvedající se pevnině. A všechny tyto procesy klesání a stoupání pevniny byly nedramatické, odehrávající se pomalu v průběhu milionů let.
59:1.16 (674.2) Horninové vrstvy obsahující zkameněliny trilobitů z této epochy se vyskytují porůznu na všech kontinentech, s výjimkou střední Asie. Obvykle jsou tyto horniny navrstveny horizontálně, ale v horách jsou zprohýbány a zdeformovány v důsledku tlaku a vrásnění. A na mnoha místech takový tlak změnil původní charakter těchto usazenin. Pískovec se přeměnil v křemenec, jílovec se změnil v břidlici, zatímco vápenec se proměnil v mramor.
59:1.17 (674.3) Před 360 000 000 lety i nadále pokračovalo zvedání pevniny. Severní a Jižní Amerika byla již značně vyvýšená. Vynořovaly se Západní Evropa a Britské ostrovy, kromě některých oblastí Walesu, které byly hluboko pod vodou. Obrovské ledovce v této epoše neexistovaly. Údajné ledovcové usazeniny spojované s těmito vrstvami v Evropě, Africe, Číně a Austrálii vznikly v ojedinělých horských ledovcích, nebo jsou to přemístěné zbytky ledovců z pozdějších dob. Světové klima bylo oceánské a ne kontinentální. Jižní moře byla teplejší než jsou dnes a rozprostírala se přes Severní Ameriku na sever až k severnímu pólu. Golfský proud proudil přes střední oblast Severní Ameriky, kde se vychyloval na východ, aby potom omýval a ohříval břehy Grónska a na tomto kontinentu, který je v současné době pokrytý ledem, vytvářel opravdový tropický ráj.
59:1.18 (674.4) Mořský život byl přibližně stejný po celém světě a skládal se z mořských řas, jednobuněčných organizmů, jednoduchých forem hub, trilobitů a jiných korýšů—krabů, raků a humrů. Na konci tohoto období se objevilo tři tisíce druhů ramenonožců, ale přežilo z nich pouze dvě stě. Tito živočichové představují druhy ranného života, které přežily do dnešních dnů prakticky nezměněny.
59:1.19 (674.5) Ale převládajícími živými tvory byli trilobiti. Byli odlišného pohlaví a existovali v mnoha formách; protože byli slabými plavci, pomalu se vznášeli ve vodě, nebo lezli po mořském dně a když byli napadeni později se objevšími nepřáteli, zkroutili se, aby se zachránili. Dorůstali do délky od pěti do třiceti centimetrů a vyvinuli se do čtyř různých skupin: masožravci, býložravci, všežravci a „bahnožravci.“ Schopnost poslední skupiny, bahnožroutů, existovat převážně na anorganické hmotě, a oni byli posledními vícebuněčnými živočichy, mající takovou schopnost, vysvětluje jejich obrovské rozmnožení a dlouhou existenci.
59:1.20 (674.6) Tak vypadal biologický obraz Urantie na konci tohoto dlouhého období světové historie, zahrnující padesát milionů let a nazvané vašimi geology kambriem.
59:2.1 (674.7) Pro toto období tak charakteristické pravidelné jevy zvedání a klesání pevniny probíhaly velmi pozvolna a nenápadně a byly doprovázený jen malou, téměř žádnou, vulkanickou činností. V průběhu všech těchto postupných zdvihů a poklesů pevniny asijský kontinent vůbec nesdílel osud ostatních pevninských mas. Prodělal mnoho záplav, nejprve byl zaplaven na jedné straně a potom na druhé, především na počátku své historie, ale neobsahuje homogenní horninové usazeniny, jaké mohou být odhaleny na jiných kontinentech. V posledních epochách byla Asie nejstabilnějším kontinentem ze všech ostatních pevninských mas.
59:2.2 (675.1) Před 350 000 000 lety začalo období velkých záplav všech kontinentů, kromě střední Asie. Pevninské masy byly opakovaně pokryty vodou; pouze přímořské hornaté oblasti zůstaly nad těmito mělkými, ale rozsáhlými měnícími se vnitrozemními moři. Toto období se vyznačuje třemi velkými záplavami, ale než skončilo, kontinenty se opět vyzvedly a celkový rozsah pevniny byl o patnáct procent větší než je současný stav. Karibská oblast byla velmi vysoko nad úrovní moře. V Evropě se toto období projevilo málo, protože zvedání a klesání pevniny tam bylo menší a vulkanická činnost byla aktivnější.
59:2.3 (675.2) Před 340 000 000 lety došlo k dalšímu rozsáhlému poklesnutí pevniny s výjimkou Asie a Austrálie. Vody světových oceánů se prakticky propojily. Toto bylo velké období vápence, přičemž převážná část této horniny vznikla usazováním vápenatých výměšků vodních řas.
59:2.4 (675.3) Několik milionů let později se začaly z vody vynořovat velké oblasti amerických kontinentů a Evropy. Na západní polokouli pouze rameno Tichého oceánu zůstávalo nad Mexikem a oblastmi nynějších Skalistých hor, ale na konci této epochy začala pobřeží Atlantiku a Tichého oceánu opět klesat.
59:2.5 (675.4) Před 330 000 000 lety začal časový úsek poměrného klidu na celém světě, přičemž většina pevniny byla opět nad vodou. Jediným narušením tohoto pozemského klidu byl obrovský výbuch severoamerické sopky ve východní Kentucky. Byla to jedna z největších vulkanických erupcí, které kdy svět poznal. Popel této sopky pokryl území o rozloze jednoho tisíce tři sta čtverečních kilometrů a do výšky pěti až šesti metrů.
59:2.6 (675.5) Před 320 000 000 lety nastalo třetí velké zatopení. Vodní hladina pokryla nejen všechnu pevninu, která byla zaplavena předchozí povodní, ale zaplavila i další území po celé Severní a Jižní Americe a Evropě. Východní Severní Amerika a západní Evropa byly 3000 až 4500 metrů pod vodou.
59:2.7 (675.6) Před 310 000 000 let byly pevninské masy světa opět výrazně nad vodou, kromě jižních oblastí Severní Ameriky. Vynořilo se Mexiko, důsledkem čehož se vytvořil Mexický záliv, který od té doby zůstává stejný.
59:2.8 (675.7) Život v tomto období pokračuje ve svém vývoji. Svět je zase pro jednou klidný a relativně pokojný; klima je mírné a stejnoměrné; pozemské rostliny se stěhují dále a dále od mořských břehů. Formy života jsou již dobře rozvinuté, i když se zkameněliny rostlin z tohoto období najdou jen málo.
59:2.9 (675.8) Toto byla velká epocha individuální evoluce živočišných organizmů, přestože mnoho ze základních změn, takových, jako přechod z rostlinného života k živočišnému, se událo již dříve. Mořská fauna se vyvinula do takového stadia, kdy každý druh života pod úrovní obratlovců je zastoupen ve fosíliích těch hornin, které se vytvořily v průběhu těchto obdobích. Ale všichni tito živočichové představovali mořské organizmy. Na pevnině se ještě neobjevili žádní živočichové, kromě několika druhů členovců, kteří se zavrtávali do mořských břehů a také se ještě po kontinentech nerozšířily pozemské rostliny; v ovzduší bylo stále ještě mnoho kysličníku uhličitého, který neumožňoval existenci tvorům dýchajícím vzduch. V podstatě, všichni živočichové, s výjimkou některých primitivnějších druhů, jsou svojí existencí závislí, přímo či nepřímo, na rostlinném životě.
59:2.10 (676.1) Převládající skupinou byli stále trilobiti. Tito malincí živočichové existovali v desítkách tisíců druhů a byli předchůdci současných korýšů. Někteří trilobiti měli dvacet pět až čtyři tisíce malinkých očních otvorů, jiní měli oči zakrnělé. Na konci tohoto období se trilobiti dělili o svoji nadvládu v mořích s několika jinými druhy bezobratlovců.
59:2.11 (676.2) Velmi rozšířené byly vodní řasy, vyměšující vápenec. Existovalo tisíce druhů, které byly původními předky korálů. Moře oplývala členovci a existovalo mnoho druhů medúz, které již dávno vyhynuly. Vyvinuly se korály a nové druhy hub. Zdárně probíhal vývoj hlavonožců, kteří přežili jako dnešní loděnky hlubinné, chobotnice, sépie a kalmáři.
59:2.12 (676.3) Existovalo mnoho druhů se schránkou, ale jejich schránky nebyly v tu dobu tak potřebné pro ochranné účely, jak tomu bylo v následných epochách. V pradávných mořích se vyskytovali plži, k nimž se řadili mlži s jednou celistvou schránkou a dalších mnoho druhů s různě tvarovanými ulitami. Plži s dvouchlopňovou schránkou přežili miliony let v téměř nezměněné podobě a patří k nim slávky, škeble, ústřice a hřebenatky. Vyvinuly se také organizmy s jednou schránkou a tito ramenonožci žili v těchto pradávných dobách podobně jako žijí dnes; ale jejich schránky prodělaly celou řadu ochranných opatřeních a dokonce se vytvarovaly do rozmanitých tvarů opatřené hrbolky a ostny.
59:2.13 (676.4) Tak končí evoluční historie druhého velkého období mořského života, které je vašim geologům známé jako ordovik.
59:3.1 (676.5) Před 300 000 000 lety začalo další velké období klesání pevniny. Pronikání pradávných silurských moří jižním a severním směrem způsobovalo zaplavování velké části Evropy a Severní Ameriky. Pevnina nebyla příliš vysoko nad úrovní moře, proto nevzniklo mnoho pobřežních usazenin. Moře se hemžila životem ve vápenitých schránkách a tyto, na mořské dno padající schránky postupně vytvořily velmi silnou vrstvu vápence. Toto je první velké rozšíření vápencových usazenin, které pokrývají prakticky celou Evropu a Severní Ameriku, ale na zemském povrchu se objevují jen na několika místech. Průměrná tloušťka této pradávné horninové vrstvy je přibližně tři sta metrů, ale velká část těchto usazenin byla od té doby značně zdeformována sesuvy, otřesy a poruchami a mnohé se přeměnily na křemen, břidlici a mramor.
59:3.2 (676.6) V horninových vrstvách tohoto období se nenajdou žádné sopečné horniny nebo láva, s výjimkou velkých vulkánů na jihu Evropy a na východě státu Maine a lávových proudů v Quebeku. Vulkanická činnost byla z velké části minulostí. Toto byla doba velkých vodních usazenin; hory se prakticky nevytvářely.
59:3.3 (676.7) Před 290 000 000 lety se moře z velké části stáhlo z kontinentů a dna okolních oceánů klesala. Pevninské masy zůstaly téměř nezměněny až do doby, kdy byly znovu zaplaveny. Na všech konti-nentech začaly počáteční pohyby horských masivů a největší takové výzdvihy zemské kůry vytvořily Himaláje v Asii a rozsáhlé Kaledonské pohoří, táhnoucí se od Irska přes Skotsko do oblasti Špicberk.
59:3.4 (677.1) Právě v usazeninách z tohoto období se najde velké množství plynu, ropy, zinku a olova. Plyn a ropa mají svůj původ v obrovských ložiscích rostlinné a živočišné hmoty, která se nahromadila v moři v době předcházejícího zaplavení pevniny, zatímco minerální usazeniny se vytvořily v naplaveninách stojatých vodních těles. Do tohoto období patří většina usazenin kamenné soli.
59:3.5 (677.2) Trilobiti rychle ubývali a jejich dominantní postavení převzali větší měkkýši a hlavonožci. Tito živočichové dorůstali do velikosti pěti metrů, jejich průměrná tloušťka byla třicet centimetrů a stali se vládci moří. Tento živočišný druh se objevil náhle a převzal nadvládu nad mořským životem.
59:3.6 (677.3) V oblastech Evropy probíhala silná vulkanická činnost tohoto období. Takové mohutné a rozsáhlé erupce probíhající v oblasti středozemní prolákliny a především v blízkosti Britských ostrovů nebyly na zemi k vidění mnoho milionů let. Lávový proud, pokrývající Britské ostrovy, představuje dnes střídavé vrstvy lávy a sedimentárních hornin v tloušťce až 8000 metrů. Tyto horniny byly vytvořeny opakovaným prouděním lávy, která se rozlila po mělkém mořském dnu, čímž se promíchala s horninovými usazeninami a toto všechno bylo následně vyzvednuto vysoko nad hladinu moře. Silná zemětřesení proběhla v Severní Evropě, především ve Skotsku.
59:3.7 (677.4) Oceánské klima zůstávalo mírné a stejnoměrné a teplá moře omývala břehy polárních pevnin. Zkamenělé pozůstatky ramenonožců a dalšího mořského života je možné nalézt v těchto usazeninách až na samém Severním pólu. Pokračovalo přibývání plžů, mořských hub a korálů, vytvářejících korálové útesy.
59:3.8 (677.5) Konec této epochy je svědkem druhého postupu silurských moří s dalším propojováním vod jižních a severních oceánů. Hlavonožci dominují mořskému životu, zatímco příbuzné formy života se postupně vyvíjejí a odlišují.
59:3.9 (677.6) Před 280 000 000 lety se kontinenty do značné míry vynořily z druhého silurského zaplavení. Usazeniny hornin z období tohoto zaplavení jsou známé v Severní Americe jako niagarský vápenec, protože je to právě tato horninová vrstva, přes kterou nyní proudí Niagarské vodopády. Tato horninová vrstva se rozprostírá od východního pohoří do oblasti Mississipského údolí pouze směrem na jih, ale ne na západ. Některé vrstvy se táhnou přes Kanadu, části Jižní Ameriky, Austrálie a převážnou částí Evropy. Průměrná tloušťka těchto niagarských slojí je přibližně dvě stě metrů. Přímo na niagarské usazenině je možné v mnoha oblastech nalézt nahromaděné konglomeráty, břidlici a kamennou sůl. Toto je sediment druhotného poklesu dna. Sůl se usadila ve velkých lagunách, které byly střídavě otevřeny a uzavřeny mořím, takže vypařování probíhalo současně s usazováním soli a rovněž byly v tomto roztoku zadrženy jiné látky. V některých místech jsou tato kamenná solnatá dna přes dvacet metrů tlustá.
59:3.10 (677.7) Klima je rovnoměrné a mírné a mořské fosílie pokrývají arktické oblasti. Ale ke konci této epochy jsou moře tak nadměrně slaná, že přežívá jen málo živočichů.
59:3.11 (677.8) Ke konci posledního silurské zaplavení značně přibývá ostnokožců—horninotvorných lilijic,—o čemž svědčí usazeniny krinoidového vápence. Trilobiti téměř zmizeli a měkkýši pokračují ve své nadvládě mořím; značně se zvětšují korálové útesy. V průběhu této epochy se v příznivých lokalitách poprvé objevili primitivní vodní štíři. Brzy poté a náhle se objevili opravdoví štíři—první živočichové dýchající vzduch.
59:3.12 (678.1) Tyto vývojové trendy zakončují třetí období mořského života trvající dvacet pět milionů let a vašim badatelům je známé jako silur.
59:4.1 (678.2) V dlouhotrvajícím boji mezi pevninou a vodou mělo po dlouhá období navrch moře, ale pevninu za krátkou dobu čekají vítězné časy. Kromě toho, posuny kontinentů nedosáhly svého vrcholu a prakticky všechny pevniny světa jsou ještě spojeny útlými šíjemi a úzkými pevninskými mosty.
59:4.2 (678.3) V době vynořování pevniny z posledního silurského zaplavení končí důležité období v rozvoji světa a evoluci života. Je to začátek nové epochy na zemi. Holá a nevábná krajina dávných dob se začíná oblékat do bujné zeleně a brzy se objeví velkolepé první lesy.
59:4.3 (678.4) Mořský život v této epoše byl velmi rozmanitý v důsledku dřívějšího dělení druhů, ale později nastalo volné spojování a sdružování všech těchto rozdílných druhů. Ramenonožci brzy dosáhli svého vrcholu, hned potom je následovali členovci a poprvé se objevili svijonožci. Ale největší událostí ze všeho bylo náhlé se objevení ryb. Tato doba se stala epochou ryb, je to takové období světové historie, které je charakterizováno typem živočichů patřících k obratlovcům.
59:4.4 (678.5) Před 270 000 000 lety byly kontinenty vysoko nad mořem. V uplynulých mnoha milionů let nebylo nikdy najednou tolik pevniny nad hladinou, byla to období největšího vynoření pevniny v celé světové historii.
59:4.5 (678.6) Pět milionů let nato byly pevniny Severní a Jižní Ameriky, Evropy, Afriky, severní Asie a Austrálie krátce zaplaveny a Severní Amerika byla několikrát zaplavena téměř úplně; a vyplývající vápencové vrstvy dosahují 150 až 1500 metrů tloušťky. Tato různá devonská moře se nejprve rozšiřovala jedním směrem a potom druhým, takže rozlehlé vnitrozemní arktické Severní moře nalezlo průchod do Tichého oceánu přes severní Kalifornii.
59:4.6 (678.7) Před 260 000 000 lety, na konci této epochy poklesu pevniny, byla Severní Amerika částečně zaplavena moři, která byla současně propojena s vodami Pacifiku, Atlantiku, Arktidy a Golfského proudu. Usazeniny tohoto pozdního údobí devonského zaplavení dosahují průměrné tloušťky přibližně tři sta metrů. Korálové útesy charakterizující toto období svědčí o tom, že vnitrozemní moře byla průzračná a mělká. Takové korálové usazeniny jsou obnaženy v březích řeky Ohio poblíž Louisville v Kentucky a jsou asi třicet metrů tlusté a obsahují více než dvě stě různých druhů. Tyto korálové útvary se táhnou přes celou Kanadu a severní Evropu až do arktických oblastí.
59:4.7 (678.8) Po těchto poklesech pevniny se mnoho pobřeží značně pozvedlo, takže dřívější usazeniny byly překryty bahnem nebo jílovitou břidlicí. Nachází se tam také vrstva červeného pískovce, což charakterizuje jednu z devonských usazenin a tato červená vrstva pokrývá většinu zemského povrchu. Je možno ji nalézt v Severní a Jižní Americe, Evropě, Rusku, Číně, Africe a Austrálii. Takové červené usazeniny ukazují na suché nebo polosuché podmínky, ale klima této epochy bylo stále ještě mírné a rovnoměrné.
59:4.8 (679.1) V průběhu celého tohoto období zůstalo území jihovýchodně od ostrova Cincinnati vysoko nad vodu. Ale velká část Evropy, včetně Britských ostrovů, byla zaplavena. Ve Walesu, Německu a na jiných místech Evropy jsou devonské horniny 6000 metrů silné.
59:4.9 (679.2) Před 250 000 000 lety se objevily ryby─třída obratlovců─jedna z nejdůležitějších etap v celém evolučním období předcházející člověku.
59:4.10 (679.3) Předci prvních obratlovců byli členovci, respektive korýši. Předchůdci čeledi ryb byli dva modifikovaní členovci; jeden měl dlouhé tělo spojující hlavu s ocasem, zatímco druhým byla bezpáteřní beznozdratá praryba. Ale tyto primární druhy byly brzy vyhubeny, když se ze severu náhle objevily ryby, první obratlovci živočišné říše.
59:4.11 (679.4) Z tohoto období pochází značný počet velkých opravdových ryb, z nichž některé ozubené druhy dosahovaly délky od osmi do deseti metrů. Dnešní žraloci jsou potomci těchto pradávných ryb. Vybaveny pancéři a plícemi, ryby dosáhly svého evolučního vrcholu a než tato epocha skončila, ryby se adaptovaly jak na slané, tak i na sladké vody.
59:4.12 (679.5) V usazeninách z konce tohoto období je možno nalézt vrstvy s pravými kostrami a zuby ryb a podél pobřeží Kalifornie se nacházejí podloží bohaté na fosílie, protože velký počet chráněných zálivů Tichého oceánu pronikalo hluboko do pevniny tohoto regionu.
59:4.13 (679.6) Zemi velmi rychle pokrývaly nové druhy pozemské vegetace. Na zemi doposud rostlo jen velmi málo rostlin, s výjimkou vegetace na vodních březích. Náhle, se nyní objevily úrodné kapradiny a prudce se rozšířily po povrchu rychle se zvedající pevniny ve všech částech světa. Brzy se vyvinuly typy stromů, které byly šedesát centimetrů tlusté a dvanáct metrů vysoké; později se vyvinuly listy, ale tyto první druhy stromů měly pouze zakrnělé olistění. Existovalo mnoho menších rostlin, ale jejich fosílie nejsou k nalezení, protože byly obvykle zničeny ještě staršími bakteriemi.
59:4.14 (679.7) Jak se pevnina zvedala, Severní Amerika se spojila s Evropou pozemskými mosty, které dosahovaly Grónska. A dnešní Grónsko skrývá zbytky těchto prvních pozemských rostlin pod pokrývkou ledu.
59:4.15 (679.8) Před 240 000 000 lety část pevniny v Evropě a Severní a Jižní Americe začala klesat. Tento pokles způsobil poslední a nejmenší záplavy devonského období. Arktické moře se opět posunulo na jih přes převážnou část Severní Ameriky, Atlantik zaplavil velkou část Evropy a západní Asie, zatímco jižní Pacifik pokryl většinu Indie. Toto zaplavení probíhalo pomalu a stejně pomalu potom ustupovalo. Pohoří Catskill podél západního břehu řeky Hudson je jedním z největších geologických monumentů této epochy, které je možno nalézt na povrchu Severní Ameriky.
59:4.16 (679.9) Před 230 000 000 lety moře pokračovala ve svém ústupu. Většina území Severní Ameriky byla nad vodou a k silné vulkanické činnosti došlo v oblasti řeky svatého Vavřince. Hora Royal v Montrealu je erodovaná šíje jednoho z těchto vulkánů. Usazeniny celé této epochy jsou velmi dobře vidět v Appalačském pohoří Severní Ameriky, kde řeka Susquehanna vyryla údolí, odkrývající tyto po sobě jdoucí vrstvy, které dosahují tloušťky přes 4000 metrů.
59:4.17 (680.1) Zvedání kontinentů pokračovalo a atmosféra se stávala bohatší na kyslík. Země byla pokryta rozlehlými lesy kapradin třicet metrů vysokých a podivnými stromy té doby. Byl to les ticha, nebyl slyšen žádný zvuk, dokonce ani šelest listů, protože takové stromy byly bez listů.
59:4.18 (680.2) A tak se blížil konec jednoho z nejdelších obdobích evoluce mořského života─epocha ryb. Toto období světové historie trvalo téměř padesát milionů let a vašim badatelům je známo jako devon.
59:5.1 (680.3) Objevení se ryb v předchozí epoše se označuje za vrchol evoluce mořského života. Od této doby se evoluce života na pevnině stává stále více důležitější. A na začátku tohoto období jsou vytvořeny téměř ideální podmínky pro objevení se prvních pozemských živočichů.
59:5.2 (680.4) Před 220 000 000 lety byla většina území kontinentálních pevnin, včetně Severní Ameriky, nad vodou. Země byla celá pokryta bohatou vegetací; bylo to opravdu období kapradin. V atmosféře byl stále ještě přítomen kysličník uhličitý, ale ve zmenšující se míře.
59:5.3 (680.5) Brzy poté byla střední část Severní Ameriky zaplavena vodou, která vytvořila dvě velká vnitrozemní moře. Pobřežní pohoří jak Atlantiku, tak i Pacifiku, se nacházela bezprostředně za existujícími břehy. Zanedlouho se tato dvě moře spojila, čímž se smísily jejich rozdílné formy života a spojení této mořské fauny znamenalo začátek rychlého a celosvětového ubývání mořského života a zahájení následujícího období života pozemského.
59:5.4 (680.6) Před 210 000 000 lety pokrývaly většinu území severní Ameriky a Evropy teplé vody arktických moří.Vody jižního pólu zaplavily Jižní Ameriku a Austrálii, zatímco Afrika a Asie byly vysoko nad mořem.
59:5.5 (680.7) Když mořské hladiny dosáhly svého vrcholu, náhle došlo k novému evolučnímu rozvoji. Najednou se objevily první pozemští živočichové. Existovalo velké množství druhů živočichů, kteří mohli žít na souši i ve vodě. Tito, vzduch dýchající obojživelníci, se vyvinuli z členovců, jejichž vzdušnice se vyvinuly do plic.
59:5.6 (680.8) Ze slaných mořských vod vylezli na břeh plži, štíři a žáby. Dnešní žáby stále kladou vajíčka ve vodě a jejich mláďata existují jako malé ryby, pulci. Toto období by se mohlo po právu nazývat érou žab.
59:5.7 (680.9) Velmi brzy poté se objevil první hmyz a společně s pavoukovci, škorpióny, šváby, cvrčky a kobylkami se rychle rozšířili po světových kontinentech. Vážky měly rozpětí křídel sedmdesát pět centimetrů. Vyvinulo se tisíc druhů švábů a někteří z nich byli deset centimetrů dlouzí.
59:5.8 (680.10) Obzvlášť dobře se vyvinuly dvě skupiny ostnokožců, kteří jsou ve skutečnosti vůdčími zkamenělinami této epochy. Vysoké úrovně vývoje dosáhli také velcí žraloci, živící se měkkýši a dominující oceánům více než pět milionů let. Klima bylo i nadále mírné a vyrovnané; mořský život se moc nezměnil. Vyvíjeli se sladkovodní ryby a trilobiti se blížili svému vyhynutí. Korály se vyskytovaly v malém množství a většina vápence byla vytvářena lilijicemi. V průběhu této epochy vznikly usazeniny jemnějšího stavebního vápence.
59:5.9 (681.1) Vody mnohých vnitrozemních moří byly natolik nasyceny vápencem a jinými minerály, že zdržovaly značně vývoj a rozvoj mnoha mořských druhů. Časem se moře vyčistila v důsledku rozsáhlé kamenné naplaveniny, která na některých místech obsahuje zinek a olovo.
59:5.10 (681.2) Usazeniny tohoto kamenouhelného období dosahují tloušťky od 150 do 600 metrů a obsahují pískovec, jílovitou břidlici a vápenec. V nejstarších vrstvách se nacházejí zkameněliny jak pozemských, tak i mořských živočichů a rostlin, společně s nánosy pobřežního štěrkopísku. V těchto starších slojích lze najít jen málo těžitelného uhlí. Tyto usazeniny uložené po celé Evropě se velmi podobají usazeninám vytvořené po Severní Americe.
59:5.11 (681.3) Na konci této epochy se začala pevnina Severní Ameriky zvedat. Po krátkém přerušení se moře vrátilo a zaplavilo zhruba polovinu svého předchozího lože. Toto zaplavení bylo krátké a brzy byla většina pevniny vysoko nad vodou. Jižní Amerika byla stále propojena s Evropou přes Afriku.
59:5.12 (681.4) Tato epocha byla svědkem vzniku horských masivů Vosges, Schwarzwald a Ural. Pozůstatky jiných a starších horských masivů se nacházejí po celé Velké Británii a Evropě.
59:5.13 (681.5) Před 200 000 000 lety začala skutečně aktivní stadia kamenouhelného období. První uhelné usazeniny se vrstvily v průběhu předchozích dvaceti milionů let, ale nyní probíhaly mnohem rozsáhlejší aktivity formování uhelných vrstev. Délka ukládání současného uhlí trvala více než dvacet pět milionů let.
59:5.14 (681.6) Pevnina se opakovaně zvedala a klesala v důsledku změn mořské hladiny, způsobené aktivitami na dnech oceánů. Nestabilita zemské kůry─klesání a zvedání pevniny─ve spojení s bohatou vegetací pobřežních močálů měla podíl na vytváření rozsáhlých uhelných ložisek a proto je toto období známé jako kamenouhelné. Klima po celém světě bylo stále mírné.
59:5.15 (681.7) Uhelné sloje se střídají s jílovitou břidlicí, kamenitými horninami a konglomeráty. Tato uhelná ložiska ve středních a jižních oblastech Spojených Států dosahují tloušťky od dvanácti do patnácti metrů. Ale mnoho těchto ložisek bylo odplaveno pryč během následných zvednutích pevniny. V některých částech Severní Ameriky a Evropy dosahují uhelné vrstvy tloušťky až 5400 metrů.
59:5.16 (681.8) Přítomnost kořenů stromů, které rostly v půdě pod nynějšími uhelnými ložisky dokazuje to, že uhlí se vytvořilo přesně tam, kde se nyní nachází. Uhlí je vodou chráněným a tlakem přeměněným zbytkem rostlin, rostoucí v bažinách a v pobřežních močálech v této vzdálené epoše. V uhelných slojích se často nachází plyn a ropa. Rašelinová ložiska, pozůstatky dávných rostlin, by se přeměnila do určitého druhu uhlí, kdyby byla vystavena přiměřenému tlaku a teplotě. Antracit byl vystaven většímu tlaku a vyšší teplotě než ostatní druhy uhlí.
59:5.17 (681.9) V Severní Americe ukazuje počet vrstev uhlí v různých ložiscích kolikrát se pevnina zvedla a poklesla. V Illinois je jich deset, V Pennsylvanii dvacet, v Alabamě třicet pět a v Kanadě sedmdesát pět. V uhelných ložiscích se nacházejí jak sladkovodní, tak i mořské zkameněliny.
59:5.18 (682.1) V celém průběhu této epochy byly horské masivy Severní a Jižní Ameriky v pohybu. Andy a starší jižní Skalisté hory se zvedaly. Rozsáhlé vysoké pobřežní oblasti Atlantiku a Pacifiku začaly klesat do takové míry, až nakonec erodovaly a byly zaplaveny tak, že pobřeží obou oceánů ustoupila zhruba do svých nynějších poloh. Usazeniny tohoto zaplavení dosahují průměrné tloušťky tři sta metrů.
59:5.19 (682.2) Před 190 000 000 lety se kamenouhelné moře Severní Ameriky rozšířilo přes oblast nynějších Skalistých hor s vyústěním do Tichého oceánu skrze severní Kalifornii. Po celém území obou Amerik a Evropy pokračovalo usazování uhlí, vrstva za vrstvou, tak, jak se pobřeží zvedala a klesala v průběhu těchto etap kolísání mořského pobřeží.
59:5.20 (682.3) Před 180 000 000 lety skončilo kamenouhelné období, během kterého se vytvořilo uhlí po celém světě─v Evropě, Indii, Číně, Severní Africe a obou Amerikách. Na konci období vytváření uhlí část Severní Ameriky východně od údolí Mississippi se vyzvedla a převážná část této oblasti zůstala od té doby nad úrovní moře. Toto období zdvíhání pevniny značí začátek formování nynějších horských masivů Severní Ameriky, a to jak appalačského systému, tak i v západních oblastech. Vulkány byly aktivní na Aljašce, v Kalifornii a v oblastech vznikajících horských pásem v Evropě a Asii. Východní Amerika a západní Evropa byly spojeny grónským kontinentem.
59:5.21 (682.4) Zdvíhání pevniny začalo působit na mořské klima předcházejících epoch a proto kontinentální klima přestávalo být mírné a začínalo být více proměnlivé.
59:5.22 (682.5) Rostliny tohoto období byly výtrusové a vítr je mohl šířit daleko a široko. Kmeny stromů kamenouhelného období měly běžně průměr dva metry a často dosahovaly výšky až čtyřiceti metrů. Dnešní kapradiny jsou ojedinělými pozůstatky z těchto dávných dob.
59:5.23 (682.6) Všeobecně vzato, toto byly rozvojové epochy pro sladkovodní organizmy; v mořském životě došlo jen k malým změnám. Ale důležitým znakem tohoto období bylo náhlé objevení se žab a jejich mnohočetných příbuzných druhů. Hlavními znaky života v kamenouhelném období byly kapradiny a žáby.
59:6.1 (682.7) Toto období znamená konec základního evolučního rozvoje mořského života a začátek přechodného období vedoucího k následným epochám pozemských živočichů.
59:6.2 (682.8) V tomto období došlo ke značnému ochuzení života. Tisíce mořských druhů vymřelo a život na souši se teprve usazoval. Toto byla doba biologického strádání, kdy život téměř zmizel z povrchu zemského a z hlubin oceánů. Na konci dlouhého období mořského života existovalo na zemi více než sto tisíc živočišných druhů. Ke konci tohoto přechodného období přežilo méně než pět set druhů.
59:6.3 (682.9) Zvláštní podmínky v tomto období byly způsobeny nejenom chladnoucí zemskou kůrou, nebo dlouhou absencí vulkanické činnosti, ale především neobvyklou kombinací běžných a již dávno existujících vlivů─zmenšováním moří a zvyšováním výšky obrovských pevninských mas. Zanikalo mírné mořské klima předchozích epoch a rychle se rozvíjelo drsnější počasí kontinentálního charakteru.
59:6.4 (683.1) Před 170 000 000 lety probíhaly významné evoluční změny a proměny po celém povrchu země. Jak klesala dna oceánů, pevnina ve všech částech světa se zvedala. Objevily se samostatné horské hřebeny. Východní část Severní Ameriky byla vysoko nad úrovní moře; západní oblast se pomalu zdvíhala. Kontinenty byly pokryty velkými a malými slanými jezery a četnými vnitrozemními moři, která byla propojena s oceány úzkými úžinami. Vrstvy tohoto přechodného období dosahují tloušťky od 300 do 2 000 metrů.
59:6.5 (683.2) Během tohoto zvedání pevniny zemská kůra značně zvrásněla. Toto byla doba vynořování kontinentů, s výjimkou zmizení některých pozemských mostů, včetně kontinentů, které tak dlouhou dobu spojovaly Jižní Ameriku s Afrikou a Severní Ameriku s Evropou.
59:6.6 (683.3) Vnitrozemní jezera a moře postupně vysychala po celém světě. Začala se objevovat samostatná pohoří a regionální ledovce, především na jižní polokouli a v mnoha oblastech je možno nalézt tyto ledovcové útvary také v horních a pozdějších uhelných ložiskách. Objevily se dva nové klimatické faktory: ledovatění a suchopárnost. Mnoho vyšších oblastí země vyprahlo a stalo se neúrodnými.
59:6.7 (683.4) V průběhu těchto klimatických změn nastaly také velké proměny v pozemských rostlinách. Poprvé se objevily semenné rostliny a ty poskytly vhodnou zásobu potravy pro následné rozšíření suchozemských živočichů. Hmyz prodělal radikální změnu. Vyvinul se klidový stav, aby živočich byl schopen udržovat během zimy a suchého období život.
59:6.8 (683.5) V předchozím období mezi suchozemskými živočichy dosáhly svého vrcholu žáby, rychle hynuly, ale přežily, protože dokázaly žít po dlouhou dobu v těchto velmi dávných a nesmírně zkoušených dobách ve vysychajících loužích a kalužích. V průběhu období vymírání žab se v Africe objevilo první stadium ve vývoji žab - vývoj do plazů. A protože v tu dobu byly pevninské masy ještě spojeny, tento tvor, předchůdce plazů a dýchací druh, se rozšířil po celém světě. V té době byla atmosféra země tak změněna, že skvěle podporovala dýchání živočichů. Brzy po objevení se těchto žabích předchůdců plazů byla Severní Amerika dočasně izolována─odtržena od Evropy, Asie a Jižní Ameriky.
59:6.9 (683.6) Postupné ochlazování vod oceánů hodně přispělo k destrukci mořského života. Mořští živočichové této epochy se přechodně uchýlili do tří příznivých útočišť: do nynější oblasti Mexického zálivu, do ústí řeky Ganga v Indii a do Sicilského zálivu Středozemního moře. A byly to právě tyto tři oblasti, ze kterých se později rozšířily a opět naplnily moře nové mořské druhy, narozené do nepříznivého období.
59:6.10 (683.7) Před 160 000 000 lety byla pevnina z velké části pokryta vegetací, která mohla lépe vydržovat život pozemských živočichů a atmosféra se stala ideální pro jejich dýchání. Tak končí období úpadku mořského života a biologického strádání, během kterého vymizely všechny formy života, kromě těch se schopností přežít a které byly proto oprávněny plnit funkci předků rychleji se vyvíjejícího a vysoce rozmanitého života v následujících epochách planetární evoluce.
59:6.11 (684.1) Konec tohoto období biologického strádání, známé vašim vědcům jako perm, znamená také konec dlouhého útvaru, zvaného paleozoikum, který trval jednu čtvrtinu historie planety, dvě stě padesát milionů let.
59:6.12 (684.2) Obrovská oceánská kolébka života na Uranii splnila svůj účel. V průběhu dlouhých epoch, kdy země nebyla vhodná vydržovat život a atmosféra neobsahovala dostatečné množství kyslíku pro výživu vyšších druhů suchozemských živočichů, se moře starala a vyživovala začínající život tohoto světa. Nyní, kdy se začíná rozvíjet druhá etapa evoluce na souši, se postupně snižuje biologická důležitost moře.
59:6.13 (684.3) [Představeno Nositelem Života Nebadonu, členem původního sboru Nositelů Života, přiděleného na Urantii.]
Kniha Urantia
Kapitola 60
60:0.1 (685.1) SKONČILA éra výlučného mořského života. Zvedání pevniny, ochlazování zemské kůry a oceánů, ubývání moří a jejich následné prohlubování, společně s velkým přírůstkem pevniny v severních zeměpisných pásmech, to všechno značnou měrou přispělo ke změně světového klima ve všech oblastech, vzdálených od rovníku.
60:0.2 (685.2) Poslední epochy předcházející éry byly vskutku údobím žab, ale tito předci pozemských obratlovců již nepřevládali, protože přežili ve značně zmenšených počtech. V drsných podmínkách předchozího období přežilo obtížnosti biologického strádání velmi málo druhů. Také téměř vyhynuly výtrusové rostliny.
60:1.1 (685.3) Erodované usazeniny tohoto období obsahují hlavně konglomeráty, jílovitou břidlici a pískovec. Sádrovec a červené vrstvy ve všech těchto usazeninách jak v Americe, tak i Evropě, ukazují na to, že klima těchto kontinentů bylo suché. Tyto vyprahlé oblasti byly vystaveny silné erozi v důsledku častých a prudkých průtrží mračen na okolních vrchovinách.
60:1.2 (685.4) V těchto vrstvách je možné nalézt jen málo fosílií, ale jsou tam k nalezení početné pískovcové stopy suchozemských plazů. V mnoha oblastech červená pískovcová ložiska tohoto období, dosahující tloušťky tři sta metrů, neobsahují žádné fosílie. Život suchozemských živočichů probíhal pouze v některých částech Afriky.
60:1.3 (685.5) Tyto usazeniny mají různou tloušťku, od 1 000 do 3 000 metrů a na pobřeží Tichého oceánu dokonce 5500 metrů. Později byla mezi tyto vrstvy vtlačena láva. Vtlačením čedičové lávy mezi tyto triasové vrstvy byly vytvořeny na řece Hudson palisády. V různých částech světa probíhala rozsáhlá vulkanická činnost.
60:1.4 (685.6) Usazeniny tohoto období se nacházejí v Evropě, především v Německu a v Rusku. V Anglii patří do této epochy nový červený pískovec. V jižních Alpách se vápenec ukládal v důsledku vpádu moře a v dnešní době existuje v těchto místech v podobě typických dolomitových vápencových stěn, štítů a pilířů. Tato vrstva se nachází po celé Africe a Austrálii. Z takového přeměněného vápence vzniká carrarský mramor. V jižních oblastech Jižní Ameriky se nenacházejí žádné pozůstatky z tohoto období, protože tato část kontinentu zůstávala pod vodou a proto poskytuje pouze vodní, čili mořské usazeniny, spojené s předchozími a následnými epochami.
60:1.5 (686.1) Před 150 000 000 lety začala raná období suchozemského života světové historie. Obecně vzato, životu se nevedlo příliš dobře, ale byl na tom lépe než během těžkého a nepřátelského období v závěru éry mořského života.
60:1.6 (686.2) Na počátku této éry byly východní a střední oblasti Severní Ameriky, severní polovina Jižní Ameriky, většina Evropy a celá Asie již značně nad vodou. Severní Amerika je poprvé geograficky oddělena, ale ne nadlouho, protože se brzy v Beringově úžině opět objeví pozemní mosty, spojující kontinent s Asií.
60:1.7 (686.3) V Severní Americe se vytvořily velké prolákliny souběžné s pobřežím Atlantiku a Tichého oceánu. Objevila se velká rozsedlina ve východním Connecticutu, jejíž jedna strana se propadla více než tři kilometry. Mnohé z těchto proláklin Severní Ameriky byly později zaplněny erozními usazeninami, stejně jako mnoho kotlin se sladkovodními a slanými jezery v hornatých oblastech. Později byly tyto zaplněné propadliny značně vyzvednuty proudy lávy, přicházející z podzemí. Z tohoto období v mnoha oblastech pocházejí zkamenělé lesy.
60:1.8 (686.4) Tichomořské pobřeží, které obvykle zůstalo nad vodou během zaplavení kontinentů, pokleslo, s výjimkou jižní části Kalifornie a velkého ostrova, který tehdy existoval v místě dnešního Tichého oceánu. Toto pradávné kalifornské moře bylo bohaté na mořský život a táhlo se na východ, kde se spojovalo s dávnou mořskou kotlinou středozápadní oblasti.
60:1.9 (686.5) Před 140 000 000 lety se náhle a s pouhým náznakem dvou předků plazů, kteří se vyvinuli v Africe během předcházející epochy, objevili plazi v plně vyvinuté podobě. Vyvinuli se rychle a zahrnují krokodýly, šupinaté plazy a posléze mořské hady a létající plazy. Jejich přechodní předci se velmi rychle vytratili.
60:1.10 (686.6) Tito rychle se vyvíjející plazící dinosauři se brzy stali vládci této epochy. Kladli vajíčka a lišili se ode všech živočichů svými malými mozky, které vážily méně než 450 gramů, ale ovládaly těla, vážící později až čtyřicet tun. Ale první plazi byli malí, byli masožravci a chodili na zadních nohách jako klokani. Měli duté ptačí kosti a postupně se jim vyvinuly na zadních nohách jen tři prsty. Mnoho jejich zkamenělých otisků chodidel je mylně považováno za stopy obřích ptáků. Později se vyvinuli býložraví dinosauři. Chodili po čtyřech a u jednoho řádu tohoto druhu se vyvinul ochranný krunýř.
60:1.11 (686.7) Za několik milionů let později se objevili první savci. Neměli placentu a ukázali se jako okamžitý nezdar; žádný nepřežil. Toto byl experimentální program na vylepšení savčích druhů, ale na Uranii se nezdařil.
60:1.12 (686.8) Mořský život tohoto období byl nehojný, ale rychle se vylepšil s novou invazí moře, které opět vytvořilo rozsáhlé pobřeží s mělkou vodou. Poněvadž mělké vody byly kolem Evropy a Asie, nejbohatší naleziště fosílií se nacházejí právě kolem těchto kontinentů. Jestli byste dnes chtěli studovat tuto epochu, zkoumejte oblasti Himaláje, Sibiře a Středozemního moře, stejně jako Indii a ostrovy v jižním Pacifiku. Význačným jevem mořského života byli druhově bohatí a krásní amoniti, jejichž fosílie se nacházejí po celém světě.
60:1.13 (686.9) Před 130 000 000 lety bylo moře jen málo pozměněné. Sibiř a Severní Amerika byly spojeny pozemním mostem přes Beringovu úžinu. U kalifornského pobřeží Tichého oceánu se objevil bohatý a unikátní mořský život, kde se vyvinulo přes jeden tisíc druhů amonitů z vyšších řádů hlavonožců. Změny životních forem tohoto období byly opravdu převratné, přestože byly přechodové a postupné.
60:1.14 (687.1) Toto období trvalo déle než dvacet pět milionů let a je známo jako trias.
60:2.1 (687.2) Před 120 000 000 lety začala nová etapa v rozvoji plazů. Významnou událostí tohoto období byla evoluce a vyhynutí dinosaurů. Suchozemský živočišný život dosáhl svého největšího rozvoje pokud jde o velikost a na konci tohoto období prakticky zmizel z povrchu zemského. Dinosauři se vyvinuli ve všech velikostech, od druhů kratších než šedesát centimetrů, až po obrovské nemasožravé dinosaury, dosahující délky až dvacet tři metrů a kterým se od té doby velikostí nevyrovnal žádný jiný živý tvor.
60:2.2 (687.3) Největší dinosauři se vyvinuli v západních oblastech Severní Ameriky. Tito obrovití plazi jsou pohřbeni v celé oblasti Skalistých hor, podél celého pobřeží Atlantiku v Severní Americe, v západní Evropě, Jižní Africe a Indii, ale ne v Austrálii.
60:2.3 (687.4) Postupně, jak se zvětšovali a zvětšovali, se tito robustní tvorové stali méně aktivními a zeslábli; ale oni také potřebovali obrovské množství potravy a země byla jimi brzy tak zamořena, že doslova hladověli a vymřeli─neměli takovou inteligenci, aby si s takovou situací poradili.
60:2.4 (687.5) V tuto dobu většina východní části Severní Ameriky, která byla dlouhou dobu nad vodou, poklesla a byla zalita Atlantickým oceánem, takže pobřeží bylo o několik stovek kilometrů dále, než je nyní. Západní část kontinentu byla stále nad vodou, ale také tyto oblasti byly později zaplaveny jak severním mořem, tak i Tichým oceánem, který se rozprostíral východně do oblasti Black Hills v Dakotě.
60:2.5 (687.6) Toto bylo sladkovodní období a je charakterizováno četnými vnitrozemními jezery, což dokazují bohatá naleziště fosílií v takzvaných „morrisonských vrstvách“ v Coloradu, Montaně a Wyomingu. Tloušťka těchto smíšených slaných a sladkovodních usazenin se pohybuje od 600 do 1500 metrů, ale v těchto vrstvách je velmi málo vápence.
60:2.6 (687.7) Stejné polární moře, které doposud pokrývalo Severní Ameriku, podobně zaplavilo Jižní Ameriku, kromě brzy se objevivšího pohoří And. Velká část Číny a Ruska byla pod vodou, ale největší vodní invaze byla v Evropě. A právě během tohoto zaplavení vznikly nádherné kamenotisky v jižním Německu, kde usazeniny ukrývají takové fosílie, jako jsou například nejjemnější křidýlka pradávného hmyzu, které jsou zachovány tak, jakoby by tam byly od včerejšího dne.
60:2.7 (687.8) Flóra tohoto období byla téměř stejná jako v předcházející epoše. Kapradiny přetrvávaly, zatímco jehličnany se začínaly stále více podobat dnešním odrůdám. Vytvářelo se ještě malé množství uhlí podél severních břehů Středozemního moře.
60:2.8 (687.9) Návrat moří zlepšil počasí. Korály se rozšířily do evropských vod, což dokazovalo to, že klima bylo stále ještě mírné a vyrovnané, ale to bylo naposledy, kdy se korály objevily v pomalu se ochlazujících polárních mořích. V tomto období se mořský život značně zdokonalil a vyvinul, především v evropských vodách. Dočasně se objevily ve větším množství než předtím korály i lilijice, ale bezobratlému oceánskému životu dominovali amoniti, jejichž průměrná velikost se pohybovala od sedmi do deseti centimetrů, i když jeden druh měl průměr dva a půl metru. Houby byly všude a pokračoval vývoj sépií a ústřic.
60:2.9 (688.1) Před 110 000 000 lety pokračoval rozvoj potenciálů mořského života. Jednou z výjimečných mutací tohoto období byl mořský ježek. Vyvinuli se krabi, humři a novodobé druhy korýšů. Výrazné změny nastaly v rybí rodině, objevil se první druh jesetera, ale všechna moře zamořovali stále draví mořští hadi, pocházející ze suchozemských plazů a hrozili vyhubením celé rybí rodiny.
60:2.10 (688.2) Toto období však především pokračovalo jako doba dinosaurů. Zaplnili zemi natolik, že v předchozím zaplavením mořem dva druhy vyměnili souši za vodu. Tito mořští hadi představují krok zpět v evoluci. Zatímco některé nové druhy se rozvíjejí, jiné stagnují a další se vracejí zpět do předchozího stadia. A to se stalo, když tyto dva druhy plazů opustily pevninu.
60:2.11 (688.3) Časem mořští hadi narostli do takové velikosti, že se stěží mohli pohybovat a nakonec vymřeli, protože neměli dostatečně velké mozky, které by jim poskytovaly ochranu pro jejich obrovitá těla. Jejich mozky vážily méně než šedesát gramů, ale někteří tito obrovští ryboještěři dorůstali do délky patnácti metrů a většina z nich dosahovala délky přes deset metrů. Mořští krokodýli byli také zpětnou mutací druhu suchozemského plaza, ale oproti mořským hadům, tito živočichové se vždy vraceli na souš, aby tam nakladli svá vajíčka.
60:2.12 (688.4) Brzy poté, kdy dva druhy dinosaurů učinily marný pokus se zachránit a migrovali do vody, jiné dva druhy byly vyhnány tvrdým bojem o přežití do vzduchu. Ale tito létající ptakoještěři nebyli předky opravdových ptáků následujících epoch. Vyvinuli se ze skákajících dinosaurů, jejichž kosti byly duté a jejich křídla se podobala netopýřím s rozpětím od šesti do osmi metrů. Tito pradávní létající plazi dorůstali do délky přes tři metry a měli oddělené čelisti jako mají dnešní hadi. Po určitou dobu se tito létající plazi jevili jako úspěch, ale nedokázali se vyvinout do takové formy, která by jim umožnila přežít jako vzdušní plavci. Představují nepřeživší druh ptačích předků.
60:2.13 (688.5) V tomto období se rozmnožily želvy, poprvé se objevily v Severní Americe. Jejich předkové přišli z Asie po severním pozemním mostě.
60:2.14 (688.6) Před sto miliony lety se epocha plazů chýlila ke konci. Dinosauři, při své veškeré obrovité mase, měli nevyvinuté mozky a postrádali inteligenci, která by jim zajistila dostatek potravy pro výživu svých obrovitých těl. A tak tito nečinní suchozemští plazi hynuli ve stále se zvyšujících počtech. Od tohoto období bude evoluce sledovat růst mozků a ne fyzické tělo a vývoj mozků bude charakterizovat každou následující epochu evoluce živočichů a planetárního rozvoje.
60:2.15 (688.7) Toto období, zahrnující vrchol a začátek úpadku plazů, trvalo téměř dvacet pět milionů let a je známo jako jurské.
60:3.1 (688.8) Velké křídové období dostalo své jméno od hojně se vyskytujících křídových útvarů, které vytvářeli hojně rozšíření dírkonožci. Toto období přivede Urantii ke konci dlouhé nadvlády plazů a stane se svědkem objevení se květnatých rostlin a ptáků na pevnině. V tomto období se skončí posunování kontinentů na západ a na jih, což bude provázeno obrovskou deformací zemské kůry a současně rozlehlými lávovými proudy a silnou vulkanickou činností.
60:3.2 (689.1) Na konci předchozího geologického období byla většina kontinentální pevniny nad vodou i když tam ještě nebyly horské vrcholy. Ale kontinentální pevnina narazila během posunu na první velkou překážku na hlubokém dně Tichého oceánu. Tato kolize geologických sil byla příčinou vytvoření obrovského severního a jižního horského pásma, táhnoucího se od Aljašky dolů přes Mexiko k mysu Horn.
60:3.3 (689.2) Tato epocha se tak v geologické historii stala obdobím utváření novodobých hor. Před tímto obdobím bylo na pevnině jen několik horských vrcholů, což byly pouze vyvýšeniny, které byly velmi široké. Nyní se začalo zvedat pobřeží Tichého oceánu, ale leželo jeden tisíc sto kilometrů na západ od dnešní břehové čáry. Začínalo se vytvářet pohoří Sierra, jehož křemenité vrstvy, obsahující zlato, byly výsledkem lávových proudů této epochy. Ve východní části Severní Ameriky tlak Atlantického oceánu rovněž zapříčinil vyzvednutí pevniny.
60:3.4 (689.3) Před 100 000 000 lety byl kontinent Severní Ameriky a část Evropy značně nad vodou. Vrásnění obou amerických kontinentů pokračovalo a jeho výsledkem byla přeměna And v Jižní Americe a postupné zvedání západních planin Severní Ameriky. Většina Mexika se potopila do moře a jižní Atlantik pronikl na jižní pobřeží Jižní Ameriky a časem dosáhl nynější břehové linie. Atlantik a Indické oceány byly v té době tam, kde se nacházejí dnes.
60:3.5 (689.4) Před 95 000 000 lety začaly pevninské masy Ameriky a Evropy opět klesat. Jižní moře začala svoji invazi Severní Ameriky a postupně se rozšířila na sever a spojila se Severním Ledovým oceánem, čímž došlo k druhému největšímu zaplavení pevniny. Když moře posléze ustoupilo, zanechalo pevninu zhruba jako je nyní. Než toto velké zaplavení začalo, eroze snížila Appalačskou vrchovinu téměř na úroveň moře. Početné barevné vrstvy čistého jílu, který se dnes používá k výrobě keramického nádobí, se ukládaly v průběhu tohoto období v pobřežních oblastech Atlantiku. Jejich průměrná tloušťka je přibližně šest set metrů.
60:3.6 (689.5) Mohutná vulkanická činnost proběhla jižně od Alp a podél linie současného pobřežního horského pásma Kalifornie. Za několik milionů let došlo v Mexiku k největším deformacím zemské kůry. Velké změny nastaly také v Evropě, Rusku, Japonsku a v jižní části Jižní Ameriky. Začalo se stále více střídat podnebí.
60:3.7 (689.6) Před 90 000 000 lety se z raných křídových moří vynořily krytosemenné rostliny a brzy se rozšířily po všech kontinentech. Tyto suchozemské rostliny se objevily náhle společně s fíkovníky, magnoliovníky a tulipánovníky. Brzy poté se fíkovníky, chlebovníky a palmy rozšířily po Evropě a západních nížinách Severní Ameriky. Neobjevili se žádní noví suchozemští živočichové.
60:3.8 (689.7) Před 85 000 000 lety se uzavřela Beringova úžina a odřízla ochlazovací vody severních moří. Předtím mořský život Atlantiku a Tichého oceánu se výrazně odlišoval v důsledku teplotních rozdílů těchto dvou vodních těles; nyní se jejich teplota vyrovnala.
60:3.9 (689.8) Název tohoto období pochází od křídových útvarů a usazenin zeleného jílovitého písku. Uložené horninové vrstvy této epochy jsou rozmanité a obsahují křídu, jílovitou břidlici, pískovec a malé množství vápence společně s nekvalitním uhlím, čili lignitem; v mnohých oblastech obsahují ropu. Tyto vrstvy mají rozdílnou tloušťku od 60 metrů na některých místech až do 3000 metrů na západě Severní Ameriky a na mnoha místech Evropy. Podél východního okraje Skalistých hor je možno tyto usazeniny pozorovat v nakloněných úpatích.
60:3.10 (690.1) Po celém světě jsou tyto sloje prostoupeny křídou a tyto porézní polokamenité horniny zachycují vodu ve svrchních vrstvách a dopravují ji dolů a vytvářejí zásoby vody pro většinu dnešních suchých oblastí světa.
60:3.11 (690.2) Před 80 000 000 lety došlo v zemské kůře k rozsáhlým poruchám. Kontinentální posun západním směrem se zastavoval a nesmírná energie pomalého pohybu obrovské kontinentální masy zvrásnila pobřeží Tichého oceánu Severní a Jižní Ameriky a zahájila rozsáhlé zpětné změny podél břehů Tichého oceánu v Asii. Toto vyzvednutí pevniny po celém obvodu Tichooceánské pánve kulminovalo do dnešních horských pásem a dosahuje délky více než čtyřicet tisíc kilometrů. A dmutí zemské kůry, doprovázející zrod tohoto jevu, bylo největší zborcení povrchu, ke kterému došlo od doby, kdy se na Uranii objevil život. Proudy lávy, jak podzemní tak i nadzemní, byly rozsáhlé a rozšířené.
60:3.12 (690.3) Před 75 000 000 lety skončil posun kontinentů. Utváření dlouhého horského pásma podél pobřeží Tichého oceánu, táhnoucí se od Aljašky k mysu Horn, bylo dokončeno, ale bylo tam jen několik málo horských štítů.
60:3.13 (690.4) Zpětná síla zastaveného kontinentálního posunu pokračovala ve zvedání západních nížin Severní Ameriky, zatímco erozí srovnané Appalačské hory na východním pobřeží Atlantiku byly vyzvednuty strmě nahoru, jen s malým, nebo žádným sklonem.
60:3.14 (690.5) Před 70 000 000 lety došlo k deformacím zemské kůry, spojených s maximálním vyzvednutím oblasti Skalistých hor. V Britské Kolumbii byl vyvrhnut na povrch z hloubky dvaceti čtyř kilometrů obrovský segment horniny; tady jsou kambrijské horniny uloženy šikmo nad křídovými vrstvami. K dalšímu úžasnému přeskupení horninových vrstev došlo na východním svahu Skalistých hor, nedaleko od kanadských hranic; taky jsou k nalezení horninové vrstvy z období před vznikem života, které jsou nahromaděny přes nedávné křídové usazeniny.
60:3.15 (690.6) Toto období vulkanické činnosti probíhalo po celém světě a dalo vzniknout početným malým samostatným vulkanickým homolím. V činnosti byly podmořské vulkány v zatopené oblasti Himaláje. Větší část zbývajícího území Asie, včetně Sibiře, byla také ještě pod vodou.
60:3.16 (690.7) Před 65 000 000 lety došlo k jednomu z největších výlevů lávy v historii. Uložené vrstvy těchto a předcházejících lávových proudů jsou k nalezení po celém území obou Amerických kontinentů, severní a jižní Afriky, Austrálii a v některých částech Evropy.
60:3.17 (690.8) Suchozemští živočichové se mnoho nezměnili, ale protože se z moře vynořilo hodně pevniny, především v Severní Americe, velmi rychle se rozmnožili. V tuto dobu, kdy většina Evropy byla pod vodou, Severní Amerika se stala velkou arénou evoluce suchozemských živočichů.
60:3.18 (690.9) Podnebí bylo stále ještě teplé a rovnoměrné. Klimatické podmínky v arktických oblastech připomínaly současné podnebí středních a jižních oblastí Severní Ameriky.
60:3.19 (690.10) Probíhala velká evoluce rostlinného života. Mezi suchozemskou vegetací převládaly krytosemenné rostliny a objevilo se mnoho dnešních stromů, včetně buků, bříz, dubů, ořešáků, platanů, javorů a dnešních palem. Země oplývala ovocem, trávou a obilninami a tyto semenné traviny a stromy znamenaly pro rostlinný svět to, co předchůdci člověka znamenali pro živočišný svět─ve významu evoluce se řadí na druhé místo, hned za vznikem samého člověka. Náhle a bez předchozího postupného přechodu, velká rodina kvetoucích rostlin mutovala. A tato nová flóra se brzy rozšířila po celém světě.
60:3.20 (691.1) Před 60 000 000 lety, přestože suchozemských plazů ubývalo, dinosauři byli stále vládci pevniny, ale vedoucí roli nyní převzali pohyblivější a aktivnější druhy menších skákajících masožravých dinosaurů, podobající se klokanům. Ale již předtím se objevily nové druhy býložravých dinosaurů, jejichž rychlý nárůst byl způsobený objevením se travnaté čeledi suchozemských rostlin. Jeden z těchto nových dinosaurů, živící se travou, byl opravdový čtyřnožec se dvěma rohy a hřebenem na plecích, připomínající kapuci. Velké změny se také odehrávaly mezi rybami a ostatními formami mořského života.
60:3.21 (691.2) Brodící se a plavající praptáci předchozích epoch nebyli úspěšní ve vzduchu, stejně tak jako létající dinosauři. Tyto druhy žily krátce a brzy vyhynuly. Je také potkal dinosauří osud─zánik─protože měli příliš malý mozek v porovnání s velikostí těla. Tento druhý pokus vytvořit živočichy, kteří by mohli létat ve vzduch, se nezdařil, stejně jako byl neúspěšný pokus vytvořit savce během této a předcházející epochy.
60:3.22 (691.3) Před 55 000 000 lety začal evoluční pochod náhlým objevením se prvního z opravdových ptáků─malého tvora podobající se holubovi, který byl předkem veškerého ptačího života. Toto byl třetí typ létajícího tvora na zemi a pocházel přímo z čeledi plazů. Nepocházel ani z dočasně létajících dinosaurů, ani z dřívějších typů suchozemských ozubených ptáků. A tak se tato doba nazývá érou ptáků a je také známa jako období úbytku plazů.
60:4.1 (691.4) Významné křídové období se blíží ke svému konci a jeho ukončení znamená konec velkých mořských invazí na kontinenty. Především to platí o Severní Americe, kde jen tam došlo k dvaceti čtyřem rozsáhlým záplavám. A přestože i potom docházelo k menším zátopám, žádná z nich se nemůže přirovnat k obrovským a dlouhotrvajícím mořským invazím této a předcházejících epoch. Tato střídavá období nadvlády pevniny a moře probíhala v cyklech, trvajících miliony let. Procesy zvedání a klesání oceánského dna a kontinentální pevniny měly dlouhověký rytmus. A od této doby budou tyto stejné rytmické pohyby zemské kůry pokračovat po celou dobu historie země, ale se zmenšující se četností a rozsahem.
60:4.2 (691.5) Toto období je také svědkem zastavení posunu kontinentů a utváření současných hor Urantie. Ale tlak kontinentálních pevninských mas a zastavený pohyb tohoto dlouhodobého posunu nejsou výhradními vlivy v utváření hor. Hlavním a zásadním faktorem ovlivňujícím polohu horského pásma je dřívější existence nížiny nebo prolákliny, která se zaplní poměrně lehkými usazeninami erozního horninového materiálu a přemísťováním moří v předcházejících epochách. Někdy tato lehčí místa pevniny dosahují tloušťky 4500 až 6 000 metrů; a proto, když je zemská kůra vystavena tlaku z jakékoliv důvodu, tato lehčí místa se jako první deformují, vrásní a zvedají nahoru, aby umožnila vyrovnání protichůdných a kolizních sil, působících v zemské kůře nebo pod ní. Někdy takové dmutí pevniny proběhne bez vrásnění. Ale v souvislosti s vyzdvižením Skalistých hor se vyskytlo velké vrásnění a vychýlení, spojené s obrovskými přesuny různých horninových vrstev, jak pod zemí, tak i na povrchu.
60:4.3 (692.1) Mezi nejstarší hory světa patří ty v Asii, Grónsku a severní Evropě, které náleží ke starším východně-západním útvarům. Hory středního věku se nacházejí po obvodu Tichého oceánu a ve druhém evropském východně-západním útvaru, který se zrodil přibližně ve stejné době. Toto gigantické vyzvednutí pevniny je dlouhé přes patnáct tisíc kilometrů a táhne se z Evropy do West Indies. Nejmladší hory jsou v pásmu Skalistých hor, kde se celé věky střídalo zvedání pevniny s následným zaplavením mořem, i když některá vyšší místa zůstala jako ostrovy. Po vytvoření hor středního věku došlo k vyzvednutí opravdového horského hřebenu, který se vlivem spojeného umění přírodních živlů následně vytvaroval do dnešních Skalistých hor.
60:4.4 (692.2) Současná oblast Skalistých hor Severní Ameriky není původním vyzvednutím pevniny; ta byla již před dávnou dobou srovnána erozí a znovu vyzvednuta. Současné čelní horské pásmo je to, co zůstalo po původním pásmu, které bylo znovu vyzvednuto. Pikes Peak a Longs Peak jsou výraznými příklady této horské aktivity, trvající více než dvě generace hor. Tyto dva štíty držely své vrcholy nad vodou během několika předcházejících záplav.
60:4.5 (692.3) Jak biologicky, tak i geologicky to byla rušná a aktivní epocha na souši i pod vodou. Přibylo mořských ježků, zatímco korálů a lilijic ubylo. Amonitů, mající hlavní vliv v průběhu předchozí epochy, také rychle ubylo. Na pevnině kapradinové lesy byly z velké části nahrazeny borovicemi a jinými dnešními stromy, včetně gigantických sekvojí. Na konci tohoto období, i když nejsou ještě vyvinuti placentární savci, je připraveno biologické jeviště pro objevení se, v následujícím období, prvních předků budoucí čeledi savců.
60:4.6 (692.4) A takto končí dlouhá éra v historii světové evoluce, která začíná se vznikem raného suchozemského života a končí v nedávných dobách bezprostředních předků člověka a jeho vedlejších linií. Toto období─křída─zahrnuje padesát milionů let a završuje éru suchozemského života před objevením se savců, která trvala sto milionů let a je známa jako mezozoikum.
60:4.7 (692.5) [Představeno Nositelem Života Nebadonu, přiděleného do Satanie a v současné době působícího na Urantii.]
Kniha Urantia
Kapitola 61
61:0.1 (693.1) ÉRA savců začíná od doby, kdy se na pevnině objevili placentární savci a trvá do konce doby ledové. Toto období trvalo necelých padesát milionů let.
61:0.2 (693.2) V průběhu této éry, zvané kenozoikum, světová krajina představovala velmi poutavou podívanou─vlnící se pahorky, rozlehlá údolí, široké řeky a rozsáhlé lesy. Dvakrát během tohoto časového úseku se zvedla a poklesla panamská šíje; to samé udělaly pozemní mosty přes Beringovu úžinu. Existovalo mnoho živočišných druhů a byly velmi různorodé. Ve stromech se hemžilo spousta ptáků a celý svět byl rájem pro živočichy, bez ohledu na nepřetržitý boj vyvíjejících se druhů o nadvládu.
61:0.3 (693.3) Nahromaděné usazeniny z pěti fází této padesát milion let trvající éry obsahují zkamenělé záznamy postupných dynastií savců a vedou přímo do období objevení se samotného člověka.
61:1.1 (693.4) Před 50 000 000 lety byly kontinenty většinou nad vodou, nebo jenom málo zaplaveny. Horninové útvary a usazeniny tohoto období jsou jak pozemského, tak i mořského původu, ale většinou pozemského. Po velmi dlouhou dobu se pevnina postupně zvedala, ale byla současně spláchnuta do nižších poloh a směrem k moři.
61:1.2 (693.5) Již na počátku tohoto období se v Severní Americe náhle objevili placentární savci, představující nejdůležitější evoluční událost do této doby. Druhy neplacentárních savců již existovaly dříve, ale tento nový druh se objevil přímo a náhle z dříve existujícího předka plazů, jehož potomci přežili dobu hynutí dinosaurů. Otcem placentárních plazů byl malý, velmi aktivní, masožravý, skákající druh dinosaura.
61:1.3 (693.6) U těchto primitivních savců se začínaly projevovat základní savčí instinkty. Savci mají oproti jiným formám živočišného života nesmírnou výhodu v boji o přežití v tom, že jsou schopni:
61:1.4 (693.7) 1. Plodit relativně zralé a vyvinuté potomky.
61:1.5 (693.8) 2. Krmit, vychovávat a chránit svoje potomky s oddanou náklonností.
61:1.6 (693.9) 3. Používat svoje vyšší mozkové schopnosti pro vlastní přežití.
61:1.7 (693.10) 4. Využívat zvýšenou pohyblivost k útěku před nepřáteli.
61:1.8 (693.11) 5. Uplatnit svoji zvýšenou inteligenci pro přizpůsobení a adaptaci na prostředí.
61:1.9 (694.1) Před 45 000 000 lety se vyzvedly kontinentální hřbety ve spojení s všeobecným klesáním pobřežních linií. Život savců se rozvíjel velmi rychle. Šířil se druh malých plazů kladoucích vajíčka a po Austrálii se potulovali předkové pozdějších klokanů. Brzy se objevili malí koni, lehkonozí nosorožci, tapíři s chobotem, primitivní prasata, veverky, lemuři, vačice a několik čeledí živočichů podobných opicím. Všichni byli malí, primitivní a nejlépe vybaveni pro život v lesích horských oblastí. Vyvinul se velký pták podobný pštrosovi, který byl tři metry vysoký a kladl vejce dvacet tři krát třicet tři centimetry velké. Toto byli předkové pozdějších gigantických dopravních ptáků, kteří byli vysoce inteligentní a kdysi přepravovali vzduchem lidské bytosti.
61:1.10 (694.2) Na počátku období kenozoikum žili savci na souši, pod vodou, ve vzduchu a na stromech. Tito živočichové měli jeden až jedenáct párů prsních žláz a všichni byli pokryti hustou srstí. Tak jako u druhů, které se objevily později, tak i u nich se vyvinuly dvě řady zubů a v porovnání s velikostí těla měli velké mozky. Ale dnešní savci mezi nimi ještě nebyli.
61:1.11 (694.3) Před 40 000 000 lety se začala zvedat pevnina v oblastech severní polokoule, po čemž následovalo nové rozsáhlé ukládání hornin a další pozemní aktivity, včetně proudění lávy, borcení, utváření jezer a eroze.
61:1.12 (694.4) Většina Evropy byla v průběhu pozdější části této epochy zaplavena. Po malém vyzvednutí pevniny byl kontinent pokryt jezery a zátokami. Severní Ledový oceán se rozprostíral na jih přes Uralskou kotlinu a byl spojen se Středozemním mořem, které se v tu dobu táhlo na sever. Horské pásma Alp, Karpat, Apenin a Pyreneje byly nad vodou jako ostrovy. Vyzvedla se Panamská šíje a oddělila Atlantik od Tichého Oceánu. Severní Amerika byla propojena s Asií pozemním mostem v Beringově úžině a s Evropou byla spojena Grónskem a Islandem. Okruh kontinentální pevniny severní zeměpisné šířky byl přerušen pouze Uralskou úžinou, která spojovala arktická moře se zvětšeným Středozemním mořem.
61:1.13 (694.5) V evropských vodách se vytvořilo velké množství vápnitých sedimentů, vytvořených dírkonožci. Dnes je tato hornina v Alpách vyzvednuta do výšky 3000 metrů, v Himalájích do výšky přes 4800 metrů a v Tibetu do výšky 6000 metrů. Usazeniny křídy této doby se nacházejí podél pobřeží Afriky a Austrálie, na západním pobřeží Jižní Ameriky a v oblasti ostrovů West Indies.
61:1.14 (694.6) V průběhu celého tohoto období, zvaného eocén, pokračovala evoluce savců a ostatních příbuzných forem života prakticky nerušeně. V té době byla Amerika spojena pevninou se všemi kontinenty, kromě Austrálie a svět se postupně zaplňoval primitivními savci různých druhů.
61:2.1 (694.7) Toto období bylo charakterizováno další a rychlejší evolucí placentárních savců a v jeho průběhu se vyvinuly pokročilejší druhy savců.
61:2.2 (694.8) Přestože první placentární savci pocházeli z masožravých předků, velmi brzy se vyvinuly řády býložravců a zakrátko také vznikly čeledi masožravých savců. Hlavní potravou rychle se množících savců byly krytosemenné rostliny─novodobá suchozemská flóra, včetně většiny dnešních rostlin a stromů, které se objevily během předchozích epoch.
61:2.3 (695.1) Před 35 000 000 lety začalo období světové nadvlády placentárních savců. Široký jižní pozemní most znovu spojil obrovský antarktický kontinent s Jižní Amerikou, jižní Afrikou a Austrálií. Přestože se ve vysokých zeměpisných šířkách hromadila pevnina, světové podnebí zůstávalo mírné v důsledku enormního rozšíření plochy tropických moří a také proto, že pevnina nebyla dostatečně vysoko, aby se vytvořily ledovce. Rozsáhlé proudění lávy nastalo v Grónsku a na Islandu a mezi těmito vrstvami se vytvořila malá ložiska uhlí.
61:2.4 (695.2) Výrazné změny probíhaly v planetární fauně. Mořský život procházel velkými proměnami; existovala většina současných druhů mořského života a i nadále hráli důležitou roli dírkonožci. Život hmyzu byl stejný jako v předcházející epoše. Florissantské zkamenělé vrstvy v Coloradu patří do pozdější doby této dávné epochy. Většina žijících druhů hmyzu pochází z tohoto období, ale mnoho tehdy existujících druhů vyhynulo, nicméně jejich fosílie setrvávají.
61:2.5 (695.3) Na souši bylo toto období především érou obnovení a rozšíření savců. Z raných a primitivnějších savců vyhynulo před koncem tohoto období více než sto druhů. Také obrovití savci s malým mozkem brzy vymřeli. V rozvoji schopnosti živočichů přežít pancéř a velikost byly nahrazeny inteligencí a pohyblivostí. A při úbytku dinosaurů savci pomalu přebírali nadvládu na zemi, rychle a úplně docházelo k ničení zbytků jejich plazivých předků.
61:2.6 (695.4) Současně s vyhynutím dinosaurů nastaly další a významné změny v různých skupinách čeledi ještěrů. Z raných druhů čeledí plazů přežili do dnešních dnů želvy, hadi a krokodýli, společně s pradávnou žábou, která je jediným pozůstalým zástupcem skupiny raných předků člověka.
61:2.7 (695.5) Různé třídy savců mají svůj původ v unikátním živočichu, nyní již vyhynulém. Tento masožravý tvor byl jakýmsi křížencem mezi kočkou a tuleněm; mohl žít na souši i ve vodě a byl vysoce inteligentní a velmi pohyblivý. V Evropě se vyvinul předek čeledi psů, který dal brzy vzniknout mnoha plemenům malých psů. Přibližně ve stejnou dobu se objevili hlodavci, včetně bobrů, veverek, syslů, myší a zajíců, kteří se brzy stali důležitou formou života a od té doby se v této čeledi změnilo jen velmi málo. Usazeniny z pozdější doby této epochy obsahují zkamenělé zbytky psů, koček, mývalů a lasiček v původní formě.
61:2.8 (695.6) Před 30 000 000 lety se začaly objevovat současné druhy savců. Předtím savci žili převážně na kopcích, byly to horské druhy; náhle začala evoluce stepních druhů, čili kopytníků─pasoucích se druhů, odlišných od drápovitých masožravců. Tito býložravci vznikli z obecného pětiprstého předka se čtyřiceti čtyřmi zuby, který vyhynul před koncem této epochy. V průběhu celého tohoto období evoluce stavba končetin nepřekročila tři prsty.
61:2.9 (695.7) Kůň, znamenitý příklad evoluce, žil v této epoše jak v Severní Americe, tak i v Evropě, nicméně jeho evoluce byla plně dokončena až v pozdější době ledové. I když se na konci tohoto období objevila čeleď nosorožců, svůj největší rozvoj prodělala později. Vyvinul se také malý tvor podobný praseti, který se stal předkem mnoha druhů vepřů, pekarů a hrochů. Velbloudi a lamy mají svůj původ v Severní Americe a objevily se přibližně ve střední části tohoto období a zamořily západní stepi. Lamy později migrovaly do jižní Ameriky, velbloudi do Evropy a oba druhy brzy vyhynuly v Severní Americe, i když několik málo velbloudů přežilo až do doby ledové.
61:2.10 (696.1) Přibližně v tuto dobu došlo na západě Severní Ameriky k významné události: poprvé se objevili primitivní předkové pradávných lemurů. Přestože tato čeleď nemůže být považována za opravdové lemury, jejich příchod znamenal vznik rodové linie, ze které se později vyvinuli opravdoví lemuři.
61:2.11 (696.2) Podobně jako suchozemští plazi předcházející epochy, kteří se odebrali do moří, celý rod placentárních savců nyní opustil souši a usadil se v oceánech. A od těch dob v mořích zůstali, zahrnujíc dnešní velryby, delfíny, sviňuchy, tuleně a lachtany.
61:2.12 (696.3) Na planetě pokračoval vývoj ptactva, ale jen s několika málo důležitými evolučními změnami. V tu dobu existovala většina současných ptáků, včetně racků, volavek, plameňáků, krkavců, jestřábů, orlů, sov, křepelek a pštrosů.
61:2.13 (696.4) Na konci tohoto období, zvaného oligocén, který trval deset milionů let, rostlinný život, společně s mořským životem a suchozemskými živočichy se do značné míry vyvinul do stavu, ve kterém existuje dnes. Později se objevilo hodně specializovaných druhů, ale většina původních forem všeho živého existovala již tehdy.
61:3.1 (696.5) Zvedání pevniny a rozdělování moří pomalu měnilo světové klima, které se postupně ochlazovalo, ale podnebí zůstávalo i nadále mírné. V Grónsku rostly sekvoje a magnólie, ale subtropické rostliny začínaly migrovat na jih. Ke konci tohoto období tyto teplomilné keře a stromy z velké části zmizely ze severních zeměpisných šířek a jejich místa zabraly houževnatější keře a listnaté stromy.
61:3.2 (696.6) Vyvinulo se velké množství různých nových odrůd trávy a zuby mnoha savců se postupně měnily, až dosáhly podoby současného pasoucího se druhu..
61:3.3 (696.7) Před 25 000 000 lety došlo po dlouhé epoše zvedání pevniny k jejímu nízkému zaplavení. Skalisté hory zůstaly vysoko nad vodou, takže ukládání erozního materiálu pokračovalo na východ po celém území rovinatých oblastí. Opět se vyzvedlo horské pásmo Sierra; de facto, od těch dob se stále zvedá. Z této doby pochází šest a půl kilometrový vertikální zlom v Kalifornii.
61:3.4 (696.8) Před 20 000 000 lety to byl opravdu zlatý věk savců. Pozemní most v Beringově úžině umožnil velkému množství savců migrovat z Asie do Severní Ameriky, včetně mastodontů se čtyřmi kly, krátkonohých nosorožců a mnohým různým druhům kočkovitých šelem.
61:3.5 (696.9) Objevili se první jeleni a Severní Amerika byla brzy zamořena přežvýkavci─jeleny, býky, velbloudy, bizony a několika druhy nosorožců─ale gigantická prasata, dosahující výšky téměř dvou metrů, vyhynula.
61:3.6 (697.1) Obrovití sloni této a následujících epoch měli velké mozky a stejně tak i velká těla a brzy zamořili celý svět, s výjimkou Austrálie. Pro jednou dominoval světu obrovský živočich s dostatečně velikým mozkem, aby mu umožnil přežít. V podmínkách vysoce inteligentního života by žádný živočich velikosti slona nemohl přežít, kdyby neměl velký mozek a vyšší schopnosti. Inteligencí a schopností se adaptovat se slonovi blíží pouze kůň a překoná ho jenom sám člověk. Ale přesto z padesáti druhů slonů, žijících na počátku této epochy, přežily pouze dva druhy.
61:3.7 (697.2) Před 15 000 000 lety se zvedaly horské oblasti Eurasie a v některých místech tam probíhala vulkanická činnost, ale ta se vůbec nemohla srovnávat s prouděním lávy na západní polokouli. Podobné neklidné podmínky převládaly po celém světě.
61:3.8 (697.3) Gibraltarské úžina byla uzavřena a Španělsko bylo spojeno s Afrikou dávným pozemním mostem, ale Středozemní moře se vlévalo do Atlantiku úzkým kanálem, který probíhal přes celou Francii a horské hřebeny a vrcholy vystupovaly nad vodou tohoto pradávného oceánu jako ostrovy. Později začala tato evropská moře ustupovat. Ještě později se Středozemní moře spojilo s Indickým oceánem, zatímco na konci tohoto období byla vyzvednuta oblast Suezu, čímž se Středozemní moře stalo na určitou dobu vnitrozemním slaným jezerem.
61:3.9 (697.4) Islandský pozemní most byl zaplaven a arktické vody se propojily s vodami Atlantického oceánu. Atlantické pobřeží Severní Ameriky se rychle ochladilo, ale pobřeží Tichého oceánu bylo teplejší než je nyní. V činnosti byly velké oceánské proudy a ovlivňovaly vývoj počasí stejně jak to dělají dnes.
61:3.10 (697.5) Pokračovala evoluce savců. Na západních pláních Severní Ameriky se k velbloudům připojila obrovská stáda koní; to bylo opravdu období jak koní, tak i slonů. Mozek koně se svojí kapacitou blíží k mozku slona, ale je v jednom ohledu výrazně horší, poněvadž kůň se nikdy nezbavil hluboce zakořeněné vlastnosti utíkat, když se poleká. Kůň postrádá sloní vlastnost ovládat emoce, zatímco slon je značně handicapován velikostí a malou pohyblivostí. V průběhu tohoto období se vyvinul živočich, který byl něco mezi slonem a koněm, ale byl brzy vyhuben rychle se rozmnožujícími kočkovitými šelmami.
61:3.11 (697.6) Jak se Urania blíží do takzvané „doby bez koní“, měli byste se pozastavit a zamyslet nad tím, co tento živočich znamenal pro vaše předky. Zpočátku člověk používal koně jako potravu, potom k dopravě, později v zemědělství a ve válkách. Kůň sloužil lidstvu po velmi dlouhou dobu a hrál důležitou roli v rozvoji lidské civilizace.
61:3.12 (697.7) Biologický vývoj tohoto období přispěl značnou měrou k vytvoření podmínek pro následné objevení se člověka. Ve střední Asii se vyvinuly pravé typy jak primitivní opice, tak i gorily, které měly společného, nyní vyhynutého, předka. Ale žádný z těchto druhů nepatří do rodové řady živých tvorů, kteří se později stali předky lidské rasy.
61:3.13 (697.8) Čeleď psovitá byla zastoupena několika druhy, především vlky a liškami; kočkovité šelmy byly zastoupeny pantery a tygry s dlouhými špičáky; tito tygři se poprvé objevili v Severní Americe. Po celém světě se značně zvýšil počet dnešních psovitých a kočkovitých čeledí. Ve všech severních zeměpisných šířkách prospívaly a rozvíjely se lasičky, kuny, vydry a mývalové.
61:3.14 (698.1) Pokračovala evoluce ptáků, ačkoliv došlo jen k málo výrazným změnám. Plazi se podobali dnešním druhům─hadům, krokodýlům a želvám.
61:3.15 (698.2) Tak končí velmi důležité a zajímavé období světové historie. Tato éra slona a koně je známa jako miocén.
61:4.1 (698.3) V tomto období probíhá předglaciální dmutí pevniny v Severní Americe, Evropě a Asii. Topografie pevniny se výrazně změnila. Zrodila se horská pásma, vodní toky změnily svoje směry a jednotlivé sopky vybuchovaly po celém světě.
61:4.2 (698.4) Před 10 000 000 lety začalo období obecně rozšířených lokálních půdních usazenin na nížinách kontinentů, ale většina těchto sedimentů byla později odnesena. Většina Evropy byla v té době ještě pod vodou, včetně oblastí Anglie, Belgie a Francie a Středozemní moře pokrývalo velkou část severní Afriky. V Severní Americe se ukládaly rozsáhlé usazeniny u úpatích hor, v jezerech a ve velkých pozemních kotlinách. Tyto usazeniny měří průměrně pouze zhruba šedesát metrů, jsou více či méně zbarvené a fosílie se v nich vyskytují výjimečně. Na západě Severní Ameriky existovala dvě velká sladkovodní jezera. Pohoří Sierra se zvedalo; svoji existenci začínala pohoří Shasta, Hood a Rainier. Ale svůj pomalý pohyb směrem k Atlantické proláklině začala Severní Amerika až v následující době ledové.
61:4.3 (698.5) Na krátkou dobu byly všechny kontinenty světa opět propojeny, kromě Austrálie a došlo k poslední celosvětové migraci živočichů. Severní Amerika byla spojena jak s Jižní Amerikou, tak i s Asií a živočichové se volně pohybovali v obou směrech. V Severní Americe se objevili asijští lenochodi, pásovci, antilopy a medvědi, zatímco ze Severní Ameriky odešli do Číny velbloudi. Nosorožci migrovali po celém světě, s výjimkou Austrálie a Jižní Ameriky, ale na západní polokouli vymřeli na konci tohoto období.
61:4.4 (698.6) Všeobecně vzato, od předcházející epochy život pokračoval i v tomto období ve svém vývoji a šíření. Živočišnému životu dominovaly kočkovité šelmy a mořský život se téměř neměnil. Mnoho koňských druhů mělo stále tři prsty, ale začaly se objevovat dnešní koňovité čeledi; lamy a velbloudi, podobající se žirafám, které se pásly na pláních společně s koňmi. V Africe se objevila žirafa se stejně dlouhým krkem jako má dnes. V Jižní Americe se vyvinuli lenochodi, pásovci, mravenečníci a jihoamerický druh primitivních opic. Ještě předtím, než se kontinenty s konečnou platností oddělily, mohutní mastodonti migrovali do všech částí světa, kromě Austrálie.
61:4.5 (698.7) Před 5 000 000 lety se vyvinul dnešní druh koně a ze Severní Ameriky se rozšířil po celém světě. Ale kůň vyhynul na svém rodném kontinentě dávno předtím než se tam objevil rudý člověk.
61:4.6 (698.8) Podnebí se stále více ochlazovalo; suchozemské rostliny se pomalu stěhovaly na jih. Nejprve zastavilo migraci živočichů zvýšené chladno nad severními šíjemi a následně se tyto pozemní mosty Severní Ameriky potopily. Brzy poté byl s konečnou platností zaplaven zemní pás, spojující Afriku a Jižní Ameriku a západní polokoule se oddělila přibližně tak, jak ji známe dnes. Od této doby se na východní a západní polokouli začaly vyvíjet rozdílné formy života.
61:4.7 (699.1) A tak končí období, trvající téměř deset milionů let, ale stále se ještě neobjevuje člověk. Tato doba se obvykle nazývá pliocén.
61:5.1 (699.2) Na konci předchozího období byly pevniny severovýchodní části Severní Ameriky a severní Evropy vysoko vyzdviženy na rozsáhlém území; v Severní Americe se rozlehlé oblasti zvedaly do výšky 9 000 metrů a výš. Dříve v těchto oblastech převládalo mírné podnebí a všechna arktická moře se mohla odpařovat a zůstávala nepokryta ledem až téměř do konce doby ledové.
61:5.2 (699.3) Současně se zvedáním pevniny se posunuly oceánské proudy a sezónní větry změnily svůj směr. Tyto podmínky časem způsobily v severních horách při pohybu silně nasycené atmosféry téměř nepřetržité dešťové srážky. V těchto vysoko položených a tudíž chladných oblastech začal padat sníh a nepřestával padat dokud ho nenapadlo 6 000 metrů. Oblasti s nejvyšší vrstvou sněhu, společně s nadmořskou výškou, stanovily centrální místa následných tlakových pohybů ledovců. A doba ledová trvala tak dlouho, dokud silné srážky nepřestaly pokrývat tyto severní hory takovou obrovskou pokrývkou sněhu, která se brzy přeměnila do ucelené, ale tekoucí, masy ledu.
61:5.3 (699.4) Všechny obrovské ledové plochy tohoto období se vyskytovaly ve vysočinách a ne ve vysokohorských oblastech, kde se nacházejí nyní. Jedna polovina ledové masy byla v Severní Americe, jedna čtvrtina v Eurasii a další jedna čtvrtina na různých místech, hlavně v Antarktidě. Afrika byla ledem zasažena velmi málo, ale Austrálie byla téměř celá pokryta antarktickou ledovou pokrývkou.
61:5.4 (699.5) Severní oblasti tohoto světa prodělaly šest samostatných a odlišných ledových invazí, i když s činností každé jednotlivé ledové vrstvy je spojeno mnoho posunů a ústupů. Ledovec v Severní Americe byl soustředěn do dvou, později do tří center. Grónsko a Island byly pokryty úplně a byly zcela skryty pod pohyblivým ledovcem. V Evropě led pokrýval v různých obdobích Britské ostrovy, kromě jižního pobřeží Anglie a rozšířil se po západní Evropě dolů do Francie.
61:5.5 (699.6) Před 2 000 000 lety první severoamerický ledovec začal svůj pohyb na jih. Nyní začínala doba ledová a tento ledovec potřeboval milion let na to, aby dokončil svůj posun ze severních tlakových center a zpáteční návrat k nim. Střední ledový pás se táhl na jih až do Kansasu; východní a západní ledová centra nebyla tak rozsáhlá.
61:5.6 (699.7) Před 1 500 000 lety první velký ledovec ustupoval zpět na sever. Mezitím, ohromné množství sněhu padalo v Grónsku a v severovýchodní oblasti Severní Ameriky a zakrátko začala tato východní obrovská masa sněhu téci na jih. Toto byla druhá invaze ledu.
61:5.7 (699.8) V Eurasii nebyly tyto dvě první invaze ledu rozsáhlé. Na počátku doby ledové byla Severní Amerika zaplněna mastodonty, osrstěnými mamuty, koňmi, velbloudy, jeleny, pižmony, bizony, pozemními lenochody, obrovitými bobry, tygry s dlouhými špičáky, lenochody velikosti slona a množstvím kočkovitých a psích čeledí. Ale v průběhu doby ledové se jejich počty rychle snížily v důsledku zvyšujícího se ochlazování. Ke konci doby ledové většina těchto živočišných druhů v Severní Americe vyhynula.
61:5.8 (700.1) Mimo ledové oblasti se suchozemský a vodní život změnil jen málo. V době mezi ledovými invazemi bylo podnebí skoro tak mírné jako nyní, snad o málo teplejší. Přece jenom, ledovce byly lokální jevy, i když pokrývaly nesmírně rozsáhlé oblasti. Pobřežní klima bylo výrazně rozdílné v době, kdy byly ledovce v nečinnosti a tehdy, když se obrovské ledové hory sesouvaly z pobřeží Maine do Atlantiku, proklouzávaly přes Puget Sound do Tichého oceánu a s ohlušujícím rachotem narážely v Severním moři na norské fjordy.
61:6.1 (700.2) Významnou událostí tohoto glaciálního období byla evoluce primitivního člověka. Mírně na západ od Indie, v oblasti, která je dnes pod vodou, se mezi potomky asijských kočovných lemurů staršího severoamerického typu náhle objevili savci, předchůdci člověka. Tito malí živočichové chodili převážně po zadních nohách a měli velké mozky v poměru k jejich velikosti těla a v porovnání s mozky jiných živočichů. V sedmdesáté generaci této vývojové řady se náhle objevila nová a vyšší skupina živočichů. Tito noví přechodoví savci─ dvakrát větší než jejich předkové a s úměrně zvětšenou inteligencí─se usadili až tehdy, když se náhle objevila třetí důležitá mutace, primáti. (Současně, v důsledku zpětného vývoje přechodového druhu savců vznikli předkové opic; a od toho dne do současnosti prošla lidská větev postupnou evolucí, zatímco podřády opic se nezměnily, nebo šly dokonce ve vývoji zpět.)
61:6.2 (700.3) Před 1 000 000 let byla Urania zaregistrována jako obydlený svět. A mutace v rodu vyvíjejících se primátů dala náhle vzniknout dvěma primitivním lidským bytostem, skutečným předkům lidstva.
61:6.3 (700.4) K této události došlo přibližně na počátku třetího ledovcového posunu; proto je zřejmé, že vaši pradávní předkové se rodili a množili ve stimulujícím, posilujícím a náročném prostředí. A jediní přeživší potomci těchto prapůvodních obyvatel Urantie, Eskymáci, dávají i nyní přednost pobytu v drsných severních klimatických podmínkách.
61:6.4 (700.5) Na západní polokouli se lidé objevili až na konci doby ledové. Ale v obdobích mezi ledovými epochami přešli podél Středozemního moře na západ a brzy se rozšířili po celé Evropě. V jeskyních západní Evropy se nacházejí lidské kosti pomíchané s pozůstatky jak tropických, tak i arktických živočichů, svědčící o tom, že člověk žil v těchto oblastech v průběhu pozdějších epoch posouvajících se a vracejících se ledovců.
61:7.1 (700.6) V době trvání glaciálního období probíhaly i jiné aktivity, ale působení ledu zastiňuje všechny ostatní jevy v severních zeměpisných šířkách. Žádná jiná pozemní činnost nezanechává takovou charakteristickou evidenci na topografii země. Charakteristické balvany a povrchové trhliny, jako jsou prohlubeniny, jezera, roztroušené kameny a kamenný prášek, nejsou spojeny s ničím jiným, než pouze s tímto přírodním jevem. Led je také odpovědný za mírné vyvýšeniny, neboli zvlněné povrchy, známé jako štěrkové pahorky. A jak se ledovec pohybuje, přemísťuje řeky a mění celý povrch země. Pouze ledovce zanechávají za sebou tyto charakteristické nánosy─svrchní, boční a koncové morény. Tyto nánosy, především svrchní, se v Severní Americe táhnou od východního pobřeží na sever a na západ. Nacházejí se také v Evropě a na Sibiři.
61:7.2 (701.1) Před 750 000 lety třetí ledová masa, spojení středních a východních ledových polí Severní Ameriky, byla na své cestě na jih; ve svém vrcholu se dostala do jižní části Illinois, posunuvši řeku Mississippi o osmdesát kilometrů na západ a na východě dospěla až k řece Ohio a do střední Pennsylvánie.
61:7.3 (701.2) V Asii sibiřský ledový pás dokončil svoji invazi na jih, zatímco v Evropě se pohyblivá masa ledu zastavila těsně před horskou bariérou Alp.
61:7.4 (701.3) Před 500 000 lety, během pátého pohybu ledové masy, nový vývoj zrychlil průběh lidské evoluce. Náhle a v jedné generaci mutovalo z prapůvodního lidského rodu šest barevných ras. Tato událost má dvojnásobnou důležitost, protože také znamená příchod Planetárního Prince.
61:7.5 (701.4) V Severní Americe byl postupující pátý ledovec složen ze tří ledových center. Ale východní ledovcové plató se táhlo jen na krátkou vzdálenost pod údolí Svatého Vavřince a západní ledová masa se jen o málo posunula na jih. Ale střední plató doputovalo do jižních oblastí a pokrylo velkou část státu Iowa. V Evropě nebyla tato ledová invaze tak rozsáhlá jako ta předchozí.
61:7.6 (701.5) Před 250 000 lety začalo šesté a poslední zaledňování. A navzdory tomu, že severní vrchoviny začaly mírně klesat, toto bylo období s největším sněhovým nánosem na severních ledových polích.
61:7.7 (701.6) Při této invazi se tři velká ledovcová plata spojila v jednu obrovskou ledovou masu a do této glaciální aktivity byla zapojena všechna západní pohoří. Ze všech ledovcových invazí v Severní Americe byla tato ta největší; Ledovec se posunul na jih na vzdálenost přes dva tisíce čtyři sta kilometrů od svých tlakových center a Severní Amerika zažila svoje nejnižší teploty.
61:7.8 (701.7) Před 200 000 lety, během postupu posledního ledovce, došlo k episodě, která měla značný vliv na chod událostí na Urantii─vzpoura Lucifera.
61:7.9 (701.8) Před 150 000 lety dosáhl šestý a poslední ledovec nejvzdálenějších míst svého posunu na jih: západní ledovcové plató skončilo těsně za kanadskou hranicí, střední dorazilo dolů do Kansasu, Missouri a Illinoi a východní plató postupovalo na jih a pokrývalo větší část Pensylvánie a Ohia.
61:7.10 (701.9) Toto je ledovec, vytvářející mnoho jazyků, nebo splazů, které vykrojily současná jezera, velká i malá. Během ústupu ledovce vznikla severoamerická soustava Velkých jezer. A geologové Urantie velmi přesně rozlišili jednotlivá stadia tohoto procesu a správně se domnívají, že tyto vodní masy, v různých obdobích, se nejdříve vylily do mississippského údolí, potom na východ do Hudsonova údolí a nakonec severním směrem do údolí řeky Svatého Vavřince. Uplynulo třicet sedm tisíc let od doby, kdy se spojená soustava Velkých jezer začala vylévat přes dnešní niagarskou trasu.
61:7.11 (702.1) Před 100 000 lety, v průběhu ustupování posledního ledovce se začala formovat obrovská polární ledovcová plata a centrum kumulování ledu se posunulo daleko na sever. A pokud budou polární oblasti pokryty ledem je velmi nepravděpodobné, aby nastala další doba ledová, bez ohledu na budoucí zvedání pevniny, nebo na změny v oceánských proudech.
61:7.12 (702.2) Postup tohoto posledního ledovce trval sto tisíc let a stejnou dobu potřeboval na to, aby dokončil svůj návrat na sever. Oblasti s mírným podnebím byly bez ledu více než padesát tisíc let.
61:7.13 (702.3) Kruté období ledovců zahubilo mnoho živočišných druhů a mnoho dalších radikálně změnilo. Mnozí prošli krutým výběrem v procesu migrace z místa na místo, způsobený postupujícím a vracejícím se ledovcem. Takovými živočichy, kteří následovali pohyb ledovce tam a zpět po pevnině, byli medvěd, bizon, sob, pižmoň, mamut a mastodon.
61:7.14 (702.4) Mamut vyhledával otevřené prérie, ale mastodon dával přednost chráněným okrajům zalesněných oblastí. Mamut pobýval až do pozdní doby na území od Mexika do Kanady; sibiřský druh byl pokryt srstí. Mastodon žil v Severní Americe tak dlouho, dokud ho nevyhubil rudý člověk, podobně jako bílý člověk vybíjel bizony.
61:7.15 (702.5) V průběhu posledního zalednění vyhynul v Severní Americe kůň, tapír, lama a tygr s dlouhými špičáky. Místo nich přišli z Jižní Ameriky lenochodi, pásovci a vodní prase.
61:7.16 (702.6) Nucená migrace života před postupujícím ledovcem vedla k neobvyklému směšování rostlin a živočichů a po ústupu poslední ledové invaze mnoho arktických rostlin i živočichů zůstalo vysoko na některých horských vrcholech, kam unikli, aby nebyli zničeni ledovcem. A proto se dnes nacházejí tyto přemístěné rostliny a živočichové vysoko v evropských Alpách a také v Appalačském pohoří v Severní Americe.
61:7.17 (702.7) Doba ledová je posledním uceleným geologickým obdobím, takzvaný pleistocén, které trvalo déle než dva miliony let.
61:7.18 (702.8) Před 35 000 lety skončila velká doba ledová, s výjimkou polárních oblastí planety. Toto datum je významné také proto, že přibližně v tuto dobu přišli na planetu Materiální Syn a Materiální Dcera a začíná období adamické správy. Časově se to shoduje se začátkem holocénu, čili post-ledovcového období.
61:7.19 (702.9) Toto vyprávění, od období objevení se savců do konce doby ledové a k začátku historické epochy, zahrnuje téměř padesát milionů let. Toto je poslední─současné─geologické období, známé vašim badatelům jako kenozoikum, čili nedávná éra historie země.
61:7.20 (702.10) [Připraveno Nositelem Života, trvale pobývajícím na planetě.]
Kniha Urantia
Kapitola 62
62:0.1 (703.1) PŘIBLIŽNĚ před milionem let se v důsledku tří postupných a náhlých mutací primitivních lemurů─placentárních savců─objevili bezprostřední předchůdci člověka. Dominantní faktory těchto raných lemurů pocházely od západní, nebo pozdější americké skupiny vyvíjející se živé plazmy. Ale předtím, než se vytvořila přímá rodová řada předků člověka, byla tato linie posílena účastí střední implantace života, vyvíjející se v Africe. Východní skupina živých tvorů nepřispěla téměř vůbec k vývoji lidských druhů.
62:1.1 (703.2) Raní lemuři─předchůdci člověka─nebyli přímo spojeni s již dříve existujícími kmeny gibbonů a opic, které tehdy žily v Eurasii a severní Africe a jejichž potomci přežili do současnosti. Nebyli ani potomky moderního druhu lemura, i když pocházeli ze společného předka, již dávno vyhynulého.
62:1.2 (703.3) Přestože se raní lemuři vyvinuli na západní polokouli, vznik přímých savčích předků člověka se odehrál v jihozápadní Asii, v původní oblasti střední implantace života, ale na hranicích s východními oblastmi. Před několika miliony lety severoamerický druh lemurů migroval přes pozemní most v Beringově úžině na západ a podél asijského pobřeží postupoval na jihozápad. Tyto migrující kmeny se nakonec dostaly do zdraví prospěšné oblasti, ležící mezi tehdy rozšířeným Středozemním mořem a zvedajícími se horskými oblastmi indického poloostrova. Tady, na území západně od Indie se spojily s jinými spřízněnými druhy a tak založily rodovou linii lidské rasy.
62:1.3 (703.4) S postupem času se mořské pobřeží Indie jihozápadně od horského pásma potopilo, čímž byl život v této oblasti naprosto izolován. Z tohoto Mezopotamského, čili Perského poloostrova nevedla žádná cesta, ani tam, ani zpátky, kromě severního směru, ale tu opakovaně zablokovaly jižní invaze ledovců. A právě v této, tehdy téměř rajské oblasti, a z vyšších potomků tohoto savčího druhu lemurů se vyvinuly dvě velké skupiny─řády dnešních opic a současné lidské druhy.
62:2.1 (703.5) Je tomu o málo více než milion let, kdy se v Mezopotámii znenadání objevili raní předchůdci člověka člověka, přímí potomci placentárních savců severoamerického druhu lemura. Byli to malí pohybliví tvorové, téměř metr vysocí; a přestože nebyli navyklí chodit po zadních nohách, dokázali snadno stát vzpřímeně. Měli srst, byli hbití a vřeštěli stejným způsobem jako opice, ale na rozdíl od čeledí opic byli masožraví. Měli primitivní odtažitelný palec ruky a také vysoce užitečný uchopující palec u nohy. Od této doby se u těchto předků lidí postupně plně vyvinul odtažitelný palec, zatímco uchopující síla palce u nohy se postupně vytratila. Pozdější opičí čeledi si zachovaly uchopující palec u nohy, ale nikdy se u nich nevyvinul lidský typ palce ruky.
62:2.2 (704.1) Tito raní předchůdci člověka dosáhli plného vzrůstu ve třech až čtyřech letech svého života a potenciální délka jejich života byla v průměru dvacet let. Obvykle se jim rodilo jedno mládě, i když občas i dvojčata.
62:2.3 (704.2) Tyto nové druhy savců měly největší mozky ze všech živočichů, kteří do té doby na zemi existovali. Prožívali mnohé emoce a měli četné instinkty, které později charakterizovaly primitivního člověka. Byli velmi zvídaví a projevovali velkou radost nad jakýmkoliv zdařeným počinem. Silně se u nich vyvinula lačnost po potravě a sexuální touha. Závazná sexuální selekce byla projevována formou drsného dvoření a výběrem partnerů. Při obraně svého rodu byli nelítostní, ale ve svém rodinném společenství byli velmi citliví a pokorní. Jejich pokora hraničila s ostýchavostí a sebelítostí. Ke svým druhům byli velmi citliví a dojemně oddaní, ale jestliže je okolnosti rozdělily, našli si nové partnery.
62:2.4 (704.3) Protože byli malého vzrůstu, ale bystrého rozumu a uvědomovali si nebezpečí lesního prostředí, ve kterém žili, vyvinul se u nich mimořádný pocit strachu, který je vedl k moudrým bezpečnostním opatřením, jako například stavba primitivních úkrytů vysoko v korunách stromů, což eliminovalo mnohá nebezpečí ze země a nesmírně přispělo k jejich přežití. Právě z této doby pocházejí lidské sklony ke strachu.
62:2.5 (704.4) U těchto raných předchůdců člověka se vyvinul vysoký smysl pro kmenový život, který se nikdy předtím takto neprojevil. Oni byli opravdu velmi pospolití, ale když byli vyrušeni ze svých běžných životních aktivit, projevili mimořádnou bojechtivost a když byli hodně podrážděni, dokázali prudce zaútočit. Nicméně, jejich bojové povahy sloužily k dobrému účelu; silnější skupiny neváhaly zaútočit na své slabší sousedy a tímto bojem o přežití se druhy postupně zušlechtily. Brzy získali nadvládu nad menšími tvory této oblasti, v důsledku čehož přežilo jen velmi málo starších nemasožravých plemen, blízkých opicím.
62:2.6 (704.5) Tito agresivní malí živočichové se rozmnožovali a šířili po Mezopotámii po dobu více než jednoho tisíce let, neustále zdokonalujíc svoji fyzickou stavbu a všeobecnou inteligenci. A bylo to přesně v sedmdesáté generaci této nové rodové linie, pocházející z předka nejvyššího typu lemura, kdy nastala nová epochální událost─náhlé vyčlenění předků následujícího důležitého stupně v evoluci lidských bytostí na Uranii.
62:3.1 (704.6) Na počátku éry raných předchůdců člověka se v příbytku v koruně stromu vyššímu páru těchto hbitých tvorů narodila dvojčata─sameček a samička. V porovnání se svými předky to byli opravdu pěkní malí tvorové. Jejich těla byla pokryta jen malými chloupky, ale nebyl to handicap, protože žili v teplém a stálém podnebí.
62:3.2 (705.1) Když tyto děti dorostly, měřily jeden metr a dvacet centimetrů. Ve všech směrech byly větší než jejich rodiče; měly delší nohy a kratší ruce. Měly téměř dokonalé odtažitelné palce, skoro tak dobře použitelné na různorodou práci, jako palce u současných lidí. Chodily vzpřímeně a jejich nohy byly uzpůsobené chůzi téměř tak dobře, jako nohy pozdějších lidských ras.
62:3.3 (705.2) Jejich mozky byly na nižší úrovni než lidské a byly menší, ale výrazně na vyšší úrovni a mnohem větší než mozky jejich předků. Dvojčata brzy projevovala vyšší inteligenci a brzy byla uznána za vůdce celého kmene raných předchůdců člověka, skutečně vytvářejíc primitivní formu společenské organizace a jednoduché úsporné dělení práce. Tento bratr a sestra se spolu pářily a brzy se těšily ze společnosti jedna dvaceti dětí, svým rodičům velmi podobných. Všichni byli více než metr dvacet vysocí a ve všech směrech dokonalejší svých předků. Tato nová skupina vytvořila jádro přechodných předchůdců člověka.
62:3.4 (705.3) Když se tato nová a vyšší skupina značně rozmnožila rozpoutal se boj, nelítostný boj; když toto děsivé válčení skončilo, nezůstal z předcházející rodové linie raných předků člověka na živu jediný člen. Méně početná, ale silnější a inteligentnější vývojová větev těchto druhů přežila na úkor svých předků.
62:3.5 (705.4) A tento tvor se nyní stal pro tuto oblast na téměř patnáct tisíc let (šest set generací) postrachem. Všechna velká a surová zvířata předchozích dob vyhynula. Místní oblastní obrovitá zvířata nebyla masožravá a velké druhy kočkovité čeledi, lvy a tygři, ještě do tohoto mimořádně chráněného kouta zemského povrchu nepronikli. Proto se tito přechodní předkové člověka stali odvážnějšími a podrobili si celý tento svůj cíp tvoření.
62:3.6 (705.5) V porovnání s předchozími druhy byli tito přechodní předkové člověka ve všech směrech dokonalejší. Také jejich potenciální délka života byla delší, přibližně dvacet pět let. U nového druhu se objevila řada nevyvinutých lidských rysů. Kromě tendencí, zděděných po svých předcích, tito přechodní předchůdci člověka byli schopni v určitých odpudivých situacích projevovat znechucení. Navíc měli dobře vyvinutý instinkt pro hromadění zásob; schovávali potravu pro pozdější spotřebu a velmi si libovali ve sbírání hladkých kulatých oblázků některých zakulacených kamenů vhodných jako obranná a útočná munice.
62:3.7 (705.6) Tito přechodní předchůdci člověka jako první živočichové projevovali výrazný sklon k budování, což je vidět na jejich soupeření jak při stavění přístřešků v korunách stromů, tak i v jejich četných prokopaných podzemních úkrytech; oni byli vůbec první druh savců, činící bezpečnostní opatření v podobě úkrytů na stromech i v podzemí. Úkryty měli převážně na stromech, během dne žili na zemi a na noc chodili spát do korun stromů.
62:3.8 (705.7) S postupem času narůstal jejich počet, což vedlo k urputnému soupeření o potravu a k rivalitě o sexuální partnery. To všechno vyvrcholilo v řadu bratrovražedných bojů, která téměř celý druh vyhladila. Toto válčení pokračovalo tak dlouho, až zůstala naživu jenom jedna skupina o necelých sto členech. Ale opět převládl mír a tento osamocený přeživší kmen vystavěl nanovo v korunách stromů své příbytky a obnovil normální a polomírový život.
62:3.9 (705.8) Vy si těžko umíte představit kolikrát byli vaši pradávní prapředkové velmi blízko vyhynutí. Kdyby žába, pradávný předek všeho lidstva, skočila v určité situaci o pět centimetrů méně, celý průběh evoluce by se výrazně změnil. Lemura připomínající matka raných předchůdců člověka unikla nejméně pětkrát smrti o vlásek předtím, než porodila otce nového a vyššího řádu savců. Ale nejtěsnější uniknutí ze všech bylo tehdy, kdy blesk uhodil do stromu, na kterém spala budoucí matka dvojčat řádu primátů. Oba rodiče, náležící k rodu přechodných předchůdců člověka, byli těžce otřeseni a značně popáleni; tři z jejich sedmi dětí byly tímto bleskem z nebe zabity. Tito vyvíjející se živočichové měli blízko k pověrčivosti. Tento pár, jehož stromový domov byl zasažen, byl fakticky vůdcem vyspělejší skupiny přechodných předchůdců člověka; a následujíc jejich příkladu se více než polovina kmene, zahrnující inteligentnější rodiny, odstěhovala od tohoto místa o více než tři kilometry dál a tam si začala stavět nové příbytky v korunách stromů a nové pozemní úkryty─dočasná útočiště v případě náhlého nebezpečí.
62:3.10 (706.1) Brzy po dokončení nového domova se tato dvojice, veteránů mnoha bojů, stala hrdými rodiči dvojčat─nejzajímavějších a nejvýznamnějších živočichů, kteří se kdy do této doby na světě narodili, protože byli prvními z nového rodu primátů, představující nový důležitý evoluční stupeň předcházející člověku.
62:3.11 (706.2) Současně s narozením těchto dvojčat-primátů se jinému páru, mimořádně mentálně a fyzicky zaostalému samci a samici z kmene přechodných předchůdců člověka, narodila také dvojčata. Tato dvojčata, sameček a samička, byla netečná k boji; zaměstnávala se pouze vyhledáváním potravy a protože nejedla maso, brzy ztratila veškerý zájem pátrat po kořisti. Tato zaostalá dvojčata se stala zakladateli dnešních opičích řádů. Jejich potomci vyhledali teplejší jižní oblasti s mírným podnebím a s dostatkem tropického ovoce, kde žijí i dnes podobným způsobem jako dříve, kromě těch rodových větví, které se spářily s dřívějšími druhy gibbonů a opic, což mělo za následek jejich značnou degeneraci.
62:3.12 (706.3) A tak se z tohoto může snadno usoudit, že člověk a opice jsou spřízněni pouze v tom, že se vyvinuli z přechodných předchůdců člověka─čeledi savců, ve které se ve stejnou dobu narodili a následně se vyčlenily dva páry dvojčat; od primitivního páru vzešla vývojová řada dnešních druhů opic, paviánů, šimpanzů a goril; vyspělejší pár se stal základem vývojové řady, ze které se vyvinul sám člověk.
62:3.13 (706.4) Moderní člověk a opice pocházejí ze stejné čeledi a druhu, ale ne ze stejných rodičů. Pradávní předkové člověka pocházejí z vyšší řady vybraného zbylého rodu přechodných předchůdců člověka, zatímco dnešní opice (s výjimkou některých již dříve existujících druhů lemurů, gibbonů, poloopic a jiných tvorů podobající se opicím) jsou potomky nejprimitivnějšího páru z této skupiny přechodných předchůdců člověka, který přežil jen proto, že se více než dva týdny skrýval v podzemním úkrytu na potraviny, když probíhala poslední krutá bitva jejich kmene a ze svého úkrytu se vynořil až boj dávno skončil.
62:4.1 (706.5) Vrátíme se k narození vyspělejších dvojčat, samečka a samičky, dvou vůdčích členů rodu přechodných předchůdců člověka. Tyto zvířecí děti byly neobvyklého vzhledu; měly na svých tělech ještě méně srsti než jejich rodiče a už když byly velmi mladí, vyžadovaly chození zpříma.Jejich předkové se vždy snažili naučit se chodit na zadních nohách, ale tato dvojčata-primáti stála vzpřímeně již na počátku svého života. Dorostla do výšky přes metr a půl a jejich hlavy byly ve srovnání s ostatními členy rodu větší. I když se naučila brzy spolu komunikovat prostřednictvím znaků a zvuků, nikdy nebyla schopna naučit své druhy rozumět těmto novým symbolům.
62:4.2 (707.1) Přibližně ve věku čtrnácti let opustila svůj kmen a odešla na západ, aby tam založila svoji rodinu a dala vzniknout novým druhům primátů. A tito noví tvorové jsou oprávněně nazýváni primáti, protože byli přímými a bezprostředními živočišnými předchůdci samotného člověka.
62:4.3 (707.2) Tak se primáti usadili v oblasti na západním pobřeží Mezopotamského poloostrova, který v té době vybíhal do jižního moře, zatímco méně inteligentní a úzce spřízněné kmeny žily v horní oblasti poloostrova a na jeho východním pobřeží.
62:4.4 (707.3) Primáti, oproti svým přechodným předchůdcům člověka, měli více lidských znaků než zvířecích. Kosterní proporce těchto nových druhů se velmi podobaly kostrám primitivních lidských ras. Plně se u nich vyvinul lidský typ ruky a nohy a tito tvorové dokázali chodit a také běhat tak dobře, jako kterýkoliv z jejich pozdějších lidských potomků. Téměř úplně skončili svůj život v korunách stromů, ačkoliv se tam kvůli bezpečnosti uchylovali v noci, protože stejně jako jejich dávní předkové, velmi podléhali strachu. Zvýšené používání svých rukou přispívalo k rozvíjení vrozených schopností mozku, ale jejich mysl se ještě opravdu nemohla nazývat lidskou.
62:4.5 (707.4) Přestože se primáti svojí emociální povahou příliš nelišili od svých předků, projevovali více lidských sklonů. Byli to opravdu nádherní a vyšší živočichové, kteří dosahovali dospělosti v deseti letech a délka jejich života byla čtyřicet let. To znamená, že mohli dosáhnout takového věku, kdyby zemřeli přirozenou smrtí, ale v těch dávných dobách umíralo přirozenou smrtí jen málo živočichů.; boj o přežití byl všeobecně velmi krutý.
62:4.6 (707.5) A nyní, po vývoji téměř devíti set generací, trvajícím zhruba dvacet jedna tisíc let od vzniku raných předchůdců člověka, primáti znenadání porodili dva pozoruhodné tvory─první skutečné lidské bytosti.
62:4.7 (707.6) Tak ranní předchůdci člověka, pocházející od severoamerického druhu lemura, zplodili přechodné předchůdce člověka, jejichž potomci potom byli vyšší primáti, kteří se pak stali bezprostředními předchůdci primitivních lidských ras. Primáti byli posledním významným článkem v evoluci člověka, ale za méně než pět tisíc let nezůstal z těchto výjimečných čeledí ani jeden jedinec.
62:5.1 (707.7) V roce 1934 našeho letopočtu to bylo přesně 993 419 roků od narození dvou prvních lidských bytostí.
62:5.2 (707.8) Tito dva pozoruhodní tvorové byli opravdoví lidé. Tak, jako mnozí jejich předkové, měli dokonale vyvinuté palce u rukou, ale oproti nim byly jejich nohy stejně dokonalé, jako u dnešních lidských ras. Uměli chodit a běhat, ale nešplhali; chapavá funkce palce u nohy jim zcela chyběla.Když je nebezpečí vyhnalo do korun stromů, vylezli tam stejným způsobem, jako by to udělali současní lidé. Vyšplhali se nahoru po kmeni stromu jak to dělá medvěd a ne jako gorila, nebo šimpanz, kteří nahoru skáčí z větve na větev.
62:5.3 (708.1) Tito první lidé ( a jejich potomci) dosáhli plné dospělosti ve věku dvanácti let a jejich potenciální délka života byla přibližně sedmdesát pět let.
62:5.4 (708.2) Již brzy se u těchto lidských dvojčat objevilo mnoho nových emocí. Obdivovali jak předměty, tak i ostatní bytosti a projevovali silnou ješitnost. Ale nejpozoruhodnější rozvoj emociálního vývoje bylo náhlé se objevení nového souboru opravdových lidských pocitů─pocitů úcty, zahrnující respekt, vážnost, pokoru a také primitivní formu vděčnosti.
62:5.5 (708.3) Nebyly to jenom tyto lidské pocity, které se u těchto primitivních lidí projevovaly, ale mnoho dalších vysoce vyvinutých citů bylo ještě v počátečním stadiu. Slabě si uvědomili soucit, stud, výčitky a silně pociťovali lásku, nenávist a pomstu a také podléhali silným pocitům žárlivosti.
62:5.6 (708.4) Tito dva první lidé─dvojčata─byli těžkou zkouškou pro jejich rodiče-primáty. Dvojčata byla tak zvídavá a podnikavá, že než měla osm let, mnohokráte mohla přijít o život. Není divu, že když měla dvanáct roků, byla samá jizva.
62:5.7 (708.5) Velmi brzy se naučila mezi sebou slovně komunikovat; v deseti let vypracovala a zdokonalila znakový a slovní jazyk s téměř půl stem pojmů a výrazně vylepšila a rozšířila primitivní způsob komunikace svých předků. Ale i když se usilovně snažila, tak své rodiče dokázala naučit pouze několik svých nových znaků a symbolů.
62:5.8 (708.6) Jednoho jasného dne, když měla asi devět let, dvojčata odešla dolů podél řeky a měla významnou poradu. Každá nebeská bytost pobývající na Uraniti, včetně i mne, byla přítomna jako pozorovatel průběhu této polední schůzky. V tento památný den se shodla na tom, že budou žít spolu a jeden pro druhého. Byla to první z mnoha takových úmluv, které nakonec vyvrcholily v rozhodnutí opustit své nižší živočišné tvory a odejít na sever. Dvojčata nevěděla, že se stanou zakladateli lidského rodu.
62:5.9 (708.7) Přestože jsme my všichni měli velkou starost o to, co tito dva malí divoši plánují, neměli jsme žádnou moc ovládat činnost jejich myslí; my jsme neovlivnili─nemohli jsme─svévolně jejich rozhodnutí. Ale v rámci vymezených hranic naší planetární funkce, my, Nositelé Života, společně s našimi partnery, jsme naplánovali způsob, jak zavést tato lidská dvojčata na sever a hodně daleko od svých ochlupacených a částečně na stromech žijících druhů. A tak, v důsledku svého vlastního uváženého rozhodnutí, dvojčata migrovala a protože jsme je vedli, migrovala na sever do odlehlé oblasti, kde unikla pravděpodobné biologické degradaci kvůli míšení se svými nižšími příbuznými druhy- primáty.
62:5.10 (708.8) Krátce před svým odchodem z lesnatého domova ztratila při vpádu gibbonů svoji matku. I když jejich matka neměla takovou inteligenci jako dvojčata, měla cennou vlastnost savců, silný citový vztah ke svým potomkům a proto přišla o život, když se odvážně snažila zachránit úžasný pár. Ale její oběť nebyla marná, protože bojovala s nepřítelem tak dlouho, dokud nepřišel otec s pomocí a vetřelce neodehnal.
62:5.11 (709.1) Brzy poté opustila tato mladá dvojice své druhy, aby založila lidskou rasu. Jejich otec byl z toho nešťastný─zlomilo mu to srdce. Odmítal potravu i když mu jídlo přinesli přímo před něj jeho ostatní děti. Jeho nádherné děti se ztratily a život mezi svými obyčejnými druhy se mu zdál bezcenný; zatoulal se do lesa, kde byl napaden znepřátelenými gibbony a ubit k smrti.
62:6.1 (709.2) My, Nositelé Života na Uranii, jsme od prvního dne, kdy jsme nasadili životní plazmu do planetárních vod, prošli dlouhým obdobím bdění a napjatého očekávání a je přirozené, že objevení se prvních skutečně inteligentních bytostí s vlastní vůlí nám přineslo nesmírnou radost a nejvyšší zadostiučiní.
62:6.2 (709.3) Sledovali jsme mentální rozvoj dvojčat pozorováním působení sedmi pomocných duchů mysli, kteří byli na Uranii přiděleni v době našeho příchodu na planetu. V průběhu dlouhého evolučního rozvoje planetárního života, tito neúnavní pomocníci mysli neustále evidovali svoji zvyšující se schopnost navazovat kontakt s postupně se rozvíjejícími schopnostmi mozku progresivních vyšších živočišných tvorů.
62:6.3 (709.4) Z počátku jenom duch intuice mohl působit v instinktivním a reflexvním chování prvotního živočišného života. S objevením se vyšších druhů byl duch chápání schopen obdařit takové tvory nadáním pro spontánní spojování myšlenek. Později jsme pozorovali v akci ducha odvahy; u vyvíjejících se živočichů se začala projevovat primitivní forma potřeby vlastní bezpečnosti. Po objevení se savců jsme viděli ducha vědění projevovat se ve zvýšené míře. A evoluce vyšších savců přinesla činnost ducha rady, což mělo za následek zvýšení instinktu sdružování a začátky primitivního sociálního rozvoje.
62:6.4 (709.5) Od raných předchůdců člověka k přechodným předchůdcům člověka a primátům, jsme stále více pozorovali narůstající službu prvních pěti pomocníků mysli. Ale zbývající dva, nejvyšší pomocníci mysli, nemohli nikdy působit v evoluční mysli urantijského typu.
62:6.5 (709.6) Představte si naši radost, když jednoho dne─dvojčatům bylo asi deset let─duch úcty poprvé navázal kontakt s myslí dvojčat, nejprve s holčičkou a brzy potom s chlapcem. Věděli jsme, že něco velmi příbuzného s lidskou myslí se blíží k vyvrcholení; a když o rok později se konečně odhodlali, v důsledku přemýšlení a účelového rozhodnutí, opustit svůj domov a odejít na sever, tak tehdy začal na Urantii a v těchto dvou nyní uznaných lidských myslích působit duch moudrosti.
62:6.6 (709.7) Následoval okamžitý a nový řád mobilizace sedmi duchovních pomocníků mysli. Byli jsme plni napjatého očekávání; uvědomovali jsme si, že tak dlouho očekávaná hodina se blížila; věděli jsme, že stojíme na prahu uskutečnění našeho velmi dlouhého úsilí vyvinout na Urantii tvory s vlastní vůlí.
62:7.1 (709.8) Nemuseli jsme čekat dlouho. V poledne, následujícího dne po útěku dvojčat, v planetárním přijímacím centru Urantie byly zaznamenány první zkušební signály vesmírného okruhu. My jsme všichni byli samozřejmě vzrušeni myšlenkou na to, že nastává významná událost; ale vzhledem k tomu, že tento svět byl místem experimentálního života, neměli jsme sebemenší představu o tom, jak se přesně dozvíme o uznání inteligentního života na planetě Urantia. Ale naše nejistota netrvala dlouho. Třetí den po útěku dvojčat a před odchodem sboru Nositelů Života dorazil na Urantii archanděl Nebadonu, aby zřídil základní planetární okruh.
62:7.2 (710.1) Tento den byl bohatý událostmi. Naše malá skupina se shromáždila kolem planetárního pólu prostorového spojení a po nově zřízeném okruhu mysli planety přijala první zprávu ze Salvingtonu. A tato první zpráva, diktována představeným sboru archandělů, zněla:
62:7.3 (710.2) „Nositelům Života na Urantii─blahopřejeme! Posíláme ujištění o velké radosti na Salvingtonu, Edentii a Jerusemu, kterou vyvolal signál v hlavním řídícím centru Nebadonu, oznamující, že na Urantii se objevila mysl s vlastní důstojnou vůlí. Cílevědomé rozhodnutí dvojčat odejít na sever a oddělit své potomky od svých nižších předků bylo zaznamenáno. Toto je první rozhodnutí mysli─lidského typu mysli─na Urantii, čímž se automaticky zřizuje komunikační okruh, po kterém se tato první zpráva uznání posílá.“
62:7.4 (710.3) Další zpráva, přijata po tomto novém okruhu, byl pozdrav od Nejsvrchovanějších Edentie, obsahující instrukce pro rezidentní Nositele Života, zakazující nám zasahovat do námi založené formy života. Bylo nám nařízeno nevměšovat se do záležitostí lidského rozvoje. Nemělo by se usuzovat, že Nositelé Života někdy svévolně a mechanicky zasahují do přirozeně fungujících planetárních evolučních plánů, protože to my neděláme. Ale až do této doby jsme měli dovoleno ovlivňovat prostředí a speciálním způsobem chránit životní plazmu a právě tento pozoruhodný, ale naprosto přirozený dohled, měl být skončen.
62:7.5 (710.4) A hned jak skončilo poselství Nejsvrchovanějších, na planetu začala přicházet krásná zpráva od Lucifera, který byl tehdy vládcem soustavy Satania. Nyní Nositelé Života slyšeli přívětivá slova od svého vlastního šéfa a dostali jeho svolení vrátit se na Jerusem. Tato Luciferova zpráva obsahovala oficiální schválení práce Nositelů Života na Urantii a zprostila nás veškeré budoucí kritiky, týkající se jakékoliv naší snahy zdokonalit nebadonské formy života, zavedené v soustavě Satania.
62:7.6 (710.5) Tato poselství ze Salvingtonu, Edentie a Jerusemu oficiálně ukončila dlouhodobý dohled Nositelů Života na planetě. Po dlouhé věky jsme plnili svoji povinnost, podporováni pouze sedmi pomocnými duchy mysli a Hlavními Fyzickými Kontrolory. A nyní, kdy se v evolučních tvorech planety objevila vůle, schopnost volby úcty a vzestupu, jsme si uvědomili, že naše práce skončila a naše skupina se připravila na odchod. Vzhledem k tomu, že Urania je světem modifikovaného života, dostali jsme povolení ponechat zde dva starší Nositele Života s dvanácti pomocníky a já jsem byl vybrán jako jeden z této skupiny a od té doby jsem na Urantii.
62:7.7 (710.6) Uplynulo přesně 993 408 let (počítáno od roku 1934 našeho letopočtu) od doby, kdy Urantia byla oficiálně uznána za planetu obydlenou lidmi ve vesmíru Nebadon. Biologická evoluce opět dosáhla lidských úrovní s vlastní důstojnou vůlí; člověk se objevil na 606—té planetě Satanie.
62:7.8 (710.7) [Připraveno Nositelem Života Nebadonu, trvale pobývajícím na Urantii.]
Kniha Urantia
Kapitola 63
63:0.1 (711.1) URANTIA byla zaregistrována jako obydlená planeta, když prvním dvěma lidským bytostem─dvojčatům─bylo jedenáct let a předtím, než se stali rodiči prvorozence druhé generace skutečných lidských bytostí. A při této příležitosti oficiálního uznání planety poslal archanděl ze Salvingtonu zprávu, která končila těmito slovy:
63:0.2 (711.2) „Na 606-té planetě Satanie se objevila lidská mysl a rodičové nové rasy se budou jmenovat Andon a Fonta. Všichni archandělé se modlí, aby tito tvorové mohli být brzy obdařeni osobní přítomností ducha Vesmírného Otce.“
63:0.3 (711.3) Andon je nebadonské jméno, které znamená „první, Otci se podobající tvor, projevující lidskou touhu po dokonalosti.“ Fonta znamená „první, Synovi se podobající tvor, projevující lidskou touhu po dokonalosti.“ Andon a Fonta svá jména neznali a dozvěděli se je až v době spojení se svými Ladiči Myšlení. Po celou dobu svého smrtelného pobytu na Uranii si vzájemně říkali Sonta-an a Sonta-en. Sonta-an znamená „milován matkou“ a Sonta-en „milován otcem.“ Tato jména si dali sami a význam těchto jmen symbolizuje jejich vzájemnou úctu a citový vztah.
63:1.1 (711.4) Andon a Fonta byli v mnoha ohledech nejpozoruhodnějším párem lidských bytostí, který kdy žil na zemském povrchu. Tento nádherný pár─skuteční rodiče celého lidstva─v každém směru převyšoval mnohé ze svých bezprostředních potomků a radikálně se lišil od všech svých předků, jak přímých, tak i vzdálených.
63:1.2 (711.5) Rodiče této první lidské dvojice se jen málo lišili od ostatních ve svém kmenu, i když patřili mezi inteligentnější členy té skupiny, která se jako první naučila házet kameny a v boji používat hole. Oni také používali ostré kamenité úlomky, pazourky a kosti.
63:1.3 (711.6) Ještě když Andon žil se svými rodiči, upevnil ostrý kus pazourku na konec hole, k čemuž použil zvířecí šlachu a nejméně ve dvanácti situacích mu tato zbraň pomohla zachránit svůj život a život své stejně odvážné a zvídavé sestry, která ho věrně doprovázela na všech jeho průzkumných výpravách.
63:1.4 (711.7) Rozhodnutí Andona a Fonty opustit kmeny primátů svědčí o mysli, vysoce převyšující nižší intelekt, který charakterizoval tolik jejich pozdějších potomků, kteří se snížili k páření se svými zaostalými spřízněnými opičími druhy. Ale jejich neurčitý pocit toho, že jsou něco víc než pouhá zvířata, byl způsoben tím, že měli osobnost a byli podporováni vnitřní přítomností Ladičů Myšlení.
63:2.1 (712.1) Poté, kdy se Andon a Fonta rozhodli utéci na sever, je na nějakou dobu přepadl strach, především strach z toho, že způsobí starost svému otci a své bezprostřední rodině. Přemýšleli o tom, že by je mohli napadnout znepřátelení příbuzní a připouštěli si možnost smrti v rukou svých již závistivých kmenových druhů. Dvojčata trávila většinu času spolu jako děti, a z tohoto důvodu nebyla nikdy příliš populární mezi ostatními živočišnými příbuznými rodu primátů. A jejich postavení u kmene nevylepšilo ani postavení odděleného a mnohem lepšího stromového obydlí.
63:2.2 (712.2) A bylo to právě v tomto novém příbytku v koruně stromu, kdy je jednou v noci probudila zuřivá bouře, ze strachu a lásky se vzájemně objímali a s konečnou platností se rozhodli utéci od svého rodu a od života v korunách stromů.
63:2.3 (712.3) Připravili si již dříve provizorní úkryt v koruně stromu asi na půl dne cesty směrem na sever. Toto byl jejich tajný a bezpečný úkryt na cestě, první den mimo rodný lesnatý domov. Přestože dvojčata sdílela smrtelný strach primátů z nočního pobytu na zemi, na svoji cestu na sever se vydala těsně před soumrakem. Ačkoliv to od nich vyžadovalo neobyčejnou odvahu podstoupit tuto noční cestu, i když byl úplněk, usoudili správně, že jejich kmenoví druhové a příbuzní je pravděpodobně nebudou tolik postrádat a v noci se za nimi nevydají. A krátce před půlnocí dorazili bezpečně do svého, již dříve připraveného úkrytu.
63:2.4 (712.4) Na své cestě na sever objevili odkryté pazourkovité ložisko, kde našli mnoho kamenů vhodně tvarovaných pro různé použití a ze kterých si udělali zásobu pro budoucí potřebu. Ve snaze rozštěpit tyto pazourky, aby byly použitelnější pro více účelů, objevil Andon jejich jiskřící vlastnost a pojal myšlenku založit oheň. Ale tento nápad ho v tu dobu hluboce nezaujal, protože podnebí bylo stále ještě velmi příjemné a ohně nebylo zapotřebí.
63:2.5 (712.5) Ale podzimní slunce se na obloze stále snižovalo a jak postupovali na sever, noci byly chladnější a chladnější. Aby se zahřáli, byli již nuceni použít zvířecí kožešiny. Když už byli na cestě téměř měsíc, Andon naznačil své družce, že ho napadla myšlenka založit pazourkem oheň. Dva měsíce se pokoušeli využít vznikající jiskry pro rozdmýchání ohně, ale setkali se jen s neúspěchem. Každý den tato dvojice křesala pazourky a snažila se zažehnout dřevo. Konečně, jeden podvečer při západu slunce, když Fontu napadlo vyšplhat na blízký strom a zmocnit se opuštěného ptačího hnízda, se tajemství této metody podařilo rozluštit. Hnízdo bylo suché a vysoce hořlavé a proto, když na něj dopadla jiskra se ihned vzňalo plným plamenem. Byli svým úspěchem tak překvapeni a vyděšeni, že o oheň téměř přišli, ale zachránili ho přidáním vhodného topiva a potom rodiči celého lidstva začali první sbírání palivového dřeva.
63:2.6 (712.6) Toto byla jedna z nejradostnějších epizod v jejich krátkém, ale událostmi bohatém životě. Celou dlouhou noc seděli a dívali se jak jejich oheň hoří a stěží si uvědomovali, že učinili objev, který jim umožní vzdorovat počasí a tak navždy získat nezávislost od svých živočišných příbuzných z jižních oblastí. Po třech dnech odpočinku a radosti z ohně pokračovali v cestě.
63:2.7 (712.7) Předkové Andona a Fonty─primáti─často udržovali oheň, který byl zapálen bleskem, ale nikdy předtím nedokázali pozemští tvorové nalézt způsob, jak zapálit oheň podle vlastní vůle. Ale trvalo to potom ještě velmi dlouhou dobu, než dvojčata objevila, že suchý mech a jiné látky zažehnou oheň stejně dobře jako ptačí hnízda.
63:3.1 (713.1) Od té noci, kdy dvojčata opustila svůj domov uplynuly téměř dva roky, než se narodilo jejich první dítě. Dali mu jméno Sontad; a Sontad byl první tvor narozený na Uranii, který byl po svém narození zabalen do ochranné pokrývky. To byl začátek lidské rasy a s novou evolucí se objevil instinkt náležitě se starat o stále více oslabené kojence, což charakterizuje progresivní rozvoj mysli racionálního druhu na rozdíl od čistě živočišného typu.
63:3.2 (713.2) Andon a Fonta měli celkem devatenáct dětí a dožili se společenství téměř půl sta vnoučat a půl tuctu pravnoučat. Rodina žila ve čtyřech přilehlých kamenných úkrytech, nebo polojeskyních, z nichž tři byly propojeny chodbami, které byly prokopány v měkkém vápenci nástroji z pazourků, zhotovených Andonovými dětmi.
63:3.3 (713.3) Tito první andonité projevovali velmi vyhraněnou kmenovou soudržnost; lovili ve skupinách a nikdy se nevzdálili příliš daleko od domova. Jakoby si uvědomovali, že jsou izolovanou a ojedinělou skupinou živých bytostí a proto by se měli vyvarovat rozdělení. Tento pocit těsného příbuzenství byl nepochybně způsoben zvýšenou podporou pomocných duchů mysli.
63:3.4 (713.4) Andon a Fonta se nepřetržitě starali o výživu a výchovu svého klanu. Dožili se věku čtyřiceti pěti let, kdy byli oba usmrceni padajícím převislým balvanem při zemětřesení. Pět jejich dětí a jedenáct vnoučat zahynulo s nimi a skoro dvacet jejich potomků utrpělo vážná poranění.
63:3.5 (713.5) Hned po smrti svých rodičů Sontad, přestože měl těžce poraněnou nohu, převzal vedení klanu a vydatně mu přitom pomáhala jeho žena, jeho nejstarší sestra. Jejich prvním úkolem bylo nakupit kameny, aby pohřbili své mrtvé rodiče, bratry, sestry a děti. Tomuto aktu pohřbívání by se neměl připisovat žádný význam. Jejich představy o posmrtném životě byly velmi mlhavé a neurčité a pocházely především z jejich podivuhodných a rozmanitých snů.
63:3.6 (713.6) Potomci Andona a Fonty žili pohromadě až do dvacáté generace, kdy v důsledku bojů o potravu a sociálních neshod začal jejich rozklad.
63:4.1 (713.7) Primitivní lidé─andonité─měli černé oči a snědou pokožku, něco mezi žlutou a rudou. Melanin je přírodní barvivo, které se nachází v kůži všech lidských bytostí. Je to původní kožní pigment andonitů. Všeobecným vzhledem a barvou pokožky se tito raní andonité mnohem více podobali dnešním eskymákům, než kterémukoliv jinému typu lidských bytostí. Oni byli prvními tvory, kteří používali kožešiny zvířat jako ochranu proti chladu; ochlupacení na jejich tělech bylo jen o málo větší než mají dnešní lidé.
63:4.2 (713.8) Kmenový život živočišných předchůdců těchto prvních lidí byl předzvěstí začátku mnoha společenských zvyklostí a s rozvíjejícími se emocemi a zvětšenými schopnostmi mozku těchto bytostí nastal bezprostřední rozvoj v sociální organizaci a nové dělení práce uvnitř klanu. Měli mimořádnou schopnost napodobovat, ale hravý instinkt byl vyvinut jen málo a smysl pro humor neměli téměř žádný. Primitivní člověk se občas zasmál, ale nikdy si neoddal veselému smíchu. Humor je dědictvím pozdější adamické rasy. Tyto rané lidské bytosti necítily bolest a nereagovaly na nepříjemné situace tak, jako mnoho pozdějších vyvíjejících se smrtelníků. Pro Fontu a její bezprostřední potomky nebyl porod bolestivý ani vyčerpávající.
63:4.3 (714.1) Oni byli úžasný rod. Muži heroicky chránili bezpečnost svých družek a svých potomků; ženy byly vroucně oddané svým dětem. Ale jejich patriotizmus byl zcela omezen pouze na nejbližší klan. Byli velmi věrní svým rodinám; zemřeli by bez váhání při obraně svých dětí, ale nebyli schopni si představit, že by mohli udělat svět lepším místem pro svá vnoučata. V lidském srdci se ještě nenarodil nesobecký způsob myšlení, přestože všechny emoce, podstatné pro zrod náboženství, v těchto praobyvatelích Urantie již existovaly.
63:4.4 (714.2) Tito první lidé měli dojemně laskavý vztah ke svým druhům a určitě měli reálnou, i když primitivní, představu o přátelství. V pozdějších dobách, během neustálých bojů s nižšími rody, to byl běžný pohled vidět jednoho z těchto primitivních lidí statečně bojovat s jednou rukou a současně krýt a chránit svého poraněného druha. U těchto primitivních lidí se začínalo dojemně projevovat mnoho z nejušlechtilejších a vysoce lidských povahových rysů následného evolučního rozvoje.
63:4.5 (714.3) Původní andonický rod si udržel nepřetržité vedoucí postavení do dvacáté sedmé generace, kdy se mezi přímými potomky Sontada neobjevil ani jeden chlapec a dva rivalové se pustili do boje o nadvládu na místo hlavy klanu.
63:4.6 (714.4) Ještě před rozsáhlým rozprášením andonických klanů se z jejich počátečních snah o vzájemnou komunikaci dobře vyvinul vypracovaný jazyk. Tento jazyk se stále vyvíjel a téměř denně přibývaly nové pojmy v důsledku nových nápadů a adaptací na prostředí, který vytvářeli tito aktivní, neúnavní a zvídaví lidé. A než se mnohem později objevily barevné rasy stal se tento jazyk řečí Urantie─jazykem prvotní lidské rodiny.
63:4.7 (714.5) Jak plynul čas, andonické klany se rozmnožovaly a rozrůstaly a ve vztazích zvětšujících se rodin začaly vznikat třenice a neshody. Mysli těchto lidí zaměstnávaly pouze dvě věci: lov za účelem získat potravu a boj, aby se pomstili za nějakou skutečnou či domnělou křivdu, nebo urážku ze strany sousedních kmenů.
63:4.8 (714.6) Rodinné spory narůstaly, vypukly kmenové války a mezi nejlepšími členy schopnějších a pokročilejších skupin vznikly těžké ztráty. Některé z těchto ztrát byly nenahraditelné; některé z nejcennějších rodových schopností a moudrostí byly pro svět navždy ztraceny. Hrozil zánik této rané rasy a její primitivní civilizace v důsledku nepřetržitého válčení klanů.
63:4.9 (714.7) Takové primitivní bytosti není možné přimět k tomu, aby žily spolu v míru. Člověk je potomkem bojechtivých živočichů a když žije v těsném společenství s jinými, nevyvinutí lidé rozčilují a urážejí jeden druhého. Nositelé Života vědí o této vlastnosti evolučních tvorů a proto činí opatření pro případné rozdělení vyvíjejících se lidských bytostí do nejméně tří a častěji šesti rozdílných a samostatných ras.
63:5.1 (715.1) Rané andonické rasy nepronikly příliš hluboko do Asie a zpočátku nesídlily v Africe. Geografické podmínky té doby je vedly na sever a postup těchto lidí severním směrem zastavil až pomalu posunující se třetí ledovec.
63:5.2 (715.2) Než tento rozsáhlý ledový příkrov dosáhl Francie a Britských Ostrovů, potomci Andona a Fonty pokračovali přes Evropu na západ a založili více než jeden tisíc samostatných osad podél velkých řek, tekoucích do tehdy teplých vod Severního moře.
63:5.3 (715.3) Tyto andonické kmeny byly prvními říčními obyvateli ve Francii; podél řeky Somme žily desítky tisíc let. Somme je jedinou řekou, jejíž řečiště nebylo pozměněno ledovci. Její tok proudí do moře stejným korytem jako v těch dávných dobách. A to vysvětluje, proč podél údolního toku této řeky se nachází tak velké množství důkazů o andonických potomcích.
63:5.4 (715.4) Tito praobyvatelé Urantie nežili na stromech, i když v případě nebezpečí se uchýlili do korun stromů. Obvykle sídlili pod skalními převisy podél řek a ve slojích na úbočích kopců, odkud měli dobrý výhled na přístupové stezky a byli tam chráněni proti přírodním živlům. Na takových místech se mohli těšit z ohně, aniž by byli obtěžováni kouřem. Nebyli skutečnými obyvateli jeskyní, ačkoliv v následných dobách další ledový příkrov, který se posunul dále na jih, zahnal jejich potomky do jeskyní. Dávali přednost pobývání na okraji lesa a podél řek.
63:5.5 (715.5) Velmi brzy získali mimořádnou zručnost v maskování svých částečně chráněných příbytků a projevili velkou dovednost při budování kamenných komor pro spaní─kupolovitých kamenných útulků, do kterých se vplížili na noc. Vchod do takového úkrytu se na noc zakrýval velkým valivým kamenem, který byl dovnitř umístěn ještě předtím, než byly střešní kameny natrvalo upevněny na svých místech.
63:5.6 (715.6) Andonité byli odvážní a úspěšní lovci a kromě divokých bobulí a některého stromového ovoce se živili výhradně masem. Poté, co Andon vynalezl kamennou sekeru, záhy objevili jeho potomci klacky a kopí, které účinně používali a vrhali na svou kořist. Konečně, nástroje tvořící mysl začala působit v součinnosti s rukou používající nástroje a tito první lidé se stali velmi zručnými ve výrobě pazourkových nástrojů. Při hledání pazourku cestovali daleko a široko, stejně jako současní lidé putují na konec světa za zlatem, platinou a diamanty.
63:5.7 (715.7) Tyto andonické kmeny také v mnoha jiných ohledech projevovaly stupeň inteligence, kterou jejich degenerující potomci nezískali za půl milionu let, přestože znovu a znovu objevovali různé způsoby zakládání ohně.
63:6.1 (715.8) V důsledku dalšího rozptýlení andonitů upadala kulturní a duchovní úroveň kmenů téměř deset tisíc let až do doby, kdy převzal vůdcovství nad těmito kmeny Onagar a přinesl mezi ně mír a vůbec poprvé je všechny přivedl k uctívání „Dárce dechu všech lidí a živočichů.“
63:6.2 (716.1) Filozofie Andona byla zmatená; on sám taktak unikl tomu, aby se nestal uctívačem ohně kvůli velkému pohodlí, které mu přineslo náhodné objevení ohně. Rozum ho nicméně odvedl od jeho vlastního objevu ke slunci, jako k nadřazenému a více vzbuzujícímu úctu zdroji tepla a světla, ale bylo příliš vzdálené a proto se nestal uctívačem slunce.
63:6.3 (716.2) Již na počátku existence andonitů se u nich vyvinul strach z přírodních živlů─hromu, blesku, deště, sněhu, krup a ledu. Ale byl to hlad, který je v těchto dobách neustále poháněl a protože jejich potravou bylo hlavně maso, postupně si vytvořili určitou formu uctívání zvířat. Pro Andona byla velká zvířata symbolem tvůrčí moci a trvalé síly. Čas od času se stalo zvykem zvolit některého z těchto větších živočichů předmětem uctívání. V době uctívání některého zvířete se na stěnách jeskyň kreslily jeho hrubé rysy a později, když se zdokonalilo umění, takový zvířecí bůh byl vyryt v různých ornamentech.
63:6.4 (716.3) Velmi brzy se u andonických kmenů vytvořil obyčej zdrženlivosti pojídání masa těch zvířat, které klany uctívaly. Později, aby účelněji ovlivnili vědomí svého dorostu, vyvinuli obřad uctívání, který se vykonal u těla jednoho z uctívaných zvířat; a ještě později jejich potomci tento primitivní obřad vyvinuli do propracovanějších obětních rituálů. Takto vzniklo obětování jako součást uctívání. Tato idea byla rozvinuta Mojžíšem v hebrejských rituálech a byla v zásadě zachována apoštolem Pavlem jako doktrína vykoupení hříchu „prolitím krve.“
63:6.5 (716.4) To, že potrava byla nejdůležitější věcí v životě těchto primitivních lidských bytostí, je vidět na příkladu modlitby, kterou učil tyto prosté lidi Onagar, jejich velký učitel. Tato modlitba zněla takto:
63:6.6 (716.5) „Ó Dechu Života, dej nám dnes naší denní potravu, osvoboď nás od prokletí ledu, chraň nás před našimi lesními nepřáteli a přijmi nás s milosrdenstvím do Velkého Záhrobí.“
63:6.7 (716.6) Hlavní sídlo Onagara se nacházelo na severním pobřeží pradávného Středozemního moře, v oblasti dnešního Kaspického moře, v osídlení zvaném Oban─místo odpočinku, postavené na místě, kde se na sever směřující stezka z jižních oblastí Mezopotámie stáčela na západ. Z Obanu poslal Onagar učitele do vzdálených osídleních, aby tam šířili jeho nové učení o jediném Božstvu a jeho pojetí posmrtného života, který on nazýval Velkým Záhrobím. Tito Onagarovi poslové byli prvními misionáři na světě; oni byli také první lidské bytosti vařící maso, první, kdo běžně používali oheň pro přípravu pokrmu. Opékali maso na koncích prutů a také na horkých kamenech; později opékali velké kusy masa v topeništi, ale jejich potomci se téměř úplně vrátili k používání syrového masa.
63:6.8 (716.7) Onagar se narodil před 983 323 lety (počítáno od roku 1934 našeho letopočtu) a dožil se věku šedesáti devíti let. Výklad činů tohoto myslitele a duchovního vůdce v době před příchodem Planetárního Prince představuje vzrušující vypravování o organizování těchto primitivní kmenů do skutečného společenství. On založil systém účinné kmenové správy, kterou následující generace nedosáhly po mnoha tisíciletí. Nikdy od těch dob, až do příchodu Planetárního Prince, nebyla na zemi tak vysoce duchovní civilizace. Tito jednodušší lidé měli opravdové, i když primitivní náboženství, které však jejich degenerující potomci nezachovali.
63:6.9 (717.1) Přestože Andon i Fonta, tak jako mnozí z jejich potomků, obdrželi Ladiče Myšlení, masový příchod Ladičů Myšlení a serafských ochránců na Urantii začal až v době života Onagara. Toto byl vskutku zlatý věk prvobytného člověka.
63:7.1 (717.2) Andonovi a Fontě, nádherným zakladatelům lidské rasy, se dostalo uznání v době soudu nad Urantií při příchodu Planetárního Prince a potom, ve stanoveném čase, dokončili přípravu na obytných světech a získali status obyvatel Jerusemu. I když jim nikdy nebylo dovoleno vrátit se na Urantii, jsou informováni o historii rasy, kterou založili. Zarmoutila je zrada Kaligastii, byli smutni kvůli selhání Adama, ale velmi se radovali při obdržení zprávy, že Michael vybral jejich svět jako dějiště pro své poslední poskytnutí sebe sama.
63:7.2 (717.3) Na Jerusemu byli jak Andon tak i Fonta, spojeni se svými Ladiči Myšlení, stejně jako několik jejich dětí, včetně Sontada, ale většina, dokonce i jejich přímých potomků, dosáhla pouze spojení s Duchem.
63:7.3 (717.4) Brzy po svém příchodu na Jerusem dostali Andon a Fonta povolení od Vládce Soustavy k návratu na první obytný svět, aby tam pomáhali morontiálním osobnostem, které vítají poutníky času z Urantie do nebeských sfér. A byli pro tuto činnost přiděleni na neomezenou dobu. Ve spojení s těmito odhaleními chtěli poslat na Urantii svoje pozdravení, ale bylo jim to moudře odepřeno.
63:7.4 (717.5) Toto je vyprávění o nejhrdinštější a nejúchvatnější kapitole z celé historie Urantie, příběh o evoluci, boji o přežití, smrti a věčném životě unikátních rodičů všeho lidstva.
63:7.5 (717.6) [Představeno Nositelem Života, trvale pobývajícím na Urantii.]
Kniha Urantia
Kapitola 64
64:0.1 (718.1) TOTO je vyprávění o evolučních rasách Urantie, které vznikly téměř před milionem let v době Andona a Fonty a zahrnující epochu Planetárního Prince do konce doby ledové.
64:0.2 (718.2) Lidská rasa existuje téměř jeden milion let a první polovina její historie přibližně odpovídá epoše před příchodem Planetárního Prince na Urantii. Pozdější polovina historie lidstva začíná v době příchodu Planetárního Prince a objevením se šesti barevných ras a přibližně se shoduje s obdobím, které je obvykle nazýváno starší dobou kamennou.
64:1.1 (718.3) Prvobytný člověk se objevil na zemi v důsledku evolučního rozvoje před necelým milionem let a prošel bouřlivou zkušeností. Instinktivně se snažil uniknout nebezpečí smíšení s nižšími opičími druhy. Ale nemohl migrovat na východ kvůli vyprahlým tibetským horám, dosahující výšky až 9 000 m nad mořem; ani nemohl jít na jih nebo na západ, protože v té době bylo Středozemní moře rozšířené a na východě dosahovalo až k Indickému oceánu a když se vydal na sever, střetnul se s postupujícím ledovcem. Ale přestože další migrace byla zablokována ledem a i když rozptylující se kmeny se stávaly stále více znepřátelenými, inteligentnější skupiny nikdy neuvažovaly o cestě na jih, aby tam žily mezi svými chlupatými, na stromech žijícími a intelektuálně nevyvinutými příbuznými.
64:1.2 (718.4) Mnoho z nejranějších náboženských emocí člověka vzniklo z jeho pocitu bezmocnosti v geograficky uzavřeném prostředí─hory napravo, voda nalevo a led vepředu. Ale tito progresivní andonité si nepřáli návrat ke svým zaostalým jižním příbuzným, žijících na stromech.
64:1.3 (718.5) Na rozdíl od svých nelidských příbuzných se tito andonité vyhýbali lesům. V lese člověk vždy degeneroval; evoluce člověka se úspěšně rozvíjela pouze v otevřených a hornatých oblastech. Zima a hlad v otevřených terénech podněcuje činnost, vynalézavost a nápaditost. Zatímco tyto andonické kmeny se stávaly průkopníky dnešní lidské rasy v těžkých a drsných podmínkách severního podnebí, jejich nerozvinutí příbuzní si užívali pohodlí v jižních tropických lesích v oblasti jejich dávného společného původu.
64:1.4 (718.6) Tyto události se odehrály v době třetího ledovce, prvního podle výpočtů geologů. První dva ledovce nebyly v severní Evropě rozsáhlé.
64:1.5 (718.7) Většinu doby ledové byla Anglie spojena pevninou s Francií, zatímco Afrika se k Evropě připojila později sicilským pozemním mostem. V době migrací andonitů vedla ze západní Anglie průběžná pozemní stezka přes Evropu a Asii na východ na Jávu; ale Austrálie byla opět oddělená, což se později projevilo vývinem její vlastní svérázné fauny.
64:1.6 (719.1) Před 950 000 lety potomci Andona a Fonty migrovali daleko na východ a na západ. Na západě přešli přes Evropu do Francie a Anglie. V pozdějších dobách pronikli na východě až na Jávu, kde byly nedávno nalezeny jejich kosti─takzvaného pitekantropa (jávský opočlověk vzpřímený)─a potom migrovali dál až do Tasmánie.
64:1.7 (719.2) Skupiny, putující na západ byly méně vystaveny zhoubnému míšení se zaostalými rody vzájemného dávného původu, než ty, které se vydaly na východ a které se volně směšovaly se svými retardovanými živočišnými příbuznými. Tito nepokrokoví jedinci směřovali na jih a zanedlouho se pářili se členy nižších rodů. Později se stále více potomků těchto míšenců vracelo na sever a pářili se s rychle se rozrůstajícími andonickými národy a taková nešťastná spojení nezvratně degenerovala vyšší rod. Stále méně a méně prvobytných osídleních udržovalo v úctě Dárce Dechu. Této rané začínající civilizaci hrozil zánik.
64:1.8 (719.3) A tak to na Urantii bylo vždy. Civilizace, vzbuzující velké naděje, postupně degenerovaly a nakonec zanikly v důsledku nerozumného povolení volného míšení vyvinutějších s nevyvinutými.
64:2.1 (719.4) Před 900 000 lety umění Andona a Fonty a kultura Onagara mizely z povrchu zemského; kultura, náboženství a dokonce výroba pazourkovitých nástrojů se nacházely na velmi nízké úrovni.
64:2.2 (719.5) Byla to doba, kdy velký počet nižších zkřížených skupin přicházel do Anglie z jižních oblastí Francie. Tyto kmeny byly smíšeny s lesními opičími tvory do takové míry, že stěží byli lidé. Neměli víru, ale dokázali primitivním způsobem opracovávat pazourek a měli dostatečnou inteligenci, aby si rozdělali oheň.
64:2.3 (719.6) Po nich se v Evropě objevili lidé s poněkud vyšší inteligencí, jejichž potomci se brzy rozšířili po celém kontinentě─od hranic ledovce na severu do Alp a ke Středozemnímu moři na jihu. Tyto kmeny jsou nazývané heidelbergskou rasou.
64:2.4 (719.7) Během tohoto dlouhého období úpadku civilizace foxhallské kmeny v Anglii a badonanské klany v severozápadní Indii udržovaly některé tradice Andona a určité zbytky kultury Onagara.
64:2.5 (719.8) Foxhalské kmeny žily daleko na západě a podařilo se jim zachovat mnoho z andonické kultury; také se u nich dochovala zkušenost vyrábění pazourkovitých nástrojů, kterou přenesly na své potomky─pradávné předky Eskymáků.
64:2.6 (719.9) I když pozůstatky foxhalských kmenů byly odhaleny v Anglii jako poslední, tito andonité byli první skutečné lidské bytosti, obývající tyto oblasti. V té době pozemní most spojoval Francii s Anglií a protože většina těchto dávných osídleních potomků Andona byla vystavěna podél řek a na mořském pobřeží, dnes jsou skryty ve vodách Lamanšského průlivu a Severního moře, ale asi tři nebo čtyři se ještě nacházejí nad vodou na pobřeží Anglie.
64:2.7 (720.1) Mnoho inteligentnějších a duchovnějších foxhalských kmenů si udrželo svoji rasovou nadřazenost a zachovalo si své primitivní náboženské zvyky. A tyto kmeny, když se později smísily s jinými kmeny, migrovaly po poslední návštěvě ledovce z Anglie dále na západ a přežily jako dnešní Eskymáci.
64:3.1 (720.2) Kromě foxhalských kmenů na západě, usilovalo ještě jedno centrum kultury o přežití na východě. Tato skupina sídlila na úpatí severozápadních hor Indie a patřila mezi kmeny Badonana, prapravnuka Andona. Tito lidé byli jedinými potomky Andona, kteří nikdy nevykonávali obřady s lidskými oběťmi.
64:3.2 (720.3) Tito vysokohorští Badonité obývali rozlehlou náhorní plošinu obklopenou lesy, křižovanou vodními toky a oplývající zvěřinou. Podobně jako mnozí jejich tibetští příbuzní i oni žili v primitivních kamenných chatrčích, ve slojích na svazích kopců a v polopodzemních chodbách.
64:3.3 (720.4) Zatímco severní kmeny se stále více a více bály ledu, ty, které žily blízko své domoviny měly mimořádný strach z vody. Pozorovaly, jak je Mezopotamský poloostrov pomalu zaplavován oceánem a přestože se několikrát znovu vynořil, tyto primitivní rasy si vytvářely tradice o nebezpečí moře a narůstal jejich strach z opakujících se zátop. Právě tento strach, společně s jejich zkušenostmi s říčními záplavami, vysvětluje, proč vyhledaly hory jako místo pro bezpečný život.
64:3.4 (720.5) Na východ od badonanských kmenů, v Siváliských horách severní Indie, je možno nalézt zkameněliny, které mají blíž k přechodným typům mezi člověkem a různými skupinami předcházejících člověku, než jakékoliv jiné fosílie na zemi.
64:3.5 (720.6) Před 850 000 lety začaly vyšší badonanské kmeny vyhlazovací boj namířený proti svým nižším a živočišným sousedům. Za dobu téměř jednoho tisíce let byla většina příhraničních živočišných skupin v těchto oblastech buď zničena anebo vyhnána zpět do jižních lesů. Toto válečné tažení na vyhlazení nižších rodů přineslo mírné zušlechtění horských kmenů této epochy. A smísení potomci tohoto zušlechtěného badonanského rodu se objevili na jevišti dění jako zřetelně noví lidé─neandertálci.
64:4.1 (720.7) Neandertálci byli znamenitými bojovníky a vytrvalými cestovateli. Postupně se z horských center v severozápadní Indii rozšířili na západ do Francie, na východ do Číny a také dolů na jih do severní Afriky. Dominovali světu téměř půl milionu let, až do dob migrace evolučních barevných ras.
64:4.2 (720.8) Před 800 000 lety země oplývala zvěří; mnoho druhů vysoké zvěře, stáda slonů a hrochů se potulovalo po Evropě. Dobytku bylo velké množství, koně a vlci byli všude. Neandertálci byli výbornými lovci a jejich kmeny ve Francii jako první si osvojily obyčej dávat úspěšným lovcům možnost výběru žen, které si vzali za manželky.
64:4.3 (721.1) Velmi užitečným pro tyto neandertálské kmeny byl sob; dával jim potravu, šatstvo a různé pracovní nástroje, protože využívali jeho rohy a kosti. Měli nízkou kulturu, ale značně zdokonalili opracování pazourku a dosáhli skoro úrovně v dobách Andona. Vrátilo se používání dřevěných klacků s upevněnými velkými pazourky, které sloužily jako sekery a krumpáče.
64:4.4 (721.2) Před 750 000 lety se čtvrtý ledovec posunul daleko na jih. S pomocí svých zdokonalených nástrojů Neandertálci vytesali do ledu, který pokrýval severní řeky, otvory, ve kterých napichovali ryby, které se tam přišly nadýchat vzduchu. Tyto kmeny neustále ustupovaly před postupujícím ledem, který v tu dobu vytvořil svoji nejrozsáhlejší invazi v Evropě.
64:4.5 (721.3) Ve stejnou dobu byl sibiřský ledovec na svém nejdelším pochodu na jih, nutící prvobytného člověka odejít ještě více na jih, zpátky na území svého původu. Ale lidské druhy byly již tak rozdílné, že nebezpečí dalšího míšení s nevyvíjejícími se opičími příbuznými bylo značně sníženo.
64:4.6 (721.4) Před 700 000 lety byl čtvrtý ledovec, největší ze všech ledovců na území Evropy, na ústupu; lidé a zvířata se vraceli na sever. Podnebí bylo chladné a vlhké a primitivní člověk opět prospíval v Evropě a v západní Asii. Země na severu, která byla ještě nedávno pokryta ledovcem se postupně zalesnila.
64:4.7 (721.5) Rozsáhlá invaze ledovce jen málo změnila život savců. Tito živočichové přetrvali v úzkém pásu země ležící mezi ledem a Alpami a po ústupu ledovce se opět velmi rychle rozšířili po celé Evropě. Z Afriky, přes sicilský pozemní most tam přišli sloni s rovnými kly, tuponosí nosorožci, hyeny a afričtí lvi a tato nová zvířata fakticky vyhubila tygry se šavlovými špičáky a hrochy.
64:4.8 (721.6) Před 650 000 lety pokračovalo údobí mírného podnebí. Uprostřed meziledovcového období bylo klima tak teplé, že Alpy byly zbaveny téměř všeho ledu a sněhu.
64:4.9 (721.7) Před 600 000 lety dosáhl led nejsevernějšího bodu svého ústupu a po několika tisícileté pauze začal svoji pátou výpravu na jih. Ale po dobu padesáti tisíc let se podnebí téměř nezměnilo. Člověk a zvířata v Evropě se změnili jen málo. Mírná suchost předchozího období ustoupila a alpské ledovce sestoupily mnohem níže do říčních údolí.
64:4.10 (721.8) Před 550 000 lety postupující ledovec znovu vytlačil člověka a zvířata na jih. Ale tentokrát měl člověk mnohem více prostoru v širokém pásu země, táhnoucím se do Asie a ležícím mezi ledovým příkrovem a v tu dobu značně rozšířeným Černým mořem, které bylo spojeno se Středozemním mořem.
64:4.11 (721.9) V dobách čtvrtého a pátého ledovce došlo k dalšímu rozšíření primitivní kultury neandertálských ras. Ale progres byl tak nepatrný, že se opravdu zdálo, jakoby pokus vytvořit nový a modifikovaný typ inteligentního života na Urantii směřoval k neúspěchu. V průběhu téměř čtvrtiny milionu let tyto primitivní kmeny kočovaly, lovily a válčily, opakovaně dosahovaly zlepšení v některých směrech, ale v celku neustále degenerovaly ve srovnání se svými vyvinutějšími předky-andonity.
64:4.12 (721.10) Během těchto duchovně temných dob kultura lidské pověrčivosti dosáhla své nejnižší úrovně. Neandertálci neměli vlastně žádné náboženství, kromě ostudné pověrčivosti. Smrtelně se báli mraků, především mlh a mlžných oparů. Postupně se vyvinulo primitivní náboženství, založené na strachu z přírodních sil, zatímco uctívání zvířat ubývalo, protože zdokonalené nástroje a dostatek zvěře umožnily těmto lidem žít v menším strachu o zajištění potravy; sexuální odměny lovcům značně přispěly ke zdokonalení loveckého umění. Toto nové náboženství strachu vedlo k pokusům uklidňovat neviditelné síly, které řídí tyto přírodní živly a později vyvrcholilo obětováním lidí, aby si usmířili neviditelné a neznámé fyzické síly. A tento děsivý zvyk obětování lidí přetrval u zaostalejších národů Urantie až do dvacátého století.
64:4.13 (722.1) Tito pradávní Neandertálci se těžko dají nazývat uctívatelé slunce. Oni spíše žili ve strachu z tmy; měli smrtelný strach ze soumraku. Pokud trochu svítil měsíc, dokázali svůj strach ovládnout, ale když se měsíc zatměl, vylekali se a obětovávali své nejlepší muže a ženy ve snaze přimět měsíc k tomu, aby se zase rozzářil. Věděli již dlouho, že slunce se pravidelně vrací, ale o měsíci si mysleli, že se vrátí jen tehdy, když mu obětují své kmenové druhy. S rozvojem této rasy se předměty a účely obětování postupně měnily, ale nabízení lidských obětí jako součást náboženského obřadu dlouho přetrvával.
64:5.1 (722.2) Před 500 000 lety byly badonanské kmeny, obývající severozápadní hornaté oblasti Indie, zapojeny v dalším velkém rasovém boji. Toto nelítostné válčení trvalo přes sto let a když tento dlouhý boj skončil, zůstalo jenom asi sto rodin. Ale ti, co přežili, byli nejinteligentnější a nejperspektivnější ze všech dosud žijících potomků Andona a Fonty.
64:5.2 (722.3) A nyní mezi vysokohorskými badonity došlo k nové a zvláštní události. Muž a žena, žijící v severovýchodní části tehdy obydlené oblasti horského pásma, začali náhle plodit neobyčejně inteligentní děti. Tak se objevila sangikská rodina─předkové všech šesti barevných ras Urantie.
64:5.3 (722.4) Tyto sangikské děti, bylo jich devatenáct, nepřevyšovaly své druhy jenom intelektem, ale jejich kůže prokazovala unikátní schopnost zbarvovat se různými barvami při vystavení se slunečnímu světlu. Mezi těmito devatenácti dětmi bylo pět červených, dvě oranžové, čtyři žluté, dvě zelené, čtyři modré a dvě indigové. Když děti vyrostly, tyto barvy se zvýraznily a když později tato omladina měla děti se svými kmenovými druhy, všichni jejich potomci měli barvu kůže svého sangikského rodiče.
64:5.4 (722.5) A teď přeruším chronologické vyprávění, abych upozornil na příchod Planetárního Prince přibližně v tuto dobu a budeme se odděleně zabývat šesti sangikskými rasami Urantie.
64:6.1 (722.6) Na průměrné evoluční planetě se šest evolučních barevných ras objeví postupně, jedna po druhé; jako první se vyvine červený člověk a po světě se potuluje dlouhou dobu, než se objeví další barevné rasy. Současné objevení všech šesti barevných ras na Uranii, a v jedné rodině, bylo krajně neobvyklým jevem.
64:6.2 (723.1) Objevení se prvních Andonitů na Urantii bylo také něco nového v Satanii. Na žádném jiné planetě lokální soustavy se nevyvinula taková rasa tvorů vlastní vůle ještě před evolučními barevnými rasami.
64:6.3 (723.2) 1. Červený člověk. Tito lidé byli mimořádným exemplářem lidské rasy a v mnoha směrech převyšovali Andona a Fontu. Byli nejinteligentnější skupinou a byli prvními sangikskými dětmi, kteří vytvořili kmenovou kulturu a správu. Vždy žili v jednoženství; také jejich smíšení potomci praktikovali jen zřídka mnohoženství.
64:6.4 (723.3) V pozdějších dobách vznikly závažné a dlouhodobé problémy se žlutými bratry v Asii. Pomohl jim jejich časný vynález luku a šípu, ale naneštěstí zdědili po svých předcích silnou náchylnost bojovat mezi sebou a to je tak oslabilo, že je žluté kmeny dokázaly vyhnat z Asijského kontinentu.
64:6.5 (723.4) Asi před osmdesáti pěti tisíci lety poměrně čisté zbytky červené rasy přešly hromadně do Severní Ameriky a brzy nato se potopila pozemní šíje v Beringově úžině, čímž zůstaly v izolaci. Již nikdy se červený člověk do Asie nevrátil. Ale po celé Sibiři, Číně, střední Asii, Indii a Evropě zanechali mnoho svých potomků, smíšených s jinými barevnými rasami.
64:6.6 (723.5) Když červený člověk přešel do Ameriky, přinesl si sebou mnoho z učení a tradic svých dávných předků. Jeho bezprostřední předkové byli ve spojení s pozdějšími činnostmi světového centra Planetárního Prince. Ale krátce po příchodu do Ameriky začínal červený člověk ztrácet toto učení a nastal velký úpadek intelektuální a duchovní kultury. Velmi brzy se tito lidé opět pustili do krutých bojů mezi sebou a vypadalo to, že tyto kmenové boje budou mít za následek rychlé vyhubení těchto zbytků poměrně čisté červené rasy.
64:6.7 (723.6) Kvůli tomuto velkému úpadku se zánik červeného člověka zdál nevyhnutelný, kdyby se přibližně před šedesáti pěti tisíci lety neobjevil Onamonalonton jako jejich vůdce a duchovní zachránce. On přinesl dočasný mír mezi kmeny červeného člověka Ameriky a obnovil jejich úctu k „Velkému Duchu.“ Onamonalonton se dožil devadesáti šesti let a jeho hlavní sídlo se nacházelo uprostřed mamutích sekvojí Kalifornie. Mnoho z jeho potomků přežilo do dnešní doby mezi „černonohými“ Indiány.
64:6.8 (723.7) S postupem času se Onamonalontovo učení stávalo mlhavou tradicí. Znovu začaly bratrovražedné boje a již nikdy od doby tohoto velkého učitele žádný jiný vůdce nepřinesl mezi ně všeobecný mír. Stále více inteligentních rodů vymíralo v těchto kmenových bojích; kdyby tomu tak nebylo, na severoamerickém kontinentě by tito schopní a inteligentní červení lidé vybudovali významnou civilizaci.
64:6.9 (723.8) Po odchodu z Číny do Ameriky severní červený člověk již nikdy nepřišel do kontaktu s jinými světovými vlivy (kromě Eskymáků) až do pozdější doby, kdy byl objeven bílým člověkem. Bylo to nejvýše politováníhodné, že červený člověk téměř vůbec nevyužil svoji příležitost být vylepšen smíšením se s pozdějším adamickým rodem. A tak se stalo, že červený člověk nedokázal vládnout bílým lidem a nebyl ochoten jim dobrovolně sloužit. Za takových okolností, jestli se dvě rasy nesmísí, jedna z nich je odsouzena k zániku
64:6.10 (723.9) 2. Oranžový člověk. Výjimečnou vlastností této rasy byla její touha stavět, stavět cokoliv, dokonce kupit obrovské hromady kamenů jen proto, aby se vidělo, který kmen postaví největší hromadu. I když nebyli progresivní lidé, značně těžili ze škol Planetárního Prince, kam posílali své delegáty pro instrukce.
64:6.11 (724.1) Po ustoupení Středozemního moře na západ, oranžová rasa jako první postupovala podél pobřeží na jih do Afriky. Ale nikdy si v Africe nevytvořila pevné a bezpečné zázemí a byla úplně vyhlazena později dorazivši zelenou rasou.
64:6.12 (724.2) Ještě než přišel zánik její existence, tato rasa ztratila většinu svého kulturního a duchovního dědictví. Ale v historii tohoto národa došlo k velkému obrození pod moudrým vedením Porshunty, duchovního vůdce této nešťastné rasy, který ji vedl v době zhruba před tři sta tisíci lety, kdy jejich centrum bylo v Armageddonu.
64:6.13 (724.3) Poslední velký boj mezi oranžovými a zelenými lidmi se odehrál v oblasti dolního toku Nilu v Egyptě. Tento dlouho trvající konflikt probíhal téměř sto tisíc let a na jeho konci zůstalo naživu jen velmi málo členů oranžové rasy. Roztroušené zbytky tohoto národa byly pohlceny zelenými a později přišedši indigovými lidmi. Ale jako rasa, oranžový člověk přestal existovat přibližně před sto tisíci lety.
64:6.14 (724.4) 3. Žlutý člověk. Primitivní žluté kmeny jako první zanechaly lovu, založily stálé komunity a rozvinuly rodinný život, založený na zemědělství. Intelektuálně byli pod úrovní červeného člověka, ale převyšovali všechny sangikské národy v rozvoji sociálních a kolektivních aspektů kmenové civilizace. Jednotlivé kmeny se učily žít spolu v relativním míru a protože se u nich vyvinul duch bratrství a jak se postupně rozšiřovaly po Asii, byly schopny vytlačovat červenou rasu.
64:6.15 (724.5) Pobývajíc velmi daleko od centra světového duchovního vlivu, po odpadnutí Kaligastii byli vehnáni do velké temnoty; ale tento národ prodělal jedno zářivé období, když zhruba před sto tisíci lety převzal vedení nad těmito kmeny Singlangton a hlásal úctu „Jedné Pravdy.“
64:6.16 (724.6) Skutečnost, že přežil poměrně velký počet žlutých lidí, je zásluhou jejich mezikmenového mírového soužití. Od doby Singlangtonu do vzniku dnešní Číny žlutá rasa patřila k nejmírumilovnějším národům Urantie. Tato rasa byla obdařena malým, ale silným potenciálem později importovaného adamického rodu.
64:6.17 (724.7) 4. Zelený člověk. Zelená rasa byla jednou z méně schopných skupin prvobytných lidí a byla značně oslabena častou migrací do různých oblastí. Před svým rozptýlením prošly tyto kmeny velkým obrozením kultury pod vedením Fantada přibližně před tři sta padesáti tisíci lety.
64:6.18 (724.8) Zelená rasa se rozdělila do tří velkých větví: severní kmeny byly podrobeny, zotročeny a pohlceny žlutou a modrou rasou; východní větev splynula s indickými národy té doby, mezi kterými ještě dnes existují její zbytky; jižní národ přešel do Afriky, kde byl zničen svými, téměř stejně zaostalými, oranžovými příbuznými.
64:6.19 (724.9) V mnoha ohledech byly obě skupiny v tomto boji vyrovnané, protože každá z nich byla gigantického vzrůstu a mnoho jejich vůdců měřilo přes dva a půl metru. Tato větev gigantického vzrůstu zeleného člověka byla omezena převážně na jižní, čili egyptský národ.
64:6.20 (725.1) Zbytky vítězné zelené rasy byly potom pohlceny indigovými lidmi─poslední barevnou rasou, která odešla z původního sangikského centra rozptylování ras.
64:6.21 (725.2) 5. Modrý člověk. Modří lidé byli skvělý národ. Již brzy vynalezli oštěp a postupně vytvářeli základy mnohého umění moderní civilizace. Modrý člověk měl mozkovou kapacitu červeného člověka, spojenou s duší a cítěním žlutého člověka. Potomci Adama je upřednostňovali před všemi pozdějšími existujícími barevnými rasami.
64:6.22 (725.3) Raní modří lidé podlehli přemlouvání učitelů ze štábu Prince Kaligastii a byli uvrženi ve velký zmatek následným překrouceným učením těchto zrádných vůdců. Podobně jako ostatní primitivní rasy, oni se také nikdy plně nevzpamatovali ze zmatku, který způsobila Kaligastiova zrada a také nikdy zcela nepřekonali svůj sklon bojovat mezi sebou.
64:6.23 (725.4) Přibližně pět set let po pádu Kaligastii došlo k rozšířenému obrození učení a také primitivního─ale opravdového a prospěšného─náboženství. Velkým učitelem modré rasy se stal Orlandof a přivedl mnoho kmenů zpět k uctívání skutečného Boha pod jménem „Svrchovaný Vůdce.“ To byl největší pokrok, kterého modrý člověk dosáhl do doby, kdy byl později tak značně vylepšen smíšením s adamickým rodem.
64:6.24 (725.5) Evropské výzkumy a zkoumání starší doby kamenné se týkají převážně odkrývání nářadí, kosterních pozůstatků a uměleckých předmětů těchto pradávných modrých lidí, protože setrvali v Evropě až do nedávné doby. Takzvané bílé rasy Urantie jsou potomky těchto modrých lidí, kteří byli nejprve pozměněni mírným smíšením se žlutou a červenou rasou a později byli výrazně vylepšeni asimilací s fialovou rasou.
64:6.25 (725.6) 6. Indigová rasa. Jestliže červení lidé byli nejvyspělejšími ze všech sangikských ras, tak černí lidé byli nejzaostalejšími. Byli poslední, kteří opustili svoje horské rodné domovy. Odešli do Afriky, zmocnili se celého kontinentu a od té doby tam zůstávají, s výjimkou časů, kdy byli násilně odvlečeni do otroctví.
64:6.26 (725.7) Indigová rasa, izolovaná v Africe, podobně jako červená, byla jen málo, nebo vůbec, vylepšena, což by bylo možné smíšením s adamickým rodem. Indigoví lidé, osamoceni v Africe, udělali malý pokrok do doby, kdy se objevil Orvonon a během které prodělali velké duchovní probuzení. I když později téměř úplně zapomněli „Boha Bohů“ hlásaného Orvononem, neztratili zcela touhu uctívat Neznámo; alespoň udržovali jakousi formu uctívání až do doby před několika tisíci lety.
64:6.27 (725.8) Bez ohledu na jejich zaostalost, před nebeskými silami mají tito indigoví lidé naprosto stejné postavení jako každá jiná pozemská rasa.
64:6.28 (725.9) Tyto doby se vyznačovaly prudkými boji mezi různými rasami, ale v blízkosti hlavního centra Planetárního Prince osvícenější a nedávno poučené skupiny žily v poměrné harmonii, ačkoliv široké rozšíření kultury mezi světovými rasami nenastalo až do doby závažného přerušení tohoto režimu, které bylo způsobeno vypuknutím Luciferovy vzpoury.
64:6.29 (726.1) Čas od času všechny tyto rozdílné národy prodělaly kulturní a duchovní obrození. Velkým učitelem v době po příchodu Planetárního Prince byl Mansant. Ale zmiňujeme se pouze o těch významných vůdcích a učitelích, kteří výrazně ovlivnili a inspirovali celé rasy. Postupem času se vynořilo v různých oblastech mnoho méně důležitých učitelů, ale celkově přispěli značnou měrou k zachování vlivů, které zabránily úplnému zhroucení kulturní civilizace, především během dlouhého a temného období mezi zradou Kaligastii a příchodem Adama.
64:6.30 (726.2) Existuje mnoho pádných a dostatečných důvodů pro evoluční plán buď tří nebo šesti barevných ras na planetách prostoru. Přestože smrtelníci Urantie nejsou schopni plně ocenit všechny tyto důvody, chtěli bychom vás upozornit na následující faktory:
64:6.31 (726.3) 1. Různost je nezbytná pro možnost širokého působení přírodního výběru─diferencovaného přežití vyšších druhů.
64:6.32 (726.4) 2. Silnější a dokonalejší rasy vznikají smíšením rozdílných rodů, jestliže tyto odlišné rasy jsou nositelé vyšších dědičných genů. Rasy Urantie by mohly mít prospěch z takového raného smíšení, pokud by takový smíšený národ byl následně účinně vylepšen důkladným smíšením s vyšším adamickým rodem. Provedení takového experimentu na Urantii v současných rasových podmínkách by mělo katastrofální následky.
64:6.33 (726.5) 3. Etnická různorodost podněcuje zdravou konkurenci.
64:6.34 (726.6) 4. Odlišnosti ras a skupin uvnitř jednoho národa jsou nezbytné pro rozvoj lidské tolerance a altruismu.
64:6.35 (726.7) 5. Stejnorodost lidské rasy není žádoucí do té doby, dokud národy vyvíjejícího se světa nedosáhnou poměrně vysokých úrovní duchovního rozvoje.
64:7.1 (726.8) Když se barevní potomci sangikské rodiny začali rozmnožovat a hledat možnosti pro rozšíření do přilehlých oblastí, byl pátý ledovec─třetí v geologické chronologii─již na své cestě na jih přes Evropu a Asii. Tyto rané barevné rasy byly během tohoto ledovcového období vystaveny mimořádně chladným a krutým podmínkám. V Asii byl tento ledovec tak rozlehlý, že migrace do východní Asie byla na tisíce let přerušena. A dokud neustoupilo Středozemní moře v důsledku zvednutí pevniny v Arábii, lidé nemohli projít do Afriky.
64:7.2 (726.9) Z těchto důvodů se tyto sangikské národy téměř sto tisíc let usazovaly kolem úpatí hor a víceméně se mísily, přestože mezi nimi existovala zvláštní, ale přirozená antipatie, která se brzy projevila mezi rozdílnými rasami.
64:7.3 (726.10) Mezi obdobím Planetárního Prince a příchodem Adama se Indie stala domovem nejkosmopolitnější populace, jaká kdy byla na zemském povrchu. Ale neštěstím bylo, že tato směsice obsahovala příliš velké procento zelené, oranžové a indigové rasy. Pro tyto druhotné sangikské rasy byl život snadnější a pohodlnější v jižních oblastech a proto mnoho z nich migrovalo do Afriky. Původní sangikské národy, vyšší rasy, se tropům vyhýbaly. Červený člověk odešel na severovýchod Asie, těsně následován žlutým člověkem, zatímco modrá rasa se přesunula na severozápad do Evropy.
64:7.4 (727.1) Červený člověk začal brzy migrovat na severovýchod hned za patami ustupujícího ledu, prošel kolem vysokých hor Indie a zabral celou severovýchodní Asii. Hned za ním šly žluté kmeny, které ho později vytlačily z Asie do Severní Ameriky.
64:7.5 (727.2) Když relativně čisté větve zbytků červené rasy opustily Asii, tvořily jedenáct kmenů o počtu něco málo přes sedm tisíc mužů, žen a dětí. Tyto kmeny doprovázely tři malé skupiny smíšených rodů, z nichž největší byla kombinací oranžové a modré rasy. Tyto tři skupiny se nikdy zcela nespřátelily s červeným člověkem a brzy odešly na jih do Mexika a Střední Ameriky, kde se k nim později připojila malá skupina smíšených žlutých a červených lidí. Všechny tyto rody se vzájemně promísily a založily novou sloučenou rasu, která měla mnohem menší sklony k boji, než čistá větev červeného člověka. Během pěti tisíc let se tato smíšená rasa rozčlenila do tří skupin, položivši základy samostatným civilizacím v Mexiku, Střední Americe a Jižní Americe. Jihoamerická větev obdržela neznatelný díl krve Adama.
64:7.6 (727.3) Do jisté míry se raní červení a žlutí lidé smísili v Asii a potomci tohoto spojení odešli na východ a na jižní mořské pobřeží, odkud byli vytlačeni rychle se zvětšující žlutou rasou na poloostrovy a blízké ostrovy v moři. Oni jsou dnešními hnědými lidmi.
64:7.7 (727.4) Žlutá rasa stále okupovala střední oblasti východní Asie. Ze všech šesti barevných ras žlutá rasa přežila v největším počtu. I když se žlutí lidé čas od času zapojili do rasové války, nevedli takové neustálé a nelítostné vyhlazovací války jako červení, zelení a oranžoví lidé. Tyto tři rasy se fakticky vzájemně zničily předtím, než byly úplně vyhlazeny znepřátelenými jinými rasami.
64:7.8 (727.5) Poněvadž pátý ledovec nepostoupil příliš daleko na jih Evropy, byla pro tyto sangikské národy částečně otevřena cesta na severozápad. Po ústupu ledu modří lidé, společně s několika dalšími malými rasovými skupinami, migrovali na západ po starých stezkách Andonitů. Přicházeli do Evropy v postupných vlnách, až obydlili většinu kontinentu.
64:7.9 (727.6) V Evropě se brzy potkali s neandertálskými potomky svého dávného a společného předka─Andona. Tito starší evropští neandertálci byli ledovcem vytlačeni na jih a na východ a tak se mohli záhy střetnout se svými přicházejícími příbuznými sangikských kmenů a rychle je absorbovat.
64:7.10 (727.7) Obecně vzato a zpočátku, sangikské kmeny byly na vyšší intelektuální úrovni a v mnoha směrech převyšovaly degenerované potomky raných andonitů, obyvatele plání; a míšení těchto sangikských kmenů s neandertálci vedlo ihned ke zdokonalení starší rasy. A bylo to právě toto vlévání sangikské krve, především od modrého člověka, které způsobilo výrazné vylepšení neandrtálců, což se projevilo v těch již inteligentnějších kmenech, které se šířily po Evropě z východu.
64:7.11 (727.8) V průběhu následujícího meziledovcového období se tato nová neandertálská rasa rozšířila z Anglie do Indie. Zbytky modré rasy Perského poloostrova se později smísily s některými jinými rasami, zejména se žlutou. A výsledkem tohoto smíšení byla rasa, která byla později poněkud vylepšena fialovou rasou Adama a která přežila jako snědé kočovné kmeny dnešních Arabů.
64:7.12 (728.1) Veškeré snahy určit sangikské předky dnešních národů musí vzít v úvahu pozdější vylepšení rasových rysů v důsledku přimísení adamické krve.
64:7.13 (728.2) Vyšší rasy vyhledávaly severní nebo mírné podnebí, zatímco oranžová, zelená a indigová rasa jedna za druhou odešly do Afriky po znovu zvednutém pozemním mostě, který odděloval na západ ustupující Středozemní moře od Indického oceánu.
64:7.14 (728.3) Poslední ze sangikských ras, která opustila oblast jejich původu, byl indigový člověk. Přibližně v době, kdy zelený člověk vyvražďoval oranžovou rasu v Egyptě a sám se přitom velmi oslaboval, začal hromadný odchod černé rasy přes Palestinu, podél pobřeží, na jih. A později, když tito fyzicky silní indigoví lidé zaplavili Egypt, zcela vyhladili z povrchu zemského zeleného člověka pouhou silou svého počtu. Tyto indigové rasy absorbovaly pozůstatky oranžového člověka a převážnou část rysů zelené rasy a některé indigové kmeny byly tímto smíšením výrazně vylepšeny.
64:7.15 (728.4) A z toho je zřejmé, že Egypt byl nejprve ovládán oranžovým člověkem, potom zeleným, pak indigovým (černým) člověkem a ještě později smíšenou rasou indigových, modrých a modifikovaných zelených lidí. Ale ještě dávno před příchodem Adama modří lidé Evropy a smíšené rasy Arábie vyhnali indigovou rasu z Egypta daleko na jih afrického kontinentu.
64:7.16 (728.5) Jak se migrace sangikských ras blíží ke konci, zelené a oranžové rasy zmizely, červený člověk vládne Severní Americe, žlutý člověk východní Asii, modrý člověk Evropě a indigová rasa osídlila Afriku. Indie je útočištěm smíšených nižších sangikských ras a hnědý člověk, mající v sobě červenou a žlutou rasu, okupuje ostrovy poblíž asijského pobřeží. Smíšená rasa poněkud vyššího potenciálu osídluje horské oblasti Jižní Ameriky. Čistokrevnější Andonité žijí v odlehlých oblastech na severu Evropy a na Islandu, v Grónsku a na severovýchodě Severní Ameriky.
64:7.17 (728.6) V obdobích nejdelšího postupu ledovců byly nejzápadnější kmeny Andonitů téměř vytlačeny do moře. Dlouhé roky žily na úzkém pruhu země jižního pobřeží dnešní Anglie. A právě tyto tradičně opakované postupy ledu je přinutily jít na moře s příchodem šestého a posledního ledovce. Andonité byli prvními mořeplavci. Stavěli lodě a začali hledat nové pevniny v naději, že tam nebudou ohrožováni děsivými invazemi ledu. Někteří z nich se dostali na Island, jiní do Grónska, ale velká většina zemřela hladem a žízní na otevřeném moři.
64:7.18 (728.7) Před něco málo více než osmdesáti tisíci lety, brzy po příchodu červeného člověka na severovýchod Severní Ameriky, zamrzání severních moří a posun lokálních ledových polí v Grónsku přinutilo Eskymáky─potomky původních obyvatel Urantie─hledat nový, vhodnější domov. A podařilo se jim to, když bezpečně překonali úzké úžiny, oddělující v té době Grónsko od severovýchodních pevninských mas Severní Ameriky. Na tento kontinent dorazili asi dvě stě jedno století po příchodu červeného člověka na Aljašku. Následně část smíšeného potomstva modrého člověka se přesunula na západ a smísila se s pozdními Eskymáky. Toto spojení mírně prospělo eskymáckým kmenům.
64:7.19 (728.8) Asi před pěti tisíci lety došlo na jihovýchodních březích Hudsonova zálivu k náhodnému setkání jednoho indiánského kmene a osamělé skupiny Eskymáků. Tyto dva rody spolu obtížně komunikovaly, ale velmi brzy se smísily, což mělo za následek to, že tito Eskymáci byli časem absorbováni daleko početnějšími červenými lidmi. A to je jediný případ kontaktu severoamerického červeného člověka s jakoukoliv jinou lidskou rasou do doby asi před tisíci lety, kdy první bílý člověk náhodou přistál na pobřeží Atlantiku.
64:7.20 (729.1) Boje v těchto dávných dob byly charakterizovány odvahou, statečností a také hrdinstvím. A nám všem je líto, že tak mnoho těchto ušlechtilých a nespoutaných rysů vašich dávných předků bylo ztraceno pro pozdější rasy. Přestože si vážíme významu mnoha zdokonaleních vyvíjejících se civilizací, postrádáme tam velkolepou vytrvalost a jedinečnou oddanost vašich dávných předků─rysů, které často hraničily se vznešeností a ušlechtilostí.
64:7.21 (729.2) [Představeno Nositelem Života, trvale pobývajícím na Urantii.]
Kniha Urantia
Kapitola 65
65:0.1 (730.1) ZÁKLADNÍ evoluční materiální život─život před objevením se mysli─je stanoven formulací Hlavních Fyzických Kontrolorů a životadárnou podporou Sedmi Hlavních Duchů ve spojení s aktivní péčí určených Nositelů Života. V důsledku koordinovaného působení této trojité tvořivosti se v organizmu vyvíjí fyzická kapacita pro činnost mysli─materiální mechanizmy, umožňující uvážené reakce na vlivy vnějšího prostředí a později, na vnitřní podněty vznikající v samotné mysli.
65:0.2 (730.2) Tudíž, existují tři rozdílné úrovně tvoření života a jeho evoluce.
65:0.3 (730.3) 1. Oblast fyzické energie─vytvoření podmínek pro činnost mysli.
65:0.4 (730.4) 2. Podpora mysli poskytovaná pomocnými duchy─ovlivňující vytváření podmínek pro duchovní vnímání.
65:0.5 (730.5) 3. Obdarování smrtelné mysli duchem─vrcholem je poskytnutí Ladiče Myšlení.
65:0.6 (730.6) Mechanické, nenaučitelné úrovně reagování organizmu na působení okolního prostředí jsou oblastí fyzických regulátorů. Pomocní duchové mysli aktivují a regulují adaptivní, čili nemechanické, naučitelné typy myslí─ty reagující mechanizmy organizmů, které mají schopnost učit se ze zkušenosti. A tak, jak pomocní duchové manipulují s potenciály mysli, tak Nositelé Života vykonávají dohled, do značné míry ponechaný na vlastním uvážení, nad ekologickými aspekty evolučních procesů až do doby objevení se lidské vůle─schopnosti poznat Boha a možnosti projevovat mu úctu.
65:0.7 (730.7) It is the integrated functioning of the Life Carriers, the physical controllers, and the spirit adjutants that conditions the course of organic evolution on the inhabited worlds. And this is why evolution — on Urantia or elsewhere — is always purposeful and never accidental.
65:1.1 (730.8) Nositelé Života jsou obdařeni schopností proměny osobnosti, kterou má pouze několik řádů tvorů. Tito Synové lokálního vesmíru jsou schopni působit ve třech různých fázích bytí. Obvykle vykonávají své povinnosti jako Synové střední fáze, což je stav v jakém vznikli. Ale Nositelé Života by nebyli schopni na takovém stupni existence působit v elektrochemickém prostředí jako zhotovitelé prvků živé existence z fyzických energií a materiálních částic.
65:1.2 (730.9) Nositelé Života jsou způsobilí působit a působí na třech následujících úrovních:
65:1.3 (730.10) 1. Materiální elektrochemická úroveň.
65:1.4 (730.11) 2. Běžná střední fáze kvazimorontiální existence.
65:1.5 (730.12) 3. Pokročilá poloduchovní úroveň.
65:1.6 (731.1) Když se Nositelé Života připraví k nové implantaci života a vyberou místo pro takový úkol, svolají komisi archandělů, kteří provedou jejich proměnu. Tato skupina je složena z deseti řádů různých osobností, včetně fyzických regulátorů a jejich spolupracovníků. Komisi řídí představitel archandělů, který je pro tuto funkci pověřen Gabrielem a má souhlas Věčně Moudrých. Po připojení k odpovídajícím okruhům mohou tyto bytosti provést takové modifikace Nositelů Života, aby mohli okamžitě působit na fyzických elektrochemických úrovních.
65:1.7 (731.2) Až jsou prototypy života stanoveny a nezbytná materiální příprava je dokončena, okamžitě se aktivují supermateriální síly, starající se o přenášení života a─vzniká život. Hned potom jsou Nositelé Života vráceni do svého normálního, středofázového stavu osobnosti, ve kterém mohou manipulovat živými prvky a ovládat vyvíjející se organizmy, ačkoliv nemají žádnou možnost organizovat─vytvářet─nové typy živé hmoty.
65:1.8 (731.3) Po završení určité etapy organické evoluce a poté, kdy se v nejvyšších vyvíjejících se organizmech objeví svobodná vůle lidského typu, Nositelé Života musí buď planetu opustit, nebo dát slib zřeknutí; což znamená, že slibují zdržet se veškerých pokusů dále ovlivňovat průběh organické evoluce. A když je takový slib dobrovolně dán těmi Nositeli Života, kteří se rozhodnou zůstat na planetě jako budoucí poradci pro ty, kterým bude svěřena péče o nově vyvinuté tvory, je svolána dvanáctičlenná komise, řízena představitelem Večerních Hvězd, jednajícím se souhlasem Vládce Soustavy a se svolením Gabriela. A tito Nositelé Života jsou ihned přeměněni do třetí fáze existence osobnosti─poloduchovní úrovně bytí. A já působím na Urantii v této třetí fázi bytí od časů Andona a Fonty.
65:1.9 (731.4) My se těšíme na dobu, kdy vesmír může být ustálen ve světle a životě a kdy přijde možnost čtvrtého stadia bytí, ve kterém budeme zcela duchovní, ale nikdy nám nebylo odhaleno, jakou metodou můžeme tento toužebný a pokročilý stav dosáhnout.
65:2.1 (731.5) Historie vzestupu člověka od mořských řas k vládci pozemského tvorstva je úchvatný příběh biologického boje a přežití mysli. Prvotní předci člověka byli doslova bahno a kal oceánského dna v líných a teplých vodách zálivů a zátok, rozložených podél rozlehlých pobřežích pradávných vnitrozemních moří; byly to stejné vody, ve kterých Nositelé Života uložili tři nezávislé implantace života na Urantii.
65:2.2 (731.6) V současné době existuje jen velmi málo druhů pradávných typů mořských rostlin, které se účastnily těchto epochálních změn, jejichž výsledkem byl vznik typu rostlin, podobající se organismu živočichů dnes. Jedním z takových pradávných přechodných typů, který přežil, jsou houby─ organizmy, ve kterých proběhl postupně přechod od rostlinného života k živočišnému. Tyto dávné přechodné formy, ačkoliv nejsou totožné s dnešními houbami, se jim velmi podobaly; ony byly skutečnými mezními organizmy─ani rostliny ani živočichové─ale nakonec vedly ke vzniku opravdových živočišných forem života.
65:2.3 (732.1) Bakterie, jednoduché rostlinné organizmy velmi primitivního typu, se změnily jen málo od doby vzniku života; dokonce ve svém parazitním chování projevují určitý stupeň zpětného vývoje. Mnohé houby také představují zpětný pohyb v evoluci, protože jsou to rostliny, které ztratily svoji schopnost vytvářet chlorofyl a staly se více či méně parazitními. Většina bakterií způsobující nemoci a jejich pomocníci viry, ve skutečnosti patří do této skupiny odpadlých parazitních hub. V průběhu uplynulých epoch celá obrovská říše rostlinného života prošla cestou evoluce od předků, ze kterých také pocházejí bakterie.
65:2.4 (732.2) Brzy a náhle se objevil vyšší jednobuněčný typ živočišného života. A od těch pradávných dob se dnešní měňavka─typický jednobuněčný živočišný organizmus─téměř nezměnila. Ona dovádí dnes stejně tak, jako v době, kdy se objevila a byla posledním a největším úspěchem evoluce života. Tento nepatrný tvor a jeho jednobuněční příbuzní znamenají pro živočišnou říši to, co bakterie pro rostlinnou říši; je příkladem organizmu, který přežil první evoluční stupně diferenciace života a také je příkladem neúspěchu dalšího vývoje.
65:2.5 (732.3) Zanedlouho se rané jednobuněčné živočišné druhy sdružovaly do kolonií, nejprve jako váleči a potom jako řád polypovců a medúz. Ještě později se vyvinuly mořské hvězdice, lilijice, mořští ježci, sumýši, mnohonožky, hmyz, pavouci, korýši a blízce příbuzné skupiny červů a pijavic, brzy následované měkkýši─ústřicemi, chobotnicemi a plži. Objevily se a zanikly stovky a stovky druhů; zmiňujeme se jenom o těch, které překonaly předlouhý boj o přežití. Takové nevývojové druhy, společně s později se objevši rybami, dnes představují neměnné typy pradávných a nižších živočichů─větve stromu života, které se nedokázaly rozvíjet.
65:2.6 (732.4) A tak bylo připraveno jeviště pro objevení se prvních živočichů s páteří─ryb. Z této rybí čeledi vznikly dvě unikátní modifikace: žába a mlok. A byla to žába, která začala ty řady postupné diferenciace v živočišném životě, které nakonec vyvrcholily v samotného člověka.
65:2.7 (732.5) Žába je jedním z nejranějších žijících předků lidské rasy, ale ona se také nedokázala dále vyvíjet a dnes je téměř stejná, jako byla v těch dávných dobách. Žába je jediným, dnes žijícím druhem na zemském povrchu, předkem prvotních ras. Mezi žábou a Eskymákem nemá lidská rasa žádného přeživšího předka.
65:2.8 (732.6) Z žab vznikli reptilie, značně rozšířená živočišná třída, která je prakticky vyhynulá, ale která, předtím než skončila svoji existenci, zplodila celou ptačí rodinu a početné druhy savců.
65:2.9 (732.7) Pravděpodobně největším skokem v celé evoluci v době předcházející člověku byl ten, kdy se z plazů stali ptáci. Současné druhy ptáků─orli, kachny, holubi a pštrosi─všechny pocházejí z obrovitých ptáků dávné minulosti.
65:2.10 (732.8) Říše plazů, pocházející z čeledi žab, je dnes zastoupena čtyřmi skupinami: dvě z nich jsou nevývojové─hadi, ještěrky, společně se svými příbuznými aligátory a želvami; jedna je částečně vývojová─ptáci; a čtvrtá, předchůdci savců a přímá rodová linie lidských druhů. Přestože již dávno vymřeli, obrovitost přechodných reptilií našla svůj obraz ve slonovi a mastodontu, zatímco jejich podivné tvary přetrvaly ve skákajících klokanech.
65:2.11 (733.1) Na Urantii se objevilo pouze čtrnáct fylumů), z nichž poslední byly ryby a žádné nové třídy se od ptáků a savců nevyvinuly.
65:2.12 (733.2) Byl to hbitý malý reptilní masožravý dinosaurus, ale s poměrně velkým mozkem, ze kterého se náhle objevili placentární savci. Tito savci se rychle vyvinuli mnoha různými směry a dali vzniknout nejenom dnešním běžným druhům, ale vyvinuli se také do mořských typů, takových, jako jsou velryby a tuleni a do létajících tvorů, jako je čeleď netopýrů.
65:2.13 (733.3) Takže, člověk se vyvinul z vyšších savců, kteří pocházejí ze západní implantace života v pradávných chráněných mořích, rozkládajících se východně-západním směrem. Východní a centrální skupiny živých organizmů se zpočátku rozvíjely úspěšně směrem k dosažení předlidských úrovní živočišné existence. Ale postupem času východní ložisko umístění života nedokázalo dosáhnout dostatečnou úroveň předlidského intelektu, čímž utrpělo opakované a nenahraditelné ztráty svých nejvyšších typů zárodečné plazmy a přišlo navždy o schopnost obnovit lidské potenciály.
65:2.14 (733.4) Vzhledem k tomu, že schopnost pro rozvoj intelektu v této východní skupině byla tak nesporně nižší než v ostatních dvou skupinách, Nositelé Života, se souhlasem svých nadřízených, ovlivňovali životní prostředí tak, aby více omezili tyto nižší předlidské druhy vyvíjejícího se života. Všechny vnější znaky eliminace těchto nižších skupin tvorů se jeví jako náhodné, ale ve skutečnosti to všechno bylo úmyslné.
65:2.15 (733.5) Během pozdějšího evolučního rozvoje inteligence, lemurovití předkové lidských druhů byli mnohem více pokročilejší v Severní Americe než v jiných oblastech; proto byli vedeni k migraci z místa implantace západního života do jiných oblastí přes pozemní šíji v Beringově úžině a dolů podél pobřeží do jihozápadní Asie, kde pokračovali ve svém vývoji a získali přidáním určitých rodových linií skupiny centrálního života. Tímto způsobem se člověk vyvinul z některých západních a centrálních rodových linií života, ale ve středních oblastech,blízkých k východním regionům.
65:2.16 (733.6) Tímto způsobem se život, který byl založen na Urantii, vyvíjel do doby ledové, kdy se poprvé objevil sám člověk a začal svoji rušnou planetární pouť. A toto objevení se primitivního člověka na zemi během doby ledové nebyla pouhá náhoda; bylo to naplánováno. Kruté a drsné podnebí éry ledovců bylo ve všech směrech přizpůsobeno účelu podporovat vytvoření odolného typu lidských bytostí s obrovskou schopností pro přežití.
65:3.1 (733.7) Těžko by bylo možné vysvětlovat současné-dnešní lidské mysli mnohé podivné a zdánlivě groteskní zvláštnosti raného evolučního rozvoje. Za všemi těmito zdánlivě zvláštními procesy evoluce živých tvorů stojí účelový záměr, ale my nemáme dovoleno svévolně zasahovat do vývoje žijících prototypů poté, kdy byly uvedeny v činnost.
65:3.2 (733.8) Nositelé Života mohou použít jakýkoliv možný přírodní zdroj a mohou využít všechny nahodilé okolnosti, které podpoří evoluční rozvoj experimentálního života, ale není nám dovoleno zasahovat mechanicky či svévolně ovlivňovat průběh a postup rostlinné či živočišné evoluce.
65:3.3 (733.9) Vy již víte, že smrtelníci Urantie se vyvinuli z primitivních žab a že tato vzestupná rodová linie, nesená jednou žábou, v určité situaci těsně unikla vymření. Ale neměly by se dělat závěry, že evoluce lidstva by nešťastnou náhodou v tomto okamžiku skončila. V tu stejnou chvíli jsme pozorovali a podporovali ne méně než tisíc různých a od sebe daleko vzdálených mutujících genotypů, které mohly být integrovány do různých prototypů předlidského vývoje. Tato pradávná žabička představovala naši třetí volbu, protože dva předchozí genotypy vyhynuly navzdory našemu veškerému úsilí o jejich zachování.
65:3.4 (734.1) Dokonce ztráta Andona a Fonty ještě předtím, než měli děti, přestože by zpomalila lidskou evoluci, by ji nezastavila. Po objevení se Andona a Fonty a před vyčerpáním mutačního potenciálu živočišného života se vyvinulo ne méně než sedm tisíc vhodných rodových linií, ze kterých by mohl vzniknout některý z lidských typů rozvoje. A mnohé z těchto kvalitnějších linií byly později asimilovány různými větvemi rozšiřujících se lidských druhů.
65:3.5 (734.2) Dávno předtím než na planetu přišli Materiální Syn a Materiální Dcera─biologičtí vylepšovatelé─lidské potenciály vyvíjejících se živočišných druhů byly vyčerpány. Tento biologický status živočišného života je odhalen Nositelům Života skrze fenomén mobilizace třetí fáze pomocných duchů, která automaticky nastává s vyčerpáním schopnosti všeho živočišného života dát vzniknout mutovaným potenciálním jedincům předcházejících člověku.
65:3.6 (734.3) Lidstvo na Urantii musí vyřešit problémy rozvoje smrtelníků s těmi lidskými rody, které má k dispozici─během celé další budoucnosti se z předlidských zdrojů nevyvinou žádné nové rasy. Ale tato skutečnost nevylučuje možnost dosažení daleko vyšších úrovní lidského rozvoje prostřednictvím inteligentní péče o evoluční potenciály, které ještě zbývají ve smrtelných rasách. To, co my, Nositelé Života, děláme pro podporu a zachování rodových linií před vznikem lidské vůle, člověk musí dělat sám po našem odchodu z aktivní účasti v evoluci. Všeobecně vzato, evoluční osud člověka je v jeho vlastních rukách a vědecká moudrost musí dříve či později nahradit libovolné působení nekontrolovatelného přirozeného výběru a náhodného přežití.
65:3.7 (734.4) Hovoříc o podporování evoluce, bylo by chybou nezmínit se o tom, že v daleké budoucnosti, kdy budete mít možnost být přiděleni ke sboru Nositelů Života, budete mít mnoho příležitostí předložit návrhy a učinit jakékoliv možné zdokonalení v plánech a metodách řízení života a jeho přenášení. Buďte trpěliví! Jestli máte dobré nápady, jestli vaše mysl plodí lepší metody řízení jakékoliv části vesmíru, určitě budete mít příležitost je představit vašim druhům a partnerům v budoucí epoše.
65:4.1 (734.5) Nezapomínejte na ten fakt, že Urantia nám byla přidělena jako planeta experimentálního života. Na této planetě jsme provedli náš šedesátý pokus modifikovat, a podle možnost, zdokonalit, satanijské varianty nebadonských modelů života. A je zaznamenáno, že jsme dosáhli početných prospěšných modifikací standardních prototypů života. Přesněji řečeno, na Urantii jsme vypracovali a úspěšně demonstrovali ne méně než dvacet osm modifikovaných vlastností, které budou užitečné celému Nebadonu v průběhu celé další budoucnosti.
65:4.2 (735.1) Ale na žádném světě se experimentální život nezakládá v tom smyslu, že se zkouší něco, co je nevyzkoušené a neznámé. Evoluce života je metoda, která se neustále rozvíjí, specializuje a mění, ale nikdy není nahodilá, nekontrolovatelná a není ani, ve smyslu náhody, úplně experimentální.
65:4.3 (735.2) Mnohé rysy lidského života poskytují přemíru důkazů o tom, že fenomén smrtelné existence byl moudře naplánován, že organická evoluce není pouze kosmickou náhodou. Poraněná živá buňka má schopnost vytvářet určité chemicky posílené látky, které tak mohou stimulovat a aktivovat sousední neporušené buňky, takže ony ihned začnou vylučovat určitou hmotu, která podporuje léčivé procesy v ráně; a tyto normální a nezraněné buňky se začnou současně rozmnožovat─ve skutečnosti začínají vytvářet nové buňky, aby nahradily všechny partnerské buňky, které by mohly zahynout následkem poranění.
65:4.4 (735.3) Tato chemická akce a reakce, týkající se hojení ran a reprodukce buněk, představuje výběr formule Nositelů Života, obsahující přes sto tisíc fází a prvků možných chemických reakcí a biologických důsledků. Více než půl milionu experimentů provedli Nositelé Života ve svých laboratořích předtím, než s konečnou platností stanovili tuto formuli pro experimentální život na Urantii.
65:4.5 (735.4) Až budou vědci Urantie vědět víc o těchto léčivých chemikáliích, budou moci účinněji léčit zranění a nepřímo poznají nové způsoby kontroly některých vážných chorob.
65:4.6 (735.5) Od doby založení života na Urantii Nositelé Života zdokonalili tuto metodu léčení. Představili ji na jednom ze světů Satanie a poskytuje větší úlevu bolesti a lépe kontroluje rozmnožovací schopnost okolních normálních buněk.
65:4.7 (735.6) Experimentální život na Urantii se vyznačoval mnohými unikátními zvláštnostmi, ale dvěma výjimečnými episodami se stalo objevení se andonické rasy před vznikem šesti barevných rodů a pozdější současné vzniknutí sangikských mutantů v jedné rodině. Urantia je prvním světem Satanie, kde šest barevných ras vzešlo z jedné lidské rodiny. Obvykle vznikají v rozdílných rodových liniích z nezávislých mutací v předlidské živočišné populaci a obyčejně se na zemi objevují po jednom a s velkým časovým odstupem. Nejprve se objeví červený člověk, potom postupně další barvy a nakonec přijde indigová.
65:4.8 (735.7) Další význačnou odchylkou od běžného postupu byl pozdní příchod Planetárního Prince. Je pravidlem, že princ se na planetě objeví v době rozvoje vůle. A kdyby se to tak stalo, tak Kaligastia by mohl přijít na Urantii již v době života Andona a Fonty, a ne téměř pět set tisíc let později, současně se vznikem šesti sangikských ras.
65:4.9 (735.8) Na normálním obydleném světě by Planetární Princ přišel na žádost Nositelů Života v době objevení se Andona a Fonty, nebo o něco později. Ale vzhledem k tomu, že Urantia je určena jako planeta modifikovaného života, bylo předem odsouhlaseno, že dvanáct pozorovatelů Melkísedeků bude posláno Nositelům Života jako poradci a jako dohlížitelé planety až do pozdějšího příchodu Planetárního Prince. Tito Melkísedekové přišli v době, kdy Andon a Fonta udělali rozhodnutí, která umožnila Ladičům Myšlení obývat jejich smrtelné mysli.
65:4.10 (736.1) Snahy Nositelů Života vylepšit na Urantii prototypy života Satanie měly nevyhnutelně za následek vznik mnoha zdánlivě bezúčelných forem přechodného života. Ale užitek, který již přinesly, je natolik dostačující, že dokazuje oprávněnost urantijských modifikací standardních modelů života.
65:4.11 (736.2) Našim záměrem bylo vyvolat prvotní projev vůle v evolučním životě Urantie a to se nám podařilo. Obvykle se vůle neobjeví do doby, dokud barevné rasy nemají za sebou dlouhou existenci a obyčejně se poprvé projeví mezi vyššími typy červeného člověka. Váš svět je jedinou planetou v Satanii, na které se vůle lidského typu objevila v předbarevné rase.
65:4.12 (736.3) Ale v našem úsilí získat takovou kombinaci a asociaci dědičných faktorů, které nakonec dají vzniknout savčím předkům lidské rasy, jsme museli nezbytně nechat vzniknout stovkám a tisícům jiných a poměrně zbytečných kombinací a asociací dědičných faktorů. Mnoho těchto zdánlivě podivných vedlejších produktů našich snah se určitě setkají s vašim údivem, když se ponoříte do planetární historie a já si dobře umím představit, jak některé z těchto věcí musí mást omezený pohled člověka.
65:5.1 (736.4) My, Nositelé Života jsme zklamáni, že naše mimořádné úsilí modifikovat inteligentní život na Urantii by mělo být tak handicapováno tragickou zvráceností, která byla mimo naši kontrolu: zradou Kaligastii a selháním Adama.
65:5.2 (736.5) Ale naše největší zklamání během celé této biologické epopeje vzešlo z návratu některých primitivních forem rostlinného života zpět na úrovně předchlorofylových parazitních bakterií v takové rozsáhlé a neočekávané míře. Tato nepředvídatelná okolnost v evoluci rostlinného života zapříčinila mnoho bolestivých nemocí u vyšších savců, především však u zranitelnějších lidských druhů. Ale když jsme řešili tuto složitou situaci, poněkud jsme podcenili obsažené problémy, protože jsme věděli, že pozdějším přidáním adamické živé plazmy se natolik posílí odolnost schopnosti následné smíšené rasy, že se stane prakticky imunní vůči všem nemocem, způsobené organizmem rostlinného typu. Ale naše naděje se změnily ve zklamání kvůli nešťastnému selhání Adama.
65:5.3 (736.6) Vesmír vesmírů, včetně tohoto malého světa zvaného Urantia, není řízen jenom tak, aby získal naše uznání, nebo vyhověl našemu pohodlí, o to méně uspokojil naše vrtochy a ukojil naši zvědavost. Moudré a všemocné bytosti, které odpovídají za řízení vesmíru, nepochybně vědí přesně co dělají; a tak Nositelé Života a smrtelné mysli se musejí ozbrojit trpělivostí a upřímně spolupracovat s pravidlem moudrosti, vládou pravomoci a postupem rozvoje.
65:5.4 (736.7) Samozřejmě, existují některé kompenzace za prožitá utrpení, takové, jako poskytnutí Michaela na Urantii. Ale, bez ohledu na všechny takové úvahy, noví nebeští dohlížitelé nad touto planetou vyjadřují naprostou důvěru v definitivní evoluční triumf lidské rasy a závěrečné ospravedlnění našich původních plánů a modelů života.
65:6.1 (737.1) Je nemožné současně správně určit přesné místo a rychlost pohybujícího se předmětu; jakákoliv snaha změřit jedno nebo druhé nevyhnutelně vede ke změně druhého. Stejnému paradoxu čelí smrtelný člověk, když provádí chemický rozbor protoplazmy. Chemik je schopen objasnit chemické vlastnosti mrtvé protoplazmy, ale nemůže zjistit ani fyzické uspořádání, ani dynamické procesy živé protoplazmy. Stále více a více se bude věda přibližovat k tajemstvím života, ale nikdy je neodhalí a to z žádného jiného důvodu než z toho, že aby se protoplazma mohla analyzovat, musí se nejdříve zabít. Mrtvá protoplazma váží stejně jako živá, ale není to jedno a totéž.
65:6.2 (737.2) Ve všem živém, ve všech živých bytostech je vrozena schopnost přizpůsobování. V každé živé rostlině či v živočišné buňce, v každém živém organizmu─materiálním nebo duchovním─existuje neukojitelná touha po dosažení stále se zvyšující dokonalosti přizpůsobení okolnímu prostředí, adaptaci organizmu a širší realizaci života. Tyto nekončící snahy všeho živého jsou důkazem toho, že v nich existuje vrozená touha po dokonalosti.
65:6.3 (737.3) Nejdůležitějším krokem v evoluci rostlin byl rozvoj schopnosti vytvářet chlorofyl a druhým největším posunem byl vývoj výtrusu do uceleného semene. Výtrus je účinnější jako rozmnožovací činitel, ale postrádá potenciály různorodosti a přizpůsobivosti, které jsou vrozeny semenům.
65:6.4 (737.4) Jedna z neužitečnějších a složitých episod v evoluci vyšších typů živočichů spočívala ve vývinu schopnosti železa, cirkulujícího v krvinkách, vykonávat dvojí funkci: nosiče kyslíku a odstraňovače oxidu uhličitého. A tato funkce červených krvinek ilustruje schopnost vyvíjejících se organizmů přizpůsobit se proměnnému a měnícímu se okolnímu prostředí. Vyšší živočichové, včetně člověka, okysličují svoji tkáň pomocí železa červených krvinek, které přenáší kyslík do živých buněk a stejně tak účinně odstraňuje oxid uhličitý. Ale stejnému účelu mohou složit i jiné kovy. Sépie používá pro tuto funkci měď a mořská sumka vanad.
65:6.5 (737.5) Příkladem pokračování takových biologických adaptací je evoluce zubů u vyšších savců Urantie; pradávní předkové člověka jich měli třicet šest a potom začala u raného člověka a jeho blízkých příbuzných přizpůsobivá úprava směrem ke třiceti dvěma zubům. Dnešní lidské druhy se pomalu blíží k počtu dvaceti osmi. Proces evoluce na této planetě je stále ještě aktivní a progresivně adaptabilní.
65:6.6 (737.6) Ale mnohá, zdánlivě záhadná, přizpůsobení živých organizmů mají čistě chemický a zcela fyzický charakter. V každém okamžiku existuje v krevním toku každé lidské bytosti možnost až 15 000 000 chemických reakcí mezi hormony, vyčleňující tucet žláz s vnitřní sekrecí.
65:6.7 (737.7) Nižší formy rostlinného života plně reagují na fyzické, chemické a elektrizujícím prostředí. Ale s mírou vzestupu po stupnici života, sedm pomocných duchů mysli, jeden po druhém, začínají působit a mysl se stává více přizpůsobivou, tvořivou, koordinující a vládnoucí. Schopnost živočichů přizpůsobit se vzdušnému, vodnímu a pozemskému prostředí není nadpřirozeným darem, ale je to superfyzická adaptace.
65:6.8 (738.1) Samotná fyzika a chemie nemohou vysvětlit jak se člověk vyvinul z pravěké protoplazmy v pradávných mořích. Schopnost učit se, pamatovat si a různé reakce na okolní prostředí jsou darem mysli. Zákony fyziky jsou lhostejné k učení; jsou neměnné a nezměnitelné. Chemické reakce se nezmění vlivem vzdělání; jsou stálé a spolehlivé. Kromě přítomnosti Neomezeného Absolutna jsou elektrické a chemické reakce předvídatelné. Ale mysl může těžit ze zkušenosti, může se učit z návykových reakcí na opakované podněty.
65:6.9 (738.2) Předinteligentní organizmy reagují na podnět okolního prostředí, ale ty organizmy, které reagují s pomocí mysli, mohou změnit a ovládat samotné prostředí.
65:6.10 (738.3) Fyzický mozek a s ním spojený nervový systém má vrozenou schopnost reagovat na podporu mysli stejně tak, jako vyvíjející se mysl osobnosti má určitou vrozenou schopnost duchovního vnímání a proto obsahuje potenciály duchovního rozvoje a duchovního dosažení. Intelektuální, sociální, morální a duchovní evoluce závisí na podpoře sedmi pomocných duchů mysli a jejich superfyzických spolupracovníků.
65:7.1 (738.4) Sedm pomocných duchů mysli jsou všestrannými pomocníky myslí nižších inteligentních bytostí lokálního vesmíru. Tento druh pomoci je podporován z hlavního řídícího centra lokálního vesmíru, nebo z některého, k němu připojeného světa, ale výrazný vliv na působení nižších myslí přichází z hlavního centra soustavy.
65:7.2 (738.5) Mnoho, velmi mnoho z toho, co se děje na evoluční planetě, závisí na činnosti těchto sedmi pomocníků. Ale oni jsou pomocníci mysli; nejsou zapojeni do fyzické evoluce─oblasti Nositelů Života. Nicméně, dokonalá integrace těchto duchovních darů se stanoveným a přírodním procesem evolučního a specifického režimu Nositelů Života je příčinou neschopnosti smrtelníků rozpoznat v projevu mysli něco jiného než ruku přírody a působení přírodních procesů, ačkoliv jste občas poněkud zmateni vysvětlováním všeho toho, co je spojeno s přirozenými reakcemi mysli ve vztahu k hmotě. A kdyby rozvoj Urantie probíhal ve větší míře v souladu s původními plány, v projevu mysli by bylo ještě méně toho, co by upoutalo vaši pozornost.
65:7.3 (738.6) Sedm pomocných duchů připomínají více okruhy než bytosti a na normálních planetách jsou napojeni na okruh s jinými pomocnými procesy lokálního vesmíru. Ale na planetách experimentálního života jsou relativně izolováni. A na Urantii, vzhledem k unikátní povaze prototypů života, pomocní duchové nižších stupňů zaznamenali daleko větší potíže při kontaktování evolučních organizmů, než je tomu v případě standardnějších typů života.
65:7.4 (738.7) Ještě jednou, na průměrné evoluční planetě je sedm pomocných duchů mnohem lépe synchronizováno se vzestupnými stádii vývoje živočichů, než tomu bylo na Urantii. Až na jedinou výjimku, tito pomocníci měli na Urantii největší těžkosti spojit se s evolučními mysli, než měli kdekoli a kdykoliv v celé jejich činnosti ve vesmíru Nebadon. U organizmů tohoto světa se vyvinulo mnoho mezních forem projevu─matoucí kombinace mechanických a nenaučitelných a nemechanických a naučitelných reakcí.
65:7.5 (739.1) Sedm pomocných duchů nevytváří spojení s čistě mechanickými typy reakcí organizmů na prostředí. Takové neinteligentní reakce živých organizmů náleží výhradně do energetických oblastí energetických center, fyzických regulátorů a jejich spolupracovníků.
65:7.6 (739.2) Nabytí potenciálu schopnosti učit se ze zkušenosti znamená začátek působení pomocných duchů; a oni působí od nejnižších myslí primitivních a neviditelných tvorů až po nejvyšší typy evolučního spektra lidských bytostí. Tito duchové jsou zdrojem a modelem pro jednání, jinak více či méně záhadných a ne zcela pochopitelných rychlých reakcí mysli na materiální prostředí. Je to velmi dlouhá doba, během které působí vlivy těchto věrných a spolehlivých duchů a než živočišná mysl dosáhne lidských úrovní duchovního vnímání.
65:7.7 (739.3) Tito pomocníci působí výhradně ve sféře evoluce empirické mysli až do úrovně šestého stupně─ducha úcty. Na této úrovni dochází k nevyhnutelnému překrývání pomoci─jevu, kdy se vyšší potkává s nižším, aby společně koordinovali očekávané následné dosažení pokročilých úrovní rozvoje. A kromě toho, činnost sedmého a posledního pomocníka─ducha moudrosti─je doprovázena ještě další duchovní podporou. Během veškeré pomoci duchovního světa jedinec nikdy nezažije náhlý přechod do duchovní součinnosti; tyto změny jsou vždy postupné a přiměřené.
65:7.8 (739.4) Je vždy nutné, aby fyzické (elektrochemické) a intelektuální reakce na podněty okolního prostředí byly rozlišovány. A pak, ony všechny by měly být brány jako jevy, odlišné od duchovních činností. Oblasti fyzické, intelektuální a duchovní gravitace jsou rozdílné kosmické reality, bez ohledu na jejich těsné vzájemné vztahy.
65:8.1 (739.5) Čas a prostor jsou nerozlučitelní; mezi nimi je vnitřní spojení. Časová zdržení jsou nevyhnutelná v přítomnosti určitých prostorových podmínek.
65:8.2 (739.6) Jestli se podivujete nad tím, že uskutečnění evolučních změn v rozvoji života vyžaduje příliš mnoho času, tak bych chtěl poznamenat, že my nemůže nastavit životní procesy, aby se rozvíjely rychleji než dovolují fyzické proměny planety. My musíme čekat na přirozený, fyzický vývoj planety. My nemáme absolutně žádnou kontrolu nad geologickou evolucí. Kdyby to fyzické podmínky umožnily, my bychom dokázali dokončit evoluci života v podstatně kratší době než za milion let. Ale my všichni podléháme pravomoci Nejvyšších Vládců Ráje a v Ráji čas neexistuje.
65:8.3 (739.7) Pro jednotlivce je měřítkem času délka jeho života. Takto jsou všichni tvorové závislí na čase a proto považují evoluci za velmi protahovaný proces. Pro ty z nás, jejichž délka života není omezena dočasnou existencí, evoluce se nejeví jako zdlouhavý proces. V Ráji, kde neexistuje čas, je všechno přítomné v mysli Nekonečnosti a v činech Věčnosti.
65:8.4 (739.8) Tak, jak evoluce mysli je omezena a zdržována pomalým vývojem fyzických podmínek, tak duchovní růst závisí na mentálním rozvoji a je nesporně zpožděn zaostalým intelektem. Ale to neznamená, že duchovní evoluce závisí na vzdělání, kultuře a moudrosti. Duše se může vyvíjet bez ohledu na intelektuální vzdělanost, ale ne za nepřítomnosti duševní schopnosti a touhy─volby žít věčným životem a rozhodnutím dosáhnout stále se zvyšující dokonalosti─konat vůli nebeského Otce. Ačkoliv věčný život nemusí záviset na vědomostech a moudrosti, progres na nich rozhodně závisí.
65:8.5 (740.1) V kosmických evolučních laboratořích mysl vždy dominuje hmotě a duch je stále v součinnosti s myslí. Selhání těchto rozdílných darů se synchronizovat a koordinovat může zapříčinit časová zdržení, ale jestliže jedinec opravdu ví o Bohu a touží ho nalézt a být jak on, potom věčný život je zaručen bez ohledu na časová prodlení. Fyzický stav může omezovat mysl a mentální zvrácenost může zpozdit duchovní růst, ale žádná z těchto překážek nemůže zlomit vůli tvora, sledujícího ušlechtilý cíl.
65:8.6 (740.2) Když dozrají fyzické podmínky, může dojít k náhlému mentálnímu rozvoji; když je stav mysli příznivý, mohou nastat náhlé duchovní proměny; když jsou náležitě rozpoznány duchovní hodnoty, potom se kosmické významy stanou zřetelnými a osobnost je stoupající měrou zbavována překážek času a omezeních prostoru.
65:8.7 (740.3) [Připraveno Nositelem Života Nebadonu, trvale pobývajícím na Urantii.]
Kniha Urantia
Kapitola 66
66:0.1 (741.1) PŘÍCHOD Syna Lanonandeka na normální planetu znamená, že vůle─schopnost zvolit cestu věčného života─se vyvinula v mysli primitivního člověka. Ale na Urantii přišel Planetární princ téměř půl milionu let po objevení se lidské vůle.
66:0.2 (741.2) Přibližně před pěti sty tisíci lety a ve stejnou dobu, kdy se objevilo šest barevných ras, čili sangikské rasy, přišel na Urantii Kaligastia─Planetární Princ. V době jeho příchodu bylo na zemi skoro půl miliardy primitivních lidských bytostí a ty byly rozptýleny po Evropě, Asii a Africe. Princovo hlavní sídlo bylo založeno v Mezopotámii, což bylo přibližně ve středu světové populace.
66:1.1 (741.3) Kaligastia byl Synem-Lanonandekem, číslo 9 344 sekundárního řádu. Měl všeobecné zkušenosti v administrativních záležitostech lokálního vesmíru a později především s řízením lokální soustavy Satania.
66:1.2 (741.4) Před vládou Lucifera v Satanii byl Kaligastia členem rady poradců Nositelů Života na Jerusemu. Lucifer ho povýšil do svého osobního štábu, kde postupně vykonal spolehlivě a poctivě pět poslání.
66:1.3 (741.5) Kaligastia již dříve usiloval o pozici Planetárního Prince, ale pokaždé, když jeho žádost byla projednána v radách souhvězdí, nedostal souhlas od Otců Souhvězdí. Zdálo se, že Kaligastia především toužil být poslán jako planetární vůdce na decimální sféru, čili na svět modifikovaného života. Jeho žádosti byly několikrát zamítnuty předtím než byl nakonec přidělen na Urantii.
66:1.4 (741.6) Kaligastia odešel z Jerusemu na jemu svěřený svět se záviděníhodnou pověstí Syna, který věrně a oddaně pracuje pro blaho svého rodného vesmíru, přestože projevoval určitou, jemu charakteristickou netrpělivost, spojenou s tendencí nesouhlasit v některých bezvýznamných otázkách se stanoveným řádem.
66:1.5 (741.7) Já jsem byl tehdy na Jerusemu, když se charismatický Kaligastia rozloučil s hlavním centrem soustavy. Ani jeden Planetární Princ nikdy nezahajoval dráhu vládce světa s bohatší přípravnou zkušeností, nebo s lepšími vyhlídkami, než Kaligastia v ten památný den před půl milionem let. Jedno je jisté: když jsem splnil svůj úkol─dát tuto událost do vysílání lokálního vesmíru─ani na okamžik mně nenapadl ani sebemenší náznak myšlenky, že by tento ušlechtilý Lanonandek tak brzy porušil svoji posvátnou povinnost planetární péče a tak tragicky poskvrnil poctivé jméno svého vznešeného řádu vesmírného synovstva. Já jsem opravdu považoval Urantii za jednu z pěti či šesti šťastných planet v celé Satanii v tom smyslu, že bude mít u kormidla světových záležitostí takovou zkušenou, nadanou a originální mysl. Tehdy jsem ještě nepoznal, že Kaligastia se nepozorovatelně zamilovával sám do sebe; v tu dobu jsem plně nerozuměl lstivosti osobní pýchy.
66:2.1 (742.1) Planetární Princ nebyl na svoji misi poslán sám, ale byl doprovázen obvyklým sborem asistentů a administrativních pomocníků.
66:2.2 (742.2) V čele této skupiny byl Daligastia, spolupracovník a asistent Planetárního Prince. Daligastia byl také sekundární Syn Lanonandek, číslo 319 407 tohoto řádu. V době jeho jmenování do funkce spolupracovníka Kaligastii patřil mezi asistenty.
66:2.3 (742.3) Planetární personál zahrnoval velký počet kooperujících andělů a obrovské množství dalších nebeských bytostí, určených k tomu, aby napomáhaly a podporovaly blaho a prospěch lidských ras. Ale z vašeho hlediska nejzajímavější skupinou ze všech byli členové osobního štábu Prince─někdy nazývaní Kaligastiovou setninou.
66:2.4 (742.4) Těchto sto reinkarnovaných členů Princova osobního štábu bylo vybráno jím samým z více než 785 000 vzestupných obyvatel Jerusemu, kteří dobrovolně přijali urantijské poslání. Každý z vybrané stovky pocházel z jiné planety a nikdo z nich nebyl z Urantie.
66:2.5 (742.5) Tito Jerusemští dobrovolníci byli přeneseni na Urantii serafskou dopravou přímo z hlavního centra Satanie a po příchodu zůstali v oserafovaném stavu do té doby, dokud nebyli opatřeni osobními formami. Tyto formy měly dvojí charakter speciální planetární služby─skutečná těla z masa a krve, ale naladěna také na životní okruhy soustavy.
66:2.6 (742.6) Nějakou dobu před příchodem těchto sta obyvatel Jerusemu dva dohlížející Nositelé Života, trvale sídlící na Urantii, a úspěšně plnící své úkoly, požádali Jerusem a Edentii o povolení transplantovat živou plazmu sta vybraných potomků Andona a Fonty do materiálních těl, určených pro členy Princova osobního štábu. Tato žádost byla uznána na Jerusemu a schválena na Edentii.
66:2.7 (742.7) V souladu s tímto plánem, Nositelé Života vybrali z potomků Andona a Fonty padesát mužů a padesát žen, kteří představovali to nejlepší z toho, co přežilo z této unikátní rasy. Až na jednu či dvě výjimky, tito andonští přispěvatelé rozvoje rasy se vzájemně neznali. Žili na různých, od sebe velmi vzdálených místech a koordinovanou činností Ladičů Myšlení a pomocí serafů byli shromážděni u prahu planetárního centra Prince. Tady bylo sto lidských subjektů předáno do rukou vysoce odborné komise dobrovolníků z Avalonu, kteří řídili vyjmutí části živé plazmy těchto potomků Andona. Potom byl tento živý materiál přenesen do materiálních těl, připravených pro sto jerusemitů─členů Princova osobního štábu. Mezitím se tito nově příchozí obyvatelé hlavního centra soustavy nacházeli ve spícím stavu serafské přepravy.
66:2.8 (742.8) Tyto události, společně s procesem skutečného vytvoření speciálních těl pro Kaligastiovu stočlennou družinu, byly příčinou vzniku početných legend, z nichž mnohé byly postupně směšovány s pozdějšími ústními podáními, týkajících se dosazení Adama a Evy na planetu.
66:2.9 (743.1) Celý proces obnovení osobnosti, od doby příjezdu serafské dopravy, nesoucí sto dobrovolníků z Jerusemu, do chvíle, kdy tyto trojdílné bytosti sféry nabyly vědomí, si vyžádal přesně deset dní.
66:3.1 (743.2) Hlavní sídlo Planetárního Prince bylo situováno v oblasti, kde se v tu dobu nacházel Perský záliv, v regionu, odpovídající pozdější Mezopotámii.
66:3.2 (743.3) V těch dobách bylo podnebí a krajina v Mezopotámii ve všech směrech příznivé pro činnost Prince, jeho personálu a asistentů a velmi se lišilo od podmínek, které tam později začaly převládat. Takové příznivé klima bylo nezbytnou součástí přírodního prostředí, vytvořeného tak, aby přimělo primitivní urantijce udělat určité počáteční pokroky v kultuře a civilizaci. Jedním z velkých úkolů té doby byla přeměna člověka z lovce na pastevce s nadějí, že se později změní v mírumilovného, v domě bydlícího, zemědělce.
66:3.3 (743.4) Hlavní sídlo Planetárního Prince na Urantii bylo typickým příkladem takových center na mladém rozvíjejícím se světě. Střed Princova sídla tvořilo velmi prosté, ale nádherné město, obklopené dvanácti metrovou zdí. Toto světové centrum kultury bylo na počest Daligastii pojmenováno Dalamatia.
66:3.4 (743.5) Město bylo rozděleno na deset sektorů, v jejichž středech byly umístěny sídla deseti poradních sborů osobního štábu. V samém středu města byl chrám neviditelného Otce. Hlavní administrativní centrum Prince a jeho spolupracovníků sestávalo s dvanácti sálů, těsně seskupených kolem chrámu.
66:3.5 (743.6) Všechny domy v Dalamatii byly jednoposchoďové, kromě sídel rad, které byly dvojpodlažní a centrálního chrámu Otce všeho bytí, který nebyl velký, ale měl tři podlaží.
66:3.6 (743.7) Pokud šlo o stavební materiál, toto město představovalo nejlepší metody těchto dávných dob─bylo vystavěno z cihel. Kámen a dřevo byly použity velmi málo. Architektura města Dalamatia byla příkladem pro okolní národy a velkou měrou přispěla ke zdokonalení výstavby jejich domů a vesnic.
66:3.7 (743.8) Poblíž Princova hlavního sídla žily všechny rasy a vrstvy lidské společnosti. A právě z těchto sousedních kmenů byli přijímáni první studenti do Princových škol. Přestože tyto rané školy Dalamatie byly jednoduché, poskytovaly vše, co bylo možno udělat pro muže a ženy této primitivní doby.
66:3.8 (743.9) Princův osobní štáb nepřetržitě shromažďoval kolem sebe lepší jedince z okolních kmenů, které vzdělávali a inspirovali a posílali zpět jako učitele a vůdce svých národů.
66:4.1 (743.10) Příchod personálu Prince měl nesmírný význam. I když to trvalo téměř tisíc let, aby se tato zpráva rozšířila daleko do světa, ty kmeny, které žily v okolí mezopotamského centra, byly velmi ovlivněny učením a chováním stovky nových obyvatel Urantie. A mnoho vašich pozdějších mýtů vzniklo z překroucených legend těchto dávných časů, kdy členové Princova štábu na Urantii byli vyobrazováni jako nadlidé.
66:4.2 (744.1) Značnou překážkou pro působení blahodárného vlivu těchto mimozemských učitelů je tendence smrtelníků považovat je za bohy, avšak kromě metody jejich příchodu na zem, Kaligastiova setnina─padesát mužů a padesát žen─se neuchýlila ani k nadpřirozeným metodám, ani k nadlidským manipulacím.
66:4.3 (744.2) Ale členové osobního štábu byli nicméně nadlidé. Oni začali svoji misi na Urantii jako výjimečné trojdílné bytosti:
66:4.4 (744.3) 1. Měli hmotná těla a byli relativně lidskými bytostmi, protože měli v sobě opravdovou živou plazmu jedné z lidských ras─plazmu Andonitů Urantie.
66:4.5 (744.4) Těchto sto členů Princova štábu bylo rozděleno rovnoměrně podle pohlaví a v souladu s jejich dřívějším smrtelným statusem. Každý člen této skupiny se mohl stát jedním z rodičů jakéhokoliv nového druhu fyzického bytí, ale byli důkladně poučeni o tom, aby vstupovali do rodičovství jen za určitých podmínek. Obvykle osobní štáb Planetárního Prince zplodí své potomky krátce před ukončením své planetární služby. Obyčejně je to v době, nebo krátce po příchodu Planetárního Adama a Evy.
66:4.6 (744.5) Tyto neobyčejné bytosti měly jen malou, nebo žádnou, představu o tom, jaký typ materiálního tvora by mohl vzniknout z jejich pohlavního spojení. A nikdy se to nedozvěděly; ještě předtím, než mohly dokončit své světové poslání, byl celý program zmařen vzpourou a ti, kteří se nedávno stali rodiči, byli odpojeni od životních okruhů soustavy.
66:4.7 (744.6) Barvou pleti a jazykem se tito materializovaní členové Kaligastiovy družiny podobali Andonitům. Jedli potravu stejně jako smrtelníci světa, ale s tímto rozdílem: znovu vytvořená těla této skupiny se plně spokojila s nemasovou stravou. To byl jeden z důvodů, proč se rozhodlo, aby jejich sídlo bylo v teplé oblasti, překypující ovocem a ořechy. Návyk na nemasovou potravu pochází z dob Kaligastiovy setniny, protože se rozšířil do dalekého okolí a ovlivnil stravovací návyky mnoha okolních kmenů─skupin, pocházejících z evolučních ras, které se kdysi živily výhradně masem.
66:4.8 (744.7) 2. Setnina byla složena z materiálních, ale nadlidských bytostí, které byly znovu vytvořeny na Urantii jako unikátní muži a ženy vysokého a výjimečného řádu.
66:4.9 (744.8) Členové této skupiny, přestože se těšili statusem přechodných obyvatel Jerusemu, nebyli ještě spojeni se svými Ladiči Myšlení; a když dobrovolně přijali planetární službu společně se sestupnými řády synovstva, jejich Ladiči byli odpojeni. Ale tito Jerusemité byli nadlidskými bytostmi─jejich duše byly vzestupného růstu. Během smrtelného života v těle je duše v zárodečném stavu; ona se narodí (vzkřísí) v morontiálním životě a prodělává růst při postupu následnými morontiálními světy. Proto duše Kaligastiovy setniny byly již rozvinuty postupnou zkušeností ze sedmi obytných světů, po jejichž absolvování získaly status obyvatel Jerusemu.
66:4.10 (744.9) V souladu s obdrženými instrukcemi se členové osobního štábu nezapojili do pohlavního rozmnožování, ale pečlivě studovali svoji osobní tělesnou soustavu a důkladně zkoumali každý představitelný aspekt intelektuálního (mysl) a morontiálního (duše) spojení. A v třicátém třetím roce jejich pobytu v Dalamatii, dlouho předtím, než byla dokončena zeď, druhý a sedmý člen Danitovy skupiny náhodně objevil fenomén, vznikající při spojení jejich morontiálních bytostí (za předpokladu, že jsou nepohlavní a nemateriální) a výsledkem tohoto objevu byli první primární midbytosti. Tyto nové bytosti byly plně viditelné planetárnímu personálu a jeho nebeským společníkům, ale neviditelné pro muže a ženy různých lidských kmenů. Se souhlasem Planetárního Prince celý osobní štáb začal vytvářet podobné bytosti a všichni byli úspěšní, řídíc se instrukcemi průkopnického páru ze skupiny Danita. Tímto způsobem vytvořil Princův personál nakonec původní sbor 50 000 primárních midbytostí.
66:4.11 (745.1) Tito přechodní tvorové byli účinnými pomocníky při řízení záležitostí světového centra. Lidské bytosti je neviděly, ale primitivní obyvatelé Dalamatie o těchto neviditelných poloduších věděli a celé věky představovali pro tyto evoluční smrtelníky celý duchovní svět.
66:4.12 (745.2) 3. Členové Kaligastiovy setniny byli osobně nesmrtelní, oni neumírali. V jejich materiálních formách proudily antitoxické částice životních okruhů soustavy; a kdyby neztratili kontakt se životními okruhy kvůli vzpouře, mohli žít neomezeně do příchodu dalšího Božího Syna, nebo až do pozdější doby, kdy by byli uvolněni, aby obnovili svoji přerušenou cestu do Havony a Ráje.
66:4.13 (745.3) Tyto antitoxické částice životních okruhů Satanie byly získány z ovoce stromu života, keře Edentie, který byl poslán na Urantii Nejsvrchovanějšími Norlatiadeku v době příchodu Kaligastii. V době Dalamatie tento strom rostl na středním nádvoří chrámu neviditelného Otce a bylo to právě ovoce tohoto stromu života, které umožňovalo materiálním a i po jiných stránkách smrtelným bytostem Princovy družiny žít nekonečně, pokud měly k němu přístup.
66:4.14 (745.4) Ačkoliv tato extra výživa neměla žádnou hodnotu pro evoluční rasy, zcela dostatečně dodávala nepřetržitě život Kaligastiově setnině a také stovce modifikovaných Andonitů, kteří byli s nimi spojeni.
66:4.15 (745.5) V této souvislosti je nutno objasnit, že když sto Andonitů přispělo svojí lidskou zárodečnou plasmou členům Kaligastiova štábu, Nositelé Života zavedli do jejich těl částice okruhů soustavy, čímž získali schopnost žít souběžně s personálem, století za stoletím, nepodléhajíc fyzické smrti.
66:4.16 (745.6) Nakonec se těchto sto Andonitů dozvědělo o svém přispění k vytvoření nových forem svých představených a těchto sto dětí andonských kmenů zůstalo v hlavním sídle jako osobní služba Princova osobního štábu.
66:5.1 (745.7) Kaligastiova setnina byla rozdělena do deseti samosprávných rad po deseti členech v každé. V případě, když se sešly na společném zasedání dvě nebo více rad, takovým jednáním předsedal Daligastia. Těchto deset skupin bylo uspořádáno následujícím způsobem:
66:5.2 (745.8) 1. Rada pro zajišťování potravy a materiálu. Tuto skupinu řídil Ang. Tento znamenitý sbor podporoval progres lidských druhů v otázkách potravy, vody, oblékání a materiálu. Učili kopání studní, využívání pramenů a zavlažování. Obyvatele z výše položených oblastí a ze severu učili zdokonalené metody úpravy kůže za účelem oblékání a později jim bylo učiteli umění a vědy představeno tkaní.
66:5.3 (746.1) Velké pokroky byly dosaženy v metodách uskladňování potravy. Jídlo se uchovávalo pomocí vaření, sušení a uzení; tak se potrava stala prvním majetkem. Člověk byl veden k tomu, aby si dělal zásoby pro případ hladomoru, který pravidelně pustošil svět.
66:5.4 (746.2) 2. Komise pro zdomácnění a využití zvířat. Tato rada se zabývala výběrem a chovem zvířat nejlépe přizpůsobivých k tomu, aby pomáhaly lidem převážet náklady, dopravovat je, dodávat potravu a později ke kultivaci půdy. V čele tohoto dovedného sboru byl Bon.
66:5.5 (746.3) Některá z ochočených zvířat již vymřela, ale některá domestikovaná zvířata se používají dodnes. Člověk té doby již dlouho žil se psem a modrý člověk již úspěšně ochočoval slona. Kráva byla natolik zušlechtěna propracovaným křížením, že se stala cenným zdrojem potravy; máslo a sýr se staly běžnou součástí lidské stravy. Lidé byli naučeni používat býky pro nošení nákladů, ale kůň byl domestikován mnohem později. Členové tohoto sboru poprvé naučili člověka využívat kolo pro usnadnění přepravy.
66:5.6 (746.4) V této době byli poprvé použiti poštovní holubi za účelem posílání zpráv do vzdálených míst, nebo volání o pomoc. Bonově skupině se podařilo vycvičit velké fandory jako přepravní ptáky, ale ti vyhynuli před více než třiceti tisíci lety.
66:5.7 (746.5) 3. Poradci pro pokoření dravé zvěře. Nestačilo jen to, aby se pradávný člověk snažil domestikovat některá zvířata, ale musel se také naučit jak chránit své životy před ostatním nepřátelským zvířecím světem. Tuto skupinu vedl Dan.
66:5.8 (746.6) Účelem hradby starodávného města bylo chránit jeho obyvatele před divokými šelmami a také předcházet překvapivým útokům ze strany nepřátelských lidí. Ti lidé, jejichž obydlí neměla hradby a kteří žili v lesích, byli odkázáni na příbytky na stromech, kamenné chýše a udržování ohně po celou noc. Proto bylo přirozené, že tito učitelé věnovali hodně času učení svých žáků jak zdokonalit lidská obydlí. Uplatněním vylepšených metod a používáním pastí se dosáhlo značného pokroku v podmanění zvířat.
66:5.9 (746.7) 4. Sbor pro šíření a zachování vědomostí. Tato skupina se věnovala organizaci a řízení čistě vzdělávacím činnostem těchto dávných dob. Řídil ji Fad. Vzdělávací metody Fada spočívaly v dohledu nad prací, při které se dávaly instrukce o lepších pracovních metodách. Fad vytvořil první abecedu a představil formu psaní. Tato abeceda obsahovala dvacet pět znaků. Jako materiál pro psaní používali tito pradávní lidé stromovou kůru, hliněné tabulky, kamenné destičky, druh pergamenu zhotoveného z rozklepané kůže a také materiál, podobající se primitivnímu papíru, vyrobený z vosích hnízd. Knihovna Dalamatie, která byla zničena brzy po Kaligastiově odtržení, obsahovala více než dva miliony roztříděných záznamů a byla známa jako „dům Fada.“
66:5.10 (746.8) Modrý člověk byl zaujat abecedou a písmem a dosáhl největšího pokroku v této oblasti. Červený člověk dával přednost obrazovému písmu, zatímco žluté rasy se uchýlily k používání symbolů pro slova a myšlenky, podobně jako to dělají i dnes. Ale abeceda a mnoho dalšího bylo později pro svět ztraceno během zmatku, doprovázejí vzpouru. Kaligastiovo selhání zničilo naději na světový univerzální jazyk, přinejmenším na nevýslovně dlouhou dobu.
66:5.11 (747.1) 5.Komise pro průmysl a obchod. Tato rada se věnovala podpoře průmyslu mezi kmeny a propagaci obchodu mezi různými mírovými skupinami. V čele této komise byl Nod. Tento sbor podporoval každou primitivní formu výroby. Její členové přispěli přímo ke zvýšení životního standardu tím, že poskytovali nové suroviny, aby podnítili zájem primitivních lidí. Značnou měrou rozšířili obchod se zušlechtěnou solí, vyrobenou radou pro vědu a umění.
66:5.12 (747.2) Byly to tyto osvícené skupiny, vzdělané ve školách Dalamatie, které zavedly první obchodní kredit. V centralizované směnárně kreditů se dávaly žetony, které byly přijímány místo skutečných předmětů výměnného obchodu. Tyto obchodní metody svět nezdokonalil stovky tisíc let.
66:5.13 (747.3) 6. Kolegium pro odhalování náboženství. Práce tohoto orgánu byla zdlouhavá. Civilizace Urantie byla doslova vykována mezi kovadlinou nutnosti a kladivem strachu. Ale tato skupina dosáhla značného pokroku ve své snaze nahradit strach tvora (uctívání démonů) strachem před Tvořitelem předtím, než jejich úsilí byla přerušena pozdějším zmatkem v důsledku vzpoury, která způsobila rozvrat a odtržení. Hlavou této rady byl Hap.
66:5.14 (747.4) Aby se nekomplikoval evoluční proces, žádný z členů Princova personálu se nesnažil seznámit urantijce se zjevením; k tomu přistoupili tehdy, když byly vyčerpány možnosti evoluce. Ale Hap podlehl prosbám obyvatel města a vytvořil bohoslužbu. Jeho skupina naučila Dalamatijce sedmi chvalozpěvům a také každodennímu díků vzdání a nakonec „modlitbě Otci“, která zněla takto:
66:5.15 (747.5) „Otče všeho, jehož Syna ctíme, shlížej na nás s laskavostí. Osvoboď nás ode všeho strachu, kromě strachu před tebou. Udělej, abychom činili radost našim božím učitelům a navždy vlož pravdu na naše rty. Osvoboď nás od násilí a hněvu; nauč nás vážit si starších a všemu, co náleží našim bližním. Dej nám v tomto roce zelené pastviny a tučná stáda pro radost našich srdcí. Modlíme se za brzký příchod slíbeného povznesitele a budeme konat tvoji vůli na tomto světě, jak konají jiní na vzdálených světech.“
66:5.16 (747.6) Ačkoliv členové Princova personálu měli limitované přírodní prostředky pro obvyklé metody zdokonalování ras, slíbili, že se objeví nová rasa─dar Adama, cíl následného evolučního růstu po dosažení vrcholu biologického vývoje.
66:5.17 (747.7) 7. Pečovatelé zdraví a života. Tato rada se zabývala zaváděním zdravotní péče a rozvojem základů hygieny; vedl ji Lut.
66:5.18 (747.8) Mnoho z toho, co se lidé od členů této rady naučili, bylo ztraceno během zmatených následujících dob a bylo znovu objeveno až ve dvacátém století. Učili lidstvo, že vaření, ohřívání a pečení jsou způsoby přípravy jídel, které zabrání nemocím a také, že takové vaření značně sníží dětskou úmrtnost a podporuje kojení.
66:5.19 (747.9) Mnoho z původního učení dávných pečovatelů zdraví Luta přetrvalo mezi pozemskými kmeny až do dnů Mojžíše, i když ve značně překroucené a pozměněné formě.
66:5.20 (748.1) Obrovskou překážkou ve způsobu prosazování hygieny mezi těmito primitivními národy byla skutečnost, že pravé příčiny mnoha nemocí byly tak malé, aby byly vidět pouhým okem a také proto, že všichni tito lidé měli pověrčivou úctu k ohni. Trvalo to tisíce let je přesvědčit, aby pálili odpad. Než se tak stalo, byli vybízeni k tomu, aby svůj rozkládající se odpad zakopávali. Velkým pokrokem této epochy v oblasti zdraví bylo rozšíření znalostí, týkající se ozdravujících a léčivých vlastností slunečního světla.
66:5.21 (748.2) Před příchodem Prince byla koupel výhradně náboženským obřadem. Bylo to opravdu velmi obtížné přesvědčit primitivní lidi, aby umývali svá těla ze zdravotních důvodů. Lut nakonec přiměl náboženské učitele k tomu, aby zahrnuli omývání vodou jako součást očišťovacích obřadů, které se konaly jednou týdně v poledne při uctívání Otce všeho.
66:5.22 (748.3) Tito pečovatelé zdraví se také snažili představit podání ruky místo výměny slin či pití krve jako ujištění osobního přátelství a jako důkaz oddanosti skupině. Ale když tito primitivní lidé byli mimo donucující nátlak učení svých nadřazených vůdců, rychle se vraceli ke svým dřívějším primitivním a pověrčivým zvykům, ničící jejich zdraví a způsobující šíření nemocí.
66:5.23 (748.4) 8. Planetární rada pro umění a vědu. Tento sbor přispěl velkou měrou ke zdokonalení výrobních metod pradávného člověka a k povznesení jeho představ o kráse. Vůdcem této skupiny byl Mek.
66:5.24 (748.5) I když umění a věda byly na velmi nízké úrovni, obyvatelé Dalamatie se učili základům fyziky a chemie. Hrnčířství bylo pokročilé, dekorativní umění byla všechna zdokonalena a ideály lidské krásy byly do značné míry povzneseny. Ale hudba neudělala příliš velký pokrok do doby příchodu fialové rasy.
66:5.25 (748.6) Přes opakované vybízení svými učiteli, tito primitivní lidé nesvolili experimentovat s energií páry; nebyli schopni překonat svůj nesmírný strach z výbušné síly stlačené páry. Nicméně, byli nakonec přesvědčeni pracovat s ocelí a ohněm, i když do červena rozpálený kus železa dokázal dávného člověka značně vyděsit.
66:5.26 (748.7) Mek přispěl velkou měrou ke zlepšení kultury Andonitů a ke zdokonalení umění modrého člověka. Smísení modrého člověka s rodem Andonitů přineslo umělecky nadaný typ lidí, z nichž se mnoho stalo sochařskými mistry. Nepracovali s kamenem nebo žulou, ale jejich hliněná díla, tvrzena vypalováním, zdobila zahrady Dalamatie.
66:5.27 (748.8) Obrovský pokrok byl dosažen v domácím umění, ale většina z něho byla ztracena během dlouhých a temných časů vzpoury a byla znovu objevena až v nové době.
66:5.28 (748.9) 9. Správci pro rozvíjení kmenových vztahů. Této skupině byla svěřena činnost přivést lidskou společnost na úroveň státní správy. Jejím vedoucím byl Tut.
66:5.29 (748.10) Tito vůdcové udělali mnoho pro zavedení manželství mezi členy rozdílných kmenů. Podporovali námluvy a manželství po náležité úvaze a dostatečné příležitosti se seznámit. Čistě bojové tance byly zkultivovány a sloužily pro významné společenské události. Bylo představeno mnoho soutěživých her, ale tyto dávné národy byli vážní lidé; humor nebyl ozdobou těchto pradávných kmenů. Pouze několik z těchto zvyků přetrvalo důsledky následné planetární vzpoury.
66:5.30 (749.1) Tut a jeho druhové usilovali o rozvoj mírových skupinových vztahů, usměrnění a polidštění vedení válek, koordinaci vztahů mezi jednotlivými kmeny a zdokonalení řízení kmenového systému. V okolí Dalamatie vznikla vysoko rozvinutá kultura a tyto zušlechtěné společenské vztahy velmi pomáhaly ovlivňovat vzdálenější kmeny. Ale model civilizace vládnoucí v Princově hlavním sídle se naprosto lišil od barbarské společnosti, vyvíjející se někde jinde, stejně jako jihoafrická společnost v Kapském Městě ve dvacátém století je zcela jiná, než primitivní kultura maličkých bušmenů, žijících na severu.
66:5.31 (749.2) 10. Nejvyšší soud pro kmenovou koordinaci a rasovou součinnost. Tuto nejvyšší radu řídil Van a ta se zabývala stížnostmi všech ostatních devíti odborných komisí, které byly pověřeny dohledem nad lidskými záležitostmi. Pole působení této rady bylo velmi široké, protože byla pověřena všemi záležitostmi pozemského života, které nebyly specificky řešeny v ostatních radách. Než tento vybraný sbor zahájil svoji činnost jako nejvyšší soud Urantie byl schválen Otci Souhvězdí v Edentii.
66:6.1 (749.3) Měřítkem úrovně světové kultury jsou sociální tradice jeho rodilých obyvatel a tempo šíření kultury je výhradně určeno schopností jeho obyvatel pochopit nové a pokročilé ideje.
66:6.2 (749.4) Slepé lpění na tradicích a sentimentální spojování minulosti s přítomností zajišťuje stabilitu a součinnost, ale zároveň potlačuje iniciativu a zotročuje tvořivé síly osobnosti. Celý svět se nacházel ve slepé uličce tradičních zvyků v době když přišla Kaligastiova setnina a začala šířit novou doktrínu osobní iniciativy v sociálních skupinách té doby. Ale toto prospěšné pravidlo bylo velmi brzy zastaveno, protože rasy se nikdy úplně neosvobodily od zotročujících tradic; a tento stav stále na Urantii převládá.
66:6.3 (749.5) Kaligastiova setnina─absolventi obytných světů Satanie─dobře znali umění a kulturu Jerusemu, ale takové znalosti jsou téměř bezcenné na barbarské planetě obydlené primitivními lidmi. Tyto moudré bytosti věděly co by způsobila náhlá transformace, nebo masové vylepšení primitivních ras té doby. Dobře rozuměly pomalé evoluci lidských druhů a moudře se zdržely jakýchkoliv pokusů pozměnit styl života člověka na zemi.
66:6.4 (749.6) Každá z těchto deseti planetárních komisí přistoupila k postupnému a přirozenému rozvoji jim svěřených oblastí. Jejich plán spočíval v získání nejlepších myslí sousedních kmenů a po jejich vyškolení je posílaly zpět ke svým lidem jako posly sociálního progresu.
66:6.5 (749.7) Poslové jedné rasy nebyli nikdy posláni k jiné rase, s výjimkou toho, že si je ten národ vyžádal. Ti, kdo pracovali pro rozvoj a pokrok daného kmene či rasy vždy pocházeli z toho kmene či rasy. Poslové vždy pracovali trpělivě, aby povznesli a zlepšili dlouhodobé zvyky každé rasy. Prostoduší urantijci přicházeli do Dalamatie se svými sociálními obyčeji ne proto, aby je změnili za nové a lepší praktiky, ale aby je zdokonalili stykem s vyšší kulturou a spojením s rozvinutějšími mysli. Byl to zdlouhavý, ale účinný proces.
66:6.6 (750.1) Učitelé Dalamatie usilovali o přidání vědomého sociálního výběru k čistě přirozenému výběru biologické evoluce. Jejich činnost nezpůsobila zmatek v lidské společnosti, ale oni výrazně urychlili její normální a přirozenou evoluci. Jejich cílem byl progres evolucí a ne revoluce zjevením. Lidské rase trvalo věky, než si osvojila něco málo náboženství a morálky a tito nadlidé dobře věděli, že obrat lidstvo o těchto několik pokroků by způsobilo zmatek a zděšení, což nastane vždy, když osvícené a pokročilé bytosti se snaží vylepšit zaostalé rasy nadměrným učením a neúměrným osvícením.
66:6.7 (750.2) Když křesťanští misionáři přicházejí do srdce Afriky, kde synové a dcery musejí zůstat pod kontrolou a vedením svých rodičů dokud rodiče žijí, přinášejí jenom zmatek a rozpad veškeré autority, když chtějí za jednu generaci nahradit tyto praktiky učením, že tyto děti by se měly osvobodit ode všeho rodičovského omezování po dosažení věku dvaceti jedna let.
66:7.1 (750.3) I když hlavní Princovo sídlo se vyznačovalo mimořádnou krásou a u primitivních lidí té doby vzbuzovalo úžas, bylo zcela skromné. Budovy nebyly nijak zvlášť velké, protože cílem těchto importovaných učitelů bylo podnítit případný rozvoj zemědělství prostřednictvím chovu dobytka. Uvnitř městských hradeb bylo dostatek pastevní a zahradní půdy, která zajistila výživu pro dvaceti tisícovou populaci.
66:7.2 (750.4) Interiéry centrálního chrámu uctívání a sídel deseti rad dohlížejících nadlidí byla skutečně krásná umělecká díla. A přestože obytné budovy byly modelem upravenosti a čistoty všechno bylo velmi jednoduše zařízené a vcelku primitivní ve srovnání s výstavbou budov v pozdějších dobách. V tomto hlavním centru kultury byly použity pouze metody, které svojí přirozeností patřily na Urantii.
66:7.3 (750.5) Princův osobní štáb disponoval jednoduchými a vzorovými příbytky, které byly navrženy tak, aby inspirovaly a ovlivnily studenty, pobývající ve světovém sociálním a vzdělávacím hlavním centru.
66:7.4 (750.6) Závazný rodinný život a bydlení jedné rodiny společně v jednom příbytku na poměrně stálém místě pochází z dob Dalamatie. A stalo se tak hlavně zásluhou učení a příkladu Kaligastiovy setniny a jejich žáků. Rodina, jako pospolitá jednotka, začala mít úspěch až když nadmuži a nadženy Dalamatie naučili lidstvo milovat svá vnoučata a pravnoučata a plánovat pro ně. Divoch miluje své dítě, ale civilizovaný člověk miluje také své vnoučata.
66:7.5 (750.7) Členové Princova personálu žili spolu jako otcové a matky. Pravda, oni neměli svoje vlastní děti, ale v padesáti modelových domovech Dalamatie bylo vždy nejméně pět set adoptovaných malých dětí, vybraných z lepších rodin andonických a sangikských ras; mnoho těchto dětí byly sirotci. Dostalo se jim výsady být vychován a vzdělán těmito superrodiči; a potom, po třech letech v Princových školách (kam obvykle přicházeli ve věku třinácti až patnácti let) byli způsobilí pro manželství a připraveni odejít jako poslové Prince k potřebným kmenům svých vlastních ras.
66:7.6 (751.1) Fad zodpovídal za výuku, která se v Dalamatii prováděla formou řemeslné školy, ve které se žáci učili prací a vykonáváním denních prospěšných úkolů. Tento vzdělávací program nezanedbával rozvoj charakteru myšlením a cítěním; ale na prvním místě byla manuální výuka. Učení bylo individuální a kolektivní. Žáky vyučovali muži i ženy, jednotlivě nebo i společně. Jedna polovina výuky byla určena odděleně chlapcům a dívkám; druhá byla společná. Studenti se učili manuální zručnosti jednotlivě a společenskému životu ve skupinách, nebo třídách. Učili se přátelit se s mladšími skupinami, staršími skupinami a dospělými, stejně jako týmové práci se svými vrstevníky. Byli také seznámeni s takovými společenstvími, jako rodinné skupiny, hrací družstva a školní třídy.
66:7.7 (751.2) V pozdější době byli mezi těmi, kteří prošli přípravou v Mezopotámii pro následnou práci se svými vlastními rasami, Andonité z horských oblastí západní Indie společně se zástupci červených a modrých ras; ještě později byl přijat malý počet členů žluté rasy.
66:7.8 (751.3) Hap dal dávným rasám mravní zákon. Tento kodex byl znám jako „Vůle Otce“ a obsahoval následujících sedm přikázáních:
66:7.9 (751.4) 1. Nebudeš se bát žádného Boha a nebudeš sloužit žádnému Bohu, kromě Otce všeho.
66:7.10 (751.5) 2. Cti Syna Otce, vládce světa, a neprojevuj neúctu k jeho nadlidským pomocníkům.
66:7.11 (751.6) 3. Nebudeš lhát před soudci lidu.
66:7.12 (751.7) 4. Nezabiješ muže, ženy a děti.
66:7.13 (751.8) 5. Nebudeš krást majetek nebo dobytek svého souseda.
66:7.14 (751.9) 6. Nedotkneš se ženy svého přítele.
66:7.15 (751.10) 7. Neprojevíš neúctu svým rodičům nebo starším kmene.
66:7.16 (751.11) Tento zákon platil v Dalamatii téměř tři sta tisíc let. A mnoho kamenných desek, na kterých byla vyryta tato přikázání, nyní leží na dně moře u břehů Mezopotámie a Persie. Stalo se zvykem, že jeden den v týdnu se ctilo jedno z těchto přikázáních a používalo se při pozdravu a při děkování u jídla.
66:7.17 (751.12) Časovým měřítkem v těch dobách byl lunární měsíc a měl dvacet osm dní. S výjimkou dne a noci, toto byl jediný způsob sledování času, známý pradávným lidem. Sedmidenní týden byl zaveden učiteli Dalamatie na základě toho, že sedm bylo čtvrtinou dvaceti osmi. Nepochybně, význam čísla sedm v supervesmíru jim skýtal možnost vnést duchovní element do obyčejného počítání času. Ale týdenní perioda nemá žádný přirozený původ.
66:7.18 (751.13) Kraj kolem města byl poměrně hodně osídlen v okruhu sto šedesáti kilometrů. Bezprostředně za hradbami města stovky absolventů Princových škol se zabývaly chovem dobytka a vykonávaly různé úkoly, které obdržely od členů jeho personálu a jejich početných lidských pomocníků. Někteří se zabývali zemědělstvím a zahradnictvím.
66:7.19 (751.14) Lidstvo nebylo odsouzeno k těžké zemědělské práci za trest za domnělý hřích. „V potu tváře budeš jíst plody svých polí“ nebylo vynesení trestu za to, že člověk se zúčastnil zmatečné vzpoury Lucifera pod vedením zrádného Kaligastii. Obdělávání půdy je podstatné pro založení pokročilé civilizace na evolučních planetách a tato činnost byla středem všeho učení Planetárního Prince a jeho personálu po dobu tři sta tisíc let, které uplynuly od jejich příchodu na Urantii a těmi tragickými dny, kdy se Kaligastia se svojí skupinou připojil k rebelujícímu Luciferovi. Práce s půdou není prokletím; spíše je to nejvyšším požehnáním pro všechny ty, kteří se mohou takto těšit nejlidštější činnosti ze všech lidských aktivit.
66:7.20 (752.1) Když začala vzpoura, Dalamatia měla téměř šest tisíc obyvatel. Toto číslo zahrnuje pravidelné studenty, ale nejsou v něm započítáni návštěvníci a pozorovatelé, kterých tam bylo vždy více než jeden tisíc. Ale vy si můžete jen stěží představit ten úžasný pokrok v těch vzdálených dobách; prakticky veškerý skvělý lidský přínos těchto časů byl zničen ohromným zmatkem a nejhlubším duchovním temnem, které následovalo po tragickém podvodu a vzpouře Kaligastii.
66:8.1 (752.2) Při pohledu zpět na dlouhou Kaligastiovu kariéru můžeme najít pouze jeden výjimečný rys v jeho jednání, který vyvolal pozornost; on byl krajně individualistický. Vždy se přikláněl na stranu těch, kteří projevovali sebemenší náznak protestu a obvykle sympatizoval s těmi, kdo svým postojem vyvolával kritiku. Záhy u něho objevujeme tendenci k neklidu v důsledku autority a lehkou nesnášenlivost se všemi formami dohledu. I když poněkud nelibě nesl vrchního zástupce a byl lehce vzpurný pod vyšší pravomocí, nicméně, když přišla zkouška, on vždy prokázal věrnost vesmírným vládcům a poslušnost příkazům Otců Souhvězdí. Do doby jeho ostudné zrady Urantie se na něm nikdy nenašel žádný podstatný nedostatek.
66:8.2 (752.3) Je třeba poznamenat, že jak Lucifer, tak i Kaligastia byli vlídně informováni a citlivě upozorněni o svých tendencích kritizovat a o jemném posilování své osobní pýchy a s tím spojeného zveličování pocitu vlastní důležitosti. Ale všechny tyto pokusy pomoci si oba vyložili jako neopodstatněnou kritiku a jako neoprávněné zasahování do osobní svobody. Jak Kaligastia, tak i Lucifer viděli v radách svých přátelských poradců ty samé hanebné motivy, které začínaly ovládat jejich pokroucené myšlení a jejich mylné plánování. Oni soudili své nezištné poradce podle své vlastní vyvíjející se sobeckosti.
66:8.3 (752.4) Po příchodu Prince Kaligastii se planetární civilizace rozvíjela vcelku normálním způsobem po dobu téměř tři sta tisíc let. Kromě skutečnosti, že Urantia je sférou modifikovaného života a je proto vystavena četným neobvyklostem a neobvyklým epizodám evolučních proměn, její rozvoj byl velmi úspěšný až do doby Luciferovy vzpoury a současně Kaligastiovy zrady. Veškerá následná historie byla definitivně ovlivněna touto katastrofickou chybou, stejně jako pozdějším selháním Adama a Evy vykonat svoji planetární misi.
66:8.4 (752.5) Princ Urantie vstoupil to temnoty v době Luciferovy vzpoury a tím uvrhl planetu do dlouhotrvajícího zmatku. Následně byl zbaven vládní moci koordinovaným zásahem vládců souhvězdí a dalších vesmírných autorit. Sdílel nevyhnutelné rány osudu izolované Urantie do příchodu Adama na planetu a v určité míře přispěl k nezdaru plánu vylepšit smrtelné rasy prostřednictvím krve nové fialové rasy─potomků Adama a Evy.
66:8.5 (753.1) Moc padlého Prince vměšovat se do lidských záležitostí byla značně omezena inkarnací Machiventy Melkísedeka v dobách Abrahama; a později, během života Michaela v lidském těle, tento zrádný Princ byl s konečnou platností zbaven veškeré moci na Urantii.
66:8.6 (753.2) Přestože dogma osobního ďábla na Urantii mělo do jisté míry základy v planetární přítomnosti zrádného a zlotřilého Kaligastii, byla nicméně zcela nepravdivá ve svém tvrzení, že takový „ďábel“ může ovlivnit normální lidskou mysl proti její svobodné a přirozené volbě. Dokonce ještě před poskytnutím Michaela na Urantii nebyli ani Kaligastia ani Daligastia nikdy schopni vnutit smrtelníkům, nebo přinutit žádného normálního jedince k tomu, aby dělal něco proti lidské vůli. Ve všech morálních otázkách má nejvyšší moc svobodná vůle člověka; také vnitřní Ladič Myšlení nenutí člověka myslet určitou myšlenku, nebo udělat nějaký čin proti jeho svobodné vůli.
66:8.7 (753.3) A nyní tento planetární rebel, zbaven veškeré moci uškodit svým bývalým podřízeným, očekává konečné rozhodnutí Věčně Moudrých Uversy nad všemi, kdo se účastnili Luciferovy vzpoury.
66:8.8 (753.4) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 67
67:0.1 (754.1) NENÍ možné pochopit problémy, spojené s lidskou existencí na Urantii, bez znalostí některých významných epoch minulosti, mezi kterými má důležité místo planetární vzpoura se svými důsledky. I když tento rozvrat neovlivnil závažným způsobem průběh organické evoluce, výrazně změnil průběh sociální evoluce a duchovního rozvoje. Tato ničivá pohroma hluboce ovlivnila celou nadpřirozenou historii planety.
67:1.1 (754.2) Kaligastia vládl na Urantii tři sta tisíc let když Luciferův asistent, Satan, přijel na jednu ze svých pravidelných kontrolních návštěv. Když se Satan objevil na planetě, jeho vzezření se ani v nejmenším nepodobalo vašim karikaturám, zobrazujících jeho ďábelskou funkci. On byl, a stále je, Syn Lanonandek velké duchaplnosti. „A není divu, protože sám Satan je duchaplný tvor světla.“
67:1.2 (754.3) V průběhu této kontrolní návštěvy Satan informoval Kaligastiu o „Deklaraci svobody“, navrženou v tu dobu Luciferem a jak nyní víme, Prince souhlasil se zradou planety po vyhlášení vzpoury. Osobnosti lokálního vesmíru hluboce pohrdají Princem Kaligastiou pro jeho promyšlenou zradu důvěry. Syn Tvořitel vyjádřil toto pohrdání slovy: „Jsi stejný jako tvůj vůdce, Lucifer, hříšně jsi zvěčnil jeho nepravost. Velebením vlastního já se stal lhářem, protože nezůstal věren pravdě.“
67:1.3 (754.4) V celé sféře řízení lokálního vesmíru nevyžaduje žádná funkce takovou posvátnou důvěru, než ta, jaká je svěřena Planetárnímu Princi, který přebírá odpovědnost za blaho a vedení vyvíjejících se smrtelníků nové obydlené planety. A ze všech forem zla není žádná víc zhoubná pro osobnost, než zrada důvěry a neloajálnost k důvěřivým přátelům. Tím, že se dopustil tohoto promyšleného hříchu, Kaligastia tak dokonale deformoval svoji osobnost, že od té doby jeho mysl již nikdy nebyla schopna získat zpět svoji rovnováhu.
67:1.4 (754.5) Existuje mnoho rozdílných pohledů na hřích, ale z hlediska filozofie vesmíru je hřích postojem osobnosti, která vědomě odporuje kosmické realitě. Pochybení může být považováno jako nepochopení, nebo překroucení reality. Zlo je částečné uskutečnění vesmírných realit, nebo chybné přizpůsobení se jim. Ale hřích je cílevědomý odpor k božské realitě─vědomá volba bránit duchovnímu progresu─zatímco špatnost spočívá v otevřeném a urputném vzdoru proti uznávané realitě a znamená takový stupeň rozpadu osobnosti, hraničící s kosmickým šílenstvím.
67:1.5 (755.1) Pochybení naznačuje nedostatek intelektuálnhoí nadšení; zlo, nedostatečnou moudrost; hřích, nejhlubší duchovní chudobu; ale podlost svědčí o ztrácející se kontrole osobnosti.
67:1.6 (755.2) A když se hřích volí mnohokrát a je často opakován, může se stát návykem. Návykoví hříšníci se mohou stát snadno špatnými, horlivými rebely proti vesmíru a všem jeho božským realitám. Zatímco všechny druhy hříchů mohou být odpuštěny, my pochybujeme, zdali zakořeněný zloduch by někdy upřímně pocítil lítost nad svými špatnými činy, nebo přijal odpuštění za své hříchy.
67:2.1 (755.3) Brzy po Satanově kontrolní návštěvě, v době, kdy planetární správa byla v očekávání velkých věcí na Urantii, jednoho dne (uprostřed zimy na severních kontinentech) měl Kaligastia dlouhou poradu se svým společníkem Daligastiou, po které Daligastia svolal deset rad Urantie na mimořádné zasedání. Toto jednání zahájil prohlášením, že Princ Kaligastia se chystá prohlásit se za absolutního vládce Urantie a požadoval abdikaci všech správních složek a odstoupení ze všech jejich funkcí a předání pravomocí do rukou Daligastii jako pověřence až do doby reorganizace planetární správy a následného přerozdělení správní autority těchto složek.
67:2.2 (755.4) Po přednesení tohoto šokujícího požadavku pronesl znamenitou řeč Van, vedoucí nejvyšší rady pro koordinaci. Tento vynikající organizátor a výtečný soudce označil tento navrhovaný postup za akt hraničící s planetární vzpourou a apeloval na všechny účastníky jednání, aby se žádným způsobem na této akci nepodíleli, dokud nebude učiněno dovolání k Luciferovi, Vládci Soustavy Satanie; a Van získal podporu všech zúčastněných. Tudíž, dovolání bylo odesláno do Jerusemu, odkud okamžitě přišlo nazpět nařízení, ustanovující Kaligastiu nejvyšším vládcem Urantie a vyžadující absolutní a nezpochybnitelnou poslušnost jeho příkazům. A bylo to právě v odpovědi na tuto ohromující zprávu, kdy charakterní Van pronesl svůj památný sedmihodinový proslov, ve kterém výslovně obvinil Daligastiu, Kaligastiu a Lucifera ze znevažování svrchovanosti vesmíru Nebadonu; a požádal Nejsvrchovanější Edentie o zastání a podporu.
67:2.3 (755.5) Mezitím okruhy soustavy byly přerušeny; Urantia se ocitla v izolaci. Každá skupina nebeského života na planetě byla náhle a bez varování odpojena, doslova odříznuta od jakékoliv vnější rady či zprávy.
67:2.4 (755.6) Daligastia oficiálně prohlásil Kaligastiu za „Boha Urantie a nejvyššího vládce všeho.“ Toto prohlášení celou situaci vyjasnilo a každá skupina začala samostatně rokovat. Tyto diskuze nakonec rozhodly o osudu každé nadlidské osobnosti na planetě.
67:2.5 (755.7) Serafové a cherubové a další nebeské bytosti byly zapojeny do vynášení usneseních v tomto těžkém boji─dlouhého a hříšného konfliktu. Mnoho skupin nadlidských bytostí, pobývajících na Urantii v době její izolace bylo tady zadrženo a podobně jako serafové a jejich druhové bylo přinuceno rozhodnout se mezi hříchem a čestností─mezi způsoby Lucifera a vůlí neviditelného Otce.
67:2.6 (756.1) Tento spor trval více než sedm let. Dokud každá zainteresovaná osobnost neudělala konečné rozhodnutí, orgány Edentie nezasáhly ani nezakročily. Teprve potom Van a jeho věrní druhové byli očištěni a zbaveni dlouhotrvající úzkosti a nesnesitelného napětí.
67:3.1 (756.2) Hlášení o vypuknutí vzpoury na Jerusemu, hlavním centru Satanie, bylo vysíláno radou Melkísedeků. Pohotovostní skupina Melkísedeků byla ihned poslána do Jerusemu a Gabriel se nabídl, že bude zastupovat Syna Tvořitele, jehož autorita byla napadena. Po odvysílání zprávy o vzpouře v Satanii byla soustava odpojena od svých sesterských soustav, byla dána do karantény. „Válka na nebesích“─v hlavním centru Satanie─se rozšířila na každou planetu lokální soustavy.
67:3.2 (756.3) Čtyřicet členů osobního štábu Kaligastiovy setniny Urantie (včetně Vana) odmítlo připojit se k povstání. Mnoho lidských pomocníků (modifikovaných či jiných) štábu bylo také odvážnými a šlechetnými obránci Michaela a jeho vesmírné vlády. Obrovská ztráta osobností byla mezi serafy a cheruby. Téměř polovina řídících serafů a přechodných pečovatelů, sloužících na planetě, se připojila ke svému vůdci Daligastiovi na podporu věci Lucifera. Čtyřicet tisíc sto devatenáct primárních midbytostí se dalo na stranu Kaligastii, ale zbývající počet těchto bytostí zůstal věrný své pravdě.
67:3.3 (756.4) Zrádný Princ dal neloajálním midbytostem a dalším skupinám rebelujících osobností moc vykonávat jeho příkazy, zatímco Van shromáždil věrné midbytosti a ostatní čestné skupiny a zahájil velký boj o záchranu planetárního personálu a dalších nebeských osobností, odřezaných od vnějšího světa.
67:3.4 (756.5) V průběhu tohoto konfliktu loajální bytosti pobývaly v neohrazeném a chabě chráněném osídlení, vzdáleném několik kilometrů východně od Dalamatie, ale jejich příbytky byly ve dne v noci střeženy ostražitými a vždy bdělými věrnými midbytostmi; a v jejich držení byl drahocenný strom života.
67:3.5 (756.6) Když vypukla vzpoura, věrní serafové a cherubové, s pomocí tří loajálních midbytostí, převzali do opatrování strom života a dovolili pouze čtyřiceti věrným členům personálu a jim přiřazeným modifikovaným smrtelníkům užívat plody a listí této energetické rostliny. Takových modifikovaných Andonitů, pomocníků personálu, bylo padesát šest, protože šestnáct andonitských posluhovačů neloajálního personálu také odmítlo účastnit se vzpoury se svými vůdci.
67:3.6 (756.7) Po dobu sedmi rozhodujících let Kaligastiovy vzpoury Van věnoval všechny svoje síly na podporu věrné armády lidí, midbytostí a andělů. Duchovní rozhled a morální vytrvalost, které umožnily Vanovi uchovat si takový neotřesitelný postoj věrnosti k vesmírné vládě, byly výsledkem bystrého myšlení, moudrého uvažování, logického úsudku, upřímné motivace, nezištného úmyslu, inteligentní loajality, empirické paměti, disciplinovaného charakteru a nezpochybnitelné oddanosti jeho osobnosti vykonávat vůli Rajského Otce.
67:3.7 (756.8) Těchto sedm let čekání bylo dobou sebezpytování a duchovní sebekázně. Takové krize v řízení vesmíru demonstrují obrovský vliv mysli jako faktoru duchovní volby. Vzdělání, výchova a zkušenost jsou rozhodujícími faktory ve většině důležitých rozhodnutích všech evolučních smrtelných tvorů. Ale vnitřní duch má veškerý potenciál pro navázání přímého kontaktu s takovými schopnostmi lidské osobnosti, které ovlivňují rozhodování, aby posílil plně zasvěcenou vůli tvora konat úžasné činy oddanosti vůle a cesty Rajského Otce. A toto je přesně to, co prožil Amadon─modifikovaný člověk, pomocník Vana.
67:3.8 (757.1) Amadon je výjimečným člověkem, hrdinou Luciferovy vzpoury. Tento mužský potomek Andona a Fonty byl jedním ze sta bytostí, které věnovaly svoji plazmu personálu Prince a od té doby byl natrvalo přidělen Vanovi jako jeho společnki a lidský pomocník. Amadon se rozhodl postavit se na stranu svého vůdce v tomto dlouhém a namáhavém boji. A byl to inspirující pohled vidět toto dítě evolučních ras jak odolává v klidu lstivosti Daligastii, jak v průběhu sedmiletého konfliktu on a jeho věrní druhové vzdorovali s nepoddajnou odvahou všemu klamnému učení oslnivého Kaligastii.
67:3.9 (757.2) Kaligastia, majíc nejvyšší inteligenci a nesmírnou zkušenost v záležitostech vesmíru, sešel z cesty─spáchal hřích. Amadon, majíc minimum inteligence a doslova bez žádné vesmírné zkušenosti, zůstal věrný své službě vesmíru a loajální svým druhům. Van využil mysl a duch v pozoruhodné a účinné kombinaci intelektuálního rozhodování a duchovního rozhledu, čímž dosáhl nejvyšší dosažitelné empirické úrovně realizace osobnosti. Mysl a duch, když jsou plně spojeny, mají potenciál pro vytváření nadlidských hodnot, dokonce morontiálních realit.
67:3.10 (757.3) Vypravování o vzrušujících událostech těchto tragických dnů by nemělo konce. Ale, nakonec i poslední osobnost udělala konečné rozhodnutí a potom, ale až potom, přišli Nejsvrchovanější Edentie s pohotovostní skupinou Melkísedeků, aby se uchopili moci na Urantii. Na Jerusemu byly vymazány panoramatické záznamy vlády Kaligastii a byla zahájena zkušební éra rehabilitace planety.
67:4.1 (757.4) Při konečném zjišťování stavu rozdělení sil členů osobního Princova štábu se zjistilo: Van a jeho celá koordinační rada zachovali věrnost. Odolal Ang a tři členové rady pro zajišťování potravy. Celá rada pro zdomácnění zvířat byla zavlečena do vzpoury, stejně jako všichni poradci pro pokoření dravých zvířat. Fad a pět členů komise pro vzdělání se zachránili. Nod a celá jeho komise pro průmysl a obchod se připojili ke Kaligastiovi. Hap a celé kolegium pro odhalování náboženství zůstali věrni Vanovi a jeho ušlechtilé skupině. Lut a celá jeho rada pro zdraví byli ztraceni. Celá rada pro umění a vědu zachovala věrnost, ale Tut a celá komise pro rozvíjení kmenových vztahů sešla z cesty. Tak, ze sta členů personálu čtyřicet zachovalo svoji věrnost a bylo později přepraveno do Jerusemu, kde znovu obnovili svoji cestu do Ráje.
67:4.2 (757.5) Šedesát členů planetárního personálu, kteří se připojili ke vzpouře, si zvolilo Noda za svého vůdce. Horlivě pracovali pro Prince, ale brzy zjistili, že byli odpojeni od vyživovacích okruhů soustavy. Uvědomili si skutečnost, že byli poníženi do stavu smrtelných bytostí. Sice zůstali nadlidmi, ale současně byli materiální a smrtelní. Ve snaze zvýšit jejich počty, Daligastia přikázal přistoupit okamžitě k pohlavnímu rozmnožování, uvědomujíc si plně, že původních šedesát členů a jejich čtyřicet čtyři modifikovaných pomocníků Andonitů je odsouzeno dříve či později k zániku vymřením. Po pádu Dalamatie se neloajální personál přesunul na sever a na východ. Jejich potomci byli po dlouhou dobu známi jako Nodité a jejich místo, kde sídlili se nazývalo „země Noda.“
67:4.3 (758.1) Přítomnost těchto neobyčejných nadmužů a nadžen, postavených vzpourou do bezvýchodného postavení a nyní pohlavně se spojujících s pozemskými syny a dcerami, dala snadno vzniknout těm starodávným příběhům o bozích, přicházejících z nebe, aby vstupovali do manželství se smrtelníky. A tak vzniklo velké množství mýtických legend, které ale byly založeny na faktech z období po vzpouře a které později našly své místo v lidových pověstech a tradicích různých národů, jejichž předkové se stýkali s Nodity a jejich potomky.
67:4.4 (758.2) Rebelové z osobního štábu, zbaveni duchovní podpory, časem vymřeli přirozenou smrtí. A většina z pozdějšího modlářství lidských ras vznikla z touhy zachovat vzpomínky na tyto vysoce vážené bytosti epochy Kaligastii.
67:4.5 (758.3) Když členové Kaligastiovy setniny přišli na Urantii, byli dočasně odpojeni od svých Ladičů Myšlení. Ihned po příchodu skupiny Melkísedeků, prozatímních správců, byli věrné osobnosti (kromě Vana) poslány zpět na Jerusem a tam byly opět spojeny se svými čekajícími Ladiči. My neznáme osud šedesáti rebelů; jejich Ladiči stále čekají na Jerusemu. Nepochybně všechny záležitosti budou odloženy, dokud nebude celá Luciferova vzpoura s konečnou platností posouzena a bude rozhodnuto o osudu všech účastníků.
67:4.6 (758.4) Pro takové bytosti jako jsou andělé a midbytosti je velmi obtížné pochopit, že skvělí a důvěryhodní vládcové jako Kaligastia a Daligastia sejdou z cesty─spáchají zrádný hřích. Ty bytosti, které upadly do hříchu─ony se nezapojily do vzpoury uváženě a promyšleně─byly oklamány svými nadřízenými, byly podvedeny svými důvěryhodnými vůdci. Rovněž bylo snadné získat podporu primitivně myslících evolučních smrtelníků.
67:4.7 (758.5) Velká většina všech lidských a nadlidských bytostí, která byla obětí Luciferovy vzpoury na Jerusemu a různé oklamané planety již dávno upřímně litovaly své pošetilosti; a my opravdu věříme, že všichni takoví upřímní kajícníci budou nějakým způsobem rehabilitováni a vráceni do nějaké fáze vesmírné služby až Věčně Moudří skončí nedávno započaté rozhodování o vzpouře v Satanii.
67:5.1 (758.6) Po dobu téměř padesáti let po štvavé vzpouře vládl v Dalamatii a okolí velký zmatek. Byl to pokus úplně a radikálně reorganizovat celý svět; revoluce nahradila evoluci jako metoda rozvoje kultury a zdokonalení ras. U vyšších a částečně vychovaných obyvatel Dalamatie a blízkého okolí se objevil náhlý vzestup kulturní úrovně, ale když tyto nové a radikální metody byly použity na vzdálené národy, přímým výsledkem byl nepopsatelný zmatek a rasové peklo. Polovyvinutí lidé velmi rychle zaměnili svobodu za libovůli.
67:5.2 (758.7) Záhy po vzpouře byl všechen vzbouřenecký personál přinucen urputně bránit město před hordami polodivochů, kteří obléhali jeho hradby v důsledku předčasného nucení jim doktrín svobody. A ještě dávno předtím, než překrásné hlavní sídlo zmizelo v jižních vodách, zmatené a nesprávně učené kmeny z okolí Dalamatie přepadly v divokém útoku toto nádherné město a vyhnaly odpadlický personál s jeho společníky na sever.
67:5.3 (759.1) Plán Kaligastii na okamžitou přeměnu lidské společnosti podle jeho představ o individuální nevázanosti a skupinové svobodě se rychle ukázal jako více či méně naprostým selháním. Společnost rychle klesla zpět na svoji minulou biologickou úroveň a evoluční boj začíná celý znovu a to na úrovni, která nebyla příliš pokročilejší, než na začátku režimu Kaligastii─tento převrat zanechal svět ve velkém zmatku.
67:5.4 (759.2) Sto šedesát dva let po vzpouře zaplavily přílivové vlny Dalamatii a hlavní sídlo planety se potopilo do hlubin moře; a tato pevnina se opět vynořila až tehdy, kdy téměř všechny stopy po vysoké kultuře těchto velkolepých epoch byly zahlazeny.
67:5.5 (759.3) V době, kdy první hlavní město světa bylo pohlceno mořem, poskytovalo útočiště pouze nejnižším typům sangikských ras Urantie, odpadlíkům, kteří již přeměnili chrám Otce ve svatyni, zasvěcenou Nogovi─falešnému bohu světla a ohně.
67:6.1 (759.4) Následovníci Vana záhy ustoupili do horských oblastí západní Indie, kde byli chráněni před útoky zmatených ras obývajících nížiny a v tomto ústraní plánovali obnovení světa, tak jak jejich dávní badonitští předkové kdysi všichni nevědomky pracovali pro blaho lidstva krátce před objevením se sangikských kmenů.
67:6.2 (759.5) Ještě před příchodem prozatímních správců Melkísedeků Van vložil správu lidských záležitostí do rukou deseti čtyřčlenných komisí, které byly totožné s těmi za Princova režimu. Starší Nositelé Života, trvale pobývající na planetě, převzali dočasné vedení této čtyřicetičlenné rady, která byla v činnosti po dobu sedmiletého vyčkávání. Když se třicet devět věrných členů štábu vrátilo na Jerusem, tyto funkce převzaly podobné skupiny Amadonitů.
67:6.3 (759.6) Tito Amadonité pocházeli ze skupiny 144 věrných Andonitů, ke kterým patřil Amadon, jehož jménem se oni nazývali. Tato skupina byla složena ze třiceti devíti mužů a sto pěti žen. Padesát šest z nich mělo status nesmrtelnosti a všichni (kromě Amadona) byli přemístěni společně s věrnými členy štábu. Zbytek této vznešené skupiny zůstal na zemi do konce svých smrtelných dnů pod vedením Vana a Amadona. Oni byli biologickými kvasinkami, které se rozmnožovaly a nepřetržitě dodávaly ze svých řad světové vůdce po celou dlouhou dobu temna po skončení vzpoury.
67:6.4 (759.7) Van byl ponechán na Urantii do příchodu Adama v čestné funkci vůdce všech nadlidských osobností, působících na planetě. On a Amadon byli vyživováni metodou stromu života ve spojení se speciální životní podporou Melkísedeků po dobu více než sto padesáti tisíc let.
67:6.5 (759.8) Dlouhou dobu byly záležitosti Urantie řízeny radou planetárních prozatímních správců, dvanácti Melkísedeků, schválených mandátem staršího vládce souhvězdí, Nejsvrchovanějším Otcem Norlatiadeku. S Melkísedeky spolupracovala poradní rada, která byla složena následovně: jeden z věrných pomocníků padlého Prince, dva trvale sídlící Nositelé Života, Trinitarizovaný Syn v učební době, dobrovolný Syn Učitel, Oslnivá Večerní Hvězda Avalonu (periodicky), vůdcové serafů a cherubů, poradci ze dvou sousedních planet, generální vedoucí podřízeného andělského života a Van, vůdce midbytostí. A takto byla Urantia řízena a spravována do příchodu Adama. Není divu, že odvážnému a věrnému Vanovi bylo přiděleno místo v radě planetárních prozatímních správců, kteří tak dlouho řídili záležitosti Urantie.
67:6.6 (760.1) Dvanáct prozatímních správců Melkísedeků vykonalo heroickou práci. Zachránili zbytky civilizace a jejich planetární plány byly uskutečněny Vanem. Tisíc let po vzpouře měli po celém světě rozptýleno více než tři sta padesát pokročilých skupin. Tyto základny civilizace tvořili především potomci věrných Andonitů, mírně smíšeni se sangikskými rasami, především s modrými lidmi a Nodity.
67:6.7 (760.2) Přes nesmírnou degradaci, kterou způsobila vzpoura, na zemi existovalo mnoho zdravých a nadějných biologických linií. Pod vedením prozatímních správců Melkísedeků Van a Amadon nepolevovali ve své podpoře přirozené evoluce lidské rasy, umožňujíc fyzický rozvoj člověka, dokud nedosáhl svého vrcholu, který opravňoval k vyslání Materiálního Syna a Materiální Dcery na Urantii.
67:6.8 (760.3) Van a Amadon opustili zemi krátce po příchodu Adama a Evy. Brzy potom byli přemístěni na Jerusem, kde byl Van opět spojen se svým čekajícím Ladičem. V současné době Van slouží v zájmu Urantie a současně očekává příkaz k dlouhé, dlouhé cestě k Rajské dokonalosti a neodhalenému osudu shromažďujícího se Sboru Konečných Smrtelníků.
67:6.9 (760.4) Je nutno poznamenat, že když se Van dovolával podpory Nejsvrchovanějších Edentie poté, kdy Lucifer potvrdil vládu Kaligastii na Urantii, Otcové Souhvězdí ihned odeslali rozhodnutí, ve kterém podporují Vana v každém bodě jeho sporu. Tento výrok se k němu nedostal, protože planetární okruhy komunikace byly při jeho odesílání přerušeny. Pouze nedávno byl tento úřední výnos objeven zaseknutý v převaděči energie, kde zůstal od doby izolace Urantie. Bez tohoto odhalení, které bylo výsledkem vyšetřování midbytostí Urantie, by odblokování tohoto rozhodnutí čekalo až do znovu napojení Urantie na okruhy souhvězdí. A tato očividná porucha v systému meziplanetární komunikace mohla nastat, protože převaděči energie mohou přijímat a odesílat informace, ale sami nemohou zprávy posílat.
67:6.10 (760.5) Formální status Vana v soudních záznamech Satanie byl fakticky a s konečnou platností potvrzen až bylo zaregistrováno na Jerusemu toto rozhodnutí Otců Edentie.
67:7.1 (760.6) Osobní (dostředivé) důsledky tvorova záměrného a trvalého odmítnutí světla jsou jak nevyhnutelné, tak i individuální a týkají se pouze Božstva a konkrétního tvora. Takové, duši ničící plody špatnosti jsou vnitřní sklizní zlotřilého tvora vlastní vůle.
67:7.2 (761.1) Ale jinak je tomu s vnějšími důsledky hříchu. Neosobní (odstředivé) následky spáchaného hříchu jsou jak nevyhnutelné, tak i kolektivní a týkají se každého tvora, působícího v oblasti vlivu takových událostí.
67:7.3 (761.2) Za padesát tisíc let po kolapsu planetární administrativy se zemské záležitosti nacházely v takovém nepořádku a tak zaostalé, že lidská rasa získala jen málo oproti všeobecné evoluční úrovni, která existovala v době příchodu Kaligastii před tři sta padesáti tisíci lety. V některých směrech bylo dosaženo pokroku; v ostatních směrech se hodně ztratilo.
67:7.4 (761.3) Hřích ve svých účincích nepůsobí nikdy pouze lokálně. Administrativní sektory vesmírů připomínají organizmus; nesnáze jedné osobnosti musí do určité míry sdílet všichni ostatní. Hřích je postoj osoby k realitě a nevyhnutelně přenáší své negativní plody na všechny související úrovně vesmírných hodnot. Ale přímé důsledky nesprávného myšlení, konání zla či hříšného plánování jsou pociťovány pouze na úrovni samotného jednání. Porušení vesmírného zákona může být zhoubné na fyzické úrovni, aniž by vážně ovlivnilo mysl, nebo ublížilo duchovnímu poznání. Hřích přináší osudové následky věčnému životu osobnosti jenom tehdy, když je postojem celé bytosti, když symbolizuje volbu mysli a vůli duše.
67:7.5 (761.4) Důsledky zla a hříchu se projevují v materiálních a sociálních sférách a mohou někdy dokonce zpomalit duchovní progres na některých úrovních vesmírné reality, ale nikdy hřích jakékoliv bytosti neoloupí jinou o uskutečnění božského práva na věčný život osobnosti. Věčný život může být ohrožen pouze rozhodnutím mysli a volbou duše samotného jedince.
67:7.6 (761.5) Na Urantii hřích jen málo zpozdil biologickou evoluci, ale jeho vliv připravil smrtelné rasy o plný prospěch adamického dědictví. Hřích nesmírně zpožďuje intelektuální rozvoj, morální růst, sociální progres a masové duchovní dosažení. Ale nebrání nejvyššímu duchovnímu dosažení jakýmkoliv jedincem, který se rozhodne poznat Boha a upřímně vykonává jeho boží vůli.
67:7.7 (761.6) Kaligastia se vzbouřil, Adam a Eva nesplnili svoji povinnost, ale žádný smrtelník, narozený po této době na Urantii, kvůli těmto pochybením netrpěl ve své osobní duchovní zkušenosti. Každý smrtelník narozený na Urantii po Kaligastiově vzpouře byl nějakým způsobem potrestán v čase, ale budoucí blaho takových duší nebylo ani v nejmenším ohroženo ve věčnosti. Žádný člověk nikdy nemusí utrpět zásadní duchovní strádání kvůli hříchu jiného. Bez ohledu na dalekosáhlé dopady v administrativních, intelektuálních a sociálních oblastech, hřích je zcela osobní, pokud jde o morální vinu, nebo duchovní důsledky.
67:7.8 (761.7) Ačkoliv my nejsme schopni pochopit moudrost, která dovolí takové katastrofy, vždy pozorujeme prospěšné účinky, které tyto lokální nepokoje odrážejí v celém vesmíru.
67:8.1 (761.8) Mnoho statečných bytostí na různých světech Satanie se postavilo proti Luciferově vzpouře, ale záznamy Salvingtonu zobrazují Amadona jako výjimečný charakter v celé soustavě. Dokázal velkolepě odmítat záplavy podněcujících výzev a prokázal neotřesitelnou věrnost Vanovi. Drželi pevně při sobě ve své oddanosti nejvyšší moci neviditelného Otce a jeho Syna Michaela.
67:8.2 (762.1) V době těchto závažných událostí jsem působil v Edentii a ještě dnes si uvědomuji radost, kterou jsem pociťoval při sledování vysílání Salvingtonu, které den za dnem informovalo o neuvěřitelné odolnosti, mimořádné oddanosti a výjimečné věrnosti tohoto bývalého polodivocha, pocházejícího z experimentálního a původního rodu andonické rasy.
67:8.3 (762.2) Od Edentie do Salvingtonu a dokonce až na Uverse po celých sedm dlouhých let první otázkou všeho nižšího nebeského života, týkajícího se vzpoury v Satanii, bylo vždy: „A co urantijský Amadon, stále odolává?“
67:8.4 (762.3) I když Luciferova vzpoura ztížila podmínky v lokální soustavě a jejích odpadlých světů, i když ztráta tohoto syna a jeho oklamaných druhů dočasně zpomalila progres souhvězdí Norlatiadeku, zvažte účinek dalekosáhlého vlivu inspirujícího činu tohoto jednoho dítěte přírody a jeho odhodlané skupiny 143 druhů v jejich vytrvalém postoji za vyšší principy řízení a spravování vesmíru navzdory takovému obrovskému a nepřátelskému nátlaku, který na něho vyvíjeli jeho nevěrní nadřízení. A ujišťuji vás, že toto udělalo již mnohem více dobrého ve vesmíru Nebadonu a v supervesmíru Orvontonu, což značně převažuje souhrn všeho zla a strádání, způsobených vzpourou Lucifera.
67:8.5 (762.4) A to všechno je úchvatně dojemným a jedinečně velkolepým potvrzením moudrosti Otcova univerzálního plánu pro mobilizování Sboru Smrtelné Konečnosti v Ráji a pro povolávání této obrovské skupiny tajemných služebníků budoucnosti do značné míry z obyčejných tělesných vzestupných smrtelníků─takových, jako nezlomný Amadon.
67:8.6 (762.5) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 68
68:0.1 (763.1) TOTO je vyprávění o dlouhém, dlouhém progresivním rozvoji lidských druhů od úrovně, která byla jen o málo vyšší než živočišná existence a procházejíc mnoha epochami do novějších obdobích, kdy se mezi vyššími rasami lidstva vyvinula opravdová, i když nedokonalá, civilizace.
68:0.2 (763.2) Civilizace je výtvorem ras; civilizace není biologicky vrozená; proto všechny děti musí být vychovány v kulturním prostředí a každá následná mladá generace musí získat nové vzdělání. Vyšší vlastnosti civilizace─vědecké, filozofické a náboženské─nejsou přenositelné z jedné generace na druhou přímým dědictvím. Tyto kulturní úspěchy se zachovají pouze osvíceným udržováním sociálního dědictví.
68:0.3 (763.3) Sociální evoluce, založená na spolupráci, byla započata učiteli Dalamatie a po dobu tři sta tisíc let bylo lidstvo vychováváno v ideji skupinových aktivit. Nejvíce ze všech získal z tohoto pradávného učení modrý člověk, do určité míry červený člověk a nejméně ze všech černý člověk. V novějších dobách na Urantii žlutá rasa a bílá rasa představovaly nejpokročilejší sociální progres.
68:1.1 (763.4) Když jsou těsně pospolu, lidé se obvykle naučí mít jeden druhého rád, ale primitivní člověk od přírody nepřekypoval duchem bratrského cítění a touhou po společenských kontaktech se svými druhy. To, že „v jednotě je síla“ se pradávné rasy spíše učily skrze smutnou zkušenost; a je to právě tento nedostatek přirozeného bratrského porozumění, který dnes stojí v cestě okamžitému uskutečnění bratrství člověka na Urantii.
68:1.2 (763.5) Již v dávné minulosti se společenství stalo platbou za přežití. Osamocený člověk byl bezmocným, pokud nenosil kmenové znamení, které dosvědčovalo o jeho příslušnosti ke skupině, která by ho určitě pomstila, kdyby byl napaden. Také v dobách Kaina bylo osudné vydat se do cizích krajů bez nějakého označení kmenového společenství. Civilizace se stala pojistkou člověka proti násilné smrti, ale pojistné je placeno podřízeností početným zákonným požadavkům společnosti.
68:1.3 (763.6) A tak, základem primitivní společnosti byla oboustranná nutnost k větší bezpečnosti, kterou dávalo společenství. Rozvoj lidské společnosti procházel dlouhodobými cykly, jak pod vlivem strachu lidí před osamoceností, tak prostřednictvím zdráhavé spolupráce.
68:1.4 (763.7) Primitivní lidské bytosti brzy poznaly, že skupiny jsou mnohem mocnější a silnější, než bezvýznamný celek, složený jen z několika jejich členů. Sjednocených sto lidí, pracující v harmonii, může přemístit obrovitý balvan; dvě desítky dobře připravených strážců pořádku dokáží ukáznit rozhněvaný dav. A tak společnost nevznikla jako společenství členů, ale byla spíše výsledkem organizace inteligentních spolupracujících lidí. Ale spolupráce není přirozenou vlastností člověka; nejdříve se učí spolupracovat kvůli strachu a později kvůli tomu, když zjišťuje, že je to nejlepší způsob, jak čelit potížím času a jak se chránit proti předpokládaným nebezpečím věčnosti.
68:1.5 (764.1) Ty kmeny, které se brzy zorganizovaly do primitivní společnosti, byly mnohem úspěšnější ve svém působení na přírodu a také při obraně proti svým druhům; měly větší možnosti k přežití; proto, bez ohledu na mnoho překážek ve svém rozvoji, civilizace na Urantii neustále postupuje. A jenom díky tomu, že ve společenství se zvyšuje hodnota přežití, proto mnoho chyb člověka doposud nezpůsobilo zastavení, nebo zničení lidské civilizace.
68:1.6 (764.2) To, že současná kulturní společnost je poměrně nedávným jevem je dobře vidět na dnešních primitivních sociálních podmínkách, které jsou charakteristické pro australské domorodce a africké bušmeny a pygmeje. Na těchto zaostalých národech je možno v určité míře pozorovat dávné kmenové nepřátelství, osobní nedůvěru a další antisociální rysy, které jsou tak charakteristické pro všechny primitivní rasy. Tyto neblahé pozůstatky nesociálních národů pradávných časů jsou výmluvným svědectvím toho, že přirozený individualistický sklon člověka nemůže obstát proti účinnějším a mocnějším organizacím a společenstvím sociálního progresu. Tyto zaostalé a nedůvěřivé antisociální rasy, které mluví po každých padesáti či sto kilometrech jiným nářečím, jsou příkladem toho, jaký by byl současný svět, kdyby nebylo spojeného učení osobního štábu Planetárního Prince a pozdějších snah adamické skupiny rasových vylepšovatelů.
68:1.7 (764.3) Dnešní úsloví „návrat k přírodě“ je klamná představa, víra v uskutečnění kdysi vybájeného „zlatého věku.“ Jediným základem pro vznik legendy o zlatém věku je historický fakt existence Dalamatie a Edenu. Ale tyto zdokonalené společnosti byly daleko od uskutečnění utopických snů.
68:2.1 (764.4) Civilizovaná společnost je výsledkem dávných snah člověka překonat svůj odpor k osamocenosti. Ale to nutně neznamená vzájemnou náklonnost. Současný bouřlivý stav některých primitivních skupin dobře ukazuje, čím pradávné kmeny prošly. Ale, přestože jednotliví jedinci ve společnosti mohou být v rozporu jeden s druhým a bojují proti sobě a přestože se sama civilizace může jevit jako bojující a soutěžící neslučitelná masa, projevuje upřímné úsilí a ne smrtonosnou jednotvárnost stagnace.
68:2.2 (764.5) Ačkoliv úroveň inteligence značnou měrou přispěla k tempu kulturního rozvoje, základní účel společnosti spočívá v tom, aby snížila rizikový faktor v životě jednotlivce a společnost se rozvíjela tak rychle, nakolik se jí daří snižovat bolest a zvyšovat radost ze života. Tak se celé sociální společenství pomalu pohybuje ke konečnému cíli─zániku či věčnému životu─v závislosti na tom, zdali cílem je sebezachování či sebeuspokojení. Sebezachování vytváří společnost, zatímco sebeuspokojení ničí civilizaci.
68:2.3 (764.6) Společnost se zajímá o vlastní záchranu, sebezachování a sebeuspokojení, ale seberealizace člověka je hodna toho, aby se stala bezprostředním cílem mnohých kulturních skupin.
68:2.4 (765.1) Přirozený instinkt člověka žít v tlupě je stěží odpovědný za rozvoj takové sociální organizace, jaká nyní existuje na Urantii. I když tento vrozený sklon k pospolitosti je podstatou lidské společnosti, velká část lidské sociálnosti je osvojena. Dva významné vlivy, které přispěly k prvotnímu sdružování lidí byly hlad a pohlavní život; tyto instinktivní pudy člověk sdílí se živočišným světem. Další dvě emoce, které nutily lidské bytosti být spolu a držely je pohromadě byly ješitnost a strach, především strach z duchů.
68:2.5 (765.2) Historie není nic jiného než záznam dlouhověkého boje člověka o potravu. Primitivní člověk myslel jen tehdy, když měl hlad; uchování potravy bylo jeho prvním sebezapřením, sebekázní. S rozvojem společnosti hlad přestal být jediným podnětem pro sdružování. Početné další druhy hladu─uspokojování různých potřeb─vedly všechny k těsnějšímu spojování lidstva. Ale dnešní společnost je značně zatížena nadměrným růstem údajných lidských potřeb. Západní civilizace dvacátého století sténá vyčerpaně pod obrovským přetížením nadbytku a nevázaným množením lidských nároků a tužeb. Současná společnost pociťuje napětí jedné z nejnebezpečnějších svých etap, kterou charakterizuje rozsáhlá vzájemná součinnost a vysoce komplikovaná vzájemná závislost.
68:2.6 (765.3) Hlad, ješitnost a strach z duchů trvale vytvářely sociální napětí, ale pohlavní uspokojení bylo pomíjivé a nárazové. Samotná sexuální touha nedonutila primitivní muže a ženy vzít na sebe těžké břímě péče o rodinu. Prvotní rodina byla založena na pohlavní nedočkavosti muže, připraveného o pravidelné uspokojení a na oddané mateřské lásce ženy─lásce, kterou ona, do určité míry, sdílí se samicemi všech vyšších živočichů. Přítomnost bezmocného dítěte stanovila první rozlišení mužských a ženských činností; žena musela pečovat o stálé obydlí, kde mohla obdělávat půdu. A od nejranějších dob se místo, kde byla žena, vždy považovalo za domov.
68:2.7 (765.4) Tak se žena brzy stala nepostradatelnou pro rozvíjející se sociální systém. Ani ne tak moc kvůli pomíjivé pohlavní vášni, ale v důsledku potřeby potravy; žena byla významným partnerem v sebezachování. Ona zajišťovala potravu, byla tažným zvířetem a společníkem, který strpěl značné zneužívání bez násilného odporu a ke všem těmto žádoucím vlastnostem byla vždy přítomným prostředkem pohlavního uspokojení.
68:2.8 (765.5) Téměř všechno, co má v civilizaci trvalou hodnotu, má své kořeny v rodině. Rodina byla první mírumilovnou skupinou; muž a žena se učí sladit své protiklady a současně učí své děti mírovému soužití.
68:2.9 (765.6) Význam funkce manželství v evoluci spočívá v zajištění přežití rasy a ne v pouhém uskutečnění osobního štěstí; sebezachování a vlastní záchrana jsou opravdovými účely rodiny. Sebeuspokojení je vedlejší a není podstatné, je důležité jenom jako stimul, zajišťující pohlavní spojení. Příroda vyžaduje přežití, ale uměním civilizace je stále zvyšovat radosti z manželství a uspokojení z rodinného života.
68:2.10 (765.7) Jestli je ješitnost tak rozsáhlá, že zahrnuje pýchu, ctižádost a uznání, tak můžeme pozorovat nejenom to, jak tyto tendence přispívají k vytváření lidských společenstvích, ale jak také drží lidi pohromadě, protože takové emoce nemají žádný smysl, když chybí publikum, které jim aplauduje.Ješitnost se rychle spojila s jinými emocemi a impulsy, které potřebovaly společenskou arénu, ve které se mohou ukazovat a uspokojovat se. Tato skupina emocí dala vzniknout prvním začátkům všeho umění, obřadům a všem formám sportovních her a soutěží.
68:2.11 (766.1) Ješitnost přispěla značnou měrou ke zrodu společnosti. Ale v současné době, v době odhalování těchto sděleních, scestné snažení ješitné generace hrozí zaplavením a zatopením celého komplikovaného systému vysoce technické civilizace. Touha po požitku již dávno nahradila potřebu jíst; logické společenské cíle sebezáchovy se rychle mění do bezcenných a hrozivých forem sebe-uspokojování. Sebezáchova vytváří společnost; nespoutané sebe-uspokojování neomylně ničí civilizaci.
68:3.1 (766.2) Primitivní touhy vytvořily původní společnost, ale strach z duchů ji držel pohromadě a vnesl do její existence mimolidský aspekt. Obyčejný strach měl fyziologický původ: strach z fyzické bolesti, z neukojitelného hladu, nebo z některých přírodních pohrom; ale strach z duchů byl nový a mocný druh úzkosti.
68:3.2 (766.3) Pravděpodobně, největším ojedinělým faktorem v evoluci lidské společnosti byl strach z duchů. I když většina snů velice znepokojovala primitivní mysl, sny o duších doslova děsily pradávné lidi a byly příčinou toho, že tito pověrčiví lidé hledali ochotně a upřímně útěchu jeden u druhého, aby se společně chránili proti temnému a neviditelnému domnělému nebezpečí duchovního světa. Sny o duších byly jedním z prvních vznikajících rozdílů mezi živočišným a lidským typem mysli. Zvířata si nepředstavují život po smrti.
68:3.3 (766.4) Kromě tohoto strachu z duchů, celá společnost byla založena na základních potřebách a zásadních biologických pudech. Ale strach z duchů vnesl do civilizace nový faktor, strach, který přesahuje základní potřeby jedince a který také vysoce převyšuje úsilí o zachování skupiny. Obava před duchy mrtvých přinesla novou a překvapivou formu strachu, hrozivou a silnou úzkost, která přispěla k přeměně uvolněných společenských řádů dávných dob do disciplinovanějších a lépe řízených skupin pradávných časů. Tato nesmyslná pověrčivost, některá ještě stále přetrvává, připravila mysli lidí, prostřednictvím pověrčivého strachu z neskutečného a nadpřirozeného, pro pozdější objevení “strachu z Pána, což je začátek moudrosti.“ Neopodstatněné strachy evoluce musí být nahrazeny úctou k Božstvu, úctou, která je inspirována odhalením. Pradávný kult strachu se stal silným sociálním poutem a od té, tak vzdálené doby, se lidstvo více či méně snaží o dosažení duchovnosti.
68:3.4 (766.5) Hlad a láska spojily lidi; ješitnost a strach z duchů je udržely dohromady. Ale samotné tyto emoce, bez vlivu zjeveních prosazujících mír, nejsou schopny přestát tlak nedůvěry a podezíravosti lidských vzájemných vztahů. Bez pomoci z nadlidských zdrojů se lidská společnost při dosažení určitých limitů zhroutí a tyto samé vlivy vzniku společnosti─hlad, láska, ješitnost a strach─se spiknou a vženou lidstvo do války a krveprolití.
68:3.5 (766.6) Tendence lidské rasy k mírovému soužití není přirozeným darem; pochází z učení zjeveného náboženství, z nahromaděné zkušenosti progresivních ras, ale především z učení Ježíše, Prince Míru.
68:4.1 (767.1) Všechny dnešní sociální instituce pocházejí z evoluce primitivních obyčejů vašich divošských předků; současná pravidla jsou upravené a rozšířené obyčeje minulých dob. To, co je pro jednotlivce zvyk, je pro skupinu obyčej; a skupinové obyčeje se vyvíjejí do lidových či kmenových tradic─masových pravidel. Z těchto prvních počátků berou svůj nízký původ všechny instituce dnešní lidské společnosti.
68:4.2 (767.2) Je nutno vzít v úvahu, že mravy vznikly v důsledku potřeby přizpůsobit život skupiny k podmínkám masové existence; mravy byly první lidskou sociální institucí. A všechny tyto kmenové reakce vznikly ze snahy uniknout bolesti a ponížení a současně měly přinést radost a moc. Původ lidových zvyků, jako je vznik jazyků, je vždy neuvědomělý a bezděčný a proto je vždy zahalen tajemstvím.
68:4.3 (767.3) Strach z duchů přivedl primitivního člověka k představám o nadpřirozenu a takto zajistil položení základů pro ty mocné sociální vlivy etiky a náboženství, které potom chránily nedotknutelnost společenských mravů a obyčejů od generace ke generaci. Jedna věc, která brzy stanovila a vyhranila mravy, byla víra, že mrtví jsou rozmrzelí nad tím, jak žili a zemřeli; a proto sesílají tvrdé tresty na ty živé smrtelníky, kteří s bezohledným pohrdáním porušují pravidla žití, které oni ctili, když byli v lidském těle. Nejlépe je všechno toto ukázáno na současné úctě žluté rasy ke svým předkům. Později vyvíjející se primitivní náboženství značně posílilo strach z duchů, aby upevnilo mravy, ale rozvíjející se civilizace postupně osvobodila lidstvo z područí strachu a z otroctví pověrčivosti.
68:4.4 (767.4) Do příchodu učitelů Dalamatie, s jejich osvobozujícím a uvolňujícím učením, byl pradávný člověk bezmocnou obětí rituálních obyčejů; primitivní divoch byl v zajetí nekonečných obřadů. Všechno, co udělal od chvíle probuzení ráno do okamžiku, kdy usnul v noci ve své jeskyni, muselo být uděláno přesně podle stanovených zvyků kmene. On byl otrokem krutovlády obyčejů; jeho život neměl žádnou volnost, nenucenost, nebo originalitu. Nebyl tam žádný přirozený progres k vyšší duchovní, morální či sociální existenci.
68:4.5 (767.5) Pradávný člověk byl v mocném sevření zvyku; divoch byl opravdovým otrokem obyčeje; ale čas od času se objevili lidé, kteří se pokusili o nové způsoby myšlení a zdokonalené metody žití. Nicméně, netečnost primitivního člověka vytváří biologickou bezpečnostní brzdu proti příliš ukvapenému vrhnutí se do zkázonosných proměn velmi rychle se rozvíjející civilizace.
68:4.6 (767.6) Ale tyto obyčeje nejsou naprostým zlem; jejich evoluce by měla pokračovat. Úplná a radikální proměna obyčejů má téměř fatální důsledky na pokračování civilizace. Obyčej je nití, která drží civilizaci pohromadě. Historická cesta lidstva je poseta zbytky odložených obyčejů a zastaralých společenských praktik, ale žádná civilizace nepřetrvala, když opustila své mravy. Společnost může existovat jenom tehdy, když přijímá lepší a vhodnější obyčeje.
68:4.7 (767.7) Přežití společnosti závisí především na postupné evoluci svých mravů. Takový proces evoluce obyčejů vzniká z touhy experimentovat: nové ideje začínají konkurovat starým. Progresivní civilizace přijímá progresivní ideje a toleruje je; čas a okolnosti nakonec vyberou vhodnější skupinu pro přežití. Ale to neznamená, že každá odlišná a ojedinělá změna při vytváření lidské společnosti je přínosem! Ne! Zdaleka ne! V dlouhém úsilí civilizace Urantie dosáhnout pokroku bylo mnoho, velmi mnoho, zpětných vývojů.
68:5.1 (768.1) Země je jeviště společnosti; lidé jsou herci. A člověk musí neustále upravovat svůj herecký výkon, aby se přizpůsobil stavu země. Evoluce mravů je vždy závislá na vztahu člověka k zemi. Je tomu tak, bez ohledu na to, jak obtížné je to pochopit. Lidské metody obdělávání půdy, nebo používané prostředky, plus životní standard, se rovnají součtu všech lidových zvyků─mravů. A souhrn lidských přizpůsobeních k požadavkům života se rovná jeho civilizační kultuře.
68:5.2 (768.2) První civilizační kultury vznikly podél toků řek východní polokoule a ve svém pochodu k vyspělejší civilizaci prošly čtyřmi důležitými etapami:
68:5.3 (768.3) 1. Období sběru. Nutnost jíst a předcházet hladu vedly k první formě systémové organizace─primitivní sběrné řady. Někdy taková řada hladovějících lidí, sbírajících potravu, byla patnáct kilometrů dlouhá. Toto bylo období primitivní kočovné kultury a je to způsob života, kterým v dnešní době žijí afričtí bušmeni.
68:5.4 (768.4) 2. Období lovu. Vynalezení zbraní umožnilo člověku stát se lovcem a tak se značnou měrou osvobodil z područí potravy. Přemýšlivý Andonit, který si v krutém boji těžce poranil svoji pěst, znovuobjevil myšlenku použít dlouhý klacek a kus tvrdého pazourku, upevněného na konci šlachou, místo své pěsti. Mnoho kmenů učinilo své vlastní objevy tohoto druhu a tyto rozdílné tvary palic představovaly velké pokroky v rozvoji lidské civilizace. Někteří dnešní australští domorodci jsou stále na úrovni, která je jen o málo vyšší, než byla v tomto období.
68:5.5 (768.5) Lidé modré rasy se stali výbornými lovci a naučili se používat obratně pasti; zahrazením řeky dokázali nachytat spoustu ryb a jejich přebytek usušili na zimu. Při lovu se používalo mnoho druhů důmyslných pastí a léček, ale primitivní rasy nelovili větší zvířata.
68:5.6 (768.6) 3. Období pastevectví. Tato fáze civilizace byla umožněna domestikací zvířat. V novější době patřili mezi pastevce arabské a africké národy.
68:5.7 (768.7) Pastevecký život umožnil ještě větší úlevu od otroctví potravy; člověk se naučil žít z úroku svého kapitálu─zvětšováním svého stáda; a to mu poskytlo více volného času na kulturu a rozvoj.
68:5.8 (768.8) V předchozích obdobích se muž a žena podíleli společně na pracovních činnostech, ale rozšíření chovu dobytka přivedlo ženu do hlubin sociálního otroctví. V dřívějších dobách měl muž za povinnost zajistit živočišnou potravu a ženin úkol bylo obstarání rostlinné stravy. Proto tedy, když člověk vstoupil do pastevecké éry své existence, důstojnost ženy značně poklesla. Žena musela i nadále tvrdě pracovat, aby zajistila základní rostlinné potraviny, zatímco muž musel jenom jít ke svým stádům, aby zaopatřil dostatek živočišné potravy. Muž se tak stal relativně nezávislým na ženě; po celé období pastevectví postavení ženy neustále upadalo. Na konci této éry byla žena sotva víc, než lidské zvíře, odevzdané práci a plodící lidské potomky, stejně jako se čekalo od zvířat stáda, že budou pracovat a rodit mláďata. Muži těchto pasteveckých dob měli velkou lásku pro svůj dobytek; o to více je to smutné, že si nevytvořili hlubší cit pro své ženy.
68:5.9 (769.1) 4. Období zemědělství. Tato éra přišla s domestikací rostlin a představuje nejvyšší typ materiální civilizace. Jak Kaligastia, tak i Adam, měli snahu učit zahradnictví a zemědělství. Adam a Eva byli zahradníci, nebyli pastýři a v těch časech bylo zahradnictví vyspělým druhem kultury. Pěstování rostlin má zušlechťovací vliv na všechny rasy lidstva.
68:5.10 (769.2) Zemědělství více než čtyřikrát zvýšilo celosvětové obdělávání půdy. Může být spojeno s pastevnictvím předchozího kulturního období. Když se všechna tři období překrývají, muži loví a ženy obdělávají půdu.
68:5.11 (769.3) Mezi pastevci a zemědělci byly vždy nesváry. Lovec a pastevec byli bojovní, váleční; zemědělec je mírumilovným typem. Spojení se zvířaty naznačuje boj a sílu; spojení s rostlinami vštěpuje trpělivost, klid a mír. Zemědělství a průmysl jsou mírovými činnostmi. Ale slabá stránka obou, jako světových sociálních aktivit, je to, že postrádají vzrušení a dobrodružství.
68:5.12 (769.4) Lidská společnost se od období lovu vyvinula přes éru pastevců do epochy územního rolnictví. A každé období této progresivní civilizace doprovázelo stále méně a méně kočování; člověk začal více a více žít v domě.
68:5.13 (769.5) V další době průmysl doplňuje zemědělství s následným nárůstem urbanizace a násobením nezemědělských skupin občanských tříd. Ale průmyslová éra nemůže doufat v přežití, jestliže její vůdcové si neuvědomí, že nejvyšší sociální dosažení musí vždy spočívat na pevném zemědělském základě.
68:6.1 (769.6) Člověk je tvorem půdy, dítě přírody; ať se může snažit sebevíc utéci od půdy, nakonec se mu to stejně nepodaří. „Prach jsi a v prach se obrátíš“ spolehlivě platí pro celé lidstvo. Základním bojem člověka, byl, je a vždy bude boj o zemi. První sociální společenství primitivních lidských bytostí byla za účelem vítězit v těchto bojích o půdu. Vztah člověka k zemi je základem všech sociálních civilizací.
68:6.2 (769.7) Lidská inteligence, za pomoci využití techniky a vědy, zvýšila úrodnost půdy; současně byl do určité míry pod kontrolou přirozený nárůst obyvatelstva, což zajistilo živobytí a volný čas, které jsou nezbytné pro vybudování kulturní civilizace.
68:6.3 (769.8) Lidská společnost je řízena zákonem, podle kterého se musí populace měnit v přímé souvislosti s rozvojem metod používání země a nepřímo s danou životní úrovní. V průběhu těchto dávných epoch, a dokonce ještě více v dnešní době, zákon dodávky a poptávky, tak, jak se týká člověka a země, určoval odhadní hodnotu obou. V dobách nadbytku země─neokupované území─byla velká potřeba lidí a proto hodnota lidského života byla o mnoho více ceněna; tudíž, ztráta života byla větším neštěstím. V časech nedostatku země a s tím spojené přelidněnosti, se lidský život stal poměrně laciným, a proto se na válku, hladomor a zhoubný mor pohlíželo s menším znepokojením.
68:6.4 (770.1) Když se sníží úrodnost země, nebo se zvýší populace, znovu se objeví nevyhnutelný boj; nejhorší rysy lidské povahy vyjdou na povrch. Zvýšení úrodnosti půdy, rozšíření technického umění a snížení populace, to všechno podporuje rozvoj lepší strany lidské povahy.
68:6.5 (770.2) Život v okrajové společnosti rozvíjí v člověku jeho neodbornost; výtvarné umění a skutečný vědecký pokrok, společně s duchovní kulturou, všechny nejlépe prospívaly ve větších centrech života, když byly podporovány zemědělskou a průmyslovou populací, jejíž počet byl mírně pod úrovní zabezpečení zemí. Města vždy násobí sílu svých obyvatel─pro dobro nebo zlo.
68:6.6 (770.3) Velikost rodiny je vždy ovlivněna životní úrovní. Čím je vyšší úroveň, tím je menší rodina, až do bodu stálého stavu, nebo postupného zániku.
68:6.7 (770.4) Ve všech dobách morální a sociální normy ovlivňovaly kvalitu přežívající populace, na rozdíl od pouhého počtu. Místní třídní normy dávaly vzniknout novým společenským kastám, novým mravům. Když se tyto normy příliš zkomplikovaly, nebo se staly vysoce pohodlnými, rychle se staly sebevražednými. Kastovnictví je přímým důsledkem vysokého společenského tlaku tvrdé konkurence v podmínkách velké hustoty populací.
68:6.8 (770.5) Pradávné rasy se často uchýlily k praktikám, kterými chtěly omezit populaci; všechny primitivní kmeny zabíjely neduživé děti, nebo děti s tělesnými vadami. Předtím, než se ženy začaly prodávat, bylo běžné, že malé holčičky se zabíjely. Někdy byly děti uškrceny hned po porodu, ale mnohem častěji byly odhozeny. Otec dvojčat obvykle požadoval, aby jedno dítě bylo usmrceno, protože se věřilo, že vícenásobné porody jsou zapříčiněny magií, nebo cizoložstvím. Nicméně, vládlo pravidlo, že dvojčata stejného pohlaví byla ušetřena. I když tyto kletby na dvojčatech byly kdysi téměř univerzální, nebyly nikdy součástí mravů Andonitů; tito lidé vždy považovali dvojčata za znamení velkého štěstí.
68:6.9 (770.6) Mnohé rasy se naučily metodu potratu a tato praxe se velmi rozšířila po zákazu, který zakazoval, aby neoddané dvojice měly děti. Zvyk, že dívky zabíjely své děti, přetrvával velmi dlouho, ale mezi civilizovanými skupinami se tyto nelegitimní děti staly chráněnci matek těchto dívek. Mnoho primitivních kmenů bylo doslova vyhlazeno uplatňováním potratu a zabíjením novorozeňat. Ale, navzdory diktátu mravů, velmi málo dětí bylo utraceno poté, když poprvé nasálo z matčina prsu─mateřský cit byl příliš silný.
68:6.10 (770.7) Dokonce ve dvacátém století přetrvávají pozůstatky těchto primitivních způsobů kontroly populace. V Austrálii je kmen, jehož matky odmítají vychovat více než dvě či tři děti. Není tomu tak dávno, kdy jeden kanibalský kmen snědl každé páté narozené dítě. Některé kmeny na Madagaskaru stále zabíjí všechny děti, které se narodí v den, který přináší smůlu. Toto je příčinou úmrtí přibližně dvaceti pěti procent všech dětí.
68:6.11 (770.8) Ze světového hlediska, přelidnění nebylo nikdy v minulosti vážným problémem, ale jestli ubudou války a věda bude lépe kontrolovat lidské nemoci, může to být vážný problém v blízké budoucnosti. Taková doba bude velkou zkouškou moudrosti světových vůdců. Budou vládci Urantie mít rozhled a odvahu podporovat rozmnožování průměrné, čili stabilizované lidské bytosti, namísto extrémních a stále se zvyšujících podnormálních skupin? Normální člověk by měl být podporován; on je páteří civilizace a zdrojem mutovaných géniů ras. Podnormální člověk by měl být pod kontrolou společnosti; takových lidí by nemělo být víc, než je zapotřebí pro vykonávání nižších úrovní průmyslu─takových činností, které vyžadují inteligenci nad živočišnou úrovní, ale kteří takové podřadné požadavky, týkající se skutečného otroctví a nevolnictví, přetvoří na vyšší lidské typy.
68:6.12 (771.1) [Představeno Melkísedekem, někdy pobývajícím na Urantii.]
Kniha Urantia
Kapitola 69
69:0.1 (772.1) EMOCIÁLNĚ člověk převyšuje své zvířecí předky svojí schopností ocenit humor, umění a náboženství. Společensky, člověk projevuje svoji nadřazenost v tom, že je výrobcem nástrojů, zprostředkovatelem zpráv a tvůrcem institucí.
69:0.2 (772.2) Když lidé udržují po dlouhou dobu sociální skupiny, tak v takových uskupeních vždy vznikají určité tendenční aktivity, které vedou ke vzniku institucí. Ukázalo se, že většina lidských institucí usnadňuje práci a současně přispívá v určité míře ke zvýšení bezpečnosti skupiny.
69:0.3 (772.3) Civilizovaný člověk je velmi hrdý na reputaci, stabilitu a kontinuitu svých zavedených institucí, ale všechny lidské instituce jsou pouze nashromážděné mravy minulosti, které se zachovaly s pomocí tabu a byly povzneseny náboženstvím. Takové odkazy se staly tradicemi a tradice se nakonec přemění do pravidel.
69:1.1 (772.4) Všechny lidské instituce slouží nějaké společenské potřebě, minulé či současné, ačkoliv jejich nadměrné používání nepochybně zmenšuje hodnotu jednotlivce, protože osobitost je zatlačena do pozadí a iniciativa je omezena. Člověk by měl spíše své instituce řídit, než být ovládán těmito výtvory rozvíjející se civilizace.
69:1.2 (772.5) Lidské instituce se dělí do tří hlavních skupin:
69:1.3 (772.6) 1.Instituce sebezáchovy. Tyto instituce zahrnují ty činnosti, které vycházejí z hladu a s ním spojených instinktů sebezáchovy. Patří sem průmysl, vlastnictví, války za účelem zbohatnutí a všechny stabilizační mechanizmy společnosti. Dříve či později instinkt strachu podnítí založení těchto institucí prostřednictvím přežitých zákazů, pravidel a náboženských sankcí. Ale strach, nevědomost a pověrčivost hrály hlavní roli při počátečním vzniku a následném rozvoji všech lidských institucí.
69:1.4 (772.7) 2.Instituce stálého trvání. Toto jsou takové organizace společnosti, které vznikají z pohlavní potřeby, mateřského instinktu a vyšších soucitných emocí ras. Zahrnují společenskou záruku bydlení a školy, rodinný život, vzdělání, etiku a náboženství. Patří sem manželské obyčeje, obranná válka a výstavba obydlí.
69:1.5 (772.8) 3.Instituce sebeuspokojení. Toto jsou takové obyčeje, které pocházejí ze sklonu k ješitnosti a emocím pýchy; obsahují zvyky v oblékání a osobního zkrášlování, uplatnění ve společnosti, války pro slávu, tanec, zábavu, hry a další formy smyslové uspokojení. Ale, civilizace nikdy nevytvořila ušlechtilé instituce sebeuspokojení.
69:1.6 (773.1) Tyto tři skupiny sociálních praktik spolu úzce souvisí a nepřetržitě závisí jedna na druhé. Na Urantii představují složitou organizaci, která funguje jako jednotný společenský mechanizmus.
69:2.1 (773.2) Primitivní průmysl vznikal pomalu jako pojištění proti hrůzám hladomoru. Již v hluboké minulosti se člověk začal učil od zvířat a při sklizni, kdy byl nadbytek, uschoval potravu na dobu nouze.
69:2.2 (773.3) Než člověk začal být hospodárným a před začátkem primitivního průmyslu žil průměrný kmen ve velkém nedostatku a opravdovém utrpení. Pradávný člověk musel soupeřit o svoji potravu s celým živočišným světem. Tíha soupeření stále stahuje člověka dolů na úroveň zvířete; nedostatek je jeho přirozený a krutovládný stav. Nadbytek není přirozený dar; je výsledkem práce, vědění a organizace.
69:2.3 (773.4) Prvobytný člověk rychle poznal výhody sdružování. Sdružování vedlo k organizování a prvním důsledkem organizování byla dělba práce, což okamžitě vedlo k úspoře času a materiálů. Tyto pracovní obory vznikly vynucenou adaptací─cestou menšího odporu. Primitivní divoši nikdy nevykonávali žádnou práci radostně a ochotně. Jejich přizpůsobení bylo výsledkem vynucené nezbytnosti.
69:2.4 (773.5) Primitivní člověk neměl rád tvrdou práci a nerad spěchal, pokud ho k tomu nepřinutilo vážné nebezpečí. Faktor času při výkonu práce, záměr udělat danou práci v určitém časovém limitu, je zcela novodobým pojmem. Pradávní lidé nikdy nespěchali. Byly to zvětšené nároky intenzivního boje o přežití a stále se zvyšující životní standard, které přinutily přirozeně nesnaživé dávné rasy k pracovitosti.
69:2.5 (773.6) Práce a tvůrčí snahy rozlišují člověka od zvířete, jehož úsilí jsou převážně instinktivní. Nutnost pracovat je nejvyšším štěstím člověka. Všichni členové Princova personálu pracovali; velkou měrou přispěli k zušlechtění fyzické práce na Urantii. Adam byl zahradníkem; Bůh Hebrejců pracoval─on byl tvůrcem a udržovatelem všeho. Židé byli prvním kmenem, pro který činnost byla nejvyšší hodnotou; byli prvním národem, který hlásá, že „kdo nepracuje, ať nejí.“ Ale mnoho světových náboženstvích se vrátilo k původnímu ideálu zahálčivosti. Jupiter si liboval v hodování a Buddha trávil čas rozjímáním.
69:2.6 (773.7) Sangikské kmeny byly vcelku pracovité, když sídlily v místech daleko vzdálených od tropů. Ale boj mezi zahálčivými ctiteli magie a prozíravými šiřiteli práce trval velmi, velmi dlouho.
69:2.7 (773.8) První projev lidské prozíravosti se týkal uchování ohně, vody a potravy. Ale primitivní člověk byl rozeným spekulantem; on vždy chtěl něco za nic a příliš často během těchto dávných dob byl úspěch, který byl výsledkem trpělivého úsilí, připisován kouzlům. Trvalo dlouho, než magie ustoupila prozíravosti, odříkání a přičinlivosti.
69:3.1 (773.9) Dělba práce v primitivní společnosti byla stanovena zpočátku přirozenými a později společenskými okolnostmi. Prvotní rozdělení oblastí lidské práce bylo:
69:3.2 (774.1) 1.Dělba na základě pohlaví. Práce ženy vycházela z přítomnosti dítěte; ženy milují přirozeně děti více než muži. Proto žena začala vykonávat běžnou práci, zatímco muž se stal lovcem a bojovníkem s vymezeným časem na práci a odpočinek.
69:3.3 (774.2) V proběhu celých epoch existovala tabu, která držela ženu přísně ve vymezených rámcích. Muž si s nejvyšší sobeckostí vybral pro sebe příjemnější práci a rutinní dřinu nechal ženě. Muž se vždy styděl dělat ženskou práci, ale žena nikdy neprojevila neochotu vykonávat mužskou práci. Ale, kupodivu, muž i žena vždy pracovali společně při výstavbě a zařizování svého příbytku.
69:3.4 (774.3) 2.Změny v důsledku stáří a nemocí. Tyto rozdílnosti stanovily další dělbu práce. Již v dávné době se staří a zmrzačení lidé věnovali výrobě nástrojů a zbraní. Později byli převedeni na budování zavlažovacích systémů.
69:3.5 (774.4) 3.Rozdělení na základě víry. Šamani byli první lidské bytosti osvobozené od fyzické dřiny; byli průkopnickou stavovskou třídou. Kováři tvořili malou skupinu, konkurující šamanům jako čarodějové. Jejich zručnost při práci se železem vyvolávala u lidí strach a báli se jich. „Bílí kováři“ a černí kováři“ dali vzniknout pradávným vírám v bílou a černou magii. A tato víra byla později obsažena v pověrách o dobrých a zlých démonech, dobrých a zlých duších.
69:3.6 (774.5) Kováři byli první nenáboženskou skupinou, která se těšila zvláštním privilegiím. Ve válce byli považováni za neutrální a toto jejich mimořádné postavení vedlo k tomu, že se jako třída stali politiky primitivní společnosti. Ale, protože hrubě zneužívali tato privilegia kováři se stali všeobecně nenáviděnými a šamani neztráceli svůj čas při šíření nenávisti na jejich konkurenci. V tomto prvním sporu mezi vědou a vírou, víra (pověra) zvítězila. Po vyhnání z vesnic kováři založili na okrajích osad první zájezdní hostince a noclehárny.
69:3.7 (774.6) 4.Pán a otrok. Další rozdělení práce vzešlo ze vztahu přemožitele k přemoženému a znamenalo to začátek otroctví.
69:3.8 (774.7) 5.Rozdělení na základě různých fyzických a mentálních schopností. Další dělby práce vznikly v důsledku vrozených odlišností u lidí, neboť lidé se nerodí všichni stejní.
69:3.9 (774.8) Ranými řemeslníky byli loupači pazourku a kameníci; potom následovali kováři. Později se vyvinula skupinová specializace; celé rodiny a klany se věnovaly určitému druhu práce. Jedna z nejstarších kast knězů, kromě kmenových šamanů, vznikla kvůli pověrčivému velebení členů rodiny zručných výrobců mečů.
69:3.10 (774.9) Prvními specializovanými skupinami byli vývozci kamenné soli a hrnčíři. Ženy vyráběly prosté nádoby a muži zdobené. V některých kmenech šití a tkaní dělaly ženy, v jiných muži.
69:3.11 (774.10) Prvními obchodníky byly ženy; byly používány jako zvědi a obchod byl vedlejší obor. Obchod se rychle rozšířil a ženy v něm hrály roli zprostředkovatelů─dohazovačů. Potom se objevila třída kupců, účtující provizi, zisk, za svoje služby. Růst výměnného obchodu mezi skupinami se vyvinul do obchodování a za výměnou zboží přišla výměna kvalifikované pracovní síly.
69:4.1 (775.1) Stejně tak, jako smluvní sňatek přišel po sňatku ukořistěním, tak výměnný obchod přišel po přivlastnění věcí přepadením. Ale mezi pradávnými praktiky tichého barteru a pozdějšími moderními metodami výměnného obchodu byla velmi dlouhá doba lupičství.
69:4.2 (775.2) První výměnný obchod vedli ozbrojení obchodníci, kteří zanechávali svoje zboží na neutrálním místě. Ženy organizovaly první trhy; ony byly nejstarší obchodníci a to proto, že byly nosiči břemen; muži byli bojovníci. Velmi brzy se objevil nákupní pult, což byla zeď natolik široká, aby obchodníci nedosáhli jeden na druhého svými zbraněmi.
69:4.3 (775.3) Na takových trzích se používaly fetiše, aby strážili uskladněné zboží pro tichý barter. Taková místa byla zabezpečena proti krádeži; nic se nemohlo vzít, kromě zboží, které bylo předmětem výměnného obchodu, nebo nákupu; s fetišem na stráži bylo zboží vždy ochráněno. Dávní obchodníci byli úzkostlivě poctiví mezi svými kmeny, ale podvádění cizinců považovali za správné. Již v dávné minulosti měli Hebrejci pro obchodování s pohany oddělený etický kodex.
69:4.4 (775.4) Jednoduchý výměnný obchod probíhal po dlouhé věky, než se neozbrojení lidé začali setkávat na posvěcených trzích. Tato tržiště se stala prvními útočišti a v některých zemích byla později známá jako „města záštity.“ Každý uprchlík, který se dostal na tržiště, byl v bezpečí a chráněn proti napadení.
69:4.5 (775.5) Prvními jednotkami váhy byla zrnka pšenice a jiných obilovin. Prvním prostředkem směny byla ryba, nebo koza. Později se jednotkou výměnného obchodu stala kráva.
69:4.6 (775.6) Novodobé písmo vzniklo při prvotních obchodních záznamech; první literatura člověka byl spis, podporující obchod─reklama na sůl. Mnohé z prvních válek vznikly kvůli přírodním ložiskům, jako např. pazourku, soli a kovům. První kmenová dohoda se týkala rozdělení solného ložiska mezi jednotlivé kmeny. Projednávání bodů této dohody umožnilo přátelskou a mírumilovnou výměnu idejí a sblížení různorodých kmenů.
69:4.7 (775.7) Od „hole poselství“, zauzlené příze, obrázkového písma, hieroglyfů a peněžních pásů se písmo vyvinulo k prvotním znakům abecedy. Posílání zpráv se vyvinulo od primitivních kouřových signálů, běžců, jezdců na zvířatech, železnic, letadel a také telegrafu, telefonu a bezdrátové komunikace.
69:4.8 (775.8) Starověcí obchodníci šířili po světě nové ideály a lepší metody. Obchod, spojen s podnikavostí, vedl ke zkoumání a objevování. A toto všechno zrodilo dopravu. Obchod je významným civilizačním faktorem, protože křížově oplodňuje kulturu.
69:5.1 (775.9) Kapitál je výsledek vynaložené práce, který se nevyužije v přítomnosti, ale ponechá se pro potenciální výnos v budoucnosti. Úspory představují určitou formu ochrany a záruku přežití. Hromadění zásob potravin rozvinulo sebeovládání a vytvořilo první problémy s kapitálem a prací. Ten, kdo měl potraviny, za předpokladu, že je dokázal uchránit před lupiči, měl výraznou výhodu nad tím, kdo potraviny neměl.
69:5.2 (775.10) Pradávný bankéř byl velmi odvážným člověkem. Měl ve své úschově bohatství celého kmene a v případě jeho napadení bránil jeho chýši celý klan. Tak hromadění osobního kapitálu a kolektivního bohatství bezprostředně vedlo k vytvoření vojenské organizace. Zpočátku byla taková opatření určena na obranu majetku proti cizím útočníkům, ale později se stalo zvykem udržovat vojenskou organizaci v činnosti přepadáváním a rabováním majetku a bohatství sousedních kmenů.
69:5.3 (776.1) Základními pudy, které vedly ke hromadění kapitálu, byly:
69:5.4 (776.2) 1.Hlad─spojen s prozíravostí. Střádání a uchování potravin znamenalo moc a pohodlí pro ty, kteří byli dostatečně prozíraví takto si zajistit budoucí potřeby. Zásoby potravin byly postačující pojistkou proti hladomoru a katastrofám. A celý souhrn primitivních mravů byl skutečně určen pro to, aby pomohl člověku podřídit přítomnost budoucnosti.
69:5.5 (776.3) 2.Láska k rodině─touha zajistit potřeby pro členy rodiny. Kapitál představuje vytváření majetku navzdory tíhy současných potřeb, aby byly zajištěny požadavky budoucnosti. Část takových budoucích potřeb může mít vztah k budoucím pokolením.
69:5.6 (776.4) 3.Ješitnost─přání stavět na odiv nahromaděný majetek. Dodatečné oblečení bylo prvním projevem odlišnosti. Marnivé shromažďování brzy působilo na pýchu člověka.
69:5.7 (776.5) 4.Postavení─dychtivost získat společenskou a politickou prestiž. Velmi brzy se vytvořila obchodní šlechta, jejíž členství záviselo na vykonání nějaké zvláštní služby královské rodině, nebo se mohlo přímo koupit za peníze.
69:5.8 (776.6) 5.Moc─touha být pánem. Půjčování cenností bylo prostředkem pro zotročení. V těchto pradávných dobách byla roční úroková sazba půjčky sto procent. Z půjčovatelů peněz se stávali králové, protože vytvářeli trvalou armádu dlužníků. Nevolníci byli jednou z prvních forem nahromaděného majetku a v dávných časech se dlužné otroctví dokonce vztahovalo i na mrtvé tělo po smrti.
69:5.9 (776.7) 6.Strach z duchů mrtvých─kněží požadovali odměnu za ochranu. Již v raných dobách začali lidé dávat kněžím dary za to, aby jim usnadnili cestu posmrtným životem. Kněží se tak stali velmi bohatými; oni byli předními pradávnými kapitalisty.
69:5.10 (776.8) 7.Pohlavní pud─touha koupit jednu nebo více žen. První lidská forma obchodu byla výměna žen; ta dávno předcházela obchodu s koňmi. Ale výměnný obchod se sexuálními otroky nikdy nepřispěl k rozvoji společnosti; takový obchod byl a je ostudou ras, protože současně to bránilo v rozvoji rodinného života a znečisťovalo biologickou způsobilost vyšších národů.
69:5.11 (776.9) 8.Početné formy sebeuspokojení. Někdo toužil po bohatství, protože to přinášelo moc; jiný se dřel, aby měl majetek, protože to znamenalo pohodlí. Pradávný člověk (a i pozdější) měl sklon promrhat své prostředky za přepych. Primitivní rasy byly fascinovány opojnými nápoji a drogami.
69:5.12 (776.10) S mírou rozvoje společnosti lidé získali nové podněty pro šetřivost; k původnímu hladu se rychle přidaly nové potřeby. Chudoba vzbuzovala takový odpor, že pouze o bohatých se předpokládalo, že půjdou po smrti přímo do nebe. Majetek byl ceněn tak vysoko, že stačilo uspořádat honosnou hostinu, aby člověk očistil své jméno od ostudné skvrny.
69:5.13 (777.1) Nahromaděné bohatství se brzy stalo symbolem společenské odlišnosti. V některých kmenech svérázní jedinci shromažďovali léta majetek jenom proto, aby udělali dojem tím, že při určitých svátečních obřadech ho pálili, nebo ho volně rozdávali svým soukmenovcům. To z nich dělalo významné lidi. Také současné národy se oddávají nadměrnému rozdávání vánočních dárků a bohatí lidé dotují význačné dobročinné a vzdělávací organizace. Způsoby se mění, ale povaha člověka zůstává zcela nezměněna.
69:5.14 (777.2) Ale je nutno poznamenat, že mnoho dávnověkých boháčů rozdávalo značnou část svého jmění ze strachu, aby nebyli zabiti těmi, kdo prahli po jejich bohatství. Majetní lidé běžně obětovali desítky svých otroků, aby ukázali své pohrdání bohatstvím.
69:5.15 (777.3) I když kapitál měl tendenci osvobodit člověka značně zkomplikoval společenskou a průmyslovou organizaci. Zneužívání kapitálu nečestnými kapitalisty nezruší skutečnost, že je základem novodobé průmyslové společnosti. Současná generace se prostřednictvím kapitálu a vynalézavosti může těšit vyššímu stupni svobod, než tomu kdy bylo na zemi předtím. Toto je konstatováno jako fakt a ne jako ospravedlnění mnoha zneužití kapitálu bezohlednými a sobeckými vlastníky kapitálu.
69:6.1 (777.4) Prvobytná společnost s jejími čtyřmi sektory─průmyslovým, regulačním, náboženským a vojenským─vznikla prostřednictvím ohně, zvířat, otroků a vlastnictví.
69:6.2 (777.5) Rozdělání ohně rázem a navždy oddělilo člověka od zvířete; oheň je nejdůležitějším lidským vynálezem, či objevem. Oheň umožnil člověku zůstat na zemi přes noc, protože všechna zvířata se ho bojí. Oheň podněcoval večerní setkávání; oheň nebyl pouze ochranou proti chladu a dravým šelmám, ale sloužil také jako obrana proti duchům. Zpočátku se více používal jako světlo než kvůli teplu; mnohé zaostalé kmeny i dnes odmítají spát pokud plameny neplápolají po celou noc.
69:6.3 (777.6) Oheň byl důležitým civilizačním faktorem. Poskytl člověku první možnost být nezištným a dát sousedovi žhavé uhlíky, aniž sám o něco přijde. Domácí oheň, který byl udržován matkou nebo nejstarší dcerou, byl prvním vychovatelem, vyžadujíc bdělost a spolehlivost. Prvotní domov nebyl vystavěný dům, ale rodina shromážděná okolo ohně─rodinného krbu.
69:6.4 (777.7) Ačkoliv Andon, objevitel ohně, se vyvaroval zacházení s ohněm jako předmětem úcty, mnoho jeho potomků považovalo plamen za modlu, nebo ducha. Oni nedokázali využít hygienický přínos ohně, protože nepálili odpad. Primitivní člověk se ohně bál a snažil se stále ho udržovat v dobré náladě, a proto mu sypal kadidlo. Za žádných okolností by pralidé neplivli do ohně, nebo by neprošli mezi někým a hořícím ohněm. Také pyrit a pazourek, které se používaly pro zažehnutí ohně, byly pradávnými lidmi považovány za posvátné.
69:6.5 (777.8) Uhasit oheň bylo hříchem; když začala hořet chýše, nechala se shořet. Ohně v chrámech a svatyních byly posvátné a nesměly vyhasnout, s výjimkou toho, že bylo zvykem zapálit každoročně nové ohně, nebo po nějaké katastrofě. Ženy byly vybírány za kněze, protože byly opatrovatelky domácího ohně.
69:6.6 (778.1) Pradávné mýty o tom, jak oheň sestoupil dolů od bohů, vznikly z pozorování, že blesk způsobuje oheň. Tyto představy o nadpřirozeném původu vedly bezprostředně k uctívání ohně a uctívání ohně vedlo k obyčeji „procházení ohněm“. Tato tradice přetrvala až do dob Mojžíše. A ještě i dnes přetrvává představa procházení ohněm po smrti. Mýtus ohně byl v pradávných dobách silným symbolem a stále zůstává v symbolice Pársů.
69:6.7 (778.2) Oheň vedl k vaření potravy a „syrojedi“ se stali předmětem posměchu. A vaření snížilo vydání životní energie potřebné pro strávení potravy a tak zůstalo dávnému člověku více síly pro rozvoj sociální kultury, zatímco chov dobytka, který zmírnil úsilí zajistit nezbytnou potravu, poskytl čas pro společenské aktivity.
69:6.8 (778.3) Je nutno si uvědomit, že oheň otevřel dveře práci s kovem a vedl k následnému objevení parní energie a k dnešnímu používání elektřiny.
69:7.1 (778.4) Na počátku byl celý živočišný svět nepřítelem člověka; lidé se museli naučit se chránit před divokou zvěří. Nejdříve člověk zvířata jedl, ale později se naučil je domestikovat a přinutil je sloužit mu.
69:7.2 (778.5) Domestikace zvířat vznikla náhodou. Divoši lovili stáda zvířat tak, jak američtí Indiáni lovili bizony. Obklíčením skupiny získali zvířata pod kontrolu a mohli je snadněji zabíjet pro svoji potravu. Později začali stavět ohrady a mohli tak zajmout celá stáda.
69:7.3 (778.6) Některá zvířata bylo snadné ochočit, ale mnohá z nich, jako třeba slon, se v zajetí nerozmnožoval. Později se zjistilo, že některé druhy zvířat se lidské přítomnosti přizpůsobí a v zajetí se rozmnožují. Domestikování zvířat bylo tak podpořeno selektivním křížením, uměním, které udělalo obrovský pokrok od doby Dalamatie.
69:7.4 (778.7) Prvním zdomácnělým zvířetem byl pes a těžká cesta jeho ochočení začala, když jeden pes, který sledoval lovce po celý den, šel s ním nakonec domů. Věky byli psi používáni pro jídlo, lov, dopravu a společnost. Zpočátku psi jenom vyli, ale později se naučili štěkat. Psův silný čich vedl k názoru, že může vidět duchy a takto vznikly kulty uctívání psa. Použití hlídacích psů umožnilo poprvé celému klanu spát celou noc. Potom se stalo zvykem používat hlídací psy na ochranu domu proti zlým duchům stejně jako proti osobním nepřátelům. Když pes štěkal, blížil se člověk nebo dravá šelma, ale když pes vyl, byli nablízku duchové. Také dnes mnozí věří v to, že noční vytí psa věští smrt.
69:7.5 (778.8) Když člověk byl lovcem, byl docela laskavý k ženě, ale po zdomestikování zvířat, spolu se vzpourou Kaligastii, mnoho kmenů hanebně zacházelo se svými ženami. Vesměs s nimi zacházeli stejně jako se svými zvířaty. Brutální zacházení mužů s ženami představuje jednu s nejčernějších kapitol lidské historie.
69:8.1 (778.9) Primitivní člověk se nikdy nerozpakoval zotročit své druhy. Žena byla prvním otrokem, otrokem rodiny. Muž v epoše pastevectví zotročil ženu jako svého méněcenného pohlavního partnera. Bezprostřední příčinou tohoto druhu sexuálního otroctví byla mužova snížená nezávislost na ženě.
69:8.2 (779.1) Ještě nedávno bylo otroctví údělem těch válečných zajatců, kteří odmítli přijmout vítězovo náboženství. V pradávných dobách byli zajatci buď snědeni, umučeni k smrti, přinucení bít se mezi sebou, obětováni duchům, nebo zotročeni. Otroctví bylo velkým pokrokem ve srovnání s vražděním a kanibalismem.
69:8.3 (779.2) Otroctví byl krok dopředu v milosrdném zacházení s válečnými zajatci. Přepadení města Aj s následným masovým vyvražděním mužů, žen a dětí, kdy byl ušetřen pouze král, aby byla ukojena dobyvatelova ješitnost, je věrným obrazem barbarského vraždění, uplatňovaného dokonce údajnými civilizovanými lidmi. Útok na Óga, krále Bášanu, byl stejně brutální a zdrcující. Hebrejci „zcela ničili“ své nepřátele a jejich majetky brali jako kořist. Ovládli všechna města pod hrozbou „zničení všech mužů.“ Ale mnohé soudobé kmeny, vyznačující se menší ješitností, již dávno začali mezi sebe přijímat kvalitnější zajatce.
69:8.4 (779.3) Lovec, stejně jako americký červený člověk, nebral otroky. On své zajatce buď zabíjel, nebo přijal mezi sebe. Otroctví nebylo rozšířené mezi pasteveckými národy, protože oni nepotřebovali tolik pracovních sil. Ve válkách pastevci obvykle zabíjeli všechny zajaté muže a za otroky brali jenom ženy a děti. Židovský zákon obsahoval konkrétní pokyny pro braní těchto zajatých žen za manželky. Jestliže nevyhovovaly, mohly být poslány pryč, ale Hebrejcům nebylo dovoleno prodávat takové odmítnuté ženy za otroky─v každém případě to byl progresivní krok civilizace. I když společenské normy Hebrejců byly kruté, značně převyšovaly normy sousedních kmenů.
69:8.5 (779.4) Pastevci byli prvními kapitalisty; jejich stáda představovala kapitál a žili z úroků─z přirozeného přírůstku. A oni nebyli ochotni svěřit toto bohatství ani otrokům, ani ženám. Ale později brali mužské zajatce a nutili je obdělávat půdu. Toto je prvotní začátek poddanství─připoutání člověka k půdě. Afričany bylo snadné naučit obdělávat půdu; proto se z nich stala velká rasa otroků.
69:8.6 (779.5) Otroctví bylo nezbytným článkem řetězce lidské civilizace. Bylo mostem, přes který společnost přešla od chaosu a netečnosti k řádu a civilizovaným činnostem; donutilo zaostalé a zahálčivé národy pracovat a takto zajišťovat blahobyt a volný čas pro sociální rozvoj vyspělejších ras.
69:8.7 (779.6) Vznik otroctví přinutil člověka vynalézt regulující mechanizmus primitivní společnosti, což vedlo k začátkům vládního systému. Otroctví vyžaduje pevná pravidla a během středověku v Evropě doslova zmizelo kvůli neschopnosti feudálů dohlížet na otroky. Zaostalé kmeny starověku, takové, jako dnešní australští domorodci, nikdy otroky neměly.
69:8.8 (779.7) Je pravda, že otroctví znamenalo utlačování, ale právě v podmínkách utiskování se člověk naučil pracovitosti. Nakonec otroci sdíleli vymoženosti vyšší společnosti, kterou museli tak nedobrovolně pomáhat vytvářet. Otroctví vytváří organizaci, vedoucí ke kulturním a sociálním vymoženostem, ale brzy působí záludně na společnost ze vnitř jako nejzávažnější ze všech destruktivních společenských chorob.
69:8.9 (779.8) Novodobé technické vynálezy udělaly z otroctví minulost. Otroctví, podobně jako mnohoženství je pomíjivé, protože je nevýhodné. Ale vždycky se ukázalo, že náhlé propuštění velkého počtu otroků bylo zhoubné; méně potíží následuje, když jsou osvobozováni postupně.
69:8.10 (780.1) Dnes lidé nejsou sociálními otroky, ale tisíce z nich dovolí svým ambicím, aby je zotročily. Nedobrovolné otroctví ustoupilo nové a zdokonalené formě průmyslového nevolnictví.
69:8.11 (780.2) I když ideálem společnosti je univerzální svoboda, nečinnost nemůže být nikdy tolerována. Všichni tělesně schopní lidé by měli vykonávat práci alespoň pro svoji vlastní podporu.
69:8.12 (780.3) Novodobá společnost se vrací zpět. Otroctví téměř zmizelo; používání domestikovaných zvířat pomíjí. Při hledání moci civilizace sahá zpět k ohni─neorganickému světu. Člověk vyšel z barbarství s pomocí ohně, zvířat a otroctví; dnes se tam vrací, zavrhujíc službu otroků a pomoc zvířat, aby vyrval nová tajemství a nové zdroje bohatství a moci z elementární zásobárny přírody.
69:9.1 (780.4) Ačkoliv primitivní společnost byla prakticky komunální, primitivní člověk se neřídil novodobými doktrínami komunismu. Komunismus těchto pradávných dob nebyl pouhou teorií, či sociální doktrínou; byl prostým, praktickým a automatickým přizpůsobením. Komunismus zabránil chudobě a nouzi; starodávné kmeny téměř neznaly žebrání a prostituci.
69:9.2 (780.5) Primitivní komunismus nijak zvlášť nesnížil úroveň lidí, ani nepozvedl průměrnost, ale podněcoval netečnost a povrchnost a potlačil píli a zničil ctižádost. Komunismus byl nezbytným lešením pro vzestup primitivní společnosti, ale ustoupil evoluci vyššího sociálního řádu, protože byl v protikladu ke čtyřem silným lidským tendencím:
69:9.3 (780.6) 1.Rodina. Člověk se nesnaží pouze nabýt majetek; on touží zanechat svoje jmění svým potomkům. Ale v pradávné komunální společnosti byl osobní kapitál po smrti majitele buď ihned spotřebován, nebo rozdán mezi členy skupiny. Dědictví majetku vůbec neexistovalo─daň z dědictví byla sto procent. Pozdější pravidla, regulující nahromaděný kapitál a následné dědictví, byla výrazným krokem vpřed v rozvoji společnosti. A je tomu tak, bez ohledu na následující hrubá zneužití kapitálu.
69:9.4 (780.7) 2.Náboženské tendence. Primitivní člověk chtěl také nastřádat majetek, aby měl základ pro počáteční život v příští existenci. Toto vysvětluje, proč takovou dlouhou dobu bylo zvykem pohřbívat člověka s jeho osobním majetkem. Pradávní lidé věřili, že jenom bohatí naleznou po smrti radost a důstojnost. Učitelé zjeveného náboženství, především učitelé křesťanství, byli první, kteří hlásali, že chudí budou spaseni za stejných podmínek jako bohatí.
69:9.5 (780.8) 3.Touha po svobodě a volnosti. Na počátku sociální evoluce rozdělení osobních příjmů mezi členy skupiny bylo prakticky formou otroctví; pracovník se stal otrokem zahaleče. Toto byla sebevražedná slabina komunismu: marnotratník žil na účet šetrného. Také v novodobých časech je zahaleč závislý na státě (šetrných daňových poplatnících), aby se o něj staral. Ti, kdo nemají jmění, stále předpokládají, že ti, co je mají, je budou živit.
69:9.6 (780.9) 4.Nutnost bezpečnosti a touha po moci. Komunismus byl nakonec zničen záludnými praktikami progresivních a úspěšných jedinců, kteří se uchýlili k různým úskokům ve snaze uniknout otroctví pro nečinné zahaleče svého kmene. Ale zpočátku bylo veškeré hromadění děláno v tajnosti; nedostatečná bezpečnost v pradávných dobách neumožňovala viditelné střádání majetku. A také v pozdějších dobách bylo velmi nebezpečné nashromáždit příliš velké bohatství; král by určitě vymyslel nějaké obvinění, aby mohl zkonfiskovat majetek bohatého člověka a když zemřel někdo zámožný, pohřeb byl pozdržen, dokud rodina zesnulého nevěnovala velkou sumu ve prospěch veřejnosti, nebo králi─dědickou daň.
69:9.7 (781.1) V nejstarších dobách ženy byly společným majetkem a v rodině vládla matka. Veškerá půda patřila náčelníkům a ti také vlastnili všechny ženy; sňatek vyžadoval souhlas kmenového vůdce. S odcházejícím komunismem ženy přešly do majetku jednotlivců a dohled nad domácností postupně přebíral otec. Tak začala vznikat rodina a převládající zvyky mnohoženství byly postupně nahrazeny jednoženstvím. (Mnohoženství je přežitkem ženského otroctví v manželství. Jednoženství je ideálem neotrockého nesrovnatelného spojení jednoho muže a jedné ženy v nádherné činnosti vytváření domova, výchovy dětí, vzájemného kultivování a sebezdokonalování.)
69:9.8 (781.2) Z počátku byl všechen majetek, včetně nástrojů a zbraní, společným vlastnictvím kmene. Prvním osobním majetkem se staly předměty, kterých se lidé osobně dotkli. Jestli se cizinec napil z poháru, pohár se stal jeho majetkem. Dále, každé místo, kde byla prolita krev, se stalo majetkem poraněné osoby, nebo skupiny.
69:9.9 (781.3) Takto byl osobní majetek původně respektován, protože se předpokládalo, že má v sobě nějakou část osobnosti vlastníka. Na tomto druhu pověrčivosti spočívala bezpečnost majetku; nebyla potřeba žádná stráž, aby chránila osobní majetek. Ve skupině se vůbec nekradlo, ačkoliv lidé neváhali přivlastnit si zboží jiných kmenů. Majetkové vztahy nekončily se smrtí; nejdříve byly osobní věci páleny, pak byly pohřbívány s mrtvým a později je dědily pozůstalí členové rodiny, nebo kmen.
69:9.10 (781.4) Prvními ozdobnými osobními předměty byly talismany. Samolibost, spojená se strachem ze zlých duchů, bránily pradávnému člověku v tom, aby se zbavil svých oblíbených talismanů. Takový majetek byl ceněn nade všechny životní potřeby.
69:9.11 (781.5) Místo na spaní bylo jedno z prvních vlastnictvích člověka. Později, místa na bydlení přidělovali kmenový náčelníci, kteří měli ve svěřenství všechen majetek kmene. Potom se člověk stal majitelem místa, na kterém měl své ohniště; a ještě později získal osobní právo i na přiléhající půdu.
69:9.12 (781.6) Vodní zdroje a studny byly mezi prvním osobním majetkem. Praktikování fetišismu bylo uplatňováno při strážení vodních zdrojů, studní, stromů, úrody a medu. Po ztrátě důvěry ve fetiš se na ochranu osobního vlastnictví vyvinuly zákony. Ale honební právo─právo lovit─se objevilo daleko dřív než pozemkové právo. Americký červený člověk nikdy nepochopil soukromé vlastnictví půdy; nedokázal porozumět úmyslu bílého člověka.
69:9.13 (781.7) Osobní majetek byl brzy označován rodinným znakem, což vedlo ke vzniku rodových erbů. Ochrana pozemků mohla být také svěřena duchům. Kněží „posvětili“ pozemek a ten byl potom pod ochranou magického tabu, který byl na pozemku vztyčen. O takových majitelích se pak říkalo, že mají „kněžský titul.“ Hebrejci měli tyto rodinné pomezní kameny ve velké úctě: „zatracen bude ten, kdo odstraní sousedův pomezní kámen.“ Na těchto hraničních kamenech byly vyryty knězovy iniciály. Také stromy, když na nich byly iniciály, se staly osobním majetkem.
69:9.14 (782.1) V raných dobách byla soukromá pouze úroda, ale později úrody daly právo vlastnit i půdu; rolnictví tak položilo základy k soukromému vlastnictví půdy. Zpočátku měli jedinci pouze celoživotní právo držby a po jejich smrti byla půda vrácena kmeni. Úplně první vlastněnou půdou jednotlivcem a přidělenou kmenem byly hroby─rodinná pohřebiště. V pozdějších dobách patřila půda těm, kteří si ji ohradili. Ale města si vždy ponechávala některá území pro veřejnou pastvu a pro využití v případě obležení; tyto „obecniny“ představují pozůstatky pradávných forem kolektivního vlastnictví.
69:9.15 (782.2) Časem to byl stát, který přiděloval pozemky jednotlivcům, ponechávaje si právo na daň. Po získání práva na pozemky, mohli jejich majitelé půdu pronajímat a ta se stala zdrojem příjmu─kapitál. Nakonec se půda stala skutečným předmětem obchodování; s možností prodeje, převodu, zástavy a konfiskace.
69:9.16 (782.3) Soukromé vlastnictví přineslo zvýšenou svobodu a posílenou stabilitu, ale soukromé vlastnictví půdy bylo společensky přijato až poté, kdy obecní dohled a správa selhaly a brzy poté následovali otroci, nevolníci a bezzemci. Ale zdokonalené mechanismy postupně osvobozují člověka od otrocké dřiny.
69:9.17 (782.4) Právo vlastnit není absolutní; má výhradně sociální charakter. Ale každá vláda, zákon, řád, občanská práva, sociální svobody, konvence, mír a štěstí, tak jak si je užívají současné národy, vyrostly kolem osobního vlastnictví majetku.
69:9.18 (782.5) Současný sociální řád není bezpochyby spravedlivý─není božským, ani duchovním─ale lidstvo bude úspěšné, jestli bude uskutečňovat změny postupně. To, co máte je mnohem lepší, než jakýkoliv systém, známý vašim předkům. Ujistěte se, že když měníte sociální řád, tak je to změna k lepšímu. Nenechte se přemluvit experimentovat s odloženými recepty vašich praotců. Jděte dopředu, ne zpátky! Ať evoluce pokračuje! Nevracejte se zpět!
69:9.19 (782.6) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 70
70:0.1 (783.1) JAKMILE člověk částečně vyřešil problém se zajištěním živobytí, byl postaven před úkol řídit lidské vztahy. Rozvoj průmyslu vyžadoval zákon, řád a sociální úpravy; soukromé vlastnictví vyžadovalo správní systém.
70:0.2 (783.2) Na evolučním světě je nepřátelství přirozeným jevem; mír je zajištěn pouze nějakým typem společenského regulačního systému. Sociální regulace je neoddělitelná od sociální organizace; společnost předpokládá řídící autoritu. Správní systém usměrňuje nepřátelské vztahy mezi kmeny, klany, rodinami a jednotlivci.
70:0.3 (783.3) Řízení je nevědomý rozvoj; vyvíjí se cestou zkoušek a chyb; proto se stává tradicí. Anarchie šíří utrpení; proto řídící systém─poměrný zákon a řád─se pozvolna vyvinul či se vyvíjí. Vynucené potřeby v boji o přežití doslova vehnaly lidskou rasu na progresivní cestu k civilizaci.
70:1.1 (783.4) Válka je přirozený stav a dědictví vyvíjejícího se člověka; mír je měřítkem pokroku civilizace. Před částečnou socializací rozvíjejících se ras byl člověk velmi individualistický, extrémně podezíravý a neuvěřitelně svárlivý. Násilí je zákon přírody, nepřátelství je automatická reakce dětí přírody, kdežto válka je, když se tyto stejné činnosti provádějí kolektivně. A kdekoliv a kdykoliv se civilizace dostane pod stres v důsledku komplikací rozvoje společnosti, vždy se ihned vrátí k těmto ničivým prastarým metodám násilného napravování podrážděných lidských vzájemných vztahů.
70:1.2 (783.5) Válka je zvířecí reakce na nedorozumění a provokace; mír slouží k civilizovanému řešení všech takových problémů a potíží. Sangikské rasy, společně s později degenerovanými Adamity a Nodity, byly všechny agresivní. Andonité byli brzy poučeni o zlatém pravidle a také dnes jejich eskymáčtí potomci žijí do značné míry podle tohoto zákona; oni ctí tento mrav a prakticky neznají agresivní nepřátelství.
70:1.3 (783.6) Andon učil své děti urovnat spory tak, že každý účastník sporu tloukl holí do stromu a přitom ho proklínal; ten, komu se hůl zlomila jako první, byl vítězem. Pozdější Andonité měli ve zvyku řešit spory tím způsobem, že se shromáždili a odpůrci si před nimi dělali ze sebe legraci a zesměšňovali se a publikum určilo vítěze svým potleskem.
70:1.4 (783.7) Ale takový fenomén jako válka, mohl vzniknout jen tehdy, když se společnost nevyvinula na takovou úroveň, aby skutečně poznala období míru a uzákonila válečné praktiky. Samotné provedení války znamená určitý stupeň organizovanosti.
70:1.5 (784.1) S objevením se společenských seskupeních začaly být rozpory jedinců pohlcovány pocity skupiny a toto podporovalo vnitrokmenový klid, ale na úkor mezikmenového míru. Proto se z míru nejdříve těšili v tlupě či kmenu, který nesnášel a nenáviděl cizí kmeny a jejich členy. Pradávný člověk považoval za čest prolít cizí krev.
70:1.6 (784.2) Ale z počátku ani toto nepomáhalo. Když se dávní náčelníci snažili uhladit neshody, museli často, alespoň jednou za rok, dovolit kmenovou bitvu kameny. Klan se rozdělil do dvou skupin, které mezi sebou bojovaly po celý den. A to pro žádný jiný důvod než ten, že se chtěli pobavit; oni opravdu měli rádi boj.
70:1.7 (784.3) Válčení přetrvává, protože člověk je lidský tvor, vyvinutý ze zvířete a všechna zvířata jsou bojechtivá. Mezi prvotními příčinami válčení byly:
70:1.8 (784.4) 1.Hlad, který vedl k nájezdům s cílem ukořistit potravu. Nedostatek půdy vždy způsobil válku a v těchto bojích byly prakticky vyhlazeny pradávné mírové kmeny.
70:1.9 (784.5) 2.Nedostatek žen─snaha nahradit nedostatek pracovních sil v domácnosti. Krádeže žen vždy byly příčinou války.
70:1.10 (784.6) 3.Ješitnost─touha ukázat kmenové hrdinství. Vyspělejší skupiny vyvolaly boj, aby vnutily svůj způsob života slabším kmenům.
70:1.11 (784.7) 4.Otroci─potřeba získat pracovní síly.
70:1.12 (784.8) 5.Pomsta byla motivem pro válku tehdy, když jeden kmen věřil, že sousední kmen způsobil smrt jejich kmenového druha. Truchlení neskončilo, dokud nepřinesli domů odřezanou hlavu. Mstící války přetrvaly do poměrně novodobých časů.
70:1.13 (784.9) 6.Rozptýlení─v pradávných dobách mladí lidé brali válku jako rozptýlení. Jestli nevznikla žádná vhodná a dostatečná záminka pro válku a když mír se stal nesnesitelným, bylo zvykem, že sousední kmeny se pustily do polo-přátelského boje, aby se pobavily v předstírané bitvě.
70:1.14 (784.10) 7.Náboženství─snaha získat jiné pro svoji víru. Všechna primitivní náboženství schvalovala válku. Až v nedávných dobách začalo náboženství válku odsuzovat. Bohužel, dávní kněží byli obvykle spojeni s vojenskou mocí. Jedním z významných kroků k míru v celé historii bylo oddělení církve od státu.
70:1.15 (784.11) Starobylé kmeny vždy vedly válku na výzvu svých bohů, na příkaz svých náčelníků, nebo šamanů. Hebrejci věřili v takového „Boha bitev“; a příběh o jejich vpádu na Midjánce je typickým příkladem úděsné krutosti pradávných kmenových válek; toto přepadení s následným vyvražděním všech mužů a později všech malých chlapců a všech žen, které nebyly panny, by udělalo čest způsobům kmenových náčelníků před dvěma sty tisíci lety. A to všechno bylo vykonáno ve „jménu Boha Hospodina Izraele.“
70:1.16 (784.12) Toto je příběh evoluce společnosti─přirozené řešení problémů lidských ras─člověka, vytvářejícího si svůj osud na zemi. Takové ukrutnosti nejsou vyvolány Božstvem, přestože člověk má tendenci přenášet odpovědnost na své bohy.
70:1.17 (784.13) Soucit na válečném poli přichází k lidstvu pomalu. Dokonce když Hebrejcům vládla žena, Debóra, pokračovala stejná krutost. Po vítězství nad pohany její generál přikázal, aby „celá armáda padla mečem; nikdo nezůstal naživu.“
70:1.18 (785.1) Na samém počátku historie této rasy se používaly otrávené zbraně. Praktikovaly se všechny druhy mrzačení. Saul neváhal požadovat od Davida sto předkožek Filištínců jako věno za svoji dceru Míkal.
70:1.19 (785.2) Ve starodávných válkách bojovaly proti sobě celé kmeny, avšak v pozdějších dobách, když dva členové rozdílných kmenů měli mezi sebou spor, tak již nebojovaly kmeny, ale v souboji se utkali tito dva soci. Také se stalo zvykem, že dvě armády vsadily všechno na výsledek souboje mezi vybranými zástupci z obou stran, tak jak tomu bylo v případě Davida a Goliáše.
70:1.20 (785.3) Prvním zjemněním válek bylo braní zajatců. Dalším bylo to, že ženy nepodléhaly nepřátelství a potom přišlo uznání civilistů. Brzy vznikla vojenská kasta a stálé armády, aby držely krok se zvyšující se složitostí boje. Již v dávných dobách měli takoví bojovníci zakázáno svazek se ženami a ženy již dávno válčit přestaly, ačkoliv vždy krmily a ošetřovaly vojáky a pobízely je do boje.
70:1.21 (785.4) Zvyk vyhlašovat válku představoval velký pokrok. Takové oznámení úmyslu bojovat znamenalo začátek smyslu pro čestnost a poté následoval postupný vývoj pravidel „civilizovaného“ válčení. Velmi brzy se stalo zvykem nebojovat v blízkosti náboženských míst a ještě později, nebojovat v určité sváteční dny. Potom přišlo obecné uznání práva na azyl; političtí uprchlíci byli pod ochranou.
70:1.22 (785.5) Tak se způsoby válčení postupně vyvíjejí, od primitivní štvanice na člověka po poněkud ukázněnější metody novodobých „civilizovaných“ národů. Sociální postoj přátelství jen pomalu vytlačuje nepřátelský postoj.
70:2.1 (785.6) V minulých dobách zuřivé války vedly ke společenským změnám a umožnily zavedení nových idejí, což by se přirozenou cestou nestalo za deset tisíc let. Krutá cena, která byla zaplacena za tyto některé užitky války, byla ta, že společnost byla dočasně vržena zpět do divošství; civilizovaný rozum musel ustoupit. Válka je silný lék, velmi drahý a nejvýše nebezpečný; přestože často vyléčí některé společenské nemoci, někdy zabíjí pacienta─ničí společnost.
70:2.2 (785.7) Neustálá potřeba národní obrany vyvolává mnoho nových a pokrokových společenských úprav. Dnešní společnost má prospěch z dlouhého seznamu užitečných novot, které měly nejdříve vyloženě vojenský charakter. Společnost dokonce vděčí válce za tanec, což byla jedna z dávných forem vojenského výcviku.
70:2.3 (785.8) Válka měla pro minulé civilizace společenský význam, protože:
70:2.4 (785.9) 1. Zavedla disciplinu, vnutila spolupráci.
70:2.5 (785.10) 2. Ocenila odvahu a statečnost.
70:2.6 (785.11) 3. Vypěstovala a upevnila nacionalismus.
70:2.7 (785.12) 4. Vyhladila slabé a nezpůsobilé národy.
70:2.8 (785.13) 5. Rozplynula iluzi o primitivní rovnosti a selektivně rozvrstvila společnost.
70:2.9 (785.14) Válka má určitý evoluční a výběrový význam, ale s postupným rozvojem civilizace musí jednou zmizet, podobně jako otroctví. Starobylé války podněcovaly cestování a kulturní kontakty; těmto účelům nyní s větším úspěchem slouží moderní metody dopravy a komunikace. Pradávné války posilovaly národy, ale novodobé boje ničí civilizovanou kulturu. Starověké válčení mělo za následek vyhlazení slabších národů; základním výsledkem novodobých konfliktů je selektivní destrukce nejlepších lidských rodů. Dávné války podněcovaly organizaci a výkonnost, ale tyto faktory se nyní staly cílem moderního průmyslu. V minulých dobách byla válka společenským kvasem, který tlačil civilizaci kupředu; tento účinek se nyní lépe dosáhne úsilím a inovací. Starověké válčení podporovalo koncepci Boha válek, ale dnešnímu člověku bylo řečeno, že Bůh je láska. V minulosti válka posloužila mnoha cenným účelům a byla nepostradatelným jevištěm při stavění civilizace, ale rychle se stává kulturním bankrotem─neschopna vytvořit dividendy sociálního zisku, které by nějakým způsobem pokryly děsivé ztráty, doprovázející její vyvolání.
70:2.10 (786.1) Kdysi lékaři věřili, že pouštění žilou vyléčí mnoho nemocí, ale od té doby objevili lepší způsoby léčení pro většinu těchto chorob. A tak musí mezinárodní válečné pouštění žilou dozajista ustoupit objevení lepších metod pro léčení potíží národů.
70:2.11 (786.2) Národy Urantie již vstoupily do gigantického boje mezi nacionalistickým militarismem a industrialismem a tento konflikt se v mnoha směrech podobá dávnému boji mezi lovcem-pastevcem a rolníkem. Ale jestliže má industrialismus triumfovat nad militarismem, musí se vyvarovat nebezpečí, která jsou v něm obsažena. Velká nebezpečí pučícího průmyslu na Urantii jsou:
70:2.12 (786.3) 1. Výrazný přesun k materialismu, duchovní slepota.
70:2.13 (786.4) 2. Uctívání bohatství-moci, deformace hodnot.
70:2.14 (786.5) 3. Nectnosti přepychu, kulturní nezralost.
70:2.15 (786.6) 4. Narůstající nebezpečí lhostejnosti, necitlivost ke službě.
70:2.16 (786.7) 5. Růst nežádoucího rasového oslabování, biologická degenerace.
70:2.17 (786.8) 6. Hrozba standardizovaného industriálního otroctví, stagnace osobnosti. Práce zušlechťuje, ale dřina otupuje.
70:2.18 (786.9) Militarismus je autokratický a krutý─barbarský. Podněcuje sociální organizaci u přemožitelů, ale rozvrací poražené. Industrialismus je civilizovanější a měl by se provádět tak, aby podněcoval iniciativu a podporoval individualismus. Společnost by měla všemi možnými způsoby pěstovat originalitu.
70:2.19 (786.10) Nedělejte tu chybu, že opěvujete válku; raději rozpoznejte co udělala pro společnost, abyste mohli přesněji vidět čím ji nahradit a aby tyto náhrady zajistily pokračování rozvoje civilizace. A jestliže se takové náhrady nenajdou, potom si buďte jisti, že války budou ještě dlouho pokračovat.
70:2.20 (786.11) Člověk nikdy nepřijme mír jako normální způsob žití, dokud se dokonale a opakovaně nepřesvědčí o tom, že mír je to nejlepší pro jeho materiálního blaho a dokud společnost moudře nezajistí mírové náhrady za ukojení těch vrozených sklonů, které pravidelně uvolňují a osvobozují ty neustále se kumulující emoce a energie, patřící k pudům sebezáchovy lidských druhů.
70:2.21 (786.12) Ale, přesto všechno, válka by se měla brát jako škola zkušeností, která přinutila rasu arogantních jedinců podrobit se vyšší soustředěné autoritě─vrchnímu vůdci. Staromódní válka byla výběrem přirozeně výjimečných lidí pro vůdcovství, ale novodobá válka to již nedělá. Aby společnost objevila vůdčí osobnosti, musí se nyní obrátit k mírovým výdobytkům─průmyslu, vědě a sociálním úspěchům.
70:3.1 (787.1) V neprimitivnější společnosti je tlupa vším; dokonce děti jsou v tlupě společným majetkem. Vyvíjející se rodina nahradila tlupu ve výchově dětí, zatímco objevující se klany a kmeny zaujaly své místo jako sociální jednotka.
70:3.2 (787.2) Sexuální touha a mateřská láska vytvářejí rodinu. Ale skutečná vláda se neobjeví, dokud se nezačnou formovat nad-rodinné skupiny. V době před vznikem rodin bylo vůdcovství tlupy vykonáváno neformálně vybranými jedinci. Afričtí bušmeni ve svém vývoji nikdy nepostoupili za tento primitivní stupeň; oni v tlupě nemají náčelníky.
70:3.3 (787.3) Rodiny se začaly vytvářet pokrevními vazbami v klanech─rodová pospolitost; a ty se následně vyvinuly do kmenů─územních komunit. Válčení a vnější tlaky přinutily rodové klany spojit se do kmenů, ale byl to obchod a řemeslo, které udržovaly tyto první a primitivní skupiny pohromadě v určitém stavu vnitřního míru.
70:3.4 (787.4) Mír na Urantii budou prosazovat mnohem více mezinárodní obchodní organizace, než všechno to dojímavé mudrlantství o vysněném mírovém plánu. Obchodní vztahy byly usnadněny rozvojem jazyka a zdokonalenými metodami komunikace a také lepší dopravou.
70:3.5 (787.5) Absence společného jazyka vždy bránila přírůstku mírových skupin, ale peníze se staly univerzálním jazykem novodobého obchodu. Dnešní společnost je držena pospolu převážně díky průmyslovému trhu. Motiv zisku je mocným civilizátorem, když je podpořen touhou sloužit.
70:3.6 (787.6) V pradávných dobách byl každý kmen obklopen soustřednými okruhy zvyšujícího se strachu a nedůvěry; proto bylo kdysi zvykem zabít všechny cizince a v pozdějších přišel zvyk je zotročit. Dávná představa přátelství znamenala přijetí do klanu; a o členství v klanu se věřilo, že přežije smrt─jedna z prvních představ o věčném životě.
70:3.7 (787.7) Obřad přijetí do klanu spočíval v tom, že se pila vzájemně vlastní krev. V některých skupinách se namísto pití krve vyměňovaly sliny, což je starodávný původ zvyku společenského líbání. A všechny společenské obřady, ať manželství či přijetí do klanu, byly vždy ukončeny hodováním.
70:3.8 (787.8) V pozdějších dobách se pila krev zředěná červeným vínem a časem se na zpečetění přijetí pilo samotné víno. Takový přijímací obřad byl zahájen ťuknutím pohárů a završen polknutím nápoje. Hebrejci použili pozměněnou formu tohoto přijímacího obřadu. Jejich arabští předkové skládali přísahu tak, že kandidát měl při ní svoji ruku položenou na pohlavním orgánu rodilého člena kmene. Hebrejci zacházeli s adoptovanými cizinci laskavě a bratrsky. „Cizinec, pobývající s vámi, je jako jeden z vás a budete ho milovat tak, jako sebe sami.“
70:3.9 (787.9) „Přátelský vztah k hostům“ byl projevem krátkodobé pohostinnosti. Při odchodu návštěvníků se rozbil talíř na dvě půlky a jednu půlku dostal odcházející host, aby ji mohl dát třetí osobě, která by ji použila jako vhodné představení při pozdější návštěvě. Bylo zvykem, že hosté platili za pohoštění vyprávěním příběhů ze svých cest a dobrodružstvích. Staří vypravěči příběhů se stali tak populární, že měli nakonec zakázáno působit v průběhu lovecké sezóny, nebo během sklizně úrody.
70:3.10 (788.1) Prvními mírovými dohodami byly „krevní pouta.“ Poslové míru dvou válčících kmenů se setkali, složili si vzájemně poklonu a potom si propíchli kůži, aby tekla krev; potom sáli jeden druhému krev a vyhlásili mír.
70:3.11 (788.2) Pradávné mírové mise byly složeny z mužů, kteří s sebou přivedli vybrané panny, aby sexuálně uspokojily jejich někdejší nepřátele. Pohlavní touha se tak využívala pro utlumení bojovnosti. Kmen, který byl takto poctěn, oplatil takovou návštěvu a také nabídl své panny; potom byl mír pevně nastolen. A brzy byla dovolena vzájemná manželství mezi rodinami náčelníků.
70:4.1 (788.3) První mírovou skupinou byla rodina, potom klan, pak kmen a později národ, který se nakonec stal současným územním státem. Skutečnost, že dnešní mírové skupiny jsou již dávno za úrovní krevních pout, aby spojovaly národy, je nanejvýš povzbuzující, navzdory faktu, že národy Urantie ještě stále vydávají nesmírné částky peněz na válečné přípravy.
70:4.2 (788.4) Klany byly pokrevně spojené skupiny v rámci kmene a za svoji existenci vděčily některým společným vlivům, jako jsou:
70:4.3 (788.5) 1. Původ od společného předka.
70:4.4 (788.6) 2. Oddanost společnému náboženskému totemu.
70:4.5 (788.7) 3. Společné nářečí.
70:4.6 (788.8) 4. Strach ze stejných nepřátel.
70:4.7 (788.9) 5. Společná vojenská zkušenost.
70:4.8 (788.10) 6. Missing Paragraph
70:4.9 (788.11) Vůdcové klanů byli vždy podřízeni náčelníku kmene. Raná řízení kmenů byla nesoudržným svazem klanů. Australští domorodci nikdy nevytvořili kmenovou formu řízení.
70:4.10 (788.12) Míroví vůdci klanu obvykle náleželi k mateřské linii; váleční náčelníci kmene tvořili otcovskou linii. Rady kmenových náčelníků a první královské rady, byly složeny z vůdců klanů, kteří byli obvykle zváni ke králi několikrát za rok. To mu umožňovalo je sledovat a lépe upevňovat jejich spolupráci. Klany byly velkým přínosem pro místní samosprávu, ale značně zdržely rozvoj velkých a silných národů.
70:5.1 (788.13) Každá lidská instituce má někde svůj začátek a občanský správní systém je výsledkem postupné evoluce, stejně tak, jako jsou manželství, průmysl a náboženství. Od prvních klanů a primitivních kmenů se pozvolna vyvíjely postupné typy lidského správního systému až k těm formám sociálního a občanského řízení, které charakterizují druhou třetinu dvacátého století.
70:5.2 (788.14) S mírou postupného vytváření rodinných jednotek vznikly základy pro správní systém v organizaci klanu─vzniklo seskupení krevního příbuzenstva. Prvním opravdovým správním orgánem byla rada starších. Tato řídící skupina byla složena ze starců, kteří se vyznačovali nějakými výjimečnými schopnostmi. Moudrost a zkušenost byly již v dávné minulosti ceněny také barbarským člověkem a následovalo velmi dlouhé období, během kterého vládli staršinové. Toto vládnutí oligarchie stáří se postupně přeměnilo do pojmu patriarchát.
70:5.3 (789.1) V pradávné radě starších spočíval potenciál všech správních funkcí: výkonných, legislativních a soudních. Když rada vyhodnocovala soudobé mravy, byla soudem; když vytvářela nové způsoby společenských obyčejů, byla legislativou; pokud byla taková rozhodnutí a ustanovení provedena, byla výkonnou mocí. Hlava rady byl jedním z předchůdců pozdějšího náčelníka kmene.
70:5.4 (789.2) Některé kmeny měly ženské rady a čas od času mnohé kmeny měly ženské vůdce. Některé kmeny červeného člověka zachovaly učení Onamonalontona v tom, že udržovaly jednomyslnou vládu „rady sedmi.“
70:5.5 (789.3) Bylo to těžké pro lidstvo, když poznalo, že ani mír, ani válka, nemohou být řízeny debatující společností. Primitivní „tlachání“ zřídka přineslo užitek. Lidi brzy poznali, že armáda, které velí skupina vůdců klanu nemá žádnou šanci proti armádě, vedené jedním silný mužem. Válka vždy produkovala krále.
70:5.6 (789.4) Zpočátku byli váleční vůdcové vybíráni pouze pro vojenskou službu a během období míru, kdy jejich povinnosti byly spíše společenské povahy, se částečně vzdali své pravomoci. Ale postupně začali zasahovat do záležitostí i v mírových mezidobích, usilujíc o vládnutí od jedné války ke druhé. Oni to často zařídili tak, aby války následovaly jedna za druhou bez dlouhých přestávek. Tito starověcí váleční magnáti nemilovali mír.
70:5.7 (789.5) V pozdějších dobách byli někteří náčelníci vybíráni nejenom pro vojenskou službu, ale i pro jiné činnosti a to kvůli mimořádné tělesné konstituci, nebo výjimečným osobním schopnostem. Červení lidé měli často dva typy náčelníků─mírové náčelníky a dědičné válečné náčelníky. Míroví vůdcové byli také soudci a učiteli.
70:5.8 (789.6) Některým pradávným komunitám vládli šamani, kteří často působili jako náčelníci. Jeden a týž člověk mohl sloužit jako kněz, doktor a výkonný vládce. Velmi často prvotní královské odznaky byly symboly či emblémy, které původně zkrášlovaly kněžská roucha.
70:5.9 (789.7) A takovou postupnou cestou vznikala výkonná složka správního systému. Rady klanů a kmenů pokračovaly ve své poradní činnosti a staly se předchůdci později se objevujících legislativních a soudních složek. V dnešní Africe všechny tyto formy primitivního správního systému skutečně existují u různých kmenů.
70:6.1 (789.8) Účinné vládnutí přišlo až s příchodem náčelníka s plnou výkonnou pravomocí. Člověk zjistil, že efektivní vláda může existovat jen tehdy, když je udělena moc osobnosti, a že nemůže vládnout idea.
70:6.2 (789.9) Správní systém vyšel z představy o řízení rodiny, nebo bohatství. Když se patriarchální králíček malé země stal opravdovým králem, byl někdy nazýván „otcem svého národa.“ Později se myslelo, že králové vzešli z hrdinů. A ještě později se vláda stala dědičnou kvůli tomu, že se věřilo, že králové mají božský původ.
70:6.3 (789.10) Dědičné království odstranilo anarchii, která předtím způsobovala velký zmatek po smrti krále a výběru jeho následníka. Rodina měla biologickou hlavu; klan si vybral přirozeného vůdce; kmen a později stát neměli žádného přirozeného vůdce a to byl dodatečný důvod pro ustanovení dědictví královského žezla. Představa o královských rodinách a aristokracii byla také založena na obyčejích, uznávajících „jmenované vlastnictví“ v klanech.
70:6.4 (790.1) Nakonec bylo dědění královského žezla považováno za nadpřirozené; o královské krvi se myslelo, že pochází od dob materializovaného osobního štábu Prince Kaligastii. Takto se králové stali modlami a nadměrně obávanými. Dokonce u soudu se používal zvláštní způsob mluvy ve vztahu ke královské rodině. Dokonce v nedávných dobách se ještě věřilo, že dotek králů vyléčí nemoc a některé národy Urantie stále ještě věří, že jejich vládcové mají božský původ.
70:6.5 (790.2) Zbožňovaný starodávný král byl často držen v ústraní; byl považován za příliš svatého, aby se ukazoval a tak se objevoval pouze při slavnostech a svátečních dnech. Bylo zvykem, že ho na veřejnosti zastupoval jeho dvojník, což později vedlo k funkci ministerských předsedů. Prvním úředníkem vlády byl správce potravin; další funkce brzy následovaly. Záhy vládci jmenovali zástupce, aby se starali o obchod a náboženství; a vývoj vlády byl bezprostředním krokem k odosobnění výkonné moci. Tito zástupci dávných králů se stali uznávanou šlechtou a králova manželka postupně dosáhla hodnosti královny, protože se na ženy začalo pohlížet s větší úctou.
70:6.6 (790.3) Bezohlední vládcové získali obrovskou moc objevením jedu. Pradávné soudy měly ďábelské kouzlo; královi nepřátelé brzy zemřeli. Ale dokonce i ten nejvíce despotický tyran podléhal některým omezením; přinejmenším byl omezen neustálým strachem před úkladnou vraždou. Šamani, čarodějové a kněží měli vždy silný vliv na krále. V pozdějších dobách měli omezující vliv na krále majitelé půdy a šlechta. A znovu a znovu to byly klany a kmeny, které jednoduše povstaly a svrhly své krutovládce a tyrany. Sesazeným vládcům, když byli odsouzeni k trestu smrti, byla často dána možnost sebevraždy, což dalo vzniknout starobylému populárnímu zvyku spáchání sebevraždy v některých situacích.
70:7.1 (790.4) První sociální skupiny byly vymezeny pokrevním příbuzenstvím; spojování vedlo k rozšíření rodinného klanu. Dalším krokem při zvětšování skupiny byl vzájemný sňatek a výsledný složený kmen byl prvním opravdovým politickým orgánem. Dalším krokem v sociálním rozvoji byla evoluce náboženských kultů a politických klubů. Ty se nejdříve objevily jako tajné spolky a původně měly zcela náboženský charakter; později začaly plnit řídící funkci. Zpočátku to byly mužské kluby; později se objevily ženské skupiny. Brzy se rozdělily na dva druhy: sociálně-politický a nábožensko-mystický.
70:7.2 (790.5) Tajný charakter těchto spolků měl mnoho důvodů, jako například:
70:7.3 (790.6) 1. Strach vystavit se nelibosti vládců kvůli porušování určitého tabu.
70:7.4 (790.7) 2. Aby mohly vykonávat vedlejší náboženské obřady.
70:7.5 (790.8) 3. Za účelem chránit vzácného „ducha“, nebo kultovní tajemství.
70:7.6 (790.9) 4. Vykonávat určitá zvláštní zaříkadla a kouzla.
70:7.7 (790.10) Sama tajnost těchto spolků dala všem jejím členům moc mystéria nad ostatními členy kmene. Tajemství se také líbí ješitnosti; zasvěcenci byli sociální aristokracií své doby. Po uvedení do dospělosti chlapci lovili s muži; zatímco předtím sklízeli zeleninu se ženami. A nejvyšším ponížením, kmenovou hanbou, bylo neudělat zkoušku dospělosti a být takto přinucen zůstat mimo mužské obydlí s ženami a dětmi a být považován za zženštělého. Kromě toho, ti, kdo neprošli zkouškou dospělosti, se nesměli ženit.
70:7.8 (791.1) Primitivní lidé učili velmi brzy své mladistvé pohlavní zdrženlivosti. Bylo zvykem vzít chlapce od rodičů v době dospívání a svěřit jejich vzdělání a výchovu tajným mužským spolkům. A jednou z hlavních funkcí těchto klubů byl dohled nad dospívajícími mladými muži a takto předcházet nemanželským dětem.
70:7.9 (791.2) Prostituce jako zdroj příjmu vznikla tehdy, když tyto mužské kluby začaly platit penězi za použití žen z jiných kmenů. Ale dřívější skupiny pozoruhodně nebyly pohlavně nezodpovědné.
70:7.10 (791.3) Obřad přijetí do dospělosti obvykle trval déle než pět let. Součástí těchto obřadů bylo hodně sebemučení a bolestivého řezání. Obřízka byla nejdříve prováděna jako rituál při přijímání do některého z těchto tajných bratrstev. Kmenové znaky byly vyřezány na tělo jako součást obřadu uvádění do dospělosti; tetování vzniklo jako symbol členství. Taková mučení, společně s těžkým strádáním, byla určena pro posílení mladíků, seznámit je s realitou života a s jeho nevyhnutelnými útrapami. Tento účel byl lépe docílen později se objevšimi sportovními hrami a fyzickými soutěžemi.
70:7.11 (791.4) Ale tajné spolky usilovaly o vylepšení mravnosti mládeže; jedním z hlavních účelů obřadů dospívání bylo vštípit chlapci to, že nesmí obtěžovat manželky jiných mužů.
70:7.12 (791.5) Po těchto letech tvrdé discipliny a výchovy a krátce před sňatkem dostali mladí muži obvykle na krátkou dobu volno a svobodu, načež se vrátili, aby se oženili a podrobili se celoživotní závislosti na kmenových tabu. A tento starověký zvyk pokračoval až do novověku jako naivní představa potřeby se „vybouřit.“
70:7.13 (791.6) Mnohé pozdější kmeny dovolovaly zakládání ženských tajných klubů, jejichž účel spočíval v tom, aby připravily dospívající dívky na manželství a mateřství. Po zasvěcení byly dívky způsobilé pro manželství a měly dovoleno zúčastnit se „přehlídky nevěst“, což v tu dobu znamenalo vstup do života. Již v té době se objevily ženské řády, dávající slib celibátu.
70:7.14 (791.7) Brzy se objevily veřejné kluby─samostatné organizace, které vznikly ze skupin neženatých mužů a svobodných dívek. Ve skutečnosti, tyto spolky byly prvními školami. A přestože ženské a mužské kluby se často vzájemně pronásledovaly, některé pokročilé kmeny, po kontaktu s učiteli Dalamatie, zkoušely společné vzdělávání, majíc internátní školy pro obě pohlaví.
70:7.15 (791.8) Tajné spolky měly podíl na vzniku společenských kast především kvůli mystickému charakteru způsobu zasvěcování. Členové těchto spolků nejdříve nosily masky, aby vyděsily zvědavce od svých truchlících obřadů─uctívání předků. Později se tento rituál vyvinul do klamné seance, při které se údajně objevovali duchové. Starodávné spolky „opakovaného zrození“ užívaly znaky a používaly tajnou řeč; ty se také zřekly některých potravin a nápojů. Vykonávaly funkci noční policie a i jinak působily v širokém okruhu společenských činností.
70:7.16 (792.1) Všechna tajná společenství vyžadovala přísahu, požadovala důvěrnost a učila držet tajemství. Tato pravidla vzbuzovala úctu u skupiny a umožňovala ji ovládat. Tato společenství působila jako mravnostní organizace a jako takové praktikovaly zákon lynčování. Jejich členové byli prvními špióny, když jejich kmeny válčily a první tajnou policií v době míru. Jejich největší přínos byl v tom, že udržovaly bezohledné krále v nejistotě. Aby se jim vyrovnali, králové měli svoji vlastní tajnou policii.
70:7.17 (792.2) Z těchto spolků vzešly první politické strany. První vládní strana vznikla ze souboje „silných proti slabým“. Aby se v dávnověku uskutečnila změna ve správním systému musela přijít občanská válka, což byl dostatečný důkaz toho, že slabí se stali silnými.
70:7.18 (792.3) Obchodníci používali tyto kluby pro vymáhání dluhů a vládci pro vybírání daní. Daňový systém je dlouhodobý problém, jedna z nejstarších forem desátku, desetiny z lovu či kořisti. Daně byly původně uloženy na udržování králova domu, ale zjistilo se, že je snadnější je vybírat maskovaně jako příspěvek na údržbu a provoz chrámu.
70:7.19 (792.4) Postupně se z těchto tajných společenstvích stávaly první charitativní organizace a později se vyvinuly do nejstarších náboženských spolků─předchůdců církví. A nakonec se některé z těchto spolků staly mezikmenovými organizacemi, prvními mezinárodními bratrstvími.
70:8.1 (792.5) Mentální a fyzická odlišnost lidských bytostí jsou příčinou toho, že se objevují společenské třídy. Jedinými světy bez společenských vrstev jsou ty nejprimitivnější a ty nejvyspělejší. Vznikající civilizace ještě nezačala rozlišování společenských úrovní, zatímco svět ustálený ve světle a životě z velké části smazal tato rozdělení lidstva, která tak charakterizují všechna přechodná evoluční stadia.
70:8.2 (792.6) S přechodem společnosti od divošství k barbarismu jeho lidské složky začaly projevovat tendenci vytvářet třídy z následujících všeobecných důvodů:
70:8.3 (792.7) 1. Přírodních─vztah, příbuzenství a manželství; první sociální rozdíly byly založeny na pohlaví, věku a krvi─příbuzenský vztah k náčelníkovi.
70:8.4 (792.8) 2. Osobních─uznání schopností, odolnosti, zručnosti a odvahy; brzy následovalo uznání jazykových schopností, vědomostí a všeobecné inteligence.
70:8.5 (792.9) 3. Možností─válka a emigrace způsobovaly rozdělení lidských skupin. Evoluce tříd byla značně ovlivněna vítězstvím─vztahem vítěze k poraženým, zatímco otroctví přineslo první obecné rozdělení společnosti na svobodné a nesvobodné.
70:8.6 (792.10) 4. Ekonomických─bohatí a chudí. Majetek a vlastnictví otroků byly úrodným základem pro jednu z tříd společnosti.
70:8.7 (792.11) 5. Zeměpisných─třídy vznikly následně po založení městských, nebo venkovských osídleních. Jak město, tak i venkov navzájem přispěly k odlišení na pastevce-rolníky a obchodníky-průmyslníky s jejich rozdílnými názory a reakcemi.
70:8.8 (792.12) 6. Sociálních─třídy se vytvářely postupně podle popularity a společenské hodnoty jednotlivých skupin. K prvním rozlišením tohoto druhu patřila vymezení mezi knězi-učiteli, vládci-válečníky, kapitalisty-obchodníky, obyčejnými pracovníky a otroky. Otrok se nikdy nemohl stát kapitalistou, ačkoliv někdy námezdní pracovník se mohl rozhodnout vstoupit do řad kapitalistů.
70:8.9 (793.1) 7. Profesních─jak přibývalo řemesel, vytvářely se kasty a cechy. Pracující se dělili na tři skupiny: stavovské třídy, včetně léčitelů, potom odborní pracovníci a nakonec pomocní dělníci.
70:8.10 (793.2) 8. Náboženských─počáteční kultovní kluby vytvářely mezi klany a kmeny své vlastní třídy a nábožnost a mysticismus knězů jim velmi dlouhou dobu umožňovaly zůstávat samostatnou sociální skupinou.
70:8.11 (793.3) 9. Rasových─přítomnost dvou či více ras v rámci daného národa, nebo územního celku, obvykle vytváří barevné kasty. Původní kastovní systém Indie byl založen na barvě pleti, jak tomu bylo i v raném Egyptě.
70:8.12 (793.4) 10. Věkových─mládí a dospělost. Chlapec zůstal u kmene pod dohledem svého otce až do jeho smrti, zatímco dívka byla ponechána v péči své matky až do svého sňatku.
70:8.13 (793.5) Přizpůsobivé a proměnné sociální třídy jsou nezbytné pro vyvíjející se civilizaci, ale když se třída stane kastou, když sociální úrovně ustrnou, zvýšení sociální stability je vykoupeno oslabením osobní iniciativy. I když sociální kasta řeší problém místa člověka v zaměstnání, na druhou stranu také výrazně omezuje rozvoj jedince a prakticky brání sociální součinnosti.
70:8.14 (793.6) Utvořivši se přirozeným způsobem, společenské třídy budou přetrvávat dokud člověk postupně nedocílí jejich evoluční vyhlazení prostřednictvím inteligentního řízení biologických, intelektuálních a duchovních zdrojů progresivní civilizace jako jsou:
70:8.15 (793.7) 1. Biologická obnova ras─výběrové vyřazení nižších lidských druhů. Toto bude mít za následek vymýcení mnoha nerovností mezi smrtelníky.
70:8.16 (793.8) 2. Rozvoj studijních schopností s pomocí zvýšené inteligence, která vzejde z takového biologického zdokonalení.
70:8.17 (793.9) 3. Náboženské urychlení pocitu příbuzenství a bratrství smrtelníků.
70:8.18 (793.10) Ale tato opatření mohou přinést ovoce až v dalekých tisíciletích budoucnosti, ačkoliv výrazné sociální zlepšení v důsledku inteligentního, moudrého a trpělivého řízení těchto urychlujících faktorů kulturního vývoje se projeví okamžitě. Náboženství je mocnou pákou, která vyzvedne civilizaci z chaosu, ale je bezmocné bez opěrného bodu zdravé a normální mysli, opírající se pevně o zdravé a normální zděděné vlastnosti.
70:9.1 (793.11) Příroda neuděluje člověkovi žádná práva, pouze život a svět, ve kterém žije. Příroda také neuděluje člověkovi právo na život, jak je možno vyvodit, uvážíme-li co se asi stane, když neozbrojený člověk potká tváří v tvář hladového tygra v pravěkém lese. Hlavním, co společnost dává člověkovi, je bezpečnost.
70:9.2 (793.12) Společnost postupně prosadila svá práva a ta, v současné době, jsou:
70:9.3 (793.13) 1. Jistota v zajištění potravinami.
70:9.4 (793.14) 2. Vojenská obrana─bezpečnost, založena na připravenosti.
70:9.5 (793.15) 3. Zachování vnitřního míru─zamezení násilí na jedinci a předcházení sociálním nepokojům.
70:9.6 (794.1) 4. Kontrola pohlavních vztahů─manželství, založení rodiny.
70:9.7 (794.2) 5. Majetek─právo vlastnit.
70:9.8 (794.3) 6. Rozvoj konkurence mezi jednotlivci a skupinami.
70:9.9 (794.4) 7. Zajištění vzdělání a výchovy mladých.
70:9.10 (794.5) 8. Podněcování průmyslu a obchodu─industriální rozvoj.
70:9.11 (794.6) 9. Zlepšení pracovních podmínek a odměn.
70:9.12 (794.7) 10. Zaručení svobody náboženského vyznání za účelem, aby všechny ostatní sociální činnosti byly povzneseny na základě duchovní motivace.
70:9.13 (794.8) Když jsou práva natolik stará, že není možno stanovit jejich původ, jsou často nazývána přirozenými právy. Ve skutečnosti lidská práva nejsou přirozená; jsou výhradně společenská. Jsou relativní a neustále se měnící, nejsou nic víc než pravidla hry─uznávané úpravy vztahů, řídící stále se měnící fenomény lidského soutěžení.
70:9.14 (794.9) To, co v jedné éře může být považováno za právo, v další éře tomu tak být nemusí. Existence takového velkého počtu defektivních a degenerovaných lidí není dána tím, že mají přirozené právo takto zatěžovat civilizaci dvacátého století, ale jednoduše proto, že takto velí současná společnost a její mravy.
70:9.15 (794.10) Středověká Evropa uznávala jen málo lidských práv; v té době každý člověk někomu patřil a práva byla pouze privilegia, nebo výsady uděleny panstvím či církví. A revolta proti této nesprávnosti byla stejně nesprávná, protože vedla k přesvědčení, že všichni lidé se rodí rovni.
70:9.16 (794.11) Chudí a slabí vždy požadují stejná práva; oni vždy trvají na tom, aby stát přinutil silné a lepší zajistit jim jejich potřeby a kompenzovat je za nedostatky, které jsou všechny velmi často přirozeným důsledkem jejich vlastní netečnosti a lenosti.
70:9.17 (794.12) Ale tento ideál rovnosti je dítětem civilizace; v přírodě se neobjevuje. Také sama kultura přesvědčivě demonstruje vrozenou nerovnost lidí skrze jejich vlastní rozdílnou schopnost pro vnímání kultury. Náhlé a neevoluční uskutečnění domnělé přirozené rovnosti by rychle vrhlo civilizovaného člověka zpět do drsných obyčejů primitivních dob. Společnost nemůže poskytnout rovná práva všem, ale může slíbit uplatňovat různící se práva každého spravedlivě a počestně. Je to úkol a povinnost společnosti zajistit každému dítěti přírody spravedlivou a mírovou možnost usilovat o zajištění sebe sama, podílet se na vlastní věčnosti a současně se radovat z některých stupňů sebeuspokojení; souhrn všech tří vytváří lidské štěstí.
70:10.1 (794.13) Přirozená spravedlnost je člověkem vytvořená teorie; není to realita. V přírodě je spravedlnost pouhou teorií, naprostou fikcí. Příroda zná pouze jeden druh spravedlnosti─neodvratné působení zákona příčiny a důsledku.
70:10.2 (794.14) Spravedlnost, jak je chápána člověkem, znamená dodržování práv a tudíž je výsledkem progresivní evoluce. Pojetí spravedlnosti může být směrodatné pro oduševnělou mysl, ale neobjeví se v plném rozsahu na světech prostoru.
70:10.3 (794.15) Pradávný člověk připisoval všechny jevy konkrétní osobě. V případě smrti se divoch ptal, ne na to, co zabilo, ale kdo zabil. Proto se neuznávalo neúmyslné zabití a při trestání zločinu se vůbec nepřihlíželo na motiv pachatele; rozsudek byl vykonán v souladu se způsobeným tělesným poraněním.
70:10.4 (795.1) V nejstarší primitivní společnosti názor veřejnosti účinkoval okamžitě; úředníci zákona nebyli zapotřebí. V primitivním životě neexistovalo žádné soukromí. Soused byl odpovědný za chování souseda; proto měl právo vměšovat se do jeho osobních záležitostí. Společnost byla řízena na základě teorie, že skupina se musí zajímat o každého jednotlivce a do určité míry kontrolovat jeho chování.
70:10.5 (795.2) Již velmi brzy v dávné minulosti lidé věřili, že spravedlnost je řízena duchy prostřednictvím šamanů a knězů; oni se stali prvními odhaliteli zločinů a zákonnými činiteli. Jejich pradávné metody odhalování zločinu spočívaly v „božích soudech“ jedem, ohněm a bolestí. Tato ukrutná muka nebyla nic víc, než barbarskými soudními metodami; ale jejich použití neznamenalo spravedlivé rozhodnutí. Na příklad: když se podal jed a obviněný ho vyzvracel, byl nevinen.
70:10.6 (795.3) Starý Zákon popisuje jeden z takových „božích soudů“─zkoušku manželské věrnosti: když muž měl podezření, že jeho žena je mu nevěrná, vzal ji ke knězi a sdělil mu svoje podezření. Poté kněz připravil břečku ze svaté vody a ze smetků z chrámové podlahy. Následoval patřičný obřad, včetně hrozivých kleteb, po kterém obviněná žena musela tento odporný nápoj vypít. Jestliže byla vinna, tak „voda, zapříčiňující prokletí, vejde do ní a stane se hořkou a její břicho se bude nadýmat a její stehna budou zahnívat a tato žena bude zatracena všemi lidmi.“ Jestliže náhodou některá žena dokázala vypít tento špinavý odvar a neudělalo se jí špatně od žaludku, byla zproštěna obvinění, vznesené jejím žárlivým manželem.
70:10.7 (795.4) V té či oné době tyto kruté metody odhalování zločinu byly praktikovány všemi vyvíjejícími se kmeny. Souboj je novověkým přežitkem líčení „božím soudem.“
70:10.8 (795.5) Není se čemu divit, že Hebrejci a jiné polocivilizované kmeny používaly takové primitivní metody řízení spravedlnosti před třemi tisíci lety, ale je nejvýše udivující, že myslící lidé potom ponechají takové přežitky barbarismu na stránkách sebraných posvátných spisů. Přemýšlivý úsudek by měl objasnit, že žádná božská bytost nikdy nedala smrtelnému člověku takové nekalé pokyny ohledně odhalení domnělé manželské nevěry a rozhodnutí o vině či nevině.
70:10.9 (795.6) Společnost velmi brzy přijala mstu jako míru odplaty: oko za oko a život za život. Všechny evoluční kmeny uznávaly toto právo krvavé pomsty. Pomsta se stala smyslem primitivního života, ale náboženství od těch dob výrazně pozměnilo tyto prastaré kmenové praktiky. Učitelé zjeveného náboženství vždy prohlašují: „Pomsta přináleží mně,“ říká Hospodin. Pradávné zabíjení z pomsty se příliš nelišilo od současných úmyslných vražd pod záminkou nepsaného zákona.
70:10.10 (795.7) Obvyklým způsobem odplaty byla sebevražda. Jestliže člověk nebyl schopen se pomstít v životě, umřel s vírou, že se může vrátit jako duch a strhnout hněv na svého nepřítele. A protože tento názor byl velmi obecný, hrozba spáchání sebevraždy na prahu dveří nepřítele obvykle postačila k tomu, aby ho přiměla k přijetí podmínek. Primitivní člověk si života příliš necenil; sebevražda kvůli titěrnosti byla běžným jevem, ale učení Dalamatie značnou měrou zmírnilo tento obyčej a v mnohem pozdější době odpočinek, pohodlí, náboženství a filozofie spojily svoje síly a život se stal sladším a přitažlivějším. Nicméně, držení hladovky je dnešní obdobou tohoto prastarého způsobu odplaty.
70:10.11 (796.1) Jedno z prvních ustanoveních pokročilého kmenového zákona se týkalo převzetí krevní msty do pravomoci kmene. Ale je podivné, že i potom muž mohl beztrestně zabít svoji ženu, jestliže za ni plně zaplatil požadovanou částku. Nicméně, dnešní Eskymáci stále ještě nechávají rozhodnutí o trestu za zločin, dokonce i za vraždu, na poškozené rodině.
70:10.12 (796.2) Dalším pokrokem bylo zavedení pokut za porušení tabu─stanovení trestu. Tyto pokuty vytvořily první veřejný příjem. Namísto krevní msty přišel do módy zvyk platit pozůstalým „krvavé peníze.“ Takové odškodné se obvykle platilo ženami, nebo dobytkem; to bylo dlouho předtím, než skutečné pokuty─finanční odškodnění─byly zavedeny jako trest za provinění. A vzhledem k tomu, že představa o trestu byla hlavně o odškodnění, tak všechno, včetně lidského života, časem nabylo hodnotu, kterou bylo možno použít pro zaplacení odškodného. Hebrejci byli prvními, kteří zrušili zvyk platit „krvavé peníze.“ Mojžíš učil: „neberte jako náhradu život vraha, který je vinen z krveprolití; on bude přece zabit.“
70:10.13 (796.3) Tímto způsobem byla spravedlnost zpočátku vykonávána rodinou, potom to byl klan a později kmen. Výkon opravdové justice se datuje od doby, kdy pomsta rodinných a příbuzenských skupin přešla do rukou společenské skupiny─státu.
70:10.14 (796.4) Kdysi bylo běžné trestat upálením za živa. Tento způsob potrestání byl uznávaný mnoha starověkými vládci, včetně Chammurabiho a Mojžíše, který dohlížel na to, aby mnoho zločinů, především závažné sexuální povahy, bylo trestáno upálením u kůlu. Jestliže „dcera kněze“, nebo jiného vážného občana se uchýlila k veřejné prostituci, bylo hebrejským zvykem „sežehnout ji ohněm.“
70:10.15 (796.5) Zrada─“zaprodání“, nebo zrazení některého z kmenových druhů─byla prvním hrdelním zločinem. Krádež dobytka byla všeobecně trestána rychlou smrtí a dokonce ještě nedávno byla podobně trestána krádež koní. Ale s postupem času se zjistilo, že krutost potrestání nebyla natolik důležitá pro zastrašení zločinu jako jistota a rychlost jeho vynesení.
70:10.16 (796.6) Když společnost ukazuje neschopnost trestat zločiny, skupinová zloba obvykle prosadí trest lynčování; poskytnutí útočiště bylo prostředkem pro uniknutí před touto náhlou skupinovou zlostí. Lynčování a souboj představují neochotu jednotlivce přenechat odčinění osobní křivdy státu.
70:11.1 (796.7) Je stejně obtížné stanovit jasná rozlišení mezi mravy a zákony, jako přesně označit kdy je při svítání noc vystřídána dnem. Mravy a zákony jsou dozorčí předpisy ve vývoji. Když nepsané mravy existují velmi dlouhou dobu mají tendenci se vykrystalizovat do pedantických zákonů, pevných předpisů a přesně stanovených pravidel.
70:11.2 (796.8) Zpočátku je zákon vždy negativním a zakazujícím; s postupným vývojem civilizace se stává vzrůstající měrou pozitivním a směrodatným. Starověká společnost působila negativně v tom, že zaručovala právo jednotlivce na život tím, že dala všem ostatním příkaz „nezabiješ.“ Každé poskytnutí práv nebo svobody jednotlivci zahrnuje omezení svobod všech ostatních a je to uskutečňováno prostřednictvím tabu─primitivního zákona. Celá myšlenka tabu je svojí podstatou negativní, protože primitivní společnost byla plně negativní ve svém uspořádání a starobylé výkony spravedlnosti spočívaly v prosazování tabu. Ale původně tyto zákony platily pouze pro členy kmene, jak dokazují pozdější Hebrejci, kteří měli jiné pravidla etiky pro jednání s pohany.
70:11.3 (797.1) Přísaha vznikla v dobách Dalamatie ve snaze učinit výpověď pravdivější. Takové přísahy spočívaly ve vyslovení kletby nad sebou samým. Kdysi žádný jedinec by nesvědčil proti svému rodnému kmeni.
70:11.4 (797.2) Zločin byl napadením kmenových mravů, hřích byl porušením těch tabu, které měly podporu duchů a po dlouhou dobu existoval zmatek kvůli neschopnosti rozlišit zločin a hřích.
70:11.5 (797.3) Osobní zájem nastolil tabu na zabíjení, společnost to uznala jako tradiční mrav, zatímco náboženství tento zvyk posvětilo na morální zákon a takto se všechny tři faktory podílely na tom, že lidský život se stal bezpečnějším a posvátnějším. Společnost by se nemohla udržet v dávných dobách pohromadě, kdyby práva nebyla v souladu s vírou; pověra byla morální a společenskou policejní silou v dlouhých evolučních obdobích. Všechny starověké národy hlásaly, že jejich staré zákony─tabu─byly jejím předkům dány bohy.
70:11.6 (797.4) Zákon je systematizovaný záznam dlouhé lidské zkušenosti─konkretizované a uzákoněné veřejné mínění. Mravy byly surový materiál nashromážděných zkušeností, ze kterého později vládci sestavili psané právo. Starověký soudce neměl žádné zákony. Když vynesl rozsudek, tak jednoduše řekl: „Je to obyčej.“
70:11.7 (797.5) Odkaz na předchozí případ v rozhodování soudu představuje snahu soudců přizpůsobit psaný zákon měnícím se podmínkám ve společnosti. To umožňuje postupné přizpůsobování k novým sociálním podmínkám a současně zachovat působivost tradičních textů.
70:11.8 (797.6) Majetkové spory se řešily mnoha způsoby, jako například:
70:11.9 (797.7) 1. Zničením sporného majetku.
70:11.10 (797.8) 2. Silou─odpůrci museli o majetek bojovat.
70:11.11 (797.9) 3. Smírčím řízením─rozhodla třetí strana.
70:11.12 (797.10) 4. Odvoláním ke starším─později k soudu.
70:11.13 (797.11) První soudy byly řízené pěstní souboje; soudci byli pouhými rozhodčími, čili arbitry. Dohlíželi na to, aby zápas byl veden v souladu se stanovenými pravidly. Před zahájením soudního boje obě strany daly soudci zálohu na uhrazení nákladů a zaplacení pokuty po vítězství jednoho z nich. „Právo silnějšího“ stále vládlo. Později byly fyzické rány nahrazeny slovními spory.
70:11.14 (797.12) Celý smysl primitivního soudnictví nebyl v tom, aby byl úplně spravedlivý, ale aby vyřešil spor a tak zabránil veřejným nepokojům a osobnímu násilí. Ale primitivnímu člověkovi příliš nevadilo to, co by dnes bylo považováno za nespravedlnost; považovalo se za samozřejmé, že ti, kdo měli moc, ji sobecky využívali. Nicméně, úroveň každé civilizace může být velmi přesně stanovena podle důkladnosti a poctivosti její soudů a podle bezúhonnosti její soudců.
70:12.1 (797.13) Evoluce správního systému se vyznačovala velkým bojem kolem soustředění moci. Vesmírní organizátoři ze zkušenosti vědí, že evoluční národy na obydlených planetách jsou nejlépe řízeny pomocí občanského vládního systému, založeného na zastupitelských orgánech, kdy je udržována správná rovnováha moci mezi dobře koordinovanými výkonnými, zákonodárnými a soudními složkami.
70:12.2 (798.1) Zatímco primitivní vláda je založena na moci a fyzické síle, ideální vláda je parlamentní systém, ve kterém vůdcovství je založeno na schopnostech, ale v dobách barbarismu bylo příliš mnoho válčení, které neumožňovalo parlamentní vládě účinně fungovat. V dlouho trvajícím boji mezi rozdělenou mocí a jednotností vedení zvítězil diktátor. Rané a rozptýlené pravomoci primitivní rady starších byly postupně soustředěny do osoby neomezeného monarchy. Po objevení se opravdových králů skupiny starších přetrvaly jako kvazi-zákonodárné-soudní poradní orgány; později se objevily koordinované legislatury a nakonec vznikly, odděleně od legislatur, nejvyšší soudy.
70:12.3 (798.2) Král byl vykonavatelem mravů─původního, čili nepsaného zákona. Později prosadil právní předpisy─konkretizované veřejné mínění. Ačkoliv lidové shromáždění jako vyjádření veřejného mínění se objevovalo pomalu, znamenalo obrovský společenský pokrok.
70:12.4 (798.3) Dávní králové byli do značné míry omezeni mravy─tradicí, neboli veřejným míněním. V nedávných dobách některé národy na Urantii systematicky utřídily tyto mravy do dokumentárních základů vládního systému.
70:12.5 (798.4) Smrtelníci Urantie mají právo na svobodu; oni sami by si měli vytvořit své vlastní vládní systémy; měli by přijmout své ústavy či jiné charty občanské moci a správního řízení. A když toto udělají, měli by zvolit své nejschopnější a zasloužilé druhy jako hlavní řídící představitele. Jako zastupitele v zákonodárné složce by měli vybrat pouze ty, kteří jsou způsobilí intelektuálně a morálně vykonávat takové vznešené povinnosti. Jako soudci, jejich vrchních a nejvyšších soudů, by měli být vybíráni pouze ti, kteří jsou obdařeni přirozenou schopností a kteří nabyli svoji moudrost bohatou zkušeností.
70:12.6 (798.5) Jestli si lidé chtějí zachovat svoji svobodu, musí poté, kdy si zvolili svoji chartu svobody, zajistit její moudrý, inteligentní a neohrožený výklad za tím účelem, aby se zabránilo:
70:12.7 (798.6) 1. Nezákonnému uchvácení moci výkonnými, nebo zákonodárnými složkami.
70:12.8 (798.7) 2. Machinacím nevědoucích a pověrčivých agitátorů.
70:12.9 (798.8) 3. Zpomalení vědeckého progresu.
70:12.10 (798.9) 4. Matové situaci, kterou způsobí dominance prostřednosti.
70:12.11 (798.10) 5. Převaze zvrácených menšin.
70:12.12 (798.11) 6. Kontrole ctižádostivých a vychytralých potenciálních diktátorů.
70:12.13 (798.12) 7. Ničivým rozkolům, způsobujících paniku.
70:12.14 (798.13) 8. Vykořisťování bezohlednými lidmi.
70:12.15 (798.14) 9. Daňovému zotročení občanů státem.
70:12.16 (798.15) 10. Neschopnosti zajistit sociální a ekonomickou spravedlnost.
70:12.17 (798.16) 11. Spojení církve a státu.
70:12.18 (798.17) 12. Ztrátě osobní svobody.
70:12.19 (798.18) Takové jsou účely a cíle ústavních orgánů, které řídí mechanizmy parlamentní vlády na evolučních světech.
70:12.20 (799.1) Snaha lidstva zdokonalit na Urantii vládní systém musí být zaměřena na zdokonalení forem administrativy, na jejich přizpůsobování se ke stále se měnícím současným potřebám, na zlepšení rozdělení moci ve vládě a potom na vybírání takových vůdčích osobností, aby byly opravdu moudrými vládci. Přestože existuje božská a ideální forma vládního systému, nemůže být jako taková odhalena, ale musí byt pomalu a pracně objevena muži a ženami na každé planetě ve všech vesmírech času a prostoru.
70:12.21 (799.2) [Představeno Melkísedekem Nebadonu]
Kniha Urantia
Kapitola 71
71:0.1 (800.1) STÁT je užitečným produktem rozvoje civilizace; představuje čistý zisk ze zničujících a strastiplných válek. Také umění řídit stát je pouze souhrnnou metodou pro regulování konkurenčního boje o moc mezi soupeřícími kmeny a národy.
71:0.2 (800.2) Novodobý stát je institucí, která přežila dlouhý boj o moc ve skupině. Nakonec zvítězila větší síla a vytvořila faktickou podstatu─stát─společně s morálním mýtem o absolutní povinnosti občana žít a zemřít pro stát. Ale stát nemá božský původ; dokonce ani nebyl vytvořen úmyslným uváženým lidským rozhodnutím; je pouhou evoluční institucí a jeho vznik byl zcela bezděčný.
71:1.1 (800.3) Stát je teritoriální sociální regulativní organizací; a nejsilnějším, nejúčinnějším a nejtrvalejším státem je ten, který je složen z jednoho národa a jehož lidé mají společný jazyk, mravy a instituce.
71:1.2 (800.4) Rané státy byly malé a všechny vznikly v důsledku dobytého území. Nebyly dobrovolným společenstvím. Mnohé z nich byly založeny vítěznými kočovníky, kteří přepadli mírumilovné pastevce, nebo usedlé zemědělce, aby je podmanili a zotročili. V takových státech, vzniklých v důsledku podmanění, se nemohly nevytvořit sociální vrstvy; třídy byly nevyhnutelné a třídní boj měl vždy selektivní charakter.
71:1.3 (800.5) Severní kmeny americké červené rasy nikdy nevytvořily stát. Ony nikdy nepostoupily dál než k volnému spojení kmenů─velmi primitivní formě státu. Nejbližším přiblížením ke státu byla Irokézská federace, ale tato skupina šesti kmenů nikdy nefungovala úplně jako stát a nepřežila kvůli absenci některých základních aspektů, které jsou nezbytné pro život novodobého státu, jako jsou například:
71:1.4 (800.6) 1. Získání a dědění soukromého majetku.
71:1.5 (800.7) 2. Měst, zemědělství a průmyslu.
71:1.6 (800.8) 3. Užitkových domácích zvířat.
71:1.7 (800.9) 4. Skutečné rodiny. Červení lidé lpěli na matriarchátu a pozůstalost dědil synovec.
71:1.8 (800.10) 5. Přesně stanovených územích.
71:1.9 (800.11) 6. Silného řídícího vůdce.
71:1.10 (800.12) 7. Zotročení zajatců─oni je buď přijali za své, nebo je povraždili.
71:1.11 (800.13) 8. Dobytých územích.
71:1.12 (800.14) Červení lidé byli příliš demokratičtí; měli dobrý správní systém, ale ten neuspěl. Časem by stát vyvinuli, kdyby předčasně nenarazili na mnohem vyspělejší civilizaci bílého člověka, který se držel vládních metod Řeků a Římanů.
71:1.13 (801.1) Úspěch římského státu spočíval v:
71:1.14 (801.2) 1. Patriarchátu.
71:1.15 (801.3) 2. Zemědělství a domestikaci zvířat.
71:1.16 (801.4) 3. Zhuštění populace─města.
71:1.17 (801.5) 4. Soukromém majetku a vlastnictví půdy.
71:1.18 (801.6) 5. Otroctví─občanské třídy.
71:1.19 (801.7) 6. Podmanění a reorganizování slabých a zaostalých národů.
71:1.20 (801.8) 7. Přesně stanovených teritoriálních územích s cestami.
71:1.21 (801.9) 8. Individuálních a silných vládcích.
71:1.22 (801.10) Velká slabost římské civilizace a jeden z faktorů, který přispěl ke konečnému rozpadu impéria, bylo domnělé liberální a progresivní ustanovení, osvobozující chlapce od péče rodiny při dosažení věku dvaceti jedna let a také bezpodmínečné osvobození dívky, která měla právo vzít si za manžela muže vlastní volby, anebo odejít z domova a vést nemorální život. Společnost neutrpěla kvůli samotným těmto reformám, ale spíše proto, že byly přijaty náhle a v rozsáhlé míře. Rozpad Říma ukazuje, co je možno očekávat, když stát se příliš rychle rozšiřuje a současně vnitřně upadá.
71:1.23 (801.11) Zárodečné stadium státu bylo umožněno slábnutím pokrevního svazku ve prospěch teritoriálního spojování. Obvykle byly takové kmenové federace pevně stmeleny podrobením. I když opravdový stát je charakterizován suverenitou, která převyšuje všechny menšinové spory a skupinové rozdíly, stále přetrvávají v pozdějším uspořádání státu třídy a kasty jako pozůstatky bývalých klanů a kmenů. Později vzniknuvši větší federální státy prošly dlouhým a krutým bojem s těmito menšími pokrevními klanovými skupinami a kmenový systém řízení byl nezbytnou přechodnou formou mezi rodinou a státní mocí. Později mnohé klany vznikaly z cechů, nebo průmyslových sdruženích.
71:1.24 (801.12) Jestli se vytvoření státu nezdařilo, výsledkem byl úpadek, vedoucí k podmínkám předchozích správních metod, jako například feudalismus středověké Evropy. V takových temných dobách se teritoriální stát rozpadl, nastal návrat k malým hradním skupinám a došlo k obnovení klanových a kmenových úrovní rozvoje. Také dnes existují podobné polostáty v Asii a Africe, ale ne všechny jsou příkladem evolučního zvratu; mnohé z nich jsou v zárodečném stadiu budoucích států.
71:2.1 (801.13) Ačkoliv demokracie je ideálem, je produktem civilizace a ne evoluce. Nespěchejte! Buďte opatrní při výběru! Neboť nebezpečí demokracie jsou:
71:2.2 (801.14) 1. Velebení prostřednosti.
71:2.3 (801.15) 2. Výběr přízemních a ignorantských vládců.
71:2.4 (801.16) 3. Neschopnost rozpoznat základní fakta sociální evoluce.
71:2.5 (801.17) 4. Nebezpečí volebního práva v rukách nevzdělané a nesnaživé většiny.
71:2.6 (801.18) 5. Otrocké podrobení veřejnému mínění; většina nemá vždycky pravdu.
71:2.7 (802.1) Veřejné mínění, obecné mínění, vždy brzdí společnost; nicméně je velmi cenné, přestože zpožďuje sociální evoluci, ale zachovává civilizaci. Osvěta veřejného mínění je jedinou bezpečnou a spolehlivou metodou pro urychlení civilizace; síla je pouze dočasně prospěšná a rozvoj kultury se bude vzrůstající měrou zrychlovat jak kulky ustoupí hlasovacím lístkům. Veřejné mínění, mravy, jsou základní a hnací energií sociální evoluce a rozvoje státu, ale aby přinesly státu hodnotu, musí být ve svém projevu nenásilné.
71:2.8 (802.2) Úroveň rozvoje společnosti bezprostředně závisí na tom, nakolik veřejné mínění může prostřednictvím nenásilného projevu ovlivňovat osobní chování a státní administrativu. Skutečně civilizovaná vláda přišla tehdy, když veřejné mínění bylo podpořeno silou osobní svobody. Veřejné volby nemusí vždy rozhodnout dělat věci správně, ale představují správný způsob udělat věci špatně. Evoluce nevytvoří najednou nejvyšší dokonalost, ale spíše poměrnou a postupnou praktickou úpravu.
71:2.9 (802.3) V evoluci praktické a účinné formy parlamentní vlády existuje deset stupňů, neboli úrovní a ty jsou:
71:2.10 (802.4) 1. Osobní svoboda. Musí zmizet otroctví, nevolnictví a všechny formy poddanství člověka.
71:2.11 (802.5) 2. Svoboda myšlení. Dokud svobodní lidé nebudou vzděláni─naučeni uváženě myslet a moudře plánovat─svoboda obvykle udělá více škody než užitku.
71:2.12 (802.6) 3. Neotřesitelnost zákona. Svoboda může existovat jen tehdy, když vůle a rozmary lidských vládců jsou nahrazeny zákonodárnými procesy v souladu s přijatým nezbytným zákonem.
71:2.13 (802.7) 4. Svoboda slova. Parlamentní vláda je nemyslitelná bez svobody všech forem projevu lidských názorů a představ.
71:2.14 (802.8) 5. Bezpečnost majetku. Žádná vláda nemůže dlouho vydržet, jestliže není schopna zajistit v nějaké formě právo soukromého vlastnictví. Člověk nutně potřebuje právo používat, kontrolovat, darovat, prodávat, pronajímat a odkazovat svůj osobní majetek.
71:2.15 (802.9) 6. Právo podat petici. Parlamentní vláda dává občanům právo být slyšeni. Právo podat stížnost je neodmyslitelným právem svobodného občanství.
71:2.16 (802.10) 7. Právo vládnout. Nestačí být slyšen; síla petice musí zajišťovat reálnou účast na činnosti vlády.
71:2.17 (802.11) 8. Všeobecné volební právo. Parlamentní vláda předpokládá uvážlivé, způsobilé a všeobecné voliče. Charakter takové vlády bude vždy určen charakterem a kvalitou těch, kdo ji zvolí. S mírou rozvoje civilizace se volební právo, zůstávajíc všeobecným pro obě pohlaví, bude účinně měnit, přeskupovat a jinak diferencovat.
71:2.18 (802.12) 9. Kontrola veřejných činitelů. Žádná forma civilní vlády nebude užitečná a účinná, jestliže občané nemají a nepoužívají moudré metody řízení a kontroly státních úředníků a veřejných činitelů.
71:2.19 (802.13) 10. Moudří a kvalifikovaní zastupitelé. Existence demokracie závisí na úspěšné parlamentní vládě; a to je podmíněno výběrem pouze takových jedinců do veřejných funkcích, kteří jsou odborně vzdělaní, intelektuálně způsobilí, společensky přijatelní a morálně vhodní. Pouze za takových podmínek se lidová vláda, vláda lidu a pro lid, může udržet.
71:3.1 (803.1) Politická, nebo úřednická forma vlády nemá velký význam, jestliže neumožňuje základní prvky občanského rozvoje─svobodu, bezpečnost, vzdělání a sociální součinnost. Směr sociální evoluce neurčuje to, co stát je, ale to, co dělá. A konec konců, žádný stát nemůže převýšit morální hodnoty svých občanů v tom, jak jsou zobrazeny v jejich zvolených zástupcích. Omezenost a sobectví jsou zárukou pádu dokonce i nejvyššího typu vlády.
71:3.2 (803.2) I když je to značně politováníhodné, pro přežití společnosti je důležitý nacionální egoismus. Doktrína zvolená lidem byla hlavním faktorem při stmelování kmene a budování národa až do novověku. Ale žádný stát nemůže dosáhnout ideální úrovně fungování, dokud nejsou odstraněny všechny formy nesnášenlivosti; to trvale škodí rozvoji lidskosti. A s nesnášenlivostí se nejlépe bojuje prostřednictvím součinnosti vědy, obchodování, her a náboženství.
71:3.3 (803.3) Ideální stát funguje pod vlivem tří mocných a rovnocenných hnacích sil:
71:3.4 (803.4) 1. Láskyplná oddanost, pocházející z pochopení bratrstva lidí.
71:3.5 (803.5) 2. Uvážlivý patriotismus, založený na moudrých ideálech.
71:3.6 (803.6) 3. Kosmický vhled, vykládán z pohledu planetárních faktů, potřeb a cílů.
71:3.7 (803.7) Ideální stát má jen několik zákonů a ty přešly z epochy negativistického tabu do éry pozitivního progresu individuální svobody, vyplývající ze zvětšené sebekázně. Takový stát nejen nutí své občany pracovat, ale také je vede k prospěšnému a povznášejícímu využívání zvyšujícího se volného času, který je důsledkem progresivního technického věku a s tím osvobození lidí od namáhavé práce. Volný čas musí nejenom konzumovat, ale i vytvářet.
71:3.8 (803.8) Žádná společnost nedosáhne vysoké úrovně, pokud dovoluje zahálčivost, nebo toleruje chudobu. Ale chudoba a závislost nemohou být nikdy odstraněny, jestliže narušené a degenerované elementy dostávají bohatou podporu a je jim dovoleno se množit bez omezení.
71:3.9 (803.9) Morální společnost musí usilovat o zachování sebeúcty svých občanů a umožnit každému normálnímu jedinci dostatek příležitostí pro seberealizaci. Takový plán sociálního rozvoje by přinesl kultivovanou společnost nejvyšší úrovně. Státní dohled by měl podněcovat sociální evoluci a přitom používat minimální regulativní kontrolu. Nejlepší stát je takový, který více koordinuje a méně ovládá.
71:3.10 (803.10) Ideály státnosti musí být dosaženy evolucí, postupným růstem občanského vědomí, uznáním povinností a výsad služby pro společnost. Zpočátku, hned po skončení éry protekčních politiků, lidé přijímají břemeno vlády jako povinnost, ale později berou takovou službu jako výsadu, jako nejvyšší čest. Stav jakékoliv úrovně civilizace je věrně zobrazena kvalitou její občanů, kteří dobrovolně přijímají zodpovědnost za postavení státu.
71:3.11 (803.11) V opravdovém společenství je řízení měst a krajů prováděno odborníky, kteří tuto činnost vykonávají naprosto stejným způsobem, jak se řídí všechny ostatní formy ekonomických a obchodních sdruženích lidí.
71:3.12 (803.12) Ve vyspělých státech je politická služba považována za nejvyšší oddanost občana. Nejvyšším cílem nejmoudřejších a nejcharakternějších občanů je získat občanské uznání, být zvolen, nebo jmenován do nějaké funkce ve státní správě a takové vlády udělují svým úředníkům nejvyšší uznání za jejich občanskou a společenskou službu. V další řadě se ctí práce filozofů, pedagogů, vědců, průmyslníků a vojenských činitelů. Rodiče jsou patřičně odměněni dokonalostí svých dětí a čistě zbožní vůdcové─vyslanci duchovního království─obdrží svá opravdová uznání na jiném světě.
71:4.1 (804.1) Aby civilizace zůstaly, ekonomika, společnost a vláda se musí rozvíjet. Na evolučním světě statické podmínky svědčí o úpadku; přetrvají jenom ty instituce, které postupují s evolučním proudem.
71:4.2 (804.2) Program rozvoje vyvíjející se civilizace zahrnuje:
71:4.3 (804.3) 1. Ochranu individuálních svobod.
71:4.4 (804.4) 2. Záštitu domova.
71:4.5 (804.5) 3. Podporu ekonomické bezpečnosti.
71:4.6 (804.6) 4. Předcházení nemocem.
71:4.7 (804.7) 5. Povinné vzdělání.
71:4.8 (804.8) 6. Povinné zaměstnání.
71:4.9 (804.9) 7. Prospěšné využití volného času.
71:4.10 (804.10) 8. Starost o nešťastné.
71:4.11 (804.11) 9. Rasové zdokonalení.
71:4.12 (804.12) 10. Podporu vědě a umění.
71:4.13 (804.13) 11. Podporu filozofii─moudrosti.
71:4.14 (804.14) 12. Rozšíření kosmického vhledu─duchovnosti.
71:4.15 (804.15) A tento progres v umění civilizace vede přímo k uskutečnění nejvyšších lidských a božských cílů, o které usilují smrtelníci─sociálnímu dosažení bratrstva lidí a osobnímu poznání Boha, které se začíná odkrývat v nejvyšší touze každého jedince konat vůli nebeského Otce.
71:4.16 (804.16) Objevení se pravého bratrství znamená, že přišel takový sociální řád, ve kterém všichni lidé rádi pomáhají jeden druhému; oni si skutečně přejí praktikovat zlaté pravidlo. Ale taková ideální společnost se nemůže uskutečnit, jestliže oslabení, nebo zkažení číhají v záloze, aby nečestně a bezbožně využili ty, kteří jsou poháněni především touhou sloužit pravdě, kráse a dobru. V takové situaci je možná pouze jedna cesta: ti, kdo žijí podle zlatého pravidla mohou založit progresivní společnost, ve které oni žijí v souladu se svými ideály a současně udržují patřičnou obranu proti svým zaostalým druhům, kteří se mohou pokusit zneužít jejich mírové sklony, nebo zničit jejich rozvíjející se civilizaci.
71:4.17 (804.17) Idealismus nemůže nikdy přežít na evoluční planetě, jestliže idealisté v každé generaci dovolí nižším řádům lidstva je vyhladit. A toto je veliký test idealismu: dokáže vyspělá společnost udržet takovou úroveň vojenské připravenosti, která ji zajišťuje bezpečnost proti všem útokům jejích bojechtivých sousedů, aniž odolá pokušení použít svoji vojenskou sílu pro útočné operace namířené proti jiným národům za účelem vlastního obohacení, nebo národního rozmachu? Přežití národa vyžaduje připravenost a samotný náboženský idealismus může zabránit zaprodání připravenosti za agresi. Pouze láska a bratrství může zabránit silným utlačovat slabé.
71:5.1 (805.1) Konkurence je nezbytná pro sociální progres, ale živelná konkurence přináší násilí. V současné společnosti konkurence pomalu vytlačuje válku v tom smyslu, že vymezuje postavení jedince v zaměstnání a stejně tak rozhoduje o přežití samotných průmyslových odvětvích. (Vražda a válka mají z pohledu mravů rozdílné postavení; vražda je zakázána od prvních dnů společnosti, zatímco válka nebyla jako celek ještě lidstvem zakázána.)
71:5.2 (805.2) Ideální stát reguluje sociální chování pouze do takové míry, aby se odstranilo násilí z konkurence jednotlivců a zabránilo se nepoctivosti v osobní iniciativě. Velkým problémem státu je: jak zaručit klid a pokoj v průmyslové činnosti, platit daně na podporu státní moci a současně předejít tomu, aby daňový systém nezatěžoval průmysl a zabránil státu stát se parazitním, nebo tyranickým?
71:5.3 (805.3) V počátečních obdobích rozvoje každého světa je konkurence nepostradatelná pro progres civilizace. S postupem evoluce člověka se spolupráce vzrůstající měrou stává účinnější. V pokročilých civilizacích je spolupráce účinnější než konkurence. Raného člověka konkurence stimuluje. Raná evoluce je charakterizována přežitím biologicky způsobilejších, ale pozdější civilizace se úspěšněji rozvíjejí v důsledku rozumné spolupráce, pochopením vzájemné sounáležitosti a duchovního bratrství.
71:5.4 (805.4) Samozřejmě, že konkurence v průmyslu je mimořádně nehospodárná a vysoce neúčinná, ale jakýkoliv pokus odstranit tento volný chod ekonomiky by se neměl povolit, jestliže takové změny mají za následek dokonce i nejmenší porušení kterýchkoliv základních svobod jedince.
71:6.1 (805.5) Současná ekonomika, jejíž motivací je zisk, je odsouzena k zániku, pokud motivy zisku nejsou umocněny motivací sloužit. Bezohledná konkurence, založená na omezeném vlastním zájmu je nakonec destruktivní i pro ty věci, které se snaží prosazovat. Motivace zisku, která výhradně slouží vlastnímu prospěchu, není slučitelná s ideály křesťanství─a mnohem více neslučitelná s učením Ježíše.
71:6.2 (805.6) V ekonomice jsou motivace zisku a motivace služby tím, čím jsou strach a láska v náboženství. Ale motiv zisku nesmí být zrušen, nebo odstraněn náhle; udržuje mnoho, jinak lenivých, smrtelníků v tvrdé práci. Nicméně, není nutné, aby tento podněcovač sociální energie byl navždy ve svých cílech sobecký.
71:6.3 (805.7) Motiv zisku ekonomických aktivit je naprosto špatný a zcela nehodný vyspělému druhu společnosti; nicméně, je nezbytným faktorem v počátečních etapách existence civilizace. Lidem se nesmí vzít motivace zisku, dokud nebudou mít v sobě pevně zakořeněny vyšší typy neziskových motivů pro ekonomické snažení a sociální službu─transcendentní podněty nejvyšší moudrosti, dokonalého bratrství a vznešenost duchovního dosažení.
71:7.1 (806.1) Trvalý stát je založen na kultuře, dominují v něm ideály a je motivován službou. Účelem vzdělání by mělo být získání odbornosti, pěstování moudrosti, seberealizace a dosažení duchovních hodnot.
71:7.2 (806.2) V ideálním státě vzdělání trvá celý život a filozofie je někdy hlavní činností jeho občanů. Občané takového společenství usilují o moudrost jako obohacení chápání významu lidských vztahů, smyslů reality, ušlechtilosti hodnot, cílů života a blaženosti kosmického osudu.
71:7.3 (806.3) Urantijci by měli mít vizi nové a vyšší kultivované společnosti. S odchodem ekonomického systému, motivovaném výhradně ziskem, vzdělání skočí na nové hodnotové úrovni. Vzdělání je příliš dlouho provincionální, militaristické, ego povznášející a úspěch podněcující; musí se nakonec stát celosvětové, idealistické, podporující individuálnost a musí vést k pochopení kosmu.
71:7.4 (806.4) Vzdělání přešlo nedávno z pod kontroly církve pod kontrolu právníků a obchodníků. Nakonec musí být předáno filozofům a vědcům. Učitelé musí být svobodnými bytostmi, opravdovými lídry, za tím účelem, aby se touha po moudrosti mohla stát hlavním cílem vzdělání.
71:7.5 (806.5) Vzdělání je životní povolání; musí trvat po celý život, aby lidstvo mohlo postupně poznat vzestupné úrovně smrtelné moudrosti, které jsou:
71:7.6 (806.6) 1. Znalost věcí.
71:7.7 (806.7) 2. Pochopení významů.
71:7.8 (806.8) 3. Uvědomění si hodnot.
71:7.9 (806.9) 4. Ušlechtilost práce─povinnost.
71:7.10 (806.10) 5. Motivace cílů─mravnost.
71:7.11 (806.11) 6. Láska ke službě─charakter.
71:7.12 (806.12) 7. Kosmický vhled─duchovní vnímavost.
71:7.13 (806.13) A potom, s pomocí těchto dosaženích, mnozí dosáhnou nejvyšší úroveň smrtelné mysli─uvědomění si Boha.
71:8.1 (806.14) Jediným nedotknutelným rysem jakékoliv formy lidské vlády je rozdělení státnosti do tří funkčních oblastí: výkonné, zákonodárné a justiční. Vesmír je řízen podle takového plánu rozdělení funkcí a pravomocí. Bez ohledu na tento božský koncept účinného řízení společnosti, nebo občanské vlády, záleží málo na tom, jakou formu státu si lidé zvolí, za předpokladu, že cílem občanů je zvýšená sebekontrola a rozšířená společenská služba. Intelektuální horlivost, ekonomická moudrost, sociální důmyslnost a morální odolnost lidí se věrně plně odrážejí ve státnosti.
71:8.2 (806.15) Evoluce státnosti znamená postupný přechod z jedné úrovně na druhou tímto způsobem:
71:8.3 (806.16) 1. Vytvořením trojdílné vlády s výkonnými, zákonodárnými a justičními složkami.
71:8.4 (806.17) 2. Svobodou společenských, politických a náboženských aktivit.
71:8.5 (807.1) 3. Zrušením všech forem otroctví a poddanství lidí.
71:8.6 (807.2) 4. Schopností občanů kontrolovat úroveň ukládání daní.
71:8.7 (807.3) 5. Ustanovením univerzálního vzdělání─učení od kolébky až do hrobu.
71:8.8 (807.4) 6. Patřičnou součinností mezi místními a národními správními orgány.
71:8.9 (807.5) 7. Podporováním vědy a vítězstvím nad nemocemi.
71:8.10 (807.6) 8. Náležitým uznáním rovnosti pohlaví a rovnocenným působením mužů a žen v rodině, ve škole a v církvi a specializovanou účastí žen v průmyslu a ve vládě.
71:8.11 (807.7) 9. Odstraněním těžké práce nově vynalezenými stroji a následnou nadvládou strojového věku.
71:8.12 (807.8) 10. Podrobením dialektů─vítězstvím univerzálního jazyka.
71:8.13 (807.9) 11. Ukončením válek─mezinárodním rozhodování o národních a rasových neshodách kontinentálními radami národů, řízených nejvyšším planetárním tribunálem, který se automaticky doplňuje z řad pravidelně odcházejících předsedů kontinentálních rad. Kontinentální rady jsou pravomocné; světová rada je poradní─mravoučná.
71:8.14 (807.10) 12. Celosvětovým usilováním o moudrost─povznesením filozofie. Evolucí světového náboženství, které bude předzvěstí vstupu planety do počátečních stadií éry světla a života.
71:8.15 (807.11) Takové jsou předpoklady progresivního vládnutí a vybrané znaky ideální státnosti. Urantia je daleko od uskutečnění těchto vznešených ideálů, ale civilizované rasy již udělaly první kroky─lidstvo se vydalo na cestu k vyšším evolučním cílům.
71:8.16 (807.12) [Připraveno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 72
72:0.1 (808.1) SE SVOLENÍM Lanaforga a se souhlasem Nejsvrchovanějších Edentie je mi dovoleno vyprávět o některých aspektech společenského, morálního a politického života nejvyvinutější lidské rasy, žijící na ne příliš vzdálené planetě v soustavě Satania.
72:0.2 (808.2) Ze všech světů Satanie, které byly izolovány kvůli účasti v Luciferově vzpouře, tato planeta prodělala osud nejvíce se podobající historii Urantie. Podobnost těchto dvou planet je nepochybně důvodem, proč bylo dáno svolení k takovému mimořádnému představení, protože je nanejvýš neobvyklé, aby vládci soustavy dali souhlas k vylíčení záležitostí jedné planety druhé.
72:0.3 (808.3) Tato planeta, stejně jako Urantia, sešla ze správné cesty zradou svého Planetárního Prince ve spojení s Luciferovou vzpourou. Ona obdržela Materiálního Syna brzy po příchodu Adama na Urantii a tento Syn také selhal a zanechal sféru v izolaci, protože Autoritativní Syn nebyl nikdy jejím smrtelným rasám poskytnut.
72:1.1 (808.4) Bez ohledu na to, co všechno tuto danou planetu postihlo, na izolovaném kontinentě o velikosti asi jako Austrálie, se vyvíjí velmi vyspělá civilizace. Tento stát má přibližně 140 milionů lidí. Tito lidé tvoří národ smíšených ras, především modré a žluté, ale je tam poněkud větší procento fialové, než tak zvané bílé rasy Urantie. Ačkoliv tyto rozdílné rasy nejsou ještě plně smíšeny, jsou k sobě velmi přátelští a společenští. Průměrná délka života na tomto kontinentě je nyní devadesát let, o patnáct procent vyšší než mají všechny ostatní národy této planety.
72:1.2 (808.5) Nespornou a velkou výhodou pro činnost průmyslu tohoto národa je ojedinělá topografie daného kontinentu. Vysoké hory, ve kterých hustě prší osm měsíců v roce, leží v samém středu země. Takové přírodní podmínky jsou vhodné pro využití vodní energie a významnou měrou umožňují zavlažování vyprahlejší západní čtvrtiny kontinentu.
72:1.3 (808.6) Tito lidé jsou soběstační, to znamená, že mohou žít neomezeně dlouho bez potřeby něco dovážet ze sousedních států. Mají velké bohatství přírodních zdrojů a pomocí vědeckých metod se naučili kompenzovat nedostatek základních životních potřeb. Těší se čilému vnitrostátnímu obchodu, ale zahraniční obchod je nepatrný kvůli všeobecnému nepřátelství jejich méně progresivních sousedů.
72:1.4 (808.7) Obecně vzato, tento kontinentální národ sledoval evoluční trend planety: rozvoj od kmenové éry k objevení se silných vládců a králů trval tisíce let. Po absolutních monarších pak následovalo mnoho různých typů vlád─nepodařené republiky, komunální státy a diktátoři přicházeli a odcházeli v nekonečném proudu. Tento vývoj pokračoval až do doby asi před pěti sty lety, kdy během jednoho politicky neklidného období jeden z národních diktátorů, člen mocného triumvirátu, se rozhodl udělat změnu. Dobrovolně se zřekl svého postavení za podmínky, že jeden ze dvou ostatních vládců, ten nižší, také opustí svoji diktátorskou pozici. Takto byla vložena vláda kontinentu do rukou jednoho vládce. Sjednocený stát se rozvíjel pod pevným monarchickým vládnutím po dobu více než sto let, během kterých se vyvinula dokonalá charta svobody.
72:1.5 (809.1) Následný přechod z monarchie k parlamentní vládě byl postupný a králové byli pouhými společenskými, nebo sentimentálními figurkami až nakonec zmizeli, když mužská rodová linie potomků skončila. Současná republika existuje teprve dvě stě let, během kterých probíhal trvalý vývoj k vládním metodám, o kterých se chystáme vyprávět, přičemž poslední významné změny v průmyslových a politických sférách se uskutečnily v průběhu poslední dekády.
72:2.1 (809.2) V současné době má tento kontinentální národ parlamentní vládu a hlavní město leží ve středu státu. Ústřední vláda představuje silnou federaci sta poměrně svobodných států. Tyto státy volí své guvernéry a zákonodárce na dobu deseti let a nikdo nemůže být znovu zvolen. Státní soudci jsou jmenováni guvernéry na doživotí a jsou schváleni státními zákonodárnými orgány, ve kterých je jeden zástupce na sto tisíc obyvatel.
72:2.2 (809.3) V závislosti na velikost města existuje pět rozdílných typů metropolitní vlády a žádné město nesmí mít víc než jeden milion obyvatel. Vcelku jsou takové řídící systémy měst velmi jednoduché, účinné a ekonomické. O získání těch nemnoho funkcí v městské správě usilují občané nejvyšších kvalit.
72:2.3 (809.4) Federální vláda obsahuje tři rovnocenné odbory: výkonný, zákonodárný a justiční. Guvernér federace je volen každých šest let ve všeobecných oblastních volbách. Po skončení funkčního období nesmí být opět zvolen, jedině s tou výjimkou, že když alespoň sedmdesát pět státních zákonodárných orgánů podá petici a ta je schválena jednotlivými guvernéry států, je zvolen, ale jen na jeden termín. Radí mu nejvyšší poradní sbor, složený ze všech žijících bývalých guvernérů.
72:2.4 (809.5) Zákonodárná sekce je složena ze tří sněmoven:
72:2.5 (809.6) 1. Horní sněmovna je volena průmyslovými, profesionálními, zemědělskými a jinými skupinami odborníků, kteří hlasují v souladu se svými ekonomickými funkcemi v tajném hlasování.
72:2.6 (809.7) 2. Dolní sněmovna je volena určitými společenskými organizacemi, zahrnujícími sociální, politické a filozofické skupiny, které nejsou součástí průmyslových, nebo profesních sdruženích. Všichni řádní občané se účastní voleb obou skupin zastupitelů, ale jsou různě seskupeni podle toho, zda se volby týkají horní, nebo dolní sněmovny.
72:2.7 (809.8) 3. Třetí sněmovna─sněmovna starších státníků─je tvořena veterány občanské služby a obsahuje mnoho význačných osob, jmenovaných guvernérem, regionálními (subfederálními) zodpovědnými činiteli, předsedou nejvyššího tribunálu a vedoucími představiteli obou druhých sněmoven. Tato skupina je omezena na sto členů a ti jsou voleni většinou hlasů samotných starších státníků. Členství je na doživotí a když se uvolní místo, ta osoba, která dostane nejvíc hlasů ze seznamu kandidátů je řádně zvolena. Činnost tohoto orgánu je pouze poradního charakteru, ale je mocným regulátorem veřejného mínění a má silný vliv na všechny složky vládní správy.
72:2.8 (810.1) Velmi mnoho federální administrativní práce vykonává deset regionálních (subfederálních) orgánů, z nichž každý vznikl spojením deseti států. Tyto regionální obvody mají pouze výkonnou a administrativní funkci a nezabývají se ani zákonodárnými, nebo justičními činnostmi. Deset regionálních guvernérů je osobně jmenováno federálním guvernérem a jejich funkčí období je stejné jako jeho─šest let. Jmenování těchto deseti regionálních guvernérů schvaluje federální nejvyšší tribunál a přestože nemohou být znovu zvoleni, odstupující guvernér se automaticky stává spolupracovníkem a poradcem svého nástupce. Jinak si tito regionální vůdcové vyberou své vlastní kabinety správních činitelů.
72:2.9 (810.2) Tento národ je spravován dvěma hlavními systémy soudů─soudními dvory a sociálně-ekonomickými soudy. Soudní dvory působí na následujících třech úrovních:
72:2.10 (810.3) 1. Soudy nižší instance─městské a lokální. Na základě jejich rozhodnutí je možné se odvolat k nejvyšším soudům státu.
72:2.11 (810.4) 2. Nejvyšší státní soudy, jejichž rozhodnutí jsou konečná ve všech záležitostech, netýkajících se federální vlády, nebo ohrožení občanských práv a svobod. Regionální guvernéři jsou zplnomocněni přednést jakýkoliv případ ihned před federální nejvyšší soud.
72:2.12 (810.5) 3. Federální nejvyšší soud─vysoký tribunál pro rozhodování sporných případů národního významu a odvolací instance pro případy, přicházející od státních soudů. Tento nejvyšší soud je složen z dvanácti mužů starších čtyřiceti let a mladších sedmdesáti pěti let a kteří pracovali dva či více roků u některého státního soudu a kteří byli jmenováni do této vysoké funkce guvernérem s většinovým souhlasem vrchního kabinetu a třetí sněmovny zákonodárného shromáždění. Všechna rozhodnutí tohoto nejvyššího justičního orgánu vyžadují přinejmenším dvě třetiny hlasů.
72:2.13 (810.6) Sociálně-ekonomické soudy působí v následujících třech kategoriích:
72:2.14 (810.7) 1. Rodičovské soudy, spojené se zákonodárnými a výkonnými složkami sociálně rodinného systému.
72:2.15 (810.8) 2. Výchovné soudy─soudní orgány, spojené se státními a regionálními systémy vzdělání a s výkonnými a zákonodárnými složkami administrativního mechanizmu vzdělávání.
72:2.16 (810.9) 3. Průmyslové soudy─kompetenční tribunály, mající plnou moc urovnání všech ekonomických sporů.
72:2.17 (810.10) Federální nejvyšší soud posuzuje sociálně-ekonomické otázky pouze v těch případech, kdy to odsouhlasí tři čtvrtiny třetí zákonodárné složky federální vlády, sněmovny starších státníků. V ostatních případech jsou všechna rozhodnutí rodičovských, výchovných a průmyslových soudů konečná.
72:3.1 (811.1) Na tomto kontinentě je protizákonné, aby dvě rodiny žily pod jednou střechou. A poněvadž kolektivní bydlení je zákonem zakázáno, většina bytových domů byla zbourána. Ale svobodní stále ještě žijí v klubech, hotelích a v jiných společných obydlích. Nejmenší povolená stavební parcela musí mít alespoň 4500 čtverečních metrů. Veškerá půda a další pozemky související s obytným domem jsou osvobozeny od daní až do deseti násobku minimální plochy stavebního pozemku.
72:3.2 (811.2) Rodinný život tohoto národa se během minulého století výrazně zušlechtil. Docházka rodičů, jak otců i matek, do rodičovských škol dětské výchovy je povinná. Dokonce i rolníci, žijící v malých vesničkách, absolvují toto studium dálkově, docházejíc do nejbližších center na ústní přednášky jednou za deset dnů─každé dva týdny, protože oni mají pětidenní týden.
72:3.3 (811.3) V každé rodině je průměrně pět dětí a jejich výchově se plně věnují oba jejich rodiče. V případě úmrtí jednoho, nebo obou rodičů, rodičovské soudy přidělí dětem poručníky. Každá rodina to považuje za velkou pocta, když je jí svěřeno poručnictví úplného sirotka. Rodiče musí absolvovat konkurzní zkoušky a sirotek je dán do rodiny s nejlepší rodičovskou kvalifikací.
72:3.4 (811.4) Tito lidé považují rodinu za základní instituci své civilizace. Předpokládá se, že nejhodnotnější část vzdělání a formování charakteru dítěte zajistí jeho rodiče doma, přičemž otcové se věnují výchově dětí téměř stejně jako matky.
72:3.5 (811.5) Veškerá sexuální výuka je prováděna doma rodiči, nebo zákonnými poručníky. Mravní výuku poskytují učitelé v přestávkách na oddech ve školních dílnách, ale tak tomu není s výukou náboženství, které je považováno za výsadní právo rodičů, protože na náboženství se pohlíží jako na nedílnou část rodinného života. Ryze náboženská výuka se poskytuje veřejně pouze v chrámech filozofie, protože mezi těmito lidmi se nevyvinuly žádné takové povýšenecké náboženské instituce jako jsou církve na Urantii. V jejich filozofii náboženství je snaha poznat Boha a projevovat lásku ke svým bližním skrze služby pro ně, ale to není typický náboženský postoj v jiných národech na této planetě. Náboženství je u těchto lidí zcela rodinnou záležitostí, takže tam nejsou vyhrazena žádná veřejná místa výlučně pro náboženská shromáždění. Politicky, církev a stát, jak by řekli urantijci, jsou naprosto odděleni, ale existuje zvláštní překrývání filozofie a náboženství.
72:3.6 (811.6) Ještě před dvaceti lety byli duchovní učitelé (srovnatelní s urantijskými pastory), kteří navštěvují pravidelně každou rodinu, aby zjistili, zdali jsou děti správně vedeny svými rodiči, pod dohledem státu. Tito duchovní poradci a zkoušející jsou nyní přímo řízeni nově vytvořeným Fondem Duchovního Progresu─organizace, která je podporována dobrovolnými příspěvky. Je možné, že tato instituce se již nebude dále rozvíjet, dokud nepřijde Rajský Autoritativní Syn.
72:3.7 (811.7) Děti podléhají právně svým rodičům do patnácti let, kdy jsou poprvé uvedeny do občanských povinností. Od této doby se pětkrát, vždy po pěti letech, konají podobná veřejná cvičení pro takové věkové skupiny, ve kterých se jejich povinnosti k rodičům zmenšují, zatímco přijímají nové občanské a sociální povinnosti ke státu. Právo volit se uděluje ve dvaceti, právo uzavřít sňatek bez souhlasu rodičů je dáno až po dosažení dvaceti pěti let a děti musí po dosažení třiceti let odejít z domova.
72:3.8 (812.1) Zákony, regulující manželství a rozvod, jsou stejné v celém státě. Manželství před dvacátým rokem života─věk udělení občanských práv─není dovoleno. Souhlas k sňatku je dán až za rok po jeho oznámení a poté, až ženich i nevěsta předloží osvědčení o tom, že byli v rodičovských školách řádně poučeni o povinnostech manželského života.
72:3.9 (812.2) Pravidla pro rozvodová řízení jsou poněkud uvolněná, ale rozvodový dekret, vydávaný rodičovskými soudy, se může vydat až za rok po podání žádosti─a rok na této planetě je mnohem delší než na Urantii. Přestože jsou jejich rozvodové zákony mírné, současné procento rozvodovosti činí pouze desetinu rozvodovosti civilizovaných národů Urantie.
72:4.1 (812.3) Systém vzdělávání tohoto národa je založen na povinné školní docházce a na součinnosti vzdělávacích programů v základních školách, které studenti navštěvují od věku pěti let do osmnácti let. Tyto školy se výrazně liší od škol na Urantii. Tady nejsou učebny a v jednom období se učí pouze jeden předmět. Po třech letech učení se všichni žáci stávají asistenty učitelů a učí ty žáky, kteří jsou pod nimi. Knihy se používají jenom pro vyhledávání informací, které pomáhají vyřešit problémy, vyplývající z činností ve školních dílnách a na školních farmách. Většina nábytku, používaného na kontinentě a mnoho mechanických přístrojů je vyrobeno v těchto dílnách─tento národ prožívá velkou epochu vynálezů a mechanizace. Součástí každé dílny je pracovní knihovna, kde si student může vyhledat potřebné informace. Během celého vzdělávacího období se také vyučuje zemědělství a zahradnictví na rozsáhlých farmách, které jsou součástí každé místní školy.
72:4.2 (812.4) Slabomyslní lidé jsou školeni pouze pro zemědělství a chov dobytka a celý život jsou drženi ve speciálních opatrovnických koloniích, kde žijí muži a ženy odděleně, aby se zabránilo rodičovství, které je všem prostoduchým lidem zakázáno. Tato omezující opatření byla zavedena před sedmdesáti lety a příkaz k pobytu v těchto koloniích vydávají rodičovské soudy.
72:4.3 (812.5) Každý člověk má jednou za rok jeden měsíc dovolenou. Základní školy jsou v provozu devět měsíců v roce, který má deset měsíců a prázdniny tráví žáci cestováním se svými rodiči, nebo přáteli. Takové cestování je součástí vzdělávacího programu dospělých a pokračuje po celý život. Finanční prostředky na pokrytí těchto výdajů se vytvářejí stejnými metodami, jako se používají pro starobní pojištění.
72:4.4 (812.6) Čtvrtina času ve škole je věnována hrám─soutěživým sportovním činnostem─žáci postupují v těchto soutěžích od místních závodů, přes oblastní a regionální až do národních soutěží obratnosti a dovednosti. Rovněž řečnické a hudební soutěže, stejně jako soutěže ve vědě a filozofii, přitahují pozornost studentů od menších oblastí až po soutěže s národní poctou.
72:4.5 (812.7) Školní správní systém je replikou vládního systému, se třemi souvztažnými složkami, přičemž učitelský sbor působí jako třetí, čili poradně legislativní odbor. Hlavním úkolem vzdělání na tomto kontinentě je udělat z každého žáka soběstačného občana.
72:4.6 (813.1) Každé dítě, končící základní školní systém v osmnácti letech, je odborně vzdělaným řemeslníkem. Potom začíná učení s knihami a studium speciálního zaměření a to buď ve školách pro dospělé, nebo na univerzitách. Když mimořádně nadaný student skončí svoji práci před termínem, je mu dán čas a prostředky, aby mohl realizovat nějaký oblíbený projekt, který si sám vybere. Celý vzdělávací systém je určen k tomu, aby jedinec dostal adekvátní vzdělanost.
72:5.1 (813.2) Situace v průmyslu tohoto národa má hodně daleko k jejich ideálům; mezi kapitálem a prací jsou stále ještě problémy, ale obě strany se začínají přizpůsobovat plánu upřímné spolupráce. Na tomto kontinentu se pracovníci vzrůstající měrou stávají akcionáři ve všech průmyslových podnicích.; každý rozumný pracovník se pomalu stává malým kapitalistou.
72:5.2 (813.3) Ubývá sociálního nepřátelství a rychle přibývá dobré vůle. Zrušením otroctví (před více než sto lety) nevznikly žádné závažné ekonomické problémy, protože tato úprava se uskutečnila postupně a to tak, že každý rok byly osvobozeny dvě procenta otroků. Těm otrokům, kteří úspěšně složili mentální, morální a fyzické testy, bylo uděleno občanství; mnoho z těchto lepších otroků byli váleční zajatci, nebo děti takových zajatců. Přibližně před padesáti lety byli deportováni poslední ze zaostalých otroků a teprve nedávno tady začali řešit úkol snížení počtu degenerovaných a zvrhlých tříd.
72:5.3 (813.4) V poslední době tito lidé vyvinuli nové metody pro urovnání průmyslových konfliktů a pro napravení ekonomického zneužívání, což jsou výrazná zdokonalení oproti jejich starším metodám řešení takových problémů. Násilí, jako způsob vyřešení osobních či průmyslových rozdílností, je zakázáno. Mzdy, zisky a jiné ekonomické problémy nejsou pevně regulovány, ale jsou obecně řízeny průmyslovou legislativou, zatímco všechny spory vyplývající z průmyslu jsou postoupeny průmyslovým soudům.
72:5.4 (813.5) Průmyslové soudy existují teprve třicet let, ale fungují velmi úspěšně. Poslední vývoj ukazuje, že v budoucnu budou průmyslové soudy přiznávat tři druhy zákonného výdělku:
72:5.5 (813.6) 1. Zákonnou úrokovou sazbu na investovaný kapitál.
72:5.6 (813.7) 2. Přiměřenou odměnu za kvalifikaci, využívanou v průmyslové činnosti.
72:5.7 (813.8) 3. Dostatečnou a spravedlivou mzdu za práci.
72:5.8 (813.9) Tyto druhy výdělku budou předně vypláceny v souladu se smlouvou, anebo, v případě poklesu výnosů, každý bude muset sdílet postupné proporcionální snížení. A v budoucnu budou všechny zisky, převyšující stálé náklady považovány za dividendy a budou poměrně rozděleny na tři kategorie: kapitál, kvalifikace a práce.
72:5.9 (813.10) Každých deset let regionální guvernér upraví a nařídí zákonnou denní pracovní dobu pro výdělečnou práci. V současné době průmysl pracuje v režimu pětidenního týdnu; čtyři dny jsou pracovní a jeden den je určen pro odpočinek. Tito lidé pracují šest hodin denně a stejně jako studenti, devět měsíců v desetiměsíčním roce. Dovolenou obvykle tráví cestováním a protože nedávno byly vyvinuty nové metody dopravy, celý národ rád cestuje. Počasí přeje cestování zhruba osm měsíců v roce a tito lidé maximálně využívají dané možnosti.
72:5.10 (813.11) Před dvě stě lety byl motiv zisku naprosto dominantním faktorem v průmyslu, ale dnes je rychle vytlačován jinými a vznešenějšími hnacími silami. Soutěživost je na tomto kontinentě velmi intenzivní, ale podstatná její část byla přesunuta z průmyslu do her, dovednosti, vědeckých úspěchů a intelektuálních vědomostí. Nejsilnější je v sociální službě a ve věrnosti státu. Služba veřejnosti se u těchto lidí rychle stává hlavním předmětem ctižádosti. Nejbohatší člověk na kontinentu pracuje denně šest hodin v kanceláři své strojní dílny a potom spěchá do místní pobočky školy pro státníky, kde se snaží získat kvalifikaci pro práci ve veřejné správě.
72:5.11 (814.1) Práce na tomto kontinentu začíná získávat na větší úctě a všichni tělesně schopní občané starší osmnácti let pracují buď doma a na farmách, v některém z respektovaných průmyslových odvětvích, ve veřejných pracích, kde se uplatňují dočasně nezaměstnaní, nebo vykonávají povinnou práci v dolech.
72:5.12 (814.2) Kromě toho, u těchto lidí začíná sílit nový druh sociálního rozhořčení─rozhořčení nad zahálčivostí a nezaslouženým bohatstvím. Pomalu, ale jistě, tito lidé vítězí nad svými stroji. Oni kdysi také bojovali o politickou svobodu a potom o ekonomickou svobodu. Dnes začínají vychutnávat jak jedno, tak i to druhé a navíc si začínají cenit dobře zaslouženého volného času, který může být věnován k dalšímu rozvíjení individuálnosti.
72:6.1 (814.3) Tento národ odhodlaně usiluje o to, aby nahradil sebeúctu zničující způsob podpory důstojným státním pojištěním, zajišťující jistotu ve stáří. Tento národ poskytuje každému dítěti vzdělání a každému člověku umožňuje pracovat; proto může úspěšně uskutečňovat takový systém pojištění pro ochranu a zajištění nemohoucích a starých lidí.
72:6.2 (814.4) Tady musí každý skončit výdělečnou činnost a odejít do důchodu v šedesáti pěti letech, pokud si nezajistí povolení od státního pracovního komisaře, které mu dává oprávnění pracovat až do věku sedmdesáti let. Toto věkové omezení se nevztahuje na zaměstnance ve státní správě, nebo na filozofy. Tělesně postižení, nebo trvale zmrzačení mohou odejít do důchodu v jakémkoliv věku na základě soudního výnosu, stvrzeného důchodovým komisařem regionální správy.
72:6.3 (814.5) Peněžní prostředky pro starobní důchod pocházejí ze čtyř zdrojů:
72:6.4 (814.6) 1. Každý měsíc federální vláda pro tento účel požaduje jednodenní výdělek a v této zemi pracují všichni.
72:6.5 (814.7) 2. Dědictví─mnoho bohatých občanů odkáže kapitál pro tento účel.
72:6.6 (814.8) 3. Výnos z povinné práce ve státních dolech. Až se povolaní pracovníci sami zajistí a odloží si na svůj vlastní důchod, veškerý nadměrný zisk z jejich práce se poukáže tomuto penzijnímu fondu.
72:6.7 (814.9) 4. Příjem z přírodních zdrojů. Veškeré přírodní bohatství na tomto kontinentu je v držení federální vlády jako sociální zástava a vyplývající příjmy se používají pro sociální účely, jako např. prevence onemocnění, vzdělání géniů a úhrada nákladů mimořádně nadaných jedinců na studium ve školách pro státníky. Polovina příjmu z přírodních zdrojů jde do penzijního fondu.
72:6.8 (814.10) I když státní a regionální pojistné fondy nabízejí mnoho různých forem ochranného pojištění, starobní důchody jsou výhradně řízeny federální vládou prostřednictvím deseti regionálních resortů.
72:6.9 (814.11) Již velmi dlouhou dobu jsou tyto státní fondy řízeny a spravovány poctivě a čestně. Vedle velezrady a vraždy, nejtěžší tresty vynášejí soudy za zpronevěření svěřených veřejných prostředků. V současné době se na společenskou a politickou zpronevěru pohlíží jako na nejohavnější zločin ze všech zločinů.
72:7.1 (815.1) Federální vláda se chová autoritativně pouze při spravování starobních důchodů a při podporování geniální a tvůrčí originality; státní vlády se poněkud více starají o jednotlivé občany, zatímco lokální správy jsou mnohem více otcovské, neboli socialistické. Město (nebo jeho některý obvod) se stará o takové záležitosti jako zdraví, hygienická opatření, stavební předpisy, výzdoba, zásobování vodou, osvětlení, topení, rekreační vybavenost, hudba a komunikace.
72:7.2 (815.2) Celý průmysl se v prvé řadě věnuje zdraví; určité aspekty fyzického zdraví jsou brány jako průmyslové a společenské povinnosti, ale individuální a rodinné zdravotní problémy jsou záležitostí pouze soukromou. V lékařství, stejně jako ve všech ostatních čistě osobních záležitostech, je záměrem vlády stále více se zdržet zasahování.
72:7.3 (815.3) Města nemají pravomoc ukládat daně a také se nesmějí zadlužit. Dostanou vyměřený příspěvek na osobu ze státní pokladny a další příjmy musejí získat z výnosů svých socialistických podniků a z licencování různých komerčních aktivit.
72:7.4 (815.4) Rychlá dopravní zařízení, umožňující značně rozšířit hranice města, jsou pod kontrolou správy města. Městské hasičské sbory jsou podporovány fondy požární ochrany a pojišťovacími ústavy a všechny budovy, ve městech i na venkově, jsou ohnivzdorné─tak tomu je již více než sedmdesát pět let.
72:7.5 (815.5) Tady města nemají své vlastní městské strážníky; policejní síly jsou udržovány státními vládami. Tyto složky přijímají téměř výhradně svobodné muže ve věku mezi dvaceti pěti až padesáti lety. Většina států stanoví neženatým mužům poměrně vysokou daň, která je prominuta všem mužům, vstupující do státní policie. V průměrném státě je nyní velikost policejního sboru desetkrát menší než před padesáti lety.
72:7.6 (815.6) Daňové systémy v každém ze sta poměrně svobodných a nezávislých států se podobají jen málo jeden druhému, protože ekonomické a jiné podmínky se výrazně liší v různých oblastech kontinentu. Každý stát má deset základních ústavních opatřeních, které nelze změnit bez souhlasu federálního nejvyššího soudu a jedno z těchto ustanoveních zamezuje uložení daně vyšší než jedno procento hodnoty jakéhokoliv majetku za rok, přičemž stavební parcely, jak ve městě či na venkově, této dani nepodléhají.
72:7.7 (815.7) Federální vláda se nesmí zadlužit a aby si stát mohl půjčit, nesmí to být však na válku, je zapotřebí tři čtvrtiny hlasů v referendu. Poněvadž federální vláda nemůže upadnout do dluhů, v případě války je Rada Národní Obrany zplnomocněna stanovit státům daň a také vyžádat podle potřeby muže a materiální zdroje. Ale žádný dluh nesmí trvat déle než dvacet pět let.
72:7.8 (815.8) Příjem na financování federální vlády pochází z pěti následujících zdrojů:
72:7.9 (815.9) 1. Dovozní clo. Všechno dovezené zboží podléhá clu, které je určené na ochranu životní úrovně na tomto kontinentu, která je mnohem vyšší, než má jakýkoliv jiný národ na planetě. Tyto tarify jsou stanoveny nejvyšším průmyslovým soudem poté, kdy obě sněmovny průmyslového kongresu ratifikují doporučení výkonného ředitele ekonomických záležitostí, který je společným pověřencem těchto dvou zákonodárných orgánů. Horní průmyslová sněmovna je volena pracující třídou, dolní je volena třídou, vlastnící kapitál.
72:7.10 (816.1) 2. Autorské honoráře. Federální vláda podněcuje a podporuje vynalézavost a originalitu tvoření v deseti regionálních experimentálních ústavech, ve kterých pomáhá všem typům géniů─umělců, tvůrců a vědcům─a chrání jejich patenty. Zato si vláda bere polovinu ze zisku všech realizovaných vynálezů a výtvorů, ať se to týká strojů, knih, umělecké zručnosti, rostlin či zvířat.
72:7.11 (816.2) 3. Dědická daň. Federální vláda vybírá dědičnou daň, která se pohybuje od jednoho procenta do padesáti v závislosti na velikosti pozůstalosti a také na jiných okolnostech.
72:7.12 (816.3) 4. Vojenské zařízení. Vláda má značný příjem z pronájmu vojenského a námořního zařízení pro komerční a rekreační využití.
72:7.13 (816.4) 5. Přírodní zdroje. Příjem z přírodních zdrojů, když není požadován pro konkrétní účely stanovené chartou federálního státu, se uloží do státní pokladny.
72:7.14 (816.5) Kromě vojenských fondů, které jsou stanoveny Radou Národní Obrany, federální prostředky jsou vyčleněny horní zákonodárnou sněmovnou, odsouhlaseny dolní sněmovnou, potvrzeny federálním guvernérem a s konečnou platností schváleny stočlennou federální rozpočtovou komisí. Členy této komise jmenují guvernéři států a vybírají je státní zákonodárné orgány na dobu dvaceti čtyř let, přičemž jedna čtvrtina se volí každých šest let. Jednou za šest let si tento orgán, většinou tři čtvrtiny hlasů, volí jednoho z členů za předsedu a on se tím stává správcem-kontrolorem federální pokladny.
72:8.1 (816.6) Vedle základního programu povinné školní docházky, která trvá od pěti let do osmnácti, existují následující speciální vysoké školy:
72:8.2 (816.7) 1. Školy státnictví. Jsou tři typy těchto škol: federální, regionální a státní. Federální veřejné úřady jsou seskupeny do čtyř skupin. První skupina veřejných funkcí se týká hlavně federální administrativy a všichni úředníci této skupiny musí být absolventi jak regionálních, tak federálních škol státnictví. Ve druhé skupině mohou pracovat v politických, volených a jmenovaných funkcích absolventi kterékoliv z deseti regionálních škol státnosti; jejich zodpovědnost se týká regionální administrativy a státních vlád. Třetí skupina zahrnuje správní povinnosti na státní úrovni a po těchto funkcionářích se požaduje akademické vzdělání ze státních škol státnictví. Od členů čtvrté a poslední skupiny úředníků se nepožaduje diplom ze škol státnictví, protože tyto funkce jsou pouze jmenovací. Ony představují nižší funkce─výpomocné, sekretářské a technické, vykonávané různými vyučenými profesemi, působící ve vládní administrativě.
72:8.3 (816.8) Soudci nižších soudů a soudů státu jsou absolventi státních škol státnictví. Soudci těch soudů, v jejichž kompetenci je řešení sociálních, vzdělávacích a průmyslových problémů a záležitostí, vystudovali regionální vysoké školy. Soudci federálního nejvyššího soudu musí vystudovat všechny tyto tři uvedené typy škol státnictví.
72:8.4 (817.1) 2. Školy filozofie. Tyto školy jsou připojeny k chrámům filozofie a jsou víceméně spojeny s náboženstvím jako veřejná činnost.
72:8.5 (817.2) 3. Vědecké instituce. Tyto technické školy jsou spíše součástí průmyslu než systému vzdělávání a jsou rozděleny do patnácti kategorií.
72:8.6 (817.3) 4. Školy odborného vzdělání. Tyto speciální školy vyučují technickou odbornost ve dvanácti různých profesí.
72:8.7 (817.4) 5. Vojenské a vojensko-námořní školy. V blízkosti hlavního sídla federální vlády a dvaceti pěti pobřežních vojenských center jsou umístěny instituce, které se věnují výcviku z řad dobrovolných občanů od osmnácti do třiceti let. Mladší dvaceti pěti let musí mít pro vstup do těchto škol souhlas rodičů.
72:9.1 (817.5) Přestože kandidáti na všechny veřejné funkce jsou omezeni na absolventy státních, regionálních a federálních škol státnosti, progresivní vůdcové tohoto národa objevili podstatnou slabost ve svém systému všeobecného volebního práva a přibližně před padesáti lety udělali úpravu v ústavě a změnili volební systém, který obsahuje následující zajímavosti:
72:9.2 (817.6) 1. Každý muž a každá žena starší dvaceti jedna let mají jeden hlas. Při dosažení tohoto věku musí všichni občané přijmout členství ve dvou volebních skupinách. Do první vstupují podle své ekonomické funkce─průmyslové, profesní, zemědělské, nebo obchodní; do druhé jsou zapsáni na základě svých politických, filozofických a sociálních náklonností. Všichni pracující tak patří do některé ekonomické licencované skupiny a tyto cechy, stejně jako neekonomická sdružení, jsou řízeny v mnohém jako národní vláda s jejími třemi větvemi moci. Členství v těchto skupinách se nemůže dvanáct let změnit.
72:9.3 (817.7) 2. Po nominování guvernéry států, nebo regionů a udělením mandátu regionálními nejvyššími radami, mohou mít jedinci, kteří vykonali pro společnost velkou službu a kteří demonstrovali mimořádnou moudrost ve státní službě, přiznány dodatečné hlasy, ale pouze každých pět let a nesmí takových nadhlasů být více než devět. Maximální počet volebních hlasů několikanásobného voliče je deset. Takovým způsobem jsou uznáni a oceněni vědci, vynálezci, učitelé, filozofové a duchovní vůdci, kteří také dostanou doplňující politickou moc. Tato progresivní občanská privilegia udělují státní a regionální nejvyšší rady stejným způsobem, jak se udělují akademické hodnosti na speciálních univerzitách a příjemci s hrdostí přidají symboly takového občanského ocenění na seznam svých osobních úspěchů.
72:9.4 (817.8) 3. Všichni jedinci, odsouzeni k nuceným pracím v dolech a všichni státní zaměstnanci, žijící z peněz daňových poplatníků, jsou po dobu své služby zbaveni práva volit. To se nevztahuje na starší lidi, kteří odešli v šedesáti pěti letech do penze.
72:9.5 (817.9) 4. Existuje pět kategorií volebního práva, reflektujících průměrné roční daně, zaplacené za posledních pět let. Plátci vysokých daní dostanou dodatečné volební hlasy, maximálně pět. Toto privilegium je nezávislé na všech ostatních oceněních, ale v žádném případě nemůže žádný člověk hlasovat s více než deseti hlasy.
72:9.6 (818.1) 5. S přijetím tohoto systému volebního práva se zrušil teritoriální systém hlasování ve prospěch ekonomického, čili praktického systému. Všichni občané nyní volí jako členové pracovních, společenských, nebo profesních skupin, bez ohledu na místo svého bydliště. Tímto způsobem se voličstvo skládá z ustálených, jednotných a informovaných skupin, které volí do zavazujících a zodpovědných státních funkcí jen své nejlepší členy. Tento praktický, čili skupinový systém volebního práva má jednu výjimku: volby federálního guvernéra každých šest let jsou celostátní a každý občan dává pouze jeden hlas.
72:9.7 (818.2) Takto, s výjimkou voleb guvernéra, volební právo uplatňují ekonomická, profesní, intelektuální a sociální skupiny občanů. Ideální stát je organický a každá svobodná a uvážlivá skupina občanů představuje důležitý a fungující orgán uvnitř většího státního organizmu.
72:9.8 (818.3) Školy státnosti mají právo dát popud k soudnímu řízení u státních soudů, aby zbavily volebního práva určitého defektního, zahálčivého, lhostejného nebo zločinného jedince. Tito lidé vědí, že když padesát procent národa je ničemná a vadná a má právo volit, tak takový národ je odsouzen k záhubě. Oni se domnívají, že převaha prostřednosti znamená úpadek každého národa. Účast ve volbách je povinná a velké pokuty dostanou ti, kteří nedají své hlasy.
72:10.1 (818.4) Metody, používané tímto národem, pro řešení zločinu, duševní vyšinutosti a zvrhlosti, i když v některých ohledech jsou zajímavé, v jiných budou nepochybně šokující pro většinu Urantijců. Obyčejní kriminálníci a defektní lidé jsou umístěni podle pohlaví do různých zemědělských kolonií, kde vytvářejí více než sami potřebují. Těžcí nenapravitelní zločinci a nevyléčitelní šílenci jsou odsouzeni k trestu smrti v plynových komorách. Mnoho dalších zločinů vedle vraždy, včetně zrady státní důvěry, obdrží trest smrti a rozsudky jsou vynášeny neomylně a rychle.
72:10.2 (818.5) Tito lidé přecházejí od negativní k pozitivní éře práva. Nedávno zašli ve snaze předcházet zločinům tak daleko, že odsuzují ty, o kterých se předpokládá, že jsou potenciálními vrahy a těžkými zločinci k doživotní práci v internačních koloniích. Jestliže tito odsouzenci později prokážou, že mají normální sklony, mohou být buď podmíněně propuštěni, nebo omilostněni. Počet vražd na tomto kontinentu je jenom deset procent v porovnání s ostatními národy této planety.
72:10.3 (818.6) Snahy zabránit množení kriminálních a defektních jedinců začaly před sto lety a již přinesly uspokojivé výsledky. Tady nejsou žádná vězení, nebo nemocnice pro duševně choré. A to z jednoho důvodu, je jich tady asi jenom deset procent oproti takovým skupinám na Urantii.
72:11.1 (818.7) President Rady Národní Obrany může absolventy federálních vojenských škol─ochránce civilizace─rozdělit podle schopností a zkušeností do sedmi kategorií. Tato rada má dvacet čtyři členů, jmenovaných nejvyššími rodičovskými, vzdělávacími a průmyslovými tribunály, schválených federálním nejvyšším soudem a předsedá ji z moci úřední náčelník štábu koordinovaných vojenských záležitostí. Členové slouží v této radě do věku sedmdesáti let.
72:11.2 (819.1) Kursy pro takové mladé oficíry jsou čtyřleté a jsou vždy spojeny se zvládnutím nějakého řemesla, nebo živnosti. Vojenský výcvik se nikdy neprovádí bez tohoto přidruženého průmyslového, vědeckého, nebo profesního vzdělání. Když čtyřletý vojenský výcvik skončí, má absolvent polovinu vzdělání, které se získává v každé speciální škole, kde kurzy rovněž trvají čtyři roky. Tímto způsobem se zabrání vytvoření třídy profesionálních vojáků, protože získají první polovinu technického, nebo profesního vzdělání a většina z nich toho využije pro svůj další civilní život.
72:11.3 (819.2) V době míru je vojenská služba zcela dobrovolná a ve všech armádních složkách je na čtyři roky, v jejichž průběhu se každý muž věnuje, kromě zvládnutí vojenských taktik, některému speciálnímu studiu. Hudební výchova je jednou z hlavních činností nejvyšších vojenských škol a dvaceti pěti výcvikových táborů, rozmístěných podél hranic kontinentu. V obdobích průmyslové stagnace jsou tisíce nezaměstnaných automaticky využíváni pro budování vojenského obranného systému kontinentu na souši, na moři a ve vzduchu.
72:11.4 (819.3) Přestože tento národ má mohutnou válečnou sílu jako obranu proti napadení sousedními nepřátelskými národy, k jeho cti je nutno poznamenat, že již více než sto let nepoužil tyto vojenské prostředky pro výbojnou válku. Tito lidé se stali natolik civilizovanými, že dokáží energicky bránit svoji civilizaci, aniž podlehnou pokušení využít svoji vojenskou sílu pro útok. Od doby založení spojeného kontinentálního státu tam nebyly občanské války, ale během posledních dvou stoletích museli být tito lidé povoláni do devíti nelítostných obranných válek, z nichž tři byly proti mocné konfederaci světových velmocí. Ačkoliv tento národ udržuje odpovídající obranný systém proti napadení nepřátelskými sousedy, mnohem více se věnuje vzdělávání státníků, vědců a filozofů.
72:11.5 (819.4) V době míru s okolním světem jsou všechny mobilní obranné mechanizmy v plné míře používány v průmyslu, obchodě a při rekreaci. Když je vyhlášena válka, je mobilizován celý národ. Během válečného stavu všechna odvětví průmyslu odvádějí vojenské dávky a náčelníci všech armádních složek se stanou členy guvernérova kabinetu.
72:12.1 (819.5) I když společnost a vláda tohoto unikátního národa jsou v mnoha ohledech na vyšší úrovni než národy na Urantii, je nutno poznamenat, že na ostatních kontinentech (na této planetě je jich jedenáct) jsou vládní systémy výrazně na nižší úrovni oproti vyspělejších národům Urantie.
72:12.2 (819.6) V současné době se tato pokročilejší vláda chystá vytvořit diplomatické vztahy se zaostalými národy a poprvé se objevil velký duchovní vůdce, který prosazuje poslat misionáře do těchto sousedních národů. My se obáváme, že mohou udělat stejnou chybu, kterou již udělalo mnoho jiných, když se snažili vnutit vyspělou kulturu a náboženství jiným rasám. Jakou skvělou věc by tento kontinent pokročilé kultury mohl na této planetě udělat, kdyby se otevřel a přivedl mezi sebety nejlepší z okolních národů a poté, až by je vzdělal, poslal by je zpět k jejich nevědomým bratrům jako posly vzdělanosti! Přirozeně, jestliže Autoritativní Syn má brzy přijít k tomuto vyspělému národu, na tomto světě mohou rychle nastat významné události.
72:12.3 (820.1) Toto vyprávění o záležitostech sousední planety je uděláno se zvláštním souhlasem s cílem rozvinout civilizace a zdokonalit vládní systém na Urantii. Mohli bychom povědět mnohem více co by nepochybně zajímalo a upoutalo Urantijce, ale toto naše sdělení vyčerpává hranice stanovené našim mandátem.
72:12.4 (820.2) Nicméně, Urantijci by měli vzít na vědomí tu skutečnost, že jejich sesterská sféra v planetární rodině soustavy Satania neměla prospěch ani z autoritativních a ani z poskytovaných misí Rajských Synů. Kromě toho, mezi jednotlivými národy Urantie nejsou tak velké kulturní rozdílnosti, jako existují mezi tímto kontinentálním národem a ostatními národy té planety.
72:12.5 (820.3) Rozlévání Ducha Pravdy poskytuje duchovní základ pro uskutečňování významných činů v zájmech lidské rasy obdarovaného světa. Proto je Urantia mnohem lépe připravena pro rychlejší realizaci planetární vlády s jejími zákony, mechanizmy, symboly, pravidly a jazykem─to všechno by mohlo obrovskou měrou přispět k zavedení celosvětového míru a zákonnosti a vést někdy v budoucnu k začátku skutečné éry duchovního snažení; a taková éra je planetárním prahem do utopických věků světla a života.
72:12.6 (820.4) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 73
73:0.1 (821.1) ÚPADEK kultury a duchovní chudoba v důsledku selhání Kaligastii a následný sociální zmatek měly malý vliv na fyzický a biologický status národů Urantie. Organická evoluce pokračovala rychlým tempem a zcela bez ohledu na kulturní a morální pokles, který tak rychle následoval po vzpouře Kaligastii a Daligastii. A v planetární historii přišel čas, téměř před čtyřiceti tisíci lety, kdy sloužící Nositelé Života zaznamenali, že z čistě biologického hlediska se vývojový proces ras na Urantii blížil ke svému vrcholu. Pověření správci Melkísedekové s takovým názorem souhlasili a ihned se připojili k petici Nositelů Života, požadující Nejsvrchovanější Edentie o inspekci Urantie za účelem schválení vyslání biologických vylepšovatelů ─Materiálního Syna a Materiální Dcery.
73:0.2 (821.2) Tato žádost byla adresována Nejsvrchovanějším Edentie proto, že po zradě Kaligastii a dočasném zrušení zákonné moci na Jerusemu přešlo mnoho záležitostí Urantie pod jejich přímou soudní pravomoc.
73:0.3 (821.3) Tabamantia, vrchní dohlížitel nad událostmi na decimálních, čili experimentálních světech, přišel zkontrolovat planetu a po zjištění stavu rasového progresu podle očekávání doporučil, aby na Urantii byli posláni Materiální Synové. Po této kontrole, o něco méně než za sto let, přišli Adam a Eva─Materiální Syn a Materiální Dcera lokální soustavy─a započali obtížný úkol pokusit se vyřešit chaotické záležitosti planety, která byla ve svém rozvoji zpomalena vzpourou a nacházela se v přikázané duchovní izolaci.
73:1.1 (821.4) Na normální planetě by příchod Materiálního Syna obvykle znamenal přiblížení se velké epochy vynálezů, materiálního progresu a intelektuálního osvícení. Na většině světů je éra po příchodu Adama významným věkem vědy, ale na Urantii tomu tak nebylo. Přestože planeta byla obydlena rasami, které byly fyzicky vyvinuté, kmeny strádaly hlubokým divošstvím a morální stagnací.
73:1.2 (821.5) Deset tisíc let po vzpouře byly prakticky všechny vymoženosti administrativy Prince vyhlazeny; světové rasy by na tom byly o něco lépe, kdyby tento zrádný Syn nikdy na Urantii nepřišel. Pouze mezi Nodity a Amadonity se udržovaly tradice Dalamatie a kultura Planetárního Prince.
73:1.3 (821.6) Nodité byli potomky rebelujících členů Princova osobního personálu a jejich jméno je odvozeno od jejich prvního vůdce─Noda, který byl v jednu dobu v Dalamatii předsedou komise pro průmysl a obchod. Amadonité byli potomky těch Andonitů, kteří se rozhodli zachovat věrnost Vanovi a Amadonovi. Název „Amadonit“ je více kulturním a náboženským označením, než pojmenováním rasy; z rasového hlediska byli Amadonité v podstatě Andoniti. „Nodit“ je jak kulturní, tak i rasové pojmenování, protože sami Nodité tvořili osmou rasu Urantie.
73:1.4 (822.1) Mezi Nodity a Amadonity existovala tradiční nenávist. Toto dlouhotrvající nepřátelství neustále vycházelo na povrch kdykoliv se potomci těchto dvou skupin snažili zapojit do nějaké společné činnosti. Dokonce mnohem později, v době Edenu, bylo pro ně značně obtížné pracovat spolu v míru.
73:1.5 (822.2) Brzy po zničení Dalamatie se následovníci Noda rozdělili do tří velkých skupin. Centrální skupina zůstala v bezprostředním okolí svého původního osídlení blízko vodních toků Perského zálivu. Východní skupina migrovala do hornatých oblastí Elamu, kousek na východ od údolí Eufratu. Západní skupina se usadila v severovýchodní Sýrii na březích Středozemního moře a v přilehlých oblastech.
73:1.6 (822.3) Tito Nodité se volně spojovali pohlavně se sangikskými rasami a zanechali po sobě znamenité potomstvo. A někteří potomci rebelujících dalamatijců se pak připojili k Vanovi a jeho věrným stoupencům v oblastech severní Mezopotámie. Tady, v okolí jezera Van a v krajině na jihu Kaspického moře, se Nodité smísili a spojili s Amadonity a zařadili se mezi „velikány dávných dob.“
73:1.7 (822.4) Před příchodem Adama a Evy byly tyto skupiny─Nodité a Amadonité─nejvyspělejšími a nejkulturnějšími rasami na zemi.
73:2.1 (822.5) Téměř sto let před inspekcí Tabamantii Van se svými druhy z vysokohorského centra světové etiky a kultury kázali o příchodu slíbeného Božího Syna─vylepšovatele ras, učitele pravdy a hodnotného nástupce zrádného Kaligastii. Ačkoliv většina obyvatel světa v té době neprojevovala žádný, nebo jen malý zájem o tato proroctví, ti, kdo byli v bezprostředním kontaktu s Vanem a Amadonem vzali toto učení vážně a začali se připravovat nasamotné přijetí slíbeného Syna.
73:2.2 (822.6) Van vyprávěl svým nejbližším druhům o Materiálních Synech na Jerusemu; to, co o nich věděl před svým příchodem na Urantii. On dobře věděl, že tito adamičtí Synové vždy žili v jednoduchých, ale půvabných zahradních obydlích a navrhl, osmdesát tři let před příchodem Adama a Evy, aby se jeho skupina věnovala prohlášení o jejich příchodu a připravila zahradní obydlí pro jejich přijetí.
73:2.3 (822.7) Ze svého vysokohorského centra a ze šedesáti jedna vzdálených osídleních, Van a Amadon sestavili sbor přes tři tisíce ochotných a nadšených dělníků, kteří se při slavnostním shromáždění rozhodli věnovat se přípravě na příchod slíbeného─v každém případě očekávaného─Syna.
73:2.4 (822.8) Van rozdělil své dobrovolníky do sta oddílů. V čele každého oddílu stál velitel a jeho zástupce, který plnil funkci spojky a patřil k osobnímu personálu Vana. Jako svého vlastního společníka si Van ponechal Amadona. Všechny tyto skupiny začaly svědomitě přípravné práce a komise pro výběr lokality pro výstavbu Zahrady vyrazila na cesty hledat ideální místo.
73:2.5 (822.9) Přestože Kaligastia a Daligastia byli do značné míry zbaveni schopnosti tvořit zlo, dělali všechno možné, aby překazili a zabránili přípravným pracím pro stavbu Zahrady. Ale jejich nečestné intrikování bylo z velké části vyrovnáno svědomitými a čestnými činnostmi téměř deseti tisíc loajálních midbytostí, které neúnavně pracovaly ve prospěch tohoto záměru.
73:3.1 (823.1) Komise pro výběr místa pro Zahradu byla na cestách téměř tři roky. Po svém návratu doporučovala tři možné polohy: prvním místem byl ostrov v Perském zálivu; druhým bylo poříčí, které bylo později použito pro druhou zahradu; třetím byl dlouhý úzký poloostrov─skoro ostrov─vybíhající západním směrem z východního pobřeží Středozemního moře.
73:3.2 (823.2) Komise téměř jednohlasně dala přednost třetí možnosti. Toto místo bylo vybráno a dva následují roky trvalo přestěhovat světové kulturní centrum, včetně stromu života, na tento poloostrov ve Středozemním moři. Všechny skupiny obyvatel poloostrova, kromě jediné, mírumilovně odešly, když Van přišel se svojí skupinou.
73:3.3 (823.3) Tento středozemní poloostrov měl příznivé podnebí a rovnoměrnou teplotu; toto stabilizované počasí bylo důsledkem obklopujících hor a na základě skutečnosti, že tato oblast byla vlastně ostrovem ve vnitrozemním moři. Přestože na okolních vrchovinách vydatně pršelo, přímo v Edenu pršelo málokdy. Ale každou noc, díky rozsáhlému systému umělých zavlažovacích kanálů, se „zvedl opar“, aby osvěžil rostliny Zahrady.
73:3.4 (823.4) Pobřeží této zemské masy bylo hodně vyvýšeno nad úrovní moře a spojující šíje s pevninou byla v nejužším bodě široká pouze čtyřicet tři kilometrů. Velká řeka, která zavlažovala Zahradu, pramenila v horách poloostrova a protékala poloostrovní šíjí na pevninu a odtamtud přes nížiny Mezopotámie do moře na druhé straně. Vlévaly se do ni čtyři přítoky, které pramenily na pobřežních pahorcích Edenského poloostrova a toto jsou ty „čtyři prameny“ řeky, která „vytékala z Edenu,“ a které byly později považovány za ramena řek, obklopující druhou zahradu.
73:3.5 (823.5) Hory obklopující Zahradu oplývaly drahokamy a drahými kovy, které ale vzbuzovaly velmi malou pozornost. Hlavní myšlenka spočívala v proslavení zahradnictví a povznesení zemědělství.
73:3.6 (823.6) Místo, vybrané pro Zahradu bylo snad nejkrásnějším místem svého druhu na celém světě a podnebí v té době bylo ideální. Nikde jinde nebyla taková lokalita, která by poskytla tak dokonalou příležitost stát se rájem botanického vyjádření. Na tomto místě se začala shromažďovat elita civilizace Urantie. Všude jinde se svět utápěl v zaslepenosti, nevědomosti a primitivnosti. Eden byl jediným slibným místem na Uranti; byl to vrchol zemské krásy a brzy se jeho nádherná a zdokonalená krajina stala pojmem.
73:4.1 (823.7) Když Materiální Synové, biologičtí vylepšovatelé, začínají svůj pobyt na evolučním světě, místo jejich obydlí je často nazýváno Edenskou Zahradou, protože se vyznačuje květinovou krásou a botanickou nádherou hlavní sféry souhvězdí ─Edentie. Van dobře znal tyto zvyklosti a proto se postaral o to, aby pro Zahradu byl poskytnut celý poloostrov . Pastviny a chov dobytka byly naplánovány na přilehlé pevnině. Z živočichů bylo v zahradě možno nalézt jenom ptáky a různá domestikovaná zvířata. Van nařídil, aby Eden byl zahradou, a jenom zahradou. Na její půdě se nikdy nezabíjela zvířata. Všechno maso, které jedli dělníci zahrady v průběhu všech těch let výstavby bylo přineseno z pevniny, kde byla držena stáda dobytka.
73:4.2 (824.1) Prvním úkolem bylo postavit cihlovou zeď přes poloostrovní šíji. Po jejím dokončení mohly nerušeně probíhat samotné práce zkrášlení krajiny a výstavba obydlí.
73:4.3 (824.2) Před hlavní zdí byla vystavěna menší zeď a ve vytvořeném prostoru vznikla zoologická zahrada, ve které byly všechny druhy divoké zvěře, aby sloužily jako dodatečná obrana proti nepřátelským útokům. Tento zvěřinec byl rozdělen do dvanácti velkých celků, mezi kterými byly zděné stezky, vedoucí k dvanácti branám Zahrady, k řece a na přilehlé pastviny, rozkládající se ve střední části poloostrova.
73:4.4 (824.3) Při výstavbě Zahrady pracovali pouze dobrovolní dělníci; námezdníci nebyli nikdy najímáni. Dobrovolní dělníci kultivovali Zahradu a pásli stáda pro vlastní obživu; jídlo také dostávali od sousedních věřících. A tato velká akce se dokončila navzdory potížím, související s neurovnaným stavem světa v těchto nesnadných časech.
73:4.5 (824.4) Ale Van, který nevěděl jak brzy lze očekávat příchod Syna a Dcery, způsobil velké zklamání, když navrhl, aby se také mladší generace připravila na pokračování tohoto díla, v případě, že by se jejich příchod zpozdil. To z Vanovy strany vypadalo jako přiznání nedostatku víry a způsobilo to značné potíže, zapříčiněné vysokou dezercí; ale Van pokračoval se svým plánem výstavby a zaplnil místa dezertérů mladými dobrovolníky.
73:5.1 (824.5) Uprostřed Edenského poloostrova byl nádherný kamenný chrám Vesmírného Otce, duchovní svatyně Zahrady. Na severu se postavilo administrativní centrum; na jihu se vystavěly domy pro dělníky a jejich rodiny; na západě se vyčlenil pozemek pro plánované školy vzdělávacího systému očekávaného Syna, zatímco na „východě Edenu“ se postavily příbytky určené pro slíbeného Syna a jeho bezprostřední potomky. Architektonické plány pro Eden připravily domy a dostatek prostoru pro jeden milion lidí.
73:5.2 (824.6) V době Adamova příchodu, přestože Zahrada byla dokončena jenom z jedné čtvrtiny, měla tisíce kilometrů zavlažovacích kanálů a více než devatenáct tisíc kilometrů dlážděných chodníků a cest. Bylo tam něco málo přes pět tisíc zděných budov v různých sektorech a stromy a rostliny se téměř nedaly spočítat. V žádné skupině domů v zahradě jich nikdy nebylo víc než sedm. A přestože stavby Zahrady byly jednoduché, byly nanejvýš umělecké. Cesty a chodníky byly dobře vybudovány a krajina byla překrásná.
73:5.3 (824.7) Sanitární opatření Zahrady daleko převyšovala všechno, co kdy bylo předtím známo na Urantii. Pitná voda Edenu byla udržována zdravotně nezávadná díky přísnému dodržování sanitárních předpisů, stanovených pro zachování její čistoty. Zpočátku s tím byly spojeny potíže, protože se tyto předpisy nedodržovaly, ale Van postupně vštípil svým druhům jak je důležité nenechat nic spadnout do přívodu pitné vody pro zahradu.
73:5.4 (825.1) Do doby, než se později vybudoval systém splaškových vod a likvidace odpadů, Edenité svědomitě zakopávali všechen odpad, nebo hnijící látky. Amadonovi inspektoři každý den dělali kontroly a pátrali po možných příčinách nemocí. Až opět v devatenáctém a dvacátém století si Urantijci uvědomili důležitost prevence lidských nemocí. Před rozpadem adamického režimu byl vybudován odpadní systém, jehož kanály byly zakryty cihlami, které vedly pod zdmi a vytékaly do řeky Edenu kilometr a půl za vnější, čili menší, zdí Zahrady.
73:5.5 (825.2) Když přišel Adam, tak většina rostlin v této části světa již byla vyrostlá a bylo vyšlechtěno mnoho druhů ovoce, obilovin a ořechů. Tady byla poprvé pěstována většina současné zeleniny a obilnin, ale spousta různých rostlin s jedlými plody se později ze světa vytratila.
73:5.6 (825.3) Kolem pěti procent Zahrady bylo intenzívně uměle kultivováno, patnáct procent podléhalo částečné kultivaci a zbytek byl ponechán ve více či méně přírodním stavu až do příchodu Adama, protože se uvažovalo, že bude nejlepší, aby dokonči zahradu podle svých představ.
73:5.7 (825.4) A tak byla Edenská Zahrada připravena pro přijetí slíbeného Adama a jeho doprovodu. Tato Zahrada by mohla dělat čest každému světu se zdokonaleným správním systémem a normálním vedením. Adam a Eva byli velmi spokojeni s celkovým plánem Edenu, nicméně udělali mnoho změn při zařizování svého vlastního osobního obydlí.
73:5.8 (825.5) Přestože okrasné práce nebyly v době příchodu Adama ani zdaleka dokončeny, toto místo bylo již tehdy klenotem botanické krásy; a v počátečním období jeho pobytu v Edenu dostala celá Zahrada novou podobu a získala nové proporce krásy a ušlechtilosti. Nikdy předtím nebo i potom nebylo na Urantii místo s takovou krásnou a bohatou ukázkou zahradnictví a zemědělství.
73:6.1 (825.6) Uprostřed chrámu zahrady Van zasadil, po dlouhou dobu velmi střežený, strom života, jehož listy byly určeny pro „léčení národů“ a jehož plody ho jeho samého tak dlouho udržovaly na zemi. Van dobře věděl, že zachování života Adama a Evy bude také záviset na tomto daru Edentie až se jednou objeví na Urantii v materiální formě.
73:6.2 (825.7) V hlavních centrech soustav Materiální Synové nepotřebují pro výživu strom života. Pouze po ztělesnění svých osobností na planetě jsou závislí na této podpoře pro zachování své fyzické nesmrtelnosti.
73:6.3 (825.8) Je možné, že „strom poznání dobra a zla“ je řečnickým obratem, symbolickým označením, zahrnující spoustu lidských zkušeností, ale „strom života“ nebyl mýtus; byl skutečností a velmi dlouhou dobu byl na Urantii. Když Nejsvrchovanější Edentie schválili poslání Kaligastii, jako Planetárního Prince Urantie, a sta občanů Jerusemu jako jeho administrativní personál, Melkísedekové poslali na planetu keř Edentie a tato rostlina vyrostla ve strom života Urantie. Tato forma neinteligentního života je přirozená na hlavních řídících sférách souhvězdích, dá se najít také na hlavních řídících světech lokálních vesmírů a supervesmírů a rovněž i na sférách Havony, ale ne na hlavních centrech soustav.
73:6.4 (826.1) Tato superrostlina ukládala určité prostorové energie, které působily proti činitelům živočišné existence, vyvolávajících proces stárnutí. Po pozření, ovoce stromu života bylo jako superchemická akumulátorová baterie, záhadným způsobem uvolňující vesmírnou sílu, prodlužující život.Tato forma výživy byla zcela nepoužitelná pro obyčejné evoluční bytosti Urantie, ale sloužila výhradně stovce materializovaných členů Kaligastiova personálu a stovce modifikovaných Andonitů, kteří dodali svoji životní plazmu personálu Prince a zato se stali uživateli tohoto doplňku života, který jim umožnil využívat ovoce stromu života po neomezenou dobu jejich jinak smrtelné existence.
73:6.5 (826.2) Během období Princovy vlády strom rostl ve středním a kruhovém nádvoří chrámu Otce. Když vypukla vzpoura, Van se svými druhy strom přesadil z centrálního místa do jejich dočasného tábora. Potom byl tento keř Edentie přenesen do jejich vysokohorského útočiště, kde sloužil Vanovi a Amadonovi déle než sto padesát tisíc let.
73:6.6 (826.3) Když Van a jeho druhové připravili Zahradu pro Adama a Evu, přesadili keř Edentie do Edenské Zahrady, kde opět rostl uprostřed centrálního kruhového nádvoří nového chrámu Otce. A Adam a Eva pravidelně pojídali jeho ovoce, aby vydržovali svoji duální formu fyzického života.
73:6.7 (826.4) Když se plány Materiálního Syna nezdařily, nebylo Adamovi a jeho rodině dovoleno odnést si jádro stromu ze Zahrady. Když Nodité napadli Eden, bylo jim řečeno, že se stanou „bohy, jestliže budou jíst ovoce stromu.“ K jejich velkému překvapení našli strom nestrážen. Jedli ovoce vydatně po dobu mnoha let, ale neudělalo to pro ně nic; oni všichni byli materiálními smrtelníky tohoto světa a postrádali ten dar, bez kterého tyto plody nemohly účinkovat. Neschopnost mít prospěch ze stromu života v nich vyvolala zlost a během jedné z jejich vnitřních válek byly jak chrám, tak i strom zničeny požárem; pouze kamenná zeď chrámu zůstala do doby, kdy byla později Zahrada zaplavena vodou. To byl již druhý chrám Otce, který zanikl.
73:6.8 (826.5) Od této doby musí všechno živé na Urantii prodělat přirozenou cestu života a smrti. Adam, Eva, jejich děti, děti jejich dětí a také jejich druhové, všichni zemřeli v průběhu času a stali se tak účastníky programu vzestupu lokálního vesmíru, kde po materiální smrti následuje vzkříšení na obytných světech.
73:7.1 (826.6) Po odchodu Adama byla první zahrada střídavě obývána Nodity, Kutity a Suntity. Později se stala příbytkem severních Noditů, kteří se stavěli proti spolupráci s Adamity. Po dobu téměř čtyř tisíc let po odchodu Adama byl poloostrov obsazen těmito nižšími Nodity, když ve spojení se silnou aktivitou okolních vulkánů a ponořením pozemního mostu mezi Sicílií a Afrikou se propadlo východní dno Středozemního moře a vzalo sebou pod vodu celý Edenský poloostrov. Současně s tímto obrovským poklesem mořského dna se značně vyzvedlo pobřeží východního Středomoří. A to byl konec nejkrásnějšího přírodního výtvoru jaký kdy na Urantii existoval. Propadnutí nebylo náhlé a než se celý poloostrov potopil úplně, bylo k tomu zapotřebí několika sta let.
73:7.2 (827.1) My nemůžeme v žádném případě považovat toto zmizení Zahrady jako výsledek selhání božích plánů, ani jako důsledek chyb Adama a Evy. My nepovažujeme ponoření Edenu za nic jiného než za přírodní událost, ale zdá se nám, že potopení Zahrady bylo načasováno tak, aby nastalo přibližně v době nárůstu rezerv fialové rasy, aby převzala úkol napravit národy svého světa.
73:7.3 (827.2) Melkísedekové radili Adamovi, aby nezačínal s programem vylepšování a míšení ras dokud nebude mít jeho vlastní rodina půl milionu členů. Zahrada nebyla nikdy určena k tomu, že bude trvalým domovem Adamitů. Oni se měli stát nositeli nového života po celém světě; oni měli nesobecky sloužit všem potřebným rasám země.
73:7.4 (827.3) Instrukce, které Adam dostal od Melkísedeků předpokládaly, že on založí rasová, kontinentální a oblastní centra, která budou řídit jeho přímí synové a dcery, zatímco on a Eva by věnovali svůj čas různým světovým hlavním centrům jako poradci a koordinátoři celosvětového biologického vylepšení, intelektuálního zdokonalení a morální nápravy.
73:7.5 (827.4) [Představeno Soloniem, „serafským hlasem v Zahradě.“]
Kniha Urantia
Kapitola 74
74:0.1 (828.1) PŘED 37 848 lety, počítáno od roku 1934, přišli na Urantii Adama a Eva. Bylo to uprostřed léta a když přišli, Zahrada byla v plném květu. V pravé poledne a neoznámeni, dva serafské transporty v doprovodu Jerusemského personálu, kterému byla svěřena přeprava biologických vylepšovatelů na Urantii, se pomalu snesly na povrch otáčející se planety v blízkosti chrámu Vesmírného Otce. Všechny práce, spojené s obnovením materiálních těl Adama a Evy, byly provedeny v prostorách této nově vystavěné svatyně. Od jejich příchodu uplynulo deset dní než byli přeměněni do dvojité lidské formy a mohli se představit jako noví vládci světa. Vědomí nabyli oba současně. Materiální Synové a Dcery vždy slouží spolu. Je to podstatou jejich služby, že se nikdy a nikde neoddělují. Oni jsou předurčeni pracovat ve dvou; málokdy působí samostatně.
74:1.1 (828.2) Planetární Adam a Eva Urantie byli členové staršího sboru Materiálních Synů na Jerusemu a měli společné číslo 14 311. Náleželi ke třetí fyzické řadě a jejich tělesná výška byla přibližně dva a půl metru.
74:1.2 (828.3) Předtím, než byl Adam vybrán, aby odešel na Urantii, pracoval spolu s Evou ve zkušebně testovacích fyzických laboratořích Jerusemu. Po dobu více než patnáct tisíc let byli vedoucími oddělení experimentální energie pro využití k modifikaci životních forem. Ještě dávno předtím byli učiteli ve školách občanství pro nově příchozí na Jerusem. A toto všechno by mělo být bráno v úvahu v souvislosti s vyprávěním o jejich následném počínání na Urantii.
74:1.3 (828.4) Když se vydalo prohlášení, vyzývající dobrovolníky pro adamickou misi na Urantii, přihlásil se celý starší sbor Materiálních Synů a Dcer. Zkoušející Melkísedekové, se souhlasem Lanaforga a Nejsvrchovanějších Edentie, nakonec vybrali Adama a Evu, kteří potom přišli vykonat funkci biologických vylepšovatelů na Urantii.
74:1.4 (828.5) Během Luciferovy vzpoury Adam i Eva zachovali věrnost Michaelovi; přesto byl tento pár předvolán k Vládci Soustavy a před celou jeho vládu k prověření a instruktáži. Byly jim představeny v plném rozsahu detaily o Urantii; důkladně byli instruováni o plánech, které měli dodržet po převzetí vládnoucích odpovědností na světě, zmítaném vnitřními rozpory. Společně dali slib věrnosti Nejsvrchovanějším Edentie a Michaelu Salvingtonskému. A byli náležitě upozorněni na to, aby se považovali za podřízené urantijskému sboru prozatímních správců Melkísedeků do té doby, dokud tento správní orgán neuzná za vhodné a vzdá se vlády na světě, na který byli přiděleni.
74:1.5 (829.1) Tento pár zanechal v hlavním centru Satanie a na dalších místech sto potomků─padesát synů a padesát dcer─nádherná stvoření, která se vyhnula nástrahám vývoje a která všechna svědomitě vykonávala vesmírné povinnosti v době odchodu svých rodičů na Urantii. A všichni byli přítomni v krásném chrámu Materiálních Synů při slavnosti na rozloučenou, která je součástí posledních obřadností přejímání takové mise. Tyto děti doprovodily své rodiče do centra dematerializace jejich kategorie a byly posledními, kdo jim popřál šťastnou cestu a božskou rychlost předtím, než usnuli a ztratili vědomí osobnosti, což předchází přípravě na serafskou přepravu. Nějakou dobu děti strávily pospolu, radujíc se z toho, že se jejich rodiče brzy stanou viditelnými vůdci, ve skutečnosti výhradními vládci planety 606 v soustavě Satania.
74:1.6 (829.2) A tak Adam a Eva, uprostřed jásajících a loučících se spoluobčanů, opustili Jerusem. Vydali se za novými povinnostmi náležitě připraveni a plně instruováni o každém úkolu a nebezpečí, které na ně čekaly na Urantii.
74:2.1 (829.3) Adam a Eva usnuli na Jerusemu a když se probudili v chrámu Otce na Urantii, hleděli tváří v tvář dvěma bytostem, o kterých toho tolik slyšeli: Van a jeho věrný druh Amadon. Tito dva hrdinové Kaligastiovy vzpoury byli prvními, kdo je přivítal v jejich novém zahradním domově.
74:2.2 (829.4) Jazyk Edenu byl andonický dialekt, kterým mluvil Amadon. Van a Amadon výrazně zdokonalili tento jazyk vytvořením nové abecedy s dvaceti čtyřmi písmeny a věřili, že jak se kultura Edenu rozšíří po celém světě stane se jazykem Urantie. Adam a Eva dokonale zvládli tento lidský dialekt než opustili Jerusem, takže syn Andona uslyšel vznešeného vládce svého světa mluvit k němu v jeho vlastním jazyce.
74:2.3 (829.5) Tento den byl dnem velkého vzrušení a radosti v celém Edenu. K holubníkům, ve kterých byli drženi poštovní holubi, rychle spěchali kurýři a křičeli: „vypusťte ptáky; ať roznesou zprávu, že přišel slíbený Syn.“ Stovky osad věřících svědomitě, rok za rokem, chovali tyto domácí holuby pouze pro tuto událost.
74:2.4 (829.6) Když se zpráva o příchodu Adama rozšířila do všech stran, tisíce členů blízkých kmenů přijalo učení Vana a Amadona a během dalších mnoha měsíců zástupy poutníků přicházely do Edenu, aby přivítali Adama a Evu a uctili svého neviditelného Otce.
74:2.5 (829.7) Brzy po svém procitnutí byli Adam a Eva odvedeni na vysoký pahorek severně od chrámu na místo oficiálního přivítání. Tento přírodní kopec byl zvětšen a upraven pro slavnostní uvedení světových nových vládců do funkce. Tady, v pravé poledne, uvítací komise Urantie přivítala Syna a Dceru soustavy Satanie. Amadon byl hlavou této komise, která byla složena z dvanácti členů, mezi kterými byli zástupci všech šesti sangikských ras, výkonný vůdce midbytostí, Annan─věrná dcera a mluvčí Noditů, Noe─syn architekta a stavitele Zahrady a vykonavatel plánů svého zemřelého otce, a také dva rezidentní Nositelé Života.
74:2.6 (830.1) Dalším aktem bylo předání vedení planety Adamovi a Evě starším Melkísedekem─předsedou rady nucené správy Urantie. Materiální Syn a Materiální Dcera složili slib věrnosti Nejsvrchovanějším Norlatiadeku a Michaelovi Nebadonskému a byli Vanem prohlášeni za vládce Urantie, který se tímto vzdal své čestné vedoucí funkce, kterou vykonával přes sto padesát tisíc let s pomocí prozatímních správců Melkísedeků.
74:2.7 (830.2) Při této slavnostní příležitosti oficiálního uvedení do funkce světových vládců byli Adam a Eva oblečeni do královských šatů. Ne všechna dovednost Dalamatie byla pro svět ztracena; v době Edenu se stále ještě používalo tkaní.
74:2.8 (830.3) Potom zaznělo prohlášení archandělů a přenášený hlas Gabriela vyhlásil druhou soudní prezentaci Urantie a vzkříšení spících přeživších smrtelníků druhého soudního období, období milosrdenství a soucitu, na 606. planetě Satanie. Období Prince skončilo, éra Adama, třetí planetární epocha, začíná uprostřed scén prosté vznešenosti; a noví vládcové Urantie zahajují svoje vládnutí za zdánlivě příznivých podmínek, přestože celý svět byl ve zmatku, který byl způsoben nedostatečnou spoluprací jejich předchůdce na tomto postu.
74:3.1 (830.4) A nyní, po oficiálním uvedení do funkce, Adam a Eva si bolestně začínají uvědomovat svoji planetární izolaci. Dobře známé vysílací relace mlčely a chyběly všechny okruhy meziplanetární komunikace. Jejich druhové z Jerusemu odešli na světy správně fungující s osvědčeným Planetárním Princem a zkušeným personálem připraveným je přijat a schopným s nimi spolupracovat v jejich prvních začátcích na takových světech. Ale na Urantii vzpoura všechno změnila. Tady byla přítomnost Planetárního Prince velmi cítit a i když byl zbaven velké většiny svých pravomocí, aby nemohl škodit, stále byl schopen znesnadnit úkol Adama a Evy a do určité míry ho udělat nebezpečným. Situace byla vážná a zbaveni iluzí, Syn a Dcera Jerusemu chodili v tu noc po Zahradě za svitu měsíce v úplňku a hovořili o svých plánech na příští den.
74:3.2 (830.5) Tak skončil první den Adama a Evy na izolované Urantii, planetě, která byla uvržena ve zmatek zradou Kaligastii; a oni chodili a povídali si dlouho do noci, jejich první noci na zemi─a cítili se velmi osaměle.
74:3.3 (830.6) Svůj druhý den Adam strávil jednáním s planetárními prozatímními správci a poradní radou. Od Melkísedeků a jejich spolupracovníků se Adam a Eva dozvěděli více podrobností o Kaligastiově vzpouře a o tom, jaký dopad měl tento převrat na vývoj světa. A toto dlouhé vypravování o špatném řízení záležitostí světa bylo, celkem vzato, skličujícím příběhem. Dozvěděli se všechna fakta, týkající se naprostého zhroucení Kaligastiova programu pro urychlení procesu sociální evoluce. Také si plně uvědomili, že by bylo pošetilé snažit se dosáhnout zdokonalení planety nezávisle na božích plánech rozvoje. A tak skončil skličující, ale poučný den─jejich druhý, na Urantii.
74:3.4 (831.1) Třetí den věnovali prohlídce Zahrady. Obrovští cestovní ptáci─fandoři─vynesli Adama a Evu vysoko do vzduchu a ti se dívali dolů na rozsáhlé území Zahrady, nejkrásnějšího místa na zemi. Tento inspekční den byl zakončen velkou hostinou na počest všech, kdo se podíleli na vybudování této krásné a velkolepé Edenské zahrady. A zase, dlouho do noci jejich třetího dne, Syn se svojí družkou chodili po Zahradě a debatovali o nezměrnosti svých problémů.
74:3.5 (831.2) Na čtvrtý den Adam a Eva vystoupili před shromážděním Zahrady. S hory, na které byli slavnostně uvedeni do funkce vládců světa, promlouvali k lidu a informovali je o svých plánech na obnovu světa a naznačili metody, pomocí kterých se budou snažit znovu pozvednout sociální kulturu Urantie, která upadla na nízkou úroveň v důsledku hříchu a vzpoury. Toto byl velký den a byl ukončen hostinou pro radu mužů a žen, kteří byli vybráni k tomu, aby převzali odpovědnost v novém správním systému řízení světových záležitostí. Všimněte si! V této skupině byly jak ženy, tak i muži, což se stalo na zemi poprvé od dob Dalamatie. Byla to ohromující novota vidět Evu, ženu, sdílející pocty a odpovědnosti v otázkách řízení světa, s mužem. A takto skončil čtvrtý den na zemi.
74:3.6 (831.3) Pátý den byl zaplněn organizováním dočasné vlády─administrativy, která měla pracovat do odchodu prozatímních správců Melkísedeků z Urantie.
74:3.7 (831.4) Šestý den byl věnován inspekci různých typů lidí a zvířat. Celý den byli Adam a Eva provázeni kolem zdí ve východní části Edenu pozorujíc živočišný život planety a vytvářejíc si lepší představu o tom, co se musí udělat pro to, aby se vytvořil řád ve zmateném světě, obydleném takovou rozmanitostí živých tvorů.
74:3.8 (831.5) Ti, kteří doprovázeli Adama na této obhlídce byli velmi překvapeni jeho dokonalými znalostmi o vlastnostech a účelu tisíců a tisíců zvířat, které mu byly ukázány. Jakmile se podíval na nějaké zvíře, okamžitě popsal jeho povahu a chování. Adam dokázal uvést popisné údaje o původu, povaze a účelu všech materiálních tvorů, na které se podíval. Ti, kdo ho doprovázeli na této prohlídce nevěděli, že nový vládce světa byl jedním z největších odborníků na anatomii v celé Satanii; a Eva byla také takovým znalcem. Adam udivil své společníky popisováním velkého množství živých mikroorganizmů, lidským okem neviditelných.
74:3.9 (831.6) Když skončil šestý den jejich pobytu na zemi, Adam a Eva si poprvé odpočinuli ve svém novém domě „na východě Edenu.“ Prvních šest dnů své mise na Urantii byli velmi zaměstnaní a moc se těšili na celý den volna bez žádných aktivit.
74:3.10 (831.7) Ale okolnosti si vyžádaly jinak. Události posledního dne, během kterého Adam tak moudře a vyčerpávajícím způsobem hovořil o živočišném světě na Urantii, stejně tak jako jeho mistrný inaugurační projev a jeho působivé vystupování si získaly srdce a překonaly rozumové schopnosti obyvatel Zahrady do takové míry, že nejenže byli ochotni z celého srdce přijmout nedávno přišedšího Syna a Dceru Jerusemu za své vládce, ale většina chtěla padnout na kolena a uctívat je jako bohy.
74:4.1 (832.1) V tu noc, noc šestého dne, když Adam a Eva spali, v okolí chrámu Otce v centrálním sektoru Edenu se děly podivné věci. Tam, za jasného měsíčního svitu stovky nadšených a vzrušených mužů a žen naslouchalo celé hodiny vášnivým výzvám svých vůdců. Mysleli to dobře, ale oni prostě nemohli pochopit jednoduchost přátelského a demokratického jednání svých nových vládců. A dlouho před svítáním noví dočasní správcové světových záležitostí dospěli k jednomyslnému závěru, že Adam a jeho družka jsou naprosto skromní a nenároční. Usnesli se na tom, že Božskost sestoupila na zem v tělesné formě a že Adam a Eva jsou ve skutečnosti bohové, nebo k nim mají nějaký blízký vztah, a proto jsou hodni důstojného uctívání.
74:4.2 (832.2) Pro nepřipravené mysli dokonce i těch nejlepších lidí světa byly ohromující události prvních šesti dnů Adama a Evy na zemi těžko k pochopení; v jejich hlavách to vířilo; byli uneseni návrhem přivést vznešený pár v pravé poledne do chrámu Otce, aby se jim každý mohl s úctou poklonit a vyjádřit jim pokornou poslušnost. A všechny tyto úmysly obyvatel Zahrady byly míněny upřímně.
74:4.3 (832.3) Van proti tomu protestoval. Amadon tam nebyl, protože velel čestné stráži, která se držela u Adama a Evy přes noc. Ale protest Vana byl zamítnut. Bylo mu řečeno, že on je také příliš skromný a velmi nenáročný a že on sám není daleko od boha, jak jinak by mohl žít na zemi tak dlouho a jak by dokázal přivodit takovou významnou událost, jako příchod Adama? A když se ho chystali vzrušení Edenité chopit a odnést na pahorek, aby se mu tam poklonili, Vanovi se podařilo uniknout davu a spojit se s midbytostmi, aby rychle poslali svého vůdce k Adamovi.
74:4.4 (832.4) Bylo těsně před svítáním jejich sedmého dne, když se Adam a Eva dozvěděli překvapující zprávu o dobře míněném návrhu těchto upřímných, ale nevědoucích smrtelníků; a potom, i přestože k nim rychle letěli cestovní ptáci, aby je přenesli do chrámu, midbytosti se svojí schopností dělat takové věci, dopravili Adama a Evu do chrámu Otce. Bylo brzy ráno tohoto sedmého dne a s pahorku, na kterém byli nedávno přivítáni, Adam ze široka vysvětloval řády božího synovstva a dal těmto pozemským myslím jasně na srozuměnou, že pouze Otec a ti, které on určí, mohou být uctíváni. Adam jim dal jasně najevo, že přijme jakoukoliv poctu a respekt, ale uctívání nikdy!
74:4.5 (832.5) Byl to významný den a krátce před polednem, přibližně současně s příchodem serafského posla, přinášejícího z Jerusemu potvrzení o uvedení světových vládců do funkce, Adam a Eva, odcházejíc od shromážděného davu, ukázali na chrám Otce a řekli: „jděte nyní k materiálnímu symbolu neviditelné přítomnosti Otce a s úctou se pokloňte tomu, kdo nás všechny stvořil a kdo v nás udržuje život. A nechť je tento čin upřímným slibem, že již nikdy se nebudete snažit uctívat nikoho jiného, než Boha.“ Všichni udělali jak jim Adam přikázal. Materiální Syn a Dcera stáli sami na pahorku se skloněnými hlavami, zatímco lidé se vrhali na zem kolem chrámu.
74:4.6 (832.6) A to byl původ tradice dne klidu. Sedmý den byl v Edenu vždy věnován polednímu shromáždění v chrámu; po dlouhou dobu bylo zvykem věnovat tento den sebevzdělávání. Dopoledne bylo určeno pro fyzické zdokonalení, poledne pro duchovní uctívání, odpoledne pro kultivaci mysli, zatímco večer byl stráven společenskými radostmi. Toto nikdy nebyl zákon v Edenu, ale byl to zvyk, který byl dodržován po celou dobu vlivu adamické správy na zemi.
74:5.1 (833.1) Prozatímní správcové Melkísedekové zůstali ve službě ještě téměř sedm let po příchodu Adama, ale nakonec přišel čas, kdy předali řízení světových záležitostí Adamovi a vrátili se na Jerusem.
74:5.2 (833.2) Loučení s prozatímními správci trvalo celý den a večer jednotliví Melkísedekové dali Adamovi a Evě na rozloučenou své rady a popřáli jim vše nejlepší. Adam několikrát žádal své poradce, aby s ním zůstali na zemi, ale pokaždé byla jeho žádost zamítnuta. Nadešel čas, kdy Materiální Synové musí převzít plnou odpovědnost za řízení světových záležitostí. A tak, o půlnoci, serafští přepravci opustili planetu se čtrnácti bytostmi směrem na Jerusem, protože proměna Vana a Amadona nastala současně s odchodem dvanácti Melkísedeků.
74:5.3 (833.3) Po nějakou dobu šlo všechno na Urantii vcelku dobře a vypadalo to, že Adam bude nakonec schopen uplatnit některý ze svých plánů na podporu postupného rozšíření civilizace Edenu. Na základě doporučení Melkísedeků začal podporovat řemeslnou výrobu s představou rozvinutí obchodních vztahů s vnějším světem. Když byl Eden zničen, bylo tam v činnosti přes sto jednoduchých řemeslných dílen a byly vytvořeny rozsáhlé obchodní vztahy se sousedními kmeny.
74:5.4 (833.4) Dlouhé věky se Adam a Eva učili metodám zdokonalení evolučního světa, aby byli připraveni odborně přispět k rozvoji světové civilizace; ale teď stáli tváří v tvář naléhavým problémům, jako je zavedení právního řádu ve světě divochů, barbarů a polocivilizovaných lidských bytostí. S výjimkou vybraných nejlepších členů zemské populace, shromážděných v Zahradě, bylo jen málo skupin tu a tam, které byly plně připraveny pro přijetí adamické kultury.
74:5.5 (833.5) Adam vynaložil heroické a odhodlané úsilí, aby založil světovou vládu, ale setkal se všude s neústupným odporem. V celém Edenu se mu již podařilo vytvořit fungující systém skupinového řízení a spojil všechny tyto družiny do Edenského svazu. Ale když vyšel ven ze Zahrady a snažil se použít tyto myšlenky v odlehlých kmenech, nastaly potíže, vážné potíže. Ve chvíli, kdy Adamovi druhové začali pracovat mimo Zahradu, střetli se tam s přímým a dobře plánovaným odporem Kaligastii a Daligastii. Padlý Princ byl zbaven funkce vládce světa, ale nebyl odstraněn z planety. Stále se ještě nacházel na zemi a byl, alespoň do určité míry, schopen bránit všem Adamovým plánům na obnovení lidské společnosti. Adam se pokoušel varovat rasy před Kaligastiou, ale byl to velmi těžký úkol, protože jeho úhlavní nepřítel byl pro oči smrtelníků neviditelný.
74:5.6 (833.6) Také mezi Edenity byli tací, jejichž zmatené mysli se přikláněly k učení Kaligastii o nevázané osobní svobodě; a ti působili Adamovi nekonečné potíže; neustále mařili ty nejlépe míněné plány pro systematický rozvoj a trvalý vývoj. Nakonec byl nucen přerušit svůj program pro rychlou socializaci; vrátil se k Vanově metodě organizování a rozdělil Edenity do oddílů po sto lidech. V čele oddílu byl velitel a ten měl pod sebou své zástupce, z nichž každý velel desetičlenné skupině.
74:5.7 (834.1) Adam a Eva přišli proto, aby zavedli parlamentní vládu namísto monarchie, ale na celém zemském povrchu nenalezli nic, co by se mohlo nazývat vládou. Prozatím se Adam rozhodl vzdát se všech snah založit parlamentní vládu a před zhroucením Edenského režimu se mu podařilo vytvořit téměř sto odlehlých obchodních a sociálních center, kde vládli jeho jménem silní jedinci. Většina těchto center byla již dříve založena Vanem a Amadonem.
74:5.8 (834.2) Tradice posílání vyslanců z jednoho kmene do druhého pochází od doby Adama. Toto byl velký krok kupředu ve vývoji řídícího systému.
74:6.1 (834.3) Prostor pro obydlí rodiny Adama měl plochu přesahující 1300 hektarů. V těsné blízkosti kolem této parcely byly vytvořeny podmínky pro péči o více než tři sta tisíc čistokrevných potomků. Ale postavena byla pouze první část plánovaných budov. Ještě předtím než se Adamova rodina rozšířila natolik, aby potřebovala další prostory, byl celý Edenský plán přerušen a Zahrada byla vyklizena.
74:6.2 (834.4) Adamson byl prvorozeným představitelem fialové rasy Urantie. Po něm následovala sestra a Eveson, druhý syn Adama a Evy. Do odchodu Melkísedeků Eva porodila pět dětí; tři syny a dvě dcery. Potom přišly dvojčata. V době svého selhání byla Eva matkou šedesáti tří dětí, třiceti dvou dcer a třiceti jedna synů. Když Adam a Eva opouštěli Zahradu měla jejich rodina čtyři generace v počtu 1647 čistokrevných potomků. Po odchodu ze Zahrady měli ještě spolu čtyřicet dva dětí, kromě dvou potomků každého z nich ze smíšeného rodičovství s pozemskými smrtelníky. A zde není zahrnuto adamické potomstvo Noditů a evolučních ras.
74:6.3 (834.5) Když Adamovy děti přestaly sát po prvním roce života z prsou matky, nepily mléko zvířat. Eva využívala mléko velkého množství rozmanitých ořechů a šťáv četného ovoce a protože velmi dobře znala chemické složení a jejich energii, vhodně je míchala a krmila své děti až do doby, dokud se jim neobjevily zuby.
74:6.4 (834.6) Přestože vaření se běžně používalo v celém Edenu, v domácnosti Adama se vůbec nevařilo. Zralé ovoce, ořechy a obiloviny byly jejich potravou. Jedli jednou denně, brzy po poledni. Adam a Eva rovněž přímo vstřebávali „světlo a energii“ některých kosmických zářeních, využívajíc pro to strom života.
74:6.5 (834.7) Těla Adama a Evy vyzařovala třpytivé světlo, ale oni stále nosili oblečení podle zvyklostí svých pozemských druhů. Ačkoliv přes den chodili velmi lehce oblečeni, večer se zahalili do nočního oblečení. Původ tradiční svatozáře kolem hlav údajných svatých a nebeských lidí se datuje od dob Adama a Evy. Poněvadž světelné záření jejich těl bylo do značné míry zakryto jejich oblečením, pouze byl vidět svítící kruh kolem jejich hlav. Potomci Adamsona vždy takto zobrazovali svoji představu o lidech, o kterých věřili, že jsou mimořádné duchovně vyvinutí.
74:6.6 (834.8) Adam a Eva mohli komunikovat jeden s druhým a se svými nejbližšími dětmi na vzdálenost přes osmdesát kilometrů. Tato výměna myšlenek byla umožněna pomocí citlivých plynových dutin, které byly umístěny těsně u mozkových orgánů. Prostřednictvím tohoto mechanizmu mohli vysílat a přijímat vibraci myšlenek. Ale o tuto schopnost přišli v okamžiku, kdy jejich mysl podlehla svárlivému a rozvratnému vlivu zla.
74:6.7 (835.1) Děti Adama chodily do svých vlastních škol do šestnácti let a starší děti učily mladší. Malé děti střídaly aktivity každých třicet minut, starší každou hodinu. To byl na Urantii určitě zcela nový pohled vidět tyto děti Adama a Evy jak se při svých aktivitách hrají, radují se, veselí se a dělají si legraci. Zábava a humor dnešních lidí pocházejí z velké části od adamické rasy. Všichni Adamité měli mimořádný cit pro hudbu a také měli velký smysl pro humor.
74:6.8 (835.2) Průměrný věk pro zasnoubení bylo osmnáct let a potom tito mladí lidé zahájili dvouletý kurz, aby se připravili na převzetí manželských povinností. Způsobilí pro manželství byli ve dvaceti letech a po jeho uzavření započali svůj celoživotní úkol, nebo se na něj začali speciálně připravovat.
74:6.9 (835.3) Zvyk některých pozdějších národů, které dovolovaly královským rodinám, domněle pocházejích od bohů, manželství bratra a sestry, vychází z tradic potomků Adama, kteří si museli nezbytně brát jeden druhého. Manželské obřady první a druhé generace Zahrady vždy vykonávali Adam s Evou.
74:7.1 (835.4) S výjimkou čtyřleté docházky do západních škol, děti Adama žily a pracovaly na „východě Edenu.“ Intelektuálně byly děti vzdělávány podle metod škol Jerusemu do šestnácti let. Od šestnácti do dvaceti navštěvovaly na opačném konci Zahrady školy Urantie, ve kterých také plnily funkci učitelů v nižších třídách.
74:7.2 (835.5) Veškerý účel systému západních škol Zahrady vedl k zespolečenštění. Přestávky v dopoledním vyučování byly využívány pro praxi v zahradnictví a zemědělství, odpolední přestávky pro soutěživé hry. Večery byly věnovány společenským setkáním a rozvíjení osobních vztahů. Náboženská a sexuální výchova byly považovány za rodinné záležitosti, za povinnost rodičů.
74:7.3 (835.6) Výuka v těchto školách byla zaměřena na:
74:7.4 (835.7) 1. Zdraví a osobní hygienu.
74:7.5 (835.8) 2. Zlaté pravidlo─princip lidských vztahů.
74:7.6 (835.9) 3. Vztah individuálních práv k právům skupiny a povinnosti ke společnosti.
74:7.7 (835.10) 4. Historii a kulturu různých světových ras.
74:7.8 (835.11) 5. Metody rozvíjení a zdokonalování světového obchodu.
74:7.9 (835.12) 6. Koordinaci protichůdných povinností a emocí.
74:7.10 (835.13) 7. Kultivaci her, humoru a soutěží, jako náhradu za fyzické boje.
74:7.11 (835.14) Tyto školy, jako prakticky všechny činnosti v Zahradě, byly vždy otevřeny pro návštěvníky. Neozbrojení hosté měli vždy volný vstup do Edenu na krátké návštěvy. Aby mohl Urantijec pobývat v Zahradě, musel se „přizpůsobit.“ Byl poučen o smyslu a účelu poslání Adamitů a potom dát najevo svůj souhlas s touto misí a vyjádřit oddanost sociální vládě Adama a duchovní svrchovanosti Vesmírného Otce.
74:7.12 (836.1) Zákony Zahrady byly založeny na starších kodexech Dalamatie a byly stanoveny v sedmi kapitolách:
74:7.13 (836.2) 1. Zákony zdraví a hygieny.
74:7.14 (836.3) 2. Společenská pravidla zahrady.
74:7.15 (836.4) 3. Kodex průmyslu a obchodu.
74:7.16 (836.5) 4. Zákony čestného jednání a soutěžení.
74:7.17 (836.6) 5. Zákony rodinného života.
74:7.18 (836.7) 6. Občanské kodexy zlatého pravidla.
74:7.19 (836.8) 7. Sedm přikázání vyšších morálních norem.
74:7.20 (836.9) Morální zákon Edenu se jen málo lišil od sedmi přikázáních Dalamatie, ale Adamité učili mnoho dalších důvodů pro tato přikázání; například, když se jednalo o přikázání zakazující zabíjet, byl vnitřní Ladič Myšlení představován jako dodatečný důvod pro to, aby se nemařil lidský život. Oni učili, že „kdokoliv prolévá krev člověka, jeho krev bude také prolita člověkem, neboť Bůh stvořil lidi ke svému obrazu.“
74:7.21 (836.10) Veřejné modlitby se konaly v Edenu v poledne, rodinné modlitby při západu slunce. Adam vynakládal značné úsilí na to, aby zabránil používání souboru modliteb a učil, že účinná modlitba musí být naprosto individuální, že musí být „touhou duše.“ Ale Edenité pokračovali v používání modliteb a způsobu modlení, které se tradovaly od dob Dalamatie. Adam se také snažil o to, aby místo krvavých obětí při náboženských obřadech se nabízely dary země, ale do rozpadu Zahrady udělal v tomto jen malý pokrok.
74:7.22 (836.11) Adam se snažil učit urantijské rasy o rovnosti pohlaví. To, že Eva pracovala po boku svého muže, udělalo hluboký dojem na všechny obyvatele Zahrady. Adam je vysloveně učil, že žena je rovna muži, a že přispívá těmi životními faktory, které se slučují pro vytvoření nové bytosti. Předtím se lidstvo domnívalo, že veškeré plození přebývá v „sídle plodnosti otce.“ Na matku se pohlíželo pouze jako na prostředek pro nošení nenarozených dětí a kojení novorozeňat.
74:7.23 (836.12) Adam učil své současníky všechno, co byli schopni pochopit, ale upřímně řečeno, toho nebylo mnoho. Nicméně, inteligentnější rasy země netrpělivě očekávaly dobu, kdy jim bude dovoleno ženit se s vyvinutějšími dětmi fialové rasy. A jakým by Urantia byla jiným světem, kdyby se tento důležitý plán vylepšení ras uskutečnil! Ale i tak bylo toto malé množství krve importované rasy, kterou evoluční lidé náhodně získali, obrovským přínosem.
74:7.24 (836.13) Tak Adam pracoval pro blaho a zdokonalení světa svého pobytu. Ale byl to těžký úkol zdokonalit tyto různorodé a zkřížené národy.
74:8.1 (836.14) Příběh o stvoření Urantie za šest dnů byl založen na tradici o šesti dnech, které Adam a Eva strávili při své první prohlídce Zahrady. Tato událost dala téměř posvátnou pečeť týdennímu časovému úseku, který byl původně zaveden Dalamatijci. To, že Adam strávil prohlídkou zahrady a stanovením úvodních organizačních plánů šest dní, nebylo předem domluveno; to se připravovalo ze dne na den. Vybrání sedmého dne pro uctívání bylo čistě náhodné, jak je zřejmé z faktů, vyprávěných v této kapitole.
74:8.2 (837.1) Legenda o stvoření světa za šest dní se objevila později, ve skutečnosti až za více než třicet tisíc let poté. Jedna z událostí tohoto příběhu, náhlé objevení se slunce a měsíce, mohla mít původ v tradici o jednorázovém náhlém vynoření se světa z hustého kosmického mračna drobounké hmoty, která tak dlouho zakrývala jak slunce, tak i měsíc.
74:8.3 (837.2) Příběh o stvoření Evy z Adamova žebra je překrouceným zkráceným výkladem o příchodu Adama na zem a těch nebeských operacích, spojených s výměnou živých substancí pro přicházející osobní personál Planetárního Prince před více než čtyři sta padesáti tisíci lety.
74:8.4 (837.3) Většina lidí na zemi byla ovlivněna pověstí o tom, že Adam a Eva měli svá těla vytvořena po příchodu na Urantii. Víra, že člověk byl vytvořen z hlíny, byla všeobecně uznávána na východní polokouli; toto podání je možno vysledovat od ostrovů Filipín kolem světa až do Afriky. A mnohé národy přijaly tento příběh o vzniku člověka z hlíny důsledkem určitého zvláštního aktu tvoření namísto dřívější víry v postupné tvoření─evoluci.
74:8.5 (837.4) Daleko od vlivu Dalamatie a Edenu mělo lidstvo tendenci věřit v postupný vzestup lidské rasy. Fakt evoluce není moderním objevem; lidé ve starověku chápali pomalý a evoluční charakter lidského vývoje. Staří Řekové měli o tomto jasné představy, navzdory jejich blízkosti k Mezopotámii. Ačkoliv různorodé rasy země se velmi zamotaly ve svých představách o evoluci, nicméně, mnoho primitivních kmenů věřilo a učilo, že jsou potomci různých zvířat. Primitivní národy měly ve zvyku vybírat si pro své „totemy“ ta zvířata, o kterých se domnívaly, že byly jejich předkové. Některé severoamerické indiánské kmeny věřily, že pocházejí z bobrů a kojotů. Některé africké kmeny učily, že jsou potomky hyeny, kmen v Malajsii zase učil, že pocházejí z lemura a skupina na Nové Guineji tvrdila, že jejich předkem byl papoušek.
74:8.6 (837.5) Babyloňané, kteří měli bezprostřední kontakt se zbytky civilizace Adamitů, rozvedli a přikrášlili příběh o stvoření člověka; učili, že jsou přímými potomky bohů. Oni se drželi představy o aristokratickém původu své rasy, což se neslučovalo dokonce ani s teorií o stvoření člověka z hlíny.
74:8.7 (837.6) Popis stvoření ve Starém Zákoně se objevuje mnoho let po Mojžíšovi; on nikdy neučil Hebrejce takovému zkomolenému příběhu. Ale Izraelcům předložil jednoduché a stručné vyprávění o stvoření v naději, že takto posílí svoji výzvu uctívat Stvořitele, Vesmírného Otce, kterého nazýval Pánem Bohem Izraele.
74:8.8 (837.7) Ve svém raném učení se Mojžíš velmi moudře nesnažil vracet se do dob Adama a protože Mojžíš byl nejvyšším učitelem Hebrejců, pověst o Adamovi se tak začala úzce spojovat s pověstí o stvoření světa. To, že v dřívějších pověstech se hovořilo o civilizaci před Adamem ukazuje jasně fakt, že pozdější editoři, kteří se snažili odstranit veškeré zmínky o lidských činech v době před Adamem, opomenuli vyjmout prozrazující zmínku o Kainově odchodu do „země Noda,“ kde si našel svoji ženu.
74:8.9 (838.1) Ještě dlouhou dobu po příchodu do Palestiny nepoužívali Hebrejci písmo všeobecně. Naučili se používat abecedu od sousedních Filištínců, kteří byli politickými uprchlíky z vyšší civilizace Kréty. Přibližně do roku 900 př. Kr. Hebrejci používali písmo velmi málo a protože se písemné záznamy u nich objevily velmi pozdě, kolovalo mezi nimi několik rozdílných příběhů o stvoření světa, ale po návratu z babylonského zajetí se více přiklonili k upravené mezopotamské verzi.
74:8.10 (838.2) Židovská historie se vykrystalizovala kolem postavy Mojžíše a protože on se snažil vysledovat rodokmen Abraháma k Adamovi, Židé se domnívali, že Adam byl prvním člověkem na zemi. Jahve byl stvořitel a poněvadž o Adamovi se předpokládalo, že byl prvním člověkem, musel Jahve stvořit svět těsně před stvořením Adama. Později se tradice o šesti dnech Adama stala uceleným příběhem s tím výsledkem, že téměř tisíc let po životě Mojžíše na zemi byl napsán příběh o stvoření světa v šesti dnech a byl mu následně připsán.
74:8.11 (838.3) Když se do Jeruzaléma vrátili židovští kněží, měli již dokončeny spisy o začátku všech věcí. Brzy začali tvrdit, že tato událost byla nedávno objeveným příběhem o stvoření, který napsal Mojžíš. Ale soudobí Hebrejci v době kolem roku 500 př. Kr. nepovažovali tyto spisy za božské zjevení; dívali se na ně podobným způsobem, jak pozdější lidé pohlížejí na mytologické příběhy.
74:8.12 (838.4) Tento padělaný dokument, domněle považovaný za učení Mojžíše, byl představen Ptolemaiovi, řeckému králi Egypta, který ho nechal přeložit do řečtiny komisí sedmdesáti učenců pro svoji novou knihovnu v Alexandrii. A tak tento příběh našel své místo mezi těmi spisy, které se následně staly součástí pozdější sbírky „svatého písma“ hebrejských a křesťanských náboženstvích. A protože se s tímto výkladem ztotožnily teologické systémy, taková pojetí hluboce ovlivnila filozofii mnoha západních národů.
74:8.13 (838.5) Křesťanští učitelé zvěčnili víru v libovolné stvoření světa a to všechno vedlo přímo k vytvoření hypotézy o dávném zlatém věku ideálního štěstí a teorii o poklesku člověka, nebo nadčlověka, což vysvětluje neideální podmínky společnosti. Tyto náhledy na život a na místo člověka ve vesmíru byly nanejvýš neradostné, protože byly založeny spíše na víře ve zpětný vývoj, než na víře v progresivní vývoj a rovněž ukazovaly na pomstychtivé Božstvo, které si vylévalo hněv na lidskou rasu jako trest za chyby dávných planetárních správců.
74:8.14 (838.6) „Zlatý věk“ je mýtus, ale Eden byl skutečností a civilizace Zahrady byla opravdu zničena. Adam a Eva působili v Zahradě sto sedmnáct let když, kvůli netrpělivosti Evy a chybnému úsudku Adama, se odklonili od stanoveného postupu a tím rychle přivedli na sebe neštěstí a způsobili zkázonosné zpomalení evolučního rozvoje celé Urantie.
74:8.15 (838.7) [Vyprávěno Soloniem, serafským „hlasem v Zahradě.“]
Kniha Urantia
Kapitola 75
75:0.1 (839.1) UPLYNULO přes sto let úsilí Adama na Urantii a on viděl jen velmi malý pokrok za hranicemi Zahrady; všeobecně to vypadalo, že se svět příliš nezlepšuje. Uskutečnění vylepšení ras se jevilo velmi daleko a situace se zdála tak beznadějná, že vyžadovala pomoc, kterou původní plány nepředpokládaly. Alespoň to je to, co často proběhlo myslí Adama a to, o čem se mnohokráte vyjadřoval před Evou. Adam a jeho družka zůstávali věrní svému slibu, ale byli tak izolovaní od ostatních Materiálních Synů a byli krajně znepokojeni smutným stavem svého světa.
75:1.1 (839.2) Adamická mise na experimentální, vzpourou zasažené a izolované Urantii byla nelehkým úkolem. A Materiální Syn a Materiální Dcera si záhy uvědomili obtížnost a složitost svého planetárního poslání. Přesto se odvážně pustili do řešení svých mnohačetných problémů. Ale když přistoupili k nanejvýš důležité činnosti odstranění defektních a degenerovaných genotypů lidských rodů, byli naprosto zděšeni. Neviděli žádné východisko z tohoto těžkého dilema a nemohli se poradit se svými nadřízenými ani na Jerusemu, ani v Edentii. Izolovaní od vnějšího světa, každý den čelili nějakému novému a komplikovanému problému, který se jim zdál neřešitelným.
75:1.2 (839.3) Za normálních podmínek prvním úkolem Planetárního Adama a Evy je uspořádání vzájemných vztahů mezi rasami a jejich smíšení. Ale na Urantii se takový projekt jevil skoro beznadějně, protože rasy, i když byly způsobilé fyzicky, nikdy nebyly očištěny od retardovaných a defektních genotypů.
75:1.3 (839.4) Adam a Eva se ocitli na planetě zcela nepřipravené pro vyhlášení bratrství člověka. Tento svět tápal v nejhlubší duchovní temnotě a navíc byl uveden ve zmatek nezdařenou misí předchozí administrativy. Myšlení a morálka byly na nízké úrovni a namísto zahájení úkolu uskutečnit náboženskou jednotu, museli začít úplně nanovo s obrácením obyvatel planety na nejjednodušší formy náboženské víry. Místo, aby našli jeden jazyk, který by se stal společným jazykem, museli se vypořádat s celosvětovým chaosem stovek a stovek místních dialektů. Žádný planetární Adam nebyl nikdy umístěn na obtížnější svět; překážky se zdály nepřekonatelné a problémy neřešitelné.
75:1.4 (839.5) Nacházeli se v izolaci a děsivý pocit osamělosti, který na ně padl, byl o to více zesílen brzkým odchodem prozatímních správců Melkísedeků. S bytostmi mimo planetu mohli komunikovat pouze nepřímo a to prostřednictvím andělských řádů. Jejich odhodlání pomalu sláblo, jejich elán poklesl a někdy jejich víra ochabovala.
75:1.5 (840.1) A toto je pravdivý obraz zděšení těchto dvou ušlechtilých duší, když přemýšlely o úkolech, které před nimi stály. Oni oba si plně uvědomovali ten obrovský úkol, který byl spojen s vykonáním jejich planetárního poslání.
75:1.6 (840.2) Pravděpodobně žádný z Materiálních Synů Nebadonu nikdy nečelil tak obtížnému a zdánlivě beznadějnému úkolu, před kterým stáli Adam a Eva na zubožené Urantii. Ale, kdyby byli více prozíraví a trpělivější, časem mohli dosáhnout úspěchu. Oba dva, především Eva, byli vcelku velmi netrpěliví; nebyli ochotni podstoupit dlouhý, velmi dlouhý test vytrvalosti. Chtěli vidět okamžité výsledky, což se jim podařilo, ale takto dosažené výsledky se ukázaly nejzhoubnějšími jak pro ně, tak i pro jejich svět.
75:2.1 (840.3) Kaligastia často navštěvoval Zahradu a mnohokrát vedl rozhovory s Adamem a Evou, ale oni byli neústupní jeho návrhům pro kompromis a zkrácený postup. Měli před sebou dostatek důkazů o tom, co způsobila vzpoura a proto byli proti všemu takovému našeptávání velmi imunní. Také mladí potomci Adama se nedali ovlivnit nabídkami Daligastii. A přirozeně, ani Kaligastia, ani jeho druh, neměli moc ovlivnit žádného jedince proti jeho vůli, o to méně mohli přemluvit děti Adama páchat zlo.
75:2.2 (840.4) Je nutno si připomenout, že Kaligastia byl stále formálním Planetárním Princem Urantie; i když pochybil, byl nicméně vysokým Synem lokálního vesmíru. S konečnou platností byl sesazen až v době pobytu Krista Michaela na Urantii.
75:2.3 (840.5) Ale padlý Princ byl neodbytný a zatvrzelý. Brzy přestal působit na Adama a rozhodl se udělat lstivý útok na Evu. Zloduch přišel k závěru, že jediná naděje na úspěch spočívá v tom, že obratně využije vhodné osoby, patřící k horní vrstvě Noditů, potomků svého bývalého osobního personálu. A tak připravil plány pro zlákání matky fialové rasy.
75:2.4 (840.6) Evu nikdy ani vzdáleně nenapadlo, aby někdy udělala něco, co by bylo v rozporu s plány Adama, nebo ohrozilo jejich planetární misi. Protože dobře věděli o tendenci ženy vidět okamžité výsledky, namísto vzdálených účinků prozíravého plánování, Melkísedekové, ještě před svým odchodem, varovali především Evu před neobvyklými nástrahami, ztěžující jejich postavení na planetě a zdůrazňovali jí, že nikdy nesmí opustit své místo po boku svého druha, což znamená, aby se nikdy nepokoušela o žádné osobní či tajné metody na podporu jejich společného poslání. Po dobu více než sto let Eva svědomitě dodržovala tyto zásady a vůbec si nebyla vědoma žádného nebezpečí, když ji začal častěji navštěvovat jeden z vůdců Noditů─Serapatatia. Tyto návštěvy se stávaly stále více soukromějšími a důvěrnějšími a jejich vztah se vyvinul tak pozvolna a přirozeně, že tím byla sama Eva zaskočena.
75:2.5 (840.7) Obyvatelé Zahrady udržovali kontakty s Nodity od prvních dnů Edenu. Tito smíšení potomci provinilých členů osobního personálu Kaligastii jim často prokazovali cennou pomoc a spolupráci a nyní tito Nodité se měli stát příčinou naprosté zkázy a trvalého zničení Edenu.
75:3.1 (841.1) Adam právě završil svých prvních sto let na zemi, když Serapatatia převzal po smrti svého otce vůdcovství nad západní, čili syrskou, konfederací noditských kmenů. Hnědě zbarvený Serapatatia byl nádherným potomkem bývalého předsedy komise pro zdraví v Dalamatii a jedné z vůdčích ženských myslí modré rasy těch dávných dob. Po dlouhé věky tato rodová linie vládla západním kmenům Noditů a měla na ně velký vliv.
75:3.2 (841.2) Serapatatia několikrát navštívil Zahradu a hluboce na něho zapůsobila oprávněnost poslání Adama. A brzy po převzetí vůdcovství nad syrskými Nodity oznámil svoje rozhodnutí o připojení se k činnosti Adama a Evy v Zahradě. Většina jeho lidí se k němu v tomto programu připojila a Adam byl potěšen zprávou, že nejmocnější a nejinteligentnější ze všech sousedních kmenů se jako celek dal na stranu programu vylepšení světa; bylo to rozhodně povzbudivé. A brzy po této významné události byl Serapatatia se svým novým personálem přijat Adamem a Evou v jejich vlastním domě.
75:3.3 (841.3) Serapatatia se stal jedním z nejschopnějších a nejvýkonnějších pomocníků Adama. Byl naprosto čestný a zcela upřímný ve všech svých činnostech; nebyl si nikdy vědom, dokonce ani později, že byl využíván jako podružný nástroj mazaného Kaligastii.
75:3.4 (841.4) Zanedlouho se Serapatatia stal zastupujícím předsedou edenské komise pro otázky kmenových vztahů a připravilo se mnoho plánů pro intenzivnější pokračování v činnosti získat vzdálené kmeny pro věc Edenu.
75:3.5 (841.5) Často jednal s Adamem a Evou, především s Evou, a hovořili spolu o možnostech zdokonalení jejich metod. Jednoho dne, při rozhovoru s Evou, Serapatatia dostal nápad, že zatímco se čeká na doplnění velkého počtu členů fialové rasy, bylo by prospěšné, kdyby se mezitím něco udělalo, co by urychlilo rozvoj nuzných čekajících kmenů. Serapatatia tvrdil, že když Nodité, jako nejvyspělejší a ochotně spolupracující rasa, by měla vůdce narozeného s podílem krve fialové rasy, vytvořilo by to silné pouto, které by spojilo tyto národy těsněji se Zahradou. A to všechno bylo míněno uvážlivě a upřímně a pro dobro světa, poněvadž toto dítě, které by bylo vychováno a vzděláno v Zahradě, by natrvalo vykonávalo silný vliv na národy svého otce.
75:3.6 (841.6) Je nutno opět zdůraznit, že ve všem, co Serapatatia navrhl, byl naprosto čestný a zcela upřímný. Nikdy, ani na okamžik, ho nenapadlo, že hrál do ruky Kaligastiovi a Daligastiovi. Serapatatia byl cele oddaný plánu vytvoření silné rezervy fialové rasy předtím, než se pokusil urychlit celosvětový rozvoj zmatených národů Urantie. Ale to by trvalo stovky let a on byl netrpělivý; chtěl vidět nějaké výsledky okamžitě─ještě během svého vlastního života. Dal Evě jasně na srozuměnou, že Adam je často znechucen tím málem, co se dokázalo pro zlepšení světa.
75:3.7 (841.7) Tyto plány uzrávaly v tajnosti déle než pět let. Nakonec nastala chvíle, kdy Eva souhlasila s tím, že se tajně setká s Kano, což byl mimořádně inteligentní a energický vůdce nedaleké osady spřátelených Noditů. Kano choval velké sympatie k adamickému režimu; vlastně byl opravdovým duchovním vůdcem sousedících Noditů, kteří podporovali přátelské vztahy se Zahradou.
75:3.8 (842.1) K osudovému setkání došlo za soumraku podzimního večera ne příliš daleko od domu Adama. Eva se nikdy předtím s obdivuhodným a zaníceným Kano nesetkala─a on byl nádherným představitelem zbytků těch lidí, jejichž dokonalá stavba těla a výjimečný intelekt pocházely od jeho vzdálených předků z osobního personálu Prince. Kano také plně věřil v oprávněnost plánu Serapatatii. (Za hranicemi Zahrady bylo mnohoženství běžným zvykem.)
75:3.9 (842.2) Ovlivněna lichotkami, nadšením a působivým osobním přemlouváním, Eva hned na místě souhlasila, že se bude podílet na tak hodně diskutovaném činu, že přidá svůj vlastní malý program záchrany světa k většímu a mnohem dalekosáhlejšímu božskému plánu. Než si stačila zcela uvědomit co se odehrává, osudový krok byl učiněn. Čin byl vykonán.
75:4.1 (842.3) Nebeský život na planetě byl na nohou. Adam poznal, že něco není v pořádku a požádal Evu, aby s ním odešla stranou do Zahrady. A tady Adam poprvé uslyšel celý příběh o dlouhodobé přípravě plánu pro urychlení rozvoje světa současně dvěma směry: pokračováním v božském plánu souběžně s uskutečněním návrhu Serapatatii.
75:4.2 (842.4) A když Materiální Syn a Materiální Dcera spolu hovořili v měsícem osvětlené zahradě „hlas Zahrady“ je pokáral za jejich neposlušnost. A ten hlas nebyl žádný jiný než moje vlastní oznámení edenskému páru, že porušili úmluvu Zahrady; že neuposlechli pokyny Melkísedeků; že nedodrželi svůj sliv věrnosti vládci vesmíru.
75:4.3 (842.5) Eva souhlasila s účastí na vykonání dobra a zla. Dobro je uskutečňování božských plánů; zlo je promyšlené porušení božské vůle; zlo je upravení plánů a porušení stanovených metod, což způsobuje disharmonii ve vesmíru a chaos na planetě.
75:4.4 (842.6) Pokaždé, když Zahradní pár pojídal plody stromu života, byl varován strážným archandělem, aby nepodlehl návrhům Kaligastii spojit dobro a zlo. A byl upozorněn takto: „V ten den, kdy smísíte dobro a zlo, nevyhnutelně se stanete podobným smrtelníkům tohoto světa; nevyhnutelně zemřete.“
75:4.5 (842.7) Eva pověděla Kano o těchto často opakovaných výstrahách při jejich tajném osudovém setkání, ale Kano, neznajíc důležitost či význam takových varováních, ji ujistil, že muži a ženy s dobrými úmysly a upřímnými záměry nemohou konat zlo; že určitě nezemře, ale spíše bude opět žít v osobě jejich potomka, který vyroste, aby zvelebil a stabilizoval celý svět.
75:4.6 (842.8) Přestože byl tento záměr pozměnit božský plán pojat a vykonán s naprostou upřímností a s nejušlechtilejšími úmysly ve prospěch světa, představoval zlo, protože ztělesňoval nemravný způsob dosáhnout čestných cílů a odchýlil se od správného způsobu─božského plánu.
75:4.7 (843.1) Pravdou je, že Eva shledala Kana příjemným na pohled a plně si uvědomila všechno, co její svůdce sliboval, že to bude „nové a zvětšené poznání lidských činů a urychlení pochopení lidské podstaty jako doplněk chápání adamické podstaty.“
75:4.8 (843.2) V tu noc v Zahradě jsem hovořil s otcem a matkou fialové rasy, což bylo mojí povinností za těchto politováníhodných okolností. Vyslechl jsem celý příběh o tom, co všechno vedlo k přestupku Matky Evy a dal jsem oběma pokyny a rady, týkající se bezprostřední situace. Některých rad uposlechli; jiných nedbali. Tento rozhovor se popisuje ve vašich spisech takto: „Hospodin Bůh volal v Zahradě na Adama a Evu: „Kde jste?“ U pozdějších generací bylo zvykem připisovat všechno neobvyklé a zvláštní, ať již přírodní či duchovní, přímo k osobním zásahům Bohů.
75:5.1 (843.3) Evino vystřízlivění bylo opravdu dojemné. Adam viděl tu složitost celé situace a zcela zdrcen a sklíčen projevoval pouze soucit a pochopení pro svoji chybující družku.
75:5.2 (843.4) V zoufalém stavu z uvědomění selhání vyhledal Adam, den po Evině chybném kroku, Laottu, výjimečnou ženu z kmene Noditů, která vedla západní školy Zahrady a bez přemýšlení spáchal stejnou pošetilost jako Eva. Ale nespěchejte se závěry; Adam nebyl sveden; on přesně věděl co dělá; on se záměrně rozhodl sdílet Evin osud. On miloval svoji družku s nadlidskou láskou a pomyšlení na možnost zůstat sám na Urantii bez Evy bylo víc než mohl snést.
75:5.3 (843.5) Když se dozvěděli co se Evě stalo, rozzuření obyvatelé Zahrady se stali nezvladatelnými a vyhlásili válku sousední osadě Noditů. Vyhrnuli se z brán Edenu a vtrhli na tyto nepřipravené lidi a všechny do jednoho je vyvraždili─ušetřen nebyl nikdo, ani jeden muž, žena či dítě. A Kano, otec ještě nenarozeného Kaina, také zahynul.
75:5.4 (843.6) Když si Serapatatia uvědomil co se stalo, byl poděšen a vystrašen a plný výčitek. Následujícího dne se utopil ve velké řece.
75:5.5 (843.7) Děti Adama se snažily utěšit svoji rozrušenou matku, zatímco jejich otec se uchýlil na třicet dní do samoty. Když byl konečně Adam schopen střízlivě uvažovat, vrátil se domů a začal plánovat jejich budoucí postup.
75:5.6 (843.8) Důsledky pošetilého jednání zmatených rodičů se často projevují na jejich nevinných dětech. Čestní a ušlechtilí synové a dcery Adama a Evy byli zdrceni nevysvětlitelnou lítostí nad neuvěřitelnou tragédií, která je tak znenadání a tak nemilosrdně zasáhla. Déle než padesát let trvalo starším z těchto dětí vzpamatovat se ze zármutku a žalu těchto tragických dnů, především z hrůz během těch třiceti dní, kdy jejich otec nebyl doma a jejich duchem nepřítomná matka vůbec nic nevěděla kde se nachází a jaký je jeho osud.
75:5.7 (843.9) Pro Evu bylo těchto třicet dnů jako dlouhé roky žalu a trápení. Tato vznešená duše se již nikdy plně nevzpamatovala z důsledků tohoto trýznícího období psychického utrpení a duchovního soužení. Ve vzpomínkách Evy se žádná událost po jejich následném sesazení a materiálním strádání nedala srovnat s těmi děsivými dny a nesnesitelnými noci osamocení a neúnosné nejistoty. Dozvěděla se o ukvapeném činu Serapatatii a nevěděla zdali její zarmoucený druh si nevzal život, nebo byl odstraněn z planety kvůli jejímu přestupku. A když se Adam vrátil, Eva prožívala takový pocit štěstí a vděčnosti, který nepoznala za celé jejich dlouhé a těžké životní partnerství, naplněném úmornou prací.
75:5.8 (844.1) Čas ubíhal, ale Adam si nebyl jistý podstatou jejich přečinu. A až za sedmdesát dnů po pochybení Evy, kdy se vrátili na Urantii prozatímní správcové Melkísedekové a převzali pravomoc nad světovými záležitostmi, pochopil, že selhali.
75:5.9 (844.2) Ale čekali ještě další nesnáze. Netrvalo dlouho a zpráva o vyhlazení osady Noditů v blízkosti Edenu se donesla k rodnému kmeni Sarapatatii na severu a okamžitě se začala shromaždovat velká armáda, aby se vydala na pochod na Eden. A toto byl začátek dlouhého a krutého válčení mezi Adamity a Nodity, poněvadž toto nepřátelství trvalo ještě dlouho po odchodu Adama a jeho přívrženců do druhé zahrady v údolí Eufratu. Existovala silná a trvalá „nenávist mezi tím mužem a ženou, mezi jeho semenem a jejím semenem.“
75:6.1 (844.3) Když se Adam dozvěděl, že se blíží Nodité, obrátil se o radu na Melkísedeky, ale ti mu odmítli poradit. Pouze mu řekli, aby udělal co sám považuje za nejlepší a ať se rozhodne jakkoliv, slíbili mu svoji přátelskou podporu pokud to jen bude možné. Melkísedekové neměli dovoleno zasahovat do osobních plánů Adama a Evy.
75:6.2 (844.4) Adam věděl, že on a Eva selhali; řekla mu to přítomnost Melkísedeků, ačkoliv stále ještě nic nevěděl o svých osobních postaveních, nebo budoucím osudu. Celou noc jednal s téměř dvanácti sty věrnými stoupenci, kteří se zavázali, že budou následovat svého vůdce a příští den v poledne tito poutníci vyrazili z Edenu na cestu, aby našli místo pro nový domov. Adam neměl vůbec válku v oblibě a proto se rozhodl přenechat první zahradu Noditům bez boje.
75:6.3 (844.5) Třetího dne po odchodu ze Zahrady byla edenská karavana zastavena příchodem serafských přepravců z Jerusemu. A poprvé byli Adam a Eva informováni o tom, co se stane s jejich dětmi. Zatímco přepravci čekali, těm dětem, které dospěly do věku samostatnosti (dvacet let) byla dána možnost rozhodnout se zůstat na Urantii se svými rodiči, nebo se stát schovanci Nejsvrchovanějších Norlatiadeku. Dvě třetiny z nich se rozhodly jít do Edentie; přibližně jedna třetina si zvolila zůstat se svými rodiči. Všechny děti mladšího věku byly vzaty do Edentie. Při pohledu na smutné loučení Materiálního Syna a Materiální Dcery se svými dětmi nebylo možné si neuvědomit, že cesta hříšníka je těžká. V současné době jsou tito potomci Adama a Evy na Edentii; my nevíme, jaký osud je čeká.
75:6.4 (844.6) Byla to smutná, velmi smutná karavana, která se chystala vyrazit na další cestu. Mohlo být něco tragičtějšího! Přijít na svět s takovými velkými nadějemi, být tak slibně přijat a potom zostuzen odejít z Edenu jenom proto, přijít o více než tři čtvrtiny svých dětí dokonce ještě před nalezením nového příbytku!
75:7.1 (845.1) Právě během této zastávky byli Adam a Eva informováni o povaze jejich přestupku a byli uvědomeni o svém osudu. Pro oznámení rozsudku se objevil Gabriel. A takový byl verdikt: planetární Adam a Eva byli uznáni vinnými; porušili svůj slib správcovství této obydlené planety.
75:7.2 (845.2) Přestože byli sklíčeni pocitem viny, Adam a Eva byli velmi potěšeni oznámením, že jejich soudci na Salvingtonu je zprostili všech obviněních za „opovrhování vesmírné vlády.“ Nebyli obviněni ze vzpoury.
75:7.3 (845.3) Edenskému páru bylo sděleno, že byli poníženi na úroveň smrtelníků daného světa. Proto budou od této chvíle jednat jako muž a žena Urantie, hledíc na budoucnost světových ras jako na svoji vlastní budoucnost.
75:7.4 (845.4) Dávno předtím, než Adam a Eva odešli z Jerusemu, jejich instruktoři jim dopodrobna vysvětlili důsledky jakéhokoliv podstatného odchýlení od božských plánů. Já jsem je osobně a opakovaně varoval, jak před odchodem, tak i po příchodu na Urantii, že snížení na úroveň smrtelníků bude mít neodvratitelný důsledek—nevyhnutelné potrestání, které neomylně přijde za selhání při uskutečňování jejich planetární mise. Ale pro jasné porozumění důsledků doprovázejících selhání Adama a Evy je nutné pochopit nesmrtelný status materiálního řádu synovstva.
75:7.5 (845.5) 1. Podobně jako jejich druhové na Jerusemu, Adam a Eva udržovali svoji nesmrtelnost prostřednictvím intelektuálního spojení s gravitačním okruhem mysli Ducha. Jestli je tato životadárná podpora přerušena mentálním odpojením, potom, bez ohledu na duchovní úroveň existence tvora, status nesmrtelnosti je ztracen. Status smrtelníků a následná fyzická smrt byly nevyhnutelným důsledkem intelektuálního selhání Adama a Evy.
75:7.6 (845.6) 2. Kromě toho, Materiální Syn a Materiální Dcera byli také ztělesněni do podoby smrtelných těl tohoto světa a proto byli ještě závislí na činnosti dvojitého cirkulačního systému energie; jeden čerpal z jejich fyzických podstat a druhý ze superenergie uložené v plodech stromu života. Archanděl strážný neustále připomínal Adamovi a Evě, že zklamání důvěry vyvrcholí v ponížení statusu a v zamezení přístupu k tomuto zdroji energii následně po jejich selhání.
75:7.7 (845.7) Ano, Kaligastiovi se podařilo oklamat Adama a Evu, ale nedosáhl svého cíle, aby je zavedl do otevřené vzpoury proti vesmírné vládě. Co oni udělali bylo opravdu špatné, ale nikdy se neprovinili pohrdáním pravdy a nikdy se vědomě nezapojili do vzpoury proti spravedlivé vládě Vesmírného Otce a jeho Syna Tvořitele.
75:8.1 (845.8) Adam a Eva skutečně spadli z vysokého postavení Materiálních Synů dolů na nízký status smrtelného člověka. Ale to nebyl dědičný hřích člověka. Lidská rasa byla vylepšena navzdory bezprostředním důsledkům přestupku Adama a Evy. Přestože božský plán dát národům Urantie fialovou rasu se nepodařil, smrtelné rasy nesmírně získaly z omezeného přínosu, který Adam a jeho potomci přinesli urantijským rasám.
75:8.2 (846.1) Žádný „dědičný hřích člověka“ neexistoval a neexistuje. Historie lidského rodu je historií progresivní evoluce a adamické poskytnutí zanechalo světové národy ve výrazně zdokonaleném stavu oproti jejich předchozímu biologickému postavení. V současné době vyspělejší etnické skupiny mají dědičné vlastnosti, pocházející až ze čtyř rozdílných rodových zdrojů: Andonitů, Sangiků, Noditů a Adamitů.
75:8.3 (846.2) Adam by neměl být považován za příčinu zlého osudu lidské rasy. I když selhal při vykonávání božského plánu, i když porušil svůj slib sjednaný s Božstvem, i když on a jeho družka byli opravdu poníženi na úroveň tvora, nehledě na to všechno, jejich přínos pro lidskou rasu byl značný a urychlil rozvoj civilizace na Urantii.
75:8.4 (846.3) Při hodnocení výsledků adamické mise na vašem světě je v rámci spravedlnosti nezbytné vzít v potaz podmínky na planetě. Adam byl postaven před téměř beznadějný úkol, když byl se svojí nádhernou družkou dopraven z Jerusemu na tuto ponurou a zmatenou planetu. Ale kdyby se řídili radami Melkísedeků a jejich společníků a kdyby byli trpělivější, nakonec by dosáhli úspěchu. Ale Eva uposlechla záludnou propagandu o osobní svobodě a nezávislosti planetárního jednání. Eva byla svedena k experimentování s životní plazmou materiálního řádu synovstva a připustila předčasné smíšení jí svěřené plazmy s plazmou existujícího pomíchaného druhu původního prototypu Nositelů Života, který se unáhleně spojil s plazmou rozmnožujících se bytostí, kdysi náležících k personálu Planetárního Prince.
75:8.5 (846.4) Nikdy během celého vašeho vzestupu k Ráji nezískáte nic netrpělivou snahou obejít stanovené a božské plány nějakou zkratkou, osobní vynalézavostí, nebo jinými nápady na vylepšení cesty dokonalosti, vedoucí k dokonalosti a pro věčnou dokonalost.
75:8.6 (846.5) Celkem vzato, pravděpodobně nikdy nedošlo k více skličujícímu selhání moudrosti na žádné planetě v celém Nebadonu. Ale to není neobvyklé, že se taková pochybení stávají při řízení evolučních vesmírů. Jsme součástí gigantického tvoření a není překvapující, že něco nefunguje dokonale; náš vesmír nebyl vytvořen dokonalým. Dokonalost je naším věčným cílem a ne naším původem.
75:8.7 (846.6) Kdyby náš vesmír byl mechanický, kdyby byl První Zdroj a Střed pouhou silou a ne také osobností, kdyby všechno tvoření bylo seskupením fyzické hmoty ovládané přesnými zákony, charakterizovanými neměnnými chody energie, potom by se mohlo dosáhnout dokonalosti, dokonce navzdory nedokončenému vesmíru. Neexistoval by žádný nesoulad; neexistovaly by žádné neshody. Ale v našem vyvíjejícím se vesmíru relativní dokonalosti a nedokonalosti my jsme rádi, že neshody a nedorozumění jsou možné, protože takto je dokázána skutečnost a působení osobnosti ve vesmíru. A jestli je naše vytvoření existencí, ovládanou osobností, potom můžete být ujištěni možnostmi věčného života osobnosti, zdokonalením a úspěchem; můžeme být jisti osobním růstem, zkušenostmi a poznáním. Jaký je to nádherný vesmír v tom, že je osobní a progresivní a ne pouze mechanický či dokonce pasivně dokonalý!
75:8.8 (846.7) [Představeno Soloniem, „serafským hlasem v Zahradě.“]
Kniha Urantia
Kapitola 76
76:0.1 (847.1) KDYŽ se Adam rozhodl odejít z první zahrady a ponechat ji bez boje Noditům, on a jeho stoupenci nemohli jít na západ, protože Edenité neměli žádné vhodné lodě pro takovou mořskou výpravu. Nemohli jít na sever; severní Nodité byli již na pochodu směrem na Eden. Báli se jít na jih; kopcovité oblasti tohoto regionu byly zaplaveny nepřátelskými kmeny. Jediná volná cesta byla na východ a tak se vydali východním směrem k vlídným oblastem mezi řekami Tigris a Eufrat. A mnozí z těch, kteří zůstali, se později také vydali na východ, aby se připojili k Adamitům v jejich novém údolním domově.
76:0.2 (847.2) Kain a Sansa se narodili ještě předtím než adamická karavana dosáhla svého cíle, místa mezi řekami v Mezopotámii. Laotta, matka Sansy, zemřela při porodu své dcery; Eva hodně trpěla, ale díky své nadřazené síle porod přežila. Eva si vzala k sobě Sansu, dítě Laotty a kojila ji a Sansa byla vychována spolu s Kainem. Ze Sansy vyrostla žena mimořádných schopností. Stala se ženou Sargana, náčelníka severních modrých ras a přispěla ke zdokonalení modrých lidí té doby.
76:1.1 (847.3) Téměř celý rok trvalo karavaně Adama dosáhnout řeky Eufrat. Řeku nalezli rozvodněnou a proto se utábořili na pláních západně od proudu, kde zůstali téměř šest týdnů než se dostali na druhou stranu na území mezi řekami, na kterém měla vzniknout druhá zahrada.
76:1.2 (847.4) Když se obyvatelé žijící na území druhé zahrady doslechli, že král a vysoký kněz Edenské Zahrady se k nim blíží, kvapně uprchli do západních hor. Když tam Adam dorazil, našel celé vytoužené území opuštěné. A tady, na novém místě se Adam se svými pomocníky dal do práce, aby vystavěli nové domy a založili nové centrum kultury a náboženství.
76:1.3 (847.5) Toto místo Adam znal jako jedno ze tří původně vybraných míst komisí, která byla vyslána najít vhodné lokality pro Zahradu, navrženou Vanem a Amadonem. V té době řeky Eufrat a Tigris vytvářely vhodnou přírodní obranu a nepříliš daleko severně od druhé zahrady se toky obou řek k sobě přiblížily tak těsně, takže pak jen stačilo na jihu postavit mezi řekami obranný val v délce devadesáti kilometrů, aby území bylo chráněno také od jihu.
76:1.4 (847.6) Jakmile se usadili v novém Edenu, adamité se museli nutně přizpůsobit tvrdému způsobu života; opravdu to vypadalo, jako by tato země byla prokleta. Příroda opět vládla svými zákony. Nyní byli Adamité nuceni zajistit si živobytí tvrdou prací na nepřipravené půdě a vypořádat se s realitami života tváří v tvář nehostinné přírodě a protikladům smrtelné existence. První zahradu nalezli částečně pro ně připravenou, ale ta druhá musela být vystavěna jejich vlastníma rukama a v „potu svých tváří.“
76:2.1 (848.1) Za necelé dva roky po narození Kaina se narodil Ábel, první dítě Adama a Evy narozené ve druhé zahradě. Když měl Ábel dvanáct let, rozhodl se být pastýřem; Kain si zvolil být zemědělcem.
76:2.2 (848.2) V těch dobách bylo zvykem přinášet kněžím obětní dary, které člověk mohl dát. Pastýři přinášeli své ovce a zemědělci plody ze svých polí. Podle tohoto zvyku Kain a Ábel také pravidelně přinášeli obětní dary kněžím. Oba chlapci se často spolu přeli o tom, které z jejich povolání je důležitější a Ábel vždy důrazně tvrdil, že kněží dávají přednost jeho živočišným obětním darům. Marně se Kain odvolával na tradice prvního Edenu, kde se dříve upřednostňovaly plody z polí. Ale toto Ábel nepřipustil a z jeho rozpaků si dělal posměchy.
76:2.3 (848.3) V době prvního Edenu se Adam opravdu snažil zabránit zvířecím obětním darům, takže Kain měl oprávněný důvod pro své tvrzení. Avšak organizování náboženského života druhého Edenu bylo velmi obtížné. Adam byl zavalen obrovským množstvím problémů, spojených s výstavbou domů, obranného systému a zemědělství. A poněvadž byl značně duchovně deprimovaný, svěřil organizování vzdělání a uctívání těm Noditům, kteří tuto činnost vykonávali v první Zahradě; a netrvalo to dlouho a úřadující noditští kněží se začali vracet ke způsobům a pravidlům z dob před příchodem Adama.
76:2.4 (848.4) Ti dva chlapci spolu nikdy dobře nevycházeli a ta věc s obětními dary ještě více přispěla k rostoucí nenávisti mezi nimi. Ábel věděl, že je synem Adama a Evy a nikdy neopomenul připomenout Kainovi, že Adam není jeho otcem. Kain nebyl čistokrevný představitel fialové rasy, protože jeho otec patřil k těm noditům, kteří se později smísili s modrými a červenými lidmi a s původním andonickým rodem. A to všechno, společně s Kainovou přirozenou zděděnou bojechtivou povahou, bylo příčinou stále se stupňující nenávisti ke svému mladšímu bratrovi.
76:2.5 (848.5) Když bylo chlapcům osmnáct a dvacet let, tak napětí mezi nimi dosáhlo vrcholu a jednoho dne, Ábelovy posměšky tak rozzuřily jeho agresivního bratra, že Kain se ve hněvu proti němu obrátil a zabil jej.
76:2.6 (848.6) Zkoumáním chování Ábela je možno zjistit jakou roli hrají faktory prostředí a vzdělání ve vývoji charakteru. Ábel měl ideální dědičné předpoklady a zděděné vlastnosti jsou podstatou každého charakteru; ale vliv špatného prostředí prakticky neutralizuje tyto skvělé zděděné vlohy. Ábel, především během jeho mladších let, byl značně ovlivněn nevhodným prostředím. Kdyby se dožil dvaceti pěti nebo třiceti let, byl by z něho naprosto jiný člověk; jeho nádherné zděděné vlastnosti by se potom projevily. Zatímco prospěšné prostředí nemůže příliš přispět k úplnému překonání zděděných charakterových vad, špatné prostředí může velmi účinně zničit vynikající zděděné vlohy, při nejmenším v mladém věku. Dobré sociální prostředí a náležité vzdělání jsou nezbytnou půdou a atmosférou pro získání většiny potenciálu ze zděděných dobrých rysů.
76:2.7 (849.1) Rodiče Ábela se dozvěděli o jeho smrti tehdy, když jeho psi přivedli domů stádo bez pána. Pro Adama a Evu se Kain rychle stával děsivou připomínkou své vlastní pošetilosti a podporovali ho v jeho rozhodnutí odejít ze zahrady.
76:2.8 (849.2) Život Kaina v Mezopotámii nebyl zrovna šťastný, protože se tímto zvláštním způsobem stal symbolem selhání Adama a Evy. Nebylo to proto, že by se jeho druhové k němu chovali nepřátelsky, ale Kain si nebyl nevědomý jejich podvědomého odporu proti jeho přítomnosti. Kain věděl, že když neměl žádný kmenový znak, byl by zabit prvními sousedními domorodci, které by mohl náhodou potkat. Strach a nějaké výčitky ho přiměly k pokání. V Kainovi nikdy nepobýval Ladič Myšlení, on měl vždy odpor k rodinné disciplině a pohrdal náboženstvím svého otce. Ale nyní přišel za Evou, svojí matkou, a požádal ji o duchovní pomoc a radu a když tak upřímně hledal božskou podporu, obydlil ho Ladič Myšlení. A tento Ladič, pobývající uvnitř a dívající se ven, dal Kainovi výraznou výhodu nadřazenosti, která ho zařadila do rovného postavení s velmi obávaným kmenem Adama.
76:2.9 (849.3) A tak Kain odešel do země Noda na východ od druhého Edenu. Stal se významným vůdcem jednoho kmene z národa svého otce a naplnil tak do určité míry předpověď Serapatatii, protože celý svůj život podporoval mír mezi rody Noditů a Adamitů. Kain si vzal za ženu Remonu, svoji vzdálenou sestřenici a jejich první syn Enoch se stal náčelníkem élamských Noditů. A Élamci a Adamité žili spolu v míru po stovky let.
76:3.1 (849.4) Jak ve druhé zahradě plynul čas tak důsledky selhání se stávaly stále více patrnějšími. Adam a Eva velmi postrádali svůj dřívější krásný a pokojný domov a také jim chyběly jejich děti, které byly poslány do Edentie. Byl to smutný pohled vidět tento nádherný pár ponížen do úrovně obyčejného těla tohoto světa; ale oni se vyrovnávali se svým poníženým postavením se ctností a statečně.
76:3.2 (849.5) Adam moudře trávil většinu svého času učením svých dětí a jejich kamarádů o občanské správě, vzdělávacích metodách a náboženské oddanosti. Kdyby nebylo jeho prozíravosti, po jeho smrti by propukla divoká anarchie. A tak Adamova smrt nezpůsobila žádné velké změny v řízení záležitostí jeho národa. Ale ještě dávno předtím než Adam a Eva zemřeli, viděli, že jejich děti a přívrženci pomalu zapomínali na jejich slavné dny v Edenu. A bylo to pro většinu jejich přívrženců lepší, že zapomněli na vznešenost Edenu, protože tak alespoň nebudou příliš nespokojeni se svým méně příznivým prostředím.
76:3.3 (849.6) Občanští vládci Adamitů byli potomky synů první Zahrady. První syn Adama, Adamson (Adam ben Adam), založil druhé centrum fialové rasy severně od druhého Edenu. Adamův druhý syn Eveson se stal vynikajícím vůdcem a organizátorem; byl významným pomocníkem svému otci. Eveson zemřel dříve než Adam a tak se jeho nejstarší syn Jansad stal nástupcem Adama v čele adamických kmenů.
76:3.4 (849.7) Náboženští vůdci, čili kněžstvo, mají svůj původ od Šéta, který byl nejstarší z žijících synů Adama a Evy, narozených ve druhé zahradě. Narodil se sto dvacet devět let po Adamově příchodu na Urantii. Šéta zaujala práce pro zlepšení duchovní úrovně lidu svého otce a stal se hlavou nového kněžstva ve druhé zahradě. Jeho syn Enóš založil nový řád uctívání a jeho vnuk Kénan zavedl misionářskou službu pro okolní kmeny, blízké i vzdálené.
76:3.5 (850.1) Šétské kněžstvo bylo zaměřeno na tři činnosti; náboženství, zdraví a vzdělání. Kněží tohoto řádu byli vzděláni, aby konali náboženské obřady, sloužili jako lékaři a inspektoři hygieny a jako učitelé ve školách zahrady.
76:3.6 (850.2) Karavana Adama přinesla sebou z první zahrady do země mezi řekami semena a hlízy stovek rostlin a obilovin; rovněž si sebou přivedli velká stáda dobytka a některá z domestikovaných zvířat. Kvůli tomuto měli Adamité obrovskou převahu nad sousedními kmeny. Značnou měrou těžili z bývalé kultury původní Zahrady.
76:3.7 (850.3) Až do odchodu z první Zahrady se živili Adam a jeho rodina výhradně ovocem, obilninami a ořechy. Na cestě do Mezopotámie začali poprvé jíst byliny a zeleninu. V druhé zahradě se brzy začalo jíst maso, ale nikdy se nestalo součástí pravidelné stravy Adama a Evy. Ani Adamson, ani Eveson a ani ostatní děti první generace z první zahrady maso nikdy nejedli.
76:3.8 (850.4) Adamité výrazně převyšovali okolní kmeny úrovní svojí kultury a intelektuálním rozvojem. Vytvořili třetí abecedu a jinak položili základy pro mnoho z toho, co se stalo předvojem současného umění, vědy a literatury. Tady, v oblasti mezi řekami Tigris a Eufrat, udržovali umění písma, zpracování kovů, hrnčířství a tkaní a vytvořili typ architektury, která nebyla překonána po několik tisíciletí.
76:3.9 (850.5) Na svoji dobu byl rodinný život fialové rasy ideální. Děti musely absolvovat kurzy zemědělství, řemeslné výroby a chovu dobytka, nebo byly vzdělány k výkonu tří povinností Šétů: být knězem, lékařem a učitelem.
76:3.10 (850.6) A když přemýšlíte o šétském kněžstvu, nepleťte si tyto velkomyslné a ušlechtilé učitele zdraví a náboženství, tyto opravdové vzdělavatele, se zkaženými a ziskuchtivými kněžími pozdějších kmenů a okolních národů. Jejich náboženské pojetí Božstva a vesmíru bylo progresivní a víceméně přesné, jejich péče o zdraví byla na tu dobu znamenitá a jejich vzdělávací metody nebyly od té doby překonány.
76:4.1 (850.7) Adam a Eva byli zakladateli fialové rasy─deváté lidské rasy na Urantii. Adam a jeho potomci měli modré oči a fialoví lidé byli charakterizovaní světlou pletí a světlými vlasy─plavými, zrzavými a kaštanovými.
76:4.2 (850.8) Eva neměla bolesti při porodech; rovněž ženy raných evolučních ras netrpěly bolestmi při porodu. Pouze ženy smíšených ras, vytvořených spojením evolučního člověka s Nodity a později s Adamity, zakoušely kruté bolesti při porodu.
76:4.3 (851.1) Adam a Eva, podobně jako jejich bratři na Jerusemu, získávali energii ze dvou zdrojů; byli vyživováni jak potravou, tak i světlem, dodávaným určitými superfyzickými energiemi, na Urantii neznámými. Jejich urantijští potomci nezdědili po rodičích schopnost přijímat energii a proudění světla. Oni měli jedinou cirkulaci a to lidský typ krevní výživy. Svojí podstatou byli smrtelní, i když se dožívali dlouhého věku, ale dlouhověkost s každou následnou generací postupně klesala k lidské normě.
76:4.4 (851.2) Adam a Eva a jejich první generace dětí nevyužívali maso zvířat pro svoji potravu. Oni se živili výhradně „plody stromů.“ Po první generaci všichni potomci Adama začali jíst mléčné produkty, ale většina z nich i nadále měla nemasovou stravu. Mnoho jižních kmenů, se kterými se později spojili, rovněž nejedlo maso. Později většina vegetariánských kmenů migrovala na východ a v současné době jsou smíšeny s národy Indie.
76:4.5 (851.3) Jak fyzické, tak i duchovní vidění Adama a Evy značně převyšovalo vidění současných lidí. Jejich speciální smysly byly mnohem ostřejší a dokázali vidět midbytosti, armády andělů, Melkísedeky a padlého Prince Kaligastiu, který několikrát přišel jednat se svým ušlechtilým nástupcem. Schopnost vidět nebeské bytosti si udrželi přes sto let po svém selhání. Jejich děti neměly tyto speciální smysly tak ostré a s každou následnou generací měly tendenci slábnout.
76:4.6 (851.4) V dětech Adama obvykle pobýval Ladič Myšlení, protože ony všechny měly nepochybnou schopnost věčného života. Tito vyšší potomci nepodléhali strachu jako děti evoluce. V současných rasách Urantie přetrvává stále hodně strachu, protože vaší předkové obdrželi velmi málo životní plazmy Adama v důsledku přerušení plánů pro fyzické zkvalitnění ras.
76:4.7 (851.5) Tělesné buňky Materiálních Synů a jejich potomstva jsou mnohem více odolnější proti nemocem, než buňky evolučních bytostí planety. Tělesné buňky domorodých ras jsou příbuzné s živými mikroskopickými a ultramikroskopickými organizmy, které produkují nemoci. Tato fakta vysvětlují proč lidé Urantie musejí vynakládat tak velké vědecké úsilí na to, aby odolávali tak značnému množství fyzických onemocněních. Byli byste mnohem více odolnější nemocem, kdyby ve vašich žilách protékalo více adamické krve.
76:4.8 (851.6) Po usazení se v druhé zahradě v údolí Eufratu, se Adam rozhodl zanechat za sebou pokud možno co nejvíce své životní plazmy, která by přinesla světu prospěch po jeho smrti. V souladu s tímto plánem se Eva stala hlavou dvanáctičlenné komise pro otázky vylepšení ras. Do smrti Adama tato komise vybrala 1682 žen nejvyššího typu na Urantii a tyto ženy byly oplodněny adamickou životní plazmou. S výjimkou 112 dětí, všechny jejich ostatní děti se dožily dospělého věku, takže svět mohl mít tímto způsobem prospěch z přidání 1570 kvalitních mužů a žen. Přestože tyto matky kandidátky byly vybrány ze všech okolních kmenů a zastupovaly téměř všechny rasy na zemi, většina z nich pocházela z nejvyšších noditských rodů a ony položily začátky mocné rasy Anditů. Tyto děti se narodily a byly vychovány v kmenech, ke kterým náležely jejich matky.
76:5.1 (851.7) Zanedlouho po založení druhého Edenu byli Adam a Eva náležitým způsobem informováni o tom, že jejich pokání bylo přijato a že ačkoliv byli nuceni snášet osud smrtelníků tohoto světa, určitě se stanou způsobilými pro přijetí do řad přeživších spících smrtelníků Urantie. Oni plně věřili v toto evangelium vzkříšení a znovuzrození, o kterém jim tak působivě hlásali Melkísedekové. Jejich přestupek byl chybným úsudkem a ne vědomým hříchem a uvážlivou vzpourou.
76:5.2 (852.1) Jako obyvatelé Jerusemu neměli Adam a Eva Ladiče Myšlení a ani neměli Ladiče zavedeny když působili na Urantii v první Zahradě. Ale brzy po snížení svého statusu na úroveň smrtelníků si v sobě uvědomili novou přítomnost a pochopili, že lidský status spojený s upřímným pokáním umožnil Ladičům v nich pobývat. A bylo to právě toto vědomí, že mají zavedeny Ladiče Myšlení, které Adama a Evu silně povzbuzovalo po celý zbytek jejich života; oni věděli že selhali jako Materiální Synové, ale také věděli, že cestu do Ráje mají stále otevřenou jako vzestupní synové vesmíru.
76:5.3 (852.2) Adam věděl o vzkříšení při skončení soudního období, které se událo současně s jeho příchodem na planetu a věřil, že on a jeho družka budou pravděpodobně znovu zosobněni ve spojení s objevením se příštího řádu synovstva. Ale nevěděl, že Michael, vládce tohoto vesmíru, se měl tak brzy objevit na Urantii; on očekával, že příští Syn, který přijde, bude z řádu Avonalů. Nicméně, pro Adama a Evu bylo vždy útěchou, stejně jako obtížné, pochopit, porozumět jediné osobní zprávě, kterou dostali od Michaela. V této zprávě, kromě vyjádření přátelství a povzbuzení, byla i tato slova: „zvážil jsem okolnosti vašeho pochybení, pamatuji si touhu vašich srdcí být vždy věrný vůli mého Otce a budete povoláni z objetí smrtelného spánku až přijdu na Urantii, jestliže pro vás nepošlou podřízení Synové mého vesmíru dříve.“
76:5.4 (852.3) A tato zpráva byla velkou záhadou pro Adama a Evu. Uměli pochopit zastřený slib možného speciálního vzkříšení v této zprávě a taková možnost je velmi potěšila, ale nerozuměli smyslu sdělení, že by mohli čekat až do času vzkříšení, které bude spojeno s osobním se objevením Michaela na Urantii. A tak edenský pár stále prohlašoval, že jednou přijde Boží Syn a na své milované přenášeli víru, přinejmenším doufající naději, že svět jejich omylů a soužení se možná stane sférou, na které se vládce vesmíru rozhodne působit jako poskytnutý Rajský Syn. Vypadalo to příliš dobře, aby to byla pravda, ale Adam se obíral myšlenkou, že Urantia, zmítaná vnitřními problémy, se může nakonec stát nejšťastnějším světem v soustavě Satania─planetou, které bude závidět celý Nebadon.
76:5.5 (852.4) Adam se dožil 530 let; příčinou jeho smrti bylo to, co by se mohlo nazvat stářím. Jeho fyzický mechanizmus se prostě unavil; proces rozkladu postupně překonal proces obnovování a přišel nevyhnutelný konec. Eva zemřela o devatenáct let dříve kvůli oslabenému srdci. Oba byli pohřbeni ve středu chrámu uctívání Boha, který byl vystavěn podle jejich plánů brzy poté, kdy byla dokončena stavba zdi kolem kolonie. Tak vznikla tradice pohřbívat významné a svaté muže a ženy pod podlahy chrámů.
76:5.6 (852.5) Nadmateriální řízení Urantie pokračovalo pod vedením Melkísedeků, ale přímý fyzický kontakt s evolučními rasami byl přerušen. Od dávných dob, kdy přišel Planetární Princ se svým osobním personálem, přes období Vana a Amadona až k příchodu Adama a Evy, na planetě byli vždy přítomni fyzičtí představitelé vesmírné vlády. Ale přestupek Adama a Evy ukončil tento režim, který trval déle než čtyři sta padesát tisíc let. V duchovních sférách andělští pomocníci ve spojení s Ladiči Myšlení pokračovali v heroickém úsilí pro záchranu jednotlivců; ale do příchodu Machiventy Melkísedeka v době Abraháma neexistoval na zemi žádný rozsáhlý veřejný program ve prospěch smrtelníků. Machiventa, majíc schopnost, trpělivost a pravomoc Božího Syna, položil základy pro další vylepšení a duchovní obnovu nešťastné Urantie.
76:5.7 (853.1) Ale neštěstí nebylo jediným osudem Urantie; tato planeta je také nejšťastnější planetou v lokálním vesmíru Nebadon. Urantijci by toto všechno měli považovat za prospěšné, protože omyly jejich předků a chyby jejich raných vládců uvrhly planetu do tak beznadějného stavu zmatenosti, navíc všechno bylo smíšeno se zlem a hříchem, že právě toto prostředí temna zapůsobilo na Michaela a ten si vybral tento svět jako arénu, ve které odhalí milující osobnost nebeského Otce. Není to tak, že Urantia potřebovala Syna Tvořitele, aby uvedl do pořádku její zamotané záležitosti; je to spíše proto, že zlo a hřích na Urantii poskytly Synu Tvořiteli výraznější prostředí pro odhalení nedostižitelné lásky, soucitu a trpělivosti Rajského Otce.
76:6.1 (853.2) Adam a Eva odešli na smrtelný odpočinek se silnou vírou ve sliby jim dané Melkísedeky, že se někdy probudí ze spánku smrti, aby začali nový život na obytných světech, světech jim tak známých z dob, které předcházely jejich poslání v materiálním těle fialové rasy na Urantii.
76:6.2 (853.3) Jejich nevědomý spánek planetárních smrtelníků netrval příliš dlouho. Na třetí den po smrti Adama, na druhý den po jeho důstojném pohřbu, dostal Gabriel příkaz od Lanaforgeho, schválený výkonným Nejsvrchovanějším Edentie a potvrzený Věčně jednotným, zastupující Michaela, nařizující speciální povolání význačných osobností, přeživších přestupek Adama a Evy na Urantii. A v souladu s tímto mandátem speciálního vzkříšení─dvacátým šestým na Urantii─Adam a Eva byli znovu zosobněni a znovu vytvořeni v sálech vzkříšení na obytných světech Satanie společně s jejich 1316 druhy, kteří s nimi prodělali zkušenost v první Zahradě. Mnoho dalších věrných duší již bylo přemístěno v době Adamova příchodu na Urantii, což bylo spojeno s ukončením soudního období jak nad spícími přeživšími bytostmi, tak i nad živými způsobilými vzestupnými bytostmi
76:6.3 (853.4) Adam a Eva rychle prošli světy progresivního vzestupu a brzy se stali obyvateli Jerusemu, opět získali trvalý pobyt na planetě svého původu, ale tentokrát jako členové jiného řádu vesmírných osobností. Opustili Jerusem jako trvalí obyvatelé─Boží Synové; vrátili se jako vzestupní obyvatelé─synové člověka. Okamžitě byli přiděleni do služby Urantie v hlavním centru soustavy a později byli převedeni k dvaceti čtyřem poradcům, kteří vytvářejí současný poradně-kontrolní orgán Urantie.
76:6.4 (854.1) A tak končí příběh o Planetárním Adamovi a Evě Urantie, příběh o zkoušce, tragédii a triumfu, přinejmenším osobním triumfu vašeho čestného, ale oklamaného Materiálního Syna a Materiální Dcery a nepochybně nakonec příběh o konečném triumfu jejich světa a jeho vzpourou zmatených a zlem sužovaných obyvatel. Když se to všechno zhodnotí, Adam a Eva přispěli značným dílem k rychlé civilizaci a urychlili biologický progres lidské rasy. Zanechali na zemi vyspělou kulturu, ale tato pokročilá civilizace nemohla přežít kvůli brzkému rozpadu a postupného zmizení adamického dědictví. Národ vytváří civilizaci; civilizace nevytváří národ.
76:6.5 (854.2) [Představeno Soloniem, serafským „hlasem Zahrady.“]
Kniha Urantia
Kapitola 77
77:0.1 (855.1) NA VĚTŠINĚ obydlených planetách Nebadonu pobývá jedna, či více skupin unikátních bytostí, existujících na takové úrovni formy života, která se nachází mezi smrtelnými obyvateli sfér a andělskými řády; proto se nazývají midbytosti. Jeví se jako časová nahodilost, ale jsou tak obecně rozšířeny a jsou cenné jako pomocníci, že my všichni je již dávno považujeme za jeden z důležitých řádů naší společné planetární služby.
77:0.2 (855.2) Na Urantii působí dva rozdílné řády midbytostí: prvotní, čili starší sbor, který vznikl v dobách Dalamatie a sekundární čili mladší skupina, jejíž původ se datuje od časů Adama.
77:1.1 (855.3) Prvotné midbytosti vznikly z unikátního vzájemného spojení materiální a duchovní úrovně na Urantii. My víme o existenci podobných tvorů na jiných světech a v jiných soustavách, ale ti vznikli jinými metodami.
77:1.2 (855.4) Je si vždy nutné uvědomit, že následná poskytnutí Božích Synů na vyvíjející se planetě způsobuje výrazné změny v duchovní struktuře světa a někdy pozmění procesy vzájemného působení duchovních a materiálních sil planety a vytváří situace vskutku těžko pochopitelné. Status jednoho sta členů osobního personálu Prince Kaligastii je jasným příkladem takového unikátního vzájemného propojení. Jako vzestupní morontiální obyvatelé Jerusemu byli nadmateriálními tvory bez schopnosti rozmnožování. Jako sestupní planetární pomocníci na Urantii byli materiálními pohlavními tvory se schopností plodit materiální potomky (což někteří později udělali). Co my neumíme dostatečně vysvětlit je to, jak sto těchto bytostí mohlo působit v rodičovské roli na nadmateriální úrovni, ale to se přesně stalo. Nadmateriální (nepohlavní) spojení mužského a ženského člena osobního personálu mělo za následek objevení se prvních prvotních midbytostí.
77:1.3 (855.5) Ihned se zjistilo, že tvor tohoto řádu, mezi smrtelnou a andělskou úrovní, bude velkým pomocníkem při vykonávání služby v hlavním řídícím centru Prince a každému páru osobního personálu bylo proto dovoleno vytvořit podobné bytosti. Výsledkem byla první skupina padesáti midbytostí.
77:1.4 (855.6) Po roce sledování činnosti této unikátní skupiny dovolil Planetární Princ vytváření midbytostí bez omezení. Tento plán pokračoval až do doby, dokud schopnost vytváření trvala; a tak vznikl původní 50 000. členný sbor těchto midbytostí.
77:1.5 (856.1) Mezi vytvořením každé midbytosti uplynulo půl roku a když každý pár vytvořil tisíc takových bytostí, žádné již nikdy víc nevznikly. My nemáme žádné dostupné vysvětlení proč byla tato schopnost vyčerpána s objevením se tisícího potomka. Všechny další pokusy nepřinesly nic jiného než nezdar.
77:1.6 (856.2) Tito tvorové vytvořili v Princově administrativě zpravodajský sbor. Dokázali se pohybovat na velkém prostoru a studovali a pozorovali světové rasy a vykonávali pro Prince a jeho personál další neocenitelné služby v jejich činnosti ovlivňovat a působit na lidskou společnost ze vzdáleného hlavního centra planety.
77:1.7 (856.3) Tento režim pokračoval až do tragických dní planetární vzpoury, která polapila něco přes čtyři pětiny prvotních midbytostí. Ostatní věrní členové sboru vstoupili do služby k prozatímním správcům Melkísedekům a až do příchodu Adama působili pod formálním vedením Vana.
77:2.1 (856.4) Přestože je toto vyprávění o původu, podstatě a funkci midbytostí Urantie, příbuzenství dvou řádů─prvotního a sekundárního─si vyžaduje v tomto bodě přerušit vyprávění o prvotních midbytostech, abychom mohli následovat rodovou linii od rebelujících členů osobního personálu Prince Kaligastii od doby planetární vzpoury do období Adama. Byla to tato rodová linie, která v počátečním období druhé zahrady dodala polovinu předků sekundárního řádu midbytostí.
77:2.2 (856.5) Fyzičtí členové Princova personálu byli vytvořeni jako pohlavní tvorové za účelem účastnit se plánu plození potomků, ztělesňujících sloučené vlastnosti jejich speciálního řádu s vlastnostmi vybraného rodu z andonických kmenů, přičemž to všechno se dělalo v očekávání následného objevení se Adama. Nositelé Života plánovali nový typ smrtelníků, kteří by byli spojením potomků Princova personálu s první generací potomků Adama a Evy. Oni tak měli připravený plán, předpokládající vznik nového druhu planetárních tvorů o kterých doufali, že se stanou učiteli-vládci lidské společnosti. Posláním takových bytostí byla činnost v sociální sféře, ne v občanské. Ale protože tento záměr se téměř vůbec nezdařil, nikdy nebudeme vědět o jakou blahodárnou aristokratickou vládu a jedinečnou kulturu byla Urantia připravena. Je to proto, že když členové osobního personálu Prince se začali později rozmnožovat, bylo to již po vzpouře a poté, kdy byli odpojeni od životních proudů soustavy.
77:2.3 (856.6) Období, které na Urantii následovalo po vzpouře, bylo svědkem mnoha neobvyklých událostí. Významná civilizace─kultura Dalamatie─se rozpadla. V té době žili na zemi Nefilové (Nodité) a když tito synové bohů si vzali za ženy lidské dcery a měli s nimi děti, tak tyto děti byly „mocnými lidmi dávnověku“ a „proslulými lidmi.“ I když sotva byli „synové bohů“, evoluční tvorové v té dávné době považovali osobní personál Prince a jejich první potomky za bohy; tradice dokonce zveličila jejich tělesný vzrůst. A to je původ téměř univerzálního lidového příběhu o bozích, kteří sestoupili na zem a tam s lidskými dcerami zplodili pradávnou rasu hrdinů. A celá tato legenda se ještě více zamotala rasovým smíšením se s později objevivšími Adamity ve druhé zahradě.
77:2.4 (857.1) Vzhledem k tomu, že sto členů Princova osobního personálu mělo v sobě zárodečnou plazmu lidského rodu Andonitů, přirozeně by se předpokládalo, že v případě pohlavního rozmnožování se jejich potomci budou velmi podobat potomkům ostatních Andonitů. Ale, když se šedesát rebelujících členů osobního personálu, následovníků Noda, nakonec účastnilo pohlavního rozmnožování, ukázalo se, že jejich děti ve všech směrech převyšovaly jak rasy Andonitů, tak i Sangiků. Tato nečekaná výjimečnost charakterizovala nejenom fyzické a intelektuální vlastnosti, ale také duchovní schopnosti.
77:2.5 (857.2) Tyto mutované rysy, objevující se v první generaci Noditů, byly výsledkem určitých úprav, které byly zaneseny do kompozice a do chemických prvků dědičných faktorů andonické zárodečné plazmy. Tyto změny byly způsobeny přítomností výkonných podpůrných okruhů života soustavy Satania v tělech členů Princova osobního personálu. Vlivem těchto okruhů se chromozómy specializovaného urantijského prototypu reorganizovaly více podle typových modelů Satanie a stanovených forem života Nebadonu. Metoda přeměny této zárodečné plazmy působením životních okruhů soustavy není podobná těm procesům, prostřednictvím kterých vědci Urantie modifikují plazmu rostlin a živočichů za použití rentgenových paprsků.
77:2.6 (857.3) Tímto způsobem je vznik Noditů spojen s určitými mimořádnými a neočekávanými modifikacemi živé plazmy, která byla chirurgy Avalonu přenesena z těl andonických přispěvatelů do těl členů osobního personálu.
77:2.7 (857.4) Je nutno připomenout, že sto Andonitů, kteří darovali svoji zárodečnou plazmu, mohlo potom využívat organické plody stromu života, takže v jejich tělech se také objevily životní proudy Satanie. Čtyřicet čtyři modifikovaných Andonitů, kteří se společně s personálem Prince připojili ke vzpouře se také rozmnožovali vzájemně mezi sebou a významnou měrou přispěli ke zkvalitnění genotypů rasy Noditů.
77:2.8 (857.5) Tyto dvě skupiny, zahrnující 104 jedinců, kteří byli nositeli modifikované andonické zárodečné plazmy, jsou předky Noditů─osmé rasy Urantie. Tento nový rys lidského života na Urantii představuje další fázi uskutečňování původního plánu použít tuto planetu jako svět modifikovaného života, jenomže tentokrát byl jeho vývoj nepředvídatelný.
77:2.9 (857.6) Čistokrevní Nodité byli velkolepou rasou, ale postupně se smísili s evolučními národy země a degradace nedala na sebe dlouho čekat. Deset tisíc let po vzpouře dosáhl jejich úpadek takového bodu, že průměrná délka jejich života byla jen o málo delší než u evolučních ras.
77:2.10 (857.7) Když se při archeologických vykopávkách nalezly hliněné destičky se záznamy o dávných sumerských potomcích Noditů, archeologové na nich objevili seznam sumerských králů, jdoucí zpět do historie několik tisíc let; a čím starší jsou tyto záznamy, tak doba panování jednotlivých králů se prodlužuje, od zhruba dvaceti pěti, nebo třiceti let až na dobu sto padesáti let a více. Toto prodlužování doby vládnutí dávných králů ukazuje, že někteří z prvních noditských vládců (přímých potomků osobního personálu Prince) žili déle než jejich pozdější následníci a také to svědčí o snaze vysledovat dynastie do doby Dalamatie.
77:2.11 (857.8) Záznamy o takových dlouho žijících jedincích také způsobují zmatek v časových intervalech měsíců a roků. Toho je možno si také všimnout v biblickém rodopisu Abraháma a v raných čínských letopisech. Záměna časového úseku dvaceti osmidenního měsíce s později zavedeným rokem s více než tři sta padesáti dny je příčinou vzniku pověstí o tak dlouhých lidských životech. Existují záznamy o člověku, který žil přes devět set „roků.“ Toto období představuje necelých sedmdesát let a takové životy byly po dlouhé věky považovány za velmi dlouhé─“kopa let a deset“─jak taková délka života byla později nazývána.
77:2.12 (858.1) Určování času podle dvaceti osmidenního měsíce přetrvalo ještě dlouhou dobu po Adamovi. Ale když se Egypťané pustili do reformy kalendáře, přibližně před sedmi tisíci lety, udělali to s velkou přesností a zavedli rok o 365 dnech.
77:3.1 (858.2) Po ponoření Dalamatie se Nodité přestěhovali na sever a východ a brzy založili nové město Dilmun jako své hlavní národní a kulturní centrum. A asi padesát tisíc let po smrti Noda, když se potomstvo Princova personálu stalo tak početným, že nemohli najít ve svém novém městě Dilmunu a jeho bezprostředním okolí zdroj živobytí a poté, kdy začala smíšená manželství se sousedními andonickými a sangikskými kmeny, napadlo jejich vůdce, že by se mělo něco udělat pro zachování vlastní národnostní jednoty. Proto byla svolána rada kmenů a po velkém rokování byl schválen plán Bablota, potomka Noda.
77:3.2 (858.3) Bablot navrhl vystavět uprostřed, tehdy jimi okupovaného území, okázalý chrám na oslavu jejich rasy. Nad chrámem měla čnít věž jakou svět nikdy předtím neviděl. Měl to být monumentální památník jejich pomíjivé velikosti. Bylo mezi nimi mnoho těch, kteří si přáli postavit toto velkolepé dílo v Dilmunu, ale jiní tvrdili, že taková významná stavba by se měla umístit v bezpečné vzdálenosti od nebezpečí moře, protože si pamatovali pověst o zatopení jejich prvního hlavního města─Dalamatii.
77:3.3 (858.4) Podle plánu Bablota se nové budovy měly stát jádrem budoucího centra noditské kultury a civilizace. Jeho návrh nakonec zvítězil a podle jeho plánu se začalo se stavbou. Nové město se mělo jmenovat Bablot po svém architektovi a staviteli. Později se toto místo stalo známým jako Bablod a nakonec jako Babylon.
77:3.4 (858.5) Ale Nodité byli stále rozděleni v názoru ohledně smyslu a účelu tohoto díla. Ani jejich vůdcové úplně nesouhlasili s konstrukčními plány či využitím budov po jejich dokončení. Po čtyřech letech práce se rozpoutal velký spor o účelu a důvodu stavby věže. Spory přerostly v nepřátelství a všechny práce byly proto zastaveny. Dodavatelé potravin rozšířili zprávy o rozkolu a kolem staveniště se začal shromažďovat velký počet kmenů. Byly předloženy tři rozdílné názory na účel vystavění věže:
77:3.5 (858.6) 1. Největší skupina, téměř jedna polovina, si přála, aby věž byla postavena jako památník historie a rasové nadřazenosti Noditů. Oni chtěli, aby to byla velkolepá a impozantní stavba, která bude vzbuzovat obdiv u všech budoucích generací.
77:3.6 (858.7) 2. Další velká klika chtěla, aby věž byla navržena tak, že bude oslavou kultury Dilmunu. Oni předpokládali, že Bablot se stane významným centrem obchodu, umění a řemeslné výroby.
77:3.7 (859.1) 3. Nejmenší a podružná skupina tvrdila, že postavení věže bude příležitostí pro odčinění pošetilého jednání jejich předků při účasti v Kaligastiově vzpouře. Prosazovali názor, že věž by měla být zasvěcena uctívání Otce všeho a že veškerý účel nového města by měl být to, že zaujme místo Dalamatie─že bude působit jako kulturní a náboženské centrum pro okolní barbary.
77:3.8 (859.2) Názor náboženské skupiny byl velmi rychle zamítnut. Většina odmítla tvrzení, že jejich předkové byli vinni vzpourou; nesli nelibě takovou národnostní skvrnu. Když se zbavili jednoho ze tří úhlů pohledu na spor a pak se nebyli schopni dohodnout o těch dvou dalších, pustili se do boje. Náboženská skupina nebojovných Noditů uprchla do svých domovů na jihu, zatímco jejich druhové spolu bojovali téměř až do samého vyhlazení.
77:3.9 (859.3) Přibližně před dvanácti tisíci lety byl učiněn druhý pokus vystavět Babylonskou věž. Smíšené rasy Anditů (Nodité a Adamité) se pokusily vybudovat nový chrám na rozvalinách první stavby, ale pro takové dílo tam nebyl dostatečně pevný základ a věž se zhroutila pod svoji vlastní nadměrnou váhou. Tato oblast byla po dlouhou dobu známa jako Babylonie.
77:4.1 (859.4) Rozptýlení Noditů bylo přímým důsledkem bratrovražedného boje kvůli Babylonské věži. Tato vnitřní válka značně snížila počet čistokrevných Noditů a byla v mnoha směrech příčinou jejich selhání založit významnou předadamickou civilizaci. Od této doby noditská kultura upadala po více než sto dvacet pět tisíc let až byla potom povznesena adamickou krví. Ale ještě i v době Adama byli Nodité stále schopným národem. Mnoho jejich smíšených potomků se zařadilo mezi stavitele první zahrady a několik skupinových velitelů Vana byli Nodité. V osobním personálu Adama pocházelo několik nejschopnějších členů z této rasy.
77:4.2 (859.5) Okamžitě po babylonském konfliktu byly založeny tři ze čtyř velkých noditských center:
77:4.3 (859.6) 1. Západní čili syrští Nodité. Zbytky nacionalistů, čili stoupenců památníku své rasové nadřazenosti, odešly na sever, kde se spojily s Andonity a později založily noditská centra severozápadně od Mezopotámie. Tato skupina byla největší z rozptýlených Noditů a značně přispěla k později se objevivšímu asyrskému národu.
77:4.4 (859.7) 2. Východní čili elamitští Nodité. Velký počet zastánců kulturního a obchodního centra migroval na západ do Élamu a tam se spojili s míšenými kmeny Sangiků. Před třiceti až čtyřiceti tisíci lety byli Elamité z velké části nositelé sangikské krve, ale udržovali i nadále civilizaci, která převyšovala okolní barbarské kmeny.
77:4.5 (859.8) Po založení druhé zahrady se stalo zvykem nazývat toto sousední noditské osídlení „zemí Noda“. A během dlouhého období relativního míru mezi těmito Nodity a Adamity se obě rasy značně smísily, protože stále více se stávalo zvykem pro Boží Syny (Adamity) brát si za ženy lidské dcery (dcery Noditů).
77:4.6 (860.1) 3. Střední čili předsumerští Nodité. Malá skupina při ústí řek Tigrisu a Eufratu si zachovala větší rasovou integritu. Přetrvali tisíce a tisíce let a nakonec se stali předky těch Noditů, kteří se smísili s Adamity a položili základy historickým sumerským kmenům.
77:4.7 (860.2) A toto všechno vysvětluje jak se Sumerové tak najednou a záhadně objevili na historické scéně v Mezopotámii. Badatelé nebudou nikdy schopni vysledovat a najít počátky Sumerů, jejichž původ začal před dvě stě tisíci lety po potopení Dalamatie. Aniž by někde ve světě existovala stopa o jejich původu, tyto pradávné kmeny se zčistajasna vynořily na horizontu civilizace s vyspělou a vyšší kulturou, zahrnující chrámy, zpracování kovů, zemědělství, chov dobytka, hrnčířství, tkaní, obchodní zákony, občanské zákony, náboženské obřady a starý systém písma. Na počátku své historické éry již dávno ztratili abecedu Dalamatie a osvojili si zvláštní způsob písma, který pocházel z Dilmunu. Sumerský jazyk, i když prakticky ztracený pro svět, nebyl semitský; měl hodně společného s takzvanými indoevropskými jazyky.
77:4.8 (860.3) Podrobné zápisy zanechané Sumery popisují pozoruhodné osídlení nacházející se v Perském zálivu nedaleko dřívějšího města Dilmun. Egypťané nazývali toto slavné starobylé město Dilmat, zatímco pozdější Sumerové smíšení s Adamity si popletli jak první, tak i druhé město Noditů s Dalamatií a nazývali všechny tři Dilmun. Archeologové již nalezli starověké sumerské hliněné tabulky popisující tento pozemský ráj „kde Bohové poprvé požehnali lidstvo příkladem civilizovaného a kulturního života.“ A dnes tyto destičky, popisující Dilmun jako ráj lidí a Boha, mlčky spočívají na zaprášených policích mnoha museí.
77:4.9 (860.4) Sumerové dobře věděli o existenci prvního a druhého Edenu, ale přesto, že se extenzívně promísili s Adamity, stále považovali obyvatele Zahrady─své severní sousedy─za nepřátelskou rasu. Hrdost na svoji starodávnější noditskou kulturu přivedla Sumery k tomu, že nebrali na vědomí před nimi se odkrývající slavné perspektivy a dali přednost velkolepým a rajským tradicím města Dilmun.
77:4.10 (860.5) 4. Severní Nodité a Amadonité─Vanité. Tato skupina se objevila ještě před sporem kolem Bablota. Tito nejsevernější Nodité byli potomci těch, kteří odmítli vedení Noda a jeho nástupců a dali se na stranu Vana a Amadona.
77:4.11 (860.6) Někteří z raných druhů Vana se později usadili na březích jezera, které stále nese jeho jméno a tady položili základy své historie. Ararat se stal jejich posvátnou horou a měl pro pozdější Vanity stejný význam jako měla hora Sinaj pro Hebrejce. Před deseti tisíci lety vanitští předkové asýrijců učili, že jejich morální zákon o sedmi přikázáních byl darován Vanovi Bohy na hoře Ararat. Oni pevně věřili tomu, že Van a jeho druh Amadon byli za živa odneseni z planety v době modliteb na této hoře.
77:4.12 (860.7) Ararat byl posvátnou horou severní Mezopotámie a protože podstatná část vašich pověstí o těchto dávných dobách vznikla ve spojení s babylonským příběhem o potopě, tak není překvapující, že hora Ararat a okolní oblast byly vetkány do pozdějšího židovského příběhu o Noemovi a potopě světa.
77:4.13 (860.8) Zhruba před 35 000 lety př. Kr. Adamson navštívil jedno z nejvýchodnějších starobylých osídlení vanitů a založil tady svoje centrum civilizace.
77:5.1 (861.1) Zobrazivši noditské předky sekundárních midbytostí, toto vyprávění se nyní bude věnovat adamické polovině jejich rodokmenu, protože sekundární midbytosti jsou také vnuky Adamsona, prvorozeného potomka fialové rasy Urantie.
77:5.2 (861.2) Adamson patřil do té skupiny dětí Adama a Evy, které se rozhodly zůstat na zemi se svým otcem a matkou. Tento nejstarší syn Adama často naslouchal vyprávění Vana a Amadona o jejich vysokohorském domově na severu a za nějakou dobu po založení druhé zahrady se odhodlal odejít a hledat tuto zemi svých mladistvých snů.
77:5.3 (861.3) V té době měl Adamson 120 let a byl otcem třiceti dvou čistokrevných dětí první zahrady. Chtěl zůstat se svými rodiči a pomáhat jim v budování druhé zahrady, ale byl velmi rozrušen ztrátou své družky a dětí, které se rozhodly odejít do Edentie společně s dalšími dětmi Adama, které si přály stát se svěřenci Nejsvrchovanějších.
77:5.4 (861.4) Adamson by nikdy neopustil své rodiče na Urantii, on se nikdy neodvracel od obtíží nebo nebezpečí, ale život ve druhé zahradě shledával daleko od uspokojení. Udělal hodně pro to, aby se urychlily stavební práce a výstavba obranného valu, ale potom se při nejbližší příležitosti rozhodl odejít na sever. Ale i když byl jeho odchod opravdu příjemný, Adam a Eva hodně truchlili nad ztrátou svého nejstaršího syna, který odešel do cizího a nepřátelského světa, protože se báli, že se již nikdy nevrátí.
77:5.5 (861.5) Adamsona doprovázela na sever dvaceti sedmičlenná skupina, která ho podporovala v hledání národa jeho dětských vysněných představ. Za něco více než tři roky Adamsonova skupina skutečně nalezla předmět svého pátrání a mezi těmito lidmi Adamson objevil obdivuhodnou a nádhernou ženu, která o sobě tvrdila, že je posledním čistokrevným potomkem Princova personálu. Tato žena, Ratta, uvedla, že všichni její předkové byli potomky dvou odpadlých členů osobního štábu Prince. Ona byla posledním potomkem své rasy, protože všichni její bratři a sestry zemřeli. Ratta byla již připravena se nikdy nevdát a zemřít bez potomků, ale ztratila své srdce pro vznešeného Adamsona. A když vyslechla příběh o Edenu, o tom, jak se Vanovy a Amadonovy předpovědi naplnily a když uslyšela vypravování o selhání Zahrady, ovládla ji jenom jediná myšlenka─vdát se za tohoto syna a dědice Adama. Ke stejné myšlence rychle dospěl i Adamson. Uplynulo málo přes tři měsíce a vzali se.
77:5.6 (861.6) Adamson a Ratta měli šedesát sedm dětí. Položili základ pro významný rod světových vůdců, ale udělali ještě něco navíc. Je nutno si připomenout, že obě tyto bytosti byly vlastně nadlidé. Každé jejich čtvrté narozené dítě patřilo k unikátnímu typu a často bylo neviditelné. Nikdy v celé historii světa se taková věc nestala. Ratta byla značně znepokojena, ale Adamson dobře věděl o existenci prvotních midbytostí a usoudil, že něco podobného se odehrává před jeho očima. Když se narodil druhý neobvyklý potomek, Adamson se rozhodl je spolu oženit, poněvadž jeden byl muž a druhý žena a to byl původ sekundárního řádu midbytostí. Během sta let, než tento jev přestal, objevilo se téměř dva tisíce takových bytostí.
77:5.7 (862.1) Adamson žil 396 let. Mnohokrát se vrátil a navštívil svého otce a matku. Každý sedmý rok on a Ratta odcestovali na jih do druhé zahrady a mezitím ho midbytosti informovaly o stavu jeho národa. Během Adamsonova života významnou měrou přispěly k vybudování nového a nezávislého světového centra pravdy a spravedlnosti.
77:5.8 (862.2) Tak Adamson a Ratta měli k dispozici tento sbor úžasných pomocníků, kteří s nimi pracovali po celou dobu jejich dlouhých životů a pomáhali jim šířit novou pravdu a rozšiřovat vyšší standardy duchovního, intelektuálního a fyzického života. A výsledky tohoto úsilí o zdokonalení světa nikdy zcela nezanikly v následujících úpadcích civilizací.
77:5.9 (862.3) Adamsonité uchovali vysokou kulturu téměř sedm tisíc let od časů Adamsona a Ratty. Později se smísili se sousedními Nodity a Andonity a byli také zařazeni mezi „mocné lidi dávnověku.“ A některé dosažené pokroky této doby přetrvaly a staly se latentní součástí kulturního potenciálu, který později vykvetl do evropské civilizace.
77:5.10 (862.4) Toto centrum civilizace leželo v oblasti východně od jižního konce Kaspického moře blízko pohoří Kopet Dagu. Nedaleko na sever, v podhůří Turkestánu, se nacházejí pozůstatky toho, co kdysi bylo adamsonitským centrem fialové rasy. V těchto hornatých místech, situovaných v úzkém a starověkém úrodném pásmu, ležícím na úpatí horského hřebenu Kopet, postupně vyrostly v různých obdobích čtyři odlišné kultury, vytvořené čtyřmi rozdílnými skupinami potomků Adamsona. Druhá z těchto skupin migrovala na západ do Řecka a na ostrovy Středozemního moře. Zbytky potomků Adamsona migrovaly na sever a na západ a později vnikly do Evropy společně se smíšenými potomky poslední vlny Andonitů, přicházejících z Mezopotámie a také se zařadily mezi andito-árijské uchvatitele Indie.
77:6.1 (862.5) Zatímco prvotné midbytosti mají téměř nadlidský původ, sekundární řád jsou potomci čistokrevného adamického rodu, smíšeného s polidštěnými potomky, jejichž předkové vzešli ze spojení členů staršího sboru midbytostí.
77:6.2 (862.6) Mezi dětmi Adamsona bylo pouze šestnáct mimořádných předků sekundárních midbytostí. Polovina těchto unikátních dětí byli muži a polovina ženy a každých sedmdesát dní byla každá dvojice schopna, s pomocí kombinované metody pohlavního a nepohlavního spojení, přivést na svět jednu sekundární midbytost. Takový jev nikdy předtím na zemi nebyl možný a od těch dob se již nikdy nestal.
77:6.3 (862.7) Těchto šestnáct dětí žilo a zemřelo (kromě jejich neobyčejných vlastností) jako smrtelníci tohoto světa, ale jejich elektricky aktivovaní potomci žijí pořád a nepodléhají omezením lidského těla.
77:6.4 (862.8) Každá z osmi dvojic nakonec přivedla na svět 248 midbytostí a tak vznikl původní sekundární řád─s 1984 členy. Sekundární midbytosti se dělí na osm podskupin. Označují se jako A-B-C první, druhá, třetí a tak dále. A pak jsou D-E-F první, druhá, třetí a tak dále.
77:6.5 (862.9) Po selhání Adama se prvotné midbytosti vrátily k prozatímním správcům Melkísedekům, zatímco sekundární skupina zůstala přidělena centru Adamsona až do jeho smrti. Třicet tři těchtosekundárních midbytostí, hlavních představitelů jejich organizace v době smrti Adamsona, se pokusilo převést celý řád do služby pro Melkísedeky a tímto způsobem dosáhnout spojení s prvotním sborem. Ale když se jim to nepodařilo, opustily své druhy a jako jedna skupina přešly do služby k planetárním prozatímním správcům.
77:6.6 (863.1) Po smrti Adamsona se zbylé sekundární midbytosti staly zvláštním, neorganizovaným a nevázaným vlivem na Urantii. Od této doby až do časů Machiventy Melkísedeka vedly neurovnaný a neřízený život. Tento Melkísedek je částečně dostal pod svoji kontrolu, ale až do příchodu Krista Michaela stále vytvářely hodně nepříjemností. Během jeho pobytu na zemi všechny učinily konečné rozhodnutí ve vztahu k jejich budoucímu osudu a věrná většina přešla pod vedení prvotních midbytostí.
77:7.1 (863.2) Většina midbytostí se v době Luciferovy vzpoury dala na cestu hříchu. Když se spočítaly zničující důsledky planetární vzpoury, bylo zjištěno, kromě ostatních ztrát, že z původních 50 000 midbytostí se 40 119 připojilo ke Kaligastiovi.
77:7.2 (863.3) Původní počet sekundárních midbytostí byl 1 984 a z nich se 873 nepřizpůsobilo vládě Michaela a bylo podle očekávání izolováno v souvislosti s planetárním soudem Urantie v den Pentekosté. Nikdo nedokáže předpovědět budoucnost těchto mravně padlých tvorů.
77:7.3 (863.4) V současné době jsou obě skupiny rebelujících midbytostí drženy pod dohledem a čekají na konečné rozhodnutí o událostech vzpoury v soustavě. Ale ony udělaly mnoho podivných věcí na zemi před zahájením současného planetárního soudního období.
77:7.4 (863.5) Za určitých okolností byly tyto neloajální midbytosti schopny stát se pro smrtelníky viditelnými a to hlavně platilo o druzích Belzebuba, vůdce odpadlických sekundárních midbytostí. Ale nesmíme tyto unikátní tvory zaměňovat s některými rebelujícími cheruby a serafy, kteří byli také na zemi v době Kristovy smrti a jeho vzkříšení. Někteří dávní autoři nazývali tyto rebelující midbytosti zlými duchy a démony a odpadlické serafy zlými anděly.
77:7.5 (863.6) Na žádném světě zlí duchové nemohou ovládnout smrtelnou mysl po životě Rajského poskytnutého Syna. Ale před příchodem Krista Michaela na Urantii─před masovým příchodem Ladičů Myšlení a rozlitím ducha Učitele na všechno lidstvo─tyto rebelující midbytosti byly opravdu schopny ovlivnit mysl některých nižších smrtelníků a do určité míry řídit jejich činy. Tohoto bylo dosaženo vcelku stejným způsobem, jakým působí loajální midbytosti, když slouží jako účinní kontaktní strážci lidských myslí záložního sboru osudu Urantie tehdy, kdy Ladič Myšlení je v podstatě odpojen od osobnosti v období spojení s nadlidskými inteligencemi.
77:7.6 (863.7) A následující zápis není pouhým řečnickým obratem: „A přivedli k Němu celé zástupy lidí, posedlých zlými duchy a duševně chorobných.“ Ježíš znal a rozpoznal rozdíl mezi duševní vyšinutostí a působením démona, ačkoliv v myslích jeho současníků té doby byly tyto stavy značně zaměňovány.
77:7.7 (863.8) Dokonce i před Pentekosté nemohl žádný rebelující duch ovládnout normální lidskou mysl a od tohoto dne jsou i slabé mysli nižších smrtelníků ochráněny před takovým nebezpečím. Po rozlití Ducha Pravdy bylo domnělé vyhánění duchů založeno na zmatené víře, že hysterie, choromyslnost a prostoduchost jsou způsobeny démonem v těle. Ale jen proto, že poskytnutí Michaela navždy osvobodilo všechny lidské mysli Urantie od nebezpečí ovládnutí démonem, nemyslete si, že toto nebylo realitou v předcházejících epochách.
77:7.8 (864.1) Z příkazu Nejsvrchovanějších Edentie je v současné době celá skupina rebelujících midbytostí zbavena osobní svobody a držena pod dohledem. Ony se již nepotulují po tomto světě se zlým úmyslem. Bez ohledu na přítomnost Ladičů Myšlení, rozlití Ducha Pravdy na celé lidstvo navždy zabránilo těmto neloajálním duchům v tom, aby jakýmkoliv způsobem opět někdy pronikli i do těch nejslabějších lidských myslí. Ode dne Pentekosté již nikdy nemůže nastat takový jev, jako je ovládnutí démonem.
77:8.1 (864.2) Po posledním soudu nad tímto světem, když Michael vzal sebou spící přeživší bytosti času, midbytosti byly ponechány na planetě, aby pomáhaly v duchovních a poloduchovních sférách činnosti. V současné době působí jako jeden sbor, zahrnující oba řády o celkovém počtu 10 992 členů. Nyní jsou sjednocené midbytosti Urantie řízeny střídavě starším členem každého řádu. Tento režim trvá od jejich sloučení do jedné skupiny krátce po Pentekosté.
77:8.2 (864.3) Členové staršího, čili primárního řádu, jsou všeobecně známí podle čísel; často jim dávají jména jako 1-2-3 první, 4-5-6 první a tak dále. Na Urantii jsou adamické midbytosti označovány podle abecedy, aby byly odlišeny od číselného označení prvotních midbytostí.
77:8.3 (864.4) Oba řády jsou nemateriálními bytostmi pokud jde o výživu a přijímání energie, ale mají mnoho lidských rysů a jsou schopny rozumět vašemu humoru a bavit se ním a také sledují vaši pobožnost. Když jsou přiděleny smrtelníkům, stanou se duchem lidské práce, odpočinku a zábavy. Ale midbytosti nespí, ani nemají schopnost rozmnožování. V určitém smyslu je sekundární skupina rozlišována na muže a ženy a často jsou oslovovány jako „on“ nebo „ona“. Často spolu pracují v takových párech.
77:8.4 (864.5) Midbytosti nejsou ani lidé, ani andělé, ale sekundární midbytosti mají svojí podstatou blíže k člověku než k andělovi; svým způsobem jsou vaše rasa a mají proto při svých kontaktech s lidskými bytostmi pro ně velké pochopení a porozumění; jsou neocenitelnými pomocníky serafů v jejich práci pro různé rasy lidstva a oba řády jsou nepostradatelné pro serafy, kteří působí jako osobní strážci smrtelníků.
77:8.5 (864.6) Podle svých vrozených vlastností a získaných zkušeností jsou sjednocené midbytosti Urantie organizovány pro práci s planetárními serafy do následujících skupin:
77:8.6 (864.7) 1. Poslové. Členové této skupiny mají jména; jsou malým sborem a na evolučních světech jsou významnou pomocí pro rychlou a spolehlivou osobní komunikaci.
77:8.7 (864.8) 2. Planetární strážci. Midbytosti jsou ochránci─strážci─světů prostoru. Vykonávají důležité funkce pozorovatelů všech různých typů a druhů komunikace, které mají závažný význam pro nadpřirozené bytosti daného světa. Ony neustále dohlížejí na neviditelnou duchovní sféru planety a střeží ji.
77:8.8 (865.1) 3. Prostředníci. Při kontaktech se smrtelnými bytostmi materiálních světů, například s člověkem, skrze kterého bylo předáno dané sdělení, jsou vždy používány midbytosti. Při takových spojeních duchovních a materiálních úrovní jsou nepostradatelným faktorem.
77:8.9 (865.2) 4. Pomocníci pokroku. Do této skupiny patří duchovnější midbytosti a jsou přiděleny jako asistenti různým řádům serafů, kteří působí na planetě ve speciálních skupinách.
77:8.10 (865.3) Midbytosti se značně liší svými schopnostmi při navazování kontaktu s vyššími serafy a nižšími lidskými bratranci. Například, pro prvotné midbytosti je to nesmírně obtížné navázat přímý kontakt s materiálními faktory. Ony mají mnohem blíže k andělskému typu bytosti a jsou proto obvykle přiděleny, aby pracovaly s duchovními silami, sídlícími na planetě a pomáhaly jim. Působí jako společníci a průvodci nebeským návštěvníkům a hostujícím studentům, zatímco sekundární midbytosti jsou téměř výlučně přiděleny na pomoc materiálním bytostem sféry.
77:8.11 (865.4) Těch 1 111 loajálních sekundárních midbytostí vykonává důležité mise na zemi. Ve srovnání se svými prvotními druhy jsou výrazně materiální. Existují na samé hranici viditelnosti pro smrtelníky a mají dostatečný adaptační rozsah a mohou podle libosti navazovat fyzický kontakt s tím, co lidé nazývají „materiálním světem.“ Tito unikátní tvorové mají určité dané schopnosti ovlivňovat věci času a prostoru, nevyjímaje živočichy planety.
77:8.12 (865.5) Mnohé z přesně popsaných jevů, připisovaných andělům, bylo vykonáno sekundárními midbytostmi. Když první učitelé Ježíšova evangelia byli uvrženi do vězení neznalými náboženskými vládci té doby, skutečný „anděl Páně“ „otevřel brány vězení a vyvedl je ven.“ Ale v případě osvobození Petra poté, kdy na příkaz Heroda byl zabit Jakub, to byla sekundární midbytost, která vykonala práci, připisovanou andělovi.
77:8.13 (865.6) Dnes je jejich hlavní činností nevnímatelné osobní spojení s těmi muži a ženami, kteří tvoří planetární záložní sbor osudu. Byla to právě činnost této sekundární skupiny, dovedně podporována některými členy prvotního sboru, která dosáhla takového sladění osobností a okolností na Urantii, což nakonec přimělo planetární nebeské dohlížitele k tomu, aby dali podnět k těm peticím, jejichž výsledkem bylo udělení mandátů, které umožnily řadu zjeveních, jejichž součástí je i toto vyprávění. Ale je nutno objasnit, že midbytosti nejsou zapojeny do podvodných představeních, všeobecně nazývaných „spiritismem.“ Všechny současné midbytosti na Urantii mají důstojné postavení a nejsou spojeny s jevy, tak zvanými „médii.“ Běžně nedovolují lidem spatřit své, často nezbytné fyzické aktivity, nebo jiné kontakty s materiálním světem tím způsobem, jak je vnímají lidské smysly.
77:9.1 (865.7) Midbytosti se mohou považovat za první skupinu permanentních obyvatel, kteří se nacházejí na různých typech vesmírných světů v protikladu k evolučním vzestupným bytostem, jako jsousmrtelní tvorové a andělské armády. Takoví trvalí obyvatelé se vyskytují na různých stupních vzestupu k Ráji.
77:9.2 (866.1) Na rozdíl od různých řádů nebeských bytostí, které jsou přiděleny pomáhat na planetě, midbytosti na obydlené planetě žijí. Serafové přicházejí a odcházejí, ale midbytosti zůstávají a budou zůstávat, i když jsou pouhými pomocníky místních obyvatel planety a zajišťují ten trvalý režim, který harmonizuje a spojuje měnící se administrativy serafských armád.
77:9.3 (866.2) Jako opravdoví obyvatelé Urantie, midbytosti mají příbuzenský zájem na osudu tohoto světa. Ony tvoří odhodlané sdružení, vytrvale pracující pro progres své rodné planety. Jejich odhodlání je naznačeno heslem jejich řádu: „K čemu se sjednocené midbytosti zavážou, to sjednocené midbytosti vykonají.“
77:9.4 (866.3) Přestože jejich schopnost cestovat energetickými okruhy umožňovala každé midbytosti opustit planetu, každá z nich individuálně slíbila, že planetu neopustí, dokud je někdy neodvolají vesmírné autority. Midbytosti jsou upoutány na planetě až do období ustáleného světla a života. S výjimkou 1-2-3 první, žádná jiná loajální midbytost nikdy z Urantie neodešla.
77:9.5 (866.4) 1-2-3 první, nejstarší midbytost prvotního řádu, byla uvolněna z přímých planetárních povinností brzy po Pentekosté. Tato ušlechtilá midbytost zachovala věrnost Vanovi a Amadonovi během tragických dní planetární vzpoury a její nebojácné vůdcovské schopnosti pomohly ke snížení ztrát v řadách svého řádu. V současné době slouží na Jerusemu jako člen komise dvaceti čtyř poradců a od Pentekosté již jednou působila jako hlavní správce Urantie.
77:9.6 (866.5) Midbytosti jsou upoutány na planetu, ale podobně jako smrtelníci, kteří si povídají s cestujícími z daleka o vzdálených místech na planetě, tak i midbytosti hovoří s nebeskými cestovateli o dalekých místech vesmíru. Tak se seznamují s touto soustavou a vesmírem, také s Orvontonem a dalšími supervesmíry a tím se připravují na občanství na vyšších úrovních existence ve vesmírech.
77:9.7 (866.6) I když se midbytosti objevily již plně vyvinuté, to znamená, že neprošly stadiem růstu či vývoje pro dosažení dospělosti, nikdy nepřestávají rozvíjet svoji moudrost a zkušenost. Tak jako smrtelníci jsou evolučními tvory a mají kulturu, která je bona fide evolučním dosažením. Mezi midbytostmi Urantie je mnoho těch, které vynikají svým mimořádným intelektem a silným duchem.
77:9.8 (866.7) V širším aspektu je civilizace Urantie společným výtvorem urantijských smrtelníků a urantijských midbytostí a je tomu tak bez ohledu na současné rozdíly mezi dvěma úrovněmi kultury, které se nevyrovnají před příchodem epochy světla a života.
77:9.9 (866.8) Kultura midbytostí je dílem nesmrtelných planetárních obyvatel a proto je relativně imunní proti těm přechodným změnám, které postihují lidskou civilizaci. Generace lidí zapomínají; sbor midbytostí si pamatuje a tato paměť je pokladnicí tradic vašeho obydleného světa. Proto planetární kultura stále na planetě setrvává a při vhodných okolnostech jsou takové cenné vzpomínky na uplynulé události dostupné; tak, jako příběh o životě a učení Ježíše byl midbytostmi Urantie předán jejich smrtelným bratrům.
77:9.10 (867.1) Midbytosti jsou obratnými pomocníky, kteří vyrovnávají mezeru mezi materiálními a duchovními událostmi Urantie, která se objevila po smrti Adama a Evy. Ony jsou také vašimi staršími bratry, kamarády v dlouhém úsilí dosáhnout na Urantii ustálený status světla a života. Sbor sjednocených midbytostí je odolný proti vzpouře a bude svědomitě vykonávat svoji roli v planetární evoluci, dokud tento svět nedosáhne svých věčných cílů─toho vzdáleného dne, kdy bude skutečně vládnout na zemi mír a srdce lidí budou opravdu naplněna dobrou vůlí.
77:9.11 (867.2) Vzhledem k cenné práci, kterou tyto midbytosti vykonávají, my jsme usoudili, že jsou opravdu nezbytnou součástí duchovní struktury planet. A na těch světech, na kterých vzpoura nepřekazila planetární události, jsou ještě mnohem většími pomocníky serafů.
77:9.12 (867.3) Celá organizace vysokých duchů, andělských armád a bratrských midbytostí je nadšeně oddána podpoře vyššího úkolu vesmíru, Rajského plánu pro postupný vzestup evolučních smrtelníků a jejich dosažení dokonalosti─velkolepý plán věčného života, který sblíží Boha s člověkem a potom, skrze vztahu ušlechtilého partnerství, vyzvedne člověka k Bohu a dál k věčné službě a dosažení božskosti─a to jak smrtelníků, tak i midbytostí.
77:9.13 (867.4) [Představeno archandělem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 78
78:0.1 (868.1) PO DOBU téměř třiceti tisíc let byl druhý Eden kolébkou civilizace. Mezopotámie se stala baštou adamických národů a odtud se jejich potomci vydávali do všech koutů světa a později, když se smísili s kmeny Noditů a Sangiků, byli známí jako Andité. Z této oblasti vyšli ti muži a ženy, kteří položili základy historické epochy a kteří nesmírně urychlili kulturní progres na Urantii.
78:0.2 (868.2) Tato kapitola popisuje planetární historii fialové rasy, která začíná brzy po selhání Adama, přibližně 35 000 let př. Kr., pokračuje do smísení se s noditskými a sangikskými rasami, kolem 15 000 let př. Kr., čímž vznikl národ Anditů a až do jeho zmizení z mateřské Mezopotámie přibližně 2 000 let př. Kr.
78:1.1 (868.3) Přestože v době příchodu Adama na Urantii byla intelektuální a mravní úroveň ras velmi nízká, jejich fyzický vývoj probíhal poměrně neovlivněn v důsledku Kaligastiovy vzpoury. Bez ohledu na částečný neúspěch Adamovy mise, jeho přínos pro biologický status ras nesmírně prospěl lidem Urantie.
78:1.2 (868.4) Kromě toho, Adam a Eva přispěli mnohým cenným pro sociální, morální a intelektuální progres lidstva; rozvoj civilizace se výrazně urychlil přítomností jejich potomků. Ale před třiceti pěti tisíci lety byla kultura světa všeobecně na nízké úrovni. Tu a tam existovalo několik center civilizace, ale většina Urantie umdlévala pod břemenem barbarství. Rozdělení ras a kultur bylo následující:
78:1.3 (868.5) 1. Fialová rasa─Adamité a Adamsonité. Hlavním centrem kultury Adamitů byla druhá zahrada, ležící v trojúhelníku řek Tigris a Eufrat; toto byla skutečná kolébka západních a indických civilizací. Druhým, čili severním centrem fialové rasy bylo osídlení Adamsonitů, nacházejících se východně od jižního pobřeží Kaspického moře, blízko pohoří Kopet. Z těchto dvou center se do okolních zemí šířila kultura a životní plazma, což ihned urychlilo rozvoj všech ras.
78:1.4 (868.6) 2. Předsumerové a ostatní Nodité. V Mezopotámii, nedaleko od ústí řek, se také nacházely zbytky starodávné kultury z dob Dalamatie. Jak plynula tisíciletí, tak tato skupina se zcela smísila s Adamity na severu, ale nikdy úplně neztratila svoje noditské tradice. Různé další skupiny Noditů, které se usadily v Levantě, byly zcela pohlceny později se rozrůstající fialovou rasou.
78:1.5 (869.1) 3. Andonité udržovali pět nebo šest poměrně reprezentativních osídleních na severu a východě od hlavního centra Adamsonitů. Byli také roztroušeni po Turkestánu a ojedinělé kolonie setrvaly po celé Eurasii, především v hornatých oblastech. Tito původní obyvatelé stále drží severní teritoria euroasijského kontinentu a také Island a Grónsko, ale již dávno byli vytlačeni z evropských rovin modrou rasou a rozšiřující se žlutou rasou z říčních údolích v oblastech dálné Asie.
78:1.6 (869.2) 4. Červený člověk obýval Severní a Jižní Ameriku, poněvadž byl vytlačen z Asie více než padesát tisíc let před příchodem Adama.
78:1.7 (869.3) 5. Žlutá rasa. Čínské národy měly pevně pod svou kontrolou východní Asii. Jejich nejvyspělejší sídliště ležela na severovýchodě dnešní Číny v oblastech hraničících s Tibetem.
78:1.8 (869.4) 6. Modrá rasa. Modré národy byly roztroušeny po celé Evropě, ale jejich nejrozvinutější centra kultury byla situována do tehdy úrodných údolích Středozemní pánve a v severozápadní Evropě. Smíšení s neandertálci značně zpozdilo kulturu modrého člověka, ale jinak to byla nejvýbušnější, nejprůbojnější a nejpodnikavější rasa ze všech evolučních ras Eurasie.
78:1.9 (869.5) 7. Předdrávidská Indie. V Indii, kde se nacházela kompletní směsice všech pozemských ras, především však zelená, oranžová a černá, se udržovala kultura, která mírně převyšovala kultury sousedních oblastí.
78:1.10 (869.6) 8. Civilizace Sahary. Nejpokročilejší osídlení kvalitnějších složek indigové rasy se nacházelo na území dnešní rozsáhlé Sahary. Tato indigo-černá skupina měla v sobě značnou část rysů zmizelých oranžových a zelených ras.
78:1.11 (869.7) 9. Středozemní pánev. Nejvíce smíšená rasa mimo Indie okupovala území, které představuje dnešní středozemněmořskou pánev. Tady modrý člověk ze severu a národy ze Sahary na jihu se setkaly a smísily s Nodity a Adamity z východu.
78:1.12 (869.8) Tak vypadal svět před začátkem velkého rozpínání fialové rasy přibližně před dvaceti pěti tisíci lety. Naděje budoucí civilizace ležela ve druhé zahradě mezi řekami Mezopotámie. Tady, v jihozápadní Asii byl soustředěn potenciál pro vytvoření velké civilizace─možnost rozšířit po světě ideje a ideály, které byly zachráněny z dob Dalamatie a Edenu.
78:1.13 (869.9) Adam a Eva zanechali po sobě nevelké, ale mocné potomstvo a nebeští pozorovatelé na Urantii nedočkavě čekali, jak si povedou potomci chybujícího Materiálního Syna a Materiální Dcery.
78:2.1 (869.10) Tisíce a tisíce let synové Adama těžce pracovali v oblasti mezi dvěma řekami Mezopotámie, usilujíc vyřešit problémy se zavlažováním a záplavami na jihu, zdokonalujíc obranný systém na severu a snažíc zachovat si vznešené tradice prvního Edenu.
78:2.2 (869.11) Hrdinství, projeveno ve vedení druhé zahrady, představuje jeden z nejúžasnějších a inspirujících činů v historii Urantie. Tyto nádherné duše nikdy zcela nezapomněly na význam adamické mise a proto statečně odolávaly vlivům sousedních a nižších kmenů a současně ochotně posílaly v nepřetržitém sledu své nejvybranější syny a dcery jako emisary k rasám země. Někdy taková rozpínavost způsobila snížení jejich vlastní kultury, ale tyto vyšší národy vždy dokázaly obnovit svoji úroveň.
78:2.3 (870.1) Civilizace, společnost a kulturní úroveň Adamitů byly značně pokročilejší nad všeobecnou úrovní evolučních ras Urantie. Pouze několik dávných osídleních Vana a Amadona a také Adamsonitů mělo civilizaci, která byla jakýmkoliv způsobem srovnatelná s úrovní Adamitů. Ale civilizace druhého Edenu byla umělou strukturou─ona se nevyvinula─a proto byla odsouzena k rozpadu pokud nedosáhne přirozené evoluční úrovně.
78:2.4 (870.2) Adam zanechal po sobě skvělou intelektuální a duchovní kulturu, ale ta nebyla pokročilá v mechanických zařízeních, protože každá civilizace je omezena dostupnými přírodními zdroji, vrozeným géniem a dostatkem volného času pro tvůrčí činnost. Civilizace fialové rasy byla založena na přítomnosti Adama a na tradicích prvního Edenu. Po Adamově smrti a jak tyto tradice postupně slábly s přibývajícími tisíciletími, kulturní úroveň Adamitů se neustále zhoršovala, až dosáhla stejné úrovně okolních národů a přirozeně se vyvíjejících kulturních schopností fialové rasy.
78:2.5 (870.3) Ale kolem roku 19 000 př. Kr. byli Adamité opravdovým národem se čtyřmi a půl miliony lidí a miliony svých potomků již vyslali k okolním národům.
78:3.1 (870.4) Po mnoha tisíciletí si fialová rasa uchovala edenské tradice mírumilovnosti, což vysvětluje proč tak dlouho váhali s teritoriálními výboji. Když začali trpět populačním přetlakem, tak místo války, která by jim zajistila větší území, poslali nadbytek svých obyvatel jako učitele k jiným rasám. Kulturní účinek těchto raných migrací nebyl trvalý, ale absorpce adamitských učitelů, kupců a cestovatelů biologicky posilovala sousední národy.
78:3.2 (870.5) Ale již brzy někteří Adamité odešli na západ do údolí Nilu, jiní pronikli východním směrem do Asie, ale těch byla menšina. Masový přesun nastal později a směřoval hlavně na sever a odtud na západ. V podstatě to byl postupný, ale nepolevující posun na sever; větší část Adamitů si nacházela cestu na sever a potom okolo Kaspického moře směřovali na západ do Evropy.
78:3.3 (870.6) Přibližně před dvaceti pěti tisíci lety mnoho čistokrevných Adamitů urazilo kus cesty ze svého putování na sever. A s tím, jak pronikali dále na sever, se stávali stále méně a méně Adamity a v době, kdy obsadili Turkestán, byli již úplně smíšeni s jinými rasami, především s Nodity. Pouze velmi málo čistokrevných představitelů fialové rasy proniklo hlouběji do Evropy a Asie.
78:3.4 (870.7) V období mezi 30 000 a 10 000 lety př. Kr. v celé jihozápadní Asii probíhalo epochální míšení ras. V horských oblastech Turkestánu žili silní a statní lidé. Na severozápadě Indie přetrvalo hodně z kultury doby Vana. Ještě více na sever od těchto osídleních se udrželi potomci raných Andonitů. Obě tyto vyšší rasy─nositelé kultury a charakterových vlastností─byly pohlceny na sever směřujícími Adamity. Toto rasové smíšení vedlo k osvojení si mnoha nových idejí; umožnilo to další progres civilizace a významnou měrou přispělo k rozvoji všech druhů umění, vědy a sociální kultury.
78:3.5 (871.1) Když kolem roku 15 000 př. Kr. skončilo období migrace raných Adamitů, bylo v Evropě a ve střední Asii již více potomků Adama než kdekoliv jinde na světě, včetně Mezopotámie. Adamité pronikli hluboko na území evropské modré rasy. Jižní oblasti území, dnes nazývaných Rusko a Turkestán, byly okupovány velkou zásobárnou Adamitů, smíšených s Nodity, Andonity a červenými a žlutými Sangiky. Jižní Evropa a okraj Středozemního moře byly osídleny smíšenou rasou Andonitů a sangikských národů─oranžových, zelených a indigových─se špetkou adamické krve. Malá Asie a středovýchodní oblasti Evropy byly v držení kmenů, které měly převážně andonický původ.
78:3.6 (871.2) Smíšená barevná rasa, která přibližně v této době byla posílena přírůstky z Mezopotámie, upevnila svoji pozici v Egyptě a chystala se převzít vládu nad mizející kulturou v údolí Eufratu. Černá rasa se posunovala dále na jih Afriky a podobně jako červená rasa, byla prakticky izolována.
78:3.7 (871.3) Civilizace Sahary byla zničena suchem a národy Středozemní pánve byly zaplaveny mořem. V tu dobu neměla ještě modrá rasa vyvinutou vyspělou kulturu. Andonité byli ještě rozptýleni po arktických oblastech a v regionech střední Asie. Zelené a oranžové rasy jako takové byly vyhlazeny. Indigová rasa se posunovala na jih Afriky, kde začal její pomalý, ale dlouho trvající rasový úpadek.
78:3.8 (871.4) Národy Indie stagnovaly; jejich civilizace se nerozvíjela. Žlutý člověk upevnil svoji nadvládu ve střední Asii; hnědý člověk ještě nezačal rozvíjet svoji civilizaci na blízkých ostrovech Pacifiku.
78:3.9 (871.5) Takové rozdělení ras, spojené s rozsáhlými klimatickými změnami, připravilo světové jeviště pro zahájení éry civilizace Anditů na Urantii. Tyto rané migrace trvaly přes deset tisíc let, od 25 000 do 15 000 př. Kr. Pozdější migrace, čili migrace Anditů, proběhly v době mezi 15 000 až 6000 let př. Kr.
78:3.10 (871.6) Prvním vlnám Adamitů trvalo velmi dlouhou dobu přejít přes Eurasii, takže jejich kultura byla během přesunu téměř úplně ztracena. Teprve následná migrace Anditů proběhla dostatečně rychle, aby se zachovala kultura Edenu v jakékoliv velké vzdálenosti od Mezopotámie.
78:4.1 (871.7) Andické rasy vznikly z prvotních smíšeních čistokrevných rodů fialové rasy s Nodity a evolučními rasami. Obecně by se na Andity mělo pohlížet jako na rasu, která měla mnohem větší procento adamické krve, než současné rasy. Název Andité je v podstatě použit pro označení těch národů, jejichž rasová dědičnost byla mezi jednou osminou až jednou šestinou fialová. Současní Urantijci, dokonce i severní bílé rasy, mají mnohem méně procent krve Adama.
78:4.2 (871.8) Nejranější anditské národy se objevily před více než dvaceti pěti tisíci lety v oblastech, přilehlých k Mezopotámii a byly směsí Adamitů a Noditů. Druhá zahrada byla obklopena soustřednými okruhy stále se snižující fialové krve a právě na periférii tohoto rasové kotle se zrodila anditská rasa. Později, když migrující Adamité a Nodité pronikli na tehdy úrodné oblasti Turkestánu, začali se brzy mísit s vyspělejší částí místního obyvatelstva a potomci tohoto rasové smíšení rozšířili anditský typ na sever.
78:4.3 (872.1) Andité byli po všech stránkách nejlepším lidským rodem, který se objevil na Urantii po čistokrevné fialové rase. Obsahovali větší část vyšších typů přeživších zbytků adamické a noditské rasy a později některé nejlepší genotypy žlutého, modrého a zeleného člověka.
78:4.4 (872.2) Tito ranní Andité nebyli Áriové; oni byli předchůdci Árijců. Oni nebyli bílí, oni byli předchůdci bílého člověka. Oni nebyli ani západním ani východním národem. Ale je to právě anditská dědičnost, která dává mnohajazyčné směsici takzvaných bílých ras tu obecnou stejnorodost, která se nazývá indoevropská.
78:4.5 (872.3) Čistější rodové linie fialové rasy si uchovaly adamické tradice mírumilovnosti, což vysvětluje, proč jejich rané migrace měly v podstatě mírový charakter. Ale, když se Adamité smísili s Nodity, kteří byli v té době bojechtivou rasou, jejich anditští potomci se stali ve své době nejschopnějšími a nejchytřejšími válečníky, jací kdy na Urantii žili. Od té doby stěhování Mezopotámců dostávalo stále více vojenský charakter a začalo se více podobat skutečnému výbojnému dobývání území.
78:4.6 (872.4) Tito Andité byli odvážní a podnikaví a měli sklon k cestování. Přidání jak sangikské, tak i andonitské krve je poněkud stabilizovalo. Ale, přesto jejich pozdější potomci se nezastavili, dokud neobepluli zeměkouli a neobjevili poslední vzdálený kontinent.
78:5.1 (872.5) Kultura druhé zahrady přetrvala dvacet tisíc let, ale prodělala trvalý úpadek až do doby kolem 15 000 př. Kr., kdy znovuzrození šétského kněžství a vůdcovství Amosada započalo slavnou éru. Civilizace, která se později rozšířila v mocných vlnách po Eurasii, se objevila ihned po velké renesanci Zahrady, která nastala v důsledku vzniku Anditů─rozsáhlého spojení Adamitů s okolními smíšenými Nodity.
78:5.2 (872.6) Tito Andité zahájili nová tažení po celé Eurasii a severní Africe. Anditská kultura dominovala celému území od Mezopotámie do Sinkiangu a trvalá migrace směrem k Evropě byla neustále nahrazována novými příchozími z Mezopotámie. Ale hovořit o Anditech, jako o rase v Mezopotámii, se může až na počátku posledních migrací smíšených potomků Adama. V tu dobu byly i rasy druhé zahrady tak smíšeny, že nemohly být již více považovány za Adamity.
78:5.3 (872.7) Civilizace Turkestánu byla neustále oživována a obnovována novými příchozími z Mezopotámie, především pozdějšími Andity─jezdci. V horách Turkestánu se utvářel takzvaný indoevropský jazyk; byla to směs místního andonitského dialektu s jazykem Adamsonitů a pozdějších Anditů. Mnoho současných jazyků pochází z této dávné řeči těchto středoasijských kmenů, které si podrobily Evropu, Indii a horní pláně Mezopotámie. Tento pradávný jazyk dal západním jazykům všechnu tu podobnost, která se nazývá indoevropská.
78:5.4 (872.8) Kolem 12 000 let př. Kr. tři čtvrtiny všech Anditů světa sídlili v severní a východní Evropě a když později proběhl další a poslední hromadný odchod Anditů z Mezopotámie, šedesát pět procent z těchto posledních emigračních vln proniklo do Evropy.
78:5.5 (873.1) Andité migrovali nejenom do Evropy, ale také do severní Číny a Indie, zatímco mnoho skupin proniklo do vzdálených konců země jako misionáři, učitelé a kupci. Byli velkým přínosem pro severní skupiny sangikských národů Sahary. Ale pouze několik učitelů a kupců proniklo dále na jih Afriky za pramen Nilu. Později smíšení Andité a Egypťané prošli podél východního a západního pobřeží Afriky až daleko pod rovník, ale nedosáhli Madagaskar.
78:5.6 (873.2) Tito Andité byli tak zvanými drávidskými a později árijskými dobyvateli Indie; a jejich přítomnost významnou měrou pozvedla úroveň předků Turanitů. Mnoho příslušníků této rasy odešlo do Číny přes Sinkiang a Tibet a dodalo žádoucí vlastnosti pozdějším čínským rodům. Čas od času se malé skupiny dostaly do Japonska, na Tchaj-wan, do Indonésie a jižní Číny a jen velmi málo dosáhlo jižní Číny pobřežní cestou.
78:5.7 (873.3) Sto třicet dva představitelů této rasy z těch, kteří se vydali od břehů Japonska ve flotile malých člunů, nakonec dorazilo do Jižní Ameriky a smíšením s místními domorodci And založili rod pozdějších vládců Inků. Tichý oceán překonali snadno, častými zastávkami na četných ostrovech, které objevili při své plavbě. Ostrovy Polynésie byly v té době početnější a větší než dnes a tito anditští námořníci, společně s těmi, kteří se plavili s nimi, biologicky pozměnili místní skupiny. V důsledku proniknutí Anditů na tyto, nyní již zaplavené ostrovy, vzniklo na nich mnoho vzkvétajících center civilizace. Velikonoční Ostrov byl po dlouhou dobu náboženským a správním centrem jedné z těchto zmizelých skupin. Ale z těchto Anditů, kteří se tak dávno plavili přes Tichý oceán, pouze sto třicet dva dosáhli americké pevniny.
78:5.8 (873.4) Migrační výboje Anditů trvaly až do jejich posledního stěhování mezi 8000 až 6000 lety př. Kr. Jak opouštěli houfně Mezopotámii, tak si neustále vyčerpávali biologické zásoby své rodné země, zatímco výrazně posilovali okolní národy. A každému národu, ke kterému přišli, přispěli humorem, uměním, duchem dobrodružství, hudbou a řemeslnou výrobou. Oni byli velmi schopní v domestikování zvířat a experti v zemědělství. Jejich přítomnost, alespoň na nějakou dobu, obvykle zdokonalila náboženskou víru a mravní zvyklosti starších ras. A tak se kultura Mezopotámie v tichosti rozšířila po Evropě, Indii, Číně, severní Africe a na ostrovy Tichého oceánu.
78:6.1 (873.5) Poslední tři vlny Anditů se vyhrnuly z Mezopotámie mezi 8000 až 6000 lety př. Kr. Tyto tři velké vlny kultury byly vytlačeny z Mezopotámie útiskem horských kmenů na východě a agresivitou obyvatel západních plání. Obyvatelé údolí Eufratu a přilehlého území uskutečnili svůj poslední hromadný odchod několika směry:
78:6.2 (873.6) Šedesát pět procent Anditů proniklo do Evropy cestou kolem Kaspického moře, pokořujíc a směšujíc se s nově se objevujícími bílými rasami─směs modrého člověka s ranými Andity.
78:6.3 (873.7) Deset procent, včetně velké skupiny šétských kněžích, odešlo na východ přes pohoří Elam do oblasti Iránské náhorní plošiny a na území Turkestánu. Mnoho jejich potomků bylo později odtud vytlačeno do Indie společně se svými árijskými bratry ze severních oblastí.
78:6.4 (874.1) Deset procent obyvatel Mezopotámie se vydalo severní cestou na východ, vnikli do Sinkiangu, kde se smísili s andito-žlutými kmeny. Většina zdatných potomků tohoto rasového spojení později pronikla do Číny a značnou měrou přispěla k rychlému zdokonalení severní větve žluté rasy.
78:6.5 (874.2) Deset procent těchto, ze své domoviny prchajících, Anditů překonalo Arábii a vstoupilo do Egypta.
78:6.6 (874.3) Pět procent Anditů odmítlo opustit své domy. Tato skupina, která žila v pobřežní oblasti ústí řek Tigris a Eufrat, se nikdy nepromísila s nižšími sousedními kmeny a uchovala si vyspělou kulturu. Tato skupina ztělesňovala vysoké kvality noditských a adamických rodů.
78:6.7 (874.4) Andité se téměř úplně vystěhovali z této oblasti k 6-mu tisíciletí př. Kr., ačkoliv jejich potomci, z velké části smíšeni s okolními sangikskými rasami a Andonity Malé Asie, tam zůstali a mnoho let později podstoupili boj se severními a východními nájezdníky.
78:6.8 (874.5) Kulturní epocha druhé zahrady byla ukončena stále se zvyšujícím míšením se sousedními nižšími rody. Civilizace se přesunula na západ k Nilu a na ostrovy Středozemního moře, kde vzkvétala a rozvíjela se ještě dlouho poté, kdy její pramen v Mezopotámii vyschnul. A tento nezadržitelný příval nižších národů připravil půdu pro pozdější dobytí celé Mezopotámie severními barbary, kteří vytlačili poslední zbytky obdařených rodů. Ale i v pozdějších letech zbytky těchto kultivovaných obyvatel odmítaly přítomnost zaostalých a hrubých nájezdníků.
78:7.1 (874.6) Obyvatelé povodí řek byli zvyklí na vylití řek z břehů v některých ročních obdobích; tyto pravidelné záplavy byly součástí jejich života. Ale v důsledku zhoršujících se geologických podmínek na severu hrozila údolím Mezopotámie nová nebezpečí.
78:7.2 (874.7) V průběhu tisíců a tisíců let po zatopení prvního Edenu pokračovalo zvedání hor na východním pobřeží Středozemního moře a na severozápadě a severovýchodě Mezopotámie. Toto zvedání hor se výrazně zrychlilo kolem 5000 let př. Kr. a to společně se značně zvýšenými sněhovými srážkami v severních horských oblastech zapříčinilo každé jaro nevídané povodně v celém údolí Eufratu. Tyto jarní povodně se stále zhoršovaly až nakonec přinutily obyvatele říčních oblastí odejít do hor na východě. Kvůli těmto rozsáhlým záplavám byly desítky měst prakticky opuštěny téměř tisíc let.
78:7.3 (874.8) Téměř pět tisíc let později, když se hebrejští kněží v babylonském zajetí snažili vysledovat historii židovského národa zpět k Adamovi, narazili při sestavování příběhu na značné potíže; a jednoho z nich napadlo, aby se vzdali svého úsilí a nechali celý svět utopit ve své hříšnosti při potopě v době Noemově a tak získat lepší pozici pro určení rodopisu Abrahama od jednoho ze tří přeživších synů Noa.
78:7.4 (875.1) S pověstmi o těch dobách, kdy voda pokrývala celý povrch země, se setkáváme ve všech světových kulturách. Mnoho národů uchovává příběh o celosvětové potopě kdysi v dávné minulosti. Biblický příběh o Noemovi, arše a potopě je výmyslem hebrejských kněží během babylonského zajetí. Od doby, kdy byl založen život na Urantii, tam nikdy nebyla celosvětová potopa. Jen jedenkrát byl povrch země celý zaplaven vodou a to bylo v útvaru archaikum, ještě předtím, než se začala objevovat pevnina.
78:7.5 (875.2) Ale Noe opravdu žil; byl vinařem v Aramu, říčním osídlení blízko Uruku. Udržoval denní záznamy o pohybu hladiny řeky rok za rokem. Byl předmětem mnoha posměšků kvůli tomu, že chodil podél řeky nahoru a dolů a hlásal, aby všechny domy byly stavěny ze dřeva ve tvaru lodí a když se blíží období záplav, aby rodinné zvířectvo bylo každou noc umístěno na loď. Každý rok chodil do sousedních osad a varoval jejich obyvatele, že za několik dní přijde potopa. Nakonec jednou přišel rok, kdy roční pravidelné záplavy byly značně posíleny nebývalými dešťovými srážkami, takže náhlé zvednutí vody zničilo celou vesnici; pouze Noe a jeho přímá rodina se zachránili v jejich plujícím domě.
78:7.6 (875.3) Tyto záplavy dokončily rozpad civilizace Anditů. Když skončilo toto období povodní, druhá zahrada již neexistovala. Pouze na jihu a mezi Sumery zůstaly nějaké stopy po bývalé slávě.
78:7.7 (875.4) Pozůstatky této, jedné z nejstarších civilizací na zemi, jsou k nalezení v těchto oblastech Mezopotámie a na severovýchodě a severozápadě odtud. Ale ještě starší stopy dějin z dob Dalamatie existují pod vodami Perského zálivu a na dně východního konce Středozemního moře, kde leží první Eden.
78:8.1 (875.5) Když poslední stěhování Anditů zničilo biologickou páteř civilizace Mezopotámie, malá část této vyšší rasy zůstala ve své domovině nedaleko od ústí řek. Byli to Sumerové a kolem roku 6000 př. Kr. byl jejich původ z velké části anditský, i když jejich kultura měla výlučně charakter Noditů a dodržovali dávné tradice Dalamatie. Nicméně, tito Sumerové pobřežních oblastí byli poslední Andité v Mezopotámii. Ale v této době byly rasy Mezopotámie již úplně promísené, což dokládají tvary lebek, nalezené v hrobech z té doby.
78:8.2 (875.6) Bylo to právě v období záplav, kdy nesmírně prospívaly Súzy. První (dolní) město bylo zaplaveno, takže druhé (horní) město vystřídalo dolní jako hlavní centrum pro svébytná umělecká řemesla své doby. Když v pozdější době ubývaly záplavy na své intenzitě, Ur se stal centrem hrnčířské výroby. Přibližně před sedmi tisíci lety se Ur nacházel na pobřeží Perského zálivu, ale od těch dob říční usazeniny vytvořily hranice současné pevniny. Tato osídlení byla méně sužována záplavami v důsledku lepších regulačních opevněních a rozšiřování ústí řek.
78:8.3 (875.7) V údolích řek Tigris a Eufrat byli mírumilovní pěstitelé obilí po dlouhou dobu vystaveni nájezdům barbarů z Turkestánu a z Iránské náhorní plošiny. Ale nyní stále silnější sucho na vysokohorských pastvinách dalo podnět k jednotné invazi údolí Eufratu. A tato invaze byla o to více nebezpečnější, protože tito sousední pastevci a lovci měli k dispozici velký počet ochočených koní. Právě ovládání koní jim dalo nesmírnou vojenskou výhodu oproti jejich bohatým jižním sousedům. V krátké době obsadili celou Mezopotámii a vytlačili odtud poslední zbytky kultury, která se vlnami rozšířila po celé Evropě, západní Asii a severní Africe.
78:8.4 (876.1) Mezi těmito dobyvateli Mezopotámie bylo mnoho představitelů lepších anditských rodů smíšených severních ras Turkestánu, včetně některých potomků Adamsona. Tyto méně vyspělé, ale odvážné severní kmeny rychle a ochotně asimilovaly zbytek civilizace Mezopotámie a zanedlouho se vyvinuly do těch smíšených národů, které žily v údolí Eufratu v době, kdy se objevily první historické letopisy. Rychle obnovili mnohé aspekty vymírající civilizace Mezopotámie, osvojujíc si umělecká řemesla údolních kmenů a značnou část kultury Sumerů. Dokonce se pokusili postavit třetí Babylonskou věž a později přijali tento název jako jméno svého národa.
78:8.5 (876.2) Když tito barbarští jezdci ze severovýchodu obsadili celé údolí Eufratu, nepodrobili si zbytky Anditů, kteří žili v oblasti ústí řeky u Perského zálivu. Tito Sumerové se dokázali ubránit na základě své vyšší inteligence, lepším zbraním a rozsáhlému systému obranných kanálů, které byly vzájemně propojeny s vodními nádržemi zavlažovací soustavy. Takto si dokázali zachovat svoji rasovou a národnostní celistvost ještě dlouho poté, kdy se jejich sousedé na severozápadě rozčlenili do samostatných městských států. Žádná z těchto městských skupin nebyla schopna zvítězit nad sjednocenými Sumery.
78:8.6 (876.3) A nájezdníci ze severu se brzy naučili věřit těmto mírumilovným Sumerům a oceňovat je jako znamenité učitele a organizátory. Byli velmi uznávaní a vyhledávaní jako učitelé umění a řemesel, organizátoři obchodu a jako občanští vůdci všemi národy na severu, na západě v Egyptě a na východě až v Indii.
78:8.7 (876.4) Po rozpadu první sumerské konfederace byly pozdější městské státy řízeny odpadlickými potomky šétských kněží. A když tito kněží dobyli sousední města, začali si říkat králové. Před vládou Sargona králové pozdějších měst nedokázali vytvořit mocné konfederace kvůli žárlivosti na cizí božstva. Každé město věřilo v to, že jeho městský bůh je vyšší než všichni ostatní bohové a proto odmítali podrobit se společnému vladaři.
78:8.8 (876.5) Toto dlouhé období slabé vlády městských kněžích bylo ukončeno Sargonem, knězem z města Kiš, který se prohlásil za krále a začal dobývat celou Mezopotámii a přilehlé země. A na čas skončila existence městských států, ovládaných kněžími, kdy každé město mělo svého vlastního městského boha a své vlastní obřadní rituály.
78:8.9 (876.6) Po rozpadu této Kišské federace následovalo dlouhé období nepřetržitého válčení mezi těmito údolními městy o nadvládu. A vládnoucí moc se různě střídala mezi městskými státy Sumer, Akkad, Kiš, Uruk, Ur a Súsy.
78:8.10 (876.7) Kolem roku 2500 př. Kr. Sumerové utrpěli kruté porážky ze strany severních Suitů a Guitů. Padl Lagaš, hlavní sumerské město, které bylo vystavěno na naplavených násypech. Uruk se udržel ještě třicet let po pádu Akkadu. V době založení Chummarapiho říše byli Sumerové absorbováni severními Semity a Andité Mezopotámie zmizeli ze stránek historie.
78:8.11 (877.1) V období mezi léty 2500 až 2000 př. Kr. po celém území od Atlantického k Tichému oceánu řádili kočovníci. Nerité se stali příčinou posledního rozpadu kaspické skupiny mezopotámských potomků smíšených andonitských a anditských ras. To, co nestačili vykonat barbaři, dokonaly pozdější klimatické změny a tak dokončily zničení Mezopotámie.
78:8.12 (877.2) Takový je příběh fialové rasy v době po Adamovi a osudu jejich domoviny mezi řekami Tigris a Eufrat. Jejich dávná civilizace se nakonec rozpadla v důsledku vystěhování vyšších národů a přistěhování jejich nižších sousedů. Ale dlouho předtím, než barbarští nájezdníci dobyli údolí, velká část kultury Zahrady se rozšířila do Asie, Afriky a Evropy, kde vyvolala kvašení, jehož výsledkem je civilizace dvacátého století na Urantii.
78:8.13 (877.3) [Představeno archandělem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 79
79:0.1 (878.1) ASIE je domovem lidské rasy. Na jednom z jižních poloostrovů tohoto kontinentu se narodili Andon a Fonta. V horách země, která je dnešní Afganistán, jejich potomek Badonan založil primitivní centrum kultury, které přetrvalo půl milionu let. Tady, v tomto východním ohnisku lidské rasy, se od andonického rodu oddělily sangikské národy a Asie se stala jejich prvním domovem, jejich prvním lovištěm, jejich prvním bojovým polem. Jihozápadní Asie byla svědkem následných civilizací Dalamatijců, Noditů, Adamitů a Anditů a z těchto oblastí se potenciály novodobé civilizace rozšířily po celém světě.
79:1.1 (878.2) Po dobu více než dvaceti pěti tisíc let, přibližně do roku 2000 př. Kr., v srdci Eurasie žili převážně, i když jich stále ubývalo, Andité. Z nížin Turkestánu se Andité vydali kolem vnitrozemských jezer na západ do Evropy, zatímco z horských oblastí tohoto regionu pronikli na východ. Východní Turkestán (Sinkiang) a v menším rozsahu Tibet, byly starodávnými branami, kterými tyto národy Mezopotámie pronikaly přes hory do severních zemí žlutého člověka. Pronikání Anditů do Indie probíhalo z horských oblastí Turkestánu do Paňdžábu a z iránských pastvin přes Balúčistán. Tato první stěhování neměla v žádném případě dobyvačný charakter; bylo to spíše plynulé rozšiřování anditských kmenů do západní Indie a Číny.
79:1.2 (878.3) V průběhu téměř patnácti tisíc let existovaly centra smíšené anditské kultury v povodí řeky Tarim v Sinkiangu a na jihu ve vysokohorských oblastech Tibetu, kde se značně promísili Andité a Andonité. Tarimské údolí bylo nejvýchodnějším místem opravdové anditské kultury. Tady si vystavěli svá osídlení a navázali obchodní vztahy s progresivními Číňany na východě a s Andonity na severu. V té době byla tarimská oblast úrodnou zemí; dešťové srážky byly vydatné. Na východě, v místech pouště Gobi, byly otevřené pastviny, kde se z pastevců postupně stávali zemědělci. Tato civilizace zanikla, když se dešťové větry přesunuly na jihovýchod, ale ve své době se vyrovnala samotné Mezopotámii.
79:1.3 (878.4) Kolem roku 8000 př. Kr. pomalu se zvyšující suchost horských oblastí střední Asie začala vytlačovat Andity k dolním tokům řek a k mořskému pobřeží. Toto vzrůstající sucho nejenom že vyhnalo Andity do údolí řek Nil, Eufrat, Indus a Žluté řeky, ale způsobilo nový rozvoj v anditské civilizaci. Objevila se nová třída lidí, obchodníků, kterých rychle přibývalo.
79:1.4 (879.1) Když klimatické podmínky udělaly pro migrující Andity z lovu nevýnosnou činnost, nenásledovali evoluční cestu starších ras, které se staly pastevci. Objevil se obchod a městský život. Od Egypta přes Mezopotámii a Turkestán k řekám Číny a Indie se civilizovanější kmeny začaly shromažďovat do měst, kde se věnovaly řemeslům a obchodu. Obchodní metropolí střední Asie se stala Adonia, která se nacházela nedaleko dnešního města Ašchabad. Rozvíjel se obchod s kamenem, železem, dřevem a hrnčířskými výrobky, a to jak na souši, tak i po moři.
79:1.5 (879.2) Ale neustále se zvyšující sucho pozvolna způsobilo masový odchod Anditů ze zemí na jihu a východě Kaspického moře. Vlna migrace se začala otáčet ze severu směrem na jih a babylonští jezdci začali pronikat do Mezopotámie.
79:1.6 (879.3) Vzrůstající sucho ve střední Asii ještě více snížilo populaci a udělalo z těchto lidí méně válečné kmeny. A když slábnoucí dešťové srážky na severu přinutily kočovné Andonity odejít na jih, tak nastal hromadný exodus Anditů z Turkestánu. Toto je konečný přesun takzvaných Árijců do Levantu a Indie. Bylo to vyvrcholení toho dlouhotrvajícího rozptylování smíšených potomků Adama, během kterého všechny asijské kmeny a ostrovní kmeny Pacifiku byly do určité míry vylepšeny těmito vyššímui rasami.
79:1.7 (879.4) Takto, přestože se rozptýlili po východní polokouli, Andité byli vykořeněni ze svých domovských územích v Mezopotámii a Turkestánu, protože právě tento rozsáhlý posun Andonitů na jih oslabil Andity ve střední Asii téměř do bodu vymizení.
79:1.8 (879.5) Ale dokonce i ve dvacátém století po Kristu se objevuje u turanských a tibetských národů anditská krev, což je vidět na příkladu světlovlasých lidských typech, které se v těchto oblastech občas objeví. Dávné čínské letopisy popisují přítomnost rusovlasých kočovníků na sever od mírumilovných osídleních Žluté řeky a dosud se tam nacházejí kresby, které věrně znázorňují přítomnost jak světlovlasých Anditů, tak i tmavovlasých mongolských typů v Tarimské pánvi před dávnou dobou.
79:1.9 (879.6) Poslední velký projev zmizelého vojenského génia středoasijských Anditů byl v 1200 n.l., kdy Mongolové pod vedením Čingischána začali dobývat rozlehlá území asijského kontinentu. A podobně jako dávní Andité, tak i tito válečníci hlásili existenci „jednoho Boha na nebesích.“ Brzký rozpad jejich impéria na dlouhou dobu zpozdil vzájemný kulturní styk mezi západem a východem a stal se velkou překážkou pro rozvoj monoteizmu v Asii.
79:2.1 (879.7) Indie je jediným místem, kde se smísily všechny rasy Urantie, přičemž vpád Anditů znamenal pro ně poslední doplnění jejich rodu. V horách severozápadní Indie se objevily sangikské rasy a již v raném stadiu bez výjimky členové každé z nich pronikli celým indickým subkontinentem a zanechali za sebou nejrůznorodější rasovou směs, jaká kdy na Urantii existovala. Starodávná Indie působila jako záchytná nádrž pro migrující rasy. Kdysi byla pata poloostrova poněkud užší než je nyní a velká část delt řek Ganga a Indus se objevila až v posledních padesáti tisících letech.
79:2.2 (879.8) První rasová smíšení v Indii byla míšení migrujících červených a žlutých ras s místními Andonity. Tato skupina byla později oslabena pohlcením větší části vyhynulé východní zelené rasy a také velkého počtu příslušníků oranžové rasy a byla mírně vylepšena prostřednictvím omezeného smíšení se s modrou rasou, ale značně utrpěla asimilací velké části indigové rasy. Ale takzvaní praobyvatelé Indie jsou stěží představitelé těchto dávných lidí; oni jsou spíše nejpodřadnějšími obyvateli jižního a východního okraje, kteří nebyli nikdy úplně pohlceni ani Andity a ani jejich později se objevivšími arijskými bratranci.
79:2.3 (880.1) Již kolem roku 20 000 př. Kr. obdržela populace západní Indie malé množství adamické krve a nikdy v celé historii Urantie žádný národ neslučoval tak mnoho různých ras. Ale neštěstím bylo to, že převládaly druhotné sangikské rody a skutečnou pohromou bylo, že v tomto dávném rasovém kotli ve značné míře chyběla jak modrá, tak i červená rasa; více původních sangikských rodů by značně přispělo ke zlepšení národu, který by tak mohl vytvořit ještě vyšší civilizaci. A tak nastala situace, kdy červený člověk ničil sám sebe v obou Amerikách, modrý člověk hledal dobrodružství v Evropě a raní potomci Adama (a většina pozdějších) projevovali malou touhu mísit se s tmavěji zbarvenými národy, ať již v Indii, Africe, nebo kdekoliv jinde.
79:2.4 (880.2) Přibližně 15 000 let př.Kr. narůstající populace v Turkestánu a Iránu způsobila první opravdu rozsáhlý přesun Anditů směrem k Indii. Po dobu více než patnáct stoletích tyto vyšší národy přicházely přes horské oblasti Balúčistánu, rozšiřujíc se po údolích řek Indus a Ganga a pozvolna se posunujíc na jih do dekánské plošiny. Tento nával Anditů ze severozápadu vytlačil jižní a východní nižší národy do Barmy a jižní Číny, ale ne v takové míře, která by mohla zachránit nájezdníky od jejich vyhlazení.
79:2.5 (880.3) To, že Indie nezískala nadvládu v Eurasii bylo z velké části způsobeno topografií; příval obyvatelstva ze severu jenom vtěsnal většinu lidí na jih do zmenšujícího se území dekánské plošiny, která byla ze všech stran obklopena mořem. Kdyby tam byly přilehlé země pro emigraci, tak by potom byly nižší národy vytlačeny do všech směrů a vyšší rody by vytvořily vyspělejší civilizaci.
79:2.6 (880.4) A tak se stalo, že tito raní anditští dobyvatelé přistoupili k zoufalému pokusu zachovat svoji identitu a zastavit pohlcování své rasy stanovením přísných omezeních, týkajících se sňatků se členy odlišných rodů. Nicméně, k roku 10 000 př. Kr. Andité byli pohlceni, ale ohromné množství lidí bylo výrazně vylepšeno touto absorpcí.
79:2.7 (880.5) Rasové míšení je vždy výhodné v tom, že podporuje mnohostrannost kultury a přispívá k progresivní civilizaci, ale jestliže převládají prvky nižších rodů, takové úspěchy nemají dlouhého trvání. Mnohojazyčná kultura se může zachovat jen tehdy, když se vyšší rody množí v bezpečném rozsahu oproti nižším. Neomezené rozmnožování nižších ras, současně se sníženým rozmnožováním vyšších, je jistou sebevraždou kulturní civilizace.
79:2.8 (880.6) Kdyby bylo anditských dobyvatelů třikrát více než jich bylo, anebo kdyby vyhnali či zničili třetinu nejméně žádoucích smíšených obyvatel, ve kterých tekla oranžová, zelená a indigová krev, potom by se Indie stala jedním z hlavních světových center kulturní civilizace a nepochybně by přilákala více pozdějších migračních vln z Mezopotámie, které proudily do Turkestánu a odtud na sever do Evropy.
79:3.1 (881.1) Směšování anditských dobyvatelů Indie s místním obyvatelstvem vedlo nakonec ke vzniku smíšeného národa, který se nazývá drávidský. První a čistokrevnější Drávidové měli obrovské vlohy pro kulturní tvorbu, která neustále slábla, tak jak postupně ochabovala anditská dědičnost. A to je to, co rozhodlo o zániku pučící civilizace Indie téměř před dvanácti tisíci lety. Ale dodání i malého množství krve Adama způsobilo výrazné urychlení sociálního rozvoje. Tato smíšená rasa ihned vytvořila nejvšestrannější civilizaci na zemi v té době.
79:3.2 (881.2) Zanedlouho po dobytí Indie drávidští Andité ztratili své rasové a kulturní kontakty s Mezopotámií, ale pozdější vytvoření mořských a karavanních cest znovu obnovilo tato spojení. A za posledních deset tisíc let Indie nikdy úplně neztratila kontakt s Mezopotámií na západě a s Čínou na východě, ačkoliv horské hřebeny umožňovaly mnohem lepší styky se západem.
79:3.3 (881.3) Vyspělá kultura a náboženské sklony národů Indie pocházejí z dob nadvlády Drávidů a z části kvůli skutečnosti, že do Indie přišel velký počet šétských kněží, a to jak v raných invazích Anditů, tak i v pozdější árijských vpádech. Nit monoteizmu táhnoucí se celou náboženskou historií Indie má tak svůj začátek v učení Adamitů ve druhé zahradě.
79:3.4 (881.4) Již v letech 16 000 př. Kr. skupina sta šétských kněží přišla do Indie a velmi brzy se jim podařilo nábožensky dobýt západní polovinu tohoto mnohojazyčného národa. Ale jejich náboženství nemělo dlouhého trvání. Během pěti tisíc let jejich učení o Rajské Trojici přešlo do trojitého symbolu boha ohně.
79:3.5 (881.5) Ale po více než sedmi tisíci letech, až do konce migrování Anditů, náboženský stav obyvatel Indie byl oproti ostatnímu světu na mnohem vyšší úrovni. V tomto období Indie vypadala na to, že vytvoří vůdčí kulturní, náboženskou, filozofickou a průmyslovou civilizaci světa. A kdyby nepřišlo k úplnému pohlcení Anditů jižními národy, tento osud by se pravděpodobně uskutečnil.
79:3.6 (881.6) Drávidská centra kultury se nacházela v údolích řek, především Indus a Gangy a v dekánské plošině podél tří velkých řek, tekoucích do moře přes horský hřeben Východních Ghats. Osídlení podél mořského pobřeží Západních Ghats dluží za svá významná postavení přímořským stykům se Sumerem.
79:3.7 (881.7) Drávidové byli jedním z prvních národů stavějící města a kteří se zabývali ve velkém rozsahu vývozem a dovozem zboží, a to jak po souši, tak i po moři. Kolem roku 7000 př. Kr. velbloudí karavany pravidelně cestovaly do vzdálené Mezopotámie; drávidské loďstvo pronikalo podél pobřeží Arabského moře do sumerských měst v Perském zálivu a vydávalo se po vodách Bengálského zálivu až do Malajsie. Ze Sumeru tito mořeplavci a kupci přivezli abecedu a umění písma.
79:3.8 (881.8) Tyto obchodní styky značnou měrou přispěly k dalšímu rozšíření různorodosti kosmopolitní kultury, výsledkem čehož byly rané výskyty mnohých výhod a dokonce i přepychu městského života. Když se později objevivši Árijci pronikli do Indie, nepoznali v drávidských národech své anditské bratrance pohlcené v sangikských rasách, ale našli tam opravdu vyspělou civilizaci. Navzdory biologickým nedostatkům, Drávidové založili hodnotnou civilizaci. Byla vhodně rozmístěna po celé Indii a na dekánské plošině přetrvala až do novodobých časů.
79:4.1 (882.1) Druhé proniknutí Anditů do Indie byla invaze Árijců, která trvala téměř pět set let uprostřed třetího tisíciletí před Kristem. Tato migrace byla závěrečným hromadným odchodem Anditů ze svých domovů v Turkestánu.
79:4.2 (882.2) Raná árijská centra byla roztroušena po severní polovině Indie, hlavně na severozápadě. Árijci nikdy nepokořili celou zemi a tato skutečnost jim později přinesla zkázu, protože jejich malý počet je dělal zranitelnými a byli pohlceni jižními Drávidy, kteří pak zachvátili celý poloostrov, kromě himalájských oblastí.
79:4.3 (882.3) Árijci měli jen malý vliv na rasový vývoj v Indii, kromě severních oblastí. Na dekánské plošině byl jejich vliv spíše kulturní a náboženský nežli rasový. To, že si obyvatelé severní Indie uchovali více takzvané árijské krve, není pouze důsledkem jejich většího počtu v těchto oblastech, ale také proto, že byli posíleni pozdějšími dobyvateli, kupci a misionáři. Až do prvního století před Kristem trvalo nepřetržité pronikání árijské krve do Paňdžábu, přičemž poslední příliv se konal v době vojenských pochodů helénských národů.
79:4.4 (882.4) V Gangské nížině se Árijci a Drávidové nakonec smísili a vytvořili vysoce vyspělou kulturu. Toto centrum bylo později posíleno následným příchodem severovýchodních přistěhovalců z Číny.
79:4.5 (882.5) V různých dobách vzkvétaly v Indii četné typy společenských struktur─od polodemokratických systémů Árijců k despotickým a monarchickým formám vlády. Ale nejpříznačnějším rysem společnosti bylo přetrvávání mocných společenských kast, které byly vytvořeny Árijci ve snaze zachovat rasovou identitu. Tento propracovaný kastovní systém se zachoval až do dnešní doby.
79:4.6 (882.6) Ze čtyř důležitých kast byly všechny, kromě první, založeny v marné snaze zabránit rasovému smíšení árijských dobyvatelů s jimi pokořenými nižšími rody. Ale vůdčí kasta, učitelé a kněží, pocházela z rodu Šétů; bráhmani dvacátého století po Kristu jsou přímými kulturními potomky kněžích druhé zahrady, ačkoliv jejich doktríny se značně liší od učení jejich proslulých předků.
79:4.7 (882.7) Když Árijci přišli do Indie, přinesli si sebou svá pojetí o Božstvu, tak jak byla zachována v dlouho trvajících tradicích náboženství druhé zahrady. Ale bráhmanští kněží nikdy nedokázali odolat pohanské síle, která vznikla náhlým kontaktem s primitivními náboženstvími dekanské plošiny po rasovém vyhlazení Árijců. A proto velká většina populace upadla do područí zotročující pověrčivosti primitivních náboženstvích; a tak se stalo, že Indie nedokázala vytvořit vyspělou civilizaci, která se tady rýsovala v dřívějších dobách.
79:4.8 (882.8) Duchovní probuzení v šestém století před Kristem nemělo v Indii dlouhého trvání a zaniklo ještě před mohamedánskou invazí. Ale jednoho dne se může objevit ještě větší Gautama, který povede celou Indii na cestě k živému Bohu a potom svět uvidí plody kulturních potenciálů univerzálního národa, tak dlouho otupělého omamujícím vlivem nepokrokové duchovní vize.
79:4.9 (883.1) Kultura spočívá na biologickém základě, ale kasta samotná nemohla zachovat árijskou kulturu na věky, protože náboženství, opravdové náboženství, je nepostradatelným zdrojem té vyšší energie, která pohání člověka k vytvoření dokonalejší civilizace, založené na lidském bratrství.
79:5.1 (883.2) Zatímco příběh o Indii je historií jejího pokoření Andity a jejich následného pohlcení staršími evolučními národy, vyprávění o východní Asii je přesněji řečeno o původních sangikských rasách, především o červené a žluté. Tyto dvě rasy z velké části unikly tomu smíšení s nehodnotnými neandrtálskými rody, které tak značně retardovalo modrou rasu v Evropě a tím si zachovaly kvalitní potenciál původního sangkiského typu.
79:5.2 (883.3) Přestože raní neandrtálci byli roztroušeni po celém území Eurasie, východní křídlo bylo více kontaminováno nižšími živočišnými rysy. Tento poddruh člověka byl vytlačen na jih pátým ledovcem, tím stejným ledovým příkrovem, který tak dlouho bránil migraci Sangiků do východní Asie. A když se červený člověk přesunul kolem horských oblastí Indie na severovýchod, našel severovýchodní Asii bez těchto poddruhů člověka. Kmenová organizace červených ras vznikla dříve než u všech jiných národů a oni byli první, kdo se začal stěhovat z centra Sangiků ve střední Asii. Nižší neandrtálské rody byly zničeny, nebo vyhnány z pevniny pozdějšími migrujícími žlutými kmeny. Ale červená rasa měla nadvládu ve východní Asii po dobu téměř sto tisíc let předtím, než přišly žluté kmeny.
79:5.3 (883.4) Před více než tři sta tisíci lety přišla z jihu do Číny hlavní část žluté rasy jako pobřežní kočovníci. S každým tisíciletím žluté národy pronikaly dále a dále do vnitrozemí, ale do kontaktu se svými migrujícími tibetskými bratry přišly až v poměrně nedávných dobách.
79:5.4 (883.5) Růst populace přinutil, na sever se posunující žlutou rasu, aby začala pronikat do lovišť červeného člověka. Tento vpád, spojený s přirozeným rasovým nepřátelstvím, vyvrcholil ve válečný konflikt. Tak začal rozhodující boj o úrodné země východní Asie.
79:5.5 (883.6) Příběh o tomto dlouhotrvajícím boji mezi červenou a žlutou rasou je eposem urantijské historie. Déle než dvě stě tisíc let vedly tyto dvě vyšší rasy mezi sebou krutou a nepolevující válku. V počátečních bojích byli obecně úspěšnější červení lidé a jejich jezdecké oddíly šířily zkázu mezi osídleními žlutého člověka. Ale žlutí lidé byli bystrými žáky válečného umění a velmi brzy prokazovali výraznou schopnost žít v míru se svými soukmenovci; Číňané byli první, kteří přišli na to, že v jednotě je síla. Mezi kmeny červené rasy pokračovaly bratrovražedné boje a netrvalo dlouho a začaly prohrávat jednu bitvu za druhou s agresivními a nelítostnými Číňany, kteří pokračovali ve svém neúprosném pochodu na sever.
79:5.6 (883.7) Před sto tisíci lety měly zdecimované bojující kmeny červené rasy za zády ustupující poslední ledovec a když se objevila možnost přejít pozemní cestou přes Beringovu úžinu, tyto kmeny rychle opustily nehostinné břehy asijského kontinentu. Je to osmdesát pět tisíc let od doby, kdy poslední čistokrevní červení lidé odešli z Asie, ale dlouhý boj zanechal svůj genetický otisk na vítězné žluté rase. Severní čínské národy, společně se sibiřskými Andonity, se hodně smísily s červenými lidmi, což jim značně prospělo.
79:5.7 (884.1) Vzhledem k tomu, že ze své asijské domoviny byli vykořeněni přibližně padesát tisíc let před příchodem Adama, severoameričtí Indiáni nikdy nepřišli do kontaktu ani s anditskými potomky Adama a Evy. V době migrování Anditů se čistokrevné červené rody rozšiřovaly po celé severní Americe jako kočovné kmeny lovců, kteří se v malém rozsahu věnovali i zemědělství. Tyto rasové a kulturní skupiny zůstaly od svého příchodu do obou Amerik téměř úplně izolovány od ostatního světa až do konce prvního tisíciletí po Kristu, kdy byly objeveny bílými rasami Evropy. Do té doby červení lidé severních kmenů spatřili pouze Eskymáky, majíc nejblíže k bílému člověku.
79:5.8 (884.2) Červená a žlutá rasa jsou jedinými lidskými rody, které dosáhly vysokého stupně civilizace bez vlivu Anditů. Nejstarší kulturou amerických Indiánů bylo Onamonalontovo centrum v Kalifornii, ale to zmizelo již 35 000 let př. Kr. Později byly v Mexiku, Střední Americe a v horských oblastech Jižní Ameriky založeny mnohem déle trvající civilizace rasou, která byla převážně červená, ale měla značné množství žluté, oranžové a modré krve.
79:5.9 (884.3) Tyto civilizace byly produktem evoluce sangikských ras, nehledě na to, že stopy anditské krve se objevily v Peru. S výjimkou Eskymáků v Severní Americe a malého počtu polynéských Anditů v Jižní Americe, se národy západní polokoule dostaly do kontaktu se zbytkem světa až na konci prvního tisíciletí po Kristu. V původním plánu Melkísedeka na vylepšení ras Urantie bylo stanoveno, že jeden milion čistokrevných potomků Adama se bude podílet na zlepšení amerických červených lidí.
79:6.1 (884.4) Za nějakou dobu po rozšíření červeného člověka po celé Severní Americe, rozpínající se Číňané vytlačili Andonity z říčních údolí východní Asie na sever do Sibiře a na západ do Turkestánu, kde se měli brzy dostat do kontaktu s vyšší kulturou Anditů.
79:6.2 (884.5) V Barmě a na indočínském poloostrově se indické a čínské kultury smísily a spojily, výsledkem čehož vzniklo v těchto oblastech několik po sobě jdoucích civilizací. Tady zmizelá zelená rasa setrvala ve větších proporcích, než kdekoliv jinde ve světě.
79:6.3 (884.6) Mnoho různých ras obývalo ostrovy Tichého oceánu. Obecně, jižní a v tu dobu největší ostrovy, byly obývány národy, nesoucí v sobě velké procento zelené a indigové krve. Severní ostrovy byly v držení Andonitů a později na nich žily rasy, mající značný díl žluté a červené krve. Předkové japonského národa byli vytlačeni z pevniny až v době kolem roku 12 000 př. Kr., když byli vyhnáni k jižnímu pobřeží mohutnou expanzí severních čínských kmenů. Jejich konečný odchod nebyl ani tak příliš způsoben růstem populace, jako iniciativou jejich vůdce, kterého oni považovali za božskou osobnost.
79:6.4 (885.1) Podobně jako národy Indie a Levantu, vítězné kmeny žlutého člověka založily svá raná centra na pobřeží a podél řek. V pozdějších dobách se pobřežním osídlením nedařilo dobře, protože stupňující se povodně a měnící se koryta řek učinily život měst v nížinách neudržitelným.
79:6.5 (885.2) Před dvaceti tisíci lety předkové Číňanů vybudovali přes deset mocných center primitivní kultury a vzdělávání, především podél Žluté řeky a Jang-c´-tiangu. Tato centra začala být posilována trvalým přívalem vyšších smíšených národů ze Sinkiangu a Tibetu. Migrace z Tibetu do údolí k řece Jang-c´-tiang nebyla tak rozsáhlá jako na severu a také tibetská centra nebyla tak vyspělá jako centra v Tarimské pánvi. Ale oba směry přinesly určité množství anditské krve na východ k říčním osídlením.
79:6.6 (885.3) Nadvláda dávné žluté rasy byla způsobena čtyřmi základními faktory:
79:6.7 (885.4) 1. Genetickým. Na rozdíl od svých modrých příbuzných v Evropě, jak červená, tak i žlutá rasa z velké části unikly smíšení s nižšími lidskými rody. Severní Číňané, kteří již byli posíleni malým množstvím vyšších červených a andonických rodů, měli následně prospěch z velkého přílivu anditské krve. V tomto ohledu se jižním Číňanům tak nedařilo a velmi dlouhou dobu dopláceli na míšení se zelenou rasou, zatímco později byli ještě více oslabeni v důsledku masového příchodu nižších národů, které byly vytlačeny z Indie invazí Drávidů a Anditů. A dnes v Číně existuje jednoznačný rozdíl mezi severními a jižními rasami.
79:6.8 (885.5) 2. Sociálním. Žlutá rasa velmi brzy poznala důležitost míru mezi sebou. Jejich vnitřní mírumilovnost natolik přispěla k nárůstu populace, že jejich civilizace se rozšířila mezi mnoho milionů lidí. Mezi lety 25 000 a 5 000 př. Kr. byla největší civilizace na Urantii ve střední a severní Číně. Žlutý člověk jako první dosáhl rasové soudržnosti─jako první vytvořil ve velkém rozsahu kulturní, sociální a politickou civilizaci.
79:6.9 (885.6) Číňané 15. tisíciletí př. Kr. byli agresivními válečníky; je neoslabila přílišná úcta k minulosti a počtem necelých dvanácti milionů lidí vytvořili kompaktní skupinu, hovořící jedním jazykem. V tomto období vybudovali opravdový národ, mnohem více sjednocený a sourodý, než jejich politické svazy historické epochy.
79:6.10 (885.7) 3. Duchovním. V době anditských migrací Číňané patřili mezi nejduchovnější národy na zemi. Dlouhodobá oddanost uctívání Jedné Pravdy, prohlášená Singlangtonem, je udržovala vpředu před většinou jiných ras. Podnět progresivního a pokročilého náboženství je často rozhodujícím faktorem kulturního rozvoje; zatímco Indie ochabovala, tak Čína zvýšila náskok působením posilujícího podnětu náboženství, ve kterém pravda byla vtisknuta jako nejvyšší Božstvo.
79:6.11 (885.8) Toto uctívání pravdy podněcovalo k bádání a nebojácnému zkoumání zákonů přírody a potenciálů lidstva. Ještě před šesti tisíci lety byli Číňané stále horlivými studenty a aktivními hledači pravdy.
79:6.12 (885.9) 4. Geografickým. Na západě je Čína chráněna horami a na východě Tichým oceánem. Pouze na severu je otevřená cesta pro útočné přepady, ale od dob červeného člověka do příchodu pozdějších potomků Anditů žádná agresivní rasa nežila na severu.
79:6.13 (886.1) A kdyby nebylo horských překážek a pozdějšího úpadku v duchovní kultuře, žlutá rasa by nepochybně přilákala k sobě větší část anditských migrací z Turkestánu a nesporně by za krátkou dobu dominovala světové civilizaci.
79:7.1 (886.2) Před přibližně patnácti tisíci roky velké množství Anditů přecházelo přes horský průsmyk Ti Tao a usazovalo se podél horního toku Žluté řeky mezi čínskými osadami provincie Gansu. Brzy pronikli na východ do Henanu, kde se nacházela nejvyspělejší osídlení. Polovina těch, kteří přicházeli ze západu, byli Andonité a druhá polovina Andité.
79:7.2 (886.3) Severní centra kultury podél Žluté řeky byla vždy progresivnější než jižní osídlení na řece Jang-c´-tiang. V průběhu několika málo tisíciletích po příchodu i malého počtu těchto vyšších smrtelníků osídlení podél Žluté řeky zvýšila svůj náskok před vesnicemi Jang-c´-tiangu a značně přesáhla úroveň svých jižních bratrů, která se od té doby stále zachovává.
79:7.3 (886.4) To se nestalo proto, že tam bylo hodně Anditů, ani proto, že jejich kultura byla tak vyspělá, ale rasové smíšení s nimi zplodilo všestrannější rody. Severní Číňané obdrželi jenom tolik anditské krve, aby se mírně stimulovaly jejich přirozeně schopné mysli, ale ne natolik, aby se v nich zažehla nepokojná a podnikavá zvídavost, která je tak charakteristická pro severní bílé rasy.
79:7.4 (886.5) Toto limitované přidání anditské dědičnosti narušilo jen málo vnitřní vyrovnanost tohoto sangikského typu. Pozdější vlny Anditů přinesly s sebou některé kulturní pokroky Mezopotámie; toto platí především o posledních migračních vlnách ze západu. Andité značně vylepšili ekonomické a vzdělávací metody severních Číňanů; a přestože jejich vliv na náboženskou kulturu žluté rasy byl jen krátkodobý, jejich pozdější potomci přispěli velkou měrou k následnému duchovnímu probuzení. Anditské tradice krásy Edenu a Dalamatie určitě ovlivnily tradice Číny; v raných čínských legendách je „země bohů“ umístěna na západě.
79:7.5 (886.6) Čínský národ začal stavět města a provozovat výrobu až po roku 10 000 př. Kr. se změnou klimatu v Turkestánu a příchodem pozdějších anditských přistěhovalců. Příliv této nové krve příliš nevylepšil civilizaci žlutého člověka, jako spíše stimuloval další a rychlý rozvoj skrytých tendencí vyšších čínských rodů. Od Henanu do Šen-si potenciály vyspělé civilizace začaly přinášet plody. Kovovýroba a všechny druhy řemesel vznikly v tomto období.
79:7.6 (886.7) Podobnosti mezi některými dávnými čínskými a mezopotámskými metodami měření času, astronomie a řízení státu byly důsledkem obchodních vztahů mezi těmito dvěma, od sebe velmi vzdálenými, centry. Čínští kupci putovali po suchozemských cestách přes Turkestán do Mezopotámie ještě dokonce i v době Sumerů. A tento obchod nebyl jednostranný─údolí Eufratu mělo z něho stejný prospěch, jako národy Gangské nížiny. Ale klimatické změny a invaze kočovníků ve třetím tisíciletí před Kristem výrazně snížily rozsah obchodování na karavanských stezkách střední Asie.
79:8.1 (887.1) Zatímco červený člověk trpěl v důsledku přílišného válčení, není úplně chybné říci, že rozvoj státnosti mezi Číňany byl zpožděn jejich důsledností při podrobování Asie. Číňané měli obrovský potenciál pro rasovou sounáležitost, ale ten se náležitě neprojevil, protože chyběl ten ustavičný podněcující stimul, jakým je stále přítomné nebezpečí agrese zvenčí.
79:8.2 (887.2) Po úplném dobytí východní Asie se starověký vojenský stát postupně rozpadl─minulé války byly zapomenuty. Z epického boje s červenou rasou se uchovala pouze mlhavá vyprávění o dávném souboji s národy lučištníků. Číňané se rychle začali věnovat zemědělství, což ještě více zvýšilo jejich mírumilovné tendence, a to, že se zemědělstvím zabývala stále větší část obyvatelstva, také ještě přispělo k narůstajícímu mírumilovnému charakteru země.
79:8.3 (887.3) Uvědomění si minulých úspěchů (v dnešní době poněkud oslabené), konzervatizmus převážně zemědělského národa a dobře vyvinutý rodinný život─to vše mělo vliv na zrození úcty pro předky a vyvrcholilo ve zvyk vzdávat takovou poctu lidem minulosti, že to hraničilo se zbožňováním. Velmi podobný postoj převládal mezi bílými rasami v Evropě po dobu asi pěti set let po rozpadu řecko-římské civilizace.
79:8.4 (887.4) Víra v „Jednu Pravdu“ a její uctívání, jak je učil Singlangton, nikdy zcela úplně nevymřela a jak plynul čas, hledání nové a vyšší pravdy bylo zatlačeno do pozadí narůstající tendencí uctívat to, co již bylo vytvořeno. Postupně se přirozené nadání čínské rasy pro poznávání neznámého odklonilo k uchovávání známého. A toto je příčina stagnace čínské rasy, která byla kdysi nejrychleji se rozvíjející civilizací světa.
79:8.5 (887.5) Mezi rokem 4 000 a 500 př. Kr. bylo dokončeno politické znovusjednocení čínské rasy, ale v tu dobu již existovala kulturní jednota center na řekách Jang-c´-tiang a Žluté řece. Toto politické znovusjednocení pozdějších kmenových skupin neproběhlo bez konfliktů, ale společenské mínění se stavělo proti válce; zbožňování předků, rozšiřování dialektů a nedostatek nutnosti pro vojenské akce v průběhu mnoha tisíců let udělaly tento národ krajně mírumilovným.
79:8.6 (887.6) Navzdory tomu, že perspektivy raného rozvoje pokročilého státu se nenaplnily, žlutá rasa dosáhla velkého pokroku v uskutečňování aktivit civilizace, především v oblastech zemědělství a zahradnictví. Řešení vodních problémů, kterým čelili zemědělci v Šen-si a Henanu, vyžadovala kolektivní součinnost. Podobné potíže se zavlažováním a ochranou půdy přispěly v nemalé míře k rozvoji vzájemné závislosti, což vedlo k upevnění míru mezi skupinami farmářů.
79:8.7 (887.7) Časný rozvoj písma, společně se založením škol, značně přispěl k šíření vědomostí v takovém rozsahu, kterému se předtím nemohlo nic vyrovnat. Ale obtížný systém obrázkového písma omezil počet vzdělaných tříd, nehledě na raný objev tisku. A zejména rychle pokračoval proces sociální normalizace a dogmatizace nábožensko-filozofické sféry. Rozvoj náboženského uctívání předků se ještě více zkomplikoval záplavou pověr, týkajících se zbožňování přírody, ale některé pozůstatky pravého pojetí Boha zůstaly zachovány v uctívání vznešeného Šang-ti.
79:8.8 (888.1) Velkou slabostí uctívání předků je to, že podporuje zpátečnickou filozofii. Jakkoliv rozumné může být sbírání moudrosti v minulosti, je pošetilé považovat minulost jako výhradní zdroj pravdy. Pravda je relativní a rozšiřuje se; pravda vždy žije v přítomnosti, dosahuje nového vyjádření v každé generaci lidí─a v každém lidském životě.
79:8.9 (888.2) Velkou silou uctívání předků je hodnota, jakou takový postoj klade na rodinu. Udivující stabilita a stálost čínské kultury jsou důsledkem výsostného postavení rodiny, protože civilizace je přímo závislá na účinném fungování rodiny a v Číně rodina dosáhla takovou společenskou důležitost, dokonce i náboženský význam, kterého dosáhlo pouze jen několik málo jiných národů.
79:8.10 (888.3) Silný příbuzenský vztah a oddanost rodině, vytvořený sílícím uctíváním předků, zaručil rozvoj silnějších rodinných vztahů a trvající rodinné skupiny, z nichž všechny podporovaly následující faktory pro zachování civilizace:
79:8.11 (888.4) 1. Zachování majetku a jmění.
79:8.12 (888.5) 2. Sdílení zkušeností více než jedné generace.
79:8.13 (888.6) 3. Účinné vzdělávání dětí v umění a vědách minulosti.
79:8.14 (888.7) 4. Rozvoj silného smyslu pro povinnost, zvýšení morálky a posílení etické vnímavosti.
79:8.15 (888.8) Období formování čínské civilizace, začínajíc s příchodem Anditů, pokračovalo až k velkému etickému, morálnímu a polonáboženskému probuzení v šestém století před Kristem. A čínské tradice uchovávají mlhavé záznamy o evoluční minulosti. Přechod od matriarchátu k patriarchátu, organizování zemědělství, rozvoj architektury a začátky průmyslu─to všechno je vyprávěno tak, jak to šlo za sebou. A tento příběh zobrazuje, a s mnohem větší přesností než všechny ostatní podobné spisy, obraz pozoruhodného vzestupu čínského národa od barbarismu k vyspělému státu. Během této doby čínský národ urazil cestu od primitivní zemědělské společnosti k vyšší sociální organizaci, zahrnující města, řemeslnou výrobu, zpracování kovů, výměnný obchod, vládní systém, písmo, matematiku, umění, vědu a tisk.
79:8.16 (888.9) A ta starověká civilizace čínské rasy přetrvala po staletí. Uplynulo téměř čtyřicet tisíc let od doby, kdy byly dosaženy první důležité pokroky v čínské kultuře a přestože mnohokráte přišel úpadek, civilizace synů Hana představuje nejlépe ze všech ostatních nejucelenější obraz plynulého vývoje až do dvacátého století. Bílé rasy dosáhly vysokého stupně rozvoje v technice a náboženství, ale nikdy nepřekonaly Číňany v oddanosti k rodině, skupinové etice a osobní morálce.
79:8.17 (888.10) Tato starověká kultura značně přispěla k lidskému štěstí; miliony lidských bytostí žilo a zemřelo, požehnáno jejími vymoženostmi. Po staletí tato význačná civilizace spočívala na vavřínech minulosti, ale již nyní se znovu probouzí, aby uviděla nově transcendentní cíle smrtelné existence a opět se pustila do neutuchajícího boje za nekonečný progres.
79:8.18 (888.11) [Představeno archandělem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 80
80:0.1 (889.1) AČKOLIV evropský modrý člověk sám nevytvořil významnou kulturní civilizaci, byl biologickým základem, na kterém─po jeho smíšení s adamickými rody a následným smíšením s pozdějšími anditskými nájezdníky─vznikl jeden z nejsilnějších rodů se schopností vytvořit aktivní civilizaci, jaká se na Urantii neobjevila od dob fialové rasy a jejích anditských nástupců.
80:0.2 (889.2) Novodobí bílí lidé obsahují pozůstalé rysy adamického rodu, smíšeného se sangikskými rasami, trochu s červenou a žlutou, ale především s modrou. Ve všech bílých rasách teče hodně krve původních Andonitů a ještě více dávných Noditů.
80:1.1 (889.3) Předtím, než byli poslední Andité vytlačeni z údolí Eufratu, mnoho jejich bratrů přišlo do Evropy jako poutníci, učitelé, kupci a válečníci. V době počátku fialové rasy bylo Středozemní koryto chráněno Gibraltarskou úžinou a sicilským pozemním mostem. První mořské obchody se odehrály na těchto vnitrozemských jezerech, kde modrý člověk ze severu a obyvatelé Sahary z jihu se potkali s Nodity a Adamity z východu.
80:1.2 (889.4) Ve východní části Středozemní prolákliny Nodité založili jednu ze svých nejrozsáhlejších kultur a z těchto center někteří z nich pronikli do jižní Evropy, ale především do severní Afriky. Již v dávné minulosti širokolebí Syřané, kteří mají původ ve smíšení Noditů s Andonity, začali vyrábět hrnčířské výrobky a zabývat se zemědělstvím ve svých osadách v pomalu stoupající deltě Nilu. Oni také dovezli ovce, kozy, dobytek a další domestikovaná zvířata a zavedli velmi zdokonalené metody zpracování kovů. Sýrie se stala v té době centrem tohoto průmyslu.
80:1.3 (889.5) V průběhu více než třiceti tisíc let obyvatelé Mezopotámie v nepřetržitém proudu přicházeli do Egypta, kam sebou přinesli svoje umění a kulturu a obohatili tak kulturní tradice údolí Nilu. Ale příchod velkého počtu obyvatel Sahary značně degeneroval ranou civilizaci podél Nilu, takže přibližně před patnácti tisíci lety dosáhla kultura Egypta své nejnižší úrovně.
80:1.4 (889.6) Ale v dřívějších dobách nic nebránilo migraci Anditů na západ. Sahara byla jedna velká otevřená pastvina, osídlená pastevci a zemědělci. Obyvatelé Sahary se nikdy nezabývali řemeslnou výrobou a nikdy nestavěli města. Tato indigo-černá skupina byla nositelem četných rodových rysů zaniklé zelené a oranžové rasy. Nicméně, obdržela velmi malé množství fialové krve ještě předtím, než vztlak země a změna směru vlhkých větrů způsobily rozptýlení zbytků této vzkvétající a mírumilovné civilizace.
80:1.5 (890.1) Většina lidských ras sdílí Adamovu krev, ale některé jí získaly více, některé méně. Smíšené rasy Indie a tmavší národy Afriky Adamity nepřitahovaly. Oni by se volně mísili s červeným člověkem, kdyby nebyl v daleké Americe; měli přátelský vztah se žlutým člověkem, ale i on obýval velmi vzdálené a těžce přístupné oblasti Asie. A proto, když byli podníceni dobrodružstvím, nebo altruismem, nebo když byli vytlačeni z údolí Eufratu, oni si zcela přirozeně vybrali spojení s modrými rasami Evropy.
80:1.6 (890.2) Modrý člověk, který v té době převažoval v Evropě, neměl žádné náboženské obyčeje, které by byly pro rané migrující Adamity odpudivé a mezi fialovou a modrou rasou byla velká sexuální přitažlivost. Nejlepší z modrých lidí považovali za čest mít dovoleno vstoupit do manželského svazku s Adamity. Každý modrý muž chtěl být tak zručný a umělecký, aby si získal náklonnost některé adamitské ženy a každá lepší modrá žena si přála získat pozornost některého z Adamitů.
80:1.7 (890.3) Postupně se tito migrující synové Edenu spojili s vyššími typy modré rasy, pozvedli její kulturu a současně nemilosrdně ničili přetrvávající zbytky neandrtálských rodů. Tato metoda rasového směšování, spojená s eliminací nižších genotypů, zplodila přes deset silných a progresivních skupin vyšších modrých lidí, z nichž vy jste jednu nazvali kromaňonskou.
80:1.8 (890.4) Z těchto a jiných důvodů, z nichž v neposlední řadě byly příznivější cesty pro migraci, první vlny mezopotamské kultury směřovaly téměř výhradně do Evropy. A byly to právě tyto okolnosti, které vytvořily předpoklady pro současnou evropskou civilizaci.
80:2.1 (890.5) Rané rozšiřování fialové rasy do Evropy bylo přerušeno určitými, poněkud náhlými klimatickými a geologickými změnami. S ustupujícími severními ledovcovými poli se vlhké západní větry otočily na sever, což způsobilo postupné vysychání otevřených pastevních oblastí Sahary, které se změnily v suchou poušť. Toto sucho zapříčinilo rozptýlení, postavou menších, snědých, černookých, ale dlouholebých obyvatel velké saharské plošiny.
80:2.2 (890.6) Čistokrevnější indigové rody odešly na jih do lesů střední Afriky, kde od těch dob pobývají. Smíšenější skupiny se rozptýlily třemi směry: nejvyvinutější kmeny na západě migrovaly do Španělska a odtud do přilehlých částí Evropy, utvářejíc jádro pozdějších dlouholebých snědých ras Středozemního moře; nejméně rozvinutá větev na východě saharské plošiny migrovala do Arábie a odtud, přes Mezopotámii a Indii, na vzdálený Cejlon; střední skupina odešla na sever a na východ do údolí Nilu a do Palestiny.
80:2.3 (890.7) Je to právě tento sekundární sangikský základ, který ukazuje na určitý stupeň pokrevního příbuzenství mezi současnými národy, rozptýlenými po Dekánské plošině, Iránu, Mezopotámii a podél obou břehů Středozemního moře.
80:2.4 (890.8) Přibližně v době těchto klimatických změn v Africe se Anglie oddělila od kontinentu a Dánsko se vynořilo z moře, zatímco Gibraltarská šíje, chránící západní pánev Středomoří, se zhroutila v důsledku zemětřesení, což zapříčinilo rychlé zvednutí hladiny tohoto vnitrozemského jezera do úrovně Atlantického oceánu. V zápětí se potopil sicilský pozemní most, čímž se vytvořilo ve Středozemí jedno moře a spojilo se s Atlantickým oceánem. Tato přírodní pohroma zaplavila spoustu lidských osídleních a způsobila největší ztráty na lidských životech v celé světové historii povodní.
80:2.5 (891.1) Toto zaplavení Středozemní pánve bezprostředně omezilo stěhování Adamitů na západ a současně velký příval obyvatel Sahary je přinutil hledat cesty pro rostoucí počet svých členů na sever a východ od Edenu. Na své pouti z údolích řek Tigris a Eufrat na sever narazili potomci Adama na horské překážky a tehdy většího Kaspického moře. A tak mnoho generací Adamitů lovilo, páslo dobytek a obdělávalo půdu kolem svých osídleních, roztroušených po celém Turkestánu. Postupně se tento pozoruhodný národ rozšířil na území Evropy. Ale tentokrát přišli Adamité do Evropy z východu a nalezli kulturu modrého člověka mnoho tisíc let zaostalou za kulturou Asie, protože tato oblast neměla prakticky žádný kontakt s Mezopotámií.
80:3.1 (891.2) Dávná centra kultury modrého člověka se rozkládala podél všech evropských řek, ale pouze Somme teče dnes ve stejném korytě, ve kterém protékala v předglaciálních dobách.
80:3.2 (891.3) Ačkoliv my hovoříme o tom, že modrý člověk byl rozšířen po celém evropském kontinentu, existovaly desítky různých rasových typů. Již před třiceti pěti tisíci lety byly evropské modré rasy velmi smíšené, projevující rysy jak červené, tak i žluté rasy, zatímco na pobřeží Atlantiku a v oblastech dnešního Ruska absorbovaly značné množství andonické krve a na jihu se smísily s obyvateli Sahary. Ale bylo by to zbytečné snažit se vyčíslit všechny tyto rasové skupiny.
80:3.3 (891.4) Evropská civilizace tohoto raného postadamického období byla unikátní směsí vitality a dovednosti modrých lidí s tvořivou představivostí Adamitů. Modří lidé byli rasou obrovské vitality, ale značně zaostávali za kulturní a duchovní úrovní Adamitů. Pro Adamity bylo velmi obtížné vnutit kromaňonským lidem svoje náboženství, protože hodně z nich mělo sklon podvádět a unášet panny. Deset tisíc let bylo náboženství v Evropě na úpadku ve srovnání s vývojem v Indii a Egyptě.
80:3.4 (891.5) Ve všech svých jednáních byli modří lidé naprosto čestní a zcela prosti sexuálních zlozvyků smíšených Adamitů. Oni respektovali panenství a mnohoženství praktikovali jen po válkách, kdy byl nedostatek mužů.
80:3.5 (891.6) Tito kromaňonští lidé byli odvážnou a prozíravou rasou. Měli účinný systém výchovy dětí. Do této výchovy byli zapojeni oba rodiče a byli při ní plně využity starší děti. Každé dítě bylo důkladně vedeno k udržování jeskyně, k umění a opracování pazourků. Již v dávných dobách byly ženy velmi zběhlé v domácích činnostech a věnovaly se primitivnímu zemědělství, zatímco muži byli obratnými lovci a odvážnými válečníky.
80:3.6 (891.7) Modří lidé byli lovci, rybáři a sběrači; oni byli experti ve stavění lodí. Vyráběli kamenné sekery, poráželi stromy, stavěli dřevěné chýše, zčásti pod zemí a střechy pokrývali zvířecí kůží. Existují národy, které doposud staví podobné chýše na Sibiři. Jižní kromaňonci žili zpravidla v jeskyních a slujích.
80:3.7 (892.1) Nebylo neobvyklé, že během krutých zim strážci, stojící na stráži v noci u vchodu do jeskyně, umrzli na smrt. Oni vynikali odvahou, ale především byli umělci; smíšení s Adamity rázem urychlilo jejich tvůrčí představivost. Umění modrého člověka bylo na vrcholu zhruba před patnácti tisíci lety, ještě předtím, než tmavější rasy přišly na sever z Afriky přes Španělsko.
80:3.8 (892.2) Přibližně před patnácti tisíci lety se extenzívně rozrůstaly Alpské lesy. Evropští lovci byli vytlačeni do údolí řek a na mořská pobřeží v důsledku stejných klimatických změn, které přeměnily bohatá loviště světa na suché a holé pouště. Když se dešťové větry otočily na sever, rozsáhlé otevřené pastviny Evropy se pokryly lesním porostem. Tyto význačné a relativně náhlé klimatické změny přinutily rasy Evropy k tomu, aby se z lovců ve volném prostoru stali pastevci, do určité míry rybáři a obdělávatelé půdy.
80:3.9 (892.3) Ačkoliv tyto změny měly za následek kulturní pokroky, způsobily určité biologické degenerace. V předcházejí době lovu si vyšší kmeny braly za muže a ženy vyšší typy válečných zajatců a bez rozdílu zabili ty, které pokládali za podřadné. Ale když začali zakládat osady a zabývat se zemědělstvím a obchodem, začali si ponechávat průměrné zajatce jako otroky. A byli to právě potomci těchto otroků, kteří později tak výrazně degenerovali celou kromaňonskou rasu. Tento úpadek kultury pokračoval až do doby, kdy přišel čerstvý impulz z východu v podobě poslední a masové invaze Mezopotámců, kteří zaplavili celou Evropu a velmi brzy pohltili kromaňonský typ a jeho kulturu a započali civilizaci bílých ras.
80:4.1 (892.4) I když Andité proudili do Evropy v pravidelném sledu, proběhlo sedm hlavních invazí, přičemž poslední příchozí přišli na koňských hřbetech ve třech velkých vlnách. Někteří z nich vstoupili do Evropy přes egejské ostrovy a potom podél Dunaje nahoru, ale většina prvních a čistokrevnějších rodů přišla do severozápadní Evropy severní cestou přes pastviny Volhy a Donu.
80:4.2 (892.5) Mezi třetí a čtvrtou invazí spousta Andonitů přišla do Evropy od severu ze Sibiře po ruských řekách a přes Baltské moře. Oni byli okamžitě asimilováni severskými anditskými kmeny.
80:4.3 (892.6) První rozšiřování čistokrevnější fialové rasy bylo mnohem více pokojnější než bylo to pozdější jejich poloválečných a výbojných Anditských potomků. Adamité byli mírumilovní; Nodité byli váleční. Spojením těchto dvou ras a následným smíšením se sangikskými rasami vznikli schopní a výbojní Andité, kteří vedli opravdové uchvatitelské války.
80:4.4 (892.7) Ale kůň byl tím evolučním faktorem, který rozhodl o nadvládě Anditů na Západě. Kůň dal rozptylujícím se Anditům do té doby neexistující výhodu─pojízdnost, což umožnilo posledním skupinám anditských jezdců rychle obejít Kaspické moře a rozšířit se po celé Evropě. Všechny předcházející migrační vlny Anditů se přesunovaly tak pomalu, že se obvykle rozpadly, než dorazily do velmi vzdálených míst Mezopotámie. Ale tyto poslední vlny se pohybovaly tak rychle, že do Evropy přišly jako soudržné skupiny, zachovajíc si ještě určitý stupeň vysoké kultury.
80:4.5 (893.1) Když se v šestém a sedmém tisíciletí před Kristem objevili nelítostní anditští jezdci na koních, celý obydlený svět, kromě Číny a oblasti Eufratu, udělal v průběhu předchozích deseti tisíc let jen malý kulturní pokrok. Na své cestě na západ přes ruské pláně absorbovali nejlepší druhy modrého člověka, vyhubili ty nejhorší a stali se jedním smíšeným národem. Toto byli předkové takzvaných nordických ras, praotci skandinávských, německých a anglosaských národů.
80:4.6 (893.2) It was not long before the superior blue strains had been fully absorbed by the Andites throughout all northern Europe. Only in Lapland (and to a certain extent in Brittany) did the older Andonites retain even a semblance of identity.
80:5.1 (893.3) Severoevropské kmeny byly nepřetržitě posilovány a vylepšovány plynulým proudem přistěhovalců z Mezopotámie, přicházející přes Turkestán a jižní oblasti Ruska a když poslední vlny anditských jezdců zaplavily Evropu, tady v tomto regionu bylo již více lidí s anditskou dědičností, než v celém ostatním světě.
80:5.2 (893.4) Po dobu třech tisíc let bylo vojenské hlavní centrum severních Anditů v Dánsku. Z tohoto centra vycházely postupné výbojné vlny, které se stávaly stále méně anditskými a stále více bělošskými, až nakonec, po uplynutí mnoha stoletích, došlo ke konečnému smíšení mezopotámských dobyvatelů s pokořenými národy.
80:5.3 (893.5) Přestože modrý člověk byl asimilován na severu a nakonec se vzdal i na jihu, kam bílí útoční jezdci pronikli, rozvíjející se kmeny smíšení bílé rasy narazily na houževnatý a dlouhotrvající odpor kromaňonců. Ale vyšší inteligence a stále se zvyšující biologická zdatnost jim umožnily vymazat starší rasu z existence.
80:5.4 (893.6) Rozhodující boje mezi bílými a modrými lidmi byly vybojovány v údolí řeky Somme. Tady výkvět modré rasy zavile vzdoroval na jih směřujícím Anditům a více než pět set let tito kromaňonci úspěšně bránili svá teritoria, než podlehli dokonalejší vojenské strategii bílých nájezdníků. Tór, vítězný náčelník severských armád v poslední bitvě na Sommě, se stal hrdinou bílých severských kmenů a později byl některými z nich uctíván jako bůh.
80:5.5 (893.7) Opevnění modrého člověka, která vytrvala nejdéle, byla v jižní Francii, ale poslední velký vojenský odpor byl zlomen současně s porážkou na Sommě. Pozdější dobývání území se uskutečňovalo prostřednictvím obchodu, nárůstem populace podél řek a pokračujícími smíšenými sňatky s vyššími rody společně s nemilosrdným vyhlazováním nižších rodů.
80:5.6 (893.8) Když kmenová rada starších Anditů rozhodla, že nižší zajatec je nepoužitelný, byl po složitém obřadu předán šamanským kněžím, kteří ho odvedli k řece a vykonali rituál uvedení do „věčných lovišť“─utopili ho. Takto bílí nájezdníci Evropy vyhubili všechny národy, se kterými se setkali a které nepohltili rychlou asimilací. A tak přišel rychlý konec modré rasy.
80:5.7 (893.9) Kromaňonský modrý člověk vytvořil biologický základ současných evropských ras, ale ty přežily pouze jako asimilované pozdějšími silnými dobyvateli jejich rodných zemí. Modrý člověk předal bílým evropským rasám mnoho zdravých rysů a hodně fyzické síly, ale humor a tvůrčí představivost smíšených evropských národů pocházejí od Anditů. Toto spojení modrých lidí s Andity, jehož výsledkem vznikly severské bílé rasy, způsobilo okamžitý úpadek anditské civilizace─zpomalení přechodného charakteru. Nakonec se skryté přednosti těchto severských barbarů projevily a vyvrcholily v současnou evropskou civilizaci.
80:5.8 (894.1) Kolem roku 5000 př. Kr. vyvíjející se bílé rasy převažovaly v celé severní Evropě, včetně severního Německa, severní Francie a Britských ostrovů. Střední Evropa byla po nějakou dobu ovládána modrými lidmi a kruholebými Andonity. Ti druzí sídlili hlavně v Dunajské dolině a nebyli nikdy úplně vyhnáni Andity.
80:6.1 (894.2) Od dob posledních migrací Anditů kultura v údolí Eufratu upadla a nejbližší centrum civilizace se přemístilo do údolí Nilu. Egypt se stal nástupcem Mezopotámie jako hlavní centrum nejvyspělejší skupiny na zemi.
80:6.2 (894.3) Údolí Nilu začalo být sužováno povodněmi ještě o málo dříve než údolí Mezopotámie, ale s mnohem menšími škodami. Tyto počáteční těžkosti znamenaly víc než jen nahrazení trvalého přívalu anditských přistěhovalců, takže se zdálo, že kultura Egypta, i když fakticky pocházela z oblasti Eufratu, vyrazila kupředu. Ale v 5. tisíciletí před Kristem, v době období záplav v Mezopotámii, obývalo Egypt sedm rozdílných skupin lidských bytostí, z nichž všechny, kromě jedné, přišly z Mezopotámie.
80:6.3 (894.4) Když nastal poslední masový odchod z údolí Eufratu, Egypt měl štěstí, protože tak získal mnoho nejschopnějších umělců a uměleckých řemeslníků. Tito anditští řemeslníci se tam cítili úplně jako doma, protože byli dokonale obeznámeni s říčním životem, záplavami, zavlažovacími pracemi a obdobími sucha. Tady měli výhodu v tom, že údolí Nilu bylo lépe chráněné a tak byli mnohem méně vystaveni nepřátelským nájezdům a útokům, než na březích Eufratu. Oni značně obohatili kovoobráběcí dovednost Egypťanů. Tady, namísto železné rudy z oblastí Černého moře, zpracovávali rudu z hory Sinaj.
80:6.4 (894.5) Egypťané velmi brzy sestavili svá městská božstva do složitého národního panteonu. Vytvořili rozsáhlou teologii a měli stejně rozsáhlé, ale zatěžující kněžstvo. Několik různých vůdců se pokusilo oživit zbytky dávného náboženského učení Šétů, ale tyto snahy neměly dlouhého trvání. Andité postavili první kamenné stavby Egypta. První a nejnádhernější kamennou pyramidu postavil Imhotep, anditský geniální architekt, když sloužil jako první ministr. Předcházející stavby byly postaveny z cihel a i když bylo na různých místech světa již postaveno mnoho kamenných staveb, tato byla první v Egyptě. Ale od časů tohoto vynikajícího architekta stavitelské umění neustále upadalo.
80:6.5 (894.6) Tato oslnivá kulturní epocha byla přervána vnitřním válčením podél toku Nilu a Egypt byl brzy zamořen, tak jako kdysi Mezopotámie, nižšími kmeny z nehostinné Arábie a černou rasou z jihu. V důsledku toho sociální rozvoj neustále upadal po více než pět set let.
80:7.1 (895.1) V době úpadku kultury v Mezopotámii přetrvávala po nějakou dobu na ostrovech ve východní části Středozemního moře vysoká civilizace.
80:7.2 (895.2) Kolem 12 000 let př. Kr. migroval na Krétu duchaplný kmen Anditů. Toto byl jediný ostrov, který byl již tak dávno osídlen takovou vyspělou skupinou a trvalo to téměř dva tisíce let, než se potomci těchto námořníků rozšířili na sousední ostrovy. Byli to úzkolebí, postavou menší Andité, kteří se promísili s vanitskou větví severních Noditů. Vzrůstem byli všichni pod sto osmdesát centimetrů a z pevniny byli doslova vyhnáni svými většími a primitivnějšími druhy. Tito krétští vystěhovalci byli vysoce zruční ve tkaní, obrábění kovů, hrnčířství, domovní kanalizaci a v používání kamene jako stavebního materiálu. Ovládali písmo a zabývali se pastevnictvím a zemědělstvím.
80:7.3 (895.3) Téměř dva tisíce let po osídlení Kréty se skupina vysokých potomků Adamsona, kteří přišli skoro přímo ze svých vysokohorských domovů na severu Mezopotámie, dostala přes severní ostrovy do Řecka. Tyto předky Řeků přivedl na západ Sato─přímý potomek Adamsona a Ratty.
80:7.4 (895.4) Ta skupina, která se natrvalo usadila v Řecku, byla složena ze tří set sedmdesáti pěti vybraných a kvalitnějších lidí, představujících konec druhé civilizace Adamsonitů. Tito synové Adamsona byli nositelé nejcennějších rodových rysů objevující se bílé rasy. Měli vysokou intelektuální úroveň a z fyzického hlediska to byli nejkrásnější lidé od dob prvního Edenu.
80:7.5 (895.5) Za krátkou dobu Řecko a ostrovy Egejského moře vystřídaly Mezopotámii a Egypt jako západní centrum obchodu, umění a kultury. Ale podobně jako v Egyptě, prakticky opět všechno umění a věda ostrovů v Egejském moři pocházela z Mezopotámie, kromě kultury Adamsonitů, předchůdců Řeků. Veškeré umění a genialita Řeků jsou přímým dědictvím potomstva Adamsona, prvního syna Adama a Evy a jeho mimořádné druhé manželky, dcery pocházející z nepřerušené rodové linie od čistokrevných Noditů, členů osobního personálu Prince Kaligastii. Není divu, že Řekové měli mytologické tradice o tom, že byli přímí potomci bohů a nadlidských bytostí.
80:7.6 (895.6) Oblast Egejského moře prošla čtyřmi rozdílnými kulturními obdobími, z nichž každé bylo méně duchovní, než to předcházející a zakrátko poslední slavná éra umění zanikla pod váhou rychle se rozmnožujících průměrných potomků dunajských otroků, kteří byli dovezeni předchozími generacemi Řeků.
80:7.7 (895.7) Bylo to v této době, kdy na Krétě dosáhl u potomků Kaina své největší obliby kult matky. Tento kult oslavoval Evu a uctíval ji jako „velkou matku“. Vyobrazení Evy bylo všude. Po celé Krétě a Malé Asii bylo postaveno tisíce veřejných svatyní. A tento kult matky přetrval až do časů Ježíše a byl později včleněn do raného křesťanského náboženství pod záminkou oslavování a uctívání Marie─pozemské matky Ježíše.
80:7.8 (895.8) Kolem roku 6 000 př. Kr. došlo k velkému úpadku duchovního dědictví Anditů. Potomci Adama byli příliš rozptýleni a byli prakticky pohlceni staršími a početnějšími lidskými rasami. A tento úpadek anditské civilizace, spojený s úbytkem jejich náboženských norem, zanechal duchovně ochuzené rasy světa v žalostném stavu.
80:7.9 (896.1) V době 5 000 let př. Kr. byli tři nejčistokrevnější linie potomků Adama v Sumeru, severní Evropě a v Řecku. Celá Mezopotámie postupně upadala kvůli přílivu smíšených a tmavších ras, které tam pronikaly z Arábie. A přicházení těchto nižších rodů ještě více přispělo k odchodu do ciziny a rozptýlení biologického a kulturního zbytku Anditů. Ze všech oblastí úrodného půlměsíce odcházeli houfně podnikavější lidé na západ, na ostrovy Středozemního moře. Tito přistěhovalci pěstovali jak obilí, tak i zeleninu a s sebou si přivedli domestikovaná zvířata.
80:7.10 (896.2) Kolem roku 5 000 let př. Kr. velké množství progresivních obyvatel Mezopotámie odešlo z údolí Eufratu a usadilo se na ostrově Kypr. Tato civilizace byla přibližně dva tisíce let poté zničena hordami barbarů ze severu.
80:7.11 (896.3) Další velká kolonie vznikla ve Středomoří poblíž místa pozdějšího Kartága. A ze severní Afriky přišel velký počet Anditů do Španělska a později se ve Švýcarsku smísili ze svými bratry, kteří dříve přišli do Itálie z ostrovů Egejského moře.
80:7.12 (896.4) Když Egypt následoval kulturní úpadek Mezopotámie, mnoho schopnějších a vyspělejších rodin uprchlo na Krétu, což značně posílilo již tak vyspělou civilizaci. A když později přišly na Krétu nižší skupiny z Egypta a ohrožovaly civilizaci Kréty, kultivovanější rodiny odešly na západ do Řecka.
80:7.13 (896.5) Řekové nebyli pouze skvělými učiteli a umělci, oni byli také nejschopnějšími obchodníky a kolonizátory na světě. Do doby než podlehli záplavě druhořadosti, která nakonec pohltila jejich umění a obchod, dokázali vytvořit na západě tolik základen kultury, že mnoho výdobytků dávné řecké civilizace přetrvalo v pozdějších národech jižní Evropy a mnoho smíšených potomků těchto Adamsonitů se začlenilo do kmenů přilehlých kontinentálních oblastí.
80:8.1 (896.6) Anditské kmeny z údolí Eufratu migrovaly na sever do Evropy, kde se mísily s modrým člověkem a na západ do oblastí Středozemního moře, kde se spojovaly s promíšenými obyvateli Sahary a jižními modrými lidmi. A tyto dvě větve bílé rasy byly a zůstávají i nyní odděleny širokým prostorem, obydleným širokolebými horaly─zbytky raných andonitských kmenů, které již po dlouhou dobu žily v těchto středních oblastech.
80:8.2 (896.7) Tito potomci Andona byli rozšířeni po téměř všech hornatých oblastech střední a jihovýchodní Evropy. Často byli posíleni přistěhovalci z Malé Asie, což byla oblast, kde se soustředila velká síla Anditů. Starověcí Chetité vzešli přímo z rodu Andonitů; jejich světlé kůže a široké hlavy byly typickými pro tuto rasu. Stejná krev tekla v žilách Abrahamových předků a značně přispěla k charakteristickým obličejovým rysům jeho pozdějších židovských potomků, kteří ačkoliv měli kulturu a náboženství odvozené od Anditů, mluvili jinou řečí. Jejich jazyk byl zřetelně andonitský.
80:8.3 (897.1) Kmeny, které si stavěly své domy na kůlech nebo na dřevěných pilířích na jezerech v Itálii, Švýcarsku a v jižní Evropě, náležely k okrajům rozpínajících se migrací Afričanů, Egejců a především Dunajců.
80:8.4 (897.2) Dunajci byli Andonité, farmáři a pastevci, kteří přišli do Evropy přes Balkánský poloostrov a postupně se podél Dunaje stěhovali na sever. Vyráběli hrnčířské výrobky a obdělávali půdu a dávali přednost životu v údolích. Nejsevernější osídlení Dunajců se nacházelo v Lutychu v Belgii. Když se tyto kmeny přestěhovaly velmi daleko od centra a zdroje své kultury, rychle začaly degenerovat. Jejich nejlepší hrnčířské výrobky pocházejí z doby nejstarších osídleních.
80:8.5 (897.3) Dunajci začali uctívat matku v důsledku působení misionářů z Kréty. Tyto kmeny se později smísily se skupinami anditských námořníků, kteří připluli na lodích z pobřeží Malé Asie a kteří rovněž uctívali kult matky. Tak již v raných dobách byla většina území střední Evropy osídlena těmito smíšenými typy širokolebých bílých ras, které udržovaly kult matky a vykonávaly náboženský obřad spalování mrtvých, protože to byl zvyk tohoto kultu spalovat své mrtvé v kamenných chýších.
80:9.1 (897.4) Ke konci anditských migrací směšování ras v Evropě způsobilo vytvoření tři velkých bílých ras:
80:9.2 (897.5) 1. Severská bílá rasa. Tato takzvaná nordická rasa byla tvořena hlavně modrým člověkem a Andity, ale také obsahovala značné množství andonické krve společně s menším množstvím červené a žluté sangikské krve. Tak severská bílá rasa zahrnula do sebe čtyři nejvíce žádoucí lidské rody. Ale největší procento dědičnosti pocházelo od modrého člověka. Typický raný nordický typ byl dlouholebý, byl vysoký a světlovlasý, ale tato rasa se již před dávnou dobou promísila se všemi větvemi bílých lidí.
80:9.3 (897.6) Primitivní kultura Evropy, se kterou se setkali nájezdné nordické kmeny, představovala kulturu upadajících Dunajců, smíšených s modrým člověkem. Dánsko-nordická a Dunajsko-Andonitská kultura se setkaly a propojily na Rýně, svědectvím čehož je existence dvou rasových skupin v dnešním Německu.
80:9.4 (897.7) Nordické národy provozovaly obchodování s jantarem z Baltického pobřeží a přes Brennerský průsmyk vytvořily bohaté obchodní vztahy s širokolebými obyvateli údolí Dunaje. Rozšíření styků s Dunajci přivedlo tyto seveřany ke kultu matky a po dobu několika tisíc let kremace mrtvých byla téměř běžnou praxí po celé Skandinávii. To vysvětluje, proč se ostatky raných bílých ras, přestože jsou pohřbeny po celé Evropě, nacházejí pouze jako popel v kamenných a hliněných urnách. Tito bílí lidé si stavěli příbytky; oni nikdy nežili v jeskyních. A to opět vysvětluje proč se nachází tak málo důkazů o rané kultuře bílého člověka, ačkoliv předcházející kromaňonská kultura je dobře zachována v bezpečně uzavřených jeskyních a slojích. A tak se stalo, že jeden dne je v severní Evropě primitivní kultura upadajících Dunajců a modrých lidí a další den se náhle objevil výrazně je převyšující bílý člověk.
80:9.5 (897.8) 2. Střední bílá rasa. Přestože tato skupina obsahuje rodové rysy modré a žluté rasy a také Anditů, převládá v ní krev Andonitů. Tito lidé jsou širokolebí, snědí a podsadití. Oni jsou jako klín, vražený mezi nordickými a Středozemními rasami, jehož široká základna leží v Asii a špička proniká do východní Francie.
80:9.6 (898.1) V průběhu téměř dvaceti tisíc let byli Andonité vytlačováni Andity stále více a více na sever střední Asie. Kolem roku 3 000 př. Kr. narůstající sucho vyhnalo tyto Andonity zpět do Turkestánu. Tento přesun Andonitů na jih trval přes jeden tisíc let a rozštěpením kolem Kaspického a Černého moře pronikl do Evropy jak přes Balkán, tak i přes Ukrajinu. Tato invaze zahrnovala zbývající skupiny potomků Adamsona a v pozdější době této invaze přišlo mnoho Iránských Anditů a také hodně potomků Šétských kněží.
80:9.7 (898.2) K roku 2 500 př. Kr. pronikání Andonitů na západ dorazilo do Evropy. Tito barbaři z horských oblastí Turkestánu zaplavili celou Mezopotámii, Malou Asii a povodí Dunaje a způsobili nejzávažnější a trvající kulturní úpadek, jaký kdy do té doby nastal. Tito nájezdníci vtiskli s konečnou platností andonický charakter rasám střední Evropy, který od těch dob zůstává typicky alpský.
80:9.8 (898.3) 3. Jižní bílá rasa. Tato snědá rasa Středozemního moře vznikla smíšením Anditů a modrého člověka s menším přidáním andonické krve, než tomu bylo na severu. Tato skupina také absorbovala skrze obyvatele Sahary značné množství sekundární sangikské krve. Později byla tato jižní větev bílé rasy posílena silnými rysy Anditů z východní oblasti Středozemního moře.
80:9.9 (898.4) Nicméně, Andité pronikli na pobřeží Středozemního moře až v dobách velkých kočovných invazí kolem roku 2 500 př. Kr. V průběhu těch stoletích, během kterých tito kočovníci napadali východní oblasti Středozemního moře, téměř ustaly pozemské obchodní styky. Toto přerušení pozemní dopravy způsobilo velký rozvoj dopravy a obchodování po moři; před čtyřiceti pěti sty lety byl námořní obchod ve Středozemním moři v plném rozkvětu. Rozvoj námořní dopravy měl za následek rychlé rozšíření potomků Anditů po všech pobřežních oblastech Středozemního moře.
80:9.10 (898.5) Tato rasová smíšení položila základy pro jihoevropskou rasu─nejvíce smíšenou ze všech. A od těch dob tato rasa podstoupila další smíšení, především s modro-žlutými anditskými národy Arábie. Tato rasa Středozemního moře je ve skutečnosti tak bohatě promíšena s okolními národy, že se doslova nedá stanovit jako samostatný typ, ale obecně, její členové jsou malého vzrůstu, dlouholebí a snědí.
80:9.11 (898.6) Na severu Andité, prostřednictvím válek a smíšených sňatků, vyhladili modré lidi, ale na jihu oni přežili ve velkých počtech. Baskové a Berbeři představují poslední zbytky dvou větví této rasy, ale i tyto národy byly ve značné míře smíšeny s obyvateli Sahary.
80:9.12 (898.7) Tak vypadal obraz rasového promísení ve střední Evropě kolem roku 3 000 př. Kr. Navzdory částečného neúspěchu adamické mise došlo ke smíšení vyšších typů.
80:9.13 (898.8) Toto bylo období mladší doby kamenné, když se překrývala s přicházející dobou bronzovou. Ve Skandinávii byla doba bronzová spojena s kultem matky. V jižní Francii a ve Španělsku byla mladší doba kamenná spojena s uctíváním slunce. V této době se stavěly kruhovité stavby bez střech jako chrámy slunce. Evropské bílé rasy byly náruživými staviteli, kteří s potěšením vztyčovali obrovské kameny na důkaz své úcty ke slunci, podobně jak to dělali jejich pozdější potomci v Stonehenge. Široko rozšířené uctívání slunce ukazuje na to, že to bylo období zemědělství v jižní Evropě.
80:9.14 (899.1) Pověry z této poměrně nedávné éry uctívání slunce dokonce přetrvávají i v dnešních lidových zvycích Bretaně. I když Bretonci byli obráceni na křesťanskou víru před více než patnácti sty lety, stále používají kouzla z mladší doby kamenné pro odehnání ďábla. Stále dávají do komínů fulgurity na ochranu proti bleskům. Bretonci se nikdy nesmísili s nordickými kmeny Skandinávie. Oni jsou žijícími potomky původních andonitských obyvatel západní Evropy, smíšených s rasou z oblastí Středozemního moře.
80:9.15 (899.2) Ale bylo by chybou odvážit se klasifikovat bílé rasy jako nordické, alpské a středomořské. Od těch dob proběhlo příliš mnoho promíšení, aby taková klasifikace byla možná. V jednu dobu bylo možné docela přesně rozdělit bílou rasu do takových tříd, ale od té doby nastalo velmi rozšířené míšení a není již možné s jistotou určit tyto rozdíly. Již v roce 3 000 př. Kr. pradávné sociální skupiny nebyly jednou rasou o nic víc, než současní obyvatelé severní Ameriky.
80:9.16 (899.3) Po dobu pěti tisíc let tato evropská kultura pokračovala ve svém růstu a do určité míry se promísila. Ale jazyková bariéra zabránila úplnému propojení různých západních národů. Během minulého století měla tato kultura svoji nejlepší příležitost pro vytvoření kosmopolitní populace v Severní Americe; a budoucnost tohoto kontinentu bude záviset na kvalitě těch rasových faktorů, kterým bude dovoleno posílit současnou a budoucí populaci a také úroveň sociální kultury.
80:9.17 (899.4) [Představeno archandělem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 81
81:0.1 (900.1) NAVZDORY všem zdarům a nezdarům, která následovaly po selhání plánů na zdokonalení světa při misích Kaligastii a Adama, základní organická evoluce pokračovala v posunování rasy po stupních lidského progresu a rasového rozvoje. Evoluci je možno zpomalit, ale ne zastavit.
81:0.2 (900.2) Vliv fialové rasy, ačkoliv v mnohem menší míře než bylo v plánu, přinesl takové zlepšení civilizace od dob Adama, které výrazně přesáhlo progres lidstva za jeho celou předchozí existenci téměř jednoho milionu let.
81:1.1 (900.3) Po dobu téměř třiceti pěti tisíc let od časů Adama byla kolébka civilizace v jihozápadní Asii; rozprostírala se od údolí Nilu na východ a mírně na sever přes severní Arábii a přes Mezopotámii do Turkestánu. Rozhodujícím faktorem pro založení civilizace v této oblasti bylo podnebí.
81:1.2 (900.4) Rozsáhlé klimatické a geologické změny v severní Africe a západní Asii způsobily konec raným migracím Adamitů, znemožňující jim cestu do Evropy a rozšířené Středozemní moře změnilo směr migrací na sever a na východ do Turkestánu. Když kolem roku 15 000 př. Kr. ustaly tyto zdvihy země a s tím spojené klimatické změny, civilizace na celém světě se dostala do slepé uličky, s výjimkou kulturního kvašení a biologických rezerv Anditů, kteří byli v tu dobu ještě uvězněni horami na východě Asie a rozrůstajícími se lesy na evropském západě.
81:1.3 (900.5) Klimatická evoluce se chystala uskutečnit to, co bylo nad síly všech ostatních faktorů─donutit euroasijského člověka zanechat lovu a začít progresivnější činnosti─pastevnictví a zemědělství. Evoluce může být pomalá, ale je nesmírně účinná.
81:1.4 (900.6) Jelikož dávní zemědělci velmi často používali na práci otroky, dívali se dříve jak lovec, tak i pastevec na sedláka spatra. Obdělávání půdy bylo po dlouhé věky považováno za podřadnou práci; odtud vznikla představa, že obdělávání půdy je prokletím, zatímco pastevectví je to největší štěstí. Také v době Kaina a Ábela obětní dary pastevců byly ceněny výše, než oběti zemědělců.
81:1.5 (900.7) Člověk se obvykle vyvine do zemědělce z lovce tak, že projde érou pastevce, což také platilo pro Andity, ale mnohem častěji, vlivem klimatických změn, celé kmeny vynechaly nutný evoluční stupeň a z lovců se stali přímo úspěšnými zemědělci. Ale je pravda, že tento přímý přechod od lovu k zemědělství nastal jenom v těch oblastech, kde byl vysoký stupeň smíšení s fialovou rasou.
81:1.6 (901.1) Evoluční národy (především Číňané) se již v dávné minulosti naučili sadit semena a pěstovat plodiny pozorováním klíčících semen náhodně zavlažených, nebo semen, které byly dány do hrobů jako potrava pro zemřelé. Ale po celé jihozápadní Asii, podél úrodných ústích řek a na přilehlých rovinách, Andité používali zdokonalené metody zemědělství, zděděné po svých předcích, pro které bylo farmaření a zahradničení hlavními činnostmi uvnitř druhé Zahrady.
81:1.7 (901.2) Tisíce let potomci Adama pěstovali po všech kopcích podél severních hranic Mezopotámie pšenici a ječmen, které bylo zkultivované v Zahradě. Tady se potomci Adama a Adamsona setkali, obchodovali a společensky se družili.
81:1.8 (901.3) Byly to právě tyto vynucené změny v životních podmínkách, které zapříčinily to, že taková velká část populace se stala všežravou. A kombinace pšenice, rýže a zeleniny s masem, které dodával dobytek, znamenala obrovský krok vpřed v upevnění zdraví a fyzické síly těchto pradávných národů.
81:2.1 (901.4) Růst kultury závisí na rozvoji nástrojů civilizace. A ty nástroje, které pomohly člověku vymanit se z područí barbarismu, byly účinné jen do té míry, že daly člověku možnost soustředit se na řešení vyšších úkolů.
81:2.2 (901.5) Vy, kteří nyní žijete v podmínkách probouzející se současné kultury a začínajícího progresu v sociálních záležitostech a máte skutečně pro sebe dostatek volného času zamyslet se nad společností a civilizací, nesmíte přehlédnout ten fakt, že vaši dávní předkové neměli prakticky žádný volný čas, který by mohli věnovat hloubavému přemítání a přemýšlení o společenských problémech.
81:2.3 (901.6) První čtyři velké pokroky v lidské civilizaci byly:
81:2.4 (901.7) 1. Pokoření ohně.
81:2.5 (901.8) 2. Domestikace zvířat.
81:2.6 (901.9) 3. Zotročování zajatců.
81:2.7 (901.10) 4. Soukromé vlastnictví.
81:2.8 (901.11) Ačkoliv oheň, první velký objev, nakonec otevřel dveře do světa vědy, neměl v tomto ohledu téměř žádný význam pro dávného primitivního člověka, který nebyl schopen pochopit, že oheň je obyčejný přírodný jev.
81:2.9 (901.12) Velmi brzy byl prostý příběh o Andonovi a pazourku nahrazen legendou o tom, jak jakýsi Prométheus ukradl oheň z nebes. Pravěcí lidé hledali nadpřirozená vysvětlení pro všechny přírodní jevy, které byly nad rámec jejich osobního chápání; a mnoho současných lidí v tom pokračuje. Odosobnění tak zvaných přírodních jevů vyžadovalo věky a není stále ještě dokončeno. Ale upřímná, poctivá a odvážná snaha hledat opravdové příčiny dala vzniknout současné vědě; změnila astrologii v astronomii, alchymii v chemii a magii v lékařství.
81:2.10 (901.13) V dobách před objevením strojů jediným způsobem jak člověk mohl vykonat práci, aniž ji udělal sám, bylo použití zvířat. Domestikováním zvířat dostal člověk do svých rukou živé nástroje, jejichž inteligentní využití připravilo cestu jak pro zemědělství, tak i pro dopravu. Bez těchto zvířat by se člověk nemohl dostat ze svého primitivního stavu na úrovně následujících civilizací.
81:2.11 (902.1) Nejvíce zvířat, která se nejlépe hodila pro domestikaci, žila v Asii, především ve středních a jižních oblastech. To byl jeden z důvodů, proč se civilizace v této lokalitě rozvíjela mnohem rychleji, než v ostatních částech světa. Mnohá z těchto zvířat byla předtím domestikována dvakrát a v době Anditů byla ochočena ještě jednou. Ale pes žil s lovci od těch dob, kdy dávno a dávno před touto dobou si ho osvojil modrý člověk..
81:2.12 (902.2) Andité v Turkestánu byli prvními lidmi, kteří extenzivně domestikovali koně a to je jeden z dalších důvodů, proč jejich kultura byla po tak dlouhou dobu dominantní. Kolem roku 5 000 př. Kr. začali zemědělci v Mezopotámii, Turkestánu a Číně chovat ovce, kozy, krávy, velbloudy, koně, drůbež a slony. Jako tažná zvířata používali býky, velbloudy, koně a jaky. Samotný člověk byl kdysi tažným zvířetem. Jeden z vládců modré rasy měl svého času sto tisíc mužů jako nosiče břemen.
81:2.13 (902.3) Zavedení otroctví a soukromého vlastnictví půdy přišlo se zemědělstvím. Otroctví pozvedlo životní úroveň pána a dalo mu více volného času pro společenskou kulturu.
81:2.14 (902.4) Divoch je otrokem přírody, ale vědecká civilizace postupně dává lidstvu stále více svobody. S pomocí zvířat, ohně, větru, vody, elektřiny a dalších neobjevených zdrojů energie se člověk osvobodil a bude se i nadále osvobozovat od nutnosti ustavičné dřiny. Navzdory přechodným nepříjemnostem, způsobených rozsáhlým vynalézáním strojů, konečné výhody, které vzejdou z takových mechanických objevů, jsou neodhadnutelné. Civilizace nemůže nikdy vzkvétat, a být vůbec založena, pokud člověk nemá volný čas přemýšlet, plánovat a vymýšlet nové a lepší způsoby pro dělání věcí.
81:2.15 (902.5) Nejdříve si člověk našel vhodný úkryt, žil pod skalními výběžky, nebo pobýval v jeskyních. Potom začal používat přírodní materiály, jako dřevo a kámen, pro stavění rodinných chýší. Nakonec dospěl do tvůrčího stadia stavění domů a naučil se vyrábět cihly a další stavební materiály.
81:2.16 (902.6) Národy Turkestánských vysočin byly první z novodobějších ras, které používaly dřevo na stavbu svých příbytků, ne nepodobných srubům prvních amerických průkopnických usedlíků. Lidé v nížinách si stavěli domy z cihel; později z pálených cihel.
81:2.17 (902.7) Ještě starší říční národy stavěly své chýše z vysokých kůlů, které upevnily do země ve tvaru kruhu a nahoře je spojily dohromady, propletly rákosem, čímž vytvořily kostru pro chýši, která se podobala velkému obrácenému koši. Tato konstrukce se potom namazala hlínou a po uschnutí na slunci vytvořila velmi praktické a vodotěsné obydlí.
81:2.18 (902.8) Právě na příkladu těchto pradávných chýší vznikla později myšlenka na vyplétání všemožných košů. V jedné skupině se zrodil nápad udělat hliněné nádobí, když si všimli účinků mokré hlíny, jak ji rozmazávali po dřevěné kostře chýše. Metoda ztvrzení hliněného nádobí byla objevena když jedna z těchto hlínou pokrytých primitivních chýší náhodou shořela. Řemesla dávných dob byla mnohokrát objevena náhodou při běžných denních činnostech v životě raných lidí. Alespoň se to do značné míry dá tak říci o evolučním procesu lidstva před příchodem Adama.
81:2.19 (903.1) Ačkoliv bylo hrnčířství poprvé zavedeno personálem Prince přibližně před půl milionem let, výroba hliněného nádobí prakticky přestala po dobu více než sto padesát tisíc let. Pouze předsumerští Nodité na pobřeží Perského zálivu pokračovali ve výrobě hliněných nádob. Umění hrnčířské výroby bylo obnoveno za časů Adama. Šíření tohoto řemesla probíhalo současně se zvětšováním pouštních oblastí Afriky, Arábie a střední Asie a rozšířilo se v postupných vlnách zdokonalením metody z Mezopotámie po celé východní polokouli.
81:2.20 (903.2) Ne vždy může být progres anditských civilizací vysledován podle etap rozvoje jejich keramiky či jiného umění. Hladký průběh lidské evoluce značně zkomplikoval režim jak Dalamatie, tak i Edenu. Často se stává, že pozdější nádoby a nástroje jsou horší a nedosahují tu úroveň, kterou měly výrobky čistokrevných anditských národů.
81:3.1 (903.3) Klimatické zničení úrodných, volných travnatých pastvin a lovišť v Turkestánu na počátku let 12 000 př. Kr. přinutilo obyvatele těchto oblastí vyhledat nové formy činnosti a primitivní řemeslné výroby. Někteří z nich začali kultivovat domestikovaný skot, jiní se stali zemědělci nebo sběrači potravy, která se nacházela ve vodě. Ale Andité, mající vyšší intelekt, si zvolili zabývat se obchodem a výrobou. Stalo se dokonce zvykem, že celý kmen se věnoval rozvoji jednoho odvětví. Od údolí Nilu k Hindu Kush a od řeky Gangy ke Žluté řece se stalo hlavní činností vyšších kmenů obdělávání půdy a vedlejším oborem byl obchod.
81:3.2 (903.4) Růst obchodu a výroba nového různého zboží ze surových materiálů bezprostředně přispěly ke vzniku těch raných a polomírumilovných společenstvích, která měla velký vliv na rozšíření kultury a umění civilizace. Před érou extenzivního světového obchodu měly společenské komunity kmenový charakter, byly to velké rodinné skupiny. Obchod umožnil setkání a poznání rozdílných typů lidí, což přispělo k rychlejšímu vzájemnému poznávání kultur.
81:3.3 (903.5) Přibližně před dvanácti tisíci lety začíná éra nezávislých měst. Tato primitivní centra obchodu a řemesel byla vždy obklopena zónami zemědělství a chovu dobytka. I když je pravdou, že výroba se rozvíjela zvyšováním životní úrovně, neměli byste mít mylnou představu o čistotě raného městského života. Pradávné rasy nebyly příliš spořádané a čistotné a průměrná primitivní komunita se zvedla nad terén od třiceti do šedesáti centimetrů každých dvacet pět let v důsledku pouhého nahromadění špíny a odpadků. Některé z těchto dávných měst se zvedly velmi rychle nad okolní terén také proto, že jejich chýše z nevypálené hlíny neměly dlouhého trvání a bylo zvykem stavět nová obydlí přímo na troskách starých.
81:3.4 (903.6) Rozšíření používání kovů bylo jedním z význačných rysů této éry raných průmyslových a obchodních měst. Vy jste již nalezli bronzovou kulturu v Turkestánu, pocházející z doby před rokem 9 000 př. Kr. a Andité již v dávné minulosti uměli také pracovat se železem, zlatem a mědí. Ale mimo tato vyspělejší centra civilizace byly podmínky výrazně odlišné. Neexistovaly žádné zřetelně rozdílné doby, jako kamenná, bronzová a železná; všechny tři existovaly ve stejné době na různých místech.
81:3.5 (904.1) Zlato bylo první kovem, který člověk vyhledával; snadno se s ním pracovalo a zpočátku se používalo pouze na ozdoby. Pak se začala používat měď, ale ne ve velkém rozsahu, dokud se nesmísila s cínem a nevznikl tvrdší bronz. Objevení, že smísením mědi a cínu vzniká bronz, udělal jeden z Adamsonitů Turkestánu, kde se nacházel horský měděný důl hned vedle naleziště cínu.
81:3.6 (904.2) Se vznikem primitivních řemesel a začátkem průmyslu se obchod rychle stal nejsilnějším prostředkem šíření kulturní civilizace. Otevření obchodních cest po souši a po moři značně usnadnilo cestování a umožnilo směšování kultur, stejně jako míšení civilizací. Kolem roku 5 000 př. Kr. se již kůň všeobecně používal ve všech civilizovaných a polocivilizovaných zemích. Tyto pozdější rasy neměly pouze zdomácnělého koně, ale používaly také různé druhy vozů a kočárů. Kolo se používalo již mnohem, mnohem dříve, ale až nyní se kolová doprava stala univerzálním prostředkem jak v obchodě, tak i ve válkách.
81:3.7 (904.3) Cestující kupec a putující cestovatel udělali pro rozvoj historické civilizace mnohem více, než všechny ostatní faktory dohromady. Ozbrojené výboje, kolonizace a misionářská činnost, podpořeny pozdějšími náboženstvími, byly rovněž důležitými faktory v šíření civilizace, ale to všechno bylo podružné oproti obchodním vztahům, které se neustále stupňovaly prudkým rozvojem řemesel a průmyslových věd.
81:3.8 (904.4) Přilití adamické krve do lidských ras nejenom urychlilo tempo civilizace, ale také značně podnítilo jejich sklon k podnikavosti a poznávání a to do takové míry, že téměř celá Eurasie a severní Afrika byly zanedlouho obydleny rychle se množícími smíšenými potomky Anditů.
81:4.1 (904.5) Jak se přibližujeme k začátku historického období, vidíme, že celá Eurasie, severní Afrika a ostrovy Tichého oceánu jsou obydleny smíšenými lidskými rasami. Tyto současné rasy vznikly v důsledku mnohočetných smíšeních pěti základních lidských ras Urantie.
81:4.2 (904.6) Každá urantijská rasa se vyznačovala určitými charakteristickými fyzickými rysy. Adamité a Nodité byli dlouholebí; Andonité byli širokolebí. Sangikské rasy měly průměrnou lebku s tím, že žlutí a modří lidé měli blíže k širokolebým. Když se modré rasy smísily s rodem Andonitů byly nesporně širokolebé. Sekundární sangikské rasy byly střední až dlouholebé.
81:4.3 (904.7) I když tyto rozměry lebky jsou užitečné pro rozluštění rasového původu, mnohem spolehlivější měřítkem je kostra jako celek. Na počátku evoluce urantijských ras existovalo původně pět odlišných typů kosterní stavby:
81:4.4 (904.8) 1. Andonická─původní obyvatelé Urantie.
81:4.5 (904.9) 2. Primární sangikské─červená, žlutá a modrá.
81:4.6 (904.10) 3. Sekundární sangikské─oranžová, zelená a indigová.
81:4.7 (904.11) 4. Nodité─potomci Dalamatijců.
81:4.8 (904.12) 5. Adamité─fialová rasa.
81:4.9 (904.13) Jak se těchto pět velkých rasových skupin vzájemně extenzivně smísilo, tak další neustálé směšování vedlo k potlačení andonitského typu převládajícími dědičnými rysy sangikských ras. Laponci a Eskymáci vznikli v důsledku smíšení Andonitů se sangikskými modrými rasami. Jejich kosterní stavba se nejvíce přibližuje k původnímu andonitskému typu. Ale Adamité a Nodité se natolik smísili s ostatními rasami, že mohou být definováni pouze jako všeobecný Europoidní typ.
81:4.10 (905.1) Proto všeobecně, tak jak jsou objevovány lidské pozůstatky posledních dvaceti pěti tisíc let, nebude možné jasně určit pět původních typů. Zkoumání takových kosterních staveb odhalí, že lidstvo je dnes rozděleno přibližně do tří tříd:
81:4.11 (905.2) 1. Europoidní─anditská varianta smíšení Noditů s Adamity, později modifikována primárními a (některými) sekundárními příměsemi a značným křížením s Andonity. Západní bílé rasy, společně s některými indickými národy a národy turanské nížiny, náleží do této skupiny. Sjednocujícím faktorem této skupiny je větší či menší podíl anditské dědičnosti.
81:4.12 (905.3) 2. Mongoloidní─primární sangikský typ, zahrnující původní červené, žluté a modré rasy. Do této skupiny patří Číňané a američtí indiáni. V Evropě byl mongoloidní typ modifikován smíšením se sekundárními sangikskými rasami a Andonity a ještě ve větší míře infúzí anditské krve. Do této kategorie patří malajské a indonéské národy, přestože mají vysoké procento krve sekundárních sangikských ras.
81:4.13 (905.4) 3. Negroidní─sekundární sangikský typ, který původně obsahoval oranžové, zelené a indigové rasy. Tento typ nejlépe představují černoši, kteří žijí po celé Africe, v Indii a Indonésii, všude tam, kde sídlily sekundární sangikské rasy.
81:4.14 (905.5) In North China there is a certain blending of Caucasoid and Mongoloid types; in the Levant the Caucasoid and Negroid have intermingled; in India, as in South America, all three types are represented. And the skeletal characteristics of the three surviving types still persist and help to identify the later ancestry of present-day human races.
81:5.1 (905.6) Biologická evoluce a kulturní civilizace nemusí spolu nutně souviset.; organická evoluce v kterékoliv době může pokračovat nerušeně uprostřed naprostého kulturního úpadku. Ale když se prozkoumají velmi dlouhá období, zjistí se, že v konečném součtu existuje mezi evolucí a kulturou vzájemný vztah v podobě příčiny a důsledku. Evoluce může postupovat v nepřítomnosti kultury, ale kulturní civilizace nevzkvétá bez přiměřeného základu předchozího rasového progresu. Adam a Eva nepřinesli žádné atributy civilizace, které by byly cizí progresu lidské společnosti, ale adamická krev výrazně rozšířila vrozené schopnosti ras a značně urychlila rychlost rozvoje ekonomiky a progres průmyslu. Poskytnutí Adama vylepšilo inteligenci ras, což výrazně urychlilo procesy přirozené evoluce.
81:5.2 (905.7) Prostřednictvím zemědělství, domestikací zvířat a rozvojem architektury lidstvo postupně uniklo nejtěžšímu trvalému boji o přežití a začalo přemýšlet o příjemnějším způsobu žití. A to byl začátek usilování o vyšší a stále vyšší úrovně materiálního pohodlí. Prostřednictvím výroby a průmyslu se život smrtelného člověka stává postupně potěšením.
81:5.3 (906.1) Ale kulturní společnost není žádným velkým a dobročinným spolkem zděděných privilegií, do kterého se přijímají všichni lidé od narození s volným vstupem a úplnou rovností. Je to spíše ušlechtilý a stále se rozvíjející cech dělníků země, přijímajících do svých řad pouze ušlechtilost těch dříčů, kteří se snaží udělat svět lepším místem, kde jejich děti a děti jejich dětí mohou žít a rozvíjet se v následujících epochách. Tento cech civilizace vymáhá drahé vstupní poplatky, nařizuje přísnou a tvrdou disciplinu, ukládá těžké tresty všem rozkolníkům a sektářům a jen málo uděluje osobní volnosti či privilegia, kromě zvýšené bezpečnosti proti veřejnému nebezpečí a rasovým hrozbám.
81:5.4 (906.2) Sociální společenství je forma zajištění přežití, která je pro lidstvo prospěšná; proto většina individualistů je ochotna zaplatit vysokou cenu sebeobětování a omezení osobní svobody, kterou společnost vyžaduje po svých členech náhradou za tuto zvýšenou kolektivní ochranu. Krátce řečeno, současný společenský mechanizmus je pojistným plánem, který je určen k zajištění určitého stupně záruky a ochrany proti návratu k děsivým a antisociálním podmínkám, které charakterizovaly raná období existence lidské rasy.
81:5.5 (906.3) Společnost se tak stala kooperující soustavou, usilující o zabezpečení občanských svobod prostřednictvím institucí, ekonomických svobod prostřednictvím kapitálu a vynalézavosti, sociálních svobod prostřednictvím kultury a osvobození od násilí prostřednictvím policejních předpisů.
81:5.6 (906.4) Moc není spravedlivá, ale uplatňuje obecně uznávaná práva každé následující generace. Základním úkolem vlády je definovat právo, spravedlivé a čestné normy třídní odlišnosti a prosazování rovnocenných příležitostí podle pravidel zákona. Každé lidské právo je spojeno se společenskou povinností; skupinová výsada je pojistný mechanizmus, který neomylně vyžaduje plnou úhradu odměn za služby, poskytované skupinou. A skupinová práva, stejně jako ta individuální, musí být chráněna, včetně regulace sexuálních sklonů.
81:5.7 (906.5) Svoboda, podléhající kontrole skupiny, je oprávněný cíl sociální evoluce. Svoboda bez hranic je marnivým a smyšleným snem labilních a přihlouplých lidských myslí.
81:6.1 (906.6) Zatímco biologická evoluce měla stále stoupající tendenci, velká část kulturní evoluce vyšla z údolí Eufratu ve vlnách, které časem postupně zeslábly až nakonec odtud odešla celá čistokrevná linie adamického potomstva a obohatila civilizace Asie a Evropy. Rasy se úplně nepromísily, ale jejich civilizace se do značné míry propojily. Kultura se pomalu rozšířila po celém světě. A tato civilizace se musí udržovat a podporovat, protože dnes neexistují žádné nové zdroje kultury, nejsou žádní Andité, kteří by posilnili a podnítili pomalý progres civilizační evoluce.
81:6.2 (906.7) Civilizace, která se v současné době vyvíjí na Urantii, vyrostla a je založena na následujících faktorech:
81:6.3 (906.8) 1. Přírodní podmínky. Charakter a rozsah materiální civilizace je do značné míry určen dostupnými přírodními zdroji. Podnebí, počasí a různé četné fyzické podmínky jsou faktory v rozvoji kultury.
81:6.4 (907.1) Na počátku éry Anditů se v celém světě nacházely pouze dvě rozlehlé, bohaté a otevřené oblasti pro lov. Jedna byla v Americe a byla obydlena americkými Indiány; druhá byla na severu Turkestánu a byla částečně osídlena andonitsko-žlutou rasou. Rozhodujícími faktory v evoluci vyšší kultury v jihozápadní Asii byla rasa a podnebí. Andité byli velký národ, ale kritickým faktorem v určení průběhu jejich civilizace bylo stále se zvyšující sucho v Iránu, Turkestánu a Sinkiangu, které je donutilo vynalézt a osvojit si nové a pokročilé metody obstarávání obživy z jejich neustále se zmenšujících úrodných zemí.
81:6.5 (907.2) Konfigurace kontinentu a další geografické faktory mají velký vliv na to, jestli se události vyvíjejí mírovou či válečnou cestou. Pouze málo Urantijců mělo kdy takovou vhodnou příležitost pro trvalý a nerušený rozvoj, kterou mají národy Severní Ameriky─prakticky ze všech stran jsou chráněny obrovskými oceány.
81:6.6 (907.3) 2. Výrobní prostředky. Kultura se nikdy nerozvíjí v podmínkách chudoby; pro progres civilizace je nezbytný volný čas. Charakter člověka může nabýt morální a duchovní hodnoty v nepřítomnosti materiálního bohatství, ale kulturní civilizace vzejde pouze z těch podmínek materiální prosperity, které umožňují volný čas, spojený se ctižádostí.
81:6.7 (907.4) V primitivních dobách život na Urantii byl charakterizován jako těžká a obyčejná dřina. A proto lidstvo, aby uniklo tomuto nepřetržitému boji a nekonečné dřině, mělo neustále sklon ke stěhování do příjemného podnebí tropů. I když tyto teplejší oblasti poskytly určitou úlevu od tvrdého boje o přežití, rasy a kmeny, které tímto hledaly pohodlí, málokdy využily svůj bezpracný volný čas k rozvoji civilizace. Zdrojem sociálního progresu jsou vždy myšlenky a plány těch ras, které se inteligentní prací naučily dobývat živobytí ze země se zmenšeným úsilím a zkrácenými pracovními dny, což jim umožnilo užívat si zaslouženého a užitečného volného času.
81:6.8 (907.5) 3. Vědecké poznatky. Materiální rozvoj civilizace musí vždy počkat na nashromáždění vědeckých informací. Po objevení luku a šípu a využívání tažných zvířat trvalo velmi dlouhou dobu než člověk přišel na to, jak využít větru a vody, načež potom následovalo používání páry a elektrického proudu. Ale nástroje civilizace se postupně začínaly zdokonalovat. Po hrnčířství, tkaní, domestikací zvířat a obrábění kovů následoval věk písma a tisku.
81:6.9 (907.6) Vědění je síla. Vynalézavost vždy předchází urychlení kulturního rozvoje v celosvětovém měřítku. Věda a invence těžily ze všeho nejvíc z tiskařského lisu a vzájemná součinnost všech těchto kulturních a invenčních aktivit nesmírně urychlila progres kultury.
81:6.10 (907.7) Věda učí člověka hovořit novým jazykem matematiky a učí jeho mysl náročné přesnosti. A věda také stabilizuje filozofii prostřednictvím vylučování omylů a očišťuje náboženství ničením pověrčivosti.
81:6.11 (907.8) 4. Lidské zdroje. Pro rozšíření civilizace je nezbytná lidská síla. I když jsou podmínky stejné pro všechny, civilizace velkého národa vždy převládá nad civilizací malého národa. Z tohoto důvodu, když počet nedosahuje určité úrovně, tak to brání plnému naplnění národního osudu, ale také může přijít k navýšení populace do takového bodu, kdy další nárůst je naprostou sebevraždou. Rozmnožení populace za optimální normu hustoty zalidnění znamená buď snížení životní úrovně, nebo okamžité rozšíření teritoriálních hranic mírovým vniknutím, nebo vojenským podrobením, násilnou okupací.
81:6.12 (908.1) Někdy jste šokováni zpustošením, které způsobí válka, ale měli byste rozpoznat nezbytnost plození velkého počtu smrtelníků, aby bylo zajištěno dostatek příležitostí pro sociální a morální rozvoj; při takové planetární plodnosti nastane brzy vážný problém s přelidněním. Většina obydlených světů je malá. Urantia má průměrnou velikost, snad je o maličko menší než průměr. Optimální stabilizace populace národa zvyšuje úroveň kultury a zabraňuje válce. Moudrý je ten národ, který ví, kdy zastavit svůj růst.
81:6.13 (908.2) Ale kontinent, bohatý na přírodní zdroje a nejvyspělejší technická vybavení, udělá malý pokrok, jestliže inteligence jeho národa je na úpadku. Vědomosti se mohou získat vzděláním, ale moudrost, která je nezbytná pro opravdovou kulturu, může být dosažena pouze zkušeností a to muži a ženami, kteří mají vrozenou inteligenci. Takoví lidé jsou schopni se učit ze zkušenosti; oni se mohou stát opravdu moudrými.
81:6.14 (908.3) 5. Využití materiálních zdrojů. Hodně závisí na moudrém využívání přírodních zdrojů, vědeckých poznatků, výrobních prostředků a lidského potenciálu. Hlavním faktorem rané civilizace bylo donucení, vyvíjené moudrými vládci; civilizace byla primitivnímu člověku doslova vnucena jeho nadřazenými současníky. Tomuto světu vládly převážně dobře organizované a nadřazené menšiny.
81:6.15 (908.4) Moc není spravedlivá, ale historii tvoří a tvořila moc. Teprve nedávno Urantia dospěla do takového bodu, kde společnost je hotova debatovat o etice moci a právu.
81:6.16 (908.5) 6. Využití jazyka. Rozšíření civilizace není možné bez jazyka. Živé a zdokonalující se jazyky zajišťují rozvoj civilizovaného myšlení a plánování. V dávné minulosti se dosáhlo důležitého urychlení evoluce jazyka. Dnes existuje velká potřeba pro další rozvoj lingvistiky, aby se usnadnilo vyjádření vyvíjející se mysli.
81:6.17 (908.6) Jazyk vznikl ze skupinového společenství, přičemž každá místní skupina vyvíjela svůj vlastní systém výměny slov. Jazyk vznikal prostřednictvím gest, znaků, výkřiků, napodobujících zvuků, intonací a přízvuku k hlasovému vyjádření pozdějších abeced. Jazyk je nejdůležitějším a nejúčelnějším nástrojem lidské mysli, ale začal vzkvétat až tehdy, když sociální skupina získala trochu volného času. Sklon hrát si s jazykem přinesl nové slovo─slang. Jestliže si většina osvojí slang, potom jeho používání vytváří jazyk. Původ dialektů je vidět na příkladu dětského žvatlání, které používají členové rodiny při styku s dítětem.
81:6.18 (908.7) Jazykové rozdíly byly vždy velkou bariérou na cestě k upevnění míru. Odstranění dialektů musí předcházet rozšíření kultury v celé rase, na celém kontinentu, nebo na celém světě. Univerzální jazyk podporuje mír, zajišťuje kulturu a rozšiřuje štěstí. Již tehdy, když počet světových jazyků se sníží na několik, jejich zvládnutí předními kulturními národy značně ovlivní dosažení celosvětového míru a prosperity.
81:6.19 (908.8) Přestože na Urantii bylo dosaženo velmi malého pokroku k vytvoření mezinárodního jazyka, velkým úspěchem je založení organizace pro mezinárodní obchod. A všechny tyto mezinárodní vztahy by měly být posilovány a rozvíjeny a to jak prostřednictvím jazyka, obchodu, umění, vědy, soutěživých her či náboženství.
81:6.20 (909.1) 7. Využití mechanických strojů. Progres civilizace je přímo spojen s rozvojem a vlastnictvím nástrojů, strojů a různých způsobů distribuce. Zdokonalené nástroje, důmyslné a výkonné stroje rozhodují o přežití soupeřících skupin v aréně rozvíjející se civilizace.
81:6.21 (909.2) V dávných dobách jedinou energií, která se používala při obdělávání půdy, byla lidská síla. Vyžadovalo to dlouhý boj nahradit člověka volem, protože lidé tímto přišli o práci. Později stroje začaly nahrazovat lidi a každý takový pokrok přispívá přímo k progresu společnosti, protože uvolňuje lidskou sílu pro dosažení cennějších úkolů.
81:6.22 (909.3) Věda, vedena moudrostí, se může stát nejvýznamnějším sociálním osvoboditelem člověka. Technický věk může mít katastrofické důsledky pouze pro takový národ, jehož intelektuální úroveň je příliš nízká, aby objevil ty moudré metody a spolehlivé postupy pro úspěšné vypořádání se s přechodnými potížemi, vznikající z náhlého nárůstu nezaměstnanosti velkého počtu obyvatelstva v důsledku příliš rychlého vynalézání nových typů strojů, šetřících lidskou sílu.
81:6.23 (909.4) 8.Charakter osvícenců. Sociální dědictví umožňuje člověku stát na ramenou všech těch před ním, kteří přispěli svým vkladem do pokladnice kultury a vědění. Nejpodstatnější úlohu v předávání kulturní pochodně novým generacím bude mít vždy rodina. Za ní následuje volný čas a společenský život a po nich je škola, která je nepostradatelná v komplexní a vysoce organizované společnosti.
81:6.24 (909.5) Hmyz se rodí již plně připraven a vybaven pro život─samozřejmě pro velmi krátkou a čistě instinktivní existenci. Dítě člověka se rodí nepřipraveno; proto má člověk možnost, prostřednictvím řízení vzdělání mladší generace, do značné míry měnit evoluční směr civilizace.
81:6.25 (909.6) Nejdůležitějšími vlivy dvacátého století, přispívající k šíření civilizace a rozvoji kultury, je výrazný nárůst cestování po světě a bezpříkladné zdokonalení metod komunikace. Ale zdokonalování vzdělání nedrží krok s rozšiřující se sociální strukturou; stejně tak současné chápání etiky se nevyvíjí v souladu s růstem intelektuálních a vědeckých oblastí. A pokud se jedná o duchovní rozvoj a ochranu rodiny, současná civilizace se nachází v mrtvém bodě.
81:6.26 (909.7) 9. Lidské ideály. Ideály jedné generace vytesávají cesty osudu pro přímé potomky. Kvalita sociálních osvícenců rozhoduje o tom, zdali civilizace jde kupředu anebo nazpět. Instituce rodiny, kostely a školy jedné generace předurčují charakter směru následné generace. Morální a duchovní síla rasy či národa určuje kulturní rychlost této civilizace.
81:6.27 (909.8) Ideály povznášejí zdroj sociálního pramene. A žádný pramen se nemůže dostat výše nad svůj zdroj, bez ohledu na použitou metodu tlaku či směrového řízení. Hnací síla i těch nejmateriálnějších aspektů kulturní civilizace spočívá v nejmenších materiálních úspěších společnosti. Inteligence může kontrolovat mechanizmus společnosti, moudrost ho může řídit, ale duchovní idealismus je energií, která skutečně pozvedá a posunuje lidskou kulturu z jedné dosažené úrovně na druhou.
81:6.28 (910.1) Zpočátku byl život bojem o přežití; nyní je bojem o životní úroveň; příště bude bojem o kvalitu myšlení, což je nadcházejícím pozemským cílem lidské existence.
81:6.29 (910.2) 10. Koordinace specialistů. Obrovským přínosem pro rozvoj civilizace byla raná dělba práce a později z ní vyplynuvší specializace. V současné době civilizace je závislá na efektivní koordinaci specialistů. Tak, jak se společnost rozrůstá, je nutné nalézt nějaké metody sjednotit různorodé specialisty.
81:6.30 (910.3) Specialistů v sociálních, technických a průmyslových oblastech bude neustále přibývat a budou zvyšovat svoji dovednost a zručnost. A tato diverzifikace schopností a odlišnost činností nakonec oslabí a roztříští lidskou společnost, pokud se nevyvinou účinné metody koordinace a spolupráce. Ale intelekt, který je způsobilý takové tvořivosti a specializace, by měl být naprosto kompetentní vynalézt odpovídající metody kontroly a úprav pro všechny problémy, vznikající důsledkem rychlého růstu vynálezů a zrychleného tempa šíření kultury.
81:6.31 (910.4) 11. Metody pro řešení zaměstnanosti. Následující epocha v rozvoji společnosti bude ztělesňovat lepší a účinnější spolupráci a koordinaci neustále se zvětšující a rozšiřující specializace. A s příchodem všech nových forem práce se musí vymyslet jiné metody pro vhodná zaměstnání jednotlivců. Stroje nejsou jedinou příčinou nezaměstnanosti mezi civilizovanými národy Urantie. Problém s vytvářením míst pro zaměstnání zvětšuje komplikovaná ekonomika a trvalý nárůst průmyslové a profesní specializace.
81:6.32 (910.5) Společnost nestačí vyškolit lidi pro práci; v komplexní společnosti je nutno také stanovit efektivní metody pro zajištění zaměstnanosti. Předtím, než se občané vyučí vysoce specializovaným oborům, kterými si budou vydělávat na živobytí, měli by se naučit jednomu či více druhům všední práce, řemesel nebo povoláních, které by mohli vykonávat přechodně v době, kdy nebudou mít práci ve svém specializovaném oboru. Žádná civilizace nemůže přežít, když dlouhodobě podporuje velký počet nezaměstnaných. Po čase přijímání podpory ze státní pokladny zdeformuje a zdemoralizuje dokonce i ty nejlepší občany. Soukromá dobročinnost se také stává škodlivou, když je dlouhou dobu nabízena práceschopným občanům.
81:6.33 (910.6) Taková vysoce specializovaná společnost se neuchýlí ke starověkým a feudálním praktikám dávných národů. Pravda je, že mnohé veřejné služby se mohou vhodně a účinně socializovat, ale odborně vycvičení a ultraspecializovaní lidé se mohou mnohem lépe řídit prostřednictvím inteligentní spolupráce. Modernizovaná koordinace a společenské stanovy povedou k dlouhodobější spolupráci, než starší a primitivní metody komunismu či diktátorských ovládacích institucí, které jsou založeny na síle.
81:6.34 (910.7) 12. Ochota spolupracovat. Jednou z největších překážek na cestě progresu lidské společnosti je konflikt mezi zájmy a dobročinností větších, společenštějších skupin a menších, protikladně zaměřených asociálních sdruženích lidí, nemluvě o antisociálně smýšlejících jedincích.
81:6.35 (910.8) Žádná národní kultura dlouho nepřetrvá, pokud její vzdělávací metody a náboženské ideály nepodněcují vysoký typ inteligentního vlastenectví a národní oddanosti. Bez tohoto druhu inteligentního patriotismu a kulturní solidarity všechny národy směřují k rozpadu v důsledku oblastní žárlivosti a lokálních sobeckých zájmů.
81:6.36 (911.1) Zachování celosvětové civilizace závisí na tom , jak se lidé naučí žít spolu v míru a svornosti. Bez účinné koordinace je průmyslová civilizace vystavena nebezpečím ultraspecializace: jednotvárnosti, vymezenosti a tendenci plodit nedůvěru a podezíravost.
81:6.37 (911.2) 13. Efektivní a moudré vedení. V civilizaci velmi, velmi mnoho záleží na nadšeném a účinném kolektivním duchu. Deset lidí nemá při zvedání těžkého břemene o mnoho vyšší hodnotu než jeden člověk, pokud nezvedají společně─a všichni ve stejné chvíli. A taková týmová práce─sociální kooperace─je závislá na vedení. Kulturní civilizace minulosti a současnosti je založena na inteligentní kooperaci občanstva s moudrými a progresivními vůdci; a dokud se člověk nevyvine do vyšších úrovní, civilizace budou stále závislé na moudrém a důrazném vedení.
81:6.38 (911.3) Vysoce vyspělé civilizace se rodí z inteligentního spolupůsobení materiálního bohatství, intelektuální velikosti, morálních hodnot, sociální důmyslnosti a kosmického vhledu.
81:6.39 (911.4) 14. Sociální změny. Společnost není božská instituce; je to fenomén progresivní evoluce. A rozvíjející se civilizace se vždy opozdí, když její vůdci jsou pomalí v uskutečňování změn v sociálním systému, což je nezbytné pro udržení tempa s vědeckými pokroky epochy. Ale přesto všechno se nesmí opovrhovat věcmi jen proto, že jsou staré a na druhou stranu by se neměly přijímat bezvýhradně myšlenky jen proto, že jsou neotřelé a nové.
81:6.40 (911.5) Člověk by se neměl bát experimentovat s mechanizmy společnosti. Ale takové počiny v kulturních změnách by vždy měly být kontrolovány těmi, kteří jsou plně obeznámeni s historií evoluce společnosti; a tito inovátoři by se měli vždy radit s moudrostí těch, kteří mají praktické zkušenosti v oblastech zamýšleného sociálního a společenského experimentu. Žádná významná sociální či ekonomická změna by se neměla udělat náhle. Pro všechny typy lidské adaptace─fyzické, sociální či ekonomické─je nezbytný čas. Pouze morální a duchovní úpravy se mohou urychlit, ale i ty vyžadují svůj čas, aby se plně projevily ve svých materiálních a sociálních důsledcích. Ideály rasy jsou hlavní oporou a jistotou v kritických dobách přechodu civilizace z jedné úrovně na druhou.
81:6.41 (911.6) 15. Prevence proti přechodnému úpadku. Společnost je výsledek mnohověké historie zkoušek a chyb; a to je to, co přežije výběrová přizpůsobení a znovu přizpůsobení v postupných etapách dlouhodobého vzestupu lidstva od živočišných k lidským úrovním planetárního statusu. Velikým nebezpečím pro každou civilizace, v každou chvíli, je hrozba úpadku v době přechodu od zavedených metod minulosti k těm novým a lepším, ale nevyzkoušeným procesům budoucnosti.
81:6.42 (911.7) Vedení je krajně důležité pro progres. Moudrost, rozhled a prozíravost jsou nezbytné pro trvanlivost národů. Civilizace nejsou nikdy ohroženy, pokud jejich vedení se nezačne vytrácet. A počet takových moudrých vůdců nikdy nepřesáhl jedno procento populace.
81:6.43 (911.8) A byly to právě tyto příčle evolučního žebříku, po kterých civilizace vystoupala do takové úrovně, která umožnila započít tyto úžasné procesy, které kulminují v rychle se rozšiřující kultuře dvacátého století. A pouze dodržováním těchto nejpodstatnějších skutečností může člověk doufat v zachování svých dnešních civilizací a současně zajistí jejich trvalý rozvoj a zaručenou věčnost.
81:6.44 (912.1) Taková je podstata dlouhodobého úsilí národů země pro zakládání civilizací od doby Adama. Současná kultura je čistým výsledkem této namáhavé evoluce. Před objevením tisku byl progres relativně pomalý, protože nová generace neměla rychlý prospěch z úspěchů svých předků. Ale nyní lidská společnost se řítí kupředu pod vlivem nahromaděné hnací síly všech epoch, kterými se civilizace probíjela.
81:6.45 (912.2) [Připraveno archandělem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 82
82:0.1 (913.1) MANŽELSTVÍ─párování─vychází z oboupohlavnosti. Manželství je lidskou reakcí přizpůsobit se takové oboupohlavnosti, zatímco rodinný život je souhrnem aspektů v důsledku všech evolučních a adaptivních přizpůsobeních. Manželství je trvalé; není vrozeno v biologické evoluci, je základem veškeré sociální evoluce a má proto zajištěnu trvalou existenci v nějaké formě. Manželství dalo lidstvu rodinu a rodina je nejvyšší chloubou celého dlouhého a krutého evolučního boje.
82:0.2 (913.2) Zatímco náboženské, společenské a vzdělávací instituce jsou nezbytné pro zachování kulturní civilizace, rodina je hlavním civilizátorem . Dítě se učí většinu životních nezbytností od své rodiny a sousedů.
82:0.3 (913.3) V dávných dobách lidé neměli velmi bohaté sociální civilizace, ale ty, které měli, svědomitě a účinně předali následující generaci. A měli byste vědět, že většina z těchto civilizací minulosti se vyvíjela s pouhým minimem jiných institucionálních vlivů, protože účinně fungovala rodina. Dnes lidské rasy mají bohaté sociální a kulturní dědictví a měly by ho moudře a účinně předat následujícím generacím.
82:1.1 (913.4) Bez ohledu na propast, existující mezi osobností mužů a osobností žen, pohlavní pud je dostatečný na to, aby zajistil jejich spojení za účelem reprodukce druhů. Tento instinkt účinně působil dávno předtím, než lidé začali prožívat mnohé z toho, co se později nazvalo láskou, oddaností a manželskou věrností. Páření je vrozený sklon a manželství je jeho evolučním sociálním důsledkem.
82:1.2 (913.5) U prvobytných lidí pohlavní zájem a touha nebyly dominujícími vášněmi; oni je prostě považovali za samozřejmé. Celá reprodukční zkušenost byla zbavena tvůrčího zkrášlení. Vše pohlcující sexuální vášeň civilizovanějších lidí je hlavně způsobena rasovým smíšením, především v těch případech, kdy evoluční podstata byla stimulována asociativní představivostí a vnímáním krásy Nodity a Adamity. Ale toto anditské dědictví bylo absorbováno evolučními rasami v takovém omezeném množství, že to nestačilo na zajištění dostatečného sebeovládání živočišných vášní, čímž se urychlil a podnítil sklon k dychtivějšímu sexuálnímu vědomí a silnějším pářícím pudům. Z evolučních ras má nejvyšší sexuální genetický kód červený člověk.
82:1.3 (913.6) Ve vztahu k manželství, pravidla pohlavního života vyjadřujíí:
82:1.4 (913.7) 1. Relativní progres civilizace. Civilizace stále více vyžadovala, aby pohlavní pud byl uspokojován vhodnými způsoby a v souladu s mravy.
82:1.5 (914.1) 2. Množství anditské krve v jakémkoliv národě. U takových skupin se pohlavní pud stal vyjádřením jak nejvyšších, tak i nejnižších fyzických a emočních přirozených vlastností člověka.
82:1.6 (914.2) Sangikské rasy měly normální živočišný chtíč, ale projevovaly malou představivost či ocenění krásy a fyzické přitažlivosti opačného pohlaví. To, čemu se říká sexuální přitažlivost, prakticky neexistuje dokonce ani u současných primitivních ras; tyto nesmíšené národy mají daný pářící instinkt, ale nedostačující sexuální přitažlivost na to, aby způsobily vážné problémy, vyžadující sociální kontrolu.
82:1.7 (914.3) Pářící instinkt je jednou z dominantních fyzických hnacích sil člověka; je to emoce, která pod rouškou uspokojení jedince, účinně svede sobeckého člověka k tomu, že postaví blaho a trvání rasy nad individuální pohodlí a osobní svobodu od odpovědnosti.
82:1.8 (914.4) Jako instituce, manželství, od jeho prvních počátků až do současnosti, zobrazuje sociální evoluci biologické tendence pro zachování života. Neustálé trvání vyvíjejících se lidských druhů je zajištěno přítomností tohoto pářící impulsu ras─pudu, který je volně nazýván sexuální přitažlivostí. Tento významný biologický pud se stal impulsivní osou dění pro všechny druhy přidružených instinktů, emocí a potřeb─fyzických, intelektuálních, morálních a sociálních.
82:1.9 (914.5) Hnací motivací divochů bylo zajišťování potravy, ale když civilizace poskytuje hojnost potravy, sexuální pud se často stává dominantním impulsem a proto je stále zapotřebí uplatňovat společenská pravidla. U zvířat instinktivní periodičnost řídí pářící sklony, ale protože člověk je bytostí v převážné míře se schopností sebeovládání, sexuální touha není vesměs periodická; proto je pro společnost nezbytné požadovat po jedincích sebeovládání.
82:1.10 (914.6) Žádná lidská emoce, nebo instinkt, když je nespoutaný a neomezený, nezpůsobí tolik zla a utrpení jako tento silný pohlavní pud. Rozumné podrobení tohoto pudu pravidlům společnosti je největším testem reality každé civilizace. Sebeovládání, a více a více sebeovládání, je stále se zvětšujícím požadavkem rozvíjejícího se lidstva. Utajování, neupřímnost a pokrytectví mohou zakrýt problémy sexu, ale nepřinesou řešení a nezvýší etiku.
82:2.1 (914.7) Vypravování o evoluci manželství je prostou historií ovládání pohlavního pudu prostřednictvím nátlaku společenských, náboženských a občanských omezeních. Příroda sotva uznává jedince; ona nebere na vědomí takzvané mravy; ji pouze a výlučně zajímá rozmnožování druhů. Příroda neúprosně vyžaduje rozmnožování, ale lhostejně nechává vyplývající problémy řešit společností, čímž vytváří ustavičný a velký problém pro vyvíjející se lidstvo. Tento sociální konflikt spočívá v nekonečné válce mezi základními instinkty a vyvíjející se etikou.
82:2.2 (914.8) U pradávných ras nebyly téměř žádné předpisy omezující pohlavní vztahy. Vzhledem k této sexuální libovůli neexistovala vůbec žádná prostituce. Dnes Pygmejové a jiné zaostalé skupiny nemají žádné manželské vztahy; studium těchto národů ukazuje, že primitivní rasy udržují jednoduché pářící zvyky. Ale všechny starověké národy by měly být studovány a posuzovány ve světle morálních norem, vztahujících se k mravům dané doby.
82:2.3 (915.1) Nicméně, volná láska si nikdy nestála dobře nad primitivní úrovní divochů. Ve chvíli, kdy se začaly formovat společenské skupiny, začaly se vyvíjet kódy manželství a manželská omezení. Tak páření prodělalo mnoho přechodných fází, od stavu téměř úplné sexuální libovůle k normám relativně kompletních pohlavních omezeních dvacátého století.
82:2.4 (915.2) Na samých raných počátcích rozvoje kmenového života byly mravy a omezující tabu velmi primitivní, ale držely opačná pohlaví od sebe─to podporovalo klid, pořádek a pracovitost─a dlouhá evoluce manželství a rodiny začala. Smyslné způsoby oblékání, zdobení a náboženské obyčeje mají svůj původ v těchto dávných tabu, které vymezovaly rozsah sexuálních svobod a tak nakonec vytvořily systém neřesti, zločinu a hříchu. Ale velmi dlouhou dobu existoval zvyk přerušit všechna sexuální omezení ve dnech významných svátků, především ve svátek svěcení jara.
82:2.5 (915.3) Ženy vždy podléhaly přísnějším omezujícím tabu než muži. Prastaré mravy zaručovaly stejný stupeň pohlavní svobody pro nevdané ženy jako pro muže, ale vdané ženy vždy musely být věrné svým manželům. Primitivní manželství neomezovalo příliš pohlavní svobodu muže, ale po ženě vyžadovalo další tabu. Vdané ženy vždy nosily určité znaky, které je označovaly a oddělovaly od ostatních, například pokrývka hlavy, oblečení, závoj, ústraní, ozdoby a prsteny.
82:3.1 (915.4) Manželství je institucionální reakcí sociálního organizmu na trvalý biologický tlak lidského neustálého pudu k reprodukci─seberozmnožování. Páření je všeobecně přirozeným jevem a jak se společnost vyvíjela od jednoduchosti ke složitosti, tak se současně vyvíjely pářící mravy─vznik instituce manželství. Všude, kde sociální evoluce pokročí do stadia vytváření mravů, existuje tam evoluce instituce manželství.
82:3.2 (915.5) Vždy existovaly a vždy budou existovat dvě výrazně rozdílné oblasti manželství: mravy─zákony, regulující vnější aspekty páření, ─ a jinak intimní a osobní vztahy mužů a žen. Jedinec vždy protestoval proti sexuálním předpisům, zavedených společností; a to je příčina tohoto odvěkého problému pohlavního života: sebezachování je individuální, ale je prováděno skupinou; pokračování rodu je sociální, ale je zajištěno individuálním impulsem.
82:3.3 (915.6) Mravy, když jsou respektovány, mají dostatečnou sílu, aby potlačily a ovládaly pohlavní pud, což je dokázáno všemi rasami. Manželské normy jsou vždy pravdivým indikátorem současné síly mravů a funkční bezúhonnosti občanské vlády. Ale pradávné sexuální a pářící mravy byly hromadou nesmyslných a primitivních příkazů. Rodiče, děti, příbuzní a společnost, ti všichni měli protichůdné zájmy v manželských nařízeních. Ale navzdory tomu všemu, ty rasy, které povznesly význam manželství a dodržovaly jeho mravy, přirozeným způsobem se vyvinuly na vyšší úrovně a přežily ve zvýšeném počtu svého obyvatelstva.
82:3.4 (915.7) V primitivních dobách bylo manželství cenou za společenské postavení; vlastnictví ženy bylo symbolem důstojnosti. Divoch považoval svůj svatební den za označení svého vstupu do dospělosti a zralosti. V jednu dobu se na manželství pohlíželo jako na společenskou povinnost; v jinou dobu to byla náboženská povinnost; a ještě v jiné době to byl politický požadavek, aby se zajistilo občanstvo státu.
82:3.5 (916.1) Mnoho pradávných kmenů vyžadovalo čin krádeže na důkaz způsobilosti pro manželství; pozdější národy nahradily takové loupežné výpady sportovními hrami a soutěžemi. Vítězové těchto soutěží byli odměněni první cenou─právem výběru zralých nevěst. Lovci hlav měli zvyk, že mladík se nemohl oženit, dokud nevlastnil alespoň jednu hlavu, i když takové lebky byly někdy prodejné. Když ubylo kupování manželek, tak se manželky vyhrávaly v soutěžích luštění hádanek, což je zvyk, který ještě přežívá u mnoha skupin černého člověka.
82:3.6 (916.2) S rozvojem civilizace některé kmeny vložily kruté manželské zkoušky mužské vytrvalosti do rukou žen; ony byly takto schopny vybrat si muže vlastní volby. Tyto manželské zkoušky zahrnovaly dovednost v lovu, boji a schopnosti zajistit potravu pro rodinu. Ženich musel na dlouhou dobu, alespoň na jeden rok, žít v rodině nevěsty, pracovat tam a dokázat, že je hoden ženy, o kterou žádá.
82:3.7 (916.3) Od ženy se očekávala schopnost zastávat těžkou práci a rodit děti. Po ženě se požadovalo vykonávat určitý objem zemědělských prací v daném čase. A jestli žena porodila dítě před manželstvím, měla o to více větší cenu; její plodnost byla takto zajištěna.
82:3.8 (916.4) Ta skutečnost, že pradávné národy považovaly za ostudu, dokonce i za hřích, nebýt v manželském svazku, vysvětluje původ dětských manželstvích; protože člověk musí žít v manželství, tak čím dříve, tím lépe. Všeobecně se také věřilo, že neženatí a nevdaní lidé nemohou vstoupit do duchovní země a to bylo dalším podnětem pro dětská manželství dokonce již při narození a někdy před narozením, v závislosti na pohlaví. Starověcí lidé věřili, že i mrtví musí být v manželském svazku. Původní dohazovači sňatků byli použiti pro dojednání manželství pro zesnulé. Jeden z rodičů sjednal tyto zprostředkovatele, aby uzavřeli manželství jejich mrtvého syna s mrtvou dcerou z jiné rodiny.
82:3.9 (916.5) U pozdějších národů byla obyčejně puberta věkem pro manželství, ale to se posunulo v přímé úměrnosti na rozvoj civilizace. Již v počátcích sociální evoluce vznikly svébytné a celibátní řády jak mužů, tak i žen; ty začaly a byly udržovány jedinci, kteří více či méně postrádali normální sexuální pud.
82:3.10 (916.6) Mnohé kmeny dovolily členům vládnoucí skupiny mít pohlavní styk s nevěstou bezprostředně před tím, než byla dána svému manželovi. Každý z těchto mužů dal dívce dar; tak vznikl zvyk dávat svatební dary. V některých skupinách si musela dívka zasloužit své věno, což spočívalo v tom, že obdržené dary byly odměnou za její sexuální služby, poskytované v síni nevěsty.
82:3.11 (916.7) Některé kmeny ženily mladé muže s vdovami, nebo staršími ženami a potom, když se stali vdovci, dovolili jim oženit se s mladými dívkami, čímž bylo zajištěno, jak jim to bylo vysvětlováno, že nebudou oba rodiči pošetilí, což by se podle nich stalo, kdyby dvěma mladým lidem bylo dovoleno se vzít. Jiné kmeny limitovaly páření do skupin stejného věku. Právě omezení manželství do určitých věkových skupin vedlo ke zrodu myšlenky na krvesmilstvo. (V Indii dokonce ještě nyní není vstup do manželství omezen věkem.)
82:3.12 (916.8) V některých kulturách se ženy smrtelně bály vdovství, protože vdovy byly buď zabity, nebo jim bylo dovoleno spáchat sebevraždu na hrobech svých manželů, poněvadž se o nich předpokládalo, že odejdou do duchovní země se svými manželi. Pozůstalé vdově téměř vždy dávali za vinu smrt jejího manžela. Některé kmeny je upalovaly za živa. Jestliže vdova zůstala na živu, její život byl jedním trvalým zármutkem a nesnesitelným společenským ponížením, protože nový sňatek byl všeobecně odsuzován.
82:3.13 (917.1) V dávných dobách byly mnohé praktiky, dnes považované za nemorální, podporovány. Nebylo neobvyklé, že primitivní ženy byly hrdy na své manžele za jejich aféry s jinými ženami. Cudnost byla pro dívky velkou překážkou pro manželství; narození dítěte před manželstvím značně zvýšilo dívčinu žádoucnost jako manželky, protože muž měl jistotu, že jeho žena je plodná.
82:3.14 (917.2) Mnoho primitivních kmenů dovolovalo zkušební manželství do doby, dokud žena nepřišla do jiného stavu a až potom se konal náležitý svatební obřad; u jiných kmenů se svatební obřad konal až po narození prvního dítěte. Jestli žena byla neplodná, musela být odkoupena zpět svými rodiči a manželství bylo zrušeno. Mravy vyžadovaly, aby každý pár měl děti.
82:3.15 (917.3) Tato primitivní manželství na zkoušku byla zcela prosta jakékoliv nevázanosti; byly to jednoduše dobře míněné testy plodnosti. Dvojice, hodlající vstoupit do manželství, se vzaly natrvalo hned, jak se potvrdila plodnost. Když dvojice v dnešní době vstupují do manželství s myšlenkou v jejich myslích, že se mohou snadno rozvést, jestli nebudou spokojeni s manželským životem, ve skutečnosti vstupují do určité formy zkušebního manželství, což je hluboko pod úrovní čestného snažení jejich méně civilizovaných předků.
82:4.1 (917.4) Manželství bylo vždy těsně spojeno jak s majetkem, tak i s náboženstvím. Majetek byl stabilizátorem manželství; náboženství je jeho mravokárce.
82:4.2 (917.5) Primitivní manželství bylo investicí, ekonomickou spekulací; byla to spíše obchodní záležitost, než milující flirt. Starověcí lidí se brali kvůli prospěchu a zisku skupiny; proto jejich sňatky byly plánovány a sjednávány skupinou, jejich rodiči a staršími členy kmenu. A to, že majetkové poměry účinně stabilizovaly manželské svazky, je podepřeno skutečností, že manželství u raných kmenů byla trvanlivější, než u mnohých současných národů.
82:4.3 (917.6) S rozvojem civilizace a zvýšením hodnoty soukromého majetku se krádež stala velkým zločinem. Cizoložství se považovalo za formu krádeže─porušení manželova majetnického práva, a proto se o něm výslovně nezmiňují raná pravidla a mravy. Žena začínala jako majetek svého otce, který předal svá práva na manžela a všechny legalizované pohlavní vztahy vznikaly z těchto apriorních majetkových práv. Starý Zákon mluví o ženách jako o jakési formě majetku; Korán učí o jejich podřazenosti. Muž měl právo půjčit svoji ženu příteli či hostovi a tento zvyk se stále ještě udržuje u některých národů.
82:4.4 (917.7) Novodobá žárlivost není vrozená; je výsledkem vyvíjejících se mravů. Primitivní muž na svoji ženu nežárlil; on pouze střežil svůj majetek. Důvodem pro přísnější pohlavní zodpovědnost ženy než u muže bylo to, že její manželská nevěra měla za následek porušení rodové linie a problémy s dědictvím. Již na samém počátku rozvoje civilizace nemanželské dítě znamenalo velkou ostudu. Zpočátku byla pouze žena potrestána za cizoložství; pozdější mravy nařizovaly i ztrestání jejího partnera a po dlouhé věky měl ublížený manžel, nebo otec plné právo zabít toho muže, který se tohoto přečinu dopustil. Novodobé národy zachovávají tyto mravy s nepsaným zákonem, který dovoluje takzvané zločiny v zájmu cti.
82:4.5 (917.8) Poněvadž pohlavní čistota měla svůj původ jako jeden z aspektů majetkového práva, zpočátku se vztahovala na vdané ženy, ale ne na svobodné dívky. V pozdějších dobách byla pohlavní neposkvrněnost více vyžadována otcem, než nápadníkem; panna byla pro otce obchodním přínosem, protože přinesla vyšší cenu. Jak byla stále více požadována pohlavní neposkvrněnost, stalo se zvykem platit otci výlohy za nevěstu jako ocenění za to, že správně vychoval cudnou nevěstu pro budoucího manžela. Jakmile to jednou začalo, tak tento pojem ženské cudnosti se tak ujal, že se stalo zvykem doslova zavírat dívky do klecí, dokonce je věznit mnoho let, aby bylo zaručeno jejich panenství. A tak pozdější pravidla a zkoušky panenství vedly automaticky ke vzniku třídy profesionálních prostitutek; byly to zavržené nevěsty, ty ženy, které matky ženichů shledaly, že nejsou panny.
82:5.1 (918.1) Již v hluboké minulosti divoch zjistil, že rasové smíšení vylepšuje kvalitu potomstva. Není to proto, že by množení v rámci jednoho rodu bylo vždy špatné, ale křížení se členy jiných skupin dávalo vždy lepší výsledky; proto se mravy postupně vykrystalizovaly v zákaz pohlavních vztahů mezi blízkými příbuznými. Zjistilo se, že vnější křížení značně zvýšilo výběrové možnosti pro evoluční variace a rozvoj. Jedinci, pocházející ze vzdáleného křížení byli všestrannější a měli větší schopnost přežít v nepřátelském světě; potomci jednoho rodu i jejich mravy postupně vymizeli. Tento proces však trval velmi dlouho; divoch neuvažoval o těchto problémech vědomě. Ale pozdější a pokročilejší národy ano a zjistili také, že celková slabomyslnost byla důsledkem nadměrného množení v rámci jednoho rodu.
82:5.2 (918.2) I když křížení členů dobrého rodu někdy přineslo vytvoření silných kmenů, výmluvné případy odstrašujících dědičných vad v důsledku množení v rámci jednoho rodu velmi silně ovlivnily myšlení člověka, což mělo za výsledek to, že vyvíjející se mravy ve zvětšené míře vytvářely tabu proti všem sňatkům mezi blízkými příbuznými.
82:5.3 (918.3) Náboženství bylo dlouhou dobu účinnou překážkou pro exogamii; mnohá náboženská učení postavila sňatek s jinověrci mimo zákon. Žena obyčejně dávala přednost manželství v rámci kmene; muž zase mimo něj. Majetek hrál vždy důležitou roli v manželství a někdy, ve snaze zachovat majetek v klanu, se objevily mravy, nutící ženy vybrat si manžele z kmenů svých otců. Předpis tohoto druhu vedl k velkému zvýšení manželstvích mezi bratranci a sestřenicemi. Kromě toho, endogamie se praktikovala také proto, aby se chránila tajemství řemesel; umělečtí řemeslníci se snažili udržet znalost svého řemesla v rodině.
82:5.4 (918.4) Vyvinutější skupiny, když se nacházely v izolaci, se vždy vrátily k příbuzenským sňatkům. Po dobu více než sto padesát tisíc let byli Nodité jednou z velkých skupin, praktikujících manželství v rámci svého rodu. Pozdější mravy, týkající se endogamie, byly nesmírně ovlivněny tradicemi fialové rasy, ve které sňatky mezi bratry a sestrami byly nutné. A manželství mezi bratrem a sestrou byla běžná v raném Egyptě, Sýrii, Mezopotámii a ve všech zemích, které kdy byly osídleny Andity. Egypťané praktikovali manželství mezi bratrem a sestrou po velmi dlouhou dobu ve snaze zachovat čistokrevnost královského rodu. Tento zvyk se ještě delší dobu uchoval v Persii. V Mezopotámii, ještě před Abrahamem, manželství mezi bratranci a sestřenicemi bylo povinné; bratranci měli předmanželské právo na sňatek se svými sestřenicemi. Sám Abraham si vzal za manželku svoji nevlastní sestru, ale pozdější mravy Židů takové sňatky nedovolovaly.
82:5.5 (919.1) První odklon od manželství mezi bratrem a sestrou nastal v době mnohoženství, protože sestra-manželka si osobovala právo vládnout jiné ženě či ženám. Některé kmenové mravy zakazují sňatky s vdovami zemřelých bratrů, ale požadují, aby žijící bratr zplodil děti za svého zesnulého bratra. Neexistuje žádný biologický instinkt, odporující jakémukoliv stupni pokrevních manželstvích; taková omezení jsou zcela věcí tabu.
82:5.6 (919.2) Nakonec však převládla exogamie, protože byla podporována muži; získat manželku z jiného rodu zajišťovalo větší svobodu od příbuzných z manželčiny strany. Čím blíže znáš, tím méně ctíš. Proto, když v manželských vztazích začal převládat individuální výběr, stalo se zvykem vybírat partnery z jiných kmenů.
82:5.7 (919.3) Mnoho kmenů nakonec manželství uvnitř klanu zakázalo; jiné omezily sňatky na určité kasty. Tabu na manželství se ženou z vlastního kmene bylo podnětem pro kradení žen ze sousedních kmenů. Později byla manželství smlouvána spíše podle teritoriálních osídleních, než příbuzenských vztahů. Evoluce endogamie prošla mnoha stupni, než se vyvinula do novodobé exogamie. Dokonce i poté, kdy bylo uloženo tabu na sňatky mezi členy stejného rodu pro obyčejné lidi, náčelníci a králové měli dovoleno brát si nejbližší příbuzné, aby se královská krev koncentrovala a byla zachována čistokrevnost královského rodu. Mravy obvykle poskytovaly svrchovaným vládcům určité libovůle v sexuálních záležitostech.
82:5.8 (919.4) Přítomnost pozdějších anditských národů měla hodně co do činění se zvyšující se touhou sangikských ras pářit se mimo své vlastní kmeny. Ale vnější páření nemohlo převládat, dokud se sousedící skupiny nenaučily žít spolu v relativním míru.
82:5.9 (919.5) Samo vnější manželství podporovalo mír; manželství mezi kmeny snižovalo nepřátelství. Vnější manželství vedlo ke spolupráci mezi kmeny a vojenským dohodám; začalo převládat, protože poskytovalo větší sílu; bylo tvůrcem národa. Vnější manželství bylo také značně podporováno rostoucími obchodními kontakty; cestování a podnikavost přispěly k rozšíření hranic páření a významnou měrou napomohly ke křížovému oplodnění rasových kultur.
82:5.10 (919.6) Z jiného hlediska nevysvětlitelné rozpornosti mravů, regulující rasová manželství, jsou do značné míry způsobeny tímto vnější manželstvím, které bylo doprovázeno kradením a prodejem žen z cizích kmenů. To všechno vedlo k vytváření rozdílných kmenových mravů. To, že tato tabu, týkající se endogamie, byla sociologická a ne biologická, je dobře ukázáno na tabu na manželství s pokrevními příbuznými, které zahrnovalo mnoho stupňů příbuzenských vztahů, které nemají vůbec žádný pokrevní vztah.
82:6.1 (919.7) Dnes na světě nejsou žádné čisté rasy. Z raných a původních evolučních barevných ras zůstaly pouze dvě─žlutá a černá, ale i ony jsou velmi smíšeny s vyhynutými barevnými národy. Ačkoliv takzvaná bílá rasa pochází převážně z dávného modrého člověka, je více či méně smíšena se všemi ostatními rasami, což do značné míry platí i pro červeného člověka Ameriky.
82:6.2 (919.8) Ze šesti barevných sangikských ras byly tři primární a tři sekundární. I když primární rasy─modrá, červená a žlutá─byly v mnoha ohledech kvalitnější než tři sekundární, nemělo by se zapomínat na to, že tyto sekundární rasy měly mnoho žádoucích rysů, které by značně vylepšily primární rasy, jestli by jejich lepší genotypy byly absorbovány.
82:6.3 (920.1) Nynější předsudek proti „míšencům,“ „hybridům“ a „křížencům“ pramení z toho, že současné rasové křížení se v převážné míře děje mezi výrazně slabšími genotypy dotyčných ras. Nevyhovující potomstvo se také dostaví, když se směšují degenerované genotypy jedné rasy.
82:6.4 (920.2) Jestli by se současné rasy Urantie mohly osvobodit od prokletí jejich nejnižší vrstvy degenerovaných, antisociálních, slabomyslných a nepoužitelných jedinců, existovalo by málo námitek proti omezenému míšení ras. A jestli by takové rasové smíšení probíhalo mezi nejvyššími typy několika ras, tak námitek by bylo ještě méně.
82:6.5 (920.3) Tajemství vytvoření nových a životaschopnějších genotypů spočívá v hybridizaci lepších a rozdílných rodů. A to platí pro rostliny, zvířata a lidské druhy. Hybridizace zvětšuje životaschopnost a zvyšuje plodnost. Rasová smíšení průměrných, nebo vyšších vrstev rozdílných národů výrazně zvyšuje tvořivý potenciál, jak je vidět na současné populaci Spojených Států Severní Ameriky. Když taková páření se dějí mezi nižšími či slabšími vrstvami, tvořivost slábne, jak je vidět na dnešních národech jižní Indie.
82:6.6 (920.4) Rasová směšování značně přispívají k rychlému objevení se nových vlastností a jestliže je taková hybridizace spojením vyšších genotypů, potom budou tyto vlastnosti mít také kvalitnější rysy.
82:6.7 (920.5) Pokud dnešní rasy budou takto přetíženy nižšími a degenerovanými genotypy, rasová směšování ve velkém rozsahu budou velmi zhoubná, ale většina námitek proti takovým experimentům spočívá ve společenských a kulturních předsudcích, než na biologických důvodech. I mezi nižšími genotypy jsou hybridi často vylepšením svých předků. Hybridizace přispívá ke zdokonalení druhů kvůli funkci dominantních genů. Rasová smíšení zvyšují v hybridu pravděpodobnost většího počtu žádoucích dominujících genů.
82:6.8 (920.6) Za posledních sto let se na Urantii odehrává více rasové hybridizace, než tomu bylo za mnoho tisíciletí. Nebezpečí tělesných disproporcí v důsledku křížení lidských rodů je značně zveličováno. Největší potíže „míšenců“ jsou kvůli společenským předsudkům.
82:6.9 (920.7) Pokus o smíšení bílé a polynéské rasy na ostrově Pitcairn dopadl docela dobře, protože bílí muži a polynéské ženy pocházeli z dostatečně dobrých rodů. Křížení nejvyšších typů bílé, červené a žluté rasy by okamžitě vedlo ke vzniku mnoha nových a biologicky prospěšných vlastností. Tyto tři druhy patří k primárním sangikským rasám. Smíšení bílé a černé rasy nepřináší tak žádoucí bezprostřední výsledky, ale mulatští potomci nejsou vůbec odsouzeníhodní, jak si to vyžadují společenské a rasové předsudky. Po fyzické stránce jsou bílo-černí míšenci znamenitými lidskými jedinci, nehledě na jejich nepatrně nižší schopnosti v některých jiných ohledech.
82:6.10 (920.8) Když se primární sangikská rasa smísí se sekundární sangikskou rasou, tak sekundární se výrazně vylepší na úkor primární. Jestli takové obětování primárních ras pro vylepšení sekundárních skupin se děje v malém rozsahu a trvá delší dobu, nemohou být proti tomu žádné vážné námitky. Z biologického hlediska sekundární sangikské rasy v některých aspektech převyšovaly primární rasy.
82:6.11 (921.1) Přesto ale, opravdové nebezpečí pro lidské druhy spočívá spíše v živelném množení nižších a degenerovaných genotypů různých civilizovaných národů, než v jakémkoliv údajném nebezpečí jejich rasového směšování.
82:6.12 (921.2) [Představeno hlavním serafem, umístěným na Urantii.]
Kniha Urantia
Kapitola 83
83:0.1 (922.1) TOTO je vyprávění o raných začátcích instituce manželství. Tato instituce prošla cestou trvalého rozvoje od nevázaného a společného páření v tlupě, přes mnoho změn a obměn k těm normám manželství, které nakonec vedly k párovému vztahu─svazek jednoho muže a jedné ženy s cílem založit rodinu nejvyššího sociálního typu.
83:0.2 (922.2) Manželství bylo mnohokrát v ohrožení a manželské mravy silně závisely jak na majetku, tak i na náboženství, ale hlavní vliv, který je navždy zárukou manželství a výsledné rodiny, je prostý a vrozený biologický fakt, že muži a ženy opravdu nebudou žít jeden bez druhého, ať jsou to nejprimitivnější divoši, nebo nejkulturnější smrtelníci.
83:0.3 (922.3) Je to pohlavní pud, kvůli kterému se egoistický člověk mění v něco vyššího, než zvíře. Pohlavní vztahy, vznikající na egoismu a sebeuspokojení, nesou však s sebou také určité důsledky, spojené se sebezapřením a vyžadují převzetí altruistických povinností a četných rodinných odpovědností, prospěšných rase. Tady je pohlavní život divocha jeho nepoznaným a netušeným civilizátorem, protože tento stejný pohlavní pud automaticky a zaručeně nutí člověka myslet a nakonec ho přivede k lásce.
83:1.1 (922.4) Manželství je společenským mechanizmem, určeným k regulaci a kontrole těch mnohočetných lidských vztahů, které vznikají z fyzického faktu oboupohlavnosti. Jako taková instituce, manželství působí ve dvou směrech:
83:1.2 (922.5) 1. Reguluje osobní pohlavní vztahy.
83:1.3 (922.6) 2. Reguluje rodovou linii, dědictví, následnictví a společenský pořádek, což je jeho starší a původní funkce.
83:1.4 (922.7) Rodina, která vzniká z manželství, je sama o sobě stabilizátorem instituce manželství společně s majetkovými mravy. Dalšími mocnými faktory stability manželství jsou pýcha, ješitnost, galantnost, povinnost a náboženská přesvědčení. Ale, ačkoliv manželství mohou být schválena či neschválena shora, sotva jsou uzavírána na nebesích. Lidská rodina je rozhodně lidskou institucí, evolučním pokrokem. Manželství je společenskou institucí, není službou církvi. Ovšem, církev by ho měla silně ovlivňovat, ale neměla by ho výlučně převzít, aby ho řídila a kontrolovala.
83:1.5 (922.8) Primitivní manželství bylo v prvé řadě pracovní institucí. Také i v dnešní době je často společenskou či obchodní záležitostí. Prostřednictvím vlivu rasového smíšení s Andity a v důsledku mravů rozvíjející se civilizace se manželství postupně stává oboustranně prospěšné, romantické, rodičovské, poetické, láskyplné, etické a dokonce idealistické. Výběr partnera a tak zvaná romantická láska byly minimální v primitivním páření. V hluboké minulosti manžel a manželka téměř spolu nebyli; ani spolu často nejedli. Ale osobní náklonnost starověkých lidí nebyla silně spojena se sexuální přitažlivostí; oni se začali mít rádi především proto, že spolu žili a pracovali.
83:2.1 (923.1) Primitivní manželství byla vždy domlouvána rodiči chlapce a dívky. Přechodné období mezi tímto zvykem a dobou svobodného výběru zaujali zprostředkovatelé sňatků, nebo profesionální dohazovači. Prvními dohazovači byli holiči; později kněží. Manželství bylo původně skupinovou záležitostí; potom rodinnou a jen nedávno se stalo individuálním činem.
83:2.2 (923.2) Primitivní manželství se uzavíralo prostřednictvím donucení, ne vzájemnou přitažlivostí. V dávných dobách žena neměla žádnou sexuální hrdost, pouze sexuální podřízenost, jak kázaly mravy. Jak krádež předcházela prodeji, tak manželství ukořistěním předcházelo manželství na smlouvu. Některé ženy se raději nechaly zajmout, aby unikly tyranii starších mužů ve svém kmeni; raději upadly do rukou mužů svého věku z jiného kmene. Tento falešný únos byl přechodným obdobím mezi násilným zajmutím a následným líbivým namlouváním.
83:2.3 (923.3) Pradávný druh svatebního obřadu byl inscenovaný útěk─něco na způsob nazkoušeného únosu, což byl kdysi běžný postup. Později se falešný únos nevěsty stal součástí řádné svatební oslavy. Dnešní dívčí předstírání odporovat „zajmutí“, být zdrženlivá vůči manželství, to všechno jsou pozůstatky starých zvyků. Přenášení nevěsty přes práh domu je jedním z mnoha starověkých obyčejů, v tomto případě krádeže manželky.
83:2.4 (923.4) Velmi dlouhou dobu byla ženě odepírána úplná svoboda při rozhodování o manželství, ale inteligentnější ženy byly vždy schopny tato omezení obejít použitím svého duchaplného a důmyslného důvtipu. Muž obvykle udával tón při namlouvání, ale ne vždy. Ženy někdy formálně, a také tajně, iniciovaly manželství. A s postupem vývoje civilizace narůstala role ženy ve všech fázích namlouvání a manželství.
83:2.5 (923.5) Vzrůstající láska, romantika a osobní volba v předmanželském namlouvání jsou příspěvkem Anditů světovým rasám. Vztahy mezi pohlavími se vyvíjejí příznivě; mnohé rozvíjející se národy postupně nahrazují koncepty užitečnosti a vlastnictví poněkud idealizovanými představami o pohlavní přitažlivosti. Při výběru životních partnerů pohlavní pud a pocity zalíbení začínají vytlačovat chladnou vypočítavost.
83:2.6 (923.6) Zasnoubení se původně rovnalo manželství; a u prastarých národů byl pohlavní styk v době zasnoubení běžný. V nedávné době náboženství prosadilo tabu na pohlavní styk v období mezi zasnoubením a manželstvím.
83:3.1 (923.7) Pradávní lidé nedůvěřovali lásce a slibům; oni si mysleli, že trvalé svazky musí být zaručeny nějakou hmotnou zástavou─majetkem. Z tohoto důvodu byla kupní cena za manželku brána jako zástava, nebo záloha, o kterou by manžel přišel v případě rozvodu či opuštění ženy. Jak byla kupní cena za nevěstu jednou zaplacena, mnohé kmeny dovolily manželovi vypálit na ní svoji značku. Afričané do těchto dob kupují své manželky. Milující manželku, nebo ženu bílého člověka, přirovnávají ke kočce, protože ta nic nestojí.
83:3.2 (924.1) Předvádění nevěst bylo příležitostí pro strojení a zdobení dcer pro veřejné předvedení se záměrem dostat nejvyšší ceny jako manželky. Ale nebyly prodávány jako zvířata─u pozdějších kmenů se nemohla prodat jinému majiteli. A také nebyl její prodej vždy jenom chladnokrevným peněžním obchodem; při nákupu manželky se služba rovnala hotovým penězům. Jestliže jinak vhodný muž nemohl zaplatit za svoji manželku, mohl být adoptován dívčiným otcem a potom se s ní oženit. A když chudý muž hledal manželku a nebyl schopen zaplatit cenu požadovanou chamtivým otcem, rada starších často vyvinula nátlak na otce, což mělo za následek změnu v jeho požadavcích, nebo jinak mohl přijít únos.
83:3.3 (924.2) S rozvojem civilizace otcové nechtěli vypadat jako trhovci svých dcer a tak, přestože pokračovalo přijímání kupní ceny za nevěstu, otcové zavedli zvyk dávat novomanželskému páru cenné dary, které se zhruba rovnaly kupní ceně. A když se později skončilo s placením za nevěstu, tyto dary se staly nevěstiným věnem.
83:3.4 (924.3) Smysl věna spočíval v tom, aby se vytvořil dojem o nezávislosti nevěsty, ukázat na nesmírný posun od dob, kdy manželky byly otrokyněmi a majetkem. Muž se nemohl rozvést se svou ženou, která přinesla věno, dokud nevrátil celé věno zpět. U některých kmenů složili rodiče nevěsty i ženicha společnou zálohu, která by propadla v případě, kdyby jeden druhého opustil; byla to vlastně manželská záruka. V období přechodu od koupě ženy k věnu, jestliže žena byla koupena, děti patřily otci; když koupena nebyla, děti patřily do rodiny manželky.
83:4.1 (924.4) Svatební obřad vznikl z faktu, že manželství bylo původně záležitostí komunity a ne pouhým vyvrcholením rozhodnutí dvou jedinců. Párování nebylo pouze osobní věcí, ale týkalo se celé skupiny.
83:4.2 (924.5) Celý život pradávných lidí byl naplněn magií, rituály a obřady a manželství nebylo žádnou výjimkou. Jak se civilizace rozvíjela a manželství se začalo brát vážněji, svatební obřad se stával stále více okázalejší událostí. Jako i dnes, v minulosti bylo manželství jedním z faktorů, mající vliv na majetkové poměry, což vyžadovalo zákonné procedury, zatímco sociální postavení budoucích dětí vyžadovalo co možná nejširší publicitu. Primitivní lidé nevedli žádné záznamy, a proto se svatebního obřadu muselo účastnit co nejvíce svědků.
83:4.3 (924.6) Zpočátku svatební obřad připomínal spíše zásnuby a spočíval pouze v oznámení veřejnosti o záměru žít spolu; později spočíval ve společném pojezení. V některých kmenech rodiči jednoduše odvedli svoji dceru k manželovi. V jiných případech jediným obřadem byla formální výměna darů, po které ji otec nevěsty předal ženichovi. U mnoha národů Levantu bylo zvykem obejít se bez všech formalit, ztvrzujíc manželství pohlavními vztahy. Červený člověk byl první, který přišel s propracovanějšími způsoby svatebních oslav.
83:4.4 (924.7) Lidé se nesmírně báli bezdětnosti a protože neplodnost byla spojována s piklemi duchů, snahy zaručit plodnost vedly také ke spojování manželství s některými magickými a náboženskými obřady. A v této snaze zaručit šťastné a plodné manželství se používalo mnoho kouzel; dokonce se používali astrologové, aby zjistili rodné hvězdy smluvních stran. Jednu dobu bylo běžným zvykem při všech svatbách zámožných lidí přinášet lidské oběti.
83:4.5 (925.1) Vyhledávaly se šťastné dny. Čtvrtek byl považován za nejpříznivější a svatby, slavené při úplňku byly považované za mimořádně šťastné. U mnoha národů Blízkého Východu bylo zvykem házet na novomanžele zrní, což byl magický rituál, který měl zaručit plodnost. Některé národy Orientu používaly pro tento účel rýži.
83:4.6 (925.2) Oheň a voda byly vždy považovány za nejlepší prostředky ochrany proti démonům a zlým duchům. Proto se na svatbách obvykle používaly oltářní ohně a zapálené svíčky a také křestní kropící voda. Velmi dlouhou dobu bylo zvykem stanovit falešný den svatby a potom ho náhle změnit, aby to zmátlo démony a duchy.
83:4.7 (925.3) Škádlení novomanželů a nezbedné kousky, prováděné novomanželskému páru jsou všechno pozůstatky těch dávných dob, kdy se považovalo za nejlepší vypadat před duchy zbídačeně a nemocně, aby to u nich nevzbudilo závist. Nošení svatebního závoje je pozůstatkem dob, kdy se považovalo za nutné skrýt nevěstu, aby ji nepoznali démoni a také zakrýt její krásu před pohledy jinak žárlivých a závistivých duchů. Před začátkem svatebního obřadu se nevěstiny nohy nesměly nikdy dotknout země. Také ve dvacátém století se stále zachovává křesťanský zvyk položit koberce od kočáru ke kostelnímu oltáři.
83:4.8 (925.4) Jednou z nejstarších forem svatebního obřadu bylo knězovo požehání svatební posteli, aby byla z tohoto spojení zaručena plodnost; a toto se dělalo dávno předtím než byl zaveden jakýkoliv formální svatební rituál. Během tohoto období v evoluci manželských mravů se od svatebních hostů očekávalo, že se shromáždí v ložnici a tak vytvoří zákonné svědectví o naplnění manželství.
83:4.9 (925.5) Element štěstí, to, že navzdory všem předmanželským testům se některá manželství nevydařila, vedlo primitivního člověka k tomu, aby hledal ochrannou jistotu proti selhání manželství; šel a vyhledal kněze a magii. A tento směr vyvrcholil přímo v současné církevní sňatky. Ale po dlouhou dobu bylo manželství obecně uznáno na základě rozhodnutí rodičů obou smluvních stran, později ─samotných budoucích manželů, zatímco posledních pět set let převzaly zákonné ustanovení manželství církev a stát.
83:5.1 (925.6) Na počátku historie manželství neprovdané ženy náležely mužům kmene. Později měla žena ve stejnou dobu pouze jednoho manžela. Tato zvyklost─ve stejnou dobu jeden manžel─byla prvním krokem od volného pohlavního styku v tlupě. Zatímco žena měla dovoleno pouze jednoho muže, její manžel mohl ukončit takové dočasné vztahy podle libosti. Ale tyto volně regulované vztahy byly prvním krokem k žití v páru na rozdíl od žití v tlupě. V této etapě vývoje manželství děti obvykle patřily matce.
83:5.2 (925.7) Dalším krokem v evoluci manželských vztahů bylo skupinové manželství. Toto přechodné společné stadium manželství bylo vynuceným zásahem v rozvoji rodinného života, protože manželské mravy nebyly ještě natolik silné, aby párová spojení byla trvalá. Do této skupiny patřila manželství mezi bratrem a sestrou; pět bratrů z jedné rodiny se oženilo s pěti sestrami z druhé rodiny. Volnější formy společného manželství se postupně vyvinuly do různých typů skupinového manželství po celém světě. A tyto skupinové svazky byly z velké míry regulovány rodovými mravy. Rodinný život se pomalu a přece vyvinul, protože pravidla pohlavního styku a manželství zajišťovala přežití většího počtu dětí a tím přispívala k přežití samotného kmene.
83:5.3 (926.1) Skupinová manželství postupně ustoupila vznikajícím zvykům polygamie─mnohoženství a mnohomužství─u vyspělejších kmenů. Ale mnohomužství nebylo nikdy rozšířené a bylo obvykle omezeno na královny a bohaté ženy; mimoto, běžným rodinným zvykem bylo to, že jedna manželka byla pro několik bratrů. Kastovnictví a ekonomická omezení byly někdy důvodem pro to, aby se několik mužů spokojilo s jednou ženou. Ale i v takovém případě byla žena provdána pouze za jednoho muže a ti ostatní byli společným potomstvem volně tolerováni jako „strýčkové.“
83:5.4 (926.2) Židovský zvyk, vyžadující, aby se muž stýkal s vdovou svého zesnulého bratra za účelem „zasazení semena za svého bratra“ byl zvykem více než poloviny pradávného světa. Toto byl pozůstatek z dob, kdy manželství bylo rodinnou záležitostí spíše než individuálním svazkem.
83:5.5 (926.3) V různých dobách mnohoženství uznávalo čtyři druhy manželek:
83:5.6 (926.4) 1. Oficiální, nebo legální manželky.
83:5.7 (926.5) 2. Manželky z lásky a se svolením.
83:5.8 (926.6) 3. Konkubíny, smluvní manželky.
83:5.9 (926.7) 4. Manželky otrokyně.
83:5.10 (926.8) Spravedlivé mnohoženství, ve kterém mají všechny manželky rovnocenné postavení a všechny děti jsou si rovny, je velmi vzácné. Obvykle, také v případě několikerého manželství, domu vládla první žena─oficiální partner. Jenom ona měla rituální svatební obřad a pouze děti takové koupené, nebo manželky s věnem, mohly dědit, pokud oficiální manželka nerozhodla jinak.
83:5.11 (926.9) Oficiální manželka nemusela být nutně milovanou ženou; v dávných dobách obvykle nebyla. Milované ženy, čili milenky, se objevily až v době, kdy rasy byly výrazně pokročilé, především po smíšení evolučních kmenů Noditů a Adamitů.
83:5.12 (926.10) Tabu manželka─jedna oficiální manželka─vedlo ke vzniku konkubín. Podle těchto mravů muž mohl mít pouze jednu manželku, ale mohl si udržovat jakýkoliv počet souložnic. Konkubinát byl krůčkem na cestě k jednoženství, prvním krokem od volného mnohoženství. Souložnice Židů, Římanů a Číňanů byly často služebné manželek. Později, jako u Židů, oficiální manželka byla považována za matku všech dětí, které se manželovi narodily.
83:5.13 (926.11) Pradávná tabu na pohlavní styk s těhotnou, nebo kojící manželkou přispěla značně k posílení mnohoženství. Pradávné ženy stárly velmi rychle kvůli častému těhotenství, spojeného s těžkou prací. (Takové přetížené manželky byly schopny existovat pouze kvůli skutečnosti, že když nebyly obtěžkány dítětem, byly dány jeden týden v měsíci do izolace.) Taková manželka se rozením dětí tak unavila, že požádala manžela, aby si vzal druhou a mladší ženu, která mu bude jak rodit děti, tak vykonávat domácí práce. Proto tyto nové manželky byly často vítány s radostí staršími manželkami; tehdy neexistovalo nic ve smyslu sexuální žárlivosti.
83:5.14 (926.12) Počet žen byl pouze omezen schopností muže se o ně postarat. Bohatí a schopní muži chtěli hodně dětí a vzhledem k tomu, že dětská úmrtnost byla velmi vysoká, byl nutný zástup manželek pro vytvoření velké rodiny. Mnoho těchto početných manželek bylo pouhými dělnicemi─ženami otrokyněmi.
83:5.15 (927.1) Lidské zvyky se vyvíjejí, ale velmi pomalu. Účelem harému bylo vytvoření silné a početné skupiny příbuzenské krve na podporu trůnu. Jeden vládce se kdysi rozhodl, že by neměl mít harém, že by se měl spokojit s jednou manželkou a okamžitě svůj harém rozpustil. Zklamané manželky odešly do svých domovů a jejich uražení příbuzní ve hněvu zaútočili na svého vládce a navždy se ho zbavili.
83:6.1 (927.2) Monogamie je monopol; je dobrá pro ty, kteří dosáhnou tohoto žádoucího stavu, ale vytváří biologické těžkosti pro ty, kteří nemají takové štěstí. Ale bez ohledu na to, jaký má vliv na jednotlivce, monogamie je rozhodně nejlepší pro děti.
83:6.2 (927.3) Nejranější monogamie vznikla pod vlivem okolností─chudoby. Monogamie je kulturní a společenská, umělá a nepřirozená─to je, nepřirozená evolučnímu člověku. Ona byla zcela přirozená čistokrevnějším Noditům a Adamitům a má nesmírnou kulturní hodnotu pro všechny vyspělé rasy.
83:6.3 (927.4) Kaldejské kmeny uznávaly právo manželky požadovat předmanželský slib svého budoucího manžela, že si nevezme druhou manželku či konkubínu; jak Řekové, tak i Římané dávali přednost monogamnímu manželství. Uctívání předků vždy podporuje monogamii, tak jako křesťanský omyl, považující manželství za posvátné. Také zvýšení životní úrovně zásadně bojuje proti mnohoženství. V době příchodu Michaela na Urantii prakticky celý civilizovaný svět dosáhl úrovně teoretické monogamie. Ale tato pasivní monogamie neznamenala, že lidstvo si navyklo na opravdové manželství v páru.
83:6.4 (927.5) Ve snaze dosáhnout monogamní cíl ideálního párového manželství, což je konec konců něco jako monopolní pohlavní svazek, společnost nesmí přehlédnout nezáviděníhodnou situaci těch neúspěšných mužů a žen, kterým se nepodaří najít místo v tomto novém a zdokonaleném společenském řádu, přestože se snaží jak nejlépe umějí spolupůsobit a přijímat jeho požadavky. Neschopnost najít si partnery ve společenské aréně soutěživosti může být důsledkem nepřekonatelných potíží, nebo četností omezeních, které současné mravy vyžadují. Opravdu, monogamie je ideální pro ty, kteří v ni jsou, ale musí být nevyhnutelně velkým utrpením pro ty, kteří zůstávají v chladné existenci osamělosti.
83:6.5 (927.6) Nešťastná menšina musela vždy trpět, aby se většina mohla rozvíjet v podmínkách vyvíjejících se mravů rozvíjející se civilizace; ale vyvolená většina by vždy měla pohlížet s laskavostí a pochopením na své méně šťastné druhy, kteří musí pykat za neúspěšné dosažení členství v řadách těch ideálních pohlavních vztahů, které poskytují uspokojení všech biologických pudů v souladu s nejvyššími mravy rozvíjející se sociální evoluce.
83:6.6 (927.7) Monogamie vždy byla, je a navždy bude idealistickým cílem pohlavní evoluce člověka. Tento ideál opravdového párového manželství vyžaduje sebezapření a to je důvod častého selhání, protože jedna nebo obě smluvní strany postrádají vrchol všech lidských ctností─náročné sebeovládání.
83:6.7 (927.8) Monogamie je měřítkem, které měří progres sociální civilizace v protikladu čistě biologické evoluce. Monogamie nemá nezbytně biologický nebo přirozený charakter, ale je nepostradatelná pro bezprostřední zachování sociální civilizace a její další rozvoj. Monogamie vede k ohleduplnému cítění, kultivaci morálního charakteru a duchovnímu růstu, což jsou vlastnosti naprosto nedosažitelné v polygamii. Žena se nikdy nemůže stát ideální matkou, jestliže je neustále nucena soupeřit s manželovými milenkami.
83:6.8 (928.1) Párové manželství podporuje a posiluje to důvěrné porozumění a prospěšnou spolupráci, které jsou nejlepší pro rodičovské štěstí, prospěch dětí a fungování společnosti. Manželství, které začínalo od hrubého nátlaku, se postupně vyvíjí do nádherné instituce osobní kultury, sebekázně, osobního vyjádření a sebezvěčnění.
83:7.1 (928.2) V raném stadiu evoluce manželských mravů bylo manželství volným spojením, které mohlo být libovolně skončeno a děti vždy patřily matce; pouto matka-dítě je instinktivní a působí bez ohledu na vývojový stupeň mravů.
83:7.2 (928.3) U primitivních národů byla úspěšná pouze polovina manželství. Nejčastější příčinou rozchodů byla bezdětnost, za kterou byla vždy viněna manželka a o bezdětných manželkách se věřilo, že se stanou hady v duchovní světě. Podle primitivnějších mravů rozhodnutí o rozvodu bylo pouze právem samotného muže a tyto způsoby přetrvaly u některých národů do dvacátého století.
83:7.3 (928.4) S rozvojem mravů některé kmeny vyvinuly dvě formy manželství: obyčejné, které tolerovalo rozvod a kněžské manželství, které rozdělení nedovolovalo. Se zavedením kupování manželek a věna a ukládáním majetkové pokuty za nezdařilé manželství značně ubylo rozchodů. A skutečně, tento pradávný faktor majetku stabilizuje i mnoho současných manželských svazků.
83:7.4 (928.5) Sociální tlak na postavení ve společnosti a majetková privilegia jsou vždy účinnou silou pro dodržování manželských tabu a mravů. Celé věky se manželství postupně vyvíjí a v současném světě dosáhlo vysoké úrovně rozvoje, bez ohledu na to, že je ve vážném ohrožení rozšířenou nespokojeností těch lidí, pro které dominujícím faktorem nové svobody je individuální volba. Ačkoliv tyto převratné úpravy se objevují u progresivnějších ras v důsledku náhlého zrychlení sociální evoluce, u méně pokročilých národů manželství pokračuje ve svém rozvoji a postupně se zdokonaluje pod vlivem starších mravů.
83:7.5 (928.6) Nové a náhlé nahrazení ideálnějšího, ale extrémně individualistického motivu lásky v manželství za starší a dlouhodobě zavedený motiv majetku, nevyhnutelně zapříčinilo dočasnou nestabilitu manželského svazku. Lidské motivy pro vstup do manželství vždy vysoce převyšovaly opravdové manželské mravy a v devatenáctém a dvacátém století západní ideály manželství náhle předběhly sobecké, ale částečně kontrolovatelné pohlavní pudy ras. Přítomnost velkého počtu svobodných lidí v jakékoliv společnosti ukazuje na dočasný úpadek nebo změnu mravů.
83:7.6 (928.7) V celé své historii skutečným testem manželství byla ta ustavičná intimita, která je nezbytná v každém rodinném životě. Dva rozmazlení a zhýčkaní mladí lidé, vychováni očekávat požitky a plně uspokojit svoji marnivost a ego, mohou stěží doufat ve velký úspěch manželství a vytváření rodiny─celoživotního partnerství, které vyžaduje potlačení svého já, kompromis, oddanost a nesobeckou obětavost při výchově dětí.
83:7.7 (929.1) Vysoký stupeň představivosti a nereálná romantika při navazování známosti jsou ve značné míře odpovědné za zvyšující se rozvodovost u dnešních západních národů, což je ještě všechno více zkomplikováno větší osobní svobodou žen a zvýšenou ekonomickou nezávislostí. Snadný rozvod, když je výsledkem nedostatku sebekázně, nebo selháním normální osobní přizpůsobivosti, vede pouze přímo zpět do těch primitivních společenských epoch, ze kterých člověk vzešel jen nedávno a způsobuje tak hodně osobní bolesti a rasového utrpení.
83:7.8 (929.2) Ale dokud společnost nedokáže správně vzdělávat děti a mládež, pokud společenský systém nedokáže zajistit předmanželskou výchovu a pokud idealismus nerozumných a nedospělých mladých lidí je soudcem pro vstup do manželství, tak rozvody budou převládat. A do té doby, dokud společnost nezajistí manželskou přípravu pro mladé lidi, tak dlouho musí rozvod působit jako sociální bezpečnostní ventil, který zamezuje ještě horším situacím v době rychlého rozvoje vyvíjejících se mravů.
83:7.9 (929.3) Je zřejmé, že pradávní lidé brali manželství stejně vážně, jako to dělají někteří dnešní lidé. A nevypadá to, že mnoho ukvapených a neúspěšných manželstvích v dnešní době jsou nějakým zdokonalením oproti pradávným zvyklostem vybírání mladých mužů a žen pro páření. Velká rozporuplnost dnešní společnosti spočívá v tom, že vynáší lásku a idealizuje manželství, zatímco odmítá dokonalé prostudování obou.
83:8.1 (929.4) Manželství, jehož vrcholem je rodina, je rozhodně nejvznešenější institucí člověka, ale ve své podstatě je hluboce lidské; nikdy by se o něm nemělo mluvit jako o posvátném svazku. Šétští kněží udělali z manželství náboženský rituál, ale po dobu tisíce let po Edenu, párování bylo považováno za společenskou a občanskou instituci.
83:8.2 (929.5) Přirovnávání lidských svazků k božský svazkům je nanejvýš nešťastné. Spojení manžela a manželky ve svazku manželského a rodinného vztahu je materiální funkcí smrtelníků evolučních světů. Je vskutku pravda, že značný duchovní pokrok může následně vzejít z upřímných lidských snah manžela a manželky rozvíjet se, ale to neznamená, že manželství je nutně posvátné. Duchovní progres provází i jiné upřímné snahy lidského počínání.
83:8.3 (929.6) Manželství nelze ani přesně přirovnat ke vztahu Ladiče Myšlení k člověku, nebo k bratrskému vztahu Krista Michaela a jeho lidských bratrů. Prakticky nic z takových vztahů není srovnatelné se svazkem manžela a manželky. A je největším neštěstím, že lidské nesprávné vykládání těchto vztahů způsobilo tolik zmatku v chápání statusu manželství.
83:8.4 (929.7) Neštěstím je také to, že některé skupiny smrtelníků pojímají manželství jako boží čin. Taková přesvědčení vedou přímo ke koncepci nezrušitelnosti manželského svazku, bez ohledu na okolnosti, či přání obou smluvních stran. Ale samotný fakt zrušení manželství naznačuje, že Božstvo nemá s takovými svazky nic společného. Jestli Bůh jednou spojí jakékoliv dvě věci či osoby dohromady, zůstanou takto spojeni do doby, až boží vůle rozhodne o jejich rozdělení. Ale, pokud se jedná o manželství, které je lidskou institucí, kdo se odváží soudit a říci, jaká manželství jsou spojeními, která mohou být schválena vesmírnými dohlížiteli na rozdíl od těch, která jsou ve své podstatě a původu čistě lidská?
83:8.5 (930.1) Nicméně, na nebeských sférách existuje ideální manželství. V hlavním centru každé lokální soustavy Materiální Synové a Materiální Dcery zobrazují vrchol ideálů spojení muže a ženy ve svazcích manželství a za účelem zplození a vychování dětí. A tak nakonec,, ideální manželství smrtelníků je lidsky posvátné.
83:8.6 (930.2) Manželství vždy bylo a stále je nejvyšším snem člověka o dočasné ideálnosti. Ačkoliv je tento sen zřídka uskutečněn ve své celistvosti, přetrvává jako nádherný ideál, stále lákající vyvíjející se lidstvo k většímu úsilí dosáhnout lidského štěstí. Ale mladí muži a ženy by se měli učit něco o realitách manželství předtím, než jsou vrženi do náročných vztahů rodinného života; mladistvé idealizování by se mělo zmírnit určitým stupněm předmanželského vystřízlivění.
83:8.7 (930.3) Avšak mladistvému idealizování manželství by nemělo být bráněno; takové sny jsou vizualizací budoucího cíle rodinného života. Tento postoj je jak stimulující, tak i užitečný, za předpokladu, že nevytvoří necitlivost k uskutečňování praktických a běžných požadavků manželství a následného rodinného života.
83:8.8 (930.4) V poslední době ideály manželství udělaly velký pokrok; u některých národů má žena prakticky stejná práva jako její partner. Přinejmenším v konceptu se rodina stává loajálním partnerstvím pro výchovu potomků, doprovázené pohlavní věrností. Ale i tato novější verze manželství si nesmí dovolit zajít příliš do krajnosti, pokud se jedná o ponechání plného vzájemného monopolu na osobnost a individualitu. Manželství není jenom individualistickým ideálem; je to vyvíjející se sociální partnerství muže a ženy, existující a fungující podle současných mravů, omezeno zákazy a regulováno zákony a pravidly společnosti.
83:8.9 (930.5) Ve srovnání s epochami minulosti má manželství dvacátého století vysokou úroveň, bez ohledu na to, že v současné době institut rodiny prochází těžkou zkouškou kvůli problémům, kterým sociální organizace musí náhle čelit v důsledku ukvapeného vzrůstu emancipace žen─práv, které jim byly tak dlouho dobu odepírány v průběhu zdlouhavé evoluce mravů minulých generací.
83:8.10 (930.6) [Představeno hlavním serafem, umístěným na Urantii.]
Kniha Urantia
Kapitola 84
84:0.1 (931.1) MATERIÁLNÍ nutnost založila manželství, pohlavní touha ho zkrášlila, náboženství ho posvětilo a povzneslo, stát ho potřeboval a reguloval ho, zatímco v pozdějších dobách vyvíjející se láska začíná formovat a zvelebovat manželství jako předka a tvůrce nejužitečnější a nejušlechtilejší instituce civilizace─rodiny. A vytváření rodiny by mělo být středem a podstatou všech vzdělávacích činností.
84:0.2 (931.2) Páření je pouhým aktem zachování rodu, spojené s různými stupni sebeuspokojování; manželství, vytváření rodiny, je především záležitostí vlastního zabezpečení a to znamená evoluci společnosti. Samotná společnost je seskupená soustava rodinných jednotek. Jedinci jsou pouze dočasnými planetárními faktory─jenom rodiny jsou trvalými činiteli v sociální evoluci. Rodina je koryto, kterým protéká řeka kultury a vědění od jedné generace ke druhé.
84:0.3 (931.3) Rodina je v podstatě sociologickou institucí. Manželství vzniklo ze součinnosti sebezabezpečení a společného zachování rodu, přičemž element sebeuspokojení byl do značné míry vedlejší. Nicméně, rodina skutečně slučuje všechny tři podstatné funkce lidské existence, zatímco rozmnožování života ji dělá základní lidskou institucí a pohlavní vztahy ji vyčleňují ze všech ostatních druhů sociálních činností.
84:1.1 (931.4) Manželství nebylo založeno na pohlavních vztazích; ty měly druhotný význam. Prvobytný člověk nepotřeboval manželství, protože uspokojoval svoji sexuální chuť volně, aniž se zatěžoval starostmi o ženu, děti a dům.
84:1.2 (931.5) Kvůli své fyzické a citové vazbě ke svým dětem je žena závislá na spolupráci s mužem, což ji nutí hledat ochranu v manželství. Ale člověka nevedl k manželství žádný přímý biologický podnět, tím méně ho v něm držel. Manželství se pro člověka nestalo přitažlivé kvůli lásce, ale byl to hlad, který poprvé přivedl divocha k ženě a primitivnímu úkrytu, o který se dělila se svými dětmi.
84:1.3 (931.6) Manželství nebylo ani zapříčiněno vědomým poznáním závazných povinností pohlavních vztahů. Prvobytný člověk nechápal spojení mezi pohlavním aktem a následným narozením dítěte. Kdysi se obecně věřilo, že panna může otěhotnět. V dávné minulosti si divoch myslel, že děti se dělají v duchovní zemi; o těhotenství se věřilo, že je výsledkem vyvíjejícího se ducha, který do ženy vstoupil. Také se věřilo, že jídlo a uhrančivý pohled mohly vyvolat těhotenství u panny, nebo u provdané ženy, zatímco pozdější víry spojovaly započetí života s dechem a se slunečním světlem.
84:1.4 (932.1) Mnohé rané národy spojovaly duchy s mořem; proto byly panny značně omezeny v jejich koupacích zvyklostech; mladé ženy se mnohem více bály koupání v moři při přílivu než pohlavního styku. Narozené deformované, nebo nedonošené děti byly považovány za mláďata zvířat, která našla svoji cestu do ženského těla při lehkomyslném koupání, nebo skrze zlomyslných aktivit duchů. Samozřejmě, že divoši se vůbec nerozmýšleli a takové děti hned po porodu uškrtili.
84:1.5 (932.2) Prvním krokem na cestě k osvícení byla víra, že pohlavní styky otvírají cestu pro oplodňujícího ducha, aby vstoupil do ženy. Člověk od těch dob objevil, že otec a matka jsou rovnocennými přispěvateli živých dědických faktorů, které počínají potomstvo. Ale i ve dvacátém století mnoho rodičů se ještě snaží více či méně udržet své děti v nevědomosti o původu lidského života.
84:1.6 (932.3) Rodina nějaké jednoduché formy byla zajištěna tím faktem, že rozmnožovací funkce má za následek vztah matka-dítě. Mateřská láska je instinktivní; na rozdíl od manželství nevznikla z mravů. Veškerá savčí mateřská láska je vrozeným darem pomocných duchů mysli lokálního vesmíru a ve své síle a oddanosti je vždy přímo úměrná délce bezmocného kojeneckého období druhů.
84:1.7 (932.4) Vztah matky a dítěte je přirozený, silný a instinktivní a jako takový vnutil proto primitivním ženám mnoho zvláštních podmínek a nevyslovitelná utrpení. Tato nepřekonatelná mateřská láska je handicapující emocí, která vždy staví ženu do takové ohromné nevýhody ve všech její bojích s mužem. Dokonce však ani mateřský instinkt lidských druhů není nepřekonatelný; může být zmařen ambicemi, sobeckostí a náboženským přesvědčením.
84:1.8 (932.5) Ačkoliv spojení matka-dítě není ani manželstvím, ani rodinou, bylo to jádro, ze kterého vypučeli oba. Velký pokrok v evoluci páření nastal tehdy, kdy tato dočasná partnerství trvala dostatečně dlouho na to, aby vyrostlo potomstvo, protože to už bylo vytváření rodiny.
84:1.9 (932.6) Nehledě na antagonismus těchto raných párů, bez ohledu na uvolněnost takového spojení, partnerské vztahy muže a ženy značně zlepšily šance na přežití. Součinnost jednoho muže a jedné ženy, dokonce i mimo rodinu a potomky, je v mnoha aspektech výrazně hodnotnější, než dvou mužů a dvou žen. Toto párování pohlaví posílilo přežití a bylo začátkem lidské společnosti. Rozdělení práce podle pohlaví také přineslo pohodlí a udělalo lidi šťastnějšími.
84:2.1 (932.7) V dávné minulosti měsíční krvácení u žen a ztráta její krve při porodu nasvědčovaly tomu, že krev je tvořitelem dítěte (také sídlem duše) a vznikla představa o krevním poutu mezi lidmi. V dávných dobách se všichni potomci řadili do ženské rodové linie, protože to byla ta dědičná větev, o které bylo jisto.
84:2.2 (932.8) Prvobytná rodina, vznikající z instinktivního biologického krevního pouta matky a dítěte, byla nevyhnutelně matriarchátem; a mnoho kmenů se tohoto systému drželo po velmi dlouhou dobu. Matriarchát byl jediným možným přechodem od skupinového manželství v tlupě k pozdějšímu a vylepšenému rodinnému životu polygamního a monogamního patriarchátu. Matriarchát byla přirozená a biologická forma; patriarchát je sociální, ekonomická a politická forma. Přetrvávání matriarchátu mezi severoamerickými červenými lidmi je jedním z hlavních důvodů, proč jinak progresivní Irokézové nikdy nevytvořili opravdový stát.
84:2.3 (933.1) Podle mravů matriarchátu matka-manželka měla prakticky neomezenou autoritu v rodině; dokonce její bratři a její synové měli v chodu rodiny větší důležitost, než její manžel. Otcové se často přejmenovali podle svých vlastních dětí.
84:2.4 (933.2) Nejranější rasy velmi málo uznávaly roli otce, přihlížejíc na to, že děti vcelku přicházely od matky. Věřilo se, že děti se podobají otci v důsledku jeho blízkosti, nebo se věřilo, že byly „poznačeny“ tímto způsobem, protože si matka přála, aby se podobaly otci. Později, když se matriarchát změnil v patriarchát, veškeré uznání za dítě patřilo otci a mnoho tabu na těhotnou ženu se následně přeneslo také na jejího manžela. Když nastal porod, budoucí otec přestal pracovat a lehl si do postele vedle své manželky, kde odpočíval tři až osm dní. Na rozdíl od manžela, žena mohla vstát příští den a dělat těžkou práci, ale manžel zůstal v posteli, kde přijímal gratulace; to všechno bylo součástí raných mravů, určených na to, aby se prokázalo právo otce na dítě.
84:2.5 (933.3) Zpočátku bylo zvykem, že muž šel žít se ženou do jejího kmene, ale v pozdějších dobách, poté, když muž zaplatil cenu za nevěstu, nebo si ji odpracoval, vzal si svoji manželku a děti zpět ke svým lidem. Přechod od matriarchátu k patriarchátu vysvětluje jinak nesmyslné zákazy některých typů manželství se vzdálenými příbuznými, zatímco jiná pokrevní manželství byla dovolena.
84:2.6 (933.4) S koncem mravů loveckého období, kdy pastevectví přineslo člověku kontrolu nad základním zdrojem potravy, matriarchát okamžitě skončil. Neudržel se prostě proto, že nebyl schopen soutěžit s novějším patriarchátem. Moc, vložena do rukou mužských příbuzných matky nemohla konkurovat moci, soustředěné u manžela-otce. Žena neměla sílu vykonávat řadu úkolů, spojených s porody a současně uplatňovat stálou autoritu a vzrůstající moc nad domácností. Nadcházející praktiky kradení manželek a pozdější kupování manželek urychlilo konec matriarchátu.
84:2.7 (933.5) Epochální přechod od matriarchátu k patriarchátu je jedním z nejradikálnějších a dokonaných zvratů, které kdy lidstvo uskutečnilo. Tato změna ihned vedla k větší sociální aktivnosti a urychlila evoluci rodiny.
84:3.1 (933.6) Je možné, že instinkt mateřství přivedl ženu do manželství, ale byla to větší mužská síla, společně s vlivem mravů, co skutečně přinutilo ženu zůstat v manželství. Pastevecký život měl za následek vytvoření nového systému mravů─patriarchální rodinu; a základem rodinné jednoty v době pastevce a raného zemědělství bylo nepopiratelné a svévolné právo otce. Jakékoliv společenství, ať národní či rodinné, prošlo stadiem autokratické autority patriarchálního typu.
84:3.2 (934.1) Malá pozornost, věnovaná ženskému pohlaví v době Starého Zákona je pravdivým odrazem mravů pastevců. Všichni hebrejští praotcové byli pastevci, což potvrzuje rčení: „Hospodin je můj Pastýř.“
84:3.3 (934.2) Ale muž nenese více viny na svém nevalném mínění o ženě v uplynulých dobách, než sama žena. Ona nedokázala získat společenské uznání v primitivních dobách, protože nebyla nic platná v nepředvídaných situacích; žena nebyla okázalým nebo krizovým hrdinou. Mateřství bylo výraznou nevýhodou v boji o přežití; mateřská láska znevýhodňovala ženy při obraně kmene.
84:3.4 (934.3) Primitivní ženy také neúmyslně vytvořily svoji závislost na muži svým obdivem a uznáním jeho bojovnosti a mužnosti. Takové velebení boje povzneslo mužské ego, zatímco na druhou stranu potlačilo ženské a udělalo ji ještě více závislejší; vojenská uniforma i dnes silně zahýbe se ženskými emocemi.
84:3.5 (934.4) U vyvinutějších ras ženy nejsou tak velké a tak silné jako muži. Tím, že je žena slabší, stala se proto více taktickou; velmi brzy se naučila obchodovat se svými pohlavními vnady. Stala se ostražitější a opatrnější než muž, ale poněkud těžkopádnější v myšlení. Muž převyšoval ženu na bojovném poli a v lovu, ale od nepaměti obvykle prohrával se ženou domácí boje.
84:3.6 (934.5) Pastevec se staral o svá stáda, aby měl jídlo, ale po celou dobu epochy pastevnictví musela žena stále zajišťovat rostlinnou stravu. Primitivní muž se vyhýbal půdě; ta byla příliš pokojná, příliš nezajímavá. Existovala také stará pověra, že ženy vypěstují lepší rostliny, protože jsou matky. U mnohých zaostalých dnešních kmenů muži vaří masa a ženy zeleninu a když australské primitivní kmeny jsou na pochodu, ženy nikdy neloví zvěř, zatímco muž se nesníží k tomu, aby vykopal hlízu.
84:3.7 (934.6) Žena vždy musela pracovat; v každém případě až do současné doby byla žena opravdovým výrobcem. Muž si obvykle vybral snadnější cestu a tato nerovnost existovala po celou historii lidské rasy. Žena byla vždy nosičem břemen, starajíc se o rodinný majetek a o výchovu dětí, čímž měl muž volné ruce pro boj a lov.
84:3.8 (934.7) První osvobození ženy přišlo, když muž svolil obdělávat půdu, svolil dělat něco, co bylo doposud považováno za ženskou práci. Byl to velký krok kupředu, když mužští zajatci nebyli již více zabíjeni, ale zotročeni pro práci v zemědělství. To přineslo osvobození ženy, takže mohla věnovat více času vedení domácnosti a výchově dětí.
84:3.9 (934.8) Zajištění mléka pro malé děti vedlo k rychlejšímu odstavení kojenců a proto matky začaly rodit více dětí, čímž se snížila jejich někdy dočasná neplodnost. Kromě toho, používání kravského a kozího mléka výrazně snížilo úmrtnost kojenců. Před dobou pastevecké společnosti, matky kojily své děti až do čtyř a pěti let jejich věku.
84:3.10 (934.9) Ubývající primitivní války značně zmenšily rozdíly v dělbě práce mezi mužem a ženou. Ale ženy stále musely dělat těžkou práci, zatímco muži hlídali. Každá osada, nebo vesnice musela být střežena ve dne i v noci, ale i tato povinnost byla zmírněna domestikací psa. Povšechně vzato, nástup zemědělství zvýšil prestiž a společenské postavení ženy; alespoň to platilo do doby, než se sám muž stal zemědělcem. A jakmile se muž pustil do obdělávání půdy, okamžitě následovalo významné zdokonalení metod zemědělství, což pokračovalo ve všech následných generacích. V lovu a ve válce se muž naučil organizovat a tyto metody přinesl do pracovních činností a později, když převzal většinu ženského zaměstnání, značně zdokonalil její neuspořádané způsoby práce.
84:4.1 (935.1) Všeobecně řečeno, v každé epoše je postavení ženy měřítkem evolučního progresu manželství jako sociální instituce, zatímco progres samotného manželství je přiměřeně přesnou mírou, ukazující pokroky lidské civilizace.
84:4.2 (935.2) Postavení ženy bylo vždy sociálním paradoxem; ona vždy byla chytrým manažerem mužů; vždy využívala mužský silnější pohlavní pud pro své vlastní zájmy a pro vlastní prospěch. Lstivým využíváním svých sexuálních vnad byla žena často schopna uplatňovat dominantní moc nad mužem, přestože jím byla držena v hlubokém otroctví.
84:4.3 (935.3) V dávných dobách žena nebyla muži přítelem, miláčkem, milenkou či partnerem, ale spíše kusem majetku, služebnicí nebo otrokyní a později ekonomickým partnerem, hračkou a rodičkou jeho dětí. Nicméně, majetek a uspokojující pohlavní vztahy vždy zahrnovaly prvek volby a spolupráce ženy a to dávalo inteligentním ženám značný vliv rozhodovat o svém bezprostředním a osobním stavu, bez ohledu na jejich sociální postavení slabého pohlaví. Ale nedůvěra muže a jeho podezírání nebyly oslabeny faktem, že po celou dobu byly ženy nuceny uchylovat se ke lsti ve snaze zmírnit své otroctví.
84:4.4 (935.4) Muži a ženy mají velké potíže chápat jeden druhého. Muž shledal, že je těžké rozumět ženě, na kterou pohlížel se zvláštní směsicí nedůvěry a bázlivého okouzlení, ne-li s podezřením a pohrdáním. Mnoho kmenových a rasových legend obviňují za potíže Evu, Pandóru, nebo další představitelky ženství. Tyto příběhy byly vždy překrouceny tak, aby to vypadalo, že žena přivolává zlo na muže; a to vše ukazuje na kdysi univerzální nedůvěru k ženám. Mezi citovanými důvody na podporu celibátu kněží byl jako hlavní podlost ženy. Skutečnost, že čarodějství bylo považováno za doménu žen, nezlepšilo reputaci jejich pohlaví.
84:4.5 (935.5) Muži dlouho považovali ženy za zvláštní, dokonce za abnormální. Oni také věřili, že ženy nemají duši a proto jim nedávali jména. V dávných dobách existoval velký strach z prvního pohlavního styku se ženou. Proto bylo zvykem, že první styk s pannou měl kněz. Dokonce o ženském stínu se myslelo, že je nebezpečný.
84:4.6 (935.6) Kdysi převládalo mínění, že porod dělal ženu nebezpečnou a nečistou. A mnohé kmenové mravy přikazovaly, že žena musí podstoupit obsáhlé očisťovací obřady po narození dítěte. Kromě těch skupin, kde manžel se účastnil porodu v posteli, nastávající matka byla dána stranou, ponechána o samotě. Starověcí lidé dokonce bránili porodu v domě. Nakonec, starším ženám bylo dovoleno pomáhat rodičce během porodu a tento zvyk dal vzniknout profesi porodnictví. Během porodních bolestí se říkalo a dělalo mnoho pošetilých věcí ve snaze usnadnit porod. Bylo zvykem postříkat novorozeně vodou, aby se zabránilo působení ďábla.
84:4.7 (935.7) U nesmíšených kmenů porod probíhal poměrně snadno a trval pouze dvě až tři hodiny; u smíšených ras tomu tak bývalo málokdy. Když žena při porodu zemřela, zvláště pak během porodu dvojčat, věřilo se, že byla vina cizoložstvím s duchem. Později vyvinutější kmeny se dívaly na smrt rodičky při porodu jako na vůli nebes; o takových ženách se říkalo, že zemřely ze vznešeného důvodu.
84:4.8 (936.1) Takzvaná cudnost žen v oblékání a vystavování svého zevnějšku byla důsledkem smrtelného strachu z toho, aby se nepoznalo, že mají menstruační periodu. Takové odhalení bylo těžkým hříchem, porušením tabu. Podle dávných mravů, každá žena, od dospívání do přechodu, musela jeden celý týden v měsíci zůstat v naprosté karanténě od rodiny a společnosti. Všeho, čeho se dotkla, na co si sedla či lehla, bylo „znečištěno.“ Dlouhou dobu trval zvyk krutého bití dívek po každé měsíční periodě ve snaze vyhnat z jejich těl zlého ducha. Ale, když žena prodělala přechod a již více nerodila, bylo s ní obvykle zacházeno mnohem ohleduplněji a bylo jí uděleno více práva a privilegií. Vzhledem k tomu všemu, nebylo divu, že se na ženu pohlíželo spatra. Také Řekové brali menstruující ženu za jednu ze tří největších příčin znesvěcení. Ty dvě další bylo vepřové a česnek.
84:4.9 (936.2) Jakkoliv pošetilé byly tyto staré názory, přinesly něco dobrého v tom, že umožnily přepracovaným ženám, alespoň když byly mladé, každý měsíc jeden týden vítaného odpočinku a prospěšného rozjímání. Takto mohly zostřit své smysly pro následná jednání se svými mužskými partnery. Tato karanténa žen také chránila muže od nadměrného holdování sexu, čímž nepřímo přispívala k omezení populace a k posílení sebeovládání.
84:4.10 (936.3) Nesmírný pokrok byl dosažen tehdy, kdy muži bylo odepřeno právo zabít svoji ženu podle libosti. Podobný krok kupředu byl učiněn, když si žena mohla přivlastnit svatební dary. Později, žena získala legální právo vlastnit, ovládat a také prodávat majetek, ale dlouhou dobu jí bylo odepíráno právo vykonávat úřad v církvi, nebo ve státě. Se ženou bylo vždy zacházeno více či méně jako s majetkem až do dvacátého století po Kristu. Žena stále ještě nezískala celosvětově svobodu z područí mužské kontroly. Dokonce u pokročilých národů byla mužova snaha ochraňovat ženu tichým uplatňováním nadřazenosti.
84:4.11 (936.4) Ale primitivní ženy se nelitovaly tak, jak jsou zvyklé to dělat jejich nedávno liberalizované sestry. Konec konců, ony byly docela šťastné a spokojené; ony si netroufaly představit si lepší nebo jiný způsob existence.
84:5.1 (936.5) V zachování rodu je žena rovna muži, ale v partnerství sebezajištění má nespornou nevýhodu a tento handicap nuceného mateřství může být pouze vyrovnán osvícenými mravy progresivní civilizace a zvyšujícím se smyslem muže pro čestnost.
84:5.2 (936.6) S rozvojem společnosti se vyšší normy pohlavního života vytvářejí u žen, protože ty více trpěly následky porušováním mravů sexuality. Normy pohlavního života muže se jen pomalu zlepšují v důsledku pouhého smyslu pro tu čestnost, kterou požaduje civilizace. Příroda neví nic o spravedlnosti─nechá ženu samotnou trpět porodními bolestmi.
84:5.3 (936.7) Současná idea rovnosti pohlaví je krásná a hodna rozvíjející se civilizace, ale v přírodě neexistuje. Když síla je právo, muž vládne ženě; když více převládá spravedlnost, mír a čestnost, žena postupně vychází z otroctví a temnoty. Sociální postavení ženy se všeobecně nepřímo mění s mírou militarismu v jakémkoliv národě, nebo epoše.
84:5.4 (937.1) Ale muž nezbavil ženu její práv vědomě či záměrně a potom jí je pomalu a nerad dával zpět; to všechno byla neúmyslná a neplánovaná episoda sociální evoluce. Když nastal pro ženu čas mít dodatečná práva, dostala je a to naprosto bez ohledu na vědomý postoj muže. Pomalu, ale jistě se mravy mění tak, aby umožnily ty sociální proměny, které jsou součástí trvalé evoluce civilizace. Vyvíjející se mravy pozvolna zajišťují stále se lepšící zacházení s ženami; ty kmeny, které setrvaly v krutosti k ženám, nepřežily.
84:5.5 (937.2) Adamité a Nodité přiznali ženám větší ocenění a ty skupiny, které byly ovlivněny migrujícími Andity, měly tendenci být ovlivněny učením Edenu, týkající se postavení žen ve společnosti.
84:5.6 (937.3) Dávní Číňané a Řekové zacházeli se ženami lépe než většina sousedních národů. Ale Hebrejci k nim měli velkou nedůvěru. Na západě Pavlova doktrína, která se stala součástí křesťanství, byla pro ženu velmi těžkou překážkou, ačkoliv křesťanství pozvedlo mravy zavedením přísnějších povinností v pohlavním životě muže. V Islámu nemá postavení ženy daleko k beznadějnosti kvůli podivné degradaci, kterou ji přiděluje Mohamedanismus a podle učení některých jiných východních náboženstvích je na tom ještě hůř.
84:5.7 (937.4) Ve skutečnosti to byla věda, ne náboženství, co emancipovalo ženu; byla to novodobá továrna, která ji z velké části vysvobodila z pout domova. Fyzické přednosti muže nebyly již více zásadně důležitými v novém mechanizmu zajišťování existence; věda tak změnila životní podmínky, že mužská síla ztratila svoji nadřazenost nad ženskou.
84:5.8 (937.5) Tyto změny směřovaly k ženskému osvobození z domácího otroctví a přinesly takové pozměnění jejího postavení, že nyní požívá určitý stupeň osobní svobody a sexuálního rozhodování a je prakticky rovna muži. Kdysi hodnota ženy spočívala v její schopnosti zajišťovat potravu, ale invence a blahobyt ji umožnily vytvářet nový svět, ve kterém může působit─sféry slušnosti a půvabu. Tak zaměstnání vyhrálo svůj neúmyslný a bezděčný boj o sociální a ekonomickou emancipaci ženy. A opět evoluce dokázala udělat to, co bylo dokonce i nad síly zjevení.
84:5.9 (937.6) Reakce osvícených národů na nespravedlivé mravy řídící postavení ženy ve společnosti byly ve svých extrémnostech opravdu jako kyvadlo. V průmyslově rozvinutých národech získala žena téměř všechna práva a je osvobozena od mnoha povinností, jako například vojenská služba. Každé zmírnění boje o přežití se projevilo ve zrovnoprávnění ženy a z každého kroku směrem k monogamii měla bezprostřední užitek. Slabší strana vždy získává nepoměrný prospěch z každé úpravy mravů v progresivní evoluci společnosti.
84:5.10 (937.7) Hovoříc o ideálech párového manželství, žena nakonec získala uznání, důstojnost, nezávislost, rovnoprávnost a vzdělání; ale ukáže se být hodna všech těchto nových a nebývalých úspěchů? Bude současná žena reagovat na tento velký úspěch sociálního osvobození s nečinností, lhostejností, bezdětností a nevěrností? Dnes, ve dvacátém století, žena podstupuje rozhodující zkoušku v celé její dlouhé světové historii!
84:5.11 (938.1) Žena je rovnocenným partnerem muže v rozmnožování rodu a z toho důvodu je stejně důležitá pro rozvinutí rasové evoluce; proto evoluce vede ke stále většímu uskutečňování ženských práv. Ale práva ženy nejsou v žádném případě práva muže. Ženě nemohou prospívat práva muže o nic víc, než muži nemohou prospívat práva ženy.
84:5.12 (938.2) Každé pohlaví má svoji rozdílnou oblast bytí, společně se svými vlastními právy v dané oblasti. Jestliže žena doslova usiluje o to mít všechna mužská práva, potom, dříve či později, bezcitné a nelítostné soupeření určitě nahradí tu galantnost a neobyčejnou ohleduplnost, ze kterých se nyní mnoho žen těší a které získaly od mužů teprve nedávno.
84:5.13 (938.3) Civilizace nemůže nikdy vymazat propast, existující mezi chováním pohlaví. Mravy se mění od epochy k epoše, ale instinkt nikdy. Vrozené mateřské cítění nikdy nedovolí emancipované ženě být vážným rivalem muže v průmyslu. Každé pohlaví bude navždy důležité ve své vlastní oblasti, oblast, určené biologickým odlišením a mentální rozdílností.
84:5.14 (938.4) Každé pohlaví bude vždy mít svoji vlastní sféru, třebaže se budou znovu a znovu překrývat. Pouze společensky budou muži a ženy soupeřit v rovnocenných podmínkách.
84:6.1 (938.5) Rozmnožovací pud pevně spojuje muže a ženu dohromady za účelem zachování rodu, ale muž sám nezajistí to, že zůstanou spolu ve vzájemné součinnosti─vytváření rodiny.
84:6.2 (938.6) V každé úspěšné lidské instituci je přítomen opačný osobní zájem, který musí být přizpůsoben takovým způsobem, aby fungovala pracovní harmonie a vytváření rodiny není výjimkou. Manželství, základ vytváření rodiny, je nejvyšším projevem této protichůdné součinnosti, která tak často charakterizuje styky přírody a společnosti. Konflikt je nevyhnutelný. Páření je vrozené; je přirozené. Ale manželství není biologické; je sociologické. Pud zajišťuje sbližování muže a ženy, ale slabší rodičovský instinkt a společenské mravy je drží pohromadě.
84:6.3 (938.7) Z praktického pohledu, muž a žena jsou dva rozdílné typy stejného druhu, žijící v těsném a intimním spojení. Jejich vnímání a celý komplex životních reakcí jsou v zásadě rozdílné; oni jsou zcela nezpůsobilí plně a opravdově chápat jeden druhého. Úplné porozumění mezi pohlavími je nedosažitelné.
84:6.4 (938.8) Ženy očividně mají větší intuici než muži, ale zdají se poněkud méně logické. Nicméně, žena byla vždy nositelem mravních norem a duchovním vůdcem lidstva. Ruka, kolébající kolébku, je stále spojena s osudem.
84:6.5 (938.9) Rozdíly v povaze, reakcích, vnímání a myšlení mezi muži a ženami v žádném případě nejsou důvodem znepokojení a mělo by se na ně pohlížet jako na velmi prospěšné pro lidstvo, jak v individuálním, tak i kolektivním aspektu. Mnohé kategorie vesmírných bytostí jsou vytvořeny ve dvojných fázích projevu osobnosti. U smrtelníků, Materiálních Synů a midsonitů jsou tyto odlišnosti druhů nazývány jako muž a žena; u serafů, cherubů a Morontiálních Průvodců je to označováno jako pozitivní čili aktivní a negativní čili pasivní. Taková dvojná spojení výrazně zvětšují všestrannost a překonávají vrozené nedostatky, tak jak to dělají některá trojná spojení v systému Ráj-Havona.
84:6.6 (939.1) Muži a ženy potřebují jeden druhého jak v morontiálním a duchovním, tak i ve smrtelném životě. Rozdíly ve vnímání muže a ženy přetrvávají dokonce i po prvním životě a po celou dobu vzestupu lokálním vesmírem a supervesmírem. A také v Havoně si budou poutníci, kteří kdysi byli muži a ženami, pomáhat jeden druhému během vzestupu k Ráji. Nikdy, dokonce ani ve Sboru Konečnosti, nebude proměna tvora taková, aby zahladila osobité tendence, které lidstvo nazývá mužskými a ženskými; tyto dvě základní variace lidského druhu budou navždy překvapovat, podněcovat a povzbuzovat jeden druhého při řešení složitých vesmírných problémů a v překonávání četných kosmických potíží.
84:6.7 (939.2) Ačkoliv muži a ženy nikdy nemohou doufat v naprosté porozumění jeden druhého, velmi účinně se doplňují a přestože jejich spolupráce je často více či méně osobitě protichůdná, jejich součinnost je schopna udržovat a rozmnožovat společnost. Manželství je instituce, určená k vyrovnání rozdílů pohlaví a současně s tím zajišťuje pokračování civilizace a rozmnožování rodu.
84:6.8 (939.3) Manželství je matkou všech lidských institucí, protože vede přímo k zakládání a udržování rodiny, což je stavební základ společnosti. Rodina je nutně spojena s mechanizmem sebezajištění; je jedinou nadějí pro zachování rodu v rámci mravů civilizace a současně s tím nejúčinněji poskytuje některé vysoce vyhovující formy sebeuspokojení. Rodina je největším, čistě lidským úspěchem člověka, spojující evoluci biologických vztahů muže a ženy se sociálními vztahy manžela a manželky.
84:7.1 (939.4) Páření pohlaví je instinktivní a jeho přirozeným důsledkem jsou děti; tak automaticky vzniká rodina. Jaké jsou rodiny dané rasy či národa, taková je i společnost. Jestliže jsou dobré rodiny, společnost je také dobrá. Velká kulturní stabilita židovských a čínských národů spočívá v pevnosti jejich rodin.
84:7.2 (939.5) Instinkt ženy milovat a starat se o děti z ní udělal důležitou součást při prosazování manželství a primitivního rodinného života. Muž byl pouze přinucen k vytváření rodiny tlakem pozdějších mravů a společenských pravidel; jemu trvalo velmi dlouho, než začal mít zájem o manželství a vytváření rodiny, protože pohlavní akt mu nezpůsobuje žádné biologické následky.
84:7.3 (939.6) Pohlavní spojení je přirozené, ale manželství je sociální a vždy bylo regulováno mravy. Mravy (náboženské, mravní a etické), společně s majetkem, pýchou a galantností stabilizují manželství a rodinu. Kdykoliv nastane pokles mravů, nastává pokles stability manželství a rodiny. V současné době manželství vychází ze stadia majetkových vztahů a přechází do období osobních vztahů. Dříve muž chránil ženu, protože byla jeho majetkem a ze stejných důvodů mu žena byla poslušná. Bez ohledu na jeho podstatu, tento systém zajistil stabilitu. Nyní žena není již považována za majetek a vznikající nové mravy jsou určeny pro stabilizaci instituce manželství a rodiny:
84:7.4 (939.7) 1. Nová role náboženství─učení o důležitosti rodičovské úloze, idea o rozmnožování občanů kosmu, rozšířené chápání privilegia rozmnožování─dávání synů Otci.
84:7.5 (940.1) 2. Nová role vědy─plození se stává více a více dobrovolným, podléhající kontrole člověka. V dávných dobách nedostatek vědomostí vedl k rození dětí bez jakékoliv touhy je vůbec mít.
84:7.6 (940.2) 3. Nový význam lákadel rozkoše─ten přinesl nový faktor do přežívání ras; dávný člověk vystavil své nechtěné děti smrti; novodobý je odmítá vychovávat.
84:7.7 (940.3) 4. Zesílení rodičovského instinktu. V současné době každá generace má sklon eliminovat ze svého reprodukčního pramene ty jednotlivce, ve kterých rodičovský instinkt není dostatečně silný, aby bylo zajištěno plození dětí─budoucí rodiče příští generace.
84:7.8 (940.4) Ale domov jako instituce, jako partnerství mezi jedním mužem a jednou ženou, pochází výslovně z dob Dalamatie, což bylo před půl milionem let; odklon od monogamních zvyklostí Andona a jeho bezprostředních potomků nastal dávno předtím. Nicméně, rodinný život před dobou Noditů a pozdějších Adamitů nebyl něčím, čím by se člověk mohl chlubit. Adam a Eva vytvořili trvalý vliv na celé lidstvo; poprvé v historii světa bylo vidět muže a ženy pracovat vedle sebe v Zahradě. Ideál Edenu, celá rodina v roli zahradníků, byla novou idejí na Urantii.
84:7.9 (940.5) Raná rodina představovala jednu spřízněnou pracovní skupinu, všichni žijící v jednom příbytku, včetně otroků. Manželství a rodinný život nebylo vždy jedno a totéž, ale životní nutnost je úzce spojovala. Žena vždy chtěla samostatnou rodinu a nakonec dosáhla svého.
84:7.10 (940.6) Láska k dětem je téměř univerzální a má velký význam pro přežití. Pradávní lidé vždy obětovali zájmy matky pro dobro dítěte; eskymácká matka ještě teď líže své dítě místo mytí. Ale primitivní matky krmily a pečovaly o své děti jen když byly velmi mladé; podobně jako zvířata je opustily hned, jak vyrostly. Trvající a stálé lidské svazky nebyly nikdy založeny na samotném biologickém citu. Zvířata milují své děti; člověk─civilizovaný člověk─miluje děti svých dětí. Čím vyšší civilizace, tím je větší radost rodičů z úspěchů a pokroků dětí; tak vznikla nová a vyšší představa o významu rodinného jména.
84:7.11 (940.7) V minulosti velké rodiny nebyly nutně založeny na lásce. Velký počet dětí byl žádán z důvodů:
84:7.12 (940.8) 1. Byly cenné jako pracovní síla.
84:7.13 (940.9) 2. Byly jistotou pro stáří.
84:7.14 (940.10) 3. Dcery byly prodejné.
84:7.15 (940.11) 4. Rodinná hrdost vyžadovala pokračování jména.
84:7.16 (940.12) 5. Synové poskytovali ochranu a obranu.
84:7.17 (940.13) 6. Strach z duchů naháněl hrůzu být sám.
84:7.18 (940.14) 7. Některá náboženství vyžadovala potomstvo.
84:7.19 (940.15) Pro ty, kteří uctívali své předky, nemít syny znamenalo největší a věčnou pohromu. Ze všeho nejvíce si přáli mít syny, aby při posmrtných obřadech mohli nabídnout požadované oběti, nezbytné pro rozvoj ducha v záhrobním světě.
84:7.20 (941.1) Dávní divoši disciplinovali své děti od raného dětství; a dítě si brzy uvědomilo, že neposlušnost znamenala selhání, nebo i smrt, tak jak tomu bylo u zvířat. Je to právě civilizační ochrana dítěte od přirozených důsledků pošetilého chování, která tak moc přispívá k současné neposlušnosti dětí.
84:7.21 (941.2) Eskymácké děti vyrůstají téměř bez kárání jenom proto, že jsou od přírody poslušnými malými živočichy; děti jak červeného tak žlutého člověka jsou téměř stejně poslušné. Ale v těch rasách, které obsahují dědičnost Anditů, nejsou děti tak pokojné; tyto vynalézavější a zvídavější děti vyžadují více výchovy a disciplíny. Současné zvyšující se problémy dětské výchovy jsou způsobeny:
84:7.22 (941.3) 1. Vysokým stupněm rasového směšování.
84:7.23 (941.4) 2. Pokryteckým a povrchním vzděláním.
84:7.24 (941.5) 3. Nemožností vychovávat děti prostřednictvím napodobování rodičů─rodiče jsou většinu času mimo domov.
84:7.25 (941.6) Staré představy o rodinné disciplíně byly biologické, vyplývající z uvědomění, že rodiče jsou tvůrci života svého dítěte. Rozvíjející se ideály rodinného života vedou k představě o tom, že místo převzetí stanovených rodičovských povinností, přivedení dítěte na tento svět znamená nejvyšší odpovědnost v životě člověka.
84:7.26 (941.7) V civilizované společnosti přebírají rodiče všechny povinnosti a dítě má všechna práva. Úcta dětí ke svým rodičům narůstá ne kvůli vědomí rodičovských povinností, vyplývajících z plození, ale přirozeně roste v důsledku péče, výchovy a laskavosti, které jsou tak láskyplně projevovány při podporování dítěte v překonávání těžkostí života. Opravdový rodič nabízí neustálou péči a podporu, což rozumné dítě časem pochopí a ocení.
84:7.27 (941.8) V podmínkách současné industriální a urbanistické éry se instituce manželství vyvíjí v souladu s novými ekonomickými tendencemi. Rodinný život se stává stále a stále nákladnějším, zatímco děti, které byly dříve přínosem, se staly ekonomickou přítěží. Ale zabezpečení samotné civilizace stále spočívá na rostoucí ochotě jedné generace investovat ve prospěch příštích a budoucích generací. A jakákoliv snaha přesunout rodičovskou odpovědnost na stát nebo církev se ukáže sebevražednou pro blaho a rozvoj civilizace.
84:7.28 (941.9) Manželství s dětmi a následným rodinným životem je podněcovačem nejvyšších potenciálů v lidské povaze a současně poskytuje ideální cestu pro vyjádření těchto podnícených rysů smrtelné osobnosti. Rodina zajišťuje biologické trvání lidského druhu. Domov je přirozenou sociální arénou, ve které mohou vyrůstající děti pochopit etiku pokrevního bratrství. Rodina je základní jednotkou bratrství, ve které rodiče a děti se učí ty lekce z trpělivosti, nesobeckosti a tolerance, které jsou tak nebytné pro uskutečnění bratrství všech lidí.
84:7.29 (941.10) Lidská společnost by se mohla stát mnohem lepší, jestliže by se civilizované rasy všeobecně vrátily k anditským praktikám rodinných rad. Andité neměli patriarchální čili autokratickou formu řízení rodiny. Oni byli velmi bratrští a jednotní a otevřeně a upřímně diskutovali o každém návrhu a pravidle rodinného života. i Udržovali ideální bratrské vztahy ve všech aspektech vedení svých rodin. V ideální rodině jsou jak dětské, tak i rodičovské city posilovány v důsledku bratrské oddanosti.
84:7.30 (942.1) Rodinný život je zdrojem opravdové mravnosti, předkem uvědomění si oddanosti k povinnostem. Vynucené vztahy rodinného života stabilizují osobnost a stimulují její růst skrze nezbytně nutná přizpůsobení se ostatním a odlišným osobnostem. Ale ještě ideálnější rodina─dobrá rodina─odhaluje budoucím rodičům postoj Stvořitele ke svým dětem, zatímco takoví správní rodiče zobrazují potom svým dětem první z dlouhé řady vzestupných objasněních lásky Rajského rodiče ke všem vesmírným dětem.
84:8.1 (942.2) Velkým ohrožením rodinného života je hrozivě stoupající příliv vlastního uspokojování, současná posedlost požitkem. Dříve byl hlavním podnětem k manželství majetek; sexuální přitažlivost byla druhotná. Manželství založeno na sebezabezpečením, vedlo k trvalému zachování rodu a současně poskytlo jednu z nejžádoucnějších forem sebeuspokojení. Manželství je jedinou institucí v lidské společnosti, která zahrnuje všechny tři významné stimuly života.
84:8.2 (942.3) Původně byl majetek základní institucí pro vlastní nezávislot, zatímco manželství působilo jako unikátní instituce pro zachování rodu. Ačkoliv uspokojení z jídla, zábavy a humoru, společně s pravidelným sexuálním požitkem, byly prostředky pro sebeuspokojení, zůstával fakt, že vyvíjející se mravy nedokázaly vytvořit žádnou typickou činnost pro vlastní potěšení. A právě kvůli tomuto selhání vyvinout specializované metody pro příjemný požitek jsou všechny lidské instituce tak zcela prostoupeny touto honbou za požitkem. Hromadění majetku se stává nástrojem na podporu všech forem sebeuspokojování, zatímco na manželství je často pohlíženo jako na prostředek rozkoše. A toto přílišné dopřávání, tato široce rozšířená posedlost požitkem, nyní vytváří největší hrozbu, před kterou kdy byla postavena sociální evoluční instituce rodinného života─rodiny.
84:8.3 (942.4) Fialová rasa přinesla do života lidstva nový a pouze nedokonale uskutečňovaný rys─hravý instinkt, spojený se smyslem pro humor. Tento rys se v určité míře projevoval u sangikských a andonitských rodů, ale adamický rod povýšil tento primitivní sklon do úrovně potenciálního požitku, nové a zvelebené formy sebeuspokojení. Základním typem sebeuspokojení, kromě utišení hladu, je sexuální uspokojení a tato forma tělesného požitku byla nesmírně zvýšena smíšením Sangiků s Andity.
84:8.4 (942.5) V kombinaci neklidu, zvídavosti, podnikavosti a nedostatku požitku, které jsou charakteristické pro postanditské rasy, je opravdové nebezpečí. Duchovní hlad nemůže být uspokojen fyzickými požitky; láska k rodině a dětem se neposiluje nerozumným hledáním požitku. I když vyčerpáte zdroje umění, barev, zvuku, rytmu a krášlení osob, nemůžete doufat, že tím povznesete svoji duši, nebo ukojíte ducha. Marnivost a móda nepomáhají vytvářet rodinu a nevychovávají dítě; hrdost a soupeření nedokážou zvýšit schopnosti k přežití následných generací.
84:8.5 (942.6) Všechny vzestupné nebeské bytosti si dopřávají odpočinku a dostává se jim pomoci instruktorů oddechu. Všechny snahy k docílení prospěšného rozptýlení a k zapojení do povznášející zábavy jsou správné; osvěžující spánek, odpočinek, rekreace a všechny hry, které zamezují nudnou monotonii mají velkou hodnotu. Soutěživé hry, vypravování příběhů a také chuť dobrého jídla mohou sloužit jako formy sebeuspokojení. (Když se chystáte posolit jídlo, abyste je ochutili, zamyslete se nad tím, že po dobu téměř jednoho milionu let, člověk mohl získat sůl pouze tak, že strkal svoje jídlo do popele.)
84:8.6 (943.1) Ať se člověk raduje ze života; ať lidská rasa nachází radost v tisících a jedné věci; ať evoluční lidstvo pátrá po všech formách hodnotného sebeuspokojení─plodů dlouhého vzestupného biologického úsilí. Člověk si opravdu zasloužil některé z jeho současných radostí a požitků. Ale podívejte se dobře k cíli osudu! Požitky jsou opravdu sebevražedné, když dokážou zničit majetek, který se stal prostředkem sebezajištění; a sebeuspokojení stojí osudovou cenu, jestliže způsobí zhroucení manželství, úpadek rodinného života a zničení domova─nejvyššího evolučního dosažení člověka a jediné naděje civilizace na přežití.
84:8.7 (943.2) [Představeno hlavním serafem, umístěným na Urantii.]
Kniha Urantia
Kapitola 85
85:0.1 (944.1) PRIMITIVNÍ náboženství má biologický původ, procházející přirozeným evolučním procesem, kromě morálních asociací nezávislých na všech duchovních vlivech. Vyšší živočichové mají strach, ale nemají žádné iluze, proto nemají víru. Člověk vytváří svá primitivní náboženství ze strachu a skrze své představy.
85:0.2 (944.2) V procesu evoluce lidských druhů se objevují primitivní formy uctívání dávno předtím, než mysl člověka je schopna formulovat složitější představy o nynějším a následném životě, které si zasluhují být nazývány náboženstvím. Rané náboženství bylo ve své podstatě zcela intelektuální a bylo výhradně založeno na asociativních okolnostech. Předměty uctívání byly vesměs sugestivní; představovaly přírodní objekty, které byly při ruce, anebo které se jevily důležité ve všedním životě jednoduchých primitivních obyvatel Urantie.
85:0.3 (944.3) Když se náboženství jednou vyvinulo za rámec uctívání přírody, získalo duchovní kořeny, ale bylo nicméně vždy podmíněno sociálním prostředím. S rozvojem uctívání přírody si člověk vytvořil představy o dělbě práce v nadsmrtelném světě; on si myslel, že jsou přírodní duchové pro jezera, stromy, vodopády a stovky dalších běžných pozemských jevů.
85:0.4 (944.4) Smrtelný člověk uctíval všechno na povrchu země, jednou to, jindy něco jiného, včetně sebe samého. On také uctíval skoro všechno představitelné na obloze a pod zemským povrchem. Primitivní člověk se bál všech projevů síly; uctíval každý přírodní jev, kterému nerozuměl. Sledování mocných přírodních sil, jako bouřky, záplavy, zemětřesení, sesuvy půdy, vulkány, oheň, horko a chladno výrazně zapůsobily na vyvíjející se mysl člověka. Nevysvětlitelné jevy života jsou stále ještě nazývány „Božími činy“ a „záhadnými skutky Prozřetelnosti.“
85:1.1 (944.5) Prvním objektem, který se stal předmětem uctívání vyvíjejícího se člověka, byl kámen. Dnešní Kateri lidé v jižní Indii stále uctívají kámen, stejně jako to dělají početné kmeny v severní Indii. Jákob spával na kameni, protože ho uctíval; on ho dokonce i posvětil. Ráchel ukryla mnoho posvěcených kamenů ve svém stanu.
85:1.2 (944.6) Kameny nejdříve zaujaly raného člověka jako něco neobvyklého kvůli tomu, že se tak náhle objevily na povrchu obdělaného pole, nebo pastviny. Lidé nedokázali pochopit účinky eroze, nebo důsledky převracení půdy. Kromě toho, kameny značně působily na prvotní lidi pro svoji častou podobu zvířatům. Pozornost civilizovaného člověka je upoutána početnými kamennými tvary v horách, které tak moc připomínají zvířata, nebo i tváře lidí. Ale největší účinek způsobily meteority, které primitivní lidé viděli letět v planoucí kráse skrze atmosféru. Padající hvězda ranému člověku naháněla hrůzu a on snadno uvěřil, že takové planoucí čáry označovaly příjezd ducha na zem. Není divu, že lidé uctívali takové jevy, obzvláště když potom ty meteority objevili. A to vedlo k větší úctě všech jiných kamenů. V Bengálsku mnoho lidí uctívá meteorit, který spadl na zem v roce 1880 n.l.
85:1.3 (945.1) Všechny starověké klany a kmeny měly své posvátné kameny a většina současných národů projevuje určitý stupeň uctívání některých druhů kamenů─jejich klenotů. V Indii byla uctívána skupina pěti kamenů; v Řecku to byla sada dvanácti; červení lidé obvykle uctívali kruh kamenů. Římané vždy vyhazovali kámen do vzduchu, když vyvolávali Jupitera. Ještě dnes může být v Indii použit kámen jako svědek. V některých náboženstvích se může kámen používat jako talisman zákona a na základě jeho cennosti může být provinilec předveden k soudu. Ale jednodušší smrtelníci ne vždy ztotožňují Božstvo s předmětem pietného obřadu.
85:1.4 (945.2) Zvláštní vztah měli starodávní lidé ke kamenům s otvory. Takové pórovité horniny byly považovány za neobvykle účinné při léčení nemocí. Uši se nepropíchaly proto, aby na nich visely kamínky, ale kamínky se tam dávaly, aby udržovaly uši otevřené. Také v novodobých časech pověrčivé osoby dělají otvory do mincí. Afričtí domorodci dělají velký povyk kolem jejich kouzelných kamenů. Ve skutečnosti, většina zaostalých kmenů a národů stále drží kameny v pověrčivé úctě. Dokonce i v dnešní době je uctívání kamenů široce rozšířeno po celém světě. Náhrobek je žijícím symbolem představ a idolů, které byly vryty do kamene v souvislosti s vírou v duchy a démony zemřelých druhů.
85:1.5 (945.3) Po uctívání kamene přišlo uctívání kopců a prvními uctívanými kopci byly velké kamenné útvary. V té době bylo zvykem věřit, že bohové sídlí na horách, takže vysoké kopce země byly uctívány z tohoto dalšího důvodu. S postupem času byly určité hory spojovány s určitými bohy a proto se staly posvátnými. Primitivní a pověrčiví domorodci věřili, že jeskyně vedou do podsvětí, kde žijí zlí duchové a démoni, na rozdíl od hor, které byly spojovány s později vznikajícími představami o dobrých duších a božstvech.
85:2.1 (945.4) Zpočátku rostliny vzbuzovaly strach; později byly uctívány kvůli opojným tekutinám, které se z nich daly získat. Primitivní člověk věřil, že opojení dělalo člověka božským. Takový prožitek se považoval za něco neobyčejného a posvátného. Dokonce i v dnešní době je alkohol někde nazýván „špiritus.“
85:2.2 (945.5) Pradávný člověk se díval na klíčící zrno s hrůzou a pověrčivým strachem. Apoštol Pavel nebyl první, kdo čerpal hluboké duchovní ponaučení z klíčícího zrna a přisuzoval mu náboženskou víru.
85:2.3 (945.6) Kulty uctívání stromu patří k nejstarším náboženských pověrám. Všechna raná manželství byla oddána pod stromy a když si ženy přály mít děti, byly často viděny v lesích jak něžně objímají robustné duby. Mnohé rostliny a stromy byly uctívány kvůli svým skutečným a oblíbeným léčivým silám. Divoši věřili, že všechny chemické účinky jsou způsobeny přímou aktivitou nadpřirozených sil.
85:2.4 (945.7) Mezi rozdílnými kmeny a rasami existovaly značně odlišné představy o stromových duších. Některé stromy byly obydleny laskavými duchy; jiné byly útočištěm záludných a zlých duchů. Finové věřili, že většinu stromů obývají laskaví duchové. Švýcaři stromům dlouho nedůvěřovali, protože věřili, že v nich žijí lstiví duchové. Obyvatelé Indie a východního Ruska považovali duchy stromů za kruté. V Patagonii ještě dnes uctívají stromy, tak jak to dělali raní Semité. Ještě dlouho poté, kdy Hebrejci skončili s uctíváním stromů, pokračovali v klanění se různým božstvům v hájích. Kromě Číny, v celém světě kdysi jednou existoval univerzální kult stromu života.
85:2.5 (946.1) Víra v to, že podzemní vodu, nebo drahé kovy pod zemským povrchem lze objevit dřevěným kouzelným proutkem, je památkou na pradávné kulty stromů. Májky, vánoční stromečky a pověrčivé zvyky klepání na dřevo jsou zachováním některých dávných obyčejů uctívání stromu a pozdějších kultů stromů.
85:2.6 (946.2) Mnoho z těchto starověkých forem uctívání přírody se smísilo s později vyvinutými způsoby uctívání, ale nejranější typy uctívání, aktivované pomocnými duchy mysli, působily dávno předtím, než probouzející se náboženská podstata lidstva začala plně reagovat na podněty duchovních vlivů.
85:3.1 (946.3) Primitivní člověk měl zvláštní a přátelské cítění pro vyšší živočichy. Jeho předkové s nimi žili a dokonce se s nimi pářili. V raných dobách se v jižní Číně věřilo, že duše lidí se vracejí zpět na zem ve zvířecí podobě. Tato víra byla pozůstatkem ještě staršího obyčeje uctívání zvířat.
85:3.2 (946.4) Pradávní lidé ctili zvířata pro jejich sílu a obratnost. Oni považovali ostrý čich a dalekozraké oči některých zvířat za znamení duchovního vedení. V té či jiné době všechny rasy uctívaly zvířata. Mezi takovými předměty uctívání byli tvorové, kteří byli považováni za půl člověka a půl zvířete, jako například kentaurové a mořské panny.
85:3.3 (946.5) Hebrejci uctívali hady až do dnů krále Chizkijáše a Hindové ještě dnes udržují přátelské vztahy se svými domácími hady. Uctívání draka Číňany je pozůstatek kultů hadů. Moudrost hada byla symbolem řecké medicíny a současní lékaři ho mají stále ještě ve znaku. Umění zaklínání hada se předávalo od dob šamanek, věnujících se kultu lásky k hadu, které v důsledku denního ukousnutí hadem se staly imunní. Ve skutečnosti se staly na jedu závislé a nemohly se bez něho obejít.
85:3.4 (946.6) Uctívání hmyzu a jiných živočichů bylo způsobeno pozdějším mylným vyložením zlatého pravidla─dělat jiným (každé formě života) to, co byste chtěli, aby dělali vám. Pradávní lidé kdysi věřili, že všechen vítr je způsoben křídly ptáků a proto se všech okřídlených tvorů báli a zároveň je uctívali. Dávní Skandinávci si mysleli, že zatmění bylo zapříčiněno vlkem, který zhltnul část slunce či měsíce. Hindové často zobrazovali Višnu s koňskou hlavou. Častokrát obrazy zvířat symbolizují zapomenutého boha, nebo zaniklý kult. Na počátku evolučního náboženství se beránek stal typickým obětním zvířetem a holubice symbolem míru a lásky.
85:3.5 (946.7) V náboženství symbolika může být prospěšná nebo škodlivá v závislosti na tom, nakolik nahrazuje či nenahrazuje původní ideu uctívání. A symbolika se nesmí zaměnit za přímé modlářství, ve kterém je materiální předmět adresně a opravdově uctíván.
85:4.1 (946.8) Lidstvo se klanělo zemi, vzduchu, vodě a ohni. Primitivní rasy uctívaly prameny a klaněly se řekám. V Mongolsku ještě nyní vzkvétá významný kult řeky. Křest se stal náboženským obřadem v Babylonu a Řekové každoročně praktikovali rituál koupání. Pro dávné lidi to bylo snadné představit si, že duchové žijí v bublajících pramenech, stříkajících zřídlech, tekoucích řekách a burácejících vodopádech. Pohybující se vody živě vnutily těmto jednoduchým myslím víru v duchovní zvířectvo a nadpřirozené síly. Často byla tonoucímu člověku odmítnuta pomoc ze strachu neurazit některého ducha řeky.
85:4.2 (947.1) V rozdílných dobách a u různých národů působilo jako náboženský stimul mnoho věcí a četných událostí. Mnohé horské kmeny v Indii ještě dnes uctívají duhu. V Indii a v Africe je duha považována za gigantického nebeského hada; Hebrejci a křesťané ji považovali za „oblouk naděje.“ Navíc, vlivy, které v jedné části světa byly považovány za prospěšné, v jiných oblastech mohly být vnímány jako škodlivé. V Jižní Americe je východní vítr bohem, protože přináší déšť; V Indii je ďáblem, protože přináší prach a způsobuje sucho. Starověcí Beduíni věřili, že pískové víry způsobuje jeden z přírodních duchů a také v době Mojžíše byla víra v přírodní duchy natolik silná, že zajistila jejich zvěčnění v hebrejské teologii jako andělů ohně, vody a vzduchu.
85:4.3 (947.2) Mraky, déšť a kroupy byly předmětem strachu a uctívání početnými primitivními kmeny a mnoha pradávnými kulty přírody. Bouřky s hromem a bleskem naháněly primitivnímu člověku nesmírnou hrůzu. Tyto přírodní živly na něho tak působily, že považoval hrom za hlas rozhněvaného boha. Uctívání ohně a strach z blesku bylo propojeno a široce rozšířeno mezi mnohými pradávnými skupinami.
85:4.4 (947.3) V myslích primitivních, strachem posedlých smrtelníků, byl oheň spojován s magií. Vyznavač magie si bude živě pamatovat jeden náhodný pozitivní výsledek při používání jeho magických formulací, zatímco v tichosti zapomíná na množství negativních výsledků, naprostých propadů. Uctívání ohně dosáhlo svého vrcholu v Persii, kde přetrvávalo velmi dlouhou dobu. Některé kmeny uctívaly oheň jako samotné božstvo; jiné ho ctily jako planoucí symbol očišťujícího ducha jimi uctívaného božstva. Vestálské panny měly za povinnost hlídat posvátné ohně a ve dvacátém století stále ještě hoří svíčky jako součást rituálu mnohých bohoslužeb.
85:5.1 (947.4) Uctívání prošlo přirozeným vývojem─od kamenů, kopců, stromů a živočichů, přes bázlivé uctívání přírodních živlů ke zbožňování slunce, měsíce a hvězd. V Indii a na jiných místech byly hvězdy považovány za zvěčněné duše velkých lidí, kteří opustili život v těle. Chaldejští stoupenci kultu hvězd se považovali za děti otce oblohy a matky země.
85:5.2 (947.5) Uctívání měsíce předcházelo uctívání slunce. Úcta k měsíci dosáhla svého vrcholu během éry lovu, zatímco uctívání slunce se stalo hlavním náboženským obřadem v následných epochách zemědělství. Nejdříve se uctívání slunce zakořenilo v Indii a tam trvalo nejdéle. V Persii zbožňování slunce dalo vzniknout pozdějšímu kultu Mithry. Mnoho národů považovalo slunce za předka svých králů. Chaldejci umístili slunce do středu „sedmi okruhů vesmíru.“ Pozdější civilizace nazývaly na počest slunce první den týdne.
85:5.3 (947.6) Bůh slunce byl považován za mystického otce synů osudu, narozených z panen, o kterých se někdy myslelo, že jsou to seslaní spasitelé oblíbených ras. Tito nadpřirození kojenci byli vždy posláni po proudu některé posvátné řeky, aby byli zachráněni neobvyklým způsobem a poté vyrostli v zázračné osobnosti a osvoboditele svých národů.
85:6.1 (948.1) Uctíváním všeho a všech na povrchu země a na nebi, člověk neváhal poctít takovým zbožňováním také sebe samého. Prostoduší divoši nemají jasné rozlišení mezi zvířaty, lidmi a bohy.
85:6.2 (948.2) Pradávný člověk považoval neobvyklé osoby za nadlidské a bál se takových bytostí tak, že k nim měl zbožnou úctu; do určité míry je doslova zbožňoval. Dokonce mít dvojčata bylo považováno buď za velké štěstí, nebo za velké neštěstí. Duševně nemocní, epileptici a slabomyslní byli často uctíváni jejich normálně myslícími druhy, kteří věřili, že v takových abnormálních bytostech pobývají bohové. Uctíváni byli kněží, králové a proroci; o svatých mužích minulých dob se myslelo, že jsou inspirováni božstvem.
85:6.3 (948.3) Když zemřeli náčelníci kmene, byli prohlášeni za bohy. Později, když význačné duše opustily tento svět, byly prohlášeny za svaté. Evoluce bez pomoci nikdy nevytvořila vyšší bohy, než oslavované, velebené a vyvinuté duchy zemřelých lidí. V období rané evoluce si náboženství vytváří své vlastní bohy. V procesu zjevení je náboženství formulováno Bohy. Evoluční náboženství vytváří své bohy v podobě a obrazu smrtelného člověka; zjevené náboženství usiluje o vývoj a přeměnu smrtelného člověka do podoby a obrazu Boha.
85:6.4 (948.4) Bohové-duchové, kteří mají údajně lidský původ, by se měli odlišovat od přírodních bohů, protože uctívání přírody vedlo ke vzniku panteonu─přírodních duchů povýšených do postavení bohů. Kulty přírody pokračovaly ve svém vývoji společně s později se objevujícími kulty duchů a každý z nich měl vliv na ostatní. Mnoho náboženských systému přijalo dvojný koncept božstva─přírodní bohové a bohové-duchové. V některých teologiích jsou tyto koncepty zmateně propojeny, což je vidět na příkladu Tóra, hrdinného ducha, který byl také vládcem blesku.
85:6.5 (948.5) Ale uctívání člověka člověkem dosáhlo svého vrcholu tehdy, když světští vládcové vyžadovali takovou úctu od svých poddaných a na podporu takových požadavků prohlašovali o sobě, že mají božský původ.
85:7.1 (948.6) Může se zdát, že uctívání přírody vzniklo přirozeně a spontánně v myslích primitivní mužů a žen; a tak to také bylo, ale po celou dobu v těchto stejných primitivních myslích působil šestý pomocný duch, který byl poskytnut těmto lidem jako řídící vliv v této fázi lidské evoluce. A tento duch neustále podněcoval lidské druhy k úctě, bez ohledu na to, jak primitivní byly jejich první projevy. Duch úcty dal jednoznačně vzniknout lidskému impulsu uctívat, nehledě na to, že živočišný strach motivoval projev uctívání a že jeho pradávné praktiky byly soustředěny kolem objektů přírody.
85:7.2 (948.7) Musíte si pamatovat, že cítění, ne myšlení, bylo vůdčím a řídícím faktorem v celém evolučním rozvoji. Pro primitivní mysl existuje malý rozdíl mezi strachem, nebezpečím, vzdáváním pocty a uctíváním.
85:7.3 (948.8) Když pud k uctívání je usměrňován a řízen moudrostí─hloubavým a empirickým myšlením─potom se začíná rozvíjet ve fenomén opravdového náboženství. Když sedmý pomocný duch, duch moudrosti, dosáhne účinného vlivu, pak se ve svém uctívání člověk začíná odvracet od přírody a přírodních objektů k Bohu přírody a věčnému Tvořiteli všech přírodních věcí.
85:7.4 (949.1) [Představeno Oslnivou Večerní Hvězdou Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 86
86:0.1 (950.1) EVOLUCE primitivního impulsu k uctívání a jeho přeměna ve zbožnost nezávisí na zjevení. Pro zajištění takového rozvoje zcela dostačuje normální fungování lidské mysli pod přímým vlivem šestého a sedmého pomocného univerzálního ducha.
86:0.2 (950.2) Prastaré přednáboženské lidské strachy z přírodních živlů se postupně staly náboženskými a v lidském vědomí se příroda zosobnila, zduchovněla a nakonec zbožštěla. Proto náboženství primitivního typu bylo přirozeným biologickým důsledkem psychologické setrvačnosti vyvíjejících se živočišných myslí poté, jak se v takových myslích objevily představy o nadpřirozenosti.
86:1.1 (950.3) Kromě přirozeného impulsu k uctívání, raná evoluční zbožnost měla své původní kořeny ve zkušenosti člověka s náhodou─takzvaným štěstím, běžnými událostmi. Primitivní člověk byl lovec potravy. Výsledky lovu nemohly být nikdy stejné, což neodvratně vedlo k těm zkušenostem, o kterých člověk mluví jako o štěstí a smůle. Nešťastná náhoda byla velkým faktorem v životech mužů a žen, kteří žili v neustálém nebezpečí, nejistotě a utrpení.
86:1.2 (950.4) Limitovaný intelektuální obzor divocha tak soustředí svoji pozornost na náhodu, že štěstí se stává trvalým faktorem v jeho životě. Primitivní obyvatelé Urantie bojovali o přežití, ne za životní úroveň; své životy prožívali ve velkém nebezpečí a náhoda hrála důležitou roli. Neustálý strach z neznámé a neviditelné katastrofy visel nad těmito divochy jako mračno beznaděje, které zcela potlačilo jakoukoli radost; oni žili v neustálé hrůze z toho, že udělají něco, co jim přinese smůlu. Pověrčiví divoši se vždy obávali série šťastných událostí; takové velké štěstí považovali za jistou předzvěst katastrofy.
86:1.3 (950.5) Tento ustavičný strach ze smůly byl paralyzující. Proč tvrdě pracovat a sklidit smůlu─nic za něco─když nicnedělání může jednomu přinést štěstí─něco za nic? Nemyslící lidé zapomínají na štěstí, berou ho jako samozřejmost, ale bolestně si pamatují smůlu.
86:1.4 (950.6) Pradávný člověk žil v nejistotě a v neustálém strachu před náhodou─neštěstím. Život byl vzrušující hrou náhody; bytí bylo hazardní hrou. Není divu, že částečně civilizovaní lidé stále ještě věří na náhodu a projevují přetrvávající sklon k hazardu. Primitivní člověk alternoval mezi dvěma silnými zájmy: vášní dostat něco za nic a strachem nedostat nic za něco. A tento hazard života byl hlavním zájmem pradávného divocha a intenzívně fascinoval jeho mysl.
86:1.5 (951.1) Pozdější pastevci se na náhodu a štěstí dívali stejně, zatímco ještě pozdější zemědělci si stále více uvědomovali, že úrody jsou bezprostředně ovlivněny mnoha věcmi, nad kterými člověk měl malou či žádnou kontrolu. Rolníci zjistili, že jsou obětí sucha, záplav, krupobití, vichřic, škůdců a nemocí rostlin, stejně tak jako horka a zimy. A tak jak tyto všechny přírodní vlivy ovlivňovaly blahobyt jedince, byly považovány za štěstí nebo smůlu.
86:1.6 (951.2) Tato teorie náhody a štěstí silně prostoupila filozofii všech pravěkých národů. Ještě v nedávné době, v Moudrostech Šalomouna, bylo řečeno: „Vrátil jsem se a uviděl, že ne vždy běh vyhraje nejrychlejší, ne vždy vyhraje bitvu nejsilnější, ne vždy se chléb dostane moudrým, ne vždy dostanou bohatství chytří a ne vždy se zručným dostane uznání, ale osud a náhoda postihne každého. Neboť člověk nezná svůj osud. Jak se ryby chytají do zlověstných sítí a ptáci do pastí, tak synové lidí jsou lapeni do pasti ve zlé době, když náhle na ně padne“.
86:2.1 (951.3) Úzkost byla přirozeným stavem mysli divocha. Když se muži a ženy stanou oběťmi přehnané úzkosti, jednoduše se vracejí do přirozeného stavu svých velmi vzdálených předků; a když úzkost začíná být opravdově bolestivá, potlačuje aktivitu a neomylně způsobuje evoluční změny a biologické úpravy. Bolest a utrpení jsou nezbytné pro progresivní evoluci.
86:2.2 (951.4) Boj o přežití je tak úmorný, že některé zaostalé kmeny ještě v této době naříkají a bědují nad každým novým východem slunce. Primitivní člověk se neustále ptal: „Kdo mně mučí?“ Nenalézajíc materiální příčinu pro své utrpení, smířil se s duchovním vysvětlením. A tak se zrodilo náboženství ze strachu z tajemného, z hrůzy z neviditelného a z obavy před neznámým. Tímto způsobem, nejdříve náhoda a potom záhada vedly k tomu, že strach z přírody se stal jedním z faktorů v boji o přežití.
86:2.3 (951.5) Primitivní mysl byla logická, ale byla schopna zvládnou jen několik málo rozumných asociací; mysl divocha byla nevzdělaná, naprosto jednoduchá. Jestli jedna událost následovala za druhou, divoch je považoval za příčinu a důsledek. To, co civilizovaný člověk považuje za pověrčivost, pro divocha to všechno byla prostá neznalost. Lidstvo se pomalu učí, že mezi záměrem a výsledkem nemusí být žádná spojitost. Lidé teprve nyní začínají chápat, že zpětné vazby bytí vznikají mezi činy a jejími důsledky. Divoch se snaží zosobňovat všechno nehmatatelné a abstraktní; tímto způsobem se příroda i náhoda zosobňují jako démoni─duchové─a později jako bohové.
86:2.4 (951.6) Člověk má přirozený sklon věřit, že to, co pokládá pro sebe za nejlepší, je v jeho bezprostředním či vzdáleném zájmu; vlastní zájem značně zatemňuje logiku. Rozdíl mezi myšlením divocha a civilizovaného člověka je více v obsahu než v podstatě, více v rozsahu než v kvalitě.
86:2.5 (951.7) Ale pokračovat v připisování těžko pochopitelných věcí nadpřirozeným příčinám není nic menšího než líný a pohodlný způsob vyhýbat se všem formám těžké intelektuální práce. Štěstí je pouze vytvořený výraz pro zakrytí nevysvětlitelného v jakékoliv epoše lidské existence; označuje ty jevy, které lidé nejsou schopni, nebo ochotni pochopit. Náhoda je slovo, které znamená, že člověk je příliš nevědomý či pohodlný poznat příčiny. Lidé považují přírodní událost za neštěstí nebo smůlu jenom tehdy, když postrádají zvídavost a představivost, když rasám chybí iniciativa a touha po poznání. Zkoumání jevů života dříve či později zničí víru člověka v náhodu, štěstí a takzvané nehody a zamění je za vesmírný zákon a řád, kde všem důsledkům předcházejí jasné příčiny. Takto je strach z bytí nahrazen radostí ze života.
86:2.6 (952.1) Divoch se díval na celou přírodu jako na živou, jakoby něčím ovládánou. Civilizovaný člověk stále ještě nakopává a proklíná ty neživé předměty, které se mu dostanou do cesty a on do nich naráží. Pro primitivního člověka nebylo nikdy nic náhodného, všechno vždy bylo úmyslné. Sféra osudu, funkce štěstí a duchovní svět byly pro něho stejně tak neorganizovanými a nahodilými, jako byla primitivní společnost. A na štěstí bylo pohlíženo jako na vrtošivou a náladovou reakci světa duchů; později jako na rozmarnost bohů.
86:2.7 (952.2) Ale ne všechna náboženství vznikla z animizmu. Současně s animizmem existovaly jiné představy o nadpřirozenu a tyto víry také vedly k uctívání. Naturalismus není vírou─je to výsledek víry.
86:3.1 (952.3) Pro vyvíjejícího se člověka byla smrt největším otřesem, nejkomplikovanější kombinací náhody a záhady. Nebyla to posvátnost života, ale trauma ze smrti, které vzbuzovalo strach a tímto účinně podporovalo zbožnost. Mezi divochy smrt nastala obyčejně v důsledku násilí, takže nenásilná smrt byla stále větší záhadou. Smrt jako přirozený a očekávaný konec života byla nepochopitelná pro vnímání primitivních lidí a bylo zapotřebí mnoho věků, než člověk pochopil její nevyhnutelnost.
86:3.2 (952.4) Pradávný člověk přijal život jako daný fakt, zatímco smrt považoval za určitý typ potrestání. Všechny rasy mají své legendy o lidech, které minula smrt─pozůstatky raného vztahu ke smrti. V mysli člověka již existovala mlhavá představa o neurčitém a neřízeném světě duchů─oblast, ze které přichází všechno to, co je nevysvětlitelné v lidském životě a smrt byla přidána na tento dlouhý seznam nevysvětlitelných a neobjasněných jevů.
86:3.3 (952.5) Zpočátku se myslelo. že všechny lidské nemoci a přirozená smrt jsou způsobeny vlivem duchů. Dokonce i v dnešní době některé civilizované rasy považují nemoc za něco, co bylo způsobeno „nepřítelem“ a aby ji vyléčily, spoléhají na náboženské obřady. Pozdější a komplexnější teologické systémy stále připisují smrt působení světa duchů; to všechno vedlo ke vzniku takových doktrín, jako je dědičný hřích a pád člověka.
86:3.4 (952.6) Uvědomění si své nemohoucnosti před mocnými silami přírody, společně s poznáním lidské slabosti před pohromami nemoci a smrti, přinutilo divocha hledat pomoc u nadmateriálního světa, který si matně představoval jako zdroj těchto záhadných ran osudu.
86:4.1 (952.7) Představa nadmateriálního aspektu smrtelné osobnosti se zrodila z nevědomé a čistě náhodné asociace událostí každodenního života a snů o démonech. Současné snění několika členů kmene o zemřelém náčelníkovi postačilo k vytvoření přesvědčivého důkazu o tom, že starý náčelník se opravdu vrátil v nějaké formě. To všechno bylo příliš opravdové pro divocha, který se probudil z takového snu celý propocený, chvějící se a křičící.
86:4.2 (953.1) Snový původ víry v budoucí život vysvětluje tendenci si vždy představovat neviditelné věci jako věci viditelné. A brzy tato nová představa o budoucím životě začala účinně působit jako protilátka proti strachu ze smrti, spojeného s biologickým pudem sebezáchovy.
86:4.3 (953.2) Pravěkého člověka také velmi znepokojovalo jeho dýchání, především v chladném podnebí, kdy se při vydechování objevoval kouř. Dech života byl považován za jeden z jevů, který odděloval živé od mrtvých. Člověk věděl, že dech může opustit tělo a jeho sny o dělání všech různých podivných věcí, přestože spí, ho přesvědčily o tom, že v člověku existuje něco nemateriálního. Nejprimitivnější představa o lidské duši, démonu, vznikla ze systému představy o dýchání a snění.
86:4.4 (953.3) Časem divoch vnímal sebe dvojitě─tělo a dech. Dech bez těla se rovnal duchu, démonu. Ačkoliv démoni, či duchové měli jednoznačný lidský původ, byli považováni za nadlidi. A tato víra v existenci beztělných duchů očividně vysvětlovala výskyt neobyčejných, zvláštních, neobvyklých a nevysvětlitelných jevů.
86:4.5 (953.4) Primitivní teorie o životě po smrti nebyla nutně vírou v nesmrtelnost. Bytosti, které neuměly počítat do dvaceti, by stěží pochopily nekonečnost a věčnost; ony raději uvažovaly o opakujících se inkarnacích.
86:4.6 (953.5) Oranžová rasa byla obzvláště oddána víře v převtělování a reinkarnaci. Tato představa o reinkarnaci vznikla z pozorování podobných dědičných a povahových rysů předků u potomků. Zvyk pojmenovat děti po prarodičích a jiných předcích byl kvůli víře v reinkarnaci. Některé pozdější rasy věřily, že člověk umře třikrát až sedmkrát. Tato víra (pozůstatky Adamova učení o obytných světech) a mnoho dalších zbytků zjeveného náboženství mohou být nalezeny mezi, po jiné stránce absurdními, teoriemi barbarů dvacátého století.
86:4.7 (953.6) Pradávný člověk neměl žádné představy o pekle, nebo o budoucím potrestání. Divoch se díval na budoucí život naprosto stejně jako na stávající, ale bez jakékoliv smůly. Později se objevila představa o rozdílném osudu dobrých duchů a zlých duchů─nebe a peklo. Ale protože mnohé primitivní rasy věřily, že člověk odejde do příštího života ve stejném stavu v jakém ho opustil, nechtěly příliš zestárnout a sejít věkem. Starší lidé se raději nechali zabít předtím, než se stali příliš nemohoucími.
86:4.8 (953.7) Téměř každá skupina měla rozdílnou představu o osudu duchů. Řekové věřili, že slabí lidé musí mít slabé duše; proto vymysleli podsvětí jako vhodné místo pro přijímání takových chudokrevných duší. Také se věřilo, že tito chatrní lidé mají kratší stíny. Raní Andité si mysleli, že jejich duše se vracejí do domovské země předků. Číňané a Egypťané kdysi věřili, že duše a tělo zůstávají pospolu. U Egypťanů to vedlo ke stavění důkladných hrobek a snahám zachovat tělo. Také novodobé národy se snaží zastavit rozklad mrtvého těla. Hebrejci si představovali, že duchovní kopie jedince odešla do Šeólu, odkud se již nemůže vrátit do světa živých. To byl důležitý krok vpřed v učení o evoluci duše.
86:5.1 (953.8) Nemateriální část člověka byla nazývána různě: démonem, duchem, stínem, přízrakem, strašidlem a později duší. Pro pradávného člověka byla duše jeho dvojníkem, existujícím ve snu; ve všech ohledech byla zcela stejná jako samotný smrtelník, kromě toho, že nereagovala na dotek. Víra ve dvojníky, existujících ve snu vedla přímo k představě, že všechny živé i neživé věci mají duši, právě tak jako lidé. Tato představa dlouhou dobu udržovala víru v přírodní duchy; Eskymáci si stále ještě představují, že všechno v přírodě má duchovní podstatu.
86:5.2 (954.1) Démona-duši bylo možno slyšet a vidět, ale nebylo možno se ho dotýkat. Postupně lidské snění vedlo k takovému rozvoji a rozšíření aktivit vyvíjejícího se duchovního světa, že smrt byla nakonec považována za „vypuštění ducha.“ Všechny primitivní kmeny, kromě těch jen málo nad úrovní zvířat, si vytvořily nějakou představu o duši. S pokrokem civilizace byla tato pověrčivá představa o duši zničena a člověk je zcela odkázán na zjevení a na osobní náboženskou zkušenost s touto novou idejí duše jako společného výtvoru smrtelné mysli, uvědomující si Boha a v něm přebývajícím božím duchu─Ladiči Myšlení.
86:5.3 (954.2) Pradávní smrtelníci obvykle nedokázali rozlišovat pojmy pobývající duch a duše evoluční podstaty. Divoch byl velmi zmaten z toho, zdali démon-duše měla svůj původ v těle, anebo byla vnější silou, ve které se nacházelo tělo. Absence logického uvažování v přítomnosti zmatenosti vysvětluje všeobecné rozpornosti v pohledu divocha na duše, démony a duchy.
86:5.4 (954.3) Myslelo se, že duše je spojena s tělem tak, jako vůně s květinou. Pravěcí lidé věřili, že duše může opustit tělo různými způsoby:
86:5.5 (954.4) 1. Běžnou, nebo krátkodobou mdlobou.
86:5.6 (954.5) 2. Ve spánku, přirozeným sněním.
86:5.7 (954.6) 3. Koma a bezvědomí, spojené s nemocí a nehodami.
86:5.8 (954.7) 4. Smrt─opuštění těla natrvalo.
86:5.9 (954.8) Divoch považoval kýchání za nezdařenou snahu duše uniknout z těla. Tělo bylo schopno překazit pokus duše o únik, když bylo ve stavu bdělosti a ostražitosti. Později bylo kýchání vždy doprovázeno některými nábožnými výrazy, jako například: Bůh Ti žehnej!“
86:5.10 (954.9) V dávné minulosti byl spánek považován za důkaz toho, že démon-duše se může vzdálit od těla a věřilo se, že může být zavolána zpět vyřčením nebo zakřičením jména spícího. Lidé si mysleli,, že v jiných formách bezvědomí je duše více vzdálená, pravděpodobně usilující o únik natrvalo─blížící se smrt. Na sny bylo pohlíženo jako na zážitky duše během spánku, když je dočasně mimo tělo. Divoch věřil, že jeho sny jsou stejně skutečné, jako každá jiná jeho zkušenost v bdělém stavu. Dávní lidé měli ve zvyku budit spící pomalu, aby se duše mohla včas vrátit zpět do těla.
86:5.11 (954.10) Ve všech dobách lidé měli hrůzu z nočních strašidel a Hebrejci nebyli výjimkou. Oni skutečně věřili, že Bůh k nim ve snech mluví, navzdory Mojžíšovým zákazům této ideje. A Mojžíš měl pravdu, protože obyčejné sny nejsou metody, používané osobnostmi duchovního světa, když chtějí komunikovat s materiálními bytostmi.
86:5.12 (954.11) Starodávní lidé věřili, že duše mohou vstoupit do zvířat, nebo i do neživých předmětů. Tato představa zvířecí identity vyvrcholila ve víru ve vlkodlaka. Ve dne mohl být člověk zákona poslušný občan, ale v noci ve spánku jeho duše mohla vstoupit do vlka, nebo nějakého jiného zvířete a páchat noční pustošení.
86:5.13 (955.1) Primitivní lidé si mysleli, že duše je spojena s dechem a že její schopnosti se mohou přenášet či předávat dechem. Odvážný náčelník dýchal na novorozeně a tím předával odvahu. Obřad udělení Svatého Ducha raných křesťanů byl doprovázen dýcháním na kandidáty. Žalmista řekl: „Slovem Hospodina bylo vytvořeno nebe a jeho dechem všechny nebeské bytosti.“ Dlouhou dobu přetrvával zvyk, že nejstarší syn se snažil zachytit dech svého umírajícího otce.
86:5.14 (955.2) Později přišel stín, který vzbuzoval stejný strach a úctu jako dech. Odraz člověka ve vodě bylo také něco, na co se někdy pohlíželo jako na dvojníka a zrcadla byla uctívána s pověrčivým strachem. Dokonce ještě nyní mnoho civilizovaných lidí v případě smrti otáčí zrcadlo ke stěně. Některé zaostalé kmeny stále věří, že vytváření obrázků, kreseb, předloh anebo podobizen vylučuje celou duši, nebo její část, z těla; proto je to zakázané.
86:5.15 (955.3) Duše se všeobecně ztotožňovala s dechem, ale různé národy ji také umístily do hlavy, vlasů, srdce, jater, krve a tuku. Fráze „vyvolat krev Ábela ze země“ je vyjádřením dávné víry v přítomnost démona v krvi. Semité učili, že duše sídlí v tělesném tuku a mnoho národů zakazovalo živočišný tuk jíst. Lov lebek byl způsob získat duši nepřítele, což bylo i skalpování. V nedávné době oči začaly být považovány za okna duše.
86:5.16 (955.4) Ti, kteří se drželi učení o třech nebo čtyřech duších věřili, že ztráta jedné duše znamenala potíž, dvou nemoc a tří smrt. Jedna duše žila v dechu, jedna v hlavě, jedna ve vlasech a jedna v srdci. Nemocným bylo doporučováno procházet se na otevřeném vzduchu s nadějí, že znovu získají zpět svoje zbloudilé duše. O velkých šamanech se předpokládalo, že vymění nezdravou duši nemocného člověka za novou─“znovuzrození.“
86:5.17 (955.5) U dětí Badonana se vyvinula víra ve dvě duše: dechu a stínu. Rané noditské rasy se domnívaly, že člověk je složen ze dvou osob─duše a těla. Tato filozofie lidského bytí se později odrazila v postojích Řeků. Sami Řekové věřili ve tři duše; rostlinná duše přebývala v žaludku, živočišná v srdci a intelektuální v hlavě. Eskymáci věří, že člověk má tři části: tělo, duši a jméno.
86:6.1 (955.6) Člověk zdědil přírodní prostředí, vytvořil sociální prostředí a vymyslel prostředí démonů. Stát je reakcí člověka na jeho přírodní prostředí, rodina─na jeho sociální prostředí, církev─na jeho iluzorní prostředí démonů.
86:6.2 (955.7) Již na samém počátku historie lidstva se v reálnost imaginárního světa démonů a duchů všeobecně věřilo a tento nově vymyšlený svět duchů se stal jednou z mocných sil v primitivní společnosti. Se vznikem tohoto nového faktoru v myšlení a jednání člověka se navždy změnil intelektuální a morální život celého lidstva.
86:6.3 (955.8) Strach smrtelného člověka naplnil tento iluzorní a ignorantský svět všemi následnými pověrami a vírami primitivních národů. Před dobami bohazjevení to bylo jediné náboženství člověka a do dnešního dne mnohé národy mají pouze toto primitivní evoluční náboženství.
86:6.4 (955.9) S postupem evoluce se štěstí začalo spojovat s dobrými duchy a smůla se zlými duchy. Potíže, spojené s vynucenou adaptací na měnící se životní prostředí, byly považovány za neštěstí, za nelibost duchů-démonů. Primitivní člověk ze svého vrozeného pudu uctívat a ze své mylné představy o náhodě postupně vyvinul náboženství. Civilizovaný člověk činí opatření na překonání těchto nahodilých událostí; moderní věda uvádí přesné matematické výpočty namísto vymyšlených duchů a náladových bohů.
86:6.5 (956.1) Každá nová generace se usmívá nad pošetilými pověrami svých předků, zatímco sama pokračuje v udržování takových mylných myšlenek a falešného uctívání, které budou důvodem pro další usmívání se ze strany jejich osvícených potomků.
86:6.6 (956.2) Ale nakonec, mysl primitivního člověka se začala zabývat myšlenkami, které přesahovaly všechny jeho vrozené biologické pudy; konečně člověk začínal vyvíjet umění života, založeném na něčem větším, než na reakci na materiální popudy. Začaly se objevovat počátky primitivní filozofie způsobu života. Blížilo se objevení nadpřirozených norem života, protože když rozhněvaný duch-démon přinese neštěstí a dobře naladěný štěstí, tak potom stejným způsobem musí být regulováno lidské jednání. Tak konečně vznikl pojem dobra a zla; a to všechno ještě dávno předtím, než se na zemi objevilo jakékoliv zjevení.
86:6.7 (956.3) Se vznikem těchto pojmů začala dlouhá a marná snaha usmířit věčně neusmiřitelné duchy, otrocká svázanost s evolučním posvátným strachem─dlouhodobé plýtvání lidskými silami na hrobky, chrámy, oběti a kněžstvo. Zaplacená cena byla nesmírná a děsivá, ale všechno to stálo zato, protože člověk v tomto ohledu dosáhl přirozeného uvědomění dobra a zla; narodila se lidská etika!
86:7.1 (956.4) Divoch cítil potřebu jistoty a proto byl ochoten platit velkou cenu v podobě strachu, pověrčivosti, obavy a darů kněžím za svoji pojistku magické jistoty proti neštěstí. Primitivní zbožnost byla jednoduše placením pojistného na zajištění proti nebezpečím, číhajících v lesích; civilizovaný člověk platí materiální pojistné proti nehodám při práci a pro nutné případy moderního způsobu života.
86:7.2 (956.5) Současná společnost přesouvá záležitost pojištění z oblasti kněží a náboženství do oblasti ekonomické. Náboženství se stále více zabývá jistotou života po smrti. Dnešní lidé, alespoň ti myslící, již neplatí ničivé poplatky, aby jim zajistily štěstí. Náboženství pomalu stoupá k vyšším filozofickým úrovním na rozdíl od své bývalé funkce jako jistoty proti neštěstí.
86:7.3 (956.6) Ale tyto starodávné představy o zbožnosti pomáhaly lidem, aby se neodevzdávali osudu a nestali se beznadějně pesimistickými; oni věřili, že mohou udělat alespoň něco, aby ovlivnili svůj osud. Zbožnost, která byla založena na strachu z démonů, vštípila lidem potřebu ovládat své jednání, protože existoval nadmateriální svět, který řídil lidský osud.
86:7.4 (956.7) Současné civilizované rasy se právě nyní zbavují strachu z démonů jako vysvětlení štěstí a běžných nepravidelností bytí. Lidstvo se postupně osvobozuje z toho zajetí, ve kterém neštěstí bylo vysvětlováno jednáním démonů-duchů. Ale přestože lidé opouštějí mylnou teorii o tom, že duchové zapříčiňují těžké rány osudu, projevují překvapující ochotu přijmout téměř stejně chybné učení, které je vede k tomu, že připisují všechny lidské nerovnosti politickým chybám, sociální nespravedlnosti a průmyslové soutěživosti. Ale nové zákonné systémy, narůstající dobročinnost a přibývající reorganizace průmyslu, jakkoliv jsou prospěšné, nemohou napravit skutkovou podstatu narození a neštěstí života. Pouze pochopení faktů a moudré zacházení se zákony přírody umožní člověku dosáhnout toho, co chce a předejít tomu, co nechce. Vědecké poznání, vedoucí k vědecké činnosti, je jedinou protilátkou proti takzvaným nezaviněným nemocem.
86:7.5 (957.1) Průmysl, válka, otroctví a občanská vláda byly důsledkem sociální evoluce člověka v jeho přirozeném prostředí; podobně vznikla zbožnost jako jeho reakce na iluzorní prostředí imaginárního světa duchů. Zbožnost byla evolučním rozvojem sebezabezpečení a účinkovalo to, bez ohledu na to, že to byl od počátku chybný koncept a byl doslova nelogický.
86:7.6 (957.2) Primitivní zbožnost připravila půdu lidské mysli mocnou a hrozivou silou nesprávného strachu pro poskytnutí v dobré víře duchovní síly nadpřirozeného původu─Ladiče Myšlení. A božští Ladiči od té doby usilují o přeměnu strachu před Bohem v lásku k Bohu. Evoluce může být pomalá, ale je neomylně účinná.
86:7.7 (957.3) [Představeno Večerní Hvězdou Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 87
87:0.1 (958.1) KULT duchů vznikl jako protiváha vrtošivé smůle; jeho primitivní nábožné rituály byly výsledkem strachu z neštěstí a nesmírné hrůzy ze smrti. Žádné z těchto raných náboženstvích nemělo příliš společného s poznáním Božstva či s úctou k nadlidskému; jejich obřady byly většinou prohibitivní, zaměřené na vyloučení, vypuzení nebo vyhnání démonů. Kult duchů nebyl nic víc než pojistkou proti neštěstí; neměl vůbec nic společného s investicemi, které přinesou vyšší a budoucí výnosy.
87:0.2 (958.2) Po dlouhou dobu člověk vedl s kultem duchů krutý boj. Nic v historii lidstva nedokázalo vyvolat větší soucit, než tento obraz nejhlubšího zotročení člověka strachem z démonů-duchů. Se zrodem právě tohoto samého strachu lidstvo začalo vylepšovat evoluci náboženství. Lidská představivost se odpoutala od břehů svého já a nezakotví, dokud nedospěje ke koncepci opravdového Božstva, skutečného Boha.
87:1.1 (958.3) Smrt vzbuzovala strach, protože znamenala osvobození dalšího ducha z jeho fyzického těla. Pradávní lidé dělali všechno možné pro to, aby předešli smrti, aby se vyhnuli nevyhnutelnému boji s nových duchem. Oni se vždy úzkostlivě snažili přemluvit ducha, aby opustil místo smrti a odešel do záhrobního světa. Duch vyvolával největší strach v domnělé přechodné době mezi jeho objevením se ve chvíli smrti a jeho pozdějším odchodem do země duchů, což byla mlhavá a primitivní představa o pseudonebi.
87:1.2 (958.4) Ačkoliv divoch připisoval duchům nadpřirozené schopnosti, skoro vůbec si nemyslel, že mají nadpřirozenou inteligenci. Používalo se mnoho triků a lstí ve snaze oklamat a podvést duchy. Civilizovaný člověk stále ještě hodně věří v to, že viditelným projevem zbožnosti nějakým způsobem oklame i vševědoucí Božstvo.
87:1.3 (958.5) Primitivní lidé se báli nemoci, protože zjistili, že často byla poslem smrti. Jestliže šaman kmene nedokázal vyléčit postiženého jedince, byl tento nemocný člověk obvykle přestěhován z rodinné chýše do nějaké malé, anebo byl ponechán venku, aby tam umřel sám. Obvykle byl dům, ve kterém nastala smrt, zničen; jestli zničen nebyl, tak se mu vždy vyhýbalo a tento strach bránil dávnému člověku stavět důkladná obydlí. To byl také důvod proti zakládání trvalých vesnic a měst.
87:1.4 (958.6) Když zemřel člen klanu, divoši celou noc seděli a povídali si spolu, protože se báli, že by také zemřeli, kdyby usnuli v blízkosti mrtvoly. Nakažení od mrtvoly dotvrzovalo strach z mrtvého a všechny národy, v té či jiné době, používaly propracované očisťovací obřady za účelem očistit daného člověka po kontaktu s mrtvým. Pradávní lidé věřili, že mrtvole musí být poskytnuto světlo; mrtvé tělo nesmělo nikdy zůstat ve tmě. Ve dvacátém století stále hoří svíčky kolem rakve a lidé stále sedí u mrtvého těla. Takzvaný civilizovaný člověk ještě doposud zcela neodstranil strach z mrtvých těl ze své filozofie života.
87:1.5 (959.1) Ale, přes všechen tento strach, lidé se stále snažili oklamat duchy. Jestli dům, ve kterém zemřel člověk, nebyl zničen, mrtvola byla vynesena otvorem ve zdi, nikdy ne dveřmi. Tato opatření byla zavedena na oklamání ducha, aby se zabránilo jeho dalšímu setrvání a proti jeho návratu. Pozůstalí se vraceli z pohřbu jinou cestou ze strachu, že by je duch sledoval. Zpětná chůze a řada dalších taktik byly používány na ochranu před návratem ducha z hrobu. Aby ducha oklamali, muži si často vyměňovali oblečení se ženami. Smuteční oblečení bylo navrženo tak, aby zamaskovalo pozůstalé; později mělo vyjádřit úctu mrtvému a tímto způsobem usmířit duchy.
87:2.1 (959.2) Negativní záměr usmiřovat duchy se v nábožnosti objevil dávno před pozitivním záměrem duchy o něco žádat a prosit. První lidské způsoby uctívání byly projevy obrany, ne úcty. Novodobý člověk pokládá za moudré mít pojištění proti požáru; tak i divoch si myslel, že je moudré být pojištěn proti duchům, přinášející neštěstí. Snaha zajistit takovou ochranu dala vzniknout metodám a rituálům kultu duchů.
87:2.2 (959.3) Kdysi si lidé mysleli, že největším přáním ducha je rychlé „uložení“, aby mohl nerušeně odejít do záhrobního světa. Jakékoliv pochybení, nebo vynechání něčeho při vykonávání rituálu ukládání ducha zaručeně zpozdilo jeho návrat do země duchů. O tomto se myslelo, že to znepokojí ducha a takový rozhněvaný duch byl považován za příčinu nesnází, pohromu a neštěstí.
87:2.3 (959.4) Pohřební obřad vznikl ze snahy člověka přimět duši ducha, aby odešla do svého budoucího domova a pohřební promluva měla za účel informovat nového ducha jak se tam dostat. Bylo zvykem zajistit jídlo a ošacení na duchovu cestu a tyto předměty se pokládaly do hrobu, nebo vedle něho. Divoch věřil, že je zapotřebí doba tří dnů až jednoho roku na „uložení ducha“─na to, aby opustil okolí hrobu. Eskymáci stále věří, že duše zůstává s tělem tři dny.
87:2.4 (959.5) Po smrti se dodržovalo mlčení, nebo smutek, aby nebyl duch přilákán zpět domů. Běžnou formou smutku bylo sebetrýznění─způsobení tělesných ran. Mnoho pokrokových učitelů se snažilo tomuto zamezit, ale bezúspěšně. Myslelo se, že půst a jiné formy sebezapření utěší duchy, kteří nacházeli potěšení v potížích živých v přechodném období, kdy se potloukali kolem před svým vlastním odchodem do záhrobního světa.
87:2.5 (959.6) Dlouhá a častá období smuteční nečinnosti byla jednou z velkých překážek rozvoji civilizace. Každý rok byly doslova promarněny týdny a dokonce měsíce tímto neproduktivním a zbytečným truchlením. Skutečnost, že profesionální truchlící byli najímáni pro pohřební obřady ukazuje, že truchlení bylo rituálem a ne opravdovým projevem zármutku. Současní lidé mohou oplakávat mrtvé z úcty a kvůli bolestné ztrátě, ale pradávní lidé to dělali ze strachu.
87:2.6 (959.7) Jména mrtvých se nikdy nevyslovovala. De facto byla často z jazyka vyloučena. Tato jména se stala tabu a proto tímto způsobem byly jazyky neustále ochuzovány. To nakonec vedlo k rozšiřování symbolické řeči a obrazných výrazů, takových jako „jméno, nebo den, o kterých nikdo nemluví.“
87:2.7 (960.1) V dávné minulosti se tak lidé usilovně snažili zbavit ducha, že mu nabízeli všechno, co jen bylo možno chtít během života. Duchové chtěli ženy a služebníky; majetný divoch počítal s tím, že alespoň jedna otrokyně bude s ním zaživa pohřbena, když on zemře. Později se stalo zvykem, že vdova spáchala sebevraždu na hrobě svého manžela. Když zemřelo dítě, často byla uškrcena matka, nebo teta či babička, aby dospělý duch mohl doprovázet a pečovat o ducha dítěte. A ti, kteří se takto vzdali svých životů, to dělali velmi ochotně; ve skutečnosti, kdyby porušili zvyk, strach z hněvu ducha by obral jejich život o těch několik málo radostí, kterých se primitivním lidem dostávalo.
87:2.8 (960.2) Bylo zvykem, že když zemřel náčelník, připravilo se velké množství předmětů, aby ho doprovázely na jeho další cestě; když zemřel otrokář, otroci se zabili, aby mu mohli sloužit v zemi duchů. Na ostrově Borneo tento zvyk stále ještě udržují; otrok je ubodán k smrti, aby jako duch doprovázel svého zemřelého pána. Věřilo se, že duchové zabitých osob se těší na to, že budou mít duchy svých vrahů za otroky; tato představa podnítila lidi k lovení hlav.
87:2.9 (960.3) Lidé věřili, že duchové mají rádi vůni jídla; kdysi bylo nabízení jídla u pohřebních hostin všeobecným jevem. Primitivní metodou žádosti o milosrdenství, ještě před jezením, bylo hození kousku jídla do ohně za účelem uspokojit duchy a přitom se mumlalo zaříkadlo.
87:2.10 (960.4) O mrtvých se myslelo, že použijí duchy nástrojů a zbraní, které používali ve svých životech. Rozbít předmět znamenalo „zabít ho“, čímž se uvolnil jeho duch a odešel sloužit do země duchů. Také se konaly majetkové oběti spalováním či zakopáváním. Plýtvání při starověkých pohřbech bylo nesmírné. Pozdější rasy dělaly při těchto obětích smrti papírové modely a nahrazující kresby namísto opravdových předmětů a osob. Obrovský pokrok v civilizaci nastal tehdy, když rodové dědictví nahradilo spalování a zakopávání majetku. Irokézští indiáni provedli mnoho reforem proti plýtvání, spojené s pohřebními obřady. A zachování majetku jim umožnilo stát se nejmocnějšími ze severních červených lidí. O současném člověku se předpokládá, že nemá strach z duchů. Ale zvyk je silný a mnoho pozemského bohatství se stále plýtvá na pohřební rituály a úmrtní obřady.
87:3.1 (960.5) Rozvoj kultu duchů nevyhnutelně vedl k uctívání předků, protože se to stalo spojujícím článkem mezi obyčejnými démony a vyššími duchy─předchůdci bohů. Raní bohové byli prostě oslavovaní zemřelí lidé.
87:3.2 (960.6) Uctívání předků mělo zpočátku blíže ke strachu než k uctívání, ale taková víra rozhodně přispěla k dalšímu šíření strachu před duchy a jejich uctívání. Oddaní vyznavači raných kultů uctívání duchů předků se dokonce báli ze strachu zívnout, aby v tu chvíli do jejich těla nevstoupil zlý duch.
87:3.3 (960.7) Tradice osvojování dětí vznikla ze snahy mít někoho, kdo po smrti nabídne oběti za pokoj a blahobyt duše. Divoch žil ze strachu před duchy svých soukmenovců a svůj volný čas trávil přípravou pro bezpečný doprovod svého vlastního ducha po smrti.
87:3.4 (960.8) Většina kmenů zavedla alespoň jednou za rok svátek všech duší. Římané měli dvanáct takových svátků a s nimi spojené obřady každý rok. Polovina všech dnů v roce byla věnována nějakému druhu obřadu, spojeného s těmito starodávnými kulty. Jeden římský císař se pokusil reformovat tyto zvyky snížením počtu svátečních dnů na 135 za rok.
87:3.5 (961.1) Kult ducha se neustále vyvíjel. Tak jak duchové byli viděni jako přecházející z nedokonalého stadia na vyšší stupeň bytí, tak rozvoj kultu nakonec dospěl k uctívání nebeských duchů a také bohů. Ale bez ohledu na různící se víry ve vyspělejší duchy, všechny kmeny a rasy kdysi jednou věřily na démony.
87:4.1 (961.2) Strach před duchy byl zdrojem všech světových náboženstvích; a mnohé kmeny lpěly věky na staré víře v duchy jednoho typu. Učily, že člověk měl štěstí, protože duch byl uspokojen. Když měl smůlu, znamenalo to, že duch se zlobil.
87:4.2 (961.3) Jak se s rozvojem kultu duchů šířil strach před nimi, objevila se představa o duších vyššího typu, duších, které nebylo možno jednoznačně ztotožnit s žádným konkrétním člověkem. Byli to vyšší, osvícení duchové, kteří postoupili přes svět démonů do vyšších sfér světa duchů.
87:4.3 (961.4) Představa existence dvou druhů duchů se postupně pomalu rozšířila po celém světě. Tento nový dualistický spiritismus se nemusel šířit od kmene ke kmeni; vznikl nezávisle ve všech koutech světa. Ve svém vlivu na rozvíjející se evoluční mysl, síla takové ideje nespočívá v její opravdovosti či smysluplnosti, ale spíše v její pochopitelnost a možnosti všeobecného, rychlého a jednoduchého použití.
87:4.4 (961.5) Ještě později představivost člověka vytvořila koncepci jak dobrých, tak i zlých nadpřirozených sil; někteří démoni nikdy nevyspěli na úroveň dobrých duchů. Raný monospiritismus, založený na strachu před duchy, se postupně vyvíjel do duálního spiritismu, nového konceptu neviditelného řízení pozemských záležitostí. Konečně byly štěstí a smůla zobrazeny tak, že mají své příslušné kontrolory. A všeobecně se věřilo, že z těchto dvou typů je aktivnější a početnější ten, který přinášel neštěstí.
87:4.5 (961.6) Když nakonec dogma o dobrých a zlých duších dozrálo, stalo se nejrozšířenějším a nejstálejším ze všech nábožných přesvědčeních. Tento dualismus představoval velký nábožensko-filozofický pokrok, protože umožnil člověku vysvětlení jak štěstí, tak i neštěstí a současně mu umožnil věřit v nadmateriální bytosti, které byly do určité míry zásadové ve svém jednání. Od duchů bylo možno očekávat dobré či zlé skutky; nebyli pokládáni za úplně náladové, což si o raných démonech monospiritismu myslela většina primitivních vír. Konečně byl člověk schopen představit si nadmateriální síly, které byly zásadové ve svém chování, což byl jeden z nejvýznamnějších objevů pravdy v celé historii evoluce náboženství a rozvoji lidské filozofie.
87:4.6 (961.7) Nicméně, evoluční náboženství zaplatilo obrovskou cenu za koncept dualistického spiritismu. Raná filozofie člověka dokázala najít soulad mezi stálostí duchů a střídavým štěstím a neštěstím v životě pouze ustanovením dvou typů duchů: dobrých a zlých. A přestože tato víra umožnila člověku sloučit proměny náhody s konceptem neměnných nadmateriálních sil, tato teorie od té doby ztěžuje věřícím lidem pochopit kosmickou jednotu. Bohům evolučního náboženství zpravidla odporují temné síly.
87:4.7 (962.1) Tragédie toho všeho spočívá v tom, že když se tyto ideje začaly zakořeňovat v primitivní mysli člověka, v celém světě opravdu nebylo žádných zlých, nebo rozporuplných duchů. Taková nešťastná situace nenastala až do doby po Kaligastiově vzpouře a trvala pouze do Pentekosté. Koncept dobra a zla jako rovnocenných kosmických zásad existuje v hojné míře i v lidské filozofii dvacátého století. Většina světových náboženstvích stále ještě nese kulturní mateřské znamení dávno uplynulých dnů vznikajících kultů ducha.
87:5.1 (962.2) Primitivní člověk viděl duchy a démony s téměř neomezenými právy, ale bez žádných povinností; lidé si mysleli, že duchové berou člověka jako bytost s množstvím povinností, ale bez žádných práv. Věřilo se, že duchové pohlížejí na člověka tak, že neustále selhává ve vykonávání svých duchovních povinností. Všeobecnou vírou lidstva bylo to, že duchové vyžadují nepřetržitou úctu v podobě služby jako daň za nezasahování do lidských záležitostí a i malá nehoda byla připisována jednání duchů. Dávní lidé se tak báli toho, že by mohli opomenout některou poctu, náležící bohům, že když přinesli oběti všem známým duchům, potom udělali další obětní obřad pro „neznámé bohy“ jen proto, aby byli v dokonalém bezpečí.
87:5.2 (962.3) A tak teď, po jednoduchém kultu ducha, přicházejí obřady rozvinutějšího a relativně složitějšího kultu ducha-démona─službě a uctívání vyšších duchů, vytvořených v primitivní představivosti člověka. Nábožné obřady musí držet krok s evolucí a duchovním progresem. Ale rozšiřující se kult vyžadoval stále více umění sebezabezpečení ve vztahu k víře v nadpřirozené bytosti, samočinné přizpůsobení k duchovnímu prostředí. Průmyslové a vojenské organizace byly přizpůsobením se přírodnímu a sociálnímu prostředí. A tak, jak manželství vzniklo pro uspokojování potřeb dvou různých pohlaví, tak náboženská organizace vznikla jako odpověď na víru ve vyšší duchovní síly a duchovní bytosti. Náboženství představuje přizpůsobení se člověka vlastním iluzím o záhadě náhody. Strach z duchů a následné jejich uctívání byly použity jako pojistka proti neštěstí, jako způsob dosažení blahobytu.
87:5.3 (962.4) V představách divocha se dobří duchové starají o své věci a po lidech téměř nic nepožadují. Jsou to právě zlí démoni a duchové, které je nutno udržovat v dobré náladě. Proto tedy primitivní lidé věnovali více pozornosti svým škodolibým démonům, než svým dobrotivým duchům.
87:5.4 (962.5) Myslelo se, že zejména lidský blahobyt provokuje závist zlých duchů a jejich metoda odplaty byla provedena prostřednictvím druhého člověka a s pomocí uhrančivého pohledu. Ta fáze kultu, která byla spojena se snahou vyhnout se působení ducha, se značně zabývala intrikami uhrančivého pohledu. Strach z něho se rozšířil téměř po celém světě. Krásné ženy nosily závoj, aby byly uchráněny před uhrančivým pohledem; následně, mnoho žen, které toužily být považovány za krásné, přijalo tento zvyk. Kvůli tomuto strachu ze zlých duchů, nebylo dětem obvykle dovoleno zůstat venku po setmění a rané modlitby vždy obsahovaly prosbu „zbav nás ode všeho zlého.“
87:5.5 (962.6) V Koránu je celá kapitola, věnovaná uhrančivému pohledu a magickým kouzlům a Židé v to naprosto věřili. Celý falický kult vznikla jako obrana proti uhrančivému pohledu. Rozmnožovací orgány byly považovány za jediný fetiš, který dokázal učinit uhrančivý pohled bezmocným. Uhrančivý pohled dal vzniknout prvním pověrám o prenatálním značkování dětí─mateřských znaménkách a ve své době byl tento kult prakticky univerzální.
87:5.6 (963.1) Závist je hluboko zakořeněná lidská vlastnost; proto ji primitivní člověk připsal svým raným bohům. A jakmile se člověk jednou pokusil duchy zmást, brzy je začal podvádět. On řekl: „jestliže duchové žárlí na naši krásu a blahobyt, my se zohavíme a o našich úspěších budeme mluvit málo.“ Raná pokora nebyla proto snížením ega, ale spíše snahou oklamat závistivé duchy a zvítězit nad nimi.
87:5.7 (963.2) Aby se předešlo žárlivosti duchů na lidský blahobyt, tak se hodně spílalo některým talismanům, nebo milované věci či osobě. Tak vznikl zvyk znehodnocovat pochvalné poznámky, týkající se sebe sama, nebo rodiny a postupně se vyvinul do civilizované skromnosti, zdrženlivosti a zdvořilosti. V souladu s tímto se stalo módním vypadat ošklivě. Krása vzbuzovala závist duchů; naznačovala hříšnou lidskou pýchu. Divoch chtěl mít ošklivé jméno. Tento rys kultu byl značným handicapem pro rozvoj umění a svět zůstal velmi dlouhou dobu temný a ošklivý.
87:5.8 (963.3) Pod vlivem kultu duchů byl život v nejlepším případě hrou, výsledkem jednání duchů. Budoucnost člověka byla výsledkem jeho snahy, pracovitosti či talentu jenom do té míry, do jaké tyto vlastnosti mohly být použitelné pro ovlivnění duchů. Obřady pro usmiřování duchů byly těžkým břemenem a činily život únavným a doslova nesnesitelným. Od věku ke věku, z pokolení na pokolení, jedna rasa za druhou se snažily zlepšit toto dogma o vyšších démonech, ale žádná generace se to nikdy neodvážila úplně odmítnout.
87:5.9 (963.4) Úmysly a vůle duchů se zkoumaly s pomocí proroctví, věšteb a znameních. A tato poselství duchů byla vysvětlována předpovědí, jasnovidectvím, magií, očistou a astrologií. Celý kult byl systémem, určeným pro usmíření, uchlácholení a zbavení se duchů prostřednictvím tohoto maskovaného uplácení.
87:5.10 (963.5) Tak vznikla nová a rozšířená světová filozofie, spočívající na:
87:5.11 (963.6) 1. Povinnosti─to, co se musí udělat, aby duchové byli příznivě nakloněni, nebo alespoň neutrální.
87:5.12 (963.7) 2. Dobru─správné chování a obřady, zaměřené na získání aktivního postoje duchů na svoji stranu.
87:5.13 (963.8) 3. Pravdě─správném pochopení duchů a přístupu k nim a tudíž k životu a smrti.
87:5.14 (963.9) Nebylo to pouze ze zvědavosti, že pradávní lidé chtěli znát budoucnost; oni se chtěli vyhnout neštěstí. Věštění bylo prostě pokusem uniknout potížím. V té době sny byly považovány za proroctví, zatímco všechno neobvyklé se pokládalo za znamení. Dokonce i dnes civilizované národy upřímně věří ve znamení, symboly a jiné pověrčivé pozůstatky, charakteristické pro rozvoj pradávného kultu duchů. Pomalu, velmi pomalu člověk opouští od těch metod, pomocí kterých tak pozvolna a úmorně vystoupal po evolučních stupních života.
87:6.1 (963.10) Když lidé věřili pouze na démony, náboženský rituál byl více osobním, méně organizovaným. Ale s objevením víry ve vyšší duchy vznikla potřeba používat „vyšší duchovní metody“ pro jednání s nimi. Tento pokus zlepšit a propracovat metody usmiřování duchů vedl rovnou k vytvoření způsobů obrany proti duchům. Člověk se opravdu cítil bezmocný před nekontrolovatelnými silami, působící v pozemském životě a jeho pocit podřadnosti ho dohnal k pokusu nalézt nějaký kompenzující element, nějaký způsob pro vyrovnání nerovností v jednostranném boji člověka versus kosmos.
87:6.2 (964.1) V počátcích kultu byly lidské snahy ovlivnit jednání démonů omezeny na usmiřování a na pokusy uplatit smůlu. Když rozvoj kultu dospěl ke koncepci dobrých a zlých duchů, tyto obřady se změnily v pokusy pozitivnější povahy, ve snahy získat štěstí. Nábožnost člověka již nebyla úplně negativistická, přičemž člověk se nespokojil jen se snahami získat štěstí; brzy začal vymýšlet systémy, které by mu mohly vynutit spolupráci duchů. Nábožný člověk není již déle bezbranný před neutuchajícími požadavky iluzorních duchů, které si sám vymyslel; divoch začíná vynalézat zbraně, se kterými si může vynutit zásah ducha a přivolat jeho pomoc.
87:6.3 (964.2) První snahy člověka o obranu byly směřovány proti démonům. Jak plynuly epochy, živí začali vytvářet metody na obranu proti mrtvým. Bylo vynalezeno mnoho způsobů na zastrašování a vyhánění démonů, které je možno citovat následovně:
87:6.4 (964.3) 1. Uříznutí hlavy a svázání těla v hrobě.
87:6.5 (964.4) 2. Kamenování domu zemřelého.
87:6.6 (964.5) 3. Kastrace, nebo zlomení nohou mrtvoly.
87:6.7 (964.6) 4. Pohřbení pod kameny─jeden z původů dnešních náhrobků.
87:6.8 (964.7) 5. Kremace, pozdější vynález na zabránění potíží s duchem.
87:6.9 (964.8) 6. Hození těla do moře.
87:6.10 (964.9) 7. Vystavení těla ve volné přírodě, aby ho sežrala divoká zvířata.
87:6.11 (964.10) Lidé věřili, že duchy vyruší a vystraší hluk; křik, zvony a bubny je odháněly od živých. A tyto prastaré metody jsou stále ještě v oblibě při „bdění“ u hrobu mrtvého. Pro zahánění nevítaných duchů se používaly páchnoucí lektvary. Vyráběly se ošklivé napodobeniny duchů, aby ti rychle utekli, když se uvidí. Věřilo se, že psi mohou odhalit příchod démonů a že dávají varování svým vytím a kohouti začnou kokrhat, když jsou nablízku. V této pověře má svůj původ větrná korouhev v podobě kohouta.
87:6.12 (964.11) Za nejlepší ochranu proti démonům byla považována voda. Nadřazena všem ostatním druhům byla svěcená voda, což byla voda, ve které si nohy omyli kněží. Jak o ohni, tak i o vodě, se věřilo, že tvoří nepřekonatelé překážky pro démony. Římané třikrát obešli s vodou mrtvé tělo; ve dvacátém století se tělo kropí svěcenou vodou a umývání rukou na hřbitově je stále ještě židovským rituálem. Křest byl rysem pozdějšího vodního obřadu; primitivní koupel byla náboženským rituálem. Pouze v nedávné době se koupel stala hygienickým návykem.
87:6.13 (964.12) Ale člověk se nezastavil u vyhánění démonů; prostřednictvím náboženských rituálů a jiných metod se brzy pokoušel zastavit působení duchů. Zaklínání bylo využívání jednoho ducha pro řízení nebo vyhnání druhého a tyto taktiky se také používaly pro zastrašování démonů a duchů. Koncept duálního spiritismu dobrých a zlých sil poskytl člověku dostatek příležitostí pokusit se postavit jednu sílu proti druhé, protože, když silný člověk dokázal přemoci slabšího, tak určitě silný duch dokáže ovládat nižšího démona. Primitivní proklínání byla donucovací metoda, určena k zastrašení nižších duchů. Později se tento zvyk rozšířil na vynášení kleteb na nepřátele.
87:6.14 (965.1) Dlouhou dobu se věřilo, že navrácením zpět k používání starších obyčejů se mohou duchové a polobohové donutit k žádoucímu jednání. Stejně tak se proviňuje současný člověk. Vy oslovujete jeden druhého běžným každodenním jazykem, ale když se modlíte, uchylujete se ke staršímu stylu jiné generace, takzvanému obřadnému stylu.
87:6.15 (965.2) Tím se také vysvětluje mnoho případů navrácení k náboženským obřadům sexuálního charakteru, například, k chrámové prostituci. Tyto návraty k primitivním zvykům byly považovány za spolehlivou stráž proti mnoha pohromám. Ve vnímání těchto jednoduchých lidí byly všechny takové moresy zcela zproštěny toho, co by dnešní člověk nazval promiskuitou.
87:6.16 (965.3) Potom přišel zvyk rituálních přísah, za kterým brzy následovaly zástavy a přísežné sliby. Většina těchto přísežných slibů byla doprovázena sebemučením a sebezmrzačením; později půstem a modlitbou. Následně se na sebezapření pohlíželo jako na spolehlivou přesvědčující metodu; to především platilo v případě potlačení pohlavního pudu. A tak si primitivní člověk brzy osvojil nepopiratelnou přísnost ve svých náboženských zvycích, víru v účinnost sebemučení a sebezapírání jako rituály, schopné přinutit neochotné duchy projevit přízeň ve všem jeho utrpení a strádání.
87:6.17 (965.4) Současný člověk se již otevřeně nesnaží vytvářet nátlak na duchy, ačkoliv stále projevuje náchylnost ke smlouvání s Božstvem. A proto stále přísahá, klepe na dřevo, drží palce a vykašlávání doprovází nějakou otřepanou frází, která kdysi byla magickým zaklínadlem.
87:7.1 (965.5) Životnost kultovního typu společenské organizace spočívala v tom, že poskytoval symboliku, nutnou pro zachování a stimulaci mravních postojů a náboženských projevů oddanosti. Kult vyrostl z tradic „starých rodin“ a byl zvěčněn jako uznávanáí instituce; všechny klany mají kult nějakého typu. Každý inspirující ideál se snaží mít nějaký zvěčňující symbolismus─hledá nějakou metodu pro kulturní projev, který zaručí jeho přežití a rozšíří jeho uskutečňování. A kult dosáhne takového výsledku péčí o emoce a uspokojováním emocí.
87:7.2 (965.6) Od samého počátku civilizace každé přitažlivé hnutí v sociální kultuře, nebo náboženském rozvoji vyvinulo rituál, symbolický obřad. Čím více byl tento rituál nevědomý, o to silněji uchvátil své stoupence. Kult chránil smýšlení a uspokojoval emoce, ale vždy byl největší překážkou na cestě k sociální přestavbě a duchovnímu progresu.
87:7.3 (965.7) Přestože kult vždy zpomaluje sociální progres, je to politováníhodné, že tolik dnešních věřících v mravní normy a duchovní ideály nemá přiměřený symbolismus─žádný kult vzájemného zabezpečení─nic, co by dalo pocit sounáležitosti. Ale náboženský kult nemůže být vymyšlen; on musí vzniknout. Neexistují dvě skupiny s identickými kulty, pokud jejich rituály nejsou povinně ustanoveny autoritou.
87:7.4 (965.8) Raný křesťanský kult byl neúčinnějším, nejpřitažlivějším a nejtrvalejším rituálem, jaký byl kdy vytvořen, nebo vymyšlen, ale většina jeho hodnot byla zničena v době vědeckého věku zrušením tolika jeho původních základních principů. Křesťanský kult byl zbaven života ztrátou mnoha podstatných idejí.
87:7.5 (965.9) V minulosti se pravda rychle vypěstovala a volně se šířila, když kult byl pružný a jeho symbolika rozpínavá. Nevyčerpatelná pravda a přizpůsobitelný kult podporovaly rychlost sociálního rozvoje. Kult, nemající smysl, kazí náboženství, když se snaží potlačit filozofii a zotročit intelekt; skutečný kult se rozvíjí.
87:7.6 (966.1) Bez ohledu na nedostatky a vady, každé nové zjevení pravdy dalo vzniknout novému kultu a také nová koncepce Ježíše musí vytvořit novou a odpovídající symboliku. Dnešní člověk musí nalézt nějakou přiměřenou symboliku pro své nové a šířící se ideje, ideály a postoje. Takové povznesené symboly musí vzejít z náboženství života, duchovní zkušenosti. A tato vyšší symbolika vyšší civilizace musí být založena na koncepci Otcovství Boha a musí být naplněna mocným ideálem bratrství člověka.
87:7.7 (966.2) Staré kulty byly příliš egocentrické; nové musí být výplodem praktické lásky. Tak, jako staré kulty, tak i nový kult musí upevňovat postoje, uspokojovat emoce a podněcovat oddanost, ale musí dělat více: musí podporovat duchovní rozvoj, šířit kosmické významy, posilovat morální hodnoty, povzbuzovat sociální rozvoj a stimulovat vyšší typ osobního nábožného života. Nový kult musí zajistit vyšší cíle žití, které jsou jak dočasné, tak i věčné─sociální a duchovní.
87:7.8 (966.3) Žádný kult nemůže přetrvat a přispívat k progresu sociální civilizace a individuálnímu duchovnímu rozvoji, pokud není založen na biologickém, sociologickém a náboženském významu rodiny. Přetrvávající kult musí symbolizovat to, co je trvalé v přítomnosti nekončících změn; musí oslavovat to, co sjednocuje proud stále se měnících sociální proměn. Musí se opírat o opravdové významy, povyšovat krásné vztahy a velebit správné hodnoty skutečné ušlechtilosti.
87:7.9 (966.4) Ale nesmírné potíže v nalezení nové a uspokojující symboliky spočívají v tom, že současní lidé, jako skupina, lpí na vědeckém stanovisku, vyhýbají se pověrčivosti a odmítají nevědomost, zatímco jako jednotlivci všichni touží po tajemství a uctívají neznámé. Žádný kult nemůže přežít, pokud neztělesňuje nějaké mocné tajemství a skrývá něco hodně nedosažitelného. Avšak nová symbolika musí být důležitá nejenom pro skupinu, ale musí být také smysluplná pro jednotlivce. Jakékoliv prospěšné formy symboliky musí být takové, které může jednotlivec uskutečňovat svojí vlastní iniciativou a ze kterých se může těšit také se svými druhy. Jestli by nový kult mohl být dynamický a ne statický, mohl by být opravdu cenným vkladem pro světský, tak i duchovní rozvoj lidstva.
87:7.10 (966.5) Ale kult─systém symbolických rituálů, sloganů, nebo cílů─nebude fungovat, jestliže je příliš komplikovaný. A kromě toho, musí vyžadovat oddanost a schopnost být loajální. Každé účinné náboženství neomylně vytváří důstojnou symboliku a jeho stoupenci by měli dělat všechno pro to, aby zabránili krystalizaci svého rituálu do záhadných, přetvořených a dusících stereotypních obřadů, které jenom poškozují a zpomalují všechen sociální, morální a duchovní progres. Žádný kult nemůže přežít, jestliže brzdí morální růst a nepodporuje duchovní progres. Kult je tou kostrou, na které vyrůstá živé a dynamické tělo osobní duchovní zkušenosti─opravdové náboženství.
87:7.11 (966.6) [Představeno Oslnivou Večerní Hvězdou Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 88
88:0.1 (967.1) PŘEDSTAVA ducha, vstupujícího do neživého předmětu, zvířete či lidské bytosti, je velmi prastarou a důstojnou vírou, existující od začátku evoluce náboženství. Toto učení o posedlosti duchem není nic jiného než fetišismus. Divoch se neklaněl nutně před fetišem; on logicky uctíval a vážil si v něm pobývajícího ducha.
88:0.2 (967.2) Zpočátku se věřilo, že duch fetiše je přízrak zemřelého člověka; později se mělo za to, že ve fetiších pobývají vyšší duchové. A tak kult fetiše nakonec zahrnoval všechny primitivní představy o démonech, duších, spiritech a posedlosti ďáblem.
88:1.1 (967.3) Primitivní člověk vždy chtěl ze všeho neobvyklého udělat fetiš; proto objevení se mnoha fetišů bylo náhodné. Člověk onemocní, něco se stane a on se uzdraví. To samé se vztahuje k reputaci mnohých medicín a náhodných metod léčení nemocí. Dalo se očekávat, že předměty, spojené se sny, se promění do fetišů. Fetiši se staly vulkány, ale ne hory; komety, ale ne hvězdy. Dávný člověk považoval padající hvězdy a meteory za znamení, označující příchod zvláštních duchů-návštěvníků na zem.
88:1.2 (967.4) Prvními fetiši byly oblázky s podivnými znameními a člověk od těch dob vždy hledal „posvátné kameny.“ Kdysi korály představovaly kolekci posvátných kamenů, celou sadu talismanů. Kamenné fetiše mělo hodně kmenů, ale jen málo přežilo jako Kaaba a Kámen Osudu. Oheň a voda patřily také k prvotním fetišům a uctívání ohně, společně s vírou ve svěcenou vodu, přetrvává dodnes.
88:1.3 (967.5) Fetišismus stromů přišel později, u některých kmenů trvání uctívání přírody vedlo k víře v talismany, které obydleli rozliční duchové přírody. Když se rostliny a ovoce staly fetiši, bylo zakázáno je jíst. Jedním z prvních v této kategorii bylo jablko; levantské národy nikdy jablko nejedly.
88:1.4 (967.6) Jestli zvíře snědlo lidské maso, stalo se fetišem. Tak se pes stal posvátným zvířetem Pársů. Jestli fetišem je zvíře a natrvalo v něm pobývá duch, potom se fetišismus dotýká reinkarnace. Divoši v mnohém záviděli zvířatům; necítili se jim nadřazeni a často dostávali jména po oblíbených zvířatech.
88:1.5 (967.7) Když se zvířata stala fetišem, potom následoval zákaz jíst jejich maso. Lidoopi a opice se kvůli jejich podobě člověku staly brzy posvátnými zvířaty; později byli takto také uctíváni hadi, ptáci a prasata. V jednu dobu byla fetišem kráva a mléko bylo tabu, zatímco výkaly byly velmi váženy. V Palestině byl uctíván had, především Féničany, kteří ho společně s Židy považovali za nástroj zlých duchů. Také mnoho současných národů věří v kouzelnou sílu plazů. Had je uctíván od Arábie přes Indii až k hadím tancům indiánského kmene Moqui.
88:1.6 (968.1) Některé dny týdne byly fetiši. Po dlouhé věky je pátek považován ze nešťastný den a třináctka je nešťastné číslo. Šťastná čísla tři a sedm přišla z pozdějších zjeveních; čtyřka byla šťastným číslem primitivního člověka a byla odvozena z raných poznatků čtyř bodů kompasu. Věřilo se, že počítání dobytka či jiného majetku, přináší neštěstí; dávní lidé byli vždy proti sčítání obyvatel─“počítání lidí.“
88:1.7 (968.2) Primitivní člověk nevytvářel nepatřičný fetiš ze sexu; rozmnožovací funkci se věnovalo jen velmi málo pozornosti. Divoch měl přirozené uvažování, nebyla tam nemravnost a chlípnost.
88:1.8 (968.3) Mocným fetišem byly sliny; plivnutí na člověka mohlo z něho vyhnat démony. Starší nebo nadřazený člověk projevil nejvyšší čest tomu, na koho plivnul. Na některé části lidského těla bylo pohlíženo jako na potencionální fetiše, obzvláště na vlasy a nehty. Vysoce ceněny byly dlouhodobě rostoucí nehty náčelníků a jejich odstřižky byly mocným fetišem. Víra ve fetišizmus lebek je jednou z hlavních příčin mnohem pozdějšího lovení hlav. Cenným fetišem byla pupeční šňůra; dokonce i v dnešní době se tak na ni pohlíží v Africe. První hračkou lidstva byla uchovaná pupeční šňůra. Posázena perlami, což se dělalo často, byla prvním náhrdelníkem člověka.
88:1.9 (968.4) Hrbáči a tělesně postižené děti byly považovány za fetiše; věřilo se, že šílenci jsou náměsíční. Primitivní člověk nedokázal rozlišit mezi genialitou a duševní vyšinutostí; slabomyslní lidé byli buď ubiti k smrti anebo uctíváni jako fetišistické osobnosti. Hysterie vzrůstající měrou potvrzovala populární víru v čarodějnictví; epileptici byli často kněží a šamani. Na stav opilosti se dívalo jako na formu posedlosti ďáblem; když divoch začal flámovat, dal si do vlasů list, aby se zbavil odpovědnosti za své chování. Jedy a opojné nápoje se staly fetiši; myslelo se, že je v nich nastěhován duch.
88:1.10 (968.5) Mnozí považovali geniální lidi za fetišistické osobnosti, ovládané moudrým duchem. A tito talentovaní lidé se brzy naučili podvádět a klamat, aby dosáhli svých sobeckých zájmů. Člověk-fetiš byl považován za nadčlověka; on byl božský a také neomylný. Proto náčelníci, králové, kněží, proroci a představitelé církví měli nakonec obrovskou moc a neomezenou autoritu.
88:2.1 (968.6) Domnívalo se, že démoni upřednostňovali pobývat v některém z předmětů, který jim patřil za živa. Tato víra vysvětluje působivost mnohých současných relikvií. Dávní lidé vždy uctívali kosti svých vůdců a kosterní ostatky svatých a hrdinů ještě i nyní vyvolávají u mnohých lidí pověrčivý respekt. Dokonce i dnes se konají poutě k hrobkám velikých lidí.
88:2.2 (968.7) Víra v ostatky je přežitkem pradávného kultu fetiše. Relikty současných náboženstvích představují pokus odůvodnit fetiš divocha a tím ho pozvednout na důstojné a vážené místo v současných náboženských systémech. Věřit na fetiše a magii se považuje za barbarské, ale klanět se ostatkům a připouštět zázraky nevyvolává pohořčení.
88:2.3 (969.1) Ohniště─krb─se více či méně stalo fetišem, posvátným místem. Svatyně a chrámy byly zpočátku fetišistickými místy, protože se tam pohřbívali mrtví. Posvátná chýše Hebrejců byla Mojžíšem povýšena do takového postavení, když se stala úkrytem pro superfetiš─tehdy existující koncepci Božího zákona. Ale Izraelité se nikdy nevzdali podivné víry Kenaanců v kamenné oltáře: „A tento kámen, který jsem postavil jako sloup, bude domem Božím.“ Oni opravdu věřili, že duch jejich Boha pobývá v takových kamenných oltářích, které však ve skutečnosti byly fetiše.
88:2.4 (969.2) Nejstarší symboly vznikly proto, aby uchovaly podobu a památku na slavné zemřelé; byly to ve skutečnosti jejich památníky. Idoly byly kultivované fetiše. Primitivní lidé věřili, že obřad vysvěcení přiměje ducha vstoupit do podoby. Stejným způsobem se požehnané předměty staly talismany.
88:2.5 (969.3) Mojžíš se snažil přidat k druhému přikázání starobylého morálního kódu Dalamatie kontrolu nad zbožňováním fetiše mezi Hebrejci. Důrazně nařídil, aby nevytvářeli žádný druh zobrazení, které by se mohlo stát předmětem zbožňování jako fetiš. Řekl to jasně: „nebudete vyrývat žádné obrazy, nebo podobizny čehokoliv, co je nahoře na nebesích, či dole pod zemí, nebo v pozemských vodách.“ Přestože toto přikázání značně zbrzdilo umění u Židů, snížilo zbožňování fetiše. Ale Mojžíš byl natolik moudrý, aby se snažil rychle odstranit dávné fetiše a proto dovolil umístit některé relikvie ve sloučeném oltáři války a náboženské svatyně, což byla archa.
88:2.6 (969.4) Nakonec se fetiši stala slova, především taková, která byla považována za slova Boha. Tímto způsobem se posvátné knihy mnohých náboženstvích staly fetišistickými vězeními, věznící duchovní představivost člověka. Vlastní snaha Mojžíše proti fetišům se stala nejvyšším fetišem; jeho přikázání bylo později použito ke znehodnocení umění a omezování zábavy a obdivování krásy.
88:2.7 (969.5) V dávných dobách fetišistické slovo autority bylo doktrínou, nahánějící strach─nejhroznější ze všech tyranů, zotročujících člověka. Dogmatický fetiš přivede smrtelného člověka k sebeklamu a do spárů náboženské nesnášenlivosti, fanatismu, pověrčivosti, netolerance a nejúděsnějším barbarským krutostem. Současná úcta k moudrosti a k pravdě je pouze nedávným útěkem od tendence vytvářet fetiše k vyšším úrovním myšlení a uvažování. Pokud jde o nashromážděné fetišistické spisy, o kterých různí náboženští činitelé tvrdí, že jsou to posvátné knihy, tak se nevěří jenom v to, že co je v knize je pravda, ale také v to, že každá pravda je v knize obsažena. Když se stane, že jedna z těchto posvátných knih říká, že země je plochá, tak potom po dlouhé generace, jinak rozumní muži a ženy budou odmítat přijmout nezvratné důkazy o tom, že planeta je kulatá.
88:2.8 (969.6) Zvyk otvírat některou z těchto posvátných knih a náhodně pohlédnout na pasáž, která může stanovit důležitá životní rozhodnutí, nebo plány, není ničím jiným, než naprostým fetišismem. Přísahat na „svatou knihu“, nebo zaklínání předmětů nejvyššího uctívání je forma kultivovaného fetišismu.
88:2.9 (969.7) Ale přechod od strachu, který u divocha vyvolal fetiš v podobě odřezků nehtů kmenového náčelníka, k uctívání grandiózních sbírek poselstvích, zákonů, legend, alegorií, mýtů, básní a kronik, které, potom všem, odrážejí vytříbenou morální moudrost mnoha staletí, představuje opravdový evoluční progres, alespoň do těch dob, dokud se tyto spisy nesestavují do „svaté knihy.“
88:2.10 (970.1) Proto, aby se stala fetišem, musela slova být považována za inspirující a vzývání domnělých božsky inspirovaných spisů vedlo přímo k zavedení autority církve, zatímco evoluce občanských forem vedla k uskutečnění autority státu.
88:3.1 (970.2) Fetišismus prochází všemi primitivními kulty, od nejstarší víry v posvátné kameny, přes modlářství, kanibalismus a zbožňování přírody, k totemismu.
88:3.2 (970.3) Totemismus je spojení sociálních a náboženských obřadů. Původně si lidé mysleli, že úcta k totemu zvířete, předpokládaného biologického původu, zaručila dostatek potravy. Totemy byly zároveň symboly skupiny a jejího boha. Takový bůh byl personifikací klanu. Totemismus byl jednou z fází nepodařené socializace náboženství, které jinak mělo osobní formu. Totem se postupně vyvinul do vlajky, nebo národního symbolu různých současných národů.
88:3.3 (970.4) Fetišistický pytlík, pytlík šamana, byl váček, obsahující ceněný výběr předmětů, naplněných duchy a šaman dávných dob nikdy nedopustil, aby se jeho váček, symbol jeho moci, dotknul země. Civilizované národy dvacátého století dbají na to, aby se jejich vlajky, symboly jejich národního uvědomění, rovněž nikdy nedotkly země.
88:3.4 (970.5) Insignie kněžství a královského úřadu byly časem považovány za fetiše a fetiš státní svrchovanosti prodělal mnoho vývojových stádií, od klanů ke kmenům, od vazalství ke svrchovanosti, od totemů k praporům. Fetišističtí králové vládli „božím právem“ a vzniklo mnoho jiných forem vládnutí. Lidé také vytvořili fetiš demokracie přemrštěným vynášením a obdivováním obyčejných lidských idejí, když jsou kolektivně nazývány „veřejným míněním.“ Názor jednoho člověka, když se bere samostatně, nemá příliš velkou cenu, ale když hodně lidí působí společně jako demokracie, tento stejný průměrný úsudek se bere jako arbiter spravedlnosti a norma poctivosti.
88:4.1 (970.6) Civilizovaný člověk řeší problémy reálného prostředí prostřednictvím vědy. Divoch se snažil vyřešit reálné problémy iluzorního prostředí duchů magií. Magie byla metodou manipulování domnělého prostředí duchů prostředky, které nekonečně vysvětlovaly nevysvětlitelné; bylo to umění získat dobrovolnou spolupráci duchů a vynutit si nedobrovolnou pomoc duchů prostřednictvím fetišů, nebo jiných a mocnějších duchů.
88:4.2 (970.7) Účel magie, čarodějnictví a okultismu byl dvojí:
88:4.3 (970.8) 1. Předpovědět budoucnost.
88:4.4 (970.9) 2. Příznivě ovlivnit životní podmínky.
88:4.5 (970.10) Cíle vědy jsou stejné jako u magie. Lidstvo postupuje od magie k vědě ne s pomocí meditace a usuzování, ale spíše skrze dlouhodobé zkušenosti, postupně a namáhavě. Člověk se postupně posunuje k pravdě, začínajíc v omylu, pokračuje v omylu a nakonec dospěje na práh pravdy. Pouze s příchodem vědeckých metod se posunul dopředu. Ale primitivní člověk musel experimentovat nebo zahynout.
88:4.6 (970.11) Čáry dávné pověrčivosti byly matkou pozdější vědecké zvídavosti. V těchto primitivních pověrách byla progresivní dynamická emoce─strach se zvědavostí; dávná magie měla v sobě progresivní hnací sílu. Tyto pověry představovaly vznik lidské touhy poznat a kontrolovat planetární prostředí.
88:4.7 (971.1) Magie získala nad divochem takovou silnou moc kvůli tomu, že nebyl schopen pochopit přirozenou smrt. Později vzniklá představa o prvotním hříchu značně pomohla oslabit moc magie nad člověkem, poněvadž vysvětlila přirozenou smrt. Ve své době nebylo vůbec neobvyklé, aby deset nevinných lidí bylo zabito kvůli domnělé odpovědnosti za přirozenou smrt jednoho člověka. To je jedna z příčin pomalého růstu populace pradávných národů a ještě i dnes je tomu tak u některých afrických kmenů. Obviněný jedinec obvykle přiznal svoji vinu i když to znamenalo čelit smrti.
88:4.8 (971.2) Magie je pro divocha přirozená. On věří, že nepřítel může být opravdu zabit kouzlením nad jeho ustřiženými vlasy, nebo ústřižky nehtů. Smrt hadím uštknutím byla připisována magii čaroděje. Obtížnost v boji proti magii pramení z faktu, že strach může zabít. Primitivní lidé se tak báli magie, že je skutečně zabíjela a takové důsledky byly dostatečné k tomu, aby opodstatnily tuto mylnou víru.V případě neúspěchu se vždy našlo přijatelné vysvětlení; nezdařená magie se napraví novou magií.
88:5.1 (971.3) Poněvadž všechno, co bylo spojené s tělem, se mohlo stát fetišem, nejranější magie využívala vlasy a nehty. Atmosféra tajnosti, provázející fyzické vylučování, vznikla ze strachu, že nepřítel se může zmocnit něčeho, co pochází z těla a použít to pro nežádoucí magii; proto všechny výměšky z těla byly pečlivě zakopány. Neplivalo se na veřejnosti ze strachu, že sliny se mohou využít pro zhoubnou magii; sliny byly vždy zakryty. Také zbytky jídel, oblečení a ozdoby se mohly stát nástrojem magie. Divoch nikdy nenechal zbytky svého jídla na stole. A to všechno se dodržovalo ze strachu, aby některý nepřítel nepoužil tyto věci v magických rituálech a ne z pochopení hygienického významu takových praktik.
88:5.2 (971.4) Magické talismany se zhotovovaly z mnoha rozmanitých věcí: lidského těla, tygřích drápů, zubů krokodýla, jedovatých semen rostlin, hadího jedu a lidských vlasů. Velkou magickou sílu měly kosti zemřelých. Dokonce prach z otisků nohy se mohl použít pro magii. Dávní lidé silně věřili v talismany lásky. Krev a jiné druhy tělesných sekrecí mohly zajistit magické působení lásky.
88:5.3 (971.5) Věřilo se, že v magii jsou účinné symboly. Dělaly se figury a podle toho, jak se s nimi zacházelo, dobře či špatně, tak se věřilo, že stejné účinky se projeví na reálném člověku. Když se uzavíral obchod, tak pověrčivý člověk žvýkal kousek tvrdého dřeva, aby obměkčil srdce prodávajícího.
88:5.4 (971.6) Obrovskou magickou sílu mělo mléka od černé krávy; stejně magické byly černé kočky. Magickými byly kůly nebo proutky, stejně jako bubny, zvony a uzly. Všechny staré předměty byly magickými talismany. Praktiky nové nebo vyšší civilizace se setkávaly s nelibostí kvůli jejich domnělým zlým magickým vlastnostem. Po dlouhou dobu se tak pohlíželo na psaní, knihtisk a obrazy.
88:5.5 (971.7) Primitivní člověk věřil, že se jmény se musí zacházet s úctou, především se jmény bohů. Jméno bylo považováno za bytost, odlišné působení od fyzické individuality; bylo ceněno na stejné úrovni jako duše a stín. Jména se dávala do zástavy při poskytování půjček; člověk nemohl používat své jméno, dokud ho nevykoupil zaplacením půjčky. Dnes lidé podepisují svým jménem doklady. Osobní jméno se brzy stalo významným faktorem v magii. Divoch měl dvě jména: hlavní bylo považováno za natolik nedotknutelné, aby se používalo při běžných příležitostech a proto měl druhé, čili všední jméno─přezdívku. Divoch nikdy neřekl své pravé jméno neznámým lidem. Každá zkušenost neobvyklého charakteru ho přiměla změnit své jméno; někdy to bylo ve snaze vyléčit nemoc, nebo zastavit smůlu. Divoch mohl dostat nové jméno tím, že si ho koupil od náčelníka kmene; ještě v této době lidé přikládají velkou důležitost titulům a oslovení. Ale u nejprimitivnějších kmenů, jako jsou afričtí bušmeni, individuální jména neexistují.
88:6.1 (972.1) Magie se vykonávala prostřednictvím kouzelných proutků, „léčivých“ rituálů a zaříkávání a bylo zvykem, že ten, kdo takový rituál vykonával, byl obnažen. Mezi primitivními čaroději bylo více žen než mužů. V magii „léčit“ znamená mystérium, ne léčbu. Divoch nikdy neléčil sám sebe; on nikdy nepoužil léčivé přípravky, pokud je nedoporučili specialisté v magii. A vúdú doktoři dvacátého století jsou typickými čaroději dávných dob.
88:6.2 (972.2) Magie byla jak veřejná, tak i tajná. Ta magie, která byla praktikována šamany nebo kněžími, byla považována za prospěšnou pro celý kmen. Čarodějnice, čarodějové a mágové prováděli soukromou magii─osobní a sobeckou magii, která se používala jako donucovací metoda pro to, aby způsobila neštěstí nepřátelům. Pojetí duálního spiritismu, dobrých a zlých duchů, dalo vzniknout pozdější víře v bílou a černou magii. A jak se náboženství postupně vyvíjelo, magie byla výrazem používaným pro spirituální činnosti, provozované mimo svůj vlastní kult a také se tak označovala starší víra v démony.
88:6.3 (972.3) Vysoce magickými byly slovní kombinace, rituální zpěvy a zaklínadla. Některá raná zaklínadla se vyvinula do modliteb. Brzy se objevila imitativní magie; modlitby se hrály a magické tance nebyly ničím jiným, než divadelními modlitbami. Modlitba postupně nahradila magii jako součást rituálu obětování.
88:6.4 (972.4) Gesta, tím, že jsou starší než řeč, byla posvátnější a magičtější a o mimice se věřilo, že má silnou magickou moc. Červení lidé často předváděli buvolí tanec, při kterém jeden jejich člen hrál buvola a když byl chycen, znamenalo to jistotu, že následný lov bude úspěšný. Erotické slavnosti svátku svěcení jara byly jednoduše imitativní magií, sugestivní výzvou pohlavním žádostem rostlinného světa. Loutka byla poprvé použita jako magický talisman neplodnou ženou.
88:6.5 (972.5) Magie byla tou boční větví stromu evolučního náboženství, která časem přinesla plody vědeckého věku. Víra v astrologii vedla k rozvoji astronomie; víra ve filozofický kámen vedla k umění obrábění kovů, zatímco víra v magická čísla byla základem matematické vědy.
88:6.6 (972.6) Ale svět, tak moc naplněný kouzly, výraznou měrou zničil všechny osobní ambice a iniciativu. Na ovoce z tvrdé práce či přičinlivosti bylo pohlíženo jako na výsledek magie. Jestli se na poli jednoho člověka urodilo více obilí, než jeho sousedovi, byl odvlečen k náčelníkovi a obviněn z toho, že to obilí navíc odloudil ze sousedova pole. Skutečně, v dobách barbarismu bylo nebezpečné vědět příliš mnoho; takovým lidem hrozilo stále nebezpečí, že budou popraveni za černou magii.
88:6.7 (972.7) Věda postupně odstraňuje ze života element hazardní spekulace. Ale, kdyby se stalo a současné metody vzdělávání by neměly úspěch, tak by téměř okamžitě přišel návrat k primitivním vírám v magii. Tyto pověry stále ještě setrvávají v myslích mnoha tak zvaných civilizovaných lidí. Jazyk obsahuje mnohé zkameněliny, které svědčí o tom, že lidská rasa byla po velmi dlouhou dobu prosycena magickou pověrčivostí; jsou to slova jako očarován, pronásledovaný smůlou, posedlý, vnuknutí, odčarovat, duchaplný, okouzlující, ohromený a zděšený. A inteligentní lidské bytosti stále věří na osud, smůlu a astrologii.
88:6.8 (973.1) Pradávná magie byla kuklou, ze které se vyklubala současná věda; ve své době byla nezbytná, ale nyní je již nepotřebná. A tak fantómy ignorantské pověrčivosti rozechvívaly primitivní mysli lidí dokud se nezrodily vědecké představy. Dnes se Urantia nachází v pološeru této intelektuální evoluce. Jedna polovina světa dychtivě usiluje pochopit světlo pravdy a fakta vědeckých objevů, zatímco druhá polovina trpí v náručí pradávné pověrčivosti a jenom lehce zamaskované magie.
88:6.9 (973.2) [Představeno Oslnivou Večerní Hvězdou Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 89
89:0.1 (974.1) PRIMITIVNÍ člověk se považoval za dlužníka duchů a že tento dluh musí splatit. Divoch to vnímal tak, že duchové mu přinášejí mnohem více smůly. Časem se toto pojetí vyvinulo do doktríny hříchu a vykoupení. Věřilo se, že duše přichází na tento svět za trest─dědičný hřích. Duše musí být vykoupena; musí se najít obětní beránek. Kromě toho, že lovec hlav praktikoval kult lebek, byl schopen zajistit náhradu za svůj vlastní život─lidskou oběť.
89:0.2 (974.2) Divoch byl velmi brzy posedlý představou, že duchové mají velké potěšení z pohledu na lidské strádání, utrpení a ponížení. Zpočátku se člověk zajímal pouze o spáchané hříchy, ale později ho začaly zneklidňovat zapomenuté hříchy. A kolem těchto dvou idejí vznikl celý následný systém obětování. Tento nový rituál se týkal dodržování obětních usmiřovacích obřadů. Primitivní člověk věřil, že musí udělat něco mimořádného, aby získal přízeň bohů; jenom pokročilá civilizace uznává trvale klidného a benevolentního Boha. Usmiřování bylo více pojistkou proti bezprostřednímu neštěstí, než investicí v budoucí štěstí. A všechny rituály očištění, zaklínání, vymítání a usmiřování splývaly jeden s druhým.
89:1.1 (974.3) Dodržováním tabu se člověk snažil vyhnout neštěstí, neudělat něco, co by mohlo urazit duchy-démony. Zpočátku neměly tabu náboženský charakter, ale brzy se začaly zaměřovat na démony, nebo duchy a když v této oblasti získaly na síle, staly se zakladateli zákonů a institucí. Tabu je zdrojem rituálních norem a předek primitivního sebeovládání. Byla to nejranější forma společenské regulace a na dlouhou dobu jediná; do těchto dob je stále základní jednotkou struktury společenské stabilizace.
89:1.2 (974.4) Respekt, které tyto zákazy vyvolávaly v mysli divocha, se přesně vyrovnal jeho strachu ze sil, které je měly údajně uplatňovat. První tabu vznikly z náhodné zkušenosti s neštěstím; později byly navrhovány náčelníky a šamany─fetišisty, o kterých se myslelo, že jsou řízeni duchy-démony, dokonce bohem. Strach z odplaty duchů je tak silný v mysli prvobytného člověka, že někdy umírá hrůzou, když porušil tabu a tato dramatická episoda enormně posiluje vliv tabu na mysli pozůstalých.
89:1.3 (974.5) Mezi prvními zákazy byla omezení na přivlastnění ženy a jiného majetku. Jak náboženství začalo hrát větší roli ve vývoji tabu, předmět zákazu se považoval za nečistý a později za bezbožný. Písemnosti Hebrejců jsou plné zmínek o věcech čistých a nečistých, zbožných a bezbožných, ale jejich věrouky v tomto směru byly mnohem méně obtížnější a méně rozsáhlejší, než tomu bylo u mnoha jiných národů.
89:1.4 (975.1) Sedm přikázání Dalamatie a Edenu, stejně jako deset přikázání Hebrejců byla definitivně tabu a každé z nich vyjadřovalo stejnou negativní formu jakou měly nejstarší zákazy. Ale tato novější pravidla byla opravdu osvobozující v tom, že nahradila tisíce dřívějších tabu. A navíc, tato pozdější přikázání rozhodně slibovala něco za poslušnost.
89:1.5 (975.2) Raná tabu na jídlo vznikla ve fetišismu a totemismu. Prase bylo posvátné pro Féničany, kráva pro Hindy. Tabu na vepřové v Egyptě bylo převzato hebrejskou a islámskou vírou. Jedním z mnoha tabu byla víra, že kdyby těhotná žena příliš myslela na nějaké jídlo, tak narozené dítě by bylo odrazem tohoto jídla. Takové pokrmy by pro to dítě byly tabu.
89:1.6 (975.3) Brzy se způsoby stravování staly tabu a tak vznikla starověká i současná pravidla jídelní etikety. Systém kast a společenské úrovně jsou degenerované pozůstatky pradávných zákazů. Tabu byly vysoce účinnými prostředky v organizování společnosti, ale nesmírně zatěžovaly; systém negativních zákazů nejenže podporoval užitečná a konstruktivní pravidla, ale také podporoval zastaralá, překonaná a bezúčelná tabu.
89:1.7 (975.4) Nicméně, žádná civilizovaná společnost se svojí kritikou primitivního člověka by se nemohla objevit bez těchto rozsáhlých a rozmanitých tabu a tabu by nikdy nepřetrvalo, kdyby neměla podporu primitivního náboženství. Mnoho z nezbytných faktorů lidské evoluce bylo draze zaplaceno a stálo obrovské úsilí, oběti a sebezapření, ale tato dosažení─projevy sebeovládání─byly těmi příčlemi, po kterých člověk vystupoval po vzestupném žebříku civilizace.
89:2.1 (975.5) Strach z nehody a hrůza z neštěstí doslova přinutily člověka k vytvoření primitivního náboženství jako domnělé jistoty proti těmto pohromám. Od magie a démonů se náboženství vyvinulo skrze duchy a fetiše do tabu. Každý primitivní kmen měl svůj strom zakázaného ovoce, svoje jablko, ale tento strom měl tisíce větví, těžce zatížených všemi druhy tabu. A zakázaný strom vždy říkal: „Nesmíš.“
89:2.2 (975.6) Když se mysl divocha vyvinula na tu úroveň, na které si dokázal představit jak dobré, tak i zlé duchy a když tabu dostalo závazný souhlas vyvíjecího se náboženství, všechno bylo připraveno pro objevení se nové koncepce hříchu. Pojem hříchu byl ve světě univerzálně zaveden ještě před zjeveným náboženstvím. Pouze s pomocí koncepce hříchu mohla primitivní mysl logicky odůvodnit přirozenou smrt. Hřích byl porušením tabu a smrt byl trest za hřích.
89:2.3 (975.7) Hřích byl rituálností a ne racionálností; byl to čin a ne myšlenka. A celá tato koncepce hříchu byla posílena přetrvávajícími legendami o Dilmunu a té době, kdy byl na zemi malý ráj. Také pověst o Adamovi a Evě upevnila sen o „zlatém věku“, existujícím na počátku lidstva. A toto všechno potvrzovalo představy, vyjádřené později vírou v to, že původ člověka je výsledkem zvláštního tvoření, že on vstoupil na svou pouť v dokonalosti a že porušení tabu─hříchu─způsobilo jeho pozdější strastný stav.
89:2.4 (976.1) Opakované porušení tabu se stalo nectností; primitivní zákon udělal z nectnosti zločin; náboženství z něho udělalo hřích. Mezi ranými kmeny bylo porušení tabu sloučením zločinu a hříchu. Neštěstí komunity bylo vždy považováno jako trest za kmenový hřích. Pro ty, kteří věřili, že blahobyt a poctivost jsou neoddělitelné, očividný blahobyt hříšného člověka jim způsobil tolik trápení, že bylo nutné vynalézt pekl, kde se trestají přestupitelé tabu; počet takových míst budoucího trestu se různil od jednoho do pěti.
89:2.5 (976.2) Velmi brzy se v primitivním náboženství objevila představa doznání a odpuštění. Lidé žádali na veřejném zasedání o odpuštění za hříchy, které se chystali spáchat následující týden. Zpověď byla obřadem prominutí a také veřejným prohlášením o zneuctění, rituálním volání „nečistý, nečistý!“ Hned potom následovaly všemožné rituální systémy očisťování. Všechny pradávné národy praktikovaly tyto nesmyslné ceremonie. Mnoho obřadů pradávných kmenů, majících na první pohled hygienický význam, sledovalo v podstatě rituální cíl.
89:3.1 (976.3) Dalším krokem v evoluci náboženství bylo odříkání; půst byl běžnou praxí. Brzy se stalo zvykem zřeknout se mnoha forem fyzického uspokojení, především sexuální povahy. Dodržování půstu bylo hluboce zakořeněno v mnoha starobylých náboženstvích a přešlo prakticky do všech současných teologických systémů.
89:3.2 (976.4) Přibližně v tu dobu, kdy člověk-barbar zanechával zvyk pálit a zakopávat majetek s mrtvým, kdy se začala formovat ekonomická struktura ras, objevila se nová náboženská doktrína odříkání a desítky tisíc horlivých duší začalo ctít chudobu. Majetek byl považován za duchovní handicap. Tyto názory o duchovním nebezpečí materiálního vlastnictví byly v široké oblibě v době Filóna a Pavla a od těch dob velmi výrazně ovlivňují evropskou filozofii.
89:3.3 (976.5) Chudoba byla pouze částí rituálu pokoření těla, což bylo bohužel, zahrnuto do spisů a učení mnoha náboženstvích, především křesťanství. Strádání je negativní forma tohoto častého pošetilého rituálu odříkáníí. Ale to všechno naučilo divocha sebeovládání, což byl užitečný pokrok v sociální evoluci. Odříkání a sebeovládání byly dva největší sociální přínosy raného evolučního náboženství. Sebeovládání dalo člověku novou životní filozofii; naučilo ho to umění umocňovat zlomky života snižováním jmenovatele osobních potřeb namísto věčného snažení zvyšovat čitatele sobeckého uspokojení.
89:3.4 (976.6) Tyto prastaré představy o sebekázni zahrnovaly bičování a všechny druhy fyzického mučení. Zejména aktivními v učení účinnosti fyzického utrpení byli kněží kultu matky a šli příkladem vlastní kastrací. Hebrejci, Hindů a Buddhisté byli oddanými ctiteli této doktríny fyzického ponížení.
89:3.5 (976.7) V průběhu všech dávných dob se lidé snažili těmito způsoby získat dodatečný kredit v účetnických knihách svých bohů. Kdysi bylo obvyklé při emočním stresu dávat slib sebezapření a sebemučení. Časem tyto sliby dostaly formu smlouvy s bohy a v tomto smyslu představovaly evoluční progres, poněvadž se očekávalo, že bohové musí udělat něco konkrétního náhradou za sebemučení a pokoření těla. Dané sliby byly jak negativní, tak i pozitivní. V současné době jsou sliby takového škodlivého a extrémního charakteru nejvíce provozovány mezi některými skupinami v Indii.
89:3.6 (977.1) Bylo jenom přirozené, že kult odříkání a ponížení obrátil svoji pozornost na sexuální uspokojení. Původně, kult rituálu zdrženlivosti byl vytvořen pro vojáky před odchodem do bitvy; mnohem později se stal zvykem „svatých.“ Tento kult připouštěl manželství pouze jako menší zlo smilstva. Mnoho velkých světových náboženstvích bylo nepříznivě ovlivněno tímto prastarým kultem, ale žádné tak výrazně, jako křesťanství. Apoštol Pavel byl oddaným stoupencem tohoto kultu a jeho osobní názory se odrážejí v učeních, které on spojil do křesťanské teologie: „Pro muže je dobré, aby se nedotknul ženy.“ „Já bych chtěl, aby všichni lidé byli jako já.“ „Svobodným a vdovám proto říkám, že je pro ně dobré zůstat tak, jako jsem já.“ Pavel dobře věděl, že takové učení nebylo součástí evangelia Ježíše a jeho přiznání této skutečnosti je ilustrováno tímto jeho prohlášením: „Říkám to se svolením a ne s přikázáním.“ Ale tento kult přivedl Pavla k tomu, že se na ženy díval spatra. A největší škoda je v tom, že jeho osobní názory tak dlouhou dobu ovlivňují učení velkého světového náboženství. Kdyby rada výrobce stanů aučitele byla doslova a univerzálně uposlechnuta, potom by lidská rasa dospěla k rychlému a neslavnému konci. Mimoto, zapojení náboženství do starověkého kultu zdrženlivosti vede přímo k boji proti manželství a rodině─skutečnému základu a hlavní instituci lidského progresu. A nelze se vůbec divit, že všechny takové názory podpořily vytvoření kněžského celibátu v mnoha náboženstvích různých národů.
89:3.7 (977.2) Jednou se člověk naučí těšit se ze svobody bez prostopášnosti, z jídla bez obžerství a z požitku bez zhýralosti. Sebeovládání je lepší lidskou metodou kontroly chování, než extrémní odříkání. Ani sám Ježíš nikdy neučil své následovatele těmto nerozumným názorům.
89:4.1 (977.3) Jako součást náboženských obřadů, obětování, podobně jako mnoho dalších rituálů uctívání, nemělo jednoduchý a jediný původ. Tendence klanět se před mocí a vrhat se na zem ve zbožném obdivu v přítomnosti tajemna vzešla z plazení psa před svým pánem. Od impulsu zbožňovaní k aktu obětování je pouze jeden krok. Primitivní člověk měřil hodnotu svého obětování bolestí, kterou přitom trpěl. Když se idea obětování poprvé přidala k náboženskému obřadu, neuvažovalo se o nabídce oběti, protože by to nezpůsobilo bolest. Prvními oběťmi byly takové činy jako vytrhávání vlasů, řezné rány na těle, mrzačení, vyrážení zubů a sekání prstů. Jak civilizace pokročila, tato krutá pojetí obětování byla povýšena na úroveň rituálů odříkání, asketismu, postění, strádání a pozdější křesťanské doktríně svatosti skrze bolest, utrpení a pokoření těla.
89:4.2 (977.4) Na počátku evoluce náboženství existovaly dvě koncepce obětování: představa o darované oběti, která vyjadřovala postoj díkůvzdání a dlužné oběti, která obsahovala představu o vykoupení. Později se vyvinul koncept nahrazování.
89:4.3 (977.5) Ještě později si člověk představoval, že jeho oběť, ať je jakékoliv povahy, by měla působit jako posel zpráv bohům; měla by to být sladká vůně pro chřípí božstva. Tak se kadidlo a další estetické prvky dostaly do obřadů obětování, které se vyvinuly do obětních hostin a postupně se stávaly stále propracovanějšími a okázalejšími.
89:4.4 (978.1) S rozvojem náboženství obětní rituály usmíření a uklidňování postupně nahradily starší metody udobření, chlácholení a zaříkávání.
89:4.5 (978.2) Nejstarší představa obětování byla idea, že se tímto získá nestrannost duchů; a až později vznikla idea vykoupení. Jak se člověk vzdaloval od teorie evolučního původu lidstva a jak čas filtroval tradice časů Planetárního Prince a pobytu Adama, koncept hříchu a dědičného hříchu se stal tak rozšířeným, že přinášení oběti za náhodný a osobní hřích se vyvinulo do doktríny přinášení oběti za vykoupení hříchu celého lidstva. Vykoupení prostřednictvím obětování bylo všeobecným pojištěním, které také zahrnovalo pojistku proti rozmrzelosti a žárlivosti neznámého boha.
89:4.6 (978.3) Obklopen takovým množstvím nedůtklivých duchů a chamtivých bohů, čelil primitivní člověk takové spoustě božských věřitelů, že to vyžadovalo všechny ty kněze, rituály a oběti po celý život, aby se dostal z duchovního dluhu. Doktrína dědičného hříchu, neboli viny lidstva, byla příčinou toho, že život každého člověka začínal v těžkém dluhu duchovním silám.
89:4.7 (978.4) Dary a úplatky se dávají lidem, ale když jsou předloženy bohům, hovoří se o nich jako o věnování, dělá se z nich svátost, anebo jsou nazývány obětováním. Sebeodříkání bylo negativní formou usmiřování; obětování se stalo pozitivní formou. Akt usmiřování zahrnoval velebení, oslavování, lichocení a také pohoštění. Současné formy uctívání božstva jsou pozůstatky těchto pozitivních obřadů usmiřování. Dnešní formy uctívání jsou jednoduše zritualizováním těchto pradávných obětních metod pozitivního usmiřování.
89:4.8 (978.5) Obětování zvířat znamenalo pro primitivního člověka mnohem více, než pro současné rasy. Tito barbarové považovali zvířata za své skutečné a blízké příbuzné. Časem se člověk stal vychytralý ve svém obětování a přestal nabízet svá pracovní zvířata. Na samém počátku obětoval to nejlepší co měl, včetně svých domestikovaných zvířat.
89:4.9 (978.6) Nebyla to žádná prázdná chlouba, když jeden egyptský vládce tvrdil, že obětoval 113 433 otroků, 493 386 hlav dobytka, 88 lodí, 2756 zlatých předmětů, 331 702 džbánů medu a oleje, 228 830 džbánů vína, 680 714 hus, 6 744 428 bochníků chleba a 5 740 352 váčků mincí. A aby toto mohl udělat, musel těžce zatížit daněmi své tvrdě pracující poddané.
89:4.10 (978.7) Nakonec to byla pouhá nutnost, která donutila tyto polodivochy jíst materiální část svých obětí poté, až se bohové spokojili s duší. A pradávné posvátné jídlo bylo tou záminkou, která posloužila pro ospravedlnění tohoto zvyku, který se v dnešní bohoslužbě přeměnil ve svaté přijímání.
89:5.1 (978.8) Moderní představy o raném kanibalismu jsou zcela mylné; byl součást mravů prastaré společnosti. Ačkoliv kanibalismus je tradičně odporným jevem pro současnou civilizaci, byl součástí sociální a náboženské struktury primitivní společnosti. Provozování kanibalismu bylo diktováno skupinovými zájmy. Vzniklo pod vlivem nezbytnosti a přetrvalo kvůli zotročující pověrčivosti a ignoranci. Byl to sociální, ekonomický, náboženský a vojenský mrav.
89:5.2 (979.1) Pradávný člověk byl kanibalem; měl rád lidské maso a proto ho nabízel jako dar duchům a svým primitivním bohům. Poněvadž démoni-duchové byli pouze přeměněnými lidmi a poněvadž jídlo bylo největší potřebou člověka, pak to také muselo být největší potřebou duchů.
89:5.3 (979.2) Kanibalismus byl kdysi téměř univerzálním jevem mezi vyvíjejícími se rasami. Sangikové byli všichni kanibalové, ale Andonité původně nebyli, což nebyli ani Nodité a Adamité; ani Andité nebyli kanibaly dokud se výrazně nesmísili s evolučními rasami.
89:5.4 (979.3) Chuť na lidské maso roste. Jedení lidského maso začalo kvůli hladu, jako projev přátelství, jako pomsta, jako součást náboženského rituálu a stalo se kanibalismem návykovým. Lidojedství vzniklo z nedostatku potravy, ačkoliv to byl zřídka zásadní důvod. Nicméně, Eskymáci a Andonité jedli lidské maso pouze v době hladomoru. Kdysi dávno bylo běžným zvykem primitivních matek zabít a sníst svoje vlastní děti, aby obnovily ztracenou sílu, potřebnou v době těhotenství a v Queenslandu ještě v této době je takto často zabito a snědeno prvorozené dítě. Ještě poměrně nedávno ke kanibalismu přistupovaly mnohé africké kmeny jako k válečné metodě, jako ke způsobu terorizování svých sousedů.
89:5.5 (979.4) V některých případech byl kanibalismus výsledkem degenerace dříve vyspělých rodů, ale většinou byl rozšířený mezi evolučními rasami. Lidojedství přišlo v době, kdy lidé pociťovali ostré a nenávistné emoce vůči svým nepřátelům. Jedení lidského masa se stalo součástí slavnostního obřadu pomsty; věřilo se, že se tímto způsobem může zničit duch nepřítele, anebo se spojit s duchem toho, kdo to maso sní. Ve své době byla rozšířena víra v to, že čarodějové získali svoje schopnosti lidojedstvím.
89:5.6 (979.5) Některé skupiny lidojedů jedli pouze členy svých vlastních kmenů. Takové pseudoduchovní množení mělo posílit kmenovou solidaritu. Jedli ale také z pomsty nepřátele s představou, že si přisvojí jejich sílu. Byla to čest duši přítele, nebo kmenového druha, když jeho tělo bylo snědeno, zatímco snědení nepřítele nebylo ničím jiným než pouhým jeho potrestáním. Mysl primitivního člověka si nedělala nárok na zásadovost.
89:5.7 (979.6) U některých kmenů přestárlí rodiče si přáli být snědeni svými dětmi; některé jiné kmeny měly zvyk nejíst své blízké příbuzné; jejich těla byla prodána, nebo vyměněna za těla cizích lidí. Značně byl rozšířen obchod se ženami a dětmi, které byly vykrmeny pro zabití. Když nemoci a války nedokázaly snížit lidnatost, nadbytek byl neformálně sněden.
89:5.8 (979.7) Kanibalismus postupně mizel v důsledku následujících vlivů:
89:5.9 (979.8) 1. Někdy se stal veřejným obřadem, přijetím kolektivní viny za vynesení rozsudku smrti nad soukmenovcem. Pokrevní vina přestává být zločinem, když se na ni podílí všichni, celá společnost. Poslední kanibalismus v Asii bylo jedení popravených zločinců.
89:5.10 (979.9) 2. Velmi brzy se z něho stal náboženský rituál, ale rostoucí strach z duchů ne vždy působil na snížení lidojedství.
89:5.11 (979.10) 3. Nakonec dospěl do bodu, kdy pouze některé části, nebo orgány těla byly jedeny. O těchto částech se domnívalo, že obsahují duši, nebo části ducha. Běžné bylo pití krve a bylo zvykem míchat „jedlé“ části těla s léčivy.
89:5.12 (980.1) 4. Byl omezen pouze na muže; ženy měly zakázáno jíst lidské tělo.
89:5.13 (980.2) 5. Později byl omezen na náčelníky, kněží a šamany.
89:5.14 (980.3) 6. Potom se stal tabu u vyspělejších kmenů. Tabu na lidojedství se poprvé objevilo v Dalamatii a pomalu se rozšířilo po celém světě. Nodité podporovali kremaci jako prostředek boje proti kanibalismu, protože bylo kdysi běžnou praxí mrtvá těla vykopat a sníst je.
89:5.15 (980.4) 7.Obětování lidských těl zazvonilo umíráček kanibalismu. Tím, že se lidské maso stalo potravou vyšších lidí, náčelníků, lidské tělo bylo nakonec vyhrazeno pro ještě vyšší duchy; a tak lidské oběti účinně udělaly přítrž kanibalismu, s výjimkou nejvíce zaostalých kmenů. Když se lidské oběti pevně zakořenily, lidojedství se stalo tabu; lidské maso bylo určeno pouze pro bohy; člověk směl jíst jenom malé obřadní kousky─svátost.
89:5.16 (980.5) Nakonec se pro účely obětních rituálů začala jako náhrada za lidské tělo všeobecně používat zvířata a také mezi zaostalejšími kmeny se lidojedství výrazně snížilo pojídáním psů. Pes byl prvním zdomácnělým zvířetem a byl vysoce vážen jako takový a jako potrava.
89:6.1 (980.6) Přinášení lidských obětí bylo nepřímým důsledkem kanibalismu a zároveň i prostředkem jeho odstranění. Zajišťovat duchovní doprovod do duchovního světa vedl také ke snížení lidojedství, protože nikdy nebylo zvykem jíst mrtvá těla obětovaných lidí. Nebylo jediné rasy, která by v té či jiné formě, v tom či jiném čase, byla naprosto prosta přinášení lidských obětí, třebaže Andonité, Nodité a Adamité měli ke kanibalismu nejmenší sklon.
89:6.2 (980.7) Obětování lidí bylo prakticky univerzálním jevem; zachovalo se v náboženských zvycích Číňanů, Hindů, Egypťanů, Hebrejců, Mezopotámců, Řeků, Římanů a mnoha dalších národů a ještě nedávno existovalo mezi zaostalými africkými a australskými kmeny. Civilizace amerických indiánů začala s kanibalismem mnohem později a proto byla prosycena lidským obětováním především ve Střední a Jižní Americe. Kaldejci byli mezi prvními, kdo zanechal obětování lidí z obyčejných důvodů, nahradili je zvířaty. Asi před dvěma tisíci lety soucitný japonský císař zavedl hliněné napodobeniny namísto obětovaných lidí, ale v severní Evropě přestalo toto obětování lidí před méně než tisícem let. Některé zaostalé kmeny stále přinášejí lidské oběti, ale je to na základě dobrovolnosti, určitý druh náboženské, nebo rituální sebevraždy. Stalo se jednou, že šaman přikázal obětovat velmi uznávaného starého muže kmene. Lidé se vzbouřili a odmítli uposlechnout. Načež stařec požádal svého vlastního syna, aby mu vzal život; staří lidé skutečně věřili v tento obyčej.
89:6.3 (980.8) Historie nezná tragičtější a dojemnější událost, ilustrující srdce drásající boj mezi starými a starodávnými náboženskými obyčeji a rozdílnými požadavky rozvíjející se civilizace, než hebrejský příběh o Jiftáchovi a jeho jediné dceři. Jak bylo běžným zvykem, tento člověk s dobrým úmyslem udělal pošetilý slib, uzavřel smlouvu s „bohem válek“ a souhlasil zaplatit určitou cenu za vítězství nad svými nepřáteli. A tou cenou bylo to, že když se vrátí domů, bude obětovat to, co mu vyjde jako první z domovních dveří v ústrety. Jiftách si myslel, že to bude jeden z jeho věrných otroků, kdo ho přijde přivítat, ale stalo se to, že ho přišla přivítat jeho dcera a jediné dítě. A tak, i v této pokročilé době a mezi domněle civilizovanými lidmi, tato krásná dívka, po dvou měsících oplakávání svého osudu, byla skutečně obětována svým otcem a se souhlasem jeho soukmenovců. A to vše bylo uděláno navzdory Mojžíšovým přísným nařízením proti přinášení lidských obětí. Ale muži a ženy mají sklon dělat pošetilé a zbytečné sliby a lidé v minulosti považovali takové sliby za vysoce posvátné.
89:6.4 (981.1) V dávných dobách, když se začala stavět nová významná stavba, bylo zvykem zabít člověka jako „oběť základů.“ To mělo zajistit přítomnost démona-ducha, aby hlídal a chránil stavbu. Když se Číňané chystali odlít zvon, zvyk přikazoval obětovat nejméně jednu pannu, aby se zlepšil zvuk zvonu; vybraná dívka byla vhozena zaživa do roztaveného kovu.
89:6.5 (981.2) V mnoha skupinách přetrvával dlouho zvyk zazdívat zaživa otroky do důležitých zdí. V pozdějších dobách severoevropské kmeny začaly zazdívat stín kolemjdoucího namísto zvyku pohřbívat živé osoby do zdí nových budov. Číňané zazdívali do zdí dělníky, kteří zemřeli během stavebních prací.
89:6.6 (981.3) Při stavění hradeb Jericha bezvýznamný král Palestiny „položil základy na svém prvorozeném synovi Abíramovi a postavil bránu na svém nejmladším synovi Segúbovi. Bez ohledu na to, že se toto stalo poměrně nedávno, tento otec nejenže zazdil za živa své dva syny do základů městské brány, ale jeho čin byl také zapsán jako akt „podle příkazu Hospodina.“ Mojžíš zakázal tyto oběti do základů, ale brzy po jeho smrti se k nim Izraelité vrátili. Ve dvacátém století existující rituál poklepávání na základní kámen nové stavby a s tím spojené ceremonie, jsou připomínkou primitivního obětování lidí do základů.
89:6.7 (981.4) U mnoha národů dlouhou dobu přetrvával zvyk obětovat první plody duchům. Všechny tyto obřady, v současné době více či méně symbolické, jsou přežitkem pradávných rituálů, zahrnující obětování lidí. Obětování prvorozence bylo široce rozšířené mezi starobylými národy, především mezi Féničany, kteří se tohoto obyčeje vzdali jako poslední. Při obětování se dříve říkalo: „život za život“. Nyní říkáte na pohřbu: „prach k prachu.“
89:6.8 (981.5) Ačkoliv pohled na Abraháma, přinuceného obětovat svého vlastního syna Izáka, děsí civilizovanou citlivost, pro lidi té doby to nebylo ničím novým či zvláštním. Dlouhou dobu otcové praktikovali zvyk, když ve chvílích velké emoční tísně obětovali své prvorozené syny. Mnoho národů má analogické pověsti, protože kdysi existovala celosvětová a hluboká víra v to, že při každé zvláštní a neobvyklé události bylo nutno přinést lidskou oběť.
89:7.1 (981.6) Mojžíš se snažil skoncovat s přinášením lidských obětí tím, že zavedl výkupné. Vytvořil systematický program, který umožnil jeho lidem uniknout těm nejhorším důsledkům jejich unáhlených a pošetilých slibů. Půdu, majetek a děti bylo možno vykoupit podle stanovených poplatků, které se platily kněžím. Ty skupiny, které přestaly obětovat své prvorozené syny, brzy získaly obrovské výhody nad méně pokrokovými sousedy, kteří pokračovali v těchto krutých činech. Mnoho takových zaostalých kmenů nebylo značně oslabeno pouze kvůli ztrátě synů, ale také proto, že často byla narušena posloupnost náčelnictví.
89:7.2 (982.1) Důsledkem mizejícího obětování dětí byl obyčej natírat krví práh domu na ochranu prvorozeného. Často to bylo děláno ve spojení s jedním největším svátkem v roce a tento rituál se v jednu dobu vykonával ve většině oblastech světa─od Mexika po Egypt.
89:7.3 (982.2) Dokonce poté, když většina skupin skoncovala s rituálem zabíjení dětí, bylo zvykem odložit kojence do divočiny, nebo do malého člunu na řeku. Když dítě přežilo, věřilo se, že zasáhli bohové, aby ho zachránili, tak jak je tomu v pověstech o Sargónovi, Mojžíšovi, Kýrovi a Romulovi. Potom přišel zvyk zasvěcovat prvorozené syny pro posvátná poslání; umožnili jim dospět a potom je namísto smrti vyhostili z domu. Toto byl původ kolonií. Římané se drželi tohoto zvyku ve svém programu kolonizace.
89:7.4 (982.3) Mnohé zvláštní asociace sexuální laxnosti s primitivním způsobem uctívání mělo svůj původ v obětování lidí. V dávných dobách, když se žena střetla s lovcem hlav, mohla svůj život vykoupit tím, že se mu odevzdala pohlavně. V pozdější době, panna, která měla být obětována bohům, se mohla rozhodnout, že vykoupí svůj život tím, že na celý život zasvětí své tělo posvátné sexuální službě v chrámě a tímto způsobem si mohla vydělat peníze na své vykoupení. V té době to lidé považovali za vysoce povznášející mít pohlavní styk se ženou, která se takto snaží vykoupit svůj život. Obcování s těmito posvěcenými dívkami bylo náboženským rituálem a kromě toho tento celý obřad poskytoval přijatelnou záminku pro běžné sexuální uspokojení. Byl to lstivý druh sebeklamu, který jak dívky, tak i jejich souložníci s potěšením praktikovali. Mravy vždy zaostávaly za evolučním pokrokem civilizace a tak umožňovaly udržovat tyto prastaré a divošské sexuální zvyky vyvíjejících se ras.
89:7.5 (982.4) Časem se chrámová prostituce rozšířila po celé jižní Evropě a Asii. Peníze, vydělané chrámovými prostitutkami, byly všemi národy považované za posvátné─byl to velký dar pro bohy. Nejlepší typy žen zaplnily sexuální síně chrámů a své výdělky věnovaly všem druhům posvátných obřadů a na práce pro veřejné blaho. Mnoho žen z vyšších tříd nashromáždilo své věno dočasným poskytováním sexuálních služeb v chrámech a většina mužů upřednostňovala tyto ženy za své manželky.
89:8.1 (982.5) Obětní vykoupení a chrámová prostituce byly v podstatě obměnou obětování lidí. Potom přišlo simulované obětování dcer. Tento rituál spočíval v pouštění žilou s odevzdáním se celoživotnímu pannenství a byla to morální reakce na starší chrámové smilstvo. V pozdějších dobách se panny zasvětily službě, spočívající v udržování posvátných chrámových ohňů.
89:8.2 (982.6) Později lidé pojali myšlenku, že obětování některé části těla, by mohlo nahradit starší a úplnou lidskou oběť. Fyzické zmrzačení bylo také považováno za přijatelnou náhradu. Obětovány byly vlasy, nehty, krev a také prsty na rukou a nohou. Pozdější a téměř univerzální starověký rituál obřízky byl důsledkem kultu částečného obětování; jeho smysl byl pouze obětní, nebyla k němu nikdy připojena žádná myšlenka na hygienu. Mužům se prováděla obřízka; ženám se propichovaly uši.
89:8.3 (983.1) Následně vznikl zvyk svazovat prsty namísto jejich odřezávání. Holení hlavy a stříhání vlasů byly podobnou formou náboženského obětování. Propíchávání nosu a rtů kroužky se stále praktikuje v Africe a tetování je evoluční uměleckou formou pradávného primitivního zjizvení těla.
89:8.4 (983.2) Časem, pod vlivem progresivního učení, se spojil zvyk přinášení obětí s pojmem úmluvy. Konečně se objevila představa o bozích, vstupujících do jednání s člověkem; a toto byl velký krok ve stabilizování náboženství. Zákon─úmluva─nahrazuje náhodu, strach a pověrčivost.
89:8.5 (983.3) Člověk nemohl předtím vůbec snít o úmluvě s Božstvem, dokud jeho představa o Bohu nedosáhla úrovně, na které vesmírní kontroloři byli vnímáni jako důvěryhodní. A prvotní představa člověka o Bohu byla tak antropomorfní, že nebyl schopen si představit důvěryhodné Božstvo, dokud se on sám nestal relativně spolehlivým, mravním a etickým.
89:8.6 (983.4) A tak představa uzavírání úmluvy s bohy se přece nakonec stala realitou. Postupem času evoluční člověk získal takovou morální důstojnost, že se osmělil vyjednávat s bohy. A tak se obětování postupně vyvinulo ve hru─filozofické vyjednávání člověka s Bohem. Všechno to představovalo nový způsob zajištění jistoty proti neštěstí, nebo spíše zdokonalenou metodu pro jisté nabytí prosperity. Neobírejte se mylnou představou o tom, že tyto rané oběti byly nezištným darem bohům, spontánním vyjádřením vděčnosti či díkůvzdání; nebyly to projevy opravdové úcty.
89:8.7 (983.5) Primitivní formy modlitby nebyly ničím jiným, než smlouváním s duchy, argumentováním s bohy. Byl to určitý druh výměnného obchodu, při kterém naléhání a přemlouvání bylo nahrazeno něčím reálnějším a dražším. Rozvíjející se obchod mezi rasami vštípil lidem ducha obchodování a rozvinul umění smlouvání; a tyto rysy se nyní začaly objevovat v lidských metodách uctívání. A tak, jak někteří byli považováni za lepší obchodníky než ti druzí, tak někteří byli považováni za lepší modlitebníky než ti ostatní. Modlitba poctivého člověka měla velkou úctu. A poctivý člověk byl ten, který měl zaplaceny všechny účty u duchů, splnil každou rituální povinnost ve vztahu k bohům.
89:8.8 (983.6) Raná modlitba byla stěží uctíváním; byla to naléhavá prosba o zdraví, bohatství a život. A v mnoha ohledech se modlitby příliš nezměnily s procházejícími epochami. Stále ještě jsou čteny z knih, formálně přednášeny a vypisovány pro umístění na kotoučích, nebo pro vyvěšení na stromech, aby vítr osvobodil člověka od potíží s vydáváním svého vlastního dechu.
89:9.1 (983.7) V průběhu evoluce urantijských rituálů obětování lidí pokročilo od krvavého lidojedství na vyšší a symboličtější úrovně. Rané rituály obětování zplodily pozdější obřady svátostí. V pozdějších dobách to byl sám kněz, kdo ochutnával kousek kanibalské oběti, nebo kapku lidské krve a potom všichni ostatní jedli živočišnou náhradu za člověka. Tyto pradávné představy o vykoupení, spáse a úmluvách se později vyvinuly do obřadů svátostí. A celá tato evoluce rituálů měla nesmírný socializující vliv.
89:9.2 (984.1) Ve spojení s kultem matky, v Mexiku a v jiných místech se časem namísto těla a krve při dřívějším obětování lidí používalo jako svátost koláče a víno. Hebrejci praktikovali tento rituál po velmi dlouhou dobu jako součást jejich oslav Paschi a pozdější křesťanské verze svátosti měla původ v tomto hebrejském obřadu.
89:9.3 (984.2) Starověké sociální bratrství se zakládalo na rituálu pití krve; rané židovské společenství se upevňovalo krvavou ceremonií. Pavel začal stavět nový křesťanský kult na „krvi věčné úmluvy.“ A přestože zatížil křesťanství zbytečným učením o krvi a obětech, jednou provždy skoncoval s doktrínami vykoupení prostřednictvím přinášení lidských a zvířecích obětí. Jeho teologické kompromisy ukazují na to, že dokonce zjevení se musí podřídit postupnému vlivu evoluce. Podle Pavla, se stal Kristus poslední a provždy dostačující lidskou obětí; nyní je božský Soudce plně a navždy uspokojen.
89:9.4 (984.3) A tak, po uplynutí mnoha epoch, se kult obětování vyvinul do kultu svátosti. Tudíž, svátosti současných náboženstvích jsou legitimními nástupci těch šokujících prastarých obřadů obětování lidí a ještě starších kanibalských rituálů. Mnohé ještě v této době spoléhají na krev pro spasení, ale alespoň to má obrazný, symbolický a mystický charakter.
89:10.1 (984.4) Dávný člověk byl schopen dosáhnout vědomé přízně u Boha pouze prostřednictvím obětování. Současný člověk musí vyvinout nové metody pro dosažení vlastního pocitu spasení. Uvědomění hříchu setrvává ve smrtelné mysli, ale představy o spasení jsou zastaralé a starodávné. Realita duchovních potřeb setrvává, ale intelektuální progres zničil staré způsoby dosažení pokoje a útěchy pro mysl a duši.
89:10.2 (984.5) Hřích musí být předefinován jako úmyslná neloajálnost ve vztahu k Božstvu. Je několik stupňů neloajálnosti: částečná loajalita, způsobená váhavostí; rozdvojená loajalita, zapříčiněná protichůdností; mizející loajalita daná lhostejností; a smrtelná loajalita, projevovaná oddaností bezbožným ideálům.
89:10.3 (984.6) Pocit, nebo tušení viny, je vědomé porušení mravů; není to nutně hřích. Jestliže nejde o vědomou neloajalitu k Božstvu, není to opravdový hřích.
89:10.4 (984.7) Možnost rozpoznání pocitu viny je znakem nadsmyslového odlišení člověka. Tento znak neoznačuje člověka jako podlého, ale spíše ho vyčleňuje jako tvora potenciální velikosti a věčně stoupající dokonalosti. Takový pocit nehodnosti je počátečním stimulem, který by měl vést rychle a nepochybně k těm výdobytkům víry, které převedou smrtelnou mysl na nádherné úrovně morální ušlechtilosti, kosmického vhledu a duchovního žití; takto se všechny významy lidské existence změní z dočasných na věčné a všechny hodnoty se povýší z lidských na božské.
89:10.5 (984.8) Přiznání hříchu je statečným odřeknutím neloajality, ale na žádný způsob to nezmírňuje časoprostorové důsledky takové neloajálnosti. Ale přiznání─upřímné uznání podstaty hříchu─je nezbytné pro náboženský růst a duchovní progres.
89:10.6 (985.1) Odpuštění hříchu Božstvem je obnovením loajálních vztahů po období lidského vědomého zanedbání takových vztahů v důsledku uvědomělé vzpoury. Odpuštění nemusí být vyhledáno, pouze obdrženo jako vědomé obnovení loajálních vztahů mezi tvorem a Tvůrcem. A všichni věrní Boží synové jsou šťastní, sloužící rádi a stále progresivní ve svém vzestupu k Ráji.
89:10.7 (985.2) [Představeno Oslnivou Večerní Hvězdou Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 90
90:0.1 (986.1) EVOLUCE náboženských obřadů prošla cestou od udobřování, zamezování, zaříkávání, vynucování, usmiřování a uklidňování k obětování, vykoupení a vyplacení. Metody provádění náboženských rituálů prošly od forem primitivních kultů přes fetiše k magii a zázrakům. A v důsledku stále složitější představy člověka o nadmateriálních sférách se formy rituálů staly komplikovanějšími a nevyhnutelně začaly být ovládány léčiteli, šamany a kněžími.
90:0.2 (986.2) Postupně, s rozvojem představivosti primitivního člověka, začal být vnímán duchovní svět jako hluchý k prosbám obyčejných smrtelníků. Pouze výjimeční lidé mohli být vyslyšeni bohy; pouze mimořádnému muži či ženě duchové naslouchali. Tímto způsobem vstupuje náboženství do nové fáze, období, ve kterém se postupně stalo druhořadým; mezi věřícího a předmět uctívání vstupuje ranhojič, šaman, nebo kněz. A většina dnešních systémů organizovaných náboženských vír na Urantii prochází přes tuto úroveň evolučního rozvoje.
90:0.3 (986.3) Evoluční náboženství se rodí z obyčejného a všemocného strachu─strachu, který zaplavuje lidskou mysl při setkání s neznámým, nevysvětlitelným a nepochopitelným. Náboženství časem dosáhne naprosto jednoduchého poznání všemocné lásky─lásky, která nevyhnutelně naplňuje lidskou duši, když si uvědomí bezmeznou soucitnost Vesmírného Otce k synům vesmíru. Ale začátek a završení náboženské evoluce oddělují dlouhé věky šamanů, kteří se opovažují postavit se mezi člověka a Boha jako prostředníci, tlumočníci a přímluvci.
90:1.1 (986.4) Šaman byl vysoko postaveným léčitelem, rituálním fetišistou a centrální osobností ve všech obřadech evolučního náboženství. V mnohých kmenech šaman převýšil válečného náčelníka, což znamenalo začátek dominance církve nad státem. Někdy šaman působil jako kněz a dokonce i jako kněz-král. Některé pozdější kmeny měly jak dřívější šamany-léčitele (věštce), tak později se objevši šamany-kněze. A v mnoha případech se úřad šamana stal dědičným.
90:1.2 (986.5) Poněvadž v dávných dobách cokoliv abnormálního bylo připisováno duchovním silám, jakákoliv výrazná mentální či fyzická abnormalita představovala schopnost být šamanem. Mnoho z těchto mužů byli epileptici, mnoho z těchto žen byly hysterické a tyto dva typy po dlouhou dobu vysvětlovaly pradávná vnuknutí a také posedlost duchem a ďáblem. Celá řada těchto prvotních kněží se řadila k lidem, kteří byli mnohem později nazýváni paranoiky.
90:1.3 (987.1) Přestože někteří z nich podváděli v méně důležitých záležitostech, velká většina šamanů opravdu věřila, že je ovládá duch. Ženy, které se dokázaly uvést do transu, nebo kataleptické křeče, se staly mocnými šamankami; později se takové ženy staly prorokyněmi a duchovními médii. Jejich kataleptické transe obvykle obsahovaly domnělou komunikaci s duchy zemřelých. Mnoho ženských šamanek bylo také profesionálními tanečnicemi.
90:1.4 (987.2) Ale ne všichni šamani žili v sebeklamu; mnozí z nich byli vychytralími a umnými podvodníky. S rozvojem tohoto řemesla se vyžadovalo, aby novic odsloužil deset učňovských let v strádání a odříkání, než se stane léčitelem. Šamani si vytvořili profesionální způsob oblékání a stavěli na obdiv tajuplné chování. Často používali drogy, aby vyvolali určité fyzické stavy, které činily dojem na členy kmene a mystifikovaly je. Obyčejní lidé považovali ruční kejkle za nadpřirozené činy a břichomluvectví bylo poprvé použito lstivými kněžími. Mnozí z dávných šamanů nevědomky narazili na hypnózu; jiní vyvolali autohypnózu dlouhým díváním se na své pupeční body.
90:1.5 (987.3) Ačkoliv mnoho šamanů se uchýlilo k těmto trikům a podvodům, přesto jejich reputace jako třídy, byla očividně úspěšná. Když šaman neuspěl ve svém závazku a nemohl předložit hodnověrné alibi, byl buď sesazen, nebo zabit. Proto poctiví šamani brzy vymizeli; přežili pouze vychytralí herci.
90:1.6 (987.4) Byl to právě šamanismus, který odebral exkluzivní řízení kmenových záležitostí z rukou starších a silných a vložil ho do rukou vychytralých, prohnaných a prozíravých.
90:2.1 (987.5) Vyvolávání duchů bylo velmi přesným a vysoce složitým procesem, srovnatelným s dnešními církevními obřady, vedenými ve staromódním jazyce. Odedávna lidé vyhledávali nadlidskou pomoc─zjevení; a věřili, že šaman skutečně obdržel taková zjevení. I když šamani využívali mocnou sílu sugesce při své práci, byly to téměř vždy sugesce negativní. Teprve velmi nedávno se začaly používat metody pozitivní sugesce. Na počátku rozvoje své profese se šamani začali specializovat na takové činnosti jako přivolávání deště, léčení nemocí a odhalování zločinů. Nicméně, léčení nemocí nebylo hlavní funkcí šamana-léčitele, ale spíše to spočívalo ve vědění jak ovládat úskalí života.
90:2.2 (987.6) Starobylá černá magie, jak náboženská, tak i světská, byla nazývána bílou když ji praktikovali kněží, věštci, šamani, nebo léčitelé. Ti, kdo provozovali černou magii, byli nazýváni čaroději, kouzelníky, černokněžníky, čarodějnicemi, kejklíři, mágy, zaklínači a jasnovidci. Časem všechna taková údajná spojení s nadpřirozenými silami byla klasifikována jako čarodějnictví, nebo šamanismus.
90:2.3 (987.7) Čarodějnictví obsahovalo magii, která byla prováděna staršími, podvodnými a neuznanými duchy; šamanismus byl spojen se zázraky, které byly dílem poctivých a uznávaných bohů kmene. V pozdějších dobách bylo čarodějnictví spojováno s ďáblem, čímž se připravila půda pro mnoho poměrně nedávných projevů náboženské netolerance. V mnoha primitivních kmenech bylo čarodějnictví náboženstvím.
90:2.4 (987.8) Šamani silně věřili ve význam náhody pro zjevení vůle duchů; než dospěli k rozhodnutí, často metali los. Současné přežitky této náchylnosti jsou vidět nejenom v mnoha hazardních hrách, ale také v proslulém „odpočítávání“ říkadel. Byla doba, kdy odpočítaný člověk musel zemřít; nyní to padne na někoho jen v některých dětských hrách. To, co bylo pro primitivního člověka vážnou záležitostí, přežilo v hrách současného dítěte.
90:2.5 (988.1) Léčitelé silně věřili ve znaky a znamení, například: „Když uslyšíš, jak šelestí koruny morušových stromů, rozhýbej se k činu.“ Již v raném stadiu existence lidského rodu šamani obrátili svoji pozornost ke hvězdám. Po celém světě lidé začali věřit primitivní astrologii a praktikovat ji; rozšířeným se také stalo vykládání snů. Po tom všem brzy následovaly temperamentní šamanky, které o sobě tvrdily, že dokáží komunikovat s duchy mrtvých.
90:2.6 (988.2) Ačkoliv vyvolávači deště, nebo počasoví šamani se objevili již v pradávné minulosti, přetrvali až do našich dnů. Pro pradávné zemědělce kruté sucho znamenalo smrt; ovládání počasí bylo předmětem mnoha starých magií. Ještě nyní je počasí častým tématem rozhovorů civilizovaných lidí. Dávní lidé všichni věřili v moc šamana jako vyvolávače deště, ale bylo zvykem ho zabít, když neuspěl, ledaže dokázal nabídnout věrohodné vysvětlení pro svůj nezdar.
90:2.7 (988.3) Císařové stále znovu vyhošťovali astrology, ale ti se vždy vrátili, protože lid věřil v jejich schopnosti. Nebylo je možno vypudit a ještě v šestnáctém století po Kristu představitelé západních církví a států byli patrony astrologie. Tisíce domněle vzdělaných lidí stále ještě věří na to, že člověk se může narodit pod šťastnou, nebo nešťastnou hvězdou; že vzájemné postavení nebeských těles rozhoduje o výsledku různých pozemských činů. Vykladači budoucnosti jsou stále navštěvováni důvěřivými klienty.
90:2.8 (988.4) Řekové věřili v účinnost proroctví, Číňané používali magii jako ochranu proti démonům, šamanismus vzkvétal v Indii a ještě dnes otevřeně přetrvává ve střední Asii. V mnoha jiných oblastech světa bylo od něho upuštěno teprve nedávno.
90:2.9 (988.5) Čas od času se objevili opravdoví proroci a učitelé, kteří odsuzovali a objasňovali šamanismus. Také mizející červení lidé měli takového proroka v minulých stoletích; byl to Tenskwatawa z kmene Čejenů, který předpověděl zatmění slunce v roce 1808 a odsoudil nectnosti bílých lidí. Mnoho pravých učitelů se objevilo mezi různými kmeny a národy v průběhu dlouhých epoch historie evoluce. A budou se stále objevovat, aby zpochybňovali šamany a kněze v jakékoliv době, kteří oponují všeobecnému vzdělání a snaží se mařit vědecký pokrok.
90:2.10 (988.6) Staří šamani získali pověst jako hlasy Boha a opatrovníci prozřetelnosti mnoha způsoby a prohnanými metodami. Kropili novorozeňata vodou a dávali jim jména; prováděli obřízku mužům. Řídili všechny pohřební obřady a oznamovali bezpečný příchod zemřelého do světa duchů.
90:2.11 (988.7) Kněží a léčitelé, provozující šamanismus, se často stali velmi bohatými prostřednictvím různých poplatků, které byly údajně nabízeny duchům. Nezřídka šaman nashromáždil pro sebe prakticky celé materiální bohatství svého kmene. Při smrti bohatého člověka bylo zvykem rozdělit jeho majetek rovnoměrně mezi šamana a nějakou veřejnou, nebo dobročinnou organizaci. Tento obyčej se stále udržuje v některých oblastech Tibetu, kde polovina mužské populace přísluší do této neproduktivní třídy.
90:2.12 (989.1) Šamani se dobře oblékali a obvykle mívali hodně manželek; byli první aristokracií, osvobozeni ode všech kmenových zákazů. Velmi často to byli lidé s nízkou úrovní myšlení a pokleslou morálkou. Potlačili své rivaly tím, že je označili za čaroděje, nebo černokněžníky a velmi často dosáhli svého vlivu a moci ovládáním náčelníků, nebo králů.
90:2.13 (989.2) Primitivní člověk považoval šamana za nutné zlo; bál se ho a neměl ho rád. Pradávný člověk měl v úctě vědomosti; on ctil a odměňoval moudrost. Šamani byli většinou podvodníci a uctívání šamanismu dobře ukazuje jakou cenu má moudrost v procesu evoluce lidské rasy.
90:3.1 (989.3) Poněvadž dávný člověk považoval sám sebe a svoje materiální prostředí jako přímo reagující na vrtochy démonů a rozmary duchů, není proto zvláštní, že jeho náboženství se tak výlučně zabývalo materiálními záležitostmi. Současný člověk řeší své materiální problémy jako takové; chápe, že hmota se podřizuje inteligentnímu řízení mysli. Primitivní člověk podobně toužil upravovat a dokonce ovládat fyzické projevy života a energie; a poněvadž jeho limitované chápání kosmu ho vedlo k víře, že démoni, duchové a bohové se osobně a bezprostředně zabývají podrobným ovládáním života a hmoty, logicky směřoval své úsilí k získání přízně a podpory těchto nadlidských sil.
90:3.2 (989.4) V tomto světle se jeví většina nevysvětlitelného a nesmyslného v pradávných kultech jako pochopitelné. Kultovní rituály byly snahou primitivního člověka řídit materiální svět, ve kterém se sám nacházel. A mnoho jeho snah mělo za účel prodloužit život a zajistit zdraví. Vzhledem k tomu, že všechny nemoci a smrt byly původně považovány za duchovní jevy, bylo nevyhnutelné, že šamani, působící jako léčitelé a kněží, se také stali doktory a chirurgy.
90:3.3 (989.5) Primitivní mysl může být handicapována nedostatkem faktů, ale při tom všem je logická. Když přemýšliví lidé sledují nemoc a smrt, začínají určovat příčiny těchto pohrom a v souladu s jejich vnímáním, šamani a vědci však předložili následující teorie chorob:
90:3.4 (989.6) 1. Démoni─přímé působení duchů. První pokročilé hypotézy, vysvětlující nemoci a smrt spočívaly v tom, že duchové způsobují nemoc odlákáním duše ven z těla; jestli se duše nedokázala vrátit, následovala smrt. Starověcí lidé se tak báli zlomyslného jednání duchů způsobujících nemoci, že churaví jedinci byli často ponecháni napospas dokonce i bez jídla či vody. Bez ohledu na to, že takové víry byly založeny na mylné podstatě, účinně izolovaly postižené jedince a zabraňovaly šíření nakažlivých chorob.
90:3.5 (989.7) 2. Násilí─očividné příčiny. Příčiny některých nehod a smrtí byly tak snadno zjistitelné, že byly brzy vyňaty z kategorie působení duchů. Úmrtí a poranění doprovázejí válku, boj se zvířetem a jiné, lehce identifikovatelné důvody byly považovány za přirozené události. Ale v průběhu velmi dlouhé doby se věřilo v to, že za dlouhotrvající léčení, nebo infekci ran, dokonce i „přirozeného“ původu, jsou odpovědní duchové. Jestliže se nemohla najít žádná zjistitelná příčina, byli tak vždy za nemoc a smrt zodpovědní démoni-duchové.
90:3.6 (990.1) I dnes v Africe a na jiných místech je možno nalézt primitivní národy, které zabijí někoho pokaždé, když nastane nenásilná smrt. Viníky označí jejich ranhojiči. Jestli matka zemře při porodu, tak dítě je okamžitě zardoušeno─život za život.
90:3.7 (990.2) 3. Magie─vlivy nepřátel. O mnohých nemocech se myslelo, že jsou způsobeny čarováním, uhrančivým pohledem a zacílením luku. V jednu dobu bylo opravdu nebezpečné ukázat na kohokoliv prstem; ještě nyní se považuje ukazování prstem na někoho za nezpůsobné chování. V případech záhadné nemoci a smrti pradávní lidé provedli formální šetření, rozřezali tělo a dohodli se na některých nálezech jako na příčině smrti; jinak to bylo dáno za vinu čarodějství, což si vyžadovalo popravu, za to zodpovědné, čarodějnice. Tato pradávná ohledávání mrtvol zachránila životy mnohých domnělých čarodějnic. V některých kmenech se věřilo na to, že člen kmenu může zemřít na následek svého vlastního čarodějství a v takových případech nebyl obviněn nikdo.
90:3.8 (990.3) 4. Hřích─potrestání za porušení tabu. Ještě v poměrně nedávných dobách se věřilo, že nemoc je trestem za hřích─osobní, nebo rodový. Mezi národy, procházející touto úrovní evoluce, převládá teorie, že člověk onemocní jen tehdy, když poruší tabu. Pro takové pověry je typické považovat chorobu a bolest za „vystřelené šípy Všemohoucího“. Číňané a Mezopotámci považovali dlouho nemoc za důsledek působení zlých démonů, ačkoliv Chaldejci se dívali také na hvězdy jako na příčiny utrpení. Tato teorie onemocnění v důsledku božího hněvu je stále ještě běžná u mnoha údajně civilizovaných skupin na Urantii.
90:3.9 (990.4) 5. Přirozené příčiny. Lidstvo jen velmi pomalu proniká do materiálních tajností vzájemného vztahu příčiny a důsledku ve fyzickém světě energie, hmoty a života. Staří Řekové, tím, že si uchovali tradice učení Adamsona, byli jedni z prvních, kdo poznali, že všechny choroby mají přirozenou příčinu. Pomalu a jistě rozvíjející se vědecká éra ničí dlouhověké teorie člověka o nemoci a smrti. Horečka byla jednou z prvních lidských onemocněních, vyňatých z kategorie nadpřirozených nemocí a postupně éra vědy přetrhává pouta ignorance, která tak dlouho poutala lidskou mysl. Pochopení staroby a nakažlivých chorob pozvolna zbavuje člověka strachu z démonů, duchů a bohů jako osobních pachatelů lidského utrpení a duševního strádání.
90:3.10 (990.5) Evoluce neomylně dosahuje svého cíle: naplňuje člověka tím pověrčivým strachem z neznámého a hrůzou před neviděným, což je podstata pro vytvoření koncepce Boha. A být svědkem narození pokročilého chápání Božstva skrze koordinované působení zjevení, tato stejná evoluční metoda uvede potom do pohybu ty síly mysli, které neúprosně vymažou podstatu, která splnila svůj účel.
90:4.1 (990.6) Celý život dávných lidí byl zaměřen na ochranu; jejich náboženství bylo v převážné míře metodou na ochranu před onemocněním. A bez ohledu na nesprávnost svých teorií, lidé je s nadšením uváděli v činnost; měli neomezenou víru ve své metody léčení a to samotné je mocným lékem.
90:4.2 (991.1) Konec konců, víra potřebná pro vyléčení pod potřeštěnou péčí jednoho z těchto dávných šamanů se materiálně nelišila od víry, která je zapotřebí při léčení, které je v rukou některého z jeho pozdějších nástupců, jež používá nevědecké způsoby léčení nemocí.
90:4.3 (991.2) Primitivnější kmeny měly velkou hrůzu z nemocných a po dlouhé věky se jim důkladně vyhýbaly, hanebně je zanedbávaly. Byl to velký pokrok v humanitarismu když evoluce šamanismu přinesla kněze a ranhojiče, kteří svolili léčit nemocné. Později se stalo zvykem, že celý klan se natlačil k lůžku nemocného, aby pomáhal šamanovi svým kvílením zahnat nemoc, kterou způsobují démoni. Nebylo neobvyklé, že diagnostikujícím šamanem byla žena, zatímco muž prováděl léčbu. Běžnou metodou určující nemoc bylo zkoumání vnitřností nějakého zvířete.
90:4.4 (991.3) Nemoc se léčila monotónním zpěvem, kvílením, pokládáním rukou, dýcháním na pacienta a mnoha dalšími metodami. V pozdějším dobách se stal velmi rozšířeným chrámový spánek, během kterého probíhalo domnělé léčení. Časem se ranhojiči pokusili při chrámovém spánku o chirurgické zákroky; mezi prvními operacemi byla trepanace lebky, aby mohl uniknout duch, způsobující bolest hlavy. Šamani se naučili léčit zlomeniny a vykloubení, otvírat boláky a hnisavé záněty; šamanky se staly znalkyněmi v porodnictví.
90:4.5 (991.4) Běžnou metodou léčení bylo potírání infikovaného nebo nakaženého místa na těle nějakým magickým předmětem, načež byl tento talisman potom vyhozen a člověk měl být vyléčen. Jestli by někdo náhodou zvedl ten odhozený talisman, věřilo se, že se okamžitě nakazí stejnou nemocí. To bylo ještě velmi dávno předtím, než se začaly používat byliny a jiná opravdová léčiva. Masáž vznikla ve spojení se zaříkáváním, vytíráním ducha z těla a předcházely ji snahy vtírat do těla léčiva, tak, jako se podobně současníci snaží vtírat masti. Přikládání baněk a vysávání postižených částí, společně s pouštěním žilou, se považovalo za způsob, jak se zbavit ducha způsobujícího nemoc.
90:4.6 (991.5) Poněvadž voda byla mocným fetišem, používala se při léčení mnoha onemocněních. Dlouhou dobu se věřilo, že duch způsobující nemoc může být vypuzen pocením. Parní lázně byly ve velké vážnosti; záhy začaly přírodní horké prameny rozkvétat jako primitivní léčebny. Pradávný člověk přišel na to, že horko ulevuje bolesti; používal slunce, teplé zvířecí orgány, horkou hlínu a horké kameny a mnoho těchto metod se používá ještě dnes. Rytmické údery se používaly ve snaze ovlivnit duchy; tamtamy byly všeobecně používané.
90:4.7 (991.6) Některé národy si myslely, že příčinou nemocí je zlomyslné spolčení duchů a zvířat. To dalo vzniknout víře, že pro vyléčení každého onemocnění, způsobeného zvířetem, existuje účinný rostlinný lék. Obzvláště červení lidé byli oddaní této rostlinné teorii všeléků; pokaždé, když byla vytržena rostlina z kořenů, ukápli kapku krve do vytvořené jámy.
90:4.8 (991.7) Při léčení se často používal půst, dieta a protiléky. Vysoce ceněny byly lidské sekrece, protože měly samozřejmě magickou moc; proto krev a moč byly mezi prvními používanými léčivy a brzy byly podpořeny kořínky a různými solemi. Šamani věřili, že duchové způsobující nemoci mohou být vypuzeni z těla zapáchajícím a nechutným léčivem. Velmi brzy se běžnou léčbou stalo pročišťování a mezi první významné farmaceutické objevy patřilo syrové kakao a chinin.
90:4.9 (992.1) Řekové byli první, kteří vyvinuli opravdu racionální metody léčení nemocných. Jak Řekové, tak i Egypťané, získali své lékařské vědomosti od obyvatel údolí Eufratu. Olej a víno se staly velmi brzy léčivy pro ošetření poranění; Sumerové používali pižmový olej a opium. Mnoho z těchto pradávných a účinných tajných léčiv ztratilo svoji schopnost když se staly známými; tajemství bylo vždy důležitým faktorem pro úspěšné provozování podvodu a pověrčivosti. Pouze fakta a pravda vedou k zářivému světlu pochopení a radosti z osvícení a osvěty, ke kterým vede vědecký výzkum.
90:5.1 (992.2) Esencí rituálu je dokonalost jeho provedení; divoši ho musí praktikovat s bezchybnou přesností. Pouze tehdy, když je rituál správně vykonán, má obřad podmanivou moc nad duchy. Jestli má rituál chyby, pak pouze vyvolá zlobu a nelibost bohů. Když pomalu se vyvíjející lidská mysl pochopila, že metoda provedení rituálu je rozhodujícím faktorem pro jeho účinnost, bylo nevyhnutelné, že raní šamani se dříve či později vyvinou do kněžstva, vyškoleného k řízení puntičkářského rituálu. A tak po desítky tisíce let nekonečné rituály brzdí společnost a zatracují civilizaci a jsou nesnesitelným břemenem pro každodenní život a každou činnost lidského rodu.
90:5.2 (992.3) Rituál je způsob posvěcení obyčeje; rituál vytváří a zvěčňuje mýty a také přispívá k zachování společenských a náboženských obyčejů. Na druhou stranu, rituály byly zplozeny mýty. Rituály mají často zpočátku sociální, později ekonomický charakter a nakonec získají posvátnost a důstojnost náboženského obřadu. Rituál může v praxi být osobní či skupinový, nebo obojí, jak je vidět na příkladu modlitby, tance a divadla.
90:5.3 (992.4) Součástí rituálu se stala slova, taková jako například „amen“ a „selah“. Návyk klení, sakrování je prostitucí dřívějších rituálních opakování svatých jmen. Konání poutních cest k posvátným svatyním je velmi prastarým rituálem. Později rituál vyrostl do propracovaných obřadů pročišťování, očišťování a posvěcování. Přijímací obřady prvotních kmenových tajných spolků byly ve skutečnosti primitivními náboženskými rituály. Metody uctívání starých mystických kultů byly jedním dlouhým představením sestaveného náboženského rituálu. Rituál se nakonec vyvinul do současných typů společenských obřadů a církevních bohoslužeb─obřadů, obsahujících modlitbu, píseň, odpovídající čtení a další individuální a skupinové duchovní projevy zbožnosti.
90:5.4 (992.5) Kněží se vyvinuli ze šamanů přes věštce, proroky, pěvce, tanečníky, předvídatele počasí, strážce náboženských relikvií, opatrovatele chrámů a zvěstovatele událostí do postavení opravdových představených církevních bohoslužeb. Časem se kněžský úřad stal dědickým a vznikla souvislá kněžská kasta.
90:5.5 (992.6) Jak se náboženství vyvíjelo, kněží se začali specializovat a to na základě svých vrozených schopností, nebo zvláštních zájmů. Někteří se stali pěvci, jiní modlitebníky a další obětníky; později přišli řečníci─kazatelé. A když se náboženství stalo institucí, tito kněží tvrdili, že „mají v držení klíče od nebe“.
90:5.6 (992.7) Kněží se vždy snažili zapůsobit a naplnit úctou obyčejné lidi vykonáváním náboženských obřadů ve starobylém jazyce a všelijakými magickými tahy, aby mystifikovali věřící a posílili svoji vlastní úctu a autoritu. Velké nebezpečí toho všeho je to, že rituál má tendenci stát se náhražkou za náboženství.
90:5.7 (993.1) Kněžství udělalo hodně pro to, aby zpozdilo vědecký rozvoj a zabránilo duchovnímu progresu, ale na druhé straně přispělo ke stabilizaci civilizace a rozšíření některých druhů kultury. A mnoho současných kněží přestalo fungovat jako představení rituálu uctívání Boha a obrátilo svoji pozornost k teologii─pokusit se definovat Boha.
90:5.8 (993.2) Nelze popřít, že kněží byli a jsou mlýnským kamenem kolem krku lidstva, ale ti opravdoví náboženští vůdci byli a jsou neocenitelní v ukazování cesty k vyšším a lepším realitám.
90:5.9 (993.3) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 91
91:0.1 (994.1) MODLITBA jako vlivná síla náboženství se vyvinula z dřívějších nenáboženských monologových a dialogových projevů. S dosažením sebeuvědomění primitivním člověkem se dostavil nevyhnutelný důsledek jiného vědomí, dvojí schopnost: sociální reakce a poznání Boha.
91:0.2 (994.2) Nejranější formy modliteb nebyly adresovány Božstvu. Tyto projevy se hodně podobaly tomu, co byste řekli svému příteli při přípravě na důležitý podnik. „Přej mně hodně štěstí“. Primitivní člověk byl otrokem magie; náhoda, štěstí a smůla vstoupily do všech oblastí života. Zpočátku byly takové prosby o štěstí monology─pouhým druhem myšlení nahlas služebníkem magie. Potom tito věřící ve štěstí získali podporu svých přátel a členů rodiny a brzy se začala vykonávat určitá forma obřadu, do kterého byl zapojen celý klan či kmen.
91:0.3 (994.3) S objevením se představ o démonech a duších se začaly tyto prosby adresovat nadlidským bytostem a potom, když člověk získal vědomí o bozích, takové výrazy dosáhly úrovní opravdových modliteb. Jako příklad tohoto, primitivní náboženské modlitby některých australských kmenů předcházely jejich víře v duchy a nadlidské bytosti.
91:0.4 (994.4) Dnes tento zvyk modlení k nikomu konkrétnímu, tak jak to dělali pradávní lidé předtím, než se dostavilo vědomí zbožnosti, je zachováván kmenem Toda v Indii. Jenže toto představuje pro kmen Toda návrat jejich degenerujícího náboženství na tuto primitivní úroveň. Dnešní rituály lékařských kněží tohoto kmene nejsou náboženským obřadem, protože tyto neosobní modlitby nepřispívají ničím k zachování, nebo povýšení sociálních, morálních a duchovních hodnot.
91:0.5 (994.5) Modlení v době před náboženstvím bylo součástí rituálů many Melanésanů, víry udah afrických pygmejů a pověr severoamerických Indiánů o Manitou. Africké kmeny Gandů vyšly z této úrovně modlitby manu teprve nedávno. V tomto počátečním evolučním zmatku se lidé modlili k bohům─místním a národním─k fetišům, amuletům, duchům, vládcům a obyčejným lidem.
91:1.1 (994.6) Funkce rané evoluční zbožnosti spočívá v zachování a upevnění základních sociálních, morálních a duchovních hodnot, které se pozvolna formují. Toto poslání zbožnosti není lidstvem vědomě zachováváno, ale je uskutečňováno hlavně působením modlitby. Modlitba symbolizuje nezamýšlenou, ale nicméně osobní a kolektivní snahu jakékoliv skupiny zajistit (realizovat) toto uchování vyšších hodnot. Nebýt ochranné síly modlitby, všechny posvátné dny by se rychle přeměnily na dny obyčejných dovolených.
91:1.2 (995.1) Zbožnost a její vlivy, z nichž nejhlavnější je modlitba, jsou spojeny pouze s těmi hodnotami, které jsou všeobecně společensky uznávané, skupinově schválené. Proto, když se primitivní člověk snažil ukojit své nejzákladnější emoce, nebo dosáhnout svých naprosto sobeckých ambicí, nemohl se opřít o útěchu zbožnosti a pomoc modlitby. Když jedinec usiloval o dosažení čehokoliv antisociálního, byl nucen vyhledat podporu nenáboženské magie, obrátit se na čaroděje a takto být připraven o pomoc modlitby. Proto se modlitba velmi brzy stala mocným podporovatelem sociální evoluce, morálního progresu a duchovního dosažení.
91:1.3 (995.2) Ale primitivní mysl nebyla ani logická, ani zásadová. Pradávní lidé nechápali, že materiální věci se nevztahovaly na působení modlitby. Tyto prostoduché duše usuzovaly, že jídlo, přístřeší, déšť, hra a další materiální statky zvyšovaly sociální blaho a proto se začaly modlit za tyto všechny fyzické dary. Ačkoliv to znamenalo perverzi modlitby, podnítilo to snahu realizovat tyto materiální cíle sociálním a etickým jednáním. Taková prostituce modlitby, přestože znehodnocuje duchovní hodnoty lidí, však přesto ihned povznesla ekonomické, společenské a etické mravy.
91:1.4 (995.3) Modlitba je monologová pouze v nejprimitivnějších typech mysli. Již v raném stadiu se stává dialogem a rychle dosahuje úrovně skupinového zbožňování. Modlitba naznačuje, že předmagické zaříkávání primitivního náboženství se vyvinulo na takovou úroveň, kde lidská mysl rozpoznává realitu dobročinných sil či bytostí, které jsou schopny povýšit společenské hodnoty a rozšířit morální ideály a kromě toho poznává, že tyto vlivy jsou nadlidské a odlišné od vědomí ega člověka a jeho smrtelných druhů. Proto opravdová modlitba vzniká až poté, kdy faktor zbožnosti je viděn jako osobní.
91:1.5 (995.4) Modlitba je jen málo spojena s animismem, ale takov přesvědčení mohou existovat vedle objevujících se náboženských postojů. V mnoha případech mělo náboženství a animismus zcela odlišné původy.
91:1.6 (995.5) Ti smrtelníci, kteří se neosvobodili z primitivních okovů strachu čelí vážnému nebezpečí, že všechny jejich modlitby mohou vést k morbidnímu pocitu hříchu, neopodstatněnému přesvědčení o vině, ať již skutečné, nebo domnělé. Ale v dnešní době je nepravděpodobné, že je mnoho těch, kdo stráví natolik času v modlitbách, aby je to přivedlo k tomuto škodlivému dumání nad vlastní hanebností, nebo hříšností. Nebezpečí, doprovázející překroucení a zneužití modlitby spočívá v nevědomosti, pověrčivosti, vyhraněnosti, devitalizaci, materialismu a fanatismu.
91:2.1 (995.6) První modlitby byly pouhými vyslovenými přáními, vyjádřením upřímných tužeb. Potom se modlitba stala metodou pro dosažení spolupráce s duchy. A později dosáhla vyšší funkci─pomáhat náboženství zachovávat všechny užitečné hodnoty.
91:2.2 (995.7) Jak modlitba, tak i magie se objevily v důsledku adaptujících se reakcí člověka na urantijské prostředí. Ale kromě tohoto zevšeobecněného vztahu měly spolu málo společného. Modlitba vždy naznačovala pozitivní jednání modlícího se ega; byla vždy psychickým jevem a někdy duchovním. Magie obvykle projevuje snahu manipulovat realitu bez působení na ego manipulátora, vykonavatele magie. Navzdory svým nezávislým původům byly magie a modlitba často vzájemně propojeny v pozdějších stadiích svého vývoje. Někdy, pro dosažení svých vyšších cílů, magie postupovala od magických formulací, přes rituály a zaklínání, k prahu skutečné modlitby. Jindy se modlitba stala tak materialistickou, že degenerovala na pseudomagickou metodu vyhýbání se vynaložení toho úsilí, které je nutné pro vyřešení problémů na Urantii.
91:2.3 (996.1) Když člověk pochopil, že modlitba nedokáže bohy ovlivnit, stala se potom spíše prosbou, žádostí o přízeň. Ale nejpravdivější modlitba je ve skutečnosti spojení člověka se svým Tvůrcem.
91:2.4 (996.2) Objevení ideje o obětování v jakémkoliv náboženství najisto ubírá z vyššího účinku opravdové modlitby, poněvadž lidé se snaží nahrazovat nabídnutým materiálním vlastnictvím obětování své vlastní zasvěcené vůle k vykonávání vůle Boha.
91:2.5 (996.3) Když je náboženství zbaveno osobního Boha, jeho modlitby přecházejí na úrovně teologie a filozofie. Když nejvyšší představou náboženství o Bohu je představa neosobního Božstva, taková jako v idealismu mnohobožství, přestože poskytuje základ pro určité formy mystického spojení, projevuje se zhoubnou pro působivost opravdové modlitby, která vždy symbolizuje spojení člověka s individuální a vyšší bytostí.
91:2.6 (996.4) Na počátku vývoje lidských ras a také i v současné době je v každodenní zkušenosti průměrného smrtelníka modlitba v převážné míře fenoménem styku člověka s jeho vlastním podvědomím. Ale existuje i taková oblast modlitby, ve které intelektuálně bystrý a duchovně progresivní jedinec dosahuje, v menší či větší míře, spojení s úrovněmi nadvědomí lidské mysli─oblastí pobývajícího Ladiče Myšlení. Kromě toho existuje zjevný duchovní aspekt opravdové modlitby, který se týká příjmu a uznání modlitby duchovními silami vesmíru a který je naprosto odlišný od jakéhokoliv lidského a intelektuálního spojení.
91:2.7 (996.5) Modlitba přispívá velkou měrou k rozvoji náboženského cítění vyvíjející se lidské mysli. Má mocný vliv zabránit izolaci lidské osobnosti.
91:2.8 (996.6) Modlitba představuje jedinou metodu, spojenou s přirozenými náboženstvími rasové evoluce, která také vytváří část empirických hodnot vyšších náboženstvích etické dokonalosti─zjevených náboženstvích.
91:3.1 (996.7) Když se děti poprvé začínají učit používat řeč, mají sklon myslet nahlas, vyjadřovat své myšlenky slovy i když není nikdo přítomen, aby jim naslouchal. S rozvojem tvůrčí představivosti se u nich projevuje tendence rozmlouvat s pomyslnými společníky. Tímto způsobem rašící „já“ se snaží navázat spojení s fiktivním druhým já. Touto metodou se dítě rychle učí přeměnit své monologové řeči do pseudo dialogů, ve kterých toto druhá „já“ odpovídá jeho verbálnímu myšlení a vyjádřenému přání. Většina myšlení dospělých mentálně probíhá formou rozhovoru.
91:3.2 (996.8) Rané a primitivní formy modlitby se v mnohém podobaly polomagickým recitacím současného kmene Toda. Byly to modlitby, které nebyly nikomu konkrétně adresovány. Ale s objevením se představy o druhém „já“ mají takové metody modlení tendenci vyvinout se do dialogových typů komunikace. Časem je koncepce druhého „já“ povýšeno do vyššího statusu božské vážnosti a modlitba se objevuje jako prostředek náboženství. Tomuto primitivnímu typu modlitby je předurčeno projít mnoha stádii zdlouhavého evolučního procesu než dosáhne úrovně inteligentní a opravdově etické modlitby.
91:3.3 (997.1) Ve vnímání posloupných generací modlících se smrtelníků druhé „já“ se vyvíjí skrze démony, fetiše a duchy k mnohobožství a nakonec k Jedinému Bohu─božské bytosti, ztělesňující nejvyšší ideály a nejvznešenější aspirace modlícího se ega. Tak modlitba působí jako nejmocnější prostředek náboženství pro zachování nejvyšších hodnot a ideálů těch, kteří se modlí. Od chvíle objevení se druhého „já“ ke vzniku koncepce božského a nebeského Otce je modlitba stále více zespolečenšťující, umravňující a oduševňující metodou.
91:3.4 (997.2) Jednoduchá, z víry vycházející modlitba, svědčí o mocné evoluci v lidské zkušenosti, pomocí které pradávné rozhovory s fiktivním symbolem druhého „já“, příznačné pro primitivní náboženství, povýšily na úroveň spojení s duchem Nekonečného a do opravdového uvědomění reality věčného Boha─Rajského Otce všeho inteligentního tvoření.
91:3.5 (997.3) Kromě všeho toho, co je nadosobní v prožitku modlení, mělo by se pamatovat na to, že etická modlitba je skvělý způsob jak povznést ego a posílit „já“ pro dokonalejší život a vyšší dosažení. Modlitba podněcuje lidské ego hledat pomoc na obou stranách: materiální pomoc v podvědomé zásobárně smrtelné zkušenosti a inspiraci a vedení v oblastech nadvědomého spojení materiálního s duchovním─s Tajemným Monitorem.
91:3.6 (997.4) Modlitba vždy byla a vždy bude dvojitou lidskou zkušeností: psychologickou procedurou, vzájemně propojenou s duchovní metodou. A tyto dvě funkce modlitby nemohou být nikdy úplně odděleny.
91:3.7 (997.5) Osvícená modlitba musí připustit nejenom vnějšího a osobního Boha, ale také vnitřní a neosobní Božskost, v člověku přebývajícího Ladiče. Je zcela příhodné, aby modlící se člověk usiloval o pochopení konceptu Vesmírného Otce v Ráji; ale pro většinu praktických cílů účinnější metodou by bylo navrácení se ke konceptu blízko se nacházejícího druhého „já“, jak to byla zvyklá dělat primitivní mysl a potom poznat, že idea tohoto druhého „já“ se vyvinula z pouhé představy o Bohu, který fakticky pobývá ve smrtelném člověku v podobě Ladiče, aby člověk mohl hovořit, jak se říká, tváří v tvář s opravdovým a skutečným a božským druhým „já“, které v něm pobývá a je samotnou přítomností a podstatou živého Boha─Vesmírného Otce.
91:4.1 (997.6) Žádná modlitba nemůže být etická, když prositel usiluje o sobeckou převahu nad svými druhy. Sobecké a materialistické modlení je neslučitelné s etickými náboženstvími, která jsou založena na nesobecké a božské lásce. Všechno takové neetické modlení se vrací na primitivní úrovně pseudomagie a je nedůstojné pro rozvíjející se civilizace a osvícená náboženství. Sobecké modlení porušuje ducha veškeré etiky, založené na láskyplné spravedlnosti.
91:4.2 (997.7) Modlitba nesmí být nikdy natolik zaprodána, aby se stala náhradou za činnost. Veškeré etické modlení je podnětem k činnosti a vodítkem k progresivnímu usilování o idealistické cíle─dosažení nad-„já“.
91:4.3 (998.1) Ve všech svých modlitbách buďte čestní; neočekávejte od Boha projev náklonnosti, neočekávejte, že vás má rád více, než ostatní svoje děti─vaše přátele, sousedy a také nepřátele. Ale modlitba přirozených a vyvinutých náboženstvích nebyla zpočátku etická, tak jak je tomu v pozdějších zjevených náboženstvích. Všechno modlení, ať individuální či společné, může být buď egoistické, nebo altruistické. To znamená, že modlitba může být soustředěna na sebe samého, nebo na jiné. Když modlitba nežádá nic pro modlícího, nebo jeho druhy, pak takové postoje duše směřují k úrovním opravdové zbožnosti. Egoistické modlitby obsahují doznání a prosby a často spočívají v žádostech o materiální dary. Modlitba se stává poněkud etičtější, když se týká odpuštění a hledá moudrost pro zvýšení sebeovládání.
91:4.4 (998.2) Zatímco nesobecký typ modlitby je posilující a uklidňující, materialistické modlení s určitostí přinese zklamání a rozčarování, protože pokrokové vědecké objevy dokazují, že člověk žije ve fyzickém vesmíru zákona a řádu. Dětinskost jedince, nebo rasy, je charakterizováno primitivním, sobeckým a materialistickým modlením. A, do jisté míry, všechny takové prosby jsou účinné v tom, že neměně vedou k těm snahám a námaze, které vždy přispívají k dosažení odpovědí takových modliteb. Opravdová modlitba, založená na víře, vždy vede k rozšíření způsobu života, dokonce i když takové prosby nejsou hodny duchovního uznání. Ale duchovně pokročilý člověk by měl být velmi obezřetný při pokusu odradit od takových modliteb primitivní a nevyvinutou mysl.
91:4.5 (998.3) Pamatujte si: i když modlitba nezmění Boha, velmi často způsobí významné a trvající změny v tom člověku, který se modlí s vírou a pevnou nadějí. Modlitba je předchůdcem velkého míru v mysli, štěstí, klidu, odvahy, sebeovládání a čestnosti v životě mužů a žen vyvíjejících se ras.
91:5.1 (998.4) V uctívání předků modlitba vede k rozvíjení rodových ideálů. Ale modlitba, jako jeden z aspektů uctívání Božstva, převyšuje všechny ostatní takové praktiky, protože vede k rozvíjení božích ideálů. Když druhé „já“ modlitebníka dosáhne nejvyšší a božské úrovně, tak ideály člověka se obdobně povznesou z obyčejných lidských úrovní na nadpozemské a božské a výsledkem všech takových modliteb je povznesení lidského charakteru a naprosté sjednocení lidské osobnosti.
91:5.2 (998.5) Ale modlitba nemusí být vždy individuální. Skupinové, nebo sborové modlení je velmi účinné v tom, že ve svých důsledcích je vysoce zespolečenšťující. Když skupina lidí se společně modlí za morální vzestup a duchovní povznesení, taková zanícení jsou reaktivní na jedince, tvořící modlící skupinu; oni všichni se stávají lepšími v důsledku své účasti. Takové metody modlení mohou pomoci dokonce celému městu nebo celému národu. Doznání, pokání a modlitba přivedly jednotlivce, města, národy a celé rasy k mohutným snahám se reformovat a k odvážným významným činům.
91:5.3 (998.6) Jestliže si opravdu upřímně přejete zbavit se zvyku kritizovat některé své přátele, nejrychlejším a nejjistějším způsobem dosažení takové změny názoru je vytvořit si zvyk modlit se za toho člověka každý den svého života. Ale sociální důsledky takových modliteb závisí převážně na dvou podmínkách:
91:5.4 (998.7) 1. Člověk, za kterého se modlíte, musí o tom vědět.
91:5.5 (999.1) 2. Člověk, který se modlí, se musí nacházet v úzkém společenském spojení s člověkem, za kterého se modlí.
91:5.6 (999.2) Modlitba je tou metodou, která dříve či později, přemění každé náboženství v instituci. S časem se modlitba začíná spojovat s četnými vedlejšími činnostmi, z nichž některé jsou prospěšné, jiné jsou nesporně škodlivé, jako jsou kněží, svaté knihy, rituály a obřady uctívání.
91:5.7 (999.3) Ale mysli s větším duchovním osvícením musí být trpělivé a tolerantní s těmi méně obdařenými intelekty, které potřebují symboliku pro mobilizaci svého slabého duchovního vhledu. Silní se nesmějí dívat na slabší s pohrdáním. Ti, kdo si uvědomují Boha bez symbolizmu, nesmějí odepřít milosrdnou pomoc symbolu těm, pro které je obtížné uctívat Božstvo a ctít pravdu, krásu a dobro bez formality a rituálu. MISSING SENTENCE
91:6.1 (999.4) Modlitba nemůže mít přímý vliv na fyzické prostředí modlícího, pokud není spojena s vůlí a činy osobních duchovních sil a materiálních správců sféry. Ačkoliv existuje přesný limit pro pole působnosti modlitby, taková omezení neplatí ve stejné míře pro víru těch, kteří se modlí.
91:6.2 (999.5) Modlitba není metodou pro vyléčení vážných a organických nemocí, ale nesmírně přispěla lidem těšit se dobrému zdraví a k léčení různých mentálních, emočních a nervových onemocněních. A dokonce při skutečné bakteriální nemoci modlitba mnohokráte podpořila účinnost jiných léčivých procedur. Modlitba proměnila mnoho nedůtklivých a žehrajících invalidů do vzorového příkladu trpělivosti a udělala z nich inspiraci pro všechny ostatní trpící.
91:6.3 (999.6) Bez ohledu na to jak obtížné to může být sloučit vědecké pochybnosti o účinnosti modlitby s ustavičným nutkáním hledat pomoc a vedení u božských zdrojů, nikdy nezapomínejte, že upřímná modlitba víry je mocnou silou pro rozšíření osobního štěstí, individuálního sebeovládání, sociální harmonie, morálního pokroku a duchovního dosažení.
91:6.4 (999.7) Modlitba, dokonce i když jako čistě lidský zvyk─dialog s druhým „já“─je metodou nejúčinnějšího přístupu k realizaci těch skrytých sil člověka, které jsou uskladněny a uchovány v oblastech podvědomí lidské mysli. Kromě jejího náboženského významu a duchovního smyslu, modlitba je blahodárnou psychologickou metodou. To, že většina lidí, když jsou v těžkém postavení, se tím či jiným způsobem obracejí k modlitbě a prosí o pomoc u nějakého zdroje, je faktem lidské zkušenosti.
91:6.5 (999.8) Nebuďte natolik lenivými, abyste žádali Boha o vyřešení vašich potíží, ale nikdy neváhejte požádat ho o moudrost a duchovní sílu, které vás povedou a podpoří, když budete sami rozhodně a odvážně řešit dané problémy.
91:6.6 (999.9) Modlitba byla nepostradatelným faktorem progresu a zachování pobožné civilizace a ještě dnes mocně přispívá k dalšímu povznesení a oduševnění společnosti, jestliže ti co se modlí, to dělají ve světle vědeckých faktů, filozofické moudrosti, intelektuální upřímnosti a duchovní víře. Modlete se tak, jak Ježíš učil své učedníky─upřímně, nesobecky, nestranně a bez pochybování.
91:6.7 (1000.1) Ale účinnost modlitby v osobní duchovní zkušenosti modlícího nikterak nezáleží na intelektuálním chápání, filozofické prozíravosti, společenské úrovni, kulturním statusu či jiných smrtelných znalostech. Psychické a duchovní průvodní jevy modlitby víry jsou bezprostřední, osobní a empirické. Neexistuje žádný jiný způsob, jehož pomocí se může každý člověk, bez ohledu na veškeré ostatní smrtelné úspěchy, tak účinně a bezprostředně přiblížit na práh té oblasti, ve které může komunikovat se svým Tvůrcem, kde tvor navazuje spojení s realitou Stvořitele─vnitřním Ladičem Myšlení.
91:7.1 (1000.2) Mysticismus, jako metoda rozvíjení vědomí člověka o přítomnosti Boha, je vcelku chvályhodná, ale když takové praktiky vedou k sociální izolaci a vyústí v náboženský fanatismus, jsou téměř všechny odsouzeníhodné. Vesměs velmi často to, co vzrušený mystik určuje za božské vnuknutí, je pozdvižení jeho vlastní hluboké mysli. Ačkoliv spojení smrtelné mysli s jejím vnitřním Ladičem je často podpořeno zasvěcenou meditací, mnohem častěji je usnadněno láskyplnou službou a nesobeckou pomocí svým druhům.
91:7.2 (1000.3) Velcí náboženští učitelé a proroci minulosti nebyli extrémními mystiky. Byli to Boha uvědomělí muži a ženy, kteří nejlépe sloužili svému Bohu nesobeckou pomocí svým smrtelným druhům. Ježíš se často vzdálil se svými apoštoly na krátkou dobu, aby se s nimi modlil a meditoval, ale většinu času je ponechával v kontaktu s davy lidí, kterým pomáhali. Duše člověka potřebuje jak duchovní činnost, tak i duchovní potravu.
91:7.3 (1000.4) Náboženská extáze je přípustná, když je výsledkem rozumných okolností, ale takové zkušenosti jsou spíše výplodem čistě emocionálních vlivů, než projevem hlubokého duchovního charakteru. Nábožní lidé nesmí považovat každou pronikavou psychologickou předtuchu a každý silný emocionální prožitek za božské zjevení, nebo duchovní spojení. Opravdová duchovní extáze je obvykle spojena se silným vnějším klidem a téměř dokonalou kontrolou emocí. Ale pravá prorocká vize je superpsychologickou předtuchou. Ale taková vidění nejsou klamnými halucinacemi a ani nejsou extázemi, podobající se transu.
91:7.4 (1000.5) Lidská mysl je schopna jednat v reakci na takzvané vnuknutí, když je citlivá buď k probuzení podvědomí, nebo na působení nadvědomí. V obou případech takové rozšíření vědomí se jedinci jeví více či méně jako cizí, jako odjinud. Nevázané mystické zanícení a bujná náboženská extáze nejsou potvrzením domnělého vnuknutí.
91:7.5 (1000.6) Praktickou zkouškou všech těchto zvláštních náboženských prožitků mysticismu, extáze a vnuknutí je zjištění, zdali tyto jevy zapříčiní v životě jedince následující:
91:7.6 (1000.7) 1. Lepší a ucelenější fyzické zdraví.
91:7.7 (1000.8) 2. Účinnější a praktičtější mentální život.
91:7.8 (1000.9) 3. V hojnější míře a radostně se dělit s druhými o svoji náboženskou zkušenost.
91:7.9 (1000.10) 4. Důkladnější oduševnění jeho každodenního života a současně vykonávat všední povinnosti, spojené s běžnou smrtelnou existencí.
91:7.10 (1001.1) 5. Zvýšenou lásku a ocenění pravdy, krásy a dobra.
91:7.11 (1001.2) 6. Zachovávat aktuálně uznávané společenské, morální, etické a duchovní hodnoty.
91:7.12 (1001.3) 7. Rozšíření jeho duchovního vhledu─uvědomění Boha.
91:7.13 (1001.4) Ale modlitba není reálně spjata s těmito mimořádnými náboženskými zkušenostmi. Když se modlitba stane přespříliš citovou, když je založena téměř výlučně na krásných a slastných rozjímáních o Rajské božskosti, ztrácí mnoho ze svého socializujícího vlivu a vede modlící k mysticismu a vlastní izolaci. Nadměrné soukromé modlení je spojeno s nebezpečím, které je korigováno a zamezeno skupinovým, kolektivním modlením.
91:8.1 (1001.5) V modlitbě existuje aspekt opravdové spontánnosti, protože primitivní člověk se začal modlit dávno předtím, než se u něho objevila nějaká představa o Bohu. Pradávný člověk se obvykle modlil ve dvou protichůdných situacích: když byl v zoufalé situaci, cítil nutkání žádat o pomoc a když se radoval, oddal se nutkání projevit radost.
91:8.2 (1001.6) Modlitba není pokračováním magie; obě vznikly nezávisle na sobě. Magie byla pokusem přizpůsobit Božstvo daným podmínkám; modlitba je snahou přizpůsobit osobnost vůli Božstva. Opravdová modlitba je jak morální, tak i pobožná; magie není to ani ono.
91:8.3 (1001.7) Modlitba se může stát zavedeným zvykem; hodně lidí se modlí, protože se modlí ostatní. Jiní se modlí, protože mají strach, že by se mohlo stát něco hrozného, kdyby nepředkládali své pravidelné prosby.
91:8.4 (1001.8) Pro některé jedince je modlitba tichým vyjádřením vděčnosti; pro jiné kolektivní chválou, sociálním vyjádřením zbožnosti; někdy je modlitba imitací jiného náboženství, zatímco v upřímném modlení je to otevřené a důvěrné spojení duchovní podstaty tvora s všudy přítomným duchem Tvořitele.
91:8.5 (1001.9) Modlitba může být spontánním vyjádřením uvědomění Boha, nebo nesmyslným recitováním teologických formulací. Ona může být nadšenou chválou Boha znalé duše, nebo patolízalskou uctivostí strachem posedlého smrtelníka. Někdy je dojemným vyjádřením duchovní žádostivosti a někdy hlučným vykřikováním nábožných frází. Modlitba může být radostnou chválou, nebo pokornou prosbou o odpuštění.
91:8.6 (1001.10) Modlitba může být dětinskou prosbou o nemožné, nebo vyzrálou žádostí o morální růst a duchovní sílu. Může být prosbou o denní chleba, nebo může vyjadřovat srdečnou tužbu nalézt Boha a konat jeho vůli. Může být zcela sobeckou žádostí, nebo opravdivým a nádherným krokem k uskutečnění nezištného bratrství.
91:8.7 (1001.11) Modlitba může být zlostným voláním po pomstě, nebo soucitnou přímluvou za své nepřátele. Může být vyjádřením naděje změnit Boha, nebo mocnou metodou měnit sám sebe. Může to být podlézající prosba ztraceného hříšníka před přísným Soudcem, nebo radostné vyjádření osvobozeného syna živého a soucitného nebeského Otce.
91:8.8 (1001.12) Současný člověk je přiveden ve zmatek při pomyšlení na prodiskutování věcí s Bohem naprosto osobním způsobem. Mnoho lidí se přestalo pravidelně modlit; oni se modlí jenom když jsou v mimořádné tísni, v nouzi. Člověk by se neměl bát hovořit s Bohem, ale pouze duchovně infantilní člověk se může pokoušet přemluvit Boha, nebo si troufat ho změnit.
91:8.9 (1002.1) Ale opravdivé modlení skutečně dosáhne reality. Dokonce když stoupají vzdušné proudy nemůže žádný pták nabrat výšku pokud neroztáhne svá křídla. Modlitba povznáší člověka, protože je metodou dosažení progresu využitím vzestupných duchovních proudů vesmíru.
91:8.10 (1002.2) Upřímná modlitba zvětšuje duchovní růst, mění postoje a přináší to uspokojení, které přichází ze spojení s božskostí. Je spontánním vzplanutím vědomí Boha.
91:8.11 (1002.3) Bůh odpovídá na modlitbu člověka tím, že mu zvětšuje jeho vnímání pravdy, zvyšuje jeho ocenění krásy a rozšiřuje jeho představu o dobru. Modlitba je subjektivní jednání, ale navazuje spojení s mocnými objektivními realitami na duchovních úrovních lidské zkušenosti; je smysluplným snažením člověka dosáhnout nadlidských hodnot. Modlitba je nejúčinnějším stimulem duchovního růstu.
91:8.12 (1002.4) Slova jsou v modlitbě bezvýznamná; jsou pouze intelektuálním korytem, kterým má možnost proudit řeka duchovních snažných proseb. Slovní hodnota modlitby je čistě autosugestivní v osobní pobožnosti a společenskosugestivní ve skupinové pobožnosti. Bůh neodpovídá na slova, odpovídá postoji duše.
91:8.13 (1002.5) Modlitba není metoda úniku od konfliktů, ale spíše stimulem pro růst v samotné konfliktní situaci. Modlete se pouze pro hodnoty, ne pro věci; pro růst, ne pro požitek.
91:9.1 (1002.6) Jestli chcete, aby vaše modlitby byly účinné, měli byste mít na paměti zákony obecných proseb:
91:9.2 (1002.7) 1. Pro to, aby vaše modlitby se staly účinnými, musíte upřímně a odvážně čelit problémům vesmírné reality. Musíte mít kosmickou odolnost.
91:9.3 (1002.8) 2. Musíte poctivě vyčerpat lidské schopnosti pro lidské přizpůsobení. Musíte být přičinliví.
91:9.4 (1002.9) 3. Musíte se vzdát každého přání své mysli a každé touhy duše ve prospěch transformujícího objetí duchovního růstu. Musíte poznat povznesení významů a povýšení hodnot.
91:9.5 (1002.10) 4. Z celého srdce se musíte rozhodnout vykonávat boží vůli. Musíte vymazat mrtvou zónu nerozhodnosti.
91:9.6 (1002.11) 5. Vy nejenom uznáte vůli Otce a rozhodnete se ji vykonávat, ale vy také bezvýhradně a energicky sebe zasvětíte ke skutečnému naplňování vůle Otce.
91:9.7 (1002.12) 6. Ve své modlitbě musíte prosit pouze o božskou moudrost pro řešení konkrétních problémů, se kterými se budete setkávat při vzestupu do Ráje─dosažení božské dokonalosti.
91:9.8 (1002.13) 7. A musíte mít víru─živou víru.
91:9.9 (1002.14) [Představeno představeným midbytostí Urantie.]
Kniha Urantia
Kapitola 92
92:0.1 (1003.1) ČLOVĚK měl v sobě zbožnost přirozeného původu jako součást své evoluční zkušenosti dávno před objevením se jakýchkoliv systematických zjevených náboženstvích na Urantii. Ale toto náboženství přirozeného původu bylo samo o sobě důsledkem nadživočišných schopností člověka. Evoluční náboženství vznikalo pomalu během tisíciletích lidské empirické cesty prostřednictvím podpory následujících faktorů, působících a ovlivňujících divocha, barbary a civilizovaného člověka:
92:0.2 (1003.2) 1. Pomocný duch úcty─objevuje v živočišném vědomí nadživočišných potenciálů pro vnímání reality. Může to být nazýváno prvotním lidským instinktem Božstva.
92:0.3 (1003.3) 2. Pomocný duch moudrosti─projev tendence ve zbožné mysli směřovat svoji úctu k vyšším úrovním a ke stále se rozšiřujícím představám o realitě Božstva.
92:0.4 (1003.4) 3. Svatý Duch─toto je počáteční nadrozumový dar a objevuje se spolehlivě ve všech plnohodnotných lidských osobnostech. Tato pomoc po zbožnosti prahnoucí a moudrosti toužící mysli vyvolává schopnost osobního poznání požadavků pro další život člověka, jak v teologickém pojetí, tak i ve skutečné a faktické osobní zkušenosti.
92:0.5 (1003.5) Koordinované působení těchto tří božských pomocníků je plně dostačující pro zahájení a pokračování růstu evolučního náboženství. Tyto vlivy jsou později posíleny Ladiči Myšlení, serafy a Duchem Pravdy, z nichž všichni urychlují tempo náboženského rozvoje. Tyto síly již dlouho působí na Urantii a budou zde ve své činnosti pokračovat do té doby, dokud tato planeta zůstane obydlenou sférou. Podstatná část potenciálu těchto božských sil se nemohla doposud projevit; ve větší míře se odhalí v následných epochách až smrtelné náboženství postupně vystoupá na vyšší úrovně k nebeským výšinám morontiálních hodnot a duchovní pravdy.
92:1.1 (1003.6) Vývoj náboženství začíná s raným strachem a démony a prochází mnoha následnými stadii rozvoje, včetně prvních snah ovlivňovat a později přemlouvat duchy. Kmenové fetiše se přeměnily v totemy a kmenové bohy; magická zaklínadla se stala dnešními modlitbami. Obřízka, která byla zpočátku obětováním, se stala hygienickou procedurou.
92:1.2 (1003.7) Barbarské dětství lidského rodu prodělalo rozvoj náboženství od uctívání přírody, přes uctívání démonů k fetišismu. S počátkem civilizace člověk začal přijímat mystičtější a více symboličtější víry, zatímco v současnosti, s blížící se vyspělostí, lidstvo dozrává k ocenění opravdového náboženství a také k počátku odhalení samotné pravdy.
92:1.3 (1004.1) Náboženství vzniká jako biologická reakce mysli na duchovní víru a prostředí; v jakémkoliv národě náboženství umírá, nebo se mění, jako poslední. V každé epoše je náboženství přizpůsobení společnosti k tomu, co je tajuplné. Jako společenská instituce obsahuje rituály, symboly, kulty, posvátné knihy, oltáře, svatyně a chrámy. Ve všech náboženstvích je běžná svatá voda, relikty, fetiše, talismany, roucha, zvony, bubny a kněží. A je naprosto nemožné odtrhnout čistě evoluční náboženství jak od magie, tak i od čarodějnictví.
92:1.4 (1004.2) Tajemnost a moc vždy podněcovaly náboženská cítění a strach, zatímco emoce vždy působily jako vlivný upravující faktor jejich rozvoje. Základním náboženským stimulem byl vždy strach. Strach vytváří bohy evolučního náboženství a motivuje náboženské rituály primitivních věřících. S rozvojem civilizace se strach mění pod vlivem úcty, obdivu, respektu a sympatií a je potom dále upravován výčitkami a kajícností.
92:1.5 (1004.3) U jednoho asijského národa existovalo učení o tom, že „Bůh je velký strach“, což je výplodem čistě evolučního náboženství. Ježíš─zjevení náboženského života nejvyššího typu─prohlásil, že „Bůh je láska“.
92:2.1 (1004.4) Náboženství je nejstrnulejší a nejneústupnější ze všech lidských institucí, ale i přesto se pomalu přizpůsobuje měnící se společnosti. Časem evoluční náboženství odráží měnící se mravy, které naopak mohly být ovlivněny zjeveným náboženstvím. Pomalu a jistě, ačkoliv zdráhavě, náboženství (uctívání) následuje bezprostředně po moudrosti─vědomost, usměrňována empirickou myslí a osvícena božským zjevením.
92:2.2 (1004.5) Náboženství lpí na mravech; to, co bylo je odvěké a domněle svaté. Z tohoto důvodu, a žádného jiného, kamenné nástroje přetrvaly ještě dlouho do doby bronzové a železné. Existuje záznam tohoto prohlášení: „jestli mně budete stavět oltář z kamene, nepoužívejte opracovaný kámen, protože když použijete nástroje na jeho opracování, znesvětíte ho“. Dokonce i ještě dnes Hindů zapalují své oltářní ohně pomocí primitivního křesání. V průběhu evolučního náboženství byly novoty vždy považovány za rouhání. Svátostní pokrm se nesmí sestávat z nových a zpracovaných jídel, ale z nejprimitivnějších potravin: „masa, upečeném na ohni a nekynutého chleba s hořkými bylinami“. Všechny společenské obyčeje a také právní postupy lpí na starých formách.
92:2.3 (1004.6) Když se současný člověk podivuje nad tím, kolik ve svatých knihách různých náboženstvích je toho, co je možno považovat za odporné, měl by vzít v úvahu, že střídající se generace měly strach odstranit to, co jejich předkové pokládali za svaté a nedotknutelné. Mnohé věci, které jedna generace může považovat za odporné, předcházející generace je považovaly jako součást svých přijatých mravů a také jako osvědčené náboženské rituály. Značná část náboženských sporů je způsobena nikdy nekončícími snahami uvést v soulad staré, ale trestuhodné praktiky, s novým pokročilým myšlením, nalézt přijatelné teorie pro odůvodnění zachování starých a překonaných zvyků, majících podobu víry.
92:2.4 (1004.7) Ale je jenom pošetilé pokusit se o příliš náhlé zrychlení náboženského růstu. Národ nebo stát mohou z jakéhokoliv pokročilého náboženství přijmout pouze to, co je odůvodnitelně zásadové a slučitelné s jejich současným evolučním statusem a co má schopnost pro adaptaci. Sociální, klimatické, politické a ekonomické podmínky mají všechny vliv na určování průběhu a postupu náboženské evoluce. Společenská morálka není stanovena náboženstvím─evolučním náboženstvím; spíše jsou formy náboženství diktovány morálkou lidí.
92:2.5 (1005.1) Lidé přijímají neznámá a nová náboženství jen povrchně; oni je fakticky upravují podle svých vlastních mravů a starých způsobů víry. Je to dobře vidět na příkladu jednoho novozélandského kmene, jehož kněží, poté, kdy formálně přijali křesťanství, prohlásili, že se jim dostalo přímého zjevení od Gabriela za tím účelem, že právě jejich kmen se stal vyvoleným národem Boha a oznámil jim, že je jim dovoleno se bujně oddávat volným pohlavním vztahům a mnoha dalším jim vlastním starým a odsouzeníhodným zvykům. A okamžitě všichni tito novopečení křesťané přešli na tuto novou a méně přísnější verzi křesťanství.
92:2.6 (1005.2) V tom či jiném období náboženství podporovalo všemožné projevy odpudivého a neslučitelného chování a v jednu dobu schválilo prakticky všechno, co se dnes považuje za nemorální, nebo hříšné. Vědomí, nepoučené zkušeností a bez pomoci intelektu, nikdy nebylo a nikdy nemůže být bezpečným a spolehlivým průvodcem lidského chování. Vědomí není božským hlasem, hovořící k lidské duši. Je to pouze souhrn morálních a etických mravů v jakémkoliv aktuálním stadiu existence. Vědomí pouze zobrazuje lidskou představu o ideální reakci na jakýkoliv daný souhrn okolností.
92:3.1 (1005.3) Studium lidského náboženství je zkoumáním sociálních vrstev, nesoucích zkamenělé ostatky uplynulých epoch. Mravy antropomorfních bohů jsou pravdivým odrazem morálky lidí, kteří nejdříve takové bohy vymysleli. Starověká náboženství a mytologie věrně zobrazují víry a tradice národů, již dávno zapomenutých. Tyto staré kultovní praktiky přetrvávají vedle novějších ekonomických zvyklostí a sociální evoluce a samozřejmě se jeví očividně nesmyslnými. Pozůstatky kultu představují přesný obraz rasových náboženstvích minulosti. Vždy si pamatujte, že kulty nejsou vytvořeny pro objevení pravdy, ale spíše pro šíření jejich přesvědčení.
92:3.2 (1005.4) Náboženství vždy bylo v převážné míře záležitostí obřadů, rituálů, obyčejů, ceremonií a dogmat. Obvykle bylo nakaženo stále se opakujícím škodlivým omylem─iluzí o vybraném národě. Principiální náboženské ideje─zaklínání, vnuknutí, zjevení, usmíření, pokání, odčinění, přímluva, oběť, modlitba, zpověď, uctívání, život po smrti, svátost, rituál, vykoupení, spasení, vyplacení, úmluva, nečistota, očista, proroctví, dědičný hřích─ty všechny spadají do raných dob prvotního strachu z přízraků.
92:3.3 (1005.5) Primitivní náboženství není ničím jiným, než bojem o prodloužení materiální existence do záhrobního života. Rituály takové víry představovaly rozšíření boje sebezachování do oblasti vymyšleného světa démonů a duchů. Ale když jste v pokušení kritizovat evoluční náboženství, buďte opatrní. Pamatujte si, že to je co bylo; je to historický fakt. A také si připomeňte, že síla každé ideje nespočívá v její věrohodnosti nebo pravdě, ale spíše v její schopnosti probudit živý zájem lidí.
92:3.4 (1006.1) Evoluční náboženství neumožňuje žádné změny, nebo reformy. Na rozdíl od vědy neposkytuje možnost pro vlastní progresivní úpravy. Vyvinuté náboženství vyvolává úctu, protože jeho stoupenci věří, že je to Pravda; „víra, kterou kdysi předali svatí“ musí být, teoreticky, jak konečná, tak i neomylná. Kult se brání rozvoji, protože opravdový progres s určitostí změní, nebo zničí samotný kult; proto reformy musí být vždy vynuceny.
92:3.5 (1006.2) Pouze dva faktory mohou změnit a zlepšit dogmata přirozeného náboženství: tlak pomalu se rozvíjejících se mravů a periodické osvícení─epochální zjevení. A není zvláštní, že progres byl pomalý; být progresivním a vynalézavým v dávných dobách znamenalo smrt jako čaroděj. Kult se pomalu vyvíjí po generacích a v dlouhodobých cyklech. Ale postupuje kupředu. Evoluční víra v přízraky položila základy pro filozofii zjeveného náboženství, které časem zničí pověrčivost, která evoluční náboženství zrodila.
92:3.6 (1006.3) Náboženství v mnoha ohledech ztížilo společenský rozvoj, ale bez náboženství by nebyla žádná pevná morálka ani etika, žádná hodnotná civilizace. Náboženství zrodilo mnoho nenáboženských kultur: sochařství vzniklo z vyrábění idolů, architektura ze stavění chrámů, poezie ze zaklínání, hudba ze zbožných nápěvů, dramatické umění z rituálů, které měly zajistit pomoc od duchů, tanec ze sezónních náboženských slavností.
92:3.7 (1006.4) Ale i když je to skutečností, že náboženství sehrálo podstatnou roli pro rozvoj a zachování civilizace, je nutno poznamenat, že přirozené náboženství udělalo také hodně pro ochromení a paralyzování té samé civilizace, která ji jinak podporovala a udržovala. Náboženství brzdilo průmyslové aktivity a ekonomický rozvoj; plýtvalo pracovní silou a promrhalo jmění; nebylo vždy nápomocné rodině; nepodporovalo plnohodnotně mír a dobrou vůli; někdy zanedbávalo vzdělání a zpožďovalo vědu; přehnaně ochudilo život kvůli údajnému obohacení smrti. Evoluční náboženství─lidské náboženství─se opravdu provinilo tímto vším a udělalo ještě mnoho dalších chyb, omylů a přehmatů; nicméně, udělalo hodně pro udržení kulturní etiky, civilizované morálky a sociální soudržnosti a vytvořilo podmínky pro pozdější zjevené náboženství, čímž nahradilo mnoho těchto evolučních nedostatků.
92:3.8 (1006.5) Evoluční náboženství je lidskou nejnákladnější, ale nesrovnale užitečnou institucí. Lidské náboženství může být ospravedlněno pouze ve světle evoluční civilizace. Jestli by člověk nebyl produktem živočišné evoluce, pak takový směr náboženského vývoje by neměl ospravedlnění.
92:3.9 (1006.6) Náboženství napomohlo k nahromadění kapitálu; podporovalo některé druhy práce; volný čas kněží přispěl k šíření umění a vědomostí; lidstvo nakonec značně získalo v důsledku všech těchto dávných omylů etických metod. Šamani, poctiví a nepoctiví, byli děsivě nákladní, ale oni se za tu velkou cenu vyplatili. Učení a i samotná věda vzešly z příživnických kněžích. Náboženství upevnilo civilizaci a zajistilo kontinuitu společnosti; v každé době plnilo funkci mravní policie. Díky náboženství se v lidech objevila osobní disciplina a sebeovládání, což připravilo půdu pro moudrost. Náboženství je účinnou metlou evoluce, která nemilosrdně pohání nesnaživé a trpící lidstvo postoupit ze svého přirozeného stavu intelektuální nečinnosti kupředu a nahoru k vyšším úrovním intelektu a moudrosti.
92:3.10 (1006.7) A toto posvátné dědictví živočišného vzestupu─evoluční náboženství─musí být stále kultivováno a zušlechťováno nepřetržitou cenzurou zjeveného náboženství a ohnivou výhní opravdové vědy.
92:4.1 (1007.1) Zjevení je evoluční, ale je vždy progresivní. V celém průběhu světové historie se zjevená náboženství neustále rozšiřují a postupně se stávají osvícenějšími. Je posláním zjevení upravovat a cenzurovat po sobě jdoucí evoluční náboženství. Ale když má zjevení povznést a povýšit evoluční náboženství, pak takové božské návštěvy musí zobrazit učení, která nejsou příliš vzdálená od myšlení a reakcí doby, ve které jsou představeny. Čili, zjevení musí být vždy ve spojení s evolucí. Zjevené náboženství musí být vždy omezeno na schopnost vnímání člověka.
92:4.2 (1007.2) Ale bez ohledu na očividnou spojitost či odvození, zjevená náboženství jsou vždy charakterizována vírou v nějaké Božstvo, mající ustálenou hodnotu a v některý koncept přežití identity osobnosti po smrti.
92:4.3 (1007.3) Evoluční náboženství je citovou záležitostí a ne logickou. Je reakcí člověka na víru v hypotetický svět démonů a duchů, lidským náboženským reflexem, podníceným uvědoměním a strachem z neznámého. Zjevené náboženství je předloženo skutečným duchovním světem; je to odpověď nadintelektuálního kosmu na touhu smrtelného člověka věřit ve vesmírná Božstva a spoléhat na ně. Evoluční náboženství zobrazuje zdlouhavé tápání lidstva při hledání pravdy; zjevené náboženství je tou pravdou.
92:4.4 (1007.4) V historii bylo mnoho případů náboženských zjeveních, ale pouze pět z nich měly epochální význam. Jsou to tyto:
92:4.5 (1007.5) 1. Učení Dalamatie. Poprvé byla autentická koncepce Prvního Zdroje a Středu oznámena na Urantii stovkou členů osobního štábu Prince Kaligastii. Toto zjevení Božstva se šířilo po dobu více než tři sta tisíc let, až pak bylo náhle ukončeno planetární vzpourou a rozpadem vzdělávacího režimu. S výjimkou práce Vana, vliv dalamatijského zjevení byl prakticky pro celý svět ztracen. Dokonce Noditi zapomněli tuto pravdu do příchodu Adama. Ze všech těch, komu se dostalo učení setniny, si je nejdéle zachovali červení lidé, ale v náboženství amerických indiánů byla idea Velkého Ducha pouze mlhavou představou, kterou značně ujasnil a posílil kontakt s křesťanstvím.
92:4.6 (1007.6) 2. Učení Edenu. Adam a Eva nanovo vylíčili evolučním národům koncepci o všeobecném Otci. Zánik prvního Edenu zastavil průběh adamického zjevení ještě dříve, než mohlo vůbec začít. Ale ztracené učení Adama bylo udržováno šétskými kněžími a některé z těchto pravd nebyly nikdy pro svět ztraceny. Celý rozvoj evolučního náboženství Levantu byl ovlivněn učením Šétů. Ale k roku 2500 př.n.l. lidstvo z převážné míry ztratilo z očí zjevení, které bylo představeno v době Edenu.
92:4.7 (1007.7) 3. Melkísedek Šálemský. Tento záchranný Syn Nebadonu uvedl třetí zjevení pravdy na Urantii. Základními pravidly jeho učení byly důvěra a víra. Učil důvěřovat všemocné dobročinnosti Boha a prohlásil, že víra je tím činem, kterým si člověk zaslouží Boží přízeň. Jeho učení se postupně smísilo s vírami a praktikami různých evolučních náboženstvích a nakonec se vyvinulo do těch teologických systémů, které existovaly na Urantii na počátku prvního tisíciletí po Kristu.
92:4.8 (1008.1) 4. Ježíš Nazaretský. Kristus Michael po čtvrté představil na Urantii koncepci Boha jako Vesmírného Otce a všeobecně toto učení od té doby přetrvává. Podstatou jeho učení byla láska a služba─láskyplná úcta, kterou bytost-syn dobrovolně nabízí jako uznání láskyplné péče Boha-Otce a jako odpověď na tuto péči; dobrovolná služba, kterou takové bytosti-synové věnují svým bratrům v radostném uvědomění si toho, že v této službě slouží současně také Bohu-Otci.
92:4.9 (1008.2) 5. Kapitoly knihy Urantia. Kapitoly, z nichž tato je jednou z nich, tvoří nejposlednější předložení pravdy smrtelníkům na Urantii. Tyto kapitoly se liší od všech předchozích zjeveních, protože nejsou dílem jedné vesmírné osobnosti, ale sdruženým podáním mnoha bytostí. Ale žádné zjevení nemůže být nikdy úplné bez dosažení Vesmírného Otce. Všechny ostatní způsoby nebeské pomoci nejsou nic víc než částečné, přechodné a prakticky přizpůsobené lokálním podmínkám v čase a prostoru. Přestože takový výklad jako je tento, může i zmenšit bezprostřední působení a autoritu všech zjeveních, na Urantii nastal čas, kdy je žádoucí dělat taková prohlášení, i když je s tím spojeno riziko oslabení budoucího vlivu a autority tohoto, nejposlednějšího ze všech zjeveních pravdy smrtelným rasám Urantie.
92:5.1 (1008.3) V evolučním náboženství jsou bohové představováni v podobě člověka; ve zjeveném náboženství se lidé učí, že oni jsou Boží synové─konečným ztělesněním božskosti; ve sloučených vírách, složených z učení zjevených náboženstvích a produktů evoluce, koncepce Boha je směsicí následujících faktorů:
92:5.2 (1008.4) 1. Již dříve existujících idejí evolučních kultů.
92:5.3 (1008.5) 2. Vznešených ideálů zjeveného náboženství.
92:5.4 (1008.6) 3. Osobních názorů významných náboženských vůdců, význačných proroků a velkých učitelů lidstva.
92:5.5 (1008.7) Nejvýznamnější náboženské epochy byly započaty životem a učením nějaké mimořádné osobnosti; většina význačných morálních hnutích ve světové historii byla vyvolána velkými vůdci. A lidé vždy měli tendenci uctívat vůdce a to dokonce i na úkor jeho učení; mít v úctě jeho osobnost, přestože ztráceli ze zřetele pravdy, které on hlásal. Ale toto není bez důvodu; v srdci evolučního člověka je instinktivní touha po pomoci ze shora a z onoho světa. Tato žádostivost je určena pro očekávání příchodu Planetárního Prince a Materiálních Synů na zem. Na Urantii byl člověk připraven o tyto nadlidské vůdce a vládce a proto neustále usiluje nahradit tuto ztrátu tím, že obklopuje své lidské vůdce legendami o jejich nadpřirozeném původu a zázračných životech.
92:5.6 (1008.8) Mnoho národů mělo vytvořenou představu, že jejich vůdce porodily panny; jejich životní dráhy jsou rozsáhle posety zázračnými příhodami a každá příslušná skupina vždy očekává jejich návrat. Kmeny ve střední Asii ještě i dnes stále vyhlížejí návrat Čingischána; v Tibetu, Číně a Indii je to Buddha; v islámu je to Mohamed; mezi americkými indiány to byl Hesunanin Onamonalonton; u Hebrejců to byl obecně Adam jako materiální vládce. V Babylonu bůh Marduk byl zvěčněním legendy o Adamovi─představa o Božím synu, spojujícím článku mezi člověkem a Bohem. Po příchodu Adama na zem se takzvaní Boží synové stali běžným jevem mezi světovými rasami.
92:5.7 (1009.1) Ale bez ohledu na pověrčivou úctu, která byla těmto učitelům často věnována, zůstává faktem, že oni byli přechodnými osobitými opěrnými body, o které se opíraly páky zjevené pravdy pro pozvednutí morálky, filozofie a náboženství lidstva.
92:5.8 (1009.2) Během mnoha milionů let historii lidstva Urantie se objevily stovky a stovky náboženských vůdců─od Onagara ke guru Nánakovi. V průběhu těchto časů bylo mnoho odlivů a přílivů náboženské pravdy a duchovní víry a každá renesance urantijského náboženství byla vždy v minulosti spojena se životem a učením některého náboženského vůdce. S ohledem na učitele nedávných dob, může být nápomocné seskupit je do sedmi velkých náboženských epoch postadamické Urantie:
92:5.9 (1009.3) 1. Období Šétů. Šétští kněží, obrozeni pod vedením Amosada, se stali velkými učiteli postadamické doby. Působili ve všech oblastech, kde žili Andité a jejich vliv přetrval nejdéle u Řeků, Sumerů a také u Hindů, u kterých setrvává do dnešních časů v podobě bráhmanů hinduistické víry. Šéti a jejich následníci nikdy úplně neztratili koncepci Trojice, která byla představena Adamem.
92:5.10 (1009.4) 2. Éra misionářů Melkísedeka. Obrození urantijského náboženství bylo v nemalé míře i zásluhou úsilí učitelů, kteří byli pověřeni Machiventou Melkísedekem, který žil a učil v Šálemu v době téměř dva tisíce let před Kristem. Tito misionáři hlásali, že víra je cenou za boží laskavost a ačkoliv jejich učení nepřineslo okamžitě žádná nová náboženství, nicméně vytvořilo základy, na kterých pozdější učitelé pravdy mohli postavit náboženství Urantie.
92:5.11 (1009.5) 3. Éra po Melkísedekovi. Ačkoliv Amenemope i Akhneton učili v tomto období, výjimečným náboženským géniem v době po Melkísedovi byl vůdce skupiny levantských beduínů a zakladatel hebrejského náboženství─Mojžíš. Mojžíš učil jednobožství. On řekl: „Slyš Izraeli, Hospodin náš Bůh, je Bůh jediný“. „Hospodin je Bůh a kromě něho, není žádný jiný Bůh“. Mojžíš vytrvale usiloval o vytržení pozůstatků kultu duchů a u svého národa dokonce ukládal trest smrti jeho organizátorům. Mojžíšovo náboženství bylo jeho nástupci znehodnoceno, ale později se opět vrátili k mnohému z jeho učení. Velikost Mojžíše spočívá v jeho moudrosti a prozíravosti. Jiní učitelé měli rozsáhlejší koncepce o Bohu, ale žádný z nich nebyl nikdy tak úspěšný, aby dokázal přimět velký počet lidí k přijetí takové pokročilé víry.
92:5.12 (1009.6) 4. Šesté století před Kristem. V tomto století, které bylo jedním z nejvýznačnějších z pohledu náboženského probuzení jaké kdy Urantia zažila, se objevilo mnoho učitelů, hlásajících pravdu. Z nich je nutno připomenout Gautamu, Konfucia, Lao-ce`, Zoroastera a učitele džainismu. Učení Gautamy se stalo velmi rozšířeným v Asii a miliony je uctíván jako Buddha. Konfucius znamenal pro čínskou mravnost to, co byl Platón pro řeckou filozifii a přestože učení obou mělo náboženské dopady, přesně vzato, ani jeden z nich nebyl náboženským učitelem; Lao-c` viděl v Taovi víc Boha, než Konfucius v lidskosti, nebo Platón v idealismu. Zoroaster, ačkoliv byl značně ovlivněn rozšířenou koncepcí dvojího spiritismu─dobra a zla, současně rozhodně povznesl ideji jednoho věčného Božstva a dosáhl konečného vítězství světla nad temnotou.
92:5.13 (1010.1) 5. První století po Kristu. Ježíš Nazaretský, jako náboženský učitel, začal s kultem, který byl založen Janem Křtitelem, ale nakolik jen mohl, vzdálil se co nejdále od postění a přísného pokání. Kromě Ježíše, k nejvýznamnějším učitelům této éry patřili Pavel z Tarsu a Filón Alexandrijský. Jejich koncepce náboženství sehrály rozhodující roli v evoluci víry, která nese Kristovo jméno.
92:5.14 (1010.2) 6. Šesté století po Kristu. Mohamed založil náboženství, které převyšovalo mnoho vír jeho doby. Jeho náboženství bylo protestem proti společenským požadavkům vír cizinců a proti nesoudržnosti náboženského života svého vlastního národa.
92:5.15 (1010.3) 7. Patnácté století po Kristu. Toto období bylo svědkem dvou náboženských hnutích: rozpad jednoty křesťanství na Západě a sjednocení nového náboženství na Východě. Institucionalizované křesťanství v Evropě dosáhlo takového stupně nepružnosti, která učinila další jeho růst neslučitelným s jednotou společnosti. Na Východě byla učení Islámu, Hinduismu a Buddhismu sloučena Nánakem a jeho stoupenci do Sikhismu, jednoho z nejpokrokovějších náboženstvích Asie.
92:5.16 (1010.4) Budoucnost Urantie bude nepochybně spojena s objevením se učitelů náboženské pravdy─Otcovství Boha a bratrství všech tvorů. Ale věřme, že horlivé a upřímné snahy těchto budoucích proroků budou méně směřovány k posilování bariér mezi náboženstvími a více na podporu náboženského bratrství duchovní úcty mezi velkým počtem rozdílných intelektuálních teologií, které jsou tak charakteristické pro Urantii v Satanii.
92:6.1 (1010.5) Náboženství Urantie dvacátého století představují zajímavou studii sociální evoluce lidského impulsu zbožnosti. Mnohé víry pokročily jen o velmi málo od dob kultu duchů. Afričtí Pygmejové, jako skupina, nemají žádné náboženské reakce, i když někteří z nich trochu věří v duchovní prostředí. Oni jsou dnes přesně tam, kde byl primitivní člověk v době, kdy evoluce náboženství začala. Základem primitivního náboženství byla víra v posmrtný život. Idea uctívání osobního boha ukazuje na pokročilý rozvoj evoluce a také na první stadium zjevení. Dyákové vyvinuli pouze nejprimitivnější náboženské praktiky. Ještě poměrně nedávno Eskymáci a američtí Indiáni měli jen velmi nepatrné představy o Bohu; věřili na duchy a měli neurčitou představu o životě po smrti. Dnešní domorodci Austrálie mají jen strach z duchů, bojí se tmy a primitivními způsoby uctívají své předky. Zulové teprve nyní vyvíjejí náboženství, založené na strachu z duchů a na obětování. Mnoho afrických kmenů, kromě těch, kde působili křesťanští a muslimští misionáři, se ještě nyní nedostalo ze stadia fetiše náboženské evoluce. Ale některé skupiny se již dlouho drží ideje jednobožství, jako například, potomci dávných Thráků, kteří také věřili v nesmrtelnost.
92:6.2 (1010.6) Evoluční a zjevená náboženství na Urantii se rozvíjejí bok po boku a současně se směšují a spojují do různých teologických systémů, nacházejících se na světě v době sepsání těchto kapitol. Tato náboženství, náboženství Urantie dvacátého století, mohou být seřazena následujícím způsobem:
92:6.3 (1011.1) 1. Hinduismus─nejstarší.
92:6.4 (1011.2) 2. Hebrejské náboženství.
92:6.5 (1011.3) 3. Buddhismus.
92:6.6 (1011.4) 4. Konfuciovo učení.
92:6.7 (1011.5) 5. Taoistická víra.
92:6.8 (1011.6) 6. Zoroastrismus.
92:6.9 (1011.7) 7. Šintoismus.
92:6.10 (1011.8) 8. Džainismus.
92:6.11 (1011.9) 9. Křesťanství.
92:6.12 (1011.10) 10. Islám.
92:6.13 (1011.11) 11. Sikhismus─nejnovější.
92:6.14 (1011.12) Nejpokrokovějšími náboženstvími dávné minulosti bylo Židovství a Hinduismus a každé z nich významně ovlivnilo průběh rozvoje náboženství na Východě a Západě. Jak Hindů, tak i Hebrejci věřili, že jejich náboženství pocházejí od Boha a byla jim zjevena, zatímco všechna ostatní jsou dekadentní formy jediné pravé víry.
92:6.15 (1011.13) Indie je rozdělena na stoupence Hinduismu, Sikhismu, Islámu a Džainismu, přičemž každá koncepce zobrazuje Boha, člověka a vesmír svým vlastním způsobem, lišícím se od ostatních. Čína se drží Taoismu a učení Konfucia; v Japonsku je uctíván Šintoismus.
92:6.16 (1011.14) Významnými mezinárodními mezirasovými vírami jsou judaismus, buddhismus, křesťanství a islám. Oblasti, kde se uctívá buddhismus, se rozprostírají od Cejlonu a Barmy, přes Tibet a Čínu, do Japonska. Buddhismus prokázal schopnost přizpůsobit se mravům mnoha národů, čemuž se vyrovnalo pouze křesťanství.
92:6.17 (1011.15) Hebrejské náboženství vykonalo filozofický přechod od mnohobožství k jednobožství; je evolučním spojem mezi evolučními náboženstvími a zjevenými náboženstvími. Hebrejci byli jediným západním národem, který přešel od svých evolučních bohů přímo ke zjevenému Bohu. Ale tato pravda nebyla až do doby Izajáše nikdy široce přijímána. Izajáš opět učil smíšenou ideu o národním božstvu, spojenou s Vesmírným Stvořitelem. „Ó Hospodine davů, Bože izraelský, Ty jsi Bůh, pouze jediný Bůh; Ty jsi stvořil nebesa a zemi“. Ve své době spočívala naděje na přežití západní civilizace v ušlechtilých hebrejských koncepcích dobra a v pokrokových helénistických koncepcích krásy.
92:6.18 (1011.16) Křesťanské náboženství je náboženstvím o životě a učení Krista, založeném na teologii Judaismu, upraveném sloučením s některým učením Zoroastrismu a řeckou filozofií a zformulováno původně třemi osobnostmi: Filónem, Petrem a Pavlem. Od dob Pavla křesťanství prodělalo celou řadu evolučních změn a stalo se natolik západním, že mnoho neevropských národů se přirozeně dívají na křesťanství jako na zvláštní zjevení o zvláštním Bohu a pro zvláštní lidi.
92:6.19 (1011.17) Islám je nábožensko-kulturním spojením severní Afriky, Lévantu a jihovýchodní Asie. A byla to židovská teologie s pozdějším křesťanským učením, co přeměnilo Islám v monoteistické náboženství. Následovníci Mohameda byli pohoršeni pokročilým učením o Trojici; pro ně byla nepochopitelná doktrína o třech božských osobnostech a jednom Božstvu. Je to vždy velmi těžké přimět evoluční mysl, aby náhle přijala zjevenou pokročilou pravdu. Člověk je evoluční tvor a podstatnou část svého náboženství musí získat evolučními metodami.
92:6.20 (1012.1) Ve své době uctívání předků představovalo značný pokrok v evoluci náboženství, ale je to jak udivující, tak i politováníhodné, že toto primitivní pojetí stále ještě přetrvává v Číně, Japonsku a Indii uprostřed tolika, relativně pokrokovějších koncepcí, jako například buddhismus a hinduismus. Na Západě se uctívání předků vyvinulo do zbožňování národních bohů a uctívání národnostních hrdinů. Ve dvacátém století se toto nacionalistické zbožňování národních bohů objevuje v různých radikálních a nacionalistických skupinách, což je charakteristické pro mnoho ras a národů Západu. Často je takový postoj také vidět na významných univerzitách a ve větších průmyslových komunitách anglicky mluvících národů. Od těchto koncepcí se příliš neliší idea, že náboženství není ničím jiným, než „společným usilováním o šťastný život“. „Národní náboženství“ není nic víc, než návratem k ranému římskému uctívání císaře a k šintoismu, uctívání státu v podobě císařské rodiny.
92:7.1 (1012.2) Náboženství se nikdy nemůže stát vědeckým faktem. Ovšem filozofie může spočívat na vědeckém základě, ale náboženství vždy zůstane buď evoluční, nebo zjevené, anebo možnou kombinací obou, jak je tomu v dnešním světě.
92:7.2 (1012.3) Nová náboženství nemohou být vynalezena; buď se vyvinou, nebo v opačném případě jsou náhle zjevena. Všechna nová náboženství jsou pouze pokročilými projevy starých vír, nových adaptací a úprav. Staré nepřestává existovat; spojuje se s novým, tak jako i sikhismus vyklíčil a rozkvetl z půdy a forem hinduismu, buddhismu, islámu a dalších současných kultů. Primitivní náboženství bylo velmi demokratické; divoch si s lehkostí vypůjčil, nebo lehce půjčil. Autokratický a netolerantní teologický egoismus se objevuje pouze u zjeveného náboženství.
92:7.3 (1012.4) Četná náboženství Urantie jsou vesměs dobrá do té míry, že přivádějí člověka k Bohu a představu Boha přinášejí k člověkovi. Je to podvod, když nějaká náboženská skupina představuje svoji víru jako Pravdu; takové postoje svědčí spíše o teologické aroganci, než o určitosti pravdy. Na Urantii neexistuje žádné náboženství, které by nemohlo studovat a užitečně využít největší pravdy, obsažené v každé jiné víře, protože všechny obsahují pravdu. Věřící by na tom byli lépe, kdyby vypůjčili to nejlepší z živé duchovní pravdy svých sousedů, spíše než odsuzovat to nejhorší z jejich přetrvávajících pověr a zastaralých rituálů.
92:7.4 (1012.5) Všechna tato náboženství vznikla v důsledku rozdílných intelektuálních reakcí lidí na stejné duchovní vedení. Lidé nikdy nemohou doufat, že dosáhnou jednotnosti vír, dogmat a rituálů, protože to všechno je intelektuální. Ale mohou a jednou to udělají, že uskuteční jednotu v opravdovém uctívání Otce všeho, protože to je duchovní a v duchu─což je věčná pravda─jsou si všichni lidé rovni.
92:7.5 (1012.6) Primitivní náboženství bylo převážně o vědomí materiálních hodnot, ale civilizace povyšuje náboženské hodnoty, protože opravdové náboženství je oddaností sebe samého ve prospěch smysluplných a nejvyšších hodnot. Jak se náboženství vyvíjí, etika se stává filozofií mravů a morálka se stává osobní disciplinou v souladu s nejvyššími principy a hodnotami─božskými a duchovními ideály. Tak se náboženství stává spontánním a nádherným nadšením, živou zkušeností oddané lásky.
92:7.6 (1013.1) Kvalita náboženství se projevuje následujícími faktory:
92:7.7 (1013.2) 1. Úrovněmi hodnot─loajalitou.
92:7.8 (1013.3) 2. Hloubkou významů─citlivostí jedince k idealistickému ocenění těchto vyšších hodnot.
92:7.9 (1013.4) 3. Intenzitou zasvěcení─stupeň oddanosti těmto božským hodnotám.
92:7.10 (1013.5) 4. Svobodným progresem osobnosti na kosmické pouti idealistického duchovního života, uskutečněním synovství s Bohem a nekončícím vzestupným občanstvím ve vesmíru.
92:7.11 (1013.6) Rozvoj náboženských významů ve vědomí dítěte přichází tehdy, když přenese svoji představu o všemohoucnosti ze svých rodičů na Boha. A celá náboženská zkušenost takového dítěte závisí do značné míry na tom, zdali v jeho vztahu s rodiči převládal strach, nebo láska. Pro otroky bylo vždy velmi obtížné přeměnit strach ze svých pánů v lásku k Bohu. Civilizace, věda a pokrokové náboženství musí osvobodit lidstvo od těch strachů, zrozených z obav před přírodními jevy. A také větší osvícení osvobodí vzdělané smrtelníky od veškeré závislosti na prostřednících při spojení s Božstvem.
92:7.12 (1013.7) Tato přechodná stadia modlářského váhání při přerodu uctívání z lidského a viditelného na božské a neviditelné jsou nevyhnutelná, ale k jejich zkrácení by mělo napomoci vědomí o podpoře vnitřního božského ducha. Nicméně, člověk byl značně ovlivněn nejenom svými představami o Božstvu, ale také charakterem hrdinů, které si sám vybral k uctívání. Je to nanejvýš politováníhodné, že ti, kteří začali uctívat božského a vzkříšeného Krista, by měli přehlédnout člověka─statečného a odvážného hrdinu─Jóšuu, syna Josefa.
92:7.13 (1013.8) Současný člověk má adekvátní náboženské vědomí, ale jeho uctívající zvyky jsou spletité a zdiskreditované urychlenými sociálními proměnami a nebývalým vědeckým rozvojem. Myslící muži a ženy chtějí náboženství předefinovat a tento požadavek donutí náboženství přehodnotit samo sebe.
92:7.14 (1013.9) Současný člověk čelí úkolu přehodnotit za jednu generaci více lidských hodnot, než se udělalo za dva tisíce let. A všechno toto ovlivňuje společenský postoj k náboženství, protože náboženství je způsob života, stejně jako je to způsob myšlení.
92:7.15 (1013.10) Opravdové náboženství vždy musí být současně věčným základem a vodící hvězdou pro všechny trvající civilizace.
92:7.16 (1013.11) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 93
93:0.1 (1014.1) MELKÍSEDEKOVÉ jsou obecně známi jako záchranní Synové, protože se zabývají udivujícím rozsahem činností na světech lokálního vesmíru. Když vznikne jakýkoliv problém, anebo když se děje něco mimořádného, velmi často je to Melkísedek, kdo přijme tento úkol. Schopnost Synů Melkísedeků působit v mimořádných situacích a na značně odlišných úrovních vesmíru, dokonce i na fyzické úrovni projevu osobnosti, je vlastní jejich řádu. Pouze Nositelé Života mají takovou schopnost širokého rozsahu působení při proměnách fungování osobnosti.
93:0.2 (1014.2) Vesmírní synové řádu Melkísedeků byli a jsou na Urantii mimořádně aktivní. Sbor dvanácti Melkísedeků tady sloužil s Nositeli Života. Následující sbor dvanácti Synů působil ve funkci prozatímních správců na vašem světě krátce po vzpouře Kaligastii a řídil planetu až do příchodu Adama a Evy. Po selhání Adama a Evy se těchto dvanáct Melkísedků vrátilo na Urantii a pokračovali pak jako prozatímní správcové až do doby, kdy Ježíš Nazaretský, jako Syn Člověka, se stal formálním Planetárním Princem Urantie.
93:1.1 (1014.3) V průběhu tisíciletích, která následovala po nezdaru mise Adama na Urantii, hrozilo zjevené pravdě zaniknutí. Ačkoliv lidské rasy se rozvíjely intelektuálně, duchovně pomalu ztrácely půdu pod nohama. Kolem roku 3000 př.n.l. se představa o Bohu stala v myslích lidí velmi mlhavou.
93:1.2 (1014.4) Dvanáct Melkísedeků, prozatímních správců, vědělo o blížícím se příchodu Michaela na jejich planetu, ale oni nevěděli jak brzy se to stane; proto svolali důležitou poradu a požádali Nejsvrchovanější Edentie o opatření, které by udržovalo světlo pravdy na Urantii. Tento požadavek byl zamítnut příkazem, že „řízení záležitostí na 606. planetě Satanie je plně v rukou opatrovatelů Melkísedeků“. Prozatímní správcové potom apelovali na Otce Melkísedeka, aby jim pomohl, ale dostalo se jim odpovědi, že mají pokračovat v udržování pravdy podle svého vlastního uvážení „dokud nepřijde poskytnutý Syn“, který „zachrání planetární práva od zániku a nejistoty“.
93:1.3 (1014.5) A v důsledku toho, že byli zcela odkázáni sami na sebe, se Machiventa Melkísedek, jeden z dvanácti planetárních prozatímních správců, dobrovolně rozhodl udělat to, co se stalo pouze šestkrát v celé historii Nebadonu: ztělesnit se na zemi v podobě smrtelného člověka daného světa, poskytnout sama sebe jako záchranného Syna na pomoc planetě. Orgány Salvingtonu daly svolení pro tento počin a samotná inkarnace Machiventy Melkísedeka se uskutečnila v Palestině poblíž místa, kde potom vzniklo město Šálem. Celá procedura zhmotnění tohoto Syna-Melkísedeka byla provedena prozatímními správci planety ve spolupráci s Nositeli Života, některými Hlavními Fyzickými Kontrolory a dalšími nebeskými osobnostmi, sídlícími na Urantii.
93:2.1 (1015.1) Machiventa byl poskytnut lidským rasám Urantie v roce 1 973 před narozením Ježíše. Jeho příchod byl nenápadný; jeho ztělesnění nebylo viděno lidským zrakem. Poprvé byl spatřen smrtelným člověkem toho památného dne, kdy vstoupil do stanu Amdona, kaldejckého pastýře, sumerského původu. A oznámení jeho mise bylo shrnuto do jednoduché věty, kterou pastevci řekl: „Jsem Melkísedek, kněz El Elyona, Nejvyššího a jediného Boha“.
93:2.2 (1015.2) Když se pastýř vzpamatoval ze svého udivení a poté, kdy tohoto cizince zasypal spoustou otázek, nabídl Melkísedekovi večeři a to bylo poprvé v jeho dlouhém vesmírném životě, kdy Machiventa pozřel materiální jídlo, potravu, která ho potom vyživovala po celou dobu jeho devadesáti čtyř let dlouhého života v podobě smrtelné bytosti.
93:2.3 (1015.3) A té noci, kdy spolu rozmlouvali pod hvězdami, Melkísedek zahájil svoji misi zjevení pravdy o realitě Boha rozpřáhnutím své paže směrem k Amdonovi a řekl: „El Elyon, ten Nejvyšší, je božský tvořitel hvězd na obloze a také stvořitel této země, na které žijeme a je také nejvyšším Bohem na nebesích.
93:2.4 (1015.4) Během několika let Melkísedek nashromáždil kolem sebe skupinu žáků, stoupenců a věřících, kteří vytvořili jádro budoucí komunity Šálemu. Brzy byl znám po celé Palestině jako kněz El Elyona─Nejvyššího Boha─a jako mudrc Šálemský. V okolních kmenech ho často nazývali šejkem, nebo králem Šálemským. Šálem bylo místo, které se po zmizení Melkísedeka stalo městem Jebus, později nazýváno Jeruzalém.
93:2.5 (1015.5) Svým osobním vzhledem se Melkísedek podobal smíšeným Noditům a Sumerům té doby. Vysoký byl skoro sto osmdesát centimetrů a měl velmi působivé vzezření. Mluvil řečí Kaldejců a ještě šesti dalšími jazyky. Oblékal se velmi podobně jako kananejští kněží s výjimkou toho, že na prsou nosil emblém tří soustředných kruhů, což v Satanie přestavuje symbol pro Rajskou Trojici. Během jeho působení se tento znak tří soustředných kruhů stal tak posvátným, že se ho lidé neodvažovali používat a proto byl během několika dalších generací brzy zapomenut.
93:2.6 (1015.6) Ačkoliv Machiventa žil stejným způsobem života jako ostatní muži tohoto světa, nikdy se neoženil a také nemohl zanechat na zemi potomky. I když se jeho fyzické tělo podobalo tělu lidskému, bylo ve skutečně toho typu speciálně upravených těl, použitých setninou zhmotněných členů osobního štábu Kaligastii, kromě toho, že neměl plazmu života žádné lidské rasy. A na Urantii nebyl ani strom života. Kdyby Machiventa zůstal na zemi dlouhou dobu, jeho fyzický mechanizmus by se postupně zhoršoval; a tak ukončil svoji darovací misi v devadesáti čtyřech letech, ještě dávno předtím, než se jeho materiální tělo začalo rozkládat.
93:2.7 (1016.1) Tento inkarnovaný Melkísedek obdržel Ladiče Myšlení, který pobýval v jeho nadlidské osobnosti jako monitor času a rádce těla, čímž takto získával ty zkušenosti a praktické poznatky o problémech na Urantii a způsobu žití inkarnovaného Syna, které později umožnily tomuto duchu Otce působit tak odvážně v lidské mysli Syna Božího─Michaela─, když se objevil na zemi v podobě smrtelného těla. A toto je jediný Ladič Myšlení, který kdy působil na Urantii ve dvou myslích, ale obě mysli byly jak božské, tak i lidské.
93:2.8 (1016.2) Během své inkarnace v lidském těle byl Machiventa plně v kontaktu se svými jedenácti druhy ze sboru planetárních správců, ale nemohl komunikovat s ostatními řády nebeských osobností. Kromě těchto Melkísedeků, prozatímních správců planety, neměl žádný jiný kontakt s nadlidskými inteligencemi, pouze s lidskými bytostmi.
93:3.1 (1016.3) V průběhu deseti let Melkísedek založil svoje školy v Šálemu a organizoval je podle starého systému, který byl vytvořen dávnými Šétskými kněžími druhého Edenu. Také idea desátkového systému, kterou později zavedl, na jeho víru obrácený, Abrahám, byla převzata z přetrvávajících tradičních metod starodávných Šétů.
93:3.2 (1016.4) Melkísedek učil koncepci jednoho Boha, univerzální Božskosti, ale nechal lidi spojovat své učení s Otcem Souhvězdí Norlatiadek, kterého nazýval El Elyon─Nejvyšší. Melkísedek se vůbec nezmiňoval o postavení Lucifera a o stavu záležitostí na Jerusemu. Lanaforge, Vládce Soustavy, neměl téměř nic do činění s Urantií až do doby po skončení poskytnutí Michaela. Pro většinu šálemských žáků byla Edentie nebem a Nejvyšší Bohem.
93:3.3 (1016.5) Symbol tří soustředných kruhů, který Melkísedek použil jako znak svého poslání, většina lidí považovala za znázornění tří království: lidí, andělů a Boha. A bylo jim dovoleno v této víře setrvávat; jen velmi málo jeho stoupenců vědělo, že tyto tři kruhy symbolizovaly nekonečnost, věčnost a univerzalitu Rajské Trojice─zdroje božské podpory a řízení; také Abrahám považoval tento symbol za znázornění třech Nejsvrchovanějších Edentie, protože mu bylo řečeno, že tři Nejsvrchovanější působí jako jeden. Když Melkísedek učil koncepci Trojice, symbolizovanou v jeho znaku, obvykle ji ztotožňoval se třemi Vorondadeky─vládci souhvězdí Norlatiadek.
93:3.4 (1016.6) Vůbec se nesnažil učit své řadové stoupence o něčem, co je za faktem vládnutí Nejsvrchovanějších Edentie─Bohů Urantie. Ale některé Melkísedek učil pokročilou pravdu, obsahující řízení a organizování lokálního vesmíru a svého duchaplného učedníka Nordana Kénijského a jeho skupinu svědomitých žáků učil pravdu o supervesmíru a dokonce i o Havoně.
93:3.5 (1016.7) Členové rodiny Katra, u které Melkísedek žil přes třicet let, znali mnohé z těchto vyšších pravd a uchovávali je ve své rodině velmi dlouho, dokonce až do dnů jejich proslulého potomka Mojžíše, kterému byla tato nesmírně důležitá tradice o době Melkísedeka předána jak z otcovy strany, tak také prostřednictvím jiných zdrojů na matčině straně.
93:3.6 (1016.8) Melkísedek učil své následovníky všemu, co byli schopni pochopit a vstřebat. Také mnohé současné náboženské ideje o nebesích a zemi, o člověku, Bohu a andělích, nejsou příliš vzdálena od těchto učeních Melkísedeka. Ale tento velký učitel podrobil všechno doktríně jednoho boha, univerzálního Božstva, nebeského Tvořitele a božského Otce. Důraz na toto učení byl kladen za účelem přitažlivosti pro lidský obdiv a připravování cesty pro následný příchod Michaela jako Syna tohoto stejného Vesmírného Otce.
93:3.7 (1017.1) Melkísedek učil, že někdy v budoucnu přijde další Syn Boží v lidském těle, jako on sám přišel, ale ten se narodí ženě. Právě proto se mnoho pozdějších učitelů domnívalo, že Ježíš je kněz, nebo pastor, „navěky podobný Melkísedekovi“.
93:3.8 (1017.2) Tak Melkísedek připravil cestu a postavil jeviště pro světové šíření jednobožství, nutné pro poskytnutí opravdového Rajského Syna jednoho Boha, kterého tak živě popisoval jako Otce všeho a kterého Abrahámovi představil jako Boha, který přijme člověka na základě jediné podmínky: osobní víry. A když se Michael objevil na zemi, potvrdil všechno to, co Melkísedek učil o Rajském Otci.
93:4.1 (1017.3) Obřady šálemského uctívání byly velmi prosté. Každý člověk, který podepsal, nebo označil znakem na hliněných tabulkách svůj vztah k Melkísedekově víře, se tímto zavazuje a upisuje k následujícímu:
93:4.2 (1017.4) 1. Já věřím v El Elyona, Nejvyššího Boha, jediného Vesmírného Otce Tvořitele všech věcí.
93:4.3 (1017.5) 2. Já přijímám Melkísedekovu úmluvu s Nejvyšším, která poskytuje Boží přízeň za moji víru a ne za obětování a spalování darů.
93:4.4 (1017.6) 3. Já slibuji, že se budu řídit sedmi přikázáními Melkísedeka a říkat všem lidem tuto dobrou novinu o této úmluvě s Nejvyšším.
93:4.5 (1017.7) A v tom spočívala celá víra šálemské kolonie. Ale i takové krátké a stručné prohlášení víry bylo vcelku příliš a hodně pokročilé pro lidi té doby. Oni jednoduše nebyli schopni pochopit ideu jak je možno získat boží přízeň za nic─pouze za víru. Byli hluboce zatvrzelí ve víře, že člověk byl zrozen dlužníkem bohům. Po velmi dlouhou dobu a příliš horlivě přinášeli svoje oběti a dávali dary knězům, aby dokázali pochopit dobrou novinu, že spasení─boží blahovůle─je nezištný dar pro všechny, kteří uvěří v Melkísedekovu úmluvu. Už jenom to, že Abraham věřil „na půl srdce“, znamenalo, že byl „pokládán za čestného“.
93:4.6 (1017.8) Sedm přikázáních, vyhlášených Melkísedekem, bylo sestaveno podle nejvyššího zákona dávné Dalamatie a značně připomínalo sedm přikázáních, které se učily v prvním a druhém Edenu. Tato přikázání náboženství Šálemu byla:
93:4.7 (1017.9) 1. Nebudeš sloužit žádnému jinému Bohu, ale pouze Nejvyššímu Stvořiteli nebes a země.
93:4.8 (1017.10) 2. Nebudeš pochybovat o tom, že víra je jediným požadavkem pro věčné spasení.
93:4.9 (1017.11) 3. Nebudeš klamně svědčit.
93:4.10 (1017.12) 4. Nezabiješ.
93:4.11 (1017.13) 5. Neukradeš.
93:4.12 (1018.1) 6. Nespácháš cizoložství.
93:4.13 (1018.2) 7. Budeš ctít své rodiče a starší.
93:4.14 (1018.3) Ačkoliv v kolonii nebylo dovoleno přinášet oběti, Melkísedek dobře věděl, jak je to obtížné náhle vykořenit dávno zavedené zvyky a proto moudře nabídl těmto lidem, aby nahradili starší způsoby obětování těla a krve posvěceným chlebem a vínem. Je napsáno: „Melkísedek, král Šálemský, zavedl chléb a víno“. Ale ani taková obezřetná inovace nebyla zcela úspěšná; některé kmeny si udržovaly vedlejší centra na okraji Šálemu, kde přinášely oběti a spalovaly dary. Také Abraham se uchýlil k tomuto barbarskému zvyku po svém vítězství nad Kedorlaómerem; on se prostě necítil dobře, dokud nepřinesl tradiční oběť. A Melkísedekovi se nikdy úplně nepodařilo vymýtit tento sklon z náboženských praktik svých následovníků, včetně Abrahama.
93:4.15 (1018.4) Podobně jako Ježíš, Melkísedek se zásadně věnoval splnění své poskytovací misi. Nesnažil se reformovat mravy, měnit obyčeje světa, dokonce ani šířit pokrokové hygienické praktiky, nebo vědecké pravdy. On přišel, aby splnil dva úkoly: udržet na zemi naživu pravdu o jediném Bohu a připravit cestu pro následné poskytnutí Rajského Syna tohoto Otce v podobě smrtelného člověka.
93:4.16 (1018.5) Melkísedek učil základní zjevenou pravdu v Šálemu devadesát čtyři let a během této doby navštívil jeho školu Abraham třikrát v různých obdobích. Nakonec konvertoval k Šálemskému učení a stal se jedním z nejnadanějších žáků a hlavních stoupenců Melkísedeka.
93:5.1 (1018.6) Ačkoliv to může být chybou hovořit o „vyvoleném národě“, ale není chybou zmínit se o Abrahamovi jako o vybraném jedinci. Melkísedek vložil na Abrahama odpovědnost za udržení pravdy o jediném Bohu v protikladu převládající víry v mnohobožství.
93:5.2 (1018.7) Výběr Palestiny jako místa pro aktivity Machiventy bylo částečně určeno snahou vytvořit kontakt s nějakou lidskou rodinou, ztělesňující potenciály vůdcovství. V době inkarnace Melkísedeka bylo na zemi mnoho rodin stejně dobře vybavených pro přijetí učení Šálemu, jako byla rodina Abrahama. Mezi červenými lidmi, žlutými lidmi a potomky Anditů se nacházely stejně obdařené rodiny. Ale na druhé straně, žádná z těchto lokalit nebyla tak vhodně situovaná pro pozdější příchod Michaela na zem, jako východní pobřeží Středozemního moře. Melkísedekova mise a následný příchod Michaela mezi hebrejský lid byly v převážné míře dány zeměpisnou polohou, faktem, že Palestina ležela ve středu tehdejšího obchodu, cestování a civilizace světa.
93:5.3 (1018.8) Melkísedekové, prozatímní správci planety, pozorovali předky Abrahama po určitou dobu a s určitostí očekávali v některé generaci potomka, který bude ztělesňovat inteligenci, podnikavost, moudrost a upřímnost. Děti Teracha, otce Abrahama, splňovaly ve všech ohledech tyto požadavky. A právě možnost navázání kontaktu s těmito všestrannými Terachovými dětmi měla značný podíl na příchodu Machiventy do Šálemu a ne do Egypta, Číny, Indie, nebo k severním kmenům.
93:5.4 (1019.1) Terach a jeho celá rodina byli na půl srdce obráceni na náboženství Šálemu, které bylo kázáno v Kaldeji; o Melkísedekovi se dozvěděli prostřednictvím kázání Ovida, fénického učitele, který šířil šálemské učení v Uru. Opustili Ur s tím záměrem, že půjdou přímo do Šálemu, ale Abrahamův bratr Náchor váhal, a protože Melkísedeka neviděl, přesvědčil je, aby se usadili v Cháranu. A od jejich příchodu do Palestiny uběhlo hodně času, než byli ochotni zničit všechny své domácí bohy, které si sebou přinesli; trvalo jim to velmi dlouho vzdát se velkého počtu mezopotámských bohů ve prospěch jediného Boha Šálemu.
93:5.5 (1019.2) Několik týdnů po smrti Abrahamova otce Teracha, poslal Melkísedek jednoho ze svých učedníků, Jarama Chetejského, aby předal Abrahamovi a Náchorovi toto pozvání: „přijďte do Šálemu, kde uslyšíte naše učení o pravdě o věčném Tvořiteli a vy bratři, nechť je celý svět požehnán osvíceností vašich dětí.“ Ale Náchor ještě ne zcela přijímal Melkísedekovo evangelium a proto zůstal a vytvořil silný městský stát, který nesl jeho jméno. Ale Lot, synovec Abrahama, se rozhodl jít se svým strýcem do Šálemu.
93:5.6 (1019.3) Po příchodu do Šálemu si Abraham a Lot vybrali k bydlení tvrz na kopci blízko města, kde se mohli ubránit proti častým překvapivým útokům severních nájezdníků. V té době Chetité, Asyřané, Filištíni a další skupiny neustále napadaly kmeny ve střední a severní Palestině. Ze svého opevněného obydlí v kopcích se Abraham a Lot často vydávali do Šálemu.
93:5.7 (1019.4) Za nedlouho poté, jak se usadili nedaleko Šálemu, vydali se Abraham a Lot do údolí Nilu pro zásoby potravin, protože v Palestině v tu dobu bylo období sucha. Během svého krátkého pobytu Abraham zjistil, že na egyptském trůnu sedí jeho vzdálený příbuzný a pro tohoto krále se zúčastnil jako velitel dvou úspěšných vojenských výprav. V závěru svého pobytu u Nilu žil Abraham se svojí ženou Sárou u královského dvora a když odcházeli z Egypta, dostal podíl z válečné kořisti ze svých vojenských taženích.
93:5.8 (1019.5) Od Abrahama to vyžadovalo velké odhodlání vzdát se poct egyptského dvora a vrátit se zpět k duchovnější práci, připravené Machiventou. Ale Melkísedek byl uctíván také v Egyptě a když se celý příběh dozvěděl Faraón, důrazně nutil Abrahama k návratu, aby naplnil své sliby sloužit věci Šálemu.
93:5.9 (1019.6) Abraham měl královské ambice a na zpáteční cestě z Egypta předložil Lotovi svůj plán podrobit celý Kenaan a dostat celý jeho národ pod nadvládu Šálemu. Lota více zajímal obchod a proto s tímto plánem nesouhlasil a odešel do Sodomy zabývat se obchodem a chovem dobytka. Lot neměl rád ani vojenství, ani se mu nelíbil život pastevce.
93:5.10 (1019.7) Po návratu se svou rodinou do Šálemu, začal Abraham vypracovávat své vojenské plány. Brzy byl uznán civilním vládcem území Šálemu a pod své vedení připojil sedm okolních kmenů. Je zřejmé, že Melkísedek jen s velkými potížemi umírňoval Abrahama v jeho horlivém nadšení jít a zajmout mečem sousední kmeny a takto je rychleji přivézt k učení o pravdám Šálemu.
93:5.11 (1019.8) Melkísedek udržoval mírové vztahy se všemi okolními kmeny; on nebyl militantní a nikdy nebyl napaden žádným z vojsk, která kolem procházela sem a tam. On naprosto souhlasil s tím, aby Abraham vypracoval plán obranného systému Šálemu, což se následně stalo a nesouhlasil s ambiciózními dobyvatelskými záměry svého žáka; a tak došlo k přátelskému přerušení jejich vztahu. Abraham odešel do Chebrónu založit tam svoje hlavní vojenské město.
93:5.12 (1020.1) Kvůli svému blízkému vztahu s proslulým Melkísedekem měl Abraham velkou výhodu nad okolními malými králi; oni všichni uctívali Melkísedeka a nesmírně se báli Abrahama. Abraham o jejich strachu věděl a jenom čekal na vhodnou příležitost své sousedy napadnout; a taková záminka přišla, když několik z těchto vládců zamýšlelo zaútočit na sídlo jeho synovce Lota, který bydlel v Sodomě. Když se to Abraham dozvěděl, vtrhl v čele svých sedmi spojených kmenů na nepřítele. Jeho 318. členná osobní stráž velela více než 4000vé armádě ve chvíli útoku.
93:5.13 (1020.2) Když Melkísedek uslyšel, že Abraham vyhlásil válku,vydal se za ním, aby ho od toho kroku odradil, ale se svým bývalým stoupencem se setkal až po jeho návratu z vítězné bitvy. Abraham tvrdil, že vítězství nad jeho nepřáteli mu daroval Bůh Šálemský a tvrdošíjně trval na tom, že desátek své kořisti dá do pokladny Šálemu. Ostatních devadesát procent přemístil do svého hlavního stanoviště v Chebrónu.
93:5.14 (1020.3) Po této bitvě v Sidímském údolí se Abraham stal vůdcem druhé konfederace jedenácti kmenů a nejenže Melkísedekovi platil desátky, ale dohlížel na to, aby všichni ostatní v té oblasti dělali totéž. Jeho diplomatická jednání s králem Sodomy, spojená se strachem, který všeobecně vzbuzoval, skončila tak, že král Sodomy a ještě další se připojili k vojenské konfederaci Chebrónu; Abraham byl opravdu blízko svému cíli─založení mocného státu v Palestině.
93:6.1 (1020.4) Cílem Abrahama bylo podrobení celého Kenaanu. Jeho odhodlání bylo pouze oslabeno skutečností, že Melkísedek neschvaloval jeho jednání. Ale když se již Abraham chystal zahájit svůj plán, přišla mu na mysl myšlenka, že nemá žádného syna, který by se stal jeho nástupcem jako vládce tohoto plánovaného království, což mu začalo dělat starosti. Sjednal si další schůzku s Melkísedekem a v průběhu tohoto jednání kněz Šálemský, viditelný Boží Syn, přesvědčil Abrahama, aby se vzdal svého plánu na materiální zisky a světské vlády ve prospěch duchovního pojetí nebeského království.
93:6.2 (1020.5) Melkísedek vysvětlil Abrahamovi marnost boje s konfederací Emorejců, ale zároveň mu vyložil, že tyto zaostalé klany s jistotou páchají sebevraždu svými potřeštěnými praktikami, takže za několik generací se natolik oslabí, že potomci Abrahama, kterých mezitím značně přibude, budou moci snadno nad nimi zvítězit.
93:6.3 (1020.6) A tady, v Šálemu, Melkísedek oficiálně uzavřel úmluvu s Abrahamem. Abrahamovi řekl: „Podívej se na nebe a spočítej hvězdy, jestli to dokážeš; tolik potomků budeš mít“. Abraham Melkísedekovi uvěřil a „to proto, že sám byl čestný“. A potom Melkísedek vyprávěl Abrahamovi o budoucím podrobení Kenaanu jeho potomky po jejich pobytu v Egyptě.
93:6.4 (1020.7) Tato úmluva Melkísedeka s Abrahamem představuje významnou dohodu mezi božskostí a lidskostí, ve které Bůh souhlasí udělat všechno; člověk pouze souhlasí věřit slibům Boha a řídit se jeho pokyny. Až dosud se věřilo, že spasení může být dosaženo pouze činy─obětováním a darováním; a tak nyní Melkísedek opět přinesl na Urantii dobrou zprávu, že spasení─blahovůle Boha─se dosáhne vírou. Ale toto evangelium prosté víry v Boha bylo příliš pokročilé; semitské kmeny se později raději vrátily zpět ke starším praktikám obětování a vykoupení hříchu prostřednictvím prolévání krve.
93:6.5 (1021.1) Zanedlouho po dosažení této úmluvy, v souladu se slibem Melkísedeka, se narodil Abrahamovi syn Izák. Po narození Izáka Abraham zaujal ke své úmluvě s Melkísedekem velmi závazný postoj a odebral se do Šálemu, aby dal úmluvu do písemné formy. Právě tehdy, při tomto veřejném a formálním přejímání úmluvy, změnil své jméno Abram na Abrahama.
93:6.6 (1021.2) Většina šálemských věřících praktikovala obřízku, ačkoliv to Melkísedek nikdy nestanovil jako povinnost. Přestože Abraham byl vždy velmi silně proti obřízce, při této příležitosti se rozhodl ctít tento obyčej a oficiálně uznal tento rituál na znamení ztvrzení šálemské úmluvy.
93:6.7 (1021.3) Bylo to po tomto upřímném a veřejném vzdání se svých osobních ambicí v zájmu významnějších plánů Melkísedeka, kdy se před ním objevily v nížině Mamre tři nebeské bytosti. Toto byla skutečná událost, bez ohledu na její spojování s pozdějším vymyšleným příběhem o přírodním zániku Sodomy a Gomory. Legendy o událostech těch dnů ukazují na to, jak zaostalá byla morálka a etika v ještě tak nedávné době.
93:6.8 (1021.4) Po uzavření významné úmluvy došlo mezi Abrahamem a Melkísedekem k úplnému usmíření. Abraham znovu převzal občanské a vojenské vedení šálemské kolonie, která ve svém vrcholu měla přes sto tisíc řádných plátců desátků na seznamu bratrství Melkísedeka. Abraham provedl rozsáhlé vylepšující opravy šálemského chrámu a opatřil nové stany pro celou školu. On nejenom že rozšířil desátkový systém, ale také zavedl mnoho zdokonalených metod řízení obchodní školy, nepočítaje svůj vlastní obrovský přínos pro zlepšení vedení misionářských misí. Hodně udělal pro zušlechtění dobytka a reorganizaci mlékárenské výroby v Šálemu. Abraham byl chytrý a schopný obchodník, na svoji dobu velmi bohatý člověk; nebyl přehnaně pobožný, ale byl naprosto upřímný a věřil v Machiventu Melkísedeka.
93:7.1 (1021.5) Během několika dalších let Melkísedek pokračoval v učení svých žáků a v přípravě šálemských misionářů, kteří pronikali ke všem sousedním kmenům, především do Egypta, Mezopotámie a Malé Asie. A jak plynula desetiletí, tito učitelé cestovali dále a dále od Šálemu, nesouc sebou Machiventovo evangelium víry a důvěry v Boha.
93:7.2 (1021.6) Potomci Adamsona, usídleni kolem břehů jezera Van, byli ochotnými posluchači chetejských učitelů šálemského kultu. Z těchto míst, kde se kdysi nacházelo centrum Anditů, byli učitelé posláni do vzdálených oblastí Evropy a Asie. Šálemští misionáři pronikli do všech regionů Evropy, dokonce až na Britské ostrovy. Jedna skupina přešla přes Faerské ostrovy k Andonitům na Islandu, zatímco jiná prošla Čínou a dostala se na východní ostrovy Japonska. Životy a zkušenosti odvážných mužů a žen, kteří se vydali ze Šálemu, Mezopotámie a od ostrova Van, aby přinesli osvícení kmenům východní polokoule, představují heroickou kapitolu v historii lidské rasy.
93:7.3 (1022.1) Ale tento úkol byl tak veliký a kmeny byly tak zaostalé, že výsledky byly nevýrazné a nezřetelné. Z jedné generace na druhou se šálemské evangelium předalo jen na některých místech, a kromě Palestiny nebyla nikdy idea jednoho Boha schopna setrvat u celého kmene, nebo rasy. Dávno před příchodem Ježíše bylo učení dávných šálemských misionářů všeobecně pohlceno staršími a univerzálnějšími pověrami a vírami. Původní Melkísedekovo evangelium bylo téměř úplně vstřebáno vírami ve Velkou Matku, Slunce a dalšími starověkými kulty.
93:7.4 (1022.2) Vy, kteří dnes využíváte výhod techniky tisku stěží porozumíte tomu, jak velmi obtížné bylo udržet pravdu v těch dávných dobách, jak snadno jedno pokolení zapomnělo na nové učení svých bezprostředních předků. Vždy existovala tendence pohltit nové teorie starším náboženským učením a magií. Nové sdělení je vždy znečištěno staršími evolučními vírami.
93:8.1 (1022.3) Krátce po zániku Sodomy a Gomory se Melkísedek rozhodl ukončit svoje záchranné poskytnutí na Urantii. Melkísedekovo rozhodnutí zakončit svůj pobyt v lidském těle bylo ovlivněno celou řadou faktorů, z nichž hlavní byla narůstající tendence okolních kmenů a také svých nejbližších spolupracovníků považovat ho za poloboha, dívat se na něj jako na nadpřirozenou bytost, kterou opravdu byl; ale oni ho začínali uctívat příliš nadneseně a s velkým pověrčivým strachem. Kromě těchto důvodů chtěl Melkísedek opustit místo svých pozemských aktivit dostatečně dlouho před smrtí Abrahama, aby zaručil, že pravda o jednom a jediném Bohu se silně zakoření do myslí jeho následovníků. Proto, jednoho večera, dal Melkísedek dobrou noc svým lidským společníkům a odešel do svého stanu uložit se ke spánku a když k němu ráno přišli, on tam nebyl, protože ho vzali jeho druhové.
93:9.1 (1022.4) Byla to velká zkouška pro Abrahama, když Melkísedek tak náhle zmizel. Přestože své stoupence častokrát varoval, že jednou bude muset odejít tam odkud přišel, nesmířili se ztrátou svého obdivuhodného vůdce. Veliká organizace vybudovaná v Šálemu téměř úplně zmizela, ačkoliv tradice těchto dnů byly těmi, na kterých Mojžíš stavěl, když vedl hebrejské otroky z Egypta.
93:9.2 (1022.5) Ztráta Melkísedeka vnesla smutek do srdce Abrahama a ten ho již nikdy neopustil. Chebrón opustil, když se vzdal svých ambicí na vybudování materiálního království; a nyní, po ztrátě svého druha v budování duchovního království, odešel ze Šálemu za svými zájmy na jih do Geraru.
93:9.3 (1022.6) Hned po zmizení Melkísedeka zachvátil Abrahama strach a bázlivost. Při příjezdu do Geraru zatajil svoji totožnost, čehož využil Abímelek a přivlastnil si jeho ženu. (Jedné noci, krátce po své svatbě se Sárou, zaslechl Abraham o spiknutí zabít ho a získat jeho nádhernou ženu. Tento strach se stal terorem pro jinak odvážného a statečného vůdce; celý svůj život se bál, že někdo ho tajně zabije, aby získal jeho ženu. A to vysvětluje, proč ve třech různých případech se tento statečný muž projevil jako zbabělec.)
93:9.4 (1023.1) Ale nic nemohlo Abrahama na dlouho odradit od jeho poslání jako nástupce Melkísedeka. Brzy se mu podařilo získat konvertity z řad Filištínců a kmenů Abímeleka, uzavřel s nimi smlouvu, ale postupně bylo jeho učení zamořeno množstvím jejich pověr, především jejich zvykem obětovat prvorozené syny. Tak se Abraham opět stal velkým vůdcem Palestiny. Byl uctíván velkým počtem kmenů a vážen všemi králi. Byl duchovním vůdcem všech sousedních kmenů a jeho vliv působil ještě nějakou dobu po jeho smrti. Na sklonku svého života se ještě jednou vrátil do Chebrónu, na místo svých raných aktivit a na místo, kde pracoval spolu s Melkísedekem. Poslední čin Abrahama byl ten, že poslal spolehlivé služebníky do Náchoru, města svého bratra na hranici s Mezopotámií, aby našli pro jeho syna Izáka ženu z jeho vlastního kmene. Rod Abrahama měl již dlouho ve zvyku ženit se mezi bratranci a sestřenicemi. Abraham zemřel s pevnou vírou v Boha, tou vírou, o které se dozvěděl od Melkísedeka v zaniknutých školách Šálemu.
93:9.5 (1023.2) Pro následující generaci bylo těžké porozumět příběhu o Melkísedekovi; během pěti set let mnozí považovali celý příběh za mýtus. Izák se docela dobře držel učení svého otce a udržoval při životě evangelium šálemské kolonie, ale pro Jákoba to již bylo obtížnější pochopit význam těchto tradic. Josef věřil pevně v Melkísedeka a byl, především kvůli tomuto, považován svými bratry za snílka. Pocty, kterých se Josefovi dostalo v Egyptě, byly hlavně v důsledku památky na jeho pradědečka Abrahama. Josefovi bylo nabídnuto velení egyptských armád, ale protože byl tak pevným věřícím v tradice Melkísedeka, rozhodl se pro funkci civilního správce s vírou, že takto může lépe pracovat pro rozvoj nebeského království.
93:9.6 (1023.3) Učení Melkísedeka bylo obsáhlé a obšírné, ale písemná svědectví o těchto dobách se pozdějším hebrejským knězům zdála nevěrohodná a neskutečná, ačkoliv mnozí z nich měli určité pochopení pro tyto spisy, alespoň do doby vydávání zápisů Starého Zákona jako celku v Babylonu.
93:9.7 (1023.4) To, co Starý Zákon popisuje jako rozhovory mezi Abrahamem a Bohem, byly ve skutečnosti rozpravy mezi Abrahamem a Melkísedekem. Pozdější autoři považovali jméno „Melkísedek“ za synonymum Boha. Zmínky o četných setkáních Abrahama a Sáry s „andělem Hospodina“ se týkají častých rozhovorů s Melkísedekem.
93:9.8 (1023.5) Hebrejské příběhy o Izákovi, Jákobovi a Josefovi jsou mnohem věrohodnější, než ty o Abrahamovi, i když také obsahují mnoho odchylek od faktů, změn udělaných úmyslně a neúmyslně v době sestavování těchto záznamů hebrejskými kněžími během babylonského zajetí. Ketúra nebyla ženou Abrahama; stejně jako Hagar byla pouze jeho konkubínou. Veškerý majetek Abrahama přešel na Izáka, syna Sáry, jeho zákonné ženy. Abraham nebyl tak starý, jak se o tom píše a jeho žena Sára byla mnohem mladší. Jejich věk byl změněn záměrně, aby se následné narození Izáka mohlo prezentovat jako zázrak.
93:9.9 (1023.6) Nacionální hrdost Židů nesmírně utrpěla babylonským zajetím. V jejich reakci proti ponížení své národnosti se obrátili k jinému extrémnímu nacionálnímu a rasovému egoismu, ve kterém zkreslili a překroutili své tradice, aby se sami povýšili nad ostatní rasy jako vyvolený národ Boha; a proto pečlivě upravili všechny své záznamy za účelem povýšení Abrahama a svých dalších národních vůdců vysoko nad všechen ostatní lid, nevyjímaje samotného Melkísedeka. Hebrejští pisatelé proto zničili všechny spisy o těchto významných časech, které byly k nalezení a ponechali pouze příběh o setkání Abrahama s Melkísedekem po bitvě v údolí Sidím, o kterém se domnívali že přinese Abrahamovi velký respekt.
93:9.10 (1024.1) A tak, zapomínajíc na osobu Melkísedeka, zapomněli také na učení tohoto záchranného Syna o duchovním poslání slíbeného poskytnutého Syna; zapomněli na podstatu této mise tak dokonale a úplně, že jen velmi málo jejich potomků bylo schopno či ochotno přijmout Michaela, když se objevil na zemi v lidském těle, jak Machiventa předpověděl.
93:9.11 (1024.2) Ale jeden z autorů Knihy Hebrejců pochopil Melkísedekovo poslání, protože je napsáno: „Tento Melkísedek, kněz Nejvyššího, byl králem míru; bez otce, bez matky, bez původu, nemajíc ani začátek ani konec života, ale podoben Božímu Synu, zůstává knězem na věky věků.“ Tento autor označil misi Melkísedeka jako podobnou pozdějšímu poskytnutí Michaela, tvrdíc, že Ježíš byl „věčným služebníkem řádu Melkísedeka.“ I když toto přirovnání nebylo vůbec šťastné, bylo doslovnou pravdou, že Kristus obdržel výhradní právo na Urantii „na základě nařízení dvanácti Melkísedeků─prozatímních správců“, sloužících v době jeho poskytnutí na tento svět.
93:10.1 (1024.3) Během těch let, kdy byl Machiventa inkarnován na Urantii, prozatímní správci Melkísedekové fungovali v jedenácti. Když se Machiventa rozhodl ukončit svoji misi záchranného Syna, oznámil tento fakt svým jedenácti druhům a ti okamžitě připravili metodu, pomocí které měl být uvolněn z lidského těla a bezpečně navrácen do svého původního stavu jako Syn Melkísedek. A na třetí den po svém zmizení ze Šálemu se objevil mezi svými jedenácti společníky sloužícími na Urantii a obnovil svoji přerušenou činnost jako jeden z prozatímních správců planety 606 v soustavě Satania.
93:10.2 (1024.4) Machiventa ukončil své poskytnutí v podobě bytosti z masa a krve stejně tak rychle, jak ho začal. Ani objevení se, ani odchod Melkísedeka nedoprovázelo žádné mimořádné oznámení, nebo projev. Jeho objevení se na Urantii se ani neuskutečnilo ve znamení svolání vzkříšených, nebo ukončení planetárního soudného období, ale jeho poskytnutí bylo nouzové. Ale Machiventa neukončil svůj pobyt v těle lidské bytosti do té doby, dokud nebyl řádně uvolněn Otcem Melkísedekem a nebyl informován o tom, že jeho nouzové poskytnutí bylo odsouhlaseno hlavním představitelem Nebadonu, Gabrielem Salvingtonským.
93:10.3 (1024.5) Machiventa Melkísedek i potom s velkým zájmem sledoval činnosti potomků těch lidí, kteří uvěřili v jeho učení, když byl v lidském těle. Ale jedinou rodovou větví, která pokračovala po dlouhou dobu v udržování čisté koncepce učení Šálemu, byli potomci Izáka, syna Abrahama.
93:10.4 (1024.6) Tento stejný Melkísedek pokračoval v průběhu následujících devatenácti stoletích ve spolupráci s velkým počtem proroků a vizionářů, čímž pomáhal udržovat naživu pravdy Šálemu až do doby, kdy se naplnil čas pro příchod Michaela na zem.
93:10.5 (1025.1) Machiventa zůstal ve funkci planetárního prozatímního správce až do doby triumfálního poskytnutí Michaela na Urantii. Poté byl přidělen do služby ve prospěch Urantie na Jerusemu jako jeden z dvaceti čtyř poradců a nedávno byl povýšen do pozice osobního vyslance Syna Tvořitele na Jerusemu, nesoucí titul Místodržitel Planetárního Prince Urantie. My jsme přesvědčeni, že po tu dobu, co Urantia zůstane obydlenou planetou, Machiventa Melkísedek se nevrátí naplno ke svým povinnostem ve svém řádu synovstva, ale zůstane, hovoříc v terminologii času, navždy planetárním pečovatelem zastupující Krista Michaela.
93:10.6 (1025.2) Vzhledem k jeho pohotovostnímu poskytnutí na Urantii, není v archívech záznam o tom, co v budoucnu na Machiventu čeká. Je pravděpodobné, že sbor Melkísedeků Nebadonu natrvalo přišel o jednoho ze svých členů. Nedávné rozhodnutí Nejsvrchovanějších, které bylo později schváleno Věčně Moudrými Uversy, silně naznačuje, že tento poskytnutý Melkísedek je předurčen k tomu, aby nahradil hříšného Planetárního Prince Kaligastiu. Jestli jsou naše domněnky v tomto ohledu správné, je celkem možné, že se Machiventa Melkísedek může opět objevit na Urantii a nějakým jiným způsobem převezme roli sesazeného Planetárního Prince, anebo se objeví na zemi ve funkci místodržitele Planetárního prince, zastupující Krista Michaela, který má nyní fakticky titul Planetární Princ Urantie. I když nám ještě dlouho nebude jasné, jaký bude Machiventův osud, nicméně, události, které se teď nedávno odehrály, silně ukazují na to, že ty naše zmíněné domněnky nejsou asi daleko od pravdy.
93:10.7 (1025.3) My dobře rozumíme tomu, jakým způsobem se Michael, díky svému triumfu na Urantii, stal nástupcem jak Kaligastii, tak i Adama; jak se stal planetárním Princem Míru a druhým Adamem. A nyní uvidíme, jak tomuto Melkísedekovi bude přidělen titul Místodržitel Planetárního Prince Urantie. Bude se také jmenovat Místodržitel Materiálního Syna Urantie? Nebo je možné, že nastane nečekaná a nebývalá událost a někdy se na planetu vrátí Adam a Eva, nebo někteří z jejich potomků jako zástupci Michaela s hodností místodržitelů druhého Adama Urantie?
93:10.8 (1025.4) A všechny tyto úvahy, spojené s určitostí budoucích příchodů jak Autoritativního Syna, tak i Synů Trojice-Učitelů, společně s výslovným slibem Syna Tvořitele, že se někdy vrátí, dělá z Urantie planetu nejasné budoucnosti a činí to z ní jednu z nejzajímavějších a nejpoutavějších sfér v celém vesmíru Nebadon. Je vcelku možné, že v některé budoucí epoše, až se Urantia bude blížit k éře světla a života, až záležitosti Luciferovi vzpoury a odtržení Kaligastii budou s konečnou platností soudně posouzeny, můžeme se stát na Urantii svědky současně přítomnosti Machiventy, Adama, Evy a Krista Michaela a také Autoritativního Syna, nebo také i Synů Trojice-Učitelů.
93:10.9 (1025.5) V našem řádu již dlouho existuje názor, že přítomnost Machiventy v jerusemském sboru správců Urantie─rada dvaceti čtyř poradců─je dostatečným důkazem pro potvrzení naší víry, a že je předurčen následovat smrtelníky Urantie po celou dobu jejich vesmírného postupu a vzestupu až do Rajského Sboru Konečnosti. My víme, že Adam a Eva jsou takto předurčeni doprovázet své pozemské druhy na cestě do Ráje poté, až se Urantia ustálí ve světle a životě.
93:10.10 (1025.6) Je tomu necelých tisíc let, kdy tento stejný Machiventa Melkísedek, svého času mudrc Šálemský, byl neviditelně přítomný na Urantii po dobu sta let a působil jako rezidenční hlavní guvernér planety; a když tento současný řídící systém planetárních záležitostí bude pokračovat, měl by se vrátit v nějaké funkci za něco více než tisíc let.
93:10.11 (1026.1) Toto je příběh Machiventy Melkísedeka, jedné z nejunikátnějších postav v celé historii Urantie, osobnosti, která je předurčena hrát důležitou roli v budoucích zkušenostech vašeho mimořádného a neobvyklého světa.
93:10.12 (1026.2) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 94
94:0.1 (1027.1) DÁVNÍ učitelé šálemského náboženství pronikli k nejvzdálenějším kmenům Afriky a Eurasie, kde vytrvale hlásali Machiventovo evangelium o víře a důvěře člověka v jednoho vesmírného Boha, jako jediné ceně za boží podporu. Melkísedekova úmluva s Abrahamem byla modelem pro všechnu dávnou propagaci, šířící se z Šálemu a ostatních center. Žádné náboženství na Urantii nemělo nikdy nadšenější a aktivnější misionáře, než byli tito ušlechtilí muži a ženy, kteří rozšířili Melkísedekovo učení po celé východní polokouli. Tito misionáři byli vybráni z mnoha různých kmenů a ras a své učení šířili především prostřednictvím domorodých konvertitů. V různých částech světa založili vzdělávací centra, ve kterých učili místní domorodce šálemskému náboženství a potom tyto žáky pověřili, aby působili jako učitelé u svých vlastních kmenů.
94:1.1 (1027.2) V časech Melkísedeka byla Indie kosmopolitní zemí, která nedávno přešla pod politickou a náboženskou nadvládu árijsko-anditských nájezdníků ze severu a východu. V té době pouze severní a západní části poloostrova byly široce obsazeny Árijci. Tito védští přistěhovalci sebou přinesli mnoho svých kmenových božstev. Jejich náboženské formy uctívání se věrně řídily obřadními praktikami svých dřívějších anditských předků: otec stále působil jako kněz a matka jako kněžka a rodinný krb byl stále používán jako oltář.
94:1.2 (1027.3) V tu dobu se védský kult rozvíjel a měnil pod vedením kasty Bráhmanů─učitelů-knězů, kteří postupně přebírali kontrolu nad šířícím se kultovním rituálem. Proces slučování svého času existujících třiceti tří árijských božstev byl v plném chodu, když šálemští misionáři pronikli na sever Indie.
94:1.3 (1027.4) Mnohobožství těchto Árijců představovalo degeneraci jejich dřívějšího jednobožství, která byla způsobena jejich rozdělením do kmenových celků, z nichž každý ctil svého boha. Tato degenerace původního jednobožství a trinitářství anditské Mezopotámie probíhala v prvních stoletích druhého tisíciletí před Kristem. Četní bohové byli organizováni v panteonu pod trojným vedením Dyause-otce─pána nebes; Indry─bouřlivého vládce atmosféry; a Agni─trojhlavého boha ohně, pána země a degenerovaný symbol dřívějšího pojetí Trojice.
94:1.4 (1027.5) Jednoznačné henoteistické tendence připravovaly cestu vyvinutému monoteismu. Nejstarší z božstev, Agni, byl často stavěn do role otce-hlavy celého panteonu. Princip otce-božstva, někdy nazývaného Prajapati, někdy označovaného Bráhma, byl vtažen do pozdějšího teologického boje, který vedli bráhmanští kněží se šálemskými učiteli. Bráhman byl vnímán jako princip energie-božstva, aktivující celý védský panteon.
94:1.5 (1028.1) Šálemští učitelé kázali o jediném Bohu Melkísedeka,Nejsvrchovanějšího nebes. Takové zobrazení nebylo v úplném nesouladu s vynořující se koncepcí Otce-Bráhmy jako zdroje všech bohů, ale šálemské učení bylo nerituální a proto stálo ihned v protikladu dogmatům, tradicím a učení bráhmanského kněžstva. Bráhmanští kněží by nikdy nemohli přijmout šálemské učení o spasení skrze víru, o blahovůli Boha bez rituálů a obětních obřadů.
94:1.6 (1028.2) Odmítnutí evangelia Melkísedeka o důvěře v Boha a spasení skrze víru znamenalo důležitý přelom v Indii. Šálemští misionáři značnou měrou přispěli k oslabení víry ve všechny dávné védské bohy, ale vůdcové, védští kněží, odmítli přijmout učení Melkísedeka o jednom Bohu a jedné prosté víře.
94:1.7 (1028.3) Ve snaze bojovat se šálemskými učiteli Bráhmani upravili své posvátné spisy té doby a tato sbírka, ve své pozdější upravené podobě, se dochovala do dnešních časů jako Rgvéda─jedna z nejstarších svatých knih. Po ní následovala druhá, třetí a čtvrtá Véda, protože Bráhmani se snažili vytříbit, zformovat a vštípit své rituály uctívání a obětování lidem té doby. Tyto spisy, v nejlepším případě, se krásou koncepce a opravdivou soudností vyrovnají jakékoliv jiné sbírce podobného charakteru. Ale poněvadž toto vyšší náboženství bylo později zamořeno tisíci a tisíci pověrami, kulty a rituály jižní Indie, postupně se proměnilo do nejpestřejšího teologického systému, jaký kdy byl vytvořen smrtelným člověkem. Zkoumání Véd odhalí některé nejvyšší a některé nejnižší koncepce o Božstvu, jaké kdy byly vymyšleny.
94:2.1 (1028.4) Jak šálemští misionáři pronikali na jih na Dekánskou plošinu, kde žili Dravidiáni, setkali se s rostoucím kastovním systémem, vytvořeným Árijci, aby zabránili ztrátě rasové identity vůči sílícímu přílivu druhořadých sangikských národů. Vzhledem k tomu, že samotnou podstatou tohoto systému byla kasta bráhmanských kněží, tento společenský řád značně zpomalil postup šálemských učitelů. Tento kastovní systém nedokázal zachovat árijskou rasu, ale podařilo se mu uchránit Bráhmany, kteří naopak udrželi svoji náboženskou nadvládu v Indii až do dnešních dnů.
94:2.2 (1028.5) A tak s oslabováním védismu kvůli odmítnutí vyšší pravdy kult Árijců se stal terčem vzrůstajících nájezdů z Dekánu. V zoufalé snaze zabránit zaniknutí rasy a vyhlazení náboženství, se kasta Bráhmanů snažila povýšit se nad všechno ostatní. Učili, že přinášení obětí božstvu je ve své účinnosti všemocné a že má všemožný potenciál. Oni hlásali, že jsou dva základní božské principy vesmíru: jeden je bráhmanské božstvo a druhý bráhmanské kněžstvo. V žádném jiném národě Urantie si kněží nedovolili povýšit se i nad své bohy, přisoudit sami sobě pocty, náležící jejich bohům. Ale oni zašli s těmito svými troufalými tvrzeními tak nesmyslně daleko, že celý tento pochybný systém se zhroutil pod přílivem primitivních kultů, hrnoucích se z okolních, méně rozvinutých civilizací. Samotné rozsáhlé védské kněžstvo uvázlo a potopilo se pod zlověstnou záplavou netečnosti a pesimismu, jenž na celou Indii přineslo jejich vlastní sobeckost a pošetilou domýšlivost.
94:2.3 (1029.1) Přílišná koncentrace na vlastní „já“ samozřejmě vedla ke strachu před neevolučním zvěčněním „já“ v nekonečném okruhu postupných inkarnací v podobě člověka, zvířete či rostliny. A ze všech nakažlivých vír, které by mohly být upřeny na to, co se možná jevilo jako rodící se mnohobožství, nebyla žádná tak ničivá, jako tato víra v převtělování─dogma o reinkarnaci duší─která přišla z dravidiánské Dékanské plošiny. Tato víra v opakující se vyčerpávající a jednotvárné převtělování oloupila trpící smrtelníky o jejich dlouho udržovanou naději na nalezení ve smrti toho vysvobození a duchovního vzestupu, které byly součástí dřívějšího védského učení.
94:2.4 (1029.2) Brzy po tomto filozoficky oslabujícím učení přišel vynález doktríny věčného uniknutí z „já“ pohroužením se do úplného klidu a míru v absolutním spojením s Bráhmanem─nadduší všeho tvoření. Touhy smrtelníků a lidské ambice byly prakticky znásilněny a doslova zničeny. Po dobu více než dva tisíce let se lepší mysli Indie snažily uniknout všem touhám a tak byly dokořán otevřeny dveře pro příchod těch pozdějších kultů a učení, které doslova připoutaly duše mnoha hinduistických národů k řetězům duchovní beznaděje. Ze všech civilizací, védsko-árijská zaplatila nejkrutější cenu za odmítnutí šálemského evangelia.
94:2.5 (1029.3) Kasta samotná nemohla zachovat na věky nábožensko-kulturní systém Árijců a s proniknutím druhořadých náboženstvích Dekánu na sever nastalo období beznaděje a zoufalství. Právě v této době temna vznikl kult nezabíjení a stále od těch časů existuje. Mnoho z těchto nových kultů bylo otevřeně ateistickými, tvrdíc, že spasení, nakolik bylo vůbec možné, mohlo být dosaženo pouze vlastním úsilím člověka, bez jakékoliv jiné pomoci. Ale v mnoha postojích této nešťastné filozofie je možno vysledovat pozůstatky učení Melkísedeka a také i Adama.
94:2.6 (1029.4) Toto byla doba sestavování pozdějších posvátných knih Hinduismu─z textů bráhmanismu a upanišady. Zavrhnuvši učení o osobním náboženství skrze zkušenost osobní víry v jednoho Boha a zamořeni záplavou primitivních a zaostalých kultů a vír z Dekánu a s jejich antropomorfismem a reinkarnací, bráhmanské kněžstvo zažilo bouřlivou reakci proti těmto rozvratným vírám; objevila se nesporná snaha hledat a nalézt pravou realitu. Bráhmani se rozhodli osvobodit indickou koncepci božstva od antropomorfismu, ale přitom udělali tragickou chybu, protože odosobnili koncepci Boha a výsledkem nebyl ušlechtilý a duchovní ideál Vesmírného Otce, ale vzdálená a metafyzická idea o všeobsahujícím Absolutnu.
94:2.7 (1029.5) Ve svém úsilí sebezáchovy bráhmani zavrhli Melkísedekova jednoho Boha a nyní zůstali s hypotézou o existenci Bráhmana, toho neurčitého a iluzorního filozofického „já“, to neosobní a nemohoucí ono, které zanechalo duchovní život Indii od těch nešťastných dnů až do dvacátého století ve stavu beznaděje a vyčerpání.
94:2.8 (1029.6) Právě v období sepisování upanišady vznikl v Indii buddhismus. Ale bez ohledu na jeho tisícileté úspěchy, nemohl soutěžit s pozdějším hinduismem; navzdory vyšším mravním zásadám, jeho rané vyobrazení Boha bylo dokonce ještě méně definované než v hinduismu, který ustanovil menší a osobitá božstva. Nakonec buddhismus v severní Indii ustoupil před náporem militantního islámu s jeho jasně formulovaným Alláhem jako nejvyšším Bohem vesmíru.
94:3.1 (1030.1) I když nejvyšší stadium bráhmanismu lze stěží nazvat náboženstvím, bylo určitě jedním z nejušlechtilejších zásahů do oblastí filozofie a metafyziky. Začínajíc se snahou objevit konečnou realitu, indická mysl se nezastavila, dokud neprohloubala téměř každé stadium teologie, s výjimkou zásadní dvojné koncepce náboženství: existence Vesmírného Otce všech vesmírných tvorů a faktu vzestupné zkušenosti ve vesmíru všech těchto tvorů v jejich snaze dosáhnout věčného Otce, který jim přikázal být dokonalými, tak jak dokonalý je on sám.
94:3.2 (1030.2) Mysl té doby se oddaně chopila ideje jakéhosi vše prostupujícího Absolutna představovaného v koncepci bráhman, protože tento princip byl současně ztotožňován s tvořivou energií a kosmickou reakcí. Bráhman bylo vnímáno jako něco, co je mimo všeho definovatelného a může být pochopeno pouze postupným potlačením všech konečných vlastností. Byla to rozhodně víra v absolutní a také nekonečnou existenci, ale tato koncepce do značné míry postrádala osobní vlastnosti a proto nemohla být prožívána individuálními věřícími.
94:3.3 (1030.3) Bráhman-Narajána bylo chápáno jako Absolutno, nekonečné TO JE, původní tvořivá síla potenciálního kosmu, Univerzálního „JÁ“, existující ve statickém a potenciálním stavu po celou věčnost. Kdyby filozofové té doby byli schopni udělat další krok v pojetí božstva, kdyby si dokázali představit Bráhman jako asociativní a tvůrčí počátek, jako osobnost, dostupnou vytvořenými a evolučními bytostmi, potom se takové učení mohlo stát nejpokrokovějším vyobrazením Božstva na Urantii, protože obsahovalo pět prvních úrovní působení vše pronikajícího Božstva a možná by mohlo i předvídat dvě zbývající.
94:3.4 (1030.4) V některých aspektech koncepce Jedné Univerzální Nadduše jako celého shrnutí existence všech tvorů přivedla indické filozofy velmi blízko k pravdě o Nejvyšší Bytosti, ale tato pravda jim nebyla vůbec nic platná, protože nedokázali vyvinout žádný vhodný, nebo racionální osobní přístup pro dosažení jejich teoretického monoteistického cíle─Bráhmy-Narajány.
94:3.5 (1030.5) Princip karmy, princip příčinné nepřetržitosti, je opět velmi blízko pravdě o důsledkové syntéze všech časoprostorových dějů v Nejvyšším Božstvu; ale tento postulát nikdy nebral v úvahu koordinované osobní dosažení Božstva individuálními věřícími, pouze konečné pohlcení každé osobnosti Univerzální Nadduší.
94:3.6 (1030.6) Filozofie bráhmanismu také vedla blízko k pochopení vnitřních Ladičů Myšlení, ale mylná představa pouze způsobila překroucení pravdy. Učení o tom, že duše člověka je vnitřní přítomnost Bráhmany, by mohlo připravit cestu pro pokrokovější náboženství, kdyby nebylo zcela znečištěno vírou, že neexistuje žádná lidská individualita odděleně od této uvnitř pobývající Univerzální Individuálnosti.
94:3.7 (1030.7) V učení o slučování individuální duše s Nadduší indičtí teologové nedokázali poskytnout možnost pro přežití něčeho lidského, něčeho nového a ojedinělého, něco, co se zrodilo ze spojení vůle člověka s vůlí Boha. Učení o návratu duše k Bráhman je velmi podobné pravdě o návratu Ladiče do lůna Vesmírného Otce, ale je tam něco odlišného od Ladiče, který také přežívá─morontiální ztělesnění smrtelné bytosti. A toto zásadní pojetí osudově chybělo v bráhmanské filozofii.
94:3.8 (1031.1) Filozofie bráhmanismu se přiblížila mnoha faktům vesmíru a objasnila mnohé kosmické pravdy, ale příliš se stala obětí neschopnosti rozlišit mezi několika úrovněmi reality, jako absolutní, transcendentní a konečnou. Nedokázala vzít u úvahu ten fakt, že to, co může být konečno-iluzorním na absolutní úrovni, může být absolutně reálným na konečné úrovni. Kromě toho, nevzala vůbec na vědomí základní osobnost Vesmírného Otce, se kterým je možno udržovat osobní spojení na všech úrovních─od úrovně evolučního tvora s jeho limitovanou zkušeností s Bohem, až po úroveň Věčného Syna, s jeho bezlimitní zkušeností s Rajským Otcem.
94:4.1 (1031.2) S plynoucími staletími se část populace Indie vrátila ke starodávným rituálům Véd, pozměněných učením misionářů Melkísedeka a vytříbených pozdějšími bráhmanskými kněžími. Toto nejstarší a nejkosmopolitnější náboženství prodělalo další změny pod vlivem buddhismu a džainismu a pozdějším islámem a křesťanstvím. Ale v době, kdy se objevilo v Indii učení Ježíše, stalo se již natolik Západním, takže pro hinduistickou mysl to bylo „náboženství bílého člověka“ a proto tedy zvláštní a cizí.
94:4.2 (1031.3) V současné době hinduistická teologie popisuje čtyři sestupné úrovně božstva a božskosti.
94:4.3 (1031.4) 1. Bráhman, absolutno, nekonečno. TO JE.
94:4.4 (1031.5) 2. Trimúrti, nejvyšší trojice hinduismu. V této asociaci je Bráhma, první člen, představován jako samostvořený z Bráhmana─nekonečnosti. Kdyby nebylo těsné souvislosti s panteistickým Nekonečným, Bráhma by mohlo vytvořit základ pro koncepci Vesmírného Otce. Bráhma je také ztotožňován s osudem.
94:4.5 (1031.6) Uctívání druhého a třetího člena trojice, Šivy a Višny, vzniklo v prvním tisíciletí po Kristu. Šiva je pánem života a smrti, bůh plodnosti a pánem destrukce. Višnu je nesmírně populární kvůli víře, že se periodicky inkarnuje do lidské podoby. Tímto způsobem se Višna v představách Indů stává reálným a živým. Někteří lidé považují Šivu a Višnu za nejvyšší bohy vůbec.
94:4.6 (1031.7) 3. Védská a postvédská božstva. Mnoho z dávných bohů Árijců, takoví jako Agni, Indra, Soma přetrvali jako druhotní ve vztahu ke třem členům Trimúrti. Od doby dávné védské Indie se objevil velký počet bohů, kteří byli také začleněni do hinduistického panteonu.
94:4.7 (1031.8) 4. Polobožstva: nadlidé, polobozi, hrdinové, démoni, přízraky, zlí duchové, elfové, netvoři, skřítci a svatí pozdějších kultů.
94:4.8 (1031.9) Ačkoliv hinduismus po dlouhou dobu nedokázal vdechnout nový život indickému národu, zároveň se toto náboženství obvykle vyznačuje tolerancí. Jeho velká síla spočívá ve skutečnosti, že se projevilo jako nejpřizpůsobivější a nejvíce beztvaré ze všech náboženstvích, která se kdy na Urantii objevila. Je schopno téměř bezmezných změn a má neobyčejný rozsah přizpůsobitelných úprav─od vysokých a polomonoteistických úvah intelektuálního Bráhmana k naprostému fetišismu a primitivním kultovním praktikám nižších a utlačovaných tříd nevzdělaných věřících.
94:4.9 (1032.1) Hinduismus přežil proto, že je integrovanou součástí základní společenské struktury Indie. On nemá žádnou rozsáhlou hierarchii, kterou je možno narušit, nebo zničit; je vpleteno do způsobu života lidí. Dokáže se přizpůsobit měnícím se podmínkám, čímž vyniká nad všemi ostatními kulty a projevuje tolerantní postoj k osvojení jiných náboženstvích; Gautama Buddha a také sám Kristus jsou považováni za inkarnace Višny.
94:4.10 (1032.2) V dnešní Indii existuje velká potřeba evangelia Ježíše─Otcovství Boha a synovství a následné bratrství všech lidí, což se na osobní úrovni projevuje milující péčí a společenskou službou. V Indii existuje filozofická struktura a kultovní systém; všechno, co je nyní zapotřebí, je oživující jiskra dynamické lásky, zobrazená v původním evangeliu Syna Člověka, evangelia, zbaveného západních dogmat a doktrín, které udělaly z poskytnutého života Michaela náboženství bílého člověka.
94:5.1 (1032.3) Jak šálemští misionáři pronikali Asií a šířili učení o Nejsvrchovanějším Bohu a o spasení skrze víru, převzali mnoho z filozofických a náboženských myšlenek různých zemí, přes které přecházeli. Ale učitelé, vyslaní Melkísedekem a jeho nástupci, se svému závazku nezpronevěřili; pronikli ke všem národům Eurasie a v polovině druhého tisíciletí před Kristem dorazili do Číny. Po více než sto letech udržovali vyslanci Šálemu své hlavní stanoviště u města See Fuch, kde připravovali čínské učitele na to, aby učili ve všech oblastech žluté rasy.
94:5.2 (1032.4) Jako přímý důsledek tohoto učení v Číně byl vznik nejranější formy taoismu─náboženství, nesmírně odlišné od toho, které nese toto jméno dnes. Raný taoismus, nebo prataoismus, byl směsicí následujících faktorů:
94:5.3 (1032.5) 1. Přetrvávajícího učení Singlangtona, které se zachovalo v koncepci o Šang-ti, Bohu Nebes. Za doby Singlangtona se čínský národ stal prakticky monoteistickým; soustředil svoji úctu na Jednu Pravdu, později známou jako Duch Nebes, vládce vesmíru. A čínská rasa nikdy úplně neztratila toto dávné pojetí Božstva, ačkoliv v následných stoletích se do jejich náboženství záludně vetřelo mnoho druhořadých bohů a duchů.
94:5.4 (1032.6) 2. Náboženství Šálemu o Nejsvrchovanějším Božstvu-Tvořiteli, který je připraven prokázat přízeň lidstvu v odpověď za víru člověka. Ale je vcelku také pravdou, že v době, kdy misionáři Melkísedeka pronikli do zemí žluté rasy, jejich původní poselství bylo již značně pozměněno oproti jednoduchému učení v Šálemu za doby Machiventy.
94:5.5 (1032.7) 3. Koncepcí Bráhmána-Absolutna indických filozofů spolu s touhou uniknout všemu zlu. Snad největším vnějším vlivem na šíření šálemského náboženství na východ bylo působení indických učitelů védské víry, kteří vnesli svoji koncepci Bráhmán─Absolutno─do šálemské ideje o spasení.
94:5.6 (1033.1) Tato smíšená víra se rozšířila po zemích žluté a hnědé rasy a stala se výchozím vlivem v nábožensko-filozofickém myšlení. V Japonsku byl tento praTaoismus znám jako Šintó a národ této země, velmi vzdálené od Šálemu v Palestině, se dověděl o inkarnaci Machiventy Melkísedeka, který žil na zemi pro to, aby lidstvo nezapomnělo jméno Boha.
94:5.7 (1033.2) V Číně byly všechny tyto víry později propojeny a smíchány se stále sílicím kultem uctívání předků. Ale od doby Singlangtona Číňané nikdy neupadli do bezmocného otroctví kněžských intrik. Žlutá rasa byla první, která se vynořila z područí barbarismu do uspořádané společnosti, protože jako první dosáhla určitého stupně svobody od nejhlubšího strachu z bohů, dokonce se nebála duchů mrtvých, tak jak se jich bály ostatní rasy. Čínu však potkal úpadek, protože nedokázala postoupit dále od své emancipace od knězů; upadla do téměř stejného neblahého omylu─uctívání předků.
94:5.8 (1033.3) Ale snahy vyslanců Šálemu nepřišly nazmar. Právě na základech jejich evangelia postavili velcí čínští filozofové šestého století svoje učení. Mravní atmosféra a duchovní cítění v dobách Lao-c` a Konfucia vyrostla z učení šálemských misionářů v mnohem starší době.
94:6.1 (1033.4) Kolem šesti set let před příchodem Michaela se Melkísedekovi, který lidské tělo opustil již dávno předtím, zdálo, že čistota jeho učení na zemi byla nadměrně ohrožena všeobecným pohlcením do starších urantijských vír. Určitou dobu to vypadalo, že jeho misi jako předchůdce Michaela hrozí nebezpečí neúspěchu. A v šestém století před Kristem, prostřednictvím neobyčejné koordinace duchovních sil, dokonce ne úplně pochopitelných planetárními dohlížiteli, Urantia byla svědkem nejpozoruhodnějších představeních různých náboženských pravd. Prostřednictvím působení několika lidských učitelů bylo šálemské evangelium znovu obnoveno a oživeno a jak bylo tehdy presentováno, tak se do značné míry dochovalo do doby psaní těchto kapitol.
94:6.2 (1033.5) Toto výjimečné století duchovního progresu bylo charakterizováno velkými náboženskými, morálními a filozofickými učiteli po celém civilizovaném světě. V Číně to byli dva význační učitelé, Lao-c` a Konfucius.
94:6.3 (1033.6) Lao-c` stavěl přímo na koncepcích šálemských tradic když prohlásil Tao Jedinou Prvopříčinou všeho tvoření. Lao byl člověkem s ohromnou duchovní vizí. Učil, že „věčným cílem člověka je trvalé spojení s Tao, Nejvyšším Bohem a Vesmírným Králem.“ Jeho vnímání mezní příčinnosti se vyznačovalo neobyčejnou bystrostí, protože napsal: „Jednota vzniká z Absolutního Tao a z Jednoty vzniká kosmická Dualita a z takové Duality se rodí Trojice a Trojice je původním zdrojem celé reality.“ Celá realita je neustále v rovnováze mezi potenciálním a aktuálním kosmem a ta je věčně harmonizována duchem božskosti.“
94:6.4 (1033.7) Lao-c` také jako jeden z prvních představilů učení o vracení dobra za zlo prohlásil: „Dobro plodí dobro, ale pro opravdu dobrého člověka zlo také plodí dobro“.
94:6.5 (1033.8) On učil o návratu tvora k Tvořiteli a zobrazil život jako vznikání osobnosti z kosmických potenciálů, zatímco smrt popisoval jako návrat této osobnosti tvora domů. Jeho koncepce opravdové víry byla neobvyklá a on sám ji také přirovnával k „postoji malého dítěte“.
94:6.6 (1034.1) Jeho chápání věčného záměru Boha bylo úplné, protože řekl: „Absolutní Božstvo nevyvíjí úsilí, ale je vždy vítězné; ono nenutí lidstvo, ale vždy je připraveno reagovat na jeho upřímná přání; vůle Boha je věčná ve své trpělivosti a věčná v nevyhnutelnosti svého vyjádření.“ A když hovořil o opravdovém věřícím, tak řekl, že pravda je taková, že větším požehnáním je dávat než přijímat: „Dobrý člověk se nesnaží mít pravdu pro sebe, ale spíše se snaží darovat toto bohatství svým druhům, protože v tom spočívá uskutečnění pravdy. Vůle Absolutního Boha je vždy prospěšná, nikdy není ničivá; cílem opravdového věřícího je vždy konat, ale nikdy nenutit.“
94:6.7 (1034.2) Učení Lao o neodporování, kterým stanovil rozdíl mezi konáním a nucením, bylo později převráceno do principů „nic nevidět, nic nedělat a nic nemyslet.“ Ale Lao nikdy nic tak chybného neučil, ačkoliv jeho prezentace neodporování byla faktorem v dalším rozvoji mírumilovných sklonů u čínských národů.
94:6.8 (1034.3) Ale populární taoismus Urantie dvacátého století má jen málo společného s ušlechtilými myšlenkami a kosmickými koncepcemi dávného filozofa, který učil pravdu tak, jak ji sám vnímal, což bylo takto: víra v Absolutního Boha je zdrojem té božské energie, která přetvoří svět a s pomocí které člověk vystoupá k duchovnímu spojení s Tao, Věčným Božstvem a Tvořitelem-Absolutnem vesmírů.
94:6.9 (1034.4) Konfucius (Kchung-fu-c`) byl mladším současníkem Lao v Číně šestého století př.n.l. Konfucius založil svoje učení na vyšších morálních tradicích dlouhé historie žluté rasy a byl také do určité míry ovlivněn přetrvávajícími tradicemi o misionářích Šálemu. Jeho hlavní práce spočívala v sepsání moudrých výroků starých filozofů. Ve svém životě to byl zavrhnutý učitel, ale jeho spisy a učení od té doby významně ovlivnily Čínu a Japonsko. Konfucius hodil novou výzvu šamanům v tom smyslu, že postavil morálku na místo magie. Ale dělal to příliš dobře; z nového pořádku vytvořil nový fetiš a založil kult předků, který je stále Číňany uctíván i v době psaní těchto kapitol.
94:6.10 (1034.5) Konfuciovo kázání morálky bylo založeno na teorii, že pozemská cesta je pokřiveným stínem cesty nebeské; že pravý model přechodné civilizace je zrcadlovým odrazem věčného pořádku nebes. Potenciál koncepce Boha v konfucianismu byl téměř zcela podřízen důrazu, kladeném na Nebeskou Cestu, kosmickém modelu.
94:6.11 (1034.6) Učení Lao bylo na Východě téměř celé ztraceno, ale Konfuciovy spisy od té doby vytvořily základy struktury morální kultury pro skoro třetinu obyvatel Urantie. Ačkoliv tyto Konfuciovy poučky zvěčňovaly to nejlepší z minulosti, v určitém smyslu odporovaly vlastnímu čínskému duchu zkoumání, které vyprodukovalo ty vymoženosti, které byly tak uctívány. Vlivu těchto doktrín se neúspěšně bránily jak imperiální snahy Čchin-š`-chuang-ti, tak i učení Mo Ti, který hlásal bratrství založené ne na etické povinnosti, ale na lásce k Bohu. On se snažil znovu rozdmýchat prastaré hledání pravdy, ale jeho učení nemělo úspěch proti vitální opozici následovníků Konfucia.
94:6.12 (1034.7) Podobně jako mnoho jiných učitelů duchovnosti a mravnosti i Konfucius a Lao-c` se stali nakonec předmětem zbožňování svými stoupenci v dobách duchovního úpadku, který v Číně nastal v období mezi úpadkem a překroucením taoismu a příchodem buddhistických misionářů z Indie. V průběhu těchto duchovně úpadkových staletích náboženství žluté rasy degenerovalo do žalostné teologie, která se hemžila ďábly, draky a zlými duchy. To vše dosvědčovalo o vracejícím se strachu neosvícené smrtelné mysli. A Čína, kdysi vrchol lidské společnosti v důsledku progresivního náboženství, potom zaostala pozadu kvůli dočasné neschopnosti jít správnou cestou rozvoje uvědomění si Boha, které je nezbytné pro opravdový progres nejenom individuálního smrtelníka, ale také složitých a spletitých civilizací, charakterizujících rozvoj kultury a společnosti na evoluční časoprostorové planetě.
94:7.1 (1035.1) Současně s Lao-c` a Konfuciem v Číně, se objevil další velký učitel pravdy v Indii. Gautama Siddhartha se narodil v šestém století před Kristem v severní indické provincii Nepál. Později jeho stoupenci z něho udělali syna nesmírně bohatého vládce, ale ve skutečnosti byl přímým dědicem trůnu bezvýznamného náčelníka, který vládl se svolením obyvatel malého a odloučeného údolí v jižních Himalájích.
94:7.2 (1035.2) Gautama zformuloval teorie, ze kterých vznikla filozofie buddhismu, po šesti letech zbytečného praktikování jógy. Siddhartha začal odhodlaný, ale marný boj proti vzrůstajícímu kastovnímu systému. Tento mladý princ prorok se vyznačoval ušlechtilou upřímností a neobyčejnou nesobeckostí, což velmi působilo na lidi té doby. Vyzýval k upuštění od snah individuálního spasení skrze fyzické utrpení a osobní bolesti. A vyzval své stoupence zanést jeho evangelium do celého světa.
94:7.3 (1035.3) Mezi zhoubnými a extrémními kultovními praktikami Indie zapůsobilo normálnější a umírněnější učení Gautamy jako osvěžující úleva. Odsoudil bohy, kněze a jejich obětování, ale také on nedokázal pochopit osobnost Jednoho Univerzálního. Nevěříc v existenci individuální lidské duše, Gautama přirozeně odvážně bojoval proti tehdy uctívané víře v převtělování duše. Vyvinul ušlechtilou snahu osvobodit člověka od strachu; aby se cítili dobře a jako doma ve velkém vesmíru, ale nedokázal jim ukázat cestu, která vede k reálnému nebeskému domovu vzestupných smrtelníků─Ráji─a k rozšiřující se službě ve věčném životě.
94:7.4 (1035.4) Gautama byl pravý prorok a kdyby dbal na rady poustevníka Godada, mohl by probudit celou Indii podnětným oživením šálemského evangelia o spasení vírou. Godad pocházel z rodiny, která nikdy neztratila tradice misionářů Melkísedeka.
94:7.5 (1035.5) Gautama založil ve Váránasí svoji školu a bylo to ve druhém roce jejího trvání, kdy žák Bautan seznámil svého učitele s tradicemi šálemských misionářů o Melkísedekově úmluvě s Abrahamem. A přestože Siddhartha neměl jasnou představu o Vesmírném Otci, zaujal pokrokový postoj ke spasení skrze víru─prostou víru. Tento svůj postoj oznámil svým stoupencům a začal posílat své žáky ve skupinách po šedesáti hlásat lidem Indie „radostnou novinu o bezplatném spasení; že všichni lidé, mocní i prostí, mohou dosáhnout blaženosti vírou v poctivost a spravedlnost“.
94:7.6 (1035.6) Žena Gautamy věřila v evangelium svého manžela a založila řád jeptišek. Jeho syn se stal nástupcem svého otce a výrazně kult rozšířil; on pochopil novou ideu spasení skrze víru, ale později začal pochybovat o šálemském evangelium o dosažení božské přízně skrze samotnou víru a když v pozdním věku umíral, jeho slova před smrtí byla: „Propracujte se ke svému spasení“.
94:7.7 (1036.1) V době svého vrcholu bylo Gautamovo evangelium všeobecného spasení, osvobozeno od obětování, trápení, rituálů a knězů, revolučním a úžasným učením své doby. A překvapivě velmi se přiblížilo k tomu, aby se stalo obrozením šálemského evangelia. Přineslo úlevu milionům zoufalých duší a bez ohledu na jeho podivné překroucení v průběhu pozdějších staletích, stále zůstává nadějí pro miliony lidských bytostí.
94:7.8 (1036.2) Siddhartha učil daleko víc pravdy, než je v současných kultech, nesoucích jeho jméno. Moderní buddhismus tak málo připomíná učení Gautamy Siddharthy, jako křesťanství málo připomíná učení Ježíše Nazaretského.
94:8.1 (1036.3) Proto, aby se člověk stal buddhistou, pronesl veřejné vyznání své víry přednesením Útěchy: „Já nacházím svoji útěchu v Buddhovi; já nacházím svoji útěchu v Učení; já nacházím svoji útěchu v Bratrství“.
94:8.2 (1036.4) Buddhismus byl výtvorem historické osoby a ne mýtu. Následovníci Gautamy ho nazývali Sasta, což znamená mistr, nebo učitel. Ačkoliv on sám nikdy o sobě netvrdil, ani o svém učení, že je nadlidského původu, jeho žáci ho brzy začali nazývat osvícený, Buddha a později Šákjamuni Buddha.
94:8.3 (1036.5) Původní Gautamovo evangelium bylo založeno na čtyřech vznešených pravdách:
94:8.4 (1036.6) 1. Vznešené pravdy utrpení.
94:8.5 (1036.7) 2. Původy utrpení.
94:8.6 (1036.8) 3. Odstranění utrpení.
94:8.7 (1036.9) 4. Cesta k odstranění utrpení.
94:8.8 (1036.10) S doktrínou utrpení a úniku z tohoto utrpení byla těsně svázána filozofie Osmidílné Cesty: správné pohledy, snažení, mluva, chování, obživaí, úsilí, pečlivost a hloubání. Záměrem Gautamy nebylo zničit veškerou snahu, touhu a cit při úniku z utrpení; jeho učení spíše zobrazovalo smrtelnému člověku marnost upírání všech nadějí a snah na přechodné cíle a materiální předměty. Nebylo to celkem ani o tom, aby se člověk vyhýbal lásce svých druhů, ale o tom, aby se opravdový věřící také díval za vztahy materiálního světa, k realitám věčné budoucnosti.
94:8.9 (1036.11) V Gautamově kázání bylo pět mravních přikázáních:
94:8.10 (1036.12) 1. Nezabiješ.
94:8.11 (1036.13) 2. Neukradeš.
94:8.12 (1036.14) 3. Nebudeš necudný.
94:8.13 (1036.15) 4. Nebudeš lhát.
94:8.14 (1036.16) 5. Nebudeš pít opojné nápoje.
94:8.15 (1036.17) Existovalo ještě několik vedlejších a podružných přikázáních, jejichž dodržování bylo ponecháno na vůli věřících.
94:8.16 (1036.18) Siddhartha moc nevěřil v nesmrtelnost lidské osobnosti; jeho filozofie pouze obsahovala jakýsi druh funkční nepřetržitosti. On nikdy nedal jasnou definici toho, co měl v úmyslu zahrnout do učení o Nirváně. Skutečnost, že Nirvána mohla být teoreticky prožita během smrtelného života, ukazovalo na to, že nebyla považována za stav úplného vyhasnutí. Nirvána vyjadřovala stav vyššího osvícení a nebeské blaženosti, ve kterém jsou všechna pouta poutající člověka k materiálnímu světu zpřetrhána; nastává oproštění od tužeb smrtelného života a osvobození od veškerého nebezpečí prožívání opětovných inkarnací.
94:8.17 (1037.1) Podle původního učení Gautamy se spasení dosáhne lidským úsilím, bez ohledu na nebeskou pomoc; tady není místo pro spásnou víru, nebo modlitby, obracející se k nadlidským silám. Ve své snaze minimalizovat pověry Indie, se Gautama snažil odvrátit lidi od nehorázných požadavků na magické spasení. A v této své snaze nechal dveře otevřené dokořán pro své nástupce mylně vykládat jeho učení a prohlásit, že všechno lidské snažení pro dosažení osvobození je obtížné a bolestivé. Jeho následovníci přehlédli fakt, že nejvyšší štěstí je spojeno s uvážlivou a zanícenou snahou dosáhnout důstojných cílů a že takové činy znamenají skutečný progres v kosmickém sebepoznávání.
94:8.18 (1037.2) Významnou pravdou učení Siddharthy bylo jeho prohlášení o vesmírné absolutní spravedlnosti. On učil nejlepší bezbožnou filozofii, jaká kdy byla vymyšlena smrtelným člověkem; byl to ideální humanismus, který byl nejúčinnějším způsobem zbaven všech důvodů pro pověrčivost, magické rituály a strach z duchů a démonů.
94:8.19 (1037.3) Velkou slabinou původního evangelia buddhismu bylo to, že nevytvořilo víru nesobecké společenské služby. Po dlouhou dobu nebylo buddhistické bratrství bratrstvím věřících, ale spíše komunitou studujících učitelů. Gautama jim zakázal přijímat peníze a tím se snažil zabránit narůstání hierarchických tendencí. Samotný Gautama byl velmi společenský; ve skutečnosti jeho život byl mnohem větší než jeho kázání.
94:9.1 (1037.4) Buddhismus vzkvétal, protože nabízel spasení skrze víru v Buddhu, osvíceného. Představoval pravdy Melkísedeka nejvíce ze všech ostatních náboženských systémů, které existovaly v celé východní Asii. Ale buddhismus se nestal široce rozšířeným jako náboženství, dokud se k němu nepřihlásil panovník nízkého původu Ašóka, který se stal jeho ochráncem a který, vedle Achnatona v Egyptě, byl jedním z nejpozoruhodnějších civilních vládců v období mezi Melkísedekem a Michaelem. Ašóka vytvořil velkou indickou říši prostřednictvím šířením buddhismu svými misionáři. V průběhu dvaceti pěti let připravil a vyslal více než sedmdesát tisíc misionářů do nejvzdálenějších krajů, v tu dobu známého, celého světa. Za jednu generaci udělal z buddhismu dominantní náboženství na polovině světa. Brzy bylo uznáváno v Tibetu, Kašmíru, Cejlonu, Barmě, Jávě, Siamu, Koreji, Číně a Japonsku. A všeobecně vzato, toto náboženství nesmírně převyšovalo ty, které vytlačilo, nebo nahradilo.
94:9.2 (1037.5) Rozšíření buddhismu z jeho domoviny v Indii do celé Asie je jedním z nejúžasnějších příběhů duchovního zanícení a misionářské vytrvalosti opravdových věřících. Učitelé Gautamova evangelia nejenom odvážně čelili nebezpečí na pozemských karavanních cestách, ale vydávali se v nebezpečí na čínském moři, když vykonávali svoji misi přes celý asijský kontinent a přinášeli všem národům ideu své víry. Ale tento buddhismus již dávno nebyl tím jednoduchým učením Gautamy; změnilo se v evangelium, které si přivlastnilo nadpřirozené rysy a udělalo Gautamu bohem. A čím dále se buddhismus šířil od svého vysokohorského domova v Indii, tím více přestával připomínat učení Gautamy a o to více se začínal podobat těm náboženstvím, které vytlačilo.
94:9.3 (1038.1) Později byl buddhismus ovlivněn taoismem v Číně, šintoismem v Japonsku a křesťanstvím v Tibetu. Za tisíc let buddhismus v Indii prostě odumřel a skončil. Stal se bráhmanismem a následovně zavrženíhodně podlehl islámu, zatímco na většině území Východu degeneroval do rituálu, který by Gautama Siddhartha nikdy nepoznal.
94:9.4 (1038.2) Na jihu fundamentalistický stereotyp učení Siddharthy přetrval na Cejlonu, v Barmě a na indočínském poloostrově. Tato větev buddhismu je hínajána, která se drží staršího a asociálního učení.
94:9.5 (1038.3) Ale ještě před zhroucením buddhismu v Indii, skupiny čínských a severoindických následovníků Gautamy začaly rozvíjet učení mahájána o „velké cestě“ ke spasení na rozdíl od puritánů na jihu, kteří byli věrni hínajáně, čili „malé cestě“. A tito mahájánisté se odpoutali od sociálních omezeních, patřících k buddhistické doktríně a od těch dob se tato severní větev buddhismu stále vyvíjí v Číně a Japonsku.
94:9.6 (1038.4) Dnes je buddhismus živým, rozvíjejícím se náboženstvím, protože se mu podařilo zachovat mnoho nejvyšších morálních hodnot svých přívrženců. Prosazuje klid a sebeovládání, posiluje vyrovnanost a štěstí a hodně pomáhá předcházet smutku a truchlení. Ti, kdo věří v tuto filozofii, žijí lepší životy, než ti, kdo v ni nevěří.
94:10.1 (1038.5) V Tibetu je možno nalézt nejzvláštnější spojení učení Melkísedeka s buddhismem, hinduismem, taoismem a křesťanstvím. Když buddhističtí misionáři přišli do Tibetu, setkali se tam s primitivním barbarstvím, které se velmi podobalo tomu, s jakým se raní křesťanští misionáři potkali u severních kmenů Evropy.
94:10.2 (1038.6) Tito prostoduší Tibeťané se nechtěli úplně vzdát své prastaré magie a talismanů. Pohled na náboženské obřady, ze kterých se skládají dnešní tibetské rituály, odhalí rozsáhlé bratrství kněží s oholenými hlavami, kteří vykonávají propracovaný rituál, obsahující mlýnky, zpěvy, kadidlo, procesí, růžence, sochy, přívěšky, obrazy, svatou vodu, oslnivá roucha a složité chórové zpěvy. Mají nesmlouvavá a vyhraněná pravidla víry, mystické obřady a speciální půsty. Jejich hierarchie obsahuje mnichy, jeptišky, opaty a Velkého Lámu. Modlí se k andělům, svatým, Svaté Matce a k bohům. Vykonávají zpověď a věří v očistec. Jejich kláštery jsou rozsáhlé a jejich chrámy velkolepé. Nepřetržitě opakují posvátné rituály a věří, že takové obřady přinesou spasení. Texty modliteb jsou přivázány ke kolu a jeho otáčením věří, že prosby jsou působivější. U žádného jiného národa současné doby nelze nalézt dodržování tolika obřadů z tak velkého počtu náboženstvích; a je nevyhnutelné, že takový souhrn bohoslužebných úkonů se stane nadměrně těžkopádným a nesnesitelně obtížným.
94:10.3 (1038.7) Tibeťané mají něco ze všech čelných světových náboženstvích, kromě jednoduchého učení Ježíšova evangelia; o člověku jako synu Boha, bratrství lidí a neustále vzestupné úrovni občanství ve věčném vesmíru.
94:11.1 (1038.8) Do Číny přišel buddhismus v prvním tisíciletí po Kristu a velmi vyhovoval náboženským zvykům žluté rasy. Při uctívání předků se již dlouhou dobu žlutí lidé modlili ke svým zesnulým; nyní se mohou také modlit za ně. Buddhismus se brzy smísil s přetrvávajícími rituálními zvyklostmi rozpadajícího se taoismu. Záhy bylo toto nové sloučené náboženství, se svými chrámy uctívání a stanovenými náboženskými obřady, všeobecně přijato jako kult národů Číny, Koreje a Japonska.
94:11.2 (1039.1) Ačkoliv v některých aspektech je neštěstím, že buddhismus byl přinesen do světa až poté, kdy Gautamovi následovníci značně překroutili tradice a učení kultu a z něho samotného udělali božskou bytost, nicméně tento mýtus o jeho lidském životě, přikrášlen početnými zázraky, se ukázal jako velmi přitažlivý pro posluchače severního evangelia buddhismu, čili mahájány.
94:11.3 (1039.2) Někteří z jeho pozdějších přívrženců učili o tom, že duch Šákjamuni Buddhy se periodicky vrací na zem jako živý Buddha, čímž se otevřela cesta pro nekonečné zvěčňování Buddhy na obrazech, v chrámech, rituálech a podvodnických „živých Buddhů“. Takto se náboženství velkého indického protestanta ocitlo v poutech těch samých ceremoniálních obřadů a rituálních zaklínadel, proti kterým tak neohroženě bojoval a které tak statečně odsuzoval.
94:11.4 (1039.3) Velký pokrok buddhistické filozofie spočíval v jejím pochopení relativity každé pravdy. Prostřednictvím mechanismu této hypotézy jsou buddhisté schopni usmířit a sladit rozdílnosti ve svých vlastních náboženských spisech, stejně jako odlišnosti mezi svým náboženstvím a mnoha ostatními. Oni učili, že malá pravda je pro malé mysli, velká pravda je pro velké mysli.
94:11.5 (1039.4) Tato filozofie také tvrdila, že Buddhova (božská) osobnost pobývá ve všech lidech; že člověk může prostřednictvím svých snah dosáhnout uskutečnění této vnitřní božskosti. A toto učení je jednou z nejjasnějších prezentací pravdy o vnitřních Ladičích jaká se kdy objevila v urantijských náboženstvích.
94:11.6 (1039.5) Ale velkým nedostatkem původního evangelia Siddharthy, tak jak si ho vyložili jeho následovníci, bylo to, že se snažilo o úplné osvobození lidského „já“ od všech omezeních smrtelné podstaty metodou izolace „já“ od objektivní reality. Opravdová kosmická seberealizace je výsledkem ztotožnění se s kosmickou realitou a s konečným kosmem energie, mysli a hmoty, ohraničených prostorem a podmíněných časem.
94:11.7 (1039.6) Ale ačkoliv ceremonie a vnější rituály buddhismu se značně smísily s obřady a rituály zemí, do kterých se dostal, tento úpadek se vůbec netýkal filozofického života velkých myslitelů, kteří čas od času přijali tento systém myšlení a víry. Za dobu více než dva tisíce let se mnoho nejlepších myslí Asie soustředilo na problém stanovení absolutní pravdy a pravdy o Absolutnu.
94:11.8 (1039.7) Rozvoj vysoké koncepce Absolutna byl dosažen prostřednictvím mnoha myšlenkových cest a složitých argumentací. Zdokonalování této doktríny o nekonečnosti nebylo tak jasně stanoveno, jako evoluce koncepce Boha v hebrejské teologii. Nicméně, je možno vyčlenit několik obecných úrovní, kterých dosáhly buddhistické mysli, na kterých se zastavily a kterými prošly na cestě k vytvoření představy o Původním Zdroji vesmírů.
94:11.9 (1039.8) 1. Legenda o Gautamovi. U kořene této koncepce byl historický fakt života a učení Siddharthy─indického proroka-prince. V průběhu staletích a během šíření se po většině zemích Asie tato legenda přerostla v mýtus a přestala představovat Gautamu jako osvíceného a začala přibírat dodatečné rysy.
94:11.10 (1040.1) 2. Početnost Buddhů. Soudilo se, že jestliže Gautama přišel k národům Indie, pak v daleké minulosti a daleké budoucnosti lidské rasy musely být a nepochybně i budou obdařeny dalšími učiteli pravdy. Toto dalo vzniknout učení o tom, že existovalo mnoho Buddhů, neomezený a nekonečný počet, a také o tom, že kdokoliv může usilovat stát se Buddhou─dosáhnout jeho božskosti.
94:11.11 (1040.2) 3. Absolutní Buddha. Když se počet Buddhů blížil nekonečnosti, bylo nutné pro mysli té doby znovu sjednotit tento nepraktický koncept. Proto se začalo učit, že všichni Buddhové jsou vyjádřením nějakého vyššího bytí, nějakého Věčného, majícího nekonečnou a nepodmíněnou existenci, nějaký Absolutní Zdroj veškeré reality. A od té doby se buddhistická koncepce, ve své nejvyšší podobě, odděluje od lidské osobnosti Gautamy Siddharthy a osvobozuje se od spoutávajících antropomorfických omezeních. Tato konečná koncepce Věčného Buddhy může být docela dobře označena jako Absolutno, někdy i jako nekonečné JÁ JSEM.
94:11.12 (1040.3) Přestože tato idea Absolutního Božstva nikdy nenašla příliš velkou popularitu u národů Asie, umožnila intelektuálům těchto zemí sjednotit svoji filozofii a sladit svoji kosmologii. Koncepce Absolutního Buddhy je někdy poloosobní, jindy zcela neoosobní─dokonce může být i nekonečnou tvořivou silou. Ačkoliv jsou takové koncepce užitečné pro filozofii, nejsou důležité pro náboženský rozvoj. I antropomorfický Jahve má větší náboženskou hodnotu, než nekonečně vzdálené Absolutno buddhismu, nebo bráhmanismu.
94:11.13 (1040.4) Leckdy se o Absolutnu myslelo, že je obsaženo v nekonečném JÁ JSEM. Ale tyto úvahy byly slabou útěchou pro lačnící masy, které potřebovaly slyšet slova naděje, slyšet prosté evangelium Šálemu o tom, že víra v Boha zajistí božskou přízeň a věčný život.
94:12.1 (1040.5) Velká slabost kosmologie buddhismu spočívala ve dvou věcech: jejím zamořením množstvím pověr Indie a Číny a jejím povznesením Buddhy, nejdříve jako osvíceného a potom jako Věčného Buddhy. Stejně jako křesťanství utrpělo vstřebáním značně chybné lidské filozofie, také buddhismus nese na sobě stopy lidského původu. Ale v průběhu uplynulých dva a půl tisíciletích se učení Gautamy stále rozvíjelo. Pro osvíceného buddhistu není Buddha o nic víc lidskou osobností Gautamy, jako pro osvíceného křesťana je Jehova totožný s duchem-démonem Choréba. Terminologická chudost, společně se sentimentálním uchováváním starých pojmenování, často vedou k neschopnosti pochopit pravé významy evoluce náboženských koncepcí.
94:12.2 (1040.6) Postupně se v buddhismu začala objevovat koncepce Boha v protikladu Absolutnu. Její prameny jdou do dávných dob, kdy mezi stoupenci buddhismu došlo k rozdělení na „malou cestu“ a „velkou cestu“. Právě ve „velké cestě“ posléze uzrála duální koncepce Boha a Absolutna. Krok za krokem, století za stoletím, se představa o Bohu vyvíjela, až se v Japonsku s učením Ryonina, Honen Shonina a Shinrana nakonec dostavily plody: víra v Amidu Buddhu.
94:12.3 (1041.1) Přívrženci tohoto učení měli zato, že po smrti, ještě před vstupem do nirvány─konečné existence─si duše může zvolit pobyt v Ráji. Prohlašovali, že toto nové spasení je dosaženo vírou v božské milosrdenství a milující péči Amidy, Boha Ráje na západě. Ve své filozofii uznávají Nekonečnou Realitu, která přesahuje veškeré konečné smrtelné chápání; ve svém náboženství se drží víry ve všemilosrdného Amidu, jehož láska k tomuto světu je taková, že nedopustí, aby žádný člověk, který vyvolává jeho jméno v opravdové víře a s čistým srdcem, nedosáhl nebeského štěstí v Ráji.
94:12.4 (1041.2) Velkou silou buddhismu je to, že jeho přívrženci mají volnost vybrat si pravdu ze všech náboženstvích; taková svoboda volby zřídkakdy charakterizuje urantijské víry. V tomto ohledu se japonská sekta Shin stala jednou z nejprogresivnějších náboženských skupin ve světě; oživila pradávný misionářský duch Gautamových následovníků a začala posílat učitele k jiným národům. Ochota přisvojit si pravdu z každého a ze všech zdrojů je vskutku chvályhodnou tendencí, objevující se mezi náboženskými věřícími v první polovině dvacátého století po Kristu.
94:12.5 (1041.3) Sám buddhismus prožívá renesanci dvacátého století. Prostřednictvím kontaktu s křesťanstvím se výrazně zvětšily sociální aspekty buddhismu. V srdcích mnichů-kněží bratrství se znovu rozhořela touha učit se a šíření vzdělání celou touto vírou s určitostí bude podnětné pro nový pokrok v evoluci náboženství.
94:12.6 (1041.4) V době psaní těchto kapitol většina Asie vkládá svoji naději do buddhismu. Budou moci přívrženci této vznešené víry, která tak statečně prošla v minulosti dobami temna, znovu slyšet pravdu o rozšířených kosmických reálnostech, tak, jak to kdysi slyšeli žáci velkého učitele Indie, který tuto novou pravdu hlásal? Bude tato pradávná víra znovu reagovat na povzbuzující podněty působení nových koncepcí o Bohu a Absolutnu, které oni tak dlouho hledali?
94:12.7 (1041.5) Celá Urantia čeká na prohlášení zušlechťovací zprávy Michaela, zbavenou doktrín a dogmat, nahromaděných během devatenácti stoletích kontaktem s náboženstvími evolučního původu. Nastává čas seznámit přívržence buddhismu, křesťanství, hinduismu a všech ostatních náboženstvích ne s evangeliem o Ježíši, ale s živou, duchovní realitou evangelia Ježíše.
94:12.8 (1041.6) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 95
95:0.1 (1042.1) PODOBNĚ, jako Indie dala vzniknout náboženstvím a filozofiím východní Asie, tak Levanta byla domovem vír Západního světa. Šálemští misionáři se rozšířili po celé jihozápadní Asii, Palestině, Mezopotámii, Egyptě, Iránu a Arábii, kde všude hlásali dobré zvěsti o evangeliu Machiventy Melkísedeka. V některých z těchto zemí jejich učení přineslo ovoce; v jiných se setkali se střídavými úspěchy. Někdy byly jejich neúspěchy způsobeny nedostatkem moudrosti, jindy okolnostmi mimo jejich kontrolu.
95:1.1 (1042.2) Kolem roku 2000 před Kristem oblasti Mezopotámie téměř úplně ztratily učení Šétů a byly převážně pod vlivem primitivních vír dvou nájezdných kmenů: semitských beduínů, kteří tam pronikli ze západní pouště a barbarských jezdců, kteří přišli ze severu.
95:1.2 (1042.3) Ale zvyk raných adamických národů ctít sedmý den týdne nikdy v Mezopotámii zcela nevymizel. Pouze v éře Melkísedeka byl sedmý den považován za nejhorší neštěstí. Byl obklopen tabu; ve zlověstný sedmý den nebylo dovoleno cestovat, vařit jídlo, nebo rozdělat oheň. Židé přinesli nazpět do Palestiny mnoho tabu Mezopotámie, které byly spojeny s babylonským dodržováním sedmého dne, šábesu.
95:1.3 (1042.4) Přestože šálemští učitelé udělali hodně pro zušlechtění a zdokonalení náboženstvích Mezopotámie, nepodařilo se jim přivést rozličné národy k trvalému uznání jednoho Boha. Jejich učení nabývalo převahu po více než sto padesát let a potom postupně ustupovalo starším vírám v mnohočetná božstva.
95:1.4 (1042.5) Šálemští učitelé výrazně snížili počet bohů Mezopotámie a v jednu dobu bylo hlavních božstev pouze sedm: Bél, Shamash, Nabu, Anu, Ea, Marduk a Sin. Když bylo nové učení na svém vrcholu tři z těchto bohů byli povýšeni nad ty ostatní. Tak vznikla babylonská triáda: Bél, Ea a Anu, bohové země, moře a oblohy. V různých lokalitách vznikly ještě další triády, z nichž všechny připomínaly učení Anditů a Sumerů o trojici, založeném na víře vyslanců Šálemu ve tři kruhy─symbol Melkísedeka.
95:1.5 (1042.6) Šálemští učitelé nikdy úplně nepřekonali popularitu Ištar, matky bohů a ducha pohlavní plodnosti. Udělali hodně pro oduševnění uctívání této bohyně, ale Babyloňané a jejich sousedé se nikdy zcela nezbavili svých maskovaných forem sexuálního uctívání. Po celé Mezopotámii se stalo všeobecným zvykem nabídnout ženu, alespoň jednou v raném věku, do náruče cizincům; oni si mysleli, že tím projevují úctu Ištar a věřili, že plodnost byla převážně závislá na této sexuální oběti.
95:1.6 (1043.1) Počáteční progres Melkísedekova učení byl vysoce uspokojivý do té doby, kdy Nabodad, vůdce školy v Kiše, se rozhodl koordinovaně zaútočit proti obecně rozšířeným praktikám chrámové prostituce. Ale šálemským misionářům se nepodařilo tuto společenskou reformu uskutečnit a tento neúspěch strhl sebou do záhuby všechna jejich důležitější duchovní a filozofická učení.
95:1.7 (1043.2) Tato porážka šálemského evangelia byla ihned následována obrovským růstem kultu Ištar, jehož rituál již pronikl do Palestiny jako Aštoret, do Egypta jako Isis, do Řecka jako Afrodité a k severním kmenům jako Astarté. A bylo to právě ve spojení s tímto obnoveným uctíváním Ištar, kdy se babylonští kněží znovu vrátili k pozorování hvězd; astrologie prožívala své poslední velké obrození v Mezopotámii. Předvídání osudu se stalo velmi oblíbeným a kněžství během následujících staletích vzrůstající měrou upadalo.
95:1.8 (1043.3) Melkísedek nabádal své následovníky, aby učili o jednom Bohu, Otci a Tvořiteli všeho, a aby kázali jenom evangelium o božské blahovůli, kterou lze získat pouze vírou. Ale učitelé nové pravdy dělali často chybu, protože se pokoušeli o příliš mnoho, snažili se nahradit pomalou evoluci rychlou revolucí. Melkísedekovi misionáři pozvedli v Mezopotámii morální zásady pro tehdejší lidi příliš vysoko; snažili se dosáhnout příliš mnoho a jejich vznešené poslání bylo poraženo. Byli pověřeni kázat určité evangelium, hlásat pravdu o realitě Vesmírného Otce, ale očividně se zamotali do závažné věci reformovat mravy, což způsobilo, že jejich významná mise byla odsunuta na vedlejší kolej a skončila prakticky v úplném zapomnění.
95:1.9 (1043.4) Během jedné generace přestalo šálemské centrum v Kiše existovat a šíření víry v jednoho Boha skončilo prakticky v celé Mezopotámii. Ale pozůstatky šálemských škol přetrvaly. Tu a tam malé družiny pokračovaly ve své víře v jednoho Tvořitele a bojovaly proti modlářství a nemorálnosti mezopotamských kněží.
95:1.10 (1043.5) Byli to právě šálemští misionáři, kteří v období po odmítnutí svého učení napsali mnohé ze žalmů Starého Zákona, vyrývajíc je do kamenů, které později našli hebrejští kněží během zajetí a potom je zahrnuli do sbírky chvalozpěvů a jejichž autorství je připisováno Židům. Tyto nádherné žalmy z Babylonu nebyly napsány v chrámech Bel-Marduka; byla to práce potomků raných šálemských misionářů a jsou pozoruhodným opakem nahromaděné čarodějnické změti babylonských kněží. Kniha Jób je vcelku dobrým obrazem učení šálemské školy v Kiše a v celé Mezopotámii.
95:1.11 (1043.6) Podstatná část náboženské kultury Mezopotámie si našla cestu do hebrejské literatury a obřadů bohoslužby přes Egypt prostřednictvím práce Amenemopa a Achnatona. Egypťané pozoruhodným způsobem zachovali učení o společenské povinnosti, které pocházelo od raných mezopotamských Anditů a které bylo z velké části ztraceno pozdějšími Babyloňany, obývající údolí Eufratu.
95:2.1 (1043.7) Ve skutečnosti původní Melkísedekovo učení zapustilo své kořeny nejhlouběji v Egyptě, odkud se potom rozšířilo do Evropy. Evoluční náboženství nilského údolí bylo pravidelně posilováno příchody vyšších rodů Noditů, Adamitů a později anditských národů z údolí Eufratu. Čas od času se stávalo, že mezi civilními správci Egypta bylo mnoho Sumerů. Tak jako Indie těchto dnů je útočištěm největšího smísení světových ras, tak Egypt tehdy podporoval nejpromíšenější druh náboženské filozofie, jaká kdy byla na Urantii k nalezení a z údolí Nilu se rozšířila do mnoha částí světa. Velká část židovské ideje o stvoření světa pochází od Babyloňanů, ale koncepci Boží Prozřetelnosti získali od Egypťanů.
95:2.2 (1044.1) Byly to spíše politické a morální tendence, než filozofické či náboženské, které způsobily to, že Egypt dával přednost šálemskému učení před mezopotamským. Každý egyptský kmenový náčelník, když si vybojoval cestu na trůn, chtěl zvěčnit svoji dynastii prohlášením svého kmenového boha za původní božstvo a tvořitele všech ostatních bohů. Tímto způsobem si Egypťané postupně přivykali ideji o nadbohu, přechodném stupni na cestě k pozdější doktríně o univerzálním tvořivém Božstvu. Idea jednobožství v Egyptě přicházela a odcházela po dobu mnoha staletích; víra v jednoho Boha se vždy prosadila, ale nikdy úplně nepřevládla nad rozvíjejícími se koncepcemi mnohobožství.
95:2.3 (1044.2) Po dlouhé věky Egypťané uctívali přírodní bohy; přesněji, každý ze čtyřiceti rozdílných kmenů měl svého vlastního skupinového boha: jeden uctíval býka, druhý lva, třetí berana a tak dále. Ještě dříve měli kmenové totemy, velmi se podobající těm, co měli američtí Indiáni.
95:2.4 (1044.3) Časem Egypťané zjistili, že mrtvá těla, uložená do nevyzděných hrobek zůstala zachována─konzervována─vlivem písku, nasyceného uhličitanem sodným, zatímco těla pochována do vyzděných krypt se rozkládala. Tato zjištění vedla k pokusům, jejichž výsledkem byl pozdější zvyk balzamování mrtvých. Egypťané věřili, že zachováním těla se usnadní přechod do budoucího života. Pro to, aby v daleké budoucnosti, po rozkladu těla, bylo možno člověka spolehlivě poznat, spolu s mrtvolou umístili do hrobky sochu nebožtíka a vytesali jeho podobu na rakev. Zhotovování těchto pohřebních soch vedlo k výraznému zdokonalení egyptského umění.
95:2.5 (1044.4) Po staletí Egypťané vkládali svoji víru do hrobek jako ochrany těla a následného příjemného posmrtného života. Pozdější evoluce magických obřadů, ačkoliv zatěžovaly život od kolébky do smrti, je s konečnou platností osvobodily od náboženství hrobek. Kněží vyrývali do rakví kouzelné texty, o kterých se věřilo, že jsou ochranou proti tomu, aby „srdce člověka mu nebylo odebráno v podzemním světě“. Brzy se nashromáždila rozmanitá kolekce těchto magických textů a zachovala se jako Kniha Mrtvých. Ale magický rituál údolí Nilu již na počátku svého rozvoje obsahoval oblasti vědomí a charakteru v takové míře, jakou jen zřídka dosahovaly rituály té doby. A následně se tyto etické a morální ideály staly větší zárukou spasení, než složitě vybudované hrobky.
95:2.6 (1044.5) Pověry těch dob jsou dobře ilustrovány všeobecnou vírou v účinnost slin jako léčivého prostředku. Tato představa vznikla v Egyptě a rozšířila se odtud do Arábie a Mezopotámie. V legendární bitvě Hóra se Šétem přišel mladý bůh o oko, ale když byl Šét poražen, moudrý bůh Tót mu plivnul na ránu a oko se zahojilo.
95:2.7 (1044.6) Egypťané dlouho věřili, že zářící hvězdy na noční obloze představují duše spasených duší ctihodných nebožtíků; o ostatních přeživších nebožtících věřili, že byli pohlceni sluncem. Během určitého období se úcta ke slunci stala odrůdou uctívání předků. Nakloněný vchod do velké pyramidy směřoval přesně k Polárce, aby králova duše při opuštění hrobky mohla jít přímo k nehybnému a ustálenému souhvězdí stálých hvězd, které bylo považováno za obydlí králů.
95:2.8 (1045.1) Když šikmé paprsky slunce pronikaly skrze otvory v mracích k zemi, bylo to považováno za spouštění nebeského schodiště, po kterém může vystoupit král a další čestné duše. „Král Pepi položil svoji zář ke svým nohám jako schodiště, po kterém vystoupí ke své matce“.
95:2.9 (1045.2) Když se Melkísedek objevil v lidském těle, Egypťané měli náboženství, které vysoko převyšovalo náboženství okolních národů. Oni věřili, že odtělesněná duše, jestliže je vhodně vyzbrojena magickými úslovími, může uniknout intervenujícím zlým duchům a dostat se do soudní síně Osirise, kde duše, pokud se neprovinila „vraždou, loupeží, podvodem, cizoložstvím, krádeží a sobeckostí“, bude přijata do říší blaženosti. Kdyby tato duše byla zvážena na váhách a shledána nedostačující, byla by poslána do pekla, k Požiratelnici. Ve srovnání s jinými vírami mnoha okolních národů toto byla relativně pokročilá koncepce budoucího života.
95:2.10 (1045.3) Koncepce posmrtného soudu za hříchy, spáchanými během život v těle na zemi byla přenesena do hebrejské teologie z Egypta. Slovo soud se v celé hebrejské knize Žalmy objevuje pouze jednou a tento konkrétní žalm byl napsán Egypťanem.
95:3.1 (1045.4) Ačkoliv kultura a náboženství Egypta byly odvozeny hlavně od mezopotamských Anditů a z velké části předány následujícím generacím prostřednictvím Hebrejců a Řeků, velmi podstatná část sociálního a etického idealismu Egypťanů vznikla v údolí Nilu jako čistě evoluční jev. Bez ohledu na to, že hodně dovezené pravdy a kultury mělo anditský původ, v Egyptě byl větší rozvoj mravní kultury vytvořený čistě lidským vlivem, než se podobnými přirozenými procesy objevila v jakékoliv jiné okolní oblasti před poskytnutím Michaela.
95:3.2 (1045.5) Mravní evoluce není úplně závislá na zjevení. Vysoké mravní zásady mohou být odvozeny z osobní zkušenosti člověka. Člověk může dokonce vyvinout duchovní hodnoty a získat kosmický vhled ze svého vlastního empirického života, protože v něm pobývá božský duch. Takové přirozené evoluce vědomí a charakteru byly také posilovány periodickými příchody učitelů pravdy: v dávných dobách z druhého Edenu, později z Melkísedekového centra v Šálemu.
95:3.3 (1045.6) Tisíce let předtím, než šálemské evangelium proniklo do Egypta, jeho mravní učitelé již učili spravedlnosti, poctivosti a vyvarování se lakotě. Tři tisíce let předtím, než byly napsány svaté spisy Hebrejců, motto Egypťanů bylo: „Pevně stojí jen ten, jehož zásadou je poctivost a ten, kdo jde v souladu s touto cestou“. Učili vlídnosti, zdrženlivosti a rozvážnosti. Poselství jednoho z velkých učitelů této epochy bylo: „Jednej čestně a ke všem se chovej spravedlivě.“ Egyptská triáda této éry byla Pravda-Spravedlnost-Poctivost. Žádné z čistě lidských náboženstvích Urantie nikdy nepřekonalo sociální ideály a mravní vznešenost tohoto dávného humanismu údolí Nilu.
95:3.4 (1045.7) V půdě těchto vyvíjejících se etických ideách a mravních ideálech vzkvétaly přetrvávající doktríny šálemského náboženství. Pojetí dobra a zla rychle nalezlo odezvu v srdcích lidí národa, který věřil v to, že „život je dán mírumilovným a smrt vinným“. Mírumilovný je ten, kdo činí to, co je oceňováno, vinen je ten, kdo činí to, co je nenáviděno“. Po staletí žili obyvatelé údolí Nilu podle těchto vznikajících etických a společenských hodnot, než si osvojili pozdější představy o správném a špatném─dobru a zlu.
95:3.5 (1046.1) Egypt se vyznačoval intelektuálností a mravností, ale ne příliš vysokou duchovností. Za šest tisíc let se mezi Egypťany objevili pouze čtyři velcí proroci. Po nějakou dobu naslouchali Amenemopovi; Ochbana zabili, Achnatona přijali, ale jen částečně a pouze na jednu krátkou generaci; Mojžíše odmítli. Opět to byly spíše politické než náboženské okolnosti, které usnadnily Abrahamovi a později Josefovi ovlivnit celý Egypt ve prospěch šálemského učení o jednom Bohu. Ale když šálemští učitelé poprvé přišli do Egypta setkali se tam s tím, že tato vysoce etická evoluční kultura byla promíšena s upravenými mravními zásadami mezopotamských přistěhovalců. Tito dávní učitelé údolí Nilu byli prvními, kdo hlásali, že svědomí je příkaz Boha, hlas Božstva.
95:4.1 (1046.2) V pravý čas se v Egyptě objevil učitel, kterého mnozí nazývali „synem člověka“ a jiní mu říkali Amenemop. Tento vizionář povznesl svědomí na nejvyšší vrchol rozhodování mezi dobrem a zlem, učil o trestu za hřích a hlásal spasení skrze obrácení se ke slunečnímu božstvu.
95:4.2 (1046.3) Amenemop učil, že bohatství a blahobyt jsou dary od Boha a tato koncepce skrz na skrz zabarvila později se objevši hebrejskou filozofii. Tento ušlechtilý učitel věřil, že uvědomování si Boha je rozhodujícím faktorem veškerého chování; že každý okamžik by měl být prožitý v uvědomění si přítomnosti Boha a odpovědnosti před ním. Učení tohoto mudrce byla potom postupně přeložena do hebrejštiny a stala se svatou knihou Hebrejců dávno předtím, než se Starý Zákon objevil v písemné podobě. Nejdůležitější kázání tohoto dobrého člověka bylo spojeno s pokyny svému synovi─buď poctivý a čestný při vykonávání svěřených vládních povinností, a tyto vznešené postoje dávného věku by dělaly čest kdejakému současnému politikovi.
95:4.3 (1046.4) Tento moudrý muž od Nilu učil, že „bohatství má křídla a uletí pryč“─že všechny pozemské věci jsou pomíjivé. Jeho významnou modlitbou bylo „osvobodit se od strachu“. On všechny nabádal odvrátit se od „lidských slov“ k „Božím činům“. V zásadě učil: člověk zamýšlí, ale Bůh činí. Jeho učení, přeložena do hebrejštiny, stanovila filozofii Knihy Přísloví Starého Zákona. Přeložena do řečtiny, dala pečeť na celou následující helénistickou náboženskou filozofii. Pozdější alexandrijský filozof Filón vlastnil kopii Knihy Moudrosti.
95:4.4 (1046.5) Amenemop se snažil uchovat etiku evoluce a mravnost zjevení a ve svých spisech to předává dál na Hebrejce a Řeky. On nebyl největším náboženským učitelem té doby, ale měl největší vliv na vývoj pozdějšího myšlení dvou velmi důležitých směrů v rozvoji západní civilizace: hebrejské, u které se vyvinul vrchol západní náboženské víry a řecké, která pozvedla čistě filozofické myšlení do nejvyšších evropských výšin.
95:4.5 (1046.6) V hebrejské Knize Přísloví jsou hlavy patnáct, sedmnáct, dvacet a sedmnáctý verš hlavy dvacet dva, a také verš dvacet dva hlavy dvacet čtyři, téměř slovo od slova opsány z Knihy Moudrosti Amenemopa. První žalm hebrejské Knihy Žalmů byl napsán Amenemopem a je jádrem učení Achnatona.
95:5.1 (1047.1) Učení Amenemopa pomalu sláblo a přestávalo působit na myšlení Egypťanů, když prostřednictvím vlivu egyptského šálemského doktora se k učení Melkísedeka přihlásila žena z královské rodiny. Tato žena přemluvila svého syna, egyptského faraóna Achnatona, aby přijal tyto doktríny Jednoho Boha.
95:5.2 (1047.2) Za celou dobu od zmizení Melkísedeka z lidského těla se neobjevila žádná lidská bytost, která by měla tak úžasně jasnou představu o zjeveném náboženství Šálemu, tak jako Achnaton. V určitých ohledech je tento mladý egyptský král jednou z nejpozoruhodnějších postav v historii lidstva. V době narůstajícího duchovního poklesu v Mezopotámii udržel při životě učení o El Elyonu─Jediném Bohu v Egyptě, čímž zachoval filozofický zdroj monoteismu, který byl důležitou náboženskou průpravou pro pozdější poskytnutí Michaela. A bylo to uznání tohoto činu, a také ještě z jiných důvodů, proč dítě Ježíš byl vzat do Egypta, kde ho někteří duchovní nástupci Achnatona uviděli a do určité míry pochopili některé aspekty jeho božské mise na Urantii.
95:5.3 (1047.3) Mojžíš, nejvýznamnější osobnost v období mezi Melkísedekem a Ježíšem, je společným darem světu hebrejské rasy a egyptské královské rodiny a kdyby Achnaton měl všestrannost a schopnost Mojžíše, kdyby projevil politického génia, který by se vyrovnal jeho neobyčejnému náboženskému vůdcovství, pak by se Egypt mohl stát velkým monoteistickým národem té doby; a kdyby se to stalo, je docela možné, že Ježíš mohl prožít větší část svého smrtelného života v Egyptě.
95:5.4 (1047.4) Nikdy v celé historii nedokázal žádný král odklonit tak metodicky celý národ od mnohobožství k jednobožství jak to udělal tento výjimečný Achnaton. S ohromným odhodláním tento mladý vůdce skoncoval s minulostí, změnil své jméno, opustil své hlavní město, vybudoval zcela nové sídelní město a vytvořil nové umění a literaturu pro celý národ. Ale dělal to příliš rychle; vybudoval toho příliš moc, víc, než mohlo zůstat, když odešel. A navíc nedokázal zajistit materiální stabilitu a blahobyt svým lidem, z nichž všichni se postavili proti jeho náboženskému učení, když nedostatek jídla a utlačování následně postihly Egypt.
95:5.5 (1047.5) Kdyby tento člověk, s udivující jasnou vizí a mimořádně vyhraněným záměrem, měl politickou bystrost Mojžíše, změnil by celou historii evoluce náboženství a zjevené pravdy v západním světě. Během svého života dokázal omezit aktivity knězů, které všeobecně znemožnil, ale kteří udržovali své kulty v tajnosti a vrátili se ke své činnosti okamžitě poté, kdy mladý král zanechal svého panování; a velmi rychle se jim podařilo spojit všechny následné potíže Egypta se založením monoteizmu v době jeho vládnutí.
95:5.6 (1047.6) Achnaton se velmi moudře snažil založit jednobožství pod záminkou boha-slunce. Toto rozhodnutí přejít k uctívání Vesmírného Otce pohlcením všech bohů do úcty ke slunci bylo na základě rady šálemského lékaře. Achnaton použil zobecněné učení o tehdy existující víře v Atona, vyznačující se otcovstvím a mateřstvím Božstva a vytvořil náboženství, které uznávalo důstojný vztah mezi člověkem a Bohem.
95:5.7 (1048.1) Achnaton byl natolik moudrý, že zachoval navenek uctívání Atona, boha-slunce, zatímco vedl své druhy k zamaskovanému uctívání Jednoho Boha, stvořitele Atona a nejvyššího Otce všeho. Tento mladý učitel-král byl plodným spisovatelem a autorem pojednání, nazvaného „Jediný Bůh“, což byla kniha s třiceti jednou kapitolou, kterou potom kněží, když se vrátili k moci, nadobro zničili. Achnaton také napsal sto třicet sedm chvalozpěvů, z nichž dvanáct je dochováno v Knize Žalmů Starého Zákona a jejichž autorství je připisováno Hebrejcům.
95:5.8 (1048.2) Nejvyšším slovem náboženství Achnatona v denním životě bylo „poctivost“ a on velmi rychle rozšířil tuto koncepci správného konání tak, aby obsahovala jak světovou, tak i národní etiku. Toto byla generace mimořádné zbožnosti a charakterizovala ji upřímná snaha inteligentnějších mužů a žen nalézt Boha a poznat ho. V těch dnech společenské postavení nebo bohatství nepřineslo žádnému Egypťanovi nějakou výhodu v očích zákona. Rodinný život v Egyptě udělal hodně pro zachování a posílení mravní kultury a byl inspirací pro pozdější jedinečný rodinný život Židů v Palestině.
95:5.9 (1048.3) Osudovou slabostí evangelia Achnatona byla jeho největší pravda─učení o tom, že Aton nebyl pouze stvořitel Egypta, ale také „celého světa, člověka a zvířat a všech cizích zemí, také Sýrie a Kuše vedle této egyptské země. On všem nachází místo a všem zajišťuje všechny jejich potřeby“. Tato pojetí Božstva byla vznešená a povznášející, ale nebyla nacionalistická. Takové cítění pro internacionalismus v náboženství nemohlo posílit morálku egyptské armády na bitevním poli, ale dalo účinné zbraně knězům, aby je mohli použít proti mladému králi a jeho novému náboženství. Jeho koncepce Božstva byla daleko nad pozdější koncepcí Hebrejců, ale byla příliš pokročilá, aby mohla posloužit svému účelu jako budovatel národa.
95:5.10 (1048.4) Ačkoliv monoteistický ideál strádal po odchodu Achnatona, idea jednoho Boha se zachovala v myslích mnoha skupin. Zeť Achnatona se přidal na stranu kněží, zpátky k uctívání starých bohů a změnil si jméno na Tutanchamon. Hlavní město se vrátilo zpět do Théb a kněží ze země tučně bohatli a nakonec měli v držení jednu sedminu celého Egypta; a brzy jeden z tohoto kněžského řádu se troufale pokusil uchvátit korunu.
95:5.11 (1048.5) Ale kněží úplně nedokázali zdolat vlnu monoteizmu. Stále častěji byli nuceni slučovat a spojovat své bohy; čím dál tím více se rodina bohů smršťovala. Achnaton spojil planoucí nebeský disk s Bohem tvořitelem a tato idea zůstala plápolat v srdcích lidí, dokonce i knězů, ještě dlouhou dobu po smrti mladého reformátora. Koncepce monoteizmu nikdy nevymřela v srdcích lidí v Egyptě a ve světě. Dokonce přetrvala až do příchodu Syna Tvořitele toho samého božského Otce─jediného Boha, k jehož uctívání Achnaton tak zaníceně nabádal celý Egypt.
95:5.12 (1048.6) Slabina učení Achnatona spočívá ve skutečnosti, že nabízel takové pokročilé náboženství, že pouze vzdělaní Egypťané mohli plně pochopit jeho smysl. Prostí zemědělci nikdy vlastně neporozuměli jeho evangeliu a proto byli připraveni vrátit se s kněžími zpět ke starému uctívání Isis a jejího muže Osirise, o kterém se věřilo, že byl zázračným způsobem vzkříšen poté, kdy byl krutě ubit Setem, bohem tmy a zla.
95:5.13 (1049.1) Učení o nesmrtelnosti pro všechny lidi bylo příliš pokročilé pro Egypťany. Znovuvzkříšení bylo výsadou pouze králů a bohatých; proto oni tak pečlivě balzamovali a uchovávali svá těla v hrobkách v očekávání soudného dne. Ale nakonec demokratičnost spasení a znovuvzkříšení, tak jak tomu učil Achnaton, nabyla vrcholu a to do takové míry, že Egypťané potom dokonce věřili v posmrtný život němých zvířat.
95:5.14 (1049.2) Přestože snaha tohoto egyptského vládce zavést uctívání jednoho Boha u svého národa se zdála, že neměla úspěch, je nutno poznamenat, že důsledky jeho práce přetrvaly po staletí v Palestině a Řecku a že se Egypt tímto stal hybnou silou pro přenesení sloučené evoluční kultury Nilu a zjeveného náboženství Eufratu ke všem následným národům Západu.
95:5.15 (1049.3) Sláva této veliké éry mravního rozvoje a duchovního růstu v údolí Nilu rychle pomíjela kolem doby začínajícího národního života Hebrejců a po jejich následujícím pobytu v Egyptě si tito beduíni odnesli sebou mnoho z těchto učeních Achnatona a zvěčnili je ve svém národním náboženství.
95:6.1 (1049.4) Z Palestiny odešli někteří misionáři Melkísedeka přes Mezopotámii na velkou Iránskou planinu. Déle než pět set let šálemští učitelé úspěšně působili v Iránu a celý národ se již obracel na náboženství Melkísedeka, když změna vládců vedla k jejich krutému pronásledování, které prakticky ukončilo monoteistické učení šálemského kultu. Učení o úmluvě Abrahama fakticky zaniklo v Persii, když se ve velkém století mravní renesance─šestém před Kristem─objevil Zoroaster, který rozdmýchal doutnající popel šálemského evangelia.
95:6.2 (1049.5) Tento zakladatel nového náboženství byl energickým a odvážným jinochem, který se na své první pouti do Uru v Mezopotámii seznámil s tradicemi o Kaligastiovi a vzpouře Lucifera, které spolu s mnoha dalšími tradicemi silně zapůsobily na jeho pobožnou povahu. Proto, pod vlivem snu, který měl v Uru, se rozhodl, že po návratu do svého domova na severu se pustí do přestavby náboženství svého národa. Přijal hebrejskou ideu spravedlivého Boha─Mojžíšovu koncepci božskosti. Idea nejvyššího Boha byla v jeho mysli jasná a všechny ostatní bohy označil za ďábly a zařadil je do řad démonů, o kterých slyšel v Mezopotámii. V Uru se doslechl o staré tradici o Sedmi Hlavních Duších a podle ní vytvořil společnost sedmi nejvyšších bohů, v jejímž čele byl Ahura Mazda. Tyto podřízené bohy spojil s idealizací Spravedlivého Zákona, Čestné Mysli, Ušlechtilého Vládnutí, Svatého Charakteru, Zdraví a Nesmrtelnosti.
95:6.3 (1049.6) A toto nové náboženství bylo náboženstvím činu─práce─ne modliteb a rituálů. Jeho Bůh byl bytostí nejvyšší moudrosti a ochráncem civilizace; byla to bojovná filozofie, která se odvážila bojovat se zlem, nečinností a zaostalostí.
95:6.4 (1049.7) Zoroaster nenabádal k uctívání ohně, ale snažil se použít plamen jako symbol čistého a moudrého Ducha všeobecné a svrchované nadvlády. (To vše bylo ale příliš pravdivé, protože jeho pozdější následovníci měli k ohni jak úctu, tak se k němu i modlili.) Nakonec, poté, kdy se na tuto víru obrátil iránský princ, se toto náboženství šířilo mečem. A Zoroaster hrdinsky zahynul v boji za to, že věřil v „pravdu Pána světla“.
95:6.5 (1050.1) Zoroastrimus je jedinou vírou Urantie, ve které jsou zvěčněna učení Dalamatie a Edenu o Sedmi Hlavních Duších. I když nedokázala vyvinout koncepci Trojice, určitým způsobem se přiblížila pojetí o Bohu Sedmidílném. Původní zoroastrismus nebyl čistě dualistický, ačkoliv raná učení zobrazovala zlo jako časovou souřadnici dobra, bylo definitivně pohlceno ve věčnosti konečné reality dobra. Až v pozdějších dobách lidé začali věřit v to, že dobro a zlo bojují za stejných podmínek.
95:6.6 (1050.2) Ačkoliv židovské tradice o nebi a pekle a učení a ďáblích, tak jak jsou popsány v hebrejských knihách, byly založeny na přetrvávajících pověstech o Luciferovi a Kaligastiovi, jsou v podstatné míře odvozeny ze zoroastrismu v době, kdy Židé byli pod politickou a kulturní nadvládou Peršanů. Podobně jako Egypťané, Zoraster také učil o „soudném dnu“, ale on tuto událost spojoval s koncem světa.
95:6.7 (1050.3) Také náboženství, které následovalo po zoroastrismu v Persii jím bylo výrazně ovlivněno. Když se iránští kněží snažili odstranit učení Zoroastera, vzkřísili prastaré uctívání Mithry. Mithraismus se rozšířil po všech oblastech Levanty a Středomoří a po určitou dobu existoval vedle judaismu a křesťanství. Tak učení Zoroastera dokázalo postupně ovlivnit tři velká náboženství: judaismus, křesťanství a skrze ně mohamedánství.
95:6.8 (1050.4) Ale obrovská propast leží mezi ušlechtilým učením a vznosnými žalmy Zoroastera a současnými zkomoleninami jeho evangelia Pársy s jejich nesmírným strachem z mrtvých, spojeným s důvěrou v sofistiku, ke které se Zoroaster nikdy nesnížil.
95:6.9 (1050.5) Tento velký muž byl jedním z té unikátní skupiny lidí, která se objevila v šestém století před Kristem, aby udržela ohýnek Šálemu před úplným a konečným vyhasnutím a aby vydával matné světlo ve ztmavlém světě, ukazující člověku cestu k věčnému životu.
95:7.1 (1050.6) Učení Melkísedeka o jediném Bohu se prosadilo v Arabské poušti poměrně nedávno. Tak jako v Řecku, tak i v Arábii šálemští misionáři neuspěli kvůli jejich nepochopení instrukcí Melkísedeka ohledně nadměrného organizování. Ale jejich vlastní výklad varování Melkísedeka před šířením evangelia skrze vojenskou sílu, nebo donucení, jim v tom nezabránil.
95:7.2 (1050.7) Dokonce ani v Číně, nebo v Římě, se učení Melkísedeka nesetkalo s takovým neúspěchem, jako v této pouštní oblasti tak blízko samotného Šálemu. Ještě dlouhou dobu poté, kdy většina národů Východu a Západu se staly buddhisty a křesťany, Arabská poušť pokračovala stejně, jak tomu bylo po tisíce let. Každý kmen uctíval svůj starý fetiš a mnoho individuálních rodin mělo své vlastní domácí bohy. Po dlouhou dobu probíhal boj mezi babylonským Ištarem, hebrejským Jahve, iránským Ahurou a křesťanským Otcem Pána Ježíše Krista. Ani jednou nebyla jedna koncepce schopna úplně vytlačit ty ostatní.
95:7.3 (1051.1) Na různých místech Arábie byly rodiny a klany, které si udržovaly matnou představu o jediném bohu. Takové skupiny zachovávaly tradice Melkísedeka, Abrahama, Mojžíše a Zoroastera. Existovalo mnoho center, které mohly reagovat na evangelium Ježíše, ale křesťanští misionáři v těchto pouštních zemích byli přísnou a neústupnou skupinou na rozdíl od smírných a novátorským misionářů, kteří působili v zemích Středozemního moře. Kdyby následovníci Ježíše vzali vážněji jeho příkaz „jděte do celého světa a hlásejte evangelium“ a kdyby byli ve svém kázání vlídnější a méně přísnější ve vedlejších sociálních požadavcích svých vlastních výmyslů, pak by mnoho zemí rádo přijalo prosté evangelium syna tesaře, včetně Arábie.
95:7.4 (1051.2) Navzdory tomu, že veliký monoteismus Levanty nedokázal zapustit kořeny v Arábii, tato pouštní země byla schopna vytvořit víru, která, ačkoliv byla méně náročná ve svých společenských požadavcích, byla nicméně monoteistická.
95:7.5 (1051.3) Existoval pouze jeden faktor kmenové, rasové, nebo národnostní povahy, který se týkal primitivních a neorganizovaných pouštních vír, což byla zvláštní a všeobecná úcta, kterou téměř všechny arabské kmeny byly ochotny projevovat nějakému fetiši z černého kamene v jednom z chrámů Mekky. Toto místo společného setkávání a uctívání vedlo k založení islámského náboženství. To, čím byl Jahve─duch sopky─pro židovské semity, tím se kámen Kaaba stal pro jejich arabské bratrance.
95:7.6 (1051.4) Síla islámu je v jeho jednoduché a dobře definované prezentaci Alláha jako jedno a jediné Božstvo; jeho slabina─použití vojenské síly při jeho šíření, společně s jeho degradací ženy. Ale pevně se drží své prezentace Jednoho Vesmírného Božstva všeho, „které zná neviditelné i viditelné. Je milosrdné a soucitné“. „Skutečný Bůh oplývá dobrem ke všem lidem“. „A když jsem nemocen, on je ten, kdo mně vyléčí“. A pokaždé, když tři spolu hovoří, Bůh je přítomen jako čtvrtý“, protože není on první ani poslední, viditelný ani neviditelný?“
95:7.7 (1051.5) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 96
96:0.1 (1052.1) VNÍMAJÍC Božstvo, člověk nejdříve zahrnuje do svých představ všechny své bohy, potom všechny cizí bohy podřadné jeho kmenovému božstvu a nakonec je všechny vyloučí a zůstane jeden Bůh konečné a nejvyšší hodnoty. Židé sjednotili všechny bohy do své dokonalejší koncepce Hospodina Boha Izraele. Hindové taktéž spojili svá pestrá božstva do „jedné duchovnosti bohů“, zobrazené v Rgvédě, zatímco obyvatelé Mezopotámie ponížili své bohy do centralizovanější koncepce v podobě Bel-Marduka. Tyto monoteistické ideje dozrávaly po celém světě brzy poté, kdy se objevil Machiventa Melkísedek v Šálemu v Palestině. Ale Melkísedekova koncepce Božstva se nepodobala této evoluční filozofii začlenění, podřízenosti a vyloučení; byla založena výhradně na tvořivé síle a velmi brzy ovlivnila nejvyšší koncepce božstva v Mezopotámii, Indii a Egyptě.
96:0.2 (1052.2) Kénijci a některé jiné kenaanské kmeny tradičně ctily šálemské náboženství. A to byl jeden z důvodů inkarnace Melkísedeka: posílit náboženství jednoho Boha natolik, aby se připravila cesta pro pozemské poskytnutí Syna tohoto jednoho Boha. Michael by stěží mohl přijít na Urantii, kdyby tady neexistoval národ věřící ve Vesmírného Otce, uprostřed kterého by se mohl objevit.
96:0.3 (1052.3) Šálemské náboženství přetrvávalo u Kénijců v Palestině jako jejich víra a když bylo toto náboženství později přijato Hebrejci, bylo již předtím ovlivněno egyptským mravním učením, později babylonskými teologickými myšlenkami a nakonec iránskými představami o dobru a zlu. Fakticky, hebrejské náboženství je založeno na smlouvě mezi Abrahamem a Machiventou Melkísedekem a evolučně je výplodem mnoha ojedinělých situačních okolností, ale kulturně si hodně vypůjčilo z náboženství, morálky a filozofie celé Levanty. A přes hebrejské náboženství velká část mravních a náboženských myšlenek Egypta, Mezopotámie a Iránu byla předána národům Západu.
96:1.1 (1052.4) Raní Semité si mysleli, že ve všem pobývá duch. Byli to duchové zvířecího a rostlinného světa; jednoroční duchové, páni potomstva; duchové ohně, vody a vzduchu. Byl to opravdový panteon duchů, kterých se báli a které uctívali. A učení Melkísedeka o Vesmírném Tvořiteli nikdy úplně nezničilo víru v tyto podružné duchy či přírodní bohy.
96:1.2 (1052.5) Progres Hebrejců, od mnohobožství přes henoteismus k jednobožství nebyl souvislým a nepřerušeným koncepčním vývojem. V evoluci svých koncepcí Božstva prodělali mnoho zvratů, a také v průběhu nějaké jedné epochy existovaly mezi odlišnými skupinami semitských věřících rozdílné představy o Bohu. Čas od času se dávala jejich představám o Bohu různá jména a aby se zabránilo záměnám, tyto rozličné tituly Božstev byly definovány tak, aby patřily k evoluci židovské teologie.
96:1.3 (1053.1) 1. Jahve byl bohem jižních palestinských kmenů, které spojovaly tuto koncepci božstva s horou Choréb, sopkou Sínaj. Jahve byl pouze jedním ze stovek a tisíců přírodních bohů, kteří poutali pozornost semitských kmenů a národů a vyžadovali si jejich úctu.
96:1.4 (1053.2) 2. El Elyon. Po dobu mnoha staletích po pobytu Melkísedeka v Šálemu přetrvávalo jeho učení o Božstvu v různých verzích, ale všeobecně bylo označováno slovem El Elyon, Nejsvrchovanější Bůh nebes. Mnoho Semitů, včetně přímých potomků Abrahama, uctívalo v různých dobách jak Jahveho, tak i El Elyona.
96:1.5 (1053.3) 3. El Šaddaj. Je obtížné vysvětlit, co jméno El Šaddaj znamenalo. Tato idea Boha byla směsicí učení, pocházejících z Amenemopovy Knihy Moudrosti, pozměněné učením Achnatona o Atonovi a dále ovlivněné Melkísedekovým učením, ztělesněné v koncepci El Elyona. Ale proniknutím obrazu El Elyona do hebrejské mysli se začal zabarvovat mnohými rysy víry o Jahve, kterou vyznávali obyvatelé pouště.
96:1.6 (1053.4) Jednou z převládajících náboženských idejí této doby byla egyptská koncepce Prozřetelnosti, učení o tom, že materiální blahobyt je odměnou za službu El Šaddaji.
96:1.7 (1053.5) 4. El. Uprostřed celého tohoto zmatku v názvech a nejasných koncepcí, mnoho oddaných věřících se upřímně snažilo ctít všechny tyto vyvíjející se ideje božskosti a tak vznikl zvyk nazývat toto složené Božstvo jako El. A tento název zahrnoval ještě další přírodní bohy beduínů.
96:1.8 (1053.6) 5. Elóhím. Po velmi dlouhou dobu existovaly v Kiše a Uru skupiny, které učily koncepci trojjediného Boha, která byla založena na tradicích z dob Adama a Melkísedeka. Toto učení bylo přeneseno do Egypta, kde tato Trojice byla uctívána pod jménem Elóhím, nebo v jednotném čísle jako Elóáh. Filozofické kruhy v Egyptě a pozdější alexandrijští učitelé hebrejského původu učili o této jednotě pluralitního Božstva a mnoho Mojžíšových poradců v době odchodu židů z Egypta věřilo v tuto Trojici. Ale koncepce trinitárního Elóhíma se stala pevnou součástí hebrejské teologie až v době, kdy byli židé pod politickým vlivem Babylonu.
96:1.9 (1053.7) 6. Rozmanitá jména. Semité neměli v oblibě oslovovat své Božstvo jménem a proto čas od času používali četná pojmenování, taková jako Boží Duch, Hospodin, Anděl Hospodina, Všemohoucí, Svatý, Nejsvrchovanější, Adonaj, Věčně Moudrý, Pán Bůh Izraele, Stvořitel Nebe a Země, Kyrios, Jah, Pán Všech a Otec na Nebesích.
96:1.10 (1053.8) Jehova je název, který byl použit v nedávné době pro označení dokončené koncepce Jahve, která se nakonec vyvinula z dlouhé historické zkušenosti Hebrejců. Ale jméno Jehova se začalo používat až patnáctém století po Kristu.
96:1.11 (1054.1) Ještě kolem roku 2000 př.n.l. hora Sinaj byla občas aktivní sopkou a k příležitostným erupcím docházelo ještě v době, kdy v této oblasti pobývali Izraelité. Oheň a kouř, společně s burácejícími výbuchy a erupcemi této vulkanické hory, dokonale ohromovaly a děsily beduíny okolních oblastí a byly příčinou jejich velkého strachu před Jahve. Tento duch hory Choréb se později stal bohem hebrejských semitů a časem v něho věřili jako v nejvyššího nad všemi ostatními bohy.
96:1.12 (1054.2) Kenaanci již dávno uctívali Jahveho a přestože mnoho Kénijců věřilo více či méně v El Elyona─nadboha šálemského náboženství─většina Kenaanců volně uctívala stará božstva. Oni byli stěží ochotni vzdát se svých národních božstev ve prospěch mezinárodního, natožpak meziplanetárního, Boha. Neměli sklony věřit ve všeobecné božstvo a proto tyto kmeny pokračovaly v uctívání svých kmenových božstev, včetně Jahveho a stříbrných a zlatých telat, která symbolizovala představu beduínských pastevců o duchu sinajského vulkánu.
96:1.13 (1054.3) Ačkoliv Syřané uctívali své vlastní bohy, věřili také v hebrejského Jahveho, protože jejich proroci řekli syrskému králi: „Jejich bohové jsou bohy hor a proto jsou silnější než my. Ale dovol nám s nimi bojovat v nížině a určitě budeme silnější než oni“.
96:1.14 (1054.4) S rozvojem lidské kultury se malí bohové podřizují vyššímu božstvu; veliký Jove zůstává pouze v provoláních. Monoteisté si ponechávají své podřízené bohy v podobě duchů, démonů, sudiček, nymf, víl, skřítků, trpaslíků, smrt věštících víl a uhrančivého oka. Hebrejci prošli henoteismem a dlouho věřili v existenci jiných bohů než Jahve, ale stále více začínali lpět na tom, že tato cizí božstva jsou Jahvemu podřízena. Připustili existenci Kémoše, boha Amorejců, ale tvrdili, že je podřízený Jahvemu.
96:1.15 (1054.5) Ze všech smrtelných teoriích o Bohu idea o Jahve prodělala nejrozsáhlejší rozvoj. Její progresivní evoluce může být porovnána pouze s proměnami koncepce o Buddhovi v Asii, která nakonec vedla ke koncepci Univerzálního Absolutna, stejně jako koncepce o Jahve vedla posléze k ideji o Vesmírném Otci. Ale je nutno si uvědomit, že historickým faktem zůstává to, že i když Židé takto změnili své názory na Božstvo z kmenového boha hory Choréb na milujícího a soucitného Otce-Tvořitele v pozdějších dobách, nezměnili jeho jméno; po celou svoji dlouhou historii tuto vyvíjející se koncepci Božstva stále nazývají Jahve.
96:2.1 (1054.6) Semité východu byli dobře organizovanými jezdci s velmi dobrým velením, kteří napadli východní oblasti úrodného půlměsíce a tam se spojili s Babyloňany. Kaldejci, žijící nedaleko Uru, patřili k nejvyspělejším východním Semitům. Féničané byli ušlechtilou a dobře organizovanou skupinou smíšených Semitů, kteří měli v držení západní část Palestiny podél pobřeží Středozemního moře. Z rasového hlediska patřili Semité mezi nejvíce smíšené národy Urantie, obsahující dědičné faktory z téměř všech devíti světových ras.
96:2.2 (1054.7) Znovu a znovu se arabští Semité snažili probojovat cestu k severní Zaslíbené Zemi, zemi, která „oplývá mlékem a medem“, ale pokaždé byli odraženi lépe organizovanými a civilizovanějšími Semity a Chetity. Později, v době neobyčejně krutého hladomoru, tito kočovní beduíni přišli ve velkém počtu do Egypta jako nájemní dělníci na veřejné práce, ale místo toho prošli bolestnou zkušeností otroctví, vykonávajíc denně těžkou práci prostých a utlačovaných dělníků údolí Nilu.
96:2.3 (1055.1) Bylo to až po éře Machiventy Melkísedeka a Abrahama, kdy některé semitské kmeny, kvůli svým příznačným náboženským vírám, byly nazvány dětmi Izraele a později Hebrejci, Židy a „vyvoleným národem“. Abraham nebyl otcem všech Hebrejců; on ani nebyl předkem všech beduínských Semitů, kteří byli drženi v zajetí v Egyptě. Pravdou je, že jeho potomci při odchodu z Egypta vytvořili jádro pozdějšího židovského národa, ale velká většina mužů a žen, kteří byli začleněni do klanů Izraele, nikdy v Egyptě nepobývala. Byli to pouze spřátelení kočovníci, kteří se rozhodli následovat Mojžíše jako svého vůdce v době, kdy děti Abrahama a jejich semitští druhové z Egypta procházeli severní Arábií.
96:2.4 (1055.2) Melkísedekovo učení o El Elyonu, Nejsvrchovanějším, a úmluva o božské blahovůli skrze víru byly z převážné části zapomenuty v době egyptského zotročení semitských kmenů, které měly brzy vytvořit hebrejský národ. Ale po celou dobu zajetí tito arabští kočovníci udržovali přetrvávající tradiční víru v Jahveho jako své národní božstvo.
96:2.5 (1055.3) Jahve byl uctíván více než stovkou rozdílných arabských kmenů, ale s výjimkou nádechu Melkísedekovy koncepce o El Elyonu, která přetrvávala mezi vzdělanějšími vrstvami Egypta, včetně smíšených hebrejských a egyptských rodů, náboženstvím prostých zajatých hebrejských otroků byla pozměněná verze starého rituálu uctívání Jahveho, založeném na magii a obětování.
96:3.1 (1055.4) Začátek evoluce hebrejských koncepcí a ideálů Nejvyššího Tvořitele se datuje od odchodu Semitů z Egypta pod vedením velkého vůdce, učitele a organizátora─Mojžíše. Jeho matka pocházela z egyptské královské rodiny; jeho semitský otec pracoval jako styčný úředník mezi státní správou a beduínskými zajatci. Proto měl Mojžíš schopnosti, které pocházely z vyšších rasových zdrojů; jeho předkové byli tak značně smíšeni, že je nemožné zatřídit ho do jakékoliv rasové skupiny. Kdyby nebyl tímto smíšeným typem, nikdy by nedisponoval takovou neobyčejnou všestranností a přizpůsobivostí, které mu umožnily vést tak různorodý dav, který se časem spojil s těmi semitskými beduíny, kteří pod jeho vedením uprchli z Egypta do arabské pouště.
96:3.2 (1055.5) Navzdory lákadlům kultury nilského království, Mojžíš se rozhodl spojit svůj osud s národem svého otce. V době, kdy tento skvělý organizátor připravoval své plány pro případné vysvobození národa jeho otce, beduínští zajatci měli stěží nějaké náboženství, které by bylo hodno jména; oni byli prakticky bez reálné představy o Bohu a bez naděje v tomto světě.
96:3.3 (1055.6) Nikdy žádný vůdce nevzal na sebe úkol reformovat a povznést ztracenější, zklamanější, sklíčenější a zaostalejší skupinu lidských bytostí. Ale v krvi těchto otroků proudily skryté schopnosti rozvoje dědičných rysů a mezi nimi byl dostatečný počet vzdělaných vůdců, kteří byli připraveni Mojžíšem na den vzpoury a útoku za svobodou, aby vytvořili skupinu výkonných organizátorů. Tito vzdělanější lidé byli zaměstnáni jako dozorci svých vlastních soukmenovců; získali určité vzdělání díky Mojžíšovu vlivu u vládců Egypta.
96:3.4 (1056.1) Mojžíš se snažil vyjednat svobodu pro své semitské druhy diplomatickou cestou. Společně se svým bratrem sjednali dohodu s králem Egypta, podle které je jim dovoleno mírumilovně opustit údolí Nilu a odejít do arabské pouště. Za svoji dlouhou službu v Egyptě měli obdržet skrovnou částku peněz a zboží. Ze své strany, Hebrejci uzavřeli tuto dohodu proto, aby udrželi přátelské vztahy s faraóny a proto, že se nechtěli pustit s Egyptem do žádného sporu. Ale potom se král rozhodl neuznat tuto dohodu a jako důvod k tomu měl záminku, že jeho špehové odhalili spiknutí mezi beduínskými otroky. Tvrdil, že oni chtějí svobodu jen proto, aby odešli do pouště a tam připravili kočovné národy na povstání proti Egyptu.
96:3.5 (1056.2) Ale Mojžíše to neodradilo; čekal na svůj čas a za necelý rok, když egyptské vojenské síly byly plně zapojeny do boje proti současnému povstání Libye na jihu a řecké námořní invazi ze severu, tento neohrožený organizátor vyvedl své krajany z Egypta velkolepým nočním útěkem. Tento úprk za svobodou byl pečlivě naplánován a obratně vykonán. A podařilo se jim to, přestože byli dychtivě pronásledováni faraónem a nevelkou skupinou Egypťanů, kteří však byli poraženi bránícími se uprchlíky, kterým padla do rukou všechna válečná kořist, která byla rozmnožena drancováním davu prchajících otroků na jejich pochodu k rodnému pouštnímu domovu.
96:4.1 (1056.3) Evoluce a povznesení Mojžíšova učení ovlivnilo téměř polovinu světa a tento vliv stále pokračuje i ve dvacátém století. Zatímco Mojžíš pochopil pokročilejší egyptskou náboženskou filozofii, beduínští otroci věděli jen něco málo o takových učeních, ale nikdy úplně nezapomněli boha hory Choréb, kterého jejich předkové nazývali Jahve.
96:4.2 (1056.4) Mojžíš se dozvěděl o učení Machiventy Melkísedeka jak od svého otce, tak i od matky. Právě jejich sdílení náboženské víry vysvětluje neobvyklý vztah mezi ženou s královskou krví a mužem z národa otroků. Mojžíšův tchán byl Kénijec, uctívající EL Elyona, ale jeho emancipovaní rodiče věřili v El Šadaje. Proto byl Mojžíš vychován jako El Šadajista; prostřednictvím vlivu svého tchána se stal El Elyonistou; a v době, kdy se Hebrejci utábořili po útěku z Egypta u hory Sinaj zformuloval novou a rozšířenou koncepci Božstva (odvozenou ze svých předchozích vír), kterou se prozřetelně rozhodl prohlásit svému národu jako rozvinutou koncepci jejich starého kmenového boha─Jahve.
96:4.3 (1056.5) Mojžíš se snažil seznámit tyto beduíny s idejí El Elyona, ale ještě před odchodem z Egypta byl přesvědčen o tom, že oni nikdy toto učení plně nepochopí. Proto se záměrně rozhodl udělat kompromis a adoptovat jejich kmenového boha pouště jako jednoho a jediného boha svých následovníků. Mojžíš výslovně neučil o tom, že jiní lidé a jiné národy nemohou mít jiné bohy, ale rezolutně prosazoval to, že Jahve je nade všemi a pro všechny, především pro Hebrejce. Ale stále mu to působilo značné nesnáze, když se snažil těmto zaostalým otrokům představit svoji novou a vyšší ideu Božstva, zamaskovanou pod starodávným jménem Jahve, který byl vždy symbolizován zlatým teletem beduínských kmenů.
96:4.4 (1056.6) Ta skutečnost, že Jahve byl bohem prchajících Hebrejců, vysvětluje proč tak dlouho pobývali u svaté hory Sinaj a proč tam obdrželi deset přikázáních, které Mojžíš vyhlásil jménem Jahveho, boha hory Choréb. Během tohoto dlouhého pobytu u Sinaje došlo k dalšímu zdokonalení náboženských obřadů rodícího se nového hebrejského náboženství.
96:4.5 (1057.1) Je pravděpodobné, že Mojžíš by nikdy nedokázal prosadit svůj poněkud pokročilý způsob obřadního uctívání a udržet své následovníky pospolu čtvrt století, kdyby nedošlo k prudké erupci hory Choréb ve třetím týdnu jejich uctívajícího pobytu na jejím úpatí. „Hora Jahve byla v ohni a kouř z ní stoupal jako z pece a celá hora se silně třásla“. Vzhledem k tomuto šokujícímu výjevu není překvapující, že Mojžíš mohl vštípit svým bratrům učení o tom, že jejich Bůh je „silný, hrozný, hltající oheň, strašlivý a všemocný“.
96:4.6 (1057.2) Mojžíš prohlásil, že Jahve je Hospodinem Bohem Izraele, který si vybral Hebrejce jako svůj vyvolený národ; Mojžíš budoval nový národ a moudře znárodnil svá náboženská učení, říkajíc svým následovníkům, že Jahve je přísný zadavatel úkolů, „podezíravý Bůh“. Ale přesto se snažil rozšířit jejich představu o božskosti když je učil, že Jahve je „Bůh duchů všech těl“, že „věčný Bůh je vaše útočiště, jeho nekonečné objetí“. Mojžíš učil, že Jahve je Bohem, který dodržuje smlouvu; že vás neopustí, ani vás nezničí, ani nezapomene smlouvu s vašimi otci, protože Hospodin vás miluje a nezapomene na přísahu, kterou dal vašim otcům“.
96:4.7 (1057.3) Mojžíš vyvinul nesmírné úsilí, aby pozvedl Jahveho na úroveň nejvyššího božstva, když ho představoval jako „Boha pravdy, bezhříšného, pravdivého a spravedlivého na všech svých cestách“. A přesto, navzdory tomuto povznesenému učení, limitované chápání jeho následovníků ho nutilo mluvit o Bohu jako bytosti podobné člověku, jako bytosti podléhající záchvatům zlosti, hněvu a krutosti, dokonce o tom, že je mstivý a snadno ovlivnitelný lidským chováním.
96:4.8 (1057.4) Vlivem učení Mojžíše se tento kmenový přírodní bůh Jahve stal Hospodinem Bohem Izraele, který provázel Hebrejce na jejich cestě pouští a také do exilu, kde byl zanedlouho představen jako Bůh všech lidí. Následující zajetí, které zotročilo Židy v Babylóně, s konečnou platností osvobodilo vyvíjející se koncepci o Jahve a udělalo prostor pro monoteistickou roli Boha všech národů.
96:4.9 (1057.5) Nejunikátnějším a nejúžasnějším rysem náboženské historie Hebrejců je tato souvislá evoluce koncepce Božstva, od primitivního boha hory Choréb, přes učení jejich následujících duchovních vůdců, po vysokou úroveň zobrazenou v doktrínách Božstva dvou Izajášů, kteří hlásali tuto velkolepou koncepci milujícího a milosrdného Otce Tvořitele.
96:5.1 (1057.6) Mojžíš představoval výjimečnou kombinaci vojenského vůdce, společenského organizátora a náboženského učitele. Byl nejvýznamnějším světovým učitelem a vůdcem v době mezi Machiventou a Ježíšem. Mojžíš se pokusil provést v Izraeli mnoho reforem, o kterých neexistuje žádný záznam. Během jednoho lidského života vyvedl mnohojazyčný dav tak zvaných Hebrejců z otroctví a necivilizovaného toulání a současně položil základ pro následné zrození národa a zachránění rasy.
96:5.2 (1057.7) O rozsáhlé činnosti Mojžíše je toho tak málo zapsáno, protože v době hromadného odchodu neměli Hebrejci ještě písmo. Záznamy o době a činech Mojžíše byly získány z tradic, existujících až více než tisíc let po smrti tohoto velkého vůdce.
96:5.3 (1058.1) Mnohé pokroky, kterých Mojžíš dosáhl a které převyšovaly náboženství Egypťanů a sousedních levantských kmenů, byly zásluhou tradic z období Melkísedeka. Bez učení Machiventy, předaného Abrahamovi a jeho vrstevníkům, by Hebrejci vyšli z Egypta v beznadějné temnotě. Mojžíš a jeho tchán Jethro sesbírali zbytky tradic z doby Melkísedeka a tato učení, spojena u učením Egypťanů, vedla Mojžíše k vytvoření zdokonaleného náboženství a obřadů Izraelitů. Mojžíš byl organizátor; vybral to nejlepší z náboženství a mravů Egypta a Palestiny a spojením těchto obyčejů s tradicemi učení Melkísedeka vytvořil hebrejský systém náboženských obřadů.
96:5.4 (1058.2) Mojžíš věřil v Prozřetelnost; on se doslova nakazil egyptským učením o nadpřirozeném řízení Nilu a jiných přírodních živlů. Mojžíš měl vznešenou představu o Bohu, ale byl naprosto upřímný, když učil Hebrejce, že když budou poslušní Bohu, tak „On vás bude milovat, žehnat vám a rozmnožovat vás. On rozmnoží plody vašeho lůna a plody vaší země─obilí, víno, olej a vaše stáda. Bude se vám dařit lépe než jiným národům a Hospodin, váš Bůh, vás zbaví všech nemocí a nesešle na vás žádnou ze zlých chorob Egypta“. Mojžíš také řekl: Vzpomeňte si na Hospodina, vašeho Boha, protože on je ten, kdo vám dává sílu zbohatnout“. „Budete půjčovat mnoha národům, ale vy si půjčovat nebudete. Budete vládnou mnoha národům, ale ony nebudou vládnou vám“.
96:5.5 (1058.3) Ale byl to žalostný pohled vidět jak Mojžíšova ušlechtilá mysl se snaží přizpůsobit vznešenou koncepci El Elyona, Nejsvrchovanějšího, chápání zaostalých a negramotných Hebrejců. Na své shromážděné vůdce hřímal: „Hospodin, váš Bůh, je jediný Bůh; a žádný jiný bůh není“; zatímco zmatenému davu hlásal: „Kdo se podobá vašemu Bohu mezi všemi bohy?“ Mojžíš zaujal odvážný a částečně úspěšný postoj proti fetišům a modlářství když prohlásil: „V ten den, kdy váš Bůh k vám hovořil z hory Choréb uprostřed ohně, jste neviděli žádný jeho obraz“. Také zakázal vytváření jakýchkoliv symbolů.
96:5.6 (1058.4) Mojžíš se bál prohlásit milosrdenství Jahveho a upřednostňoval vnášet mezi svůj lid strach před Boží spravedlností. Říkal: „Hospodin, váš Bůh, je Bohem Bohů a Hospodin Hospodinů, velký Bůh, mocný a hrozný Bůh, v jehož očích jsou si všichni rovni“. Aby získal kontrolu nad divokými klany, prohlásil: „Váš Bůh zabíjí, když mu nejste poslušní; on léčí a dává život, když jste mu poslušní“. Ale Mojžíš tyto kmeny učil, že se stanou vyvoleným národem Boha pouze pod podmínkou, že dodržují všechna jeho přikázání a řídí se všemi jeho zákony“.
96:5.7 (1058.5) V těch dávných dobách se Hebrejci neučili o milosrdenství Boha. Oni znali Boha jako „Všemocného; Hospodina války, Boha bojů, slavného svoji silou a který pobíjí své nepřátele na kusy“. „Hospodin, váš Bůh, je s vámi ve vašem táboře, aby vás spasil“. Izraelité věřili, že jejich Bůh je miluje, ale který také „zatvrdil srdce faraóna“ a „zaklel jejich nepřátele“.
96:5.8 (1058.6) Ačkoliv Mojžíš předal dětem Izraele matné představy o univerzálním a dobročinném Božstvu, v celku, v jejich každodenním vnímání Jahveho se Bůh jen velmi málo lišil od kmenových bohů okolních národů. Jejich představa o Bohu byla primitivní, surová a antropomorfní. Po Mojžíšově smrti se tyto beduínské kmeny rychle vrátily zpět k polobarbarským ideám o svých starých bozích hory Choréb a pouště. Rozšířená a vznešenější vize Boha, kterou občas prezentoval Mojžíš svým vůdcům, se zanedlouho ztratila ze zřetele a většina národa se vrátila k uctívání svých fetišistických zlatých telat─symbol Jahveho u palestinských pastevců.
96:5.9 (1059.1) V době, kdy Mojžíš předal vedení Hebrejců Jóšuovi, seskupil dohromady tisíce příbuzných potomků Abrahama, Náchora, Lota a dalších příbuzenských kmenů a sjednotil je do soběstačného a částečně samosprávného národa kočovných válečníků.
96:6.1 (1059.2) Po smrti Mojžíše jeho vznešená koncepce o Jahvem velmi rychle upadala. Jóšua a vůdcové Izraele i nadále zachovávali Mojžíšovy tradice všemoudrého, dobročinného a všemocného Boha, ale obyčejní lidé se rychle vrátili ke starší pouštní ideji o Jahvem. A tento návrat k primitivní koncepci Božstva pokračoval vzrůstající měrou během následujícího vládnutí různých kmenových šejků, tak zvaných Soudců.
96:6.2 (1059.3) Období výjimečné osobnosti Mojžíše udržovalo v srdcích jeho následovníků naději na stále se zvětšující koncepci Boha, ale když dorazili do úrodných oblastí Palestiny, rychle se vyvinuli z kočovných pastevců do usazených a poněkud usedlých zemědělců. A tato evoluce životních praktik a změna náboženského postoje si vyžadovaly více či méně celkovou změnu v charakteru jejich vnímání podstaty svého Boha, Jahveho. V průběhu začínající přeměny nelítostného, hrubého, přísného a hřímajícího pouštního boha hory Sinaj do pozdější koncepce Boha lásky, spravedlnosti a soucitu, Hebrejci téměř úplně zapomněli na vznešené učení Mojžíše. Oni málem přišli o celou koncepci monoteizmu; málem přišli o svoji příležitost stát se národem, který bude sloužit jako důležitý článek v duchovní evoluci Urantie, a tím společenstvím lidí, které zachová Melkísedekovo učení o jediném Bohu až do doby inkarnace poskytnutého Syna tohoto Otce všemohoucího.
96:6.3 (1059.4) Nesmírná snaha Jóšui udržet představu Jahveho v myslích svých soukmenovců byla příčinou jeho prohlášení: „Já budu s vámi, tak jako jsem byl s Mojžíšem; já vás nezklamu a neopustím vás“. Jóšua přišel na to, že je nutné kázat svému malověrnému národu přísné evangelium, národu, který až příliš ochotně uvěří svému starému a místnímu náboženství, ale neochotně postoupí kupředu v náboženství víry a spravedlnosti. Základem učení Jóšui byla slova: „Jahve je svatý Bůh; on je ostražitý Bůh; on vám neodpustí vaše provinění a vaše hříchy“. Nejvyšší představa této doby zobrazovala Jahveho jako „Boha síly, soudu a spravedlnosti“.
96:6.4 (1059.5) Ale i v této temné době se čas od času objevil osamělý učitel, hlásající Mojžíšovu koncepci božskosti: „Vy, děti zla, nemůžete sloužit Bohu, protože on je svatý Bůh“. „Může smrtelný člověk být spravedlivější Boha? Může člověk být čistější svého Tvůrce?“ Můžete nalézt Boha? Můžete v dokonalosti dostihnout Všemohoucího? Zřete, Bůh je veliký a my ho neznáme. Dotýkáním se Všemohoucího ho nalézt nemůžeme“.
96:7.1 (1060.1) Pod vedením svých šejků a knězů si Hebrejci pomalu upevňovali svoji pozici v Palestině. Ale brzy se vrátili zpět k zaostalým vírám pouště a převzali od Kenaanců méně progresivní náboženské praktiky. Stal se z nich modlářský a nemravný dav a jejich idea Božstva upadla hluboko pod egyptské a mezopotamské koncepce Boha, které byly udržovány několikerými přežívajícími šálemskými skupinami a které jsou popsány v Žalmech v takzvané Knize Jób.
96:7.2 (1060.2) Žalmy jsou dílem dvaceti a více autorů; mnohé z nich byly napsány egyptskými a mezopotamskými učiteli. V těch dobách, kdy Levanta uctívala přírodní bohy, tam byl stále ještě značný počet těch, kdo věřil v nadvládu El Elyona, Nejsvrchovanějšího.
96:7.3 (1060.3) Žádná jiná sbírka náboženských spisů nevyjadřuje takovou bohatost nadšení a inspirujících idejí o Bohu jako Kniha Žalmů. A bylo by velmi prospěšné, kdyby při pročítání této nádherné sbírky ctihodnéí literatury se jeden zamyslel nad zdrojem a chronologií každého jednotlivého chvalozpěvu velebení a uctívání a vzal v úvahu, že žádná jiná samostatná sbírka nepokrývá takové velké časové rozmezí. Tato Kniha Žalmů je záznamem rozdílných koncepcí Boha, uctívaných věřícími šálemského náboženství po celé Levantě a zahrnující úplné období od Amenemopa po Izajáše. V Žalmech je Bůh vylíčen ve všech fázích vnímání, od primitivní ideje kmenového božstva po nesmírně rozšířený ideál pozdějších Hebrejců, ve kterém je Jahve zobrazen jako milující vládce a soucitný Otec.
96:7.4 (1060.4) A z tohoto pohledu tato skupina Žalmů představuje nejcennější a nejprospěšnější kolekci zbožných pocitů, jaká kdy byla sestavena člověkem v době před dvacátým stoletím. Zbožňující duch této sbírky chvalozpěvů převyšuje všechny ostatní duchovní knihy světa.
96:7.5 (1060.5) Různorodé zobrazení Božstva v Knize Jób je prací více než dvaceti mezopotamských náboženských učitelů po dobu téměř tři sta let. A když čtete vznešenou koncepci božskosti, která je k nalezení v této sbírce mezopotamských vír, poznáte, že v době duchovního úpadku Palestiny byla idea pravého Boha nejlépe zachována v okolí Uru a Kaldeji.
96:7.6 (1060.6) Obyvatelé Palestiny často pochopili moudrost a všeprostupnost Boha, ale málokdy jeho lásku a soucit. Jahve té doby „posílá zlé duchy, aby pokořili duše jeho nepřátel“; on přináší blahobyt svým vlastním a poslušným dětem, ale proklíná a tvrdě soudí všechny ostatní. „On překazí úmysly lstivých; chápe moudré v jejich vlastních nástrahách“.
96:7.7 (1060.7) Pouze v Uru se objevil hlas, hlásající milosrdenství Boha: „On se bude modlit k Bohu a nalezne jeho přízeň a s radostí spatří jeho tvář, protože Bůh dá člověku božské právo“. Tak se z Uru šířilo učení o spasení a božská blahovůle skrze víru. „On je milosrdný ke kajícímu a říká: „Spas ho od smrti, protože já jsem našel, jak splatit jeho hříchy“. Jestli někdo řekne: „Zhřešil jsem a překroutil pravdu, ale neměl jsem z toho žádný užitek“, Bůh spasí jeho duši a on uvidí světlo“. Ani jednou od časů Melkísedeka neslyšel svět Levanty takové zvučné a jásající sdělení o spasení člověka, jakým bylo toto pozoruhodné učení Elíha─proroka z Uru a kněze šálemských věřících, představujících však pouze jen to, co zůstalo po tehdejší kolonii Melkísedeka v Mezopotámii.
96:7.8 (1061.1) A tak zbytky šálemských misionářů Mezopotámie udržovaly světlo pravdy během období rozpadu hebrejských národů až do doby objevení se prvního z dlouhé řady učitelů Izraele, kteří se nikdy nezastavili v budování koncepce za koncepcí, dokud nedosáhli uskutečnění ideálu Vesmírného Otce-Tvořitele všeho─vrcholu evoluce koncepce o Jahvem.
96:7.9 (1061.2) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 97
97:0.1 (1062.1) DUCHOVNÍ vůdcové hebrejců udělali něco, co se před nimi jiným nepodařilo dosáhnout─oni zbavili svého Boha lidských vlastností, aniž by ho přeměnili do abstraktního Božstva, pochopitelného pouze filozofy. Také obyčejní lidé byli schopni vážit si vyspělou koncepci o Jahve jako o Otci, když ne jednotlivce, tak alespoň celého národa.
97:0.2 (1062.2) Představa o osobnosti Boha, jasně vyložena v šálemském učení v době Melkísedeka, byla v čase útěku z Egypta nejasná a mlhavá a jen postupně se vyvíjela v hebrejském myšlení z generace na generaci v reakci na učení duchovních vůdců. Vnímání osobnosti Jahve bylo mnohem souvislejší ve své progresivní evoluci, než tomu bylo u mnoha jiných vlastností Božstva. Od Mojžíše k Malachiáši proběhl v myšlení Hebrejců téměř nepřerušený růst tvoření představy o osobnosti Boha a tato koncepce byla nakonec povýšena a vylepšena učeními Ježíše o nebeském Otci.
97:1.1 (1062.3) Nepřátelský nátlak sousedních palestinských národů brzy naučil hebrejské šejky tomu, že nebudou mít naději na přežití, pokud nesjednotí své jednotlivé kmeny pod centralizované vedení. A toto centralizované administrativní řízení poskytlo větší možnost pro působení Samuela jako učitele a reformátora.
97:1.2 (1062.4) Samuel vzešel z dlouhé řady šálemských učitelů, kteří vytrvali v udržování pravd Melkísedeka jako součást svého náboženství. Tento učitel byl charismatickým a odhodlaným člověkem. Pouze jeho velké zanícení ve spojení s jeho mimořádným odhodláním mu umožnily odolat téměř všeobecnému odporu, se kterým se setkal, když začal obracet Izrael zpět k uctívání nejvyššího Jahve Mojžíšovy doby. Ale i tak se mu to podařilo jen částečně; k uctívání vyšší koncepce získal Jahve nazpět pouze inteligentnější polovinu Hebrejců; druhá polovina pokračovala v uctívání kmenových bohů své země a držela se primitivnější koncepce o Jahvem.
97:1.3 (1062.5) Samuel byl hrubým typem člověka, praktickým reformátorem, který dokázal se svými druhy za jediný den zničit dvě desítky svatyní Baaly. Progres, kterého dosáhl, byl dílem čiré síly a donucení; kázal málo, učil málo, ale jednal. Jeden den zesměšňoval kněze Baalu, příští den rozsekal na kusy zajatého krále. On oddaně věřil v jediného Boha a měl o tomto jediném Bohu jasnou představu jako o stvořiteli nebes a země. „Pilíře země jsou Hospodinovy a on na nich upevnil svět“.
97:1.4 (1063.1) Ale největším přínosem Samuela pro rozvoj koncepce Božstva bylo jeho přesvědčivé prohlášení o tom, že Jahve je stálý, navždy zůstává stejným ztělesněním neomylné dokonalosti a božskosti. V těch dobách byl Jahve vnímán jako vrtošivý Bůh s podezíravými sklony, vždy litující, že udělal to či ono; ale nyní, poprvé od útěku Hebrejců z Egypta, uslyšeli tato překvapivá slova: „Opora Izraele nebude lhát, ani se kát, protože on není člověk, který by se měl kát“. Byla prohlášena stabilita ve vztazích s Božskostí. Samuel znovu zdůraznil Melkísedekovu úmluvu s Abrahamem a prohlásil, že Hospodin Bůh Izraele je zdrojem pravdy, stability a stálosti. Hebrejci vždy pohlíželi na svého Boha jako na člověka, nadčlověka, vznešeného ducha neznámého původu; ale nyní uslyšeli o tom, že dřívější duch hory Choréb povýšil do postavení stálého Boha s tvůrčí dokonalostí. Samuel pomáhal vyvíjející se koncepci o Bohu vystoupit nad proměnlivý stav lidských myslí a nestálosti smrtelné existence. Pod vlivem jeho učení Bůh Hebrejců začínal svůj vzestup od ideje kmenových bohů k ideálu všemocného a stálého Tvořitele a Dohlížitele nad vším tvořením.
97:1.5 (1063.2) A on opět učil o upřímnosti Boha, o jeho spolehlivosti při dodržení smlouvy. Samuel řekl: „Hospodin neopustí svůj národ“. „On s námi uzavřel věčnou smlouvu, trvalou a neměnnou“. A tak se po celé Palestině ozýval hlas, vyzývající k návratu k uctívání nejvyššího Jahve. Tento stále energický učitel prohlásil: Jsi veliký Hospodine, Bože, protože není nikoho tobě rovného a není žádný jiný Bůh kromě tebe“.
97:1.6 (1063.3) Předtím Hebrejci pohlíželi na přízeň Jahveho hlavně z pohledu materiálního blahobytu. Byl to ohromný šok pro Izrael a téměř stál Samuela život, když se odvážil prohlásit: „Hospodin obohacuje i ožebračuje; on ponižuje i povyšuje. On pozvedá chudé z prachu a vyzdvihuje žebráky mezi prince, aby zdědili trůn slávy“. Od časů Mojžíše nebyly proneseny k těm prostým a méně šťastnějším takové utěšující sliby a tisíce zoufajících chudáků dostalo naději, že budou moci zlepšit svoje duchovní postavení.
97:1.7 (1063.4) Ale Samuel nepokročil příliš daleko za koncepci kmenového boha. On proklamoval Jahveho, který stvořil všechny lidi, ale v prvé řadě se zabýval Hebrejci, svým vyvoleným národem. Ale i přesto, tak jako za doby Mojžíše, byla opět představa o Bohu zobrazena jako Božstvo, které je svaté a spravedlivé. „Není nikdo svatý, jako Hospodin. Kdo se může srovnávat s tímto svatým Hospodinem Bohem?“
97:1.8 (1063.5) S uplynulými roky zestárlý šedovlasý vůdce pokročil ve vnímání Boha, protože prohlásil: „Hospodin je Bohem vědění a on hodnotí činy. Hospodin bude soudit všechny konce světa, projevovat soucit k soucitným a ke spravedlivému člověku on bude také spravedlivý“. Tady už jsou vidět záblesky milosrdenství, ačkoliv jsou omezeny pro ty, kteří jsou milosrdní. Později zašel ještě dále, když v době nepřízně osudu vyzýval svůj národ: „Odevzdejme se do rukou Hospodina, protože jeho milosrdenství je veliké“. „Pro Hospodina není žádnou překážkou spasit mnohé či několik“.
97:1.9 (1063.6) A tento postupný rozvoj představy o charakteru Jahveho pokračoval za přispění Samuelových nástupců. Oni se snažili představit Jahveho jako Boha dodržujícího smlouvu, ale stěží udržovali tempo, nasazené Samuelem; nedokázali rozvinout ideu o Božím milosrdenstvím, tak jak ji vnímal před nimi Samuel. Nastal pomalý posun zpět k uznání jiných bohů, bez ohledu na tvrzení, že Jahve je nade všemi. „Království náleží tobě Ó Hospodine a ty jsi nejvyšší představený všech“.
97:1.10 (1064.1) Základní myšlenkou této éry byla boží moc; proroci této epochy kázali náboženství, určené na podporu krále na hebrejském trůnu. „Tobě, Ó Hospodine, přináleží síla a moc a sláva a vítězství a majestátnost. Ve tvých rukou je pravomoc a síla a všechny můžeš udělat velkými a silnými“. Takový byl stav představy o Bohu v době Samuela a jeho bezprostředních nástupců.
97:2.1 (1064.2) V desátém století před Kristem se hebrejský národ rozdělil na dvě království. V obou těchto politických částech usilovalo mnoho učitelů pravdy o zastavení zpátečnického proudu duchovního úpadku, který nastal a zhoubně pokračoval po válce, která národ rozdělila. Ale tyto snahy rozvinout hebrejské náboženství nebyly úspěšné, dokud nezačal se svým učením odhodlaný a nebojácný bojovník za spravedlnost─Elijáš. Elijáš obnovil v severním království představu o Bohu, která se podobala té za doby Samuela. Elijáš měl málo příležitostí představit progresivní koncepci Boha; byl velmi zaměstnán, stejně jako předtím Samuel, ničením oltářů Baaly a demolováním idolů falešných bohů. A on uskutečňoval své reformy navzdory odporu modlářského panovníka; jeho úkol byl gigantičtější a obtížnější, než kterému čelil Samuel.
97:2.2 (1064.3) Když byl Elijáš odvolán, jeho věrný druh Elíša převzal jeho práci a s neocenitelnou pomocí málo známého Míkajáše udržoval světlo pravdy při životě v Palestině.
97:2.3 (1064.4) Ale toto nebyla doba progresu v představě o Božstvu. Hebrejci ještě nepostoupili ani k ideálu Mojžíše. Éra Elijáše a Elíši skončila tím, že lepší třídy se vrátily k uctívání nejvyššího Jahveho a byly svědkem obnovení ideje Univerzálního Tvořitele přibližně do takového stavu, ve kterém ji zanechal Samuel.
97:3.1 (1064.5) Dlouhotrvající spor mezi věřícími v Jahveho a stoupenci Baaly byl spíše sociálně-ekonomickým střetem ideologií, než rozdílností v náboženských vírách.
97:3.2 (1064.6) Obyvatelé Palestiny měli rozdílné postoje ve vztahu k soukromému vlastnictví půdy. Jižní čili potulné kmeny (Jahvejité) se dívaly na půdu jako na nezadatelnou─jako dar Božstva klanu. Oni tvrdili, že půda se nemůže prodávat, ani zastavovat. „Jahve řekl: Země se nemůže prodávat, protože země náleží mně“.
97:3.3 (1064.7) Severní a usazenější Kenaanci (Baalité) volně kupovali, prodávali a zastavovali svoji půdu. Slova Baal znamená vlastník. Kult Baala byl založen na dvou hlavních doktrínách: První dovolovala výměnu majetku, smluv a úmluv─právo koupit a prodat půdu. Druhá vycházela z předpokladu, že Baal sešle déšť─byl bohem úrodnosti půdy. Dobrá úroda závisela na blahovůli Baaly. Tento kult se zajímal převážně o půdu, její vlastnictví a její úrodnost.
97:3.4 (1065.1) Všeobecně vzato, následovníci Baaly vlastnili domy, půdu a otroky. Byli to aristokratičtí vlastníci půdy a žili ve městech. Každý Baal měl svatyni, kněžstvo a „svaté ženy“─rituální prostitutky.
97:3.5 (1065.2) Z těchto základních rozdílných vztahů k půdě se vyvinuly krutě nepřátelské sociální, ekonomické, morální a náboženské postoje mezi Kenaanci a Hebrejci. Tento sociálně-ekonomický spor se stal výslovně náboženským konfliktem až za časů Elijáše. S příchodem tohoto agresivního proroka se tento sporný bod řešil v mnohem napjatějších náboženských rovinách─Jahve versus Baal─a skončil triumfem Jahveho a následným posunem k monoteizmu.
97:3.6 (1065.3) Elijáš přesunul spor Jahve-Baal od rozepře o půdě k náboženskému aspektu hebrejských a kenaanských ideologií. Když Achab úkladně zabil Nabóta a jeho rodinu, aby se zmocnil jejich půdy, Elijáš napadl morální aspekt starých zákonů o půdě a zahájil svoje útočné tažení proti Baalitům. Byl to také boj venkovanů proti nadvládě měst. Přeměna Jahveho v Elohíma se odehrála hlavně za Elijáše. Tento prorok začal jako pozemkový reformátor a skončil tím, že povznesl Božstvo. Baalů bylo mnoho, Jahve byl jeden─monoteizmus zvítězil nad polyteizmem.
97:4.1 (1065.4) Velký krok v přeměně kmenového boha─Jahveho raných Hebrejců, kteří mu po tak dlouhou dobu přinášeli oběti a uctívali ho obřady─k Bohu, trestajícího zločin a nemravnost také i u svého vlastního národa, udělal Ámos, který pocházel z jižní pahorkatiny a pranýřoval zločinnost, opilství, tyranii a nemorálnost severních kmenů. Od dob Mojžíše nebyly v Palestině nikdy takové pronikavé pravdy prohlášeny.
97:4.2 (1065.5) Ámos nebyl pouhým obnovitelem a reformátorem; on odhalil nové představy o Božstvu. On o Bohu hlásal mnohé z toho, co kázali jeho předchůdci a odvážně napadl víru v Božskou Bytost, která tolerovala hřích ve svém takzvaném vyvoleném národě. Poprvé od časů Melkísedeka člověk uslyšel veřejné odsouzení dvojitého metru národní spravedlnosti a morálky. Poprvé ve své historii Hebrejci uslyšeli, že jejich vlastní Bůh─Jahve─nebude již dále tolerovat zločinné jednání a hřích v jejich životech, tak jak to dělá u všech ostatních národů. Ámos vytvořil obraz přísného a spravedlivého Boha Samuela a Elijáše, ale také viděl Boha, který nedělal rozdíly mezi Hebrejci a jakýmkoliv jiným národem, když se jednalo o potrestání prohřešení. To byl přímý útok na egoistickou doktrínu „vyvoleného národa“ a mnoho Hebrejců té doby to tvrdě odmítalo.
97:4.3 (1065.6) Ámos řekl: „Hledejte toho, kdo zformoval hory a stvořil vítr, kdo vytvořil sedm hvězd a Orion, kdo mění stín smrti v jasné ráno a den dělá temným jako noc“. A při odsuzování svých polonáboženských, prospěchářských a někdy nemorálních druhů se snažil vyobrazit neúprosnou spravedlnost neměnného Jahveho, když řekl o zločincích: „I když si kopou cestu do pekla, já je odtamtud dostanu; i když stoupají k nebesům, já je odtamtud srazím“. „A i když padnou do zajetí svých nepřátel, pak zamířím meč spravedlnosti a on je zahubí“. Ámos ještě více vyděsil své posluchače, ukazující na ně svým kárajícím a obviňujícím prstem, když prohlásil ve jménu Jahveho: „Já nikdy nezapomenu nic z toho, co jste udělali“. „Já rozseji domov Izraele mezi všechny národy, tak jak se prosívá pšenice sítem“.
97:4.4 (1066.1) Ámos prohlásil Jahveho „Bohem všech národů“ a varoval Izraelce, že rituál nesmí nahrazovat poctivost. A ještě předtím, než byl tento statečný učitel ukamenován k smrti, rozšířil dostatek kvasinek pravdy, aby zachránil učení o nejvyšším Jahvem; zabezpečil další pokračování evoluce Melkísedekova sdělení.
97:4.5 (1066.2) Ozeáš přišel po Ámosovi a po jeho učení o univerzálním Bohu spravedlnosti se vzkříšením Mojžíšovy koncepce Boha lásky. Ozeáš kázal odpuštění skrze kajícnost a ne přinášením obětí. Hlásal evangelium láskyplné péče a božského milosrdenství, říkajíc: „Já se navždy s vámi zasnoubím; ano, já se s vámi zasnoubím v pravdě a spravedlnosti, v lásce a milosrdenství. Já se také s vámi zasnoubím ve věrnosti“. Budu je milovat upřímně, protože se na ně nehněvám“.
97:4.6 (1066.3) Ozeáš byl svědomitým pokračovatelem morálních varováních Ámose, říkajíc o Bohu: „Jsem žádostiv je kárat“. Ale Izraelité považovali za kruté zacházení, hraničící s velezradou, když řekl: „Já řeknu těm, kteří nebyli mým lidem, že „jsou mým lidem“ a oni řeknou „ty jsi náš Bůh“. On pokračoval v kázání kajícnosti a odpuštění, říkajíc: „Já vyléčím jejich špatnosti; budu je milovat upřímně, protože se na ně nehněvám“. Ozeáš hlásal nepřetržitě naději a odpuštění. Základem jeho poselství vždy bylo: „Já budu milosrdný k mému lidu. Oni nebudou znát jiného Boha, pouze mne, protože není žádný jiný spasitel, kromě mne“.
97:4.7 (1066.4) Ámos podnítil nacionální vědomí Hebrejců k poznání toho, že Jahve jim neodpustí jejich zločiny a hříchy, poněvadž jsou domněle vyvoleným národem, zatímco Ozeáš rozezvučel první tóny pozdějších milosrdných akordů božského soucitu a láskyplné péče, které byly tak nádherně zpívány Izajášem a jeho druhy.
97:5.1 (1066.5) To byla doba, kdy někteří kázali o krutém potrestání za osobní hříchy a národnostní zločiny u severních klanů, zatímco jiní předpovídali živelné pohromy jako odplatu za přečiny jižního království. Bylo to právě bezprostředně po probuzení vědomí a svědomí hebrejských národů, kdy se objevil první Izajáš.
97:5.2 (1066.6) Izajáš pokračoval v kázání o věčné podstatě Boha, jeho nekonečné moudrosti a jeho věčně dokonalé spolehlivosti. On představil Boha Izraele slovy: „Já udělám soudnost mírou a spravedlnost váhami“. Hospodin vás zbaví vašeho soužení a vašeho strachu a tvrdého otročení, ve kterém jste sloužili“. „A za vámi uslyší vaše uši hlas, říkající „toto je ta cesta, jděte po ní“. „Zřete, Bůh je moje spása; budu mu věřit a nebudu se ho bát, protože Hospodin je moje síla a moje píseň“. „Přijďte a já rozsoudím, říká Bůh. I když vaše hříchy budou jako červeň, zbělají jako sníh, i když budou rudé jako karmín, zbělají jako vlna“.
97:5.3 (1066.7) Hovoříc k Hebrejcům, kteří byli posedlí strachem a duševně hladoví, tento prorok řekl: „Povstaňte a sviťte, protože přišlo vaše světlo a sláva Hospodina se vznesla nad vámi“. „Duch Hospodina je při mně, protože Hospodin mne posvětil kázáním dobrých zvěstí pokorným; poslal mne spojit zoufalé, prohlásit svobodu zajatých a osvobodit ty, kteří jsou spoutáni“. „Budu se nadmíru radovat z Hospodina, moje duše bude veselá z mého Boha, protože on mně oblékl do šatů spasení a přikryl mne svým rouchem spravedlnosti“. „Ve všech jejich souženích se soužil s nimi a anděl jeho přítomnosti je spasil“. Svojí láskou a svým milosrdenstvím je vykoupil“.
97:5.4 (1067.1) Po tomto Izajášovi přišli Micheáš a Abdijáš, kteří stvrdili a zkrášlili jeho evangelium uspokojující duši . A tito dva stateční poslové neohroženě pranýřovali kněžské rituály Hebrejců a nebojácně napadli celý systém obětování.
97:5.5 (1067.2) Micheáš odsoudil „vládce, kteří soudí za úplatek a kněze, kteří učí za mzdu a proroky, kteří věští za peníze“. On učil o tom, že přijde den osvobození od pověr a kněžských intrik a říkal: „každý člověk bude sedět pod svojí vlastní révou a nikoho se nebude bát, protože všichni lidé, každý člověk, bude žít v souladu se svým vnímáním Boha“.
97:5.6 (1067.3) Podstata poselství Micheáše zůstávala stále stejná: „Předstoupím před Boha se spálenou obětí? Spokojí se Hospodin s tisíci berany, nebo s deseti tisíci řekami oleje? Mám obětovat svého prvorozeného za své přestupky, plod mého těla za hříchy mé duše? On mně ukázal, ó člověče, co je správné; a to, co od tebe Hospodin požaduje, je konat spravedlivě, milovat soucit a nechat se pokorně vést tvým Bohem“. Byla to významná epocha; byly to opravdu vzrušující časy, kdy před více než dvěma a půl tisíciletími smrtelný člověk uslyšel a některý i uvěřil takovým osvobozujícím poselstvím. A kdyby nebylo houževnatého odporu kněží, tito učitelé by zrušili celý krvavý obřad hebrejského náboženského rituálu.
97:6.1 (1067.4) Zatímco několik učitelů pokračovalo ve vykládání evangelia Izajáše, byl to Jeremjáš, na němž zůstalo, aby udělal následující odvážný krok pro zmezinárodnění Jahveho, Boha Hebrejců.
97:6.2 (1067.5) Jeremjáš neohroženě prohlásil, že Jahve není na straně Hebrejců v jejich vojenských bojích s jinými národy. Tvrdil, že Jahve je Bohem celé země, všech národů a všech lidí. Učení Jeremjáše bylo hřebenem sílící vlny zmezinárodňování Boha Izraele; jednou a provždy tento nebojácný prorok prohlásil, že Jahve je Bohem všech národů a že není žádný Osiris pro Egypťany, Bél pro Babyloňany, Ašchúr pro Asyřany, či Dágon pro Filištíny. A takto se náboženství Hebrejců podílelo na renesanci monoteizmu v celém světě, která začala přibližně v této době; konečně koncepce Jahveho povýšila na úroveň Božstva s planetární a také kosmickou důstojností. Ale mnoho společníků Jeremjáše si jen těžko dokázalo představit Jahveho odděleně od hebrejského národa.
97:6.3 (1067.6) Jeremjáš také kázal o spravedlivém a milujícím Bohu, jak ho vylíčil Izajáš, prohlašujíc: „Ano, miluji vás věčnou láskou a tudíž vás s láskyplnou péčí vedu“. „Proto on nesužuje svévolně lidské syny“.
97:6.4 (1067.7) Tento neohrožený prorok řekl: „Spravedlivý je náš Hospodin, velkomyslný rádce a mocný ve svých činech. On vidí všechno, co lidé dělají a každému dá v souladu s jeho cestou a podle zásluh“. Ale bylo to považováno za rouhačskou zradu, když při obléhání Jeruzaléma řekl: „A nyní dávám tyto země do rukou Nebukadnezara, krále Babylonu, mého služebníka“. A když pak Jeremjáš obhajoval kapitulaci města, kněží a občanští vládcové ho uvrhli do bahnité jámy temného žaláře.
97:7.1 (1068.1) Zničení hebrejského národa a jeho zajetí v Mezopotámii by mohlo přinést obrovský užitek pro jejich rozvinující se teologii, kdyby nebylo zarytého jednání jejich kněží. Jejich národ byl poražen armádami Babylonu a jejich nacionalistický Jahve utrpěl v důsledku mezinárodních kázání duchovních vůdců. A právě rozmrzelost nad ztrátou svého národního boha přivedla židovské kněze k tak rozsáhlému vymýšlení bájí a rozmnožování zázraků v událostech hebrejské historie, aby se tak pokusili vrátit Židy do role vyvoleného národa a dokonce s novou a rozšířenou idejí zmezinárodněného Boha všech národů.
97:7.2 (1068.2) Během svého zajetí Židé byli značně ovlivněni babylonskými tradicemi a legendami, i když je nutno poznamenat, že věrohodně vylepšili mravní povahu a duchovní význam kaldejských příběhů, které si osvojili, třebaže tyto legendy natrvalo překroutili, aby odrážely čest a slávu předků a historie Izraele.
97:7.3 (1068.3) Tito hebrejští kněží a písaři měli ve svých myslích jedinou ideu a tou byla obnova židovského národa, vylepšení hebrejských tradic, povznesení své rasové historie. Jestli existuje nelibost nad faktem, že tito kněží vnutili své mylné ideje takové velké části západního světa, je potřeba si uvědomit, že to neudělali záměrně; oni netvrdili že jejich spisy jsou božím vnuknutím; oni neprohlašovali, že píšou svatou knihu. Oni pouze připravovali učebnici, určenou k tomu, aby posílila slábnoucí odvahu jejich druhů v zajetí. Jejich cílem rozhodně bylo pozvednout národní duch a morálku svých krajanů. Zůstalo to na pozdějších písařích, aby sestavili tyto a jiné písemnosti do příručky údajně hodnověrného učení.
97:7.4 (1068.4) Po skončení zajetí židovští kněží začali s těmito písemnostmi volně nakládat, ale v jejich působení na své zajaté druhy jim značně bránila přítomnost mladého a nezdolného proroka, Izajáše druhého, který otevřeně konvertoval k Bohu spravedlnosti, lásky, čestnosti a soucitu staršího Izajáše. Tak jako Jeremjáš, také on věřil, že Jahve se stal Bohem všech národů. Své teorie o podstatě Boha kázal takovým působivým způsobem, že získal konvertity rovným dílem z řad Židů a jejich uchvatitelů. A tento mladý prorok zanechal svá učení v písemné podobě, která se zaujatí a zatvrzelí kněží snažili v žádném směru s ním nespojovat, ačkoliv pouhá úcta k jejich kráse a ušlechtilosti vedla k jejich začlenění do spisů předchozího Izajáše. Proto spisy tohoto druhého Izajáše je možno nalézt ve stejnojmenné knize v kapitolách od čtyřiceti do padesáti pěti.
97:7.5 (1068.5) Žádný prorok, nebo náboženský učitel od Machiventy k Ježíši nedosáhl takové vysoké představy o Bohu, jakou hlásal druhý Izajáš ve dnech zajetí. To nebyl žádný malý, antropomorfický, člověkem vytvořený Bůh, o kterém tento duchovní vůdce kázal. „Pohleď, on pozvedá tyto ostrovy jako maličkosti“. „A tak, jak je nebe vyšší než země, tak jsou moje cesty vyšší než vaše a moje myšlenky vyšší než vaše myšlenky“.
97:7.6 (1069.1) Konečně Machiventa Melkísedek viděl lidské učitele představovat smrtelnému člověku opravdového Boha. Podobně jako Izajáš první i tento vůdce kázal o Bohu jako o univerzálním tvořiteli a udržovateli. „Já jsem stvořil zemi a umístil na ni člověka. Nestvořil jsem ji zbytečně; vytvořil jsem ji proto, aby byla obydlena“. Já jsem první a poslední; kromě mne není žádný jiný Bůh“. Hovoříc jménem Hospodina Boha Izraele, tento nový prorok řekl: „Nebesa mohou zmizet a země zestárnout, ale moje spravedlnost vytrvá navždy a moje spasení je na věčné věky.“ „Nebojte se, protože já jsem s vámi; neděste se, protože já jsem váš Bůh“. „Není žádný jiný Bůh kromě mne─Bůh spravedlivý a Spasitel“.
97:7.7 (1069.2) A to pro židovské zajatce bylo útěchou, tak jako pro tisíce a tisíce dalších od té doby, slyšet taková slova jako: „To říká Hospodin: „Já jsem tě stvořil a já jsem tě spasil, nazývám tě tvým jménem; jsi můj“. „Když přecházíš přes řeku, já budu s tebou, protože jsi vzácný v mých očích“. „Může žena opominout svého kojence a nemít soucit se svým synem? Ano, může, avšak já na své děti nezapomenu, protože vězte, že jsem je vryl do dlaní svých rukou; a také jsem je přikryl stínem svých rukou“. „Ať hříšník jde svojí cestou a ať nepoctivec má své myšlenky a ať se navrátí zpět k Hospodinu a ten bude k němu milosrdný, protože náš Bůh oplývá odpouštěním“.
97:7.8 (1069.3) Poslyšte znovu evangelium tohoto nového zjevení Boha Šálemu: „On nakrmí svá stáda jako pastýř; vezme ovečky do své náruče a ponese je na svých ňadrech. Dá sílu slabým a těm nemohoucím daruje odolnost. Těm, kdo slouží Hospodinu, se obnoví jejich síla, dostanou křídla jako orli, oni poběží a neunaví se, půjdou a nezeslábnou“.
97:7.9 (1069.4) Tento Izajáš široce rozšířil evangelium zvětšující představy o nejvyšším Jahvem. On se Mojžíšovi vyrovnal svojí výmluvností, kterou zobrazil Hospodina, Boha Izraele jako Vesmírného Tvořitele. Jeho popisování nekonečných vlastností Vesmírného Otce bylo poetické. Nikdo nikdy nedokázal tak krásně hovořit o nebeském Otci. Podobně jako Žalmy, spisy Izajáše patří mezi nejvíce povznášející a nejpravdivější představení duchovní koncepce Boha, jaké kdy uslyšel smrtelný člověk před příchodem Michaela na Urantii. Naslouchejte jeho popisu Božstva: „Já jsem ten vysoký a ušlechtilý, který bydlí ve věčnosti“. Já jsem první i poslední a kromě mne není žádný jiný Bůh“. „A ruka Hospodina není zkrácena, aby nemohla spasit, ani jeho ucho není vytíženo, aby neslyšelo“. A neúnavné kázání tohoto laskavého, ale autoritativního proroka o božské stálosti, věrnosti Boha, se stalo novou doktrínou Židů. On prohlásil, že „Bůh nezapomíná, neopouští“.
97:7.10 (1069.5) Tento smělý učitel prohlásil, že člověk je s Bohem velmi úzce spojen, řka: „Každého, kdo je nazýván mým jménem, jsem stvořil pro svoji slávu a oni budou projevovat moji chválu. Já, já sám odpouštím jejich přečiny z mých vlastních důvodů a jejich hříchy si pamatovat nebudu“.
97:7.11 (1069.6) Poslouchejte, jak tento velký Hebrejec zničil učení o národním Bohu, když se slávou prohlašoval božskost Vesmírného Otce, o kterém řekl: „Nebesa jsou mým trůnem a země je mojí podnožkou“. A současně s tím Bůh Izajáše byl svatý, velkolepý, spravedlivý a nevysvětlitelný. Koncepce rozhněvaného, mstivého a podezíravého Jahveho pouštních beduínů téměř úplně zmizela. Nová koncepce nejvyššího univerzálního Jahveho se objevila v mysli smrtelného člověka, aby se již nikdy neztratila ze zřetele lidí. Pochopení božské spravedlnosti bylo začátkem odstraňování primitivní magie a biologického strachu. Konečně se člověk seznámil s vesmírným zákonem a řádem a s univerzálním Bohem, majícím spolehlivé a trvalé vlastnosti.
97:7.12 (1070.1) A tento kazatel nebeského Boha nikdy nepřestal hlásat, že jeto Bůh lásky. „Já žiji ve vysokém svatém místě a také s těmi, jejichž duch je kajícný a pokorný“. A ještě další slova útěchy říkal tento velký učitel svým současníkům: „A Hospodin vás stále povede a uspokojí vaše duše. Budete jako zalitá zahrada a jako pramen, jehož voda se nikdy neztratí. A když vtrhne nepřítel jako povodeň, duch Hospodina vytvoří obranu proti němu“. A tak opět strach ničící evangelium Melkísedeka a důvěru šířící náboženství Šálemu zářilo jasným světlem pro blaho lidstva.
97:7.13 (1070.2) Prozíravý a odvážný Izajáš účinně zatlačil do pozadí nacionalistického Jahveho svým pozoruhodným zobrazováním velkolepé a univerzální všemohoucnosti nejvyššího Jahveho, Boha lásky, vládce vesmíru a milujícího Otce všeho lidstva. Od těchto velmi důležitých dní vyšší západní koncepce Boha vždy obsahovala všeobecnou spravedlnost, boží milosrdenství a věčnou čestnost. Nádherným jazykem a s nesrovnatelnou přitažlivostí zobrazoval tento velký učitel všemocného Tvořitele jako všemilujícího Otce.
97:7.14 (1070.3) Tento prorok z období babylonského zajetí kázal svým lidem a představitelům mnoha jiných národů, naslouchajíc mu na břehu řeky v Babylonu. A tento druhý Izajáš udělal hodně pro to, aby neutralizoval množství nesprávných a rasově egoistických představ o příchodu slíbeného Mesiáše. Ale tato jeho snaha nebyla příliš úspěšná. Kdyby kněží nevěnovali veškeré své úsilí na vybudování hanebného nacionalismu, učení těchto dvou Izajášů by připravilo cestu pro uznání a přijetí slíbeného Mesiáše.
97:8.1 (1070.4) Tradice, dívat se na zaznamenané životní zkušenosti Hebrejců jako na náboženskou historii a na události ostatního světa jako na světskou historii, je ve značné míře odpovědná za zmatek, existující v lidské mysli při interpretaci historie. A tato potíž vyvstává z toho důvodu, že neexistuje žádná světská historie Židů. Poté, kdy kněží v babylonském exilu připravili nové spisy o domněle zázračných úmluvách Boha s Hebrejci─náboženské historii Izraele, tak jak je vylíčena ve Starém Zákoně, pečlivě a úplně zničili existující záznamy o hebrejských událostech. Byly mezi nimi takové knihy jako „Činy králů Izraele“ a „Činy králů Judeji“, společně s několika více či méně přesnými záznamy o hebrejské historii.
97:8.2 (1070.5) Pro pochopení toho, proč zničující útisk a nepopsatelné násilí světské historie tak děsily zajaté a cizím národem ovládané Židy, že se pokusili o úplné přepsání a přepracování své historie, měli bychom krátce prozkoumat fakta jejich matoucí národní zkušenosti. Je nutno si vzpomenout, že Židé nedokázali vyvinout vhodnou neteologickou filozofii života. Oni bojovali se svojí původní a z Egypta pocházející představou o boží odměně za poctivost, spojenou s krutým trestem za hřích. Drama Jóba bylo určitým protestem proti této mylné filozofii. Upřímný pesimismus Ecclesiastica byl světově moudrou reakcí na tyto příliš optimistické víry v Prozřetelnost.
97:8.3 (1071.1) Ale pět set let nadvlády cizích vládců bylo příliš i pro trpělivé a dlouhodobě trpící Židy. Proroci a kněží začali naříkat: „Jak ještě dlouho, ó Hospodine, jak ještě dlouho?“. Když čestný Žid hledal odpověď v Písmu, jeho zmatenost se ještě více prohloubila. Starý vizionář sliboval, že Bůh bude chránit a pomáhat svému „vyvolenému národu“. Ámos vyhrožoval, že Bůh opustí Izrael, jestliže jeho lid neobnoví normy národní čestnosti. Pisatel Páté knihy Mojžíšovy (Deuteronomium) vylíčil Velkou Volbu jako výběr mezi dobrem a zlem, požehnáním a zatracením. První Izajáš kázal o dobročinném králi-osvoboditeli. Jeremjáš vyhlásil éru vnitřní čestnosti─smlouvu, napsanou na tabulkách srdce. Druhý Izajáš mluvil o spasení skrze usmíření a napravení. Ezechiel hlásal vysvobození prostřednictvím oddané služby a Ezdráš sliboval blahobyt dodržováním zákona. Ale navzdory tomu všemu oni stále zůstávali v zajetí a vysvobození nepřicházelo. Potom Daniel představil drama blížící se „krize“─úchvatný velkolepý obraz bezodkladného ustanovení věčného panování čestnosti, království Mesiáše.
97:8.4 (1071.2) A všechny tyto falešné naděje vedly k takovému stupni národního zklamání a marnosti, že vůdcové Židů byli tak zmateni, že nedokázali uznat a přijmout misi a pomoc božského Rajského Syna, když zanedlouho k nim přišel v lidském těle─inkarnovaný jako Syn Člověka.
97:8.5 (1071.3) Všechna novodobá náboženství hrubě chybovala ve snaze vykládat určité epochy lidské historie jako zázračné události. Ačkoliv je pravdou, že Bůh mnohokráte vložil prozíravě svoji ruku Otce do proudu lidských záležitostí, je chybou považovat teologická dogmata a náboženskou pověrčivost za nadpřirozený sediment, objevující se zázrakem v toku lidské historie. Fakt, že „Nejsvrchovanější vládnou v království lidí“, ještě nemění světskou historii do takzvané náboženské historie.
97:8.6 (1071.4) Autoři Nového Zákona a pozdější křesťanští pisatelé ještě více zkomplikovali překroucenou historii Hebrejců s jejich dobře míněnými pokusy udělat z hebrejských proroků nadpřirozené bytosti. Tak byla historie Hebrejců osudově zneužita jak židovskými, tak i křesťanskými pisateli. Světská hebrejská historie byla zcela dogmatizována. Byla přeměněna ve fikci náboženské historie a byla nevyprostitelně svázána s morálními představami a náboženskými učeními takzvaných křesťanských národů.
97:8.7 (1071.5) Krátký výklad hlavních bodů hebrejské historie ukáže, jak historická fakta byla natolik pozměněna v Babylonu židovskými kněžími, že všední světská historie jejich národa se změnila do smyšlené a posvátné historie.
97:9.1 (1071.6) Nikdy neexistovalo dvanáct izraelských kmenů─ v Palestině se usadily pouze tři, nebo čtyři kmeny. Hebrejský národ vznikl v důsledku spojení takzvaných Izraelitů a Kenaanců. „A děti Izraele pobývaly mezi Kenaanci. A vzaly si jejich dcery za své manželky a daly své dcery synům Kenaanců“. Hebrejci nikdy nevyhnali Kenaance z Palestiny, bez ohledu na to, že záznamy kněží bez váhání tvrdily opak.
97:9.2 (1071.7) Národní povědomí Izraelitů vzniklo v kopcovitém kraji Efrajim; pozdější židovské povědomí mělo svůj původ v jižním klanu Juda. Židé (Judaité) se neustále snažili hanobit a očerňovat historii severních Izraelitů (Efrajitů).
97:9.3 (1072.1) Okázalá historie Hebrejců začíná od doby, kdy Saul sjednotil severní klany, aby odolaly útoku Amónovců na jejich soukmenovce Gileádovce východně od Jordánu. S armádou o něco přes tři tisíc členů porazil nepřítele a právě pro tento hrdinský čin ho horské kmeny udělaly králem. Když exilovaní kněží přepisovali tuto událost, zvýšili Saulovu armádu na 330 000 a přidali kmen Juda na seznam kmenů, které se této bitvy zúčastnily.
97:9.4 (1072.2) Bezprostředně po vítězství nad Amónovci byl Saul zvolen svými vojáky králem. Této volbě nebyl přítomen žádný kněz ani prorok. Ale později kněží uvedli do spisů, že Saula korunoval na krále prorok Samuel na základě božích instrukcí. Udělali to proto, aby ustanovili „božskou rodovou linii“ pro království Davida v Judeji.
97:9.5 (1072.3) Největší ze všech překrouceních historie Hebrejců je spojeno s Davidem. Po vítězství Saula nad Amónovci (které on připsal Jahvemu) Pelištejci začali být znepokojeni a zahájili výpady na severní klany. David a Saul nikdy nenašli společnou řeč. David se šesti sty muži se připojil k Pelištejcům a vydal se na pochod podél pobřeží do Esdraelonu. Nedaleko města Gat Pelištejci přikázali Davidovi opustit bojiště; obávali se, že by se mohl spojit se Saulem. David ustoupil; Pelištejci zaútočili a porazili Saula. Nikdy by se jim to nepodařilo, kdyby David zůstal loajální Izraeli. Davidova armáda byla výběrem mnohajazyčných rebelů, z nichž většina žila na okraji společnosti a prchali před spravedlností.
97:9.6 (1072.4) Tragická porážka Saula Pelištejci v pohoří Gilbóa způsobila ponížení Jahveho mezi bohy v očích okolních Kenaanců. Obvykle by Saulova porážka byla připsána odpadlictví od Jahveho, ale tentokrát ji judaističtí redaktoři přisoudili rituálním přestupkům. Oni potřebovali legendu o Saulovi a Samueli jako minulost pro království Davida.
97:9.7 (1072.5) David se svojí armádou si jako hlavní stan zvolil nehebrejské město Chebrón. Brzy ho jeho krajané prohlásili králem nového judského království. Judea byla z převážné části tvořena nehebrejskými kmeny─Kénijci, Kálebovci, Jebúsejci a dalšími Kenaanci. Byli to kočovníci─pastevci─a proto byli oddaní hebrejské ideji o vlastnictví půdy. Tyto kmeny se držely ideologií pouštních klanů.
97:9.8 (1072.6) Rozdíl mezi náboženskou a světskou historií je dobře ukázán na dvou lišících se příbězích o korunovaci Davida, které jsou uvedeny ve Starém Zákoně. Část světského příběhu o tom, jak jeho stoupenci (jeho armáda) ho korunovali na krále, ponechali v textu nedopatřením kněží, kteří potom připravili zdlouhavý a prozaický popis náboženské historie, kde vylíčili jak prorok Samuel, na základě božího pokynu, vybral mezi svými bratry Davida a formálním způsobem a propracovanými a slavnostními obřady ho pomazal na krále Hebrejců a prohlásil ho za nástupce Saula.
97:9.9 (1072.7) Tolikrát kněží, když připravovali své smyšlené příběhy o zázračných stycích Boha s Izraelem, opomenuli úplně odstranit očividné a věcné údaje již existující v tehdejších spisech.
97:9.10 (1072.8) David se snažil získat politickou sílu tím, že si nejdříve vzal za manželku dceru Saula, potom vdovu po bohatém Nábalovi z Édomu a pak dceru gešúrejského krále Talmaje. Měl ještě šest jebúsejských manželek a to nemluvě o Bat-šebě, ženě Chetejce.
97:9.11 (1073.1) A takovými metodami a z takových lidí David vytvořil fikci o božím království Judeji jako nástupci dědictví a tradic mizejícího severního království efrajimského Izraele. Davidův kosmopolitní kmen Juda byl více nežidovský než židovský; nicméně, ti starší, z potlačeného Efrajimu přišli na jih a „pomazali ho králem nad Izraelem“. Po válečné hrozbě Jebúsejcům s nimi uzavřel dohodu a založil své hlavní město spojeného království v Jébusu (Jeruzalém), což bylo silně obezděné město uprostřed cesty mezi Judou a Izraelem. Pelištejci se vzbouřili a brzy na Davida zaútočili. Po kruté bitvě byli poraženi a opět se Jahve stal „Hospodinem Bohem Davu“.
97:9.12 (1073.2) Ale Jahve se musí z nutnosti rozdělit o tuto slávu s bohy Kenaanců, protože převážná část Davidovy armády nebyli Hebrejci. A tak se ve vašich spisech (po přehlédnutí judaistických redaktorů) objevuje toto výmluvné prohlášení: „Jahve rozdrtil mé nepřátele přede mnou. Proto bylo toto místo nazváno Baal-Perazim“. Udělali to proto, že osmdesát procent Davidových vojáků uctívalo Baala.
97:9.13 (1073.3) David vysvětloval porážku Saula v pohoří Gilbóa tím, že Saul napadl kenaanské město Gibeón, jehož obyvatelé měli mírovou smlouvu s Efrajimci a proto se Jahve od něho odvrátil. Již v době Saula David bránil kenaanské město Keila před Pelištejci a potom si zvolil za svůj hlavní stan jedno z kenaanských měst. Věrný své politice kompromisů s Kenaanci, David vydal sedm potomků Saula Gibeónským, aby je pověsili.
97:9.14 (1073.4) Po vítězství nad Pelištejci dostal do svých rukou „archu Jahveho“, přinesl ji do Jeruzaléma a uctívání Jahveho udělal oficiálním pro své království. Další jeho krok vedl k podmanění okolních kmenů─Edómity, Moábce, Amónovce a Syřany.
97:9.15 (1073.5) Porušením hebrejských mravů získala Davidova zkorumpovaná politická mašinérie osobní vlastnictví půdy na severu a brzy získal kontrolu nad poplatky procházejících karavan, které byly dříve vybírány Pelištejci. A potom přišla řada ukrutných činů, která vyvrcholila vraždou Urijáše. Všechny soudní stížnosti se řešily v Jeruzalému; „starší“ již nevyměřovali spravedlnost. Není divu, že vypukla vzpoura. Dnes by Abšalóm byl možná nazýván demagogem; jeho matka byla Kenaanka. Kromě syna Bat-šeby─Šalomouna─existovalo ještě dalších šest uchazečů o trůn.
97:9.16 (1073.6) Po smrti Davida Šalomoun vyčistil politickou mašinérii od veškerého severního vlivu, ale pokračoval ve stejné tyranii a výběru daní systému svého otce. Šalomoun zruinoval národ svým ohromným dvorem a svým rozsáhlým stavitelským programem: stavěl se Libanonský dům, palác pro dceru Faraóna, chrám Jahveho, královský palác a opravovaly se obranné zdi mnoha měst. Šalomoun vytvořil obrovskou hebrejskou námořní flotilu, řízenou syrskými námořníky a obchodující s celým světem. Jeho harém měl téměř tisíc žen.
97:9.17 (1073.7) V této době byl Jahveho chrám v městě Šílo znevážen a všechny bohoslužby národa byly soustředěny do Jébusu v nádherné královské kapli. Severní království se vrátilo z větší části k uctívání Elohima. Seveřané se těšili přízni faraónů, kteří později zotročili Judu a ze severního království udělali své poddanství.
97:9.18 (1073.8) Zdary střídaly nezdary─války mezi Izraelem a Judou. Po čtyřleté občanské válce a třech dynastiích získali nadvládu nad Izraelem městští tyrani, kteří začali obchodovat s půdou. Také král Omri se snažil koupit pozemky Šemera. Ale zánik se přiblížil velmi rychle, když Šalmaneser III. se rozhodl získat kontrolu nad pobřežím Středozemního moře. Král Efrajimu Acháb shromáždil deset dalších jednotek a opevnil se v Karkaru; bitva neměla vítěze. Asyřané byli zastaveni, ale spojenci byli zdecimováni. Tato velká bitva není také zmíněna ve Starém Zákonu.
97:9.19 (1074.1) Nové potíže začaly, když král Acháb se snažil koupit půdu od Nabóta. Jeho fénická manželka zfalšovala podpis Achába na dokumentech, které nařizují zkonfiskování Nabótových pozemků na základě obvinění, že se rouhal jmény „Elohima a krále“. Nabót a jeho synové byli ihned popraveni. Toto porušení práva vyburcovalo energického Elijáše k odsouzení Achába za vraždu Nabóta a jeho synů. Tak Elijáš, jeden z největších protoků, začal svým učením obhajovat staré půdní mravy proti prodávání půdy Baality, proti snahám měst vládnout nad venkovem. Ale tato reforma nebyla úspěšná až do doby, kdy provinční vlastník půdy Jehú spojil síly s cikánským náčelníkem Jónadabem a vyhladili proroky (obchodníky s půdou) Baaly v Samaří.
97:9.20 (1074.2) Nový život se objevil, když Jóaš a jeho syn Jarobeám osvobodili Izrael od jeho nepřátel. Ale v této době vládla v Samaří zločinecká šlechta, jejíž drancování se vyrovnalo Davidově dynastii dávných časů. Stát a církev šly spolu ruku v ruce. Snaha potlačit svobodu slova přinutila Elijáše, Ámose a Ozeáše začít psát své tajné spisy a to byl opravdový začátek židovských a křesťanských biblí.
97:9.21 (1074.3) Ale severní království nezmizelo z historie, dokud se král Izraele nespolčil s králem Egypta a odmítl platit poplatky Asýrii. Potom začalo tříleté obléhání, následované totálním rozpadem severního království. Tak zmizel Efrajim (Izrael). Juda─Židé, „zbytek Izraele“─začali shromažďovat půdu do rukou několika málo jedinců, jak řekl Izajáš: „přidávat dům k domu a pole k poli“. Brzy stál v Jeruzalémě chrám Baala vedle chrámu Jahveho. Tato vláda teroru byla ukončena monoteistickou vzpourou, která byla vedena chlapeckým králem Jóašem, který třicet let bojoval za víru v Jahveho.
97:9.22 (1074.4) Příští král Amasjáš měl potíže s bouřícími se daňovými plátci Édomci a jejich sousedy. Po skvělém vítězství nad nimi zaútočil na své severní sousedy a byl stejně tak skvěle poražen. Potom se vzbouřil venkovský lid; popravil krále a usadil na trůn jeho šestnáctiletého syna. Byl to Azarjáš, Izajášem nazývaný Uzijáš. Po Uzijáši šly věci od špatného k horšímu a Juda dalších sto let platila poplatky králům Asýrie. Izajáš první říkal Židům, že Jeruzalém jako město Jahveho nikdy nepadne. Ale Jeremjáš neváhal oznámit jeho zkázu.
97:9.23 (1074.5) Skutečná zkáza Judeji byla způsobena zkorumpovanou a bohatou politickou klikou, působící za vlády mladého krále Menaše. Měnící se hospodářský systém byl příznivý pro návrat uctívání Baaly, jehož soukromé obchody s půdou byly proti ideologii Jahveho. Pád Asýrie a vzestup Egypta přinesly na nějakou dobu osvobození Judeji a moc převzal venkovský lid. Za vládnutí Jósijáše zničil kliku zkorumpovaných politiků.
97:9.24 (1074.6) Ale tato éra měla tragický konec, když Jósijáš se odvážil zastavit mocnou armádu faraóna Neka, která se vydala z Egypta na cestu podél pobřeží na pomoc Asýrii proti Babylonu. Jósijáš byl drtivě poražen a Juda vešla pod nadvládu Egypta. V Jeruzalémě se k moci vrátila politická strana Baaly a tímto začalo skutečné egyptské poddanství. Potom následovalo období, kdy Baalovi politici měli pod svojí kontrolou jak soudy, tak i kněžstvo. Uctívání Baaly představovalo ekonomický a společenský systém obchodování s majetkovými právy a také měl co do činění s úrodností půdy.
97:9.25 (1075.1) Po svržení Neka Nebúkadnesarem padla Juda do područí Babylonu a dostala deseti roční milost, ale brzy se vzbouřila. Když se Nebúkadnesar proti ní vydal, její obyvatelé zahájili sociální reformy, jako například propouštění otroků, aby zapůsobili na Jahveho. Když babylonská armáda dočasně odtáhla, Hebrejci se radovali z toho, že je osvobodila jejich magická reforma. Bylo to právě v této době, kdy jim Jeremjáš řekl o hrozícím zániku a nato se Nebúkadnesar brzy vrátil.
97:9.26 (1075.2) A tak konec Judeji přišel náhle. Město bylo zničeno a lidé byli odvlečeni do Babylonu. Boj Jahve-Baal skončil zajetím. A zajetí bylo tím otřesem, který přivedl zbytky Izraele k monoteizmu.
97:9.27 (1075.3) V Babylonu Hebrejci přišli k závěru, že nemohou existovat jako malá skupina v Palestině, která má své vlastní zvláštní společenské a ekonomické zvyky a že, když mají jejich ideologie převládat, tak musí pohany obrátit na svoji víru. Tím vznikla jejich nová koncepce osudu─idea, že Židé se musejí stát vyvolenými služebníky Jahveho. Židovské náboženství Starého Zákona se fakticky zformovalo v Babylonu během jejich zajetí.
97:9.28 (1075.4) Doktrína nesmrtelnosti také vznikla v Babylonu. Raní Židé si mysleli, že idea budoucího života odváděla pozornost od jejich evangelia sociální spravedlnosti. Nyní poprvé teologie vytlačila sociologii a ekonomické věci. Náboženství se vyvíjelo do systému lidského myšlení a chování, který se stále více a více odděluje od politiky, sociologie a ekonomiky.
97:9.29 (1075.5) A tak pravda o židovském národě odhaluje, že hodně z toho, co je považováno za náboženskou historii, se ukazuje jako lepší kronika obyčejné světské historie. Judaismus byl půdou, ze které vyrostlo křesťanství, ale Židé nebyli zázračným národem.
97:10.1 (1075.6) Vůdcové Izraele učili Izraelity, že jsou vyvoleným národem ne pro zvláštní privilegia a že mají monopol na božskou blahovůli, ale pro zvláštní službu přinést pravdu o jediném Bohu ke všem ostatním národům. A slíbili Židům, že když naplní tento osud, stanou se duchovními vůdci všech národů a že přicházející Mesiáš bude vládnout jim a celému světu jako Princ Míru.
97:10.2 (1075.7) Když Židé byli osvobozeni Peršany, vrátili se do Palestiny, aby tam upadli do zajetí své vlastní soustavy zákonů, obětování a rituálů, řízených kněžími. A tak, jak hebrejské klany zavrhly úžasný příběh o Bohu, ve kterém se s nimi loučil v závěrečném proslovu Mojžíš a nahradily ho rituálními oběťmi a pokáním, tak tyto zbytky hebrejského národa zavrhly velkolepou koncepci druhého Izajáše ve prospěch předpisů, pravidel a rituálů svého narůstajícího kněžstva.
97:10.3 (1075.8) Nacionální egoismus, falešná víra v mylně slíbeného Mesiáše a vzrůstající područí a tyranie kněžstva navždy umlčely hlasy duchovních vůdců (kromě Daniela, Ezechiela, Agea a Malachiáše) a od té doby až do časů Jana Křtitele celý Izrael prožíval stoupající duchovní úpadek. Ale Židé nikdy neztratili úplně představu o Vesmírném Otci a ještě ve dvacátém století po Kristu se stále drží této koncepce Božstva.
97:10.4 (1076.1) Od Mojžíše k Janu Křtiteli se táhne souvislá řada obětavých učitelů, kteří předávali monoteistickou pochodeň světla z jedné generace na druhou a nepřetržitě napadali bezohledné vládce, pranýřovali na zisk zaměřené kněze a neustále vyzývali lid k uctívání nejvyššího Jahveho, Boha Hospodina Izraele.
97:10.5 (1076.2) Jako národ, Židé časem ztratili svoji politickou identitu, ale hebrejské náboženství upřímné víry v jediného a univerzálního Boha neustále žije v srdcích rozptýlených exulantů. A toto náboženství přežívá, protože účinně uchovává nejvyšší hodnoty jeho následovníků. Židovské náboženství věrně zachovalo národní ideály, ale nedokázalo podpořit progres a podnítit filosofické tvůrčí objevování v oblastech pravdy. Židovské náboženství mělo mnoho nedostatků─chyběla mu filozofie a téměř úplně postrádalo estetické vlastnosti─ale zachovalo morální hodnoty; a proto přežilo. Nejvyšší Jahve, ve srovnání s ostatními koncepcemi Božstva, byl jasně formulovaný, živý, osobní a morální.
97:10.6 (1076.3) Židé milovali spravedlnost, moudrost, pravdu a čestnost jako málo národů, ale ze všech národů přispěli nejméně k intelektuálnímu pochopení a duchovnímu porozumění těchto božských hodnot. Ačkoliv se hebrejská teologie nedokázala rozšířit, sehrála důležitou roli ve vývoji dvou jiných světových náboženstvích─křesťanství a islámu.
97:10.7 (1076.4) Židovské náboženství přežilo také kvůli svým institucím. Pro náboženství je obtížné přežít jako uzavřená činnost izolovaných jednotlivců. Toto byla vždy chyba náboženských vůdců: uvědomujíc si nebezpečí institucionalizovaného náboženství, snaží se zničit metody skupinových aktivit. Namísto odstraňování všech rituálů by je raději měli reformovat. V tomto ohledu byl Ezechiel moudřejší než všichni jeho současníci, a i když se připojil k jejich vyžadování osobní mravní odpovědnosti, jeho cílem také bylo vytvoření a svědomité dodržování vyššího a prostého rituálu.
97:10.8 (1076.5) Tak po sobě přicházející učitelé Izraele uskutečnili nejvýznamnější čin v historii evoluce náboženství jaký kdy byl na Urantii dosažen: pozvolnou, ale plynulou přeměnu barbarské koncepce divošského démona Jahve─podezíravého a krutého ducha-boha hřímajícího vulkánu Sinaj─v pozdější povýšenou a nadpozemskou koncepci nejvyššího Jahveho, tvořitele všech věcí a milujícího a soucitného Otce všeho lidstva. A tato hebrejská koncepce Boha byla nejvyšší lidskou představou Vesmírného Otce až do té doby, kdy byla dále rozšířena a tak nádherně rozvinuta osobním učením a životním příkladem jeho Syna─Michaela Nebadonského.
97:10.9 (1076.6) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 98
98:0.1 (1077.1) MELKÍSEDEKOVO učení se dostalo do Evropy mnoha různými cestami, ale hlavní cesta vedla přes Egypt a do západní filozofie bylo začleněno až poté, kdy bylo důkladně pořečtěno a později pokřesťanštěno. Ideály západního světa pocházely v zásadě od Sokrata a jeho pozdější náboženskou filozofií se stalo učení Ježíše, pozměněné a upravené v procesu vývoje západní filozofie a náboženství, což pak všechno kulminovalo do křesťanské církve.
98:0.2 (1077.2) Po velmi dlouhou dobu šálemští misionáři vykonávali v Evropě své aktivity a postupně se stali součástí mnoha kultů a rituálních skupin, které periodicky vznikaly. Mezi ty, kteří udržovali učení Šálemu v jeho nejčistější formě, je nutno zmínit kyniky. Tito kazatelé víry v Boha a důvěry k němu ještě působili v Evropě v době Římského impéria v prvním století po Kristu a byli později začleněni do nově vznikajícího křesťanského náboženství.
98:0.3 (1077.3) Hodně šálemského učení bylo po Evropě rozšířeno židovskými žoldáckými vojáky, kteří se zúčastnili mnoha vojenských bitev v západním světě. V dávných dobách byli Židé proslulí jak pro svoji vojenskou udatnost, tak pro teologické zvláštnosti.
98:0.4 (1077.4) Základní doktrín řecké filozofie, židovské teologie a křesťanské etiky byly v podstatě odrazem dávného učení Melkísedeka.
98:1.1 (1077.5) Šálemští misionáři by mohli vybudovat u Řeků mocnou náboženskou strukturu, kdyby nebylo jejich přísného výkladu své vlastní přísahy vysvěcení, slibu zavedeného Machiventou, který zakazuje organizování uzavřené náboženské obce za účelem uctívání a který vyžaduje od každého učitele, aby nikdy nepůsobil jako kněz, nikdy nevzal odměnu za náboženskou službu, pouze jídlo, oblečení a ubytování. Když Melkísedekovi učitelé pronikli do před-helénského Řecka, našli národ, který ještě udržoval tradice Adamsona a Anditů, ale tato učení byla do značné míry znehodnocena teoriemi a vírami podřazených otroků, kteří byli přiváženi k řeckým břehům ve stále vzrůstajících počtech. Toto znehodnocení způsobilo návrat k primitivnímu animismu s krvavými obřady, přičemž nižší třídy dokonce udělaly slavnostní obřad z poprav odsouzených kriminálníků.
98:1.2 (1077.6) Počáteční vliv šálemských učitelů byl téměř úplně zničen takzvanou árijskou invazí z jižní Evropy a Východu. Tito helénští nájezdníci sebou přinesli antropomorfické koncepce Boha, podobné těm, které jejich árijští druhové zanesli do Indie. Toto zavlečení bylo začátkem evoluce řecké rodiny bohů a bohyň. Toto nové náboženství byl částečně založeno na kultech přicházejících helénských barbarů, ale mělo v sobě také podíl z mýtů starších obyvatel Řecka.
98:1.3 (1078.1) Helénští Řekové nalezli svět Středozemního moře z velké části dominován kultem matky a oni těmto národům vnutili svého člověka-boha, Dia-Zeus, který se již stal, podobně jako Jahve mezi henoteistickými Semity, hlavou celého řeckého panteonu podřízených bohů. A Řekové mohli časem dosáhnout skutečného monoteizmu v koncepci Dia, kdyby nectili nadkontrolu Osudu. Bůh konečné hodnoty musí sám být arbitrem údělu a tvůrcem osudu.
98:1.4 (1078.2) V důsledku těchto faktorů se brzy v náboženské evoluci vyvinula populární víra v lehkovážné bohy hory Olymp, kteří byli více lidští než božští a bohové, které inteligentní Řekové nebrali příliš vážně. Oni tato božstva svého vlastního vytvoření ani příliš nemilovali a ani se jich moc nebáli. Měli patriotické a nacionální cítění pro Dia a jeho rodinu pololidí a polobohů, ale téměř si jich nevážili a neuctívali je.
98:1.5 (1078.3) Heléni byli tak nasyceni doktrínami dávných šálemských učitelů, zaměřených proti kněžským praktikám, že v Řecku nikdy nevzniklo žádné kněžství významné důležitosti. Dokonce vytváření obrazů bohů se stalo spíše uměleckou tvorbou, než věcí uctívání.
98:1.6 (1078.4) Olympští bohové představují typický příklad antropomorfismu. Ale řecká mytologie byla více estetické než etická. Řecké náboženství bylo přínosem v tom, že zobrazilo vesmír řízený božskou skupinou. Ale řecké mravy, etika a filozofie brzy daleko převýšily představy o bohu a tato nerovnováha mezi intelektuálním a duchovním růstem byla pro Řecko stejně tak nebezpečná, jako se to projevilo v Indii.
98:2.1 (1078.5) Málo uctívané a povrchní náboženství nemůže přetrvat, obzvlášť když nemá žádné kněžstvo, aby podporovalo jeho formy a naplnilo srdce věřících strachem a úctou. Olympské náboženství neslibovalo spasení a ani neuhasilo duchovní žízeň svých věřících; proto bylo odsouzeno k zaniknutí. Za tisíc let od svého vzniku téměř úplně zmizelo a Řekové zůstali bez národního náboženství, protože bohové Olympu ztratili vliv na jejich vyspělejší mysli.
98:2.2 (1078.6) Taková byla situace, když v průběhu šestého století před Kristem Východ a Levanta zažívaly obrození duchovní uvědomění a nové probuzení k uznání monoteizmu. Ale Západ se tohoto nového vývoje nezúčastnil; ani Evropa, ani severní Afrika se příliš nepodílely na této náboženské renesanci. Nicméně, Řekov, prodělávali pozoruhodný intelektuální rozvoj. Začínali zvládat strach a tudíž již nehledali náboženství jako protijed před ním, ale nepochopili, že opravdové náboženství je lékem na hlad duše, duchovní neklid a morální beznaděj. Oni se snažili najít útěchu duše v hlubokém myšlení─filozofii a metafyzice. Přešli od rozjímání o sebezachování─spasení─k seberealizaci a sebepoznání.
98:2.3 (1078.7) Rigorózním myšlením se Řekové snažili dosáhnout takového povědomí bezpečnosti, které by jim sloužilo jako náhrada za víru ve věčný život, ale vůbec se jim to nepodařilo. Pouze ti vzdělanější členové vyšších tříd helénských národů dokázali toto nové učení pochopit; prostí potomci otroků předchozích generací neměli schopnost pro přijetí této nové náhrady za náboženství.
98:2.4 (1079.1) Filozofové opovrhovali všemi formami uctívání, ačkoliv prakticky všichni se volně drželi dávné víry v šálemskou doktrínu „Inteligence vesmíru“, „ideu Boha“ a „Velkého Zdroje“. A to natolik, že řečtí filozofové uznávali božské a nadkonečné, oni byli opravdu monoteističtí; oni celé té galaxii bohů a bohyň Olympu věnovali malou pozornost.
98:2.5 (1079.2) Řečtí poetové pátého a šestého století, především Pindaros, usilovali o reformu řeckého náboženství. Povznesli jeho ideály, ale byli více umělci než náboženskými reformátory. Nedokázali vytvořit metodu pro pěstování a uchovávání vyšších ideálů.
98:2.6 (1079.3) Xenofanés učil o jednom Bohu, ale jeho koncepce božskosti byla příliš panteistická, aby se stala osobním Otcem smrtelného člověka. Anaxagorás byl badatel, až na to, že uznával Prvopříčinu─Počáteční Mysl. Jeho následovníci, Platón a Sokrates, učili o tom, že ctnost je vědění; dobrota je zdraví duše; že je lepší utrpět nespravedlnost než být z ní obviněn, že je špatné odplácet zlo zlem a že bohové jsou moudří a dobří. Jejich hlavními ctnostmi byly: moudrost, odvaha, ukázněnost a spravedlnost.
98:2.7 (1079.4) Evoluce náboženské filozofie u helénských a hebrejských národů poskytuje kontrastní ilustraci působení církve jako instituce při utváření kulturního progresu. V Palestině bylo lidské myšlení tak ovládáno kněžími a určováno písmem svatým, že filozofie a estetika byly zcela pohlceny náboženstvím a morálkou. V Řecku, kde téměř neexistovali kněží a „posvátné knihy“, byla lidské mysl svobodná a nespoutaná, výsledkem čehož byl překvapující rozvoj hlubokého myšlení. Ale náboženství, jako osobní zkušenost, nedokázalo udržet krok s intelektuálním zkoumáním podstaty a reality kosmu.
98:2.8 (1079.5) V Řecku byla víra podřízena myšlení; v Palestině bylo myšlení podřízeno víře. Síla křesťanství ve značné míře spočívá v tom, že si hodně vypůjčilo z hebrejské morálky a řeckého myšlení.
98:2.9 (1079.6) V Palestině se náboženské dogma stalo natolik vyhraněným, že ohrozilo svůj další rozvoj; v Řecku se lidské myšlení stalo natolik abstraktním, že koncepce Boha se rozplynula do lehké mlhy panteistické spekulace ne zcela nepodobné neosobní Nekonečnosti bráhmanských filozofů.
98:2.10 (1079.7) Ale prostí lidé té doby nebyli schopni pochopit, a ani je to příliš nezajímalo, řeckou filozofii seberealizace a abstraktního Božstva; oni spíše vyžadovali příslib spasení, spolu s osobním Bohem, který vyslyší jejich motlitby. Oni vyháněli filozofy, pronásledovali zbytky šálemského kultu─obě doktríny se natolik promísily, že připravily půdu pro nesmírný pád do bláznivých orgií tajemných kultů, které se potom šířily v zemích Středomoří. Eleusínské mystické obřady vznikaly v duchu olympského panteonu jako řecká verze uctívání plodnosti; uctívání Dionýsa jako boha rostlinstva vzkvétalo; nejlepším z kultů bylo orfické bratrstvo, jehož morální kázání a sliby spasení si získaly mnoho přívrženců.
98:2.11 (1080.1) Celé Řecko se zapojilo do těchto nových metod dosažení spasení, které se vyznačovaly emocionálními a vášnivými rituály. Žádný národ nikdy nedosáhl takových vrcholů umělecké filozofie v tak krátkém čase; žádný národ nikdy nevytvořil tak vyspělý systém etiky prakticky bez Božstva a zcela prost slibu lidského spasení; žádný národ se nikdy neponořil tak rychle, hluboce a divoce do takových hlubin intelektuální stagnace, mravní zkázy a duchovní chudoby jako tito Řekové, když se vrhli do zběsilého víru tajemných kultů.
98:2.12 (1080.2) Náboženství vydrželo dlouhou dobu bez filozofické podpory, ale jen málo filozofů přetrvalo delší dobu bez nějakého ztotožnění s náboženstvím. Filozofie je pro náboženství to, čím je nápad pro čin. Ale ideální stav pro lidstvo je ten, kdy filozofie, náboženství a věda jsou skloubeny do smysluplné sounáležitosti společným působením moudrosti, víry a poznání.
98:3.1 (1080.3) Pozdější náboženství latinských národů se vyvinulo z dřívějších forem uctívání rodinných bohů do kmenového zbožňování boha války Marse a bylo proto přirozené, že mělo spíše politický charakter, než tomu bylo u intelektuálních systémů Řeků a Bráhmanů, nebo duchovnějších náboženstvích několika jiných národů.
98:3.2 (1080.4) V době velké renesance monoteizmu Melkísedekova evangelia v průběhu šestého století před Kristem velmi málo šálemských misionářů proniklo do Itálie a ti, kteří se tam dostali, nebyli schopni překonat vliv rapidně se šířícího etruského kněžstva s jeho novou galaxií bohů a chrámů, což všechno vedlo k vytvoření organizovaného římského státního náboženství.Toto náboženství latinských kmenů nebylo povrchní a prodejné jako to řecké a ani nebylo přísné a tyranické jako to hebrejské; z větší části se skládalo z dodržování prostých forem chování, přísah a zákazů.
98:3.3 (1080.5) Obrovský vliv na římské náboženství měl rozsáhlý dovoz kultury z Řecka. Postupně většina olympských bohů byla přesazena a začleněna do latinského panteonu. Řekové dlouhou dobu uctívali oheň rodinného krbu─ bohyní krbu byla panna Hestie; římskou bohyní domu byla Vesta. Zeus se stal Jupiterem, Afrodité Venuší a tak podobně tomu bylo se všemi olympskými božstvy.
98:3.4 (1080.6) Náboženské posvěcení římských jinochů bylo důvodem pro jejich slavnostní zasvěcení do služby státu. Přísahy a vstup do občanství byly ve skutečnosti náboženskými obřady. Latinské národy udržovaly chrámy, oltáře a svatyně a v době krizových situací se radili s věštci. Uchovávali kosti hrdinů a později kosti křesťanských svatých.
98:3.5 (1080.7) Tato obřadní a neemocionální forma pseudonáboženského patriotismu byla odsouzena k zániku, stejně tak, jako vysoce intelektuální a umělecké uctívání Řeků podlehlo vášnivému a hluboce emocionálnímu uctívání mysterijních kultů. Největším z těchto pustošivých kultů bylo mysterijní náboženství sekty Boží Matky, která v té době měla své hlavní sídlo přesně na tom místě, kde nyní v Římě stojí kostel svatého Petra.
98:3.6 (1080.8) Vznikající římský stát byl vítězný politicky, ale na druhou stranu byl ovládnut kulty, rituály, mystérii a koncepcemi Boha, pocházející z Egypta, Řecka a Levanty. Tyto dovezené kulty pokračovaly ve svém rozkvětu po celém římském státě až do doby vlády Augusta, který, čistě z politických a občanských důvodů, učinil heroický a do určité míry úspěšný pokus zničit mysterijní kulty a obnovit dřívější politické náboženství.
98:3.7 (1081.1) Jeden z knězů státního náboženství řekl Augustovi o dávných snahách šálemských učitelů šířit učení o jediném Bohu, konečném Božstvu, řídícím všechny nadpřirozené bytosti. Tato idea se natolik císaře zmocnila, že vystavěl mnoho chrámů, nádherně je vybavil krásnými obrazy, reorganizoval státní kněžstvo, obnovil státní náboženství a sám se jmenoval výkonným vysokým knězem všech a jako císař neváhal se prohlásit za nejvyššího boha.
98:3.8 (1081.2) Během života Augusta jeho nové náboženství vzkvétalo a bylo dodržováno na celém území impéria s výjimkou Palestiny, domova Židů. A tato éra lidských bohů pokračovala až do doby, kdy oficiální římské náboženství mělo přes dvě dvacítky sebejmenovaných lidských božstev, z nichž všichni si připisovali zázračné narození a další nadlidské vlastnosti.
98:3.9 (1081.3) Poslední baštou zmenšující se skupiny šálemských věřících byla snaha horlivé skupiny kazatelů, Kyniků, kteří vyzývali Římany, aby upustili od svých divokých a nesmyslných náboženských rituálů a vrátili se k formě uctívání, ztělesňující evangelium Melkísedeka v jeho pozměněné a znečištěné podobě, která byla zapříčiněna kontaktem s filozofií Řeků. Ale lidé obecně Kyniky nepřijali; dali přednost ponoření se do rituálů mystérií, které nejenom že nabízely naději na osobní spasení, ale také uspokojovaly touhu po rozptýlení, vzrušení a pobavení.
98:4.1 (1081.4) Většina národů řecko-římského světa, ztrativši svoje primitivní rodinné a státní náboženství a neschopna či neochotna pochopit smysl řecké filozofie, obrátila svoji pozornost k okázalým a emocionálním kultům z Egypta a Levanty. Prostí lidé toužili po slibu spasení─náboženskou útěchu dnes a zaručenou naději na nesmrtelnost po smrti.
98:4.2 (1081.5) Tři mysterijní kulty, které se staly nejvíce populárními, byly:
98:4.3 (1081.6) 1. Frygický kult Kybely a jejího syna Attise.
98:4.4 (1081.7) 2. Egyptský kult Osirise a jeho matky Isis.
98:4.5 (1081.8) 3. Iránský kult uctívání Mithry jako spasitele a vykupitele hříšného lidstva.
98:4.6 (1081.9) Frygické a egyptské mystérie učily, že boží syn (Attis a Osiris) prožil smrt a byl vzkříšen božskou silou a také, že každý člověk, přijatý do mysterijního kultu a který uctivě oslaví výročí smrti a vzkříšení boha, se tímto stane podílníkem jeho božské podstaty a jeho nesmrtelnosti.
98:4.7 (1081.10) Frygické rituály byly velkolepé, ale odporné; jejich krvavé slavnosti ukazují na to, jak zvrhlými a primitivními se tyto levantské mystéria staly. Nejposvátnějším dnem byl Černý Pátek, „den krve“, oslavující sebevraždu Attise. Po třídenním oslavování oběti a smrti Attise se slavnost změnila ve veselí na počest jeho vzkříšení.
98:4.8 (1082.1) Rituály uctívání Isisi a Osirise byly kultivovanější a působivější, než ty frygického kultu. Tento egyptský rituál byl vytvořen kolem legendy starého boha Nilu, boha, který zemřel a byl vzkříšen, což byla koncepce odvozená z pozorování každoročního se opakujícího zastavení růstu rostlin, následované jarním oživením všech živých rostlin. Nepříčetné oslavy těchto mysterijních kultů a orgie při jejich obřadech, které měly přivést k „extázi“ poznání božskosti, měly někdy odporný charakter.
98:5.1 (1082.2) Časem frygické a egyptské kulty ustoupily před největším ze všech mysterijních kultů─uctívání Mithry. Kult Mithry zapůsobil na široké vrstvy lidí a postupně nahradil oba své předchůdce. Mithraismus se rozšířil po celém římském impériu prostřednictvím římských legií, rekrutovaných v Levantě, kde toto náboženství bylo v oblibě a legionáři si tuto víru nesli sebou kamkoliv šli. A tento nový náboženský rituál byl velkým pokrokem oproti dřívějším mysterijním kultům.
98:5.2 (1082.3) Kult Mithry vznikl v Iránu a dlouho dobu existoval ve své domovině navzdory vojenské opozice ze strany stoupenců Zoroastera. V době, kdy se mithraismus dostal do Říma, byl již výrazně vylepšen mnohým učením Zoroastera. Bylo to především skrze kult Mithry, že Zoroasterovo náboženství ovlivnilo později se objevši křesťanství.
98:5.3 (1082.4) Kult Mithry zobrazoval válečného boha, který povstal z velkého skály, vykonával hrdinské činy a údery svých šípů způsoboval vytrysknutí vodního pramene ze skály. Tento kult vyprávěl o potopě, při které se zachránil jeden člověk ve speciálně postavené lodi a o poslední večeři, kterou měl Mithra s bohem-sluncem předtím, než vystoupil na nebesa. Tento bůh-slunce, Sol Invictus, byla degenerovaná koncepce božstva Ahura Mazda ze zoroastrismu. Mithra byl vnímán jako žijící bůh-slunce, vítěz v boji s bohem temnoty. A jako uznání za jeho zabití mystického posvátného býka byl učiněn nesmrtelným, povýšen do stavu prostředníka mezi lidskou rasou a nebeskými bohy.
98:5.4 (1082.5) Stoupenci tohoto kultu vykonávali své obřady v jeskyních a na jiných tajných místech, zpívajíc chorály, mumlajíc kouzla, pojídajíc maso obětovaných zvířat a popíjejíc krev. Obřady konali třikrát denně a jednou týdně v den boha-slunce měli speciální slavnost a největší oslavou ze všech byla roční slavnost na počest Mithry, dvacátého pátého prosince. Oni věřili, že účast na slavnosti zajistí věčný život a okamžitě po smrti odejdou do lůna Mithry, kde v blaženosti počkají na soudný den. V soudný den Mithra otevře svým nebeským klíčem bránu Ráje, kam budou přijati věrní věřící, načež všichni nepokřtění, jak živí, tak i mrtví, budou zničeni po návratu Mithry na zem. Tento kult učil, že když člověk zemře, předstoupí před Mithru pro vynesení rozsudku a když nastane konec světa, Mithra povolá všechny mrtvé z jejich hrobů k poslednímu soudu. Hříšníci shoří v ohni a čestní budou věčně vládnout společně s Mithrou.
98:5.5 (1082.6) Zpočátku to bylo náboženství pouze pro muže a existovalo sedm různých řádů, do kterých byli věřící postupně přijímáni. Později manželky a dcery věřících byly vpuštěny do chrámů Velké Matky, které sousedily s chrámy Mithry. Ženský kult představoval směs mithraistického rituálu a obřadů frygického kultu Kybely, matky Attise.
98:6.1 (1083.1) Před příchodem mysterijních kultů a křesťanství osobní náboženství jako samostatná instituce téměř neexistovala v civilizovaných zemích severní Afriky a Evropy; byla to spíše rodinná, městská-státní a imperiální záležitost. Helénští Řekové nikdy nevyvinuli centralizovaný systém uctívání; jejich rituály byly lokální; oni neměli žádné kněžstvo a žádnou „svatou knihu“. Hodně podobně jako u Římanů, jejich náboženské instituce postrádaly mocnou hnací sílu, schopnou uchovat vyšší morální a duchovní hodnoty. I když je pravdou, že institucionalizování náboženství obvykle odvede pozornost od duchovních hodnot, je také skutečností, že žádné náboženství doposud nepřežilo bez pomoci institucionalizované organizace určitého stupně, většího či menšího.
98:6.2 (1083.2) Proto západní náboženství upadalo až do dnů Skeptiků, Kyniků, Epikúrovců a Stoiků, ale především do doby velkého soutěžení mezi mithraismem a novým náboženstvím─Pavlovým křesťanstvím.
98:6.3 (1083.3) V průběhu třetího století po Kristu se mithraistské a křesťanské církve velmi podobaly projevem a charakterem svého rituálu. Většinou se tyto rituály odehrávaly v podzemí a oba kulty měly oltáře, jejichž pozadí různými způsoby zobrazovalo utrpení spasitele, který přinesl spasení hříšné lidské rase.
98:6.4 (1083.4) Bylo zvykem, že uctívatelé mithraismu při vstupu do chrámu namáčeli prsty do svaté vody. A vzhledem k tomu, že v některých oblastech bylí mnozí, kteří ve stejnou dobu patřili k oběma náboženstvím, přenesli tento zvyk do většiny křesťanských kostelů v okolí Říma. Obě náboženství používala křest a pojídala posvátný chléb a pila víno. Mezi mithraismem a křesťanstvím byl, kromě odlišnosti charakterů Mithry a Ježíše, jeden velký rozdíl v tom, že jedno podporovalo militarismus, zatímco druhé bylo krajně mírumilovné. Tolerance mithraismu k ostatním náboženstvím (s výjimkou pozdějšího křesťanství) vedla k jeho konečné záhubě. Ale rozhodujícím faktorem v soupeření těchto dvou náboženstvích bylo úplné přijetí žen do společenství křesťanské víry.
98:6.5 (1083.5) Posléze formální křesťanská víra ovládla západní svět. Řecká filozofie dodala koncepce etických hodnot; mithraismus rituál uctívání a křesťanství, jako takové, způsob zachování morálních a sociálních hodnot.
98:7.1 (1083.6) Syn Tvořitel se nevtělil do lidského těla a neposkytl sám sebe lidskému rodu Urantie proto, aby usmířil rozhněvaného Boha, ale proto, aby přivedl celé lidstvo k poznání Otcovy lásky a k uvědomění si svého synovství s Bohem. Ostatně, také velký obhájce doktríny vykoupení si částečně uvědomil tuto pravdu, protože prohlásil, že „Bůh v Kristu usmířil svět se sebou“.
98:7.2 (1084.1) Otázka vzniku a šíření křesťanského náboženství není předmětem této kapitoly. Postačí říci, že je vytvořeno kolem osoby Ježíše Nazaretského, do lidského těla vtěleného Syna Michaela Nebadonského, známého na Urantii jako Kristus, ten pomazaný. Křesťanství se rozšířilo po celé Levantě a Západě následovníky tohoto Galilejce a jejich misionářské zapálení se vyrovnalo tomu, jaké měli jejich proslulí předchůdci, šétští a šálemští kazatelé, stejně jako jejich svědomití asijští současníci, učitelé buddhismu.
98:7.3 (1084.2) Křesťanské náboženství, jako systém víry Urantie, vzniklo prostřednictvím slučováním následujících učeních, vlivů, vír, kultů a osobitých individuálních postojů:
98:7.4 (1084.3) 1. Učeními Melkísedeka, která jsou základním faktorem ve všech náboženstvích Západu a Východu, vzniknuvši v posledních čtyřech tisíciletích.
98:7.5 (1084.4) 2. Hebrejským systémem morálky, etiky, teologie a víry v Prozřetelnost a v nejvyššího Jahveho.
98:7.6 (1084.5) 3. Učením zoroastrismu o boji mezi kosmickým dobrem a zlem, které zanechalo své stopy jak v judaismu, tak i mithraismu. Prostřednictvím dlouhodobého kontaktu, doprovázejícího soupeření mezi mithraismem a křesťanstvím, doktríny iránského proroka se staly mocným faktorem v určování teologické a filozofické normy a struktury dogmat, principů a kosmologie helénských a latinských verzí učení Ježíše.
98:7.7 (1084.6) 4. Mysterijními kulty, především mithraismem, ale také uctíváním Velké Matky ve frygickém kultu. Dokonce legendy o narození Ježíše na Urantii byly zabarveny římskou verzí zázračného narození iránského spasitele-hrdiny Mithry, jehož příchodu na zem byla svědkem malá skupina pastýřů, kteří byli o této nastávající události informováni anděly a přinesli mu dary.
98:7.8 (1084.7) 5. Historickým faktem lidského života Jóšui ben Josefa, reálné existence Ježíše Nazaretského jako proslaveného Krista, Božího Syna.
98:7.9 (1084.8) 6. Osobním názorem Pavla z Tarsu. A je nutno poznamenat, že v době jeho dospívání byl v Tarsu mithraismus dominantním náboženstvím. Pavel nemohl předpokládat, že jeho dobře míněné dopisy svým konvertitům budou jednoho dne považovány pozdějšími křesťany za „slovo Boží“. Takoví učitelé s dobrým úmyslem nesmějí být obviňováni za to, že jejich spisy byly použity pozdějšími nástupci.
98:7.10 (1084.9) 7. Filozofickým myšlením helénských národů, od Alexandrie a Antiochie přes Řecko do Syrakus a Říma. Filozofie Řeků byla ve větší harmonii s Pavlovou verzí křesťanství, než s jakýmkoliv jiným současným náboženským systémem a stala se důležitým faktorem pro úspěch křesťanství na Západě. Řecké filozofie, spolu s teologií Pavla, do těchto dob tvoří základy evropské etiky.
98:7.11 (1084.10) S mírou svého pronikání na Západ původní učení Ježíše byla pozápadštěna a jak se stala západním, začala ztrácet svůj všeobecný potenciál přitažlivosti pro všechny rasy a druhy lidí. Dnešní křesťanství se stalo náboženstvím dobře přizpůsobeným sociálním, ekonomickým a politickým mravům bílých ras. Již dávno přestalo být náboženstvím Ježíše, ačkoliv stále ještě statečně zobrazuje nádherné náboženství o Ježíši těm jedincům, kteří se upřímně snaží jít cestou jeho učení. Ono oslavuje Ježíše jako Krista, pomazaného Mesiáše, přicházejícího od Boha, ale z velké části zapomnělo osobní evangelium Učitele: otcovství Boha a univerzální bratrství všech lidí.
98:7.12 (1085.1) Toto je dlouhý příběh o učeních Machiventy Melkísedeka na Urantii. Uběhlo již téměř čtyři tisíce let od doby, kdy se tento záchranný Syn Nebadonu poskytl Urantii a během té doby učení „kněze El Elyona, Nejsvrchovanějšího Boha“ proniklo ke všem rasám a národům. Machiventa byl úspěšný v dosažení účelu svého neobvyklého poskytnutí; když se Michael připravoval na příchod na Urantii, v srdcích mužů a žen již existovala představa o Bohu, stejná představa o Bohu, která se neustále znovu rozhořívá v živé duchovní zkušenosti různorodých dětí Vesmírného Otce v jejich poutavém dočasném životě na kroužících planetách prostoru.
98:7.13 (1085.2) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 99
99:0.1 (1086.1) NÁBOŽENSTVÍ dociluje svého nejvyššího sociálního poslání tehdy, když má co nejmenší spojení se světskými institucemi společnosti. V minulých dobách, vzhledem k tomu, že sociální reformy byly většinou omezeny na morální oblasti, náboženství nemuselo přizpůsobovat svoje stanovisko k rozsáhlým změnám v ekonomických a politických systémech. Hlavním problémem náboženství byla snaha nahradit zlo dobrem v existujícím společenském řádu politické a ekonomické kultury. Náboženství takto nepřímo chtělo zachovat stanovený řád společnosti, snažit se udržet existující typ civilizace.
99:0.2 (1086.2) Ale náboženství by se nemělo přímo zajímat o vytváření nových společenských řádů či o zachování starých. Opravdové náboženství se rozhodně staví proti násilí jako metodě sociální evoluce, ale nestaví se proti inteligentním snahám společnosti přizpůsobovat její zvyklosti a upravovat její instituce k novým sociálním podmínkám a kulturním požadavkům.
99:0.3 (1086.3) V minulosti náboženství někdy opravdu schvalovalo sociální reformy, ale ve dvacátém století je pro ně nezbytné se změnit, aby bylo schopno čelit rozsáhlé a trvalé sociální přestavbě. Životní podmínky se mění tak rychle, že se musí velmi zrychlit institucionální změny a náboženství musí obdobně urychlit svoje adaptování k tomuto novému a stále se měnícímu sociálními řádu.
99:1.1 (1086.4) Technické vynálezy a šíření vědomostí mění civilizaci; některé ekonomické úpravy a sociální změny jsou nezbytné proto, aby se zamezilo kulturní katastrofě. Bude zapotřebí tisíc let, než se tento nový a blížící se sociální řád stabilizuje. Lidská rasa se musí smířit s procesím změn, úprav a nových přeměn. Lidstvo je na pochodu směrem k novému a neodhalenému planetárnímu osudu.
99:1.2 (1086.5) Náboženství se musí stát působivým vlivem a dynamickým faktorem morální stability a duchovního progresu uprostřed neustále se měnících podmínek a nikdy nekončících ekonomických proměn.
99:1.3 (1086.6) Urantijská společnost nemůže nikdy doufat v to, že se ustálí tak, jak tomu bylo v minulých dobách. Sociální koráb vyplul z chráněných zátok zakořeněných tradic a zahájil svoji plavbu po širých mořích evolučního osudu; a duše člověka, tak jako nikdy předtím ve světové historii, musí pečlivě zkoumat své navigační mapy morálky a pozorně sledovat kompas náboženství. Hlavním posláním náboženství jako sociálního vlivu je stabilizace ideálů lidstva v těchto nebezpečných dobách přecházení z jednoho stadia civilizace k druhému, z jedné úrovně kultury na druhou.
99:1.4 (1087.1) Náboženství nemusí vykonávat žádné nové povinnosti, ale musí nutně působit jako moudrý průvodce a zkušený poradce ve všech těchto nových a rychle se měnících situacích lidstva. Společnost se stává více technickou, celistvější, složitější a kritičtěji vzájemně závislejší. Náboženství nesmí dopustit, aby tyto nové a těsné vzájemné styky vedly ke společnému úpadku, nebo dokonce záhubě. Náboženství musí působit jako kosmická sůl, která nedovolí kvasinkám progresu zničit kulturní chuť civilizace. Pouze s pomocí náboženství mohou tyto nové sociální vztahy a ekonomické otřesy vést k trvalému bratrství.
99:1.5 (1087.2) Bezbožný humanitarismus je, lidsky řečeno, ušlechtilým gestem, ale opravdové náboženství je jedinou silou, která může trvale zvyšovat citlivost jedné sociální skupiny k potřebám a útrapám jiných skupin. V minulosti náboženství mohlo zůstat pasivní, zatímco horní vrstva společnosti byla hluchá k utrpení a utlačování bezmocné nižší vrstvy, ale v dnešní době tyto nižší sociální řády již nejsou tak uboze zaostalé, nebo tak politicky bezmocné.
99:1.6 (1087.3) Náboženství nesmí být ústavně zapojeno do světské činnosti sociální přestavby a ekonomické reorganizace. Ale musí aktivně udržovat krok se všemi těmito pokroky v civilizaci tím, že jasně a důrazně nově formuluje své morální příkazy a duchovní pravidla, svoji progresivní filozofii lidského života a transcendentního přežití. Duch náboženství je věčný, ale forma jeho vyjádření musí být nově stanovena při každé úpravě slovníku lidského jazyka.
99:2.1 (1087.4) Institucionální náboženství nedokáže poskytnout inspiraci a mít vůdčí postavení v této nastávající celosvětové sociální přestavbě a ekonomické reorganizaci, protože se bohužel stalo více či méně součástí sociálního řádu a ekonomického systému, které jsou určeny k podstoupení přestavby. Pouze opravdové náboženství osobní duchovní zkušenosti může působit prospěšně a tvořivě v současné krizi civilizace.
99:2.2 (1087.5) Institucionální náboženství je nyní chyceno v bezvýchodném začarovaném kruhu. Nemůže přestavět společnost aniž nejdříve přestaví sebe samo; a protože je natolik nedílnou součástí stanoveného řádu, nemůže sebe samo přestavět, dokud se radikálně nepřestaví společnost.
99:2.3 (1087.6) Věřící musí působit ve společnosti, průmyslu a politice jako jednotlivci, ne jako skupiny, strany či instituce. Náboženská skupina, která se odváží působit jako taková, stranou náboženských aktivit, se okamžitě stává politickou stranou, ekonomickou organizací, nebo sociální institucí. Náboženský kolektivismus musí omezit své snahy na prosazování náboženských cílů.
99:2.4 (1087.7) V sociální přestavbě nemají věřící žádnou větší hodnotu než nevěřící, kromě toho, že jejich náboženství jim sice udělilo zvětšenou kosmickou prozíravost a obdařilo je tou vyšší sociální moudrostí, ale která se rodí z upřímné touhy milovat Boha svrchovaně a milovat každého člověka jako bratra v království nebeském. Ideální sociální řád je ten, ve kterém každý člověk miluje svého souseda tak, jak miluje sám sebe.
99:2.5 (1087.8) Může to vypadat, že institucionální církev v minulosti sloužila společnosti velebením ustanovených politických a ekonomických řádů, ale aby přežila, musí urychleně skončit s takovým jednáním. Její jediný správný postoj spočívá v učení nenásilnosti, doktríny mírumilovné evoluce na místo násilné revoluce─mír na zemi a dobrá vůle mezi všemi lidmi.
99:2.6 (1088.1) Soudobému náboženství se těžko nachází způsob přizpůsobení svého postoje k rychle se střídajícím sociálním změnám jenom proto, že dovolilo sobě samému stát se skrz na skrz starobylým, dogmatizovaným a institucionálním. Náboženství, založeném na živé zkušenosti nemá potíže udržet se v popředí všech těchto sociálních proměn, ekonomických otřesů, uprostřed kterých stále funguje jako morální stabilizátor, sociální průvodce a duchovní lodivod. Opravdové náboženství přenáší z jedné epochy do druhé hodnotnou kulturu a takovou moudrost, která se rodí ze zkušenosti poznání Boha a ze snahy být jako on.
99:3.1 (1088.2) Rané křesťanství bylo naprosto osvobozeno od společenských konfliktů, sociálních odpovědností a ekonomických vztahů. Teprve později institucionalizované křesťanství se stalo ústavní částí politické a sociální struktury západní civilizace.
99:3.2 (1088.3) Nebeské království není ani sociálním, ani ekonomickým řádem; je výlučně duchovním bratrstvím jednotlivců uvědomujících si Boha. Skutečně, takové bratrství je samo o sobě novým a sociálním fenoménem, který zanechává za sebou ohromující politické a ekonomické důsledky.
99:3.3 (1088.4) Věřící není hluchý k bolestem společnosti, není lhostejný k občanské nespravedlnosti, není izolován od ekonomického myšlení, ani není necitlivý k politické tyranii. Náboženství má přímý vliv na sociální přestavbu, protože oduševňuje a idealizuje myšlení individuálního občana. Tito individuální věřící nepřímo ovlivňují kulturní civilizaci podle toho, jak jsou aktivními a vlivnými členy různých společenských, morálních, ekonomických a politických skupin.
99:3.4 (1088.5) Dosažení vysoké kulturní civilizace vyžaduje, za prvé, ideální typ člověka a potom, ideální a vhodné sociální mechanismy, s pomocí kterých tito občané mohou kontrolovat ekonomické a politické instituce takové pokročilé lidské společnosti.
99:3.5 (1088.6) Kvůli přílišnému falešnému sentimentu církev po dlouhou dobu pomáhala chudým a nešťastným a to vše bylo správné, ale tento stejný sentiment vedl k nemoudrému zachraňování rasově degenerovaných rodů, které nesmírným způsobem zpomalily progres civilizace.
99:3.6 (1088.7) Mnoho individuálních přestavitelů společnosti vehementně odmítá institucionalizované náboženství, ale nakonec jsou všichni zaníceně věřící v propagování svých sociálních reforem. A tak to je, že náboženská motivace, osobní a více či méně neuznaná, sehrává důležitou roli v současném programu sociální přestavby.
99:3.7 (1088.8) Nesmírnou slabinou celého tohoto neuznaného a mimovolného druhu náboženské činnosti je to, že není schopen profitovat z otevřené náboženské kritiky a tím dosáhnout prospěšných úrovních sebezdokonalení. Faktem je, že náboženství se nerozvíjí, dokud není vystaveno konstruktivní kritice, posíleno filozofií, pročištěno vědou a živeno oddanou sounáležitostí.
99:3.8 (1088.9) Vždy existuje velké nebezpečí překroucení a zneužití náboženství pro dosažení nepravých cílů, tak jako v časech válek každý válčící národ zaprodá své náboženství za válečnou propagandu. Úsilí bez lásky vždy škodí náboženství, zatímco perzekuce odvádí činnosti náboženství k dosažení některých sociologických, nebo teologických cílů.
99:3.9 (1089.1) Náboženství může zůstat oddělené od bezbožných světských spolků pouze prostřednictvím:
99:3.10 (1089.2) 1. Kriticky nápravné filozofie.
99:3.11 (1089.3) 2. Osvobození od všech sociálních, ekonomických a politických spolků.
99:3.12 (1089.4) 3. Tvůrčího, povzbuzujícího a lásku šířícího přátelství.
99:3.13 (1089.5) 4. Progresivního rozšiřování duchovního porozumění a ocenění kosmických hodnot.
99:3.14 (1089.6) 5. Zabránění fanatismu skrze vědecky mentální postoj.
99:3.15 (1089.7) Věřící, jako skupina, se nesmí nikdy zabývat ničím jiným než náboženstvím, i když každý takový věřící, jako individuální občan, se může stát význačným vůdcem hnutí některé sociální, ekonomické, nebo politické přestavby.
99:3.16 (1089.8) Je úkolem náboženství vytvářet, podporovat a podněcovat takovou kosmickou loajalitu v individuálním občanovi, která ho přivede k úspěšnému dosažení rozvoje všech těchto obtížných, ale žádoucích sociálních služeb.
99:4.1 (1089.9) Opravdové náboženství dělá věřícího sociálně příjemným a vytváří porozumění v přátelství lidí. Ale formalizace náboženských skupin velmi často ničí ty samé hodnoty, na podporu kterých byly vytvořeny. Lidské přátelství a boží náboženství jsou si vzájemně prospěšné a významně obohacující, jestliže růst každého z nich je vyrovnaný a harmonizovaný. Náboženství vnáší nové významy do všech skupinových vazeb─rodin, škol a klubů. Přidává nové hodnoty do zábavy a povyšuje všechen opravdový humor.
99:4.2 (1089.10) Duchovní porozumění transformuje vedení společnosti; náboženství zamezuje všem kolektivním hnutím ztratit ze zřetele své skutečné cíle. Společně s dětmi, náboženství je významným sjednotitelem rodinného života, za předpokladu, že představuje živou a rostoucí víru. Rodinný život nemůže být bez dětí; může být prožit bez náboženství, ale takový handicap značně zmnohonásobuje potíže tohoto intimního lidského svazku. Hned za osobní náboženskou zkušeností, rodinný život v průběhu prvních dekád dvacátého století nejvíce trpí kvůli úpadku v důsledku přechodu od dřívější náboženské oddanosti k objevujícím se novým důležitostem a hodnotám.
99:4.3 (1089.11) Opravdové náboženství je smysluplný způsob dynamického života tváří v tvář všedním skutečnostem každodenního života. Ale jestliže náboženství má podnítit individuální rozvoj a posílit celistvost osobnosti, nesmí být standardizované. Jestliže má stimulovat zhodnocení zkušenosti a sloužit jako návnada pro hodnoty, nesmí být stereotypní. Jestliže náboženství má podporovat nejvyšší věrnost, nesmí být formální.
99:4.4 (1089.12) Bez ohledu na to, jaké otřesy mohou provázet sociální a ekonomický růst civilizace, náboženství je opravdové a hodnotné, jestliže podporuje v osobnosti zkušenost, ve které převládá svrchovanost pravdy, krásy a dobra, protože taková je skutečná duchovní koncepce nejvyšší reality. A skrze lásku a zbožnost se tato koncepce stává smysluplnou v přátelství lidí a synovském vztahu člověka k Bohu.
99:4.5 (1090.1) Konec konců, je to spíše to, v co člověk věří, než co ví, co určuje postoj a dominuje osobnímu jednání. Znalost pouhých faktů má velmi malý vliv na průměrného člověka, pokud nejsou emociálně aktivovány. Ale aktivace náboženství je nademocionální, spojující veškerou lidskou zkušenost na transcendentních úrovních prostřednictvím kontaktu ve smrtelném životě s duchovními energiemi a jejich uvolněním.
99:4.6 (1090.2) V podmínkách psychologicky neustáleného dvacátého století, uprostřed ekonomických otřesů, morálních protiproudů a sociálního dmutí cyklónových přechodů vědecké éry, tisíce a tisíce mužů a žen se lidsky ztratilo; jsou plni obav, neklidní, naplněni strachem, jsou nejistí a nevyrovnaní; jako nikdy předtím ve světové historii potřebují útěchu a stabilitu spolehlivého náboženství. Navzdory nebývalým vědeckým vymoženostem a rozvoji techniky existuje duchovní stagnace a filozofický chaos.
99:4.7 (1090.3) V tom, že se náboženství stává stále více a více soukromou záležitostí─osobní zkušeností─nehrozí žádné nebezpečí, za předpokladu, že neztratí svoji motivaci pro nesobeckou a láskyplnou sociální službu. Náboženství doplatilo na působení mnoha vedlejších vlivů: náhlé smíšení kultur, promísení rodů, oslabení církevní autority, měnící se rodinný život a také urbanizace a automatizace.
99:4.8 (1090.4) Největší duchovní ohrožení spočívá v dílčím vývoji, složité situaci nedokončeného růstu: opuštění evolučních náboženstvích strachu bez okamžitého pochopení zjeveného náboženství lásky. Moderní věda, především psychologie, oslabila pouze ta náboženství, která do velké míry závisejí na strachu, pověře a emoci.
99:4.9 (1090.5) Přechodné období je vždy doprovázeno zmatkem a v náboženském světě bude jen málo klidu, dokud neskončí velký boj mezi třemi soupeřícími filozofiemi náboženství:
99:4.10 (1090.6) 1. Spiritickou vírou (v prozřetelné Božstvo) mnoha náboženstvích.
99:4.11 (1090.7) 2. Humanistickou a idealistickou vírou mnoha filozofií.
99:4.12 (1090.8) 3. Technickými a přírodovědeckými koncepcemi mnoha věd.
99:4.13 (1090.9) A tyto tři dílčí přístupy k realitě kosmu se budou muset nakonec sladit představením zjeveného náboženství, filozofie a kosmologie, zobracujících trojjedinost existence ducha, mysli a energie, vycházejících z Rajské Trojice a dosahujících časoprostorového sjednocení v Božstvu Boha Nejvyššího.
99:5.1 (1090.10) Ačkoliv náboženství je výlučně osobní duchovní zkušeností─poznání Boha jako Otce─důsledkem této zkušenosti je─poznání lidí jako svých bratrů─znamená přizpůsobení svého „já“ k „já“ druhých, což vyžaduje sociální, nebo skupinový aspekt náboženského života. Náboženství je nejdříve vnitřním, čili osobním přizpůsobením a potom se stává záležitostí sociální služby, nebo adaptace ke skupině. Vznikání náboženských skupin je nevyhnutelným důsledkem lidské pospolitosti. Co se s těmito náboženskými skupinami stane, závisí velmi na moudrosti jejich vedení. V primitivní společnosti nejsou náboženské skupiny často příliš odlišné od ekonomických či politických skupin. Náboženství vždy bylo ochráncem mravů a stabilizátorem společnosti. A to zůstává pravdou, bez ohledu na protikladné učení mnoha moderních socialistů a humanistů.
99:5.2 (1091.1) Vždy si pamatujte: opravdové náboženství spočívá v poznání Boha jako vašeho Otce a člověka jako vašeho bratra. Náboženství není otrockou vírou v hrozby potrestání, nebo magickými sliby v budoucí mystické odměny.
99:5.3 (1091.2) Náboženství Ježíše je nejdynamičtějším vlivem jaký kdy aktivoval lidskou rasu. Ježíš rozbil tradici, zničil dogma a povolal lidstvo k dosažení nejvyšších ideálů v čase a věčnosti─stát se dokonalým jako je dokonalý nebeský Otec.
99:5.4 (1091.3) Náboženství má malou šanci působit, pokud se náboženská skupina neoddělí od všech ostatních skupin─tak vznikne sociální asociace duchovních členů nebeského království.
99:5.5 (1091.4) Doktrína o naprosté mravní zkaženosti člověka do značné míry zničila potenciální schopnost náboženství působit na povznášející a inspirující sociální vlivy. Ježíš se snažil obnovit důstojnost člověka, když prohlásil, že všichni lidé jsou děti Boha.
99:5.6 (1091.5) Každá náboženská víra, která účinně oduševňuje věřícího, nevyhnutelně musí mít silné dopady ve společenském životě takového věřícího. Náboženská zkušenost najisto přináší „plody ducha“ v denním životě duchem vedeného smrtelníka.
99:5.7 (1091.6) Tak, jak je nevyhnutelné, že lidí mají své náboženské víry, tak je neodvratitelné, že si vytvoří náboženskou skupinu nějakého druhu, která časem vytváří společné cíle. Jednoho dne se věřící spojí a opravdu uskuteční spolupráci na základě jednoty ideálů a záměrů, spíše než se o to snažit na základě psychologických názorů a teologických postojů. Spíše cíle, než víry, by měly sjednotit věřící. Vzhledem k tomu, že opravdové náboženství je záležitostí osobní duchovní zkušenosti, je nevyhnutelné, že každý jednotlivý věřící musí mít svůj vlastní a osobní výklad realizace této duchovní skutečnosti. Ať výraz „víra“ znamená individuální vztah k Bohu, spíše než formulaci přesvědčení toho, na čemž se nějaká skupina smrtelníků byla schopna dohodnout jako na společném náboženském stanovisku. „Máte víru? Mějte ji pro sebe“.
99:5.8 (1091.7) To, že víra je pouze záležitostí pochopení ideálních hodnot, je ukázáno definicí v Novém Zákonu, která tvrdí, že víra je podstatou očekávaného a důkazem neviditelného.
99:5.9 (1091.8) Primitivní člověk se příliš nesnažil o to, aby svá náboženská přesvědčení vyjádřil slovy. Jeho náboženství bylo vyjádřeno raději tancem, než myšlenkou. Současný člověk vymyslel mnoho vír a vytvořil mnoho zkoušek náboženské víry. Budoucí věřící musí žít svá náboženství, zasvětit se pro šlechetnou službu bratrství lidí. Je nejvyšší čas, aby člověk prožil náboženskou zkušenost natolik osobní a natolik mocnou, aby mohla být uskutečněna a vyjádřena pouze „pocity, příliš hlubokými pro slova“.
99:5.10 (1091.9) Ježíš nepožadoval po svých stoupencích, aby se pravidelně shromažďovali a recitovali soustavu slov, svědčící o jejich společné víře. On jim pouze nakázal se sejít proto, aby skutečně něco udělali─zúčastnit se společné večeře na památku jeho poskytnutého života na Urantii.
99:5.11 (1091.10) Jakou chybu dělají křesťané, když představují Krista jako nejvyšší ideál duchovního vůdce, oni se opovažují požadovat, aby poznavši Boha muži a ženy zatratili historické vůdcovství těch Boha poznavši lidí, kteří přispěli k jejich příslušnému národnímu, nebo rasovému osvícení v minulých epochách.
99:6.1 (1092.1) Sektářství je chorobou institucionálního náboženství a dogmatismus je zotročením duchovní podstaty. Je mnohem lepší mít náboženství bez církve, než církev bez náboženství. Náboženský rozruch dvacátého století sám o sobě neznamená duchovní úpadek. Rozruch předchází jak růstu, tak i destrukci.
99:6.2 (1092.2) V socializaci náboženství je reálný smysl. Účelem skupinových náboženských aktivit je zdůrazňovat náboženskou oddanost, zesilovat kouzlo pravdy, krásy a dobra, podporovat půvab nejvyšších hodnot, zvětšovat službu v duchu nesobeckého přátelství, zvelebovat potenciály rodinného života, prosazovat náboženské vzdělání, zajišťovat odborné poradenství a duchovní vedení a podněcovat skupinové bohoslužby. A všechna živá náboženství podporují přátelství lidí, udržují morálku, prosazují dobré sousedské vztahy a napomáhají šířit potřebné evangelium svých příslušných posláních věčného spasení.
99:6.3 (1092.3) Ale jak se náboženství stává institucionální, jeho síla pro dobro je omezena, zatímco možnosti pro zlo se výrazně znásobí. Nebezpečí formalizovaného náboženství jsou: spoutání názorů a vyhranění postojů, hromadění nezadatelných práv se stupňujícím zesvětšťováním; tendence standardizovat a zkostnatět pravdu, odklonit náboženství od služby Bohu ke službě církve; tendence vytvářet sekty a konkurenční skupiny; založení utlačující církevní autority; vytvoření názoru o aristokratických „vyvolených lidech“, podporování falešných a zveličených idejí o posvátnosti; znormalizování náboženství a ustrnutí formy bohoslužby, tendence uctívat minulost, ale ignorovat současné požadavky, neschopnost představit moderní náboženství, zapletení se do funkcí světských institucí. Formalizované náboženství vytváří škodlivou diskriminaci jiných náboženských postojů, stává se netolerantním soudcem pravověrnosti, nedokáže udržet zájem podnikavého mládí a postupně ztrácí spásné poslání evangelia věčného spasení.
99:6.4 (1092.4) Formální náboženství omezuje lidi v jejich osobních duchovních aktivitách namísto toho, aby je osvobodilo pro vyšší službu jako stavitele království.
99:7.1 (1092.5) Ačkoliv církve a všechny ostatní náboženské skupiny by měly být povzneseny nad všechny světské činnosti, současné náboženství nesmí dělat nic, co by zdržovalo, nebo brzdilo sociální součinnost lidských institucí. Život musí pokračovat v růstu smysluplným způsobem; člověk musí pokročit s reformací své filozofie a objasněním svého náboženství.
99:7.2 (1092.6) Politická věda musí provést přeměnu ekonomiky a průmyslu s pomocí metod, o kterých se poučila ze sociálních věd a také pomocí pohledů a motivů, pocházejících z náboženského života. Ve všech sociálních přestavbách náboženství poskytuje stabilizující věrnost transcendentnímu záměru─ustalující cíl za a nad okamžitým a dočasným účelem. Uprostřed zmatků rychle se měnícího prostředí potřebuje smrtelný člověk podporu rozsáhlé kosmické perspektivy.
99:7.3 (1093.1) Náboženství inspiruje člověka žít odvážně a radostně na tomto světě; ono spojuje trpělivost se zanícením, pochopení s úsilím, porozumění s mocí a ideály s energií.
99:7.4 (1093.2) Člověk nikdy nemůže moudře posoudit dočasné otázky či překonat sobecké osobní zájmy, pokud nepřemýšlí v přítomnosti svrchovanosti Boha a nepočítá s realitami božských úmyslů a duchovních hodnot.
99:7.5 (1093.3) Ekonomická nezávislost a sociální přátelství nakonec povedou k bratrství. Člověk je svým založením snílek, ale věda ho vystřízliví natolik, že aktivace člověka náboženstvím již není spojena s tak velkým nebezpečím unáhlených fanatických reakcí. Ekonomické potřeby poutají člověka s realitou a osobní náboženská zkušenost přivádí tohoto stejného člověka tváří v tvář věčným realitám stále se rozrůstajícího a rozvíjejícího se kosmického občanství.
99:7.6 (1093.4) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 100
100:0.1 (1094.1) ZKUŠENOST dynamického náboženského života přetváří tuctového jedince do osobnosti, obdařeného idealistickou mocí. Náboženství podporuje vývoj všech prostřednictvím prospěšných růstů každého jedince a úroveň každého je umocněna prostřednictvím úspěšného dosažení všech ostatních.
100:0.2 (1094.2) Duchovní růst je vzájemně stimulován těsným spojením s jinými věřícími. Láska poskytuje půdu pro duchovní růst─objektivní cíl namísto subjektivního potěšení─nicméně, přináší nejvyšší subjektivní uspokojení. A náboženství zušlechťuje všední dřinu každodenního života.
100:1.1 (1094.3) I když náboženství zajišťuje rozvoj významů a růst hodnot, zlo přichází vždy, kdy čistě osobní hodnocení jsou povýšena do absolutních úrovních. Dítě hodnotí zkušenost podle toho, kolik radosti mu přinese; vyspělost je přímo úměrná výměně osobního potěšení za vyšší významy─oddaností nejvyšším představám o rozmanitosti životních situací a kosmických vztazích.
100:1.2 (1094.4) Někteří lidé jsou příliš zaneprázdněni, aby mohli růst a jsou proto ve velkém nebezpečí duchovního ustrnutí. Je nezbytné vytvářet podmínky pro růst významů v různých epochách, po sobě následujících kulturách a v pomíjivých stadiích rozvíjející se civilizace. Největšími brzdami růstu jsou předsudek a nevědomost.
100:1.3 (1094.5) Dejte každému dítěti možnost získat svoji vlastní náboženskou zkušenost, nevnucujte mu hotovou zkušenost dospělého člověka. Pamatujte si, že každoroční progres v zavedeném vzdělávacím systému, neznamená nutně progres intelektuální a mnohem méně duchovní. Zvýšená slovní zásoba neznamená rozvoj charakteru. Pravým ukazatelem růstu nejsou pouze výsledky, ale spíše progres. Skutečným ukazatelem růstu ve vzdělání jsou povznesené ideály, zvýšené chápání hodnot, nové významy hodnot a posílená věrnost nejvyšším hodnotám.
100:1.4 (1094.6) Děti jsou natrvalo ovlivněny pouze oddaností svých dospělých společníků; příkazy, nebo také příklady nemají trvalý vliv. Čestní lidé jsou rostoucí lidé a růst je působivá a inspirující realita. Žijete čestně dnes─rostete─a zítra je o vás postaráno. Nejrychlejší cesta pro pulce stát se žábou je žít čestně každý moment jako pulec.
100:1.5 (1094.7) Půda, potřebná pro náboženský růst, předpokládá progresivní život seberealizace, koordinaci přirozených sklonů, zvídavost a potěšení z uvážené podnikavosti, pocit spokojenosti, stimulující působení strachu, probouzejícího pozornost a uvědomění, touhu poznávat a normální vědomí malosti─skromnosti. Růst je také založen na objevení vlastní individuálnosti, doprovázené sebekritikou─svědomím, protože svědomí je ve skutečnosti kritikou sebe samého na základě vlastního systému hodnot, osobních ideálů.
100:1.6 (1095.1) Náboženská zkušenost je výrazně ovlivněna fyzickým zdravím, zděděnou povahou a sociálním prostředím. Ale tyto přechodné podmínky nezpomalují vnitřní duchovní progres duše, snažící se vykonávat vůli nebeského Otce. Ve všech normálních smrtelnících jsou přítomny určité hnací síly růstu a seberealizace, které působí jestliže nejsou vysloveně potlačovány. Způsob, jak podporovat tento významný dar pro potenciální duchovní růst, spočívá v udržování upřímného postoje v oddanosti k nejvyšším hodnotám.
100:1.7 (1095.2) Náboženství nemůže být věnováno, obdrženo, zapůjčeno, nebo ztraceno. Je to osobní zkušenost, která narůstá úměrně s narůstajícím vyhledáváním konečných hodnot. Kosmický růst tak doprovází hromadění významů a neustále rozšiřující se povyšování hodnot. Ale ušlechtilost sama o sobě je nevědomým růstem.
100:1.8 (1095.3) Náboženské návyky myšlení a jednání přispívají k obezřetnému duchovnímu růstu. Člověk si může vyvinout náchylnost pro prospěšné reakce na duchovní podněty, určitý druh podmíněného duchovního reflexu. Návyky, které přispívají náboženskému růstu, obsahují kultivovaný cit pro božské hodnoty, rozpoznání náboženského života u jiných, hloubavé přemýšlení o kosmických významech, ctihodné řešení problémů, sdílení duchovního života s partnerem, vyhýbání se sobectví, odmítnutí předpokládat boží milosrdenství a žít jako v přítomnosti Boha. Faktory náboženského růstu mohou být úmyslné, ale samotný růst je neměně nevědomý.
100:1.9 (1095.4) Nicméně, nevědomá podstata náboženského růstu neznamená, že je to činnost, fungující na domnělých podvědomých oblastech lidského intelektu, ale spíše to ukazuje na tvůrčí aktivity nadvědomých úrovních smrtelné mysli. Zkušenost s poznáním reality nevědomého náboženského růstu je tak pozitivním důkazem funkční existence nadvědomí.
100:2.1 (1095.5) Duchovní rozvoj za prvé závisí na udržování živého duchovního spojení s pravými duchovními silami a za druhé na trvajícím plození duchovních plodů: poskytování pomoci svým druhům z toho, co jsme my obdrželi od našich duchovních dárců. Duchovní progres je založen na intelektuálním rozpoznání duchovní chudoby, spolu s vlastním vědomím hladu po dokonalosti,—na touze poznat Boha a být jako on a upřímném úmyslu vykonávat vůli nebeského Otce.
100:2.2 (1095.6) Duchovní růst je nejdříve probuzením k potřebám, pak rozpoznáním významů a potom objevením hodnot. Důkaz o duchovním růstu spočívá v projevu osobnosti člověka, motivovaného láskou, aktivovaného nesobeckou pomocí a ovládaného upřímnou úctou k dokonalosti ideálů božskosti. A tato celá zkušenost představuje realitu náboženství na rozdíl od pouhých teologických vír.
100:2.3 (1095.7) Náboženství může dosáhnout takové úrovně poznání, na které se stává osvícenou a moudrou metodou duchovní reakce na vesmír. Takové zvelebené náboženství může působit na třech úrovních lidské osobnosti: intelektuální, morontiální a duchovní; na mysl, ve vyvíjející se duši a s vnitřně zavedeným duchem.
100:2.4 (1096.1) Duchovnost se ihned stává indikátorem blízkosti člověka k Bohu a mírou jeho užitečnosti pro ostatní lidské bytosti. Duchovnost zvyšuje schopnost objevovat krásu ve věcech. Rozpoznávat pravdu ve významech a objevovat dobro v hodnotách. Duchovní rozvoj je určen schopností pro odstranění sobeckých vlastností v lásce a je tomu přímo úměrný.
100:2.5 (1096.2) Skutečný duchovní stav je mírou dosažení Božstva, napojení na Ladič. Dosažení konečné duchovnosti se rovná dosažení maximální reality─maximálního podobenství s Bohem. Věčný život je nekonečným pátráním po nekonečných hodnotách.
100:2.6 (1096.3) Cíl seberealizace člověka by měl být duchovní, ne materiální. Jediné reality hodné snažení jsou božské, duchovní a věčné. Smrtelný člověk má nárok na požitek z fyzických radostí a uspokojení lidských citů; on těží z věrnosti lidských vztahů a dočasných institucí; ale tyto nejsou věčnými základy, na kterých lze stavět nesmrtelnou osobnost, která musí překonat prostor, zdolat čas a dosáhnout věčného osudu božské dokonalosti a služby jako člen sboru Konečných.
100:2.7 (1096.4) Ježíš popsal hluboké přesvědčení smrtelníka uvědomujícího si Boha znalého smrtelníka, když řekl: „Když všechno pozemské se zhroutí, znamená to něco pro člověka uvědomujícího si Boha a věřícího v království Boží “? Dočasné jistoty jsou zranitelné, ale duchovní jistoty jsou nenapadnutelné. Když přílivové vlny lidského protivenství, sobectví, krutosti, nenávisti, zášti a závisti narážejí na smrtelnou duši, můžete se spolehnout na to, že existuje jedna vnitřní bašta─pevnost ducha, která je absolutně nedobytná; alespoň toto platí pro každou lidskou bytost, která oddaně udržuje svoji duši ve spojení s vnitřně zavedeným duchem věčného Boha.
100:2.8 (1096.5) Po takovém duchovním dosažení, ať je docíleno postupným růstem, nebo specifickou krizí, nastává nová orientace osobnosti a také rozvoj nových norem hodnot. Takoví, v duchu zrození jedinci, najdou ve svém životě tak silnou novou motivaci, že jsou schopni v klidu přihlížet tomu, jak jejich největší ambice berou za své a jejich nejhorlivější naděje se hroutí; oni pozitivně vědí, že takové katastrofy nejsou ničím jiným, než přesměrováním pohrom, které ničí dočasná jejich díla a předcházejí vypěstování vznešenějších a trvanlivějších realit nové a ušlechtilejší úrovně vesmírného dosažení.
100:3.1 (1096.6) Náboženství není metodou pro dosažení pokojného a blaženého míru mysli; je impulzem pro organizování duše pro dynamickou službu. Je to zasvěcení celého „já“ do věrné služby milujícího Boha a sloužení člověku. Náboženství platí jakoukoliv cenu, nezbytnou pro dosažení nejvyššího cíle─získání věčnosti. V náboženské oddanosti je zasvěcená úplnost, která se vyznačuje nejvyšší dokonalostí. Takové vlastnosti oddanosti jsou sociálně účinné a duchovně progresivní.
100:3.2 (1096.7) Pro věřícího slovo Bůh se stává symbolem, znamenající přiblížení k nejvyšší realitě a poznání božské hodnoty. Lidské sympatie a antipatie neurčují dobro a zlo; morální hodnoty nevyrůstají ze splněných přáních, nebo citového zklamání.
100:3.3 (1096.8) Při rozmýšlení o hodnotách musíte rozlišit mezi tím, co je hodnota a tím, co má hodnotu. Musíte rozpoznat vztah mezi příjemnými činnostmi a jejich smysluplným sjednocením a rozšířenou realizací neustále vyšších a vyšších úrovní lidské zkušenosti.
100:3.4 (1097.1) Význam je něco, co zkušenost přidává k hodnotě; je to správné vnímání hodnot. Izolované a čistě sobecké potěšení může znamenat faktické znehodnocení významů, nesmyslný požitek, hraničící s relativním zlem. Hodnoty jsou empirické tehdy, když reality jsou smysluplné a intelektuálně spojené─když jsou takové vztahy rozpoznány a oceněny myslí.
100:3.5 (1097.2) Hodnoty nemohou nikdy být statické; opravdovost znamená změnu, růst. Změna bez růstu, bez rozšíření významů a povýšení hodnot, je bezcenná─je potenciálním zlem. Čím je vyšší schopnost ke kosmické adaptaci, tím je každá zkušenost smysluplnější. Hodnoty nejsou koncepčními iluzemi; jsou skutečné, ale vždy závisí na souvislostech. Hodnoty jsou vždy i aktuální i potenciální─ne, co bylo, ale co je a co bude.
100:3.6 (1097.3) Spojení aktuálního a potenciálního se rovná růstu─empirické realizaci hodnot. Ale růst není pouhý progres. Progres je vždy smysluplný, ale je relativně bezcenný bez růstu. Nejvyšší hodnota lidského života spočívá v růstu hodnot, progresu významů a realizaci kosmické souvislosti dvou těchto zkušeností. A taková zkušenost se rovná poznání Boha. Takový smrtelník, i když není nadpřirozený, se opravdu stává nadčlověkem; vyvíjí se v něm nesmrtelná duše.
100:3.7 (1097.4) Člověk není schopen vyvolat růst, ale může pro něj zajistit vhodné podmínky. Růst je vždy nevědomý, ať je fyzický, intelektuální, nebo duchovní. Tak roste láska; ona nemůže být stvořena, vyrobena či koupena; ona musí vyrůst. Evoluce je kosmická metoda růstu. Sociální růst nemůže být zajištěn legislativou a morální růst se nedosáhne zlepšenou administrativou. Člověk dokáže vyrobit stroj, ale jeho skutečná hodnota musí být stanovena lidskou kulturou a osobním oceněním. Jediným vkladem člověka pro růst je mobilizace veškerých sil jeho osobnosti─živé víry.
100:4.1 (1097.5) Náboženský život je zasvěcený životu a zasvěcený život je tvůrčí život─originální a spontánní. Nové náboženské náhledy se rodí z konfliktů, které dávají podnět k výběru nových a lepších návykových reakcí namísto starších a horších zažitých způsobů. Nové významy vznikají pouze v konfliktních situacích a konflikty přetrvávají pouze kvůli odmítnutí přijmout vyšší hodnoty, znamenající vyšší významy.
100:4.2 (1097.6) Náboženská dilemata jsou nevyhnutelná; nemůže být žádného růstu bez fyzického konfliktu a duchovního rozechvění. Formování filozofických norem života nese s sebou značný rozruch ve filozofických sférách mysli. Věrnost ušlechtilosti, dobru, pravdě a vznešenosti se neobejde bez boje. Jasnost duchovního vidění a rozšíření kosmického porozumění vyžaduje úsilí. A lidský intelekt protestuje, když je odstavován od neduchovních energií dočasné existence. Těžkopádná živočišná mysl se bouří proti snaze, potřebné pro řešení kosmických problémů.
100:4.3 (1097.7) Ale velký problém náboženského způsobu života spočívá v úloze spojení duševních sil osobnosti pod vlivem lásky. Zdraví, psychická zdatnost a štěstí jsou výsledkem spojení fyzických systémů, systémů myšlení a duchovních systémů. Člověk dobře rozumí tomu, co je zdraví a zdravá mysl, ale nemá prakticky žádnou představu o štěstí. Největší štěstí je nerozlučitelně spojeno s duchovním progresem. Duchovní růst přináší trvalou radost, pokoj, který přesahuje veškeré chápání.
100:4.4 (1098.1) Ve fyzickém životě smyslové orgány informují o existenci věcí; mysl odhaluje realitu významů; ale duchovní zkušenost ukazuje jedinci skutečné hodnoty života. Tyto vysoké úrovně lidského života jsou dosaženy v nejvyšší lásce k Bohu a v nesobecké lásce k člověku. Jestli milujete své bližní, tak jste objevili jejich hodnoty. Ježíš miloval lidi tak moc proto, že si jich velmi vysoce vážil. Nejlepší způsob pro odhalení hodnot ve vašich druzích je poznání jejich motivace. Jestli vás někdo roztrpčuje, vzbuzuje ve vás pocity nelibosti, měli byste se s pochopením snažit poznat jeho stanovisko, jeho důvody pro takové nepříjemné chování. Jestli jednou pochopíte vašeho souseda, stanete se tolerantním a tato tolerance vyroste do přátelství a dozraje v lásku.
100:4.5 (1098.2) Ve své obrazotvornosti si představte jednoho z vašich primitivních předků v době, kdy žil v jeskyních─malého, nestvůrného, špinavého a vrčícího divocha, rozkročeného se zvednutým kyjem, dýchajícího nenávist a nepřátelství a dívajícího se zuřivě těsně před sebe. Takový obraz sotva vykresluje božskou důstojnost člověka. Ale dovolte nám ten obraz zvětšit. Před tímto rozrušeným člověkem se krčí tygr s vyceněnými tesáky. Za ním stojí žena a dvě děti. Okamžitě poznáte, že takový výjev představuje začátky mnoha krásných a ušlechtilých lidských vlastností, ačkoliv se v obou případech jedná o stejného člověka. Ale ve druhém případě jste měli možnost vidět tuto scénu v rozšířené perspektivě. Proto jste pochopili motivaci tohoto vyvíjejícího se smrtelníka. Jeho postoj se stává chvályhodným, protože mu rozumíte. Jestli byste jen dokázali pochopit motivy svých přátel, jak byste jim mnohem více rozuměli! Jestli byste poznali své druhy, nakonec byste je milovali.
100:4.6 (1098.3) Vy nemůže opravdově milovat své bližní pouhou vůlí. Láska se rodí jen z důkladného porozumění motivů a pocitů vašich sousedů. Není tak důležité milovat všechny lidi dnes, ale raději se každý den naučit milovat jednu další lidskou bytost. Jestliže každý den, nebo každý týden porozumíte jednomu z vašich druhů a jestli je to limit vašich schopností, tak rozhodně zespolečňujete a opravdově oduševňujete vaši osobnost. Láska je nakažlivá a když je lidská péče uvážená a moudrá, láska je přitažlivější než nenávist. Ale pouze opravdová a nesobecká láska je skutečně nakažlivá. Kdyby každý smrtelník se jen stal středem dynamické laskavosti, tento blahodárný virus lásky by brzy pronikl do proudu citového proudu lidských emocí natolik, že celá civilizace by byla obklopena láskou─a to by bylo uskutečnění bratrství lidí.
100:5.1 (1098.4) Svět je zaplněn ztracenými dušemi, ztracenými ne v teologickém smyslu, ale ztracenými v ukazateli významů, bloudícími v této frustrované filozofické éře zmatečně od jednoho „ismu“ k druhému a od jednoho kultu k jinému. Jen velmi málo lidí se naučilo nahrazovat náboženskou autoritu filozofií života. (Symboly socializovaného náboženství netřeba zavrhnout jako koryta růstu, ačkoliv dno řeky není řeka sama.)
100:5.2 (1098.5) Postup náboženského růstu vede od stagnace přes rozpor ke koordinaci, od nejistoty k nepochybující víře, od zmatenosti kosmického vědomí ke sjednocení osobnosti, od dočasného cíle k věčnému, od područí strachu ke svobodě božského synovstva.
100:5.3 (1099.1) Je nutno objasnit, že projev věrnosti nejvyšším ideálům─fyzického, emocionálního a duchovního uvědomění poznání Boha─může být důsledkem přirozeného a postupného růstu, nebo někdy může být projeveno v určitých situacích, jako například ve chvílích krize. Apoštol Pavel prožil přesně takové náhlé a velkolepé obrácení v ten památný den na cestě, vedoucí do Damašku. Gautama Siddartha měl podobnou zkušenost v tu noc, kdy seděl o samotě a snažil se proniknout do tajemství konečné pravdy. Stejnou zkušenost mělo mnoho ostatních, ale mnoho opravdových věřících postoupilo v duchu bez náhlého obrácení.
100:5.4 (1099.2) Většina okázalých jevů, spojených s takzvanými náboženskými proměnami, má výlučně psychologický charakter, ale čas od času se přihodí události, které mají také duchovní původ. Velmi často, při absolutní mobilizaci mysli na jakékoli úrovni psychického zaměření k dosažení duchovnosti, když existuje dokonalost lidské motivace pro oddanost božské ideji, pak nastává sestupné porozumění vnitřně zavedeného ducha, aby se sladil se soustředěným a zasvěceným záměrem nadvědomé mysli věřícího smrtelníka. A právě taková zkušenost spojení intelektuálních a duchovních jevů je to, co vytváří konverzi, spočívající ve faktorech, které se nacházejí nad a za čistě psychologickými úrovněmi.
100:5.5 (1099.3) Ale samotné emoce jsou falešnou konverzí; člověk musí nejenom cítit, ale i věřit. Natolik, nakolik je psychická mobilizace částečná a mobilizace lidské oddanosti nedostačující, natolik se prodělání konverze stane směsí intelektuální, emocionální a duchovní reality.
100:5.6 (1099.4) Jestli je člověk ochoten uznat teoretickou podvědomou mysl jako prakticky fungující hypotézu v jinak jednotném intelektuálním životě, pak tedy, aby byl zásadový, měl by předpokládat podobnou a odpovídající oblast vzestupné intelektuální aktivity v nadvědomé úrovni─zóně bezprostředního kontaktu s vnitřně zavedenou duchovní entitou─Ladičem Myšlení. Velkým nebezpečím ve všech těchto psychických spekulacích je to, že představivost a další takzvané mystické prožitky, spolu se zvláštními sny, mohou být považovány za božskou komunikaci s lidskou myslí. V minulosti se božské bytosti zjevily některým Boha znalým osobám ne v důsledku jejich mystických extází, nebo morbidních vizí, ale navzdory všem takovým jevům.
100:5.7 (1099.5) Na rozdíl od snažení dosáhnout konverze, lepší přístup k morontiálním zónám možného kontaktu s Ladičem myšlení je živá víra a ryzí zbožnost, upřímná a nesobecká modlitba. Vesměs příliš mnoho povznesených myšlenek nevědomých úrovní lidské mysli bylo mylně považováno za božská zjevení a duchovní vedení.
100:5.8 (1099.6) Existuje velké nebezpečí, spojené s návykovým praktikováním snění; mysticismus se může stát způsobem odklonění od reality, třebas byl někdy prostředkem opravdového duchovního spojení. Krátkodobý únik od rušného dění života by nemusel příliš uškodit, ale dlouhá izolace osobnosti je naprosto nežádoucí. Za žádných okolností by se vizionářský stav vědomí neměl pěstovat jako druh náboženské zkušenosti.
100:5.9 (1099.7) Příznakem mystického stavu je rozptýlení vědomí s živými ostrůvky soustředěného vědomí, působící na poměrně pasivní intelekt. To všechno přitahuje vědomí směrem k povědomí, spíše než směrem k zóně duchovního kontaktu─nadvědomí. Mnoho mystiků přeneslo své mentální odloučení na úroveň abnormálních mentálních projevů.
100:5.10 (1100.1) Mnohem zdravější postoj k duchovní meditaci lze nalézt v rozjímavé zbožnosti a v modlitbě díkůvzdání. Přímé spojení s Ladičem Myšlení, takové, jaké nastalo v pozdějších letech Ježíšova života v lidském těle, by se nemělo zaměňovat s těmi takzvanými mystickými zkušenostmi. Faktory, které vedou k zahájení mystického spojení svědčí o nebezpečí takových psychických stavů. Mystickému stavu prospívají takové věci jako: fyzická vyčerpanost, půst, psychické rozštěpení, hluboké estetické prožitky, silné sexuální impulsy, strach, úzkost, běsnění a divoký tanec. Mnoho z toho, co vzniká v důsledku takové úvodní přípravy má svůj původ v podvědomé mysli.
100:5.11 (1100.2) Jakkoli tyto podmínky mohou být prospěšnými pro mystické jevy, je nutno jasně pochopit, že Ježíš Nazaretský nikdy nepoužil takové metody pro spojení s Rajským Otcem. Ježíš neměl žádné podvědomé halucinace, nebo nadvědomé přeludy.
100:6.1 (1100.3) Evoluční náboženství a zjevená náboženství se mohou výrazně lišit v metodě, ale v jejich motivech je obrovská podobnost. Náboženství není specifická forma života; spíše je to způsob žití. Pravé náboženství je upřímná oddanost některé realitě, kterou věřící pokládají pro sebe a pro celé lidstvo za nejvyšší hodnotu. A význačnými charakteristickými rysy všech náboženstvích jsou nepochybující věrnost a srdečná oddanost nejvyšším hodnotám. Tato náboženská oddanost nejvyšším hodnotám je ukázána ve vztahu domněle nenáboženské matky k jejímu dítěti a ve vřelé věrnosti nevěřícího člověka ke své vlastní věci.
100:6.2 (1100.4) Věřícím člověkem přijatá nejvyšší hodnota může být obyčejná, nebo také falešná, ale, nicméně, je pro něho náboženská. Náboženství je opravdové pouze do té míry, pokud jeho hodnota, která je pokládána za nejvyšší, je opravdu kosmickou realitou, mající skutečnou duchovní cenu.
100:6.3 (1100.5) Lidská reakce na náboženské impulsy obsahuje vlastnosti ušlechtilosti a vznešenosti. Upřímný věřící si je vědom vesmírného občanství a uvědomuje si spínající kontakt se zdroji nadlidské síly. On je nadšen a aktivován zjištěním, že je součástí vyššího a ušlechtilejšího společenství Božích synů. Uvědomění si vlastní ceny je posíleno impulsem pátrat po vyšších vesmírných úkolech─snaze dosáhnout nejvyšších cílů.
100:6.4 (1100.6) Vnitřní „já“ podlehlo úchvatnému náporu vše obsahující motivace, která vyvolává zvýšenou osobní disciplinu, snižuje emocionální konflikty a ze smrtelného života dělá skutečně hodnotné žití. Chorobné uznávání vymezených hranic člověka je zaměněno za přirozené uvědomění si lidských nedostatků, spojené s morálním odhodláním a duchovní touhou dosáhnout nejvyšších vesmírných a supervesmírných cílů. A toto intenzivní snažení dosáhnout nadsmrtelné ideály je vždy charakterizováno zvyšující se trpělivostí, shovívavostí, mravní silou a tolerancí.
100:6.5 (1100.7) Ale pravé náboženství je živá láska, život ve službě. Odtržení věřícího od většiny toho, co je čistě dočasné a bezcenné, nikdy nevede ke společenské izolaci a nemělo by to zničit smysl pro humor. Opravdový věřící nic neodjímá z lidské existence, ale naopak dodává celému životu nové významy; vytváří nové typy nadšení, zájmu a odvahy. Také může probudit ducha křižáckého rytíře, který je více než nebezpečný, když není ovládán duchovním vhledem a věrnou oddaností k běžným sociálním povinnostem, založených na lidské spolehlivosti.
100:6.6 (1101.1) Jedním z neúžasnějších znameních náboženského života je dynamický a povznesený klid, ten klid, který přesahuje veškeré lidské vnímání, ten kosmický postoj, který znamená neexistenci jakékoliv pochybnosti a nepokoje. Takové úrovně duchovní stability jsou imunní vůči zklamání. Takoví věřící jsou jako apoštol Pavel, který řekl: „Já jsem přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani vyšší duchové, ani síly, ani věci přítomné, ani věci budoucí, ani výška, ani hloubka, ani nic jiného nás nedokáže oddělit od lásky Boha“.
100:6.7 (1101.2) S poznáním triumfální blaženosti je spojen pocit bezpečí, usazený ve vědomí věřícího, který pochopil realitu Nejvyššího a který jde ke svému cíli─Konečnému.
100:6.8 (1101.3) Také evoluční náboženství má v sobě všechnu tuto věrnost a ušlechtilost, protože je to opravdová zkušenost. Ale zjevené náboženství je vznešené, stejně jako opravdové. Nová věrnost, představující zvětšené duchovní vidění, vytváří nové úrovně lásky a oddanosti, služby a přátelství; a celý tento rozšířený rozhled plodí zvětšené vědomí Otcovství Boha a bratrství člověka.
100:6.9 (1101.4) Příznačným rozdílem mezi vyvinutým a zjeveným náboženstvím je nová schopnost božské moudrosti, která je přidána k čistě empirické lidské moudrosti. Ale právě zkušenost lidského náboženství vytváří schopnost pro dodatečné přijetí rozšířených poskytnutích božské moudrosti a kosmického vhledu.
100:7.1 (1101.5) Ačkoliv průměrný smrtelník Urantie nemůže doufat, že dosáhne vysoké dokonalosti charakteru Ježíše Nazaretského, nabytého během pobytu v lidském těle, je vcelku možné pro každého věřícího smrtelníka, aby si vyvinul silnou a ucelenou osobnost, podobající se zdokonaleným rysům osobnosti Ježíše. Výjimečným rysem Učitelovy osobnosti nebyla ani tolik její dokonalost, jako její harmoničnost, její mimořádná a vyrovnaná celistvost. Nejpůsobivější charakteristika Ježíše spočívá ve slovech toho, který ukazujíc na Učitele, stojícího před svými žalobci, řekl: „Pohleďte, člověk!“
100:7.2 (1101.6) Nevyčerpatelná laskavost Ježíše dojala srdce lidí, ale jeho stálá síla charakteru ohromila jeho následovníky. Byl naprosto upřímný, nebylo v něm nic pokryteckého. Nebyl afektovaný; byl vždy tak povzbudivě opravdový. Nikdy se nesklonil k přetvářce a nikdy se neuchýlil k pokrytectví. On žil pravdu, tak jak ji učil. On byl pravda. On byl nucen hlásat spásnou pravdu svému pokolení, třebaže taková upřímnost někdy zapříčinila bolest. On byl nepopiratelně věrný celé pravdě.
100:7.3 (1101.7) Ale učitel byl tak vlídný, tak dostupný. Celá jeho služba se vyznačovala velkou praktičností, zatímco všechny jeho plány byly charakterizovány velmi zasvěceným zdravým rozumem. Byl prost všech podivínských, rozmarných a výstředních sklonů. Nikdy nebyl náladový, nevyzpytatelný, nebo hysterický. Ve všech jeho učeních a ve všem co dělal, se vždy projevoval neobyčejně bystrý úsudek, spojený s mimořádným smyslem pro korektnost.
100:7.4 (1102.1) Syn Člověka se vždy vyznačoval vysokou rozvážností. Dokonce jeho nepřátelé k němu chovali náležitý respekt; až se báli jeho přítomnosti. Ježíš neznal strach. Byl naplněn božským nadšením, ale nikdy se nestal fanatickým. Byl emocionálně aktivní, ale nikdy roztěkaný. Byl vynalézavý, ale vždy praktický. Upřímně čelil realitám života, ale nebyl nikdy jednotvárný, nebo všední. Byl odvážný, ale nikdy lehkomyslný; opatrný, ale nikdy zbabělý. Byl soucitný, ale ne přecitlivělý; výjimečný, ale ne výstřední. Byl zbožný, ale ne pobožnůstkářský. A byl tak vysoce rozvážný, protože byl tak dokonale celistvý.
100:7.5 (1102.2) Originalita Ježíše nebyla ničím potlačena. On nebyl svázán tradicemi, nebo postižen otroctvím malicherných obecných konvencí. Hovořil s neomylnou sebedůvěrou a učil s absolutní autoritou. Ale jeho jedinečná originalita mu nedala důvod přehlížet klenoty pravdy v učeních jeho předchůdců a současníků. A nejoriginálnější z jeho učeních bylo zdůraznění lásky a soucitu namísto strachu a obětování.
100:7.6 (1102.3) Ježíš se vyznačoval velmi širokým rozhledem. On nabádal své následovníky k tomu, aby kázali evangelium všem národům. Byl prost všech malicherností. Jeho soucitné srdce pojalo celé lidstvo, dokonce i vesmír. Neustále nabádal: „Ať je to kdokoliv, nechte ho přijít“.
100:7.7 (1102.4) O Ježíši bylo správně řečeno: „On se spoléhal na Boha“. Jako člověk mezi lidmi, on naprosto důvěřoval Otci na nebesích“. Věřil svému Otci tak, jak malé dítě věří svým pozemským rodičům. Jeho víra byla dokonalá, ale ne domýšlivá. Bez ohledu na to, jak se příroda mohla zdát tvrdá, nebo lhostejná vůči lidskému blahu, Ježíš ve své víře nikdy nezaváhal. Byl imunní proti zklamání a odolný vůči nesnázím. Nedotkl se ho zjevný neúspěch.
100:7.8 (1102.5) Miloval lidi jako své bratry a současně uznával velké rozdíly v jejich vrozených vlohách a nabytých schopnostech. „On chodil a dělal dobro“.
100:7.9 (1102.6) Ježíš byl neobvykle radostný člověk, ale nebyl zaslepený a pošetilý optimista. On neustále nabádal: „Buďte veselí!“ Dokázal udržet tento přívětivý postoj kvůli své neochvějné víře v Boha a své neotřesitelné důvěře v člověka. Byl vždy dojemně ohleduplný ke všem lidem, protože je miloval a věřil v ně. Současně s tím zůstával stále věrný svým přesvědčením a pozoruhodně houževnatý ve své oddanosti vykonávat vůli svého Otce.
100:7.10 (1102.7) Učitel byl vždy štědrý. Nikdy ho neunavilo říkat: „Větším požehnáním je dávat, než dostávat“. On řekl: „Darem jste dostali, darem podarujte“. A přestože jeho štědrost byla neomezená, nikdy nebyl rozhazovačný, nebo marnotratný. Učil, že musíte věřit, abyste byli spaseni. „Protože každý, kdo usiluje, dostane“.
100:7.11 (1102.8) Byl nestranný, ale vždy laskavý. Řekl: „Kdyby to tak nebylo, řekl bych vám to“. Byl přímý, ale vždy přátelský. Byl upřímný ve své lásce k hříšníkovi a ve svém odporu k hříchu. Ale v celé své udivující otevřenosti byl neomylně spravedlivý.
100:7.12 (1102.9) Ježíš byl stále veselý, přestože se někdy hluboce napil z číše lidského soužení. Neohroženě čelil realitám bytí a přesto byl naplněn nadšením pro evangelium království. Ale on své nadšení ovládal, nadšení nikdy neovládalo jeho. Byl bezvýhradně oddán „dílu Otce“. Toto božské nadšení přivedlo jeho neduchovní bratry k mínění, že byl mimo sebe, ale přihlížející vesmír ho ocenil jako vzor vyrovnanosti a model nejvyšší smrtelné oddanosti k ušlechtilým zásadám duchovního života. A jeho ovládané nadšení bylo nakažlivé; jeho společníci byli nuceni sdílet jeho božský optimismus.
100:7.13 (1103.1) Tento muž z Galileje nebyl truchlícím člověkem; jeho duše se uměla radovat. Stále říkal: „Radujte se a buďte nadmíru šťastni“. Ale, když bylo zapotřebí, byl připraven projít odvážně „temným údolím smrti“. On byl radostný, ale současně pokorný.
100:7.14 (1103.2) Jeho odvaze se vyrovnala pouze jeho trpělivost. Když bylo na něj naléháno, aby rychle jednal, jenom odpověděl: „Můj čas ještě nepřišel“. On nikdy nespěchal; jeho vyrovnanost byla pozoruhodná. Ale často byl rozhořčen špatností a byl netolerantní k hříchu. Často cítil silný vnitřní odpor proti tomu, co bylo nebezpečné pro blaho jeho pozemských dětí. Ale jeho rozhořčení vůči hříchu nikdy nevedlo k hněvu vůči hříšníkovi.
100:7.15 (1103.3) Jeho odvaha byla mimořádná, ale nikdy neriskoval nerozumně. Jeho heslo bylo: „Nebojte se“. Jeho statečnost byla vznešená a jeho odvaha byla často hrdinská. Jeho odvaha byla spojena s rozvážností a řízena rozumem. Byla to odvaha zrozena z víry, ne unáhlená slepá troufalost. On byl opravdově statečný, ale nikdy drze troufalý.
100:7.16 (1103.4) Učitel byl vzorem ctihodnosti. Modlitba z jeho mládí začínala: „Otče náš jenž jsi na nebesích, buď posvěceno jméno Tvé“. On dokonce respektoval nevhodné bohoslužby svých druhů. Ale to ho neodradilo od útoků na náboženské tradice, nebo od výpadů proti nedostatkům lidské víry. Byl uctivý k opravdové posvátnosti a přesto mohl spravedlivě apelovat na své druhy: „Kdo z vás mne obviní z hříchu?“
100:7.17 (1103.5) Ježíš byl veliký, protože byl dobrý a ještě se kamarádil s malými dětmi. Byl vlídný a nenáročný ve svém osobním životě a současně byl dokonalým člověkem vesmíru. Jeho společníci ho nazývali Učitelem ve vesmíru.
100:7.18 (1103.6) Ježíš byl dokonale sjednocená osobnost. A dnes, jak kdysi v Galileji, pokračuje ve sjednocování smrtelné zkušenosti a v koordinování lidských snah. Sjednocuje život, zušlechťuje charakter a usnadňuje zkušenost. Vstupuje do lidské mysli, aby ji povznesl, transformoval a přetvořil. Je doslovnou pravdou: „Jestliže kdokoliv má Ježíše Krista v sobě, je nové stvoření; staré dokonává; pohleďte: vše se stává novým“.
100:7.19 (1103.7) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 101
101:0.1 (1104.1) NÁBOŽENSTVÍ, jako lidská zkušenost, sahá od primitivního zotročujícího strachu vyvíjejícího se divocha k ušlechtilé a nádherné svobodě, kterou přináší víra těch civilizovaných smrtelníků, kteří si dokonale uvědomují svůj synovský vztah s věčným Bohem.
101:0.2 (1104.2) Náboženství je předchůdce vyspělé etiky a mravů, vznikající v procesu postupné sociální evoluce. Náboženství, jako takové, není pouze morální hnutí, přestože etické a morální impulsy lidské společnosti silně ovlivňují vnější a sociální projevy náboženství. Náboženství vždy oduševňuje evoluční lidskou podstatu, ale není klíčem této evoluce.
101:0.3 (1104.3) Náboženství, přesvědčení-víra osobnosti, může vždy triumfovat nad povrchně protichůdnou logikou zoufalství, zrozeného v nevěřící materiální mysli. Opravdu existuje skutečný a reálný vnitřní hlas, to „správné světlo, ozařující každého člověka, který přichází na tento svět“. A toto duchovní vedení je rozdílné od etického vybízení lidského svědomí. Pocit náboženského přesvědčení je více než emocionální cítění. Náboženské přesvědčení přesahuje intelekt mysli a také logiku filozofie. Náboženství je vírou, důvěrou a přesvědčením.
101:1.1 (1104.4) Opravdové náboženství není systém filozofické víry, ke které možno dojít logickou cestou a kterou je možno pochopit prostřednictvím přírodních důkazů. Ani není fantastickou a mystickou zkušeností nepopsatelných extatických pocitů, které mohou být prožity pouze romantickými vyznavači mysticismu. Náboženství není produkt racionálního uvažování, ale při pohledu zevnitř je naprosto racionální. Náboženství není odvozeno z logiky lidské filozofie, ale jako morální zkušenost je naprosto logické. Náboženství je prožívání božskosti ve vědomí morální bytosti evolučního původu; představuje opravdovou zkušenost s věčnými realitami v čase, poznání duchovní spokojenosti ještě během života v těle.
101:1.2 (1104.5) Ladič Myšlení nemá žádný speciální mechanismus, prostřednictvím kterého se dosahuje sebevyjádření; neexistuje žádná mystická schopnost pro přijetí, nebo vyjádření náboženských pocitů. Taková zkušenost se získává prostřednictvím přirozeně nastaveného mechanismu smrtelné mysli. A v tom spočívá jedno z vysvětlení nesnáze, se kterou se potýká Ladič při navazování přímého spojení s materiální myslí svého trvalého pobytu.
101:1.3 (1104.6) Boží duch navazuje spojení se smrtelným člověkem ne ve sféře pocitů a emocí, ale v oblasti nejvyššího a nejoduševnělejšího myšlení. Jsou to vaše myšlenky, ne pocity, která vás vedou k Bohu. Božská podstata může být vnímána pouze očima mysli. Ale ta mysl, která opravdu zná Boha a slyší vnitřního Ladiče, je mysl čistá. „Bez svatosti nemůže žádný člověk uvidět Hospodina“. Veškeré takové vnitřní a duchovní spojení se nazývá duchovní vhled. Takové náboženské zkušenosti jsou výsledkem vlivu, kterým na mysl člověka působí sloučené činnosti Ladiče a Ducha Pravdy, působících na ideje, ideály, pohledy a duchovní snažení vyvíjejících se Božích synů.
101:1.4 (1105.1) Tedy, náboženství žije a vzkvétá ne viděním a cítěním, ale spíše kvůli víře a vhledu. Náboženství nespočívá v objevení nových faktů, nebo v hledání ojedinělé zkušenosti, ale spíše v objevení nových a duchovních významů ve faktech lidstvu již dobře známých. Nejvyšší náboženská zkušenost nezávisí na dřívějších projevech víry, sledování tradic, nebo respektování autority; náboženství není také výsledkem povznesených pocitů a čistě mystických emocí. Je to spíše velmi hluboká a opravdová zkušenost duchovního spojení s působícím, na člověka, duchovními vlivy, přebývajícími trvale v lidské mysli. A do takové míry, do jaké je taková zkušenost definovatelná v termínech psychologie, náboženství je prostě zkušenost prožívání reality víry v Boha jako reality takové čistě osobní zkušenosti.
101:1.5 (1105.2) Přestože náboženství není produkt racionálních úvah materiální kosmologie, je nicméně, výtvorem zcela racionálního vhledu, který vzniká ze zkušenosti lidské mysli. Náboženství se nerodí ani z mystických meditací, ani z rozjímání o samotě, třebaže je vždy více či méně záhadné a vždy nedefinovatelné a nevysvětlitelné v termínech čistě intelektuálního posuzování a filozofické logiky. Zárodky pravého náboženství vznikají v oblasti mravního uvědomění člověka a projevují se v růstu jeho duchovního vhledu─té schopnosti lidské osobnosti, která se vyvíjí v důsledku přítomnosti Boha odhalujícího Ladiče Myšlení ve smrtelné mysli, toužící po Bohu.
101:1.6 (1105.3) Víra spojuje morální vhled se zásadovým rozlišováním hodnot a již dříve existující smysl pro povinnost završuje rodokmen pravého náboženství. Časem se náboženská zkušenost projeví v určitém poznání Boha a v nepochybné jistotě věčného života věřící osobnosti.
101:1.7 (1105.4) Tudíž, jak je vidět, podstata náboženských tužeb a duchovních popudů není taková, aby přivedla lidi pouze k tomu, že chtějí věřit v Boha, ale spíše jejich podstata a síla tak hluboce ovlivňuje lidi, že jsou přesvědčeni o tom, že mají věřit v Boha. Evoluční smysl pro povinnost a závazky, vyplývající z osvícení, které přišlo se zjevením, udělají tak hluboký dojem na morální podstatu člověka, že posléze dosáhne takového způsobu myšlení a takového stavu duše, že dospěje k přesvědčení, že on nemá právo nevěřit v Boha. Nakonec, vyšší a nadfilozofická moudrost takových osvícených a disciplinovaných jedinců je vede k tomu, že pochybovat o Bohu, nebo nevěřit v jeho dobrotu, by byl projev nevěrnosti nejreálnější a nejhlubší věci v lidské mysli a duši─Ladiči Myšlení.
101:2.1 (1105.5) Podstata náboženství spočívá zcela v náboženské zkušenosti obyčejných racionálních bytostí. A toto je jediný smysl, ve kterém náboženství může být považováno za vědecké, nebo také psychologické. Dokazovat to, že zjevení je zjevení, je tou stejnou podstatou lidské zkušenosti v tom, že zjevení slučuje zdánlivě rozdílné vědy přírody a teologii náboženství do zásadové a logické filozofie vesmíru─sladěného a souvislého objasnění jak vědy, tak i náboženství, čímž se vytváří harmonie mysli a uspokojení ducha, který v lidské zkušenosti odpovídá na otázky smrtelné mysli, toužící poznat jak Nekonečnost uskutečňuje svoji vůli a záměry ve hmotě, s myslí a na duchu.
101:2.2 (1106.1) Úsudek je metodou vědy; víra je metodou náboženství; logika je posuzovací metodou filozofie. Zjevení nahrazuje nepřítomnost morontiálního hlediska poskytováním metody pro dosažení jednoty v chápání reality a vztahů hmoty a ducha prostřednictvím mysli. A pravé zjevené náboženství nikdy nepředstavuje vědu nepřirozenou, náboženství nesmyslné, nebo filozofii nelogickou.
101:2.3 (1106.2) Opírajíc se o vědecká zkoumání, úsudek může vést zpět přes přírodu k Prvopříčině, ale je zapotřebí náboženská víra, aby přeměnila Prvopříčinu vědy v Boha spasení; a pro ověření takové víry, takového duchovního vhledu, je zapotřebí ještě také zjevení.
101:2.4 (1106.3) Existují dva základní důvody věřit v Boha, pečujícího o věčný život člověka:
101:2.5 (1106.4) 1. Lidská zkušenost─osobní jistota, nějakým způsobem registrovaná naděje a důvěra, iniciována vnitřním Ladičem Myšlení.
101:2.6 (1106.5) 2. Zjevená pravda─ať již prostřednictvím osobní služby Ducha Pravdy, planetárním poskytnutím božích Synů, nebo písemným sdělením.
101:2.7 (1106.6) Věda končí se svým hledáním příčiny na hypotéze Prvopříčiny. Náboženství nezastaví svůj vzlet víry dokud si není jisto Božím spasením. Soudné vědecké bádání logicky předpokládá realitu a existenci Absolutna. Náboženství upřímně věří v existenci a realitu Boha, který podporuje spasení osobnosti. V čem zcela selhává metafyzika a v čem částečně také selhává filozofie, to dokáže zjevení; potvrzuje to, že Prvopříčina ve vědě a Bůh spasení v náboženství jsou jedno a to samé Božstvo.
101:2.8 (1106.7) Úsudek je důkaz ve vědě, víra je důkaz v náboženství, logika je důkaz ve filozofii, ale zjevení je ověřeno pouze lidskou zkušeností. Věda plodí vědomost; náboženství plodí štěstí; filozofie plodí jednotu; zjevení ztvrzuje empirickou harmonii tohoto trojného přístupu k vesmírné realitě.
101:2.9 (1106.8) Pozorování přírody může odhalit pouze Boha přírody, Boha pohybu. Příroda odhaluje pouze hmotu, pohyb a animálnost─život. Hmota plus energie se za určitých podmínek projevují v živých formách, ale zatímco přírodní život je jako jev takto relativně nepřetržitý, je zcela pomíjivý pro individuální formy. Příroda nedává základ pro logickou víru ve věčný život lidské osobnosti. Náboženský člověk, který nachází Boha v přírodě, již a nejdříve našel tohoto stejného Boha ve své vlastní duši.
101:2.10 (1106.9) Víra odhaluje Boha v duši. Zjevení, náhrada za morontiální vhled na evolučním světě, umožňuje člověku vidět stejného Boha v přírodě, kterého víra odhaluje v jeho duši. Takto zjevení úspěšně přemosťuje propast mezi materiálním a duchovním, mezi tvorem a Tvořitelem, mezi člověkem a Bohem.
101:2.11 (1107.1) Pozorování přírody ukazuje logicky na to, že ji řídí inteligence, že se nachází pod živým dohledem, ale žádným uspokojujícím způsobem neodhaluje osobitého Boha. Na druhou stranu, příroda neodkrývá nic, co by bránilo dívat se na vesmír jako na dílo Boha náboženství. Boha není možno nalézt pouze prostřednictvím přírody, ale jestliže člověk již našel Boha v sobě, zkoumání přírody se stává naprosto shodné s vyšším a duchovnějším výkladem vesmíru.
101:2.12 (1107.2) Zjevení, jako epochální jev, je periodické; jako osobní lidská zkušenost je permanentní. Božskost působí ve smrtelné osobnosti v podobě Ladiče─daru od Boha, v podobě Ducha Pravdy─daru od Syna a v podobě Svatého Ducha─daru od Vesmírného Ducha a tyto tři nadsmrtelné dary jsou sjednoceny v empirické zkušenosti člověka v podobě péče Nejvyššího.
101:2.13 (1107.3) Pravé náboženství je vhled do reality, věřícího dítěte smrtelného vědomí, a ne pouhý intelektuální souhlas s jakýmikoliv dogmatickými doktrínami. Pravé náboženství spočívá ve zkušenosti toho, že „sám Duch potvrzuje našemu duchu, že my jsme děti Boha“. Náboženství nespočívá v teologických poučkách, ale v duchovním vhledu a vznešenosti důvěry duše.
101:2.14 (1107.4) Vaše nejhlubší podstata─božský Ladič─vytváří ve vás hlad a touhu po spravedlnosti, odhodlané toužení po božské dokonalosti. Pobožnost je aktem víry v rozpoznání tohoto vnitřního popudu k dosažení božskosti; a takto se navodí důvěra a jistota duše, což si začnete uvědomovat jako cestu ke spasení─metodu pro přežití osobnosti a všech těch hodnot, které považujete za správné a dobré.
101:2.15 (1107.5) Pochopení náboženství nikdy nebylo a nikdy nebude závislé na velikém učení, nebo na důmyslné logice. Je to duchovní vhled a to je právě ten důvod, proč někteří největší světoví náboženští učitelé, a také proroci, byli tak málo obdařeni světovou moudrostí. Náboženská víra je ve stejné míře dostupná jak vzdělaným, tak i nevzdělaným lidem.
101:2.16 (1107.6) Náboženství musí být vždy svým vlastním kritikem a soudcem; není ho možno zkoumat, o to více mu rozumět, zvenčí. Jedinou vaší zárukou osobního Boha je vaše pochopení vaší vlastní víry v duchovní záležitosti a vlastní zkušenosti s nimi. Pro všechny vaše druhy, kteří poznali podobnou zkušenost není zapotřebí důkazů o osobnosti, nebo realitě Boha, zatímco pro všechny ostatní, kteří si takto nejsou o Bohu jisti, nemůže být žádný argument opravdově přesvědčivý.
101:2.17 (1107.7) Psychologie se může rozhodně pokoušet studovat fenomény náboženských reakcí na sociální prostředí, ale nikdy nemůže doufat, že pochopí skutečné a vnitřní motivy a působení náboženství. Pouze teologie, oblast víry a metoda zjevení, může poskytnout určitý druh inteligentní úvahy o podstatě a obsahu náboženské zkušenosti.
101:3.1 (1107.8) Náboženství je tak životaschopné, že přetrvává při absenci vědomostí. Ono žije navzdory svému zamoření chybnými naukami o vesmíru a klamnými filozofiemi; dokonce přežije zhoubný vliv metafyziky. Ve všech těchto historických proměnách náboženství stále přetrvává to, co je nezbytné pro progres a věčný život člověka: etické vědomí a morální uvědomění.
101:3.2 (1108.1) Víra-vhled, neboli duchovní intuice, je schopnost, kterou kosmická mysl poskytuje člověku ve spojení s Ladičem Myšlení─darem Boha. Duchovní uvažování─inteligenci duše─přiděluje Svatý Duch, je to dar Tvořivého Ducha člověku. Duchovní filozofii─moudrost reálností ducha─přiděluje Duch Pravdy, společný dar poskytnutých Synů lidským dětem. Koordinace a propojení těchto duchovních darů vytváří duchovní osobnost člověka v jejím potenciálním osudu.
101:3.3 (1108.2) Právě tato duchovní osobnost, v primitivní a zárodočné formě, přežívá přirozenou smrt těla, zůstavajíc v državě Ladiče. Tato smíšená entita duchovního původu, ve spojení s lidskou zkušeností, je schopna, prostřednictvím životní cesty, stanovené božími Syny, přežít (v péči Ladiče) rozklad materiální individuálnosti mysli a hmoty, když takové dočasné partnerství fyzického a duchovního je odděleno zánikem životodárného pohybu.
101:3.4 (1108.3) Skrze náboženskou víru duše člověka odkrývá sebe sama a projevuje potenciální božskost své vznikající podstaty charakteristickým způsobem, který nutí smrtelnou osobnost reagovat na určité obtížné intelektuální a svízelné sociální situace. Opravdová duchovní víra (ryzí morální uvědomění) se projevuje v tom, že:
101:3.5 (1108.4) 1. Vyvolává rozvoj etiky a mravnosti, navzdory vrozeným a nedobrým živočišným sklonům.
101:3.6 (1108.5) 2. Vzbuzuje naprostou důvěru v milosrdnost Boha i přes hořké zklamání a zdrcující nezdar.
101:3.7 (1108.6) 3. Plodí silnou odvahu a sebedůvěru, navzdory nepříznivosti přírody a fyzickým nehodám.
101:3.8 (1108.7) 4. Demonstruje nevysvětlitelnou rovnováhu a trvající rozvážnost, bez ohledu na podlomující nemoci a také akutní fyzické bolesti.
101:3.9 (1108.8) 5. Udržuje záhadný klid a vyrovnanost osobnosti tváří v tvář špatnému zacházení a nejkřiklavějšímu bezpráví.
101:3.10 (1108.9) 6. Udržuje božskou důvěru v konečné vítězství, nehledě na krutosti zdánlivě bezohledného osudu a domnělou naprostou lhostejnost přírodních sil k lidskému blahu.
101:3.11 (1108.10) 7. Setrvává v neochvějné víře v Boha, navzdory všem protikladným projevům logiky a úspěšně odolává všem dalším intelektuálním vypočítavostem.
101:3.12 (1108.11) 8. Trvale projevuje nezlomnou víru ve věčný život duše, bez ohledu na klamné učení falešné vědy a vemlouvavých mámeních nespolehlivé filozofie.
101:3.13 (1108.12) 9. Žije a triumfuje, bez ohledu na zdrcující přetížení komplikovaných a nedokonalých civilizací současnosti.
101:3.14 (1108.13) 10. Přispívá k nepřetržitému pokračování altruismu navzdory lidské sobeckosti, sociálnímu antagonismu, průmyslové nenasytnosti a politické rozpolcenosti.
101:3.15 (1108.14) 11. Vytrvale se drží vznešené víry ve vesmírnou jednotu a boží vedení, nehledě na matoucí přítomnost zla a hříchu.
101:3.16 (1108.15) 12. Pokračuje v uctívání Boha, i když se odváží prohlásit: „Přestože mně zničí, přesto mu budu sloužit“.
101:3.17 (1108.16) Potom tedy můžeme usoudit, že člověk má uvnitř sebe božího ducha či duchy na základě tří fenoménů,: za prvé, na základě osobní zkušenosti─náboženskou víru; za druhé, na základě zjevení─osobitost a národnost; a za třetí, na základě udivujících projevů takových neobvyklých a nepřirozených reakcí na jeho materiální prostředí jak jsou objasněny v předchozím výčtu dvanácti duchovních postojů ve skutečných a těžkých situacích reálného lidského bytí. Kromě nich jsou ještě další.
101:3.18 (1109.1) Právě taková životodárná a činorodá jednání víry v oblasti náboženství dávají smrtelnému člověku právo tvrdit, že náboženská zkušenost─tento vrcholný dar lidské povaze─je jeho osobním vlastnictvím a duchovní realitou.
101:4.1 (1109.2) Vzhledem k tomu, že váš svět obecně nezná původy, dokonce ani původy fyzické, ukázalo se, že by bylo moudré čas od času poskytnout vám informace o kosmologii. A toto vždy způsobilo nesnáze pro budoucnost. Zákony zjevení nás značně omezují svými zákazy sdělovat bezpracnou, nebo předčasnou vědomost. Každé kosmologii, představované jako část zjeveného náboženství, je souzeno ve velmi krátké době zastarat. Proto jsou budoucí studenti takového zjevení v pokušení odstranit jakýkoliv prvek ryzí náboženské pravdy v něm obsažené, protože objevují při zběžném pohledu chyby v přidružených kosmologiích v tomto ohledu představovaných.
101:4.2 (1109.3) Lidstvo by mělo pochopit, že my, kteří jsme zapojeni do zjevení pravdy, jsme velmi přísně omezeni pokyny našich nadřízených. My nemáme právo předvídat vědecké objevy na tisíc let dopředu. Zjevovatelé musí jednat v souladu s instrukcemi, které tvoří část mandátu zjevení. My nevidíme žádný způsob jak překonat tuto nesnáz, ať již v současnosti, nebo v budoucnosti. Přestože historická fakta a náboženské pravdy této řady zjevení zůstanou v záznamech na mnoho dalších věků, my velmi dobře víme, že během několika krátkých let mnoho z našich údajů, týkajících se fyzických věd, bude vyžadovat přezkoumání v důsledku dalších vědeckých pokroků a nových objevů. My již nyní předvídáme tyto nové pokroky, ale není nám dovoleno zahrnout taková, člověkem neodhalená fakta, do spisů zjevení. Je nutno objasnit, že zjevení nejsou nutně vnuknutím. Kosmologie těchto zjeveních není vnuknutím. Je omezena našim oprávněním pro uspořádání a seřazení současných vědomostí. Zatímco božský, nebo duchovní vhled je dar, lidská moudrost se musí vyvinout.
101:4.3 (1109.4) Pravda je vždy zjevením: samozjevením, když vzniká v důsledku činnosti vnitřního Ladiče; epochálním zjevením, když je představeno působením některých jiných nebeských sil, skupin, nebo osobností.
101:4.4 (1109.5) V konečném součtu, náboženství je posuzováno podle jeho plodů─v souladu s tím, jakým způsobem a v jakém rozsahu projevuje svoji vlastní vrozenou a božskou dokonalost.
101:4.5 (1109.6) Pravda může být jen relativně vnuknuta, přestože zjevení je vždy duchovním jevem. Ačkoliv prohlášení, vztahující se ke kosmologii, nejsou nikdy vnuknuta, taková zjevení mají nesmírnou hodnotu v tom, že alespoň dočasně zdokonalují znalosti následujícími faktory:
101:4.6 (1109.7) 1. Zmírněním zmatku autoritativním odstraněním omylů.
101:4.7 (1109.8) 2. Koordinací faktů a pozorováních─známých, nebo takových, která se stanou známými v blízké budoucnosti.
101:4.8 (1110.1) 3. Obnovením důležitých ztracených svědectvích o epochálních procesech v dávné minulosti.
101:4.9 (1110.2) 4. Dodáním informací pro doplnění chybějících zásadních mezer ve znalostech, které v jiných aspektech byly nabyty.
101:4.10 (1110.3) 5. Představením kosmických údajů takovým způsobem, kterým se osvětlí duchovní učení, obsažená v doprovázejícím zjevení.
101:5.1 (1110.4) Zjevení je metoda, která ušetří věky a věky času nezbytné práce třídění a prosévání omylů evoluce od pravd duchovního rozvoje.
101:5.2 (1110.5) Věda pracuje s fakty; náboženství se zabývá pouze hodnotami. Prostřednictvím osvícené filozofie mysl usiluje o sjednocení významů jak faktů, tak i hodnot, čímž se blíží ke koncepci celistvé reality. Pamatujte si, že věda je doménou vědění, filozofie je oblastí moudrosti a náboženství je sférou zkušenosti víry. Ale, nicméně, náboženství existuje ve dvou fázích projevu:
101:5.3 (1110.6) 1. Evoluční náboženství. Zkušenost primitivního uctívání, náboženství, které má svůj původ v mysli.
101:5.4 (1110.7) 2. Zjevené náboženství. Vesmírný postoj, který je odvozeninou ducha; jistota a víra v zachování věčných realit, přežití osobnosti a eventuální dosažení kosmického Božstva, jehož záměr to všechno učinil možným. Součástí vesmírného plánu je, že dříve či později, bude evolučnímu náboženství souzeno podstoupit rozšíření pomocí zjevení.
101:5.5 (1110.8) Jak věda, tak i náboženství začínají s převzetím některých všeobecně přijímaných osnov pro logická usuzování. Proto filozofie také musí začínat svoji cestu s převzetím reality tří věcí:
101:5.6 (1110.9) 1. Materiálního těla.
101:5.7 (1110.10) 2. Nadmateriálního aspektu lidské bytosti─duši, nebo také vnitřního ducha.
101:5.8 (1110.11) 3. Lidské mysli─mechanismu pro vzájemnou komunikaci a spojení mezi duchem a hmotou, oblast materiálního a oblast duchovního.
101:5.9 (1110.12) Vědci shromažďují fakta, filozofové koordinují ideje, zatímco proroci zdůrazňují ideály. Pocity a emoce jsou vždy součástí náboženství, ale samy o sobě nejsou náboženství. Náboženství může být pocitem zkušenosti, ale sotva je zkušeností pocitu. Ani logika (rozumové vysvětlování), ani emoce (pohnutí) nejsou nezbytně součástí náboženské zkušenosti, ačkoliv obě mohou být různě spojeny s vírou při prohlubování duchovního vhledu do reality, přičemž všechno to probíhá v souladu se stavem a povahovými sklony individuální mysli.
101:5.10 (1110.13) Evoluční náboženství je dílem pomocného ducha mysli lokálního vesmíru, pověřeného vytvořením a podporováním zbožnosti ve vyvíjejícím se člověku. Taková primitivní náboženství se bezprostředně týkají etiky a morálky─smyslu pro lidskou povinnost. Taková náboženství jsou založena na jistotě svědomí a vedou ke stabilizaci relativně etických civilizací.
101:5.11 (1111.1) Náboženství, zjevena osobně, jsou pod záštitou poskytnutých duchů, zastupujících tři osoby Rajské Trojice a zabývají se především rozšířením pravdy. Evoluční náboženství objasňuje jedinci ideu osobní povinnosti; zjevené náboženství klade vysoký důraz na lásku, zlaté pravidlo.
101:5.12 (1111.2) Evoluční náboženství zcela závisí na víře. Zjevení dává dodatečnou jistotu, protože se opírá o rozšířené podání pravd, odkrývajících božskost a realitu a také na stále cennějším svědectví vlastní zkušenosti, která se hromadí v důsledku účinně fungujícího spojení evoluční víry a zjevené pravdy. Takové fungující spojení lidské víry a božské pravdy vytváří charakter, který pevně kráčí po cestě k faktickému dosažení morontiální osobnosti.
101:5.13 (1111.3) Evoluční náboženství poskytuje pouze jistotu, vyplývající z víry a přesvědčení, vycházející ze svědomí; zjevené náboženství poskytuje jistotu, vyplývající z víry a navíc pravdu živoucí zkušenosti v poznání realit zjevení. Třetí stupeň v náboženství─nebo třetí fáze zkušenosti náboženství─se vztahuje k morontiálnímu stavu, hlubšího dosažení moty. Pravdy zjeveného náboženství se stále více a více rozšiřují s mírou postupu po morontiální cestě; čím dál tím více budete poznávat pravdu nejvyšších hodnot, božské laskavosti, vesmírných vztahů, věčných realit a nejvzdálenějších cílů.
101:5.14 (1111.4) Během morontiálního růstu stoupající měrou jistota pravdy nahrazuje jistotu víry. Když budete konečně přijati do duchovního světa, potom jistoty ryzího duchovního vhledu budou působit namísto víry a pravdy, nebo spíše, ve spojitosti s těmito dřívějšími metodami osobní jistoty na nich navrstvenými.
101:6.1 (1111.5) Morontiální fáze zjeveného náboženství je spojena se zkušeností dalšího života a jejím mocným podnětem je dosažení duchovní dokonalosti. Projevuje se také vyšší motiv uctívání, spojený s podněcujícím voláním k rozšíření etické služby. Morontiální vhled způsobuje stále se rozšiřující uvědomění Sedmidílného, Nejvyššího a dokonce Konečného.
101:6.2 (1111.6) V průběhu celé náboženské zkušenosti, od jejího nejranějšího počátku na materiální úrovni až do doby dosažení plného duchovního statusu, Ladič je tajemstvím osobního poznání reality existence Nejvyššího; a tento stejný Ladič také obsahuje tajemství vaší víry v transcendentální dosažení Konečného. Empirická osobnost evolučního člověka, spojená s esencí existencionálního Boha─Ladiče, vytváří potenciál pro dosažení nejvyšší existence a je přirozeným základem pro nadkonečné vzniknutí transcendentální osobnosti.
101:6.3 (1111.7) Morální vůle zahrnuje rozhodnutí, založená na logickém vědění, umocněná moudrostí a stvrzená náboženskou vírou. Takové volby jsou činy morální povahy a důkazem existence morální osobnosti─předchůdce morontiální osobnosti a nakonec, skutečného duchovního statusu.
101:6.4 (1111.8) Evoluční typ vědění je pouhým nahromaděním protoplazmového materiálu paměti; je to nejprimitivnější forma uvědomělosti tvora. Moudrost obsahuje ideje, zformulované z protoplazmové paměti v procesu spojování a vybavování představ a takové jevy odlišují lidskou mysl od pouhé živočišné mysli. Zvířata mají paměť, ale pouze člověk má schopnost moudrosti. Pravda je dostupná moudrostí obdařenému jedinci poskytnutím takové mysli duchů Otce a Synů─Ladiče Myšlení a Ducha Pravdy.
101:6.5 (1112.1) V době svého poskytnutí na Urantii žil Kristus Michael do svého křtu pod vlivem evolučního náboženství. Od chvíle svého křtu po své ukřižování pokračoval ve své práci pod sloučeným vedením evolučního a zjeveného náboženství. Od rána svého vzkříšení po své nanebevstoupení prošel početnými fázemi morontiálního života, příznačnými pro přechod smrtelných ze světa hmoty do duchovního světa. Po svém nanebevstoupením Michael dosáhl dokonalosti ve zkušenosti Svrchovanosti─poznání Nejvyššího; a protože byl jedinou osobou v Nebadonu, mající neomezenou způsobilost pro poznání reality Nejvyššího, okamžitě získal nejvyšší status svrchovanosti ve svém lokálním vesmíru a ve vztahu k němu.
101:6.6 (1112.2) Pokud se jedná o člověka, eventuální splynutí a následná jednotnost s vnitřním Ladičem─sloučení osobnosti člověka s esencí Boha─dělá z něho, potenciálně, živou část Nejvyššího a zajišťuje této, kdysi smrtelné bytosti, právo nekonečného snažení k završení vesmírné služby Nejvyššímu spolu s Nejvyšším.
101:6.7 (1112.3) Zjevení učí smrtelného člověka, že proto, aby zahájil pozoruhodné a poutavé putování prostorem prostřednictvím vývoje v čase, měl by začít organizovat vědomosti do idejí-rozhodnutích; potom, poručit moudrosti neustále pracovat na ušlechtilém úkolu přeměnit abstraktní ideje do praktičtějších, ale nicméně, vznešených ideálů─takových koncepcí, které jsou stejně racionální jako ideje a stejně logické jako ideály, takže Ladič se je pokusí sloučit a oduševnit a udělat je způsobilými pro takové spojení v konečné mysli, které z nich vytvoří účinný lidský doplněk a bude takto připraven pro působení Ducha Pravdy Synů, časoprostorových projevů pravdy Ráje─univerzální pravdy. Koordinace idejí-rozhodnutích, logických ideálů a božské pravdy vytváří čestný charakter─nezbytný předpoklad pro přijetí smrtelníka do stále se rozšiřujících a stále více duchovnějších realit morontiálního světa.
101:6.8 (1112.4) Učení Ježíše se stalo prvním urantijským náboženstvím, které vytvořilo natolik ucelenou harmonickou koordinaci vědomostí, moudrosti, víry, pravdy a lásky, že poskytlo úplný a zároveň dočasný klid, intelektuální jistotu, morální osvícení, filozofickou stabilitu, etickou citlivost, vědomí Boha a pozitivní ujištění dalšího osobního života. Víra Ježíše ukázala cestu ke konečnému spasení lidí, k nejvyššímu dosažení smrtelníků ve vesmíru, protože poskytuje následující:
101:6.9 (1112.5) 1. Spasení od materiálních okovů v osobním poznání synovstva ve vztahu k Bohu, který je duch.
101:6.10 (1112.6) 2. Spasení od intelektuálních pout: člověk musí poznat pravdu a pravda ho udělá svobodným.
101:6.11 (1112.7) 3. Spasení od duchovní slepoty─humánní uskutečnění bratrství smrtelných bytostí a uvědomění morontiálních bytostí bratrství všech vesmírných tvorů; objevení duchovní reality službou a odhalení síly duchovních hodnot za pomoci zjevení.
101:6.12 (1113.1) 4. Spasení od nedokonalosti svého „já“ skrze dosažení duchovních úrovní vesmíru a prostřednictvím konečné realizace harmonie Havony a dokonalosti Ráje.
101:6.13 (1113.2) 5. Spasení od svého „já“: osvobození od omezeních sebeuvědomění skrze dosažení kosmických úrovní Nejvyšší mysli a koordinací s dosaženími všech ostatních sebe uvědomělých bytostí.
101:6.14 (1113.3) 6. Spasení od času: dosažení věčného života─nekonečného vývoje v poznávání Boha a sloužení jemu.
101:6.15 (1113.4) 7. Spasení od konečného: dosažení jednotnosti s Božstvem v Nejvyšším a skrze něho, umožňující tvorovi pokoušet se o transcendentální objevení Konečného na postkonečných úrovních absonitního.
101:6.16 (1113.5) Takové sedmidílné spasení odpovídá ucelennosti a dokonalosti uskutečnění největší zkušenosti Vesmírného Otce. A to všechno, potenciálně, je obsaženo v realitě víry náboženské zkušenosti člověka. Je to možné proto, že víra Krista využívala a odkrývala reality, nacházející se také za hranicemi konečného; víra Ježíše se přiblížila statusu vesmírného absolutna natolik, nakolik je jen možné, aby se takový fenomén projevil ve vyvíjejícím se časoprostorovém kosmu.
101:6.17 (1113.6) Přijetím Ježíšovy víry může smrtelný člověk poznat v čase reality věčnosti. Ježíš odkryl v lidské zkušenosti Konečného Otce a jeho smrtelní bratři v těle ho mohou následovat se stejnou zkušeností objevení Otce. Dokonce mohou ve svém nynějším stavu dosáhnout v této zkušenosti stejného uspokojení, jakého dosáhl Ježíš ve svém postavení. Po zakončení poskytnutí Michaela došlo ve vesmíru Nebadon k aktualizaci nových potenciálů, z nichž jeden bylo světlo, které osvítilo cestu věčnosti, vedoucí k Otci všeho a která může být podniknuta také smrtelníky z materiálních těl a krve v průběhu počátečního života na planetách prostoru. Ježíš byl a je novou a živou cestou, po které člověk může přijít do božského dědictví, o kterém Otec prohlásil, že bude náležet tomu, kdo si o něj řekne. V životě Ježíše jsou bohatě demonstrovány jak začátky, tak i konce prožívání víry lidstva─dokonce až božského lidstva.
101:7.1 (1113.7) Idea je pouze teoretickým plánem pro čin, zatímco pozitivní rozhodnutí je schváleným plánem pro čin. Stereotyp je plán činu, přijatého bez ověření. Materiály, ze kterých se postaví osobní filozofie náboženství, pocházejí jak z vnitřní, tak i z vnější zkušenosti jednotlivce. Společenské postavení, ekonomické podmínky, možnosti vzdělání, morální sklony, vliv institucí, politické události, rasové tendence a náboženská učení příslušné doby a místa, to všechno se stává faktorem při vytváření osobní filozofie náboženství. Také vrozená povaha a intelektuální dispozice výraznou měrou určují charakter náboženské filozofie. Povolání, manželství a příbuzenstvo, to všechno ovlivňuje evoluci osobních zásad v životě jedince.
101:7.2 (1113.8) Filozofie náboženství se vyvíjí ze základního růstu idejí a empirického života, přičemž oboje se mění tendencí napodobovat ostatní. Zdravost filozofických úsudků závisí na pronikavém, čestném a soudném myšlení ve spojení s vnímáním významů a přesností posuzování. Morální zbabělci nikdy nedosáhnou vysokých úrovní filozofického myšlení. Proniknout do nových úrovní zkušenosti a pokusit se prozkoumat neznámé oblasti intelektuálního života vyžaduje odvahu.
101:7.3 (1114.1) A pak najednou se objeví nové systémy hodnot; je dosaženo nových formulací principů a norem; zvyky a ideály se přebudují; docílilo se nové ideje osobního Boha, která je následována rozšiřujícími se koncepcemi ve vztahu k ní.
101:7.4 (1114.2) Obrovský rozdíl mezi náboženskou a nenáboženskou filozofií života spočívá v povaze a úrovni rozpoznaných hodnot a také v tom, co je předmětem oddaného vztahu. V evoluci náboženské filozofie existují čtyři fáze. Taková zkušenost se může stát pouhým konformismem, podléhající tradici a autoritě. Nebo se může spokojit s malým dosažením, dostačujícím pouze ke stabilizaci každodenního života a proto na této nahodilé úrovni rychle ustrne. Takoví smrtelníci věří, že všechno se děje samo od sebe. Třetí skupina postoupí na úroveň logické intelektuálnosti, ale tam stagnuje v důsledku kulturního otroctví. Je to vskutku žalostný pohled vidět, jak gigantické intelekty jsou nezvratně drženy v krutém zajetí kulturního otročení. Stejně smutný pohled je na ty, kteří zaprodají své kulturní otročení za materialistické okovy toho, co se chybně nazývá vědou. Čtvrtá úroveň filozofie dosahuje svobody od všech konvenčních a tradičních omezeních a odvažuje se myslet, jednat a žít čestně, oddaně, nebojácně a pravdivě.
101:7.5 (1114.3) Tíživým testem každé náboženské filozofie je její schopnost či neschopnost rozlišovat mezi realitami materiálního a duchovního světa, zatímco zároveň rozpoznává jejich slučování v intelektuálních snahách a sociální službě. Hodnověrná náboženská filozofie nesměšuje boží s císařovým. Ani neuznává estetický kult, založený čistě na zázracích, jako náhradu za náboženství.
101:7.6 (1114.4) Filozofie přeměňuje primitivní náboženství, které bylo do značné míry pohádkou svědomí, do živé zkušenosti vzestupných hodnot kosmické reality.
101:8.1 (1114.5) Přesvědčení dosáhne úroveň víry, když začíná motivovat život a formovat způsob žití. Přijetí učení za pravdu není vírou; je to pouze přesvědčení. Stejně tak není vírou jistota, nebo názor. Stav mysli dosahuje úrovní víry pouze tehdy, když opravdu řídí způsob žití. Víra je živým symbolem skuteční osobní náboženské zkušenosti. Člověk věří pravdě, obdivuje krásu a váží si dobroty, ale neklaní se jim; takový postoj spasitelné víry je soustředěný pouze na samotného Boha, který je ztělesněním všech těchto atributů a nekonečně víc.
101:8.2 (1114.6) Přesvědčení je vždy omezující a svazující; víra je rozpínající a uvolňující. Přesvědčení svazuje, víra osvobozuje. Ale živá víra je více než spojením velkorysých přesvědčeních; je více než povzneseným filozofickým systémem.; je to živá zkušenost, týkající se duchovních významů, božských ideálů a nejvyšších hodnot; je poznáním Boha a službou člověku. Přesvědčení se mohou stát skupinovou posedlostí, ale víra musí být osobní. Teologická přesvědčení mohou být navržena skupině, ale víra může vyrůst pouze v srdci individuálního věřícího.
101:8.3 (1114.7) Víra zrazuje její důvěru, když si dovolí popírat reality a vnucuje svým stoupencům vymyšlené vědomosti. Víra se stává zrádcem, když podporuje zradu intelektuální integrity čestnosti a zlehčuje věrnost nejvyšším hodnotám a božským ideálům. Víra se nikdy nevyhýbá povinnosti řešit problémy smrtelného života. Živá víra nepodporuje slepý fanatismus, perzekuci a nesnášenlivost.
101:8.4 (1115.1) Víra nespoutává tvůrčí představivost, ani neprosazuje neopodstatněný předsudek vůči objevům vědeckého výzkumu. Víra posiluje náboženství a nutí věřícího žít statečně podle zlatého pravidla. Zanícenost víry určuje vědomost a její úsilí je začátkem povzneseného klidu.
101:9.1 (1115.2) Žádné praktikované zjevené náboženství nemůže být považováno za autentické, jestliže opomíjí uznávat závazky etických povinností, vytvořených a rozvinutých předcházejícím evolučním náboženstvím. Zjevení spolehlivě rozšiřuje etický horizont evolučního náboženství a současně a spolehlivě zvětšuje morální povinnosti všech předchozích zjeveních.
101:9.2 (1115.3) Když si troufnete kritizovat primitivní náboženství člověka (nebo náboženství primitivního člověka), měli byste si uvědomit, že musíte posuzovat takové divochy a hodnotit jejich náboženskou zkušenost podle jejich osvícenosti a úrovně svědomí. Bylo by chybou soudit náboženství jiných na základě svých vlastních úrovní vědomostí a pravdy.
101:9.3 (1115.4) Pravé náboženství je tou ušlechtilou a hlubokou vírou v duši, která neúprosně připomíná člověku, že by bylo pro něho špatné nevěřit v ty morontiální reality, které vytvářejí jeho nejvyšší etické a morální principy, jeho nejvyšší vykládání největších hodnot a nejhlubších realit vesmíru. A takové náboženství je prostě zkušeností podřízení intelektuální oddanosti nejvyšším příkazům duchovního vědomí.
101:9.4 (1115.5) Hledání krásy je součástí náboženství pouze pokud je etické a do té míry, dokud obohacuje pojetí mravnosti. Umění je náboženské jen tehdy, když se šíří se záměrem, který pochází z vyšší duchovní motivace.
101:9.5 (1115.6) Osvícené duchovní vědomí civilizovaného člověka není příliš zaujato nějakým specifickým intelektuálním přesvědčením, nebo osobitým způsobem života, ale objevováním pravdy života, dobrou a správnou metodou reagování na neustále se vracející situace smrtelné existence. Morální vědomí je pouze názvem pro lidské rozpoznání a uvědomění těch etických a objevujících se morontiálních hodnot, jenž vyžadují, aby se člověk každodenně podle nich choval a jednal.
101:9.6 (1115.7) Přestože náboženství je nedokonalé, existují nejméně dva praktické projevy jeho podstaty a funkce:
101:9.7 (1115.8) 1. Duchovní motiv a filozofický nátlak náboženství mají za následek, že člověk promítá své hodnocení morálních hodnot přímo do záležitostí svých druhů─je to etická reakce náboženství.
101:9.8 (1115.9) 2. Náboženství vytváří v lidské mysli oduševnělé vědomí božské reality, založené na víře, pocházející z dřívějších pojetích morálních hodnot a sladěných s nahromaděnými pojetími duchovních hodnot. Náboženství se tak stává cenzorem smrtelných událostí, formou povznesené morální důvěry a jistoty v realitu─povýšené reality času a trvanlivější reality věčnosti.
101:9.9 (1116.1) Víra se stává spojením mezi morálním vědomím a duchovním pojetím věčné reality. Náboženství se stává cestou pro útěk člověka z materiálních omezeních časového a fyzického světa k nebeským realitám věčného a duchovního světa prostřednictvím metody spasení─postupné morontiální transformace.
101:10.1 (1116.2) Rozumný člověk ví, že je dítětem přírody, součástí materiálního vesmíru; nevidí další pokračování života individuální osobnosti v pohybech a napětích náležících matematické úrovni energetického vesmíru. Člověk ani nemůže nikdy rozpoznat duchovní realitu prostřednictvím zkoumání fyzických příčin a důsledků.
101:10.2 (1116.3) Lidská bytost si je také vědoma toho, že je součástí kosmu idejí, ale i když idea může přežít smrtelný život, v samotné ideji není nic, co by nasvědčovalo věčnému životu člověka, majícího takovou ideu. Ani vyčerpání možností logiky a racionálních argumentů nikdy neodhalí logikovi, nebo debatérovi věčnou pravdu o přežití osobnosti.
101:10.3 (1116.4) Materiální úroveň zákona zajišťuje nepřetržitost příčinnosti ─nekončící reakci důsledku na předcházející čin; úroveň mysli ovlivňuje neustálost trvání nepřetržitého vytváření idejí—nekončící tok potenciálních koncepcí, vycházejících z předcházejících koncepcí. Ale žádná z těchto úrovní vesmíru neodkrývá zvídavému smrtelníkovi cestu pro únik z dočasného stavu a z nesnesitelné nejistoty existence přechodné reality ve vesmíru—světské osobnosti, odsouzené k zániku po vyčerpání omezených energií života.
101:10.4 (1116.5) Pouze skrze morontiální cestu, vedoucí k duchovnímu vhledu, může člověk někdy přetrhnout pouta, vězící v jeho smrtelném postavení ve vesmíru. Energie a mysl vedou zpět do Ráje a k Božstvu, ale ani dar energie, ani dar mysli člověku, nepocházejí přímo z takového Rajského Božstva. Člověk je dítětem Boha pouze v duchovním smyslu. A je to pravda, protože pouze v duchovním smyslu je člověk v této chvíli obdařen a obydlen Rajským Otcem. Lidstvo nikdy nemůže objevit božskost, ledaže najde cestu náboženské zkušenosti uplatňováním opravdové víry. Upřímné přijetí pravdy o Bohu umožňuje člověku uniknout z vymezených hranic materiálních omezeních a dopřát si rozumnou naději dosažení bezpečného vyvedení z materiální sféry, což je smrt a cesta do duchovní sféry, kde je život věčný.
101:10.5 (1116.6) Účelem náboženství není to, aby uspokojilo zvědavost, kterou vyvolává Bůh, ale spíše to, aby poskytlo intelektuální stálost a filozofickou ochranu, stabilizovalo a obohatilo lidský život prostřednictvím směšování smrtelného s božským, částečného s dokonalým, člověka s Bohem. Právě skrze náboženskou zkušenost se představa člověka o ideálnosti stává realitou.
101:10.6 (1116.7) Nikdy nebude možno vědecky, nebo logicky dokázat božskost. Samotný rozum nemůže nikdy ověřit hodnoty a ctnosti náboženské zkušenosti. Ale vždy zůstane pravdou: každý, kdo chce vykonávat vůli Boha, pochopí správnost duchovních hodnot. Toto je nejkratší cesta, která může na smrtelné úrovni nabídnout důkazy reality náboženské zkušenosti. Taková víra umožňuje jediný únik z mechanického spáru materiálního světa a z chybného překroucení nedokonalosti intelektuálního světa; je to jediné objevené východisko z bezvýchodné situace smrtelného myšlení, týkající se trvalého pokračování života individuální osobnosti. Je to jediná propustka k dokončení reality a klíč k věčnému životu ve vesmírném tvoření lásky, zákona, jednoty a postupného dosažení Božstva.
101:10.7 (1117.1) Zbožnost úspěšně léčí lidský pocit idealistické izolace, nebo duchovní osamělosti; dělá z věřícího Božího syna, občana nového a smysluplného vesmíru. Zbožnost dodává člověku jistotu v tom, že následováním paprsku čestnosti, který cítí ve své duši, se tímto sám ztotožňuje s plánem Nekonečného a se záměrem Věčného. Taková osvobozená duše se okamžitě začíná cítit jako doma v tomto vesmíru, ve svém vesmíru.
101:10.8 (1117.2) Když prožíváte takovou proměnu víry, tak již nejste déle otrockou součástí matematického kosmu, ale spíše se stáváte o vlastní vůli synem Vesmírného Otce. Takový osvobozený syn již nebojuje sám proti neúprosné hrozbě ukončení dočasné existence; už nebojuje s celou přírodou bez jakékoliv šance na úspěch; již více ho nevyvede z rovnováhy ochromující strach z toho, že třeba věří v beznadějný přelud, nebo spojil svoji víru se smyšleným bludem.
101:10.9 (1117.3) Naopak, nyní synové Boha společně vstupují do boje ve jménu vítězství reality nad stíny částečné existence. Nakonec všichni tvorové si uvědomí skutečnost, že v nebeském boji za dosažení věčného života a statusu božskosti je Bůh a celá boží armáda téměř bezmezného vesmíru na jejich straně. Takoví, vírou osvobození synové, vstoupili rozhodně do bojů v čase na straně nejvyšších sil a božských osobností věčnosti; dokonce za ně bojují i hvězdy na svých drahách; konečně se dívají na vesmír zevnitř, z pohledu Boha a všechny nejistoty materiální izolace se přeměnily do jistot věčného duchovního růstu. Dokonce sám čas se stává pouhým stínem věčnosti, vrhaným Rajskými realitami na pohybující se krásu prostoru.
101:10.10 (1117.4) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 102
102:0.1 (1118.1) PRO nevěřícího materialistu je člověk pouhou evoluční náhodou. Jeho naděje na věčný život jsou navlečeny na výplod smrtelné představivosti: jeho strachy, tužby a názory jsou pouhou reakcí nahodilého postavení určitých neživých atomů hmoty. Žádný projev energie, nebo výraz přesvědčení ho nemohou přenést za hrob. Zbožné úsilí a inspirativní génius nejlepších lidí jsou odsouzeny k zániku smrtí─dlouhou a osamocenou nocí věčného zapomenutí a zániku duše. Nepopsatelné zoufalství je jedinou odměnou člověku za žití a dřinu pod dočasným sluncem smrtelné existence. Každý nový den života pomalu a jistě upevňuje sevření nelítostného zániku, který nepřátelský a neúprosný vesmír hmoty rozhodl, že bude vrcholnou potupou všeho toho, co v lidském životě je krásné, ušlechtilé, vznešené a dobré.
102:0.2 (1118.2) Ale takový není lidský konec a věčný osud; taková vize je jenom zoufalým výkřikem, zvolaným bloudící duší, která se ztratila v duchovní temnotě a která odvážně bojuje tváří v tvář mechanickému mudrlantství materiální filozofie, oslepené zmateným a překrouceným složitým učením. A celá taková cesta do temnoty a celý tento osud beznaděje se navždy odeženou jedním odvážným napřímením víry ze strany nejprostších a nevědoucích Božích dětí na zemi.
102:0.3 (1118.3) Tato spásná víra se rodí v lidském srdci, když morální uvědomění člověka vnímá takové lidské hodnoty, které mohou být přeměněny ve smrtelné zkušenosti z materiálního do duchovního, z lidského do božského, z času do věčnosti.
102:1.1 (1118.4) Činnost Ladiče Myšlení je vysvětlením pro přeměnu primitivního a evolučního smyslu člověka pro povinnost do vyšší a spolehlivější víry ve věčné reality zjevení. Proto, aby člověk pochopil cestu víry, vedoucí k nejvyššímu dosažení, musí být v jeho srdci touha po dokonalosti. Jestliže se jakýkoliv člověk rozhodne vykonávat boží vůli, pozná cestu pravdy. Je doslovnou pravdou: „Lidské aspekty se musejí poznat, aby se milovaly, ale božské aspekty se musí milovat, aby se poznaly.“ Ale poctivé pochybnosti a upřímné dotazování nejsou hříchem; takové vlastnosti pouze znamenají zdržení v progresivní cestě za dosažením dokonalosti. Dětská důvěra zajišťuje člověku vstup do království nebeského vzestupu, ale progres zcela závisí na činorodém uplatnění silné a přesvědčivé víry zralého člověka.
102:1.2 (1119.1) Vědecké závěry jsou založeny na pozorovatelných faktech času; náboženská víra argumentuje z pozice duchovního programu věčnosti. Co nemohou pro nás udělat znalosti a úsudky, dokáže pro nás víra skrze náboženský vhled a duchovní proměnu.
102:1.3 (1119.2) V důsledku izolace kvůli vzpouře bylo zjevení pravdy na Urantii příliš častokrát smíšeno s tezemi částečných a přechodných kosmologií. Pravda zůstává nezměněna od generace ke generaci, ale doprovodná učení o fyzickém světě se mění ze dne na den a z roku na rok. Věčná pravda by se neměla znevažovat jenom proto, že se náhodou nachází ve společnosti se zastaralými idejemi, týkající se materiálního světa. Čím více znáte vědeckých faktů, tím menší je vaše jistota; čím více duchovním se stanete, tím větší je vaše jistota.
102:1.4 (1119.3) Jistoty vědy pocházejí pouze z intelektu; jistoty duchovní vyvěrají ze samotných základů celé osobnosti. Věda apeluje na vědomost mysli; duchovnost apeluje na věrnost a oddanost těla, mysli a ducha─na celou osobnost.
102:1.5 (1119.4) Bůh je natolik zcela reálný a absolutní, že žádný materiální náznak důkazu, nebo předvedení tak zvaného zázraku, nemůže sloužit jako potvrzení jeho reality. My ho budeme vždycky znát, protože mu věříme a naše víra v něho je plně založena na naší osobní účasti v božský projevech jeho nekonečné reality.
102:1.6 (1119.5) Vnitřní Ladič Myšlení nevyčerpatelně probouzí v duši člověka pronikavý hlad po dokonalosti s dalekosáhlou zvídavostí, kterou je možno plnohodnotně uspokojit pouze ve spojení s Bohem─božským zdrojem tohoto Ladiče. Hladová duše člověka se odmítá uspokojit s něčím menším, než osobním poznáním živého Boha. Jakkoliv výš může být Bůh nad vysokou a dokonalou morální osobností, nemůže být ničím nižším v našem nenasytném a konečném pojetí bytí.
102:2.1 (1119.6) Vnímavé mysli a soudné duše rozpoznají zbožnost, když ji objeví v životech svých druhů. Zbožnost nevyžaduje žádnou definici; my všichni známe její sociální, intelektuální, morální a duchovní plody. A to všechno vyrůstá z faktu, že zbožnost je vlastnictvím lidské rasy; není dítětem kultury. Zajisté, v subjektivním vnímání zbožnosti se stále projevují lidské rysy a proto je předmětem područí nevědomosti, otroctví pověrčivosti, záludného chytráctví a bludů falešné filozofie.
102:2.2 (1119.7) Jednou z charakteristických zvláštností opravdové duchovní jistoty je to, že nehledě na absolutnost tvrzení a neochvějnost postoje, duch jeho vyjádření je tak připraven a naladěn, že nikdy neprojevuje sebemenší náznak prosazování sebe sama, nebo egoistického velebení. Moudrost duchovní zkušenosti je určitým paradoxem v tom, že je současně vyvolána člověkem i Ladičem. Duchovní síla není produktem osobních privilegií jednotlivce, ale spíše výsledkem tohoto úžasného partnerství člověka a věčného zdroje veškeré moudrosti. Takto se slova a činy pravé a čisté zbožnosti stávají působivě autoritativními pro všechny osvícené smrtelníky.
102:2.3 (1119.8) Je obtížné identifikovat a analyzovat faktory duchovní zkušenosti, ale není obtížné pozorovat, že takoví duchovní lidé vedou svůj život a konají tak, jako kdyby již byli v přítomnosti Věčného. Věřící lidé reagují na tento přechodný život tak, jako kdyby nesmrtelnost již byla na jejich dosah. V životě takových smrtelníků existuje zdravá originalita a spontánnost projevu, což je natrvalo odděluje od těch jejich druhů, kteří pouze vstřebali moudrost světa. Duchovní lidé se zdají, že žijí v užitečném oproštění se od trýznícího spěchu a bolestivého stresu těžkostí života, patřících k přechodným proudům času; oni projevují vyrovnanost osobnosti a klidný charakter, což zákony fyziologie, psychologie a sociologie nejsou schopny vysvětlit.
102:2.4 (1120.1) Čas je trvalým prvkem v získání vědomostí; dary duchovnosti jsou dostupné okamžitě, ačkoliv existuje důležitý faktor růstu v ušlechtilosti─nesporný vzestup ve všech aspektech duchovní zkušenosti. Vědění je věčné hledání; neustále se učíte, ale nikdy nebudete schopni dosáhnout nejvyšší vědomosti absolutní pravdy. V samotné vědomosti nemůže nikdy být absolutní jistota, pouze vzrůstající pravděpodobnost přiblížení se k ní; ale zbožná duše duchovního osvícení ví a ví teď. A přesto taková hluboká a pozitivní jistota nevede takového zdravě uvažujícího věřícího k tomu, aby se méně zajímal o zdary a nezdary rozvoje lidské moudrosti, která je svázána se svým materiálním cílem objevu pomalu se vyvíjející vědy.
102:2.5 (1120.2) Rovněž vědecká zjištění nejsou opravdově reálná v empirickém vědomí člověka, dokud nejsou rozřešeny a objasněny jejich souvztažnosti, dokud se jejich příslušná fakta nestanou skutečným smyslem prostřednictvím zapojení do myšlenkových proudů mysli. Smrtelný člověk se také dívá na své fyzické prostředí z úrovně mysli, z pohledu jejího psychologického vnímání. Proto není zvláštností, že by člověk měl vnímat vesmír jako velice sjednocený celek a pak se snažit ztotožnit tuto energetickou jednotu své vědy s duchovní jednotou své náboženské zkušenosti. Mysl je jednota; smrtelné vědomí existuje na úrovni mysli a vnímá vesmírné reality skrze vidění rozumových schopností. Pohled mysli nepřinese existenciální jednotu zdroje reality─Prvotního Zdroje a Středu─ale je schopna zobrazit a někdy zobrazí člověku empirickou syntézu energie, mysli a ducha v podobě Nejvyšší Bytosti. Ale mysl nemůže nikdy dosáhnout tohoto sjednocení různorodosti reality, pokud si taková mysl pevně neuvědomuje materiální věci, intelektuální významy a duchovní hodnoty; pouze v harmonii trojjedinosti funkční reality je jednota a pouze v jednotě je osobní uspokojení z poznání vesmírné stability a soudržnosti.
102:2.6 (1120.3) V lidské zkušenosti se jednota nejlépe nachází prostřednictvím filozofie. A zatímco souhrn filozofického myšlení musí být vždy založen na materiálních faktech, duší a energií pravých hnacích sil filozofie je duchovní vhled smrtelníků.
102:2.7 (1120.4) Evoluční člověk nemá ve své podstatě přirozenou zálibu v tvrdé práci. Pro to, aby životní zkušenost člověka udržela krok s nezbytnými požadavky a neúprosnými nároky narůstající duchovní zkušenosti, je nutná neustálá aktivita v oblasti duchovního růstu, intelektuálního rozvoje, rozšíření faktických vědomostí a sociální služby. Neexistuje žádná jiná opravdová duchovnost stranou vysoce aktivní osobnosti. Proto pohodlnější lidé se často snaží uniknout tvrdosti opravdově duchovních aktivit pomocí odrůd vychytralých vlastních výmyslů a hledají útočiště ve falešném úkrytu šablonovitých náboženských doktrín a dogmat. Ale pravá zbožnost je aktivní. Intelektuální vyhranění náboženských koncepcí se rovná duchovní smrti. Nemůžete si vytvořit představu o náboženství bez idejí, ale když se náboženství jednou zredukuje výlučně na ideu, tak již přestává být náboženstvím; stává se pouhou odrůdou lidské filozofie.
102:2.8 (1121.1) Jsou i jiné typy labilních a slabě disciplinovaných duší, které používají sentimentální ideje náboženství jako způsob úniku od roztrpčujících požadavků života. Když se někteří vrávorající a bázliví smrtelníci pokusí uniknout z nepřetržitého tlaku evolučního života, tak náboženství, jak oni ho chápou, jim připadá jako nejbližší útočiště, nejlepší cesta úniku. Ale posláním náboženství je připravit člověka na to, aby odvážně, dokonce heroicky, čelil těžkostem života. Zbožnost je nejvyšším darem evolučnímu člověku, jediná věc, která mu umožňuje žít a „vytrvat při pohledu na Něho, který je neviditelný“. Nicméně, mysticismus je často určitým úkrytem před životem, do kterého se uchýlí ti lidé, kterým se nezamlouvají vysilující aktivity náboženského života v nechráněných arénách lidské společnosti a obchodu. Opravdová zbožnost musí konat. Chování bude výsledkem zbožnosti, když ji člověk skutečně má, nebo, přesněji, když bude zbožnosti umožněno ovládat člověka.
102:2.9 (1121.2) Nezavíráme oči před faktem, že náboženství často koná nemoudře, dokonce nenábožně, ale koná. Vybočení náboženských přesvědčeních vedlo ke krvavým perzekucím, ale náboženství bude vždy a stále dělat něco; je dynamické!
102:3.1 (1121.3) Intelektuální nedokonalost, nebo nedostatek vzdělání představují nevyhnutelně překážku pro vyšší duchovní dosažení, protože takové ochuzené duchovní prostředí okrádá náboženství o jeho hlavní kanál filozofického styku se světem vědeckých vědomostí. Intelektuální faktory náboženství jsou důležité, ale jejich nadměrný rozvoj může někdy být stejnou nevýhodou a zatěžující. Náboženství musí nepřetržitě pracovat v podmínkách paradoxní nutnosti: nezbytnost efektivního využití mysli a současně nebrat v úvahu duchovní účelnost každého myšlení.
102:3.2 (1121.4) Náboženské spekulování je nevyhnutelné, ale pokaždé je škodlivé; spekulace vždy překrucuje svůj objekt. Spekulace má tendenci přeměnit náboženství do něčeho materiálního, nebo humanitního a tímto, přestože zasahuje přímo do srozumitelnosti logického myšlení, nepřímo způsobuje to, že náboženství vypadá jakoby fungovalo v přechodném světě, v tom samém světě, kterému by mělo být navěky protikladem. Proto náboženství bude vždy charakterizováno paradoxy, jejichž příčinou je absence empirického spojení mezi materiálními a duchovními úrovněmi vesmíru─morontiální moty, což je nadfilozofická citlivost pro rozpoznání pravdy a vnímání jednoty.
102:3.3 (1121.5) Materiální pocity─lidské emoce─vedou přímo k materiálním činům, egoistickým skutkům. Nábožná prozíravost─duchovní motivace─vedou přímo k duchovním činům, nesobeckým skutkům sociální služby a altruistické dobročinnosti.
102:3.4 (1121.6) Duchovní touha je neutuchající hlad po božské realitě. Duchovní zkušenost je poznání nalezení Boha. A když lidská bytost opravdu nalezne Boha, jeho duše je naplněna takovým nepopsatelným neklidem z vítězného objevu, že cítí potřebu nabídnout láskyplnou službu svým méně osvíceným druhům, ale ne proto, aby jim sdělila, že nalezla Boha, ale aby poskytla hojnost sílící věčné laskavosti ve své duši pro posilnění a povznesení svých druhů. Opravdová duchovnost vede k rozšíření sociální péče.
102:3.5 (1122.1) Věda, vědomost, vede k faktickému vědomí; duchovnost, zkušenost, vede k hodnotovému vědomí; filozofie, moudrost, vede ke koordinovanému vědomí; zjevení (náhrada za morontiální motu) vede k vědomí skutečné reality; zatímco koordinace poznání faktu, hodnoty a skutečné reality vytváří vědomí reality osobnosti, vrcholu bytí, společně s vírou v možnost věčného života této dané osobnosti.
102:3.6 (1122.2) Vědomost vede k rozdělení lidí, ke vzniku společenských vrstev a kast. Duchovnost vede ke službě lidem, čímž se vytváří etika a altruismus. Moudrost vede k vyšší a lepší sounáležitosti jak idejí, tak i lidí. Zjevení osvobozuje lidi a uvádí je na cestu věčného dobrodružství.
102:3.7 (1122.3) Věda rozřaďuje lidi; duchovnost miluje lidi, takové, jako jste vy; moudrost je spravedlivá k lišícím se lidem; ale zjevení zdokonaluje člověka a odhaluje jeho schopnost pro partnerství s Bohem.
102:3.8 (1122.4) Věda marně usiluje o vytvoření bratrstva kultury; duchovnost dává vzniknout bratrství ducha. Filozofie usiluje o bratrství moudrosti; zjevení zobrazuje věčné bratrství─Rajský Sbor Konečnosti.
102:3.9 (1122.5) Vědomost plodí pýchu osobnosti; moudrost je poznání smyslu osobnosti; religion is the experience of cognizance of the value of personality; zjevení je zárukou věčného života osobnosti.
102:3.10 (1122.6) Věda se snaží identifikovat, analyzovat a klasifikovat oddělené části nekonečného kosmu. Duchovnost pojímá ideu v celku, celý kosmos. Filozofie se pokouší o identifikaci materiálních částí vědy s pomocí duchovního pojetí všeho. Tam, kde filozofie ve své snaze selhává, zjevení má úspěch, potvrzující to, že kosmický okruh je univerzální, věčný, absolutní a nekonečný. Tento kosmos Nekonečného JÁ JSEM je proto neohraničený, bezmezný a všeobsažný─nadčasový, nekončící a nepodmíněný. A my jsme svědectvím toho, že Nekonečné JÁ JSEM je také Otcem Michaela Nebadonského a Bohem lidského spasení.
102:3.11 (1122.7) Věda ukazuje na Božstvo jako na fakt; filozofie představuje ideu Absolutna; náboženství vidí Boha jako milující duchovní osobnost. Zjevení potvrzuje jednotu faktu Božstva, ideu Absolutna a duchovní osobnost Boha a kromě toho, představuje tuto koncepci v podobě našeho Otce─univerzální fakt existence, věčnou ideu mysli a nekonečného ducha života.
102:3.12 (1122.8) Snaha o nabytí vědomostí vytváří vědu; hledání moudrosti je filozofií; láska k Bohu je zbožnost; hlad po pravdě je zjevení. Ale je to Ladič Myšlení, který spojuje v člověku pocit reality s duchovním pohledem do vesmíru.
102:3.13 (1122.9) Ve vědě idea předchází vyjádření jejího pochopení; v náboženství zkušenost pochopení předchází vyjádření ideje. Existuje obrovský rozdíl mezi evoluční vůlí uvěřit a vůlí, která věří─důsledek osvíceného myšlení, duchovní prozíravosti a zjevení.
102:3.14 (1122.10) V procesu evoluce náboženství často vede člověka k vytváření vlastních představ o Bohu; zjevení odhaluje fenomén Boha, rozvíjejícího samotného člověka, zatímco v pozemském životě Krista Michaela spatřujeme fenomén Boha, odhalujícího sebe sama člověku. Evoluce se snaží udělat Boha podobného člověku; zjevení se snaží udělat člověka podobného Bohu.
102:3.15 (1122.11) Věda se uspokojí jenom s prvopříčinami; duchovnost s nejvyšší osobností a filozofie s jednotou. Zjevení potvrzuje to, že tyto tři jsou jeden a že všechny jsou prospěšné. Věčná realita je blaho vesmíru a ne časové iluzorní představy o prostorovém zlu. V duchovní zkušenosti všech osobností je vždy pravdou, že reálné je dobré a dobré je reálné.
102:4.1 (1123.1) Kvůli přítomnosti Ladiče Myšlení ve vašich myslích není již více pro vás záhadou znát mysl Boha a být si jisti vědomím poznání jakékoliv jiné mysli─lidské či nadlidské. Náboženství a sociální uvědomění mají společné toto: jsou založeny na uvědomění si jiných intelektů. Metoda, pomocí které jste schopni přijmout ideu jiných jako vaši je stejná metoda, pomocí které můžete „vpustit mysl, která byla v Kristu, aby byla také ve vás“.
102:4.2 (1123.2) Co je lidská zkušenost? Je to prostě vzájemné působení aktivního a zvídavého „já“ a jakékoliv jiné aktivní a vnější reality. Množství zkušenosti je určeno hloubkou představy a mírou úplnosti poznání reality vnějšího světa. Pohyb zkušenosti se rovná síle netrpělivé obrazotvornosti a horlivosti smyslového objevení vnějších vlastností vnímané reality. Fakt zkušenosti se vytváří ve vědomí vlastního já a přítomností jiných realit─jiných věcí, jiných myslí a jiných duchů.
102:4.3 (1123.3) Člověk si již velmi brzy uvědomuje, že není sám na světě, nebo ve vesmíru. Vyvíjí se v něm přirozené spontánní uvědomění si jiných okolních myslí. Víra mění tuto přirozenou zkušenost do duchovnosti, poznání Boha jako realitu─zdroj, podstata a cíl─ostatních myslí. Ale takové poznání Boha je vždy a věčně realitou osobní zkušenosti. Kdyby Bůh nebyl osobností, nemohl by se stát živou částí reálné duchovní zkušenosti lidské osobnosti.
102:4.4 (1123.4) Faktor pochybení, přítomný v duchovní zkušenosti člověka je přímo úměrný v něm obsaženém materialismu, který znečišťuje duchovní koncepci Vesmírného Otce. Předduchovní vývoj člověka ve vesmíru spočívá ve zkušenosti zbavení se těchto mylných idejí o podstatě Boha a o realitě čistého a skutečného ducha. Božstvo je více než duch, ale duchovní přístup je jediný možný pro vzestupujícího člověka.
102:4.5 (1123.5) Modlitba je rozhodně součástí náboženské zkušenosti, ale současná náboženství na ni kladou nesprávný důraz, čímž značně opomíjejí mnohem důležitější faktor spojení─uctívání. Úcta prohlubuje a rozšiřuje schopnost mysli k reflexi. Modlitba může obohatit život, ale úcta objasňuje osud.
102:4.6 (1123.6) Zjevené náboženství je sjednocujícím prvkem lidské existence. Zjevení spojuje historii, koordinuje geologii, astronomii, chemii, biologii, sociologii a psychologii. Duchovní zkušenost je skutečnou duší lidského vesmíru.
102:5.1 (1123.7) Ačkoliv ustanovení faktu víry se nerovná ustanovení faktu toho, co je předmětem věření, nicméně evoluční postup primitivního života ke statusu osobnosti demonstruje fakt počáteční existence potenciálu osobnosti. A v časových vesmírech je potenciál vždy nadřazený aktuálnímu. Ve vyvíjejícím se kosmu je potenciál to, co se má stát a to co se má stát je postupné odkrývání účelových mandátů Božstva.
102:5.2 (1124.1) Tato stejná účelová nadřazenost je ukázána v evoluci vytváření myšlenkových představ, když primitivní živočišný strach se přemění do trvale se prohlubující úcty k Bohu a do vzrůstajícího respektu k vesmíru. Primitivní člověk měl více náboženského strachu než víry a nadřazenost duchovních potenciálů ve vztahu k aktuálnímu stavu mysli je demonstrována tehdy, když zbabělý strach se přemění do živé víry v duchovní reality.
102:5.3 (1124.2) Můžete psychologizovat evoluční náboženství, ale ne osobní zkušenost víry duchovního původu. Lidská mravnost je schopna rozpoznat hodnoty, ale pouze víra dokáže takové hodnoty zachovat, povznést a oduševnit. Ale bez ohledu na takové činy, duchovnost je něco víc než emocionální mravnost. Duchovnost je pro mravnost to, co láska je pro oddanost, synovství pro poslušnost, jádro pro hmotu. Mravnost odhaluje všemocného Kontrolora─Božstvo, kterému se slouží; duchovnost odhaluje vše milujícího Otce─Boha, který je ctěn a milován. A je to opět proto, že duchovní potenciálnost víry převládá nad aktuální povinností evoluční mravnosti.
102:6.1 (1124.3) Filozofické odstranění náboženského strachu a soustavný rozvoj vědy značnou měrou přispívají k odumírání falešných bohů; a i když tyto ztráty, člověkem vytvořených božstev, mohou krátkodobě zahalit duchovní vidění, nakonec zničí tu zaostalost a pověrčivost, které po tak dlouhou dobu zahalovaly živého Boha věčné lásky. Vztah mezi tvorem a Tvořitelem je živou zkušeností, dynamickou duchovní vírou, kterou nelze přesně definovat. Izolovat část života a nazvat ji náboženstvím znamená oddělit život a překroutit náboženství. A to je právě to, proč úcta k Bohu vyžaduje buď úplnou oddanost, nebo žádnou.
102:6.2 (1124.4) Bohové primitivních lidí nemohou být ničím jiným než jejich vlastní stíny; živý Bůh je boží světlo, jehož přetínání způsobuje celoprostorové vytváření stínů.
102:6.3 (1124.5) Věřící člověk filozofického založení věří v osobního Boha osobního spasení─něco víc než realita, hodnota, úroveň dosažení, povznášející proces, proměna, časoprostorová meze, idealizace, zosobnění energie, předmět gravitace, lidský plán, idealizace „já“, přírodní vztlak, sklon k dobrotě, budoucí impuls evoluce, nebo velkolepá hypotéza. Věřící člověk má víru v Boha lásky. Láska je podstatou duchovnosti a pramenem kvalitnější civilizace.
102:6.4 (1124.6) V osobní duchovní zkušenosti víra přeměňuje filozofického Boha pravděpodobnosti do spasitelného Boha jistoty. Skepticismus může zpochybňovat teologické teorie, ale důvěra ve spolehlivost osobní zkušenosti utvrzuje skutečnost toho přesvědčení, které vyrostlo ve víru.
102:6.5 (1124.7) Přesvědčení o existenci Boha může být nabyto skrze rozumné uvažování, ale jedinec pozná Boha pouze skrze víru, prostřednictvím osobní zkušenosti. V mnohém z toho, co se vztahuje k životu, je nutno počítat s pravděpodobností, ale při navazování spojení s kosmickou realitou je možno pocítit jistotu, když se takové významy a hodnoty dosahují živou vírou. Boha znající duše mají odvahu říci „já vím“, dokonce když toto poznání Boha je zpochybňováno nevěrcem, který odmítá tuto jistotu, protože není úplně podpořena intelektuální logikou. Každému takovému pochybovači věřící jenom odpoví: „Jak ty víš, že já nevím?“
102:6.6 (1125.1) Přestože rozum vždycky může zpochybnit víru, víra může vždy doplnit jak rozum, tak i logiku. Rozum vytváří pravděpodobnost, kterou víra může proměnit v morální jistotu a také v duchovní zkušenost. Bůh je první jistota a poslední fakt; proto všechna pravda pochází z něho, zatímco všechny fakty existují ve vztahu k němu. Bůh je absolutní pravda. Člověk může znát Boha jako pravdu, ale rozumět─vysvětlit─Boha, to člověk musí prozkoumat fakt vesmíru vesmírů. Obrovská propast mezi poznáním pravdy o Bohu a neznalostí faktu o Bohu může být překlenuta pouze živou vírou. Rozum sám nemůže dosáhnout harmonii mezi neurčitou pravdou a vesmírným faktem.
102:6.7 (1125.2) Přesvědčení není schopno vzdorovat pochybnosti a odolat strachu, ale víra vždy zvítězí nad pochybováním, protože víra je jak pozitivní, tak i živá. Pozitivní má vždy převahu nad negativním, pravda nad omylem, zkušenost nad teorií, duchovní reality nad izolovanými fakty času a prostoru. Přesvědčivá evidence této duchovní jistoty spočívá v sociálních plodech ducha, které takoví přesvědčení věřící sklízejí v důsledku této skutečné duchovní zkušenosti. Ježíš řekl: „Jestli milujete své druhy tak, jak já miluji vás, tak všichni lidé budou vědět, že jste moji učedníci“.
102:6.8 (1125.3) Pro vědu je Bůh předpokladem, pro psychologii potřebou, pro filozofii pravděpodobností, pro duchovnost jistotou─realitou duchovní zkušenosti. Rozum potřebuje, aby filozofie, která nemůže najít Boha pravděpodobnosti, byla velmi uctivá k té duchovní víře, která může a také nachází Boha jistoty. Také by věda neměla podceňovat duchovní zkušenost z toho důvodu, že je založena na důvěřivosti─ne pokud setrvává v předpokladu, že intelektuální a filozofické vlohy člověka, představující řadu nižších intelektuálních schopností, začínajících v primitivním životě, který byl zcela prost jakéhokoliv myšlení a cítění.
102:6.9 (1125.4) Fakta evoluce se nesmí postavit proti pravdě, spočívající v realitě jistoty duchovní zkušenosti zbožného života Boha poznavšiho smrtelníka. Rozumní lidé by měli přestat uvažovat jako děti a měli by se snažit používat logiku dospělých lidí─logiku, která toleruje koncepci pravdy zároveň se zkoumáním faktu. Vědecký materialismus prokázal svoji neschopnost, když tváří v tvář každému periodickému vesmírnému jevu trvá na svých současných námitkách, poukazujíc, že to, co je prokazatelně vyšší vyplývá z toho, co je prokazatelně nižší. Zásadovost potřebuje uznání účelových aktivit Tvořitele.
102:6.10 (1125.5) Organická evoluce je skutečností; účelová, nebo progresivní evoluce je pravdou, která slaďuje jinak protikladné jevy vzestupných dosaženích evoluce. Čím výše se vědec dostane ve svém vědním oboru, tím více se bude odklánět od teorií materialistického faktu ve prospěch kosmické pravdy o vedoucí úloze Nejvyšší Mysli. Materialismus ponižuje lidský život; evangelium Ježíše nesmírně obohacuje a božsky povznáší každého smrtelníka. Smrtelná existence musí být zobrazena jako úchvatná a nádherná zkušenost poznání té reality, která spočívá v setkání lidského vzestupu s božským a spasitelným sestupem.
102:7.1 (1126.1) Vesmírný Otec není závislý na žádné jiné příčině a je také sebevysvětlující; on ve skutečnosti žije v každém myslícím smrtelníkovi. Ale nemůžete si být Bohem jisti pokud ho neznáte; synovství je jedinou zkušeností, která dělá otcovství nesporným. Vesmír všude prodělává změny. Měnící se vesmír je závislý vesmír; takové tvoření nemůže být ani konečné, ani absolutní. Bůh a Vesmír nejsou totéž; jeden je příčina, druhý je důsledek. Příčina je absolutní, nekonečná, věčná a neměnná; důsledek je časoprostorový a transcendentální, ale věčně se měnící, vždy rostoucí.
102:7.2 (1126.2) Bůh je jediný a samozapříčiněný fakt ve vesmíru. V něm se skrývá řád, plán a účel všeho tvoření věcí a bytostí. Všude se měnící vesmír je řízen a stabilizován absolutně neměnnými zákony─zvyky neměnného Boha. Fakt Boha─božský zákon─je neměnný; pravda o Bohu─jeho vztah k vesmíru─je relativní zjevení, které je navždy přizpůsobitelné stále se vyvíjejícímu vesmíru.
102:7.3 (1126.3) Ti, kteří by chtěli vynalézt náboženství Boha jsou jako ti, kteří by chtěli sklízet ovoce bez stromů, mít děti bez rodičů. Nemůžete mít důsledky bez příčin; bezpříčinné je pouze JÁ JSEM. Fakt duchovní zkušenosti zahrnuje Boha a takový Bůh osobní zkušenosti musí být osobním Božstvem. Nemůžete se modlit k chemickému vzorci, obracet se na matematickou rovnici, uctívat hypotézu, důvěřovat postulátu, rozmlouvat s procesem, sloužit abstrakci, nebo mít milující vztah se zákonem.
102:7.4 (1126.4) Je pravda, že mnoho zjevně duchovních rysů může vyrůst z neduchovních kořenů. Člověk může rozumem popřít Boha, ale přitom je morálně spořádaným, věrným, ctí rodiče, je čestným a také idealistickým. Člověk může naroubovat mnoho čistě humanistických větví na svoji základní duchovní podstatu, ale taková zkušenost postrádá hodnoty věčného života─poznání Boha a vzestup k němu. Taková smrtelná zkušenost přinese pouze sociální plody, ne duchovní. Roub určuje druh plodu bez ohledu na to, že živoucí výživa je čerpána z kořenů původního božského obdaření jak mysli, tak i ducha.
102:7.5 (1126.5) Intelektuálním znamením duchovnosti je jistota; filozofickým znakem je zásadovost; sociálními plody jsou láska a služba.
102:7.6 (1126.6) Boha uvědomělý jedinec není ten, který je slepý k těžkostem, nebo nedbalý překážek stojících na cestě k nalezení Boha v bludišti pověr, tradic a materialistických tendencí současnosti. On se setkal se všemi těmito obtížemi a zvítězil nad nimi, zdolal je živou vírou a navzdory jim dosáhl vrcholů duchovní zkušenosti. Ale je také pravdou, že mnoho těch, kteří jsou si vnitřně jisti Bohem, se bojí hájit takové pocity jistoty kvůli velkému počtu a chytrosti těch, kteří shromažďují námitky a znásobují obtíže, spojené s vírou v Boha. Najít nedostatky, klást otázky, nebo vznášet námitky, nevyžaduje nikterak velkou hloubku intelektu. Ale odpovědět na tyto otázky a objasnit tato úskalí vyžaduje duchaplnost mysli; jistota víry je nejlepší metodou pro řešení všech takových povrchních sporů.
102:7.7 (1127.1) Jestliže věda, filozofie či sociologie si troufají být dogmatickými ve sporu s proroky opravdového náboženství, pak by měli Boha uvědomělí lidé odpovídat na takový neopodstatněný dogmatismus s mnohem prozíravějším dogmatismem jistoty osobní duchovní zkušenosti: „Já vím, co prožívám, protože jsem synem JÁ JSEM“. Jestli osobní zkušenost věřícího je zpochybněna dogmatem, pak tento syn víry v empiricky poznaného Otce může odpovědět nenapadnutelným dogmatem─prohlášením o svém reálném synovstvím s Vesmírným Otcem.
102:7.8 (1127.2) Pouze nepodmíněná realita, absolutno, si může dovolit být zásadově dogmatickou. Ti, kteří se stanou dogmatickými, musí, jestliže jsou důslední, dříve či později být přivedeni do náruče Absolutna energie, Univerzální pravdy a Nekonečnosti lásky.
102:7.9 (1127.3) Jestliže neduchovní postoj ke kosmické realitě si dovolí napadat jistotu víry na základě její nedokazatelnosti, potom se podobně může člověk s duchovní zkušeností uchýlit k dogmatickému zpochybnění faktů vědy a domněnek filozofie na základě toho, že jsou také nedokazatelnými; jsou to také empirické poznatky ve vědomí vědce, nebo filozofa.
102:7.10 (1127.4) Ze všech druhů vesmírné zkušenosti máme právo být si nejvíce jisti Bohem─nejnevyhnutelnějším ze všech přítomností, nejreálnějším ze všech faktů, nejživějším ze všech pravd, nejvíce milujícím všechny přátele a nejbožštějším ze všech hodnot.
102:8.1 (1127.5) Největší důkaz reálnosti a účinnosti duchovnosti spočívá ve faktu lidské zkušenosti; a to zejména v tom, že přirozeně bojácný a podezíravý člověk, geneticky obdařený silným instinktem sebezáchovy a toužící po životě po smrti, je ochotný plně svěřit nejhlubší zájmy své přítomnosti a budoucnosti do péče a řízení té síly a osoby, kterou ve své víře nazývá Bohem. Toto je jediná ústřední pravda všech náboženstvích. Pokud se jedná o to, co tato síla či osoba požaduje po člověku náhradou za tento dohled a konečné spasení, nejsou dvě náboženství, která by se na tom shodla; ve skutečnosti si všechna více či méně odporují.
102:8.2 (1127.6) Co se týče postavení kteréhokoliv náboženství na evoluční stupnici, nejlepším kritériem pro jeho posouzení mohou být morální názory a jeho etické normy. Čím vyšší typ náboženství, tím více na jedné straně podporuje a na druhé straně je podporováno zvyšováním společenské morálky a etické kultury. Nemůžeme posuzovat náboženství podle stavu průvodní civilizace; lépe ohodnotíme pravou povahu civilizace podle čistoty a ušlechtilosti jejího náboženství. Mnoho světově nejproslulejších náboženských učitelů bylo zcela negramotných. Moudrost světa není nevyhnutelně nutná pro spasitelnou víru ve věčné reality.
102:8.3 (1127.7) Rozdíl mezi náboženstvími různých epoch je zcela závislý na rozdílnosti vnímání reality člověkem a na jeho odlišném pochopení morálních hodnot, etických vztahů a duchovních realit.
102:8.4 (1127.8) Etika je věčné sociální nebo rasové zrcadlo, které věrně odráží jinak nepozorovatelný progres vnitřního duchovního a náboženského rozvoje. Člověk vždycky přemýšlel o Bohu na základě svých nejlepších znalostí, svých nejhlubších idejí a nejvyšších ideálů. Také historické náboženství si vždy vytvářelo svoji koncepci Boha na základě svých nejvyšších uznávaných hodnot. Každý myslící tvor dá jméno Bůh nejlepší a největší věci, kterou zná.
102:8.5 (1128.1) Když je náboženství redukováno na rozumové a intelektuální vyjádření vždy se odvažuje kritizovat civilizační a evoluční progres podle svých vlastních norem etické kultury a morálního vývoje.
102:8.6 (1128.2) Ačkoliv osobní duchovnost předchází evoluci lidských mravů, je nutno s politováním konstatovat, že institucionální náboženství trvale zaostává za pomalu se měnícími mravy lidských ras. Organizované náboženství se projevilo, že je konzervativně váhavé. Proroci obvykle vedli lidi k náboženskému rozvoji; teologové je obvykle zdrželi. Vzhledem k tomu, že náboženství je záležitostí vnitřní či osobní zkušeností, nemůže se nikdy vyvíjet ve velkém předstihu před intelektuální evolucí ras.
102:8.7 (1128.3) Ale náboženství se nemůže nikdy pozvednout na vyšší úroveň odvoláním se na takzvané zázraky. Vyhledávání zázraků je vracení se zpět k primitivním náboženstvím magie. Pravé náboženství nemá nic společného s údajnými zázraky a nikdy nesděluje náboženský postoj k zázrakům jako důkaz k potvrzení své autority. Náboženství je vždy a stále zakořeněno a zakotveno v osobní zkušenosti. A vaše nejvyšší náboženství, život Ježíše, bylo přesně takovou osobní zkušeností: člověk, smrtelný člověk, hledající Boha a nacházející ho v celé plnosti během krátkého života v těle; a v této stejné lidské zkušenosti se objevil Bůh, hledající člověka a nacházející ho k plnému uspokojení dokonalé duše nekonečné svrchovanosti. A to je náboženství, dokonce to nejvyšší jaké kdy bylo zjeveno ve vesmíru Nebadon─pozemský život Ježíše Nazaretského.
102:8.8 (1128.4) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 103
103:0.1 (1129.1) VŠECHNY opravdově duchovní reakce člověka jsou iniciovány v raném stupni jeho vývoje pomocným duchem úcty a kontrolovány pomocným duchem moudrosti. Prvním nadrozumovým darem člověka je spojení osobnosti se Svatým Duchem Tvořivého Ducha vesmíru; a ještě dávno před poskytnutím božích Synů, nebo univerzálním poskytnutím Ladičů, tento vliv má za úkol rozšířit lidský pohled na etiku, náboženství a duchovnost. Následně po poskytnutí Ladičů uvolněný Duch Pravdy velkou měrou přispívá ke zvětšení lidské schopnosti pro vnímání duchovních pravd. S mírou progresu evoluce na obydleném světě Ladiči Myšlení se stále více podílejí na rozvoji vyšších typů duchovního vhledu člověka. Ladič Myšlení je kosmickým oknem, kterým konečný tvor může spatřit věrný obraz jistot a božskostí neomezeného Božstva─Vesmírného Otce.
103:0.2 (1129.2) Náboženské tendence lidských ras jsou vrozené; jsou univerzálně projevovány a mají očividně přirozený původ; primitivní náboženství má vždy evoluční původ. S mírou rozvoje přirozené náboženské zkušenosti periodická zjevení pravdy zvýrazní poněkud pomalý průběh planetární evoluce.
103:0.3 (1129.3) Na Urantii jsou v současné době čtyři druhy náboženství:
103:0.4 (1129.4) 1. Přirozené, neboli evoluční náboženství.
103:0.5 (1129.5) 2. Nadpřirozené, čili zjevené náboženství.
103:0.6 (1129.6) 3. Praktické, čili tendenční náboženství─různící se stupně přirozených a nadpřirozených náboženstvích.
103:0.7 (1129.7) 4. Filozofické náboženství─člověkem vytvořené, nebo filozoficky vymyšlené teologické doktríny a náboženství, formulovaná rozumem.
103:1.1 (1129.8) Jednotnost náboženské zkušenosti mezi členy sociální, nebo národnostní skupiny pochází z identické podstaty fragmentu Boha, pobývajícího v jedinci. Je to právě tato božskost v člověku, která dává vzniknout nesobeckému zájmu o dobro jiných lidí. Ale vzhledem k tomu, že osobnost je ojedinělá─neexistují dva stejní smrtelníci─dochází nevyhnutelně k tomu, že žádné dvě lidské bytosti nemohou stejným způsobem vykládat pokyny a podněty ducha božskosti, který žije v jejich myslích. Skupina smrtelníků může zažít duchovní jednotu, ale tito lidé nikdy nemohou dosáhnout filozofickou jednotnost. A tato rozdílnost výkladu religiózních myšlenek a zkušenosti je ukázána tím faktem, že teologové a filozofové dvacátého století vytvořili více než pět set rozdílných definicí náboženství. Ve skutečnosti každá lidská bytost definuje náboženství na základě svého vlastního empirického výkladu božských impulsů, vycházejících z ducha Boha, který v ní pobývá a proto musí takový výklad být ojedinělý a zcela odlišný od náboženské filozofie všech ostatních lidských bytostí.
103:1.2 (1130.1) Když jeden smrtelník plně souhlasí s náboženskou filozofií jiného smrtelníka, tak takový jev naznačuje, že tyto dvě bytosti měly podobnou náboženskou zkušenost, týkající se záležitostí, které jsou spojeny s jejich podobným filozoficko-náboženským výkladem.
103:1.3 (1130.2) Ačkoliv vaše náboženství je záležitostí osobní zkušenosti, nejdůležitější je, že byste měli být vystaveni poznání velkého počtu jiných náboženských zkušeností (odlišným výkladům jiných a rozdílných smrtelníků), abyste mohli předejít tomu, aby se váš náboženský život nestal egoistickým─omezeným, sobeckým a asociálním.
103:1.4 (1130.3) Racionalismus je mylný, když předpokládá, že náboženství je zpočátku primitivní vírou v něco, za čímž potom následuje hledání hodnot. Náboženství je nejdříve hledáním hodnot a potom se formuluje systém objasňujících věrouk. Lidé se mnohem snadněji shodnou na náboženských hodnotách─cílech─než na věroukách─interpretacích. A to vysvětluje, proč v náboženství může existovat souhlas ve vztahu k hodnotám a cílům a současně se vyskytovat matoucí úkaz: udržování stovek protichůdných věrouk─přesvědčeních. To také vysvětluje to, proč daný člověk může hájit svoji náboženskou zkušenost, přestože se vzdal svých náboženských přesvědčeních, nebo je změnil. Náboženství přetrvává navzdory revolučním změnám v náboženských přesvědčeních. Teologie nevytváří náboženství; náboženství vytváří teologickou filozofii.
103:1.5 (1130.4) To, že religionisté věřili tak moc v to, co se ukázalo být nepravdivé, neznehodnocuje náboženství, protože náboženství je založeno na rozpoznání hodnot a je ověřeno vírou, opírající se o osobní duchovní zkušenost. Tímto způsobem je pak náboženství vybudováno na zkušenosti a duchovním myšlení; teologie─filozofie náboženství─je upřímná snaha vyložit takovou zkušenost. Taková vysvětlená přesvědčení mohou být správná, nebo mylná, nebo to může být směsice pravdy a omylu.
103:1.6 (1130.5) Uvědomění si rozpoznání duchovních hodnot je zkušeností, která je za hranicí představivosti. V žádném lidském jazyce neexistuje slovo, které by se mohlo použít k pojmenování tohoto „vnímání“, „pocitu“, „intuice“, nebo „poznání“; my jsme se rozhodli to nazývat uvědomění Boha. Duch Boha, který pobývá v člověku není osobní─Ladič je předosobní─a tento Monitor představuje hodnotu, vyvolává vůni božskosti, která je osobní v tom nejvyšším a nekonečném smyslu. Jestliže by Bůh nebyl alespoň osobní, nemohl by mít vědomí, a jestli by neměl vědomí, potom by byl níže člověka.
103:2.1 (1130.6) Náboženství je funkční v lidské mysli a realizuje se ve zkušenosti předtím, než se objeví v lidském vědomí. Dítě žije kolem devíti měsíců předtím, než prožije narození. Ale „narození“ náboženství není náhlé; je to spíše postupné vynořování. Nicméně, dříve či později přijde „den narození“. Vy nevstoupíte do království nebeského, jestliže se „znovu nenarodíte“─v Duchu. Mnoho duchovních narozeních je doprovázeno značnou úzkostí ducha a charakterizováno narušením psychiky, tak jako mnoho fyzických narozeních je provázeno „bouřlivým porodem“ a dalšími anomáliemi při „rození“. Jiná duchovní narození jsou přirozeným a normálním růstem v procesu poznávání nejvyšších hodnot s rozšiřováním duchovní zkušenosti, i když žádný duchovní rozvoj nenastává bez vědomého úsilí a pozitivního individuálního odhodlání. Náboženství není nikdy pasivní zkušeností, negativním postojem. To, co je nazváno „narozením náboženství“ není přímo spojeno s takzvanými zkušenostmi obrácení, která jsou obvykle charakterizována duchovními epizodami, vyskytujícími se v pozdějším věku v důsledku vnitřních konfliktů, emočního utiskování a náladových změn.
103:2.2 (1131.1) Ale ti lidé, kteří byli vychováni svými rodiči tak, že si uvědomují, že jsou dětmi milujícího nebeského Otce, by se neměli dívat podezíravě na své smrtelné druhy, kteří mohli dosáhnout takového uvědomění si svazku s Bohem pouze skrze psychologickou krizi nebo emociální otřes.
103:2.3 (1131.2) Evoluční půdou v mysli člověka, ve které vyklíčí semeno zjeveného náboženství je morální podstata, která dá velmi brzy vzniknout sociálnímu uvědomění. První výzvy pro morální povahu dítěte se netýkají sexu, viny, nebo osobní pýchy, ale spíše impulsů spravedlnosti, poctivosti a touhy být laskavý─prospěšný ostatním lidem. A když jsou taková raná morální uvědomění živena, dochází k postupnému rozvoji duchovního života, který je do značné míry zproštěn konfliktů, otřesů a krizí.
103:2.4 (1131.3) Každá lidská bytost velmi záhy prožívá určitý konflikt mezi hledáním sebe sama a jejími altruistickými impulsy a mnohokráte se dosáhne první zkušenosti s uvědoměním si Boha v důsledku hledání nadlidské pomoci při řešení takových morálních konfliktů.
103:2.5 (1131.4) Psychologie dítěte je přirozeně pozitivní, není negativní. Tolik smrtelníků je negativních, protože tak byli vychováni. Když se řekne, že dítě je pozitivní, vztahuje se to na jeho morální impulsy, ty síly mysli, jejichž vynoření signalizuje příchod Ladiče Myšlení.
103:2.6 (1131.5) Jestliže normální dítě není vystaveno nevhodnému učení, jeho mysl se rozvíjí pozitivně a s objevením se duchovního uvědomění vede k morální čestnosti a sociální službě a ne k negativitě─pryč od hříchu a viny. Rozvoj náboženské zkušenosti mohou a nemusí doprovázet konflikty, ale vždy jsou v něm přítomna nezbytná rozhodnutí, snaha a působení lidské vůle.
103:2.7 (1131.6) Morální volba je obvykle doprovázena větším či menším morálním rozporem. A tento vůbec první rozpor v mysli dítěte je mezi egoistickými touhami a altruistickými impulsy. Ladič Myšlení nepohrdá osobními hodnotami egoistického motivu, ale projevuje svůj vliv takovým způsobem, aby mírnou přednost získaly altruistické impulsy, které vedou k lidskému štěstí a k radostem nebeského království.
103:2.8 (1131.7) Když si morální bytost při střetu s popudem být sobecká zvolí být nesobecká, je to primární náboženská zkušenost. Takovou volbu nemůže udělat žádný živočich; takové rozhodnutí je jak lidské, tak i duchovní. Obsahuje fakt vědomí Boha a projevuje impuls k sociální službě─základu bratrství člověka. Když mysl činí správnou morální volbu prostřednictvím svobodné vůle, takové rozhodnutí vytváří náboženskou zkušenost.
103:2.9 (1131.8) Ale předtím, než se dítě vyvine natolik, aby získalo morální chápání a bylo tak schopno zvolit altruistickou službu, již si vyvinulo silnou a dobře stmelenou egoistickou povahu. Právě tato reálná situace dává vzniknout teorii boje mezi „vyššími“ a „nižšími“ vlastnostmi, mezi „dřívějším člověkem hříchu“ a „novým člověkem“ ušlechtilosti. Již velmi brzy v životě normální dítě začíná poznávat, že „požehnáním je dávat, ne přijímat“.
103:2.10 (1131.9) Obvykle člověk spojuje popud sloužit vlastnímu prospěchu se svým egem─sobě samému. Na rozdíl od tohoto má sklony spojovat vůli být altruistickým s nějakým vlivem mimo něj─Bohem. A takový úsudek je vskutku správný, protože všechny takové nesobecké touhy mají opravdu svůj původ ve vedení vnitřního Ladiče Myšlení a tento Ladič je fragmentem Boha. Impuls duchovního Monitoru je realizován v lidském vědomí jako popud být altruistickým, být si vědom svých bližních. V každém případě je toto raná a základní zkušenost dětské mysli. Jestliže vyrůstajícímu dítěti se nepodaří sjednotit svoji osobnost, altruistická tendence se může natolik rozvinout, že způsobí vážnou škodu na štěstí vlastního „já“. Nesprávně vedené svědomí se může stát odpovědné za mnoho konfliktů, starostí, soužení a neutuchajícího lidského neštěstí.
103:3.1 (1132.1) I když víra v duchy, sny a jiné rozmanité pověry sehrála důležitou roli v evolučním původu primitivních náboženstvích, neměli byste přehlédnout vliv klanového, nebo kmenového ducha solidarity. Vzájemné vztahy ve skupině představovaly přesně tu sociální situaci, která poskytla podmínky pro egoisticko-altruistický konflikt v morálním charakteru rané mysli člověka. Navzdory své víry v duchy, primitivní australští domorodci stále soustřeďují svoje náboženství na klan. Časem takové náboženské koncepce směřují k personifikování─zpočátku v podobě zvířat a později v podobě nadčlověka, nebo Boha. Dokonce takové primitivní rasy jako jsou afričtí bušmeni, jejichž víry nedosáhly ještě ani úroveň totemismu, rozpoznají rozdíl mezi osobním zájmem a skupinovým zájmem, což je primitivní rozlišení mezi světskými a duchovními hodnotami. Ale sociální skupina není zdrojem duchovní zkušenosti. Bez ohledu na vliv všech těchto primitivních přínosů na rané náboženství člověka, faktem zůstává to, že pravý duchovní impuls má svůj původ v přítomnosti skutečných duchovních sil, aktivujících vůli k tomu, aby byla nesobecká.
103:3.2 (1132.2) Pozdější náboženství se vyznačovalo primitivní vírou v přírodní zázraky a záhady─neosobní nadpřirozené síly. Ale dříve či později evolující náboženství začne vyžadovat, aby jednotlivec přinesl nějakou osobní oběť pro dobro své sociální skupiny, měl by vykonat něco, co udělá jiné lidi šťastnějšími a lepšími. Konečným posláním náboženství je služba Bohu a člověku.
103:3.3 (1132.3) Náboženství je určeno k tomu, aby změnilo prostředí člověka, ale většina dnešních existujících náboženstvích smrtelníků je v tomto směru naprosto bezradná. Příliš často prostředí ovládá náboženství.
103:3.4 (1132.4) Pamatujte si, že v náboženství každého věku je zkušenost, která je rozhodující, vědomím morálních hodnot a sociálních významů, ne přemýšlením o teologických dogmatech, nebo filozofických teoriích. Náboženství se vyvíjí příznivě, když element magie je nahrazen koncepcí mravnosti.
103:3.5 (1132.5) Člověk prodělal vývoj od pověr o přírodních nadpřirozených silách, magii, zbožňování přírody, strachu z duchů a zbožňování zvířat k různým obřadům, pomocí kterých se náboženský postoj jednotlivce stal kolektivní reakcí klanu. A potom se tyto obřady zkoncentrovaly a vykrystalizovaly do kmenových vír a časem se tyto strachy a důvěry personifikovaly do bohů. Ale v celé této náboženské evoluci morální prvek nikdy úplně nechyběl. Impuls, spojující člověka s vnitřním Bohem, byl vždy v činnosti. A tyto silné vlivy─jeden lidský a druhý božský─zajistily přežití náboženství v průběhu proměnlivých epoch a to nehledě k tomu, že mu tak často hrozil zánik vlivem tisíců rozvratných snah a nepřátelských postojů.
103:4.1 (1133.1) Charakteristický rozdíl mezi společenskou událostí a náboženským shromážděním spočívá v tom, že ve srovnání se světskou je náboženská prostoupena atmosférou spojení. Tímto způsobem lidské sdružení vytváří pocit společenství s božskostí a to je začátek skupinového uctívání. Účastnění se společného jídla bylo nejranějším typem sociálního kontaktu a proto raná náboženství vyžadovala, aby některá část obřadní oběti byla snědena věřícími. Tato forma duchovního spojení je také zachována v křesťanství jako svaté přijímání. Atmosféra spojení poskytuje povzbuzující a utěšující chvíle klidu ve sporu prospěchářského ega s altruistickým podnětem, přicházejícího od vnitřního duchovního Monitoru. A toto je úvod k opravdovému uctívání─realizování přítomnosti Boha, které vede ke vzniku bratrství lidí.
103:4.2 (1133.2) Když primitivní člověk cítil, že jeho spojení s Bohem bylo přerušeno, uchýlil se k obětování nějakého druhu ve snaze se usmířit, obnovit přátelský vztah. Hlad a žízeň po spravedlnosti vedou k objevení pravdy a pravda povyšuje ideály a to vytváří nové problémy pro individuální věřící, protože naše ideály mají tendenci narůstat geometrickou řadou, zatímco naše schopnost žít podle nich se zvětšuje pouze aritmetickou řadou.
103:4.3 (1133.3) Pocit viny (ne vědomí hříchu) přichází buď z přerušeného duchovního spojení, nebo ze snížení morálních ideálů jednotlivce. Zbavení se takových nesnází může přijít pouze skrze uvědomění, že nejvyšší morální ideály jedince nejsou nutně shodné s Boží vůlí. Člověk nemůže doufat v to, že ve svém životě bude žít v souladu se svými nejvyššími ideály, ale může být věrný svému cíli: nalézat Boha a postupně se mu více a více podobat.
103:4.4 (1133.4) Ježíš vymítil všechny obřady obětování a usmiřování. Zničil podstatu této domnělé viny a pocit osamělosti ve vesmíru prohlášením, že člověk je dítě Boha; vztah tvor-Tvořitel byl položen na základu vztahu dítě-rodič. Bůh se stal milujícím otcem pro své smrtelné syny a dcery. Všechny obřady, které byly nelegitimní součástí takového důvěrného rodinného vztahu, byly provždy odstraněny.
103:4.5 (1133.5) Vztah Boha-Otce k člověku, svému dítěti, není založen na současné počestnosti, nebo záslužnosti tvora, ale na rozpoznání motivace dítěte─jeho cíle a záměru. Takový vztah je spojením rodiče s dítětem a je poháněn božskou láskou.
103:5.1 (1133.6) Raná evoluční mysl plodí pocit sociální služby a morální povinnosti, vznikající hlavně z emociálního strachu. Pozitivnější popud k sociální službě a ušlechtilému altruismu pochází z přímého impulsu božského ducha, pobývajícího v lidské mysli.
103:5.2 (1133.7) Tato idea-ideál konání dobra druhým lidem─impuls, popírající vlastní ego ve prospěch svého bližního─je zpočátku velmi omezený. Primitivní člověk považuje za bližní pouze ty, kteří k němu mají velmi blízko, ti, kteří se k němu chovají sousedsky; s rozvojem náboženské civilizace se představa o bližním rozšiřuje a pojímá celý klan, kmen a národ. Později Ježíš rozšířil představu o bližních na celé lidstvo, dokonce bychom měli milovat své nepřátele. A v každé normální lidské bytosti je něco, co jí říká o morálce─spravedlivosti. Dokonce i ti, kteří nejméně uplatňují tento ideál, přiznávají, že teoriticky je správný.
103:5.3 (1134.1) Všichni lidé uznávají ctnost tohoto všeobecného lidského popudu být nesobecký a altruistický. Humanista připisuje původ tohoto popudu přirozené činnosti materiální mysli; věřící je blíže k pravdě, když uznává, že opravdové nesobecké zaujetí smrtelné mysli je reakcí na vnitřní duchovní vedení Ladiče Myšlení.
103:5.4 (1134.2) Ale ne vždy je lidská interpretace těchto raných konfliktů mezi potřebami svého „já“ a službě jiným spolehlivá. Pouze dostatečně sjednocená osobnost dokáže rozsoudit mnohotvárné rozpory toužícího ega a pučícího sociálního uvědomění. „Já“ má práva stejně jako je mají bližní. Ani jedna strana nemá výhradní nárok na pozornost jedince a jeho službu. Neschopnost vyřešit tento problém dává vzniknout nejranějšímu typu pocitu viny u člověka.
103:5.5 (1134.3) Člověk dosáhne štěstí jen tehdy, když egoistické touhy „já“ a altruistický popud vyššího „já“ (božského ducha) jsou koordinovány a sladěny sjednocenou vůlí integrující a kontrolující osobnosti. Mysl evolučního člověka neustále čelí složitému problému soudcování zápasu mezi přirozeným rozšiřováním emocionálních impulsů a morálním růstem nesobeckých popudů, založeném na duchovním vhledu─opravdové náboženské reflexi.
103:5.6 (1134.4) Pokus zajistit stejné dobro pro vlastní „já“ a pro co největší počet druhých „já“ představuje problém, který nemůže být vždy uspokojivě vyřešen v časoprostorovém rámci. V aspektu věčného života mohou být takové rozpory rozřešeny, ale v jednom krátkém lidském životě jsou neřešitelné. Ježíš na takovou protismyslnost poukázal, když řekl: „Každý, kdo zachrání svůj život, ho ztratí, ale každý, kdo ztratí svůj život pro království, ho nalezne “.
103:5.7 (1134.5) Sledování ideálu─snaha podobat se Bohu─je nepřetržitým úsilím před smrtí a po ní. Ve své podstatě není mezi životem po smrti a smrtelným bytím žádný rozdíl. Všechno dobré, co v tomto životě děláme, přímo přispívá k povznesení budoucího života. Opravdové náboženství nepodporuje morální netečnost a duchovní lenivost, nevzbuzuje pošetilou naději na to, že výsledkem projití přes bránu přirozené smrti bude udělení všech ctností ušlechtilého charakteru. Pravé náboženství nepodceňuje snahy člověka dosáhnout progresu během pronajatého smrtelného života. Každý růst člověka je přímým přispěním k obohacení prvních etap zkušenosti nesmrtelného života.
103:5.8 (1134.6) Pro idealismus člověka je zhoubné učení, že všechny jeho altruistické impulsy jsou pouhým rozvojem jeho přirozených stádových instinktů. Ale když se učí, že tyto vyšší popudy jeho duše vycházejí z duchovních sil v něm pobývajících, tak ho to povznáší a mohutně posiluje.
103:5.9 (1134.7) Když si člověk jednou plně uvědomí, že v něm žije něco, co je věčné a božské, vynáší ho to nad vlastní „já“, mimo jeho hranice. A tak tímto způsobem živá víra v nadlidský původ našich ideálů stvrzuje naše přesvědčení v to, že jsme Božími syny a dělá reálnými naše altruistické názory─pocity bratrství lidí.
103:5.10 (1134.8) Ve své vlastní duchovní oblasti má člověk svobodnou vůli. Smrtelný člověk není ani bezmocným otrokem neúprosné svrchovanosti všemocného Boha, ani není obětí beznadějné osudovosti mechanického kosmického determinizmu. Je největší pravdou, že člověk je sám architektem svého věčného osudu.
103:5.11 (1135.1) Ale spasení, nebo povznesení člověka není dosaženo nátlakem. Duchovní růst pramení z vyvíjející se duše. Nátlak může deformovat osobnost, ale nikdy nepodněcuje růst. Také vzdělávací nátlak je pouze negativně prospěšný v tom smyslu, že může pomoci v předcházení neblahých zkušeností. Duchovní růst je největší tam, kde všechny vnější tlaky jsou minimální. „Kde je duch Pána, tam je svoboda“. Člověk se nejlépe vyvíjí tehdy, když nátlaky rodiny, společnosti, církve a státu jsou nejmenší. Ale toto nesmí být chápáno tak, že v progresivní společnosti není žádné místo pro rodinu, společenské instituce, církev a stát.
103:5.12 (1135.2) Když člen sociální náboženské skupiny dostává požadavkům takové skupiny, měl by být povzbuzen k využití náboženské svobody k plnému vyjádření svého vlastního osobního výkladu pravd náboženského přesvědčení a náboženské zkušenosti. Důvěryhodnost náboženské skupiny závisí na duchovní jednotě, ne na teologické shodnosti. Náboženská skupina by se měla těšit výsad svobodného myšlení bez toho, aby se přeměnila ve „volnomyšlenkáře“. Jakákoliv církev, která ctí živého Boha, uznává bratrství lidí a má odvahu odstranit všechen náboženský nátlak na své členy, má velkou naději do budoucna.
103:6.1 (1135.3) Teologie je studium akcí a reakcí lidského ducha; nikdy se nemůže stát vědou, protože musí být vždy spojena v menší či větší míře s psychologií v osobním vyjádření a s filozofií v systematickém zobrazování. Teologie je vždy studováním vlastního náboženství; studování náboženství druhého člověka je psychologií.
103:6.2 (1135.4) Když člověk přistoupí ke studování a zkoumání svého vesmíru zvenčí, dává vzniknout různým fyzickým vědám; když přistoupí k výzkumu sebe sama a vesmíru zevnitř, dává vzniknout teologii a metafyzice. Pozdější umění filozofie se vyvíjí ve snahu harmonizovat množství nesrovnalostí, které zpočátku nevyhnutelně vznikají mezi zkoumáními a učeními těchto dvou diametrálně odlišných cest přibližování vesmíru věcí a bytostí.
103:6.3 (1135.5) Náboženství je spojeno s duchovním pohledem, uvědomováním si vnitřního charakteru lidské zkušenosti. Duchovní podstata člověka mu poskytuje možnost obrátit vnější stranu vesmíru dovnitř. Proto je pravdou, že při výlučně vnitřním pohledu z pozice zkušenosti osobnosti se všechno tvoření jeví ve své podstatě jako duchovní.
103:6.4 (1135.6) Když člověk zkoumá vesmír za pomoci svých materiálních schopností─fyzických smyslů a s nimi spojeného vnímání mysli─tak kosmos se jeví mechanickým a energeticko-materiálním. Taková metoda studování reality představuje obrácení vnitřní strany vesmíru ven.
103:6.5 (1135.7) Logické a důsledné pojetí vesmíru nemůže být postaveno ani na stanoviscích materialismu, ani duchovnosti, protože oba tyto systémy myšlení, když jsou aplikovány univerzálně, musí nevyhnutelně vidět kosmos překrouceně: v prvním případě se jedná o vesmír, jehož vnitřní strana je obrácena ven a druhý případ se týká podstaty vesmíru s vnější stranou obrácenou dovnitř. Potom nikdy nemůže ani věda, ani náboženství, samostatně a samo o sobě doufat, že dosáhne plnohodnotného pochopení vesmírných pravd a vztahů bez poradenství lidské filozofie a osvícení ze strany božského zjevení.
103:6.6 (1136.1) Ve svém vyjádření a sebeuvědomění vnitřní duch člověka musí vždy spoléhat na mechanismus a metodu mysli. Podobným způsobem musí být vnější zkušenost člověka o materiální realitě založena na rozumovém uvědomění poznávající osobnosti. Proto lidské zkušenosti, duchovní a materiální─vnitřní a vnější, jsou ve vzájemném vztahu s funkcí mysli a jsou podmíněny, co se týče jejich vědomého poznání, aktivitou mysli. Člověk vnímá hmotu svým rozumem; duchovní realitu prožívá ve své duši, ale uvědomuje si tuto zkušenost ve své mysli. Rozum je koordinátor a stále-přítomný opatrovatel a hodnotitel souhrnu smrtelné zkušenosti. Jak energetické podstaty, tak i duchovní hodnoty se mění jejich interpretací, která probíhá prostřednictvím uvědomělosti mysli.
103:6.7 (1136.2) Příčina vašich potíží dosáhnout harmoničtější souhry mezi vědou a náboženstvím spočívá ve vaší naprosté nevědomosti o přechodné oblasti─morontiálním světě věcí a bytostí. Lokální vesmír se skládá ze tří stupňů, nebo stádií, projevu reality: hmoty, morontie a ducha. Morontiální úhel přístupu smazává všechny odlišnosti mezi nálezy fyzikálních věd a působením ducha zbožnosti. Intelekt je objasňovací metodou fyzických věd; metodou pochopení náboženství je víra; mota je metodou na morontiální úrovni. Mota je vnímání nadmateriální reality, která začíná vyrovnávat nedokončený růst tím, že její substancí je poznání-intelekt a její esencí je víra-intuice. Mota je nadfilozofické sladěné vnímání různorodé reality, které je nedosažitelné materiálními osobnostmi; je částečně založena na zkušenosti přežitého materiálního života v těle. Ale mnoho smrtelníků poznalo touhu mít nějakou metodu pro sladění široce rozdílných a vzájemně na sebe působících oblastí─vědy a náboženství. A metafyzika je výsledkem bezvýsledné snahy člověka přemostit tuto dobře známou propast. Ale lidská metafyzika se prokázala být více matoucí než osvětlující. Metafyzika symbolizuje dobře míněnou, ale marnou snahu člověka nahradit nepřítomnost morontiální moty.
103:6.8 (1136.3) Metafyzika se projevila jako nezdar; motu člověk není schopen vnímat. Zjevení je jediná metoda, která může nahradit nepřítomnost vnímání pravdy mota v materiálním světě. Zjevení spolehlivě objasňuje zmatek, ke kterému vede racionální metafyzika na evolučním světě.
103:6.9 (1136.4) Věda je lidským nepodařeným zkoumáním jeho fyzického prostředí, světa energie-hmoty; náboženství je lidskou zkušeností s kosmem duchovních hodnot; filozofie byla vytvořena úsilím lidské mysli organizovat a uvést v soulad závěry těchto široce odlišných koncepcí do nějakého rozumného a sjednoceného postoje ve vztahu k vesmíru. Filozofie, objasněna zjevením, působí příznivě při absenci moty a v podmínkách rozpadu a selhání její racionální lidské náhrady─metafyziky.
103:6.10 (1136.5) Dávný člověk nerozlišoval mezi energetickou a duchovní úrovní. Fialová rasa a jejich potomci Andité byli první, kdo se poprvé pokusili oddělit matematiku a vůli. Stále více civilizovaných lidí šlo ve šlépějích raných Řeků a Sumerů, kteří rozlišovali mezi neoduševnělým a oduševnělým. S rozvojem civilizace bude muset filozofie překlenout stále se rozšiřující propast mezi koncepcí ducha a koncepcí energie. Ale v časoprostoru jsou tyto odlišnosti zajedno v Nejvyšším.
103:6.11 (1137.1) Věda vždy musí být zakotvena v rozumu, ačkoliv představivost a domněnky jsou prospěšné při rozšiřování jeho hranic. Náboženství je navěky závislé na víře, třebaže rozum je stabilizujícím vlivem a užitečným pomocníkem. Vždy byly a vždy budou existovat matoucí výklady jevů jak přírodního, tak i duchovního světa, chybně nazývané vědami a náboženstvími.
103:6.12 (1137.2) Člověk se snaží vytvořit filozofický systém ze svého neúplného pochopení vědy, mdlého držení se náboženství a nezdařených pokusů o metafyziku. A moderní člověk by rozhodně vybudoval důstojnou a poutavou filozofii člověka a jeho vesmíru, kdyby nebylo selhání jeho nejdůležitějšího a nepostradatelného spojení mezi světem hmoty a světem ducha─neschopnost metafyziky přemostit propast mezi fyzickým a duchovním. Smrtelný člověk postrádá koncepci morontiální mysli a hmoty; zjevení je jediná metoda pro odčinění tohoto nedostatku v pojmových údajích, které člověk tak naléhavě potřebuje, aby vytvořil logickou filozofii vesmíru a dospěl k přesvědčivému porozumění svého jistého a stálého místa v tomto vesmíru.
103:6.13 (1137.3) Zjevení je jedinou nadějí evolučního člověka, aby mohl překonat propast morontie. Víra a rozum nemohou bez pomoci moty pochopit a sestavit logický vesmír. Bez vhledu moty nemůže smrtelný člověk rozpoznat dobro, lásku a pravdu v jevech materiálního světa.
103:6.14 (1137.4) Když lidská filozofie směřuje příliš ke světu hmoty, stává se racionalistickou, nebo přírodovědeckou. Když se filozofie přiklání především k duchovní úrovni, stává se idealistickou, nebo dokonce mystickou. Když je filozofie natolik nepovedená a spoléhá se na metafyziku, stává se najisto skeptickou, zmatenou. V minulých dobách většina lidského vědění a intelektuálních vyhodnoceních zapadla do jedné z těchto třech druhů překrouceného vnímání. Filozofie se neodvažuje představovat své výklady reality v přímočarém stylu logiky; ona musí navždy počítat s eliptickou symetrií reality a s nevyhnutelným zakřivením všech představ o vztazích.
103:6.15 (1137.5) Nejvyšší dosažitelná filozofie člověka musí být logicky založena na úsudcích vědy, náboženské víře a pochopení pravdy, což je umožněno zjevením. S pomocí tohoto spojení člověk může zčásti kompenzovat svůj nezdar vytvořit odpovídající metafyziku a svoji neschopnost pochopit motu morontii.
103:7.1 (1137.6) Věda je podporována rozumem, náboženství vírou. Ačkoliv víra není založena na rozumu, je důvodná; přestože není závislá na logice, je nicméně povzbuzena zdravou logikou. Víra nemůže být živena dokonce ani ideální filozofií; ona je vlastně, spolu s vědou, právě zdrojem takové filozofie. Víra, duchovní vnímání člověka, může být pochopitelně sdělena pouze zjevením a může být pochopitelně povznesena pouze osobní smrtelnou zkušeností s přítomností duchovního Ladiče─Boha, který je duch.
103:7.2 (1137.7) Opravdové spasení je metoda božské evoluce smrtelné mysli z úrovně ztotožnění se s hmotou, přes spojující oblasti morontie k vysokému vesmírnému statusu souvztažnosti s duchem. A jelikož materiální intuitivní instinkt v procesu pozemské evoluce předchází objevení se logického vědění, tak projev duchovního intuitivního vhledu je předzvěstí pozdějšího se objevení morontiálního a duchovního uvažování a zkušenosti v božském programu nebeské evoluce─přeměny potenciálů člověka do reality a božskosti člověka věčného, Rajského konečného.
103:7.3 (1138.1) Ale jak vzestupující člověk směřuje dovnitř a směrem k Ráji a k poznání Boha, tak současně bude poznávat hmotný svět prostoru a chápat energii materiálního kosmu. Rozvoj vědy není omezen na pozemský život člověka; jeho zkušenost během jeho vzestupu vesmírem a supervesmírem bude v nemalé míře studiem přeměny energie a proměny hmoty. Bůh je duch, ale Božstvo je jednota a jednota Božstva nejenom že zahrnuje duchovní hodnoty Vesmírného Otce a věčného Syna, ale je si také vědoma energetických činů Univerzálních Kontrolorů a Ostrova Ráje, zatímco tyto dvě fáze vesmírné reality jsou dokonale zharmonizovány v intelektuálních vztazích Společného Činitele a sjednoceny na konečné úrovni ve vyvíjejícím se Božstvu Nejvyšší Bytosti.
103:7.4 (1138.2) Spojení vědeckého stanoviska a náboženského pohledu s pomocí empirické filozofie je částí dlouhé lidské zkušenosti vzestupu k Ráji. Aproximace matematiky a jistoty vhledu budou vždy vyžadovat harmonizující působení logické mysli na všech úrovních poznání před maximálním dosažením Nejvyššího.
103:7.5 (1138.3) Ale logika nikdy nedokáže harmonizovat poznatky vědy a pohledy náboženství, pokud vědecké i náboženské aspekty osobnosti nejsou ovládány pravdou, upřímnou touhou následovat pravdu kamkoliv může dojít a bez ohledu na závěry, ke kterým může dospět.
103:7.6 (1138.4) Logika je metoda filozofie, metodou jejího vyjádření. V oblasti opravdové vědy je rozum vždy podroben ryzí logice; v oblasti opravdového náboženství logika víry vždy vychází z vnitřního pohledu, přestože se taková víra může jevit naprosto neopodstatněná z vnějšího pohledu vědeckého přístupu. Při pohledu zvenčí dovnitř se vesmír může jevit materiální; při pohledu zevnitř ven se stejný vesmír jeví zcela duchovní. Racionální argumentace vyrůstá z materiálního vědomí, víra z duchovního vědomí, ale s pomocí filozofie, posílenou zjevením, logika může potvrdit jak vnitřní, tak i vnější pohledy a takto stabilizovat jak vědu, tak i náboženství. Takhle, skrze obyčejné spojení s logikou filozofie, věda i náboženství se mohou navzájem stále více tolerovat a být méně a méně skeptickými.
103:7.7 (1138.5) Co vyvíjející se věda a náboženství potřebují je více bádání a nebojácnou sebekritiku a větší uvědomění si nedokončenosti evolučního statusu. Často jsou učitelé vědy i náboženství příliš sebejistí a dogmatičtí. Vědecká a náboženská sebekritika se může vztahovat pouze k faktům. Ve chvíli odchýlení se od faktů rozum ustupuje, nebo rychle upadá do stavu falešné logiky.
103:7.8 (1138.6) Pravda─pochopení kosmických vztahů, vesmírných faktů a duchovních hodnot─je nejlépe vnímána prostřednictvím Ducha Pravdy a nejvíce je vystavena kritice zjevením. Ale zjevení nepřichází ani z vědy, ani z náboženství; jeho funkcí je koordinovat vědu i náboženství s pravdou reality. Při absenci zjevení, nebo neschopnosti ho přijmout, nebo pochopit, se smrtelný člověk vždy uchýlil ke svým neplodným gestům metafyziky, což je jedinou lidskou náhradou za zjevení pravdy, nebo moty morontiální osobnosti.
103:7.9 (1139.1) Věda materiálního světa umožňuje člověku kontrolovat a do určitého rozsahu ovládat jeho fyzické prostředí. Náboženství duchovní zkušenosti je zdrojem impulsu bratrství, které umožňuje lidem žít společně ve složitých podmínkách civilizace vědecké epochy. Metafyzika, ale v mnohem větší míře určitě zjevení, poskytuje společné místo pro setkání objevů vědy i náboženství a umožňuje člověku pokusit se logicky sladit tyto odlišné, ale vzájemně závislé oblasti myšlení, do vyvážené filozofie vědecké stability a náboženské jistoty.
103:7.10 (1139.2) V podmínkách smrtelné existence nemůže být nic absolutně dokázáno; jak věda, tak i náboženství jsou založeny na domněnkách. Na morontiální úrovni předpoklady vědy i náboženství mohou být částečně dokázány logikou moty. Na duchovní úrovni nejvyššího statusu potřeba pro definitivní důkaz postupně ustupuje před aktuální zkušeností reality a s realitou; ale dokonce i potom je toho hodně za hranicemi konečnosti, co zůstává nedokazatelné.
103:7.11 (1139.3) Všechny oblasti lidského myšlení jsou založeny na určitých domněnkách, které jsou přijaty, přestože nejsou dokázány, ustavující vnímavostí reality obdařené mysli člověka. Věda začíná svoji oslavnou dráhu racionální argumentace hypotézou reálnosti tří věcí: hmoty, pohybu a života. Náboženství začíná s předpokladem účinnosti tří věcí: mysli, ducha a vesmíru─Nejvyšší Bytosti.
103:7.12 (1139.4) Věda se stává dominantní v oblasti matematiky, energie a materiálu v čase a prostoru. Náboženství se zabývá nejenom konečným a dočasným duchem, ale také duchem věčnosti a svrchovanosti. Pouze skrze dlouhou zkušenost s motou mohou tyto dva extrémy vnímání vesmíru přinést analogické výklady původů, funkcí, vztahů, realit a cílů. Maximální sladění odlišností energie a ducha se dosáhne v okruhu Sedmi Hlavních Duchů; jejich první sjednocení pak v Božstvu Nejvyššího; konečná jednota pak v nekonečnosti Prvního Zdroje a Středu─JÁ JSEM.
103:7.13 (1139.5) Úsudek je akt uznání závěrů vědomí ve vztahu zkušenosti s fyzickým světem energie a hmoty. Víra je akt uznání oprávněnosti duchovního vědomí─něco, co nemá jiné smrtelné důkazy. Logika je slučování rozvoje jednotnosti víry a úsudku při hledání pravdy a je založena na základních intelektuálních schopnostech smrtelných bytostí, intuitivní rozpoznání věcí, významů a hodnot.
103:7.14 (1139.6) Opravdový důkaz duchovní reality je v přítomnosti Ladiče Myšlení, ale platnost této přítomnosti není možno dokázat vnějšímu světu─pouze tomu, kdo tímto způsobem cítí v něm pobývajícího Boha. Uvědomění si Ladiče je založeno na intelektuálním přijetí pravdy, nadrozumovém vnímání dobra a osobnostní motivaci k lásce.
103:7.15 (1139.7) Věda objevuje materiální svět, náboženství ho hodnotí a filozofie se snaží vysvětlovat jeho významy, slaďujíc vědecký materiální pohled s náboženskou duchovní koncepcí. Ale historie je oblast, ve které věda a náboženství nemohou nikdy dojít k úplnému souhlasu.
103:8.1 (1140.1) Přestože věda i filozofie mohou předpokládat pravděpodobnost Boha s pomocí svého úsudku a logiky, pouze osobní duchovní zkušenost člověka vedeného duchem může potvrdit nespornost takového nejvyššího a osobního Božstva. Prostřednictvím takového ztělesnění živé pravdy se filozofická hypotéza pravděpodobnosti Boha stává náboženskou realitou.
103:8.2 (1140.2) Zmatek, doprovázející empirické pochopení nepopíratelnosti Boha, je důsledkem rozdílných výkladů a vysvětlování takové zkušenosti různými jednotlivci a odlišnými rasami lidí. Uvědomování si Boha může být naprosto věrohodné, ale rozprava ohledně Boha, která je intelektuální a filozofická, je nevýstižná a často bývá zmateně chybná.
103:8.3 (1140.3) Dobrý a ušlechtilý muž může být hluboce zamilován do své ženy, ale není naprosto schopen udělat uspokojivě písemnou zkoušku o psychologii manželské lásky. Jiný muž, který miluje svoji manželku málo, anebo vůbec, může takovou zkoušku udělat mnohem lépe. Nedokonalost milujícího člověka pochopit pravou podstatu milované osoby ani v nejmenším nesnižuje opravdovost, nebo upřímnost jeho lásky.
103:8.4 (1140.4) Jestli opravdu věříte v Boha─poznejte ho vírou a milujte ho─nedovolte, aby realita takové zkušenosti v žádném případě byla zmenšena či zlehčena zpochybňujícími pomluvami vědy, šťouráním logiky, domněnkami filozofie, nebo důmyslnými návrhy dobře míněných duší, připravených vytvořit náboženství bez Boha.
103:8.5 (1140.5) Jistota věřícího, znajícího Boha, by neměla být narušena nejistotou zpochybňujícího materialisty; naopak, hluboká víra a neotřesitelná jistota věřícího, která je založena na osobní zkušenosti, by se měla vypořádat s nejistotou nevěřícího.
103:8.6 (1140.6) Pro to, aby filozofie byla co nejvíce užitečná jak pro vědu, tak i pro náboženství, měla by se vyhnout extrémnímu materialismu i panteizmu. Pouze taková filozofie, která uznává realitu osobnosti─trvanlivost za přítomnosti proměňování─může mít pro člověka morální hodnotu, může sloužit jako spojení mezi teoriemi materiální vědy a duchovním náboženstvím. Zjevení je náhrada za pomíjivost vyvíjející se filozofie.
103:9.1 (1140.7) Teologie se zabývá intelektuálním obsahem náboženství, metafyzika (odhalení) jejími filozofickými aspekty. Náboženská zkušenost je duchovním obsahem náboženství. Nehledě na mytologické vrtochy a psychologické iluze intelektuálního obsahu náboženství, bez ohledu na chybné domněnky metafyziky a klamné metody, nehledě na politické překroucení a socioekonomické převrácení filozofického obsahu náboženství, duchovní zkušenost osobního náboženství zůstává opravdová a právoplatná.
103:9.2 (1140.8) Náboženství není pouze o myšlení, ale také o cítění, jednání a žití. Myšlení je více spojeno s materiálním životem a mělo by být hlavně, ale ne úplně, řízeno úsudkem a fakty vědy ve svých nemateriálních snahách dosáhnout duchovních sfér, pravdou. Bez ohledu na to, jak iluzorní a nepřesná je teologie jednotlivce, jeho náboženství může být naprosto opravdové a věčně pravdivé.
103:9.3 (1141.1) Ve své původní podobě je buddhismus jedním z nejlepších náboženstvích bez Boha, které kdy vzniklo během celé evoluční historie Urantie, přestože, jak se jeho víra vyvíjela, nezůstalo bezbožné. Náboženství bez víry je protiřečením; bez Boha je filozoficky rozporuplné a intelektuálně absurdní.
103:9.4 (1141.2) Magický a mytologický původ přirozeného náboženství neznevažuje realitu a pravdu pozdějších zjevených religií a dokonalost spasitelného evangelia Ježíše. Život Ježíše a jeho učení nakonec osvobodilo náboženství od pověr magie, iluzí mytologie a z područí tradičního dogmatizmu. Ale tato raná magie a mytologie velmi efektivně připravily cestu pro pozdější a dokonalejší náboženství tím, že předpokládaly existenci a reálnost nadmateriálních hodnot a bytostí.
103:9.5 (1141.3) Přestože náboženská zkušenost je čistě subjektivním duchovním fenoménem, taková zkušenost obsahuje pozitivní postoj, týkající se živé pravdy ve vztahu k nejvyšším sférám objektivní vesmírné reality. Ideálem náboženské filozofie je taková víra-důvěra, která by pomohla člověku bezvýhradně se spoléhat na absolutní lásku nekonečného Otce vesmíru vesmírů. Taková ryzí náboženská zkušenost značně přesahuje filozofickou objektivizaci idealistické touhy; ona opravdu považuje spasení za samozřejmost a zabývá se jenom poznáním vůle Rajského Otce a jejím vykonáváním. Takové náboženství se vyznačuje: vírou v nejvyšší Božstvo, nadějí ve věčný život a láskou, především k bližním.
103:9.6 (1141.4) Když teologie ovládne náboženství, náboženství umírá; stává se doktrínou a ne životem. Posláním teologie je pouze pomoci člověku poznat osobní duchovní zkušenost. Teologie představuje náboženskou snahu definovat, vysvětlovat a obhajovat empirická tvrzení náboženství, která, v konečném účtování, mohou být ověřena pouze živou vírou. Ve vyšší filozofii vesmíru je moudrost, stejně jako rozum, spojen s vírou. Rozum, moudrost a víra představují pro člověka nejvyšší lidská dosažení. Rozum seznamuje člověka se světem faktů, s věcmi; moudrost ho seznamuje se světem pravdy, se souvislostmi; víra ho uvádí do světa božskosti, duchovní zkušenosti.
103:9.7 (1141.5) Víra s největší ochotou bere sebou rozum tak daleko, jak jen rozum může dojít a potom pokračuje s moudrostí až k úplnému filozofickému vrcholu. A potom se odváží vydat se na nekonečnou a nikdy nekončící vesmírnou pouť v univerzálním doprovodu pravdy.
103:9.8 (1141.6) Věda (vědomosti) je založena na základní (pomocný duch) domněnce, že rozum je pravoplatný; že vesmír může být pochopen. Filozofie (koordinované chápání) je založena na základní (duch moudrosti) domněnce, že moudrost je pravoplatná; že materiální vesmír může být sladěn s duchovním. Náboženství (pravda osobní duchovní zkušenosti) je založeno na základní (Ladič Myšlení) domněnce, že víra je pravoplatná; že Bůh může být poznán a dosažen.
103:9.9 (1141.7) Plné pochopení reality smrtelného života spočívá ve vzestupné připravenosti věřit těmto domněnkám rozumu, moudrosti a víry. Takový život je motivován pravdou a ovládán láskou; a to jsou ideály objektivní kosmické reality, jejíž existence nemůže být materiálně prokázána.
103:9.10 (1142.1) Když rozum jednou rozpozná dobro a zlo, projevuje moudrost; když moudrost volí mezi dobrem a zlem, správným a nesprávným, prokazuje, že je vedena duchem. A tak jsou činnosti mysli, duše a ducha stále těsně sjednoceny a funkčně vzájemně propojeny. Rozum se zabývá konkrétními vědomostmi, moudrost filozofií a zjevením; víra se týká živoucí duchovní zkušenosti. Skrze pravdu člověk dociluje krásu a prostřednictvím duchovní lásky stoupá k dobrotivosti.
103:9.11 (1142.2) Víra vede k poznání Boha a ne pouze k mystickému pocitu božské přítomnosti. Víra nesmí být příliš pod vlivem svých emocionálních důsledků. Opravdové náboženství je zkušeností víry a poznáním, stejně jako uspokojením pocitů.
103:9.12 (1142.3) V náboženské zkušenosti je realitaúměrná jejímu duchovnímu obsahu a taková realita přesahuje rozum, vědu, filozofii a všechna ostatní lidská počínání. Podstata takové zkušenosti je nevyvratitelná; logika duchovního žití je nepopiratelná; jistota takového poznání je nadlidská; uspokojení je nádherně božské, odvaha nezdolná, zanícení nepopiratelné, oddanost nejvyšší a cíle trvalé─věčné, nejvzdálenější a univerzální.
103:9.13 (1142.4) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 104
104:0.1 (1143.1) KONCEPCE Trojice ve zjeveném náboženství se nesmí zaměňovat s triadickými vírami evolučních náboženstvích. Ideje triád mají původ v mnoha sugestivních spojitostech, ale hlavně kvůli třem kloubům prstů, kvůli třem nohám, což bylo nejméně zapotřebí pro stabilizaci stoličky, kvůli třem podpěrným bodům, které držely stan; mimoto, primitivní člověk dlouhou dobu uměl počítat pouze do tří.
104:0.2 (1143.2) S výjimkou některých přirozených vazeb, jako například minulost a přítomnost, den a noc, horké a studené a muž a žena, má člověk všeobecně tendenci myslet v triádách; včera, dnes a zítra; východ slunce, poledne a západ slunce; otec, matka a dítě. Třikrát hurá se vzdává vítězi. Mrtví jsou pohřbeni na třetí den a třikrát postříknutí vodou usmiřuje ducha.
104:0.3 (1143.3) V důsledku těchto přirozených asociací v lidské zkušenosti se triády objevily v náboženství a to dávno před Rajskou Trojicí Božstev anebo ještě dříve, než jakýkoliv jejich představitel byl odhalen lidstvu. Později se triadičtí bohové objevili u Peršanů, Hindů, Egypťanů, Babyloňanů, Římanů a Skandinávců, ale to ještě nebyly opravdové trojice. Všichni triadičtí bohové měli přirozený původ a objevovali se v různých dobách u nejinteligentnějších národů Urantie. Někdy se koncepce evoluční triády smísila s koncepcí zjevené Trojice; v takových případech bylo často nemožné rozlišit jednu od druhé.
104:1.1 (1143.4) První urantijské zjevení, vedoucí k pochopení Rajské Trojice, uskutečnil personál Prince Kaligastii přibližně před půl milionem let. Tato nejranější koncepce Trojice byla pro svět ztracena v průběhu nepokojných časů po planetární vzpouře.
104:1.2 (1143.5) Druhé představení Trojice bylo vykonáno Adamem a Evou v první a druhé zahradě. Tato učení nebyla úplně zapomenuta ještě v době Machiventy Melkísedeka zhruba o třicet pět tisíc let později, protože šétská koncepce Trojice přetrvala jak v Mezopotámii, tak i v Egyptě, ale především v Indii, kde po dlouhou dobu byla zobrazena v podobě Agni, trojhlavého boha ohně.
104:1.3 (1143.6) Třetí představení Trojice bylo učiněno Machiventou Melkísedekem a symbolem tohoto učení byly tři soustředné kruhy, které mudrc šálemský nosil na své hrudi. Ale Machiventa brzy zjistil, že je velmi obtížné učit palestinské beduíny o Vesmírném Otci, Věčném Synovi a Nekonečném Duchu. Většina jeho následovníků si myslela, že Trojice je složena ze tří Nejsvrchovanějších Norlatiadeku; někteří si představovali Trojici jako Vládce Soustavy, Otce Souhvězdí a Božího Stvořitele lokálního vesmíru; a jen málo bylo těch, kteří jen vzdáleně pochopili ideu Rajského spojení Otce, Syna a Ducha.
104:1.4 (1144.1) Prostřednictvím působení šálemských misionářů se Melkísedekovo učení o Trojici postupně rozšířilo po většině území Eurasie a severní Afriky. Často bylo velmi obtížné rozlišit mezi triádami a trojicemi v pozdějším období Anditů a v době po Melkísedekovi, kdy obě koncepce se do určité míry promísily a splynuly.
104:1.5 (1144.2) Mezi Hindů se trinitární koncepce zakořenila jako Bytí, Rozum a Radost. (Později se v Indii vyvinuly koncepce Bráhmy, Šivy a Višny.) I když nejranější zobrazení Trojice bylo do Indie přineseno šétskými kněžími, pozdější představy o Trojici byly představeny šálemskými misionáři a byly rozvinuty místními indickými mysliteli prostřednictvím slučování těchto doktrín s evolučními představami o triádách.
104:1.6 (1144.3) Buddhistická víra vytvořila dvě doktríny trinitárního charakteru: první byla Učitel, Zákon a Bratrství, kterou představil Gautama Siddharta. Pozdější idea, která se vyvíjela v severní větvi stoupenců Buddhy, obsahovala Nejvyššího Pána, Svatého Ducha a Inkarnujícího Spasitele.
104:1.7 (1144.4) A tyto představy Hindů a Buddhistů byly založeny na opravdovém trinitárním principu, což je idea trojitého projevu monoteistického Boha. Skutečná koncepce trojice není pouze seskupením tří samostatných bohů do jedné skupiny.
104:1.8 (1144.5) Hebrejci věděli o Trojici z kénijských tradic z dob Melkísedeka, ale jejich monoteistické zanícení pro jednoho Boha─Jahve─natolik zastínilo všechna taková učení, že v době Ježíšova příchodu doktrína o Elóhím prakticky zmizela ze židovské teologie. Hebrejské myšlení nemohlo sladit trinitární koncepci s monoteistickou vírou v Jednoho Hospodina, Boha Izraele.
104:1.9 (1144.6) Stoupenci islámu také nedokázali pochopit ideu Trojice. Pro vznikající monoteizmus je vždy obtížné tolerovat trinitárnost v podmínkách boje s polyteizmem. Idea trojice se nejlépe ujme u těch náboženstvích, která mají pevnou monoteistickou tradici, spojenou s dogmatickou pružností. Pro velké monoteisty, Hebrejce a Muslimy, bylo velmi těžké rozlišit mezi uctíváním tří bohů─polyteizmem, a trinitárností─uctíváním jednoho Božstva, existujícího v trojitém projevu božskosti a osobnosti.
104:1.10 (1144.7) Ježíš učil své apoštoly pravdu, týkající se osob Rajské trojice, ale oni si mysleli, že mluvil obrazně a symbolicky. Protože vyrostli v hebrejském monoteizmu, bylo pro ně obtížné přijmout jakoukoliv jinou víru, která se jevila v rozporu s jejich převládající koncepcí Jahve. A raní křesťané zdědili hebrejský předsudek ke koncepci Trojice.
104:1.11 (1144.8) První křesťanská Trojice byla prohlášena v Antiochii a byla složena z Boha, jeho Slova a jeho Moudrosti. Pavel věděl o Rajské Trojici Otce, Syna a Ducha, ale málokdy o ní kázal a zmínil se o ní pouze v několika svých dopisech nově vznikajícím církvím. Avšak Pavel, stejně jako jeho druzi-apoštolé, zaměnil Ježíše, Syna Tvořitele lokálního vesmíru za Druhou Osobu Božstva, Věčného Syna Ráje.
104:1.12 (1144.9) Křesťanská koncepce Trojice, která začala být uznávána ke konci prvního století po Kristu, se skládala z Vesmírného Otce, Syna Tvořitele Nebadonu a Božského Pečovatele Salvingtonu─Mateřského Ducha lokálního vesmíru a tvořivého doprovodu Syna Tvořitele.
104:1.13 (1145.1) Od dob Ježíše až do svého uvedení v těchto sdělených údajích skutečná totožnost Rajské Trojice nebyla nikdy na Urantii známa (kromě několika jednotlivců, kterým to bylo výjimečně zjeveno). Ale i když křesťanská koncepce Trojice byla chybná ve vztahu k faktu, byla prakticky správná s ohledem na duchovní vztahy. Pouze ve svých filozofických důsledcích a kosmologických následcích se dostala tato koncepce do nesnází: pro mnoho těch, kteří jsou kosmicky zaměřeni, bylo těžké uvěřit, že druhá Osoba Božstva, druhý člen nekonečné Trojice, kdysi pobýval na Urantii; a i když v duchu je to správné, ve skutečnosti to pravda není. Tvořitelé-Michalové plně ztělesňují božskost Věčného Syna, ale nejsou absolutní osobností.
104:2.1 (1145.2) Monoteizmus vznikl jako filozofický protest proti nesrovnalostem polyteizmu. Na počátku se vyvinul do panteistických uspořádáních s rozdělením nadpřirozených aktivit, potom do henoteistického povznesení jednoho boha nad ostatní a nakonec do vyloučení všech bohů, kromě jediného Boha konečné hodnoty.
104:2.2 (1145.3) Trinitarizmus vzešel z empirického protestu proti nemožnosti pochopit jednotnost jediného, lidských vlastností zbaveného Božstva, nesouvisejícího svým významem s ničím ve vesmíru. Když má filozofie dostatek času, snaží se vyjmout osobní vlastnosti z čistě monoteistické koncepce Božstva, čímž snižuje tuto ideu nesouvztažného Boha do statusu panteistického Absolutna. Vždy bylo obtížné pochopit osobní podstatu Boha, který nemá žádné rovnoprávné osobní vztahy s jinými rovnocennými osobitými osobnostmi. Osobnost v Božstvu vyžaduje, aby takové Božstvo existovalo ve vztahu s jiným a rovnocenným osobním Božstvem.
104:2.3 (1145.4) Skrze pochopení koncepce Trojice může lidská mysl doufat, že porozumí trochu vzájemnému vztahu lásky a zákona v časoprostorových tvořeních. Skrze duchovní víru člověk získává pochopení lásky Boha, ale brzy objevuje, že tato duchovní víra nemá žádný vliv na ustanovené zákony materiálního vesmíru. Bez ohledu na pevnost víry člověka v Boha jako svého Rajského Otce, vyžadují rozšiřující se kosmické horizonty také rozpoznání reality Rajského Božstva jako univerzálního zákona, rozpoznání svrchovanosti Trojice, šířící se od Ráje směrem ven a zastiňující i evoluční lokální vesmíry Synů Tvořitelů a Tvořivých Dcer tří věčných osob, jejichž božské spojení je faktem a realitou a věčnou nerozdělitelností Rajské Trojice.
104:2.4 (1145.5) A ta samá Rajská Trojice je skutečná entita─není osobnost, ale nicméně je pravá a absolutní realita; není osobnost, ale nicméně je slučitelná s koexistujícími osobnostmi─osobnostmi Otce, Syna a Ducha. Trojice je nadsumarizační realitou Božstva, která vzniká ze spojení tří Rajských Božstev. Schopnosti, vlastnosti a funkce Trojice nejsou pouhým součtem vlastností třech Rajských Božstev; funkce Trojice jsou něčím unikátním, originálním a vůbec se nedají určit z rozborů vlastností Otce, Syna a Ducha.
104:2.5 (1146.1) Na příklad: V době svého pobytu na zemi Učitel upozorňoval své následovníky na to, že spravedlnost není nikdy osobním činem; je to vždy funkce skupiny. Ani Bohové, jako osoby, nevykonávají spravedlnost. Ale oni právě tuto samou funkci vykonávají jako kolektivní celek, jako Rajská Trojice.
104:2.6 (1146.2) Koncepční pochopení trojného spojení Otce, Syna a Ducha připravuje lidskou mysl pro další představení některých jiných trojitých vazeb. Teologický postoj může být plně uspokojen koncepcí Rajské Trojice, ale filozofický a kosmologický postoj vyžaduje poznání jiných trojjediných spojeních Prvotního Zdroje a Středu, těch trojjediností, ve kterých Nekonečný působí v různých funkcích, které Otec nevykonává a které se projevují univerzálně─vztahy Boha síly, energie, výkonu, příčinnosti, reakce, potenciálnosti, reality, gravitace, napětí, ideálu, principu a jednoty.
104:3.1 (1146.3) Přestože lidstvo občas dospělo k pochopení Trojice, zobrazené třemi osobami Božstva, pro to, aby takové pochopení bylo zásadové, je zapotřebí, aby si lidský intelekt uvědomil, že existují určité vztahy mezi všemi sedmi Absolutny. Ale všechno to, co je vlastní Rajské Trojici, není nutně vlastní trojjedinosti, protože trojjedinost je něco jiného než trojice. V určitých funkčních aspektech se trojjedinost může trojici podobat, ale ve své podstatě není s trojicí nikdy stejná.
104:3.2 (1146.4) Smrtelný člověk prochází velkou epochou rozšiřujících se horizontů a zvětšujících se koncepcí na Urantii a jeho kosmická filozofie se musí rychleji vyvíjet, aby udržela krok se zvětšením intelektuální arény lidského myšlení. Jak se kosmické uvědomění smrtelného člověka rozšiřuje, on vnímá souvislosti všeho, co nachází ve své materiální vědě, intelektuální filozofii a duchovním pohledu. Přesto, navzdory celé této víry v jednotu kosmu, člověk vnímá různorodost celé existence. Nehledě na všechny koncepce, týkající se neměnnosti Božstva, člověk si uvědomuje, že žije ve vesmíru neustálých změn a empirického růstu. Bez ohledu na pochopení věčnosti duchovních hodnot, člověk musí stále spoléhat na matematiku a předmatematiku síly, energie a výkonu.
104:3.3 (1146.5) Určitým způsobem věčná naplněnost nekonečnosti musí být v souladu s časovým růstem vyvíjejících se vesmírů a s nedokonalostí jejich empirických obyvatel. V určitém ohledu koncepce celého nekonečna musí být tak rozčleněna a uzpůsobena, aby smrtelný intelekt a morontiální duše mohla pochopit tuto koncepci konečné hodnoty a oduševňujícího významu.
104:3.4 (1146.6) Zatímco rozum požaduje monoteistickou jednotu kosmické reality, konečná zkušenost potřebuje předpoklad několikerých Absoluten a jejich koordinaci v kosmických vztazích. Bez koordinovaných existencí neexistuje možnost objevení se různých absolutních vztahů, nebo možnost pro působení rozdílností, proměn, přeměn, zmírňování, uzpůsobování nebo zmenšování.
104:3.5 (1146.7) V této knize je absolutní realita (nekonečnost) představena tím způsobem, jakým existuje v sedmi Absolutnech:
104:3.6 (1146.8) 1. Vesmírný Otec.
104:3.7 (1146.9) 2. Věčný Syn.
104:3.8 (1146.10) 3. Nekonečný Duch.
104:3.9 (1147.1) 4. Ostrov Ráj.
104:3.10 (1147.2) 5. Božstvo Absolutní.
104:3.11 (1147.3) 6. Univerzální Absolutno.
104:3.12 (1147.4) 7. Neomezené Absolutno.
104:3.13 (1147.5) Prvotní Zdroj a Střed, který je Otcem Věčného Syna, je také Modelem pro Ostrov Ráj. Je to osobnost, neomezeně ztělesněna v Synovi, ale v Absolutním Božstvu je osobností, projevující se v potenciálu. Otec je energie, projevující se v systému Ráj-Havona a současně energie, skrytá v Neomezeném Absolutnu. Nekonečný se nepřetržitě objevuje v neustálých činech neomezeného Společného Činitele, zatímco ten věčně působí ve vyrovnávajících, ale skrytých činnostech Univerzálního Absolutna. Takto je Otec spojen se šesti rovnoprávnými Absolutny a všech sedm takto vykonává okruh nekonečnosti v nekončících cyklech věčnosti.
104:3.14 (1147.6) Zdálo by se, že trojjedinost absolutních vztahů je nevyhnutelná. Osobnost usiluje o spojení s jinou osobností jak na absolutní, tak i na jiných úrovních. A spojení tří osobností Ráje zvěčňuje první trojjedinost─osobnostní jednotu Otce, Syna a Ducha. Ale když se tyto tři osoby, jako osoby, spojí za účelem společné činnosti, tím ony vytvářejí trojjedinost funkční jednoty, která není trojicí, organickou entitou, ale je to trojjedinost─trojitá funkční sjednocená jednota.
104:3.15 (1147.7) Rajská Trojice není trojjedinost; není to funkční jednota; spíše je to nerozdělené a nedílné Božstvo. Otec, Syn a Duch (jako osoby) mohou udržet spojitost s Rajskou Trojicí, protože Trojice je nerozděleným Božstvem. Otec, Syn a Duch neudržují žádný podobný vztah s první trojjediností, protože ona je jejich funkčním svazkem jako tří osob. Pouze jako Trojice─jako nerozdělené Božstvo─oni kolektivně udržují vnější vztah s trojjediností jejich osobnostního sjednocení.
104:3.16 (1147.8) Proto Rajská Trojice má unikátní postavení mezi absolutními vztahy; existuje několik existenciálních trojjediností, ale pouze jedna existenciální Trojice. Trojjedinost není entita. Ona je spíše funkcionální než organická. Její členové jsou partneři a ne částmi korporace. Složky trojjediností mohou být entitami, ale samotná trojjedinost je asociace.
104:3.17 (1147.9) Nicméně, mezi trojicí a trojjediností existuje v jednom bodě přirovnání; obě se projevují v činnostech, které jsou poněkud odlišné od těch, které vytvářejí zjevný souhrn vlastností jednotlivých členů. Ale přestože oni jsou takto srovnatelní z funkčního hlediska, po jiné stránce neprokazují žádný zřetelný vztah. Mezi nimi je zhruba takový vztah, jako mezi funkcí a systémem. Ale funkce trojjediného spojení není funkcí trojného systému nebo entity.
104:3.18 (1147.10) Přesto jsou trojjedinosti reálné, skutečně reálné. V nich probíhá funkcionálnost celostní reality a skrze ně Vesmírný Otec uskutečňuje bezprostřední a osobní řízení hlavních funkcí nekonečnosti.
104:4.1 (1147.11) Při pokusu popsat sedm trojjediností je nezbytné zdůraznit, že Vesmírný Otec je původním členem každé z nich. On je, byl a vždy bude: Prvotním Vesmírným Otcem-Zdrojem, Absolutním Středem, Prvopříčinou, Univerzálním Kontrolorem, Bezmezným Aktivátorem, Původní Jednotou, Bezvýhradným Podporovatelem, První Osobou Božstva, Primárním Kosmickým Modelem a Podstatou Nekonečnosti. Vesmírný Otec je osobní příčinou Absoluten; on je absolutno Absoluten.
104:4.2 (1148.1) Podstatu a význam sedmi trojjediností je možno představit následujícím způsobem:
104:4.3 (1148.2) První trojjedinost─osobitě-účelová trojjedinost. Je to seskupení osobností třech Božstev:
104:4.4 (1148.3) 1. Vesmírný Otec.
104:4.5 (1148.4) 2. Věčný Syn.
104:4.6 (1148.5) 3. Nekonečný Duch.
104:4.7 (1148.6) Toto je trojitý svazek lásky, laskavosti a péče─účelové a osobité spojení tří věčných Rajských osobností. Toto spojení se projevuje božským bratrstvím, láskou k tvorům, otcovským jednáním a podporováním vzestupu. Božské osobnosti této první trojjedinosti jsou Bohy, kteří udělují osobnost, poskytují ducha a obdarovávají mysl.
104:4.8 (1148.7) Tato trojjedinost se vyznačuje nekonečnou vůlí; ona působí během věčné přítomnosti a v celém minulém-přítomném-budoucím toku času. Toto spojení poskytuje volní nekonečnost a zajišťuje mechanizmy, pomocí kterých se osobité Božstvo samo zjevuje tvorům evolujícího kosmu.
104:4.9 (1148.8) Druhá trojjedinost─trojjedinost síly a modelu. Zdali je to maličký ultimaton, planoucí hvězda, nebo vířící se mlhovina, nebo také střední vesmír či supervesmíry, od nejmenšího k největšímu uspořádání hmoty vždy fyzický model─kosmické utváření─pochází z funkce této trojjedinosti. Tento svazek tvoří:
104:4.10 (1148.9) 1. Otec-Syn.
104:4.11 (1148.10) 2. Ostrov Ráj.
104:4.12 (1148.11) 3. Společný Činitel.
104:4.13 (1148.12) Energie je organizována kosmickými zástupci Třetího Zdroje a Středu; energie je upravována podle modelu Ráje─absolutní materializace─ale za veškerou takovou manipulací je přítomnost Otce-Syna, jejichž spojení nejprve aktivovalo model Ráje ve vznik Havony, doprovázený zrozením Nekonečného Ducha─Společného Činitele.
104:4.14 (1148.13) Ve své náboženské zkušenosti se tvorové spojují s Bohem, který je láskou, ale takové duchovní vnímání nesmí nikdy zastínit rozumové poznání vesmírného faktu modelu, kterým je Ráj. Rajské osobnosti získávají dobrovolnou úctu všech tvorů v důsledku podmanivé síly božské lásky a vedou všechny takové v duchu narozené osobnosti k nebeskému potěšení z nekončící služby konečných synů Boha. Druhá trojjedinost je architektem prostorového jeviště, na kterém se tyto procesy odvíjejí; ona stanovuje modely kosmického uspořádání.
104:4.15 (1148.14) Láska může charakterizovat božskost první trojjedinosti, ale model je galaktickým projevem druhé trojjedinosti. To, čím je první trojjedinost pro evolující osobnosti, druhá trojjedinost je pro evolující vesmíry. Model a osobnost jsou dva velké projevy činnosti Prvotního Zdroje a Středu; a bez ohledu na to, jak obtížné je to pochopit, je nicméně pravdou, že model síly a láskyplné osoby jsou jednou a tou samou univerzální realitou; Ostrov Ráj a Věčný Syn jsou stejného druhu, ale protichůdnými zjeveními nepochopitelné podstaty Vesmírného Otce-Síly.
104:4.16 (1149.1) Třetí trojjedinost─duchovně-evoluční trojjedinost. Celistvost duchovního projevu má svůj začátek a konec v tomto spojení:
104:4.17 (1149.2) 1. Vesmírný Otec.
104:4.18 (1149.3) 2. Syn-Duch.
104:4.19 (1149.4) 3. Božstvo Absolutní.
104:4.20 (1149.5) Od duchovní potence k Rajskému duchu projevy každého ducha v reálnosti pocházejí z tohoto trojjediného spojení čistě duchovní podstaty Otce, aktivních duchovních hodnot Syna-Ducha a neomezených duchovních potenciálů Božstva Absolutního. V této trojjedinosti vznikají, plně se projevují a dosahují konečného cíle existenciální hodnoty ducha.
104:4.21 (1149.6) Otec existuje před duchem; Syn-Duch působí jako aktivní tvořivý duch; Božstvo Absolutní existuje jako všeobsahující duch, dokonce mimo ducha.
104:4.22 (1149.7) Čtvrtá trojjedinost─trojjedinost nekonečnosti energie. V této trojjedinosti se zvěčňují začátky a konce veškeré energetické reality, od prostorové potence do monoty. Toto uskupení tvoří:
104:4.23 (1149.8) 1. Otec-Duch.
104:4.24 (1149.9) 2. Ostrov Ráj.
104:4.25 (1149.10) 3. Neomezené Absolutno.
104:4.26 (1149.11) Ráj je centrem energo-silové aktivace kosmu─vesmírným umístěním Prvotního Zdroje a Středu, kosmickým středem Neomezeného Absolutna a zdrojem veškeré energie. V této trojjedinosti je existenciálně přítomen energetický potenciál nekonečného kosmu, jehož pouhými částečnými projevy jsou velký vesmír a hlavní vesmír.
104:4.27 (1149.12) Čtvrtá trojjedinost fakticky řídí základní jednotky kosmické energie a uvolňuje je ze sevření Neomezeného Absolutna v přímé úměrnosti k výskytu v empirických Božstvech subabsolutní schopnosti kontrolovat a stabilizovat proměňující se kosmos.
104:4.28 (1149.13) Tato trojjedinost je silou a energií. Nekonečné možnosti Neomezeného Absolutna jsou soustředěny kolem absolutizmu Ostrova Ráje, odkud vycházejí nepředstavitelné impulsy jinak staticky nehybného Neomezeného. A nikdy nekončící tlukot materiálního srdce Ráje v nekonečném kosmu bije v souladu s nevysvětlitelným modelem a nepředvídatelným plánem Nekonečného Aktivátora─Prvotního Zdroje a Středu.
104:4.29 (1149.14) Pátá trojjedinost─trojjedinost reaktivní nekonečnosti. Toto spojení tvoří:
104:4.30 (1149.15) 1. Vesmírný Otec.
104:4.31 (1149.16) 2. Univerzální Absolutno.
104:4.32 (1149.17) 3. Neomezené Absolutno.
104:4.33 (1149.18) Toto seskupení zvěčňuje funkční realizaci v nekonečnosti všeho, co podléhá aktualizaci v oblastech nebožské reality. Tato trojjedinost projevuje neomezenou schopnost reagovat na volné, příčinné, rozpínací a modelové činnosti a přítomnosti ostatních trojjediností.
104:4.34 (1150.1) Šestá trojjedinost─trojjedinost kosmicky spojeného Božstva. Toto uskupení tvoří:
104:4.35 (1150.2) 1. Vesmírný Otec.
104:4.36 (1150.3) 2. Božstvo Absolutní.
104:4.37 (1150.4) 3. Univerzální Absolutno.
104:4.38 (1150.5) Toto spojení v kosmu existujícího Božstva projevuje imanenci Božstva společně s transcendentnem Božstva. Je to poslední napřažení božskosti na úrovních nekonečnosti směrem k těm realitám, které se nacházejí mimo oblast zbožštěné reality.
104:4.39 (1150.6) Sedmá trojjedinost─trojjedinost nekonečné jednoty. Toto je jednota nekonečnosti funkčně se projevující v čase a věčnosti, rovnocenné sjednocení aktuálního a potenciálního. Tuto skupinu tvoří:
104:4.40 (1150.7) 1. Vesmírný Otec.
104:4.41 (1150.8) 2. Společný Činitel.
104:4.42 (1150.9) 3. Univerzální Absolutno.
104:4.43 (1150.10) Společný Činitel univerzálně sjednocuje rozličné funkční aspekty veškeré uskutečněné reality na všech úrovních projevu, od konečných přes transcendentální a dál do absolutních. Univerzální Absolutno dokonale vyrovnává rozdílnosti, tkvící v lišících se aspektech veškeré nedokončené reality, od bezlimitních potenciálů aktivně-volní a příčinné reality Božstva k bezmezným možnostem statické, reaktivní a nebožské reality v nepochopitelných sférách Neomezeného Absolutna.
104:4.44 (1150.11) Při svém působení v této trojjedinosti Společný Činitel a Univerzální Absolutno stejně reagují na Božstvo a nebožské přítomnosti, stejně tak i Prvotní Zdroj a Střed, který je v tomto vztahu ve skutečnosti konceptuálně nerozeznatelný od JÁ JSEM.
104:4.45 (1150.12) Tato přiblížení jsou dostatečná k tomu, aby objasnila koncepci trojjediností. Bez znalosti nejvyšší úrovně trojjediností nemůžete nikdy pochopit prvních sedm. I když nepovažujeme za moudré pokusit se o nějaká další podrobná upřesnění, můžeme konstatovat, že existuje patnáct trojjediných spojeních Prvotního Zdroje a Středu, z nichž osm není v těchto kapitolách odhaleno. Tato neodhalená spojení se týkají reálností, aktuálností a potenciálností, které jsou hranicemi empirické úrovně svrchovanosti.
104:4.46 (1150.13) Trojjedinosti jsou funkčním setrvačníkem nekonečnosti, sjednocením jedinečností Sedmi Nekonečných Absoluten. Je to právě existenciální přítomnost trojjediností, která umožňuje Otci-JÁ JSEM prožívat funkční nekonečnost jednoty navzdory různosti nekonečnosti v sedmi Absolutnech. Prvotní Zdroj a Střed je sjednocujícím členem všech trojjediností; v něm mají všechny věci svůj nepodmíněný začátek, věčnou existenci a nekonečný cíl─“v něm spočívá všechno“.
104:4.47 (1150.14) Ačkoliv tato spojení nemohou zvětšit nekonečnost Otce-JÁ JSEM, zdá se, že díky nim jsou možné subnekonečné a subabsolutní projevy jeho reálnosti. Sedm trojjediností znásobuje všestrannost, zvěčňuje nové síly, dělá božskými nové hodnoty, odkrývá nové možnosti, odhaluje nové významy; a všechny tyto rozdílné projevy v čase a prostoru a ve věčném kosmu existují v hypotetické stáze původní nekonečnosti JÁ JSEM.
104:5.1 (1151.1) Existují některé jiné trojjediné vztahy, které neobsahují Otce, ale to nejsou opravdové trojjedinosti a vždy se odlišují od trojjediností s Otcem. Mají různorodé názvy: sdružené trojjedinosti, stejnorodé trojjedinosti a trojitá spojenectví. Jsou důsledkem existence trojjediností. Dvě z těchto spojeních jsou vytvořena následovně:
104:5.2 (1151.2) Trojité spojenectví Aktuálnosti─představuje vzájemné vztahy tří absolutních aktuálních podstat:
104:5.3 (1151.3) 1. Věčného Syna.
104:5.4 (1151.4) 2. Ostrov Ráj.
104:5.5 (1151.5) 3. Společný Činitel.
104:5.6 (1151.6) Věčný Syn je absolutnem duchovní reality, absolutní osobností. Ostrov Ráj je absolutnem kosmické reality, absolutním modelem. Společný Činitel je absolutnem reality mysli, rovnoprávným partnerem absolutní duchovní reality a existenciálním sjednocením osobnosti a energie v Božstvu. Toto trojité spojení vyvolává koordinaci souhrnu aktualizované reality─reality ducha, kosmu a mysli. Je neomezeno v aktuálnosti.
104:5.7 (1151.7) Trojité spojenectví Potenciálnosti─představuje spojení tří Absoluten potenciálnosti:
104:5.8 (1151.8) 1. Božstvo Absolutní.
104:5.9 (1151.9) 2. Univerzální Absolutno.
104:5.10 (1151.10) 3. Neomezené Absolutno.
104:5.11 (1151.11) Tímto způsobem jsou vzájemně propojeny zásobárny latentní energetické reality─reality ducha, mysli a kosmu. Toto spojení poskytuje integraci veškeré latentní energetické reality. Je nekonečné v potenciálu.
104:5.12 (1151.12) Tak, jak jsou trojjedinosti v prvé řadě spojeny s funkčním sjednocením nekonečnosti, tak i trojitá spojenectví jsou zapojena do kosmického projevu empirických Božstev. Trojjedinosti mají nepřímý vztah s empirickými Božstvy─Nejvyšším, Konečným a Absolutním─zatímco trojitá spojenectví k nim mají vztah přímý. Objevují se ve vyvíjejícím se energeticko-osobnostním spojení Nejvyšší Bytosti. A pro časové tvory prostoru je Nejvyšší Bytost odhalenou jednotou JÁ JSEM.
104:5.13 (1151.13) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 105
105:0.1 (1152.1) DOKONCE i pro vysoké řády vesmírných inteligencí je nekonečnost pochopitelná jen částečně a konečnost reality srozumitelná pouze relativně. Lidská mysl, tak jak se snaží proniknout do tajemství původu a osudu všeho, co je nazýváno reálným, si může pomoci při řešení tohoto problému tím, že bude vnímat věčnost-nekonečnost jako téměř neohraničenou elipsu, která je vytvořena jednou absolutní příčinou a která působí v celém tomto vesmírném okruhu ustavičného obměňování─neustálého hledání nějakého absolutna a nekonečného potenciálu osudu.
105:0.2 (1152.2) Když se smrtelný intelekt snaží pochopit koncepci totální reality, taková konečná mysl stojí tváří v tvář k nekonečnosti-realitě, kdy totální realita je nekonečnost a proto nemůže být nikdy plně pochopena žádnou myslí, jejíž schopnost koncepčního chápání je subnekonečná.
105:0.3 (1152.3) Lidská mysl stěží může vytvořit adekvátní představu o věčných existencích a bez takového vnímání je také nemožné vylíčit naše koncepce totální reality. Nicméně, my se můžeme o takové zobrazení pokusit, i když jsme si plně vědomi, že naše koncepce musí být v procesu překladatelských úprav zcela změněny a upraveny na úroveň vnímání smrtelné mysli.
105:1.1 (1152.4) Absolutní prvotní příčinnost v nekonečnosti přisuzují filozofové vesmírů Vesmírnému Otci, působícího jako nekonečné, věčné a absolutní JÁ JSEM.
105:1.2 (1152.5) Existují mnohá nebezpečí spojená s vylíčením této ideje nekonečného JÁ JSEM smrtelnému intelektu, protože tato koncepce je natolik vzdálená lidskému empirickému chápání, že může způsobit vážná zkreslení významů a špatné pochopení hodnot. Nicméně, filozofická koncepce JÁ JSEM poskytuje konečným bytostem určitý základ ve snaze dosáhnout částečného pochopení absolutních původů a nekonečných osudů. Ale musíme si ujasnit, že ve všech našich pokusech ozřejmit vznik a dosažení reality je tato koncepce JÁ JSEM, ve všech významech a hodnotách osobnosti, synonymem pro První Osobu Božstva─Vesmírného Otce všech osobností. Ale tato zásada o JÁ JSEM není již tak čistě identifikovatelná v nebožských oblastech všeobecné reality.
105:1.3 (1152.6) JÁ JSEM je Nekonečným; JÁ JSEM je také nekonečnost. Z pohledu postupnosti, času, celá realita má svůj původ v nekonečném JÁ JSEM, jehož ojedinělá existence v uplynulé nekonečné věčnosti musí být první filozofickou zásadou pro konečného tvora. Koncepce JÁ JSEM znamená neomezenou věčnost─nerozlišitelnou realitu všeho, co se kdy může objevit v celé nekonečné věčnosti.
105:1.4 (1153.1) Jako existenciální koncepce JÁ JSEM není ani zbožštěním, ani nezbožštěním, není ani aktuálním a ani potenciálním, není ani osobním a ani neosobním, není ani statickým a ani dynamickým. Žádné pojmenování nemůže být použito pro Nekonečného, kromě konstatování, že JÁ JSEM existuje. Filozofická zásada o JÁ JSEM je jedinou vesmírnou koncepcí, která je poněkud obtížnější na pochopení než koncepce Neomezeného Absolutna.
105:1.5 (1153.2) Konečná mysl nutně musí mít začátek a přestože nikdy nebyl u reality skutečný začátek, existují určité vztahy příčinnosti, kterými je realita spojena s nekonečností. Předrealitu─prvotní, věčnou situaci─si je možno představit jako něco takového: v nějaké nekonečné dálce, hypotetický moment věčné minulosti, JÁ JSEM, může být chápán současně jako podstata a ne-podstata, jako příčina a důsledek, jako projev vůle a reakce. V tomto hypotetickém věčnostním momentu není nikde v celé nekonečnosti rozdílnost. Nekonečnost je naplněna nekonečným; Nekonečný obsahuje nekonečnost. Toto je hypotetický statický moment věčnosti; reality jsou ještě skryty ve svých potenciálech a potenciály se ještě neobjevily v nekonečnosti JÁ JSEM. Ale i v takové domnělé situaci musíme předpokládat existování možnosti osobní vůle.
105:1.6 (1153.3) Stále si pamatujte, že lidské chápání Vesmírného Otce je osobní zkušeností. Bůh, jako váš duchovní Otec, je dostupný vašemu vnímání a vnímání všech ostatních smrtelníků, ale vaše empirická důstojná představa o Vesmírném Otci musí být vždy menší než vaše filozofické stanovisko k Prvotnímu Zdroji a Středu, JÁ JSEM. Když my mluvíme o Otci, myslíme tím Boha, který může být pochopitelný jeho tvory, jak vysokými tak i nízkými, ale v Božstvu je mnohem více, což je nepochopitelné pro vesmírné tvory. Bůh, váš Otec a můj Otec, je ten aspekt Nekonečného, který my vnímáme v našich osobnostech jako aktivní empirickou realitu, ale JÁ JSEM navždy zůstává naší hypotézou o všem, co cítíme jako nepoznatelné o Prvotním Zdroji a Středu. A dokonce tato hypotéza je pravděpodobně hodně vzdálená od nevysvětlitelné nekonečnosti původní reality.
105:1.7 (1153.4) Vesmír vesmírů, se svým nespočetným množstvím bydlících osobností, je obrovským a složitým organismem, ale Prvotní Zdroj a Střed je nekonečně složitější než vesmíry a osobnosti, které se stávají reálnými v reakci na jeho záměrné pokyny. Když stojíte v úžase nad velikostí hlavního vesmíru, zapřemýšlejte o tom, že dokonce takové nepředstavitelné tvoření může být pouze částečným odhalením Nekonečného.
105:1.8 (1153.5) Nekonečnost je opravdu vzdálena úrovni empirického chápání smrtelníka, ale také v této epoše Urantie vaše představy o nekonečnosti vzrůstají a budou vzrůstat po celou dobu vašich nekonečných osudů, směřujících do nekonečné budoucnosti. Pro konečného tvora nemá neomezená nekonečnost význam, ale nekonečnost je schopna vlastního omezení a projevu reality na všech úrovních vesmírných existencí. A tvář, kterou Nekonečný obrací ke všem vesmírným osobnostem je tvář Otce─Vesmírného Otce lásky.
105:2.1 (1153.6) Při přemýšlení o původu reality mějte vždy na paměti, že celá absolutní realita je z věčnosti a že u ní neexistuje začátek existence. Když hovoříme o absolutní realitě, zmiňujeme se o třech existenciálních osobách Božstva, Ostrovu Ráj a tří Absoluten. Těchto sedm realit je koordinovaně věčné, bez ohledu na to, že my používáme časoprostorový jazyk při představování jejich postupných původů lidským bytostem.
105:2.2 (1154.1) Při sledování chronologického popisu původů reality musí být stanoven teoretický moment „prvního“ volního projevu a „první“ zpětné reakce v mezích JÁ JSEM. V našich pokusech popsat vznik a vývoj reality může dané stadium být představeno jako samo-odlišení Nekonečného od Nekonečnosti, ale postulování tohoto dvojného vztahu se musí vždy rozšiřovat do trojné koncepce skrze přiznání kontinuity Nekonečnosti, JÁ JSEM.
105:2.3 (1154.2) Tato samoproměna JÁ JSEM kulminuje v mnohačetných rozdílnostech zbožštěné a nezbožštěné reality, potenciální a aktuální reality a některých jiných realit, které mohou stěží být takto klasifikovány. Tyto rozdílnosti teoretického jediného JÁ JSEM jsou věčně sjednoceny souběžnými vztahy, vznikající v mezích JÁ JSEM─předpotenciální, předaktuální, předosobní, monotetická předrealita, která i když je nekonečná, se odkrývá jako absolutní v přítomnosti Prvotního Zdroje a Středu a jako osobnost v bezmezné lásce Vesmírného Otce.
105:2.4 (1154.3) Těmito vnitřními proměnami JÁ JSEM vytváří základ pro sedmidílný samovztah. Filozofická (časová) koncepce ojedinělého JÁ JSEM a přechodná (časová) koncepce JÁ JSEM jako trojjediného mohou být nyní zvětšeny, aby obsahovaly JÁ JSEM jako sedmidílného. Tento sedmidílný─nebo sedmistupňový─charakter je možno nejlépe představit ve vztahu k Sedmi Absolutnům Nekonečnosti:
105:2.5 (1154.4) 1. Vesmírný Otec. JÁ JSEM jako otec Věčného Syna. Toto je původní osobnostní vztah aktuálních okolností. Absolutní osobnost Syna dělá absolutním fakt otcovství Boha a vytváří status potenciálního synovství všech osobností. Tento vztah ustanovuje osobnost Nekonečného a završuje jeho duchovní odhalení v osobnosti Prvorozeného Syna. Tento aspekt JÁ JSEM je částečně poznatelný na duchovních úrovních také ve zkušenosti smrtelníků, kteří ještě v těle mohou ctít našeho Otce.
105:2.6 (1154.5) 2. Vesmírný Správce. JÁ JSEM jako příčina věčného Ráje. Toto je původní neosobní vztah aktuálních událostí, prvotní neduchovní spojení. Vesmírný Otec je Bůh-jako-láska; Vesmírný Správce je Bůh-jako-model. Tento vztah ustanovuje potenciál formy─konfiguraci─ a určuje hlavní model neosobního a neduchovního spojení─hlavní model, ze kterého jsou udělány všechny kopie.
105:2.7 (1154.6) 3. Vesmírný Tvořitel. JÁ JSEM jako jeden s Věčným Synem. Toto spojení Otce a Syna (v přítomnosti Ráje) zahajuje tvořivý cyklus, který vrcholí objevením se sjednocené osobnosti a věčného vesmíru. Z pohledu konečného smrtelníka má realita své skutečné začátky v objevení se věčné Havony. Tento tvořivý čin Božstva je uskutečněn a vykonán Bohem Konání, který je podstatou jednoty Otce-Syna, projevované na všech úrovních ve vztahu ke všem úrovním aktuálních okolností. Proto je božská tvořivost hodnověrně charakterizována jednotou a tato jednota je vnějším odrazem absolutní ojedinělosti dvojitosti Otce-Syna a Trojice─Otce-Syna-Ducha.
105:2.8 (1155.1) 4. Nekonečný Podporovatel. JÁ JSEM jako samoasociativní. Toto je prvotní spojení statických a potenciálních vlastností reality. V tomto vztahu jsou všechny podmíněnosti a nepodmíněnosti kompenzovány. Tento aspekt JÁ JSEM je nejlépe chápán jako Univerzální Absolutno─sjednotitel Božstva a Neomezených Absoluten.
105:2.9 (1155.2) 5. Nekonečný Potenciál. JÁ JSEM jako samozpůsobilý. Toto je výstupní hodnota nekonečnosti, sloužící jako věčné svědectví dobrovolného samoomezení JÁ JSEM, díky kterému bylo dosaženo trojdílného sebevyjádření a samozjevení. Tento aspekt JÁ JSEM je obvykle chápán jako Božstvo Absolutní.
105:2.10 (1155.3) 6. Nekonečná Výkonnost. JÁ JSEM jako staticky-reaktivní. Toto je nekonečná matrix, možnost celého budoucího rozšiřování vesmíru. Tento aspekt JÁ JSEM je pravděpodobně nejlépe vnímán jako supergravitační přítomnost Neomezeného Absolutna.
105:2.11 (1155.4) 7. Univerzální Nekonečný. JÁ JSEM jako JÁ JSEM. Toto je stáza, nebo vlastní vzájemný vztah Nekonečnosti, věčný fakt reality nekonečnosti a všeobecná pravda o nekonečnosti reality. Do té míry, do jaké je tento vztah rozpoznatelný jako osobnost, je odhalen vesmírům v božském Otci všech osobností─i také absolutní osobnosti. Do té míry, do jaké je tento vztah vyjádřitelný neosobně, jeho spojení s vesmírem se projevuje jako absolutní soudržnost čisté energie a čistého ducha v přítomnosti Vesmírného Otce. Do té míry, do jaké je tento vztah vnímatelný jako absolutní, je odhalen v nadřazenosti Prvotního Zdroje a Středu; v něm my všichni žijeme a pohybujeme se a máme naše bytí, od tvorů prostoru po obyvatele Ráje; a to stejné platí jak o hlavním vesmíru, tak i o ultimatonu. A to také rovněž platí o tom, co bude, tak jako o tom co je a co bylo.
105:3.1 (1155.5) Sedm původních vztahů v mezích JÁ JSEM se zvěčňuje jako Sedm Absoluten Nekonečnosti. Ale, i když my můžeme popsat původy reality a rozlišení nekonečnosti postupným vyprávěním, ve skutečnosti je všech sedm Absoluten neomezeně a rovnocenně věčných. Pro smrtelné mysli je možná nutné pochopit jejich začátky, ale vždy by tato představa měla být zastíněna uvědoměním, že sedm Absoluten nemělo žádný začátek; jsou věčné a takové vždy byly. Sedm Absoluten jsou předpokladem reality. V těchto pojednáních jsou popsány následujícím způsobem:
105:3.2 (1155.6) 1. Prvotní Zdroj a Střed. První Osoba Božstva a základní model ne-božskosti, Bůh, Vesmírný Otec, tvořitel, správce a podporovatel; univerzální láska, věčný duch a nekonečná energie; potenciál všech potenciálů a zdroj všeho aktuálního; stabilita veškeré statiky a dynamika všech změn; zdroj modelu a Otec osob. Všech sedm absoluten společně se rovnají nekonečnosti, ale Vesmírný Otec sám je ve skutečnosti nekonečným.
105:3.3 (1155.7) 2. Druhý Zdroj a Střed. Druhá Osoba Božstva, Věčný a Prvorozený Syn; absolutní osobnost reálnosti JÁ JSEM a základ pro uskutečnění-zjevení „osobnosti JÁ JSEM“. Žádná osobnost nemůže doufat v dosažení Vesmírného Otce bez prostřednictví jeho Věčného Syna; rovněž nemůže žádná osobnost dosáhnout duchovních úrovní existence bez podpory a pomoci tohoto absolutního modelu pro všechny osobnosti. Ve Druhém Zdroji a Středu je duch bezvýhradný, zatímco osobnost je absolutní.
105:3.4 (1156.1) 3. Rajský Zdroj a Střed. Druhý model ne-božskosti, věčný Ostrov Ráj; podstata pro uskutečnění-zjevení „JÁ JSEM síly“ a základ pro ustanovení gravitačního řízení ve všech vesmírech. Ve vztahu k veškeré aktualizované, neduchovní, neosobní a nevolní realitě je Ráj absolutnem modelů. Tak, jak je duchovní energie spojena s vesmírným Otcem skrze absolutní osobnost Mateřského Syna, tak je veškerá kosmická energie držena v gravitačním dohledu Prvotního Zdroje a Středu prostřednictvím absolutního modelu Ostrova Ráj. Ráj není prostor; prostor existuje ve vztahu k Ráji a chroničnost pohybu je stanovena Rájem. Věčný Ostrov je absolutně nehybný; všechna ostatní organizovaná a organizující energie je ve věčném pohybu; v celém prostoru je nehybná pouze přítomnost Neomezeného Absolutna a Neomezený je rovnocenný Ráji. Ráj existuje ve středu prostoru, Neomezené Absolutno jím prostupuje a všechny vzájemné existence mají své bytí v mezích této sféry.
105:3.5 (1156.2) 4. Třetí Zdroj a Střed. Třetí Osoba Božstva, Společný Činitel; nekonečný integrátor kosmických energií Ráje s duchovními energiemi Věčného Syna; dokonalý koordinátor motivů vůle a mechaniky síly; sjednotitel veškeré aktuální a činné reality. Skrze službu svých početných dětí nekonečný Duch odkrývá soucit Věčného Syna a současně působí jako nekonečný manipulátor, navždy vplétající model Ráje do energií prostoru. Tentýž Společný Činitel, tento Bůh Činu, Bůh Konání, je dokonalým vyjádřením bezlimitních plánů a záměrů Otce-Syna, zatímco on sám působí jako zdroj mysli a poskytovatel intelektu tvorům rozsáhlého kosmu.
105:3.6 (1156.3) 5. Božstvo Absolutní. Příčinnost, potenciálně osobní možnosti univerzální reality, totálnost celého potenciálu Božstva. Božstvo Absolutní účelově podmiňuje neomezené, absolutní a nebožské reality. Božstvo Absolutní podmiňuje absolutní a absolutizuje nepodmíněné─zahajovatel osudu.
105:3.7 (1156.4) 6. Neomezené Absolutno. Statické, reaktivní a nepůsobící Absolutno; neodkrytá kosmická nekonečnost JÁ JSEM; totálnost nezbožštěné reality a konečnost všeho neosobního potenciálu. Působení Neomezeného je ohraničeno prostorem, ale přítomnost Neomezeného je neohraničena, je nekonečná. Existuje koncepční periférie hlavního vesmíru, ale přítomnost Neomezeného je bezmezná; dokonce věčnost nemůže vyčerpat nezměrnou nehybnost nebožského Absolutna.
105:3.8 (1156.5) 7. Univerzální Absolutno. Sjednotitel zbožštěného a nezbožštěného; harmonizátor absolutního a relativního. Univerzální Absolutno (tím, že je statické, potenciální a asociativní) vyrovnává napětí mezi věčně existujícím a nedokončeným.
105:3.9 (1156.6) Sedm Absoluten Nekonečnosti jsou podstatou pro začátky reality. Z pohledu smrtelných myslí se Prvotní Zdroj a Střed jeví jako předchůdce všech absoluten. Ale takové tvrzení, jakkoliv užitečné, je neplatné kvůli koexistenci ve věčnosti Syna, Ducha, tří Absoluten a Ostrova Ráj.
105:3.10 (1157.1) Je pravda, že Absolutna jsou projevy JÁ JSEM-prvotního Zdroje a Středu; faktem je, že tato Absolutna neměla nikdy začátek, ale jsou rovnocennými věčnými podstatami s Prvotním Zdrojem a Středem. Vztahy absoluten ve věčnosti nemohou být vždy představeny bez zahrnutí paradoxů časového jazyka a koncepčních modelů prostoru. Ale bez ohledu na jakékoliv zmatek, týkající se původu Sedmi Absoluten Nekonečnosti, je jak faktem, tak i pravdou, že všechna realita je založena na jejich věčné existenci a nekonečnosti jejich vztahů.
105:4.1 (1157.2) Filozofové vesmíru považují věčnou existenci JÁ JSEM za prvotní zdroj celé reality. A současně s tím předpokládají samo-rozčlenění JÁ JSEM do primárních samovztahů─sedmi aspektů nekonečnosti. A souběžně s touto domněnkou přichází třetí předpoklad─objevení se věčnosti Sedmi Absoluten Nekonečnosti a zvěčnění dvojitého spojení sedmi aspektů JÁ JSEM a těchto sedmi Absoluten.
105:4.2 (1157.3) Takto se samo-zjevení JÁ JSEM rozvíjí od statického „já“ přes samo-rozčlenění a samovztah k absolutním vztahům, vztahům se samo-vyplynulými Absolutny. Timto se objevuje dvojitost ve věčném spojení Sedmi Absoluten Nekonečnosti se sedmidílnou nekonečností samo-rozčleněných aspektů samo-zjevujícího se JÁ JSEM. Tyto dvojité vztahy, které se zvěčňují ve vztahu k vesmíru jako sedm Absoluten, zvěčňují výchozí základy pro celou vesmírnou realitu.
105:4.3 (1157.4) Několikrát bylo řečeno, že jednota plodí dvojitost, že dvojitost plodí trojjedinost a že trojjedinost je věčným předchůdcem všech věcí. Skutečně existují tři velké typy prvotních vztahů a ty jsou:
105:4.4 (1157.5) 1. Vztahy jednoty. Vztahy, existující uvnitř JÁ JSEM, jehož jednota je z toho vnímána jako trojdílná a pak jako sedmidílné samo-rozčlenění.
105:4.5 (1157.6) 2. Vztahy dvojitosti. Vztahy, existující mezi JÁ JSEM jako sedmidílným a Sedmi Absolutny Nekonečnosti.
105:4.6 (1157.7) 3. Vztahy trojjedinosti. Odtud vycházejí funkční spojení Sedmi Absoluten Nekonečnosti.
105:4.7 (1157.8) Vztahy trojjedinosti vznikají ze základů dvojitosti kvůli nevyhnutelnosti vzájemných vztahů Absoluten. Takové trojjediné vztahy zvěčňují potenciál celé reality; obsahují jak zbožštěnou, tak i nezbožštěnou realitu.
105:4.8 (1157.9) JÁ JSEM je neomezená nekonečnost jako jednota. Dvojitosti zvěčňují základy reality. Trojjedinosti vedou k realizaci nekonečnosti jako vesmírné funkci.
105:4.9 (1157.10) Předexistenční se stává existenčním v sedmi Absolutnech a existenční se stává funkčním v trojjedinostech─základní spojení Absoluten. A současně se zvěčněním trojjediností je připravena vesmírná scéna─existují potenciály a jsou přítomny hodnoty─a úplnost věčnosti je svědkem rozrůznění kosmické energie, rozšiřování Rajského ducha a obdarování myslí, společně s poskytnutím osobnosti, v důsledku čehož všechny tyto odvozeniny Božstva a Ráje se sjednotí ve zkušenosti na úrovni tvora a jinými metodami na vyšších úrovních.
105:5.1 (1158.1) Tak, jak původní rozčlenění JÁ JSEM musí vycházet z vnitřní a soběstačné vůle, tak také rozšíření konečné reality musí být připsáno volním činům Rajského Božstva a důsledkovým adaptacím funkčních trojjediností.
105:5.2 (1158.2) Před zbožštěním konečnosti by se zdálo, že všechno rozrůznění reality se odehrálo na absolutních úrovních; ale volní čin, rozšiřující konečnou realitu, znamená také omezení absolutnosti a předpokládá vznik vztažných podstat.
105:5.3 (1158.3) Ačkoliv předkládáme naše vyprávění jako posloupné události a popisujeme historické objevení se konečného jako přímou odvozeninu absolutního, mělo by se brát v úvahu to, že transcendentální existovalo jak před, tak i po všem, co je konečné. Ve vztahu ke konečnému jsou transcendentální meze jak příčinami, tak i završeními.
105:5.4 (1158.4) Možnost konečného je obsažena v Nekonečném, ale přeměna možnosti do pravděpodobnosti a nevyhnutelnosti musí být připsána samo-existující svobodné vůli Prvotního Zdroje a Středu, aktivujícího všechna trojdílná spojení. Pouze nekonečnost vůle Otce může tak uzpůsobit absolutní úroveň bytí, aby vedla ke vzniku mezního, nebo vytvořit konečné.
105:5.5 (1158.5) S objevením se relativní a podmíněné reality vzniká nový cyklus reality─cyklus růstu─velkolepý sestup z vrcholů nekonečnosti do oblasti konečného, který navěky směřuje do středu k Ráji a Božstvu, neustále hledajíc ty vysoké cíle, odpovídající svému nekonečnému zdroji.
105:5.6 (1158.6) Tyto nepředstavitelné procesy značí začátek historie vesmíru, značí vznik samotného času. Pro tvora začátek konečnosti je vznikem reality; z pozice mysli tvora neexistuje před vznikem konečného žádná představitelná skutečnost. Tato nová objevující se konečná realita existuje ve dvou původních fázích:
105:5.7 (1158.7) 1. Primární maxima─nejvyšší dokonalá realita, havonský typ vesmíru a vytvořených tvorů.
105:5.8 (1158.8) 2. Druhotná maxima─nejvýše zdokonalená reality, supervesmírný typ vytvořených tvorů a tvoření.
105:5.9 (1158.9) A tak jsou potom dva původní typy projevu: konstitutivně dokonalý a evolučně zdokonalený. Ty dva jsou sladěny ve vztazích věčnosti, ale v mezích času jsou zdánlivě rozdílní. Factor času znamená růst pro to, co roste; sekundární koneční rostou; proto, to, co roste, se musí jevit v čase jako nedokončené. Ale tyto rozdílnosti, které jsou tak důležité pro tuto stranu Ráje, neexistují ve věčnosti.
105:5.10 (1158.10) My mluvíme o dokonalém a zdokonaleném jako o primárních a sekundárních maximech, ale existuje ještě jiný typ: v důsledku trinitarizování a dalších vztahů mezi primárními a sekundárními vznikají terciární maxima─věci, významy a hodnoty, které nejsou ani dokonalé, ani zdokonalené a přesto jsou sladěny s oběma původními faktory.
105:6.1 (1159.1) Celé rozšíření konečných existencí představuje přechod od potenciálního k aktuálnímu v rámci absolutních asociací funkční nekonečnosti. Z mnohých důsledků tvořivého aktualizování konečného je možno uvést čtyři:
105:6.2 (1159.2) 1. Reakce božstva─vznik tří úrovní empirické svrchovanosti: skutečnost svrchovanosti osobního ducha v Havoně, potenciální svrchovanost osobní moci v budoucím velkém vesmíru a schopnost pro určitou neznámou funkci empirické mysli, působící na některé úrovni svrchovanosti v budoucím hlavním vesmíru.
105:6.3 (1159.3) 2. Reakce vesmíru obsahuje aktivaci stavitelských plánů pro vytvoření prostorové úrovně supervesmírů a tato evoluce stále pokračuje po celou dobu organizování sedmi supervesmírů.
105:6.4 (1159.4) 3. Důsledky ve sféře tvorů. Následkem rozšíření konečné reality byl vznik dokonalých bytostí, řádu věčných obyvatel Havony, a zdokonalených vzestupných evolučních bytostí ze sedmi supervesmírů. Ale dosažení dokonalosti v evoluční (tvořivě-časové) zkušenosti předpokládá, že výchozím bodem je něco jiného, než dokonalost. Tak se v evolučních tvořeních objevuje nedokonalost. A to je zdroj potenciálního zla. Nepřizpůsobivost, nesoulad a konflikt─to všechno jsou věci, které provázejí evoluční růst, od fyzických vesmírů po individuální tvory.
105:6.5 (1159.5) 4. Reakce božskosti na nedokonalost, tkvící v časovém prodlení evoluce je odkryta v kompenzující přítomnosti Boha Sedmidílného a pomocí jeho činností je zdokonalující spojeno jak s dokonalým, tak i se zdokonaleným. Tato časová prodleva je neoddělitelná od evoluce, která je tvořivostí v čase. Kvůli tomu a také kvůli dalším příčinám je všemocná energie Nejvyššího založena na úspěších božskosti Boha Sedmidílného. Toto časové prodlení umožňuje tvorům účastnit se božského tvoření─dává možnost osobitým tvorům stát se partnery Božstva v dosažení maximálního rozvoje. Také materiální rozum smrtelného tvora se takto stává partnerem božského Ladiče v uskutečňování dvojitosti nesmrtelné duše. Bůh Sedmidílný také poskytuje vyrovnávací metody pro empirická omezení vrozené dokonalosti, stejně tak jako kompenzuje omezení, spojená s nedokonalostí před vzestupem.
105:7.1 (1159.6) Transcendentální podstaty jsou subnekonečné a subabsolutní, ale jeví se jako nadkonečnými a nad úrovní tvorů. Transcendentální podstaty vznikají jako integrující úroveň, slaďující nadhodnoty absoluten s maximálními hodnotami konečného. Z pohledu tvora, to, co je transcendentální, vypadá, že vzniklo jako důsledek konečného; z pohledu věčnosti, jako předpoklad konečného; a jsou takoví, kdo považují transcendentální za „před-odezvu“ konečného.
105:7.2 (1159.7) To, co je transcendentální není nutně nerozvojové, ale v konečném smyslu je nadevoluční; není ani neempirické, ale je to nadzkušenost, která jako taková je smysluplná tvorům. Nejlepším vysvětlením takového paradoxu je pravděpodobně dokonalost středního vesmíru: on je stěží absolutním, pouze sám Ostrov Ráj je opravdově absolutní v „materializovaném“ smyslu. To není ani konečné evoluční tvoření, ani sedm supervesmírů. Havona je věčná, ale není neměnná ve smyslu, že v tomto vesmíru je možný růst. Je obydlena tvory (původem z Havony), kteří nebyli ve skutečnosti nikdy stvořeni, protože existují věčně. Proto Havona zobrazuje něco, co není přesně konečné a ani ještě absolutní. Havona ještě působí jako ochranný pás mezi absolutním Rájem a konečnými tvořeními, což je ilustrací ještě další funkce transcendentálních podstat. Ale samotná Havona není transcendentální─je to Havona.
105:7.3 (1160.1) Tak, jak je Nejvyšší spojen s konečným, tak je Největší ztotožněn s transcendentálním. Ale ačkoliv my takto porovnáváme Nejvyšší a Největší, rozdíl mezi nimi je poněkud větší než stupeň; ten rozdíl je také záležitostí schopnosti. Největší je něco víc než nad-Nejvyšší, promítnutý na transcendentální úrovni. Největší je toto všechno a ještě víc: Největší je vznikání nových realit Božstva, vymezení nových fází toho, co bylo předtím nevymezeno.
105:7.4 (1160.2) Mezi těmi realitami, které vytvářejí spojitost s transcendentálními úrovněmi jsou tyto následující reality:
105:7.5 (1160.3) 1. Božská přítomnost Největšího.
105:7.6 (1160.4) 2. Koncepce hlavního vesmíru.
105:7.7 (1160.5) 3. Architekti Hlavního Vesmíru.
105:7.8 (1160.6) 4. Dva řády Rajských organizátorů sil.
105:7.9 (1160.7) 5. Určité úpravy v potenciálu prostoru.
105:7.10 (1160.8) 6. Určité hodnoty ducha.
105:7.11 (1160.9) 7. Určité významy mysli.
105:7.12 (1160.10) 8. Absonitní vlastnosti a reality.
105:7.13 (1160.11) 9. Všemohoucnost, vševědoucnost a všudypřítomnost.
105:7.14 (1160.12) 10. Prostor.
105:7.15 (1160.13) Vesmír, ve kterém my nyní žijeme, si je možno představit jako existující konečné, transcendentální a absolutní úrovně. Toto je kosmická scéna, na které se odehrává nekonečné drama osobitých výkonů a energetických přeměn.
105:7.16 (1160.14) A všechny tyto mnohačetné reality jsou sjednoceny absolutně sedmi trojjedinostmi, funkčně Architekty Hlavního Vesmíru a vzájemně Sedmi Hlavními Duchy, podnejvyššími koordinátory božskosti Boha Sedmidílného.
105:7.17 (1160.15) Bůh Sedmidílný představuje odkrytí osobnosti a božskosti Vesmírného Otce tvorům jak maximálního, tak pod-maximálního statusu, ale existují ještě jiné sedmidílné vztahy Prvotního Zdroje a Středu, které nenáleží do projevu božské duchovní péče Boha, který je duch.
105:7.18 (1160.16) Ve věčnosti minulosti síly Absoluten, duchové Božstev a osobnosti Bohů, se daly do pohybu v odpověď na původní osobní projev vůle samo-existující osobní vůle. V této vesmírné epoše jsme svědky úžasných důsledků rozsáhlého kosmického panoráma subabsolutních projevů neomezených potenciálů všech těchto realit. A je zcela pravděpodobné, že pokračující rozrůzňování původní reality Prvotního Zdroje a Středu může pokračovat vpřed a ven epochu za epochou, pronikat dál a dál do vzdálených a nepředstavitelných rozloh absolutní nekonečnosti.
105:7.19 (1161.1) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 106
106:0.1 (1162.1) NESTAČÍ, aby vzestupný smrtelník měl vědět něco o vztazích Božstva k původu a projevům kosmické reality; měl by také pochopit něco o vztazích existujících mezi ním samým a početnými úrovněmi existencionálních a empirických realit, o potenciálních a aktuálních realitách. Pozemská orientace člověka, jeho kosmický vhled a jeho duchovní směřování jsou plně rozšířeny lepším pochopením vesmírných realit a metod jejich vzájemného propojení, splynutí a sjednocení.
106:0.2 (1162.2) Současný velký vesmír a vznikající hlavní vesmír jsou vytvořeny z mnoha forem a fází reality, které střídavě existují na několika úrovních funkční aktivity. Tyto existující a skryté podstaty byly zmíněny v předešlých kapitolách a pro lepší chápání jsou nyní seskupeny do následujících kategorií:
106:0.3 (1162.3) 1. Nedokončené konečné podstaty. Toto je nynější status vzestupných tvorů velkého vesmíru, nynější status smrtelníků Urantie. Tato úroveň zahrnuje existenci tvorů─od planetárních lidských bytostí k tvorům, dosahujících svého předurčení, ale ne včetně nich. Vztahuje se k vesmírům─od prvotních fyzických začátků k ustálení ve světle a životě, ale ne včetně něho. Tato úroveň vytváří současné hranice tvořivé aktivity v čase a prostoru. Jeví se, jakoby se pohybovala směrem ven od Ráje, proto ukončení nynější vesmírné epochy, která bude svědkem jak velký vesmír dosáhne světlo a život, bude také a nepochybně svědkem objevení se určitého nového druhu rozvojového růstu na první vnější úrovni prostoru.
106:0.4 (1162.4) 2. Maximální konečné podstaty. Toto je současný status všech empirických tvorů, kteří dosáhli svého určení─určení, jak je odhaleno v rozsahu nynější vesmírné epochy. Také vesmíry mohou dosáhnout maximálního statusu a to, jak fyzického, tak i duchovního. Ale termín „maximum“ je sám o sobě relativní termín─maximum ve vztahu k čemu? A to, co je maximální, zdánlivě konečné, v současné vesmírné epoše může být pouze reálným začátkem z pohledu budoucích epoch. Některá stadia Havony se očividně řadí k maximálního typu.
106:0.5 (1162.5) 3. Transcendentální podstaty. Tato nadkonečná úroveň (apriorní) následuje po konečném rozvoji. Předpokládá předkonečné původy začátků a postkonečný význam všech zjevných konečných završeních, nebo osudů. Většina systému Ráj-Havona se jeví, že je transcendentálního typu.
106:0.6 (1162.6) 4. Mezní podstaty. Tato úroveň zahrnuje to, co je významné pro hlavní vesmír a hraničí s osudovou úrovní dokončeného hlavního vesmíru. Ráj-Havona (především okruh světů Otce) má v mnoho ohledech mezní význam.
106:0.7 (1163.1) 5. Koabsolutna. Tato úroveň předpokládá projekci empirických podstat na oblast tvořivého projevu nadhlavního vesmíru.
106:0.8 (1163.2) 6. Absolutna. Tato úroveň znamená věčnou přítomnost sedmi existenciálních Absoluten. Může také zahrnovat nějaký stupeň asociativního empirického dosažení, ale my nerozumíme jakým způsobem, snad prostřednictvím kontaktního potenciálu osobnosti.
106:0.9 (1163.3) 7. Nekonečnost. Tato úroveň je před-existenciální a post-existenciální. Nepodmíněná jednota nekonečnosti je hypotetická realita před všemi začátky a po završení všech osudů.
106:0.10 (1163.4) Tyto úrovně reality jsou vhodnou kompromisní symbolizací pro současnou vesmírnou epochu a pro pohled smrtelníka. Je celá řada jiných způsobů jak se dívat na realitu z jiného, než smrtelného pohledu a z hlediska jiných vesmírných epoch. Tudíž, je nutno připustit, že zde představované koncepce jsou naprosto relativní, relativní ve smyslu, že jsou podmíněny a limitovány následujícími faktory:
106:0.11 (1163.5) 1. Omezeností smrtelného jazyka.
106:0.12 (1163.6) 2. Omezeností smrtelné mysli.
106:0.13 (1163.7) 3. Omezeným rozvojem sedmi supervesmírů.
106:0.14 (1163.8) 4. Vaší neznalostí šesti základních účelů rozvoje supervesmírů, netýkajících se vzestupu smrtelníků k Ráji.
106:0.15 (1163.9) 5. Vaší neschopností pochopit dokonce jen částečně věčnou perspektivu.
106:0.16 (1163.10) 6. Nemožnost popsání kosmické evoluce a osudu ve vztahu ke všem vesmírným epochám, ne pouze ve vztahu k současné epoše evolučního rozvíjení sedmi supervesmírů.
106:0.17 (1163.11) 7. Neschopností jakéhokoliv tvora pochopit, co vlastně znamenají před-existencionální a post-existencionální podstaty─to, co leží před začátky a po završeních.
106:0.18 (1163.12) Růst reality je podmíněn okolnostmi po sobě jdoucích vesmírných epoch. V epoše Havony neproběhla ve středním vesmíru žádná evoluční změna, ale v průběhu současných epoch supervesmírů Havona prodělává určité progresivní změny, vyvolané koordinací s evolučními supervesmíry. Sedm supervesmírů, nyní se vyvíjejících, dosáhne někdy ustálený status ve světle a životě, v této současné vesmírné epoše dosáhnou limitu svého růstu. Ale bezpochyby příští epocha, epocha první vnější vesmírné úrovně, osvobodí supervesmíry od omezeních, spojených s osudem současného věku. Naplněnost se nepřetržitě navrstvuje na dokončenost.
106:0.19 (1163.13) Taková jsou některá omezení, se kterými se setkáváme při pokusu představit jednotnou koncepci kosmického růstu věcí, významů a hodnot a jejich slučování na stále stoupajících úrovních reality.
106:1.1 (1163.14) Primární─nebo vznikající v duchu─fáze konečné reality nacházejí okamžité vyjádření na úrovni tvorů jako dokonalé osobnosti a na úrovních vesmírů jako úplné tvoření Havony. Tímto způsobem se také projevuje empirické Božstvo v duchovní osobě Boha Nejvyššího v Havoně. Ale sekundární, evoluční, časově-a-hmotně podmíněné fáze konečnosti se kosmicky integrují pouze v důsledku růstu a dosažení. Nakonec všechny sekundární, nebo zdokonalující se konečné podstaty, dosáhnou úrovně, rovnající se primární dokonalosti, ale takový osud podléhá časové prodlevě─základní způsobilosti supervesmírů, která není geneticky obsažena ve středním vesmíru. (My víme o existenci terciárních konečných podstat, ale metoda jejich integrace zůstává ještě neodhalena.)
106:1.2 (1164.1) Toto časové zpoždění, tato překážka pro dosažení dokonalosti, umožňuje tvorovi účast v evolučním růstu. Tímto způsobem to dává možnost tvorovi vstoupit do partnerství s Tvořitelem v evoluci sebe samého. A v průběhu těchto obdobích zvětšujícího se růstu neúplné se slaďuje s dokonalým prostřednictvím pomoci Boha Sedmidílného.
106:1.3 (1164.2) Existence Boha Sedmidílného naznačuje, že Rajské Božstvo uznává hranice času v evolučních vesmírech prostoru. Bez ohledu na vzdálenost od Ráje, nebo jak hluboko v prostoru má původ materiální osobnost mající potenciál věčného života, tam bude přítomen Bůh Sedmidílný se svojí láskyplnou a soucitnou službou pravdě, kráse a laskavosti na pomoc takovému nedokonalému, lopotícímu se evolučnímu tvorovi. Božská péče Sedmidílného proniká ke středu skrze Věčného Syna k Rajskému Otci a vně skrze Věčně Moudré k vesmírným Otcům─Synům Tvořitelům.
106:1.4 (1164.3) Protože člověk je osobitou a vzestupnou bytostí, díky duchovnímu růstu nachází osobitou a duchovní božskost Sedmidílného Božstva; ale existují jiná stadia Sedmidílného, která se netýkají rozvoje osobnosti. Božské aspekty tohoto uskupení Božstva jsou nyní začleněny do vztahu mezi Sedmi Hlavními Duchy a Společným Činitelem, ale jsou předurčeny být navěky sjednoceny ve vznikající osobnosti Nejvyšší Bytosti. Ostatní stadia Sedmidílného Božstva jsou různě začleněna do současné vesmírné epochy, ale jsou také předurčena ke sjednocení v Nejvyšším. Sedmidílný, ve všech svých aspektech, je zdrojem relativní jednoty funkční reality nynějšího velkého vesmíru.
106:2.1 (1164.4) Tak, jak Bůh Sedmidílný funkčně koordinuje konečnou evoluci, tak Nejvyšší Bytost v průběhu času slouží k dosažení předurčení. Nejvyšší Bytost je kulminací evoluce velkého vesmíru v božstvu─fyzickou evolucí kolem duchovního jádra a eventuální nadvládou duchovního jádra nad kroužícími a vířícími sférami fyzické evoluce. A to všechno probíhá v souladu s nařízeními osobnosti: Rajské osobnosti v nejvyšším smyslu, osobnosti Tvořitele ve vesmírném smyslu, smrtelné osobnosti v lidském smyslu, osobnosti Nejvyššího v kulminujícím, nebo empiricky shrnujícím smyslu.
106:2.2 (1164.5) Koncepce Nejvyššího musí poskytovat podmínky pro rozlišování duchovní osobnosti, evoluční síly a sloučení energie a osobnosti─spojení evoluční síly s duchovní osobností a podřízení se jí.
106:2.3 (1164.6) V konečném součtu, duch přichází z Ráje přes Havonu. Energie-hmota se zjevně vyvíjí v hlubinách prostoru a je upravena v sílu dětmi Nekonečného Ducha ve spojení s Božími Syny Tvořiteli. A to všechno je empirické; je to proces v čase a prostoru, zahrnující široký okruh živých bytostí, včetně jak božských Tvořitelů, tak i evolučních tvorů. Ovládání síly božskými Tvořiteli ve velkém vesmíru se pomalu rozšiřuje tak, aby zahrnula ustalující se a stabilizující se časově-prostorová evoluční tvoření, což je rozkvětem empirické síly Boha Sedmidílného. Obsahuje celou škálu božského dosažení v čase a prostoru, od poskytnutí Ladičů Vesmírným Otcem k poskytnutí Rajských Synů. Je to síla nabytá, síla vyjádřená, síla empirická; stojí v protikladu věčné síle, bezmezné síle, existenciální síle Rajských Božstev.
106:2.4 (1165.1) Tato empirická energie, vyplývající z božských dosaženích Boha Sedmidílného, sama projevuje soudržné vlastnosti božskosti tím, že slučuje─shrnuje─jako všemocná energie dosažené empirické dokonalosti vyvíjejících se tvořeních. A tato všemocná energie naopak nachází duchovně-osobní soudržnost na řídící sféře vnějšího pásma světů Havony ve spojení s duchovní osobností Havony, představenou přítomností Boha Nejvyššího. Tak empirické Božstvo dosahuje vrcholu dlouhého evolučního boje, investujíc energetický plod času a prostoru s duchovní přítomností a božskou osobností, přebývající ve středním vesmíru.
106:2.5 (1165.2) Tak Nejvyšší Bytost nakonec dosáhne toho, že obsáhne naprosto všechno, co se vyvíjí v čase a prostoru a současně těmito vlastnostmi vybavuje duchovní osobnost. Vzhledem k tomu, že tvorové, a rovněž smrtelníci, jsou osobitými účastníky těchto velkolepých procesů, tak také s určitostí, jako opravdové děti takového evolučního Božstva, nabudou schopnost poznat a vnímat Nejvyšší Bytost.
106:2.6 (1165.3) Michael Nebadonský je jako Rajský Otec, protože sdílí jeho Rajskou dokonalost; také evoluční smrtelníci se časem budou podobat Nejvyššímu, neboť budou opravdově sdílet jeho evoluční dokonalost.
106:2.7 (1165.4) Bůh Nejvyšší je empirický; proto je naprosto poznatelný. Existenciální reality sedmi Absoluten nejsou vnímatelné skrze poznání; pouze osobnostní reality Otce, Syna a Ducha mohou být pochopeny osobností konečného tvora prostřednictvím modlitby a úcty.
106:2.8 (1165.5) Při završení sloučení energie a osobnosti Nejvyšší Bytosti se sjednotí všechny absolutnosti několika trojitých spojenectvích, která se takto mohou sjednotit, a tato velkolepá osobnost evoluce bude empiricky dosažitelná a pochopitelná všemi konečnými osobnostmi. Když vzestupní tvorové dosáhnou požadovaného sedmého stadia duchovní existence, tak poznají nový význam-hodnotu absolutnosti a nekonečnosti trojitých spojenectvích, tak jak jsou odhalena na subabsolutních úrovních v Nejvyšší Bytosti, která je poznatelná. Ale dosažení těchto stadiích maximálního rozvoje pravděpodobně počká na koordinované ustálení celého velkého vesmíru ve světle a životě.
106:3.1 (1165.6) Absonitní architekti připraví záměr; Nejvyšší Tvořitelé ho uvedou v život; Nejvyšší Bytost ho završí v celé plnosti tak, jak byl vytvořen v čase Nejvyššími Tvořiteli a naplánován v prostoru Hlavními Architekty.
106:3.2 (1165.7) V průběhu současné vesmírné epochy je administrativní koordinace hlavního vesmíru funkcí Architektů Hlavního Vesmíru. Ale objevení se Všemocného-Nejvyššího při zakončení současné vesmírné epochy bude znamenat, že evoluční koneční tvorové dosáhli prvního stadia empirického předurčení. Tato událost s určitostí povede k završení funkce první empirické Trojice─spojení Nejvyšších Tvořitelů, Nejvyšší Bytosti a Architektů Hlavního Vesmíru. Tato Trojice má před sebou poslání uskutečnit další evoluční integraci hlavního vesmíru.
106:3.3 (1166.1) Rajská Trojice je skutečně nekonečná a žádná Trojice nemůže být nekonečná, jestli neobsahuje tuto prvotní Trojici. Ale prvotní Trojice je výsledkem výsadního spojení absolutních Božstev; subabsolutní bytosti nemají nic společného s tímto původním spojením. Následně vznikající a empirické Trojice přijímají také vklady osobitých tvorů. S určitostí to platí o Konečné Trojici, ve které samotná přítomnost Synů-Hlavních Tvořitelů mezi členy Trojice Nejvyšších Tvořitelů znamená souběžně přítomnost aktuální a opravdové zkušenost tvora v rámci tohoto trojného spojení.
106:3.4 (1166.2) První empirická Trojice vytváří podmínky pro skupinové dosažení konečných možností. Skupinová spojení jsou způsobilá předstihnout a také přesáhnout individuální schopnosti; a to zůstává pravdou i za konečnou úrovní. V budoucích epochách, poté, až se sedm supervesmírů ustálí ve světle a životě, Sbor Konečnosti bude bezpochyby rozšiřovat záměry Rajských Božstev tak, jak jsou vyžadovány Konečnou Trojicí a skrze energii a osobnost, sjednocených v Nejvyšší Bytosti.
106:3.5 (1166.3) Po celou dobu gigantických vesmírných procesů minulé a budoucí věčnosti my pozorujeme rozšiřování pochopitelných prvků Vesmírného Otce. My ve své filozofii předpokládáme, že jako JÁ JSEM, on prostupuje celou konečností, ale žádný tvor není schopen empiricky obsáhnout takový postulát. Jak se vesmíry rozpínají a jak se gravitace a láska rozšiřují do časově-organizovaného prostoru, my jsme schopni rozumět více a více Prvotnímu Zdroji a Středu. Sledujeme působení gravitace, pronikající prostorovou přítomností Neomezeného Absolutna a pozorujeme duchovní tvory, vyvíjející se a rozšiřující se v mezích božské přítomnosti Božstva Absolutního a současně jak kosmická, tak i duchovní evoluce se spojují myslí a zkušeností na konečných úrovních božstva jako Nejvyšší Bytost a slaďují se na transcendentálních úrovních jako Konečná Trojice.
106:4.1 (1166.4) Rajská Trojice nepochybně vykonává koordinační činnost v nejvyšším smyslu, ale působí v této souvislosti jako samo-způsobilé absolutno; empirická Konečná Trojice koordinuje transcendentální jako transcendentální podstatu. Ve věčné budoucnosti tato empirická Trojice bude, prostřednictvím rozšiřující se jednoty, dále aktivovat vznikající přítomnost Konečného Božstva.
106:4.2 (1166.5) Zatímco určením Konečné Trojice je koordinovat hlavní tvoření, Bůh Konečný je transcendentální spojení energie a osobnosti, řídící celý hlavní vesmír. Dokončené vznikání Nekonečného označuje završení hlavního tvoření a znamená úplný vývin tohoto transcendentálního Božstva.
106:4.3 (1166.6) K jakým změnám dojde po úplném vývinu Nekonečného my nevíme. Ale, tak, jak je Nejvyšší nyní duchovně a osobně přítomen v Havoně, tak je tam také přítomen Nekonečný, ale v absonitním a nadosobním smyslu. Byli jste informováni o existenci Stanovených Místodržitelů Nekonečného, ačkoliv jste nebyli informováni o jejich současném pobytu, nebo funkci.
106:4.4 (1167.1) Ale bez ohledu na administrativní důsledky, provázející vývin Konečného Božstva, osobní hodnoty jeho transcendentální božskosti budou empiricky dosažitelné všemi osobnostmi, které se zúčastnily aktualizace této úrovně Božstva. Překročení omezeného může pouze vést k dosažení konečného. Bůh Konečný existuje za hranicemi času a prostoru, ale je nicméně subabsolutním, bez ohledu na skryté schopnosti pro funkční spojení s absolutny.
106:5.1 (1167.2) Konečný je vrcholem transcendentální reality stejně tak, jak je Nejvyšší vyvrcholením evolučně-empirické reality. A faktické objevení se těchto dvou empirických Božstev pokládá základy pro druhou empirickou Trojici. Je to Absolutní Trojice, spojení Boha Nejvyššího, Boha Konečného a neodhaleného Vykonavatele Vesmírného Osudu. A tato Trojice má teoretickou schopnost aktivovat Absolutna potenciálnosti─Božstvo Absolutní, Univerzální Absolutno a Neomezené Absolutno. Ale završení formace této Absolutní Trojice může nastat pouze po dokončené evoluci celého hlavního vesmíru, od Havony po čtvrtou nejvzdálenější úroveň prostoru.
106:5.2 (1167.3) Je zapotřebí objasnit, že tyto empirické Trojice jsou souvztažné nejenom k osobitým vlastnostem empirické Božskosti, ale také ke všem jiným neosobitým vlastnostem, které charakterizují jejich dosaženou jednotu Božstva. Přestože tato prezentace pojednává především o osobních aspektech sjednocení kosmu, je nicméně pravda, že neosobní aspekty vesmíru vesmírů jsou podobně předurčeny podstoupit sjednocení, tak jak je znázorněno slučováním energie a osobnosti, probíhající v současné době ve spojitosti s evolucí Nejvyšší Bytosti. Duchovně-osobité vlastnosti Nejvyššího jsou neoddělitelné od energetických předností Všemohoucího a oba jsou doplňováni neznámým potenciálem mysli Nejvyššího. A také nemůže Bůh Konečný být brán jako osoba bez ohledu na neosobité aspekty Konečného Božstva. Na absolutní úrovni je Božstvo Absolutní a Neomezená Absolutna neoddělitelná a nerozeznatelná v přítomnosti Univerzálního Absolutna.
106:5.3 (1167.4) Trojice nejsou samy o sobě osobité, ale ani nejsou protikladem osobnosti. Ony ji spíše obsahují a slaďují ji, v kolektivním smyslu, s neosobními funkcemi. Trojice jsou proto vždy božskou realitou, ale nikdy osobitou realitou. Osobní aspekty trojice jsou obsaženy v její individuálních členech a jako individuální osoby tyto aspekty trojice se neprojevují. Jsou trojicí pouze kolektivně; a takový kolektiv je trojice. Ale trojice vždy zahrnuje všechno božstvo; jednota trojice je jednota božstva.
106:5.4 (1167.5) Tři Absolutna─Božstvo Absolutní, Univerzální Absolutno a Neomezené Absolutno─nejsou trojice, protože nejsou všechna božstvem. Pouze zbožštěná podstata se může stát trojicí; všechna ostatní spojení jsou trojjedinosti a trojitá spojenectví.
106:6.1 (1167.6) Současný potenciál hlavního vesmíru je stěží absolutním, ačkoliv může být docela blízko konečnému a my se domníváme, že je nemožné dosáhnout plného rozkrytí absolutních významů-hodnot v rámci subabsolutního kosmu. Proto se setkáváme se značnými potížemi předpokládat celkové vyjádření bezmezných možností tří Absoluten, nebo si představit empirické ztělesnění Boha Absolutního na zatím ještě neosobní úrovni Božstva Absolutního.
106:6.2 (1168.1) Prostorová aréna hlavního vesmíru se jeví jako dostatečná pro aktualizaci Nejvyšší Bytosti, pro formování a plné působení Konečné Trojice, pro vznikání Boha Konečného a také pro počátek Absolutní Trojice. Ale naše koncepce, týkající se plného působení této druhé empirické Trojice, patrně naznačuje něco také za hranicemi široko se rozšiřujícího hlavního vesmíru.
106:6.3 (1168.2) Jestliže předpokládáme existenci nekonečného kosmu─nějakého bezmezného kosmu za hranicemi hlavního vesmíru─a jestliže si představujeme, že závěrečné vývoje Absolutní Trojice se odehrají na takovém nadkonečném stupni působení, potom je možno se domnívat, že plnohodnotná činnost Absolutní Trojice dosáhne konečného vyjádření v tvořeních nekonečnosti a uskuteční absolutní aktualizace všech potenciálů. Integrace a spojení neustále se zvětšujících segmentů reality se přiblíží k absolutnosti statusu úměrně k začlenění celé reality do takto spojených segmentů.
106:6.4 (1168.3) Řečeno jinými slovy: Absolutní Trojice, jak její jméno naznačuje, je opravdu absolutní v součtové funkci. My nevíme, jakým způsobem může absolutní funkce dosáhnout úplného vyjádření na vymezeném, limitovaném či jinak omezeném základě. Proto se musíme domnívat, že jakákoliv taková souhrnná funkce bude (potenciálně) nepodmíněná. A z toho by mohlo také vyplývat, že nepodmíněné bude také neomezené, alespoň z kvalitativního hlediska, ačkoliv si tak už nejsme jisti o kvantitativních vztazích.
106:6.5 (1168.4) Nicméně, toto víme určitě: zatímco existenciální Rajská Trojice je nekonečná a zatímco empirická Konečná Trojice je subnekonečná, Absolutní Trojici nelze tak snadno zařadit. Ačkoliv je svým původem a složením empirická, rozhodně zasahuje do oblasti existenciálních Absoluten potenciálnosti.
106:6.6 (1168.5) Přestože je stěží prospěšné pro lidskou mysl usilovat o pochopení takových vzdálených a nadlidských koncepcí, chtěli bychom naznačit, že na věčné působení Absolutní Trojice je možno pohlížet jako na vyvrcholení v rámci určitého empirismu Absoluten potenciálnosti. Toto by se jevilo jako rozumný úsudek ve vztahu k Univerzálnímu Absolutnu, ne-li k Neomezenému Absolutnu; alespoň víme, že Univerzální Absolutno není pouze statické a potenciální, ale také asociativní v tom plném smyslu, ve kterém se tato slova vztahují k Božstvu. Ale ve vztahu k představitelným hodnotám božskosti a osobnosti tyto domnělé události naznačují ztělesnění Božstva Absolutního a objevení se těch nadosobních hodnot a ultraosobních významů, tkvících v dokončenosti osobnosti Boha Absolutního─třetího a posledního z empirických Božstev.
106:7.1 (1168.6) Některé potíže při formování koncepcí integrace nekonečné reality spočívají ve skutečnosti, že všechny takové ideje obsahují něco z konečnosti univerzálního rozvoje─určitý druh empirické realizace všeho, co mohlo kdy být. A je nemyslitelné, aby kvantitativní nekonečnost se někdy mohla plně realizovat v konečnosti. Vždy musí zůstat neprozkoumané možnosti ve třech potenciálních Absolutnech, které nemůže žádná kvantita empirického rozvoje nikdy vyčerpat. Samotná věčnost, i když je absolutní, není víc než absolutno.
106:7.2 (1169.1) Také hypotetická koncepce konečné integrace je neoddělitelná od dosažení nepodmíněné věčnosti a je proto prakticky nerealizovatelná v nějaké představitelné budoucnosti.
106:7.3 (1169.2) Osud je ustanoven úmyslným činem Božstev, která tvoří Rajskou Trojici; osud je ustanoven v nesmírné rozlehlosti tří velkých potenciálů, jejichž absolutnost obsahuje možnosti pro veškerý budoucí rozvoj; osud je pravděpodobně uskutečněn Vykonavatelem Vesmírného Osudu a tento čin má pravděpodobně něco společného s Bohem Nejvyšším a Bohem Konečným v Absolutní Trojici. Každý empirický osud může být alespoň částečně pochopen tvory, prožívající zkušenosti; ale osud, který zasahuje do oblasti nekonečných existenciálních podstat, je těžko pochopitelný. Konečnost osudu je existenciálně-empirické dosažení, které očividně zahrnuje Božstvo Absolutní. Ale Božstvo Absolutní je ve věčném vztahu s Neomezeným Absolutnem díky Univerzálnímu Absolutnu. A tato tři Absolutna, empirická ve svých možnostech, jsou vlastně existenciální a navíc, protože jsou bezmezná, nadčasová, nadprostorová, neohraničená a bezměrná─jsou opravdu nekonečná.
106:7.4 (1169.3) Nicméně, nepravděpodobnost dosažení cíle nebrání filozofickému teoretizování o takových hypotetických osudech. Aktualizace Božstva Absolutního jako dosažitelného absolutního Boha může být prakticky nerealizovatelná; přesto takové dosažení konečnosti zůstává teoretickou možností. Účast Neomezeného Absolutna v nějakém nepředstavitelném nekonečném kosmu může být nezměrně vzdálená v budoucnosti bezkonečné věčnosti, ale taková hypotéza je nicméně oprávněná. Smrtelníci, morontiální bytosti, duchové, koneční, Transcendentálové a další, společně se samotnými vesmíry a všemi ostatními aspekty reality, mají určitě potenciálně konečný osud, který má absolutní hodnotu; ale my pochybuje, že nějaká bytost vesmíru kdy plně dosáhne všech aspektů takového osudu.
106:7.5 (1169.4) Bez ohledu na to, jak moc můžete růst ve vnímání Otce, vaše mysl bude vždy rozpolcena neodkrytou nekonečností Otce-JÁ JSEM, neprobádanou rozlehlostí, která vždy zůstane nezměrná a nepochopitelná v průběhu všech cyklů věčnosti. Bez ohledu na to, jak hodně z Boha získáte, vždy mnohem víc z něho zůstane, aniž byste o tom měli vůbec nějaké tušení. A my věříme, že toto je stejná pravda na transcendentálních úrovních, jako v oblastech konečné existence. Hledání Boha je nekonečné!
106:7.6 (1169.5) Taková nemožnost dosáhnout Boha v konečném smyslu by žádným způsobem neměla odradit vesmírné tvory; opravdu, vy můžete dosáhnout a dosáhnete úrovní Božstva Sedmidílného, Nejvyššího a Konečného, což pro vás znamená to, co nekonečné poznávání Boha-Otce znamená pro Věčného Syna a Společného Činitele v jejich absolutním statusu věčné existence. Nikoliv útrapy tvora, ale nekonečnost Boha musí být největší jistotou, že v průběhu celé bezkonečné budoucnosti vzestupující osobnost bude mít před sebou možnosti osobního rozvoje a spojení s Božstvem, které dokonce věčnost ani nevyčerpá, ani neukončí.
106:7.7 (1169.6) Pro konečné tvory velkého vesmíru se koncepce hlavního vesmíru jeví bezmála jako nekonečná, ale absonitní architekti nepochybně vidí její spojitost s budoucím a nepředstavitelným rozvojem v rámci nekončícího JÁ JSEM. Také samotný prostor je pouze mezní podmínka─podmínka určitého vymezení v rámci relativní absolutnosti klidných zón meziprostoru.
106:7.8 (1170.1) My nepochybujeme o tom, že v nepředstavitelně vzdáleném momentu budoucí věčnosti konečného dokončení celého hlavního vesmíru se nepochybně ohlédneme zpět na jeho celou historii jako na pouhý začátek, na prosté vytvoření určitých konečných a transcendentálních základů pro ještě větší a poutavější proměny v nezmapované nekonečnosti. V takovém momentu budoucí věčnosti bude hlavní vesmír vypadat stále mladý; ve skutečnosti on bude stále mladý vzhledem k bezmezným možnostem nikdy nekončící věčnosti.
106:7.9 (1170.2) Nepravděpodobnost dosažení nekonečného osudu ani v nejmenším nebrání představám o takovém osudu; a my neváháme říci, že jestliže by se tři absolutní potenciály někdy úplně realizovaly, bylo by možné si představit konečnou integraci veškeré reality. Tato evoluční realizace je založena na dokončené aktualizaci Neomezeného Absolutna, Univerzálního Absolutna a Božstva Absolutního─tří potenciálností, jejichž spojení tvoří latenci JÁ JSEM, neuskutečněné reality věčnosti, zadržené možnosti celé budoucnosti a ještě víc.
106:7.10 (1170.3) Takové možnosti jsou však, mírně řečeno, příliš vzdálené; nicméně, my jsme přesvědčeni, že v mechanismech, osobnostech a spojeních tří Trojic objevujeme teoretickou možnost znovu sjednocení sedmi absolutních aspektů Otce-JÁ JSEM. A to nás přivádí tváří v tvář ke koncepci trojdílné Trojice, zahrnující Rajskou Trojici existenciálního statusu a dvě následně se objevši Trojice empirické podstaty a původu.
106:8.1 (1170.4) Podstatu Trojice Trojic je obtížné popsat lidské mysli; je to aktuální souhrn celistvosti empirické nekonečnosti, tak jak se projevuje v teoretické nekonečnosti realizace věčnosti. V Trojici Trojic empirické nekonečno dosahuje takové úrovně, na které se ztotožňuje s existenciálním nekonečnem a obě tvoří jeden celek v před-empirickém, před-existenciálním JÁ JSEM. Trojice Trojic je konečné vyjádření všeho, co je obsaženo v patnácti trojjedinostech a přidružených trojitých spojenectvích. Pro relativní bytosti je obtížné pochopit konečné podstaty, buď jsou existenciální, nebo empirické; proto se musí takové podstaty vždy představovat jako relativity.
106:8.2 (1170.5) Trojice Trojic existuje v několika fázích. Obsahuje možnosti, pravděpodobnosti a nevyhnutelnosti, které ohromují představivost bytostí daleko nad lidskou úrovní. Jejich dosah pravděpodobně netuší ani nebeští filozofové, protože jejich okruh působení je v trojjedinostech a trojjedinosti jsou, v konečném součtu, nezbadatelné.
106:8.3 (1170.6) Existuje počet způsobů, kterými Trojice Trojic může být popsána. My jsme zvolili tříúrovňovou koncepci:
106:8.4 (1170.7) 1. Úroveň tří Trojic.
106:8.5 (1170.8) 2. Úroveň empirického Božstva.
106:8.6 (1170.9) 3. Úroveň JÁ JSEM.
106:8.7 (1170.10) Tyto úrovně se vyznačují vzrůstající jednotností. Ve skutečnosti Trojice Trojic je první úrovní, zatímco druhá a třetí úroveň je sjednocením-odvozeninou první úrovně.
106:8.8 (1171.1) PRVNÍ ÚROVEŇ: Předpokládá se, že na této počáteční úrovni sjednocování, tři Trojice působí jako dokonale sladěná, i když vzdálená, seskupení božských osobností.
106:8.9 (1171.2) 1. Rajská Trojice, spojení tří Rajských Božstev─Otec, Syn a Duch. Je nutno si pamatovat, že Rajská Trojice znamená trojitou funkci─absolutní funkci, transcendentální funkci (Trojice Konečnosti) a výslednou funkci (Trojice Svrchovanosti). Rajská Trojice je každou z nich a jimi všemi vždy a v každém čase.
106:8.10 (1171.3) 2. Konečná Trojice. Toto je božské spojení Nejvyšších Tvořitelů, Boha Nejvyššího a Architektů Hlavního Vesmíru. Ačkoliv toto je plnohodnotné představení božských aspektů Trojice, mělo by být zmíněno, že existují jiné fáze této Trojice, které jsou však dokonale sladěny s aspekty božskosti.
106:8.11 (1171.4) 3. Absolutní Trojice─uskupení Boha Nejvyššího, Boha Konečného a Vykonavatele Vesmírného Osudu ve vztahu ke všem božským hodnotám. Některé ostatní aspekty tohoto trojného uskupení mají co do činění s jinými než božskými hodnotami v rozpínajícím se vesmíru. Ale sjednocují se s aspekty božskosti stejně, jak energetické a osobnostní aspekty empirických Božstev, nacházející se nyní v procesu empirického slučování.
106:8.12 (1171.5) Spojení těchto tří Trojic v Trojici Trojic poskytuje možnost neomezené integrace reality. Toto uskupení obsahuje v sobě příčiny, přechodnosti a důsledky; tvůrce, uskutečňovatele a dokončovatele; vzniky, existence a osudy. Partnerství Otce a Syna se stalo svazkem Syna a Ducha, potom Ducha a Nejvyššího a pak Nejvyššího a Konečného, Konečného a Absolutního a nakonec Absolutního a Nekonečného─což je završení cyklu reality. Stejným způsobem, v jiných aspektech, které nejsou tak bezprostředně spojeny s božskostí a osobností, Prvotní Velký Zdroj a Střed sám realizuje neomezenost reality kolem okruhu věčnosti; od absolutnosti samoexistence přes nekonečnost samozjevení k ukončenosti samorealizace─od absolutna existenciálních podstat k ukončenosti empirických podstat.
106:8.13 (1171.6) DRUHÁ ÚROVEŇ: Koordinace tří Trojic nezbytně vyžaduje asociativní spojení empirických Božstev, která jsou geneticky spjata s těmito Trojicemi. Podstata této druhé úrovně se někdy vykládá následujícím způsobem:
106:8.14 (1171.7) 1. Nejvyšší─božstvo, vzniklé v důsledku jednoty Rajské Trojice v empirickém vztahu s dětmi Rajských Božstev─Tvůrčích Tvořitelů. Nejvyšší Božstvo je ztělesněním završení prvního stadia konečné evoluce.
106:8.15 (1171.8) 2. Konečné─božstvo, vzniklé v důsledku uskutečněné jednoty druhé Trojice, transcendentální a absonitní zosobnění božskosti. Konečné závisí na rozdílně pohlíženou jednotu mnoha vlastností a lidské představě o této koncepci by prospělo zahrnout alespoň ty aspekty konečnosti, které se vztahují ke kontrole a řízení, jsou osobně poznatelné a intenzivně sjednocující. Ale existuje ještě mnoho dalších neodhalených aspektů vyplynuvšího Božstva. Ačkoliv Nekonečné a Nejvyšší jsou srovnatelnými, nejsou identičtí a také Konečné není pouhým rozšířením Nejvyššího.
106:8.16 (1172.1) 3. Absolutno. Existuje mnoho teorií, týkající se charakteru třetího člena druhé úrovně Trojice Trojic. Bůh Absolutní je nepochybně zapojen do tohoto spojení jako osobitý důsledek konečné funkce Absolutní Trojice, nicméně, Božstvo Absolutní je existenciální realitou, existující ve věčnosti.
106:8.17 (1172.2) Konceptuální nesnáz, týkající se tohoto třetího člena, spočívá ve skutečnosti, že připuštění takového členství opravdu předpokládá pouze jedno Absolutno. Teoreticky, jestli by taková událost nastala, byli bychom svědky empirického sjednocení tří Absoluten do jednoho. A nás učí, že v nekonečnosti a existenciálně existuje pouze jedno Absolutno. Ačkoliv je přinejmenším jasné, kdo tento třetí člen může být, často se předpokládá, že může být složen z Božstva Absolutního, Univerzálního Absolutna a Neomezeného Absolutna v nějaké formě nepředstavitelného spojení a kosmického projevu. Rozhodně by Trojice Trojic mohla stěží dosáhnout završení funkce bez úplného sjednocení tří Absoluten a tři Absolutna by se stěží mohla sjednotit bez úplné realizace všech nekonečných potenciálů.
106:8.18 (1172.3) Pravděpodobně nejmenším překroucením pravdy bude, jestliže třetí člen Trojice Trojic je chápán jako Univerzální Absolutno, za předpokladu, že tato představa vidí Univerzální Absolutno nejenom jako statické a potenciální, ale také jako asociativní. Ale my stále nechápeme vztah k tvořivým a evolučním aspektům funkce souhrnného Božstva.
106:8.19 (1172.4) I když je těžké vytvořit ucelenou představu o Trojici Trojic, kvalifikovaná představa není tak složitá. Jestli druhá úroveň Trojice Trojic je chápána v podstatě jako osobní, je potom naprosto přijatelné považovat spojení Boha Nejvyššího, Boha Konečného a Boha Absolutního jako osobní důsledek spojení osobitých Trojic, které předcházejí těmto empirickým Božstvům. My máme odvážný názor, že tato tři empirická Božstva se určitě sjednotí na druhé úrovni jako přímý následek narůstající jednoty jim předcházejících a příčinných Trojic, které tvoří první úroveň.
106:8.20 (1172.5) První úroveň se skládá ze tří Trojic; druhá úroveň existuje jako osobní spojení empirických-vyvinutých, empirických-vzniknutých a empirických-existenciálních osobností Božstev. A bez ohledu na jakékoliv konceptuální nesnáze v chápání ucelené Trojice Trojic se osobní spojení těchto tří Božstev na druhé úrovni projevuje v naší vesmírné epoše úkazem zbožštění Majestona, který byl aktualizován na této druhé úrovni Božstvem Absolutním, působícím skrze Božstvo Konečné a v odpověď na počáteční tvořivý příkaz Nejvyšší Bytosti.
106:8.21 (1172.6) TŘETÍ ÚROVEŇ: Bezvýhradná hypotéza druhé úrovně Trojice Trojic obsahuje souvztažnost každého aspektu každého druhu reality, který existoval, nebo existuje, nebo by mohl existovat v celé nekonečnosti. Nejvyšší Bytost není pouze duch, ale také mysl a síla a zkušenost. Bůh Nekonečný je toto všechno a ještě mnohem víc, zatímco ve spojené koncepci jednoty Božstva Absolutního, Univerzálního Absolutna a Neomezeného Absolutna je obsažena absolutní ukončenost realizace veškeré reality.
106:8.22 (1172.7) Ve spojení Boha Nejvyššího, Boha Konečného a dokončeného Absolutna může nastat funkční znovu sjednocení těch aspektů nekonečnosti, které byly původně segmentovány prostřednictvím JÁ JSEM a jejichž výsledkem bylo objevení se Sedmi Absoluten Nekonečnosti. Ačkoliv vesmírní filozofové toto považují za vzdálenou pravděpodobnost, my si přesto často klademe tuto otázku:jestliže by druhá úroveň Trojice Trojic měla někdy dosáhnout trojné jednoty, co by potom nastalo v důsledku takové božské jednoty? My to nevíme, ale jsme přesvědčeni, že to povede bezprostředně k realizaci JÁ JSEM jako empiricky dosažitelné podstaty. Z pohledu osobitých bytostí by to mohlo znamenat, že nepoznatelné JÁ JSEM se stalo poznatelné jako Otec-Nekonečnost. Co tyto absolutní osudy mohou znamenat z neosobního pohledu je jiná věc a taková, kterou může pravděpodobně objasnit pouze věčnost. Ale když se jako osobití tvorové díváme na tyto vzdálené eventuality, usuzujeme, že konečným osudem všech osobností je trvalé poznání Vesmírného Otce těchto osobností.
106:8.23 (1173.1) Z filozofické pohledu si myslíme, že v minulé věčnosti je jenom JÁ JSEM, kromě něho není nic. Při pohledu do budoucí věčnosti nevidíme možnost, že by se JÁ JSEM změnil jako existenciální, ale jsme nakloněni předpokladu, že dojde k rozsáhlé empirické rozdílnosti. Taková koncepce JÁ JSEM zahrnuje úplnou seberealizaci─obsahuje ty nekonečné galaxie osobností, které se o vlastní vůli staly účastníky samo-odhalení JÁ JSEM a které zůstanou věčně absolutními volními částicemi celistvosti nekonečnosti, trvalými syny absolutního Otce.
106:9.1 (1173.2) V koncepci Trojice Trojic předpokládáme možné empirické sjednocení bezmezné reality a někdy teorizujeme o tom, že k tomu všemu může dojít v krajně vzdálené věčnosti. Ale, nicméně i v této epoše dochází k aktuálnímu a současnému sjednocení nekonečnosti, tak jako ve všech minulých a budoucích vesmírných epochách; takové sjednocení je existenciální v Rajské Trojici. Sjednocení nekonečnosti jako empirické reality je neuvěřitelně vzdálené, ale nepodmíněná jednota nekonečnosti nyní vládne současnému okamžiku vesmírné existence a sjednocuje odlišnosti celé reality s existenciální velkolepostí, kterou je absolutno.
106:9.2 (1173.3) Když se koneční tvorové pokoušejí pochopit nekonečné sjednocení na úrovních konečnosti završené věčnosti, čelí tváří v tvář limitovanému intelektu, vrozeného v jejich konečných existencích. Čas, prostor a zkušenost ohraničují schopnost tvora formovat představivost; a přesto bez času, mimo prostor a s výjimkou zkušenosti žádný tvor není schopen ani omezeného pochopení vesmírné reality. Bez vnímání času by si žádný evoluční tvor nemohl uvědomovat vztahy posloupnosti. Bez vnímání prostoru by žádný tvor nemohl pochopit vztahy současnosti. Bez zkušenosti by žádný evoluční tvor nemohl dokonce existovat; pouze Sedm Absoluten Nekonečnosti skutečně přesahuje zkušenost a dokonce i ony mohou v určitých aspektech být empiričtí.
106:9.3 (1173.4) Čas, prostor a zkušenost jsou největšími pomocníky člověka pro pochopení relativní reality a současně jsou jeho nejtěžšími překážkami pro pochopení celé reality. Smrtelníci a mnoho dalších vesmírných tvorů pokládají za nutné uvažovat o potenciálech v tom smyslu, že se aktualizují v prostoru a uskutečňují v čase, ale celý tento proces je časoprostorovým jevem, ve skutečnosti neprobíhající v Ráji a věčnosti. Na absolutní úrovni neexistuje ani čas, ani prostor; všechen potenciál může být vnímán jako aktuální.
106:9.4 (1173.5) Koncepce sjednocení celé reality, buď v této současné, nebo jiné vesmírné epoše, má v podstatě dvojitý charakter: existenciální a empirický. Taková jednota je v procesu empirické realizace v Trojici Trojic, ale stupeň patrné aktualizace této trojdílné trojice je přímo úměrný úbytku omezeních a nedokonalostí reality v kosmu. Ale úplná integrace reality je bezvýhradně a věčně a existenciálně přítomna v Rajské Trojici, ve které, v tento daný vesmírný moment, je nekonečná realita absolutně sjednocena.
106:9.5 (1174.1) Paradox, vytvořený empirickými a existenciálními hledisky, je nevyhnutelný a je částečně založen na skutečnosti, že Rajská Trojice a Trojice Trojic jsou každá ve věčném vztahu, který smrtelníci mohou pouze pochopit jako časoprostorovou relativitu. Lidská představa o postupné empirické aktualizaci Trojice Trojic, z pohledu času, musí být doplněna dodatečným předpokladem o tom, že ona už je faktickou podstatou z pohledu věčnosti. Ale jak tyto dva pohledy mohou být sladěny? Konečným smrtelníkům navrhujeme přijmout pravdu o tom, že Rajská Trojice je existenciálním sjednocením nekonečnosti a že neschopnost rozpoznat aktuální přítomnost a završený projev empirické Trojice Trojic je částečně důsledkem opětovného překroucení, způsobeného následujícími faktory:
106:9.6 (1174.2) 1. Limitovaným lidským pohledem, neschopností pochopit koncepci nepodmíněné věčnosti.
106:9.7 (1174.3) 2. Nedokonalostí lidského statusu, nesmírnou vzdáleností od absolutní úrovně empirických podstat.
106:9.8 (1174.4) 3. Skutečností, že lidstvo je určeno vyvinout se na základě zkušenosti a proto musí být neodmyslitelně a přirozeně závislé na zkušenosti. Pouze Absolutno může být jak existenciální, tak i empirické.
106:9.9 (1174.5) Vesmírný Otec v Rajské Trojici je JÁ JSEM Trojice Trojic a neschopnost poznat Otce jako nekonečnost je způsobena omezeními konečného bytí. Koncepce existenciálního, osamoceného, existujícího před Trojicí a nedosažitelného JÁ JSEM a postulát empirického, existujícího po Trojici Trojic a dosažitelného JÁ JSEM jsou jednou a tou stejnou hypotézou; v Nekonečném nenastala žádná aktuální změna; všechny zjevné rozvoje jsou důsledkem zvýšených schopností pro vnímání reality a porozumění kosmu.
106:9.10 (1174.6) V konečném součtu, JÁ JSEM musí existovat před vším existenciálním a po všem empirickém. Ačkoliv takové ideje nemohou objasnit paradoxy věčnosti a nekonečnosti v lidské mysli, alespoň by měly podnítit takové konečné intelekty k novým snahám pochopit tyto nikdy nekončící otázky, otázky, které vás budou fascinovat i potom na Salvingtonu a později jimi budete uchváceni jako koneční a potom v průběhu vašich nekončících budoucích věčných cest v rozšiřujících se vesmírech.
106:9.11 (1174.7) Dříve či později si všechny vesmírné osobnosti začnou uvědomovat, že výsledným hledáním věčnosti je bezkonečné zkoumání nekonečnosti, nikdy nekončící cesta objevování, směřující do absolutnosti Prvotního Zdroje a Středu. Dříve či později si my všichni povšimneme, že celkový růst tvora je přímo úměrný ztotožňováním se s Otcem. Dospějeme k porozumění, že živá vůle Otce je věčnou propustkou k nekonečným možnostem samotné nekonečnosti. Smrtelníci si někdy uvědomí, že úspěch v hledání Nekonečného je přímo úměrný dosažení podoby Otce a že v této vesmírné epoše jsou reálnosti Otce odkryty ve vlastnostech božskosti. A tyto vlastnosti božskosti jsou získané vesmírnými tvory ze zkušenosti žít božsky a žít božsky znamená žít opravdově vůlí Boha.
106:9.12 (1175.1) Pro materiální, evoluční, konečné tvory život, založený na žití Otcovou vůlí, povede přímo k dosažení duchovního vrcholu v oblasti osobnosti a přivede takové tvory o jeden krok blíže k pochopení Otce-Nekonečného. Takový Otcův život je založen na pravdě, citlivosti ke kráse a je ovládán dobrem. Taková, Boha znalá osoba je vnitřně osvícena úctou a zevně je oddána z celého srdce službě univerzálnímu bratrství všech osobností─službě a pomoci, které jsou naplněny soucitem a motivovány láskou a současně jsou tyto životní vlastnosti sjednoceny ve vyvíjející se osobnosti na neustále vzestupujících úrovních kosmické moudrosti, seberealizace, nalézání Boha a úctě k Bohu.
106:9.13 (1175.2) [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 107
107:0.1 (1176.1) AČKOLIV Vesmírný Otec osobně pobývá v Ráji, v samém středu vesmírů, je také ve skutečnosti přítomen na světech prostoru v myslích svých nespočetných dětí času, protože v nich přebývá jako Tajemný Monitor. Věčný Otec je nekonečně daleko od svých planetárních smrtelných synů a současně je s nimi v nejtěsnějším spojení.
107:0.2 (1176.2) Ladiči jsou realitou lásky Otce, vtěleni do duší lidí; jsou opravdovým, ve smrtelné mysli vězícím, slibem věčné cesty člověka; jsou podstatou lidské zdokonalené konečné osobnosti, kterou je ona schopna tušit v čase s mírou osvojování si božské metody žít vůlí Otce, krok za krokem, skrze stoupání z vesmíru na vesmír, až opravdu dosáhne božskou přítomnost svého Rajského Otce.
107:0.3 (1176.3) Bůh, tím, že povzbuzujel člověka být dokonalý tak, jak je dokonalý on, sestoupil k němu jako Ladič, aby se stal empirickým partnerem člověka v dosažení takto stanoveného nebeského osudu. Ten fragment Boha, který pobývá v mysli člověka je absolutní a je nespornou zárukou toho, že člověk může nalézt Vesmírného Otce ve spojení s tímto božským Ladičem, který přišel od Boha, aby nalezl člověka a udělal ho synem ještě v životě v těle.
107:0.4 (1176.4) Každý smrtelník, který viděl Syna Tvořitele, viděl vesmírného Otce a ten, ve kterém přebývá božský Ladič, v tom přebývá Rajský Otec. Každý smrtelník, který vědomě či nevědomě následuje vedení svého vnitřního Ladiče, žije v souladu s vůlí Boha. Uvědomění si přítomnosti Ladiče je uvědoměním si přítomnosti Boha. Věčné splynutí Ladiče s evoluční duší člověka je faktická zkušenost věčného spojení s Bohem jako vesmírného partnera Božstva.
107:0.5 (1176.5) Je to právě Ladič, který vytváří v člověku tu neuhasitelnou touhu a nepřetržitou žádostivost být jako Bůh, dosáhnout Ráje, kde v reálné přítomnosti Božstva člověk může uctít nekonečný zdroj božského daru. Ladič je živou přítomností, která skutečně spojuje smrtelného syna s jeho Rajským Otcem a přibližuje ho blížeji a blížeji k Otci. Ladič kompenzuje, vyrovnává nesmírné vesmírné napětí, které je vytvořeno vzdáleností, oddělující člověka od Boha a také stupněm jeho neúplnosti na rozdíl od univerzality věčného Otce.
107:0.6 (1176.6) Ladič je absolutní podstata nekonečné bytosti, která je ukryta v mysli konečného tvora, podstata, která, v závislosti na volbě takového smrtelníka, je schopna časem završit toto dočasné spojení Boha a člověka a opravdu vytvořit nový druh bytosti pro nekonečnou vesmírnou službu. Ladič je božská vesmírná realita, která konkretizuje pravdu o tom, že Bůh je Otcem člověka. Ladič je neselhávající kompas člověka, který trvale a neomylně ukazuje duši směr k Bohu.
107:0.7 (1177.1) Na evolučních světech tvorové s vlastní vůlí projdou třemi všeobecnými stádii rozvoje: od příchodu Ladiče k poměrné zralosti jeho chráněnce, na Urantii k tomu dochází přibližně ve dvaceti letech─Monitory jsou někdy nazývány Měniči Myšlení; do doby dosažení věku rozvážnosti, kolem čtyřiceti let─Tajemné Monitory jsou nazývány Ladiči Myšlení; od dosažení rozvážnosti do vysvobození z těla se o nich často hovoří jako o Kontrolorech Myšlení. Tato tři stádia nejsou nikterak spojena se třemi fázemi progresu Ladiče ve zdvojování mysli a evoluce duše.
107:1.1 (1177.2) Vzhledem k tomu, že Ladiči Myšlení jsou podstatou původního Božstva, nikdo si nemůže troufat hovořit autoritativně o jejich podstatě a původu; já mohu pouze předat tradice Salvingtonu a názory Uversy; já mohu pouze vysvětlit to, jak my pohlížíme na tyto Tajemné Monitory a jejich přidružené entity v celém velkém vesmíru.
107:1.2 (1177.3) I když jsou různé názory o způsobu poskytování Ladičů Myšlení, neexistují žádné takové rozdílnosti, týkající se jejich původu; my všichni souhlasíme, že pocházejí přímo od vesmírného Otce, Prvotního Zdroje a Středu. Nejsou to vytvořené bytosti; jsou to fragmentované entity, vytvářející faktickou přítomnost nekonečného Boha. Společně s velkým množstvím jejich neodhalených společníků Ladiči jsou čistou a nesmíšenou božskostí, bezvýhradnými a plnohodnotnými částicemi Božstva; jsou od Boha a pokud se jedná o náš úsudek, oni jsou Bůh.
107:1.3 (1177.4) Co se týče začátku těchto oddělených existencí od absolutnosti Prvotního Zdroje a Středu, my nevíme nic; ani neznáme jejich počet. Víme velmi málo o jejich existenci předtím, než se objeví na planetách času, aby se usídlili v lidských myslích, ale od tohoto okamžiku jsme více či méně obeznámeni s jejich kosmickým vývojem až do završení jejich trojných osudů: dosažení osobnosti splynutím s některým vzestupným smrtelníkem; dosažení osobnosti se souhlasem Vesmírného Otce; nebo uvolnění ze známých úkolů, vykonávaných Ladiči Myšlení.
107:1.4 (1177.5) Ačkoliv to nevíme, domníváme se, že počet Ladičů neustále narůstá s rozšiřováním vesmíru a s nárůstem kandidátů na splynutí s nimi. Ale je rovněž pravděpodobné, že se mýlíme v naší snaze přidělit ladičům číselnou veličinu; jak i sám Bůh, tyto fragmenty jeho nevysvětlitelné podstaty mohou být existenciálně nekonečného počtu.
107:1.5 (1177.6) Metoda vzniku Ladičů Myšlení je jednou z neodhalených funkcí Vesmírného Otce. Máme všechny důvody věřit, že žádný z dalších absolutních partnerů Prvotního Zdroje a Středu nemá nic společného s vytvářením fragmentů Otce. Ladiči jsou prostě a věčně božími dary; jsou od Boha, jsou z Boha a podobají se Bohu.
107:1.6 (1177.7) V jejich vztahu s tvory, se kterými splynou, projevují nebeskou lásku a duchovní péči, což je spolehlivým potvrzením prohlášení, že Bůh je duch. Ale ono je toho mnohem víc vedle této nadsmyslové péče, co nebylo smrtelníkům Urantie nikdy odhaleno. My ani úplně nerozumíme, co vlastně ve skutečnosti přesně probíhá, když Vesmírný Otec rozdává sám sebe, aby byl částí osobnosti tvora času. A také vzestupný vývoj Rajských konečných ještě neodhalil všechny možnosti, obsažené v tomto nebeském partnerství člověka a Boha. V konečném součtu, fragmenty Otce musí byt darem Absolutního Boha těm tvorům, jejichž cesta zahrnuje možnost dosažení Boha jako absolutna.
107:1.7 (1178.1) Tak, jak Vesmírný Otec fragmentuje své před-osobní Božstvo, tak Nekonečný Duch individualizuje částice svého před-myšlenkového ducha, aby pobýval a spojil se s evolučními dušemi věčně žijících smrtelníků, náležících k typu pro splynutí s duchem. Ale podstata Věčného Syna není takto rozdělitelná; duch Prvorozeného Syna je buď rozptýlený, nebo individuálně osobní. Tvorové, náležící k typu pro spojení se Synem, jsou sjednoceni individualizovaným poskytnutím ducha Synů Tvořitelů─dětí Věčného Syna.
107:2.1 (1178.2) Ladiči se individualizují jako ryzé entity a všichni jsou předurčeni stát se volnými, splynutými, nebo Osobními Monitory. Nám je známo, že existuje sedm kategorií Ladičů Myšlení, ačkoliv tomuto rozdělení úplně nerozumíme. Obvykle se o těchto rozdílných kategoriích zmiňuje následovně:
107:2.2 (1178.3) 1. Nezkušení Ladiči, ti, kteří poprvé slouží na svých misích v myslích evolučních kandidátů na věčný život. Tajemné Monitory jsou ve své božské podstatě věčně jednotní. Jsou jednotní také v empirické podstatě když poprvé odcházejí z Diviningtonu; následné empirické odlišení je výsledkem reálné zkušenosti ve vesmírné službě.
107:2.3 (1178.4) 2. Pokročilí Ladiči, ti, kteří odsloužili jedno či více obdobích s tvorem vlastní vůle na světech, kde konečné splynutí nastává mezi identitou tvora a individualizovanou částí ducha Třetího Zdroje a Středu v jeho projevu v lokálním vesmíru.
107:2.4 (1178.5) 3. Vrcholoví Ladiči, to jsou Monitory, které završily putování v čase na evolučních světech, ale jejich lidští partneři z nějakého důvodu odmítli věčný život a také ti, kteří byli následně přiděleni na další misi v jiných smrtelnících na jiných vyvíjejících se světech. Přestože vrcholový Ladič není o nic více božský než nezkušený Monitor, má více zkušeností a dokáže dělat věci v lidské mysli, které by méně zkušený Ladič nezvládl.
107:2.5 (1178.6) 4. Zmizelí Ladiči. Tady nastává trhlina v našich snahách sledovat cesty rozvoje Tajemných Monitorů. Existuje čtvrté stádium služby, o kterém si nejsme jisti. Melkísekové učí, že Ladiči čtvrtého stádia jsou na samostatných misích, cestujíc vesmírem vesmírů. Osamělí Poslové mají sklon věřit, že tito Ladiči jsou splynuti s Prvotním Zdrojem a Středem, využívajíc toto období pro osvěžující spojení se samotným Otcem. A je zcela pravděpodobné, že takový Ladič by mohl cestovat hlavním vesmírem a současně být zajedno s všudypřítomným Otcem.
107:2.6 (1178.7) 5. Uvolnění Ladiči─Tajemné Monitory, které byly navždy uvolněny ze služby času pro smrtelníky vyvíjejících se sfér. Jakou funkci mohou vykonávat, my nevíme.
107:2.7 (1179.1) 6. Spojeni Ladiči─koneční─ti, kteří splynuli s vzestupnými tvory supervesmírů, věční partneři časových vzestupných bytostí Rajského Sboru Konečnosti. Ladiči Myšlení obvykle splynou se vzestupnými smrtelníky času a s takovými přeživšími smrtelníky se zaregistrují při příchodu do Ascendingtonu a při odchodu z něj; následují cestu vzestupných bytostí. Po splynutí s vzestupnou evoluční duší se ukazuje, že Ladič přechází z absolutní existenciální úrovně na konečnou empirickou úroveň funkčního spojení s vzestupnou osobností. Ačkoliv si ponechává úplný charakter existenciální božské podstaty, splynutý Ladič se stává nerozlučitelně spojen s vzestupnou cestou přeživšího smrtelníka.
107:2.8 (1179.2) 7. Osobní Ladiči, ti, kteří sloužili s inkarnovanými Rajskými Syny, a také ti, kteří dosáhli mimořádných úspěchů během pobývání ve smrtelnících, ale jejichž schovanci odmítli věčný život. Máme důvody věřit, že takoví Ladiči získají osobní status na doporučení Věčně Moudrých toho supervesmíru, ve kterém vykonávali svá poslání.
107:2.9 (1179.3) Existuje mnoho způsobu jak tyto tajemné fragmenty Boha mohou být kategorizovány: podle vesmírného poslání, na základě úspěšnosti pobytu v individuálním smrtelníkovi a také podle rasového původu smrtelného kandidáta na splynutí.
107:3.1 (1179.4) Všechny vesmírné aktivity, související s vysláním, řízením, vedením a návratem Tajemných Monitorů ze služby ve všech sedmi supervesmírech jsou patrně soustředěny na nepřístupné sféře Divinington. Pokud je nám známo, nikdo, kromě Ladičů a jiných entit Otce, nebyl na této sféře. Zdá se pravděpodobné, že Divinington je domovem jak Ladičů, tak i četných neodhalených před-osobních entit. My se domníváme, že tito druhové mohou být nějakým způsobem spojeni se současnou a budoucí službou Tajemných Monitorů. Ale nevíme to určitě.
107:3.2 (1179.5) Když se Ladiči Myšlení vrátí k Otci, jdou zpátky na sféru předpokládaného původu─Divinington; a pravděpodobně jako součást této zkušenosti je faktický kontakt s Rajskou osobností Otce, stejně jako s osobitým projevem božskosti Otce, o kterém se uvádí, že se nachází na této tajné sféře.
107:3.3 (1179.6) Ačkoliv my něco víme o všech sedmi tajných sférách Ráje, o Diviningtonu toho víme nejméně ze všech. Bytosti vysokých duchovních kategorií dostanou pouze tři božské příkazy a ty jsou:
107:3.4 (1179.7) 1. Vždy projevovat náležitý respekt ke zkušenostem a schopnostem starších a nadřazených bytostí.
107:3.5 (1179.8) 2. Vždy být taktní k nedostatkům a nezkušenosti mladších a podřízených bytostí.
107:3.6 (1179.9) 3. Nikdy se nepokoušet navštívit sféru Divinington.
107:3.7 (1179.10) Já jsem často uvažoval o tom, že pro mne by bylo zcela zbytečné navštívit Divinington; pravděpodobně bych nebyl schopen uvidět žádnou z místních bytostí, kromě Osobních Ladičů, které jsem viděl na jiných místech. Jsem si zcela jist, že na Diviningtonu není nic, co by pro mě mělo opravdovou hodnotu, nebo by bylo pro mě užitečné, nic podstatného pro můj růst a rozvoj. Jinak bych neměl zákaz tam přijít.
107:3.8 (1180.1) Vzhledem k tomu, že se můžeme dozvědět jen málo, nebo nic o podstatě a původu Ladičů z Diviningtonu, jsme nuceni shromažďovat informace z mnoha různých zdrojů a je nezbytné tyto nahromaděné údaje sestavit, sjednotit a sladit, aby takové poznatky mohly být informací.
107:3.9 (1180.2) Odvaha a moudrost Ladičů Myšlení nasvědčují tomu, že museli projít rozsáhlou a všestrannou přípravou. Protože nejsou osobnosti, taková příprava se musela odehrát ve vzdělávacích institutech Diviningtonu. Není pochyb o tom, že unikátní Osobní Ladiči tvoří personál přípravných škol Ladičů na Diviningtonu. A my s jistotou víme, že tento centrální a dozorový sbor je v současné době řízen Osobním Ladičem prvního Rajského Syna kategorie Michaela, dokončujícího své sedmidílné poskytnutí rasám a národům svého vesmíru.
107:3.10 (1180.3) My opravdu víme velmi málo o neosobních Ladičích; my jsme pouze ve spojení a ve styku s kategoriemi osobních Ladičů. Oni dostanou jméno na Diviningtonu a všude jsou známi podle svého jména a ne podle čísla. Osobní Ladiči trvale žijí na Diviningtonu; tato nepřístupná sféra je jejich domovem. Opouštějí toto obydlí pouze na žádost Vesmírného Otce. Jen několik se jich pohybuje v lokálních vesmírech, ale ve velkém počtu jsou přítomni ve středním vesmíru.
107:4.1 (1180.4) Říci, že Ladič Myšlení je božský, znamená pouze uznat podstatu jeho původu. Je vysoce pravděpodobné, že taková čistota božskosti obsahuje základ potenciálu všech vlastností Božstva, které mohou být pojaty takovým fragmentem absolutní podstaty univerzální přítomnosti věčného a nekonečného Rajského Otce.
107:4.2 (1180.5) Vlastní zdroj Ladičů musí být nekonečným a před splynutím s nesmrtelnou duší vyvíjejícího se smrtelníka realita Ladiče musí hraničit s absolutností. Ladiči nejsou absolutno v univerzálním smyslu, ve smyslu Božstva, ale je pravděpodobné, že jsou opravdovým absolutnem v rámci potenciálních možností své fragmentované podstaty. Ladiči jsou podmíněni ve smyslu univerzality, ale ne ve smyslu své podstaty; jsou omezeni v extenzivnosti, ale v intensivnosti významu, hodnoty a faktu jsou absolutními. Z tohoto důvodu my často nazýváme tyto božské dary podmíněnými absolutními fragmenty Otce.
107:4.3 (1180.6) Žádný Ladič nebyl nikdy neloajální Rajskému Otci; nižší řády osobních tvorů mohou někdy zápolit s neloajálními druhy, ale nikdy s Ladiči; oni jsou dokonalí a spolehliví ve své božské oblasti─službě tvorům a práci ve vesmíru.
107:4.4 (1180.7) Neosobní Ladiči jsou viditelní pouze Osobním Ladičům. Bytosti mého řádu, Osamělých Poslů, společně s Inspirovanými Duchy Trojice, mohou rozpoznat přítomnost Ladičů prostřednictvím duchovního reaktivního jevu a také serafové mohou někdy rozeznat duchovní zářivost pravděpodobného spojení s přítomností Monitorů v materiálních myslích lidí; ale žádný z nás není schopen fakticky a reálně vidět Ladiče, pokud se nestali osobními, třebaže jejich podstaty jsou vnímatelné ve spojení se splynutými osobnostmi vzestupných smrtelníků z evolučních světů. Univerzální neviditelnost Ladičů je silným svědectvím o jejich vysokém a výlučném božském původu a podstatě.
107:4.5 (1181.1) Tuto božskou přítomnost doprovází charakteristické světlo, duchovní záření, které je všeobecně spojováno s Ladičem Myšlení. Ve vesmíru Nebadonu je toto Rajské záření obecně známo pod názvem „naváděcí světlo“; na Uverse je nazýváno „světlem života“. Na Urantii se na tento úkaz někdy poukazuje jako na „světlo pravdy, které osvětluje každého člověka, který přichází na svět“.
107:4.6 (1181.2) Pro všechny bytosti, které dosáhly Vesmírného Otce, Osobní Ladiči Myšlení jsou viditelní. Ladiči všech stádií, společně s ostatními bytostmi, entitami, duchy, osobnostmi a duchovními projevy jsou vždy viditelní Nejvyššími Tvořivými Osobnostmi, které mají svůj původ v Rajských Božstvech a které řídí hlavní vlády velkého vesmíru.
107:4.7 (1181.3) Dokážete si opravdu uvědomit skutečný význam ve vás pobývajícího Ladiče? Chápete opravdu co znamená to, že absolutní fragment absolutního a nekonečného Božstva, Vesmírného Otce,ve vás pobývá a splývá s vašimi konečnými smrtelnými podstatami? Když smrtelný člověk splyne s reálným fragmentem existenciální Příčiny celého kosmu, osud takového nevídaného a nepředstavitelného partnerství nemůže mít žádné hranice. Ve věčnosti bude člověk objevovat nejenom nekonečnost objektivního Božstva, ale také nikdy nekončící potenciálnost subjektivního fragmentu toho samého Boha. Ladič bude vždy odkrývat smrtelné osobnosti zázraky Boha a toto nebeské odhalování nebude mít nikdy konce, protože Ladič je od Boha a pro smrtelného člověka je jak Bůh.
107:5.1 (1181.4) Evoluční smrtelníci mají sklon dívat se na mysl jako na kosmického prostředníka mezi duchem a hmotou, protože ve vašem vnímání mysli je to opravdu její základní funkce. Proto je pro lidi značně obtížné pochopit, že Ladiči Myšlení mají mysl, protože Ladiči jsou částicemi Boha na absolutní úrovni reality, která není pouze před-osobní, ale také předchází veškerému rozdělení energie a ducha. Na monistické úrovni, předcházející diferenciaci energie a ducha, nemůže být žádná zprostředkující funkce mysli, protože tam nejsou žádné rozdílnosti, které by vyžadovaly zprostředkování.
107:5.2 (1181.5) Vzhledem k tomu, že Ladiči jsou schopni plánovat, pracovat a milovat, musí mít vlastnosti individuálnosti, které jsou úměrné mysli. Mají neomezenou schopnost komunikovat jeden s druhým, přesněji řečeno, se všemi druhy Monitorů, kromě první, čili nezkušené skupiny. Pokud jde o povahu a obsah jejich vzájemné komunikace, může odhalit jen velmi málo, protože my sami to nevíme. Ale ještě víme, že Ladiči musí být nějakým způsobem obdařeni rozumem, protože by se jinak nemohli nikdy stát osobními.
107:5.3 (1181.6) Rozumovost Ladičů Myšlení se podobá rozumovosti Vesmírného Otce a Věčného Syna─což je rozumovost, která předchází myslím Společného Činitele.
107:5.4 (1181.7) Typ mysli, stanovený v Ladiči, musí být podobný mysli četných jiných řádů před-osobních entit, které podle všeho mají také svůj původ v Prvotním Zdroji a Středu. Ačkoliv mnoho těchto řádů nebylo na Urantii odhaleno, všechny projevují rozumové vlastnosti. Je také možné, že tyto individualizace původního Božstva se sjednotí s početnými evolučními typy nesmrtelných bytostí a dokonce s limitovaným počtem neevolučních bytostí, u kterých se vyvinula schopnost pro splynutí s takovými fragmenty Božstva.
107:5.5 (1182.1) Když Ladič Myšlení splyne s vyvíjející se nesmrtelnou morontiální duší přeživší lidské bytosti, jeho mysl se považuje za oddělenou část mysli tvora pouze do doby, kdy vzestupný smrtelník dosáhne duchovních úrovní vesmírného rozvoje.
107:5.6 (1182.2) Po dosažení úrovní konečných ve vzestupné zkušenosti se zdá, že tito duchové šestého stupně přeměňují některý faktor mysli, představující sjednocení určitých aspektů smrtelných myslí a myslí Ladičů, které dříve působily jako spojení mezi božskými a lidskými aspekty takových vzestupujících osobností. Tato empirická vlastnost mysli pravděpodobně „povyšuje“ a následně rozšiřuje empirickou schopnost evolučního Božstva─Nejvyšší Bytosti.
107:6.1 (1182.3) Když se tvorové ve své zkušenosti setkají s Ladiči Myšlení, ti jim odhalují přítomnost a vedoucí úlohu ducha. Ladič je opravdu duch, ryzí duch, ale mnohem víc než duch. Nám se nikdy nepodařilo uspokojivě klasifikovat Tajemné Monitory; všechno, co se o nich může s určitostí říci, je to, že se skutečně podobají Otci.
107:6.2 (1182.4) Ladič je věčná možnost člověka; člověk je osobnostní možnost Ladiče. Vaši individuální Ladiči usilují o vaše oduševnění v naději zvěčnit vaši dočasnou identitu. Ladiči jsou nasyceni nádhernou a sebe-poskytující láskou Otce duchů. Oni vás upřímně a božsky milují; oni jsou vězni duchovní naděje, uvězněné v myslích lidí. Oni touží po tom, aby vaše smrtelná mysl dosáhla božskosti, čímž by potom mohla skončit jejich samota a mohli by být s vámi vysvobozeni z omezeních materiálních vlivů a působení času.
107:6.3 (1182.5) Vaše cesta do Ráje je cesta duchovního dosažení a podstata Ladiče vám bude svědomitě odkrývat duchovní podstatu Vesmírného Otce. Po završení vzestupu k Ráji a na post-konečných stádiích věčné cesty Ladiči mohou eventuálně navázat kontakt se svým partnerem, kdysi bývalým člověkem, v jiné než duchovní činnosti; ale vzestup k Ráji a služba konečného jsou partnerstvím mezi Boha znalým, duchovně rostoucím smrtelníkem a duchovní péčí Boha odhalujícího Ladiče.
107:6.4 (1182.6) My víme, že Ladiči Myšlení jsou duchové, ryzí duchové, pravděpodobně absolutní duchové. Ale Ladič musí být také něco víc, než výhradně duchovní realitou. Kromě předpokládané rozumovosti jsou v něm přítomny faktory čisté energie. Když si budete pamatovat to, že Bůh je zdrojem čisté energie a čistého ducha, nebude obtížné pochopit, že jeho fragmenty jsou obojím. Je skutečností, že Ladiči cestují prostorem po mžikových a univerzálních gravitačních okruzích Ostrova Ráje.
107:6.5 (1182.7) To, že Tajemné Monitory jsou takto spojeny s materiálními okruhy vesmíru vesmírů je vskutku záhadné. Ale faktem zůstává, že se míhají po celém velkém vesmíru mimo vesmírných okruhů materiální gravitace. Je zcela možné, že mohou dokonce proniknout úrovněmi vnějšího prostoru; je jisté, že by mohly proniknout do těchto oblastí společně s gravitační přítomností Ráje a přestože osobnosti mého řádu se mohou pohybovat po okruzích mysli Společného Činitele také za hranicemi velkého vesmíru, nikdy jsme si nebyli jisti v tom, že jsme zjistili přítomnost Ladičů v neprobádaných oblastech vnějšího prostoru.
107:6.6 (1183.1) A dále, ačkoliv Ladiči využívají okruhy materiální gravitace, oni jí nepodléhají tak, jako materiální tvoření. Ladiči jsou fragmenty předchůdce gravitace, nejsou důsledkem gravitace; byli rozčleněni na vesmírné úrovni existence, která hypoteticky předchází objevení se gravitace.
107:6.7 (1183.2) Ladiči Myšlení neznají odpočinek od chvíle jejich poskytnutí až do dne jejich uvolnění pro cestu na Divinington po přirozené smrti jejich smrtelných schovanců. A ti, jejichž schovanci neprojdou portály přirozené smrti, nepoznají ani tento krátkodobý oddech. Ladiči Myšlení nepotřebují přijímat energii; oni jsou energie, energie nejvyššího a nejbožštějšího druhu.
107:7.1 (1183.3) Ladiči Myšlení nejsou osobnosti, ale jsou reálnými entitami; jsou přesně a dokonale individualizovaní, ačkoliv se nikdy nestanou opravdově osobitými během svého pobývání ve smrtelnících. Ladiči Myšlení nejsou skutečnými osobnostmi; jsou skutečnými realitami, realitami nejčistšího typu známého ve vesmíru vesmírů─oni jsou božská přítomnost. Přestože nejsou osobní, tyto úžasné fragmenty Otce jsou běžně nazývány bytostmi a někdy, podle duchovních aspektů jejich současné služby smrtelníkům, duchovními entitami.
107:7.2 (1183.4) Jestliže Ladiči Myšlení nejsou osobnostmi, mající výsadu vlastní vůle a právo volby, jak si potom mohou vybrat smrtelné schovance a dobrovolně se nabídnout pobývat v těchto tvorech evolučních světů? Tato otázka se snadno položí, ale pravděpodobně žádná bytost ve vesmíru vesmírů nikdy nenašla přesnou odpověď. Také osobnosti mého řádu, Osamělých Poslů, ne zcela úplně rozumějí udělování vůle, volby a lásky entitám, které nejsou osobní.
107:7.3 (1183.5) Často uvažujeme o tom, že Ladiči Myšlení musí mít vůli na všech před-osobních úrovních volby. Oni dobrovolně pobývají v lidských bytostech, odkrývají plány pro věčnou cestu člověka, přizpůsobují je, upravují a nahrazují podle daných okolností a tyto činnosti znamenají opravdový projev vůle. Mají citový vztah ke smrtelníkům, působí při vesmírných krizích, vždy vyčkávají, aby jednali rozhodně v souladu s lidskou volbou a to všechno jsou vysoce úmyslné reakce. Ve všech situacích, netýkajících se oblasti lidské vůle, nesporně projevují postoj, který svědčí o výkonu pravomocí v každém ohledu rovnocenných vůli, nejvyššímu možnému rozhodnutí.
107:7.4 (1183.6) Tak proč, když Ladiči Myšlení mají vlastní vůli, podléhají vůli smrtelníků? My věříme, že je to kvůli tomu, že přestože vůle Ladiče je absolutní ve své podstatě, je před-osobní ve svém projevu. Lidská vůle působí na osobní úrovni vesmírné reality a v celém kosmu bezosobní─neosobní, sub-osobní a před-osobní─nepřetržitě reaguje na vůli a jednání existující osobnosti.
107:7.5 (1183.7) V celém vesmíru stvořených bytostí a neosobních energií my vidíme, že vůle, volba, výběr a láska neexistují mimo osobnost. S výjimkou Ladičů a jiných podobných entit neznáme případy, kdy tyto vlastnosti osobnosti by působily ve spojení s bezosobními realitami. Nebylo by přesné označovat Ladiče sub-osobním a ani by nebylo správné zmiňovat se o takové entitě jako o nadosobní, ale je naprosto přípustné nazývat takovou bytost před-osobní.
107:7.6 (1184.1) Našemu řádu bytostí jsou tyto fragmenty Božstva známy jako božské dary. My víme, že Ladiči jsou ve svém původu božští a že jsou pravděpodobným důkazem a projevem té skutečnosti, že Vesmírný Otec si ponechává možnost přímé a neomezené komunikace se všemi materiálními tvory, společně a s každým jednotlivě, ve všech jeho prakticky nekonečných oblastech a to všechno naprosto nezávisle od jeho přítomnosti v osobnostech svých Rajských Synů, nebo nepřímé pomoci prostřednictvím osobností Nekonečného Ducha.
107:7.7 (1184.2) Neexistuje žádná stvořená bytost, která by neměla radost být hostitelem Tajemných Monitorů, ale žádný řád bytostí takovou schopnost nemá, kromě evolučních tvorů vlastní vůle─budoucí koneční.
107:7.8 (1184.3) [Představeno Osamělým Poslem Orvontonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 108
108:0.1 (1185.1) POSLÁNÍ Ladičů Myšlení ve vztahu k lidským rasám spočívá v tom, že představují, zastupují Vesmírného Otce smrtelným tvorům času a prostoru; to je základní práce božských darů. Jejich posláním je také povznášení smrtelných myslí a posouvání nesmrtelných duší lidí do božských výšin a duchovních úrovní Rajské dokonalosti. A v této zkušenosti přetváření lidské podstaty přechodného tvora do božské podstaty věčného konečného Ladiči dávají vzniknout unikátnímu typu bytosti─bytosti, vytvořené věčným spojením Ladiče a zdokonaleného tvora, což by nebylo možné nahradit žádnou jinou vesmírnou metodou.
108:0.2 (1185.2) Nic v celém vesmíru nemůže zastoupit fakt zkušenosti na neexistenciálních úrovních. Jako vždy, nekonečný Bůh je naplněný a dokonalý, nekonečně obsahující všechny věci, kromě zla a zkušenosti tvora. Bůh nemůže pochybit; je neomylný. Bůh nemůže empiricky vědět to, co nikdy osobně neprožil; před-poznání Boha je existenciální. Proto duch Otce sestupuje z Ráje, aby se s konečnými smrtelníky rozdělil o každou prospěšnou zkušenost na vzestupující cestě; pouze takovou metodou se existenciální Bůh může stát opravdově a fakticky empirickým Otcem člověka. Nekonečnost věčného Boha obsahuje potenciál pro konečnou zkušenost, který se stává opravdu aktuálním ve službě fragmentů-Ladičů, skutečně sdílejících proměny životních zkušeností lidských bytostí.
108:1.1 (1185.3) Když jsou Ladiči vysláni z Diviningtonu sloužit smrtelníkům jsou identičtí pokud se jedná o existenciální božskost, ale odlišují se jeden od druhého v empirických schopnostech, které jsou přímo úměrné jejich předchozímu spojení s evolučními tvory. My nedokážeme vysvětlit principy pověření Ladičů, ale domníváme se, že tyto božské dary jsou poskytnuty v souladu s nějakou moudrou a účelnou zásadou věčné způsobilosti pro přizpůsobení se k pobytu v osobnostech. Pozorujeme, že zkušenější Ladiči často pobývají ve vyšším typu lidské mysli; proto dědičnost člověka musí být významným faktorem při výběru a pověření Ladičů.
108:1.2 (1185.4) Přestože to nevíme určitě, pevně věříme, že všichni Ladiči Myšlení jsou dobrovolníci. Ale předtím, než se dobrovolně nabídnou do služby, dostanou všechny informace o kandidátovi svého pobytu. Serafská schémata předků a prognózy modelů životního jednání jsou zaslány přes Ráj záložnímu sboru Ladičů na Diviningtonu prostřednictvím reflektivní metody, prostírajíc se z hlavních center lokálních vesmírů dovnitř k hlavním řídícím centrům supervesmírů. Tato prognóza obsahuje nejenom odvěké předky smrtelných kandidátů, ale také pravděpodobné intelektuální vlohy a duševní schopnosti. Ladiči se tedy dobrovolně nabídnou pobývat v myslích, s jejichž podstatami se dokonale obeznámili.
108:1.3 (1186.1) Dobrovolný Ladič se především zajímá o tři schopnosti lidského kandidáta:
108:1.4 (1186.2) 1. Intelektuální schopnost. Je mysl normální? Jaký je její intelektuální potenciál, rozumová schopnost? Může se jedinec vyvinout do dobrého tvora vlastní vůle? Bude mít moudrost příležitost působit?
108:1.5 (1186.3) 2. Duchovní vnímání. Perspektivy duchovního rozvoje, zrození a růst nábožného charakteru. Jaký je potenciál duše, pravděpodobná schopnost duchovní vnímání?
108:1.6 (1186.4) 3. Sloučené intelektuální a duchovní schopnosti. Stupeň možného sloučení, možnost sjednocení těchto dvou schopností pro vytvoření silného lidského charakteru a přispívat k zaručené evoluci nesmrtelné duše věčné hodnoty.
108:1.7 (1186.5) Věříme, že s těmito fakty před sebou se Monitory snadno dobrovolně rozhodnou pro svůj úkol. Pravděpodobně se hlásí více dobrovolných Ladičů. Je možné, že dohlížející osobní řády vybírají z této skupiny dobrovolných Ladičů jednoho, který je nejvhodnější pro úkol oduševňování a zvěčňování osobnosti smrtelného kandidáta. (Pro úkol a službu Ladičů se pohlaví tvora nebere v úvahu.)
108:1.8 (1186.6) Krátký čas mezi dobrovolným rozhodnutím a skutečným vysláním stráví Ladič patrně ve školách Osobních Monitorů na Diviningtonu, kde se používá pracovní model čekající smrtelné mysli pro instruktáž pověřeného Ladiče, aby co nejefektivněji naplánoval působení na osobnost a oduševnění mysli. Tento model mysli je zformulován s pomocí kombinovaných údajů, dodaných prostřednictvím služby reflexe vesmíru. V každém případě, toto je naše vnímání, víra, kterou máme v důsledku shromážděných informací, získaných ze spojení s mnoha Osobními Ladiči v průběhu dlouhé vesmírné služby Osamělých Poslů.
108:1.9 (1186.7) Jakmile jsou Ladiči Myšlení odbaveni z Diviningtonu prakticky okamžitě se objeví v myslích svých vybraných chráněnců. Průměrná doba přechodu Ladiče z Diviningtonu na Urantii je 117 hodin, 42 minut a 7 vteřin. Ve skutečnosti je všechen tento čas stráven registrací na Uverse.
108:2.1 (1186.8) Přestože dobrovolní Ladiči jsou připraveni sloužit ihned po předání osobních prognóz na Diviningtonu, musí počkat až smrtelní chráněnci udělají své první osobní morální rozhodnutí. První morální volba lidského dítěte je automaticky signalizována sedmým pomocníkem mysli a je okamžitě, přes Tvořivého Ducha lokálního vesmíru, zaregistrována v univerzálním gravitačním okruhu mysli Společného Činitele v přítomnosti pravomocného Hlavního Ducha supervesmíru, který neprodleně odešle tuto zprávu na Divinington. V průměru, Ladiči dosahují svých lidských chráněnců těsně před šestými narozeninami. V současné generaci to trvá pět let, deset měsíců a čtyři dny, což je na 2 134-tý den pozemského života.
108:2.2 (1187.1) Ladiči nemohou vniknout do smrtelné mysli, dokud ta nebyla náležitě připravena péčí pomocných duchů mysli, spojených ve Svatém Duchu. A je zapotřebí koordinovaného působení všech sedmi pomocných duchů, aby lidská mysl byla způsobilá pro přijetí Ladiče. Mysl tvora musí projevovat úctu a naznačovat funkci moudrosti tím, že je schopna volit mezi objevujícími se hodnotami dobra a zla—morální volba.
108:2.3 (1187.2) Tímto je lidská mysl připravena pro přijetí Ladičů, ale jako všeobecné pravidlo platí, že se v takových myslích neobjeví okamžitě, kromě na těch světech, kde Duch Pravdy působí jako duchovní koordinátor těchto rozdílných duchovních služeb. Když je tento duch poskytnutých Synů přítomen, Ladiči se spolehlivě objeví v okamžiku, kdy začíná působit sedmý pomocník mysli a signalizuje Vesmírnému Mateřskému Duchu, že bylo dosaženo potenciálu pro sladění předchozích pomocí přidružených šesti duchovních pomocníků v daném smrtelném intelektu. Proto se na Uranii božští Ladiči univerzálně poskytují všem normálním myslím smrtelného statusu ode dne příchodu Ducha Pravdy.
108:2.4 (1187.3) Ani když je mysl obdarovaná Duchem Pravdy nemohou Ladiči svévolně vniknout do smrtelného intelektu před objevením se morální volby. Ale když se takové morální rozhodnutí udělá, tento duchovní pomocník obdrží pravomoc přímo z Diviningtonu. Mezi božskými Ladiči a jejich lidskými chráněnci nepůsobí žádní prostředníci, nebo jiné zasahující instance či síly; Bůh a člověk jsou spojeni přímo.
108:2.5 (1187.4) Předtím, než je na obyvatele evolučního světa rozlit Duch Pravdy, poskytnutí Ladiče se zdá být určeno mnoha duchovními vlivy a postoji osobnosti. My plně nerozumíme zákonům, regulujících taková poskytnutí; my nerozumíme přesně co stanovuje vyslání Ladičů, kteří dobrovolně souhlasili pobývat v takových vyvíjejících se myslích. Ale pozorujeme četné vlivy a podmínky, které se zdají být spojeny s příchodem Ladičů do takových myslí před poskytnutím Ducha Pravdy a ty jsou:
108:2.6 (1187.5) 1. Přidělení osobních serafských ochránců. Jestliže smrtelník nebyl předtím obydlen Ladičem, přidělení osobního strážce znamená okamžité poslání Ladiče. Existuje určitý, velmi závazný, ale neznámý, vztah mezi péčí Ladiče a péčí osobních serafských ochránců.
108:2.7 (1187.6) 2. Docílení třetího okruhu intelektuálního a duchovního dosažení. Viděl jsem Ladiče přijít do smrtelných myslí po dobytí třetího okruhu ještě předtím, než takový úspěch mohl být signalizován osobnostem lokálního vesmíru, starající se o takové záležitosti.
108:2.8 (1187.7) 3. Po přijetí nejvyššího rozhodnutí neobyčejné duchovní důležitosti. Takové lidské chování při osobní planetární krizi je obvykle doprovázeno okamžitým příchodem čekajícího Ladiče.
108:2.9 (1187.8) 4. Duch bratrství. Bez ohledu na dosažení psychických okruhů a přidělení osobních strážců—za nepřítomnosti něčeho, připomínajícího krizové rozhodnutí—když vyvíjející se smrtelník začíná být ovládaný láskou ke svým druhům a oddaný nesobecké péči pro své bratry v těle, čekající Ladič neodvratně sestoupí dolů, aby pobýval v mysli takového smrtelného služebníka.
108:2.10 (1188.1) 5. Prohlášením úmyslu vykonat vůli Boha. Pozorujeme, že mnoho smrtelníků na světech prostoru jsou očividně připraveni přijmout Ladiče a přesto se Monitory neobjeví. My takové tvory sledujeme v jejich každodenním životě a vidíme, že brzy, v tichosti, téměř nevědomě, dospějí k rozhodnutí vykonávat vůli nebeského Otce. A potom zaznamenáme okamžité vyslání Ladičů Myšlení.
108:2.11 (1188.2) 6. Vliv Nejvyšší Bytosti. My pozorujeme, že na světech, kde Ladiči nesplývají s vyvíjejícími se dušemi smrtelných obyvatel, jsou někdy poskytnuti v důsledku vlivů, které jsou zcela mimo naše chápání. Domníváme se, že taková poskytnutí jsou stanovena nějakým kosmickým reflexivním jevem, vznikajícím v Nejvyšší Bytosti. Proč tito Ladiči nemohou splynout, nebo nesplývají s těmito určitými typy evolučních smrtelných myslí, my nevíme. Takové procesy nám nebyly nikdy odhaleny.
108:3.1 (1188.3) Pokud my víme, Ladiči jsou organizováni jako nezávislý pracovní útvar ve vesmíru vesmírů a jsou zjevně řízeni přímo z Diviningtonu. Ladiči jsou jednotní ve všech sedmi supervesmírech a ve všech lokálních vesmírech slouží stejné Tajemné Monitory. Z pozorování víme, že existují početné skupiny Ladičů, mající sériový systém, který obsahuje celé rasy, soudná období, světy, soustavy a vesmíry. Nicméně je nadmíru obtížné sledovat činnost těchto božských darů, protože se vzájemně vyměňují po celém velkém vesmíru.
108:3.2 (1188.4) Přesná a úplná evidence Ladičů (mimo Divinington) se nachází pouze v hlavních řídících centrech sedmi supervesmírů. Číslo a kategorie každého Ladiče, pobývajícího v každém vzestupném tvorovi, je nahlášeno Rajskými orgány hlavnímu řídícímu centru supervesmíru a odtud jsou sděleny do hlavního centra daného lokálního vesmíru a pak na konkrétní planetu. Ale záznamy lokálních vesmírů neprozrazují celé číslo Ladičů Myšlení; záznamy v Nebadonu obsahují pouze přidělovací číslo v lokálním vesmíru, které bylo určeno zástupci Věčně Moudrých. Skutečný význam úplného čísla Ladiče je znám jenom na Diviningtonu.
108:3.3 (1188.5) Lidští chráněnci jsou často známi podle čísel svých Ladičů; smrtelníci dostanou opravdová vesmírná čísla až po splynutí s Ladičem a toto spojení je signalizováno poskytnutím nového jména nového tvora strážcem osudu.
108:3.4 (1188.6) Ačkoliv máme evidenci Ladičů Myšlení v Orvontonu a ačkoliv nemáme absolutně žádnou moc nad nimi, nebo administrativní spojení s nimi, pevně věříme, že existuje velmi těsné administrativní spojení mezi jednotlivými světy lokálních vesmírů a centrálním sídlem těchto božských darů na Diviningtonu. My s jistotou víme, že po objevení se Rajského poskytnutého Syna má evoluční svět Osobního Ladiče, který mu byl přidělen jako planetární dohlížitel Ladičů Myšlení.
108:3.5 (1189.1) Stojí za pozornost, že inspektoři lokálního vesmíru se při vykonávání planetární prohlídky vždy obracejí na planetárního vedoucího Ladičů Myšlení, stejně jako když dávají pokyny představitelům serafů a vůdcům ostatních řádů, přidělených k řídící správě evolučního světa. Není to dlouho, kdy takovou pravidelnou inspekci vykonal na Urantii Tabamantia, hlavní správce všech planet experimentálního života ve vesmíru Nebadon. A záznamy odhalují, že kromě napomenutí a obvinění, které sdělil různým představitelům nadlidských osobností, také vyslovil následující ocenění vedoucímu Ladičů, ať již se nachází na planetě, v Salvingtonu, Uverse, nebo Diviningtonu, což my s určitostí nevíme, ale on řekl:
108:3.6 (1189.2) „A nyní se obracím k vám, postavených vysoce nade mnou; byl jsem pověřen dočasným dohledem nad experimentální planetární sérií; a vyjadřuji obdiv a hluboký respekt k této pozoruhodné skupině nebeských pečovatelů, Tajemných Monitorů, které se dobrovolně nabídly sloužit na této neuspořádané sféře. Bez ohledu na to, jak těžké jsou krizové situace, vy nikdy nezakolísáte. Jak v záznamech Nebadononu, tak i před komisemi Orvontonu se nikdy neobjevilo obvinění božského Ladiče. Vždy zůstáváte věrni svým povinnostem; jste stále božsky spolehliví. Pomáháte napravovat chyby a nahrazovat nedostatky všech, kteří pracují na této planetě. Jste úžasné bytosti, strážci dobra v duších tohoto zaostalého světa. Skládám vám poklonu, ačkoliv jste mně formálně podřízeni jako dobrovolní pečovatelé. Klaním se před vámi v pokorném uznání vaší výjimečné nesobeckosti, vaší soucitné péče a vaší nestranné oddanosti. Vy si zasluhujete jmenovat se bohu-podobní služebníci smrtelných obyvatel tohoto vnitřními rozpory zmítaného, žalostného a nemocemi postiženého světa. Vzdávám vám čest! Moje úcta k vám hraničí se zbožňováním!“
108:3.7 (1189.3) V důsledku mnoha obsažných evidencí my věříme, že Ladiči jsou dokonale organizovaní, že existuje velmi inteligentní a účinné direktivní řízení těchto božských darů, vycházející z nějakého velmi vzdáleného a centrálního zdroje, pravděpodobně z Diviningtonu. Víme, že přicházejí na světy z Diviningtonu a nepochybně se tam vracejí po smrti svých chráněnců.
108:3.8 (1189.4) U vyšších duchovních řádů je neobyčejně obtížné zjistit mechanismus řízení. Když můj řád osobností vykonává naše specifické povinnosti, bezpochyby nám bez našeho vědomí pomáhají četné jiné osobní a neosobní sub-božské skupiny a společně působíme v rozsáhlém vesmíru ve vzájemné závislosti. Cítíme, že takto sloužíme, protože my jsme jedinou skupinou osobních tvorů (mimo Osobní Ladiče), kteří jsou si jednotně vědomi přítomnosti početných řádů před-osobních entit.
108:3.9 (1189.5) Uvědomujeme si přítomnost Ladičů, kteří jsou fragmenty před-osobního Božstva Prvotního Zdroje a Středu. Tušíme přítomnost Inspirovaných Duchů Trojice, kteří jsou nadosobním vyjádřením Rajské Trojice. Podobně spolehlivě zjišťujeme duchovní přítomnost některých neodhalených řádů, pocházejících z Věčného Syna a Nekonečného Ducha. A my částečně vnímáme ještě jiné entity, vám neodkryté.
108:3.10 (1190.1) Melkísedekové Nebadonu učí, že Osamělí Poslové jsou osobními koordinátory těchto různých faktorů, obsažených v rozšiřujícím se Božstvu evoluční Nejvyšší Bytosti. Je velmi pravděpodobné, že můžeme být účastníky empirického sjednocení mnoha nevysvětlitelných jevů času, ale nejsme si vědomě jisti, že to takhle funguje.
108:4.1 (1190.2) S výjimkou možné koordinace s jinými fragmenty Božstva jsou Ladiči zcela osamoceni ve své sféře činnosti ve smrtelné mysli. Tajemné Monitory jsou výmluvným důkazem faktu, že přestože se Otec mohl očividně vzdát vykonávání veškeré přímé osobní moci a autority v celém velkém vesmíru, nehledě na tento akt zřeknutí se moci v zájmu dětí Nejvyššího Tvořitele Rajských Božstev, Otec si určitě ponechal pro sebe neměnné právo být přítomen v myslích a duších svých vyvíjejících se tvorů za tím účelem, aby takto mohl k sobě připoutat všechny tvory tvoření v součinnosti s duchovní gravitací Rajských Synů. Když byl ještě na Urantii, váš poskytnutý Rajský Syn řekl: „Já, jestli budu pozvednut, pozvednu všechny lidi“. Tuto duchovní přitažlivou sílu Rajských Synů a jejich tvořivých společníků rozpoznáme a rozumíme jí, ale ne zcela chápeme metody všemoudrého Otcova působení skrze Tajemné Monitory, které žijí a pracují tak statečně v lidské mysli.
108:4.2 (1190.3) Ačkoliv tyto tajemné monitory se nepodřizují fungování vesmíru vesmírů, ani s ním nejsou koordinovány, nebo zjevně spojeny, přestože působí samostatně v myslích lidských dětí, bez ustání pobízejí tvory, které obývají, směrem k božským ideálům, stále je lákají směrem nahoru ke smyslům a účelům budoucího a lepšího života. Tyto Tajemné Monitory nepřetržitě pomáhají při utváření duchovní nadvlády Michaela v celém vesmíru Nebadonu a současně záhadným způsobem přispívají ke stabilizaci svrchovanosti Věčně Moudrých v Orvontonu. Ladiči jsou vůlí Boha a protože Nejvyšší Tvořitelé─děti Boha─také osobně ztělesňují tu stejnou vůli, je nevyhnutelné, aby činnost Ladičů a svrchovanost vesmírných vládců byly vzájemně závislé. Přestože mezi přítomností Otce v Ladičích a svrchovaností Otce, která je ztělesněna v Michaelovi Nebadonském, zřejmě neexistuje spojení, nemohou nebýt být rozdílnými projevy jedné a té samé božskosti.
108:4.3 (1190.4) Ukazuje se, že Ladiči Myšlení se objevují a odcházejí zcela nezávisle na jakýchkoliv duchovních přítomnostech; vypadá to, že působí v souladu s vesmírnými zákony, kromě těch, které řídí a kontrolují výkonnosti všech dalších duchovních vlivů. Ale bez ohledu na takovou zřejmou nezávislost, dálkové pozorování nepopíratelně odhaluje, že Ladiči působí v lidské mysli v dokonalém souladu a souhře se všemi ostatními duchovními pečovateli, včetně pomocných duchů mysli, Svatého Ducha, Ducha Pravdy a jiných vlivů.
108:4.4 (1190.5) Když je svět izolován kvůli vzpouře, když je planeta odříznuta ode všech vnějších okruhových komunikací, což se stalo Urantii po převratu Kaligastii, kromě osobních poslů tam zůstává pouze jedna možnost přímé meziplanetární, nebo vesmírné komunikace a to je skrze Ladiče sfér. Bez ohledu na to, co se stane na světě, nebo ve vesmíru, Ladičů se to nikdy přímo netýká. Izolace planety v žádném případě nemá na Ladiče vliv a na jejich schopnost komunikovat s jakoukoliv částí lokálního vesmíru, supervesmíru, či středního vesmíru. A to je ten důvod, proč se tak často na světech v karanténě provádí spojení s vrcholovými a samočinnými Ladiči záložního sboru osudu. Použití takové metody pomůže překonat komplikace, způsobené izolací planety. V posledních letech fungoval na Urantii okruh archandělů, ale tento prostředek komunikace je do značné míry omezen pouze na zprávy samotného sboru archandělů.
108:4.5 (1191.1) My jsme si vědomi mnohých duchovních jevů v rozlehlém vesmíru, kterým bohužel úplně nerozumíme. Ještě jsme si neosvojili všechno to, co se kolem nás děje; a já věřím, že většina této tajemné činnosti je vykonávána Gravitačními Posly a některými typy Tajemných Monitorů. Nevěřím, že Ladiči se věnují výhradně přetváření lidských myslí. Jsem přesvědčen, že Osobní Monitory a další řády neodhalených před-osobních duchů představují přímé a nevysvětlitelné spojení Vesmírného Otce s tvory světů.
108:5.1 (1191.2) Ladiči přijímají obtížný úkol, když se dobrovolně hlásí pobývat v takových složitých bytostech, jaké žijí na Urantii. Ale berou na sebe úkol pobývat ve vašich myslích, kde obdrží připomínky duchovních zpravodajských služeb a potom se pokusí tyto duchovní zprávy nadiktovat, nebo přetlumočit materiální mysli; oni jsou nepostradatelným faktorem pro vzestup do Ráje.
108:5.2 (1191.3) To, co Ladič Myšlení nemůže použít ve vašem současném životě, ty pravdy, které nemůže úspěšně předat člověku, ve kterém pobývá, pečlivě uchová pro použití v příští etapě bytí. Stejně, jak nyní přenáší z okruhu na okruh to, co se mu nepodařilo přidat do zkušenosti svého lidského chráněnce kvůli nezpůsobilosti, nebo neschopnosti tvora zajistit dostatečný stupeň spolupráce.
108:5.3 (1191.4) Na jednu věc se můžete spolehnout: Ladiči nikdy neztratí nic z toho, co bylo svěřeno do jejich péče; nikdy jsme neslyšeli, že by tito duchovní pomocníci nedostáli svým povinnostem. Andělé a jiné vysoké typy duchovních bytostí, včetně těch typů Synů, kteří působí v lokálních vesmírech, mohou příležitostně konat zlo, mohou někdy sejít z božské cesty, ale Ladiči nikdy nezakolísají. Jsou absolutně spolehliví a to platí ve stejné míře o všech sedmi skupinách.
108:5.4 (1191.5) Váš Ladič je potenciálem vašeho nového a příštího stavu bytí, urychleného poskytnutí vašeho věčného synovstva s Bohem. Se souhlasem vaší vůle a s pomocí vaší vůle je Ladič schopen přimět vývojové tendence materiální mysli tvora přetvářet v činy, vycházejících z podnětů a úmyslů vznikající morontiální duše.
108:5.5 (1191.6) Tajemné Monitory nejsou pomocníci myšlení; oni jsou ladiči myšlení. Společně s materiální myslí, kterou ladí a oduševňují, se snaží vytvořit novou mysl pro nové světy a nové jméno vaší budoucí cesty. Jejich poslání se především týká budoucího života, ne tohoto života. Oni se nazývají nebeskými pomocníky, ne pozemskými pomocníky. Jejich starostí není usnadnit vám vaši smrtelnou cestu; spíše se snaží dělat vám život přiměřeně obtížným a náročným, aby to tak podněcovalo a násobilo vaše rozhodování. Přítomnost významného Ladiče Myšlení neposkytuje pohodlí života a osvobození od namáhavého myšlení, ale takový božský dar by měl vyvolat povznesený klid v mysli a nádherný pokoj ducha.
108:5.6 (1192.1) Vaše přechodné a stále se měnící emoce radosti a smutku jsou v podstatě čistě lidskými a materiálními reakcemi na váš vnitřní psychický stav a na vaše vnější materiální prostředí. Proto se neobracejte k Ladiči za účelem sobecké útěchy a smrtelného pohodlí. Úkolem Ladiče je připravit vás na věčnou cestu, zajistit vaše přežití. Není posláním Tajemných Monitorů utěšovat vaše podrážděné city, nebo pečovat o vaši poraněnou pýchu; příprava vaší duše na dlouhou vzestupnou cestu je to, co upoutává pozornost Ladiče a zabírá jeho čas.
108:5.7 (1192.2) Pochybuji, že jsem schopen vám vysvětlit úplně přesně to, co Ladiči dělají ve vašich myslích a vašich duších. Nevím, zdali jsem si plně vědom toho, co se skutečně odehrává v kosmickém spojení božského Monitoru a lidské mysli. Je to všechno poněkud pro nás záhadné, ne pokud se jedná o záměr a účel, ale pokud se jedná o samotný způsob provedení. A to je přesně ten důvod, proč čelíme takovým potížím při nalézání vhodného jména pro tyto nadpozemské dary smrtelným lidem.
108:5.8 (1192.3) Ladiči Myšlení by chtěli změnit vaše pocity strachu v přesvědčení o lásce a sebedůvěře; ale to nemohou dělat mechanicky a libovolně; to je váš úkol. Při uskutečňování těch rozhodnutích, která vás vysvobodí z okovů strachu, vy doslova poskytujete psychický opěrný bod, na kterém Ladiči mohou potom použít duchovní páku povznášejícího a vzestupného osvícení.
108:5.9 (1192.4) Když nastanou ostré a otevřené konflikty mezi vyššími a nižšími tendencemi ras, mezi tím, co opravdu je správné či špatné (a ne to, co vy pouze nazýváte dobrem a zlem), můžete spoléhat na to, že Ladič se vždy zúčastní takových zkušeností nějakým rozhodným a aktivním způsobem. Skutečnost, že taková aktivita Ladiče může být nevnímána lidským partnerem, ani v nejmenším nesnižuje její hodnotu a opravdovost.
108:5.10 (1192.5) Jestli máte osobního strážce osudu a neuspějete v pokračování života, ten strážný anděl musí být posouzen, aby se mohlo o něm prohlásit, že vykonával své povinnosti svědomitě. Ale Ladiči Myšlení nejsou takhle podrobeni vyšetření, když jejich chráněnci neuspějí pokračovat v dalším životě. My všichni víme, že anděl může eventuálně nesplnit očekávání ve své službě, zatímco Ladiči Myšlení se vyznačují Rajskou dokonalostí; jejich služba je charakterizována bezchybnou metodou, jejíž kritika je za hranicemi možností jakékoliv bytosti mimo Divinington. Máte dokonalé průvodce a proto cíl být dokonalými je rozhodně dosažitelný.
108:6.1 (1192.6) Je to opravdu příklad boží blahovůle, že ušlechtilí a dokonalí Ladiči nabízejí sami sebe pro skutečnou existenci v myslích materiálních tvorů, takových, jako jsou smrtelníci Urantie, aby fakticky vytvořili zkušební spojení s pozemskými bytostmi živočišného původu.
108:6.2 (1193.1) Bez ohledu na předchozí status obyvatel světa, po poskytnutí božího Syna a po poskytnutí Ducha Pravdy se Ladiči hrnou na takový svět, aby pobývali v myslích všech normálních tvorů vlastní vůle. Po dokončení mise Rajského poskytnutého Syna se tyto Monitory skutečně stanou „nebeským královstvím uvnitř vás“. Prostřednictvím poskytnutých božských darů se Otec přibližuje co možná nejblíže k hříchu a zlu, protože je doslovnou pravdou, že Ladiči musí existovat ve smrtelné mysli také v samém středu lidské nečestnosti. Vnitřně zavedení Ladiči jsou obzvláště mučeni takovými myšlenkami, které jsou čistě podlé a sobecké; jsou sklíčeni nedostatkem úcty pro to, co je krásné a božské a jejich práce je doslova mařena množstvím pošetilých živočišných strachů člověka a jeho dětinskými obavami.
108:6.3 (1193.2) Tajemné Monitory jsou nepochybně poskytnutím Vesmírného Otce, odrazem obrazu Boha v celém vesmíru. Jeden velký učitel kdysi připomínal lidem, že by se měli obrodit v duchu své mysli, stát se novými lidmi, kteří, jako Bůh, jsou vytvořeni ve spravedlnosti a v naplnění pravdy. Ladič vyjadřuje božskost, přítomnost Boha. „Obraz Boha“ se nevztahuje na fyzickou podobu, nebo omezené možnosti materiálních schopností tvorů, ale spíše na dar duchovní přítomnosti Vesmírného Otce v nebeském poskytnutí Ladičů Myšlení prostým tvorům vesmíru.
108:6.4 (1193.3) Ladič je vaším pramenem duchovního dosažení a vnitřní nadějí na získání božského charakteru. On je síla, výsada a možnost věčného života, což vás proto zcela a navždy odlišuje od čistě živočišných tvorů. On je vyšším a věrným vnitřním duchovním stimulátorem mysli na rozdíl od vnějších a fyzických stimulů, které se dostávají k mysli přes nervově-energetický mechanismus materiálního těla.
108:6.5 (1193.4) Tito spolehliví opatrovníci nastávající životní dráhy jsou bezchybně přesnou duchovní analogii každého intelektuálního tvoření; tímto způsobem vás pomalu a jistě přetvářejí do toho, čím skutečně jste (pouze v duchovním smyslu) pro vzkříšení na světech dalšího života. A všechna tato jemná duchovní přetváření se uchovávají ve formulující se realitě vaší vyvíjející se a nesmrtelné duši, ve vašem morontiálním „já“. Tyto reálnosti jsou skutečně tady, bez ohledu na to, že Ladiči se zřídka podaří povznést tato zdvojená tvoření natolik, aby je bylo možno odhalit paprskům vědomí.
108:6.6 (1193.5) A tak, jak vy jste lidským rodičem svého dítěte, tak Ladič je božským rodičem vašeho skutečného „já“, vašeho vyššího a rozvíjejícího se „já“, vašeho lepšího morontiálního a budoucího duchovního „já“. A právě tuto vyvíjející se morontiální duši vidí soudci a cenzoři když rozhodnou o vašem věčném životě a pošlou vás nahoru na nové světy a do nikdy nekončící existence ve věčném spojení s vaším věrným partnerem─Bohem, Ladičem.
108:6.7 (1193.6) Ladiči jsou věční předkové, boží originály vašich vyvíjejících se nesmrtelných duší; jsou neutuchajícím podnětem, který vede člověka ke snaze zvládnout materiální a současnou existenci ve světle budoucí duchovní cesty. Monitory jsou zajatci neumírající naděje, prameny věčného rozvoje. A jak se radují z více či méně přímého komunikování se svými chráněnci.! Jakou mají radost, když se mohou obejít bez symboliky a jiných metod nepřímé komunikace a sršet svá poselství přímo do intelektů svých lidských partnerů!
108:6.8 (1194.1) Vy, lidé, jste na počátku bezkonečného odhalování téměř nekonečného panoráma─bezmezného rozšiřování nikdy nekončících, neustále se rozpínajících sfér možností radostné služby, nesrovnatelného dobrodružství, zušlechťující nejistoty a neomezeného dosažení. Když se nad vámi zatáhnout mračna, vaše víra by měla přijmout fakt přítomnosti ve vás pobývajícího Ladiče a tím být schopni vidět za mlhu smrtelné nejistoty do jasně zářícího slunce věčné spravedlnosti na vábících vrcholech obytných světů Satanie.
108:6.9 (1194.2) [Představeno Osamělým Poslem Orvontonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 109
109:0.1 (1195.1) LADIČI Myšlení jsou děti vesmírné cesty a je pravdou, že nezkušení Ladiči musí získat zkušenosti s mírou růstu a rozvoje smrtelných tvorů. Tak, jak se lidské dítě rozvíjí, připravujíc se na těžkosti evoluční existence, tak podobně Ladiči získávají na dokonalosti ve zkoušce na příští etapu vzestupného života. Tak, jak dítě nabývá prostřednictvím společenského a zábavného života v raném dětství přizpůsobivou všestrannost pro své dospělé aktivity, tak podobným způsobem docílí vnitřní Ladič schopností, nezbytných pro příští etapu kosmického života, pomocí přípravného smrtelného plánování a nacvičováním těch činností, které jsou spojeny s morontiální cestou. Lidský život je zkušebním obdobím, které je účinně využíváno Ladičem při přípravě pro zvýšené odpovědnosti a důležitější příležitosti v budoucím životě. Snahy Ladiče, přestože ve vás nyní žije, se ani tak příliš netýkají záležitostí dočasného života a planetární existence, ale připravují vyvíjející se mysli lidských bytostí pro reality vesmírné cesty.
109:1.1 (1195.2) Domníváme se, že musí existovat ucelený a propracovaný plán výcviku a rozvoje nezkušených Ladičů předtím, než jsou vysláni z Diviningtonu za svými úkoly, ale ve skutečnosti o tom toho moc nevíme. Nepochybně také existuje rozsáhlý systém pro přeškolování Ladičů se zkušenostmi z pobytu ve smrtelných bytostech, než se vydají na nové mise spojování se smrtelníky, ale i v tomto případě o tom skutečně moc nevíme.
109:1.2 (1195.3) Osobní Ladiči mně řekli, že pokaždé, když se smrtelníkovi s vnitřním Monitorem nepodaří zajistit věčný život, po návratu na Divinington se takoví Ladiči zapojí do rozšířeného vzdělávacího kurzu. Tento doplňující výcvik je možný díky zkušenosti z pobytu v lidské bytosti a provádí se vždy před opětovným navrácením se Ladiče na evoluční světy času.
109:1.3 (1195.4) Nic v kosmu nemůže nahradit skutečnou zkušenost života. Dokonalost božskosti nově zformovaných Ladičů Myšlení v žádném případě neobdarovává tento Tajemný Monitor schopností zkušeného pečovatele. Zkušenost je neoddělitelná od živého bytí; je to jediná věc, kterou je nezbytné získat skutečným žitím; žádná míra božskosti vás nemůže zprostit této nezbytnosti. Proto společně se všemi bytostmi, žijícími a fungujícími uvnitř současné sféry Nejvyššího, Ladiči Myšlení musí získat zkušenosti; musí projít vývojem od nižších, nezkušených, k vyšším, zkušenějším skupinám.
109:1.4 (1196.1) Ladiči projdou určitou vývojovou etapou ve smrtelné mysli; získají reálnou zkušenost, která je navěky jejich. Ladiči v důsledku všemožných kontaktů s materiálními rasami postupně nabudou zkušenosti a schopnosti bez ohledu na přežití či nepřežití svých daných smrtelných chráněnců. Oni jsou také rovnocennými partnery lidské mysli v podporování evoluce nesmrtelné duše, mající potenciál věčného života.
109:1.5 (1196.2) První stadium evoluce Ladiče je dosaženo při splynutí s přeživší duší smrtelné bytosti. A tak, zatímco vy se ve své podstatě vyvíjíte dovnitř a nahoru, od člověka k Bohu, Ladiči se vyvíjejí ven a dolů, od Boha k člověku; a proto konečným výsledkem tohoto spojení božskosti a lidskosti bude věčný syn člověka a syn Boha.
109:2.1 (1196.3) Byli jste seznámeni s kategorizací Ladičů ve vztahu ke zkušenosti─nezkušení, pokročilí a vrcholoví. Měli byste také znát určitou funkční kategorizaci─samočinné Ladiče. Samočinný Ladič je ten, který:
109:2.2 (1196.4) 1. Má určitou požadovanou zkušenost v evolučním životě tvora vlastní vůle a to buď jako dočasný obyvatel na světě, kde Ladiči jsou pouze zapůjčeni smrtelným chráněncům, nebo na planetě faktického splynutí, kde člověk nebyl schopen prodloužit svůj život. Takový Monitor je buď pokročilým, nebo vrcholovým Ladičem.
109:2.3 (1196.5) 2. Získal duchovní rovnováhu v člověku, který dosáhl třetího psychického okruhu a má přiděleného osobního serafského strážce.
109:2.4 (1196.6) 3. Má chráněnce, který udělal nejvyšší rozhodnutí─vstoupit do posvátného a upřímného spojení s Ladičem. Ladič připravuje dopředu vlastní splynutí a považuje toto sjednocení za hotovou skutečnost.
109:2.5 (1196.7) 4. Má chráněnce, který byl přijat do záložního sboru osudu na evolučním světě vzestupných smrtelníků.
109:2.6 (1196.8) 5. Byl někdy, během doby, kdy se jeho chráněnec nacházel ve stavu spaní, dočasně odvolán z mysli svého smrtelného pobývání, aby vykonal určité úkoly─navázal spojení, vytvořil kontakt, udělal přeregistraci, nebo jinou mimolidskou službu, spojenou s duchovním řízením daného světa.
109:2.7 (1196.9) 6. Sloužil v době krize a byl účastníkem zkušenosti některé lidské bytosti, která byla materiálním doplněním duchovní osobnosti, jíž bylo svěřeno vykonání určitého kosmického činu, nezbytného pro duchovní organizaci planety.
109:2.8 (1196.10) Zdá se, že samočinní Ladiči mají výrazný stupeň vůle ve všech záležitostech, nezahrnujících lidské osobnosti svých bezprostředních pobytů, jak je patrno podle jejich četných činů, vykonaných jak uvnitř, tak i vně smrtelníků, ke kterým jsou přiděleni. Takoví Ladiči se zúčastňují početných aktivit na světě svého pobytu, ale mnohem častěji působí jako skrytí obyvatelé pozemských tělesných schránek svého vlastního výběru.
109:2.9 (1196.11) Nepochybně mohou tyto vyšší a zkušenější typy Ladičů komunikovat se svými druhy na jiných světech. Ale, i když samočinní Ladiči takto spolu komunikují, dělají to pouze na úrovních své vlastní práce a za účelem uchování svěřenských údajů, potřebných pro práci Ladičů v oblastech svého pobývání, ačkoliv je známo, že příležitostně se zúčastňují řešení meziplanetárních záležitostí v době krize.
109:2.10 (1197.1) Vrcholoví a samočinní Ladiči mohou opustit lidské tělo podle své vlastní vůle. Oni nejsou organickou, nebo biologickou součástí smrtelného života; jsou božím doplněním tohoto života. V původních plánech života se s nimi počítalo, ale nejsou pro materiální existenci nepostradatelní. Nicméně, je nutno poznamenat, že poté, kdy vstoupí do mysli bytosti, velmi vzácně a to i na přechodnou dobu, opouštějí smrtelné tělesné schránky svého pobytu.
109:2.11 (1197.2) Superúčinní Ladiči jsou ti, kteří dosáhli splnění svých svěřených úkolů a jenom čekají na rozklad materiálního prostředku života, nebo na přenesení nesmrtelné duše.
109:3.1 (1197.3) Charakter detailní práce Tajemných Monitorů se mění podle podstaty jejich poslání─zdali jsou Ladiči spojení, nebo splynutí. Někteří Ladiči jsou pouze zapůjčeni na dobu dočasných životů svých chráněnců, jiní jsou poskytnuti jako kandidáti na získání osobnosti a mají povolení pro věčné splynutí v případě, jestli jejich chráněnci přežijí. Existuje také mírný rozdíl v jejich práci mezi odlišnými planetárními typy a rovněž v rozdílných soustavách a vesmírech. Ale, celkem vzato, jejich práce je mimořádně jednotná, mnohem více, než jsou povinnosti všech ostatních vytvořených řádů nebeských bytostí.
109:3.2 (1197.4) Na některých primitivních světech (patřících k první skupině) pobývají Ladiči v mysli tvora v rámci empirického tréninku, zaměřeného především na sebevzdělávání a postupný rozvoj. Nezkušení Ladiči jsou obvykle posláni na takové světy v počátečních dobách jejich existence, kdy primitivní lidé vcházejí do údolí rozhodování, ale kdy poměrně málo z nich si zvolí vzestup k morálním vrcholům, nacházejících se za kopci sebeovládání a získání charakteru, aby dosáhli vyšších úrovní objevující se duchovnosti. (Nicméně, mnoho z těch, kterým se nezdaří splynout s Ladičem, přežijí jako vzestupné bytosti spojeni s Duchem). Ladičům se dostane cenného tréninku a získají skvělou zkušenost v dočasném spojení s primitivními myslemi a jsou potom schopni využít tuto zkušenost ve prospěch vyšších bytostí na jiných světech. V celém rozsáhlém vesmíru se nikdy neztratí nic, co má význam pro věčný život,.
109:3.3 (1197.5) Na světě jiného typu (druhá skupina) Ladiči jsou smrtelným bytostem pouze zapůjčeni. Tady Monitory nemohou nikdy dosáhnou splynutí se svými lidskými chráněnci prostřednictvím takového pobytu, ale poskytnou jim během jejich smrtelného života velkou pomoc, mnohem větší než jsou schopni dát smrtelníkům Urantie. Na takových světech jsou Ladiči zapůjčeni smrtelným tvorům na jednu délku života jako vzory pro dosažení vyšší duchovnosti, jako dočasní pomocníci ve složitém úkolu zdokonalování věčného charakteru. Ladiči se nevracejí po přirozené smrti; tito přeživší smrtelníci získají věčný život skrze splynutí s Duchem.
109:3.4 (1197.6) Na světech, jako je Urantia, (třetí skupina) dochází k opravdovému zasnoubení s božskými dary─spojení na život a na smrt. Jestliže budete pokračovat v dalším životě, bude to věčné sloučení, trvalé splynutí, vytvářejíc z člověka a Ladiče jednu bytost.
109:3.5 (1197.7) Na světech skupiny světů, obydlených smrtelníky se třemi mozky, Ladiči jsou schopni vytvořit mnohem reálnější kontakt se svými chráněnci během jejich dočasného života, než s bytostmi s jedním či dvěma mozky. Ale v posmrtné dráze pokračují tří-mozkové typy naprosto stejně jako jedno-mozkové typy a jako rasy se dvěma mozky, což jsou smrtelníci na Urantii.
109:3.6 (1198.1) Následně po pobytu Rajského poskytnutého Syna na dvou-mozkových světech jsou nezkušení Ladiči málokdy přiděleni osobám, které mají nepochybnou schopnost pro přežití. My věříme, že na takových světech prakticky všichni Ladiči, pobývající ve vnímavých mužích a ženách se schopností věčného života, patří k pokročilému, nebo vrcholovému typu.
109:3.7 (1198.2) V mnohých raných evolučních rasách Urantie existovaly tři skupiny bytostí. Byly tam čistě živočišné bytosti, které zcela postrádaly schopnost pro přijetí ladiče. Byly tam takové bytosti, které projevovaly nepochybnou schopnost přijmout Ladiče a obdržely je okamžitě, když dosáhly věku morální odpovědnosti. Byl tam třetí typ bytostí, které zaujímaly hraniční pozici; měly schopnost pro přijetí ladiče, ale Monitory mohly obydlit mysl pouze na osobní žádost jedince.
109:3.8 (1198.3) Ale v těch bytostech, které jsou prakticky neschopny věčného života kvůli dědičným vlastnostem po nezpůsobilých a nekvalitních předcích, mnoho nezkušených Ladičů získalo cennou úvodní zkušenost při kontaktu s evoluční myslí a tím se stali způsobilejšími pro následnou misi ve vyšším typu mysli na nějakém jiném světě.
109:4.1 (1198.4) Vnitřní Ladiči významnou měrou pomáhají vyšším formám inteligentní vzájemné komunikace mezi lidskými bytostmi. Zvířata mají pocit sounáležitosti, ale nemají schopnost sdělovat si mezi sebou své představy; jsou schopna projevovat emoce, ale ne ideje a ideály. Ani lidé živočišného původu nepoznají vysoký typ intelektuálního spojení, nebo duchovního kontaktu se svými druhy, dokud nejsou obdarováni Ladiči Myšlení. Ale když takoví evoluční tvorové vyvinou řeč, jsou na cestě vedoucí k přijetí Ladičů.
109:4.2 (1198.5) Ve skutečnosti u zvířat existuje primitivní forma komunikace, ale při takových primitivních kontaktech existuje málo osobitosti, nebo žádná. Ladiči nejsou osobnosti, oni jsou před-osobní bytosti. Ale pocházejí ze zdroje osobnosti a jejich přítomnost rozšiřuje kvalitativní projevy lidské osobnosti; to platí především tehdy, jestli Ladič má předchozí zkušenost.
109:4.3 (1198.6) Typ Ladiče má velký význam pro potenciální schopnost lidské osobnosti projevovat sebe sama. V průběhu věků mnoho významných intelektuálních a duchovních vůdců Urantie uplatnilo svůj vliv hlavně kvůli převaze a předchozí zkušenosti svých vnitřních Ladičů.
109:4.4 (1198.7) Vnitřní Ladiči v nemalé míře spolupracují s jinými duchovními vlivy při přeměňování a polidšťování potomků primitivních lidí dávných věků. Kdyby byli Ladiči, pobývající v myslích obyvatel Urantie odvoláni, svět by se pomalu vrátil k životu a obyčejům lidí prvobytné doby; božšké Monitory jsou jedním z reálných potenciálů progresivní civilizace.
109:4.5 (1198.8) Sleduji jednoho Ladiče Myšlení, obývajícího jednu mysl na Urantii, který podle záznamů na Uverse pobýval již předtím v patnácti myslích v Orvontonu. Nevíme, zdali tento Monitor má podobné zkušenosti v jiných supervesmírech, ale domnívám se, že ano. Je to úžasný Ladič a jedna z nejvýkonnějších a nejúčinnějších sil působících na Urantii v současné době. To, co jiní ztratili, protože odmítli věčný život, tato lidská bytost (a váš celý svět) nyní získává. Od toho, kdo nemá potřebné vlastnosti pro další život, bude právě tento zkušený Ladič odebrán, kterého nyní má, zatímco tomu, kdo má předpoklady pro věčný život, bude přidělen právě nezkušený Ladič loudavého odpadlíka.
109:4.6 (1199.1) V určitém smyslu mohou Ladiči podporovat některá vzájemná obohacování planety v oblasti pravdy, krásy a dobra. Ale málokdy se jim dostane příležitosti druhého pobytu na stejné planetě; v současné době není na Urantii jediný sloužící Ladič, který by tady sloužil již předtím. A já vím o čem hovořím, protože v archívech Uversy máme jejich čísla a jejich záznamy.
109:5.1 (1199.2) Vrcholoví a samočinní Ladiči jsou často schopni přispívat lidské mysli faktory duchovního významu, když tok myšlení volně protéká osvobozenými, ale kontrolovanými kanály tvůrčí představivosti. V takové době a někdy ve spánku je Ladič schopen pozastavit mentální proudy, zadržet a změnit myšlenkové procesy; a to všechno se dělá za účelem dosáhnout hlubokých duchovních proměn ve vyšších zákoutích nadvědomí. Takhle jsou síly a energie mysli mnohem více naladěny na kontaktní tóny duchovní úrovně současnosti i budoucnosti.
109:5.2 (1199.3) Někdy je možné lidskou mysl osvítit tak, že slyší božský hlas, který ve vás nepřetržitě mluví, abyste si mohli částečně uvědomit moudrost, pravdu, dobro a krásu trvale ve vás pobývající potenciální osobnosti.
109:5.3 (1199.4) Ale vaše nestálé a rychle se měnící mentální postoje často maří plány Ladičů a narušují jejich práci. Jejich práce není ztěžována pouze přirozenými povahami smrtelných ras, ale tuto službu také značně zdržují vaše vlastní vytvořené názory, vyhraněné představy a dlouhodobé předsudky. Kvůli těmto překážkám se ve vědomí mnohdy objeví pouze jejich neúplná tvorba, což nevyhnutelně vede ke zmatené představě. Proto při analýze mentálních situací je bezpečný pouze jeden přístup: v každé úvaze a v každé zkušenosti je nutno okamžitě rozpoznat přesně jejich podstatu a důležitost a vůbec nebrat na vědomí to, čím by se mohly stát.
109:5.4 (1199.5) Velkým problémem života je úprava dědičných tendencí k potřebám duchovních podnětů, spuštěných přítomností Tajemných Monitorů. Zatímco na vesmírných a supervesmírných životních drahách žádný člověk nemůže sloužit dvěma pánům, během života, který nyní prožíváte na Urantii, každý člověk musí nutně sloužit dvěma pánům. Musíte se stát mistry v umění zvládat nepřetržitě lidský světský kompromis a současně projevovat duchovní oddanost pouze jednomu pánu; a to je příčina toho, proč tak mnozí klopýtají a padají, ztrácejí sílu a podléhají tlaku evolučního boje.
109:5.5 (1199.6) Přestože jak odvěké dědictví intelektuálních vloh, tak i mechanizmus elektrochemické regulace omezují sféru účinného působení Ladiče, žádné zděděné nedostatky ( v psychicky normální mysli) nemohou nikdy zabránit eventuálnímu dosažení duchovnosti. Dědičnost může zpozdit rychlost dosažení osobnosti, ale nezabrání eventuálnímu završení vzestupné dráhy. Jestliže budete spolupracovat s vaším Ladičem, tento božský dar, dříve či později, vyvine nesmrtelnou morontiální duši a po následném splynutí s ní představí novou bytost nejvyššímu Synu-Vládci lokálního vesmíru a časem, Otci Ladičů v Ráji.
109:6.1 (1200.1) Ladiči nikdy neselžou; nikdy se neztratí nic, co má hodnotu věčného života; každá smysluplná hodnota v každém tvorovi vlastní vůle má jistotu přežití, bez ohledu na přežití či nepřežití smysl objevující, nebo vyhodnocující osobnosti. A tak se děje to, že i když smrtelný tvor odmítne věčný život, životní zkušenost nepřijde nadarmo; věčný Ladič přenese hodnotné rysy takového viditelně nezdařeného života na některý jiný svět a tam poskytne tyto přežívající smysluplné úmysly a hodnoty nějakému vyššímu typu smrtelné mysli, která má schopnost dalšího života. Žádná hodnotná zkušenost se nikdy nezíská nadarmo; žádný opravdový význam, nebo skutečná hodnota nikdy nezaniknou.
109:6.2 (1200.2) Jestli smrtelný partner je kandidátem na splynutí, ale zřekne se Tajemného Monitora, jestli lidský partner odmítne cestu vzestupu, Ladič, po odpojení přirozenou smrtí (nebo před ní), odnese sebou vše, co se vyvinulo v mysli tohoto nepřeživšího tvora a má věčnou hodnotu. Jestliže by Ladič opakovaně neuspěl dosáhnout splynutí osobnosti kvůli nepřežití po sobě jdoucích lidských chráněnců a jestliže se tento Monitor následně stane osobním, všechna získaná zkušenost z pobytu ve všech těchto smrtelných myslí a jejich řízení se stane skutečným vlastnictvím takového nového Osobního Ladiče─vybaveností, kterou bude užívat a zužitkovávat v průběhu všech budoucích epoch. Osobní Ladič této kategorie je směsicí nashromážděných veškerých přežívajících rysů všech jeho dřívějších lidských hostitelů.
109:6.3 (1200.3) Když Ladiči s dlouhou vesmírnou zkušeností se dobrovolně přihlásí obývat božské Syny na misích poskytování, velmi dobře vědí, že v této službě nemůže být nikdy dosaženo osobnosti. Ale často Otec duchů daruje těmto dobrovolníkům osobnost a jmenuje je vedoucími svých druhů. To jsou ty osobnosti, které jsou poctěny pravomocí na Diviningtonu. A jejich unikátní povahy ztělesňují mozaiku lidských vlastností, získaných během pobývání ve smrtelnících a také představují duchovní otisk lidské božskosti poskytnutého Rajského Syna, získaného v průběhu závěrečného pobytu.
109:6.4 (1200.4) Aktivity Ladičů ve vašem lokálním vesmíru jsou řízeny Osobním Ladičem Michaela Nebadonského, tím samým Monitorem, který ho vedl krok za krokem, když žil v lidském těle Jóšui, syna Josefa. Tento výjimečný Ladič byl věrný svým povinnostem a moudře řídil tento statečný Monitor lidskou povahu, neustále usměrňoval smrtelnou mysl Rajského Syna při volbě vykonávat dokonalou vůli Otce. Tento Ladič předtím sloužil s Machiventou Melkísedekem v době Abraháma a vykonal mnoho mimořádných činů jak před tímto pobytem, tak i v době mezi těmito svými misemi poskytnutí.
109:6.5 (1200.5) Tento Ladič opravdu slavil vítězství v lidské mysli Ježíše─té mysli, která v každé z opakujících se životních situací projevovala neutuchající oddanost vykonávat vůli Otce, říkajíc: „Splní se tvoje vůle, ne moje.“ Taková odhodlaná zanícenost je opravdovým cestovním pasem z omezeních lidské podstaty do konečného dosažení božskosti.
109:6.6 (1200.6) Tento stejný Ladič v současné době odráží ve své pozoruhodné osobnosti tajemné podstaty lidskost Jošui, syna Josefa před křtem, věčný a živý otisk věčných a živých hodnot, které vytvořil nejvýznamnější ze všech Urantijců ve skromných podmínkách obyčejného života, prožitého do úplného vyčerpání duchovních hodnot, dosažitelných ve smrtelné zkušenosti.
109:6.7 (1201.1) Všechno to, co je trvalé hodnoty, co je svěřeno Ladiči, má jistotu věčného života. V určitých případech Ladič uchovává toto vlastnictví pro poskytnutí smrtelné mysli budoucího pobytu; v jiných případech a po zosobnění jsou tato přeživší a uchovalá fakta v úschově pro budoucí použití ve službě Architektů Hlavního Vesmíru.
109:7.1 (1201.2) My nemůžeme říci, zdali se mohou, či nemohou ty fragmenty Otce, které nejsou Ladiči, stát osobními, ale vy již víte, že osobnost je výsostný dar svobodné vůle Vesmírného Otce. Pokud je nám známo, ten typ fragmentů Otce, který představuje Ladiče, dosahuje osobnosti pouze získáním osobitých vlastností prostřednictvím služby a pomoci osobité bytosti. Tito Osobní Ladiči mají domov na Diviningtonu, kde instruují a dávají pokyny svým před-osobním druhům.
109:7.2 (1201.3) Osobní Ladiči Myšlení jsou nesvázanými, volnými a svrchovanými stabilizátory a kompensátory rozlehlého vesmíru vesmírů. Slučují v sobě Tvořitele a zkušenost tvora─existenciální s empirickým. V řízení vesmíru spojují před-osobní a osobní.
109:7.3 (1201.4) Osobní Ladiči jsou všemoudří a vlivní vykonavatelé Architektů Hlavního Vesmíru. Jsou osobní zprostředkovatelé ucelené péče Vesmírného Otce─osobní, před-osobní a nadosobní. Jsou osobní pečovatelé toho, co je mimořádné, neobvyklé a neočekávané ve všech oblastech transcendentálních absonitních sfér, náležících do rámce působení Boha Konečného, dokonce do úrovní Boha Absolutního.
109:7.4 (1201.5) Jsou to výjimečné bytosti, obsahující v sobě všechny známé vztahy osobnosti; oni jsou všeosobní─existují před osobností, jsou osobností a existují po osobnosti. Představují osobnost Vesmírného Otce takovou, jaká je ve věčné minulosti, věčné přítomnosti a věčné budoucnosti.
109:7.5 (1201.6) Otec poskytnul Věčnému Synu existenciální osobnost nekonečného a absolutního typu, ale pro svoji vlastní péči si vyhradil empirickou osobnost v podobě typu Osobního Ladiče, poskytnutého existenciálnímu před-osobnímu Ladiči; a proto jsou oba předurčeni stát se v budoucnosti věčnými nadosobnostmi transcendentální služby v absonitních sférách Konečného, Nejvyššího-Konečného a také na úrovních Nekonečného-Absolutního.
109:7.6 (1201.7) Málokdy je možno vidět Osobní Ladiče volně se pohybovat vesmíry. Příležitostně se poradí s Věčně Moudrými a někdy Osobní Ladiči sedmidílných Synů Tvořitelů navštíví hlavní světy souhvězdí, aby tam jednali s vládci Vorondadeky.
109:7.7 (1201.8) Když planetární pozorovatel Urantie řádu Vorondadeků─Nejvyšší pečovatel, který nedávno převzal prozatímní vládu nad vaším světem─oznámil svoje zmocnění v přítomnosti místního hlavního správce, začal svoje prozatímní řízení Urantie tím, že si vybral svůj vlastní personál. Bez prodlení stanovil všem svým spolupracovníkům a asistentům jejich planetární povinnosti. Ale nevybral si tři Osobní Ladiče, kteří se u něho objevili ve chvíli, kdy přejímal prozatímní vládnutí. On dokonce ani nevěděl, že se takto objeví, protože v době předchozího prozatímního vládnutí oni svoji božskou přítomnost neprojevovali. A Nejvyšší vladař neurčil výkon služby a nestanovil povinnosti těmto třem dobrovolným Osobním Ladičům. Nicméně, tyto tři všeosobní bytosti patřily mezi nejaktivnější z četných řádů nebeských bytostí, sloužících v té době na Urantii.
109:7.8 (1202.1) Osobní Ladiči vykonávají širokou řadu služeb pro početné řády vesmírných osobností, ale my nemáme dovoleno hovořit o těchto otázkách s evolučními tvory, obdarovanými Ladiči. Tyto pozoruhodné, v lidech pobývající, božské entity se řadí mezi nejvýznamnější osobnosti v celém velkém vesmíru a nikdo se neodvažuje předpovědět jaké mohou být jejich budoucí mise.
109:7.9 (1202.2) [Představeno Osamělým Poslem Orvontonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 110
110:0.1 (1203.1) OBDAROVÁNÍ nedokonalých bytostí svobodou znamená nevyhnutelnou tragédii a je podstatou dokonalého původního Božstva univerzálně a láskyplně sdílet tyto strasti v milujícím vztahu.
110:0.2 (1203.2) Nakolik jsem já obeznámen s chodem vesmíru, považuji lásku a péči Ladičů Myšlení za nejoddanější božský cit v celém tvoření. Láska Synů v jejich pomoci rasám je ojedinělá, ale oddanost Ladiče k jedinci je dojemně ušlechtilá, božsky otcovská. Rajský Otec si zřejmě ponechal tuto formu osobního kontaktu se svými jednotlivými tvory jako výhradní právo Tvořitele. A v celém vesmíru vesmírů neexistuje nic, co je možno srovnat s úžasnou péčí těchto neosobních entit, které tak fascinujícím způsobem pobývají v dětech evolučních planet.
110:1.1 (1203.3) O Ladičích by se nemělo uvažovat v tom smyslu, že žijí v materiálních mozcích lidských bytostí. Oni nejsou organickou částí fyzických tvorů světů. Ladič Myšlení pobývá ve smrtelné mysli člověka a není přpoután k jednomu fyzickému orgánu. A nepřímo a nepoznatelně Ladič nepřetržitě komunikuje s jemu svěřeným člověkem, především v průběhu povznášejících zkušeností ctihodného spojení mysli s duchem v oblasti nadvědomí.
110:1.2 (1203.4) Přeji si, aby bylo pro mně možné pomoci vyvíjejícím se smrtelníkům dosáhnout lepšího porozumění a dospět k plnějšímu ocenění nesobecké a unikátní práce v nich žijících Ladičů, kteří jsou tak oddaně věrni úkolu pečovat o duchovní blaho člověka. Tyto Monitory jsou výkonnými pečovateli vyšších funkcí lidských myslí; moudře a zkušeně řídí duchovní potenciály lidského intelektu. Tito nebeští pomocníci se věnují obrovskému úkolu vést vás bezpečně dovnitř a nahoru do nebeského útočiště štěstí. Tito neúnavní dříči jsou zasvěceni budoucímu zosobnění triumfu božské pravdy ve vašem věčném životě. Jsou bdělými strážci, kteří odvádějí Boha si uvědomující lidskou mysl od úskalí zla a současně obratně směřují vyvíjející se duši člověka ke vzdáleným a věčným břehům a božským přístavům dokonalosti. Ladiči jsou milující vodiči, vaši spolehliví a neomylní průvodci přes temná a nevyzpytatelná bludiště vaší krátké pozemské pouti; jsou trpěliví učitelé, kteří neustále vybízejí své chráněnce na cesty postupné dokonalosti. Jsou svědomitými opatrovateli ušlechtilých hodnot tvorova charakteru. Přeji si, abyste je více milovali, více s nimi spolupracovali a více si jich vážili.
110:1.3 (1204.1) Přestože vnitřní božští obyvatelé se hlavně starají o vaši duchovní přípravu pro příští stadium nikdy nekončí existence, hluboce se také zajímají o vaše přechodné blaho a vaše praktické úspěchy na zemi. S potěšením se podílejí na vašem zdraví, štěstí a blahobytu. Nejsou neteční k vašemu úspěchu ve všech oblastech planetárního rozvoje, které nejsou škodlivé pro váš budoucí život věčného růstu.
110:1.4 (1204.2) Ladiči se zajímají a starají o vaše denní činnosti a rozmanité detaily vašeho života jen do té míry, jak ovlivňují tendence vašich důležitých voleb a podstatných duchovních rozhodnutích a jsou proto faktory při řešení vašeho problému přežití duše a věčného rozvoje. Ačkoliv je Ladič pasivní pokud jde o dočasné blaho, je božsky aktivní ve vztahu ke všemu, co se týká vaší věčné budoucnosti.
110:1.5 (1204.3) Ladič s vámi setrvává ve všech neštěstích a v každé nemoci, které nezničí úplně mentální schopnost. Ale je to bezcitnost vědomě znečišťovat, nebo jiným způsobem vědomě zašpinit fyzické tělo, které má sloužit jako pozemská schránka tohoto úžasného daru od Boha.Všechny fyzické jedy zpomalují snahy Ladiče povznést materiální mysl a rovněž mentální jedy strachu, zlosti, závisti, žárlivosti, podezírání a netolerance nesmírně zpožďují duchovní progres vyvíjející se duše.
110:1.6 (1204.4) V současné době procházíte obdobím seznamování se s Ladičem a když jen budete spoléhat na péči vašeho božského ducha, který usiluje o věčné spojení vaší mysli a duše, tak časem vznikne ta morontiální jednota, ta nadpozemská harmonie, ta kosmická koordinace, to božské sladění, to nebeské splynutí, to nikdy nekončící směšování identity, ta jednota bytosti, která je tak dokonalá a trvalá, že dokonce ani nejzkušenější osobnosti nedokáží nikdy rozlišit, nebo rozpoznat rozdílné identity splynutých partnerů─smrtelného člověka a božského Ladiče.
110:2.1 (1204.5) Když Ladiči Myšlení obydlí lidské mysli, přinesou s sebou model životní cesty─ideál života─který je ustanoven a předurčen jimi samými a Osobními Ladiči Diviningtonu a který byl ověřen Osobním Ladičem Urantie. A tak začínají svoji práci s určitým a předem stanoveným plánem pro intelektuální a duchovní rozvoj svých lidských chráněnců, ale není povinností jakékoliv lidské bytosti přijmout tento plán. Vy všichni máte svůj osud předurčen, ale není předem stanoveno, že toto božské předurčení musíte přijmout; máte naprostou svobodu odmítnout jakoukoliv část, nebo celý program Ladiče Myšlení. Je to jejich poslání způsobit takové změny v mysli a udělat takové duchovní úpravy, se kterými můžete ochotně a uváženě souhlasit za tím účelem, aby získali větší vliv nad usměrňováním osobnosti. Ale za žádných okolností vás tyto božské Monitory nikdy nezneužijí, nebo žádným způsobem vás svévolně neovlivní ve vaší volbě a rozhodování. Ladiči respektují svrchovanost vaší osobnosti; oni vždy podléhají vaší vůli.
110:2.2 (1204.6) Ve svých metodách práce jsou vytrvalí, vynalézaví a dokonalí, ale nikdy nenaruší volní individuálnost svých hostitelů. Žádná lidská bytost nebude nikdy oduševněna božským Monitorem proti své vůli; věčný život je darem Bohů, který musí být žádán tvory času. Cokoliv se Ladiči podařilo pro vás udělat, při závěrečném rozboru záznamy ukážou, že proměny bylo dosaženo s vaším ochotným souhlasem; budete snaživým partnerem Ladiče v uskutečnění každého kroku obrovské přeměny, která se děje v průběhu vzestupné cesty.
110:2.3 (1205.1) Ladič se nesnaží kontrolovat vaše myšlení jako takové, ale spíše je chce oduševnit, zvěčnit. Ani andělé, ani Ladiči se přímo nevěnují ovlivňování lidského myšlení; to je výhradní výsada vaší osobnosti. Ladiči se věnují zdokonalování, přizpůsobování, upravování a koordinování vašich myšlenkových procesů; a věnují se zejména a výslovněji budování duchovních duplikátů vašich cest, morontiálních kopií vašich pravých vzestupných „já“, nezbytných pro věčný život.
110:2.4 (1205.2) Ladiči působí na vyšších úrovních lidské mysli, neustále se snažíc vytvořit morontiální duplikáty každého pojmu, obsaženého ve smrtelném intelektu. Proto existují dvě reality, které působí a soustřeďují se v okruzích lidské mysli: první─smrtelné „já“, vyvinuté na základě původních plánů Nositelů Života, druhá─nesmrtelná entita, pocházející z vysokých sfér Diviningtonu, ve vás pobývajícím daru od Boha. Ale smrtelné „já“ je také osobitým „já“; má osobnost.
110:2.5 (1205.3) Jako osobitý tvor máte mysl a vůli. Jako před-osobitý tvor má Ladič před-mysl a před-vůli. Jestli se tak plně podřídíte mysli Ladiče, že budete mít shodné pohledy, pak se vaše mysli stanou jednou a vaše mysl bude posílena o mysl Ladiče. Následně, jestli vaše vůle bude nařizovat a prosazovat vykonávání rozhodnutích této nové sjednocené mysli, pomocí vašeho rozhodování před-osobní vůle Ladiče dosáhne osobitého projevu a pokud se jedná o tuto konkrétní činnost, vy a Ladič jste jeden. Vaše mysl docílila harmonie s božskostí a vůle Ladiče dosáhla osobitého projevu.
110:2.6 (1205.4) Podle toho v jakém rozsahu je tato identita uskutečněna, tak se duševně přibližujete morontiálnímu řádu bytí. Morontiální mysl je termín, znamenající podstatu a celkový součet kooperujících myslí rozličných materiálních a duchovních vlastností. Proto tedy morontiální intelekt znamená dvojnou mysl, existující v lokálním vesmíru a ovládaný jednou vůlí. A v případě smrtelníků je to vůle, svým původem lidská, která se stává božskou prostřednictvím ztotožňování se lidské mysli s podstatou myšlení Boha.
110:3.1 (1205.5) Ladiči hrají posvátnou a úchvatnou hru věčnosti; jsou zapojeni do jedné z největších časových událostí v prostoru. A jak jsou šťastni, když jim vaše spolupráce umožňuje poskytnout vám pomoc ve vašem krátkém boji v čase, zatímco pokračují v řešení svých větších úkolů. Ale když se váš Ladič snaží s vámi komunikovat, jeho sdělení se obvykle ztratí v materiálních vírech energetických proudů lidské mysli; pouze občas zachytíte ozvěnu, slabou a vzdálenou ozvěnu božského hlasu.
110:3.2 (1205.6) Úspěch Ladiče v doprovázení vašeho smrtelného života a dosažení věčného života nezáleží ani tak moc na teoriích vašich přesvědčeních, ale na vašich rozhodnutích, odhodlanosti a pevné víře. Všechny tyto posuny v růstu osobnosti se stávají vlivnými faktory, podporující váš rozvoj, protože vám pomáhají spolupracovat s Ladičem; pomáhají vám zastavit vaše zdráhání. Ladiči Myšlení uspějí, nebo neuspějí ve svých pozemských činnostech v přesné závislosti na tom, jak smrtelníci dokáží, nebo nedokáží spolupracovat s programem, pomocí kterého by pokročili na vzestupné cestě k dosažení dokonalosti. Tajemství věčného života je zahaleno v nejvyšší lidské touze podobat se Bohu a s tímto přáním spojenou ochotou dělat všechno to a být vším tím, co je nezbytné pro konečné dosažení této převládající touhy.
110:3.3 (1206.1) Když mluvíme o úspěchu či neúspěchu Ladiče, mluvíme ve smyslu věčného života člověka. Ladiči nikdy neselžou; oni jsou božské podstaty a vždy zakončují každé své podnikání vítězně.
110:3.4 (1206.2) Já nemohu než poznamenat, že tolik z vás stráví tak moc času a myšlení na bezvýznamných maličkostech, zatímco téměř úplně přehlížíte podstatnější reality věčné důležitosti, ty opravdové činy, které se týkají rozvoje harmoničtější pracovní součinnosti mezi vámi a vašimi Ladiči. Velkým cílem lidské existence je dosáhnout sladění s božskostí vnitřního Ladiče; významným činem lidského života je dosažení upřímného a vědomého zasvěcení věčným cílům božského ducha, který čeká a pracuje ve vaší mysli. Ale oddaná a rozhodná snaha uskutečnit věčný osud je plně slučitelná s osvíceným a radostným životem a s úspěšnou a počestnou kariérou na zemi. Spolupráce s Ladičem neznamená sebetrýznění, falešnou zbožnost, nebo pokryteckou a okázalou pokoru. Ideální život je život láskyplné služby a ne bytí, naplněné bojácnými obavami.
110:3.5 (1206.3) Zmatenost, bezradnost, nebo někdy také bázeň a roztržitost neznamenají nutně odmítnutí vedení vnitřního Ladiče. Takové postoje mohou někdy naznačovat nedostatek aktivní součinnosti s božským Monitorem a mohou proto poněkud zdržet duchovní rozvoj, ale takové intelektuální emoční potíže v žádném případě nezmaří jistý věčný život duše uvědomující si Boha. Ani sama nevědomost nemůže nikdy zamezit věčnému životu; a nemohou to ani zmatené pochybnosti, nebo bojácná nejistota. Pouze vědomý odpor k vedení Ladiče může zmařit přežití vyvíjející se nesmrtelné duše.
110:3.6 (1206.4) Nemusíte považovat spolupráci s vaším Ladičem za nějaký mimořádně uvědomělý proces, protože tomu tak není; ale vaše pohnutky a vaše rozhodnutí, vaše důrazná odhodlanost a vaše nejvyšší touhy představují skutečnou a účinnou spolupráci. Vy můžete vědomě zvýšit harmonii s Ladičem následujícími způsoby:
110:3.7 (1206.5) 1. Rozhodnout se reagovat na božské vedení; upřímně založit lidský život na nejvyšším uvědomění si pravdy, krásy a dobra a potom slaďovat tyto vlastnosti božskosti prostřednictvím moudrosti, úcty, víry a lásky.
110:3.8 (1206.6) 2. Milovat Boha a toužit být jako on─opravdové uznání božského otcovství a láskyplné úcty k nebeskému Rodiči.
110:3.9 (1206.7) 3. Milovat člověka a upřímně toužit mu sloužit─srdečné uznání bratrství člověka spolu s uváženým a rozumným citem pro každého z vašich smrtelných druhů.
110:3.10 (1206.8) 4. Radostným přijetí kosmického občanství─otevřené uznání svých vzrůstajících povinností ve vztahu k Nejvyšší Bytosti, vědomí vzájemné závislosti evolučního člověka a vyvíjejícího se Božstva. Toto je zrození kosmické morálnosti a rozbřesk pochopení univerzální povinnosti.
110:4.1 (1207.1) Ladiči jsou schopni přijímat nepřetržitý tok kosmických zpráv, přicházejících k nim přes hlavní okruhy času a prostoru; mají přímý přístup k duchovní informaci a energii vesmírů. Ale tito vlivní obyvatelé myslí nejsou schopni předávat mnoho z tohoto bohatství moudrosti a pravdy myslím svých smrtelných chráněnců kvůli jejich nedostatku kultivovanosti a nepřítomnosti citlivého vnímání.
110:4.2 (1207.2) Ladič Myšlení se nepřetržitě snaží tak oduševnit vaši mysl, aby se vyvinula vaše morontiální duše; ale vy sami si většinou neuvědomujete tuto vnitřní péči. Vy nejste vůbec schopni rozpoznat plody vašeho vlastního materiálního intelektu od těch, které jsou výsledkem společných aktivit vaší duše a Ladiče.
110:4.3 (1207.3) Některé náhlé projevy myšlenek, úsudků a jiných obrazů mysli jsou někdy přímým či nepřímým dílem Ladiče; ale mnohem častěji jsou to nenadálé vývěry myšlenek do vědomí, které se shromažďovaly v hlubinných úrovních mysli, což jsou přirozené projevy normální a psychické funkce, ukryté v okruzích vyvíjející se živočišné mysli. ( Na rozdíl od těchto podvědomých výlevů, sdělení Ladiče přicházejí ze sfér nadvědomí).
110:4.4 (1207.4) Důvěřujte Ladičům ve všem, co se vztahuje k mysli a nachází se za úrovní vědomí. V pravý čas, když ne na tomto světě, tak potom na obytných světech, podají souhrnnou zprávu o svém dozoru a nakonec odkryjí ty významy a hodnoty, které byly svěřeny do jejich péče a úschovy. Jestli přežijete a budete pokračovat v dalším životě, oni oživí všechny hodnotné cennosti smrtelné mysli.
110:4.5 (1207.5) Existuje obrovská propast mezi lidským a božským, mezi člověkem a Bohem. Urantijské rasy natolik podléhají elektrochemické regulaci, natolik se podobají živočichům ve svém běžném chování, jsou natolik emoční ve svých přirozených reakcích, že pro Monitory je velmi obtížné je vést a řídit. Vy natolik postrádáte odvážná rozhodnutí a obětavou součinnost, že pro ve vás pobývajícího Ladiče je téměř nemožné komunikovat s lidskou myslí přímo. I když se jim povede zažehnout paprsek nové pravdy v duši vyvíjejícího se smrtelníka, toto duchovní sdělení často zaslepí tvora natolik, že rychle přivodí vzplanutí fanatismu, nebo způsobí nějaký jiný intelektuální otřes s katastrofálními následky. Mnohá nová náboženství a podivná učení vznikla z neúplných, nedokončených, nesprávně pochopených a překroucených sděleních Ladičů Myšlení.
110:4.6 (1207.6) Jak ukazují archívy Jerusemu, v průběhu mnoha tisíců let se v každé generaci objevuje méně a méně bytostí, které by byly schopny spolehlivě spolupracovat se samočinnými Ladiči. Je to znepokojující obraz a dohlížející osobnosti Satanie uvítají návrhy některých z vašich bezprostředních planetárních dohlížitelů, kteří předkládají opatření na rozvoj a zachování vyšších duchovních typů urantijských ras.
110:5.1 (1207.7) Nezaměňujte a nesměšujte poslání a vliv Ladiče s tím, co se běžně nazývá svědomí; to spolu přímo nesouvisí. Svědomí je lidskou a ryze psychickou reakcí. Nemělo by se přehlížet, ale je to těžko hlas Boha k duši, což by určitě byl Ladič, kdyby takový hlas byl vyslyšen. Je dobře, že svědomí vás nabádá jednat správně; ale Ladič navíc se vám snaží sdělit, co je opravdu správné; a to je možno v těch případech, kdy vnímáte vedení Ladiče, a to v takové míře, v jaké jste schopni.
110:5.2 (1208.1) Lidské sny, ty chaotické a nelogické obrazce rozladěné spící mysli, jsou náležitým důkazem neúspěchu Ladičů sladit a sloučit odlišné faktory lidské mysli. Ladiči prostě nemohou za jeden život svémocně sdružit a sladit dva takové nepodobné a rozdílné typy myšlení, jako je lidské a božské. Když se jim to povede, což se jim občas stává, takové duše jsou přeneseny přímo na obytné světy bez nutnosti projít zkušeností smrti.
110:5.3 (1208.2) V době spánku se Ladiči pokoušejí dosáhnout jen toho, co vůle obydlené osobnosti předtím plně odsouhlasila rozhodnutími a volbami, které byly učiněny v době plné bdělosti a proto byly uloženy ve sférách nadvědomí─spojovací oblast lidských a božských vzájemných vztahů.
110:5.4 (1208.3) Když jejich hostitelé spí, Ladiči se snaží vtisknout své pokyny do vyšších úrovních materiální mysli a některé z vašich groteskních snů svědčí o jejich nezdaru dosáhnout účinného spojení. Absurdity snů nejenom vypovídají o tíze nevyjádřených emocí, ale také jsou důkazem nesmírného překroucení sděleních duchovních koncepcí, předkládaných Ladiči. Vaše vlastní vášně, pudy a další vrozené sklony se mění v obraz a nevyjádřené touhy tak nahrazují božská sdělení, která se Ladiči snaží vložit do lidské psychiky v průběhu bezvědomého spánku.
110:5.5 (1208.4) Je mimořádně nebezpečné určovat míru vlivu Ladiče na sny. Ladiči skutečně pracují během spánku, ale vaše běžné snové zkušenosti jsou ryze fyziologické a psychologické jevy. Podobně riskantní je snažit se odlišit koncepci sdělení Ladiče od více či méně ustavičného a vědomého přijímání příkazů smrtelného svědomí. To jsou problémy, které musí být vyřešeny prostřednictvím individuálního úsudku a osobního rozhodování. Ale pro lidskou bytost by bylo lepší chybně odmítnout Ladičovo oslovení s tím, že jde o čistě lidskou zkušenost, než mylně velebit reakci smrtelné mysli na sféru božskosti. Pamatujte si to, že vliv Ladiče je z větší části, ačkoliv ne úplně, nadvědomou zkušeností.
110:5.6 (1208.5) Jak postupujete v psychických okruzích, tak v různé míře a stále více, někdy přímo, ale mnohem častěji nepřímo, komunikujete se svými Ladiči. Ale je nebezpečné myslet si, že každá nová představa, vznikající v lidské mysli, je pokyn Ladiče. Mnohem častěji se stává, že to, co bytosti vašeho řádu považují za hlas Ladiče, je ve skutečnosti výplod vašeho vlastního intelektu. Toto je ošemetné území a každý člověk musí vyřešit tyto problémy sám podle své vlastní přirozené lidské moudrosti a nadlidského vhledu.
110:5.7 (1208.6) Ladič lidské bytosti, skrze kterou se uskutečňuje tato komunikace, se těší takovému širokému rámci činnosti hlavně proto, že tento člověk je téměř úplně netečný k jakýmkoliv vnějším projevům vnitřní přítomnosti Ladiče; je to rozhodně šťastlivec, že vědomě se vůbec o tento proces nezajímá. Má jednoho z nejvíce zkušených Ladičů své doby a generace a nicméně, jeho pasivní reakce a netečnost na jevy, spojené s přítomností tohoto všestranného Ladiče v jeho mysli, jsou podle vyjádření strážce osudu, ojedinělými a náhodilými reakcemi. A to vše vytváří příznivou souhru vlivů, příznivou jak pro Ladiče ve vyšší sféře aktivity, tak i pro lidského partnera z pohledu jeho zdraví, výkonnosti a spokojenosti.
110:6.1 (1209.1) Celistvost realizace osobnosti na materiálním světě je obsažena v postupném pokoření sedmi psychických okruhů smrtelné potenciálnosti. Vstoupení na sedmý okruh znamená začátek fungování opravdové lidské osobnosti. Završení prvního okruhu ukazuje na relativní zralost smrtelné bytosti. I když projití sedmi okruhů kosmického růstu se nerovná splynutí s Ladičem, zvládnutí těchto okruhů znamená dosažení těch stupňů, které vedou k takovému splynutí.
110:6.2 (1209.2) Ladič je vašim rovnocenným partnerem v dosažení sedmi okruhů─docílení poměrné smrtelné vyspělosti. Ladič s vámi vystupuje od sedmého okruhu k prvnímu, ale postupuje ke statusu vrcholového a samočinného Ladiče naprosto nezávisle od aktivní účasti smrtelné mysli.
110:6.3 (1209.3) Psychické okruhy nejsou výlučně intelektuálními a nejsou ani výhradně morontiálními; mají co do činění se statusem osobnosti, dosažením intelektu, růstem duše a sladěním s Ladičem. Úspěšné překonání těchto úrovní vyžaduje harmonické působení celé osobnosti, ne pouze některého z její aspektů. Růst částí se nerovná opravdové zralosti celku; části ve skutečnosti rostou úměrně s rozvojem celého „já“─celistvého „já“─materiálního, intelektuálního a duchovního.
110:6.4 (1209.4) Když rozvoj intelektuální podstaty pokračuje rychleji než rozvoj duchovní, taková situace dělá spojení s Ladičem Myšlení jak těžkým, tak i nebezpečným. Stejným způsobem neúměrný rozvoj ducha vede k fanatickým a zvráceným výkladům duchovního vedení božského vnitřního obyvatele. Nedostatečná duchovní schopnost velmi ztěžuje předávání takovému materiálnímu intelektu duchovních pravd, nacházejících se ve vyšším nadvědomí. Pouze té mysli, která je dokonale vyrovnaná, ubytovaná v čistotném těle, s ustálenými nervovými energiemi a vyváženými chemickými reakcemi─jestliže fyzické, mentální a duchovní schopnosti jsou v trojné harmonii rozvoje─je možno předat maximum světla a pravdy s minimálním světským nebezpečím, nebo rizikem pro skutečné blaho takové bytosti. Takovým vyváženým růstem člověk prochází přes okruhy planetárního rozvoje od jednoho k druhému, od sedmého k prvnímu.
110:6.5 (1209.5) Ladiči jsou vždy s vámi, vždy jsou částí vás, ale málokdy mohou hovořit s vámi přímo, jako jedna bytost s druhou. Okruh za okruhem vaše intelektuální rozhodnutí, morální volby a duchovní rozvoj zvyšují schopnost Ladiče působit ve vaší mysli; okruh za okruhem tímto vystupujete od nižších úrovní spojení s Ladičem a naladění mysli, takže Ladič může vzrůstající měrou sdělovat své představy o osudu s rozšiřující se názorností a přesvědčením vyvíjejícímu se vědomí mysli-duše, hledající Boha.
110:6.6 (1210.1) Každé vaše rozhodnutí buď ztěžuje, nebo napomáhá působení Ladiče; podobně tato stejná rozhodnutí určují váš postup v okruzích dosažení člověka. Pravdou je, že na postup k novému okruhu má značný vliv vyšší charakter rozhodnutí, jeho spojení s krizovou situací. Nicméně, četnost rozhodování, častá a vytrvalá opakování jsou také nezbytná pro vytvoření trvalého návyku takových reakcí.
110:6.7 (1210.2) Je obtížné přesně definovat sedm úrovní lidského vývoje z toho důvodu, že tyto úrovně jsou osobní; u každého jednotlivce se liší a jsou zřejmě určeny schopností rozvoje každé lidské bytosti. Zdolání těchto úrovní kosmické evoluce se odráží ve třech sférách:
110:6.8 (1210.3) 1. Souzvučnost s Ladičem. Oduševňující se mysl se přibližuje k přítomnosti Ladiče úměrně k dosaženému okruhu.
110:6.9 (1210.4) 2. Evoluce duše. Objevení se morontiální duše označuje rozsah a hloubku zvládnutí okruhu.
110:6.10 (1210.5) 3. Reálnost osobnosti. Stupeň reálnosti osobnosti je přímo úměrná dosaženému okruhu. Lidé se stávají reálnějšími s mírou vzestupu od sedmého okruhu smrtelné existence k prvnímu.
110:6.11 (1210.6) Když jsou okruhy překonány, dítě materiální evoluce vyrůstá do zralého člověka s potenciálem nesmrtelnosti. Chmurná realita zárodečné podstaty sedmého okruhu ustupuje jasnějšímu projevu vynořující se morontiální podstaty obyvatele lokálního vesmíru.
110:6.12 (1210.7) Přestože je nemožné přesně definovat sedm úrovní, nebo psychických okruhů lidského růstu, je možné naznačit minimální a maximální hranice těchto stádií dosažení vyspělosti:
110:6.13 (1210.8) Sedmý okruh. Tato úroveň je dosažena tehdy, když si lidské bytosti vyvinou schopnosti pro osobní volbu, individuální rozhodování, morální odpovědnost a také schopnost pro dosažení duchovní individuálnosti. Je to důkazem sjednoceného působení sedmi pomocných duchů mysli pod vedením ducha moudrosti a příznakem toho, že smrtelný tvor vešel do sféry vlivu Svatého Ducha a prvního působení Ducha Pravdy na Urantii zároveň s poskytnutím Ladiče Myšlení lidské mysli. Vstup na sedmý okruh dělá smrtelného tvora skutečným potenciálním obyvatelem lokálního vesmíru.
110:6.14 (1210.9) Třetí okruh. Práce Ladiče je mnohem účinnější poté, jak vzestupný smrtelný dosáhne třetího okruhu a dostane osobního strážce osudu. Ačkoliv mezi Ladičem a serafským strážcem není zřejmá součinnost práce, nicméně po přidělení osobního serafského průvodce je vidět nepochybné zlepšení ve všech aspektech kosmického dosažení a duchovního rozvoje. Po dosažení třetího okruhu se Ladič snaží o morontizaci mysli člověka ve zbývající části smrtelného života, stihnout zbylé okruhy a dosáhnout konečného stadia spojení božského s lidským předtím, než přirozená smrt rozpustí toto unikátní partnerství.
110:6.15 (1210.10) První okruh. Obvykle Ladič nemůže hovořit přímo a bezprostředně s vámi dokud nedosáhnete prvního a závěrečného okruhu postupných dosaženích smrtelného člověka. Tato úroveň představuje nejvyšší možné uskutečnění vztahu mysli a Ladiče v lidské zkušenosti před vysvobozením vyvíjející se morontiální duše z materiálního těla. Pokud se jedná o mysl, emoce a kosmické vnímání, toto dosažení prvního psychického okruhu je v lidské zkušenosti maximálně možným sblížením materiální mysli a duchovního Ladiče.
110:6.16 (1211.1) Snad by bylo lepší nazývat tyto psychické okruhy vývoje smrtelníka kosmickými úrovněmi─skutečné pochopení významu a uskutečnění hodnot postupného přibližování k morontiálnímu uvědomění počátečního vztahu evoluční duše se vznikající Nejvyšší Bytostí. A je to právě tento vztah, který nikdy neumožní plně vysvětlit materiální mysli smysl kosmických okruhů. Dosažení těchto okruhů má pouze nepřímý vztah k uvědomění si Boha. Sedmý, nebo šestý okruh mohou přinést téměř stejné poznání Boha─vědomí synovství─jako druhý, nebo první okruh, ale bytosti na takových nižších okruzích si mnohem méně uvědomují empirický vztah k Nejvyšší Bytosti, vesmírnému občanství. Dosažení těchto kosmických okruhů bude částí prožitků vzestupných bytostí na obytných světech, jestli se jim toho nepodařilo dosáhnout před přirozenou smrtí.
110:6.17 (1211.2) Motivace, kterou dává víra, způsobuje to, že člověk přetváří zkušenost v plné uvědomění si synovství s Bohem, ale čin─splnění rozhodnutí─je nezbytný pro to, aby si evoluční člověk mohl postupně uvědomit příbuznost s kosmickou realitou Nejvyšší Bytosti. Víra přeměňuje potenciální v aktuální v duchovním světě, ale v konečných světech Nejvyššího se potenciální stává aktuálním pouze skrze uskutečnění volby─skrze zkušenost. Ale volba vykonávat vůli Boha slučuje duchovní víru s materiálním rozhodnutím v osobní čin a poskytuje tak božský a duchovní opěrný bod pro účinnější působení lidské a materiální páky─touze poznat Boha. Takové moudré sladění materiálních a duchovních sil nesmírně rozšiřuje jak kosmické uskutečňování Nejvyššího, tak i morontiální vnímání Rajských Božstev.
110:6.18 (1211.3) Zvládnutí kosmických okruhů je spojeno s kvantitativním růstem morontiální duše, pochopením vyšších významů. Ale kvalitativní status této nesmrtelné duše je zcela závislý na dosažení živé víry té hodnoty, že smrtelný člověk je synem věčného Boha a má opravdový potenciál dosáhnout Ráje. Proto bytost, setrvávající v sedmém okruhu, odejde na obytné světy, aby tam dosáhla dalšího kvantitativního uskutečnění kosmického růstu, stejně jak to dělá bytost druhého, nebo prvního okruhu.
110:6.19 (1211.4) Existuje pouze nepřímý vztah mezi dosažením kosmických okruhů a skutečnou duchovní náboženskou zkušeností; taková dosažení jsou podobná a proto vzájemně prospěšná. Čistě duchovní rozvoj nemusí mít velký vliv na materiální prosperitu planety, ale zvládnutí okruhu vždy rozšiřuje potenciál úspěchu a dosažení smrtelného člověka.
110:6.20 (1211.5) Mezi sedmým a třetím okruhem dochází ke zvýšené a sjednocené činnosti sedmi pomocných duchů mysli v jejich snaze zbavit smrtelnou mysl závislosti na těch faktech, které jsou spojeny s mechanizmy materiálního života a přistoupit k širšímu seznámení se s úrovněmi morontiální existence. Od třetího okruhu k prvnímu se vliv pomocných duchů postupně zmenšuje.
110:6.21 (1211.6) Sedm okruhů zahrnuje smrtelnou zkušenost od nejvyšší z ryze živočišných úrovní k nejnižší reálné kontaktní morontiální úrovni vědomí vlastního „já“ jako osobní poznání. Zvládnutí prvního kosmického okruhu signalizuje dosažení před-morontiální smrtelné vyspělosti a značí ukončení společné péče pomocných duchů mysli jako specifického vlivu na činnost mysli v lidské osobnosti. Za prvním okruhem se mysl vzrůstající měrou přibližuje inteligenci morontiálního stadia evoluce─stadia společné péče kosmické mysli a nad-pomocného daru Tvořivého Ducha lokálního vesmíru.
110:6.22 (1212.1) Významné dny v individuálních kariérách Ladičů jsou: poprvé, když jejich lidští chráněnci proniknou do třetího okruhu, což zajišťuje samočinnost Ladiče a širší rozsah jeho působení (za předpokladu, že již předtím nebyl samočinný); potom, když lidští partneři dosáhnou prvního psychického okruhu, což člověku a Ladiči umožňuje vzájemnou komunikaci, alespoň do určité míry; a naposled, když konečně a navždy spolu splynou.
110:7.1 (1212.2) Dosažení sedmi kosmických okruhů se nerovná splynutí s Ladičem. Na Urantii žije mnoho smrtelníků, kteří dosáhli svých okruhů; ale splynutí závisí na ještě větších a dokonalejších duchovních úspěších, na dosažení trvalého a absolutního sladění smrtelné vůle s vůlí Boha, tak jak je představena v Ladiči Myšlení.
110:7.2 (1212.3) Když člověk završí okruhy kosmického dosažení a dále ještě, když konečná volba smrtelníka umožňuje Ladiči dokončit spojení lidské identity s morontiální duší v průběhu evolučního a fyzického života, potom Ladič a s ním sloučená duše samostatně odejdou na obytné světy a tam, na základě mandátu z Uversy, se uskuteční okamžitě splynutí Ladiče a morontiální duše. Takové splynutí během fyzického života v mžiku zničí materiální tělo; lidé, kterým by se naskytla možnost být svědky takového výjevu, by pouze viděli, jak přemísťující se smrtelník mizí „v ohnivém voze.“
110:7.3 (1212.4) Většina Ladičů, kteří přemístili své chráněnce z Urantie, byla velmi zkušená a mnohokráte pobývali ve smrtelnících na jiných sférách. Pamatujte si, že Ladiči získávají cenné zkušenosti z vnitřního pobytu na planetách, kde jsou svým chráněncům zapůjčeni jen na dobu jejich života; z toho nevyplývá, že Ladiči získávají zkušenost, potřebnou pro složitější práci, pouze v těch smrtelných chráněncích, kterým se nepodařilo přežít.
110:7.4 (1212.5) Po splynutí se smrtelnými, Ladiči sdílejí váš osud a zkušenost; jsou vámi. Po splynutí nesmrtelné morontiální duše a spojeného s ním Ladiče všechna zkušenost a všechny hodnoty jednoho se stávají časem vlastnictvím druhého, takže ti dva jsou vlastně jedna entita. V určitém smyslu je tato nová bytost z věčné minulosti ve věčné přítomnosti. Všechno, co bylo kdysi lidské v přeživší duši a všechno, co je empiricky božské v Ladiči, se nyní stává aktuálním vlastnictvím nové a věčně vzestupující vesmírné osobnosti. Ale na každé vesmírné úrovni může Ladič obdařit nového tvora jen těmi vlastnostmi, které odpovídají významem a hodnotou dané úrovni. Absolutní jednota s božským Monitorem, naprosté vyčerpání možností Ladiče, může být pouze vytvořena ve věčnosti po konečném dosažení Vesmírného Otce, Otce duchů, věčného zdroje těchto božských darů.
110:7.5 (1212.6) Když evolující duše a božský Ladič s konečnou platností a navždy spolu splynou, každá strana přejímá všechny prožité zkušenosti druhého. Tato sladěná osobnost má úplnou empirickou paměť přežití, která kdysi byla v původní smrtelné mysli a potom v morontiální duši a kromě toho, tento potenciální konečný obsahuje v sobě všechnu empirickou paměť Ladiče z jeho pobytů ve smrtelnících za celou dobu jeho působení. Ale bude to vyžadovat věčnou budoucnost, aby Ladič mohl plně obdařit osobní partnerství významy a hodnotami, které božský Monitor s sebou nese vpřed z věčnosti minulosti.
110:7.6 (1213.1) Ale u velké většiny obyvatel Urantie musí Ladiči trpělivě čekat na vysvobození, které přináší smrt; musí čekat na uvolnění formující se duše z téměř naprosté nadvlády energetických systémů a chemických sil, obsažených ve vašem materiálním typu existence. Největší potíž, se kterou se setkáváte při navazování spojení s vašimi Ladiči, spočívá právě v této vrozené materiální podstatě. Jen několik málo smrtelníků jsou skutečnými mysliteli; vy jste duchovně nevyvinuli a neukáznili vaše mysli na takovou úroveň, která by umožnila úspěšné spojení s božskými Ladiči. Ucho lidské mysli je téměř hluché k duchovním žádostem, které Ladiči překládají z různorodých zpráv vesmírného vysílání o lásce, vycházející z Otcova milosrdenství. Pro Ladiče je skoro nemožné sdělit tyto inspirující duchovní návody živočišné mysli, která je tak ovládána chemickými a fyzickými silami, tkvícími ve vašich fyzických podstatách.
110:7.7 (1213.2) Ladiči mají radost, když navážou spojení se smrtelnou myslí; ale musí být trpěliví po dobu dlouhých let tichého pobytu, během kterého nejsou schopni prorazit živočišný odpor a komunikovat s vámi přímo. Čím výše Ladiči Myšlení stoupají po žebříčku služby, tím schopnějšími se stávají. Ale, dokud pobýváte ve svém těle, oni vás nebudou nikdy schopni přivítat se stejně hlubokými, soucitnými a osobitými pocity, jak tomu bude až se uvidíte─mysl s myslí─na obytných světech.
110:7.8 (1213.3) V průběhu smrtelného života materiální tělo a mysl vás oddělují od vašeho Ladiče a zabraňují volné komunikaci; po smrti a věčném splynutí vy a vaši Ladiči jste jeden─jste rozeznatelní jako neoddělené bytosti─a tak neexistuje žádná potřeba komunikovat v tom smyslu, v jakém vy ji znáte.
110:7.9 (1213.4) Ačkoliv je ve vás neustále hlas Ladiče, většina z vás ho uslyší během svého života zřídkakdy. Lidé, nacházející se pod třetím a druhým okruhem dosažení slyší přímý hlas Ladiče vzácně, s výjimkou momentů vyšší touhy, v mimořádné situaci a po nejvyšším rozhodnutí.
110:7.10 (1213.5) Během zapínání a vypínání spojení mezi smrtelnou myslí, náležející členu záložního sboru osudu, a planetárními dohlížiteli je vnitřní Ladič někdy v takové situaci, že je pro něj nemožné předat sdělení smrtelnému partnerovi. Je tomu nedávno na Urantii, kdy takové sdělení bylo předáno samočinným Ladičem svému lidskému druhovi, členu záložního sboru osudu. Toto sdělení bylo představeno těmito slovy: „A nyní, bez ublížení, nebo ohrožení předmětu mé starostlivé péče a bez úmyslu přemlouvat či nutit ho, předejte mu ode mne tuto prosbu.“ Potom následovalo krásně dojímavé a působivé napomínání. Mezi jinými, Ladič žádal, „aby se mnou svědomitěji spolupracoval, radostněji přijímal mé úkoly, svědomitěji plnil mnou připravený program, trpělivěji procházel zkouškami mého výběru, houževnatěji a veseleji zdolával cesty mé volby, pokorněji přijímal uznání, která mohla vzejít v důsledku mých nepřetržitých snah─takto předejte mé napomínání člověku, ve kterém pobývám. Jemu věnuji nejvyšší péči a lásku božského ducha. A ještě řekněte mému milovanému chráněnci, že budu působit s moudrostí a schopností až do samého konce, až poslední pozemský boj bude dobojován; zachovám věrnost své osobní povinnosti. A budu ho nabádat k věčnému životu, ne proto, aby mne zklamal, aby mně nepřipravil o odměnu za moje trpělivé a usilovné snažení. Náš úspěch dosažení osobnosti závisí na lidské vůli. Okruh za okruhem trpělivě stoupám touto lidskou myslí a mám potvrzení, že představitel našeho řádu je spokojen s mojí činností. Okruh za okruhem se přibližuji k soudnému dni. Ohlášení osudu očekávám s radostí a bez obav; jsem připraven vystavit se celý tribunálům Věčně Moudrých.“
110:7.11 (1214.1) [Představeno Osamělým Poslem Orvontonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 111
111:0.1 (1215.1) PŘÍTOMNOST božského Ladiče v lidské mysli navždy nedává jak vědě, tak i filozofii, možnost dosáhnout uspokojivého pochopení vyvíjející se lidské duše. Morontiální duše je dítětem vesmíru a může být fakticky poznána pouze skrze kosmický vhled a duchovní odhalení.
111:0.2 (1215.2) Představa o duši a vnitřním duchu není na Urantii nová; velmi často se objevuje v různých planetárních náboženských vírách. Mnoho západních a také některé východní víry měly za to, že člověk má božský osud a zároveň je lidského původu. Pocit vnitřní přítomnosti Božstva, vedle jeho vnější všudypřítomnosti, od dávných dob byly součástí mnoha náboženství Urantie. Od pradávna lidé věřili, že něco působí v lidské podstatě, něco osudově důležitého, co je předurčeno přetrvat krátké časové rozpětí dočasného života.
111:0.3 (1215.3) Předtím, než člověk pochopil, že jeho vyvíjející se duše je zplozena božským duchem, myslel si, že přebývá v různých fyzických orgánech těla─v oku, v játrech, v ledvině, v srdci a později, v mozku. Divoch spojoval duši s krví, dechem, stínem a vlastním odrazem ve vodě.
111:0.4 (1215.4) V koncepci atmana učitelé hinduismu se skutečně přiblížili k porozumění podstaty a přítomnosti Ladiče, ale nedokázali odlišit společnou přítomnost Ladiče a vyvíjející se potenciálně nesmrtelné duše. Avšak Číňané uznávali dva aspekty lidské bytosti: jang a jin, duše a duch. Egypťané a mnoho afrických kmenů také věřili ve dva principy: ka a ba; za existující již dříve nebyla obvykle považována duše, ale pouze duch.
111:0.5 (1215.5) Obyvatelé povodí Nilu věřili v to, že každý vyvolený jedinec je při narození, nebo krátce po něm, obdarován ochranným duchem, kterého nazývali ka. Učili, že tento ochranný duch zůstane se svým smrtelným chráněncem po celou dobu jeho života a odejde před ním do budoucího stavu. Na stěnách chrámu v Luxoru je zobrazeno narození Amenhotepa III. a malý princ je tam vyobrazen na ruce boha Nilu a vedle něj je další dítě naprosto stejné podoby, což je symbolem jsoucna, které Egypťané nazývali ka. Toto umělecké dílo bylo dokončeno v patnáctém století před Kristem.
111:0.6 (1215.6) Ka byl považován za vyššího strážného ducha, který toužil navádět s ním spojenou smrtelnou duši na lepší cesty v dočasném životě, ale především ovlivňovat osudy chráněného člověka v posmrtném životě. Když Egypťan této doby zemřel, věřilo se, že tento ka na něho čeká na druhém břehu Velké Řeky. Z počátku se předpokládalo, že pouze králové mají ka, ale brzy se věřilo, že ho mají všichni poctiví lidé. Když jeden egyptský vládce hovořil o ka ve svém srdci, tak řekl: „nepřehlížím jeho řeč; bojím se porušit jeho vedení. Díky tomu se mně tak moc daří; můj úspěch spočívá v tom, že dělám to, co mne nutí dělat on. Vynikl jsem díky jeho vedení.“ Mnozí věřili, že ka je „prorok, seslaný Bohem a pobývající v každém člověku.“ Mnozí věřili, že je jim souzeno „prožít věčnost s radostí v srdci ve prospěch Boha, který je v každém člověku.“
111:0.7 (1216.1) Každá rasa vyvíjejících se smrtelníků Urantie má slovo, odpovídající pojmu duše. Mnoho primitivních národů věřilo, že duše se dívá na svět skrze lidské oči; proto se tak zbaběle bály zlomyslnostii uhrančivého pohledu. Některé rasy dlouhou dobu věřily, že „duch člověka je lampou Hospodina.“ Ve sbírce Rgvéda se říká: „Moje mysl hovoří k mému srdci.“
111:1.1 (1216.2) Přestože práce Ladičů je ve své podstatě duchovní, musí chtě nechtě vykonávat všechnu svoji práci na intelektuálním základě. Mysl je lidské pole, na kterém musí duchovní Monitor vyvinout morontiální duši ve spolupráci s obydlenou osobností.
111:1.2 (1216.3) Na příslušných úrovních mysli vesmíru vesmírů existuje kosmická jednota. Intelektuální „já“ mají svůj původ v kosmické mysli stejně jako mlhoviny mají svůj původ v kosmických energiích vesmírného prostoru. Na lidské (tudíž osobní) úrovni intelektuálních „já“ se potenciál duchovní evoluce stává dominantní se souhlasem smrtelné mysli v důsledku duchovní vybavenosti lidské osobnosti společně s tvořivou přítomností stadia jsoucna absolutní hodnoty v takových lidských „já“. Ale taková duchovní nadvláda materiální mysli je podmíněna dvěmi zkušenostmi. Tato mysl se musí vyvinout za pomoci sedmi pomocných duchů mysli a materiální (osobní) „já“ se musí rozhodnout pro spolupráci s vnitřním Ladičem při utváření a pěstování morontiálního „já“—evoluční a potenciálně nesmrtelné duše.
111:1.3 (1216.4) Materiální mysl je arénou, ve které lidské osobnosti žijí, uvědomují si sami sebe, dělají rozhodnutí, chtějí Boha nebo se ho zříkají, zvěčňují se nebo se zahubí.
111:1.4 (1216.5) Materiální evoluce vám poskytla životní stroj, vaše tělo; samotný Otec vás obdařil nejčistší duchovní realitou jaká je známa ve vesmíru—je to váš Ladič Myšlení. Ale do vašich rukou, v závislosti na vašich vlastních rozhodnutích, vám byla dána mysl a je to mysl, která rozhoduje o vašem bytí či nebytí. Právě v této mysli a s touto myslí děláte ta morální rozhodnutí, která vám umožní dospět do podoby Ladiče, což znamená podobat se Bohu.
111:1.5 (1216.6) Materiální mysl je dočasný intelektuální systém, zapůjčený lidským bytostem pro používání během materiálního života. A při používání této mysli lidské bytosti buď přijmou nebo odmítnou potenciál věčného bytí. Mysl obsahuje téměř celou vesmírnou realitu podléhající vaší vůli a duše—morontiální „já“—bude spolehlivě zobrazovat plody dočasných rozhodnutích, které dělá smrtelné „já“. Lidské vědomí spočívá zlehka na elektrochemickém mechanismu vespod a jemně se dotýká systému duchovní morontiální energie nahoře. Ani jeden z těchto dvou systémů si lidská bytost plně neuvědomuje během svého smrtelného života; proto musí pracovat v mysli, kterou si uvědomuje. A není to ani tolik o tom, co mysl chápe, jako o tom, co mysl touží chápat, aby zajistila věčný život; není to ani o tom, jaká mysl je, jako o tom, že mysl se snaží být tím, co vytváří totožnost s duchem. Není to ani tolik o tom, že si člověk uvědomuje Boha, jako o tom, že člověk prahne po Bohu, z čehož vyplývá vesmírný vzestup. Není důležité jací jste dnes, ale čím se stáváte den za dnem ve věčnosti.
111:1.6 (1217.1) Mysl je kosmický nástroj, na kterém lidská vůle může hrát akordy zničení, nebo na kterém tato stejná vůle může vytvořit nádherné melodie poznání Boha a následného věčného života. Ladič, darovaný člověku, je v konečném součtu odolný zlu a neschopný hříchu, ale smrtelná mysl může být opravdu pokřivena a zdeformována a činit zlo a špatnost v důsledku hříšných piklů zvrácené a sobecké lidské vůle. Podobným způsobem může tato mysl být ušlechtilá, krásná, upřímná a laskavá—skutečně vznešená—ve shodě s duchovně osvícenou vůlí Boha si uvědomující lidské bytosti.
111:1.7 (1217.2) Evoluční mysl je plně vyrovnaná a spolehlivá jen tehdy, když se projevuje na dvou krajních formách kosmického intelektu─plně mechanizovaném a zcela duchovním. Mezi intelektuálními extrémy čistě mechanického vlivu a skutečné duchovní podstaty leží ta obrovská skupina vyvíjejících se a vzestupujících myslí, jejichž vyrovnanost a klid závisí na volbě osobnosti a ztotožnění se s duchem.
111:1.8 (1217.3) Ale člověk nepodléhá vůli Ladiče pasivně a s otrockou pokorou. Spíše se aktivně, pozitivně a ochotně rozhoduje následovat vedení Ladiče, když se takové vedení vědomě odlišuje od tužeb a pudů fyzické smrtelné mysli. Ladiči řídí mysl člověka, ale neovládají ji proti jeho vůli; pro Ladiče je lidská vůle jemu nadřazena. A proto si ji váží a respektují a přitom se snaží dosáhnout duchovních cílů─upravit myšlení a změnit charakter v téměř bezmezné aréně vyvíjejícího se lidského intelektu.
111:1.9 (1217.4) Mysl je vaše loď, Ladič je váš kormidelník, lidská vůle je kapitán. Velitel smrtelného plavidla by měl mít moudrost a věřit božskému kormidelníkovi, že přivede vzestupující duši do morontiálních přístavů věčného života. Pouze sobeckost, lenost a hříšnost lidské vůle mohou odmítnout vedení takového láskyplného kormidelníka a v důsledku toho zničit smrtelný život na zlovolných mělčinách odmítnutého milosrdenství a na kamenech hříšnosti. S vaším souhlasem vás tento spolehlivý kormidelník bezpečně převede přes bariéry času a překážky prostoru k samému zdroji božské mysli a dál, až k Rajskému Otci Ladičů.
111:2.1 (1217.5) Ve všech myšlenkových funkcích kosmického intelektu celost mysli vládne nad dílčími intelektuálními funkcemi. Ve své podstatě je mysl funkční jednotou; proto mysl nikdy nepřestává projevovat tuto základní jednotu, dokonce i tehdy, když ji v tom brání a překáží nerozumné činy a volby zbloudilého „já“. A tato jednota mysli neustále usiluje o součinnost s duchem na všech úrovních jejího spojení s těmi „já“, které mají ctihodnou vůli a výsadní práva vzestupu.
111:2.2 (1217.6) Materiální mysl smrtelného člověka je kosmický tkalcovský stav s morontiální tkaninou, do které vnitřní Ladič Myšlení vplétá duchovní vzory vesmírného charakteru trvalých hodnot a božských významů─věčně žijící duši nejvyššího osudu a nekončící cesty, potenciálního konečného.
111:2.3 (1218.1) Lidská osobnost je ztotožněna s myslí a duchem, které ve funkčním vztahu drží pospolu život v materiálním těle. Tento fungující vztah takové mysli a ducha nevzniká v nějakém spojování schopností a vlastností mysli a ducha, ale v naprosto nové, původní a unikátní vesmírné hodnotě s potenciálem věčného trvání─duši.
111:2.4 (1218.2) Existují tři a ne dva faktory v evolučním vytváření takové nesmrtelné duše. Tito tři předchůdci morontiální lidské duše jsou:
111:2.5 (1218.3) 1. Lidská mysl a všechny kosmické vlivy jí předcházející a působící na ni.
111:2.6 (1218.4) 2. Božský duch, pobývající v této lidské mysli a veškerý potenciál, tkvící v takovém fragmentu absolutní duchovnosti, společně se všemi přidruženými duchovními vlivy a faktory lidského života.
111:2.7 (1218.5) 3. Vztah mezi materiální myslí a božským duchem, který v sobě nese hodnotu a význam, nezjistitelný v žádných faktorech, přispívajících do takového spojení. Realita tohoto unikátního vztahu není ani materiální, ani duchovní, ale morontiální. Je to duše.
111:2.8 (1218.6) Midbytosti již dlouho nazývají tuto vyvíjející se duši člověka středovou myslí, na rozdíl od nižší čili materiální mysli a vyšší čili kosmické mysli. Tato středová mysl je opravdovým morontiálním jevem, protože existuje v oblasti mezi materiálním a duchovním. Potenciální možnosti takové morontiální evoluce jsou vrozeny ve dvou univerzálních podnětech mysli: je to impuls smrtelné mysli tvora poznat Boha a dosáhnout božskosti Tvořitele a impuls nesmrtelné mysli Tvořitele poznat člověka a získat zkušenost tvora.
111:2.9 (1218.7) Tento božský proces vývoje nesmrtelné duše je umožněn díky tomu, že smrtelná mysl je zaprvé osobní a zadruhé je ve spojení s nadživočišnými realitami; využívá nadmaterální dar kosmické péče, která zajišťuje evoluci morální podstaty, schopné dělat morální rozhodnutí, čímž v dobré víře uskutečňuje tvořivé spojení s přidruženými duchovními pomocníky a s vnitřním Ladičem Myšlení.
111:2.10 (1218.8) Nevyhnutelným výsledkem takového kontaktního oduševňování lidské mysli je postupné zrození duše─společný potomek mysli, fungující za pomoci pomocných duchů mysli, a ovládající lidské vůle, která touží poznat Boha působící ve spojení s duchovními silami vesmíru, které jsou pod dohledem skutečného fragmentu samotného Boha všeho tvoření─Tajemného Monitoru. Tak materiální a smrtelná realita „já“ překonává časová omezení mechanizmu fyzického života a dosahuje nového vyjádření a nového určení ve vyvíjejícím se nositeli pro zachování věčné individuálnosti─morontiální a nesmrtelné duše.
111:3.1 (1218.9) Chyby smrtelné mysli a omyly lidského chování mohou značně zpozdit evoluci duše, ačkoliv nemohou potlačit tento morontiální jev, jakmile byl jednou spuštěn vnitřním Ladičem se souhlasem vůle tvora. Ale v kteroukoliv dobu před přirozenou smrtí ta stejná materiální a lidská vůle má možnost zrušit svoje rozhodnutí a odmítnout příští život. Také po přežití vzestupující smrtelník si ponechává tuto výsadu zvolit, nebo odmítnout věčný život; kdykoliv před splynutím s Ladičem může vyvíjející se a vzestupující bytost zvolit zříci se vůle Rajského Otce. Splynutí s Ladičem signalizuje fakt, že vzestupující smrtelník si navždy a bezvýhradně zvolil vykonávat vůli Otce.
111:3.2 (1219.1) Během života v těle má vyvíjející se duše možnost posílit nadmateriální rozhodnutí smrtelné mysli. Vzhledem k tomu, že duše je nadmateriální, nepůsobí na materiální úrovni lidské zkušenosti. A na druhou stranu, tato subduchovní duše nemůže bez pomoci určitého ducha Božstva, takového jako je Ladič, působit nad morontiální úrovní. Ani tato duše nemůže činit konečná rozhodnutí dokud smrt nebo přenesení ji neoddělí od materiálního spojení se smrtelnou myslí, vyjma toho, když tato materiální mysl upřímně a s radostí pověří touto přidruženou činností morontiální duši. Během života smrtelná vůle─schopnost osobnosti se rozhodovat a volit─sídlí v materiálních okruzích mysli; s mírou růstu pozemského smrtelníka se toto „já“, s jeho drahocenným právem na rozhodování, vzrůstající se měrou ztotožňuje se vznikající entitou, morontiální duší; po smrti a po vzkříšení na obytném světě se osobnost člověka zcela ztotožní s morontiálním „já“. Duše je takto zárodkem budoucího morontiálního dopravního prostředku osobní identity.
111:3.3 (1219.2) Z počátku je tato nesmrtelná duše ve své podstatě naprosto morontiální, ale má takovou schopnost pro vývoj, že vždy stoupá k pravým duchovním úrovním, na kterých je možné splynutí s duchovními bytostmi Božstva, obvykle s tím stejným duchem Vesmírného Otce, který započal tento tvořivý jev v mysli tvora.
111:3.4 (1219.3) Jak lidská mysl, tak i božský Ladič si uvědomují přítomnost a odlišnou podstatu vyvíjející se duše─Ladič si to uvědomuje plně, mysl částečně. Duše si stále více uvědomuje mysl a Ladiče jako přidružené entity přímo úměrně se svým vlastním evolučním růstem. Duše sdílí schopnosti jak lidské mysli, tak i božského ducha, ale neustále se vyvíjí směrem ke zvýšenému duchovnímu ovládání a nadvládě božskosti prostřednictvím pěstování takové funkce mysli, jejíž smyslem je usilovat o soulad s pravou duchovní hodnotou.
111:3.5 (1219.4) Smrtelná pouť─evoluce duše─není pouze zkouškou, ale vzděláním. Víra v přežívání nejvyšších hodnot je jádrem zbožnosti; opravdová nábožná zkušenost spočívá ve spojení nevyšších hodnot a kosmických významů jako poznání vesmírné reality.
111:3.6 (1219.5) Mysl zná kvantitu, realitu, významy. Ale kvalita─hodnoty─je pociťována. To, co je cítěno, je společným výtvorem mysli, která zná a s ní spojeného ducha, který naplňuje realitu.
111:3.7 (1219.6) V té míře, do jaké je vyvíjející se morontiální duše člověka naplňována pravdou, krásou a dobrem jako hodnotové uskutečňování uvědomění si Boha, taková výsledná bytost se stává nezničitelnou. Jestliže ve vyvíjející se duši člověka nejsou hodnoty věčného trvání, pak smrtelné bytí nemá smysl a samotný život je tragickou iluzí. Ale věčnou pravdou je: to, co začínáte v čase, určitě dokončíte ve věčnosti─jestli to stojí za dokončení.
111:4.1 (1219.7) Poznání je intelektuální proces ukládání smyslových dojmů, získaných z vnějšího světa, do paměťových obrazců jednotlivce. Pochopení znamená to, že tyto rozpoznané smyslové dojmy a s nimi spojené paměťové obrazce se sjednocují, nebo organizují do dynamického systému principů.
111:4.2 (1220.1) Významy pocházejí ze slučování poznání a chápání. Významy neexistují ve výhradně smyslovém, nebo materiálním světě. Významy a hodnoty jsou vnímány pouze ve vnitřních, nebo nadmateriálních sférách lidské zkušenosti.
111:4.3 (1220.2) Veškeré pokroky skutečné civilizace se rodí v tomto vnitřním světě lidstva. Pouze vnitřní život je opravdově tvořivý. Civilizace je sotva schopna pokroku, když většina mladých každé generace věnuje svoji pozornost a energii materialistickým cílům smyslového, nebo vnějšího světa.
111:4.4 (1220.3) Vnitřní a vnější svět mají rozdílný soubor hodnot. Každá civilizace je v ohrožení, když tři čtvrtiny mladých vstupují do materialistických povoláních a věnují se smyslovým aktivitám vnějšího světa. Civilizace je v nebezpečí, když mládež nemá zájem o etiku, sociologii, genetické předpoklady, filozofii, krásná umění, náboženství a kosmologii.
111:4.5 (1220.4) Pouze na vyšších úrovních nadvědomé mysli, zasahující do duchovní sféry lidské zkušenosti, můžete nalézt ty vyšší koncepce ve spojení s účinnými vůdčími obrazci, které budou přispívat k vytváření lepší a trvanlivější civilizace. Osobnost je přirozeně tvořivá, ale projevuje se tak pouze ve vnitřním životě jednotlivce.
111:4.6 (1220.5) Krystaly sněhu mají vždy šestistranný tvar, ale nikdy nejsou dva stejné. Malé děti jsou si podobné, ale ani jedno dítě není přesnou kopií druhého, dokonce ani v případě dvojčat. Osobnosti jsou si typově podobné, ale každá je vždy unikátní.
111:4.7 (1220.6) Štěstí a radost mají svůj původ ve vnitřním životě. Nemůžete prožívat opravdovou radost úplně sám. Samotářský život je zhoubný pro štěstí. Také rodiny a národy se budou radovat více ze života, když ho budou sdílet s jinými.
111:4.8 (1220.7) Vy nejste schopni plně kontrolovat vnější svět─okolní prostředí. Ze všeho nejvíc je to tvořivost vašeho vnitřního světa, která podléhá naprosto vašemu řízení, protože tam je vaše osobnost do značné míry osvobozena od spoutávajících zákonů apriorní příčinnosti. Osobnost je spojena s limitovanou nezávislostí vůle.
111:4.9 (1220.8) Vzhledem k tomu, že vnitřní život člověka je opravdu tvořivý, na každé osobě leží odpovědnost volby v tom smyslu, zdali tato tvořivost bude živelná a zcela nahodilá, anebo kontrolovaná, řízená a konstruktivní. Jak může tvořivá představivost přinést hodnotné plody, když jeviště, na kterém působí, je již přeplněno předsudky, nenávistí, strachem, nelibostí, pomstychtivostí a náboženskou nesnášenlivostí?
111:4.10 (1220.9) Ideje mohou vzniknout z podnětu vnějšího světa, ale ideály se rodí pouze v tvořivých sférách vnitřního světa. Dnes jsou národy světa řízeny lidmi, kteří překypují idejemi, ale nedostává se jim ideálů. To vysvětluje chudobu, rozvody, války a rasovou nenávist.
111:4.11 (1220.10) Problém je v tomto: jestli vnitřní „já“ člověka, majícího svobodnou vůli, je obdařeno tvořivými schopnostmi, tak musíme vědět, že tvořivost svobodné vůle obsahuje v sobě potenciální možnost destruktivní činnosti. A když se tvořivost přemění v destrukci, stojíte tváří v tvář devastaci zla a hříchu─násilí, válkám a rozkladu. Zlo je podjatost tvořivosti, která tíhne k rozpadu a eventuální destrukci. Jakýkoliv konflikt je zlo v tom smyslu, že potlačuje tvořivou funkci vnitřního života─je to určitý druh občanské války v osobnosti.
111:4.12 (1221.1) Vnitřní tvořivost přispívá k zušlechťování charakteru prostřednictvím integrace osobnosti a sjednocení individuálnosti. Navždy platí pravda: minulost je nezměnitelná; pouze budoucnost je možno změnit pomocí přítomné tvořivosti vnitřního „já“.
111:5.1 (1221.2) Vykonání vůle Boha není ničím jiným, než projevem ochoty tvora sdílet vnitřní život s Bohem─s tím samým Bohem, který umožnil takovému tvoru život, mající vnitřní významy a hodnoty. Sdílet znamená podobat se Bohu─být božským. Bůh sdílí všechno s Věčným Synem a Nekonečným Duchem, zatímco oni na oplátku, sdílejí všechny věci s božskými Syny a duchovními Dcerami vesmírů.
111:5.2 (1221.3) Napodobování Boha je klíčem k dokonalosti; vykonávání jeho vůle je tajemství věčného života a dokonalostí ve věčném životě.
111:5.3 (1221.4) Smrtelníci žijí v Bohu a proto Bůh chce žít ve smrtelnících. Tak, jak mu lidé důvěřují, tak i on, jako první, svěřil lidem část sebe; souhlasil žít v lidech a pobývat v nich, podléhajíc jejich vůli.
111:5.4 (1221.5) Mír v tomto životě, věčný život po smrti, dokonalost v příštím životě, služba ve věčnosti─to všechno je dosaženo (v duchu) nyní, když osobnost tvora souhlasí─rozhodne se─podřídit svoji vůli vůli Boha. A Otec již udělal svoji volbu, podřídil část sebe vůli osobnosti tvora.
111:5.5 (1221.6) Taková volba tvora není vzdáním se vůle. Je to posvěcení vůle, rozšíření vůle, zvelebení vůle a zdokonalení vůle; a taková volba povyšuje vůli tvora z úrovně přechodného významu do vyššího stavu, ve kterém osobnost syna-tvora rozmlouvá s osobností duchovního Otce.
111:5.6 (1221.7) Tato volba vykonávat vůli Otce je duchovním nalezením duchovního Otce smrtelným člověkem, třebaže musí uběhnout dlouhá doba, než syn-tvor se může skutečně ocitnout v reálné přítomnosti Boha v Ráji. Tato volba nespočívá ani tolik v popírání vůle tvora─“Ne moje vůle, ale tvá bude vykonána“─jako v pozitivním ujištění tvora: „Mojí vůlí je to, aby byla vykonána tvá vůle.“ A když se taková volba udělá, dříve či později Boha volícího syn najde vnitřní spojení (splynutí) s pobývajícím v něm fragmentem Boha a současně tento stejný zdokonalující se syn nalezne pro sebe nejvyšší osobní uspokojení ve zbožném spojení osobnosti člověka a osobnosti jeho Tvůrce, dvou osobností, jejichž tvořivé vlastnosti se navždy spojily v dobrovolném vzájemném vyjádření─zrození dalšího věčného partnerství vůle člověka a vůle Boha.
111:6.1 (1221.8) Mnoho ze světských potíží smrtelného člověka vychází z jeho dvojitého vztahu s vesmírem. Člověk je součástí přírody─existuje v přírodě─a přesto je schopen předčít přírodu. Člověk je konečný, ale je obdařen jiskrou nekonečnosti. Takové dvojité postavení nejenom poskytuje potenciál páchat zlo, ale také plodí mnoho sociálních a morálních situací, přinášejících s sebou hodně nejistoty a nemálo úzkosti.
111:6.2 (1222.1) Potřebná odvaha pro pokoření přírody a překonání vlastního „já“ je odvaha, která může podlehnout pokušení vlastní pýchy. Smrtelný člověk, který je schopen přesáhnout své „já“ se může poddat pokušení zbožňovat své vlastní vědomí. Dilema smrtelného člověka spočívá v dvojité skutečnosti: je svázán s přírodou a současně má unikátní svobodu─svobodu duchovní volby a jednání. Na materiálních úrovních je člověk podřízen přírodě, zatímco na duchovních úrovních vítězí nad přírodou a nad vším, co je časové a konečné. Takový paradox je neoddělitelný od pokušení, potenciálního zla, chybných rozhodnutích a když „já“ se stává hrdým a arogantním, pak může přijít hřích.
111:6.3 (1222.2) Problém hříchu sám o sobě neexistuje v konečném světě. Fakt konečnosti se nevyznačuje zlem, nebo hříchem. Konečný svět byl vytvořen nekonečným Tvořitelem─je dílem rukou jeho božích Synů─a proto musí být dobrý. Pouze zneužití, překroucení a zkomolení konečnosti je původem zla a hříchu.
111:6.4 (1222.3) Duch může ovládat mysl; a mysl je tak schopna ovládat energii. Ale mysl může ovládat energii pouze prostřednictvím svého vlastního uvážlivého řízení vývojových potenciálů, obsažených v matematické úrovni příčina-důsledek ve fyzických oblastech. Mysl tvora nemá přirozenou schopnost ovládat energii; to je výsada Božstva. Ale mysl tvora může a dělá to, že řídí energii do té míry, do jaké si osvojila energetické tajnosti fyzického vesmíru.
111:6.5 (1222.4) Když si člověk přeje pozměnit fyzickou realitu, ať se jedná o něho či jeho prostředí, podaří se mu to do takové míry, do jaké odhalil způsoby a prostředky ovládání hmoty a řízení energie. Mysl bez pomoci není schopna ovlivnit cokoliv materiálního, kromě svého vlastního fyzického mechanizmu, který je s ní nevyhnutelně spojen. Ale rozumným používáním mechanizmu svého těla může mysl vytvořit jiné mechanizmy, dokonce energetické a živé vztahy, jejichž využitím může tato mysl vzrůstající měrou řídit a také ovládat svoji fyzickou úroveň ve vesmíru.
111:6.6 (1222.5) Věda je zdrojem faktů a mysl nemůže fungovat bez faktů. Fakta jsou stavebními kameny při stavění moudrosti, které jsou stmeleny dohromady životní zkušeností. Člověk může nalézt lásku k Bohu bez faktů a člověk může objevit zákony Boha bez lásky, ale člověk nemůže nikdy začít si uvědomovat nekonečnou symetrii, nebeskou harmonii a neobyčejné bohatosti všeobsažné podstaty Prvotního Zdroje a Středu, dokud nenalezl boží zákon a boží lásku a empiricky si je nespojil ve své vlastní vyvíjející se kosmické filozofii.
111:6.7 (1222.6) Rozvoj materiálního poznání umožňuje větší intelektuální chápání významů idejí a hodnot ideálů. Lidská bytost může najít pravdu ve své vnitřní zkušenosti, ale potřebuje jasnou znalost faktů pro to, aby mohla použít svoje osobní objevení pravdy k tvrdým praktickým potřebám každodenního materiálního života.
111:6.8 (1222.7) Je jenom přirozené, že smrtelného člověka trápí pocity nejistoty, když se vidí nevyprostitelně vázán na přírodu, ačkoliv má duchovní schopnosti zcela přesahující všechno časové a konečné. Pouze posvátná důvěra─živá víra─může být oporou člověka uprostřed takových těžkých a složitých problémů.
111:6.9 (1223.1) Ze všech nebezpečích, která obklopují smrtelnou podstatu člověka a ohrožují jeho duchovní celistvost, je největším pýcha. Odvaha je neohroženost, ale samolibost je ješitnost a sebevražda. Uvážlivé sebevědomí je přijatelné. Schopnost člověka převýšit sebe je něco, co ho odlišuje od živočišného světa.
111:6.10 (1223.2) Pýcha je zrádná, opojující a hříchu plodná, ať se nachází v jedinci, skupině, rase nebo národě. Doslovná pravda je: „Pýcha předchází pád.“
111:7.1 (1223.3) Nejistota s bezpečím jsou podstatou cesty k Ráji─nejistota v čase a mysli, nejistota ohledně událostí otevírajícího se vzestupu k Ráji; bezpečnost v duchu a věčnosti, bezpečnost v bezmezné důvěře syna-tvora v božský soucit a nekonečnou lásku Vesmírného Otce; nejistota jako nezkušeného občana vesmíru; bezpečnost jako vzestupujícího syna vesmírnými obytnými světy všemocného, všemoudrého a všemilujícího Otce.
111:7.2 (1223.4) Dovolte mně vám připomenout, abyste věnovali pozornost vzdálené ozvěně spolehlivých sděleních Ladiče vaší duši. Ve vás pobývající Ladič nemůže zamezit, nebo dokonce materiálně změnit boj, který vedete na vaší cestě v čase; Ladič nemůže zmírnit těžkosti života na vaší cestě světem úporného úsilí. Božský vnitřní obyvatel může pouze trpělivě čekat, dokud nevybojujete bitvu života, který prožíváte na vaší planetě; ale vy byste mohli, jestli byste jen chtěli─zatímco zápolíte a trápíte se, zatímco bojujete a pachtíte se─dovolit odvážnému Ladiči bojovat s vámi a za vás. Mohli byste být tak posíleni a inspirováni, tak okouzleni a překvapeni, kdybyste jen umožnili Ladiči trvale vám přinášet obrazy skutečného motivu, trvalého cíle a věčného záměru celého tohoto obtížného a namáhavého boje s banálními problémy vašeho současného materiálního světa.
111:7.3 (1223.5) Proč nepomáháte Ladiči v úloze ukazovat vám duchovní protipól všech těchto namáhavých materiálních snah? Proč nedovolujete Ladiči posílit vás duchovními pravdami, mající kosmickou sílu, zatímco vy zápasíte se světskými potížemi existence tvora? Proč nepodporujete tohoto nebeského pomocníka, aby vás povzbuzoval jasnou vizí výhledu věčnosti vesmírného života, zatímco vy v rozpacích zíráte na problémy probíhající hodiny? Proč odmítáte být osvíceni a inspirováni vesmírným pohledem, zatímco se lopotíte uprostřed časových omezeních a prodíráte se bludištěm nejistot, blokující vaši smrtelnou životní pouť? Proč neumožňujete Ladiči oduševňovat vaše myšlení, přestože musíte jít po materiálních stezkách pozemského snažení?
111:7.4 (1223.6) Vyšší rasy Urantie představují složitou směs; jsou smíšeny z mnoha ras a rodů různého původu. Tato smíšená podstata dělá práci Monitorů nesmírně obtížnou, aby mohly účinně působit během života a rozhodně zvyšuje problémy jak Ladiče, tak i serafského strážce po smrti. Před nedávnem jsem byl na Salvingtonu a slyšel formální prohlášení strážce osudu, ve kterém zmírňuje potíže, spojené s pomocí svému smrtelnému chráněnci. Tento seraf řekl:
111:7.5 (1223.7) „Většina mých potíží byla způsobena nekončím bojem mezi dvěma podstatami mého chráněnce: pudu ctižádosti oponovala živočišná lenost; ideály vyššího národa zhatily pudy nižší rasy; vznešené úmysly velké mysli vyvolaly nepřátelský postoj primitivní dědičnosti; dalekosáhlý pohled prozíravého Monitoru způsobil odpor u krátkozrakého tvora času; progresivní plány vzestupující bytosti byly pozměněny přáními a touhami materiální povahy; záblesky vesmírného intelektu byly potlačeny chemicko-energetickými příkazy vyvíjející se rasy; podnětům andělů odporovaly živočišné emoce; příprava intelektu byla zničena tendenčními pudy; zkušenosti jednotlivce oponovaly nahromaděné sklony rasy; cíle nejlepších byly potlačeny proudem nejhorších; rozlet génia byl zastaven gravitační silou prostřednosti; progres dobra brzdila lhostejnost špatnosti; umění krásného špinila přítomnost zla; utěšené zdraví neutralizovala oslabující nemoc; fontánu víry znečisťovaly jedy strachu; pramen radosti zhořknul záplavou žalosti; radost z očekávání zkalila hořkost poznání; potěšení ze života bylo neustále ohrožováno truchlením ze smrti. Takový život a na takové planetě! A přesto, v důsledku stále přítomné pomoci a pobízení Ladiče Myšlení, tato duše dosáhla uspokojivého stupně štěstí a úspěchu a nyní vystoupila do soudních síní obytných světů.
111:7.6 (1224.1) [Představeno Osamělým Poslem Orvontonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 112
112:0.1 (1225.1) EVOLUČNÍ planety jsou sféry původu člověka—výchozí světy vzestupné cesty smrtelníků. Váš odrazový bod je Urantia; tady vy a váš božský Ladič Myšlení jste sloučeni v dočasném spojení. Byli jste obdarováni dokonalým průvodcem; proto, jestli upřímně poběžíte závod v čase a dosáhnete konečného cíle víry, epochální odměna bude vaše; budete navěky spjati s vašim vnitřním Ladičem. Potom začne váš skutečný život, vzestupný život, do kterého je váš současný smrtelný stav pouhým vestibulem. Potom začne vaše vznešená a progresivní mise konečných ve věčnosti, která se před vámi rozprostírá. A ve všech těchto po sobě jdoucích epochách a stadiích evolučního růstu zůstává část vás absolutně nezměněna a tou je osobnost─neměnnost uprostřed změn.
112:0.2 (1225.2) Ačkoliv by bylo troufalé pokusit se definovat osobnost, může se ukázat prospěšným popsat některé z věcí, které jsou známé o osobnosti:
112:0.3 (1225.3) 1. Osobnost je ta hodnota v realitě, která je udělena samotným Vesmírným Otcem, nebo Společným Činitelem v jeho zastoupení.
112:0.4 (1225.4) 2. Může být udělena každému živému energetickému systému, který obsahuje mysl, nebo ducha.
112:0.5 (1225.5) 3. Není úplně spoutána okovy dřívější příčinnosti. Je relativně tvořivá, nebo vzájemně tvořivá.
112:0.6 (1225.6) 4. Když je udělena evolučním materiálním tvorům, nutí ducha snažit se ovládnout energii-hmotu prostřednictvím mysli.
112:0.7 (1225.7) 5. Přestože osobnost postrádá identitu, je schopna sjednotit identitu každého živého energetického systému.
112:0.8 (1225.8) 6. Projevuje pouze kvalitativní reakci na okruh osobnosti na rozdíl od tří energií, které projevují jak kvalitativní, tak i kvantitativní reakci na gravitaci.
112:0.9 (1225.9) 7. Osobnost je neměnná v přítomnosti změn.
112:0.10 (1225.10) 8. Je schopna dát dárek Bohu─na základě svobodné vůle se věnovat vykonávání vůle Boha.
112:0.11 (1225.11) 9. Je charakterizována morálností─vědomím relativity vztahu s jinými lidmi. Rozlišuje úrovně chování a vybírá si mezi nimi.
112:0.12 (1225.12) 10. Osobnost je unikátní, absolutně unikátní: je unikátní v čase a prostoru; je unikátní ve věčnosti a v Ráji; je unikátní při udělení─neexistují žádné duplikáty; je unikátní v každém okamžiku existence; je unikátní ve vztahu k Bohu─on nedělá žádné rozdíly mezi jednotlivci, ale ani je neslučuje, protože jsou neslučitelní─jsou asociovatelní, ale ne hromadní.
112:0.13 (1226.1) 11. Osobnost reaguje bezprostředně na přítomnost jiné osobnosti.
112:0.14 (1226.2) 12. Je to jediná věc, kterou je možno přidat k duchu, což demonstruje nadřazenost Otce vevztahu k Synovi. (Mysl není nutno přidávat k duchu).
112:0.15 (1226.3) 13. Osobnost může přežít smrt smrtelníka s identitou v přežívající duši. Ladič a osobnostjsou neměnní; vztah mezi nimi (v duši) není ničím jiným než změnou, pokračující evolucí; a jestli tato změna (růst) skončí, skončí duše.
112:0.16 (1226.4) 14. Osobnost si je unikátně vědoma času a to je něco jiného, než chápání času myslí, nebo duchem.
112:1.1 (1226.5) Osobnost je udělena Vesmírným Otcem jeho tvorům jako potenciálně věčná dispozice. Takový božský dar je určen pro působení na početných úrovních a po sobě následujících vesmírných situacích, sahajících od nízkých konečných po nejvyšší absonitní, dokonce za hranice absolutna. Tímto způsobem osobnost funguje na třech kosmických rovinách, nebo ve třech vesmírných fázích:
112:1.2 (1226.6) 1. Funkční status. Osobnost působí stejně účinně v lokálním vesmíru, v supervesmíru a ve středním vesmíru.
112:1.3 (1226.7) 2. Smysl statusu. Osobnost funguje účinně na konečných a absonitních úrovních a také zasahuje do absolutní úrovně.
112:1.4 (1226.8) 3. Hodnota statusu. Osobnost se může empiricky realizovat v progresivních materiálních, morontiálních a duchovních oblastech.
112:1.5 (1226.9) Osobnost má zdokonalený rozsah kosmického prostorového působení. Rozměry konečné osobnosti jsou tři a zhruba fungují takto:
112:1.6 (1226.10) 1. Délka představuje směr a povahu rozvoje─postup prostorem a v souladu s časem─evoluce.
112:1.7 (1226.11) 2. Vertikální hloubka obsahuje organické sklony a postoje─měnící se úrovně sebe vyjádření a všeobecný fenomén reakce na prostředí.
112:1.8 (1226.12) 3. Šířka zahrnuje oblast koordinace, asociace a organizace individuálnosti.
112:1.9 (1226.13) Typ osobnosti, udělený smrtelníkům Urantie má potenciální schopnost sedmi rozměrů sebe vyjádření, nebo osobní realizace. Tři takové rozměrové jevy jsou uskutečnitelné na konečné úrovni, tři na absonitní úrovni a jeden na absolutní úrovni. Na subabsolutních úrovních je tento sedmý rozměr, nebo rozměr celistvosti je empiricky poznatelný jako fakt osobnosti. Tento nejvyšší rozměr představuje asociovatelné absolutno a přestože není nekonečný má rozměrový potenciál pro subnekonečné proniknutí na absolutní úroveň.
112:1.10 (1226.14) Konečné rozměry osobnosti se vztahují ke kosmické délce, hloubce a šířce. Délka označuje význam; hloubka znamená hodnotu; šířka obsahuje vhled─schopnost prožít nezvratitelné vědomí kosmické reality.
112:1.11 (1227.1) Na morontiální úrovni jsou všechny tyto konečné rozměry materiální úrovně značně rozšířeny a jsou uskutečnitelné některé nové rozměrové hodnoty. Všechny tyto zvětšené rozměrové zkušenosti morontiální úrovně jsou úžasně skloubeny s nejvyšším rozměrem, čili rozměrem osobnosti, prostředním vlivu mota a také v důsledku přispění morontiální matematiky.
112:1.12 (1227.2) Mnohým potížím, se kterými se setkávají smrtelníci při zkoumání lidské osobnosti, by bylo možno se vyhnout, kdyby lidský tvor pamatoval na to, že rozměrové úrovně a duchovní úrovně nejsou sladěny v empirické realizaci osobnosti.
112:1.13 (1227.3) Život je opravdu proces, který probíhá mezi organizmem (individuálností) a jeho prostředím. Osobnost předává tomuto spojení organismu s prostředím hodnotu své identity a významy souvislosti. Tudíž je nutno vidět, že fenomén podnět-reakce není pouhým mechanickým procesem, protože osobnost působí v této celé situaci jako činitel. Vždy platí pravda, že mechanizmy jsou přirozeně pasivní; organizmy jsou svojí podstatou aktivní.
112:1.14 (1227.4) Fyzický život je proces, probíhající ani ne tolik v organizmu, jako mezi organizmem a prostředím. A každý takový proces má tendenci vytvářet a zakládat organické modely reakcí na prostředí. A všechny takové zavádějící modely velmi ovlivňují výběr cíle.
112:1.15 (1227.5) Je to mysl, jejímž prostřednictvím vnitřní „já“ a prostředí navazují smysluplný kontakt. Schopnost a ochota organizmu vytvářet takové významné kontakty s prostředím (reakce na podnět) vyjadřují postoj celé osobnosti.
112:1.16 (1227.6) Osobnost nemůže příliš dobře fungovat v izolaci. Člověk je svojí podstatou společenský tvor; je ovládán potřebou sounáležitosti. Doslovnou pravdou je: „Žádný člověk nežije pro sebe.“
112:1.17 (1227.7) Ale pojem osobnosti jako smyslu celého žití a fungování tvora má mnohem větší význam, než sjednocení vztahů; znamená to sloučení všech faktorů reality, jakož i sladění vztahů. Mezi dvěma subjekty existují vztahy, ale tři či více subjektů potřebují systém a takový systém je mnohem víc než jenom rozšířeným, nebo složitějším vztahem. Toto rozlišení je důležité, protože v kosmickém systému individuální členové nejsou spojeni jeden s druhým, kromě vztahu k celku a skrze individualitu celku.
112:1.18 (1227.8) V lidském organizmu souhrn jeho částí vytváří jeho obraz─individualitu─ale takový proces nemá v žádném případě nic společného s osobností, která je sjednotitelem všech těchto faktorů v jejich vztahu ke kosmickým realitám.
112:1.19 (1227.9) Při seskupování jsou částice přidávány; v systémech jsou částice utříděny. Systémy jsou důležité kvůli své organizaci─rozmístěným hodnotám. V dobrém systému jsou všechny faktory v kosmické poloze. Ve špatném systému buď něco chybí anebo je na nesprávném místě─v nepořádku. V lidském systému je to osobnost, která slučuje všechny druhy činnosti a naopak, přidává jim hodnotné vlastnosti identity a tvořivosti.
112:2.1 (1227.10) Při zkoumání individuálnosti by bylo prospěšné si zapamatovat že:
112:2.2 (1227.11) 1. Fyzické systémy jsou podružné.
112:2.3 (1227.12) 2. Intelektuální systémy jsou koordinovány.
112:2.4 (1227.13) 3. Osobnost je dominující.
112:2.5 (1227.14) 4. Vnitřní duchovní síla je potenciálně řídící.
112:2.6 (1228.1) Ve všech koncepcích o individuálnosti by se mělo připustit, že první přichází fakt a až potom jeho hodnocení a vysvětlení. Lidské dítě nejdříve žije a potom myslí o svém životě. V kosmickém systému pochopení předchází předvídání.
112:2.7 (1228.2) Vesmírný fakt Boha, který se stává člověkem, navždy změnil všechny významy a hodnoty lidské osobnosti. Láska, v pravém smyslu tohoto slova, znamená vzájemný ohled všech osobností, ať lidských nebo božských, anebo lidských a božských. Části vnitřního „já“ mohou působit různými způsoby─myslet, cítit, chtít─ale pouze sjednocené vlastnosti celé osobnosti jsou zaměřeny na uvážlivé jednání; a všechny tyto síly jsou spojeny s duchovní schopností smrtelné mysli, když člověk upřímně a nesobecky miluje jinou bytost, lidskou, nebo božskou.
112:2.8 (1228.3) Všechny koncepce smrtelníků o realitě jsou založeny na hypotéze o realitě lidské osobnosti; všechny koncepce nadlidských realit jsou založeny na zkušenosti lidské osobnosti s kosmickými realitami určitých, s člověkem spojených, duchovních entit a božských osobností. Všechno neduchovní v lidské zkušenosti, kromě osobnosti, je prostředkem k cíli. Každý opravdový vztah smrtelného člověka s druhými osobami─lidskými nebo božskými─je sám o sobě prostředkem k cíli. A dosažení takové sounáležitosti s osobností Božstva je věčným cílem vzestupu vesmírem.
112:2.9 (1228.4) Vlastnictví osobnosti vymezuje člověka jako duchovní bytost, protože soulad individuálnosti a vědomí osobnosti jsou dary nad-materiálního světa. Samotný fakt, že smrtelný materialista může popírat existenci nad-materiálních realit, sám o sobě dokazuje přítomnost a působení duchovní syntézy a kosmického vědomí v jeho lidské mysli.
112:2.10 (1228.5) Existuje obrovská kosmická propast mezi hmotou a myšlenkou a tato propast je nezměřitelně mnohem větší mezi materiální myslí a duchovní láskou. Vědomí, mnohem méně sebeuvědomění, nemůže být vysvětleno žádnou teorií o mechanické elektronické asociaci, nebo materiálních energetických jevech.
112:2.11 (1228.6) S mírou úsilí mysli dospět k elementární analýze reality, hmota přestává existovat v materiálních smyslech, ale může ještě zůstávat věcnou v mysli. Když duchovní vhled usiluje o takovou realitu, která zůstává po zmizení hmoty a snaží se dospět k její elementární analýze, ona se ztratí do mysli, ale vhled ducha může stále vnímat kosmické reality a nejvyšší hodnoty duchovní podstaty. Obdobně věda uvolňuje místo filozofii, zatímco filozofie musí ustoupit závěrům, vycházejících z opravdové duchovní zkušenosti. Myšlení podléhá moudrosti a moudrost se ztrácí v osvícené a hloubavé víře.
112:2.12 (1228.7) Ve vědě lidské „já“ zkoumá materiální svět; filozofie zkoumá toto zkoumání materiálního světa; víra, opravdová duchovní zkušenost, je empirické poznání kosmické reality zkoumání zkoumání celé této relativní syntézy energetických substancí času a prostoru. Vytvořit filozofii vesmíru výhradně na materializmu znamená ignorovat fakt, že všechny materiální věci byly nejprve pochopeny jako reálné ve zkušenosti lidského vědomí. Zkoumatel nemůže být předmětem zkoumání; posouzení vyžaduje určitý stupeň abstrahování od předmětu posuzování.
112:2.13 (1228.8) V čase, myšlení vede k moudrosti a moudrost vede k víře; ve věčnosti, víra vede k moudrosti a moudrost ústí v nekonečnost myšlení.
112:2.14 (1229.1) Předpoklad jednotnosti vyvíjejícího se „já“ spočívá ve vlastnostech jeho ustavujících faktorů: základních energií, hlavních tkání, důsledného chemického řízení, nejvyšších idejí, nejvyšších motivů, nejvyšších cílů a božského ducha, poskytnutého Rájem─tajemství sebeuvědomění duchovní podstaty člověka.
112:2.15 (1229.2) Účelem kosmické evoluce je dosáhnout jednotu osobnosti prostřednictvím stále se zvyšujícího vlivu ducha─vědomá reakce na zásady a vedení Ladiče Myšlení. Osobnost, jak lidská, tak i nadlidská, je charakterizována vrozenou kosmickou vlastností, kterou možno nazvat „evolucí ovládání“─rozšíření kontroly jak nad sebou, tak i nad svým prostředím.
112:2.16 (1229.3) Vzestupující, bývalá lidská osobnost prochází přes dvě důležitá stadia vzrůstajícího vědomého ovládání svého „já“ ve vesmíru:
112:2.17 (1229.4) 1. Před-konečná, neboli Boha-hledající zkušenost, která spočívá v rozšiřování seberealizace prostřednictvím rozvoje a uskutečňování individuálnosti společně s řešením kosmických problémů a následného ovládnutí vesmíru.
112:2.18 (1229.5) 2. Post-konečná, neboli Boha-odhalující zkušenost tvořivého rozšiřování seberealizace skrze empirické odhalování Nejvyšší Bytosti a Boha hledající bytosti, které ještě nedosáhly božských úrovní podobnosti Boha.
112:2.19 (1229.6) Sestupující bytosti dosáhnout podobných zkušeností prostřednictvím svých různorodých vesmírných činností v době, kdy se snaží rozšířit schopnost poznávat a vykonávat božské vůle Nejvyššího, Konečného a Absolutního Božstva.
112:2.20 (1229.7) Během fyzického života je materiální „já“, egoistická podstata lidské individuálnosti, závislá na stálé funkci materiálního životního prostředku, na nepřetržité existenci nesouměrné vyváženosti energií a intelektu toho, co se na Urantii nazývá životem. Ale individualita mající hodnotu přežití, individualita, která může přesáhnout zkušenost smrti, se může vyvinout jen za předpokladu, že sídlo individuálnosti vyvíjející se osobnosti přejde z přechodného životního prostředku─materiálního těla─do trvalé a nesmrtelné podstaty morontiální duše a dál na takové úrovně, na kterých duše splyne s duchovní realitou a dosáhne její status. Takový reálný přechod od materiální spojitosti k poznání morontiální existence je výsledkem upřímnosti, vytrvalosti a stálosti rozhodnutí člověka, hledajícího Boha.
112:3.1 (1229.8) Urantijci obecně znají pouze jeden druh smrti─fyzický zánik životních energií. Ale ve skutečnosti existují tři druhy smrti, které se týkají přežití osobnosti:
112:3.2 (1229.9) 1. Duchovní smrt (smrt duše). Jestliže smrtelný člověk s konečnou platností odmítl věčný život, jestliže podle společného názoru Ladiče a přeživšího serafa byl prohlášen za duchovně neschopného a morontiálně nezpůsobilého, pak takové koordinované doporučení je zaregistrováno na Uverse a když Cenzorové a jejich reflexní spolupracovníci ověří tato zjištění, vládci Orvontonu ihned přikážou okamžité uvolnění vnitřního Monitoru. Ale toto uvolnění Ladiče žádným způsobem neovlivňuje povinnosti osobního či skupinového serafa, starajícího se o tohoto jedince, kterého opustil jeho Ladič. Tento druh smrti je ve svém smyslu konečný bez ohledu na dočasné pokračování živých energií fyzického a intelektuálního mechanizmu. Z kosmického hlediska je smrtelník již mrtvý; pokračující život pouze svědčí o trvalosti materiální síle kosmických energiích.
112:3.3 (1230.1) 2. Intelektuální smrt (smrt mysli). Když životně důležité okruhy, spojené s činností vyšších pomocných duchů, jsou narušeny kvůli vychýlení intelektu, nebo v důsledku částečného rozkladu mechanizmu mozku a jestliže takové stavy dosáhnout kritického bodu nenapravitelnosti, vnitřní Ladič je okamžitě odvolán a vrací se do Diviningtonu. V archívech vesmíru je smrtelná osobnost považována za mrtvou kdykoliv základní myšlenkové okruhy lidské vůle-jednání byly zničeny. A toto je smrt bez ohledu na pokračující činnost živého mechanizmu fyzického těla. Tělo bez mysli, mající vlastní vůli, není již více lidské, ale v souladu s předchozí volbou lidské mysli duše takového jedince může přežít.
112:3.4 (1230.2) 3. Fyzická smrt (smrt těla a mysli). Když smrt přemůže lidskou bytost, Ladič zůstává v hradbách mysli do té doby, dokud ona nepřestane fungovat jako intelektuální mechanizmus, to znamená přibližně do té chvíle, kdy měřitelné energie mozku skončí své rytmické životodárné pulsace. Po tomto rozkladu Ladič opouští mizející duši stejně nenuceně, jak do ní před lety vstoupil a vrací se přes Uversu do Diviningtonu.
112:3.5 (1230.3) Po smrti se materiální tělo vrací do světa přírody, ze kterého vzešlo, ale dva nemateriální faktory přeživší osobnosti přetrvávají: před-existenciální Ladič Myšlení s kopií paměti o prožitém smrtelném životě odchází na Divinington, kde také zůstává, v péči strážce osudu, nesmrtelná duše zemřelého člověka. Tyto aspekty a formy duše, tyto kdysi kinetické, ale nyní statické formy individuálnosti, jsou nezbytné pro znovu zosobnění osobnosti na morontiálních světech; a je to opětné sjednocení Ladiče a duše, které znovu sestaví přeživší osobnost a vrátí vám vaše vědomí ve chvíli morontiálního probuzení.
112:3.6 (1230.4) Těm, kdo nemají osobní serafské ochránce, spolehlivě a odborně poslouží skupinoví opatrovatelé a uchovají individuálnost a vzkřísí osobnost. Serafové jsou pro znovu sestavení osobnosti nepostradatelní.
112:3.7 (1230.5) Po smrti Ladič Myšlení dočasně ztrácí osobnost, ale ne individuálnost; lidský chráněnec dočasně ztrácí individuálnost, ale ne osobnost; na obytných světech se oba znovu spojí do věčné entity. Po odchodu ze země se tam Ladič Myšlení nikdy nevrátí jako bytost, ve které dříve pobýval; osobnost se nikdy neprojevuje bez lidské vůle; a lidská bytost bez Ladiče po smrti nikdy neprojevuje aktivní individualitu, nebo žádným způsobem nenavazuje kontakt s živými bytostmi země. Takové bezLadičové duše jsou zcela a absolutně bez vědomí v době dlouhého či krátkého spánku smrti. Nemůže dojít k žádnému projevu jakéhokoliv typu osobnosti, nebo navázání komunikace s jinými osobnostmi, dokud není završen proces vzkříšení. Ti, kteří jdou do obytných světů, nemají dovoleno poslat zprávy zpět svým milovaným na Urantii. Ve všech vesmírech se uplatňuje zásada, že taková komunikace během probíhajícího soudního období je zakázána
112:4.1 (1231.1) Když nastane smrt materiální, intelektuální či duchovní podstaty člověka, Ladič se rozloučí se svým smrtelným hostitelem a odchází na Divinington. Pomocí reflexního systému se vytvoří spojení mezi dohlížiteli na řídících správách v hlavních centrech lokálního vesmíru a supervesmíru a Monitor je odstraněn z registru pod stejným číslem, pod kterým byl zaregistrován při svém vstupu do oblastí času.
112:4.2 (1231.2) Určitým, ne zcela pochopitelným způsobem, Univerzální censoři jsou schopni získat verzi lidského života, tak jak je obsažena v Ladičově přesné kopii duchovních hodnot a morontiálních významů mysli v místě jeho bývalého pobytu. Cenzoři jsou schopni si přisvojit Ladičovu verzi přeživšího charakteru a duchovních vlastností zemřelého člověka a všechny tyto údaje, společně se serafskými záznamy jsou k dispozici pro předložení, když nastane čas soudu nad daným jedincem. Tyto informace se také použijí pro potvrzení těch supervesmírných mandátů, které umožňují určitým vzestupným bytostem začít okamžitě morontiální život po fyzické smrti smrtelného těla a odejít na obytné světy ještě před formálním završením planetárního soudního období.
112:4.3 (1231.3) Po fyzické smrti, s výjimkou jedinců přenesených z živých lidí, odchází uvolněný Ladič ihned na domovní sféru Divinington. Co se přesně děje na takovém světě v době očekávání faktického znovu se objevení přeživšího smrtelníka závisí především na tom, zdali lidská bytost vystoupí na obytné světy na základě svého osobního práva, anebo počká na periodické svolání přeživších spících bytostí dané planetární epochy.
112:4.4 (1231.4) Jestli smrtelný partner náleží do skupiny, jejíž členové budou vzkříšeni na konci soudního období, Ladič se nevrátí ihned na obytný svět, na kterém proběhla jeho předchozí služba, ale vybere si podle své volby některý z následujících dočasných úkolů:
112:4.5 (1231.5) 1. Bude přijat do řad zmizelých Monitorů, aby vykonával neznámou službu.
112:4.6 (1231.6) 2. Bude přidělen na určitou dobu na zkoumání systému Ráje.
112:4.7 (1231.7) 3. Bude přijat do jedné z mnoha vzdělávacích škol Diviningtonu.
112:4.8 (1231.8) 4. Bude umístěn na určitý čas jako studující pozorovatel na jednu z dalších šesti duchovních sfér, které tvoří okruhy Rajských světů Otce.
112:4.9 (1231.9) 5. Bude přidělen do poselské služby Osobních Ladičů.
112:4.10 (1231.10) 6. Bude pracovat jako mimořádný instruktor na školách Diviningtonu, které jsou zaměřeny na přípravu Monitorů, patřících do skupiny nezkušených.
112:4.11 (1231.11) 7. Bude přiřazen k vybrané skupině světů, na kterých je pravděpodobnost potřeby služby v případě, že tam nastane důvodná příčina věřit, že lidský partner může odmítnout věčný život.
112:4.12 (1231.12) Jestliže vás zastihne smrt a vy jste v tu chvíli na třetím, nebo vyšším okruhu a tudíž máte přiděleného osobního strážce osudu a jestliže konečná kopie záznamu o přeživším charakteru, předloženého Ladičem, je bezvýhradně schválena strážcem osudu—jestliže jak seraf, tak i Ladič v zásadě souhlasí s každým údajem svých životních záznamů a svých doporučeních—jestliže Univerzální Cenzoři a jejich reflexní spolupracovníci na Uverse potvrdí tyto podklady a udělají to jednoznačně a bez výhrad, tak v tom případě Věčně Moudří okamžitě odešlou přes komunikační okruhy mandát pokročilého postavení do Salvingtonu a na základě tohoto příkazu tribunály Vládce Nebadonu nařídí okamžitý převoz přeživší duše do sálů vzkříšení morontiálních světů.
112:4.13 (1232.1) Jestliže lidský jedinec přejde do věčného života bez prodlení, Ladič, podle mých informací, se zaregistruje na Diviningtonu, pokračuje do Rajské přítomnosti Vesmírného Otce, pak se ihned vrátí a je přijat Osobními Ladiči supervesmíru a lokálního vesmíru, obdrží ocenění hlavního Osobního Monitoru Diviningtonu a potom okamžitě nastává „uskutečnění přechodu identity“ a poté je přijat do třetího období na obytném světě v aktuální formě osobnosti, připravené pro přijetí přeživší duše pozemského smrtelníka, v té formě, jak byla navržena strážcem osudu.
112:5.1 (1232.2) Individuálnost je kosmická realita, ať materiální, morontiální nebo duchovní. Fakt osobitosti je poskytnut Vesmírným Otcem, působícím v sobě i mimo sebe, nebo skrze své početné vesmírné představitele. Říci, že bytost je osobitá, znamená přiznat relativní individualizaci takové bytosti v rámci kosmického organismu. Živý kosmos je téměř nekonečně integrované seskupení reálných jednotek, z nichž každá je relativně podmíněna osudu celku. Ale ty z nich, které jsou osobitými, byly obdařeny skutečnou možností volby─přijmout tento osud, nebo ho odmítnout.
112:5.2 (1232.3) To, co pochází od Otce, je jako Otec věčné a to přesně platí o osobnosti, kterou Bůh vám dává podle své vlastní svobodné vůle, což se také vztahuje na Ladiče Myšlení─skutečný fragment Boha. Lidská osobnost je věčná, ale ve vztahu k individuálnosti je podmíněnou věčnou realitou. Objevši se ve vůli Otce, osobnost dosáhne úrovně Božstva, ale člověk se musí rozhodnout, zdali bude či nebude přítomen při dosažení takového osudu. Nebude-li taková volba učiněna, osobnost dosahuje empirického Božstva přímo, stává se částí Nejvyšší Bytosti. Tento cyklus je předem určen, ale účast člověka v něm je dobrovolná, osobní a empirická.
112:5.3 (1232.4) Individuálnost smrtelné bytosti je přechodným, život trvajícím, stavem ve vesmíru; je reálná pouze tehdy, pokud si osobnost zvolí stát se trvalým jevem ve vesmíru. Toto je zásadní rozdíl mezi člověkem a energetickým systémem: energetický systém nemůže nikdy přestat působit, nemá možnost volby; ale člověk má všechno pro to, aby si zvolil svůj vlastní osud. Ladič je opravdu cesta k Ráji, ale člověk sám se musí držet této cesty svým vlastním rozhodováním, svojí svobodnou volbou.
112:5.4 (1232.5) Lidské bytosti mají identitu pouze v materiálním smyslu. Takové schopnosti „já“ jsou vyjádřeny materiální myslí, působící v energetickém systému intelektu. Když se řekne, že člověk má identitu, je to uznání toho, že má okruh mysli, který je podřízen rozhodování a výběru vůle lidské osobnosti. Ale toto je materiální a čistě dočasný projev, stejně jako je lidské embryo přechodným pasivním stadiem lidského života. Z kosmické perspektivy se lidské bytosti rodí, žijí a umírají v relativně krátkém časovém okamžiku; jsou pomíjivé. Ale osobnost smrtelného člověka prostřednictvím své vlastní volby má sílu přenést místo své identity z pomíjivého systému materiálního intelektu do vyššího systému morontiální duše, která ve spojení s Ladičem Myšlení vytvoří nový prostředek pro projev osobnosti.
112:5.5 (1233.1) A právě tato schopnost volby─vesmírný znak svobodné vůle tvorů─je to, co vytváří největší příležitost člověka a jeho nejvyšší kosmickou odpovědnost. Na mravní integritě svobodné vůle člověka závisí věčný osud budoucího konečného; na čistotě svobodné vůle smrtelné bytosti závisí božský Ladič při vytváření věčné osobnosti; na svědomitosti rozhodnutí smrtelníka vykonávat vůli Vesmírného Otce závisí uskutečnění nového vzestupujícího syna; na stálosti a moudrosti rozhodnutí a činů člověka závisí aktuálnost empirické evoluce Nejvyšší Bytosti.
112:5.6 (1233.2) Ačkoliv dříve či později růst osobnosti musí dosáhnout kosmických okruhů, jestliže však ne vaší vinou neštěstí času a překážky materiálního bytí vám zabrání zvládnout tyto úrovně na vaší domovské planetě a jestliže vaše záměry a touhy mají hodnotu věčného života, v takovém případě jsou vydána rozhodnutí o prodloužení zkušební doby. Bude vám poskytnut dodatečný čas, během kterého se můžete osvědčit.
112:5.7 (1233.3) Jestliže někdy vzniknou pochybnosti o oprávněnosti postupu lidské identity na obytné světy, vesmírné vlády vždy rozhodnou v osobní prospěch daného jedince; oni bez otálení povýší takovou duši do statusu přechodné bytosti, zatímco pokračují v pozorování formulujícího se morontiálního záměru a duchovního cíle. Takhle je zajištěna božská spravedlnost a božskému milosrdenství je poskytnuta další příležitost pro rozšíření své péče.
112:5.8 (1233.4) Vlády Orvontonu a Nebadonu nevyžadují absolutní dokonalost v podrobné přípravě univerzálního plánu znovu zosobnění smrtelníků, ale požadují a trvají na projevu trpělivosti, tolerance, porozumění a soucitného pochopení. My raději přijmeme risk vzpoury, než přivolat nebezpečí, že jeden tápající smrtelník z jakéhokoliv evolučního světa bude připraven o věčnou radost pokračovat na vzestupné pouti.
112:5.9 (1233.5) Tohle neznamená, že lidské bytosti, navzdory prvnímu odmítnutí, se budou těšit z druhé příležitosti, vůbec ne. Ale značí to, že všichni tvorové s vlastní vůlí se dočkají jedné pravdivé možnosti udělat jednu nezvratnou, vědomou a závěrečnou volbu. Nejvyšší Soudy vesmírů neupřou žádné bytosti, která neučinila konečnou a vyčerpávající věčnou volbu, status osobnosti; duši člověka se musí a bude jí dáno bohatě a dostatečně příležitostí pro prokázání svého opravdového záměru a skutečného cíle.
112:5.10 (1233.6) Když duchovnější a kosmicky pokročilejší smrtelníci zemřou, dostanou se okamžitě na obytné světy; obecně toto opatření účinkuje u těch, kteří mají k sobě přidělené osobní serafské ochránce. Ostatní smrtelníci mohou být zadrženi do vynesení soudního rozhodnutí nad nimi, načež mohou pokračovat na obytné světy, nebo mohou být přiřazeni k řadám přeživších spících smrtelníků, kteří budou znovu-zosobněni hromadně na konci nynějšího planetárního soudního období.
112:5.11 (1233.7) Existují dvě úskalí, která ztěžují moje snahy vysvětlit přesně co se s vámi stane při smrti, co se stane s přeživším vy, které je odlišné od odcházejícího Ladiče. Jedno z těchto úskalích spočívá v nemožnosti přenést na vaši úroveň chápání adekvátní popis procesu, probíhajícího na pomezí fyzických a morontiálních světů. Druhé je způsobeno omezeními, uloženými nebeskými řídícími orgány Urantie v mém pověření jako odhalovatele pravdy. Je mnoho zajímavých podrobností, o kterých by bylo možno povídat, ale já je na doporučení mých přímých planetárních nadřízených neposkytnu. Ale v rámci mého oprávnění mohu říci jen tolik:
112:5.12 (1234.1) Existuje něco reálné, něco v evoluci člověka, něco dodatečného k Tajemnému Monitoru, co přežívá smrt. Tato nová entita je duše a přežívá smrt jak vašeho fyzického těla, tak i vaší materiální mysli. Tato entita je společným dítětem sloučeného života a snah vaší lidské podstaty ve spojení s božskou podstatou, Ladičem. Toto dítě lidského a božského rodiče představuje přežívající prvek zemského původu─morontiální „já“, nesmrtelná duše.
112:5.13 (1234.2) Toto dítě trvajícího významu a přežívající hodnoty je v naprostém bezvědomí během období, oddělující smrt od znovu zosobnění a je v péči serafského strážce osudu po celou tuto dobu čekání. Po smrti nebudete fungovat jako vědomá bytost dokud nenabudete nové morontiální vědomí na obytných světech Satanie.
112:5.14 (1234.3) Ve smrti je funkční identita, spojená s lidskou osobností, přerušena kvůli zastavení životního pohybu. Ačkoliv lidská osobnost přesahuje své ustavující části, je na nich závislá pro uchování funkční identity. Zastavení života zničí fyzické mozkové struktury, nezbytné pro činnost mysli a rozpad mysli znamená konec smrtelného vědomí. Vědomí daného tvora se nemůže potom znovu objevit dokud se nevytvoří takové kosmické podmínky, které umožní této stejné lidské osobnosti opět působit ve vztahu s živou energií.
112:5.15 (1234.4) Během přechodu přeživších smrtelníků z rodného světa na obytné světy, ať již prodělají znovu obnovení osobnosti ve třetím termínu, nebo vzestoupí při skupinovém vzkříšení, je informace o ustanovení osobnosti pečlivě chráněna archanděly na jejich světech, které mají speciální zaměření. Tyto bytosti nejsou opatrovatelé osobnosti ( na rozdíl od serafských strážců, pečujících o duši), ale je nicméně pravdou, že každý identifikovatelný faktor osobnosti se nachází v bezpečné úschově u těchto spolehlivých opatrovatelů přeživších smrtelníků. Pokud se jedná o přesné místo pobytu smrtelné osobnosti v období mezi smrtí a vzkříšením, to my nevíme.
112:5.16 (1234.5) Místo, které umožňuje znovu-zosobnění osobnosti, je umístěno v morontiálních sálech vzkříšení přijímacích planet lokálního vesmíru. Tady, v těchto komorách sestavení života, dohlížející orgány poskytují takové spojení vesmírné energie─morontiální, intelektuální a duchovní─které umožňuje obnovit vědomí spící přeživší bytosti. Znovu sestavení ustavujících částí bývalé materiální osobnosti obsahuje:
112:5.17 (1234.6) 1. Zhotovení vhodné formy, morontiální typ energie, ve které nová přeživší bytost může vytvořit kontakt s neduchovní realitou a v rámci které může být zapojena morontiální varianta kosmické mysli.
112:5.18 (1234.7) 2. Návrat Ladiče k čekajícímu morontiálnímu tvoru. Ladič je věčným opatrovatelem vaší vzestupující identity; váš Monitor je absolutní zárukou toho, že vy a ne jiná vůle obsadí morontiální formu, vytvořenou pro probuzení vaší osobnosti. A Ladič bude přítomen při znovu sestavení vaší osobnosti, aby znovu na sebe převzal roli průvodce, vedoucího vaše přeživší „já“ k Ráji.
112:5.19 (1235.1) 3. Když jsou tyto nezbytné elementy pro znovu-zosobnění shromážděny, serafský opatrovatel potenciálnosti spící nesmrtelné duše, za pomoci četných kosmických osobností, vloží tuto morontiální entitu do čekající morontiální intelektuálně-tělesné formy a současně vydává toto evoluční dítě Nejvyššího do věčného svazku s čekajícím Ladičem. Tím se završí znovu-zosobnění, znovu obnovení paměti, vnímání a vědomí─identita.
112:5.20 (1235.2) Fakt znovu-zosobnění spočívá v tom, že probouzející se lidské „já“ převezme zapojenou morontiální fázi nově vyčleněné kosmické mysli. Fenomén osobnosti závisí na stálosti osobitých reakcí jedince na vesmírné prostředí, což může být pouze uskutečněno prostřednictvím mysli. Individuální „já“ přetrvává navzdory nepřetržitým změnám všech faktorů, vytvářejících toto „já“. Ve fyzickém životě se změna projevuje pozvolně; v době smrti a po znovu-zosobnění je proměna okamžitá. Opravdová realita každé individuálnosti (osobnosti) je schopna citlivě reagovat na vesmírné podmínky pomocí neustálé proměny svých ustavujících částí; stagnace nevyhnutelně končí smrtí. Lidský život je nekonečnou proměnou faktorů života, spojených stálostí neměnné osobnosti.
112:5.21 (1235.3) A když se takto probudíte na obytných světech Jerusemu, budete změněni natolik, vaše duchovní proměna bude tak velká, že kdyby nebylo Ladiče Myšlení a strážce osudu, kteří v plné míře spojí váš nový život v nových světech s vaším starým životem na prvním světě, měli byste zpočátku potíže při spojování nového morontiálního vědomí s přežívající pamětí vaší předchozí individuálnosti. Bez ohledu na trvalost osobité individuálnosti se mnoho z toho, co se týká vašeho smrtelného života, zpočátku zdá jako mlhavý a nejasný sen. Ale čas vyjasní mnoho smrtelných asociací.
112:5.22 (1235.4) Ladič Myšlení ve vás oživí a obnoví pouze takové vzpomínky a zkušenosti, které se stanou nepostradatelnou součástí vaší vesmírné pouti. Jestli byl Ladič partnerem v evoluci čehokoliv v lidské mysli, pak tyto hodnotné zkušenosti přežijí ve věčném vědomí Ladiče. Ale většina vašeho uplynulého života a jeho vzpomínek, které nemají žádný duchovní význam, nebo morontiální hodnotu, zanikne s materiálním mozkem; většina materiální zkušenosti zmizí jako jednorázové lešení, které již neslouží svému účelu ve vesmíru poté, když vám umožnilo přejít na morontiální úroveň. Ale osobnost a vztahy mezi osobnostmi nejsou nikdy lešením; smrtelná paměť o osobních vztazích má kosmickou hodnotu a přetrvá. Na obytných světech budete znát a budete znám a víc než to, budete si pamatovat vaše bývalé druhy z krátkého, ale poutavého života na Urantii a oni si budou pamatovat vás.
112:6.1 (1235.5) Tak, jako se motýl objeví z housenky, tak se pravá lidská osobnost poprvé objeví na obytných světech bez svého předchozího oblečení, materiálního těla. Morontiální cesta v lokálním vesmíru je spojena s nepřetržitým povyšováním mechanizmu osobnosti─od začínající morontiální úrovně existence duše po konečnou morontiální úroveň vzrůstající duchovnosti.
112:6.2 (1235.6) Je značně obtížné vás informovat o formách vaší morontiální osobnosti, které vám budou dány pro vzestup lokálním vesmírem. Budete obdarováni morontiálními modely projevu osobnosti a to jsou vklady, přesahující schopnosti vašeho chápání. Ačkoliv takové formy jsou zcela přirozené, nejsou to energetické systémy, které znátenyní. Nicméně, plní stejný účel na světech lokálního vesmíru jaký plnila vaše materiální těla na planetách lidí.
112:6.3 (1236.1) Do jisté míry vzhled materiální tělesné formy odpovídá charakteru osobnosti; fyzické tělo, do určitého rozsahu, odráží něco z vrozené povahy osobnosti. Ještě více se to projevuje u morontiální formy. Ve fyzickém životě mohou být smrtelníci zvenčí krásní i když uvnitř jsou nepěkní; v morontiálním životě a postupně na jeho vyšších úrovních forma osobnosti se bude měnit přímo podle charakteru vnitřního obsahu. Na duchovní úrovni vnější forma a vnitřní povaha se začínají přibližovat k úplnému ztotožnění, které se stále více a více zdokonaluje na vyšších a vyšších duchovních úrovních.
112:6.4 (1236.2) V morontiálním stavu je vzestupný smrtelník obdařen nebadonskou modifikací kosmické mysli Hlavního Ducha Orvontonu. Smrtelný intelekt jako takový zaniknul, přestal existovat jako lokalizovaná vesmírná entita stranou nediferencovaných okruhů mysli Tvořivého Ducha. Ale významy a hodnoty smrtelné mysli nezanikly. Určité aspekty mysli přetrvávají v přeživší duši; určité empirické hodnoty bývalé lidské mysli jsou v držení Ladiče a v archívech lokálního vesmíru jsou záznamy o lidském životě jak byl prožit v těle, společně s určitými živými svědectvími, uloženými v početných bytostech, které jsou spojeny se závěrečným hodnocením vzestupného smrtelníka─od serafů k Univerzálním Cenzorům a pravděpodobně ještě dál, až k Nejvyššímu.
112:6.5 (1236.3) Vůle tvora nemůže existovat bez mysli, ale přetrvává přes ztrátu materiálního intelektu. V době bezprostředně po přežití je vzestupující osobnost do značné míry vedena profily charakteru, zděděnými z lidského života a nově se objevujícím působením morontiální moty. A tito průvodci morontiálního jednání plní svoji funkci v prvních stádiích morontiálního života až do objevení se moronitální vůle jako plnohodnotného volního projevu vzestupující osobnosti.
112:6.6 (1236.4) V lokálním vesmíru nepůsobí žádné vlivy srovnatelné se sedmi pomocnými duchy v lidské existenci. Morontiální mysl se musí vyvinout přímým kontaktem s kosmickou myslí, jelikož tato kosmická mysl byla modifikována a přeměněna tvořivým zdrojem intelektu lokálního vesmíru─Božským Pečovatelem.
112:6.7 (1236.5) Před smrtí je smrtelná mysl vědomě nezávislá na přítomnosti Ladiče; pro to, aby taková mysl mohla fungovat, pomocný duch potřebuje pouze přiřazený typ materiální energie. Ale morontiální duše, zbavena mechanizmu materiální mysli, není schopna zachovat vědomí sebe sama bez Ladiče, protože přesáhla úroveň pomocných duchů. Nicméně, tato rozvíjející se duše má trvalý charakter, získaný z rozhodnutích své předchozí mysli, které pomáhali pomocní duchové. A tento charakter se stává živou pamětí poté, jak jsou jeho profily aktivovány vracejícím se Ladičem.
112:6.8 (1236.6) Zachování paměti je důkazem zachování identity původní individuálnosti; toto je velmi důležité pro plné sebeuvědomění, což je nezbytné pro pokračování a rozvoj osobnosti. Ti smrtelníci, vzestupující bez Ladičů potřebují pro obnovení lidské paměti pokyny a rady od svých serafských společníků; jinak morontiální duše smrtelníků, splynutých s Duchem, nejsou limitovány. Obrazy paměti přetrvávají v duši, ale tyto obrazy vyžadují přítomnost bývalého Ladiče, aby se staly okamžitě použitelnými jako trvalá paměť. Bez Ladiče je zapotřebí hodně času, aby přeživší smrtelník znovu posoudil, znovu si uvědomil a znovu nabyl paměť a vědomí významů a hodnot předchozí existence.
112:6.9 (1237.1) Duše hodna přežití věrně odráží jak kvalitativní, tak i kvantitativní jednání a motivace materiálního intelektu─předchozího sídla individuálnosti. Při výběru pravdy, krásy a dobra smrtelná mysl vstupuje na před-morontiální vesmírnou cestu pod dohledem sedmi pomocných duchů mysli, sjednocených pod vedením ducha moudrosti. Následně, po završení sedmi okruhů před-morontiálního dosažení, spojení daru morontiální mysli s myslí, nacházející se pod dohledem pomocných duchů, je začátkem před-duchovní, čili morontiální cesty vzestupu lokálním vesmírem.
112:6.10 (1237.2) Když tvor opouští svoji rodnou planetu zanechává za sebou pomocné duchy a stává se výhradně závislý na morontiálním intelektu. Když vzestupná bytost opouští lokální vesmír dosáhla již duchovní úrovně existence, převyšujíc morontiální úroveň. Tato nově vznikající duchovní entita pak začíná reagovat na přímou podporu kosmické mysli Orvontonu.
112:7.1 (1237.3) Splynutí s Ladičem Myšlení poskytne osobnosti věčné reality, které byly předtím pouze potenciální. Z těchto nových schopností je možno zmínit následující: ustálení vlastnosti božskosti, zkušenost a paměť uplynulé věčnosti, nesmrtelnost a jedna z fází podmíněné potenciální absolutnosti.
112:7.2 (1237.4) Po ukončení vaší pozemské cesty v přechodné formě se probudíte na březích lepšího světa a posléze budete spojeni s vašim věrným Ladičem ve věčném objetí. A toto splynutí představuje tajemství spojení Boha a člověka, tajemství konečné evoluce tvora, ačkoliv je věčnou skutečností. Splynutí je tajemstvím duchovní sféry Ascendingtonu, ale žádný tvor, s výjimkou těch, kteří prožili splynutí s duchem Božstva, není schopen pochopit opravdový význam skutečných hodnot, které se sjednotí tehdy, když individuálnost tvora času se navždy spojí s duchem Rajského Božstva.
112:7.3 (1237.5) Splynutí s Ladičem se obvykle uskuteční během pobytu vzestupné bytosti v jeho lokálním vesmíru. Může k němu dojít na rodné planetě jako překročení přirozené smrti; může nastat na kterémkoliv obytném světě, nebo v hlavním centru soustavy; může být také odloženo až do doby pobytu v souhvězdí; a v některých případech může být završeno až tehdy, kdy je vzestupná bytost v hlavním řídícím centru lokálního vesmíru.
112:7.4 (1237.6) Po splynutí s Ladičem již nic neohrozí věčnou cestu takové osobnosti. Nebeské bytosti jsou dlouze prověřovány během jejich dlouhodobé zkušenosti, ale smrtelníci projdou relativně krátkou a intenzivní zkouškou na evolučních a morontiálních světech.
112:7.5 (1237.7) Splynutí s Ladičem nikdy nenastane, dokud nebude zveřejněno supervesmírné prohlášení o tom, že lidská podstata se s konečnou a nezvratnou platností rozhodla pro věčnou cestu. Oznámení takového splynutí znamená pro splynutou osobnost to, že může časem opustit hranice lokálního vesmíru a pokračovat do hlavního řídícího centra supervesmíru, odkud se, v daleké budoucnosti, poutník času vydá oserafován na dlouhý let do středního vesmíru Havony a na cestu k Božstvu.
112:7.6 (1238.1) Na evolučních světech je individuálnost materiální; ve vesmíru je věcí a jako taková je podmíněna zákonům materiální existence. Je faktem času a je citlivá na jeho proměny. Tady musí být rozhodnutí o věčném životě vyjádřena. V morontiálním stavu individuální „já“ se stává novou a trvanlivější vesmírnou realitou a jeho pokračující růst je založen na jeho vzrůstajícím slaďování s vesmírnými okruhy mysli a ducha. Tady jsou nyní rozhodnutí o věčném životě schvalována. Když „já“ dosáhne duchovní úroveň, stává se trvalou hodnotou ve vesmíru a tato nová hodnota je založena na faktu, že rozhodnutí o věčném životě byla přijata, fakt, který byl potvrzen věčným splynutím s Ladičem Myšlení. A dosažením statusu opravdové vesmírné hodnoty se tvor stává potenciálně svobodným při hledání nejvyšší vesmírné hodnoty─Boha.
112:7.7 (1238.2) Takové splynuté bytosti mají ve svých vesmírných reakcích dvojí podstatu: jsou samostatnými morontiálními jedinci, podobající se serafům a jsou také bytostmi s potenciálem dosáhnout řádu Rajských konečných.
112:7.8 (1238.3) Ale splynutý jedinec je ve skutečnosti jednou osobností, jednou bytostí, jejíž celistvost není možno analyzovat žádnou vesmírnou inteligencí. Po schválení tribunály lokálního vesmíru, od nejnižšího k nejvyššímu, z nichž ani jeden nebyl schopen odlišit člověka od Ladiče, jednu část od druhé, budete představeni Vládci Nebadonu, Otci vašeho lokálního vesmíru. A tady, prostřednictvím té samé bytosti, jejíž tvořivé otcovství v tomto vesmíru času udělalo možným fakt vašeho života, vám bude uděleno pověření, opravňující vás pokračovat časem ve vaší supervesmírné cestě při hledání Vesmírného Otce.
112:7.9 (1238.4) Získal vítězný Ladič osobnost díky skvělé službě člověku, anebo statečný člověk nabyl nesmrtelnost prostřednictvím upřímného snažení stát se podobným Ladiči? Ani to první, ani to druhé; ale oni společnými silami dosáhli evoluce člena jednoho z unikátních řádů vzestupných osobností Nejvyššího, osobnosti, která bude vždy prospěšná, spolehlivá a výkonná─kandidáta pro další růst a rozvoj, neustále směřujícího směrem nahoru a neutuchajícího ve svém nebeském vzestupu, dokud nepřekoná sedm okruhů Havony, aby se potom tato bývalá duše pozemského původu s úctou postavila před Vesmírného Otce a poznala jeho skutečnou osobnost.
112:7.10 (1238.5) Po celou dobu tohoto velkolepého vzestupu je Ladič Myšlení božskou zárukou budoucí a plné duchovní stabilizace vzestupujícího smrtelníka. Mezitím přítomnost svobodné vůle smrtelné bytosti poskytuje Ladiči věčnou cestu pro vysvobození božské a nekonečné podstaty. Nyní se dvě tyto identity stávají jednou; žádná událost v čase nebo ve věčnosti nemůže nikdy rozdělit člověka a Ladič; jsou nerozdělitelní, splynuti na věčnost.
112:7.11 (1238.6) Na světech splynutí s Ladičem je osud Tajemného Monitoru stejný s osudem vzestupného smrtelníka─ je to Rajský Sbor Konečnosti. A ani Ladič, ani smrtelník nemohou dosáhnout tohoto unikátního cíle bez dokonalé spolupráce a věrné pomoci jeden druhému. Toto výjimečné partnerství je jedním z nejpoutavějších a nejúžasnějších ze všech kosmických jevů této vesmírné epochy.
112:7.12 (1239.1) Od chvíle splynutí s Ladičem má vzestupná bytost status evolučního tvora. Člověk byl nejdříve obdařen osobností a proto předstihuje Ladiče ve všech záležitostech, týkajících se uznání osobnosti. Rajským centrem takové splynuté bytosti je Ascendington, ne Divinington a toto unikátní spojení Boha a člověka se považuje za vzestupného smrtelníka po celou dobu cesty do Sboru Konečnosti.
112:7.13 (1239.2) Když jednou Ladič splyne se vzestupným smrtelníkem, číslo tohoto Ladiče je vyškrtnuto ze seznamů supervesmíru. Co se stane se seznamy Diviningtonu to já nevím, ale domnívám se, že registr tohoto Ladiče je přenesen na tajné okruhy vnitřních soudů Grandfandy, výkonného vedoucího Sboru Konečnosti.
112:7.14 (1239.3) Splynutí s Ladičem znamená to, že Vesmírný Otec splnil svůj slib darovat sám sebe svým materiálním tvorům; naplnil svůj příslib a završil plán věčného poskytování božskosti lidem. Nyní nastává doba lidského úsilí realizovat a uskutečnit bezmezné možnosti, spočívající v nebeském partnerstvím s Bohem, které bylo takto vytvořeno.
112:7.15 (1239.4) Současný známý osud přeživších smrtelníků je dosažení Rajského Sboru Konečnosti; toto je také osudový cíl pro všechny Ladiče Myšlení, kteří vytvořili věčné spojení se svými smrtelnými souputníky. V současné době Rajští koneční vykonávají po celém velkém vesmíru celou řadu činností, ale my všichni se domníváme, že ve vzdálené budoucnosti budou mít jiné a mnohem významnější úkoly poté, až se sedm supervesmírů ustálí ve světle a životě a z konečného Boha s konečnou platností spadne tajemství, které nyní obklopuje toto Nejvyšší Božstvo.
112:7.16 (1239.5) Do určité míry jste byli seznámeni s organizací a personálem středního vesmíru, supervesmírů a lokálních vesmírů; bylo vám sděleno něco o charakteru a původu některých z mnoha osobností, které nyní řídí tato rozsáhlá stvoření. Také jste byli informováni o tom, že daleko za hranicemi velkého vesmíru, v první úrovni vnějšího prostoru, probíhá proces utváření obrovských galaxií. Při čtení této knihy jste se také dozvěděli to, že Nejvyšší Bytost časem odkryje svoji neodhalenou účelovou činnost v těchto zatím neprobádaných oblastech vnějšího prostoru; a také vám bylo sděleno to, že koneční Rajského sboru jsou empirickými dětmi Nejvyššího.
112:7.17 (1239.6) My si myslíme, že smrtelníci splynuti s Ladičem, společně se svými konečnými druhy, jsou určeni pro nějakou činnost v řízení vesmírů první úrovně vnějšího prostoru. My nemáme sebemenší pochybnost o tom, že v daný čas se tyto obrovské galaxie stanou obydlenými vesmíry. A stejným způsobem jsme přesvědčeni o tom, že mezi správci těchto vesmírů budou Rajští koneční, jejichž přirozená podstata je kosmickým důsledkem spojení tvora a Tvořitele.
112:7.18 (1239.7) Jaké dobrodružství! Jaká romantika! Gigantické stvoření bude řízeno dětmi Nejvyššího, těmi zosobněnými a polidštěnými Ladiči, kteří se spojili se smrtelníky a zvěčnili je, těmi tajemnými slučováními a věčnými spojeními nejvyššího známého projevu podstaty Prvotního Zdroje a Středu a nejnižší formy rozumového života, schopného pochopit a dosáhnout Vesmírného Otce. My předpokládáme, že takové sloučené bytosti, taková partnerství Tvořitele a tvora, se stanou vynikajícími vládci, jedinečnými správci a moudrými a citlivými vůdčími osobnostmi všech a jakýchkoliv forem inteligentního života, který může vzniknout ve všech těchto budoucích vesmírech první úrovně vnějšího prostoru.
112:7.19 (1240.1) Pravda je taková, že vy smrtelníci jste pozemského, živočišného původu; vaše tělo je opravdu prach. Ale, jestliže budete opravdu chtít, skutečně toužit, tak s určitostí bude dědictví věků vaše a vy budete jednou sloužit ve vesmírech ve vašem skutečném postavení─jako děti Nejvyššího Boha poznání a jako boží synové Rajského Otce všech osobností.
112:7.20 (1240.2) [Představeno Osamělým Poslem Orvontonu.]
Kniha Urantia
Kapitola 113
113:0.1 (1241.1) POVĚDĚLI jsme vám o pomocných duších času a armádách poslů prostoru a nyní budeme věnovat pozornost strážným andělům─serafům, věnující se péči o jednotlivé smrtelníky, pro jejichž povznesení a zdokonalení byl celý tento obrovský věčný program duchovního rozvoje vytvořen. V minulých epochách tito ochránci osudu byli prakticky jedinou známou skupinou andělů na Urantii. Planetární serafové jsou opravdu pomáhající duchové, poslaní sloužit těm, na které čeká věčný život. Tito doprovodní serafové působili a působí jako duchovní pomocníci smrtelných lidí ve všech významných událostech minulosti i přítomnosti. V mnoha zjeveních „slova byla vyslovena anděly“; mnoho pokynů nebes bylo „přijato pomáhajícími anděly.“
113:0.2 (1241.2) Serafové jsou tradičními anděly nebes; jsou to pomáhající duchové, kteří se nacházejí tak blízko vás a dělají pro vás toho tak moc. Oni slouží na Urantii od chvíle, kdy se na ní objevila lidská inteligence.
113:1.1 (1241.3) Učení o strážných andělích není mýtus; některé skupiny lidských bytostí mají opravdu osobní anděly. Právě v uznání tohoto faktu Ježíš, hovoříc o dětech nebeského království, řekl: „Dbejte na to, abyste nepohrdali žádným z těchto maličkých, protože vám říkám, že jejich andělé vždy vidí duchovní přítomnost mého Otce.“
113:1.2 (1241.4) Původně serafové byli trvale přiděleni k jednotlivým rasám Urantie. Ale od poskytnutí Michaela jsou přidělováni podle inteligence, duchovnosti a osudu člověka. Intelektuálně je lidstvo rozděleno do tří tříd:
113:1.3 (1241.5) 1. Podnormální─lidé, kteří nemají normální sílu vůle, takoví, kteří nejsou schopni udělat průměrná rozhodnutí. Tato třída zahrnuje ty, kteří nedokáží pochopit Boha; postrádají schopnost pro rozumnou úctu k Bohu. Podnormální bytosti Urantie mají přidělen sbor serafů, jednu posádku s jedním oddílem cherubů, určeným pomáhat jim a sledovat, aby se k nim šířila spravedlnost a soucit v jejich nelehkém životě na této sféře.
113:1.4 (1241.6) 2. Průměrný, normální typ lidské mysli. Z pohledu serafské služby je většina mužů a žen zatříděna do sedmi tříd podle toho, na kterém z okruhů lidského rozvoje a duchovního růstu se nacházejí.
113:1.5 (1241.7) 3. Nadnormální─lidé, přijímající velká rozhodnutí a mající nepochybně potenciál k úspěšnému završení duchovního růstu; muži a ženy, kteří mají určitý kontakt se svými vnitřními Ladiči Myšlení; členové různých záložních sborů osudu. Bez ohledu na to, na jakém okruhu se člověk nachází, jestliže takový jedinec je zaregistrován do kteréhokoliv z několika záložních sborů osudu, okamžitě je mu přidělen osobní seraf a od této chvíle až do konce pozemské pouti se bude takový smrtelník těšit nepřetržité péči a neustálému dohledu strážného anděla. Také, když jakákoliv lidská bytost přijme Nejvyšší Rozhodnutí a existuje opravdové spojení s Ladičem, osobní strážce je takové duši ihned přidělen.
113:1.6 (1242.1) Pro pomáhaní tak zvaným normálním bytostem jsou serafové přidělováni podle toho, na jakém okruhu intelektuality a duchovnosti se člověk nachází. Ve své mysli, uvězněné ve smrtelné skořápce, začínáte na sedmém okruhu a postupujete ke středu, snažíc se pochopit, podrobit a zvládnout své „já“. A jestli vaši cestu neukončí přirozená smrt a přenese vaše úsilí na obytné světy, tak okruh za okruhem budete postupovat až dosáhnete prvního, neboli vnitřního okruhu vzájemného spojení a komunikace s vnitřním Ladičem.
113:1.7 (1242.2) Lidské bytosti na počátečním, čili sedmém okruhu, mají jednoho strážného anděla s jedním pomocným cherubem a ti mají za úkol pečovat a opatrovat tisíc smrtelníků. Na šestém okruhu je dvojice serafů s jedním pomocným cherubem přidělena skupině pěti set takových vzestupných smrtelníků, aby jich vedli. Když lidské bytosti dosáhnou pátého okruhu, jsou seskupeni do zhruba stočlenných skupin a má je na starost dvojice strážných serafů se skupinou cherubů. Po dosažení čtvrtého okruhu jsou smrtelné bytosti seřazeny do skupin po deseti a zase se o ně stará dvojice serafů, kterým pomáhá posádka cherubů.
113:1.8 (1242.3) Když smrtelná mysl překoná přitažlivost živočišného dědictví a dosáhne třetího okruhu lidské intelektuality a nabude duchovnost, osobní anděl (ve skutečnosti dva) se od této chvíle budou zcela a výlučně věnovat tomuto vzestupujícímu smrtelníkovi. Tak se těmto lidským duším, kromě stále přítomných a stále účinnějších vnitřních Ladičů Myšlení, dostane plné pomoci těchto osobních strážců osudu ve všech jejich snahách dokončit třetí okruh, překonat druhý a dosáhnout prvního.
113:2.1 (1242.4) Serafové jsou známí jako strážci osudu až poté, kdy jsou přiděleni lidské duši, která vykonala jeden či více ze tří významných činů: učinila nejvyšší rozhodnutí podobat se Bohu; vstoupila na třetí okruh, nebo byla přijata do jednoho ze záložních sborů osudu.
113:2.2 (1242.5) V evoluci ras je strážce osudu přidělen té první bytosti, která dosáhne okruhu, nezbytného pro poskytnutí osobního ochránce. Prvním smrtelníkem Urantie, který získal osobního strážce, byl Rantowoc, moudrý muž červené rasy v dávné minulosti.
113:2.3 (1242.6) Veškerá přidělení andělů se dělají na základě dobrovolnosti, přičemž se serafové vždy vybírají v závislosti na lidských potřebách a statusu andělského páru─s ohledem na serafskou zkušenost, schopnost a moudrost. Pouze dlouho sloužící serafové, zkušenější a osvědčené typy jsou přidělováni jako ochránci osudu. Mnoho strážců získalo velmi cennou zkušenost na těch světech, jejichž obyvatelé nesplývají s Ladiči. Podobně jako Ladiči, serafové doprovázejí takové bytosti po dobu jednoho života a potom jsou uvolněni pro nový úkol. Mnoho strážců osudu na Urantii prodělalo takovou předchozí praktickou zkušenost na jiných světech.
113:2.4 (1243.1) Jestliže se lidským bytostem nepodaří přežít, jejich osobní, nebo skupinoví strážci mohou opakovaně sloužit v podobných funkcích na stejné planetě. Serafové si vytvoří citový vztah k jednotlivým světům a projevují neobyčejnou náklonnost k určitým rasám a typům smrtelných tvorů, se kterými byli tak úzce a důvěrně spjati.
113:2.5 (1243.2) Andělé si vytvoří trvalý citový vztah ke svým lidským společníkům; a vy, kdybyste jen mohli uvidět serafa, byste si vytvořili vřelý vztah k nim. Zbaveni svých materiálních těl, obdařeni duchovními formami, měli byste svými mnohými vlastnostmi osobnosti velmi blízko k andělům. Sdílí s vámi většinu vašich emocí a některé prožívají navíc. Jediná emoce, vás ovládající, která je pro ně velmi těžko pochopitelná, je dědictví živočišného strachu, které tak významně ovlivňuje psychický život průměrného obyvatele Urantie. Andělé skutečně těžko chápou, proč vy tak vytrvale umožňujete strachu ovládat vaše vyšší intelektuální schopnosti a dokonce také vaši náboženskou víru, být tak důsledně ničeni bezohledným panickým strachem a úzkostí.
113:2.6 (1243.3) Všichni serafové mají svá osobní jména, ale v zápisech pro přidělení úkolů na světech jsou často označováni svými planetárními čísly. V hlavním řídícím centru vesmíru jsou zaregistrováni pod svým jménem a číslem. Strážce osudu člověka, použitého pro vytvoření tohoto kontaktní spojení, je členem číslo tři 17. skupiny, 126. posádky, 4. oddílu, 384. útvaru, 6. legie, 37. vojska 182 314. serafské armády Nebadonu. Nynější planetární číslo tohoto serafa, přiděleného k danému člověku na Urantii, je 3 641 852.
113:2.7 (1243.4) Přidělování serafů pro plnění úlohy osobních ochránců─účel andělů ve funkci strážců osudu─vždy probíhá na základě dobrovolnosti. Ve městě, kde se nyní nacházíme, byl jeden smrtelník nedávno přijat do záložního sboru osudu a poněvadž všichni takoví lidé dostanou osobní strážné anděly, více než sto zkušených serafů se ucházelo o tento úkol. Planetární velitel vybral dvanáct nejzkušenějších jedinců a pak určil ty serafy, o kterých byl přesvědčen, že jsou to nejvhodnější průvodci pro tuto lidskou bytost na celou dobu její životní pouti. To znamená, že byl vybrán pár s rovnocennými zkušenostmi; jeden z tohoto páru bude vždy ve službě.
113:2.8 (1243.5) Serafové řeší složité úkoly nepřetržitě, ale kterýkoli člen andělského páru je schopen se vyrovnat se všemi pečovatelskými povinnostmi. Serafové, podobně jako cherubové, obvykle slouží v párech, ale na rozdíl od svých méně pokročilých druhů, serafové mohou někdy pracovat samostatně. Prakticky ve všech svých kontaktech s lidskými bytostmi mohou působit individuálně. Účast obou členů dvojice je nutná pouze při komunikaci a službě na vyšších okruzích vesmírů.
113:2.9 (1243.6) Když serafský pár přijme úkol ochránců, slouží oba danému člověku až do konce jeho života. Doplňující anděl (jeden z páru) se stane zaznamenatelem služby. Tito doplňující serafové jsou zaznamenávajícími anděly smrtelníků evolučních světů. Tyto záznamy jsou vedeny párem cherubů (cherubů a sanobimů), kteří jsou vždy přiřazeni k serafským strážcům, ale za tyto záznamy vždy odpovídá jeden ze serafů.
113:2.10 (1244.1) V případě potřeby odpočinku a nabytí životní energií vesmírných okruhů, je strážce pravidelně vystřídán svým doplňujícím partnerem a během jeho absence působí jako zaznamenatel přidružený cherub. To stejné se děje také v případě, když není přítomen doplňující seraf.
113:3.1 (1244.2) Jednou z nedůležitějších věcí co strážný anděl dělá pro svého lidského chráněnce je uskutečňování osobní koordinace s různými neosobními duchovními vlivy, které se vyskytují a obklopují a působí na mysl a duši vyvíjejícího se materiálního tvora. Lidské bytosti jsou osobnosti a pro neosobní duchy a před-osobní entity je mimořádně obtížné navázat přímé spojení s takovými vysoce materiálními a individuálními osobitými intelekty. Služba strážných andělů více či méně sjednocuje všechny tyto vlivy a dělá je znatelnějšími pro rozvíjející se morální podstatu evolující lidské osobnosti.
113:3.2 (1244.3) Tito serafští ochránci především slaďují síly a vlivy Nekonečného Ducha, od fyzických kontrolorů a pomocných duchů mysli až po Svatého Ducha Božské Pečovatelky a duchovní přítomnost Všudypřítomného Rajského Třetího Zdroje a Středu. Po spojení těchto rozsáhlých pečovatelských faktorů Nekonečného Ducha a dosažení většího jejich zosobnění potom seraf zahájí slaďování tohoto integrovaného vlivu Společného Činitele s duchovními přítomnostmi Otce a Syna.
113:3.3 (1244.4) Ladič Myšlení je duchovní přítomnost Otce; Duch Pravdy je duchovní přítomnost Synů. Tyto božské dary jsou sjednocovány a slaďovány na nižších úrovních duchovní zkušenosti člověka pomocí serafských strážců. Tito andělští služebníci mají dar slučovat lásku Otce a laskavost Syna ve své službě smrtelným tvorům.
113:3.4 (1244.5) Tímto se vysvětluje, proč serafští strážci se nakonec stanou osobními opatrovateli obrazců mysli, formulace paměti a faktů duše přeživšího smrtelníka v době intervalu mezi fyzickou smrtí a morontiálním vzkříšením. Nikdo jiný, pouze tyto pomáhající děti Nekonečného Ducha mohou takto působit v zájmu lidského tvora během této přechodové fáze z jedné úrovně vesmíru na druhou a na vyšší úroveň. Také tehdy, když jste pohrouženi v konečném spánku přechodu a přecházíte z času do věčnosti, vysoký supernafim bude sdílet tento přechod s vámi jako opatrovatel vaší identity a garant osobní integrity.
113:3.5 (1244.6) Na duchovní úrovni serafové dělají osobními mnoho neosobních a před-osobních způsobů služby ve vesmírech; jsou koordinátory. Na intelektuální úrovni harmonizují mysl a morontii, plní funkci korelátorů. A na fyzické úrovni manipulují pozemským prostředím prostřednictvím svého spojení s Hlavními Fyzickými Kontrolory a v součinnosti s midbytostmi.
113:3.6 (1244.7) Toto je povídání o rozmanitých a složitých funkcích doprovodných serafů. Ale jak taková druhořadá andělská osobnost, vytvořena jen o trošku výše nad vesmírnou úrovní lidskosti, dokáže vykonávat takové obtížné a složité věci? My to skutečně nevíme, ale domníváme se, že tato fenomenální služba je určitým neodhaleným způsobem podporována nepoznanou a neodkrytou činností Nejvyšší Bytosti─uskutečňování Božstva vyvíjejících se vesmírů času a prostoru. Po celou dobu vzestupného věčného života v Nejvyšší Bytosti a jejím prostřednictvím jsou serafové nezbytnou součástí pokračujícího vývoje smrtelníků.
113:4.1 (1245.1) Serafští strážci nemají mysl, ačkoliv pocházejí ze stejného zdroje─Tvořivého Ducha, který dává také vzniknout smrtelné mysli. Serafové jsou stimulátory mysli; neustále se snaží působit na okruh vytváření rozhodnutích v lidské mysli. Dělají to však jinak než Ladiči Myšlení, kteří působí zevnitř a skrze duši, oni působí prostřednictvím sociálního, etického a morálního prostředí lidských bytostí. Serafové nejsou tou přitažlivou silou Vesmírného Otce, kterou představují Ladiči, ale fungují jako osobní pomocný orgán Nekonečného Ducha.
113:4.2 (1245.2) Smrtelný člověk, podléhající vlivu Ladiče, je také přístupný vedení serafů. Ladič je podstatou věčného charakteru člověka; seraf je učitelem vyvíjejícího se charakteru člověka─ smrtelné mysli v tomto životě, morontiální duše v příštím životě. Na obytných světech si budete uvědomovat a poznáte serafské instruktory, ale v prvním životě si jich lidé obvykle nejsou vědomi.
113:4.3 (1245.3) Serafové působí jako učitelé, kteří vedou kroky lidské osobnosti na cestu nové a progresivní zkušenosti. Přijmout vedení serafa málokdy znamená zajištění snadného života. Následováním jejich vedení se určitě potkáte s obtížnými překážkami morální volby a duchovního růstu, ale jestli máte odvahu, překonáte je.
113:4.4 (1245.4) Impulsy zbožnosti ve značné míře vznikají v důsledku duchovního vybízení vyšších pomocných duchů mysli, posílených vedením Ladiče. Ale touha Boha uvědomělých smrtelníků modlit se je velmi často výsledkem působení serafského vlivu. Strážní serafové nepřetržitě manipulují prostředím smrtelníků za účelem prohloubit kosmické vnímání vzestupného smrtelníka, aby takový kandidát přežití byl schopen silněji si uvědomovat přítomnost vnitřního Ladiče a tím mu umožnit více spolupracovat s duchovní misí božské přítomnosti.
113:4.5 (1245.5) Přestože mezi vnitřními Ladiči a obklopujícími serafy očividně neprobíhá žádná komunikace, zdá se, že spolu pracují v dokonalé harmonii a mimořádném souladu. Serafští strážci jsou nejaktivnější tehdy, když Ladiči jsou nejméně aktivní, ale jejich péče je určitým zvláštním způsobem sladěna. Taková dokonalá spolupráce těžko může být náhodná, nebo nahodilá.
113:4.6 (1245.6) Pečující osobnost strážného serafa, Božská přítomnost vnitřního Ladiče, působení okruhu Svatého Ducha a vědomí Syna v Duchu Pravdy─to všechno je sladěno do účelné jednoty duchovní služby, která je přítomna ve smrtelné osobnosti a je pro ni určena. Ačkoliv tyto nebeské vlivy pocházejí z různých zdrojů a různých úrovní, jsou všechny sloučeny v obklopující a evolující Nejvyšší Bytosti.
113:5.1 (1245.7) Andělé nenarušují nedotknutelnost lidské mysli; nemanipulují vůlí smrtelníků; ani nenavazují přímý kontakt s vnitřními Ladiči. Strážce osudu na vás působí všemožnými způsoby, které však vždy respektují důstojnost vaší osobnosti; za žádných okolností tito andělé nezasahují do svobodného jednání lidské vůle. Ani andělé, ani žádný jiný řád vesmírných osobností není oprávněn omezovat, nebo snižovat výsadní právo člověka na vlastní volbu.
113:5.2 (1246.1) Andělé jsou tak blízko vás a pečují o vás tak procítěně, že, obrazně řečeno, „pláčou nad vaší tvrdošíjnou nepřístupností a tvrdohlavostí.“ Serafové neroní fyzické slzy; nemají fyzická těla; ani nemají křídla. Ale mají duchovní emoce a prožívají citové a sentimentální pohnutky duchovní povahy, které se do jisté míry podobají lidským emocím.
113:5.3 (1246.2) Serafové jednají ve vašem zájmu zcela nezávisle na vašich přímých žádostech; oni vykonávají pokyny svých nadřízených a tímto způsobem působí bez ohledu na vaše chvilkové rozmary, nebo proměnlivé nálady. To neznamená, že jim nemůžete jejich úkoly usnadnit či ztížit, ale spíše to vyjadřuje, že andělé nejsou přímo odpovědni za vaše žádosti, nebo vaše modlitby.
113:5.4 (1246.3) Během života v těle smrtelný člověk nemá přímý přístup k rozumu andělů. Oni nejsou vládci či dirigenti; jsou to prostě strážci. Serafové vás střeží; oni se vás nesnaží přímo ovlivňovat; vy si musíte naplánovat svoji vlastní cestu, ale tito andělé se potom snaží o to, abyste tuto zvolenou cestu co nejlépe využili. Oni (obvykle) svévolně nezasahují do běžných záležitostí lidského života. Ale když dostanou instrukce od svých nadřízených, aby vykonali nějaký mimořádný čin, můžete si být jisti, že tito strážci najdou způsob jak splnit tyto pokyny. Proto se nevtírají do obrazu lidských dramat kromě naléhavých případů a to obvykle na přímý rozkaz svých nadřízených. Jsou to ty bytosti, které vás budou doprovázet v průběhu mnoha epoch a tímto způsobem se seznamují se svojí budoucí činností a s nimi spojenou osobností.
113:5.5 (1246.4) Za určitých okolností jsou serafové schopni působit jako materiální pečovatelé lidí, ale tento způsob péče je velmi ojedinělý. S pomocí midbytostí a fyzických kontrolorů jsou schopni vykonávat široký okruh činností pro lidské bytosti, dokonce navázat bezprostřední kontakt s lidmi, ale takové případy jsou velmi vzácné. Většinou platí pravidlo, že jednání serafů nemění chod událostí materiálního světa, ačkoliv vznikly i takové situace, při kterých byly ohroženy životně důležité články lidské evoluce a ve kterých serafští strážci sehráli důležitou roli na základě vlastní iniciativy.
113:6.1 (1246.5) Pověděl jsem vám trochu o službě serafů během fyzického života a teď se vás pokusím informovat o činnostech strážců osudu v době posmrtného rozkladu jejich lidských společníků. Po vaší smrti strážce osudu svědomitě zachová záznamy o vašem životě, podrobné údaje o identitě a morontiální entitě lidské duše, které se vyvinuty společnou činností smrtelné mysli a božského Ladiče a všechny ostatní hodnoty, mající význam pro vaši budoucí existenci. Všechno, co vás tvoří, co opravdu jste, kromě identity pokračující existence, kterou představuje odcházející Ladič, a reality osobnosti.
113:6.2 (1246.6) V okamžiku, kdy v lidské mysli zmizí kontrolní světlo, duchovní jas, který serafové spojují s přítomností Ladiče, pečující anděl se osobně nahlásí velícím andělům, následně skupině, posádce, oddílu, útvaru, legii a vojsku; a po zaregistrování pro závěrečné dobrodružství v čase a prostoru, takový anděl obdrží od planetárního vůdce serafů osvědčení pro Večerní Hvězdu (nebo jiného zástupce Gabriela), který velí serafské armádě tohoto kandidáta na vzestup vesmírem. A po obdržení povolení od velitele této nejvyšší organizační jednotky, takový strážce osudu přejde na první obytný svět a tam čeká na znovu nabytí vědomí svého bývalého chráněnce v lidském těle.
113:6.3 (1247.1) V případě, že se lidské duši nepodaří přežít po přidělení osobního anděla, tento pečující seraf musí odejít do hlavního řídícího centra lokálního vesmíru, aby tam svědecky potvrdil správnost dokončených záznamů svého chráněného partnera. Potom předstoupí před soudy archandělů, aby byl zproštěn viny za neúspěšné přežití svého chráněnce; a pak se vrátí zpět na světy, aby byl opět přidělen jinému smrtelníkovi s vzestupným potenciálem, nebo k nějaké další skupině serafské služby.
113:6.4 (1247.2) Ale vedle osobní služby a skupinové ochrany, andělé ještě pečují o evoluční tvory mnoha různými způsoby. Osobní strážci, jejichž chráněnci neodejdou ihned do obytných světů, nezůstávají tam nečinně v očekávání periodického ohlášení k nástupu na soudný den; jsou posláni na různé podpůrné mise po celém vesmíru.
113:6.5 (1247.3) Serafský ochránce je svěřenecký správce přeživších hodnot spící duše smrtelného člověka, zatímco nepřítomný Ladič je identitou takové nesmrtelné vesmírné bytosti. Když tito dva spojí své síly v sálech vzkříšení obytného světa ve spolupráci s nově vytvořenou morontiální formou, dojde k znovu sestavení ustavujících faktorů osobnosti vzestupného smrtelníka.
113:6.6 (1247.4) Ladič prokáže vaši totožnost; strážný seraf vás znovu-zosobní a potom vás nanovo představí věrnému Monitoru vašich pozemských dnů.
113:6.7 (1247.5) A tak to přesně probíhá i při zakončení planetární epochy: když jsou shromážděni ti, kteří se nachází na nižších okruzích smrtelného dosažení, jsou to jejich skupinoví strážci, kdo je znovu sestaví v sálech vzkříšení obytných sfér, o čemž také vypovídají vaše záznamy: „A sešle hromovým hlasem své anděly a ti shromáždí jeho vyvolené, od jednoho konce nebes k druhému“.
113:6.8 (1247.6) Metoda spravedlnosti vyžaduje, aby osobní, nebo skupinoví strážci odpověděli při vyhlášení soudního období za všechny nepřeživší osobnosti. Ladiči takových nepřeživších smrtelníků se nevracejí a když se zjišťuje prezentace, odpovídá seraf, zatímco Ladič neodpovídá. Toto znamená „vzkříšení neoprávněných“, ve skutečnosti je to formální uznání zániku existence tvora. Toto prohlášení spravedlnosti následuje ihned po vyhlášení milosti─vzkříšení spících přeživších smrtelníků. Ale tyto záležitosti mají na starosti pouze nejvyšší a všeho znalí Soudci přeživších hodnot. Takové otázky soudných výroků se nás opravdu netýkají.
113:6.9 (1247.7) Skupinoví strážci mohou sloužit na planetě epochu za epochou a nakonec se stanou opatrovateli dřímajících duší tisíců a tisíců spících přeživších smrtelníků. Mohou takto sloužit na mnoha různých světech dané soustavy, protože k reakci na vzkříšení dochází na obytných světech.
113:6.10 (1247.8) Všichni osobní a skupinoví strážci v soustavě Satania, kteří sešli na scestí v době Luciferovy vzpoury, bez ohledu na to, že mnoho z nich upřímně litovalo své pošetilosti, budou drženi v izolaci na Jerusemu až do závěrečného soudního rozhodnutí nad vzpourou. Univerzální Cenzoři již ve vlastní iniciativě odebrali těmto vzpurným a nevěrným strážcům všechny aspekty důvěry jejich duší a uložili tyto morontiální reality do bezpečného opatrovnictví dobrovolných sekunafimů.
113:7.1 (1248.1) Je to vskutku epochální událost na cestě vzestupujícího smrtelníka, toto první probuzení na březích obytného světa; tam poprvé opravdu uvidíte své andělské průvodce z pozemského života, kterými jste již tak dlouho milováni a kteří byli neustále ve vaší přítomnosti; tam si také skutečně uvědomíte identitu a přítomnost božského Monitoru, který tak dlouho pobýval ve vaší mysli na zemi. Takový prožitek představuje nádherné probuzení, skutečné vzkříšení.
113:7.2 (1248.2) Na morontiálních sférách doprovázející serafové (jsou dva) jsou vašimi pohostinnými společníky. Tito andělé vás nejenom doprovázejí během vašeho postupu na cestě přes přechodové světy a všemi možnými způsoby vám pomáhají získat morontiální a duchovní status, ale sami využívají příležitost k vlastnímu rozvoji studiem na obytných světech v nástavbových školách pro evoluční serafy.
113:7.3 (1248.3) Lidská rasa byla stvořena na úrovni jenom o trošku nižší než jednodušší typy andělských řádů. Proto vašim prvním úkolem morontiálního života bude pomáhat serafům v jejich neodkladné práci, která na vás bude čekat po nabytí vědomí osobnosti po vašem vysvobození z pout těla.
113:7.4 (1248.4) Před odchodem z obytných světů všichni smrtelníci budou mít trvalé serafské společníky, nebo strážce. V procesu vašeho vzestupu morontiálními sférami to budou nakonec právě serafští strážci, kteří svědecky potvrdí rozhodnutí o vašem věčném spojení s Ladiči Myšlení. Společným úsilím vytvořili vaše osobní identity jako identity dětí stvořených v těle na světech času. Potom, jak dospějete do zralého morontiálního stavu, vás budou provázet přes Jerusem a jeho přidružené světy progresu a kultury lokální soustavy. Poté půjdou s vámi do Edentie a její sedmdesáti sfér pokročilé socializace a pak vás přivedou k Melkísedekům a budou se vám věnovat po celou dobu vašeho jedinečného pobytu na hlavních světech vesmíru. A když nabudete moudrost a kulturu Melkísedeků odvedou vás do Salvingtonu, kde se postavíte tváří v tvář Vládci Nebadonu. A tito serafští průvodci vás povedou přes malý a velký sektor supervesmíru a dál na přijímací světy Uversy a zůstanou s vámi až do chvíle, kdy budete osekunafimováni pro dlouhý let do Havony.
113:7.5 (1248.5) Někteří ze strážců osudu, přidělených tvoru v průběhu jeho smrtelné pouti, pokračují přes Havonu společně se vzestupnými poutníky. Ti ostatní se na čas se svými dlouhodobými smrtelnými druhy rozloučí a potom, zatímco tito smrtelníci procházejí okruhy středního vesmíru, tito strážci osudu dosáhnou okruhů Seraphingtonu. A potom budou čekat na březích Ráje až se jejich smrtelní druhové probudí z posledního přepravního spánku času do nové zkušenosti věčnosti. Takoví vzestupující serafové následně nastoupí do různých služeb ve sboru konečných a v Serafském Sboru Završení.
113:7.6 (1248.6) Člověk a anděl mohou nebo nemusí být znovu spolu spojeni ve věčné službě, ale kamkoliv je serafské poslání zavede, tito serafové jsou stále ve spojení se svými bývalými chráněnci z evolučních světů─vzestupnými smrtelníky času. Důvěrné vztahy a citové vazby ke sférám lidského původu se nikdy nezapomenou, nikdy se úplně nepřeruší. Lidé a andělé budou ve věčnosti spolupracovat v božské službě, tak jak to dělali v životě času.
113:7.7 (1249.1) Pro serafy je nejjistější způsob dosažení Rajských Božstev úspěšné dovedení duše evolučního původu k branám Ráje. Z tohoto důvodu je poslání strážce osudu nejžádanější serafskou povinností.
113:7.8 (1249.2) Pouze strážci osudu jsou přijati do primárního Sboru Konečnosti─do sboru smrtelných a takové páry byly zapojeny do největšího dobrodružství─sjednocení individuálností; tyto dvě bytosti dosáhnou duchovního dvoj-spojení na Seraphingtonu před svým přijetím do sboru konečných. V této zkušenosti dvě andělské podstaty, doplňující jedna druhou ve všech vesmírných funkcích, dosáhnou nejvyšší duchovní dvoj-jednotu, v důsledku čehož u nich vzniká nová schopnost přijímat fragment Rajského Otce, který není Ladič a splynout s ním. A tak někteří z vašich oddaných serafských partnerů v čase se také stanou vašimi konečnými partnery ve věčnosti─dětmi Nejvyššího a zdokonalení synové Rajského Otce.
113:7.9 (1249.3) [Připraveno představitelem serafů, umístěných na Urantii.]
Kniha Urantia
Kapitola 114
114:0.1 (1250.1) N EJSVRCHOVANĚJŠÍ vládnou království lidí prostřednictvím mnoha nebeských vlivů a sil, ale především prostřednictvím serafů.
114:0.2 (1250.2) Dnes v poledne při zjišťování stavu andělů, strážců a dalších bylo na Urantii 501 234 619 párů serafů. Pod mým vedením se nachází dvě stě serafských vojsk─597 196 800 párů serafů, čili 1 194 393 600 individuálních andělů. Ale registr ukazuje 1 002 469 238 jedinců, z čehož je patrno, že 191 924 362 andělů nebylo přítomno na tomto světě, vykonávajíc úkoly, spojené s transportem, doručováním zpráv a smrtí. (Na Urantii je přibližně stejný počet cherubů jako serafů a jsou organizováni podobným systémem.)
114:0.3 (1250.3) Serafové a k nim přidělení cherubové mají hodně co do činění s existencí nadlidského řízení planet, především takových světů, které byly dány do izolace kvůli vzpouře. S vydatnou pomocí midbytostí andělé působí na Urantii jako účinní nadmateriální pečovatelé, vykonávající příkazy místního hlavního správce a všech jeho spolupracovníků a podřízených. Kromě funkce osobních a skupinových strážců se serafové, jako kategorie, zabývají plněním mnoho dalších povinností.
114:0.4 (1250.4) Urantia nepostrádá řádný a účinný dohled ze strany vládců soustavy, souhvězdí a lokálního vesmíru. Ale její řízení se nepodobá řízení žádného jiného světa v soustavě Satania, dokonce ani v celém vesmíru Nebadon.Tato výjimečnost v systému řízení vaší planety je důsledkem několika neobvyklých okolností:
114:0.5 (1250.5) 1. Statusem Urantie jako planety modifikovaného života.
114:0.6 (1250.6) 2. Potížemi, spojenými se vzpourou Lucifera.
114:0.7 (1250.7) 3. Rozpadem, způsobeným pochybením Adama.
114:0.8 (1250.8) 4. Odlišnostmi, vzniklými ze skutečnosti, že Urantia byla jedním s posvěcených světů Vládce Vesmíru. Michael Nebadonský je Planetárním Princem Urantie.
114:0.9 (1250.9) 5. Speciální funkcí dvaceti čtyř planetárních správců.
114:0.10 (1250.10) 6. Polohou planety na okruhu archandělů.
114:0.11 (1250.11) 7. Nedávným jmenováním Machiventy Melkísedeka, kdysi vtěleného do lidského těla, výkonným zástupcem Planetárního Prince.
114:1.1 (1250.12) Původní svrchovanost Urantie byla plně respektována vládcem soustavy Satania. Jejím prvním řízením pověřil společnou komisi, složenou z Melkísedeků a Nositelů Života a tato skupina působila na Urantii až do příchodu řádně jmenovaného Planetárního Prince. Po pádu Kaligastii v době Luciferovy vzpoury Urantia neměla pevný a ustálený vztah s lokálním vesmírem a jeho administrativními složkami až do doby, dokud Michael neukončil svůj pobyt v lidském těle, kdy byl prohlášen Věčně Jednotnými za Planetárního Prince Urantie. Takové nezpochybitelné a principiální prohlášení navždy ustanovilo status vašeho světa, ale v praxi Nejvyšší Syn Tvořitel nepřijal žádná opatření, týkající se osobního řízení planety, kromě vytvoření jerusemské komise dvaceti čtyř bývalých obyvatel Urantie se zmocněním ho zastupovat v řídící správě Urantie a všech ostatních izolovaných planet soustavy. Jeden člen této rady je nyní stále přítomen na Urantii jako místní hlavní správce.
114:1.2 (1251.1) Nedávno byl Machiventa Melkísedek zplnomocněn zastupováním Michaela ve funkci Planetárního Prince, ale tento Syn lokálního vesmíru nepřijal vůbec žádná opatření, která by směřovala ke změnám současného planetárního režimu─posloupného vedení místních správců.
114:1.3 (1251.2) Je málo pravděpodobné, že v průběhu nynějšího soudního období dojde v řízení Urantie k nějaké výrazné změně, ledaže by sem přišel zastupující Planetární Princ, aby převzal na sebe zákonné odpovědnosti. Někteří z našich spolupracovníků předpokládají, že v nedaleké budoucnosti systém posílání jednoho z dvaceti čtyř poradců na Urantii vykonávat funkci hlavního správce bude nahrazen formálním příjezdem Machiventy Melkísedeka s mandátem místodržitele vlády Urantie. Jako výkonný zástupce Planetárního Prince bude nepochybně řídit tuto planetu až do vynesení závěrečného rozsudku nad Luciferovou vzpourou a pravděpodobně ještě déle, až do ustálení planety ve světle a životě v daleké budoucnosti.
114:1.4 (1251.3) Někteří z nás si myslí, že Machiventa nepřijde, aby převzal osobně řízení záležitostí Urantie, dokud neskončí nynější soudní období. Jiní se domnívají, že zástupce Prince, jako takový, může přijít až se Michael někdy vrátí na Urantii, jak to slíbil v době svého života v lidském těle. Jsou i tací, včetně autora tohoto vyprávění, kteří očekávají příchod Melkísedeka každým dnem, či hodinou.
114:2.1 (1251.4) Po skončení pobytu Michaela na vašem světě bylo všeobecné řízení Urantie svěřeno speciální jerusemské skupině, složené z bývalých obyvatel Urantie. Nejsou nám známy podmínky pro členství v této komisi, ale pozorujeme, že ti, kteří byli takto pověřeni, tak všichni přispěli k rozšiřování svrchovanosti Nejvyššího v soustavě Satania. Všichni byli přirozenými opravdovými vůdci v době, kdy působili na Urantii a ( s výjimkou Machiventy Melkísedeka) tyto vůdčí schopnosti ještě více rozšířili o zkušenosti na obytných světech a doplnili je přípravou na občanství Jerusemu. Členové rady dvaceti čtyř jsou navrženi kabinetem Lanaforga, podpořeni Nejsvrchovanějšími, schváleni Přidělenými Strážci Jerusemu a jmenováni Gabrielem Salvingtonským v souladu s mandátem Michaela. Dočasní pověřenci pracují naprosto stejně jako trvalí členové této komise speciálních správců.
114:2.2 (1251.5) Tato rada planetárních vedoucích se hlavě zabývá dohledem nad těmi aktivitami na tomto světě, které jsou důsledkem skutečnosti, že Michael tady završil své poslední poskytnutí sebe sama. Udržují úzký a bezprostřední kontakt s Michaelem prostřednictvím té samé Oslnivé Večerní Hvězdy, která doprovázela Ježíše po dobu jeho pobytu ve smrtelném těle.
114:2.3 (1252.1) V současné době Jan, vám známý jako „Křtitel“, předsedá této radě při její zasedáních na Jerusemu. Ale hlavou rady ex officio je Přidělený Strážce Satanie─přímý a osobní zástupce Přidruženého Inspektora Salvingtonu a Nejvyššího Jednatele Orvontonu.
114:2.4 (1252.2) Členové této komise bývalých obyvatel Urantie také působí jako poradci třiceti šesti dalších světů soustavy, které byly taktéž izolovány kvůli vzpouře; jejich činnost je velmi cenná pro Lanaforgu, Vládce Soustavy, protože ho přesně a účastně informují o záležitostech na těchto planetách, které ještě zůstávají více či méně pod dohledem Otců Souhvězdí Norlatiadek. Každý z těchto dvacet čtyři poradců často osobně navštěvuje jednotlivé izolované planety, hlavně Urantii.
114:2.5 (1252.3) Každý z těch ostatních izolovaných světů má podobnou, ale s různým počtem členů, komisi, složenou ze svých bývalých obyvatel, ale tyto komise jsou podřízeny urantijské skupině dvaceti čtyř. Ačkoliv členové urantijské komise se aktivně zajímají o všechny aspekty progresu lidí na každém z izolovaných světů Satanie, především a zejména se starají o blaho a rozvoj smrtelných ras Urantie, protože na žádnou jinou planetu nedohlížejí tak bezprostředně a přímo jako na Urantii. Ale i tady nemají naprostou pravomoc, kromě některých oblastí, spojených s dalším životem smrtelných bytostí.
114:2.6 (1252.4) Nikdo neví, jak ještě dlouho bude těchto dvacet čtyři urantijských poradců pokračovat ve své současné roli odděleně od obvyklého programu vesmírných aktivit. Nepochybně budou vykonávat své nynější funkce až do doby, kdy dojde k nějakým změnám ve statusu planety, jako například: ukončení soudního období, převzetí plné zákonné moci Machiventou Melkísedekem, závěrečný rozsudek nad vzpourou Lucifera, nebo návrat Michaela na svět svého posledního poskytnutí sebe sama. Současný místní hlavní správce Urantie se přiklání k názoru, že všichni z této komise, kromě Machiventy, budou uvolněni pro vzestup k Ráji ve chvíli, kdy soustava Satania bude znovu napojena na okruhy souhvězdí. Ale existují i jiné názory.
114:3.1 (1252.5) Každých sto let urantijského času jerusemský sbor dvaceti čtyř planetárních správců určí jednoho ze svých členů k pobytu na vašem světě jako jejich výkonného zástupce, jako místního hlavního správce. V době připravování této knihy proběhla výměna tohoto výkonného činitele, devatenáctého správce nahradil dvacátý. Jméno tohoto současného dohlížitele vám nebude sděleno jenom proto, že smrtelný člověk má silný sklon k uctívání, dokonce ke zbožňování svých výjimečných druhů a nadlidských bytostí.
114:3.2 (1252.6) Místní hlavní správce nemá žádnou účinnou osobní pravomoc v řízení záležitostí světa, kromě své funkce zástupce dvaceti čtyř poradců Jerusemu. Působí jako koordinátor nadlidského správcování a je respektovaným představeným a uznávaným vůdcem nebeských bytostí, působících na Urantii. Všechny druhy andělských armád ho považují za svého koordinujícího vedoucího, zatímco spojené midbytosti, jak 1-2-3 první opustil planetu, aby se stal jedním z dvaceti čtyř poradců, se opravdu dívají na střídající se hlavní správce jako na své planetární otce.
114:3.3 (1253.1) Přestože hlavní správce nemá skutečnou a osobní pravomoc nad planetou, každý den vydává desítky nařízeních a rozhodnutí, které všechny dotyčné osobnosti přijímají jako pravomocné. On je spíše otcovským poradcem než technickým vládcem. V některých aspektech působí tak, jako by to byl Planetární Princ, ale jeho způsob řízení se mnohem více podobá způsobu řízení Materiálních Synů.
114:3.4 (1253.2) Vláda Urantie je zastoupena v radách Jerusemu v souladu s opatřením, podle kterého vracející se hlavní správce se stává dočasným členem kabinetu Planetárních Princů u Vládce Soustavy. Očekávalo se, že když byl Machiventa jmenován místodržitelem Prince, tak okamžitě zaujme své místo v radě Planetárních Princů Satanie, ale doposud v tomto směru nic nepodnikl.
114:3.5 (1253.3) Nadmateriální vláda Urantie neudržuje těsné systematické vztahy s vyššími správními útvary lokálního vesmíru. V určitém smyslu místní hlavní správce zastupuje Salvington stejně jako Jerusem, protože jedná jménem dvaceti čtyř poradců, kteří jsou přímými zastupiteli Michaela a Gabriela. A protože je občanem Jerusemu, může správce planety působit jako mluvčí Vládce Soustavy. Správní orgány jsou zastoupeny přímo Synem Vorondadekem, pozorovatelem Edentie.
114:4.1 (1253.4) Svrchovanost Urantie je ještě více zkomplikována tím, že krátce po planetární vzpouře převzala absolutní moc nad planetou vláda Norlatiadeku. Na Urantie stále ještě působí Syn Vorondadek jako pozorovatel Nejsvrchovanějších Edentie a při nepřítomnosti přímého vlivu Michaela jako kurátor planetární správy. Současný Nejvyšší pozorovatel (a svého času správce) je dvacátým třetím, který v této funkci slouží na Urantii.
114:4.2 (1253.5) Existují určité oblasti planetárních problémů, které jsou stále ještě pod dohledem Nejsvrchovanějších Edentie a jejichž kontrolu převzali v době Luciferovy vzpoury. Právo jednat v těchto záležitostech má Syn Vorondadek, pozorovatel Norlatiadeku, který udržuje velmi úzké vztahy konzultačního charakteru s planetárními dohlížiteli. Komisaři pro rasové otázky jsou na Urantii velmi aktivní a jejich různí skupinoví vedoucí jsou neformálně přiděleni místnímu pozorovateli Vorondadekovi, který působí jako jejich hlavní poradce.
114:4.3 (1253.6) V krizových situacích se tento Syn Vorondadek Edentie, vykonávající nyní funkci pozorovatele, stává faktickou a nejvyšší hlavou vlády, s výjimkou některých čistě duchovních záležitostí. (V případě výlučně duchovních problémů a některých čistě osobních záležitostech se nejvyšší moc pravděpodobně uděluje velícímu archandělovi, připojenému k nedávno na Urantii vytvořenému regionálnímu řídícímu centru tohoto řádu.)
114:4.4 (1253.7) Nejvyšší pozorovatel je zplnomocněn převzít, na základě vlastní úvahy, planetární vládu v časech závažných planetárních krizí a je zaznamenáno, že v historii Urantie se tomu tak stalo třicet třikrát. V takových případech Nejvyšší pozorovatel působí jako Nejvyšší správce, mající nepopíratelnou pravomoc nad všemi pečovateli a správci, působícími na planetě, s výjimkou regionální organizace archandělů.
114:4.5 (1253.8) Správcovství Vorondadeků není neobvyklým jevem na planetách izolovaných kvůli vzpouře, protože Nejsvrchovanější mohou kdykoliv zasáhnout do záležitostí obydlených světů a vložit vyšší moudrost vládců souhvězdí do věcí v království lidí.
114:5.1 (1254.1) Současnou správu Urantie je opravdu velmi těžké popsat. Tady neexistuje žádná formální vláda po vzoru organizace vesmíru, jako například samostatné legislativní, výkonné a justiční rezorty. Komise dvaceti čtyř poradců se velmi hodně podobá legislativnímu odboru planetární vlády. Hlavní správce je dočasným a poradním vrchním jednatelem s tím, že právo veta má Nejvyšší pozorovatel. A s výjimkou smírčích komisí nepůsobí absolutně na planetě žádná směrodatná soudní moc.
114:5.2 (1254.2) Většina problémů, týkajících se serafů a midbytostí, je řešena, se vzájemným souhlasem, hlavním správcem. Ale kromě těch případů, kdy sděluje příkazy dvaceti čtyř poradců, všechna jeho rozhodnutí musí být předložena k posouzení smírčím komisím, místním orgánům, zřízených pro fungování planety, nebo až k Vládci Soustavy Satanie.
114:5.3 (1254.3) Nepřítomnost tělesného personálu Planetárního Prince a materiálního režimu Adamického Syna a Dcery je částečně nahrazena speciální péčí serafů a mimořádnými službami midbytostí. Absence Planetárního Prince je účinně nahrazena trojitou přítomností archandělů, Nejvyššího pozorovatele a hlavního správce.
114:5.4 (1254.4) Tato poněkud volně organizované a do určité míry osobní řízení planety je nad očekávání účinné kvůli úspoře času za přispění archandělů a díky neustálé připravenosti jejich okruhu, který je tak často používán v naléhavých planetárních případech a při řešení administrativních problémů. Po formální stránce je planeta stále ještě izolována od duchovních okruhů Norlatiadeku, ale v mimořádných případech tento handicap může nyní být překonán použitím okruhu archandělů. Samozřejmě, že od doby rozlití Ducha Pravdy na celé lidstvo před devatenácti sty lety izolace planety se jen málo týká jednotlivých smrtelníků.
114:5.5 (1254.5) Každý administrativní den začíná na Urantii pracovní poradou, na které je přítomen hlavní správce, planetární představitel archandělů, Nejvyšší pozorovatel, dohlížející supernafim, místní vedoucí Nositelů Života a pozvaní hosté z řad vyšších synů vesmíru, nebo určití hostující studenti, kteří v tu dobu pobývají na planetě.
114:5.6 (1254.6) Samotný administrativní kabinet hlavního správce je složen z dvanácti serafů, kteří řídí dvanáct skupin speciálních andělů, působících jako bezprostřední nadlidští vedoucí planetárního rozvoje a stability.
114:6.1 (1254.7) Když první hlavní správce přišel na Urantii, což bylo v době rozlití Ducha pravdy, byl doprovázen dvanácti sbory speciálních serafů─absolventů škol Seraphingtonu, kterým byly okamžitě přiděleny určité speciální planetární úkoly. Tito ušlechtilí andělé jsou známi jako hlavní serafové planetárního dozoru a jsou přímo podřízeni, s výjimkou nadkontroly Nejvyššího pozorovatele, místnímu hlavnímu správci.
114:6.2 (1255.1) Ačkoliv těchto dvanáct skupin andělů působí pod obecným vedením místního hlavního správce, jsou bezprostředně řízeni serafskou radou dvanácti, kterou tvoří výkonní vedoucí každé skupiny. Tato rada slouží také jako dobrovolný kabinet místního hlavního správce.
114:6.3 (1255.2) Jako planetární představený serafů předsedám této radě serafských vedoucích já a jsem dobrovolný supernafim primárního řádu, sloužící na Urantii jako nástupce bývalého náčelníka andělských armád planety, který nedostal své povinnosti v době odtržení, za kterým stál Kaligastia.
114:6.4 (1255.3) Dvanáct sborů hlavních serafů planetárního dozoru působí na Urantii v následujících funkcích:
114:6.5 (1255.4) 1. Andělé epoch. To jsou andělé současné epochy─skupina daného soudního období. Těmto nebeským pečovatelům byl svěřen dohled a řízení záležitostí každé generace, protože jsou účelově vytvořeni, aby zapadli do mozaiky epochy, ve které se objeví. Současný sbor andělů epoch sloužící na Urantii je třetí skupinou, přidělenou na planetu během nynějšího soudního období.
114:6.6 (1255.5) 2. Andělé pokroku. Těmto serafům je svěřen úkol započít evoluční progres postupných sociálních epoch. Podporují rozvoj vrozených progresivních tendencí evolučních tvorů; nepřetržitě se snaží o to, aby se věci dělaly tak, jak se dělat mají. Tato nynější skupina je v pořadí druhá, která byla poslaná na planetu.
114:6.7 (1255.6) 3. Ochránci náboženství. Toto jsou „andělé církví“, horliví bojovníci za to, co je a co bylo. Snaží se zachovat ty ideály, ve kterých přetrvávají morální hodnoty a přecházejí z jedné epochy do další. Oni jsou rivalové andělů progresu, kteří se po celou dobu snaží přenášet z jedné generace do druhé nepomíjející hodnoty starých a dočasných forem do nových a proto méně stabilizovaných modelů myšlení a chování. Tito andělé usilují o duchovní formy, ale nejsou zdrojem ultrasektářství a nesmyslných svárlivých rozporů samozvaných náboženských odborníků. Současný sbor, působící na Urantii, je pátým takto sloužícím.
114:6.8 (1255.7) 4. Andělé národů. Tito „andělé s hlásnými troubami“ jsou usměrňovači politických procesů v národech Urantie. Nynější skupina, dohlížející na mezinárodní vztahy, je čtvrtým sborem takto sloužícím na planetě. Především díky činnosti této serafské skupiny „Nejsvrchovanější vládnou v království lidí.“
114:6.9 (1255.8) 5. Andělé ras. To jsou andělé, kteří pracují pro zachování evolučních ras času, bez ohledu na jejich politické spory a náboženská uskupení. Na Urantii existují zbytky devíti lidských ras, jejichž smíšení a sloučení vedlo ke vzniku současného obyvatelstva planety. Tito serafové jsou úzce spojeni s činností rasových komisařů a současná skupina na Urantii je původní sbor, poslaný na planetu brzy po Pentekosté.
114:6.10 (1255.9) 6. Andělé budoucnosti. Toto jsou andělé plánování, kteří sestavují prognózy pro budoucí věk a vytvářejí plány pro realizaci lepšího nového a pokročilejšího období; jsou to architekti následujících epoch. Skupina, přítomná nyní na planetě, působí v této funkci od začátku současného soudního období.
114:6.11 (1256.1) 7. Andělé osvěty. V současné době se Urantii dostává pomoci od třetího sboru serafů, kteří se věnují podpoře planetárního vzdělání. Tito andělé se zabývají mentální a morální výchovou jednotlivců, rodin, skupin, škol, komunit, národů a celých ras.
114:6.12 (1256.2) 8. Andělé zdraví. Toto jsou serafští pečovatelé, určeni asistovat těm činnostem smrtelníků, které jsou zaměřeny na podporu zdraví a prevenci nemocí. Tento nynější sbor je šestou skupinou, sloužící během tohoto soudního období.
114:6.13 (1256.3) 9. Serafové rodiny. Urantia nyní využívá služby páté skupiny andělských opatrovatelů, věnujících se zachování a rozvoje rodiny, základní instituce lidské civilizace.
114:6.14 (1256.4) 10. Andělé práce. Tato skupina serafů se zabývá podporou rozvoje práce a zlepšování ekonomických podmínek života národů Urantie. Tento sbor se již sedmkrát vyměnil od doby poskytnutí Michaela.
114:6.15 (1256.5) 11. Andělé rozptýlení. Toto jsou serafové, kteří podporují hodnoty rozptýlení, humoru a odpočinku. Neustále se snaží zdokonalovat rekreační rozptýlení člověka a tímto způsobem prosazovat prospěšnější využívání volného času lidí.
114:6.16 (1256.6) 12. Andělé nadlidské služby. Tito andělé andělů jsou serafové, kteří mají za úkol pečovat o veškerý nadlidský život na planetě, krátkodobý či trvalý.
114:6.17 (1256.7) Když se tyto skupiny hlavních serafů rozcházejí v názorech na planetární politiku, nebo řízení, jejich neshody jsou obvykle předloženy hlavnímu správci, ale všechna jeho rozhodnutí mohou být předmětem odvolání podle charakteru a závažnosti daných sporných otázek.
114:6.18 (1256.8) Žádná z těchto andělských skupin nemá přímou, nebo svémocnou kontrolu nad sférami své činnosti. Nemohou plně kontrolovat záležitosti, spadající do jednotlivých oblastí svého působení, ale mohou a také to dělají, že ovlivňují planetární podmínky a vytvářejí takové okolnosti, aby byly příznivé pro sféry lidské činnosti, na které dohlížejí.
114:6.19 (1256.9) Hlavní serafové planetárního dozoru využívají mnoho vlivů pro vykonávání svých misí. Oni působí na lidskou mysl; ovlivňují tvoření idejí, zaostřují intelekt a podněcují představivost. Přestože nejsou schopni vložit do lidských myslí nové a vyšší koncepce, často se snaží zesílit některý nový ideál, který již vznikl v intelektu daného člověka.
114:6.20 (1256.10) Ale kromě těchto početných prostředků pozitivního jednání, hlavní serafové zabezpečují planetární progres proti fatálnímu ohrožení prostřednictvím mobilizace, přípravě a udržování záložního sboru osudu. Hlavní funkcí těchto záložníků je zabránit zhroucení evolučního rozvoje; oni jsou opatřeními, která vytvořily nebeské síly proti neočekávanému; jsou zárukou proti katastrofě.
114:7.1 (1257.1) Záložní sbor osudu je složen z žijících mužů a žen, přijatých do speciální služby nadlidského řízení záležitostí světa. Tento sbor je vytvořen z mužů a žen každé generace, kteří byly vybráni duchovními usměrňovateli dané sféry, aby pomohly přivést soucit a moudrost k dětem času na evolučních světech. Je běžnou praxí při vedení záležitostí vzestupných plánů, že se využívá spolupráce se smrtelnými tvory vlastní vůle ihned poté, kdy jsou způsobilí a důvěryhodní převzít na sebe takovou odpovědnost. Tudíž, jakmile se na pozemské scéně objeví muži a ženy s dostatečnými mentálními schopnostmi, přiměřeným morálním charakterem a potřebnou duchovností, jsou rychle přiděleni příslušné nebeské skupině planetárních osobností jako lidští prostředníci, smrtelní pomocníci.
114:7.2 (1257.2) Když jsou lidé vybráni jako ochránci planetárního osudu, když se stanou klíčovými jedinci v plánech, uskutečňovaných správci světa, tak planetární představitel serafů potvrdí jejich dočasné přiřazení k serafskému sboru a určí osobní strážce soudu, aby sloužili s těmito smrtelnými záložníky. Všichni záložníci mají sebe si uvědomujícího Ladiče a většina z nich působí ve vyšších kosmických okruzích intelektuálních hodnot a duchovního vědomí.
114:7.3 (1257.3) Smrtelníci daného světa jsou vybráni pro službu v záložním sboru osudu na obydlených světech kvůli:
114:7.4 (1257.4) 1. Zvláštní schopnosti být tajně vycvičen pro možné četné naléhavé mise při řízení různých oblastí světových záležitostí.
114:7.5 (1257.5) 2. Upřímné oddanosti určitým specifickým sociálním, ekonomickým, politickým, duchovním, nebo jiným děním, spojené s ochotou takto sloužit bez lidského uznání a odměny.
114:7.6 (1257.6) 3. Vlastnictví Ladiče Myšlení s výjimečnou všestranností a předpokládanou předchozí zkušeností na Urantie při řešení planetárních problémů a urovnávání naléhavých situací, ohrožujících svět.
114:7.7 (1257.7) Každá oblast planetární nebeské služby je oprávněna mít spojení se sborem těchto smrtelníků, osvědčených ochránců osudu. Průměrný obydlený svět používá sedmdesát oddělených sborů osudu, které jsou úzce spojeny se současným nadlidským řízením světových záležitostí. Na Urantii je dvanáct záložních sborů osudu, jeden pro každou planetární skupinu serafského dozoru.
114:7.8 (1257.8) Dvanáct skupin urantijských záložníků osudu je složeno ze smrtelných obyvatel sféry, kteří byli vycvičeni pro četné klíčové pozice na zemi a jsou připraveni jednat v možných planetárních krizových situacích. Tento sloučený sbor se nyní skládá z 962 osob. Nejmenší sbor má 41 lidí a největší 172. S výjimkou méně než dvaceti kontaktních osobností si členové této unikátní skupiny nejsou naprosto vědomi své připravenosti pro možnou funkci v určitých planetárních krizích. Tito smrtelní záložníci jsou vybráni sborem, ke kterému jsou následně přiděleni a nadto obdrží přípravu a výcvik hluboko v mysli společnou metodou Ladiče Myšlení a pečujícího serafského ochránce. Častokrát se na tomto nevědomém výcviku podílejí početné další nebeské osobnosti a v celé této speciální přípravě vykonávají cennou a nepostradatelnou službu midbytosti.
114:7.9 (1258.1) Na mnohých světech jsou speciálně přizpůsobené sekundární midbytosti schopny navázat různé stupně spojení s Ladiči Myšlení některých vhodně založených smrtelníků umným proniknutím do jejich myslí, poskytujících místo pro pobyt Ladičů. (A právě takovou šťastnou kombinací kosmických adaptací byla tato sdělení vyjádřena na Uranti v anglickém jazyce.) Takoví potenciálně kontaktní smrtelníci evolučních světů se stávají členy početných záložních sborů a do určité míry je zásluhou těchto malých skupin prozíravých osobností, že se rozvíjí duchovní civilizace a Nejsvrchovanější mohou vládnout v království lidí. Tímto způsobem muži a ženy těchto záložních sborů osudu mohou prostřednictvím midbytostí udržovat rozdílné stupně spojení se svými Ladiči; ale tito stejní smrtelníci jsou téměř neznámí svým spoluobčanům, s výjimkou takových krizových sociálních situacích a duchovních naléhavých případech, ve kterých tyto záložní osobnosti pomáhají zabránit úpadku evoluční kultury, nebo vyhasnutí světla živé pravdy. Na Urantii se tito záložníci osudu málokdy zaskvěli na stránkách lidské historie.
114:7.10 (1258.2) Záložníci nevědomě působí jako uchovatelé zásadní planetární informace. Mnohokrát, v době smrti záložníka se důležité údaje z mysli umírajícího přenesou do mladšího nástupce spojení dvou Ladičů Myšlení. Ve vztahu k těmto záložním sborům působí Ladiči nepochybně ještě mnoha dalšími způsoby, které nám nejsou známy.
114:7.11 (1258.3) Ačkoliv záložní sbor osudu na Urantii nemá trvalého vedoucího, má své vlastní stálé rady, které tvoří jeho řídící organizační systém. Ten obsahuje soudní radu, radu historie, radu politické svrchovanosti a mnoho dalších. Čas od času, v souladu s organizací sboru, čestní (smrtelní) vůdci celého záložního sboru jsou pověřeni těmito radami specifickou funkcí. Doba výkonu této funkce takového záložního vedoucího je obvykle záležitostí několika málo hodin, je omezena na nezbytnou dobu pro vykonání daného specifického úkolu.
114:7.12 (1258.4) Záložní sbor Urantie měl nejvíce členů v časech Adamitů a Anditů a pak se neustále snižoval s úbytkem fialové krve a svého nejnižšího bodu dosáhl v době Pentekosté. Od těch dob počet členů záložního sboru neustále narůstal.
114:7.13 (1258.5) (Kosmický záložní sbor obyvatel Urantie, majících vesmírné uvědomění, tvoří v současné době přes tisíc smrtelníků, jejichž vnímání kosmického občanství daleko přesahuje sféru jejich pozemského pobytu, ale není mně dovoleno odhalit pravou podstatu funkce této unikátní skupiny žijících lidských bytostí.)
114:7.14 (1258.6) Smrtelníci Urantie by neměli dopustit to, aby podmíněná duchovní izolace jejich světa od některých okruhů lokálního vesmíru v nich vytvořila pocit kosmického opuštění, nebo planetární osiřelosti. Na planetě působí přesně stanovený a výkonný nadlidský dozor nad světovými záležitostmi a lidskými osudy.
114:7.15 (1258.7) Ale je pravdou, že vy můžete mít při nejlepším jen matnou představu o ideální planetární vládě. Již od dob Planetárního Prince Urantia doplácí na chyby při uskutečňování božského plánu světového růstu a rasového rozvoje. Loajální obydlené světy Satanie nejsou řízeny jako Urantia. Nicméně, ve srovnání s jinými izolovanými světy není váš řídící planetární systém na tom tak špatně; pouze o jednom nebo dvou světech se může říct, že jsou na tom hůře a jen několik jsou na tom o málo lépe; ale většina světů je na tom stejně.
114:7.16 (1259.1) Zdá se, že nikdo v lokálním vesmíru neví, kdy tento neurovnaný stav řízení planety skončí. Melkísedekové Nebadonu jsou nakloněni názoru, že v řízení planety a její organizaci nedojde téměř k žádným změnám, dokud se na Urantii podruhé nevrátí osobně Michael. A bezpochybně potom, ne-li dříve, nastanou rozsáhlé změny v planetárním řízení. Ale pokud se jedná o povahu takových změn ve spravování planety, zdá se, že nikdo o tom nemá ani tušení. V celé historii vesmíru Nebadon neexistuje předchozí případ takového vývoje na obydlených světech. Mezi mnohými, těžko pochopitelnými věcmi, týkající se budoucí vlády Urantie, má velkou důležitost umístění planetárního okruhu a regionálního centra archandělů.
114:7.17 (1259.2) Váš izolovaný svět nebyl v radách vesmíru zapomenut. Urantia není kosmický sirotek, poznamenaný hříchem a odstaven od božské péče v důsledku vzpoury. Všude, od Uversy k Salvingtonu a dolů k Jerusemu, dokonce v Havoně a v Ráji všichni vědí, že jsme tady; a vy smrtelníci, nyní pobývající na Urantii, jste stejně tak láskyplně ochraňováni a stejně tak sledováni a dokonce i více, jako kdyby vaše sféra nebyla nikdy zrazena nespolehlivým Planetárním Princem. Věčnou pravdou je, že: „Sám Otec vás miluje.“
114:7.18 (1259.3) [Představeno představitelem serafů, umístěných na Uranti.]
Kniha Urantia
Kapitola 115
115:0.1 (1260.1) KDYŽ se mluví o Bohu Otci, významným vztahem je vztah synovstva. Když se mluví o Bohu Nejvyšším, snažení je nezbytným předpokladem pro dosažení statusu─je nutno dělat něco, stejně jako být něčím.
115:1.1 (1260.2) Částečné, neúplné a vyvíjející se intelekty by byly bezmocné v hlavním vesmíru, nebyly by schopny zformovat první racionální myšlenkový obraz, kdyby nebylo vrozené schopnosti každé mysli, vyšší či nižší, vytvářet vesmírný rámec, ve kterém probíhá proces myšlení. Jestliže mysl není schopna chápat úsudky, jestliže není schopna proniknout k opravdovým zdrojům, pak taková mysl bude nepochybně úsudky předpokládat a vymýšlet zdroje, které mohou mít logiku v rámci těchto myslí vytvořených domněnek. A ačkoliv takové vesmírné rámce myšlení tvora jsou nezbytné pro racionálně intelektuální úkony, jsou, z větší či menší míry, bez výjimky mylné.
115:1.2 (1260.3) Koncepční rámce vesmíru jsou pouze relativně správné; jsou užitečným lešením, které musí časem ustoupit rozpínavosti zvětšujícího se kosmického vnímání. Chápání pravdy, krásy, dobra, mravnosti, etiky, povinnosti, lásky, božskosti, původu, bytí, účelu, osudu, času, prostoru a také Božstva jsou pouze relativně správná. Bůh je mnohem, mnohem víc než Otec, ale Otec je nejvyšší představou člověka o Bohu; nicméně, zobrazení vztahu Otec-Syn ve vztahu Tvořitel-tvor bude rozšířeno těmi nadsmrtelnými koncepcemi Božstva, které budou dosaženy v Orvontonu, v Havoně a v Ráji. Člověk je nucen myslet ve smrtelném vesmírném rámci, ale to neznamená, že si nemůže představovat jiné a vyšší rámce, ve kterých může probíhat myšlení.
115:1.3 (1260.4) Za účelem usnadnění smrtelného vnímání vesmíru vesmírů byly rozdílné úrovně kosmické reality označeny jako konečné, absonitní a absolutní. Z těch pouze absolutní jsou nepodmíněně věčné, opravdově existenciální. Absonitní a konečné jsou pouze odvozeninami, přeměnami, vymezeními a zbytkovými útlumy původní a prvotní absolutní reality nekonečnosti.
115:1.4 (1260.5) Oblasti konečnosti existují na základě věčného záměru Boha. Koneční tvorové, vyšší a nižší, mohou předkládat teorie, což také dělají, ohledně nutnosti konečnosti v existenci kosmu, ale v konečném součtu konečnost existuje, protože si to tak Bůh přál. Vesmír nelze vysvětlit, ani konečný tvor nemůže nabídnout racionální odůvodnění své vlastní individuální existence bez dovolávání se předchozích činů a již dříve existující vůle předcházejících bytostí—Stvořitelů, nebo zploditelů.
115:2.1 (1261.1) Z existenciálního pohledu se nemůže ve všech galaxiích dít nic nového, protože završení nekonečnosti vrozené v JÁ JSEM je věčně přítomné v sedmi Absolutnech, je funkčně sdruženo v trojjedinostech a přenosně sdruženo v trojitých spojenectvích. Ale skutečnost, že nekonečnost je takto existenciálně přítomna v těchto absolutních spojeních, nikterak neznemožňuje získání nových kosmických zkušeností. Z pohledu konečného tvora nekonečnost obsahuje hodně toho, co je potenciální, hodně toho, co může nastat v budoucnosti, než v současné skutečnosti.
115:2.2 (1261.2) Hodnota je unikátní faktor ve vesmírné realitě. My nechápeme, jak hodnota čehokoliv nekonečného a božského může být zvýšena. Ale pozorujeme, že i ve vztazích nekonečného Božstvamohou být významy pozměněny, ne-li rozšířeny. Pro empirické vesmíry dokonce božské hodnoty se zvětšují jako fakta rozšířeným chápáním významů reality.
115:2.3 (1261.3) Celý program univerzálního tvoření a evoluce na všech poznávacích úrovních je zřejmě záležitostí přeměny potenciálního do aktuálního; a tato proměna působí stejným způsobem ve sférách vesmírné potence, potence mysli a duchovní potence.
115:2.4 (1261.4) Zjevná metoda, pomocí které možnosti kosmu přecházejí do skutečné existence, se mění od úrovně k úrovni─je empirickou evolucí na konečné úrovni a empirickým důsledkem na absonitní úrovni. Existenciální nekonečnost je opravdu nepodmíněná ve své všeobsažnosti a tato stejná všeobsažnost musí nutně obsahovat také možnost evolučního konečného poznávání. A možnost takového empirického růstu se stává vesmírnou skutečností prostřednictvím vztahů, náležících trojitým spojenectvím a působících na Nejvyššího a v Nejvyšším.
115:3.1 (1261.5) Koncepčně absolutní vesmír nemá hranic; definovat rozsah a podstatu této prvotní reality znamená vymezit nekonečnost a narušit čistou koncepci věčnosti. Idea nekonečnosti-věčnosti, věčnosti-nekonečnosti, je neomezená ve svém rozsahu a absolutníi ve skutečnosti. V minulosti, přítomnosti, nebo v budoucnosti nebyl, není a nebude na Urantii vhodný jazyk, aby vyjádřil realitu nekonečnosti, nebo nekonečnost reality. Člověk, konečný tvor v nekonečném kosmu, se musí spokojit s deformovanými úvahami a omezenými koncepcemi té bezmezné, nezměrné, nikdy nezačínající a nikdy nekončící existence, jejichž pochopení je opravdu nad jeho schopnostmi.
115:3.2 (1261.6) Lidská mysl nemůže nikdy doufat, že pochopí koncepci Absolutna bez toho, aniž by se nejdříve pokusila narušit jednotu takové reality. Mysl sjednocuje všechny odlišnosti, ale bez samotné přítomnosti takových odlišností nemá základ, na kterém by se mohla pokusit zformulovat objasňující koncepce.
115:3.3 (1261.7) Původní stav nekonečnosti vyžaduje rozčlenění předtím, něž se člověk pokusí ji pochopit. V nekonečnosti existuje jednota, která je v této knize vyjádřena jako JÁ JSEM─první předpoklad, který vyžaduje mysl tvora. Ale tvor nemůže nikdy pochopit to, jak se tato jednota stává dvojitou, trojitou a různorodou, zatímco stále zůstává neomezenou jednotou. Člověk se setkává s podobným problémem, když se zamyslí nad nerozděleným Božstvem Trojice, existující vedle několikanásobného ztělesnění Boha.
115:3.4 (1262.1) Pouhá vzdálenost člověka od nekonečnosti je příčinou toho, že tato koncepce je vyjádřena jedním slovem. Ačkoliv nekonečnost je na jedné straně JEDNOTA, na druhé straně je RŮZNOST bez konce a omezení. Nekonečnost, tak jak je pozorována konečnými inteligencemi, je největším paradoxem filozofie a metafyziky tvorů. Přestože duchovní podstata člověka dosahuje úrovně, na které uctívá Otce, který je nekonečný, vytvoření vrcholové koncepce Nejvyšší Bytosti je však nad intelektuální schopností vnímání člověka. Za hranicemi Nejvyššího se koncepce vzrůstající měrou stávají jen jmény; méně a méně se stávají skutečným pojmenováním reality; více a více se stávají projekcí konečného chápání tvora na nadkonečné.
115:3.5 (1262.2) Jedna základní koncepce absolutní úrovně vyžaduje přítomnost tří fází:
115:3.6 (1262.3) 1. Původní. Neomezená koncepce Prvotního Zdroje a Středu─ten původní projev JÁ JSEM, ve kterém vzniká veškerá realita.
115:3.7 (1262.4) 2. Aktuální. Spojení tří Absoluten aktuálnosti─Druhého, Třetího a Rajského Zdroje a Středu. Toto trojité spojenectví Věčného Syna, Nekonečného Ducha a Ostrova Ráj tvoří aktuální odkrytí původnosti Prvotního Zdroje a Středu.
115:3.8 (1262.5) 3. Potenciální. Spojení tří Absoluten potenciálnosti─Božstva Absolutního, Neomezeného Absolutna a Univerzálního Absolutna. Toto trojité spojenectví existenciální potenciálnosti tvoří potenciální odkrytí původnosti Prvotního Zdroje a Středu.
115:3.9 (1262.6) Vzájemné propojení Původního, Aktuálního a Potenciálního přináší napětí uvnitř nekonečnosti, jehož výsledkem je možnost růstu celého vesmíru a růst je podstatou Sedmidílného, Nejvyššího a Konečného.
115:3.10 (1262.7) Ve spojení Božstva Absolutního, Univerzálního Absolutna a Neomezeného Absolutna je potenciálnost absolutní, zatímco aktuálnost je vznikající; ve spojení Druhého, Třetího a Rajského Zdroje a Středu je aktuálnost absolutní, zatímco potenciálnost je vznikající; pokud se jedná o původnost Prvotního Zdroje a Středu my nemůžeme říci, zda-li aktuálnost nebo potenciálnost jsou existenciální nebo vznikající─Otec je.
115:3.11 (1262.8) Z pohledu času je Aktuální to, co bylo a je; Potenciální je to, co přichází a co bude; Původní je to, co je. Z pohledu věčnosti rozdíly mezi Původním, Aktuálním a Potenciálním nejsou takhle očividné. Tyto trojjediné hodnoty nejsou tak rozlišitelné na úrovních Ráje a věčnosti. Ve věčnosti všechno je─pouze to všechno ještě nebylo odkryto v čase a prostoru.
115:3.12 (1262.9) Z pohledu tvora je aktuálnost podstata, potenciálnost je způsobilost. Aktuálnost existuje v samém centru a odtud se rozšiřuje do vnější nekonečnosti; potenciálnost se pohybuje dovnitř od vnější nekonečnosti a směřuje do centra všech věcí. Původnost je to, co nejdříve zapříčiňuje a potom vyrovnává dvojité pohyby cyklické přeměny reality z potenciálních podstat do aktuálních a potencializuje existující aktuální podstaty.
115:3.13 (1262.10) Tři Absolutna potenciálnosti působí na čistě věčné úrovni kosmu, z toho důvodu nejsou, jako taková, nikdy aktivní na subabsolutních úrovních. Na sestupných úrovních reality se trojitá spojenectví potenciálnosti projevují s Konečným a v Nejvyšším. Pokud jde o nějakou část subabsolutní úrovně, tak aktualizace potenciálního v čase se může neuskutečnit, ale v celku se to stát nemůže. Vůle Boha nakonec převládne, ne vždy ve vztahu k jedinci, ale vždy ve vztahu k celku
115:3.14 (1263.1) Právě v trojitých spojenectvích aktuálnosti se nachází centrum všeho existujícího v kosmu; ať je to duch, mysl nebo energie, všechno je to soustředěno v tomto spojení Syna, Ducha a Ráje. Osobnost ducha-Syna je základním modelem pro všechny osobnosti ve všech vesmírech. Podstata Ostrova Ráje je základním modelem, jehož odkrytím je dokonalá Havona a zdokonalující se supervesmíry. Společný Činitel je současně myšlenkovou aktivací kosmické energie, konceptualizací duchovního záměru a integrací matematických příčin a důsledků materiálních úrovní s volními záměry a motivy duchovní úrovně. V konečném vesmíru a ve vztahu k němu Syn, Duch a Ráj působí v Konečném a ovlivňují ho do takové míry, do jaké je on podmíněn a omezen v Nejvyšším.
115:3.15 (1263.2) Aktuálnost (Božstva) je to, co člověk hledá při vzestupu k Ráji. Potenciálnost (lidské božskosti) je to, co se rozvíjí v člověku na této cestě. Původní je to, co umožňuje koexistenci a integraci člověka aktuálního, člověka potenciálního a člověka věčného.
115:3.16 (1263.3) Trvalá dynamika kosmu tkví v nepřetržitém přechodu reality z potenciálnosti do aktuálnosti. Teoreticky může tato proměna někdy skončit, ale faktem je, že je to nemožné, protože jak Potenciální, tak i Aktuální je obsaženo v Původním (JÁ JSEM) a toto ztotožnění navždy vylučuje možnost omezení vývojového růstu vesmíru. Všechno, co je ztotožněno s JÁ JSEM nemůže nikdy dojít konce rozvoje, protože aktuálnost potenciálů JÁ JSEM je absolutní a potenciálnost aktuálních podstat JÁ JSEM je také absolutní. Aktuální bude vždy otvírat nové cesty uskutečnění dosud neuskutečněných potenciálů─každé rozhodnutí člověka nejenom aktualizuje novou realitu v jeho zkušenosti, ale také v něm odhaluje novou schopnost pro další růst. V každém dítěti žije dospělý člověk a v každém zralém, boha znalém člověku, žije morontiální bytost.
115:3.17 (1263.4) V měřítku celého kosmu nemůže nikdy dojít k zastavení růstu, protože základ růstu─absolutní aktuální podstaty─je nepodmíněný a proto možnosti pro růst─absolutní potenciální podstaty─jsou neomezené. Z praktického hlediska, filozofové vesmíru přišli k závěru, že taková věc, jako je konec, neexistuje.
115:3.18 (1263.5) Z ohraničeného pohledu opravdu existuje mnoho konců, mnoho ukončeních, ale ze širšího pohledu na vyšší vesmírné úrovni konce neexistují, existují pouze přechody z jednoho stádia rozvoje do druhého. Existence chroničnosti hlavního vesmíru je spojena s několika vesmírnými epochami─epochou Havony, epochou supervesmírů a epochou vnějšího vesmíru. Ale dokonce toto základní rozdělení posloupnosti souvislostí nemůže být nic víc, než relativními mezníky na nekončící dálnici věčnosti.
115:3.19 (1263.6) Pouze koncové proniknutí pravdy, krásy a dobra Nejvyšší Bytosti může odkrýt postupujícímu tvorovi ty absonitní hodnoty konečné božskosti, které leží za hranicemi koncepčních úrovní pravdy, krásy a dobra.
115:4.1 (1263.7) Jakékoliv uvažování o původech Boha Nejvyššího musí začít u Rajské Trojice, protože Trojice je původní Božstvo, zatímco Nejvyšší je odvozeným Božstvem. Jakékoliv uvažování o růstu Nejvyššího musí vzít v úvahu existenciální trojitá spojenectví, protože ta obsahují celou absolutní aktuálnost a celou nekonečnou potenciálnost (ve spojení s Prvotním Zdrojem a Středem). Evoluční Nejvyšší je kulminujícím a v osobním aspektu, úmyslným ohniskem přeměny─přetvoření─potenciálních podstat do aktuálních na konečné úrovni existence. Dvě trojitá spojenectví, aktuální a potenciální, obsahují souhrn vzájemných vztahů růstu ve vesmíru.
115:4.2 (1264.1) Zdrojem Nejvyššího je Rajská Trojice─věčné, aktuální a nerozdělitelné Božstvo. Bůh Nejvyšší je první ze všech duchovních osob a tato duchovní osoba pochází z Trojice. Ale kromě toho je Nejvyšší Božstvem růstu─evolučního růstu─a tento růst má svůj původ ve dvou trojitých spojenectvích, aktuálním a potenciálním.
115:4.3 (1264.2) Jestli je těžké pochopit, že nekonečná trojitá spojenectví mohou působit na konečné úrovni, zamyslete se nad tím, že sama jejich nekonečnost musí v sobě obsahovat potenciálnost konečného; nekonečnost obsahuje všechno─od nejnižší a nejomezenější existence k nejvyšším a neomezeným absolutním realitám.
115:4.4 (1264.3) Není tak obtížné pochopit, že nekonečné obsahuje v sobě konečné, ale je těžké porozumět tomu, jak se vlastně toto nekonečné projevuje ke konečnému. Ale Ladiči Myšlení, pobývající ve smrtelném člověku, jsou věčným důkazem toho, že také absolutní Bůh (jako Absolutno) může a také to dělá, že opravdu vytváří přímé spojení dokonce s nejnižšími a nejnepatrnějšími ze všech vesmírných tvorů s vlastní vůlí.
115:4.5 (1264.4) Trojitá spojenectví, která kolektivně obsahují aktuální a potenciální, se projevují na konečné úrovni ve spojitosti s Nejvyšší Bytostí. Způsob takového projevu je jak přímý, tak i nepřímý: přímý v takové míře, v jaké se vztahy trojitých spojenectvích odrážejí přímo v Nejvyšším a nepřímý v takové míře, v jaké tyto vztahy vyplývají ze vzniklé úrovně absonitních podstat.
115:4.6 (1264.5) Nejvyšší realita, což je souhrn konečné reality, se nachází v procesu dynamického růstu mezi neomezenými potenciálními podstatami vnějšího prostoru a neomezenými aktuálními podstatami v centru všech věcí. Takto dochází prostřednictvím součinnosti absonitních sil Ráje a Nejvyššími Tvořivými Osobnostmi času k realizaci konečné oblasti. Akt zrání podmíněných možností třech velikých potenciálních Absoluten je absonitní funkce Architektů Hlavního Vesmíru a jejich transcendentálních partnerů. A když tyto možnosti dosáhnou určitého bodu zralosti, Nejvyšší Tvořivé Osobnosti přicházejí z Ráje, aby vykonávaly odvěký úkol přivést vyvíjející se vesmíry do faktického bytí.
115:4.7 (1264.6) Růst Svrchovanosti vyplývá z trojitých spojenectvích; duchovní osoba Nejvyššího pochází z Trojice; ale výsadní práva Všemohoucího jsou založena na úspěchu božskosti Boha Sedmidílného, zatímco spojování výsadních práv Všemohoucího-Nejvyššího s duchovní osobou Boha Nejvyššího se uskutečňuje v důsledku služby Společného Činitele, poskytnutého mysli Nejvyššího jako sjednocujícího faktoru tohoto evolučního Božstva.
115:5.1 (1264.7) Realita osobní a duchovní podstaty Nejvyšší Bytosti je naprosto závislá na existenci a činnosti Rajské Trojice. Zatímco růst Nejvyššího je záležitostí vztahu trojitých spojenectvích, duchovní osobnost Boha Nejvyššího závisí na Rajské Trojici a pochází z ní a ta navždy zůstává absolutním středem-zdrojem dokonalé a nekonečné stability, kolem které se progresivně rozvíjí evoluční růst Nejvyššího.
115:5.2 (1265.1) Funkce Trojice souvisí s funkcí Nejvyššího, protože Trojice působí na všech (veškerých) úrovních, včetně úrovně působení Svrchovanosti. Ale tak, jak epocha Havony ustupuje epoše supervesmírů, tak i rozpoznatelné působení Trojice jako bezprostředního tvořitele ustupuje tvořivým činům dětí Rajských Božstev.
115:6.1 (1265.2) Trojitá spojenectví aktuálnosti pokračují ve svém přímém působení i v posthavonských epochách; gravitace Ráje svírá základní jednotky materiální existence, duchovní gravitace Věčného Syna působí přímo na elementární hodnoty duchovní existence a gravitace mysli Společného Činitele spolehlivě sdružuje všechny podstatné významy intelektuální existence.
115:6.2 (1265.3) Ale, jak každé stadium tvořivé aktivity prochází nezmapovaným prostorem, působí a existuje stále více a více vzdáleně od přímého vlivu tvořivých sil a božských osobností centrálního místa—absolutního Ostrova Ráj a tam trvale sídlících nekonečných Božstev. Tyto postupné úrovně kosmické existence se proto stávají zvýšenou měrou závislé na rozvoji potenciálů nekonečnosti uvnitř třech Absoluten.
115:6.3 (1265.4) Nejvyšší Bytost obsahuje možnosti kosmické péče, které nejsou patrné v působení Věčného Syna, Nekonečného Ducha nebo neosobních realit Ostrova Ráj. Tento údaj je sdělen s ohledem na absolutnost těchto tří základních realit, ale růst Nejvyššího není založen pouze na těchto třech realitách Božstva a Ráje, ale je také spojen s rozvojem uvnitř Božstva Absolutního, Univerzálního Absolutna a Neomezeného Absolutna.
115:6.4 (1265.5) Nejvyšší vzrůstá nejenom tehdy, když Tvořitelé a tvorové vyvíjejících se vesmírů dosahují podoby Boha, ale toto konečné Božstvo rovněž prožívá růst v důsledku toho, jak tvor a Tvořitel ovládají konečné možnosti velkého vesmíru. Pohyb Nejvyššího je dvojí: intenzivně směrem k Ráji a extenzivně směrem k neomezenosti potenciálů Absoluten.
115:6.5 (1265.6) V současné vesmírné epoše se tento dvojí pohyb projevuje v sestupných a vzestupných osobnostech velkého vesmíru. Nejvyšší Tvořivé Osobnosti a všichni jejich božští partneři odrážejí vnější, rozpínavý pohyb Nejvyššího, zatímco vzestupní poutníci ze sedmi supervesmírů svědčí o vnitřním, sbíhavém trendu Svrchovaného.
115:6.6 (1265.7) Konečné Božstvo vždy usiluje o dvojitou souvztažnost: dovnitř směrem k Ráji a tamním Božstvům a vnějším směrem k nekonečnosti a tamním Absolutnům. Mohutná erupce Rajské tvořivé božskosti, ztělesňující se v Synech Tvořitelích a energeticky se zhmotňující v kontrolorech energie, ukazuje na obrovský výlev Svrchovanosti do oblastí potenciálnosti, zatímco nekonečné procesí vzestupujících tvorů velkého vesmíru je svědkem mohutného přílivu Svrchovanosti směrem k jednotě s Rajským Božstvem.
115:6.7 (1265.8) Lidské bytosti vědí, že pohyb neviditelného může být někdy rozpoznán sledováním jeho účinků na viditelném; a my jsme se již dávno naučili ve vesmírech rozeznávat pohyby a směry Nejvyššího pozorováním odrazů takových evolucí v osobnostech a modelech velkého vesmíru.
115:6.8 (1266.1) Ačkoliv si nejsme jisti, věříme, že Nejvyšší, jako konečný odraz Rajského Božstva posouvá věčný vývoj do vnějšího prostoru; ale jako předpoklad potenciálů tří Absoluten tato Nejvyšší Bytost navždy vyžaduje soudržnost s Rájem. A je patrné, že tyto dva pohyby zodpovídají za většinu základních aktivit v současných organizovaných vesmírech.
115:7.1 (1266.2) V Božstvu Nejvyššího dosáhl Otec-JÁ JSEM relativně úplného osvobození od omezeních, vrozených ve statusu nekonečnosti, věčnosti bytí a absolutnosti podstaty. Ale Bůh Nejvyšší byl zbaven všech existenciálních omezeních pouze kvůli tomu, že je podřízen empirickému působení, náležící univerzálnímu charakteru jeho funkce. Při nabývání schopnosti k získání zkušenosti se konečný Bůh také stává na ní závislý; při osvobozování se od věčnosti se Všemohoucný setkává s bariéry času; a Nejvyšší může poznat růst a rozvoj pouze v důsledku částečnosti existence a neúplnosti podstaty, neabsolutnosti bytí.
115:7.2 (1266.3) Všechno toto musí být v souladu s plánem Otce, který založil konečný progres na snaze, úsilí tvora a na vytrvalosti a rozvoji osobnosti založené na víře. Tímto ustanovením empirické evoluce Nejvyššího umožnil Otec konečným tvorům existovat ve vesmírech a empirickým vývojem dosáhnout někdy božskost Svrchovanosti.
115:7.3 (1266.4) Veškerá realita, včetně Nejvyššího a také Konečného, s výjimkou nepodmíněných hodnot sedmi Absoluten, je relativní. Fakt Svrchovanosti je založen na energii Ráje, osobnosti Syna a působení Společného Činitele, ale růst Nejvyššího je spojen s Božstvem Absolutním, Neomezeným Absolutnem a Univerzálním Absolutnem. A toto slučující a sjednocující Božstvo─Bůh Nejvyšší─je ztělesněním konečného stínu, vrhaného přes velký vesmír nekonečnou jednotou nevysvětlitelné podstaty Rajského Otce─Prvotního Zdroje a Středu.
115:7.4 (1266.5) V té míře, v jaké trojitá spojenectví přímo působí na konečné úrovni, ovlivňují Nejvyššího, který je Božstvem soustředění a kosmické soubornosti konečných omezeních podstat Absolutna Aktuálního a Absolutna Potenciálního.
115:7.5 (1266.6) Rajská Trojice je považována za absolutní nevyhnutelnost, Sedm Hlavních Duchů jsou zřejmě nevyhnutelností Trojice; aktualizace Nejvyššího v energii-duchu-osobnosti musí být evoluční nevyhnutelností.
115:7.6 (1266.7) Bůh Nejvyšší se nejeví být nevyhnutelností v neomezené nekonečnosti, ale zdá se být takovým na všech úrovních relativity. Je nepostradatelným shromažďovatelem, integrátorem a přijímatelem evoluční zkušenosti, účinně sjednocující výsledky tohoto způsobu vnímání reality v podstatě svého Božstva. A toto všechno patrně dělá za účelem toho, aby přispíval k objevení se nevyhnutelného důsledku─nadzkušenosti a nadkonečnosti projevu Boha Konečného.
115:7.7 (1267.1) Nejvyšší Bytost není možné plně pochopit, aniž se bere v úvahu zdroj, funkce a osud: vztah s výchozí Trojicí, vesmír svého působení a Konečnou Trojici─bezprostřední osud.
115:7.8 (1267.2) V procesu shromažďování evoluční zkušenosti Nejvyšší spojuje konečné s absolutním tak, jak mysl Společného Činitele slučuje božskou duchovnost osobního Syna s nezměnitelnými energiemi Rajského modelu a tak, jak přítomnost Univerzálního Absolutna sjednocuje aktivaci Božstva s reaktivitou Neomezeného. A tato jednota musí být odhalením nezjistitelné činnosti původní jednoty Prvotního Otce-Příčiny a Zdroje-Modelu všech věcí a všech bytostí.
115:7.9 (1267.3) [Představeno Mocným Poslem, dočasně pobývajícím na Urantii.]
Kniha Urantia
Kapitola 116
116:0.1 (1268.1) JESTLIŽE by člověk poznal, že jeho Tvořitelé─jeho bezprostřední dohlížitelé─nejsou jenom božští, ale také koneční a že Bůh času a prostoru je vyvíjejícím se a neabsolutním Božstvem, potom by rozporuplnosti světských nesrovnalostí přestaly být vážnými náboženskými paradoxy. Náboženská víra by již nikdy nebyla zneužívána k prosazování sociální samolibosti šťastlivců a nesloužila by pouze pro povzbuzování stoické odevzdanosti nešťastných obětí sociálního útisku.
116:0.2 (1268.2) Při pohledu na mimořádně dokonalé sféry Havony je pochopitelné i logické věřit, že byly vytvořeny dokonalým, nekonečným a absolutním Tvořitelem. Ale při pohledu na zmatek, nedokonalosti a nespravedlnosti na Urantii by ze stejného důvodu a logiky byla každá čestná bytost nucena usoudit, že váš svět byl vytvořen a je řízen Tvořiteli, kteří jsou subabsolutní, před-koneční a i jinak nedokonalí.
116:0.3 (1268.3) Empirický růst předpokládá partnerství tvora a Tvořitele─spojení Boha a člověka. Růst je charakteristickým příznakem empirického Božstva: Havona neprodělala růst; Havona je a vždy byla; je existenciální jako věční Bohové, kteří jsou jejím zdrojem. Ale velký vesmír je charakterizován růstem.
116:0.4 (1268.4) Všemohoucí Nejvyšší je živým a vyvíjejícím se Božstvem energie a osobnosti. Jeho současný okruh působnosti, velký vesmír, je také rostoucí sférou energie a osobnosti. Jeho osudem je dokonalost, ale jeho současná zkušenost zahrnuje prvky růstu a nedokončený status.
116:0.5 (1268.5) Nejvyšší Bytost působí v prvé řadě ve středním vesmíru jako duchovní osobnost; druhotně ve velkém vesmíru jako Bůh Všemohoucí, energetická osobnost. Třetí funkce Nejvyššího v hlavním vesmíru je nyní skryta, existující pouze jako neznámý potenciál mysli. Nikdo neví, co přesně toto třetí stadium rozvoje Nejvyšší Bytosti odkryje. Někteří věří, že když se supervesmíry ustálí ve světle a životě, Nejvyšší začne působit z Uversy jako všemocný a empirický vládce velkého vesmíru a současně bude rozšiřovat sféru svého vlivu jako supervšemocný vládce vnějších vesmírů. Jiní si myslíí, že třetí stadium Svrchovanosti bude spojeno s třetí úrovní projevu Božstva. Ale nikdo z nás to opravdu neví.
116:1.1 (1268.6) Zkušenost rozvoje osobnosti každého tvora je jednou z fází zkušenosti Všemohoucího Nejvyššího. Uvážené podřízení každého fyzického segmentu supervesmírů je částí vzrůstajícího vlivu Všemohoucího Nejvyššího. Tvořivá syntéza energie a osobnosti je součástí tvořivého podnětu Nejvyšší Mysli a je samou podstatou evolučního růstu jednoty v Nejvyšší Bytosti.
116:1.2 (1269.1) Spojení energie a osobitých vlastností Svrchovanosti je funkcí Nejvyšší Mysli; a dokončená evoluce Všemohoucího Nejvyššího bude mít za následek jedno sjednocené a osobní Božstvo─ne nějaké volně uspořádané společenství božských vlastností. Ze širšího pohledu nebude Všemohoucí oddělen od Nejvyššího, Nejvyšší od Všemohoucího.
116:1.3 (1269.2) V průběhu evolučních epoch je potenciál fyzické energie svěřen Sedmi Nejvyšším Upravovatelům Energie a potenciál mysli je uložen v Sedmi Hlavních Duších. Nekonečná Mysl je funkcí Nekonečného Ducha; kosmická mysl je službou Sedmi Hlavních Duchů; Nejvyšší Mysl je v procesu aktualizace v koordinaci hlavního vesmíru a funkčního spojení s odkrytím a dosažením Boha Sedmidílného.
116:1.4 (1269.3) Časová-prostorová mysl, kosmická mysl, působí v sedmi supervesmírech rozdílně, ale je koordinována neznámou sjednocující metodou v Nejvyšší Bytosti. Dohled Všemohoucího nad velkým vesmírem není výhradně fyzický a duchovní. V sedmi supervesmírech je to hlavně materiální a duchovní, ale přítomny jsou tam také vlivy Nejvyššího, které jsou jak intelektuální, tak i duchovní.
116:1.5 (1269.4) My opravdu víme méně o mysli Svrchovanosti, než o jakémkoliv jiném aspektu tohoto vyvíjejícího se Božstva. Je nepochybně aktivní po celém velkém vesmíru a předpokládá se, že jeho potenciální osud je spojen s nesmírně rozsáhlou činností v hlavním vesmíru. Ale my víme toto: zatímco fyzické může dosáhnout konečného růstu a zatímco duch může dospět k dokonalosti svého rozvoje, mysl se nikdy nepřestane vyvíjet─je empirickou metodou bezkonečného progresu. Nejvyšší je empirickým Božstvem a proto nikdy nedosáhne konce rozvoje mysli.
116:2.1 (1269.5) Objevení se vesmírné energetické přítomnosti Všemohoucího přichází současně s objevením se kosmické činnosti na jevišti vysokých tvořitelů a kontrolorů evolučních supervesmírů.
116:2.2 (1269.6) Bůh Nejvyšší získává svoje duchovní a osobní vlastnosti od Rajské Trojice, ale aktualizace jeho energie se uskutečňuje v činnosti Synů Tvořitelů, Věčně Moudrých a Hlavních Duchů, jejichž společné činy jsou zdrojem jeho vzrůstající moci jako všemocného vládce v sedmi supervesmírech a ve vztahu k nim.
116:2.3 (1269.7) Neomezené Rajské Božstvo je pro vyvíjející se tvory času a prostoru nepochopitelné. Věčnost a nekonečnost znamenají takovou úroveň božské reality, kterou časově-prostoroví tvorové nejsou schopni pochopit. Nekonečnost božstva a absolutnost svrchovanosti jsou obsaženy v Rajské Trojici a Trojice je realita, která leží jaksi za hranicemi chápání smrtelného člověka. Časově-prostoroví tvorové musí mít původy, souvztažnosti a určení, aby pochopili vesmírné vztahy a rozuměli významu hodnot božskosti. Proto Rajské Božstvo oslabuje a jiným způsobem omezuje mimo-Rajské zosobňování božskosti, čímž tak dává vzniknout Nejvyšším Tvořitelům a jejich partnerům, kteří neustále ponesou světlo života dále a dále od jeho Rajského zdroje, dokud nenajde své nejvzdálenější a nejkrásnější vyjádření v pozemských životech poskytnutých Synů na evolučních světech.
116:2.4 (1270.1) A toto je původ Boha Sedmidílného, s jehož postupnými úrovněmi se smrtelný člověk setká v následujícím pořadí:
116:2.5 (1270.2) 1. Synové Tvořitelé (a Tvořiví Duchové).
116:2.6 (1270.3) 2. Věčně Moudří.
116:2.7 (1270.4) 3. Sedm Hlavních Duchů.
116:2.8 (1270.5) 4. Nejvyšší Bytost.
116:2.9 (1270.6) 5. Společný Činitel.
116:2.10 (1270.7) 6. Věčný Syn.
116:2.11 (1270.8) 7. Vesmírný Otec.
116:2.12 (1270.9) První tři úrovně jsou Nejvyšší Tvořitelé; poslední tři úrovně jsou Rajská Božstva. Nejvyšší Bytost je navždy spojovacím členem empirického duchovního zosobnění Rajské Trojice a je empirickým středem evoluční všemohoucí energie tvořivých dětí Rajských Božstev. Nejvyšší Bytost je maximálním odkrytím Božstva sedmi supervesmírům v současné vesmírné epoše.
116:2.13 (1270.10) Podle logiky smrtelníků by se mohlo vyvodit, že empirické znovusjednocení kolektivních činů prvních tří ůrovní Boha Sedmidílného by se vyrovnalo úrovni Rajského Božstva, ale není tomu tak. Rajské Božstvo je existenciální Božstvo. Nejvyšší Tvořitelé, ve své božské jednotě energie a osobitosti, tvoří a vyjadřují nový silový potenciál empirického Božstva. A tento silový potenciál empirického původu nalézá neodvratné a nevyhnutelné spojení s empirickým Božstvem Rajského původu─Nejvyšší Bytostí.
116:2.14 (1270.11) Bůh Nejvyšší není Rajská Trojice a není ani žádným z těch Tvořitelů supervesmírů, jejichž funkční aktivity ve skutečnosti slučují v celek jeho evolující všemohoucí energii. Bůh Nejvyšší, ačkoliv má původ v Trojici, se projevuje evolučním tvorům jako energetická osobnost pouze skrze koordinované činnosti prvních tří úrovní Boha Sedmidílného. Všemohoucí Nejvyšší se nyní realizuje v čase a prostoru prostřednictvím aktivit Nejvyšších Tvořivých Osobností, zrovna tak, jak ve věčnosti v okamžiku vznikl Společný Činitel vůlí Vesmírného Otce a Věčného Syna. Tyto bytosti prvních tří úrovní Boha Sedmidílného jsou samotnou podstatou a zdrojem energie Všemohoucího Nejvyššího; proto musí navždy provázet a podporovat jeho administrativní rozhodování.
116:3.1 (1270.12) Rajská Božstva nejenže jsou činná přímo ve svých gravitačních okruzích v celém velkém vesmíru, ale také působí prostřednictvím svých různých činitelů a dalších vlivů, jako jsou:
116:3.2 (1270.13) 1. Zaostření mysli Třetího Zdroje a Středu. Konečné oblasti energie a ducha jsou doslova drženy pohromadě přítomnostmi mysli Společného Činitele. A to platí pro celou řadu duchovních bytostí, od Tvořivého Ducha lokálního vesmíru, přes Duchy Reflexe supervesmíru k Hlavním Duchům ve velkém vesmíru. Okruhy mysli, vycházející z těchto odlišných ohnisek inteligence, představují kosmickou arénu, ve které tvor vykonává svoji volbu. Mysl je proměnná realita, kterou tvorové a Tvořitelé mohou tak snadno ovládat; je to významně důležitý článek, spojující hmotu a ducha. Poskytnutí mysli Třetího Zdroje a Středu sjednocuje duchovní osobu Boha Nejvyššího s empirickou energií evolučního Všemohoucího.
116:3.3 (1271.1) 2. Odkrytí osobnosti Druhého Zdroje a Středu. Přítomnosti mysli Společného Činitele sjednocují božský duch s energetickým systémem. Poskytnutí inkarnací Věčného Syna a jeho Rajských Synů sjednocují, a fakticky slučují božskou podstatu Tvořitele s evolující podstatou tvora. Nejvyšší je jak tvor, tak i tvořitel; možnost takové jeho existence je odkryta v poskytovacích misích Věčného Syna a jeho nepodřízených a podřízených Synů. Řády poskytnutých synů, Michaelů a Avonalů, ve skutečnosti rozšiřují své božské podstaty s podstatami tvorů, které se staly jim vlastní v důsledku jejich opravdového prožití života tvora na evolučních světech. Když se božskost stává podobnou lidskosti, tak takový vztah nese v sobě možnost, že lidské se může stát božské.
116:3.4 (1271.2) 3. Vnitřní přítomnosti Prvotního Zdroje a Středu. Mysl sjednocuje duchovní příčinnosti s energetickými reakcemi; mise poskytnutí sjednocuje sestupující božskost se vzestupem tvorů; a vnitřní fragmenty Vesmírného Otce ve skutečnosti sjednocují vyvíjející se tvory s Bohem v Ráji. Existuje mnoho takových přítomností Otce, který tímto způsobem přebývá v početných typech osobností a ve smrtelném člověku tyto božské fragmenty Boha jsou Ladiči Myšlení. Tajemné Monitory jsou pro lidské bytosti tím, co je Rajská Trojice pro Nejvyšší Bytost. Ladiči představují stabilní základy a na stabilních základech se může svobodná volba vyvinout do božské reality věčné podstaty─ podstaty konečného v případě člověka a podstaty Božstva v Bohu Nejvyšším.
116:3.5 (1271.3) Poskytnutí Rajských řádů synovstva sebe samých tvorům umožňuje těmto božím Synům obohatit své osobnosti nabytím skutečné podstaty vesmírných tvorů a současně taková poskytnutí odkryjí pro samotné tvory Rajskou cestu dosažení božskosti. Poskytnutí Ladičů Vesmírným Otcem mu umožňuje přivést osobnosti tvorů vlastní svobodné vůle k sobě. A ve všech těchto vztazích v konečných vesmírech je Společný Činitel stálým zdrojem podpory mysli, díky které se tyto aktivity odehrávají.
116:3.6 (1271.4) S pomocí těchto a mnoha jiných metod se Rajská Božstva zúčastňují evolucí času, rozvíjejících se na kroužících planetách prostoru a kulminujících ve vzniku osobnosti Nejvyššího─důsledkem všech evolucí.
116:4.1 (1271.5) Jednota Nejvyššího Celku závisí na postupném sjednocování konečných částic; aktualizace Nejvyššího je důsledkem a produktem těchto sjednocujících faktorů svrchovanosti─tvořitelů, tvorů, inteligencí a energií vesmírů.
116:4.2 (1272.1) V průběhu těch epoch, ve kterých nadvláda Svrchovanosti prochází vývojem v čase, všemohoucí síla Nejvyššího závisí na božských činnostech Boha Sedmidílného, i když se zdá, že existuje obzvláště úzký vztah mezi Nejvyšší Bytostí a Společným Činitelem a zároveň s jeho primárními osobnostmi, Sedmi Hlavními Duchy. Nekonečný Duch, jako Společný Činitel, působí mnoha způsoby, které nahrazují neúplnost evolučního Božstva a udržuje velmi těsné vztahy s Nejvyšším. Tato blízkost vztahu je sdílena v určité míře všemi Hlavními Duchy, ale především Hlavním Duchem Číslo Sedm, který mluví za Nejvyššího. Tento Hlavní Duch zná─je s ním v osobním kontaktu─Nejvyššího.
116:4.3 (1272.2) Na počátku sestavování plánu vytvoření supervesmírů se Hlavní Duchové spojili s původní Trojicí ve společném stvoření čtyřiceti devíti Duchů Reflexe a Nejvyšší Bytost ze své strany působila jako tvořivý završitel spojených činností Rajské Trojice a tvořivých dětí Rajského Božstva. Objevil se Majeston a od té doby působí jako soustředné ohnisko kosmické přítomnosti Nejvyšší Mysli, zatímco Hlavní Duchové zůstávají zdroji-středy rozsáhlé služby kosmické mysli.
116:4.4 (1272.3) Ale Hlavní Duchové pokračují ve svém dohledu nad Duchy Reflexe. Sedmý Hlavní Duch (dohlížející na celý Orvonton ze středního vesmíru) je v osobním kontaktu ( a má nad nimi hlavní dohled) se sedmi Duchy Reflexe, umístěnými na Uverse. Při vykonávání své kontrolně-administrativní funkce mezi supervesmíry, nebo v rámci jednotlivých supervesmírů, je v reflexivním spojení s Duchy Reflexe svého vlastního typu, kteří se nacházejí v hlavním řídícím centru každého supervesmíru.
116:4.5 (1272.4) Tito Hlavní Duchové nejsou pouze podporovateli a posilovači suverenity Svrchovanosti, ale jsou zpětně ovlivněni tvořivými záměry Nejvyššího. Obvykle kolektivním stvořením Hlavních Duchů jsou polomateriální typy (upravovatelé energie, apod.), zatímco jejich individuální stvoření jsou duchovního typu (supernafimové apod.). Ale když Hlavní Duchové kolektivně vytvořili Sedm Okruhových Duchů v odpověď na vůli a záměr Nejvyšší Bytosti, je nutno poznamenat, že výsledkem tohoto tvořivého aktu bylo duchovní, a ne materiální či polomateriální potomstvo.
116:4.6 (1272.5) A to, co platí o Hlavních Duších supervesmírů, to platí o trojjediných vládcích těchto superstvořeních─Věčně Moudrých. Tato zosobnění spravedlnosti a soudnosti Trojice v čase a prostoru jsou provozními opěrnými body pro mobilizování všemohoucí energie Nejvyššího, sloužící jako sedmidílná středová ohniska pro evoluci trinitární nadvlády ve sférách času a prostoru. Z jejich výhodného postavení mezi Rájem a vyvíjejícími se světy vidí tito vládci, původem z Trojice, obě strany, znají obě strany a koordinují obě strany.
116:4.7 (1272.6) Ale opravdovými laboratořemi, ve kterých se připravují experimenty s myslí, pozorují galaxie, vypracovávají metody pro šíření božskosti a rozvoje osobnosti, jsou lokální vesmíry, které v kosmickém součtu představují skutečný základ, na kterém Nejvyšší uskutečňuje evoluci božskosti ve zkušenosti a prostřednictvím zkušenosti.
116:4.8 (1272.7) V lokálních vesmírech se dokonce i Tvořitelé vyvíjejí: přítomnost Společného Činitele se vyvíjí z ohniska živé energie do statusu božské osobnosti Vesmírného Mateřského Ducha; Syn Tvořitel se vyvíjí z podstaty existenciální Rajské božskosti do empirické podstaty nejvyšší svrchovanosti. Lokální vesmíry jsou výchozími body opravdové evoluce, místy plození skutečně nedokonalých osobností, obdařených svobodnou vůlí volby stát se spolutvůrci sebe samých v podobě, jaké je jim souzena.
116:4.9 (1273.1) Autoritativní Synové ve svých poskytnutích sebe sama na evolučních světech časem získávají podstaty vyjadřující Rajskou božskost v empirickém spojení s nejvyššími duchovnímu hodnotami materiální lidské podstaty. A prostřednictvím těchto a dalších poskytnutích Tvořitelé Michaelové získávají podstaty a kosmické pohledy svých vlastních dětí lokálních vesmírů. Takoví Hlavní Synové Tvořitelé přibližují dokončení subnejvyšší zkušenosti: a když je jejich vláda nad lokálními vesmíry rozšířena tak, aby využívala přidružené Tvořivé Duchy, je možno říci, že se přibližují hranicím svrchovanosti v rámci současných potenciálů evolučního velkého vesmíru.
116:4.10 (1273.2) Když poskytnutí Synové odkrývají člověku nové cesty k nalezení Boha, oni tyto způsoby dosažení božskosti nevytvářejí, ale spíše osvětlují věčné dálnice progresu, které vedou přes přítomnost Nejvyššího k osobě Rajského Otce.
116:4.11 (1273.3) Lokální vesmír je výchozím místem pro ty osobnosti, které jsou nejdále od Boha a které proto mohou projít největším stupněm duchovního vzestupu ve vesmíru, dosáhnout maximální empirické účasti ve spolu-vytváření sebe samých. Tyto stejné lokální vesmíry také poskytují největší možnou hloubku zkušenosti pro sestupné osobnosti, které takto dosáhnou něčeho, co je pro ně stejně významné, jako je zkušenost vzestupu k Ráji pro vyvíjejícího se tvora.
116:4.12 (1273.4) Je zřejmé, že smrtelný člověk je nezbytný pro plnost funkce Boha Sedmidílného v procesu dosažení této skupinové božskosti v uskutečňování Nejvyššího. Existuje mnoho dalších řádů vesmírných osobností, které jsou ve stejné míře nezbytné pro evoluci všemohoucí energie Nejvyššího, ale toto vyobrazení je určeno pro osvětu lidí, a proto je ve značné míře omezeno jen na ty faktory, týkající se evoluce Boha Sedmidílného a které souvisejí se smrtelným člověkem.
116:5.1 (1273.5) Již jste byli informováni o vztahu Boha Sedmidílného k Nejvyšší Bytosti a nyní byste měli poznat, že Sedmidílný obsahuje kontrolory a také tvořitele velkého vesmíru. K těmto sedmidílným kontrolorům velkého vesmíru patří:
116:5.2 (1273.6) 1. Hlavní Fyzičtí Regulátoři.
116:5.3 (1273.7) 2. Nejvyšší Energetická Centra.
116:5.4 (1273.8) 3. Nejvyšší Upravovatelé Energie.
116:5.5 (1273.9) 4. Všemohoucí Nejvyšší.
116:5.6 (1273.10) 5. Bůh Konání─Nekonečný Duch.
116:5.7 (1273.11) 6. Ostrov Ráj.
116:5.8 (1273.12) 7. Zdroj Ráje─Vesmírný Otec.
116:5.9 (1273.13) Těchto sedm skupin je funkčně neoddělitelných od Boha Sedmidílného a tvoří úroveň fyzické kontroly tohoto spojení Božstva.
116:5.10 (1273.14) Rozdvojení energie a ducha (pocházející ze společné přítomnosti Věčného Syna a Ostrova Ráje) bylo vyjádřeno, v supervesmírném smyslu, když Sedm Hlavních Duchů vykonalo společně svůj první čin kolektivního tvoření. Tato episoda byla svědkem objevení se Sedmi Nejvyšších Upravovatelů Energie. Současně s tím se duchovní okruhy Hlavních Duchů kontrastně odlišily od fyzických monitorovacích aktivit upravovatelů energie a bezprostředně nato se objevila kosmická mysl jako nový faktor, koordinující hmotu a duch.
116:5.11 (1274.1) Všemohoucí Nejvyšší se vyvíjí jako hlavní kontrolor fyzické síly ve velkém vesmíru. V současné vesmírné epoše se zdá, že tento potenciál fyzické síly je soustředěn v Sedmi Nejvyšších Upravovatelích Energie, kteří fungují prostřednictvím nehybných energetických center a prostřednictvím mobilní přítomnosti fyzických regulátorů.
116:5.12 (1274.2) Časové vesmíry nejsou dokonalé; to je jejich osud. Snaha po dokonalosti se netýká pouze intelektuálních a duchovních úrovní, ale také fyzické úrovně energie a hmoty. Ustálení sedmi supervesmírů ve světle a životě předpokládá dosažení fyzické stability. A usuzuje se, že konečné dosažení materiální rovnováhy bude znamenat završení evoluce fyzické kontroly Všemohoucího.
116:5.13 (1274.3) V prvopočátku vytváření vesmíru také Rajští Tvořitelé hlavně zajišťovali materiální vyváženost. Tvar lokálního vesmíru není pouze výsledkem aktivit energetických center, ale také kvůli prostorové přítomnosti Tvořivého Ducha. A v průběhu těchto raných epoch vytváření lokálního vesmíru Syn Tvořitel projevuje málo pochopitelnou vlastnost řízení energie a neopustí svoji hlavní planetu dokud není dosažena naprostá rovnováha lokálního vesmíru.
116:5.14 (1274.4) V konečném součtu, všechna energie reaguje na mysl a fyzičtí regulátoři jsou děti Boha mysli, který je aktivátorem Rajského modelu. Inteligence upravovatelů energie je nepřetržitě věnována úkolu dosažení fyzické regulace. Jejich úsilí mít fyzickou nadvládu nad vztahy energie a pohyby hmoty nikdy nepřestane, dokud nedosáhnou konečného vítězství nad energiemi a hmotami, vytvářející věčnou oblast jejich činnosti.
116:5.15 (1274.5) Úsilí ducha v čase a prostoru se týká evoluce duchovní dominance nad hmotou prostřednictvím (osobní) mysli; fyzická (neosobní) evoluce vesmírů se týká dosažení harmonie kosmické energie s vyvážeností koncepcí mysli, podléhající nadvládě ducha. Úplná evoluce celého velkého vesmíru je záležitostí sjednocení mysli osobnosti, ovládající energii, s intelektem, koordinovaného duchem, a odkryje se v plném projevení se všemohoucí energie Nejvyššího.
116:5.16 (1274.6) Potíže dosáhnout stavu dynamické rovnováhy tkví ve faktu rostoucího kosmu. Vytvořené okruhy fyzických tvořeních jsou neustále ohrožovány výskytem nové energie a nové hmoty. Rostoucí vesmír je nevyrovnaný vesmír; proto žádná část kosmického celku nemůže najít opravdovou stabilitu, dokud, v patřičném čase, nebude dosaženo materiálního dokončení sedmi supervesmírů.
116:5.17 (1274.7) V ustálených vesmírech světla a života nedochází k žádným nečekaným fyzickým událostem závažného charakteru. Bylo tady dosaženo relativně úplné kontroly nad materiálním tvořením; nicméně, problémy, týkající se vztahů mezi ustálenými vesmíry a vyvíjejícími se vesmíry, stále vyžadují pozornost Upravovatelů Vesmírné Energie. Ale tyto problémy budou postupně mizet s ubýváním nové tvořivé aktivity, jelikož velký vesmír se bude přibližovat vyvrcholení evolučního projevu.
116:6.1 (1275.1) V evolučních vesmírech dominuje energie-hmota, kromě osobnosti, kde duch prostřednictvím mysli usiluje o nadvládu. Cílem evolučních vesmírů je podrobení energie-hmoty myslí, sladění mysli s duchem a to všechno pomocí tvořivé a sjednocující přítomnosti osobnosti. Tímto způsobem se fyzické systémy ve vztahu k osobnosti stávají podřízenými; mysl je se svými metodami koordinuje; a duch je se svými metodami řídí.
116:6.2 (1275.2) Toto spojení energie a osobnosti působí na úrovních božskosti v Nejvyšším a jako Nejvyšší. Ale skutečná evoluce duchovní nadvlády je růstem, který je založen na činech svobodné vůle Tvořitelů a tvorů velkého vesmíru.
116:6.3 (1275.3) Na absolutních úrovních energie a duch jsou jeden celek. Ale ve chvíli odchýlení se z takových absolutních úrovní se objeví rozdíly a s mírou postupu energie a ducha prostorem směrem od Ráje se propast mezi nimi rozšiřuje do té doby, až se v lokálních vesmírech stanou naprosto odlišnými. Nejsou již déle totožní, ani si nejsou podobní a mysl musí dělat mezi nimi prostředníka.
116:6.4 (1275.4) Ta skutečnost, že energie může být řízena působením regulujících osobností odhaluje schopnost energie reagovat na působení mysli. Ta skutečnost, že masa může být stabilizována prostřednictvím působení těchto stejných ovládajích entit ukazuje na schopnost masy reagovat na přítomnost vyrovnané mysli. A ta skutečnost, že sám duch, působící v osobnosti s vlastní vůlí, může usilovat o nadvládu nad energií-hmotou odhaluje potenciální jednotu všeho konečného tvoření.
116:6.5 (1275.5) Po celém vesmíru vesmírů existuje vzájemná závislost všech sil a osobností. Synové Tvořitelé a Tvořiví Duchové závisí na spolupráci energetických center a fyzických regulátorů v organizaci vesmírů; Nejvyšší Upravovatelé Energie jsou neúplní bez dozoru Hlavních Duchů. Mechanismus fyzického života v lidské bytosti reaguje, částečně, na příkazy (osobité) mysli. A naopak, tato stejná mysl se stane ovládanou účelovými pokyny ducha a výsledkem takového evolučního rozvoje je vytvoření nového dítěte Nejvyššího─nového osobního sjednocení několika druhů kosmické reality.
116:6.6 (1275.6) A tak, jak je tomu s částmi celku, tak je tomu i s celkem; duchovní osoba Nejvyššího potřebuje evoluční energii Všemohoucího, aby docílila plnosti Božstva a dosáhla svého účelu─spojení v Trojici. Osobnosti času a prostoru vynakládají úsilí, ale vyvrcholení a završení tohoto úsilí je aktem Všemohoucího Nejvyššího. A ačkoliv růst celku je, tímto způsobem, shrnutím kolektivního růstu částic, tak z toho vyplývá, že evoluce částic je rozčleněným odrazem účelového růstu celku.
116:6.7 (1275.7) V Ráji monota a duch jsou jedno─rozeznatelní jsou pouze podle jména. V Havoně hmota a duch, přestože jsou rozeznatelně rozdílní, jsou současně vrozeně harmoničtí. Nicméně, v sedmi supervesmírech existuje ohromná odlišnost; existuje tam široká propast mezi kosmickou energií a božským duchem; proto tam existuje větší empirický potenciál pro působení mysli při harmonizování a posléze sjednocování fyzického systému s duchovními cíli. Ve vesmírech prostoru, vyvíjejících se v čase, dochází k většímu zeslabení božskosti, je zde nutno řešit závažnější problémy a je tady větší příležitost získat zkušenosti při jejich řešení. A tato celková situace v supervesmíru dává vzniknout prostornější aréně evoluční existence, ve které možnost kosmické zkušenosti je umožněna stejnou měrou tvorovi a Tvořiteli─včetně Nejvyššího Božstva.
116:6.8 (1276.1) Nadvláda ducha, který je existencionální na absolutních úrovních, se stává evoluční zkušeností na konečných úrovních a v sedmi supervesmírech. A tato zkušenost je sdílena stejnou měrou všemi, od smrtelného člověka po Nejvyšší Bytost. Všichni se snaží, osobně snaží, dosáhnout cíle; všichni se podílejí, osobně podílejí, na osudu.
116:7.1 (1276.2) Velký vesmír není pouhým materiálním tvořením, vyznačující se fyzickou velikostí, duchovní dokonalostí a intelektuální rozsáhlostí. Je to také velkolepý a citlivý živý organismus. V celém mechanismu tohoto obrovského tvoření vibrujícího kosmu pulsuje skutečný život. Fyzická realita vesmírů symbolizuje vnímatelnou realitu Všemohoucího Nejvyššího; a tento materiální a živý organismus je protkán okruhy inteligence, stejně jako je lidské tělo proťato sítí vjemových nervových vláken. Tento fyzický vesmír je prostoupen energetickými trasami, které účinně aktivují materiální tvoření, stejně, jak je lidské tělo vyživováno a posilováno oběhovým rozváděním přizpůsobitelných energetických potravinových výrobků. Obrovský vesmír není bez těch koordinujících center pozoruhodného dohledu, která mohou být přirovnána k citlivému systému chemické regulace lidského organismu. Ale, kdybyste jen věděli něco o charakteru energetických center, my bychom vám mohli analogicky sdělit mnohem více o fyzickém vesmíru.
116:7.2 (1276.3) Jak smrtelníci spoléhají na sluneční energii pro zachování života, tak stejným způsobem velký vesmír závisí na nevyčerpatelných energiích, vyzařujících z dolního Ráje, aby udržovaly kosmické aktivity a kosmické pohyby prostoru.
116:7.3 (1276.4) Mysl byla dána smrtelníkům proto, aby si s její pomocí mohli uvědomit svoji identitu a osobnost; a mysl─dokonce i Nejvyšší Mysl─je poskytnuta celosti konečného a s pomocí dané mysli duch takové vyvíjející se osobnosti kosmu nepřetržitě usiluje o nadvládu nad energií-hmotou.
116:7.4 (1276.5) Smrtelný člověk reaguje na duchovní vedení, stejně jako velký vesmír reaguje na rozsáhlé sevření duchovní gravitace Věčného Syna─univerzální nadmateriální soudržnosti duchovních hodnot všech tvořeních konečného kosmu času a prostoru.
116:7.5 (1276.6) Lidské bytosti jsou schopny vytvořit věčné samoztotožnění s celou a nezničitelnou vesmírnou realitou─splynutím s vnitřním Ladičem Myšlení. Podobným způsobem Nejvyšší navždy závisí na absolutní stabilitě Původního Božstva─Rajské Trojice.
116:7.6 (1276.7) Touha člověka po Rajské dokonalosti, jeho snaha dosáhnout Boha, vytváří opravdové napětí božskosti v živém kosmu, které může být vyřešeno pouze evolucí nesmrtelné duše; a to je přesně to, k čemu dochází ve zkušenosti jednotlivého smrtelného tvora. Ale, když všichni tvorové a všichni Tvořitelé ve velkém vesmíru stejně usilují dosáhnout Boha a božské dokonalosti, vytváří se silné kosmické napětí, které se může vyřešit pouze velkolepou syntézou všemohoucí energie s duchovní osobou vyvíjejícího se Boha všech tvorů─Nejvyšší Bytosti.
116:7.7 (1277.1) [Představeno Mocným Poslem, dočasně pobývajícím na Urantii.]
Kniha Urantia
Kapitola 117
117:0.1 (1278.1) BEZ ohledu na to, v jakém vesmírném postavení se naše existence může nacházet, v té míře, v jaké vykonáváme vůli Boha, jsme schopni uskutečňovat všemohoucí potenciál Nejvyššího. Vůle Boha je smyslem Prvotního Zdroje a Středu, potenciálně vyjádřena ve třech Absolutnech, zosobněna ve Věčném Synu, sjednocena pro vesmírné působení v Nekonečném Duchu a zvěčněna v trvalých modelech Ráje. A Bůh Nejvyšší se stává největším konečným projevem všeobsahující vůle Boha.
117:0.2 (1278.2) Jestli všichni obyvatelé velkého vesmíru někdy podmíněně podřídí plně svůj život vůli Boha, potom se časově-prostorová tvoření ustálí ve světle a životě a Všemohoucí─božský potenciál Svrchovanosti─ se stane faktickou existencí v božské osobnosti Boha Nejvyššího.
117:0.3 (1278.3) Když se vyvíjející se mysl naladí na okruhy kosmické mysli, když se vyvíjející se vesmíry stabilizují podle modelů středního vesmíru, když rozvíjející se duch navazuje spojení se sjednocenou službou Hlavních Duchů, když vzestupující smrtelná osobnost se s konečnou platností sladí s vedením vnitřního Ladiče, potom vzroste reálnost Nejvyššího ve vesmírech o další jeden stupeň; potom se božskost Svrchovanosti přiblíží o další jeden krok ke svému uskutečnění v kosmu.
117:0.4 (1278.4) Evoluce částí a jednotlivců velkého vesmíru je odrazem všeobsahující evoluce Nejvyššího, zatímco naproti tomu Nejvyšší je souhrnem veškeré evoluce celého velkého vesmíru. Z pohledu smrtelníka jsou mezi nimi jak evoluční, tak i empirické vztahy vzájemnosti.
117:1.1 (1278.5) Nejvyšší Bytost je krásou fyzické harmonie, pravdou intelektuálního úmyslu a dobrem duchovní hodnoty. Je lahodou opravdového úspěchu a radostí trvalého dosažení. Je nadduší velkého vesmíru, vědomím konečného kosmu, završením konečné reality a zosobněním zkušenosti Tvořitele a tvora. Throughout all future eternity God the Supreme will voice the reality of volitional experience in the trinity relationships of Deity.
117:1.2 (1278.6) V osobách Nejvyšších Tvořitelů Bohové sestoupili z Ráje do oblastí času a prostoru, aby tam tvořili a vyvíjeli tvory se schopností dosáhnout Ráje a takto vystoupit k Bohu. Toto vesmírné procesí sestupujících Bohů-odhalujících Tvořitelů a vzestupujících tvorů hledajících Boha odhaluje charakter evoluce Nejvyššího jako Božstva, ve kterém jak sestupující, tak i vzestupující docilují vzájemného porozumění, objevují věčné a univerzální bratrství. Takto se Nejvyšší Bytost stává konečným sloučením zkušenosti příčiny—dokonalých Tvořitelů a důsledku—zdokonalujících se tvorů.
117:1.3 (1279.1) Velký vesmír obsahuje možnost neustálého snažení dosáhnout dokonalého sjednocení. A to vychází z faktu, že tato vesmírná existence je důsledkem tvořivých činů a energetických příkazů Rajské Trojice, která je nepodmíněnou jednotou. Právě tato trinitární jednota je vyjádřena v konečném kosmu v Nejvyšším, jehož realita se stává stoupající měrou znatelná, podle toho jak vesmíry dosahují maximální úrovně ztotožnění s Trojicí.
117:1.4 (1279.2) Vůle Boha a vůle tvora jsou kvalitativně rozdílné, ale empiricky jsou příbuzné, protože tvor a Tvořitel mohou spolupracovat v dosažení vesmírné dokonalosti. Člověk může pracovat ve spojení s Bohem a takto spoluvytvářet věčného konečného. Bůh může působit také v podobě člověka při inkarnacích svých Synů, kteří takto získávají nejvyšší zkušenost tvora.
117:1.5 (1279.3) V Nejvyšší Bytosti jsou Tvořitel a tvor spojeni v jedno Božstvo, jehož vůle je vyjádřením jedné božské osobnosti. A tato vůle Nejvyššího je něco víc, než vůle tvora, nebo Tvořitele, podobně jako svrchovaná vůle Syna-Vládce Nebadonu je nyní něco víc, než kombinací božské a lidské vůle. Spojení Rajské dokonalosti a časově-prostorové zkušenosti přináší novou významovou hodnotu na božských úrovních reality.
117:1.6 (1279.4) Vyvíjející se božská podstata Nejvyššího se stává věrným zobrazením nesrovnatelné zkušenosti všech tvorů a všech Tvořitelů ve velkém vesmíru. V Nejvyšším jsou tvořivost a tvorstvo jedno; jsou navždy sjednoceni tou zkušeností, která byla zrozena v proměnách, provázejících řešení mnohočetných problémů, se kterými se setkávají všechna konečná tvoření, jdoucí po věčné cestě hledání dokonalosti a osvobození od okovů neúplnosti.
117:1.7 (1279.5) Pravda, krása a dobro se slaďují ve službě Ducha, velkoleposti Ráje, soucitu Syna a zkušenosti Nejvyššího. Bůh Nejvyšší je pravda, krása a dobro, protože tyto koncepce božskosti představují konečná maxima zkušenosti formování a osvojování idejí. Věčné zdroje těchto trojjediných vlastností božskosti se nacházejí na nadkonečných úrovních, ale tvor je pouze schopen pochopit takové zdroje jako nadpravdu, nadkrásu a naddobro.
117:1.8 (1279.6) Michael─Tvořitel─odhalil božskou lásku Tvořitele-Otce ke svým pozemským dětem. Po objevení a přijmutí této božské oddanosti se lidé mohou snažit odhalovat tuto lásku svým bratrům v těle. Takové cítění tvora je opravdovým odrazem lásky Nejvyššího.
117:1.9 (1279.7) Celistvost Nejvyššího se vyznačuje symetričností. Prvotní Zdroj a Střed je potenciální ve třech velkých Absolutnech, aktuální v Ráji, v Synovi a v Duchu; ale Nejvyšší je jak aktuální, tak i potenciální: bytost s osobní svrchovaností a všemohoucí energií, reagující stejným způsobem na úsilí tvora a záměr Tvořitele; osobně působí na vesmír a osobně reaguje na celistvost celého vesmíru; a je současně nejvyšším tvořitelem a nejvyšším tvorem. Božstvo Svrchovanosti takto vyjadřuje celistvost celé konečnosti.
117:2.1 (1280.1) Nejvyšší je Bohem-v-čase; je v něm skryt růst tvora v čase; on je také vítězstvím nad nedokončenou současností a završením zdokonalující se budoucnosti. A výsledné plody všeho konečného růstu jsou: energie, ovládaná duchem prostřednictvím mysli v důsledku sjednocující a tvořivé přítomnosti osobnosti. Konečným výsledkem celého tohoto růstu je Nejvyšší Bytost.
117:2.2 (1280.2) Pro smrtelného člověka existence se rovná růstu. A to se tak opravdu jeví, dokonce i v širším vesmírném smyslu, protože existence, vedená duchem, má za následek empirický růst─rozšíření statusu. Nicméně, my už dlouho předpokládáme, že současný růst, který charakterizuje existenci tvora v současné vesmírné epoše, je funkcí Nejvyššího. My se rovněž domníváme, že tento druh růstu je vlastní epoše růstu Nejvyššího a že přestane se završením růstu Nejvyššího.
117:2.3 (1280.3) Podívejte se na status synů—trinitarizovaných tvorů: narodí se a žijí v současné vesmírné epoše; mají osobnost a jsou obdařeni myslí a duchem. Mají zkušenost a paměť, ale nerostou tak, jako vzestupné bytosti. My věříme a jsme přesvědčeni, že tito synové—trinitarizovaní tvorové, existující v současné vesmírné epoše, ve skutečnosti náleží příští vesmírné epoše, která bude následovat po završení růstu Nejvyššího. Z toho důvodu nejsou ve struktuře Nejvyššího v jeho současném statusu nedokončenosti a pokračujícího růstu. Proto se nezúčastňují empirického růstu v průběhu nynější vesmírné epochy a jsou v záloze pro příští vesmírnou epochu.
117:2.4 (1280.4) Členové mého vlastního řádu, Mocní Poslové, i když byli přijati Trojicí, se nepodílejí na růstu v současné vesmírné epoše. V určitém smyslu se náš status vztahuje k předcházející vesmírné epoše, jak je tomu fakticky u Stálých Synů Trojice. Jedna věc je jistá: náš status je stanoven přijetím Trojicí, v důsledku čehož zkušenost již nevede k dalšímu růstu.
117:2.5 (1280.5) Toto se nevztahuje na konečné, nebo na žádné jiné evoluční či empirické kategorie, které se podílejí na procesu růstu Nejvyššího. Vy, smrtelníci, žijící nyní na Urantii, mající možnost usilovat o dosažení Ráje a statusu konečných, byste měli vědět, že takový osud je uskutečnitelný pouze proto, že jste v Nejvyšším a jste jeho součástí, tudíž jste účastníky cyklu růstu Nejvyššího.
117:2.6 (1280.6) Někdy nastane konec růstu Nejvyššího; jeho status bude završen (v energeticko-duchovním smyslu). Toto dokončení evoluce Nejvyššího bude také svědkem ukončení evoluce tvora jako části Svrchovanosti. Jaký druh růstu může být charakteristický pro vesmíry vnějšího prostoru my nevíme. Ale jsme si zcela jisti, že to bude něco naprosto odlišného od všeho, co se odehrálo v současné epoše evoluce sedmi supervesmírů. Bude to nepochybně úkol evolučních občanů velkého vesmíru nahradit vnějším prostorům jejich nedostatek růstu Svrchovanosti.
117:2.7 (1280.7) Při završení současné vesmírné epochy bude Nejvyšší Bytost působit jako empirický vládce velkého vesmíru. Obyvatelé vnějšího prostoru─bytosti následující vesmírné epochy─budou mít postvesmírný potenciál růstu, schopnost pro evoluční dosažení předpokládané svrchovanosti Všemohoucího Nejvyššího. To znamená, že takoví tvorové jsou zbaveni možnosti účastnit se slučování energie a osobnosti v současné vesmírné epoše.
117:2.8 (1281.1) Proto neúplnost Nejvyššího může být považována za přednost, protože umožňuje evoluční růst stvořených tvorů současných vesmírů. Prázdnota má svoje přednosti, protože může být empiricky naplněna.
117:2.9 (1281.2) Jedna z nejzajímavějších otázek konečné filozofie je: probíhá realizace Nejvyšší Bytosti jako odpověď na evoluci velkého vesmíru, anebo se tento konečný kosmos postupně vyvíjí jako odpověď na postupnou realizaci Nejvyššího? Anebo je možné, že vzájemně závisí na vývoji každého z nich, anebo jsou evolučními protějšky, iniciující růst jeden druhého? Jsme si jisti v tomto: tvorové a vesmíry, vysocí a nízcí, se vyvíjejí v Nejvyšším a s mírou jejich rozvoje se objevuje sjednocený souhrn celé konečné aktivity v této vesmírné epoše. A to je vznik Nejvyšší Bytosti, což pro všechny osobnosti je evolucí všemohoucí energie Boha Nejvyššího.
117:3.1 (1281.3) Kosmická realita, různě nazývána jako Nejvyšší Bytost, Bůh Nejvyšší a Všemohoucí Nejvyšší, je komplexní a vesmírnou syntézou vznikajících fází všech konečných realit. Rozsáhlá různorodost věčné energie, božského ducha a univerzální mysli dosahuje konečného vyvrcholení v evoluci Nejvyššího, který je souhrnem všeho konečného růstu, samo-realizovaného na božských úrovních maximálního konečného završení.
117:3.2 (1281.4) Nejvyšší je boží průplav, kterým protéká tvořivá nekonečnost trojitých spojenectvích, krystalizujících do galaktické panoramy prostoru, před kterou se odehrává velkolepé osobní drama času: pokoření energie-hmoty duchem prostřednictvím mysli.
117:3.3 (1281.5) Ježíš řekl: „Jsem živá cesta“, a on je živou cestou od materiální úrovně vědomí vlastního já k duchovní úrovni vědomí Boha. A tak, jak je živou cestou vzestupu od „já“ k Bohu, tak je i Nejvyšším─tou živou cestou od konečného vědomí k nadsmyslovému vědomí, dokonce až k pochopení absonitní reality.
117:3.4 (1281.6) Váš Syn Tvořitel může být vlastně takovým živým průplavem, vedoucím od lidskosti k božskosti, protože on osobně prožil a prošel celou tuto vesmírnou cestu rozvoje─od opravdového člověka, Jóšui, syna Josefa, Syna Člověka, k Rajské božskosti Michaela Nebadonského, Syna nekonečného Boha. Podobně může i Nejvyšší Bytost působit jako vesmírná cesta pro překonání omezeních konečného statusu, protože je skutečným sjednocením a osobním ztělesněním evoluce, progresu a oduševněním všech tvorů. Také zkušenosti sestupujících osobností z Ráje velkým vesmírem jsou součástí její zkušenosti, které doplňují její souhrn vzestupných zkušeností poutníků času.
117:3.5 (1281.7) Smrtelný člověk je víc, než pouze stvořený k Božímu obrazu. Z fyzického pohledu je toto tvrzení sotva pravdou, ale ve vztahu k některým vesmírných potenciálnostem je to naprostá pravda. V lidské rase se odvíjí něco podobného tomuto dramatu evolučního dosažení, které, v nesmírně větším měřítku, se odehrává ve vesmíru vesmírů. V přítomnosti konečných potenciálností Nejvyššího se člověk─osobnost s vlastní vůlí─stává tvořivým ve spojení s Ladičem─neosobní entitou─a výsledkem je kvetoucí nesmrtelná duše. Ve vesmírech časově-prostorové osobnosti Tvořitelů působí ve spojení s neosobním duchem Rajské Trojice, díky čemuž se stávají tvořiteli nového energetického potenciálu reality Božstva.
117:3.6 (1282.1) Smrtelný člověk, tím, že je tvor, není přesně to, co je Nejvyšší Bytost, která je božstvem, ale evoluce člověka se v některých aspektech podobá růstu Nejvyššího. Člověk vědomě roste z materiálního k duchovnímu silou, energií a vytrvalostí svých vlastních rozhodnutích; člověk také roste podle toho, jak jeho Ladič Myšlení vytváří nové metody, umožňující mu sestoupit z duchovní úrovně na úroveň morontiální duše a jakmile se duše objeví, začíná růst samostatně.
117:3.7 (1282.2) Toto se do jisté míry podobá způsobu, jakým se rozšiřuje Nejvyšší Bytost. Její svrchovanost narůstá prostřednictvím činů a dosaženích Nejvyšších Tvořivých Osobností. Taková je evoluce velkoleposti její mocnosti jako vládce velkého vesmíru. Její božská podstata také závisí na před-existující jednotě Rajské Trojice. Ale existuje ještě další aspekt, týkající se evoluce Boha Nejvyššího: on se nevyvíjí jenom z činností Tvořitelů a původu z Trojice; on se také vyvíjí sám od sebe a pochází ze sebe samého. Bůh Nejvyšší má svoji vlastní vůli, je tvořivým účastníkem svého vlastního uskutečňování božskosti. Také lidská morontiální duše má vlastní vůli, je spolutvůrčím partnerem své vlastní nesmrtelnosti.
117:3.8 (1282.3) Ve spolupráci se Společným Činitelem Otec ovládá energie Ráje a poskytuje je Nejvyššímu. Otec spolupracuje s Věčným Synem při tvoření osobností Tvořitelů, jejichž činy někdy vyvrcholí do nadvlády Nejvyššího. Otec spolupracuje jak se Synem, tak i s Duchem, při vytváření osobností Trojice, aby působily jako vládci ve velkém vesmíru do té doby, až završená evoluce Nejvyššího mu dá právo převzít takovou nadvládu. Otec spolupracuje se svým Božstvem a ne-Božstvem při koordinování těchto a mnoha dalších metod, potřebných pro podporu evoluce Svrchovanosti, ale také v těchto záležitostech působí sám. A jeho samostatná funkce je pravděpodobně nejlépe odkryta ve službě Ladičů Myšlení a k nim přidružených entit.
117:3.9 (1282.4) Božstvo je jednota—existenciální v Trojici, empirická v Nejvyšším a realizovaná na úrovni smrtelných tvorů ve splynutí s Ladiči. Přítomnost Ladiče Myšlení ve smrtelném člověku odhaluje bytostnou jednotu vesmíru, protože člověk, nejnižší možný typ vesmírné osobnosti, obsahuje v sobě skutečný fragment nejvyšší a věčné reality, část původního Otce všech osobností.
117:3.10 (1282.5) Nejvyšší Bytost se vyvíjí pomocí spojení s Rajskou Trojicí a v důsledku úspěchů božských tvořivých a řídících dětí této Trojice. Nesmrtelná duše člověka vyvíjí svůj vlastní věčný osud ve spojení s božskou přítomností Rajského Otce a v souladu s osobitými rozhodnutími lidské mysli. Trojice je pro Boha Nejvyššího tím, co je Ladič pro vyvíjejícího se člověka.
117:3.11 (1282.6) V průběhu současné vesmírné epochy není Nejvyšší Bytost zřejmě schopna působit přímo jako tvořitel, kromě těch případů, kdy konečné možnosti konání byly vyčerpány tvořivými činiteli času a prostoru. To se dosud v historii vesmíru přihodilo jenom jednou; když možnosti konečného konání v záležitosti vesmírné reflexe byly vyčerpány, potom Nejvyšší působil jako tvořivý završitel všech předchozích tvořivých činností. A my věříme, že bude opět působit jako tvořivý završitel v budoucích epochách, kdykoliv předchozí tvořivost zakončí příslušný cyklus tvořivé aktivity.
117:3.12 (1283.1) Nejvyšší Bytost nestvořila člověka, ale člověk byl doslovně vytvořen z potenciálnosti Nejvyššího. Ona ani člověka nevyvinula, ale přesto sám Nejvyšší je samotnou podstatou evoluce. Z konečného pohledu my opravdu žijeme, pohybujeme se a prožíváme naše bytí uvnitř Nejvyššího.
117:3.13 (1283.2) Nejvyšší očividně nemůže iniciovat prvotní příčinu, ale jeví se jako katalyzátor všeho vesmírného růstu a je mu pravděpodobně souzeno zabezpečit úplné vyvrcholení osudu všech empiricky-evolučních bytostí. Otec vytvořil koncepci konečného kosmu; Synové Tvořitelé uskutečňují tuto ideu v čase a prostoru se souhlasem a podporou Tvořivých Duchů; Nejvyšší zajišťuje vyvrcholení všeho konečného a vytváří své vztahy s osudem absonity.
117:4.1 (1283.3) Když se díváme na nepřetržité úsilí stvořených tvorů dosáhnout statusu dokonalosti a božskosti bytí, nezbývá nám nic jiného než věřit, že tyto nekončící snahy svědčí o neutuchajícím úsilí Nejvyššího o seberealizaci božskosti. Bůh Nejvyšší je konečným Božstvem a musí se umět vypořádat s problémy konečnosti v úplném smyslu tohoto slova. Naše boje s proměnlivostmi času v evolučních procesech prostoru jsou odrazy jeho úsilí dosáhnout reálnosti „já“ a završit nadvládu v rámci sféry působení, kterou jeho vyvíjející se podstata rozšiřuje do krajních možných mezí.
117:4.2 (1283.4) Po celém velkém vesmíru usiluje Nejvyšší o sebevyjádření. Jeho božská evoluce je do značné míry založena na moudrosti činů každé existující osobnosti. Když si lidská bytost zvolí věčný život, tak spoluvytváří osud; a v životě tohoto vzestupující smrtelníka konečný Bůh nalézá zvýšenou míru seberealizování osobnosti a rozšíření své empirické nadvlády. Ale jestliže tvor odmítá věčný život, ta část Nejvyššího, která byla závislá na volbě tohoto tvora, pociťuje nevyhnutelné zpoždění─nedostatek, který musí být vyrovnán náhradní, nebo vedlejší zkušeností; co se týče osobnosti nepřeživší bytosti, tak je rozpuštěna do vznikající nadduše a stává se částí Božstva Nejvyššího.
117:4.3 (1283.5) Bůh tak věří, tak miluje, že dává lidským bytostem část své božské podstaty do ochrany a pro seberealizaci. Podstata Otce─přítomnost Ladiče─je nezničitelná bez ohledu na volbu smrtelné bytosti. Dítě Nejvyššího─vyvíjející se „já“─může zaniknout nehledě na to, že potenciálně sjednocující se osobnost takového chybujícího „já“ přetrvá jako faktor Božstva Svrchovanosti.
117:4.4 (1283.6) Lidská osobnost může opravdu zničit individuálnost tvoření a přestože všechno hodnotné v životě takového kosmického sebevraha přetrvá, tyto vlastnosti nepřetrvají jako individuální tvor. Nejvyšší se znovu projeví ve tvorech vesmírů, ale již nikdy jako ta konkrétní osoba; unikátní osobnost nevzestupného tvora se vrací do Nejvyššího jako kapka vody se vrací do moře.
117:4.5 (1284.1) Jakýkoliv izolovaný čin osobitých částic konečného je poměrně nepodstatný pro výsledné objevení se Nejvyššího Celého, ale celek je nicméně závislý na souhrnných činech mnohočetných částic. Osobnost individuálního smrtelníka je naprosto nedůležitá vzhledem k celku Svrchovanosti, ale osobnost každého člověka představuje nenahraditelný význam-hodnotu v konečném; jakmile se osobnost jednou projeví, nikdy již nenajde identický projev, kromě v trvalé existenci této živé osobnosti.
117:4.6 (1284.2) A tak, současně s naším snažením projevit sebe sama, Nejvyšší se snaží v nás a s námi projevit svoji božskost. Když nalezneme Otce, tak Nejvyšší znovu nalezne Rajského Tvořitele všech věcí. Jak zvládneme problémy seberealizace, tak Bůh zkušenosti dosáhne všemohoucí svrchovanosti ve vesmírech času a prostoru.
117:4.7 (1284.3) Vzestup lidstva vesmírem není bez námahy, ani evoluce Nejvyššího není možná bez smysluplných a uvážených činů. Tvorové nedosáhnou dokonalosti pouhou pasivitou a ani duch Svrchovanosti nemůže nabýt schopnost Všemohoucího bez neutuchající služby konečnému tvoření.
117:4.8 (1284.4) Světský vztah člověka s Nejvyšším je základem pro kosmickou morálnost─univerzální vnímavost a přijímání odpovědnosti. Tato morálnost přesahuje světský smysl pro relativní dobro a zlo; je to morálnost založená přímo na tvorově vědomém uznání empirických povinností k empirickému Božstvu. Smrtelný člověk a všichni ostatní koneční tvorové jsou vytvořeni z živého potenciálu energie, mysli a ducha, existujících v Nejvyšším. Právě o Nejvyššího se opírá vztah Ladiče a vzestupné smrtelné bytosti při vytváření nesmrtelného a božského charakteru konečného. Je to samotná realita Nejvyššího, ze které Ladič, se souhlasem lidské vůle, tká vzory věčné podstaty vzestupujícího Božího syna.
117:4.9 (1284.5) Postup evoluce Ladiče v oduševňování a zvěčňování lidské osobnosti přímo ovlivňuje rozšiřování nadvlády Nejvyššího. Taková dosažení v lidské evoluci jsou současně dosaženími v evolučním uskutečňování Nejvyššího. Když platí, že tvorové by se nemohli vyvíjet bez Nejvyššího, tak pravděpodobně také platí, že evoluce Nejvyššího nemůže být nikdy dosažena nezávisle na dokončené evoluci všech tvorů. A v tomto spočívá velká kosmická odpovědnost uvědomělých osobností: Nejvyšší Božstvo je v určitém smyslu závislé na volbě smrtelníků, mající vlastní vůli. A vzájemný rozvoj evoluce tvora a evoluce Nejvyššího je přesně a plně ukázována Věčně Moudrým prostřednictvím tajemných mechanismů vesmírné reflexe.
117:4.10 (1284.6) Velká výzva, která byla dána smrtelnému člověku, je taková: rozhodnete se zosobnit zkušenostmi poznané hodnoty významů kosmu ve své vlastní vyvíjející se individuálnosti, anebo odmítnutím věčného života umožníte těmto záhadám Svrchovanosti zůstat v nečinnosti, čekající na čin jiného tvora v jiné době, který se svým způsobem pokusí přispět k evoluci konečného Boha? Ale to bude jeho vklad v Nejvyššího, ne váš.
117:4.11 (1284.7) Velký boj této vesmírné epochy je mezi potenciálním a současným─snažením uskutečnit všechno to, co se ještě neprojevilo. Jestli smrtelný člověk postupuje na své epochální vzestupné cestě k Ráji, tak následuje pohyby času, které plynou jako proudy v toku věčnosti; jestliže smrtelný člověk odmítá věčný život, pohybuje se proti toku událostí v konečných vesmírech. Mechanické tvoření pokračuje neúprosně v souladu s odkrývajícím se záměrem Rajského Otce, ale tvor s vlastní vůlí se může rozhodnout přijmout, nebo odmítnout roli osobnosti, zúčastňující se výpravy do věčnosti. Smrtelný člověk nemůže zničit nejvyšší hodnoty lidské existence, ale zcela určitě může zabránit evoluci těchto hodnot ve své vlastní osobní zkušenosti. Do té míry, do jaké lidské „já“ takto odmítá účast ve vzestupu k Ráji, tak přesně v takové míře je Nejvyšší zpožděn v dosažení projevu božskosti ve velkém vesmíru.
117:4.12 (1285.1) Smrtelnému člověku byla svěřena nejenom duchovní přítomnost Rajského Otce v podobě Ladiče, ale také kontrola nad osudem nekonečně malé částice budoucího Nejvyššího. Protože, jak člověk dosahuje lidského osudu, tak Nejvyšší dosahuje osudu na úrovních božstva.
117:4.13 (1285.2) A proto každého z vás čeká rozhodnutí, které kdysi čekalo každého z nás: zklamete Boha času, který je tak závislý na rozhodnutích konečné mysli? zklamete Nejvyšší osobnost vesmírů kvůli lenosti─příznaku živočišné regrese? zklamete velkého bratra všech tvorů, který je tak závislý na každém tvorovi? připustíte, abyste přešli do oblasti nerealizovatelného, když před vámi leží okouzlující výhled vesmírné cesty─božské objevení Rajského Otce a božská účast v hledání a evoluci Boha Svrchovanosti?
117:4.14 (1285.3) Dary Boha─jeho poskytnutí reality─neznamenají jeho odloučení; on od sebe tvoření neodděluje, ale vytvořil napětí ve tvořeních, kroužících kolem Ráje. Bůh nejdříve člověka miluje a darujeme mu potenciál nesmrtelnosti─věčnou realitu. Když člověk miluje Boha, tak se stává věčným ve skutečnosti. A tady je záhada: čím více se člověk přibližuje Bohu skrze lásku, tím větší je realita─skutečnost─takového člověka. Čím více se člověk od Boha vzdaluje, tím více se přibližuje k nerealitě─zániku existence. Když člověk zasvětí svoji vůli naplňování vůli Boha, když člověk dává Bohu všechno, co má, potom Bůh dělá takového člověka větším, než je on.
117:5.1 (1285.4) Velký Nejvyšší je kosmickou nadduší velkého vesmíru. V něm kvality a kvantity kosmu nacházejí svůj božský odraz; jeho božská podstata je složenou mozaikou rozsáhlosti celé podstaty tvorů a Tvořitelů ve všech vyvíjejících se vesmírech. A Nejvyšší je také uskutečňovaným Božstvem, ztělesňujícím tvořivou vůli, která zahrnuje vyvíjející se vesmírný záměr.
117:5.2 (1285.5) Intelektuální, potenciálně osobitá „já“ konečné úrovně vznikají z Třetího Zdroje a Středu a dosahují konečného časově-prostorového spojení s Božstvem v Nejvyšším. Když se tvor podřídí vůli Tvořitele, tak se nevzdá nebo nezřekne své osobnosti; takovým postojem individuální osobití účastníci uskutečňování konečného Boha nepřijdou o individuálnost svojí vůle. Naopak, takové osobnosti postupně rostou díky své účasti v tomto velkém dobrodružství Božstva; takovým spojením s božskostí se člověk povznáší, obohacuje, oduševňuje, sjednocuje své vyvíjející se „já“ a dotýká se prahu svrchovanosti.
117:5.3 (1286.1) Vyvíjející se nesmrtelná duše člověka—společné tvoření materiální mysli a Ladiče—jako takové stoupá k Ráji a poté, když je přijato do Sboru Konečnosti, vytvoří nové spojení s okruhem duchovní gravitace Věčného Syna pomocí empirické metody, známé jako transcendence konečného. Takoví koneční se takto stanou vhodnými kandidáty pro empirické uznání jako osobnosti Boha Nejvyššího. A když tyto smrtelné intelekty dosáhnou v neodhalených budoucích posláních Sboru Konečnosti sedmého stadia duchovní existence, takové dvojné mysli se stanou trojnými. Tyto dvě sladěné mysli, lidská a božská, budou vylepšeny spojením s empirickou myslí již uskutečněné Nejvyšší Bytosti.
117:5.4 (1286.2) Ve věčné budoucnosti bude Bůh Nejvyšší uskutečněn─tvořivě vyjádřen a duchovně zobrazen─v oduševnělé mysli, nesmrtelné duši vzestupného člověka, tak jak Vesmírný Otec byl odhalen v pozemském životě Ježíše.
117:5.5 (1286.3) Člověk se nespojí s Nejvyšším a nerozpustí v něm svoji osobní identitu, ale vesmírný odraz zkušenosti všech lidí formuje část božské zkušenosti Nejvyššího. „Jednání je naše, důsledky Boha“.
117:5.6 (1286.4) Při procházení vzestupných úrovní vesmíru postupující osobnost zanechává za sebou stopu uskutečněné reality. Rostoucí tvoření času a prostoru, ať mysl, duch, nebo energie, jsou pozměňovány postupem osobnosti přes jejich sféry. Když člověk jedná, Nejvyšší reaguje a tento proces vytváří fakt progrese.
117:5.7 (1286.5) Velké okruhy energie, mysli a ducha nejsou nikdy trvalým vlastnictvím vzestupující osobnosti; tyto funkce zůstávají navždy částí Svrchovanosti. Ve smrtelné zkušenosti lidský intelekt spočívá v rytmických pulsacích pomocných duchů mysli a vykonává svá rozhodnutí v oblasti, která je vytvořena okolnostmi, vycházející z této služby. Po tělesné smrti lidské „já“ je natrvalo odděleno od okruhu pomocných duchů. Přestože tito duchové patrně nikdy nepřenášejí zkušenost jedné osobnosti na druhou, mohou předávat a přenášejí neosobní důsledky rozhodnutí a jednání přes Boha Sedmidílného Bohu Nejvyššímu. ( Přinejmenším to platí o pomocných duších úcty a moudrosti.)
117:5.8 (1286.6) Takže duchovní okruhy fungují takto: člověk je využívá během svého vzestupu přes vesmíry, ale nikdy se nestanou součástí jeho věčné osobnosti. Ale tyto duchovní okruhy duchovní péče, ať Ducha Pravdy, Svatého Ducha, nebo supervesmírných duchovních přítomností, vnímají a reagují na vyvíjející se hodnoty vzestupující osobnosti a tyto hodnoty jsou svědomitě poslány přes Sedmidílného Nejvyššímu.
117:5.9 (1286.7) Ačkoliv takové duchovní vlivy, jako Svatý Duch a Duch Pravdy, pomáhají v rámci lokálního vesmíru, jejich dohled není výhradně omezen na geografické hranice daného lokálního tvoření. Když vzestupující smrtelník přejde za hranice lokálního vesmíru svého původu, není úplně připraven o péči Ducha Pravdy, který ho tak věrně učil a vedl přes filozofická bludiště materiálních a morontiálních světů, při každé krizi během vzestupu spolehlivě naváděl Rajského poutníka, říkajíc mu neustále: „Toto je ta cesta.“ Když za pomoci ducha vyvíjející se Nejvyšší Bytosti a za přispění supervesmírné reflexe opustíte oblasti lokálního vesmíru, budete i nadále vedeni ve vašem vzestupu k Ráji posilujícím řídícím duchem poskytnutým Rajskými Božími Syny.
117:5.10 (1287.1) Jakým způsobem tyto početné okruhy kosmické péče registrují významy, hodnoty a fakta evoluční zkušenosti v Nejvyšším? To my přesně nevíme, ale věříme, že tento záznam se uskutečňuje prostřednictvím osob Nejvyšších Tvořitelů Rajského původu, kteří jsou bezprostředními poskytovateli těchto okruhů času a prostoru. Intelektuálně-empirická akumulace sedmi pomocných duchů mysli v jejich péči o fyzickou úroveň intelektu je částí zkušenosti Božího Pečovatele lokálního vesmíru a prostřednictvím tohoto Tvořivého Ducha oni pravděpodobně vytvářejí záznam v mysli Svrchovanosti. Podobným způsobem jsou zkušenosti smrtelníků s Duchem Pravdy a Svatým Duchem zaregistrovány obdobnou metodou v osobě Svrchovanosti.
117:5.11 (1287.2) Také zkušenost člověka a Ladiče musí najít odezvu v božskosti Boha Nejvyššího, protože pokud se jedná o zkušenosti Ladičů, podobají se Nejvyššímu a vyvíjející se duše smrtelného člověka je vytvořena z před-existenční možnosti pro takovou zkušenost v rámci Nejvyššího.
117:5.12 (1287.3) Tímto způsobem se rozmanité zkušenosti všeho tvoření stávají částí evoluce Svrchovanosti.Tvorové pouze využívají kvality a kvantity konečného na svém vzestupu k Otci; neosobní důsledky takového využívání zůstávají navždy částí živého kosmu─Nejvyšší Osoby.
117:5.13 (1287.4) To, co si sám člověk bere sebou jako osobní vlastnictví, jsou charakterové důsledky ze zkušenosti používání okruhů mysli a ducha velkého vesmíru v jeho vzestupu k Ráji. Když člověk přijímá rozhodnutí a když toto rozhodnutí vykonává, získává zkušenost a významy a hodnoty této zkušenosti jsou navždy součástí jeho věčného charakteru na všech úrovních, od konečné po trvalou. Kosmicky morální a božsky duchovní charakter představuje tvorovu akumulaci jmění osobních rozhodnutích, které byly osvíceny upřímnou úctou, zdokonaleny uváženou láskou a přetvořeny v bratrské službě.
117:5.14 (1287.5) Časem vyvíjející se Nejvyšší vynahradí konečným tvorů jejich neschopnost někdy dosáhnout více, než pouze limitovanou zkušenost ve spojení s vesmírem vesmírů. Tvorové mohou dosáhnout Rajského Otce, ale jejich evoluční mysli, protože jsou konečné, nejsou schopny skutečného porozumění nekonečného a absolutního Otce. Ale jelikož všechna zkušenost tvorů se zaznamenává v Nejvyšším a je jeho součástí, když všichni tvorové dosáhnou závěrečné úrovně konečné existence a poté, jak souhrnný rozvoj vesmíru umožní jejich dosažení Boha Nejvyššího jako aktuální přítomnosti božskosti, potom─silou samotného faktu tohoto spojení─se ustanoví spojení se souhrnnou zkušeností. Ohraničenost času obsahuje v sobě semínka věčnosti; a my se učíme, že po završení evoluce, až bude vyčerpána kapacita pro kosmický růst, souhrnné konečné zahájí absonitní fáze věčné cesty hledání jak Otce, tak i Konečného.
117:6.1 (1287.6) My hledáme Nejvyššího ve vesmírech, ale nemůžeme ho nalézt. „On je uvnitř a vně všech věcí a bytostí, pohybujících se a nepohybujících se. Ač je daleko, přesto je blízko, nerozpoznatelný ve své tajemnosti.“ Všemohoucí Nejvyšší je „forma ještě nezformovaná, je to model ještě nevytvořený.“ Nejvyšší je váš vesmírný domov a když ho naleznete, bude to jako návrat domů. On je váš empirický rodič a jak vyrostl ze zkušenosti lidských bytostí, tak stejným způsobem vyrostl ze zkušenosti božských rodičů. On vás zná, protože se podobá tvoru i tvořiteli.
117:6.2 (1288.1) Jestliže upřímně toužíte nalézt Boha, nemůže se ve vašich myslích nezrodit vědomí Nejvyššího.Tak, jak Bůh je váš božský Otec, tak Nejvyšší je vaše božská Matka, kterou jste vychováváni v průběhu celého vašeho života ve vesmíru. „Jak všeobsahující je Nejvyšší─je všude! Na jeho přítomnosti závisí život všech nekonečných podstat tvoření a žádná není odmítnuta.“
117:6.3 (1288.2) To, čím je Michael pro Nebadon, tím je Nejvyšší pro konečný kosmos; jeho Božstvo je velkou cestou, po které láska Otce protéká ven ke všemu tvoření a je velkou cestou, po které jdou koneční tvorové ke středu při hledání Otce, který je láska. Také Ladiči Myšlení jsou s ním spojeni; ve své původní podstatě a božskosti jsou jako Otec, ale jak získávají zkušenost s událostmi času ve vesmírech prostoru, začínají se podobat Nejvyššímu.
117:6.4 (1288.3) Akt rozhodnutí tvora vykonávat vůli Tvořitele je kosmickou hodnotou a má vesmírný význam, na který bezprostředně reagují některé neodhalené, ale všudypřítomné koordinační síly─ pravděpodobně projev stále se rozšiřujícího působení Nejvyšší Bytosti.
117:6.5 (1288.4) Morontiální duše vyvíjejícího se smrtelníka je opravdu synem působení Ladiče Vesmírného Otce a dítětem kosmického zpětného působení Nejvyšší Bytosti─Univerzální Matky. Mateřský vliv převládá v lidské osobnosti po celou dobu růstu duše během dětství v lokálním vesmíru. Vliv rodičů-Božstva se více vyrovná po splynutí s Ladičem a během pobytu v supervesmíru, ale když tvorové času začnou procházet středním vesmírem věčnosti, podstata Otce se začíná stále více projevovat a dosáhne svého vrcholu konečného projevu poté, kdy tvor pozná Vesmírného Otce a je přijat do Sboru Konečnosti.
117:6.6 (1288.5) Ve zkušenosti a skrze zkušenost dosažení konečného jsou empirické mateřské vlastnosti vzestupujícího „já“ nesmírně ovlivněny kontaktem a spojením s duchovní přítomností Věčného Syna a přítomností mysli Nekonečného Ducha. Potom, v oblastech činnosti konečného ve velkém vesmíru se objevuje nové probuzení latentního mateřského potenciálu Nejvyššího─nová realizace empirických významů a nového slučování empirických hodnot celé vzestupné cesty. Ukazuje se, že tato realizace „já“ bude pokračovat ve vesmírném životě konečných šestého stadia do té doby, kdy mateřský odkaz Nejvyššího docílí konečné sjednocení s odkazem Otce, spočívajícím v Ladiči. Toto úchvatné období činnosti velkého vesmíru představuje pokračování zralé etapy života vzestupujícího a zdokonaleného smrtelníka.
117:6.7 (1288.6) Pravděpodobně po završení šestého stadia existence a při vstupu do sedmého a závěrečného stadia duchovního statusu budou následovat progresivní epochy obohacující zkušenosti, zrající moudrosti a uskutečnění božskosti. Pro podstatu konečného se tato zkušenost pravděpodobně bude rovnat úspěšně završenému boji mysli o duchovní seberealizaci, završení souladu vzestupné podstaty člověka s božskou podstatou Ladiče v mezích ohraničených možností. Takové nádherné vesmírné „já“ se takto stává věčným konečným synem Rajského Otce, jakož i vesmírným dítětem Nejvyšší Matky─vesmírným „já“, způsobilým zastupovat jak Otce, tak i Matku vesmírů a osobností ve všech činnostech nebo jednáních, vztahujících se ke konečnému řízení stvořených, vytvářejících se, nebo vyvíjejících se věcí a bytostí.
117:6.8 (1289.1) Všichni lidé s vyvíjející se duší jsou doslovně evolučními syny Boha Otce a Boha Matky─Nejvyšší Bytosti. Ale dokud nenastane doba, kdy si smrtelný člověk uvědomí toto božské dědictví ve své duši, tak musí být jistota takového příbuzenství s Božstvem založena na víře. Zkušenost lidského života je kosmická kukla, ve které vesmírné dary Nejvyšší Bytosti a vesmírná přítomnost Vesmírného Otce (nikdo z nich není osobnost) vyvíjejí morontiální duši času a lidsko-božský charakter konečného pro vesmírný osud a věčnou službu.
117:6.9 (1289.2) Lidé příliš často zapomínají na to, že Bůh je největší zkušeností v lidské existenci. Ostatní zkušenosti jsou omezeny svojí podstatou a obsahem, ale zkušenost Boha nemá hranic, kromě těch, které jsou vytvořeny omezenými schopnostmi vnímání tvora a taková zkušenost sama o sobě tyto schopnosti rozšiřuje. Když lidé hledají Boha, hledají všechno. Když naleznou Boha, naleznou všechno. Hledání Boha je bezmezným poskytováním lásky, doprovázené úžasnými objevy nové, ještě větší lásky, čekající na svá poskytnutí.
117:6.10 (1289.3) Veškerá opravdová láska je od Boha a člověk přijímá božskou lásku ve stejné míře v jaké ji sám poskytuje svým druhům. Láska je dynamická. Není ji možno ukořistit; je živá, svobodná, rozechvívající a vždy dojímající. Člověk nemůže nikdy vzít lásku Otce a uvěznit ji ve svém srdci. Láska Otce se může stát opravdovou pro smrtelného člověka pouze tak, že prochází přes jeho osobnost a on pak poskytuje tuto lásku svým druhům. Velký okruh lásky vychází z Otce přes jeho syny k bratrům a tím k Nejvyššímu. Láska Otce se objevuje ve smrtelné osobnosti pomocí služby vnitřního Ladiče. Takový, Boha znalý syn, odhaluje tuto lásku svým vesmírným bratrům a tento bratrský cit je podstatou lásky Nejvyššího.
117:6.11 (1289.4) Cesta k Nejvyššímu vede pouze přes zkušenost a v současných epochách tvoření existují jenom tři způsoby, z jejichž pomocí tvor může dosáhnout Svrchovanosti:
117:6.12 (1289.5) 1. Obyvatelé Ráje sestupují z věčného Ostrova přes Havonu, kde získají schopnost vnímat Svrchovanost prostřednictvím pozorování rozdílů mezi realitou Ráje a Havony a pomocí zkoumání různorodých činností Nejvyšších Tvořivých Osobností, od Hlavních Duchů po Syny Tvořitele.
117:6.13 (1289.6) 2. Vzestupní tvorové času a prostoru z evolučních vesmírů Nejvyšších Tvořitelů se přiblíží blízko k Nejvyššímu při přecházení Havonou jako úvod k širšímu pochopení jednoty Rajské Trojice.
117:6.14 (1289.7) 3. Rodilí Havoňané pochopí Nejvyššího prostřednictvím spojení se sestupujícími poutníky z Ráje a vzestupujícími poutníky ze sedmi supervesmírů. Rodilí Havoňané jsou svojí podstatou schopni zásadně harmonizovat rozdílné pohledy obyvatel věčného Ostrova a obyvatel evolučních vesmírů.
117:6.15 (1290.1) Pro evoluční tvory existuje sedm velkých cest přiblížení se k Vesmírnému Otci a každý z těchto vzestupů k Ráji prochází přes božskost jednoho ze Sedmi Hlavních Duchů; a každá taková cesta je možná díky rozšířenému vnímání zkušenosti, vyplývající ze služby tvora v tom supervesmíru, který odráží podstatu daného Hlavního Ducha. Souhrn těchto sedmi zkušeností vytváří současné poznané limity tvorova uvědomění reality a aktuálnosti Boha Nejvyššího.
117:6.16 (1290.2) Nejsou to pouze vlastní nedostatky člověka, které mu zabraňují nalézt konečného Boha; je to také neúplnost vesmíru; dokonce neúplnost všech tvorů─minulých, přítomných a budoucích─co dělá Nejvyššího nedosažitelným. Každý jedinec, který dosáhl božské úrovně podoby Boha, může nalézt Boha-Otce, ale žádný tvor nikdy osobně nenalezne Boha Nejvyššího, dokud, ve vzdálené budoucnosti, prostřednictvím univerzálního dosažení dokonalosti ho současně nenaleznou všichni tvorové.
117:6.17 (1290.3) Navzdory skutečnosti, že ho nemůžete v této vesmírné epoše osobně nalézt tak, jak naleznete Otce, Syna a Ducha, vzestup k Ráji a následná vesmírná činnost postupně vytvoří ve vašem vědomí poznání vesmírné přítomnosti a kosmického působení Boha veškeré zkušenosti. Plody ducha jsou podstatou Nejvyššího, realizovaného v lidské zkušenosti.
117:6.18 (1290.4) Dosažení Nejvyššího člověkem někdy v daleké budoucnosti bude následovat po jeho splynutí s duchem Rajského Božstva. Pro obyvatele Urantie je tímto duchem přítomnost Vesmírného Otce v Ladiči. A ačkoliv Tajemný Monitor pochází od Otce a je jako Otec, my pochybujeme, že i takový božský dar je schopen uspět v nemožném úkole odhalit podstatu nekonečného Boha konečnému tvorovi. My se domníváme, že to, co Ladiči odhalí budoucím konečným sedmého stadia, bude božskost a podstata Boha Nejvyššího. A toto odhalení bude pro konečného tvora tím, co odhalení Nekonečného by bylo pro absolutní bytost.
117:6.19 (1290.5) Nejvyšší není nekonečný, ale pravděpodobně obsahuje všechnu nekonečnost, kterou konečný tvor je schopen někdy opravdu pochopit. Pochopit něco většího, než je nejvyšší, znamená být víc, než konečný!
117:6.20 (1290.6) Všechna empirická tvoření jsou na sobě vzájemně závislá v realizaci jejich osudu. Pouze existenciální realita je soběstačná a nezávislá na jiné příčině. Havona a sedm supervesmírů potřebují jeden druhého pro dosažení maximálního konečného cíle; podobným způsobem budou někdy záviset na budoucích vesmírech vnějšího prostoru pro dosažení konečné dokonalosti.
117:6.21 (1290.7) Vzestupující člověk může nalézt Otce; Bůh je existenciální a proto opravdový, bez ohledu na status zkušenosti v celém vesmíru. Ale žádný vzestupný tvor nikdy nenajde Nejvyššího, dokud všichni vzestupní nedosáhnou maximální vesmírné zralosti, která je opravňuje účastnit se společně a současně tohoto odhalení.
117:6.22 (1290.8) Otec nikoho neupřednostňuje; s každým ze svých vzestupných synů jedná jako s kosmickými individualitami. Nejvyšší také nikoho neupřednostňuje; s každým ze svých empirických dětí jedná jako s jedním kosmickým celkem.
117:6.23 (1290.9) Člověk může objevit Otce ve svém srdci, ale Nejvyššího musí hledat v srdcích všech ostatních lidí; a když všichni tvorové dokonale odhalí lásku Nejvyššího, potom se on stane vesmírnou skutečností pro všechny tvory. A to je jenom jiný způsob vyjádření toho, že vesmíry se ustálí ve světle a životě.
117:6.24 (1291.1) Dosažení dokonalé seberealizace všemi osobnostmi plus dosažení dokonalé rovnováhy ve všech vesmírech se rovná dosažení Nejvyššího a potvrzením osvobození celé konečné reality od omezeních nedokonalé existence. Takové vyčerpání všech konečných potenciálů přináší úplné dosažení Nejvyššího a může být jinak definováno jako završené evoluční uskutečnění samotné Nejvyšší Bytosti.
117:6.25 (1291.2) Lidé nenajdou Nejvyššího náhle a velkolepě jako když zemětřesení rozrývá skály, ale najdou ho pomalu a trpělivě, jako když řeka tiše odplavuje písek ze svého dna.
117:6.26 (1291.3) Když naleznete Otce, naleznete významnou pra-příčinu vašeho duchovního vzestupu ve vesmírech; když naleznete Nejvyššího, objevíte vznešený výsledek vaší cesty k Ráji.
117:6.27 (1291.4) Ale žádný, z Boha znalých, smrtelníků není nikdy osamocen na své cestě kosmem, protože ví, že Otec je s ním při každém kroku na této cestě, zatímco cesta, po které jde, je přítomnost Nejvyššího.
117:7.1 (1291.5) Završená realizace všech konečných potenciálů se rovná dokončení realizace celé evoluční zkušenosti. To naznačuje na ukončení vývoje Nejvyššího a jeho přeměnu na všemohoucí přítomnost Božstva ve vesmírech. My jsme přesvědčeni, že Nejvyšší v tomto stadiu rozvoje se stane samostatnou osobitou bytostí jako je Věčný Syn, bude trvale napájený energií jakou má Ostrov Ráj, bude plně sjednocen jako je Společný Činitel a to všechno se stane v mezích konečných možností Svrchovanosti při vyvrcholení současné vesmírné epochy.
117:7.2 (1291.6) Přestože tato koncepce budoucího Nejvyššího je naprosto správná, chtěli bychom upozornit na určité problémy, spojené s touto koncepcí:
117:7.3 (1291.7) 1. Neomezení Dohlížitelé Nejvyššího by se stěží mohli stát božstvem v jakémkoliv stadiu před završením jeho evoluce a přesto tito stejní dohlížitelé již nyní v omezené míře vykonávají neomezenou moc svrchovanosti, týkající se vesmírů, ustálených ve světle a životě.
117:7.4 (1291.8) 2. Nejvyšší by stěží mohl působit v Nekonečné Trojici předtím, než dosáhne úplného uskutečnění vesmírného statusu a přesto Nekonečná Trojice již nyní je vymezenou realitou a vy již víte o existenci Stanoveného Místodržitele Konečného.
117:7.5 (1291.9) 3. Nejvyšší není úplnou reálnou bytostí pro vesmírné tvory, ale je mnoho důvodů usuzovat, že je naprosto reálný pro Sedmidílné Božstvo, obsahující Vesmírného Otce v Ráji, Tvořivé Syny a Tvořivé Duchy lokálních vesmírů.
117:7.6 (1291.10) Je možné, že na horních mezích konečnosti, kde čas se spojuje s oblastí překročeného času, se nachází nějaký druh nejasné a splývající posloupnosti. Je možné, že Nejvyšší je schopen předvídat svoji vesmírnou přítomnost na těchto nadčasových úrovních a potom, v omezené míře, předpokládat budoucí evoluci tím způsobem, že odráží tento budoucí záměr od vytvořených úrovních Imanence Plánovaného Nedokončení. Takové jevy mohou být pozorovány kdekoliv se konečné spojuje s nadkonečným, což je i zkušenost lidských bytostí, které jsou obdařeny Ladiči Myšlení, kteří jsou opravdovou předpovědí budoucích vesmírných dosaženích člověka v průběhu celé věčnosti.
117:7.7 (1292.1) Když vzestupní smrtelníci jsou přijati do sboru konečných Ráje, složí přísahu Rajské Trojici a tímto přísaháním oddanosti slibují věčnou věrnost Bohu Nejvyššímu, který je Trojicí ve vnímání všech konečných stvořených osobností. Následně, při působení ve všech vyvíjejících se vesmírech jsou koneční výhradně podřízeni příkazům Ráje, až do významného období, kdy se lokální vesmíry ustálí ve světle a životě. Podle toho, jak nové řídící organizace těchto zdokonalených tvorů začínají odrážet vznikající nadvládu Nejvyššího, my pozorujeme, že tyto vzdálené řády konečných pak stejně reagují na právní autoritu takových nových vlád. Ukazuje se, že Bůh Nejvyšší se vyvíjí jako sjednotitel evolučních Sborů Konečnosti, ale je vysoce pravděpodobné, že věčný osud těchto sedmi sborů bude řízen Nejvyšším jako členem Konečné Trojice.
117:7.8 (1292.2) Nejvyšší Bytost obsahuje tři nadkonečné možnosti vesmírného projevu:
117:7.9 (1292.3) 1. Absonitní spolupráci s první empirickou Trojicí.
117:7.10 (1292.4) 2. Vzájemný absolutní vztah s druhou empirickou Trojicí.
117:7.11 (1292.5) 3. Vzájemnou nekonečnou součinnost v Trojici Trojic, ale my nemáme žádnou uspokojivou představu o tom, co toto skutečně znamená.
117:7.12 (1292.6) Toto je jedna ze všeobecně přijímaných hypotéz o budoucnosti Nejvyššího, ale existuje také mnoho dalších úvah, týkajících se jeho vztahů k současnému velkému vesmíru po dosažení statusu světla a života.
117:7.13 (1292.7) Nynější cíl supervesmírů spočívá v tom, aby, tak jak jsou a v rámci svých potenciálů, se staly dokonalými, tak jako je Havona. Tato dokonalost se týká fyzického a duchovního dosažení a má v sobě také rozvoj správní, vládní a bratrský. Předpokládá se, že v budoucích epochách možnosti pro disharmonie, nerovnováhu a nepřizpůsobivost budou v supervesmírech nakonec vyčerpány. Energetické okruhy budou v dokonalé rovnováze v úplné závislosti na mysli, zatímco duch, v přítomnosti osobnosti, dosáhne nadvlády nad myslí.
117:7.14 (1292.8) Má se za to, že v této velmi vzdálené budoucnosti duchovní osoba Nejvyššího a dosažená energie Všemohoucího docílí rovnocenného rozvoje a že oba, sjednoceni v Nejvyšším a s jeho pomocí, vytvoří reálnou Nejvyšší Bytost, završení aktuálnosti ve vesmírech─aktuálnosti, která bude pozorovatelná všemi vytvořenými myslícími tvory, budou na ni reagovat všechny vytvořené energie, sladěné ve všech duchovních entitách a budou ji prožívat všechny vesmírné osobnosti.
117:7.15 (1292.9) Tato koncepce předpokládá opravdovou nadvládu Nejvyššího ve velkém vesmíru. Je zcela možné, že nynější správci Trojice budou pokračovat jako jeho místodržitelé, ale my věříme, že současné hranice mezi sedmi supervesmíry postupně zmizí a že celý velký vesmír bude fungovat jako jeden zdokonalený celek.
117:7.16 (1292.10) Je pravděpodobné, že Nejvyšší může potom trvale sídlit na Uverse, hlavního řídícího centra Orvontonu, odkud bude spravovat časová tvoření, ale toto je opravdu pouze domněnka. Nicméně je jisté, že osobnost Nejvyšší Bytosti bude rozhodně dostupná v nějakém konkrétním místě, ačkoliv všudypřítomnost jeho božské přítomnosti bude pravděpodobně i nadále prostupovat vesmírem vesmírů. Jaký vztah budou mít obyvatelé supervesmírů té epochy s Nejvyšším my nevíme, ale může to být něco jako je současný vztah mezi rodáky Havony a Rajskou Trojicí.
117:7.17 (1293.1) Zdokonalený velký vesmír těchto budoucích dnů bude nesmírně odlišný od současného. Zmizí vzrušující procesy utváření galaxií prostoru, vysazování života na nestálých světech času a vývoj harmonie z chaosu, krásy z potenciálů, pravdy z významů a dobra z hodnot. Časové vesmíry dosáhnou naplnění konečného osudu! A je možné, že prostor si dopřeje oddechu, odpočinku od odvěkého boje za evoluční dokonalost. Ale ne nadlouho! Určitě, nepochybně a neodvratně tajemnost vznikajícího Božstva Boha Konečného podnítí tyto zdokonalené obyvatele ustálených vesmírů, tak jako jejich evoluční předchůdci byli kdysi vyzváni k hledání Boha Nejvyššího. Opona kosmického osudu se roztáhne, aby odhalila nesrovnatelnou velkolepost okouzlujícího absonitního hledání Vesmírného Otce na těch nových a vyšších úrovních, které se odkrývají v konečné zkušenosti tvora.
117:7.18 (1293.2) [Připraveno Osamělým Poslem, dočasně pobývajícím na Urantii.]
Kniha Urantia
Kapitola 118
118:0.1 (1294.1) OHLEDNĚ několika podstat Božstva je možno říci:
118:0.2 (1294.2) 1. Otec je samo-existující „já“.
118:0.3 (1294.3) 2. Syn je koexistující „já“.
118:0.4 (1294.4) 3. Duch je společně-existující „já“.
118:0.5 (1294.5) 4. Nejvyšší je evoluční-empirické „já“.
118:0.6 (1294.6) 5. Sedmidílný je samo-rozdělující se „já“.
118:0.7 (1294.7) 6. Konečný je transcendentální-empirické „já“.
118:0.8 (1294.8) 7. Absolutní je existenciální-empirické „já“.
118:0.9 (1294.9) Zatímco Bůh Sedmidílný je nepostradatelný pro evoluční dosažení Nejvyššího, Nejvyšší je také nepostradatelný pro výsledný vznik Nekonečného. A dvojí přítomnost Nejvyššího a Konečného tvoří základní spojení subabsolutního a odvozeného Božstva, protože se vzájemně doplňují v dosažení osudu. Společně tvoří empirický most, spojující začátky a završení všeho tvořivého růstu v hlavním vesmíru.
118:0.10 (1294.10) Tvořivý růst nikdy nekončí, ale vždy přináší uspokojení. Je nekonečný ve svém rozsahu, ale je trvale poset těmi momenty osobního uspokojení v dosahování přechodných cílů, které slouží velmi účinně jako mobilizační předehry k novým dobrodružstvím v kosmickém růstu, zkoumání vesmíru a dosažení Božstva.
118:0.11 (1294.11) Ačkoliv oblast matematiky je obklopena kvalitativními vymezeními, poskytuje konečné mysli koncepční základ pro hloubání o nekonečnosti. Pro čísla neexistuje žádné kvantitativní omezení, dokonce ani ve vnímání konečné mysli. Bez ohledu na to, jak velké může být číslo, můžete si vždy představit, že se k němu přidá ještě další číslo. A rovněž jste schopni pochopit, že takové číslo je daleko od nekonečnosti, bez ohledu na to, kolikrát přidáte další číslo, protože vždy může být přidáno ještě jedno.
118:0.12 (1294.12) Zároveň tato nekonečná řada může být v jakémkoliv bodě sumarizována a tento součet (přesněji, mezisoučet) přináší dané osobě v daném čase a v daném statusu plnou radost z dosažení cíle. Ale, dříve či později, tato stejná osoba začíná toužit a prahnout po nových a větších cílech a taková dobrodružství růstu budou navždy přicházet v danou svoji dobu a v cyklech věčnosti.
118:0.13 (1294.13) Každá následující vesmírná epocha je předsíní nové éry kosmického růstu a každá vesmírná epocha skýtá bezprostřední osud předcházejícím stadiím. Havona sama o sobě je dokonalá, ale svojí dokonalostí omezené stvoření; dokonalost Havony, rozšiřující se do evolučních vesmírů, nenachází jenom kosmické určení, ale také osvobození od omezeních před-evoluční existence.
118:1.1 (1295.1) Pro kosmickou orientaci člověka je užitečné, aby získal co největší pochopení o vztahu Božstva ke kosmu. Zatímco absolutní Božstvo je věčné ve své podstatě, Bohové jsou spojeni s časem jako nějaká získaná zkušenost ve věčnosti. V evolučních vesmírech je věčnost dočasná neustálost─neustálé nyní.
118:1.2 (1295.2) Osobnost smrtelného tvora se může stát věčnou tím, že se sama ztotožní se svým vnitřním duchem prostřednictvím vlastní volby vykonávat vůli Otce. Takové zasvěcení vůle se rovná uskutečnění záměru věčné reality. To znamená, že záměr tvora se stane fixovaným na posloupnost momentů; jinak řečeno, posloupnost momentů nebude svědkem žádné změny v záměru tvora. A miliony a miliardy momentů tento záměr nezmění. Ve vztahu k záměru tvora číslo ztratilo význam. Takto volba tvora a volba Boha vedou k věčným realitám nikdy nekončící jednoty, ve které duch Boha a podstata člověka se spojují pro nekonečnou službu dětem Boha a jejich Rajského Otce.
118:1.3 (1295.3) Existuje přímý vztah mezi vyspělostí a jednotkou vnímání času v každém daném intelektu. Časová jednotka může být den, rok, nebo delší období, ale nevyhnutelně je to měřítko, podle kterého vědomé „já“ ohodnocuje okolnosti života a podle kterého chápající intelekt posuzuje a hodnotí fakta dočasné existence.
118:1.4 (1295.4) Zkušenost, moudrost a úsudek jsou průvodními jevy prodlužování časové jednotky ve zkušenosti smrtelníka. Když lidská mysl se vypořádává s minulostí, hodnotí předcházející zkušenosti za tím účelem, aby ovlivnily současnou situaci. Když se mysl obrací k budoucnosti, snaží se odhadnout budoucí smysl možných činů. A když lidská vůle tímto způsobem spoléhá jak na zkušenost, tak i na moudrost, tak uplatňuje úsudek-rozhodnutí v současné situaci a výsledkem toho je plán činu, který se zrodil jak z minulosti, tak i z budoucnosti.
118:1.5 (1295.5) V procesu dozrávání vyvíjející ho se „já“ jsou minulost a budoucnost sjednoceny, aby objasnily pravé významy současnosti. Jak „já“ dozrává, sahá pro zkušenosti více a více zpět do minulosti, zatímco jeho moudrost se snaží proniknout hlouběji a hlouběji do neznámé budoucnosti. A když vnímající „já“ rozšiřuje svůj dosah stále hlouběji jak do minulosti, tak i do budoucnosti, tak jeho úsudek se stává méně a méně závislým na chvilkové přítomnosti. Tímto způsobem rozhodnutí-čin se začínají vysvobozovat z okovů pomíjivé přítomnosti a začínají přijímat důležité aspekty minulosti a budoucnosti.
118:1.6 (1295.6) Trpělivost je vlastnost těch smrtelníků, jejichž časové jednotky jsou krátké; opravdová vyspělost přesahuje trpělivost tolerancí, která se rodí z opravdového porozumění.
118:1.7 (1295.7) Stát se zralým znamená žít intenzivněji v přítomnosti a současně unikat omezením přítomnosti. Plány zralosti, založené na minulé zkušenosti, vznikají v přítomnosti tak, aby zvýšily hodnoty budoucnosti.
118:1.8 (1295.8) Časová jednotka nezralosti soustřeďuje význam-hodnotu do současného momentu tím způsobem, že rozděluje přítomnost svého skutečného vztahu na ne-přítomný—minulý-budoucí. S dosažením zralosti časová jednotka dosahuje veličiny, při které se odkrývá rovnocenný vztah minulost-přítomnost-budoucnost a „já“ začíná pronikat do souhrnu událostí, začíná vidět krajinu času z panoramatického pohledu rozšířených horizontů, začíná možná cítit nezačínající, nekončící věčnou kontinuitu─jejíž fragmenty se nazývají čas.
118:1.9 (1296.1) Na úrovních nekonečného a absolutního moment přítomnosti obsahuje celou minulost a rovněž celou budoucnost. JÁ JSEM znamená také JÁ BYL a JÁ BUDU. A to představuje naši nejlepší koncepci věčnosti a věčného.
118:1.10 (1296.2) Na absolutní a věčné úrovni má potenciální realita přesně stejný význam jako aktuální realita. Pouze na konečné úrovni a pouze z pohledu časem omezených tvorů se mezi nimi jeví tak obrovský rozdíl. Pro Boha, jako absolutno, vzestupný smrtelník, který učinil věčné rozhodnutí, je již Rajským konečným. Ale Vesmírný Otec, prostřednictvím v člověku pobývajícím Ladiči Myšlení, není tudíž omezen ve své informovanosti, ale je také schopen vědět o každém boji s problémy, vznikajícími na cestě vzestupných tvorů od živočišných úrovní bytí na úroveň podoby s Bohem a je také schopen se těchto bojů zúčastnit.
118:2.1 (1296.3) Všudypůsobnost Božstva se nesmí zaměňovat s konečností božské všudypřítomnosti. Je to vůle Vesmírného Otce, že Nejvyšší, Konečný a Absolutní nahrazují, koordinují a sjednocují jeho časově-prostorovou všudypůsobnost a jeho čas a prostor přesahující všudypřítomnost s jeho nadčasovou a mimo-prostorovou univerzální a absolutní přítomností. A měli byste si pamatovat, že přestože všudypůsobnost Božstva může mít často spojitost s prostorem, nemusí být nutně podmíněna časem.
118:2.2 (1296.4) Jako smrtelní a morontiální vzestupní tvorové poznáváte postupně Boha prostřednictvím služby Boha Sedmidílného. Skrze Havonu objevíte Boha Nejvyššího. V Ráji ho poznáte jako osobu a pak jako koneční se ho brzy pokusíte poznat jako Nekonečného. Zdá se, že jako koneční budete po dosažení Konečného sledovat pouze jeden směr a tím bude hledání Absolutního. Žádný konečný nebude znepokojen nejistotami dosažení Božstva Absolutního, protože když vystoupil na úroveň nejvyššího a konečného, tak nalezl Boha-Otce. Takoví koneční budou bezpochyby věřit, že i když budou úspěšní a naleznou Boha Absolutního, tak pouze objeví stejného Boha─Rajského Otce, projevujícího se na ještě více nekonečných a univerzálních úrovních. Je nepochybné, že dosažení Boha v absolutnu odhalí Původního Předka vesmírů, jakož i Konečného Otce osobností.
118:2.3 (1296.5) Je možné, že Bůh Nejvyšší není demonstrací časově-prostorové všudypřítomnosti Božstva, ale je věrným projevem božské všudypůsobnosti. Mezi duchovní přítomností Tvořitele a materiálními projevy tvoření existuje obrovská oblast nastávající všudypůsobnosti─vesmírného vznikání evolučního Božstva.
118:2.4 (1296.6) My jsme přesvědčeni o tom, že jestli Bůh Nejvyšší někdy převezme přímou kontrolu nad vesmíry času a prostoru, tak taková správa Božstva bude působit pod dohledem Nekonečného. V takovém případě se Bůh Nekonečný začne projevovat ve vesmírech času jako transcendentální Všemohoucí (Všudypřítomný), dohlížející na nadčas a přesažený prostor, vztahující se ke správním funkcím Všemohoucího Nejvyššího.
118:2.5 (1297.1) Stejně jako my se ptáme, tak se i smrtelná mysl může ptát: jestliže je evoluce Boha Nejvyššího do funkce správního orgánu ve velkém vesmíru doprovázena rozšířenými projevy Boha Konečného, bude odpovídající vývoj Boha Konečného v předpokládaných vesmírech vnějšího prostoru doprovázen podobnými a vzrůstajícími odhaleními Boha Absolutního? Ale to my opravdu nevíme.
118:3.1 (1297.2) Pouze prostřednictvím své všudypůsobnosti může Božstvo sjednotit časově-prostorové projevy do konečné koncepce, protože čas je posloupnost okamžiků, zatímco prostor je systém sdružených bodů. Ostatně, vy vnímáte čas prostřednictvím analýzy a prostor prostřednictvím syntézy. Vy koordinujete a spojujete tyto dvě odlišné koncepce sjednocujícím chápáním osobnosti. Z celého živočišného světa pouze člověk má časově-prostorové vnímání. Pro živočicha má pohyb význam, ale pohyb má hodnotu pouze pro tvora s osobností.
118:3.2 (1297.3) Věci jsou podmíněny časem, ale pravda je nadčasová. Čím více pravdy víte, tím více jste pravdou, tím více jste schopni porozumět minulosti a pochopit budoucnost.
118:3.3 (1297.4) Pravda je nezvratná─navždy je osvobozena ode všech pomíjivých proměn, ale není nikdy stojatá a formální, neustále vibruje a přizpůsobuje─je zářivě živá. Ale když se pravda spojuje s faktem, potom jak čas, tak i prostor podmiňují její významy a vymezují její hodnoty. Takové reality pravdy, spjaté s faktem, se stávají pojmy a proto přecházejí do oblasti relativních kosmických realit.
118:3.4 (1297.5) Slučování absolutní a věčné pravdy Tvořitele s faktickou zkušeností smrtelného a dočasného tvora vede ke vznikání nové a objevující se hodnoty Nejvyššího. Koncepce Nejvyššího je nezbytná pro koordinaci božského a neměnného nadsvěta s konečným a neustále se měnícím pozemským světem.
118:3.5 (1297.6) Ze všeho neabsolutního má prostor nejblíže k absolutnímu. Prostor je očividně absolutně konečný. Opravdové potíže, které máme v chápání prostoru na materiální úrovni, jsou kvůli skutečnosti, že ačkoliv materiální tělesa existují v prostoru, prostor také existuje v těchto stejných materiálních tělesech. Ačkoliv se k prostoru vztahuje mnoho toho, co je absolutní, neznamená to, že prostor je absolutní.
118:3.6 (1297.7) Porozumět prostorovým vztahům může napomoci to, když si představíte, že, relativně řečeno, prostor je přece jenom vlastností všech materiálních těles. Proto, když se těleso pohybuje prostorem, nese v sobě všechny jeho vlastnosti─ty vlastnosti prostoru, které jsou v takovém pohybujícím se tělese a jsou jeho součástí.
118:3.7 (1297.8) Všechny modely reality okupují prostor na materiálních úrovních, ale duchovní modely existují pouze ve vztahu k prostoru; nezabírají nebo nevytěsňují prostor a ani ho neobsahují v sobě. Ale naše hlavní záhada prostoru se týká modelu ideje. Když vstoupíme do oblasti mysli, setkáme se tam s mnoha záhadami. Zabírá model─realita─myšlence prostor? My opravdu nevíme, i když jsme si jisti, že model myšlenky v sobě prostor neobsahuje. Ale, určitě by nebylo správné předpokládat, že nemateriální je vždy mimoprostorové.
118:4.1 (1298.1) Mnoho teologických potíží a metafyzických dilemat smrtelného člověka je kvůli jeho nesprávnému umístění osobnosti Božstva, v důsledku čehož jsou nekonečné a absolutní vlastnosti připisovány podřízené Božskosti a evolučnímu Božstvu. Nesmíte zapomínat na to, že ačkoliv existuje opravdová Prvotní Příčina, existuje také velké množství rovnocenných a podřízených příčin, jak doprovodných, tak i sekundárních.
118:4.2 (1298.2) Zásadní rozdíl mezi primárními a sekundárními příčinami je v tom, že primární příčiny vyvolávají původní účinky, které nenesou v sobě dědičnost žádného faktoru, pocházejícího z předchozí příčinnosti. Sekundární příčiny vytvářejí účinky, které trvale projevují dědičnost z jiné a předcházející příčinnosti.
118:4.3 (1298.3) Čistě statické potenciály, vrozené v Neomezeném Absolutnu, reagují na ty příčinnosti Božstva Absolutního, které jsou vyvolány činnostmi Rajské Trojice. V přítomnosti Univerzálního Absolutna se tyt, statické potenciály naplněné příčinností okamžitě stávají aktivními a reagují na působení určitých transcendentálních sil, jejichž činnost má za následek přeměnu těchto aktivovaných potenciálů do stavu opravdových vesmírných možností pro rozvoj─aktualizované schopnosti růstu. A právě s pomocí těchto vyzrálých potenciálů ztvárňují tvořitelé a kontroloři velkého vesmíru nikdy nekončící drama kosmické evoluce.
118:4.4 (1298.4) Když nebereme v úvahu existenciální podstaty, příčinnost je ve svém základním složení trojitá. Tak, jak působí v této vesmírné epoše a ve vztahu ke konečné úrovni sedmi supervesmírů, může být chápána tímto způsobem:
118:4.5 (1298.5) 1. Aktivace statických potenciálů. Ustanovení osudu v Univerzálním Absolutnu činnostmi Božstva Absolutního, působícího v Neomezeném Absolutnu a na Neomezeném Absolutnu a v důsledku vědomýchpříkazů Rajské Trojice.
118:4.6 (1298.6) 2. Vznikání vesmírných možností. Toto se týká přeměny nediferencovaných potenciálů do vyčleněných a definovaných plánů. Je to činnost nekonečnosti Božstva a různorodých sil transcendentální úrovně. Takové činnosti dokonale předpokládají budoucí potřeby celého hlavního vesmíru. Je to právě spojení vyčleněných potenciálů, které umožňuje existenci Architektů Hlavního Vesmíru jako autentického ztělesnění vesmírné koncepce Božstva. Jejich plány se skutečně jeví jako prostorově limitované rozsahem konceptuální hranice hlavního vesmíru, ale jako plány, nejsou po jiné stránce tak podmíněny časem či prostorem.
118:4.7 (1298.7) 3. Tvoření a evoluce vesmírných aktuálních podstat. V kosmu, nasyceném tvůrčí schopností přítomností Nekonečnosti Božstva, vyvolávají Nejvyšší Tvořitelé časové přeměny vyzrálých potenciálů v empirické aktuální podstaty. V mezích hlavního vesmíru je veškeré uskutečňování potenciální reality limitováno konečnou způsobilostí pro rozvoj a podmíněno časem a prostorem v závěrečných stadiích vývinu. V kosmickém smyslu, vycházející Synové Tvořitelé z Ráje jsou ve skutečnosti transformujícími tvořiteli. Ale to v žádném případě neznamená, že lidská představa o nich jako stvořitelích je nesprávná; z konečného hlediska, oni mohou být samozřejmě tvořiteli a také jimi skutečně jsou.
118:5.1 (1299.1) Všemohoucnost Božstva neznamená schopnost konat nevykonatelné. V rámci času a prostoru a z intelektuálního pohledu chápání smrtelníka dokonce i nekonečný Bůh nemůže vytvořit čtvercový kruh, nebo stvořit zlo, které je ve své podstatě dobrem. Bůh nemůže dělat věci Bohu nepodobné. Takové protiklady ve filozofických termínech se rovnají nebytí a naznačují, že nic není tímto způsobem vytvořeno. Rys osobnosti se nemůže současně podobat Bohu a nepodobat Bohu. Schopnost existovat je přirozenou vlastností božské moci. A to všechno vychází z faktu, že všemohoucnost nejenom vytváří věci mající podstatu, ale také poskytuje podstatu všech věcí a bytostí.
118:5.2 (1299.2) Na počátku Otec dělá všechno, ale jak se začíná otevírat panorama věčnosti v reakci na vůli a pokyny Nekonečného, je stále více zjevné, že tvorové, včetně lidí, se stanou partnery Boha v uskutečňování konečnosti osudu. A to je pravdou také o životě v těle; když člověk a Bůh vstoupí do partnerství, žádné omezení nemůže zasáhnout do budoucích možností takového partnerství. Když si člověk uvědomuje, že Vesmírný Otec je jeho partner ve věčném rozvoji, když se spojí s přebývající v něm přítomností Otce, tak ve svém duchu přetrhal okovy času a vstoupil již na cestu věčného růstu při hledání Vesmírného Otce.
118:5.3 (1299.3) Vědomí přechází od faktu k významu a potom k hodnotě. Vědomí Tvořitele přechází od úmyslu-hodnoty přes slovo-význam a faktu činu. Bůh musí vždycky prolomit nečinnost neomezené jednoty, tkvící v existenciální nekonečnosti. Božstvo musí stále poskytovat model vesmíru, dokonalost osobností, pravou pravdu, krásu a dobro, o které usilují všechna tvoření, existující pod úrovní Božstva. Bůh musí vždycky první najít člověka, než může člověk později najít Boha. Vesmírný Otec musí být vždycky předtím, než mohou vzniknout vesmírná synovstva a následně vesmírné bratrství.
118:6.1 (1299.4) Bůh je skutečně všemohoucím, ale není všetvořivým─on osobně nevytváří všechno, co je vytvořeno. Všemohoucnost obsahuje energetický potenciál Všemohoucího Nejvyššího a Nejvyšší Bytosti, ale vědomé činy Boha Nejvyššího nejsou osobní činností Boha Nekonečného.
118:6.2 (1299.5) Prosazovat všetvořivost původního Božstva by znamenalo nepřiznat práva téměř milionu Synů Tvořitelů Ráje, nehovoříc o nespočetném množství různých jiných kategorií s nimi tvořících pomocníků. Je pouze jedna bezpříčinná Příčina v celém vesmíru. A nic v této filozofii nezneucťuje svobodnou vůli nesčetných dětí Božstva, rozptýlených po celém obrovském vesmíru.
118:6.3 (1299.6) V rámci omezeného prostoru se vůle může zdát, že působí jako bezpříčinná příčina, ale ona vždy projevuje dědičné faktory, které vytvářejí vztah s unikátními, původními a absolutními Prvotními Příčinami.
118:6.4 (1299.7) Všechna vůle je relativní. Ve smyslu vznikání pouze Otec-JÁ JSEM má konečnost volby, ve smyslu absolutním pouze Otec, Syn a Duch mají výsadu projevovat svoji vůli nepodmíněně na čase a bez omezování prostorem. Smrtelný člověk je obdařen svobodnou vůlí, schopností volby a přestože taková volba není absolutní, , je však relativně konečná na konečné úrovni a týká se osudu rozhodující se osobnosti.
118:6.5 (1300.1) Vůle na jakékoliv úrovni, nacházející se pod úrovní absolutna, se setkává s omezeními, která jsou součástí té dané osobnosti, mající schopnost volby. Člověk si nemůže zvolit něco, co je za hranicemi volitelného. Například, nemůže se rozhodnout být něčím jiným než lidskou bytostí, jenomže si může zvolit stát se víc než člověkem; může se rozhodnout vstoupit na cestu vzestupu vesmírem, ale toho je schopen proto, že lidská volba a božská vůle se na tomto záměru shodly. A to, po čem syn touží a Otec si to přeje, se určitě stane.
118:6.6 (1300.2) V životě smrtelného tvora se nepřetržitě otvírají a zavírají možnosti rozdílného jednání a ve chvílích rozhodování se lidská osobnost neustále rozhoduje mezi mnoha takovými způsoby jednání. Časová vůle je spojena s časem a musí čekat na svůj čas, aby našla příležitost pro vyjádření. Duchovní vůle, dosažením částečného úniku od časové posloupnosti, již začala pociťovat osvobození z okovů času a to proto, že duchovní vůle se ztotožňuje s vůlí Boha.
118:6.7 (1300.3) Projev vůle─akt volby─musí působit v rámci vesmíru, který se uskutečnil v důsledku vyšší a apriorní volby. Celý rozsah lidské vůle je přísně omezen oblastí konečného, s jedinou výjimkou: když se člověk rozhodne nalézt Boha a být jako on, taková volba je nadkonečná; pouze věčnost může odhalit, zdali tato volba je také nadabsonitní.
118:6.8 (1300.4) Uvědomovat si všemohoucnost Božstva znamená těšit se bezpečí v získávání zkušenosti kosmického občanství, mít zaručenou bezpečnost na dlouhé cestě k Ráji. Ale přijmout mylnou představu o všetvořivosti znamená přijmout kolosální blud o panteizmu.
118:7.1 (1300.5) Ve velkém vesmíru vůle Tvořitele a vůle tvora působí ve vymezených mezích a v souladu s možnostmi, které byly stanoveny Hlavními Architekty. Nicméně, toto před-ustanovení těchto maximálních mezí ani v nejmenším neomezuje svrchovanost vůle tvora v rámci těchto hranic. Ani konečná předchozí vědomost─plná podpora pro přijímání všech možností konečné volby─neznamená zrušení konečného projevu vůle. Dospělý a prozíravý člověk může být schopen předvídat velmi přesně rozhodnutí nějakého mladšího druha, ale tato před-vědomost neubírá nic ze svobody a opravdovosti samotného rozhodnutí. Bohové moudře omezili rozsah působení nevyzrálé vůle, ale v těchto stanovených mezích je vůle absolutní.
118:7.2 (1300.6) Také nejvyšší souvztažnost každé minulé, současné a budoucí volby nenarušuje hodnověrnost takového výběru. Spíše ukazuje na předem stanovený vývoj kosmu a předkládá před-vědomost těm bytostem s vlastní vůlí, které mohou, nebo nemusí, si zvolit stát se přispívající součástí empirického uskutečňování celé reality.
118:7.3 (1300.7) Na konečné úrovně je chybná volba vázána časem a omezena časem. Může existovat pouze v čase a v rámci vyvíjející se přítomnosti Nejvyšší Bytosti. Takové chybné rozhodnutí je možné v čase a ukazuje (vedle neúplnosti Nejvyššího) na určitý rozsah volby, kterým musí být nevyvinutí tvorové obdařeni, aby se těšili z růstu ve vesmíru prostřednictvím svobodného spojení s realitou.
118:7.4 (1301.1) Hřích─také bezohlednost─v časem podmíněném prostoru jasně potvrzuje časový charakter svobody konečné vůle. Hřích odráží nezralost, oslněnou svobodou relativně svrchované vůle osobnosti, a ta nedokáže chápat nejvyšší závazky a povinnosti kosmického občanství.
118:7.5 (1301.2) Neřestnost v konečných oblastech odhaluje přechodný charakter reality každé individuálnosti, neztotožněné s Bohem. Jenom tehdy, když se tvor ztotožňuje s Bohem, se stává opravdově reálným ve vesmírech. Konečná osobnost není sama sebou vytvořena, ale v supervesmírné aréně volby ona sama si určuje svůj osud.
118:7.6 (1301.3) Poskytnutí života materiálně-energetickým systémům jim dává schopnost samo-zvěčnění, reprodukce a adaptability. Poskytnutí osobnosti předává živým organismům další výsady sebeurčení, sebe-evoluce a sebe-ztotožnění s duchem Božstva při splynutí s ním.
118:7.7 (1301.4) Tvorové, existující na pod-osobní úrovní, jsou svědectvím toho, že energie-hmota je aktivována myslí; zpočátku v podobě fyzických regulátorů a potom v podobě pomocných duchů mysli. Dary osobnosti přicházejí od Otce a dávají živému systému unikátní výsady volby. Ale, jestliže osobnost má výsadu uplatňovat vlastní volbu ztotožnění s realitou a jestliže je to upřímná a dobrovolná volba, pak vyvíjející se osobnost musí mít také možnost volby, vedoucí k vlastní dezorientaci, nevyrovnanosti a sebe-destrukci. Pravděpodobnosti kosmické sebe-destrukce nemůže být zabráněno, pokud vyvíjející se osobnost je opravdu svobodná ve vykonávání konečné vůle.
118:7.8 (1301.5) Proto jsou zajištěna opatření, omezující hranice volby osobnosti na nižších úrovních existence. Při vzestupu vesmírem se volba stává stále více svobodnější; volba se nakonec přiblíží božské svobodě, když vzestupující osobnost dosáhne status božskosti, svrchovanosti zasvěcení účelům vesmíru, kosmické moudrosti a završení tvorova ztotožnění se s vůlí a cestou Boha.
118:8.1 (1301.6) V časově-prostorových tvořeních je svobodná vůle chráněna omezeními a vymezeními. Evoluce materiálního života je na počátku mechanická, potom aktivovaná myslí a (po poskytnutí osobnosti) může být vedena duchem. Organická evoluce na obydlených světech je fyzicky omezena potenciály původních implantací fyzického života Nositelů Života.
118:8.2 (1301.7) Smrtelný člověk je stroj─živý mechanismus; jeho kořeny jsou opravdu ve fyzickém světě energie. Mnoho lidských reakcí je ve své podstatě mechanických; mnoho z života je strojové. Ale člověk, mechanismus, je mnohem víc než stroj; je obdařen myslí a pobývá v něm duch; a ačkoliv nemůže nikdy během celého svého materiálního života uniknout chemické a elektrické mechanice své existence, může se stále více učit jak podřídit tento strojový fyzický život řídící moudrosti zkušenosti prostřednictvím zasvěcení lidské mysli vykonávat duchovní podněty v něm pobývajícím Ladiči Myšlení.
118:8.3 (1301.8) Duch vůli osvobozuje; mechanismus ji omezuje. Nedokonalá volba, neovládaná mechanismem a neztotožněná s duchem, je nestabilní a nebezpečná. Mechanická nadvláda zajišťuje stabilitu na úkor pokroku; spojení s duchem osvobozuje volbu od fyzických úrovní a současně zaručuje božskou stabilitu, vytvořenou rozšířeným kosmickým vnímáním a zvýšeným chápáním kosmu.
118:8.4 (1302.1) Velké nebezpečí, které obklopuje tvora je to, že při dosažení svobody z okovů mechanismu života, nedokáže nahradit tuto ztrátu stability účinným harmonickým pracovním spojením s duchem. Když volba tvora je relativně osvobozena od mechanické stability, může se snažit o další sebe-osvobození, nezávisle na větším ztotožnění se s duchem.
118:8.5 (1302.2) Celý princip biologické evoluce umožňuje primitivnímu člověku objevit se na obydlených světech s nikterak velkým darem sebeovládání. Proto tento stejný tvůrčí záměr, jehož cílem byla evoluce, také poskytuje tato vnější omezení─čas a prostor, hlad a strach, která účinně omezují rozsah pod-duchovní volby takových nevyvinutých tvorů. Jak mysl člověka úspěšně překračuje stále obtížnější překážky, tento stejný tvůrčí záměr umožňuje pomalé ukládání rasového dědictví obtížně získávané empirické moudrosti─jinými slovy, umožňuje udržovat rovnováhu mezi ubývajícími vnějšími omezeními a rozšiřujícím se vnitřním sebeovládáním.
118:8.6 (1302.3) Pomalost evoluce, kulturního rozvoje člověka, svědčí o účinnosti takové brzdy─materiální inercie,─která tak účinně zpomaluje nebezpečnou rychlost progresu. Tak sám čas tlumí a částečně neutralizuje jinak smrtonosné výsledky předčasného úniku a potenciálně zhoubného osvobození lidského jednání od blížících se překážek. Protože, když progres kultury je příliš rychlý, když materiální vymoženosti předběhnou evoluci úcty a moudrosti, potom civilizace v sobě obsahuje semena úpadku; a jestliže nejsou podpořeny rychlým rozšířením empirické moudrosti, takové společnosti klesnou z vysokých, ale předčasně dosažených, úrovní a nastane „temný středověk“ bezvládí moudrosti a bude svědkem neodvratného obnovení nerovnováhy mezi osobní svobodou a sebeovládáním.
118:8.7 (1302.4) Zlo Kaligastii spočívalo v tom, že obešel časový regulátor postupného osvobozování člověka─svévolně zničil omezující překážky, které smrtelné mysli té doby ještě empiricky nepřekonaly.
118:8.8 (1302.5) Ta mysl, která je schopna uskutečnit částečné zkrácení času a prostoru, tímto samotným činem dokazuje, že má v sobě semena moudrosti, která mohou účinně sloužit namísto překonané omezující překážky.
118:8.9 (1302.6) Lucifer se také snažil narušit činnost časového regulátoru, omezujícího předčasné dosažení některých svobod v lokálním systému. Ve světle a životě ustálený lokální vesmír dosáhl takových pohledů a vhledů, které umožňují uskutečnit činnost mnoha metod, které by byly rozvratné a ničivé v epochách před ustálením té dané oblasti.
118:8.10 (1302.7) Když člověk se sebe setřásá okovy strachu, když překonává kontinenty a oceány s pomocí svých strojů a spojuje generace a staletí pomocí svých písemností, musí každou překonanou překážku nahradit novou a dobrovolně přijatou překážku, odpovídající morálním požadavkům rozšiřující se lidské moudrosti. Tyto dobrovolně přijaté překážky jsou současně nejsilnějšími a nejslabšími ze všech faktorů lidské civilizace─ideje spravedlnosti a ideály bratrství. Člověk také získává schopnost odít se zdrženlivým rouchem soucitu, když se odhodlává milovat své druhy a spěje k začátkům duchovního bratrství, když se rozhodne chovat se k nim tak, jak on by si přál, aby se oni chovali k němu, což je tak, jak, podle jeho představ, by se k nim choval Bůh.
118:8.11 (1303.1) Automatická vesmírná reakce je ustálená a v určité formě je v kosmu trvalá. Osobnost, která ví o Bohu a touží vykonávat jeho vůli a která má duchovní vnímání, je božsky vyrovnaná a věčná. Velké vesmírné dobrodružství člověka spočívá v přechodu jeho smrtelné duše z neměnnosti mechanické statičnosti k božskosti duchovní dynamičnosti a této proměny dosáhne silou a vytrvalostí svých vlastních osobních rozhodnutích, v každé životní situaci tvrdící: „Má vůle je v tom, aby byla vykonána tvá vůle.“
118:9.1 (1303.2) Čas a prostor jsou spojené mechanismy hlavního vesmíru. Jsou to ústrojí, pomocí kterých je konečným tvorům umožněno koexistovat v kosmu s Nekonečným. Koneční tvorové jsou účinně izolováni od absolutních úrovní času a prostoru. Ale tato izolující média, bez kterých by žádný smrtelník nemohl existovat, bezprostředně zmenšují rozsah konečné činnosti. Bez nich by žádný tvor nemohl fungovat, ale jimi jsou činy každého tvora rozhodně limitovány.
118:9.2 (1303.3) Mechanismy, vytvořené vyššími myslemi, působí tak, aby uvolnily jejich tvořivé zdroje, ale do určité míry trvale omezují činnost všech podřízených inteligencí. Pro vesmírné tvory se toto omezení stává očividným jako mechanismus vesmírů. Člověk nemá nespoutanou svobodnou vůli; rozsah jeho volby je omezen, ale v rámci této volby je jeho vůle relativně svrchovaná.
118:9.3 (1303.4) Životní mechanismus smrtelné osobnosti─lidské tělo─je výtvorem nad-smrtelného tvořivého projektu; proto nemůže být nikdy dokonale ovládáno samotným člověkem. Pouze tehdy, když bude vzestupující člověk, ve spojení se splynutým Ladičem, sám vytvářet mechanismus pro vyjádření své osobnosti, dosáhne nad ním dokonalou kontrolu.
118:9.4 (1303.5) Velký vesmír je jak mechanismus, tak i organismus, mechanický a živý─živý mechanismus, aktivovaný Nejvyšší Myslí, koordinovaný Nejvyšším Duchem a nacházející vyjádření na maximálních úrovních spojování energie a osobnosti jako Nejvyšší Bytost. Ale popírat mechanismus konečného tvoření znamená popírat fakt a ignorovat realitu.
118:9.5 (1303.6) Mechanismy jsou produkty mysli, tvořivé mysli, využívající kosmické potenciály. Mechanismy jsou stanovené krystalizace myšlení Tvořitele a vždy působí věrně v souladu s volní koncepcí, ze které vznikly. Ale účelnost každého mechanismu je v jeho původu, ne v jeho funkci.
118:9.6 (1303.7) O těchto mechanismech by se nemělo uvažovat jako o limitujících činnostech Božstva; spíše je pravdou, že v těchto mechanických formách Božstvo dosáhlo jednoho z aspektů věčného vyjádření. Základní vesmírné mechanismy vznikly v důsledku absolutní vůle Prvotního Zdroje a Středu a proto budou navždy působit v dokonalé harmonii se záměrem Nekonečného; jsou skutečně nevolními modely tohoto záměru.
118:9.7 (1303.8) My do jisté míry rozumíme jak mechanismus Ráje je sladěn s osobností Věčného Syna; je to funkce Společného Činitele. Máme svoje teorie, týkající se působení Univerzálního Absolutna ve vztahu k teoretickým mechanismům Neomezeného a potenciální osoby Absolutního Božstva. Ale ve vyvíjejících se Božstvech Nejvyššího a Konečného pozorujeme, že určité neosobní aspekty se ve skutečnosti spojují s jejich volními protějšky a tím vzniká nový vztah mezi modelem a jednotlivcem.
118:9.8 (1304.1) Ve věčnosti minulosti Otec a Syn nalezli spojení v jednotě vyjádření Nekonečného Ducha. Jestli ve věčnosti budoucnosti Synové Tvořitelé a Tvořiví Duchové lokálních vesmírů času a prostoru dosáhnou tvořivého spojení v oblastech vnějšího prostoru, co vytvoří jejich jednota sloučeného vyjádření jejich božských podstat? Docela se může docela stát, že budeme svědky až dosud neodhaleného projevu Božstva Nekonečného─nového typu nadsprávce. Takové bytosti by měly unikátní osobní přednosti, vyplývající ze spojení osobního Tvořitele, neosobního Tvořivého Ducha, zkušenosti smrtelného tvora a postupného zosobňování Božského Pečovatele. Takové bytosti by mohly být nejvyššími v tom smyslu, že by v sobě obsahovaly osobní a neosobní realitu a současně s tím slučovaly zkušenosti Tvořitele a tvora. Bez ohledu na to, jaké mohou být vlastnosti takových třetích osob těchto předpokládaných funkčních trojic v tvořeních vnějšího prostoru, budou udržovat vztah se svými Otci-Tvořiteli a Tvořivými Matkami, který bude v něčem připomínat vztah Nekonečného Ducha s Vesmírným Otcem a Věčným Synem.
118:9.9 (1304.2) Bůh Nejvyšší je zosobněním celé vesmírné zkušenosti, středem celé konečné evoluce, maximálním vyjádřením celé reality tvorů, vyvrcholením kosmické moudrosti, ztělesněním harmonických krás galaxií času, pravdou významů kosmické mysli a ctností nejvyšších duchovních hodnot. A Bůh Nejvyšší bude, ve věčné budoucnosti, slučovat tyto pestré různorodosti do jednoho empiricky významného celku─tak, jak nyní jsou existenciálně spojeny na absolutních úrovních v Rajské Trojici.
118:10.1 (1304.3) Prozřetelnost neznamená, že Bůh rozhodl věci za nás a předem. Bůh nás příliš miluje, aby toto udělal, protože to by byla téměř kosmická tyranie. Člověk musí mít relativní možnosti volby. A božská láska není takovým krátkozrakým citem, který by rozmazlil a zkazil děti člověka.
118:10.2 (1304.4) Otec, Syn a Duch─jako Trojice─nejsou Všemohoucím Nejvyšším, ale svrchovanost Všemohoucího nemůže být nikdy projevena bez nich. Růst Všemohoucího je soustředěn v Absolutnech aktuálnosti a založen na Absolutnech potenciálnosti. Ale funkce Všemohoucího Nejvyššího vycházejí z funkcí Rajské Trojice.
118:10.3 (1304.5) Zdálo by se, že všechny aspekty vesmírné činnosti jsou částečně opět sjednoceny v Nejvyšší Bytosti osobností tohoto empirického Božstva. Proto, když si chceme představit Trojici jako jednoho Boha a jestli tuto představu omezíme na současný známý a organizovaný velký vesmír, zjistíme, že vyvíjející se Nejvyšší Bytost je částečným obrazem Rajské Trojice. A dále ještě zjistíme, že se toto Nejvyšší Božstvo vyvíjí ve velkém vesmíru jako osobnostní syntéza konečné hmoty, mysli a ducha.
118:10.4 (1304.6) Bohové mají vlastnosti, ale Trojice má funkce a podobně jako Trojice, prozřetelnost je funkcí, která je spojena s neosobním nad-dohledem vesmíru vesmírů a prostírající se od evolučních úrovní Sedmidílného, slučujících se v energii Všemohoucího a přes transcendentální oblasti Nekonečnosti Božstva k ještě vyšším úrovním.
118:10.5 (1304.7) Bůh miluje každého tvora jako své dítě a tato láska chrání každého tvora v průběhu celého času a věčnosti. Prozřetelnost působí ve vztahu k celku a dotýká se činnosti každého tvora do té míry, do jaké má tato činnost vztah k celku. Prozřetelná intervence ve vztahu k jakékoliv bytosti svědčí o důležitosti funkce této bytosti pro evoluční růst nějakého celku; takový celek může být celá rasa, celý národ, celá planeta, nebo dokonce i vyšší celek. Právě důležitost funkce tvora způsobuje prozřetelnou intervenci a ne důležitost tvora jako osoby.
118:10.6 (1305.1) Nicméně, Otec jako osoba může svojí otcovskou rukou kdykoliv zasáhnout do proudu kosmických událostí v plné shodě s vůlí Boha, v souladu s moudrostí Boha a motivován láskou Boha.
118:10.7 (1305.2) Ale, to co člověk nazývá prozřetelností je velmi příliš často výsledek jeho vlastní představy, nahodilého postavení příležitostných okolností. Nicméně, v konečné sféře vesmírného bytí existuje opravdová a objevující se prozřetelnost─opravdová a aktualizující se souvztažnost energií prostoru, pohybů času, myšlenek intelektu, ideálů charakteru, tužeb duchovní podstaty a účelných úmyslných činů vyvíjejících se osobností. Okolnosti materiálních oblastí nalézají poslední konečnou integraci ve vzájemném spojení přítomností Nejvyššího a Konečného.
118:10.8 (1305.3) Když jsou mechanismy velkého vesmíru zdokonaleny prostřednictvím nadvlády mysli do stavu konečné preciznosti a když mysl tvora dospěje k dosažení božské dokonalosti prostřednictvím zdokonalené integrace s duchem a když se následně Nejvyšší objevuje jako faktický sjednotitel všech těchto vesmírných jevů, tak se prozřetelnost stává vzrůstající měrou rozeznatelná.
118:10.9 (1305.4) Některé z podivuhodných náhodných podmínek příležitostně převládajících na evolučních světech mohou být způsobeny postupně objevující se přítomnosti Nejvyššího, předzvěstí jeho budoucích vesmírných aktivit. Většina z toho, co by smrtelník nazval prozřetelným, tak není; jeho mínění je znevýhodněno nedostatkem prozíravého proniknutí do opravdových významů životních okolností. Většina z toho, co by smrtelník nazval štěstím, může být ve skutečnosti neštěstím; úsměv štěstěny, která umožní bezpracné pohodlí a nezasloužené bohatství může být největším lidským utrpením; zjevná krutost těžkého osudu, který kupí utrpení na některého smrtelníka, může být ve skutečnosti zakalujícím ohněm, proměňujícím měkké železo nevyzrálé osobnosti do zakalené oceli opravdového charakteru.
118:10.10 (1305.5) Prozřetelnost ve vyvíjejících se vesmírech existuje a může být objevena tvory jen to té míry, do jaké oni získali schopnost pochopit účel vyvíjejících se vesmírů. Plná schopnost poznat vesmírné účely se rovná završení evolučního rozvoje tvora a může být jinak vyjádřena jako dosažení Nejvyššího v mezích současného stavu nedokončených vesmírů.
118:10.11 (1305.6) Láska Otce působí přímo v srdcích jednotlivých bytostí nezávisle na činech, nebo reakcích všech ostatních jednotlivců; tento vztah je osobní─člověk a Bůh. Neosobní přítomnost Božstva (Všemohoucího Nejvyššího a Rajské Trojice) se dívá na celek, ne na část. Prozřetelnost nadvlády Svrchovanosti se stává vzrůstající měrou zjevnou podle toho, jak všechny jednotlivé části postupují v dosažení konečných osudů. Když se soustavy, souhvězdí, vesmíry a supervesmíry ustálí ve světle a životě, Nejvyšší se stoupající měrou vynořuje jako účelný korelátor všeho dočasného, zatímco Konečný se postupně vynořuje jako transcendentální sjednotitel všech věcí.
118:10.12 (1306.1) V počátečních stadiích existence evolučních světů se přírodní události materiálního charakteru a osobní touhy lidských bytostí často jeví jako protichůdné. Většina z toho, co se odehrává na evolučním světě je pro smrtelného člověka poněkud těžko pochopitelná─přírodní zákon je tak často očividně krutý, nelítostný a lhostejný ke všemu, co v lidském vnímání je správné, krásné a dobré. Ale jak lidstvo postupuje v planetárním rozvoji, pozorujeme, že tento postoj se mění pod vlivem následujících faktorů:
118:10.13 (1306.2) 1. Rozšiřující se představivost člověka—jeho zvýšené chápání světa, ve kterém žije; jeho zvětšující se schopnost vnímat materiální fakta času, smysluplné ideje mysli a cenné ideály duchovního vhledu. Pokud lidé měří pouze metrem věcí fyzické podstaty, nemohou nikdy doufat v nalezení jednoty v čase a prostoru.
118:10.14 (1306.3) 2. Zvyšující se kontrola člověka—postupné hromadění vědomostí o zákonech materiálního světa, účelů duchovní existence a možností filozofického sladění těchto dvou realit. Člověk, divoch, byl bezmocný před útoky přírodních sil, byl otrokem kruté nadvlády svých vlastních vnitřních strachů. Polocivilizovaný člověk začíná otevírat studnici záhad přírodních oblastí a jeho věda pomalu, ale účinně ničí jeho pověry, zatímco současně poskytuje nový a zvětšený věcný základ pro pochopení významů filozofie a hodnot opravdové duchovní zkušenosti. Člověk civilizovaný dosáhne jednoho dne relativní nadvládu nad fyzickými silami své planety; láska k Bohu se bude působivě řinout z jeho srdce jako láska pro jeho druhy, zatímco hodnoty lidské existence se budou přibližovat k hranicím možností smrtelníka.
118:10.15 (1306.4) 3. Vesmírná integrace člověka—prohloubení lidského vnímání, plus zvýšení empirického dosažení člověka, ho přiblíží k užší harmonii se sjednocujícími přítomnostmi Svrchovanosti—Rajskou Trojicí a Nejvyšší Bytostí. A to je to, co vytváří svrchovanost Nejvyššího na světech, dávno ustálených ve světle a životě. Takové pokročilé planety jsou vskutku básněmi harmonie, obrazy krásy dosaženého dobra docíleného prostřednictvím hledání kosmické pravdy. A jestli se takové věci mohou stát s planetou, pak se ještě mnohem větší věci mohou stát se soustavou a s většími útvary velkého vesmíru, když také dosáhnou ustálení, znamenající vyčerpání potenciálů pro konečný růst.
118:10.16 (1306.5) Na takové pokročilé planetě se prozřetelnost stává realitou, okolnosti života jsou zharmonizovány, ale to není jenom proto, že člověk dosáhl nadvlády nad materiálními problémy svého světa, ale také kvůli tomu, že začal žít v souladu s vývojem vesmírů; jde po cestě Svrchovanosti k dosažení Vesmírného Otce.
118:10.17 (1306.6) Království Boží je v srdcích lidí a když se toto království stane skutečností v srdci každého jedince světa, potom se na takové planetě vládnutí Boha stane skutečností; a to je dosažená svrchovanost Nejvyšší Bytosti.
118:10.18 (1306.7) Aby se prozřetelnost realizovala v čase člověk musí splnit úkol dosažení dokonalosti. Ale člověk je již nyní schopen tušit věčné významy této prozřetelnosti, když zauvažuje nad vesmírným faktem, že všechny věci, ať dobré či zlé, přispívají společně k rozvoji Boha znalých smrtelníků v jejich hledání Boha všeho existujícího.
118:10.19 (1306.8) Prozřetelnost se stává stále více rozeznatelnou jak lidé směřují nahoru od materiálního k duchovnímu. Dosažení plného duchovního vnímání umožňuje vzestupující osobnosti odhalovat harmonii v tom, v čem byl předtím chaos. Dokonce již morontiální mota představuje v tomto směru opravdový pokrok.
118:10.20 (1307.1) Prozřetelnost je z části nad-kontrolou nedokončeného Nejvyššího v jeho projevu v nedokončených vesmírech a proto vždy musí být:
118:10.21 (1307.2) 1. Částečná—v důsledku nedokončenosti aktualizace Nejvyšší Bytosti.
118:10.22 (1307.3) 2. Nepředpověditelná—v důsledku výkyvů v postoji tvora, který se neustále mění od úrovně k úrovni, čímž zjevně zapříčiňuje proměnlivé zpětné reakce v Nejvyšším.
118:10.23 (1307.4) Když se lidé modlí, aby zasáhla prozřetelnost v okolnostech života, častokrát je odpovědí jejich modlitbě jejich vlastní změna postojů k životu. Ale prozřetelnost není vrtošivá, není ani neskutečná a není ani magická. Je pomalým a jistým vývojem mocné svrchovanosti konečných vesmírů, jejíž velkolepou přítomnost časem objeví vyvíjející se tvorové při svém vesmírném vzestupu. Prozřetelnost je jistým a zaručeným pochodem galaxií prostoru a osobností času k cílům věčnosti, nejdříve v Nejvyšším, potom v Konečném a možná v Absolutním. A my věříme, že ve věčnosti existuje stejná prozřetelnost a je to vůle, jsou to činy, je to záměr Rajské Trojice takto motivovat kosmické panorama nespočetných vesmírů.
118:10.24 (1307.5) [Představeno Mocným Poslem, dočasně pobývajícím na Urantii.]
Kniha Urantia
Kapitola 119
119:0.1 (1308.1) JAKO NADŘÍZENÝ Večerních Hvězd Nebadonu jsem byl poslán na Urantii Gabrielem s tím posláním, abych odhalil příběh sedmi poskytnutích Vládce Vesmíru, Michaela Nebadonského a jmenuji se Gavalia. Ve svém výkladu se budu přísně držet omezeních, stanovenýchv mém pověření.
119:0.2 (1308.2) Vlastnost poskytování je vlastní Rajským Synům Vesmírného Otce. Ve své snaze přiblížit se k životní zkušenosti svých podřízených živých tvorů odrážejí různé řády Rajských Synů božskou podstatu svých Rajských rodičů. V této zvyklosti razil cestu Věčný Syn Rajské Trojice, který sedmkrát poskytnul sám sebe sedmi okruhům Havony v dobách vzestupu Grandfandy a prvních poutníků z času a prostoru. A Věčný Syn pokračuje v poskytování sebe sama lokálním vesmírům prostoru v osobách svých představitelů—Synů řádu Michaelů a Avonalů.
119:0.3 (1308.3) Když Věčný Syn poskytuje Syna Tvořitele projektovanému lokálnímu vesmíru, tento Syn Tvořitel přijímá plnou odpovědnost za dokončení, řízení a vyrovnanost tohoto nového vesmíru a slavnostně přísahá věčné Trojici, že nepřevezme plnou nadvládu nad novým tvořením, dokud úspěšně neuskuteční svých sedm poskytnutích sebe sama v těle tvora a ta budou potvrzena Věčně Moudrými, majícími pravomoc nad supervesmírem. Tento závazek přejímá každý Syn-Michael, dobrovolně odcházející z Ráje, aby se ujal vytváření a organizování vesmíru.
119:0.4 (1308.4) Účel těchto inkarnací do těla tvorů je umožnit takovým Tvořitelům stát se moudrými, chápajícími, spravedlivými a zkušenými vládci. Tito božští Synové jsou ve své podstatě spravedliví, ale v důsledku zkušenosti se z těchto sedmi postupných poskytnutích stávají vědomě soucitnými; oni jsou přirozeně soucitní, ale tyto zkušenosti je dělají soucitnými v nových a dodatečných aspektech. Tato poskytnutí jsou posledními kroky v jejich vzdělání a přípravě pro vznešené úkoly vládnutí lokálním vesmírům božskou spravedlností a čestným rozhodováním.
119:0.5 (1308.5) Přestože tato poskytnutí přinášejí řadu vedlejších užitků různým světům, soustavám a souhvězdím a také rozmanité řády vesmírných inteligencí jsou těmito poskytnutími ovlivněny a mají z nich prospěch, jsou zásadně určeny pro završení osobní přípravy a vesmírného vzdělání samotného Syna Tvořitele. Tato poskytnutí nejsou nutná pro moudré, spravedlivé a výkonné organizování lokálního vesmíru, ale jsou absolutně nezbytná pro řízení takového tvoření, hemžícího se rozmanitými formami života a nesčetnými myslícími, ale nedokonalými tvory.
119:0.6 (1308.6) Synové-Michaelové začínají svoji práci organizování vesmíru s plným a patřičným pochopením pro různé kategorie bytostí, které vytvořili. Mají v sobě nesmírné zásoby soucitu pro všechny tyto lišící se tvory, dokonce lítosti pro ty, kteří chybují a tápou v sobeckém bahnu svého vlastního jednání. Ale takové vrozené vlohy pro spravedlnost a čestnost jsou nedostačujícími pro Věčně Moudré. Tito trojjediní vládci supervesmírů nikdy neschválí Syna Tvořitele jako Vládce Vesmíru, dokud fakticky nepoznal stanoviska svých vlastních tvorů skutečnou zkušeností v prostředí jejich existence a v těle samotných těchto tvorů. Tímto způsobem se takoví Synové stanou soudnými a moudrými vládci; poznají rozmanité skupiny, kterým vládnou a nad kterými vykonávají vesmírnou moc. Díky živé zkušenost získali praktický soucit, spravedlivý úsudek a trpělivost, které se zrodily z empirického bytí v těle tvora.
119:0.7 (1309.1) V současné době je lokální vesmír Nebadon řízený Synem Tvořitelem, který již završil svoji cestu poskytování sebe sama; vládne spravedlivě a s nejvyšším soucitem všem obrovským oblastem svého vyvíjejícího se a zdokonalujícího se vesmíru. Michael Nebadonský je 611 121. poskytnutí Věčného Syna vesmírům času a prostoru a začal vytvářet váš lokální vesmír přibližně před čtyřmi sty miliardami let. Michael se rozhodl pro své první dobrodružné poskytnutí sebe sama zhruba v době, kdy Urantia nabývala svoji nynější podobu, před jednou miliardou let. Jeho poskytnutí se odehrála v intervalech sto padesáti milionů let a poslední se na Urantii uskutečnilo před devatenácti sty lety. Já nyní přistoupím k objasnění podstaty a charakteru těchto poskytnutích do té míry, do jaké mně to dovoluje mé pověření.
119:1.1 (1309.2) Byla to slavnostní událost na Salvingtonu před téměř jednou miliardou let, kdy shromáždění správcové a představitelé vesmíru Nebadon slyšeli prohlásit Michaela, že jeho starší bratr Immanuel brzy převezme správu Nebadonu na tu dobu, kdy on, Michael, nebude přítomen kvůli neodhalené misi. Žádné jiné oznámení o této záležitosti nebylo učiněno, kromě odeslání zprávy na rozloučenou Otcům Souhvězdí, ve které, mimo jiných pokynů, bylo řečeno: „A na tu dobu vás svěřuji do péče a ochrany Immanuela, zatímco já budu vykonávat příkaz mého Rajského Otce.“
119:1.2 (1309.3) Po odeslání této zprávy na rozloučenou se Michael objevil na startovacím poli Salvingtonu, stejně jako mnohokrát předtím, když se připravoval na odjezd do Uversy, nebo do Ráje, ale s tím rozdílem, že nyní přišel sám. Svůj odjezd doprovodil těmito slovy: „Opouštím vás jenom na krátkou dobu. Vím, že mnozí z vás by mne chtěli doprovázet, ale tam, kam jdu já, vy jít nemůžete. To, co se chystám udělat, vy udělat nemůžete. Jdu vykonat vůli Rajských Božstev a když dokončím svoji misi a získám tuto zkušenost, vrátím se na své místo mezi vás.“ Po těchto slovech Michael Nebadonský zmizel z pohledu všech shromážděných a objevil se znovu až za dvacet let standardního času. V celém Salvingtonu pouze Božský Pečovatel a Immanuel věděli co se děje a Věčně Jednotní se podělili o toto tajemství s hlavním vykonavatelem výkonné moci vesmíru—Gabrielem, Jasnou Ranní Hvězdou.
119:1.3 (1309.4) Všichni obyvatelé Salvingtonu a hlavních center souhvězdích a soustav se shromáždili kolem svých přijímacích stanic vesmírného spojení, doufajíc, že něco uslyší o misi a místě pobytu Syna Tvořitele. Až na třetí den po Michaelově odchodu přišla zpráva, která mohla přinést trochu objasnění. V tento den bylo na Salvingtonu zaznamenáno hlášení ze sféry Melkísedeků, hlavním řídícím centrem tohoto řádu v Nebadonu, které v krátkosti přineslo toto neobyčejné a nikdy předtím neslyšené sdělení: „Dnes v poledne se na našem přijímacím poli tohoto světa objevil zvláštní Syn Melkísedek, nemá naše číslo, ale naprosto se nám podobá. Byl doprovázen osamělým omniafimem, který měl u sebe pověřovací listiny z Uversy a ten udělil pokyny, pocházející od Věčně Moudrých a odsouhlasených Immanulem Salvingtonským, našemu představenému, které přikazovaly, že tento nový Syn Melkísedek bude přijat do našeho řádu a bude přidělen k pohotovostní službě Melkísedeků Nebadonu. A jak bylo přikázáno, tak se stalo.“
119:1.4 (1310.1) A to je prakticky všechno, co se ve vztahu k prvnímu Michaelovu poskytnutí objevilo v záznamech Salvingtonu. A nic dalšího se neobjevilo až po sto letech urantijského času, kdy byl zaznamenán fakt Michaelova návratu a jeho neohlášeného převzetí řízení vesmírných záležitostí. Ale na světě Melkísedeků je k nalezení neobvyklý záznam—popis služby tohoto unikátního Syna Melkísedeka v pohotovostním sboru dané epochy. Tento záznam je uložen v prostém chrámu, který v současné době stojí před domem Otce Melkísedeka a obsahuje vyprávění o službě tohoto dočasného Syna Melkísedeka ve spojení s jeho vykonáním dvaceti čtyř naléhavých misí. A tento záznam, který jsem si nedávno prohlédl, končí takto:
119:1.5 (1310.2) „A v poledne tohoto dne, bez předchozího oznámení a v přítomnosti pouze třech členů našeho bratrství, tento hostující Syn našeho řádu zmizel z našeho světa tak, jak přišel, v doprovodu osamělého omniafima a tento záznam nyní končí potvrzením, že tento návštěvník žil jako Melkísedek, v podobě Melkísedeka pracoval jako Melkísedek a svědomitě splnil všechny své úkoly jako pohotovostní Syn našeho řádu. Se všeobecným souhlasem se stal představeným Melkísedeků, zaslouživši si naši lásku a obdiv svojí nedostižnou moudrostí, příkladnou láskou a výjimečnou spolehlivostí k povinnostem. On nás miloval, rozuměl nám a sloužil s námi a my navždy zůstáváme jeho věrnými a oddanými druhy-Melkísedeky, protože tento neznámý, který přišel na naši planetu, se nyní stal na věčnost vesmírným pečovatelem, nesoucím v sobě podstatu Melkísedeka.
119:1.6 (1310.3) A to je vše, co vám mám dovoleno sdělit o prvním poskytnutí Michaela. My, samozřejmě, dobře víme, že tento neznámý Melkísedek, který takovým záhadným způsobem sloužil s Melkísedeky před miliardou let nebyl nikdo jiný, než inkarnovaný Michael, vykonávající svoje první poskytnutí sebe sama. Záznamy neříkají konkrétně, že tento unikátní a výkonný Melkísedek byl Michael, ale všeobecně je známo, že to byl on. Je pravděpodobné, že záznam této události nemůže být nalezen nikde jinde, než pouze na Sonaringtonu a záznamy tohoto tajemného světa nám nejsou přístupné. Pouze na tomto posvátném světě božích Synů jsou tajemství inkarnace a poskytnutí plně známy. My všichni známe fakta o poskytnutích Michaela, ale nerozumíme jakým způsobem byly provedeny. My nevíme jak vládce vesmíru, tvořitel Melkísedeků, se může tak najednou a záhadně stát jedním z nich a jako jeden z nich žít mezi nimi a pracovat jako Syn Melkísedek po dobu sta let. Ale tak tomu bylo.
119:2.1 (1310.4) Po dobu téměř sto padesát milionů let od poskytnutí Michaela v podobě Melkísedeka se ve vesmíru Nebadon všechno dařilo, než začaly vznikat potíže v 11. soustavě 37. souhvězdí. Tyto potíže se týkaly nedorozumění Syna Lanonandeka—Vládce Soustavy. Tato situace byla posouzena Otci Souhvězdích a jejich rozhodnutí bylo schváleno Věčně Věrným, Rajským poradcem tohoto souhvězdí, ale protestující Vládce Soustavy se s tímto rozhodnutím plně nesmířil. Po více než sto let trvající nespokojenosti dovedl své druhy do jedné z nejrozšířenějších a nejzhoubnějších vzpour proti nadvládě Syna Tvořitele jaká kdy byla vyprovokována ve vesmíru Nebadon—vzpoura, která byla již dávno soudně posouzena a ukončena zásahem Věčně Moudrých Uversy.
119:2.2 (1311.1) Tento rebelující Vládce Soustavy, Lutentia, svrchovaně vládl na své hlavní řídící planetě více než dvacet let standardního času Nebadonu, načež Nejsvrchovanější nařídili, se souhlasem Uversy, jeho vyloučení a požádali vládce Salvingtonu o jmenování nového Vládce Soustavy, aby převzal řízení této vnitřními rozpory zmítané a neurovnané soustavy obydlených světů.
119:2.3 (1311.2) Souběžně s přijetím této žádosti na Salvingtonu oznámil Michael druhý z těchto podivuhodných záměrů odejít z hlavního řídícího centra vesmíru za účelem „splnit příkaz mého Rajského Otce“, slibujíc „vrátím se v pravý čas“ a vkládajíc plnou pravomoc do rukou svého Rajského bratra Immanuela, Věčně Jednotného.
119:2.4 (1311.3) A poté, stejnou metodou jako v době svého odjezdu ve spojení s poskytnutím sebe sama v podobě Melkísedeka, Michael opět opustil svoji hlavní řídící sféru. Tři dny po tomto nevysvětlitelném odjezdu se v záložním sboru primárních Synů Lanonandeků Nebadonu objevil nový a neznámý člen. Tento nový Syn se objevil v poledne, neoznámen a doprovázen jediným terciafimem, který měl u sebe pověřovací listiny od Věčně Moudrých Uversy, schválených Immanuelem Salvingtonským a nařizujících, že tento nový Syn bude přidělen 11. soustavě 37. souhvězdí jako nástupce za sesazeného Lutentiu a s plnou pravomocí jako zastupující Vládce Soustavy do doby jmenování nového vládce.
119:2.5 (1311.4) Po dobu více než sedmnácti let vesmírného času tento neobyčejný a neznámý dočasný vládce řídil záležitosti a moudře řešil složité situace v této neurovnané a demoralizované lokální soustavě. Žádný jiný Vládce Soustavy nebyl nikdy tak nadšeně milován, nebo tak široce uctíván a respektován. Spravedlností a se soucitem tento nový vládce uvedl tuto nepokojnou soustavu do pořádku a přitom trpělivě pomáhal všem svým podřízeným; dokonce nabídl svému rebelujícímu předchůdci možnost podílet se na řízení soustavy za předpokladu, že se pouze omluví Immanuelovi za svoji nerozvážnost. Ale Lutentia takovou laskavou nabídku odmítl i když dobře věděl, že tento nový a neobyčejný Vládce Soustavy nebyl nikdo jiný než Michael—ten samý vesmírný vládce, proti kterému se jen nedávno vzbouřil. Ale miliony jeho svedených a oklamaných stoupenců přijalo shovívavost tohoto nového vládce, který byl v té době znám jako Zachránce-Vládce soustavy Palonia.
119:2.6 (1311.5) A potom nastal ten památný den, kdy přijel nový Vládce Soustavy, jmenovaný vrchními orgány vesmíru jako trvalý nástupce sesazeného Lutentii a celá Palonia litovala odchodu nejušlechtilejšího a nejlaskavějšího vládce soustavy, jakého kdy Nebadon poznal. Byl milován celou soustavou a uctíván svými druhy všech skupin Synů Lanonandeků. Jeho odchod neměl slavnostní ráz; velká oslova byla uspořádána až když opustil hlavní řídící centrum soustavy. Dokonce jeho chybující předchůdce poslal tuto zprávu: „Jsi spravedlivý a poctivý ve všech směrech. Přestože já i nadále odmítám vládu Ráje, jsem nucen uznat, že jsi spravedlivý a soucitný organizátor.“
119:2.7 (1312.1) A potom se tento dočasný vládce rebelující soustavy rozloučil s planetou svého krátkého správního pobytu a tři dny poté se Michael objevil na Salvingtonu a opět se ujal řízení vesmíru Nebadon. Krátce nato následovalo třetí prohlášení Uversy o rozšířené působnosti pravomoci a autoritě Michaela. První prohlášení bylo učiněno v době jeho příchodu do Nebadonu, druhé bylo vydáno brzy po dokončení poskytnutí v podobě Melkísedeka a nyní následuje třetí po skončení druhého poskytnutí, neboli mise v podobě Lanonandeka.
119:3.1 (1312.2) Nejvyšší rada Salvingtonu oprávněně rozhodla vyhovět žádosti Nositelů Života na 217. planetě v 87. soustavě v 61. souhvězdí poslat jim na pomoc Materiálního Syna. V té době se tato planeta nacházela v soustavě obydlených světů, kde další Vládce Soustavy sešel z cesty; do té doby to byla druhá taková vzpoura v Nebadonu.
119:3.2 (1312.3) Na žádost Michaela bylo rozhodnutí rady ohledně požadavku Nositelů Života této planety oddáleno, aby se počkalo na posouzení této situace Immanuelem a na jeho vyjádření. Toto byl neobvyklý postup a já si dobře pamatuji jak jsme všichni očekávali něco mimořádného a nemuseli jsme dlouho čekat. Michael vložil řízení vesmíru do rukou Immanuela, zatímco Gabrielovi svěřil vedení nebeských sil a po takovém rozdělení svých řídících povinností se rozloučil s Vesmírným Mateřským Duchem a zmizel ze startovacího pole Salvingtonu přesně tak, jak to udělal ve dvou předchozích případech.
119:3.3 (1312.4) A jak se dalo očekávat, na třetí den poté se objevil, neoznámen, na hlavním řídícím světě 87. soustavy v 61. souhvězdí neznámý Materiální Syn, doprovázený jediným sekunafimem, mající pověření Věčně Moudrých Uversy a schválení Immanuela Salvingtonského. Zastupující Vládce Soustavy ihned jmenoval tohoto nového a záhadného Materiálního Syna zastupujícím Planetárním Princem 217. světa a toto jmenování bylo okamžitě schváleno Nejsvrchovanějšími 61. souhvězdí.
119:3.4 (1312.5) Tak začal tento unikátní Materiální Syn svůj nelehký život na izolovaném světě v podmínkách rozpadu a vzpoury, umístěném v sužované soustavě bez jakéhokoliv přímého spojení s vnějším vesmírem a pracující sám po dobu celé jedné generace planetárního času. Tento záchranný Materiální Syn přiměl chybujícího Planetárního Prince a celý jeho štáb k tomu, aby litoval svého jednání a zrušil své požadavky a byl svědkem návratu planety zpět k oddané službě pod vládou Ráje, tak jak byla nastolena v lokálních vesmírech. V určenou dobu přijeli na tento zotavený a zachráněný svět Materiální Syn a Materiální Dcera a když byli náležitě dosazeni jako viditelní planetární vládci, dočasný anebo záchranný Planetární Princ se formálně rozloučil a v poledne jednoho dne zmizel. Na třetí den poté se Michael objevil na svém obvyklém místě na Salvingtonu a velmi brzy supervesmírné vysílání přineslo čtvrté prohlášení Věčně Moudrých, oznamující další rozšíření pravomoci Michaela v Nebadonu.
119:3.5 (1312.6) Je mně líto, že nemám povolení vyprávět o trpělivosti, odvaze a schopnosti, se kterými tento Materiální Syn řešil namáhavé situace na této zmatené planetě. Obnova tohoto izolovaného světa je jednou z nejdojemnějších kapitol v kronikách spasení v celém Nebadonu. Ke konci této mise bylo celému Nebadonu zřejmé, proč se jejich milovaný vládce rozhodl vykonávat tato opakovaná poskytnutí sebe sama v podobě některého podřízeného řádu myslících bytostí.
119:3.6 (1313.1) Poskytnutí Michaela jako Syna Melkísedeka, potom jako Syna Lanonandeka a pak jako Materiálního Syna jsou všechna stejně záhadná a nedají se vysvětlit. V každém případě se objevil náhle a jako plně vyvinutý jedinec odpovídající kategorie. Záhada takových inkarnací se nikdy neobjasní a bude známa pouze těm, kteří mají přístup k vnějšímu okruhu záznamů na posvátné sféře Sonarington.
119:3.7 (1313.2) Od tohoto obdivuhodného poskytnutí Planetárního Prince izolovanému a odbojnému světu si žádný Materiální Syn, nebo Materiální Dcera Nebadonu nikdy nepokusili postěžovat si o svých úkolech, nebo stěžovat si na nesnáze při svých planetárních misích. Na věčné časy Materiální Synové vědí, že v Synu Tvořiteli vesmíru mají zkušeného vládce a soucitného přítele, který „byl ve všech bodech prozkoušen a prověřen“ a že i oni musí být také prozkoušeni a prověřeni.
119:3.8 (1313.3) Po každé takové misi následovalo období vzrůstající služby a oddanosti mezi všemi nebeskými inteligencemi vesmírného původu, zatímco každá nová epocha poskytnutí byla charakterizována pokrokem a zlepšením všech metod vesmírného řízení a všech způsobů vládnutí. Od tohoto poskytnutí se žádný Materiální Syn nebo Materiální Dcera nikdy úmyslně nezapojili do vzpoury proti Michaelovi; oni ho milují a ctí příliš oddaně, aby ho někdy vědomě zatratili. Za poslední dobu pouze Adamové byli podvodně a záludně oklamáni vyššími typy rebelujících osobností.
119:4.1 (1313.4) Blížil se konec jednoho z pravidelných tisíciletých zjišťováních přítomnosti v Uverse, když Michael vložil vládu Nebadonu do rukou Immanuela a Gabriela; a samozřejmě, majíce na paměti to, co se stalo v minulých případech, byli jsme všichni připraveni stát se svědky zmizení Michaela, aby uskutečnil svoji čtvrtou misi poskytnutí sebe sama a nemuseli jsme čekat dlouho, protože brzy se objevil na startovacím poli Salvingtonu a ztratil se nám z dohledu.
119:4.2 (1313.5) Na třetí den po tomto zmizení jsme si ve vesmírném vysílání do Uversy ze serafského řídícího centra Nebadonu povšimli této důležité zprávy: „Oznamujeme příjezd neznámého serafa, doprovázeného osamělým supernafimem a Gabrielem Salvingtonským. Tento neregistrovaný seraf odpovídá nebadonskému řádu serafů a má u sebe pověřovací listiny od Věčně Moudrých Uversy, ověřených Immanuelem Salvingtonským. Po prozkoušení tohoto serafa bylo zřejmé, že náleží k nejvyššímu řádu andělů lokálního vesmíru a byl již přidělen ke sboru vyučujících poradců.“
119:4.3 (1313.6) V době tohoto serafského poskytnutí Michael chyběl Salvingtonu déle než čtyřicet let standardního vesmírného času. Během této doby sloužil jako serafský vyučující poradce, vy byste řekli osobní tajemník, dvaceti šesti různým významným učitelům, působících na dvaceti dvou různých světech. Ve svém posledním, čili závěrečném úkole působil jako poradce a pomocník při misi poskytnutí Syna Trojice-Učitele na 462. světě v 84. soustavě 3. souhvězdí ve vesmíru Nebadon.
119:4.4 (1314.1) Za celou dobu sedmi let svého poslání nebyl nikdy tento Syn Trojice-Učitel zcela přesvědčen o totožnosti svého serafského společníka. Je pravda, že v tom období bylo na všechny serafy pohlíženo se zvláštním zájmem a zvědavostí. My jsme všichni velmi dobře věděli, že náš milovaný Vládce byl někde ve vesmíru v přestrojení za serafa, ale nemohli jsme si být nikdy jisti jeho totožnosti. Nebyl nikdy jednoznačně poznán až do doby svého přidělení k misi poskytnutí tohoto Syna Trojice-Učitele. Ale po celou tuto dobu byl o tohoto prvotřídního serafa neobyčejný zájem, čemuž se není co divit, protože málokdo z nás má možnost neočekávaně hostit Vládce vesmíru, vykonávajícího misi poskytnutí v podobě tvora. A tak ve vztahu k andělům se věčnou pravdou stalo, že jejich Tvořitel a Vládce byl „ve všech bodech prozkoušen a prověřen v podobě serafské osobnosti.“
119:4.5 (1314.2) Jak tato postupná poskytnutí stoupající měrou nabývala povahu nižších forem vesmírného života, Gabriel se stále více a více stával účastníkem těchto dobrodružných inkarnací, ve kterých působil jako vesmírné spojení mezi poskytnutým Michaelem a zastupujícím vládcem vesmíru, Immanuelem.
119:4.6 (1314.3) Doposud Michael získal zkušenosti ze tří poskytnutích sebe sama třem řádům jim stvořených vesmírných Synů: Melkísedeků, Lanonandeků a Materiálních Synů. Nyní svolil zosobnit se v podobě andělského života jako nejvyšší seraf předtím, než obrátí svoji pozornost k různým fázím vzestupující cesty nejnižších forem svých tvorů s vlastní vůlí—evolučních smrtelníků času a prostoru.
119:5.1 (1314.4) Před něco více než třemi sty miliony lety urantijského času jsme byli svědky dalšího předávání vesmírné pravomoci Immanuelovi a pozorovali jsme přípravy Michaela k odjezdu. Tentokrát to bylo jiné než v předchozích případech, protože oznámil, že jeho cílem je Uversa., hlavní řídící centrum supervesmíru Orvonton. V daném čase náš Vládce odjel, ale vysílání supervesmíru se nikdy nezmínila o příjezdu Michaela do rezidence Věčně Moudrých. Brzy po jeho odjezdu ze Salvingtonu se ve vysílání Uversy objevilo toto důležité oznámení: „Dnes přijel neoznámen a neočíslován vzestupný poutník smrtelného původu z vesmíru Nebadon, schválený Immanuelem Salvingtonským a doprovázený Gabrielem Nebadonským. Tato neidentifikovaná bytost má dar opravdového ducha a byla přijata do našeho bratrství.“
119:5.2 (1314.5) Kdybyste dnes navštívili Uversu, slyšeli byste vyprávění o těch dnech, kdy tady pobýval Eventod—podivuhodný a neznámý poutník času a prostoru, známý na Uverse pod tímto jménem. A tento vzestupující smrtelník, přinejmenším nádherná osobnost, existující v přesné podobě vzestupných smrtelníků na úrovni dosažení duchovního stadia svého rozvoje, žil a působil na Uverse po dobu jedenácti let standardního času Orvontonu. Tato bytost dostala za úkol vykonávat povinnosti duchovního smrtelníka společně se svými druhy z různých lokálních vesmírů Orvontonu. „Byl ve všech bodech prozkoušen a prověřen stejně jako jeho druhové“ a ve všech případech se projevil jako velmi spolehlivý a vysloužil si důvěru svých nadřízených a současně si trvale získal respekt a věrný obdiv svých duchovních druhů.
119:5.3 (1315.1) Na Salvingtonu jsme s plným zájmem sledovali osud tohoto duchovního poutníka, vědomi si velmi dobře, že kvůli přítomnosti Gabriela tento skromný poutník a bez čísla nebyl nikdo jiný, než poskytnutý vládce našeho lokálního vesmíru. Toto první objevení se převtěleného Michaela v roli představitele jednoho stupně evoluce smrtelníků bylo událostí, která nadchla a upoutala celý Nebadon. O takových věcech jsme slyšeli, ale nyní jsme se toho stali svědky. Michael se objevil na Uverse jako plně vyvinutý a dokonale připravený duchovní smrtelník a jako takový zůstal až do odchodu skupiny vzestupujících smrtelníků do Havony; nato měl rozhovor s Věčně Moudrými a potom ihned, ve společnosti Gabriela, se náhle a neformálně rozloučil s Uversou, objevši se krátce poté na svém obvyklém místě na Salvingtonu.
119:5.4 (1315.2) Až po dokončení tohoto poskytnutí nám konečně došlo, že Michael se pravděpodobně chystá převtělit se do podoby svých různých řádů vesmírných osobností, od nejvyšších Melkísedeků až úplně dolů do smrtelného těla z masa a krve na evolučních světech času a prostoru. Asi v tuhle dobu začaly učit fakulty Melkísedeků o pravděpodobnosti, že se Michael v určité době převtělí do smrtelného těla a vzniklo hodně spekulací o tom, jakým způsobem se takové nevysvětlitelné poskytnutí uskuteční. To, že Michael byl osobně v roli vzestupujícího smrtelníka vzbudilo nový a zvýšený zájem o celý plán evoluce tvora—vzestupu přes celý lokální vesmír a potom celým supervesmírem.
119:5.5 (1315.3) Přesto způsob uskutečňování těchto po sobě jdoucích poskytnutích zůstával záhadou. Dokonce Gabriel přiznal, že nerozumí metodě, pomocí které tento Rajský Syn, vesmírný Tvořitel, může podle vlastní vůle, převzít osobnost a žít život jednoho ze svých vlastních podřízených tvorů.
119:6.1 (1315.4) Nyní, když celý Salvington byl obeznámen s přípravami nastávajícího poskytnutí, Michael svolal obyvatele hlavní řídící planety a poprvé informoval o zbývající části plánu převtělení a oznámil, že brzy opustí Salvington, aby prodělal cestu morontiálního smrtelníka v rezidencích Nejsvrchovanějších Otců na hlavní řídící planetě pátého souhvězdí. A potom jsme poprvé uslyšeli oznámení, že jeho sedmé a poslední poskytnutí se uskuteční v těle smrtelníka na některém evolučním světě.
119:6.2 (1315.5) Předtím, než opustil Salvington kvůli šestému poskytnutí, Michael oslovil shromážděné obyvatele sféry a pak zmizel všem z dohledu, doprovázen jediným serafem a Jasnou Ranní Hvězdou Nebadonu. Přestože i tentokrát řízení vesmíru bylo svěřeno Immanuelovi, došlo k širšímu rozdělení administrativních povinností.
119:6.3 (1315.6) Michael se objevil v hlavním řídícím centru pátého souhvězdí jako plnohodnotný morontiální smrtelník vzestupného statusu. Je mně líto, že nemám dovoleno sdělit podrobnosti o životě tohoto neočíslovaného morontiálního smrtelníka, protože to byla jedna z nejpozoruhodnějších a nejúžasnějších epoch ve zkušenosti poskytnutí Michaela, nevyjímaje dokonce jeho dramatický a tragický pobyt na Urantii.Ale mezi těmi mnoha omezeními, která mně byla nařízena při přijímání tohoto poslání, je jedno, které mně zakazuje odhalit podrobnosti tohoto obdivuhodného života Michaela jako morontiálního smrtelníka na sféře Endantum.
119:6.4 (1316.1) Když se Michael vrátil z tohoto morontiálního poskytnutí sebe sama, bylo nám všem zřejmé, že náš Tvořitel se stal tvorem jako my, že Vládce Vesmíru byl také přítelem a soucitným pomocníkem i pro nejnižší formy vytvořené inteligence v jeho sférách. Již předtím jsme zaznamenali ve vesmírném řízení vzrůstající přijímání pohledu tvora, které se objevovalo postupně, ale začalo být zřetelnější po završení poskytnutí v podobě morontiálního smrtelníka a dokonce ještě výraznější po jeho návratu ze života tesařova syna na Urantii.
119:6.5 (1316.2) Gabriel nás předem informoval o době Michaelova návratu z morontiálního poskytnutí a podle toho jsme připravili patřičné přivítání na Salvingtonu. Miliony a miliony bytostí z hlavních světů souhvězdích Nebadonu se shromáždilo a většina obyvatel světů přidružených k Salvingtonu se připojila, aby ho přivítali zpátky ve vedení svého vesmíru. V reakci na mnoho našich uvítacích projevů a pronesených oceněních Vládce, který má tak živý zájem o své tvory, pouze odpověděl: „Jenom jsem vykonal příkaz mého Otce. Já pouze dělám to, co působí radost Rajským Synům, kteří milují své tvory a všemožně se jim snaží rozumět.
119:6.6 (1316.3) Ale od toho dne až do hodiny, kdy se Michael vydal na své urantijské dobrodružství jako Syn Člověka, celý Nebadon pokračoval v debatách o mnoha činech svého Nejvyššího Vládce když působil na Endantumu jako převtělený morontiální smrtelník evolučního vzestupu a kde byl ve všech bodech prověřen jako jeho druhové, shromážděni z materiálních světů celého souhvězdí, ve kterém se jeho pobyt odehrál.
119:7.1 (1316.4) V průběhu desítek tisíc let jsme se všichni těšili na sedmé a poslední poskytnutí Michaela. Gabriel nás učil, že toto závěrečné poskytnutí bude v podobě těla smrtelníka, ale vůbec jsme nevěděli kdy to bude, kde to bude a jakým způsobem bude toto završující dobrodružství uskutečněno.
119:7.2 (1316.5) Veřejné oznámení o tom, že Michael si vybral Urantii jako místo svého posledního poskytnutí sebe sama, bylo proneseno krátce potom, kdy jsme se dozvěděli o pochybení Adama a Evy. A tudíž, po dobu více než třiceti pěti tisíc let váš svět zaujímal velmi význačné místo v radách celého vesmíru. Kolem celého urantijského poskytnutí neexistovalo žádné utajování (kromě záhady převtělení). Od prvního do posledního kroku—až do triumfálního a definitivního návratu Michaela do Salvingtonu jako nejvyššího Vládce Vesmíru—trval nejširší vesmírný zájem o všechno, co se odehrávalo na vašem malém, ale vysoce váženém světě.
119:7.3 (1316.6) Ačkoliv jsme předpokládali, jaká bude metoda poskytnutí, nevěděli jsme, až do doby samotné události, že Michael se objeví na zemi jako bezmocné dítě. Předtím se vždy objevil jako plně vyspělý jedinec, náležící ke skupině osobností, kterou si pro své poskytnutí sebe sama vybral. Proto jsme všichni byli vzrušeni oznámením, vysílaným ze Salvingtonu, že se narodilo děťátko v Betlémě na Urantii.
119:7.4 (1316.7) Tehdy jsme si nejenom uvědomovali to, že náš Tvořitel a přítel dělá nejnebezpečnější krok ve své celé kariéře, očividně riskující své postavení a autoritu při tomto poskytnutí sebe sama jako bezmocné nemluvně, ale také jsme chápali, že zkušenost z tohoto posledního poskytnutí v podobě smrtelníka ho navždy nastolí jako nesporného a nejvyššího vládce vesmíru Nebadon. Po dobu třetiny století urantijského času všechny zraky ve všech částech tohoto lokálního vesmíru byly upřeny na Urantii. Všechny typy inteligencí si byly vědomy toho, že probíhá poslední poskytnutí a protože jsme již dávno věděli o Luciferově vzpouře v Satanii a neloajálnosti Kaligastiji na Urantii, dobře jsme chápali intenzitu boje, který bude následovat poté, jak se náš vládce blahosklonně převtělí na Urantii do nízké formy a podoby lidského těla.
119:7.5 (1317.1) Jóšua, syn Josefův, židovské dítě, byl počat a narozen na svět stejně jako všechny ostatní děti předtím a potom, vyjma toho, že toto konkrétní dítě byl převtělený Michael Nabadonský, božský Syn Ráje a tvořitel celého tohoto lokálního vesmíru věcí a bytostí. A toto tajemství převtělení božstva do lidské formy Ježíše, jehož původ je jinak přirozený tomuto světu, zůstane navždy nevyřešeno. Dokonce i ve věčnosti se nikdy nedozvíte o způsobu a metodě inkarnace Tvořitele do formy a podoby svých tvorů. Je to tajemství Sonaringtonu a takové záhady jsou výlučným vlastnictvím těch božských Synů, kteří prošli zkušeností poskytnutí sebe samých.
119:7.6 (1317.2) Někteří moudří lidé na zemi věděli o blížícím se příchodu Michaela. Prostřednictvím kontaktů jednoho světa s druhým tito mudrci duchovního vnímání se dozvěděli o chystaném poskytnutí Michaela na Urantii. A seraf to oznámil, skrze midbytosti, skupině kaldejských knězů, jejichž vůdcem byl Ardnon. Tito lidé Boha pak navštívili narozené dítě. Jediným nadpřirozeným jevem, souvisejícím s narozením Ježíše, bylo toto sdělení Ardnonovi a jeho druhům serafem, který byl bývalým přidělencem Adama a Evy v první zahradě.
119:7.7 (1317.3) Lidští rodiče Ježíše byli obyčejní lidé své doby a generace a tento převtělený Boží Syn se narodil z ženy a byl vychován stejným způsobem jako jiné děti dané rasy a věku.
119:7.8 (1317.4) Příběh o pobytu Michaela na Urantii, vyprávění o smrtelném poskytnutí Syna Tvořitele na vašem světě, není předmětem a účelem této kapitoly.
119:8.1 (1317.5) Po Michaelově posledním a úspěšném poskytnutí sebe sama na Urantii byl nejenom schválen Věčně Moudrými jako svrchovaný vládce Nebadonu, ale byl také uznán Vesmírným Otcem jako nepopíratelný panovník lokálního vesmíru svého vlastního tvoření. Po svém návratu do Salvingtonu byl tento Michael, Syn Člověka a Syn Boha, prohlášen za trvalého vládce Nebadonu. Z Uversy přišlo osmé prohlášení o svrchovanosti Michaela, zatímco z Ráje přišlo společné vyjádření Vesmírného Otce a Věčného Syna, ustanovující toto spojení Boha a člověka jedinou hlavou vesmíru a nařizující Věčně Jednotnému, umístěnému na Salvingtonu, oznámit svůj návrat do Ráje. Věčně Věrným v hlavním řídícím centru souhvězdí bylo také nařízeno vystoupit z rad Nejsvrchovanějších. Ale Michael nesouhlasil s odchodem Synů Trojice—poradců a spolupracovníků. Svolal je na Salvington a osobně je požádal, aby navždy zůstali ve službě v Nebadonu. Oni oznámili svým Rajským nadřízeným svoje přání vyhovět této žádosti a krátce nato jim byly vydány mandáty oddělení od Ráje, které tyto Syny středního vesmíru navždy přidělují k řídící radě Michaela Nebadonského.
119:8.2 (1318.1) Bylo zapotřebí téměř jedné miliardy let urantijského času k završení cesty poskytování Michaela a uskutečnit trvalé ustanovení jeho nejvyšší autority ve vesmíru svého vlastního vytvoření. Michael se narodil jako tvořitel, vzdělán byl jako vykonavatel, vyškolen jako organizátor, ale svoji svrchovanost si musel získat zkušeností. A tímto se váš malý svět stal známým v celém Nebadonu jako aréna, ve které Michael završil zkušenost, která je požadována po každém Rajském Synu Tvořiteli, než je mu svěřena neomezená kontrola a řízení vesmíru své vlastní tvorby. Jak budete stoupat lokálním vesmírem, budete se dovídat více o myšlenkách osobností, podílejících se na předchozích poskytnutích Michaela.
119:8.3 (1318.2) Uskutečňováním svých poskytnutích v podobě tvorů Michael nejenom že upevňoval svoji vlastní svrchovanost, ale také rozšiřoval vyvíjející se svrchovanost Boha Nejvyššího. Během těchto poskytnutích se Syn Tvořitel nejenže zapojil do sestupného zkoumání různých podstat osobností tvorů, ale také odhalil různotvárné vůle Rajských Božstev, jejichž syntetická jednota, odhalená Nejvyššími Tvořiteli, odhaluje také vůli Nejvyšší Bytosti.
119:8.4 (1318.3) Tyto různé aspekty vůle Božstev jsou navždy zosobněny v lišících se podstatách Sedmi Hlavních Duchů a každé z Michaelových poskytnutích bylo charakterickým odhalením jednoho z těchto projevů božskosti. Při poskytnutí sebe sama v podobě Melkísedeka projevil sjednocenou vůli Otce, Syna a Ducha; při poskytnutí sebe sama jako Lanonandek projevil vůli Otce a Syna; při poskytnutí sebe sama v podobě Adama odhalil vůli Otce a Ducha; jako seraf odkryl vůli Syna a Ducha; jako smrtelník na Uverse zobrazil vůli Společného Činitele; jako morontiální smrtelník projevil vůli Věčného Syna; a při materiálním poskytnutí sebe sama na Urantii žil vůli Vesmírného Otce a to dokonce v těle smrtelníka z masa a krve.
119:8.5 (1318.4) Výsledkem završení těchto sedmi poskytnutích bylo zrovnoprávnění Michaelovy nejvyšší nadvlády a také vytvoření možnosti pro nadvládu Nejvyššího v Nebadonu. Při žádném svém poskytnutí sebe sama neodhalil Boha Nejvyššího, ale souhrn všech sedmi poskytnutích je novým odhalením Nejvyšší Bytosti v Nebadonu.
119:8.6 (1318.5) V získávání zkušenosti při sestupování od Boha k člověku Michael současně poznával zkušenost vzestupu od částečnosti možného projevu k nadřazenosti konečného působení a ukončenosti uvolňování svého potenciálu pro absonitní funkci. Michael, Syn Tvořitel, je časoprostorový tvořitel, ale Michael, sedmidílný Syn Vládce, je členem jednoho z božských sborů, vytvářejících Konečnou Trojici.
119:8.7 (1318.6) Procházejíc zkušeností odhalování vůlí Trojice, projevujících se prostřednictvím Sedmi Hlavních Duchů, Syn Tvořitel prošel zkušeností odhalování vůle Nejvyššího. Jako odhalovatel vůle Nejvyššího, společně se všemi ostatními Syny Vládci, se navždy ztotožnil s Nejvyšším.V této vesmírné epoše on odhaluje Nejvyššího a podílí se na uskutečňování nadvlády Svrchovanosti. Ale my se domníváme, že v příští vesmírné epoše bude spolupracovat s Nejvyšší Bytostí v první empirické Trojici pro vesmíry vnějšího prostoru a také v nich.
119:8.8 (1319.1) Urantia je citovou svatyní celého Nebadonu, hlavní z deseti milionů obydlených světů, smrtelný dům Krista Michaela—vládce celého Nebadonu, planetárního pečovatele-Melkísedeka, spasitele soustavy, adamického vykupitele, serafského druha, společníka vzestupných duchů, morontiálního progresora, Syna člověka v podobě smrtelného těla a Planetárního Prince Urantie. A vaše listiny mají pravdu, když říkají, že tento stejný Ježíš slíbil někdy návrat na svět svého posledního poskytnutí—Svět Kříže.
119:8.9 (1319.2) [Tato kapitola, popisující sedm poskytnutích Krista Michaela, je šedesátou třetí v řadě prezentací, připravených různými osobnostmi, vyprávějící o historii Urantie do objevení se Michaela na zemi v podobě lidského těla. Tyto kapitoly byly schváleny radou dvanácti Nebadonu, působící pod vedením Mantutiji Melkísedeka. Sepsali jsme toto vyprávění a přeložili do anglického jazyka metodou, schválenou našimi nadřízenými, v roce 1935 n.l. urantijského času.]